[budejovice - 19] sobota/vyroba 08.10.11

[budejovice - 19] sobota/vyroba 08.10.11

OBSAH
V í k e n d
–
m a g a z í n
M F
D N E S
k a ž d o u
s o b o t u
Zadním schodištěm
za Umbertem Ecem
Rozhovor, 18–21
Adresu slavného italského spisovatele
Umberta Eca jsem našla lehce – centrum Milána, kousek od pevnosti.
Jenže z recepce krásného činžáku
vedla dvě schodiště a já samozřejmě
zvolila to horší. Bylo úzké a strmé,
a když na chodbě najednou zhaslo
světlo, panicky jsem šmátrala kolem
sebe. Trochu jsem si připadala jako
v některém z Ecových románů – odkud
teď přijde smrtící zásah? Nepřišel a já
4–8
9–11
12–16
17
18–21
22–24
25
29
32–34
Ryba už nám nesmrdí
Mořských ryb jíme pořád víc, a už ne jen lososa. A ačkoli
nemáme moře, jeho plody si začínáme užívat i doma.
Co se změnilo, jak to vidí kuchaři a odkud k nám putují
čerstvé ryby?
Průkopníci internetového věku
Steve Jobs zemřel. Co ale dělají další vizionáři jako Gates,
Zuckerberg, Bryn a Page, kteří také pomohli reálný svět
omotat chapadly internetu?
Čeští kovbojové na rodeu
Nosí stetsony i kožené legíny a chytají telata do lasa jako
na Divokém západě. Rodeu propadá stále více lidí, oblíbily
si ho hlavně Češky.
Seriál: Správné rozhodnutí
Stačil jediný obraz pařížské herečky Sarah Bernhardtové
a malíř Alfons Mucha se stal synonymem pro slovo
secese.
Rozhovor s Umbertem Ecem
Jeden z nejslavnějších spisovatelů světa vypráví, proč
novou knihu nazval Pražský hřbitov a proč má nejradši
pizzu.
nakonec přešlapovala před dveřmi
bez zvonku a bez jmenovky. V tom
se dveře prudce otevřely a Maestro
nastavil svou obrovskou náruč. „Áááá,
tady jste! Já vás čekal u druhého vchodu. Je totiž krásnější!“ V prostorném
bytě nešlo kromě knih přehlédnout ani
jednoho řeckého boha, kopii sochy
olympského Herma. Z určitých úhlů to
byl zajímavý pohled – dva fascinující
giganti.
Alice Horáčková
Moře u českého stolu
Téma týdne, 4–8
Jako malá jsem byla v sedmdesátých letech vysílána
na nákupy. V obchodě s nápisem Polotovary/rybárna to byl
opravdu zážitek, plavali tam živí kapři. A když měl člověk
štěstí a „ulovil“ konzervu s nápisem „chatka“, byly humrové chlebíčky. Dneska humry, kraby, langusty seženeme
i živé, jen ty malé rybárny zmizely.
Radana Vítková
Vizionáři internetové doby
Zaostřeno, 9–11
Steve Jobs byl jedním z Kolumbů počítačové doby, protože
web je náš nový oceán. Když zemřel, napadlo nás podívat
se, kdo jsou Magellanové a Cookové internetového věku.
Přemýšleli jste někdy nad tím, kdo třeba vymyslel tak samozřejmou věc, jako je myš, aby lidé nemuseli prstem píchat
do kláves? Nebo mobil? Nebo Google?
Milan Vodička
I tohle je rodeo
Společnost, 12–16
Krásné i ošuntělé Sarajevo
Víte, co je Cattle Penning? Rozhodčí určí číslo telete,
kovboj se snaží ve stádu najít a oddělit správné dobytče,
kterému se ale vůbec nechce. Další jezdec už vede svého
koně skvěle. Tryskem se vrhne do stáda, křičí, telata kličkují, ale nakonec určeného býčka zažene do kotce. Vítěz.
A tohle zvládaly na rodeu i malé holky. Lukáš Kašpar
Procházka bosenským městem, ve kterém se mísí
vzpomínka na zašlou slávu Rakouska-Uherska se
vzpomínkou na nedávnou válku.
Šťastné a veselé
Cesta na konec Evropy
Jsou tam jen fjordy a holé pláně. Tak to vypadá v Norsku,
na místě, které se označuje za nejsevernější cíp kontinentu.
Dorazí následníci Depeche Mode
Britská kapela Hurts u nás letos zahraje už potřetí. Poprvé
ve velké Lucerně a s titulem nejlepší kapela letních pódií.
Populisté na Západě
Ve většině západoevropských států posilují populistické
strany. Proč je lidé volí a kdo se v nich skrývá?
Scéna, 26–27
Ne, není to předčasné. Premiéra Vánoční koledy v pražské
Hybernii bude v listopadu, vstupenky už jsou v předprodeji.
A než se výlohy vyzdobí jmelím, hodí se připomenout, že
anglické Merry Christmas čili Veselé Vánoce použil poprvé
právě Charles Dickens v příběhu, který se dočkal nespočtu
proměn od filmu přes balet po muzikál.
Mirka Spáčilová
Magazín Víkend Pravidelná příloha deníku MF DNES ŠÉFREDAKTOR MF DNES: Robert Čásenský, ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORA MF DNES: Tomáš Vocelka. VEDOUCÍ VÍKEND DNES:
Vladan Šír, ZÁSTUPKYNĚ VEDOUCÍHO: Radana Vítková. ART DIRECTOR: Petr Hořejší, GRAFIČKY: Tamara Kvěchová, Lenka Šabaková, EDITOŘI: Václav Hnátek, Alena Slezáková,
Kamil Struha. REDAKCE: Zuzana Drtilová, Luboš Heger, Alice Horáčková, Marie Homolová, Lukáš Kašpar, Klára Kubíčková, Jiří Sotona, Jan Vedral, Milan Vodička (cestování).
SCÉNA: Mirka Spáčilová, KAVÁRNA: Josef Chuchma. PRODUKCE: Bára Komersová. E-MAIL: [email protected].
VÍKEND DNES JE PRODEJNÝ POUZE S MF DNES
8. října 2011, VÍKEND
18
2 ROZHOVOR
Bál jsem se, že
třetí světová
vypukne v Praze
S novináři často nemluví. O sobě už vůbec ne. Jeden
z nejslavnějších spisovatelů světa UMBERTO ECO teď v Miláně
udělal výjimku. A bavil se o své nové knize s Prahou v názvu, o jídle
a sexu, dětství s Mussolinim i o tom, proč intelektuál mluví pomalu.
Z
A HČ
božňuje jednoduchou
pizzu a složité knihy.
Alespoň ty jeho připomínají labyrinty, mívají kolem pěti set stran
a jsou to tak trochu historické thrillery i filozofické traktáty
v jednom. Příklad za všechny: Jméno
růže. Italský myslitel a akademik
Umberto Eco napsal svůj první román
skoro v padesáti a hned se stal jedním
z nejslavnějších spisovatelů na světě.
Čtenáře neodradily ani pasáže v latině,
knihy se prodalo na padesát milionů
výtisků a dočkala se filmové podoby
se Seanem Connerym. Objevuje se
v ní i zmínka o Praze, kterou však Eco
musel v některých zemích socialistického bloku z ideologických důvodů
zamlčet.
Praha je vůbec Ecovo město: jezdil sem od počátku šedesátých let
a svůj poslední román nazval Pražský
hřbitov. Příští čtvrtek vyjde v českém
překladu, o měsíc dřív, než se objeví
v angličtině. Možná i to byl důvod,
proč se devětasedmdesátiletý Eco
nakonec uvolil poskytnout rozhovor,
ačkoli se jim v poslední době dost
vyhýbá. Přijela jsem za ním do Milána
a nestačila žasnout: byt obložený knihami do podoby malé literární pevnosti. Ale jinak je Eco typický Ital: rozmáchlá gesta a výrazný projev, občas
se rozčilí, ale ještě častěji se hurónsky
směje. Jenom jsem si chvílemi nebyla
moc jistá, jestli se dá autorovi, který
lišácky pomrkává a miluje bonmoty,
všechno úplně věřit.
Máte tady prý přes třicet tisíc
knih. Všechny jste přečetl?
Ne, proč bych je tu jinak shromažďoval? Já knihy nečtu, ale píšu.
(smích)
To jenom vtipkujete, ne?
Co to vůbec znamená, přečíst
knihu? Otvíráte ji s pocitem, že ji
zvládnete celou, ale už jste někdy
četla celou encyklopedii? Spousta
knih je jenom k nahlížení. A spoustu knih, které jsem přečetl, tady
nemám. Vyčíslit se to nedá, ale
zkuste se mnou počítat: denně se
dotknu nejméně deseti knih, takže
to máme deset krát tři sta šedesát pět
dní krát osmdesát let… A jsme tam,
zhruba tolik knih mi prošlo rukama.
Existuje nějaký klasik, kterého
jste při tom úplně minul?
Samozřejmě, ale nic s tím dělat
nebudu, protože je to dobrý způsob, jak se můžu chránit. Když se
mě ptají, jestli jsem četl poslední
knihu toho a toho, odpovídám: „Ale
prosím vás. Vždyť jsem dokonce
nečetl ani Thackerayův Jarmark
marnosti.“ Po pravdě – třikrát jsem
to zkoušel a skončil po dvaceti stranách.
Tak radši k lehčí literatuře.
Vlastníte i nějaké kuchařky?
Prosím? To tedy ne. Ale vím,
na co narážíte – po vydání mé
poslední knihy Pražský hřbitov mě
někteří chytráci považují za kulinářského experta. A já jsem přitom
hamburger man.
To znamená, že jíte jenom hamburgery?
Než abych šel do nádherné
restaurace v centru Milána, budu
se radši doma u bílého vína a kousku sýra koukat na televizi. Naopak
v Šanghaji do restaurace půjdu, ale
to je antropologický výzkum, kuriozita. A nemá to co dělat s mojí
pusou, ale s rozumem.
Takže vaše nejoblíbenější jídlo je...
... pizza Margherita. Ale kdybych
měl být úplně upřímný, řekl bych farinata – název se mění podle regionu,
ale je to palačinka z cizrny. Za mého
dětství se jedla všude, ale pak najednou zmizela. Nikde není. A když mě
zvou někam na přednášky, říkám, že
přijedu, jen když mi udělají farinatu.
To je moje jídlo, chuť mého dětství.
Říkal jste, že jste hamburger
man. Tak proč se ve vašem
posledním románě Pražský hřbitov pořád jí? A navíc ty nejvybranější pokrmy?
To je zvláštní optická iluze. Tolik
jídla je tam proto, abych ho čtenáři
znechutil. Pro moji postavu, kapitána
Simoniniho, je jídlo náhražkou sexu:
nemiluje, a tak hodně jí. Ale část čtenářů to pochopila naopak, ach, jak je
to krásné, všechna ta vynikající jídla.
Podobně to máte i s Prahou? Je
sice v názvu vaší novinky, ale pak
se tam objevuje jen v náznacích.
Když jsem o Pražském hřbitově
poprvé mluvil na veřejnosti, okamžitě
jsem dostal pozvání do Prahy. A já
musel vysvětlovat, že tam žádná Praha
není, že mě zajímaly jen Protokoly
sionských mudrců, které s pražským
hřbitovem trochu souvisí. Ale asi víte,
že Jméno růže Prahou začíná.
Počkejte, to je v předmluvě?
V některých vydáních ta věta je,
a v jiných není. Když se kniha
překládala třeba do maďarštiny
a rumunštiny, nakladatelé mi říkali, že tam Prahu nemohou uvést.
Vztekal jsem se, že jsem tam byl
a že je to magické město, ale oni
mě přemlouvali, ať ji vyhodím, že
ve zbytku románu už stejně nehraje
takovou roli. Tak jsem jim navrhl, že to tam rovnou můžou dát
Dublin. Teprve v reprintech se Praha
do Jména růže vrátila.
A kdy jste tady tenkrát byl?
V den, kdy přijely sovětské tanky.
Fakt?
Přijel jsem tenkrát se ženou a přá-
VÍKEND, 8. října 2011
ROZHOVOR 19
GIGANT SVĚTOVÉ LITERATURY
Umberto Eco se považuje za
maximalistu – své romány píše šest až
osm let a jsou to tlustospisy.
FOTO: ISIFA.COM/CAMERA PRESS/REMO CASILLI
teli a sháněli jsme ubytování. Všude
měli plno, protože se v Praze zrovna konal geologický kongres. A tak
jsme na noc skončili v dělnickém
domě někde na pražské periferii,
ve směru, odkud zrovna přijížděly
sovětské tanky.
Než bych šel
do restaurace,
budu se radši
doma u bílého vína
koukat na televizi.
cedule – a volali na nás: Tudy nejezděte, to jsou značky pro Rusy.
Tanků jste se nebál?
Nebyl to osobní strach. Vždyť
jsem vyrůstal za války.
A tehdy jste strach také neměl?
Naučil jsem se, kam mám skočit,
když se střílí. V Praze jsme tehdy
byli ve čtyřech: já, moje žena, která si
jako Němka válku dost prožila, a pak
naši dva přátelé, tak o pět let mladší.
A víte, co bylo zajímavé? Když jsme
slyšeli střelbu, rozběhli jsme se každý
jinak: kamarádi rovnou do středu
ulice, aby viděli, co se děje, kdežto
já se ženou na roh. A když se objevil
tank, já a Renate jsme se automaticky
schovávali u dveří, ale kamarádi se
otočili ke zdi. Z dětství jsme s manželkou věděli, že dveře a rohy bývají
nejlepší: když jde o život, můžete
utíkat dovnitř nebo ven, napravo nebo
nalevo. To všechno byl instinkt přežití, rozdíl těch klíčových čtyř roků
z války.
V jednom fejetonu zmiňujete, že
jste za války vyhrál školní soutěž
s ódou na Benita Mussoliniho.
(delší ticho) Vychovávali nás, jako
by to byl náš Bůh. V rodině jsme
o něm vtipkovali, ale to neznamenalo, že bychom ho odmítali. I o Bohu
či vládě se dá dělat legrace. Rodiče
byli petite bourgeoisie, maloměšťáci,
kteří akceptovali situaci – s určitou
skepsí. Pamatuju si, že nás často
navštěvoval tátův bratranec, který
byl hodně výbušný socialista. Takže
jsem vnímal i kritický pohled.
Ale Mussolinimu jste věřil?
Když mi bylo tak devět deset, ptal
jsem se sám sebe, jestli duceho miluju tak, jako miluju svého otce nebo
matku. A odpověděl jsem si, že ne
– a že je tedy se mnou asi něco v nepořádku. V červenci roku 1943, když
Mussolini skončil, mi bylo jedenáct.
Byl jsem malý, ale už dost starý na to,
abych pochopil, co se děje. Když mě
den poté rodiče poslali pro noviny
do stánku, byl jsem u vytržení: místo
všech starých titulů tam byly najednou
úplně nové, ty komunistické, křesťansko-demokratické… Ale nebyl jsem
tak hloupý, abych si myslel, že přes
noc zmizeli i lidé, kteří těm starým
novinám věřili. V tom pohledu bylo
mých deset let života – ale pro mě už
to byla minulost.
Čtěte na straně 20
▲
Co jste si o nich jako italský intelektuál pomyslel?
Řešil jsem, jak z toho ven. Byli
jsme přesvědčení, že druhý den
začne třetí světová válka – byli jsme
v Praze a děti zůstaly v Itálii. Z Prahy
jsme se nemohli dostat, a tak jsme
v ní strávili dva dny. Pamatuju se,
jak jsme fantasticky jedli v hotelu
Paříž, a zrovna když jsme dojídali
poslední sousto, restauraci nám před
očima zavřeli. Celé město zavíralo.
Pak jsme dostali zprávu z italské
ambasády, že pro nás domlouvají
karavan. Byl to zmatek, jako vždycky, když něco organizují Italové,
ale pak jsme zjistili, že jsme v tom
nevinně: Češi měnili na silnicích
Pohoda
u televize
VÍKEND, 8. října 2011
ly a trochu zkrátit závěrečnou scénu
s požárem. Poslechl jsem ho jen v prvním případě, protože závěr považuju
za vrchol knihy.
Kolik postav z vašeho románu
zůstalo ve stejnojmenné filmové
adaptaci?
Není to otázka postav, ale vrstev.
Znáte club sandwich? Mezi třemi
plátky toastu rajče, slanina, vejce,
sýr... Ale ve filmu z toho všeho zbylo
jen to rajče a sýr. Celý teologický,
politický aspekt zmizel. Ale nestěžuju si, tohle všechno jsem dopředu
věděl: když čtete Jméno růže, potřebujete na něj pět dní. Ale film? Ten
trvá dvě hodiny.
A co Sean Connery v hlavní roli?
Na začátku jsem z něj měl strach –
že bude moc bondovský. Představoval
jsem si tam Aleka Guinnesse, ale ten
byl v té době už starý a režisér mi ho
zatrhl. Ale film se pak povedl.
Setkali jste se s Connerym osobně?
Na natáčení jsem se byl podívat jen
jednou a skončil jsem v Conneryho
maringotce, měl tam malou whisky.
Pamatuju se, že pořád mluvil jen o fotbale, který mě vůbec nezajímá. Ale
před dvěma lety se mi doneslo, jak
se Conneryho ptali, jestli mě zná.
Odpověděl, že ano – a že si se mnou
tenkrát báječně popovídal o fotbale!
(smích)
Takže fotbal vás moc nebaví, jídlo
taky ne. Jaké máte vášně?
Hudbu... Knihy... Sex... A to je tak
všechno. (Za Ecem prochází jeho
manželka Renate – pozn. red.)
Co cigarety? Na krabičky
INZERCE
ROZHOVOR 21
Umberto
Eco (79)
Slavný italský sémiotik začal psát
romány pozdě a trochu náhodou.
Dokončil své akademické
práce a zrovna neměl do čeho
píchnout – a tak se zrodila
jeho nejznámější kniha Jméno
růže (1980). Narodil se 5. ledna
1932 v Alessandrii, válku prožil
v horách, kde pozoroval boje mezi
fašisty a partyzány. Na univerzitě
v Turíně studoval středověkou
filozofii a literaturu, v 50. letech
pracoval mimo jiné jako kulturní
redaktor v televizi RAI. Žije
v Miláně s manželkou Renate, má
syna a dceru. Jeho zatím poslední
román Pražský hřbitov vyjde
ve čtvrtek v nakladatelství Argo.
od sirek jste přece psal své novinové sloupky...
Cigaretám už se také vyhýbám.
Místo toho žvýkám. A při tom jsem
zjistil, že moje závislost není chemická: nesouvisí ani tak s mými plícemi,
jako s mojí pusou. Potřebuju něco
žvýkat, když píšu.
A kokain, kterému ve vašem
románu propadl slavný psychoanalytik Sigmund Freud, jste
nezkoušel?
To tedy ne. Nechápu ani, když si
studenti před zkouškou berou nějaká povzbuzovadla – opravdu netoužím po tom, chemicky testovat svůj
mozek.
Je to s tím Freudem a kokainem,
jak píšete ve své knize, pravda?
Každá z mých postav v Pražském
hřbitově dělá a říká přesně to, co
ve skutečnosti udělala a řekla! Ale
dostal jsem dopis od čtenáře, který mi
vytýká, že si Freud kupuje frak s černou vázankou, a přitom se k fraku
nosí jen bílý motýlek. Odpověděl
jsem mu, že takhle to Freud napsal.
A samozřejmě že zbožňoval kokain
– byl přesvědčený, že je dobrý na oči,
cukrovku a jasnozřivost, že je to lék
na všechno. Pomáhal i jeho sebevědomí: v dopise své snoubence tvrdil, že není génius, že v životě nic
nedokáže a je příliš starý, aby řekl
něco nového. Zajímavý, hodně lidský
charakter.
Často píšete o jiných, ale o sobě
moc ne. To schválně?
Stává se zřídka, že spisovatel odvypráví sám sebe. Ale každý je autobiografický, promítá se do různých
postav. Dokonce i když vyprávím
o psovi, dávám mu kus ze svých
vzpomínek, pocitů a zkušeností. Jak
taky jinak popsat duši psa, když jsem
v ní nikdy nebyl?
Postava z vaší novinky nevykrádá
sebe, ale už vydaná díla. A z těch
pak po něm zase opisují další
a další autoři. Existují v literatuře
vůbec ještě nějaké původní myšlenky?
Každá kniha opakuje něco, co už
se objevilo v jiných knihách. Dokonce
i Sofokles vyprávěl staré příběhy. Ale
důležitý je způsob, jakým příběh utváříte. Blaise Pascal jednou poznamenal:
„Neříkejte, že jsem neřekl nic nového. Nové je uspořádání věcí.“ Takže
i když skoro všechny příběhy pojed-
návají o lásce a smrti, je tu určitý rozdíl mezi Paní Bovaryovou a Barbarou
Cartlandovou (anglická autorka sladkobolných příběhů – pozn. red.).
Ale dá se něčemu věřit?
Ano. Pražský hřbitov a také mnohé
své eseje jsem věnoval podvrhům,
lžím a výmyslům. Protože pokud
o něčem můžete říct, že je to lež, tak
jedině proto, že věříte, že někde pořád
existuje pravda. Bez ní byste nepoznala lež. Takže věřím v pravdu – a je to
těžká práce.
Ale pokud mám věřit vaší poslední knize, pak nejúspěšnější tituly
mají mít kolem třiceti stran. A vy
jste těch stran nakonec napsal
přes čtyři stovky.
Protože romány radši píšu, než je
vydávám. V umění existují minimalisté, kteří celý život malují dvě jablka,
a pak maximalisté, kteří se vrhnou
na Sixtinskou kapli. Dávám přednost
Michelangelovi, a možná i proto jsem
nikdy nevydal povídky – ani bych je
nejspíš neuměl. To už je pro mě lehčí
vymalovat tu kapli.
Psal jste přece básně – a ty bývají
krátké.
To bylo v pubertě a o lásce.
A jaká byla vaše první láska?
První láska byla hned před tou druhou. Nikdy se nedozvěděla, že jsem ji
miloval, zemřela, a proto jsem napsal
Tajemný plamen královny Loany.
Jak se jmenovala?
Chachá. (Eco divoce rozmáchne
paže.) Tak kde máte ty knížky k podpisu?
■
[email protected]
8. října 2011, VÍKEND
20
2 ROZHOVOR
Rozumím tomu dobře, že jste
prozřel díky jedinému pohledu
na noviny?
To nebylo prozření, ale objevení
nového světa! Obrovské vzrušení.
A potom – Mussoliniho v červenci
svrhli, ale pak ho v září osvobodili
Němci a vyhlásil novou republiku.
Měl projev v rádiu a já jsem byl
v šoku z toho, jak se mu za ty tři
měsíce změnil hlas. Zatímco starý
Mussolini hřímal z balkonů, ohromoval energií a rétorikou, ten nový už byl
jenom duch. Byl to hlas nemocného,
zlomeného člověka.
O smrti
Čím jsem starší, tím si vybavuju větší
podrobnosti ze svých raných let, a nejenom
z nich. Musí být nádherné zemřít, protože
v tenhle okamžik asi víte všechno.
Necítil jste jako italský patriot
i pachuť porážky?
Alealeale! (Eco křičí.) Potom, co
jsem na vlastní oči viděl, jak partyzáni bojovali s fašisty, jsme to prožívali jako velké vítězství. A příjezd
prvních Američanů, to bylo teprve
něco! Černý regiment! Dali mi první
žvýkačku a ukázali první americký
komiks. V tomhle okamžiku to byl
triumf.
Která kniha vás v mládí nejvíc
okouzlila?
Náš autor byl Emilio Salgari, italský Jules Verne, ten ovlivnil celou
generaci. Ale pokud jste četla můj
román Tajemný plamen královny
Loany, asi si myslíte, že mě zásadně
poznamenal Mickey Mouse, a pak
komiksy, kde se mluvilo o svobodě
tisku a podobných věcech, které pro
nás byly úplně nové. To všechno
mě ovlivnilo, a také jedna kniha,
kterou jsem nečetl, ale kterou nám
vyprávěla maminka – Pipino, nato
vecchio e morto bambino, příběh
muže, který se narodí jako sedmdesátiletý a zemře jako dítě. Žije
nazpátek. A svým způsobem jsem
tuhle knihu pak napsal.
Jak to myslíte?
Možná stále žiju jako Pipino: v současnosti, ale také v minulosti, protože
se čím dál tím víc vracím nazpátek,
abych odtud přestavoval svůj život.
Takže teď jste zrovna na dně?
To ne, každá kniha je jako dítě,
s kterým musíte strávit nejméně dva
roky, krmit ho a starat se o něj – a pak
už umí jít samo. Takže teď v depresi
nejsem, jelikož mi zbývá ještě jeden
rok, než svůj román opustím. V tom se
liším od žen, které propadají depresím
hned po porodu.
Váš otec z vás chtěl mít právníka.
Snažil se, abyste měl nějaké praktické povolání?
Neee! To bylo proto, že tehdy se
na univerzitách, aby to k něčemu bylo,
dalo studovat buď na doktora, anebo
na právníka, možná tak ještě na inženýra. Nikdo neuvažoval o tom, že bude
sociologem nebo expertem na maďarskou literaturu. Od té doby, co jsem se
naučil dobře mluvit, jsem se zkrátka
měl stát právníkem. Občas jsem se
v otcově kanceláři zapovídal s jeho
šéfem, ale nemluvil jsem s ním rychle
a plynně jako obvykle, ale pořádně
pomalu a s dlouhými pauzami. Otci
se to moc nelíbilo – ale to nevěděl,
že jsem tenhle styl pochytil od intelektuálů.
Jak jste pak prožíval konec války?
Válka pro mě byla velké dobrodružství, ne ani tak konec, ale Venticinque
Aprile, konečné osvobození Itálie,
obrovské oslavy, tatataaaa, střílení
a samá party.
Nesouvisí s těmi všemi válečnými
prožitky a ideologiemi i to, jakým
způsobem píšete romány? Že je
rozkládáte a moc nevěříte jazyku,
který stejně dobře může posloužit
té či oné straně?
To byl klíčový okamžik pro můj
další život a aktivity: stal se ze mě
skeptický pozorovatel, analytik jazyka
a politických diskurzů. Ano, jednou
mě nachytali – když jsem byl kluk.
Ale podruhé už jsem na to nikomu
nikdy neskočil.
Navíc, pokaždé když dokončím knihu,
je mi hodně smutno.
A intelektuál musí mluvit pomalu?
Typický oxfordský profesor přece
začne: Well, nechte mě přemýšlet,
ehm, myslím, že... Proto jsem se nestal
právníkem, ale filozofem, protože ti si
můžou dovolit dlouhé přestávky.
DOMA S KNIHAMI Ve svém milánském bytě má Eco knihy všude. Ty nejvzácnější
jsou ve vitrínách (za ním).
FOTO: RICHARD KLÍČNÍK, ARGO
Proto tak často píšete o někom,
kdo ztrácí paměť a znovu hledá
své vzpomínky?
To spíš souvisí s tím, že jsem akademik a sémiotik, který se vždycky
zajímal o problém paměti, je posedlý
starými knihami a skálopevně věří
tomu, že paměť a duše jsou jedno
a totéž. Když ztratíme paměť, stávají
se z nás zvířata. Dokonce i jako křesťan, který vstupuje do nebe, si musíte
pamatovat svoji minulost – jinak skončíte v pekle.
A vy si všechno pamatujete?
Čím jsem starší, tím si vybavuju
větší podrobnosti ze svých raných let,
a nejenom z nich. Musí být nádherné
zemřít, protože v tenhle okamžik asi
víte všechno.
Jeden kamarád tvrdí, že identitu
získáme až v okamžiku smrti.
To je docela možné. Tak já se u vás
po své smrti stavím a povím vám o ní.
(smích)
I proto mají všechny vaše romány
kořeny v minulosti?
To není úplně přesné, třeba
Foucaultovo kyvadlo je i ze současnosti. Ale ano, je tam hodně historických odboček a návratů. Neskrývám
potěšení z toho, když vyprávím příběhy o historických událostech a strávím třeba šest osm let prohrabáváním materiálu a hledáním informací.
Proč jinak psát romány? Nedokážu
pochopit lidi, co vydávají jeden román
ročně, to přece musí být hrozná nuda.
V Česku takových autorů, kteří
píšou každý rok nejmíň jednu
knihu, máme docela hodně.
Ale co z toho mají? To z psaní
nemůžou mít žádné zadostiučinění!
Ale k teoretickým textům jste
později přidal i romány. Ten
první, Jméno růže, vám vyšel
skoro v padesáti letech. Proč tak
pozdě?
První romány jsem začal psát
ve věku deseti let, ale žádný z nich
jsem nedokončil. Takže jsem byl
autorem mnoha nedokončených mistrovských děl, podobně jako Franz
Schubert. Pořád jsem něco začínal,
a když mi bylo asi patnáct, pustil jsem
se do poezie, až jsem se v určitém
okamžiku rozhodl, že mě přece jen víc
zajímá ta filozofie.
Když se Gustav Flaubert pokoušel vydat Paní Bovaryovou, dostal
prý od nakladatele kritickou
odpověď: Rozvleklé, příliš detailů. Nezažil jste se Jménem růže
něco podobného?
A víte, že Josef II. řekl Mozartovi,
že používá příliš not? Ale ne, já měl
to štěstí, že jsem se nikdy nemusel
nabízet. O rukopis mě vždycky někdo
požádal. Dokonce i o Jméno růže –
nějak se rozkřiklo, že jsem napsal
román, a pak mi během jednoho týdne
volali hned tři nakladatelé. Všichni, že
to berou. Dal jsem ho pak do nakladatelství Bompiani, jehož zasloužilý
redaktor měl k textu dvě připomínky:
příliš dlouhý začátek první kapito-