Literární kabaret

Literární kabaret
Literární kabaret
úvodní slovo
Tak přátelé
Dobrý den. Vítám Vás v Literárním kabaretu. Chtělo by se říci
v „prvním čísle“ a tím se i zavázat k aktivitám budoucím. Hlavně
udržet pohyb, kontinuálnost.
Předně bych rád uvedl tento útlý (?) sešitek, jež si s sebou míníte
brát do loďky, plující do moře literatury. A samozřejmě, promluvit
i o tvůrčích strastech spisovatele, autora zvěčňujícího myšlenkový proud v podobě lávovitého útvaru literárního kusu. Literatura
se může měnit sic tím, jak vypadá na papíře, ale její původní tvary
náleží stále spodním proudům. Rozhlédnutím se po poli, posetém literáty celých věků, přeci jen může vnuknout dojem, že není
zcela nemožné nepřisadit si svůj vlastní drn. Záleží, co autorovi
pod rukama vyroste a do jaké míry svou plodinu šlechtí. Tedy
- promluvil jsem o literatuře zřejmě tak, aby se literární odborníci
chytili za hlavu.
účinkující:
Pavel Magda, Lukáš Henzl, Lenička Kosohorská,
Bára Motlová, Jan Karpíšek, Bára Zemanová,
Zdeněk Fábera, František Kříž, Petra Žabková,
Jitka Žabková, Jennifer de Felice, Vendulka
Chalánková, Maud Kotasová, Michal Spáčil,
Petr Dvořák, Denisa Krausová, Lexa a Lucie
Peroutkovi, Martina Kosňovská, Lojza Buráň
a další ...
Jakožto literární odborník, kterého mírně bolí hlava, rád bych
také zmínil ryze nezávaznou představu literárního pokusu. Proč
něco psát, že? Nemusí se vlastně psát nic, můžeme nechat pole
neorané, ležet ladem, čekat na úhor a pak to tak akorát pohnojit. Ale zas by to byla škoda - kromě toho, že člověk při psaní
samém sedí na místě, je jisté na místě říci, že se dost protáhne.
Duchovní lopocení krompáčem a lopatou prospěje zahradníkovi
stejně jako polní pěstěné kultuře. A tak se i provětrají komory
a sklepy denního rozpoložení, když si tam pro ty lopaty autor
zajde. Avšak dosti metafor. Začít psát neznamená nutně i psané
dokončit. Nemusíme si být vědomi cíle, ale je důležité vyrazit na
cestu. A to v tvorbě jakékoliv, literární, výtvarné, hravé, co je komu
momentálně drahé.
Nejsou každé dny a hodiny a minuty těch hodin samozřejmě příhodné a naladěné k psaní (potažmo tvoření vůbec). Ale skryté
tam jsou - to je předpoklad první. A to může být člověk od fochu
uměleckého i dosti vzdálen, ale napsat a napsané vidět může
vyvolat po čase vyčkávání ozdravnou úlevu. Ano, zřejmě v tom
spočívá jeden zásadní moment, proč se chápat psacích potřeb či
klávesnice - pro zjištění, zda by to břinklo ve zpětném zrcátku.
A pak je tu Inspirace. Převelice pěkná a milá slečna. Ukecávat ji
na kafe stojí někdy dost času, ale zas se vyplatí si na ni počkat
(chodí nepravidelně a mívá většinou zpoždění). Rozhodně pokud
se autorovi podaří strávit s ní pár hodin, může zapomenout na
dlouhodobější lenivění, stojí-li zhmotnělý kousek pěkně na všech
čtyřech. Ovšem, nutno připomenout - každý má tyto „kavárenské
konzultace“ v jinou dobu a někomu to nevychází opravdu dlouho.
Autor může v jednom případě chodit sem a tam, prošlapat kolečko a posedávat u stolu u bílého papíru a v hlavě mu tluče malý
kováříček: „Napiš to“. Může to však být jako z oné anekdoty o
spisovateli a pionýrech, sbírajících starý papír: „Chtěl napsat, jak
to všechno je, ale nesežene papír...“ V případě jiném však beze
všech ambicí autoři a autorky beze strachu píší cokoli je napadne
a tak si to je samo za sebe docela dobrou literaturou. Sejít se však
můžou všichni „na jedné lodi“.
Myslím, že v tomto Literárním kabaretu se na té jedné lodi sešlo
opravdu příhodné seskupení. Autoři různých temperamentů a
inspirativních posezení se tu zdárně plaví vpřed. Od poloh groteskních a zcela nezávazných přelévají se jejich sklenky k imaginativním aperitivům šmrnclým fantasmagorickým sektem a po pár
panácích tohoto silného koktejlu není si člověk jist pevnou zemí.
Vize těchto autorů se také zdárně prolínají s liniemi a plochami
skic a ilustativních počinů jejich kolegů, leč všichni jsou artistickým šípem protnuti stejnou měrou. Na pomoc přichází drobné literární kritičky a fotografie autorů nám do celé kauzy vnáší trochu
světla - či naopak?
Tedy přátelé, přeji Vám pěkné počtení a poohlížení nad příběhy
občas „drsnějšími než smirgl“ i správnému odchycení jemných
odstínů modravějších hlubin. Nad podivnými příběhy a figurami
zde zpodobněnými můžete kroutit hlavou, odmítavě zabručet
nebo se uchechtnout ,podle libosti. V pestré škále poetiky držkopádu i lehčího spočinutí si jistě každý přijde na své. Vždyť i samo
slovo kabaret tomu nasvědčuje: „Scénky, skeče, taneční výstupy, jež jsou volně spojovány průvodním slovem konferenciéra“.
Doufám, že jsem úlohu konferenciéra aspoň zčásti splnil a nyní
předávám slovo autorům a jejich vlastním literárním drinkům.
Moc se nám neopijte a zase někdy nashledanou.
Lukas Heinz
Barbora Motlová
ESOTERICKý SALóN
text: Pavel Magda
ilustrace: Barbora Motlová
Založil jsem esoterický salón. Opravdu s dobrými úmysly, ale
začaly se mi tam slejzat báby z pavlačí. Byl jsem bezradný. Moje
prvotní představy byly jiné. Chtěl jsem léčit lidi pomocí hypnózy,
holotropního dýchání a vůbec pracovat s energií. Jenže ty báby
na to vůbec nezabíraly. Scházely se u mě a štěbetaly. Bál jsem
se, že ztratím autoritu léčitele, a tak jsem začal tajně používat
rajský plyn.
Báru provází především její hravost, ačkoli vzrůstem
převyšuje mnohé své spolužáky. Je to drsná holka
s jemným srdcem, dokáže zvládnout vzdušné akvarelové tóny stejně jako oddíl dvanáctiletých kluků na
letním táboře. V jejích ilustracích je více místa pro
ticho či jen slabé šumění a postavy, se kterými se
můžeme setkat v jejích obrazech, jsou pevně zalebeděné ve svém světě, kam si Bára pro ně občas
zaskočí. Při takovém přeskoku se nestává však
naprostým snílkem, neb spíše realistou, kterého
však ne vždy zastihnete doma, protože si vyšel na
špacír do oněch hravějších končin.
Zorganizoval jsem pravidelné masové hypnózy. Báby se scházely
úterky a čtvrtky o půl čtvrté. Kázal jsem jim, aby si nosily vlastní
podložky. Bylo jich asi patnáct, co chodily pravidelně. Odváděl
jsem je do sklepa, kde si lehly na záda, pak jsem obvykle něco
mumlal, přičemž jsem - nepozorovaně - napouštěl místnost lehkou směsí rajského plynu. Fungovalo to bezvadně. Ztímco báby
chrápaly, vybíhal jsem s kyslíkovou maskou po schodech, popadl jsem kabát a pak honem vedle do hospody, kde sedával můj
kamarád z medicíny, s kterým jsem zapíjel svoje zoufalství. Bylo
víc než jasné, že moje sklepní dýchánky jsou úplně na hovno.
Pacientky sice věřily síle hypnózy, zvláště když jsem je probudil
až po hodině, ale ve skutečnosti se ke mě chodily jenom vyspat.
“Kam se poděly moje ideály?”, div jsem se jednou Ferdovi nerozplakal na rameni, právě když jsem vedl jednu ze svých seancí.
“Asi to zabalím a odjedu do Brazílie”, posteskl jsem si a přiťukl
druhým pivem se svým druhem.
“Nesmutni”, řekl Ferda, “pojedu s tebou a budem léčit křováky”,
chlácholil mě, a objednal ještě jednoho panáka. Ještě nikdy jsme
si nebyli tak blízcí, ani za dob, kdy jsme spolu studovali. Ferdu
opustila manželka, a teď už druhým rokem noc co noc pláče.
Spojovalo nás naše neštěstí. Objímali jsme se ten večer, vzpomínali na staré časy a bylo nám krásně. Ovšem pouze do doby, kdy
jsem si vzpomněl, že vedu seanci.
“Doprdele!”, podíval jsem se na hodinky. “Vosum pryč! Kurva, a
mě tam ležej báby.” Hodil jsem bleskem na stůl dvoustovku a
popadl Ferdinanda za flígr. Vrazili jsme vedle do ordinace, narvali
jsme na kebule masky a běželi po schodech do sklepa. Báby
tam ležely ve tmě na svých karimatkách, místnost byla zaplavena
jemnou mlhou. Utáhl jsem kohoutky, zapnul jsem na plno ventilaci
a začal běhat od báby k bábě ve snaze nahmatat tep. Ferdinand
stál jako u vytržení stále na svém místě.
“Asi mám ňáký znecitlivělý prsty”, houkl jsem na něj. S Ferdou to
však nehlo.
“To nemohl nikdo přežít”, pronesl hlubokým hlasem muže, který
zvěstuje krutou pravdu. Odložili jsme masky a prohlíželi si tu hromadu povalujícího se masa. Bylo jich patnáct, jediná moje seance, která měla efekt.
“Doufám, žes to s tou Brazílií myslel vážně, poletíme ještě v
noci.”
TURISTICKá POHáDKA
text: Pavel Magda
ilustrace: Barbora Motlová
Jednoho dne jsem už měl plný zuby města a začal jsem se věnovat turistice. Koupil jsem si bezva pohory, teplý oblečení do přírody, péřovej spacák a ještě nějaký drobnosti. Přihlásil jsem se i do
jednoho oddílu, ale přesto jsem si oblíbil výlety bez lidí. Jen já a
příroda. Přestal jsem kouřit a začal žít zdravěji. Nebylo víkendu,
kdy bych ráno nevyrazil do lesů a hor a neušel alespoň 20km.
Spával jsem zásadně pod širákem. Karimatku jsem s sebou brzo
přestal nosit, dával jsem přednost lůžku z chvojí. V noci jsem se
díval na hvězdy a naslouchal zvukům lesa.
Jednou se mi ale stalo něco zvláštního. Takhle k večeru, když
jsem se utábořil a pojedl výtečnou smaženici z hub, co jsem si
sám nasbíral, objevila se u ohně z ničeho nic mladá dívka. Nevím
odkud přišla, ani si nemohu vybavit co měla na sobě, pamatuji si
jen okouzlující dojem jejích černých očí. Pak jsem měl poprvé v
životě okno, a ráno jsem se vzbudil v hroznym smradu, celý od
krve a ve spacáku jsem ležel s kusem rozpáraný srny.
Petra Žabková
Tato drobná slečna z Orlických hor odcestovala před
lety z drobné vísky do jihomoravské metropole, aby
zde svůj život položila k nohám vzdělání (a to mimojiné v oblastech týkajících se umění hned z několika
možných stran) a aby svým půvabem a povahou tím
nejjemnějším způsobem útočila na mnohá mužská
srdce. Její píle spolehlivě přináší osvěžující ovoce,
které lze ochutnat například ve formě energických,
odhodlaných tónů z jejích svítivě-červených housliček.
Vendulka Chalánková
ROMáN DůCHODCI
Vendulka Chalánková & Pavel Magda
zatím zde vystupují:
Dědek - sbalí v průběhu děje mladou kočku na nádraží.
Babka - přežere se cukrovím a praskne jí cévka v mozku. Úplná mrtvička.
Černý pasažér - zhyne bídnou smrtí.
Falešný průvodčí - je ztracený syn dědka a babky, to se však vyjeví až v poitě.
Další:
sociální pracovnice Ilonka, ta taky provádí hlášení rozhlasu.
dědkův oblíbený fotbalista Vojtěch, ten chodí do lesa sbírat houbičky.
Ale všechno může být taky úplně jinak.
Jestli nastane den, kdy Vendulce zmizí úsměv ze
tváře, bude to znamením velkých a neodvratných
změn, které byly dosud latentně skryty v naší společnosti. Na otázky odpovídá gramaticky správně
utvořenými souvětími, o to více její dramatická a literární tvorba dává průchod jejímu alter egu Vendule.
Její próza je mnohem drsnější, než nejčernější sny
tvůrce aforismů do magazínu černého humoru.
Babka a dědek jedou vlakem.
Dědeček a babička přichází do vagónu, usedají a propukají v družný hovor.
DĚDA: Tak jsem zavřel dveře mezi vagónama.
BABIČKA: Co to planceš? Dneska topijó.
DĚDA: Vytáhni je babičko. Babičko, vytáhni to.
BABIČKA: Tady, tady panáčku? Kdepak!
PRůVODČÍ: Přistoupili?
BABIČKA: Bere do dlaní svá prsa a jedno po druhém je tahá ven. Kutulululů.
Plesk.Plesk. A už jsou venku.
DĚDEK: To je rychlost. Šuma fuk. Rychlovka. Třeba dohání nějaký zpoždění.
Průvodčí razí babce razítka na prsa jako by se nechumelilo a už přistupuje k
dalším cestujícím. I ten kuliferda.
BABIČKA: Au. Au.
DĚDEK: No to máme dlóhý štreky. Malá stanička. Hajzlbábo!
BÁBA: Bacha ať si nerozbiješ držku.
Průvodčí se vrací a vráží dědkovi takovou do tlamy až to plesklo. Dědek padá
na babku, babka na zem.
PRůVODČÍ: Překvapení!
BABKA: Ha! Falešný průvodčí!
DĚDEK: Židák!
ČERNÝ PASAŽÉR: To má smysl. Tak. Tak. Hochu.
Bába se převaluje na záda a zastrkuje si kozy za blůzku, kterou jí zdobí
bělounké figy.
U těch koz se na moment zastavíme. Byly to cecky jako měchy, ukapával
z nich tvaroh a nasládlá želatína. Dohromady mohly vážit tak půl metráku, však
taky z toho bábu pěkně bolelo v kříži, jak je, chudák, musela všude tahat. Na
amputaci byla příliš staromódní, tak raději trpěla. Přirovnávala svůj úděl k utrpení Ježíše Krista, a tak se považovala částečně za svatou. Dědkovi neustále
cpala svěcenou moč, zvláště když se jí ve vlaku nechtělo na posranej hajzl.
Posvátné měchy vzbuzovaly respekt, to se musí nechat. Když baba poskočila,
celé ulice poklekaly. Při pohledu na vrtící se balóny mrazilo v zátylku, slabším
povahám se schylovalo k mrtvičce, nebo praskaly cévky. Na enormní fyzikální
vlastnosti balónů doplatil záhy spolucestující, kterému se jeho vržená pěst
vymrštila do ksichtu a urvala mu čelist, jež polkl, a která mu pak strachy prokousla plíce. Bába, aby zahladila stopy, zaválcovala mladíka ceckama
k podlaze s takovou pečlivostí, že z něj zbyl jen mastnej flek.
Topení hřálo ak posraný. Kupé žhnulo. Na podlaze se rozpálil mastný flek
a smažili se zatoulané filcky a hlemýždi. Tuto bujarou stravu nabídli důchodci
průvodčímu.
PRůVODČÍ: Přistoupili?
BABA: Co?
DĚDEK: Kdo?
PRůVODČÍ: Co to tady voní? Zemlbába?
BABA: Co?
DĚDEK: Bába smrdí.
PRůVODČÍ: Mochu ochutnat?
DĚDEK: Žer, hajzle.
PRůVODČÍ: Mám se vysvléknout?
DĚDEK: Stačí když vyndáš ptáka.
PRůVODČÍ: (vyndá ho)
BÁBA: Rituál začíná. Kozy z chlíva!! (vytasí měchy)
Dědek se usedavě rozpláče a zajíkavě ze sebe sype: “To je hrůza ... tak moc
mi pták průvodčího připomíná našeho ztraceného syna ...”
Pták průvodčího zatím jen bez povšimnutí trčící z levé nohavice vyplňuje zbytek prostoru v žhnoucím kupé. Dědek opouští místnost plnou bábiných koz a
ptáka průvodčího. Stále nemůže potlačit slzy. To závist a dávná vzpomínka v
něm hlodají. Ulevuje si: “Špína solvína, že já se tehdy před zářením Černobylu
neukryl!”
BÁBA: Drž hubu šmejde! Sliboval si, že nevyzradíš, po čemže mi vyrostly
kozy!
Dědek stále s vlhkýma očima utíká proti směru jízdy až do jídelního vozu. Tam
teprve popadá dech. Mezitím průvodčí s bábou uvedli prostor zase do normálu, zastrčením svých přebujelých údů a jali se žrát zbytek živočichů, kteří se
nestačili rozlézt.
BÁBA: Teda já jsem původně nechtěla ... víte, držím dietu, ale když už je dědek
v prdeli ...
PRůVODČÍ: šimrá vás pod blůzkou?
BÁBA VALí VULVY: Co? Cože?
PRůVODČÍ: (pociťuje neobvyklý příval studu a rudne) No ne, jenom jako, že
mě strašně šimrá v levé nohavici ...
BÁBA: Jo! Kurvy slimácký filckovský! A já myslela, že jsme je všechny sežrali.
Jan Karpíšek & Barbora Zemanová
Honza je kluk jako buk. Jeho osobní historie by vydala na román. Jeho obrazoborectví je patrné, protože
je to borec, jehož je možno vnímat jako obraz. Jeho
průchody řadou osobních krizí i vítězství jsou zaznamenány směsí realismu a anarchismu, doprovázeny typickými připomínkami. V jeho tvorbě literární
i malířské je značná větrnost, poněvadž popisy a
obrazy se zpola viditelně rozráží o ostrovy v moři
barvy temně černé až šedé (ačkoli se to nezdá, je to
značně široká škála odstínů). Nepopiratelně značný
podíl na směru větru mají ženy. Jejich reálná podoba
pro Honzu se objevila v Báře Zemanové. Bára pracuje v současné době na své diplomové práci tématu
„Absolutní láska“. Není to mytologické spojení sil?
nejsprostější obrázky na světě
Jan Karpíšek & Barborka Zemanová & Pavel Magda
Turboromán
(multiautorský román bez konce a počátku - epocha volného letu)
Pavel Magda & Jan Karpíšek
Pavel 10.6.2002.11:14
GOLLÁČ:“Dobrý večer pane strojvedoucí, to máme dnes pěkné poledne,
neníliž pravda?“ VEDOUCÍ:“Pěkně to připaluje pražce, synu, pusťme páru,
mám tu něco na přiložení“ GOLLÁČ:“Slečinko nastupte urychleně, vlak opouští
stanici!“ SLEČINKA:“Jéminedobrej, jste vy to ale filutové, já nejsem v cestovním...“ GOLLÁČ:“.. protože seš kráva, ty píčo ..“ VEDOUCÍ:“Drž hubu, šmejde,
to je moje nová buchta!“ SLEČINKA:“Ale já chci radči mrdat s tím mladším ..“
GOLLÁČ:“Ale já tu nejsem vedoucí“ VEDOUCÍ:“Tak to budeme muset celou
akci stornovat. Zavolám Jiřině..“ SLEČINKA:“Tak né, tak já chci s nejstarším“
GOLLÁČ:“Nejstarší seš tady ty, bábo. Tebe sme měli hodit do kotle, aby to
pěkně zapraskalo“ SLEČINKA:“Ale hoši ...“ VEDOUCÍ:“Jiřino? Haló?, prosimtě
máme tady jednu zběhlou kurvu a nikdo ji nechce. Pošli nám sem pod dub
Hajzláka ... dík.“
Jan 10.6.2002.17:54
Bílá kočka zaběhla pod stará prkna a dobře udělala, dřív než si začala olizovat
tlapky tu byl Hajzlák. Přiletěl jako ohromný Kotel-Klozet k autu vedoucího a
začal zkoumat situaci, která mu byla nahlášena, zcela v souladu s veselým
nápisem na svém plášti CO JE NA HOVNO, AŤ JDE DO HAJZLU. S myslí
zcela prostou něčeho jiného než skepse, s myslí urovnanou, usmířenou a citlivou, vypravil ze sebe : „To je ta kurva, pane vedoucí ?!“ Byl mi blízký ve své
dobrotě a jednoduchosti. Snad proto jsem se ocitl záhy v hajzlu. Kdo by si byl
pomyslel, že celé to byl jen sen pana vedoucího, opilého na mol, který s Evou,
resp. na Evě ležel na podlaze v hotelovém pokoji, nedostali se ani na postel,
to by mi mělo být líto.Kde jinde než ve snech takových by se měli zjevovat
bódhisatvové, ti, prošlí prašným pískem... Hned co se mu tam venku u plotu za
restaurací U Jasanských zjevily krvavě červené pivoňky v PRÁZDNÉ zahradě,
ustoupila skutečnost do pozadí a tak si nikdo není jist, zda ona splašená cesta
autem, kličkující podnapilý šílenec je ještě skutečný nebo ještě snový... Už
neprší. Nocí jen fouká tichý vítr.Mává mokrými větvemi stromů, ševelí ztichlými
zahradami. Že si není co počít ? Práci co mě ubíjela ASI nemám. Nemyslím
na to. Spíš na to, jak jen jsem se tu vzal, poté, co nadržený, utíkal jsem za
Drasslerovou. Nejspíš však ani na to. Na to vůbec nemyslím. To je přece jasné.
Bílá kočka si líže tlapky a chystá se slídit po myších. Usedám pod vanoucí
větve ořešáku. Hýbe se má mysl ? Štěstí se neptá, slyším pištět myši. Spím.
ci. Horší ale bylo zjištění, že se jistojistě po větvích už nevydám, tato kouzelná
rychlá cesta pro mně stala se neschůdnou, paralyzoval jsem se sám svým
strachem a šokem z opuštění prudké vlny. Les voněl a všudypřítomní ptáci
nahlas zpívali. Až jsem v dáli uslyšel projíždějící auta. Co to znamená ? Že by
dálnice ? Jistě to musí být ta. Co vede přímo k moři. Bezmyšlenkovitě jsem se
vydal k silnici, doufal jsem, že se dostanu až na písčité pobřeží a v piniovém
háji se setkám s červeným kašpárkem. Po chvíli mi zastavila bílá dodávka, za
volantem svačil chleba se salámem nějaký mladý cizinec, vesele mě pozval
do auta a sluncem pálicím odpolednem jsme za zvuků letních písní z rádia
frčeli k moři, alespoň jsem si myslel, že jsme se tak s řidičem shodli. K večeru
jsem najednou opravdu zahlédl dole před námi do nekonečna se rozprostírající
zelenomodrou hladinu, se spoustou větrem vyhnaných vlnek, co se leskly, z
útesu na kterém bylo město, do kterého jsme vjeli byl celý ten pohled snový
a nádherný. Shodně jsme zajásali a Giorgio mě hnedka zval na večeři k jeho
rodině a sestře, do domu hned na pláži.
Pavel - způsob letu je odlišný 24.6.2002.15:24
Až klesající ve vlnách jsem se pozastavil nad pocitem osamění, leč nevracel
jsem se nazpět hledat svého přítele. Ještě tak půl minuty vydržím bez vzduchu,
vchod do jeskyně je už jen pár temp předemnou. * Vyplaval jsem do azurového prostoru. Ticho. Chodba. Diamant ležel na jejím konci. Dotýkám se ho a
pozoruji lehké chvění, nemohu však rozpoznat, jestli jsem to já, nebo prostor. *
Rozednívání. Křídla mají talířovitý tvar? - Nebyl to diamant, ale křišťálová páka.
Senzor. Technika z jiných planet je zde důmyslně skryta. * Zapochyboval jsem.
Chci nastoupit a letět? Jaký je rozdíl mezi smrtí a útěkem? Je to útěk? Smrt
je možná vždycky, útěk je příležitostný. Volím příležitost. Bez vzrušení. * Talíře
sklaply nástupní škvíry. Hukot podruhé, leč bez zvuku. Nemá to okna! Jak
poznám krajinu? Řídí se to se zavřenýma očima. Letím za zvukem zevnitř.
Jan 25.6.2002.15:20
Na terase bílého domu hned na pláži jsme večeřeli báječné těstoviny s lehkými
omáčkami, pikantní saláty, olivy, kapary a reruz a pili skvělé víno. Pořád jsme
se bavili o tom, co je to ten reruz, Adriana, Giorgova překrásná tmavá sestra
se stále snažila mi to vysvětlit, pomoci si vzpomenout... Říkala, že občas spadne reruz ze stromu, někdy se válí u paty ořešáku nebo dubu, a já jen nemohl
pochopit, kde vlastně ten reruz na stole leží, kde jej jíme. Najednou začal od
moře, od zapadajícího slunce polohlasně zvučet nějaký předmět, přiletěl sem
a než jsme se vzpamatovali, odnesl Adrianu, vssál její tělo a snad i nějaké jídlo
a pití, byl to létající talíř a naprosto nás vyděsil, povalil nám stůl a všichni jsme
také skončili na zemi. Giorgo se rozčílil a začal běhat okolo domu a na pláž k
moři a křičel, bědoval, volal, svoji sestru a říkal, kde jen ta moje
krásná sestra je... „Hlavně, že nám to UFO neodneslo reruz...!“ řekla pak
Giorgova žena, která měla dost toho, jak se po dlouhé večeři opilá Adriana
vždy jen v kalhotkách válela po stole a byla oplzlá. Tak jsem se po chvíli sebral
a loudal jsem se už za tmy po pláži, nebylo vůbec chladno, tak jsem se svlékl
a vstoupil do vln. Omývaly mi nohy, šel jsem dál, všude byl jen písek, příboj
mě houpal a já nevědel, co bude zítra a bylo mi trochu smutno, že se tu jen tak
flákám, ale nebylo to zlé, za chvíli do vody vběhl i Giorgo a jeho žena, tak jsme
plavali a cákali na sebe, potápěli se a vlny neměnně houpaly naším zapomněním se ve veselí. Spal jsem velmi dobře u okna s větrnou záclonkou.
Pavel 26.6.2002.19:46
Spirály, vlny, teploty. Jak se v tom ty ufoni orientujou? Můj způsob letu odvisející od vnitřního zvuku byl mylný. Málem jsem havaroval. Těsně před možným
nárazem se roztočily spirály o 106, tak jsem s sebou cuknul a zachránil si
život čoveče. Při tom saltu mortale se na moment rozklížily talíře a vcuclo to
sem nějakou holku. Je omráčená. A HEZKÁ!! Hledám automatiku, abych mohl
nastavit nějaký stabilní směr do otevřeného prostoru a abych se pak mohl
věnovat něčemu příjemnějšímu. Cítím lehký dívčí parfém a vůni mýdla. Také
mám pocit, že tu voní něco neznámého, něco mezi melounem, broskví a čokoládou. Možná nějaké zkažené ovoce, nebo nějakej africkej neznámej plod, co
jsem ještě neochutnal. Zeptám se na to tý holky, jen co tu dokroutim ty blbý
ufounský vlnky a péra. Pěkně mě už od toho svěděj ruce.
Zdeněk Fábera,
Martina Kosňovská,
Pavel Magda,
Lojza Buráň
(16.6.2000)
Petr Dvořák
Zdánlivá tichost Petra Dvořáka není dozajista
nesmělostí. Jeho zdánlivá nehybnost není výrazem
smrti. Tvář sfingy, oprýskaná tisíciletými písečnými
bouřemi, střeží bohatství vroucího vnitřního života,
kam (zvenku možná nepozorovaně) jasně dopadají
i všechny paprsky světa vnějšího. Tam krystalizují
v čistou esenci lásky a soucitu, kterou sfinga vydává svým dobyvatelům ve formě jasných a prostých
symbolů, u nichž většinou platí, že přílišné znalosti
a rozumování jsou spíše překážkou k jejich pochopení.
Vendulka Chalánková
Barbora Motlová
Denisa Krausová
(foto: Petr Dvořák)
Denisa Krausová
Denisa Krausová - domeček
Denisa Krausová - Špagetka
Denisa je křižovatkou kritičnosti, kterou vyžaduje od
svého okolí a kterou vrací bravůrními údery všem
vyprovokovaným “útočníkům”, a tyto smeče v těžko
zachytitelných přihrávkách vrací i sama sobě. V
druhé rovině však tyto série útoků a ofenzív přerůstají jen do jakési hry se slovy a bezvýznamnými významy, za nimiž - nedotčena - světélkuje nahá krása a
nekonfliktní vlídný půvab ženské bytosti.
Jennifer de Felice
Jenifer je jistě spjata s drobnou postavou a velkou
kývající se basou, kteréžto obě se pohupovaly v
rytmu skladeb brněnského seskupení Sledě živé
sledě. Na pódiu navíc s oporou velikého hudebního
instrumentu působila přirozeně a lehce, jak dívenka
z nějakého muzikálu, v soukromí však zdá se více
plachou, neb sebevědomou mladou ženou. Zatím co
s hudebním nástrojem trošku přidá důrazu na svém
textu, v drobných kresbách nechává rozehrát spíše
jemnou poetiku.
Lexa & Lucie Peroutkovi
Jeden z návratů
Další otevřená
zatím nepopsaná stránka
venkovní zima
náhlé větrno
větrání
popelník je skoro jak zrcadlo
dnes nekouřím
zdraví nás čeká
až zestárnem, asi
stůl politej
sedím čelem k hajzlu
abych se nemusel votáčet
až to na mně přijde.
(hospoda v Lucemburský ul.,15.12.2000)
Kombinace statného vegetariánského kováře, který
se neustále cpe česnekem, a drobné všežravé
cestovatelky/krajkářky tvoří nerozlousknutelný manželský pár se zajímavým a spletitým polem působnosti. Jejich střet a srůst se odehrál v industriálním
prostředí severních Čech, kde prošli kouzelným presem ateliéru přírodních materiálů.
text: Lexa Peroutka
ilustrace: Lucie M.E. Peroutková è
Vodní ledová lázeň
patnáctiminutová akce
energie stoupá
z minusu do plusu.
Krátký komentář
Události vánoční
novoroční nás ještě čekaj
veselme se nad hrobem marnýho roku?
marný a ještě marnější
to tě neděsí
neperspektivní průtahy života na Zemi
bude tepleji a tepleji
tropy pro každýho
trop sem trop tam
jestliže si necháš trochu volnýho času
můžeš si počkat na finále
nebo sám hrát
za sebe proti sobě kopat do svý brány.
(Suchovršice, 28.12.2000)
(1.1.2001)
Orgán i fenomén
Gentlemanův kapesní průvodce pičou
Michal Spáčil
(Michal Spáčil)
S pičama, nebo s pičemi? Piča jako vzor a gramatická záhada
Nejpozději ve čtvrtém ročníku základní školy příjdou na přetřes
vzory skloňování a s nimi i neodbytná otázka: Podle jakého vzoru
je piča? Děti se spíše slabším rozumem obvykle dospějí k závěru,
že je to vzor žena. To je ovšem hluboký a naprostý omyl. Tento
model selhává již ve druhém pádě jednotného čísla. Autor tohoto
spisku se ve svém dětství setkal i s argumentací typu „piča bez
piči jako žena bez ženy, vole!“ Přání je tu jasně otcem myšlenky.
Je třeba připustit, že v ryze česky mluvících zemích se někdy
objevuje nehorázný a hlavně nesprávný tvar „píča“ a skloňuje
se skutečně jako „píča bez píči“. Koncové i je však jednoznačně
měkké a tím padá jakákoliv zdánlivá podobnost se „ženou“. Který
tvar ale vybrat? Udělejme si malou srovnávací tabulku:
Tajemný a zásadní muž, zmámý především pod svým
krycím jménem Bacil, stojí na pozadí mnoha projektů
a mystérií. Jeho tvorba a uvažování nabývají často
tak monumentálních rozměrů (např. projektovaná
stavba 100-metrového menhiru na brněnské periferii), že jsou běžným smrtelníkem přehlíženy z důvodu
úzkého zorného pole lidského oka a mysli. Pod svá
ochranná křídla nezištně přijímá zástupy poraněných
holubů, které uzdravuje, i zástupy promrzlých umělců a jiných existencí, kterým v nejhorším marastu
poskytuje dočasné přístřeší a stravu.
Piča
Žena
Růže
Píseň
Kost
Růža*
piča
bez piče
k piči
vidím piču
PIČO!!!
o piči
s pičou
piče
bez pičí
k pičám
vidím piče
VY PIČE!!!
o pičách
s pičama
žena
ženy
ženě
ženu
ženo!
ženě
ženou
ženy
žen
ženám
ženy
ženy!
ženách
ženami
růže
růže
růži
růži
růže!
růži
růží
růže
růží
růžím
růže
růže!
růžích
růžemi
píseň
písně
písni
píseň
písni!
písni
písní
písně
písní
písním
písně
písně!
písních
písněmi
kost
kosti
kosti
kost
kosti!
kosti
kostí
kosti
kostí
kostem
kosti
kosti!
kostech
kostmi
Růža
Růže
Růži
Růžu
Růžo!
Růži
Růžou
Růže
Růží
Růžám
Růže
Růže!
Růžách
Růžama
Co z této tabulky (probůh) vyplývá? Srovnáme-li koncovky, dostaneme ve vztahu piča-žena tyto paralely:
1. pád j.č. žena = piča
4. pád j. č. vidím ženu = vidím piču
5. pád j.č. PIČO! = ženo!
7. pád j. č. s pičou = se ženou
3. pád mn. č. k pičám = k ženám
6. pád mn. č. o pičách = o ženách.
Závěr: Koncovky skloňovaných slov „piča“ a „žena“ se shodují v 6 případech
ze 14, to je shoda na 42,857 %.
Provedeme -li podobný rozbor se všemi ostatními vzory, dostaneme tyto
výsledky:
Korelace
žena-piča: 42,852 %
růže-piča: 50 %
píseň-piča: 35,714 %
kost-piča: 14,286 %.
Mohlo by se zdát, že padesátiprocentní shoda se vzorem „růže“ je dostačující
pro určení piče jako takové. Piča coby jazykový útvar je již ze své povahy značně nestabilní (upřesním v závěru této kapitolky). Padesát procent však autorovi nedovolilo vyslovit jednoznačný závěr a pátral proto dál. Jeho úvahy se v
podsatě nesly tím směrem, že piča je pravděpodobně slovo nespisovné a vzor
pro něj bude třeba hledat mimo běžnou školní látku. Již v útlém věku tak došel
ke slovu „růža“ jako nespisovné variantě vzoru „růže“. Dalším rozborem však
dochází k závěru, že nejde o „růžu“, ale mnohem spíše o „Růžu“. domácí podobě jména Růžena. Porovnáním koncovek dochází autor k tomuto závěru:
Korelace Růža - piča = 100 %.
Otázka vzoru tedy byla mým skromným přičiněním úspěšně vyřešena, a tak
jen dodám, že toto řešení vrhá nové světlo na pohádku o Šípkové Růžence.
(Na další studii by bylo, zda se původně nejednalo o ČÍPKOVOU Růženku.)
Zbývá vyřešit poslední otázku, a to původ piče jako slova. V etymologickém
slovníku bychom hledali marně. Autorem provedené výzkumy však naznačují,
že dále nerozložitelným slovním základem piče je starodávný termín „píčiti se“,
což znamená něco jako „zpěčovat se (vida, stejný slovní základ!), vzpříčit se,
odpírat“, zkrátka dělat pupíky. Lidový duch zde ukazuje na jakousi neuchopitelnost piče v, jak je pro lid typické, geniální zkratce. Dokazuje to též, že píča
je vývojově starší než piča. Nechceme-li však mít z rodného jazyka skladiště
prohnilých archaismů, nezbývá než se přiklonit k modernější variantě piče.
(Poznámka jazykozpytná na okraj: šulín šuliti = stahovati z kůže)
Co na srdci, to na jazyku: Piča jako životní postoj
Cunt is my way of life...takto viděl anglický básník ze čtrnáctého století úlohu
piče ve svém životě (nebo by ji tak byl určitě viděl, kdyby se znal s autorem
tohoto dílka a uměl by psát). Každého, kdo usiluje o to, aby jeho jméno bylo s
pičou spojováno, je nutno se ptát: Žiješ pičou? Dýcháš pičou? Myslíš pičou?
SEŠ PIČA? Může-li si, podobně jako autor, na tyto otázky s klidným svědomím
odpovědět kladně, může být nadále považován za opravdovou piču. Jste - li
takto zaměřeni, nebuďte lakomí - metejte kolem sebe piču plnými hrstmi, prokládejte jí každé slovo, každou myšlenku. Piča si to zaslouží. Kde byste byli,
bez piče? No?
Zdvořilost někdy není namístě: Piča jako lidský typ
Někteří lidi jsou piče. To je nezpochybnitelný a nevyvratitelný fakt, zmíněný již
Aristotelem ve spise DE PIČUS AETERNUM POPULUS. Ačkoliv je piča veřejností vnímána víceméně kladně, při označovaní lidí touto nálepkou vyplouvají
na povrch spíše její záporné atributy: slizkost, přehnaná otevřenost nebo naopak uzavřenost, život v temnotě a další. V průměrně vyspělé civilizaci dosahuje
index PPC (piča per centisime) 80 bodů, což znamená, že na sto lidí připadá
osmdesát pičí. Ale co my ostatní, kteří s nimi musíme žít?
Další kapitoly:
Od kolébky ke hrobu: Piča jako průvodce životem
Kosočtverec s čárkou uprostřed: Piča jako symbol
Guarana i efedrin: Piča jako energizér
Filosofie pubertální a postpubertální: Piča jako vůle a představa;
piča o sobě a pro sebe
Bylo nebylo, šel jednou princ do jeskyně: Piča v lidové mytologii
Mám pocit, že mě obtěžujete: Piča jako kletba
Totální, úplná a naprostá: Piča jako archetyp naplnění
Pičusi a pičoviny: Odvozené pojmy
Honba za syflofilcem
(Michal Spáčil & Pavel Magda)
Muzikál Honba za syflofilcem se odehrává v komunitě bezdomovců, asociálů a
lidmi stiženými roztodivnými pohlavními chorobami. Přichází zima a s ní i krutý
čas, ve kterém budou naši přátelé muset čelit nelítostnému mrazu. V tu dobu
se mezi nimi objeví legenda o bájné tkanině zvané “syflofilc”, která je podobná
plsti a má až magické tepelné vlastnosti. Začíná Honba za syflofilcem, ve které
vytrvalí hrdinové cestují přes infekční oddělení až k moři, kde už by měli být
blízko “pokladu”.
Následující party jsou výňatkem z tohoto výpravného díla.
Soprán:
Kdy se dáš ostříhat, kdy se dáš oholit
kdy půjdeš do práce, kdy půjdeš do školy
Baryton:
Až šulín zatroubí, až piča zabliká
ař prdel zavoní, až hovno zazpívá
Sbor:
Až šulín zatroubí, až piča zabliká
ař prdel zavoní, až hovno zazpívá
Soprán:
Kdy půjdeš na nákup, kdy půjdeš se smetím
kdy už mě políbíš, usteleš dítěti
Baryton:
Až se vůl otelí, až si kněz zamrdá
až kokot promluví, až vejce potratí
Lenička Kosohorská
Jak je již z fotografie patrné, je Lenička tragickou
osobností. Silou její tvořivé potence se často její
práce, laděné původně v jasném duchu a světelné
barevnosti, mění v mohutný vnitřní zápas, doprovázený expresí a hlubšími odstíny. Dá se říci, že je realistickou explosionalistkou. Lenička má ráda obrazy
starých mistrů, Nicka Cavea a bonbóny.
MRTVEJ LES
text: Pavel Magda
ilustrace: Lenička Kosohorská
Když jsem byl malej, znal jsem jednu paní, která vyprávěla
pohádky. Bydlela kousek od mojí babičky, ke které jsem jezdil na
prázdniny, ale neměly se vzájemně rády, tak jsem tu pani navštěvoval sám. Potají.
Jednou mi vyprávěla pohádku o malé holčičce a chlapečkovi, jak
šli spolu do lesa a zabloudili tam. Chodili dlouho dokola, až byli
hladoví a vyčerpaní. Ale protože byli chytří, chlapeček udělal z
chrastí kruh, kde probodl holčičce srdce ostrým kůlem a pak ho
snědl. Pak vyndal vnitřnosti, proklel svoje rodiče a oběsil se na
střevech na nejbližší větvi.
Nikdo si nedovedl vysvětlit tu spoustu uhynulých zvířat v okolí.
Během dvou let tam prý seschlo mnoho statných stromů a lidé se
těm místům od té doby vyhýbají.
Byl jsem přesvědčený, že ten les musí být někde blízko. Chtěl jsem
ho najít. Brzy ráno jsem vstával, nasnídal se a vydával se různými
směry do lesů v okolí. Díval jsem se po uschlých stromech, ale
beznadějně. Babička mi pak večer pravidelně hubovala, že se
celý den někde toulám a chodím pozdě, a že má o mě starost.
Poslouchal jsem jí však jen na půl ucha a v duchu se připravoval
na příští den. Přemýšlel jsem, jakým směrem zase půjdu.
Poslední moje výprava začala povzbudivě. U cesty, po které jsem
se vydal, jsem viděl umírat holoubka, o kus dál stála seschlá
borovice. Považoval jsem to za nadějné znamení. Přidal jsem do
kroku, a brzy se na obzoru objevil skutečně rozlehlý les, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl.
Cesta mi trvala ještě asi hodinku, a pak jsem už vplul do hustého
stromoví. Snažil jsem se intuitivně dostat do středu lesa, ale stále
jsem měl pocit, že chodím jenom v kruhu. Až po další hodině
chůze se objevilo světlé místo. Nebyl to však konec lesa. Jen
koruny stromů byly nahé, větve seschlé a povětšinou spadané na
zem. Nepřipadal jsem si jako v lese, ale spíš jako v nějakém rozbořeném chrámu. Torza stromů trčela do šedé oblohy jako staré
sloupy. Místo to bylo velmi tiché, záhy na mě dolehlo vyčerpání.
Sednul jsem si k jednomu sloupu a usnul jsem.
Z hlubokého spánku jsem se probral až k večeru. Začínalo se
šeřit a tak jsem vzal nohy na ramena a uháněl z lesa ven. Byl
jsem rychlý jako vítr, cesta ubíhala. Brzy jsem se ocitl v polích a
za chvilku jsem už běžel přes babiččinu vesnici.
Vtrhl jsem otevřenými dveřmi do kuchyně s očekáváním, že
dostanu opět vynadáno, ale babička se tentokrát ani nehla. Přišlo
mi to celé nějaké podivné. Seděla u stolu, hlavu skloněnou, chvílemi pohlížela k oknu. Stál jsem tam jak zamrzlý, čas jako by se
zpomaloval a všechno se rozpíjelo. Tu jsem si všiml ... “Kde mám
tělo? Ježiši kde mám tělo??!”
Jitka Žabková
Jitku na první pohled charakterizuje určitá ostrost a
to jak v jejích rysech, tak v její práci. Je to však spíše
tím, že této přísnosti a drsnosti dává očividně přednost před uhlazeností a líbezností. Jde tedy k jádru
věci a navléká ho do červeného či růžového odéru,
což jsou bezesporu její oblíbené barvy. Křiklavost
jejích prací je však více než snahou nějak zaůtočit
pouze pevnou ženskou odhodlaností si některé věci
jasně vytvarovat a pak si s nimi spíše pohrát. Je
tomu tak i se sny, které v jejím životě hrají důležitou
roli a z kterých přináší na světlo světa své prožitky
a obrazy, aby neupadly v zapomnění dříve, než se
vyjeví jejich smysl.
Jitka Žabková: sny è
B. sedí za stolem u mě doma na Kopečný. Oficiální, neosobní,
načesaná, s velkým poprsím jako vždy. Řešíme diplomky, já ležím
proti ní na posteli a zpola usínám. Je ráno. Pytel tyrkysových
korálků, které se mi rozsypaly, kdosi mi je pomáhá posbírat, jejich
počet se zvětšuje, nevím kam s nimi ...
Kamarádka - artistka, štíhlá, s dlouhými, černými vlasy natáčí
klipy na prostranství před naším domem v Ž. Žlutý, silně rozkývaný auto nadnášený jeřábem. Kamarádka dřepí v červenočerném
elastickém obleku na jeho vratké plošině a předvádí mouchu. S
rukama nataženýma za zády, s kmitajícími roztaženými prsty.
Bzzzzzz. Producíruje se nahá jen v kožichu, dlouhé rovné černé
vlasy, černé brýle, černá rtěnka... Stojíme před vchodem do domu.
Náhle podřepává a kadí na chodník, celá v dlouhém černém hábitu. Vypadávají z ní kusy hoven, z nichž trčí sláma, spíš koňský
trus než lidský ... Stojí proti mě, líže mi odhalená prsa, cítím, jak
ze mě vychází krev. Tmavě červená skvrna pode mnou na zemi.
Vytírám se toaletním papírem, hluboho, teplo a vlaho.
Jsem s hloučkem lidí v chodbě domu, chystáme se na návštěvu
ateliéru J.D. Jsme trochu vyděšení a radostní. Nad všemi domi-nuje hlava Z., jako našeho lídra. Je vzrušením celý zrůžovělý.
Vyjíždíme výtahem k ateliéru...
Čekárna na středisku, U. čeká na sanitku, jsem tam s ním.
Přichází Jana, má jedno oko oteklé, nezřetelné, pokryté šupinami
odlupujícího se mejkapu. Po chvilce čekání odchází ven do lékárny. Chci jít s ní, dívám se po U., ještě pořád tam v šeru chodby
sedí a čeká. Na školním stolku poblíž něho leží dětská šavle
(černá umělá hmota se zlatým, funebráckým ornamentem) a
vedle ní sedí malá opička, šimpanzí mládě. Přistupuji k ní, nejdřív
mě zkusmo kouše do ruky, jako projev nedůvěry, pak už ji chovám a nakonec stojí velká, asi metr vysoká, vedle mě. Objímám
ji kolem ramen.
(leden 2000)
Velká oslava v hospodě. Mezi spoustou lidí. Vidím sestru se svým
manželem a kamarádku. Rozebírá se příběh mě povědomý. Je o
muži, který stavěl dům a pak tu hrubou, vysokou stavbu zachytil
lanem za střechu a chtěl ji přemístit. Dům se zřítil, což vyvolalo
ničivou vichřici doprovázenou sněhovou bouří, které zdevastovaly
celé okolí. Sestra tomu věří, sedí v čele diskutujících, já ten příběh
kategoricky a plamenně odmítám jako fikci, blamáž a novinářskou
kachnu, kterou se nemá cenu vážně zabývat. Začínám se cítit
nesvá. Jdu ven za kamarádkou mizící ve dveřích hospody. Zima,
tma, cizí město, kamarádku nenacházím. Vracím se dovnitř, prý
už odjela. Další vlak snad odjíždí za více než hodinu. Znovu se
zapojuji do diskuze o domu... a znovu uvažuju o odjezdu. Švagr
se mnou souhlasí, radí mi, ať si zavolám na nádraží a zjistím přesné odjezdy vlaků. Nerozhodná a odstrčená míjím stranou stojící
stůl se dvěma holčičkami (snad dcery naší příbuzné). Vypadají
jako plyšová zvířátka, lvíci, na hraní. Sedí na zadních tlapkách,
předními se opírají o desku stolu, s hlavami holčičích miminek
a se zvířecími těly. Oblečené do bílých bavlněných košilek s drobným, tmavším vzorem, sedí vážně a důstojně jedna za druhou,
s pohledem upřeným před sebe. Hladím tu první, menší, mazlím
se s ní, okolí je zapomenuto. Po chvíli k nim usedám a mazlím se
s oběma (víc zaměřená na tu mladší, mi-lejší). Něžná dětsko-zvířecí tělíčka chvějící se pod mou rukou, cítím, jak jim tluče srdce,
jak intenzivně vyzařují pravěkou moudrost zvířátek a dětí, spolu
s křehkostí, hebkostí a vlahým, živočišným teplem.
(červenec 2000)
Maud Kotasová
MENDLOVO NÁMĚSTÍ
Autobusy svážejí lidi z práce,
dávno už nevěřím,
holčičky hážou šutry na tramvaj,
vypadá to na hezkej večer
Rajské jablíčko vypadlo komusi z hlavy
Bude rajská s tmou
Rajská omáčka v rajský zahradě,
v tomhle kostele jsme kdysi
debatovali, že Bůh není a proč,
pozvedni ve mně Davidovu hvězdu
nebo aspoň hrdost
(podzim 00)
Nutno připomenout, že Maud je jedním ze zjemnělých akcentů celého literárního kabaretu. Uvedena
na prkna kabaretu divadelního by však zřejmě změnila atmosféru celého večera. Doprovázena jazzovou
kapelou odkryla by ve všech přítomných všechna
skrytá tajemství a zakázané tužby. Vybraná poesie je
jakýmsi průsečíkem mezi těmito polohami - nesměle
rozvíjejícím se poupětem a animální explozí.
Maud Kotasová, ilustrace: Pavel Magda è
Ruka v klíně
skrz
tvá ruka mezi mými stromy
mezi čím a bůhví čím
tvá ruka u mě
Dej mi ho do úst
to slovo, které
podej mi hlavu
Nachystaná na malé kýče
12/00
07/00
Vúvr
Pavel Magda & Michal Spáčil
(1998)
Dobrý den. Jmenuju se Vúvr. Narodil jsem se na malém městě, v nepočetné
rodině. Maminka mě měla ráda, táta měl rád mámu, a já jsem se asi do dvanácti let pokoušel proniknout do otcovy přízně. Beznadějně. Chtěl jsem být
výpravčím jako on, být taky tak malý a tlustý, s hustou bradkou - neustále
příjemně zapáchající pivem, cigaretama a jakousi zvláštní rybinou. Tatínek mě
ale zanedbával a jak jen mohl, zamykal se s mou starší sestrou v koupelně,
odkud pak byl slyšet tlumený hluk, jako kdyby tam spolu klepali řízky. Jenomže
jsme pak řízky většinou neměli. Často jsme neměli dokonce vůbec nic, protože
maminka někdy netrefila domů a to pak přespávala u toho hodnýho starýho
pána co bydlel vedle v ulici. Táta se pak asi v noci bez maminky bál, protože
jsem ho pak obvykle ráno viděl vycházet ze sestřina pokojíku.
luka, les. Tam totiž čekají na nepostradatelnýho Vúvra, kterej jim vykope novou
latrínu a vykydá hnůj. Zatím jsem na začátku svý kariéry, ale jednou budu určitě
jezdit i s traktorem (jestli mi ho ten chlápek, co s nim furt jezdí, pučí).
Všechno bylo do nedávna v pohodě. Bylo mi fajn, práce mi šla, koupil jsem si
nový boty, v transformátoru už nebyla taková zima, přicházelo jaro. Ve všem
jsem měl pořádek a nic mi nescházelo. Jenže pak se to stalo. Přišlo to tak
nečekaně, že jsem v první chvíli dočista zblbnul. Když jsem jí poprvé spatřil
před kravínem, zůstal jsem nehybně stát s lopatou v ruce, s pusou dokořán.
Přestal jsem na pár vteřin vnímat okolní svět! Stála tam jako panna Maria, v
sytě modrých montérkách, vlasy měla vzadu svázané a pod teplým svetrem
se cosi pohupovalo, jak netrpělivě přešlapovala. To ´něco´ mi v tu chvíli připomnělo maminku. Pak si mě všimla. Její a mé oči se spojily. Proč jen tak záhy
spěšně odešla? Rozmrzal jsem a začal si uvědomovat, co se vlastně stalo.
Zapnul jsem si poklopec a utřel nudli. Byl jsem rozrušený a ztratil jsem svůj
obvyklý pracovní zápal. Do večera jsem pak už jen něco přehazoval lopatou
(ani nevim co) a každou chvíli jsem se otáčel směrem ke kravínu, jestli ji ještě
neuvidím.
Často jsem se cítil v dětství osamělý a odstrkovaný, ale to jsem si jenom
namlouval. Rodiče mě totiž (jak jsem později pochopil) tímto způsobem učili
samostatnosti, a nebýt této pečlivé výchovy, nikdy bych jistě nebyl tím, čím
nyní jsem.
S rodičema jsem se už dlouho neviděl (posledně mi neotevřeli dveře - asi nešel
zvonek, a na dopisy neodpovídají -pošta je nespolehlivá). Odstěhoval jsem se
totiž na radu tatínka pěkně daleko, až na druhý konec republiky. Na venkovský
život jsem si ale dosud úplně nezvykl. Lidi se se mnou nebavili ani ve městě,
ale tady mám pocit, jako by se mi přímo vyhýbali. Kdykoliv se objevím na ulici,
všichni jako by vymřeli. Potkat tady člověka je opravdu vzácnost, a prohodit s
někým pár slov ... no to pak slavim vánoce. Na vánoce tu byl totiž naposledy
pošťák a přinesl mi poslední číslo Ohníčku. Od té doby mi už žádný nový číslo
nepřišlo, a tak si stále pročítám to poslední. Pohádku O dobrém ševci znám
už nazpaměť, a že v křížovce na poslední stránce vyjde „šnek obecný“, to vim
taky. Ale dělám že to nevim. Jednou jsem to dělal dokonce tak dobře, že jsem
tomu skoro sám věřil. Křížovku jsem s napětím luštil a nemohl jsem se dočkat,
co v tý tajence asi vyjde. A to bylo panečku překvapení - šnek obecný.
Našel jsem si zaměstnání na jednom statku v sousední vesnici. Každý ráno
vstávám ještě za tmy. Vylezu před transformátor (ale brzo budu bydlet v tý
maringotce, co stojí v poli, když se o ní do půl roku nikdo nepřihlásí) a protáhnu
se. Někdy se chvíli rozhlížím, jestli neuvidím nějakýho člověka, nebo aspoň
psa, že bych mu popřál dobrého dne, a pak už se vydávám na cestu přes pole,
(FRANTIŠEK KŘÍŽ
JAKO
VÚVR,
LÉTO
2000)
Ani nevím, jak jsem se ten den dostal domů. Všechno bylo jako ve snu. Kdo
byla ta žena, která tak nemilosrdně roztříštila můj život? Ten večer jsem si
ohníček nečetl. Seděl jsem opřený o stěnu transformátoru a koukal do tmy. Tu
noc jsem dlouho nemohl usnout.
Druhý den ráno, ještě jsem pořádně oči nerozloupl, utíkal jsem na faru za
velebným pánem. Občas jsme se potkávali na návsi a on prohazoval nějaká
divná zaklínadla a rozhazoval divně rukama a dělal ve vzduchu kříže. Takže
jsme se znali. Těch dvěstě šedesát sedm schodů od hospody k faře jsem vyběhl skoro bez dechu a marně ho popadajíc, zaklepal jsem kloubem na okno v
přízemí, za nímž bývala farářova posluhovačka, obtloustlá Méry, známá pod
přezdívkou „Dvojitý kandelábr“. Za oknem se ozývalo podobné klepání, jako
když tatínek se sestrou dělali řízky. Za záclonou jsem zahlédl mihnout se černý
plášť. Pak se okno otevřelo a objevila se Mery. Asi zrovna snídala, protože od
pusy až ke krku jí stékaly jakési kapky.
„Kdo chceš a co seš, teda vlastně...“ vyhukla.
„Já jsem Vúvr,“odpověděl jsem slušně,“ a hledám pana faráře.“
„Farář tady není.“
„Aj netáraj, však som bielý kolárok viděl za oknem!“
Méry sebou škubla a něco zakoktala. Pak se v patře hlasitě otevřelo okno,
ukazujíc světu zarudlou farářovu tvář.
„Co tady chceš, Vúvre?“ zeptal se, asi to bylo přívětivě, nevím.
„Musím s Vámi mluvit, velebný otče,“ řekl jsem třouce si bok popálený od
transformátoru. Farář si mumlal něco jako „Napřed mě nenechá toto a pak
ještě toto...“ jestli jsem mu dobře rozumněl. Po dobře patrném vnitřním boji
řekl nakonec:
„Tak pojď nahoru, no.“
Vyskákal jsem schody po jedné noze, abych si ujasnil myšlenky. Farář seděl
na prosté dřevěné židli a když jsem vstoupil, rychle zakopl pod postel nějakou
tenkou knížku s barevnou obálkou. Asi má taky ohníček.
„Tak co se děje, s čím ti mohu pomoci, Vúvre?“
Stručně jsem mu vylíčil, jak jsem viděl panenku Marii a jak od té doby trpím. A
ať mi poradí, řekl jsem nakonec, protože jinak asi přestanu kydat latríny a kopat
hnůj, totiž naopak, a budu jenom sedět v transformátoru na poli a snít.
„Zanech Vúvre vší naděje,“ řekl farář. „Je to robot.“
Bylo to prý tak. Místní sedlák Kúlak měl už dost kojení ... ééé dojení krav
(jak se velebný pán vyjádřil), a tak si napsal na Okresní zemědělský ústav
v Klompáčově o automatickou dojičku. Jenomže jeho dopis skončil v ústavu
genetického inženýrství zemědělského, kde zaujal kteréhosi obrýleného vědce
se spoustou volného času. Výsledkem byla p.Marie model 33B/862 typ Pitralón
(tak se dotyčný vědec jmenoval), univerzální dojička, kojička, myčka a pička.
Někdy bývala vzteklá, ale pod ozubenými koly měla dobrý, laskavý akumulátor. Z pověrčivosti se jí všichni vesničané vyhýbali a pravidelně jí přičítali vinu
za špatnou úrodu. K žádné pomstě ale nikdy nedošlo - vždy, když se jednomu
z rozlíceného davu ukázal na čele červený křížek s tečkou uprostřed, všichni
se rozprchli; p.Marie měla místo pravé ruky laser. A pod svetrem se jí houpala
plechovka s olejem.
„Tak Maruška 33B/862“, znělo mi hlavou ještě když jsem seskakoval schody
k hospodě. Zvláštní jméno. Takové něžné a zároveň tajuplné. Určitě máme
mnoho společného, když se jí všichni vesničané vyhýbají. Musím se s ní za
každou cenu seznámit, zvláště kvůli laseru, s kterým by mi mohla pomoci spravit ten zatracenej zkrat v transformátoru, kvůli kterýmu mi už málem shořel i
Ohníček. A co když ... ne! To není možný! Nový ohníčky určitě nemá. To bych
si ji moc idealizoval. Ale kdyby přece ...
... Marie 33B/Vůvrová, ach. Ach! Co mě to jenom napadá. Raději si půjdu
schladit hlavu na moje oblíbené místo k řece, kam nikdo nechodí. Objevil jsem
ho nedávno čistě náhodou, když mě tam jednou k ránu teleportoval zkratovaný
transformátor. Byla tehdy krutá zima a já si sednul pod tu velkou trubku, která
vede od jatek, a nechal se omývat příjemně teplou hustou tekutinou,která z ní
vytékala. Když jsem nabral trochu sil, běžel jsem zpátky domů. Po cestě se mi
ještě v té tmě muselo stát něco podivuhodného, jinak si nedovedu vysvětlit tu
spoustu krve, která ze mě odkapávala.
Dnes je tu pěkně. Nikde ani živáčka, půjdu si trochu zaplavat, abych přišel na
jiné myšlenky. A trenýrky si nechám, aby se trochu propraly. Zase pak na nich
bude patrný ten pruhovaný vzor, který se vždycky za pár měsíců ztratí v kaštanové hnědi. Ááááááá, to je lahoda. Voda krásně chladí, ptáci pěkně zpívají,
mraky pěkně plují, ...kdyby mě tak teď viděla maminka s tatínkem, ti by si asi
řekli: „hmmm“.
Nechávám se pomalu unášet proudem v chladivém opojení, když tu jsem
náhle ze svého klidu vyrušen jakýmsi vrzáním a pípáním. Co to může být?
Ozývá se to jakoby z rákosí kousek po proudu. Třeba je tam nějaký pěkný
zvířátko, nějakej ptáček. Poplavu se na něj podívat. Ale nesmím ho vyplašit.
Potichu a opatrně se blížím k rákosí, když tu si povšimnu jakéhosi červeného
světýlka na rameni. A když se ho snažím dotknout, přestěhuje se na mou ruku.
„No tohle?“, povídám nahlas a v zápětí mi tuhne v žilách krev. Z rákosí, asi tři
metry odemě, se chraplavým hlasem ozve: „To seš ty? Vúvře?“
Zamrzám stejným způsobem, jako se mi to přihodilo včera na statku.
„Jak jsi mne našel?“
Nevěřím svým vlastním uším a očím. Rákosí se pomalu odhrnuje a v něm
Marie! Je tady, se mnou, a mluví na mě. Konečně nabírám odvahu a soukám
ze sebe:“A-a-ano“.
Dochází mi, že něco asi není v pořádku, protože Marie leží naznak v mělčině, pomalu se ani nehne a z její tváře je dost patrná únava, nebo ještě hůř
- bolest.
„Jste v pořádku, slečno?“, otázal jsem se duchapřítomně.
„Ach, spadla jsem omylem do řeky, když jsem doplňovala chladící systém trochou vody. Proud mne donesl až sem. Jsem celá vlhká a mé tělo jiskří. Nemohl
bys mi, Vůvře, pomoci?“
Opět jsem oněměl. Marie je vlhká a chce ode mě, abych jí pomohl. Co jen
mám dělat? O podobných věcech jsem nikdy v Ohníčku nečetl. Naštěstí mě
napověděla sama:“Mohl bys mě vytáhnout na břeh, prosím?“
Ihned jsem zavřel pusu, utřel si nudli a dal se do pohybu. Když jsem se Marie
dotknul, celý jsem se chvěl. Chytil jsem ji podpaždí a táhnul ven. Byla k mému
údivu těžší, než jsem očekával.
„Buch, teď bych potřebovala trochu oleje“, vyrazila ze sebe, když jsem ji konečně upustil do trávy. Ani mě nepřekvapilo, že se chce zatak hezkého počasí
opalovat, ačkoli se schylovalo k bouřce. Jenže kde teď vzít olej? Usilovně jsem
přemýšlel, jak Marii vyhovět.
„Doma mám trochu netopýřího sádla“, vypadlo ze mě po chvilce a podíval jsem
se na ní, co tomu říká. Ona hleděla na přibližující se černé mraky a vypadala
dost ustaraně, jakoby na opalování honem zase zapomněla.
„Vůvře, prosímtě, odnes mě k sobě domů. Déšť už bych nepřežila“.
Podívala se na mě těma svýma očima a já v tu chvíli věděl, že bych pro ni udělal cokoli. Sestrojil jsem tedy v rychlosti indiánská nosítka a uháněl jsem co mi
síly stačily. V polovině cesty mě přepadl pocit, že mi něco chybí, a tak jsem se
ještě vracel pro Marii. Do transformátoru jsme to ale stihli ještě před bouřkou.
(PAVEL MAGDA
JAKO
VÚVR,
LÉTO
2000)
Vladimír
(Lukáš Henzl)
....Přijeli k brance jedné z vilek, která stála mezi spoustou ostatních a byli
si navzájem dost podobné, akorát každá se lišila nějak barvou, tuhle věžička,
tamhle živej plot a tak. Říkalo se tomu “satelitní městečko” a žili v něm lidi, co
si dobře vydělávali, podnikatelé, obchodníci a občas i nějakej politik, někdo z
kultury a tak. Bylo tam ale mrtvo. Bylo tam tak nějak mrtvo i uvnitř, protože ty
střechy trčely nahoru do nebe a byly opuštěný, jako kdyby jim někdo odmít
podat ruku, jako kdyby se tam jen tak znuděně choulili, čekali, až jim někdo
řekne vlídný slovo, pohádku na dobrou noc, ale ostatní na ně kašlali a oni byli
jen tím víc zapšknutý, tak. Vladimír si rád vymýšlel věci, co nejsou, to ho bavilo
a tím si krátil čas. A tohle městečko bylo fakt podivný, i když bylo vidět, že chce
vypadat úplně normálně.
Jak Neuman přijel k brance, tak se začla sama otvírat a Neuman byl trochu
zmatený a řekl:
“To mám jet dovnitř, co myslíte? Kde je ten chlap?”
Na to mu ani jeden samozřejmě nemohl nic říct, ale z vily vyšel chlapík a šel
rovnou k nim. Oblečenej byl v saku a slušnejch kalhotách, s brejlema, střiženej
nakrátko, takovej typickej podnikatel.
“Já to nevypnul, promiňte… chcete zajet dovnitř ?”
Tím asi Neumana dočista zmátl, ale ten dovnitř nevjel, zůstal před brankou,
zacouval trochu bokem na kraj silnice, která tu mohla být trochu širší, zato
byla pěkně vypulírovaná. Vypnul motor, Vladimír a Antonín vystoupili. Když
vystupoval Neuman, hned řekl chlápkovi, že to je dobrý, že nás jen zavez a za
chvíli pojede, což bylo na úvod trochu netaktní oznámení, aspoň Vladimír si
tak pomyslel. Neumanovo auto píplo a šli se pozdravit s chlapíkem, který zatím
zavřel branku a vyťukával kód na tlačítkách ve sloupku.
“Moment, pánové, omluvte mě, jen to tu dám do pořádku.” řekl a bylo znát v
jeho řeči trochu cizí akcent. Chvíli pak bylo ticho a Neuman, Antonín a Vladimír
stáli a koukali na chlápka, až domačká čudle. Ten se pak narovnal, otočil k nim,
vykouzlil na tváři trochu přehnaně milý úsměv a řekl:
“Já jsem Jorgan Welsch, těší mě.”
Aha, to je ten Welsch z papírů s návrhama, pomyslel si Vladimír. Neuman mu
podal ruku a oba zbylí se mu přestavili.
“No, tak půjdem se na to rovnou mrknout.”
Všichni čtyři došli do domu. Barák jak kráva, ani to tak zvenku nevypadalo,
pomyslel si Vladimír. Předsíň, kabáty, koš s deštníkama, dečky, prosklený
dveře, mořený dřevo (do modra), velká hala, z níž vedly dveře na zahradu, tam
bazén, malej altánek, všecko upravený. A ta hala byla bejvák prvního kalibru,
velká pohovka, televize, bedny od hi-fi věže, na stěně obraz, taková mazanina,
různý dřevěný sošky, v jednom rohu krb, pak průchod s provázkama, za nima
byla vidět kuchyň a vedle toho vchodu točitý schody nahoru a tam to určitě taky
stálo za to. A všude plno světla, protože tam byly velký okna a člověk by se
tu nejradši rozvalil a jen koukal z těch oken, jenom kdyby zahrada nekončila
vysokým živým plotem, aby nebylo vidět na sousedy. Ale i tak to bylo výborný a
Vladimír se rozhlížel a představoval si, jak by tu žil, jak by tu zahradu vysekal,
jak by za ní byly pole a kopce a on by koukal na ty kopce… To si ale uvědomil,
že to je blbost a že ty kopce jsou kopce kolem Kateřininý chalupy, ale ty jsou
kdoví kde, teda jsou tam, ale ten pocit z nich je teď už v trochu jinym obraze,
je to jako podzim a ty kopce jsou nízký, není to moc vrchovina, ale taky to není
úplná placka…
Vytrhlo ho zavolání z vedlejší místnosti:
“No, tak tady je ta kuchyň, pánové…”
Vladimír stál v hale a díval se z okna do toho zelenýho plotu. Rychle se ale
otočil a přešel do kuchyně, kde Antonín v pokleku hladil stěnu a v jedný ruce
měl papír s půdorysem celého domu. Neuman byl otočený k panu Welschovi
a na Vladimíra jen tak utrousil trochu káravý, nějak přísný pohled. Welsch se
k němu otočil a řekl:
“Líbí se Vám zahrada ? Chtěl bych ji trochu upravit…”
Zas se otočil k Neumanovi a jen polohlasem dodal:
“Ale… není čas” Pak se na všechny tři otočil a zdvořile se zeptal:
“Nedáte si něco k pití, pánové, kávu, čaj…”
“Děkuji, jsem tu jen na skok, kolegové se také nezdrží” řekl Neuman. Antonín
se na něj trochu tázavě podíval a Neuman řekl:
“Tondo, můžu se podívat na ty plány, prosím Tě ?”
Bylo jasně vidět, jak se Antonín zatvářil a Vladimír skryl malé uculení.
Welsch pohotově ukázal Neumanovi i všechny další plány, které měl připravené na stole, pak nějaké další návrhy (byly to zas takové, co byly na hlavičkovém papíře, ty drobnokresby, Vladimír na ně sklouzl očima).
“Tady ještě žena kreslila nějaké návrhy, jsou to jenom takové nápady, asi těžko
byste podle nich… Kdo by je vyřezával ?”
“Tady Vladimír by něco do obložení vyřezal… jestli by si to Vaše paní ještě
přála, to je na domluvě,” řekl trochu zbrkle Neuman.
“Prohlédněte si to, jestli by se z toho dalo něco vybrat. Žena moc kreslit neumí,
já taky ne, určitě byste ale na něco přišel sám, žena má spoustu fotografií, knihy…” řekl Vladimírovi a pak se jakoby podíval na Neumana a zas na
Vladimíra:
“No, kytičky, ptáčkové a tak, já bych to tam mít nemusel, ale když si to přeje.
Domluvíme se, nebo… domluvíte se nejlépe rovnou se ženou, co tam dáme,
samozřejmě to zaplatím, bude to řezbářská práce…”
Vladimír se podíval při těch slovech na Neumana a bylo mu teď trochu jasnější,
proč vzal na tuhle práci zrovna jeho.
“Já už budu muset jít, omlouvám se, ale myslím, že to hlavní jsme vyřešili, pane
Welsch, přenechám Vám tady své kolegy, sedněte si a ještě dořešte nějaké
detaily, hlavně dobře spočítat rozměry, palubky uděláme v dílně a doladí se to
pak na místě, ano? Jsme kdyžtak na telefonu, kdyby byl nějaký problém či připomínka, ozvěte se. Fakturu a smlouvu máte u mě, ještě se tady s Vladimírem
dohodnete na těch ornamentech… Děkuji Vám a… Nashledanou.”
Měl to jak naučené, podal Welschovi ruku, Vladimíra s Antonínem lehce poplácal po ramenou a dal se na odchod. Za chvíli píplo auto venku, nastartoval
a odjel. Vladimír poslouchal, jak se vzdaluje a říkal si, proč je jenom Neuman
takovej, jakej je, proč se tak zvláštně vyhýbá, kličkuje, proč je to taková divná
hra. Nepůsobil na něj vůbec dojmem spokojeného člověka.
“Tak pánové, sedneme si k tomu, co říkáte, ale myslím, že to nebude problém… Já tedy postavím vodu, ano, dáte si čaj nebo kávu, že? Nebo jestli
máte chuť, mám tu i něco ostřejšího.”
Asi odtušil, že s Neumanovou kolegialitou vůči těm dvěma to nebude tak
horký a jak tam oba stáli, tak přikývli. Vladimírovi se zdál ten chlapík docela
sympatickej, i když to byla taková jednorázová sympatie a ten chlap se tak
choval, protože na to byl zvyklej, byl tam ten úsměv trochu přetaženej, než by
normálně vydržel, byly tam pohyby trochu na hraně stylizace, bylo jasný, že
takhle jedná s lidma, protože ho to živí, protože mu to vlastně dost vynáší, ale
proč ne, nebylo to vyloženě proti srsti.
Zašel k skříňce, která byla na té straně co krb a jedním pohybem otevřel
taková ta rolovací dvířka. Bylo to jako když se vytahují žaluzie u krámků, když
jdou ráno obchodníci do práce a je to to první, co za ten den, co je čeká stání
za pultem, udělají. A to pak slyšíte v ulici takové velké “Vžžžžžžžžžžžž…” A jak
se ozval i tenhle zvuk halou, tak se Vladimír s Antonínem otočili a Welsch jim
ukazoval flašku whisky a doprovodil to gestem:
“Kapku, na práci…”
Nalil tři sklenky, dvě tak akorát a do poslední jen tak kápnul
“Já budu ještě řídit” dodal
Tak se ozvalo halou ještě ťuknutí sklenek, Welsch se zatetelil:
“Tak na spolupráci, pánové” a hošani to do sebe kopli a on z tý kapičky akorát
srknul. Pak tam seděli ani ne třičtvrtě hodiny, během níž se domluvili, jak
s obkladama v kuchyni, co by měl případně ještě v plánu, ale to se nechá
na potom (obložení do haly, ale to musí probrat se ženou), co se bude z toho
všeho dělat v dílně a co na místě, že to nebude trvat ani týden a že ty ornamenty se Vladimír dohodne s Welschovou ženou a pak že to během jednoho,
dvou dnů nandaj a bude to hotový a všichni budou spokojený.
Tak se rozloučili, Welsch na cestu ještě nalil Vladimírovi trochu whisky,
Antonín si nedal, tak tam Vladimír stál v tý hale a cinkl si ještě jednou s
Welschem, zatímco Antonín se díval na hodiny na stěně v kuchyni, protože
autobus měl jet za deset minut a oni měli dojít k hlavní silnici, tak byl trochu
nervosní, i když to nebylo daleko. Vladimír do sebe kopl o něco menšího paná-
ka než byl ten první a Welsch se zatetelil už očividně hraně (bylo jasné, že
dělá jen gesto a rozhodně se s nimi nemíní zas nijak víc dávat do kupy, ale to
bylo Vladimírovi jedno, whiska to byla dobrá). Doprovodil oba dva ke dveřím,
potřásli si rukou a že teda zítra přijede Welschova žena z Rakouska a můžou
se domluvit na těch obrázkách. A pak už opravdu odešli a Welsch opravdu za
sebou zavřel dveře a šli k silnici, která byla vidět na obzoru, po kterým ujížděli
auta a kamióny. Antonín toho moc nenamluvil a Vladimír se rozhlížel, vyšli
z toho podivnýho miniměsta a na obě strany, k silnici tak pět set metrů, byly
lány polí, černá, černá zem, nad tím modré jarní nebe…
“Je to výborný, todle se mi líbí” přivíral oči Vladimír a cítil, jak mu oba panáky
příjemně stouply do hlavy. Nejlepší chvilkovej stav, kterej je k mání, a v něm
se rozšířil pohled až někam za tu pitomou silnici, za tu pitomou zastávku, na
kterou za chvíli dojdou, aby se vrátili do dílny, o který se Vladimír zapřisáhl, že
jí nebude říkat taky “pitomá”, no, ale jak to teda je, jseš tam spokojenej, nebo…
musíš bejt spokojenej. Do toho pomyšlení si ukázal Vladimír prstem na pravou
a na levou stranu, jako když se počítá “Ententýky dva špalíky…” a s tím pohybem pohnul Vladimír na stranu i hlavou, pěkně si protáhnout svaly na krku:
“Protáhnout kosti a člověk přijde na jiný myšlenky” jak říkal pan Brázda. A jak
měl hlavu nakloněnou nalevo, tak tak chvilku zůstal, to byl pak ranní opar úplně
jinej, to bylo jak z tý reprodukce, co měl doma jeho kamarád Ondřej, to bylo
někde z Holandska nebo Dánska nebo odkud, někde nahoře, jo, to je pěkný,
takovej obrázek si už dlouho říkal, že by si taky pořídil, dal by si ho doma na
stěnu a koukal by se na něj. Jo, koukal by se na něj, jako by se koukal na ty
kopce od Kateřiny, co už nebyly od Kateřiny, teda byly, ale… No, vlastně jo, oni
tam jsou, ale Kateřina je fuč, to je vlastně ono, to ona z těch kopců odlítla a teď
je někde jinde, protože ta Kateřina, co žije s tim chlápkem v tý chalupě pryč,
tak to už neni ta Kateřina, co ji znal on, Vladimír, změnila se, i když, vlastně,
nezměnila, no ale stejně, jak odlítla pryč ta Kateřina, co ji Vladimír má zarytou
v paměti z těch kopců, z tý stráně, tak vlastně teď hledá ty kopce, ale v podstatě hledá hlavně tu bejvalou Kateřinu…Tak ani nevím, řekl si Vladimír, koupim si
obrázek a co, bude to obrázek. Tady je takovýhle ráno a já si teď zas připoměl
to celý, no jo, no jo, panák whisky, spokojenej, nespokojenej… A támhle jede
autobus, tak jedem, jedem, jedem do dílny a tam bude rachot z mašin a na
oběd si zajdu dneska ke Kaštanu. Nebo možná Na Přívoz, jo, to je u řeky, budu
se koukat na hladinu a dám si pivo, jo… Tak nastupujem, nastupujem, ať je
už poledne a já si zas zajdu ven z dílny, za takovýho slunečnýho dne, není to
všechno prohraný, kdepak, bude to dobrý. Jo, Vladimíre, co celej den děláš ?
Lukáš Henzl (Heinz)
Pavel (Magda) Pražák
Pan Heinz je dosud mladík, který si nechal narůst
plnovous, aby tak vizuálně dohnal svoje literárně-secesní mistrovství hodné zkušeného muže pokročilého
věku. Vlastní již všechny důležité zbraně a manuály
výrazových prostředků, které ještě - díky plně nedovršenému období dospívání (někdy kňučí) - občas
nechtíc vystřelí do stran a explodují na nesprávném
místě. Jeho budoucí dráha je však jasná, nasvědčuje
tomu i jeho ústup od klasického malířství, grafiky až
po dosud nejzdařilejší práce konceptuálního charakteru, kde jsou již vizuální projevy jen symbolem
odkazujícím do hloubi textu. Jeho - až virtuózní
- přednesy (v různých jazycích) a živý kontakt s dalšími mladými, inteligentními lidmi ho navíc zřetelně
vyvyšují nad prachsprosté šedivé a zaprášené pisálky. Důležitá role pana Heinze v kulturním životě jeho
publika (a blízkých přátel) je nesporná i díky tomu, že
na výživné tabuli jím připravené hostiny není nouze
ani o důležité reflexe a informace z celého světa
a dějin umění. Připravuje taky dobrou chalvu.
(Pavel Magda)
Je lordem každodennosti a ctitelem dobrého vína
v tom nejlepším slova smyslu. Prošmejdil mnohé
komory a zákoutí sklepa, kam se hážou papíry
literatury, protržená plátna umění a staré hudební
noty, aby z tohoto harampádí vynesl na světlo stále
ještě dost skvostů. Jeho literatura je ireálnoru směsí,
kterou koření slova a matně tušené významy svých
syrových kousků (u Pavla pravděpodobněji zeleninových), které však vypadají nadmíru vábně. Věci
se zdají vcelku jasné, dokud však člověk nedočte
poslední řádku či nedojde k poslednímu políčku
komixu. Svá vcelku drobná dílka servíruje elegantně
a ještě Vám k tomu i zahraje a zazpívá. Věřte tedy,
že jeho propečené jednohubky lze zapít takovou
lihovinou, v níž je vše libozvučné i dravé spolčeno
dohromady, že po pár doušcích buď taky začnete
zpívat nebo jen zmlknete a posloucháte.
(Lukas Heinz)
1.vydání
vydalo nakladatelství Magda
([email protected]) jako svou 3.publikaci
komentáře k umělcům Lukáš Henzl & Pavel Magda
odborný grafický poradce Štěpán Hulc
návrh obálky Blanca Suris
(c) 2003
vydalo nakladatelství Magda