Místa ztišení

Němečtí biskupové
Liturgická komise
__________
26
Místa ztišení
Úvahy k zachování ohroženého bohatství
v našich kostelech
11. února 2003
Vydal: Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonner Talweg 177, 53 129 Bonn
OBSAH
Předmluva ................................................................................................................................. 3
1. Základy.................................................................................................................................. 4
1. 1. Žijeme ve světě, který se stal hlučným ....................................................................... 4
1. 2. Přesto má i dnešní člověk zkušenost s mlčením a tichem ......................................... 4
1. 3. Kostely jako místa ztišení ........................................................................................... 5
1. 4. Tato místa ztišení jsou nyní ohrožena ........................................................................ 5
2. Ticho a mlčení jako náboženský / bohoslužebný výrazový prostředek........................... 7
2. 1. Biblické svědectví ......................................................................................................... 7
2. 2. Ticho a mlčení jako výraz náboženské úcty u pohanských národů ........................ 8
2. 3. Epikletické mlčení v křesťanské modlitbě ................................................................. 8
3. „Naplněné ticho“ a „naplněné mlčení“ předpokládají přítomnost ................................. 9
3. 1. Bez protějšku v nějaké osobě konfrontuje ticho člověka jen se sebou samým ....... 9
3. 2. „Naplněné mlčení“ v přítomnosti druhého.............................................................. 10
4. Správné chování v Boží přítomnosti aneb neodstranitelný zbytek kultu ..................... 10
4. 1. Úctyplné mlčení je kultickým chováním .................................................................. 11
4. 2. Kvůli člověku jsou kultické formy chování nutné................................................... 11
5. Co můžeme udělat, abychom se znovu naučili mlčení vycházejícího z boží přítomnosti
a naopak: jak bychom v tichu mohli učinit zkušenost s uzdravující Boží přítomností? . 12
5. 1. Zkušenost Boží přítomnosti skrze obraz a symbol.................................................. 12
5. 1 . 1. Hlubší přístup k obrazu a symbolu je nutný...................................................... 12
5. 1. 2. Učit se od křesťanského Východu? .................................................................... 13
5. 1. 3. Co to znamená pro naše farní kostely?............................................................... 14
5. 2. Zážitek Boží přítomnosti skrze Eucharistii aneb nová citlivost pro přítomnost
Krista v Eucharistii ............................................................................................................ 14
5. 2. 1. Eucharistie jako „vera icona Domini“ ............................................................... 14
5. 2. 2. I víra v Eucharistii určuje úctyplné chování...................................................... 15
5. 2. 3. Je třeba znovu získat možná ztracenou citlivost pro eucharistické tajemství... 15
5. 2. 4. Jaká je obrana? ................................................................................................... 16
5. 2. 4. 1. Převaha „eucharistické monokultury“....................................................... 16
5. 2. 4. 2. Vytvoření místa k uchovávání Eucharistie................................................. 16
5. 3. Zážitek Boží přítomnosti v prostoru kostela............................................................ 17
5. 3. 1. „Boží domy“?....................................................................................................... 17
5. 3. 2. O krizi stavby kostelů........................................................................................... 17
5. 3. 3. Prostor kostela slouží komunikaci – ale s kým?................................................. 18
5. 3. 4. „Dům milosti a spásy“ (ritus svěcení kostela).................................................... 18
5. 3. 5. I zprostředkování Boží přítomnosti prostorem se děje skrze lidské smysly ....... 19
5. 4. Jaké jsou další úkoly? ................................................................................................ 20
5. 4. 1. Mystagogie je nutná ........................................................................................... 20
5. 4. 2. Formy úctyplného chování by měly být nacvičovány hlavně s dětmi................ 20
5. 4. 3. Zvláště odpovědné osoby by měly „vycházet z ticha“. ........................................ 21
5. 4. 4. Právě sakristie by měla být „přechodovou místností mlčení“............................ 21
5. 4. 5. Hledání možných nových „ostrůvků“ modlitby ve vlastním kostele.................. 21
5. 4. 6. I v liturgické slavnosti by mělo být ticho a mlčení respektováno....................... 22
5. 4. 7. Zvláštní situace: hojně navštěvované katedrály a věhlasné kostely .................. 22
Literatura................................................................................................................................ 24
2
Předmluva
Liturgická komise Německé biskupské konference se mnohokrát zabývala problémy
okolo ztišení, úcty, uctívání a proto věnovala pozornost zvláště bohoslužebným prostorám a
slavení liturgie. Výchozím bodem byly zkušenosti z kostelů, které platí za významné
turistické cíle, a které vždy nemohou být místy ztišení a modliteb. Vedle toho bylo třeba také
kriticky zhodnotit určité formy bohoslužeb, které nenabízejí prostor ke ztišení a modlitbám.
Z množství zkušeností a diskuzí povstalo přání shromáždit k tomuto tématu několik
bodů. Ty by měly být impulzem pro ty, kdo jsou odpovědni za liturgii v její současné podobě,
aby díky hlubšímu porozumění bohoslužbě hledali cesty, jak by se naše kostely opět mohly
stát místy ztišení a jak nabídnout při slavení liturgie prostor pro ztišení.
Velmi bych uvítal, kdyby se faráři i jiní duchovní, zaměstnanci i dobrovolníci
v duchovní službě, liturgických výborech a liturgické službě těmito radami zabývali, aby
mohli přistoupit k příslušným a nutným krokům.
Köln, 14. února 2003
svátek sv. Cyrila a Metoděje, patronů Evropy
Předseda Německé biskupské konference
Joachim Kard. Meisner
Arcibiskup kolínský
3
1. Základy
1. 1. Žijeme ve světě, který se stal hlučným
Bezpochyby žijeme v hlučném světě. Všudypřítomná hladina hluku se stala natolik
samozřejmou, že opravdové ticho na naše současníky působí již překvapivě. V naší západní
civilizaci existuje sotva místo, které by bylo prosté hluku - zvláště toho, který vytváří
doprava. Úplné ticho zmizelo z našeho světa ovládaného technikou stejně, jako opravdová
tma; obojí nahání dnešnímu člověku takřka strach. Proto my, současní lidé, utíkáme před
tichem a tmou jež se pro nás staly hrozivými.
Zatímco na jedné straně zná jazyk úsloví „pekelný hluk“, naráží na druhé straně
mlčení a ticho u moderního člověka na určitou dvojznačnost. Mnozí současníci sice hledají
něco, co nazývají pokojem, aby utekli před stresem, ale ani oni většinou nedokáží vydržet
v tichu. Navzdory „zónám klidu“ ve veřejných dopravních prostředcích a nepřehlédnutelným
protihlukovým stěnám je ticho a mlčení pro mnoho lidí vážným problémem. Všudypřítomný a
psychologicky podmíněný nárůst hluku tu není ani tak proto, že mnozí naši současníci to tak
chtějí nebo vůbec ani neumějí jinak, než být trvale nějakou formou akusticky „oslovován“. To
bude také ještě promýšleno z hlediska náboženství a teologie.
1. 2. Přesto má i dnešní člověk zkušenost s mlčením a tichem
Ačkoli se náš svět stal tolik hlučným, přece jen existují situace, v nichž i dnešní člověk
zažívá ticho a mlčení: to může být vyjádřením pro bezradnost, rozpaky a děs. Tváří v tvář
hrozným katastrofám, zločinům a krutostem – vzpomeňme si například na reakce na události
11. září 2001 – lidé umlkají a zůstávají v překvapeném a bezradném tichu. Každé vysvětlující,
komentující nebo výkladové slovo k tomu by bylo, přinejmenším v prvním okamžiku,
pociťováno jako nevhodné.
Jako výraz bezradnosti umlká dnešní člověk též při zážitcích a setkáních, kterým
nerozumí. Před některým současným uměním umlká i člověk, který má jinak dobrou vůli
alespoň zahlédnout v něm smysl a platnou výpověď, i když mu nerozumí.
Ticho a mlčení, kterým se projevuje nejistota lidí otřesených, a které jsou také
výrazem určité úcty, kterou člověka v jeho duši oslovuje náboženská dimenze, je třeba
vyzdvihnout v protikladu k chytře inscenované reprezentaci (politické a hospodářské) moci.
Na ředitelských poschodích velkých koncernů, stejně jako v bankách a pojišťovnách také
4
panuje atmosféra ticha. Toto ticho slouží k prezentaci moci, která si má v respektu a úctě
podmanit návštěvníka, který sem přichází se svými žádostmi. Příklady z dějin architektury
ukazují, že architekti a interiéroví architekti vědomě tyto prostory projektují s účelem umlčet
toho, kdo sem vstupuje a přednastavit jeho jednání do polohy uctivosti a bázně. Toto
uspořádání spočívá v odkaze na náboženskou stránku, a tím podněcuje k uznání vyšší moci,
před kterou člověk „umlká“.
1. 3. Kostely jako místa ztišení
Takovými prostorami zaměřenými na setkávání v tichu a úctyplném chování byly
vždy i naše kostely. Lidé zažívali, jak se mohou v mlčení a tiché modlitbě setkat s Bohem.
Katolické kostely bývaly zásadně otevřené a zvaly k tomu, aby člověk i mimo bohoslužby
zažil setkání s Bohem v tiché modlitbě a mohl prožít jeho uzdravující přítomnost.
Je mimo pochybnost, že toto stále tvoří platný ideál: „Dobrý kostelní prostor je
´sakrálním prostorem´, tj. dokáže člověka s jeho narušeným vztahem k okolí pozvat k úctě.
Přivádí k transcendentální zkušenosti. Pomáhá lidem shromáždit se a uctívat toho, který je
přítomen ve shromážděné obci, zvěstovaném slově a svátostech (srv. SC 7). Vrcholem této
přítomnosti a současně hlubokým zdůvodněním posvátnosti prostoru kostela je Eucharistie,
v níž je Kristus jedinečným způsobem ... bytostně a trvale přítomen jako Bůh a člověk (srv.
KE 6)“. (Směrnice 1. 5.) 1
1. 4. Tato místa ztišení jsou nyní ohrožena
Nejen z důvodů bezpečnosti jsou mnohé kostely dnes přes den uzavřeny. Už proto
nenabízejí prostor pro ztišení, které je v dnešní době čím dál důležitější. Mnohem vážnější je
však s tím spojená ztráta forem zbožnosti, dříve tak praktikovaných – zajít si do kostela i
mimo bohoslužby na chvíli tiché modlitby.
I když kostely jsou otevřené, ticho z nich často zmizelo. Zvláště umělecky a historicky
významné a turisty hojně navštěvované katedrály a kostely již nenabízejí možnost ztišení a
mlčenlivé úcty. Navštěvují je především lidé se zájmem o dějiny umění, kteří se v nich
chovají stejně jako v jiných odpovídajících objektech všeobecného zájmu. Kdyby nebylo
1
Němečtí biskupové – liturgická komise – č. 9: Směrnice pro stavbu a vybavení bohoslužebných prostor, Bonn,
25. října 1988, 2000.
5
(více či méně ve zbývajících církevních budovách) vyhrazených prostor pro modlící
(zpravidla jsou to kaple, v nichž je uctívána Eucharistie), bylo by téměř nemožné v těchto
kostelech prodlévat ve chvíli ztišení k modlitbě a rozjímání.
Ale i naše farní kostely jsou coby místa ztišení ohroženy. Lidé jiných dob zakoušeli
jinak a chovali se jinak než dnešní lidé: v kostele mlčeli jak jen to šlo a ústa otvírali
příležitostně ke společné modlitbě nebo zpěvu. Toto mlčení dříve sloužilo jako výraz úcty. Se
zmizením úctyplného chování se nezřídka ztratilo i mlčení. Mnoho lidí se v kostele nechová
jinak, než jako kdyby se potkali na ulici – minimálně do začátku bohoslužby.
Můžeme se ptát, zda toto zmizení úctyplného mlčení nesouvisí se zmizením úcty
všeobecně a eucharistické zbožnosti zvláště. Kdysi pevná víra v přítomnost Krista
v Eucharistii uchovávané ve svatostánku trvale charakterizovala tento způsob uctivého
chování. Se zmizením tohoto kdysi samozřejmého eucharistického povědomí víry se zdá, že
pro mnoho současníků se kostely staly „prázdnějšími“. Mnozí mohou získat dojem, že naše
kostely mohou být někdy dokonce bez Boha. Je to možná tato obtížně snesitelná prázdnota,
která nutí k tomu, aby byla naplněna. A co je k tomu lépe uzpůsobeno, než vzájemný
přátelský rozhovor?
Také naše bohoslužby trpí nezřídka nápadnou zátěží slov. Mnohý celebrant adresuje
své obci hned několik proslovů. Liturgickému slavení nepřiměřená upovídanost činí velké a
svaté malým a všedním a propůjčuje celé slavnosti základní tón nezávazně radostného
snažení, v němž mlčení nesmí nacházet. V takových slavnostech se může vyskytovat
nedostatek ticha a mlčení, protože přece ticho a mlčení poukazují na tajemství – to však
bohužel v mnoha bohoslužbách nemá už své místo. Za to jsou odpovědni nezřídka značné
liturgicko-teologické a spirituální deficity u celebrantů a liturgických spolupracovníků, kteří
tímto způsobem negativně působí na bohoslužebnou slavnost.
Mlčení a ticho v kostelech a jako prostředek utvářející liturgii nejsou samoúčelné.
Zmizení ticha a mlčení z našich kostelů může být také považováno za symptom vývoje, za
nímž se skrývají problémy liturgické obnovy, které nelze prozkoumat, aniž se člověk hned
vystaví výčitkám, že kritický pohled na náš dnešní bohoslužebný život, jako i na naši celou
současnou kulturu, se staví konfrontačně k liturgické obnově a jejím výdobytkům.
6
2. Ticho a mlčení jako náboženský / bohoslužebný výrazový prostředek
Mlčení a ticho mají vysokou náboženskou výpovědní hodnotu; obé náleží k základům
náboženské zkušenosti člověka. Přesto je jeho významová mnohotvárnost opravdu veliká,
takže vedle mnoha jiných hledisek musí být na prvním místě jednoznačně ohled na setkání
s Bohem a jeho úcta.
2. 1. Biblické svědectví
Mlčení a ticho jsou i z náboženského hlediska zpočátku jednou tak dvojznačné než
v normálním lidském životě. Mlčení a ticho mohou být tísnivé, dokonce strach nahánějící;
panuje pak „tísnivé ticho“ a „mrazivé mlčení“. Mlčení a ticho pak působí jako znak
narušených vztahů a vzájemná ztráta řeči. Mlčení a ticho jsou dokonce znakem smrti; mrtví
bydlí „v říši ticha“ (Ž 94, 17). Živost nebes je proti tomu naplněna „hlukem“, pomyslíme-li na
věčnou chválu zpívanou anděly, ke které se připojuje na zemi slavící obec křesťanů, jak to
stojí na konci každé preface.
Zcela jiného druhu je mlčení pozorně naslouchajícího žáka a učedníka, který drží
jazyk za zuby i proto, aby svého bližního nepoškodil pomluvou.
Opět jiné je mlčení jako výraz naděje, protože nářek a výkřiky bolesti umlkají (srv.
Neh 8, 11). Především jsou však ticho a mlčení znakem důvěřivého očekávání Boží
zachraňující moci: „Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina“ (Pláč 3, 26).
Když Bůh přichází, je to vždycky situace soudu; jemu se stvoření musí zodpovídat za
své činy, a proto plno strachu umlká: „země žila hned v bázni a míru, když Bůh povstal
k soudu“ (Ž 76, 9-10). S poukazem na nadcházející pomstu Boží přikazuje Sofonjáš: „Ztiš se
před Panovníkem Hospodinem, vždyť den Hospodinův je blízko!“ (Sf 1, 7). Tváří v tvář
všerozhodující bitvě mezi Bohem a mocnostmi temna na konci časů nechává tajemství
Zjevení při otevření sedmé pečeti dokonce umlknout i samotná nebesa: „A když Beránek
rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny.“ (Zj 8, 1).Boží jméno
musí být zamlčováno nejen z úcty, ale i ze strachu, neboť ten, který by takto byl osloven, by
mohl vzhledem k hříchům lidí uvolnit svůj hněv. “Tiše! Jen nepřipomínat jméno
Hospodinovo!“ (Am 6, 10).
Mlčení je ale také postojem naslouchání a přijetí Božího slova a příkazů. Když mluví
Bůh, člověk mlčí, je připraven plnit příkazy a slyší: „Ztiš se a slyš, Izraeli, stal ses dnešního
7
dne lidem Hospodina, svého Boha. Budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, a plnit jeho
příkazy a jeho nařízení, které ti dnes přikazuji.“ (Dt 27, 9-10).
Všechny tyto aspekty se spojují v obecném příkazu, že celé stvoření mám
v přítomnosti Boží mlčet: „Ztiš se před Hospodinem, veškeré tvorstvo, neboť se vypravil ze
svého svatého příbytku.“ (Za 2, 17). Výslovně to platí také pro přítomnost Boží v jeho
chrámu: „Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!“ (Ab 2, 20).
2. 2. Ticho a mlčení jako výraz náboženské úcty u pohanských národů
Podobně to platí pro náboženskou zkušenost mimo starozákonní kmeny. Velký
význam měly mlčení a ticho v pohanských kultech mystérií, která v době Ježíšově přitahovala
mnoho lidí. Již ve slově „mystérium“ je obsaženo mlčení a ticho, protože řecké slovo
mysterion v sobě obsahuje sloveso myein, což znamená „mít zavřená ústa“. I k starořímskému
obětnímu rituálu patřilo mlčení jako neoddělitelný rituální stavební prvek. „Tak měl být
znemožněn každý rušivý zvuk a každé nevhodné slovo, které by mohlo připravit o účinek
svaté jednání božstev“ (A. Heinz).
To, jak těsně bylo mlčení a ticho svázáno s obětním děním ukazují ještě odpovídající
stopy v křesťanské bohoslužbě: až do nejmladší liturgické reformy zavedené II. vatikánským
koncilem byla „secreta“, dnešní modlitba nad dary pronášena tiše – odtud také dřívější
německé označení „tichá modlitba“.
2. 3. Epikletické mlčení v křesťanské modlitbě
Právem k prvotním formám mlčení náleží mlčenlivé naslouchání Božímu slovu, které
je od nejstarších dob základní součástí křesťanské bohoslužby. Ve východních ritech dosud
existuje výzva jáhna obci, aby pozorně naslouchali zvěsti Božího slova. Toto přijímající ticho
je více než předpokladem k naslouchání a porozumění, neboť při osvojení si Božího slova jde
vždycky také o přijetí samotného Boha ,který mluví k člověku v jeho srdci. Toto přijímající
naslouchání již od dob pouštních otců určuje zvláštní křesťanský pojem meditace: zde
vstupuje člověk spolu se světem obsaženým v jeho osobě do vztahu s osobním Bohem, který
ho oslovil a stále oslovuje ve zvěsti svého slova.
Proto se takovéto mlčení přibližuje k druhé formě mlčení, kterou můžeme označit jako
„epikletické mlčení“: kněz svolává Ducha svatého (epikalein = svolávat) k proměně chleba a
8
vína při mši, ale i pro působení ostatních svátostí. Obě formy mlčení, i to naslouchající při
epiklezi, mají co do činění s Božím příchodem mezi lidi, aby mohla spása působit.
Od dob staré církve až do přítomnosti je toto mlčení svázáno s různým ústředním
jednáním liturgických slavností. „Apoštolská tradice“, starokřesťanský církevní řád, ho od
počátku 3. stol. zmiňuje v souvislosti s biskupským svěcením. Od těch dob až dodnes se
dodržuje toto: při vkládání rukou panuje úplné ticho; všichni se potichu modlí v souvislosti se
sestoupením Ducha sv. „Kanonické ticho“ zrušené liturgickou obnovou může být také
stejného druhu jako „epikletické mlčení“: od Sanctus až ke konci Eucharistické modlitby
panovalo posvátné ticho, které bylo přerušeno jen zvoněním oltářních zvonků nebo zvonu
během Proměňování. Ačkoli dřívější ticho během Eucharistické modlitby při mši bylo mnoha
věřícími zažíváno a ceněno jako čas intenzivní modlitby, ustanovení týkajícím se činné účasti
liturgické slavnosti se k němu nevrací. Vnitřní spojení s knězem, který ve jménu církve
pronáší modlitbu je výše hodnoceno než dřívější ticho, i když podporovalo osobní modlitbu.
3. „Naplněné ticho“ a „naplněné mlčení“ předpokládají přítomnost
Ze svědectví svatého Písma, liturgie, křesťanské i mimokřesťanské zbožnosti je
zřetelné, že ticho a mlčení jsou jako výrazové formy náboženské zkušenosti bytostně vztaženy
k Bohu: ten je přítomen; mluví k lidem, vyučuje je svou radou a příkazem, předpovídá mu
záchranu a vykoupení. Mlčení panuje mezi lidmi, když Bůh přichází; člověk nachází Boží
přítomnost a jeho spásné působení v tichu.
3. 1. Bez protějšku v nějaké osobě konfrontuje ticho člověka jen se sebou samým
To, že dnešní člověk zažívá mlčení a ticho dvojznačně souvisí mimo jiné i s tím, že
konfrontují lidi se sebou samými. Čím více někdo hledá své vlastní bytí, tím nepříjemnější
může toto ticho být. Kdo se proto této konfrontace se sebou samým obává, bude mlčení
pociťovat jako bolestivé a neúnosné.; bude před ním utíkat a hledat rozptýlení pomocí
nějakých akustických prostředků. Platí to ale i naopak: ve stále hlasitějším světě vyvstává
potřeba ticha a mlčení, dokonce stažení se do ústraní a samoty, které jsou alespoň přechodně
vnímány jako blahodárné. Meditační cvičení mají lidem pomoci v tichu najít sebe; v mlčení si
lidé kladou otázku po sobě samých a hledají vnější i vnitřní ticho, které je v ideálním případě
nechá v sobě spočinout.
9
Při veškeré vnější podobnosti - ten, kdo se tiše modlí v kostele, se sotva chová jinak
než člověk hluboce ponořený do meditace po východním způsobu – musí být rozdíl mezi
meditativním tichem za účelem ponoření do sebe a zbožným tichem v přítomnosti Boží. To
platí i tehdy, když ten, kdo se modlí rezignuje na ústní modlitbu a v dvojím smyslu se ponoří
do modlitby beze slov v přítomnosti Boží.
3. 2. „Naplněné mlčení“ v přítomnosti druhého.
Zdá se, že se tu potvrzuje, co je i mezilidskou zkušeností: „Naplněné mlčení“ je možné
jen v přítomnosti druhé osoby; jenom tehdy takové „naplněné mlčení“ vlastně není vůbec
mlčením. Je to sice tichý, avšak velmi intenzivní vztah k „Ty“, které je přítomno a se svým
protějškem komunikuje beze slov, kompaktně a intenzivně, tak jak by to pomocí slov možná
vůbec nebylo možné. Toto naplněné ticho stojí v protikladu k „ledovému mlčení“ a
„hrobovému tichu“ jako výrazům chybějícího vztahu a člověka, který se ve své samotě
koncentruje jen na sebe. „Naplněné mlčení“ před Bohem předpokládá jeho přítomnost tato
přítomnost se člověku zprostředkuje v lidském smyslu. Tedy předpokladem úctyplného ticha
a naplněného mlčení je to, že přítomnost Boží se lidem zprostředkovává skrze smysly. Zbožné
mlčení v Boží přítomnosti se tedy stává odpovědí na epifanii, na to, že Boží milost zazářila
uprostřed viditelného světa, že člověka obklopuje, i když ji nevnímá.
Člověk proto nemůže jinak, než pojmout zmizení mlčení a ticha z našich kostelů jako
zmizení zkušenosti osobní Boží přítomnosti. Prostory kostela již nejsou vnímány jako místa
Boží přítomnosti, která vyžaduje odpovídající jednání a chování lidí. Když i při bohoslužbě
stojí v centru hlučný a hektický člověk, pak je třeba se obávat, že zkušenost Boží přítomnosti
při liturgické slavnosti už nebude možná a z bohoslužby se stane výlučně lidské konání.
4. Správné chování v Boží přítomnosti aneb neodstranitelný zbytek kultu
Mlčení a ticho v přítomnosti Boží svědčí o úctě. S úctyplným chováním obecně to ale
dnes nevypadá nejlépe. Se ztrátou kultivovaného způsobu chování se často ztratila i úcta.
Můžeme tento fenomén ovšem interpretovat ještě do větší hloubky.
10
4. 1. Úctyplné mlčení je kultickým chováním
Mlčení a ticho v přítomnosti Boží jsou formy kultického chování a jako takové kdysi
hrály významnou úlohu: uctivé ticho na svatých místech a posvátné mlčení při posvátném
jednání tváří v tvář Všemohoucímu chtělo zmírnit jeho hněv nad hříšným lidstvem a zvýšit
jeho ochotu udělit odpuštění, milost a požehnání.
„Kult“ je nepřehledný termín. Může sloužit jako obecný pojem pro „stanovené a
uspořádané formy zacházení s božským“, „kult“ je ale také uznání někoho vyššího, boha nebo
člověka, který si pro sebe může nárokovat kultický status. Hvězdy a známé osobnosti ze
sportu, politiky a zábavy mají „kultický status“ s pevnými rituály uctívání. A dokonce
nepřekonatelný vrchol nadšení nad nějakou osobou nebo jejím dílem se označuje slovem
„kult“: kultovní hvězda, kultovní film, kultovní píseň atd. Ve své řeči říkají mladí, že něco je
„kultovní“, a je jasné, že tím v žádném případě nemyslí na Boha nebo bohoslužbu.
V průběhu liturgické reformy vznikla při pohledu na termíny „kult“ a „kultické“
způsoby chování nechuť. Vždyť obojí se může octnout nebezpečně blízko magickým
představám. Mnozí lidé sotva vědí, co si s kultickými způsoby chování počnout; mnozí jejich
smysl nikdy nepoznali; jiným připadá nepřijatelnou myšlenka, že by slabý člověk svým
vnějším jednáním – i jen uctivým mlčením a tichem na svatém místě - mohl u Boha něco
ovlivnit.
Každopádně přetrvávající potíže, které moderní člověk má s kultem a
kultickými způsoby jednání vedly k tomu, že formy tradiční úcty, kdysi získané značným
úsilím, hodil přes palubu – možná i z protestu proti nesprávně pochopeným formám
zbožnosti, které zakoušel jako „přehnané“. Na druhou stranu patří kultické formy jednání k
„abecedě a gramatice náboženství“, které liturgie křesťanství může a musí používat (R.
Schaeffler).
4. 2. Kvůli člověku jsou kultické formy chování nutné
O kultu i tichu a mlčení jako kultických formách chování je nutno mluvit
„antropologickým způsobem“, tzn. kult odvozovat od člověka.
Kultické formy chování jsou „uspořádané formy jednání s posvátným“. Jsou nutné,
protože v člověku existuje dědičným hříchem založené pokušení posvátno a neobvyklé věci
banalizovat a stáhnout na úroveň všednosti běžného života. To posvátné, velké, absolutní a
11
tím i vyzývající se zdá být trvale nepřijatelné. Následkem je tendence stáhnout celé posvátné a
božské na úroveň všedního lidství: Bůh už pak není absolutní a svatý, ale scvrkne se do lidské
velikosti, a může být coby postava z pohádek nebo výhružná postava obsazován do různých
situací. Proto je kvůli člověku třeba kultického jednání; musí sám sobě stanovit hranice, za
nimiž je svatý Bůh chráněn před veškerou banalizací a zlehčujícími zásahy, kde působí on
sám a jeho uzdravující spásná přítomnost může být působit.
K tomu jistě patří i mlčení a ticho jako výrazy úcty. To, že obojí v hrozivé míře zmizelo, má
co dočinění se zmizením kultických forem jednání, které byly dříve, coby úctyplné chování,
v církvi samozřejmostí. Vedle zásadní ztráty dřívějších samozřejmých způsobů chování
můžeme toto zmizení ukázat i na nedůvěře vůči kultickým formám jednání v křesťanské
bohoslužbě.
Přijetí, porozumění a odpovídající vykonávání „kultu“ a „kultického jednání“ musí být
ale znovu získány, aby úctyplné způsoby jednání mohly být přijímány ve svém smyslu.
„Antropologicky pojaté“ kultické formy jsou nezbytné kvůli člověku, aby se vztah mezi
Bohem a člověkem ze strany člověka mohl podařit; k tomu patří i ticho a mlčení jako formy
vyjádření úcty.
5. Co můžeme udělat, abychom se znovu naučili mlčení vycházejícího z boží
přítomnosti a naopak: jak bychom v tichu mohli učinit zkušenost
s uzdravující Boží přítomností?
To první ve vztahu člověka k Bohu je vlastní milostiplné jednání Boha. Přesto člověk může
přispět k tomu, že se tento vztah dobře popř. vůbec podaří. I tady platí zásada, že veškerá
zkušenost osobní přítomnosti se zprostředkovává skrze lidské smysly.
5. 1. Zkušenost Boží přítomnosti skrze obraz a symbol
5. 1 . 1. Hlubší přístup k obrazu a symbolu je nutný
Čím intenzivně se někdo zabývá teologií východní církve – a v této oblasti zvláště
teologií ikony – tím více pociťuje deficit Západu ohledně teologického porozumění svatým
obrazům a symbolům. Tento deficit se týká „obsahu skutečnosti“ v obrazech a symbolech a
12
odvozuje se od jinak probíhajícího filozofického a teologického vývoje. Bude dokonce sílit
natolik, nakolik se naše západní kultura upsala technicko-přírodovědnému pokroku. U nás
obrazy upomínají na minulost a dokumentaristicky představují osoby nebo události; symboly
slouží pouze jako zkratky a technicky nezbytné signály; stále méně jim rozumíme jako
něčemu, co má co dočinění s přítomností osob.
Právě to však je centrem východní teologie obrazů, která sama sebe chápe jako
teologii přítomnosti. Zpřítomnění toho, který je neviditelně přítomen našim smyslům „je
základem kultu svatých obrazů, které neviditelnou skutečnost vyjadřují viditelně a reálně ji
zpřítomňují, zviditelňují a pojednávají. Ikona / kříž není prostě jen figurativní ztvárnění, které
by vedlo naši představivost během modlitby; obojí je materiálním centrem, v němž spočívá
energie, božská síla, která se sjednocuje s lidským uměním.“ Odtud má všechno v liturgii –
přírodní prvky, předměty jako liturgické náčiní, kadidlo, svíce, ale i zpěv a slovo
ikonografický charakter a je proto stejně jako obraz v silném smyslu určen kategorií
přítomnosti: „všechno toto jsou symboly v realistickém smyslu toho slova, materielní
znamení přítomnosti duchovního světa“ (P. Evdovkimov). Kristus je přítomný; on, který
všechno naplňuje svou přítomností se nám zviditelňuje na obrazech namalovaných lidskou
rukou. Proto každý východní křesťan ví, že úcta prokazovaná ikoně nenáleží samotnému
obrazu, ale přítomnému Pánu a jeho svatým, jejichž přítomnost obraz odkrývá očím.
5. 1. 2. Učit se od křesťanského Východu?
K takovému hlubokému porozumění svatým obrazům neměla západní teologie
opravdový přístup; přisuzovala svatým obrazům a symbolům primárně pedagogickou
hodnotu.: negramotní laici se měli z obrazů poučit a být posíleni ve víře; opravdové uctívání
obrazů ve východním smyslu, uctívání přítomnosti toho, kdo je zobrazován, na Západě
prakticky neexistovala. Pouze při rozličných poutích s jejich „milostnými obrazy“ nalezla
lidová zbožnost srovnatelnou úctu k Pánu, Boží Rodičce a svatým skrze obrazy. V jejich
přítomnosti panuje až do dnešních dnů beze sporu posvátné mlčení a uctivé ticho, protože
zkušenost přítomnosti těch, kdo jsou na obraze je jasná. Zde jsou zjevně ještě rezervy a je
třeba změnit mentalitu v zacházení s obrazy.
13
5. 1. 3. Co to znamená pro naše farní kostely?
To, co je zcela obvyklé pro poutní kostely můžeme nezřídka pozorovat i ve farních
kostelech. I zde jsou různé obrazy Pána, křížové cesty, zobrazení Marie a svatých, které jsou
věřícími ceněny. Mnoho votivních svíček svědčí o intenzivní modlitbě před takovými obrazy;
tolik modliteb by se na těch místech sotva konalo, kdyby zde věřící neučinili zkušenost
přítomnosti vyobrazených osob. V jejich přítomnosti se samozřejmě chovají tak, jak to
přítomnost vyobrazených vyžaduje: lidé zachovávají ticho a mlčení jako samozřejmost.
Proto mají obrazy a bohoslužebné symboly všeho druhu – i liturgické náčiní, roucha a
předměty – velký význam, neboť „ukazují“ přítomnost Boha mezi lidmi. Všechno, co člověk
při bohoslužbě používá „není formalita, ale vyjádření“; v tom „se vyjadřuje skrytá boží
skutečnost a umožňuje tak člověku, aby se prostřednictvím svých smyslů na tuto skutečnost
„rozpomněl“. (R. Berger).
Proto se doporučuje kritický pohled na vlastní farní kostel. O významná místa
modlitby by mělo být pečováno a měla by být uspořádána tak, aby lidi přitahovala. Mnohá
vyobrazení ztracená v pokoncilovém „obrazoborectví“ mohou být znovu uctívána. Nezávisle
na tom bychom se měli ptát, zda v kostele je viditelné ztvárnění Pána, krucifix, vyobrazení
Boží Matky a svatých, jejichž ztvárnění – nezávisle na stylu a uměleckohistorické hodnotě –
umožňuje a zve k zážitku přítomnosti svatých v uctivém mlčení, které je nutné pro modlitbu.
5. 2. Zážitek Boží přítomnosti skrze Eucharistii aneb nová citlivost pro přítomnost
Krista v Eucharistii
5. 2. 1. Eucharistie jako „vera icona Domini“
Přísně vzato zná západ jen jediný „opravdový“ obraz našeho Pána: je to konsekrovaná
hostie, která se zcela stala „vera icona Domini“, pravým obrazem Pána. Zprostředkovává již
staletí západním křesťanům onu přítomnost Krista na materiálním základě, jakou východní
křesťan v první řadě spojuje s ikonou Páně. Tento zážitek přítomnosti vytváří úctu
k eucharistického chleba, tolik charakteristickou pro dějiny západní liturgie a zbožnosti.
Hodnota a oprávnění eucharistické úcty byly během liturgické obnovy někdy kriticky
doptávány. Právem bylo při liturgické reformě těžiště přesunuto z dosud převládající adorační
zbožnosti ke spiritualitě, v jejímž centru je společné slavení mše a časté svaté přijímání.
Přesto se nedá popřít, že úcta k Eucharistii s sebou přinesla mnohý cenný historický vývoj
14
zbožnosti a velké spirituální poklady, protože zprostředkovává přítomnost Boží způsobem
odpovídajícím smyslům člověka.
5. 2. 2. I víra v Eucharistii určuje úctyplné chování
Tomuto zážitku přítomnosti v Eucharistii odpovídalo i osobní chování: před
svatostánkem prodlévali katoličtí křesťané uctivě, klečeli na kolenou a byli ponořeni do tiché
modlitby. Protože mlčení a ticho jsou možné pouze jako „naplněné mlčení“ v přítomnosti
druhé osoby, klademe si otázku po eucharistické dimenzi obého. Na tomto základě uvádějí
„Směrnice“ jako konečné zdůvodnění charakteristiky kostela coby „místa úcty“
eucharistickou přítomnost Páně: „Vrcholem této přítomnosti a současně hluboké zdůvodnění
posvátnosti prostoru kostela je Eucharistie, ve které Kristus ... je bytostně a trvale přítomný“
(Směrnice 1. 5).
Rovněž na společné slavení Eucharistie samotné působí úcta k Eucharistii plodně:
věřící si mohou uvědomit, jak cenný je to dar, který přijímají ve svatém přijímání. Živé
společné slavení mše svaté a důstojné přijímání je vrcholem každé eucharistické zbožnosti,
ale právě úcta k Eucharistii slouží k prohlubování eucharistického tajemství a chrání před tím,
aby člověk přijímal nehodně a vnitřně nepřipraven.
Mimo liturgickou slavnost zvou uchovávané eucharistické dary – jejichž účelem je
bezpochyby přijímání nemocných a umírajících – k adoraci a rozjímání. Věřící zažívají
přítomnost Páně v eucharistickém chlebu. Odtud pak v nich roste touha se s ním setkat
společně s bratry a sestrami při slavení Eucharistie a přijímat ho ve svatém přijímání.
5. 2. 3. Je třeba znovu získat možná ztracenou citlivost pro eucharistické tajemství
V pohnutých letech po koncilu byla i eucharistická víra církve zkoumána a dokonce
zpochybňována. Papež Pavel VI. považoval v roce 1965 za nutné ve své encyklice Misterium
fidei znovu jasně připomenout eucharistické poznání církve vůči nedorozumění a chybným
interpretacím, a znovu zdůraznil skutečnou přítomnost Krista ve svátosti. Je zřejmé, že tam
kde je víra církve v přítomnost Krista v Eucharistii zatemněna, zážitek Jeho přítomnosti je jen
stěží možný a formy úctyplného jednání ztrácejí svůj význam. Eucharistie pak už není
chápána jako medium osobní přítomnosti Pána – se všemi důsledky, které to přináší pro lidské
chování.
15
Proto je třeba se ptát, zda ústup kdysi pevných a oblíbených forem eucharistické úcty úctyplné chování v přítomnosti Krista v Eucharistii, k nimž patří i mlčení a tichá modlitba spíše než o nové vážnosti mše a svatého přijímání nesvědčí o ústupu nebo dokonce krizi
eucharistické víry.
5. 2. 4. Jaká je obrana?
5. 2. 4. 1. Převaha „eucharistické monokultury“
Nejprve možná k převládající a na mnoha místech zakořeněné pochybné
„eucharistické monokultuře“: slaví se mše a zanedbávají se jiné bohoslužebné formy, které
jsou rovněž důležité pro povědomí o přítomnosti Krista v Eucharistii mimo mši. Oživit by se
měly formy pobožností, právě i takové, které mohou přispět k prohloubení víry v trvalou
přítomnost Krista.
5. 2. 4. 2. Vytvoření místa k uchovávání Eucharistie
Po vzoru toho, co již bylo řečeno o svatých obrazech, můžeme nyní dále uvažovat o
místě uchovávání eucharistických darů a jeho uspořádání.
Oltář je jako střed eucharistické slavnosti i středem celého kostela; k němu se má
upírat pozornost shromážděných (srv. Všeobecný úvod do římského misálu 262, IGMR 299).
Na něm se při slavení mše svaté koná proměňování. Proto svatostánek jako místo stálé
přítomnosti Pána už nemůže být umístěn na oltáři.
V ideálním případě slouží k uchovávání eucharistických darů vlastní kaple, která se i
dobře hodí k uctívání Eucharistie mimo mši a k osobní modlitbě (Směrnice 5. 4.). Tam, kde
toto není možné, by měl mít svatostánek v kostele důstojné místo. „Místo uchovávání
Eucharistie by mělo být umělecky ztvárněné a pro návštěvníky kostela dobře rozeznatelné.
Věčné světlo před svatostánkem poukazuje na přítomnost Krista v eucharistickém chlebě a je
znamením úcty.“ (Směrnice 5. 4.). Právě pro případ, že kvůli architektonickému uspořádání
nemůže být svatostánek tolik na očích, mělo by věřící na přítomnost Páně upozorňovat dobře
umístěné věčné světlo.
Mělo by být kriticky přezkoumáno, zda daná skutečnost v místním kostele odpovídá
jeho poměrům nebo zda nevhodné umístění a nedbalé uspořádání místa pro uchovávání
16
Eucharistie spíše přítomnost Páně nezakrývá. Ani za daností nové liturgie nesmí svatostánek a
s ním konfrontace s eucharistickou vírou farnosti, zážitek osobní přítomnosti Krista a
modlitba v uctivém tichu zmizet ze zřetele věřících.
5. 3. Zážitek Boží přítomnosti v prostoru kostela
5. 3. 1. „Boží domy“?
Dokud prostor kostela nebude jednoznačně vnímán jako „Boží dům“, budou se lidé
také tak chovat. Pokud ale kostel je v prvé řadě „domem lidí“, místem shromáždění farnosti,
pak zde panují způsoby, které se příliš neliší od obyčejného života.
Jistě platí: Bůh biblického zjevení nebydlí v domech zbudovaných lidskou rukou (Sk
7, 48). Plnost božství ale přebývá v lidské přirozenosti Syna, který nikdy není oddělen od
Otce ani Ducha (Kol 2, 9). V těle přebývá mezi lidmi Syn Boží, jeho slávu plnou milosti a
pravdy mohou vidět (Jan 1,14). „To nové a rozhodující, co se v Ježíši završilo, nahradilo tedy
všechny formy přítomnosti Boží v jeho lidu a učinilo je bezpředmětnými“ (Y. Congar). Proto
je v liturgické slavnosti pro přítomnost Boží „zásadním znamením samotné posvátné
shromáždění farnosti. To je výrazem, obrazem církve“ (E. J. Lengeling).
Proto je prostor, ve kterém se církev shromažďuje ve velmi reálném smyslu „domem
Božím“, ačkoli ho ani nebesa nebes obsáhnout nemohla. V různých epochách svých dějin
vytvářela církev své bohoslužebné prostory velmi různým způsobem a tím také sdělovala
porozumění sobě samé a svému liturgickému slavení. Pro naše dnešní prožívání liturgického
prostoru a v něm probíhajícího liturgického slavení
je určující obnovená liturgie 2.
vatikánského koncilu. To platí i pro vytváření liturgického prostoru, který intenzivně působí
na počínání věřících. Zprostředkovávají naše kostely zkušenost přítomnosti Páně v jeho obci i
po skončení liturgické slavnosti nebo ne?
5. 3. 2. O krizi stavby kostelů
V pohnutých časem po zakončení II. vatikánského koncilu byly mnohé zděděné
představy a tradice zpochybněny. Tak i stavba kostelů obecně. V roce 1971 byl dokonce
proklamován konec výstavby kostelů (C. M. Werner). Už neměla vznikat místa pro posvátné
konání, ale nejlépe víceúčelové prostory, které měly sloužit především k setkávání farnosti.
17
K těmto setkáváním patří i modlitba a liturgické slavení. V popředí nestojí liturgický prostor
se svou vlastní atmosférou a symbolikou, která má i mimo liturgii vést k modlitbě a rozjímání,
ale společenství mnoha lidí, kteří toho mnoho dělají, mezi jiným se i modlí a slaví
bohoslužbu. Proto jsou multifunkční prostory „církevních center“ považovány za ideální.
Mezitím již uplynulo mnoho let a mnohé kdysi horlivě diskutované myšlenky se dávno
ukázaly být časově podmíněné a slepé uličky. Mnohé farnosti s velkým nasazením, energií a
finančními prostředky vybudovaly ve svých centrech výlučně bohoslužebné prostory.
5. 3. 3. Prostor kostela slouží komunikaci – ale s kým?
„Směrnice pro stavbu a vybavení bohoslužebných prostor“ z roku 1988 mluví o
„dvojím setkání“, které by se v kostele mělo uskutečňovat: „setkání mezi sebou navzájem a
s Bohem. ... Bohoslužebný prostor by měl lidem toto dvojí setkání umožňovat a ulehčovat.
Prostor kostela koncipovaný podle dnešního chápání liturgie bude také zaměřen na
komunikaci; bude spojovat lidi ve společenství a směrovat je k Bohu. Společnému slavení lidí
při sváteční liturgii odpovídá nejlépe i sváteční prostor, který je na jednu stranu
charakterizován lidským měřítkem, který však také lidský rozměr otvírá Boží slávě a velikosti
převyšující svět“ (Směrnice 1. 4.). Dvojí setkání, o kterém zde mluvíme nebylo vždy v celé
své mnohosti a napětí vnímáno, takže dosud mohl vznikat dojem, že setkání s Bohem je
důsledkem společného sejití bratří a sester.
5. 3. 4. „Dům milosti a spásy“ (ritus svěcení kostela)
Jistě se Bůh setkává s člověkem především tehdy, když se věřící shromáždí
k liturgické slavnosti. Ale toto shromáždění se v první řadě uskutečňuje proto, aby se bylo
možno se setkat s živým Bohem, a musí se proto lišit od všech ostatních lidských setkání.
Možnost zažít spásné působení a uzdravující přítomnost Boží v jeho službě na světě (boho služba) musí stát v centru, v liturgické slavnosti samé, ale i mimo ni v tiché modlitbě věřících
v prostoru kostela. Rovněž mimo liturgii patří zprostředkování této zkušenosti Boží
přítomnosti k vlastnímu určení bohoslužebného prostoru, který by proto měl být nezávisle na
tom, co v něm probíhá a kdo se u toho nachází „domem milosti a spásy“.
18
5. 3. 5. I zprostředkování Boží přítomnosti prostorem se děje skrze lidské smysly
Liturgický prostor by měl být „krásný“, protože Bůh sám je krásný.Krása je především
záležitostí osobního vkusu a nezávisle na různých uměleckých ideálech je to hluboká radost
bytí osoby nebo věci. Opravdové a pravdivé umění vyjadřuje toto přitakání k bytí. Proto i
skrze krásný kostel může být vnímán Bůh, který poslal svého Syna, abychom my měli život
v plnosti (J 10, 10). Proto krása překračuje všechny pouhé estetické nebo pedagogické kvality;
skrze vydávají svědectví o této přítomnosti Boží, kterou zakoušíme skrze smysly; kostel se
stává doslova „nebeskou branou“, při liturgickém slavení i mimo ně.
Podle přiléhavého vyjádření Romana Guardiniho musejí lidé své prostory „probydlet“;
to ve zvláštní míře platí pro liturgický prostor. Probydlený prostor vyjadřuje osobnost, která
v něm bydlí; jen on poskytuje domov, přesně jak to vyjadřuje francouzština, když chce říci, že
je někdo doma: „je u sebe“ – il est chez lui. Jen když je někdo u sebe, má vnitřní klid šanci,
člověk se může cvičit v mlčení a ve vnějším klidu se cítit dobře – obojí je předpokladem
naplněného mlčení, vnitřního rozhovoru se živým Bohem.
Pokud se toto děje, pak se živá, v kostele slavená liturgie tak „umocní“, že zůstane
„polapena“ v prostoru a i mimo liturgii svědčí o setkání s Bohem. Proto by se mělo dbát na
podařený prostor kostela, jako i na správné slavení liturgie, kterému má sloužit.
Oltář „má být postaven tak, aby opravdu tvořil střed prostoru, k němuž se obrací
pozornost celé obce“ (Všeobecný úvod do římského misálu 262). V ideálním případě je oltář
prázdný, takřka vyčkává jako trůn připravený pro Kristův příchod v liturgické slavnosti.
Stejně tak ostatní „funkční místa“ nebo „funkční centra“ jako je ambon coby místo
zvěstování, sedes jako místo předsednictví liturgii nebo jiná centra liturgického slavení
(křtitelnice, zpovědní místnost) vyžadují umístění a péči, které odpovídají jejich důstojnosti. I
prostor pro věřící by měl být uspořádán tak, „aby se celý člověk tělem i duší mohl podílet na
liturgické slavnosti“ (Všeobecný úvod k římskému misálu 273).
Péče a pečlivost, které svědčí o lásce k bohoslužbě a živému Bohu určují to, jak se
kostel jeví. Upravená a čistá oltářní plátna by měla být samozřejmostí; prvky, které určují
změny liturgických barev (antependium, pokrývka ambonu atd.) by měly „vypovídat“ o
liturgické době a jí náležející „náladě“. Liturgický prostor musí vyzařovat příjemnou
atmosféru a tím klást předpoklad pro nalezení vnitřního klidu a skrze něj vnějšího mlčení a
tiché modlitby. Konečně jsou důležité i samotné osoby: s jakou vnitřní usebraností nebo
neklidem vykonávají zúčastnění svou službu: ruší pobíháním v prostoru chóru, opožděnými
příchody a nepořádkem u oltáře a ambonu, hektickým chováním nebo sami vyzařují
19
atmosféru vnitřního klidu? To vše rozhodně přispívá k takové atmosféře vnitřního usebrání,
která teprve umožňuje opravdový klid. Jaký je člověk v nitru, to vyzařuje navenek. Pokud je
někdo neklidný a neschopný mlčení, tak také zabydlí prostor a vtiskne mu svědectví o
vlastním neklidu. Je-li někdo otevřený nebo uzavřený setkání se živým Bohem, takový bude i
prostor, který „probydlí“.
5. 4. Jaké jsou další úkoly?
Aniž bychom chtěli vznést požadavek na úplnost, mohou být po dosavadním výkladu
jmenována další zadání. Týkají se sice rozdílných kompetencí a odpovědnosti, mohly by však
být tématem pro zúčastněné při pastorální konferenci, setkání pastorační rady nebo školení
pracovníků v děkanátu nebo farnosti.
5. 4. 1. Mystagogie je nutná
Ticho a modlitba musí být chápány jako formy uctivého chování v přítomnosti Boží,
aby mohly být jako takové smysluplně prožity. Proto je nezbytné věřící opakovaně uvádět do
mysterií bohoslužby a liturgických symbolů. Je nezbytné se, jako v časech staré církve,
zabývat mystagogií, tj. uvedením do svatých tajemství víry jejího liturgického slavení.
Liturgie a jeji výrazové formy by měly být lidem zprostředkovány tak, aby se jim mohly stát
živými formami vyjádření jejich víry. V kázání, diskuzních kroužcích a vzdělávání by vedle
liturgického slavení měly být odkrývány, objasňovány a nacvičovány i další formy úcty jako
ticho a mlčení. Mystagogické prohlubování znalosti liturgie a záměrné obnovení forem úcty
ve farnosti by mělo být hlavním úkolem kněží, jáhnů i laiků zaměstnaných v pastoraci.
Dalším důležitým tématem pro mystagogické uvedení by mohlo být duchovní odkrývání
vlastního prostoru kostela a jeho zařízení. Velký význam oltáře, ambonu a ostatních míst
liturgie by měl být věřícím odkrýváno tak, aby mohli pochopit jejich vlastní výpovědní
hodnotu a tím duchovní charakter prostoru.
5. 4. 2. Formy úctyplného chování by měly být nacvičovány hlavně s dětmi
Zvláště s dětmi (možná při přípravě na první svaté přijímání a při schůzkách
ministrantů) by měly být vědomě nacvičovány formy uctivého chování v kostele. Mělo by
každému přijít samozřejmé, jak se má člověk chovat v kostele a zvláště v přítomnosti
20
Nejsvětější svátosti – k tomu by kromě forem úcty jako je pokleknutí mělo patřit i uctivé
mlčení. Oproti mystagogickému odkrývání pro dospělé by tyto formy měly být sdělovány
přiměřeně dětskému věku; budou potom přijaty jako výrazové formy víry a takříkajíc samy
neseny vírou. A naopak: posilují a nesou víru tím, že jsou vykonávány.
5. 4. 3. Zvláště odpovědné osoby by měly „vycházet z ticha“.
Člověk může předávat jen zkušenosti, které sám učinil. Proto musí především kněží a
další lidé, kteří zodpovídají za bohoslužbu, sami vycházet z ticha, být schopni úctyplného
mlčení, které vyrůstá ze zkušenosti Boží přítomnosti. Jako všechny formy úcty, kterými jsou
sami charakterizováni a které vyjadřují ve své vlastní víře, bude i ztišení při modlitbě a
úctyplné mlčení ostatními lidmi vnímáno a uznáváno jako svědectví o víře a přijímáno jako
příklad.
To vyžaduje od kněží i ostatních, kteří se na přípravě bohoslužby podílejí, aby měli
dostatečný čas k tiché přípravě slavnosti. Pro celebranty i pro ostatní platí, že před liturgií by
měl být vyhrazen čas a v něm panovat ticho, jinak hektičnost vnějšího světa pohltí samotnou
slavnost. I tady je třeba objasnit, nacvičit a upevnit odpovídající formy chování.
5. 4. 4. Právě sakristie by měla být „přechodovou místností mlčení“
V sakristii musí samozřejmě panovat atmosféra přirozené a nenucené srdečnosti.
Sestry a bratři Páně přicházejí, aby v liturgickém shromáždění převzali zvláštní službu. Tato
srdečnost by se měla s přibližující slavností proměňovat ve společné mlčení a ponechávat
prostor tichu. Neklid, upovídanost a hektičnost panující až do začátku bohoslužby působí
skrze služebníky i na shromážděnou obec již od počátku liturgie a charakterizuje její průběh.
Když se ze sakristie ozývá hluk, jaký panuje i na ulici, co brání lidem v lavicích, aby se také
tak chovali? Toto tiché chování by mělo být nacvičováno zvláště s ministranty a
ministrantkami. Možná by čas věnovaný všeobecně respektovanému tichu před začátkem
bohoslužby mohl začít společnou modlitbou.
5. 4. 5. Hledání možných nových „ostrůvků“ modlitby ve vlastním kostele
Možná pomůže kritický pohled na vlastní kostel – zda nabízí prostor k tiché modlitbě
či spíše nikoli. Farnost se může a má ptát, nakolik je její kostel, který převzala jako dědictví
21
jedné epochy, výrazovým prostředkem Boží přítomnosti a „bránou nebes“. Snad je možné
provést korektury. Umělecké vybavení kostela i rozmístění různých prostorových prvků by
mělo být kriticky zkoumáno. Je možné uvnitř možná hodně velkého prostoru vytvořit
„ostrůvky modlitby“, znovu využít postranních apsid, zřídit pomocí obětních svíček a
naaranžovaných květin chráněné zóny tiché modlitby? Proto by bylo dobré celý kostel,
především ale ta místa, k nimž se obrací pozornost shromáždění, tímto způsobem kriticky
zhodnotit – zda tam není něco ošklivého, kýčovitého, nejednotného, zanedbaného, špinavého,
co by Boží přítomnost kazilo, protože by to prostě rušilo. V určitém smyslu „nasloucháme“ i
očima, zvláště tehdy, když něco ošklivého „řve“, když křiklavé barvy a vzhled ruší vnitřní
pokoj. „Promlouvá“ prostor i mimo liturgii kostela o tajemstvích, která se tu slaví? Svědčí
oltářní prostor a ostatní liturgické prostory svou milou výzdobou o živé víře těch, kteří za něj
nesou zodpovědnost?
5. 4. 6. I v liturgické slavnosti by mělo být ticho a mlčení respektováno
Ticho a mlčení budou vnímány jako příjemné tehdy, když bude jejich hodnota i během
bohoslužby přijata jako samozřejmý prvek slavnosti. Misál sám jmenuje místa vhodná pro
mlčení a ticho během slavení eucharistie: „Ticho jako prvek slavnosti je třeba v daném čase
zachovávat. Jeho smysl se liší podle místa, ve kterém se bohoslužba nachází. Dává příležitost
k úvaze během vyznání vin a po výzvách k modlitbě, dále ke krátké meditaci po čtení a po
homilii, k vnitřní modlitbě chval po přijímáni“ (Všeobecný úvod k římskému misálu 23).
Podobně to platí i o jiných formách bohoslužeb.
5. 4. 7. Zvláštní situace: hojně navštěvované katedrály a věhlasné kostely
Zcela jiná je situace ve známých katedrálách a v turisticky zajímavých kostelech, kde
je mnoho návštěvníků. Takové množství turistů a zájemců o umění a historii samozřejmě ruší
tak, že je sotva možno se v tichu modlit. Na druhou stranu by ale neměla být zmařena šance
skrze kostelní prostor a jeho zařízení (znovu) konfrontovat s radostnou zvěstí lidi od církve
vzdálené nebo nevěřící. V mnohých katedrálních kostelech v naší zemi poskytují připravení a
angažovaní studenti z tuzemska i z ciziny výtečnou službu jako průvodci ohledně umění i co
se týče duchovních pravd, které jsou jeho základem.
Možná by se tento úkol přispět k duchovnímu charakteru prostoru lépe podařil, kdyby
den jako červená nit v pevně daném rytmu protkávaly krátké bohoslužby. Třeba by bylo
22
možno pro tento úkol „modlitební hlídky“ získat skupiny (příslušně vyškolených) seniorů dobrovolníků. Tak by mohly v pevně stanovené době (možná v každou celou hodinu)
probíhat krátké pobožnosti; lektor nebo lektorka přistupuje k ambonu, přečte krátkou
modlitbu a/nebo krátký text, následuje stejně krátký varhanní vstup. Alespoň na těchto pět až
deset minut by byla katedrála nebo turisticky zajímavý poutní kostel tím, pro co byly původně
určeny a postaveny: kostely, v nichž se člověk v tichosti může setkat s Bohem. V kaplích
s Nejsvětější svátostí by mohly tyto bohoslužby být ještě intenzivnější; mohlo by tu být místo
pro desátek růžence, vhodná církevní píseň nebo jiné formy lidové zbožnosti a tím by se
naplnila celá atmosféra kostela. Objevuje se tu mnoho možností pro liturgické zapojení laiků.
Ani kdyby toto vše nebylo možné, již jen hořící svíčky na významných svatých
místech (oltáře, hroby svatých atd.), podle okolností také tichá reprodukovaná hudba by
mohly přispět k tomu, aby byla vytvořena atmosféra lišící se od profánních míst a umožňující
modlitbu. K tomu se hodí především sborový zpěv, který upomíná na vlastní účel Božího
domu, kde je možno setkat se s Bohem a který zve k modlitbě.
23
Literatura
ADAM, Adolf: Wo sich Gottes Volk versammelt. Gestalt und Symbolik des Kirchenbaus.
Freiburg-Basel-Wien 1984.
BERGER, Rupert: Naturelemente und technische Mittel. R. Berger u.a. (Hgg.): Gottesdienst
der Kirche. Handbuch der Liturgiewissenschaft III: Gestalt des Gottesdienstes.
Regensburg ²1990.
BRAUN, Joseph: Der christliche Altar in seiner geschichtlichen Entwicklung, 2 Bde. München
1924, II, 585-597.
CASEL, Odo: Castigatio vocis. In: JLw 7 (1927) 139-141.
CASEL, Odo: Das mystische Schweigen. In: Ders.: Die Liturgie als Mysterienfeier. Freiburg
i.Br. 51923 (Ecclesia Orans 9), 135-157.
CLÉMENT, Olivier: La beauté comme révélation. In: La Vie Spirituelle 637 (1980) 251-270.
CONGAR, Yves: Das Mysterium des Tempels. Die Geschichte der Gegenwart Gottes von der
Genesis bis zur Apokalypse. Salzburg 1960.
EMMINGHAUS, Johannes H.: Der gottesdienstliche Raum und seine Gestaltung. R. Berger / K.
H. Bieritz u.a.: GdK 3: Gestalt des Gottesdienstes. Regensburg ²1990, 347-416. 385.
EVDOKIMOV, Paul: L’Orthodoxie, Paris 1979.
GERHARDS, Albert: Die “Leitlinien für den Bau und die Ausgestaltung von Gottesdienstlichen
Räumen”. In: LJ 40 (1990) 120-126, hier 121f.
HEINZ, Andreas: Schweigen – Stille. In: R. Berger u.a. (Hgg.): Gottesdienst der Kirche. Handbuch der Liturgiewissenschaft III: Gestalt des Gottesdienstes. Regensburg 21990,
240-248.
HEINZ, Andreas: Schwerpunktverlagerung in der Meßfrömmigkeit: Von der Elevations- zur
Kommunionfrömmigkeit: In: HlD 36 (1982) 69-79, hier 77.
JUNGMANN, Josef Andreas: Gebet vor dem Tabernakel. In: GuL 40 (1967) 339-347.
LENGELING, Emil Josef: Wort, Bild, Symbol in der Liturgie. In: LJ 30 (1980) 230-242.
LUKKEN, Gerard: Die architektonischen Dimensionen des Rituals. In: LJ 39 (1989) 19-36.
MEYER, Hans Bernhard: Was Kirchenbau bedeutet. Ein Führer zu Sinn, Geschichte und Gegenwart. Freiburg-Basel-Wien 1984.
MÜHLEN, Heribert: Entsakralisierung. Ein epochales Schlagwort in seiner Bedeutung für die
Zukunft der christlichen Kirchen. Paderborn ²1970.
NUSSBAUM, Otto: Der Aufbewahrungsort der Eucharistie. In: Pastoralblatt für die Diözesen
Aachen, Berlin, Essen, Köln, Osnabrück 20 (1968) 135-145.
NUSSBAUM, Otto: Die Aufbewahrung der Eucharistie (Theophaneia 29). Bonn 1979.
RAHNER, Karl: Die Gegenwart des Herrn in der christlichen Kultgemeinde. In: Schriften zur
Theologie VIII, Einsiedeln-Zürich-Köln 1967, 395-408.
SCHAEFFLER, Richard: Die Stellung des Kultus im Leben des Menschen und der Gesellschaft.
Eine anthropologische Grundlegung. In: K. Baumgartner u.a.: Unfähig zum Gottesdienst? Liturgie als Aufgabe aller Christen. Regensburg 1991, 9-34.
SCHÜRMANN, Heinz: Neutestamentliche Marginalien zur Frage der “Entsakralisierung”. In:
Seels. 38 (1968) 38-48, 89-104.
WERNER, Christof Martin: Das Ende des “Kirchen”-Baus. Rückblick auf moderne Kirchenbaudiskussion. Zürich 1971.
24