Kluci v matematice vedou

akademie
14
Pravidelná Příloha
Nebojme se
říkat „tohle
se nedělá“
Š KOLA
Radky
Kvačkové
T
ohle se nedělá. Tak zní ta
věta, o níž se vedou v posledních letech v Česku
spory: Mají ji děti slýchat už během raného dětství, nebo až později? A raději často, jak ji vyslovovali naši rodiče a prarodiče,
nebo jen výjimečně, jak je praxí
v některých zemích? Když
o tom tak přemýšlím, napadá
mě, že víc škody než výčtem
toho, co se nedělá, můžeme způsobit, když stanovujeme, co se
dělá. Když ty nepopsané mozky
programujeme ve stylu – kočičky a pejsci jsou mazlíčci, slepice
v kleci jsou samozřejmost. Nedávno jsem v televizi s hrůzou
hleděla na jakéhosi exotického
domorodce, který slepičku zabíjel co nejpomaleji, utlučením,
protože u nich se to tak dělá.
Maso je totiž potom křehčí. Babička mi taky říkala, že se to tak
dělá, když jsem se jako dítě pozastavovala nad tím, jak vykrmuje
husu násilně šiškami a nedovolí
jí ani malý pohyb, protože pak
by její játra nebyla tak pěkná.
Když řeknu „tohle se nedělá“, tak takové deformace neriskuji, ba možná opravdu vychovávám k lepšímu. Pamatuji si,
jak se jednou našeho tatínka někdo ptal, proč nevstoupí do komunistické strany, když by se
mu lépe prosazovaly jeho nápady? Řekl „to se nedělá“.
Nenapadá mě, co na tom zpochybnit.
N
a zamyšlení, jestli není
přece jen lepší financovat školství podle počtu
žáků než podle počtu učitelů,
jak chce ministerstvo školství,
reagoval čtenář Jan Bejlek. Upozornil, že „zakonzervovat počet
učitelů, potažmo škol, bez ohledu na to, kolik žáků učí, je stejně nebezpečné jako financování
škol výhradně podle počtu
žáků“. Podle něj by bylo nejrozumnější rozdělovat státní peníze podle počtu plnohodnotných
tříd, „jak chtěl ministr Fiala“.
No, za úvahu to jistě stojí. Jen
bych připomněla, že už před ministrem Fialou přišel s tímto nápadem ministr Dobeš.
Z
vláštní, jak těžko se hledají základní informace
o vzdělávacích institucích. Prakticky všechny školy
mají internetové stránky,
z nichž na vás okamžitě vyskočí
zprávy o vylepšení školní jídelny nebo o plánovaném výjezdu
na hory. Avšak běda, když chcete vědět, jestli je konkrétní gymnázium čtyřleté, šestileté, případně osmileté, abyste věděli,
jestli tam můžete hlásit dítě v deváté, sedmé, anebo páté třídě.
Nebo když byste rádi v případě
soukromé školy znali výši školného. To abyste se učili dešifrovat různé číselné kódy, nebo se
proklikávali spoustou slepých
uliček. Těžko věřit, že ty školy
vedou lidé, kteří vědí, jak vaše
dítě naučit rozeznávat podstatné
od nepodstatného.
J
e teprve polovina září, školy v přírodě jsou ale v plném proudu. Někteří vyjeli
už před týdnem, sotva pár dní
po tom, co se vrátili z letních táborů. O tom, že by zrovna teď
děti potřebovaly znovu do přírody, lze pochybovat. To spíš majitelé rekreačních zařízení potřebují prodloužit sezonu.
Vyplatí se jim dopřát učitelům
nějaký ten benefit, když přivezou děti a s nimi peníze. A funguje to. Kdo by svému dítěti
odepřel pár tisíc, když jde
o školní akci, že?
Úterý 15. září 2015
LIDOVÉ NOVINY
Kluci v matematice vedou
České školy stále podporují nerovnost mezi pohlavími a zažité stereotypy. Jen přepsat učebnice ale nestačí
L U D M I L A HA M P L O V Á
S
edmiletá Anička miluje matematiku, a kdyby mohla, zrušila by
hodiny pro ni nudného
psaní a nahradila je
časem, kdy se pracuje s čísly.
Přesto se dřív nebo později dozví,
že matematika pro holky moc
není, protože její složitost stejně
nepochopí, a tak nejspíš ztratí
chuť se tento předmět učit.
Je to zvláštní paradox českého
školství. Dívky mají lepší známky z matematiky, a to nejen na
prvním stupni základní školy, ale
dokonce i na druhém. Také se častěji hlásí na gymnázia, kde dosahují lepších výsledků, ale přesto
jsou považovány za ty, kdo na
technické předměty takzvaně nemají buňky.
Hodné holčičky mají jedničky
Právě školní prostředí, v čele s přístupem vyučujících, mohou
u dětí posílit zájem o nějaký obor
nebo je od něj zcela odradit. To se
týká nejen matematiky, ale i dalších předmětů. „Vztah k matematice, stejně jako k jiným předmětům, nelze vykládat přes biologické či genetické vlastnosti. Jestli
má na mozek něco zásadní vliv,
tak je to socializace a způsob výchovy a vzdělávání, které se u dívek a chlapců patrně liší,“ popisuje Michaela Svatošová, projektová manažerka organizace Gender
Studies, která se věnuje problematice rovných příležitostí. Podle ní
studie ukazují, že dívky mají sice
o něco lepší výsledky než chlapci, a to i v matematice, avšak jejich dobré známky jsou hodnoceny jinak než u chlapců.
Známky jsou obvykle vykládány jako výsledek snahy, nikoliv
konkrétních dovedností. Jedničky z matematiky u dívek jsou tak
často brány jako samozřejmost,
nikoliv důvod k povzbuzení k dalšímu studiu. „I přes prokazatelně
horší známky chlapců v matematice jsou to právě oni, kdo jsou rozvíjeni a podporováni v tomto oboru, a to i při volbě povolání v oborech, kde je matematika vyžadována,“ dodává Svatošová.
Očekáváním vyučujících je, že
dívky se budou lépe učit samy od
sebe, protože jsou poslušnější, tolik „nezlobí“ a vůbec je s nimi
snazší pracovat. „Už u malých
chlapečků ve věku několika měsíců slyšíme „nojo, chlap“, což má
být omluva pro to, že dítě nechce
něco dělat, nemá o něco zájem
nebo se vzteká. Naproti tomu dívky jsou od narození vychovávány
k tomu, aby lépe spolupracovaly
a vycházely vstříc očekáváním rodičů i jiných dospělých,“ vysvětluje rozdílné nahlížení na chlapce
a dívky socioložka Lucie Jarkovská, která působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a je také autorkou
publikace Gender před tabulí: Etnografický výzkum genderové reprodukce v každodennosti školní
třídy. Podle ní jsou dívky lépe připraveny na to, aby vyhověly nárokům školy, protože se lépe přizpůsobí školnímu řádu i způsobu, jakým jsou školní výsledky hodnoceny.
Důsledkem ale je, že se školou
bojují nejen „zlobivé“ dívky, které nezapadají do představ snaživých a poslušných, ale i kluci
z horšího sociálního zázemí. „Ti
často končí na učňácích a dosáhnou výrazně horšího vzdělání než
jejich sestry,“ upozorňuje Jarkovská. Ne snad, že by tito chlapci
byli hloupější, ale nejsou schopni
přizpůsobit se nárokům školy tak
dobře jako poslušné dívky.
Mohou kluci na práva?
Rozhodující pro studijní úspěch
tak nejsou skutečné znalosti, ale
spíše to, jak jsou rozdílně hodnoceny. Týká se to i odlišného výkladu mezinárodního srovnávací-
Lepší známky, horší budoucnost. Přestože mají dívky z matematiky jedničky, kariéru v technických oborech dělají kluci.
FOTO SHUTTERSTOCK
ho výzkumu PISA1, který testuje
různé typy kompetencí patnáctiletých žáků a žákyň. Podle něj ve
všech sledovaných zemích dosahují chlapci lepších výsledků
v matematice než dívky. V případě Česka jde ale o výrazně menší
rozdíl než u čtení, přesněji schopnosti porozumět textu, kde naopak dívky dosahují výrazně lepších výsledků než chlapci.
„Nikoho nenapadne tvrdit, že
muži tvoří menšinu studujících
v právních oborech nebo ve společenských a humanitních vědách,
protože mají horší schopnost porozumět psanému textu,“ říká socioložka Marta Vohlídalová z Národního kontaktního centra gender a věda Sociologického ústavu
Akademie věd ČR. U dívek se
však hodnocení, že jsou na matematiku hloupější, a proto neuspějí, běžně používá.
„Setkala jsem se s mladými ženami, které si stěžovaly na to, že
jim vyučující říkali: Kluci to pochopí, holky se to naučí zpaměti.
Setkala jsem se
s mladými ženami,
které si stěžovaly na
to, že jim vyučující
říkali: Kluci to
pochopí, holky se to
naučí zpaměti
Anebo: Nováková, tohle sice neumíš, ale až budeš počítat manželovi výplatu, stejně to nebudeš potřebovat. Pro dívky je to hodně ponižující. Snižuje to jejich zájem
o některé předměty a v klucích to
právě vytváří dojem, že jsou něco
víc,“ přibližuje skutečnost na
mnoha českých školách Jarkovská. Představa, že by dívky na stu-
Začíná to ve školce. Představy o pevně rozdělených rolích mají už tříleté děti.
dium technických oborů neměly
schopnosti, je prý nesmyslná.
Podle údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání z ledna 2015
studovalo technické obory na českých vysokých školách 32 % žen,
což není zanedbatelné číslo. Během deseti let navíc zastoupení
žen vzrostlo o deset procentních
bodů. Přesto převládá dojem, že
technické obory jsou přirozeně
víc mužské, což dívky odrazuje.
„Výzkumy provedené v Norsku
ukázaly, že ICT obory jsou často
vnímány jako výrazně mužské
a trochu podezřelé. Mladé ženy je
vnímají jako něco, co může zajímat jen podivínské a mírně autistické muže, k jejichž hlavním koníčkům patří hra počítačových
her a programování vlastních aplikací pro nejnovější verzi iPhonu,
tedy jako obor, který se rozhodně
nehodí pro ženy, a už vůbec ne
pro ženy mladé, sebevědomé
a ambiciózní,“ vysvětluje Vohlídalová. Aby se to změnilo, je třeba nejen obor více otevřít ženám,
FOTO SHUTTERSTOCK
ale také současně měnit jeho obraz. Pak se začne měnit i poměr
mužů a žen, což dokládá příklad
Malajsie. Tam je ICT sektor naopak vnímán jako genderově neutrální, nebo dokonce spíš ženský
a právě ženy v něm dominují. Jednoduše proto, že se v něm cítí
dobře.
V České republice je ale podpora budoucích profesních rolí
chlapců i dívek svázaná mnohými stereotypy. „Dívky jsou podporovány ke vstupu do tradičně
feminních oborů už při výběru
střední školy, byť jde o obory
méně prestižní a finančně hůře
hodnocené,“ upozorňuje Jitka
Hausenblasová, projektová manažerka Gender Studies, která stojí
za projektem Girls Day, v rámci
něhož se dívky mohou seznámit
s širokou paletou studijních oborů a profesí v oblastech, jako jsou
informační technologie, stavebnictví nebo telekomunikace. Jedním z poselství projektu je podpořit dívky při volbě oborů, které
jim v budoucnu zajistí dobré ekonomické zázemí a finanční nezávislost.
„Je zarážející, že i ve 21. století
mnoho vyučujících stále předpokládá, že dívky budou především
matky, a tedy se budou realizovat
v založení a udržení rodiny, čemuž je třeba přizpůsobit jejich výchovu a vzdělávání. U chlapců jejich budoucnost v rámci fungování v rodině nikdo neřeší,“ připomíná Hausenblasová. Na tyto stereotypy pak doplácí i chlapci, kteří nemají tolik sebevědomí ani
velké ambice nebo se chtějí angažovat v ženských oborech, jako je
zdravotnictví, sociální práce nebo
pedagogika. „Celý život se mohou potýkat s pocitem selhání
a vlastní nedostatečnosti,“ dodává projektová manažerka.
Různé vzory pro všechny
Řešením nerovností ve školství
ale není vyučujícím nabídnout
rychlokurz, jak se zbavit předsudků, nebo jen žákům a žákyním nabídnout učebnice, ve kterých maminka řídí firmu, zatímco tatínek
doma vaří. Upravené knížky jsou
pouze jedním kamínkem do mozaiky. Důležitější je vyhnout se
škatulkování. „Tvrzení jako „matika a fyzika nejsou pro holky“ nemají ve škole, ale ani v rodině co
dělat. Každé dítě by mělo rozvíjet
své schopnosti a předpoklady bez
ohledu na to, zda jde o kluka, či
holku,“ shrnuje Marta Vohlídalová.
Podstatné je nabídnout dětem
různé modely jejich budoucnosti.
„Je třeba zlepšit systém vzdělávacího poradenství v oblasti volby
povolání. To se týká i prezentace
technických oborů, které by měly
být otevřené pro všechny,“ doporučuje Svatošová. Podle ní si některé technicky zaměřené školy
stěžují, že se k nim dívky nehlásí,
přitom by stačilo přizpůsobit komunikaci školy. Tedy cíleně zvát
dívky na dny otevřených dveří, vysvětlit jim, v čem jsou tyto obory
perspektivní, i změnit webové
stránky či letáky školy tak, aby se
v nich objevovaly i dívky. „Technické vysoké školy, které se snaží
na svou půdu přitáhnout více nadaných studentek, by se měly snažit
změnit svou image jako čistě mužských oborů,“ říká Vohlídalová.
Svou roli hraje i prezentace
úspěšných žen v technických vědách. Konkrétní úspěchy přináší
třeba mentoringový program,
v rámci kterého se vysokoškolačky setkávají se studentkami středních škol a představují jim svou
školu i život. „Nedávno poslala
jedna z absolventek nadšený
e-mail, že právě díky našemu
mentoringu si našla technický studijní program, který by ji dřív ani
nenapadlo studovat,“ říká socioložka.
Autorka je spolupracovnice LN