O kříšení mrtvých

Blahoslavův dům, 23. 9. 2012, sh
„O KŘÍSENÍ MRTVÝCH“
čtení Písma sv.: 1 Kr 17, 17-24 písně: ž 23, 162, 196, 632, 649 text kázání: L 7, 11-17
Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí.
Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla
vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“
Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“
Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali
Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a “Bůh navštívil svůj lid.“ A tato zvěst se o něm
rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.
Sestry a bratří, milí přátelé, mám to štěstí, že učím mladé lidi na střední zdravotnické škole. Pokud
teď dumáte nad tím, co mohu u všech všudy já učit budoucí ošetřovatelky a zdravotnické asistenty,
ujišťuji vás, že obvazové techniky ani pediatrie to nejsou. Předmět, ve kterém se do třídních knih
podepisuji jako vyučující, se jmenuje základy křesťanství. Nejsem si jistá, jestli i tak nejsem spíš
kozel zahradníkem než co jiného, ale to teď nechme stranou. Mluvím o štěstí, že mohu učit. Zcela
vážně. A to i přesto, že studenti a studentky dovedou být pořádná kvítka, někdy jsou hubatí, někdy
se jim nechce pracovat a někdy ostentativně pospávají. Často se ale stane, že se mě na něco ptají. I
těmi dotazy mi dovedou zatopit, ne že ne, ale zajímá je spousta věcí, které souvisejí s vírou, s
chozením do kostela nebo s farářskou živností. A ty otázky, co mi kladou, mě nutí dost rychle a
zároveň srozumitelně formulovat, co věřím, co dělám, eventuálně, jaký to má důvod a smysl. To je
dobré. To je potřeba.
Během prvních dvou hodin padl v každé třídě dotaz, zda Boží existenci můžu nějak dokázat a jak je
možné, existuje-li Bůh, že umírají malé děti. Většinou by je prý přesvědčil nějaký zázrak. Pokud by
ho ovšem na vlastní oči viděli. Ty dnešní dva biblické oddíly, jeden ze Starého a druhý z Nového
zákona, mluví oba o zázraku, dokonce o zázraku, který se tématu smrti, navíc smrti dítěte, dotýká.
Moje studenty by nejspíš nepřesvědčily, protože Bible se jim nezdá být dost důvěryhodným
zdrojem. Ale protože jsme v kostele a ne ve třídě, zamysleme se nad nimi!
Oba mají leccos společného. Za prvé, vystupují v nich matky-vdovy. Ačkoliv to skoro jistě víte,
neodpustím si poznámku, že vdovy byly ve starověké společnosti poměrně slabé články. Žena, která
neměla manžela, který by ji ochraňoval, byla vůči okolí dost bezbranná. Za druhé: v obou příbězích
ty ovdovělé matky potká neštěstí – jejich syn zemře. I k tomu krátká poznámka: kromě obrovského
smutku, který prožívá rodič, jemuž zemřelo dítě, mají ty vdovy z 1. knihy královské a z Lukášova
evangelia na bedrech ještě jedno břímě – kdo se o ně postará ve stáří, když už teď nemají ani ty
syny. Kromě bolesti rodičovské ještě existenční starosti. A za třetí: obě vdovy prožijí zázrak a jejich
synové obživnou, jsou vráceni do života, vráceni do milujících mateřských náručí. Příběhy jsou dva,
ale jsou si dost podobné. Šlo by z nich při troše snahy zkratkovitě dovodit, že kdo se modlí (je
slušný, platí daně a chodí do kostela), tomu Pán Bůh pomůže. A šlo by je použít jako hůl na ty, kdo
ve stejné situaci víru v Boha neměli a tudíž se zázraku nedočkali. Takhle se to přece s Biblí někdy v
křesťanských kruzích dělává. Jenže ty příběhy jsou podle mě o něčem docela jiném než o
poslušných a hodných ženách, které byly odměněny za příkladný život či za jiné zásluhy. Vždyť ta
první vdova Elijášovi dokonce nadávala! A o té druhé nevíme už vůbec nic, krom toho, že nad
synovou smrtí truchlila! Nene, ten svatouškovstvím zavánějící výklad mi přijde arogantní, bezcitný a
hlavně mylný. Dnešní dva příběhy vnímám jinak. Čtu je jako svědectví o Božím slitování a
milosrdenství, které si ale podmínky neklade.
V Lukášově vyprávění se setkáváme s Ježíšem poté, co uzdravil otroka jistého setníka, tentokrát ve
městě Naim, kde spolu s těmi, kteří ho doprovázeli, narazil na smuteční průvod. No, smuteční
průvod, těžko říci, co to vlastně bylo. Možná soucitní lidé, kteří truchlící ovdovělou matku znali a
chtěli jí vyjádřit svoji soustrast a podporu, možná čumilové, kteří se zkrátka přidali k plačkám a šli s
sebou. Každopádně to spolu s Ježíšovými učedníky a houfem věrných posluchačů byla pořádná
skrumáž. A uprostřed ní, všem na očích, na veřejnosti, koná Ježíš další ze svých mocných činů, které
jsme si navykli nazývat slovem zázrak. Na první poslech to může vypadat podobně jako kterýkoliv
jiný: Ježíš zkrátka udělá něco, co se vymyká námi definovaným přírodním zákonům, udiví a zaskočí
tím všechny okolo a jde se dál. K další epizodě. Jenže tentokrát nejde jen o obyčejné uzdravení,
byťsi zázračné, byťsi osvobodivé. Tentokrát jde o život!!!
Nejen pro své nepřítomné studenty, ale i pro nás považuji za důležité podtrhnout, že Ježíš to celé
nedělá jako tyjátr pro přihlížející početné publikum. Nejde mu o to se předvést, ukázat pár triků, jak
jej v muzikálu o Superstar vybízí zpívající Pilát. Vdova se mu nehodí do krámu proto, aby mohl
hezky přede všemi ukázat, co dovede, kým vlastně je. Ne. Ke svému činu je hnut lítostí nad vdovou,
jejíž situace je zlá a beznadějně černá. Tedy ne důkaz, ne spektakulární zázrak s úmyslem přesvědčit
mnohé, ale lítost, soucit, milosrdenství, to jsou motivy Ježíšova činu. V provedení věci samé se ta
Ježíšova akce od Elijášovy poněkud liší. Ježíš zkrátka jde, zastaví máry a vyzve zesnulého, aby vstal.
Jako by nešlo o nic víc než o probuzení ze sna. Ježíš oproti Elijášovi nelamentuje, nehandluje s
Bohem o chlapcův život. To je rozdíl mezi Božím prorokem a Božím Synem. Kde jeden musí prosit a
doufat, druhý ve jménu Otce koná. A lidé kolem Ježíše tu Boží moc, Boží blízkost, rozpoznávají, i
když ji nazývají různými jmény.
Když to líčení vzkříšení ve městě Naim opakovaně čtu, je mi čím dál méně jasné, komu vlastně Ježíš
pomohl na prvním místě. Jestli vdově, jejíž smutek ho pohnul k činu nebo zda synovi, jemuž ze
soucitu vrátil život. Lukášova formulace nasvědčuje spíš prvnímu, ale synův život je víc než jen
náplast na žal jeho matky. Má cenu sám o sobě. Ono o to ale snad tolik nejde. Jde o to, že Ježíš do
situace totálně beznadějné novou naději vnáší. Pro oba dva. Obě dvěma pomáhá.
Bůh nám nepotřebuje předkládat důkazy své existence. Bůh se nad námi slitovává. Boží přístup k
nám je přístup milosrdný, soucitný, láskyplný. To je podle mě poselství Lukášova příběhu a z jistého
úhlu i toho příběhu o Elijášovi. Úžas, vděk, víra, to vše se rodí až jako důsledek setkání s Boží
zachraňující mocí, není to jeho prvotní účel. Bůh, kterému se můžeme svěřit, Bůh, kterému
můžeme věřit, s námi soucítí a hnut soucitem nad lidskými situacemi do nich vnáší novou naději, o
tom svědčí dnešní perikopa z evangelia. Tím nás chce povzbudit, ujistit, potěšit.
Pro ty, kdo mají mnohdy oprávněně pocit, že jim se pomoci nedostalo, pro ty, kdo se trápí, pro ty,
kdo zázrak na vlastní kůži neprožili, je tu krom svědectví o Boží pomoci v případě jednotlivém ještě
zvěst o Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném. Ohromně nadějná zvěst o Ježíši, který se slitoval nade
všemi lidmi, za všechny položil svůj život a tak z jejich životů vyškrtl pojem smrti jako definitivní. Té
se můžeme držet. Bohu díky za to! Amen.