Číslo 7 - Klub přátel polských automobilů

Číslo 7 - Klub přátel polských automobilů

BULLETIN
K l ubu přát el polský ch autom obil ů
Léto 2008
Procházka na mostě
_________________________________________EDITORIAL
Vážení čtenáři,
ještě než vás oficiálně přivítám na stránkách sedmého Bulletinu Klubu přátel polských
automobilů, musím se na okamžik soukromě vrátit do doby vydání předchozího čísla. Na jeho obálce
bylo pod hlavičkou časopisu uvedeno „Léto 2005“ a když jsem si tenkrát jako správný šéfredaktor už
v duchu sumíroval editorial dalšího vydání, chtěl jsem na tomto místě hovořit o stabilizované podobě
našeho listu, který svým čtenářům vedle samotného obsahu poskytuje nádavkem také jistou míru
setrvalé kvality a jakéhosi „pevného bodu“, jakési rutiny v dobrém smyslu slova, slibující, že nové
číslo Bulletinu tady s každým dalším půlrokem bylo, je a bude. Dnes už samozřejmě nemusím
připomínat, že tato představa byla příslovečně naivní. A uznávám, že také poněkud samochvalná.
Snad přímo zákonitě pak namísto nového čísla v zimě 2005 následovala přesně tříletá pauza, v jejímž
důsledku držíte sedmý Bulletin v ruce až nyní. Je nám to líto, rozčiluje nás to, ale to je tak všechno, co
proti tomu můžeme dělat…
Na druhou stranu však nelze říci, že by redakce Bulletinu v daném období žádnou aktivitu
nevyvíjela. Zejména se podařilo po delším čekání zprovoznit internetové stránky KPPA, které nabízejí
elektronickou verzi všech předchozích čísel našeho listu. Za tvorbu webových stránek je třeba
především poděkovat místopředsedovi Klubu Ing. Janu Vodičkovi, který je i nadále jejich kreativním
a pečlivým správcem. A samozřejmě jsme v mezidobí připravili řadu zajímavých článků a rozjeli
několik nových projektů, o nichž si budete moci přečíst v tomto a doufejme, že i příštím čísle
Bulletinu. Navíc mohu s radostí konstatovat, že alespoň v jednom důležitém parametru se nám oné
stability podařilo dosáhnout – rozsah Bulletinu opět činí 28 stran, což lze snad již do budoucna
považovat za standard.
Co vás tedy tentokrát čeká? Samozřejmě všechny obvyklé rubriky, mapující na straně jedné
život Klubu, na straně druhé historii i současnost polského automobilismu. Mezi ty první patří
zejména reportáž ke třetímu výročí pompézních oslav pátého výročí založení KPPA, oznámení Klubu
o uvalení sankcí na Sýrii nebo shrnutí první výroční zprávy nově vytvořeného klubovního orgánu,
Výboru pro otázky žen a odpovědi mužů (VOŽOM). Druhou stranu mince reprezentuje obsáhlá a (jak
doufáme) v českých zemích průkopnická monografie polského sportovního kupé Syrena Sport.
Mimořádně elegantní tvary tohoto originálního a krásného automobilu ilustruje množství unikátních
fotografií. Dále nechybí ani tradiční společenská rubrika, cestopisný článek o automobilech
v zahraničí (tentokrát až z exotické Kuby) a také v minulém čísle poprvé zavedená rubrika filmových
recenzí.
Co je však úplnou novinkou či možná lépe řečeno experimentem, který patrně vyvolá
množství rozporuplných reakcí, je zařazení nové bulvární přílohy našeho listu pojmenované – jak
jinak – Bullvár. Ta se také, opět poprvé v historii Bulletinu, objeví v celobarevné podobě. Jestli se oba
tyto experimenty shledají s úspěchem, ukáže teprve budoucnost, respektive ohlasy ze strany vás,
čtenářů. Neboť Bulletin je, stejně jako většina ostatních periodik, také odrazem své čtenářské obce a
spolu s klasikem by bylo možné říci, že čtenáři mají jen takové časopisy, jaké si zaslouží…☺
Každopádně ale redakce přeje příjemný čtenářský zážitek. Jsme rádi, že jsme zase tady.
JUDr. Jiří Kroupa, šéfredaktor
___________________________________________________________________________
Bulletin Klubu přátel polských automobilů
Datum vydání: 15. června 2008
je nezávislý občasník vydávaný Klubem jako jeho tiskový orgán. Bulletin plní především úkoly KPPA, jak jsou
vyjádřeny ve stanovách.
Redakce: JUDr. Jiří Kroupa (šéfredaktor), JUDr. Michal Krejčík (zástupce šéfredaktora), Ing. Jan Vodička
(Bullvár, www stránky), JUDr. Ing. Zdeněk Hraba. JUDr. Petra Procházková
Názory autorů příspěvků nemusí nutně vyjadřovat stanovisko listu. Za obsahovou stránku příspěvku odpovídá
autor.
Neoznačené příspěvky byly zpracovány redakčně.
S veškerými podáními se obracejte na e-mailovou adresu redakce [email protected]
Všechna práva vyhrazena. Tato publikace je chráněna podle autorskoprávních předpisů v platném znění.
Tiskne: kde se dá
Tato piblikace neprožla redakchní a yazykovou úprávou.
Obálka: (jav)
2
__________________________________________ SPECIAL
„Plán první pětiletky splněn!“
Exkluzivní reportáž ke třetímu výročí pátého výročí založení KPPA.
V památný den 7. září 2005 proběhla ve vyhlášené pražské restauraci U Šebestiána mimořádná valná
hromada Klubu přátel polských automobilů, na níž si vedení KPPA společně se širokou členskou
základnou slavnostně připomnělo 5. výročí vzniku Klubu. Stalo se tak přesně v době, kdy Klub
přibližně překročil 2000 dní své existence. Redakce našeho listu pokládá za důležité podrobně o této
události informovat, a to též s ohledem na to, že si právě připomínáme výročí 8 a ¼ roku existence
KPPA.
Pozvánka slibovala pestrý program, který počínal již o 7. hodině večerní. Do nabitého
salonku, jehož naplnění se zlí jazykové snažili dávat do souvislosti s velkoplošnou projekcí
fotbalového zápasu, se shromáždili účastnici oslav. Někteří členové přitom již opřed zahájením valné
hromady provolávali slávu polskému automobilismu i Klubu, včetně jeho vedení. Další zas sborově
skandovali „Do toho!“ a „Hoši, pojďme!“, čímž povzbuzovali vedení Klubu v jeho dalším úsilí.
Program byl zahájen po dlouho očekávaném příjezdu předsedy Klubu JUDr. Michal Krejčíka
s chotí, který podle bulvárních novinářů přijel „X pětkou“, jíž si údajně měl pořídit za peníze
inkasované od řadových členů. I tato jedovatá pomluva byla obratem vyvrácena, když se ukázalo, že
„X 5“ není v tomto případě označení luxusních off-roadů značky BMW, nýbrž že se jedná o označení
náhradní autobusové linky během výluky tramvajové trati.
Sekretariát Klubu k tomu následně ve svém tiskovém prohlášení dodal: „JUDr. Krejčík, náš
milovaný a neomylný vůdce, slunce pokroku polského automobilismu, nejzapálenější bojovník v boji
za propagaci polských vozů, generalisimus Klubových vojsk a první člen, tak opět prokázal, jak blízko
má k prostému lidu a jak falešné jsou pomluvy o jeho údajné zálibě ve velikášství.“ Mimochodem o
Předseda KPPA JUDr. Michal Krejčík přednáší výroční Zprávu o stavu Klubu.
3
Místopředseda KPPA Ing. Vodička byl na
svůj sochařský počin jménem Atlas náležitě
hrdý…
nehynoucí lásce členské základny svědčí i text
písně, kterou složil neznámý člen a lze ji tedy
označit za píseň lidovou:
„Jak se předseda Krejčík narodil/
nebesa se rozevřela/ a on sestoupil dolů na
zem/ a všude řádila sněhová bouře. Když
předseda Krejčík zakřičí/ vždy se strhne
bouře/ vždy se strhne bouře. Rychle! Rychle!
Předseda Krejčík křičí do mraků!“
Představitel legální opozice JUDr. Ing.
Zdeněk Hraba sice tento text označil za
provokaci, když poukazoval na podobnost
melodie i textu s oslavným videoklipem o
severokorejském despotovi Kim Čong Ilovi,
nicméně z jeho slov byla spíše cítit závist.
Předseda JUDr. Krejčík se ujal slova
po dlouhotrvajícím úvodním potlesku, který
podle zjištění našeho listu nijak nesouvisel
s právě vstřeleným gólem. Ve svém projevu
vyzdvihl nesporné úspěchy, jichž se Klubu
podařilo dosáhnout od jeho založení. „Členská
základna se rozšířila o 80%. Důsledným dodržováním zásad hospodaření vyjádřených v usnesení
valné hromady 8/2005 KSb. Klub hospodaří dlouhodobě vyrovnaně. Podařilo se myšlenku Klubu
propagovat i prostřednictvím tvorby spřízněné umělecké skupiny Pozůstalí. Ve všech jejích literárních
i filmových dílech je přítomna alespoň zmínka o něčem polském.“
Zpráva o stavu Klubu byla přijata členstvem zaslouženým dvacetiminutovým potleskem a
spontánním proklamováním hesla: „Kupředu pod vedením představenstva Klubu ke světlým zítřkům
polského automobilismu!“, kteréžto se opozice nestyděla označit za „aranžovanou a placenou klaku“.
Nic na kladném přijetí nezměnil ani projev vůdce opozice JUDr. Ing. Hraby, který se snažil úspěchy
dosažené pod vedením předsedy relativizovat prohlášením, že počet členů stoupl o pouhé čtyři
z původních pěti a že „slavné zásady hospodaření spočívají na třech pilířích: „Nula od nuly pojde“;
„Kde nic není, ani smrt nebere“; a „Skončit ve ztrátě není hanba“.“
Následné přijetí nové členky Klubu JUDr. Petry Procházkové spojené s její kooptací do
představenstva Klubu i se zřízením nového klubovního orgánu „Výbor pro otázky žen a odpovědi
mužů“, pak i největším
škarohlídům
a
nenávistným štváčům
muselo
vyvrátit
smyšlenky o tom, že
Klub
je
čistě
maskulinním
a
protifeministickým
spolkem.
Tajemník
KPPA JUDr. Jiří
Kroupa
prezentuje
štoček příležitostných
známek
k pátému
výročí KPPA.
4
Nahoře: Předseda JUDr. Krejčík předvádí
první edici členských průkazů KPPA.
Uprostřed:
Čerstvě
jmenovaná
členka
představenstva KPPA a předsedkyně VOŽOM
JUDr. Petra Procházková obdivuje sochu Atlas.
Dole: Šéf opozice JUDr. Ing. Hraba si natáčí
předsedův projev na video, neboť prý „by mu
něco takovýho nikdo nevěřil“.
Místopředseda Ing. Jan Vodička k tomu prohlásil:
„Náš Klub vždy neochvějně podporoval myšlenku
rovnoprávnosti. Spolupráce lidí a žen může být ku
prospěchu všech.“ Konečně, důkazem skutečnosti,
že otázce feminismu je v Klubu věnována patřičná
pozornost, je článek na str. 19 tohoto Bulletinu.
Ing. Vodička následně představil vzory
nových členských průkazů, jimiž se nyní členové
prokazují při oficiálních příležitostech, ale na
jejichž základě mohou čerpat i řadu výhod u
kooperujících subjektů. Seznam partnerských
společností i bonusů se postupně rozrůstá.
Jmenujme jen příkladem nárok na zvláštní
příplatek 25% ke vstupnému do „Muzea
Maluchów v Bialsku-Bialej“, který mohou využít
pouze členové KPPA. Stejně tak po prokázání se
legitimací u Hradní stáže a sdělení kódového
hesla: „Mám bombu!“ mají členové Klubu
zajištěnu prohlídku jinak veřejně nepřístupných
prostor Pražského hradu.
Ing. Vodička se během večera blýskl ještě
prezentací nejnovějšího sochařského díla „Atlas“,
oslavujícího rozmach Klubu a jeho myšlenek. Dílo
lze přitom bez váhání označit za vrchol současné
moduritové tvorby.
Oslava byla korunována vydáním prvního
štočku
příležitostných
poštovních
známek
s motivem „5 let KPPA“, které ve spolupráci
s Českou poštou, s.p., navrhl JUDr. Jiří Kroupa.
Tyto známky jsou platné na celém území pod svrchovaností Klubu.
Oficiální část valné hromady byla ukončena slavnostním přípitkem hořkosladkými bylinnými
likéry fernetového typu, přičemž jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že v sortimentu jinak
mondénní restaurace chyběl členy oblíbený albánský fernet Skanderbeg. (mik)
__________________________________________ STŘÍPKY
Bulletiny KPPA na nových internetových stránkách
umělecké skupiny Pozůstalí
Dne 9. února 2007 byly slavnostně zprovozněny internetové stránky umělecké skupiny Pozůstalí
http://pozustali.wz.cz , na nichž čtenář najde množství informací o členech skupiny, její historii a dosavadní
literární, výtvarné a filmové tvorbě, zejména pak o jejím nejnovějším filmu Pevnost. Na stránkách je ve formátu
pdf ke stažení množství materiálů, včetně řady literárních děl členů skupiny. Vzhledem k trvalé spolupráci
Pozůstalých s KPPA a s ohledem na prorostlost personálního substrátu obou formací bylo rozhodnuto využít
stránky Pozůstalých též pro prezentaci Klubu. V rámci stránek je Klubu věnována samostatná sekce, v níž jsou
mimo jiné k dispozici všechna dosud vyšlá čísla Bulletinu KPPA, rovněž ke stažení ve formátu pdf.
5
_________________________________________ NATURAL
Automobily „Ostrova svobody“
Ačkoliv se to nejspíš pravověrným kubánským patriotům bude jevit jako zvrácená myšlenka, americká auta
vždycky dotvářela atmosféru i dějiny největšího ostrova Karibiku. V americkém Cadillacu projížděl hazardní
hráč Robert Redford „nikdy nezhasínající“ Havanou ve stejnojmenném filmu Sydneyho Pollacka. Americkým
Buickem jel 26. července 1953 Fidel Castro přepadnout kasárna Moncada v Santiagu a zahájit tak svou revoluci.
Od té doby se na kubánských silnicích možná změnilo mnohé, jedno ale platí pořád – klasickou „ameriku“ je
možné potkat téměř na každém kroku.
Pohnutá minulost, která na španělsko-africký strom postupně naroubovala americké i ruské odnože,
vytvořila z Kuby unikát v celosvětovém měřítku. Návštěvník „Ostrova svobody“ si tak nemůže být zcela jistý,
zda jeho všeobecná zašlost a opotřebovanost je způsobena socialistickým experimentováním, léty amerického
embarga nebo jenom iberskou životní filosofií „mañana“. Nejspíše tím vším dohromady.
Věrným obrazem této kubánské situace je i místní automobilový park a silniční doprava vůbec. Po
ostrově se dodnes prohánějí americká auta, jejichž vývoj se zastavil roku 1959, spolu s nám dobře známými
produkty automobilového průmyslu Východního bloku – Volhami, Ladami, Moskviči nebo Polskými Fiaty
Maluchy. Většinou ovšem tyto dvě zdánlivě nesourodé skupiny zase až tak moc nekontrastují. Konec konců,
design sovětských vozidel byl velkým „amerikám“ vždycky více než podobný. Poslední skupinu automobilů tvoří
rostoucí množství modernějších kusů původem z Japonska, Německa a dalších zemí, které jsou ochotné
s kubánským režimem obchodovat. Nemalé procento tu možná poněkud překvapivě tvoří moderní české Octavie
a Fabie. Rozdíl je zde ovšem ve vlastnictví. Zatímco majiteli atraktivních veteránů jsou většinou soukromé osoby
(pozná se podle žlutých SPZ), modernější vozy provozují zpravidla různé státní organizace (modré SPZ).
Staré americké vozy jsou skutečnými hvězdami kubánských silnic. V tomto směru je Kuba vlastně
obrovským automobilovým muzeem, které nabízí solidní přehled o motoristické produkci Spojených států ve 40.
a 50. letech 20. století. Před zraky návštěvníka zde defilují nejrůznější tvary a velikosti, zacházející občas až do
bizarních extrémů. Stejně tak je pestrá směsice značek – Chevrolet, Oldsmobile, Cadillac, Ford, Chrysler,
Pontiac, Studebaker, De Soto… Jen málokterý turista si alespoň několik veteránů nevyfotografuje. Snímek staré
„ameriky“ na dálku hlásající velikost, pohodlí a obrovskou spotřebu na pozadí havanského Capitolia, kopie
stejnojmenné dominanty Washingtonu D. C., nemůže
chybět snad v žádném průvodci věnovanému
„Ostrovu svobody“.
Léta amerického předrevolučního vlivu
založila oblibu těchto vozidel, zatímco nemožnost
jejich náhrady novějšími modely nutí Kubánce
udržovat staré exempláře. A činí tak nejen
s obvyklou mechanickou zručností a improvizací,
která je v méně rozvinutých zemích obvyklá, ale též
s láskou a nostalgií. Většina „amerik“ se totiž
vyznačuje stavem absolutní čistoty a naleštěnosti,
jaká je v Evropě obvyklá právě jenom u veteránů,
jejichž údržbou majitelé tráví celé víkendy a na
silnici s nimi vyrukují jen párkrát do roka.
Zahraniční návštěvník se s místními vozidly
pravděpodobně setká hlavně v podobě havanských
taxíků, kterých zde jezdí nepřeberné množství.
Skladba vozového parku taxislužby je přirozeně
zmenšeninou celokubánského stavu. Protože
soukromé taxikaření je na Kubě povoleno, dělí se
vozidla opět na státní a soukromá. Zatímco mezi těmi
prvními dominují modernější vozidla, eventuelně
typy ze socialistických zemí v jednotném žlutočerném kabátě, typický soukromý taxikář prostě jen
přimontoval charakteristickou tabulku na svoji
vyleštěnou „ameriku“ a zahájil podnikání.
Cesta kubánským veteránem americké
provenience po havanských ulicích rozhodně není
pro Středoevropana běžným zážitkem. Třeba takový
„okřídlený“ Chevrolet Impala: přední nedělené
6
sedadlo pro tři osoby, inflace volného prostoru pro
nohy a měkké pérování. Koženému interiéru vévodí
naleštěná palubní deska, nechybí chromované
doplňky. Kouzlo je v detailu – během jízdy může
člověk třeba zkusit pořizovat fotografie přes palubní
desku tak, aby byl vidět lesknoucí se kovový nápis
„Impala“ na mřížce ventilace…
Veřejná hromadná doprava v Havaně a
vůbec na celé Kubě je tvořena hlavně autobusy, či
lépe řečeno vším, co lze vtěsnat pod definici
„motorové vozidlo schopné uvést více cestujících než
obyčejné osobní auto“. Kromě obvyklých autobusů,
jejichž vozový park tvoří většinou ojetiny
nejrůznějšího dovozního původu, představují páteř
havanské dopravy vozidla zvaná „camellos“ neboli
„velbloudi“. Jedná se o těžký nákladní tahač
doplněný návěsem uzpůsobeným pro dopravu osob,
jehož kapacita se směle vyrovná kloubovému
autobusu. Nedostatečná frekvence „velbloudů“ navíc
zpravidla způsobuje jejich totální přeplněnost.
Klasickým reprezentantem „velblouda“ je
bezkapotový truck severoamerického původu,
táhnoucí za sebou unifikovaný návěs se sníženou
střední částí. Kromě toho lze ovšem v Havaně a ještě
spíše mimo ni spatřit i množství dalších typů, ze
kterých čiší improvizace na sto honů. Pomyslným
vrcholem by mohl být plošinový návěs
s přimontovaným standardním kontejnerem a
plastovými sedadly nebo cisterna s vyříznutými
otvory v bocích namísto oken. Kromě „velbloudů“
pak dopravu na kubánském venkově obstarávají i jiná
upravená vozidla, ze kterých se poměrně často
vyskytují např. ruské Uraly s „osobní“ nástavbou. A
konečně – proč se namáhat s úpravami, když stačí
naložit cestující prostě jenom na korbu běžného
nákladního auta? Takové řešení rozhodně není
ojedinělé.
Ale zpět k dopravě v Havaně. Místní
autobusy či „velbloudy“ sice jezdí, avšak to je asi tak
všechno. Orientace mezi jednotlivými linkami je
velmi obtížná, dostupné jízdní řády neexistují a
čekací doby jsou leckdy srovnatelné s dosažením cíle
pěšky. Místním zvykem jsou fronty na zastávkách,
neboť přijíždějící autobus často nemá kapacitu na
obsloužení všech čekajících. Navíc jsou přeplněné
7
8
„velbloudy“ a autobusy údajně rájem kapsářů
(kriminalita je ovšem jinak na Kubě mimořádně
nízká, zejména v latinskoamerickém srovnání).
Není proto divu, že všechny bedekry zahraničního
návštěvníka od využití havanské hromadné dopravy
svorně a jednohlasně odrazují. Na druhou stranu ale
pohled na mohutné tahače, podvědomě evokující
„nekonečné“ americké silnice z country music, jak
se proplétají havanskými ulicemi, je zážitkem jen
stěží zapomenutelným…
Dálkové spojení mezi městy obstarávají
autobusy společností Astro a Víazul. Zatímco ty
první kvalitou nijak nevybočují z místních poměrů
(pravda, alespoň se vždy jedná o klasický autobus),
„dolarová“ vozidla a služby Víazulu působí spíše
jako zjevení. Klimatizované a pohodlné autobusy
jezdící v zásadě přesně podle jízdního řádu jsou na
Kubě vskutku něčím výjimečným a využívají je
hlavně cizinci (Kubáncům jsou sice přístupné, avšak
samozřejmě pouze za cizí měnu, resp. její místní
ekvivalent tzv. peso convertible).
Kvalita kubánských silnic je různá.
Pomyslným vrcholem je dálnice (autopista)
spojující Havanu směrem na východ s provincií
Sancti Spíritus a směrem na západ s provincií Pinar
del Río (jedná se de facto o jedinou trasu, byť
oficiálně rozdělenou na dvě). Autopista tak pokrývá
zhruba polovinu délky ostrova, avšak ve skutečnosti
není dálnicí v našem smyslu slova. Nájezdy a
výjezdy jsou většinou úrovňové a vrcholem je
skutečnost, že totéž platí i o nechráněných (!)
železničních
přejezdech
rozšířených
cukrovarnických drah. Jízdní pruhy prakticky
nejsou značeny, maximální rychlost je 100 km/h.
Spojení Havany s východním koncem Kuby
(Santiago) obstarává starší silnice Carretera Central,
a to částečně paralelně s autopistou.
Provoz v Havaně je hustý, ale vcelku
plynulý. Pozoruhodností silničního systému
hlavního města je podmořský tunel pod vjezdem do
havanského zálivu, který nechal postavit ještě před
revolucí diktátor Batista. Jeho potřebnost pro
plynulost automobilového provozu kubánské
metropole je nepochybná, což místní oficiální
historiografie sice uznává, zároveň však alespoň
dodává, že „finančních prostředků bylo tehdy
potřeba na důležitější věci“. Své rýpnutí si pak
neodpustil ani dobový sympatizant s kubánskou
revolucí, francouzský klasik Robert Merle, když
tunel označil za „Batistovu faraónskou stavbu“.
Kubánský automobilový skanzen je
v duchu hesla „z nouze ctnost“ spolu s dalšími
bizarnostmi místního života jedním z lákadel, která
na hospodářsky stagnující ostrov přitahují turisty
z celého světa. Do jaké míry tento unikát přežije
případnou změnu režimu zůstává otázkou. Jedno je
však jisté: až to na Kubě jednou „praskne“,
celosvětové ceny klasických amerických veteránů
nejspíše dramaticky klesnou… (jik)
9
_________________________________________ RECENZE
Patent na Silvestra
Odstrašující důkaz, že k natočení filmu o Habsburcích nestačí ostříhat si vousy jako
Franz Josef.
Po shlédnutí filmu Patent na Silvestra debutující autorské dvojice Michal Krejčík - Jiří Kroupa byl autor této
recenze zmítán protichůdnými pocity. Jeho prvotní absolutní zhnusení totiž bylo na okamžik přece jen vystřídáno
jiskřičkou naděje, zda to celé vlastně nebylo čisté dada. Vzápětí promítnutý film o filmu však tuto doutnající
naději nemilosrdně uhasil. Z prohlášení obou autorů jasně vyplývalo, že to celé bylo myšleno zcela vážně: jako
skutečná a nefalšovaná komedie! Recenzent byl tak nucen vrátit se obloukem k výchozímu stavu naprosté
disgustace. Tu ještě umocnilo vědomí, že vybírat mezi nekonečným množstvím tvůrčích chyb těch několik, které
rozsah této recenze umožňuje výslovně zmínit, bude dílem sisyfovským. Psaní recenze lze nazvat skutečně
Tantalovými mukami a bylo podobné onomu pověstnému oddělování zrna od plev, ovšem tam, kde už zbyly jen
a jen plevy.
Scénář Michala Krejčíka je prostý a svojí předvídatelností předčí snad i červenou knihovnu. Vše se
odehrává o silvestrovském večeru roku 1851 v Schönbrunnu. Zde císař František Josef I. nejprve rozpřádá vcelku
rozumnou teorii o rozpuštění Rakouska. Vzápětí je ale svým lstivým a vychytralým ministrem Alexandrem
Bachem tak dlouho balamucen pomocí nejrůznějších druhů alkoholu, až v opilosti – a vlastně omylem - roztrhá
rakouskou ústavu. Následně je pak nucen ve strachu před skandálem nahradit ústavu Bachovým dokumentem,
který zavede v zemi proslulý Bachův absolutismus. Již na základě tohoto krátkého popisu by se snad mohl čtenář
této recenze udiveně zeptat: Jak to, že tak prostinká zápletka stačila na více než hodinový film? Odpověď je
velmi jednoduchá: Nestačila!
Téma adekvátní maximálně tak scénce k poslednímu zvonění je roztažené do nesnesitelné délky. Režie v
podání Jiřího Kroupy pak chatrný scénář nezachraňuje. Ba naopak, směle s ním soupeří v úsilí přivést film
k naprostému uměleckému krachu. Kromě několika nejprimitivnějších a nejprovařenějších „fíglů“, jako třeba
detail na nohy jdoucí přes čáru na podlaze, se režisér nezmohl naprosto na nic. A tím „nic“ je třeba myslet „Nic“
v pravém slova smyslu; to jest onen mýtický stav, který tak výstižně popisuje nejvýznamnější představitel
sarterovského křídla meklenburské nihilistické školy Dunkel W. Schwarz ve svém proslulém článku z roku 1966
„Nicota – místo, kde ani smrt nebere“ pro měsíčník německých nihilistů a negativistů „Vana a Břitva“ (Die
Badewanne und das Rasiermesser).
A takovýho jsem v c. k. kašně c. k. zámku Konopiště chytil c. k. červenýho kapra…
10
I Habsburci nakupují v Globusu…
Ale postupme k hereckým výkonům. O nich se traduje, že jsou
leckdy schopné zachránit i jinak zcela zpackaný film. Michal
Krejčík v titulní roli císaře předvádí naprosto otřesný herecký
výkon. Diváka může fascinovat pouze z pohledu zásady, že
zážitek nemusí být dobrý; stačí když je silný. To však pouze do
chvíle, kdy se na plátně objeví Jiří Kroupa v roli ministra
Bacha, jehož herecký výkon je ještě horší. Zatímco Krejčík
alespoň maskuje svoji hereckou neschopnost občas přece jen
mírně úsměvnou polohou lehce dementního šlechtice, Kroupa
se s naprostým nedostatkem soudnosti pouští do nejrůznějších
grimas a do jakéhosi střídání hereckých poloh, které by ale
zvládl lépe i leckterý ochotník, a to ještě s jednou polovinou těla
ochrnutou. Prvoplánové obličeje a ostentativní mimika jen
potvrzují už tak velkou plochost a schématičnost Kroupovy
postavy.
Co je však na celém filmu absolutně nejhorší, je jeho
naprostá formální i myšlenková archaičnost a v prostředí české
kinematografie až drzá cizorodost. Koho dnes zajímají
problémy mocnářů a ministrů před 150 lety? Ať recenzent pátral
sebedůkladněji, nenalezl ve filmu jediného narkomana, idiota,
opilce, životního ztroskotance či některou z dalších hezkých
typických figurek současné české kinematografie. Je sice pravda, že císař i ministr se na plátně alespoň opijí, ale
v jejich případě se rozhodně nejedná o pravidlo. Trvalý problém s alkoholem tedy nejspíš vůbec nemají!
Nejrůznější alkoholické nápoje ve filmu konzumované mají reprezentovat jednotlivé části monarchie (hahaha, no
to je tedy vtip opravdu originální). Často se přitom jedná o značky, které drtivá většina vrstevníků obou tvůrců
nejspíš ani nezná. Ať nám ukážou některého mladého člověka, který dnes pije kontušovku nebo rakiji? Jak
scénárista Krejčík, tak režisér Kroupa v sobě nenašli ani tak elementární závan moderního uchopení látky, aby
některý z těchto archaických destilátů nahradili kupříkladu vodkou s Red Bullem či poukázali na ožehavou
otázku legalizace měkkých drog. Což necítí naléhavost těchto témat, kterou Jiří X. Doležal trefně vyjádřil slovy:
„Film, kterej´ nepropaguje hulení, je zbytečnej´“? Tvůrci tak opět prokázali absolutní odtrženost od své generace
a nesmyslné lpění na dávno překonaném historizujícím způsobu filmového vyprávění.
Co nám tedy místo psychologických a existenciálních problémů tvůrci nabízejí? Jen samé výpravné
kostýmy, císařské paláce, cizí země, intriky, velkou politiku, hrozící zánik velké říše - zkrátka a jednoduše,
nabízejí nám příběh! Ve své omezenosti prosťáčků-autodidaktů zřejmě nepostřehli, že v postmoderní době
skutečně hluboký a umělecký příběh vlastně žádný příběh nemá! Leda snad v Hollywoodu, jemuž se autoři tak
okatě a nečesky podbízejí. Opět se však ukazuje, že kdo vysoko myslí, nízko padá!
A to prosím ještě nemluvíme o dalším rozměru drzosti autorů - o jejich více než pochybné morální
pověsti. Ani nezbytná míra korektnosti by nám neměla zabránit připomenout, že jméno JUDr. Jiří Kroupa je
možné nalézt na předním místě Cibulkových seznamů. Režisér Kroupa se nás snažil přesvědčit, že se jedná o
jeho nespřízněného jmenovce, že jemu osobně bylo v roce 1989 teprve 11 let a chodil do šesté třídy základní
školy. Podobné výmluvy ale mohou zapůsobit maximálně tak na většinovou populaci, která má z období
minulého režimu sama černé svědomí. Nikoli však na těch několik opravdu slušných lidí, kteří si uchovali svou
páteř neohnutou. Tito charakterní jedinci, stejně jako autor této recenze, za minulého režimu často i jezdili na
červenou a odnášeli si domů z práce cihly a traverzy. Tím vyjadřovali své opovržení komunistickými lžizákony a
kousek po kousku podkutávali hliněné nohy bolševického monstra.
Jenže různí Krejčíkové a Kroupové se naopak zcela vědomě a ze zbabělosti podíleli na vytváření iluze
normality života v komunistickém totalitním státě. Cožpak sami nepřiznávají, že chodili poctivě do školy a žádný
z nich na důkaz svého protestu proti zvůli režimu ani jednou
nepropadl? Cožpak sami nepřipouštějí, že se jim - ve shodě
Patent na Silvestra
s normalizačními soudruhy - vůbec nelíbí skladby Plastic
People od the Universe? Naopak je v jejich pochybném
Premiéra 13. května 2005
filmu více než patrná inspirace tvorbou pánů Smoljaka a
Režie: Jiří Kroupa
Svěráka, dalších umělců, kteří se zbaběle utíkali do období
Scénář: Michal Krejčík
Rakouska-Uherska, aby nemuseli být konfrontováni se
Hrají: Michal Krejčík (František Josef I.), Jiří soudobou totalitní realitou.
Kroupa (Alexander Bach), Jan Vodička
Abych ale pouze nekritizoval: pochvalu si zaslouží
(vypravěč)
oba fenomenální neherci Zdeněk Hraba a Jan Vodička,
Kamera: Zdeněk Hraba, Jan Vodička
které Krejčík a Kroupa ve své sebestřednosti vpustili pouze
Zvuk a hudba: Luboš Hraba
do filmu o filmu. Oba zástupci technických profesí
Délka filmu: 65 min
předvedli několik minimalistických výstupů, v nichž jasně
11
demonstrovali, že formanovská tradice českých neherců, za jejichž zdánlivě toporným zevnějškem se skrývá
hluboké herecké jádro, u nás dosud žije. V duchu mrazivé „komedie trapnosti“ navazují na legendárního Andyho
Kaufmanna a klidně by mohli namísto Jaroslava Duška a Martina Zbrožka uvádět příští rok České lvy. Jejich
filosoficky laděné výroky diváka v přesném dávkování zneklidňují a při dlouhých večerních úvahách nad
Hrabovou promluvou „No, alespoň ten byt byl zadarmo. No, ještě že tak.“ přede mnou vyvstávaly hluboké
existenciální otázky, z lidského nitra rezonující snad až v kosmické dimenzi. Takže závěr je jasný: těm dvěma z
filmu o filmu příště dejte pořádný vlastní projekt. Já na něj budu rád čekat jako na Godota!
Jan A. Justne
(autor je filmový, divadelní, výtvarný, sochařský, literární, fotografický, kartografický, filosofický, sociologický,
politický, ekonomický, psychologický, sexuologický, medicínský, biologický, fyzikální, chemický, matematický,
účetní, daňový, meteorologický, filatelistický, numizmatický a bunkrologický kritik)
__________________________________________ SPECIAL
Rolls-Royce je polský vůz!
Dne 7. února 2006 rozhodlo představenstvo KPPA na základě § 6 odst. 3 Stanov Klubu jednomyslně
o tom, že všechny v minulosti i v budoucnu vyrobené automobily značky Rolls-Royce (bez ohledu na
její aktuální majetkově-koncernové vztahy) se nadále považují za polské vozy. Tento postup byl
umožněn novým výkladem Stanov, s nímž přišel tajemník Klubu JUDr. Kroupa. Podle uvedeného
ustanovení je totiž představenstvo oprávněno svým rozhodnutím prohlásit za polský i takový vůz,
který jinak nesplňuje podmínky obecné definice polského vozu ve Stanovách obsažené. Původně bylo
ustanovení pochopitelně zamýšleno jako jakási pojistka pro případ nedokonalosti obecné definice
polského vozu; možnosti jeho využití pro prezentaci Klubu jsou však ve skutečnosti mnohem širší a
umožňují tak za polský prohlásit prakticky kterýkoliv vůz. Extrémní návrhy prohlásit za polské
všechny vozy světa však byly prozatím zamítnuty. Případná kooptace členů Royal Automobile Clubu –
a Rolls-Royce division do KPPA je věcí budoucích jednání. Pokud by k ní ovšem došlo, podle
rozhodnutí představenstva je její vliv na stávající obsazení vedení Klubu výslovně vyloučen. Na
připojeném snímku je zachycen tajemník Klubu ve společnosti nejnovějšího polského vozu…
12
____________________________________________ NAFTA
KPPA uvalil sankce na Sýrii
Dne 1. listopadu 2005 přijalo představenstvo KPPA rozhodnutí č. 6/2005 KSb., o opatřeních ve
vztahu k Syrské arabské republice (dále jen rozhodnutí), jímž byly ze strany Klubu uvaleny vůči
tomuto státu citelné sankce. Důvody, které k opatření vedly, nejlépe vyjadřuje preambule rozhodnutí:
Představenstvo Klubu přátel polských automobilů je spravedlivě rozhořčeno bezprecedentním
porušením mezinárodního práva ze strany Syrské arabské republiky, spočívajícím v odepření vstupu
na území Syrské arabské republiky místopředsedovi Klubu Ing. Janu Vodičkovi dne 5. října 2005 na
hraničním přechodu Ar Ramtha, a to navzdory předložení řádně vyplněného a zaplaceného vstupního
víza.
Představenstvo Klubu přátel polských automobilů je cele oddáno myšlence mezinárodní
spolupráce, což mnohokrát prokázalo svými přátelskými návštěvami cizích zemí, a to i z arabské
kulturní oblasti.
Představenstvo Klubu přátel polských automobilů je nicméně nuceno na tento
nevyprovokovaný incident reagovat a rázně se postavit hanobení a perzekuci Klubu a jeho
představitelů.
Představenstvo Klubu přátel polských automobilů proto v naději, že jej budou následovat i
další spřátelené organizace a zejména pak výrobci polských automobilů, vydává toto rozhodnutí.
Podle ustanovení § 1 rozhodnutí je každý člen KPPA povinen dodržovat sankce Klubu vůči
Sýrii. Konkrétní rozsah sankcí je v rozhodnutí podrobně vymezen, a to v klasickém pojetí užívaném
při ukládání mezinárodních sankcí. Rozhodnutí tak dopadá především na oblasti obchodu, služeb,
dopravy, spojů a technické infrastruktury. Postiženy jsou ovšem i vědeckotechnické, kulturní a
sportovní styky se Sýrií. Výslovně je zapovězeno vydávání syrské mutace Bulletinu KPPA. Naproti
tomu rozhodnutí upravuje některé minimální výjimky ze zákazů, především z humanitárních důvodů.
Rozhodnutí se rovněž výslovně nevztahuje na obvyklé aktivity související s realizací turismu na
syrském území.
Sekretariát Klubu důrazně doporučuje všem členům KPPA seznámit se s rozsahem uložených
sankcí, neboť případné porušení rozhodnutí se považuje za kázeňský prohřešek podle Stanov KPPA a
bude klubovními orgány nekompromisně stíháno. V této souvislosti upravuje rozhodnutí ve svém § 8
odst. 2 zvláštní pokutu až do výše deseti nejbližších po sobě jdoucích útrat zasedání představenstva či
valné hromady Klubu. Pokuty se vybírají přímou úhradou příslušných útrat povinnou osobou, o reálné
výši útrat se sepíše protokol podepsaný nejméně dvěma přítomnými členy představenstva a eventuelně
též hostinským.
Zároveň je však vedení KPPA otevřeno případnému pozitivnímu budoucímu vývoji, neboť je
stanoveno, že rozhodnutí
pozbývá účinnosti dnem
účinnosti
rozhodnutí
představenstva Klubu o
normalizaci vztahů mezi
Klubem a Syrskou arabskou
republikou. Podmínky této
normalizace
se
stanoví
prováděcím předpisem.
Místopředseda Klubu Ing.
Jan
Vodička
se
pohraničním incidentem se
Sýrií
nenechal
nijak
rozrušit… (zde ve známém
jordánském skalním městě
Petra).
17
__________________________________________ STŘÍPKY
Maluch humorensis II
Když jsme v posledním čísle Bulletinu uveřejnili fotografii
Polského Fiatu 126p alias populárního Malucha
přepravovaného na dvoukoláku, netušili jsme, že podobné
transportní postupy jsou mnohem rozšířenější, než se na
první pohled jeví. V souvislosti se vstupem Rumunska a
Bulharska do Evropské unie se vyrojilo množství
reportážního materiálu, majícího obyvatelstvu stávající
Pětadvacítky poutavou formou zpřístupnit každodenní
realitu a nejrůznější folklórní zvláštnosti nových členských
států. V této souvislosti zaznamenala redakce Bulletinu
další fotografie Malucha, resp. jeho staršího předchůdce
Fiatu 600 v poněkud bizarních pozicích. Oba snímky jsme
se rozhodli opět zveřejnit, a to spolu se snímkem třetím,
v jehož případě nelze konkrétní typ vozu identifikovat (a
tedy ani nelze hodnověrně vyloučit, že se jedná o polský
vůz). Konkrétnější specifikaci otištěných snímků, tedy
zejména určení, z kterého ze dvou nových členských států
EU snímky pocházejí, nemá redakce k dispozici, stejně
jako nezná jejich odvážného autora. (jik)
__________________________________________ STŘÍPKY
Pevnost – nový film umělecké skupiny Pozůstalí
Milovníci napětí, záhad a lehkého mrazení
v zádech nepochybně přivítali nejnovější thriller
Pevnost, jehož premiéra proběhla 31. května
2007 v pražském kině Oko. Film umělecké
skupiny
Pozůstalí
je
již
druhým
kinematografickým počinem tohoto spřáteleného
tělesa KPPA.
Po úspěchu předchozího filmu Patent na
Silvestra, historické komedie z časů RakouskaUherska, tvůrci tentokrát zamířili do temnějšího
žánru. Příběh pětice nadšenců, kteří se v roce
1992 vydají prozkoumat tajemnou pohraniční
pevnost, označují jeho autoři za thriller
inspirovaný skutečnými historickými událostmi.
18
Pátrání po stopách projektu Minnesänger, který měl být dosud neznámou nacistickou zbraní odplaty, zavede
hrdiny filmu do pochmurného světa plného nebezpečí a neznámých nástrah. Protože zlo může mít mnoho podob
a, jak hrdinové brzy začnou tušit, může číhat dokonce i v jejich vlastních řadách...
Celovečerní film scénáristické a režisérské dvojice Michal Krejčík - Jiří Kroupa vznikal především na
tvrzi Stachelberg poblíž východočeského Trutnova. Kromě obou režisérů se v hlavních rolích objevují Jaroslava
Krejčíková, Jan Vodička a Zdeněk Hraba. Film doprovází působivá hudba skladatele Jana Bednaříka, který si
v něm rovněž zahrál. V čele týmu kameramanů stál Luboš Hraba. Více podrobností na http://pozustali.wz.cz.
Redakce Bulletinu KPPA doufá, že podrobnou recenzi bude moci přinést v příštím čísle našeho listu.
____________________________________________ NAFTA
Zpráva VOŽOM za rok 2006
Výbor KPPA pro otázky žen a odpovědi mužů, o jehož zřízení si čtenáři mohou přečíst v tomto čísle Bulletinu
v článku o oslavách 5 výročí KPPA, se již v prvním roce své existence jasně vyprofiloval jako mimořádně
aktivní orgán Klubu. Jeho bohatá činnost byla komplexně shrnuta ve zprávě za rok 2006 předložené sekretariátu
KPPA 29. ledna 2007 jeho předsedkyní JUDr. Petrou Procházkovou. Zprávu otiskuje v mírně zkrácené verzi:
Tato zpráva je předkládána vedení Klubu
přátel polských automobilů (dále jen
„KPPA“) na základě Stanov KPPA, jejichž
excentrickým výkladem lze dospět k závěru,
že je předsedkyně Výboru pro otázky žen a
odpovědi mužů (dále jen „VOŽOM“)
oprávněna vypracovat a předložit jednou
ročně vedení KPPA zprávu, ve které
vyhodnotí činnost VOŽOM, soulad jeho
činnosti s legislativou KPPA a VOŽOM a
zjištěné nedostatky a rizika, která z nich
vyplývají.
1) Externí změny předpisů a souvisejících
dokumentů
Základní normy upravující danou oblast
nebyly v roce 2006 novelizovány. Opět
neuspěl návrh VOŽOM na novelu vyhlášky
1551/1946 Ú.l. kterou se vymezuje pojem
„československého partyzána“, která by
spočívala
v podrobné
definici
„československé partyzánky“.
2) Změny interních norem
VOŽOM se v roce 2006 řídilo zvykovým
právem předsedkyně VOŽOM. V tomto
období předsedkyně nezaznamenala potřebu
jakékoli změny jejích dokonalých zvykových
norem.
3) Interní hlášení anonymních osob (dále jen „Udavači“) o podezření na porušení genderové korektnosti ze
strany mužů
V daném období bylo nahlášeno jedno podezření na porušení genderové korektnosti ze strany mužů. V pátek
13.10.2006 byla předsedkyni VOŽOM sdělena námitka proti udílení ceny Jacek, neboť tím, že Jacek je pouze
muž, upřednostňuje Komise pro udílení ceny Jacek schopnosti mužů na úkor schopností žen a snižuje tak
hodnotu přínosu žen pro činnost KPPA. Udavač navrhl, aby se v udílení cen každoročně střídala cena Jacek
s cenou Agnieszka, případně aby byly udíleny obě ceny dohromady. Předsedkyně VOŽOM vyhodnotila námitku
jako hrubé porušení genderové korektnosti ze strany mužů a zapsala tuto skutečnost do evidence hrubých
porušení generové korektnosti ze strany mužů. Dále se předsedkyně zavázala navrhnout opatření k odstranění
tohoto nevídaného porušení norem VOŽOM i KPPA a vyžádat si odpověď mužů.
19
4) Hodnocení otázek žen
V daném období nebyla VOŽOMU doručena žádná otázka žen. Předsedkyně VOŽOM vyhodnotila činnost žen
v tomto období bez připomínek.
5) Hodnocení odpovědí mužů
V daném období nebyla VOŽOMU doručena žádná odpověď mužů. Předsedkyně VOŽOM vyhodnotila přístup
mužů k vypracovávání odpovědí mužů za laxní a nehodný členů KPPA.
6) Hodnocení plnění povinností stanovených interní normou VOŽOM a zjištěné nedostatky
•
•
•
•
•
•
•
Interní normy VOŽOM byly v hodnoceném období v souladu s aktuálními právními normami.
Identifikace Udavačů byla provedena v souladu s požadavky interní normy.
Předsedkyně VOŽOM vede řádně evidenci hlášení porušení genderové korektnosti ze strany mužů.
Předsedkyně VOŽOM vede řádně evidenci hrubých porušení genderové korektnosti ze strany mužů.
Předsedkyně VOŽOM průběžně seznamuje členy KPPA s aktualizovaným seznamem sankcionovaných a
non-cooperative osob.
Pravidelná roční kontrola evidovaných dokladů Udavačů byla provedena.
VOŽOM zavázala povinností mlčenlivosti Udavače a třetí osoby.
7) Doporučená opatření k nápravě zjištěných nedostatků
•
Vytvořit komisi pro řešení genderové nekorektnosti při udílení ceny Jacek a zahájit udílení ceny
Agnieszka v souladu s bodem 3. této zprávy.
Termín: bez zbytečného odkladu
•
Odpovědná osoba:
předseda/kyně KPPA
Vyžádat si odpověď mužů ve věci genderové nekorektnosti při udílení cen Jacek a zahájení udílení cen
Agnieszka v souladu s bodem 3. této zprávy.
Termín: bez zbytečného odkladu
Odpovědná osoba:
předsedkyně VOŽOM
Tajemník KPPA po prostudování zprávy zaslal předsedkyni VOŽOM dopis, v němž ji poděkoval za
„vyčerpávající zprávu, která bude zaslána všem členům vedení Klubu ještě před nejbližším zasedáním“ a zároveň
ji ujistil, že „vedení Klubu se bude … zprávou podrobně zabývat a vyvodí z ní ty nepřísnější důsledky“. Tomu
odpovídalo i jednání předsedy Klubu, který po seznámení se s materiálem pověřil dalším řízením ředitele
Spolkové informační služby (SIS) ve spolupráci s vedoucím odboru vnitřní bezpečnosti KPPA a velitelem
speciální brigády pro potírání feminismu.
Na tiskové konferenci předseda Klubu podrobně
vysvětlil, co jej k takovému opatření vedlo: „Zkuste
zalistovat hlavními českými novinami pár let zpátky a dočte
se, jak Petra Procházková běžně klábosí s čečenskými
povstalci. Kdo ví, co jí ten Šamil Basajev vlastně
poradil…“. Ředitel SIS proto ihned podnikl rázná opatření.
Ještě týž den zakoupil v pražském antikvariátě příručku
Kterak trestati zbojníkův a rozbojníkův z roku 1807, která
mimo jiné doporučuje znemožnit podvratným živlům
přístup ke knihtisku. Při následné domovní prohlídce u
předsedkyně VOŽOM nebyl sice žádný tiskařský lis
nalezen, agentům SIS se ale nečekaně podařilo zabavit
mnohem modernější vybavení v podobě psacího stroje
Seidel & Naumann, který byl ukryt na půdě pod umně
naaranžovaným nánosem prachu. Rovněž bylo zabaveno
větší množství podvratných tiskovin, jako např. příručka
radikálních německých feministek Das Konzept
Frauguerilla nebo samizdatový leták Dívčí válka-poučení
z krizového vývoje. Rovněž bylo zkonfiskováno několik
čísel známých extremistických periodik Žena a život,
Chvilka pro tebe a Cosmopolitan. O dalším vývoji v této
kauze budeme čtenáře informovat.
20
_______________________________ SPOLEČENSKÁ KRONIKA
Dne 5. prosince 2007 vydal sekretariát KPPA zásadní prohlášení, které se týkalo spekulací šířených některými
médii ohledně údajného rozvodu předsedy Klubu s jeho chotí. Jako příklad může sloužit článek v Sibřinském
journalu z 26. října 2007, kde novináři pro jistotu anonymizovali údaje, neboť jejich informační zdroje nechtěly
zprávu plně potvrdit.
„Jak jsme se dozvěděli ze zdrojů blízkých sekretariátu K, JUDr. M. K. dlouholetý předseda K., jehož
programem je propagace polských vozů, se včera po vzájemné dohodě rozvedl se svou chotí Mgr. J. K., která je
rovněž členkou K. Přestože rozvodové řízení proběhlo za přísných bezpečnostních opatření a za naprostého
informačního embarga, podařilo se zjistit, že rozvod proběhl na základě dohody a v korektním duchu. Podle
nejmenovaných osob obeznámených s děním v sekretariátu, nehrozí údajně jakýkoli rozkol v členské základně
K., přestože existovaly úvahy o osamostatnění VOŽOM jakožto feministického křídla K. v reakci na tento
závažný krok.“
Prohlášení sekretariátu KPPA k tomu jednoznačně a kategoricky uvedlo: „Klub vždy hlásal plnou
informační otevřenost; vždy zveřejňoval konkrétní a pravdivé zprávy, založené na faktech. Proto je pochopitelné,
že nyní nemůže podat vyjádření k těmto anonymním spekulacím, které se mohou - ale také nutně nemusejí - týkat
vedení Klubu“.
_______________________________ SPOLEČENSKÁ KRONIKA
Dne 3. února 2007 oznámily světové agentury narození prvního potomka JUDr. Ing. Zdeňka Hraby, člena
představenstva KPPA, a MUDr. Michaely Hrabové, taktéž významné členky Klubu. Zdeněk Hraba junior
nepochybně dál ponese tradici bohaté spolkové činnosti svých rodičů i jejich úsilí ve věci polského
automobilismu. Dále je třeba připomenout, že s ohledem na obecně známou údajnou příslušnost rodiny
Hrabových k habsburskému rodu, je Zdeněk Hraba junior současně dalším členem přímé nástupnické linie těchto
pretendentů na český trůn v případě obnovení monarchie.
Představenstvo KPPA spolu s redakcí Bulletinu manželům Hrabovým upřímně gratuluje.
Vedení Klubu zároveň doufá, že tentokrát nedojde na nechutné výkladové tahanice na téma, zda Stanovy KPPA
připouští vznik členství v Klubu kontumačně zrozením z členů. Nedávné zdlouhavé disputace ohledně vzniku
členství sňatkem jsou v tomto směru odstrašujícím příkladem.…
Hrdý člen představenstva JUDr. Ing. Zdeněk Hraba se svým následníkem. Snímek byl pořízen před
starým rodovým sídlem nedaleko Benešova, jehož věž se zrcadlí na kapotě vedle stojícího nepolského vozu.
21
SKANDERBEG
PORAZIL TURKY. PORAZÍ I VÁS …
albánský značkový fernet
K dostání u všech dobrých prodejců lihovin a samohonek
KNÍŽE
SKANDERBEG
vlastním jménem
Gjergj Kastriota
albánský národní hrdina
(1403 – 1468)
Kníže
Skanderbeg,
syn
albánského velmože, prožil
své mládí v Cařihradu jako
rukojmí na dvoře sultána
Murada II. Přestoupil na islám
a vstoupil do tureckého
vojska, kde se vyznamenal a
dostalo se mu velikých poct.
V roce 1443 uprchl z Turecka
a vrátil se do Albánie, kde se
postavil do čela odporu jako
křesťanský kníže. Získal
podporu Benátčanů i papeže a
úspěšně pak bránil nezávislost
své země až do své smrti
17. ledna 1468.
Jeho jméno již po dlouhá
staletí nese značka tradičního
albánského destilátu.
Fernet Skanderbeg nese to
nejlepší z albánských tradic.
Jeho chuť je typicky albánská.
První silný dojem na Vás
učiní drsně hořká směs
pelyňku, rdesna a černobýlu.
Následuje však harmonická
složka - střední chuťová stopa
– s typickou chutí medu
z přeschlého bodláčí s vůní
čerstvě
vysemeněného
kapradí. Váš zážitek ještě
umocní dlouhý dojezd, který
znalci přirovnávají k olíznutí
dehtového papíru po horkém
letním dni.
Fernet Skanderbeg chutná
skvěle
samotný,
ledově
chladný i zteplalý, a též jako
základ různých míchaných
nápojů.
Recept na nejpopulárnější
albánský
koktejl
„Enver
Hodža“ uvádíme v originále,
k němuž snad není nutné nic
dodávat. Snad jen, že číslo
záchranné služby je 155.
22
____________________________________________ SUPER
Syrena Sport – nejkrásnější polský automobil
Probírání se historií poválečné automobilové produkce v zemích východního bloku má již
tradičně hořkou příchuť. Ze starých fotografií či v lepším případě z muzejních sbírek zaznívá
stále stejný, mnohokrát opakovaný příběh pokrokových a designově vytříbených konstrukcí,
kterým bylo souzeno zůstat pouze v prototypovém stádiu, zatímco sériová výroba byla
zpravidla vyhrazena šedým modelů s často anachronickými technickými parametry. Léta se
pak mezi automobilovými fanoušky rozumuje, co bylo příčinou pádu toho kterého nadějného
prototypu. Tradičním viníkem bývají dlouhé prsty moskevských soudruhů, chránících vlastní
automobilovou produkci, ovšem v případě Syreny Sport takový zásah snad ani nebyl třeba.
Sportovní kupé a socialistický automobilový průmysl – to prostě nemohlo jít dohromady…
Ačkoliv vzpomínaný automobil nesl jméno legendární Syreny, po praktické stránce
měl ze svého masově vyráběného sourozence takřka pouze kola a některé dílčí komponenty.
Projekt dvoumístného dvoudveřového kupé začal vznikal ve Fabryce Samochodòw
Osobowych (FSO) ve druhé polovině padesátých let a konstrukční práce trvaly tři roky. Tvůrci
vozu byli pracovníci kanceláře Hlavního konstruktéra FSO v čele s Ing. Stanisławem
Łukaszewiczem, na projektu se pracovalo jen ve volném čase a byl financován pouze
z vnitropodnikových zdrojů.
23
1. května 1960 pak byla
veřejnosti představena nová
Syrena Sport. Vůz v červené
barevné úpravě okamžitě zaujal
svým designem, který byl dílem
Ing. Cezary Nawrota, který se
inspiroval
klasickými
sportovními vozy anglické školy,
nejvíce pak známý Triumphem
Spitfire.
Tvary
laminátové
karosérie je třeba i z dnešního
pohledu
považovat
za
mimořádně zdařilé a v tehdejší
východní produkci působily jako
zjevení.
Vzhledem k tomu, že
původní motor ze Syreny se pod
nízko položenou kapotu nevešel,
bylo třeba zkonstruovat motor
nový. Nakonec byl vůz poháněn
čtyřdobým
dvouválcovým
motorem typu boxer o objemu
750 ccm a výkon 25,76 kW
(5000 ot/min), který pod
vedením
Ing.
Władysława
Skoczyńskego poněkud překvapivě vznikl na bázi motoru z motocyklu Junak. Maximální
rychlost vozu proto nebyla nijak závratná – 110 km/h. Zároveň se ale motor vyznačoval
mimořádně plynulým chodem bez vibrací a velmi nízkou hlučností.
24
Prototyp po své
premiéře vzbudil
v celém
Polsku
mimořádný ohlas
a dostalo se mu
nebývalé
pozornosti
celostátního
i
odborného tisku,
který se otevřeně
dotazoval, kdy se
vůz
začne
vyrábět.
Pozornosti se mu
dostalo
i
na
Západě, kde byl
označen
za
nejkrásnější auto
zpoza
Železné
opony.
Polské
podniky, v nichž
běžela
výroba
automobilů,
se
předháněly
25
v nabídkách na zahájení
sériové produkce. Všechno
však samozřejmě dopadlo
jinak.
Hospodářská
situace
komunistického
Polska byla jen mírně
řečeno
nevalná,
s obrovskými potížemi se
potýkala
už
jenom
produkce nejobyčejnějších
typů aut a první tajemník
Gomulka otevřeně hlásal,
že
každý
obyvatel
socialistického Polska by
měl mít jízdní kolo.
Extravagantní
Syrena
Sport v takovém prostředí
působila
spíše
jako
provokace.
Tehdejší
předseda
vlády
Józef
Cyrankiewicz tak osobně
intervenoval ve FSO a
nařídil prototyp okamžitě
přestat
ukazovat
na
veřejnosti a nechat na něj
veřejnost
i
tisk
zapomenout.
Je ovšem pravda,
že není zcela jasné, jaký
okruh zákazníků by si vůz
našel v zemi, kde i
26
v později mírně zlepšené situaci
70. let se horko těžko šetřilo i
na Malucha. Sami tvůrci
dodnes přiznávají, že vozidlo
vzniklo spíše ve snaze ověřit si
vlastní konstruktérské možnosti
a taky trochu pro radost
z tvorby, a nikoliv s jasným
marketingovým
zacílením.
V úvahu by nejspíš přicházela
malovýroba s velkým podílem
exportu, ani ta ovšem neměla
velkou perspektivu. Otázkou by
rovněž byla kvalita dílenského
zpracování sériových vozů,
která je u automobilů dané
kategorie nezbytností.
Přesto všechno však
polští automobiloví fandové
dodnes lkají nad osudem
krásného kupé a popravdě se
jim nelze divit. Přinejmenším
na pohled určitě stálo za to a
v tomto ohledu nemělo a nemá
v Polsku konkurenci. Obzvlášť
smutná je pak skutečnost, že
ani onen jediný prototyp se do dnešních dnů nedochoval: po dlouhodobém ukrývání byl
nakonec někdy v sedmdesátých letech definitivně zlikvidován. Po Syreně Sport tak zbylo jen
asi dvacet fotografií, z nichž většinu otiskujeme… (jik)
27
FSO Syrena Sport
u