Portfolio / Marta Fišerová

Portfolio / Marta Fišerová
Curriculum vitae
MARTA FIŠEROVÁ
MgA.
3.3.1987 v Třebíči, ČR
675 60, Myslibořice 179
+420 608 614 597
www.martafiserova.com
[email protected]
Studia:
2011-2013
Fakulta výtvarných umění, VUT, Brno
Ateliér Malba II
(MgA. Luděk Rathouský, MgA. Jiří Franta)
2007-2011
Fakulta výtvarných umění, VUT, Brno
Ateliér konceptuálních tendencí, Environment
(doc. Vladimír Merta, doc.Marian Palla)
2003-2007
Střední škola umění a designu, Brno
Propagační výtvarnictví - Výstavnictví
(doc. Jiří Sobotka)
Studijní pobyty / stipendia:
2014
Internationa Summer Academy of Fine Arts, Salzburg, Rakousko
2012
Universidad de Buenos Aires, Facultad de Filosofía y Letras, Buenos Aires, Argentina
2010
Uniwersytet Artystyczny w Poznaniu, Ateliér experimentální kresby
(prof. Jaroslaw Kozlowski), Ateliér malby (dr. Dominik Lejman ad.), Polsko
2009
Universidade de Aveiro, Ateliér volného umění (MgA. Paulo Bernardino), Portugalsko
Vybrané samostatné výstavy:
2014
Těžké lehkosti, Galerie mladých, Brno
2014
Nový význam steré otázky, Galerie Síň, Telč
2014
It's easy to forget about machine II., Gelerie Půda, Jihlava
2012
Sweet Immortality, NODCafé, Praha
2009
PORT/PORT, Galerie v rohu, Vyškov
Vybrané skupinové výstavy:
2014
REkonstrukce, Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem
2014
Cena kritiky za mladou malbu 2014, Palác Adria, Praha
2013
Diplomanti FaVU 2013, Dům pánů z Kunštátu Domu umění města Brna
2012
Umělecké tržiště, Prádelna Bohnice, Praha
2012
Bird Box, Artwall:link, Praha
2012
Odjinud, Armaturka, Ústí nad Labem
2012
Ornament, Galerie Dasein, Brno
2011
Co jsi dělal/a o prázdninách?, Ars, Brno
2011
Otevřené muzeum Horní Maršov
2011
Dokumentace, Městské divadlo, Brno
2010
Velká Bíteš v roce 3000, Muzeum Velká Bíteš
2009
EXP 0809, Museu Sta Joana Princesa, Aveiro, PT
2008
Diapozitiv v éře domácích médií, Školská 28, Praha
2008
Prošlá lhůta, Galerie starý pivovar, Brno
Ocenění:
2014
2013
2013
2011
Další:
2013
2013
2011
2010
Cena kritiky za mladou malbu, 2. místo
Nominace - StartPoint Prize
Cena děkana FaVU VUT, Brno
Cena děkana FaVU VUT, Brno
Mezi tvorbou a výrobou. Proměny umělecké práce,
4. výroční konference teorie umění, Vědecko-výzkumné pracoviště
AVU v Praze;
Pecha Kucha Night No.10 – La Renaissance Rurale, Dům umění, Brno
Anymouse performance festival XII., Ostrava
BEST Summer Course, The City of The Future
– A Sustainable Approach, Almada, PT
Orlí hnízdo
2014; instalace, video 2:13
Video, spolu s instalací, vzniklo a bylo vystaveno
na Summer Academy v Salzburgu.
Instalace reaguje na informaci o nebývalé popularitě
místa zveného Orlí hnízdo - Hitlerova horská chata na
jednom z vrcholků Alp, pouhých 30 km od Salzburgu.
Video je záznamem z Google maps - fotografické
prohlídky. Google využívá dostupné fotografie
uploadované uživateli z jejich výletu. Záznam této
virtuální prohlídky je promítán na stůl v místě, kde je
z druhé strany jasně viditelná svastika. Za projekcí je
otevřené okno s výhledem na Alpy.
Těžké lehkosti
2014; instalace banner 8x5m, Galerie mladých
Andromeda, Galaxie v mlhovině Andromedy
nebo M31 - její obraz nebyl vystaven proto,
aby byl galaxií, ale jako zástupný znak.
Ve své podstatě se na obraze pohybujeme
jako na obřím monitoru - jako ikony.
Je to procházka po klasickém pozadí přístrojů
Apple. Ke galaxii už má obraz ale daleko.
Byl barevně upraven, některé hvězdy
z estetických důvodů zmizely. Tato plocha je
mi znakem, že jsem - jako každý den vstoupila do “nereálného” světa.
Světa, který proměnil náš pracovní
i soukromý život a změnil způsoby mezilidské
komunikace. Svět virtuální nás pohlcuje
a vtahuje na mnoho hodin. V této práci jsem
se rozhodla situaci otočit. Vytáhnout z něj něco
tak charakteristického a realitě nepodobného
a naplnit nehmatatelná data matérií.
Pro kompletnost celého procesu bylo třeba
upravený obraz vrátit zpět tam, odkud vzešel.
Uzavřít cestu mezi virtualitou a realitou.
Na stěně je kód. Ten je klíčem k napojení se
na smyčku. K napojení se na stránku s oknem
Spreecast (sociální síť, která umožňuje
streemování). Na videu běží dění v galerii.
Galaxie se dostává zpět do svého prostředí
a s ní i nové ikonky na ploše - divák pod okem
lokálního Big Brothera - opět pozorován.
Není divák schopn přečíst QR kód?
Nevadí. Já taky ne. Bylo to naše rozhodnutí.
Projevuje se sociální vrstvení - nezajímají nás
nové technologie, máme k nim odpor nebo
na ně jednoduše nemáme peníze? Ovšem
o druhé vrstvě se dozvíme - jako o mýtu. A ta
představa může být lepší, větší a barevnější
než zobrazené. Není to tak i se spoustou
informací z našeho reáného světa?
Verifikujeme vždy vše, co k nám přichází?
It’s easy to forget about a machine
Concetto Spaziale, Attesa
2013; liner na plátně, 125x105cm
It’s easy to forget about a machine je komentářem skutečnosti, že dnes velkou část
našeho světa vnímáme skrze nepříliš kvalitní obsah našich internetových prohlížečů.
Obrazy Concetto Spaziale, Attesa (ale i ostatní ze série - Krajkářka 2010;
Černý obdelník, modrý trojúhelník 2014)jsou reprodukcemi známých děl ve špatné
digitální kvalitě.
Obraz a číselné hodnoty jeho barev přepisuji na plátno v modelu RGB. Barevný
model RGB je aditivní způsob míchání barev (míchání vyzařovaného světla), který
se užívá u monitorů a projektorů. Plátno se stává obrazovkou a obraz staví na hranici
mezi sféru analogových a digitálních forem. Při přepisu kódu, dnes jasně
odkazujícímu k digitálnímu světu, se paradoxně zjevil negativní obraz, který nás
ještě více připoutá k myšlence na starý svět klasických postupů.
Dalším determinantem celé práce je klíč pro výběr děl k přepisu. Stala se jím síla
soustředěná do jednoho bodu. Krajkářka paličkuje svoji krajku, Fontána prořezává
napnuté plátno a stejně tak i já uplatňuji stejný postup - sleduji hrot tužky a v
absolutní koncentraci, klidu ji vedu k bezchybnému opisu číslic. Jdu tak proti
rychlosti zdigitalizovaného světa, kde k zhmotnění obrazu nebo informace je
potřebný pouze zlomek vteřiny.
It’s easy to forget about a machine II.
/O libosti práce. Práce a pracovní postup./
Vše má svůj počátek v obrazu Krajkářka od Vermeera
van Delfta. „Tento drobný obraz (24x21 cm) pracující mladé
ženy je tolik působivý proto, že konvenuje dojmu dokonalého
štěstí, které lidé pociťují, když jsou – stejně jako krajkářka –
zcela ponořeni do zajímavé činnosti.“1 V roce 2010 mi obraz
Vermeerovy Krajkářky posloužil jako podklad pro reprodukci
(„nějakého“) klasického díla mou novou vykonstruovanou
cestou. Měl se stát – a také se stal – jedním ze série
komentářů skutečnosti, že dnes velkou část našeho světa
vnímáme skrze nepříliš kvalitní obsah našich internetových
prohlížečů. Místo do galerií a knih často nahlížíme do
vyhledaných obrázků a nabýváme pocitu, že díla slavných
umělců dobře známe. Bohužel, je to jen klam. Známá nám
připadá kompozice nebo tvar objektů, ale co fyzické setkání
s rozměry díla nebo barvou? Obraz krajkářky je reprodukcí ve
špatné digitální kvalitě. Číselné hodnoty barev této datově
nekvalitní reprodukce přepisuji na plátno v modelu RGB.
Barevný model RGB (vyzařované světlo) se používá u monitorů
a projektorů. Plátno se tedy stává obrazovkou a obraz staví
na hranici mezi sféru analogových a digitálních forem. Stejně
tak, jak krajkářka paličkuje svoji krajku, i já uplatňuji podobný
postup – sleduji hrot tužky a v absolutní koncentraci, klidu
ji vedu k bezchybnému opisu číslic.
V poslední větě celého konceptu je podstatný moment, který
podnítil vznik vystavovaných děl. Je to ta úmorná práce
s vypisováním číslic. Proč je mi tak důležitá, proč se mi stala
návykovou a je mi při ní tak dobře? Pro svoje okolí působím
sebe-trýznitelským dojmem (až 12 znaků v centimetru
čtverečním 5-8 hodin denně).
Odpovědi dostávám v několika útržcích textu od Petera
Dormera, který s trochu lítostivým porozuměním osvětluje
zapálení každého řemeslníka: „Formulky a opakování jsou
jádrem mnoha řemeslnických postupů.“ „…mysl i tělo jsou
zcela ponořeny do pracovního postupu.“ A směrem
k Vermeerově Krajkářce (a i ke mně): „…práce ji pohlcuje.
Zcela se ztotožňuje se svou činností, jako by byla v extázi,
která ji odvádí z tohoto světa a možná i od ní samotné. Má
výraz zaujatého klidu, nerušeného obavami či pochybnostmi.“2
Celá výstava je o práci. O řezání, přesném lepení, broušení,
tmelení a zase broušení. Následných nekonečných vrstvách
laku a to vše pro 8 nalezených slidů, které nejsou zas tak
důležité – krom toho, že podvratně odvedou divákovu
pozornost od zmiňované lopotné práce. Je to výstava
o sesazení rámu proto, aby byl sesazen, aby na něj bylo
napnuto plátno jen pro napnuté plátno a to vše pro jistotu
20 krát. Rámy jsou pak opřeny o sebe – jednoduše,
aby nepřekážely – jsou pro skladování kompaktnější a doslova
čekají na své použití – ready to use – ke kterému jen stěží
dojde. Spolu vytvářejí monolit – prostorové dílo,
jež se paradoxně stává pomníkem všem malířům, pro které je
napínání plátna nutným (zlem); procesem, kterým je třeba
projít, než se začne tvořit.
Animace je abstrahovaný postup práce. Návod, jak napnout
plátno, bez slova vysvětlení, připomíná spíše soupis tanečních
figur, tančených do čtverce. Z nechtěné činnosti – jakou
napínání plátna, které vzápětí bude sloužit pro zhmotnění
umělcovy představy, může představovat – se stává svébytné
umělecké dílo.
Na úvod výstavy se potkáme s Krajkářkou, odrazovým
můstkem celé úvahy, která se stala jen jedním z listů
pracovního postupu. Postupu uplatněného pro sérii obrazů
It’s easy to forget about a machine I., konkrétně v díle
Krajkářka (2010, liner na plátně, 125x105cm), který je stále
přítomný v každé jednotlivé práci, i v jejich celku. Je jako
genetický kód, který nelze odpárat, ale v rámci výstavy na něj
nelze ani ukázat prstem. Je tu, ale je hádankou, znejisťujícím
prvkem.
Vedlejším produktem této malé oslavy kultu práce je i fakt,
že v dnešní umělecké práci je řemeslné činnosti asi tolik co by
za nehet vešlo. A troufám si říci, že často je i tato špetka na
obtíž. Nelichotivá (ani pro jednu stranu), nicméně zdá se mi,
že pravdivá, slova Toma Stopparda říkají: „Talent bez
obrazotvornosti nám poskytuje mnoho užitečných věcí, třeba
proutěné košíky. Imaginace bez talentu nám dává moderní
umění.“3 Díváme se tedy na proutěné košíky?
1Peter DORMER, Ideální svět Vermeerovy Krajkářky
2Tamtéž.
3Tom STOPPARD, Artist Descending a Staircase
It’s easy to forget about a machine II.
/O libosti práce. Práce a pracovní postup./
2014; 6 světelných objektů,
20 napnutých pláten,
3 tisky, animace 2:09
instalace v Galerii Půda, Jihlava
S motivací tvořit (navrhovat a vzápětí vyrábět)
práce pro práci.
Nový význam staré otázky
2014; obraz: It’s easy to forget about machine
- Černý obdelník, modrý trojúhelník (liner na plátně, 125x105cm),
animace: Kazimir Malevich 00:43, 8 fotografií 24x18 cm, fotogram 12x9 cm,
3 skla 30x21 cm, 5 azulejos 15x15cm, červený míček
instalace v Galerii Síň, Telč
Ke třem tradičním rozměrům výtvarného umění – výška, šířka a hloubka – futurismus
přidal čtvrtý – čas. Malevičovým přínosem je odhalení nové dimenze – dimenze
ekonomičnosti. Chápe ji jako základní energii, která se projevuje jak v utilitárních věcech,
tak i v esteticky a konstrukčně “samostatných“ – nezávislých novotvarech výtvarných forem,
objektů, ploch a linií. Podstata tohoto pátého rozměru je v geometrické elementarizaci
výstavbových prvků na jednoduché tvary.1
Nicméně tak, jak umělecký svět absolutně vyprázdnil tento zdroj myšlenek, svět
technologický se jej zmocnil z jiného úhlu. Radikálně, mechanicky rozbíjí každý nabídnutý
obraz na nejzákladnější formu (čtverec) čisté barvy a následně tvary opět složí do obrazu.
“Oko nevidí věci, ale obrazy věcí, které znamenají jiné věci.”2 Co by Malevič pověděl na to,
že dnes se většina obrazů skutečnosti skládá ze čtverců? Došlo k absolutnímu naplnění vize
o tom, aby obrazové prostředky – barva a forma – převládly nad zobrazením viditelného
světa jevů s absolutním dopadem. Barva a forma byly zotročeny a slouží jako prostředek
zobrazení viditelného.
Digitální svět způsobil fúzi. Fúzi a rotaci Malevičových myšlenek. Malevič je čtverec.
Animace je otázkou. Co by si o našem, obrazem zahlceném, světě ze čtverců
pomyslel? Maleviče zná málokdo podle tváře, ale všichni jej znají podle čtverce. Dejte malíři
jednoslovnou hádanku: “Čtverec?” Bez mrknutí oka na Vás vybafne: “Malevič.”
Napište do internetového vyhledávače Malevič. Dostanete tisíce obrazů různé kvality
a různé barvy. Paradoxem je, že zobrazené elementární tvary jsou rozbity na nekonečně
mnoho dalších prvků čisté barvy. Na plátně chci tuto nepravost odčinit ruční prací.
Ornamentální kachle se přizpůsobují myšlence čistoty, i když prolínání je stále znát. Nelze
jej skrýt. Podobně i černé sklo projevuje známky defektu, fúzi nelze zadržet. Reálný svět
pohlcuje svět čisté formy a reálný svět je destruován světem digitálním.
1 Kazimir MALEVIČ, O nepredmetnom svete, Tatran, 1968
2 Italo CALVINO, Neviditelná města, Odeon, 1986
The Wonderful World With IKEA je reakcí na všudypřítomné
předměty zakoupené v IKEA. IKEA je fenomén, stejně jako
mnoho dalších podobných fenoménů. Obklopují, utvářejí
a pozměňují tváře prostředí, ve kterých žijeme. Dopad takového
fenoménu se dá generalizovat. Úkolem práce je pobídnout
k jinému pohledu na předměty, které jsou spjaty s každodenní
realitou našich životů. Na běžné malé věci, které používáme,
nevíme odkud pocházejí a co jejich konzumací deklarujeme.
Témat k úvahám nám náš svět a způsob života poskytuje
nekonečné množství.
Původem skandinávský, dnes mezinárodní, koncern IKEA
prodává nábytek pro domácnost i kancelář za nevídaně nízké
ceny v legendárních plochých baleních. Žluto-modré švédské
národní barvy, masové kuličky a nesrozumitelné názvy pro vše,
se ukotvily v hlavách lidí západního světa jako snadno
dekódovatelné hieroglyfy. Ne vždy snadné dobývání si pevného
místa na trhu vytvořilo nejen lehce bombastickou historii, ale i
spousty drobných až mýtických příběhů opřádajících společnost.
Společnost, která pozvedla úroveň našeho bydlení
a „estetizovala“ mnoho domácností. Ovšem i společnost, která
unifikovala naše domácnosti natolik, že není zas tak složité
narazit na stejnou výbavu hned v několika domácnostech
najednou. Prodejce, jehož zboží a přístupy názorově rozdělily
společnost na absolutní odpůrce a absolutní nadšence.
Práce se skládá ze tří objektů, dvou volně stojících a jednoho
zavěšeného na zdi, pravoúhlých tvarů. Objekty jsou vyvedeny
v černé barvě a vysokém lesku. Ve svém nitru uchovávají svůj
vzor, který nyní tvoří skelet celého objektu. Vzorem jsou
nejoblíbenější kusy IKEA nábytku, které udaly rozměry svým
černým schránkám. Objekty je možné rozdělit – na skelet
a vnější obal.
Někdo by snad mohl přijmout objekty jako jednoznačně
minimalistické. Ovšem opak je pravdou! Mluví-li Carl Andre,
klasik minimalismu, o své práci jako ateistické, protože nemá
žádnou transcendentní formu a žádné spirituální a intelektuální
rysy, jako o materialistické, neboť nepředpokládá nic jiného
než svůj materiál a je vytvořena bez toho, aby předstírala jiné
materiál a jako o komunistické, protože její forma je přístupná
všem lidem stejně. Já o své práci mluvím jako o transcendentální,
protože obsahuje, ve své formě skryté, obsahy spojené
s takovým náboženstvím jako jen IKEA může být. Skrývá to,
co pro mnoho lidí znamená mnoho významů. Materiál, který
první pohled ohodnotí jako luxusní je jen a pouze klam.
Dřevovláknité desky (nejchudší materiál) s dobře vypadající
fasádou – dobře vypadající design, špatný materiál.
K poslednímu se snad netřeba vyjadřovat. Ne každý je schopen
(naslouchat) posoudit a vyhodnotit koncept. Ne každého
se problém IKEA týká, ne každý ho vnímá jako pronásledování
korporací. Nemusí být vždy jednoznačně „problém“.
Důležitým momentem celého projektu je proměna statusu.
Vytvoření unikátního „sarkofágu“ pro objekt masové produkce
– jeden z mnoha globálně produkovaných objektů se stane
součástí unikátního, autentického předmětu a autorského
záměru. Transformace jednoho ze série masové produkce do
skeletu uměleckého objektu. Předmět masové produkce udává
rozměr unikátnímu objektu – řídí proces. A konečně při tvorbě
svého unikátního obalu se předmět masové produkce poprvé
přibližuje lidskému měřítku: jeden kus nábytku versus jeden
truhlář.
Práce jako taková prozkoumává několik protichůdných oblastí:
kontrast mezi sériovou a originální výrobou, prací a výstavou,
výrobou a tvorbou, intuicí a ratiem, historií a současností.
Nyní projděme vrstevnatou atmosférou práce až k jejímu
povrchu. Vidím tři sokly, na které ještě nebyly postaveny objekty.
Prázdno v galerii známe, stejně tak moment, kdy se sokl
dostane do středu zájmu. Sokl pohltil objekt na něm stojící.
To byla jedna z trajektorií myšlenek provázející tvorbu těchto
objektů. Pozbýt se vizálu. Pohřbít zkoumané, uzavřít vše do
černé skříňky. Informace odhalí ten, kterého se týkají.
Ve sféře „investigativního“ přístupu, který nechce být
investigativní, tak jak jej známe od reportérů. Při tvorbě bylo
třeba podobného postupu, ale ne formy. Formu má vlastní.
Práce nechce polopaticky vysvětlovat/objasňovat. Chce
informace obsahovat.
Ve sféře nejblíže povrchu se nachází prostor hrající si s intuicí
pozorovatele. Je nám podsunuto několik indicií: jméno,
rozmístění a rozměr. Pak už se objekty uzamknou do sebe
a další výpověď nevydají (museli bychom černou skříňku
odemknout). Hermetické jádro, které vydá výpověď pomocí
podvědomé, nevštípené a snad i nechtěně získané zkušenosti.
Intuitivní prvky, které udávají hlavní a důležitý, ač nejasný,
vjem daleko od rozumu. Tento vjem, pokud je bystrým
pozorovatelem alespoň z části dekódován, pak raketově obrátí
jeho úvahy k otázkám korporátních struktur, globalizovanému
světu, unifikaci předmětu. Dalšími úvahami se dostáváme
v tautologické smyčce na počátek.
Práci je vlastní i pár mystifikačních rysů, které ale hrají svoji
roli, ne však hlavní: Zrcadlení – objekt je tak „maskován“
odrazy okolí – stává se „transparentním“, tak jako by měli
působit jeho vzory v našich domácnostech. Dále mimovolně
stojící myšlenka na text Nevinná ruka Wolfganga Ulricha
a částečně myšlenka na institucionální kritiku tvořící první
vrstvu atmosféry.
Vyhnout se Ikeanismu, navodit atmosféru výstavy. I tak je
možné k objektům přistupovat. Jako autor se tomuto přístupu
nebráním. Výsledné řešení může být bráno jako parodie
obojího. IKEA uzavřená v neprůhledném černém „sarkofágu“,
„ideální“ objekt hrající si na to co není. Ovšem přijměte tuto
variantu jako první, zlehčující a nezapomeňte se podívat i do
vrstev dalších.
The Wonderful World With IKEA
2013; IKEA nábytek, mdf desky, lak;
zleva: STRÖMBY 77x57x7cm,
LACK 50x60x60cm,
BILLY 207x85x33cm
(diplomová práce)
Reproduction - Plavání
2011; tisk na banner, 120x90cm
(bakalářská práce)
Výchozím bodem pro projekt
Reproduction jsou mé předchozí
práce, které byly „uvězněny“
ve své digitální podobě
– nikdy nevytištěné digitální
fotografie, videa, dokumentace
instalací, akcí – projekty,
které dnes už fakticky neexistují
a zbyla po nich pouze jejich
digitální duše. Tu jsem promítala
na stěnu nebo monitor počítače
a ofotografovala analogovou cestou.
V analogovém black boxu proběhl
první a nejzásadnější proces
resuscitace, jednoduše kouzlo,
které udává výsledný
charakter. Negativy putovaly znovu
do počítače a odtud do tiskárny,
kde byly obrazy konečně naplněny
matérií. Touto tautologickou
hrou duše dostaly nová
těla, novou image. Staly se znovu
živé. Prezentovaná fotografie
je jednou ze série osmi obrazů.
Ostrava-Riga (Zdvojení)
2011; ve spolupráci s Martinou Kocmanovou,
virtuální performance,
Anymouse festival
Na jaře roku 2011 jsem byla pozvána na
performance festival v Ostravě. Nejsem performer
a performance dělat nechci. Nicméně jsem
nabídku přijala a tím využila jedinečnou možnost
zdvojit se - udělat skutečnou performance!
Mohla jsem zrealizovat více věcí v jednom
okamžiku, což bylo moje přání už nějakou dobu
a teď byla dobrá příležitost pro realizaci takové
akce. Zeptala jsem se Martiny Kocmanové, která
je mi více méně podobná, jestli se chce na
nějakou dobu stát Martou Fišerovou. Souhlasila.
Dala jsem jí svůj občanský průkaz a poslala ji do
Ostravy hrát roli Marty. Její jediný úkol, kromě
vydávání se za Martu bylo, aby poslední den
festivalu sepsala velmi podrobný deník doplněný
fotografiemi. V ten samý moment kdy Martina
odcestovala do Ostravy, jsem já Marta2 nasedla
do letadla a odletěla do Rigy a v ten samý den
jsem sepsala stejně podrobný deník svých aktivit
i s fotografiemi. Ona nikdy nebyla v Ostravě, já
jsem nikdy nebyla v Rize – naše poznámky byly
značně turisticky objevitelské. Ve stejný okamžik
jsme se posadily před naše počítače a začaly
chronologicky a střídavě psát naše
poznámky na můj facebookový profil. Hodinu po
hodině, minutu po minutě mezi Ostravou
a Rigou. Takto jsme brzy zaplnily celé viditelné
pole poznámkami Marty Fišerové.
Záznam celé performance byl dohledatelný na
Facebooku okolo hodiny. Poté nenávratně zmizel
v černé díře internetu. Dnes by celá tato akce
byla o mnoho snazší a reálnější (mohla by se na
Facebooku odehrávat v reálném čase) a to díky
chytrým telefonům a všudypřítomnému
internetu. Tehdy to možné ještě nebylo.
Velká Bíteš Subway Route Map
2010; tisk, 135x90cm,
Muzeum Velká Bíteš
Velká Bíteš Subway Route Map vznikla pro
kolektivní výstavu s názvem “Velká Bíteš
v roce 3000“, jejíž účastníci měli představit
svoji vizi Velké Bíteše za bezmála tisíc let.
Vytvořila jsem systém metra pro
Velkou Bíteš – ve skutečnosti malého
městečka na Vysočině, které je na mapě
vyznačeno ve středu zelenou barvou. Celý
vizuální systém je totožný s vizuální
podobou tokijské metro mapy. Počet
a barvy linek jsou stejné. Rozloha tokijského
metra zobrazená na japonské mapě je
přenesena na českou krajinu a pokrývá
široké okolí Velké Bíteše. Jména stanic
odpovídají názvům vesnic ležících v daných
lokalitách okolo roku 2010. Japonský překlad
jmen ukazuje na potřebu dvojjazyčného
zobrazení, které je nutné pro přistěhovalce
z Dálného východu. Modré pole
– s legendou – označuje moře, které se
objevilo po změnách klimatu a roztání
ledovců. Do českých zemí dosáhlo pouze
ze strany Jihomoravské pánve. Můžeme
zaznamenat, že český jazyk taktéž dostál
změn – diakritická znaménka zmizela
až na typické Ř.
Plakát
2009;
2000 A5 plakátů vylepených v různých městech ČR
Akce Plakát spočívala ve výlepu 2000 A5 plakátů
s mým velmi zjednodušeným životopisem
a přáním na konci: “Jsem tu a chci, abyste o mě
věděli”. Text plakátu měl být natolik jednoduchý,
aby kdokoli porozuměl obsahu jeho zdělení. Mimo
jeho výlepu jsem tuto zprávu distribuovala pomocí
sítě Facebooku, Youtube a tištěnou formu jsem
vyslala do různých institucí.