Lyžařský výcvik – tradice nebo povinnost

Lyžařský výcvik – tradice nebo povinnost?
Když se řekne lyžařský výcvik, každý z nás si asi vytvoří jinou představu. Někdo se těší na
parádní lyžovačku a skvělou zábavu, někdo z nás to bere jako povinnost a ti další zase vidí
katastrofický scénář, kde si v lepším případě zlomí nohu nebo ruku. Ale to má i svoje další
výhody jako například: „Hurá minimálně 3 týdny nemusí do školy“. My jsme ale dali
dohromady skvělou partu, moc jsme se těšili a tak jsme na lyžařský výcvik v rámci tělesné
výchovy s chutí vyrazili.
Odjezd byl naplánován na sobotu 9. března 2013 ve 22:30, což se s mírným
zpožděním podařilo. Všichni jsme se snažili cestou nabrat sílu. Každý nabíral sil podle svého někdo spánkem a někdo smíchem a řízkama. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že spánek
fungoval daleko lépe. Do italské vesničky Natz jsme dorazili těsně před 8:00 hodinou ráno, a
protože do penzionu jsme mohli nastoupit až odpoledne, vyrazili jsme rovnou na sjezdovku,
která se nacházela ve středisku Jochtal. Byli jsme unavení, ale i přes to jsme si hned první den
vyzkoušeli upravenost italských sjezdovek.
Spánek v posteli byl vydatnější, a tak jsme si další dny vyzkoušeli i další střediska –
Plose, Speikboden, různě dlouhé a náročné sjezdovky, ale také místní občerstvení a sluníčko.
Druhý den jsme také navštívili aquapark v Brixenu, ve kterém jsme získávali a čerpali síly na
další dny lyžování. Tato relaxace po náročném dni lyžování ve středisku Speikboden nám
přišla vhod. Další zbylé dny jsme již jezdili do méně vzdáleného střediska Plose. Zde jsme
také mohli vyzkoušet sáňkařskou dráhu. Ve středu 13. března 2013 jsme pak rovnou na
sjezdovce zabalili náležitě mokré vybavení a unavení, ale přesto odpočatí jsme zamířili domů.
Cesta byla náročná, ale v pořádku jsme dorazili okolo 01:00 hodiny zpátky do Rakovníka.
Děkujeme naší třídní profesorce Veronice Benešové, tělocvikářům a panu řediteli, že to
s námi vydrželi.
Adéla Kopecká