Uložit publikaci ve formátu PDF

Vesmírný poutník
aneb Jak jsem zlobil svět
Jiří Vydra
Luboš Kolafa a Antonín Lelkeš
Jiří Vydra
Mojí mamince,
milovaným dětem
a všem lidem,
kteří milují radost,
krásu a čistotu v umění i ducha…
Vesmírný poutník
aneb Jak jsem zlobil svět
Jiří Vydra
Luboš Kolafa a Antonín Lelkeš
Dopis místo prologu …
Milý Jirko,
děkuji ti za oba dopisy. Došly během dvou
dnů. Především ti děkuji za důvěru, kterou jsi ve
mne vložil…
Rád bych pracoval poctivě, pilně a promyšleně. Něco jako když se maluje obraz a pak se dodělává, mění, myšlenky se dolaďují.
V současné době věc vidím, tak jak jsi psal.
Totiž „prolínačky“ dospělosti a dětství. Lidé dnes
rádi čtou věci napínavé, dobrodružné. Věci, které mají příběh a zároveň se tam objeví zlaté myšlenky, které se jim u hrdiny líbí, pro které si jej
mohou vážit. Obojí je potřeba třídit. Rád budu
naslouchat tvým příběhům. Budu rád, když budeš vyprávět i zlé věci, které jsi prožil, věci za které se dnes trochu i stydíš. Hrdina totiž musí být
skutečný. S klady i s chybami. Věc vidím tak, že
jednotlivé střípky (příběhy, myšlenky, vzpomínky) budu psát každý samostatně, jako krátkou
povídku, někdy jako povídkovou poezii, jindy
jako napínavý příběh. Až budeme mít barevných
plošek víc, poskládáme je jako film ve střižně.
Filmaři filmují věci na přeskáčku a pak je teprve
sestavují. Chtěl bych, aby vznikla knížka podobná filmu. Aby čtenář přímo viděl všechny barvy,
útvary krajiny Berounska. Bude-li se nám knížka
líbit, doplníme ji obrazy a fotografiemi. Možná
bude moje fantazie pracovat víc než to bylo doopravdy. Bez toho se to možná neobejde, některé
věci si dobarvit, dát jim nadsázku. Nepůjde přece o životopis, ale o životopisné povídky. Někde
to znamená dát víc věcí časově odlišných do jednoho času. Jakoby je namalovat na jeden obraz,
tak jak to ostatně děláš při malování. Detaily si
dohodneme a já tě budu respektovat.
Projekt je to náročný a bude znamenat, abychom se vícekrát setkali. Abys mě vodil na místa,
kde jsi vše prožíval. Abychom chodili skrz lesy,
jezdili na kole a prošli hrady. Stačí často jenom
ve zkratce. Myslím však, že do podzimka to hlavní bude „natočené“. V zimě pak, dá-li Pán, budeme sestavovat, stříhat, ladit.
Plzeňský básník a spisovatel Luboš Kolafa (vlevo)
a Ing. Jiří Rückl.
První návštěvu bych rád uskutečnil 3. a 4. března. Je to pátek, sobota. Máme hodně co na práci,
tak možná ani není potřeba se vidět s někým dalším, pokud to nebude nutné. Možná bych tě rád
viděl i při malování.
Vyzkoušíme, co to s námi udělá a dohodneme se jak postupovat dál.
Nyní tedy obratem napiš, zda je možné,
abych někdy v pátek odpoledne přijel. Přespal
bych u tebe do soboty a v sobotu odpoledne se
zas vrátil do Plzně.
Srdečně zdravím a těším se na společně strávené chvíle.
Luboš Kolafa
V Plzni 17. 2. 2000
5
6
7
8
1938
skřípot kovových vozíků, které hlušinu vyvážely. Vídával jsem ještě ospalýma očima dědu
Bohouše, jak s otlučenou bandaskou a onošenou taškou kráčí k dolu Anna. Sledoval jsem,
jak se k němu z ostatních chalup přidávají stíny
Narodil jsem se v roce 1938 v malé vsi Vadalších mužů a jdou spolu jako nějaký tajemný
šírov jako potomek rodu Jungmannů a Vydrů.
Obec Vašírov leží v sousedství obce Lány. Záprůvod kamsi přes louky, kde se ztrácí na větší
část dne někde v hlubinách země. Děda večer
mek téhož jména byl svědkem mnoha významvyprávěl, co se v kamenouhelných slojích dělo,
ných rozhodnutí novodobých českých dějin.
a mne lákalo se tam podívat.
Během prvních čtyř let svého života jsem
Vašírov, to jsou také staré sýpky a stodoly
vstřebal mnohé z poezie neopakovatelného
kraje na pomezí křivoklátských lesů. I v nas mohutnými dlouhými trámy ze dřeva. Právě tehdy se vytvářela moje celoživotní láska ke
šich dětských hrách se odrážely dějiny této
země, ale také příběhy obyčejných lidí, hordřevu a stromům vůbec. Dřevo rostlo všude
kolem, nabíralo do sebe léta. Míza stromů jako
níků a sedláků.
Babička mne někdy brávala s sebou na prásilné gejzíry živila listí a jehličí a ony vydechovaly silný, čistý vzduch. Dávaly vyrůst bizarním
ci na panském, a tak za doby prezidentování
tvarům.
Edvarda Beneše jsem si mohl prohlédnout pokoje, které pamatovaly tatíčka Masaryka. Na
Praděd Alois. Byl pro mě jako rytíř ze středověku. Měl ohromnou sílu. Zápasil s mohutdruhé straně jsem viděl z okénka svého pokoje
hornické haldy s hlušinou. Až k nám byl slyšet
nými stromy a pálil je na dřevěné uhlí a z jeho
milířů se kouřilo nad lesem, kouř
stoupal k nebesům. Jako kadidlo
k Bohu. Potom naložil uhlí na vůz
a odjel s ním do Lince. Dřevěné
uhlí si braly také ocelárny v Králově
Dvoře. Ocel pak pomaleji chladla
a lépe se prodávala. Hruška pradědy Aloise byla moje druhá matčina náruč. V jejích korunách jsem
strávil mnoho času. Byl jsem tím
rodičům protivný. Neměli rádi lelkování. Slyšel jsem stromy mluvit
a ve své dětské fantazii v nich viděl
Babička Terezie z Vašírova.
Děda Bohouš.
(druhá zprava)
Horník z dolu Anna u Vašírova. živé bytosti.
Vašírov
9
Františka Jungmannová
moje prababička ze svatské větvě Jungmannů
(4. řádek vlevo)
Obrázek první: „Na stromě“
M
alý kluk se znalecky podíval na stromy kolem sebe. Habrové doubraví
nalevo od něj vypadalo strašidelně.
Duby vedle stály pevně a majestátně. Ten nejvyšší se dotýkal země rozeklanou větví. Zaklonil hlavu. Tenhle pohled miloval. Sluneční
10
paprsky, které se proplétaly mezi větvemi, ho
lákaly do výšek. Zlatý palác na nebesích. Skrčil se a vzápětí se vymrštil. Zachytil se rukama
spodní větve, rozhoupal nohy a byl uvnitř.
Po chvíli obratně vyšplhal nejvýše, co mu
strom dovolil. Když se konečně posadil, měl před
sebou výhled na louky a na svatské stodoly. Hab-
ry odsud vypadaly jako tanečníci s rozpaženýma
rukama, z této výšky už byly docela přívětivé.
Klučina spokojeně znovu zaklonil hlavu,
tentokrát viděl plující oblaka. Byly to plachetnice, které spolu závodily. Když snil v korunách
stromů, viděl mnoho věcí, které jsou běžně lidem ukryty. Viděl sedláky na povozech a uhlíře
u svých milířů. Viděl kováře v kožených zástěrách, ale i královskou družinu, dokonce i samotného krále Karla IV.
Jednou se ze své pozorovatelny podíval dolů
k úpatí stromu. Něco se tam pohybovalo. Vynořilo se mnoho veselých lidí a posedali kolem stromu. Smáli se, žertovali.
„Císař a král Karel IV. se svojí družinou!“ Málem vykřikl Jirka se sevřeným hrdlem.
„Vždyť sedím na královském dubu!“ pomyslel
si.
Pak jej jeden z družiny spatřil, když chtěl pod
stromem ulehnout k odpočinku.
„Hej, pane, podívej se vzhůru,“ zvolal ten muž
na krále .
Ten řekl velitelským hlasem: „Slez dolů, ty
ptáče.“
Jirka poslušně slezl dolů ze stromu a hluboce
se uklonil. Věděl, že se to sluší. Poklekl a se sklopenou hlavou čekal, co bude dál.
Vlevo nahoře stojí
košatý, majestátní,
přes 300 let starý
buk.
Kolem jezdil se svojí
družinou římský
císař a král český
Karel IV. na svůj hrad
Žebrák
(cestou pod Vraní skalou)
11
„Co pohledáváš na mém stromě?“ zeptal se
císař.
„Chci být co nejblíž slunci, můj pane.“
„Proč tomu tak chceš?“ usmál se král.
„Chci být jako káně, naučit se od něj létat.“
„Člověku byla dána země, ptákům bylo dáno
nebe,“ namítl císař a král.
„Jenže dub říkal, že i člověk může
létat,“ ohradil se Jirka.
„Co díš?“ podivil se král. „Dub že si
s tebou povídá? Můj královský dub že
mluví?“
„Ano, pane. Dub pamatuje mnoho.
Hostí na svých větvích ptáky, ukrývá
znavené poutníky, od nich to všechno
ví.“ Král se dal do hurónského smíchu. Oči se mu doširoka pobavením
roztáhly.
„Máme krásné poddané,“, volal
na své muže v družině, „Jak ti říkají,
chlapče?“
„Jsem Jiřík,“ uklonil se hoch.
Král se otočil ke svému zbrojnoši:
„Znáš jeho rodiče?“
„Všichni tady pálí milíře v lesích,“
odvětil zbrojnoš.
Král se naklonil nad chlapce. „Královský meč!“ zvolal na muže císařským hlasem. Jirka čekal na spravedlivý trest, mluvil přece s králem jako
se sobě rovným.
„Ten strom ti od této chvíle patří.
Kdykoliv pojedu kolem, budeš mi vyprávět, co říkal. Pasuji tě na mistra
Jiříka. Vše, co uslyšíš, zaznamenáš.“
12
Poté se král i jeho doprovod dali do pohybu.
Jiřík ještě dlouho stál a pozoroval, jak mizí v lesích. „Nesmím zklamat krále!“ rozhodl se Jirka
pevně ve svém srdci.
Do korun stromů zazářilo slunce plnou svojí silou a po kamenité cestě táhly koně vůz plný
uhlí.
Malí baráčníci ve Svaté. 1946–47.
(ten usmívající se vpravo a nejmenší)
1942
Svatá
Byly mně asi čtyři roky, když jsme se přestěhovali na opačný konec křivoklátských lesů. Do
hornické vesnice Svatá. V roce 1942, uprostřed
války. Na Svatou však válka ještě nedoléhala.
Největší dojem na mě udělaly mraky. Byly
jiné než na druhé straně lesa. Létají zde rychleji než letadla. Snažím se tu sílu vmalovat do
svých obrazů. Vidím je každé ráno, když vyjdu na zápraží chalupy. Umívám se na dvorku v lavoru a přitom je pozoruji. Jdu pro uhlí
a zase je vidím. Bydlím vysoko na stráni a mám
k mrakům blíž. Ode mne je nádherný rozhled
až k brdským lesům. Hluboké a rozsáhlé údolí.
Přes něj letí mraky a zanechávají své stopy na
polích a čeří koruny stromů.
Obrázek druhý: „V mracích“
T
akhle rychle plout mraky předtím neviděl. Ani nemohl vidět. Čtyři roky bydlel
schován před větrem, ve vsi, kde foukal
vítr jen málokdy. Lány leží až za hradbami křivoklátských lesů. Stromy těchto lesů totiž pohlcují sílu větru. Teď patří sem do vesnice Svatá.
Zvláštní jméno. Svatá je přece panna Marie. To
říkávala jeho babička. Ale Svatá vesnice? Je přece obyčejná, ne svatá?
Záviděl těmhle mrakům, možná by ho vítr
i unesl?! Zkusil roztáhnout ruce. Nic. Svlékl si
svetr a pokusil se jej rozprostřít jako křídla ká-
něte. Zase nic. Jednou přece viděl po bouřce ve
Vašírově, jak vítr zlomil silný strom. Ten ulomený kmen by neunesli ani ti chlapi, co stromy
poráží. Jak to, že vítr neunese jeho lehké tělíčko? Vždyť chlapi, co kácí dřevo, ho klidně vyhodí nad hlavu, vysoko do výšky. Byl zklamaný,
že neletí. Na nebi se objevilo opravdové káně.
Vítr s ním občas zacloumal, ale jinak plachtilo
skoro bez jediného pohybu křídel. „Je to nespravedlivé. Káně může a já ne.“ Znovu to zkusil se
svetrem. Nic. Zdrceně se posadil do trávy a pak
si lehl na záda. Zem studila. Mraky z tohohle
pohledu se třepetaly jak prádlo na šňůře. Chvíli
se mu zdálo, že taky letí. To se mu líbilo. Pak
ho však něco vyrušilo. Zvedl hlavu. Kousek od
něho stál stejně starý kluk. Když se včera přistěhoval, viděl ho přes plot sousedů.
„Co děláš?“
„Létám s mraky,“ řekl Jirka.
„Jak to děláš?“ otázal se Zdeněk.
„Mám přece křídla,“ ukázal Jirka na svetr.
Zdeněk se poctivě zamyslel: „ Já myslím, že to
takhle nejde. Ten svetr je moc těžkej a navíc má
díry. Křídla musí být hebká a ne hrubá.
„Ve Vašírově kluci už taky letěli,“ dodal po
chvilce Jirka.
Zdeněk pochybovačně: „Já je neviděl…“
„Vašírovský nelžou!“ ohradil se Jirka.
Kluk pokrčil rameny na znamení, že stejně
tomu moc nevěří, ale že se hádat nebude.
Chvíli mlčeli. Zdeněk si lehnul vedle Jirky
a pozorovali mraky.
„Toník říkal, že s nimi budu moct jít do šachty.“
„Do jaký šachty?“ zeptal se Jirka zvídavě.
13
„Támhle u Trubína!“ ukázal kluk.
„Tam je šachta?“ divil se Jirka.
„Jo, hodně stará. Vyprávěl nám to pan Vokáč.“
„Můj děda je horník, pochlubil se Jirka,“
„Jenže šachta má věž, tady žádná není.“
„Je tam chodba přímo do skály,“ řekl kluk.
„Ty už jsi tam byl?“ zeptal se Jirka.
„Až udělám zkoušku, tak mě tam vezmou.“
„Jakou zkoušku?“ hořel Jirka zvědavostí,
„Řekni mi jakou.“
„To je tajemství,“ pronesl tajuplně a s vážnou tváří Zdeněk.
„Mohl bych taky dělat tu zkoušku?“ řekl Jirka a zkoumavě se podíval.
„Nevím,“ utrousil kluk.
„Já bych chtěl,“ žadonil Jirka.
Kluk se na něj šibalsky podíval a řekl: „Tak
jo.“
Mraky se pořád hnaly od Brd. Káně někam
dosedlo.
„Zdeňku! Oběd!“ volala od vrátek jeho maminka, paní Součková.
„Po obědě budu na zahradě. Přijď k plotu.
Řeknu ti o té zkoušce,“ prohodil nový kamarád
a rozběhl se domů.
Černínská Svatá vlevo, vpravo hudlická Svatá.
14
1942
Zkouška odvahy
Dům, který pro nás zakoupil pradědeček
Alois, je jen pár set metrů od bývalé šachty Na
Perku. Dříve se za Svatou těžil zinóbr neboli
měděnka. Stará šachta Karel u Trubína lákala
nás kluky k průzkumným výpravám. Být nový
kluk na vsi není žádná legrace, a co potom
připojit se k místním hrdinům. První zkoušku
odvahy jsem musel složit tak, že jsem vlezl do
kanalizace ve Svaté. Musel jsem se prosoukat
úzkou dírou kanalizačních rour, kterou mohla
kdykoli začít téci zapáchající voda, v níž bych
se jistě utopil. Zdeněk Součků tehdy rourou
prolez se mnou. Když jdu dneska po šedesáti
letech kolem, nemůžu uvěřit, že jsem se tam
protáhl. Někdy si myslím, že jsem si to vymyslel a pak tomu začal věřit.
Tím však moje hrdinské činy neskončily.
Čekala mě ještě jízda na vozíčkách plných hlušiny. Tuto zkoušku odvahy jsem si složil jen tak
pro sebe.
Obrázek třetí: „Chuť hlušiny“
N
Kovové vozíčky na ní jezdily za sebou v pravidelném intervalu, houpaly se na laně a občas
zacvakaly na kladkách sloupů. Jirka v tomto
cvrkotu neviděl nic cizorodého, patřilo to sem
tak jako Berounka a její kopce. Vozíčky s hlušinou pozoroval z návrší, cvak, cvak... odtikávaly
na kladkách čas jak apoštolé na orloji. Se svým
nákladem se vozíky posouvaly poslušně k haldě, kde se černé hmoty zbavily a prázdné zase
mizely ve skále pro další hlušinu. Stále dokola,
dokonalý koloběh. Zatoužil být součástí tohoto
pulsujícího organismu.
Našel místo, kde vozíčky vyjíždějí z útrob
země, dostal se nad ně až k okraji, zavřel oči,
skočil a měkce dopadl. Vozíček se po chvíli u kladky zahoupal. Pak už plul jako loď na
klidné hladině. Otevřel oči. Nad ním se míhalo vodící lano a modré nebe... Jako v letadle...
Dokázal to!... Chvíli se tak kochal, málem zapomněl na blížící se haldu. Ještě než se vozík
vyklopil, stačil z něho vyskočit. Propadal se
dolů. Jak padal, obalovalo ho mokré bláto. Cítil se blízko smrti. Dopadl tvrdě, nemohl se ani
pohnout. Když otevřel oči, byla všude kolem
jenom tma. Díval se do černé hlíny. Hlušina
smrděla. Natočil se na bok. Pomalu zaostřoval
okolí. Kolem něj se kutálely kusy hlíny. Létat je
krásné, ale ty pády…
ad Zdicemi směrem k Vraní skále byla
šachta. Říkalo se tam „Ve Hroudě“.
Lanová dráha vedla asi 5 – 8 kilometrů do Králodvorských železáren. Přes les. Přes
louky. Od Levína strmě do údolí Litavky. Cílem
byly hrudkovny.
15
Vzpomínka na babičku Annu.
Uhel, 1982.
16
1945
Po válce
Někdy v té době přiběhl za mnou Zdeněk
Součků. „Honem poběž. Zajali nějakýho Němce. Budou ho střílet!“ Běželi jsme na konec vsi
směrem ke Zdicím. Nikdo už tam nebyl. Jen
čerstvě zahrabaný hrob. Připomněl jsem si
ty Němce, co bydleli u nás doma. Zdeněk na
hrob reagoval slovy: „Asi musel něco zlýho
provést.“
Ten hrob i kosti toho Němce jsou tam dodnes. Roste na něm babyka.
Obrázek pátý: „Na koni“
J
eště než úplně odezněla válka, měl Jirka
další zvláštní zážitek. Průšovi, příbuzní
z babiččiny strany, měli chalupu a stodolu
na konci vsi. Jirka tam byl zvyklý chodit. Zrovna
tam přijížděl na bílém koni jezdec. Měl zvláštní uniformu. Voják jel směrem k tetě Průšové.
Jirkovi cosi v jeho nitru říkalo: „Uteč!“ Z druhé
strany jej však lákal pohled na koně. Koně Jirka
miloval. Kůň byl ještě krásnější než voják v sedle. Důstojně vzpřímená postava na koni dojela
až k Jirkovi. Měla brýle s černými obroučkami
a za nimi zamyšlené a ustarané oči. Zastavil
se. Jirka automaticky koně pohladil. Z tajuplné
postavy se vyklubal muž. Usmál se a prohodil:
„Chóčeš?“ Nebylo to německy, to by rozuměl.
Najednou se muž sehnul a vzal Jirku před sebe
do sedla. Jirka překvapením vyjekl. Kůň se roz-
běhl a řítil se po Průšovic louce směrem k Hudlicím. Po chvíli se Jirka vzpamatoval a pevně se
chytil hřívy, úplně ztratil strach. Vítr jej objímal
ze všech stran. Rychlost jej dostávala do varu.
Začal vískat a volal: „Hyjééé, koníčku, hyjééé!“
Vojákovi se dětské nadšení zalíbilo a koně povzbudil do slabin. Pak ho na místě zarazil. Kůň
se vzepjal a Jirka myslel, že se ocitl na ohromné houpačce. Vypískl strachy. Muž se rozesmál
a znovu koně rozjel. Po chvíli se potkali s dalším jezdcem. Byli skoro až v údolí u Hudlic.
Druhý muž se objevil odkudsi z křoví. Patrně
tam byl schovaný. Také pobídl koně do běhu.
Oba jezdci se hnali jak o závod loukou směrem
k chalupě. Najednou byl Jirka zpátky na pevné
zemi. Muž řekl: „Éto chvátit.“ Dál mu už nevěnoval pozornost, zajel s druhým mužem ke stodole. Tam čekalo auto. Pěkné, vojenské. Řidič
vyskočil a otevřel pohotově dveře. Voják, který
vezl Jirku, seskočil z koně a předal jej druhému
jezdci. Dveře auta za neznámým zaklaply. Než
se ztratilo z dohledu, vysunula se z okna ruka
a zamávala Jirkovi.
Ještě celý rozrušený vešel na dvůr, něco se mu
u Průšů nezdálo. Nakoukl do kůlny. Ležely tam
kulomety a samopaly. U ruských „maximů“ ležely dlouhé pásy s ostrými náboji. U nich stál
muž, který měl oči jako havran. Jirka rychle zabouchl dveře. Vyběhl zpátky na dvůr.
Teta právě vyšla na zápraží: „Jirko, tam už
nechoď!“ přikázala mu.
„Svezli mne na koni,“ chlubil se Jirka.
Teta řekla: „Já tě viděla, Jiříku. Vypadal jsi
stejně jako ten generál Vlasov, chlapče.“
19
Pak dodala: „Vedle u sousedů jsou taky. Jeden z nich maluje krásné kytky, jako živé, běž
se tam podívat.“
„To je divný jméno, Vlasov...,“ zamyslel se
Jirka.
„Osvobodil Prahu, pamatuj si ho,“ dodala
teta.
Po letech se Jirka dozvěděl, že toho vojáka
se smutnýma očima, generála Vlasova, chytili
u lounských lesů s celou jeho armádou. Američané mu těsně před tím nabízeli azyl ve Španělsku. Odmítl. Neopustí přece svoji armádu.
Rusové jej zajali jako zrádce a v Rusku jej pověsili.
V těchto stodolách u strýce Průšy přespávali ke konci války vojáci generála Vlasova.
Vpravo na poli jsem potkal podivuhodného jezdce na bílém oři.
20
1946–48
Pod stromem
Má posedlost stromy byla rodiči považována za nemoc. Kdekomu se svěřovali s tím, že
jsem víc na stromech než na zemi. Já ale věděl své, patřil jsem přece do ptačí říše. Praděda
Alois Vydra mne někdy z legrace shazoval ze
stromu dlouhou tyčí. Měl onu radost starého
věku z dětinských kousků. „Já tě sundám dolů,
ty hruško nezralá,“ volal vážným hlasem a opatrně do mne šťouchal. Vžil jsem se do té hry
a skákal jsem z větve na větev jako veverka.
Čas od času si vzpomněl na nás, své příbuzné, herec pan Václav Vydra, ředitel Národního
divadla. Jeho mohutná postava a hluboký hlas
vyvolával ve vsi vždy dojem, že přijel celý ansámbl. Lidé ho pochvalně a uctivě zdravili.
Vydrové.
Herec a malíř.
Jednou přišel ke stromu, kde jsem seděl na
větvi. Možná ho poslala teta Miládka. Pozoroval jsem, jak přichází pomalým krokem. Z výšky vynikala jeho postava. Kráčel důstojně jako
král, jako Karel IV.. Pan Václav Vydra se mne
nejtišeji, co dovedl, zeptal: „Proč pořád lezeš
po těch stromech?“ Byla v tom spíš zvědavost
než kárání.
Řekl jsem mu totéž, co Karlu IV.: „Povídám
si s nimi.“
Pan Václav Vydra dlouho mlčel a upřeně se
na mne díval, cítil jsem jeho pohled až v kostech.
„Slez dolů,“ řekl svým hromovým hlasem.
Pod stromem na mé rameno dopadla jeho veliká ruka. To jeho mohutné, černé obočí dobře
zapadalo mezi křivoklátské hvozdy. Byl jsem
celý zrudlý. Cítil jsem se nesvůj. Neměl bych
také pokleknout a vzdát mu čest jako předtím
králi?
„Rozumím ti víc, než si myslíš. Něco z tebe
určitě bude,“ dodal pan Vydra svým zvučným
hlasem.
„Jsem pasován na malíře křivoklátských
lesů…,“ vyhrknul jsem ze sebe, potom jsem
se ale v řeči zarazil. Nebude se mi pan Vydra
smát? Nesmál se, spíše zvážněl. „Kdo tě pasoval do tohoto stavu?“ zeptal se. Váhal jsem, jazyk mne svrběl. I když jsem viděl, že mne bere
vážně. Řekl jsem co nejodvážněji: „Sám císař
Karel IV..“ Pak pan Vydra pokýval hlavou: „Důvěřuji ti, že cos králi slíbil, dodržíš,“ prohlásil
slavnostně. Náhle na mě dýchl celý středověk.
Stál tu pan král a jeho poddaný.
21
„Splním, splním,“ přísahal jsem co nejpřesvědčivěji. Pan Vydra se na mne usmál, otočil
se a odcházel, jako když odjíždí král s celou
svojí družinou.
Obrázek šestý: „Oživlá hruška“
P
o letech, když příbuzní porazili starou
hrušku na zahradě u pradědy Aloise,
stál Jirka nad dlouhými poleny u kolny
a utíral si slzy. Připadalo mu, že někdo umřel.
Jirka z hromady vytáhl jedno poleno. Bývalá
hrušeň cosi šeptala. Uslyšel lesní roh a uviděl
družinu Karla IV., jen tak se mihla, zmizela
v lesích. Ale zvuk rohu zněl dál. Struna srdce se
rozechvěla. Touha tvořit byla mocnější.
Zažíval to poprvé v životě. Mizela kůra. Mizely nadbytečné části dřeva. Dřevo se probouzelo k životu, dostávalo nový tvar. Ukazovalo mu,
kde má nožem ubrat, kde vyhladit, kam hluboce zaříznout. V té chvíli patřil tomu dřevu.
Ze soustředěné práce ho vyrušila až babička.
Nevěděl, zda nemá s polínkem utéci, zda mu
jeho první sochu nevezme.
„Hruška už byla stará, Jiříku,“ řekla babička smířlivě, „nový strom bude mít lepší plody.“
Pak chvíli mlčela. Dívala se na polínko, jež Jirka pevně svíral v ruce. Prsty měl celé do běla.
„Polínko si nech na památku, vím, žes tu hrušku měl rád!“
Po čtyřiceti letech byla z polínka vytesána ležící dívka…
Můj praděd Alois Vydra ze Svaté.
97 let.
22
1944–46
Škola a víra
Do školy jsem chodil nejprve v zadní Svaté. Řídícím byl pan učitel František Šiler. Byl
to hudebník a hrával na housle. Kdysi skládal
s panem Jungmannem a panem Merhautem
píseň O Svaté. Byl na nás přísný, ale naučil.
Zlobivé žáky tahal za šísy. Uměl i pěkně nařezat
rákoskou. Tehdy se myslelo, že to tak má být.
Nikterak nám to neublížilo. Uměl také krásně
kreslit. Vedl děti k tomu, aby uměly vyřezávat
ze dřeva. Kromě toho byl tu ještě vliv náboženský. Krásná cesta do kostela se sborovým zpěvem, s barokními sochami a oltářem. Údolí,
kudy vede cesta z Hudlic na Svatou, je vidět na
mnoha mých obrazech. Nad údolím se klene
vysoké nebe a lemují jej oblé kopce. Kdo ten
obraz jednou vidí, už jej nemůže zapomenout.
V Boha jsem věřil. Nebe a Bůh mají k sobě blízko. Moje víra byla tehdy spojená s vysokými
okny kostela. S hudbou varhan. S vůní kadidla.
Někdy jsem sloužil jako ministrant. Šel jsem
v čele průvodu a držel korouhev.
Pan učitel František Šiler mne chtěl mít vždy u sebe,
že jsem prý živel...
23
Obrázek sedmý: „Farář“
P
ohřeb. Průvod plakajících pozůstalých.
Svůj úkol nést korouhev bral velmi vážně. Kluci z vesnice u toho někdy dělali
opičky, ale Jirka ne. Za pošmourného počasí se
ozývalo praskání stromů. A vítr žalostně sténal
ve větvích. Přítomní si povídali o kdečem a také
o nebožtíkovi. Pak se průvod pohnul kupředu.
Roztáhl se jako ohromný had.
K panu faráři se přidal mladý muž. „Pane
farář, v pátek za týden už by mohly být křtiny“.
„Jó. Budu tam,“ šeptnul farář, „ale bude lepší, když pro mě někoho ze Svaté pošlete.“ Když
už mladík chtěl odejít, farář ještě dodal: „Na
faře padá omítka…“
„Zítra začnu,“ ujišťoval ho mladík nevrle.
Farář loupnul okem po Jirkovi, ale ten dělal,
že neslyší.
„Na kostele už je taky opadlý flek a zatéká.“
Mladík vzdychnul a řekl: „Jo. Bude i ten kostel, pane farář.“
Pohřební žestě se rozduněly. Průvod se přiblížil až k hrobu. Pan farář nad mrtvým krásně
promluvil a ženský se rozbrečely. První hlína
dopadla na rakev a dřevo dutě bubnovalo pohřební staccato.
Když všechno skončilo, obešla korouhev vdova a pošeptala faráři. „Zítra vám donesu máslo
a husičku, budete na faře?“ Farář kývl neznatelně hlavou a pak ženě požehnal.
24
Vlevo u dveří čekala babička Anna na pana faráře
s husičkou v podpaždí...
V pravo fara v Hudlicích.
K
dyž bylo Vaškovi Vokáčovi 11 a mně 10
let, byli jsme velice smutní.
To na podzim 1948 za mnou přiběhl
Vašek a křičel: „Jirko pojď rychle ke skále, přijela tam taková velká příšera na čtyřech kolech
a ty jsou větší než my. A že prý budou rozorávat
meze.“ To se ví, že jsem si to nenechal ujít a rychle
mazal za Vaškem.
Kapelník Merhaut spustil taktovkou a zazněl
marš. Nějaký obrostlejší člověk si vzal hlas a že to
bude všechno naše, že se budeme mít dobře, že si
budeme moci vzít kdo si co bude přát atd.
Sedláci se na sebe dlouze podívali. Vždyť pole
bylo od věků jejich obživou. S pokolení na pokolení se na poli lopotili a měli lásku k rodné hroudě.
S Vaškem jsme si pohlédli do očí a věděli, že přichází jiná doba…
Meze a křoviny, kde jsme vybírali čmelákům
med, plašili koroptve a křepelky, pásli ovce a kozy,
byly nenávratně pryč.
Jak dlouho asi?
1948–49
Bezvěrec a umění
Pana faráře jsem měl opravdu rád. Byl na
mne hodný. Jednou vzal celou naši třídu pan
učitel Schiller na pouť do Svatého Jana pod
Skalou. Byl tam kámen na klekání a měl dolíčky tak akorát pro kolena. Ty dolíčky mne zaujaly, zeptal jsem se průvodkyně: „Paní, ty dolíčky
tu vytesali lidé?“ Oslovená paní rozhodně za-
kroutila hlavou: „Kdepak, chlapče, svatý Ján tu
klečel. Modlil se tak dlouho, až se dolíčky pro
kolena takhle vymáčkly.“ „To je ale blbost,“
řekl jsem nahlas. Pan učitel mne vzal za šísy
a káravě řekl: „Budeš ticho!“ V tu chvíli jsem
v Boha na čas přestal věřit. Tehdy to bylo pokrokové, a tak jsem se cítil jako hrdina. Jindy,
když bylo zle, hned jsem si na Boha vzpomněl.
Od šesté třídy jsem začal chodit školy V Počáplech. Pan učitel Schiller mi však i nadále
Už zde ve škole Počaplech v „Myšárně“, v roce 1949 na mne silně začala silně působit krása dívčích linií a forem pevných tvarů,
které jsem si začal ověřovat pud suknicemi spolužaček. Inu „potvora“ anatomie...
25
dodával občas ztracené sebevědomí: „Jirko,
nevzdávej se. Máš dar od Boha.“
S Vaškem Vokáčem jsme se přihlásili do
výtvarného kroužku pro dospělé. Chodili tam
zájemci o umění různého věku. I pan strojvedoucí Zíta. Tenkrát jsem nebyl moc šikovný,
ale hodně jsem se naučil.
Povzbuzovala mne také teta Kohoutovic:
„V tobě něco opravdu je, ty kluku. Jen maluj
a kresli.“
Nejvíce se jí líbilo, jak umím kreslit koně.
hle houkl: „Tati, to je kus!“ Výstřel vyšel do lesa
a srnec utekl. „Ty pitomče pitomá!“ zařval otec
a pažbou ho udeřil do zad. „Pitomče,“ dodal
rozezlený táta. Z lesa vyšli bez jediného dalšího
slova. Otec si o svém synovi pomyslel: „Kluk se
mi nepoved,“ a nahlas řekl: „Jsi k ničemu. Co
z tebe bude?“
Obrázek osmý: „Srnec“
J
irka seděl v koruně lípy kus od vsi a pozoroval ptáky. Uviděl vylétnout kachny. Těžká těla se nesnadno zdvihala k nebi. A pak
se ozval výstřel. Jirka ztuhl. Kachna sebou škubla a jako kámen spadla na zem. Ostatní ptáci
se rozlétli na všechny strany a zmizeli. Kachní vrah. Myslivec z Hudlic. „Mizera! Halama
chlap!“ vyhrkl Jirka a pevně tiskl větev. „Kdyby
jela kolem družina Karla IV., okamžitě by byl
ztrestán na hrdle.“
Později se Jirka dočetl, že Karel IV. byl také
náruživým lovcem zvěře, byl to i velký válečník.
Dlouho mu to nešlo dohromady.
Táta taky střílel. Poválečnou pušku musel
vrátit, ale u myslivců mu dali jinou. Někdy bral
táta Jirku s sebou. Jirka střílení zvěře nenáviděl
a otec si myslel, co úžasného pro něj dělá.
K ránu seděli oba mlčky na posedu. Vše vonělo. Srnec se klidně pásl. Jirka netoužil v tomto ráji vidět jeho skon. Otec už mířil. Jirka ná26
I tatík miloval bicykl.
40. léta.
1950
Táta
Cítil jsem, že se od našeho společného
„lovu“ na srnce mezi námi cosi přetrhlo. Byly
však chvíle, kdy jsem si táty opravdu vážil, třeba když na konci války ze Zdic vezl na rámu
kola malého kluka. Německého. Měl plný pytel
suchého chleba a křečovitě si jej držel. Žebral,
aby neumřel hlady na cestě do Německa. Jenom šprechtil, ani slovo česky. Pořád myslím
na jeho krásné modré oči. Dětské a přitom
už dospělé. Pár dní pobyl u nás. Jmenoval se
Wolfík. Hráli jsme si spolu. Konečně jsem měl
bráchu. Bylo mi jedno, že není náš. Chtěl jsem,
abychom si jej doma nechali, tak jako zatoulané štěně. Po pár dnech ho však otec odvedl
tam, kde se organizoval odsun Němců. Zmizel
a už jsme se nikdy neviděli.
Táty jsem si vážil taky, jak se zachoval na
návštěvě u strýce ve Varnsdorfu. Strýc tehdy osidloval pohraničí. Táta byl už v té době
členem komunistické strany, a tak mu jeden
národní správce nabídl krásný velký statek
u Varnsdorfu v Horním Podluží opuštěný odsunutými Němci...
Obrázek devátý:
„S tátou v pohraničí“
„H
marád. „Prostě to jenom prohlídneš a uvidíš,
Vašku. Potřebujeme tady správný kádry.“
Otec k tomu nic neřekl. Ve statku bylo ještě
mnoho věcí po lidech, kteří tu nedávno bydleli.
Opustili jej s pár věcmi na zádech. Vše tu dýchalo nedávným životem. Nádobí, utěrky, boty,
dřeváky, pláště, gumáky. Chlév byl prázdný, ale
z hnoje se ještě kouřilo.
„Ty lidi tu nechali skoro všechno,“ řekl otec
po hodné době.
Správce to hned nepochopil a radoval se. „No
jasně, jsi Karlův příbuzný, tak ti nedám nějaký
zatuchlý šunt… Něco samozřejmě budeš muset
odevzdat a tak … ale to nějak spravíme.“
Otec se zamračil. Jirka nic nechápal. Viděl
v tom jenom nové dobrodružství. V nestřeženém okamžiku vylezl na půdu. Našel tam svaté obrázky, které se mu zamlouvaly. Jako svou
trofej si je nesl zpátky do kuchyně, kde zůstal
správce s otcem.
Když táta viděl, že kluk něco drží v ruce, popadl ho vztek. „Tady se učit krást nebudeš! Okamžitě to vrať!“ řekl takovým hlasem, že se nedalo smlouvat. Pro zdůraznění toho, že to myslí
vážně, praštil Jirku přes ruku. Obrázky spadly
na zem. Pak Jirku doslova nakopl, aby už byli
z chalupy venku. Správce byl překvapený: „Co
se děje?“ Otec se na něj obrátil: „Ten barák dáváš ze svýho? Nebojíš se, že se vrátí?!“
„Jak myslíš, soudruhu,“ řekl správce naštvaně. Víc už moc nemluvili. Do pohraničí se už
otec nikdy nevrátil.
ele, je to regulérní, soudruhu,“
tvářil se důležitě čerstvě jmenovaný národní správce, strýcův ka27
Pozdní kuropění aneb
Za pět minut dvanáct.
Olej, 2000.
28
1953–55
Černé řemeslo
Ani otec a snad ani maminka nikdy úplně
nepochopili, že se chci opravdu stát malířem
křivoklátských hvozdů. I tak jsem se přihlásil
na přijímací zkoušky do Bechyně. Sochařská
a keramická škola. Na stůl dopadla hrouda hlíny a zadání úkolu bylo - ukaž, co umíš. Hlína
je dost neposlušná. S hlínou jsem do té doby
neměl tu čest…
Od tohoto neúspěchu jsem se k opravdové
sochařině a malířině dostal až poněkud déle.
O to jsou chvíle tvorby silnější. Celý můj život,
všechny zkušenosti a prožitky ze mne prýští
jako voda ze silného pramene.
Málokdo, když projde učením, zůstane ještě básníkem. Učeň v černém řemesle chce být
silák a svalnatec. Kluci od černého řemesla byli
vždycky dobří rváči. Kdepak dějiny. Kdepak
básně. Holky a pivo! To je poezie učiliště.
Učil jsem se svářet, bušit kladivem, seřizovat motory. Pro duši básníka se i v motoru
roztáčejí básně. Ve výtvarném kroužku jsem
zůstal, ale zájem o holky převažoval. Tak jako
u každého kluka přes patnáct. I když jsem se
choval jako neotesanec, přesto jsem toužil po
lásce, o které se píše v románech.
V té době se začaly množit politické vývěsky,
agitace sílila, i strach. Byl jsem tehdy ubytovaný jako další učni v nádherné vile u Hoffmannů. Byla to rozlehlá vkusná vila kousek od hořovického nádraží. V jeden den přestala patřit
majiteli továrny panu Hoffmannovi. Propadla
státu. Připadla učilišti. Mohli jsme chodit jako
páni po krásných korkových podlahách. Hráli
jsme na nich fotbal a stolní tenis. Nikdo nám
nic neřekl, byli jsme přece vítězná dělnická třída. Kouskem duše jsem však cítil, že se tu stala
nějaká nepravost, tak jako tehdy v pohraničí.
Nenapadlo mě nic chytřejšího než strhávat politickou agitaci...
Obrázek desátý: „Hodnoty“
„D
omů půjdete, až se někdo přizná,“
řekl třídní učitel a významně si založil ruce za záda. Stál na stupínku v té těžké hodině vysoký až ke stropu. Připomínal gestapo z tehdy promítaných filmů.
Pohupoval se na patách a špičkách: „Čekám…
a počkám si až do rána. Bude to pak pro vás
těžší.“
Kluci ani nehlesli. Na učilišti se neudává. Seděli vyzývavě, jisti si svým mládím a neoblomností. Po druhé hodině jim docházel humor.
Pořád pohupující se učitel s rukama za zády.
Vzrůstala nervozita. Stále více se dovolovali
na záchod. Učitel je pouštěl. „Však oni se tam
domluví.“ Pro podtržení vážnosti okamžiku si
nechal zavolat závodní stráž. Ty dva ozbrojené hlídače s puškou ukázal klukům pod okny
hned na začátku.
„Jeden z nich je Ondrák,“ zašeptal jeden
z kluků Jirkovi, „ten, co udával Němcům a teď
je ve straně,“ ušklíbli se na sebe.
29
Když se začalo stmívat, někteří znervózněli.
Učitel cítil brzké vítězství. Už znal to ošívání
v lavici. Šepot, který se nesl třídou. Dělal schválně, že nic neslyší a nevidí.
Jirka to dál nenatahoval, rozhlédl se po třídě. Spousta kluků klopila před ním oči k lavici. Odsunul hlasitě židli a vstal. Díval se učiteli
zpříma do očí. Učitel byl překvapený.
„To je divný, ten má přece tátu ve straně.“
Chvilku přemýšlel a prohlížel si Jirku od hlavy
až k patě a dál uvažoval: „Jen jestli ho nenastrčili.“ Znovu si Jirku prohlížel.
„Bude to asi on. To by se netvářil tak vzpurně. Vida ho ptáčka.“
Učitel se rozhodl pro veřejný výslech: „Copak
chceš, Vydro?“ zeptal se nasládle.
„Byl jsem to já,“ řekl stroze Jirka.
„To jsi byl ty?“ zeptal se učitel nevinně.
„Ty nástěnky jsem ničil já,“ řekl Jirka přímo
a potom přece jenom sklopil oči. Myslel v té
chvíli na tátu.
Učitel pomalu a okázale otevřel okno a počkal, až milicionář zvedne k němu hlavu: „Už
můžete jít. Díky!“ Milicionář zasalutoval.
Pak se učitel obrátil ke třídě a v pozici á la
gestapo suše konstatoval: „Dejte si odchod.“
V kanceláři školy seděl ředitel a učitel občanské výchovy, proti nim stál Jirka s tátou. Tvářili
se hrozně dělnicky. S tátou si tykali.
„Vašku,“ řekl soudruh ředitel káravě tátovi.
„Podívej, co nám provádí ten tvůj kluk. S tím by
se mělo něco dělat. Lidi to znepokojuje.“ Podal
mu policejní fotografie s rozbitými nástěnkami.
30
Táta si Jirku změřil: „To jsi udělal ty?“ zeptal
se zvýšeným hlasem.
Přikývl. Dostal hned pohlavek a pak druhý,
třetí rána narazila hlavu o stěnu místnosti.
Soudruzi souhlasně na pohlavky pokývali:
„My víme, že jsi správný chlap, už ho nemlať.“
Když s tátou vyšli ven, Jirka otci řekl: „Ten
Hoffmann byl zločinec nebo co, že mu vzali
dům?“ Táta se prudce otočil a Jirka čekal další
pohlavek.
„Nedostal jsi kvůli svým názorům, ale kvůli
tomu, že ničíš práci druhých. Rozbíjíš, cos neudělal. Práce je svatá.“ Pak už si ho dál nevšímal.
Jirka si tehdy uvědomil, že táta vlastně není
špatný chlap.
Hoffmannova vila v Hořovicích.
V této překrásné vile jsem v roce 1953–56 trávil pubertu na internátě SPZ. My bydleli v prvním poschodí a dole v přízemí děvčata.
Se Zdeňkem Vartýřem jsme chodili v noci „kontrolovat“, zda-li děvčata v noci někdo neruší. Rušili... Několik spolužáků bylo vyloučeno z učiliště a my, „inšpektoři“, jsme vyvázli jen s trojkou z mravů. Proto ten mazec s tatínkem.
31
32
1955–57
Puberta
Táta ze mne chtěl dostat tu teletinu po svém. Štípáním dříví. Když jsem
přijel v sobotu z internátu domů, řezali jsme spolu dříví hned dvě až tři hodiny. Docela dobrá metoda. Někdy jsem
řezal a sekal, i když už táta skončil a šel
na pivo do hospody k panu Suchému.
Sekal jsem taky za mrtvého pradědu
Aloise, až do své smrti totiž štípal dříví. Škoda, že se stovky nedožil, chyběly
mu tři roky... Štípání pro něj byl obřad,
služba Bohu. Sekal jsem i pro sebe.
V rozštěpu se objevovaly nové netušené křivky. Někdy jsem přestal štípat
a dlouho zkoumal zvláštní tvary kůry
či letokruhů. Dočista umělecké dílo.
Všímal jsem si, jak se na slunci mění
barvy… a z dálky znělo pianissimo, to
troubení lesních rohů. Duše básníka
najde i v trestu zalíbení.
Táta se vracel od pana Suchého
v dobré náladě. Pan Suchý měl jedno
dobrácké oko. Druhé ztratil už v boji
za Františka Josefa. Měl taky fousek
pod nosem. Štamgastům z ničeho nic
přinesl jídlo, které měl navařeno od
oběda. Hosté nic na stole nenechali.
Vojna, co mám k tomu dodat. Hrozilo imperialistický nebezpečí… A to
bez ohledu na city básníkovy.
Schoulená.
2006.
33
Olovnatý křišťál na hradě Křivoklátě.
1995.
34
1955–57
Obrázek jedenáctý: „Láska k Ušaté“
Na dráze
cenérie továren, krajiny, kterou projíždí parní vlak, byly pastvou pro oči. Pan
Zíta měl romantickou povahu. Uměl se
radovat za každé situace. Vždycky se těšil, až
budeme na kopci, který se jmenoval Na radosti, kousek od Milína. Byla to radost hlavně pro
topiče, protože od Radosti jsme jeli pomalu bez
přiložení až do Mirovic.
„Hele, vole, čum na tu nádheru. Já bych jezdil páru i jenom kvůli týhle nádheře,“ říkával
Po vyučení a vojně jsem nastoupil na dráhu
jako topič parní lokomotivy. Jezdil jsem s panem Zítou z Počápel. Pan Zíta mne naučil znát
lokomotivu. Rychlosti, přenášení síly páry na
kola, mazání ložisek. Jezdili jsme osobní vlaky na trati Zdice-Protivín. Předtím jsme jezdili docela náročné manipuláky na trati plné
vleček. ‚Manipulák‘ byl někdy plný napětí. Tahali jsme vlečku
v zákrutách v Jincích.
S vlečkou jsme dojeli do
továrny, kde byl v učení
i pozdější jugoslávský
generál Tito. Byla tam
výroba lopat a krumpáčů. Krásná romantická
cesta byla do Lochovických papíren kolem
rybníčků. Na konci vlaku svítilo červené světélko. Občas se zdvihla
ruka někoho z vlakové
čety a baterka dělala
ve tmě kroužky. Ze tmy
probleskovala tajemná
zákoutí továren. Stínohra přítomných lidí
a jejich strojů. Ohromné divadelní přestavení
lidských obrů promítaných na zdi fabriky.
S
Ču, ču, ču, ... „Na ušaté“.
1960.
35
pan Zíta. Ta v něm vždy znovu a znovu probouzela touhu malovat. Krajinu viděl v ranní
průsvitné blůzičce, v poledním oparu, kdy se
horkem vlní vzduch. Na podzim se krajina oblékla do strakatého kabátu a v zimě se zahalila do stříbrné lišky. „To je ta správná malířská
akademie,“ zapaloval se ohýnek v Jirkově malířské duši.
Pan Zíta byl Jirkovi náhradou za dědu Aloise. Pan Zíta totiž také rád maloval. A tak se často bavili na Ušaté o malování. Kysličník uhličitý unikal z dvířek kotle, jiskry sršely z komína
lokomotivy a všude padal popílek. S tátou to
nebylo tak jako s panem Zítou. Doma je málokdo prorokem.
„Lokomotiva musí dostat svý. Jako ženská.
Mašinu musíš založit do rohů. Vpředu ji nech
volnou. Lokomotiva musí dýchat. Pak je spokojená. Nastavit šoupátka, to je, jako když se ladí
violoncello.“
Učil ho na „ušaté“ T 464... To číslo znamená, kolik vody má obsah, kolik náprav, že má
spřažené osy atd. Parní lokomotiva je umělecké
dílo, technické baroko.
Byl to nádherný pocit, když roztopil pod kotlem. Když založil do rohů. Když uhlí chrastilo
na lopatě. Když se vždycky zdvihnul obláček
mouru. Jezdili v tu dobu na polský ‘grízek‘. To
nebylo uhlí, to byla atomová energie. Antracit.
Mašina jenom řvala silou. Pára začala dělat
ču… ču, ču, ču, ču…..ču…ču. A pak zapískala.
Húúúú! To byla píseň. Čuču, ču, ču, ču, ču. To
byla báseň. Ču, ču, ču, ču,ču, ču. Húúúú! Poezie
klukovského srdce.
36
Někdy ho pan Zíta nechal před holkama dělat strojvůdce. Holky si myslely, že strojvůdce je,
protože Jirka všude chodil v kravatě, i v montérkách. A holek v Písku z Jitexu bylo víc jak kluků.
Měli prosebné oči. V tu chvíli miloval všechno.
Lokomotivu, pana Zítu i tátu, i to uhlí, kouř,
saze. Neznělo už jen halali Karla IV.. To byla píseň dvacátého století. To bylo poválečné blues.
1957
Strojvedoucí
Tak jak jsem zpočátku neměl rád černé
řemeslo, s Ušatou to byla láska na první pohled. Udělal jsem dobré rozhodnutí, že jsem
se předtím přihlásil na kurz strojvedoucích.
V roce 1957 jsem dostal z večerní školy osvědčení k obsluze parních strojů. Dál jsem však
dělal topiče, abych získal praxi.
Obrázek dvanáctý: „Karambol“
P
an Zíta měl hodnou ženu a výbornou
kuchařku. Z jeho kastrůlků na oběd to
vždy kouzelně vonělo. Přesto občas zatoužil po svobodě. Když byl daleko od domova,
pociťoval tu volnost a občas byl své ženě nevěrný. Byl zkušený lovec ženské duše. Uměl se
s nimi dorozumívat léty vyzkoušenými pohledy. V depu mu říkali Sedmilhář, ale Jirka pana
Zítu dobře chápal. Vyprávěl mu zážitky, jak
jezdil za první republiky.
Jirku si vzal k sobě do učení. Jednou mu řekl:
„Sežeň si pořádný lakýrky, né tyhle houně, a oblek na ramínku. Zítra máme Babiny.“ Jirka se
na „Babiňák“ těšil. Na mašině měli plechovou
skříňku, kde měli šaty schované.
Než se převlékli z ušmudlaných montérek
do čistých šatů, celí se umyli pod holendrem
a zároveň do Ušaté doplňovali vodu. Výpravčí
už věděl, o co jde, a tak jenom zabručel: „Zíto,
nezapomeň ráno přistavit mašinu, a ať vám
nevychladne!“ Pan Zíta se usmál a řekl: „Mám
nejlepšího topiče,“ a plácnul Jirku po zádech.
Peněz měli dost... rána však byla kalná. Pan
Zíta vyspával a Jirka musel k mašině. Vyhrabat
popel, založit oheň a roztopit. Dělal to sám bez
strojvedoucího. Měl sílu na rozdávání. Výpravčí
dělal, že to nevidí. Jednou v Protivíně pro pana
Zítu nechal Jirka natočit plechové tupláky piva
na cestu zpět. To až před odjezdem, aby mělo
pěnu.
Ten den udělal v protivínské nádražní restauraci svá tři piva, nechal natočit ‚tupláky‘.
Vyšel spokojeně ven na peron a kouknul směrem, kde nechali stát mašinu. Nebyla tam.
Cuklo to s ním. Srdce se mu zastavilo. Krve by
se v něm nedořezal. V hlavě mu hučelo. „Vždyť
máme odjezd za chvíli!“ Zprvu Jirka myslel na
jeden z povedených žertíků pana Zíty. „Co je to
za blbost,“ uvažoval a rozhlédl se po nádraží.
Jejich mašina, samotinká, bez mašinfíry, se pomalu šinula k plzeňskému zhlaví.
Z nádražního rozhlasu se líně ozvalo: „Od
Plzně přijede na druhou kolej rychlík do Budějovic.“ Pomalu mu to docházelo. Rychlík.
Srážka! Za pár okamžiků nastane skutečný
masakr. Mašina se pomalu sunula vstříc neodvratitelnému karambolu. Vyrazil k motoráku,
za panem Zítou, kde si dával šlofíka. Výpravčí
zrovna vyšel ze dveří s červenou čepicí na hlavě
a s plácačkou v podpaždí, málem zakopl o ‚tupláky‘ s pivem, které tam Jirka postavil. Jirka už
byl v té chvíli v motoráku. „Pane Zíto, vstávejte!“ strkal Jirka do spícího Zíty. „Ujela mašina…
jede tam rychlík!“ vyrazil ze sebe udýchaně.
37
V Uherském Hradišti u dělostřelců.
(Jiří Vydra vlevo nahoře) 1958.
38
Když vyskočili z motoráku, uviděli ‚tendr‘.
Stál kousek od výhybky a do nádraží vjížděl
vlak. Rychlík projel nádražím bez jediného
škrábnutí. Výpravčí salutoval. Ze schůdků jejich lokomotivy slézal popisovač vagónů Procházka. Zíta na něj vděčně zamával. Potom zavětřil, uviděl, jak výpravčí pátravě sleduje, co se
děje na konci nádraží. Bylo mu jasné, že lokomotiva tam nemá co dělat. „Vole, musíme lhát,
až tomu budeme sami věřit,“ řekl důležitě pan
Zíta Jirkovi. Očima se zabodl do Jirky. Tak, jako
by ho zavazoval přísahou na život a na smrt.
„Vždyť jsi přece mazal ložiska na druhé straně.
Dal jsem ti to za úkol! Rozumíš tomu?! Nevšimnul sis, že jsi dojel tak daleko. A teď zmiz! Vyřídím to s výpravčím… Musíme lhát, až tomu
sami budeme věřit.“ Kde vzal pan Zíta tolik duchapřítomnosti mu není jasné dodnes.
Obrázek třináctý: „Pod tankem“
(1957–59)
„H
ele, vole, až se tanky rozjedou, tak
už „starej“ nepečuje o pěšáky. Zalez do díry a pak se zdekuj. Hospoda je pod strání,“ řekl četař Jarda a významně se
zašklebil. „Celej žold s sebou,“ přidal se Tonda.
„Na bitvu mají tanky celou noc a nástup je až
zítra v poledne,“ hlásil pohotově četař našeho
družstva. „Vole, už to začlo!“ zařval svobodník
Čapík. Na věži kdosi mával praporkem.
„Úúúútokem vpřed!“ zavelel plukovník Janko, velitel pluku. Kluci s hromovým hurá se
rozběhly za první řadou tanků. Všude byl kouř
z nafty a ohlušující rány tankových střel. Jirka
nestačil sledovat, kam všichni mizí. Ale udržoval si směr. Les občas probleskoval mezi kouřem. Ohlédl se na věž. Viděl velitele, jak sleduje
dalekohledem pohyb tanků. Chvílemi se však
dalekohled stáčel níž. To určitě sledoval pěší
rotu.
„Kurňa. Sleduje, zda nezdrhneme. Není to
přece poprvé. To bude nejmíň čtrnáct dní basy
nebo polní soud a věznice Sabinov.“ Jirka zakopl a zapadl do nějaké jámy. Nechtělo se mu
běžet, a tak tam zůstal. Lehnul si na záda a zadíval se na nebe. Bylo temné. Bez hvězd, místo
nich se míhaly záblesky na větvích stromů, pokaždé jinak, prostě paráda. Najednou se začala třást zem nedaleko něho. Hlína ze stěn jeho
útočiště se drolila a padala mu do tváře. Hrklo
v něm. Přímo nad ním nebe zahalil obrovský
kolos ocelového břicha, plný padajícího bláta.
Nalevo i napravo drtily kovové pásy zem. Hlína ho zasypávala jak toho nebožtíka u nich na
hřbitově, ale jeho zaživa.
Jirka vykřikl hrůzou. Čekal bolest, drcení
kostí, smrt. Věčnou tmu. Očekávaná smrt vrací obrazy života - mámu, tátu, sestry, Zdeňka,
Vaška, holky z internátu, Karla IV.… Pásy tanku jej míjely, vyjížděly svoji hlubokou stopu
mimo jámu. Hřmot tanku utichal. Jirka rozhrnul ten pohřební rov a vytřel si písek z očí. Na
nebi vyskočila první hvězda a nafta voněla jak
rozkvetlá louka.
Na hospodu už neměl ani pomyšlení. Ležel
na pokraji lesa a toulal se očima po hvězdách.
Důstojníci byli druhý den s bitvou spokojeni.
39
1963
Vítězství a pády
Od doby, co jsem jezdil na mašině, tu nebyl už jenom Karel IV., moje stromy, svetr připravený k létání. Ale byly zde životní příběhy.
Padesátá a šedesátá léta. To byl čas hledání.
Umění muselo počkat. Sbíral jsem nejprve
svůj životopis.
Konečně jsem se stal plnohodnotným strojvůdcem. Dostal jsem výsadu jezdit posun
v Příbrami a ve Zdicích. Měl jsem svého topiče
a velkou odpovědnost. Táta na mně byl pyšný.
Užíval jsem si a nepřemýšlel. Bylo by to na
dlouhé vyprávění pro bohémy. Krásná Cikánka, sekera jejího táty, rozbitá hlava mého soka,
útěky do hospod k falešné milence - alkoholu.
V roce 1964 jsem skončil u dráhy. To už mně
zdaleka nestačila tři piva denně. Pět, někdy i deset piv byla pro mne běžná norma. Já měl takovou žízeň, že jsem se o ni mohl kolikrát opřít…
Slepá kolej, jako odstavená mašina. Když mě
sundali z mašiny, zaléval jsem svůj žal ještě vydatněji. Vzali mě v ČKD Dukla Praha ke kotlům.
Tam pár piv navíc nikomu nevadilo, co taky jinýho pít v tom horku. Opravoval a najížděl jsem
do provozu nové vysokotlaké kotle, od Aše, až
po Košice. Kolikrát jsem si vzpomněl na Zítovo ču, ču, ču. Kotle potom vrněly jako koťata
v teplé náruči. Byl jsem provozním komisařem
vysokotlakých kotlů a pak se ze všech ozývalo
to správný ču, ču, ču….ču. Všude mne doprovázela tahle hudba, kterou pan Zíta skládal pro to
svoje šoupátkové violoncello.
40
Byl jsem stále svobodný. Nechtěl jsem se
ženit, dokud se nerozvedu s alkoholem. Hledal jsem životní rovnováhu, ležel v knížkách,
cestoval. Vyprávěl jsem chlapům, jak se žilo ve
středověku. Kreslil jsem jim na pivní tácky, jak
vypadal Karel IV.. Tehdy herec Václav Vydra
ml. hrál na Karlštejně Karla IV. spolu s Danou
„Co mne asi čeká...?
Jaro 1968, Slovensko - Žilina
Medřickou. Někdy Václava
Vydru alternoval herec Miroslav Doležal.
Začal jsem fotit náladové
krajiny, zajímavé lidi. Jezdil
jsem na kole dlouhé trasy lesem. Přespával jsem ve stodolách, na hradech. Jezdil
jsem na chmelové brigády.
Scházela se tam spousta takových tuláků. Padaly rekordy ve sběru chmelu i v pití
piva. Kdo tehdy nepracoval
od pondělí do soboty, byl
silně podezřelý. Dostal se
raz dva tři do střetu se zákonem.
Obrázek čtrnáctý:
„Naděje a zklamání“
1968
P
o jednom tahu republikou se Jirka vrátil
úplně bez peněz domů. Den před tím spal
U Černého Orla v Litoměřicích. Všechno
propil. Rozespalý se vrhnul pozdě v noci doma
do postele. Skoro ani neusnul a už ho budila
máma: „Víš to? Jirko vstávej! Už to víš?!“
Když se konečně probral a v hlavě mu hučelo jako v piliňákách. Máti křičí: „Rusové létají
nad Prahou. Sbal se a odjeď pryč. Ke strejdovi
Vaškovi do Kanady. Ještě dneska. Pak už to nepůjde. Honem pryč, všechno je ztracený.“
V Chrášťanech na chmelu.
60. léta.
Jirka si srovnával věci v hlavě. Poslední měsíce žili všichni v naději, že komunismus padne. V rozhlase se ozývala výzva o pomoc Praze.
Vzpomněl si na pětačtyřicátý rok. Táta jel tehdy
s flintou pomoct Praze.
Sbalil se a ještě nevěděl, jestli pojede do
Kanady. Ale do Prahy určitě pojede. Potkal se
s Frantou z Králováku, a tak jeli dva.
Na Václaváku lidé házeli kameny po tancích. Začalo se střílet. Dole na Příkopech se dal
Jirka do rozhovoru s ruským vojákem. Ten nic
41
nepanimal. Střílení do muzea – krev u rozhlasu, smrt ve vzduchu…
„To bych byl srab, kdybych zdrhnul,“ řekl
náhle Jirka Frantovi.
„Nemůžu opustit ty kopce, Svatou, Křivoklát, Karla IV.,“ opakoval několikrát, když šli
na pivo. Domů se nevrátil. Odjel na chmel.
Tam se rozhodl, že půjde do uranových dolů.
Pamatoval na Den horníků. Rozhodl se být jedním z nich. Byly tam peníze. Chtěl poznat lidi
z podzemí a poznat, co je skryto v hlubinách.
Chtěl být mezi těmi, kteří už nemají co ztratit.
Ale byl zklamaný. Bylo to stejné jako na chmelu. Urvi co urvi. Češi mysleli jenom na peníze.
Už se nepropagovali ideály, ale stoupající životní úroveň. Kdo nekrade, okrádá svojí rodinu. Bez melouchů bos, natloukl si nos… o tom,
potom...
U rozhlasu 21. srpna.
42
Obrázek patnáctý: Výslech
1968–69
21.
srpna byl svědkem toho, co se přihodilo u rozhlasu na Vinohradech. Na Václavském náměstí už
byly obrněné vozy. Tlak vody hnal demonstranty dolů na Příkopy. Jirka vzal do ruky dlažební kostku a hodil jí na obrněný vůz. Vodní
proud mu okamžitě podrazil nohy. Vymrštil se
však a vběhl do pasáže Černá růže. Všechno kolem natáčely kamery. Pak uviděl na Příkopech
pod Dětským domem chlápka, který vše vášnivě fotografoval. Byl ověšený fotoaparáty. Dal se
s ním do řeči. Myslel, že to byl Švýcar a mluvil
lámanou češtinou. Kolem zrovna projížděli
milicionáři. Dva mladí kluci před jejich auto
hodili popelnice. Rachot. Najednou se ozvala
střelba. Nastal zmatek. Vše se odehrálo během
okamžiku. Švýcar ležel na zemi a z úst mu tekla
krev. Přiběhli s nosítkami a odnesli ho nedaleko
do nemocnice Na Františku. Fotografické aparáty měl kolem sebe jako smuteční věnce. Před
chvílí ještě mluvil s Jirkou. Smrt šlehla kosou.
Těsně vedle Jirky. Pak šlo vše ráz naráz. Milice
vše obklíčila. Přijely posily. Odněkud se objevila sanitka. Zmizel Švýcar. Fotografické přístroje
zkoumali odborníci. O život šlo i Ivo Ječmenovi z Loun, tulákovi, se kterým toho Jirka hodně
prožil v dobrém i špatném.
V Kněževsi, kam odjel na svůj oblíbený chmelový turnaj s věrteli, si pouštěl mezi „svými“ hubu
na špacír… StB ho nato odvezla do Rakovníka.
„Čím se živíte, Vydro?“ ptali se, ale bylo vidět,
že o něm už hodně ví.
Jako Benvenuto Cellini.
Na Horních Mísečkách 1969.
To byla krása... Ale!? Svět už po mě pomalu natahoval ruce. Kruh se uzavíral...
43
Řekl: „Zpěvem.“ Shovívavě se na něj usmáli.
Jirka si něco čmáral na papír. Vyšetřovatel
a prokurátorka si byli docela podobní.
Najednou se vyšetřovatel zamyslel: „Znáte
Bohouše?“
„Ano, to je můj strýc. Jeho bráška Vašek utekl přes kopečky. V pekařském autě ještě se třemi kamarády přerazili hraniční závoru a přes
Krušné hory se dostali do Německa. Dva zastřelili příslušníci pohraničních jednotek,“ řekl Jirka. „Já tu zůstal, protože chci dál zpívat a malovat ve svém rodném kraji.“
Vyšetřovatel se zjihle naklonil k Jirkovi: „Já
Bohouše znal. Byli jsme spolu na hranicích, po
válce.“ Prokurátorka se podívala na to, co si Jirka kreslí, a pak dodala: „Umíte dobře kreslit.
Potřebovali bychom někoho takového, který by
pár lidí v hospodě nakreslil a pak nám ty obrázky donesl, nemusel byste ani měnit váš zaběhlý způsob života.“
Jirka zakroutil rozhodně hlavou.
Prokurátorka očividně zchladla.
„Datum narození?“ zeptala se stroze.
„Osmnáctého října třicet osm,“ odpověděl
přesně Jirka.
Prokurátorka zase zjihla: „No to snad ne?
Jako já, to není možné… Ano!“
Vyšetřovatel využil příležitost a zeptal se:
„Ptám se otevřeně: Rozbíjel jste něco na Václavském náměstí? Ničil jste majetek pracujících?“
Jirka řekl rozhodně: „Nelíbí se mi ničit něčí
majetek, to mám od táty. Ten mně vždycky říkal, že práce je svatá. Nic jsem neničil. Jen jsem
se díval, bylo to jako ve filmu.“
44
Do konce výslechu zůstali docela přátelští.
Asi jim to šlo taky zatím všechno krkem.
Sepsali protokol a propustili ho, protože měl
i peníze. Nebezpečí pro tentokrát pominulo.
Než se věci vyřídily, přišla amnestie nového prezidenta státu.
„Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme!“ zpíval Jirka v hospodě o pár dní později v Žatci: „Vy šlahouni, vy volové, vždyť my
jsme přece husiti, my na ty křižáky vyzrajeme.“
Strýc Václav.
Uprchl autem na západ v roce 1948. V 50. letech mě chtěl
k sobě do Kanady, ale strana a vláda rozhodla po svém...
Doslov
Na toulkách životem, který není tak dlouhý,
jsem potkal mnoho zajímavých lidských osobností naší kultury. Setkání s nimi mě velice obohatilo. Dávalo mi řád a určitý přehled.
Vzpomínám často na milá setkání s panem
Janem Werichem. Moc jsem si považoval za výsadu sedět spolu u jednoho stolu v hospůdce „Na
Kampě“. Naslouchat jeho moudrému selskému
rozumu… Tam jsem kreslil zajímavého herce,
velmi osobitého pana Zdeňka Kreizánka. Vypůjčil si dvě stovky od pana vrchního Pražáka. Jednu
mě dal a pozval mě na flám večerní Prahou. Vraceli jsem se nad ránem. V Jánských Lázních jsem
kreslil v hotelu Praha herce Martina Růžka. Spolu jsme vypili mnoho skleniček ryzlinku. Povídá:
„Vydro, ty Vydry určitě nezapřeš“. V hospůdce
na Loretánském náměstí „U černého vola“ měli
vynikající pivečko. Chodili tam jak fajnšmekři
pivaři, ale i mnoho osobností různých profesí. Například při vyprávění různých hereckých
osobností, které při pivečku vzpomínaly na své
memoáry, jsem portrétoval milou paní Věrušku
Slavíčkovou, vdovu po malíři Janu Slavíčkovi.
Navštívil jsem ji také v její chaloupce v Rybné
nad Zdobnicí v Orlických horách.
Paní Věruška Slavíčková mne seznámila s velkou znalkyní světového umění paní dr. Annou
Masarykovou. Paní doktorce se moje sochy líbily a přirovnala mě k vynikajícímu sochaři Josefu Mařatkovi. Často jsem duchem v Rybné nad
Zdobnicí. To byla ale pocta! V rychlíku Košice
– Praha jsem se bavil vyprávěním skvostného
vypravěče pana Vlasty Buriana. Jeho úžasnému,
88
osobitému výbušnému smíchu. Protože nad lahvovým z Popradu, které si vezl s sebou, bude prý
běhat jako po projímadle…
S Eduardem Hakenem, s doyenem Národního divadla a milým přítelem jsme si od začátku
rozuměli. Vyprávěl mi o slovutném dirigentovi
Václavu Talichovi. Pana Václava Talicha jsem
také mohl osobně poznat v Berouně - Brdatkách.
Bylo to pro mne veliké štěstí. Dnes je můj portrét
pana dirigenta v Muzeu Českého krasu v Berouně.
Setkání s panem malířem Janem Zrzavým.
Věděl jsem, že chodí někdy na oběd do Jihočeské
restaurace v Obecním domě. Byl to velice zvláštní člověk, tajemný. Pozval mě tenkrát dál a několikrát pohostil. Díky pane Zrzavý! O svém umění
moc nemluvil. Škoda jen, že jsem si ho tenkrát
nenakreslil.
Malíř a sochař Jan Bauch. Byl to dlouho můj
malířský i sochařský idol. Na naše milá setkání,
která mě velice obohatila, nezapomenu!
Dále byla krásná setkání s tenoristou Národního divadla Václavem Zítkem, jehož hlas jsem
velice miloval.
Na sklonku života s pěvkyní Metropolitní opery v New Yorku paní Jarmilou Novotnou. Pro její
muzeum v Litni a na zámek do Stráže nad Nežárkou jsem vytvořil její portrét. Paní Jarmilka byla
žačkou slavné Emmy Destinové.
Setkání s panem Zdeňkem Štěpánkem, Miroslavem Doležalem, panem Lukavským a mnoha
dalšími osobnostmi. Snad někdy jindy...
Všichni, o kterých zde píši, byli lidští, přátelští,
líbilo se mně jejich člověčenství, se kterým mne
brali. Jejich um, moudrost a radost z obyčejných
věcí se vší skromností mne velice obohatil.
Myslím, že všichni mohli stavět na darech,
které dostali od našeho Pána – Stvořitele Boha.
I já, člověk nedokonalý, ničemný a hříšný, jdoucí za Světlem. Velice děkuji živému láskyplnému Bohu, jenž má jméno Jehova – JHVH (tetragrammaton), že mne přitáhl k sobě a nyní má
můj život skutečný smysl. Mohu tvořit radost
a poznávat jeho nádherné vlastnosti jasně pa-
trné od Stvoření světa, protože je lze pochopit
z učiněných věcí...
Římanům 1:20
A těšit se na život v novém, pokojném Božím
království bez válek a ničemností… jak je napsáno v knize Knih.
Zjevení, 21:3-8
Ve Svaté, 14. září 2008
Jiří Vydra
89
Jiří Vydra
narozen 18. ledna 1938, Vašírov-Lány
je žákem:
ak. sochaře Antonína a malíře Františka Lhotáka
ak. sochaře prof. Miroslava Pangráce
ak. malíře prof. Jana Vlčka
ak. malíře a grafika Ladislava Kašpara
ak. malíře a grafika Jaroslava Šafránka
ak. malíře a grafika Karla Patáka
Atelier: Sochař a malíř Jiří Vydra
Svatá 15
267 51 Zdice
Tel.: 606 380 142
90
Výstavy
1981
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1991
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
Roztoky u Prahy – Galerie Z. Braunerové
Mělník – zámecká věž
Beroun – S Viktorem Žabinským, obrazy,
sochy
Muzeum v Blatné – S Josefem Synkem
a Miroslavem Konrádem
Teplice – Zámecká galerie – Beethovenův
festival
Beroun – S Karlem Patákem
Český Krumlov – v Rybářské ul. s malířem
Josefem Synkem
Ostrava – Česká televize
Beroun – soukromá galerie
Příbram – foyer divadla – Hudební festival
Antonína Dvořáka
Hrad Točník – Velký dóm
Holandsko – Rijswijk
Praha – Galerie Magnus
Hudlice – s J. Petrbokem, obrazy, sochy
Hrad Křivoklát (zemanství) – Cestou života
Muzeum Beroun
Německo – Berlín
Vídeň – Kulturní centrum
Březnice – Zámecká galerie
Beroun – Galerie „U Radnice“
Český Krumlov – Sloupová síň (památka
UNESCO)
Zbiroh – muzeum J. V. Sládka
Beroun – Muzeum Českého krasu
Zámek Kozel
Dobříš – Zámek – z laskavosti pana
Jeronýma Colloredo Mannsfelda
Muzeum – Beroun
Zámek Vysoká – muzeum A. Dvořáka
Mariánské Lázně (Křížový pramen na
kolonádě)
2000 Purkrabství hradu Křivoklát
2000 Beroun
2001 Dvůr Králové nad Labem – Hankův dům
2001 Křivoklát – informační středisko,
s řezbářem Karlem Šváchou
2002 Rakovník – Muzeum T. G. Masaryka
2003 Zentiva Praha, fotografie, sochy, obrazy
malované s dětmi z onkologického odd.
v Praze Motole
2003 Beroun – Holandsko-český dům
2004 Beroun – Městská galerie
2004 Praha – Galerie Centrum Škoda, fotografie
2005 Praha – Muzeum Policie ČR
2006 Hořovice – Zámecká galerie
2008 Beroun – Holandsko-český dům,
s režisérem a fotografem Laco Kabošem,
fotografie, sochy – komorní tvorba
2008 Beroun – Městská galerie
V přípravě:
2009 květen–červen – Lány – Galerie
T. G. Masaryka
2009 podzim – Beroun – Holandsko-český dům,
fotografie, sochy
2010 duben-říjen – Ploskovice – Zámecká galerie
Cyklus dokumentárních pořadů v letech 1988 – ČT
Ostrava (sochy), 2000 – ČT (Malování s dětmi),
2000 – ČT Praha (Vesmírný poutník), 2005 – ČT
(Olovnatý křišťál – sklárny Nižbor)
Zastoupen v soukromých sbírkách i galeriích
Brusel, Florencie, Londýn, Paříž, Praha, Řím,
Stockholm, Upsalla, Amsterodam, New York, ...
91
Obsah
Vašírov ..............................................................9
Obrázek první: „Na stromě“ ..........................10
Svatá ................................................................13
Obrázek druhý: „V mracích“..........................13
Zkouška odvahy .............................................15
Obrázek třetí: „Chuť hlušiny“........................15
Válka a osvobození ........................................17
Obrázek čtvrtý: „Kovová káňata“..................17
Po válce ...........................................................19
Obrázek pátý: „Na koni“ ................................19
Pod stromem ..................................................21
Obrázek šestý: „Oživlá hruška“ .....................22
Škola a víra .....................................................23
Obrázek sedmý: „Farář“ .................................24
Bezvěrec a umění...........................................25
Obrázek osmý: „Srnec“ ..................................26
Táta ..................................................................27
Obrázek devátý: „S tátou v pohraničí“ .........27
Černé řemeslo ................................................29
Obrázek desátý: „Hodnoty“ ............................29
Puberta ...........................................................33
Na dráze ..........................................................35
Obrázek jedenáctý: „Láska k Ušaté“ .............35
Strojvedoucí ..................................................37
Obrázek dvanáctý: „Karambol“ ....................37
Obrázek třináctý: „Pod tankem“ ..................39
Vítězství a pády ..............................................40
Obrázek čtrnáctý: „Naděje a zklamání“ .......41
Obrázek patnáctý: Výslech .............................42
Až na samé dno ..............................................46
Obrázek šestnáctý: „Z Olšan na Ruzyni“ ......46
Malířem ..........................................................50
Obrázek sedmnáctý: „Otec a syn“ ..................53
Obrázek osmnáctý: „Kam vane vítr“ .............53
Obrázek devatenáctý: „Dětská onkologie“ ...55
Hanička ...........................................................58
Obrázek dvacátý: „Po svatbě“ ........................58
Obrázek jedenadvacátý:
„Poslední let motýla“ .....................................60
Návštěva ve Svaté: Dva dny Luboše Kolafy
s Jirkou Vydrou ..............................................64
Antonín Lelkeš: Rozhovory v ateliéru a u Vltavy
v Českém Krumlově s Jiřím Vydrou ..............74
Rozhovor s režisérem Ladislavem
Kabošem .........................................................77
Vyznání ...........................................................78
Jiří Vydra dětem – děti Jiřímu Vydrovi ........85
Doslov .............................................................88
Výstavy ............................................................91
Kniha vznikla
za laskavé podpory
společnosti
Přátelé: pan
generální ředitel
Ing. Jiří Michal
a prof. MUDr. Josef
Koutecký
před obrazem
„Křídla nad Prahou“
malovaném na
onkologickém
oddělení fakultní
nemocnice
v Motole.
2004.
V umění je největší spravedlnost. Každý kaz se tu vidí.
Nebuďme falešní, dílo nepřelstíte.
Každá náhražka se tu zle vyplácí.
Buďte přímí.
Obraz je vaší zpovědí a poví i to, co se jen temně tuší.
Je rukopisem odhalujícím i nejtajnější touhy a sny.
Umění je tajemstvím.
Václav Špála
Vesmírný poutník
aneb Jak jsem zlobil svět
Jiří Vydra
Luboš Kolafa a Antonín Lelkeš
Vydáno ve spolupráci se společností Zentiva v roce 2008.
Redigoval: MUDr. Ondřej Kadlec
Jazyková úprava: Ivo Mička
Autoři fotografií: Mgr. Karel Navrátil, Zdeněk Roubal, režisér Laco Kaboš, pan Lukeš a archiv Jiřího Vydry
Sazba a grafická úprava vznikla ve studiu Machart, www.machart.cz (Kameel Machart, Lukáš Münzberger, Petr Lidinský)
Vydání první.
ISBN 978-80-903342-6-7
ISBN 80-90334-26-1