ukázka - Malvern

ČLOVĚK TRADICE
1 / 2010
1
Člověk tradice
číslo první / jaro ����
Vydává občanské sdružení Člověk a tradice �olu s nakladatel�vím Malvern.
Redakční kruh: Jakub Hlaváček (šéfredaktor), Ivo Purš, Martin Žemla, Matouš Jaluška,
Ivan Štampach, Vratislav Keprt, Karel Funk, Michal Havran, Michal Špína.
Adresa redakce: Lublaňská ��, ��� �� Praha �. Náklad: ��� kusů. Obálka, grafická
úprava a sazba: Jakub Kovařík. www.malvern.cz / www.clovektradice.cz
Téma příštího čísla: Tradicionali�é a perenniali�é.
ISSN ����-����
2
Obsah
Tradice a současnost
Tradice a současno�: úvodem ———————————————————— �
Jakub Hlaváček
Tradice a invence ———————————————————— ��
René Alleau
Živná půda tradice ———————————————————— ��
Martin Žemla
Tradice rado�i ———————————————————— ��
Matouš Jaluška
Nanomy�éria �oločen�va ———————————————————— ��
Michal Havran
Rozhovor o �ylu ———————————————————— ��
René Daumal a Lanza del Vasto
3
Lež pravdy ———————————————————— ��
René Daumal
Povídám povídám pohádku…; co s pohádkami? ———————————————————— ��
Karel Funk
Arkána my�iky. Kejklíř ———————————————————— ��
Valentin Tomberg
Pravý a levý mozek ———————————————————— ��
Annick de Souzenelle
Louka za potokem ———————————————————— ��
Thomas Berry
Nihumim ———————————————————— ���
Oscar Vladislas de Lubicz-Milosz
Člověk zakouší rozpor toho, že na jedné �raně touží
po Absolutnu a zároveň před ním prchá. Touží po něm,
protože je jím ve své pod�atě �vořen, prchá před ním
v očekávání, že mu ho přinese sama exi�ence, neboť ho
hledá nikoliv ve svém nitru, nýbrž ve vnějším světě. Věří,
že mu ho zde přinese čas: buď tedy minulo�, kterou si
potom idealizuje a utíká se k ní (to je po�oj mnohých
�arců), anebo si slibuje naplnění života od budoucno�i
(to je případ mladých a těch mnohých z nás, kdo žijí svými
plány do budoucna).
Vzhledem k tomu, že pomíjivý okamžik může být
zdrojem potěšení, člověk po něm žádá hodnotu věčno�i:
„Ó, čase, za�av svůj let…“ praví básník. Protože člověk
neumí uchopit skutečný rozměr přítomno�i, prchá před
ní a uniká tak sám sobě i za cenu vla�ní záhuby.
Tragickým dokladem tohoto zjištění je západní podoba
křesťan�ví během posledního tisíciletí. Zmítána mezi
integri�y, kteří se upínají ke zvykům ji�é velmi relativní
minulo�i, a progresi�y, kteří v�upují do soutěže
s vnějším pokrokem, který nevědomě zbožňují, vychyluje
se tato Církev ze své osy a �ěje ke zkáze. Tradice není
plodem ani minulo�i ani budoucno�i, nýbrž časem
proro�ví, který se noří do bezčasí a vtěluje se v okamžik.
Politické �rany, ať „pravicové“ (konzervativní) či
„levicové“ („také“ pokrokové), se opírají každá o jednu
berlu ve snaze porušit rovnováhu té druhé; to vede
k tomu, že národ „kulhá“ a tímto způsobem se nikterak
nepřibližuje své do�ělo�i, založené na předpokladu
skutečné páteře.
4
— Annick de Souzenelle: Symbolismus lidského těla
5
Tradice a současno�: úvodem
Jakub Hlaváček
0
Do�ává se Vám do ruky první číslo revue Člověk tradice,
jež připravuje občanské sdružení Člověk a tradice �olu
s nakladatel�vím Malvern.
Úkolem tohoto sdružení je výzkumná a publikační
činno� zaměřená zejména na tzv. tradiční nauky (či
hermetické vědy) a jejich minulé i současné projevy
a odezvy v obecně kulturní rovině, ale i na reflexi
současných tradičních a tradicionali�ických po�ojů
a zkoumání jejich přínosu pro další možný rozvoj lidského
vědomí a zejména základních lidských hodnot v jejich
interakci s „mimolidským či nadlidským“.
V rámci této revue nepreferujeme žádnou nauku ani
metodologii, se kterou bychom k těmto tradičním vědám
při�upovali; byť se nebudeme vyhýbat výdobytkům
a in�rumentáři současné vědy, nebudeme se pohybovat
výhradně na poli např. filosofie či antropologie, neboť
chceme-li po�ihnout to, co je nebo může být na tradičních
vědách doposud živé, bude to po nás ča�o vyžadovat
určité vnitřní naladění, vý�avbu „vnitřního pro�oru“ či
pouze druh úča�en�ví, který překračuje snahu o kýžený
nezaujatý po�oj „či�é vědy“. Tradiční vědy jsou pro
nás �ále živým organismem, jehož jsme dosud — byť
poněkud odrodilou — součá�í, a nikoli slepou uličkou
v evoluci lid�va, již s blahosklonným de�ektem pitvala
ta chřadnoucí odvětví moderní vědy, která z nedo�atku
vla�ní životaschopno�i hledala vnějšího nepřítele
neomylně právě v těch myšlenkových proudech,
6
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
jež přitakávají širšímu pojetí života — pojetí, vymykajícímu se projekcím
pozitivi�ického proselytismu scientismu, jenž přesným a aseptickým odseknutím
svých kořenů přivedl v blouznivém opojení vla�ní mocí lid�vo k takovým
neurotickým projevům, jež nej�íše nemají v lidské hi�orii obdobu. Nebudeme
se zaobírat ani tak tím, co je zdrojem tohoto iracionálního odporu k jinako�i,
ale �íše se budeme snažit rozfoukávat ty ještě doutnající jiskry vědomí a vědění,
které mohou podpořit tento návrat k lidsko�i, jinými slovy k silám oživujícím
lidskou pod�atu a přivádějícím ji výhradně individuální ce�ou k pod�atě
universální, byť neuchopitelné a nevýslovné.
Při tomto ohledávání skrytých terénů za mnohé vděčíme těm badatelům,
v jejichž �opách chceme — jakkoli neji�ě — kráčet; nebudeme je na tomto
mí�ě vyjmenovávat, jedním za záměrů této revue je však upozornit na jejich díla
a ale�oň čá�ečně před�avit jejich odkaz širší veřejno�i.
V neposlední řadě má tato revue sloužit k opětovnému připojování toho, co
bylo odtrženo a odvrženo, toho, co ztratilo svá jména a tím pro nás pře�alo
exi�ovat; a zejména k propojování toho, co můžeme symbolicky označit za hlavu,
srdce a nohy. Propojování ovšem neznamená nahrazování či přesouvání funkcí;
podobně jako hermetismus nemůže nahrazovat vědu ani nábožen�ví, ani hlava
nemůže nahradit srdce a naopak; prvním krokem k lepší �olupráci jednotlivých
čá�í celku není new-ageové smývání hranic, nýbrž jejich vymezení a přesnější
vyjasnění kompetencí.
Je jen přirozené, že na této ce�ě, jejíž pomalo� a zodpovědno� vyplývá
zejména z toho, že dále nerozevírá propa�, jež se rozevírá mezi bytím člověka
a výplody jeho mozku, které není schopen zvládnout, potkáme více otázek než
připravených odpovědí a ovšem i nároků, jejichž evidenci je ča�o velmi obtížné
si připu�it.
7
Pro toto otevírající první číslo, jež se ve většině pří�ěvků věnuje vztahu tradice
a současno�i, jsme sotva mohli nalézt příhodnější uvedení, než je následující
úvodní text přednášky René Alleaua Tradice a invence. Nejenže svými zhuštěnými
a přesnými formulacemi naznačuje orientaci, kterou budeme sledovat; je cenný
také v tom, že byť je napsán téměř před třiceti lety, a některé vnější skutečno�i
již neplatí (např. hermetické či tradiční nauky se v mnoha západních �átech �aly
běžnou součá�í akademického pro�oru), jeho reali�ickému pohledu na �av
lid�va z hlediska tradice dal čas bohužel zcela zapravdu.
Připojujeme se tak k úkolu, jejž René Alleau popsal jako nutno� budování
pedagogického souladu, který �ále schází mezi vědami zabývajícími se vnějším světem
a poznatky o světě vnitřním, mezi konáním a bytím. Přitom musíme pře�at svévolně
klá� archaické do protikladu k modernímu, nadrozumové proti rozumovému. Každé
odcizení člověka vždy začíná pedagogickým odcizením.
Tradice a současnost
Jakub Hlaváček
strany 6–8
P. S.
René Daumal v jedné své eseji formuloval základní překážky našeho
porozumění světu tradice následujícím způsobem:
Dnešní člověk se považuje za do�ělého a dokončeného, a nemá až do své smrti na práci
nic jiného než �řídavě získávat a vydávat různé látky (peníze, životní síly, vědomo�i),
aniž by tyto výměny nějak působily na věc, jež se nazývá „já“.
„Člověk tradice“ se považuje se za něco, co je třeba dokončit, za klamný přelud, jejž
je třeba nasměrovat, za složení látek, které se musí přeměnit, a za mnoho�, již je třeba
sjednotit.
U nás nazýváme poznáním �ecifickou činno� rozumu. Pro „člověka tradice“
se podílejí na poznání všechny složky člověka.
Vývojem poznání nazýváme to, když pomocí �ávajících smyslových a logických ná�rojů
znovu získáváme poučení o věcech, jež můžeme vnímat nebo o nichž se můžeme naučit
hovořit. V tradičním myšlení �očívá vývoj poznání ve zdokonalení těchto ná�rojů
a organickém dosažení nových poznávacích schopno�í.
My říkáme, že poznání znamená moc, a ta znamená předvídání. Pro „člověka
tradice“ je poznání �áváním se a proměnou.
Náš experimentální po�up chce být použit na všechny předměty — kromě „já“,
jež je od�rčeno do obla�i filosofické �ekulace či náboženské víry. Pro „Člověka tradice“
je „já“ prvním, posledním a základním předmětem poznání, poznání, které je nejen
experimentální, ale i proměňující.
U nás se lidé považují za rovnocenné v bytí a odlišné pouze v tom, co mají: kvality
jsou vrozené a poznání je dosažené. „Člověk tradice“ rozeznává v lidském bytí hierarchii.
Mi�r není pouze moudřejší či zručnější než žák, on je, co do pod�aty, více než on. Právě
to umožňuje nepřerušené předávání pravdy.
A konečně, pro dnešního člověka je poznání činno�í, jež je oddělená, nezávislá
(či domněle nezávislá) na jiných činno�ech. Jelikož pro „člověka tradice“ je dosažení
poznání proměnou člověka samotného, způsobuje a předpokládá proměnu všech jeho
projevů, celého způsobu života.
8
Nechť nám tedy není toto zkratkovité vyjádření a podobně i celá revue není jen
námětem k zamyšlení, ale také k životnímu pohybu.
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
9
Tradice a současnost
Jakub Hlaváček
strany 6–8
René Alleau — francouzský filosof a hi�orik tradičních věd, �udoval ve třicátých
letech ��. �oletí filosofii a dějiny vědy u Ga�ona Bachelarda. Po skončení druhé světové
války pracoval jako inženýr v Africe na řadě průmyslových �aveb. Tam se bezpro�ředně
seznámil s archaickými tradicemi mí�ních kmenů, s jejich mýty a rituály. Počátkem
��. let se vrátil do Francie, aby shrnul své zkušeno�i načerpané z dvojího pramene:
intenzivního teoretického �udia a osobních prožitků a zkušeno�í. Kromě prací
věnovaných alchymii — česky vyšlo A�ekty tradiční alchymie (Merkuryáš, ����),
Hermés a dějiny věd (Malvern, ����) — se v knihách O povaze symbolů (Malvern,
����) či Věda symbolů (Payot, Paris ����) věnoval zkoumání role symbolů v lidském
myšlení a metodologii obecné symboliky. V neposlední řadě pak zkoumal působení
esoterických koncepcí v hi�orii v knize Tajné �olečno�i (Malvern, ����).
Z francouzského originálu otištěného v revue Atlantis přeložil Jan Ziebiger.
10
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
11
Tradice a invence
René Alleau
strany 12–23
1*
Tradice a invence
René Alleau
Dříve než vám předložím několik úvah o tradici a invenci,
dovolte mi nejprve poděkovat revue Atlantis za to, že mě
po�ila a potěšila tím, abych dnešní večer předsedal tomuto
��. platónskému banketu.
Už několik let mě čas nezbytný k mým výzkumům nutí
zpravidla odmítat každou nabídku úča�nit se nějaké
konference nebo předné� referát. Nabídku Jacquesa d’Arès
jsem nicméně přijal s rado�í, neboť jsem toužil přidat
skromný pří�ěvek k vaší vzpomínce na tradici vznešené
kultury. Na tradici, kterou proslavili — �olu s příslušníky
rodů de’ Medici a Strozzi — i další před�avitelé florentské
šlechty, kteří v žádném případě nebyli tmářskou, sobeckou
a uzavřenou ka�ou, jež by přenechávala veškeré břemeno
výchovy �átu a intelektuální práci vzdělancům, nýbrž
naopak předepisovali držitelům ohromného bohat�ví
povinno� mecenáš�ví, aby se v jejich mě�ě rozvinula
touha po učení a láska ke krásnému, dobrému a pravdivému,
což do�ělo až k tomu, že vzdělancům a vědcům byly
poskytovány neomezené úvěry, jaké poskytl Cosimo
de’ Medici �omasi de Sarzane a Nicolovi Nicolimu.
Dnes večer bych také chtěl vyjádřit své sympatie těm z vás,
kteří j�e svou věrno�í, odvahou a vytrvalo�í zaji�ili dílu
Paula Le Coeura kontinuitu čtenářů a působení, které si
tento průkopník nepochybně zaslouží, neboť mu vděčíme
za „tradiční“ archeologii, nový směr výzkumu a originální
obor, jehož kulturní význam a nezbytno� pro naše vysoké
škol�ví jsme zjevně dosud náležitě nepochopili.
12
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
Při této příležito�i bych chtěl připomenout oněch několik nezávislých duchů,
kteří před dvaceti lety navzdory vzájemným rozdílům v politických názorech
a náboženské víře �olečně bojovali ve věci tehdy odmítané tradice a symbolismu.
Ve skutečno�i se jednalo o obranu samotného ideálu intelektuální snášenlivo�i
a duchovní svobody, kterou jsme po�avili proti segregační kulturní a výchovné
politice, jejíž sektářské racionali�ické principy se snažily z našich universit,
z jejich přednášek, programu a dokonce z každého kritického zkoumání vyloučit
filosofii a dějiny tradičních oborů, �ejně jako �udium jejich jazyka a jejich
symbolické logiky.
Nelze nicméně popírat značný vliv těchto archaických sou�av a prvotních
zjevení na primitivní �olečno�i, �ejně jako na antické a �ředověké civilizace
Východu i Západu, a to v obla�ech tak rozličných, jako jsou dějiny nábožen�ví,
dějiny věd, dějiny umění a řemesel a dokonce dějiny in�itucí v jejich vztazích
s právní a ho�odářskou symbolikou.
Je např. nutné připomínat, že magie ovládala po tisíciletí prehi�orické
civilizace a ho�odář�ví založené na lovu �ejně jako civilizace protohi�orické
a ho�odář�ví založené na pa�eve�ví? Jak z našeho vzdělání vyloučit dějiny
magie a rozbor magického myšlení, aniž bychom tím nejzávažnějším způsobem
zkreslili celé dějiny lidského myšlení?
Mezi těmi nezávislými hledači, kteří jako první vedli tento temný a obtížný boj
proti racionali�ickým a scienti�ickým předsudkům našich universit, mi dovolte
vzdát dnes večer zvláštní hold památce našich zesnulých přátel.
Odměněni obecným nezájmem veřejné moci nebo ironickým opovržením
ze �rany universitních autorit a zklamaní neporozuměním veřejno�i, někteří
z těchto přátel, kteří byli velkými učenci, zemřeli v bídě. Další pak obětovali svou
kariéru, a někdy i svůj majetek a zdraví, své lásce k tradici, �udiu jejího učení
a obraně jejích práv.
Právě jejich jménem musím dnes večer zopakovat to, co jsme vždy tvrdili, aniž
jsme došli pochopení: když je právo na veřejné vzdělání v jedné obla�i kultury,
ať již minulé nebo přítomné, utlačováno skrytou, ale účinnou censurou, která ji
prakticky vylučuje z našich universit, tehdy jsou ohroženy ve svých principech,
kterými jsou jednota a nedělitelno� lidského vědění, i všechny o�atní formy
kultury.
Proč jsou nadále vylučovány z našeho vysokého škol�ví dějiny magie,
a�rologie, alchymie, �ejně jako dějiny symbolismu a jeho filosofie?
Je�liže je považujeme za dávné omyly, ve jménu jakého sce�ného
pedagogického kritéria nebo jakého skrytého dogmatu se odvažujeme tvrdit,
že dějiny omylů mají menší důležito� pro skutečné poznání lidského ducha než
dějiny pravd, které tento duch odkrývá?
13
*
Projev byl přednesen �. prosince ����.
Tradice a invence
René Alleau
strany 12–23
Tvrdí-li se nám, že esoterismus není možné vyučovat veřejně bez závažných
nebezpečí, je to proto, že jsou záměrně směšovány jeho teorie s jejich
deformacemi, jež díky ji�ým praktikám zlidověly. Proč ale za takovéto situace dávat
tisku, nakladatel�vím, rozhlasu nebo televizi všechna práva rozšiřovat neuváženě
mezi davy ten nejnižší okultismus a nejšílenější my�icismus, zatímco současně je
intelektuálním elitám této země upíráno odborné vzdělání, které by jim naopak
dovolovalo šířit kolem sebe poznání �rávných a zdravých před�av o skutečných
dějinách tradičních oborů a opravdové filosofii esoterismu a symbolismu?
Pedagogická policie o�atně není dlouhodobě o nic efektivnější než každá
jiná policie. Protože se — byť to požaduji už deset let — brány universit výuce
tradiční filosofie a symbolismu neotevřely, máme tu teď nevídaný příliv �rašlivých
omylů, které zasáhly — nejen ve Francii, ale v Evropě i ve Spojených �átech
— nejrozmanitější vr�vy �olečno�i.
Tato široká kolektivní reakce, která hrozí přerů� ve všeobecné zmatení v rámci
jedné a téže nevědomo�i, jež vyplývá z odmítnutí všeobecného sjednocení v rámci
téže kultury, tato vnitřní epidemie byla jasně předvídatelná.
Skutečno�, že se z kultury vylučuje nadrozumové (le surrationnel), že se popírá
každé my�érium, že se ničí každá víra, dokonce i víra člověka v sebe sama, když
se odvažujeme veřejně učit, že lidská byto� je jen výsledkem vesmírné náhody,
potřeby přizpůsobit se pro�ředí, zákonům ekonomiky a �olečenských �ruktur,
tato skutečno� není bez tre�u ani bez těch nejzávažnějších individuálních
i kolektivních psychologických důsledků. Jak by si muži a ženy, kterým se tvrdí, že
mimo svůj krátký život a chvilkovou užitečno� v roli vědomých rozmnožovatelů,
organizovaných pracovníků a občanů platících daně nemají v co doufat, jak by si
koneckonců raději nevybrali naivní možno� pokládat se a označovat za „blížence“
nebo „býky“, aby se rozpoznali ale�oň v nich, �íš než aby souhlasili s tím, že už
nemají osud, smysl ani tvář?
Vyvrcholení ohňo�roje vypáleného scienti�ickým a racionali�ickým
dogmatismem jeho autoři nepředvídali. Teď ale padá dolů na jejich hlavy: je jím
napro�á absurdita lidského �avu, o jejíž odhalení usilují ty nejnovější poznatky
věd o životě.
Jak se sluší, tato nečekaná pravda, která by byla politicky škodlivá pro zájmy
revolucionářského scientismu, zů�ává většinou cudně skrytá pod my�ifikujícími
frázemi určenými pro lid. Nikdy se tolik nemluvilo o „smyslu dějin“ ani
o „budoucích generacích“, pro jejichž ště�í jsme neu�ále vyzýváni k práci.
A přece se zbytečně ptáme, jak by dějiny lid�va — kdybychom v tom měli věřit
našim vědcům — mohly mít nějaký smysl, pokud by člověk ve vesmíru neměl
ani ten nejmenší význam? A pokud by budoucí generace měly být tak absurdní
jako ty současné, bylo by lepší je všemi pro�ředky ušetřit nebezpečí, že budou
zbytečnými diváky dramatu bez autora i bez příčiny.
Jako to činil ve své době ji�ý náboženský dogmatismus, tak i nový vědecko-racionali�ický dogmatismus dovede velmi dobře pozměnit bezpro�řední
14
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
skutečno�i, ča�o nesnesitelné, ve pro�ěch pouhých vzdálených zdání.
Kon�atujme a�oň, že pokud nábožen�ví — jak tvrdí netolerantní
volnomyšlenkáři — bylo jen „opiem lid�va“, nikdy nepodporovalo užívání drog,
mnohem nebezpečnějších než víra v o�atky a zázraky svatých. Drog, které také
zaplavují moderní �olečno� a lépe než jakýkoli jiný projev nám ukazují, do
jaké míry je lidská duše — tato neznámá, která vyžaduje neu�ále nové poznávání
— blízko tomu, že �íše všechno zničí, než aby byla vyloučena, nepochopena
a popřena kulturou zaslepeného rozumu, který člověka odřízl od všech důvodů
jeho exi�ence.
Universální tradice tyto důvody už od počátků lid�va bez pře�ání odhaluje
neporušenou iniciační posloupno�í. Není pravda — jak to tvrdí ji�á věda — že
lid�vo nebylo od svého dět�ví ve svém rozvoji vedeno. Zcela naopak, tento rozvoj
— jednoho dne mu porozumíme lépe — je jen velkolepým příkladem universální
vzájemno�i. Zatímco dítě musíme držet za ruku, aby se naučilo chodit, není
nutné učit běhat do�ělého, a když do�ělý člověk �adne, nesmí nikoho
obviňovat a musí se zvednout svými silami, neboť jsou jeho vla�ním majetkem;
ve svých pohybech je svobodný a přesně tato svoboda je cílem jeho vývoje a dává
jeho dějinám smysl.
Jak si vůbec dovolujeme před�avovat, že skutečný tradiční duch by byl natolik
nevědoucí, že by člověka zadržoval v počátcích jeho víry nebo mezi závoji
jeho pověr, nebo jej dokonce nutil k upředno�ňování �aré a mrtvé víry — jen
proto, aby byla zachována — před novými živými poznatky, jejichž všechny
omyly pocházejí jen z jejich nedokončeno�i a pýchy? Ná�roje racionalismu
nejsou falešné, nezapříčinily tento �av a neměli bychom se jich vzdát. Je to jeho
celková per�ektiva, kterou je třeba kritizovat, neboť samotným těmto ná�rojům
přisoudila konečný, účelový význam.
Každá civilizace závisí na svém účelu. Společno�, která nemá účel, se nemůže
nikdy �át civilizací, �ejně jako jedinec, který si sám nevolí důvody své exi�ence,
tvoření, žití a milování, se nemůže nikdy �át osobno�í. Celé lidské drama
pochází z toho momentu, kdy člověk musí nevyhnutelně volit, za cenu toho, že
sám sebe odsoudí k exi�ování namí�o bytí.
Jaký je tedy účel moderní civilizace? Zji�íme, že obsahuje zásadní rozpor:
odmítá �aré účely náboženského typu, ale zato je ochotný přisoudit svým
pro�ředkům význam nezbytného účelu do�ačujícího o sobě a skrze sebe sama.
Například moderní fyzik si neklade otázku, jaký je cíl fyziky v jejích vztazích
k cílům lid�va. Ptá se pouze na pokrok fyziky samotné. O�atně, jak by mohl
vůbec něco vědět o cílech lid�va? To je otázka, která se nevyskytuje v programu
žádné university na světě a která je tím �íš cizí �ecializovanému vzdělání vědce.
Stejně je tomu v obla�i tzv. „humanitních“ věd: nemysleme si, že se nějaký
hi�orik někdy ptá, čemu nebo komu mohou sloužit dějiny. Když se ho zeptáte,
odpoví vám, že z obecných myšlenek má hrůzu, ale na druhou �ranu, pokud
jde o oběh krmiv v západní Normandii ve ��. �oletí, ihned se domnívá, že bude
15
Tradice a invence
René Alleau
strany 12–23
schopen před�avit několik řádně podložených hypotéz o ceně otepí sena v roce
����. Nemyslete si, že v dalších oborech je situace odlišná. Průmysl nezajímá, je�li
to, co vyrábí, je pro člověka užitečné nebo neužitečné a zda to ohrožuje přírodu či
nikoli; zásadní je vyrábět a prodávat jakýmikoli pro�ředky cokoli, i když každou
chvíli hrozí, že obrovité tankery svým ztroskotáním dovrší znečištění oceánů.
Právě tak argumenty, které proti sobě zdánlivě �aví politické skupiny, jsou
určeny jen k vnější �otřebě a pro mínění, neschopné posoudit jejich skutečný
obsah. Naši augurové, ať už jsou ve �átním chrámu napravo nebo nalevo, vědí
velmi dobře, co nesmějí přiznat: totiž že uvnitř svatyně exi�uje jediný pohled na
situaci, ten, který odpovídá skutečným problémům, jejichž možná řešení jsou
velmi omezená a nemohou se za současného �avu vzájemné závislo�i národních
ho�odář�ví a jejich chatrné rovnováhy v jednotlivých �átech příliš lišit. Středem
zájmu našich politiků tedy není Francie, ale samotný politický život, �ejně jako
se průmyslníci �arají jen o život průmyslu, fyzikové o pokrok fyziky a hi�orikové
o tu nebo onu obla� hi�orického výzkumu. Ve všech obla�ech se pro�ředky
naší �olečno�i �aly konkrétními cíli, aniž by kdy vyv�ala otázka po účelno�i
civilizace jako celku, tj. po pravých důvodech její exi�ence a vytváření toho, co
vytváří.
Výsledek tohoto odmítání každé obecné myšlenky, každé vyšší syntézy, která
by mohla omezit následky nesmírného nepořádku a bezpříkladného plýtvání
vyčerpatelným přírodním bohat�vím a vyčerpávajícím lidským úsilím, první
výsledek tohoto odmítání každé vyšší syntézy se zdá být do� zřejmý: je to
ro�oucí rozdrobeno� oborů, které se navzájem ignorují, roztříštěno� poznatků
a rozparcelování vědění. Naše kultura se �ala �ejně nezměrnou svým rozsahem
jako pu�ou a neobyvatelnou pro toho, kdo by chtěl prové� její syntézu, k níž
by musel mít možno� poznat všechno aktuální vědění, aby opravdu žil v srdci
skutečných problémů své doby. Došlo tak k tomu, že pohyb v nezměrné poušti
našich vědomo�í není možný jinak než v malých karavanách nomádů, �ále
úžeji �ecializovaných na �udium toho či onoho zrnka písku, toho či onoho
přeludu. Jak by v této situaci mohlo být skutečné politické myšlení, tj. integrace
všeho poznatelného v jeho rozmanito�i do jednoty obecného pro�ěchu, ještě
možné? Uvedu tu jen jeden příklad: zamyslete se nad tím, co vám říká ortodoxní
marxi�a a co tvrdí bezvýhradný odpůrce marxismu — řekněme nějaký americký
politik — a uvidíte, že jeden i druhý zakládají svůj sy�ém na tomtéž pojetí
skutečno�i, čili — aniž o tom vědí — na tomtéž vědeckém pojetí, materiali�ickém
a naturali�ickém: na pojetí skutečno�i „o sobě“, skutečno�i materiálních faktů
sjednocovaných přírodními zákony, které exi�ují samy o sobě a samy pro sebe.
Ovšem toto pojetí, které bylo obecně přijímáno myšlením ��. �oletí, překonal
před padesáti lety pokrok vědy, která ve svém celku už vůbec nepřipouští
„materiali�ický naturalismus“ jako kritérium skutečno�i, ale blíží se �íš
„subjektivnímu idealismu“. To značí, že současná věda už nepotvrzuje skutečno�
„o sobě“ vytvořenou z materiálních faktů a přírodních zákonů, nýbrž připouští
16
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
pouze skutečno� lidského ducha, tj. subjektu, jenž svými pojmovými pochody
rekon�ruuje předměty, které pozoruje, �ejně jako zákony, které objevuje, a který
například vztahům následno�i nějakých jevů přičítá význam příčinných vztahů
a konkrétní a ab�raktní po�upy považuje za koherentní.
Jinými slovy: naši politici nadále věří ve výčty a ve fakta, tj. v dějiny „výčtu
faktů“ v nějaké skutečné velké knize, jež je nezávislá na čtenáři, zatímco naši vědci
zcela jasně ukázali, že je to právě čtenář, kdo činí fakta fakty, což je zapříčiněno
samotnými podmínkami jeho četby. Zdá se být do�atečně zřejmé, že politické
myšlení založené na „výčtu faktů“ tohoto druhu má nevyhnutelně sklon vnucovat
nám dogmata, jejichž reali�ická naivita se dá udržovat pouze pomocí dobře
vy�rojených �rašáků nebo pomocí víry v Ježíška přinášejícího o vánocích dárky
a v nepravděpodobné zázraky.
I když je nás pouze hr�ka, musíme zkoumat současné mýty a jejich zavádějící
obsah. Naneště�í pro naše odpůrce víme, kdo nás klame a jak a proč nás
klame. Máme totiž k di�ozici nejen věcné údaje současného myšlení, ale také
opravdové základy �aré víry. A proto �avíme pravý rozum proti zao�alému
vědecko-racionali�ickému dogmatismu, �ejně jako odmítáme nechat se zaslepit
anachronickým náboženským dogmatismem, jehož principy rozhodně není
možné přijmout. Tradice se totiž nesmí směšovat s konzervatismem; abych to
upřesnil, budu zde analyzovat samotný pojem tradice.
Lze kon�atovat, že od koncilu v Tridentu až do naší doby, tedy déle než po
čtyři �oletí, byla otázka tradice ča�o špatně pokládána. V letech ���� až ���� bylo
hlavním zamě�náním teologů na tridentském koncilu po�avit proti Lutherovi
a prote�antismu zásadní argument, který by podepřel autoritu církve nějakým
jiným článkem víry, než před�avují kanonické knihy, a umožnil by trvale zničit
princip volného zkoumání a svobodné interpretace Písma svatého. Katoličtí
teologové, definující tradici jako soubor pravd a in�itucí předávaných v církvi
od jejího počátku mimo kanonické knihy, tehdy tvrdili, že „Tradice“ (kterou
je v tomto případě třeba psát s velkým T) byla zdrojem zjeveného učení a víry
�olečně s Písmem svatým. Rozlišovali tři zdroje této Tradice: božský, když
vycházela přímo od Ježíše Kri�a; apoštolský, když pocházela od apoštolů;
a církevní, když jejími původci byli jejich bezpro�řední následovníci.
Vidíme tedy, že tridentský koncil dal pojmu tradice doktrinální a in�itucionální
obsah. Nikdo si však nepoložil zásadní otázku: a sice, zda bylo oprávněné
považovat tradici za obsah či za úřad nebo, jinými slovy, zda je redukovatelná
na doktrinální a disciplinární a�ekty, anebo zda tyto a�ekty překračuje svou
universální činnou povahou. Je Slovo u�avičně živým činitelem, který podpírá
každou tradici nejen v jejích dějinných počátcích, ale i v každém okamžiku
dějin nějaké církve, která musí být pro�ředni�vím u�avičného obnovování
její posvěcující plodno�i bez pře�ání znovu budována jakožto božské a lidské
shromáždění? Nebo je Slovo vyřčenou a trvalou promluvou v čase i napříč časem,
promluvou, kterou může uchovávat a interpretovat jedině Petrova církev?
17
Tradice a invence
René Alleau
strany 12–23
Nemám potřebu zdůrazňovat, že katolická církev měla dějinnou povinno�
zvolit toto poslední řešení, neboť kdyby přijala první tezi, hrozil by jí v boji proti
prote�antismu zánik.
Teologům z tridentského koncilu tedy nelze nic vytýkat, musíme se však divit
po�oji moderních hi�oriků a filosofů, ať již skeptických či věřících, pokud jde
o roli tradice v universálních dějinách nábožen�ví. Lze snad tradici redukovat na
popsatelný a hi�oricky analyzovatelný doktrinální obsah? To je přesně totéž, jako
bychom tvrdili, že invence se omezuje na dějiny vynalezených předmětů a jejich
vynálezců. My však víme, že invence svou universální funkcí přesahuje každý
konkrétní věcný obsah a že její povahu můžeme pochopit pouze tehdy, když
ab�rahujeme od dějin těchto předmětů. Nějakou funkci můžeme pochopit pouze
tak, že rozebereme smysl slova, které �ojí u původu zkoumaného pojmu. Musíme
tedy hledat tento základní smysl každé tradice a každé invence ve slovesech
invenire, „nalézat“ a tradere, „předávat“.
Výraz „invence“ — „vynalezení“ (invention) byl obecně definován jako „vytvoření
toho, co dřív neexi�ovalo“. Takto se odlišuje od objevu (découverte), který se
obvykle vztahuje jen k již exi�ující skutečno�i. Kryštof Kolumbus Ameriku
objevil, nevynalezl ji. Vy mi své záměry odhalujete, já je nevynalezl. Je třeba říkat
„objevitel“ (découvreur) pokladu �íš než jeho „vynálezce“ (inventeur), neboť on
poklad sice našel, ale svým nálezem jej neu�avil jako nově exi�ující.
Použijme logický princip rozboru slova na výraz „tradice“. Je odvozeno
z tradere, „předávat“. Předávat do�i zřejmě znamená „nepřipu�it ukončení bytí
toho, co už exi�uje“. Je to �ojitá funkce, neoddělitelná od každé před�avy
kontinuity poznání, zkušeno�i či kultury.
„Vynalézat“ (inventer), tj. „objevovat“ (trouver), je naopak ne�ojitou funkcí,
neboť vynález se definuje jako vytvoření toho, co dřív neexi�ovalo. Zamysleme
se nad těmito dvěma slovy, nad těmito funkcemi, a brzy pochopíme důležitou
a novou pravdu — nakolik jen může být pravda nová. Tyto dva samotné pojmy
�ačí k absolutnímu, a nikoli jen relativnímu odlišení lidské byto�i od zvířete.
Člověk je pomocí logiky, řeči a pedagogiky schopen předávat, a tím hromadit
zkušeno�i a poznatky; díky své „schopno�i předávání“ v obecném smyslu lid�vo
z generace na generaci neu�ále zvětšuje rozsah svých schopno�í a vědomo�í,
což žádný živočišný druh nedokáže uskutečnit. Pro člověka totiž není nic
důležitějšího než pedagogika, neboť v posledku právě na ní závisí většina podob
skutečně lidské činno�i.
Člověk má však ještě jinou �ecifickou schopno�, jež není nepřetržitá. Je
schopen hledat a vytvářet nové pro�ředky působení a přizpůsobování, které
působí nejen na jeho přírodní a vnější pro�ředí, nýbrž i na pro�ředí �olečenské
a kulturní. Vytváří to, co ještě neexi�uje: přivádí k exi�enci nová jsoucna. To je
činno�, které není schopen žádný živočišný druh.
Pojďme dále: zjišťujeme, že tyto dvě funkce, jedna �ojitá, druhá ne�ojitá, jsou
přísně komplementární, neboť tradice nějaké kultury začleňuje do pedagogiky
18
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
invenci tím, že předává s předmětem vždy i jeho výrobní po�up a pravidla jeho
užívání.
Opakuji: tradice je funkce, která nepřipouští ukončení bytí toho, co už
exi�uje. Chápejme ale dobře, co to znamená. „Předávat“ se liší od „uchovávat“,
tj. „chránit předané“. Za těchto podmínek je povaha tradice v pod�atě aktivní,
zatímco uchovávání je či�ě pasivní. Odtud rozdíl mezi pravým tradičním
duchem a konzervatismem, který chce pouze zachovávat přítomný �av in�itucí
a �olečno�í.
„Předávat“ znamená „umožnit bytí“, tj. vytvářet to, „co již exi�ovalo“, tedy
vytvářet znovu, obnovovat (re-créer). Proto je iniciace druhým zrozením, a ne
uchováním původního �avu. Je to vědomé a aktivní znovu�voření, které v novém
pro�ředí, iniciační smrtí odděleném od toho �arého, umožní vy�oupení nikoli
dějinného, již zrozeného člověka, nýbrž člověka, který mu předcházel, původního
člověka; jde o transformaci, která může změnit samotnou paměť a přivé� ji zpět
k její prvotní hloubce. V důsledku toho iniciace nezachovává dějinno�, nýbrž ji
ruší, a tímto zrušením znovu vytváří, �olu se smyslem věčno�i, i smysl počáteční
i konečné svobody byto�i, která tvoří mimo sebe, avšak jediná je schopná znovu
vytvářet sebe sama.
Jak by člověk, který toto o sobě ví, mohl být někdy poháněn �rachem ze
změny přítomného �avu, �rachem konzervatismu, který se křečovitě drží
svých skrovných dějinných ji�ot a dětinských schopno�í? Mezi vnitřní revolucí,
jakou je iniciace, a vnější revolucí je skutečná propa�. První se svět nesnaží
změnit, a přece ho mění tím, že mění člověka, ale jakoby navíc, zatímco vnější
revoluce usiluje o změnu světa, třebaže každá hlubší �udie faktů ukazuje, že ve
skutečno�i je to hi�orie, kdo mění revoluce.
Jak bychom tomu mohli nerozumět, podíváme-li se pozorně, že není možné
působit na čas, když v čase ještě přebýváme? Pouze věčno� provádí všechny
změny, a to až po všechny své nejúžasnější vnitřní proměny. Provádí je svým
Slovem, které je vykonavatelem nejen křesťanské tradice, ale tradice věčné,
původní a jediné, řádem bez rodokmenu, protože je bez počátku i bez konce,
neboť je samotným řádem původní věčno�i.
Možná mi někdo namítne, že je nemožné takto usmířit �ojité s ne�ojitým,
jedno s mnohým, bytí s děním, a bude mi oponovat hi�orickým poukazem
na dlouhotrvající rozštěpení západního myšlení a filosofie, které od „lidského
Démokrita“ a „božského Platóna“ dodnes nepře�aly oddělovat metafyzické
výklady jevového dění a materialismu od metafyzických výkladů neměnného bytí
a idealismu.
Na tuto námitku bych pro�ě odpověděl, že proti experimentálním důkazům, ať
již vnějším či vnitřním, nelze �avět racionální logickou antinomii.
Chcete příklady těchto vnějších důkazů, jediných, na nichž bych si dovolil
trvat? Nevidíme snad při �udiu evoluce, že něco se neu�ále mění díky něčemu,
co je schopné se reprodukovat, aniž by to změnilo svou základní �rukturu?
19
Tradice a invence
René Alleau
strany 12–23
Copak nevíme, že samotný původ života je svázán s deoxyribonukleovou
kyselinou, DNA, touto úžasnou �rukturou, která vypadá, jako by mimořádnou
�álo�í své šroubovice napodobovala Hermovu hůl, a přitom je schopná
neu�ále integrovat nové mutace, tj. změny? DNA tak v sobě �ojuje �ojité
i ne�ojité funkce, právě tak jako vidíme, že nové �ojení genů v chromozomy
prakticky usmířilo zdánlivý protiklad jednoty a mnoho�i pomocí dokonalé
jednoty jejich pravidelného dělení a jdoucí ruku v ruce s úžasnou rozmanito�í
žijících byto�í.
Je snad centralizace neuronů, což je příkladná sjednocující a universální
�ruktura, kterou nacházíme u členovců, měkkýšů a obratlovců, v sebemenším
v protikladu k nekonečné rozmanito�i reflexních vzruchů, in�inktů, způsobů
učení, chování a myšlení? Napro�o ne! Vše je rozmanité, protože vše je jedno
a protože veškerá jednota di�onuje dvojí schopno�í: odlišuje to, co �ojuje,
a znovu �ojuje to, co odlišuje.
Je zde dvojí schopno�, dvojí smysl — exoterní a esoterní, jakož i dvojí povaha
našich funkcí — jedny jsou ne�ojité, druhé �ojité. V důsledku toho je v každé
opravdové kultuře a civilizaci dvojí potřeba — potřeba tradice a invence.
Připu�íme li tyto principy, nikdy nesejdeme z ce�y, protože pochopíme,
že samo vyvážení funkcí je věčným pro�ředkem, jak se vyhnout protikladům
obsahů. Vždy je možné vyvážit vzdělání iniciací, vnější život životem vnitřním,
život těla životem ducha. V naší době se toto vyvažování �alo naléhavou, životní
nutno�í, neboť se již objevuje bezpříkladná nerovnováha mezi neovladatelným
rozšiřováním našich schopno�í invence a přírodním pro�ředím, na něž vnějším
způsobem působí naše vůle k moci, zatímco naše schopno�i tradování, určené
našemu vnitřnímu pro�ředí, se zmenšily a odvažuji se říci zchátraly do té míry, že
už si ani neuvědomujeme obrovský rozsah jejich trosek.
Mějme se na pozoru: brzy se �aneme nepřítomnými v sobě samých,
a nepozorno�í a zapomínáním se nám vždy ohlašuje smrt. Exi�uje totiž zásadní
protiklad mezi vůlí k moci a schopno�í být přítomný v sobě samém, ve druhých
a ve světě.
Vůle k moci se totiž zjevuje v těch objektech nebo v subjektech, které tato vůle
touží měnit a ovládat; tato vůle pak pozoruje před�avení této změny a moci, jež
tuto vůli odráží a tímto zrcadlem jako by ji ještě zvětšovalo. Takto je každá byto�
poháněná vůlí k moci nevyhnutelně ovládána fascinací svým vla�ním obrazem
a narci�ním chováním. Může se však také �át, že na svém vrcholu vůle k moci
podlehne — přesně v té míře, v níž zrcadlo neu�ále odráží jeden a týž obraz
— poslednímu pokušení ovládnout i tento obraz nezvratným činem, takže osudový
krok od narci�ního k sebevražednému chování se �ává čím dál tím snazším.
Proto pokud moderní člověk neskoncuje s neovladatelně po�upujícím
rozšiřováním své vůle k moci, zničí nejen celé své přírodní a možná i �olečenské
pro�ředí, ale bude čím dál tím víc fascinován pokusem o sebevraždu, jako tomu
o�atně bylo u mnoha tyranů.
20
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
Základní problém naší doby je vnitřní povahy a nesmíme si myslet, že jej
mohou vyřešit či�ě vnější opatření. Všechno se totiž sbíhá kolem téže ú�řední
skutečno�i: uvědomění si bezprecedentní nerovnováhy mezi naší mocí nad věcmi
a naší znalo�í bytí, mezi naší vůlí k moci a naší schopno�í být přítomen, mezi
našimi vynálezy a našimi tradicemi. Odkud ale tato nerovnováha pochází? Ve
skutečno�i je pravá povaha byto�í a věcí hlubší a jemnější, protože je pro�ší
než myšlenky a pojmové řetězce, které nám ji umožňují interpretovat a pojímat
tím, že hromadíme nevhodné generalizace a ab�raktně oddělujeme to, co nám
samotný život ukazuje pouze jako vnitřně �ojené a tímto �ojením a právě v něm
samotném také konkrétním způsobem integrované. Naše současné nejzávažnější
omyly mají základ v téže skryté, přitom ale velmi zjevné příčině, na niž však
odmítáme pohlédnout zpříma, neboť se bojíme důsledků, které z tohoto omylu
plynou pro naši pýchu.
Jednolitá moderní interpretace skutečno�i, jakou byla interpretace
„materiali�ického naturalismu“ ��. �oletí a která se ve ��. �oletí �ala interpretací
„subjektivního idealismu“, převzala jakoby kulturní směnu �arého monoteismu,
aby u�avila antropoteismus — sy�ém člověka coby jediného boha, �vořitele
skutečno�i. Tak atei�ická církev, která se neodvažuje vyslovit své jméno — „církev
člověka-boha“ — vy�řídala církev předchozí. „Antropotei�ická ateologie“
vy�řídala teologii dei�ickou. Nicméně navzdory těmto zvratům jsme si v žádném
okamžiku neuvědomili základní skutečno�: nepřekonali jsme �arý monoteismus,
jako on překročil polyteismus, protože byl pravdivější. A �arý monoteismus jsme
nepřekonali z toho důvodu, že jsme jej do�atečně hluboce neprozkoumali.
„Musíš si osvojit to, co jsi zdědil od otců“, pravil Goethe, „abys to dokonale
ovládl.“ A naším dědi�vím je jedinečný symbol, symbol symbolů — Trojice.
Pohlédli jsme na ni, máme ji před očima, vůbec ji nevidíme, a pře�o by nás její
trojí vyzařování a plameny měly osvěcovat.
Proč tato nepochopitelná zaslepeno�? Protože nejsme hodni přijmout světlo
Ducha. Protože ve �olečno�i mužů, vytvořené muži pro muže, jsme ze všech
svých hodnot a ze všech svých pojmů vyloučili nejen rovnocennou pravdu
a dů�ojno� Věčného žen�ví, ale i logiku dvojice a jejich výměnných vztahů, pak
si ve �olečno�i, kde vládne alternativa, ale ne alternace, uvědomujeme — buď
rozumem, nebo vírou — vždy pouze polovinu pravdy. Žijeme ve �olečno�i, která
nemůže být jiná než kulturně segregační, protože taková je už svou koncepcí
a takovou zů�ává v mnoha obla�ech i in�itucionálně.
Naše racionali�ické logické po�upy, svévolné filosofie, autoritářské
politikaření i náš věčný manicheismus jsou vždy poznamenané buď
antagonismem, nebo kontradikcí dvou členů, aby z nich dialekticky vzešel člen
třetí, což �adá �íš do obla�i psychoanalýzy než skutečné filosofie, anebo jsou
poznamenané typicky mužskými konfliktními ideologiemi. Tyto sy�émy nám
zcela očividně nikdy nedovolí vybudovat mírové a �ravedlivé �olečno�i, které
budou pro ženy nejen obyvatelné, ale také ženami pochopitelné vzhledem k jejich
21
Tradice a invence
René Alleau
strany 12–23
vla�ní logice, od které právem čekáme, že naší logiku nejen doplní, ale že ji také
vyjasní a osvítí.
Máme podat nějaký příklad sklonu k neoprávněné redukci „mužské“ logiky?
Jejího odcizujícího a zatvrzujícího po�oje ve většině jejích analytických
pří�upů k faktům? Zamysleme se jen nad uvažováním antropologů, kteří se
nevhodně snaží vysvětlit vývoj lidské byto�i pomocí ruky, ná�roje a mozku,
přičemž vzájemné vztahy těchto tří faktorů doplňují hrou zpětných působení
kybernetického typu.
Zdá se, že v myšlení této antropologické školy se nikdy neprosadila
nepopiratelná samozřejmo� samotného lidského srdce, tohoto zdroje přání,
vášní, snů, to je� umění, které učinilo z člověka skutečnou lidskou byto�.
Pro koho byl otesán první kámen? Namalována první freska? A co když člověku
šlo nejen o to, aby tvořil, ale také aby okouzlil? Shledáváme, že od�ranění
touhy a nadrozumového faktoru jakožto hybatelů vývoje a samotné hybné síly
dějin vysvětluje, proč se naše scienti�ické a racionali�ické university �aví proti
každému kritickému zkoumání magického myšlení a symbolické filosofie magie.
Možná jde o obavy z politických následků vzdělávání, které by při rozboru
vývoje lidských �olečno�í od jejich vzdálených počátků zpochybňovalo některé
základní maximy marxismu, jako třeba pojem „pro�é práce“ či dokonce rozbor
„výroby“, ukazujíce při tom, že nadrozumové faktory tu nehrají menší roli než
faktory rozumové. Naši koncesovaní zjednodušovatelé se obávají, že pojem
„složité práce“, který je marxi�ickému myšlení zcela cizí, by mohl před�avovat
revoluční podnět, jenž by ohrožoval sovětskou byrokracii �ejně jako tu
americkou. Vždyť kam bychom došli, kdyby bylo třeba brát v úvahu život lidských
srdcí a skutečno�i, které nelze ani měřit ani předvídat? Kdybychom brali v potaz
hlubokou magii, která začíná provádět své my�eriózní přeměny, jakmile člověk
skutečně uvěří v síly poezie, lásky a svobody? Ale vzpoura duše se nedá za�avit,
a poté, co se zrodila ve Francii, se jednoho dne rozšíří do celého světa, aniž by
kdo chápal, jaký neviditelný plamen ji oživuje a rozšiřuje.
Cíl tohoto zcela vnitřního pohybu se neliší od uvědomění si odcizení, ke
kterému vědecko-technická �olečno�, zbavená rozumu a automaticky poháněná
rozšířením či�ě kvantitativního řádu, odsuzuje a ničí kvalitativní intenzitu
každého lidského života, individuálního a osobního, �ejně jako rodinného
a kolektivního, skutečného a hlubokého. Vždyť víme, že tato vědecko-technická
�olečno� se neliší v marxi�ických či kapitali�ických ekonomikách, neboť její
samo-pohon a její mechanika se řídí týmiž zákony vývoje. Navíc politická autorita
jako taková se �ává �ále méně schopnou řídit tuto expanzi exponenciálního typu,
k níž se, jak známo, připojuje demografická exploze posledních let.
Vidíme tak, jakou nerovnováhu, která nemá v dějinách obdoby, může do každé
lidské �olečno�i vné� nedo�atek výměn mezi funkcemi tradice a invence.
Právě proto by nejnaléhavějším úkolem našeho vzdělávání mělo být
znovuu�avení — a�oň na úrovni vysokého škol�ví — pedagogického souladu,
22
revue Člověk tradice
číslo 1
2010
který �ále schází mezi vědami zabývajícími se vnějším světem a poznatky o světě
vnitřním, mezi konáním a bytím. Přitom musíme pře�at svévolně klá� archaické
do protikladu k modernímu, nadrozumové proti rozumovému. Každé odcizení
člověka vždy začíná pedagogickým odcizením.
Ať jsou výsledky boje, který jsme dlouhá léta vedli proti universitní kulturně
segregační politice a proti racionali�ické klatbě, jež leží na všech tradičních
oborech, jakékoli, víme, že tento boj nebude zbytečný provždy. Přinejmenším
s ohledem na ty, kteří šli po téže �ezce před námi, jsme měli povinno� �lnit
úkoly, které s sebou nese učení, jehož vklad nám byl předán.
23
Tradice a invence
René Alleau
strany 12–23