ukázka - Christnet.cz

III. ATOL S MODROU LAGUNOU
Ve stopách polynéských plavců
Slunce Ra zvedalo příklop z podsvětí, až námahou celé zčervenalo. Sotva jeho ohnivá hlava vykoukla do světa a spatřila boky škuneru
opouštějícího noc, vyslala po hladině oslnivé šípy. Zavěsily se v lanoví,
zasáhly bronzové kování na ráhnech. Píď za pídí se jas slunečního
kotouče krade po stožáru, až nahmatá jeho špičku a vykřeše z ní
ohňostroj jisker.
S rukama založenýma za hlavou pozoruji přimhouřenýma očima
ráno plné oslepujících barev. Tichý oceán se kolébá jako obrovitá
modrá rovina. Podél boků škuneru běží chomáče pěny, sbíhající se za
zádí do dlouhého pruhu krajkové pentle. Příď se ponořila do vln,
nabrala půlprstenec horizontu, nadhodila jej do výztužných lan, kladek
a provazů, vytvářejících na pozadí šmolkového oceánu obrazce z čar.
Moruroa, zásobovací loď kokosových plantáží na Vánočním ostrově,
šplhá již druhý den po jižní polokouli vzhůru na sever k rovníku.
Za hlavou klapla dvířka a ozval se hlas kapitána Richauda: „Stále
máme protivítr, ale průměr je dobrý, za den děláme sto padesát mil.“
Zpaměti přepočítávám námořní míle na kilometry, jak jsem zvyklý
z plantáží. Sto padesát mil, to máme dvě stě sedmdesát kilometrů.
Slušná dálka! Veslovat bych ji nechtěl.
Od vyplutí z Tahiti jedeme s motorem. Musím zaklepat na dřevo,
zatím šlape dobře. Však taky potřeboval opravu! Jen jsme vyjeli
z Papeete, za hodinu prasklo táhlo a museli jsme se vrátit. Kapitán
Richaud, mechanik Niman, šest lodníků a kuchař, celá naše posádka,
se s opravou potýkali do hluboké tmy. Znovu jsme vypluli k severu až
pozdě v noci.
„Michel, kdy jsme vlastně překročili hranice Francouzské Oceánie?“
Michel Coulon na můj dotaz nereaguje. Zhroucený v lehátku ve
stínu plachty dosud tvrdě zařezává. Cestu na Vánoční ostrov už absolvoval několikrát a takové detaily, jako je nějaká pomyslná čára mezi
konkurenčními správami ostrovů, ho už dávno přestaly zajímat.
106
S Coulonem se znám už několik roků. Tento bývalý francouzský
letec z první světové války přijel na Tahiti v roce 1920. Je mladší o šest
let a seznámil jsem se s ním na Raiateji, kde jsme spolu pracovali
u zemědělské společnosti CIAO. Coulon však její rozpad nezažil. Jak
začala cena kopry klesat a došlo k prvnímu propouštění zaměstnanců,
zavčas si jako nejmladší našel nové místo na Vánočním ostrově, kde byl
už dříve zaměstnán. Po dlouhé době jsme se potkali, právě před týdnem, když se z Vánočního ostrova neboli Christmasu vrátil na Tahiti.
Zdaleka na mne volal: „Tak co, Franku, jedeš na Christmas? Vzals to?“
„To víš, Micheli, že jedu!“
„No to jsem rád, že ti to vyšlo. Už jsem si myslel, že zůstaneš bez
práce. Slyšel jsem, že se CIAO položila. Pojedu s vámi, mám ti předat
správu ostrova.“
Všechno to vlastně začalo úplnou náhodou. Od našeho příjezdu
z Huahine na Tahiti uplynul měsíc, když mě nový kamarád Rudolf
Klíma požádal, abych mu pomohl roztřídit noviny v jeho papírnictví.
Rudolf mě bavil povídáním o svých cestách světem, vzpomínal na
putování po Indii a Habeši, vyprávěl, jak se nakonec ocitl ve Francouzsko-české společnosti na Markézách a po návratu na Tahiti živořil
z bídného platu v meteorologické stanici. Prodával také noviny jako
poslíček a střádal centim za centimem na vlastní obchod.
Byli jsme právě v plné práci, když přišel zákazník a Rudolf se mu
musel věnovat. Po očku jsem si prohlížel muže s hladce sčesanými
vlasy a pěstěnou černou bradkou, která jeho vyholené tváři dodávala
poněkud sveřepý výraz. Sebevědomé vystupování i bezvadně padnoucí šaty svědčily o tom, že tento pán jistě patří k lepší papeetské
společnosti.
Zatímco neznámý návštěvník hovořil s Rudolfem, rozděloval jsem
noviny. Najednou jsem zbystřil sluch. Bradáč se pokoušel vyslovit mé
jméno, na kterém si Francouzi mohli jazyk překousnout.
„Monsieur Žerebek, už jste si našel práci?“
Polkl jsem naprázdno a zalovil v paměti, kdy a kde jsem pokoušel
osud. Proč se právě tento pán zajímá o mou budoucnost? Že bych snad
někomu překážel a nějaký dobrák si vymyslel historku zajímavou pro
policii? I takové případy se našim krajanům už staly!
107
Najednou mi blesklo hlavou: Rougier! Paul Emmanuel Rougier!
Majitel plantáží na Vánočním ostrově. Před časem, před likvidací CIAO,
kdy jsem z Huahine přijel nakrátko do Papeete, poslal jsem tomuto
pánovi žádost o místo.
Byl to Rougier. Chladně si mě prohlížel a odhadoval, jaký plantážnický zázrak může vězet v těch obnošených šatech.
„Nevypadáte zrovna na zkušeného plantážníka, monsieur Žerebek! Coulon o vás ale hovořil velmi pochvalně. Je vám známo, že
v nejbližších dnech končí službu na Vánočním ostrově? Co byste tomu
řekl, kdybych vám jeho místo nabídl?“
„Zájem bych měl, to se ví!“ vyhrkl jsem chvatně. Po deseti letech na
ostrovech jsem sice měl s plantážními společnostmi už své zkušenosti, ale
jiná pracovní možnost tu stejně nebyla. Mohl bych možná získat místo,
o které už dlouhou dobu svádí boj mnoho uchazečů, a jak jsem věděl,
samé protekční osoby – Francouzi, Angličané, samí Rougierovi známí.
„Zastavte se pozítří u mne. Dohodneme podmínky. Čekám v deset
hodin.“
Odlehčen na duchu vznášel jsem se papeetskými ulicemi jako
peříčko. Konečně mám zase na několik let práci! Josef Prokop,
u kterého jsme bydleli, naladil housličky, zahrál dokola a připili jsme
si na lepší časy.
V Rougierově kanceláři jsem byl na minutu přesně. Podepsal jsem
smlouvu zatím na pět let. Čistý měsíční plat tisíc franků, pět franků
z každé tuny kopry jako prémii, pět procent z obratu v obchodě na
ostrově, kde se prodávají všechny potřeby pro zaměstnance plantáží,
a k tomu dům se dvěma světnicemi, verandou, kuchyní, elektrickým
osvětlením a palivem.
Pak zasedla rodinná rada, co prodat, co koupit a kdy začít balit.
Škuner Moruroa kotvil v přístavu a jakmile naloží zásoby, vrací se na
Vánoční ostrov.
Nejvíce se těšil náš malý Jarda a tetelil se blaženou představou, že
konečně bude žít na volné noze, protože starší Vlasta, jeho dozor,
odmítla s námi jet, že na Vánočním ostrově není žádná škola. To prý
raději zůstane v papeetské misijní koleji.
A tak již druhý den míříme bez Vlasty k Vánočnímu ostrovu.
Coulon, posádka kapitána Richauda, žena, Jarda a já.
108
„Jardo!“
Kdepak ten kluk vězí?
„Jardo, monsieur Coulon ti poví, jak to bylo s jeho první cestou na
Vánoční ostrov.“
V tu ránu je náš pirát u Michela a zvědavě natahuje uši. Vyprávění,
to je mocné lákadlo! Ve svých pěti letech má Jarda obdivuhodné
znalosti hovorové francouzštiny i tahitštiny, všechno odposlouchané
od starších kamarádů. Dokonce se stává, že nerozumí, co si s ženou
česky povídám, a některá slova mu musím vysvětlit tahitsky.
„Když jsem byl poprvé zaměstnán u Rougiera,“ začal Coulon, „to
jste tu ještě nebyli a Jarda byl zatím u Abraháma. Tehdy mě Rougier
poslal s novým škunerem Tamarii Moorea na Vánoční ostrov, abych odvezl zásoby pro dělníky na plantážích. Bylo to, myslím, ve dvacátém roce
v červenci. V Polynésii jsem teprve začínal.
Měli jsme docela příjemnou plavbu, ale co čert nechtěl, najednou
onemocněl kapitán Sommers. Stále ležel v bezvědomí, vůbec jsme ho
nemohli probudit. Napřed jsem si myslel, že to bude nějaká otrava ze
zkaženého masa, ale zřejmě šlo o chorobu staršího data, která najednou propukla. Horší situaci jsme si nemohli přát. Tahitští lodníci se
v řízení moderně vybavené lodi nevyznali, mé znalosti o obsluze složitých
přístrojů a navigaci byly tehdy taky nevalné a brzo bylo jasné, že jsme
ztratili směr. Sommers za pár dní zemřel. Pohřbili jsme ho do moře se
všemi poctami a teď bylo na mně, abych jako Rougierův zástupce převzal
velení. Samozřejmě jsme Vánoční ostrov vůbec nenašli a nejen to, nespatřili jsme ani žádný jiný ostrov. Prožívali jsme horké chvíle, to si
dovedete představit. Sami v oceánu, kde jsme s potížemi určili světové
strany, natož pak polohu, kde se právě nacházíme. To už nebyla legrace.
Na východ se táhla nekonečná pustá hladina Tichého oceánu až
ke břehům Jižní Ameriky. Že bychom bez pohromy překonali takovou
vzdálenost, k tomu jsme nenašli odvahu. Nakonec po četných poradách
nad mapou padlo rozhodnutí, že poplujeme stále na západ a snad se
trefíme do nějakého většího souostroví.
Po celé týdny jsme se courali s plachtami a hlídali střelku kompasu. Bylo téměř bezvětří, takže jsme za den urazili jenom několik mil.
Naftu jsme dávno spotřebovali a malý zbytek jsme si nechávali pro případ, že se jednou objeví ostrov a budeme se muset dostat ke břehu.
109
Země se ukázala až za dva měsíce. To byla naše spása, protože nám
docházela pitná voda a potraviny.
Zůstali jme stát asi dvě míle od břehu. Najednou proti nám vyplulo několik člunů. Divoce vyhlížející domorodci se hned drali za námi
na palubu, ale namířili jsme zbraně a nikoho nepustili nahoru.
K večeru se někteří muži vrátili na ostrov, ale deset pirog stále hlídkovalo kolem nás. V noci pak připlula posila, osvětlená hořícími
pochodněmi. Takové přesile jsme se nemohli ubránit. Popadl jsem
pušku a vypálil do vzduchu, abych ty chlapy zastrašil. Najednou kdosi
volá: Dont shoot, we are friends! Byl to místní učitel, jediný člověk na
ostrově, který uměl anglicky, protože kdysi pracoval na ostrovech
Samoa. Žádné obavy, povídá, ostrov je dávno pod britskou správou
a zdejší obyvatelé nejsou žádní divoši. Dlouho neviděli žádnou cizí loď,
a tak se radovali, že dostali návštěvu.
Zabezpečili jsme škuner lany, polovina posádky nasedla do člunu
a jeli jsme na ostrov. Přátelsky nás přijali a bohatě pohostili. Byli to
Polynésané stejně jako naši tahitští lodníci, a přestože mluvili dosti
odlišným dialektem, brzo jsme si s nimi rozuměli. Ukázalo se, že jsme
na ostrově Nukunono v Gilbertově souostroví.
Chtěl jsem poslat zprávu na Tahiti, co se nám přihodilo, jenže na
Samou s nejbližší kabelovou stanicí bylo ještě hodně daleko. Nezbývalo než se pustit do opravy lodi, která byla po dlouhé plavbě zle
pocuchaná.
Práce se vlekly, lodníkům se z pohostinného ostrova nechtělo
a nakonec mi oznámili, že se odsud nehnou. To se ví, že jsem měl
ohromnou radost, stejně jako kormidelník, kterého na Tahiti čekala
rodina. A tak jsme spolu tajně dohodli plán.
Kotvili jsme proti skalnatému pobřeží, a když se zvedl vítr, škuner se
hnal přímo na balvany. Přikázal jsem lodníkům, aby přepravili Tamarii
Mooreu na závětrnou stranu ostrova, kde hrozilo menší nebezpečí, že
se potopíme. Povídám si, počkejte, hošánci, to se budete divit, jen co
se naskytne vhodná příležitost! Jenže než jsem stačil domyslet, škrábalo se na palubu asi padesát ostrovanů, že se s námi svezou.
Když jsme objížděli ostrov, postavil se nám do cesty dlouhý mys
a zadržoval vítr. Plachty zplihly a zůstali jsme stát. Vybídl jsem naše nezvané hosty, ať raději slezou do svých člunů a táhnou nás za lano.
110
Všechno vyšlo podle plánu. Jen se plachty nadmuly, kormidelník
otočil škuner na moře, přeťal vlečné lano a já vytasil revolvery. Naši lodníci byli tak vyjevení, že se neodvážili ani hnout. Jenže veslaři ve člunech
vytušili, že daleko neutečeme. V kryté zátoce jsme nabírali rychlost
velmi pomalu a ještě ke všemu zůstala na palubě náčelníkova dcerka.
Pěkná holka, dostal jsem ji darem jako nevěstu. Náčelník bláhově věřil,
že to bude důvod, abych na ostrově natrvalo zůstal. Čluny s veslaři vyrazily za námi, ale náš kormidelník neztratil rozvahu. Popadl nevěstu kolem
pasu a šup s ní přes palubu! Uměla dobře plavat a za chvíli ji jeden člun
vylovil. To už jsme se dostali na otevřené moře a čluny zůstávaly daleko
za námi. Pro jistotu jsem však s revolvery střežil naše lodníky, dokud
ostrov nezmizel z dohledu. Pak nastala noc a na návrat už nebylo ani
pomyšlení.
Za několik dní jsme se dostali k ostrovům Samoa. Z přístavu Apia
jsem poslal zprávu do Papeete, kde už počítali, že je s námi amen. Tři
měsíce o nás neslyšeli!
Nakonec jsme Tamarii Mooreu šťastně dopravili na Tahiti a po půlročním zpoždění jsme se znovu vydali na Vánoční ostrov. Ale zase nás
pronásledovala smůla. Zůstali jsme viset na pobřežní mělčině a měli
jsme co dělat, abychom se z toho při vysokém přílivu dostali.“
Dodejme, že Michel Coulon byl potom na Vánočním ostrově
zaměstnaný až do roku 1927, kdy přesídlil na ostrov Raiateu. Tam jsem
ho poznal, když pracoval jako jeden ze správců pozemků společnosti
CIAO na ostrově Huahine.
*
Škuner Moruroa se lehounce vznáší jako vážka. Mám pocit, jako by
se zastavil čas a nehybně visíme ve veliké inkoustové kouli. Šumění pěny
podél lodi a pravidelný tlukot motoru však nedávají pochyb o tom, že
stále plujeme.
Mezi nadýchanými mračny vykoukl žlutý měsíc a rozlil se po oceánu.
Droboučké vlnky se rozblikaly myriádami střípků, začala hra milionů
zrcátek na schovávanou. Vlnící se jezera mikroskopického planktonu
vysílají k hladině mdlé neonové světlo. Občas z nich vyrazí zářící střela
a zamíří ke škuneru. V lanoví se mihne stín, sklouzne po napjaté plachtě
111
a na prknech paluby, smáčených vodní tříští, sebou bezmocně hází
malé studené torpédo. Po celou noc mám zábavu. Sbírám létající ryby,
které si místo plachty vybraly můj obličej, a vracím je moři. Začíná už
svítat, když mezi smotky lan hledám poslední letkyni.
„Tak počkej, holka, necloumej sebou pořád! Sama cestu stejně
nenajdeš. Hop a nezapomeň! Mám u tebe tři přání!“
V naší plavební dráze z Tahiti na Vánoční ostrov leží jižní ostrovy
Line, mající názvy Flint, Caroline, Vostok, Starbuck a Malden. Jsou to
neobydlené nízké korálové atoly s obdobnou historií. V 19. století je
zaznamenali jako objevy kapitáni různých lodí. Později je však znovuobjevili další plavci a dali jim jiné názvy. Na atolech se záhy usadily
společnosti pro těžbu guana, které s výjimkou Vostoku jejich vzhled
intenzivní těžbou velmi poznamenaly. Po nich se různé zemědělské
společnosti nebo podnikaví jednotlivci se střídavým úspěchem pokoušeli těžce poškozené ostrovy využít pro kokosovníkové plantáže.
Probouzí se ráno a s ním třetí den naší plavby. V pravé poledne
míjíme první ostrov od vyplutí z Tahiti. Je to korálový atol Flint, osázený
kokosovníky. Na břehu se vyhřívají jakési podivné hroudy.
„Jardo, želvy! Takové macky jsi ještě neviděl!“
Flint je úzký korálový ostrov dlouhý asi 4,5 km. Jeho oba konce se
zužují. V nejširším místě měří necelý kilometr. První zpráva o jeho existenci pochází z roku 1801. Název Flint prý mu dal kapitán Keen teprve
v roce 1835. K jeho břehům připlula 5. února 1841 briga Porpoise s americkou badatelskou výpravou. Ta se na ostrov se nevylodila, ale zaznamenala, že je na něm hustý porost stromů.
Asi v 70. letech 19. století Velká Británie pronajala Flint londýnské
společnosti Houlder Brothers and Co., která tu pak v centrální části těžila
zejména v letech 1875–1880 guano. Odváželo se v kolejových vozících
k přístavišti, kde se nakládalo na lodě. Vedoucím kopáčů guana byl John
T. Arundel. Ten začal od roku 1881 na Flintu na vlastní pěst vysazovat velké
množství kokosovníků. Těžba guana a Arundelovy snahy o založení velké
kokosovníkové plantáže na atolu však skončily ještě před rokem 1890.
Opuštěný Flint znovuožil teprve koncem roku 1907, kdy na něj
americká loď Annapolis dopravila 9. prosince z Tahiti výpravu kalifornských astronomů. Spolu se soukromou výpravou astronomů ze
Sydney zde 3. ledna příštího roku pozorovali úplné zatmění Slunce.
112
V roce 1911 si ostrov Flint pronajala společnost SR Maxwell and Col.,
Ltd. Asi 30 polynéských dělníků tu pod dohledem bílého správce sklízelo ze 30 tisíc kokosovníků ořechy pro kopru.
16. října 1934 se na Flintu krátce zastavila americká badatelská
výprava Muzea Bernice Bishopové z Honolulu, směřující na ostrov
Mangarevu. Přírodovědci dr. John a dr. Fosberg, se kterým jsem se
později osobně seznámil na Christmasu, na atolu provedli botanické
sběry. V té době však původní flóra ostrova již byla mnohaletým pěstováním kokosovníků zcela zničená. Rostly tu také dovezené ovocné
stromy, keře a okrasné rostliny
V dalších dnech míjíme pustou neobydlenou skálu Vostok. Třetici
ostrovů v naší dráze později doplňuje atol Malden. V polovině minulého století se na něm těžilo guano, a když byl naložen poslední pytel,
zůstal Malden opuštěný. Proplouváme tak blízko, že na břehu atolu
rozeznáváme všechny podrobnosti, i rozpadající se budovy. Jak ke svému
jménu Malden přišel je záhadou. Od Vánočního ostrova nás dělí už jen
asi 700 km po obrovské, pusté vodní pláni. Ubíhají míle, míjí hodiny,
den se střídá s nocí. Žhavá sluneční koule stále roste, stěhuje se do
nadhlavníku a postrkuje rtuť teploměru na stěně kapitánovy kajuty.
Blíží se rovník. Překračuji jej počtvrté v životě. Dvakrát to byl
Atlantik při mé jihoamerické cestě a potom Tichý oceán při plavbě
z Panamy na Tahiti. I žena už má Neptunův křest za sebou, a tak ve
slané vodě mácháme řvoucího adepta Jardu.
Devátého dne plavby z Tahiti zakroužil kolem lodi první posel blížící
se země. Zakrátko se vzduch rozvířil tlukotem perutí sněhobílých,
šedých, černých i kropenatých terejů, faetonů, buřňáků, fregatek
a dalších opeřenců, z nichž mnozí žijí jen v této opuštěné oblasti
největšího oceánu naší planety. Se západem slunce se většina z nich
vrací k severu, k řetězu korálových ostrovů – Fanningu, Washingtonu,
Palmyře, Kingmanově útesu a Vánočnímu ostrovu, našemu příštímu
domovu, aby se ráno opět objevili nad naším škunerem.
Před půlnocí dává kapitán Richaud povel k zastavení motoru.
Poslední noc přečkáme ještě na moři, abychom ve tmě nenarazili na
podmořská skaliska.
Za svítání nahazujeme motor a vyplouváme. K desáté hodině se
těsně nad obzorem vynořuje tenoučká svítící čára. K Vánočnímu ostro-
113
vu, našemu cíli, už zbývá jen několik mil. Od Tahiti nás dělí více než
dva tisíce kilometrů modré cesty. Dne 11. května 1935 ve tři hodiny
odpoledne škuner Moruroa spouští kotvy.
Z historie Vánočního ostrova
Vánoční ostrov uprostřed Tichého oceánu, jeden ze skupiny osmi
korálových atolů tvořících ostrovy Line, je největší atol – korálový ostrov
– na zeměkouli. Leží 195 km nad rovníkem přibližně v polovině cesty
mezi Tahiti a Havajskými ostrovy. Plocha jeho souše je asi 321 km2 a přibližně stejná je i plocha lagun. Jsou však udávány také jiné plošné
rozměry podle toho, co se k vodním plochám či souši počítá. Podobně je tomu s celkovou plochou ostrova. Nejčastěji se udává 583 km2.
Nadmořská výška souše zřídka dosahuje 3 až 4 m, pouze místy se vyskytující písečné duny jsou vysoké až 13 m.
Vánoční ostrov objevil 24. prosince 1777 kapitán James Cook při
své poslední, třetí cestě do Tichomoří. Výprava s loděmi Resolution a Discovery vedená tímto slavným britským mořeplavcem toho dne strávila
na ostrově Vánoce. Proto mu dal Cook název Christmas Island –
Vánoční ostrov. Výprava se zdržela až do konce roku.
Po celou dobu pobytu Cookovy výpravy na ostrově dul silný východní a jihovýchodní vítr. Na severní straně ostrova se obrovské vlny tříštily s hromovým duněním na útesech. Podél celého pobřeží se táhly
hluboké brázdy jako na zoraném poli, tvořené mušlovou tříští, kterou
vlny po staletí vynášely na břeh. Protože mnohé z těchto brázd byly
značně daleko od břehu, Cook se domníval, že se ostrov během věků
zvolna vynořoval z oceánu.
Výprava objevila uvnitř ostrova několik jezer, které nebyly přímo
spojené s mořem, ale přesto měly slanou vodu. Po pitné vodě na ostrově nebylo ani památky. Jestli tu kdy přistáli lidé, nemohli v takové
pustině žít dlouho. Na celém atolu rostlo jen asi třicet kokosových
palem, zakrslé stromy a několik druhů trávy. Zato na stromech vysedávalo nespočetné množství mořských ptáků a země pod nimi byla poseta vejci, ze kterých se klubala mláďata. Z dalších živočichů námořníci
114
viděli malé zemní ráčky, ještěrky a krysy a po několik dní pořádali velmi
úspěšný lov na veliké želvy.
Cook před vyplutím na další cestu zasadil několik klíčících kokosů
a ignamů a na malém ostrůvku v laguně dal zahrabat láhev se zprávou
o objevení ostrova. Odhadoval, že Christmas má v obvodu asi patnáct
až dvacet mil a svým tvarem připomíná měsíc v poslední čtvrti, jehož
cípy svírají vjezd do veliké laguny. Byl to však odhad velmi nepřesný,
protože Cook zmapoval jen tu část atolu, u které je vstup z oceánu do
laguny. Ve skutečnosti atol měří po obvodu asi 220 kilometrů. Má tvar
nikoliv rohlíku či měsíčního srpku, ale sekyry s topůrkem nebo klepeta obřího kraba.
V této oblasti Pacifiku se Evropané plavili už v roce 1537. Byla to
vzbouřená posádka Grijalvovy tichomořské výpravy z Mexika. Objevený
ostrov nazvala Acea. Podle některých historiků to mohl být Vánoční
ostrov a kapitán Cook jej tedy pouze znovuobjevil. Mohli to tedy být
vůbec první Evropané, kteří kdy Vánoční ostrov navštívili, i když nedobrovolně, ještě před objevnou plavbou Jamese Cooka, jenže jejich objev
tehdy nevstoupil do historie. Z Vánočního ostrova se vydali v otevřeném
člunu na západ a prý se jim podařilo doplout až na Novou Guineu.
Po desítky let ostrov zůstával pustý a nehostinný. V dávných dobách
však zřejmě hrál důležitou úlohu při stěhování obyvatel Polynésie. Býval
zastávkou polynéských plavců, kteří se z jižní oblasti Tichého oceánu
vydávali na daleké cesty hledat nové země i pod severní oblohou. Po
jejich návštěvách na Vánočním ostrově zůstaly stopy. Na severozápadním mysu to byly zbytky obětiště marae, které bylo postaveno způsobem
typickým pro ostrov Mangarevu. Dalších sedm obětišť bylo objeveno
v zátoce laguny a jejich tvůrci zřejmě pocházeli ze souostroví Tuamotu. Našlo se i mnoho polynéských hrobů s rybářskou výzbrojí a kamennými sekyrami. I druh želvy, který žije na ostrově, je snad památkou na
objevné plavby Polynésanů. Jsou to obrovské želvy, žijící také na
Galapágách, ostrovech u jihoamerického pobřeží, odkud je na Vánoční
ostrov mohl zanést mořský proud. Mohli je však přivézt ve člunech
Polynésané jako živou zásobu masa.
Po Cookově objevu Vánočního ostrova tu čas od času zakotvily náhodné lodě, zejména velrybářské, aby si posádky odpočinuly a nalovily mořské
ptáky. V druhé polovině 19. století ostrov přilákal další zájemce, tentokrát
115
těžaře guana, trusu mořských ptáků. V listopadu 1858 získala práva
společnost The U.S. Guano Co., která pak prováděla těžbu po několik let.
V roce 1865 britská vláda pronajala ostrov anglicko-australské
společnosti The Anglo-Australian Guano Co. Podnik však byl nevýnosný,
proto společnost pronájem ostrova v roce 1869 zrušila.
Na Vánoční ostrov si vedle Velké Británie činily právo také Spojené
státy. Poté co v červnu 1871 dostal licenci k těžbě guana s platností na
devět let Alfred Houlder, do roka se na ostrově objevil C. A. Williams,
podnikatel z Honolulu a zaměstnal zde své dělníky. Houlder byl donucen těžbu guana ukončit.
Vánoční ostrov měl ještě jeden lákavý obchodní artikl. Bylo to velké
množství perlorodek, jejichž lastury se používaly k výrobě knoflíků.
V polovině 80. let tu firma Henderson & Macfarlaine zastupovaná
správcem Edwardem Freemanem zaměstnávala deset dělníků z ostrova Tongarevy, kteří vylovili asi 200 tun lastur. Kromě toho společnost
vysadila asi 18 000 až 20 000 kokosovníků
Aby bylo ve sporu mezi Velkou Británií a Spojenými státy americkými o majetnictví Vánočního ostrova jasno, William Wiseman, britský kapitán lodi H. M. S. Caroline, přes protesty americké strany ostrov
oficiálně anektoval 17. března 1888. Další roky však ukázaly, že ani tento
akt neukončil letitý spor o Vánoční ostrov.
V roce 1892 získala právo na těžbu a vývoz guana londýnská firma
Messrs. James Morrison & Co. Ltd. Mohla také vysazovat kokosovníky
a vyvážet perleť.
Dalším nájemcem Vánočního ostrova byla britská společnost
Lever’s Pacific Plantations, či Lever Brothers Industries, vyrábějící z kopry
mýdlo. Založil ji anglický lord Leverhume. Tato společnost získala
v červnu 1902 nájemní smlouvu na 99 let a na Vánočním ostrově dala
vysadit bezmála 73 000 kokosovníků. Pokoušela se kokosovníkové háje
rozšiřovat, ale po čase činnost na Vánočním ostrově ukončila a působnost přenesla na Šalomounovy ostrovy v Melanésii, kde kokosovníkové
plantáže dávaly větší výnosy.
V roce 1907 byl Vánoční ostrov opět bez obyvatel. Toho využili
japonští lovci ptáků. V lednu 1911 přivezl škuner Tobamaru 13 japonských pytláků, kteří pro podnik na zpracování peří za krátkou dobu na
ostrově pobili na tisíce ptáků.
116
17. prosince 1913 odkoupil od společnosti Lever’s Pacific Plantations Limited právo k podnikání na Vánočním ostrově papeetský
obchodník Pierre Emmanuel Rougier, aby tamní kokosovníkové
plantáže obnovil. Jeho podnik zvaný The Central Pacific Cocoanut
Plantations, Ltd. získal od 27. října 1914 licenci platnou na zbývající
část smlouvy, tedy na 87 let z původních 99 let, které měla
Lever’s Pacific Plantations, Ltd. Rougier prý zamýšlel na Vánočním
ostrově založit jakousi osadu rovnosti a bratrství všech barev pleti
a vyznání, která by žila v družné pospolitosti. O utopickém projektu dokonce vydal spisek. Původním povoláním byl totiž kněz,
misionář, jenže abbé mimořádně podnikavý a obchodně neobyčejně
zdatný. O tom, jak přišel ke svému bohatství, se v jižních mořích
vyprávěl tento příběh:
Z francouzské trestanecké kolonie v Nové Kaledonii uprchl
trestanec jménem Pierre Cecil. V malém člunu se mu podařilo zdolat
více než tisíc mil a doplul na ostrovy Fidži. Tam hledal ochranu u místního misionáře, kterým byl právě onen francouzský páter Rougier. Ten
pak tvrdil, že za Cecilovým odsouzením bylo spiknutí osobních nepřátel, kteří se takto chtěli zmocnit jeho velkého majetku. Dokonce prý
Cecilovi zprostředkoval zrušení trestu a ten mu z vděčnosti věnoval půl
milionu dolarů.
Cecil se zamiloval do fidžijské dívky a hodlal se s ní oženit. Manželský pár oddal ctihodný páter Rougier. Jeho chování, které již delší dobu
s nelibostí sledovali nadřízení, mu vyneslo pokárání. Při své rázné
povaze se rozhodl s misijní činností skončit a raději se věnovat výnosnému podnikání. Za peníze získané od Cecila pronajal několik
tichomořských ostrovů s pozemky vhodnými k plantážnímu pěstování
zemědělských plodin. Nejvýhodnější koupí byla zřejmě licence odkoupená od Lever’s Pacific Plantations Limited na Vánočním ostrově.
Získal tak obrovské množství kokosovníků a pozemky k vysazování
dalších. Počítal, že mu každý kokosovník časem přinese roční zisk
jeden dolar, takže každoročně na plantážích může při rozšíření plantáží vydělat až milion dolarů. I když takového obnosu Rougier stěží
kdy dosáhl, jedno je jisté. V období poptávky po kopře mu plantáže
na Vánočním ostrově vynášely velké peníze. Aby snížil podíl ruční
práce, investoval do strojního parku, pořídil vlastní nákladní auto-
117
mobily, motorové čluny, i škunery k přepravě kopry. Na ostrově měl
obchod s koloniálním zbožím a lokální poštu s vlastními známkami,
ba dokonce i své mince.
První Rougieovi dělníci přijeli na Vánoční ostrov v červnu 1916
a další pak koncem roku. Dodržování pracovních podmínek zřejmě
nebylo vždy v pořádku a stížnosti se dostaly až k britským úřadům, do
jejichž kompetence Vánoční ostrov patřil. Nejbližší zástupce britské
správy sídlil na ostrově Fanning zvaném také Tabuaeran. Je od
Vánočního ostrova vzdálený 285 km a objevil jej 11. června 1789 kapitán
Edmund Fanning při cestě z Chile do Číny. Tehdy ostrov neměl obyvatele, ale pozdější archeologické nálezy ukázaly, že na něm kdysi žili
lidé, pocházející pravděpodobně ze souostroví Tonga. V 19. století byla
na Fanningu společností The Fanning Island Plantations Company Ltd.
zahájena pravidelná sklizeň kokosových ořechů a příprava kopry. Dne
7. prosince 1902 tu společnost Pacific Cable Board založila stanici pro
transpacifický kabel, spojující kanadský Bamfield s přístavem Suva na
Fidži. Od roku 1917 byl Fanning sídlem britského oblastního komisaře
a právě ten byl od 28. listopadu 1919 pověřen dohledem nad děním
na Vánočním ostrově. V té době byl Vánoční ostrov přičleněn k britské kolonii Gilbertovy a Elliceovy ostrovy. Tímto aktem Velká Británie
znovu zdůraznila svou svrchovanost nad Vánočním ostrovem. Ve
skutečnosti však na něm mnohé bylo při starém a Rougier ve svém
kokosovém království zůstal i nadále neomezeným pánem.
Příběh tří robinzonů
Tři muži, o kterých bude řeč, nedobrovolně strávili na Vánočním
ostrově v letech 1918–1919 patnáct měsíců.
Hlavním protagonistou byl Američan Joseph E. English. V mládí
sloužil jako dobrovolník ve válečném námořnictvu, ale po několikaleté
službě na moři přestoupil k armádě, se kterou se dostal na Filipíny.
Tam se seznámil s naším známým páterem Pierrem Emmanuelem
Rougierem, který právě získal rozsáhlé pozemky na Vánočním ostrově. Neméně podnikavý English se mu mohl hodit jako jejich správce.
118
Slovo dalo slovo, a když Englishovi služba v armádě skončila, Rougier
ho vypravil na Vánoční ostrov.
English se zabydlel ve stavení, které předtím používali zaměstnanci společnosti lorda Leverhumea, kteří se tu s nezdarem pokoušeli ve
velkém pěstovat perlorodky. English Na Vánočním ostrově pak žil
bezmála pět let a řídil práci téměř 500 dělníků, kteří tu vysazovali
kokosovníky. Pocházeli z Gilbertových ostrovů a z Tahiti. Jejich ženy
a děti pracovaly na kokosovníkových plantážích za stejnou mzdu jako
otcové, tedy za pouhou jednu britskou libru měsíčně.
Kokosovníky se vysazovaly v rovných řadách, aby na všechny
dopadalo slunce. Jejich vějířovitá koruna se pravidelně prořezávala
a dosahovalo se tak bohaté sklizně ořechů.
Život na Vánočním ostrově ani zdaleka nebyl idylický. Potíže nastaly
zejména poté, co Rougier zaměstnal problematického muže. Byl to
dr. Ralph C. Morgan, který měl být Englishovi k ruce jako asistent. Brzo
se však ukázalo, že je to velmi konfliktní člověk. O tom, že byl za podobné chování vyhoštěn už z jiného ostrova, Rougier ani English nevěděli.
Morgan suverénně oznámil Englishovi, že přijel, aby založil několik
polí k pěstování perlorodek. A skutečně. Většinu času trávil na ostrově otevíráním perlorodek a vkládáním do nich zrnek písku, aby se tato
cizorodá tělíska obalila perlovinou.
Jednou Rougier pozval Englishe na půl roku do San Franciska. Ten
se však na Vánoční ostrov vrátil už po třech měsících a k velkému překvapení zjistil, že všichni plantážní dělníci přesídlili v době jeho nepřítomnosti na jednu stranu ostrova. Doktor Morgan ho informoval, že
odmítají pracovat. English vystihl, že se jich bojí. Nastartoval fordku
a vyrazil potlačit rebelii. Dělníci se mu však postavili na odpor a ohrožovali ho. Spasil se útěkem do rezidence vzdálené přes 3 kilometry
a vybaven brokovnicí a dvěma revolvery se vrátil. Pod hrozbou střelby
dělníci s rebelií skončili, všechno se vysvětlilo a výsledkem bylo, že dr.
Morgan musel na nejbližší lodi opustit Vánoční ostrov.
Poté, co se English zbavil nepříjemného společníka, vedlo se mu
na Vánočním ostrově znamenitě. K dispozici měl starou fordku a k ní
velkou zásobu benzinu, takže se mohl do libosti projíždět.
Kapitánem Rougierova škuneru Ysabel May, který zaměstnancům
společnosti Central Pacific Cocoanut Plantations, Ltd. na Vánočním ostro-
119
vě čas od času přivážel potřebné zboží, byl starý mořský vlk Angličan
jménem Jones. Ten si rád často přihnul, a tak se 23. července 1918 ve
2 hodiny odpoledne stalo, že se místo do kotviště v ostrovní laguně strefil v podroušeném stavu do podmořského korálového skaliska. Kalným
zrakem zřejmě úplně přehlédl beacon – výstražný maják a škuner pevně
uvízl na útesu.
English přikázal Jonesovi, ať naháže náklad přes palubu a nechá
jej nést vlnami ke břehu. Jones rozkurážený alkoholickým opojením
se mu však nehodlal podřídit. Englishovi nezbylo, než aby naléhavý
úkol provedli jeho plantážní dělníci. Vzpurnému mazavkovi Jonesovi
však dal poslední šanci. Vezme si velký oplachtěný člun a pojede na
ostrov Fanning. Odtud pošle z britské stanice Cable and Wireless Company zprávu Rougerovi na Tahiti, co na Vánočním ostrově provedl.
Pokud tak neučiní, ať si přiloží k hlavě nabitou pistoli.
Jones dlouho neváhal. Přibral několik mužů, zásobil se potravinami a vodou na pětidenní plavbu a vyrazil.
Uplynulo asi 11 dní, když zaměstnanci kabelové stanice na Fanningu spatřili na obzoru nehybnou plachetnici. Vyčkali ještě celou noc
a k ránu k ní zamířili s člunem. Na dně plachetnice leželi vysílený
kapitán Jones a celá jeho posádka. Mohli děkovat štěstí, že se jim podařilo doplout až na horizont, kde je muži z Fanningu zpozorovali.
Jonesovi nezbylo než nepříjemnou zprávu Rougierovi na Tahiti
poslat. Rougier najal parník St. François, který vozil turisty po ostrovech, předem zaplatil veškeré náklady a nastoupil na palubu.
Když parník připlul ke břehům Vánočního ostrova, posádka spatřila Rougierův škuner, který se mužům na ostrově mezitím podařilo stáhnout z korálového útesu, a vesele se na škuneru proháněli po laguně.
Na Vánočním ostrově přistoupil na parník Joe English
a s Rougierem pokračoval k Fanningu, aby si s kapitánem Jonesem
vyřídili účty. Ten byl už zase pod párou. Ochotně popíjel whisku, kterou mu na kabelové stanici bezplatně nabízeli, a namazal se tak, že
když měl vykročit Rougierovi a Englishovi naproti, spadl ze schodů
stanice a zůstal pod nimi ležet jak široký tak dlouhý. S odřeninami po
těle a monokly pod očima přesvědčoval v ležící poloze Rougiera a Englishe, že k úrazu přišel, když na něho na plachetnici spadl uvolněný
stěžeň.
120
Společnost se vrátila na Vánoční ostrov, kde Rougier nalodil na parník
všechny dělníky, kterým končila pracovní smlouva. S Englishem tak zůstali
na ostrově jen dva Tahiťané, a to Tiaran a Lucien. Z Vánočního ostrova
parník vyplul 29. srpna 1918 a zamířil na Tahiti, následován zachráněným
škunerem Ysabel May. Ten byl později prodán francouzské firmě, ale
zřejmě měl do osudu vepsanou smůlu. Dne 25. října 1918, tedy za dva
měsíce, shořel u ostrova Huahine ve Společenském souostroví.
Rougier odjížděl z Vánočního ostrova s příslibem Englishovi, že se
pro něho a jeho dva tahitské společníky nejpozději do půldruhého
měsíce vrátí. Jen co parník zapadl za obzorem, Joe, Tiaran a Lucien se
pustili do kontroly zásob. Podle nich měli na další dny jen 4 pytle
mouky, něco sušeného hovězího masa a asi 11 kg sušených švestek. Dle
údajů z pozdějších let však ve skladišti byly ještě bedny se suchary, konzervami a rýží. Ani s cukrem prý Robinzoni nemuseli šetřit.
English vznesl dotaz, zda by některý z Tahiťanů něco moučného
uvařil. Ochotně se nabídli oba. Jeden ukuchtil výrobek tvrdý jako
kámen a výtvorem druhého byly nechutné rozplizlé lívance.
Uběhl říjen. Tři Robinzoni se statečně živili ptačími vejci, rybami,
kokosovými ořechy a dalšími tichomořskými delikatesami.
Plynul listopad a slibovaná Rougierova loď nikde!
V Papeete se zatím připravoval další Rougierův škuner Manu Reva,
který měl vyplout pro Englishe a jeho společníky a přivézt na Vánoční
ostrov nové dělníky, jenže Papeete zasáhla epidemie španělské chřipky a celá posádka škuneru onemocněla. Také narychlo objednaná
náhradní loď Pro Patria na Vánoční ostrov nevyplula, protože se při
cestě do Papeete pochroumala v souostroví Tuamotu.
Uplynul prosinec, Nový rok 1919 a další měsíce čekání. English
měl naštěstí dostatečnou zásobu benzinu ze škuneru Ysabel May, takže
občas přibral své dva společníky do staré fordky a krátili si dlouhou
chvíli projížďkami po ostrově. English z nudy přečetl všechny knihy,
co na ostrově byly, Dickensovy spisy dokonce i několikrát.
Jednoho dne si vzpomněl na sušené švestky. Jsou přece ještě někde
ve skladu! Dostal na ně velikou chuť! To ještě netušil, jak dopadne,
pověří-li jednoho ze společníků, aby je připravil. Ten švestky dosud
nikdy neviděl, a tak s nimi naložil podle vlastních představ. Na Joeho
dvorku začal kuchařit, a když English vyšel ven, aby si na švestkách
121
pochutnal, spařil všude samé hrnce. Tahiťan, kterého pasoval na
kuchaře, uvařil pro něho, pro sebe a svého kolegu všech 11 kilo švestek!
Joeho popadl takový vztek, že hrncemi s povidly metal po prchajících
Tahiťanech. Ti se odvážili ukázat až po osmi hodinách a na usmířenou
mu přinesli hromadu ptačích vajec. Některé byly čerstvé, ale jiné možná
ležely v písku už rok.
Plynul rok 1919 a žádná slíbená loď se stále neobjevovala. Jak
později Joe English uvedl, musel se začít „uklidňovat“. Jednoho dne
pozval své společníky do fordky a vyrazili sbírat kokosy. Měli posbírat
pět červených. Na jiné zastávce pak pět žlutých, a na další pro změnu
pět zelených. Joe to dobře promyslel, protože každý z trojice pak dostal
ořechy pouze jedné barvy. Tak bylo možné ihned určit zloděje, kdyby
se nějaký kokos ztratil.
Uběhlo už 15 měsíců. Psal se rok 1919, byla právě neděle, 19. října,
když Tiaran a Lucien oznámili Englishovi, že se konečně blíží loď. Ten
uchopil dalekohled, hodiny ji vyhlížel, ale na obzoru nespatřil po kouři
ani stopu. Sehnul se pro kameny a hnal prolhané zpravodajce, co jim
nohy stačily. Jenže o čtyři hodiny později se loď opravdu objevila! Překvapenému Joemu Tahiťané vysvětlili, že blížící se loď jim s velkým
předstihem zvěstovali „manu“ – ptáci.
Když loď připlula na dohled, English na ní rozeznal děla mířící na
ostrov. Obával se, že to může být německá loď. Nevěděl totiž, že první
světová válka už skončila, ale bylo mu známo, že před dvěma roky právě
německé válečné lodi zdemolovaly kabelovou stanici na britském Fanningu.
Od lodi odrazil malý člun. English, třesoucí se napětím po celém
těle, oděný pouze v otrhaných šortkách záplatovaných pytlíkem od
rýže, srdnatě vykročil k laguně v každé ruce revolver.
„Halt!“ přikázal příchozím a namířil zbraně. „Odkud je váš člun?“
„Z lodi Jeho Veličenstva New Zealand, která koná úřední plavbu po
všech britských državách,“ zněla odpověď.
Po patnáctiměsíčním strádání na ostrově však English návštěvníkům
nevěřil a nepřestal mířit, dokud ho k tomu nevyzval důstojník „se zlatem
na ramenou“.
Velitelem lodi H. M. S. New Zealand byl admirál Sir John Jellicoe,
hrdina nejslavnější námořní bitvy u Jutska. Doprovázel ho komodor
122
Dwyer, dva kapitáni a několik dalších důstojníků. Vyslovili Englishovi
pochvalu, že Vánoční ostrov dobře vede, ale když se dověděli, v jakých
nesnázích se ocitl, zeptali se ho, nechce-li s nimi odjet. Joe, kterého titulovali jako „komisaře“, ukázal na svůj vetchý oděv a podotkl, že mu
příprava na cestu určitě příliš času nezabere.
Tak Joe English a jeho dva tahitští společníci Tiaran a Lucien
nakonec šťastně odpluli z exilu na Vánočním ostrově. Na admirálské
vlajkové lodi se Englishovi dostávalo královské péče včetně banketů
a přípitků na britského krále. Několik pověřených členů posádky po
mnoho hodin pořizovalo opis údajů o vlnách, větru, vodních srážkách
i druzích živočichů na ostrově, které Joe během dlouhého pobytu na
ostrově pečlivě a podrobně vedl.
English později vzpomínal, že když vstoupil na palubu New Zealandu, každý důstojník, se kterým se potkal, ho štípl do ruky. Když se tento
podivný rituál opakoval už po šesté, zeptal se, co to má znamenat.
Vysvětlení bylo prosté. Na ostrově se tak opálil, že se důstojníci chtěli
přesvědčit, zda je opravdu běloch.
Vlajková loď se nejdříve zastavila na Fanningu, odkud English poslal
zprávu Rougierovi. Ten odpověděl, že ho očekává ve Spojených státech.
English se však s ním už nikdy nesetkal. Cestou se zastavil na Havajských
ostrovech, kde svým tahitským společníkům Tiaranovi a Lucienovi,
kteří s ním na Vánočním ostrově sdíleli řadu měsíců robinzonský život,
vyplatil po 30 dolarech. Vzpomínal pak na to, jak ho rozezlilo, když
jeden všechny peníze utratil za budík a na každý prst si pořídil prsten.
Druhý si za své dolary koupil šaty, ale podle tahitského zvyku je daroval
obdivovatelům.
Po návratu do Spojených států se Joe English oženil, stal se otcem
čtyř synů a tří dcer a po léta je bavil vzpomínkami na Vánoční ostrov.
Ten pak v druhé světové válce shodou okolností navštívil jeho syn Philip,
který v té době sloužil v americkém válečném námořnictvu, pro jehož
lodě Vánoční ostrov sloužil jako tankovací stanice.
Vraťme se ještě nakrátko na opuštěný Vánoční ostrov. Když epidemie chřipky na Tahiti pominula, Rougierův škuner Manu Reva
konečně mohl vyplout s novými osadníky. Byli to správce Pugeault
s manželkou a sestrou, jeho asistent Mauker, dvacet tahitských dělníků
123
a dvě Tahiťanky. Nepravidelné zásobování ostrova tehdy zřejmě bylo
vážným nedostatkem, protože už zakrátko, koncem roku 1920,
Pugeault zaznamenal do deníku, že jsou odkázaní jen na lov ptáků
a ryb a na sběr kokosů. Škuner se zásobou potravin se objevil až za dva
měsíce, v únoru 1921.
Důvod dlouhého hladovění malé osady na Vánočním ostrově už
známe. Byla to nezdařená plavba Coulonova škuneru Tamarii Moorea.
Zatímco polohladový Pugeault a jeho společníci museli lovit ptáky
a ryby, Coulon se v potu tváře zaučoval v řízení lodi kdesi na pomezí
Polynésie a Melanésie a na Vánoční ostrov se dostal až v květnu 1921.
V roce 1922 provedl kontrolu Vánočního ostrova zdravotní důstojník lodi H. M. S. Calcutta, která tu zakotvila. Sepsal kritickou
zprávu o špatném stavu bydlení, hygienického zařízení a dodávky
vody. Rougier, žijící na Tahiti, si jeho výtky sice přečetl, avšak ponechal
je bez odezvy. Na Vánoční ostrov sám již nejezdil a o chod plantáží se
měly starat osoby, kterým za to platil. Takto v poklidu abbé Rougier
žil ještě deset let. Stojí za zmínku, že na Tahiti patřil k velmi vlivným
lidem, kteří s imigrací Čechoslováků na ostrovy Francouzské Oceánie
nesouhlasili. Dával přednost velmi pracovitým a méně náročným
Číňanům.
Abbé Pierre Emmanuel Rougier, muž s velmi pestrým životem
a velmi bohatý, zemřel v Papeete v roce 1932. Kokosovníkové plantáže
na Vánočním ostrově zdědil jeho synovec Paul Emmanuel Rougier.
Protože na Tahiti zastával řadu společenských a správních funkcí a vlastnil další pozemky, pověřoval řízením plantáží na dalekém Vánočním
ostrově své známé, kteří odborné a organizační schopnosti prokázali
už dříve u jiných zemědělských společností.
Mé funkce a království
Mou první prací novopečeného manažera Françoise či Franka
Jeřábka jako správce plantáží na Christmasu byla inventura. S Coulonem
jsem uzavřel všechny účty za dobu jeho vedení a pak jsme se vydali na
prohlídku plantáží. Michel několikrát protočil motor staré, avšak stále
124
dobré fordky a za chvíli jsme se natřásali na cestě táhnoucí se kolem
ostrova. Míjeli jsme písečné přesypy a mušlové brázdy, o kterých se
zmiňuje ve svém deníku kapitán James Cook, objeli několik drobných
jezírek a na osmnáctém kilometru Michel zastavil u prvního velkého
kokosovníkového háje o rozloze asi čtyřiceti hektarů.
„Mám pro tebe překvapení, Franku. Toto je plantáž Tchéco, práce
tvých krajanů.“
Údivem jsem vykulil oči: „Copak nejsme první Čechoslováci na
Vánočním ostrově?“
„Přijeli asi před deseti lety. Byli to čtyři muži a žena. Na jména si už
nevzpomínám. Rougier je přijal na dva roky, jenže jeden z nich se vrátil
na Tahiti už po čtyřech měsících, protože ve zdejším horkém podnebí
vážně onemocněl. Ani ostatní smlouvu nedodrželi. Zůstali tu jen devět
měsíců. Zřejmě byli v tropech krátkou dobu a nemohli vydržet
namáhavou práci pod rovníkovým sluncem.“
Coulon se smál: „Musela být s nimi legrace! Tři svobodní měli svůj
domek a ve druhém bydleli manželé. Vařili si ale společně, po evropsku. Taky měli jen jednu společnou koupelnu, ale zato podle přísného
britského předpisu dva záchody – ladies and gentlemen!“
Později jsem našel v kronice ostrova záznam, který mi pověděl
jména prvních Čechoslováků na Vánočním ostrově. Byl to Štěpán,
zemědělský dělník z Barchovic u Kouřimi v Čechách, který se vrátil na
Tahiti první, bratři Jindřich a Emanuel Mužíkovi z Prahy a manželé
Krejzovi. Na Vánoční ostrov přijeli společně 28. července 1925 na
škuneru Roy Sommers. Po návratu na Tahiti bratři Mužíkovi odjeli na
Fidži a Krejzovi do Austrálie.
Coulon mě s obzvláštním potěšením zasvěcoval do kokosovníkového království: „Pozemky se číslují podle vzdáleností v kilometrech
od hlavního přístavu. Názvy jim dáváme obvykle podle jejich zakladatelů. Tak až přijedu příště, určitě tu bude nová Jeřábkova plantáž
a můžeš se rozmáchnout! Místa tu máš habaděj. Rougier počítá, že
vysázíte nejmíň dva miliony kokosů, tak se tuž!“
Do večera jsme prohlíželi zbývající pozemky, o jejichž rozloze jsem
dosud měl pouze matnou představu.
„Plantáže jsou zatím jen na desetině plochy ostrova,“ vysvětloval
Coulon. „Celkem je to asi šest set tisíc kokosovníků, z toho je sto tisíc
125
ve výnosu a každým rokem přibude dalších dvacet tisíc. Je to víc starostí
a práce, jenže taky za sto tun kopry navíc pět set franků pro tebe.“
„Na kolik přijde taková obrovitá zahrada?“
„Dnešní cena plantáží se odhaduje na nějakých třicet milionů
franků,“ ledabyle poznamenal Coulon.
Musel jsem pořádně zblednout, protože Coulon mě vzal za rameno
a na oko starostlivě se zašklebil: „Copak? Není ti dobře? No, nebylo by
divu v tom vedru.“
Mon Dieu, kdepak vedro, povídám si, něco tak pokazit, to by byl
malér! Třicet milionů franků! Františku, tak takový majetek si jaktěživ
nespravoval. Ale co naplat. Jsi v tom rovnýma nohama!
*
Po Coulonovi jsem převzal všechny jeho funkce, především místo
správce CPCP Ltd. neboli Central Pacific Cocoanut Plantations, Ltd. Christmas Island, kokosové společnosti, jejímž spolumajitelem byl Paul
Emmanuel Rougier. Protože na britském ostrově nemohl Francouz,
tedy cizinec, vlastnit sám tak obrovské pozemky, byl druhým spolupodílníkem Brit, nějaký londýnský notář. Tomu ale patřilo snad jen pouhé
jedno procento akcií. Jako správce plantáží jsem dostal k dispozici
starou fordku, jejíž jízdní vlastnosti jsem s Coulonem už prověřil, a také
motorový člun. Pro plantážní práce tu byly čtyři nákladní automobily,
motorová loď se dvěma vlečnými čluny, jedna větší plachetnice a tři
plachetní pirogy.
Kromě správcování kokosovníkového ráje jsem se na Christmasu
stal největší úřední autoritou – administrátorem ostrova, kapitánem
přístavu, zdravotním důstojníkem, policejním komisařem, poštmistrem,
správcem meteorologické stanice a vedoucím obchodu, kde bylo možné
dostat veškeré zboží osobní potřeby od konzervovaného ovoce až po
tričko. Byl jsem pověřený úřadem smírčího soudce, vedením matriky,
statistiky a kroniky ostrova, účetnictvím, sňatkovou kanceláří a byli mi
podřízení kapitáni všech lodí kotvících u ostrova, kromě velitelů britských křižníků. Měl jsem právo zastupovat Tahiťany s francouzským
občanstvím jako jejich konzul v britské kolonii, která čítala 36 osob,
z toho 21 mužů, devět žen a šest dětí, včetně mé ženy, Jardy a mne.
126
Christmas leží uprostřed mohutného rovníkového proudu, valícího
se od Jižní Ameriky k západu rychlostí až sedmdesát mil za den podle
síly větru a ročního období. O síle proudu svědčí tři obrovské stromy,
které ležely v písku na východním břehu ostrova. Jeden z nich byl až
čtyřicet metrů dlouhý a ve střední části měl průměr půl metru. Žádný
z těchto stromů nepatřil k flóře ostrovů Oceánie. Byly to stromy jehličnaté s dobře zachovanými kořeny a kůrou, proto nepocházely
z nějakého lodního nákladu. Nemohly se připlavit až Nového Zélandu nebo Austrálie, což by znamenalo jejich plavbu přes celý Tichý
oceán. Zřejmě je přinesl rychlý proud, valící se od amerického pobřeží.
K povinnostem správce plantáží patřila podle smlouvy o pronájmu
ostrova pravidelná kontrola a opravy výstražných majáků – beaconů.
Jeden byl na jihovýchodním mysu, druhý na severovýchodě. Byly to 25
metrů vysoké bíle natřené konstrukce, které jsem musel z vlastních
prostředků udržovat. Vymezovaly pobřežní pásmo velmi nebezpečné
pro plavbu. Mezi nimi ležela zátoka plná divokých vírů, jejichž sílu znásobují neustále dující východní větry. Ze zátoky vybíhá k jihovýchodu
krátké topůrko, neškodně obtékané rovníkovým proudem, pokračujícím k západu. Na severu se však proud s plnou silou vrhá do zátoky
proti břehu, který mu stojí v cestě. Dostane-li se v těchto místech do
proudu plachetnice, víry ji vtáhnou do zátoky a roztříští na útesech.
Toto zrádné místo je na mapě označeno jako Bay of Wrecks, Zátoka vraků,
a dodnes je tu mnoho lodních trosek, možná i zbytky lodí španělských
konkvistadorů. Vypráví se také, že v Zátoce vraků ztroskotala španělská
loď, převážející na Filipíny naloupené peruánské zlato. Poklad byl na
Christmasu ukryt a zřejmě velmi důkladně, protože jej dodnes nikdo
nenašel, i když se o to pokoušelo mnoho nadšenců včetně mne.
Záludná Zátoka vraků je pohřebištěm nejen plachetnic, ale
i velkých lodí. V těchto místech je mořský proud tak silný, že jej někdy
nezdolá ani loď s výkonným motorem.
10. října 1836 anglická velrybářská loď Briton kapitána George Bensona ztroskotala na severovýchodní straně Zátoky vraků. Posádku
zachránila americká velrybářská loď Charles Frederic kapitána Browna
23. května 1837.
Velrybářská loď Mozart z Brém ztroskotala v prosinci 1847 s 4000
barely oleje a velkým množstvím velrybích kostic, ale měla to štěstí, že
127
ji doprovázela americká velrybářská loď kapitána J. E. Donnela, která
posádku zachránila,
Následující měsíc uvázla na břehu Zátoky vraků chilská obchodní
loď Maria Helena. Její posádka strávila na ostrově přes dva měsíce. Byla
zachráněna francouzskou korvetou Sarcelle v dubnu 1848 poté, co část
posádky doplula záchranným člunem z lodi do Honolulu a podala
zprávu o ztroskotání.
V listopadu 1856 byla na břeh v Zátoce vraků vržena loď J. C. Fremont s nákladem stavebního dřeva. Vrak koupil J. T. Dowsett z Honolulu a velké množství dřeva odvezl v červenci až říjnu 1857 lodí John Dunlap, škunerem Warwick a brigou Hiro.
V roce 1863 v Zátoce vraků ztroskotala dánská loď a v dalším roce
britská loď.
Také ve 20. století došlo k řadě lodních katastrof. V roce 1908 plul
v nočních hodinách kolem východního pobřeží ostrova britský parník
S. S. Aeon na cestě z Ameriky do Austrálie. Protože je Vánoční ostrov
nízký a rovný jako deska, hlídka zpozorovala jeho nebezpečné břehy,
až když byl parník vtažen do Zátoky vraků. Přestože stroje pracovaly na
plné obrátky, Aeon narazil na skaliska a v několika minutách se potopil.
Posádka naštěstí katastrofu přežila. Vydala se v malém oplachtěném
člunu na ostrov Fanning pro pomocnou loď, která by odvezla aspoň
část nákladu vyplaveného na břeh. Bylo to stavební dřevo. Neodvezli
ani metr. Parník, který připlul na pomoc, ztroskotal také.
Teprve třetí lodi se podařilo odvézt trosečníky, ale dřevo na pobřeží
zůstalo napospas osudu. Byly z něj postaveny všechny budovy na Christmasu a ještě leželo v pobřežním písku několik set kubických metrů pro
další zájemce. Mohli jsme vesele rozšiřovat naše sídliště, kterých jsme
na ostrově měli několik. S ženou a Jardou jsem se ubytoval v přístavu
Londres, hlavním středisku ostrova, postaveném na dlouhé písečné kose
u vjezdu do laguny. Na protilehlé straně za průlivem ležela menší osada
Paris. Další malá sídliště byla Motu Manu, Algerie, Rapa, Ayon a Marquises.
V dalších letech jsme založili osady Praha a Brno.
Na oslavu našeho příjezdu jsem pozval všechny spolupracovníky
k seznamovacímu večírku. Někteří nepřišli, protože pracovali na
vzdálených místech ostrova, ale pro začátek jsme poznali nejdůležitější
osoby. Byli tu Paul, Mahana, Taarea, Tutea, Toma a další plantážní děl-
128
níci z Tahiti. Potom Aua, řidič náklaďáku, četník a současně pastor
Teehu a ošetřovatel v malé nemocnici Taata. Dva statní chlapi s evropskými rysy tváře byli Polotahiťané Percy Varney, můj asistent, který vedl
osadu Paris za průlivem, a dílovedoucí Terii Afa, současně zastávající
funkci hlavního lodivoda a mechanika.
Brzo se rozproudila družná zábava, zejména když naši noví přátelé
poznali, že nepatříme k bílým límečkům a že na rozdíl od Francouzů
hovoříme, kromě francouzštiny, i tahitsky, jejich rodnou řečí. Jeden po
druhém dával k dobru různé veselé historky z Christmasu a všichni
svorně vzpomínali na první Tchéco na Christmasu, jací to byli dobří
kamarádi a výborní muzikanti, přestože mnozí o nich pouze slyšeli.
Vzpomínalo se i na podivné a mnohé dosud nevysvětlené úkazy
a příhody, které se na ostrově občas odehrávaly. Terii Afa žil na Christmasu nejdéle, téměř patnáct let, a vyprávěl, jak jednou na ostrůvku Motu
Upua našli nevybuchlý granát s německou značkou. Jak se tam dostal?
Stalo se to asi takto: když v Tichomoří vypukla první světová válka,
admirál Graf von Spee poslal křižník Nürnberg k Fanningu, aby tam
přeťal podmořský kabel. Dne 7. září 1914 bylo kabelové spojení
přerušeno a po skončené akci Nürnberg pravděpodobně ostřeloval
Christmas v domnění, že je ostrov obydlený. Jedna ze střel zabloudila
až na ostrůvek v laguně.
K diverzní akci s kabelem na Fanningu třeba dodat, že obsluha stanice poškození opravila během šestnácti dnů. Druhý kabel byl položen
přes Fanning po válce, v roce 1928, a používal se až do roku 1963, kdy
se měl položit nový. K tomu však už nedošlo, protože vhodnější mezistanicí se staly Havajské ostrovy. Kabelový uzel na Fanningu byl zrušen
a z budovy mezistanice se stalo výzkumné středisko Havajské univerzity. To však už předbíháme mnoho let, a tak se vraťme do naší
společnosti, kde Taarea s vykulenýma očima vyprávěl strašidelnou historku: „V noci někdy připlouvá tajemná loď. Když k ní Terii Afa jede
se člunem, loď se najednou rozplyne a zmizí v moři!“
Terii Afa přikyvoval a ostatní přidávali další barvité podrobnosti
o strašidlech. Stejně jako bojácný Taarea by za nic na světě nesedli
s odvážným Terii Afou do člunu.
Zábava se táhla dlouho do noci, vyhrávala harmonika, ukulele
a kytary, ale byl čas jít na kutě. Zítra je taky den a čeká nás práce.
129