docčíslo 12 - Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická
download 
Stížnost Transkript
číslo 12 - Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická
Ročník III Číslo 12 Červen 2016 SZŠ 5. května 51 Milé čtenářky a čtenáři, poslední číslo Drobků letošního školního roku je zároveň poslední číslo, které vychází pod mým vedením. V editorialu se tak výjimečně nebudu zabývat obsahem aktuálního vydání, jak je zvykem, ale věnuji ho vzpomínání a loučení. Slibuji, že se vyhnu sentimentu a zbytečnému patosu, protože věřím, že Drobky tady budou i beze mě. Zkušební číslo vyšlo v červnu 2013 po dlouhých, téměř půlročních přípravách, kdy bylo potřeba vytvořit koncepci časopisu, stanovit stálé rubriky, určit rozsah a hlavně – vymyslet název, a to jak jinak než „chytlavý“. Vedli jsme o něm dlouhé diskuse, možná jsme se u toho i trochu „chytli“: já jsem odhodlaně bránila své Drob/pky, zatímco dva kolegové proti mně šli s Bagetou. (Tehdy jsem ještě nevěděla o své celiakii, takže jsem si to nebrala osobně :-) Nakonec jsem si svůj nápad prosadila a zpětně soudím – snad se ti dva nebudou zlobit, že to bylo dobře. Název se vžil a Drobky si našly své místo v životě školy. Další čísla už byla vydávána ve svižnějším tempu: zvládli jsme „nadrobit“ vždy jednou za čtvrtletí. Nejvíce času jsem nad časopisem strávila s Tomášem Prücknerem, který byl nejen IT podporou časopisu, ale také mou podporou psychickou. Fáze finálních úprav Drobků je totiž úplně stejný blázinec jako redakční práce v běžném periodiku. Jestli má časopis dvanáct nebo sto stran, je skoro jedno, protože jednou se vám sejde textů hodně, podruhé žalostně málo a vy si s tím pokaždé musíte poradit. (Toto číslo je toho zářným příkladem. Přetlak článků byl natolik velký, že jsme poprvé museli zvýšit počet stran z dvanácti na šestnáct.) Práce na časopise je zkrátka dobrodružství, které může být fajn zábavou, pokud vás obklopují lidé, na něž se můžete spolehnout. Kromě Tomáše k nim patřila také Tereza Brychcínová, která dělala důkladnou jazykovou korekturu a také citlivou korekturu mých prvotních nápadů, jaké články zařadit a o čem psát. Neoficiálním členem nejužšího týmu byl Tomáš Hadrava, jenž mi v kabinetě rád koukal přes rameno do počítače a – s předstíranou neochotou „busy“ angličtináře – stylisticky a gramaticky upgradoval vznikající texty. K obsahové rozmanitosti Drobků pravidelně přispívaly kolegyně Diana Chrpová a Monika Jirečková, které se ve svých stálých rubrikách snažily kultivovat chutě nás čtenářů, a to jak k jídlu, tak ke čtení. Z češtinářek děkuji za příspěvky jedné pracovité kolegyni, která se v tomto čísle skromně schovala za Divadelní Anežku. Mr. T. Shirt vnesl do časopisu správnou dávku provokace, bez které by Drobky byly nemastné a neslané, což by u časopisu s takovým názvem bylo poněkud tristní. Ve výčtu samozřejmě nemohu zapomenout na všechny redaktory a redaktorky z řad žáků. Nebylo jich mnoho, ale o to víc si vážím jejich ochoty věnovat svůj volný čas školnímu časopisu. O některých už teď vím, že je psaní „lapilo“ natrvalo a mám z toho velkou radost. Doufám, že se nemýlím, Maruško, Roberte a Time! Děkuji všem, kteří Drobky četli – ať už pravidelně, občasně či jen výjimečně. Kdyby nebylo čtenářů, nebylo by ani Drobků. Upřímně doufám, že díky elektronické verzi časopisu budu mít – teď už jako věrná čtenářka – možnost z dáli pozorovat dění ve škole, která pro mě byla dosud nejpříjemnější pracovní zkušeností, a to zejména díky lidem, kteří mě zde přijali a které jsem zde poznala. Pavlína Vočková Sportem k ohleduplnosti Velkou událostí druhého pololetí, která udělala radost nejen žákům, ale i některým zaměstnancům, bylo zakoupení třech „stolních fotbálků“. Nápad vyšel z podnětu paní ředitelky a byl samozřejmě kladně přijat studentskou radou. První nadšení dosud neopadlo, a tak je u fotbálku pořád rušno. Podle informací z vedení školy dosud nedošlo k žádnému poškození či ztrátám míčků, což by mohlo naznačovat nový trend v přístupu žáků ke školnímu majetku. Doufejme, že se podobné ohleduplnosti časem dostane i dalšímu vybavení školy, např. lavicím a toaletnímu papíru. Pavlína Vočková Během měsíce června se odehrál turnaj ve stolním fotbale, do kterého se přihlásilo čtrnáct dvojic. Ovšem ne všechny zápasy byly odehrány, přičemž důvody byly různé: nezájem, časová tíseň, dokonce i zranění a také zánět karpálního tunelu. Příští rok turnaj odstartuje hned v září, abychom měli dostatek času. Tento turnaj má jasného vítěze, který jako jediný odehrál všechny zápasy bez jediné prohry ve skupině A, „vyklepnul“ i dvojici Niederhafner–Káťa Nováková alias Kachna, což ovšem nebylo zas tak těžké. Další, kdo z učitelského sboru bojoval, byla dvojice Nácar– Brychcínová, jejichž nasazení ocenili i žáci. Nikdo ze zúčastněných nemusel podlézat stůl, což znamená, že se každému týmu podařilo vstřelit alespoň jeden gól. Hurá! A teď už konečně jména vítězné dvojice. Z prvního místa se raduje duo masérů Uher–Jílková. Gratulujeme! Tomáš Niederhafner Lyceum v terénu Obor zdravotnické lyceum má na konec třetího ročníku stanovené praxe. Zpočátku jsme nevěděli, co máme očekávat. Nakonec se naše třída zúčastnila řady exkurzí a přednášek. Navštívili jsme několik zdravotnických zařízení. Jedním z nich byla například Gynekologickoporodnická klinika Apolinář. Dozvěděli jsme se, že budova této porodnice vznikla r. 1875 pod vedením architekta Josefa Hlávky. Je tedy tvořena krásnými starými prostory, ale její vnitřní části jsou modernizovány a lékaři využívají moderní postupy. Exkurzi jsme začali v kapli uvnitř kliniky a poté jsme se rozdělili do dvou skupin. Každá skupina byla provedena gynekologickým oddělením i porodnicí. Dokonce jsme se mohli na oddělení neonatologie podívat na sotva několik hodin staré novorozence, nad kterými jsme se rozplývali. To byl jen zlomek toho, co jsme na praxích zažili. Všichni jsme přesvědčeni o tom, že tyto zkušenosti jsou pro nás určitě užitečné, a to zejména s ohledem na naše budoucí studium a zaměstnání. Adéla Benešová, 3. LB 1 Zprávy „z domova“ Módní přehlídka patří k oblíbeným akcím, které na naší škole každoročně pořádá obor kosmetické služby. Vzniká vždy jako výsledek celoroční práce v rámci předmětu výtvarná příprava ve druhém ročníku. Letos ji poprvé organizovala Mgr. Andrea Charvátová, která se se svými žákyněmi soustředila na filmy Tima Burtona. „Vzhledem k tomu, že předmět má ve druháku pouze jednohodinovou dotaci, tak se módní přehlídce věnuje prakticky všechen čas,“ odpověděla Mgr. Charvátová na naši otázku, kolik času přehlídka zabere. Dále dodala, že při přípravě nejde jen o vizuální stránku, ale o hlubší pochopení tématu. „My jsme například hledaly hlášky z filmů, které nejlépe vystihují danou postavu.“ A co je na celoroční aktivitě nejpřínosnější? „Bylo příjemné vidět, jak žákyně dokážou spolupracovat. Každá si našla, co ji baví a jde. Byla to zkrátka týmová práce.“ Výsledek jsme mohli obdivovat 28. dubna v kinosále školy. Sama za sebe mohu říci, že mě přehlídka motivovala k tomu více se o Tima Burtona a jeho filmy zajímat. Paradoxně totiž došlo k tomu, že jsem u mnohých postav, které se objevily na jevišti, do té doby neznala originál. Time, promiň, brzy to díky 2. KA napravím! Pavlína Vočková Za celou třídu 2. KA nám poskytla rozhovor Vendy, kterou jsme na molu mohli vidět jako Sally z filmu Ukradené Vánoce. Jak vás napadlo téma módní přehlídky? Čekaly jsme, že vybírání tématu bude hrozné a že se budeme hádat, ale zvládly jsme to jako super kolektiv. Bylo uspořádání přehlídky náročné? Bylo to náročné jako jakákoliv organizace 23 holek, ale zvládly jsme to bez problémů. Takže nedošlo na žádné střety? Ne, vše jsme řešily v klidu. Podílely se všechny? Ano, celá třída, buď jako modelky, nebo jako technická podpora. Jak jste připravovaly kostýmy? Každá z nás zapojila svoji vlastní fantazii a své schopnosti a také jsme si navzájem pomáhaly. Jak probíhalo líčení? Líčily jsme se každá buď sama, anebo navzájem. Také nám pomohly naše paní profesorky. Jaký kostým byl váš nejoblíbenější? Myslíme si, že jeden z nejhezčích byl Střihoruký Edward. A teď na závěr otázka jen pro tebe. Co tě na roční práci nejvíc bavilo? Nejvíc jsem si užila atmosféru a uvědomila jsem si, že jsme dobrý kolektiv. Stálo to za to. Alžběta Klimešová, 1. KA Podle potlesku se zdálo, že přehlídka měla úspěch. Zeptala jsem se svých spolužaček Barbary Váňové a Adriany Hanzlíkové, se kterými budeme přehlídku chystat příští rok, jak hodnotí práci letošních druhaček. Co se vám na módní přehlídce 2. KA líbilo nejvíce? Barbara: Nejvíce povedená postava z celé přehlídky byl podle mého názoru Střihoruký Edward. Moc se mi líbily vlasy a samozřejmě jeho typické ruce, které vypadaly jako opravdové. Adriana: Musím souhlasit s Bárou. Edward byl opravdu jeden z nejlepších. Ale abychom tady nechválily jen jednu postavu, musím říct, že postava Kloboučníka byla také úchvatná. Jak moc jste byly spokojené s výkonem druhaček? Adriana: Přehlídka byla kratší, než jsem čekala, ale celkové zpracování, co se týče make-upu, bylo úžasné. Mnohé postavy vypadaly reálně. Téma mne moc zaujalo. Myslím, že si holky vybraly skvěle. Inspirovala vás přehlídka do budoucna, až ji budeme příští rok dělat my? Barbara: Myslíme si, že je důležité publikum zaujmout a překvapit něčím novým, proto jsme se zatím se spolužačkami rozhodly jít úplně jinou cestou. Těšíme se na to, jak se bude naše budoucí celoroční práce líbit. Adriana: Snad budeme mít stejný úspěch, jako měly holky letos. Nasadily laťku dost vysoko. Barbora Vošahlíková, 1. KA 2 Zprávy „z domova“ Markéta vsadila na fantazii, které se meze nekladou Jsme rádi, když nám do redakce přijde pochvala žáka od vyučujícího. Tentokrát jsme se od Mgr. Hany Švejnohové dozvěděli o zajímavé zkušenosti Markéty Doubravové ze 3. KA. Požádali jsme každou zvlášť o rozhovor, abychom s nimi mohli nahlédnout do zákulisí soutěže, které se Markéta 11. března 2016 zúčastnila. Jako Markétina odborná vyučující jste musela mít velkou radost. O jakou soutěž se vlastně jednalo a kdo ji pořádal? Šlo o mezinárodní soutěž ve zdobení nehtů - nail artu, která probíhá každoročně při pořádání mezinárodního veletrhu World of Beauty & Spa pořádaného agenturou Beauty Expo Ing. Lenky Konečné ve spolupráci s Unií kosmetiček v PVA EXPO Praha Letňany. Jaké bylo téma letošního ročníku? „Extravagance přehlídkového mola“. Kdo se soutěže účastnil? Do soutěže jsou nominováni žáci středních škol, kteří postoupili z mezinárodní soutěže žáků středních škol v kosmetické a kadeřnické tvorbě Kalibr Cup. Tato soutěž probíhá pod záštitou náměstkyně hejtmana Pardubického kraje Ing. Jany Pernicové na půdě Střední odborné školy a Středního odborného učiliště v Lanškrouně. Tuto soutěž jsme nestihli, a tak jsme využili možnosti přihlásit se do soutěže na veletrhu přímo. V čem se kromě nail artu soutěžilo? Soutěž probíhala v několika kategoriích, jako je účesová tvorba, make-up, nail art a body art. Kromě juniorů soutěžili i profesionálové. V nail artu se o prvenství pokoušelo dvanáct nejlepších. Z naší školy se zúčastnila jen Markéta a v žákovské skupině se umístila na 4. místě. Předpokládám, že se této kategorie účastnily jen dívky. Čeho se musely držet a v čem naopak měly prostor pro svou fantazii? Během soutěžního času účastnice zdobily nehty všemi povolenými způsoby, pracovaly s barvami, laky, materiálem pro nail art, štrasovými kameny, dekoracemi, drahými kameny, pery, foliemi, akryly, gely, ale veškeré ozdoby musely být vytvořeny až na místě. Figurantka měla již dopředu připraveno zdobení na těle, oblečení, líčení a účes zapadající do konceptu tématu. Pro fantazii byl obrovský prostor. Můžete stručně popsat průběh soutěžního dne? Po nutné registraci a přípravě manikúrního pracoviště se všechny, více či méně nervózní soutěžící, pustily do práce. Naprosto samostatně, bez jakéhokoliv poradního hlasu. Mezi podlouhlými stoly procházeli porotci a sledovali průběh. Po uplynutí 120 minut byla soutěž ukončena. Figurantky dooblékly zbytky často náročných rób a seřadily se k závěrečnému hodnocení. Předávání cen probíhalo na přehlídkovém molu, kde nechyběly stupínky vítězů. Při focení byla znát obrovská úleva. Připravovala jste žákyně na tuto soutěž i v době odborného výcviku? Žákyně kosmetického oboru standardně probírají a zkouší zdobení všeho druhu už od 1. ročníku. Určitou metou je školní soutěž v nail artu, která probíhá každý rok v červnu a má také určité téma. I pravidla jsou stejná jako u soutěže mezinárodní. Porota se drží stejných hodnotících kritérií. Markéta vloni ve školní soutěži vyhrála, a tak nebylo pochyb, že by měla pokračovat dál. Na jaře však na vlastní a konkrétní přípravu mnoho prostoru ve výuce nebylo. Markéta hodně zkoušela doma. V čem jsou podle vás soutěže tohoto typu přínosné? Účast v mezinárodní soutěži přináší zkušenost a inspiraci. Vlastní zkušenost je nepřenosná a inspirace není nikdy dost. Talentovaným žákům taková účast otevírá další možnosti. Markéto, gratulujeme k úspěchu. Od paní profesorky Švejnohové vím, že jste téma znala dopředu. Jak se vám líbilo? S tématem jsem nebyla příliš spokojená, protože se o přehlídková mola až tolik nezajímám. Sama bych se do soutěže asi nepřihlásila, ale povzbudila mě k tomu právě paní profesorka a moje spolužačky. Věděla jsem, že musím trénovat. Z prostředků školy byly kvůli této soutěži zakoupeny akrylové barvy, se kterými jsem doma mohla trénovat. V čem se lišila samotná soutěž od vašich původních představ? Asi v tom, že jsme se musely soustředit na práci za běhu veletrhu. V naší blízkosti probíhala módní přehlídka a na pódiu bylo pořád nějaké dění. Celkem stres. Co byste na soutěži změnila? Uvítala bych být více informovaná o zbývajícím čase. Když se plně soustředíte na to, co děláte, tak plynutí času vnímáte hodně subjektivně, a to může být v takové soutěži problém. Plánujete v budoucnu účast na nějaké soutěži? Ano, je to dobrá zkušenost, která vás nutí překročit své hranice. Zajímá mě body art, takže pokud se mi bude zamlouvat téma příštího ročníku, možná bych to zkusila, ale jen pokud mi to umožní maturitní povinnosti. Pavlína Vočková 3 Zprávy „z domova“ Což takhle dát si žabí stehýnko? Pokaždé, když se studenty sestavujeme menu na francouzské vaření, se jich ptám, kdo připraví šneky a žabí stehýnka. Asi si dovedete představit jejich výraz ve tváři. Proto mě vždy mile překvapí, že seberou odvahu a zkusí ochutnat něco nového. Kilo žabích stehýnek vždy zmizí mezi prvními lahůdkami. Letos si už tradičně studenti francouzštiny 2. LB ve cvičné kuchyni školy připravili francouzské dobroty. Studenti vařili ratatouille, crème brûlée, quiche, cibulovou polévku, makrónky a další. Na všem si pak společně pochutnali. Sama věřím, že je tento gurmánský zážitek bude motivovat ke studiu francouzštiny. Nejúspěšnější specialitou byla zeleninová ratatouille (čti ratatuj). Proto Vám zde připojuji recept na tuto zeleninovou dobrotu. Ratatouille Na 4-6 porcí Příprava 15 min Vaření 25 min 1 střední lilek 1 střední cuketa 1 cibule 3 stroužky česneku 1 červená paprika 1 zelená paprika 1 plechovka rajčat 1 rajčatový protlak 1 zeleninový bujón Tymián, 2 bobkové listy Sůl, pepř Olivový olej Třtinový cukr (kuskus k podávání) Na olivovém oleji opečeme cibuli, česnek. Zbytek zeleniny nakrájíme na kostičky a postupně přidáváme (lilek, cuketu, papriky). Po opečení zeleniny trochu podlijeme vodou, přidáme rajčata i protlak. Pořádně promícháme a přidáme zeleninový vývar. Zelenina by měla být ponořená v tekutině. Osolíme, opepříme, přidáme bylinky. Pod pokličkou necháme za občasného míchání dusit. Na posledních 5 minut nechte probublat bez pokličky a podle chuti jemně doslaďte třtinovým cukrem. Podávejte s kuskusem nebo jako přílohu k letnímu grilování. Bon appetit! Karolína Borská Výlet do Indie Dne 9. května se naše skupina angličtiny v čele s paní profesorkou Vočkovou vydala na exkurzi do indické restaurace. Účelem bylo dozvědět se něco z indické kultury, a to zejména prostřednictvím jejich kuchyně. Věděli jsme předem, že personál hovoří jenom anglicky, takže jsme byli připraveni na to, že si v reálu procvičíme to, co jsme se učili v hodinách. Restaurace Original Curry & Tandoor se nachází kousek od stanice metra Florenc. Doprava nám tedy nezabrala mnoho času. Před vchodem do restaurace nám paní profesorka dala instrukce. Museli jsme komunikovat jen anglicky a zjistit odpovědi na otázky, které jsme dostali napsané na lístečku. Při vstupu nás vřele zdravili indičtí číšníci. Vysvětlili nám, co máme dělat, a poté jsme si mohli brát jídlo ze švédských stolů, co nám hrdlo ráčilo. Ochutnali jsme různá pikantní i jemná jídla, variaci příloh jako zeleninu s bramborami, čerstvý salát, rýži a naan, dále dezert z manga a na začátek polévku z rajčat. Některé pokrmy jsme podle jména znali z učebnice Horizons 3, takže jsme je rádi ochutnali, jako například indický chléb naan. Číšníci společně s jedním zákazníkem, původem též z Indie, nám ochotně odpověděli na všechny otázky. Za sebe mohu říci, že mi velice chutnalo, získala jsem nové informace a zvažuji další návštěvu. Myslím, že i my žáci se zde dobře a do sytosti najíme za příznivou cenu. Za neomezenou konzumaci každý z nás zaplatil jen 129,- Kč a takový výlet do Indie se určitě vyplatí. Zeptala jsem se svých spolužáků, co jim návštěva této restaurace přinesla. Pavlína Z.: „Mohli jsme si pohovořit v angličtině s číšníky a zjistili jsme například, jaké ingredience indická kuchyně nejčastěji používá. Jídlo bylo opravdu pálivé, ale naštěstí pro mě se našlo i něco nepálivého.“ Karina R.: „Návštěva restaurace mi potvrdila známou větu: ‚Sto lidí, sto chutí‘. Zatímco kuřecí maso se špenátem a rýží mi moc chutnalo, dezert z manga jsem sníst prostě nedokázala.“ Jiří K.: „Přinesla mi poznání nové kultury.“ Adéla Benešová, 3. LB 4 Osobnost pod mikroskopem: Ivanu Myškovou zpovídá Marie Sedláčková Po dlouhé době se v Drobkách díky šťastné náhodě opět objevuje rubrika Osobnost pod mikroskopem. Na jaře letošního roku jsem se zúčastnila studentské literární soutěže Čapkoviny. Na vyhlášení vítězů, které proběhlo 29. dubna 2016, jsem osobně poznala jednu z porotkyň. Protože jsme s Ivanou Myškovou našly společnou řeč, požádala jsem ji o rozhovor pro náš školní časopis. Na úvod vám o ní prozradím, že vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci a že v roce 2012 vydala knížku Nícení, která byla nominovaná na cenu Josefa Škvoreckého. Působila také jako redaktorka rozhlasové stanice Český rozhlas Vltava. Ivana Myšková s dalšími porotci na vyhlášení vítězů literární soutěže Čapkoviny -> Jak se vám hodnotily příspěvky v Čapkovinách? A jaká byla Vaše kritéria hodnocení? Hodnotily se mi dobře, protože učitelé tvůrčího psaní ze Střední školy Náhorní, která soutěž vyhlásila, udělali předvýběr prací, které se nějakým způsobem vztahovaly k tématu a zároveň měly určité literární kvality, což není kupodivu ani u literárních soutěží obvyklé. Takže toto vlastně byla i moje dvě kritéria hodnocení. Sledovala jsem, zda se text alespoň rámcově vyrovnává s Čapkovou zvláštní apokalyptickou vizí světa Továrna na absolutno, v níž jeden „Bůh“ a jedno „Dobro“ likviduje jiné bohy a jiná dobra, tedy jedna ideologie zfanatizuje masy a ty v jejím jméně napáchají nevratné škody. Sledovala jsem, jaký význam má v textu filozofický pojem absolutno. A sledovala jsem, jestli autor svůj záměr dovedl literárně přesvědčivě zpracovat. Tam někdy byla výrazná disproporce – autor měl sice dobrý nápad, ale nedovedl ho literárně uchopit, vyjadřoval se neobratně, kostrbatě, nedovedl text vystavět, byla to zmatená exploze obrazů a výroků, často velmi podivně formulovaných, což vedlo k nezáměrné zábavnosti, např. (...) tvrdil s vytřeštěnýma očima a silným záchvatem prudkého deště, který se snášel na mou tvář – Jak ale můžete něco tvrdit se silným záchvatem prudkého deště? Doporučuji autorům přečíst si své texty nahlas a uvažovat o stylizaci jednotlivých vět. Psaní je zkrátka práce, což si spousta mladých literátů neuvědomuje. Prostě podlehnou svým fantaziím a nějak je zapíšou z jedné vody načisto a pak už s textem nepracují, nepřepracovávají ho. Takže na některých pracích byla tahle ledabylost znát, včetně ledabylosti gramatické. Jaký dojem na vás tato literární soutěž udělala? Velmi sympatický! Radost jsem měla z nesmírně vtipně, divadelně pojatého slavnostního vyhlášení, protože podobné akce často trpí jistou oficiózní strnulostí a nudou. To se ale nehodí k žádnému spisovateli, ať už by šlo o Hrabaloviny, Fuksoviny, Klímoviny (mám na mysli Ladislava Klímu), Havloviny apod. Obrovský smysl pro humor a grotesku měli všichni, takže je lze uctít především humorem. Mám radost, že Střední škola Náhorní, která není a priori zaměřená literárně, ale literaturu vlastně jen obkružuje skrze obory grafický design a knihkupecké a nakladatelské činnosti, nabízí studentům hodiny tvůrčího psaní a pořádá celopražskou literární soutěž! To je obdivuhodné a chvályhodné, protože schopnost formulovat své myšlenky je skutečně nutné kultivovat a pro valnou většinu populace to bývá vážný problém. A lidé, kteří se chtějí věnovat např. knižní grafice a ilustraci a vydávání knih, by měli vědět, jak vlastně takový literární text vzniká a že je na něm třeba dlouhodobě pracovat. Skvělé je, že je tu soutěž, která si jako svého arbitra zvolila Karla Čapka a doufám, že i Josefa Čapka, jehož literární dílo – např. Stín kapradiny nebo Kulhavý poutník – je hodno stejné pozornosti jako dílo jeho slavnějšího bratra. Každopádně se mi líbí koncepce soutěže – nechat studenty volně naložit s tématem, které se už v české literatuře objevilo, znamená navázat dialog s dávno mrtvým autorem, kterého ale můžete čtením neustále oživovat. A zrovna Továrna na absolutno (věřím, že účastníci si ho přečetli nebo alespoň poslouchali audioknihu) je dílo, které se sice v hodinách literatury tolik nepřipomíná, ale svým groteskním humorem a etickým rozměrem je ohromně aktuální. Čapek už v roce 1922 předjímal bujení nacismu a druhou světovou válku. Dnes, v souvislosti s uprchlickou krizí a řáděním Islámského státu zažíváme novou fašizaci společnosti, tedy vzývání jedné pravdy, jednoho absolutna. Jenomže Čapek byl demokrat a hájil pluralitu názorů. Je něco, co byste na této soutěži změnila? Z mé předchozí odpovědi se může zdát, že nikoliv. Vždycky je ale samozřejmě možné něco změnit, pokud se chceme zdokonalovat. Možná by během samotného vyhlášení mohlo zaznít více z knihy, která je tématem celé soutěže, stačilo by pustit delší ukázku z audioknihy. To je nešvar i většiny vyhlášení literárních nebo knižních soutěží pro dospělé, včetně té nejsledovanější – Magnesie Litery. Divák má vlastně pocit, že ty knihy jsou to poslední – zbyde na ně nejméně času, jaksi to celé zdržují a více prostoru dostanou prominentní hosté – politici, úředníci, herci, sponzoři... nikoli ti, bez nichž by celé té slávy nebylo. Takže bych jen organizátory nabádala k tomu, aby tento nešvar pokud možno neopakovali, byť je mi jasné, že je to nesmírně těžké, já bych to rozhodně nezvládla a pořadatelé soutěže z Náhorní z toho vyšli se ctí, oficiality moudře minimalizovali. Geniálním tahem bylo pozvat herce Milana Šimáčka. Jeho mystifikace tvořily vrcholy celého ceremoniálu. Možná by ale nebylo od věci dát nějakou neveřejnou zpětnou vazbu i žákům a studentům, kteří se umístili na druhých a třetích místech. Pozornost je samozřejmě logicky upřena na vítěze, kteří si ji zaslouží (první místo v kategorii středních škol bylo jednoznačné), ale kdyby se třeba hned po vyhlášení uskutečnilo půlhodinové či hodinové setkání porotců s dalšími soutěžícími, kteří by zkrátka chtěli slyšet jejich názor, bylo by to pro obě strany nepochybně přínosné. Účastnila jste se jako studentka také podobných literárních soutěží? No jéje. Soutěže Památníku Terezín, Náchodské Prima sezóny, Hořovic Václava Hraběte, Literárních Františkových Lázní... Některé už ani neexistují. Ale zpětně si říkám, jestli jsem se na ně neměla vykašlat... Soutěže totiž budí zbytečně velká očekávání jak od těch, kteří se jich účastní, tak od veřejnosti, která je s výsledky seznamována. Přitom názor porotců je jen názor několika lidí, nikoli žádného božského abso5 lutna... Některé začínající autory tedy neúspěch v soutěžích může odradit tak, že se už nebudou o nic pokoušet. Jiné úspěch samozřejmě povzbudí, ale může je také zatížit příliš velkou odpovědností. Řeknou si: jsem nejlepší a musím podávat jen nejlepší výkony. Jenomže psaní není sport a umělecký výkon není výkon měřitelný a jednou provždy daný. V literatuře se cení především schopnost nalézt silné téma a osobitě a konzistentně jej literárně uchopit. V literatuře by měl být nejpodstatnější osobitý a přesný jazyk díla, nikoli příběh. Ten je zaměnitelný. Vydala jste knihu Nícení. Podělíte se s námi o zkušenost, jak to u nás chodí s vydáváním knih mladých autorů? Myslím, že můj případ je trochu specifický, takže nemohu mluvit za všechny debutanty. Nakladatelství Fra je zrovna dost „punkové“, protože nepracuje s autory jako nakladatelství o několika zaměstnancích, např. Argo, Paseka, Host apod. Fra vlastně dělají jen dva lidé, kteří mají řadu stálých spolupracovníků. Nícení jsem vlastně nabídla jen dvěma nakladatelům – Jindřichu Jůzlovi z Odeonu, který ho nechtěl, a Eriku Lukavskému z Fra, který ho chtěl. Neřekl mi ale kdy. Takže jsme se zhruba tři roky potkávali na čteních v kavárně Fra, kam jsem pravidelně docházela s mikrofonem jako rozhlasová publicistka, usmívali jsme se na sebe, ale nic víc se nedělo. Tehdy už mi táhlo na třicítku, jiné nakladatelství by třeba pospíchalo, aby byla kniha hotová a mohla se účastnit Ceny Jiřího Ortena pro autory do třiceti let, ale druhý nakladatel mi napsal, že si s cenami tapetují záchod, tak ať ještě počkám. Tady vidíte, jak je význam těch literárních cen relativní... Tedy zhruba po třech letech přišel tajemný mail, že „už je čas“ a začalo se pracovat na knize. Znovu jsem ji tedy přečetla, udělala nezbytné úpravy, dala ji ještě přečíst svému muži, který je výtečný redaktor a který mi navrhl poslední změny, nakladatel zadal text ke korekturám, schválila jsem korektury, pak šla kniha tzv. do sazby a poté se jednalo o obálce. Celá procedura trvala de facto půl roku, protože Fra samozřejmě vydávalo i jiné knihy, předtím jsme také žádali Ministerstvo kultury o dotaci, sháněla jsem dva posudky a psala anotaci apod. Paradoxem bylo, že nejvíce jsme se zasekli právě na obálce a na mém portrétu, který se mi hrubě nelíbil. Nicméně tam zůstal. Obálka a červeně vysázený text se mi ale dodnes dost líbí. Obecně je tedy možné říct, že debutující (už jsem nebyla tak mladá) autor se musí obrnit trpělivostí a nadhledem. Přednost mají vždycky autoři zavedenější, nakladatel jde do velmi nejistého podniku, neví, jestli mu knihy nezůstanou na skladě. To se mi naštěstí nestalo, už po třech měsících se tiskl dotisk. Dodnes ale nevím, kolik výtisků se vlastně vytisklo a prodalo a nevím, jestli to ví i Fra. Byla jste nominovaná na cenu Josefa Škvoreckého. Byla to první cena, na kterou jste byla nominována? Druhá. První byla Česká kniha, což je ještě nezavedená cena, jejíž porotu tvoří literární kritici, teoretici a čeští i zahraniční bohemisté, což je vlastně nové. Do jiných českých literárních a knižních cen zahraniční bohemisté (tedy zahraniční překladatelé, kteří překládají českou literaturu do cizích jazyků) nezasahují, což je škoda, protože by se ten náš malý český rybníček trošku rozvlnil. A tito lidé právě vybírají knihy, které dle jejich názoru mají potenciál zaujmout i v zahraničí. Takže to pro mě byla velká čest. Asi i větší než Cena Josefa Škvoreckého, která má jiná kritéria výběru. Obě ceny mi ale vyfoukla Jakuba Katalpa se svým románem Němci. A já jí to přála, myslím, že je to jedna z mála českých spisovatelek, která je schopna napsat cokoliv, co si usmyslí. Dovede napsat experimentální živelnou reflexivní prózu i historický román založený na skutečných událostech. Pracovala jste v rozhlase. Můžete nám prozradit, který z pořadů vás nejvíce bavil? Samozřejmě ten, na kterém jsem pracovala – a to Mozaika, kulturně-zpravodajský pořad, který se na Vltavě vysílá každý všední den od sedmi do devíti a odpoledne od čtyř do pěti. Ne, to by nebyla tak úplně pravda, protože když na něčem pracujete každý den, už vás to trošku stravuje. Navíc, jak můžete vyčíst z mých dlouhých odpovědí, mám ve zvyku uvažovat poměrně sáhodlouze, což je pro rozhlas hrob. Proto už tam ostatně nepracuji, protože po šesti letech denního natáčení pouze pětiminutových (sic!) rozhovorů o literatuře, respektive o nově vydaných knihách, o literárních akcích – veletrzích, festivalech, čteních, diskusích – je vám líto, že se nemůžete realizovat na větším prostoru, a hlavně více autorsky. Mozaika je totiž skutečně kulturní zpravodajství, takže prostřednictvím rozhovorů referuje o novinkách v oblasti literatury, hudby, výtvarného umění, filmu, divadla i vědy. A v Praze se toho děje tolik, že vám tato práce neumožní u ničeho zůstat, k ničemu se vrátit, jedete stále dál. A to je zkrátka, dle mého, proti duchu literatury, která naopak vnímání prohlubuje. Takže mě více bavily hodinové i delší komponované pořady, což znamenalo, že jsem pořady sestavovala nejen z rozhovorů, ale i z ukázek probíraných knih, které ve studiu pod vedením režiséra načítali herci, a z hudby. A když slovo spojíte s hudbou, to je opravdová magie! Můj první pořad jsem vlastně natočila dva měsíce po náhlém úmrtí spisovatelky Alexandry Berkové, mé milované učitelky tvůrčího psaní na Literární akademii, která mě vlastně dovedla k finálnímu tvaru Nícení. Ukázala mi totiž, že se nemusím nutit do klasického vyprávění, když k němu netíhnu. Po Alexandře Berkové tu teď zeje velká propast. Ten pořad se jmenoval Jako včely propolis a možná ještě visí kdesi na internetu... Za rozhovor děkuje Marie Sedláčková, 3. LB Kdo si píše, nezlobí Tentokrát vám přinášíme něco z tvorby Marie Sedláčkové (3. LB), a sice povídku Lhostejnea, jež vznikla jako příspěvek do literární soutěže Čapkoviny, o níž jste se dočetli výše. Tématem letošního ročníku byla Továrna na absolutno. Četli jste ji? Měli byste nápad na vlastní povídku? Oproti ostatním účastníkům, kteří si povětšinou stěžovali na obtížnost tématu, Maruška z něho byla naopak nadšená. Zřejmě z důvodu, že má Čapka načteného a je jejím oblíbeným autorem. Protože jsem patřila mezi organizátory akce, mohu vám ze zákulisí prozradit, že dle názoru porotců se Marušce ze všech soutěžících podařilo nejlépe vystihnout Čapkův styl. Hodnotila se ale i originalita nápadu a umělecká kvalita textu, takže nakonec se na prvních třech místech umístily povídky s vyšším počtem bodů. Čtvrté místo je však ve velké konkurenci pražských škol skvělé umístění, ke kterému Marušce gratuluji a přeji jí hodně radosti ze psaní a vám hezké počtení. Pavlína Vočková 6 Kdo si píše, nezlobí Lhostejnea Tam někde, kam nedokáže lidské oko dohlédnout, kam nedohlédnou ani nejlepší dalekohledy světa, zkrátka až za mlhovinou absolutna ležela planeta Lhostejnea. Na této planetě byla mezi jejími obyvateli dokonalá harmonie. Obyvatelé zde nepotřebovali žádné platidlo a byli natolik na výši, že dokázali synchronně spolupracovat. Měli zde nejdokonalejší technologii, ke které patřil i přístroj, který jim umožňoval pozorovat, co se děje na planetě Zemi. Obyvatelé Lhostejney žili v jakýchsi koloniích, pracovali a modlili se společně. Byli šťastní, měli ze sebe dobrý pocit, protože žili podle všech přikázání Božích a všech morálních zásad. Zrovna měli pauzu - čas na regeneraci. Tři unavení dědové - Gabriel, Michael a Rafael - seděli u stolu a pozorovali, jak se daří lidem na Zemi. Rafael se však opět rozčílil: „Oni s tím zabíjením snad nepřestanou! Nejenže ničí svou planetu, ale už ničí i sebe navzájem. Gabrieli, musíme s tím něco udělat, nějak jim pomoci. Když se za ně modlím zde na Lhostejnee vůbec jim to nepomáhá. Musíme letět za nimi a pomodlit se na jejich planetě za ně.“ Gabriel se na něj vyčítavě podíval a řekl: „A není u nich nejprve důležitější, aby měli rádi sebe a až potom nalezli Boha? Já bych se jim pokusil pomoci z jejich problémů prezentováním správných názorů a postojů na veřejných místech.“ V tu chvíli se ozval Michael: „A není to trochu utopie? Ale jako kronikář se k vám rád přidám. Myslím, že bude o čem psát.“ Když to oznámili ostatním, všichni jen kroutili hlavami a potom vládce této planety řekl: „Dobrá, ať je tedy po vašem, zde máte raketu, která vás dopraví na Zem. Ale protože budete poskvrněni hříchem těch lidí, tak se už nikdy nesmíte vrátit na Lhostejneu!“ Dědové to byli velice staří, proto se rozhodli, že jim to za to stojí, že již nemají co ztratit. A tak se vydali na cestu do neznáma. Letěli velice dlouho, a když přeletěli mlhovinu absolutna, tak se cítili tak nějak bídně, ale i tak byli rozhodnuti pokračovat v cestě. Postupně je opouštěla schopnost spolupracovat. Gabriel s Rafaelem se začali hádat, čí plán je ušlechtilejší. Konečně přistáli na Zemi na dokonale ukrytém místě, kam je navedla navigace. Na tomto místě, kam nikdy lidská noha nevkročila, začalo jejich putování, až najednou viděli obrovskou cihlovou, pro ně směšně primitivní věž. Rafael prohlásil: „Hle, zde před touto věží se do roka a do dne sejdeme. Uvidíme, kdo z nás zachrání svět Gabrieli.“ Rafael se rozhodl, že se přidá ke zdejším mnichům a že se s nimi bude modlit, ale myslel si o sobě, že je čistý, proto budou mít jeho modlitby větší váhu, než ty jejich. Hned toho dne se přidal do místního kláštera a docela mu to tam vyhovovalo. Atmosféra byla podobná jako na Lhostejnee, jen zde bylo pár drobných hádek a potyček. Věřil, že on zachrání planetu Zemi a lidi, kteří na ní žijí, a že je přetvoří, aby žili v harmonickém stavu. A v klášteře strávil přesně rok a den. Gabriel nezahálel a hned dalšího dne se vydal hlásat spásné myšlenky mezi lid. Skoro nikdo Gabriela neposlouchal. Zaujal zde ale jistou skupinu věčných demonstrantů, kteří bojovali za svůj sen, a to jest světový mír. A také chtěli zabránit všem totalitním režimům. Vzali Gabriela mezi sebe. Protože byl úplně čistý, tak jim plně důvěřoval. Myslel si však, že svět může změnit pouze on a nikdo jiný, a tak si řekl, že mu jejich spolupráce poslouží jako prostřednictví, aby ho mladí a vůbec lidé chápali. Potřeboval svou řeč dostat mezi lidi a s tím mu pomohli. Brzy však začal být Gabriel nešťastný. Demonstrace a veřejná prezentování zaujala jen směšnou hrstku lidí. V jeho novém "společenství" byla dívka jménem Rebeka. Velmi krásná a na první dojem velice inteligentní dáma. Řekla Gabrielovi: „Gabrieli, vždyť i kdyby to mělo zaujmout jen jednoho člověka, je moc důležité, co děláme. I tak to dělá svět lepším!“ Gabriel odpověděl: „Lepším, ale ne ideálním.“ „Ideální svět neexistuje,“ odpověděla Rebeka přesvědčeně. Na to Gabriel zareagoval: „Ale ano, já jsem na takovém žil.“ Rebeka si ho chvíli prohlížela a byla vyděšená. Pak si řekla, že na něj asi jen doléhá stáří a že mluví z cesty. Vzala do ruky láhev s vínem a neprozřetelně mu řekla: „Pij, Gabrieli, po tom se ti udělá lépe.“ Gabrielovi víno velice zachutnalo, ze své čisté planety alkohol neznal. Od té doby chodil se svými novými přáteli na každodenní pitky. Najednou přestal urputně usilovat o záchranu světa a utápěl se v alkoholu. Pil, pil až najednou zjistil, že už je to rok a den, co se ocitl na planetě Zemi. A jak strávil tento čas tichý pozorovatel? Chodil po světě a sepisoval všechny strasti, které viděl. Ale pak nastala změna. Viděl na vlastní oči lásku, hrdinství a schopnost pomoci druhému. To na jeho planetě nebylo možné. Všichni dělali všechno stejně a kvůli všudypřítomné čistotě, nebylo proč a komu pomáhat. Zalíbilo se mu to. Dříve znal pouze kolektivní vědomí a robotickou organizovanost. A tak vzal starou kroniku plnou strastí a hodil ji přímo do popelnice. Začal si vést novou, kterou nazval „Skutky lásky“. Sbíral a sepisoval poznámky a hle, rok a den utekl. Tu se před věží sešli tři dědové a rozhodli se, že si poví, jak to dopadlo. Když si sedli do přeplněné kavárny, Rafael se ihned začal obhajovat: „Modlil jsem se za tento svět celou dobu, a Bůh jako by mě neslyšel. Bylo to stejně neúčinné, jako když jsem se za ně modlil na naší planetě. Jsou moc zkažení.“ Na to Gabriel hned řekl: „Pokoušel jsem se je změnit silou svých názorů, neposlou…!“ Tu se rozrazily dveře! Vešel dovnitř muž s náloží dynamitu. Když to spatřil Michael, ihned se za ním rozeběhl a objal ho. Bylo to obětí, které patřilo všem přítomným. Tu se nálož odpálila. V kavárně bylo tolik lidí, ale jediný mrtvý byl Michael. Všichni byli udivení, že kromě Michaela se nikomu nic nestalo. Všude po kavárně se povalovaly kusy spasitelova těla ale nikde ani kapka krve. Někteří mluvili o zázraku. Rafael našel Michaelovu kroniku. Najednou věděl, že má poselství. Koukl se na poslední stránku a tam bylo napsáno: „Lidská ochota a statečnost nezná mezí, čím více zla, tím více hrdinství. Lidskou statečnost nelze vyvážit zlatem, rubíny, granáty ani diamanty“. Urychleně řekl svému příteli: „Gabrieli, myslím, že máme důležité poselství pro naši planetu.“ „ Již dost toho všeho bylo! Všechno jde tak nějak do prázdna! Jediné, co má smysl, je pít. Mám skvělé názory a nikdo je neposlouchá, nemohl bych se vrátit na Lhostejneu jako zbabělec, hlavně už jsem si na zdejší podmínky zvykl a ztotožnil jsem se s nimi.“ Rafael si vzdychl, bylo mu líto, že se Gabriel podobně jako spousta lidí utápí v alkoholu a nevidí, co uzřel Michael. Najednou cítil obrovskou lítost. Ale poučen Michaelovým hrdinstvím, začal ctít jeho nové myšlenky. Vezl Michaelovu kroniku jako spásnou pomoc Lhostejnei. Zapomněl na slib, který dal vládci. Uvědomil si ale, že nevědět, co je oběť a láska, je svým způsobem strašná mělkost. Ale může být dobro bez zla? Vracel se domů, aby pomohl těm, kteří to potřebují. Proletěl mlhovinou absolutna a přistál na své planetě. Avšak zdejší obyvatelé mu nepřipravili zrovna ideální přivítání. Stoupl si doprostřed společenstva, nadechnul se a chtěl předčítat moudré řádky pozorování svého přítele Michaela. V tom vládce zakřičel: „Zavřete ho někam do sklepení, ať nás nenakazí tím zemským hříchem!“ A tak se také stalo. Poprvé v historii Lhostejney byl v očích vládce spáchán hřích, za který musí přijít trest. Tím se Lhostejney přiblížila Zemi víc, než jak si přítomní uvědomili. Gabriel seděl sám v cele bez přísunu jídla a pití, přemýšlejíc o tom, jak moc by chtěl obyvatele poučit o Michaelově poselství, a tak vzal kámen a začal do zdi vyrývat: „Lidská ochota a statečnost nezná mezí, čím více zla, tím více hrdinství. Lidskou statečnost nelze vyvážit zlatem, rubíny, granáty ani diamanty." Ve chvíli, když bylo dílo dokonáno, Rafael naposledy vydechl. Michaeli! Gabrieli! Rafaeli! 7 Jazyková infúze Les contes de fée (Pohádky) Napsat krátký pohádkový příběh zvládne spousta studentů. Umí to česky, hodně se ve psaní cvičí i v hodinách angličtiny. Chtěla bych vám ukázat, že i v krásné francouzštině umí studenti napsat složitější texty, které splňují požadavky nejen státních maturit, ale i náročných čtenářů. Nebojte se, že nebudete ničemu rozumět. Studenti vám napsali krátká shrnutí svých vyprávění. Karolína Borská La sorcière méchante (O zlé čarodějnici) Tomáš Farkaš, 3. LB Il était une fois, une sorcière habitait dans la forêt sombre. Elle habitait avec des souris, un corbeau et un chat. Ils étaient ses amis. Mais elle chassait d´autres animaux et elle cuisinait les boissons magiques. Un jour, les enfants sont allés à la forêt et ils ont recontré une maison ancienne et terrifiante. Parce qu´ ils avaient faim, ils sont allés à la porte et ils ont sonné à la cloche. Ils étaient nerveux parce que la maison était effrayante. Quand elle a ouvert, ils ont eu peur. La sorcière leur a donné de la nourriture, mais la nourriture a été empoisonnée. Les enfants se sont endormis et la sorcière est allée cuisiner les enfants. Heureusement, leur père a trouvé les enfants tôt et il a tué la sorciére. Příběh vypráví o zlé čarodějnici, která bydlela s havranem, kočkou a myšmi v lese. Lovila ostatní zvířata a vařila lektvary. Jednou šly lesem děti a uviděly starý a strašidelný dům a protože měly hlad, tak zazvonily. Měly strach a otevřela jim čarodějnice, která jim dala jídlo. Jídlo bylo ale otrávené, děti usnuly a čarodějnice se je chystala sníst. Naštěstí je včas našel jejich otec, zachránil je a zabil čarodějnici. Raffael Marek Zýma, 3. LB Raffael était un petit garçon. Il habilait dans une cabane avec sa mère. Un matin, il a pris le petit déjeuner. Quand il mangeait quelqu´un a frappé à la porte. C´était son ami Arthur. Il a dit: ,,Raffael!!!..... Nous devons aller à l´école!!!´´ Raffael a avalé une dernière bouchée et il est sorti de la cabane. Après l´enseignement, il est allé à la maison. Quand il passait autour de la forêt il a entendu des sons effrayants. Raffael est entré dans le bois et il a aperçu un gros ours. Il était déshérité. Il a commencé à courir et quand il courait il est tombé dans le revin. Raffael criait à l´aide. Et après l´ours est arrivé. Et l´ours a monté Raffael dans le revin. Raffael était choqué. L´ours avait faim. Donc Raffael lui a donné son casse-croûte. L´ours a mangé tout et il a laissé Raffael seul. Et ceci est l´histoire de la façon dont ils sont devenus amis... Raffael je malý chlapec, který cestou ze školy zaslechl zvláštní zvuky z lesa. Vešel mezi stromy a tam uviděl medvěda. Začal před ním utíkat a při tom spadl do příkopu. Za chvíli přiběhl medvěd a vyděšenému Raffaelovi pomohl ven. Raffael poznal, že byl medvěd hladový, proto mu dal svojí svačinu. A tak se z nich stali přátelé… Pourquoi le léopard est tacheté? (Proč je leopard skvrnitý?) Sirin Abedová, 4. LB Il y avait deux bons amis, le léopard jaune avec le feu orange. Le léopard a été nommé jaune parce qu´ il avait la fourrure jaune. Le léopard est né en mai et le feu aussi. Le léopard était très beau mais il était trop arrogant. Les garçons (léopards) n´aimaient pas le léopard jaune. Les filles (léopardes) faisaient de la natation dans le lac, elles faisaient de la course avec le léopard jaune. Mais le léopard a préféré parler avec le feu. Le feu n´était pas arrogant mais il n´était pas trés beau comme le léopard. Le léopard visitait le feu tous les jours. Un matin, le léopard s´est réveillé à 10 heures. Il ne faisait pas froid mais l´oiseaux ne chantaient pas. Il s´est douché et Il s´est brossé les grands dents. Il a visité le feu. Le léopard prenait l´eau et le feu prenait du vin rouge parce que le feu n´aimait pas l´eau. Il avait une alergie à l´eau. 8 Le léopard a demandé au feu - ´Viens chez moi.´ ´Bien, je viendrais mais je ne peux pas arrêter.´ Le feu a dit. ´Ça ne fait rien. Je vais t´arrêter.´ Le léopard a dit. Mardi, le feu est venu visiter le léopard. Il a détruit toutes les fleurs et il a brûlé la forêt. Il a brûlé un peu le léopard aussi. Depuis lors, le léopard est tacheté et il a peur du feu. Kdysi velice dávno měl leopard krásně žlutý kožich. Taky že mu ho všechna zvířata záviděla. Leopard však pro svou krásu nosil nos vysoko a s nikým se kromě ohně nepřátelil. Pokaždé chodíval leopard k ohni, ale jednou ho pozval on k sobě. Oheň řekl leopardovi – Navštívím tě, ale jak se jednou vydám na cestu, nemohu se zastavit! A tak oheň vyrazil navštívit svého kamaráda. Všechny rostliny, které mu padly do cesty, spálil, až se rozhořel celý les. Oheň se nemohl zastavit a popálil leopardův kožich. Od té doby je leopard skvrnitý a od té doby se bojí ohně. Le Cendrillon (O Popelce) Mirka Kadeřábková, 3. LB Il était une fois un homme et il avait une belle femme. La femme est morte et l’homme est resté avec sa petite fille-Cendrillon. Plus tard il a épousé une autre femme. La nouvelle mère avait deux filles. Elles étaient méchantes et paresseuses. Puis l’homme est mort et Cendrillon est devenue une femme de chambre pour ses sœurs. Elle faisait tout le travail à la maison et elle avait beaucoup d‘amis parmi les animaux. Un jour le roi a invité les filles au bal. Sœurs ont acheté de belles robes. Cendrillon ne pouvait pas sortir. Puis Cendrillon a trouvé une robe, elle a décidé d’aller au bal. Quand le prince a vu Cendrillon, il est tombé amoureux d´elle. Ils ont dansé toute la nuit. Ensuite Cendrillon a fui. Le prince l´a trouvée. Un mois plus tard ils ont eu le mariage et puis ils étaient heureux. Byl jeden muž, kterému zemřela žena, a on zůstal jen s dcerkou – Popelkou sám. Znovu se oženil, zemřel a Popelka se stala služkou. Král pozval všechny dívky na ples. Popelka i přes zákaz šla a princ se do ní zamiloval. Popelka utekla, ale princ si ji našel. Potom byli šťastní. Výuka angličtiny na zdravotnické škole v St. Pöltnu Niederösterreich V minulém issue jsem psala o svém úžasném pobytu na secondary nursing school v rakouském St. Pölten. V tomto articlu bych chtěla popsat výuku angličtiny, která zde byla mým hlavním cílem. Jako všechny subjecty, tak i angličtina probíhá v blocích, to znamená, že výuka je jen po určité období. Angličtina se učí vždy ve winter semestru, a sice jednou týdně čtyři hodiny po dobu 3 měsíců. Studenti jsou rozděleni do tří skupin: elementary, pre-intermediate a upperintermediate. Na konci bloku dělají všichni žáci písemnou exam, která je orientovaná především na odborné vocabulary, každá skupina má test přizpůsobený svému jazykovému levelu. Dělala jsem si starosti, zda se všichni žáci nehlásí do skupiny elementary, jen aby měli dobré results, ale součástí reportu je potvrzení o tom, v jakém jazykovém levelu byla exam skládaná, takže se ochotně nechají rozdělit do jazykových levelů, do kterých patří. Přiznávám rovnou, že výuka angličtiny na naší škole se mi líbí mnohem více, ale je to dáno tím, že studenti naší institution jsou připravováni k general státní maturitě a tedy musí ovládat speaking, listening, reading, writing na levelu B1, zatímco studenti v Österreichu maturitu na konci studia neskládají a na general knowledge se jich nikdo neptá. Osobně jsem se byla podívat na skupinku pre-intermediate. V první části bloku angličtiny studenti probírali topic Nursing Process a ve druhé First Aid. Na začátku dostali quiz na vocabulary, pak si je přeložili. Překvapivé pro mě bylo, že výuka probíhala více či méně in German. Pak si studenti přečetli anglický text a doplnili k němu comprehension check. Druhá dvouhodinovka probíhala v podobném duchu, jen jsem měla pocit, že topic First Aid jim byl bližší. Přímou úměrou se zvyšovala jejich únava. A po čtyřech hodinách angličtiny jsme všichni odcházeli quite tired. Nějaká vocabulary jsem vám pro podrobnější představu vybrala. Jako help vám může posloužit German equivalent. Simona Horníková English regarding approach assessment admission pattern aims suitable to record evaluation to modify Deutsch (German) Bezüglich Annäherung Einschätzung Aufnahme Muster Ziel Passend Dokumentieren Bewertung Ändern 9 Česky Jazyková infúze Students in English Conversation Class worked on a story all year. Every week they wrote something in their story so that they had something interesting and fun to talk about. And more importantly, they tried to use new words. Many of the stories were incredible and fun to listen to. Every class had a winning story. But, I choose this story as the best because of the story, the writing, and the creativity. As a teacher, I believe it is important to let students find their own motivation for speaking English better. Of course, it was not so easy or fun for some students, too. But, a teacher cannot force any student to find their own motivation. Every student must find their own motivation for studying and getting good grades. Even me, in learning Czech, I sometimes am not motivated, and I must find my own motivation, too. The nice thing is when you know what you want, you are motivated, and studying can be enjoyable. :) Have a nice summer everybody. Mark Shimada My hero is 23-year old Mia Toledo. She comes from an ordinary family, and looks like an ordinary girl. Her family moved from Argentina to Sweden before her birth. Mia lives with her parents and her sister Pear in a big house in the suburbs of Stockholm. She is a bright girl. At the moment she studies at a Law School. Her dream is to become a Supreme Court Judge. On TV we can see how politicians are corrupted, do everything that they want and don´t care about the after effects. Mia wants to change it. She spends every day studying legal cases, notices and law. It is not easy to remember all these things and understand them. She does everything she can for it. Also they learn how to work together, to fight for someone and use the passion to win a case. After a whole week Mia was anxious so when she came home she spent in bed all Saturday. On Sunday she likes to visit her favorite café La Frog with her best friend Emily. They grew up together. Emily is 1,63 meters tall and thin. She has long straight brown hair and cute brown eyes. Her nature is friendly, helpful, funny and any time she is there for Mia. Emily studies at a Med School. It is in the family. Her grandfather was a surgeon, and her dad is a surgeon so it implies that she will be a surgeon too. Unfortunately for her dad, Emily will be cardiologist. Sometimes when Mia feels hopeless, her schoolmate and good friend Oliver perks her up. Oliver is 24 years old. He works out five times a week so he is really good looking. At first glance he looks confident and determined. Boys want to be like him and girls being with him. Underneath it all, Oliver is gentle, responsible and very bright. He always knows what to say. His dream is to be a lawyer. It was Monday, Mia stayed at home because she didn´t feel good. Somebody rang the bell. It was a postman. He brought a letter for her. The letter was from FMJU (First Murderous Judge University), the most exclusive university in the world. Thousands of students try to get there every year. Only a few succeed. The principal of FMJU, Mr. Bread invited Mia to an interview. He was impressed with her case work about human rights. Mia contacted the principal and settled on the terms when she can arrive. Three days before leaving Mia was climbing on a tree and suddenly she fell down. Her right leg was injured. Her Dad took her to the hospital. The X-ray showed a fracture. The doctor put her leg in a plaster cast and for few weeks she will have to be at home. She stayed in the hospital for one night. Mia woke up at midnight. She remembered how her mom read her stories about Shiny Lucy when she was a child. Shiny Lucy is a fairy and has a special power. She reads minds, sees the future and gives treats. ,,It will be great to see you, Lucy. It’s a pity that you don´t exist.“ She closed her eyes and when she opened them, Shiny Lucy was standing in front of Mia. She couldn´t believe her eyes. „Hi Mia,“ said Lucy. „I know that you are shocked but I will explain everything to you.“ Lucy took a seat and started talking. „ I saw your future but before you ask me for something, I can´t tell you what I know. However I am here to help you. If you agree, I´ll give you a special power which can help you to get the goal.“ Mia didn´t talk and she listened to Lucy. „What power do you want to give me?“ asked Mia. „At first we have get you to recover.“ Lucy put her hands on Mia´s leg. She felt heat. After a few minutes, her leg was healthy. „How did you do it?“ asked Mia. „Mia, you are an outstanding girl and I want to give you a gift. You will be able to remember everything. What you will read, listen, and see will stay in your memory.“ „This is crazy. It is not possible to remember everything.“ „Yes, it does.“ „Only practice it in your brain. It is very hard but you can do it.“ Mia agreed and in no time she fell asleep. When she woke up, the first thing in her mind was that she had a crazy dream. After breakfast, the doctor sent her for another x-ray examination. He was shocked when it showed that her leg wasn´t broken. Mia went home and the doctor called his friend who is a psychiatrist. On Wednesday Mia travelled to FMJU to the meeting with Mr. Bread. She was so nervous. She spent an hour in the office with the principal. They talked about everything. They exchanged their opinions and experiences, and in the end he told her the great news. „Congratulation Ms. Toledo, you are accepted to study at FMJU.“ Mia couldn´t believe it. „Thank you Mr. Bread. It is an honor for me study here.“ „ I know.“ „There is something I want to talk with you about. Being a judge is not easy. If you want to change the world , first you´ll have to meet the world. I found a job for you. Our school co-operates with one law office. You will be their assistant. They solve problems about human rights. I recommend you to go there for a few months.“ „You are right. Thank you.“ Two months later. 10 Mia went to Kenya, Africa. One man violated human rights when he held four women hostage. She will try to find out why he did it. In the middle of the conversation he flipped out and cut Mia´s leg. She was taken to a hospital. Unfortunately the surgeon wasn´t there so they found a heart surgeon who sewed her leg up. After this terrible experience she decided to go to Mt. Everest. She was walking through the woods and she suddenly saw a fire. She brought water and doused the tent. Next to her was standing Carolline, Denisa´s hero. She was thankful that Mia helped her. And Mia was happy because Carolline agreed to sew on Mia´s leg. During the way the stitches separated so Mia was holding the leg in her hand. And this is the story of how Mia met Carolline and about their relationship. Mia and Carolline climbed to the top of the world. Unfortunately Mia´s unruly leg dropped down the mountain somewhere. Carolline brought it up and sewed on it tightly. After a few weeks they came to the finish. At the top there were many flags from different countries, a snowman with a snowwoman and snowchildren. The view was incredible. It was a pity that Mia is colour-blind. For her it was like watching an old black and white film. Carolline enjoyed it. She was happy. When they came back down, in the middle of their way Mia and Carolline were kidnapped. They were being held in a tent. In her neverending fear about their lives, it caused Carolline to think up a plan about how to get away. One of the men was a smoker. He smokes every 30 minutes, he is probably very nervous. Carolline could make use of that. The man was smoking next to the tent. He looked inside to see if everything was alright, he threw away his cigarette and walked away. Carolline tried to pick up a cinder but it was too far. She reached out one more time and luck was on her side. She burned the rope which they were tied with. „We have to run away, hurry“, said Mia. „No, if we run they can catch us again. We have to eliminate them“, answered Carolline. „How do you want to do it? We don´t even have any weapon.“ Carolline was thinking when suddenly she got a plan. They put the tent on fire. The men brought a fire extinguisher and quenched the fire. They thought that the girls were inside. It was a big surprise when they looked inside and the girls were nowhere. In front of them was Carolline holding Mia´s leg. Her face was red and she was angry. You could saw fear in the men‘s eyes. Mia was laying on the ground and watching it all. She couldn´t believe her eyes. Carolline struck them with her leg. Her bangs were hurtful. She was like a hurricane. The men were unconscious. She used the rope to tie them up. Then she sewed on the leg but now she did it as tightly as it is possible. After a few hours they went to a small village where they met a bodybuilder from USA. His name was Zac. He was on a holiday with his friends. The girls told him what happened. To their surprise he was in the Marines. Zac brought the local police and together they went to find the criminals to put them in jail. Carolline got a crazy idea. She wanted to go to International Space Station (ISS). Mia didn´t know why she wanted to go there. Probably because she wanted to see the Earth from Space, to see how fat the Earth is and how many stupid people live there like Mia with their unbelievable stories. However Mia agreed to go even with her fear of flying. After the adventure Mia came back to FMJU. She met Mr. Bread and told him her story. Thanks to Lucy´s gift she remembered every second of her adventure. The principal was listening carefully. „Well, I think you are ready to study at our academy. You proved that your mind is open to accept decisions that you do.“ Mia was one of the best. During her studies she got an offer to get on list of nominees as a Supreme Court Justice. With her enormous memory she passed a judicial exam so she acceded to the office. Mia Toledo is the youngest judge in all of history. Maya (Mari) Savlyak, 3.ZB Dne 16. května se uskutečnila konverzační soutěž ve francouzském jazyce, kterou zorganizovala Mgr. Karolína Borská. V porotě zasedly také její kolegyně Mgr. Irena Benešová a Bc. Kateřina Moudrá, které u nás sice učí němčinu, ale ovládají i francouzštinu. Soutěž začala tříminutovým projevem na jedno z témat, např. rodina, Francie, filmy. Soutěžící dále museli prokázat znalost číslovek a hodin, což ve francouzštině není zrovna jednoduché. Na závěr je čekala „kulturní poznávačka“, v níž byly na fotkách významné osobnosti, památky a speciality. Na prvním místě se umístila Nikola Jungwirthová (2. LB), na druhém Marek Zýma (3. LB) a na třetím Kristina Gren (2. LB). Vítězové se mohli radovat z odměn, které využijí při dalším studiu francouzštiny, jako je např. dvojjazyčná knížka Malý princ či lístky na film do Francouzského institutu. Mgr. Karolína Borská opět chystá na začátek školního roku bazar učebnic, sledujte nástěnky! 11 Kdo se dívá, nezlobí KMD Víte, co znamená tato zkratka? Pokud pozorně čtete nástěnky ve škole (zejména vedle suplování v 1. patře u zástupců), pak už je vám odpověď jasná Kdo moc nečte, tak si asi bude vymýšlet něco jako Krásná mladá dívka nebo Krasobruslařské mužské družstvo, ale správná odpověď je až ta třetí – Klub mladých diváků. Je to jediná instituce v České republice, která nabízí studentům středních škol divadelní představení v různých pražských divadlech na základě spolupráce s jejich vyučujícími. V uplynulém školním roce 2015/2016 se na naší škole do KMD přihlásilo 57 studentů, kteří zhlédli šest představení na základě vlastního výběru, a pokud nestihli, či zapomněli zvolit představení, tak na základě určení spolupracujících učitelů českého jazyka a literatury. Celkově to bylo 26 divadelních představení, 2 muzikály, 2 koncerty vážné hudby a 1 taneční představení. Konkrétně: Národní divadlo: Naši furianti, Po sametu, Modrý pták Stavovské divadlo: Mikve Divadlo v Dlouhé: Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, S úsměvy idiotů, Lhář, Oněgin byl Rusák, 407 gramů z Hrabala Divadlo Na Fidlovačce: Nerušit, prosím! Jeptišky Švandovo divadlo: Misantrop Divadlo v Celetné: Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský Divadlo pod Palmovkou: Edith a Marlene, Celebrity Divadlo ABC: Bedřich Smetana: The Greatest Hits Divadlo Rokoko: Hráči Divadlo Na Vinohradech: Dvojitý agent Divadlo Na Zábradlí: Korespondence V+W, Zlatá šedesátá Divadlo Viola: Stařec a moře, Malý princ Goya Hall: Fantom opery Divadlo Vizita: Narodil se profesor (s Jaroslavem Duškem) Divadlo v Řeznické: Velmi shakespearovské vztahy Žižkovské divadlo: Ideální pár Divadlo D21: 1984 2 koncerty vážné hudby v Obecním domě + taneční představení v La Fabrika Synovial s Markem Zelinkou (všechny dívky i ženy si ho zamilovaly v poslední sérii taneční soutěže Stardance, kterou vyhrál v páru s herečkou Marií Doležalovou). Zeptali jsme se studentů na jejich názory na představení, která se jim líbila nejvíce, případně, která je neoslovila: Lenka Marešová a Lucie Tomsová, 1. LA: Nejvíc se nám líbilo představení V Dlouhé ze Shakespeara a Velmi shakespearovské vztahy v Divadle v Řeznické, protože to bylo velmi chytré a moderní zpracování tématu lásky ze Shakespearových děl. Barbora Krbková, 1. ZB: Pro mě nejhorší zážitek Orwellovo 1984, naopak nádherný zážitek koncert v Obecním domě z filmové hudby Pán prstenů – nádherná hudba v nádherném prostředí! Terezie Hynková a Lucie Čtvrtečková, 1. ZB: Nejvíc se nám líbil Fantom opery (a Modrý pták dodává Lucie) a nelíbilo představení Po sametu. Julianna Shmulyha 2. ZA: Nejvíc se mi líbila představení v Divadle v Dlouhé – Lhář a Shakespeare ve 120 minutách – skvělé herecké výkony a úžasný a zábavný děj. Moc jsem nepochopila Zlatá šedesátá v Divadle Na zábradlí, ani se mi nelíbila atmosféra v divadle. Jana Dorohyi, 2. ZA: Nejvíc se mi líbila představení v Divadle v Dlouhé (Shakespeare, Lhář), pak Osiřelý západ v Divadle v Celetné – tragikomedie s poučením. Zaujal mě styl adaptace Misantropa od Molièra ve Švandově divadle, podle mě skvěle a zajímavě zpracováno do dnešní doby. Nepochopila jsem děj ani myšlenku představení Synovial a Zlatá šedesátá (dost nudné). Barbora Ševčíková, 2. ZA: Nejvíc mě zaujalo představení Ideální pár v Žižkovském divadle. Škoda že nám dávají místa dost dozadu, ale jinak dobré. (Poznámka vyučujících ČJL: bohužel vstupenky do divadla dostáváme podle objednávek, ale místa si nemůžeme určit, to bohužel neovlivníme ) Tereza Kopáčová 2.ZB: Moc se mi líbilo představení v Žižkovském divadle Ideální pár s Kristýnou Leichtovou v hlavní roli, to bylo fakt ze života. A v Divadle v Dlouhé Souborné dílo Shakespeara, tam jsem se moc nasmála. Na druhou stranu mě nezaujal ve stejném divadle Lhář a 1984 v D21. Honza Ullrich, 3: LA: Mám rád komedie, takže se mi líbila hlavně představení V Dlouhé Shakespeare a Oněgin byl Rusák. Zapsala Divadelní Anežka 12 Ze školní knihovny I spisovatelé byli jen lidé Život se nedá brát jen vážně. Ani literatura se nedá brát jen vážně. Vždyť vychází ze života, inspiruje se jím a píše o něm. Mnoho spisovatelů se prodíralo svými životy s těžkostmi, mnoho s nadhledem, s mnohými osud zatočil, některé postrčil kamsi a další zase postrčili svůj život kamsi sami. Pokusím se vám napsat pár zajímavostí ze života známých spisovatelů (všichni jsou v kánonu), abyste si uvědomili, že dnes se učíme o lidech, kteří třeba nedokončili ani střední školu, kteří holdovali alkoholu, kteří byli nešťastní, ale všichni nakonec něco dokázali. Takže by vás mých pár poznámek mohlo pobavit, mohli byste si něco zapamatovat a nakonec by vám tyto drby mohly dodat i energii, protože dokazují, že ani při smůle není nic ztraceno. Moliére. Vzal si o 20 let mladší ženu, Armande Béjartovou. Byla to dcera jeho dlouholeté milenky. A zlé jazyky tvrdily, že je to dokonce jeho dcera. To se ale dodnes nepotvrdilo, tak budeme doufat, že se Moliére velmi těžkého zločinu - incestu nedopustil. Němcová. Musela si vzít o 17 let staršího manžela Josefa Němce. Moc si spolu nerozuměli. Němcová měla mimomanželské vztahy, například s lékařem syna Hynka, který zemřel na tuberkulózu. Němec našel milostné dopisy, ztropil scénu, později manželku i bil a ona musela utíkat z bytu. Žila ve velké bídě, přivydělávala si praním a úklidem. A přesto ji dnes všichni známe. Balzac. Ten bojoval celý život s nedostatkem peněz. Měl starší bohatou milenku, která mu stále půjčovala peníze, ale Balzac neustále investoval do prapodivných podniků: např. do slévárny písma, do dovozu dřeva z Ukrajiny či pěstování ananasů přímo v Paříži. Ač se našla vždy nějaká bohatá milenka, které mu pomohla, umřel Balzac chudý a s dluhy. Hašek. Je o něm známo, že měl velmi kladný vztah k alkoholu. Ale věděli jste, že propil i kočárek, na který dostal peníze od manželky po narození syna Richarda? Že se pokusil spáchat sebevraždu, byl odvezen do psychiatrické léčebny, kde se sám doznal, že vypije denně až 35 piv? Seifert. Jaroslav Seifert, náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu, udělal při studiu gymnázia pěknou hloupost. Jeho kamarád se bál pětek na vysvědčení, a tak se se Seifertem domluvili, že se kamarád jako oběsí, Seifert ho zachrání a učitelé mu po takovém činu určitě pětku nedají. Když ale kamarád na školní toaletě visel, Seifert zpanikařil, přítele nechal viset a běžel za učitelem. Naštěstí učitel zareagoval rychle, kamarádovi se nic nestalo. Ale provalilo se, že akce byla předem připravená a Seifert musel gymnázium i s pětkami opustit. Už žádné nevystudoval. Bukowski. O něm bychom mohli napsat 5 stránek zajímavostí, možná i nechutností. Pobuřoval svým chováním, pitím, vulgárností celý život. Jednou v Paříži byl pozván do pořadu Apostrophe. Bukowski byl namol a pletl se mu jazyk. Krátce poté, co se moderátor věnoval rozhovoru s přítomnou spisovatelkou, je přerušil s tím, že by rád viděl více z jejích nohou. Moderátor ho zpražil pohledem, ale Bukowski pokračoval, nazval jej „fucking son of a fucking bitch asshole“ v živém vysílání, strhl si z ucha překladatelské sluchátko a odvrávoral, přičemž se musel přidržet o hlavu jiného hosta, aby se udržel na nohou. Publikum se válelo smíchy. Další den byla jeho díla vyprodána ve většině francouzských knihkupectví. Neměli to vždy jednoduché. A učíme se o nich. Ani vy to nemáte vždycky jednoduché. A tak třeba jednou… Krásné prázdniny vám přeje Monika Jirečková K rubrice o školní knihovně bezesporu patří i čtenáři, bez nichž by knihy neměly smysl. Jak jsou na tom se čtením žáci, se můžeme každoročně přesvědčit u ústních maturit, kde jasně vyjde najevo, kdo knížku skutečně četl a kdo si jen přečetl její stručný obsah na internetu. Dneska jsme se ale zaměřili na vyučující. Aby to bylo gendrově vyvážené a nikdo se necítil dotčený, zeptali jsme se dvou žen a jednoho muže na to, zda mají nějakou knížku, ke které se opakovaně vracejí. Pavlína Vočková Dagmar Svěráková, odborná vyučující: Knihou, ke které se ráda vracím, je Nebe nezná vyvolených od Ericha Maria Remarqua. Proč právě tato kniha? Možná je to i mou profesí ve zdravotnictví, která začala již studiem na střední zdravotnické škole. V té době jsem si ji zamilovala. Dnes po ni sáhnu při nějakých životních trablech a pak si vždy řeknu, že život je krásný a stojí ho za to žít dál. Tomáš Hadrava, vyučující anglického jazyka: Knihy mám obecně velice rád a mezi mými oblíbenými jich je několik desítek. Jestli mám však jmenovat jednu jedinou, ke které se rád vracím, byli by to „Tři muži ve člunu“ od autora jménem Jerome Klapka Jerome. Objevil jsem ji na gymnáziu a čtu si v ní pravidelně každé léto. Ona tahle knížka totiž o létě je, v létě se odehrává a prosycená je úžasnou letní pohodou. Je třeskutě vtipná, elegantní, zábavná, plná suchého anglického humoru a nezapomenutelných scén. Tak jako se vybraná vína hodí k vybraným pokrmům, tahle kniha se nejlépe čte v zahradním křesílku, s šálkem čaje po ruce a s nohama nahoře. Ivana Kuberová, odborná vyučující: Knížky, které jsem si vybrala ke čtení, jsou hlavně cestopisy. Čtu hrozně ráda, především když nemůžu spát, což se mi občas stává. Baví mě zejména cestopisy, které se zabývají třeba zdoláním nějakého úseku pěšky nebo na kole, kde si spousta poutníků sáhne ve vedru či mrazu až na samé dno. Tento typ literatury mě láká asi i z důvodu, že se už do řady zemí, jako je Antarktida, Peru, Indonésie nebo Sibiř, nepodívám. Mám-li být konkrétní, tak doporučuji knížku „Ostrovy našich snů“ od manželů Vackových. 13 SZŠ má talent Anna Nečinová, která se činí Anička je 19letá žákyně naší školy. Studuje třetí ročník nutričních asistentů, takže jí na naší škole do maturity zbývá už jenom rok. Je to vlastně normální holka, která dělá stejné věci jako my, ale přesto je výjimečná. Je totiž reprezentantka v heptatlonu, čili v sedmiboji. K tomuto sportu se dostala na základní škole, když jí ho doporučila učitelka, aby si zlepšila fyzičku. Sport jí začal bavit, a tak se ho držela a tento zápal jí vydržel až dodnes. Díky pevnému základu se jí dřina začala vyplácet a ona získává velká ocenění. Atletika je i její sen a cíl do budoucna, přesto věří, že je důležité nezanedbávat školu a pořádně se učit. Sedmiboj je velmi náročný druh sportu. Obsahuje několik disciplín a závody trvají dva dny. Disciplíny prvního dne jsou: 100m překážek, skok vysoký, vrh koulí, 200m sprint. Druhý den následuje skok do dálky, hod oštěpem a běh na 800m. Aniččiny oblíbené disciplíny jsou 100m překážek, vrh koulí a skok vysoký. Je to sice nezvyklá kombinace, avšak jí vyhovuje a je v těchto disciplínách obzvláště úspěšná. Jak si jistě dovedete představit, stihnout a zvládnout všechny tyto disciplíny ve dvou dnech je extrémně náročné. Takže krom síly, výdrže a techniky je velmi důležité odhodlání, kterého Anička nemá málo. Od toho se odvíjí i její životní motto, které zní: ‘’Nikdy se nevzdávej!’’. Každá disciplína má svoji speciální techniku, a když se to vynásobí sedmi, tak to značí, že to chce pořádnou dávku tréninku. Proto Anička trénuje šestkrát týdně ve Stromovce společně s českými předními atlety. Co všechno musí stihnout za jeden trénink? V pouhých třech hodinách dokáže natrénovat výdrž, rychlost i techniku. Většina lidí by potom padla, ale ona vyráží domů, aby se mohla učit do školy. Vzhledem k oboru studia, věnuje pozornost svému jídelníčku. Protože nikdo z nás není milionář, tak Anička - stejně jako většina z nás - chodí i do práce. Atletikou se sice dá trochu přivydělat, ale peníze z odměn jsou spíš symbolické. Výhodou, na kterou se dají nalákat další zájemci o atletiku, jsou např. Nike soupravy, které reprezentační tým dostává zdarma. Jak jsem již zmínil, trénink většinou zabere skoro tři hodiny, tudíž jí moc volného času nezbývá. Vlastně žádný, takže nemá čas na moc dalších aktivit nebo přátele. Přesto si Anička jde za svým snem a chce se dostat až na vrchol, vystoupit na ten nejvyšší zlatý stupínek a dotknout se hvězd. Jenže je realistka, takže ví, že má před sebou ještě dlouhou cestu, a právě proto jí všichni musíme držet palce. Robert Masare, 2. LA Učitelé ve škamnách Mgr. Jaroslava Peřinová, vyučující matematiky V době, kdy se paní profesorka rozmýšlela, kam jít studovat střední školu, rozhodla se pro gymnázium v Hlinsku v Čechách, kam denně dojížděla z malé vesničky jménem Svratouch. Co se týče prospěchu, šla zlatou střední cestou. Zajímavostí je, že do stejné školy chodila o několik desítek let dřív i další profesorka z našeho sboru, a sice Mgr. Václava Schlitterová. Po maturitě chtěla pokračovat ve studiu na vysoké škole hlavně v oboru chemie, a to buď na Vysoké škole chemicko-technologické nebo na pedagogické fakultě. Nakonec se rozhodla pro učitelství, kde si zvolila obor matematika - chemie. Po studiích se však této profesi nevěnovala, ale pracovala jako brigádník u filmu, kde získávala své první pracovní zkušenosti. Vyzkoušela si zde různé pozice, např. v cateringu, s rekvizitáři, s kostyméry a také jako asistentka produkce. Za velký přínos považuje to, že přišla do kontaktu s mnoha zajímavými a slavnými lidmi. Ráda vzpomíná např. na natáčení filmu Střelec s Dolphem Lundgrenem. „Na této práci je jedna velká nevýhoda: váš život se odehrává na cestách, žijete se sbalenou taškou. Např. jsem strávila čtvrt roku na Hluboké, kde jsme natáčeli s francouzskou produkcí pohádku. Po pěti letech jsem z takového života byla už unavená,“ vzpomíná paní profesorka, která následně byla zaměstnána jako asistentka ředitele v počítačové firmě. Po narození dvou synů se vrátila k oboru, který původně vystudovala. Začala vyučovat matematiku na základní škole, kde zůstala tři roky. Když se jí naskytla příležitost, odešla ze základní školy na střední. Povolání učitelky vykonává již dvanáct let. Největším relaxem paní profesorky je především plavání, četba dobré knihy a šití. Na své koníčky si čas ráda udělá. Říká o sobě, že osud chtěl, aby vyučovala právě matematiku, i když, jak nám sdělila, musela jí přijít na chuť. Tereza Kováčová, 3. MA 14 Zdraví nás baví Výživa podle krevních skupin Dle dostupné literatury jsou za zakladatele výživy podle krevních skupin uváděni lékaři Dr. D´Adamo a jeho syn. Na klinice v západní Evropě zkoumali, jestli neexistuje souvislost mezi určitým typem onemocnění a typem krevní skupiny. Z historického pohledu se zabývali, jakým způsobem se vyvíjely typy krevních skupin, jakou krevní skupinu měli lidé prvního typu, zda měli původně všichni jeden typ krevní skupiny nebo typ, který se evolučními změnami vyvinul v typ další. Došli k závěru, že jedinci s určitou krevní skupinou jsou náchylnější na určitý typ zdravotních problémů. Zároveň začali doporučovat, že by jedinci měli dodržovat výběr plodin a potravin, které jsou vhodné pro typ krevní skupiny, kterou mají. Ve své publikaci pak rozvíjejí i teorii o účinku lektinů obsažených v potravě a jejich účinek na aglutinaci, čili shlukování červených krvinek při konzumaci potravin, které nejsou kompatibilní s příslušnou krevní skupinou. Podle jejich zkoumání první lidé žili v Africe za daleko příznivějších klimatických podmínek. Všichni tito lidé měli zřejmě krevní skupinu 0. Potravu získávali převážně lovem zvěře, byli to tedy lovci masožravci. Z toho by pro nás mělo plynout, že i současní jedinci s krevní skupinou 0 by rozhodně neměli být vegetariáni. Naopak by mělo být pravidelnou součástí jejich jídelníčku maso více než u jedinců s ostatními krevními skupinami. Změny klimatických podmínek, evoluční vývoj, migrace jednotlivých národů a skupin na severovýchod směr do Asie vyvolaly rozdělení tehdejší populace na pěstitele a chovatele. Pěstitelé žili jižněji a živili se hlavně nebo převážně rostlinnou stravou. Tito jedinci měli prakticky skoro všichni krevní skupinu A. Pokud převedeme úvahu Dr. D´Adama do současnosti, znamená to, že vegetariánství by měl být vhodný výživový směr pro jedince s krevní skupinou A. V severnějších oblastech Asie pak žili chovatelé, jejichž významnější součástí obživy byl chov ovcí, dobytka, drůbeže. Produkty, jako mléko, mléčné výrobky, vejce, se pak staly součástí jejich obživy. Během vegetace kromě živočišných produktů tito lidé samozřejmě konzumovali i rostlinnou stravu. Chovatelé měli převážně krevní skupinu B. Převedeno do současnosti by lidem s krevní skupinou B ve stravě neměly chybět mléčné produkty, vejce, ale ani maso, které tehdejší chovatelé také konzumovali. Další migrací populace směrem na západ pak vznikla nejmladší krevní skupina AB. Jedinci mající tuto krevní skupinu mohou konzumovat stravu smíšenou, jak živočišnou, tak rostlinnou, aniž by to jejich organismu způsobovalo nějakou obtíž. Dle této teorie je tedy: 0 – lovec, odolnější vůči živočišným bílkovinám A – zemědělec – vegetarián B – pastevec a pěstitel, nevadí mu ani rostlinná ani živočišná strava AB – strava rozmanitá Podrobnějším zkoumáním této teorie zjistíme, že jednotlivé krevní skupiny mají ve skupinách jednotlivých potravinářských komodit výběr potravin doporučených, resp. povolených, neutrálních a nedoporučených, resp. zakázaných. Např. pro jedince s krevní skupinou 0 se doporučuje maso hovězí, bizoní, jehněčí, neutrální jsou kuře, slepice, kachna a zakázané jsou šunka, slanina, husa a vepřové. Jak hodnotit tuto teorii? Nemá vědecké opodstatnění. Vzorek pacientů, které lékaři sledovali v souvislosti s jejich krevní skupinou, byl velmi malý (jen desítky pacientů) na to, aby se z těchto výsledků daly vyvozovat všeobecně platné závěry. Stejně tak nemá vědecké opodstatnění preferovat nebo naopak potlačovat konzumaci doporučovaných či nedoporučovaných potravin nebo plodin v souvislosti s krevní skupinou. Také teorie o lektinech uváděná v publikaci D´Adama neodpovídá vědeckým poznatkům o těchto látkách. Lektiny obsažené v některých plodinách (některé druhy fazolí) jsou pro člověka sice nebezpečné, ale inaktivují se teplem. Proto se nemají jíst syrové, např. luštěniny, lilek a obiloviny. Diana Chrpová O čem se mluví – palmový tuk Palmový tuk nebo chcete li palmový olej (při nižší teplotě tuhý, při vyšší teplotě kapalný) je obsažený snad v každé průmyslově zpracované potravině obsahující přidaný tuk. Je totiž poměrně levný a má dobré technologické vlastnosti. Bohužel je poměrně hodně nasycený, díky nasycené palmitové kyselině, která je jeho významnou součástí. Tato mastná kyselina se v lidském organismu zabudovává do LDL plazmatických lipoproteinů (částice transportující tuk a cholesterol v organismu) mající aterogenní účinek. Proto z nutričního hlediska palmový tuk nemůže být hodnocen pozitivně. Palmitovou kyselinu samozřejmě přijímáme z přirozených živočišných zdrojů, jako je tuk masa či mléčných výrobků, kde je také obsažena. Tyto zdroje nám ale více než dostatečně pokryjí celkové doporučené množství nasycených mastných kyselin, kterými bychom neměli přijímat více než 10 % energie z celkového denního energetického příjmu. Další zdroj palmitové kyseliny, jako je palmový tuk, je tudíž pro náš organismus naprosto nevhodný. 15 Drb(k)y aneb Jak to vidí Mr T. Shirt Maso 5. května 51 Sněmovna brzy odhlasuje dlouho připravovanou reformu školního stravování, každá škola bude mít přidělen speciální jídelníček pro další roky podle tajně zjišťovaného indexu. Jednoduše a dobře tu Ministerstvo školství ČR mělo svého člověka, který hlásil způsob stravování v naší škole. Vše vypadá zcela jasně, pro příští školní rok zmizí z chodeb automaty, které nabízejí jinou než zdravou stravu, tzn. všechny, a to včetně oblíbených automatů na sodu, které budou maturitní komise v horkých letních měsících postrádat nejvíce. To je ovšem pouze první krok, další a tvrdší budou následovat. Celé republikové školství otáčí svou loď stravování o 180 stupňů - tedy směrem zpět z hlediska masožravců. Zdá se, že obávaná změna bude tentokráte k dobru každého jednoho žáka. Vraťme se teď k indexu, který byl zjištěn v naší škole, ten hovoří jasnou řečí: přílišná konzumace baget, velká spotřeba kávy i ze strany žáků prvních ročníků, suma sumárum nedostatek zeleniny/ovoce a přebytek špatných věcí včetně přemíry masa. Číslo žáků, kteří využívají školní jídelnu, je zoufale malé, k tomu malá „dojezto!nost“ hlavního jídla i polévek. Jaká je tedy budoucí politika? Ředkvičková, hrachová, rebarborová, rajčatová, jen ne prasátková. Maso bude na půdě školy eliminováno na minimum. Na místo hřiště vyroste zahrádka, která bude doplňovat stravu o ten nejčerstvější element. Malá políčka a tři skleníky vyrostlé do prvního patra budou částečně zásobovat školní jídelnu, která bude nabízet pouze vegetariánskou kuchyni. Budou paprikové týdny, budou dýňové týdny, vše se bude řídit podle sezónních plodin. Na podzim čekáme obohacenou stravu o houby. Již nyní vedení školy jedná se správou Krčského lesa o budoucí spolupráci a učitelé biologie dělají sběračský manuál. Hovězí svíčkovou tedy snad jen doma u babičky, protože i maminky žáků se přiklánějí na stranu státu. Stínový ministr ČSSD Pavel Broum je nazval svíčkové zrádkyně. Argumenty jsou ovšem v rukou reformistů: snížený stres, lepší mozková činnost a další. Vše by měly potvrdit zdravotní vstupní testy na začátku a výstupní testy na konci roku. Vedení školy dosud nevydalo žádné oficiální stanovisko, ale už nyní jsme zaznamenali nevoli, zejména mezi voly. „Zhubneme a zkrásníme, ale tohle bude teprve maso,“ děsí se chystané změny anonymní masorád z řad učitelského sboru. Anketa Jaké máš plány na léto? Robert (1. MA): Celé léto budu pracovat jako brigádník v McDonald´s. Saša (1. NA): Nejdříve pojedu na dvoutýdenní tábor, poté pojedu na dovolenou k moři, potom mě čeká soustředění a zbytek prázdnin budu trávit s kamarády. Hana (3. MA): Jedu k moři, potom na tábor a přes léto budu i pracovat. Kateřina (3. LA): V létě pojedu k moři, jinak budu trávit svůj čas s přáteli. Jakub (3. MA): Budu trávit prázdniny v práci. Simona (1. LB): Pojedu jako praktikantka na tábor. Filip (1. LA): O prázdninách budu trénovat a volný čas budu trávit s přítelkyní a přáteli. Leontýna (1. LB): Letím do Itálie, potom pojedu do Ostravy za kamarádkou a posléze budu se svým přítelem v Praze. Bára (1. ZB): Budu jako vedoucí na třítýdenním táboře, poté pojedu na chalupu a na hory a také budu mít přes léto nějaké brigády. Natálie (1. ZC): Budu odpočívat po náročném školním roce. Magdaléna Mlejnková a Šárka Müllerová, 1. ZC Soutěž Hledejte Drobky v rukách konzumentů! Sledujte, kdo, kdy, kde a s jakým zaujetím čte Drobky! Můžete vyfotit své spolužáky, učitele i další zaměstnance školy. Pokud takovou situaci zvěčníte, máte šanci vyhrát lákavé ceny. Fotky mohou být reálné, ale i stylizované. Vítané jsou momentky i umělecké počiny. Záleží jen na vás, zda se cítíte být spíše lovci okamžiků nebo jejich tvůrci! Tentokrát do rubriky přispěla Bára Vošahlíková z 1. KA, která se nechala vyfotit od svého nápaditého kamaráda Adama Jíchy. Jak můžete vidět, Drobky se čtou samy! Kéž bychom měli neviditelného pomocníka také při jejich tvoření. Nemohla byste to pro mé nástupce nějak zařídit, Báro? Doufáme, že i vy získáte potřebnou inspiraci a zapojíte se do soutěžení. Vezměte Drobky a vyfoťte se s nimi! Na vaše úlovky se těšíme nejpozději do konce září na e-mailové adrese [email protected]. Hodně zdaru lovcům i tvůrcům. Šanci máte všichni!!! Pavlína Vočková Patří nám část nástěnky vedle učebny A210! Máme zde i schránku, do které můžete vhazovat své odpovědi na soutěžní otázky, ohlasy na naše články i vlastní příspěvky. Komunikujeme s vámi také prostřednictvím e-mailu: [email protected]. Zároveň se těšíme na všechny nové redaktory, takže neváhejte! Drobky – školní časopis pro studenty, zaměstnance a příznivce VOŠZ a SZŠ 5. května 51 – vychází jednou za školní čtvrtletí – dvanácté číslo – červen 2016 – počet výtisků 60 – vydává VOŠZ a SZŠ 5. května 51, Praha 4. Redakce: Karolína Borská, Tereza Brychcínová (jazyková korektura), Taťána Holasová, Simona Horníková, Diana Chrpová, Monika Jirečková, Tomáš Niederhafner, Mark Shimada, Pavlína Vočková (senioři) a Sirin Abedová, Adéla Benešová, Tomáš Farkaš, Mirka Kadeřábková, Alžběta Klimešová, Tereza Kováčová, Robert Masare, Magdaléna Mlejnková, Šárka Müllerová, Maya Savlyak, Marie Sedláčková, Barbora Vošahlíková, Marek Zýma (junioři). Grafická úprava: Tomáš Prückner. Za fotky ze školních akcí děkujeme Renátě Chmelové. 16