docUniversum 4 / 2012 - Česká křesťanská akademie
download 
Stížnost Transkript
Universum 4 / 2012 - Česká křesťanská akademie
UNIVERSUM REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 4/2012 Deziluze z katolické církve ve Spojených státech S Doris Donnellyovou hovořil Lukáš Jirsa Nová evangelizace: Ignaciánská cesta Petr Kolář SJ Chybí nám hledání společného dobra? Jan Sokol, Libor Prudký, Zuzana Roithová, Lubomír Mlčoch Pro Pána Boha jen to nejlepší S Jaroslavem Tůmou hovořil Josef Beránek Jaké jsou příčiny recese? S Martinem Kupkou hovořil Josef Beránek Úloha státu a paradox šetření Otakar Hampl Člověk ekonomický a vize integrálního rozvoje Lubomír Mlčoch Kostel nedělají zdi, ale lidská srdce Václav Vacek Všichni strážci našeho genomu Josef Beránek Charismatický a odvážný augustinián od sv. Tomáše František Futera Za doktorem Vácslavem Babičkou ROČNÍK XXII, CENA 50 Kč ZE ŽIVOTA ČKA 24. září 2012 Česká křesťanská akademie a její dlouholetý partner Union Stiftung ze Saarbrückenu uspořádaly v benediktinském opatství v Praze Emauzích kolokvium Demografický vývoj v Česku a Německu – srovnání. S referáty za českou stranu vystoupili prof. Jitka Rychtaříková a dr. Tomáš Kučera z Katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK, za německou stranu dr. Reiner Klingholz z berlínského Institutu pro demografii a rozvoj (Berlin-Institut für Bevölkerung und Entwicklung). 17. října 2012 proběhlo v emauzském klášteře v Praze kolokvium Druhý život husitství, kde referáty přednesli prof. Petr Čornej z Literární akademie Josefa Škvoreckého a Ústavu pro jazyk český AV ČR a doc. Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV ČR. 23. října 2012 se ČKA podílela na přípravě a průběhu rekviem za 294 českých vlastenců zavražděných v koncentračním táboru Mauthausen. Byli to bojovníci domácího odboje, ukrývatelé a příbuzní čs. parašutistů, kteří po vysazení do okupované vlasti v letech 1941–1942 zde prováděli bojové a diverzní úkoly; provedli mj. atentát na nacistického pohlavára R. Heydricha. Tuto zádušní mši svatou v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha sloužil pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka, úvodní slovo přednesl a obřadem provázel viceprezident ČKA dr. Jan Stříbrný. Kolokvium ČKA a Union Stiftung Demografický vývoj v Česku a Německu – srovnání, dne 24. 9. 2012 Ve dnech 27. října až 5. listopadu 2012 se členové a příznivci ČKA potřetí vydali na duchovní cestu do Izraele, kterou připravila Cestovní kancelář Petr Křížek. Toto putování po stopách Ježíše z Judské pouště přes Betlém a Galileu do Jeruzaléma duchovně doprovázel mons. Anton Otte, probošt Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. 21. listopadu 2012 se konalo v benediktinském klášteře v Emauzích kolokvium Krize západního bankovního systému. V úvodu se svými prezentacemi vystoupili ekonomové ing. Aleš Michl, analytik Raiffeisenbank, a ing. Pavel Kohout, ředitel pro strategii společnosti Partners a ekonomický publicista. Kolokvium ČKA Druhý život husitství, dne 17. 10. 2012 ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300. UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 4, vychází 14. 12. 2012, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. Foto na obálce: Madona Rudolfovská (okolo roku 1270). ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected]. 2 U N I VE R S U M 4 / XXII OBSAH EDITORIAL Vážený čtenáři, dostáváš do rukou nové číslo našeho časopisu, které uzavírá jeho další ročník, a to v předvánočním čase, kdy je snad každý z nás přístupnější hlubšímu rozmýšlení. Letos se můžeme velmi aktuálně zamyslet nad tím, kam směřuje naše národní společenství i celá tzv. západní civilizace. Bohužel vše svědčí pro to, že žijeme v době, kdy se právě v této části světa ztrácí nebo již ztratil smysl pro inspirativní vize, ideje a hodnotové orientace. V jednom zajímavém příspěvku právě předkládaného čísla nalezneme v závěru: „Aby Boží království bylo aspoň o něco více mezi námi.“ Křesťanství nesporně patří k základním kořenům naší civilizace. Na konci starověku a počátkem středověku, kdy se rozpadla západořímská říše a s ní za tzv. stěhování národů zanikal celý institucionální rámec antické kultury a civilizace se všemi svými vizemi, idejemi a hodnotami, to bylo právě křesťanství, jež jako civilizační službu poskytlo nový kulturně ideový rámec pro zformování nástupnické civilizace, jejíž přímá vývojová linie trvala po půldruhého tisíce let až do našich časů. Za tuto svoji službu však zaplatilo nelehkou daň. Muselo samo položit důraz na rozvinutí své instituční dimenze, a to i na úkor svého původního spontánního étosu radostné zvěsti a svobody. Položme si otázku, zda v dnešní době, po uplynutí zmíněné půldruhé tisícovky let, kdy se naše mateřská civilizace jeví jako ideově vyčerpaná, může křesťanství znovu přinést zásadní životodárné impulsy navzdory tomu, že se samo zdá být historicky znavené a malátné. Zřejmě však toho může být v zásadě schopno, pokud dokáže dostatečně intenzivně a věrohodně působit, aby právě „Boží království bylo o něco více mezi námi“. K tomu však potřebuje s velkou odvahou a zároveň rozvahou překročit svůj historicky podmíněný církevně instituční rozměr všude tam, kde je jím příliš svazováno s tím, co v naší civilizaci právě odumírá, a v univerzálně ekumenickém rozměru se znovu zplna nadechnout svého původního étosu radosti a svobody. Zamysli se, vážený čtenáři, opravdově nad tím, kdy, kde, jak a čím vším můžeš k tomuto cíli na svém místě přispět i Ty. Vezmi přitom s plnou vážností především svoji osobní odpovědnost, nespoléhej se nadměrně na vnější světský (politický, státní) i církevní instituční rámec, neboť bylo řečeno: „Nebude-li vaše spravedlnost větší než spravedlnost zákoníků a farizejů, všichni zahynete.“ Snad Ti v tomto úkolu bude nápomocno i Universum. Snažilo se upřímně ze všech svých omezených sil v tomto směru působit v právě uplývajícím roce i v letech předcházejících a chce tak činit i nadále. Jan Bednář LETEM SVĚTEM Deziluze z katolické církve ve Spojených státech /4 S Doris Donnellyovou hovořil Lukáš Jirsa Blahořečení čtrnácti pražských mučedníků /6 Vladimír Roskovec Nová evangelizace: Ignaciánská cesta /8 Petr Kolář SJ ANKETA /9 Chybí nám hledání společného dobra? Jan Sokol, Libor Prudký, Zuzana Roithová, Lubomír Mlčoch ROZHOVOR Pro Pána Boha jen to nejlepší / 12 S Jaroslavem Tůmou hovořil Josef Beránek TÉMA Jaké jsou příčiny recese? / 16 S Martinem Kupkou hovořil Josef Beránek / 18 Úloha státu a paradox šetření Otakar Hampl Obejdeme se bez růstu? / 22 Josef Beránek Člověk ekonomický a vize integrálního rozvoje / 23 Lubomír Mlčoch ČLOVĚK A SPOLEČNOST / 26 Kostel nedělají zdi, ale lidská srdce Václav Vacek Věřím, tedy jsem / 29 Markéta Žilková TRENDY Všichni strážci našeho genomu / 32 Josef Beránek Náš život je velmi riskantní – máme ho ve svých rukou víc, než jsme si mysleli / 35 Josef Beránek HISTORIE Charismatický a odvážný augustinián od sv. Tomáše / 36 František Futera Za doktorem Vácslavem Babičkou / 40 KULTURA Bitva o koncil stále pokračuje / 45 Martin Kočí Vážení čtenáři, děkujeme Vám za přízeň Universu v letošním roce a prosíme Vás, nezapomeňte si obnovit předplatné, a pokud časopis máte rádi, doporučte jej dále. Universum nepřežije bez aktivních předplatitelů a podporovatelů! Redakce RECENZE / 46 KOMENTÁŘE / 50 U NIV ER S UM 4 /XXI I 3 LETEM SVĚTEM Deziluze z katolické církve ve Spojených státech Teoložka Doris Donnellyová působí na univerzitě v americkém Clevelandu a je pravidelným hostem pražské konference Forum 2000, kde také vznikl tento rozhovor. Doris Donnellyová je profesorkou teologie na John Carroll University v Clevelandu ve státě Ohio, kde řídí Centrum kardinála Suenense pro teologii a církevní život. Centrum se zabývá nesplněnými úkoly, které stanovil druhý vatikánský koncil. Donnellyová působila jako předsedkyně mezinárodního katolického mírového hnutí Pax Christi a rovněž jako předsedkyně Severoamerické liturgické akademie, ekumenického sdružení badatelů v oblasti liturgie. Je autorkou řady knih a článků. Mezináboženský panel Fora 2000 byl věnován otázce médií a náboženství. Mohou média nahradit náboženství? Mnoho lidí dnes získává obraz světa z médií, tedy především z televize, novin (ať už papírových nebo internetových) či rozhlasu. Média jim poskytují interpretaci a výklad světa a v tom je teze Tomáše Halíka určitě pravdivá. Nemyslím si ale, že by média mohla nahradit náboženství. Kdybychom náboženství reduktivně definovali jako fenomén poskytující interpretaci světa, pak pro některé lidi určitě média náboženstvím jsou. Náboženství ale ve skutečnosti mají mnohem více funkcí, a tedy i širší a hlubší záběr než média. Na druhou stranu tradiční náboženství – a teď mám na mysli především katolic- 4 U N I VE R S U M 4 / XXII kou církev – v současnosti nejsou v úplně dobrém stavu. Již po několikáté ve svých dějinách byla totiž církev redukována na soupis pravidel a nařízení, což umrtvuje jejího ducha. Jen pomocí pravidel a nařízení nemohou rodiče vychovávat své děti a ani náboženství nemůže existovat pouze na jejich základě. Musíme se vrátit ke starosti o člověka, o osobu, o jeho srdce a duši a o jeho vztah k druhým lidem. Pouze série příkazů a zákazů lidi do kostela zpět opravdu nevrátí. Kdy bylo podle vás v katolické církvi období, které nabízelo způsob, jak se vymanit ze svazujícího seznamu příkazů a zákazů? Určitě s tím přišel druhý vatikánský koncil, který byl v mnoha svých snahách úspěšný. Dnes ovšem prožíváme dobu restaurace, která jde proti jeho duchu. Uspěl, protože ve všech jeho dokumentech byla do té doby netušená svoboda. Například konstituce Sacrosanctum Concilium (Konstituce o posvátné liturgii) dovolovala účast na liturgii laikům, kteří se z pasivních elementů najednou stali aktivními účastníky dění. To velice napomohlo semknutí společenství věřících, kteří změny přivítali s nadšením a aktivněji se začali zajímat i o sebe navzájem. Dogmatická konstituce Lumen gentium (Světlo národů) nedefinovala církev jako hierarchii a ani ne jako budovu kostela, nýbrž jako lid Boží. Ukázala, že společenství církve již není pyramidou, nýbrž kruhem, a že jsme skutečně všichni lidem Božím. Všichni jsme poutníky na cestě a ani církev není něčím statickým. Dokázala církev po druhém vatikánském koncilu reagovat na měnící se potřeby doby? Pro druhý vatikánský koncil byla skutečně určující zahajovací řeč Jana XXIII. Gaudet Mater Ecclesia, ve které podtrhl pastorální význam nejen koncilu, ale i církve jako takové. Najednou zde byl výrazný motiv církve jako místa společenství, a nikoli pevné pyramidy, a tedy také výzva k aktivní účasti v církvi pro všechny věřící. Katolická hierarchie této příležitosti bohužel nedokázala využít, nedokázala odevzdat svou moc do rukou laiků – což ovšem automaticky neznamená ztrátu autority. Ze své vlastní zkušenosti bych přirovnala církev k postavení učitele: sama učím a vidím, že přechod z frontální výuky autoritativního typu, kdy studenti jen sedí v lavicích a poslouchají výklad, k výuce moderní, na které se aktivně podílejí sami studenti, s sebou nenese rozklad výukového procesu, ale naopak větší aktivitu, odpovědnost a zájem studentů. Jenže církevní hierarchie, místo aby si uvědomila přínosy takové změny, se spíš zalekla a chce věřící zahnat zpět do jejich kostelních lavic. Ocitla se tedy církev 21. století v krizi? Současný stav církve nevidím jako krizi, ale jako výzvu každému z nás ke svatosti. LETEM SVĚTEM Tytam jsou doby, kdy se člověk musel stát knězem, řeholnicí či mnichem, aby byl pokládán za svatého. Pro mnohé z mých studentů je oddanost Kristu velice podstatnou záležitostí. Na druhou stranu mnozí kněží s touto obecnou výzvou ke svatosti nejsou příliš smířeni. Jako by si chtěli uhájit své výsadní právo na větší blízkost Bohu. Kdy došlo k opětovnému uzavření církve po onom otevření, které bylo plodem druhého vatikánského koncilu? Ústup začal už během pontifikátu Jana Pavla II. a Benedikt XVI. tento trend ještě výrazně urychlil. Sama si velice vážím Pavla VI., který sice neměl takové charisma jako Jan XXIII., nicméně dokázal dovést koncil do zdárného konce a poté se úspěšně staral o jeho plody – a snad je i rozmnožoval. Avšak následující pontifikát Jana Pavla II. trvající téměř 27 let již takový nebyl. Pro mne je například velice paradoxní, že Jan Pavel II. na jedné straně podporoval polskou Solidaritu a na straně druhé zároveň jasně odsoudil teologii osvobození v Latinské Americe. Jak mohu podporovat jednu věc v Evropě a totéž zakazovat v Jižní Americe? Jak je v současné době přijímána katolická církev ve Spojených státech? Ve Spojených státech nyní panuje veliká deziluze z katolické církve, a to ne z pohledu nevěřících, ale z pohledu katolíků samých, k čemuž rozhodně výraznou měrou přispěly sexuální skandály v církvi. Intelektuálnější křesťané, kteří zůstávají aktivními katolíky, velice pozorně zvažují, co to vše znamená být členem katolické církve. Někteří mí přátelé, kteří se považují za katolíky – a mezi nimi jsou i řeholní sestry či kněží – se třeba měsíc či dva nezúčastnili bohoslužeb. Najednou nedokážou přijmout argumenty ve prospěch povinné účasti na nedělní mši svaté. K obratu došlo i v oblasti sexuální morálky, kde církev podle mne má co hodnotného říci. Lidé nechtějí být poučováni o příkazech a zákazech týkajících se jejich lásky duchovními, kteří byli zasaženi sexuálními skandály – a tato nedůvěra se vztahuje k duchovenstvu jako celku. Myslím si, že katolická církev by se měla znovu nadechnout a hierarchie by měla přijmout pozměněný stav věcí, o které se snažil druhý vatikánský koncil ukazující církev jako místo přijetí, lásky a důvěry. S Doris Donnellyovou hovořil Lukáš Jirsa Lidé mění svět: Ondřej Horecký N eexistuje moc mladých lidí, kteří namísto budování kariéry odjedou po vystudování vysoké školy do zahraničí pečovat o ochrnuté lidi a vydělané peníze použijí na péči o sirotky v Tanzánii. Těmito slovy začíná zdůvodnění Nadace Via Bona, která Ondřejovi Horeckému udělila letos v září cenu Srdcař roku. Horecký založil v roce 2006 občanské sdružení Bez mámy, které pomáhá v Tanzánii hledat adoptivní rodiče pro sirotky a navazuje dlouhodobou spolupráci mezi českými a africkými školami. Aktuálně se sdružení vrhlo do rozvoje sirotčince, který kapacitou nestačí a potřebuje nutně samostatné zázemí s kuchyní a jídelnou. Toto Centrum pro sirotky v Mahangu buduje české sdružení spolu s místními řeholnicemi. „Byli jsme tam a jsme fascinováni, co dokázalo pár moravských rodin, a snad i nějaká pražská, udělat pro tamní sirotky,“ říká jeden z podporovatelů Vladimír Albrecht. Děti většinou osiřely vinou úmrtí rodičů na AIDS. „Po dobudování sirotčince budou pokračovat učňákem a my máme s manželkou chuť se podílet na zřízení zdroje vody, které je v místě hrozivý nedostatek.“ Sdružení podpořilo také místní křesťanskou komunitu při výstavbě kostelíku. Více informací o vitálním občanském sdružení a možnostech jeho podpory najdete na www.bezmamy.cz. Redakce Nový zákon o provozování sázkových her na obzoru? M inisterstvo financí připravilo nový návrh zákona, který nepřináší posun směrem k transparentní regulaci. Po ní již roky volají menší politické strany jako KDU-ČSL, STAN i občanské aktivity jako například Brnění, Občané proti hazardu či rada Iustitia et pax. Česká republika má dnes nejvíc hracích automatů na počet obyvatel na světě. Máme povolenou neúměrnou výšku sázek vzhledem k příjmům, máme také nejvíce vsazených peněz vzhledem k příjmu obyvatel a k výkonu ekonomiky a máme také zřejmě nejvíce závislých gamblerů na počet obyvatel. Zatímco počet automatů – okolo 100 tisíc – je znám přesně, počet gamblerů znám není. Nikdo ho nesleduje. Žádné plošné výzkumy na toto téma dosud nebyly v České republice zpracovány. Podobně se jen odhaduje, že přes herny nekontrolovaně projde sto miliard korun ročně. Sdružení Brnění zformulovalo několik zásadních připomínek k návrhu: Předně kritizuje, že na povolení k provozování hra- cích automatů má být nově nárok po splnění zákonných, víceméně administrativních podmínek. Chybí požadavek izolace herních zařízení od běžného života, prakticky budou i nadále moci být v restauracích, kde se k nim dostane široká veřejnost. Není zakázáno automaty provozovat v blízkosti škol ap., jen minimálně je regulována související reklama, omezuje se možnost zrušit povolení a naopak se prodlužuje maximální doba povolení. Neřeší se internetové sázení. Návrh v posledních měsících zkoumají bruselští úředníci. Paradoxně řeší pouze to, že návrh diskriminuje zahraniční provozovatele hazardu. Samotná regulace je totiž věcí národních vlád. Zatímco v jiných zemích jsou hazardní hry zatlačovány do omezeného počtu kasín, herní automaty jsou považovány za vysoce návykové a na gamblerství je pohlíženo jako na patologickou závislost. V Česku je tato debata – nehledě na možnou náváznost na praní špinavých peněz – zatím v začátcích. Redakce U NIV ER S UM 4 /XXI I 5 LETEM SVĚTEM Blahořečení čtrnácti pražských mučedníků Jména čtrnácti pražských mučedníků uchovávali po čtyři století jejich spolubratři, a proto je známe i my. Tím, že prokazujeme úctu jmenovitě jim, prokazujeme ji i zástupům bezejmenných. V sobotu 13. října 2012 se v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha konala slavnostní bohoslužba, při které kardinál Angelo Amato, SDB, prefekt Kongregace pro svatořečení, přečetl list papeže Benedikta XVI., kterým prohlásil za blahoslavené čtrnáct františkánů, brutálně zavražděných 15. února 1611 v pražském kostele Panny Marie Sněžné a v přilehlém klášteru. Bohoslužby se účastnili tři kardinálové, téměř všichni čeští a moravští biskupové, 270 kněží, několik set řeholníků a řeholnic a asi 6000 laiků. Tomuto aktu blahořečení, který se v českých zemích konal poprvé, se dostalo v našich médiích přiměřené pozornosti, méně se už hovořilo a psalo o tom, co tento slavnostní akt provázelo a hlavně co mu předcházelo. PRAHA RUDOLFA II. K vyvraždění františkánské komunity u Panny Marie Sněžné došlo v posledním roce panování císaře Rudolfa II. (vládl v letech 1576–1611, zemřel roku 1612). Světla a stíny rudolfinské doby jsou poměrně dobře známy. Situaci v zemi výrazně ovlivňovala sílící konfesionalizace politického života, kdy o moc soupeřily převážně nekatolické stavy s nevypočitatelným a psychicky labilním panovníkem. Zásadní událostí jeho vlády bylo přesídlení císařského dvora z Vídně do Prahy v roce 1583. Toto rozhodnutí vedlo k nebývalému rozvoji kultury a umění, k přílivu diplomatů a politiků z celé Evropy, k proměně nejen Pražského hradu, ale též pražských měst a v neposlední řadě i k výraznému růstu kriminality, a to nejen v nejnižších společenských vrstvách. Rudolf II. v souladu s habsburskou politikou podporoval rekatolizační snahy. Když v roce 1603 požádal generál řádu františkánů o opuštěný a zchátralý areál kláštera Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském, který karmelitáni přestali v průběhu 16. století užívat, císař mu ochotně vyhověl. Do Prahy byli povoláni františkáni české provincie z Brna a Olomouce, mezi nimiž byla ovšem řada cizinců. Byla zahá- 6 U N I VE R S U M 4 / XXII Těla povražděných františkánů byla po pěti letech, roku 1616, exhumována a pochována v klášterní kapli Panny Marie (dnešní kaple sv. Michala). Kosterní pozůstatky pak byly opět vyzdviženy v letošním roce. jena rekonstrukce areálu; základní kámen k obnově kostela položil v roce 1604 jménem císaře nejvyšší kancléř Českého království Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. (Kostel bez střechy a průčelí je dobře vidět ještě na tzv. Sadelerově prospektu z roku 1606.) Členové konventu se však především věnovali pastorační činnosti, a to jak mezi chudými, tak mezi šlechtou. PASOVŠTÍ ŽOLDNÉŘI V letech 1608 až 1611 procházelo habsburské soustátí vážnou politickou krizí. V důsledku některých neuvážených Rudolfových kroků se proti panovníkovi postupně spojily převážně nekatolické stavy v Uhrách, na Moravě a v Dolních a Horních Rakousích s Rudolfovým mladším bratrem Matyášem a zbavily císaře vlády na těchto územích. České stavy toho v roce 1609 využily a vynutily si na Rudolfovi Majestát náboženských svobod. Rudolf se ovšem nemínil vzdát a požádal svého bratrance Leopolda, který formálně zastával post biskupa štrasburského a administrátora biskupství pasovského, o vojenskou pomoc. Ten mu v lednu 1611 poslal žoldnéřské vojsko (shromážděné předtím k jiné vojenské operaci), které na cestě do Prahy důkladně vyplenilo jižní a střední Čechy. Brzy ráno 15. února 1611 pasovští žoldnéři pronikli podél Vltavy na Malou Stranu, kde se jejich kořistí staly jak bohaté šlechtické paláce, tak měšťanské domy. Odpor jim kladly oddíly stavovských vojsk i měšťanských milicí, které však byly nuceny ustupovat přes Kamenný most do Starého Města. Hromadné invazi Pasovských zabránilo spuštění mříže v mostecké bráně, nicméně malému oddílu jezdců se předtím podařilo na Staré Město proniknout. Tam se na ně vrhala především různě vyzbrojená městská chudina, „chasa“, a většinu jich záhy pobila. Několika žoldnéřům se podařilo ukrýt v Emauzském klášteře, byli však vypátráni a pobiti. Rozlícený dav pojal podezření, že se žoldnéři mohou skrývat i v dalších klášterech, a kláštery se proto snažil dobýt a vyplenit. Nejhůře dopadl konvent františkánů u Panny Marie Sněžné. MASAKR Průběh masakru podrobně zrekonstruoval P. Klement Minařík, OFM († 1971). Výsledky svého bádání postupně publikoval, poslední práce z roku 1968 byla znovu vydána v roce 2012. Městská spodina a sebranka z cizích národů (odhadem dva tisíce osob) přitáhla ke klášteru v úterý před Popeleční středou 15. února 1611 kolem 11. hodiny. Kostel byl po mši slavené v 10 hodin ještě otevřen, brána kláštera byla uzavřena. LETEM SVĚTEM Dne 15. února 1611 během asi čtyř hodin zemřeli mučednickou smrtí čtyři kněží a deset bratří. V kostele byli holemi a cepy ubiti P. Juan Martinez, Španěl, který se snažil odnést do bezpečí ciborium s hostiemi, P. Bartolomeo Dalmasoni, Ital, který byl ve zpovědnici, a br. Jan Rode, Ital, kostelník. Asi po hodině se podařilo rozštípat bránu kláštera, v němž byli pak zavražděni br. Kryštof Zelt, Holanďan, kuchař, nejstarší člen konventu; br. Klemens ze Švábska, klerik; br. Jeroným, svobodný baron z Arese, Ital, jáhen; P. Šimon, Francouz, který ležel zraněný na lůžku. P. Bedřich Bachstein, Čech, který zastupoval nepřítomného kvardiána, se snažil zachránit tři mladé novice – br. Emanuela, br. Jana, kandidáta teologie, a br. Antonína – a ukryl se s nimi na půdě kostela. Všichni však byli asi po dvou hodinách vypátráni, zavražděni a svrženi otvorem ve stropě do kostela. Podobný osud potkal poslední tři řeholníky, kterým se podařilo dostat až do věžičky kostela. I tam byli posléze dopadeni, zavražděni a svrženi ze střechy. Útočníci na ně při pádu ještě stříleli. Byli to br. Kašpar Daverio, Ital, podjáhen; br. Didak-Jan, krejčí; br. Jakub z Augsburgu, minorista. Během asi čtyř hodin tak zemřeli mučednickou smrtí čtyři kněží a deset bratří. (Další dva členové komunity byli na cestě z ciziny, jednomu se podařilo uprchnout.) Mezitím byl kostel i klášter vypleněn. Drancující chátra oloupila mrtvé františkány i o hábity a jejich těla naházela na hromadu před kostelem. Třetího dne je zbožné ženy a jejich pomocníci večer tajně pohřbili do země u klášterní brány. NEZAPOMENUTÁ SVĚDECTVÍ Některé kláštery dopadly lépe: jezuitskou kolej u Kamenného mostu ubránilo stavovské vojsko, minoritský klášter u sv. Jakuba dokonce okolní měšťané a řezníci. Městské správě se podařilo již druhého dne dostat situaci pod kontrolu, někteří útočníci byli postaveni před soud. Politické události pak dostaly rychlý spád. Uherský král Matyáš poslal do Čech na pomoc ohrožené Praze vlastní silné vojsko, česká stavovská opozice začala UMĚNÍ & HISTORIE Beatifikační slavnosti předcházela odborná konference „XIV pražských mučedníků a závěr vlády Rudolfa II.“, která se konala 25. září 2012 na Katolické teologické fakultě UK. V rámci příprav na blahořečení byla vypsána soutěž na beatifikační obraz, soutěžní návrhy tvoří součást obnovené výstavy „XIV pražských mučedníků“ v ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné. Vítězný obraz od Tomáše Císařovského byl oficiálně odhalen při slavnostní bohoslužbě. Františkánská provincie pořídila rovněž nový relikviář, v němž byly na bohoslužbu přineseny ostatky mučedníků. Ty byly předtím exhumovány a podrobeny antropologickému průzkumu. Při něm bylo zjištěno, že se mezi mužskými kosterními zbytky nacházejí i dětské kosti – patrně byly spolu s řeholníky zavražděny i děti, o které se v klášteře pečovalo. s Matyášem vyjednávat, pasovské vojsko bylo rozpuštěno (bez vyplacení žoldu), jednotlivé oddíly ovšem začaly zase drancovat v jižních Čechách... Rudolf II. byl na generálním sněmu zemí Koruny české zbaven vlády v Čechách, ve Slezsku i v Lužicích a internován na Pražském hradě, kde zakrátko zemřel. Na český královský trůn nastoupil Rudolfův bratr Matyáš II., který byl korunován 23. května 1611. Komunita u Panny Marie Sněžné byla na podzim téhož roku obnovena příchodem nových bratří. Těla povražděných františkánů byla po pěti letech exhumována a pochována v klášterní kapli Panny Marie (dnešní kaple sv. Michala). Bratři v komunitě začali též shromažďovat svědectví a dokumenty o mučednické smrti svých předchůdců a koncem 17. století se snažili zahájit beatifikační proces, který se však pro různé překážky řádně nerozběhl. Další neúspěšný pokus probíhal v letech 1907–1910. Teprve v letech 1933–1944 se podařilo ukončit diecézní proces, jehož dokumenty byly předány do Říma v roce 1947. Přerušení styků s Římem v následujících letech zabránilo v pokračování procesu. O jeho obnovení mohli požádat českoslovenští biskupové až v roce 1992. Kongregace pro svatořečení potvrdila v roce 1994 platnost diecézního procesu, bylo však nutno upravit a doplnit některé dokumenty, které pak postupně projednávaly příslušné komise kongregace. Beatifikační proces byl úspěšně ukončen v roce 2011. Tak se uzavřel příběh čtrnácti mužů, kteří před čtyřmi stoletími přišli z různých koutů Evropy do jejího tehdejšího centra svědčit o Kristu a jeho lásce a věrnost svému poslání zaplatili životem. Stali se obětí lidské zloby a chamtivosti, která se provalila ve víru mocenského boje politických sil. Podobný osud potkal jen v našich dějinách mnohem a mnohem více mužů a žen, nejen řeholníků a řeholnic. Jména většiny z nich zůstanou navždy známa jen Bohu. Je výzvou pro každou generaci snažit se uchovat historickou paměť a připomínat si alespoň jména těch mučedníků, která známe. Není jich v našich dějinách málo. Vladimír Roskovec Literatura: Minařík, K.: Pražští mučedníci / Beneš, P. R.: Čtrnáct pražských mučedníků v malé antologii nejen z pramenů. Paulínky, Praha 2012. Zajíc, J.: Cena věrnosti. Čtrnáct pražských mučedníků. Paulínky, Praha 2012. Vorel, P.: Velké dějiny zemí Koruny české VII. Paseka, Praha–Litomyšl 2005. Vlček, P., Sommer, P., Foltýn, D.: Encyklopedie českých klášterů. Libri, Praha 1997. Janáček, J.: Rudolf II. a jeho doba. Svoboda, Praha 1987. U NIV ER S UM 4 /XXI I 7 LETEM SVĚTEM Nová evangelizace: Ignaciánská cesta Jedním z účastníků mezinárodního setkání jezuitů, členů vysokoškolských pastoračních týmů, jež se odehrálo začátkem listopadu v Praze, byl také Youssef Abdelnour Sadek Rizk SJ. Youssefe, zastupuješ pastorační tým Univerzity sv. Josefa v Bejrútu. Je to jezuitská univerzita, a tak se ptám: Kolik tam těch jezuitů doopravdy je a v čem spočívá jejich činnost na univerzitě? Je jich tam zhruba dvacet – ten počet trvale kolísá. Jsou ve vedení univerzity, někteří také vyučují, ale počet těch vyučujících klesá. Velmi důležité v souvislostech katolické univerzity v Bejrútu je jejich činnost mimo výuku. Členem komunity je i bývalý generální představený Tovaryšstva Ježíšova, P. H. Kolvenbach. Lze říci, že polovina jezuitů na univerzitě už pocházi ze zemí Blízkého východu. Druhou polovinu tvoří stále ještě cizinci, nejčastěji Francouzi. Já sám jsem od počátku řádným členem jezuitské Provincie Blízkého východu, ale v Libanonu jsem cizincem. Nejsem Libanonec, ale Egypťan. Existuje vůbec ve všech těchto zemích katolická církev? Nekatolík se přece nemůže stát jezuitou. Jsou to vedle Libanonu ještě můj rodný Egypt a dále Sýrie a Turecko. Ve všech těchto zemích existují nevelké, ale starobylé orientální církve. Většina z nich má vedle své původní orientální větve také větev sjednocenou s Římem. Já sám jsem členem katolické větve koptské církve a podobně je tomu s jezuity z ostatních zemí, o kterých jsem se zmínil. Snad jen hlavní libanonská církev – to jsou maronité – je celá sjednocená s Římem, tedy katolická. Jakým duchem se za těchto okolností nese výuka, jakou řečí se na bejrútské univerzitě vlastně vyučuje a komunikuje? Přednášky jsou francouzsky. Je to jednak vliv setrvačnosti – Francouzi stáli u kolébky Univerzity sv. Josefa –, jednak důsledek vážení různých zcela praktických komplikací, ke kterým by opuštění francouzštiny vedlo. Bohoslužby se slaví arabsky, vyjma případy, kdy slaví jezuité spolu nebo když mají nějaké významné hosty, kteří arabštinu neovládají. S Francií a hlavně s francouzskými jezuity má Univerzita sv. Josefa stále mnohé styky. 8 U N I VE R S U M 4 / XXII Jezuita Youssef Abdelnour Sadek Rizk pracuje mezi muslimy. Vraťme se k pražskému setkání jezuitů pracujících ve vysokoškolské pastoraci. Jak vypadá tvoje činnost v tomto ohledu? Já ještě nejsem kněz, jen jezuitský student, kterému se říká „scholastik“. Mám za sebou noviciát, tři roky studia filosofie a v současnosti procházím tzv. „régence“ (česky zvaná magisterka). Byl jsem na nějakou dobu, obvykle jsou to dva roky, vyslán do Bejrútu a pracuji tam jako asistent duchovního, který je pastorací vysokoškoláků pověřený. Na první pohled se moje činnost významně neliší od činnosti kolegů, se kterými se tu setkávám. „Jen“ okolnosti jsou v Bejrútu často jiné, méně snadné. Jsou mezi studenty také nějací muslimové? Samozřejmě! Tvoří až 40 % zapsaných studujících. Pochopitelně jsou to spíš muslimové umírnění, jakých je hodně právě v Libanonu, ale jezuitská Univerzita sv. Josefa má na Blízkém východě dobré jméno a o studenty, ať už křesťanské či nekřesťanské, nemá nouzi. Chtěl bych v této souvislosti zdůraznit dvě věci: Předně tuto trvalou otevřenost univerzity všem zájemcům bez ohledu na jejich náboženské nebo politické názory; dále pak skutečnost, že se její činnost nezastavila ani v nejhorších momentech války, přes řadu zraněných i mrtvých v řadách vyučujících i vyučovaných... Dovolím si skočit ti do řeči – znal jsem velmi dobře jednoho z nich, byl to francouzský jezuita, jmenoval se André Masse a byl před odchodem do Bejrútu šéfredaktorem významného časopisu Etudes. Ano, to byla velmi těžká doba. Univerzita v jejím průběhu podala důkaz své opravdové univerzality a to jí dnes umožňuje činnost i tam, kde by jinak sotva měla nějakou šanci. Velký počet muslimů na nedávném pohřbu otce J. Ducureta, významné osobnosti v činnosti univerzity, doložil hmatatelně správnost její nábožensky neutrální a také nadnárodní orientace... Její pastorační tým, jehož členem jsem, pořádá různé akce, které mají viditelně křesťanský „původ“; objevují se v nich ale i nekřesťané, tedy muslimové, a nikomu to nepřipadá nepatřičné. Vede to ovšem někdy k neshodám. Stačí dotknout se například etických otázek a významné rozdíly mezi křesťany a muslimy vyplavou na povrch. U vyloženě náboženských témat je všechno asi nejobtížnější. Jakmile přijde řeč na otázky osobního přesvědčení, víry a života z víry, nemůže člověk dělat nějaké závažné kompromisy. Zvláště když je v zemi jen pár let po válce, která rozdělila nejen nedávné přátele odlišného vyznání, ale dokonce i rodiny, a to na obou válčících stranách! To vypadá dost výbušně – co bude dále? To nevíme. Vedení univerzity se rozhodlo ke kroku, který je v daných souvislostech významný: Otevřelo institut „arabské civilizace“, který má pomoci zvláště křesťanským studentům porozumět arabskému světu a islámu. Dorozumívacím jazykem takového studijního směru je nevyhnutelně arabština a to si vyžádá velké a všestranné úsilí včetně finančního. Ale je to významná iniciativa, dokládající schopnost univerzity reagovat přiměřeně na vývoj situace v posledních letech. Jak to všechno prožívá v Bejrútu Youssef Rizk, egyptský Kopt? (Smích) Youssefa velmi těší práce mezi studenty bejrútské univerzity! Právě tady se v něm probudila velká radost z toho, že je jezuitou a že může spolupracovat na takovém díle! Petr Kolář SJ ANKETA Chybí nám hledání společného dobra? Česká společnost je zavalena zprávami o bující korupci a političtí lídři se namísto kroků, kterými by reagovali na proměňující se situaci ve společnosti, věnují vzájemným půtkám. Naše anketní otázka tentokrát zní: Je vůbec možná diskuse o společném dobru? A není její absence možným kořenem dnešní blbé nálady a mizivé důvěry v české společnosti? JAN SOKOL filosof Společné dobro je trochu archaický pojem, ale mám také silný dojem, že to, co se jím tradičně označuje, v naší zemi trpí na úbytě. Společný a veřejný zájem nejdřív zdiskreditovali komunisté tím, že jej zneužívali: mnozí z nás si ještě pamatují, co všechno „nebylo ve společenském zájmu“: například aby se někdo dostal na školu, aby mohl vykonávat své povolání nebo dokonce vycestovat do zahraničí. Společnost, která si nestoudně říkala „socialistická“, ve skutečnosti nahradila společné dobro zájmem totálního státu a fakticky nás nutila, aby se každý staral jen sám o sebe a o své soukromé zájmy. Po roce 1989 se poměry změnily, jenže se zase vyskytli různí mudrci, kteří se předháněli v tom, jak společný zájem zesměšnit, protože si snad mysleli, že je to komunistický výmysl. Proti náročným a nepohodlným představám odpovědného občanství a svobody se snadno prosadila svůdná představa, že prospěch společnosti vzniká jen z dobře organizované souhry jednotlivých sobectví. Tak se u nás četl Adam Smith i Ludwig von Mises, kteří ovšem žili v úplně jiných společnostech a tento stav si nedovedli ani představit. Také Friedrich von Hayek, který za svůj hlavní objev pokládal katalaxii čili „řád svobodné směny“, se u nás četl jako teoretik bezohledného sobectví. Asi nejhorším a bohužel velmi trvanlivým dědictvím minulých totalit je děsivá atomizace společnosti, ztráta ochoty a možná i schopnosti něčemu a někomu důvěřovat. I když je tu spousta lží, podvodů a špinavostí, společnost je na určité míře vzájemné důvěry založena a bez ní nemůže fungovat. Protože česká společnost jakž takž funguje, zdá se mi, že ani toto základní společné dobro tu tak docela nechybí. Musíme sice všude zamykat a dávat si pozor, přece však chodíme po ulicích většinou beze zbraně, bankovky, které dostaneme, nenosíme ke kontrole, a pokud někdo něco slíbí, většinou to také splní. Jenže ta zásadní nedůvěra a všeobecná podezřívavost se pochopitelně promítla i na stát a sám jsem po roce 1989 zažil, jak se dokonce i poslanci chovali k vládě a státu jako k třídnímu nepříteli. Někteří tenkrát chápali privatizaci jako jakousi pomstu na nenáviděném státu a radovali se, kdykoli se dal nějak oškubat. Ti nešťastníci si přitom vůbec nevšimli, že i legitimní soukromé zájmy jsou možné jen na pozadí těch společných a že velká část veřejných zájmů je dnes nezbytně svěřena do rukou státu a vlády. A tak se mi zdá, že diskuse o společném dobru nesmí přehlédnout, že toto dobro pro všechny zahrnuje především takové předpoklady dobré společnosti, jako je bezpečí, svoboda a právo. Ty ale také vyžadují občanskou statečnost, poctivost, spravedlivost nebo dobrou vůli a nedají se „zajistit“ bez aktivní spolupráce občanů. Teprve pak mohou přijít na řadu společná dobra hmotné povahy, kde ovšem vzniká problém omezených prostředků. Zde vidím do budoucna jako úplně zásadní a nikde nevyřešený problém soutěže a soupeření měřené jediným parametrem HDP. Díky volné soutěži může většina z nás žít v takovém pohodlí a bohatství, o jakém se našim předkům ani nesnilo. Jenže začínáme také tušit, že bezuzdná globální soutěž všech se všemi nemůže pokračovat do nekonečna a už dnes ohrožuje ta vůbec první společná dobra, totiž samotné dary Stvoření, jako je čistý vzduch nebo pitná voda. LIBOR PRUDKÝ sociolog První otázku bych posunul: je v této společnosti a v současné situaci vůbec možná diskuse o společném? Z veřejných rozhodovacích a komunikačních procesů se prakticky povedlo vymazat tuto možnost: společné (tudíž i sociální a solidární) je neslušný výraz. Rozhoduje individuální a především individualistické. Neomarxistický (častěji je pro tuto situaci používán výraz: česká varianta neoliberalismu) pohled na svět prizmatem ekonomického individualistického diskurzu je považován za zcela samozřejmý a jediný správný. Námitky vůči němu jsou deklasovány na jakýsi falešný výklad demokracie – na který reagují tak nesnesitelně lehce: „Máme demokracii, každý si může říkat, co chce... my, majitelé Moci, na to stejně nebudeme brát zřetel.“ Jen z tohoto náznaku vyplývá, že je nutné posunout úvodní otázku ještě hlouběji: je U NIV ER S UM 4 /XXI I 9 ANKETA možná v této společnosti vůbec diskuse? Diskuse přece jen předpokládá, že se aktéři navzájem slyší a alespoň nepatrně naslouchají tomu, co si sdělují. Diskuse vyžaduje partnerství, a ne jednosměrnou komunikaci. Za těchto okolností není a nemůže být „společné dobro“ předmětem diskuse. Protože to je ideologicky dáno. V té nejbrutálnější podobě je „dobro“ měřeno ratingem „posvěcených“ agentur a finančních trhů. Snahy naplnit jimi daná kritéria jsou měřítkem „dobrých skutků“ obecně. A tento model prosakuje téměř do všech rovin komunikace mezi soukromým a veřejným: od vztahu k zástupcům občanů až po kontrolory a vymahače povinností občanů vůči státu a moci. Postupně prorůstá i do běžných interakcí a komunikací. Je tu zase jednoduchá situace jako před pětadvaceti lety: o cílech, smyslu a místu občana v usilování o ně se nediskutuje. Ty jsou tabu. Jejich majitelé jsou automaticky hlasateli Dobra a Pravdy. Problém je o to horší, že v současnosti je situace podstatně hůř čitelná – to, že jde fakticky o napomáhání zlu, je mnohem sofistikovaněji a promyšleněji skryto. Samozřejmě, že absence diskuse o společném dobru je jedním ze stěžejních kořenů současné bezútěšnosti. Každá vláda bez důvěry těch, kterým vládne, přichází o legitimitu a půdu pod nohama. Takovou vládou manipulovaní občané ztrácejí naději v relevanci jakékoliv podoby veřejné (občanské) existence. Ztrácejí tudíž naději na možnost vlastní plnohodnotné existence. Koryfejové prosazování onoho Dobra a Pravdy netuší, že jsou současně podstatnými aktéry likvidace sebe sama. (Nebo je jim to lhostejné?) Největší nebezpečí spočívá v tom, že stáhnou do propasti i důvěru ve sloupy otevřené společnosti: v samu demokracii, svobodu a individuální aktivitu, začleněné do solidarity s ostatními, především s bezmocnými a poníženými. Znovu nastává čas pro rozkvět pozitivních deviací. Čas postupů podle norem, které jsou spojeny právě s hodnotami podporujícími diskusi, podporujícími otevřenost, respekt k odlišnému a k tvorbě podmínek pro uplatňování občanských ctností. A jejich prostřednictvím hledání podílníků, partnerů a spoluobčanů ve veřejném prostoru – pro společenskou diskusi o obecném dobru. Zásadní význam tu má věrnost dvěma starodávným hodnotám: čestnosti a odvaze. ZUZANA ROITHOVÁ europoslankyně Robinson: „Pátku, co je zlý skutek?“ Pátek: „Když Pátkovi někdo ukradnout krávu.“ Robinson: „A dobrý?“ Pátek: „Když Pátek někomu ukradnout krávu ..“ Není to jen primitivní člověk z pustého ostrova, ale opět, myslím, ve větší míře i ten dnešní člověk, kdo chápe dobro jako to, co je užitečné jen pro něho a bez ohledu na to, zda škodí jinému člověku. Člověk společenský se ovšem kromě takového subjektivního dobra naučil vnímat i dobro objektivní – coby hodnotu, jejíž vlastností je, že prospívá obecně. O tom, co to je v konkrétních situacích, však nemusí již panovat shoda mezi různými zájmovými skupinami. Proto se v civilizovaných společnostech řešení principiálních konfliktů mezi osobními i skupinovými zájmy řeší zákony. Tedy regulací, která omezuje individuální svobodu či práva některých skupin ve společnosti v zájmu obecného, či alespoň „obecnějšího“ dobra. Jako i jiní zákonodárci pociťuji často rozpaky nad tím, co považuje aktuální většina za obecné či větší dobro. Politici se teoreticky a často i prakticky rozhodují v souladu se svým programem, tedy podle skupinových zájmů svých voličů. Demokratický proces je sice obecně prospěšnou hodnotou, ale jeho Achillovou patou je to, že většinový názor občanů stejně jako politických reprezentantů na všech úrovních neznamená automaticky jejich soulad s obecným mravním dobrem. Čím méně veřejného prostoru zaujímá dialog o obsahu mravního dobra, tím více je v něm místa pro sobectví, populismus, nacionalismus a extremismus a tím je i demokracie zranitelnější. Jsem přesvědčena, že zákony, které se dotýkají etických hodnot, tedy mravního dobra, musí být obecně přijatelné, respektovatelné většinovou společností. Jinak nemají šanci být přijaty, nebo jsou masivně obcházeny a mají nakonec krátký život. Zkrátka to, co je potřeba přijmout www.kna.cz/prodejny Časopis je též k doptání ve všech knihkupectvích Karmelitánského nakladatelství. Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax 225 341 425, e-mail: [email protected] 10 U N I VE R S U M 4 / XXII ANKETA srdcem, nelze vynutit represí. Proto je podle mého soudu zejména v sekulární společnosti tolik důležitá výchova a důsledná osvěta společnosti o tom, že mravní dobro existuje a co může být a co naopak není jeho obsahem. Že desatero je trvalým dědictvím naší civilizace, z něhož vycházejí univerzální společné mravní hodnoty, o něž je třeba pečovat. Že jejich relativizace ohrožuje kohezi společnosti stejně jako relativizace principů sociální nauky církve (právo na důstojný život, solidarita, přístup na pracovní trh a spravedlnost atd.), z níž vycházejí mezinárodně závazná občanská, sociální a základní lidská práva. Vzdor mediálním obrazům politiků existují autority, které často na komunální úrovni příkladně spravují veřejné věci a jsou tak reprezentanty veřejného dobra. Veřejná debata nemůže být omezena jen na „přesvědčené“ a měla by být v konkrétních situacích podnětem k nalézání dobra – nikoli toho subjektivního, ale objektivního a mravního. Takové hledání je přirozenou podstatou člověka, jako hledání pravdy a krásy. Myslím, že samotná cesta – hledání a nalézání těchto hodnot v nových konkrétních situacích v 21. století – je už sama o sobě projevem existence společného nadčasového dobra. Sdílení tohoto společného úkolu bezesporu může vytěsnit i malomyslnost nazývanou „blbá nálada“. LUBOMÍR MLČOCH ekonom Tomáš Špidlík hovořil o vědách, „které by nám rády vládly“, a ekonomie je jistě mezi nimi. Ta ve 20. století učinila z otce zakladatele Adama Smithe neprávem jakéhosi „guru“ sebe-zájmu jednotlivce – volně citováno z Amartya Sena, označovaného za svědomí ekonomie. Sebe-zájem se vyvinul v kompaktní zájmové skupiny a lobbyismus patří už ke klíčovým slovům doby pozdní (M. Petrusek). Společné dobro jako výslednice čistě materiálních a pekuniárních sil – jako gravitační bod moci a síly peněz? Že by církev už byla poslední obhájkyní principu společného dobra? Ale hájíme ho skutečně, nebo jen „na papíře“ papežských encyklik, v katechismu a podle názvů pastýřských sociálních listů? Vždyť kolik a jak vlivných popíračů společného dobra je už i mezi námi křesťany! A debatu spolu už raději ani nevedeme, aby rozpory mezi námi navzájem – ne vůči „světu“ – nevyšly na světlo Boží. Gaston Fessard přiřadil svému pojednání o společném dobru (leden 1945) – už v jeho názvu – ještě jeden klíčový koncept, bez něhož se neobejde žádná společnost ani církev. Autoritu. Autorita církve se už dnes méně odvozuje od dogmat, církevních trestů a exkomunikací, a daleko víc závisí na skutcích – dokonce víc než na „teorii“ sociální nauky. I na církev samu, ba na ni především, se vztahuje vysoký nárok společného dobra, jemuž je třeba dávat přednost před dobrem „zájmové skupiny“, jíž jako církve také jsme. Pokles důvěry v církve je vysvětlován řadou důvodů, v nichž často převažuje „nepřátelská propaganda“ a hledání vnějších odpůrců. Lze vyslovit i jinou hypotézu: veřejnost pochopila církve jako zájmovou skupinu, a to kompaktní a lobbující. A pro svůj „sobecký zájem“ hluchou i k flagrantním pokleskům těch „u moci“, v jejichž moci je dostát (konečně) našemu skupinovému zájmu. Nejde vůbec o to, zda to tak je doopravdy – k poškození schopnosti hájit zájmy společného dobra stačí už upadnout do podezření, že tomu tak je. Ale tuto ztrátu důvěry lze číst i jako dobrou zprávu – vždyť i nám nepříliš naklonění bližní by zřejmě pořád ještě církev za toho strážce společného dobra chtěli mít. O pojmu společného dobra je nejen možné, ale přímo životně důležité diskusi vést: pro církev, má-li si zachovat zbytky autority, i pro společnost, jíž učitelský úřad církve v tomto směru slouží. Naše cesty mohou býti rozličné, ale vůli mějme rovnou, slyšel jsem ještě kdysi dávno ve škole, a nešlo o církev, ale o národní společenství. Společnému dobru můžeme rozličně rozumět, ale měli bychom všichni brát vážně to, že i každý katechumen je vyučován v tomto principu, a proto i každý penitent by měl ve svém svědomí zvažovat, jak zachází s autoritou církve. A církev sama přece dobře ví, že její autorita je odvozena od Pána, ne od spravedlnosti mocných tohoto světa, která podle lidového úsloví „po zajících skáče“, jak by nám jistě připomněl K. H. Borovský, rovněž náš kritický, ale blízký bližní. Bývaly časy, kdy se o pojetí náboženských pravd vedly náboženské války a tekla krev. To je dědictví, k němuž se sotva můžeme hlásit s hrdostí. Cestou tu ale není malátnost a všeobjímající tolerance k popírání tisícileté moudrosti a zkušenosti církve. Je třeba vést bratrský dialog s těmi, kdo za neokonzervativismus považují přitakávání vyznavačům sebe-zájmu až sobectví. Jinak budeme už jen přihlížet, jak v roli strážců společného dobra vystupují ti naši „vnější nepřátelé“. Ti, kteří sice třeba nevědí, co činí, ale které nám Pán – Nejvyšší, Jediné a celé Dobro – ukládá přesto milovat. Tak jako bratr František miloval i „bratry loupežníky“ poškozující společné dobro v okolí Assisi v tom nám tak vzdáleném, a přitom tak blízkém 13. století. Církev – právě v zájmu společného dobra – nemůže dělit bratry loupežníky na ty „naše“ a ty „nepřátelské“. A abychom měli aspoň nějakou šanci oslovit evangeliem ty druhé, musíme těm prvním připomínat, že i z nespravedlivého mamonu je možno si získat přátele. Připravil Lukáš Jirsa křesťanství A SVĚT historie A SOUČASNOST literatura A VÝTVARNÉ UMĚNÍ komentáře A ANALÝZY recenze A ROZHOVORY PERSPEKTIVY PŘÍLOHA KATOLICKÉHO TÝDENÍKU www.katyd.cz NOEMI seznamka pro křesťany pro věřící všech věkových skupin kontakty včetně vzkazů a fotografií pobyty pro nezadané Podrobné informace: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice telefon: 777 222 877 [email protected] www.noemka.cz U NIV ER S UM 4 /XXI I 11 ROZHOVOR Pro Pána Boha jen to nejlepší O Vánocích a na Silvestra jako by se zastavil čas. Lidé jsou z toho tak bezradní, říká s nadsázkou varhaník Jaroslav Tůma, že si zajdou i na varhanní koncert. V jednom rozhovoru jste řekl, že vás klávesy, píšťaly, improvizace provázejí od dětských let... To je pravda. Za bolševika byla situace hodně jiná. Koncerty v kostelech měly příchuť něčeho zakázaného. Lidé je vyhledávali, koncerty byly – přes veškeré nepohodlí tvrdých lavic a chladných kostelních lodí – nevšedním zážitkem, vytržením z šedi běžného života. Zároveň na ně chodili tak trochu na protest proti všem těm církevním tajemníkům... Vás tahle atmosféra v dospívání také provázela? Pro moji generaci měly nesmírný význam varhanní koncerty v kostele svatého Jakuba v Praze. Na ně chodily tisíce lidí. Ale já jsem se k varhanám dostal už jako malé dítě. Můj tatínek byl husitským farářem v Čáslavi, měl jsem varhany po ruce, skoro doma, ovšem zprvu mě učila maminka na klavír, potom jsem chodil i na housle. Později mě okouzlila tajemná jedinečnost varhan. Vzpomínám si, jak mi po letech někteří spolužáci ze základky přiznali, že občas před husitským sborem postávali a nenápadně poslouchali, jak hraju.... Stejně mě ale určitě považovali za trochu podivného. (Smích) Proč jste dal přednost varhanám před houslemi či klavírem? Housle mě nebavily, protože jsem hrál falešně. Málo cvičil. Na klavír zase hrál kde kdo. U varhan je mnoho věcí složitých, ale jedno je klíčové – mají hotový zvuk. Stačí zmáčknout klávesu a už se hraje. Na to ostatně mnozí hráči hřeší. U houslisty ony falešné tóny slyšíte hned, u zpěváka taky. Při varhanním koncertě ale po prvních tónech, někdy ani po první skladbě nemohu ještě stoprocentně říci, zda hraje profesionál, nebo lepší amatér. Důležité je, jak se zachází s nástrojem, a to se pozná až na delší ploše. Publikum to často nepozná vůbec. Někteří kolegové muzikanti proto dokonce varhany ani nepovažují za hudební nástroj! 12 U N I VE R S U M 4 / XXII Považují tedy varhany spíš za stroj? Je pravda, že s námi varhaníky je to někdy obtížné. Mnozí nedokážou dobře doprovodit sólistu. Říká se, že nemáme rytmus. Tón na varhanách je samozřejmě schopen vyloudit i člověk zcela nemuzikální, ale problém spočívá ve správné technice hry a v technice přednesu. Nestačí totiž zvládnout souhru rukou a nohou, umět číst několik notových osnov v partituře. Každé varhany jsou jiné, jedinečné, mají různé obtíže, varhaník se musí vyrovnat kromě výše řečeného s tím, jak synchronizovat otevírání ventilů přivádějících vzduch do píšťal při hře na různé druhy traktur, jak si poradit s odlišnou akustikou chrámů i sálů. A hlavně neustále laborovat s časovým faktorem, který právě v největší míře ovlivňuje výsledný rytmus hry. Musí odhadnout, kterou notu zahrát trochu dřív a kterou trochu později, aby vytvořil iluzi správných důrazů, střídání těžkých a lehkých dob. Na varhanách totiž nelze zahrát důraznější tón tak, že do klávesy víc bouchnete. V nadsázce říkám, že varhaník hraje rytmicky srozumitelně teprve tehdy, když hraje rytmicky nepřesně. Jak nepřesně, v tom je ten kumšt. Jsou varhany dnes pro mladé lidi výzvou? Myslím, že se mnou to bylo podobné jako dnes s mými studenty. Také se cítí obklopeni šedí, jednotvárností. Tehdy bolševik, dnes mamon. Pro mne byly varhany útočištěm před nepříjemnými lidmi, před školními předměty, které mne nebavily. Neuměl jsem si představit, že bych měl dál pronikat do tajů matematiky či fyziky. Což mi nešlo, ale hudba – ta mě bavila hodně. Vlastně už tehdy jsem si představoval, že bych chtěl hrát v kostelích, koncertovat, prostě hrát pro lidi. Aby si mohli varhany poslechnout a oblíbit si je jako já... Nechápu dnes, jak mne něco tak drzého mohlo napadat. (Smích) Moc příležitostí hrát tehdy nebylo, navíc jsem nevěděl, zda se vůbec dostanu na kon- zervatoř. Později jsem sice uspěl v několika soutěžích, ale kvůli svému kádrovému profilu jsem se na AMU dostat stejně nemusel. To by mě pak bývala čekala vojna na dva roky. Dělat pak talentové zkoušky by asi bylo marné. Dnes mohou mladí lidé přijímačky po roce zopakovat, tehdy dvouletá vojna mladého člověka úplně převálcovala. Máte nějaké oblíbené nástroje, místa, kam za nimi rád cestujete? Určitě, cestování k práci varhaníka patří, stejně jako hledání duše každého nástroje, ke kterému se dostanu. Nástroji je třeba porozumět. Máme štěstí, v naší zemi je řada krásných varhan, můžeme si vybírat vhodné pro interpretaci děl řady stylových epoch. Mám velmi rád Johanna Sebastiana Bacha, ale i skladatele starší. Nejsem ale jednoznačně vyhraněný, věnuju se i romantice a soudobé hudbě. Oblíbených míst mám mnoho. U nás třeba Zlatou Korunu, Kladruby, Plasy, Rychnov, Týnský kostel nebo Smetanovu síň v Praze. Je jich daleko více, někdy se jedná o zcela zapadlé vesničky. Právě tam, kde lišky dávají dobrou noc, se totiž často zachovaly jedinečné nástroje. To proto, že nebyly peníze na jejich nahrazení nějakými dobově žádanějšími, kteréžto ale často bývaly už o poznání méně kvalitní. Škoda, že většina nástrojů není lépe udržována. Můžete naši situaci srovnat s jinými zeměmi, kam často jezdíte? V západní Evropě je vesměs mnohem příznivější poměr mezi celkovým počtem nástrojů a počtem nástrojů restaurovaných a příkladně udržovaných. U nás je jakžtakž v pořádku dejme tomu každý pátý nebo desátý nástroj, možná 5 % varhan je ve slušné nebo výborné kondici. Např. v nových německých spolkových zemích je to ale už tak půl na půl, alespoň v některých oblastech, zatímco třeba v takovém Nizozemí či Belgii je zrestaurováno a perfektně udržováno nejméně 95 % nástrojů. U nás máme mnoho cenného, zejména řadu barokních ROZHOVOR Jaroslav Tůma: „Společné vystoupení s Placidem Domingem bylo víceméně náhodné. Koncertoval jsem s řadou slavných umělců, příležitostí bylo hodně, nevyhýbám se jim. Nicméně jako stěžejní pro sebe vnímám sólové vystupování. Byť je spolupráce s dalšími umělci osvěžující, inspirující zpestření.“ foto archiv Jaroslava Tůmy U NIV ER S UM 4 /XXI I 13 ROZHOVOR Co se s tím dá dělat? Asi nic. Hraju i na nástroje, kterým by se kvůli jejich nedobré kvalitě nebo špatnému stavu kolegové v jiných zemích vyhnuli obloukem. Čekám na zázrak. Mrzí mě, že když už se někde něco nějakému varhanáři podaří, tak se jako hejno supů seběhne konkurence a kritizuje. Ti, kteří restaurování zaplatili, se pak chytnou za nos a v životě už na varhany nic nedají. Nebo opačně: S velkou slávou jsou prezentovány uskutečněné opravy historicky cenných varhan, u kterých je ale třeba vyměněn hrací stůl za nějaký elektronický se spoustou hejblátek, světýlek, nejlépe zelených, s digitálními displeji, a tak. Prostě jde o hračičkování, které do varhan nepatří. Zároveň je ale na první poslech slyšet, že varhanář nemá uši, vůbec neví, jak správně intonovat a ladit. Hrůza hrůzoucí, to je naše realita. I na takové nástroje se ale snažím hrát co nejlépe. Varhanní hudba totiž oslovuje nejen přirozenou skupinu posluchačů – tedy věřící, ale i lidi, kteří vírou nežijí, kteří nemají s kostelem nic společného, zajímá je jen jako architektura, jako koncertní síň. Pro mne je podstatné, že když se koncerty varhanní hudby pořádají v kostelích, tak umožňují setkávání pravidelných návštěvníků s těmi, kdo tam jdou jinak jen s ostychem jakoby na návštěvu. Je velmi dobře, když se tyto skupiny potkají na jedné akci. Málo platné, kostel je i dnes dominantou obce. Je krásné, když v něm mohou lidé vnímat jeho atmosféru. Zažíváte po vystoupení pocit: povedlo se to, anebo vás provází pocit, že to mohlo být lepší? Smířil jsem se s tím, že to vždycky může být lepší. Je to dobře. Člověka to provokuje, aby nezlenivěl. Snad by v tom mohlo být něco frustrujícího, pocit, že se člověk neustále snaží o něco nevyzpytatelného, co mu neustále uniká. Naštěstí mne vědomí nedostatečnosti netrápí. Skutečná dokonalost je jen tam nad námi, v lidském snažení je vždy kus nedokonalosti. Hudební umění sice zprostředkovává vztah k nadpřirozenu, má v sobě cosi přesažného, tajemného, nedá se snadno koupit jako nějaké zboží, ale zároveň není vyňato z lidského počínání a jeho nedokonalosti. To nás opravdu nemusí mrzet. 14 byly těsně po jeho smrti kompletně vydány v Lipsku. Jsou zajímavé tím, že používají řadu tradičních postupů a forem, ale přitom v nich najednou zajiskří místa, kde uplatnil takové prvky, jaké si ještě dlouho po něm nikdo netroufl použít. Předběhl svou dobu a odvážně nakročil směrem k romantickému stylu. Kouzlo interpretace je pak v tom, vyvažovat jednotlivé prvky, nechat je vyznít... varhan stále ještě v původním stavu, byť jsou napadené červotočem a mnohdy téměř nehratelné. Tohle nám zase jiné země mohou závidět a závidí. Při současném tempu restaurování se však řada z nich rozpadne dřív, než se najdou peníze na opravu. U N I VE R S U M 4 / XXII Jaroslav Tůma: „Varhanní koncerty v kostelích umožňují setkávání pravidelných návštěvníků s těmi, kdo tam jdou jinak jen s ostychem.“ Když ale nějaké noty spadnou pod pult, není nad tím možné mávnout rukou a tvářit se, že to byl umělecký záměr. Kde je hranice mezi osobitostí a chabou interpretací? Když se zaposlouchám do nějakého záběru při nahrávání cédéčka, uvědomím si kolikrát, že to v tu chvíli nedokážu zahrát znovu a líp, proto jsem v dané chvíli rozpačitý, nespokojený. Druhý den se ke stejnému záběru vrátím a smířím se s ním. Hranice je nejistá, důležitý je odstup, nadhled. Naopak mám někdy po koncertě dobrý pocit, a když si poslechnu záznam, cítím, že mi tam něco chybí. Jde o věci drobné, téměř neuchopitelné. Nejsou ale většinou důvodem k tomu, abych se hroutil, jsou dobrým důvodem k tomu, abych nebyl namyšlený. Abych nebyl se sebou sebestředně spokojen. To by byla totiž hrozná škoda. To sráží člověka víc než cokoliv jiného. Vracíte se rád k nějakým skladbám? Ano, cením si toho, že si mohu většinou vybírat koncertní program sám a jsem omezen pouze charakterem nástroje. Jmenovat konkrétní skladby je těžké, mám jich oblíbených mnoho. Nedávno jsem například dokončil nahrávání Dusíkových klavírních sonát na pianoforte pro Český rozhlas. Vyrůstal jsem stejně jako Dusík v Čáslavi, což byla taková moje pomocná záminka. Dusíkovy sonáty takto souborně ještě nikdo nenahrál. Jan Ladislav Dusík je často srovnáván s Beethovenem, z toho srovnávání však dnes vychází v mnohých očích hůře. Přitom ve své době byl velmi hraným a populárním skladatelem. Jeho sonáty Jste úspěšný interpret, ale jste znám i svými improvizacemi. Kde se bere v rukou varhaníka ta okamžitá inspirace? Improvizace byla vždycky součástí varhanického umění. Improvizaci v každém případě potřebujeme v kostele, když varhany slouží jako doprovod liturgie. Doprovod musí zůstat doprovodem, a když dopředu neznáte přesný čas a tedy nemůžete zahrát nějakou konkrétní skladbu, co máte dělat? Varhaníci odjakživa improvizovali, uměli začít na vhodný motiv a skončit podle potřeb liturgie. Dodnes se na všech školách zaměřených na církevní hudbu vyučuje improvizace. Zároveň ovšem improvizace rozvíjí hudebnost celkově. Musíte kvůli ní ovládat harmonii, polyfonii, musíte se orientovat v hudebních formách a všechno dokázat skloubit dohromady. Chce to samozřejmě talent. Ale i ten, kdo ho moc nepobral, se může naučit alespoň základy. Zajímavá věc je, že když se pokoušíte improvizovat na neznámých varhanách, jde o nejrychlejší cestu, jak se s nimi seznámit, jak se jim dostat pod kůži, jak porozumět jejich přednostem. Není ale škoda, že improvizace na rozdíl od skladatelské práce je prchavá, nedá se dost dobře zopakovat, jen nahrát jakoby její odlesk? Improvizace může být sebevyjádřením, z něhož má člověk radost. Zažijete ale také pocit, že se prostě nepovedla. Skladbu můžete pilovat tak dlouho, až jste s ní spokojen. Jak se cítíte v porotách při hudebních soutěžích? Jde vůbec umění hodnotit a vytvářet žebříčky? To je problematická věc. Skok do dálky změříte docela přesně, ale hraní na hudební nástroj se objektivně měřit nedá. To je vždycky trochu subjektivní. A přitom vítězství v takové soutěži může významně ovlivnit další kariéru umělce. Samozřejmě. Tak tomu v mnoha případech je. V soutěžích a dění okolo nich je ROZHOVOR JAROSLAV TŮMA 1956 se narodil v Čáslavi 1976–1980 vystudoval Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze u prof. Milana Šlechty (varhany) a prof. Zuzany Růžičkové (cembalo). Absolvoval též mistrovské kurzy pod vedením významných osobností, např. prof. Hanse Haselböcka a prof. Pieta Kee 1978–1980 stal se laureátem řady interpretačních varhanních soutěží, např. v Linci, v soutěži Pražského jara, v Lipsku 1980 získal první cenu v soutěži ve varhanní improvizaci v Norimberku 1986 získal prestižní cenu za improvizaci v holandském Haarlemu 1990–1993 uvedl v Praze v jedenadvaceti koncertních programech kompletní varhanní dílo J. S. Bacha. Za realizaci tohoto projektu obdržel Výroční cenu Nadace Českého hudebního fondu. Jaroslav Tůma je docentem Hudební fakulty AMU v Praze a bývá často zván do porot mezinárodních varhanních či cembalových soutěží, jako jsou např. Mezinárodní soutěž Pražské jaro, Mezinárodní varhanní soutěž Petra Ebena v Opavě, Soutěž Johanna Pachelbela v Norimberku, Internationaal Orgelimprovisatieconcours v holandském Haarlemu, soutěž Georga Muffata v rakouském Schläglu, soutěž J. P. Sweelincka v Gdaňsku či soutěž D. Buxtehudeho v Lübecku. i mnohá nespravedlnost. Neřekl bych ale, že se nejde prosadit bez úspěchů v soutěžích. Někomu naopak nepomůže ke kariéře ani vítězství. Proč se tedy soutěže vůbec pořádají? Lidé soutěží rádi. Druzí soutěže rádi sledují. Osobně soutěže vítám, protože studenti se na ně tvrdě připravují, cvičí mnohem víc, než když na obzoru žádná není. A někdy je to tak chytne, že se dostanou i k repertoáru, který by je jinak nezaujal. Co jim říkáte, když pak neuspějí, třeba kvůli nějaké banalitě? Je to smůla, s tím se nedá dělat víc, než připomenout, že budou i jiné soutěže. Podívejte, ona ani práce porotce není jednoduchá. Můžete vlastně jen srovnávat, kdo byl lepší, komu se to tak nepovedlo. Když je soutěžících hodně, většinou se hodnotitelé shodnou, kdo byl nejlepší a kdo na opačném konci. Většina účastníků je někde mezi nimi. Ten průměr může být docela dobrý, jeden zahraje lépe to a druhý ono, jak je ale seřadíte? To je těžké rozhodování a vždycky i určitá loterie. Uvědomujete si i po mnoha letech varhaničení, že se pohybujete v posvátném prostoru? Samozřejmě. Co to pro vás znamená? Je pro vás hudba vyjádřením vztahu k Bohu? Určitě ano. Zážitky z různých míst, z různých kostelů mne vedou k tomu, že varhany vnímám jako důležitou součást prostředí, kde se setkávají křesťanská společenství, jejich zvuk jako důležitou součást liturgie. Nechci tvrdit, že varhany mají nahrazovat oltář. Na výtvarném ztvárnění ale můžeme vidět, jak se oltář a varhany doplňují. Že z nich vyzařuje jednota stylu, jednota úmyslu. Je mi líto, když slyším říkat, že je jedno, jaké máme varhany, hlavně, že máme čím doprovázet zpěv. S tím se nedokážu smířit. Co nás povznáší k Bohu? Úmysly, skutky a věci krásné a ušlechtilé. Věci nehezké se snoubí se zevšedněním, bagatelizací samotného chrámu. Pro Boha je dobré jen to nejlepší, říká v tomto smyslu jedno staré úsloví. To ale neznamená, že bych byl třeba proti kytarovým mším z principu. Ale když ony jsou většinou nevkusné. Složil jste skladby s touto tematikou? Může dnes umění vést člověka k Bohu? Kompozici jsem vystudoval, ale moc se jí nevěnuji. Dávno jsem zjistil, že nemůžu dělat hodně věcí najednou a zároveň pořádně. Často ale na koncertech improvizuji a občas něco vlastního vydám na cédéčku. Prvním byla série improvizací na témata z publika z koncertů po světě. Druhé, nedávno vydané, je parafrází Mé vlasti Bedřicha Smetany, jmenuje se Moje vlast. Mezi hříchy mládí patří Mše pro sbor, kytaru a varhany. Byla dvakrát provedená, ale nijak jsem se nestaral o její další život. Skladatel se o sebe musí starat. Ukazovat skladby kolegům a hlavně potenciálním interpretům, ba přímo je vnucovat. Mám-li být upřímný, obdivuji hodně skladatelů, které považuji za takové mistry, že mě ani nenapadne snažit se jim sahat po kotníky. Prostě nejsem schopen komponovat na úrovni jako Bohuslav Martinů nebo Igor Stravinskij... Těšíte se, až si na Vánoce zahrajete nebo v klidu poslechnete nějaký oblíbený opus od Bacha, nebo od Martinů? Vím, že lidé si po adventním shonu rádi něco pustí. Ne že bych si také o Vánocích něco neposlechl, ale není to pro mne něco tak svátečního a výjimečného. Poslouchám totiž hudbu každý den ve škole. Je prima, že moje práce je zároveň můj koníček, ale opravdu sváteční okamžiky mám spojené s jinými zážitky. Třeba před pár lety jsme byli se ženou a s Jiřím Srncem v Kuksu a šli jsme k Braunovu Betlému zrovna v den, kdy napadl čerstvý sníh. Procházeli jsme lesem od jednoho sousoší k druhému. Jiří Srnec jen občas do ticha pronesl komentář, který jsme si nahrávali pro plánovaný vánoční rozhlasový pořad. To byla esence Vánoc! To ticho! Pozoruji už dlouhá léta, že Štědrý den, Boží hod vánoční i Silvestr a Nový rok jsou velmi zvláštní dny. Není najednou příležitost ke shonu. Jako by se zastavil čas. A lidé najednou nevědí, co s ním, co podnikat. Je to až legrační. Až nakonec zabrousí na nějaký varhanní koncert... Termíny na přelomu roku jsou opravdu velmi žádané. V Německu jsou úplně běžné koncerty právě na Silvestra. A i když tam běžné varhanní koncerty jsou relativně málo navštěvované, na Silvestra přijde pětkrát tolik lidí, co obvykle. Může vést takové koncertování k Bohu? Určitě, byť by to tak mnozí asi sami neřekli. Cítí možná cosi pozitivního. Jsou pohnuti. Zda se to projeví i v dalších jejich dnech, je ale samozřejmě otevřené... V každém případě tu umění je i proto, aby vedlo ke zduchovnění života. Někdo víru vyhledává, jiný se náboženství dotkne, ale jako by ho neupoutalo, a ještě jiní jsou na náboženský kontext vysloveně alergičtí. Někoho popuzuje z toho důvodu i samotný zvuk varhan. Říkali mi to často kolegové ze západní Evropy. Speciálně v Nizozemí jsou prý někteří mladí lidé až ostentativně naladěni proti církvi, proti kostelům a tím i proti zvuku varhan. Dá se prý mluvit přímo o averzi. Čím si to vysvětlujete? Nevím. Je pravděpodobné, že to souvisí s více faktory, včetně těch podvědomých. Několikrát jsem si např. všiml, že když už se ve filmové hudbě zvuk varhan vyskytne, tak pokaždé tehdy, když se schyluje k vraždě či jiné extrémně vypjaté události. Za rohem číhá vrah a k tomu hrají varhany. Nejlépe nějaké hluboké tóny. Jedná se o jednostranné klišé, mému vnímání varhan velmi vzdálené. Mně přinášejí naopak nepřeberné množství zvuků, charakterů, nálad a povznášejících dojmů. Josef Beránek U NIV ER S UM 4 /XXI I 15 TÉMA Jaké jsou příčiny recese? Proč Česká republika v dynamice růstu zaostává nejen za Německem, ale i za Slovenskem? Je na vině vláda, velcí investoři, nebo krize důvěry? Rozhovor s Martinem Kupkou, hlavním ekonomem ČSOB. Dnes se často hovoří o tom, že jsme příliš tvrdě začali snižovat tempo růstu veřejných dluhů, je to pravda? Nebo nás – nechceme-li neférově zadlužit naše děti – čekají ještě další tvrdé úspory včetně dalších reforem zdravotnictví a systému sociálního zabezpečení? Myslím, že na obou tvrzeních něco je, ovšem s jedním významným rozdílem. Zatímco otázka, bylo-li či nebylo-li nastavené tempo snižování schodku veřejných financí příliš rychlé, resp. zda jeho dopady na ekonomický růst nebyly silnější, než se očekávalo, eventuálně jaké důsledky pro náklady financování našeho veřejného dluhu by mělo, kdyby vláda nesplnila záměr fiskální konsolidace, který vyhlásila, je a bude předmětem řady diskusí s těžko prokazatelnými, obtížně kvantifikovatelnými a nejspíš i protichůdnými závěry, u druhé otázky je tomu jinak. Logika demografického vývoje je neúprosná a na řadu let dopředu předurčuje, jakou výši prostředků je třeba mít k dispozici (ze státních nebo soukromých zdrojů), aby i obyvatelstvo v postproduktivním věku mohlo vést důstojný život. Nezmění-Ii se ochota českého národa plodit a zdárně vychovávat děti, dříve či později nastane okamžik, kdy státní zdroje garantující slušný životní standard a zdravotní péči pro seniory vyschnou. Nebudou-li mít v tu chvíli budoucí důchodci k dispozici dostatečné vlastní úspory, buď se propadnou pod hranici bídy, nebo vyvinou silný tlak na politickou sféru, který povede k devastaci veřejných financí. V současnosti 16 U N I VE R S U M 4 / XXII vedená široká diskuse o tom, zda druhý pilíř ano či ne, resp. o tom, do jaké miry je schválená penzijní reforma (ne)podařená, by neměla zastřít klíčovou skutečnost: bytostným zájmem každého občana by mělo být, aby si dobrovolně zajistil dodatečné finanční rezervy na stáří, doplňující dávky plynoucí ze systému povinného státního sociálního pojištění. Šéf centrální banky i další analytikové nabádají spotřebitele k odvážnému utrácení, aby se podpořila spotřeba, ekonomický růst a zaměstnanost. Co si o tom myslíte? V první řadě je zajímavé, že je to centrální banka, která se pokouší stimulovat růst, a nikoli vláda, jež to má takříkajíc v náplni práce. Vysvětlení je prosté: ministerstvo financí se ze všech sil pokouší splnit příslib snižování rozpočtového deficitu v poměru k hrubému domácímu produktu, což má na ekonomiku brzdící dopad. Ochromená domácí poptávka (ochromení má vedle fiskální restrikce i další příčiny) působí protiinflačně, a ČNB se proto v situaci nejasného vývoje evropské ekonomiky v horizontu příštích 12–18 měsíců může obávat spíše deflačního než inflačního vývoje. A to navzdory tomu, že současná spotřebitelská inflace (3,4 % meziročně) je znatelně nad inflačním cílem ČNB (2 % meziročně). Jak snižování úrokových sazeb ČNB, tak verbální výzvy k většímu utrácení mají za cíl podpořit ekonomický růst, domácí poptávku a tím i mírný cenový růst. TÉMA Česká republika je už několik měsíců v recesi, centrální banka snižuje úroky na minima v novodobé historii. Zdá se, že růst HDP je všude okolo vyšší než u nás, i Slovensko s obdobnou strukturou ekonomické základny je na tom lépe. Skutečně čelíme opětovné vážné hospodářské recesi? Je pravda, že Česká republika se v roce 2012 opět propadla do recese. Měřeno hloubkou propadu to zatím není recese příliš vážná, v tomto roce očekáváme meziroční pokles „jen“ zhruba třetinový v porovnání s rokem 2009. Pro příští rok předpovídá většina analytiků pro českou ekonomiku minimální růst v rozsahu 0–1 %. Osobně se kloním ke spodnímu okraji uvedeného pásma a příliš by mne nepřekvapil ani pokles srovnatelný s letošním. Dramatického propadu se nicméně neobávám, to už spíš několika po sobě jdoucích let slabého růstu. Pokud jde o porovnání s jinými zeměmi… Evropa jako celek bude letos patrně stagnovat, rozdíly v růstovém výkonu zemí jsou však markantní. Na jedné straně najdeme Řecko, propadající se ve třetím čtvrtletí o více než 7 % meziročně, na straně druhé Lotyšsko s více než 5% růstem. Německo rostlo ve třetím kvartále o 0,9 %, Rakousko o 0,4 %, Slovensko dokonce o 2,5 %, zatímco Maďarsko pokleslo o 1,6 %. Otázce však rozumím a souhlasím, že pokud Česká republika vykazuje propad srovnatelný se Španělskem či Maďarskem, jež se zmítají v problémech, a viditelně růstově zaostává za Slovenskem či Německem, je třeba se zamyslet nad tím, proč tomu tak je. Někteří analytikové upozorňují, že přesná diagnóza stavu českého hospodářství je těžká. Většina makroekonomických ukazatelů: míra veřejného zadlužení, míra investic, míra inflace vypadají podobně jako v okolních zemích, ne-li lépe – a přitom se Česká republika propadla do recese... Příčiny české recese bych rozdělil do několika kategorií. Aniž bych chtěl pořadím naznačovat relativní význam, patří sem značná otevřenost české ekonomiky, ekonomický útlum ve světě (zejména pak v eurozóně), domácí fiskální restrikce, vývoj reálných mezd i nezaměstnanosti u nás stejně jako nejistota stran možného budoucího nárůstu nutných výdajů domácností. Můžete být konkrétnější? V české ekonomice hraje zahraniční obchod mnohem významnější roli než například v ekonomice polské, kde se mnohem větší porce HDP vyrábí a konzumuje doma. Otevřená ekonomika je citlivější na pokles zahraniční poptávky, k němuž dochází v zemích jejích hlavních obchodních partnerů, jimiž jsou v případě České republiky země eurozóny. Pokles zahraniční poptávky se přitom neprojevuje výlučně poklesem tempa růstu českého vývozu, ale též sníženým objemem reinvestic zahraničních investic působících v České republice ve prospěch repatriace výnosů do mateřských zemí investorů. Vliv fiskální restrikce vlády je zřejmý – stát více daní ekonomické subjekty a méně utrácí, což má bezprostřední nepříznivý dopad na životní úroveň většiny domácností, konfrontovaných i beztak s negativním vývojem reálných mezd a citlivě vnímajících vývoj na trhu práce, kde se míra nezaměstnanosti významně nesnížila ani během hospodářského oživení v letech 2010–2011. Přidejme k tomu nejistotu pramenící z plánů vlády na zvyšování spoluúčasti občanů na financování jejich penzí, zdravotní péče a vzdělávání, a není divu, že domácnosti jsou s utrácením opatrné, a pokud mohou, raději šetří, aby se připravily na těžší příští. Šetří-li zároveň dovozci našich produktů, stát, domácnosti i firmy dodávající na tuzemský trh, jak by mohl HDP růst? Je možné, že na vině je silná nedůvěra k politickému vedení a nejistota ohledně dalšího vývoje země v důsledku neustálých změn v daňové politice, v politice podpory vývozu či investic? Všechny uváděné faktory jsou relevantní a zpomalují vedle dalších, jež jsou zmíněny výše, náš hospodářský růst. Možná také sklízíme důsledky toho, že jsme si v minulých deseti letech žili nad poměry a nyní se situace vyrovnává? Skutečnost, že jsme si (nejen v uplynulých letech, ale v uplynulých desetiletích) žili nad poměry, je neoddiskutovatelná. Svědčí o tom nejen rostoucí veřejný dluh v poměru k HDP (ten nicméně v porovnání s většinou evropských zemí, Spojenými státy či Japonskem zůstává stále relativně skromný), ale i obrovské tzv. vnitřní zadlužení spočívající v dlouholetém žití z podstaty, zanedbávané údržbě, obnově i nerozvíjení aktiv (hmotných i lidských) zděděných od předcházejících generací. Nicméně – opět s pohledem na současnou recesi – je férové říci, že nyní daleko více doplácíme na skutečnost, že mnoho našich hospodářských partnerů, zhusta zemí s vyšší životní úrovní, než je naše, si žilo nad poměry – pokud jde o faktický, přiznaný veřejný dluh – v uplynulých dvou či třech dekádách ještě mnohem rozmařileji než my. Zmínil jste se i o investicích; nakolik se v nerůstu mohou projevit dohady, že příliš mnoho investic je špatně cílených či nehospodárných, možná i v důsledku korupčních vlivů? Přítomnost korupce v české ekonomice, resp. ve veřejné správě, je nepopiratelná a ostudná. Existují odvětví, kde je její přítomnost podle všeho silnější než v jiných (například ve stavebnictví), a kde proto evidentně dochází k plýtvání penězi daňových poplatníků a v konečném důsledku zřejmě i ke ztrátám tempa růstu HDP. Na druhé straně se domnívám, že větším problémem – viděno optikou našich současných růstových potíží – je dnes spíš absolutní nedostatek investic ve veřejném i soukromém sektoru, než nehospodárnost těch, které se realizují. Říkám to i u vědomí toho, že kupříkladu některé projekty kofinancované z evropských fondů jsou podle mého názoru velmi problematickým přínosem ke zkvalitnění života občanů této země. Shrnu-li to, nemyslím si, že bychom pykali za nějakou zásadní a vědomou chybu, ale měli bychom dlouhodobě usilovat o efektivnější výkon státní správy, větší transparentnost ve veřejném sektoru, kvalitnější právní rámec podnikání i vynucování práva, posílení kvality vzdělávání na všech stupních a přirozeně i o realizaci dalších kroků zajišťujících stabilitu veřejných financí v delším časovém období. Je v dnešní celosvětově turbulentní ekonomické situaci vůbec dobrým ukazatelem zdraví ekonomiky růst HDP? Ukazatel růstu hrubého domácího produktu je čas od času terčem kritiky, která je oprávněná ve chvíli, kdy se pro politiky a veřejnost stává fetišem, ztělesněním těžko uchopitelného a kvantifikovatelného konceptu štěstí. Řada studií přesvědčivě prokázala, že neplatí přímá úměrnost mezi dosaženou životní úrovní, výší HDP na hlavu a mírou pociťovaného životního uspokojení. Na druhé straně by však nebylo správné vylévat s vaničkou i dítě a ukazatel HDP bagatelizovat. Všichni přece potřebujeme jíst, oblékat se a bydlet a k zajištění těchto základních potřeb jsou v tržní ekonomice nutné finanční zdroje. Ty pak získáváme většinou prací. Vzhledem k tomu, že produktivita lidské práce časem roste, zajištění práce pro všechny i při stabilní velikosti populace vyžaduje, aby přiměřeně rostla také agregátní poptávka. Ale to je jinými slovy totéž, jako když tvrdíme, že je třeba, aby rostl hrubý domácí produkt! Otázky, do jaké míry bude růst HDP realizován ekologicky šetrně nebo jakým způsobem bude vytvořený důchod přerozdělen, aby byl splněn požadavek solidarity a zároveň zůstala zachována dostatečně silná motivace výkonu, jsou jistě velmi důležité, strategické, nicméně význam zachování ekonomického růstu podle mého názoru nijak neznehodnocují. Josef Beránek U NIV ER S UM 4 /XXI I 17 TÉMA Úloha státu a paradox šetření Otakar Hampl Výdaj jednoho je zároveň příjmem druhého a naopak. Šetření státu v době krize a zamrzlé poptávky proto situaci spíše zhoršují. Chybí totiž důvěra, která je základem ekonomiky i života celé společnosti. Stát by měl být garantem udržitelné míry této důvěry. K dyž jeden člověk nebo několik málo lidí přestane důvěřovat své bance a vyberou z ní své uložené peníze, tak se nestane vůbec nic zvláštního. Pokud ale své bance přestane věřit určité významné – nadkritické – množství vkladatelů a ti se najednou rozhodnou vybrat si vklady, pak zkrachuje i naprosto zdravá banka. Důsledkem bude paradoxně to, že skoro všichni vkladatelé o své peníze přijdou. To byl také důvod, proč na začátku finanční krize, která začala v bankách, všechny státy téměř okamžitě pojistily prakticky veškeré bankovní vklady. To zafungovalo i přesto, že státy by nikdy nedaly dohromady takové obrovské množství peněz, kdyby to náhodou bylo zapotřebí. Výsledkem totiž bylo, že dostatečné (nadkritické) množství lidí uvěřilo, že jejich vklady jsou tak v bezpečí. Relativně nepatrné množství peněz, kterými se státy mohly zaručit, tak zachránilo mnohonásobně větší množství peněz, o které by lidé jinak přišli. To, co by teoreticky nikdy nemohlo fungovat podle matematiky pravděpodobnosti, tak v realitě s poměrně velice dobrým spolehnutím funguje podle zcela jiné matematiky – matematiky důvěry. „ZÁZRAČNÉ“ ROZMNOŽENÍ DENÁRŮ Představte si jednoduchý model tří podnikatelů. První podnikatel pěstuje potravinářské a technické plodiny. Druhý podnikatel od něj jeho potravinářské plodiny odebírá a zpracovává je na potraviny, které vyměňuje prvnímu za jeho úrodu a také třetímu výměnou za ušité oblečení. Třetí zase od prvního odebírá technické plodiny a tká z nich látky a šije oblečení, které vyměňuje prvnímu za vypěstované technické plodiny a druhému za jím vyrobené potraviny. Všichni tři se navzájem musí pokaždé vzájemně domlouvat, aby mohli uskutečnit tuto výměnnou transakci. Zcela zásadním a naprosto klíčovým prvkem tohoto uspořádání je přitom vzájemná důvěra, že všichni vyrobí a odeberou, co slíbili, a navzájem splní své závazky – ve své podstatě dluhy, které jsou pouze konkrétním vyjádřením právě této důvěry, na níž je celá transakce založena. Pro upevnění důvěry, mohou při každé dílčí výměně podepsat vzájemnou smlouvu a výměnou za ni pak obdrží dohodnuté zboží. V reálném světě při současné úrovni specializace a rozsahu obchodu by takovéto domlouvání pochopitelně bylo prakticky nemožné. Výhodnější je využít určitou standardizovanou podobu tohoto smluv- 18 U N I VE R S U M 4 / XXII ního úpisu vyjádřenou v nějaké jednotce, které budou říkat třeba denár. A tím si vytvoří peníze. Vytisknou si například padesátidenárovou bankovku, dají ji jednomu z nich a ten za ni od jiného nakoupí, co potřebuje, a tak se rozběhne celý řetězec transakcí. Ačkoli na začátku vložili pouhých 50 denárů, rozběhne se čilý obchod. V konečném součtu například první podnikatel nejprve za 50 denárů prodá potravinářské plodiny a za 50 denárů nakoupí potraviny. Potom znovu za 50 denárů prodá technické plodiny a nakoupí za 50 denárů oblečení. Celkově tak prodá úrodu za 100 denárů a nakoupí zboží také za 100 denárů. Druhý podnikatel prodá za 50 denárů potraviny prvnímu a za dalších 50 denárů třetímu a utrží tak rovněž celkem 100 denárů. Za ty nakoupí za 50 denárů potravinářské plodiny jako surovinu pro svou výrobu a 50 denárů zaplatí třetímu za oblečení. A tak dále … Klidně si nastříhejte kousky papíru a vytvořte si z nich náš model. Postupným posouváním si můžete ověřit, že to funguje. Ačkoli tedy na začátku jakoby z „ničeho“ vytiskli a vložili do oběhu pouhých 50 denárů, stačí to k tomu, aby každý z nich měl výsledný čistý příjem celých 100 denárů (což je zároveň přidaná hodnota, kterou vytvořil) a celková nově vytvořená přidaná hodnota – po odečtení potravinářských a technických plodin spotřebovaných ve výrobě – činí celých 300 denárů. Avšak těch 50 denárů, které jsme na začátku vložili, se nikde nespotřebovalo a jsou stále v oběhu k dispozici. Účastníci našeho trhu přitom nepotřebují žádné zlato, aby od něj odvozovali své peníze – ty jsou dostatečně a plnohodnotně kryty důvěrou v to, co vyprodukují a navzájem si vymění. Jsou výrazem smlouvy, kterou mezi sebou společně uzavřeli. MAKROEKONOMICKÉ OŠIDNOSTI Když si tedy zrekapitulujete celkové výsledky ročního hospodaření v rámci našeho modelového příkladu, tak celková nově vytvořená přidaná hodnota (jakýsi hrubý domácí produkt – HDP) v našem modelu představuje 300 denárů a ta se musí pochopitelně zároveň rovnat jak součtu celkových příjmů, tak i součtu celkových výdajů účastníků našeho modelu, které rovněž představují 300 denárů. Tak se třemi způsoby dostanete k témuž číslu popisujícímu výkon ekonomiky našeho modelu. V podstatě se nejedná o nic jiného než o tři metody, které standardně používají statistické úřady při vyčíslení HDP. TÉMA Názorně jsou zde přitom vidět dvě naprosto klíčové věci, na které mnozí makroekonomové i mnozí politici rádi zapomínají při své argumentaci a při svém rozhodování: Součet všech příjmů se zároveň rovná součtu všech výdajů. Pokud tedy všichni budou chtít ušetřit na svých výdajích – stejným způsobem se sníží i celkové příjmy. V konečném důsledku na tom prodělají všichni. Pouhý jeden denár vložený „z ničeho“ do oběhu dokáže tímto způsobem vytvořit několik dalších denárů příjmů a výdajů krytých reálnou ekonomikou – tj. skutečně vyprodukovanými a spotřebovanými hodnotami. A ještě sám zůstane k dispozici pro další použití. Tento multiplikační efekt bohužel funguje i opačně s každým denárem, který se „ušetří“ – a z oběhu tak zmizí. Hrubé podcenění skutečné výše těchto multiplikačních efektů poklesu v důsledku vládních škrtů připustil i Mezinárodní měnový fond ve své letošní podzimní zprávě.[3] JEŠTĚ TROCHU EKONOMIE Tři podnikatelé v našem modelu představují z hlediska reálné ekonomiky jak firmy produkující služby a zboží, tak zároveň i domácnosti, které nabízejí svou pracovní sílu a spotřebovávají vyrobenou produkci a poskytnuté služby. Ale kromě toho zde zatím na sebe přebírají určitá rizika a určité služby, které v reálném světě poskytují jiné subjekty. Abychom se tak více přiblížili reálnému světu, musíme svůj model rozšířit. Jednak jsou to subjekty tvořící finanční sektor. Ten fakticky zajišťuje právě vydávání peněz do oběhu a jejich úschovu v mezičase a pomáhá tak vytvářet úspory a zároveň financovat investice poskytováním půjček (úvěrů) na základě důvěryhodného záměru příjemce. Slovo důvěra je obsaženo již v samotném názvu úvěr. Instituce finančního sektoru uložené peníze mezitím investují do dalších důvěryhodných finančních produktů, aby je tak rozmnožily. Právě důvěra však v celém finančním sektoru ve schopnost efektivní a racionální alokace zdrojů v celé ekonomice systémově selhala, což způsobilo současnou finanční a ekonomickou krizi. Další skupinu tvoří veřejný sektor – státní a další veřejné instituce, jejichž pomocí demokratický stát zajišťuje služby, které se jednotlivcům nevyplatí financovat a z nichž mají prospěch i ostatní: stavbu a opravy silnic, vzdělání, zdravotnictví, bezpečnost a dohled nad dodržováním dohodnutých pravidel atd. V demokratickém státě rozhodují o podobě a rozsahu těchto služeb občané a jejich financování si platí ze svých daní. Ve volbách pak vyjadřují představitelům státu důvěru za to, v jakém rozsahu a jak efektivně tyto služby zajišťují. Fakticky je tak stát a celý veřejný sektor také garantem všech celospolečenských dohod. Tím se naprosto zásadním způsobem podílí i na vytváření důvěry v ekonomice i v celé společnosti. Další skupinou jsou zahraniční subjekty, které tvoří zahraniční sektor. Ten se v našem modelu projeví jednak v podobě zahraničních investic, jednak rozdílem v objemu vývozu a dovozu. Tím jsme se dostali k prakticky úplnému modelu vazeb v rámci ekonomiky, který využívá systém národních účtů pro zjišťování a predikci HDP, jehož základní vazby a finanční toky jsou schematicky znázorněny na následujícím obrázku. Pro všechny subjekty zároveň platí závěry uvedené v předchozím textu. Instituce finančního i veřejného sektoru zajišťují firmám i domácnostem jejich spotřebu v podobě poskytovaných služeb, ale současně tím také vytvářejí jejich příjmy. Nadále platí, že výdaj jednoho je příjmem druhého a naopak. ÚLOHA STÁTU Stále častěji se opakující krize v různých částech světa ukazují, že schopnost efektivní alokace zdrojů prostřednictvím samotného neregulovaného trhu zůstává – na rozdíl od zjednodušených ekonomických pouček – v reálném světě pouhým mýtem a přáním některých ekonomů i politiků. Astronomicky narůstající nerovnosti příjmů se přitom stále více dostávají mimo smysluplně vysvětlitelnou logiku jak ve vztahu k produktivitě práce, tak i ve vztahu prospěšnosti ke společnému dobru. Dopady těchto tendencí v podobě privatizace zisků na jedné straně a socializace rizik a ztrát na straně druhé jsou toho stále častějším dokladem. Viz např. [4, 5, 6, 8, 9, 15] a řada dalších publikací. Daně – a to ani progresivní daně – nelze chápat jako trest pro „úspěšné“ ani pro nikoho jiného. Daně jsou vyjádřením spoluodpovědnosti za fungování společného systému. Přitom by zároveň mělo platit, že kdo má ze systému větší prospěch, měl by nést logicky i větší spoluodpovědnost za náklady na jeho fungování. Nejde tady ani zdaleka o rovnostářství, ale především o smysluplnost fungování samotného systému a také o jeho samoregulační schopnosti. Neefektivnosti v samoregulační schopnosti trhu a narůstání nerovnosti příjmů vedou příliš často ke vzniku tržní nerovnováhy v důsledku toho, jak se postupně vytváří převis prostředků na straně nabídky, kde se tyto prostředky hromadí, a zároveň se prohlubuje nedostatečná koupěschopnost poptávky, kde tyto prostředky chybí. Tím dochází k zablokování ekonomiky. Fungování tohoto mechanismu si lze snadno vyzkoušet na našem zjednodušeném modelu tří podnikatelů: například první díky horší vyjednávací pozici obdrží za své potravinářské plodiny pouze 25 denárů a za technické plodiny také 25 denárů, přičemž za potraviny i za oblečení bude muset platit dál po 50 denárech. Ušetří tedy na oblečení, aby nezemřel hlady … Brzy ten třetí zastaví výrobu oblečení, protože se mu nahromadí neprodané zásoby. První tak neprodá úrodu technických plodin a jeho příjem dále poklesne. Nebude mít dost peněz ani na potraviny. Druhý proto omezí jejich výrobu, ale denáry z předchozích transakcí nebude mít bez koupěschopné poptávky do čeho investovat, ušetří je tedy pro horší časy … PARADOX A POPULISMUS ŠETŘENÍ? Důsledkem zablokování a poklesu ekonomiky je na jedné straně nezaměstnanost, pokles příjmů a spotřeby a na straně druhé pokles příjmů rozpočtu a růst rozpočtových deficitů, což vytváří dluhovou U NIV ER S UM 4 /XXI I 19 TÉMA Pokud v široké veřejnosti převládne očekávání a nálada, že přicházejí těžké časy a všichni skutečně začnou šetřit, klesne celkové množství výdajů, klesá celková poptávka a tím i výhledy pro odbyt. Proto klesají investice a také pracovní příležitosti. Víc zdrojů zůstává nevyužito, klesají příjmy a ekonomikou se šíří útlum. 20 krizi. Následná úsporná rozpočtová opatření situaci dále zhoršují a hrozí tak pád do sestupné dluhové spirály. Na to upozorňuje celá řada ekonomů. [5,9,14,15] Realizace tvrdých úsporných opatření je podle nich chybou, která za současné situace znemožňuje růst ekonomiky. To vyvolává propad příjmů, a tedy i HDP. To znamená, že i procento dluhu vůči HDP se zhoršuje. Rovněž studie CERGE EI [12] upozorňuje na neúprosnou dluhovou aritmetiku z hlediska vývoje podílu veřejného dluhu na HDP. Ta je dána jednoduchými principy: Pokud země neroste alespoň takovým tempem, které by odpovídalo reálné úrokové míře, pak se její podíl veřejného dluhu k HDP zhoršuje i při vyrovnaném primárním rozpočtu. Čím vyšší je rozdíl mezi tempem reálného růstu a úrokovou sazbou, tím vyšší musí být primární přebytek, aby bylo možné udržet podíl dluhu alespoň stabilní. Politika šetření vypadá na první pohled velice dobře a mohlo by se zdát, že čím více budeme všichni šetřit, tak jako celek všichni v rámci veřejných rozpočtů také hodně ušetříme. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Dochází totiž k tzv. paradoxu šetření. Pokud v široké veřejnosti převládne očekávání a nálada, že přicházejí těžké časy a všichni skutečně začnou šetřit, klesne celkové množství výdajů, klesá celková poptávka a tím i výhledy pro odbyt. Proto klesají investice a také pracovní příležitosti. Víc zdrojů zůstává nevyužito, klesají příjmy a ekonomikou se šíří útlum. Hospodářství tak sklouzává do vleklé deprese. [5,9,14,15] Ošidnost populismu šetření přitom spočívá právě v tom, že na první pohled jako populismus vůbec nevypadá. Na první pohled vypadá dokonce antipopulisticky – a mnohdy tak bývá zcela upřím- U N I VE R S U M 4 / XXII ně míněn – jako určitá politika skromnosti a oběti. Jako určitá nutnost přijmout „bolestivá opatření“, jako určitý trest nebo usmíření za to, že jsme si dříve žili „nad poměry“. A to paradoxně určité části populace zní v uších velice dobře. Ale ekonomická pravda potvrzená bohužel již znovu opakující se historií ukazuje, že tyto „oběti a slzy“ působí pouze hodně bolesti a strádání nejen pro nejchudší část populace, ale stále víc zasahují i střední třídu. Tyto oběti jsou přitom kontraproduktivní. MODLA, NEBO OLEJ DO MOTORU? Svatý František z Assisi ve 13. století nazýval peníze oslím trusem a svým spolubratrům je zakazoval přijímat. Za svou práci, kterou si františkáni zajišťovali obživu, směli přijímat pouze jídlo, oblečení nebo jiné věci, které nezbytně potřebovali k životu. Sv. František si dobře uvědomoval nebezpečí univerzality peněz. Postavení peněz jako uctívané modly namísto Boha je přitom tak hluboké, že si ho mnohdy sami ani neuvědomujeme. A to dokonce i v případě, když usilujeme o vědeckou teoretickou ekonomickou diskusi. I proto se hovoří o moneyteismu. [2,13] Přitom skutečnou podstatou peněz je uzavřená společenská smlouva a důvěra, že tyto peníze jsou kryty skutečně vyprodukovanými hodnotami v rámci reálné ekonomiky. Garantem této smlouvy je v poslední instanci centrální banka a stát. Demokratický stát jako garant všech celospolečenských smluv se nemůže zříkat finální odpovědnosti za to, zda je v oběhu dostatek důvěryhodných peněz. TÉMA Zda je v oběhu takové množství peněz, které nekleslo pod kritickou mez, kdy se ekonomika zablokuje („zadře“), nebo naopak nepřekročilo takovou mez, kdy by vyvolávalo nekontrolovatelnou inflaci. Peníze si tak lze velice dobře představit jako olej do motoru, jehož hladina se musí nacházet mezi dvěma ryskami. Pokud tedy existují nevyužité výrobní kapacity a vysoká nezaměstnanost a agregátní (souhrnná) nabídka je tak schopná rychle reagovat, což je situace, ve které se nyní nacházíme, pak lze účinně uplatnit expanzivní politiku k obnovení zamrzlé důvěry na trzích v rámci reálné ekonomiky, pomoci tak znovu rozběhnout řetězce ekonomických transakcí a nastartovat tak ekonomický růst. Státy ve spolupráci s centrálními bankami musí být schopny operativně zasáhnout a „dolít“ do oběhu nezbytné množství peněz. Je však málo efektivní v tomto případě „pumpovat“ peníze zpět do ekonomiky pomocí bank, které je díky zamrzlé poptávce neumějí efektivně dostat do reálné ekonomiky. Naopak je naprosto legitimní je do oběhu dostat výměnou za vytvořené reálné hodnoty, které přinesou všem užitek a budou představovat trvalé hodnoty do budoucna – jako jsou například postavené a opravené dálnice, opravené nemocnice a školy, rozvoj vzdělání a výzkumu nových poznatků a technologií. OHROŽENÍ BUDOUCNOSTI Velkým problémem krize je dlouhodobá nezaměstnanost. Jestliže pracovníci, kteří jsou delší čas bez práce, získají punc nezaměstnatelných, znamená to z dlouhodobého hlediska úbytek disponibilních pracovních sil. V podobné situaci jsou absolventi vysokých škol, kteří jsou v důsledku hospodářského poklesu nuceni přijmout zaměstnání, v němž naplno nevyužijí své znalosti. V očích potenciálních zaměstnavatelů je tato skutečnost může do budoucna degradovat na úroveň málo kvalifikovaných pracovníků. [5] Dalším důvodem, proč hospodářský pokles ohrožuje naši budoucnost, jsou nízké investice v podnikatelské sféře. Investice jsou nízké, protože podniky neprodávají dost, aby využily i ty kapacity, které už mají. Výrobní kapacity mohou naopak dokonce poklesnout – firmy vyřadí staré kapacity a nové místo nich neinstalují. Nejhorší tedy je, že takovéto krize nadělají nejenom spoustu krátkodobých škod, ale především v důsledku toho, co bylo výše uvedeno, znamenají obrovské ztráty dlouhodobě. Neschopnost podniknout razantní a účinné kroky, které by omezily hloubku a trvání hospodářského poklesu provázejícího finanční krizi, tak mimo jiné znamená smířit se se zbytečně skromnější a trpčí budoucností. Současnou krizi globální ekonomiky lze zjednodušeně popsat tak, že obyvatelé světa se jako celek snaží nakupovat méně zboží, než jsou schopni vyprodukovat, a utrácet méně, než vydělávají. To je možné, když to dělá jednotlivec, ale nikoli svět jako celek. Přesto musí existovat způsob, jak to vše napravit. Přece nemá smysl, aby světové výrobní kapacity zahálely a tolik ochotných pracovníků nemohlo sehnat práci. Přitom cesty ven opravdu existují. Svět nyní potřebuje, aby vlády zvýšily své výdaje a vytáhly nás tak z deprese. Ukončení této hospodářské deprese by mohlo a mělo být téměř neuvěřitelně snadné. [5] DVĚ VARIANTY VÝVOJE Současná krize pravděpodobně dříve či později skončí a nastane opět období ekonomického růstu. Ale není jedno, jakým způsobem a jak rychle to nastane. Řečeno slovy františkánského kněze a sociologa Richarda Rohra: to, jak se tam dostaneme, rozhodne o tom, kam nakonec dorazíme. [10] První možnou variantu bychom mohli nazvat variantou babylonské věže. Je to varianta nekritického, zbožného klanění se ať už státu, trhu či penězům nebo jakékoli jiné modle, například v podobě různých ideologií. Je to varianta založená na megalomanství a nekritickém využívání lidských schopností, varianta upřednostňující a obhajující chamtivost a sobectví jednotlivce jako motor rozvoje a pokroku. Důsledkem této varianty je zmatení pojmů (jazyků), takže si mnohdy nerozumějí ani lidé hovořící stejným jazykem v rámci jednoho národa, ba ani kolegové v rámci jednoho pracovního týmu. Charakteristikou této varianty je honba za „posvátným“ ziskem, boj o omezené zdroje a drancování přírodních a lidských zdrojů. [16] Druhou je varianta rozmnožení chlebů a nasycení zástupů (Mk 6,35-44 a 8,1-21). Není to varianta žádných kouzel. Je to reálná varianta ekonomiky důvěry a společného dobra [6] a rovněž varianta Lásky v Pravdě, kde „… prvním kapitálem, který je třeba chránit a ocenit, je člověk, lidská osoba ve své integritě. Člověk jako původce, střed a cíl veškerého hospodářského a společenského života.“ [1] Je to varianta racionálního budování důvěryhodných institucí vzájemně se doplňujícího moderního demokratického státu a rozumně regulovaného fungujícího trhu, který povede ke skutečně efektivní alokaci zdrojů tam, kde je jich doopravdy zapotřebí. Je to varianta demokratické veřejné diskuse v rámci společnosti a zároveň racionálního a kritického využití poznatků z ekonomické teorie a dalšího vědeckého poznání a také získaných historických zkušeností z předchozích krizí. Charakteristikou této varianty je dostatek (plnost) nezbytných zdrojů pro všechny. Obě varianty jsou přitom reálné a obě reálně existují vedle sebe jako dvě možné cesty. Záleží jen na nás, pro kterou z těchto variant se jako lidé společně rozhodneme. Autor pracuje jako konzultant ve společnosti PwC, je aktivně činný ve sdružení YMCA – Živá rodina. Literatura: [1] Benedikt XVI.: Caritas in veritate – Láska v pravdě. Encyklika papeže Benedikta XVI. Karmelitánské nakladatelství, 2009. [2] Halík, T.: Pokus o teologickou diagnózu krize. Sborník Krize, nebo konec kapitalismu? PROSTOR, 2012. [3] International Monetary Fund. World economic outlook, October 2012. [4] Krugman, P.: The Conscience of a Liberal. Penguin Books, 2009, orig. 2007. Vydáno rovněž česky: Svědomí liberála, Vyšehrad, 2011. [5] Krugman, P.: Skoncovat s krizí (End This Depression Now!), Vyšehrad, 2012. [6] Mlčoch, L.: Ekonomie důvěry a společného dobra. Nakladatelství Karolinum, 2006. [7] Mlčoch, L.: Rodina z pohledu institucionální ekonomie. Časopis Demografie, ČSÚ, 2009, č. 1. [8] (Not) spreading the wealth, The Washington Post. Dostupné z http:// www.washingtonpost.com/wp-srv/special/business/income-inequality/. [9] Potůček, M.: Cesty z krize. Sociologické nakladatelství, 2011. [10] Rohr, R.: Skryté věci. Písmo jako spiritualita. Cesta, 2009. [11] Samuelson, P. A. – Nordhaus, W. D.: Ekonomie. Nakladatelství Svoboda, 1991. [12] Semerák, V. – Švejnar, J.: Evropská krize: špatná a ještě horší řešení, Krátká studie 8/2011, IDEA – CERGE EI. [13] Sokol, J.: Jaká vlastně krize? Sborník Krize, nebo konec kapitalismu? PROSTOR, 2012. [14] Soros, G.: Merkel Is Leading Europe in the Wrong Direction. Interview with George Soros. SPIEGEL ONLINE, dostupné z: http://www.spiegel. de/international/europe/spiegel-interview-with-george-soros-merkel-is-leading-europe-in-the-wrong-direction-a-814920.html [15] Švihlíková, I.: Globalizace a krize. Grimmus, 2010. [16] Viz: Gn 11,4-9 a dále Mt 4,1-11 a L 4,1-12. U NIV ER S UM 4 /XXI I 21 TÉMA Obejdeme se bez růstu? Francouz Serge Latouche se věnuje širším souvislostem hospodářského růstu přes třicet let. Profesor na Univerzité Paris-Sud své myšlenky shrnul v populární knížce, která vyšla nedávno česky pod názvem Malé pojednání o poklidném nerůstu (Za tratí, 2012). N acházíme se na palubě raketoplánu, který se co nevidět roztříští kvůli omezeným možnostem naší planety, říká profesor Latouche. Proč? Jsme v zajetí ekonomického pohledu na společnost. „To, že nekonečný růst je neslučitelný s konečností světa a že naše výroba a spotřeba nemůže překročit regenerační schopnosti biosféry, je tak samozřejmé, že je zbytečné to připomínat. Mnohem obtížněji jsou přijímány nevyhnutelné důsledky, které z toho vyplývají: totiž že výrobu a spotřebu je nutné snížit, ve Francii např. o dvě třetiny...“ 22 z práce a zvýšení daně ze strojů, surovin, dopravy ap. Cílem má být společnost, která „upřednostní to, co jsme kvůli závislosti na práci potlačili: zálibu ve vykonávání občanských povinností, potěšení z činností svobodné umělecké či řemeslné výroby, znovunalezení času pro hru, rozjímání, meditaci, rozmluvy, ba dokonce zcela jednoduše požitek z toho, že jsme naživu“. NOVÁ REVOLUCE? Serge Latouche: Odhalit samopohyb. ZÁVISLÍ NA RŮSTU POKLIDNÝ NERŮST Problém je podle něj v tom, že si něco takového ani nedovedeme představit. Jsme doslova závislí na růstu. Latouche připouští, že existuje růst s malým „r“, který se týká počtu obyvatel, výnosu brambor, množství odpadu a dalších konkrétních reálií, jež mohou či nemusejí být pozitivní. Tento růst však odlišuje od Rozvoje a Růstu, které jsou podle něj samy o sobě cílem. „Rozvoj je jedovaté slovo, nehledě na přídavné jméno, kterým ho doprovodíme,“ říká tento kritik konceptu udržitelného rozvoje, který považuje za podfuk mocných nebo přinejmenším za intelektuálně nedůsledný přístup. Kritizuje „slepé“ opakování teze, že jediný způsob, jak snížit nezaměstanost, je hospodářský růst. Právě v ní vidí past, začarovaný kruh, kdy se pracující člověk stává „živým transformátorem“, který proměňuje práci na mzdu, mzdu na zboží... a pořád dokola. Upozorňuje trefně, že ani přesun pracovních míst do služeb není samospasitelný – pokud si budeme i jednoduché služby poskytovat za peníze, zakrátko se je odnaučíme a ztratíme jejich vnitřní potenciál skrze ně navazovat vztahy a projevovat základní lidskou solidaritu. Druhou rovinou je pak ekologická stopa takového života, která podle jeho propočtů už dnes činí 120 % povrchu Země. Fakticky jsme tak „již opustili stezku udržitelného životního stylu“. Řešení francouzský profesor nevidí v omezení obyvatelstva planety, ale v radikální změně paradigmatu. Předně je podle něj potřeba přehodnotit zažité hodnoty. „Altruismus musí převládnout nad egoismem, spolupráce nad bezmezným soupeřením, potěšení z volného času a étos hry nad posedlostí prací, společenský život nad neomezenou spotřebou... rozumnost nad racionálností.“ Z toho vyplyne přetvoření pojmů, je potřeba nově definovat bohatství a chudobu, nedostatek a nadbytek atd. Tyto dva důrazy se pak podle Latouche projeví v přizpůsobení výrobního způsobu a sociálních vztahů změnám hodnot a také redistribucí přírodního bohatství mezi zeměmi a regiony. Zároveň by maximum výroby a produkce mělo probíhat v místě spotřeby. „Své územní ukotvení musí nalézt také politika, kultura a smysl života.“ Místní produkce se promítne v úsporách v dopravě, ale také ve větším důrazu na trvanlivost a recyklaci v obecném slova smyslu. Profesor Serge Latouche pak tyto teze rozvádí do konkrétních politických konceptů jak pro západní země, tak odlišně pro zbytek světa. Konkrétně mj. navrhuje omezit produkci razantním omezením přepravy, obalů, reklamy; zahrnout do ceny dopravy všechny související externality; obnovit venkovské zemědělství; přeměnit přírůstky produktivity práce na zkrácení pracovní doby; zavdat podnět k „výrobě“ statků založených na vztazích, jako je přátelství, znalosti... Zmiňuje se také o doporučení ekologů, jako např. snížení daně U N I VE R S U M 4 / XXII Za desetiletí své badatelské a pedagogické práce profesor Latouche pochopitelně zná slabiny nastíněného konceptu. Uvědomuje si, že získají-li lidé nečekaně volný čas, neumějí ho využít. Podobně zkrácení pracovní doby pod určitou mez nevedlo ke zvýšení zaměstnanosti ani k menšímu pracovnímu nasazení. Lidé prostě zůstávali v práci přesčas, nebo si našli ještě jiné zaměstnání. Podobně zavádění ekologických daní vedlo prostě ke zvýšení daňové zátěže. V tomto kontextu autor hovoří o nutnosti revoluční změny, každá jiná snaha o změnu dosud vždy skončila pacifikací radikálních myšlenek. „Tím, že změníme způsob života, vyřešíme problém nezaměstnanosti, zatímco když se budeme snažit zaměřovat na problém nezaměstnanosti, existuje riziko, že společnost nikdy nezměníme a narazíme do zdi.“ V závěru knihy ale Latouche říká, že nejdůležitější je pokračovat v diskusi, ovlivňovat postoje politiků a přinutit je, aby zvážili určité nové argumenty. V této rovině jde bezpochyby o velmi podnětnou studii. I když autor ve své knize křesťanskou tradici příliš nekomentuje ani nevyužívá, v mnoha rovinách uvažuje podobně – například když hovoří o potřebě odhalit nejrůznější společenské samopohyby a sesadit je z trůnu nezpochybnitelnosti. Sám ovšem v důsledku odmítnutí jakéhokoli transcendentního úběžníku na jejich místo vkládá jiný ušlechtilý cíl, který hrozí stát se pouze jiným samopohybem. Podobně tak jeho podcenění lidské práce v kontextu socializace a osobního růstu působí nezdravě levičácky. Josef Beránek Španělští studenti se bouří proti beznaději. TÉMA Člověk ekonomický a vize integrálního rozvoje Lubomír Mlčoch Právem od ekonomie očekáváme podněty k optimální distribuci omezených statků ve prospěch maxima uživatelů. Oč větší jsou však naše očekávání, o to větší je pokušení ideologizace. T omáš Sedláček se ve své Ekonomii dobra a zla vrací k počátkům vydělování se člověka z přírody až do starověké Mezopotámie, k Eposu o Gilgamešovi. Avšak pro pochopení dnešního světa opředeného mocí peněz není nutné jít tak daleko zpátky. Ze starých civilizací měli k ekonomii a penězům méně přezíravý a méně podezíravý vztah jedině Izraelité: antičtí bohové pro obchod a směnu Hermés a Mercurius byli zároveň bůžky zlodějů a podvodníků. Ale i staří Židé měli k bohatství ambivalentní vztah: bylo pro ně projevem Hospodinova požehnání, ale také pokušením na Boha zapomenout (a tančit kolem „zlatého telete“). Rané křesťanství převzalo spíše postoj varování a u Šavla-Pavla z Tarsu najdeme výrok, že peníze jsou kořenem všeho zla. Tak jako ve Starém zákoně, i v křesťanství byly otázky hospodaření člověka na zemi součástí náboženství a „bohovědy“ samé: ekonomie je mladá věda. Je dítkem až evropské racionality. Ta má podle To- máše kardinála Špidlíka svůj počátek už u Boëtia na přelomu antiky a středověku. Pojetí člověka jako racionálně uvažujícího individua převzal sv. Tomáš Akvinský, ale u něho je pořád ještě racionální složka spojena s mystickou zkušeností, zjevenou Pravdou, a jí podřízena. Na letošní „svátek práce“ byl homilií v Tomášově rodišti, městečku Aquino mezi Římem a Neapolí, jež má už antické kořeny, překvapivě pověřen čínský biskup z Hongkongu. Ten v anglicky prosloveném kázání připomenul přítomným křesťanům „okcidentální racionality“ tuto dvojí stránku vrcholné scholastiky a na doklad zazpíval latinsky čtvrtou sloku „Pange, lingua, gloriosi“ na text Tomášův. Po osvícenství převládla v naší kultuře a vědě už jen ta racionální složka v chápání člověka. Za vizi totální vědy a ambici úplné transparentnosti světa bývá viněn či obdivován Descartes, syn Francie, kdysi „první dcery církve“. Max Weber ve své zpětné interpretaci vzniku kapitalistické ekonomiky mluví o „odkouzleném světě“ a počátky U NIV ER S UM 4 /XXI I 23 TÉMA „okcidentální racionality“ hledá v protestantské etice Jana Kalvína. „existenční teorém“ nemá ekonomie k dispozici, se podařilo obeNedávné půltisícileté jubileum Kalvínovo nám však mohlo připo- jít za cenu dalšího paradoxu. Ekonomie zahrnula vzácnost zdrojů menout, že Jean Calvin „vynálezcem kapitalismu“ patrně nebyl. Své – scarcity – do svého paradigmatu a kalkul optima jejich využití v čase rozdělila na „krátké“ a „dlouhé“ teologické ospravedlnění půjčování období. V krátkém období je vzácnost peněz /i na/ úrok totiž ještě zakláLU B O M Í R M LČO C H mimo diskusi; dlouhé období je však dal na „Zlatém pravidlu Ježíšovu“ – vymezeno tautologicky – jako období, Co chcete, aby jiní činili vám… v němž všechny omezené zdroje mohou být reprodukovány či nahrazeny. Díky tomu mohl významný americký JEN BLÁZEN ekonom Kenneth Boulding uplatnit NEBO EKONOM... svůj bonmot, podle něhož víru, že v našem konečném světě může ekoModerní politická ekonomie začíná nomika exponenciálně růst doneod „Adama“, ovšem Smithe, od jeho konečna a nad všechny meze, nuže, Pojednání o podstatě a původu bohattuto víru může podle něj zastávat ství národů a to čtvrt tisíciletí, které „jen blázen nebo ekonom“. A jen dva leží mezi oběma osobnostmi, znameroky po vydání klasického díla D. W. ná teprve proměnu k jednostranně Pearce o ekonomii přírodních zdrojů pochopené racionalitě: člověk ekono(1990) vychází v „Green Books“ pomický už spoléhá na svůj vlastní zájem jednání Richarda Douthwaite „Iluze a na „předzjednanou harmonii“, k níž vede „neviditelná ruka trhu“. Adam Smith svou vizi formuloval jako růstu“ s podtitulem „Jak ekonomický růst obohatil nemnohé, ochucestu k bohatství národů díky systému, který slušně a spravedlivě dil mnohé, a ohrozil planetu“. odměňuje všechny zúčastněné. Anglie, která se vydala touto cestou, rychle zbohatla už v 19. století a získala obrovskou koloniální říši a poté štafetu nejbohatší země převzali i její „vzbouřenci“ v „Novém KAM AŽ RŮST? světě“. Smithova interpretace podstaty a původu bohatství národů se osvědčila, k harmonii a bohatství všech národů však nevedla. Ame- Ať už je ekonomický růst jen iluzí nebo také iluzí, je měřen ukazaterický ekonom J. R. Commons, jehož kniha Institutional Economics lem hrubého domácího či národního produktu. Je to ukazatel „krátdala v období mezi válkami název nové škole, došel k závěru, že kého období“, zpravidla roku, a bere malý ohled na budoucnost. model „dokonalé konkurence“ funguje v podmínkách hojnosti pří- Environmentální ekonomie již pokročila od měření negativních rodních zdrojů a nízké hustoty populace. externalit a postihování viníků sankcemi. Snaží se dostát vizi „trTeprve po druhé světové válce se objevuje disciplína „Develop- vale udržitelného rozvoje“. A tak k již několika novým zobecněním ment Economics“ a Světová banka až od r. 1979 vydává World De- pojmu kapitálu (sociální, lidský, důvěry) přibývá jeho další podoba: velopment Report. Prioritu ve vidění celosvětovosti otázky rozvoje sama příroda, její „dary a služby“ jako kapitál. Jedním z protagonismá ovšem univerzální církev v encyklikách Populorum progressio, tů tohoto pokroku je naturalizovaný Ind, profesor na Cambridge Octogesima adveniens a v dokumentech druhého vatikánského University Partha S. Dasgupta, kterého zájem o chudou a přelidněkoncilu. Tato myšlenková linie vrcholí poslední sociální encykli- nou původní vlast přivedl nejen k těmto otázkám, ale i ke členství kou Benedikta XVI. Caritas in veritate, jejíž ústřední ideou je vize v Pontifical Academy of Social Sciences. A ukazuje se, že „opotřeintegrálního, pravého rozvoje každého člověka a celého lidstva. bení“ či „amortizace“ aktiv přírody závažným způsobem devalvuje Normativní hodnota a „ideální nárok“ této perspektivy kontras- dosažené růstové výsledky dosud měřené jen jako „GDP per capita“. tují s vývojem reality: nepravého „super-rozvoje“ pro část národů Z jeho studií např. plyne, že země subsaharské Afriky trpí nejen a neúspěchy rozvoje pro většinu národů ostatních. Konference „Jaká poklesem hrubého domácího produktu na hlavu, ale i poklesem ekonomie pro 21.století?“ pořádaná roku 1995 v Římě Institutem bohatství přírody na hlavu. Indie, Pakistán či Bangladéš sice (před Jacques Maritain musela konstatovat, že ani po půl století bádání krizí) vykazovaly růst „GDP per capita“, ale za cenu poklesu spotřeve škole ekonomie rozvoje se nepodařilo najít univerzální kuchařku bovávaných aktiv – kapitálu přírody – na hlavu. Jen Čína roste v hruk bohatství národů. bém domácím produktu na hlavu i v národním bohatství na hlavu Inženýrská ekonomie (A. Sen) definuje sebe sama jako vědu – ale mnohem pomaleji, a to ještě ani tam tyto výpočty dostatečně o optimální alokaci omezených zdrojů. Arrow a Debreu dosta- nezohledňují erozi zemědělské půdy a znečištění ovzduší průmyli Nobelovu cenu za důkaz, že „neviditelná ruka“ dokonalé a čisté slových megaměst, tedy amortizaci přírody jako kapitálu. A co je konkurence takovou optimální alokaci zdrojů zajišťuje ve stavu vše- snad nejsmutnější: i ten dosažený a Světovou bankou i pochválený obecné tržní rovnováhy. Mezi celou řadou heroických předpokladů přírůstek v jedněch sektorech tvorby GDP je v části rozvojových nutných k provedení tohoto důkazu matematickými prostředky zemí „zaplacen“ vážnou degradací a nevratnými změnami v tranemůže chybět ani předpoklad neexistence negativních externalit, dičních způsobech hospodaření, jež se dotýkají někdy i větší části jimiž v reálném světě agenti poškozují nevyhnutelně – více či méně populace. Vše se zdá nasvědčovat tomu, že pravdu měla i tentokrát – sebe navzájem a životní prostředí jako celek. Proto se rodí další Vtělená moudrost, která nás už 2000 let ujišťuje, že „chudé budeme ekonomická škola, ekonomie přírodních zdrojů a životního prostře- mít vždycky mezi sebou“. dí. Jeden z vůdčích duchů této školy David W. Pearce poukazuje Prof. Dasgupta uvádí, že problém byl a je i nadále ztěžován ideona paradox, jímž je podle něj vynaložené obrovské intelektuální úsilí logiemi. Už od Adama Smitha vedla cesta i k pracovní teorii hodteoretických ekonomů na hledání podmínek rovnováhy v ekono- noty Karla Marxe, k „práci jako matce pokroku“ a ke svérázné vizi mickém systému jako takovém při naprostém nezajištění rovnováhy a „jediné pravé vědě“ filozofického i historického materialismu, v níž hospodářství s jeho vnějším, přírodním prostředím. To, že takovýto člověk chce vzít svůj osud do svých vlastních rukou, aby už bez Boha Homo oeconomicus, člověk ekonomický jako ustálený pojem, má svůj původ v antickém Řecku a Římu a jeho etymologie nás vede k pravidlům hospodaření člověka v „domě“, rodiny usedlé na zemědělské latifundii. 24 U N I VE R S U M 4 / XXII TÉMA a proti Bohu usiloval o pozemský ráj, roh hojnosti, v němž zdroje člověku potečou „plným proudem“. Naše generace byla vychovávána právě v této větvi „racionality“ a vybavuje se mi, že první představení striptýzu v Praze šedesátých let měla název „krása bez závoje“. Stržením závoje tajemství člověk ve vědě – i v životě – něco získává, ale něco i nenávratně ztrácí. To se ovšem přihodilo i druhé, snad dokonce „hlavní“ větvi ekonomické vědy, imperiální ekonomii, ačkoliv je na první pohled úplným antipodem marxismu. Ekonomie sama sebe pasovala na „strážce racionality“ a svou vizi totální vědy a snahu o zbavení světa veškerého závoje tajemství dává najevo tím, že ekonomický kalkul rozšiřuje na další a další sféry zájmu člověka: rodinu, plození dětí, zločin, a dokonce na samého Boha a náboženství. Ekonomie s ambicí poskytnout metodu a úplné výkladové schéma pochopení světa postuluje už dítě „jako produkt“, „racionálního zločince“ plánujícího svůj zločin s ohledem na odměny a tresty, i agnostika kalkulujícího s eventuálním rizikem „co kdyby Bůh přece jen byl“. A tato ekonomie usilující o vyloučení otázek morální povahy ze svého bádání vůbec – jako by dobro a zlo bylo mimo její paradigma, stejně jako pro ně není místo třeba ve fyzice – se zdá vládnout světo-věku a anthropocénu s jeho sedmi miliardami lidí. I u nás známý švýcarský ekonom polského původu P. H. Dembinski neváhá s tvrzením, že neoliberální „imperiální“ ideologie tohoto typu je rovněž utopií, jen slibující „ráj na zemi“ jinými cestami – ale znovu bez Boha. Jako „nové náboženství“ moci peněz. Kapitalismus založený na víře v „plodivou sílu peněz“ může existovat jen tehdy, když peníze dělají další peníze – a zhodnocování kapitálu je z povahy věci nemožné v ekonomice s „nulovým růstem“. ZELENÁ UTOPIE Ale i ti, kdož usilují o ochranu nám svěřené, tak zcela výjimečné planety Země, staví na principech, jež jsou sporné. Idea trvale udržitelného rozvoje je trvale neudržitelná: vždyť dokonale bezodpadové technologie a úplná recyklovatelnost přírodních i umělých materiálů je z povahy věci nemožná (a ekonomové přírodních zdrojů argumentují i zákony termodynamiky). Podobně – opět s odkazy na fyziku – je zřejmé, že snižování energetické náročnosti technologií a „produkce HDP“ má své přirozené limity – i tehdy, pokud nejde jen o pouhé stěhování energeticky náročných výrob do zemí „třetího světa“. Také princip předběžné opatrnosti je problematický („iluzorní“ podle Hany Librové): my lidé jsme stále jen „nedokonale racionální“ – a s „bounded rationality“ se smířila i institucionální ekonomie. Nejsme s to dohlédnout všechna rizika a nezamýšlené důsledky svých inovací, i kdybychom se o to poctivě snažili. A zdá se, že i ta dobrá vůle někdy schází. Naši dobu by šlo nazvat i dobou „medikální“ (nejen mediální): spotřeba farmak vzrostla jako nikdy předtím, a zatímco na vývoj nových a mnohdy obdivuhodně účinných preparátů vynakládá farmaceutický průmysl obrovské prostředky, ochota zabývat se tím, co s námi lidmi udělá tato chemizace zdravotnictví už jen v několika dalších generacích, je chabá. Je to rozjetý vlak, který neumí nikdo zastavit. „Hra proti přírodě“, kterou my lidé vedeme, je úžasná, dokáže si zanícené vědce zcela získat, ale neučiní z nás nikdy nehmotné bytosti, ani nám nezajistí nesmrtelnost; alespoň ne na tomto světě. Katolická sociální nauka varuje před utopiemi a také sama nenabízí žádný ráj na zemi. Její vize integrálního rozvoje či civilizace lásky jsou ideálním nárokem, výzvou k našemu obrácení, ke konverzi – i pro „člověka ekonomického“. „Zelení“ vydávající u nás např. časopis „7. generace“ jsou vedeni snahou o zachování darů přírody, a tak uvažují i o tom, zda na „bohatém Severu“ lze zastavit ekonomický růst. Zmíněný R. Douthwaite byl přizván k diskusi na jejich stránky i k této otázce, a to krátce před svou smrtí. Matematické modely tzv. harmonického růstu v konečném i nekonečném horizontu dávají do souvislosti míru růstu systému a míru úroku z kapitálu: při „nulovém růstu“ by měl být i úrok z kapitálu nulový. A centrální banky všech vyspělých zemí skutečně tlačí v časech nulových vyhlídek na růst základní úrokovou míru až k nule. Banky nás střádaly rovněž odměňují úroky spíše v promile než v procentech; samy však půjčují za sazby rozhodně nenulové. Stagnující ekonomika tak přechází ve hru s nulovým součtem, kterou už sotva lze nazvat kapitalismem. Ten se cítí být ohrožen nejen stagnací, ale už jen znejistěním vyhlídek na růst. DOBA NA KONCI ČASŮ? Zdá se tedy, že systém svou vlastní vnitřní dynamikou dospěl nejen k potřebě, ale i k nutnosti proměny svých vnitřních motivací. O tom mluví encyklika Láska v pravdě. Může se namítnout, že na takovou proměnu nejsme my, lidé pozdní doby, dosavadním konzumem připraveni. Alternativou k „obrácení“ člověka ekonomického je historií „osvědčená“ cesta zbrojení. A skutečně, ihned po vzniku finanční krize začaly vlády bohatého světa více zbrojit, i na dluh. Loni měl zbrojní průmysl zvláště velkou konjunkturu – ani ta však nestačila na povzbuzení dalšího růstu. Za důvody vzniku válek lze až příliš často tušit boj o vzácné zdroje. Před 50. výročím encykliky Pacem in terris připomíná prof. Zulu z Pretorie, že jen na africkém kontinentu od druhé světové války – a od vzniku „development economics“ – bylo již zabito více lidí než ve druhé světové válce, kterou si my lidé Západu nepřestáváme – právem – s politováním připomínat. Katolická sociální nauka i při svých vizích integrálního rozvoje a civilizace lásky nezapomíná na eschatologii lidských dějin. Je však určena všem lidem dobré vůle, a snad proto o finalitě našeho lidského snažení na této sladké planetě Zemi hovoří v pojmech, jež ještě lidé mohou přijmout. Pro nás stejně jako pro ty, kdo jsou „in“, však i nadále platí, že radostná zvěst evangelia v sobě nepřestává zahrnovat i Apokalypsu. V roce milénia, L. P. 2000, se v Angers v západní Francii konala konference Mezinárodní asociace pro křesťanskou sociální nauku. Profesor Patrick de Laubier, po desetiletí vedoucí katedry křesťanské sociologie na univerzitě v Ženevě – městě Kalvínově – měl přednášku o naší době jako době na konci časů – se sociologickými příznaky přicházející Apokalypsy. Po přednášce byli účastníci odvezeni autobusem jen pár set metrů k zámku města Angers, kde byla po létech náročných restaurátorských prací znovu zpřístupněna expozice asi čtyřiceti tapiserií ilustrujících „Zjevení sv. Jana“. Síla slova na rozhraní ducha a duše jako „dvojsečný meč“ byla umocněna vizualizací expozice: zlato a modř „Nového Jeruzaléma“, a hrůzu a děs vyvolávající Bestie. Křesťanství má ve svém ohnisku Boha – jak Marek O. Vácha připomíná ve svém zamyšlení nad environmentální etikou (Universum 1/2008) – a správně pochopená starost dobrých pastýřů nám svěřené planety Země je neodlučitelně spojena se snahou o „divinizaci“ člověka (Tomáš Špidlík), a to i člověka ekonomického. V této perspektivě je snaha o to, aby Boží království bylo aspoň o něco více mezi námi – hic et nunc – odměněno příslibem „nového nebe a nové země“ na věčnosti. Je to perspektiva křehká, ale krásná a vznešená – nevím o jiné lepší. Článek vznikl ex post na základě proslovu autora u příležitosti oslavy výročí COŽP Univerzity Karlovy, AV ČR, Vila Lanna 19. září 2012. U NIV ER S UM 4 /XXI I 25 ČLOVĚK A SPOLEČNOST Kostel nedělají zdi, ale lidská srdce Václav Vacek Zatímco pohané prohlašují za sakrální určitý prostor, židé vědí, že posvátným prostorem je celá země (vše vyšlo z Boží ruky a jeho srdce). Navíc Ježíš svým životem zvláštní měrou celý život posvětil, a tak i my máme svým životem vše „posvěcovat“. T ridentská mše byla značně vzdálená Ježíšovu slavení „Poslední večeře“. Ještě před padesáti lety kněz sloužil mši sám (ostatní v kostele byli jen přítomni), latinsky, u oltáře v presbytáři před svatostánkem a zády k lidem – ty ani neoslovil. Lidé v lodi kostela byli od presbytáře a slavení odděleni mřížkou (pravoslavní mají vysoký ikonostas). Katolíci měli povinnost v neděli a zasvěcené svátky mši „slyšeti“. Ale dolehla k nim nanejvýš tichá latinská slova kněze. Jen ministranti latinsky odpovídali (ovšem většinou latinu ani neznali). I čtení z Písma říkal kněz latinsky proti zdi – ani tehdy se k lidem neotočil. I „Otče náš“ přednášel sám a potichu. I slova nad chlebem a kalichem pronášel potichounku. Při „pozdvihování“ ministranti zazvonili, aby lidé přerušili svou lidovou modlitbu a alespoň se podívali na Tělo Páně a kalich s Krví Páně (opět se kněz k lidem ani neotočil). [1] Barokní chápání „umístilo“ Krista do svatostánku. Pro lidi se v kostele stal nejdůležitějším retábl (architektonický nástavec mensy – stolu) se svatostánkem. Stůl vyzníval spíše jen jako podstavec vysokého, obvykle bohatě vyzdobeného retáblu. Mše se někdy dokonce slavila před vystaveným Tělem Páně v monstranci. Zapomněli jsme, že Bůh je tam, kde je člověk. Boha jsme „umístili“ do kostela a Krista „uvěznili“ do svatostánku. Mělo to zlé následky. Ve válkách slušní důstojníci nenechali střílet na kostely (pokud v nich nebyli nepřátelští vojáci), ale do zákopů stříleli fest – tam Bůh „nebyl“. Vojákům světových válek koseným smrtí na bojištích a naříkajícím v hrozných bolestech v poli a lazaretech připadal Bůh daleko. V posledních chvílích života volali maminku... Ponížení a ubíjení v koncentrácích měli ještě silnější pocit vzdáleného Boha. Rakouský augustinián Pius Parsch, který sloužil raněným a umírajícím v první světové válce, těžce nesl tuto vzdálenost liturgie člověku a stal se velikým průkopníkem liturgie obnovené. Romano Guardini a další si později navíc uvědomovali vinu mnoha pokřtěných na krutostech 20. století. Připravili cestu liturgické obnovy. Druhý vatikánský koncil pak odpověděl na dlouhodobě palčivé otázky i liturgickou reformou. 26 U N I VE R S U M 4 / XXII VÝCHODISKA OBNOVY Při překládání Bible vycházíme především z nejstarších textů. Při promýšlení současného slavení liturgie jednáme podobně, snažíme se objevovat Ježíšův záměr a nejstarší historii slavení. U pramene bývá voda nejčistší. Církev je společenstvím naslouchajícím Bohu, spolupracujícím a slavícím s ním. Bůh nás učí pracovat i slavit. Bohoslužba je službou Boha nám (rodiče slouží dětem). Boží království roste službou. Pan profesor Cibulka nesnášel, když někdo o kostele mluvil jako o chrámu. Chrám je místem, kde „sídlí“ pohanské božstvo. Šalomoun říká: „Bůh nemůže bydlet v domě z kamení.“ [2] Křesťanský kostel vyšel ze synagogy (ta byla původně školou) a z jídelny. První část Večeře Páně je vyučovací – bohoslužba slova, druhá část je děkovnou hostinou. Jiné jazyky (na rozdíl od češtiny) používají jedno slovo pro církev i kostel. „Jít do kostela“ znamená „jít do společenství“, mezi ty, kteří pracují, vzájemně si naslouchají a slaví. Ježíš nás sice vede k Otci (řekl: „Jsem dveře, cesta, žebřík“), ale také nás zve ke svému stolu (hostí nás svou Moudrostí a láme nám chléb svého přátelství). Na cestě jdou poutníci v jiném „tvaru“, než jaký zaujímají při jídle. Kostel je místem shromáždění a slavení (především Večeře Páně). Není průchozí halou nebo nádražím. Večeře Páně je naší největší slavností. Jejím cílem a vrcholem je sjednocení s Ježíšem a lidmi. Ježíš nás objímá, prostupuje a proměňuje. Netouží přebývat ve svatostánku, chce bydlet v nás a uprostřed nás. My, pamětníci latinské liturgie, jsme liturgickou obnovu přivítali s vděčností a přijali ji za svou. Zatímco tridentskou mši kněz sloužil sám bez účasti lidí, dnes liturgii slaví celé shromáždění za vedení předsedajícího. [3] Nikdo už nemusí být pouhým návštěvníkem bohoslužeb. Každý je důležitý, s každým se počítá. Všichni naslouchají, odpovídají, děkují, každý je zván („všichni jezte a pijte“). ČLOVĚK A SPOLEČNOST „Díky liturgické obnově se církev ze slepé uličky staré liturgie dokázala vrátit k Ježíšovu záměru jeho Hostiny.“ Středem liturgického prostoru je Stůl Páně, ne svatostánek. [4] Naší nejdůležitější civilní slavností je společné jídlo. Ježíš geniálně ke své Hostině použil rodinnou náboženskou slavnost u stolu, povýšil ji a jako slavnost rodiny (Božích dětí) nám ji daroval. To my se často snažíme bohoslužbu vyjmout ze života do „posvátného prostoru“. Kdo nepochopil podstatu stolování, neporozumí liturgii. Hostina i liturgie jsou setkáním přátel: „Jsem tu pro Tebe.“ Slavit a stolovat lze jen s druhými. Rodina se odedávna shromažďuje okolo mámy, stolu a ohně – zvláště pokud se na něm něco peklo nebo vařilo. Také jste obléhali sporák a maminku, která připravovala omelety nebo lívance? Malá paneláková kuchyň se neosvědčila. Vracíme se k velké kuchyni s jídelnou a velkým stolem. Nové kostely mají mít půdorys umožňující shromáždění okolo Stolu Páně. OPRAVA ORLICKÉHO KOSTELA Letohradská farnost má celkem asi 9 tisíc obyvatel a 8 kostelů. V samotném Letohradě (přes 6 tisíc obyvatel) máme 5 kostelů (z toho 4 barokní). Farní kostel sv. Václava na náměstí (s mimořádnou štukovou výzdobou) je celý den otevřený. Ale je pro nás malý. Druhou nedělní bohoslužbu (nejvíce navštěvovanou) slavíme v orlickém kostele Nanebevzetí P. Marie. Kostel byl postaven v roce 1711 na samém konci obce. V dnešní době nemůže být mimo bohoslužby otevřen. Po roce 1966 farnost prošla díky P. Františku Karlovi liturgickou reformou jako málokde. [5] Bohoslužbu uváděli laici, celý kostel zpíval nové písně s klavírem a kytarami (varhany byly ve špatném stavu). Presbytář byl prodloužen do lodi pro nový Stůl Páně, protože v presbytáři překážela kazatelna. Kostel se stal nejnavštěvovanějším v celém okrese a protikomunistickou baštou. Další kněží tu i přes veliký tlak režimu udrželi živou bohoslužbu. V roce 2005 jsme začali s generální opravou kostela. Za tři roky došlo na vnitřní úpravy. Naši předkové ve třicátých letech odstranili cihlovou dlažbu pod lavicemi a nahradili ji betonem – až ke zdi, stejně i presbytář, jenže podlaha nedýchala, vlhkost stoupala do zdí a opadávala omítka. Z úpravy šedesátých let jsme zdědili veliké jeviště a malé hlediště, nedostávalo se nám místa pro lidi. Na stropě kostela byla vyobrazení z třicátých let, která neodpovídala úrovni barokní architektury. [6] V kostele je cenný soubor velikých obrazů křížové cesty Johanna Wenzela Bergla, který nás ale psychologicky utlačuje. [7] Nepoužívaná kazatelna ve špatném stavu bez sošek apoštolů a církevních otců. [8] Staré lavice úplně dosloužily. Odstranili jsme betony podlah, položili cihlové dlaždice a u zdi nechali odvětrávací spáru. Na podlaze zůstaly původní pískovcové dlaždice tvořící obrazec kříže. Malby na stropě jsme zamalovali (kdykoliv se dají odkrýt). Novou výmalbou vynikla krása barokní architektury. Obrazy křížové cesty jsme svěsili. V presbytáři zůstal bývalý hlavní oltář se svatostánkem (svatostánek používáme). K získání potřebného prostoru v hledišti jsme zmenšili presbytář na původní velikost (pod betonem jsme objevili náhrobek šlechtice). Abychom v presbytáři získali místo pro Stůl Páně, snesli jsme kazatelnu. Zrušili jsme také dva bývalé postranní oltáře (truhlářská práce z 19. stol. nevalné umělecké ceny). Ale během opravy architekt Aleš Brotánek řekl: „Václave, ty nás učíš, že máme stolovat okolo stolu. Umístěme Stůl na bok kostela a lavice okolo.“ Vypracoval několik variant uspořádání. [9] Celá farní rada s novým návrhem souhlasila a po biřmování jsme v kostele předložili panu arcibiskupovi Dominiku Dukovi své představy. Souhlasil. O uspořádání kostela jsme po několik nedělí po bohoslužbě s farníky mluvili. NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ Nové uspořádání jsme zkoušeli tři roky. Jsme vděčni Bohu, že přišel mezi nás, že je pro něj každý člověk cenný a důležitý. Učíme se to od něj, pomáhá nám, vidíme-li při liturgii co nejvíce na sebe navzájem. (I doma při hostině si sedáme tak, abychom na sebe vzájemně viděli; překáží-li nám ve výhledu na druhého třeba váza s květinami, dáme ji stranou.) U nás v kostele se téměř se všemi lidmi známe, společně pracujeme pro druhé, společně slavíme. Je silným zážitkem prožít Večeři Páně pospolu, okolo jeho Stolu. Nepodařilo se nám prosadit židle. Je pravda, že lavice jsou stabilnější pro staré lidi a že jsou teplejší. Naše lavice lze také snadněji než židle uspořádat do rozličných pěkných tvarů. Stůl Páně tvoří pískovcová deska (která byla před bývalou kostnicí) a vyzděná noha. Na čelní stranu nohy jsme přidali kámen s reliéfem z 1. pol. 14. stol. Všimněte si, jak na něm mají dvě postavy propletené paže. Říkávám k tomu: „Buď se nám při bohoslužbě podaří se takto držet Boha a navzájem s lidmi mezi sebou, nebo jsme tu zbytečně.“ Goblén akademické malířky paní Evy Brodské, umístěný na stěně za Stolem Páně, vypovídá o Světle a osvícení. Pro nedostatek místa nemáme ambon. Čteme u Stolu (v rodině se také u rodinného stolu odedávna čte Bible a vypravujeme si). Okolo Stolu probíhají i svatby. Rodiče, nevěsta, ženich a velká část svatebčanů si vidí do tváře. A podobně je tomu při slavení křtu. Pro nás je důležité vidět a vítat nového křesťana. Společně děkovat za jeho a náš křest. Bylo by nám líto, kdyby se křest odehrával někde U NIV ER S UM 4 /XXI I 27 ČLOVĚK A SPOLEČNOST stranou u křtitelnice. Při pohřbu je rakev s tělem zesnulého před Stolem uprostřed shromážděné obce. Setkání farníků po bohoslužbě je pro život obce důležité, ale pro pohoštění nemáme v kostele zvláštní místo. Po skončení bohoslužby přinášíme čaj doprostřed kostela. V zimě hřeje dvojnásob, v kostele nemáme topení – z finančních důvodů, protože udržujeme mnohem víc kostelů a památek, než potřebujeme. Ruinu bývalé kostnice jsme opravili a vybudovali v ní sociální zařízení. MÍSTO SETKÁVÁNÍ Kostel široce využíváme, máme veřejnosti co nabídnout. Při varhanním koncertu otáčíme lavice směrem k varhanům. Účinkuje-li naopak v bývalém presbytáři veliký orchestr či sbor nebo se v něm hraje divadlo, otáčíme lavice k „jevišti“. Výhodou je, že nám ve výhledu nepřekáží Stůl Páně, s nímž se nemá v kostele (pokud možno) hýbat. V kostele pořádáme výstavy současného umění. Obrazy nebo fotografie nejsou jen kulisou nebo nahlíženým objektem, svou blízkostí na dosah vstupují do slavení liturgie. [10] Při bohoslužbě na Orlici byla už dříve dobrá atmosféra, ale nové uspořádání „do náruče“ k srdečným vztahům ještě více přispělo. Ježíš dobře věděl, co činí. Ne každý starý kostel lze podobně upravit (v ostatních kostelích farnosti máme uspořádání původní). I naše úprava barokního orlického kostela nebude mít nikdy „pět P“, ale jen „čtyři P“. „Kabát“ kostela byl kdysi jinak „ušit“, ale kostel má sloužit lidem a našemu slavení, nikoli naopak. I v bytech přerovnáme nábytek „okolo stolu“, když se k rodinné slavnosti sejde víc přátel. Jsme vděční Kristu, že uspořádání svého lidu (církve) navrhl podle modelu rodiny a svou slavnost uspořádal „okolo stolu“. Díky liturgické obnově se církev ze slepé uličky staré liturgie dokázala vrátit k Ježíšovu záměru jeho Hostiny. Ježíšův záměr je nám přednější než záměr úctyhodného stavitele našeho kostela. Jsme rádi, že nás stará architektura kostela už neškrtí a nebrání životu. Vážíme si památek zděděných po předcích a udržujme je. Nemám obavy, že mi jednou bude vytýkána malá péče o památky. Naopak někdy jsem se měl ještě víc věnovat lidem. Vážím si památkářů a velice stojím o jejich péči a radu, ale také – při jednání o kostelech – si přeji být jejich rovnocenným partnerem. Památkáři většinou nevědí, co při liturgii slavíme. Často nás nutí, aby vše zůstalo při starém, ale pro nás není kostel skanzenem. Neznám památkáře ani milovníka umění, který spí v krátké posteli po pradědečkovi, v koupelně pere prádlo v neckách a v garáži má místo auta starou mlátičku na obilí. Valdštejnský palác také není skanzenem a na Pražském hradě nepoužívají prevét. Děkujeme řadě teologů, architektů a umělců, kteří nás svými znalostmi a citem podpořili. Nikomu nic nevnucujeme, ale za naší zkušeností stojí i naše životní zkušenost víry z doby pronásledování. [11] Přijeďte k nám slavit liturgii. Jídlo je třeba ochutnat, atmosféru zažít. Nebo si alespoň prohlédněte naše webové stránky, možná něco z té atmosféry zahlédnete. [12] Autor je farářem v Letohradě. Poznámky: [1] Ve 20. stol. bylo určitým pokrokem vydání misálku pro lidi, vedle latinského textu byl uveden text v mateřské řeči, umožňující sledovat slova kněze. Ale většina lidí se při mši – tak jako po staletí dříve – modlila růženec nebo zpívala zbožné písně. [2] „Teprve Šalomoun vystavěl Bohu chrám. Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok: ,Mým trůnem je nebe a země podnoží mých nohou! Jaký chrám mi můžete vystavět, praví Hospodin, a je vůbec místo, kde bych mohl spočinout? Což to všechno nestvořila má ruka?´“ (Sk 7,47–50) 28 U N I VE R S U M 4 / XXII „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě!“ (1K 6,19) [3] Lidé nerozumějící latině se při mši modlili své soukromé modlitby (krásnou kulisu jim k tomu vytvářely slavnostní hudební mše v latině a výzdoba kostela). Dnes někteří lidé opět volají po tridentské, latinské bohoslužbě. Mše je pro ně pouze osobní modlitbou a společenství druhých je obtěžuje. Neobjevili snad význam společné modlitby a společného slavení, neobjevili ani Ježíšův záměr vložený do Večeře Páně? Ježíš vždy přiváděl lidi dohromady. [4] Je už jen jeden společný prostor k liturgii, jen jeden Stůl Páně (ostatní historické oltáře jsou bývalými oltáři, proto nemají být prostřeny ubrusy – ubrus zve k zasednutí u stolu). Středem liturgického prostoru je Stůl Páně, ne svatostánek. Církevní dokumenty říkají „Tělo Páně uchováváme: 1. jako pokrm na cestu pro umírající, 2. pro ty, kteří se nemohli zúčastnit liturgie, 3. pro adoraci. [5] Liturgická komise biskupské konference ČSSR uložila v roce 1965 duchovním správcům: osobní povinnost prostudovat si liturgickou obnovu, vzdělávat věřící, používat při liturgii národní jazyk, upravit liturgický prostor (pořízení Stolu Páně, ambonu a sedes). Pro komunistický útisk šlo vše ztuha. Navíc v městech byli duchovními správci převážně kněží kolaborující v „Mírovém hnutí katolického duchovenstva“, později v „Pacem in terris“, kteří většinou neoplývali pastorační horlivostí. Mnohde se liturgická obnova smrskla jen na poslední dva body. [6] V roce 1931 při opravě vnitřních omítek a malování kostela nechal starosta, který byl sedlákem, svévolně namalovat malířem pokojů na strop svatého Václava na koni podle M. Alše. Pan děkan Hubálek se toho zhrozil, ale byl bezmocný, lešení už nestálo. [7] Dříve bývalo v kostelích dvanáct obrazů ze života Ježíšova – „Písmo svaté pro chudé“. Křížové cesty byly budovány v přírodě, vždyť jsou cestou na popraviště. Až v baroku se ocitly v kostele – jenže z kostela činí mordovnu, což cítí nejen děti. K Večeři Páně nepřicházíme na popravu a pohřeb, ale na svatební hostinu. V orlickém kostele jsou navíc obrazy příliš veliké a příliš natěsnané, i svou velikostí nás psychicky utiskují. [8] Krásné sošky máme zrestaurovány, ale památkáři i policisté nás varovali před jejich vrácením do kostela, kostely stále drancují lupiči (napaden byl i orlický kostel). Kazatelna stála v kostele jako opuštěný a chátrající holubník (kdo zná biblický symbol holubice, snad to přirovnání snese). Zoufale se pokoušíme zachránit alespoň cennější umělecké památky, ale peněz od státu přichází stále méně. [9] Nejsme nevzdělaní, nepouštěli jsme se do nějakého experimentu. V seminárních kaplích v Litoměřicích také nebyl bohoslužebný prostor řešen centrálně. V jiných zemích jsme viděli zdařilé řešení úpravy liturgického prostoru v historickém kostele. [10] Výstavy současného umění v kostele mají větší význam a dosah než „noc kostelů“. Přicházejí i školní třídy. Jinak je kostel otevřen především v neděli od 9:45 do 12 hod. (bohoslužba začíná v 10:15 hod.). Řada zájemců o výstavu přichází i na bohoslužbu, ta může být zážitkem i pro nekostelové lidi. [11] Víme, co nás drželo nad vodou v dobách velikých útlaků 20. století. Nemíjíme nevšímavě pomníky našich předků padlých ve dvou světových válkách, nezapomínáme ani na útlak a oběti komunismu. Z totality máme vlastní bytostnou zkušenost z tajných bohoslužeb: navzdory hrozbě vězení za jejich slavení jsme se dostali k podstatě Ježíšovy slavnosti. Při tajném slavení v bytech jsme neměli žádné ty krásné ornamenty a kulisy kostela (muziku, liturgická roucha nebo oficiální nádobí), ale byli jsme okolo Stolu Páně! Prožili jsme hluboká setkání s Kristem a přáteli. To je mnohem podstatnější než sebekrásnější prostor kostela a jeho výzdoba. Při hlubokém setkání s Bohem stejně téměř nevnímáme nic okolo. [12] Církevní dokumenty vyjmenovávají „skutečnou přítomnost Krista: ve shromáždění bratří ve jménu Páně, v jeho slovu, v osobě kněze při slavení liturgie a nejsilnějším způsobem v jeho hostině Večeře Páně (Těle a Krvi Páně)“. ČLOVĚK A SPOLEČNOST Věřím, tedy jsem V době, kdy se odehrává jeden letní festival za druhým, se druhý srpnový týden konalo setkání mladých křesťanů ve Žďáru nad Sázavou. Sešlo se na pět tisíc mladých, kteří chtějí žít aktivně a křesťansky. Pěti účastníků jsme se zeptali na jejich názory. Evropa má křesťansko-židovské kořeny. Na tom se shodne většina Čechů a Moravanů, většina z nich zároveň církev vnímá jako jakýsi barokní skanzen... Stanislav Balík (34 let, politolog): Mohlo by to tak vypadat při pohledu zvnějšku, ale troufnu si říct, že by většinová společnost byla překvapená, kdyby viděla tu mnohotvárnost křesťanského života, farností, skupin; není jedna farnost jako druhá. Katolická církev je možná nejmnohotvárnější společenství, jaké můžeme na téhle zemi poznat. Zahrnuje všechny skupiny od hříšníků po světce, ale pak taky obrovsky mnohotvárné spirituální proudy. Od charismatiků přes nejrůznější hnutí evangelikální, která mají blíž k evangelikalismu, až po tradicionalistické skupiny typu Una Voce a milovníky staré hudby a liturgie. A koneckonců tu mnohotvárnost spiritualit vidíme i v ženských a mužských řeholích. Jedna je kontemplativní a žije v přísné klausuře, další jsou ve světě jako jezuiti a salesiáni. A vidíme práci se starými lidmi a s mládeží, práci s intelektuály a umělci. Je to skutečně tak mnohotvárné společenství, že ten skanzen, to je určitě pravda, ale je to jen jeden malý výsek. Klára Vojtková (27 let, herečka): Je to možná proto, že veřejnost chápe pojem církev jenom jako řeholní sestřičky, kněze, biskupy a papeže ve Vatikánu. Ale církev jsme my z různých branží, z různých povolání, není to jenom sestřička v hábitu a papež s mitrou, ale holka v džínách na ulici, učitelka ve škole, kluk v charitě. Možná je dobře, že není na první pohled vidět, kdo je křesťan. Ale možná kdyby se člověk kolem sebe pořádně rozhlídl a podíval se do vysokých pozic i do světa, uvidí hodně křesťanů. Jan Špilar (48 let, kadeřník a jáhen): Souhlasím, jen bych řekl, že spousta věcí je mezi lidmi záležitostí konsenzu. Třeba o tom, jak budou chodit oblíkaní duchovní, se někdo někdy dohodl a v té době začali katoličtí, protestanští i židovští duchovní chodit podobně. Konkrétně v téhle zemi duchovní nemohli chodit oblíkaní jako duchovní a tím pádem, když někdo vyjde v klerice nebo v oblečení, které reprezentuje ten stav, tak je to pak jako ve skanzenu. Nevím, zda je to tak v celé Evropě, všude je to jinak, třeba ve Francii se nesmí nosit křížek, takže tam, když jde kněz v normální košili a má na klopě křížek, je to pomalu hrdinství. Tady u nás by kněz měl nosit kolárek. To záleží na tom, jak se dohodne v té které zemi biskupská konference. Když se ustoupí a nebude se to vůbec řešit a řekne se, že se přizpůsobíme, tak to, že jsem součástí nějakého stavu, vymizí úplně. Stanislav Balík: Já mám na církvi moc rád tu mnohotvárnost, že vedle kněží, kteří chodí v římské košili či klerice, jsou kněží, kteří jezdí s motorkáři, kteří spí a žijí s bezdomovci. A jsou kněží, kteří třeba ani kolárek na sobě nikdy neměli a jsou v džínách a tričku a zase oslovují jinou vrstvu společnosti. Jan Špilar: Ty by zase nikdo neobviňoval, že jsou skanzen. Myslím si, že tady je hodně negativní vnímání jakýchkoliv odlišností, ať už je to církev nebo sexuální orientace. Všechno má být stejné. Všichni se máme mít stejně dobře. To nám naočkovaly minulé režimy. Člověk jakoby nemůže být jiný, to je historická zátěž naší země. U NIV ER S UM 4 /XXI I 29 ČLOVĚK A SPOLEČNOST Lucie Kubecová (20 let, studentka): Církev je často kritizovaná za zastaralost, ale když my křesťané se budeme snažit žít normálně, zároveň žít křesťanský život, tak člověk nemusí řešit, že je v menšině. Třeba ve třídě – tam je jen pár křesťanů a z nich jen pár praktikujících. Ti se mohou cítit odstrčeně. Ale když věřím, že víra má smysl, tak to nemusí vést k zoufalství. Jak říká svatý Pavel: být pro ty druhé tím, kým jsou oni. On se jim snaží přizpůsobit, zároveň ale zůstává sám sebou. Může si věřící člověk najít ve společnosti prostředí, kde by se necítil jako outsider? Klára Vojtková: Pracuju v divadle. Pohybuju se v prostředí, které se nepovažuje za příliš věřící. Vystudovala jsem v Praze, kde je život samozřejmě rychlejší a řekla bych z pohledu osobní víry i náročnější. Teď jsem přišla do Uherského Hradiště, což je tradiční kraj, takže věřící člověk se tam cítí velmi příjemně a nemám s vírou problém. Vy říkáte, zda si člověk může najít místo, kde se bude cítit dobře. Já si myslím, že jsem nehledala prostředí, kde bych měla zázemí, a přesto se cítím jako křesťan dobře a sama sebou. Stanislav Balík: Česká církev si skoro sto let zvyká – některá část už si možná zvykla – na to, že není dominantní většinou, která by určovala společenský tón. Minimálně od roku 1918, ale mnohde už několik desetiletí předtím, přestávala být církev brána jako zásadní, nezpochybnitelný reprezentant většinového proudu společnosti. Máme jakýsi náskok před ostatními západoevropskými národy, které to dost pravděpodobně čeká nebo už tím procházejí. My už tohle žijeme zhruba sto let. Z toho polovinu v naprostém potlačování, nejenže nejsme většina, ale že jsme bezprávná menšina. Takže mám pocit, že si určitě církev posledních dvacet let užívá, že je sice menšinou, ale menšinou, která může svobodně mluvit, která může artikulovat své potřeby, své zájmy a která je ze své zkušenosti zvyklá na to, že zdaleka ne všechno, o čem je přesvědčená, že je správné, může ve společnosti prosadit, a že to nepovažuje za fatální prohru. Že se naučila žít jako to stádce. Možná rozptýlené, možná semknutější, ale stádce v pestré společnosti. Jan Špilar: Je to možná můj subjektivní pocit, že když se na mě dívá společnost – pak se cítím jako menšina. Ale nemám pocit diskriminace. Když o mně lidi nevědí, co jsem zač, tak můžu normálně komunikovat. Když o mně vědí, tak se na mě dívají jako na toho katolíka a cítím, že mi zavírají pusu. Ty nemluv, vy jste tady dva tisíce let řídili svět. A teď ho budeme řídit my. To už mi lidi řekli do očí. Daniel Pražák (21 let, student): Nemyslím si, že česká společnost je většinově nevěřící. Deset procent jsou lidé, kteří se k víře přihlásili, ale ve svém okolí mám spoustu lidí, kterým říkám něcisti. Na přímou otázku odpovědí, že jsou nevěřící, ale když si s nimi budete déle povídat, nakonec zjistí, že věřící jsou. Můj dědeček o sobě také prohlašuje, že je nevěřící, že je biolog. A jednoho večera jsme spolu měli dlouhý rozhovor. Došli jsme k tomu, že je vlastně hluboce věřící člověk. Lucie Kubecová: Myslím, že jsem si nedokázala vybudovat tak hluboké vztahy se spolužáky na gymplu. Nemáme k sobě tak blízko, jako kdybychom si rozuměli i ve víře. Na druhou stranu my jako křesťani bychom měli žít mezi lidmi. Být jim nablízku. Ale cítím to tak, že jsem si k těm lidem nedokázala vybudovat hluboký vztah. Přátelství, které by mě naplňovalo a věděla bych, že to je pevný bod v mém životě. Rozpory, co jsme řešili kolem sexu, ale třeba i ohledně různých drobností, jim mě odcizovaly. Daniel Pražák: Já jsem do svých patnácti let byl Svědek Jehovův a ti jsou také hodně na ráně. Ale mě to bavilo. Asi protože jsem člověk, 30 U N I VE R S U M 4 / XXII který rád diskutuje, a tím si taky svou víru musí obhájit sám před sebou. Moje zkušenost je taková, že když to člověk fakt dodržuje a stojí si za tím svým, tak oni si řeknou, ty jo, to je docela dobrý. ČSSD se se svým protirestitučním bilboardem asi docela strefila do nálady lidí, protože podle průzkumů 70 % je proti restitucím. Čím myslíte, že to je? Stanislav Balík: Můžeme mít tisíc různých představ o tom, co by církev mohla nebo nemohla dělat, v tomhle ale byla zcela závislá na dohodě s politickou reprezentací. Mám pocit, že to, na čem se dohodli, není žádný maximalismus, žádný triumfalismus, ale realita domluvy, která potřebuje odblovovat majetky obcí a státu. Myslím, že i kdyby ten objem vydávaného majetku byl poloviční, tak ten pokřik bude úplně stejný. Určité politické síly moc dobře cítí antiklerikálnost českého národa a velmi dobře se strefují do většinového vkusu. Ale to, že je víc než 70 % občanů proti něčemu, bohužel nemůže být ve všech věcech argument. 90 % občanů je pro zavedení trestu smrti. A není to téma, kterého by se všichni chopili. Drtivá většina občanů by byla pro mnohem přísnější trestání pedofilů a taky to není v tuto chvíli téma. Myslím, že církev tu nemohla udělat nic s jedinou výjimkou, že by řekla, my nechceme vůbec nic, pak by byl možná klid, ale ani za to by nesklidila potlesk. Nezmírnilo by to vyhrocenou situaci, kdy to určité politické síly jednoznačně využívají k politickému boji. Jan Špilar: Já si myslím, že společnost je infikovaná rovnostářstvím a teď má pocit, že někdo dostává něco zadarmo. To je úplně směšné. A pak se mi líbilo, co říkal Jan Sokol, bývalý kandidát na prezidenta: co tady mluvíte o morálce, to je právní záležitost. Pokud se církevní majetky nevrátí, bude to protiprávní. Daniel Pražák: Vztah společnosti vůči církvi od dob císaře pána Josefa II. je hrůzný, a co s tím udělali komunisti, to v české mentalitě dlouho zůstane. Lidé pořád na církev budou koukat skrze sklo, které jim tam někdo dal. Stejně „dobře“ jako vláda dokázala vysvětlit nutnost reforem, tak stejně „dobře“ dokázala vysvětlit cíkevní restituce. Jaký by byl podle vás ideální vztah státu a církve? Jan Špilar: Já osobně bych byl nejraději, kdyby církev neměla ty budovy, ty stodoly po celé republice, zvláště v Čechách, kam do kostelů nikdo nechodí. Proč by se o památky nemohl starat stát a církev si pronajímala některé na kultovní účely? Ale možná nevidím všechna úskalí... Když víte, že kostel většího rozměru nebo katedrála stojí na topení a na elektřině za rok dva miliony, tak na to věřící nevyberou. Samofinancování bude velký problém. Když je majetek, tak vždy dojde k chybám, ale myslím, že církevní správci budou nakonec zodpovědnější než vládní činitelé. Stanislav Balík: Ty tzv. restituce nebo to narovnání křivd jsou pouze částečné, protože ke každému kostelu existovalo tzv. kostelní jmění, z kterého se kostel opravoval. Vrací se baráky a lesy a pole, ze kterých byli živi duchovní. Z těch se neopravovaly kostely, fary. Stát si ještě celou řadu majetku po té krádeži v roce 1949 nechal, cenné papíry a podobně. Co se týče ideálního vztahu státu a církve: žádný vztah není ideální, nikde nejsme v bodě nula ve vztahu stát – církev. Všude jsme podmíněni celou řadou historických událostí, křivd, reminiscencí. U nás to spěje k nějakému kooperačnímu modelu, kdy stát a církev jsou v zásadě odděleny a spolupracují v oblasti sociální, školské, duchovní služba v armádě a ve věznicích, ale jinak si každý jede po své koleji. Ale také stát uznává užitečnost církví, uznává, že ta jejich práce v charitě a ve školství je obdivuhodná a zaslouží si nějakou formu podpory. Tenhle model, který se u nás podařilo nastavit ČLOVĚK A SPOLEČNOST po roce 1990, je příznivý a měl by být zachován i poté, co proběhne majetková odluka. Daniel Pražák: K nějaké odluce by dojít mělo, protože když se řekne, že stát platí kněze, tak se to dá zase použít proti církvi, přitom já znám tolik kněží, kteří ze svého platu platí opravu kostela. Máte pocit, že legislativa, tak jak je nastavená, umožňuje, aby křesťané mohli žít podle své víry? Stanislav Balík: Zatím snad ano, ale celoevropský trend je spíš negativní. Myslím věci známé z Velké Británie a dalších západoevropských zemí, kde letušky nesmějí nosit v zaměstnání křížky a jsou za to vyhazovány z práce. Kdy je člověk vyšetřován ze zločinu nenávisti, protože si stěžuje na Gay Pride. To jsou věci, které k nám zatím nedorazily, nicméně se dá očekávat, že to přijde s tou celoevropskou antidiskriminační legislativou, která je antidiskriminační jen podle jména. Ale nemám pocit, že by křesťané u nás byli nuceni, aby svým životem, svou prací popírali svou víru. Nebo aby museli schovat svůj symbol. Nebo aby byli v zaměstnání nuceni k věcem, které odporují jejich svědomí. Lucie Kubecová: Ve svém životě nějaká omezení nepociťuju. Když člověk chce svou víru prožívat, dokáže žít tak, aby zákony neporušoval, a přesto žil svůj křesťanský život. Klára Vojtková: Co se týče zákonů, nemám pocit, že bychom byli legislativně omezováni. Spíš v období dospívání, jelikož se pohled třeba na sexuální život a podobné věci často liší od nevěřících lidí, tak tam se mladý člověk asi poprvé setká s rozporem, který si musí určitým způsobem obhájit před jinak smýšlející společností. Jan Špilar: Nevím o tom, že by zákony něco omezovaly nebo zakazovaly, spíš že nějaké věci dovolují, tam může dojít ke konfliktu ve svědomí toho křesťana. Ta volnost zákona může způsobovat, že by člověk v oblasti, kde pracuje, mohl mít problém. Je pravda, že asi když nechci dělat potraty jako lékař, tak asi nemůžu pracovat v nemocnici. Ale to není omezení, ale benevolence toho zákona. Když je většinová společnost nevěřící, měli by se křesťané vůbec snažit prosadit, aby zákony odpovídali jejich víře? Například právě co se týče potratů? Klára Vojtková: Nikdy nedojde k tomu, že bychom my věřící tenhle boj vzdali nebo ignorovali. Lidský život je ta největší hodnota a o tom musíme mluvit. Nechci, aby to vyznělo cynicky, ale viděla jsem v televizi reportáž o další oběti masakru v kině v Denveru. Žena potratila dítě pravděpodobně ze stresu způsobeného ztrátou dalšího dítěte při masakru. To dítě, které čekala, mělo šest týdnů a najednou televize mluvila o další oběti na životě. Ale to, že ta matka by mohla ještě dalších šest týdnů jít na potrat, to by v tu chvíli nebylo považováno za oběť na životě. To je neuvěřitelně legrační! Stanislav Balík: Na druhou stranu potraty, i když nebyly legální, provázely společnost, i tu explicitně křesťanskou, po celou historii. Nabízí se otázka, zda se proti potratům má bojovat jen zavedením zákonné restrikce, která by to zakázala a potraty kriminalizovala. Ale i největší zastánci této myšlenky musí vědět, že by to potratům nezabránilo. Jen by se odsunuly do nějaké vedlejší země. Část křesťanů to chápe jako důležitý symbolický krok, říká, my si natolik vážíme života, že i tohle je pro nás lidská bytost, proto i tento život si zaslouží ochranu. Jiní zase říkají, že zákonná restrikce ničemu nepomůže a že by bylo dobře, kdyby církev dělala to, co už dělá teď – provozovat poradny pro nastávající matky v nouzi. Církev to dělala celá staletí, provozovala sirotčince a na práh klášterů se pohazovaly čerstvě narozené děti, to byly první baby boxy. Tedy spíš nabízet Křesťanství je o vztahu člověka k Bohu, který se ale promítá i do vztahů k ostatním lidem. Křesťanství dává společnosti dobré lidi. pomoc při všem tom zachování respektu, že potrat je hřích, velké zlo. Myslím si, že i dobrý křesťanský politik nemusí navrhovat zrušení toho zákona, protože si uvědomuje, v jaké společnosti žije. A že bude podporovat například zmíněné alternativy. Jan Špilar: Pokud se týká zákazu – souhlasím s předřečníkem, zároveň je třeba říci, že kdo nic proti hříchu nedělá a mlčí, tak se na něm do určité míry podílí. Je povinností každého křesťana vyjádřit svůj postoj. Proto v tomto směru nejde přestat demonstrovat. Lucie Kubecová: My křestané bychom neměli přestat bojovat proti potratům, protože to bychom dávali svobodu rozkladu vztahů a rodin. To má dalekosáhlý dopad, což si lidé kolikrát ani neuvědomují. Daniel Pražák: Myslím, že kdyby se církvi a křesťanům podařilo prosadit zákaz, bylo by to špatně. Každý má svobodu volby. Na druhou stranu jsou případy, kdy doktor řekne, že dítě se narodí postižené, tak pak ten tlak na matku, aby šla na potrat, je nechutný. A to je taky špatně. Křesťané by neměli diktovat, jak by to mělo být, ale měli by občas připomenout, že existují určité hodnoty. Na příkladu jejich života by mělo být vidět, že ty hodnoty mají smysl, ukazují nasměrování. Co může křesťanství, církev dát dnešní společnosti? Jan Špilar: Sůl. Ježíš říkal, že jsme solí země, nikdy nás asi nebude hodně. To by ta polívka byla pěkně přesolená. Má to být koření, něco, co dává chuť životu ve společnosti. Klára Vojtková: Prakticky každý křesťan by měl předat společnosti ochotu udělat něco za nic. Nečekat za všechno okamžité finanční ohodnocení, ani pochvalu a poplácání po rameni. Lucie Kubecová: To si myslím taky. Život je hlavně o vztazích a o vztahu k Bohu. Takže kvalitní vztahy s druhými lidmi. A to souvisí i se službou. Dělat něco za nic. To je největším svědectvím, to vidím i tady ve Žďáru, v rodině, ve třídě. Člověk může dát nejvíc druhým právě tím, že má k nim vztah. Stanislav Balík: Máme často tendenci křesťanství redukovat na jakýsi systém etických pravidel. To ale není křesťanství. Křesťanství je o vztahu člověka k Bohu, který se ale promítá i do vztahů k ostatním lidem. Nelze mít rád Boha a nenávidět svého bratra. Proto křesťanství dává společnosti dobré lidi. Lidi, kteří nejenže nekradou a necizoloží a nelžou, ale lidi, kteří milují Boha a svého bližního. A křesťanští rodiče, pokud takto vychovají své děti, udělají tu největší službu celé společnosti. Dají jí lidi, kteří jsou pak schopni malých nebo velkých činů, nebo žádných, ale kteří milují. Markéta Žilková U NIV ER S UM 4 /XXI I 31 TRENDY Všichni strážci našeho genomu Josef Beránek Epigenetika: Vědci věří, že naše geny jsou zčásti formovány na základě životních zkušeností předků. B iologie stojí na pokraji posunu v chápání dědičnosti,“ prohlásili nedávno redaktoři vědecké redakce BBC. „Objev epigenetiky, vědy mapující skryté vlivy na geny, by mohl ovlivnit všechny aspekty našeho života.“ V jádru tohoto nového oboru je jednoduchá, ale poněkud sporná myšlenka, že geny mají „paměť“. Že život našich prarodičů: vzduch, který dýchali, potraviny, které jedli, dokonce i věci, které viděli – to vše nás může ovlivnit o desetiletí později, přestože my sami jsme tyto události neprožili. A podobně to, co děláme ve svém životě, může mít zase vliv na naše vnoučata. Tradiční pohled z poloviny 20. století je takový, že DNA nese kompletní dědičnou informaci. K té člověk nic nepřidá a biologicky ji předá potomkům. Z tohoto pohledu je epigenetika kacířstvím, zpochybňuje přijímaný názor na sekvence DNA jakožto základní kámen, na kterém stojí moderní biologie. Epigenetika popisuje a objasňuje význam procesů probíhajících při přenášení genetické informace z genomu do bílkovin. Není to tak dávno, kdy jsme sledovali, zda se podaří rozluštit lidský genom, sled jednotlivých genů zakódovaných v trojicích nukleových kyselin. Když se to podařilo, brzy se ukázalo, že klíčový je zřejmě jen zlomek tohoto řetězce, který se ovšem při přepisu do bílkovin čte nejrůznějším způsobem (někdy zepředu, jindy zezadu, nebo třeba opakovaně atd.). Nyní se ukazuje, že do tohoto procesu vstupují mnohem razantněji okolní bílkovinné struktury, než se dosud předpokládalo. Epigenetika sleduje především tento kontrolní systém „přepínačů“, který ač sám není tvořen nukleotidy, umožňuje geny zapnout nebo vypnout. A co víc – naznačuje, že události a lidské zkušenosti, jako je výživa či stres, mohou tyto přepínače kontrolovat a způsobit účinky postihující člověka a jeho potomky v několika generacích. „ CO PROZRADILY KRONIKY Redaktoři BBC uvedli pro dokreslení následující výzkum: Ve vzdáleném městečku v severním Švédsku našli doklady pro tuto radikální myšlenku. Nacházejí se ve farních matrikách v městě Överkalix. Záznamy o narozených a zemřelých či o svatbách včetně zmínek o sklizních jsou tajemným zdrojem dat, která překonávají tradiční vědecké myšlení. Marcus Pembrey, profesor lékařské genetiky v Ústavu dětského zdraví v Londýně, ve spolupráci se švédským výzkumníkem Lars Olov Bygrenem nalezl v těchto análech důkazy vlivu životního prostředí, které se dědí z generace na generaci. Ukázali, že hladomor v kritických časech v životě prarodičů může 32 U N I VE R S U M 4 / XXII ovlivnit životnost vnoučat. Toto je první důkaz, že vliv životního prostředí může být „dědičný“ po několik generací. Jiné nezávislé skupiny po celém světě nacházejí náznaky, že dědičnost obnáší víc, než přinášejí geny. Profesor Wolf Reik na Babraham Institute v Cambridgi strávil roky studiem tohoto skrytého světa. Zjistil, že manipulace s embryi myší postačuje k tomu, aby byla změněna poloha „přepínače“, a dojde k překladu jiných genů. Pro maminky, které mají dítě „ze zkumavky“ (oplodnění in vitro), to má dalekosáhlé důsledky. Je možné, že postup asistované reprodukce může způsobit tzv. Beckwith-Wiedemannův syndrom – vzácnou poruchu spojenou s abnormální genovou expresí. Bylo prokázáno, že děti takto počaté mají až čtyřikrát vyšší pravděpodobnost vzniku tohoto syndromu. A profesor Reik dokládá, že tyto „přepínače“ samy mohou být dědičné. To znamená, že se dědí i „paměť“ o události. Jednoduše stačí ovlivnit životní prostředí a určitý gen bude zapnut, nebo naopak vypnut – a tato změna by mohla být dědičná. Jeho výzkum prokázal tuto kacířskou myšlenku: geny a prostředí se vzájemně nevylučují, ale jsou neoddělitelně propojeny, jedno ovlivňuje druhé. Jak je taková epigenetická paměť dlouhá? Výzkumy provedené na Washington State University sledovaly toxické účinky – například vystavení fungicidům a pesticidům; ty u potkanů způsobují biologické změny, které přetrvávají po dobu nejméně čtyř generací. To vyvolává otázky s obrovskými důsledky. Před námi je úkol zjistit, jaké typy vlivů na životní prostředí mohou tyto přepínače ovlivnit. Na jedné straně je člověk vystaven mnohem větší paletě možných voleb a rozhodnutí, kdy zřejmě nerozhoduje jen o sobě a svém zdraví, ale také o možných rizicích pro své potomky. Staré české úsloví říká, že hříchy rodičů jsou trestány do čtvrtého kolene. Jak říká klinický genetik Marcus Pembrey: „Všichni jsme strážci svého genomu.“ Tyto výzkumy ale zároveň vedou k novým způsobům, jak léčit geneticky podmíněná závažná onemocnění, jako je rakovina, Alzheimerova nemoc, Parkinsonova nemoc aj. Epigenetika mění způsob, jak se dobírat příčin nemoci, jak posuzovat rizika životního stylu a rodinných vztahů. Epigenetika rehabilituje staré úsloví připisované svatému Augustinovi: Zachovávej řád a řád zachová tebe... CHYBĚJÍCÍ ČLÁNEK ŘETĚZU? Co však dnes víme s dostatečnou jistotou? Dvě desetiletí vědci zaznamenávají rozdílné reakce živých organismů – rostlin, živočichů i člověka, kde by přísně vzato nemělo k rozdílům docházet, protože TRENDY Chromozomy Modifikovaný histon Nukleozom m-RNA DNA s metylovými markery přece mají stejnou DNA. Jen pozvolna se badatelé smiřovali s tím, že ačkoli se dědičnost přenáší díky DNA, to, který z přenesených genů se projeví, už nezáleží pouze na DNA. „Vědci pochopili, že genetický kód uchovaný v rámci DNA představuje pouze část plánu života,“ napsal časopis Science Daily. Zbytek pochází z konkrétních vzorců chemických značek, které překryjí strukturu DNA, určí, jak pevně je DNA zabalena a zda přístupné geny mají být „zapnuty“, nebo „vypnuty“. Právě časopis Science Daily letos na konci září informoval širší veřejnost o výzkumu realizovaném na University of North Carolina School of Medicine, kde se poprvé podařilo zachytit souvislost mezi dvěma základními epigenetickými markery (značkami) – modifikací histonů a metylací DNA u člověka. Vědci odhalili, že protein zvaný UHRF1 podmiňuje udržování epigenetických markerů. Vzhledem k tomu, že tento protein byl nalezen deaktivovaný v rakovinných buňkách, mohl by vědce přivést nejen k obecnému zkoumání vztahů mezi epigenetickými značkami, ale i k porozumění epigenetické krajině jako takové a také poskytnout vodítka pro hledání příčin geneticky podmíněných onemocnění a rakoviny. „Vždycky jsme měli podezření, že oblasti označené metylací DNA mohou být propojeny s dalšími epigenetickými markery jako třeba modifikovanými histony, což se potvrdilo u modelových organismů, jako jsou houby a rostliny,“ prohlásil jeden z hlavních autorů studie Brian Strahl, biochemik z University of North Carolina. „Ale nikdo nebyl schopen udělat skok k lidským buňkám. Experimentovat naslepo by bylo velmi kontroverzní. Nám se přesto podařilo ukázat, že spojení existuje.“ Strahl spolu s kolegy využil ke svému objevu sofistikovanou techniku, která byla vyvinuta v jeho laboratoři a která je známa jako nová generace peptidových polí. Strahl nejprve vytvořil speciálně modifikované histony a umístil je na malé sklíčko, tzv. „pole“. Pak tato „pole“ sledoval a pozoroval, jak úpravy histonů ovlivňují tvorbu různých proteinů. Jeden protein – UHRF1 – se vymykal, protože je vázán na konkrétní modifikaci histonů. Strahl a jeho kolegové se potom zaměřili na pochopení role UHRF1 a jeho vazby na tuto modifikaci histonu. Ukázalo se, že na rozdíl od dalších bílkovin, jejichž můstky na epigenetické markery jsou vázány během určité fáze buněčného cyklu, mitózy, se UHRF1 váže trvale. Důležité je, že tento protein sdružený s histony během celého buněčného cyklu se zdá být rozhodující pro udržení další epigenetické značky s názvem metylace DNA. To byl překvapivý výsledek. Dosud si totiž vědci mysleli, že k metylaci DNA dochází výhradně v průběhu jednoho kroku buněčného cyklu zvaného replikace DNA. „Tato role UHRF1 mimo replikaci DNA je nečekaná, je to zřejmě další způsob, jak zajistit, abychom neztratili informace o své epigenetické krajině,“ prohlásil Brian Strahl. U NIV ER S UM 4 /XXI I 33 TRENDY EPIGENETICKÉ ÚČINKY KOUŘENÍ Britští vědci zase našli přímý důkaz, že kouření způsobuje epigenetické změny, které jsou jednou z příčin rozvoje rakoviny. Souvislost mezi kouřením a rakovinou je známa po desetiletí. Kouření je nejzávažnější příčinou rakoviny na světě. Roky výzkumu opakovaně potvrdily, že rakovinotvorné látky v tabákovém kouři mohou poškodit DNA. Poslední výzkumy ukazují, že i když k poškození DNA nedojde, dochází k epigenetickým změnám, které oslabují obranyschopnost buněk. „Až dosud jsme neměli žádný přímý důkaz, že kouření způsobuje u lidí metylaci DNA,“ říká dr. Yuk Ting Ma z British Cancer Research Institute v Birminghamu, „průřezovými průzkumy zaměřenými na pacienty s rakovinou bylo zjištěno, že metylace genů odpovědných za supresi nádorového bujení je spojena s kouřením. Takové průzkumy ovšem nedokážou rozlišovat mezi epigenetickými změnami, které jsou důsledkem chorobného procesu, a těmi, které jsou přímo způsobené samotným kouřením.“ Ve studii, kterou zaštítil British Cancer Research Institute, britský tým zkoumal souvislost mezi kouřením a metylací ve skupině 2011 zdravých mladých žen ve věku patnácti až devatenácti let, které byly původně přijaty jako jeden ze vzorků studie prerakovinné změny buněk děložního čípku. „U této konkrétní studie jsme identifikovali všechny ženy z této skupiny, které byly ,negativní’, co se týče lidského papilomaviru po celou dobu sledování,“ sdělil dr. Ma časopisu Science Daily. „V této podskupině zdravých žen jsme pak testovali cervikální skvrny těch, které jako první začaly kouřit. Pravděpodobnost metylace v místě genu P16 u těchto žen jsme pak porovnali s těmi, které nikdy nekouřily.“ Televize Noe Vědci vybrali právě tuto skupinu zdravých mladých žen, aby minimalizovali jiné potenciální příčiny metylace P16. Oblast genu P16 studovali právě proto, že tento gen je odpovědný za potlačování nádorového bujení. Když dojde k metylaci DNA v této oblasti, je gen inaktivován. Neplní svoji normální funkci potlačovatele tumorů. „DNA metylace je typ epigenetické změny, který může mít za následek inaktivaci nádorových supresorových genů,“ konstatuje dr. Ma. „Metylace P16 byla často spojena s rozvojem rakoviny v mnoha částech těla.“ Jeho výzkumy ukázaly, že ženy, které začaly kouřit v průběhu studie, měly víc než třikrát vyšší pravděpodobnost výskytu metylace v oblasti P16. Výsledky svědčí o tom, že kouření zjevně vyvolává metylace DNA. „Další krok nyní spočívá v prověření, zda ženy, které získají takové metylace vyvolané kouřením, mají zvýšené riziko vzniku zhoubných nádorů.“ Uvedené příklady ukazují, že obrovské prostředky vynakládané na genetický výzkum přinášejí výsledky. Ty ovšem především u lidí zatím přinášejí často víc dalších otázek než odpovědí. A mezi řádky jako by se potvrzovalo rčení starých lékařů, že zlozvyky či naopak dobrá výchova a zdravý životní styl se odrazí na příštích čtyřech generacích... Literatura: Marcus E. Pembrey: Time to take epigenetic inheritance seriously, 2002, European Journal of Human Genetics, listopad 2002 Scientists Find Missing Link Between Players in the Epigenetic Code, http://www.sciencedaily.com/releases/2012/09/120930142111.htm The Ghost in Your Genes, http://www.bbc.co.uk/sn/tvradio/programmes/ horizon/ghostgenes.shtml televize dobrých zpráv Od 23. 11. 2012 vysíláme v Praze a okolí v DVB-T na 46. kanálu (674 MHz) Další možnosti příjmu televize Noe satelit ASTRA 3B vybrané kabelové televize IPVT internet 34 U N I VE R S U M 4 / XXII TRENDY Náš život je velmi riskantní – máme ho ve svých rukou víc, než jsme si mysleli „Všechno, čím žijeme, ovlivňuje expresi genů,“ říká Hervé Nisic, režisér dokumentu Skrytý život genů, který získal cenu na festivalu Life Sciences Film Festival 2012 a který je dnes součástí výuky na amerických univerzitách. Jak jste se k epigenetice dostal? Předtím jsem točil film o ženách ve vědě. Chtěl jsem přijít na kloub tomu, proč je jich výrazně méně než mužů, když by hlavním kritériem měla být míra inteligence, která podobné disproporce nevykazuje. Dělal jsem také rozhovor s jednou genetičkou, která měla na dveřích plakát s nápisem Plasticita genomu. Zaujalo mne to. Nedávalo mi to smysl. Myslel jsem si, že genom je z principu stálý, neměnný. Nedalo mi to, a když jsem dotočil svůj dokument o ženách, zavolal jsem jí a zeptal se, co to vlastně je ta plasticita genomu. Na společném obědě mi pak na ubrousku začala kreslit základní procesy, jež probíhají, když se vytvářejí bílkoviny podle receptu DNA. Oběd se protáhl a přitom jsme toho ani moc nesnědli... Hervé Nisic: „Určité naše postoje jsou důsledkem toho, jak funguje náš genom. Nejde jen o sled nukleových kyselin, které jsme zdědili. Ukazuje se, že způsob, jak se tato zděděná genetická informace projeví, ovlivňuje i náš životní styl.“ Zaujalo vás to, přestože jde o složité a značně abstraktní téma? Určitě, hned mně blesklo hlavou: To by bylo téma na film. A řekl jste to nahlas? Ano, její pracoviště bylo součástí celoevropské sítě a ona mi hned navrhla, abych přišel na další společné setkání tohoto sdružení Epigenetic Network ve Vídni. Dopadlo to tak, že pro mne nachystali asi deset rozhovorů s různými vědci během tří dnů a nakonec se mě zeptali: Stále vás to zajímá? Pochopitelně mě to zajímalo stále víc, ale musel jsem po pravdě říci, že k dokumentu je ještě dlouhá cesta. Nestačí natočit deset rozhovorů. Musím tématu víc porozumět, napsat scénář, najít scény, které dokreslí slova odborníků. To všechno se pak promítne do nákladů, které musí někdo zaplatit... a v tu chvíli mě přerušili a prohlásili: pokud do toho máte chuť, tak o takový dokument máme velký zájem i my. Kolik to bude stát? Odhadl jsem to na rok práce a reakce byla neuvěřitelná. Řekli OK, zaplatíme to. Jak jste formuloval první otázky, první skici scénáře? Vždyť jde o procesy, které jsou očima neviditelné, i ve vybavených laboratořích dlouho unikaly pozornosti vědců... Trik je vlastně jednoduchý. Geny jsou určující pro živé bytosti, a tak jsem hledal příklady v běžném životě. Můj úhel pohledu zahrnuje to, co se děje v životě a co jde až k příčinám či souvislostem, které probíhají v genomu. Může přitom jít o rostliny, zvířata i lidi. Čili jste se zaměřili na jednovaječná dvojčata a podobně? To je asi nejvhodnější příklad. Když jsem studoval literaturu, našel jsem naříklad mnohaletou studii o španělských dvojčatech, která měla v důsledku vnějších vlivů odlišné epigenetické markery. Rozjel jsem se proto do Španělska, abych aspoň některé z nich natočil. Souhlasili a dnes jsou součástí filmu. Kdykoli jsem narazil na něco, co se dá předvést, snažili jsme se to zachytit. Podobně jsme v Německu točili, jak se v důsledku epigenetických změn mění chování zvířat. U rostlin je zase známé, že semena některých z nich musí projít obdobím mrazu, jinak nevyklíčí. To je také důsledek epigenetických procesů. V tom je kouzlo dokumentárního filmu – ukázat něco velmi abstraktního způsobem, kterému může každý porozumět. Stejně ale přece musíte divákům vysvětlit některé základní pojmy. Vycházeli jsme z toho, co asi mohou znát lidé, kteří sledují běžná média. Slova gen, genom, DNA se běžně používají a z této úrovně znalostí vycházíme. A dále popisujeme replikaci a transkripci DNA a histony, protože to je pro epigenetiku klíčové. Ale nemusíme zacházet do velkých detailů, protože epigenetika se samotného sledu nukleových kyselin netýká. Ukazujeme jen několik základních mechanismů, jako je například metylace. Ale vždycky to dokládáme na příkladech z běžného světa. Co říká epigenetika k diskusi mezi Darwinem a Lamarckem? Nejsem biolog, ale mnohaletý spor a vášnivé diskuse možná spějí ke svému rozuzlení. Zdědili jsme genom po předcích, ale nejsme předurčeni. V některých oblastech můžeme do určité míry ovlivnit expresi svých genů. Jak dlouho nakonec film vznikal? Rok mi trvalo napsat scénář, rozmyslet si, o čem všem budeme hovořit, kde seženeme jednotlivé záběry, a připravit text vyprávění. A další dva roky jsme pak točili. Čím vás osobně tento film obohatil? Natáčení dokumentu je především setkáním. Většinu času trávíte rozhovory s velmi zajímavými lidmi a při tom jsem se naučil opravdu mnoho. Dozvěděl jsem se nové pozitivní skutečnosti. Co víc bych si mohl přát než točit film a poznávat nové věci! Například to, že život je velmi riskantní. Mnoho okolností nás nějak limituje, a přitom máme život ve svých rukou, můžeme daleko hlouběji ovlivnit své zdraví i zdraví svých potomků, než jsme si donedávna mysleli. Josef Beránek U NIV ER S UM 4 /XXI I 35 HISTORIE Charismatický a odvážný augustinián od sv. Tomáše František Futera Vzhledem k pevnému charakteru a mimořádnému vlivu bylo vlastně logické, že v tak těžkém období, jakým byla druhá světová válka, musel Augustin František Schubert podstoupit definitivní zkoušku své víry. P ocházel z česko-německé rodiny. Měl možnost volby, ke kterému z obou národů se přimkne. Ve třicátých letech se s narůstajícím ohrožením ze strany nacistického Německa naplno přihlásil ke svému češství, bez váhání se zapojil do duchovního i národního zápasu s okupační mocí, ve kterém nakonec obětoval svůj život. Františkův otec Václav Schubert se narodil v Chomutově, kde od mládí vyrůstal v čistě německém prostředí. Byl zaměstnán na dráze, a když povýšil do funkce vrchního revidenta buštěhradské dráhy, přestěhoval se do Prahy. Tato práce postačovala, aby se svou o osm let mladší manželkou Annou, pocházející z Prahy z české rodiny Macháčkových, mohli žít spokojeným životem. Byli to zbožní, věřící lidé a narození syna oba chápali jako velké požehnání, které jim přinášelo naději, že ve stáří budou mít zastání. V prostředí chudého Žižkova se Schubertovi řadili k poměrně dobře situovaným rodinám. Dobře si uvědomovali, že základem pro budoucnost Kamily i o čtyři roky mladšího Františka je vzdělání. V roce 1908 začal malý František navštěvovat německou obecnou školu v Jeseniově ulici. Ve škole prospíval velmi dobře ze všech předmětů a mimoto začal s nadšením rozvíjet sportovní nadání, které ho pak neopustilo po celý život. Otcovým přáním bylo, aby syn pokračoval v jeho šlépějích a aby se tak jako on stal železničním úředníkem. Proto nechal Františka P. AUGUSTIN FRANTIŠEK SCHUBERT 14. května 1902 se narodil na Žižkově 1925 dosáhl doktorátu z filosofie 1925 vstoupil do řádu augustiniánů eremitů v klášteře sv. Tomáše na Malé Straně 1929 vysvěcen na kněze od 1929 členem Čs. Orla 1932 jmenován převorem kláštera sv. Tomáše 1939–1940 ústřední vzdělavatel Čs. Orla 28. července 1942 zemřel v Dachau 36 U N I VE R S U M 4 / XXII zapsat na gymnázium u sv. Štěpána. I tady studoval velmi dobře a přitom se dále věnoval svému koníčku – fotbalu. V té době byl členem jedenáctky studentského týmu A. F. K. Union. Po úspěšném složení maturitní zkoušky vstoupil v roce 1921 na filozofickou fakultu bývalé německé univerzity v Praze. ZÁSADNÍ KROK V této době také učinil zásadní krok. Vstoupil do vysokoškolské skupiny spolku sudetoněmecké katolické mládeže Staffelstein. Tato organizace, založená P. Eduardem Winterem, byla oblíbená mezi mladými německými katolickými intelektuály a studenty. Právě v této skupině měl Schubert možnost seznámit se s novými trendy a metodami pastorace a evangelizace. Spolek Staffelstein, který se podobně jako většina německých spolků snažil udržet si vazby na německé jazykové prostředí, zval velmi často na svá setkání i německé teology, jejichž přednášky byly pro mladé posluchače velkým obohacením. V tomto spolku měl Schubert možnost prohlubovat svůj duchovní život a přemýšlet o něm. Staffelsteineři totiž kladli veliký důraz na duchovní obnovu a autentické prožívání víry, ať už to bylo pravidelné přijímání eucharistie uprostřed společenství, modlitba formulovaná vlastními slovy či zpěv náboženských písní. Centrálním bodem bylo slavení mše, přičemž každou první neděli v měsíci slavili tzv. Staffelsteinsonntag, tedy setkávání při stolu Páně. Tato setkání obvykle probíhala v kostele sv. Josefa na Malé Straně a někdy i v sousedním klášterním kostele augustiniánů u svatého Tomáše. Zde měl František Schubert možnost se blíže seznámit s augustiniánským stylem života, když na pravidelné rozhovory, které vždy následovaly po slavení „Staffelsteinsonntag“, často přicházeli i bratři augustiniáni. Mládež sdružená do této skupiny se však velice aktivně snažila zapojovat i ostatní věřící v kostele, například formou mešního zpěvu, opírající se o zdejší velkou tradici gregoriánského chorálu. V tomto prostředí se Schubert seznámil s dalšími budoucími členy řádu sv. Augustina, což byli zejména Franz (Ambros) Franke, Karl (Bonaventura) Czerny a Friedrich (Paulus) Sladek. V roce 1925 František Schubert úspěšně zakončil svá vysokoškolská studia. Závěrečnou disertační práci Die soziale Lehre Peter HISTORIE foto: Národní archiv Praha Po přijetí podmínek mnichovské dohody, v čase všeobecné demoralizace a hledání viníků nechal Augustin Schubert v Orelském věstníku otisknout článek s názvem Modlili jsme se, v němž utěšoval, ale i burcoval k neutuchajícímu duchovnímu zápasu. Chelcickys (Sociální učení Petra Chelčického) obhájil 12. května 1925, oponenty byli prof. Spina a prof. Gesemann. První rigorózum ze slovanské filologie a německého národopisu složil 15. května 1925 a druhé z filosofie pak počátkem června. Týden nato, 12. června 1925, promoval a získal titul doktora filosofie. Ačkoliv by si ho prof. Spina nejraději nechal jako svého asistenta, rozhodl se Schubert po předchozím uvážení zcela jinak. Na svátek sv. Augustina 28. srpna 1925 vstoupil do řádu augustiniánů eremitů v klášteře sv. Tomáše na Malé Straně a přijal řeholní jméno Augustin. Otec přitom stále doufal, že z něho bude úředník u dráhy. Nikdy však na jeho touhu vstoupit do kláštera neřekl přímo ne. Schubert vzpomínal, že rozhovory s rodiči na toto téma otec často stočil jinam, nebo se odpověď na tuto otázku snažil oddalovat. Většinou prohlásil: „Nejdřív dostuduj, pak se uvidí.“ Schuberta však kariéra na železnici pranic nelákala, jak to dokládá vzpomínka jeho velkého přítele a spolupracovníka Václava Nesnídala, kterému Schubert jednou na nádraží pověděl: „Vašku, podívej se, takhle jsem mohl stát a vypravovat vlaky, kdybych byl vyhověl přání svého otce a stal se železničářem, a možná, že bych nebyl tak spokojený, jako jsem dnes.“ Být řeholním knězem pro Schuberta znamenalo být knězem naplno, cele. V mnišském rouchu viděl větší naplnění života, než by tomu bylo u kněze diecézního. Podle výpovědí pamětníků bylo prý takřka nemožné spatřit patera Schuberta oblečeného jinak než v černém augustiniánském hábitu. Ten dokonce neodkládal, ani když jezdil na motorce pomáhat rodičům na chatu. NOVICEM Jeho kněžskému svěcení však samozřejmě musela předcházet řeholní formace a studium teologie. Proto poté, co 1. prosince 1925 v pražském klášteře složil časné sliby, byl v dubnu 1926 vyslán do noviciátu v Münnerstadtu nedaleko Würzburgu. Ve zdejším klášteře se mj. setkal se svým velkým přítelem Bonaventurou Karlem Czernym, který sem jako novic přišel již předchozího roku. Další spolubratr Sebastian Kopp popsal Schuberta následovně: „Byl střední výšky, štíhlé postavy. Nejvýraznější na jeho podlouhlém úzkém obličeji byly velké ohnivé oči, zářící zájmem a radostí ze života.“ Ohledně studia měl Schubert oproti svým vrstevníkům hned dvě velké výhody. Předně měl již za sebou studium filosofie, takže v mnoha propedeutických předmětech byl mezi spolubratry uznávaným pomocníkem při teologických studiích. Dokázal předložené problémy důkladně rozebrat a jasně poukázat na to, co je k pochopení dané věci klíčové, a navíc to uměl podat názorným, plynulým a stylisticky vybroušeným způsobem. Zmíněný Sebastian Kopp o tom řekl: „Jeho schopnost řešit problematické otázky, které nás mnohdy tolik trápily, tkvěla v jeho tvrdém studiu, ale hlavně ve vynikající schopnosti vcítit se do postoje svého partnera v dialogu. … Byl pro nás začátečníky něco jako mentor, který nás uváděl do základních filosofických a apologetických otázek.“ Opravdu velkou výhodou pro fr. Augustina byla dokonalá znalost němčiny, vycházející z jeho původu i vzdělání. Nemusel překonávat prvotní obtíže s porozuměním jazyku, ale mohl se naplno ponořit do studia. Jeho jasný postoj k vlastnímu povolání nejlépe odráží vzpomínka jednoho ze spolubratrů, kterému Schubert jednou řekl: „Můj cíl mi stojí jasně před očima. Vím proto jistě, co mám vykonat. Může přijít cokoliv, nic mě ale nemůže zabrzdit a zabránit mi v pokračování na cestě, kterou jsem si zvolil. Vydržím!“ Novic Augustin Schubert se velice rychle stal v klášterním společenství oživujícím článkem. Byl odpovědný a vážný v práci, naopak veselý a vřelý v kruhu svých přátel při rekreaci a dokázal využít svého nadání pro společné obveselení. Jako rozený zpěvák rád zpíval a dokázal zanotovat mnoho písniček, které zcela zapadaly do momentální nálady. Uměl si zkrátka vždycky poradit, ať už šlo o písně, které znal z mládežnického hnutí Staffelstein, nebo o písně křesťanské či jen takové vtipné popěvky, vždy to byl pro všechny velmi příjemný zážitek. Proto byl také požádán, aby se chopil pořádání tradiční vánoční besídky. „Po několika veselých písničkách vystoupil Schubert a oznámil nám, že je známý meteorolog a že dokáže za pomoci obyčejného archu papíru předpovídat počasí,“ vzpomínal Sebastian Kopp. „Všichni jsme netrpělivě sledovali, co se bude dít. S vážnou tváří a velice důležitě otevřel okno a vystrčil do tmy arch papíru. Po nějaké chvíli stáhl ruku zpět a začal list papíru dlouze zkoumat. Napětí vrcholilo, ticho by se dalo krájet. Vtom Schubert naprosto vážně prohlásil: ‚Papír je mokrý, prší!‘ Všichni jsme tento překvapivý závěr přijali s bouřlivým potleskem.“ U NIV ER S UM 4 /XXI I 37 HISTORIE KÁZÁNÍ V KATEDRÁLE SV. VÍTA 27. ZÁŘÍ 1938 Z hlubin hoře svého volám k Tobě, Pane, Hospodine, vyslyš hlas můj! V dobách těžkého pronásledování vyvoleného národa vytryskly z jeho srdce modlitby, které vždy ještě byly vyslyšeny. Jak dovedeme dnes cítiti s tísní tohoto národa, když stojíme uprostřed vřavy a v očekávání nesčetných běd hrozící války. Hleděl-li věřící člověk v tvář dnešní době starostlivě, musel pozorovat odvrat od Boha a vládu pohanských ideálů, ženoucích svět do rozbrojů a válek. Vše dobré, Bohem stvořené, dovede hříšná ruka lidská pokazit a rozvrátit. Velké je utrpení našeho národa v těchto dnech. Cítíme se pronásledováni ve věci spravedlivé! Cítíme se ohroženi zbraněmi, proti nimž se tak těžko bojuje: lží a pomluvou. Vidíme ohroženy životy, statky a přirozeně statek nejvyšší: svobodu. Vidíme, jak se na nás hrne příšera války, která je tak hrozná, že sám zbožný pěvec Starého Zákona volal tváří v tvář válečnému štvaní: Rozvrať, Pane, národy, kdož válku chtějí! Válka je tak hrozná věc, že katolík musí podniknouti vážné zpytování svědomí. Pakli jsme svůj národ milovali vroucně, máme v těchto dnech příčinu jej ještě více. Můžeme říci, že nepatříme k národům, kdož válku chtějí. Měli jsme tak často obavu o křesťanskou podstatu našeho národa, těžká zkouška těchto dnů však ukázala, že v našem národě proudí ještě více svatováclavské krve, než jsme se sami odvážili doufati. Sv. Václav je na pohled zvláštní světec: vojín v plné zbroji – a přece světec; nebo: světec – a přece jen vojín v plné zbroji. A to nás může naplniti opravdovou pýchou a zvroucnit lásku k našemu národu. Pevně a odhodlaně třímá ve své ruce svatováclavský meč, na který přísahali králové naší tisícileté říše, přitom ale válku si nepřeje a chce přinést nejtěžší oběť, aby vykoupil mír. To je linie svatováclavská, to je linie křesťanská. To je onen soulad rovin přirozených a ideálů nadpřirozených, které dovede nalézt jedině světec, a jsme vděčni, že národ tohoto světce má, a ještě vděčnější, že dnešní vůdcové v jeho duchu rozhodují. Jak hlubokou nám je útěchou v dnešní tísni skutečnost, že v této vřavě a v tomto nebezpečí nestojíme pouze se slabými silami malého národa. Konáme pouť k hrobům svatých českých patronů u vědomí, že národem není pouze ono viditelné těleso dnešních dnů, nýbrž že je organismem s nadpřirozenou nadstavbou, že k němu patří a s ním spojeni jsou svatí a světice. Spojeni, to znamená, že s námi cítí, s námi myslí, s námi se modlí. My všichni jsme povinni národ bránit. Ti, kteří jsou k tomu povoláni, zbraní, my ostatní modlitbou. I ta je zbraní – nepodceňovat ji – proti hříchu je nejúčinnější. Mojžíš a Aron! Dnes s námi spínají ruce a k trůnu Božímu volají i naši patronové. Nejsme osamělí ve zbrani ani v modlitbách. I v Německu se lid modlí – plní kostely. Tím, že se modlíme, neoslabujeme národ. Část musí míti pěst sevřenou, část sepjatou k modlitbě. To se musí doplňovat. Ať příjde cokoliv, my víme, co činit. Jsme v rukou Páně. Rozhodující dny trávit v modlitbách. Bůh věřící lid vysvobodí. Nezhyne národ, jenž věřit neustane – dědictví Otců zachovej nám, Pane! Amen. 38 U N I VE R S U M 4 / XXII TEOLOGIE VE WÜRZBURGU Po skončení noviciátu se Schubert a jeho vrstevníci 19. listopadu 1926 přihlásili ke studiu teologie na univerzitě ve Würzburgu. Celá skupina augustiniánských noviců se pak z Münnerstadtu přesunula do tohoto univerzitního města. Studia Augustin Schubert ukončil 11. srpna 1927 a ještě téhož roku se společně se spolubratry Bonaventurou Czernym, Alipiem Scharfem a Paulem Sladkem vrátil do pražského kláštera svatého Tomáše. Po složení věčných slibů 28. srpna 1928 stál už jen krůček od vysněného cíle: stát se knězem. Tento sen se mu splnil 20. ledna 1929 a sedm dní nato sloužil v kostele svatého Tomáše na Malé Straně svou primiční mši svatou. Toho roku se po celé republice konaly oslavy Svatováclavského milénia. Tisícileté výročí smrti sv. Václava doprovázelo množství společenských akcí, poutí, Svatováclavské dny orelstva a samozřejmě nechyběl ani zvýšený zájmem tisku o osobu svatého knížete. Schubert byl požádán, aby o hlavním patronu českých zemí napsal článek pro list Deutsche Presse. V tomto svém prvním veřejném vystoupení uvedl: „Svatý Václav je prvním Čechem, který ve své osobě představuje to, co si žádá přirozenost a příslušnost k tomuto pokolení od celého českého národa, totiž být mostem mezi slovanským východem a germánským západem.“ Rok 1929 byl pro Schuberta přelomový ještě v jednom směru. Jako kaplan u sv. Tomáše totiž vstoupil do pražské Pospíšilovy župy Československého Orla, kterému pak zasvětil valnou část své budoucí práce. Tato organizace měla tradičně své vzdělavatele z řad augustiniánů, a tak hned po vstupu byl Schubert vyzván, aby se ujal duchovního vedení členů malostranské orelské jednoty. Do své nové funkce se vrhl se zápalem sobě vlastním, a tak ho zanedlouho začali na přednášky a schůze zvát i funkcionáři ostatních jednot. Pamětníci se shodují, že přes dobré výsledky činnosti a nárůst členstva scházel celé župě jakýsi hlubší duchovní rozměr. Teprve s příchodem dr. Schuberta se zlepšil nejen kulturní život, ale zvláště pak náboženské aktivity, což bylo k prospěchu orelského hnutí po stránce organizační, tělovýchovné i společenské. Pro svoji pracovitost, jasně stanovené hodnoty a samozřejmě osobní charisma, které ze Schuberta vyzařovalo, byl 14. února 1932 na župním sjezdu navržen a jednomyslně zvolen za vzdělavatele Pospíšilovy župy. V ORELSKÉ JEDNOTĚ Při mši, kterou sloužil první den sjezdu, pronesl kázání, v němž se zaměřil na téma kulturně náboženského poslání Orla. Schubert tehdy řekl: „Kdyby Orelstvo bylo hnutím čistě tělovýchovným, neměli by jeho nepřátelé tak hojných příčin k jeho pronásledování. Orel jest ale stižen zvláštním osudem – nepřátelský tábor plně pochopil význam orelského hnutí pro katolicismus, a proto jej všemožně potírá, katolíci si však stále ještě neuvědomili v dostatečné míře důležitost orelské myšlenky, a proto Orla nepodporují tak, jak by bylo třeba. Ale přes veškerý nápor, plynoucí z bystrého postřehu významu Orla, a přes nedostatečné pochopení ze strany katolické, orelské řady všude mohutní, protože celé hnutí je neseno odpovědnými činovníky, prodchnutými pevným přesvědčením o nezbytnosti Orla pro celý československý katolicismus.“ V rámci své vzdělavatelské činnosti zavedl cyklus kursů, konaných jednou za týden, případně za čtrnáct dní, kde se formou přednášek a diskusí měl prohlubovat duchovní život zúčastněných. Společně s povinnostmi v Československém Orlu byla jeho hlavním posláním pastorační činnost, a to včetně výuky náboženství v blízké škole v Josefské ulici. V roce 1932 se stal převorem kláštera u sv. Tomáše a 25. července téhož roku byl jmenován administrátorem zdejší HISTORIE farnosti; nějaký čas také působil jako prefekt v klášterním konviktu. Pro své svěřence se brzy stal vzorem a přes množství povinností si vždy našel čas, aby si s nimi popovídal o studentských radostech i starostech i o sportovních zážitcích. Často s nimi sedával s kytarou v ruce a nadšeně zpívali lidové i studentské písničky. Záhy získal pověst vyhlášeného kazatele. Při jeho slavnostních promluvách bylo vždycky plno a jeho kázání zanechávala u posluchačů velmi silný dojem. Jak vzpomínal jeden z jeho svěřenců: „…v kostele sv. Tomáše bylo dost chladno, ale P. Augustin věděl, jak nás nějakou barvitou historkou a přesností svého myšlení dostat do varu.“ Ani s přibývajícími povinnostmi neztrácel smysl pro humor. Jeho spolubratrům utkvěla v paměti následující příhoda: „Jako známý fotbalový fanda Sparty přišel jednou do naší jídelny, v ruce sklenici s hořčicí (která pro nás byla tabu) a agitoval: ‚Kdo bude zítra fandit Spartě, dostane ke špekáčkům, co večeříte, hořčici. Kdo bude na straně Slávie, nedostane nic.‘ Pochopitelně jsme všichni slíbili fandit Spartě. Druhý den nás s sebou vzal na to pražské derby, a tak jsme společně s ním svými hlasy přispěli k vítězství Sparty.“ Stejně tak byl dobrým rádcem i pro ostatní věřící, kteří se s ním rádi setkávali. Jedna z farnic vzpomíná: „Odpovídal nám často s humorem jemu vlastním, jadrně, jak bychom dnes řekli ‚tak po žižkovsku‘, odkud pocházel, a to bylo daleko víc, než kdyby byl přednášel či četl z filosofických děl. Jeho slova, která šla velmi často takříkajíc ‚na tělo‘, si s sebou nesu dodnes.“ Událostí, která se výrazně zapsala do historie Československého Orla, byla v roce 1933 pouť do Říma, kterou Augustin Schubert spoluorganizoval. Účastnila se jí takřka stovka poutníků a jejím vyvrcholením se stala audience u papeže Pia XI. VLASTENEC A DEMOKRAT Přes všechny pastorační a společenské úspěchy však zůstal Augustin Schubert mužem pevně stojícím na zemi. S velkým znepokojením sledoval vývoj v sousedním Německu. Jak o něm řekl jeho přítel P. Ambros Franke: „P. Augustin měl instinktivní ‚čich‘ na vše nekřesťanské, co viděl v nacionálním socialismu, a na nebezpečí, které hrozilo s nástupem Hitlera české církvi, ale ohrožovalo i jednotu zemí Koruny české. Kromě toho byl v politické příslušnosti přesvědčeným demokratem a bojoval s každým druhem fašismu.“ I proto Augustin Schubert všechny ve svém okolí stále nabádal, aby se horlivě modlili za ochranu naší země, zvláště pak v napjaté atmosféře mobilizace koncem září 1938. V předvečer svátku sv. Václava 27. září se konala pouť k hrobům českých patronů v chrámu sv. Víta. Podle pamětníků v zatemněné katedrále, osvícené jen několika nezbytnými lampami, zazníval jakoby odnikud hlas P. Schuberta, který stál v temnotě na kazatelně. Kázal zpaměti a s velkou naléhavostí vyzýval poutníky, aby se v úpěnlivé modlitbě obraceli k Hospodinu a českým patronům o pomoc ohrožené vlasti a mužům, kteří jsou se zbraní v ruce odhodláni ji bránit (viz text v boxu). Po přijetí podmínek mnichovské dohody, v čase všeobecné demoralizace a hledání viníků nechal v Orelském věstníku otisknout článek s názvem Modlili jsme se, v němž utěšoval, ale i burcoval k neutuchajícímu duchovnímu zápasu. Po tragickém podzimu 1938 dopadla v březnu 1939 na celý národ další velmi těžká rána. Schubert stejně jako mnoho ostatních cítil velkou nespravedlnost, která se českému národu stala. Proto hned týž den, kdy německé okupační jednotky vstoupily na naše území, sloužil mši svatou, kde při promluvě vyjádřil skutečné rozhořčení a lítost nad tímto násilím. Mezi lidmi se toto kázání stalo známým jako kázání v slzách, protože hořkost a lítost, s jakou Schubert promlouval z kazatelny, rozplakala mnoho lidí v kostele, včetně kazatele samého. Jeden z členů konviktu o této události řekl: „Snad nejpůsobivější bylo kázání po okupaci roku 1939, kdy kostel, nabitý posluchači, sledoval jeho líčení současné politické i náboženské situace v našem národě a jeho vizi budoucnosti. Byl velký vlastenec, nemohl se smířit se stavem, který příchodem Němců uvrhl český národ do nesvobody. Jeho kázání skončilo pláčem, pro slzy už nemohl dále mluvit.“ VALÍ SE HNĚDÁ SRAČKA Okamžitě po vstupu okupačních vojsk se Augustin Schubert dostal do hledáčku německé tajné policie – a to jak pro své kontakty v Československém Orlu, který byl spojován s odbojem, a kněžské povolání, tak hlavně pro mimořádný vliv na své okolí. Zájem nacistických orgánů o jeho osobu zesílil poté, co byl v roce 1939 zvolen vzdělavatelem celého Československého Orla. V této funkci se Schubert snažil vykonávat všechny dosavadní činnosti, i když tomu bránilo všeobecné omezování jakýchkoli spolčovacích aktivit v protektorátu. Aby měly jednotlivé župy alespoň nějaký společný plán, vydal v průběhu roku 1939 „Nástin ideových základů orelské tělovýchovy“, který do povědomí lidí vstoupil jako „Orelské desatero“. Tyto zásady měly členům pomoci v době, kdy hrozilo, že nebude možné Orel řídit centrálně a jednotlivé malé skupiny se budou muset o svou existenci a činnost postarat samy. V neděli 18. srpna 1940 vyvrcholila tradiční orelská pouť na Svatém Hostýnu, přenášená protektorátním rozhlasem, která se pro mnohé stala jakousi manifestací odporu proti okupační moci. Augustin Schubert k této pouti vydal mimořádnou výzvu, aby vyburcoval národ z letargie a strachu, a vedl zde emotivní adoraci před soškou svatohostýnské madony. Bylo to jeho poslední veřejné vystoupení. Dne 30. srpna vtrhlo do kláštera sv. Tomáše gestapo a převora Schuberta zatklo. Byl převezen do věznice na Pankráci a následně do Terezína. Obžaloba zněla jednoznačně – tupení německé branné moci a protistátní činnost. Měl se jí dopustit tím, že při vstupu okupačních vojsk v březnu 1939 prohlásil k okolostojícím: „Podívejte se, tu se k nám valí ta hnědá sračka!“ Vzhledem k nedostatku důkazů ho však soudní tribunál neodsoudil. Když už se zdálo, že by snad mohl z vězení vyváznout, byla na něj uvalena ochranná vazba a 4. dubna 1941 byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, do tzv. malého lágru na blok 14. Zde se mj. setkal s dalším odvážným knězem a vlastencem Františkem Štverákem, farářem z Chval u Prahy. Ten se v té době léčil na revíru, tedy táborové nemocnici, z průstřelu plic, boku a ruky. Jelikož většina kněží byla transportována do tábora v Dachau, uvítal, že zde nalezl alespoň jednoho spolubratra. Schubert k němu často zacházel, aby ho buď vyzpovídal, nebo jen potěšil a porozprávěl s ním, a pokračoval v tom i poté, co byl přestěhován na blok 57, tedy úplně na opačnou stranu tábora. Jedna Schubertova věta se P. Štverákovi vryla do paměti: „Němci mohou spálit těla, myšlenku však nespálí, ta spálí je.“ Kromě slov útěchy mu Schubert také přinášel chleba a cigarety, tedy „vzácné zboží“, které vězni kolikrát zachránilo i život. Ještě jednou se Augustin Schubert vrátil do rodné vlasti, to když byl v květnu roku 1941 krátce převezen k výslechu do Prahy. Po návratu do Sachsenhausenu byl však s dalšími knězi 26. srpna 1941 přesunut do koncentračního tábora Dachau na blok 30/1. V tomto táboře byl také on vystaven nelidským podmínkám, které se ještě zhoršily po jeho zařazení do trestného oddílu – „štráfky“. V důsledku tohoto trýznění se u něho rozvinula těžká tuberkulóza. Několikrát se proto hlásil k příjmu v táborové nemocnici, nicméně byl vždycky odehnán jako simulant. Když se mu přece jen podařilo dostat k vyšetření, byla mu kromě pokročilé tuberkulózy zjištěna také silná kýla. Veškeré prostředky pro jakoukoli léčbu přišly příliš pozdě. P. Augustin Schubert v dachauském táboře zemřel 28. července 1942. Mgr. František Futera vystudoval KTF UK. U NIV ER S UM 4 /XXI I 39 HISTORIE Za doktorem Vácslavem Babičkou Smrt Vácslava Babičky byla pro mnohé spolupracovníky a přátele šokem. Sám jsem po zprávě o nečekaném úmrtí přítele Vácslava stál před majestátem smrti s palčivou otázkou, na kterou jsem pro sebe nalezl odpověď při zádušní mši svaté 18. května ve vyšehradské bazilice. Jako uznávaný odborník si Vácslav Babička získal respekt mezi představiteli archivních správ v Evropě i ve světě a v evropských archivních orgánech. 40 U N I VE R S U M 4 / XXII HISTORIE V ácslav Babička se narodil v Čáslavi v rodině právníka. Po absolvování střední školy vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1972 vstoupil do archivních služeb a jeho pracovištěm se na dlouhých 28 let stal Státní ústřední archiv v Praze. Působil zde nejprve jako řadový pracovník 3. oddělení a posléze jako vedoucí oddělení informatiky. Záhy po pádu komunistického režimu byl jmenován zástupcem ředitele a nakonec stál osm let v čele Státního ústředního archivu. K jeho nejdůležitějším úkolům patřila výstavba archivního areálu v Praze na Chodovci, přestěhování archiválií do tohoto nového objektu a nová vnitřní organizace archivu. Archivní kariéru dr. Babičky završilo v roce 2000 jmenování ředitelem Archivní správy Ministerstva vnitra. Do jejího čela nastoupil v době příprav reformy státní správy, s kterou souvisely tolik diskutované změny v organizaci českého archivnictví a zpracování nového archivního zákona, na jehož tvorbě a následném prosazování se významně podílel. Při působení ve vedoucích funkcích bylo navíc nezbytné, aby se ve zvýšené míře věnoval také metodice řídící práce a především archivní legislativě. Jako zkušený praktik a vyzrálý teoretik oboru byl povolán k externí pedagogické spolupráci s Katedrou archivnictví a pomocných věd historických na Filozofické fakultě UK, kde přednášel archivní teorii a legislativu. Za jeho archivní, organizační a pedagogickou činnost mu ministr vnitra v roce 2007 udělil medaili Za zásluhy o české archivnictví při otevření novostavby Moravského zemského archivu, na jehož výstavbě měl rovněž nemalý podíl. Jako reprezentant českého archivnictví a uznávaný odborník si získal respekt mezi představiteli archivních správ v Evropě i ve světě a v evropských archivních orgánech. Působil v několika odborných grémiích (mj. člen dozorčí rady Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a rady Masarykova ústavu – Archivu AV ČR) a redakčních radách. Důležitá byla jeho práce v komisích pro církevní dějiny (např. od roku 1993 v tzv. husovské komisi při České biskupské konferenci a od roku 1994 v odborné komisi Českého historického ústavu v Římě). Je autorem řady odborných studií a edic, mnoha článků a recenzí. MODERNIZACE ARCHIVNÍ PRÁCE Prvním okruhem jeho odborného zájmu, podpořeným prací s písemnostmi 3. oddělení SÚA z let 1918–1945, se staly moderní české dějiny; výsledkem byla celá řada precizně zpracovaných inventářů různých fondů a sbírek (mj. Klubu českých turistů, České obce sokolské a Sokola Pražského). Jedním z rozhodujících impulsů pro jeho profesionální rozvoj byl pobyt na tříměsíční mezinárodní archivní stáži v Paříži v roce 1979, kde navázal důležité kontakty s francouzskými kolegy, které mohl v budoucnu zúročit. Od počátku osmdesátých let se pak dr. Babička stále více soustřeďoval na využívání automatizovaných informačních systémů a výpočetní techniky v archivnictví, sjednocování archivní terminologie a vytváření nových metodických postupů při zpracování archiválií. V průběhu let se stal uznávaným odborníkem v oblasti archivní teorie. Nelze však opomenout ještě jednu oblast jeho aktivní činnosti v české archivní obci, a to působení v Československé vědeckotechnické společnosti a následně v České informační společnosti. Členem Pobočky ČSVTS při Státním ústředním archivu byl od jejího založení, v letech 1985–1990 jejím předsedou. Za přispění přátel a spolupracovníků se mu podařilo rozšířit činnost pobočky zaměřenou původně jen na tematiku bezprostřední ochrany archiválií také o další témata, jakými byly právě nové informační systémy a archivní terminologie. Zpravodaj Pobočky ČSVTS se tehdy stal periodikem, Životem prověřený jáhen PhDr. et Mgr. VÁCSLAV BABIČKA 28. května 1949 se narodil v Čáslavi 1964–1967 studium na Střední všeobecně vzdělávací škole (gymnáziu) v Praze 2, Botičská 1967–1972 absolvoval obor dějepis–čeština na Filozofické fakultě UK 1972–1990 pracoval ve Státním ústředním archivu v Praze jako archivář a posléze vedoucí oddělení informatiky 1990–1992 zástupcem ředitele 1992–2000 ředitelem Státního ústředního archivu (od roku 2005 Národní archiv) 2000–2011 ředitelem Archivní správy Ministerstva vnitra ČR (od roku 2008 Odbor archivní správy a spisové služby MV ČR) 2011 vysvěcen na jáhna, vyznamenán za rozvoj mezinárodní spolupráce hodností důstojníka Řádu umění a literatury Francouzské republiky a Rakouským čestným křížem za vědu a umění 1. třídy. 12. května 2012 zemřel U NIV ER S UM 4 /XXI I 41 HISTORIE níky všech typů archivů setkaly s nebývalým ohlasem a postupně se staly tradiční akcí. K osudu českého archivnictví – oboru, který si před lety zvolil a věnoval mu své odborné schopnosti, nebyl nikdy lhostejný a stejně tak ani k osudu těch, kdo v něm pracovali. PŮSOBENÍ V ČKA A KOMUNÁLNÍ POLITICE Mezi přáteli. Biblické hodiny. v němž byly zpřístupňovány i zahraniční tituly upozorňující na nové poznatky a trendy v archivní práci, a to jak ke zmíněné problematice, tak i k otázkám výstavby archivních budov v souvislosti s úvahami o potřebě nové budovy pro centrální fondy. Na konci osmdesátých let přišel dr. Babička s myšlenkou pravidelných setkání archivářů k aktuálním tématům oboru. První konference, které pobočka ČSVTS uspořádala v Mostě a Mariánských Lázních, se mezi pracov- Jan Patočka, spolužák Vaška Babičku jsem poprvé potkal v páté třídě základní školy. Od té doby až do maturity, tedy více než sedm let, jsem měl možnost s ním být každý den. Jak jsme pomalu dospívali, stále více jsem poznával jeho přátelskou povahu, ochotu každému pomoci ze všech svých sil a znalostí. Na střední škole naplno vynikla jeho schopnost získávání neformální autority, vedení kolektivu i odpovědnosti za sebe i druhé. Celou dobu společných studií patřil k premiantům třídy a přitom nezkazil žádnou zábavu. Nezapomenu na jeho účast v roli Viléma ve školním nastudování divadelní hry Babička od Boženy Němcové v deváté třídě, stejně jako nelze zapomenout na mnoho společných zážitků při nácviku pravidelných půlnočních tanečních čísel na maturitní plesy ve všech třech ročnících gymnázia. Když jsme nacvičovali českou besedu, obstaral někde slova na celou skladbu, takže jsme mohli při vystoupení v Obecním domě tančit i zpívat. Rovněž byl aktivním hráčem za třídní družstvo v malé kopané. Na zimním výcvikovém kursu nás všechny překvapil svojí hrou na kytaru. Mezi vzpomínky, které nikdy nezapomenu, patří výběr místa pro večírek na ukončení střední školy, kdy jsme s Vaškem prošli celou noční Prahu a při výběru místa hodnotili nejen místo samotné, ale i kvalitu podávaného tekutého občerstvení. Že se nám druhý den těžko vstávalo do školy, asi nemusím dodávat. Dagmar Dlouhá, třídní profesorka Vácslava Babičku jsem poznala letmo v r. 1964 při přijímacích pohovorech a po prázdninách, kdy jsem se stala na tři roky jeho třídní, jsem ho pak mohla poznat mnohem lépe. Ačkoli měl zjevně daleko větší zájem o předměty humanitní, chodil do třídy přírodovědné. Vynikal inteligencí a všestranným nadáním, ve škole měl výborný prospěch. Vystupování vždy korektní, bez okázalosti komukoli pomohl, a tak poměrně brzo získal autoritu u svých spolužáků. Zúčastnil se aktivně zábavy, která ve studentském životě nesmí chybět. Před odchodem na týdenní volno před maturitou, kdy se 42 U N I VE R S U M 4 / XXII Další tematickou oblastí, které se však dr. Babička mohl výrazněji věnovat až po roce 1989, byly dějiny katolické církve ve 20. století a její postavení v soudobé společnosti. Připomeňme alespoň rozsáhlou studii Vývoj katolické religiozity v českých zemích v letech 1949–1989. Na základě zjišťování Státního úřadu pro věci církevní a ministerstva kultury – Sekretariátu pro věci církevní (Sborník archivních prací, 2005). Společenské změny po listopadu 1989 přivedly rovněž Vácslava Babičku do okruhu aktivistů, kteří stáli u počátků Křesťanské akademie Praha. Od podzimu 1990 převzal zodpovědnost za historickou sekci, s níž byla v té době úzce propojena i sekce česko-německá. Celých dvacet let pak stál v čele historické sekce a byl členem Akademického výboru České křesťanské akademie. V devadesátých letech se velmi iniciativně podílel na vytváření programu této sekce a na veškerých jejích aktivitách, v dalším desetiletí vzhledem ke svému mimořádnému vytížení ve funkci ředitele archivní správy měl třída vždy loučí posledním zvoněním, se všichni nějak zmaškařili. Dodnes vidím Vaška v krátkých kalhotách se šlemi a s laclem, na hlavě baretek nasazený jako u malých dětí, s kytarou přes rameno, jak pochoduje s průvodem spolužáků od Botanické zahrady kolem budovy Ministerstva spravedlnosti za roh a do školy. Dnes je to běžné, ale přiznám se, že tehdy mi prošlo hlavou, jestli z toho nebude nějaká nepříjemnost. Naštěstí se nic nestalo. Následovalo jen zastavení a zazpívání v ostatních třídách. Po výborně složené maturitě začal Vácslav studovat na Filozofické fakultě a zůstal dál stejně cílevědomý, ale přitom skromný, nerad mluvil o svých úspěších. Přišel mě navštívit po promoci na teologické fakultě a komentoval to slovy: „Prosím Vás, promoce v 60 letech...“ P. Jaromír Jordán Vinklárek, OP Mé první kněžské a farářské místo bylo Vyšehrad. Chodil tam ministrovat mladý muž – Vácslav, vysokoškolák, s úsměvným příjmením, které se k jeho vzhledu nehodilo – slyšel jsem je s malým b... Ale jeho počínání nemělo s normálním obsahem tohoto jména nic společného. Byl to člověk už – skoro bych řekl předčasně - zralý, pro ostatní mládež přirozená autorita. Naprosto spolehlivý a solidní... Utkvěla mi v paměti jeho šlechtická podoba, vnitřní i nakonec vnější. Byl tichý, skoro málomluvný, ale když otevřel ústa, bylo jasné, že jde o člověka se zralým úsudkem, který promluvy nejen poslouchá, ale kriticky vnímá a dovede ohodnotit a zpracovat prakticky. Byla to tolik potřebná zpětná vazba, která by nám kněžím neměla chybět. A možná tyto zkušenosti posloužily později také jemu jako jáhnovi. Snažil jsem se o správnou formaci svých ministrantů i farníků, náročnou a někdy možná tvrdou – měl jsem za sebou už kus nelehkého života - vštěpovat zdravé morální zásady a věroučné pravdy, na kterých stojí život opravdového a zásadního křesťana. A tím bezesporu Vácslav byl. Formován byl ovšem především už doma – jeho HISTORIE Pro svoji solidnost, přátelskou povahu okořeněnou nečekaným smyslem pro humor a ochotu druhým pomoci se v každém prostředí stal brzy přirozenou autoritou. Ve své víře s rysy neokázalé zbožnosti kontinuálně vyzrával už od svého mládí. Koncem šedesátých let se plně zapojil do živého farního společenství kolem P. Jordána Vinklárka OP na Vyšehradě, poté se stala jeho duchovním domovem farnost u alžbětinek na Slupi, kde působil pater dr. Jaroslav Kadlec. Vácslav Babička svoji víru žil vždy s církví, připraven pomáhat a dát se do služby. Velmi aktivně se proto od konce devadesátých let zapojil do sněmovního procesu na farní a vikariátní rovině a poté prací ve třech sněmovních komisích. Významně přispěl zejména ke vzniku historického materiálu Putování církve českými dějinami. Smysl sněmu pregnantně shrnul v několika slovech: „Plenární sněm vnímám jako šanci využít koncentrovanou moudrost české církve k vykročení do světa 21. století“. V posledních letech své profesionální dráhy archiváře se přihlásil ke studiu na Katolické teologické fakultě UK, které ukončil v roce 2009 diplomovou prací Dějiny Akademie křesťanské 1875–1952 (Sborník archivních prací, 2011). Pravým cílem jeho studia bylo rozhodnutí se v terciárním období svého života plně věnovat službě Božímu lidu jako stálý jáhen. Tohoto cíle dosáhl 30. dubna 2011, kdy přijal v kostele sv. Mořice v Řevnicích jáhenské svěcení z rukou pražského světícího biskupa Václava Malého. Smrt Vácslava Babičky 12. května 2012 po několika měsících vážné nemoci a závěrečném utrpení byla pro mnoho spolupracovníků a přátel šokem. Sám jsem po zprávě o úmrtí svého přítele Vácslava stál před majestátem smrti s otázkou, proč tento spolehlivý, obětavý a decentní muž musel tak záhy odejít. Teprve v mimořádné atmosféře zádušní mše svaté v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě jako bych nahlédl smysl jeho smrti. V mysli mně jasně zableskl okamžik z jeho jáhenského svěcení, kdy na otázku biskupa, zda je připraven, zaznělo řevnickým kostelíkem jeho jasné a mužné: Zde jsem! Pod pečetí smrti jsem toto slovo nyní vnímal jako Vácslavovo definitivní fiat, kterým byl před Pánem jeho život naplněn. Zpracoval Jan Stříbrný s využitím textů jeho kolegů-archivářů – dr. Lenky Matušíkové, dr. Tomáše Kaliny a dr. Vladimíra Růžka rodiče byli lidé, na kterých bylo shora uvedené zásady vidět a slyšet. Zde – podle příslovečného ...jablko daleko od stromu nespadne – byly doma položeny základy, na nichž mohla stát později jeho úloha manžela a otce rodiny. A krátkou dobu také jáhna. Tolik mohu říci, nakolik jsem jeho vývoj mohl sledovat. Nepochybuji, že se to vše uplatnilo také v jeho světském zaměstnání... Jsem přesvědčen, že člověk s osobním hlubokým vztahem k Bohu čili duchovním životem se uplatní jak v životě soukromém, rodinném, tak v zaměstnání. Protože dvojkolejnost není v programu evangelia. Věřím, že v tomto smyslu mohu Vácslavovi poděkovat – a poprosit Pána za něho a všechny ty, s nimiž jsme na Vyšehradě spolupracovali a kteří nás už také předešli – Requiescant in pace – Ať odpočívají v pokoji. a svými odbornými znalostmi byl účinnou pomocí při práci Sněmu. Později jsem poznal, že se konkrétně aktivně angažuje v domovské farnosti Všeradice. Tedy nejen teoretik, ale i praktik. Když pak byl přeložen farář, který měl farnost na starosti, navštívil jsem osobně tamní věřící a viděl jsem Vácslavovu obětavou práci pro farnost i jeho autoritu, kterou ve farnosti měl. Hovořili jsme spolu o jáhenském povolání a on souhlasil s odbornou přípravou k této službě. A byl posléze 30. dubna 2011 vysvěcen na jáhna a plně se pak věnoval duchovní práci v této farnosti… I jako věřící člověk si byl vědom důležitosti křesťanství a jeho hodnot pro obnovu společnosti. Znal dobře moderní „vizi“ duchovních hodnot II. vatikánského koncilu pro dnešní dobu, a proto byl ochoten a schopen i konkrétně, v praxi, tuto linii naplňovat. Kardinál Miloslav Vlk S panem dr. Babičkou jsme se sešli nejprve na společné profesní rovině archivářské. Když se v devadesátých letech archiváři setkávali např. v Archivní společnosti, byl jsem i já pozván, a tak jsem měl možnost setkat se se svými profesními přáteli. Tam jsme se s V. Babičkou poznali. Všiml jsem si jeho křesťanské orientace a jako pražský arcibiskup jsem s ním konzultoval některé otázky církevních archivních fondů, uložených ve státních archivech, nebo otázku archivních materiálů k lustracím kněží apod. Vácslav Babička byl v odborné oblasti velmi erudovaným člověkem s mnoha krásnými lidskými vlastnostmi. Je proto pochopitelné, že dosáhl nejvyššího archivního postu – ředitele Archivní správy Ministerstva vnitra. Poznal jsem jeho mírnou, pokornou, ale pevnou povahu a jeho překvapivě hluboký vhled do života a aktuálních otázek naší církve. A to mě přivedlo na myšlenku pozvat Vácslava k práci na přípravě Sněmu české katolické církve. Napsal obsáhlý komentář k podkladu pro práci Sněmu, k „Instrumentum laboris“. Při jednání Sněmu se zúčastnil práce ve třech sněmovních komisích, zvláště v Komisi pro duchovní četbu dějin, kde se velmi aktivně zapojoval Miroslav Kunštát, ČKA Při četbě jeho fundovaných článků v odborném tisku, především v Archivním časopisu, by mě nikdy nenapadlo, že se Vácslav k archivnictví vlastně dostal náhodou, ne-li nepřízní osudu: krátce po absolutoriu studijního oboru historie–čeština (1972) totiž nalezl volné místo jedině v archivu, a sice ve 3. oddělení Státního ústředního archivu v Praze (na Loretě), do jehož nehostinných prostor se tehdy nikdo z absolventů příliš „nehrnul“. Velmi rychle se zde zapracoval a za několik let se stal skutečnou autoritou v oboru, zejména v oblasti využití výpočetní techniky v archivnictví. Během školení, které pořádala jím vedená pobočka Československé vědeckotechnické společnosti v 80. letech, nás archiváře předem odborně a psychologicky připravoval na radikální změny, které s sebou měl přinést nezadržitelný trend komputerizace a vzniku zcela nových typů informačních nosičů. S jeho širokým rozhledem, důsledností a systematičností jsem se pak mohl blíže seznámit v souvislosti s přípravou soupisu pramenů k dějinám Němců v českých zemích v našich archivech – ve své době pomůcky u nás sice opomíjené, avšak o to více oceňované zahraničními badateli. spíše roli garanta jejího programového směřování. Vždy však jako erudovaný, spolehlivý a uvážlivý muž byl připraven pomoci každé dobré a podnětné věci. Přes značné pracovní povinnosti nestál stranou ani věcí veřejných. Po několik let působil i v komunální politice ve funkci starosty malé středočeské obce Nesvačily, kam s rodinou léta jezdil pečovat o domek a zahradu po rodičích. Ani zde nezapřel svůj vztah k dějinám a předchozí archivní praxi, když se na přání Nadace pro obnovu kostela sv. Bartoloměje v nedalekých Všeradicích znovu vrátil ke studiu pramenů. Výsledkem byla knížka Všeradice a jejich kostel (1999), věnovaná nejen chrámu, ale dějinám celé obce. VE VÍŘE ZAKOTVENÝ U NIV ER S UM 4 /XXI I 43 HISTORIE Tehdy jsem si také uvědomil, jak rozsáhlé a svým způsobem „nevyužité“ jsou jeho znalosti z oblasti českých církevních dějin – znalosti plynoucí i z jeho hluboké a neokázalé křesťanské víry, o níž nemusel ani příliš mluvit, protože vyzařovala z celého jeho noblesního a neokázale „svátečního“ chování a konání. Společenské změny po r. 1989 jej logicky přivedly na půdu Křesťanské akademie Praha (později České křesťanské akademie), kde založil její historickou sekci. Tehdy jsem také měl vzácnou příležitost s Vácslavem spolupracovat blíže, a to i v záležitostech, které se týkaly akademie jako celku, zejména při přípravě prvních stanov. Na bázi zdejší historické sekce vznikla i sekce (vlastně dlouho její „subsekce“) česko-německá, iniciovaná původně Petrem Příhodou. Po jeho odchodu na Úřad vlády jsem se vedení česko-německé sekce ujal já. Tehdy jsme s Vácslavem Babičkou vytvořili model jakéhosi dvojčete, který pak v rané struktuře Křesťanské akademie figuroval jako „sekce historická a česko-německá“ - se společným kmenem veřejných přednášek, jež se díky pochopení rektorátu Univerzity Karlovy konávaly v tzv. Zelené posluchárně areálu Karolina. Tato sekce měla tak podíl na přípravě institucionalizovaného dialogu mezi českými a sudetoněmeckými křesťany, zastřešeného právě Křesťanskou akademií na straně české – a Oráčovou obcí (Ackermann-Gemeinde) na straně sudetoněmecké. A Vácslav Babička se na těchto aktivitách významně podílel, byť byl stále více zaměstnáván jinými úkoly. Prof. Lorenz Mikoletzky, bývalý generální ředitel Rakouského státního archivu Existují výrazné osobnosti, s nimiž se člověk moc rád setkává a s nimiž může vést duchovní rozhovor, a to je velmi důležité, ale i jen tak pro zábavu si porozprávět. Do této skupiny v mých vzpomínkách vždy patřil dr. Vácslav Babička. Naše kontakty a schůzky se sice odehrávaly povětšinou v rámci naší profese jako archivářů, ale vždy byly navíc obohaceny o lidské aspekty... Moje matka pocházející z Prahy mně vštípila silné zaujetí pro slovanství, a tak náš rozhovor častokrát sklouzl ke „společné“ minulosti. Získal jsem přitom vždycky dojem, že můj neobyčejně vzdělaný protějšek měl z těchto rozhovorů radost. Když se mi před časem na jeho návrh dostalo od českého ministerstva vnitra velkého ocenění za dobrou spolupráci v archivnictví, mohl jsem s ním v té souvislosti strávit celé jedno odpoledne v Praze. Přitom mě dr. Babička prováděl starou Prahou takřka po stopách mé rodiny. Stranou turistických cest mi ukazoval dosud neznámé krásy města a uměl mnohé vysvětlit a o mnohém vyprávět. Jsem mu za to dodnes velmi vděčný. Václav Rameš, ředitel Státního oblastního archivu v Třeboni Je pro mě stále obtížné napsat, co pro mě osobně i pro naše archivnictví Vácslav Babička vykonal. Jeho dílo i činnost budou jistě po zásluze oceněny lidmi povolanějšími, než jsem já, člověk, který jej ne svou zásluhou potkal na jeho cestě. Jedno však vím zcela určitě. Ve Vácslavu Babičkovi nás opustil vzácný věřící člověk ryzího charakteru, s přirozenou morální autoritou. Peter Kartous, bývalý ředitel Archivní správy MV SR Vácslav Babička bol, ako sa ukazuje, nielen pozoruhodnou osobnosťou českého archívnictva. Pre mňa zostáva človekom, ktorý oboru rozumel, zdokonaľoval v ňom seba a sám sa usiloval o jeho zdokonalenie. Mal až nadprirodzenú charizmu, dobrotu a pokoru. Poznal som ho dlhé roky, ako riaditeľa Českého národného archívu i ako riaditeľa Archívnej správy. Bol som s ním pri odhalení základného kameňa stavby svetovo unikátneho archívneho areálu v Prahe na Chodovci, kde bol v pozícii 44 U N I VE R S U M 4 / XXII riaditeľa archívu, i neskôr na otvorení tohto areálu, kedy už bol riaditeľom Archívnej správy. Bol šťastný ale skromný. Jeho skromnosť často až vyvolávala obavu, či ako hlavný riaditeľ dokáže v silovom rezorte vnútra presadiť všetky oprávnené požiadavky českých štátnych archívov, najmä finančné prostriedky. Prax potvrdila, že sa mu to darilo. Stretávali sme sa často, či v Prahe alebo trochu menej v Bratislave. Vždy som oceňoval, že si našiel čas a do nášho odborného periodika písal štúdie z dejín československého archívnictva v období prvej Československej republiky, so zreteľom na archívnictvo na území Slovenska. Daniel Herman, ředitel ÚSTR Na základě našich rozhovorů jsem se dozvěděl, že se pan doktor Babička věnoval zpracovávání fondů mimo jiné též z období protektorátu. Konzultoval jsem s ním proto i otázky spojené s dohledáváním informací o svých příbuzných, kteří zahynuli nebo byli pronásledování během nacistické okupace. Není proto divu, že se právě pan doktor Vácslav Babička stal mým předním poradcem v oblasti archivářství, když jsem se v létě 2010 rozhodl přihlásit do výběrového řízení na pozici ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Pomáhal mi cennými radami, které vycházely z jeho mnohaleté archivářské praxe i vedoucí pozice, kterou zastával. ... U pana doktora jsem se vždy setkal s vlídným pochopením i pro svoje často neodborné otázky. Jeho naopak velice odborné, ale s ohleduplností vůči laikovi srozumitelné odpovědi mi velmi pomáhaly se v otázkách spojených především s činností Archivu bezpečnostních složek orientovat. Naposledy mi pan doktor Babička velmi pomohl na sklonku roku 2010, kdy se stal předsedou výběrové komise na pozici ředitele Archivu bezpečnostních složek. Jeho pohřeb jsem vnímal jako skutečnou slavnost, kdy shromážděná obec doprovází svého blízkého člověka k prahu mezi časem a věčností, za nímž se otevírají horizonty, ke kterým pan doktor Vácslav Babička celoživotně směřoval. P. Michal Němeček, ředitel Pastoračního střediska Arcibiskupství pražského PhDr. Vácslav Babička do mého života vstoupil docela nenápadně, když se objevil mezi několika kandidáty jáhenství, které jsem měl v jejich přípravě po několik měsíců doprovázet. Pomalu jsme k sobě hledali cestu – on o generaci starší, s množstvím zkušeností a vzděláním. Proti němu já, obyčejný venkovský kněz, mladší o dvacet let. Bylo neuvěřitelné, s jakou pokorou přicházel, ba dokonce s jakým zájmem a pečlivostí se připravoval na setkání. Vždy dostával úkol v podobě textů Písma, které procházel, a pak jsme společně probírali poznámky z jeho meditací. K jednomu z velmi silných okamžiků kněžského života patří chvíle, kdy můžeme sledovat duchovní cestu a růst doprovázeného člověka. U pana doktora Babičky jsem tento koncert lidského ducha ve spojení s Duchem Božím skutečně zahlédl. Znovu a znovu mne fascinoval svojí pokorou a možná až dětskou přímostí. Stále mi ještě běží před očima jedno lednové odpoledne, kdy si kandidáti jáhenství připravili krátké zastavení, řekněme kázání, a pak ho před ostatními říkali. Tento výstup jsem natáčel na video a pak jsme si vše pouštěli. V tomto maličkém společenství asi pěti lidí jsme se tehdy velice nasmáli. Jako by ani nedozněl onen smích a přišla zpráva o Vácslavově nemoci. Bohužel se události dostaly do zcela jiného spádu a Vácslav se ocitl v nemocnici. Neumím posoudit, zda se s nemocí smířil, ale pokoru z očí neztratil a myslím, že ani víru v milosrdného Boha, který ví nejlépe, co činí. Velice si vážím, že jsem mohl poznat tohoto krásného člověka! KULTURA Bitva o koncil stále pokračuje Debata o problému hermeneutiky druhého vatikánského koncilu jen potvrzuje jeho epochální význam. U příležitosti padesátého výročí zahájení koncilu se objevila ambiciózní publikace, která tuto ožehavou diskusi podrobně mapuje. D o jaké míry se daří plnit reformní program iniciovaný koncilem? Při odpovědi na tuto otázku jsme nuceni ohlédnout se zpět k roku 1965 a odtud pak pokračovat až k dnešku. Kniha Vatican II: The Battle for Meaning (Paulist Press, 2012) Massima Faggioliho se dívá přesně tímto směrem. Faggioli, italský teolog, který působí na Univerzitě sv. Tomáše v St. Paul (Spojené státy), nabízí pohled vskutku globální. Prvořadou předností jeho publikace je spojení evropských, resp. kontinentálních trendů, s aktuálním stavem diskuse v anglosaské teologii. Zpracování problému je komplexní. Zahrnuje jak debatu akademickou, tak analýzu postoje magisteria, resp. jeho vývoje, s důrazem na pontifikát Jana Pavla II. až po dnešní postoje Benedikta XVI. Bohatá bibliografie zasazuje debatu do historických souvislostí a odkazuje k reprezentativnímu množství materiálů. Publikace může čtenáři sloužit i jako bibliografický soupis a rozcestník k hlubšímu bádání o problémech interpretace koncilu. První tři kapitoly z celkových šesti analyzují pokoncilní vývoj a vyváženým způsobem shrnují hlavní hermeneutické přístupy. Druhá polovina knihy přináší syntézu a je o poznání více hodnotící. Podívejme se blíže na některé autorovy často provokující teze. ZMIZEL DUCH KONCILU? Faggioli boří mýtus o tom, že spor mezi „liberály“ a „konzervativci“, resp. zastánci hermeneutiky diskontinuity a kontinuity, vznikl těsně po skončení koncilu. Naopak, toto období (1965–1980) je charakteristické rozsáhlou akademickou debatou o obsahu koncilních dokumentů a založením časopisů Concilium a Communio jako různých pokusů o jejich komentář. První, kdo přišel s pojmem „diskontinuita“, nebyl nikdo jiný než arcibiskup Lefebvre a jeho schismatická skupina v sedmdesátých letech. Přibližně v té době se také objevuje anglický ekvivalent „rupture“. Dnes se tyto pojmy paradoxně stále častěji objevují v prohlášeních papeže a římské kurie. Nakročením k tomuto trendu a prvním skutečným zlomem byl mimořádný biskupský synod roku 1985, na kterém zvítězil neo-augustiniánský proud interpretace koncilu, tedy směr reprezentovaný teologií communio a stejnojmenným periodikem. Tato situace „vyprovokovala“ zdravou kritickou odpověď. Totiž důsledný výzkum dějin koncilu samého, za jehož reprezentativní výsledek lze považovat pětisvazkové Dějiny koncilu redigované Giuseppem Alberigem, které vyšly v sedmi světových jazycích a shrnují závěry jednoho období interpretace koncilu (1985–2005). Faggioli kriticky analyzuje vývoj debaty během předchozího a současného pontifikátu. Zásadní problém vidí ve vizi implementace koncilu, kterou oba papežové nastavili. Poukazuje na Kodex kanonického práva z roku 1983, který kombinuje juridickou ekleziologii societas perfecta s ekleziologií communio. Výraznější otisk konstituce Lumen gentium (např. v otázce kolegiality a teologie laikátu) však autor hledá marně. Tento názor by ostatně podepsali současní významní kanonisté, svého času teologičtí poradci na koncilu (např. Ladislas Orsy). Podle autora volba Benedikta XVI. výrazně zasáhla do dějin interpretace. Krátce po papežově řeči k římské kurii o hermeneutice koncilu (prosinec 2005) se např. výše zmíněná práce Alberiga a tzv. Boloňské školy stala terčem kritiky a veřejné denunciace, kterou autor považuje spíše za ideologickou než za věcnou. Alberigův mezinárodní tým byl obviněn z toho, že sepsal neautentické dějiny koncilu, které se nezakládají na jeho dokumentech, nýbrž na jakémsi „duchu koncilu“. Faggioli ukazuje, že zatímco v pokoncilní době teologové i biskupové otevřeně mluvili o „duchu“ a „liteře“ koncilu jako o komplementárních termínech, dnes je slovní spojení „duch koncilu“ považováno Vatikánem za „výmysl levičáckých liberálních médií“. Mezi řádky Faggioliho textu lze pak vyčíst, že si Joseph Ratzinger, resp. Benedikt XVI., dává mnoho práce, aby „napravil“ konstituci Lumen gentium a zavedl do praxe „reformu liturgické reformy“. Jenže s nástupem Benedikta XVI. na papežský stolec nastal ještě jeden zlom, který podle autora nelze podcenit. Za pontifikátu Jana Pavla II. se vzájemně vyvažoval pozitivní postoj ke koncilu tehdejšího papeže se spíše pesimistickým pohledem kardinála Ratzingera. Dnes dochází k výraznější názorové polarizaci. Faggioli se obává, že pomalu nastává doba, kdy různé teologické školy a různé interpretace koncilu nebudou schopny výměny rozdílných názorů a otevřené konfrontace bez zášti. Dnes proti sobě stojí dvě protikladné hermeneutiky – správná a špatná, situace se tak vyhrocuje. BÝT CÍRKVÍ JINAK Navzdory tomu postupuje teologická debata, především v anglosaském prostředí, kupředu. Současná akademická diskuse se soustředí rovněž na otázku hermeneutiky. Nikoli však v termínech kontinuita/diskontinuita, reforma/revoluce apod. Všichni jsou koneckonců z tohoto do jisté míry umělého sporu unaveni. Faggioli tedy navrhuje přijmout hermeneutiku mezi kontinuitou a diskontinuitou, resp. zamyslet se nad tím, co Nicholas Lash vyjadřuje následujícími slovy: „Církev před koncilem a po koncilu je samozřejmě táž církev. Nikdo však nemůže zamlčet, že tato církev je povolána být církví jinak.“ Teologické proudy, které toto akceptují, diskutují o jiné otázce. Je konstituce Dei verbum hermeneutickým klíčem k celému koncilu, anebo, jak tvrdí druhý směr, je třeba aplikovat hermeneutiku intertextuální dynamiky celého korpusu? Autor vnímá ještě jeden praktický problém spojený se současným výročím druhého vatikánského koncilu. Toto období musí přinést mnohem více než jen vzpomínkové akce či teologické studie. Koncilními texty se musí inspirovat život celé církve. Jak tento smělý plán uskutečnit? Jedině kontinuálním dialogem o otázkách, které koncil vytyčil. Právě v tomto období se musí otevřít ožehavé otázky, především pak otázka synodality a kanonického zakotvení ekleziologie druhého vatikánského koncilu. Faggioli věří, že poctivá debata o těchto tématech přinese chutnější plody, které přemohou hořkost současného tažení proti zastáncům tzv. hermeneutiky diskontinuity a ducha koncilu. Martin Kočí U NIV ER S UM 4 /XXI I 45 RECENZE 46 Martin C. Putna Křesťanství a homosexualita: Pokusy o integraci Z. Vojtíšek, P. Dušek, J. Motl Spiritualita v pomáhajících profesích Torst 2012 Portál 2012 Tato knížka (asi 160 stran) je na českém knižním trhu ojedinělá. Na rozdíl od jiné literatury, která se snaží tak či onak řešit problém homosexuality, píše o různých hnutích homosexuálů zcela věcně jako o něčem, co je prostě dáno. Gaye a lesby stvořil Bůh, protože je chtěl. Kniha neobhajuje ani nezavrhuje homosexualitu. To dělají ti, kteří s ní mají problém, ať jsou heterosexuálové nebo homosexuálové. V českém prostředí, které je proti anglosaskému mnohem méně křesťanské, kde je mnohem méně organizovaná gay komunita a jen marginální role ultrakonzervativní pravice i „levicových gay rebelů“ a kde „převládá liberální smýšlení o věcech sexuálních i náboženských“ (s. 134), nejde, jak by se mohlo zdát, o import cizí problematiky. Homofobní nábožensko-nacionalistická pravice i česká gay komunita nabývají na viditelnosti. Kniha popisuje dvojí hlavní proud uvnitř gay křesťanského myšlení v anglosaském světě: Na jedné straně jsou ti, pro které je výchozí gay identita, do níž chtějí integrovat křesťanskou víru, na druhé ti, pro které je výchozí křesťanská identita, do které chtějí integrovat gay zkušenost (s. 131). U prvních dominuje snaha dát najevo svou sexualitu, u druhých zůstat církevně začlenění. Kniha je rozdělena do šesti kapitol pojednávajících o různých snahách o integraci křesťanství a homosexuality, např. v komunitách různých církví. V biblické kapitole ukazuje, že Bible neodsuzuje gay identitu v moderním slova smyslu, neboť „biblická antropologie vůbec nepočítá s možností vrozené, nezvolené a trvalé orientace ke stejnému pohlaví, jak ji definovaly teprve moderní vědy“ (s. 64). V jiné kapitole čteme o trvalých přátelských svazcích dvojic mužů, často svatých, od středověku po moderní dobu a posléze o stejnopohlavním manželství či žehnání svazku přátelství, ve kterém jsou navíc ve velké míře vychovávány děti. Homosexualita je často považována za něco odsouzeníhodného či hříšného, Putna se však vyhýbá jakémukoliv hodnocení – být homosexuálem a zároveň křesťanem je normální. Libor Ovečka Stále více psychologů či psychoterapeutů se ve své praxi setkává s klienty, kterých se hluboce dotýkají spirituální témata. Tato kniha je první ucelenou publikací, která těmto pracovníkům nabízí vhled do problematiky a praktické postupy s ní související. Podle autorů nejsou základním předpokladem práce s klienty důkladné religionistické znalosti, nýbrž empatie, otevřenost a sebereflexe vlastního vztahu ke spiritualitě. Celou knihou se nese důraz na opouštění strnulých koncepcí, které stojí v cestě setkání s osobním příběhem klienta. Spiritualitu (její definici se věnuje první kapitola) vnímají autoři šíře než pouhé náboženské prožívání. Definují ji jako složku osobnosti, která se vytváří vnímáním Posvátnosti a ve vztahu k posvátnému se rozvíjí. Spiritualitu pojímají komplexně (sedm rovin) a dynamicky a rozlišují spiritualitu jednozdrojovou a multizdrojovou, konzistentní a fragmentární, protestní a potvrzující, nebo explicitní a implicitní. Druhá kapitola se zabývá konfesijními i nekonfesijními (např. internetová poradna) způsoby pomoci. Třetí kapitola předkládá některé koncepce psychologie náboženství, které autoři považují za přínosné pro práci s klienty (teorie zralého náboženského citu G. W. Allporta a duchovního vývoje J. Fowlera a F. Osera), nebo které rezonují s jejich negeneralizujícím pojetím spirituality (W. James a W. C. Smith). Část třetí kapitoly je věnována naslouchání a konkrétním radám, jak s klienty pracovat. Čtvrtá, nejdelší kapitola, se pak zabývá různými typy duchovních prožitků a konkrétními potížemi se spiritualitou: problematika sekt, božích vnoučat, represivní mentality a sexuality, suicidia a smrti. Ačkoliv religionista může v knize narazit na teoreticky sporná místa, pro cílovou skupinu jde jistě o užitečnou příručku, která negeneralizujícím způsobem uvádí do dané problematiky. Autoři sami několikrát zdůrazňují, že po teoretické stránce jsou témata spirituality, náboženství, sekt či duchovního vývoje aj. dosud nevyjasněná. Zuzana Skotáková U N I VE R S U M 4 / XXII Karel Floss Hledání duše zítřka CDK 2012 Souborné vydání studií a přepracovaných přednášek známého katolického intelektuála a pedagoga na olomoucké Cyrilometodějské teologické fakultě se vztahuje ke třem výrazným osobnostem: dominikánovi Metoději Habáňovi, vychovateli a filozofovi Josefu Ludvíku Fischerovi a teologovi Hansi Küngovi. Svorníkem textů někdejšího aktivního účastníka seminářů v pražských Jirchářích a později hybatele každoročních katolických filozofických setkání na Sázavě je „zájem o duchovní život a nasazení v práci pro rozvoj společnosti“. Tento kritický intelektuál (v Jirchářích býval vnímán jako „bouřlivák“) sleduje myšlenkový vliv olomoucké dominikánské školy, mezinárodní kontext díla pozapomenutého českého myslitele i filozofické aspekty díla známého a kontroverzního německého teologa. Flossovy studie jsou založené na zevrubném studiu související literatury, na znalosti dobových souvislostí a – je-li to přínosem – autor neváhá doplnit osobní vzpomínky. Text doslova přetéká souvislostmi, odbočkami a podnětnými citacemi. Spíš než sevřenou analýzu nabízí čtenářům více než čtyřsetstránkovou mapu, která je provází katolickou krajinou druhé poloviny minulého století. Floss se přitom vyrovnává s podněty, které poskrovnu, ale přece jen přicházejí z filozofického i teologického světa za železnou oponou. Nejsilnější jsou právě ty pasáže, kde je text ovocem mnohaletého intelektuálního zápasu, podloženého studiem literatury, i osobního nasazení a zážitků (například vzpomínky na rozchod Künga a Ratzingera v Tübingen). Obdivuhodná je i autorova znalost široké palety souvisejících podnětů evropských myslitelů, byť některé postřehy, například ohledně Richarda Rortyho, jsou možná trochu zkratkovité a i samy odstíny barev na pomyslné paletě, tedy citovaní myslitelé, jsou svědectvím nejen o době, ale i o relativní dostupnosti pramenů. Hledání duše zítřka je bezpochyby půvabným kamínkem do nepříliš bohaté mozaiky intelektuální reflexe českého katolického myšlenkového prostředí druhé poloviny 20. století. Duše zítřka se formuje poctivou intelektuální prací dnes. Josef Beránek RECENZE Miloš Doležal Jako bychom dnes zemřít měli Radek Tichý, Martin Vávra Náboženství z jiného úhlu Nová tiskárna Pelhřimov 2012 CDK 2012 „Uprostřed vás stojí, kterého neznáte.“ Takové bylo v neděli 11. prosince 1949 téma kázání P. Josefa Toufara, během něhož se záhadně rozkýval dřevěný oltářní kříž na svatostánku v číhošťském kostele. Tato událost vedla nakonec ke knězově mučednické smrti 25. února 1950, přesně v den druhého výročí komunistického převratu. O celé záležitosti se až do protikomunistické revoluce v listopadu 1989 – se světlou výjimkou roku 1968 – nesmělo pravdivě psát. Autor rozsáhlé monografie o J. Toufarovi, vysočinský rodák Miloš Doležal (nar. 1970), pro něhož je Josef Toufar a celá oblast Arnolce, Zahrádky a dalších míst na Vysočině spjatých s Toufarovým životem zjevně součástí jeho identity, shromáždil velké množství dokumentů a v práci podrobně líčí život obětavého, nezištného, oblíbeného a církvi bezvýhradně oddaného kněze. Doležalova biografie se nevěnuje jen závěru Toufarova života, kdy proticírkevní teror nabral po události v číhošťském kostele na obrátkách. Podrobně líčí prostředí Toufarovy rodiny, jež nebylo prosycené tradičním katolickým křesťanstvím (např. otec se po první světové válce přiklonil k církvi československé), a velmi pozdní Toufarova gymnaziální studia v Havlíčkově Brodě a Chotěboři, kde Josef roku 1935 ve svých 33 (!) letech maturuje. Autor pak stručně popisuje Toufarův život v hradeckém semináři a zahájení jeho kněžské dráhy ve válečném roce 1940. Charakterizuje první náročná Toufarova léta v kněžské službě za války v Zahrádce, zmiňuje se o vzrušujících a pohnutých událostech roku 1945 (např. o lednové likvidaci partyzánů v Kobylím Dole a květnovém osvobození Zahrádky ruskými vojáky). Neobyčejně plasticky pak popisuje poválečné období v Toufarově farnosti a okolí: tragickou událost v září 1945 (usmrcení sedmi osob přestřelenými dráty elektrického vedení), upevňování moci komunistických akčních výborů, komunistické šikany před zahájením otevřené komunistické represe církve – to vše jako předehru k 11. prosinci 1949. Po Velikonocích roku 1948 je potom Toufar vypuzen ze své zahrádecké farnosti a přeložen do Číhoště. Jako napínavá detektivka se pak čte popis událostí 77 dnů od pohybu kříže až po Toufarovo poslední vydechnutí v pražském Státním sanatoriu i událostí následujících (jeho mrtvola je zahrabána na ďáblickém hřbitově, bolševická moc ve své propagandě hanobí Toufara a církev, Toufarova neteř se dozvídá o strýcově smrti až po více než čtyřech letech!, Toufarův skrovný majetek je komunisty rozkraden). Záhadně se pohybující kříž zmizí a my už se nikdy nedozvíme, proč se tehdy pohyboval... Další záhadou je datum smrti dvou Toufarových přátel kněží: proslulého opata Víta Tajovského a neméně významného prof. Karla Vrány: oba zemřeli ve výroční den pohybu číhošťského kříže – Tajovský, který záhadu na počátku roku 1950 vyšetřoval, na den přesně 50 let poté a Vrána 55 let poté! Objemná kniha je zalidněna množstvím postav a bohatě dokumentárně vybavena. Hlavní text zabírá menší polovinu, druhou tvoří velké množství fotografií, faksimile dopisů, úředních listin, rozhodnutí, výslechových protokolů; zvláště podrobně jsou zachyceny výpovědi svědků pohybu kříže a událostí souvisejících; pozoruhodné jsou i výpovědi pracovníků StB. Fotografie jsou velmi cenné i proto, že oblast Zahrádky, jak ji znal Toufar, už neexistuje (zaplavila ji Želivská přehrada). Ač v komunistických žalářích trpěly za své vyznání tisíce křesťanů, Toufarovo mučednictví a smrt dokonale reprezentují utrpení české církve za vlády komunistů u nás: nevinný kněz předobrého života je umlácen v podzemních kobkách katanem StB oddaným věci komunismu. Autor tak podává vzrušující příběh o souboji dobra a zla; odhaluje komunismus v jeho podstatě: jako učení o třídní nenávisti, prakticky realizované v Toufarově případě nejen sadisty typu Ladislava Máchy, který bezmocného Toufara trýznil přes tři týdny, ale všemi jeho nadřízenými v hierarchii komunistické moci, počínaje tzv. církevní šestkou. Kniha je zejména dnes, kdy komunisté opět zvedají hlavy, nanejvýš aktuální. Autor svou strhující monografií přispívá k hlubšímu poznání nejen vztahů české církve a komunistické moci po únoru 1948, ale i života horlivých řadových kněží u nás v první polovině 20. století, jejichž je J. Toufar výrazným představitelem. Kdo se zajímá o dějiny české církve ve 20. století, nemůže Doležalovu práci opomenout. Vladimír Petkevič Nabízený úhel pohledu je socio-religionistický, odborně široký a hutný. Čtenář nezasvěcený do tajů sociologických metod se zde o nich dozví mnoho překvapivého, někdy až na hranici vlastní schopnosti jim porozumět; a pokud to ještě neví, uvidí pod nabízeným úhlem pohledu, že nejvíce sporů a starostí zasévá do života sociologů právě hledání pracovní metody odpovídající jejich otázkám. V souladu se známým pořekadlem „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“ má pro výsledek všech snah zřejmě prvořadý význam správná formulace otázek při průzkumu veřejného mínění. Zda se tak v předkládaných studiích stalo, dovede ovšem posoudit opět jen odborník. Mnohé ze získaných výstupů potvrzují klasické poznatky týkající se pozice církve (především katolické) v naší společnosti, ale jsou tu i zjištění překvapivá – R. Tichý například dokládá, že praktikující věřící obecně přistupují s větší důvěrou než lidé nepraktikující nebo nehlásící se k žádnému vyznání nejen k lidem ve svém nejbližším okolí, ale také ke společenským institucím. Překvapivě působí bibliografie autorů sestavená takřka výlučně z českých a anglických titulů. Srozumitelnosti textů, či přesněji vzato některým tabulkám v textu, by prospělo trochu názornější vysvětlení souvislostí mezi jednotlivými proměnnými. Tabulka č. 10 (s. 100) je lépe srozumitelná s textem na předchozí straně, zatímco bez něj je zřejmě jasná znalým sociologům, ale nám nesociologům působí nemalé potíže. Kniha obsahuje i tři snadno srozumitelná intermezza. Nejsou sociologickým průzkumem v pravém slova smyslu, ale výhledem na jeho další zajímavé možnosti. Jako nejslibnější se přitom jeví hned první z nich (O čem sní katolická církev). Sny tohoto druhu se ovšem dají zkoumat jen velmi obtížně... Sociologie náboženství u nás ještě zcela neztratila šarm novosti, a protože ze své podstaty potřebuje pro plodnou činnost rozlehlejší časoprostor, nachází se u nás stále ještě v rozjezdové etapě. To, co kniha Náboženství z jiného úhlu nabízí, v nás probouzí touhu pokračovat, dovědět se toho ještě více. Petr Kolář U NIV ER S UM 4 /XXI I 47 RECENZE Ermanno Olmi Rozhovory Camera obscura 2012 Marek Starowieyski Slovník raněkřesťanské literatury Východu. Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura. Pavel Mervart 2012 Ermanno Olmi (nar. 1931) patří k významným evropským filmařům, i přesto jeho věhlas do České republiky bohužel proniká pouze velice sporadicky. Obsáhlá kniha rozhovorů s tímto celosvětově uznávaným tvůrcem tak alespoň částečně zaplňuje prázdný prostor, který zeje v kulturním přehledu zdejšího (nejen) filmového publika. Ermanno Olmi charakterizuje vlastní dílo jako „nástroj sdílení existence s filmovými diváky“ a nutno říci, že toto sdílení je různorodé, bohaté a velice podnětné. Italský filmař svojí tvorbou překlenul celou 2. polovinu 20. století a ještě ve svých 80 letech, tedy v roce 2011, přišel s celovečerním hraným filmem Vesnice z kartonů, který vypráví o postarším knězi, jenž je nucen přihlížet rušení kostela, kde dlouhá léta působil. Tématům spojeným s církví, náboženstvím i obecně duchovními či existenciálními motivy se ostatně Olmi věnuje v celé své tvorbě, dokumentární i hrané. Sám sebe nazývá „aspirantem křesťanské víry“ a z jeho tvorby je patrné, že význam křesťanství vidí především v lásce k druhému člověku, v milosrdenství a v životě nasměrovaném pro bližního. Tato rovina je silně přítomna i v Olmiho nejznámějším snímku Strom na dřeváky (1978), který byl vyznamenán Zlatou palmou v Cannes. Barvitá freska života několika rodin na italském statku v závěru 19. století je cenným uměleckým dílem nejen pro své kvality filmové a etické, ale také pro svoji přesnost etnografickou. Kniha rozhovorů je z velké části překladem interview Charlieho Owense, který je ovšem doplněn původním českým rozhovorem filmového historika Petra Slintáka. Ten svazek obohatil také velice zevrubnou studií Olmiho tvorby. Petr Slinták v závěru svého textu píše: „I ve svých osmdesáti letech pozitivně naladěný Ermanno Olmi šlape po cestě naděje. Pokračuje tak pro někoho možná v naivním, ale každopádně v hluboce odhodlaném zachraňování člověka a světa. Díky němu i v dnešní době bije srdce muže, který ctí tradice, odpovědnost a snahu problémy řešit, která by měla být Bohu libá.“ Lukáš Jirsa 48 U N I VE R S U M 4 / XXII Průkopnické dílo polského patrologa Marka Starowieyského otevírá možnosti nahlédnout do velice málo známého světa východního křesťanství. To je od svých počátků dodnes plné rozmanitých barev a tónů, jež vytvářejí uchvacující krásu a harmonii. Tento bohatý svět byl však dlouho těžko přístupný. Důvodů je více. Kdysi kvetoucí křesťanský život byl v mnoha východních zemích z důvodů dějinných a politických téměř vyhlazen. Dominantní sebevědomí řeckého a latinského křesťanstva nevěnovalo „provinčním“ záležitostem příliš velkou pozornost. Navíc se emancipační snaha provincií vymanit se z přímého vlivu Byzance projevila i v ideové oblasti a v příklonu k jiným teologickým důrazům, jež byly pochopeny jako hereze a potlačovány. A také jazyková bariéra dovolila vstup jen specialistům. Teprve v posledních letech se situace začíná měnit. Horizont se díky pilné práci odborníků a díky zájmu většího okruhu lidí o bohatství křesťanského Východu rozšiřuje. Od konce 19. století se postupně rodí nové edice textů Patrologia Syriaca, Patrologia Orientalis, Corpus Scriptorum Christianorum Orientalium, periodika věnovaná východním otázkám, četné studie a pomůcky, jako např. Clavis Patrum Graecorum a Clavis Patrum Latinorum. Neméně významné jsou i práce a edice domorodé. Objevujeme, že křesťanský Východ nejsou jen společenství vycházející z byzantské tradice, ale i z tradice arabské, arménské, etiopské, gruzínské, koptské a syrské. Každá má svá nezastupitelná specifika kulturní, teologická, spirituální. V každé z nich se rozvinuly originální podoby církevního života, mnišství a liturgie. V každé z nich se objevila řada významných vůdčích osobností, teologů a duchovních autorit. A k nim máme dnes díky Slovníku raněkřesťanské literatury Východu usnadněný přístup. Časová hranice jejich života, jen výjimečně překročená, je přelom 8. a 9. století, tedy klasické vymezení patrologie. Kromě portrétů osobností a charakteristiky jejich (literárního) odkazu nacházíme ve slovníku i systematická hesla pojednávající o jednotlivých, v podtitulu zmíněných patristických literaturách. Najdeme tu ještě několik systematických hesel: hermetická literatura, manichejské spisy, Nag Hammádí a hesla týkající se některých spisů, jako např. Diatessarón, Jidášovo evangelium, Kniha listů, Kniha stupňů, Tomášovy skutky a dalších. Původní text je obohacen o rozšíření některých hesel kartvelologických, armenologických a koptských. Odborník v oblasti arménského křesťanství H. Utidjian dopsal heslo o významné osobnosti arménského křesťanství Řehořovi z Nareku. Pedagogicky přínosné jsou přílohy. Obecná chronologie podávající komparativní přehled dějin v jednotlivých sledovaných oblastech a dějin obecných od 2. do 13. století, Seznamy biskupů (patriarchů) v hlavních církvích starověkého Východu vycházející od apoštolů vřazují do slovníku nejen linii ortodoxní, ale také linie ariánské, monofyzitské, případně i postavy vzdorokatholiků, Místopisný výkladový rejstřík přináší informace o vybraných duchovních a kulturních centrech. U většiny hesel jsou uvedeny edice a klíčová literatura. Navíc je v českém překladu připojen i přehled českých textů, pokud k danému heslu existují. Doplněna byla i nová literatura, která umožňuje další prohloubení znalostí a studia. Ocenit je nutné práci českých editorů i v případě transkripce. Transkripce jmen a názvů je ke čtenáři laskavá a přitom zůstává navýsost odborná, navazuje na již existující tradici a pro další práci může být vítanou orientací. Kvalitní grafická stránka, úhledná vazba a ilustrace jsou Mervartovu nakladatelství vlastní. Je možné se kriticky vyjádřit k nepoměru velkého zájmu o monofyzitskou otázku a malého zájmu o dědictví Nestoriovo. Vždyť tohoto dědictví se ujal právě nový patriarchát „celého Východu“ v Seleukeia-Ktésifon. Navíc nové interpretace Nestoriova odkazu a ekumenický dialog s asyrskou církví Východu dnes přinášejí inspirace pro další možné ekumenické směřování. Slovník raněkřesťanské literatury Východu je tedy branou k hlubšímu poznávání východního křesťanství, jeho dějin, teologie, spirituality. Je to užitečná pomůcka pro teology a všechny, kteří mají o toto bohatství zájem a chtějí se jím nechat inspirovat a ovlivnit. Václav Ventura RECENZE Olivier Clément Jiné slunce Můj duchovní životopis Paulínky 2012 Pokud bychom jmenovali dva nejvýznamnější evropské teology 20. století, kteří se inspirovali východokřesťanskou tradicí, potom z katolických teologů toto místo zaujímá Tomáš Špidlík a jako srovnatelný protějšek z řady pravoslavných je to bezesporu francouzský teolog Olivier Clément (1921–2009). Jestliže první je v českém prostředí díky svému původu dostatečně znám, ten druhý stále čeká na své objevení. První vlaštovky jeho díla jsou na našem knižním trhu již přítomny. Olivier Clément měl dar uchopit duchovní smysl minulosti, jasnozřivě rozlišovat přítomnost a prorocky zahlédnout budoucnost. Jiné slunce s podtitulem Můj duchovní životopis prozrazuje Clémentovu schopnost uchopit příběh vlastního života v širokých duchovních kontextech dějin vlastní rodiny, národa, evropské historie i vývoje křesťanských tradic. Způsob náhledu na vlastní život je jistě inspirovaný životopisy ruských emigrantů, především pak autobiografií Nikolaje Berďajeva, o němž Clément napsal významnou monografii. Již při čtení prvních vět Clémentových vyznání pronikají textem jeho jasnozřivé vhledy do vlastní paměti, ve které minulé zkušenosti hodnotí zpětným pohledem víry. Jde o vzpomínky zralého křesťana, který svědčí o nalezené víře a naději s otevřeností a respektem k tajemství věčného života. „Nerad mluvím o sobě. Jediné, na čem podle mě záleží, je obrácení srdce, které umožňuje budoucnost,“ konstatuje Clément již v prvních větách své duchovní autobiografie. Při pohledu do svého dětství vnímá celý komplex vlivů, které formovaly atmosféru a mentalitu tradovanou v jeho rodině a rodném kraji. S porozuměním i vědomím limitů hledí na životní postoje svých předků vyznačující se sekularizací, nepřítomností slov o Bohu, socialismem, absencí myšlenek na smrt. Především existenciální otázka smyslu života tváří v tvář osobnímu i společenskému zlu, zejména pak úzkost z vlastní smrtelnosti, jež byla v místní komunitě tabu, vnášela do jeho srdce silný neklid, který střídal úžas nad existencí života. Jeho rozpolcenost byla utišena až přijetím zvěsti o zmrtvýchvstání. Výpovědi v knize objasňují důvody Clémentova pozdějšího zaujetí ruskou kulturou a teologií. Nalezneme je v knihovně jeho otce, jenž prošel peklem zákopové války u Verdunu. Aniž by o tom mluvil, jeho otec četl Dostojevského, Tolstého a Zajceva. Přestože byla jeho rodina ateistická, v mlčení předchozích generací Clément zpětně poznával tajemnou přítomnost víry. O sestře svého otce napsal: „Byla samozřejmě ateistkou jako můj otec. Jenže v malé zásuvce, kam si dávala své nejoblíbenější věci, jsem našel výtisk Janova evangelia.“ Ve svém duchovním deníku se vyrovnává s postoji komunistů, ateistických existencialistů, psychoanalytiků, se spirituálními cestami různých náboženství, se kterými se dokázal plodně konfrontovat. Vnímal je jako etapy svého životního hledání, které se dovršilo přijetím Ježíše Krista. V jeho životní pouti lze nalézt zřetelné analogie s ruskými bohohledači, jako byl Dostojevskij, Solovjov, Bulgakov, Berďajev. Vždyť tito velikáni ruské náboženské tradice byli Clémentovými vzory – a někteří i přímými učiteli. Clément je tak západním protějškem těchto východních bohohledačů, kteří svědčí o rozmanitosti cest víry v dějinách konce 19. a celého 20. století. Konverze k pravoslaví pro Clémenta znamenala nalezení vnitřní svobody a tvořivé lásky. Poznání pravoslavné tradice mělo u něho taktéž ozdravný vliv ve vztahu ke katolictví. Postupně se zbavoval antiklerikálních předsudků vůči katolické církvi zakořeněných mezi francouzskými socialisty. Klíčovou postavou se pro něho stal konstantinopolský patriarcha Athénagoras, který mimochodem společně s papežem Pavlem VI. v závěru druhého vatikánského koncilu zrušil vzájemnou exkomunikační bulu z roku 1054. Text se čte jedním dechem. Seznamuje čtenáře s významnými ruskými emigranty, se kterými se potkal a kteří formovali jeho teologii. Často se odvolává na příběhy z Bible, které komentuje, inspirován nejen texty období patristiky, ale též aktuálním pohledem současnosti. Pokud bychom jedním slovem mohli charakterizovat osobu Oliviera Clémenta, potom bychom jistě řekli jediné: byl to muž evangelia. Jeho život z víry se stále více stával komentářem evangelia žitým v přítomnosti a dávajícím nahlédnout budoucnost. Proto je Clément tak výjimečným autorem. Nepíše totiž vlastně o sobě, píše o příběhu evangelia ve svém životě a jeho době. Karel Sládek Nakladatelství Lidové noviny vydalo v minulých dnech novou knihu Mons. prof. Tomáše Halíka „Chci, abys byl“. „V naší době zřejmě končí novověká podoba náboženství, nekončí však víra, naděje a láska,“ píše autor v anotaci ke knize. Po autorových knihách o víře a naději je hlavním tématem této knížky láska. Málokterá dvě slova znamenají pro různé lidi tak různé věci jako slova Bůh a láska. Teprve v hloubce lidské zkušenosti lásky se může znovu ukázat smysl slova Bůh, které se pro tolik lidí skrylo v temném oblaku. Nabízí nový úhel pohledu na lásku člověka k Bohu, k sobě samému, k bližním včetně nepřátel, na lásku, která je silnější než smrt. „Velkým úkolem teologie je dnes odmítnout banálního boha (kterého fundamentalismus hlásá a ateismus vyvrací) a hledat živého Boha Bible a mystiků, Boha paradoxů,“ píše Tomáš Halík. IHNED: „Tomáš Halík v nové knize Chci, abys byl opakuje své myšlenky, ale vzápětí je zpřesní a dotvoří. Navazuje na své dřívější významné dílo Vzdáleným nablízku, za něž získal cenu za nejlepší teologickou knihu Evropy za roky 2009 a 2010.“ U NIV ER S UM 4 /XXI I 49 Jan Larisch P. RUDOLF NEJEZCHLEBA zakladatel charitního díla na Ostravsku v první polovině 20. století Ostrava, 2012 V těchto dnech přichází na trh publikace věnovaná zakladateli charitního díla na Ostravsku v první polovině 20. století. Čtenáři se dostává do rukou příběh člověka – katolického kněze a středoškolského profesora –, muže církve, který v prostředí šachet a hutí průmyslového Ostravska viděl nejen budoucí inteligenci tohoto města, ale i materiální a mravní bídu. Aniž k tomu měl nějaký pokyn či příkaz shora, začal pracovat pro dobro těch nejpotřebnějších a nejopuštěnějších. Z ničeho vytvořil velké charitativně-sociální dílo. Věnoval se dětem a mládeži, staral se o staré, hladové a nemocné, dovedl si získat spolupracovníky v řadách kněží, řeholních sester i laiků, do svého díla zapojil jak světské organizace, tak církevní řeholní řády. Spolupracoval se státní správou i s obecními zastupitelstvy. Jeho dílo odolalo protikatolickým náladám doby vzniku Československé republiky a přežilo také nacistickou totalitu. V padesátých letech minulého století dílo zlikvidovali po svém nástupu k moci komunisté. Domy zabrali, řádové sestry internovali, majetek rozkradli a cíleně vymazávali z paměti lidí vzpomínku na toto mimořádné charitativní dílo i jeho zakladatele. Obsah knihy bude docela jistě pro mnohé, a zvláště pro obyvatele Ostravy, překvapením. Může nám všem, a především lidem z Ostravska, pomoci nejen nalézt naši vlastní katolickou minulost, a tedy i identitu, ale i uchopitelně doložit, jak církev pracovala v době nedávno minulé pro ty nejpotřebnější. KOMENTÁŘE Mediář Josefa Beránka L ifestylové časopisy se v této době předhánějí s tipy na vánoční dárky. Je to „milá“ pomoc, inspirace a ještě vydavatelé získají body u inzerentů. A vzhledem k tomu, že cenová hladina je nastavena podle toho, co podle průzkumů Češi hodlají vytáhnout na Vánoce z peněženky, je úspěch zaručen. Pro ty, jichž se shodou okolností, zapomněli dotázat, kolik že hodlají za vánoční dárky utratit a kolik lidí že by rádi podělili, mám také jeden tip. Nejde ani o parfémy, ani hodinky, ani o nářadí pro kutily. Rádi s rodinou procházíme výprodeje DVD na nádražích, stanicích metra a podobně. Mezi bezdomovci a studenty probíráme, co všechno někomu stálo za to ztvárnit pomocí pohyblivých obrázků. Nedávno jsme našli tři díly americké rodinné trilogie o malém Martym a jeho oblíbeném psu Kámošovi. Málokdy se najde tak napínavý film z běžného života, kde o dobrodružství je postaráno i bez stříleček a románků. Největším zázrakem je, jak říká staré úsloví, obrácení člověka. Aby se toho člověk dožil, musí ale věřit, že ten druhý se může změnit… Tyhle filmy, plné křesťanské naděje beze stopy nebeského nářečí, seženete za deset kaček. V Čechách je vydal Vapet production (www.vapet.cz). 50 U N I VE R S U M 4 / XXII M yšlenku evropské církve, kterou před nějakým časem oživil papež Jan Pavel II., si připomněli na svém výročním setkání zástupci biskupských konferencí evropských zemí sdružení v COMECE. V současné krizi si biskupové, sdružení v COMECE, jsou vědomi, že reformy, provedené v mnoha státech eurozóny, by měly být považovány za způsob, jakým si Evropa udrží svoji roli v 21. století. Oběti uložené vládami obyvatelům však nesmí jít proti sociální spravedlnosti. Biskupové také vyzývají všechny občany, aby zůstali jednotní a solidární při řešení současné krize, píše se v tiskové zprávě COMECE (www. comece.eu). V praktické rovině biskupové poukázali na roli charity, na celoevropskou modlitební iniciativu a poukázali, což je nejpodnětnější, že vzájemnou spoluprací chtějí podepřít vědomí přináležitosti k jedné evropské církvi. Rakouská biskupská konference dokonce své pravidelné zasedání uspořádala namísto pod Alpami ve stínu Quartier Européen v Bruselu. Kdyby to udělala ČBK, jistě by si vysloužila kritiku za drahou a nesmyslnou akci. Odehrává-li se však to podstatné z duchovního života ve vztazích, možná jsou podobné symbolické akce důležitější než chvíle nepohodlí a peníze utracené za letenky. J e možné patentovat lidský gen? Soud rozhodne. Tuto zprávu včetně titulku převzla řada českých internetových médií z ČTK. „Podstatou žaloby bylo to, že se firma odmítla jakkoli dělit o patent na genetické testy, které pomáhají odhalit geny spojované se zvýšeným rizikem rakoviny prsu a vaječníků. Pro ženy z rodin, v nichž se toto onemocnění vyskytlo, to znamenalo, že genetické vyšetření mohou získat jedině u společnosti Myriad,“ píše ČTK. Na tom by nebylo nic mimořádného, kdyby součástí patentů nebyly i konkrétní sekvence nukleových kyselin a jejich mutací, výrazně zvyšujících náchylnost k rakovině prsu a vaječníků. Paradoxně soudy nižších instancí opakovaně uznaly nárok na patentování prozkoumaných řetězců DNA a naopak zneplatnily patentovou ochranu způsobu porovnávání DNA v testech. Po třech letech soudních pří se teď Nejvyšší soud bude zabývat argumenty sdružení zastupujícího 150 000 genetiků a lékařů ACLU. Ti poukazují na to, že genetická výbava patří každému jednotlivému člověku a nelze ji patentovat, resp. patentovým řízením zablokovat před dalším výzkumem konkurence, ale ani před uplatněním preventivních a léčebných metod. Přitom takto patentováno je již 20 % lidského genomu! Otevírá se tak nejen otázka patentovatelnosti, jak ji staví ACLU, ale také strategický význam financování základního výzkumu z veřejných zdrojů. Nebudeme-li mít na něj prostředky dnes, může se nám stát, že zítra nebudeme schopni hradit léčbu od monopolních dodavatelů. 1$./$'$7(/679« 9<j( + 5$' 632/652 Tomáš Němeček, Pavel Rychetský Libuše Koubská, Jiří Stránský DISKRÉTNÍ ZÓNA Rozhovor s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským vedl redaktor Lidových novin Tomáš Němeček specializující se na tematiku práva a spravedlnosti. Na vzpomínání o životě před listopadem 89 navazuje vyprávění o uplynulých dvaceti letech, úvahy o demokracii a právním systému po roce 1989. Pavlu Rychetskému patří dík za to, že titulu ,,Diskrétní zóna“ se snažil poctivě dostát. Váz., 280 s., 298 Kč MŮŽEŠ-LI UDĚLAT RADOST, MUSÍŠ Název knížky rozhovorů, ve které novinářka a spisovatelka Libuše Koubská vyzpovídala spisovatele, scenáristu, dramatika, překladatele a novináře, bývalého politického vězně a pozdějšího předsedu PEN klubu a autora Zdivočelé země Jiřího Stránského, zcela odpovídá laskavé povaze pana Stránského. V knize skromně vypráví o svém životě a životních postojích, o zkušenostech z doby věznění v pracovních táborech, i své touze psát a vyjadřovat se ke společenským a kulturním otázkám. Váz., 120 s., 248 Kč ėBTPQJT$FOUSBQSPTUVEJVN EFNPLSBDJFBLVMUVSZ$%, ,POUFYUZ Ř B T P Q J T P L V M U V ż F BT Q P M F Ř O P T U J 3P[IPWPST.ùüñþõý6øôõý PKFIPOPWÏLOJ[Fv0CKFWZQP[EOÓIPƦUFOÈƻFi 3ÿòõĂĄ5ÿýòă1PMJUJDLÏQPEMPäÓEFWBUFOÈDUÏIPTUPMFUÓ 7ĖóüñĆ,üñąă5SBHJDLÈTNSU-FDIB,BD[ZƵTLÏIP BTUƻFEOÓBWâDIPEOÓ&WSPQB ,POUFYUZ "ĂĄøąĂ)õĂýñþ+BL"NFSJLB[CPIBUMB ŘBTPQJTPLVMUVżFBTQPMFŘOPTUJ 1ñĆõüÀĆñþôñ1SPƦTFUBLSP[ƦJMVKFUF 3PŘOÓL*799*** tDFOBŘÓTMB,Řt7ZEÈWÈ$FOUSVNQSPTUVEJVNEFNPLSBDJFBLVMUVSZ +ùŎį)ñþąő.PCZ%JDLSZCBKBLPTZNCPM 1ñĆõü,ÿüýñĠûñ;FNUSƦÓ[WPEZ 'ĂñþĄùőõû.ùûő1PSUSÏU+BOB1BVMB +ñóāąõă.ñĂùĄñùþ3PVBVMUo4FWFSJOJo$IBHBMM ėBTPQJTOBWB[VKFOB ŘBTPQJTZ1SPHMBTB3FWVF 1PMJUJLB 7ZDIÈ[ÓYSPŘOŞSP[TBI TUS $FOBŘÓTMB,ŘSPŘOÓ QżFEQMBUOÏ,Ř 1SPQżFEQMBUJUFMF TMFWBOBWÝFDIOZLOJIZ WZEBOÏ$%, 6LÈ[LPWÏŘÓTMP[EBSNB 1żJKÓNÈNFPCKFEOÈWLZOBOPWâSPŘOÓL ;PCTBIVƦÓTMB,POUFYUZ 3P[IPWPST.ùüñþõý6øôõý PKFIPOPWÏLOJ[Fv0CKFWZQP[EOÓIPƦUFOÈƻFi "ĂĄøąĂ)õĂýñþ+BL"NFSJLB[CPIBUMB 1ñĆõüÀĆñþôñ1SPƦTFUBLSP[ƦJMVKFUF +ùŎį)ñþąő.PCZ%JDLSZCBKBLPTZNCPM 1ñĆõü,ÿüýñĠûñ;FNUSƦÓ[WPEZ 'ĂñþĄùőõû.ùûő1PSUSÏU+BOB1BVMB +ñóāąõă.ñĂùĄñùþ3PVBVMUo4FWFSJOJo$IBHBMM 0CKFEOÈWLZ $%,7FOIVEPWB#SOP UFMFNBJMPCKFEOBWLZ!DELD[ 7ÓDFJOGPSNBDÓOBXXXDELD[ Jan Rychlík ROZDĚLENÍ ČESKOSLOVENSKA 1989 –1992 Historik J. Rychlík byl v době rozpadu Československa poradcem tehdejšího předsedy české vlády Petra Pitharta. Díky svému dlouholetému zájmu nejen o slovenskou politiku, ale obecněji o otázky národa a nacionalismu v moderních evropských dějinách spojuje podrobnou znalost složitých jednání s vhledem do podstaty česko-slovenského vztahu. Zatímco Češi považovali společný stát za de facto stát český, za naplnění představy o české nezávislosti, pro Slováky byl od samého počátku jen jednou z etap na cestě k dosažení samostatnosti. Váz., 432 s., 398 Kč H. Schmidt-Glintzer, G. A. Lehmann (eds.) DĚJINY SVĚTA 2 Starověké světy a nové říše 1200 př. Kr. až 600 po Kr. Na 1. svazek šestidílné edice nových světových dějin s podtitulem Od počátku do roku 1200 př. Kr. navazuje 2. díl, který se soustřeďuje na Středomoří a Blízký východ, a čínskou civilizaci Dálného východu. Autoři se věnují novoasyrské říši, Íránu, starověkému Izraeli, antickému Řecku. Dále sledují proměny v epoše helénismu počínaje Alexandrovým tažením, období dominance Říma a jeho boje se sousedy. Závěrečná část pak obrací pohled k Indii, Číně a dalším oblastem Dálného Východu. Váz., 480 s., 598 Kč 8ÉVC0GLGFNÅJQ 2TCJC VGNHCZ GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\ YYYKX[UGJTCFE\ 1$,'&0 8- ; <#5©.',6'0#|#&4 '5 7 8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ UMNCFjVøTDQJQNUM½ |2TCJC| VGNHCZ GOCKN FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\ 2įK|P½MWRW| X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW UNGXC PCYYYKX[UGJTCFE\ UNGXC| Dárek, který zaujme: předplatné Universa roční předplatné (4 čísla) činí 200 Kč, objednávejte na: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, e-mail: [email protected] www.facebook.com/nakladatelstvi.portal www.portal.cz Michael Hesemann Daniela Brƽhová Georg Ratzinger – Mƽj bratr papež TáŸa Fischerová – Nežít jen pro sebe Jak prožíval Georg Ratzinger jmenování svého bratra papežem? Jak vzpomíná na spoleēné dĢtství a vstup do knĢžského semináƎe? Jak se vyrovnává z naƎēení z úēasƟ v Hilterjugend? Na vše Georg otevƎenĢ odpovídá v knižním rozhovoru. váz., 288 s., 379 Kč Knižní rozhovor s kandidátkou na prezidentku R. TáŸa Fischerová vzpomíná na své dĢtství, na herecké povolání, vypráví také o své rodinĢ, pƎedstavuje své názory na spoleēnost, poliƟku a stav veƎejných vĢcí. NovĢ je rozhovor doplnĢn o událosƟ posledních deseƟ let od vydání první verze této knihy. ZdenĢk JanēaƎík Anthony de Mello Zuzana Roithová – VidĢt srdcem irá radost brož., 232 s., 349 Kč Autor se na svých cestách potkává s mnoha pƎíklady šƛastných lidí, kteƎí by z našeho evropského pohledu mĢli být spíš nešƛastní a zarmoucení. Klíēem k pochopení smyslu života je znovuobjevení jeho krásy a nesmírné hodnoty, které spoēívají v umĢní prožívat každý den i každý okamžik života naplnĢni Bohem. Jedním z vrcholných pƎíkladƽ jsou pro de Mella Buddha a Ježíš. Rozhovor se známou lékaƎkou, senátorkou, ministryní zdravotnictví a poslankyní Evropského parlamentu mapuje hlavní kƎižovatky jejího života. Na pozadí barvitého vyprávĢní o minulosƟ vyvstávají silné kontury její osobnosƟ: nezdolná vƽle a pracovitost, rozhodnost a dƽslednost pƎi jednání s lidmi, ale zároveŸ moudrost a laskavost. brož., 112 s., 209 Kč váz., 264 s., 335 Kč Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno universum_2012.indd 1 EĂĚĞǀĂŶŐĞůŝĞŵ ƉŽĚůĞDĂƌŬĂ ϰϳϮƐƚƌ͕͘ϰϵϱ͕Ͳ<ē 12.11.2012 15:46:59 EĂĚĞǀĂŶŐĞůŝĞŵ ƉŽĚůĞDĂƚŽƵƓĞ ϲϯϮƐƚƌ͕͘ϱϵϱ͕Ͳ<ē EĂĚĞǀĂŶŐĞůŝĞŵ ƉŽĚůĞ>ƵŬĄƓĞ ϴϰϴƐƚƌ͕͘ϳϴϵ͕Ͳ<ē <ŽŶĞĐēĂƐƵ >ĞĐƟŽĚŝǀŝŶĂ ŶĂĚWƌǀŶşŵůŝƐƚĞŵ ^ŽůƵŸĂŶƽŵ ϭϳϲƐƚƌ͕͘ϭϵϵ͕Ͳ<ē ^ǀŽďŽĚĂ ŽǎşĐŚĚĢơ >ĞĐƟŽĚŝǀŝŶĂŶĂĚ >ŝƐƚĞŵ'ĂůĂƛĂŶƽŵ ;ƉƎŝƉƌĂǀƵũĞƐĞͿ ^ƉŽůĞŚůŝǀljǀljŬůĂĚďŝďůŝĐŬĠŚŽƚĞdžƚƵĂůĄƐŬLJƉůŶĄƐƌĚĞēŶŽƐƚŽƐůŽǀşũĂŬƚŽŚŽ͕ŬŽŵƵƵǎďŝďůŝĐŬljƚĞdžƚŶĞŶşĐŝnjş͕ƚĂŬƚŽŚŽ͕ŬĚŽƐĞĚŽŶĢũ njĂēƚĞƉŽƉƌǀĠ͘ƵƚŽƌ͕^ŝůǀĂŶŽ&ĂƵƐƟ͕ĂďƐŽůǀŽǀĂůĮůŽnjŽĮĐŬŽͲƚĞŽůŽŐŝĐŬĠƐƚƵĚŝƵŵŶĂƵŶŝǀĞƌnjŝƚĢǀDƺŶƐƚĞƌƵ͕ŬƚĞƌĠƵŬŽŶēŝůĚŽŬƚŽƌĄͲ ƚĞŵŶĂƚĠŵĂĨĞŶŽŵĞŶŽůŽŐŝĞũĂnjLJŬĂ͘EĄƐůĞĚŶĢƉƎĞĚŶĄƓĞůƚĞŽůŽŐŝŝ͘sƐŽƵēĂƐŶĠĚŽďĢũĞƐƉŽůĞēŶĢƐĞƐǀljŵŝƐƉŽůƵďƌĂƚƌLJnjdŽǀĂƌLJƓͲ ƐƚǀĂ:ĞǎşƓŽǀĂĂŶĢŬŽůŝŬĂƌŽĚŝŶĂŵŝēůĞŶĞŵƐƉŽůĞēĞŶƐƚǀş͕ŬƚĞƌĠƵƐŝůƵũĞŽĚƽƐůĞĚŶljǎŝǀŽƚƉŽĚůĞŽǎşŚŽƐůŽǀĂĂƐƚĄǀĄƐĞƚĂŬŽŚŶŝƐŬĞŵ ĂƵƚĞŶƟĐŬĠĞǀĂŶŐĞůŝnjĂĐĞ͘
