svet bez cigaret?

Transkript

svet bez cigaret?

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ
NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!
330
V PRODEJI OD 1. ČERVNA 2009
Téma:
SVET BEZ CIGARET?
LAIBACH
NEONACISMUS
Rozhovor:
Referát:
generální partner
oficiální partner
hlavní partner
hlavní partner
hlavní
mediální partner
oficiální vůz
OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: SVĚT BEZ CIGARET? | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky a čtenáři!
Bylo to před lety ve velmi odlehlé části rumunských Karpat. Tím více nás setkání se skupinou
pohostinných pastevců potěšilo. I my jsme
věděli co se patří a výměnou za jejich ovčí sýr
vytáhli krabičky cigaret, onen univerzálně
oblíbený dárek, zvlášť k tomuto účelu z domova
přivezený a před náruživými kuřáky ve výpravě
pečlivě střežený. Jaké bylo naše překvapení,
když bačové nabízená cigárka odmítli s tím,
že to už pro ně není a ukázali na své, zjevně
dosud školou povinné, pomocníky! Trochu
zaskočení jsme se pokusili namítat, že čokoláda
by byla možná vhodnější, ale sklidili jsme jen
opovržlivé pohledy. Když se druhý den z mlhy
na hřebenech vynořil sotva desetiletý capart
na neosedlaném hřebci a požádal o retko, už
nás to nepřekvapilo.
Jiná země, jiný mrav a představa, co je pro děti
dobré. I když je dost dobře možné, že dnes už
ani v rumunských horách nepanuje k tabáku tak
uvolněný vztah. To Čína se stále drží, tamější
státní zaměstnanci dostali nedávno dokonce
příkaz více kouřit, patrně v rámci protikrizových
opatření. Čínské cigarety nejsou hyzděny žádnými
varovnými nápisy a honosí se poetickými názvy
jako Dlouhá radost nebo Nebeské štěstí.
Že je tabák posledních padesát let nezdravě
nadužíván, není sporu. Je ale opravdu nutné,
abychom se kyvadlovým efektem octli v opačném extrému? Než zakazovat, je lepší vztah
k tabáku kultivovat. Kvantitu nahradit kvalitou
a vrátit užívání tabáku jeho původní roli svátečního rituálu. Zatím se ale zdá, že boji proti
kouření padají za oběť jako první právě jeho
menšinové, kultivované formy. Milovník dýmky
a kvalitních doutníků se tak ocitá vyvržen na
chodníku mezi nervózní potahovače ze startek.
Francouzské cigarety z kvalitního černého tabáku už u nás neseženete, stejně jako přírodní
tabák v bio kvalitě, který lze v Německu koupit
v každé trafice. A kdysi krásné obaly? Ty jsou
pokryty alibistickým varováním, která o to víc
přitahují mladistvé, budující si z nich sbírky
oblíbených hlášek.
OBSAH
fejeton:
OMLUVA SPANILOMYSLNÝM
/Stern/
SVĚT BEZ
CIGARET?
LÁSKA NA ŽIVOT
A NA SMRT
SVĚT BEZ
CIGARET?
SVĚT V OBLÁČKU
DÝMU
SVĚT BEZ
CIGARET?
ZAŽEHNUTÍ
V ROCE NULA
/Danelová/
/Budka/
/Mucki/
Pošli to dál
4–5
dějiny
přítomnosti:
TANEC NA SOPCE
/Havlín/
6–7
reportáž:
ASEXUALITA
ANEB SLAST
NA ROZHRANÍ
INSTINKTU
A UMĚNÍ
8–9
referát:
VŠECHNY BARVY
PROTI HNĚDÉ?
10 – 11
rozhovor:
LAIBACH
/Procházka/
/Pospíšil/
/Sedláček/
12 – 13
~:
ŽILETKA,
EPILAČNÍ
STROJEK, VOSK
A DEPILAČNÍ
KRÉM
14 – 15
komiks:
SAMOROST
/Bažant, Novák/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
HUDBA
/Veselý/
/Vráblíková/
21
kultura:
DIVADLO
/Harasimowicz/
FILM
22
uličníci:
TRAMPOTY
PRODEJCE ANEB
KOLIK VÁS JE?
23
SMS a E-maily:
/Vladimír/
24 – 25
světozor:
FALLING
THROUGH THE
CRACKS
/Condon/
/Prejdová/
26 – 27
28
29
Alexandr Budka
Fotografie na obálce: Tereza Jirásková
SPOJENÍ
VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ
Redakce Nový Prostor
Řeznická 14
Praha 1 – Nové Město, 128 00
tel.: 222 233 309
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Paneláky jsme měli za ohavné králíkárny a sídliště
byla symbolem všeho špatného na socialismu. Ve
srovnání se satelitními městečky současnosti se
ovšem vyjevují jejich přednosti. Neměli bychom je
dokonce začít chránit?
30
3
Autor: Jan Stern
OMLUVA SPANILOMYSLNÝM
REPRO: ALAN ALDRIDGE
Milé čtenářky,
ano, obracím se dnes kajícně na ženskou
část našeho čtenářstva a vůbec si netroufám
označit ji za něžnou nebo „tu krásnější“.
Důvod je jasný. Již nějaký čas bylo mi
z lecjakých kruhů opatrně naznačováno,
že mé fejetony nejsou právě „genderově
vyvážené“. Vše však prý vyvrcholilo mým
fejetonem z předchozího čísla, kde jsem se
snažil mužům poradit, jak se seznámit. Tehdy
jsem se nejenže obrátil jen a pouze na mužské
oko, ale prý jsem počal již zcela bezostyšně
pomlouvat ženské pohlaví.
Ba, ano, zaslechl jsem, kterak sousloví „šovinistické hovado“ prošumělo houštím nových,
nezávislých žen, jimiž obrostl náš zemský ráj
to napohled. A to mě už vysloveně zranilo.
Můj adleriánský psychoterapeut mi řekl, že
4
bylo bolestivě zasaženo mé „překompenzování“, jungiánský terapeut tvrdil, že toužím po
znovuzrození, freudiánský analytik už tři roky
mlčí, tváří v tvář nové krizi však mlčel o něco
závažněji.
V této situaci mi nezbývá než se obrátit bez
odkladu na ty, s nimiž jsem vstoupil do tak
nešťastného sporu. Tedy na ženy.
Celé je to politováníhodné nedorozumění.
Mým jediným cílem v těchto fejetonech je
osvěta. Radil jsem minule jen a pouze mužům
zkrátka proto, že na ženy nezbylo místo. Dnes
bude vše napraveno. Tato lekce šťastného
života je určena výhradně ženám, pány prosím, aby čtení ukončili a vybrali si z našeho
přepestrého obsahu jinou výživu duše, byť
redakce neakceptovala můj návrh na to, aby
uprostřed každého čísla byl plakát Dívky
měsíce s pootevřenými rty a banánem.
Nuže, milé dámy, když jsme nyní
osiřeli (nebo osiřely?), dovolte,
abych vám nabídl své služby.
Konkrétně půjde o pomoc
při orientaci v pánských
seznamovacích inzerátech.
Když se podíváte na kterýkoli seznamovací server či
list tištěný, zjistíte, že muži
inzerují velmi rádi. Možná
máte někdy nutkání na některý
z té záplavy inzerátů odpovědět.
V tom vám nemohu bránit, ale předtím
prosím pročtěte následující slovníček,
který vám umožní některá slova, obraty
a věty takříkajíc zaužívané (hádejte, kde
jsem toto slůvko pochytil), přeložit:
• prý pohledný = líbil se
mamince
• prý sympatický = nelíbil
se ani mamince, ale
neřekla mu to
• citlivý kluk = neurotik
(pozn.: pozor na inzeráty ve
verších, indikují neurotika nebezpečného)
• podnikatel = ví, že své nedostatky bude
muset vykoupit penězi
• vytížený podnikatel = hledá někoho, kdo
by mu zdarma dělal účetnictví
• úspěšný podnikatel = hledá levný reprezentativní doprovod na obchodní večírky
• atletické postavy = břicho lze prozatím
ještě zatáhnout
• štíhlý = břicho už zatáhnout nelze, ale
věří, že volná košile vše spraví
• normální postavy = břicho už nelze nijak
zakrýt
• obyčejný chlap = případ pro dr.
Cajthamlovou
• sportovec = nedělní fotbálek s kamarády
se pravidelně protáhne do pozdních nočních
hodin
• aktivní sportovec = na sex nezbývá sil
• VŠ = něco skrývá
• SŠ = něco hodně skrývá
• vyšší postavy = nad 165 cm
• s duší kluka = hledá matku
• s vlastním bytem = chce sex na první
schůzce
• se zájmem o přírodu = na dovolenou na
Maledivách zapomeňte, „na Šumavě je taky
krásně“
• svobodný = má holku, ale pořád to pokouší
• rozvedený = docela obyčejný ztroskotanec
(pozor, možná hledá byt)
• vdovec = snaží se hned na začátku hrát na
city (pročpak asi?)
• stále aktivní = druhá míza
• domácí typ = je líný dojít i do hospody
• 100% zdravý = promiskuitní děvkař
• 20,5 cm = 15 cm
• 22,5 cm = 15 cm
• větší M = 15 cm
• 15 cm = upřímný, ale na záchod neodejde
bez šupléry
• hezký sex = dvouminutová klasika v misionářské poloze
• sexík = minutová klasika v misionářské
poloze
• sexíček = je to úchyl
• sexuální experimenty = rád by zakomponoval do intimních chvilek používání vakuové
pumpy
• vážný vztah = maminka už na něj tlačí, aby
se oženil
• fajn vztah = homosexuál hledající krytí
před veřejností.
A teď si promrskáme celé větičky:
• hledám holku pod širák = nemyje se a chce,
abyste to tolerovala
• hledám obyčejnou holku = věří, že když
nebudete kočka, nebude se muset snažit
• očekávám seriózní jednání = vaše dostavení se na první schůzku bude považovat za
souhlas se sňatkem
• z nedostatku jiných příležitostí = na gauči
před televizí se blbě seznamuje
• hledám ženu s fantazií = je ženatý, ale s tou
jeho už mu to nejde
• hledám vzájemný respekt = cholerik.
Doufám, že si po tomto fejetonu konečně
vysloužím pověst nesnesitelného feministy,
po níž už tak dlouho marně toužím!
ČESKÝ PREZIDENT JE RUSKÝ AGENT
Není snadné vyrovnat se Václavu Klausovi
v aroganci, prezident bývá v této disciplíně
pokládán za nepřemožitelného. Veřejné tváře, mezi nimiž najdeme mimo jiné výtvarníka
Černého, režiséra Hřebejka, herečku Holubovou
a literárního kritika Putnu, přesto dokázaly
zdánlivě nemožné. Klaus byl v aroganci trumfnut – a to v dopise, který mu zaslali.
Skupina známých osobností se rozhodla
protestovat proti vztahům Václava Klause
s Ruskem. Uspořádala happening a předala
otázky, které spojuje úvodní v ruštině psané
proč – počemu: proč Klaus přijal medaili za
šíření ruské kultury? Proč dostatečně neprokádroval ostatní nositele této medaile? Proč
nekritizuje ruskou politiku? Proč ruské vydání
jeho knihy sponzorovali podniketelé napojení
na Kreml? Proč se Klaus podílel na pádu vlády
a nepomáhá sjednocovat pravici (jako kdyby
byla prezidentská povinnost kopat za pravici
a prezident neměl být naopak nestranný)?
Proč má Klaus své názory a proč si je vlastně
vůbec dovoluje říkat? Ale také: „Proč nevíte, že
existuje rozdíl mezi čistým a špinavým spodním
prádlem?“ (narážka na Klausův bonmot o nerozeznatelnosti čistých a špinavých peněz) či
„Proč to sakra všechno děláte?“
Mnoho otázek, které jsou ale formulovány
s velkou starostí o to, aby nepřišla odpověď.
Ta je totiž dopředu známá a otázky, právě tak
jako jejich zarámování ruským slovem, ji má
sugerovat české veřejnosti. Odpověď je prostá
a zní: Český prezident je pomahačem Ruska,
patrně agentem.
Mnoho činů i názorů prezidenta lze právem kritizovat. O to ale autorům otázek nešlo. Namísto
toho se rozhodli podsunout celou řadu otázek
– včetně třeba pádu české vlády. Vše je zřejmě
na přání Ruska – a Klaus koná v jeho zájmu. To
vše bez jediného důkazu.
Minulému režimu se právem posmívali jeho
odpůrci za paranoiu, když vysvětloval své neúspěchy činností nepřátelských agentů a když
byl za zverbovance těchto agentů ochoten
ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA
prohlásit kohokoli, kdo měl prostě jiný názor
– vzpomeňme např. na vtipnou píseň Pepy Nose
Já jsem agent síajej, jsem nebezpečněj a jsem
zlej. Jak vidno, minulý režim v tom nezůstal
sám. Podle našich známých osobností máme
prezidenta agentem Ruska a to je příčina všech
našich problémů.
Andrea Novotná
PROTEST-FEST S POŘÁDNOU PŘÍČINOU
Již podesáté se v Brně konala květnová
protestní akce, spojující protest se zábavou
a alternativní kulturou. Začalo to roku 1999,
kdy skupina ekologů pod dojmem úspěchu street
parties uspořádala Brněnskou pouliční slavnost.
Pokračovalo to až do soboty 23. května, kdy se
v parku Lužánky setkalo několik set mladých lidí
u alternativní hudby, vegetariánského občerstvení a hesel jako „dokud budou na světě peníze,
nebude jich dost pro všechny“. Průvod prošel
Brnem a po něm následoval punkový koncert
a pouštění techna. Na rozdíl od loňského roku
účastníky neobklíčili policejní těžkooděnci,
a tak byla atmosféra akce mnohem veselejší.
Mohlo by se zdát, že šlo o protest bez příčiny,
a v podobném duchu o něm informovala i média.
Jenže šlo nejen o oslavu protestní a alternativní
kultury obecně, ale rovněž o protest s příčinou,
a to s pořádnou. Hlavním tématem akce byl
totiž veletrh zbrojařské techniky IDET, který
se každoročně koná v Brně často za účasti států
porušujících lidská práva, a obchod se zbraněmi
obecně. Uvážíme-li, že českými zbraněmi zabíjela nejen gruzínská armáda civilisty v Jižní
Osetii v létě, ale rovněž jsou používány v současné době při masakrech na Srí Lance, je důvod
zpytovat vlastní zodpovědnost.
Petr Pospíšil
(pozn. red.: K obchodu s českými zbraněmi se
v některém z příštích čísel vrátíme a přineseme
k němu podrobnější materiál.)
POHOSTINNOST PO ITALSKU
Zprávy o boat people, jejichž strach na chatrných lodích ve Středozemním moři otupuje
jen opium snu o lepším životě v Evropě, jsme
si zvykli ignorovat. Pokud se k nám vůbec
dostanou. Začátkem května ale i u nás problikla
zpráva o více než dvou stovkách uprchlíků, kteří
prožili nepříjemné překvapení. Po nalodění
v libyjském Tripolisu a zdlouhavé cestě na ně
totiž nečekaly břehy italského ostrova Lampedusa, ale…opět Tripolis. Nazpět je přivedlo
přímo na příkaz Říma italské námořnictvo.
Zdánlivě okrajová událost představuje precedens, který italský ministr vnitra neváhal
označit za „historický obrat“. Itálie totiž
poprvé jasně ukázala, že uprchlíky nevpustí
na své území a nezajistí jim možnost požádat
o azyl. A to i přesto, že o něj podle statistik
více než polovina z těch, kdo se v Lampeduse
vylodí, žádá oprávněně.
Na odpor se postavily lidskoprávní organizace,
podle kterých Řím porušil Ženevskou konvenci
i Evropskou konvenci o lidských právech. Ty
zapovídají vydání uprchlíků do zemí, ve kterých
může být ohrožen jejich život nebo svoboda.
Libyi k nim můžeme směle počítat. Reakce
Evropské unie, jejíž slovo už by něco mohlo
vážit, byla ale o poznání vlažnější. Konec konců
sama provozuje na „obranu“ svých hranic agenturu Frontex, v jejímž rámci k vytlačování lodí
také dochází, pouze diskrétněji.
Za zmínku stojí, že agrese vůči uprchlíkům
navenek doprovází v Itálii stejnou agresi
uvnitř země. Xenofobie a rasismus se stávají
nejen legitimní, ale i úspěšnou politickou
kartou. Před necelým měsícem přijal parlament takzvaný „bezpečnostní balíček“, který
kriminalizuje ilegální imigraci. Clandestini do
budoucna hrozí půlroční pobyt v deportačním
vězení a deset tisíc eur pokuta. Italům, kteří
jim poskytnou ubytování, tři roky. Domobrana
organizovaná vládní (!) pravicově-populistickou Ligou severu se dočkala legalizace a strana
kráčí do komunálních voleb v Lombardii se
zajímavým požadavkem: speciální oddělení
v metru pouze pro Miláňany. Taková normální
země?
Tomáš Havlín
5
6
FOTO: TEREZA JIRÁSKOVÁ
Autor: Ester Danelová
LASKA NA ZIVOT A NA SMRT
„TABÁK JE K NIČEMU! NEJDE Z NĚJ NIC UVAŘIT, UPÉCT ANI UŠÍT,“ PROHLAŠUJE ČASTO A REZOLUTNĚ MŮJ ZNÁMÝ. SNAD PROTO HO MUSÍME KOUŘIT – JSME ZKRÁTKA PŘÍLIŠ DŮSLEDNÍ,
ZVÍDAVÍ A PODNIKAVÍ. KOUŘÍME, ABYCHOM DALI EXISTENCI TABÁKU SMYSL. JAK SE NÁM ZA
TO ODVDĚČUJE?
Pověstné spojení „kafe a cigaret“ není náhodné – kofein i nikotin patří mezi psychoaktivní
látky. Vyvolávají euforii a dodávají energii
stejně jako kokain či pervitin. Díky nim srdce
tepe o něco rychleji. A taky nám rychleji tráví a posiluje se syntéza endorfinů – našeho
„vnitřního heroinu“. Nikotin dokáže lidské
tělo stimulovat i uklidnit. V nižších dávkách
podporuje duševní činnost, zlepšuje paměť
a koncentraci a krátkodobě prý i IQ. Ve vyšších
dávkách naopak tlumí a uklidňuje. Proč je tedy
„špatný“?
VYSOKÁ LAŤKA SLASTI
V těle máme i „vnitřní nikotin“. Jmenuje se
acetylcholin a podílí se na procesech vybuzení
a uklidnění. Nikotin je jeho „umělý brácha“.
Podobá se mu, díky čemuž jej mozek rozpozná
a využije. Deset vteřin poté, co se nikotin
dostane spolu s kouřem do plic, se propracuje do mozku, kde se „nalepí“ na receptory
acetylcholinu. My vydechneme už jen dehet
a blaho.
Psychoaktiva včetně nikotinu ale fungují na
principu odměny, kterou je pro tělo stav po
vyplavení tzv. dopaminu. Je mnoho cest, jak
si malý vrchol přivodit. Mohou to být sporty,
hudba, sex, nebo čtení, co nás těší. Jenže uznejte. Ve zrychlené době je jednodušší si zapálit.
A jakmile si dým jednou oblíbíme, začne to být
složité. Návykové látky jsou totiž silnější než
jejich vnitřní protějšky. Kuřákovi pak nestačí
moře a vítr ve vlasech. Potřebuje moře, vítr ve
vlasech a cigaretu.
JAK SE ZAMILOVAT
První šluk je hnusný. Jak se tedy kolotoč
závislosti roztáčí? Eva Králíková z Centra
léčby závislosti na tabáku říká, že návyk má
kromě f yzické složky ještě jednu - naučené
chování.
První cigarety bývají součástí vzpoury vůči
rodičům a jiným autoritám. Připadáme si
díky nim dospělejší a snadněji vplouváme
mezi kamarády. A to znamená hodně. Jak
ona „dospělost“, tak i „přijetí“ mají mnohdy
podobu instantní polívky, tak už to ale v mládí
chodí. A jako vzpomínka zůstanou Startky.
Kouříme, když se nechceme cítit trapně. Ale
kouříme taky tehdy, když je nám s ostatními
dobře. Kouříme, když jsme nervózní, a kouříme, když máme radost. Kouříme, aby řeč
nestála, když spolu nemáme o čem mluvit,
a kouříme, když debata u piva jde jako po
másle. Repertoár situací, ve kterých figuruje
cigáro, se plynule zvětšuje. A jsme zpět u kafe
a cigaret. Tentokrát ale jinak. Stal se z nich
rituál: pevný bod v dobrém i ve zlém.
NAJÍT SI MÍSTO,
KDE SE DOBŘE KOUŘÍ
Co závidí nekuřáci kuřákům? Kuřácký kroužek.
To spiklenectví, kdy je jasné, kdo je „in“ a kdo
„out“. Protože kuřáci jsou zpravidla ti, kdo
chodí ven prodiskutovat vše důležité, zatímco nekuřáci uvnitř tiše svačí nebo čůrají. Je
čirý nesmysl sedět sám jen tak třeba před
školou a civět na protější zastávku. Pokud
si ale zapálíte, je jasné, co tam děláte. Přece
kouříte. A tak si k vám leckterý spolubojovník
rád přisedne. Magická otázka: „Máš oheň?“
funguje zázračně. Navíc, kouření je ještě
pořád tak trochu záležitost vojáků a bohémů
– záležitost prestiže.
Táta říká, že kouřit v dospělosti je nedůstojné.
Myslím, že mluví právě o mladické vzpouře,
s níž má kolem dvaceti zmizet i kouř. Přehlíží
však, že naplnění potřeby splynout s davem
není to jediné, co nám kouření dává, a že ne
všichni kuřáci kouří jen proto, že už nemůžou
jinak. Stačí se některého zeptat. Většina
tvrdí, že kromě f yzické závislosti mají pro
svůj „zlozvyk“ ještě jiný důvod. „Kouření je
pro mě efektivní relax. Dodává mi klid. Je to
vyhrazený čas, kdy si přemýšlím o svých věcech,“
říká budoucí právník Kamil. Kdo si kdy jen tak
sedl, zahleděl se do dáli a hluboce se zamyslel?
Archimedes hloubal ve vaně, kuřák hloubá na
balkoně. Mnohdy s obdobným účinkem.
KUŘÁKOVA CHVILKA
Kuřáci tvrdí, že je cigareta uklidňuje. Z pohledu těla je to ale přesně naopak: uvádí je do
stavu napětí. Říká se tomu Nesbittův paradox.
Zatímco kuřák se cítí uvolněně, jeho tělo je
vybuzené k akci, aby se napětí zbavilo. Možná
tak kouření spouští protichůdné procesy, které
oba dovedeme využít. Zklidníme se a někde
o samotě si utřídíme myšlenky. Zároveň si
ale chceme dobít baterky, cítit se tak trošku
bojovně a připraveni na to, co přijde. Tomu
prvnímu vládne naše hlava, tomu druhému
naše tělo. Tělo je přitom pod vlivem chemikálií. A hlava?
Kouření je spojené s dýcháním. A soustředění
na dech pomáhá relaxovat. Důležité je přitom
to, co prožívají naše smysly. Cítíme chuť i vůni
cigaret, teplo a proudění vzduchu, které nám
umožňuje se na náš dech zaměřit. Kouření
je navíc spojeno s mechanickým zvedáním
ruky. A znáte to: Aby neodváděly pozornost,
musejí ruce něco dělat. Kouření tedy směřuje
naše smysly k jediné mechanické činnosti
a my v ústraní dostáváme šanci zpracovat to,
co bylo, a připravit se na to, co bude. „Člověk
zahalený v kouřovém oparu se soustředí na
jakési chvilkové bezčasí, neotravován okolím.
Nejspíš kouřím proto, abych ospravedlnila tyhle
drobné momenty, kdy se mi nechce existovat
pro druhé, ale zůstávat sama se svými myšlenkami. Je to vlastně úsporný pohyb, který
jako peripatetické přecházení sem a tam umí
popohnat myšlenky a dopřát člověku pocit
zakotvení,“ říká psycholožka Bára. Zní to
skoro až magicky.
TEČKA
Kouříme, abychom byli sami se sebou, a kouříme, abychom mohli být s lidmi. Kouříme,
abychom se zastavili, a kouříme, abychom se
pohnuli. Problém kouření tak nespočívá jen
v závislosti na nikotinu. Je to otázka zvládání
smrtelné vášně. Krása dobře známého pohybu
ruky, něha světýlka na konci cigarety, radost
z dýmu, který zhmotňuje náš dech…
Cigarety nejsou „věc“, jsou tajná láska. A zpravidla trvá pár let, než se člověk rozhodne, zda
pro tuto lásku umřít, nebo ne.
Autorka studuje psychologii
a psychoterapeutická studia na FSS MU.
7
Autor: Alexand Budka
SVET V OBLACKU DYMU
NÁSTUP PROTIKUŘÁCKÉ LEGISLATIVY A BARNUMSKÝCH KAMPANÍ VYVOLÁVÁ DOJEM, JAKO BY SE PO
STALETÍCH SOUŽITÍ SPOLEČNOST ROZHODLA S TABÁKEM KOLEKTIVNĚ SKONCOVAT. JE VŮBEC SVĚT
BEZ TABÁKU PŘEDSTAVITELNÝ? A JAK PŘÍJEMNÉ BY V NĚM BYLO ŽÍT?
O Sigmundu Freudovi koluje historka, jak svému
vnukovi nabídl doutník. Vnouček se rozkašlal
a prohlásil, že s něčím tak odporným nechce nic
mít. Freud labužnicky vypustil obláček dýmu
a zklamaně odtušil: „Nevíš, o co přicházíš“.
Ponechme stranou interpretace nutkavého
nakládání s podezřele falickým předmětem,
jakým je doutník či cigareta. Scénka především ilustruje hluboké rozpory až rozpaky,
které okolo tabáku panují. Na jedné straně
nepopiratelná škodlivost, na druhé stejně
neoddiskutovatelná slast. Staletí kultivovaná součást lidské kultury s mnoha krajovými
zvláštnostmi v protikladu ke globalizovanému
byznysu nadnárodních tabákových koncernů,
kdy jedna a táž firma produkuje značku dostupnou v každém koutě planety zároveň s pro Evropana nepoživatelnými papirosami kyrgyzských
pastevců. A konečně výnosný obchod, živící
celé státy, versus značné ekonomické škody,
způsobené vyšší nemocností, předčasnými
úmrtími, nákladnou léčbou, požáry a kriminalitou. K tomu můžeme připočíst obrovské
plochy úrodné půdy, kterou zabírají tabákové
plantáže, a to většinou právě v zemích, které
nemají potravin nazbyt.
PENÍZE NA PRVNÍM MÍSTĚ
Tabák je, podobně jako všechny drogy,
z ekonomického hlediska opravdu zajímavý
produkt. Ve vyhrocených podmínkách vězení,
války a všeobecného nedostatku bývá tím
nejspolehlivějším platidlem. Není tedy divu,
že býval žárlivě střeženým státním monopolem. Co do iracionality, symboliky, rozšíření,
ekonomického vlivu i počtu uživatelů, které
má na svědomí, si nezadá s jiným fetišem
– automobilem. Zatímco ten má ale alespoň
nějaké praktické využití, proč se kupuje tabák,
nedokáže rozumně vysvětlit nikdo. I ti nejracionálnější sklouzávají k poetickým vyjádřením
a neprokazatelným pocitům. Přesto tabák
pravidelně kupuje třetina lidí, bez ohledu na
ekonomické a sezónní výkyvy, rostoucí cenu
i stále se slábnoucí možnost zakoupený výrobek
legálně užít. Rčení „dostat trafiku“ je proto
stále srozumitelné a používané, přestože stát
k sociálnímu zabezpečení svých věrných služebníků už dlouho používá jiné prostředky.
8
Foukni jí kouř do tváře
a půjde s tebou kamkoli!
Tabákový průmysl disponuje vlivnými lobbisty,
kteří dbají o to, aby postoje státu zůstávaly
patřičně schizofrenní. Z tuzemska stojí za
připomenutí postava Tomáše Klvani, v jehož
kariéře se pozoruhodně protnulo šéfování
vlivného deníku, práce pro tabákový průmysl
a propagace amerického radaru.
Pak nepřekvapí, že EU platí protikuřácké kampaně a zároveň přispívá miliardovými subvencemi pěstitelům tabáku. Zda stát v konečném
důsledku na tabáku vydělá, je velmi složitá
otázka. Studie Světové banky například tvrdí,
že kratší život kuřáka stojí stát více než delší
nekuřáka. Pro Českou republiku jsou k dispozici
je totiž způsob aplikace důležitý stejně jako
samotný nikotin, takže náplasti a pilulky ho
nemohou uspokojit. Výzkumy prokázaly, že
kouř spouští v mozku kuřáka slastné pocity,
bez ohledu na jeho složení nebo chuť. Důležité
je i zachování manipulace s cigaretou v rukou
a ústech, i k tomu se vytváří silný vztah.
REKLAMNÍ TRIKY
e-cigareta
zatím jen hrubé odhady, nicméně i z nich vyplývá, že tabák je pro stát prodělečný. Zájemcům
o tuto problematiku vřele doporučuji film
Děkujeme, že kouříte.
RIVAL ZELENÝ LIST
Tabák má ještě jednu významnou úlohu, tedy
pomineme-li vykuřování skleníků. Kromě samostatného užívání se často přidává k marihuaně
při balení „jointů“. Míchání obou substancí je
předmětem nekončících sporů. Mnozí uživatelé
touto mesaliancí opovrhují, znalci poukazují na
možné protikladné působení obou látek a mnohým dlouholetým uživatelům marihuany vadí,
že si takto vytvářejí nikotinovou závislost.
Kouření tabáku a marihuany je tak sice stále
vnímáno jako něco nerozlučného, ale i zde se
situace postupně mění. Svérázným příkladem
jsou holandské coffeeshopy, které zavádějí
protikuřácká opatření. Zákazník si v nich sice
smí vykouřit zakoupenou marihuanu, ale s cigaretou musí na ulici.
„Hulič“ pohrdající tabákem nebo vyléčený
kuřák, který se odmítá vzdát užívání konopí,
dnes není ničím neobvyklým a na vzestupu jsou
jiné formy užívání konopí, než je zdravotně
problematické kouření. Hitem posledních let
jsou zejména vaporizéry. Během vaporizace se
odpařuje účinná látka, aniž by bylinná hmota
shořela. Nevznikají tak žádné škodlivé sloučeniny, z rostliny se pouze uvolní silice a účinné
látky, kterých je přitom využito několikanásobně více, než při klasickém kouření. Masovému
rozšíření vaporizérů zatím ale brání poměrně
vysoká cena.
HI-TECH KOUŘ
Komu nevyhovují neskladné vaporizéry, může
použít jinou technickou novinku, e-cigaretu. Ta
napodobuje cigaretu vzhledem, včetně diody
představující žhnoucí uhlík, i metodou aplikace nikotinu. V trubičce jen o málo větší než
cigareta se skrývá baterie, patrona s tekutinou
obsahující nikotin s tabákovým aroma a atomizér, který tekutinu přeměňuje na kouř, vlastně
jen vodní páru. Tu pak uživatel vdechuje. Ecigareta slaví značný úspěch, kuřáci ji často
používají pro snížení denní dávky nebo jako
alternativu pro nekuřácké prostředí. Pro ně
Pandemické rozšíření kouření po první a zejména po druhé světové válce nebylo rozhodně
spontánní. Vydatně se o něj zasloužil reklamní
průmysl. Cigarety jsou spolu s parfémy příkladem výrobků, jejichž výrobní náklady představují jen zlomek prodejní ceny, ale o to vyšší jsou
náklady na marketing. Ten pak dokáže vytvořit
propracovanou image, která je zcela iracionální
a nijak nesouvisí se skutečnými vlastnostmi
výrobku. Nejslavnějším příkladem jsou cigarety
Marlboro, které byly původně uvedeny na trh
jako lehké dámské kuřivo a příliš se nerozšířily.
Až počátkem šedesátých let vznikl proslulý
„Marlboro man“ a značka začala být propagována jako ta pravá cigareta pro drsné kovboje.
Kampaň se stala popkulturní ikonou a dodnes
se používá, přestože první a nejslavnější představitel Marlboro kovboje zemřel na rakovinu
plic, což protikuřácké organizace nenechaly
bez povšimnutí.
Styl tabákové reklamy v padesátých a šedesátých letech byl tak manipulativní, že se
z dnešního hlediska jeví až tragikomicky.
Etické zábrany šly stranou a nastupovaly
metody vpravdě goebbelsovské. Jako třeba
sympaťák v bílém plášti s cigaretou v ruce,
doplněný sloganem: „Lékaři kouří hlavně camelky! Volba lékařů je ta správná americká volba!“
Tyto praktiky mimo jiné kritizuje slavná kniha
Tichá dohoda, jejíž hlavní hrdina získá uznání
za slogan „cigareta, která hoří čistě!“
Samostatnou kapitolu tvoří propojení s filmovým průmyslem. Pro některé tehdejší hvězdy,
jako třeba Humphrey Bogarta, byla cigareta
v koutku úst cosi jako jejich logo a styl kouření
po nich napodobovaly miliony obdivovatelů.
To vše už patří minulosti. Cigaretu si dnes na
plátně zapálí už jen padouši a nakonec se přes
značný odpor povedlo prosadit i zákaz tabákové
reklamy. Ta je dnes přípustná jen uvnitř trafik
a kupodivu se kvůli tomu nezhroutila média,
sport ani kultura, jak tvrdili kritici zákazu.
Tabákové koncerny se snaží obcházet zákaz produkcí oblečení, bot a dalšího zboží s názvem
své značky, ale i na to už zákon pamatuje.
KUŘÁCI ŠTVANOU ZVĚŘÍ
Jako střídmý kuřák, který si zakládá na faktu, že
i po více jak patnácti letech soužití s tabákem
se nenechal ovládnout závislostí, se nemůžu
ubránit jisté nostalgii po starém světě prosyceném modrým dýmem. Dodnes vzpomínám na
příjemný šok z návštěvy Paříže, kde se kouřilo
doslova všude, dokonce i v metru. Také jsem
rád, že v časech mého dospívání bylo možno
zakoupit tabák už od šestnácti let, navíc nad
chozením „tatínkovi pro cigára“ se nikdo nepozastavoval ani u mladších ročníků, takže mě
trafikanti neobtěžovali dotazy na občanku.
Chápu, že opatření na ochranu proti pasivnímu
kouření jsou nutná, neměla by se ale zvrhávat
v šikanu kuřáků. Je mnoho případů, kdy omezování kouření nemá žádné opodstatnění, jen
narušuje osobní svobodu. Nikdy se tak nesmířím
se zrušením kuřáckých kupé ve vlacích, vždyť
dlouhá cesta a pozorování krajiny přímo vybízí
ke kultivovanému kouření.
Alarmující je, že podle Evropské komise mají
zaměstnavatelé právo nepřijmout kuřáka
a nepovažuje se to za diskriminaci. Jistý irský
ředitel tak mohl před třemi lety beztrestně
prohlásit, že „kuřáci jsou asociálové a vybírají
si příliš zdravotní dovolené, smrdí a navíc pokud
mohou ignorovat tolik varování a všechny ty
důkazy, pak nemají dostatečnou úroveň inteligence, jakou požaduji“. Britská skupina na
ochranu kuřáků Forest proto doporučuje, aby
společenští kuřáci, kteří si zapálí po práci
v baru, u pohovorů lhali.
Kuřáku, zaplať
Současná spotřební daň činí 1280 Kč
na kilogram tabáku a 1,03 Kč na jednu
cigaretu. Podivné je, že zatímco u cigaret,
které jsou nejnebezpečnější, nejpokleslejší
a také nejrozšířenější tabákový výrobek,
to představuje spodní hranici zdanění
doporučovanou EU, a cigarety jsou tak stále
levnější než v okolních zemích, u dýmkových
tabáků je tomu přesně naopak, přestože
představují jen 0,05 % trhu, jejich výroba je
mnohem nákladnější a představují mnohem
menší zdravotní riziko.
9
Autorka: Margita Mucki
Henry Chinaski – cigareta jako
doplněk ztracené existence.
ZAZEHNUTI V ROCE NULA
JE KOUŘENÍ JASNÁ CESTA K FYZICKÉ I SOCIÁLNÍ SEBEVRAŽDĚ? ZNAK DUŠEVNÍHO, MORÁLNÍHO
I SPOLEČENSKÉHO ÚPADKU? NEBO NAOPAK SYMBOL NEZÁVISLOSTI A ZPŮSOB, JAK DODAT SVÉ SPOLEČENSKÉ PREZENTACI NA DŮRAZU, ZVLÁŠTNOSTI A OSOBITOSTI? A JAK TOMU BYLO DŘÍV?
Ačkoli dýmku míru si Old Shatterhand s novými
kamarády rudokožci podával až někdy na konci
devatenáctého století, sami původní Indiáni
začali pálit tabák a vdechovat jeho kouř mnohem dříve. Obřadné pokuřování bylo součástí
rituální komunikace s bohy i pokusů o léčení
nemocných. Zůstávalo tenkrát vyhrazeno jen
vyvoleným a zasvěceným, jimž v očích soukmenovců nepochybně přidávalo na vážnosti
a důstojnosti. Povzbuzující a koncentraci
zlepšující účinky tabáku nezůstaly utajeny
ani starým Mayům. Ti jej podle legend nejen
kouřili, ale také žvýkali.
NÁMOŘNÍCI A PAPEŽŮV ZPĚV
Je tedy zřejmé, že tabák byl dlouho znám, konzumován a tehdejší společností přijímán jen na
amerických pevninách. Usedlí Evropané zůstali
slastí i strastí tabakismu ušetřeni až do samého
sklonku patnáctého století. Pak se ale zvídaví
Kolumbovi námořníci vylodili na kubánském
pobřeží a čistým plicím byl rázem konec. Úvahy,
zda sebeovládání dobrodruhů oslabily a rychlé podlehnutí nové neřesti usnadnily půvaby
10
místních krasavic, jsou pouhými dohady. Jisté
naopak je, že první veřejné zažehnutí cigarety
na evropské půdě okamžitě zaznamenala bystrá
španělská inkvizice, odměnivší následně novátorský skutek Rodriga de Jerez plnými třemi
roky vězení. Z dnešního pohledu můžeme říci,
že církev v Hispánii se nejen nepozastavila nad
možností využít tabák ve vlastním byznysu,
ale neztrácejíc čas pokusy o prevenci, zvolila
rovnou jasnou represi.
Ačkoli start na evropské pevnině nebyl zrovna oslnivý, začal se tu tabák a jeho užívání
rychle šířit. Protože mezi kuřáky převažovali
obchodníci, dobrodruhové, cestovatelé a další
z pohledu doby prapodivné existence, vyvolávala konzumace tabáku sice protichůdné,
nicméně každopádně velmi výrazné reakce.
Zatímco papež Klement VIII. horlil proti
tabakistům a hrozil jim exkomunikací z církve
a někteří panovníci trestali kouření mučením,
další se k nové módě nejen přidali, ale zároveň si uvědomili, že je potenciálním zdrojem
velkých příjmů. Tak například anglický král
Jakub I. nejprve vydal Protest proti tabáku, kde
tuto rostlinu neváhal označit za nástroj ďábla,
načež zřejmě pobral pár lekcí z ekonomie, aby
se rozhodl vznikající tabákový průmysl podporovat a jeho výnosy zdaňovat. Radikální změna
královského názoru nejen výrazně přispěla do
státní pokladny, ale také legalizovala možnost
na prodeji a pěstování tabáku vydělávat.
Kouření se stalo jedním ze symbolů majetku,
finační zdatnosti a moci. Přes širší společenskou
etablovanost mělo ale ještě v osmnáctém století
stále punc vyjímečnosti. Spotřeba tabáku byla
REVOLUCE ZEVNITŘ I ZEVNĚ
Když byl v roce 1878 na Světové výstavě prezentován stroj, který automaticky balil a ukládal
cigarety do krabiček, odrazil se tabákový průmysl k obrovskému vývojovému skoku. Množství
cigaret, které dosud pracně celý den motal
potenciálně chybující člověk, vyjelo na pás,
než bys řekl „nemáš oheň?“. Nepřeberný výběr
značek a typů zasypal světový trh, přičemž
ruku v ruce s rozšiřující se nabídkou rostla
a emancipovala se také skupina konzumentů.
Chtělo by se říci, že cigareta se demokraticky
šířila světem napříč zeměpisnými pásmy, společenskými vrstvami, finačními kruhy i věkově či
pohlavím určenými skupinami. Cestu mezi lidi jí
umetala překotně se rozvíjející reklamní branže
jako nová součást ekonomiky. V reklamních
kampaních se začaly objevovat známé osobnosti, tedy lidé bohatí, více či méně krásní, všeho
nebo alespoň něčeho schopní. Kouřil každý, kdo
něco znamenal, či znamenat chtěl.
Po obou světových válkách, v jejichž průběhu
byl nedostatek cigaret globálně vnímán jako
tragédie, vojáci dostávali kuřivo na příděl a získání krabičky se rovnalo malému zázraku, se
zdálo, jako by kouřil celý svět. Případně jako
by kdokoli na světě kouřit mohl, aniž by ho
pomluvila sousedka, poplivala domovnice či
popravil král.
A co se děje pak? V rychlém sledu, někdy
dokonce společně, se objevuje nový typ rudých
bratrů, hřímajících o stejných dýmkách míru
pro všechny, květinové děti, dokazující, že
omezovat se na tabák není nutné, vševědoucí a všudypřítomní pánové v oblecích
jako z nejhustšího dýmu, valiem rozesmátí
úspěšní byznysmani, duhově zářící cvičitelky
aerobiku, orouškovaní fanatici, zdraví vystrašení možností nadechnout se opravdového
vzduchu a pár novodobých mesiášů navrch.
Každý z nich může kouřit a každý může mít na
kouření vlastní názor, což taky dělá. Kuřák se
tedy dnes setká s výstražně zvednutým prstem a apelem na své zdraví, nutností odložit
digestivní cigaretu na odpoledne, pokutou
za odhození nedopalku pod kola přijíždějícího autobusu a osvěžovačem vzduchu pod
vánočním stromem. Zároveň ho ocení synchronizovaně šlukující soukmenovci, naváže
nové kontakty, postávajíc v mraze s podobně
postiženými spolupracovníky před budovou
nadnárodní korporace, nasbírá-li dostatek
krabiček, dříve nebo později vyhraje zapalovač
nebo jízdní kolo a pokud se nachází v pubertálním věku, alespoň krátkodobě stoupne jeho
vážnost v celé 7.B.
HENRY CHINASKI
A SLEČNA BARBORA
Tvářit se, že tabák nepatří do našeho každodenního života, je podobně užitečné jako
komunikovat znakovou řečí s někým, ke komu
jsme se otočili zády. Nic mu nesdělíme, zato
s vysokou pravděpodobností o něco přijdeme.
Náš svět, názory a přesvědčení se odráží v umění, musíme v něm tedy najít, a také nacházíme,
i tabák. Ohníček literární cigarety tu ozařuje
ostře řezanou čelist odhodlaného mstitele, pak
zas zlověstně odhaluje surové rysy nenapravi-
telného zločince. Může osvětlovat nádhernou
tvář dívky zachmuřenou nutností rozhodnout se
mezi majitelem dolu a chudým studentem, stejně
jako třesoucí se ruku s okousanými nehty dítěte
ze stanice Zoo. Zažehnutí cigarety rozpoutá
vášnivou milostnou scénu nebo poslední sdělení
mafiánského kmotra odcházejícímu členu Rodiny. Cigaretu drží Chinasky tak, aby v druhé ruce
zároveň vybalancoval dvoudecku levného vína
a ženskou s nezjistitelnou minulostí. A stejnou
cigaretu může úzkostně sledovat Oulický jako
galantní společník své milované Barbory. Cigaretu prostě nemá jen Mirek Dušín.
Autorka studuje FF UK. Je zakládající členkou
umělecké skupiny KZL.
FOTO: JON CHANDLER
v porovnání s dnešní směšná a jeho konzumace měla většinou formu kouření dýmky nebo
šňupání. K dobrému tónu a zároveň prezentaci
vlastního postavení patřilo vlastnictví tabatěrky, nejlépe vyrobené z drahého kovu a opatřené
monogramem majitele. Cigarety v podobě,
kterou známe dnes, byly původně vyráběny
ručně a proto drahé. Módními a žádanými se
staly v průběhu devatenáctého století.
Pro indiány je tabák posvátná záležitost,
vyhrazená velkým svátkům.
11
TANEC NA SOPCE
KDYŽ V PROSINCI HOŘEL NA ATÉNSKÉM NÁMĚSTÍ SYNTAGMA VÁNOČNÍ STROMEK A VÝKLADNÍ SKŘÍNĚ
OKOLNÍCH BANK SE TŘÍŠTILY NA TISÍC KUSŮ, AKTIVISTA NÍKOS JANNOPOULOS SEDĚL V ZAPATISTICKÉM TRIČKU U SKLENKY ČERVENÉHO. „CÍLEM CELÉ LEVICE JE SRAZIT TUTO VLÁDU,“ VYKLÁDAL.
JAK NA TOM JSOU ŘEKOVÉ PŮL ROKU POTÉ?
Fotky z řeckých nepokojů oblétly svět a leckdo
z nich mohl mít flashback. Auta planoucí do
noci, molotovovy koktejly a z druhé strany
granáty se slzným plynem – to všechno evokovalo tři roky staré protesty na okrajích
francouzských měst. I rozbuška byla stejná.
Noci plné nepokojů podnítily zásahy policie, při
12
kterých zemřeli mladí lidé. Ve Francii teenageři
Zyed Benna a Bouna Traoré, v případě Řecka
patnáctiletý Alexandros Grigoropoulos.
V dalších ohledech se ale obě události liší. Zejména v tom, že v řeckých městech nenáležela ústřední úloha sociálně vyloučeným přistěhovalcům
a jejich potomkům (ačkoli se protestů účastnili),
nýbrž relativně dobře zaopatřeným a vzdělaným
studentům a mládeži ze středních a vyšších vrstev. Koneckonců, když se policista Epaminondas
Korkoneas, který zastřelil Grigoropoulose, snažil
v médiích vylepšit svůj obraz, na svou obranu uvedl, že mladík pocházel z „dobré“ rodiny, zatímco
on sám musí patrolovat za minimální plat.
FOTO: ANNI WARIS
Autor: Tomáš Havlín
ZNÁMOST VS. ZNALOST
Následnou prosincovou horečku ale nejde
odvozovat jen od tragické smrti. Ta byla
pouze katalyzátorem, který vytáhl na povrch
nespokojenost širokých společenských
vrstev. Skutečných příčin je více. Mluví se
o všudypřítomném revolučním romantismu
a odporu vůči konzumní kultuře. Hlavní je
ale znechucení politickým systémem, jehož
deformace ovlivňuje životní vyhlídky nastupující generace. S výjimkou vlády vojenské
junty na přelomu šedesátých a sedmdesátých
let jsou poslední půlstoletí u moci v Řecku de
facto jen tři rodiny. Periklovská demokracie,
antický vzor, kter ým se řečtí politici rádi
zaklínají, tak zmorfovala do podoby těžko
odstranitelného rodinného molochu. „To,
co zde vidíme, je pád dynastické a dědičné
demokracie,“ glosoval prosincové nepokoje
spisovatel Petros Markaris.
Mladým ale rozhodně nešlo jen o rozrušení
politického panteonu. Podstatné pro ně bylo,
že zbytnělá politika založená na klientelismu dělá rázný škrt přes šanci získat dobré
zaměstnání. Jednoduše řečeno: existuje
spousta mladých Řeků, kteř í v ystudovali
na zahraničních univerzitách, ovládají cizí
jazyky a počítačové programy, ale přitom je
jim to k ničemu. Po dobrých známkách je totiž
čeká špatná práce, pokud ji vůbec seženou.
Řecko má ve věkové kategorii do dvaceti čtyř
let nejvyšší nezaměstnanost v EU, pohybuje
se kolem dvaceti pěti procent.
Mladí pak musí vzít zavděk zkráceným úvazkem pod svou kvalif ikaci, anebo zůstat na
dávkách. A každý př itom zná někoho, kdo
za ním sice ve škole zaostával, ale protože
strýček dělá funkcionáře v politické straně,
má o kariéru postaráno. Ze společnosti,
která cení známosti nad znalosti, vyrostla
frustrovaná „sedmiseteurová generace“ bez
budoucnosti, jejíž název je odvozen od výše
minimální mzdy. Právě tato generace neprivilegovaných, kteří ještě po třicítce musí žít
u rodičů, odkládají rodiny a nemohou sehnat
práci odpovídající jejich schopnostem, se
koncem loňského roku prohnala ulicemi
řeckých měst.
MÝTUS ODPORU A POCIT VINY
Sociální hnutí se nezastavilo u studentů.
Setkali se v něm anarchisté, levice všeho
druhu, odboráři, učitelé i část novinářů. Zbytek společnosti, který se do událostí přímo
nezapojil, reagoval na nepokoje podivuhodně
klidně a leckdy s porozuměním. Kořeny tohoto postoje je potřeba hledat v historii, která
předznamenala tolerantnější vztah k levici
i jejím přestupkům proti zákonu.
Prarodiče dnešních demonstrantů trpěli pod
nadvládou nacistů, po osvobození si ale příliš nepolepšili. Následovala občanská válka,
během níž pravicová komanda likvidovala
každého, kdo jen vzdáleně připomínal komunistu. Také otcové dnešních mladých mají na
co vzpomínat. Po roce 1967, kdy se chopila
moci plukovnická junta, mohli buďto odejít do
exilu, anebo se postavit na odpor. Povstání na
aténské polytechnice bylo sice 17. září 1973
krvavě potlačeno – o život tehdy přišlo dvacet čtyři lidí – ale vojenský režim byl u konce
s dechem. Padl hned následující rok.
Mýtus odporu je evidentně dědičný. Symbolickou spojku mezi generacemi př itom
představuje právě polytechnika, na niž má
policie od zmíněného povstání zakázaný
př ístup a tím pádem slouží jako azyl pro
demonstranty. Ačkoli se v prosinci i po něm
hojně diskutovalo o odejmutí této výsady,
vláda si ji nakonec nedovolila zrušit a škola
tak dosud funguje jako zázemí.
Tolerantní postoj společnosti konečně
v yživuje také pocit viny. Zejména v osmdesátých letech si takzvaná „generace
Papandreou“, pojmenovaná podle tehdejšího
premiéra, žila nad poměry. Řecko vstoupilo
do Evropského společenství a od rozhýřených
dotací přešlo k životu na dluh. K základnímu vybavení doby patřila víkendová chata
a k oslavě osmnáctých narozenin vlastní auto.
O tomto standardu může dnešní generace
jenom snít. „Všechno bylo půjčené od státu,
ale ten si na to zase půjčil jinde. Tenhle systém
se ale hroutí. Mladým je teď dovoleno vše,
protože byli oklamáni,“ tvrdí Markaris. Musí
totiž žít s dluhy svých rodičů.
VLNY A VLNKY
Divoké vlny prosincových protestů se na
přelomu roku postupně uklidnily, ale nevyhladily se docela. V Aténách nebo Soluni ani
dnes neuplyne den, aby něco nevybuchlo
nebo se nevznítilo. Intenzita násilí je sice
nižší, takže mu mimořecká média nevěnují
tolik pozornosti, ale stále je přítomná. Cíle
představují zejména policejní auta, vládní
i komerční budovy a nákupní centra. Asi největší akce proběhla v polovině března, kdy
zhruba třicítka mladých prošla nákupní čtvrtí
hlavního města a poničila přes dvacet butiků,
aut a bankovních f iliálek. To vše údajně na
podporu anarchisty Giorgose Voutsise, který
byl odsouzen k devíti letům za bankovní loupež. Kromě toho průběžně vycházejí do ulic
desítky tisíc lidí, organizujících celonárodní
stávky.
Sociální hnutí, které vzešlo z prosincových
nepokojů, má ale vedle destrukce i vyloženě
pozitivní stránky. Za pozornost stojí především fakt, že se postavilo za migranty
a uprchlíky, kteří byli do té doby ve společnosti neviditelní.
SOLIDARITA S OBĚTNÍMI BERÁNKY
Upchlíkům se v Řecku nežije dvakrát dobře.
Nebezpečí na ně čeká ještě předtím, než
dosáhnou pevniny. Statistiky ročně evidují
kolem dvou set padesáti utonulých v Egejském moř i, ovšem skutečnou představu
poskytují až závěry Úřadu vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky, podle kterých připadá na
jednoho utonulého čtyřicet pět neobjevených
mrtvých. Pokud už vystoupí na břeh, čekají
na uprchlíky sběrné tábor y nebo práce za
minimální mzdu. Aténská demokracie po dvou
tisíciletích opět stojí na otrocké práci.
Již etablované přistěhovalecké rodiny jsou
na tom o něco lépe, ale i jejich potomci
měli důvod v y jít do ulic. Dávno tot iž sice
studují na řeckých univerzitách, ovšem
pokud po promoci nenajdou práci, hrozí
jim vyhoštění.
Právě na tomto poli dosáhlo sociální hnutí
konkrétních úspěchů, když se zaměřilo na
zprostředkovatelské pracovní agentury, které
zaměstnávají cizince a obstarávají například
komunální služby. Rektor univerzity v Soluni,
jehož kanceláře demonstranti na tři týdny
obsadili, prohlásil, že nechá přezkoumat
smlouvy, které univerzita s těmito firmami
uzavřela. Také profesoři právnické fakulty
uznali, že je morálně neakceptovatelné, aby
lidé pracovali v 21. století v tak špatných
podmínkách.
Solidarita s uprchlíky a imigranty – a obráceně jejich zapojení do protestů – je o to
cennější, když ji srovnáme se středoevropským prostorem. Mladí Řekové se za sociálně
vyloučené a nejzranitelnější vrstvy postavili,
zatímco střed Evropy si z nich v situaci krize
udělal obětní beránky.
CO PŘINESE LÉTO
Vláda premiéra Kostase Karamanlise nepokoje
zatím ustála a reaguje na ně především represí. Před nedávnem například vznikl policejní
delta-team, kter ý by měl být efektivnější
díky tomu, že se v nepřehledném provozu
v aténských ulicích pohybuje na mopedech.
Plánuje se také zvýšení počtu kamer ve veřejném prostoru.
Karamanlis má ale na krku problémy, které
represe nevyřeší. Na Řecko totiž až teď začíná
plnou vahou doléhat ekonomická krize. Jak
uvedl německý týdeník Der Spiegel, vláda
se snaží dopady zlehčovat. Poukazuje na
to, že Řecko loni rostlo nejrychleji v Evropě a ve srovnání se zbytkem kontinentu
má zdravé banky. Současně ale zakr ývá,
že Řecko je po Itálii nejzadluženější zemí
Evropy a v neschopnosti splácet své závazky
mu konkuruje jen Malta. „Země tancuje na
sopce,“ tvrdí týdeník. Řekové nyní s obavami čekají na léto. Př íjmy z turistického
ruchu znamenají sedmnáct procent hrubého
domácího produktu. Pokud se Britové a Němci
letos rozhodnou ušetřit a raději zůstanou
doma, magma by mohlo opět vytr ysknout
na povrch.
13
Autor: Lukáš Sedláček
FOTO: 2 X SHORTBUS, 1 X DAVID SWAYZE
ASEXUALITA ANEB SLAST NA
NĚKDO „TO“ RÁD VE TŘECH, JINÝ V LESE, DALŠÍ JENOM S KLUKAMA… NĚKDO S PŘEDEHROU, JINÝ
BEZ. V KŮŽI, LATEXU, V HEDVÁBÍ. S BIČEM, BEZ BIČE, ZEZADU, ZEPŘEDU… A CO KDYŽ TO NĚKDO
PROSTĚ RÁD NEMÁ? VŮBEC.
Existuje jeden zážitek. Dochází při něm
k pocitům absolutního fyzického i psychického
vytržení. Postihuje všechny smysly. Člověk při
něm může zažít okamžiky extatického vzrušení
i totálního poblouznění. Extáze, vyvrcholení,
rozkoš. Pocit intimního sblížení s druhými.
Záblesky poznání „pravdy“ o světě. Člověk se
propadá tmou, padá a marně se snaží zachytit. Tím mystickým zážitkem je... divadelní
představení.
Skvěle obsazené, výtečně zahrané, mistrovsky zrežírované. Ano, takové pocity může
v člověku vyvolat umění divadla. Nebo třeba
poezie, filmy či malby. Nikdy jste snad v hledišti divadla takový pocit nezažili? Nebo vás
divadlo jako takové dokonce vůbec nebaví?
Že vás nudí, usínáte při tom a všemožně se
tomu snažíte vyhnout? Zajímavé. A už jste
se o tom byli poradit s vaší psycholožkou
nebo psychologem? Svěřili jste se, že trpíte
nedostatečným prožitím divadelního zážitku?
Možná byste měli. Je třeba zjistit, zda za vaší
podivnou nelibostí nebo neschopností nestojí
třeba nějaký traumatický zážitek z dětství.
Zda vás vaše matka málo nebo naopak příliš
kojila, zda jste měli v otci dostatečný mužský
vzor. Že vy trpíte disharmonickou poruchou
teatrálního cítění? Nebo snad přímo scénografickým odporem?
14
SEX JAKO NUDA A NÁMAHA
Už tomu tak bude. Jsou lidé, kterým to teatrální
vytržení z reality nic neříká. Jsou nemocní?
Kdo ví. Proč by to někdo zkoumal, jsou prostě
takoví. Nejspíš zažívají příjemné pocity při něčem jiném. Věřte nevěřte, jsou lidé, a není jich
vůbec málo, kteří to mají podobně se sexem.
Zatímco jiní vzrušeně mhouří oči, špulí rty
a strhávají ze sebe šaty, je to nechává zcela
chladnými. Nebaví je to, nelíbí se jim to, není
jim to příjemné – a proto to nedělají. Stejně
jako jiní neradi divadlo nebo hudbu, oni neradi sex. Ovšem zde veškerá podobnost končí.
Zatímco umění je považováno za dílo člověka,
sex je v naší kultuře považován za dílo přírody.
A kdo jej odmítá, staví se dle této logiky proti
přírodě.
Smutným důsledkem tohoto uvažování naší
společnosti je, že asexuální lidi známe a označujeme pouze v kategoriích duševních poruch
a dysfunkcí (například diagnóza „Nedostatek
nebo ztráta sexuální touhy“, „Odpor k sexualitě“
či „Nedostatečné prožívání sexuální touhy“).
A to nejen z pohledu psychologie – odsouzení
se těmto lidem dostává ze všech stran.
„Lidé se mi většinou vysmějí. Nevěří mi, myslí si,
že chci být akorát zajímavý. Ti, kteří mé pocity
akceptují, mi většinou řeknou, že jsem asi gay
a nechci si to přiznat. A už jsem taky slyšel, že
jsem musel být nejspíš jako dítě zneužívaný.
Každý se prostě snaží přijít na to, jak se to
mohlo stát.. Místo aby mě prostě vzali takhle,“
říká Marek, který je ve svých pětatřiceti letech
rozhodně velmi atraktivní muž a na nepřízeň
ze strany žen, a nejspíš i mužů, by si stěžovat
mohl asi těžko. Přesto je jeho příběh velmi
typicky – asexuální. „Nikdy jsem nebyl nějak
zvlášť eroticky náruživý. Nechápal jsem, co na
tom všichni vidí. Ale se svými partnerkami jsem
normálně spal, protože to se přeci ve vztazích
dělá, že? Považuje se to za jakousi nevyslovenou povinnost a předpoklad fungování vztahu.
Jenže časem to už pro mě začal být problém. Když
děláte pořád něco, co vás nebaví a není vám to
příjemné, vybudujete si k tomu dost brzy averzi.
A tak se mi díky mé neochotě souložit rozpadlo
několik důležitých vztahů a nakonec i manželství.
Přestože jsem svoji ženu moc miloval, zároveň
vím, že jsem jí tím ubližoval. Ubližovali jsme si
vlastně navzájem.“
Možná vás napadne, jak je možné, aby muž,
kterého sex nevzrušuje, mohl sex provozovat,
byť se sebezapřením. Asexuální lidé většinou
uvádí, že pro ně není problém sex mít. Oni ale
nechtějí. Dokonce jsou schopni dosáhnout
orgasmu. Většinou jim ale připadá jako moc
malá útěcha za celou námahu. Tak nějak to vidí
i jednatřicetiletá Anna: „Mě sex přijde jako zby-
ROZHRANÍ INSTINKTU A UMĚNÍ
Asexuál – člověk, který nezažívá sexuální
touhu či slast. V současnosti tvoří asexuálové
rozsáhlou komunitu po celém světě. Schází
se na internetových fórech i mimo ně, mají
své kluby, celebrity nebo symboly či části
oděvů, prostřednictvím kterých se vzájemně
identifikují (malá nápověda: černý prsten na
prostředníku pravé ruky, tajemné slůvko effanineffable...). Největší informační i seznamovací síť tvoří AVEN – www.asexuality.org, v nás
např. www.asexual.cz Bojují proti tomu, aby
byli označováni za psychicky narušené. Mezi
asexuály jsou lidé, kteří netouží ani po sexu
ani po trvalém partnerském vztahu, avšak
je zde také mnoho lidí, kteří po partnerství
touží, ale odmítají sex. Ti narážejí na to, že
takový požadavek je neakceptovatelný – sex je
apriori považován ve vztahu za „právo“.
tečná, namáhává činnost. To si raději zajezdím na
snowboardu – při tom zažiju mnohem příjemnější
pocity. A orgasmus? To je spíš jen taková úleva po
té dřině. Rozhodně nic, co by mě stálo za to ten
požitek opakovaně provozovat. Já si o sobě myslím, že jsem docela požitkářský člověk, ale zároveň
znám asi tisíc a jednu věc, které jsou neskonale
tělesně i duševně příjemnější než sex.“
Marek doplňuje Annu ještě odvážnějším přirovnáním. „Když se vám chce moc čůrat, a konečně se
dostanete na záchod, tak je to svým způsobem taky
příjemná úleva. Ale asi si v čůrání nebudete nijak
zvláště libovat. Orgasmus je pro mě něco podobného. Prostě úleva po námaze, nic víc, nic míň.“
Málo z nás si asi umí představit, jak frustrující
musí být žít v naší společnosti s takovými pocity. Asexuální lidé často musí přihlížet tomu,
jak se jim před očima bortí vztah kvůli „věci“,
kterou oni považují za absolutně nedůležitou.
Dennodenně narážejí na situace, které v sobě
nesou nějaký sexuální podtext a oni se s ním
musejí vyrovnat. „Už jen takový flirt někde v klubu. Řekněte holce, která se vás snaží sbalit – sorry,
jsem asexuál. Jednou jsem to zkusil. A příště už
jsem raději zalhal, řekl jsem, že jsem gay. Tohle
ta holka pochopí, protože o homosexualitě ví.
Asexualita je ale pro lidi totální neznámou,
a připadá jim, jakoby jste spadli z Pluta. Prostě
neexistuje způsob, jak to okolí sdělit.“
SEXUÁLNÍ ZPOVĚDNICE
Je vůbec třeba tohle sdělovat? Doznávat se
veřejně k tomu, že mi je sex lhostejný? Bohužel
ano. Pojetí sexuality v západní kultuře je velmi
specifické a značně odlišné od toho, jak je sexualita vnímána a především zažívána (a užívána) ve
většině jiných kultur. Velmi podrobnou charakteristiku provedl již filosof Michel Foucault, který
psal o posedlosti naší kultury sexualitou. Západní
společnost v ní vidí pravdu o lidské osobnosti. To
jaký sex a s kým člověk provozuje se stává jednou
ze základních složek jeho identity. Nemůže třeba
„jen tak“ navázat vztah s osobou stejného pohlaví. Potřebuje k tomu speciální identitu (gaye či
lesby). A tato identita předurčuje jeho orientaci
– která je trvalá, neměnná a samozřejmě vrozená.
Sexuální identitu je prostě třeba „mít“, a navíc
o ní také veřejně mluvit. Jsme doslova posedlí
vyprávěním o sexu, o našich sexuálních zážitcích.
Je třeba mluvit, psát, zkoumat, zpovídat se – co
nás vzrušuje, kdo nás přitahuje, s kým to rádi
děláme, kde a kdy, jak moc a jak často. Je třeba
svoji sexualitu i sexualitu druhých detailně prozkoumat, poznat a dát veřejně najevo.
ORGASMUS JAKO TALENT
Světe div se, existují kultury, kde to mají trochu jinak. Zatímco náš koncept sexu by se dal
nazvat „vědou o sexu“, v některých orientálních
kulturách existoval (a někde stále existuje)
přístup, který bychom mohli nazvat „uměním
erotiky“. Sex zde není prostředkem pravdy
o člověku, nevypovídá o osobnosti jedince.
Není přirozený a daný, ale naopak člověkem
vytvářený, a tedy – jako každé umění – zcela
umělý a záměrně konstruovaný. Vzpomínáte na
metaforu s divadlem na začátku textu? Zkusme na chvíli neposuzovat a neměřit sexualitu
optikou pudů a instinktů. Může být uměním?
Americká psycholožka a sexuoložka Leonore
Tiefer říká: „Stejně jako například hra na piano,
je orgasmus nejspíš univerzálním lidským poten-
ciálem. Jeho rozvíjení závisí na příležitostech,
nácviku a motivacích. Bohužel, medikalizace
sexu z něj udělala záležitost zdraví a nemoci,
místo aby byl orgasmus otázkou talentu a záliby.“
A tak přestože si na Západě myslíme, jak moc
jsme sexuálně svobodní, je tomu možná spíše
naopak. Před sexem nemáme úniku. Sexuální
identitu mít musíme, bez ní jsme jaksi neúplnou, případně psychicky nemocnou bytostí.
ZÁKON PŘIROZENOSTI
VERSUS KRÁSA UMĚNÍ
Pokud bychom erotiku začali skutečně brát
více jako umění než jako pud, nejspíš by z nás
opadla jedna velká obsese. Nejenže by přestala
být sexualita povinností, což by asexuálům
v mnohém usnadnilo život, ale zároveň by tato
proměna vnímání sexuality dala větší prostor
kreativitě a fantazii. Možná bychom přestali
brát sex tak vážně. Nebylo by potřeba žádných
doznání, coming outů, zpovědí a identit. Možná
by na našem sexu už nebylo nic stálé, neměnné
a trvale platné, ale zároveň také nic zatuchlé.
Ostatně, jeden a ten samý člověk může být
nadšen jeden večer z antické tragedie a druhý
den z postmoderní satiry. A někomu se holt
nezavděčíte ničím. Tak se asexuálů nebojme.
Možná jsou pro nás jediným zrcadlem, ve
kterém můžeme vidět, jak jsme někdy se svojí
posedlostí sexem groteskní.
Autor je psycholog. Ve svém doktorském výzkumu na katedře psychologie FSS MU se zabývá
sociální konstrukcí slasti a prostřednictvím
narativního výzkumu zkoumá životní příběhy
asexuálních lidí.
15
VŠECHNY BARVY PROTI HNĚDÉ?
ČESKEM OBCHÁZÍ STRAŠIDLO NEONACISMU. KAM S NÍM? ROZHODNÝ POSTOJ JE NAMÍSTĚ – NEMĚL
BY SE ALE ZVRHNOUT V MORÁLNÍ PANIKU A OMEZOVÁNÍ SVOBODY, KTERÉ SE ZDALEKA NEZASTAVÍ
JEN U NACISTICKÝCH POHROBKŮ.
Na větším pódiu zpívají Peneři strýčka
Homeboye, opodál hraje techno. Na místě se
baví tisíce mladých lidí. Nejsou však na klasickém koncertě pod širým nebem. Je první
květen a na Císařské louce se setkávají odpůrci
rasismu a fašismu. Přišli nejen za kulturou, ale
také podpořit organizaci Antifašistická akce.
Jde o anarchistické uskupení, které každoročně figuruje ve zprávách ministerstva vnitra
o extremismu, protože se rozhodlo nesmířit se
s neonacismem a snaží se mu čelit – počínaje
články na internetu (kde je leckdy o neonacistech víc informací než má policie nebo oni
sami), a konče demonstracemi a násilnými
střety s Hitlerovými pohrobky.
Císařská louka ale toho dne vypadá velice pokojně. Punkeři s číry se setkávají s hiphopery, kteří
se přišli podívat na své legendy a obě tyto subkultury se míchají ve frontě na pivo s technaři.
Jestliže by se za normálních okolností na společné akci nesetkali, tady je spojuje myšlenka.
A ta je jasná: odpor proti neonáckům.
JEDNI JAKO DRUZÍ
Střih, o dva dny později. V pražském Karlíně,
tak jako na řadě míst po celé republice, probíhá
demonstrace iniciovaná romskými sdruženími
proti neonacistickému násilí, které vyvrcholilo útokem zápalnou lahví na romskou rodinu.
Filozof Erazim Kohák připomíná příklad z USA,
tamní černošské hnutí a jeho úspěchy. Reakce
jsou nadšené, ale vyznění rozpačité: na romského prezidenta si budeme opravdu muset
ještě počkat, u nás Romové nemají zastoupení
ani v parlamentu. Rádi a pohotově se jim ale
nabídnou jiní politici: to když Jiřina Šiklová
v projevu připomene, že Romové nejsou sami,
že je na demonstraci přítomen např. Karel
Schwarzenberg a Kateřina Jacques. Liberální
16
politici se přišli blýsknout před kamery. Jejich
podporovatelé a spolustraníci ale vesměs zůstali
doma. Na akci je vcelku málo i těch, kteří ještě
před dvěma dny přišli na protinacistický mejdan
na Císařskou louku.
V Praze se politici přišli ukázat, jinde stačili
dodatečně zahrozit – jen jaksi špatným směrem. Když ve stejný den na podobnou romskou
demonstraci v Chomutově zaútočili neonacisté,
označila to tamní starostka Řápková za „selhání
pořadatelů“ a prohlásila, že už nebude žádné
demonstrace „povolovat“ – ani jedněm, ani
druhým. Politička bojující o titul velekněžky
českého populismu tak dala najevo nejen udivující neznalost (demonstrace se u nás nepovolují,
mohou se jen na základě v zákoně vypsaných
důvodů zakázat), ale především postavila na
stejnou úroveň oběti napadení a útočníky.
Z celé jedné etnické skupiny, která nemá politické zastoupení, jejíž příslušníci čelí rasismu
a propadají se do sociálního vyloučení, udělala
starostka stejnou „skupinu“ jako z militantního,
agresivního hnutí, které bojuje za rasistickou
diktaturu a napadá obyčejné lidi.
OD POCHODŮ K BOJŮVKÁM
Otázky, jak správně čelit neonacistům, zůstávají
– jejich hnutí totiž opravdu sílí. Symbolem se
staly akce Dělnické strany, původně nedůležitého odštěpku od republikánů. Bývalí Sládkovi
redaktoři z týdeníku Republika si získali neonacistické hnutí a v něm mají pořádný megafon pro
svou propagandu. Náckové přijedou do města,
provokují Romy, někdy se střetnou s policií.
Mediální sláva zalije Dělnickou stranu. Negativní reklama – taky reklama, ví už i Sládkův
následovník Tomáš Vandas. Z televizních obrazovek se tváří nekompromisně – jako muž, který
„konečně zatočí s cikány.“ Na to část lidí slyší.
„Někteří chlapi u nás v hospodě se začali pokládat
za příznivce Dělnické strany. Nikdy s ní nepřišli
do osobního kontaktu, v životě neviděli žádného
jejího člena, ale ztotožnili se s ní na základě televizních obrázků,“ říká Pavel ze Žatecka.
Mnozí odborníci pokládají už za hotovou věc, že
Dělnická strana, jejíž volební zisky dosahovaly
několik málo desetin procenta, nyní překročí magickou hranici 1 % hlasů ve volbách do
Evropského parlamentu. To sice nebude znamenat poslanecké mandáty, ale dotace ve výši
statisíců, při dobrém výsledku možná i milionů
do stranické kasy.
Neonacisty si dnes již nelze představovat jako
blekotající idioty a skinheady, jak je ještě před
rokem líčila v kampani „Neonácek – chcete ho?“
nevládní organizace Člověk v tísni. Nejen, že
většina neonacistů odložila skinheadskou image
ve prospěch volnějšího černého oblečení, ale
především jsou jejich tvrdá jádra tvořena lidmi
schopnými hrát politickou hru. Potvrzuje to
i Klára Kalibová, právnička, která se monitoringem krajní pravice dlouhodobě zabývá: „Hnutí
se zprofesionalizovalo, je schopné se přizpůsobit
represi a rychle vytvářet nové strategie. Poslední
tři roky jsou neonacisté vždy o krok napřed před
státem a občanskou společností. My můžeme jen
reagovat.“
Zdá se, že neonacisté dokázali plně převzít
model známý z německé scény. „Někdy se označuje jako boj o hlavy, boj o ulice a boj o parlament.
Boj o hlavy znamená získávání nových příznivců,
to se nyní neonacistům do značné míry podařilo.
Boj o ulice rovněž vyhrávají, jejich shromáždění
probíhají. Boj o parlament vedou neonacisté v dresu Dělnické strany. V zákonodárných sborech je
snad jen tak neuvidíme, důležitý je ale také boj
o místní zastupitelstva a radnice, kde si mohou
získat podporu,“ shrnuje zaměření neonacistů
Autor: Petr Pospíšil
Kalibová. Politická aktivita je přitom jen jednou tváří neonacismu. Tou druhou jsou násilné
útoky, kterých podle Kalibové patrně přibývá.
„Nejsou přitom monitorovány ani státní správou,
ani nevládními organizacemi, ani akademickým
sektorem.“ Hlavními oběťmi jsou jednak Romové
a jednak mladí lidé – buď ti, kteří se proti neonacistům staví, nebo ti, kteří jsou příznivci různých
subkultur. Popularita a pochody v ulicích dávají
neonacistům pocit síly – ten se snadno mění
v pouliční násilí.
MÁTE TO RÁDI EXTRÉMNĚ?
ANTIBIOTIKA, NEBO OTUŽOVÁNÍ?
Jaká by měla být rozumná odpověď společnosti na neonacistické násilí? Klára Kalibová
má několik návrhů: „Policie by měla potlačovat
především násilné trestné činy. Ve školství není
potřebná nějaká propaganda proti neonacistům,
která stejně neúčinkuje, ale obecná výchova
k toleranci a protirasistickým postojům. Stát ale
musí především řešit problémy se sociálním vyloučením. To není problém náckové versus Romové,
stigmatizace a vyloučení budou vždy zdrojem
konfliktu a snadno povedou k podpoře ultrapravice. Pokud jde o společnost, je především třeba,
aby řekla jasné Ne. Být antifašistou a aktivně se
stavět proti projevům neonacismu by mělo být
normální. Otázka by neměla stát náckové versus
Romové, náckové versus levičáci, ale neonacističtí
násilníci versus my, zbytek společnosti.“
Možná se ale nabízí ještě jedno řešení. Neonacisté
si zvykli na represe a působí na ně jako antibiotikum na nemoc – krátkodobě odpadnou, ale
vrátí se posíleni. Zákazy jejich symbolů je naučily
dovedně skrývat ideologii a hledat chytlavější
způsoby propagandy. Možná bychom měli přemýšlet, zda nenastal čas na vystřídání neúspěšného evropského modelu represe, který se odráží
i v českém právu s jeho paragrafem o zákazu
podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení
práv a svobod občanů a který vedl k tomu, že za
zakázanou symboliku vznikly zástupné symboly
a za ně posléze zástupné symboly zástupných
symbolů. Americký model, kde jsou zakázány
pouze přímé výzvy k násilí, může vypadat jako
cizí evropské zkušenosti s na vlastní kůži zažitou
světovou válkou a genocidami. Možná ale kdyby neonacisté mohli pochodovat pod vlajkami
s hákovým křížem, bylo by každému jasné, oč jde
a jaké nebezpečí hrozí. A společnost by mohla
začít reagovat jasněji než nyní.
Autor je stálý spolupracovník redakce.
FOTO: ANTIFA.CZ, DELNICKASTRANA.CZ, ARCHIV
Jak na neonacisty zareagovat? V současné době
se hodně hovoří především o tom, že by média
měla o neonacistech informovat jinak a že by
mělo dojít k přísnému tažení proti „extremismu“,
spojenému se zpřísněním zákonů týkajících se
shromažďování. Společnost jako by zachvátila
morální panika: před branami stojí zlo a musíme
udělat cokoli, abychom se mu ubránili. Strach
z nácků také zachránil vládní křeslo ministra pro
lidská práva Kocába, který zatím předvedl především slova. Navíc jako by se změnil z ministra pro
lidská práva v ministra pro potlačování lidských
práv, když navrhl prodloužení lhůty, během níž
by mohly úřady zakázat demonstraci.
Navrhovaná opatření jsou dvojsečná. Předepisovat médiím, co mají psát a jaká témata mají či
nemají zdůrazňovat, znamená omezovat jejich
svobodu a zároveň přistupovat k občanům jako
k nedospělcům, kteří neumějí pracovat s informacemi. Omezovat prostor pro „extremisty“ je
rovněž sporné – už jen vzhledem k nejasnosti
tohoto slova. S neonacisty se tak snadno svezou i jejich odpůrci, které už léta sledují stejné
policejní složky. V polistopadové historii už
byli za extremisty označeni např. anarchisté,
ekologové a ochránci lidských práv a slovo
„extremismus“ je tak gumové, že snadno zahrne
leckoho dalšího.
A konečně – chceme skutečně omezení svobody shromažďování? Pokud by bylo možné snáz
zakazovat demonstrace neonacistům, radnice by
to s chutí využily i proti odpůrcům radaru, ekologům, technařům a různým místním iniciativám,
jejichž demonstrace se snažily rušit už dříve.
A navíc – proti demonstracím neonacistů lze
zasahovat už nyní. „Je možné je zakázat tři dny
po nahlášení, pokud účel té akce směřuje k potlačování práv nebo hlásání nenávisti. Lze rovněž
využít dobu mezi nahlášením akce a jejím konáním
ke sběru důkazů a na místě tu demonstraci rozpustit na základě jejího skutečného účelu, který lze
poznat např. z letáků. A konečně lze demonstraci
rozpustit, pokud vyzývá k porušení zákona, hlásá
se na ní nenávist, páchá násilí anebo pokud jsou
účastníci zahaleni. Ten poslední důvod pokládám
za protiústavní,“ říká právnička Kalibová.
Naráží na zatím jediný významný výsledek
současné kampaně proti neonacismu: zákaz
maskování, který platí od počátku roku. Jeho
hlavním důsledkem je to, že se koná mnohem
méně akcí proti neonacistům, neboť pro mnohé
jejich účastníky bylo zahalení tváře důležité
kvůli osobní bezpečnosti. Právnička Helena
Svatošová z občanského sdružení Iuridicum
Remedium k tomu dodává: „Existují legitimní
důvody zahalování, a nejde jen o demonstranty,
kteří mohou mít pro své názory problém s neonacisty nebo v zaměstnání. Můžeme uvést příklad
karnevalů, osob se zahaleným obličejem z důvodů
svého náboženského přesvědčení nebo třeba lidí
s duševní nemocí, kteří dosud demonstrovali za
zlepšení některých svých podmínek pod hlavičkou
organizace Fokus. Dnes tak již činit nemohou,
neboť díky přetrvávající stigmatizaci jejich nemocí
nebylo pro většinu z nich bez rizika v zaměstnání
a sociálním okolí možné přihlásit se ke své chorobě
a za své zájmy nutně demonstrovali v maskách.
Není snad pochyb, že i oni mají právo vyjádřit svůj
názor ve veřejném prostoru.“
17
Autor: Petr Procházka
FOTO: KAREL ŠUSTER
HUMOR JE SMRTÍCÍ ZBRAŇ
Se slovinskou legendou LaiBACH o fašismu a hraní Bacha
Úvodní čtvrthodinka před začátkem koncertu
byla stejně spektakulární jako celé představení. Technici (hráči) si obřadně nasadili barokní
paruky a ostrá světla zalila pódium. Čtyři
asistenti, nosiči notových stojanů, donesli
na pódium čtyři laptopy s logem Laibach. Pak
nastoupila kapela v tradičních uniformách
a (až na zpěváka Dejana Kneze) navíc v parukách. Ivan Novak se zjevil také. Trochu
stranou a jako poněkud vybledlý stín mistra
J. S. Bacha. Na dvou plátnech se současně
rozeběhly pablesky leteckých bitev z druhé
světové války, doprovázené tupými, náhodnými údery do kláves, značícími zmařené životy.
Všechno studeně, mrtvě, bez sebemenšího
náznaku kontaktu s publikem, které bylo
přibito v sedačkách, umlčeno a ohromeno.
Přes chlad, typický pro Laibach, se v nástupu přesně drželi mistrových formulí tradiční
bachovské fugy. Fugy ořezané na kost! Žádná
satira, žádné politické deklamace. Pouze
orchestrální imaginace v robotickém duchu
Kraftwerk či alba WAT, huštěném do publika
vyváženým surroundem.
18
Základní princip fugy začal prostupovat
diváky. Slabý přísvit, který nahradil obvyklé
laibachovské explozivní exposé, smazal rozdíl
mezi jevištěm a publikem. Laibach se přesunuli
k tabuli křížového šachu. Slovinská čtyřka
zahájila partii. Na hlavním plátně se objevil
obraz soustředěných hlav. Hra a fuga. Fuga
a boj. Fuga – šach – kánon – Bach. Bach se tetelí radostí. Jen omezení fanoušci elektroniky
v publiku se začínají nesouhlasně ozývat.
Představení v plném nasazení trvá celou hodinu.
Hněv, vztek, bojový zápal šachistů i jejich infantilní radost tvoří fugu. Kaskády přísných tónů,
skoky mezi oktávami a neustálý proud nerušivěrušivých hlasů. Jednoduše čisté, nefalšované,
chlípné baroko, řvoucí z umně rozestavených
reproduktorů a tří pláten. Jednoduše LAIBACH!
Na plátnech se střídají industriální motivy
– obrazy pustých, začouzených zemí, prolnuté
notovými zápisy a s blížícím se vrcholem i nápisy
„Final Countdown“ a „Das Spiel ist aus“ (Hra skončila). Do suchých elektronických přesmyků se
poté začalo vlévat hlučné zurčení vody, pramenu
říčky, sílícího v mocný tok. Kontrapunkt?! Věrná,
i když laibachovská interpretace Bacha. Aby to
bylo všem jasné, objeví se na hlavním plátně
rozpůlené, zrezivělé LAI-BACH.
Partie končí. Vítěz neurčitě problikne na zobrazovací ploše, úvodní tóny se jako na oslavu
vítěze znovu, mnohem silněji než na počátku,
rozezní. Hráči se vrátí ke svým pultíkům. Světla
explodují. Zní potlesk, možná více reprodukovaný než skutečný. Krátká úklona... A konec.
Žádný přídavek.
Pro neukojené fanoušky je v předsálí připraveno pásmo hudby a filmu NSK. Osobitý humor
Laibach bylo lze pochopit už v divadelním
atriu, kde byla nabízena trika s nápisem Johann
Sebastian Laibach, množství promo materiálů
a dokonce kondomy s logem Laibach. Na sedadlech v hledišti vítaly diváka letáky s reklamou
na oficiální internetový obchod kapely, pojmenovaný s notnou dávkou sarkasmu Laibach World
Trade Center (s výrazným reklamním sloganem:
Obchod je zákon socialismu).
(Divadlo Archa, 22.2. 2009,
Laibach – Kunst der Fuge)
„JE SNADNÉ HRÁT NA JAKÝKOLI HUDEBNÍ NÁSTROJ: VŠECHNO, CO MUSÍTE DĚLAT, JE MAČKAT SPRÁVNÉ
KLÁVESY VE SPRÁVNÝ OKAMŽIK A NÁSTROJ PAK HRAJE SÁM.“
JOHANN SEBASTIAN BACH
„JE SNADNÉ HRÁT BACHA: VŠECHNO, CO MUSÍTE UDĚLAT, JE VLASTNIT SPRÁVNÝ POČÍTAČOVÝ PROGRAM,
SPRÁVNĚ HO POUŽÍT A BACH VÁM BUDE HRÁT SÁM.“
Otázky komentuje „hudební mluvčí“ Laibach
Ivan (Jani) Novak
Od svých počátků roku 1980 jsou
Laibach jednou z nejdůležitějších
a zároveň nejkontroverznějších experimentálních kapel. Dodnes jste odmítáni
konzervativními kritiky pro údajně
fašistickou image.
antifašistického umělce Helmuta Herzfelda
– a zároveň plakát NSK s designem fašistického
výtvarníka Richarda Kleina. Na albu je píseň
F.L.A.T. s opakovaným citátem antiamerického
rozhlasového vysílání z druhé světové války
a zároveň The Great Seal – oslava W. Churchilla. Vyberte si. Vždy jsme se ale označovali za
„militantní klasicisty“.
Takže takové „Pozor, ideologie umění
mocensky zneužívají!“. Ale prvoplánově
na koncertech šokujete svou militantní
image, kterou se pro člověka bez
nadhledu stavíte po bok ideologických
vůdců. Soudný člověk to sice chápe jako
parafrázi na ideologie, ale na vašich
koncertech si není možné nevšimnout
množství hajlujících hloučků.
To je daň za nepochopení. Přitom my si právě
z těchto jedinců děláme srandu a nastavujeme jim zrcadlo. Škrt ohledně takovéhoto
vysvětlování a vnímání naší tvorby jsme udělali s deskou Opus Dei. Na vnitřní přebal jsme
umístili svastiku složenou ze čtyř seker – koláž
Věříme v Boha, ale nedůvěřujeme mu. Náboženství, religio, je kategorie vymyšlená lidmi.
Považujeme se spíše za věřící než za nábožné.
Bůh je také jedním utopickým produktem mezi
mnoha jinými.
Ve vaší tvorbě jde vysledovat spojnici
ve vazbách na hudební a dějinné zlomy.
Ať už industrial, pop, techno, heavy
metal... s textovými kontrapunkty.
Tentokrát jste si vybrali těžký oříšek
– computerové přepracování Umění fugy
J. S. Bacha. Kde se vzal prvotní impuls?
UMĚNÍ JAKO UTOPICKÝ STÁT
Přísně slovně vzato s vámi souhlasím. Kdybych
to měl vysvětlit, tak jsme v počátcích „ideově“
vycházeli z období socrealismu stalinského
Ruska a nazikunstu hitlerovského Německa, kdy
existovaly jasné vztahy mezi ideologií a uměním. V tomto smyslu jsme volali po dobrovolném odosobnění umění, zřeknutí se osobního
vkusu a tím se utopisticky pokoušeli zrušit iluzi
umělecké svobody jedince. Naše tvorba měla
vypovídat o moci hudby ovlivňovat a kontrolovat společnost. To přece není ideologie! To je
vztyčený prst právě proti ideologiím!
S filozofií, politikou a potažmo mocí
vůbec souvisí náboženství. Co Laibach
a náboženství?
ŠACHY PRO ČTYŘI HRÁČE
Cítili jsme, že se tomuhle spojování zřejmě
nevyhneme. Ale naším záměrem bylo vždy být
pouze filozoficky přesnou kopií moderního
popu, jeho drastické nátlakové mašinérie. Celá
tvorba Laibach vyplývá z našeho zájmu o dějiny,
ideologii a propagandu. Stejné zbraně používá
šoubyznys!
Býváte ale považováni za politickou
kapelu. Vlastně celá aliance NSK (Neue
Slowenische Kunst sdružuje také výtvarníky, filmaře a divadelníky) je označována za politicky propagandistické
hnutí, které spojuje zájem o zkoumání
slovinských dějin a rekonstrukci národní
kultury. To není ideologie?
LAIBACH
Kunst der Fuge (Umění fugy) J. S. Bacha
– poslední, nedokončené dílo, pravděpodobně
didakticky koncipované, demonstruje všechny
možnosti fugové práce (od jednodušších až
po nejsložitější) a tvoří ojedinělý, nepřekonaný vrchol cyklické kontrapunktické práce.
Bach tuto práci nepsal pro žádný konkrétní
nástroj. Dodnes je Umění fugy považováno za
nejtajemnější autorovo dílo a díky nejasnému
původnímu určení je stále předmětem mnoha
různých interpretací a dohadů.
Což souvisí s celou vaší tvorbou. Často
zpracováváte coververze známých
hudebních motivů, ať už z popového
ranku či vážné hudby. Vsuvkou byla
vaše předposlední deska Volk, vystavěná na hymnách... Také je tam zařazena
hymna NSK. Podle jakého klíče jste
vybírali?
Mohlo jich být samozřejmě mnohem víc.
Nakonec jsme vybrali státy podle jejich agresivní role v dějinách, ty, které hrají ve světové
politice největší roli a tím pádem má jejich
chování i největší dopad. NSK bereme jako
určitý protipól. Je to utopický „stát“, který
jsme vytvořili a do kterého se může kdokoli
připojit. Je to „stát“ bez národů, nemá území,
ale existuje v čase. Tím pádem je to největší
stát ve vesmíru. „Stát“ NSK je myšlenka a je asi
tak agresivní jako jsou Laibach. (smích)
Před třemi lety nás vyzvali organizátoři
Bachfestu v Lipsku, abychom vlastním způsobem zpracovali a na festivalu interpretovali jakékoli Bachovo dílo. Odjakživa jsme
fascinováni Bachovými opusy. Jsou naprosto
unikátní a pro historii hudby navýsost důležité.
A Umění fugy je jeho nejtajuplnější dílo, které
je založené na matematických algoritmech
a nebylo výslovně určeno pro žádný hudební
nástroj. Tudíž volba byla jasná a rozhodli jsme
se použít počítač a počítačový program jako
základní vyjadřovací prostředek. Samozřejmě
při dodržení všech pravidel stavby klasické
bachovské fugy.
Pro tzv. „běžné“ fanoušky Laibach je
vaše úprava Kunst der Fuge totálním
šokem. Někteří si dokonce myslí, že to
je legrace nebo dokonce výsměch. Jejich
názory ponechme stranou. Jak ale na
festivalu v Lipsku reagovali posluchači
klasické hudby?
Kupodivu chápavě. Dokonce skvěle. Publikum
na takových akcích bývá často úzkoprsé, takže
jsme měli obavy. Tady naštěstí byli posluchači
z nejrůznějších kruhů a oblastí vážné hudby. Na
představení bylo i několik lidí z vedení Bachova
archivu a ti provedení Kunst der Fuge v naší
verzi ocenili. Nezpronevěřili jsme se konstrukci
a snad ani duchu Bachovu záměru.
Přiznám se, že při poslechu alba Kunst
der Fuge jsem byl rozpačitý. Zdá se mi,
že až koncertní provedení s vizuálním
doprovodem mi otevřelo oči. Projekce,
promítané na dvě plátna za vašimi zády,
byly teprve tou pravou proti-
19
váhou hudby. Zatlučené hřebíky, noty,
motivy strojů, mravenci na chromované
desce, oblaka s letadly Luftwaffe, městské plány coby tištěné spoje, ozubená
kola, kolotoče z lebek...
Vizuální stránka je samozřejmě důležitá. A to
od počátků Laibach. U Kunst der Fuge jen ještě
více rytmicky vrství, dramatizuje, předjímá či
doplňuje hudbu. Je to komponované představení. Umění fugy jakožto vyvrcholení barokní
formy nutně obsahuje aspekt šílenství a šílení.
Chtěli jsme tyto prvky do Bacha dostat. Fuga
je vlastně hudební koláž. Proto i koláž vizuální
a dramatizující.
V určité fázi zasednete ke zvláštní verzi
„křížového šachu“. Jaká jsou pravidla,
tedy pokud je to hra, nebo čeho je to
symbolem?
Šachy pro čtyři hráče jsou politickou hrou
a symbolem této doby. Tuto hru jsme sice
vynalezli už v roce 1980, ale vizuálně a veřejně jsme ji mohli užít až při Kunst der Fuge. Je
to brilantní matematická hra, která zahrnuje
i společenské vědy a také hodně abstraktního
hudebního myšlení.
Poslouchat Umění fugy je jako dívat se na šachy
z několika úhlů na několika hracích deskách.
V jednom okamžiku se toho děje více, než je
mozek schopen zpracovat. Když Bach skládal
Umění fugy, využil matematické principy jako
například permutace, které mohou být podobné
vzorcům při hře v šachy. Systém fugy je založen
na fraktální geometrii, na studii struktur, ve
kterých forma jakéhokoliv malého kousku odráží
podobu struktury jako celku. Propojení fraktální
abstraktní hudební skladby s šachem poskytuje
základní bod, na kterém hráči šachu mohou stavět
komplexní strukturu her. V „křížovém šachu“ jsou
čtyři hráči, a je tedy nutné vytvářet spojenectví
se svými protihráči. V určitém bodě se boj tří proti
jednomu změní v poměr dva ku jednomu a nakonec
je z toho klasický šachový zápas. Boj.
Nemůžu si pomoci, ale vždycky jsem za
ultravážnou vnější prezentací Laibach
s množstvím militarií a symbolů cítil
humor. Poťouchlý humor. Stejně tak
teď z vašich odpovědí, i když se bavíme
vážně. Co Laibach a humor?
Laibach – Jedna z nejdůležitějších experimentálních avantgardních kapel, zapojená
v uměleckém hnutí Neue Slowenische Kunst.
Založena roku 1980 ve slovinském Trbovlje
poblíž Ljubljany (německy Laibach). Od
počátku užívají ideologizující prvky s důrazem na nebezpečí mocenského ovládání davu.
Zpočátku ovlivěni industriálem, později jejich
tvorba dostávala sdělnější hudební kontury,
kladoucí důraz na monumentální pochodový
zvuk a německy zpívané vokály. Do povědomí
kritické veřejnosti se dostali albem Nova Akropola (1985). Za nejoriginálnější a přelomové album je považováno Opus Dei (1987). Koncepčně
zpracovali coververze Beatles (Let It Be, 1988)
a Rolling Stones (Sympathy for the Devil, 1988).
Mj. složili hudbu k divadelnímu představení
Macbeth (1990). Přes odbočky k technu a disku
roku 1996 vydali ryze rockovou desku Jesus
Christ Superstar. Prozatím posledním počinem
je computerová reinterpretace díla J. S. Bacha
Kunst der Fuge.
Pořád mi podsouváte politizaci Laibach.
Budiž. Ani Laibach nikdy nestáli mimo
společnost. Jsme součástí kultury. Tvoříme
kulturu. Je důležité diskutovat o kulturních
hodnotách, kódech a dominanci určitých
kulturních systémů ve společnosti. I to je
součást politiky. Tam patří i rozdíly mezi
„vysokým“ a „nízkým“ uměním, mezi tzv.
klasickým a moderním uměním, mezi tím,
co je a co není kýč. Velkým, nebo, chcete-li,
„vysokým“ hodnotám dominuje vždy něco, co
Humor je zcela jistě jedna z největších smrtících
zbraní, která existuje v lidských organizacích.
Pokud sledujete Darwina, je humor nebo smích
nepotřebná a idiotická věc. Smích dokonce
ještě víc než humor. Každá společnost má svou
definici humoru. NSK a Laibach má tedy zajisté
i svůj humor.
Na čem v současné době pracujete?
Chystáte nějaká další přepracování
klasických autorů?
Připravujeme experiment Volks Wagner Suite,
což je velmi volná reinterpretace nejznámějších
ouvertur Richarda Wagnera. Na tomto projektu
pracujeme s širokou řadou hudebníků, skladatelů a s regulérním symfonickým orchestrem.
Premiérově bude uveden 18. dubna v Ljubljani
(pozn. aut.: rozhovor byl veden ještě před
premiérou) a v rozšířené podobě tamtéž ještě
8. září. Je to ale natolik personálně rozsáhlý projekt, že prozatím nevíme, zdali s ním
budeme schopni absolvovat širší koncertní
turné. Proto pracujeme i na „úspornější“ verzi
tohoto projektu. Také nás lákají další zásadní
skladatelé klasické hudební historie. Máme
rozpracováno více projektů a těžko říct, co
bude dokončeno dříve.
Chystáte ještě někdy vůbec vtrhnout
zpátky do popového šoubyznysu?
Jistě. My jsme součástí šoubyznysu! Zrekonstruovali jsme některé naše skladby z první
poloviny osmdesátých let do, řekněme,
sdělnější formy, což fanoušci určitě ocení
na koncertech a kromě toho připravujeme
překvapivě ryze popové album, které vyjde
ještě letos.
REPRO: LAIBACH
Tedy opět zjevný odkaz na mocenské
„hry“ a symbolika nebezpečí kolaborace
či zneužití skrytých spojenectví?
už je mrtvé. V zažitých a obecných normách.
My se ty normy snažíme prolnout. Upozornit
na ně. To není politika.
20
ROZHOVOR |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Lenka Vráblíková
ŽILETKA, EPILAČNÍ STROJEK,
VOS K A DEPI LAČN Í KRÉM
FIRMA GILLETTE ZJISTILA, ŽE 71 % EVROPANEK MEZI DVACÁTÝM A PĚTADVACÁTÝM ROKEM CHCE MÍT
NA NOHOU HLADKOU KŮŽI. TO ZNAMENÁ, ŽE K NAVOZENÍ POCITU HEBKOSTI, ČISTOTY A SVĚŽESTI
POUŽÍVÁ ALESPOŇ JEDNU Z VÝŠE JMENOVANÝCH VĚCIČEK VĚTŠINA ŽEN V EVROPĚ (ŠKODA, ŽE SE
NEZEPTALI TAKÉ EVROPANŮ, KOLIK Z NICH SI HOLÍ LÝTKA).
Performeři The Muffia, Jennifer Miller a česká umělkyně Lenka Klodová nabízejí alternativu k holení. „Snažila jsem se najít prostředek proti
masivnímu tlaku na ženy, nutícímu je, aby si holily nohy. Vymyslela jsem, jak vypadat upraveně i s chlupatýma nohama. Zabere to ale bohužel dost
času (dvě až tři hodiny každé ráno)”, říká Klodová.
Když jsem si začala ve čtrnácti holit nohy,
chápala jsem to jako způsob své emancipace a znak přechodu do dospělosti. Dnes už
jsem ale velká a uvědomělá, a tak to vidím
jinak. Před několika lety jsem řekla NE holení
a zatím se mi to celkem daří (podpaží – 3,8
cm, klín – 5,8 cm, nohy – 2,1 cm). Povinné
odchlupování ženské populace je nejvykřičenější symbol manipulace ženských těl
současnosti, a právě proto bychom tento
diktát lysého těla měly napadat a zpochybňovat. Navíc, jak vyplývá z následujících
řádků, dneska frčí „chlupatá“. Tímto tedy
vyzývám čtenářky časopisu Nový Prostor, aby
se přestaly holit a tak vyjádřily svůj nesouhlas s mediální a společenskou manipulací
svých těl!
CHLUPY VÍTĚZÍ!
Už od sedmdesátých let nenechají kriticky
smýšlející umělkyně na stále přetrvávajícím
útlaku žen ani chlup suchý. A tak k holení
nohou, podpaží a oblasti bikin přinášíme ze
světa umění několik kritických pohledů a alternativních řešení.
Newyorská performerka Jennifer Miller je tak
trochu „jiná“. Má těch chlupů totiž na svém
těle víc, než se normálně sluší a patří. Sama
sebe staví do tradice fousatých žen, které byly
v minulosti součástí cirkusových vystoupení.
Jennifer Miller vědomě spojuje aspekty klasické cirkusové monstrózní show, hudby, zábavy
a umění. Vytváří subverzivní obrazy, které
jdou za heterosexuální, normativní a úzkoprsý
mainstream. U jejího díla Pin Up # 1: Jennifer
Miller Does Marilyn Monroe nemusíme znát ani
název, abychom poznali, že se jedná o adaptaci
fotografie slavné Marilyn Monroe, sex-symbolu
Ameriky (Marilyn se takto nechala vyfotit pro
první číslo časopisu Playboy v roce 1953). Tím,
že Miller odkazuje k této fotografii, tak sama
sebe definuje jako sexuálně přitažlivou a krásnou. A navíc, je jí jedno, že americká společnost
by nikdy neoznačila ženu s vousem a chlupatým
tělem jako sexy.
Blonďaté paruky, černé brýle, říkají si „The
Muffia“. Pod touto značkou se skrývají britské
performerky Katie O´Brian a Sinead King, které
postávají na ulici, nadzvedávají si červeno-bílé
šaty a ukazují kolemjdoucím svoje kudrnaté
bobry (tedy přesněji řečeno paruky). Důvodem
k této spíše humorné než podvratné akci je,
jak autorky samy uvádějí, že se lidé neptají na
otázky, na které by se podle The Muffia ptát
měli. A tak se ptají samy: „Proč nám nevadí, jak
média zobrazují ženy? Jak to, že jen hrstka mladých žen ví, co je to feminismus?“ Stejně tak jako
jejich předchůdkyně feministické perfomerky
se O´Brian a King zabývají otázku „správného“
ženského chování a odívání, přičemž jejich
hlavní zbraní je humor a ironie. Dvojici zřejmě
zajímá víc provokace než vyjádření definitivního stanoviska. Otázkou ale zůstává, jestli
jsou pro publikum jejich performance čitelné.
Pochopíme z díla nazvaného Fake FHM girls, že
jde o feministickou kritiku? Navíc, umělkyně
vypadají jako dvě mladé atraktivní slečny se šik
oblečky. Proto se nemohou divit, že mnohdy je
výsledkem jejich perfomance jen laciné pobavení publika a obdivné civění mužů.
Doporučení: Na místo depilace nebo skrývání ochlupení naopak chlupy zvýrazněte.
K tomu postačí běžná řasenka, ale spíše
voděodolná.
21
Dokončení citátu Sigmunda Freuda „Vzdáte-li se kouření, pití a milování, nebudete ...“ naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 329: Jedna hádka s manželkou mne stojí více energie než pět tiskových konferencí.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Michal Petratur (Blansko), Štěpánka Mokrá (Lhota), František Krejčíř (Rousínov)
De te
ivn í
př íběkt
hy
22
Soutěží se o: 3x CD Dorothy Leigh Sayersová – Muž bez tváře/Podezření.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas.
Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected].
Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
DVA DNY V KOSTCE
OBYVATELÉ BRNA SI SPONTÁNNĚ PŘIVLASTNILI VEŘEJNÝ PROSTOR MĚSTA. STAČILO JIM NĚKOLIK
PYTLŮ S DLAŽEBNÍMI KOSTKAMI A JEDNA UZAVŘENÁ ULICE.
Do Brna jsem přijel v neděli večer. Vracel
jsem se zrovna z Měsíce fotografie v Krakově
a v duchu se připravoval, jak ho pochválím
v Novém Prostoru. Protože však byla neděle,
pozval jsem do kavárny svého brněnského
hostitele, malíře Tomáše Bártu. Delší dobu
jsme se neviděli a měli si co vyprávět. V půl
jedenácté jsme ale zaplatili účet a vyšli na ulici.
„Pojď tudy. Chci se na něco podívat,“ řekl Tomáš
a zahnul na Husovu třídu. Za okamžik jsme stáli
mezi desítkami obrazců z dlažebních kostek.
Na některých místech se nad ně tyčily vysoké
věže a hradby hradů. Lidé v hloučcích vybírali
kostky z velkých pytlů nebo rozkládali hotové
obrazce a ze získaného materiálu vytvářeli
nové. Byl to neočekávaný, fascinující pohled
na neakademický street art.
DEN PRVNÍ
DEN DRUHÝ
K výbuchu spontánní „stavební činnosti“
došlo už den předtím. Tehdy se malíř Petr
Kvíčala rozhodl, že při příležitosti Brněnské
muzejní noci v sobotu 16. května pomaluje
asfalt nově zrekonstruované, ale pro dopravu
dosud uzavřené ulice probíhající po okraji
starého města v sousedství dvou budov
Moravské galerie: Pražákova paláce a Uměleckoprůmyslového muzea. Spolu se třemi
pomocníky roztíral válečky barevný pigment
na vozovku před zraky davu korzujícího mezi
oběma galeriemi. Pak se stalo cosi nečekaného. Kdosi vzal dlažební kostky navezené
na ulici kvůli brzkému vydláždění chodníků
a sestavil první obrazec. Jeden z Kvíčalových
pomocníků, sochař Milan Houser, mi sled
událostí popsal slovy: „Menší část kostek už
byla vytahaná z pytlů dětmi. Lidé ale najednou
začali brát další, přenášet je a budovat z nich
stavby. Někteří používali k transportu bundy,
živě se u stavění mezi sebou bavili. Zanedlouho
jich stavěli stovky.“
V neděli se nedělá. Na Husovu třídu ale dál
přicházeli lidé a hráli si s kostkami. Třeba
si vzpomněli na dětství a probudil se v nich
jeden starý sen: mít kostek tisíce a herní pole
hektarové. Pokračovali až do noci. V jednu
chvíli šli kolem Tomáš Bárta s Jiřím Ptáčkem.
Druhý jmenovaný zapomněl na úžasný Měsíc
fotografie v Krakově a rozhodl se napsat,
jak ulice zbavená aut zarostla džunglí lidské
imaginace.
OBYDLENÉ MĚSTO
Život ve městě je určován řadou pravidel
a omezení. Je nám doporučováno přecházet
přes přechody, nespat v parcích, do některých
domů nevstupovat, stát ve frontách atd. Za
nedodržení pravidel nám hrozí různé sankce.
Pohybujeme se tak v jakýchsi „koridorech povoleného“ a většinou nás ani nenapadne jednat
jinak, než se patří. V sobotu 16. května se ale
lidé nechali strhnout k překročení pravidel.
Nikoho přitom neohrozili, pouze obydleli město
vlastní kreativitou. Bavili se tím, co jim město
samo nabídlo.
SŮL NAD ZLATO
Protože v pondělí se už do práce chodí, začaly
stavby z Husovy třídy mizet. Rozhořčení zástupci firmy zodpovědné za rekonstrukci ulice ohlásili třídenní zdržení způsobené tříděním kostek
různých barev a velikostí a celkové náklady na
tyto úkony odhadli nejdříve na deset a později
dokonce na dvě stě tisíc korun. V reakcích se
pomalu začalo objevovat slovo vandalismus.
Bylo by ovšem chybné s událostmi na Husově
třídě skoncovat tímto způsobem. Nevyvolal je
totiž záměr poškozovat, ale touha okamžitým
gestem naplnit životní prostor svobodou, hrou
a krásou. Obvykle tuto touhu držíme doma
a vyřádit ji necháváme nanejvýš u kutilských
ponků. Právě kvůli tomu je ovšem její veřejné
a kolektivní vyjádření tak vzácným jevem, jehož
hodnotu nelze „vyvážit“ zlatem.
SOCHY V ULICÍCH
Sochařská přehlídka v ulicích Brna je také formou oživení veřejného prostoru. V jistém směru je ovšem opakem události na Husově třídě: oficiální a dopředu připravenou akcí s profesionálními umělci v „hlavní roli“.
Na letošním druhém ročníku jsou zastoupeni autoři mnoha generací a různorodých přístupů, v některých
případech překračujících tradiční vymezení sochařství. Mezi účastníky jsou například Dalibor Chatrný, Otto
Herbert hajek, Magdaléna Jetelová, Michal Gabriel, Tomáš Vaněk, Dominik Lang, Tomáš Džadoň nebo Tomáš
Moravec.
Sochy v ulicích / Brno Art Open ´09. Akce potrvá do 30. srpna.
23
ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
NEVĚŘÍCÍ MILUJÍ PŘÍLIŠ TENTO POMÍJIVÝ SVĚT!
JEDNODUCHÁ A DŮSLEDNÁ JE KNIHA TERORISTA NEDÁVNO ZESNULÉHO AMERICKÉHO ROMANOPISCE
JOHNA UPDIKEA (1932 – 2009). PŘÍMOČARÁ JE I CESTA AHMADA OD MATURITY K AUTU PLNÉMU VÝBUŠNIN. JEDNODUCHÁ A BEZBOLESTNÁ PRÝ BUDE TAKÉ JEHO CESTA DO RÁJE MEZI TMAVOOKÉ PANNY.
VĚDĚNÍ DÁVÁ SVOBODU
Ahmad Ashmawy Mulloy má oči prince z Tisíce
a jedné noci, nosí dokonale čisté, bílé košile,
které jsou jedinou jeho marnivostí. Egyptský
otec opustil matku Irku a brzo po jeho narození zmizel zpět v severní Africe. Ahmadovýma
očima hledíme na spleť města zasvěceného
naší západní civilizaci a jejím bůžkům. Jeho
slovy na chvíli pojmenováváme jevy, které
by nás normálně už neupoutaly, jako jsou
holá břicha mladých spolužaček, polovičatí
a prázdní učitelé ve školách, záplava svůdných
reklam na bohatnutí nebo požitky těla. A všemu
jeho zmatku a rozhořčení rozumíme. Vlastně
mu rozumíme víc, než Beth, manželce jeho
učitele, která tráví svůj obézní život v křesle
u telenovel. Kamarádka ze školy ho pozvala
do kostela na své sólo, a skrze Ahmada vidíme
křesťanskou mši jako ukřičenou a pouťovou
povrchní zábavu. Nejdůležitější a zásadní úkol
knihy je naplněn – přijímáme postoj vlastního
možného nepřítele, demytizujeme si černobíle
podávaného islámského satana. Je to fajn kluk,
který nemá hroší kůži. Téměř novodobý Hamlet,
co vidí prohnilý Elsinor.
I jeho jazyk je čistý. Dopředu tak autor mimochodem dokládá jeho zvláštní nevinu i při
vědomí vší hrůzy, následující po jeho možném
teroristickém činu.
Trochu legračním oponentem je mu Jack Levy.
Původně se jmenoval Jakob Levy, ale zavrhl
veškeré propojení své bytosti s duchovním
rozměrem, a tak je z něj Jack. Dost ironický
postarší školní poradce na střední, kam chodí
i Ahmad. Při konzultaci o budoucím mladíkově
směřování dojde k jejich setkání, které se pak
v rámci zápletky nečekaně rozvíjí a protipóly
povah si musí vyjít vstříc. Vyhořelý a bohapustý,
i když hodný a spořádaný pán, je obrazem naší
společnosti, (ne)připravené na setkání s žárem
a vášní jiného myšlení, jiné vize světa. I z takové postavy, co se znechucením pohlíží na řeku
frustrovaných a povrchních studentů, kterým
už mluví do duše jen v rámci povinné rutiny, se
ale překvapivě stává další bojovník.
AŽ K SRDCÍM ŠLEHAJÍCÍ
Zručnost autorova stylu je proslulá a platná
i v tomto případě. Hladce a bez váhání pílí
k cíli, ve správný okamžik nechá vydechnout
a jindy naopak šikovně buduje napětí a zvědavost. Dokonalé řemeslo Updikea je strhující
a jeho satirické vidění americké společnosti
je spolehlivé a zábavné i v rámci ponurého
zobrazení současného světa. Jediná hrozba
nudou se objevuje ve zvláštním principu
dokonalé předvídatelnosti a průhlednosti,
kterou naplňuje své téma. Postavy vyhrocuje
do přesných karikatur, které jsou ale stále ještě
živoucí a mají prostor k jednání. Máme tu přesný
a vydestilovaný případ teroristy a jeho okolí,
čistý louh obecné představy o takové situaci.
Jako čtenáři jsme zvědaví především na proces
postupné proměny, jejíž základní mezníky už
předem známe. Schematický půdorys s rychlým
spádem nás ale především upozorňuje na jednoduchost, s jakou může k něčemu takovému dojít.
Jasně ukazuje pochopitelnost Ahmadova předpokládaného činu. Kniha plná velmi neútěšných
obrazů americké (naší) společnosti potácející
se ve frontách na slast, svými výjevy jako by
říkala: co se divíte… Poslední tajemství, a to
jak se Ahmad nakonec vyrovná s činem, k němuž
byl připraven a k němuž se odhodlal, si román
moudře ponechává až na skutečný závěr.
Salman Rushdie v Klaunu Šalimarovi, románu
s podobným okruhem myšlenek, píše o teroristovi jako o krutém zabijákovi, kterého
ukovaly veletoče válek v Kašmíru. Je to a není
Ahmadův bratr v boji. Rushdie náboženský
rozměr motivace svého hrdiny používá spíš
ironicky. Naproti tomu Američan Updike skládá
v Teroristovi hlubokou poklonu Koránu, jeho
obrazivému jazyku a nechová se vůči němu
vůbec povrchně, jako to bývá zvykem. V něm
nachází žhnoucí jádro touhy po lepším světě.
Citace z Koránu jsou v knize tím nejkrásnějším,
co vysoko přečnívá prózu a hloupost všedního
bytí, jak ho čte a vnímá mladý Američan Ahmad.
Paradoxně právě v jeho touze a nespokojenosti
jako by byla zároveň naděje. „Víš ty vůbec, co
je to drtící?/ Boží oheň zažehnutý,/ Až k srdcím
šlehající/ a nad nimi klenbu pojící…“
John Updike, Terorista
Překlad: Eva Kondrysová, Paseka, 2008
NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:
24
Orphan Pamuk, Sníh
Argo, 2009
Olga Tokarczuková, Běguni
Host, 2009
Poslední román tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu zavádí
čtenáře do provinčního městečka Kars, ztraceného v horách na východě
Turecka a odříznutého na několik dní od světa vánicí. Básník a politický
exulant Ka se tam vydává, aby napsal reportáž o záhadných sebevraždách muslimských dívek a zároveň se tam setkal se svou láskou z mládí…
Dlouho očekávaný román, kterému
mladá hvězda polské literatury
zasvětila tři roky práce.Je to odvážné dílo, v němž vypovídá mnoho
o sobě i o svém vidění světa.
Autor: Karel Veselý
STVOŘITELÉ NOVÝCH SVĚTŮ
METALOVÍ AVANTGARDISTÉ SUNN O))) NA NOVÉ DESCE OTEVÍRAJÍ DVEŘE DO JINÝCH DIMENZÍ. KDO
BY MOHL TUŠIT, ŽE METAL SE V NAŠEM DESETILETÍ DOČKÁ KREATIVNÍ RESUSCITACE.
Kombinace zaryté sveřeposti a hudebního extremismu za každou cenu vytvořily
z vysmívaného žánru ostrůvek autenticity
v moři ironické kultury, kde všechno může být
zneužito a prodáno. Mimo žebříčky a natřískané
stadiony se v metalu vytvořily spodní proudy
reprezentované kapelami jako Isis, Boris nebo
Pelican, jež unavené klišé nahradily novými
postupy vypůjčenými z avantgardní hudby nebo
experimentálního rocku. Dvojice Sunn O)))
z amerického Seattle je exemplárním příkladem toho, jak se avantgardní metal z okrajové
kuriozity pomalu proměnil v jednu z vůdčích sil
současné hudební alternativy. Jejich nejnovější
album Monoliths & Dimensions dokončuje jejich
očistnou cestu k absolutním kořenům žánru
a zároveň otvírá v jejich hudbě nové cesty.
MAXIMÁLNÍ HLASITOST =
MAXIMÁLNÍ VÝSLEDEK
Oba protagonisté kapely Stephen O‘Malley
a Greg Anderson patří mezi nejvýraznější
osobnosti okrajových metalových žánrů už od
90. let. Fungují jako průsečík celé řady pozoruhodných projektů, které spojují extrémní
zvukovou paletu metalu s dalšími experimentálními žánry (KTL, Aethenor, Khanate, Grave
Temple) či dokonce sound-artem (O‘Malleyho
instalace Fungal Hex visela na začátku našeho
desetiletí v pražské Galerii Jelení). Sunn O)))
je jejich nejznámější projekt, který už jedenáct
let využívá drtivé síly metalových riffů pod
heslem: maximální hlasitost přináší maximální
výsledky.
Základní esencí metalu je kytarový riff. V osmdesátých letech se organizace prosazující zavedení cenzury na hudební texty snažily vzbudit
dojem, že metal má potenciál podkopat morální
konstrukci našeho světa. Sunn O))) naopak
používají riff k tomu, aby nový svět stvořili.
První šáhnutí do kytar úvodní skladby Agharta
utvoří obří zvukovou masu, kterou můžete při
řádné hlasitosti cítit i tělesně. Jméno skladby
není zvolené náhodou. Agharta je bájný kontinent, jež leží pod povrchem naší země. Podle
starého mýtu zde v ideálním společenském
zřízení žije rasa intelektuálně vyspělých lidí,
o nichž do ponurých držených tónů vypráví
maďarský zpěvák Attila Csihar.
HLEDÁNÍ DOKONALÉHO TÓNU
Způsob jakým Sunn O))) tvoří svoje skladby
připomíná více architekturu než běžnou kompozici. Obří zvukové bloky držených tónů se
pomalu přelévají z reproduktorů jako tekutý
asfalt a mění dokonce i naše vnímání času. Ve
skladbách Sunn O))) se na první poslech nic
podstatného neděje. Když ale na sebe jejich
maximálně zahuštěný zvuk necháte působit,
začnete mít pocit, že nahrávka funguje jako
brána do změněného stavu vědomí. Koncert
kapely analogicky připomíná obřad zasvěcení,
jež se má posluchačům dostat poté, co přežijí
koupel v zvukové lázni. Je to tak trochu dobře
zinscenované divadlo, jež využívá metalové
propriety (druidské róby muzikantů či umělá
mlha, která se vyvalí do publika) použité ad
absurdum. Hyper-metalový cirkus značky Sunn
O))) můžeme zažít na vlastní kůži už 4. června
v pražském kostele Sacre Coeur, kde dvojice
vystoupí v rámci festivalu Stimul na svém
prvním pražském koncertě.
Ranné desky Sunn O))) využívaly na kost odřených riffů ve stylu jejich vzorů Earth (jejichž
oblíbené reproduktory daly kapele jméno). Nová
deska nabízí ohromující zástup spolupracovníků.
Od amerického skladatele Eyvinda Kanga, přes
australského zvukového umělce Orena Ambarchiho, jazzového trombonisty Juliana Priestera až
k Vídeňskému ženskému pěveckému sboru, který
zpívá ve skladbě Big Church. Přesto je výsledek
zcela kompaktní a zcela v souladu s maximalisticko/minimalistickou estetikou Sunn O))).
Závěrečná skladba Alice je poctou předloni
zesnulé klavíristce Alice Coltrane, která na
svých nahrávkách rozvíjela teorii „kosmického
zvuku“ svého manžela Johna. Slavný saxofonista
vycházel ze súfismu, podle něhož je skutečnou
manifestací existence zvuk a ne hmotná podoba
věcí. Obří zvukové monolity Sunn O))) na nové
desce jako kdyby pokračovaly tam, kde Alice
skončila. Všepohlcující masa poslední skladby je
stejnou formou zvukové spirituality, která touží
dosáhnout dokonalý kosmický tón. Nechme se
do něj všichni naladit! Óm.
Sunn O))) Monoliths & Dimensions (Southern
Lord, 2009)
BUDOUCNOST UŽ DNES
Náš koncertní tip tentokrát zve do hlavního města Slovenské republiky, kde se v druhém červnovém víkendu
uskuteční hudební festival Wilsonic. V Čechách je na léto ohlášena přímo přehršel podobných přehlídek, žádná
ale nemůže nabídnout takto silnou sestavu inovátorů a aktuálních objevů jako ten v Bratislavě. Vše se točí kolem
současných trendů v taneční hudbě a chybět nebudou kanadští Junior Boys, Američan Kelley Polar, němečtí Moderat
nebo angličtí dubstepoví kutilové Joker a Rustie. K nim přidejte stálice jako Jazzanova či Noze a spoustu středoevropských projektů. Více informací o programu najdete na www.wilsonic.sk.
Festival Wilsonic, 11. 6. – 13. 6. 2009, Summer Club Incheba, Bratislava, Slovensko.
25
Autorka: Marta Harasimowicz
O RODIČÍCH A (TROCHU) O DĚTECH
ZTVÁRNĚNÍ DĚTSTVÍ V UMĚNÍ BÝVÁ REDUKOVÁNO NA PŘÍDAVEK K „DOSPĚLÝM“ PŘÍBĚHŮM NEBO NA
NOSTALGICKY POHÁDKOVÉ OBRÁZKY. CO OVŠEM POKUSIT SE UKÁZAT DĚTSTVÍ A VÝCHOVU TAKOVÉ,
JAKÉ JSOU – BEZ VÝKLADU A KOMENTÁŘE?
o tetě, která určitě nosí paruku, nebo
strýcovi, který se nemyje). Nechybí
ovšem ani dojemné obrazy něhy a starostlivosti. Konec konců je pro mnoho lidí
právě dětství jedinou dobou, již provází
jistota, že někdo počká u naší postele,
dokud neusneme, bude nás ujišťovat,
že strašidla neexistují, a vymýšlet nám
mazlivé přezdívky.
V Divadle Archa jsme mohli 15. a 16. června
vidět inscenaci hry Tima Etchellse That
Night Follows Day nastudované vlámským
divadlem Campo. Etchells – dramatik
a režisér (režíroval i toto představení)
spojený se známou britskou skupinou Forced Entertainment – zvolil za interprety
své hry výhradně děti. Na jevišti, jehož
scénografie připomíná interiér obyčejné
základní školy, tak vidíme šestnáct dětí
ve věku osm až čtrnáct let. Autor jim
vložil do úst rozmanité – méně nebo více
moudré či důležité – výroky dospělých.
Strohá choreografie (po většinu inscenace účinkující stojí v řadě na jevišti) má
napomáhat maximálnímu soustředění na
věty pronášené mladými herci.
NEJEN PRO ZÁBAVU
BŮH A TETINA PARUKA
Většina z nás si jistě pamatuje přednášky
svých rodičů na témata, která „bychom
měli znát“, jejich rady a výstrahy, všechna
ta „buďte konečně zticha!“ a „já se z tebe
zjevím“. V That Night Follows Day nám
je dětský soubor opakuje buď v podobě
samostatných výroků, nebo je cituje ve
větách podle jednoduchého schématu:
„Říkáte nám, že...“. Inscenace šikovně
střídá emocionální a intelektuální polohy: probírají se jednak témata zcela všední
a triviální, jednak otázky seriózní, ba skoro
filozofické („Říkáte nám, že Bůh existuje. Nebo
že neexistuje. Nebo že vědci pořád pracují na
jeho, jejím, toho objevení“).
Místy (jsou to nejpůsobivější okamžiky představení) hlasy herců znějí vyčítavě a výpovědi
působí téměř jako jakýsi manifest proti světu
dospělých, který ve vztahu k dětem nešetří
požadavky, a přesto se nestydí dávat sliby,
o nichž ví, že je nesplní, lhát a stále mít na
práci něco „důležitějšího“. Součástí tohoto
složitého vztahu bývá i přepjatá agrese – a ani
tu tvůrci That Night Follows Day ve svém výčtu
nevynechali. Některé části inscenace působí
naopak humorně a nabízejí vtipný obraz kontrastů mezi jednoduchou logikou dětí a mnohdy překombinovanou didaktikou nebo nastavují
jednání dospělých komické zrcadlo ( jakoby
z rozhovorů rodičů odposlechnuté poznámky
BEZ HRANIC
Další ročník divadelního festivalu, který se již dvacet let snaží překračovat
česko-polsko-slovenské hranice. Můžete se těšit na představení devíti profesionálních souborů ze tří zemí, koncerty a výstavy. Součástí festivalu bude
i interdisciplinární projekt OFF – alternativní scéna, v jehož rámci se budou
konat workshopy o aranžování urbánního prostoru pro umělecké aktivity.
www.borderfestival.eu
XX. Mezinárodní divadelní festival Bez hranic v Českém Těšíně, 2. - 6. června
26
That Night Follows Day, i když by se dalo
vymezit jako „dětské divadlo“, je určeno
spíše dospělým. U některých z nás jistě
vyvolá vzpomínky na vlastní dětství
a možná i podnítí k zamyšlení nad výchovou, jaké se nám dostalo. Důležitější se
ovšem zdá jiný aspekt: představení, na
první pohled lehké a příjemné na sledování, by mohlo působit jako vhodná
záminka pro svědomitější úvahu o tom,
jak jednáme s dětmi – jestli jim i my sami
nedáváme zbytečné sliby, nejsme sprostí
nebo příliš zahledění do sebe.
Etchellsovi se podařilo vyhnout strojenosti, jejíž dojem často doprovází výkony
dětských herců. Účinkující působí autenticky, místy až spontánně. Proto inscenace
zaujme i pobaví. Jedinou slabinou je snad
paradoxně její jednoduchá struktura: neustálé
opakování stejného schématu působí místy
dost monotónně a divák až touží po nějakém
volném komentáři z „dětské strany“. Přeci
jen, jak dlouho člověk může poslouchat řeči
vlastních rodičů?
Tim Etchells a Campo: That Night Follows Day,
Česká premiéra 15. 5. 2009
Divadlo Archa
TITUS ANDRONICUS - LET MOUCHY
Obnovená premiéra Studia Damúza.
První a nejkrvavější Shakespearova tragédie 31. května v pražském Paláci Akropolis.
Režie: Petra Tenorová, překlad: Jiří Josek
Palác Akropolis,
Kubelíkova 1548/27, 130 00 Praha 3
31. 5., v 17 a 20 h, Velký sál
Autor: Dominika Prejdová
HLADKÁ SOUHRA STEREOTYPŮ
FILMOVÁ ADAPTACE NEVŠEDNÍHO MILOSTNÉHO PŘÍBĚHU, V NĚMŽ SE BERNARD SCHLINK VYROVNÁVÁ
S TRAUMATEM PRVNÍ NĚMECKÉ POVÁLEČNÉ GENERACE Z JEJÍHO ODHALOVÁNÍ NACISTICKÉ MINULOSTI,
V MNOHÉM PŘIPOMÍNÁ PŘEDCHOZÍ SPOLUPRÁCI STEPHENA DALDRYHO SE SCÉNARISTOU DAVIDEM
HAREM, FILM HODINY.
Vášnivý poměr mezi patnáctiletým Michaelem
a třicátnicí Hannah, který se v rozbombardovaném Berlíně rozhoří, bez vysvětlení skončí
a o pár let později se znovu vynoří, když Michael
– už jako student práv – pozná Hannah na lavici obžalovaných dozorkyň z koncentračního
tábora, se drží stejně jednoduchých pravidel
jako Hodiny: co nejvíce smyčcové hudby a pěkně
barevných obrázků, které (tak jako reklama)
jen efektní a polopatickou zkratkou představují výsledný stav, aniž by se dotkly toho, co
k němu vedlo. Zmizí tak nuance, komplexnost,
ale především psychologický vývoj. Daldry
s Harem z knižní předlohy osekávají všechno
„nadbytečné“. Stačí, když se Ralph Fiennes tváří
celý film dostatečně ztrápeně, Kate Winsletová
v pravou chvíli vyvolá náš soucit statečným
přiznáním a v závěrečné scéně nás její oběť,
která přežila koncentrák, poučí, jak tomu všemu
rozumět. Daldryho film patří k těm sterilním
filmům o holocaustu, které předstírají zájem
o postavy, ale jde jim především o to, aby se
diváci mohli dojímat sami nad sebou. Divák
uspokojený z toho, že chápe nacisty, mlčící
masu obyčejných Němců i jejich oběti, se tak
ocitá v jakési božské pozici morální převahy,
která mu zároveň zajišťuje bezpečný odstup od
všech, které holocaust skutečně poznamenal.
INSTANTNÍ CITY
Pro Daldryho je příznačná jakási hladká souhra
zastavených naaranžovaných momentů, které
hladce plynou a jejich případné skřípání se řeší
zesílením smyčců. Například, když si Hannah
vyjede na kole se svým mladým milencem,
v několika záběrech se dočkáme všeho – jednoznačné narážky na její negramotnost, která
hraje ve filmu klíčovou roli, milenec jí následně
vlepí polibek před přihlížejícími skautíky a folklórně oděnými Němci, hned v dalším momentě
se octneme v opuštěném vesnickém kostele,
kde šťastnou náhodou zpívá dětský sbor, při
němž si Hannah popláče a vděčně vzhlédne
k milenci, a my si zapamatujeme, že to není
žádná nacistická zrůda.
Zatímco v Hodinách lze nalézt náznak skutečného
dramatu, v Předčítači jsou karty jasně vyložené
od počátku a postavy redukovány na figurky, jež
mají pouze reprezentovat plakátové teze. Nejde
ani tak o to, že Michaelova neschopnost přiznat
se k poměru k Hannah (a nepřímo jí tak pomoci
během soudního procesu) je traumatizující;
důležité je, že pěkně ilustruje stádní chování
Němců za nacismu i to , že je těžké vystoupit proti
většině. Ani postava ztvárněná Kate Winsletovou není díky tomuto přístupu přestavena jako
uvěřitelná a navíc výjimečná žena, která se
dokáže narozdíl od ostatních postavit vlastním
selháním. Připomíná spíš podivnou zhuštěninu
těch nejschematičtějších představ o Němkách:
přísná, ztepilá a trochu chladná osoba, která si
před vstupem do místnosti pečlivě otírá boty.
KATARZE PRO MULTIPLEX
Předčítač se tváří, že boří stereotypy pohledu
na holocaust a přitom je pouze vytváří jinak
a jinde. Místo jednoznačného (a jistě problematického) morálního soudu nabízí rádoby
mnohovrstevnatý pohled na německou minulost, jehož obsahem je však jen série klišovitých
frází o tom, že vyrovnat se s minulostí je sice
těžké, ale že bychom neměli nikdy přestat
hledat v ostatních stopy lidskosti. Film pozoruhodně vynechává všechno to skutečně zajímavé – lidské bytosti s jejich vztahy, úzkostmi
i sebeobelháváním. Zůstává sterilní torzo, které
je především neskutečně nudné.
ARCHITEKT ODPADU
KORALÍNA A SVĚT ZA TAJNÝMI DVEŘMI
Pozoruhodný dokument je příběhem architekta Michaela Reynoldse
navrhujícího „soběstačné“ domy sestavené ze starých pneumatik,
plechovek od piva či skleněných lahví. Poté, co mu byrokratická
mašinérie znemožnila pokus vybudovat v poušti Nového Mexika experimentální komunitu, se snaží prosadit návrh na změnu legislativy,
který by mu dovolil pokračovat.
Režisér slavné Noční můry před Vánoci se vrací s adaptací knihy Neila Gaimana
o dívce, která v jednom z pokojů nekonečně nudného domu, který se svými věčně
zaneprázdněnými rodiči obývá, objeví tajné dveře a za nimi alternativní svět.
Příběh – inspirovaný mimo jiné Švankmajerovou verzí Alenky v říši divů – je
poprvé v dějinách ztvárněn technikou kombinující tradiční stop-motion animaci
a stereoskopické 3-D.
Architekt odpadu (Velká Británie, 2007, režie Oliver Hodge, 86 min.)
Koralína a svět za tajnými dveřmi (USA, 2009, režie: Henri Selick, 100 min.)
27
Autor: prodejce Vladimír
TRAMPOTY PRODEJCE ANEB KOLIK VÁS JE?
NEJVĚTŠÍMI NEPŘÁTELI PRODEJCE NP JSOU ŽIVLY. POKUD NESHOŘÍTE NA SLUNCI A ZEM VÁM ŘÁDNĚ NEOTLAČÍ CHODIDLA, PAK JISTĚ VZDUCH V PODOBĚ VĚTRU A VODA JAKO DÉŠŤ VÁM ZARUČENĚ
PŘIPRAVÍ SKVĚLÉ PRACOVNÍ PODMÍNKY. TOLIK K PŘÍRODĚ.
Důležitější je ovšem to, že neustále komunikujete s lidmi. Nepracuji s NP tak dlouho jako
mnozí kolegové, přesto jsem dospěl k několika pozorováním. Pokusil jsem se totiž naše
potenciální klienty rozškatulkovat. Ale protože
každé pravidlo má své výjimky, pohlížejte na
můj výčet spíš jako na statistický než darwinisticky přesný. Začnete-li se s hrstí časopisů
v ruce rozhlížet, komu že jeden výtisk nabíd-
nout, musíte v první řadě vyloučit turisty. Ti
se poznají snadno. Pokud nejdou v hordě nebo
netřímají mapu či fotoaparát, jdou zaručeně
volným krokem, často se rozhlížejí a hledí
vzhůru.
Další velká skupina, jejíž členy je zbytečné
oslovovat, jsou majitelé sluchátek, dle mého
soudu už zarostlých hluboko do mozku. Ani
majitelé mobilních telefonů nejsou žádnou
výhrou. Pokud přímo nevolají, zaručeně mají
zrak upřený na klávesnici a divoce vymačkávají.
A vlastníkům slunečních brýlí se zase nepodíváte do očí.
Jsou ale i způsoby v chování spoluobčanů, jež se
můžeme pokusit roztřídit. Nejsilnější skupinou
jsou příjemní slušní lidé, kteří dokáží i pozdravit a většina z nich se zvládne i usmát. Pak
může následovat jedna z vět – děkuji, nechci,
děkuji už ho mám, kupuje ho dcera, děkuji, ale
nemám peníze.
Dělníci v montérkách mají jiné starosti. Dvojice
či malé skupinky jsou neoslovitelné, neboť
většinou hlasitě nebo zamilovaně komunikují.
Babičky se vás opakovaně snaží obdařit pětikorunou a jistý typ lidí vám nutí pětku se slovy
– to je pro vás, já to nečtu.
Kravaťáci jsou většinou hybridem mezi některými uvedenými skupinami a prodej je téměř
nemožný. Zcela nemožný je pak v případě
libovolného „příslušníka“, tedy jakkoli uniformovaného jedince.
Velice odpudivou skupinou jsou potom lidé
s klapkami na očích, kteří bez pozdravu upřou
zrak k zemi, případně až za roh a dovoluje-li to
situace, zrychlí krok.
Takže kdo nám vlastně zůstal? Není jich mnoho, ale jsou. Poděkujme proto všem, kteří se
ke čtení NP opakovaně vrací a přispívají ke
snadnější integraci nás prodejců mezi vás
čtenáře.
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
FOTO: TEREZA JIRÁSKOVÁ
KAŽDÝ MÁ NASPĚCH
Prodejce Vladimír je jedním
z těch, kteří posílili řady našich
prodejců na začátku letošního
roku. S trochou nadsázky lze
tedy říci, že ho k nám zavála
krize. Protože má zkušené oko
protřelého žurnalisty, poprosili
jsme ho, aby se pokusil o malou
typologii a recept, podle kterého
v ne vždy přátelsky naladěném
davu rozpoznává ty, kteří z davu
vybočují, tedy vás, čtenáře
Nového Prostoru. Věříme, že
Vladimírovi zachováte přízeň
a najdete si ho na jeho prodejním
místě před Městskou knihovnou
na Mariánském náměstí. To je
ostatně místo, kde je výskyt
čtenářů Nového Prostoru jistě
nadprůměrný!
SMS A E-MAILY
Vážená redakce,
ráda bych poděkovala autorům Andrei Novotné, Zuzaně Brodilové, Tomáši
Havlínovi, Alexandru Budkovi a Jakubu Šlajsovi za skvělé články v posledním
v čísle (329) Nového prostoru.
Anna Šabatová
Prosím o darování rozkládací sedačky – postele a dětského golfového
kočárku.
Prodejce Pavel, 737433860
Vážená redakce,
rád bych také vyjádřil moje sympatie k panu prodejci na Florenci, jenž je mi
vždycky při koupi NP důstojným partnerem. Byl to vlastně on, kdo mě přiměl si
koupit můj první Nový prostor. Někdy ho musim pozvat na kafe a hodit řeč.
S pozdravem, Petr Bylok
Dobré ráno,
přečetl jsem si článek o životě rodiny Gabčových ve vašem nejnovějším čísle
a i když v mých možnostech není řešit všechnu těžkost jejich života, rád
bych pro ně něco udělal (jak říkala Matka Tereza, když sbírala své umírající
nebožáky po ulicích Kalkaty: „Something beautiful for God“).
Mohli byste vyřídit paní Gabčové, že jestli bude chtít její Lucka studovat na
střední škole, aby pak mohla pracovat někde v restauraci, že si paní Gabčová
nemusí dělat starosti s tím, jak by zaplatila případné školné? Zaplatím jí ho,
nebo jí ho budu platit. Nevím, kdy to nastane, jestli za rok nebo za víc let.
Když mi pošle vaším prostřednictvím příslušné papíry nebo složenku od
střední školy, zaplatím je.
Hezký den, děláte svoji práci dobře,
Josef Jelínek
Dobry den, chci Vam podekovat za obsahovou, stylistickou i jazykovou uroven
Vaseho casopisu, která jasne prevysuje drtivou vetsinu prodavanych tiskovin.
Lahudkou jsou fejetony Jana Sterna. Moc pekna prdel!
S pozdravem Ondrej Pfeffer
KAMELOT Z NOVÉHO PROSTORU
To si jako děláš srandu, ne?! To prostě nemůžu stihnout. Seš fakt blázen!
Skřípání brzd. Kolos se nemůže pohnout, úzká zatáčka zablokována modrým
favoritem. Cestující netrpělivě hledící z okýnek. Tak jeď, kurňa! Cože? Ne, to
nebylo na tebe. To nás jen ten zatracenej autobusák nemůže pustit. Děleeej!
Už tak to mám našponovaný. Ještě tohlencto a ty. Kurňa! Autobus se konečně
pohnul. Popojel nanejvýše deset metrů, zastavil a vypustil stádo. Dobrý, už
jsem venku. Makám na metro. Čau. Dav se řine s rychlostí splašeného stáda
pakoní. Rychleji, rychleji! Přeběhnout silnici. V mezerách mezi dlaždicemi
si třeba zlámat vaz. Hlavně rychleji! Vyběhnout krátké schůdky, dav je příliš
široký, rychlejší musí sprintovat po zablácené stráni. A ještě rychleji. Proběhnout kolem laviček používaných jen bezdomovci. Neohlížet se napravo
nalevo. Veřejné záchodky, feťáci, nástupní hala, důchodci. Neodvracet zrak.
Co tady děláš, prďolo? Odstrčit překážejícího muže v červené čapce. A rychleji,
rychleji, co nejrychleji, doleva, popadnout Metro, sjet zábradlí a rychleji,
rychleji!!! Doběhnout desítky metrů vzdálené metro, v poslední vteřince
vecpat ruce mezi zavírající se dveře. Napnout síly veškerenstva, odtrhnout
ty šklebící se vertikální rty od sebe. A rychleji, sednout si na nejbližší místo
a očima popohánět vlak a jet rychleji, rychleji, co nejrychleji!!!
Zuřivý telefonista v elegantním obleku vybíhá jako první. A pak další, další
a další. Vystupuji jako poslední, velkomyslně pouštím potřebné před sebe.
Jen si jděte, ať vám to někdo nesní. Pomalým rozvážným krokem přecházím od
autobusu ke schůdkám, rozevírám knihu, listuji, začítám se. Nevnímám okolí.
Nepřipouštím se stereotypní závistivé pohledy zubožených bezdomovců,
nevidím zoufalé a krvelačné pohledy feťáků, nevnímám kasina, záchodky,
špínu, pach a vlhkost. Každý týden. Tam každý den zpátky. Pokaždé stejné.
Nic mě nemůže překvapit. Žádné hlasy, jen chvátavé dopady podpatků na
vyleštěnou napodobeninu mramoru. Jen já a kniha. Kupte si Nový prostor,
čtení pro celou rodinu! Jen já a kniha. Zatáčím doleva, míjím stojany s bezplatně rozdávaným deníkem metro a sestupuji ze schodů. Za právě odjíždějícím
metrem vlaje muž přivřený do dveří…
Odpoledne návrat stejnou cestou. Jen v opačném směru. Schody nahoru,
stojany na Metro již dávno prázdné. Jen já a kniha. Kupte si Nový prostor,
čtení pro celou rodinu. Polevuji v koncentraci, přeskakuji celý řádek. Eh,
co? Trochu zvednu hlavu. Někdo stojí u výstupu a něco říká. Hmm. Pokračuji
k autobusu a pak domů.
Další den odpoledne. Návrat ze školy. Schody, stojany, kupte si Nový prostor,
čtení pro celou rodinu, menší človíček s červenou čepicí.
Pátek. Škola, schody, stojan, kupte si Nový prostor, čtení pro celou rodinu. Hm,
ten tady byl i včera. Počkat i předevčírem. A předtím, předtím, předtím a předtím? Nevím, nepamatuji se. Takže bezdomovec. Hm, bezva. Zajímavej zjev.
Menší postavy, myslím, že trochu tmavší pleť, černé pravděpodobně mastné
vlasy skryté pod jasně červenou “houbařskou“ čapkou. Hodně štěstí.
Pondělí. Opět ho tam stojí. Kupte si… Jistě, znám. Instinktivně odvracím
hlavu, nenaletím na žádné sbírky. Ne. Kde se tu vůbec vzal? Asi tu takhle
postává už celé týdny, měsíce a já si ho jen nevšimnul. anebo všimnul, nestál
mi ale za pozornost. Jo, tak to bude… Přece se tu nemoh zjevit jak nějaká
deus ex machina. Nesmysl. Stojí tu takhle už určitě celé věky, Koukni jak je
zarostlej, zavátej sněhem a prachem, kůže mu vrůstá do mikroskopických
škvír v tý špinavý podlaze.
Kupte si Nový prostor… Ach, kolikrát už jsem byl bombardován tímhle dotazem! Kurňa, ať je zticha. Útočit takhle na moje city. Vodkaď sis sem přitáh?
Vrať se do hrobu!
Středa. Vystoupím z busu, stádo štvanců a štváčů pouštím před sebe. Mramor,
bezdomovci, kasino, jen já a kniha. Jen já a kniha. Zabočím, když tu… Kde je?
Otočím se a vidím prázdnou plochu. A je po něm, zamumlám si a pokračuji
v četbě. Zdánlivě klidně, velmi rychle mě ale zaplavuje rozrušení a lítost. Co
když neměl na ubytovnu, či kde to přebýval. Umrznul, chudák. Však jsem
taky neviděl si od něj kohokoliv ten zpropadenej časák koupit. Ale takhle
to zůstat nesmí! Jestli tady odpoledne bude, já si ten Novej prostor určitě
koupím! Neklid zažehnán a zas se můžu soustředit na různobarevnou dvojici
feťáků.
Odpoledne téhož dne. Olé, je tam. Neumrznul, naopak, má třebas obrovskej
úspěch, prodává jindy. Tak to nemá smysl si něco dnes kupovat, když je v tak
těžkym balíku. Ale zítra určitě!
Zítra. Ještě jsem nedočetl tuhle knihu, takže by časopis jen zbytečně ležel
ladem v tašce. Zítra.
Zítra. Ouč, knihu jsem sice dolouskal, jenže… Nemám peníze.
Zítra. Peníze mám, ale… Moc velký. Dvoustovku se mi rozměňovat vážně
nechce.
Zítra. Tak bohužel, už jsem začal číst něco jiného.
A další a další a další zítra. Nemám peníze. Mám moc peněz. Mám akorát, ale
na něco jiného. Jdu s bráchou. Nemám čas. Mám knihu. Knihu nemám, doma
ale chci číst něco jiného. Mám moc času. Mám času, peněz i knih akorát, ale…
Co když mi jede za minutku autobus. A pak mám zas něčeho nedostatek.
Měsíc bere měsíc, čas plyne a stále jsem si nic nekoupil. Snad jen ve vymýšleli
nesmyslných výmluv jsem se zdokonalil v mistra. Nashle zítra.
Pak jsem jel jednou takhle ráno zas busem do Holešovic, po ruce papír a tužka
a propiska a sepíšu pár veršů, několik, z nich i o tom chlápkovi s červenou
čapkou, co by mi tolik chyběl. Tak si říkám: Příště už si určitě Nový prostor
koupím. Příště… Takové příště nastalo od té doby alespoň třikrát, nikdy to
ale nebylo to úplně pravé příště. Tak snad příště.
Tomáš Chaloupecký
P. S. NP kupuji pravidelně, právě od výše zmíněného prodejce.
29
thetyee.ca, Canada
Sean Condon
FALLING THROUGH THE CRACKS
A WEEK BEFORE HE WAS ABOUT TO MOVE INTO SUPPORTIVE HOUSING IN THE DOWNTOWN EASTSIDE,
PAUL “DUNCAN” GIESBRECHT’S BODY WAS FOUND WASHED UP ON THE SHORE OF STANLEY PARK. THE
FOTO: CLAIRE MARTIN
32-YEAR-OLD HOMELESS MAN DIED ON SEPT. 15.
Suffering from schizophrenia and addicted to
crack-cocaine and crystal meth, Giesbrecht was
released from the Vancouver General Hospital’s
psychiatric ward in early September and sent
back onto the streets with the promise that
a room for himself and his two dogs was on the
way. He wouldn’t make it.
On the morning that Giesbrecht’s body was
discovered, staff at the Princess Rooms, a transitional housing facility in the Downtown Eastside for people with a history of homelessness
and health problems, were busy preparing his
room.
“There was a one-week period of time during
which somebody was leaving his room and his
room was being tested for bed bugs,” says Mark
Smith, executive director of RainCity Housing
which runs the Princess Rooms. “He was waiting
for that week to end and he passed away during
that time.”
The cause of Giesbrecht’s death is still unknown. Vancouver Police Department spokesperson Laurel Kennedy would not release any
information about his death because “it may
have been a suicide.” The only information
she would give is that it “was not suspicious
in nature.”
While Giesbrecht’s life circumstances certainly
made him a suicide-risk, Giesbrecht’s friends
and family don’t believe he took his own life.
30
With housing on its way and with two dogs he
loved to take care of, Giesbrecht was looking
forward to finally getting off the streets.
Although the questions surrounding his death
may never be answered, Giesbrecht’s friends
and family say he was failed by a system that
let him fall through the cracks.
“WE WERE STREET KIDS”
Born in Portage la Prairie, Manitoba, Giesbrecht
and his twin brother Michael spent the first
part of their lives on the street, bouncing from
foster home to foster home. Luckily, the two
were adopted together at the age of seven and
were taken into a good home. But when Paul’s
mental illness began to take at 16, he returned
to the streets.
“We were street kids and when the schizophrenia hit and he started having issues, he
went back to where he was comfortable,” says
Michael Giesbrecht, who runs a funeral home
in rural Manitoba. “When you hit rock bottom,
where else are you going to go?”
As a young man, Paul Giesbrecht got into drugs
and trouble. His brother says it wasn’t long before
he was in over his head and his life in danger. In
1999, he skipped town for the streets of Vancouver, where he spent his days in the Downtown
Eastside or panhandling downtown and his nights
in Stanley Park with his two dogs.
Giesbrecht quickly became known across
Vancouver for his sense of humour and his
compassion towards other homeless people and animals. At an emotional memorial
for Giesbrecht in the Downtown Eastside’s
Blood Alley on Sept. 26, attendees ranged
from homeless people and Downtown Eastside residents, to social workers and animal
control officers. All of them spoke of him as
someone who was incredibly intelligent and
caring.
Walking around Carrall and Cordova streets,
homeless people approach Giesbrecht’s
brother to offer their condolences, and let him
know how much his brother meant to them.
“I can’t believe he’s gone,” said a teary-eyed
Michaels Platts, Giesbrecht’s self-described
“street brother”. “He was the heart, soul and
inspiration for all us down here.”
While his Downtown Eastside friends spoke about how he was always helping them
work through their problems, city workers
and staf f from the SPCA talked about how
much he cared for two dogs, Shadow and
Spike – mother-and-son collies who never
left his side.
Kim Monteith, a regional animal supervisor with
the SPCA, said people often call the society
when they see a homeless person with animals
for no other reason than the owner doesn’t
have a roof over their head. But Monteith said
she looked forward to calls about Giesbrecht
because it gave her a chance to catch up with
him and his dogs.
“Even with his health issues, his dogs were his
number one focus,” said Monteith, “He refused
to stay somewhere unless he had his two dogs
with him. It would have been easier to find
[housing] with just one dog, but he would say,
‘Nope’. And then they did [find him housing]
and then…” Her voice trails off.
Slovníček
bed bugs – štěnice
suspicious – podezřelý
circumstances – okolnosti
bouncing – zde kodrcání, potloukání se
panhandling - žebrání
SÝKORA – interview, ateliér / PŘENÁDHERNÁ AMERIKA
PRÓZA – Matoušek, Kalina, Mareš / FOUSKOVÁ – portrét
CHALUPECKÝ – dopisy z normalizace / HŘBITOV AUT
RADNÍ RICHTER V TYPOGRAFICKÉ HŘE – Brousil
MOŽNOSTI EXPRESE – mladá česká malba / ZAPOMENUTÉ
TRANSPORTY – dokument / DESIGN – Drtina
POEZIE – Puršl, Salava, Guziur / COULEUR – reﬂexe
ČASOPIS KULTUR NÍ SEBEOBR ANY
K dostání v knihkupectvích, s výraznou slevou v redakci nebo poštou:
148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1,
110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“
uveďte „RR 75“. Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801,
[email protected].
TIRÁŽ
KODEX PRODEJCE
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics,
výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor:
Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín,
Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE.
MINISTERSTVO PRÁCE
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500

svet bez cigaret?

Transkript

Podobné dokumenty

Cesty ke scénáři

Ceník k nahlédnutí

Zde - Poradna pro občanství, občanská a lidská práva

AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V PRAZE DIVADELNÍ FAKULTA

leonard cohen

orientace 14 Soubor

zde - Hi-fi

rozhovor s www

Stáhnout v - i

čtenářský objektiv

Od Francie po Mongolsko

6 - Antifa.cz

Diplomová práce Veronika Jirásková

č. 38 on-line

proměny komiksu erika hníková

Překlad boje dýkou z Wallersteinského kodexu (a kresby

Check list de Copépodos de las aguas atlánticas de la Península

SFÉRA 05/2011

Ke stažení v PDF. - Divadelní svět Brno

Léto 2011 - Česká Akademie dermatovenerologie

25 let Rakouské společnosti alpské a výškové medicíny

3 - Eltasat.cz