"Mnozí první budou poslední a poslední první" (Matouš 19:30). Zdá

ÚVOD
"Mnozí první budou poslední a poslední první" (Matouš 19:30). Zdá se být kuriózní, že po 101 letech uzurpování pozornosti sportovní
veřejnosti z důvodů většinou souvisejících s fotbalem se Real Madrid rozhodl koupit Davida Beckhama, nejnovější z řady
neoddiskutovatelných akvizic klubu a ovšem také skvélého hráče, ale přitom prvního představitele tendencí v postmoderní hře, kterým se
slavný klub až do června 2003 povětšinou vyhýbal. Jak biblický citát naznačuje, velká jména dávné i nedávné minulosti by mohla mít důvod
nesnášet tento náhlý křiklavý vpád marketingového typu do dosud spíše bílého světa Realu Madrid - ale raději by si na to měla zvyknout.
David Beckham nemá mnoho společného s minulostí Realu Madrid, ale jestli ono bláznivé léto roku 2003 přinese alespoň nějaký výsledek,
mohl by toho mít hodně společného s jeho budoucností. Tím, že klub angažoval tohoto Angličana, vyslal prakticky dotyčného hráče i sebe do
hyperprostoru. Každý může hádat, kde přistanou, ale tento transfer spustil seismický posun, který se od něj očekával, a vyvolal hysterické
třeštění, jaké je od časů Beatles jen málokdy k vidění. Real Madrid a Beckham byli vždy velcí, ale sňatek obou těchto institucí podle všeho
jakýmsi nedefinovatelným způsobem změnil svět, jako by se duální síly obchodu a snů nakonec spojily, aby otevřeně ovládly planetu. Figo,
Zidane a Ronaldo, tři hráči angažovaní téměř výlučně na základě svého fotbalového talentu, byli najednou zastíněni. Real Madrid tu udělal
znovu - i když tentokrát trochu jinak - znovu připomněl světu, že udává tón, že jedině on mění pravidla. Pohleďte na mé dílo, vy mocní, a
zoufejte si!
Nicméně život existoval i před Beckhamem. Real Madrid byl vždy v takové či onaké podobě a formě přítomen a já si ho dobře pamatuji ještě z
dětských let. Byl jsem vychován takříkajíc v málo významné anglické střední škole v malém provinčním městě na severovýchodním pobřeží
Anglie. Škola se ze všech sil snažila kopírovat tradice soukromých internátních škol, oblékala své učitele do splývavých talárů, vštěpovala nám
ctnosti pilného studia a připomínala nám, že dvojím účelem sportu je účast a kolektivní etika, a nikoli hrubší emoce, které člověk pociťuje po
vítězství. Jednou ráno předčítal výstřední ředitel na shromáždění školy fotbalové výsledky 5.třídy a rozčílil se, když se několik žáků opovážilo
jásat nad skutečností, že jejich spolužáci o víkendu zvítězili 8:0. Skóre zřejmě u některých posluchačů pod stupínkem vyvolalo potřebu
nějakých komentářů, ale ředitel to nepřipustil. "Buďte zticha!" rozkřikl se. "Nad čím se radujete? Naše sympatie by zcela jasně měly patřit
poraženým," pokračoval. A potom dodal tišeji a rozvážněji: "Ti, kdo v takové hře prohráli, se jednoznačně poučí víc než ti, kdo zvítězili... a nyní
požehnání." Jako by jeho malý aforismus nesnesl žádné ponování - jako by šlo o pravdu, která si zasloužila, aby po ní následoval náboženský
rituál.
Výrok že poražení se poučí víc než vítězové, mi nikdy nevymizel z paměti. Při takovém přístupu by se s vámi postmoderní mládež vůbec
nebavila a v řadě zemí mimo Británii by vám tehdy vynesl mrazivou reakci. Když se ohlížím zpátky, několik učitelů zastávalo diametrálně
odlišný názor a vedlo školní fotbalová družstva v agresivním duchu, který byl svou povahou sotva korintský. Teď žiji ve Španělsku a myšlenka,
že by prohra mohla v životě sloužit nějakému účelu, je pro tuto kulturu představou natolik cizí, že ani nestojí za to o ní diskutovat. Španělé
prostě takový nápad považují za idiotský a nemaí čas se jím zabývat. A můžou mít samozřejmě pravdu. V nepříliš vzdálené minulosti se po
britské sportovní scéně lehounce vznášely představy, že je nedůstojné vyhlašovat, že vaším jediným cílem je zvítězit. Ale pokud se nemýlím,
tento decentní, leč poněkud komplikovaný postoj nikdy netvořil součást scény španělské. Příčinou si nejsem úplně jistý, ale dovolím si
opatrně hádat - Real Madrid.
Je to tým, který FIFA označila za nejlepší mužstvo 20.století, což je nálepka, s niž nikdo nepolemizuje. Statistiky vítězství jsou ohromující:
devět evropských pohárů, dvacet devět ligových titulů, sedmnáct domácích pohárů, dvě interkontinentální trofeje a dva poháry UEFA, navíc
několik účastí ve finále a v semifinále, nehledě na skutečnost, že pokud zrovna nezískal domácí mistrovský titul, pravděpodobně skončil jako
druhý. Dalším kuriózním faktem, který je kromě těchto nepřeberných úspěchů třeba vést v patrnosti, je to, že jejich značné části bylo
dosaženo po roce 1953, kdy se objevil Alfredo di Stéfano a navždy změnil tvář evropského fotbalu. Pro ty, kdo ve druhé polovině padesátých
let nežili ve Španělsku, se Real Madrid stal synonymem celé země. Místo červeného a žlutého jiskření býčích zápasů, kde krev a flitry zrcadlily
barvy státní vlajky, se Španělsko stalo čistě bílým, díky barvám Realu Madrid. Když na počátku šedesátých let převzal v Leedsu otěžě Don
Revie, změnil barvu jeho dresů z modré a zlaté na ryze bílé, čímž pověrčivě uznal sílu fotbalových králů Evropy.
Zmiňuji se o tom všem proto, abych zdůraznil, do jaké míry Real Madrid naprogramoval španělskou konfiguraci pro sportovní postoje. Zbytek
party, dokonce i FC Barcelona, může o dosažení takových úspěchů pouze snít, což jí ovšem nezabrání v tom, aby se o to pokoušela. Skutečnost,
že ve španělské lize v poslední době vzrostla konkurence, kdy se prostřednictvím evropských soutěží dostávají do popředí různé, dříve
neznámé kluby, by neměla zatemňovat stejně důležitý fakt, že "La Liga", jak se jí nyní říká v Británii, byla vždy vysoce kvalitní a existovala v ní
konkurence. To, že Real Madrid na této scéně důsledně dominuje, je dalším důkazem, pokud je ještě vůbec nějakého dalšího důkazu zapotřebí,
jeho prestiže na tomto poli. Jeho vliv ulpěl i na ostatních klubech a ve španšlském fotbale panuje jakýsi vzácný málo gentlemanský postoj. Z
ligy se stala bezohledná záležitost, jakási experimentální horská dráha, na níž přežívají jen ti neschopnější. Real Madrid a FC Barcelona jsou
samozřejmě nejbohatší, díky své masové členské základně a lukrativním obchodním kontraktům, ale obecné zbohatnutí Španělska v
podledních dvaceti letech způsobilo, že se objevil nový typ z podprůměru vyšvihlého prezidenta, který usiluje o získání koruny a uchvácení
tradiční fotbalové monarchie. Deportivo de La Coruña a Valencia jsou nedávní vítězové ligy, v níž se projevuje rozmach vyrovnanosti
příležitostí - třebaže stále přetrvávají stížnosti, že vztahy Realu Madrid s ústřední vládou a jeho těsná pouta s nejvýznamnějšími bankami
země a představiteli města brání souběžnému rozvoji skutečné sportovní demokracie.
Ale toto žehrání na Real nikdy nijak zvlášť nepůsobilo. Vždy bylo nedílnou součástí koncepce madridismu, složitého pojmu, jehož ústředním
jádrem je glorifikace nadřazenosti - takřka záměrně úzkoprsé oddanosti věci. Jestliže se někomu nelíbí přístup vyhrát za každou cenu, je to
jeho problém. A na rozdíl od jeho velkého rivala Barcelony není filozofie Realu Madrid zatížena požadavky, aby ho každý miloval a obdivoval, i
když existuje řada svědectví, že tak množí činí. Ale Realu je to pravděpodobně jedno. Klub ztělesňuje španělský sportovní přístup machacar
(bez milosti rozdrtit), který podobné decentní pojmy jako "ubrat páru" svrhává do říše slabosti a pošetilosti. Když máte protivníka na lopatě,
tak si ho vychutnáte, býka přece jenom zřídka necháte žít. Není v tom žádná poezie. Španělská duše je složitá, plná šlechetnosti i násilí v
rovnocenném poměru - určitého nedostatku sebeovládání, který se změnil v mužnou ctnost. Člověk musí machacar, aby se ho protivník příště
bál. Zápasník s býky který dovolí tupému zvířeti, aby ho ovládlo, je brzy vypískán. Ale býka nikdo neobdivuje. Ten si prostě jenom nepřečetl
scénář. Obdobně když Real Madrid prohraje, jeho soupeř se zřídkakdy dočká chvály. Pozornost se soustřeďuje na Goliáše, nikoli na Davida.
Obr neměl svůj den a prostě si nevšiml, že letí kámen.
Duch klubu sídlí v trofejní místonsti, otevřené pro veřejnost sedm dní v týdnu jako trvalé svědectví slávy tohoto spolku. Velcí hráči přicházejí
a odcházejí, ale statistika nikdy neumírá. U vchdu do "Sala de Exposiciones" (Výstavní sál) pod pevnými věžemi stadionu Bernabéu útočí na
případného skeptika velká modrá nástěnná malba s plným rozsahem úspěchů klubu. Jakmile se človék jednou octne v trofejním sále, zablyští
se a zatřpytí se v elegantním osvětlení zlato a stříbro uplynulých sta let - fotbaloví conquistadores*, kteří ukazují světu, zač je toho loket.
*dobyvatelé
Je to okouzlující výjev, který vás vezme za srdce, navzdory vašemu lepšímu přesvědčení. Nezbude vám než obdivovat jeho čirou aroganci.
Když jsem Salu navšívil poprvé, na pozvání klubu, přemohly mě rozměry toho, do čeho jsem se pouštěl. Jak se proboha může celá tahle histori
vměstnat do nevelké knížky? Najednou mi ten úkol připadal nesmírně těžký, nesplnitelný. Ale pak jsem se postupně dopracoval k tomu, že si
vlastně dosud nikdo nenašel čas pěkně se uvelebit a prozkoumat tuto instituci neutrální optikou. Prakticky veškerá literatura o klubu čerpá z
palety pouze růžové odstíny. Tyto knihy samozřejmě mají svoje opodstatnění a klub jako Real Madrid má silnou potřebu, jak emoční, tak
finanční, aby se jich napsalo co nejvíc. Píšou je téměř výlučně přívrženci a tento žánr byl vytvořen za účelem vyhnout se jakékoli trapné
analýze. Já se však mohu pyšnit postavením neutrálního pozorovatele - navzdory tomu, že když píšete knihu o nějakém existujícím jevu,
nevyhnutelně si po nějaké chvíli začnete námět hýčkat a možná k němu budete chovat více sympatií, než jste původně zamýšlel a prohlašoval.
Nehodlám ale Real Madrid ani zatracovat, ani vychvalovat. Klubu jsem to jednoznačně objasnil a mám pocit, že velmi ochotně vycházel vstříc
veškerým mým požadavkům. Bílá bouře není první kniha, který byla o klubu publikována v anglickém jazyce. V roce 1961 vydaj jednu
Souvenir Press, těsně po pětí po sobě jdoucích vítězstvích v Poháru mistrů. Je dávno vyporadná, neuvádí autory, pouze redaktory. Kapitoly
jsou vlastně řadou interview s význačnými postavami klubu z oné doby a význačné postavy fotbalu s určitými výjimkami zřídkakdy povědí o
této hře něco zajímavějšího, vzhledem ke svému postavení a zřejmému nedostatku objektivity.
V této knize se vyskytuje několik interview, ale netvoří její jádro. Jde o osobní pohled na Real Madrid, který vznikl částečně z mého studia
historie klubu a utvářelo ho dvanáct let mého pobytu ve Španělsku, nahoře na severu, kde mají peñas (sympatizanti) tohoto klubu horkou
půdu pod nohama. Tato skutečnost tedy rovněž podmiňuje moji "neutralitu", ale v této zemi je fotbalem všechno tak prostoupené, tak
nasáklé, že moje všeobecné dojmy o jeho proměnlivosti se shodují se sousedovými. Existují zřejmé meze, nakolik může být pohled člověka
"osobní". Významným rozdílem je však skutečnost, že jsem Angličan a že jsem nebyl fanouškem Realu Madrid. A třebaže mi tyto důvody
připadají důležité, musím přiznat, že závěrečnou větu v předchozím souvětí jsem napsal v minulém čase. Důvěrnost přináší pohrdání?
Nemyslím si to. Stal jsem se jakýms takýms fanouškem a těšilo by mě pomyšlení, že každý, kdo si tuto knihu přečte, bude v pokušení mě
následovat.
Cítím se poctěn, že jsem byl požádán, abych tuto knihu napsal, poněvadž příběh Realu Madrid je stejně fantastický jako strhující. Doufám, že
jsem ho alespoň trochu vystihl.
Phil Ball
San Sebastián, červen 2003