Tváří v tvář okupaci - Vojenské zpravodajství

TVÁŘÍ V TVÁŘ
O K U PA C I
PŘÍBĚH ČS. VOJENSKÉ ROZVĚDKY V SRPNU 1968
Věnováno
všem
zapomenutým
hrdinům
osmašedesátého
roku
MILAN MACÁK
Praha 2008
Mgr. Milan Macák – narozen 20. července 1963 v Táboře.
V roce 1981 zde absolvoval gymnázium, které zakončil
maturitou. V roce 1986 ukončil státní závěrečnou zkouškou vysokoškolské studium oboru český jazyk-dějepis
na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích (nyní
Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity). Několik let
působil jako středoškolský učitel v Praze. Od roku 1990
příležitostně publikoval v denním tisku, např. v Lidové
demokracii, Lidových novinách či na internetu (Česká
média). V letech 1993–2002 pracoval jako redaktor a reportér v redakci zpravodajství České televize. Zpracovával zejména příspěvky s historickou tematikou a zabýval
se i aktuálním politickým děním. Psal také pravidelně
komentáře pro diskusní pořad České televize Debata.
V letech 2000–2002 byl zpravodajem ČT v Senátu PČR.
Od února 2005 působil nejprve jako pracovník pro styk
s veřejností Vojenského zpravodajství (VZ). V současné
době je badatelem VZ. V roce 2006 vydalo Ministerstvo
obrany ČR – AVIS jeho publikaci o případu generála Jana
Šejny (Dvojí tvář hazardního hráče s podtitulkem Jan
Šejna pod drobnohledem VKR). Kniha Tváří v tvář okupaci s podtitulkem Příběh čs. vojenské rozvědky v srpnu
1968 vychází jako autorova druhá publikace ve zvláštní
edici Vojenského zpravodajství.
Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, březen 2008
ISBN 978-80-7278-449-3
SVĚDECTVÍ
PO TÉMĚŘ ČTYŘICETI
LETECH
Motto:
„Zůstala jen možnost vnitřní volby, niterná vzpruha
mravní, ochota či neochota nasadit sebe tak či onak znovu
do boje. Podle toho, vsadil-li sebe či ne tenkrát, vypadá
každý dodnes.“
Václav Černý
Je nevlídný zářijový den. Nacházím se v malé dřevěné chatce na okraji
jihočeského Písku ve společnosti dvou bývalých výsadkářů. Myšlenky jim
bloudí daleko v minulosti. Vzpomínají na rok 1968. Na „horký“ srpen a na to, co
následovalo. Život se jim během několika měsíců změnil k nepoznání. Potom už
nic nebylo jako dříve. Doba se změnila a lidé většinou s ní. Naštěstí však přece ne
všichni. Kamarádi zůstali. To všechno byly důsledky vpádu cizích vojsk.
Kolikrát prožije člověk za svůj život něco takového jako je okupace? Někteří
jednou, jiní nikdy. Jen málo je těch, které to potká vícekrát. Vojáky v uniformách
i bez nich v takových okamžicích zpravidla svazuje obrovská tíha odpovědnosti.
Takovým pocitům však nesmějí podlehnout. Síla skutečných mužů spočívá
v tom, že jsou v kritickém okamžiku připraveni vzít na sebe víc závazků než
průměrný občan. Pouhé konání povinnosti je pro ně jen malou hodnotou,
protože zpravidla nevede k cíli.
V životě každého člověka se stává, že čas od času dospěje na nějakou křižovatku
a musí se rozhodnout, jakým směrem se dál vydat. Stojí před určitým osudovým
rozhodnutím, které zpravidla není jednoduché. Stačí jediný chybný krok
a může se zhroutit vše, co do této chvíle vybudoval. Tom Holland1 upozorňuje,
že staří Římané používali pro tento okamžik odhodlání ke krajnímu riziku
slůvko DISCRIMEN. V tuto chvíli se celý život člověka ocitá v sázce a on se musí
rozhodnout, protože i nečinnost znamená čin. Je to chvíle pro pravého muže,
3
který musí pomyslný Rubikon překročit nejprve sám v sobě, než ho překročí
skutečně. Takové rozhodnutí předcházelo i okamžiku, kdy Gaius Iulius Caesar
vydal 13. legii rozkaz k překročení říčky Rubikon, aby „kostky byly vrženy“.
V tu chvíli už nebylo cesty zpátky. Zbývalo jediné: vítězství nebo pád! Něco
podobného čekalo v historii na tisíce lidí, ale jen ti nejstatečnější před výzvou
osudu neuhýbali. Právě tím se podle starých Římanů vyznačovalo jednání
skutečných mužů.
Na osudové historické okamžiky nebylo chudé ani bývalé Československo.
Jen těch Caesarů se mu většinou nedostávalo. Pouze o T. G. Masarykovi kdysi
prohlásil Z. Nejedlý, že jeho síla spočívala v tom, že ač hlásal Ježíše, dokázal
být v rozhodujícím okamžiku právě tím Caesarem. Na vojenském poli to
samé nepochybně prokázal generál R. Gajda během sibiřské anabáze nebo
atentátníci na Heydricha a ještě někteří další. Rozhodně jich však nebylo
mnoho. Rok 1968 v tomto smyslu přichystal další zkoušku. Najdou se takoví
chlapi, kteří dokážou vše vsadit na jednu misku vah a riskovat, třebaže
vybojovat jen dílčí vítězství bude při nerovném rozdělení sil krajně obtížné?
Nebo zvítězí tradiční defétismus a vše ovládne poraženecká nálada?
Rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím o tom, co se oběma veteránům asi právě
honí hlavou. Sovětská okupace? Nejspíš. Je to už dávno. Za čtyřicet let dokáže
člověk zestárnout a několikrát se za život spálit. Nebo může nesnáze překonat
a získat neocenitelné zkušenosti. Když je člověk mladý, vidí mnohé věci jinak.
Většinou uvažuje jako idealista a často se vrhá do nebezpečí po hlavě. Možná,
že právě o tom teď oba veteráni přemýšlejí. Ale třeba taky ne.
Ponechávám oba muže jejich myšlenkám a prohlížím si černobílé fotografie
ležící na stole. Vidím tvář mladíka v uniformě důstojníka někdejší Československé
lidové armády.
„Tak už dávno nevypadám. Ty časy jsou dávno pryč,“ prolomí najednou ticho mladší
z obou mužů.
Miroslav Petrák sloužil osudného 21. srpna 1968 u 7. výsadkového pluku
v Holešově. Tehdy do Československa vpadla vojska pěti států Varšavské smlouvy,
aby potlačila údajnou kontrarevoluci. Příjezd okupačních vojsk natáčel odhodlaný
mladý voják na kameru. Byly to velmi emotivní a neopakovatelné zážitky. Bývalý
výsadkář vzpomíná, že záběry přijíždějících Sovětů pak předal veliteli pluku
Vladimíru Košanovi. Později se v bouřlivé době někam ztratily.
„Možná, že skončily v archivu nějakého soukromého sběratele. Těžko říct. Třeba se někde
objeví. Příští týden nám budou v Praze něco promítat. Možná, že to budou ty moje ztracené
záběry,“ usmívá se Miroslav Petrák.
4
Druhý muž si přinesl na setkání příruční kufřík. Jmenuje se Jaroslav Janků
a před čtyřiceti lety byl už zkušeným důstojníkem. Dokonce zástupcem
náčelníka štábu pluku. Otevírá kufřík a pokládá opatrně na stůl kroniku
vojenského útvaru 7374. Je vidět, jak moc mu na ní záleží. Nedá ji, jak se říká,
z rukou. Potom pomalu v kronice listuje a přitom usilovně přemýšlí. Nakonec
se zastavuje u zápisu z 12. července 1968, který je celý psaný azbukou, a končí
bojovým pozdravem důstojníků Sovětské armády. Jsou tam i jejich podpisy.
Vlevo na stránce je však několik vysvětlujících poznámek psaných česky.
„Návštěva? Průzkum sovětské vojenské delegace po skončení cvičení
ŠUMAVA u útvaru.“
Jaroslav Janků objasňuje těch několik řádek , které byly dodatečně
k původnímu textu připojeny.
„Ta jejich návštěva, to nebyla náhoda. Rekognoskovali terén. Chtěli vidět, jak vypadají
naše kasárny. Asi se už připravovali. Teprve teď jsme si uvědomili, že nám hrozí vážné
nebezpečí. Do této doby jsme si něco takového vůbec nepřipouštěli. Rusové byli přece přátelé.
Znali jsme je ze společných cvičení. Vždy oceňovali naše schopnosti. Ale teď to vypadalo
jinak…“
Manévry spojeneckých armád Varšavské smlouvy pod názvem Šumava začaly
20. června 1968. Předcházely srpnové okupaci a byly nepochybnou přípravou
na její realizaci. Spojenečtí vojáci s odchodem domů nespěchali. Ještě v půli
července napsal předseda vlády Oldřich Černík dopis předsedovi Rady ministrů
SSSR Alexeji Kosyginovi. Stěžoval si v něm na oddalování odsunu sovětských
vojsk z území Československa, které způsobuje československému vedení
vážné vnitropolitické potíže. Je příznačné, že odpovědět se nikdo nenamáhal.
Přesto byl učiněn ještě jeden pokus. Další dopis byl adresovaný dokonce
generálnímu tajemníkovi ústředního výboru Komunistické strany Sovětského
svazu Leonidu Iljiči Brežněvovi.2 Ani on se však nenamáhal s odpovědí. Přitom
byl zrovna ve Varšavě, kde probíhalo další jednání o československé otázce.
Kritika ze strany ortodoxních ideologů „spřátelených“ stran se stupňovala.
Praha už nemohla brát zhoršující se vztahy s Moskvou, Varšavou, Sofií
a Berlínem na lehkou váhu. Jen Budapešť byla o poznání zdrženlivější. Jaroslav
Janků si vzpomíná, že tehdy se politická situace skutečně přiostřila.
„Po ukončení spojeneckého cvičení Šumava volali do Holešova Sověti ze štábu generála
Zolotova, že by si chtěli prohlédnout náš útvar a potom s námi pobesedovat na klubu. Žádost
vyslovená v této napjaté době se všem jevila jako velmi podezřelá. Spojil jsem se s velitelem
Košanem. Ten vyslovil souhlas, ale chtěl, abychom byli opatrní. Ukázali jsme Sovětům jen
něco, hlavně nedávno dokončenou a skutečně moderní balírnu padáků. Ta byla skutečně
skvělá a Sověti ji obdivovali. Bylo nám ale jasné, že kvůli tomu nepřijeli.“
5
Při besedě na klubu vznesli Sověti dotazy na vnitropolitický vývoj
v Československu a sami hovořili o kontrarevoluci. To nemohla být náhoda.
Něco se muselo stát. Do dřívějších zdánlivě upřímných vztahů se podle
výsadkářů vloudil nějaký stín. Je také možné, že si dřívější vztahy se Sověty příliš
idealizovali.
„Velitel Košan sovětské hodnocení rezolutně odmítl. Řekl jim, že pojem kontrarevoluce není
rozhodně správný a neodpovídá československé realitě. Když Sověti odjížděli, jeden z nich
– byl to nepochybně důstojník operačního oddělení – nám zamával darovaným červeným
baretem a zvlášť nápadným způsobem se rozloučil. Jako by chtěl říci, že se zase brzy setkáme.
Ani my jsme už nebyli naivní. V tu chvíli nás napadlo, že se Sověti už asi rozhodli – 21. srpen
1968 byl opravdu za dveřmi. Se Sověty jsme se pochopitelně znovu setkali. A nečekali jsme
dlouho. Jen ty okolnosti, za nichž k tomu došlo, byly jiné než dřív. Na to jsme si špatně zvykali.“
Miroslav Petrák dodává, že právě v tomto okamžiku se začala odvíjet niť
příběhu, který začal okupací a skončil zrušením 7. výsadkového pluku.
„Nešlo jen o srpen 1968 a o ruskou okupaci, ale i o to, co se dělo potom. Drželi jsme spolu
až do konce. Tedy až na jednoho politruka, který nám tehdy tak ztrpčoval život, že ho chtěl
jeden kamarád zastřelit. Taková to byla svině. V červnu 1969 nás rozprášili. Odebrali nám
bojovou zástavu a nahnali nás do stanů na prostějovské letiště. Tam nás drželi v otřesných
hygienických podmínkách tři měsíce. Brzy mezi námi začaly řádit různé choroby. Objevila
se dokonce úplavice. Měli jsme toho plné zuby. Pak nás přidělili do různých koutů republiky.
Tedy ty, které neposlali rovnou do zálohy. V tu chvíli už na tom tak nezáleželo. Po tom všem, co
se stalo, mnozí už beztak ztratili motivaci. Nikdo nikomu nic nevyčítal.“
O několik týdnů později si povídám v malém domku na pražské periférii
s dalším pamětníkem. Podplukovník Jiří Dufek byl v kritických okamžicích
u 7. výsadkového pluku dokonce náčelníkem štábu pluku a zároveň předsedou
stranické organizace. Později byl označen za jednoho z hlavních nositelů
pravicových tendencí u útvaru. Viděl, jak se v posrpnovém období pozvolna
začíná prostor pro vyjadřování vlastních názorů nebezpečně vytrácet. Dalo
se očekávat, že to nebude trvat dlouho a půjde doslova o všechno. Mílovými
kroky se totiž blížily kádrové čistky a s nimi i brzký konec 7. výsadkového pluku.
Rok po vpádu okupantů a po dosazení jejich nohsledů do vedoucích funkcí
se začaly útoky na 7. výsadkový pluk nebezpečně množit. Většině začínalo
docházet, že to nemůže dopadnout jinak než špatně.
„Holešovští bolševici nás už dávno odepsali. Někdo z místních mi zasílal výhružné
anonymy. V Holešově jsem neměl budoucnost. Nemohl bych tam dělat ani skladníka. Odešel
jsem proto do Prahy, koupil si dům a zadlužil se. Měl jsem ale přece jenom štěstí. Ředitel
jednoho závodu Železničního stavitelství Praha inženýr Kosík věděl, co se právě všude
kolem děje. Měl své životní zkušenosti. Původně válčil s Ludvíkem Svobodou v Sovětském
svazu. Pak ho to najednou také semlelo. Po osmašedesátém roce měl proto pochopení pro lidi,
6
kteří se ocitli v nesnázích a snažil se jim pomoci. Pod svá křídla schoval dost schopných lidí.
Dokonce i mluvčího z Ministerstva zahraničních věcí. Závod pod jeho vedením prosperoval
a rozšiřoval se. I to pak ale někomu v Bratislavě vadilo. Díky Kosíkovi jsem nepřízeň doby
překonal. Soudruzi na mě však nezapomněli. Při nejrůznějších výročích stála pod okny našeho
domku černá Volha, což trochu lekalo manželku. Po listopadu 1989 se mi omluvili. Byl jsem
i rehabilitován. Bohužel se vše týkalo jednotlivců, ne celku. 7. výsadkový pluk se odpovídající
satisfakce dosud nedočkal.“
Proč se vlastně začaly snášet od podzimu 1968 nad 7. výsadkovým plukem
temné mraky? Co vše bylo jeho příslušníkům kladeno za vinu? Proč byla další
existence pluku nepřijatelná? Těch otázek může být klidně i víc. Oficiální
zpráva přívrženců nastupující normalizace je ale stejně úřednicky strohá. Dobu
a atmosféru, kdy vznikla, však vystihuje dokonale.
„U pluku se projevily v průběhu roku 1968/1969 značné oportunistické tendence, které
vedly k netřídnímu a nacionalistickému posuzování situace a k antisovětismu. Tyto názory
se plně projevily po 21. srpnu, ale i později v přístupu k plnění usnesení listopadového,
dubnového a květnového pléna ÚV KSČ. V rozporu s rozkazem ministra národní obrany
z 21. srpna byla použita radiostanice, vytvořena pohotovostní jednotka, organizován průzkum
sovětských vojsk.“
V hodnocení tzv. Širůčkovy komise – jmenované na podzim 1969 náčelníkem
Generálního štábu ČSLA Karlem Rusovem – se dále upozorňuje na to, že pluk
poskytoval až do května 1969 plnou podporu silám bránícím konsolidaci. Termín
„konsolidace“ lze přitom chápat jako armádní ekvivalent pro celospolečensky více
užívaný termín normalizace.3 V této souvislosti je třeba upozornit, že ačkoliv rozsáhlé
kádrové čistky po srpnu 1968 postihly celou armádu, vojenské rozvědky a jejích
speciálních útvarů se chystaná opatření dotkla zvlášť citelně. Kromě již zmíněného
7. výsadkového pluku z Holešova se kádrové čistky týkaly zejména pražského
ústředí vojenské rozvědky, brněnské expozitury a ještě dvou speciálních útvarů:
7. radiotechnického pluku ze Zbiroha a 7. spojovacího pluku z Litoměřic.
Definitivní normalizační tečku za polednovým vývojem Zpravodajské správy
udělaly dva dokumenty zaslané nově jmenovaným náčelníkem Zpravodajské
správy generálmajorem Josefem Brožem náčelníkovi Generálního štábu ČSLA
generálporučíkovi Karlu Rusovovi. Jedná se o analýzu4 a zároveň o Souhrnné hlášení
o průběhu realizace organizačních a dislokačních změn na Zpravodajské správě.5
Lidé, kteří se léta znali ze společné služby a často se stali i nerozlučnými přáteli,
se nyní z moci úřední museli rozejít. Nastala vynucená reorganizace následovaná
redislokací. Většina postižených odešla do Prostějova, Tábora, Písku, Plzně,
na Slovensko, nebo i jinam. Jaroslav Janků měl odejít do Trenčína, ale tam se mu
nechtělo a uvažoval o odchodu do zálohy.
7
„Zavolal si mě velitel Košan a řekl mi, že bych mohl jít místo něho do Písku. Já jsem se ho zeptal,
kam ale půjde on. Odpověděl, že rodinné zázemí má v Plzni a pokusí se dostat tam. Tak mě vlastně
zachránil.“
Na novém působišti v Písku se Jaroslav Janků setkal s některými dalšími
příslušníky z Holešova. Spatřil tam i bývalého náčelníka vojenské rozvědky
generála Oldřicha Burdu. Bylo to nedlouho před definitivním koncem jeho
kariéry. Rád na to však nevzpomíná. Z generála zbyla podle jeho líčení jen
troska. Viděl před sebou jen stín zklamaného a otráveného muže, který byl bez
budoucnosti a tlumil nával depresí notnými dávkami alkoholu.
„Navzdory tomu, co se o něm později říkalo, si myslím, že to byl celkem charakter. Prožíval
však těžké období. Sebrali mu stranickou legitimaci a to byl konec. Musel z armády. Přitom měl
mladou manželku a musel se o ni postarat. Nakonec snad pracoval někde u benzinové pumpy.
Tím si ale nejsem stoprocentně jistý.“
Na počátku osmašedesátého žili mnozí příslušníci Zpravodajské správy
podobně jako celá společnost velkými ideály. Idealismus však narazil časem
na neúprosnou realitu. Po necelých dvou letech – pro některé o trochu později
– následoval „pád na tvrdou zem“. Ve společnosti se pod vlivem kolektivně
i individuálně prožívaného zklamání otevřel prostor pro člověka všední
povinnosti, který své „ideály“, pokud mu nějaké vůbec zůstaly, realizuje
o víkendu na chatě nebo na své zahrádce obklopený jen hrstkou nejbližších
přátel. Na blaho vlasti a na své spoluobčany, s nimiž plul ještě nedávno na stejné
lodi, už raději občan nemyslí, protože se krátce předtím „spálil“ a nerad by
takovou zkušenost v blízké době ještě jednou zopakoval. Ideály zkrátka vybledly
a halasně se ohlašující svět nestravitelných frází ho nezajímá vůbec.
Na druhém společenském břehu se nicméně pohybuje typický výpěstek nové
doby – kariérista. Ten se pro změnu obrní právě frází a je ochoten pošlapat
všechno a poplivat všechny, kteří mu stojí v cestě. Teď mu nastávají zlaté časy. Lež
se opět začíná vyplácet a on si je toho vědom. Kariérista má rád jednodušší a málo
vznešené recepty, které nekomplikují cestu za úspěchem. Není idealista, ale hrdý
pragmatik. Ví dobře, že zvítězila moc, čirá moc, která není zvyklá brát na nikoho
a na nic žádné ohledy. Moc si vystačí sama se sebou. A tak na tom není špatně
jen ten, kdo jí ochotně slouží až do roztrhání těla a nehledí přitom napravo ani
nalevo. Kariérista nepokrytě pohrdá idealisty, protože jejich svět je mu naprosto
cizí. Nechápe, proč člověk neurve co může, když se k tomu naskytla příležitost.
Idealismus je pro něho v jistém smyslu nepochopitelné bláznovství.
„I mezi námi se našel jeden, který chtěl dělat kariéru na úkor ostatních. Mnoha lidem
ublížil. Dnes už nežije. Je to pro nás sice malé, ale přece jenom zadostiučinění,“ vzpomíná
Miroslav Petrák.
8
Dotyčný podplukovník, o němž je řeč, je podepsaný jako člen komise pod
posudkem, na jehož základě byl z politických důvodů vyloučen z KSČ Jiří Dufek.
Posudek je dítkem své doby a promítá se v něm pokřivený jazyk prázdných
ideologických floskulí.
„Jako jeden z hlavních funkcionářů útvaru a v roce 1968 i předseda ZO KSČ svými názory
a postoji prohluboval vliv dezorientace členů ZO KSČ a dalších příslušníků útvaru, byl
nositelem nacionalismu a antisovětismu a aktivně se zúčastnil v srpnových dnech příprav
na vyvedení části útvarů do lesů, což vytvářelo podmínky k otevřenému střetu se sovětskou
vojenskou jednotkou.“6
Jaroslav Janků vzpomíná v této souvislosti na setkání s dalším z nepřeberného
zástupu nově se rodících kariéristů. S dotyčným důstojníkem hovořil po svém
přemístění do Písku. Muž vedl v jeho přítomnosti cynické a nemorální řeči.
Bezostyšně plánoval další kariéru. Překážel mu v ní pouze politický škraloup
manželky. Přinesla si ho stejně jako mnoho dalších z doby celkem nedávné.
Svému muži tak připravila špatné spaní. Dovádělo ho to k nejrůznějším
úvahám. Ale nevzdával se. Vždyť on sám nezbytnými kádrovými předpoklady
plně disponoval. Studium v Sovětském svazu ho podle předpokladů mělo
katapultovat do společenství důstojníků se skvělou budoucností. Neměl pochyb
o tom, že uspěje a rád se s tím chlubil.
„No, Vorošilovku už mám. Teď ještě vyměnit manželku a mojí kariéře už nebude stát
nic v cestě.“
Závěr šedesátých let byl pro výsadkáře z Holešova těžkou dobou. Po čtyřech
desetiletích to už ale vidí jinak. Zmizela zahořklost, pachuť z normalizačních
prověrek a trapného ponižování. Čas je v tomto ohledu milosrdný a nepříjemné
vzpomínky časem blednou. Jedna věc však Jiřího Dufka dodnes mrzí. Má pocit,
že obraz osmašedesátého roku se dochoval v jakési zkarikované podobě.
„Lidé, kteří se tenkrát angažovali, nejsou nejen doceněni, ale často ani pochopeni. Být
osmašedesátníkem je dnes už skoro nadávka.“
Životní příb ěh těchto mužů, ale i dalších zap omenutých hrdinů
osmašedesátého roku, se zrodil téměř před čtyřiceti lety. Od té doby se hodně
změnilo. Okupace je pryč, vzpomínky dávno vybledly, ale to podstatné, o co
tehdy skutečně šlo, zůstává trvalou výzvou. Je to ochota jednat nesobecky
a vydat ze sebe vše, pokud je v sázce svoboda vlasti a jejích obyvatel. Největší
řecký spisovatel nové doby Nikos Kazantzakis v jednom svém románu trefně
poznamenal, že národ, který nebojuje za svou svobodu a spoléhá se na to, že jí
dostane darem, nakonec žádnou svobodu nezíská, ale vymění pouze jedno
otroctví za druhé.
9
Poznámky
1
Tom Holland: Rubikon – triumf a tragédie římské republiky, Dokořán, Praha 2005, s. 13–14.
2
Mihai Retegan: 1968 – Ve stínu pražského jara, Argo, Praha 2002, s. 128.
3
Závěrečná zpráva komise NGŠ pod předsednictvím generálmajora Josefa Širůčky, ustanovené
k řešení politické situace v oblasti ZS/GŠ, čj. 21341, listopad 1969 (dále Závěrečná zpráva komise
NGŠ, čj. 21341, listopad 1969).
4
Analýza vojenskopolitického vývoje na GŠ/ZS od XIII. sjezdu KSČ do současnosti, zaslaná
náčelníkem ZS/GŠ generálmajorem Josefem Brožem náčelníku GŠ ČSLA generálporučíkovi
Karlu Rusovovi – čj. 0047968 – GŠ/ZS – 1970.
5
Čj. 0048060 – GŠ/ZS – 1970.
6
Záznam o výsledku pohovoru s podplukovníkem Jiřím Dufkem, Tábor 29. 6. 1970. Členové
komise: pplk. Zdeněk Špička, mjr. Michal Popovec, pplk. Robert Říha a mjr. Josef Šrámek.
I.
10
I.
LEDNOVÉ PŘEKVAPENÍ
Motto:
„Každá vláda, která se domnívá, že udrží národ
klamem a falešnou propagandou se dopouští
ohromného omylu a bezpráví… a dociluje
pravého opaku, jež může časem vyvrcholit
v nenadálou krizi.“
František Fárek
Počátek roku 1968 je v Československu předzvěstí rozsáhlých společenských
změn. Vyvěrají z celkové únavy, která provází dlouholeté vládnutí prezidenta
a vedoucího tajemníka Komunistické strany Československa Antonína
Novotného. Změny zasáhnou zanedlouho celou společnost. Výrazně ovlivní
také situaci v armádě a pochopitelně i ve vojenské rozvědce. Tento výrazný
společenský pohyb nejprve zbrzdí a poté úplně zastaví až srpnová okupace
Československa vojsky Varšavské smlouvy. To ovšem na samém počátku
„reformního“ roku nikdo netuší.
Přesto lednové události znamenají do jisté míry paradox, protože Novotného
éra, navzdory určitým autokratickým rysům osobnosti jejího nositele, je obdobím
poměrné společenské liberalizace. Na tento paradox naráží ve své známé knize
Mráz přichází z Kremlu i Zdeněk Mlynář. Tento kdysi prominentní funkcionář
upozorňuje, že ačkoliv je první muž strany Novotný všeobecně pokládaný
za poslušnou moskevskou loutku (rčení: Antonín Novotný ke všemu ochotný),
teprve za něho se naplno rozvíjí protistalinská, reformně komunistická kritika,
kterou v Moskvě naopak Brežněvova kamarila stále zjevněji opouští.1
Málo se například akcentuje také fakt, že Novotný se poměrně vytrvale bránil
požadavku, aby byla v Československu trvale rozmístěna sovětská vojska. Přitom
šlo o moskevský mocenský požadavek formulovaný už v roce 1966. Samolibý
Antonín Novotný dokázal čas od času Moskvě vzdorovat. Udělal však ze svého
hlediska obrovskou chybu, když Leonida Brežněva vytrvale podceňoval
11
a postavil ho proti sobě. Na rozdíl od předchozí „chruščevovské“ éry se tak
ocitl bez vlivného spojence, který by jeho občasné „opoziční“ postoje toleroval.
Novotný zkrátka považoval soudruha Brežněva jen za dočasnou a nestabilní
postavu, s níž není moudré spojovat svůj osud.2 To se mu ale skutečně vymstilo.
Není divu, že Moskvě reprezentované právě Brežněvem, začal brzy
nevypočitatelný pražský soudruh překážet. Po pádu Chruščeva proto Kreml
vytrvale hledal záminku, jak se Novotného zbavit. Jeho éra sice mnohdy
silně zaváněla kultem osobnosti, ale ve srovnání s dogmatismem vládnoucím
na počátku padesátých let znamenala nesporně velké uvolnění ve všech
oblastech života, zejména v politice a kultuře. Přesto všechno zůstával Novotný
komunistou starého překonaného stylu. Pozitivní prvky, které umožnil
a částečně i sám prosazoval, nezastřely a ani nemohly zastřít fakt, že vše zdaleka
není v pořádku, jak se stále snažila troubit do světa oficiální propaganda.
Vrásky na čele začaly celému stranickému vedení přidělávat zejména nezdary
v ekonomické oblasti. Tato sféra provázená dlouhodobou stagnací byla skutečně
zralá pro reformu. Státem řízená ekonomika se začala točit v bludném kruhu
a československé výrobky se jen obtížně prosazovaly na zahraničních trzích.
Proto se potřeba reformy jevila jako neodkladná. Jednou z „hvězd“ pražského
jara se tak mohl stát i ekonom Ota Šik, který si toto všechno uvědomoval.
Při zpětném pohledu můžeme dobře postřehnout, že uvolněná atmosféra
v československé společnosti šedesátých let přece jenom poněkud tlumí
oficiální propagandu a vytváří dosud nebývalý prostor pro kritiku negativních
společenských jevů. Ta se však nezastavuje ani před prahem kanceláře
nejvlivnějšího politika. To pochopitelně začíná Novotnému vadit. Od podzimu
1967 kritika sílí a proti muži stojícímu v čele strany a vlády se začíná formovat
početná opozice. Vážné výhrady začínají mít všichni – straníci i lidé z občanských
kruhů. Ostrá kritika zaznívá také na IV. sjezdu spisovatelů. Například příspěvky
Milana Kundery, Antonína Liehma nebo Ludvíka Vaculíka vyvolávají silnou
odezvu nejen mezi delegáty. Výrazné zastoupení ve vnitrostranické opozici
mají zase slovenští komunisté, protože Novotný nejednou urazil jejich národní
cítění. Nově vycházející slovenská politická hvězda jménem Gustáv Husák je pro
Novotného naprosto nepřijatelná.
„Znáte Husáka? Neznáte? Tak si ho nepřejte poznat.“ Tak se prý podle historika Karla
Kaplana často a rád vyjadřoval Novotný, který se údajně usilovně snažil zabránit
politické rehabilitaci tohoto kdysi odsouzeného slovenského „buržoazního
nacionalisty“.
Dalším neméně podstatným důvodem Novotného ústupu ze slávy na konci
roku 1967 je chování jeho oblíbenců, kteří zneužívají svého postavení k získávání
neoprávněných výhod. Typickým příkladem je kamarád jeho syna a z vůle
12
Antonína Novotného čerstvě jmenovaný generál Jan Šejna, který se obohacuje
nezákonným prodejem travních semen. Šejnu obdaří novináři dokonce trefnou
přezdívkou „semínkový generál“. Když se vše provalí a Šejnovi hrozí trestní
stíhání za nezákonnou činnost, uteče koncem února 1968 do USA. Vyvolá tím
obrovský skandál, jímž žije po několik týdnů celá československá společnost.3
Novotný ztrácí půdu pod nohama a následuje jeho pád. V lednu 1968 je nahrazen
v nejvyšší stranické funkci Alexandrem Dubčekem.
Kauza generála Šejny má mimořádný ohlas zejména v armádě. Celá řada
těch důstojníků, kteří s ním přišli do osobního kontaktu, je podrobena
nejrůznějším kádrovým opatřením. V Litoměřicích odvolávají kvůli aféře
z funkce podplukovníka Drobníka,4 JUDr. Trojan je zase přemístěný v rámci
Zpravodajské správy mimo posádku Praha a také vojenský a letecký přidělenec
v USA podplukovník Horák končí předčasně dráhu vojenského diplomata.5 Není
pochyb, že Novotný je v armádě vnímaný optikou jeho chráněnce Šejny. Jeho
autorita je vniveč, zvláště když se ukazuje, že nejen Šejna, ale i jím protěžovaný
ministr národní obrany armádní generál Lomský má máslo na hlavě. Také on si
pořizuje za pomoci „semínkového“ generála a za velmi výhodných podmínek
rekreační chatu poblíž Úštěku. A není zdaleka sám. V armádních kruzích včetně
vojenské rozvědky vyvolává takové chování bouři nevole a touhu po změnách.
Také odtud pramení armádní podpora novému Dubčekovu vedení, stejně jako
víra v obrodný proces a připravované společenské reformy.
„Vnímali jsme, že za Novotného nefunguje ekonomika a roste korupce. Přáli jsme si změnu
a Dubčekovi jsme věřili. Náš útvar začal jeho vedení od počátku podporovat. Sepsali jsme
z tohoto důvodu také různé rezoluce.“ Takto vzpomíná na počátek roku 1968 zástupce
náčelníka štábu 7. výsadkového pluku Jaroslav Janků.6
Je zajímavé, že takovou charakteristiku poměrů podává důstojník elitních
průzkumníků, kteří mají v té době ve srovnání s jinými útvary naprosto
výjimečné podmínky. Jinde je totiž situace mnohem složitější. Dá se říci, že se jen
těžko hledá jednotka, která by alespoň čas od času neřešila vážné problémy.
Nejspíš se i u 7. výsadkového pluku silně projevil mediální ohlas kauzy Šejny.
V čem tedy znamená leden 1968 takovou změnu? Proč si od něj začínají mnozí
tolik slibovat?
Atmosféru, která nastává po lednovém pádu Novotného z nejvyšší stranické
funkce, trefně vystihl Jiří Vančura ve své knize Naděje a zklamání. Podle něho
dochází v tomto okamžiku především k pádu symbolu, který se zdál být věčný
a nedotknutelný. Novotného fotografie visely v úřadech i ve školách tak dlouho,
že už stačily zežloutnout. Tato ikona socialistického režimu se zdála být
neměnná a neotřesitelná jako každá moc, která přežívá svou dobu. A najednou
byl Novotný pryč. Tisíce Novotných na vládní, krajské a okresní úrovni, lidí
13
Novotnému nesmírně podobných, najednou mohl potkat tentýž osud, který
by mohl způsobit démon změny.7 Nikdo z těch, kteří si zvykli na pohodlné
a hlavně letité přežívání v nejrůznějších funkcích, si už nemohl být jistý, že má
svěřené prebendy na doživotí. Konzervativní kruhy jsou proto společenským
vývojem nemile zaskočeny, zatímco stoupenci reforem pookřívají. Podobná
situace panuje také v armádě a ve vojenské rozvědce. Mnozí příslušníci jsou
plni očekávání věcí příštích. S dosavadní situací je skutečně spokojený málokdo.
Vyplývá to i z některých zachovaných dokumentů.
V jednom z nich se například uvádí, že stranická práce byla do ledna 1968
charakteristická nízkou úrovní dosahovaných výsledků. Velitelská činnost nesla
pečeť byrokratické svévole a to mělo vážný dopad na ideologickou výchovu členů
stranické organizace. Chabé výsledky a nedostatek přirozené a tím pochopitelně
i respektované autority vyvolávají po lednu 1968 oprávněné kritiky stávajících
nepořádků a prázdného rutinérství. Pranýřují se nedostatky v armádním
i ve veřejném životě. Kritika zasahuje v plné míře armádu i vojenskou rozvědku.
Dokonce i převážně konzervativně laděná a vzhledem ke svému kádrovému
složení reformám ne příliš nakloněná vojenská kontrarozvědka (VKR) se snaží
využít výrazného společenského pohybu na jaře 1968 k tomu, aby odstranila
deformace minulosti. VKR nechce být už nadále součástí Ministerstva vnitra,
ale chce být znovu přiřazena k armádě. Chce tak dosáhnout alespoň takového
postavení jaké má vojenská rozvědka. Její náčelník generálmajor Josef
Stavinoha argumentuje ve svém návrhu tím, že vojenské kontrarozvědné
orgány v Československu, bez ohledu na to, zda měly nebo neměly buržoazní
charakter, byly až do roku 1951 součástí československé armády. 8 S jeho názorem
se ztotožňuje i tehdejší náčelník Generálního štábu ČSLA Karel Rusov9.
To, že se VKR postupným vývojem stala součástí Státní bezpečnosti (StB), pokračuje
generálmajor Stavinoha ve svém hodnocení situace, neznamená v konečném
důsledku nic pozitivního. Ministerstvo vnitra se totiž v duchu této logiky stalo
kontrolním orgánem Ministerstva národní obrany, což mu ze zákona nepřísluší.
Na návrhu je rovněž patrné, jak VKR vojenské rozvědce nebo-li Zpravodajské
správě G enerálního štábu (ZS GŠ) záviděla její relativně autonomní
postavení. Ačkoliv Josef Stavinoha brojí, že jednotný bezpečnostní systém
s přičleněnou VKR byl okopírován podle sovětské šablony a poplatný své
době, nic stejně nezmůže. Vpád tanků Varšavské smlouvy do Československa
v srpnu 1968 nebere ohled na nic, natož pak na nějaké iniciativy náčelníka
VKR . Spíš se tyto návrhy jeví jako nevhodné. Generálmajor Stavinoha to
brzy pochopí a až příliš snadno zahodí flintu do žita. Pro jistotu se velmi
rychle a disciplinovaně zařazuje do normalizačního šiku. Nicméně i jeho
dlouholeté působení u kontrarozvědky se pomalu chýlí ke svému závěru.
14
VKR se splní její přání formulované v roce 1968 až za zcela jiných okolností.
Součástí armády se stane znovu až v důsledku politického zvratu v roce 1989.
Předsednictvo vlády ČSFR totiž rozhodne 4. ledna 1990 na základě usnesení
číslo 310 o převedení VKR z podřízenosti Federálního ministerstva vnitra
(FMV) do podřízenosti Federálního ministerstva obrany.11 V roce 1968 je to
však utopie.
Vraťme se však k vojenské rozvědce. Za dlouhá léta se zde nakupila celá
řada problémů. V květnu 1968 se hovoří velmi otevřeně např. o vážných
problémech v činnosti 2. oddělení Zpravodajské správy. Současná situace je
považována v mnohém ohledu za kritickou.
„Současné zdroje nezabezpečují především nejdůležitější informační
ú ko ly … S o u č a s n ý stav, k d y 4 0 p ro c e n t z p r á v j e z í s k á n o l e g á l n í m i
rezidenturami, které by v průb ěhu konfliktu nemohly plnit úkoly,
připravenost oddělení dále zmenšuje… Současný stav umožňuje plnit část
úkolů v období míru, neodpovídá však potřebám válečným…“
Terčem kritiky je chabá úroveň vzdělání jednotlivých příslušníků. A to
i přesto, že ZS/GŠ je na tom v tomto ohledu lépe než např. VKR . Tam je
vysokoškolské vzdělání skutečnou raritou. Zkušenosti vojenské rozvědky
však naznačují, že ani vysokoškolské vzdělání není samospasitelné.
Zvlášť, když nebylo získáno za zcela standardních podmínek. Následující
konstatování se proto evidentně týká tzv. „rychlokvaškových“ vzdělanců.
„Polovina příslušníků má sice vysokoškolské vzdělání, ale ne všichni mají úroveň
skutečně vysokoškolskou. Zvláště markantní je to u těch, kteří nemají střední školu.
V náročné zpravodajské práci v zahraničí se tyto nedostatky ve vzdělanosti projevují
některými problémy v práci…“
Do popředí vystupuje dokonce problém národnostní, jak se to stává
v závěru Novotného éry už pravidlem. Čeští příslušníci rozvědky totiž počtem
převažují nad slovenskými kolegy. Těm se to pochopitelně nelíbí a chtějí
zjednat nápravu. Žádají proto, aby se počet Slováků na oddělení zvýšil.12
V roce 1968 se začíná také hovořit o potřebě podřídit ZS/GŠ Správu pro
zahraniční styk (SZS/GŠ). Je to zdůvodňováno častou paralelností a tím
i rozporností činnosti obou složek. Otevřeně se totiž hovoří o tom, že právě
vznik SZS/GŠ a její odtržení od ZS/GŠ je důsledkem „zájmu vytvořit
odpovídající pracoviště pro některé funkcionáře bez ohledu na skutečné
zájmy Ministerstva národní obrany“.
Tato dvojkolejnost pak způsobuje, že vojenská rozvědka nedostává od SZS
často důležité informace. Například o výjezdech důstojníků do zájmových
prostorů se ke škodě věci dozvídá až dodatečně.
15
Asi není zrovna náhoda, že do propuknutí Šejnovy aféry stojí v čele SZS
generálmajor Rudolf Babka, který pro „semínkového“ generála zařizoval spoustu
věcí a „přátelsky“ mu vypomáhal i finančně. Po útěku Šejny do USA a rozsáhlých
šetřeních souvisejících s bezpečnostními riziky, které vyvstaly v souvislosti s jeho
útěkem, je generál Babka přeřazen na Krajskou vojenskou správu do Ostravy.13
Problém zvaný existence Správy pro zahraniční styk, dlouhodobě považovaný
za jeden z příkladů deformace velení, se však vleče ještě dlouho a na počátku
roku 1970 není stále vyřešen. I tento příklad svědčí o tom, že náprava minulých
chyb a deformací není zdaleka pouhým výmyslem pozvolna se prosazujících
reformátorů, ale naprostou nutností.14
Možná je trochu překvapivé, že ve speciálních útvarech Zpravodajské správy,
které sehrají po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy velmi
významnou roli, jsou vnímány lednové události bez zvláštního vzrušení a bez
mimořádných událostí.15 Zatím tam převládá relativní klid. Příkladem může být
7. radiotechnický pluk ze Zbiroha. Je patrné, že do některých útvarů skutečně
pronikají nové společenské trendy pozvolna. I zde však dojde zanedlouho
k výraznému posunu, což budou konzervativci hodnotit velmi negativně.16
K názorové radikalizaci v rámci pluku dochází v okamžiku, kdy se aktivisté
útvaru účastní jednání na Vojenské politické akademii, kde jim o nedostatcích
v práci strany referuje plukovník Mencl. Ten nehovoří jen o chybách objevujících
se v nižších stranických složkách, ale přímé kritice podrobuje jak ÚV KSČ, tak
i prezidenta Novotného. Dosud téměř neznámá nebo jen málo známá fakta
z vystupování stranických prominentů účinkují jako ideová rozbuška v řadách
komunistů i bezpartijních.
Soustředění mo ci v jedněch rukou, autoritářský způsob vládnutí
a rozhodování, většinou i špatné a zastaralé metody řízení a korupční praktiky
v nejvyšším stranickém aparátu – to je strašná vizitka oficiálně tolik opěvovaného
socialismu. Je to šok! Občané i čestní straníci to nadále tolerovat a přehlížet nejen
nechtějí, ale ani nemohou. Strana pro ně najednou není čistý a neposkvrněný
obrázek, který si mnozí naivně nosili ve svém srdci. Z toho všeho nelze nevyvodit
patřičné závěry. Je třeba jednat. Vše staré a přežilé je třeba odmítnout. Proto
se také dosud váhající příslušníci 7. radiotechnického pluku rozhodnou plně
podpořit obrodné hnutí, které si razí cestu ve straně a společnosti. Cesta zpátky
přestává pro ně existovat, protože by to byl návrat k starým a překonaným
praktikám a deformacím. A to je v tuto chvíli už nepřijatelné.
Složitá je situace také u 7. spojovacího pluku v Litoměřicích. Do jeho činnosti
se po lednu 1968 velmi výrazně promítá aféra „semínkového“ generála. Jan Šejna
přišel do Prahy právě z Litoměřic a měl tam i dlouholeté armádní i poslanecké
vazby. Právě v Litoměřicích je proto jeho aféra velmi citlivě vnímaná. To se uvádí
i v pozdějších normalizačních hodnoceních.
16
„Různá šetření u pluku a střídání komisí – to vše vytváří i zde podhoubí pro dohady
a senzace a odvádí organizace i jednotlivce od stranické práce.“
Jako by stín „semínkového“ generála zůstával v Litoměřicích stále přítomný.
Přeloženo do srozumitelného jazyka: také zde mají starých stranických praktik
plné zuby a s napětím se očekává, jak se projeví polednové změny ohlášené
novým stranickým vedením. Litoměřičtí spojaři se ztotožní s polednovou
politikou Dubčekova vedení a jím vyhlašovanými změnami stranického kurzu.
Společenským změnám jsou bezvýhradně oddáni také holešovští výsadkáři.
Jsou na tom sice lépe než jinde, ale nejsou odtrženi od reality, aby netušili, kde
armádu i celou společnost „tlačí bota“. O rok později zpracované hodnocení
situace u 7. výsadkového pluku konstatuje, že také zde je polednový
vývoj ovlivněný novými trendy prostupujícími stranu a společnost. Podle
normalizátorů se zde daří ještě před 21. srpnem vytvořit psychózu antisovětismu
a nacionalismu, která se plně projevuje po vstupu spojeneckých vojsk
do Československa a která trvá až do zrušení pluku v roce 1969.17 Situace
u 7. výsadkového pluku je natolik specifická, že si zaslouží zvláštní kapitolu.
Nemilosrdná kritika zaznívající ze všech stran nevoní stranickým
konzervativcům, kteří pociťují, že se pod nimi houpou křesla. I oni budou
kritičtí, až přijde čas. Zatím jsou spíš potichu. Důrazně vystoupí až po 21. srpnu.
To budou kritizovat „komunisty - náčelníky“, kteří sami uplatňovali velitelskobyrokratické způsoby jednání, ale po lednových změnách se stáhli do ústraní.
Museli platit daň za to, že zaspali dobu. Pak podle těchto kritiků dokonce vyklidili
ideologický prostor protivníkovi, který toho využil a vyplnil ho „oportunisticky
a pravicově“ smýšlejícími jedinci. Teprve po květnovém plénu se tito výtečníci
znovu ujímají velení, ale jejich výsledky jsou žalostné. Podle konzervativců
se podbízejí revizionistům a v podstatě souhlasí s prováděnými reformami. Tito
lidé zkrátka nechtějí zaujmout „osobní principiální postoje“, které by mohly
ovlivnit jednání stranické organizace. Jinak řečeno: konzervativní odpůrci
obrodného procesu si stěžují, že tito „komunisté - náčelníci“ z pohodlnosti
a zároveň z obavy o vlastní posty slouží pravici a podporují její záměry.18
Co lze ze všech předchozích dokumentů vyvodit? Vcelku jednoznačný názor,
že na jaře 1968 je popularita a úroveň starých stranických kádrů v armádě
nevalná. Silně je pociťována potřeba změny. Poctiví stoupenci pražského
jara a s ním spojených společenských reforem usilují o větší důvěryhodnost
stranického aparátu, jehož autorita radikálně poklesla. Aféra Šejna ukázala
v ostrém světle, co je pociťováno jako palčivý problém. Mnozí soudruzi si
v armádě učinili ze strany především dobrou živnost. Tyto skutečnosti nemají
jen negativní dopady, protože způsobí i zcela pozitivní „ozdravný šok“. Je zjevné,
že nelze do nekonečna problémy obcházet a mlžit.Viníci společenské stagnace
17
musí být pojmenováni a odstraněni. Nelze si také vypomáhat jen frázemi
o údajném „pravicovém spiknutí“, protože takový generál Šejna před svým
útěkem do USA žádným pravičákem nebyl. Není to příjemné zjištění, ale viníky
je třeba hledat především uvnitř dosud „křišťálově“ čisté strany. Právě tam sedí
dosud na vlivných postech paraziti typu „semínkového“ generála, kterým je
stranická knížka dobrá především k vlastnímu nezřízenému obohacování.
Řadoví straníci proto vnímají, že se něco podstatného musí změnit. Pokud má
mít socialismus vůbec nějakou budoucnost, nesmí ignorovat určité demokratické
prvky umožňující kritiku panujících zlořádů. S tím souvisí i širší účast občanů
na rozhodování ve věcech obecného zájmu. Zatím však málokdo tuší, co si
má pod tou záplavou slov a náhle probuzené kritiky představit. Na polednové
tápání společnosti, která nechce být tam kde byla, ale ještě není tam, kam by
chtěla dospět, reaguje stať předního politika rodícího se pražského jara Josefa
Smrkovského, zveřejněná v deníku Práce 21. ledna 1968 pod názvem Oč dnes
jde.19
Josef Smrkovský má mimořádný význam i z jiného důvodu. Právě on je
po několik měsíců v úzkém kontaktu s předními představiteli vojenské rozvědky
a má v ní také řadu svých stoupenců. Při dubnovém zasedání hlavního výboru
KSČ ZS/GŠ bude mít punc mimořádné důležitosti bod, v němž se hovoří
o zabezpečení postavení a činnosti vojenské rozvědky. Jde o to prosadit
v Národním shromáždění legislativní návrh, který by Zpravodajské správě
na poli speciálních složek přiznal významnější roli než dosud. Vojenským
rozvědčíkům se sice nedaří získat pro tento záměr přímo vedoucího tajemníka
strany Alexandra Dubčeka, ale právě Smrkovský je ochoten podniknout v tomto
směru vstřícné kroky. Vedení Zpravodajské správy a její náčelník generál Burda
jsou proto připraveni u něho intervenovat, aby se záměr zdařil. Zanedlouho
dojde k prvním sondážím.
Na celostátní konferenci tajemníků strany jedná s Josefem Smrkovským
za vojenskou rozvědku podplukovník Ladislav Škrob. Z jeho vystoupení
28. května vyplývá, že dalších přípravných jednání se zúčastnil i náčelník
Zpravodajské správy generál Oldřich Burda. Smrkovský poté skutečně slibuje,
že do konce měsíce vyřeší právní postavení vojenské rozvědky.20 Nebude však trvat
dlouho a Smrkovský bude muset svůj zájem upřít jinam. K dalšímu setkání dojde
až mnohem později – v září 1968. Ale v totálně změněné politické atmosféře,
kterou způsobí srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V tu
chvíli už bylo Smrkovského postavení natolik otřeseno, že už nemohl pomoci.
Navíc v té době už půjde o politickou záchranu jeho samotného.
Nyní se však vraťme na počátek roku 1968 k článku Smrkovského, v němž jako
první politik naznačil, kam by se měla polednová československá společnost
18
ubírat. Jakým způsobem lze tedy podle něho vybřednout z chaosu a zmatků,
které vyvolal náhlý a pro mnohé nečekaný pád Novotného? Jak neprohospodařit
naději, kterou přinesly lednové dny a nástup Alexandra Dubčeka do čela strany?
Josef Smrkovský vidí za vším zájem a potřeby konkrétního člověka. Na něho,
na jeho potřeby, přání a iniciativu se zapomnělo. Hlavně pak na jeho svobodu.
Proto navrhuje odstranění byrokratických bariér, které produkují pouze
nadvládu jedinců a administrativy. Politik, který má dostatek vlastních životních
zkušeností ví, že panovačná byrokratická mašinérie se chová jako anonymní
moc. Snadno pak plodí bezpráví a křivdy, je dokonce jejich podmínkou. Dokud
tento kolos nepadne, neblahý stín padesátých let nikdy nezmizí a obyčejný
člověk se v byrokratické mašinérii bude i nadále potácet jako hrdina Kafkových
románů.
Smrkovský také ví, že zásadní změna nemůže opomíjet charakter člověka.
Člověk nemá jinak myslet a jinak jednat. Má stát za svým názorem a nesmí
se nechat zviklat. Aby toho dosáhl, musí se cítit svobodný. To je velmi důležité,
ale nepřijde to ze dne na den. Chce to čas. Příliš se otálelo a nyní bude nějakou
dobu trvat než lidé znovu získají zpět ztracené sebevědomí. Nicméně času
není moc, události se řítí rychle kupředu. V kritických momentech srpnového
a posrpnového vývoje bude právě charakter mnoha lidí vystaven těžké zkoušce.
Neobstojí v ní zdaleka všichni hrdinové z časů pražského jara. Času zkrátka
nebylo moc…
Ještě jednu věc je nutné mít na mysli v souvislosti s článkem Smrkovského.
Politik se čtenářům svěřuje se svými úvahami nepochybně i proto, že si
uvědomuje, jak je důležité působit na občany pozitivní propagandou. Ta totiž
pomáhá mezi lidmi udržovat víru v konečné vítězství obrodného procesu
ve společnosti. Jde o to získat na svou stranu stále odvážnější sdělovací prostředky.
V této souvislosti nelze asi považovat za náhodu, že vojenská rozvědka poskytne
po srpnové okupaci tak rozsáhlou pomoc právě zástupcům „sedmé velmoci“
– počínaje podporou novinářů, kteří zajišťují zpravodajství z vysočanského
sjezdu, a konče radiostanicemi, které budou v řadě míst zajišťovat ve ztížených
podmínkách vysílání Československého rozhlasu.
Josef Smrkovský si nepochybně dobře uvědomuje, že 20. století je v dobrém,
ale hlavně ve špatném slova smyslu stoletím propagandy. Jedná se v principu
o metodu, jejímž základním cílem je měnit lidské postoje žádoucím směrem.21
Jde proto, ať se nám to už líbí nebo ne, o jistý druh manipulace. Každý zkušený
a čestný politik ví, že pouhá manipulace s lidmi se dříve či později vymstí.
Uvědomuje si, že občan nemůže být donekonečna obelháván. Naopak, musí být
o všem poctivě informován. Jakmile totiž občan zjistí, že se mu neříká pravda,
začne jí nakonec hledat sám. A lhaní a přetvářka mohou rychle ohrozit celý
19
obrodný proces a důvěru lidí v reformní politiky. Právě takové chyby se totiž
dopustili konzervativní dogmatici, když podcenili pravdivost starého rčení, které
říká, že chceš-li pravdu zabít, tak ji lidem nakomanduj!
V souvislosti s Josefem Smrkovským a jeho vztahem k vojenské rozvědce je
tedy důležité ozřejmit, jak vnímá polednový vývoj ústředí Zpravodajské správy.
Ze zachovaných materiálů nijak nevyplývá, že by příslušníci vojenské rozvědky
toužili po nějaké radikální změně vycházející za rámec socialismu. S vedoucí
úlohou strany ve společnosti počítají alespoň v armádě i kritikové stávajících
nedostatků. Navíc je z textu rozeslaných rezolucí zjevné, že straní socialismu,
ovšem socialismu reformovanému s výraznými demokratickými prvky. Nepřejí
strnulému socialismu zaštítěnému centralistickou, všemocnou a neprůhlednou
byrokracií. Starý zkostnatělý model řízení lidé nepodporují, protože ho považují
za příčinu společenské stagnace a ekonomického zaostávání.
Komise pod vedením generálmajora Josefa Širůčky, pracující koncem roku
1969 z pověření náčelníka Generálního štábu ČSLA generálporučíka Karla
Rusova, konstatuje, že kulminačním bodem polednového vývoje se v prostředí
vojenské rozvědky stává dubnová stranická konference Zpravodajské správy.
Tato normalizační komise také dospívá k závěru, že aktivizaci tzv. pravicových sil
umožnil „v podstatě pasivní přístup stávajícího předsednictva hlavního výboru
strany (HV KSČ) k přípravě a průběhu konference“. Svou roli podle Širůčky sehrálo
i problematické a nepřesvědčivé vystoupení bývalého vedoucího 1. oddělení
soudruha Koláře, který nedokázal dosavadní linii strany přesvědčivě obhájit.22
Zatímco straničtí konzervativci nedokáží oponenty přesvědčit, stoupencům
reforem doslova narůstají křídla. Atmosféra na konferenci je bouřlivá, ale
také krajně napjatá. Později se bude hovořit o vlně hysterie, která nezastřeně
zaznívala v příspěvcích soudruhů Němce, Přibyla, Ottenschlägera, Thurnvalda
nebo Švejnohy. Stoupenci normalizace ve svém hodnocení uvedou, že dokonce
i vedoucí funkcionáři rozvědky jako generálmajor Oldřich Burda nebo jeho
zástupci plukovník Jaroslav Vinkler či plukovník Josef Drong vytvářeli údajně
velmi tíživé, nedemokratické a nátlakové prostředí, ačkoliv prý právě oni patřili
k těm, kteří se demokracií nejvíc oháněli. K jejich vystoupení se ještě vrátíme.
Konzervativci hovořili ještě v roce 1969 o nestoudné, na emocích založené
kritice všech a všeho. Podle nich docházelo na konferenci i mimo ní
k anarchistickému uvolnění jakékoliv představy o určitých normách, mezích
a pořádku. Na druhé straně byli nuceni připustit, že mohutná kritika stávajících
poměrů si na zasedání získala celou řadu příznivců. Díky své autoritě a oblibě
bude proto hlavní výbor KSČ jako hlavní propagátor reformních myšlenek
v rámci vojenské rozvědky významně ovlivňovat další stranickou činnost
jednotlivých organizací. To potrvá až do jeho rozpuštění na počátku roku 1969.23
20
Na dubnové konferenci v roce 1968 padají i některé radikální a dříve
nepředstavitelné požadavky. Padají výzvy k odvolání prezidenta, ministra
národní obrany nebo náčelníka Generálního štábu. Objevují se požadavky,
aby armáda byla podřízena výhradně vládě a nikoli aparátu ÚV KSČ. Přímo
zděšení vyvolávají u konzervativců názory požadující vymanit Československou
lidovou armádu z vlivu Varšavské smlouvy. Sázka na neutralitu je pro starý
a „kovaný“ stranický aparát přímo úděsná. Tito lidé mají brzy vychvalovaného
demokratizačního procesu plné zuby a dobře vědí proč. Zdá se jim, že je
„pravičáci“ pozvolna odsouvají na periférii dění. Cítí, že vše začíná být jiné než
dřív. Mají obavy o své pohodlí, prebendy, vliv. Není divu, že z tváří většiny z nich
lze vyčíst nevyřčenou otázku, kde se to všechno zastaví?
Lze pochopit, že částečně mají i pravdu. Třeba v tom, že jejich názory se těžko
prosazují. Je to dáno hlavně tím, že téměř nikoho nezajímají. Jsou považovány
za zastaralé a zkostnatělé. Na druhou stranu nelze pochybovat o tom, že atmosféra
je při stranickém zasedání skutečně silně podbarvená emocemi. V takových
okamžicích je velmi obtížné hájit menšinový názor a očekávat od emocemi
zmítaného sálu nějakou větší názorovou toleranci. Je však třeba vidět i fakt, že ti,
kteří se nyní cítí ublížení, sami dříve nepopřáli sluchu jiným. Nyní zažívají na vlastní
kůži, jaké to je. Přestože ve zjitřených dobách není taková atmosféra nijak výjimečná,
žádá si tento jev určité vysvětlení.
Ve víru emocí ztrácejí vždy racionální soudy svůj význam. Rozhoduje pocitové
naladění většiny. Člověk sám o sobě není v tu chvíli takřka ničím, idea elektrizující
shromáždění lidí a její obhajoba vším. Lidské konání se někdy pohybuje
v extrémech. Myšlení jedince totiž v tu chvíli nepodléhá žádné autocenzuře, což
pod vládou opatrného a vždy nějak kalkulujícího rozumu, který často plodí strach
a obavy, není možné. Naopak dlouhou dobu potlačované spodní proudy mysli
se pod diktátem prudkých emocí nekontrolovatelně a bezohledně derou na povrch.
Člověk se vyjadřuje upřímně a bez skrupulí. Zároveň se však stává, že jak vědomě
tak podvědomě tíhne k zjednodušeným pravdám. A nejen on sám. Platí i to,
že se stává součástí podobně naladěného společenství. Emoce takové pospolitosti
bývají absolutní, tedy naprosto vyhraněné. Ať už v pozitivním nebo v negativním
smyslu. Nikdy však nejsou polovičaté, protože stoupenci nějaké myšlenky v tuto
chvíli nic nenávidí víc než hanebný kompromis. Ten jim připomíná otrávenou
studnu, z níž se nedá pít. Zjednodušeně řečeno, lidé jsou v tu chvíli jaksi bez sebe.
Buď zbožňují, nebo nenávidí.24 Ti, kteří se ocitají v tuto chvíli na „duchovním
pranýři“, většinou jen mlčky přihlížejí.
Pod vlivem takto vypjaté atmosféry se někteří funkcionáři vojenské rozvědky
jako generál Burda, plukovník Drong nebo podplukovník Krejča stavějí
kriticky k vlastní minulosti. Každý se pokouší obhájit sám sebe ve světle nových
21
skutečností. To sice může, ale také nemusí nutně znamenat, že by se tito muži
naprosto poddali atmosféře panující v sále, nebo že by dospěli k obratu jen
z prosté vypočítavosti. Respektovat ji však musí. Nejspíš si však i oni uvědomují,
že kritika ozývající se v sále, nevznikla bez příčiny. Vše staré skutečně nebylo
vždy dobré. Zřejmě upřímně nepochybují o prospěšnosti některých změn.
Na druhé straně hraje svou roli nepochybně i vědomí, že nic jiného než kajícný
projev se od nich nečeká. Nemohou se – ostatně jako nikdo v sále – odpoutat
od své minulosti a tvářit se, že s ní nemají nic společného.
V případě náčelníka rozvědky generála Burdy jde o to, že byl do funkce
doporučený ÚV KSČ po ukončení studií v Sovětském svazu, takže je vnímaný
některými příslušníky jako protěžovaný nomenklaturní kádr. Generál Burda
je si toho nepochybně vědom. Prohlašuje však, že chce v nových poměrech
pomáhat a pracovat, pokud mu to poměry umožní. Sám kritizuje velení armády
a dokonce i ministra národní obrany, který podle něho není mužem na svém
místě a není schopen akční práce.25 Jakkoli působí Burdovo vyznání upřímně,
bude se také on sám muset později přesvědčit o tom, že kdo hodlá zachránit
všechno, nezachrání nic.
Snahu zmírnit hrozící prudký názorový střet projevuje podle materiálů
Širůčkovy komise podplukovník Šnábl. Vystupuje s názorem, že i demokracie
musí zachovávat určitá pravidla. Nemůže však uspět, protože emoce dostupují
vrcholu a lavina je už v pohybu. Navíc je rozhořčení kritiků pochopitelné.
Konzervativci po léta „zabetonovaní“ ve svých funkcích, jeví většinou pramálo
ochoty k tomu, aby celospolečenský vítr změn zasáhl i armádní a zpravodajské
prostředí. Chtějí většinou i nadále zastávat své posty bez ohledu na to, zda pro
to mají nezbytné odborné a morální předpoklady. Proto se v tuto chvíli stávají
po právu terčem kritiky.
Někteří kritizovaní začínají chápat, že doba se mění a nacházejí v měnících
se poměrech i novou šanci pro vlastní seberealizaci, jiní se k reformám otáčejí
zády a v ústraní chtějí počkat na příležitost k zvratu. Až se šance znovu
naskytne, budou soudit přísně a nesmlouvavě. Prozatím však jen opatrně
ustupují do pozadí a opatrně živí spory, které se tu a tam vyskytnou. Pustit
se do otevřeného střetu s většinovými reformisty považují za riskantní a v tuto
chvíli málo produktivní krok. Poukazují proto alespoň na negativní roli
sdělovacích prostředků, které prý přispívají k formování antisovětských nálad.
Takový postoj pokládají nepochybně také za vyjádření určitého názoru, který
považují za přiměřený momentálním okolnostem. Na víc si zatím netroufají.
Dobře si totiž uvědomují, že jsou v menšině.
Trnem v oku je konzervativcům také působení proreformního HV KSČ, který
prý nereaguje na útoky proti straně a Lidovým milicím, ale zato formou rezoluce
22
odsuzuje například dopis pěti komunistických stran, jehož signatáři mají obavy
o osud socialismu v Československu. Neztotožňují se ani s požadavkem HV KSČ,
aby z ÚV odstoupili funkcionáři, kteří nejsou nakloněni obrodnému procesu,
a proto ztratili důvěru prostých straníků.
Konzervativci tuto dobu po změně poměrů vyvolané srpnovou okupací
Československa zhodnotí tak, že předsednictvo HV KSČ vytvářelo ve stranické
organizaci atmosféru, která vyústila po vstupu vojsk do „nepříčetného
nacionalismu“. Tato cílená propaganda pravicového tábora dokázala prý strhnout
i „zdravé“ stranické jádro, které do té doby projevovalo správné názory.26 Není
pochyb, že v předsrpnovém období jsou ve vojenské rozvědce konzervativci
ve výrazné menšině. Oddávají se proto povětšinou spánku jako ve slavné pohádce
Šípková Růženka a čekají trpělivě na svého zachránce. Pokud přece jenom sem
tam procitnou a světe div se, začnou občas dokonce bít na poplach, pak především
ve vlastních uzavřených skupinkách a stranou veřejnosti. V kruhu souvěrců čekají
na svou velkou chvíli, která je vrátí zpátky do hry. A věří, že se dočkají.
O pocitech řadových příslušníků, kteří byli úzce spjati s předreformními poměry
ve vojenské rozvědce a najednou se octli po lednu 1968 v palbě kritiky, vypovídá
jeden z nich před komisí NGŠ koncem následujícího roku na první pohled velmi
deprimujícím způsobem.
„Ocitl jsem se na indexu odepsaných příslušníků ZS/GŠ, který byl po lednu na kádrovém
oddělení zpracován… Je pochopitelné, že souhrn všech veřejných, politických i služebních
okolností hlavně v roce 1968 mě vedl k tomu, že jsem postupně přestal věřit všem a každému,
kdo se mnou přicházel do styku. Postupně jsem se povahově přizpůsoboval dané době. Začal
jsem i v soukromých rozhovorech používat agenturně-operativních forem prověřování názoru,
myšlenek i stanovisek náčelníků, mých spolupracovníků i nejbližších příbuzných. Proto právem
vyvstává do popředí otázka, zda jsem vůbec někomu v roce 1968 věřil? Odpovídám i dnes
jednoznačně, že jsem tenkrát nevěřil nikomu. Věřil jsem pouze ve vítězství myšlenek marxismu-leninismu…“27
Uvnitř vojenské rozvědky se v roce 1968 skutečně nevedou jen ohnivé debaty,
ale připravují se i změny. Navrhují se např. některá kádrová opatření. Po kritice
stranickopolitického aparátu a stranického orgánu HV KSČ MNO – 5 mají odejít
z funkcí straničtí tajemníci plukovník Dudek a podplukovník Šnábl. Připravují
se však i mnohem razantnější změny, které mají zasáhnout i nejvyšší patra vojenské
rozvědky. Dotýkají se bezprostředně zejména pěti výše postavených příslušníků.28
Chystaná opatření se týkají těch příslušníků, kteří přišli k vojenské rozvědce
buď ze stranického aparátu, nebo ze složek Ministerstva vnitra. Opatření jsou
schválena 20. srpna, ale vzhledem k okupaci už nebudou realizována. Je určitým
paradoxem, že někteří z těchto jedinců budou muset později z kádrových
důvodů rozvědku skutečně opustit. Ale v časech počínající normalizace. Stane
23
se to z důvodu politicky přesně opačného. Pro nespolehlivost, kterou projeví
svým odporem k sovětské okupaci. To je např. případ plukovníka Josefa Dronga.
Je prvním z těch, jichž se mají připravovaná opatření dotknout. Z vyjmenovaných
příslušníků zastává nejvyšší funkci. Je zástupcem náčelníka Zpravodajské
správy. Nyní se chystá jeho odvolání z funkce. Po absolvování jazykového kurzu
má být jako zkušený pracovník na agenturním úseku vyslán do Francie. Důvod
není na první pohled patrný. Dá se však usuzovat, že z hlediska nových trendů
nemusí být dobře vnímána jeho někdejší příslušnost k vojenské kontrarozvědce,
která byla v minulosti a je dosud součástí Státní bezpečnosti (StB). Plukovník
Drong v ní působil od roku 1952 v rámci III. a později IV. odboru.29
Jiný je případ náčelníka strategické rozvědky plukovníka Čestmíra
Podzemného. Ten se skutečně po srpnu vybarví jako prosovětsky orientovaný
a do polednové atmosféry nezapadající příslušník. Dokazuje to i tím, že podle
svědectví jednoho z veteránů 7. výsadkového pluku odmítne pomoci velení
Zpravodajské správy s pátráním po Sověty internovaných stranických a vládních
činitelích.30 Podzemný má být podle původního záměru vyslán po absolvování
jazykového kurzu jako vojenský a letecký přidělenec do Kanady. Místo toho mu
bude po porážce pražského jara za „zásluhy“ v boji s pravicovým nepřítelem
svěřena vysoká funkce na Ministerstvu vnitra. Stane se náčelníkem správy
politické a ekonomické rozvědky.
Náčelník 4. oddělení podplukovník Krejča, který přišel do vojenské rozvědky
z vnitra, má být po absolvování jazykového kurzu poslán do Západního
Berlína. Alespoň je v tomto smyslu kádrový návrh podán. I jemu připraví
budoucnost paradoxní osud. Bude velmi aktivní v odporu proti okupantům
a v časech počínající normalizace ho bude vyslýchat kvůli jeho aktivitám
dokonce VKR. Další dva plukovníci, náčelník informačního oddělení Kašpar
a náčelník kádrového oddělení Tupý, mají být po absolvování jazykového
kurzu vysláni do některé „spřátelené“ země.31 Plukovník Tupý si po vpádu vojsk
Varšavské smlouvy vyslouží (podobně jako plk. Podzemný) pověst prosovětsky
orientovaného příslušníka.
Pozdější hodnocení z počátku normalizace hovoří o dalekosáhlých kádrových
opatřeních, která neměla v předchozích letech obdoby. Je to podle nich
důsledek negativního vlivu pravice. Předsrpnový návrh kádrových opatření je
pochopitelně podroben velmi ostré kritice.
„…připravovaly (se) změny v nejdůležitějších funkcích ZS/GŠ. Mělo se jednat o dva
zástupce náčelníka ZS, pět náčelníků oddělení a dva zástupce náčelníků oddělení. Z toho
mělo dojít ke změnám ve všech funkcích na úseku agenturního průzkumu. Ve skutečnosti byly
po příchodu sovětských vojsk realizovány jako odpovídající jen dva návrhy… Od realizace
dalších návrhů bylo upuštěno.“32
24
Na druhé straně, i když odhlédneme od normalizačního hodnocení,
je nepochybné, že chystaná kádrová opatření vyvolávala uvnitř vojenské
rozvědky po určitou dobu nejistotu a napětí. Vyplývá to např. z citovaného
prohlášení podplukovníka Rédla, který ale mohl před prověrkovou komisí
své zážitky zveličit. K předreformním postavám patřili kromě něho a dalších
příslušníků také vysoce postavení funkcionáři rozvědky generál Burda
a plukovník Drong. Ti neviděli vše zdaleka tak černě jako podplukovník
Rédl. Uznali své omyly a reformisté s nimi i nadále počítali. Přesto si je třeba
znovu položit otázku, zda nemohla být jejich dubnová sebekritika dílem
vypočítavosti? Zdá se, že jejich pozdější působení za sovětské okupace
a následný kariérní pád to vylučují. Přesto dejme ještě slovo vyhraněnému
skeptikovi.
Legendární zpravodajský důstojník František Fárek, tvůrce předválečných
předsunutých agenturních ústředen v pohraničí a poté i vězeň nacistického
režimu, se ve svých spisech dívá s krajním podezřením na jednotlivce, kteří
v určité historické chvíli tvrdí, že stojí pevně a poctivě za svými politickými
názory. Člověk je podle něho spíše tvorem neustále převlékajícím kabáty
než upřímným zastáncem politických ideálů. Politické přesvědčení, anebo
příslušnost k určitému světovému názoru, podléhá podle Fárka u valné
většiny lidí účelovým proměnám. Názorový oportunismus není výjimečný,
ale naopak velmi častý individuální rys člověka.33
Zdá se, že klíčem k posuzování postojů Burdy a Dronga na jaře osma–
šedesátého roku může být i pozitivní efekt projevující se ve skupinové
soudržnosti. Momentální vypočítavost, která bývá vlastní řadě jednotlivců
s kariéristickými sklony, mohla být utlumena „psychologií davu“. A tentokrát
jednoznačně v pozitivním smyslu. Lidé drželi pospolu, riziko podstupovali
v kolektivní víře, že bojují za něco lepšího. Pud sebezáchovy, silně se ozývající
v izolovaném jedinci, byl často v davovém opojení potlačen a lidé nesli svou
kůži na trh nejen dobrovolně, ale i s nadšením. Nějaké názorové přeběhlictví
v módě příliš nebylo. Na to byla doba příliš vážná. Názorový oportunismus,
tolik akcentovaný Františkem Fárkem, se sice také projevil, ale až dodatečně.
Souvisel s počínající normalizací, která postavila mnohé protagonisty
obrodného procesu do složité existenční situace. Až teprve na počátku
normalizace, kdy kolektivní nadšení opadlo a občan byl znovu ponechán
sám sobě, svým nejistotám, pochybám a obavám z následků svého jednání,
začínají se stávat z mnoha lidí, nevyjímaje armádní a zpravodajské důstojníky,
názoroví oportunisté, kteří jsou připraveni „dát císaři, co je císařovo“.
S určitým oportunizmem je však třeba počítat. V tom lze s Františkem Fárkem
souhlasit. Oportunismus je však téměř vždy až dodatečnou záležitostí. Převratná
síla nějakého nového učení spočívá totiž vždy v tom, že je spojena s určitým
25
nebezpečím. Tento fakt zpočátku drží zbabělé, egoistické a oportunistické živly
stranou. Když je však úspěch zřejmý, pak se právě takové elementy v hojné míře
do každého hnutí vetřou a zaujmou tam významné pozice, aby ho podřídily svým
egoistickým zájmům. Tím se většinou dané společenství na prahu konečného
úspěchu oslabí, vnitřně vyčerpá a spěje k potlačení vlastních, původně ryzích
ideálů, nebo dokonce ke svému zániku.34
Bylo nemálo těch (lze k nim koneckonců počítat i iniciátora řady
normalizačních rozhodnutí Gustáva Husáka nebo dlouholetého předsedu vlády
Lubomíra Štrougala), kteří za svůj výrazný politický vzestup vděčí i pražskému
jaru. V armádě lze takto hovořit např. o ministrovi národní obrany Martinu
Dzúrovi a náčelníkovi Generálního štábu ČSLA Karlu Rusovovi. Vystřídali
totiž ve funkcích někdejší favority Antonína Novotného: Bohumíra Lomského
a Otakara Rytíře. Tito pánové naplňují Fárkovy závěry. Sehráli totiž skutečně
jinou politickou roli, než se obecně čekalo. Vsadili na konjukturalismus, který je
udržel u moci.
Bohužel špatný příklad dali po srpnu 1968 československým vlastencům,
jak se v našich dějinách často stává, především politici. Někteří začali názorově
otáčet příliš brzy v domnění, že si svou kůži mohou ještě zachránit. Jak asi mohl
obhajovat svá někdejší stanoviska generál Burda, když si Alexander Dubček
posypal hlavu popelem a „sebekriticky“ přiznal, že se mýlil. Ještě markantnější
příklad představoval předseda vlády Oldřich Černík. Jako jediný z těch, kdo byli
v srpnu určeni pro „revoluční tribunál“, veřejně poplival demokratické reformy
roku 1968 a svou vlastní účast při jejich provádění. Po svém vyloučení z KSČ
na jaře roku 1970 k tomu sám sice pozdě, ale výstižně poznamenal: „Prosral jsem
pozici i čest.“35
26
Poznámky
1
Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 82–83.
2
Tamtéž, s. 180.
3
Milan Macák: Dvojí tvář hazardního hráče (Jan Šejna pod drobnohledem VKR), AVIS, Praha
2007.
4
Některé problémy kádrové práce na ZS od ledna 1968 do dubna 1969 – příloha k čj. 021341, SZS
1969.
5
MNO – GŠ/ZS – čj. 0069542 – Informační zpráva k případu Šejna. Obsahuje také svědecké
výpovědi o vztahu generála Šejny k podplukovníku L. Horákovi a F. Trojanovi.
6
Rozhovor autora s Jaroslavem Janků, Písek, 8. 9. 2007 (dále Rozhovor s Jaroslavem Janků,
8. 9. 2007).
7
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 23–24.
8
Text návrhu generálmajora Josefa Stavinohy – čj. 00120/20 - 100 – Vývoj organizace MNO
– čj. 042221- GŠ/ZS 1968. Zasílá NGŠ genpor. Rusov MNO genplk. Dzúrovi, 21. 11. 1968.
10
Někdy bývá uváděno i usnesení vlády ČSFR č. 7.
11
Dílčí analýza postavení, působnosti a činnosti VKR. Zpracovala DKSK VOZ FMO pod
vedením Pavla Gavlase, Praha, listopad 1990, s. 14 (dále Dílčí analýza postavení, působnosti
a činnosti VKR, Praha, listopad 1990, s. 14).
12
Zhodnocení současného stavu 2. oddělení ZS/GŠ – čj. 0069543, květen 1968. Podepsán náčelník
2. oddělení Čestmír Podzemný.
13
Milan Macák: Dvojí tvář hazardního hráče (Jan Šejna pod drobnohledem VKR), AVIS, Praha
2007.
14
Například Informační zpráva pro NGŠ – čj. 0069520 GŠ/ZS 1968.
15
Vyhodnocení z října 1969 – čj. 01043.
16
7. radiotechnický pluk Zbiroh – příloha k čj. 0021341.
17
Zpráva o situaci u 7. výsadkového pluku GŠ/ZS.
18
Vyjádření k činnosti 6. oddělení a ke stranické práci v roce 1968 a 1969. Na žádost zhodnocovací
komise vypracoval 20. 10. 1969 major Schmidt.
19
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 24.
20
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969 – původní čj. je
přeškrtnuté, rukou pak dopsáno 0048146. Předkládá generálmajor Josef Širůčka. Práce komise:
15. 9.–5. 11. 1969 (dále Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968
a 1969).
21
František Fárek: Spisy, 7. díl: Propaganda, strojopis, s. 5–6.
22
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
23
Tamtéž.
24
František Fárek: Spisy, 7. díl: Propaganda, strojopis, s. 39.
25
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
26
Tamtéž.
27
Záznam podplukovníka Stanislava Rédla o činnosti v roce 1968, 1. skupina – 4. oddělení
GŠ/ZS, 20. 10. 1969.
28
Některé problémy kádrové práce na ZS od ledna 1968 do dubna 1969 – příloha k čj. 021341,
SZS 1969.
29
Marta Fabšičová, Daniel Povolný: Organizační vývoj VKR v letech 1945–1989, internetová
verze, s. 9, 15.
30
V textu článku Zdeňka Pavlačíka a Jana Macha: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997,
není Podzemný výslovně uvedený, ale hovoří se zde o náčelníkovi strategické rozvědky, jímž byl
v této době právě Podzemný.
31
Některé problémy kádrové práce na ZS od ledna 1968 do dubna 1969 – příloha k čj. 021341,
SZS 1969.
27
Tamtéž.
František Fárek: Spisy, 3. díl: Zpravodajský nábor, strojopis, s. 58–59.
34
František Fárek: Spisy, 7. díl: Propaganda, strojopis, s. 35.
35
Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 268–269.
32
33
28
II.
JEDNOTKA
PRO ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY
Motto:
„Ten, kdo se vrací je už jiný než ten, kdo se na cestu
vydává, a také tvářnost světa se mezitím může změnit.“
Jaroslav Durych
Významnou roli po srpnové okupaci sehráli příslušníci speciálních
útvarů Zpravodajské správy. Vedle 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha
a 7. spojovacího pluku z Litoměřic šlo zejména o 7. výsadkový pluk z Holešova.
Právě posledně jmenovaný útvar měl zcela mimořádné postavení a jednalo
se skutečně o jednu z elitních jednotek nejen v Československu, ale i v rámci
celé Varšavské smlouvy. Historie 7. výsadkového pluku není kvůli důsledkům
srpnových událostí osmašedesátého roku příliš dlouhá, ale právě proto je
velmi poučná. Proto si také zaslouží více pozornosti.
I ti, kteří se nakonec rozhodli 7. výsadkový pluk rozprášit, museli přiznat,
že jde o to nejlepší, co má momentálně armáda k dispozici. Specialisté
na hloubkový průzkum z Holešova byli totiž připraveni k okamžitému
nasazení i v případě válečného konfliktu. Právě za takových okolností měly
vyniknout nesporné přednosti jednotky. Někdejší náčelník štábu pluku
pplk. Jiří Dufek proto plným právem upozorňuje, že provedená reorganizace
a redislokace 7. výsadkového pluku jako přímý důsledek počínající
normalizace v letech 1969–1970 znamenala ve svém důsledku významné
snížení bojeschopnosti československé armády na úseku, který mu byl
určen.1 To však zřejmě normalizátorům nevadilo. Rozhodující roli sehrálo
ideologické hledisko. Noví mocipáni se spokojili s tím, že zemi „dočasně“
chrání slavná Sovětská armáda. Proč ale českoslovenští komunisté kdysi
vyvinuli tolik úsilí, aby 7. výsadkový pluk vůbec vznikl, když ho najednou byli
schopni tak snadno oželet? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v historii
jednotky, která se konstituovala v složitých podmínkách, ale před náročnými
29
úkoly ani na okamžik necouvla a dokázala je splnit. A to i v situacích
mimořádně vypjatých a nebezpečných.
Jednotky typu 7. výsadkového pluku jsou obecně určené k plnění zvláštních
úkolů a jsou cvičeny především pro operace v týlu nepřítele. V americké
a britské armádě se začaly formovat už během poslední světové války.
Speciální jednotky hrají od té doby v moderních armádách nezastupitelnou
roli. Jsou schopny dosáhnout několika efektů najednou. Zasévají strach,
nejistotu a také blíže nespecifikovaný pocit ohrožení v týlu protivníka.
Překvapivě se objevují na naprosto nečekaných místech, bojují vynalézavým
způsobem a vyznačují se i schopností utajeně přežívat v nejsložitějších
podmínkách.2
V Československu se o vytvoření podobných speciálních sil začíná
uvažovat asi deset let po skončení druhé světové války. Konkrétní záměr
vytvořit takovou jednotku v československé armádě se objevuje v roce 1956.
Ještě v tomto a pak i v následujícím roce se usilovně pracuje na programech
bojové přípravy. Hledají se vhodní kandidáti do této elitní jednotky.
Výcvikový program spojuje taktickou bojovou dovednost, maskování, utajené
a dlouhé přesuny, střeleckou přípravu včetně střelby bez přípravy, přežívání
v obtížných podmínkách, boj zblízka apod. První příslušníci nově vytvořené
22. průzkumné výsadkové roty skládají přísahu 6. listopadu 1957 v Sabinově.
Je to pět dní po jejím založení.3
Přísaha každého jednotlivce zvlášť zavazuje „k vysoké kázní, statečnosti
a iniciativě, mistrnému zvládnutí vojenského umění“ apod.
22. průzkumná rota je zřízena jako nová průzkumná jednotka zvláštního
určení v rámci Československé lidové armády. Její vznik je zdůvodňovaný
prudkým rozvojem moderní techniky a neustálým zdokonalováním zbraní
hromadného ničení. Takové hrozby nemohou být opomenuty nebo dokonce
ignorovány, ale musí se s nimi vážně počítat. Proto také armádní velení
usuzuje, že „těžiště vojskového průzkumu musí být položeno do hloubky
nepřátelské sestavy se zvláštním důrazem právě na zbraně hromadného
ničení“. Dosavadní zpoždění a zaostávání v této oblasti za armádami
potenciálního nepřítele působí jako významný impulz k urychlení výcviku.
Ještě v jednom ohledu je průzkumná rota unikátní. Od svého vzniku je
jednotka cvičena pro specializované úkoly zpravodajského charakteru.
Tím se zásadně liší od běžných výsadkových jednotek. 4 Při vyhledávání
vhodných kandidátů jsou kladeny vysoké nároky nejen na odbornost, ale
také na ideové předpoklady. Pozdější tvrzení normalizátorů o zavilých
pravičácích a nacionalistech v řadách 7. výsadkového pluku musí proto
(alespoň v tomto případě) obrazně připomínat „střelbu do vlastních řad“.
30
Vždyť vzhledem k zaměření jednotky musí příslušníci po všech stránkách
splňovat ta nejnáročnější kritéria.
„Pro tyto náročné úkoly jsou vybíráni pro průzkumnou výsadkovou rotu vojáci
morálně pevní, bezmezně oddaní našemu zřízení, straně a vládě, kteří se musí
vyškolit ve výtečné výsadkáře, musí snášet velké fyzické zatížení a výtečně
ovládat svoje odbornosti. Služba u této jednotky je pro každého vojáka nejvyšší
ctí.“
Oddanost „zřízení, straně a vládě“ elitní průzkumníci v kritickém období roku
1968 skutečně projeví. Máme-li však na mysli legálně zvolené orgány a ne ty,
vnucené okupanty a jejich přisluhovači. Nelze se však divit, že normalizační
ideologové to budou ze svých pozic posuzovat jinak.5
Jednotka je v poměrně krátké době po svém vzniku perfektně vycvičená, což
je vzhledem k nedostatku zkušeností překvapivý úspěch. V roce 1958 provádějí
její příslušníci první seskok z balónu.6 V srpnu přichází první stěhování. V jeho
důsledku odchází 22. průzkumná rota z původní základny v slovenském
Sabinově a usazuje se v Sokolovských kasárnách v Prešově.7 Ještě v tomto roce
je nadporučík Jaroslav Janků pověřen transformací roty na prapor zvláštního
určení. Jeho velitelem se stává major Miroslav Šedina. V krátké době se mu
podaří stmelit důstojnický sbor praporu. Stává se z něho účinný a spolehlivý
nástroj velení. V srpnu 1960 čeká 22. průzkumný výsadkový prapor nové
stěhování. Přesun z Prešova do Holešova je naštěstí definitivní a 7. výsadkový
pluk si může vytvořit pevné zázemí. V Holešově se tak vytváří základna jednotky.
To platí až do jejího rozpuštění v roce 1969. 8
Z útvarové kroniky však vyplývá, že tento přesun naráží na nečekané
komplikace, které sehrají významnou roli i v budoucnu. Mezi obyvatelstvem
se totiž „začaly projevovat jednotlivé nesprávné názory na naše příslušníky
- výsadkáře, a to proto, že západní imperialisté v této době používají
výsadkových vojsk jako svoji údernou pěst proti národněosvobozeneckému
hnutí“. Z kronikářského zápisu sice dále vyplývá, že se tuto nedůvěru podařilo
rozptýlit a mezi vojáky a občany pak „byly navázány přátelské vztahy“,9 ale to
platí přinejmenším podmíněně. Budoucnost ukáže, že vztahy vojáků s občany
mají ve skutečnosti do idylky daleko. Srpnové události pak vyhrotí zpočátku
sice potlačované, ale existující rozpory až do naprosté nesmiřitelnosti.
Zejména o souznění výsadkářů a zdejších komunistů si pak všichni přestanou
dělat sebemenší iluze. Atmosféru otráví vzájemná nedůvěra a navíc i záludné
anonymy.
V roce 1961 je stávající prapor konečně reorganizovaný a vzniká samostatný
7. výsadkový pluk zvláštního určení. Je vyčleněný ze svazku výsadkové brigády.
Dne 6. října 1962 přebírá velitel podplukovník Šedina z rukou náčelníka
31
Zpravodajské správy generálmajora Oldřicha Burdy bojovou zástavu. Pro příslušníky
pluku je to mimořádná pocta a také ocenění úspěchů, kterých výsadkáři v náročném
výcviku dosáhli.10 O to nepříjemnějším a ponižujícím zážitkem bude pozdější
odebrání zástavy v souvislosti s totálním rozprášením tohoto elitního bojového
útvaru. To už budou velmi rychle, jak se to ostatně čas od času v životě stává, všechny
minulé zásluhy zapomenuty.
Pluk v šedesátých letech dosahuje dlouhodobě mimořádných výcvikových
úspěchů. Vládne v něm sice kamarádský, ale zároveň i soutěživý duch. Není sporu
o tom, že patří k nejlépe a nejvšestranněji vycvičeným jednotkám. Příslušníci pluku
získávají cenné trofeje v nejrůznějších sportovních soutěžích domácího i světového
významu. V roce 1965 účinně pomáhají při povodních na jižním Slovensku. V květnu
1967 dekoruje bojovou zástavu 7. výsadkového pluku u příležitosti 10. výročí založení
útvaru Řádem rudé hvězdy dokonce ministr národní obrany armádní generál
Bohumír Lomský11. Nikdo nepochybuje o tom, že se za deset let podařilo něco
mimořádně významného. Jedinou výraznější změnou je výměna velitele. Na místo
úspěšného podplukovníka Miroslava Šediny, jenž odchází ke Zpravodajské správě
Generálního štábu, nastupuje podplukovník Vladimír Košan, který bude stát v čele
pluku v nejtěžších okamžicích jeho existence.12
„Naše jednotka byla svého druhu první v celé Varšavské smlouvě,“ vzpomíná v jednom
rozhovoru na dosažené úspěchy bývalý velitel štábu pluku Jiří Dufek. „Měli jsme
vyvinutý speciální způsob výcviku. Od práce v jazykových učebnách až po akce v terénu. V polovině
šedesátých let nás navštívil šéf východoněmecké rozvědky. Byl šokován, k čemu jsou naši hoši
cvičeni.“13
Jiří Dufek má zřejmě na mysli návštěvu delegace Národní lidové armády NDR
z 18. května 1967, kterou podle zápisu v kronice útvaru vedl náčelník východoněmecké
vojenské rozvědky generálmajor Franke.14
7. výsadkový pluk neměl pouze vlastní výcvik, ale rovněž zvláštní uniformy, stravu,
výkonné radiostanice a zbraně. Jeho důstojníci si zvyšovali kvalifikaci studiem
na vysokých školách a doplňovali si ji i v různých kurzech, zejména jazykových.15
Prioritu měli i při testování některých nových zbraní. Například legendární
„Škorpión“ ze zbrojovky v Uherském Brodu byl vyvinutý především pro jeho
potřebu. Nebylo to bezdůvodné. Tato elitní jednotka plnila prioritní úkoly. V případě
potřeby musela být schopna ochromit systém velení protivníka a ztížit možnosti
jeho komunikace. Její hlavní poslání spočívalo ve vyhledávání a likvidaci prostředků
jaderného napadení. Především palebných i mobilních postavení raket Pershing, ale
také letounů schopných nést jadernou nálož.16
A jak zhodnotil Jiří Dufek výcvik, poslání a specifické postavení jednotky po téměř
čtyřiceti letech u příležitosti letošního vzpomínkového setkání bývalých příslušníků
7. výsadkového pluku, které se konalo začátkem října v Ruzyni?
32
„Těžiště výcviku i výchovy příslušníků tohoto útvaru spočívalo především v přípravě skupin
hloubkového průzkumu (SHPz) k samostatné zpravodajské a zčásti i diverzní činnosti v týlu
protivníka na vzdálenost stovek kilometrů od řídících orgánů. Řídící centrum, které tvořil
štáb pluku spolu se štáby praporů a velitelů jednotek, mělo jasný úkol: skupiny hloubkového
průzkumu připravit k plnění konkrétního úkolu v konkrétním terénu, materiálně zabezpečit,
připravit a provést výsadek SHPz do hlubokého týlu protivníka, zabezpečit spojení se SHPz,
dešifrovat přijaté zprávy od skupin a ty co nejrychlejší cestou předat příslušnému oddělení
Zpravodajské správy.“17
O budoucnosti 7. výsadkového pluku se začíná rozhodovat na jaře 1968, ale
nikoliv na cvičišti. Každodenní život elitní jednotky, prožívaný do této doby
celkem v ústraní, se od této chvíle dostává do víru rozsáhlých společenských
změn. Míří nezadržitelně do prostoru, v němž odborné znalosti a dovednosti
nutně ustupují do pozadí, aby byly nahrazeny ne vždy průhledným a často
iracionálním světem politiky. Pražské jaro 1968 se dostává do pohybu
v souvislosti s politickými pády Novotného, Šejny a dalších lidí, jejichž působení
ve svěřených funkcích se stává předmětem ostré kritiky. Otřes vyvolaný touhou
po změnách je tak obrovský, že snad není v Československu místo, které by
jím nebylo poznamenáno. Jaká atmosféra tedy panuje u pluku bezprostředně
po vnitrostranických změnách v lednu 1968? Zpočátku je patrné určité tápání
a nedostatek přesných informací. Jediným vodítkem se stává tisk. Sdělovací
prostředky se aktivizují v březnu 1968, několik dní po překvapivém útěku
Šejny. Bývalý náčelník štábu pluku Jiří Dufek potvrzuje, že noviny začínají být
v březnu jakýmsi motorem chystaných změn. Také v Holešově začínají všichni
doslova hltat nejnovější vydání novin a časopisů. Každý se zajímá o to, co je
nového a čeká, kam ohlašované změny povedou.
„V lednu se dohromady ještě nic nedělo. O výměně na nejvyšším stranickém
postu, kde Dubček vystřídal Novotného, se sice mluvilo, ale nikdo ještě netušil,
co to vlastně bude znamenat. Více vzruchu přinesl až konec února, když
zmizel Šejna. Potom jsme více pozornosti začali věnovat tisku, který významně
ovlivňoval názorové zrání u pluku.“18
Průzkumníci se v podstatě ztotožňují s politikou nového stranického vedení.
Imponuje jim otevřené pojmenování společenských nešvarů spojené s touhou
po nápravě minulých deformací. Názorově vyhraněných konzervativců mezi
holešovskými specialisty moc není. Určité potíže dělají jen politruci. Je to
pochopitelné. Nečekaně se ocitají na slepé koleji. O jejich „ideologická moudra“,
kterými ostatní krmili dlouhá léta, teď nikdo nestojí a postupem doby přestávají
mít také vliv na chod stranické organizace. Jejich typickým představitelem je
podplukovník Robert Říha. Někteří další příslušníci pluku si ve víru překotných
událostí vlastní názor teprve tvoří. Ne každý se umí okamžitě zorientovat
a zaujmout vyhraněný postoj.
33
„Vždy se vyskytnou lidé, kteří se rádi vezou s ostatními. Takoví byli i u nás. Například
Mlčák. Předseda stranické organizace Toman byl zase člověk bez názoru a nechal se ovlivnit
Říhou. Docházelo i k paradoxům. Velitel roty Augustin Šoka zastával sice konzervativní
názory, ale nakonec to byl právě on, kdo mě navrhl na funkci předsedy stranické organizace.“19
16. dubna 1968 je Jiří Dufek zvolen do čela zdejší stranické organizace. V tomto
okamžiku dochází k zásadní změně v její činnosti. To uznávají i konzervativní
kruhy, které to ale Dufkovi nikdy nezapomněly.
„Chtěl jsem hlavně, aby byla stranická organizace nezávislá a nezmítala se pod kuratelou
politruků. Myslel jsem si, že skutečný socialismus má šanci, pokud počítá s důvěryhodnými
komunisty. Věřil jsem, že jen takoví lidé si získají důvěru i ostatních občanů. To byla moje vize.
Komunista má ve funkci sedět jen tehdy, když má odpovídající schopnosti a dobrou pověst.
Nesmí tam sedět jen proto, že se vyšplhal do funkce za pomoci partajních klik a nyní je sám
se sebou spokojený, protože jeho klid a bohorovnost střeží estébák s milicionářem.“20
Podle Jiřího Dufka je duben skutečným zlomem, protože od této chvíle
se začíná o všech problémech veřejně diskutovat. Hledají se cesty, jak
posunout společnost vpřed. On sám se v tisku dočítá o humanitních
i d e á l e ch Ma sa r y k a a B e n e š e, k te r é m u z d a l e k a n e p ř i p a d aj í n ě j a k é
zastaralé nebo neaktuální. Popularizuje tyto myšlenky i mezi vojáky.
Obecně se začíná uznávat, že i socialismu by pomohlo, kdyby se otevřel
některým jiným hodnotovým systémům. Není to nijak výjimečné, protože
atmosféra šedesátých let k tomuto pojetí přirozeně inklinuje. Dialog kvete
mezi představiteli nejrůznějších a někdy naprosto protichůdných směrů.
Také marxismus jde s dobou a vystupuje ze své ideologické ulity, aby
se mohl zúčastnit názorového dialogu. Vše se dostává do pohybu, statické
vnímání jediné správné ideologie mizí a marxisté diskutují i s křesťany, což
bylo před několika lety nemyslitelné. Dufkovo úsilí tedy skutečně nijak
nevybočuje z dobového rámce, ale naopak do něho plně zapadá. Názorová
tolerance a otevřenost vůči novým podnětům je obecně jakési stigma této
svobodomyslné doby.
„Oč nám tehdy šlo? O člověka a jeho individualitu, která se slepě nepodřizuje celku,
ale svou prací, charakterem a morálními zásadami jde ostatním příkladem a tím jim
také ukazuje správnou cestu. Ne slepé potlačování jiného, byť i dobře míněného názoru,
kolektivní násilí, tupé donucování, jak tomu bylo v minulosti, ale svobodný rozvoj
osobnosti, která volí socialismus, protože jí tento režim na rozdíl od minulosti garantuje
právo na všestranný rozvoj.“21
Ať už to byla reálná úvaha , nebo jen politická naivita trestuhodně
podceňující roli Moskvy v zahraničních vztazích, byl takto chápaný
socialismus praktikovaný v Československu skutečně něčím novým. Není
divu, že zahraniční komunisté ortodoxního ražení začali brzy nechápavě
34
kroutit hlavou. Hlavně v Moskvě, Varšavě a v Berlíně se počaly objevovat
první vážné výhrady k československému modelu. Soudruzi z NDR přišli
dokonce s unikátním pojmem „plíživá kontrarevoluce“, který sám o sobě
lze chápat jako určitou formu výhružky. Rozhodně takový pojem více než
výmluvně charakterizuje postoj „bratrských“ stran k československému
obrodnému hnutí. V Československu si ale takovou možnost dlouho
nepřipouštějí. Pesimismus není na pořadu dne. Nikdo nevidí rozumný
důvod k tomu, aby propadal panice. Podobně se na věc dívají také příslušníci
7. výsadkového pluku. Možnost zahraniční invaze neberou dlouho v úvahu.
Jaroslav Janků říká, že nějaký otevřený konflikt se Sověty se prostě zdál
nemyslitelný.
„S kolegy z ostatních socialistických zemí jsme se pravidelně stýkali. Vždy jsme byli
výtečně hodnoceni. Sověti naše kvality uznávali. Chválili však hlavně naše odborné
schopnosti. Je pravda, že z ideologického hlediska měli výhrady. Nechápali, že nesdílíme
jejich zaujetí proti Američanům.“22
Ani podplukovník Jiří Dufek nemá na jaře 1968 pocit, že by okupace reálně
hrozila. Nevidí důvod, proč se předčasně znepokojovat?
„Přišlo nám to nepravděpodobné. Vždyť by to byla rána pro celé mezinárodní
komunistické a dělnické hnutí. Byla by to diskreditace socialismu.To si přece nikdo – ani
Sovětský svaz – nemohl přát.“23
Bývalý náčelník štábu pluku i po letech hovoří o tom, že cílem byla obroda
socialismu. O něčem jiném se neuvažovalo. I dnes trvá na tom, že socialismus
ohrožen nebyl.
„Za rámec daného společenského systému jsme jít nechtěli. Proto jsme strašení
kontrarevolucí nebrali vážně. Chtěli jsme jen lepší socialismus. Takový KAN (Klub
angažovaných nestraníků) nám myšlenkově blízký nebyl a k srdci nám nepřirostl.“24
Podle Jaroslava Janků lze za určitý zlom v dosavadním způsobu uvažování
považovat až 12. červenec 1968. Pak přišlo prozření. Příslušníci pluku
už nemohli nadále ignorovat fakt, že by Sověti skutečně mohli sáhnout
k vojenskému řešení. Tehdy totiž Holešov navštívila už zmíněná delegace
ze štábu generála Zolotova. Sověti otevřeně hovořili o československé
kontrarevoluci a naznačovali, že se brzy vrátí. V tuto chvíli už nebylo
možné hrozby přehlédnout. Nebezpečí invaze se stalo reálnou možností.
Pozdější normalizační hodnocení situace u 7. výsadkového pluku hodnotí
situaci u pluku zcela v jiném duchu než většina jeho tehdejších příslušníků.
Naznačuje, že bezstarostnost nebyla na místě. Hodnocení je však zhotovené
ex post a nepochybně poznamenané tehdejším sovětským pohledem
na československé reformy, který byl tehdy v Československu jen předmětem
35
úvah. Kritice je také podrobeno to, co podplukovník Dufek považoval
naopak za přednost. Totiž omezení pravomocí politruků.
„Vývoj politické situace po lednu 1968 byl ovlivněn celkovým vývojem ve straně
a společnosti… Na pokyn HV KSČ Zpravodajské správy byla oddělena stranická práce
a politickovýchovná činnost.“
Právě stranické působení podplukovníka Dufka je odsuzováno, protože
„činnost stranické organizace plně podporovala obsah, metody a formy masových
sdělovacích prostředků, oportunistických a pravicových sil v orgánech strany“.
Stranická organizace pod Dufkovým vedením prý dokonce navázala kontakt s OV
KSČ Gottwaldov, ačkoliv územně spadala pod okres Kroměříž. Normalizační
hodnocení to vysvětluje tím, že se OV KSČ Gottwaldov jednoznačně stavěl na pozice
revizionismu a oportunismu, což vyhovovalo stranickému vedení u 7. výsadkového
pluku. „Zdravé“ síly se prý nezmohly na protest, protože se je podařilo téměř umlčet.
Ani Jiří Dufek po dlouhých letech spolupráci s lidmi z Gottwaldova nepopírá.
Naopak potvrzuje, že organizace pod jeho vedením skutečně komunikovala více
s komunisty z Gottwaldova než se straníky z Kroměříže a Holešova. V tomto bodu
se s normalizačním hodnocením naprosto shoduje.
„V Gottwaldově vládlo jiné ovzduší. Byli tam příznivci společenských změn. Měli jsme dobré
kontakty i s tamními příslušníky Lidových milicí. Na takovém maloměstě jako byl Holešov
měli naopak konzervativci všechno pod palcem. Zvláště tzv. „Španěláci“, což byli bývalí
interbrigadisté ze Španělska, nechtěli o nějaké obrodě socialismu ani slyšet. Stáli jednoznačně
na konzervativních pozicích a tím i na straně sovětských okupantů. Usilovali také o to, aby náš
pluk Holešov opustil.“25
Závěry Širůčkovy komise z roku 1969 lze vnímat jako jednoznačný ideologický
odsudek příslušníků 7. výsadkového pluku.
„Tak se u pluku podařilo před 21. 8. vytvořit psychózu antisovětismu a nacionalismu, která
se plně projevila při vstupu spojeneckých vojsk na naše území a ovlivňovala pluk prakticky
až do jeho zrušení v srpnu 1969.“
O tom, že toto tvrzení je pouze propagandisticky účelové, nelze pochybovat.
Přesto nebylo možné v roce 1969 čekat něco jiného. Případná argumentace, která
by chtěla s předchozím pojetím polemizovat, nepřipadala v úvahu a byla předem
vyloučena. Vůbec se nedalo čekat, že by prověrková komise připustila jiný než
oficiální názor. Hájit se tím, že se nejednalo o antisovětismus, ale o lepší socialismus,
který by v případě úspěchu mohl v budoucnu pomoci i ostatním socialistickým
zemím budovat důvěryhodnější a efektivnější společenský systém, by bylo bláhové.
Československá vize „socialismu s lidskou tváří“ narazila v tzv. bratrských zemích
na totální nepochopení a odsouzení. Následná okupace pak s definitivní platností
tyto poněkud naivně optimistické předpoklady pražského jara tragicky rozmetala.
36
Násilný vpád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968
skutečně vyvolal u pluku antisovětské nálady. To byl ale až důsledek okupace.
Porušení všech myslitelných norem mezinárodního práva totiž vyvolalo nejprve
šok a pak oprávněné rozhořčení nad chováním ještě nedávných „přátel“.
Od tohoto okamžiku tak „hra“ na přátele a nepřátele skončila. Na jednu stranu
se postavily armády agresorů a na druhou tisíce rozčarovaných a zklamaných
československých občanů spolu s příslušníky jejich armády. Pokolikáté se už
opakovala ta samá historická scéna, kdy nepřítel provádí obsazení země a její
vojáci jen trpně přihlížejí? To nikdo nevěděl, respektive nikomu nestálo za to,
aby se tím zabýval. Místo toho byla provedena nezbytná opatření. Vojáci pro
každý případ zaujali palebné postavení. O vyhlídkách na úspěch se nemluvilo.
Přesto těmto opatřením vojáci dobře rozuměli. To nebylo kličkování, ale jasná
řeč, třebaže postavení národa a jeho armády bylo považováno z vojenského
hlediska za beznadějné.
Myšlenková radikalizace u pluku vyplynula z tragických okolností srpnového
vpádu, který doprovázela vlna oprávněných a pochopitelných emocí. Sovětský
svaz tehdy utrpěl těžkou morální újmu a dá se říci, že se z ní už nikdy pořádně
nevzpamatoval. Dokonce i starší generace občanů, která pociťovala ještě nedávno
jakousi povinnou úctu k vojákům, kteří prolili krev za osvobození jejich vlasti
z rukou nacistů, prožívala po srpnu 1968 těžké zklamání. Najednou už takřka
nikdo nevěřil, že by mohli mít Čechoslováci nějakého skutečného „bratra“.
Velitel 7. výsadkového pluku Vladimír Košan to jednou Sovětům v lehké ironii
sám připomene.
Poznámky
1
Dopis adresovaný sdružení Vojenská obroda z 27. 1. 1990.
2
Alois Klindera, Marko Solmoši: Do týlu nepřítele. In: Daga Minkewitzová a kol.: Výsadkáři
60 let v čele armády, AVIS, Praha 2007, doplněné vydání, s. 45 (dále Alois Klindera, Marko
Solmoši: Do týlu nepřítele. In: Daga Minkewitzová a kol.: Výsadkáři 60 let v čele armády, AVIS,
Praha 2007).
3
Kronika vojenského útvaru (VÚ 7374).
4
Jiří Dufek: Vzpomínky i strastiplné příběhy. Letos v říjnu uplynulo padesát let od vzniku jednotek
zvláštního určení, A report 2007, s. 25–26 (dále Jiří Dufek: Vzpomínky i strastiplné příběhy,
A report 2007, s. 25–26).
5
Kronika VÚ 7374, s. 2–3.
6
Tamtéž, s. 9.
7
Tamtéž, s. 12.
8
Tamtéž, s. 15.
9
Tamtéž, s. 17.
10
Tamtéž, s. 26 nebo Alois Klindera, Marko Solmoši: Do týlu nepřítele. In: Daga Minkewitzová
a kol.: Výsadkáři 60 let v čele armády, AVIS, Praha 2007, s. 46–47.
11
Kronika VÚ 7374, s. 67.
12
Alois Klindera, Marko Solmoši: Do týlu nepřítele. In: Daga Minkewitzová a kol.: Výsadkáři
60 let v čele armády, AVIS, Praha 2007, s. 48.
37
Citováno podle článku Zbyňka Pavlačíka a Jana Macha: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Kokzáří
1997 (dále Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997).
14
Kronika VÚ 7374, s. 70.
15
Jiří Dufek: Vzpomínky i strastiplné příběhy, A report 2007, s. 25–26.
16
Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997.
17
Jiří Dufek: Vzpomínky i strastiplné příběhy, A report 2007, s. 25–26.
18
Rozhovor autora s Jiřím Dufkem, Praha 25. 9. 2007 (dále Rozhovor s Jiřím Dufkem,
25. 9. 2007).
19
Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007.
20
Tamtéž..
21
Tamtéž.
22
Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007.
23
Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007.
24
Tamtéž.
25
Tamtéž.
13
38
III. KOSTKY JSOU VRŽENY
Motto:
„Temný plamen je vždy připraven vzplanout
a pohltit nás.“
Hermann Broch
Československá společnost se po lednovém stranickém zemětřesení sice
pozvolna dostává do pohybu, ale vývoj není tak rychlý, jak by si mnozí představovali.
Je ustavena a pracuje tzv. Pilerova komise, která se zabývá rehabilitací osob
postižených nezákonnými procesy v letech 1949–1954, do vedení strany jsou zvoleni
důvěryhodnější komunisté typu Smrkovského nebo Kriegela, je jmenována nová
vláda v čele s Oldřichem Černíkem. Zásadní stranický dokument, jakým je Akční
program KSČ, který slibuje přizvat k podílu na moci i další společenské vrstvy, je
ale přijat až v dubnu. V červnu vývoj kulminuje uzákoněním svobody slova. To vše
naráží zejména v Moskvě, Berlíně a ve Varšavě na prudkou a odmítavou kritiku.
Socialistické Československo se točí ve víru změn, ale je – politické elity nevyjímaje
– příliš zahleděno samo do sebe. Buď si nedokáže připustit žádnou neočekávanou
variantu budoucího vývoje, nebo – a to je ještě horší – vytrvale podceňuje nebezpečí,
které začíná hrozit zvnějšku. Proto, když Sovětský svaz se svými spojenci nakonec
21. srpna 1968 Československo přepadne, může si být jistý nejenom tím, že nenarazí
na účinnou vojenskou obranu, ale konečně i tím, že reformně vystupující vedení
země nepodnikne ani účinnou diplomatickou protiofenzivu. Nemá totiž, a možná,
že ani nemůže mít, promyšleně vybudovanou politickou obranu na mezinárodním
fóru. To znamená, že je Československo vojensky a do značné míry i diplomaticky
paralyzované. Jsou zde samozřejmě sympatie demokratické veřejnosti, je tu
i podpora několika komunistických stran, ale chybí systém promyšleně vytvořených
zahraničněpolitických vztahů takové povahy, aby jejich ohrožení vojenskou
intervencí vyvolávalo v Kremlu obavy z politických důsledků.1
Drážďany 23.–24. března, Moskva 3.–4. května, Čierná nad Tisou 29. července
–1. srpna 1968 a následně i Bratislava – to jsou některé milníky na cestě, která
vede zejména Brežněva, Ulbrichta a Gomulku k názoru, že uhájení socialismu
ve vlastní zemi není pouze záležitostí československého lidu a jeho představitelů.
Také v červnu zahájené spojenecké cvičení Šumava spojené s velmi pozvolným
odchodem cizích vojsk a červencové odvolání generála Prchlíka z funkce
39
vedoucího administrativního oddělení ÚV KSČ (nepochybně na nátlak Sovětů)
svědčí o tom, že se politická situace začíná z mezinárodního hlediska výrazně
komplikovat. Jediný československý generál, který se v rámci Varšavské smlouvy
snaží posílit relativní samostatnost ČSLA, je paradoxně právě reformním vedením
odvolán a tím i obětován.2 K tomu nelze nic dodat.
Z mezinárodněpolitického hlediska se Dubčekovo vedení dopouští chyby už
na začátku, když se poměrně dlouho zdráhá navázat užší kontakty s Rumunskem
a Jugoslávií, což jsou jediné dvě socialistické země, kterým jsou československé
reformní kroky sympatické. Možná, že tak činí i proto, že se bojí negativní reakce
ortodoxních spojenců. Návštěvy Nicolae Ceausesca a Josipa Broze Tita, realizované
až v srpnu 1968 nedlouho před spojeneckou invazí, tak přicházejí ve chvíli, kdy
nemohou nic ovlivnit. Sice se setkávají s velkým ohlasem veřejnosti a dokonce
s voláním po obnovení někdejšího meziválečného vojenského paktu Malé dohody
za účasti těchto tří zemí, ale v tuto chvíli je to představa nereálná. Tyto návštěvy
mají vlastně jen symbolický charakter. Jsou výrazem určité morální podpory
československým soudruhům. Nic víc neznamenají.
Generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva naopak sbližování
Československa s Rumunskem a Jugoslávií ještě více vydráždí. Na zasedání politbyra
ÚV KSSS je nadmíru rozrušený a nebere si servítky.
„Tak teď v Praze čekají, až přijede Ceausescu a Tito, aby mohli jednat o tom dunajském komplotu.
O dunajském setkání.“3
Objevují se ale také názory, že před strašákem Malé dohody Moskvu a ostatní
spojence vytrvale varuje zejména nejvyšší představitel polských komunistů Gomulka.
Někteří pozorovatelé soudí, že jednotliví pohlaváři si mezi sebou role rozdělili.
Brežněv je ten, kdo naoko přátelsky domlouvá, zatímco Ulbricht a Gomulka „tvrdí
ideologickou muziku“. Posledně jmenovaný se vyjadřuje naprosto jednoznačně
a odmítavě na adresu případné aliance Československa, Rumunska a Jugoslávie.
„Tyto tři státy sjednocuje tíhnutí k Západu a jejich společné přání odtrhnout se od socialistického
tábora a vytvořit jakýsi zvláštní neveřejný svazek.“4
Sověti jsou evidentně znepokojeni nejen vývojem v Československu, ale
i v Rumunsku, protože se jim zdá, že Ceausescův režim začíná příliš hrát
„československou kartou“. Chlad v rumunsko-sovětských vztazích dokládá
i rozhovor rumunského náčelníka Generálního štábu Iona Gheorghe se sovětským
představitelem ve vedení Varšavské smlouvy generálem Romanovem. Když si
sovětský generál stěžuje, že roste napětí a znepokojení nad vývojem událostí
v Československu, kde se objevují tendence k návratu časů Masaryka a Beneše,
odpoví jeho rumunský protějšek překvapivě ostře, že „něco takového si může představovat
jen chorobný mozek“.5
40
Tento rozhovor není ničím výjimečným. Zastánci tvrdé linie z Varšavského
paktu dávají najevo stoupající nelibost nad československým vývojem.
Výhrady mají i k příliš nezávisle vystupujícímu Ceausescovi, který dává
tu a tam najevo, že s Prahou sympatizuje. Když je rumunský velvyslanec
ve Varšavě T. Petrescu přijat členem politbyra a tajemníkem Polské sjednocené
dělnické strany Z. Kliszkou, musí si vyslechnout ostré ideologické kázání.
„Nás hitlerovci připravili o šest milionů lidí. Dnes zjišťujeme, že jižní křídlo našeho
obranného systému proti SRN je odkryté, a vy nám tady dáváte rady, jak máme hodnotit,
co se děje u našich hranic…“6
Nicolae Ceausescu sice prohlašuje, že „Československo jde správnou
cestou“, ale sám dobře ví, že i on se musí mít na pozoru. Ačkoliv je nakonec
Rumunsko na rozdíl od Československa invaze ušetřeno, svědectví někdejšího
náčelníka Generálního štábu rumunské armády Iona Gheorghe je více než
výmluvné. Nescházelo prý mnoho a Rumunsko mohl potkat stejný osud jako
Československo. Na hranicích bylo podle něho za srpnové krize soustředěno
asi 10–12 sovětských vojenských svazků, 4–5 bulharských a 2–3 maďarské.
„V tu chvíli mělo Rumunsko při své geopolitické situaci více než 30 0 0 kilometrů
dlouhou hranici (z toho jen 546 kilometrů s Jugoslávií) a vědělo, že by se muselo ubránit
samo mnohem větší převaze sil, které na ně navíc mohly zaútočit z několika směrů. Byli
jsme tedy v dosud neznámé situaci, situaci armády obklíčené ještě předtím, než začaly
nepřátelské akce. A naši předpokládaní nepřátelé navíc z velké části znali naše ozbrojené
síly a jejich rozmístění.“7
Československo podobně jako v minulosti zůstává vůči agresorovi
osamoceno a navíc mu schází rumunské odhodlání. Historik Mihai Retegan
odvolávající se na šestý svazek řady Pramenů k dějinám československé
krize v letech 1967–1970 upozorňuje, že prezident republiky armádní
generál Ludvík Svoboda se shodl v jednom z posledních předsrpnových
rozhovorů s ministrem národní obrany generálem Martinem Dzúrem na tom,
že československá armáda se v případě intervence bránit nebude8
Podle svědectví Zdeňka Mlynáře pro změnu ministr obrany Martin Dzúr
podlézavě líčí už v květnu vrchnímu veliteli Varšavské smlouvy maršálu
Jakubovskému situaci v ČSLA v temných barvách a hovoří o její malé
bojeschopnosti. Jakubovskij to rád slyší. Když Dzúr domluví, maršál ho
přátelsky obejme a poděkuje. „Přítel pochopil přítele!“
Co to vlastně znamená? V podstatě to, že ministr národní obrany Martin Dzúr,
balancující na tenké hraně vlastizrady, dodává dobrovolně sovětským maršálům
argumenty pro jejich koncepci intervence. Ta totiž zdůvodňuje přítomnost
sovětských vojsk v ČSSR zajištěním „obranyschopnosti socialistického
41
společenství“, neboť v případě „útoku imperialismu“ nelze spoléhat
na československou armádu samotnou.9
B ez ohledu na reálné možnosti obrany se nelze ubránit vzpomínce
na mnichovské události spojené s pasivním přístupem tehdejšího prezidenta
Edvarda Beneše a také s bezradností jím jmenovaného předsedy mimořádného
kabinetu generála Jana Syrového. Zjevně se po třiceti letech nic nezměnilo.
Navenek to v roce 1968 vypadá, že nemáme armádu pro obranu země, ale jen pro
parádu. Sověti jí také nepřikládají nějaký bůhvíjaký význam a nepočítají s ní.
Srpen je proto poznamenaný rostoucí nervozitou a napětím. V předvečer
velkých událostí se už nelze tvářit, že se nic neděje. Také vojenská rozvědka
se pídí po získání poznatků, které by pomohly reálně postihnout další vývoj
situace. Mezitím znepokojivé zprávy skutečně přicházejí. Nejen ze zahraničního
a domácího tisku, ale i z diplomatických zdrojů lze vycítit napětí. Již
2. srpna přijímá Praha šifrovku z Budapešti. Jejím odesílatelem je vojenský
a letecký přidělenec v Maďarsku plukovník Milan Mojžíšek. Upozorňuje v ní,
že Československu hrozí akutní nebezpečí vojenské intervence. Odvolává
se na mínění diplomatů akreditovaných v Budapešti. Ti sledují s krajními
obavami cvičení maďarské armády s názvem Horizont. Nepochybují totiž
o tom, že mezi vojenským cvičením a souběžným jednáním československých
a sovětských politických špiček v Čierné nad Tisou existuje vzájemná
souvislost.
Vojenské cvičení v Maďarsku se skutečně časově kryje s jednáním sovětské
a československé delegace, které probíhá poblíž vzájemné hranice obou států.
Do stavu bojové pohotovosti jsou uvedeny nejen jednotky maďarské armády, ale
také sovětské letecké síly. Podezřelé je i to, že zpráva o cvičení Horizont se v tisku
objevuje až po ukončení dvoustranných jednání v Čierné nad Tisou.10
Jinou věcí však je, zda lze vůbec Mojžíškovu informaci nějakým odpovídajícím
způsobem využít. Zpráva má obvykle význam jen v takovém případě, když
její včasné získání umožňuje neprodleně čelit záměrům protivníka.11 To však
v tomto případě neplatí. Nevyužít cennou zprávu je na druhé straně vždycky
hazard. Záhy lze totiž často vysledovat opačnou variantu – odmlčení zdrojů
zpráv. Může to svědčit o vážnosti situace. Nicméně i v takovém případě to není
úplně k zahození. Platí stará zásada, že žádná zpráva je také zpráva.12
Skutečně přicházejí dny podivného klidu. Po jednáních v Čierné nad Tisou
a v Bratislavě se už žádné další politické schůzky nekonají. Nastává jakési
politické vakuum. Je to zejména proto, že Sověti už dalším jednáním nepřikládají
žádný význam. Vždyť s československými „oportunisty“ a „revizionisty“ už
podle Sovětů není o čem jednat. Jejich experti jsou přesvědčeni, že varovných
signálů obdrželi už Čechoslováci dost a stejně to není nic platné. Chystají proto
42
uplatnění hrubé síly, které před lety úspěšně zabralo v NDR i v Maďarsku.
Československo nebude v tomto ohledu výjimkou. „Spřátelené“ mocnosti
dospěly k závěru, že je načase udělit Československu lekci a zamezit všem
nevyzpytatelným experimentům.
Okupace proto přichází zdánlivě jako blesk z čistého nebe. Ještě 20. srpna
odpoledne se na vltavském nábřeží v budově ústředního výboru Komunistické
strany Československa scházejí stranické veličiny, aby projednali záležitosti
spjaté s nadcházejícím sjezdem KSČ. Konzervativci v čele s Kolderem, Biľakem,
Kapkem a Rigem se snaží projednávání tohoto bodu bojkotovat a oddalovat.
Navrhují proto jiný program. Sice ho neprosadí, ale na tom už koneckonců vůbec
nezáleží. Třebaže se jednání vleče, kostky jsou už dávno vrženy.
Když chybí jen několik minut do půlnoci přichází rozuzlení. Předseda
vlády Oldřich Černík přítomným oznamuje, že „vojska pěti socialistických zemí
překročila hranice a začínají obsazovat republiku“. Je třeba připravit prohlášení určené
obyvatelstvu. Jeho stylizace je svěřena Zdeňku Mlynářovi. Na rozbřesku nového
dne už letí do éteru prohlášení.
„Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny překročila vojska SSSR, Polské lidové
republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové
republiky státní hranice ČSSR… Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky,
aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních
hranic je nyní nemožná. Proto ani naše armáda, bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz
k obraně země…“13
Jakkoliv je pro mnohé tápající veličiny vojenský zásah pěti států Varšavské
smlouvy těžko pochopitelný, lze jednoznačně říci, že tehdejší politické
a armádní špičky s ním jako s určitou eventualitou vývoje měly počítat. Nebo
si tuto možnost měly alespoň připustit. Pokud by takto neuvažovaly, chovaly by
se mírně řečeno velmi naivně a dopustily by se zároveň velké chyby. Každému
muselo být jasné, že Československo má pro Varšavskou smlouvu zásadní
geopolitický význam.
Československá socialistická republika zaujímala především pro svou
strategickou polohu také významné místo v operačních plánech Spojeného
velení ozbrojených sil. Z české kotliny bylo možné kontrolovat jihovýchod
západního Německa a severovýchod Rakouska. Navzdory této skutečnosti se však
Sověti cítili v tomto prostoru oslabeni. Vadilo jim, že nemají v Československu
rozmístěna svá vojska. Antonín Novotný se v tomto ohledu navíc vytrvale
stavěl na zadní a tuto možnost odmítal. Dalším a ještě podstatnějším důvodem
k vojenské intervenci a následnému rozmístění sovětských vojsk mohl být tehdy
velmi aktuální problém atomových zbraní. Šlo vlastně o rozmístění sovětských
jaderných hlavic na československém území.14
43
Jestliže disponuje vojenská rozvědka nejpozději na počátku srpna poznatky,
které naznačují možnost okupace, neznamená to, že by takové signály neměly
i jiní. Své instrukce má i prosovětsky orientovaný náměstek ministra vnitra
Viliam Šalgovič, který je napojený na sovětské zpravodajské služby.15 Předem je
o situaci informovaný nepochybně i náčelník Generálního štábu ČSLA Karel
Rusov. S předstihem si k sobě povolává 20. srpna na desátou večer náčelníka
vojenské rozvědky generálmajora Oldřicha Burdu. Generálporučík Rusov mu
po příchodu oznamuje, že Sověti zde budou velmi brzy.16
Náčelník Zpravodajské správy generálmajor Burda může být jen těžko příliš
překvapený. Nyní to však už není o variantách, získává železnou jistotu, že krajní
situace skutečně nastala. V roce 1969 se pokusí popsat své tehdejší pocity, ale
je třeba poznamenat, že je to v době, kdy už je jako politicky nespolehlivá
figura vystaven hrozbě vážných existenčních potíží, takže je třeba jeho tehdejší
svědectví brát s nezbytnou rezervou.
Situaci, která zavládla těsně po zahájení okupace, charakterizuje s odstupem
jako neuvěřitelný zmatek. Každý se bojí učinit nějaké rozhodnutí. Každý
se zabývá sám sebou a řeší vlastní dilema. Zdá se obtížné, ne-li nemožné, cokoliv
podniknout.
„Nespolupracovat se spojenci bylo nemožné, pracovat pro ně bylo proti stanovisku vedení
strany.“
Jak rozseknout tento gordický uzel, když se okupace stala realitou? Nejistotu
všech zúčastněných neprohlubuje jen přítomnost cizích vojsk, ale také atmosféra
panující v budově Generálního štábu. Lidé jakoby strkali hlavu do písku a zříkali
se jakékoliv odpovědnosti. Kdekdo se klepe o svou pracně budovanou kariéru.
Nikdo nemá recept na to, co právě teď podniknout. Generál Burda si uvědomuje,
že od konce války uplynulo už více než dvacet let a z vojáků se stali úředníci.
Podle toho se i chovají. Typický je postoj generála Šmoldase.
„Nevidíš, co se kolem děje? Vezmi si polévku a jez.“
To ale není to jediné, co dělá na generála Burdu špatný dojem. Budovou se šíří
defétismus a poraženectví. Chodbami kolují zvěsti o tom, že velení ministerstva
a státu neexistuje. Šéf vojenské rozvědky z toho vyvozuje jediný závěr, velení
nemá potřebné kontakty ani zájem vzniklé problémy řešit. Uvědomuje si
zároveň, že on si něco takového nemůže dovolit. Už brzy se bude muset
rozhodnout a zaujmout k vzniklé situaci jasný postoj.
Ještě jedna věc však generálu Burdovi vrtá v hlavě a nedopřává mu klidu.
Rozhlasové prohlášení odpovědných stranických činitelů k okupaci. V roce
1969 se o něm také zmiňuje. Generál Burda však mlží. Říká, že mnohé takové
prohlášení překvapilo. Všichni prý čekali jiné stanovisko. Blíže tyto pocity však
44
neupřesňuje. Co má tedy na mysli? To se můžeme jen dohadovat. Mělo se snad
vedení strany postavit na stranu okupantů? Nebo se naopak čekal alespoň
symbolický odpor?
Těžko říci. O tom dokumenty mlčí. Je také možné, že si tímto tvrzením
před prověrkovým tribunálem tehdy už bývalý náčelník vojenské rozvědky jen
dodatečně zajišťoval určité alibi. Chtěl snad říci, jak to v jednu chvíli před komisí
naznačoval, že by se zachoval jinak, kdyby se mohl alespoň o někoho opřít? Ať
tak či onak – platné mu to nic nebylo. Jediné, co lze ze zachovaných dokumentů
bezpečně doložit, je to, že generál Burda, zpočátku sice sám zmítaný
nejrůznějšími pochybnostmi, nestrčil v rozhodujících okamžicích hlavu
do písku a nezaujal pozici mrtvého brouka. Postavil se zřetelně proti okupaci.
Od tohoto okamžiku se také v dobrém i ve zlém začal odvíjet i jeho další osud.
Poznámky
1Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 196.
2Tamtéž, s. 167.
3Mihai Retegan: 1968 – Ve stínu pražského jara, Argo, Praha 2002, s. 136.
4Tamtéž, s. 93.
5Tamtéž, s. 98.
6
Tamtéž, s. 130.
7
Tamtéž, s. 155.
8
Tamtéž, s. 148.
9
Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 167.
10
ZS/GŠ – přijatá zpráva č. 1, Budapešť 1968, MNO – ZS T 12/4–31/4.
11
František Fárek, spisy, 6. díl: Zpravodajské spojení, strojopis (dále František Fárek: ZS, strojopis).
12
František Fárek: ZS, strojopis.
13
Provolání předsednictva ÚV KSČ – citováno podle článku Z. Pavlačíka, J. Macha: Rozkaz:
osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997.
14
Mihai Retegan: 1968 – Ve stínu pražského jara, Argo, Praha 2002, s. 127.
15
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 71–72.
16
Svědectví náčelníka ZS/GŠ generálmajora Oldřicha Burdy, příloha k čj. 021341, SZS – 1969
(dále Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy).
45
46
IV.
VE VÍRU EMOCÍ
Motto:
„Přežije a přetrvá jedině čest.
A právě čest vdechne život mrtvému tělu,
až zlé časy pominou.“
Louis Bernieres
Sotva doléhají k obyvatelstvu první zmatené zprávy, kolony tanků a těžkých
vozidel směřují od ruzyňského letiště do centra Prahy. Záplava invazní techniky
se zdá být nekonečná. V průběhu několika hodin proniká na československé
území 29 divizí, z toho 15 tankových. Celkem asi 7500 tanků a 300 000 vojáků.1
Invazní stroje nezaplňují pouze oblohu nad Prahou, ale dosedají i na plochu
letiště v Brně-Tuřanech. Každý si může povšimnout nezvyklého ruchu, který je
všudypřítomný. Jaroslav Janků ze 7. výsadkového pluku vzpomíná, jak o půl třetí
ráno zahlédl na obloze nad Holešovem první blikající „osmnáctku“.
„Všiml jsem si, že otáčí kurz na Brno. Za půl hodiny jsem zahlédl další dopravní mašinu.
Pak další a další… Celkem jsem jich napočítal 72. Tanky a obrněné transportéry pak pokryly
plochu letiště.“
Kolony obrněnců dávají okupaci rozměr něčeho hrozivého a trvalého. Je to
účinná demonstrace síly, ale zatím obyvatelstvo příliš zastrašit nedokáže. Lidé
pokřikují na zmatené vojáky okupačních vojsk, že v Československu žádná
kontrarevoluce není a vyzývají je, aby se vrátili domů. Obrněné vozy a jejich
osádky ale nedbají na lidské emoce a stereotypně rachotí předem vytýčeným
směrem.
Nejprve je obsazeno Ministerstvo národní obrany a budova Generálního štábu,
protože paralyzování československých ozbrojených složek má nepochybně
prioritu. Přesto je od počátku jasné, že opatření jsou přehnaná. Nějaký ozbrojený
odpor většího rozsahu nehrozí. V tomto smyslu mají okupanti volné ruce.
Na druhé straně je jim všude dáváno najevo, že nejsou v Československu vítáni.
Lidé je nepovažují ani za hosty, ani za zachránce, ale právě jen za okupanty.
47
Lidé tváří v tvář opancéřovanému nepříteli nerezignují. Brzy jsou stěny
domů (někde i chodníky) popsány hesly a polepeny různými plakáty. V ulicích
jsou kolportována mimořádná vydání novin, v oknech úřadů i soukromých
bytů se objevují státní vlajky, názvy ulic jsou strhány nebo změněny, aby mátly
všudypřítomná vojska. Národ tu stojí jako jeden muž v neozbrojeném odporu
proti okupantům a dává najevo zvoleným politikům, že za nimi stojí.
Zdeněk Mlynář v této souvislosti zmiňuje tehdy aktuální podobenství
o slonovi, který nemůže rozšlápnout jehlu.2 Pochopitelně, že slon představuje
okupační vojska a jehla československý lid, který si je vědom své morální
převahy. Všelidový odpor je spořádaný a v mnohém kontrastuje například
s chaosem nastoleným na Generálním štábu, jak o něm podal svědectví náčelník
vojenské rozvědky Oldřich Burda. Nicméně i v ulicích měst dochází k mnoha
dramatickým situacím. Mrtví a zranění nejsou výjimkou. Morálka národa je však
stále vzorná a rezignace není na pořadu dne. Okupační vojska mohou navenek
ovládat situaci, ale ve skutečnosti stojí na jejich straně jen menšina tvořená
fanatickými stranickými konzervativci a někdy i otevřenými kolaboranty.
Pak však dochází k události, která může významně ovlivnit tvář následujících
dnů, týdnů a měsíců. Ovšem jen tehdy, pokud se zdaří. A to není jisté. Když
sovětští vojáci postupně dokončí obsazování významných stranických
a vládních budov, má konečně dojít na opatření zásadního rázu. Sověti chystají
za asistence domácích kolaborantů „revoluční tribunál“ a zároveň i vytvoření
Sovětům oddané „dělnicko-rolnické“ vlády. Aktuální záležitostí se proto brzy
stává zatčení významných stranických a vládních činitelů. Probíhá průběžně
se zajišťováním významných budov. Doslova žně mají Sověti v budově
ÚV KSČ na vltavském nábřeží. Zatčeným v čele s Alexandrem Dubčekem
začíná být jasné, že se brzy mohou stát terčem nevybíravého nátlaku. Patrně
prvním internovaným je předseda vlády Oldřich Černík, který k ránu odešel
ze zasedání předsednictva ÚV KSČ do svého úřadu. Zatčení představitelé jsou
v obrněných transportérech odváženi na letiště a večer letadlem za hranice.3
Rozhořčení způsobené okupací není patrné pouze v ulicích měst a obcí,
ale panuje také za „zavřenými dveřmi“. Sílící emoce jsou patrné také mezi
příslušníky vojenské rozvědky. Konzervativně orientovaný podplukovník
popisuje dění na jeho skupině 21. srpna jako protisovětskou hysterii. Většina
příslušníků se podle jeho svědectví shromažďuje u oken. Vyhlížejí do ulice
1. máje a častují sovětské vojáky urážlivými výroky. O výkřiky typu „Asiati“
a „Ivani“ není nouze. Padají i mnohem ostřejší slova. Z oken budovy se pořizují
fotografie občanů diskutujících se sovětskými vojáky. Fotografie se mají podle
podplukovníka odeslat ke zveřejnění. Zda k tomu skutečně došlo, není jisté.
Uvedený příslušník je jako „nespolehlivý orgán“ umístěný v konspiračním
bytě a přestává mít přehled o aktuálním dění.4 V srpnových dnech skutečně
48
dochází k tomu, že příslušníci považovaní za nespolehlivé elementy se sklony
ke kolaboraci jsou tzv. „morálně izolováni“ a posláni do konspiračních bytů. Ti,
kteří mají důvěru, jsou však ponecháni na pracovišti. O tomto opatření se ještě
zmíníme v souvislosti s děním na 2. oddělení Zpravodajské správy.
Zmíněný podplukovník, který byl dán v srpnu 1968 do tzv. morální izolace,
si někdejší újmu vynahradí v roce 1969 před komisí NGŠ. Chová se přitom
velmi horlivě. Útočí na všechny „pravičáky“, nejvíce si však bere na mušku
náčelníka skupiny podplukovníka Kašpírka. Komisi prozrazuje, že do Prahy
je v srpnu 1968 jeho zásluhou přepravena radiostanice Orel. Technické
prostředky vojenské rozvědky jsou prý tehdy nabídnuty k využití také
„kontrarevolučnímu“ vysílání plzeňského rozhlasu. Provoz zajišťuje dokonce
radista skupiny major Kott. Náčelník Kašpírek vyvíjí i další aktivity. Nechává
prý také sledovat pohyb sovětských vojsk v okolí Plzně.
To však stále není výčet všech údajných Kašpírkových „hříchů“. Z jeho
iniciativy jsou podle dotyčného podplukovníka potom dokonce rozeslány
radiogramy agentům se striktním příkazem, aby přerušili veškerou činnost.
Kašpírkův rozkaz určený všem spolupracovníkům rozvědky na našem
území vyjadřuje výstižně poselství prvních okupačních dnů: SE SOVĚTY
NESPOLUPRACUJEME!
Ani to však neplatí absolutně. Najdou se i jedinci, kteří vzniklou situaci
hodnotí jinak a vycházejí Sovětům vstříc. Jeden se dokonce veze v sovětském
transportéru, aby okupantům usnadnil orientaci v hlavním městě. Na tento
případ paradoxně upozorní příslušník VKR, který zároveň vojenské rozvědčíky
nabádá, aby si více hlídali vzájemné styky, protože případ soudruha Redla
považuje za velmi špatný příklad.5 Zpráva zvláštní komise ustavené náčelníkem
Generálního štábu pod vedením generálmajora Josefa Širůčky dospívá v roce
1969 k závěru, že samotný vstup spojeneckých vojsk do ČSSR je pro pravicově
se angažující funkcionáře obrovským šokem, který jim zabraňuje v jakékoli
soudné reakci. Ve zprávě se píše o emocionálním třeštění, které se obrací proti
zbytku zásadových soudruhů. Širůčkova komise se dále zmiňuje o vzniku
prudkých názorových střetů, o osočování a skandalizování některých osob,
které jsou obviňovány z kolaborace a zrady. 6 Podle citované zprávy dochází
po 21. srpnu k překračování rozkazů prezidenta republiky a ministra národní
obrany. Nejvíce tato komise kritizuje skutečnost, že se ihned po okupaci
organizuje „vlastenecká činnost“, dochází prý k pálení spisů a k vylepování
hesel o kolaboraci a neutralitě. Tehdy zasedá také rozšířené plénum hlavního
výboru KSČ vojenské rozvědky, které vydává ve vztahu k okupaci následné
pokyny – NEKOLAB OROVAT, UCHOVAT KÁDRY, ZACHOVAT
JEDNOTU A IZOLOVAT TY, KTEŘÍ BY CHTĚLI POŽADOVANOU
JEDNOTU NARUŠIT.
49
Komise NGŠ o rok později na vojenskou rozvědku ostře zaútočí. Nejvíce
jsou napadáni příslušníci zakryté části vojenské rozvědky. Osudný 21. srpen
1968 je označen za kulminační bod, kterým podle komise dosahují vrcholu
protisovětské postoje. Protisovětské emoce jsou v osudných srpnových dnech
projevovány naprosto spontánně a příslušníci se je nesnaží nijak zakrývat. Také
náčelnický sbor se staví na jasně PROTISOVĚTSKÉ STANOVISKO. Svým
postojem tak výrazně ovlivňuje i ostatní příslušníky. Obsah tehdy vydaných
rozkazů hovoří sám za sebe. Dá se shrnout do několika bodů:
1. V žádném případě nespolupracovat se sovětskými orgány, případně vojsky
a považovat je za okupanty.
2. Učinit taková opatření, aby v případě okupace pracovišť sovětskými vojsky
nebylo možné identifikovat pracovníky vojenské rozvědky nebo případy,
na nichž pracují. Ukrýt zvláště svazky cenných agentů, materiál apod.
3. Vytvořit takový stav a opatření na Zpravodajské správě, aby mohla poskytovat
pomoc československým legálním orgánům a ÚV KSČ vzešlému z XIV.
sjezdu KSČ. Jedná se o tzv. vysočanský sjezd.
4. Do stavu aktivity k plnění úkolů uvést útvary Zpravodajské správy i celou
zakrytou část.
Zapojení příslušníků vojenské rozvědky včetně speciálních útvarů by v srpnu
1968 nebylo možné bez podpory samotného velení Zpravodajské správy. Ačkoliv
vnímá náčelník ZS/GŠ generálmajor Burda vzniklou situaci jako velmi složitou
a z pohledu armádního velení jako plnou rozporů, rozhodne se urychleně svolat
poradu velení vojenské rozvědky. Účastníci porady se scházejí na přelomu 21.
a 22. srpna. Problémů, které má setkání vyřešit, je několik. Především je nutné
nalézt východisko ze složité situace a vytýčit směr, jímž se bude složka v dalších
dnech ubírat. Jednoznačný postoj je třeba zaujmout k okupaci země, která
se stala těžce sdílenou realitou.
Na pořad jednání se nejprve dostávají aktuální události. Vévodí jim internace
vedoucích stranických a vládních činitelů v čele s vedoucím tajemníkem ÚV KSČ
a vlastně i hlavním symbolem pražského jara Alexandrem Dubčekem. Naprosto
vážně se jedná o akci, kterou je nutné podniknout na jejich záchranu. Klíčovým
bodem porady je rovněž aktivní využití všech prostředků vojenské rozvědky
proti okupantům. Další projednávaná témata se později nedaří Širůčkově
vyšetřovací komisi upřesnit. Je to prý způsobeno především neochotou přímých
účastníků v této věci před komisí vypovídat.7
Průběh porady u generála Burdy lze nicméně do jisté míry zrekonstruovat
podle výpovědí přímých účastníků, kteří nakonec nebyli zase tak nesdílní,
jak si stěžují pracovníci komise. Podle bývalého tajemníka HV KSČ ZS/GŠ
50
podplukovníka Škroba 8 a dalších vyslechnutých svědků 9 vydává náčelník
Burda svému zástupci plukovníku Drongovi příkaz, aby zjistil, kde se nacházejí
internovaní vedoucí představitelé strany a státu v čele s Alexandrem Dubčekem
a Oldřichem Černíkem. Zároveň pověřuje svého druhého zástupce plukovníka
Vinklera, aby zabezpečil vytvoření pohotovostní jednotky určené k osvobození
dotyčných činitelů. Podplukovník Škrob je přitom přesvědčený, že tyto úkoly
obdržel náčelník ZS/GŠ Burda od náčelníka Generálního štábu ČSLA Rusova.
Podplukovník Šnábl později uvedl, že 21. srpna se v kanceláři plukovníka
Vinklera sešlo několik lidí. Vzpomněl si na generála Burdu, plukovníka Dronga,
podplukovníka Škroba a plukovníka Kříže. I na Šnábla vše dělalo dojem,
že náčelníka vojenské rozvědky někdo pověřil, aby zjistil, kde se nachází Dubček.
Proto se podle něho Burda obrátil na svého zástupce plukovníka Dronga.10 Tento
muž výslovně uvedl, že se náčelník ZS/GŠ Burda odvolával na příkazy ministra
národní obrany Dzúra a náčelníka Generálního štábu Rusova. Vzhledem k tomu,
že se jednalo o výrazně prosovětsky se angažující vysoké armádní důstojníky,
nejeví se tato verze jako příliš pravděpodobná. Vždyť Dzúr společně s Rusovem
si svá křesla na rozdíl od Burdy, Dronga, Vinklera a dalších udrželi i v období
normalizace. Přitom se nerozdávala zadarmo. Vyvolení se museli hodně snažit,
aby do nich mohli usednout po boku všech věrných internacionalistů.
Tlumočil tedy generál Burda skutečné rozkazy svých nadřízených, nebo si
vše jen vymyslel? Vypadá to, že pravděpodobnější je druhá možnost. Náčelník
ZS/GŠ se nejspíš sám chopil iniciativy, aby ostatním ukázal, že není pouhý
aparátčík vystudovaný v Moskvě a že jemu stejně jako jiným vlastencům bije
srdce v pravý čas na správném místě. Generál Burda chtěl asi dát všem najevo,
že jeho dubnová sebekritika a rozchod s minulostí nebyly jen formální záležitostí.
Chtěl dokázat, že se v pravou chvíli umí vzít za správnou věc a spolupracovat
ruku v ruce s ostatními.
Porada na přelomu 21. a 22. srpna však přesto neprobíhá nijak hladce.
Plukovník Drong není zrovna u vytržení, když má splnit příkaz generála Burdy
a zjistit, kde se nachází Dubček. Argumentuje velmi opatrně. Snaží se vysvětlit,
že splnit takový úkol je téměř nemožné. Nejprve proto dlouze vysvětluje, že je
třeba zjistit, zda zadržené představitele převáželi po silnici, nebo transportovali
z letiště. A to není vše. Prověřit se musí podle zástupce náčelníka správy ještě
celá řada dalších údajů.
Generál Burda chvíli naslouchá, ale brzy mu dochází trpělivost, protože
všechny vznesené argumenty považuje za pouhé vytáčky. Navíc si určitě nepřeje,
aby byla v této kritické době zpochybněna jeho autorita. Ví, že je v sázce příliš
mnoho na to, aby se porada rozmělňovala tímto způsobem. Burda se na chvíli
ovládne, pak ale pohlédne na Dronga a vzápětí vybuchne.
51
„Kdo je posera, nechť odejde.“
Drong je rázností nadřízeného překvapený a dává se na pozvolný ústup
do předem připravených pozic. Nakonec slibuje, že vše ověří u prezidentova
tajemníka. Potom odchází k telefonu. Vytočí číslo, chvilku hovoří a pak si
zřetelně oddechne.
„Řekl mi, že se nemáme vzrušovat. Ta záležitost se prý brzy urovná.“
Plukovník Drong se přesto cítí provinile. Nechce působit dojmem toho, kdo
věci brzdí. Náhle mu hlavou probleskne nápad. Ještě je tu jedna možnost. Obrátit
se s žádostí o pomoc na šéfa VKR generála Stavinohu. Ať VKR dokáže, co umí.
Po chvilce přemýšlení však Drong o vhodnosti této varianty sám zapochybuje.
Usoudí, že zasvěcovat do všeho „kontráše“ by asi věci příliš neprospělo.
Na vztahy ve velení Zpravodajské správy ale tato výměna názorů jistý dopad
má. Generál Burda se příliš nespoléhá na plukovníka Dronga a obrací se raději
ke svému druhému zástupci plukovníku Vinklerovi. Ten vydává na přání Burdy
neprodleně rozkaz k vytvoření pohotovostní jednotky, která má osvobodit
internované stranické a státní činitele. Provedením úkolu je pověřený elitní
7. výsadkový pluk.11 Vybraní muži jsou pak skutečně v noci vyvezeni v zakrytých
autech z kasáren do prostoru muničního skladu s přidělenými úkoly.
Když má plukovník Vinkler o rok později vypovídat před komisí NGŠ, nestojí
před jednoduchou volbou. Zvlášť když na něho naléhají a chtějí vědět, kdo dal
rozkaz k vytvoření pohotovostní jednotky. Plukovník Vinkler se podobně jako
někteří další příslušníci rozvědky pokouší kličkovat a tvrdí, že byl ovlivněný
tehdejší atmosférou, že emoce umocňoval v kritických okamžicích alkohol.
Na přímou otázku opatrně odpovídá, že rozkaz k vytvoření jednotky byl vydán
s vědomím generála Burdy. O měsíc později však svou výpověď upřesňuje v tom
smyslu, že patřičný pokyn vydal přímo náčelník vojenské rozvědky generálmajor
Oldřich Burda.12
Je třeba připomenout, že po 21. srpnu 1968 se skutečně rozhodnutí velení
vojenské rozvědky rodí v mimořádně obtížných podmínkách, kdy vedení
státu je internováno, vedení KSČ prakticky neexistuje z téhož důvodu a dříve
„odstrkovaní“ funkcionáři se nyní otevřeně staví do služeb interventů a chtějí
ustavit prosovětskou „dělnicko-rolnickou“ vládu v čele s Alojzem Indrou.
Záhy po okupaci proto vzniká na půdě pražské stranické organizace iniciativa
požadující neodkladné svolání XIV. sjezdu KSČ, původně plánovaného
až na září. Na úspěšném průběhu této akce se chtějí podílet i příslušníci vojenské
rozvědky. Stranou nechce zůstat zejména 2. oddělení.
O situaci na 2. oddělení Zpravodajské správy v srpnových dnech se vyjadřuje
jedno anonymní svědectví.13 Anonymní stěžovatel uvádí, že zdejší stranická
52
organizace byla pod naprostým vlivem soudruha Němce, letitého pracovníka
stranického výboru a zástupce náčelníka oddělení. Hned 21. srpna svolal poradu,
kde apeloval na ostatní příslušníky, že NELZE NEČINNĚ PŘIHLÍŽET
K OKUPACI.
Porada u Němce měla dvě části. Nejprve se probírala důvěryhodnost
jednotlivých členů oddělení. A zde se dostáváme k tvrzení podplukovníka
Willa, jež bylo potvrzeno z více stran. Ti příslušníci, kteří nebyli považováni
za důvěryhodné, museli odejít do konspiračních nebo vlastních bytů.
„Seděli jsme střídavě v bytě soudruha Spirita a u mě a čekali na příkazy soudruha Kobra.
Z této nečinnosti jsme usuzovali, že nemáme důvěru vedení a náš pobyt v bytě jsme považovali
za odstavení od možné jiné činnosti.“14
Jiný příslušník později vzpomínal na další příklad provedení morální izolace
a stěžoval si v této souvislosti na plukovníka Josefa Dronga.
„Tento nám při osobním styku po srpnu 1968 sdělil, že soudruh Tupý se jednoznačně
postavil za okupaci a je zapotřebí ho ignorovat a morálně izolovat.“15
Také pozdější zpráva komise NGŠ uvádí, že v srpnovém období byli někteří
soudruzi dáni do morální izolace.16 Jednalo se například o podplukovníka
Šimana, který byl jako nedůvěryhodný příslušník přemístěn. Normalizátoři
později odměnili tohoto „nešťastníka“ členstvím v prověrkové komisi, kde mohl
své někdejší odstavení svým někdejším odpůrcům důrazně připomenout.
V materiálech komise NGŠ se hovoří i o dalších diskriminačních opatřeních,
na nichž se měli podílet plukovník Vinkler, plukovník Drong, plukovník Němec,
náčelník 3. oddělení podplukovník Svatoš a náčelník 4. oddělení podplukovník
Krejča. Celé „konsolidační“ řízení se však s těmito jmény nespokojuje
a na „tapetě“ se objevují další „pravicoví úchylkáři“ – náčelník 2. oddělení
plukovník Jiří Hájek, zástupce náčelníka zpravodajské školy podplukovník
Ladislav Pokorný, náčelník 2. skupiny 2. oddělení plukovník Přibyl, náčelník
2. skupiny 4. oddělení podplukovník Kobr. Plnou zodpovědnost podle komise
NGŠ nese také bývalý první tajemník HV KSČ podplukovník Škrob a tajemník
podplukovník Prokeš. Mezi organizátory diskriminačních opatření komise
dále jmenuje například podplukovníka Ottenschlägera, podplukovníka
Polanského, majora Thurnvalda, podplukovníka Syrového, podplukovníka
Pokorného, podplukovníka Kašpírka, občanského pracovníka Ing. Krále a další
osoby.
Z uvedeného poměrně obsáhlého seznamu je zřejmé, že velmi významná
část vedoucích pracovníků vojenské rozvědky se zcela záměrně a programově
postavila proti přisluhovačům okupantů s cílem izolovat je, aby nesabotovali
úsilí proti okupantům se angažujících příslušníků rozvědky. Koncem roku
53
1969, kdy zasedala komise NGŠ, měli tito nadšení vlastenci za své činy podle
nových mocipánů po zásluze pykat.
Druhé části zmíněné porady se účastní pouze ti příslušníci oddělení, kteří
získali důvěru. Do této skupiny patří především příslušníci Přibyl, Ottenschläger,
Thurnvald a Polanský. Přizváni jsou ještě náčelníci 4. a také 1. oddělení
podplukovníci Krejča a Šnábl. Na poradě je schváleno rozhodnutí monitorovat
pohyb a postavení sovětských vojsk. Získané zprávy přebírají a vyhodnocují
zejména plukovník Němec a major Thurnvald, ačkoliv prověrková komise
později konstatovala, že zejména druhý jmenovaný popírá tuto skutečnost,
jakož ostatně veškerou svou činnost.
Sledování pohybu sovětských vojsk organizuje podplukovník Kašpírek.
Podplukovník Kubr požaduje, aby příslušníci projeli osobním autem trasu Praha
– Hradec Králové a dvěma auty také úsek Praha – Plzeň. Posádky jednotlivých aut
mají za úkol zjišťovat bezpečnostní situaci, sledovat průjezdnost silnic, četnost
kontrol apod. Chystá se rovněž budování mrtvých agenturních schránek. Je to
především záležitost 1., 2. a 4. oddělení, ale podílí se na něm celá složka. Tento
rozkaz je však později zrušen. Další rozkazy se týkají zásobování. Do vybraných
konspiračních bytů jsou svezeny potraviny, benzin, polní lůžkoviny a další věci.
Plukovník Drong a podplukovník Svatoš dávají rozkaz k vydání cestovních
a diplomatických pasů vystavených na pravá i krycí jména. Spolu s tím se vydávají
i další zpravodajské doklady. „A to bez jakékoli dokumentace či podpisu“,
vztekají se později členové prověrkových komisí.
Podle dalšího „internacionálním závazkům plně oddaného příslušníka“ tzv.
pravičáci sepisovali rezoluce a letáky namířené proti Ministerstvu vnitra, kde
úřadoval „muž Moskvy“ Viliam Šalgovič. Svědek popisuje nelíčenou radost
podplukovníka Němce, kterou projevil během rozhovoru se zástupcem
náčelníka Zpravodajské správy plukovníkem Drongem.
„To bude senzace až některé materiály otiskne německý Der Spiegel.“17
Svědek také neopomene dodat, že letáky a rezoluce byly rozmnoženy v redakci
Rudého práva, čímž naznačoval, že pravičáci měli výborné kontakty na nejvyšší
stranické vedení, které pochopitelně také nemohlo být jinak než pravicově
orientované. Na druhé straně nelze všechny tyto výpovědi brát vždy doslova.
Někteří „svědkové“ si mohli dobře spočítat, co od nich chce komise slyšet.
A podle toho také libovolně fabulovat a vytvářet účelové konstrukce. Spojení
tzv. pravičáků se západními sdělovacími prostředky členům komise jistě zvlášť
lahodilo. Takovým průhledným způsobem bylo možné „dokázat“ existenci
kontrarevoluce a dodatečně i ospravedlnit „bratrskou internacionální pomoc“
okupačních armád.
54
Vraťme se ještě jednou k tvrzení citovaného svědka. S ročním odstupem
od zmiňovaných událostí se snaží působit jako ideově mimořádně pevný
soudruh a hovoří o tom, jak část letáků byla rozdána lidem a další měl on sám
rozhodit před budovou Ministerstva vnitra. Neudělal to však a letáky spálil doma
v kamnech. Navíc prý odmítl vypracovat zprávu o situaci na Ministerstvu vnitra.
A stále to ještě není vše. Když na něho naléhal „pravičák“ Krejča, aby se připojil
k většině, odbyl ho přímo ukázkově.
„Nešilhám po Západu a vstup plně schvaluji. Než s nimi, to budu raději střílet
po boku Rudé armády.“
Těžko říci, nakolik je možné takovou výpověď učiněnou s ročním odstupem
před politickou prověrkovou komisí považovat za věrohodnou. Pokud je
pravdivá, pak se jedná v srpnových dnech osmašedesátého roku o velice vzácný
příklad soudruha věrného okupační moci doslova až za hrob. Spíše se však
zdá, že tento pohled na srpnové události víc než pravdu ukazuje normalizační
kritérium „pravdivosti“, které rezignuje na to být relevantním a hlavně pravdivým
zdrojem poznání skutečnosti. Ideologie v tomto případě stojí nad skutečností,
protože vůbec nejde o to, jak se co stalo, ale o to, jak se to mělo stát.
Poznámky
1
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 80.
2
Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 228.
3
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 75–77.
4
Výpověď podplukovníka Miroslava Willa, I/1. oddělení, 13. 10. 1969.
5
Sdělení podplukovníka Karla Maška, GŠ/ZS, 7. 10. 1969.
6
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. Původní čj. je
přeškrtnuté, rukou je dopsáno 0048146. Předkládá předseda komise generálmajor Josef Širůčka.
Práce komise: 15. 9.–5. 11. 1969 (dále Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS
v roce 1968 a 1969).
7
Tamtéž.
8
Záznam pohovoru s vedoucím tajemníkem HV KSČ ZS/GŠ podplukovníkem Škrobem,
22. 10. 1969 (dále Záznam pohovoru s podplukovníkem Škrobem, 22. 10. 1969).
9
Vyplývá to například také z pohovoru s podplukovníkem Karlem Šnáblem, 24. 10. 1969.
10
Záznam pohovoru s plukovníkem Josefem Drongem, 23. 10. 1969.
11
Záznam pohovoru s plukovníkem Jaroslavem Vinklerem, 23. 10. 1969.
12
Doplněk k rozhovoru s plukovníkem Jaroslavem Vinklerem, 14. 11. 1969.
13
Vyjádření k srpnovým událostem v roce 1968 na 2. oddělení ZS, rukopis. Jméno neuvedeno.
14
Vyjádření staršího důstojníka podplukovníka 4/2 oddělení podplukovníka Richarda Kašpárka
k průběhu činnosti 2. sk. 4. odd. v srpnových událostech 1968 (dále Vyjádření Richarda
Kašpárka k průběhu činnosti 2. sk. 4. odd. v srpnových událostech 1968).
15
Zápis provedený s podplukovníkem Karlem Maškem, GŠ/ZS, 7. 10. 1969.
16
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969. Zde je uvedena
poznámka, že doplňující materiál k tomuto souhrnu je založen ve svazku 55 výpovědí, přípravách
55
a provádění pohovorů s některými funkcionáři, záznamy pohovorů, jakož i zápisy ze stranických
jednání a konferencí od ledna 1968 do února 1969. Zpracovali: pplk. Ing. Josef Kravar,
pplk. Ladislav Holub, pplk. Oldřich Šiman.
17
Záznam o jednání s majorem Václavem Vlkem, 6. 10. 1969.
56
V.
PŘECHOD
DO POLOILEGALITY
Motto:
„V rozhodném okamžiku bude armáda takovou,
jakým je celý národ se svými vadami a přednostmi.“
František Fárek
Dramatická situace, která vypukla po 21. srpnu, vyvolává napětí v celé armádě.
Příslušníci Generálního štábu ČSLA zveřejňují 22. srpna rezoluci, která ostře
odsuzuje protiprávní okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, protože „porušila
všechny normy mezinárodního práva a narušila základní vztahy ČSLA k ostatním
armádám Varšavské smlouvy, které se podílejí na okupaci naší vlasti“. Rezoluce
požaduje rovněž propuštění všech řádně a demokraticky zvolených stranických
a vládních činitelů a stažení okupačních vojsk z našich měst. Výmluvné je
i prohlášení 5. oddělení Zpravodajské správy. Ukazuje, že vojenská rozvědka
hýří aktivitou, aby pomohla legálně zvoleným orgánům a zároveň ztížila situaci
okupačních sil.
„Nesouhlasíme s uměle vytvořenými frakcemi ÚV KSČ pod záštitou okupačních orgánů…
odsuzujeme kolaboraci s okupačními vojsky… a jsme připraveni zabezpečit nerušený průběh
XIV. sjezdu KSČ…“
Také zpráva komise NGŠ z roku 1969 se zmiňuje o spolupráci orgánů vojenské
rozvědky se zástupci „ilegálního“ tisku ve věci zajištění podpory vysočanskému
sjezdu. Významnou roli hraje v tomto ohledu především podplukovník
Škrob, který se sám sjezdu aktivně účastní a který je dokonce zapojený
do práce volební komise.1 Později podrobně informuje základní organizace
o průběhu a výsledcích vysočanského sjezdu. Širůčkova komise mu to později
spočítá i s úroky, když ve své zprávě uvede, že podplukovník Škrob přispíval
k rozdmýchávání nacionalistických vášní tím, že emotivně líčil, jak soudruhu
Dubčekovi způsobili okupanti četná zranění.
57
K tomuto tvrzení několik slov na okraj. Těžko říci, co měl pplk. Škrob na mysli
a kdy mělo k této události podle něho dojít. Alexander Dubček se však skutečně
zranil. To výmysl není. Zdravotní újmu si však nejspíš způsobil sám. Alespoň
pokud přihlédneme ke svědectví, které ve své memoárové knize předkládá
Zdeněk Mlynář. Tento bývalý stranický tajemník se o Dubčekově zranění
zmiňuje v souvislosti s jednáním československé delegace v Moskvě, kterého
se však Škrob pochopitelně neúčastnil.
„Ležel v posteli pod přikrývkou… ležel bezvládně, zřejmě pod vlivem nějakých uklidňujících
léků. Na čele měl menší, leukoplastem zalepenou ranku… byl tehdy ve stavu úplného nervového
zhroucení. Zranění na čele utrpěl nárazem o umyvadlo, když upadl v koupelně…“2
Nyní zpět k vysočanskému sjezdu. Vojenská rozvědka mu vyjadřuje aktivní
podporu několika způsoby. Asi čtyři novináři jsou údajně přijati příslušníky
rozvědky Němcem, Přibylem a Thurnvaldem dokonce v utajované části budovy.
Novinářům jsou dána k dispozici auta i s řidiči. Cílem těchto opatření je zajistit
pravdivé a pokud možno úplné a nezkreslené informování veřejnosti o průběhu
jednání tzv. vysočanského sjezdu, kde je za nepřítomnosti vedoucích politiků
zvoleno nové vedení strany. V následujících týdnech udržuje vojenská rozvědka
rovněž spojení s některými předními politiky. Patří k nim Josef Smrkovský
nebo Zdeněk Mlynář. Vojenská rozvědka jedná i s tehdejším ředitelem
Československého rozhlasu Z . Hejzlarem ohledně pomoci rozhlasovému
vysílání v Praze a v Plzni.
Co se týče pomoci mimořádnému sjezdu KSČ ve Vysočanech, něco se lze
dozvědět i z výpovědí těch pracovníků ZS/GŠ, kteří dodatečně takové jednání
neschvalovali. Jeden z občanských zaměstnanců si později ve své výpovědi
stěžuje na podplukovníka Krejču kvůli tomu, že vydal příkaz, aby byl novinářům
plně k dispozici.3
Řidič tvrdí, že svého nadřízeného musel nejprve odvézt do redakce Dikobrazu
k nádraží Praha-Střed. Tam ho pplk. Krejča přidělil jako řidiče k redaktoru
Antonínu Růžičkovi. Tohoto muže odvezl ještě s dalším společníkem okolo
čtvrté hodiny na Vinohrady k budově Ministerstva zdravotnictví. Z rozhovoru
redaktorů řidič prý vytušil, že se v blízkosti vinohradské vodárny nachází
pomocné vysílací studio. Pomocník 4. oddělení pak ještě odvážel dalšího
redaktora. Tentokrát se jednalo o Františka Růžičku, který se chtěl dostat
do Vysočan k závodu ČKD Praha. Dalšího redaktora potom odvezl řidič
24. srpna na Smíchov k „tanku“ do nějaké tiskárny. Dále byl několikrát mezi
24. a 26. srpnem k dispozici redaktoru Vaněčkovi při jeho pravidelných cestách
do závodu ČKD Praha.
V tomto případě šlo opět o dodatečné svědectví vyžádané „konsolidační“
komisí. Občanský pracovník neopomněl před komisí iniciativně uvést, že podle
58
jeho názoru „příkazy podplukovníka Krejči neodpovídaly služebním
úkolům“.4 A navrch přidal i vlastní úvahu o tom, že tyto rozkazy byly prospěšné
pouze zmíněným redaktorům při zajišťování zpravodajství z vysočanského
sjezdu. Svědek jménem Voves také iniciativně dodal, že podobné úkoly dostal
i soudruh Hrabal, který jezdil rovněž do redakce Dikobrazu. Nejspíš se prý
jednalo o distribuci protisovětských tiskovin. Svědek nechtěl nechat komisi
na pochybách o svých postojích a na důkaz svého správného smýšlení ještě
uvedl, že několikrát odmítl přímé pozvání do redakce, čímž prý ztratil důvěru
dotyčných žurnalistů. V podobném duchu vyznívá i svědectví zmíněného
soudruha Hrabala, který se rovněž pokusil před komisí o určitou rekonstrukci
zmíněných událostí.5
„23. srpna jsme byli spolu se soudruhem Ševčíkem odesláni náčelníkem skupiny
soudruhem Kobrem do redakce Rudého práva, která měla toho času sídlo v redakci
Dikobrazu u náměstí Praha - Střed. Zde jsme byli k dispozici redaktorům. Měli jsme jezdit
podle jejich potřeb… Vždy jsem redaktory vysadil v blízkosti konečné tramvaje číslo 15
ve Vysočanech a v boční ulici jsem na ně čekal… Dne 27. srpna jsem na redaktory čekal ráno
v Karlíně na parkovišti U Invalidovny, kde byl soudruh Voves a redaktory mi předal. Domů
jsem jel asi v 21 hodin. 28. srpna jsme v dopoledních hodinách poslouchali projev soudruha
Dubčeka z rozhlasu a krátce poté jsem odjel do konspiračního bytu ve Strašnicích a tím byla
moje činnost skončena.“
Naléhavá porada u náčelníka vojenské rozvědky řešila i otázku přechodu
na poloilegální formy stranické práce. Rozkazy k netypickému provedení
bojové pohotovosti vydal náčelníkův zástupce plukovník Josef Drong.
Jejich rozpracování dostali za úkol náčelníci jednotlivých oddělení. Jednalo
se o plukovníka Němce, podplukovníka Krejču, podplukovníka Šnábla,
podplukovníka Svatoše a spolu s nimi se do práce zapojili i někteří další
příslušníci, kteří úkoly iniciativně rozpracovali za přispění náčelníků
složek. Ve výčtu jmen nelze opominout také podplukovníka Pokorného,
p o d p l u ko v n í k a K a š p í rk a a n á č e l n í ky s k u p i n p l u ko v n í k a P ř i b y l a
a podplukovníka Kobra. 6 O co se vlastně jednalo? Proč byla zapotřebí tak
naléhavá opatření?
V důsledku okupace a stoupající nejistoty se v hlavním městě vytváří krajně
napjatá situace. V ulicích se pohybují davy lidí. Množí se incidenty. Emoce
dostupují vrcholu. Vedení Zpravodajské správy se netají určitými obavami. Je
budova Zpravodajské správy před případnými excesy dostatečně zajištěná?
Někteří pesimisté nevylučují, že v případě napadení by mohla budova vyhořet.
Je zřejmé, že situaci na ulici nelze mít pod kontrolou. Ovzduší nejistoty
zvyšuje nečekaná návštěva u generála Burdy. Kdosi z agenturního pracoviště
náčelníka upozorňuje, že tam „dole“ je nepřehledná situace. Generál Burda
musí reagovat. Povolává si k sobě plukovníka Dronga.7
59
Na základě přímého rozkazu od náčelníka pak plukovník Drong provádí veškerá
nezbytná opatření, aby zabránil dekonspiraci. Je třeba jednat okamžitě. Následně
se ze zakryté části rozvědky vyvážejí agenturní svazky a rovněž ostatní materiál
směřuje mimo pracoviště. 8 Generálmajor Burda bude později vehementně
popírat, že by šlo o jeho iniciativu.9 Tomu zřejmě není třeba věnovat velkou
pozornost. Stává se téměř pravidlem, že generál Burda ve svých vystoupeních
před prověrkovou komisí z taktických důvodů mlží nebo se snaží popřít to, co je
skutečně doloženo a mnohdy z několika zdrojů. Podplukovník Krejča později
skutečně potvrzuje, že pokyn k přechodu do ilegality vydal opravdu generál
Burda, zatímco plukovník Drong „pro to moc nebyl“.10
Vyvezení materiálů z budovy Zpravodajské správy má také souvislost
s rozdělením příslušníků podle stupně důvěry, jak bylo uvedeno v předchozí
kapitole. Blíže o tom vypověděl například podplukovník Kašpárek.
„Ve dnech 24.–5. 8. 1968 jsem měl společně se soudruhem Holubem službu… do budovy
docházeli orgánové z různých oddělení. Pamatuji se, že soudruh Macek vynášel z budovy velké
balíky spisů a někam je odvážel. Jak přicházeli orgánové do budovy, zastavovali se u vývěsky, kde
byly zavěšeny různé letáky a prohlášení proti vstupu sovětských vojsk…“11
Podle podplukovníka Maška byl odvoz agenturních svazků spojený s přechodem
do poloilegality.
„Asi 24. nebo 25. srpna 1968 jsem s ostatními soudruhy ze skupiny dostal rozkaz od soudruha
pplk. Michálka, abychom agenturní svazky zabalili, zapečetili a přenesli je do konspiračních bytů.
Při této příležitosti nám bylo soudruhem Michálkem řečeno, abychom zůstávali v konspiračních
bytech a prakticky neprováděli žádnou činnost. Přešli jsme tedy vlastně do poloilegality.“12
Písemnosti vyvezené z budovy Zpravodajské správy jsou ukryty v konspiračních
i soukromých bytech, garážích, chatách a v mrtvých agenturních schránkách.
V některých případech jsou materiály složené v bednách, někdy se vyskytují
volně. Ochranu zajišťují sami příslušníci vojenské rozvědky. V materiálech komise
NGŠ se objevuje tvrzení, že byl také vydaný pokyn k ničení některých materiálů,
přičemž konečné rozhodnutí mělo záviset na uvážení každého příslušníka.
Plukovník Přibyl a plukovník Hájek dávají rovněž příkaz k vyjmutí karet velmi
cenných agentů z evidence, aby nedošlo k prozrazení jejich identifikačních
údajů. Z příkazu podplukovníka Svatoše jsou ukryty evidenční karty legalistů.
Na ošetřovně jsou vytříděny zdravotní knížky důstojníků ze zakryté části. Později
se objevuje snaha zjistit, zda skutečně došlo k pálení některých vyzvednutých
materiálů. Podle vyjádření jednoho příslušníka vojenské rozvědky bylo asi třetí
den – tedy zřejmě 23. srpna – vydáno rozhodnutí vyzvednout si pasy a rozkaz
k pálení… měla se údajně spálit identifikační data agentů. Není však známo, že by
k tomu došlo. Alespoň to vyplývá ze svědectví zmíněného příslušníka.
60
„Nic ze svých svěřených věcí jsem nespálil.“13
Také výpověď dalšího příslušníka likvidaci materiálů nepotvrzuje.
„Na skupině se po mém příchodu z dovolené žádný materiál nepálil. Co bylo do 28. srpna,
nevím. Na skupině neschází žádný materiál. V archivu se žádný materiál neničil… do archivu
se jelo až koncem září nebo v říjnu. Stav na skupině byl v srpnových dnech stejný jako všude
jinde. Běžná práce byla pozastavena. Nebyly požadavky na lustraci, archiv, na doklady…
Doklady se normálně začaly vydávat v září tak, jak se práce rozbíhala atd. Pokud se pamatuji,
byly z evidence vydány i některé blokované případy a přiloženy k materiálům na skupinách…
Kdo dal rozkaz k tomuto úkonu mi není známo… Důvodem pro vydání dokladů bylo ohrožení
budovy nepřátelskými živly. Udávalo se, že budovu sledují neznámí lidé, a jelikož evidence
je uložena nejníže, aby prý nedošlo k nežádoucímu zničení nebo zcizení dokladů, byly tyto
rozptýleny mezi jednotlivá oddělení a jednotlivé orgány... S vydáním dokladů takovým
bezhlavým a neevidenčním způsobem jsem měl nejvíce práce já, neboť přehled se dá zničit
v několika dnech či hodinách, ale dát to zpět dohromady trvalo týdny.“14
Již citovaný podplukovník Kašpárek, který se cítil po 21. srpnu odstavený, líčí
velmi dramaticky situaci, která nastala 25. srpna. Z jeho líčení lze získat dojem,
že se snad schylovalo k ozbrojenému odporu proti okupantům. On sám své
dramatické líčení ale vzápětí zpochybňuje.
„V dopoledních hodinách přišel do prostoru před výtahy soudruh Burdych a celý zděšený
říkal, že dostal rozkaz odvézt z budovy nějaké zbraně. Měl před budovou postavené auto (žlutý
steischen), ptal se soudruha Holuba, co má dělat. Ten mu řekl, ať to nedělá. Zda odvezl soudruh
Burdych z budovy zbraně, již nevím. V průběhu noci sloužil na 1. oddělení také soudruh Škrob,
který chodil po budově a vykřikoval, že dětem zakázal učit se rusky za to, co nám provedli.
Počínal si jako pominutý…“15
Činnost namířená proti důsledkům okupace nebyla zdaleka jen výsadou
domácího prostředí, ale přenesla se i na zahraniční zastupitelské úřady. Některé
činnosti byly vzájemně koordinovány. Lze to vyčíst například z textu, který je
založený na zvláštním listě v aktech komise NGŠ.
„Dne 23. srpna 1968 přijeli do Vídně příslušníci ZS/GŠ Miroslav Janků a Zdeněk
Veselý. Vyslanec Novotný měl s nimi dlouhé jednání, pravděpodobně ve věci vytvoření
exilových orgánů. Sekretář vojenského atašé Vokáč je ostře protisovětský a v tomto duchu
ovlivňoval pracovníky vojenského oddělení. Žádal zakládání interbrigády na pomoc ČSSR
a přesvědčoval vojáky z řad emigrantů, kteří obdrželi sovětská vojenská vyznamenání, aby je
vraceli na zastupitelský úřad SSSR.“
Zpráva komise NGŠ konstatuje, že cílem mise Veselého a Janků bylo obnovení
jednostranného rádiového spojení. Instruktáž provedl podplukovník Veselý,
který měl být jako budoucí obsluha tohoto pracoviště přednostně vyškolen
ke splnění uvedeného úkolu. Komise se přitom pozastavuje nad tím, že tento
61
úkol se týkal pouze rezidentury Vídeň. Zda akce dvou kurýrů měla nějakou
souvislost s údajným vytvářením exilových orgánů lze po čtyřiceti letech těžko
říci. Navíc jsou i dostupná akta na další údaje k této kauze velice skoupá. Jedinou
výjimkou je případ podplukovníka Krejčí, který jako by nepřímo tuto verzi
potvrzoval. K němu se však vrátíme později.
Razantně se proti srpnové okupaci staví například vojenské oddělení
československého zastupitelského úřadu (ZÚ) v Římě. A to i v době, kdy
v Praze už stoupenci normalizace směle zvedají hlavu. Velkou zásluhu na tom
má vojenský a letecký přidělenec Přemysl Kocourek, který je podle pozdější
normalizační kritiky pod silným vlivem Jiřího Pelikána, někdejšího ústředního
ředitele Československé televize a v té době už emigranta s vazbami na italské
socialistické hnutí. Pelikán brzy začne v Itálii vydávat exilovou revue Listy
a později se stane díky nominaci italských socialistů dokonce prvním „českým“
poslancem Evropského parlamentu.
Toto hodnocení souvisí nepochybně se zprávou vojenské kontrarozvědky, která
posuzuje na konci roku 1969 situaci na vojenském oddělení československého
zastupitelského úřadu v Římě ve velmi negativním světle. „Vnitráci“ (VKR byla
součástí StB) se ve zprávě představují v roli ochránců internacionálních svazků
zřejmě i z toho důvodu, že normalizace se ve vlasti už „slibně“ rozvíjí a oni
dobře vědí, která hodina právě uhodila. Byli by pochopitelně rádi, kdyby to byla
i hodina jejich. A tak se snaží zavděčit.
„Celá řada pracovníků zůstala od počátku nekompromisně na třídních principech
marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu a také tak vystupovali. Na druhé
straně to byli především soudruzi z vojenského oddělení v čele se soudruhy Kocourkem, Šotkem,
Hlávkou, kteří projevili své antisovětské cítění takovými slovy, která u pracovníků zahraniční
služby, dlouholetých členů strany a lidí, kteří mají určitý přehled, by nikdo nečekal… hovořili
o Sovětech jako o okupantech, vrazích, dobytcích, primitivech, revizionistech atd., což ani nelze
dát na papír.“16
Zpráva uvádí jako konkrétní příklad negativního vlivu vojenského oddělení
projednávání rezoluce proti vstupu vojsk do Československa, kdy měli vojáci
sabotovat úsilí „věrných internacionalistů“. Původní rezoluce, připravená
tehdejším výborem základní organizace, byla prý umírněná. V tu chvílí se ale
do věci vložil soudruh Šotek a žádal, aby byla rezoluce doplněna o slova
okupace, agrese apod. Zmíněný soudruh pak byl členem komise, která původní
rezoluci přepracovala a pozměnila v protisovětském duchu. Hodnocení VKR je
neúprosné.
„…Lze říci, že situace na vojenském oddělení… byla nejhorší ze všech úseků… Prostě vojáci
udávali tón všemu.“17
62
Poslední citát ze zprávy popisující situaci na ZÚ v Římě mluví sám za sebe
i za dobu, kdy podobná hodnocení vznikala jak houby po dešti. Odpůrci okupace
se dostali do defenzivy, zatímco normalizátoři se stali pány situace. Pozice drží
nejen doma, ale postupně obsazují svými lidmi i zahraniční zastupitelské úřady.
Pro prvně jmenované soudruhy mají jen opovržení. Mnozí se už vidí na jejich
místech. Množí se denunciace.
„Po listopadové rezoluci se stáhli do ústraní a diskuse dále vedou jen odděleně, a to mezi těmi,
jimž tzv. věří. Na veřejnosti se neprojevují a zachovávají pasivitu. To, že se dosud nesmířili
a nevyrovnali, potvrzují jejich drobné poznámky, když si neuvědomují, kdo stojí vedle.“18
Z textu je patrná snaha po kádrovém odstavení těch, kteří se zpronevěřili „víře
uhlířské“. Začíná se formovat typická tvář nastupující normalizace. Špehování
a donášení má pomoci odstartovat nové kariéry, které se budou tvořit na troskách
těch starých. Jedni mají na čele napsáno Kainovo znamení, zatímco druzí
se začínají drát bezohledně nahoru.
Začíná se mluvit o zrádcích, nacionalistech, pravičáckých úchylkářích
a oportunistech, kteří zradili socialismus, třídní princip a napomáhali
kontrarevoluci. Internacionální hledisko spojené s vděčným uznáním nezištné
a bratrské pomoci spojeneckých armád v srpnu 1968 se stává novým výtahem
k moci. Ne každý však do něho může nastoupit. Nejdříve je třeba vypracovat
„nový pořadník“. Dějiny se sice neopakují, ale v některých ohledech nabízejí
stále stejné nebo podobné recepty a možnosti. V tomto smyslu není 21. srpen
1968 zcela nepodobný například 15. březnu 1939. Přesto všechno v časech
„obratu“ ještě všichni nepropadají kapitulantství a beznaději. Zatím se stále ještě
vede boj za zvrácení neblahých důsledků zahájené okupace.
Poznámky
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 230.
3
Ladislav Oves: Záznam o činnosti pomocníka 4. oddělení ve dnech 21.–26. 8. 1968.
4
Tamtéž.
5
Zpráva majora Jindřicha Hrabala o činnosti v období 21.–28. 8. 1968.
6
K zakryté části ZS – pokračování komise NGŠ.
7
Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy.
8
Zápis z jednání komise NGŠ s podplukovníkem Miroslavem Svatošem, 21. 10. 1969.
9
Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy.
10
Zápis z jednání komise NGŠ s podplukovníkem Františkem Krejčou, 21. 10. 1969.
11
Vyjádření Richarda Kašpárka k průběhu činnosti 2. sk. 4. odd. v srpnových událostech 1968.
12
Zápis provedený s podplukovníkem Karlem Maškem, GŠ/ZS, 7. 10. 1969.
13
Vyjádření k srpnovým událostem na 2. oddělení ZS, rukopis. Jméno neuvedeno.
14
Václav Kouba: Zpráva o průběhu událostí na 3. skupině v srpnových dnech 1968, 3. odd. / 3. sk., 9. 10. 1969.
15
Vyjádření Richarda Kašpárka k průběhu činnosti 2. sk. 4. oddělení v srpnových událostech 1968.
16
SVKR: vojenské oddělení ZÚ Řím – poznatky, čj. MV 00581 / 11-69, 25. 10. 1969.
17
Tamtéž.
18
Tamtéž.
1
2
63
64
VI.
EMOCE A REALITA
Motto:
„Charakter národa neznamená jen souhrn
specifických znaků jeho kulturních výtvorů,
ale také pospolitého chování v kritických dobách.“
František Fárek
Okupace se zdaleka netýká jen pražského ústředí Zpravodajské správy. Speciální
útvary vojenské rozvědky umístěné mimo hlavní město musí také zaujmout
stanovisko k okupaci země. Dochází k tomu v situaci, kdy často nemají dostatek
relevantních informací o vzniklé situaci. Přesto nejsou od centra dění zcela odtrženi.
Přímo podléhají velení Zpravodajské správy a navíc mají k dispozici poměrně
kvalitní techniku, kterou mohou proti okupantům nasadit. Jedná se zejména
o rádiové vozy, které mohou suplovat rozhlasové vysílání v situaci, kdy ho na oficiální
úrovni okupační vojska znemožní. Příslušníkům těchto speciálních útvarů také
nechybí odhodlání a ochota k obětem. To všechno vytváří předpoklady k dosažení
minimálně dočasných úspěchů.
Je 21. srpna 1968 po půlnoci. Šifrant elitního 7. výsadkového pluku z Holešova
František Koller si nervózně protírá ospalky. Před chvílí ho vzbudili. Má okamžitě
přijít do kasáren. Co se vlastně děje? Vypadá to, že se dneska už nevyspí. Okolo druhé
hodiny už není se svými otázkami a pochybnostmi zdaleka sám. Na nohou už je asi
pět stovek lidí. Neblahé tušení se mění v jistotu. Sověti okupují Československo. Kdy
dorazí do Holešova? Dojde k vzájemné konfrontaci? To nikdo neví. V tuto chvíli je
jisté jen to, že „kostky jsou vrženy“ a „Rubikon je překročen“. Situace se kardinálně
změnila. Nic z toho, co platilo ještě včera, dnes už neplatí. To je třeba vzít na vědomí.
Za půl hodiny příslušníkům 7. výsadkového pluku nad hlavami bliká první
„osmnáctka“. Dopravní letadla okupantů se snášejí na plochu letiště v Brně-Tuřanech. Ve čtyři hodiny je konečně vyhlášený poplach. Zařizují se neodkladné
věci jako je například ostraha muničního skladu. Příslušníci jednotky v civilním
oblečení a v soukromých vozech vyrážejí na průzkum, protože se čeká příjezd
sovětských vojáků.1
65
Zpětně lze sled rychle po sobě následujících událostí rekonstruovat jen
přibližně. Asi v jednu hodinu ráno zvoní telefon u velitele pluku Vladimíra
Košana. Ze Zpravodajské správy přichází informace o obsazení Československa
vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Prozatím nemají být vojáci vyvedeni z kasáren.
Podplukovník Košan vydává příkaz motospojkám, aby informovaly o situaci
všechny vojáky z povolání, kteří jsou služebně zařazeni u 7. výsadkového pluku.2
Zástupce náčelníka štábu Jaroslav Janků vzpomíná, že ještě v noci je vytvořený
záložní štáb. On sám se má neprodleně dostavit k veliteli pluku Košanovi. Ten mu
oznamuje, že je třeba počítat se vším. I on musí být připravený na každou eventualitu
dalšího vývoje. Podplukovník Košan vše důkladně promyslel.
„Kdyby nás sbalili, přebíráš moji funkci!“
Nad ránem vydává podplukovník Košan další rozkazy. Stále se ještě neví, kdy
Sověti dorazí a co bude jejich příjezd znamenat. Jaroslav Janků si dobře uvědomuje,
že je nutné vše co nejlépe připravit a minimálně improvizovat. Nepřítel se může
chovat nevyzpytatelně.
„Z hlediska bezpečnosti bylo třeba zabránit shromažďování obyvatelstva v blízkosti kasáren.
V případě potřeby střílet z oken. Pak jsme čekali na Sověty. Měl jsem u sebe malé tranzistorové rádio
a chytal z éteru novinky. Všichni chtěli vědět, co se vlastně děje.“3
Jiný pamětník sovětského vpádu do Československa – tehdejší náčelník štábu
pluku Jiří Dufek – si bere na pomoc své osobní poznámky z té doby. Pak přiznává,
že po vstupu cizích vojsk v srpnu 1968 střídala jedna událost rychle druhou. Mnoho
podrobností si už nepamatuje. Dosud si však schovává drobné poznámky z té doby.
Pomalu listuje ve svazku zažloutlých papírů. Najednou zpozorní a pomalu pročítá
starý zápis.
„21. srpen. Zachovat klid. Nevydávat zbraně. Jak je to s odvoláním Burdy? Situace vážná!“4
Na Rusy čekali v Holešově dost dlouho. Ještě před jejich příchodem vyjel z kasáren
rádiový vůz, který pak nepřetržitě zajišťoval šíření vysílání pražského rozhlasu
v okolí Holešova.5 Okupanti se objevili kolem desáté hodiny dopoledne. Jaroslav
Janků vzpomíná, že Sověti přijeli a požádali o vodu. To byl prý jejich obvyklý trik,
když se někam chtěli dostat. Velitel pluku Košan se však nenechal nijak rozhodit
a odpověděl jim velmi pádně.
„Jeďte na letiště. Tam je vody dost!“
Velitel 7. výsadkového pluku Miroslav Šedina, který byl prvním velitelem této elitní
jednotky, popsal tehdejší situaci před deseti lety reportérům magazínu Koktejl.
„Rusové přijeli v průběhu dopoledne. Jednalo se o lehkou průzkumnou jednotku. Tanky
přijely ke kasárnám a namířily na nás hlavně. Připjal jsem si pistoli a vyšel ven zjistit, co to má
66
znamenat. Sovětský velitel se mne zeptal, jak to, že mám pistoli. Abychom prý nedělali žádné
hlouposti, že mají tanky. Odpověděl jsem, ať se podívá do oken kasáren. Z každého na ty jejich
tanky mířila pancéřová pěst.“6
Sověti později tvrdili, že se z místnosti nedá pancéřovou pěstí střílet, což podle
pamětníků tehdejších událostí není tak docela pravda. Možné to prý je. Všechen
kyslík se podle nich v místnosti spálí až po druhém výstřelu, takže teoreticky je
možné vystřelit třikrát než dojde k udušení. K boji nakonec nedojde, takže tento
předpoklad nebyl v Holešově prověřen v praxi. Okupace má nicméně podstatný
vliv na názorovou radikalizaci řady příslušníků. Po počátečním vzrušení
se nakonec nahromaděné emoce daří zvládnout. Všichni cítí, že je potřeba
situaci odlehčit. Najít nějaký ventil. Nakonec se i to podaří. Před holešovskými
kasárnami dochází k úsměvné příhodě. Jaroslav Janků s Miroslavem Petrákem
vzpomínají, jak jeden z vojáků ležel zamaskovaný v trávě poblíž sovětských
tanků a celý den okupanty a jejich techniku fotografoval. Díky němu jsou dodnes
zachované unikátní snímky z příjezdu Sovětů do Holešova.
„Někdy to bylo o nervy. Když se jeden z tanků otáčel, málem to odvážný fotograf odnesl.
Ještě větší překvapení však čekalo na Sověty. Nemohli uvěřit vlastním očím, když chlap ukrytý
v listí večer vstal a v klidu odešel do kasáren.“
Zlomový okamžik nastává u pluku po vydání rozkazu náčelníka Zpravodajské
správy generála Burdy, který tlumočí jeho zástupce plukovník Jaroslav Vinkler.
Jedná se o delikátní úkol. Vypátrání a osvobození internovaných stranických
a vládních činitelů. Je to důsledek porady, kterou generál Burda svolal 21. a 22.
srpna. Nepřímým podnětem k rozhodnutí „jít do toho“ je ovšem i incident,
o němž se později zmiňuje jeden pamětník. Ve víru zmatků provázejících
počátek okupace dochází k masakru v Prostějově, který vyvolá silné negativní
reakce. Po zběsilé střelbě Kazachů v sovětských uniformách zde umírají čtyři
civilisté.7 Průběh akce, která měla vést k osvobození Dubčeka a jeho druhů,
popsal v roce 1997 rovněž pro magazín Koktejl tehdejší velitel pluku Vladimír
Košan.
„Postupně jsme nepozorovaně vyvedli z kasáren šedesát mužů, kteří se ukryli v lesnatých
kopcích za Holešovem. Vzali si s sebou lehké zbraně. Střelivo jsme jim raději nevydali, kdyby je
s ním chytli Rusové, bylo by s nimi zle. Mobilizační munice byla ale neustále připravena.“8
Při provádění rozkazu se zachovává přísná konspirace. Všichni vybraní členové
jednotky jsou pro jistotu vyřazeni z evidence pluku. Tím, že o nich neexistují
úřední záznamy, přestávají fakticky existovat.
Jaroslav Janků vzpomíná, že nejprve se příslušníci jednotky přesunuli
k muničnímu skladu. Odtud se v malých skupinkách po dvou až třech lidech
vydali do Hostýnských vrchů, kde měli až do odvolání plnit průzkumné úkoly.
67
Jaroslav Janků v jednu chvíli zahlédl v lese stopy po pásech. V tu chvíli znejistěl.
Napadlo ho, že možná nejsou v lese sami.
„Nebyl jsem si vůbec jistý, zda půdu zbrázdila lesní technika, nebo jestli tam nezanechal
stopy tank nebo transportér. V duchu jsem si to tam měřil, abych odhadl, zda by se tam
mohl obrněný vůz otočit. K žádnému jednoznačnému závěru jsem ale nedospěl. To mě dost
znepokojilo.“9
Na otázku, zda to vše bylo součástí akce „DUBČEK“, nemá Jaroslav Janků
ani po letech přímou odpověď. Plnil prý pouze rozkaz velitele pluku Košana
a o podrobnosti se nezajímal. Nebyl na to ani čas.
„Požádal mě, abych byl mezi těmi, kteří se opatrně přesunou z kasáren do Hostýnských
vrchů. Tušil jsem, že je to nějaký důležitý úkol, ale o Dubčekovi tenkrát opravdu nepadlo ani
slovo. V terénu jsem pochopil, že jde o dlouhodobý rozvědný průzkum. Nabízela se i varianta
přípravy na partyzánskou válku. I kdyby šlo o osvobození Dubčeka a dalších činitelů, těsně
před přesunem bychom se to z konspiračních důvodů nejspíš stejně nedozvěděli. O akci,
která měla mít souvislost s osvobozením Dubčeka, jsem se jako mnoho dalších dozvěděl
až dodatečně.“10
Deset let stará výpověď někdejšího velitele pluku Miroslava Šediny víceméně
výpověď Jaroslava Janků potvrzuje.
„Chlapci se v lese připravovali i na variantu partyzánské války. V asi pětisetmetrových
vzdálenostech od sebe vybudovali tři podzemní bunkry. Dohromady bunkry tvořily jakousi
podkovu, aby jeden mohl krýt druhý. Mysleli jsme, že by tak mohlo vzniknout jisté ohnisko
odporu. Posléze po vyhodnocení nálady ve společnosti jsme od záměru upustili.“11
Ti, kteří neopustili kasárna, se zatím připravovali na jejich obranu. Počítali totiž
s otevřeným konfliktem. Deníkové záznamy Jiřího Dufka potvrzují, že atmosféra
byla velmi emotivní. Nesouhlas s okupací byl všudypřítomný.
„Tak například 22. srpna jsem si poznamenal, že se konala členská schůze, která se nesla
v duchu hesla PRYČ S KOLABORANTY! Také zde mám poznamenáno, že okupanti
zdržující se v blízkosti kasáren chtějí pryč. O den později jsme dospěli k závěru, že otevřený boj
by byl bezvýchodný. Vojáci však měli jiný názor, byli nespokojeni s tím, že je klid a odsuzovali
pasivitu.“12
V Koktejlu popsal před deseti lety tuto situaci někdejší kapitán Jaroslav Bílek.
I z jeho svědectví jednoznačně vyplývá, že atmosféra silně připomínala chůzi
po tenkém laně. Stačil jeden neopatrný krok, maličkost a nahromaděné emoce
mohly eskalovat. Ve vzduchu bylo cítit napětí i odhodlání.
„Všechny vojáky, od nejvyšších důstojníků až po záklaďáky, nejprve přepadl vztek. Pak jsme
ale zklidnili hlavy a byly vydány zbraně. Rusové měli z našich erpégéček strach, při zásahu
tanku to totiž většinou pro celou posádku znamenalo uhoření zaživa. Proto se raději stáhli
68
na pět set metrů od kasáren. V případě jejich útoku bychom se tvrdě bránili. S naším výcvikem
a výzbrojí bychom to zvládli.“13
Dohady o tom, jak to bylo s osvobozením Dubčeka a jeho druhů, se pokusil
před lety rozptýlit také podplukovník Dufek. Jeho líčení rozhodně nepostrádá
dramatické prvky. Ve srovnání s Jaroslavem Janků je mnohem konkrétnější.
„Nejprve jsme zvažovali variantu útoku na sovětské velvyslanectví v Praze, to ale byla v té
době jedna velká pevnost. Měli jsme informace, že byli ukryti v Polsku. Chtěli jsme Dubčeka
osvobodit výsadkem a pak ho nějakým malým letounem s nízkou letovou hladinou dopravit
sem… V podstatě to celé bylo politické gesto. Zároveň bychom dokázali světu, že něco umíme
a že se nevzdáváme.“14
Zjistit, kde se Dubček nachází, to byl těžko splnitelný úkol. Již víme, jak byl
v této záležitosti skeptický plukovník Drong, což vyvolalo ostrou reakci náčelníka
Burdy. Jiří Dufek vzpomínal, že Dubčekovi lidé měli být ukryti v Polsku.
Po letech se ukazuje, že to však byla pouhá domněnka. Něco jiného naznačuje
tehdy vysoký komunistický funkcionář Zdeněk Mlynář, který se zúčastnil
nepříjemných moskevských jednání.
„Červoněnko dokonce přímo lhal, že Dubček i ostatní jsou na území Československa. Byla
by to pravda, pokud by se uznávaly předválečné hranice, neboť všichni zatčení byli oné noci
na území Zakarpatské Ukrajiny, rozmístěni po dvou v barácích KGB.“15
Mlynář nepochybně mluví o noci, kdy se konala porada u generála Burdy, která
řešila problém internovaného Dubčeka. To znamená, že Sověti nic nepodcenili
a československé představitele brzy po zatčení rychle odvezli za hranice státu.
Zvlášť poté, když zjistili, že záměr vytvořit revoluční tribunál a dělnickorolnickou vládu se nečekaně hroutí. Sověti zůstali v tomto ohledu realisty
a nedělali si žádné iluze. Věděli, že atmosféra je v Československu výbušná
a Sovětům ne zrovna přátelsky nakloněná. Svůj vzácný úlovek si chtěli pojistit.
Už za dva dny, 24. srpna, je zjevné, že akce selhala. Rozkazem jsou vybraní
příslušníci 7. výsadkového pluku povoláni zpět do kasáren. Tehdy už vešlo
ve známost, že všichni internovaní představitelé jsou v Moskvě. Tedy mimo
jakékoli operační možnosti 7. výsadkového pluku. V jinak nepochybně pečlivě
vedeném deníku Jiřího Dufka o tom však překvapivě není žádný záznam. Sám
nad tím kroutí nevěřícně hlavou.
„Poslední zápis je z 23. srpna. Pak následuje až zápis z 27. srpna. Je zde napsáno, že jsou
podrážděné reakce na projev generála Svobody. Dále konstatování, že neznáme komuniké
z Moskvy. V rozpětí 24.–26. srpna zde žádný zápis není. Neumím si to vysvětlit.“16
Dubček tedy nakonec osvobozen nebyl a bunkry v okolí Tesáku zůstaly
nedokončeny. Sověti a jejich pomocníci začali chystat protiofenzivu. Také
69
deníkové záznamy Jiřího Dufka svědčí o tom, že se politická situace začíná
otáčet. Moskevský protokol znamená faktickou porážku obrodného procesu.
Sověti si v průběhu jednání prosadili souhlas vůdčích osobností pražského jara
se svými normalizačními záměry. Za této situace zbylo místo jen pro symbolická
gesta. Zklamaní příslušníci 7. výsadkového pluku zvolili tento přístup. Svůj
protest proti nezákonné okupaci vlasti vyjádřili symbolicky tím, že vrátili
30. srpna na patřičná místa sovětské výsadkové odznaky.
Takové gesto stejně jako celou posrpnovou činnost jim však noví mocipáni
neodpustí. Nad existencí pluku se brzy zavře voda. Pak nastane období
dlouhého mlčení, protože tato epizoda z historie osmašedesátého roku není
normalizátorům v žádném případě příjemná. Klubko záhad a mlčení spojených
se 7. výsadkovým plukem se tak začne rozmotávat až po dlouhých letech. První
nezkreslené informace se vynoří až po listopadovém demokratickém převratu
v roce 1989. Mýlí se však ten, kdo se domnívá, že stržení hradby mlčení v té
době zároveň znamená, že se pozapomenutí příslušníci 7. výsadkového pluku
dočkají nějaké výrazné satisfakce. Není jim přáno. Pro mnohé „odborníky“ jsou
to jen bývalí komunisté, kteří na konci šedesátých let prohráli boj o moc s jinou
komunistickou garniturou. Musí tak dál žít s cejchem „osmašedesátníků“, kteří
nejsou po roce 1989 zrovna v přílišné oblibě.
Není to poprvé, kdy temné zákruty dějin vyvolávají v život neadekvátní soudy
a ukvapená rozhodnutí. Něčím podobným si čas od času prošli vojáci a odbojáři
obou světových válek. Později potkává tento úděl i pozapomenuté hrdiny
osmašedesátého roku. Jeden z těch obětavců, kteří nasazovali život za německé
okupace a pak trpěli v nacistických káznicích, pojmenoval pocity těch, na něž
se v dalších generacích zapomnělo, velmi pesimisticky.
„V dějinách neměl lidský život nikdy cenu. Lidé přicházejí a odcházejí! My všichni nejsme
ničím jiným než mizivou součástí dějin – nikdo z nás nemá ceny!“17
Naštěstí v době, kdy tito lidé tvoří dějiny, nemají na podobné úvahy čas. Tak je
tomu i v Československu v srpnových dnech roku 1968. V tu chvíli nepřemýšlejí
aktéři tohoto příběhu nad tím, co bude, ale zabývají se pouze tím, o co jde právě
teď. Vědí, že právě teď zvoní hrana jim a s nimi možná i celému národu. Podle
toho také jednají. Naprosto neberou ohled na něco tak nevyzpytatelného jako
je případné budoucí uznání jejich zásluh. To je stejné ve velkých městech,
městečkách i v malých obcích. Stranou dění nezůstává ani moravská metropole.
Ohnisko odporu proti okupaci tam představují příslušníci brněnské expozitury
Zpravodajské správy. Zde leží organizace aktivního odporu zejména na bedrech
plukovníka Františka Břízy. Brněnští příslušníci pod jeho vedením spolupracují
s KV KSČ a poskytují mu veškerou nezbytnou pomoc. K dispozici dávají všechny
agenturní i technické prostředky.
70
Atmosféru plnou odhodlání, panující v srpnových dnech na brněnském
pracovišti, popisuje později jeden z mladých příslušníků, který byl právě tehdy
přijat za člena komunistické strany. O to je jeho svědectví cennější.
„Na pracovišti všichni tvrdili, že je to okupace… Všichni starší a zkušenější soudruzi hovořili
o okupaci až do prosince. Nikdo tyto názory nezměnil… Bříza to hodnotil také tak, ale on víc
dělal a stále někde byl.“18
Odpor proti okupaci se v rámci Zpravodajské správy neprojevuje pouze
v Praze, Brně nebo v Holešově. Svědčí o tom také dění u 7. spojovacího pluku,
který sídlí v Litoměřicích. Jeho velitel podplukovník Vladimír Leška dává
k dispozici už 21. srpna radiostanici R 118 i s obsluhou OV KSČ Litoměřice.
Radiostanice je zapojena do severočeského vysílání Svobodné Litoměřicko.
Osádka radiostanice vysílá v civilním oblečení, ale je ozbrojena.
23. srpna dochází u 7. spojovacího pluku k velmi závažnému aktu. Spojaři
se rozhodnou změnit pod vlivem politických událostí text dosud platné
přísahy. Zásadní změna se objevuje v závěru. Je vypuštěný poslední odstavec,
v němž se klade důraz na internacionální svazky a povinnosti vojáka. I nadále
se v přísaze sice hovoří o socialismu, ale odráží se v ní i realita okupace. V části,
která zde není citována, se slibuje věrnost a poslušnost těm státním a stranickým
představitelům, kteří jsou považováni za jakési ikony obrodného procesu.
Závěr přísahy nepotřebuje žádný komentář, jeho poselství je naprosto zjevné.
Během jediné hodiny přísahá v duchu nové přísahy celkem 440 povolanců. Toto
„nacionalistické třeštění“, jak se později vyjadřují členové prověrkových komisí,
jim vydrží po celý rok. Závěr přísahy je jednoznačný.
„PRO OBRANU SOCIALISTICKÉ VLASTI JSEM VŽDY PŘIPRAVEN…
V BOJI PROTI OKUPANTŮM A VŠEM NEPŘÁTELŮM SOCIALISMU
POLOŽIT I SVŮJ ŽIVOT K DOSAŽENÍ VÍTĚZSTVÍ. TAK PŘÍSAHÁM.“19
Text přísahy jasně dokazuje, že za rámec socialismu nehodlali jít ani
litoměřičtí spojaři. Pozdější nařčení z kontrarevoluce proto nelze chápat jinak
než jako otřepanou ideologickou floskuli. Litoměřickým spojařům šlo evidentně
především o vyjádření vlasteneckého postoje a srozumitelného demonstrativního
odporu proti okupaci, která usilovala o násilnou změnu poměrů v obrozujícím
se Československu.
Okupace radikálně mění situaci také u 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha.
Poměry se zde v mnohém podobají situaci v jiných speciálních útvarech. Zdejší
velitel podplukovník Jaroslav Jásek vyhlašuje bojovou pohotovost, vydává
vojákům ostrou munici a nařizuje provedení kruhové obrany na Zbirohu též
u 2. praporu v Klenčí. Později bude za toto nařízení odsuzován a jeho zásluhy
budou zlehčovány tvrzením, že v kritické době velel v podnapilém stavu.
71
Podplukovník Jásek je nakonec stejně přinucen rozkaz odvolat. Mezi nadřízenými
se prosazuje názor, že by nebylo dobré okupanty provokovat nebo jim dokonce
dávat záminku k zásahu. Odvoláním rozkazu však na Zbirohu zdaleka vše nekončí.
Podplukovník Jásek nerezignuje ani když ztrácí podporu svých nadřízených
a v těchto krajně vypjatých okamžicích nařizuje svým mužům, aby zazpívali státní
hymnu. Lze si celkem dobře představit, co to v takové zjitřené atmosféře znamená.
Lze pochopit, jak výraznou roli hrají v tuto chvíli emoce. Veliteli a jeho lidem je sice
znemožněno hájit svěřené pozice, ale kolektivní duch útvaru zůstává nezlomen.
Prověrková komise to jednou zhodnotí po svém. Vytkne Jáskovi jako všem ostatním
v podobné pozici, že jeho zásluhou propuká u pluku extrémní nacionalismus, který
se odráží v negativním postoji ke spojeneckým vojskům.
Jáskovi bude jednou důrazně vytknuto i to, že podobně jako v případě
7. výsadkového pluku jsou i zde radiotechnické prostředky zapojeny do vysílání
proti okupantům. V tomto případě je radiostanice R 118 předána i s obsluhou,
kterou tvoří příslušníci 2. praporu z Klenčí, k dispozici okresnímu výboru KSČ
v Domažlicích. Radiostanice je následně zapojena do vysílání západočeského
rozhlasu pod názvem Svobodné Domažlicko.20
Pro tyto činy nezůstane později na pplk. Jaroslavu Jáskovi, jak se lidově říká,
nitka suchá. Když normalizace nabírá na obrátkách, dá do hodnocení propašovat
cokoliv ideologicky hodnotného. V takovém případě nejlépe poslouží účelově
vykonstruované a nic neříkající fráze. Jejich magie je obvykle založena jen
na obrácených znaménkách. V období totální proměny politických poměrů
a lidských charakterů je totiž možné beztrestně znectít kohokoliv a cokoliv. A tak
se mnozí činí.
Takový účelový metr nelze však bez uzardění uplatnit na důstojníky typu
Jaroslava Jáska. Není totiž nejmenších pochyb o tom, že tento muž se zřejmě
v nejvypjatějším okamžiku našich poválečných dějin zachoval jako čestný muž
a vlastenec. Choval se tak, jak mu to ukládala důstojnická čest a sounáležitost
vojáka s rodnou zemí. Je proto nutné dát prostor i jemu samotnému, aby
se obhájil. Dokonce bez ohledu na to, že svou obhajobu pronesl v nelehké situaci
před jemu rozhodně ne nakloněnou prověrkovou komisí. Není však pochyb
o tom, že se hájil čestně bez jakýchkoliv postranních úmyslů.
„Kdysi jsem četl v našich řádech, že nebude potrestaný ten velitel, který se ve svých
vystoupeních dopustil chyb, ale ten velitel, který nečinně přihlížel a nechal vojska osamocena.
Dle těchto zásad jsem se řídil. I když to zní jako fráze v této těžké době, byl jsem ochoten položit
život za stranu a vlast.“
Podplukovníka Jaroslava Jáska lze nesporně považovat za určitý prototyp
důstojníka vojenské rozvědky srpnových dnů. Odvážný a obětavý příslušník
72
s vyvinutým smyslem pro čest a odpovědnost. Je sice straník, ale nemá kvůli tomu
problém projevit naplno své vlastenecké cítění. Evidentně se však v jeho případě
nejedná o straníka starého střihu. Jeho ideálem není socialismus provázený
nezákonnostmi, korupcí a vládou tupé, frázemi obrněné byrokracie. Jde mu
o socialismus obrozený, nedeformovaný nejrůznějšími politickými šíbry typu Jana
Šejny, nebo všemocnými zájmovými klikami, které si hlídají jen vlastní prospěch. Jeho
vlastí nejsou tučná konta, intriky a ideová bezpáteřnost.
V této souvislosti lze připomenout, že protagonisté pražského jara – jako např.
Josef Smrkovský – hovoří často o SOCIALISMU S LIDSKOU TVÁŘÍ. Mají tím
na mysli důstojnost člověka, režim založený na vzájemné důvěře mezi politikem
a obyčejným člověkem a budovaný ve prospěch všech občanů. Vědí, že ho nelze
realizovat s prospěchářskými parazity, kteří servilně přisluhují cizí moci, ale jen s lidmi
překračujícími rámec každodenní povinnosti, s nadšenými idealisty, jimž jde skutečně
o věc. K takovým srpnovým hrdinům patří i podplukovník Jásek. Proto je ochoten
přinést v případě nutnosti i oběť nejvyšší. A to je obdivuhodné i přesto, že dnešní doba
vyznává zcela jiné ideály a těžko se smiřuje s jeho stranickou knížkou.
Na tomto místě si nelze nepřipomenout názor velkého českého historika Josefa
Pekaře, který hájil zásadu, že historickým dějům lze porozumět jen z ducha doby,
z níž povstaly. Pokud dnešní člověk bude hodnotit například středověk, aniž by
se pokusil vcítit do myšlení tehdejších lidí, pak tuto dobu odsoudí, ale jen na základě
primitivního a ničím nepodloženého soudu, který vychází z myšlenek a představ jiné
doby. Přitom jak středověk, tak dnešní doba stejnou měrou podléhají „dějinnosti“.
Jinak řečeno: ani dnešní ideje nelze absolutizovat, protože i ony jsou poplatné své
době. I ony budou dřív nebo později vystaveny „soudu dějin“.21
To vše je důležité zdůraznit proto, že můžeme podlehnout pokušení nahlížet
na události osmašedesátého roku jen prizmatem dnešní doby, která má smysl pro jiné
hodnoty. Právě proto možná není schopná docenit prostý fakt, že pražské jaro bylo
v dějinách československého komunismu jediné období, kdy většina lidí politikům
důvěřovala a žila pro ideály. Připomeňme, jak lidé dobrovolně přispívali zlatem
a šperky na státní poklad. Taková důvěra ve zvolené představitele je i ve srovnání s naší
dobou neuvěřitelná. Když se tedy pokusíme vcítit do nadšení tehdejších lidí, vyvstane
nám před očima i postava podplukovníka Jáska, idealisty, ochotného obětovat se pro
hodnoty, jimž věřil. Nelze ho tedy jen tak odsoudit, třebaže se nám mohou zdát jeho
ideály málo pochopitelné a mnozí je mohou považovat dokonce za špatné.
Nyní se znovu vraťme do posádky Zbiroh, kde nepůsobil pouze podplukovník
Jásek. Do kampaně proti okupantům je zapojen i rozhlasový vůz, který má na starosti
svazák útvaru poručík Seidl. Dejme nejprve prostor jeho líčení.
„Vyjel jsem rozhlasovým vozem spolu s podporučíkem v základní službě Josefem
Bukvicem do města Zbiroha a tří okolních vesnic, kde jsem vyzýval občany, aby
73
okupantům nepodávali žádné jídlo a pití. Rovněž jsem je žádal, aby příslušníkům cizích
vojsk neposkytovali žádné informace.“22
Poručík Seidl rovněž přiznal, že v těchto obcích sundal i směrové tabule, aby
zmátl příslušníky okupačních vojsk. Pak je uschoval u místních lidí. Poslední
jeho zásluha, nijak však z pochopitelných důvodů doceněná prověrkovou
komisí, spočívala v tom, že napsal vápnem na silnici krátké politické provolání,
nevybočující z rámce tehdejších zvyklostí. Na silnici se jeho přičiněním objevily
nápisy ve stylu „Ať žije Dubček a Svoboda!“
Také poručík Seidl se v srpnových dnech nechává strhnout atmosférou
nasáklou emocemi a vlasteneckou sounáležitostí. Lze předpokládat, že Seidlovy
postoje jsou podbarveny emocemi v ještě větší míře než je tomu u starších
příslušníků s nepoměrně bohatšími životními zkušenostmi. A právě v tom bude
asi i zásadní rozdíl mezi ním a podplukovníkem Jáskem.
Takový mladý člověk, jakým je poručík Seidl, může v situaci vnějšího ohrožení
zažívat i jakýsi pocit opojení či vytržení z všední a fádní každodennosti.
Idealismus spojený s odhodláním ho také může přivést až na samotný práh
sebeobětování. Touha dosáhnout něčeho krásného a mimořádného mladému
člověku doslova nasazuje křídla. Nevnímá nic než ohrožené společenství, které
svou čistotou, jak věří, může právě on zachránit. V tu chvíli je ten nejodhodlanější
z odhodlaných. Zároveň však za to musí platit i určitou daň. Ztrácí ve víru emocí
nad událostmi nadhled, protože mu dělá dobře nechat se jimi unášet. Vlastenectví
poručíka Seidla je čisté a upřímné, zároveň však příliš citově přeexponované.
Nelze si přát nic jiného, než aby mu takové odhodlání vydrželo věčně. Emoce
však věčné nejsou. Po určité době, kdy celospolečenské vzepětí uvadá, dostaví
se vystřízlivění. Pak následuje pád na tvrdou zem, provázený často duševní
kocovinou. Tato pronikavá změna se nemůže vyhnout ani poručíku Seidlovi.
S ročním odstupem v říjnu 1969 bude vnímat mnohé věci jinak, ale nebude
rozhodně sám.
„Ve své činnosti v uvedený den jsem podlehl davové psychóze… která byla vyvolána
rozhlasem a televizí. Postupem času jsem si uvědomil, že jsem nejednal správně, což bylo
nakonec v rozporu s mým skutečným smýšlením, když jsem v předcházejícím i letošním
roce obhajoval politiku strany a spojenectví se Sovětským svazem. Zvláště při školení PŠM.
Domníval jsem se, že vstup vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy je neoprávněný, což mi bylo
potvrzeno i prohlášením ÚV KSČ z 20. na 21. srpna. V podobném duchu se nesla i rezoluce
příslušníků KSČ Generálního štábu zprostředkovaná velením vojenské rozvědky.“23
I taková osobnostní proměna je charakteristickým rysem osmašedesátého
roku a hlavně událostí, které následovaly. A nemusí být vůbec příznakem
charakterové vady. Je způsobena tím, že srpnové události byly nejenom střetem
74
mezi vlastenci a okupanty, ale i soubojem mezi prudkými emocemi a postupně
doléhající krutou realitou, která se hlásila o slovo. Člověk ještě nedávno plný
emocí se najednou špatně orientuje ve světě racionální přízemnosti, kde může
každé nevhodně pronesené slůvko osudově rozhodnout o jeho budoucnosti.
Podle Miroslava Petráka ze 7. výsadkového pluku to těžko pochopí ten, kdo to
nezažil.
„Byla to hrozná doba. Proto nikomu nic nevyčítám.“
Jak ještě uvidíme, dozvuky osmašedesátého roku především v podání
prověrkových komisí znamenaly pro mnohé zasvěcené především předvolání
před novodobý inkviziční tribunál. Šlo zde minimálně v existenčním slova
smyslu doslova o všechno. Poručík Seidl nebyl jediným vojákem, který tak
přinesl úlitbu „novým bohům“ v čase, kdy nastal soumrak těch starých. Přesto
ho nelze nějakým laciným způsobem odsuzovat. I on se zpočátku zachoval jako
vlastenec. Aby se tak mohl zachovat, musel žít pro ideál a nesměl racionálně
přemýšlet o budoucnosti. Proto ho právě budoucnost, kterou si předtím pramálo
připouštěl, tak překvapila, když se nakonec přihlásila o slovo.
V závěru této kapitoly je třeba znovu zopakovat, že aktivity speciálních útvarů
Zpravodajské správy byly namířeny proti okupaci, nikoliv proti socialismu. To
nám dnes může připadat málo, ale musíme respektovat fakt, že tomu tak prostě
bylo. To, že rok 1968 nebyl rokem 1989, je naprosto zřejmé. To však neznamená,
že by se kolem tohoto výročí mělo chodit po špičkách jako tomu bylo v časech
normalizace. Nebo naopak, že by se v něm mělo za každou cenu hledat něco,
co v něm nebylo a ani nemohlo být. S ohledem do budoucna totiž sehrálo
obrodné hnutí osmašedesátého roku tak jako tak jednoznačně pozitivní roli.
Bylo to právě duchovní klima pražského jara, které po dlouhých letech přineslo
československé společnosti naději a nepochybně i trochu té demokracie
a svobody. Jeho význam spočívá nesporně i v tom, že oživilo vlastenectví živořící
po léta ve stínu zplanělého internacionalismu a zároveň trvale zpochybnilo
omezenou doktrinářskou povahu podoby socialismu importované Sověty.
Teprve toto zpochybnění mohlo vést později k úvahám, které už vycházely
za rámec tehdy obhajovaného společenského zřízení. S jistou mírou nadsázky
lze říci, že bez „osmašedesátého“ by buď nebylo ani „devětaosmdesátého“, nebo
by alespoň „sametová“ revoluce měla jinou, možná méně sametovou podobu.
Ostatně kdyby byl odkaz srpna 1968 zanedbatelný, pak by ani takový Alexander
Dubček nemohl po roce 1989 zastávat jednu z nejvýznamnějších ústavních
funkcí. S ideovým dědictvím osmašedesátého roku lze zkrátka souhlasit nebo
nesouhlasit, ale nelze ho v žádném případě obejít, nebo dokonce pominout.
75
Poznámky
1
Částečně využito článku: Z. Pavlačíka, J. Macha: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997.
2
Tamtéž.
3
Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007.
4
Rozhovor autora s Jiřím Dufkem, Praha 25. 9. 2007 (dále Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007).
5
Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997.
6
Tamtéž.
7
Jan Gazdík: Rozkaz: Vysvobodit Dubčeka, Mladá fronta Dnes, 20. 8. 2007.
8
Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997.
9
Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007.
10
Tamtéž.
11
Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997.
12
Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007.
13
Zbyněk Pavlačík, Jan Mach: Rozkaz: osvoboďte Dubčeka, Koktejl, září 1997.
14
Tamtéž.
15
Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 214.
16
Rozhovor s Jiřím Dufkem, 25. 9. 2007.
17
František Fárek: spisy, 2. díl: Zpravodajská služba a její orgány, rukopis, s. 107.
18
K projednání odvolání proti hodnocení několika příslušníků ZS ze složky Brno, listopad 1970.
19
Příloha k čj. 0021341.
20
7. radiotechnický pluk Zbiroh – podplukovník Jásek, příloha k čj. 0021341.
21
Otázkou „dějinnosti“ se zabýval německý filozof Martin Heidegger (1889–1976).
22
Prohlášení poručíka Jaroslava Seidla, Zbiroh, 15. 10. 1969.
23
Tamtéž.
76
VII.
ODVOLÁNÍ GENERÁLA
OLDŘICHA BURDY
Motto:
„Volba je výsadní okamžik existence: je sázkou,
neboť nikdy nevím, kam až zvolený čin povede.“
Václav Černý
V noci z 21. na 22. srpna 1968 se koná nejen klíčová porada u náčelníka Zpravodajské
správy. Zájem o audienci u generála Burdy projevují také vysoce postavení důstojníci
Ministerstva vnitra. Dva plukovníci, Šalgovič a Ripl, z nichž první je náměstkem
ministra Pavla, však nepřicházejí z jeho pověření, ale stojí za nimi vlivnější kruhy.
Šalgovič má nepochybně pověření k jednání přímo od Sovětů. Aby nebylo pochyb,
kdo za návštěvou stojí, doprovázejí oba „vyslance“ Ministerstva vnitra ještě dva
sovětští důstojníci v hodnosti plukovníků. Jde jim hlavně o získání zaměřovačů,
aby mohli vypátrat polohu „ilegálních“ rozhlasových vysílačů a zabránit tak jejich
využívání v „informační válce“ proti okupantům a jejich domácím přisluhovačům.1
Generál Burda je podle předpokladů vystavený obrovskému tlaku, aby Sovětům
vyhověl. Snaží se v nelehké situaci manévrovat, jak se dá. Hovoří neurčitě, neslibuje
nic konkrétního.
„Středněvlnné zaměřovače rozvědka nemá. Pokud potřebujete zaměřovače VKV, musíte počítat
s tím, že jejich přesun bude několik dní trvat.“
Sověty takové „kličkování“ nemůže uspokojit. Nicméně generál Burda bude
později tvrdit, že byl údajně jejich emisar Viliam Šalgovič s výsledkem jednání
spokojený. Nejspíš si to Burda jen namlouval. Po hubeném výsledku první schůzky
se totiž Sověti rozhodnou tlak stupňovat. U Burdy si nyní budou doslova podávat
dveře. Jeden důstojník bude střídat druhého a tlačit na generála, aby jim vyhověl.
Generál Burda potvrdil dokonce i v roce 1969, že žádané přístroje – tzv. pelangátory
– veřejně odmítl Sovětům poskytnout. Hájil se však tehdy dost neobvyklým a málo
přesvědčivým způsobem. Tvrdil, že prý ve skutečnosti prováděl taková opatření,
77
aby se přístroje spojencům postupně vydaly. Musel ale jednat takticky a navenek
pomoc Sovětům odmítat, neboť hrozilo, že by protisovětsky naladěné útvary takový
požadavek odmítly. V důsledku žádostí a urgencí, přicházejících prostřednictvím
sovětského poradce u složky generála Zadvinského, vydal náčelník Zpravodajské
správy generál Burda nakonec přece jenom plukovníku Křížovi pokyn, aby jeden
přístroj přivezl. Definitivní rozhodnutí o jeho předání Sovětům však generál Burda
přeložil až na ráno.
Zajímavé svědectví podal podplukovník Šnábl. 2 Podle jeho svědectví
nejednalo s generálem Burdou na přelomu prvního a druhého okupačního
dne hned několik důstojníků, nýbrž pouze plukovník Šalgovič. Podplukovník
Šnábl tehdy zaslechl náčelníkovu výmluvu formulovanou tak, že dodání
požadovaných přístrojů potrvá dlouho. Šnábl dále potvrdil, že náčelník
Zpravodajské správy generál Burda to s ochotou pomoci Sovětům nijak
nepřeháněl. Ať už chceme věřit tomu či onomu vyjádření generála Burdy,
porada velení vojenské rozvědky konaná za jeho účasti dokazuje, že vydával
příkazy, které Sovětům nejen nepomáhaly, ale směřovaly proti jejich zájmům.
Nejmarkantnějším příkladem Burdova postoje je určitě rozkaz požadující
vytvoření pohotovostního oddílu s cílem pomoci internovaným politickým
představitelům, jehož provedení měl osobně zajistit zástupce náčelníka
plukovník Vinkler.
Kontroverzní výroky náčelníka Zpravodajské správy lze celkem snadno
objasnit. Na počátku okupace byl generál Burda nejvýše postaveným
funkcionářem vojenské rozvědky a mohl se rozhodovat podle vlastního
uvážení. To samé ovšem neplatilo v roce 1969. Tehdy se před prověrkovou
komisí ocitl v nezáviděníhodném postavení odvolaného funkcionáře, který
ve své funkci zklamal. Nezbylo mu proto nic jiného, než si hledat nějaké alibi,
pokud chtěl u Zpravodajské správy zůstat. V rozporu se skutečností vylíčil
záležitost tak, jako by chtěl tehdy Sovětům pomoci.
Svou hru hrál generál Burda před komisí důsledně. Aby působil
důvěryhodně, uvedl příklad. V srpnových dnech ho prý navštívili dva sovětští
důstojníci s žádostí o vytištění jakéhosi prohlášení. Slíbil, že jim vyhoví, ale
neuspěl. Odpovědný pracovník soudruh Prokeš mu prý sdělil, že takový
požadavek vyvolal v tiskárně velký odpor. Následně proto nařídil vedoucímu
tiskárny soudruhu Klementovi, aby požadovaný úkol splnil. Text prohlášení
pak byl skutečně vysázen. Co to však bylo spojencům platné, když prohlášení
stejně vytištěno nebylo. Pro Sověty tehdy nikdo nehnul ani prstem. Tak
vypadala realita.
Vykalkulovaná obrana před komisí stejně nebyla generálu Burdovi nic platná.
V konečném důsledku se stejně obrátila proti němu. Pokud by se vůbec našel
78
někdo, kdo by chtěl jeho verzi uvěřit, pak by se dotyčný stejně nemohl smířit
s tím, že náčelník neměl v kritické době u svých podřízených žádnou autoritu.
Jak jinak vnímat fakt, že nebyl schopen přinutit své podřízené, aby vytiskli text
jednoho jediného prohlášení? Generál Burda zkrátka v roce 1969 před komisí
kličkoval, jak se dalo. Sám se však zamotával do klubka svých výpovědí
a nepůsobil důvěryhodně. Svědectví svědčila proti němu, komisi se jeho postoje
po srpnu oprávněně jevily jako protisovětské.
Na druhé straně měl tento muž nepochybně pravdu v tom, že po srpnu bylo
takřka nemožné žádat po někom, aby plnil přání Sovětů. Vždyť se jednalo
o nezvané a nenáviděné okupanty, kterými každý poctivý vlastenec opovrhoval.3
Lidé byli ochotni podat pomocnou ruku jen tomu, kdo pracoval proti vetřelcům.
To se také dělo. Například podplukovník Škrob potvrdil, že v tiskárně vojenské
rozvědky se po srpnovém vpádu okupačních vojsk tiskly nejrůznější tiskoviny,
které měly společné jedno – odpor proti okupaci. Šlo například o Zemědělské
noviny. Sazeči a tiskaři se tehdy stali skutečnými pány ve vlastním domě a sami
rozhodovali o tom, co se bude, nebo nebude tisknout.
Každopádně Burdovo vystoupení před prověrkovou komisí v roce 1969
lze hodnotit jako zoufalé a krajně nešťastné. Uvědomoval si vůbec, že vlastně
ospravedlňoval rozhodnutí těch, kteří ho z funkce odvolali? Někdo může
z jeho vystoupení dokonce nabýt dojmu, že pomáhal odpůrcům okupace jen
z vypočítavosti. Jako by generál Oldřich Burda vzdoroval okupantům jen proto,
že mu jako bývalému nomenklaturnímu pracovníkovi nic jiného nezbývalo,
pokud se chtěl ve funkci udržet v době, kdy ho obklopovali téměř výhradně
stoupenci obrodného procesu. To však není pravděpodobné. Po zahájení
okupace by člověk jednající pouze z vypočítavosti musel přejít na stranu
vojensky dominujících Sovětů. Pokud by chtěl hrát Burda v tak vyhrocené
situaci hru na obě strany, pak si musel jako zkušený funkcionář lehce spočítat,
že dopadne špatně tak jako tak.
Ve výpovědi generála Burdy z roku 1969 je mnoho výroků, které musely
budit úžas. Náčelník se zmiňuje třeba o tom, jak vedl diskusi s příslušníky
rozvědky o vysočanském sjezdu. Jeho pasivita – tak jak ji před komisí vylíčil – je
až zarážející.
„Co k tomu děláte?“, ptá se náčelník Zpravodajské správy generál Burda
a příslušníci mu odpovídají: „Budeme dělat propagandu.“
Více podrobností však v tuto chvíli generálu Burdovi údajně jeho podřízení
říci nechtějí. Smiřuje se s tím a na své podřízené ani nenaléhá. Podle vlastního
vyjádření pak odchází s nepořízenou. Je takové líčení jen součástí momentální
taktiky před prověrkovou komisí, nebo byl generál Burda skutečně takovým
„neškodným“ velitelem? A jaká taktika by to byla? Chce si snad náčelník vojenské
79
rozvědky vysloužit politování za to, že si nebyl schopen zjednat pořádek? To
snad ani nemůže myslet vážně. Komisi ještě vysvětluje, že druhý den se u něho
zastavil Šnábl s omluvou. Vysvětlil prý nadřízenému, že příslušníci poskytli
pomoc vysočanskému sjezdu.
„Budete mít dost peněz také na agenturu?“, zareagoval Burda.
Před prověrkovou komisí pak bývalý náčelník zároveň popírá, že věděl
o stranických penězích (asi 70 000 korun), které měly být poskytnuty po jednání
vysočanského sjezdu novému vedení ÚV KSČ. Je vůbec možné brát Burdovy
výroky před komisí vážně a uvěřit, že by byl takovou pasivní a pramálo
informovanou „loutkou“ posrpnového dění? Nezní to vůbec pravděpodobně.
Vždyť nejeden svědek připomínal, jak postupoval nekompromisně vůči svému
váhavému zástupci plukovníku Drongovi v souvislosti s chystaným osvobozením
internovaných politiků. Vmetl mu tehdy do tváře ostrou výčitku.
„Kdo se bojí, může odejít.“
Takto přece nevystupuje zbabělec nebo pasivní loutka. Ne, generál Burda
v těchto vypjatých okamžicích nepůsobí ustrašeným dojmem. S přihlédnutím
k zachovaným materiálům lze spíše říci, že před komisí ze sebe dělá záměrně
někoho jiného, než kým v srpnu 1968 skutečně byl. Generál Burda však není
příliš obratný herec a před komisi působí trapně a nepřesvědčivě.
Odpověď na příčinu jeho odvolání z funkce 24. srpna 1968 je však přesto třeba
hledat jinde. Nejde o chabou autoritu, pasivitu a nejspíš ani o alkohol, jak je
občas účelově zdůvodňováno. Odpověď je třeba hledat jinde. A to především
ve výsledcích jeho jednání se Sověty, jak o tom podal svědectví podplukovník
Miloš Matys.4 Tento důstojník vylíčil poměrně podrobně průběh posledních
hodin generála Burdy ve funkci náčelníka Zpravodajské správy a podrobně
popsal i souběh okolností, které vedly k jeho odvolání. Jeho svědectví je naprosto
zásadní. Je totiž pořízeno necelý měsíc po Burdově odvolání, kdy ještě ani
zdaleka neúřadovaly prověrkové komise a kdy také nálada ve společnosti byla
naprosto jiná než později na začátku normalizace. Nelze tedy předpokládat,
že by v tomto případě „zapracovala“ autocenzura autora či došlo k jiným
nežádoucím úpravám. Matysova výpověď se vztahuje k událostem z 23. srpna,
kdy se tento důstojník pohyboval po celý den v bezprostřední blízkosti generála
Burdy.
Připomeňme ještě širší společenské souvislosti, protože i jednání generála
Burdy do nich zapadá. Osudný 23. srpen je dnem, kdy atmosféra způsobená
zásahem okupačních armád v Československu vyvolává nadále spontánní
protesty obyvatelstva. Vedení odborů chystá na znamení nesouhlasu s okupací
stávku. V poledne se ozývá hukot sirén a účastníci početných mítinků
80
podepisují rezoluce proti přítomnosti okupačních vojsk. Začíná válka nervů,
kterou umocňuje prezident republiky Ludvík Svoboda, když sděluje národu,
že se chystá k přímým rozhovorům do Moskvy. Zdůvodňuje to tím, že jeho
jednání se sovětskými představiteli v Praze nevedla k uspokojivým závěrům.5
Pokud si odmyslíme diplomatický ráz tohoto prohlášení, jediný správný výklad
Svobodova vyjádření bude, že jednání zkrachovala na neústupnosti Kremlu.
V této politicky krajně napjaté situaci se u náčelníka Burdy ohlašuje sovětský
poradce u Zpravodajské správy generál Zadvinskij. Chce generálu Burdovi
tlumočit stížnost sovětského velení. Postupuje tentokrát razantněji, než tomu
bylo v případě opatrného vyjednávání Burdy se Šalgovičem. Svědčí to mimo jiné
o tom, že Sověti už ztrácejí trpělivost. Zadvinskij pozdraví československého
generála a hned míří přímo k věci.
„Vysílá váš spojovací uzel.“
Náčelník správy se tváří překvapeně a nařizuje pplk. Matysovi, aby ho
spojil s velitelem spojovacího uzlu. Burda je však ostrým tónem sovětského
hosta přece jenom vyvedený z míry a netroufá si mu odporovat. Naopak žádá
přísné vyšetření incidentu a potrestání viníka. Poté vydává podobné rozkazy
i veliteli v Litoměřicích. Zřejmě se domnívá, že Sověty uklidnil a bude mít
od nich na chvíli pokoj. Okolo sedmé hodiny večer generál Burda se sovětským
poradcem povečeří. Zadvinskij asi po dvou hodinách odchází. O čem s Burdou
hovořil a zda je s jeho přístupem spokojený nelze tak snadno odhadnout. Pokud
má však samotný Burda dojem, že uklidnil Zadvinského vydanými rozkazy, pak
bude brzy nucen poznat, jak hluboce se mýlí. Asi za půl hodiny přichází generál
Zadvinskij znovu a tentokrát už v doprovodu dalšího sovětského generála.
Generál Burda vidí, že se něco děje, ale nechce, aby na něm bylo znát překvapení.
Snaží se chovat jako pozorný hostitel a nabízí sovětským hostům kávu. Ti o kávu
nestojí, ale neodmítnou přinesené pivo. Náčelník rozvědky se chová zdrženlivě,
do pití se rozhodně nehrne. Ví, že nyní musí být opatrný. Každá chyba se může
záhy vymstít. Připadá si, jako by začínal nejtěžší šachovou partii svého života.
Netuší však, že obezřetnost nestačí. Sověti potřebují záminku, a tu si také najdou.
V konzumaci alkoholu hodlají pokračovat. Vždyť opilý náčelník rozvědky – to
také není špatný argument k odvolání, když se nepodřídí.
Sověti rozehrávají s generálem Burdou malou psychologickou válku. Alkohol
v ní hraje důležitou roli. Sověti chtějí tímto způsobem prokázat, že vzhledem
ke svým slabostem není mužem na svém místě. To jejich společník pochopitelně
netuší. Popíjí se Sověty v domnění, že pokud s nimi naváže touto cestou
„družbu“, nebudou snad mít vůči jeho osobě podstatné výhrady. Je to zásadní
omyl. Vše mu dojde, až když bude pozdě. To už budou v nejrůznějších kruzích
kolovat zvěsti tom, jak se generál Burda při setkáních se Sověty opíjí a chová
81
se naprosto nemožně. Nakonec to bude skutečně prezentováno jako jedna
z příčin jeho odvolání.
Je pravda, že v kritických okamžicích, které vyvstaly po srpnové okupaci,
se velení rozvědky alkoholu zřejmě nevyhýbá. Zástupce náčelníka plukovník
Vinkler později uvede, že například rozhodnutí vytvořit z příslušníků
7. výsadkového pluku pohotovostní jednotku, vyplývalo z velkého nervového
vypětí a ze souhry dalších okolností. Plukovník Vinkler připustí, že napjatá
atmosféra těch dnů si v některých okamžicích vybírala svou daň v podobě
zvýšené konzumace alkoholu.
„Rozkaz jsem vydal já. Moje rozhodnutí bylo ovlivněno atmosférou, přitom jsme pili.
Vycházeli jsme z toho, aby se zabránilo krveprolití. Bylo třeba osvobodit vedoucí strany a státu.
Bylo to s vědomím generála Burdy. Druhý den jsme rozkaz odvolali…“6
Z hlediska objektivity je třeba přiznat, že náklonnost k alkoholu vytýkal
náčelníkovi vojenské rozvědky kromě Sovětů i jeho zástupce plukovník
Drong.7 Nelze však zároveň nevidět, že Drongova vzpomínka pochází
ještě z předsrpnového období, takže nemusí být zcela relevantní v námi
sledovaném období. Plukovník Drong o tom navíc vypovídal také až v roce
1969 a před prověrkovou komisí, což mohlo rovněž sehrát určitou roli. Navíc
sám přiznal, že si s generálem Burdou nepadli zrovna do oka. Nicméně jeho
vyjádření bylo dost nevybíravé a mohlo jeho představenému dost uškodit.
„Burda se před sovětskými soudruhy opil, usínal a zaváděl nemožné řeči. Soudruhu
Ivašutinovi řekl, když se řešil nový ministr národní obrany, já dostal tři hlasy a ten, co dostal
dva hlasy, je ministrem.“8
Jednání generála Burdy se Sověty 23. srpna však zdaleka ještě nekončí. Okolo
osmé hodiny večer se účastníci schůzky vyjadřují k politickým otázkám. Je
zřejmé, že pohled náčelníka Zpravodajské správy na vstup spojeneckých vojsk
do Československa se naprosto zásadně liší od mínění jeho hostů. Generál Burda
potřebuje Sověty přesvědčit, že jeho názor není nijak výjimečný. Volá k sobě
podplukovníka Matyse. Ten se postaví do pozoru. Pak sovětským generálům
potvrzuje, že československá veřejnost sovětskou vojenskou akci odsuzuje
a jejími důsledky je přímo zděšena. Matys neargumentuje rozvlekle, je stručný
a výstižný.
„S vaším dovolením, soudruhu generále, celý národ je proti!“9
Jakkoliv zní takové prohlášení pateticky a opravdově, nemohou Burda
s Matysem počítat s tím, že zapůsobí na Sověty nějakým hlubokým dojmem.
I Sověti jsou vojáci, mají své rozkazy a musí poslouchat. Československý
generál vnímá, že nemůže dosáhnout svého cíle. Názorová propast mezi
ním a jeho hosty se po Matysově vyjádření ještě více prohlubuje. Sověti
82
přece nepřišli proto, aby se nechali přesvědčovat. Jsou tu proto, aby on Burda
konečně pochopil, že ze svých požadavků nesleví ani o píď. Chtějí mu naznačit,
že nějaké vlastenecké tirády je pramálo zajímají a on by si měl uvědomit, že jeho
další kariéra je plně v jejich rukou. Náčelník Burda po nějaké době zapomíná
na dřívější ostražitost. Ještě dvakrát požádá podplukovníka Matyse, aby jim
přinesl pivo a pokračuje v diskusi až téměř do půlnoci. Nejspíš se nevzdává
myšlenky, že Sověty přece jenom přesvědčí. Přání otcem myšlenky.
Okolo jedenácté hodiny jeden ze sovětských generálů zřejmě usoudí, že řeči
nikam nevedou a pokračování v diskusi nemá cenu. Zvedá se k odchodu
a vychází z kanceláře na chodbu. Zde zahlédne podplukovníka Matyse. Jejich
pohledy se na okamžik střetnou, jakoby se oba muži navzájem zkoumali. Pak
sovětský generál jako první prolomí mlčení. Domnívá se, že osamocený Matys
by navzdory předchozímu vystoupení mohl mít větší smysl pro realitu než jeho
pivu holdující velitel.
„Kde jsou vysílače Československého rozhlasu?“, vyštěkne otázku.
„Nevím“, odpovídá podplukovník Matys.
„Jak je to vůbec u příslušníka této složky a navíc podplukovníka možné?“, kroutí naoko
hlavou sovětský generál.
Podplukovník Matys neodpovídá. Sovětský generál už ví, že sázka na Matyse
nevyšla. V duchu si říká, že jsou všichni stejní. Nezbývá než těmto snílkům
vysvětlit, že sem sovětští generálové nepřišli proto, aby tu vedly prázdné řeči.
Ti pánové asi zapomněli, že kamkoli se z okna podívají, uvidí sovětské tanky.
Sovětského generála už to nebaví.
„Nechcete to říci a nechcete nám pomoci.“10
Podplukovník Matys se nemusí příliš vzrušovat. O něho v tuto chvíli nejde.
Vypadá to však, že pod generálem Burdou se křeslo začíná povážlivě kymácet.
Z pohledu Sovětů sedí na silně exponovaném místě náčelníka vojenské rozvědky
ideově velmi vlažná a jim nepřátelsky nakloněná postava.
Po půlnoci konečně oba sovětští generálové odcházejí. Navenek zachovávají
srdečnost a korektnost. Jak generál Burda tak podplukovník Matys mají
nakonec dobrý dojem. Pokud se však oba domnívají, že mají pro dnešek slovní
válku konečně za sebou, netuší, jak hluboce se mýlí. Noc je nekonečná. Asi
za patnáct minut vchází do pracovny náčelníka rozvědky další sovětský generál.
Není pochyb, že o klidu si mohou oba důstojníci nechat zdát. Je nad slunce
jasné, že Sověti nechtějí povolit. Buď Burda konečně pochopí a pokusí se ještě
naposledy zachránit si svou kůži, nebo bude bez milosti obětován. Uvědomuje
si v tuto chvíli náčelník rozvědky, co mu hrozí?
83
V kanceláři šéfa se už poněkolikáté opakuje stejný výjev. Dva generálové
probírají témata, která se tuto noc opakují s železnou pravidelností. Hovoří
se o obsazení území ČSSR spojeneckými vojsky, o oprávnění zadržet vrcholné
představitele strany a státu i o obsazení budovy Generálního štábu. Diskutuje
se také o současné situaci v Československu, o principech politiky KSČ a KSSS.
K zásadnímu obratu však nedochází. Není divu. Dokola se opakuje stále stejná
písnička. Generál Burda obhajuje reformní linii KSČ a objasňuje sovětskému
generálovi smysl rozkazů prezidenta republiky a ministra národní obrany. Oba
zmínění muži – prezident Ludvík Svoboda a ministr národní obrany Martin
Dzúr a s nimi rovněž náčelník Generálního štábu Karel Rusov – chápou ale smysl
těchto rozkazů zcela jinak než generál Burda. Jsou zajedno se Sověty. Těžko říci
proč. Jsou takoví z přesvědčení, nebo z pouhého pudu sebezáchovy či touhy
po kariéře? Zvlášť posledně jmenovaná možnost hraje určitě nezanedbatelnou
roli. Podceňovat však nelze ani faktory obecného rázu. Existují obavy, že Sověti
by uvítali ozbrojený odpor, aby měli záminku k zásahu.11 Generalita se chová
k okupantům nejspíš vstřícně také proto, aby zabránila zbytečným masakrům.
Skutečný důvod, proč stojí Burda na jiné straně barikády než Dzúr a Rusov,
není v tuto chvíli až tak významný. Podstatné je jen to, že generál Burda zůstává
se svými názory osamocen.
Sovětský generál se nenechá svým partnerem nijak zviklat. V diskusi
jednoznačně trvá na důvodech přítomnosti vojsk Varšavské smlouvy v ČSSR.
Čeká, jestli se Burda vzpamatuje a konečně pochopí, že je tak trochu generálem
bez vojska. Cožpak neví, že ti, co sedí v nejvyšších armádních funkcích, se už
Sovětům dávno podrobili? Sovětský generál se snaží svůj protějšek pochopit. Co
ho vede k takové zatvrzelosti? Jak si jen může myslet, že ho budou brát Sověti
vážně? Neumí snad počítat? Poměr sil je jednoznačný a on to nechápe. Takový
člověk musí pryč. Šanci dostal a nevyužil ji. Nyní už nelze s takovým člověkem
ztrácet čas. Nikam by to stejně nevedlo.
Kolem jedné hodiny po půlnoci se sovětský generál omlouvá, že je už pozdě.
Nabízí však generálu Burdovi, že mohou v diskusi pokračovat, až se vyspí. To je
však už jen formální zdvořilost. Teď si je sovětský generál konečně stoprocentně
jistý, že generál Burda není jejich člověk. Náčelník rozvědky hosta vyprovází
a dlouho se nevrací. Možná, že teprve teď Burdovi dochází, že Sověti ho odepsali.
Po chvíli vychází z místnosti i zamyšlený podplukovník Matys. Rozhlíží se kolem
sebe a spatří svého šéfa zabraného do hovoru se sovětskými vojáky střežícími
budovu. Náčelník rozvědky si Matyse všimne a požádá ho, aby přinesl vojákům
pivo a cigarety. Pak už i generála Burdu přemáhá únava a spánek.
Druhého dne v sedm hodin ráno končí Matysovi služba. Splní poslední
úkol a vzbudí generála Burdu, který ho o to předtím požádal. Matys se v mysli
stále nedokáže odpoutat od včerejší noci. Má to v hlavě zpřeházené,
84
jednotlivé dojmy se překrývají. Netuší, co to přinese. S nepříjemnými pocity
opouští generála Burdu a odchází domů. Vnímá jen to, že si zoufale potřebuje
odpočinout.12
Den 24. srpen 1968 je pro vojenskou rozvědku černým dnem. Schází
se nečekaně vojenská rada Ministerstva národní obrany. A výsledek? Náčelník
vojenské rozvědky generálmajor Oldřich Burda je s okamžitou platností
odvolaný z funkce. Kdekdo si klade otázku, proč k odvolání vůbec došlo. Vůči
stranickým a vládním činitelům zůstal Burda loajální. Vojenská rozvědka
se za jeho velení nestala nástrojem zrady. Naopak nabídla svou pomoc
nezávislému rozhlasovému vysílání, vysočanskému sjezdu i zástupcům
dalších sdělovacích prostředků. On sám se snažil ve složité situaci udělat vše,
co bylo v jeho silách. Chtěl se dokonce podílet na osvobození zadržených
představitelů státu. Není jeho vina, že to nevyšlo. Myslí si, že víc už udělat
nemohl. Proč se tedy znelíbil?
Skutečný šok prožívá generál Burda, když se dozví důvody, které vedly
k jeho odvolání. Za vinu se mu klade to, že jeho názor na vývoj politické
situace v ČSSR se zásadně liší od pohledu představitelů spojeneckých
vojsk. Není prý také ochoten pomoci sovětským soudruhům. Teprve teď
odvolanému generálovi svítá. Vybavuje si jednotlivé scény z včerejšího večera.
Mohlo ho napadnout hned, že za vším stojí Sověti. Vždyť nebylo normální,
když za ním chodilo tolik jejich generálů. Nenechali ho vydechnout. Asi si
už připravovali půdu pro to, aby ho mohli „odstřelit“. Teprve teď chápe, proč
se ani dnes ráno nedokázal zbavit nepříjemných pocitů. Je to však pozdní,
příliš pozdní prozření. Pořád diskutovali, ale ve skutečnosti jim o žádnou
diskusi nešlo. Hledali jen záminku k chystanému kroku. Předhodili mu
návnadu a on se chytil.
Nejhorší je, že s jeho odvoláním souhlasí i československá vláda, která
zasedá v nepřítomnosti zadržených vládních činitelů za předsednictví
Lubomíra Štrougala.13 Zní to neuvěřitelně. Ta vláda, která na stejném zasedání
odvolává jednoznačně prosovětského náměstka ministra vnitra Viliama
Šalgoviče a všechny jím vydané rozkazy ruší, se zároveň zbavuje i Oldřicha
Burdy, který při všech možných chybách a nedostatcích, stál přesně na opačné
straně barikády a zůstal loajální legálně zvoleným stranickým a vládním
činitelům. Jak se v tom vyznat?
Sovětům nakloněný náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič je však
jiný případ. Svou roli v tuto chvíli úspěšně dohrál. Pro Sověty zařídil, co
mohl. Nyní se může klidně na nějaký čas „uklidit“ do ústraní. Až nastane
vhodný čas, pak se znovu objeví na domácí scéně, aby ve znormalizovaném
Československu dostal odměnu za vykonanou práci v podobě nějakého
85
teplého místečka. Za to generála Burdu, který mu naletěl, budou mnozí lidé
proklínat za to, že se tímto aparátčíkem nechal ukolébat a obelhat.
Netrvá to dlouho a zpráva o odvolání náčelníka ZS/GŠ generála Burdy zapůsobí
doslova jako bomba. V celé vojenské rozvědce způsobí nebývalý rozruch. Jeden
z hlavních protagonistů obrodného procesu ve vojenské rozvědce a účastník
vysočanského sjezdu podplukovník Škrob je kvůli tomu povolaný na Hlavní
politickou správu (HPS). Tam ho už netrpělivě očekává plukovník Devera.
Podplukovníkovi Škrobovi oficiálně oznamuje sesazení generála Burdy z funkce
náčelníka vojenské rozvědky.14 Funkce se po odvolání generála Burdy dočasně ujímá
jeden z jeho zástupců plukovník Jaroslav Vinkler. O rozhodnutí vojenské rady ho
informuje generál Šmoldas, který bývalého náčelníka Oldřicha Burdu nijak nešetří.
„Ten chlap je opilý“, pohrdavě prohlásí Šmoldas.
Generál Burda a jeho vztah k alkoholu. Znovu se vrací toto téma. Podplukovník
Matys takové obviňování Burdy odmítá. Jeho dočasný nástupce ve funkci plukovník
Vinkler pro změnu Burdovu slabůstku nepopírá, ale omlouvá ji obrovským stresem
a nervovým vypětím. Šéf rozvědky se podle něho jak profesně tak lidsky dostal
v srpnu 1968 do velmi obtížné situace. Měl rodinné problémy, situace na správě
byla velmi složitá a do toho ještě došlo po 21. srpnu k zlomu v obrodném procesu.
Plukovník Jaroslav Vinkler se domnívá, že právě z těchto důvodů se generál Burda
dopustil některých vážných chyb.15
S generálem Burdou to jde z kopce, třebaže vojenská rozvědka ještě činí pokusy
rozhodnutí vojenské rady a vlády zvrátit. Kvůli jeho případu se schází dokonce
předsednictvo hlavního výboru KSČ Zpravodajské správy. Je snaha intervenovat
na vysokých místech v jeho prospěch. To samo o sobě je další důkaz, že ať to
s Burdou vypadá jakkoliv, stoupenci obrodného procesu a odpůrci okupace mu
věří. Oficiálně má být intervence za bývalého náčelníka odůvodněna zachováním
kontinuity v práci vojenské rozvědky. Z tohoto důvodu je také plánována nová
schůzka s Josefem Smrkovským, která by se však neměla konat v jeho bytě.16
Momentálně to však není možné provést, protože Smrkovský je spolu s dalšími
politickými činiteli na jednáních v Moskvě. Ale brzy se ukáže, že až tato možnost
skutečně nastane a stále oblíbený politik se znovu objeví v Praze, nebude už kauza
generála Burdy aktuální.
Čtyřiadvacátý srpen je tak nepochybně velmi závažným mezníkem v posrpnovém
vývoji. A nejen z pohledu vojenské rozvědky. Toho dne přebírají navzdory odvolání
Šalgoviče iniciativu protireformní síly podporované okupačními jednotkami. Lidé
typu Oldřicha Burdy musí jít stranou, aby mohly o to více vyniknout prosovětské síly
v armádě, reprezentované zejména ministrem národní obrany Martinem Dzúrem.
Ten vydává právě 24. srpna vzhledem k okolnostem více než výmluvně znějící
rozkaz. Stojí rozhodně za ocitování.
86
„…rozkazy vrchního velitele a prezidenta republiky armádního generála Ludvíka Svobody,
ministra národní obrany a náčelníků všech stupňů musí být bezpodmínečně splněny…
(zachovat) klid v útvarech a jednotkách Československé lidové armády a nedopustit vznik
konfliktních situací s přítomnými vojsky i na veřejnosti. Vyvarovat se účasti příslušníků
armády na případných demonstracích. Jinak spojené velení přikročí k odzbrojení takových
jednotek a útvarů… Při organizaci života a výcviku vojsk brát v úvahu zvláštnosti současné
situace dočasného umístění spojeneckých vojsk na území ČSSR…“17
Tento výrazný politický obrat se promítá i do činnosti vojenské rozvědky.
Konzervativci začínají 24. srpna skutečně opět zvedat hlavu. Vypovídá o tom
mimochodem jeden zachovaný záznam. Anonymní autor v něm upozorňuje
na okamžitou politicky motivovanou reakci náčelníka strategické rozvědky
soudruha Podzemného, tedy muže, který měl podle původních předsrpnových
předpokladů tuto vysokou funkci v rámci chystaných kádrových změn opustit.
Nyní už se necítí být druhořadým příslušníkem s nepřitažlivou minulostí. Je
opět na koni a dává to patřičně najevo v celém kolektivu.
„Soudruzi, nemám nic společného s tím, co tu organizuje soudruh Němec a důrazně se od této
činnosti distancuji.“
Podzemný má k Němcovi spoustu výhrad. Například mu vadí, že hned
po zahájení okupace prohlásil, že nelze k této skutečnosti jen nečinně přihlížet,
ale je třeba připravovat opatření na pomoc vysočanskému sjezdu a další aktivity
namířené proti okupantům. Podzemný mu tehdy nemohl vzdorovat, se svými
názory byl rozhodně v menšině.
Tehdy nenarazil plukovník Němec na žádný odpor. Nyní se situace změnila,
a tak i jeden z „anonymů“ spěchá soudruha Podzemného ujistit, že ani on nemá
s těmi kontrarevolučními rejdy nic společného. Nikdy prý nepatřil k oblíbencům
soudruha Němce. Ten tehdy pověřil úkoly jen lidi, které si sám vybral.18
Důsledky 24. srpna zlomily především generála Burdu. Najednou mu dochází,
že ho čeká prudký kariérní pád. Přemýšlí naléhavě o tom, zda se dá něco
zachránit. Má mladou ženu, která čeká dítě. Musí se o svou rodinu postarat.
Zároveň ví, že šance nejsou velké. Nechce to však vzdát. Po třech měsících váhání
se nakonec odhodlá k činu. Udělá ale zřejmě tu nejméně vhodnou věc. Napíše
kajícné doznání, které adresuje prezidentu republiky armádnímu generálovi
Ludvíku Svobodovi. To je člověk, který ovšem nikdy nebude revokovat
rozhodnutí, které posvětili Sověti.
Oldřich Burda žádá prezidenta o „objektivní posouzení návrhu na jeho
odvolání“. Zdůrazňuje své někdejší zásluhy, k nimž se ještě nedávno moc
nehlásil. Připomíná své čtyřiadvacetileté členství ve straně, studium na Vysoké
škole stranické v Moskvě v letech 1957–1960 a následné jmenování do funkce
87
náčelníka vojenské rozvědky. Připomíná také své zásluhy na konsolidaci složky
paralyzované tehdy zradou vojenského a leteckého přidělence v USA Tišlera.
Zmiňuje se rovněž o „čestném plnění dohod se Sověty“ a zdůrazňuje, že „vše
cenné, co bylo získáno naší Zpravodajskou správou, bylo dáváno k dispozici
sovětským soudruhům“. Neopomene také připomenout, že ho za zásluhy
o upevňování družby armád států Varšavské smlouvy vyznamenal dokonce
maršál Spychalský.19
Generál Burda obrazně řečeno klesá na kolena. Pokud mu bude odpuštěno,
projevuje nezakrytě ochotu podrobit se vítězům. Touto rezignací násobenou
kajícným dopisem tak bohužel vrhá stín na své předchozí působení v čele
vojenské rozvědky. Zejména na svou činnost bezprostředně po okupaci
Československa vojsky Varšavské smlouvy. Je však třeba vidět, že od člověka,
který se ocitá psychicky zcela na dně, nelze nic očekávat. Ukazuje se, že generál
Burda zastával po léta velmi významnou funkci, ačkoliv byl v mnohém ohledu
spíš průměrnou než mimořádnou osobností. Jeho nespornou slabinou je to,
že špatně psychicky zvládá náročné situace. Nejspíš mu také schází patřičné
sebevědomí, což se plně projevuje zejména v kritických okamžicích. Má sklony
k nerozhodnosti. Přesto přesahuje právě v srpnu 1968 v dobrém smyslu hranici
svých možností. Prokazuje dobrou vůli a ochotu pomoci své okupované vlasti.
Nelze zapomenout, že zpočátku podporuje a až na výjimky nebrání v činnosti
těm příslušníkům vojenské rozvědky, kteří se s okupací odmítají smířit. A co
z toho všeho plyne? Přes všechny výhrady k jeho pozdějšímu vystupování je
jasné, že kdyby se takto po 21. srpnu nezachoval, nebyl by sovětskými okupanty
a jejich domácími přisluhovači z funkce tak promptně odvolán.
Generálu Burdovi lze rozhodně přičíst k dobru, že vojenská rozvědka
se za jeho vedení nestala nástrojem kolaborace a zrady. Pravý opak je pravdou.
Zpravodajská správa Generálního štábu pod jeho vedením hájila po 21. srpnu
velmi zarputile poslední zbytky pošlapané státnosti, v případě některých
jedinců a jednotek tak činila se vskutku mimořádným nasazením. Pochopitelně
to není jen zásluha generála Burdy. Bez jeho veřejné či skryté podpory by však
byl jakýkoliv odpor proti okupantům takřka nemožný. Na druhé straně není
ani tento obraz úplný. Podle vyjádření podplukovníka Šnábla byl generál Burda
v kritických okamžicích často rozkolísaný, důvěřoval i lidem, kteří se ukázali
jako zrádci a přisluhovači okupantů. Šnábl jmenuje konkrétně náměstka
ministra vnitra plukovníka Viliama Šalgoviče a náčelníka VKR generála Josefa
Stavinohu.20
K jeho nedostatkům lze přičíst i to, že si občas „vypomáhal“ alkoholem
a vojenskou rozvědku ne vždy odpovídajícím způsobem řídil. Žádná historická
postava však není černobílá. A tak je třeba hledět i na komplikovaný případ
generála Burdy. Při nepředpojatém posuzování tehdejší složité situace nelze
88
nevidět enormní psychické vypětí jedinců disponujících velkou mírou
odpovědnosti na pozadí mnohdy nejasného, lavírujícího, chaotického
a někdy i zbabělého armádního velení směřujícího postupně do „klidných“
vod kolaborace. Stačí připomenout opatrnické rozkazy a defétistické chování
ministra národní obrany Martina Dzúra, náčelníka Generálního štábu Karla
Rusova a někdy bohužel i jinak respektovaného prezidenta Ludvíka Svobody.
Je možné, že tato opatrnost částečně vyplývala ze strachu před zbytečným
krveprolitím, protože sílila i obava před tím, aby se Sovětům nedala zbytečná
záminka k zásahu. Na druhé straně nelze nevidět, že tato rozhodnutí v sobě
skrývala i kariéristické pozadí, protože Dzúr s Rusovem se stali velmi záhy
nepochybnými pilíři armádní „konsolidace“. Stát v takových okamžicích
v čele vojenské zpravodajské služby nebylo vůbec jednoduché, protože člověk
v takové funkci musel čelit trvalým a často protichůdným tlakům. Nelze jen tak
rozhodnout, zda by byl někdo v této roli úspěšnější než mnohokrát kritizovaný
generál Oldřich Burda.
To by nemělo být opomenuto a zcela překryto dalšími rozpornými dojmy z jeho
pozdějšího vystoupení před prověrkovou komisí. Tam rozhodně pochybil, když
se chtěl za každou cenu distancovat od své nedávné minulosti. Nevzal v potaz ani
starou lidovou moudrost, která říká, že kdo chce zachránit všechno, nezachrání
nic. Tragédie generála Burdy uzrávala postupně. Ani jeho kariérní pád nebyl
záležitostí jednoho okamžiku, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejprve
přišel o vysokou funkci a nakonec dokonce o stranickou knížku, což byl jediný
klíč ke kariérnímu vzestupu. Jeho pád tím byl definitivně zpečetěn. Z nedávno
poměrně vlivného muže se stala lidská troska, která podle některých dobových
svědectví až v této etapě svého života naplno propadla alkoholu. Přesto nelze
v případě generála Burdy uplatňovat černobílý sektářský pohled, připomínající
nechvalně proslulý „barvotiskový“ realismus. Stereotyp v jednostranném líčení
kladných a záporných postav se sice výrazně uplatňoval v literatuře padesátých
let, ale dnes by působil směšně.
Generála Burdu je třeba vnímat komplexně. Nejen jako nějakou bezmocnou,
komunisty odchovanou loutku, která tragicky selhala. V jeho působení lze totiž
při pozorném studiu nacházet jak záblesky světla, tak i hru záludných stínů.
Vylíčit ho pouze v kladném, nebo naopak výhradně v záporném světle nelze,
pokud nechceme rezignovat na historickou věrohodnost. Byl to člověk z masa
a kostí, žádná charismatická postava vystupující do popředí dobových událostí.
Přesto se zachoval statečněji než mnozí z těch, od nichž by to byl československý
občan osmašedesátého roku více očekával. Proto lze říci, že v tragédii jeho pádu
se zračí i jistá velikost. Spočívá především v tom, že v kritické situaci neuhnul,
nehledal výmluvy a přijal pokorně do značné míry nevděčnou roli, kterou mu
osud přichystal. A to přesto, že se pro ni pramálo hodil.
89
Poznámky
1
Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy.
2
Pohovor s podplukovníkem Karlem Šnáblem, 24. 10. 1969.
3
Svědectví generálmajora Oldřicha Burdy.
4
Svědectví pomocníka operačního dozorčího MNO – 12 podplukovníka Miloše Matyse
z 23. srpna 1968,
12. 9. 1968 (dále Svědectví Miloše Matyse z 23. srpna 1968).
5
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 89–92.
6
Záznam pohovoru s plukovníkem Jaroslavem Vinklerem, 23. 10. 1969.
7
Záznam pohovoru s plukovníkem Josefem Drongem, 23. 10. 1969.
8
Tamtéž.
9
Svědectví Miloše Matyse z 23. srpna 1968.
10
Tamtéž.
11
Tento názor vyslovil v interview pro Mladou frontu Dnes historik a člen vládní komise
pro analýzu let 1968–1970 Antonín Benčík (20. 8. 2007).
12
Svědectví Miloše Matyse z 23. srpna 1968.
13
Stanovisko náčelníka ZS/GŠ generálmajora Jozefa Turošíka k předložené zprávě komise NGŠ
o činnosti ZS/GŠ v letech 1968–1969, čj. 0047825 – GŠ/ZS – 1969.
14
Záznam pohovoru s podplukovníkem Škrobem, 22. 10. 1969.
15
Záznam pohovoru s plukovníkem Jaroslavem Vinklerem, 23. 10. 1969.
16
Záznam pohovoru s podplukovníkem Škrobem, 22. 10. 1969.
17
Rozkaz ministra národní obrany generálplukovníka Martina Dzúra z 24. 8. 1968.
18
Vyjádření k srpnovým událostem v roce 1968 na 2. oddělení ZS, rukopis, jméno neuvedeno.
19
Odvolání proti kádrovému řešení a prosba o objektivní posouzení návrhu na odvolání z funkce
– dopis generálmajora Oldřicha Burdy prezidentovi ČSSR armádnímu generálovi Ludvíku
Svobodovi, čj. 042553 – GŠ/ZS – 68, 12. 11. 1968.
20
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
90
VIII.
HORKÝ PODZIM
Motto:
„Každé duchovní násilí vyvolává v člověku
kontroverzi mezi rozumem a citem. Přímým
důsledkem toho sporu bývá vnitřní rozdvojení
člověka, jež nachází výrazu v přetvářce… lidé
jednají navenek jinak než myslí a cítí. Uchylují
se za ochrannou clonu falše, lži a přetvářky,
a jsou-li jednou vehnáni do této situace,
pak už je marné je přesvědčovat.“
František Fárek
Asi jen těžko lze najít výstižnější příměr, charakterizující vnitřní duševní
rozpoložení československého občana po porážce pražského jara. Na dlouhých
dvacet let se lidé stáhli do sebe, aby si ve vlastním nitru budovali svou „věž
ze slonové kosti“, nezbytnou pro vlastní přežití. Prudce stoupl zájem o chaty
a venkovská sídla nejrůznějšího typu. Každý chtěl alespoň na víkend uniknout
z atmosféry lží a obecného pokrytectví. Lidé si začali tvořit svůj vlastní
ohraničený svět a vpustili do něho maximálně členy rodiny nebo ještě pár
dobrých známých. Jestliže se v roce 1968 průměrný československý občan
výrazně zajímal o věci veřejné, vydrželo mu to potom maximálně ještě jeden rok.
Pak na podobné ambice většinou rezignoval, protože na veřejnosti už nebylo
možné bez značného rizika prezentovat názory vybíhající za rámec oficiální
propagandy. Obrodný proces tak nahradilo Poučení z krizového vývoje ve straně
a společnosti.
Všichni záhy pochopili, že o řadového člověka a jeho názory, zejména pak
o názory kritické, už nová moc nestojí. Každý se potřeboval nějak živit a nechtěl
si zbytečně ztěžovat mnohdy už beztak svízelnou situaci. To začalo nahrávat
názorové schizofrenii, kdy občan jinak smýšlel, jinak se vyjadřoval doma a jinak
na veřejnosti. Řečeno s Františkem Fárkem uchyloval se za ochrannou clonu
91
falše, lži a přetvářky. Ve svém vnitřním světě vše oficiální potlačoval, i kdyby
to čirou náhodou byla stokrát pravda. Průměrný občan už ničemu nevěřil
a noviny otevíral na zadní stránce, protože dospěl k názoru, že ve sportu
na rozdíl od politiky vládne duch fair play. Ani to nebyla tak docela pravda,
protože i za socialismu se např. ve fotbale shromažďovaly peníze nezákonným
způsobem v tzv. černých fondech a korupce v některých odvětvích sportu jen
kvetla. Bylo však jasné, že bez naděje se trvale žít nedá a alespoň něčemu člověk
věřit musí. Když nevěřil straně, věřil tedy alespoň Spartě, Slavii či jinému klubu.
Jak jednoduchý recept na přežití…
Cesta k této „blbé“ náladě však nebyla zdaleka tak přímočará, jak by
se na první pohled mohlo zdát. Po několika nepříjemných okupačních dnech
v Československu stále ještě žila naděje, že vše špatné se ještě může v dobré
obrátit. Lidé ještě stále čekali na nějaký zázrak a netrpělivě vyčkávali návrat
politické reprezentace z Moskvy. Věděli sice, že to jejich oblíbenci – Dubček,
Smrkovský, Kriegel a další – nemají lehké, ale zároveň si nedokázali představit,
že by mohli společně sdílené ideály zradit nebo opustit. Skutečnost však předčila
očekávání mnohých. Nejméně sedm měsíců po srpnových událostech pak trval
nepřetržitý zápas mezi stálým taktizováním vlády a stále ještě přímočarým
smýšlením obyvatelstva.
Už v úterý 27. srpna, tedy tři dny po odvolání náčelníka vojenské rozvědky
generála Burdy, vchází ve známost, že jednání v Moskvě skončila a jejich
výsledkem je podepsání společného protokolu mezi československými
a sovětskými delegáty. Důsledky tzv. moskevského protokolu jsou fatální.
Přinášejí naprostý politický zvrat. K pochopení této dalekosáhlé změny je
nutné seznámit se alespoň v kostce s jeho závěry. Moskevská jednání vrcholící
podpisem memoranda zúčastněných stran znamenají pro reformátory zásadní
ústup z dosud zastávaných pozic. Především je prohlášen za neplatný tzv.
vysočanský sjezd, který se snažil navzdory zatčení předních představitelů státu
i komunistické strany udržet kontinuitu s předokupačním prostředím.
Nový stranický sjezd má být svolaný až po provedení „normalizace“
ve společnosti. Podepsáním protokolu se ústřední výbor KSČ rovněž zavazuje,
že projedná kádrové změny ve stranických a vládních funkcích. Vláda má napříště
přijmout účinná opatření proti „antisocialistickým“ silám a zavést „pořádek“
v oblasti tisku, rozhlasu a televize. V Moskvě je také dohodnuto, že nedojde
k perzekuci prosovětských přisluhovačů. Ba naopak, ti představitelé, kteří
osvědčili věrnost socialismu, tedy ti, kteří spolupracovali, spolupracují a budou
spolupracovat s okupačními vojsky, zůstanou ve funkcích. Po návratu z Moskvy
odjíždí jeden z účastníků moskevských jednání Josef Smrkovský do pražského
Národního shromáždění podat zprávu o průběhu jednání. Je přijata v tichosti
a bez rozpravy.1 To je smutný, ale jasný signál vyslaný do budoucna. Moskevská
92
kapitulace pochopitelně přináší do českého reformního prostředí značnou
dávku nervozity. To se projevuje i při jednání rozšířeného pléna vojenské
rozvědky o den později. Podplukovník Šnábl hovoří tak, že jsou na něm znát
silné obavy z dalšího vývoje i mimořádné duševní pohnutí.
„…Burda rozkolísaný, těžce nesl, co se stalo. Věřil jim moc. Věřil celé řadě lidí, kteří se ukázali
jako zrádci… Šalgovičovi, Stavinohovi… Jestliže se jim podaří, že se začneme hádat, je to
konec…“2
Podplukovník Šnábl v tuto chvíli říká jasně, co si nepochybně myslí i většina
ostatních. Stoupenci Sovětů jsou na koni a pokusí se brzy vrazit klín mezi
své odpůrce. Co se týče předchozí poznámky týkající se generála Burdy, chce
řečník nejspíš upozornit, že po jednání o zaměřovačích se bývalý šéf domníval,
že Šalgoviče přesvědčil. Záhy se ukázalo, jak hluboký to byl omyl. Podplukovník
Šnábl naznačuje, že podobné chyby se nesmějí v budoucnu opakovat. Sebemenší
zaváhání nebo špatný odhad situace se okamžitě vymstí. Přítomným účastníkům
jednání pléna začíná být jasné, že právě začíná nejsložitější etapa vývoje.
Otázkou zůstává, co všechno se už brzy octne v sázce? Je také zřejmé, že teprve
nyní se projeví skutečná síla i slabost charakterů jednotlivých protagonistů děje.
Doba, kdy půjde doslova o všechno, se nezadržitelně blíží. Nejistota si brzy může
vybrat svou daň. Příkaz dne zní zachovat si nadhled a nenechat se otrávit! Přitom
je už teď jisté, že právě to každý nedokáže, protože tlak z protivného tábora bude
obrovský.
Zatím se připravují změny v nejvyšších politických patrech. Už 31. srpna
probíhá plenární zasedání ÚV KSČ, které projednává změny ve stranickém
a státním aparátu. Zdánlivý kompromis je jen kouřovou clonou, která má zakrýt
skutečnou povahu nastartovaných kádrových změn. Za ústupek reformistům
a podobně naladěným lidovým zástupům lze na první pohled považovat
odvolání čtyř skalních konzervativců. Patří k nim Oldřich Švestka, Drahomír
Kolder, Emil Rigo a Antonín Kapek. Je to však pouhá taktika s jen dočasnými
následky. Do budoucna se s osvědčenými internacionalisty i nadále počítá. Větší
rána je však zasazena reformistům.
Odstraněni jsou František Kriegel a intelektuální idol mládeže Čestmír Císař.
Zvlášť v případě prvně jmenovaného to lze chápat jako výmluvné a jednoznačně
politicky motivované rozhodnutí. Na plenárním zasedání je rovněž oznámena
rezignace ministra vnitra Pavla. Symbolicky je nový kurz završen vyhlášením
neplatnosti tzv. vysočanského sjezdu. V této souvislosti si vzpomeňme, kolik
energie vydali příslušníci vojenské rozvědky, aby podpořili jednání delegátů
tohoto sjezdu. Nezapomeňme ani na to, jak se všestrannou podporou novinářské
obce zasloužili o to, aby byla o výsledcích sjezdového jednání pravidelně
a korektně informována československá veřejnost. Jen tak si uvědomíme,
93
co vše bylo na plenárním zasedání ÚV KSČ 31. srpna ztraceno. Vyhráno však
nemají ani ti, kteří na různých stupních řízení i nadále zůstávají ve funkcích.
Ostatně koncepce interventů a jejich domácích pomahačů je sice celkem prostá,
ale velmi účinná. Podobá se příběhu o pověstném mouřenínovi, který splnil
úkol a může se odporoučet. Podle této koncepce českoslovenští reformní vůdci,
nesoucí zodpovědnost za předsrpnové poměry, sami obnoví pořádek a až tuto
„černou“ práci dokončí, tak půjdou.3 Bohužel s ohledem na výsledky, kterých
tento ďábelský plán docílil, je na místě připomenout ještě jednu moudrost –
nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží. Mnozí si to nepochybně uvědomili, ale
bylo už příliš pozdě.
Nyní mají Sověti a jejich přisluhovači konečně partii slušně rozehranou a tlačí
dál na pilu. V září vychází pověstná Bílá kniha o událostech v Československu,
což je účelově sepsaný, ale poměrně obsáhlý a nebezpečný propagandistický
pamflet z dílny sovětské tiskové agentury. Nálepky jsou v něm rozdány kdekomu.
Například filozof Ivan Sviták je obviňovaný z toho, že manipuluje myšlením
mladých lidí tím, že se jim podbízí. Svádí je tak na scestí antisovětismu. Autoři
citují Svitáka a snaží se ukázat, o co lidem jeho zaměření ve skutečnosti jde.
„Vy, mladí lidé, nevěřte nikomu. Vy, mladí lidé, věřte jen sami sobě.“
Přes nepříjemný obrat politické situace vojenská rozvědka ještě neskládá
ruce do klína. Podplukovník Škrob na aktivu předsedů základních organizací
KSČ mobilizuje všechny síly s cílem nevzdat se a nevyklidit pole do popředí
se deroucím konzervativcům. Na aktivu burcuje ostatní, aby vytrvali.
„Zástupci vojsk SSSR se dožadují účasti na schůzích Zpravodajské správy. Nejsou
a nebudou tito připuštěni. Je nutné ochraňovat politické činitele – Smrkovského a podobně
–, aby nebyla připuštěna jejich výměna… Požadavek SSSR na prosazení do funkcí Indry,
Koldera, Kapka a dalších se nesmí připustit. Ústřední výbor nikdy neschválí vstup vojsk
do ČSSR, ale trvá na charakteristice okupace. Taktéž velení Zpravodajské správy na tom trvá.
Všemi prostředky zabránit stranickým procesům, které se chystají.“4
Vraťme se k Škrobově argumentaci. Na aktivu varuje před chystanými procesy.
Je vidět, že se pomalu začíná počítat s nejhorším. Damoklův meč čistek začíná
být všudypřítomný. Je vůbec ještě nějaká šance takový vývoj zvrátit? Jedině
v případě, že nedojde k odstranění posledních sloupů a symbolů obrodného
procesu. Podplukovník Škrob je skálopevně přesvědčen, že lidé jako Josef
Smrkovský nesmějí ztratit politický vliv. Veřejnost je musí podržet a vojenská
rozvědka nesmí zůstat stranou. Je možné, že si od tohoto kontaktu nelze slibovat
tolik co v minulosti, ale i přesto je otázka Smrkovského setrvání ve vysoké politice
věcí zásadního významu. Jen prostřednictvím takových lidí lze odrážet stále
ostřejší nápor konzervativců. Vojenská rozvědka se však nechce zcela rozloučit
ani s dřívějšími plány. Otázka nového zákonného vymezení jejího postavení není
94
dosud uspokojivě vyřešena. Hledá se proto možnost, jak vejít znovu do styku
s Josefem Smrkovským. Jako kontaktní osoba se nabízí podplukovník Bohumil
Moravec.5 Seznámil se s tímto politikem poměrně nedávno prostřednictvím
zpravodajského důstojníka Antonína Votruby, jemuž dělal během základní
vojenské služby v Litoměřicích v letech 1946–1948 řidiče. Když Votruba požádal
na jaře 1968 o rehabilitaci, tak se Moravec spolu se Smrkovským podepsali pod
jeho žádost jako svědkové. Od té doby se znají.
Podplukovník Moravec skutečně slovo dodrží a plní roli prostředníka. Právě
v jeho bytě se zástupci vojenské rozvědky podplukovník Škrob a plukovník
Prokeš setkávají v září 1968 s Josefem Smrkovským. Jednají znovu o požadavku
Zpravodajské správy G enerálního štábu prosadit nový zpravodajský
zákon na jednání branného výboru parlamentu. Dále projednávají zřízení
koordinačního orgánu pro řízení všech zpravodajských složek s patřičným
vlivem vojenské rozvědky.
Vojenští rozvědčíci mají v září i jinak napilno. Poněkud nejasné je v této době
poslání podplukovníka Krejči. Tento muž se měl jako bývalý „vnitrák“ původně
stát ještě před srpnovou okupací jedním z terčů chystaných kádrových opatření.
Po vpádu cizích vojsk si však pro své postoje právem získává důvěru. Podílí
se totiž velmi aktivně na různých opatřeních, která směřují proti okupantům. Je
to on, kdo poskytuje významnou pomoc novinářům, kteří zajišťují zpravodajský
servis z ilegálně probíhajícího vysočanského sjezdu. Mezi příslušníky vojenské
rozvědky, kteří po srpnu podporují zadržené politické činitele a chtějí
pokračovat v duchu předsrpnové politiky, by se těžko našel někdo, kdo by
mohl o jeho charakteru pochybovat. Na počátku září se podplukovník Krejča
vydává na zajímavou cestu. Navštěvuje v Plzni svého bývalého kolegu z dob,
kdy ještě pracoval na vnitru. Jedná se o majora Chvátala. Tento muž nyní pracuje
v metropoli západních Čech ve funkci náčelníka oddělení pasů a víz při Krajské
správě Sboru národní bezpečnosti.6 V pátek 6. září 1968 kolem 11. hodiny vchází
podplukovník Krejča do jeho plzeňské kanceláře. Hovor má zpočátku pouze
konvenční charakter. Oba muži se znají spoustu let a hovoří proto nejprve
o běžných rodinných záležitostech. Podplukovník Krejča si navíc bývalého
kolegu opatrně oťukává.
Po nějaké době nastává v diskusi zvrat. Krejča vznese nečekaný dotaz. Ptá se,
zda je v místnosti zabudovaný odposlech. Chvátal je očividně překvapený, ale
snaží se zachovat klid. Na otázku však odpoví záporně. Podplukovníka Krejču to
povzbudí. Tentokrát se ptá na způsob, jakým se vystavují pasy. Zajímají ho i další
věci s tím související – psací stroj, technické složení inkoustu, razítkové barvy a další
nezbytné náležitosti. Největší zájem ale projevuje o reliéfní razítko, které se používá
na fotografie v cestovních pasech. Chvátal zpozorní. Začíná se chovat velmi opatrně.
Z dotazů bývalého kolegy nemá dobrý pocit. Nyní je mu naprosto jasné, že Krejča
95
nepřišel proto, aby společně zavzpomínali na dřívější časy. Jediná pomůcka, kterou
zvědavému hostu ukáže, je psací stroj značky Consul. Podplukovník Krejča působí
zvláštním dojmem. Jako by měl na srdci něco, o čem se mu zároveň nechce příliš
mluvit. Váhá, zda se s tím má Chvátalovi svěřit. Vypadá to, že jejich vztahy nejsou tak
srdečné jako kdysi. Neriskuje příliš? Co když ho Chvátal podrazí? Krejčovi ale také
hrozí, že pokud nevyloží karty na stůl, vážil cestu do Plzně zbytečně. Ne, nemůže
se chovat jako zbabělec. Musí s Chvátalem na rovinu. Jinak je vše ztraceno.
„Vím, že mě neshodíš. Něco od tebe potřebuji. Co bys říkal tomu, kdybych tě požádal o pomoc
kvůli vydání pasů pro některé významné funkcionáře?“
Major Chvátal je už zase celý nesvůj. Do takových kšeftů se mu moc nechce.
Tuší nicméně, že teď přijde hlavní odhalení. Asi se dozví důvod návštěvy. Musí
si přiznat, že ho to začíná docela zajímat. Dává si však pozor, aby nedal najevo
sebemenší vzrušení. Nesmí se zkrátka unáhlit. Hovoří pomalu.
„Zkus se s takovou žádostí obrátit na vyšší služební funkcionáře v rámci kraje. Vůbec
nejlepší by ale bylo, kdyby ses obrátil přímo na soudruha Rajchrta z centrální složky.“
Krejča mávne znechuceně rukou. Co mu to ten Chvátal radí? Zbláznil se. To
snad ani nemyslí vážně. Podívá se mu do tváře a odpoví mu rázně.
„Z toho nic nebude. Rajchrt se bojí. Je to posera.“
Chvátal nic neříká. Viditelně nespěchá s odpovědí. Krejča cítí, jak se potí.
Hrozí, že odjede s nepořízenou. Pak se přece jen vzchopí.
„Všechno je naprosto legální. Pokyny jsem dostal z nejvyšších míst – od soudruhů Svobody,
Dubčeka a Černíka. Pasy jsou potřeba pro případ odchodu některých čelných funkcionářů
na Západ.“
Chvátal se dává pozor, aby se nepustil do nějaké vysoké hry, která by ho mohla
vystavit zbytečnému riziku. Kdo ví, co má Krejča ve skutečnosti za lubem? Co
když ho chce jen vyprovokovat k nějaké unáhlenosti? Chvátal zvolí umírněný,
ale rozhodný tón, aby dal společníkovi najevo odstup.
„Nejvyšší straničtí a vládní funkcionáři by se v takové záležitosti určitě nespoléhali
na krajské orgány. Pro ně by bylo mnohem snazší opatřit si potřebné doklady přímo v Praze.“
Krejča cítí, jak se mu stanovený cíl nekonečně vzdaluje. Pokusí se Chvátala
uklidnit, třebaže mu svou odměřeností začíná lézt na nervy.
„Máš pravdu, jedná se spíš o pololegální záležitost, protože dotyční funkcionáři by do ciziny
nevycestovali s doklady znějícími na pravá jména.“
Chvátal nehne ani brvou. Krejča ho opatrně pozoruje. Po chvilce však mlčení
prolomí a pokračuje ve svém monologu rozborem politické situace.
96
„U nás patří k vůdcům kontrarevoluce generál Prchlík, za kterým jde armáda. Pak Císař,
za kterým jde mládež a Černík, za kterým jde inteligence. Za Dubčekem a Svobodou jdou pak
všechny složky národa.“
Ani tento rozbor nedělá na Chvátala zvláštní dojem. Podplukovník Krejča teď
už ví, že se namáhal zbytečně. Chystá se k odchodu. Uvědomuje si, že prohrál
a ještě se vystavil nebezpečí. To už není ten kamarád Chvátal, kterého znal
před lety. Stala se z něho zpohodlnělá kancelářská krysa, která si střeží své
vydobyté postavení. Je to nepříjemné zjištění, ale nedá se nic dělat. Bez rizika
určité věci prosadit nelze. Inu, kdo nevsadí, nemůže vyhrát. Krejča však dobře ví,
že v tuto chvíli nevyhrál, ale prohrál. Nemá cenu v neplodné diskusi pokračovat.
Zvedá se ze židle, obléká si kabát a odchází ke dveřím. Ještě naposledy oslovuje
Chvátala.
„Buď tak hodný a o tomto hovoru se nikomu nezmiňuj.“
Chvátal mlčky sleduje, jak se za Krejčou zavírají dveře. Konečně je pryč, uleví
si nahlas. Zároveň mu stále není jasné, do čeho se to Krejča namočil a jakou
roli v tom všem přisoudil jemu. Chvátal také myslí na to, jak se bývalý kamarád
změnil. No jo, jako Pražák přičichl k vysoké politice. Jen, aby se mu to brzy
nevymstilo.
Rekonstrukce tohoto rozhovoru se opírá výhradně o výpověď majora Chvátala,7
učiněnou zhruba rok po vylíčených událostech. Objevují se v ní ovšem některé
detaily, které svědčí o tom, že autor si průběh rozhovoru nejspíš zaznamenal,
neboť mu přikládal mimořádný význam.
Jinak však vidí celou záležitost podplukovník František Krejča, který byl kvůli
objasnění celé záležitosti vyslýchán orgány vojenské kontrarozvědky v květnu
1969. 8
Vyslýchaný Krejča nejprve popírá, že by před srpnem nebo po srpnu 1968
komukoli nějaké pasy opatřoval. Nebyl o to nikým požádán. Na druhou stranu
ale nepopírá, že se s majorem Chvátalem setkal a projednával s ním nějaké otázky
spojené s pasovou problematikou. Podplukovník Krejča tak prý učinil na příkaz
svého představeného, plukovníka Dronga. Záležitost řešil jako zpravodajský
orgán, takže Chvátalovi rozhodně nesdělil, na co pasy potřebuje. A důvod?
Krejča uvádí, že Chvátala pouze požádal, zda by bylo možné vystavit nějaké
pasy pro československé občany s předsrpnovým datem. Šlo o zpravodajský úkol,
o to, aby byly dotyčné osoby v zahraničí správně „zalegalizovány“. Chvátal sice
Krejču vyslechl, ale nevyhověl mu. Seznamy pasů vydané v srpnových dnech už
byly podle něho předány krajské správě, takže s tím nešlo nic dělat. Podle Krejči
je to škoda. Nevyužilo se možnosti emigrace pro operativní účely Zpravodajské
správy. O výsledku své mise informoval plukovníka Dronga a později o všem ještě
97
hovořil na pracovní poradě. Svou výpověď před VKR končí Krejča prohlášením,
že „žádný československý občan se na československý pas s falešným jménem mou zásluhou
nedostal“.
Komise náčelníka Generálního štábu ale Krejčovi neuvěřila a jeho výpověď
označila za nevěrohodnou.9 Bohužel více se o tomto případu v dokumentech
dozvědět nelze. Přesto stojí za to se u něho ještě na chvíli zastavit.
Zajímavý je výrok Krejči uváděný v protokolu Chvátalem o tom, že přední
stoupenci obrodného procesu jsou vlastně „vůdcové kontrarevoluce“.
Tento výrok je totiž pramálo věrohodný. Spíše odkazuje k dikci nastupující
normalizace, která s oblibou označovala „pravicové oportunisty“ zároveň
za „kontrarevolucionáře“.
Podplukovník František Krejča vydatně pomáhal redaktorům Rudého práva
v době konání vysočanského sjezdu KSČ. Jeho jméno lze tedy nepochybně
spojovat s odporem proti okupaci, ale s kontrarevolucí? To nezní moc
pravděpodobně. Navíc musel být jako bývalý pracovník Ministerstva vnitra
a poté i příslušník ZS/GŠ nepochybně pečlivě prověřený. K „buržoazním“
a „kontrarevolučním“ elementům tedy Krejča patřit nemohl. Stejně tak
k nim nepatřili politikové propagující socialismus s lidskou tváří, které právě
on podporoval. Například v podstatě výrazně pravicově a protikomunisticky
o r i e n t o va n ý K A N b y s p o j e n e c t v í s ta ko v ý m i l i d m i u r č it ě o d m í t l .
Za kontrarevolucionáře mohli takové lidi označit jen ortodoxní ideologové
z Moskvy, Varšavy, Berlína a později také normalizátoři z Prahy.
Jiná věc však za úvahu stojí. Chvátal se zmiňuje o Krejčově tvrzení, že pasy
potřebuje pro vysoké politické činitele, aby mohli pod falešnou identitou odejít
na Západ. Na první pohled to vypadá jako velmi ztřeštěná a nepravděpodobná
konstrukce. Když si ale připomeneme jeden zde už citovaný dokument, nejeví
se to vše zase v tak absurdním světle.
„Dne 23. 8. přijeli do Vídně příslušníci ZS/GŠ Miroslav Janků a Zdeněk Veselý. Vyslanec
Novotný měl s nimi dlouhé jednání, pravděpodobně ve věci vytvoření exilových orgánů…“
Už dříve jsme uvedli, že na vídeňské rezidentuře mělo být právě přičiněním
těchto mužů vytvořeno jednostranné rádiové spojení. Komise NGŠ se později
podivovala tomu, že pouze ve Vídni.10 Na tom při bližším pohledu zase nic tak
divného není. Tato křižovatka Západu a Východu mohla mít v té době na rozdíl
od jiných evropských měst pro některé zklamané reformátory jistou osudovou
přitažlivost.
Rakouské hlavní město má výhodnou polohu – nachází se velmi blízko
československých hranic. Navíc má tato země i jinou přednost. Rakousko
se deklaruje od roku 1955, kdy získalo na základě tzv. Státní smlouvy od Sovětů
98
nezávislost, jako politicky neutrální země a vzhledem k tomu, že se vůči
Východu tak jednoznačně nevymezuje, představuje tato varianta opravdu
určité východisko. Nezapomeňme, že od časů habsburské monarchie zde žije
i významná česká menšina podporovaná po únoru 1948 a srpnu 1968 novou
a vydatnou emigrační vlnou. Relativně snadno dostupná Vídeň by v případě
katastrofického politického scénáře nemusela být pro případné exilové politiky
špatnou volbou.
Navíc na počátku září – ne příliš dlouho po podepsání moskevského protokolu
– se velkému počtu reformně uvažujících politiků mohla zdát politická situace
málo nadějná a mohli se snažit hledat nějaké východisko. Právě v září se zástupci
vojenské rozvědky také znovu scházejí s Josefem Smrkovským. A konečně – opět
v září – shání podplukovník Krejča pasy pro čelné politiky. Není to příliš velká
souhra náhod?
Krejča podle tvrzení Chvátala uvádí mezi těmi, jimž chce pomoci získat pas
Dubčeka, Prchlíka, Černíka, Svobodu a Císaře. Oldřich Černík ale zůstává
až do ledna 1970 premiérem. Počítá poměrně dlouho s tím, že se politickému
pádu vyhne. Alexander Dubček zamíří aspoň načas na velvyslanecký post
do Ankary, takže možná také nějakou dobu věří, že poté, až se politická vichřice
přežene, tak se i pro něho nějaký post najde. Generál Prchlík je odvolaný už
před srpnem a jako člověk pro okupanty naprosto nepřijatelný skončí dokonce
ve vězení. Těžko si však představit, že by právě pro něho byla emigrace
východiskem. Prchlík měl značnou zásluhu na provalení Šejnovy kauzy a lze
téměř vyloučit, že by chtěl své problémy řešit odchodem do ciziny stejně jako
koncem února 1968 nechvalně proslulý „semínkový generál“. Generál Svoboda
vzhledem ke svému věku a dlouholetým zkušenostem se Sověty na něco
takového určitě nepomyslel vůbec. Jako hrdina Sovětského svazu a člověk, který
tak jako tak šel Kremlu vždy na ruku, nemusel mít o svou budoucnost obavy.
Čestmír Císař je sice v roce 1968 silnou politickou osobností, ale absolutně
nemiluje riziko, takže lze pochybovat, zda by se do takové hry vůbec pustil,
pokud by byla jen trochu nejistá. Vzpomeňme, jak píše Mlynář, že jediný Císař
unikl sovětskému zatčení, když budovu ÚV KSČ opustil a skrýval se u svého
kamaráda na chatě v Kersku, odkud posílal všem vlastencům „bojové pozdravy“.
Ačkoliv nejde pro úvahy o případné emigraci vysokých funkcionářů strany
a státu najít dostatečnou oporu v pramenech, nejde ani Krejčovu návštěvu
v Plzni nebo angažmá dvou příslušníků vojenské rozvědky ve Vídni brát jen jako
těžko uvěřitelnou pohádku. Šlo nejspíš skutečně o jednu z variant, která se ale
nejspíš zdála být obtížně realizovatelná a později byla dokonce dalším vývojem
překonaná. Pokud se v ní angažovala prostřednictvím Krejči také vojenská
rozvědka (Krejča se odvolává na instrukce od plukovníka Dronga), nelze vyloučit,
že v tom skutečně mohly hrát určitou roli i vztahy se Smrkovským. Ale také
99
nemusely. Smrkovský v každém případě není uveden mezi těmi politiky, jimž
měl Krejča prostřednictvím Chvátala opatřit pas. Více asi k tomuto zajímavému
tématu zatím říci nelze, protože by to příliš zavánělo spekulací.
V říjnu 1968 se politická situace nadále přiostřuje. V polovině měsíce je v Moskvě
podepsána smlouva o dočasném rozmístění sovětských vojsk v Československu.
Za ČSSR jí podepisuje jeden z předních vůdců obrodného procesu a předseda
vlády Oldřich Černík. Musí tak vypít pomyslný kalich hořkosti až do dna. V tuto
chvíli se zdá, že to pro něho zase tak velký problém není. Na nedávné minulosti
mu zjevně tolik nezáleží a byl by rád, kdyby se od ní mohl v tichosti distancovat.
Černík se chce očividně v politice udržet bez ohledu na změnu politického kurzu.
V pátek 18. října se schází také Národní shromáždění. Dokument odsouhlasený
v Moskvě bez nějakých výhrad ratifikuje. Celkovou atmosféru vystihuje jeden
z posledních publikovaných průzkumů veřejného mínění, který má do dřívějšího
optimismu na hony daleko. Celá čtvrtina československých občanů už vidí
budoucnost černě.11
Přibližně v té době se schází stranický aktiv 4. oddělení Zpravodajské správy.12
Emoce dostupují vrcholu, když stoupenec obrodného procesu plukovník
Prokeš popisuje drastickým způsobem údajné mučení politických představitelů
strany a státu Ludvíka Svobody, Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka a Josefa
Smrkovského v Moskvě. Je pravda, že pro tento způsob argumentace nelze najít
oporu v prokazatelných faktech. Konzervativci to vědí, a proto zuří, když Prokeš
hovoří o přeražené čelisti soudruha Dubčeka.13
Také příslušníci 7. výsadkového pluku mají v říjnu 1968 napilno. Připravuje
se důstojná oslava 50. výročí vzniku Československé republiky. Zároveň se chystá
také „rozloučení“ se Sověty, kteří strávili od konce srpna v plné polní několik
týdnů v bezprostřední blízkosti holešovských kasáren. Rozloučení je skutečně
„srdečné“. Platí to minimálně v tom smyslu, že odchod Sovětů všichni pociťují jako
obrovskou úlevu. Jaroslav Janků vzpomíná, jak přistoupil podplukovník Košan
s vážnou tváří k jednomu sovětskému důstojníkovi s otázkou.
„Skutečně odjíždíte?“
Sovětský důstojník přikývl. Pak spatřil velitele 7. výsadkového pluku, jak
se znatelně pousmál. Následovala ironická poznámka z úst československého
velitele.
„To je dobře. Konečně budu mít zase bratra!“
Sovětský velitel se zatvářil překvapeně, nebo spíš nechápavě. V tu chvíli si
Jaroslav Janků uvědomil, že z tohoto „nevinného“ rozhovoru může koukat
pěkný průšvih. Věděl, že Sověti nemají ve zvyku, aby nad takovými výroky jen
mávli rukou. Radost z odchodu sovětských vojáků však přesto přehlušila všechny
100
obavy. Platilo to i o Jaroslavovi Janků. Byl rád, že jeho nevděčná role spočívající
v permanentním styku se Sověty se stává minulostí. Podplukovník Košan ho totiž
před časem pověřil rolí styčného důstojníka mezi plukem a sovětskou jednotkou.
Po srpnových událostech to nebylo nic, co by mu mohl někdo jiný závidět.
„Košan měl skutečně skvělý nápad. Říkal mi: když se u nich budeš pohybovat, budeme alespoň
s předstihem vědět, co mají za lubem. Takový argument jsem uznával. Nic příjemného to ale
nebylo. Na Sověty byli všichni naštvaní. Bál jsem se, co tomu budou lidé říkat, když mě v jejich
společnosti uvidí. Jednou jsem s nimi dokonce musel jít do továrny, kde pracovala moje manželka.
Pochopitelně jsem se doma nepochlubil, že tam s nimi půjdu. Měl jsem však takové divné tušení.
Žena mě v továrně se Sověty skutečně zahlédla a ptala se mě, proč jsem se o tom doma nezmínil.“14
Koncem října se už situace v Holešově zase začíná měnit k horšímu. Příslušníci
pluku začínají pociťovat silné politické tlaky. Něco visí ve vzduchu. Reorganizace
stranické organizace a posléze i samotného pluku začíná být palčivě prožívanou
otázkou. V té době se rovněž objevuje v Holešově Milouš Jakeš, aby podrobil
ostré kritice polednový vývoj ve straně i postoje čelných představitelů obrodného
procesu. S pochopením se však nesetkává. Jeho vystoupení je přijato velmi
nevraživě a na známého normalizačního aparátčíka si stěžují příslušníci pluku
dokonce na ústředním výboru strany. Nadto žádají, aby byl vzat ke stranické
zodpovědnosti. Nemohou však uspět. Politické poměry se změnily. Ústřední
výbor se začíná zase hemžit takovými Jakeši. Dlouho postávali v ústraní. Nyní opět
vylézají z kouta jako pavouci a připravují se na opětovné převzetí dřívějších pozic.
Ideály pražského jara jsou tak s určitou mírou nadsázky pohřbeny už zaživa.
Na zmrtvýchvstání budou čekat dlouhých dvacet let. A moc slavné vzkříšení to
nebude.
Poznámky
1
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 94–95.
2
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
3
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 108.
4
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
5
Zápis z jednání s podplukovníkem Bohumilem Moravcem, GŠ/ZS, 6. odd./2.sk., 7. 10. 1969.
6
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
7
Záznam o pohovoru s majorem Chvátalem, náčelníkem oddělení pasů a víz při KS SNB Plzeň,
7. 10. 1969.
8
HSVKR: Zápis o výpovědi podplukovníka Františka Krejči, Praha 20. 5. 1969.
9
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
10
Tamtéž.
11
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 113.
12
Příloha k čj. 0021341, SZS 1969.
13
Doplněk k poznatkům na Prokeše od Františka Svobody, 17. 7. 1969.
14
Rozhovor s Jaroslavem Janků, 8. 9. 2007.
101
102
IX.
AŽ K HOŘKÉMU
KONCI
Motto:
„Aby protivník mohl v masách vyvolat bezradnost
a nedůvěru v politické vedení státu, posílit opozici
v jeho řadách a docílit duchovního odzbrojení
národa, se skleněnýma očima hada sleduje každou
příležitost a možnost, na kterou by se mohl vrhnout
a která by byla jeho snahám ku prospěchu.“
František Fárek
Za definitivní bod obratu směřující k porážce stoupenců obrodného procesu
ve straně lze považovat listopadové plénum ÚV KSČ. Na něm se už otevřeně
proklamuje potřeba normalizace. Plénum odsuzuje negativní prvky polednové
politiky a ačkoliv Akční program strany a hospodářská reforma stále alespoň
slovně žijí, radikální změna politického kurzu je nepřehlédnutelná.1
Jak jsou však všechny tyto překotné změny přijímány v armádní rozvědce? Není
pochyb, že dost bouřlivě. Aktiv k výsledkům jednání pléna se koná 21. listopadu.
O výsledcích pléna přítomným straníkům referuje náčelník HPS soudruh Bedřich.
Nemá rozhodně jednoduchou pozici, protože zastánci polednového kurzu ještě
nesložili zbraně a reformisté z HV KSČ jsou stále populární. Proto není divu,
že Bedřichova zpráva je přijata s neskrývaným odporem. V sále se ozývají výkřiky
a dupání. Není ani vůle projednat rezoluci ve všech základních organizacích.
Navíc dochází k ostré konfrontaci obou názorových proudů. Podle konzervativců
deroucích se po dlouhé době do popředí se závěry listopadové rezoluce prosazují
obtížně. Její vyústění je prý utlumeno celospolečenskými akcemi pravicových sil.2
Další a ještě hlubší odezvu vyvolává návrh HPS na úpravu stranickopolitických
orgánů v armádě a na Zpravodajské správě. Má dojít ke zrušení nepohodlného
103
a novým trendům nepřístupného hlavního výboru KSČ, který vytváří
soustavnou a účinnou blokádu normalizačních nařízení. Úder proti HV KSČ je
proto považovaný za věc zásadního významu. Hlavní výbor má být obětován.
Zčásti ho má nahradit volené byro nebo politické oddělení. To vyvolává v táboře
odpůrců okupace a normalizace vlnu emocí. Zastánci HV KSČ vyhlašují, že jde
o řešení vynucené Sověty a podporované skupinou konzervativních stranických
elementů. Kvůli těmto pokusům ovlivnit konečné řešení situace v armádě
se schází 3. prosince mimořádné plénum hlavního výboru. Jeho předák
podplukovník Škrob se staví proti návrhu a poukazuje na tradice, které hlavní
výbor na Zpravodajské správě má. Zároveň upozorňuje, že návrh předložený
HPS nemá nic společného s polednovou politikou. V usnesení pléna je proto
návrh označen za nedemokratický a nevhodný. Plénum soudí, že jde o návrat
k zdiskreditovaným a oprávněně kritizovaným stranickopolitickým metodám
minulosti, které obrodný proces právem zavrhl. V neposlední řadě je tento
záměr chápaný jako výraz naprostého neporozumění specifickým podmínkám
Zpravodajské správy.3
Jednání HV je poté přerušeno, ale už za dva dny rokování pokračuje. V závěru
přijímá usnesení, které vyslovuje nesouhlas se záměrem HPS. Jeden z účastníků
jednání podplukovník Přibyl obviňuje z vyvolávání krizových situací nikoli
pravicové síly, jak to činí HPS ovládaná konzervativci, ale přímo ústřední výbor
strany. Objevují se názory, že „nelze hledat pravicové živly, když je tu realita
cizích vojsk“. Reformisté nyní chápou, že se nemohou nechat zatlačit do kouta,
protože by to znamenalo jejich konec.
Přesto se přímo nabízí otázka, zda vůbec ještě nějaké východisko ze stále
zapeklitější situace zbývá. S přihlédnutím k listopadové rezoluci se vyskytují
obavy z návratu ke starým nefunkčním a zbyrokratizovaným poměrům
před lednem 1968.4 Situace ve vojenské rozvědce do značné míry kopíruje dění
v celé společnosti. Prudce klesá popularita ještě nedávných politických idolů.
Všichni stoupenci změn vidí, že je začínají ve stále větším počtu obklopovat
funkcionáři nepokrytě starého ražení. Také studentská stávka 17. listopadu
naznačuje, že ve společnosti se cosi zásadně mění k horšímu.5
Prosinec je pak poznamenaný především bojem za jednoho z mála
polednových politiků, kteří se dosud těší plné důvěře občanů. V sázce se totiž
ocitá politická kariéra Josefa Smrkovského. 6 Tlak konzervativců namířený
proti jeho osobě je obrovský. Také Sovětům je trnem v oku. Už v září projevují
značnou nelibost nad jeho rozhlasovým projevem po návratu z Moskvy. Kreml
ho obviňuje, že jeho prohlášení nejsou v souladu s moskevským protokolem
a mají vliv na zostření politické situace v Československu. Josef Smrkovský si to
však nenechá líbit a kontruje výrokem, že nemá zrovna v úmyslu být se Sověty
ve všem zajedno. Je to nepochybně úctyhodné gesto, ale působí jako červený
104
hadr na býka. Začíná být zřejmé, že Smrkovský soustředěný tlak neustojí.
Navenek má stále mnoho stoupenců. Stojí za ním různé společenské organizace
i řadoví občané. Odborový svaz kovodělníků přijímá na svém sjezdu 20. prosince
dokonce rozhodnutí, že bude-li odstaven Smrkovský nebo jiný z vůdčích
politických představitelů, které dělníci respektují, dojde k vyhlášení generální
stávky. Bojujícímu politikovi opět slibují podporu i představitelé vojenské
rozvědky. I pro ně nadále zůstává klíčovým mužem, na něhož se lze spolehnout.
Bude taková podpora stačit? Tuto otázku zatím nikdo zodpovědět neumí.
V souvislosti s kampaní za zvolení Smrkovského do funkce předsedy
parlamentu se objevují prudké útoky směřující proti stále více se prosazujícímu
dr. Gustávu Husákovi. Terčem kritiky se stává také Komunistická strana
Sovětského svazu a Sověti vůbec. Tyto kruhy jsou vesměs obviňovány
ze stupňování politického nátlaku. Husák si ze všeobecného odporu vůči jeho
osobě příliš nedělá. Ví, že se za ním formují síly, které co nevidět převezmou
otěže moci do svých rukou. Husák si je jistý tím, že Smrkovského už Sověti
dávno odepsali, ale jemu naopak vyjadřují plnou podporu. Husák – a to je
neoddiskutovatelné – je talentovaný, mazaný a velmi obratný politik, který si
na svého českého protivníka, mimochodem oblíbeného i na Slovensku, připravil
důkladnou léčku.
Na klíčovém zasedání ústředního výboru Komunistické strany Slovenska
22. prosince vystupuje Husák s neuvěřitelnou politickou chytristikou. Zásada
rovnoprávnosti obou národů podle něho vyžaduje, aby stál v čele nově
konstituovaného Federálního shromáždění Slovák. Situace se zdá být výbušná.
Už 5. ledna však dochází k nečekanému rozuzlení. Smrkovský ve svém televizním
vystoupení zatroubí na ústup a prohlašuje, že nechá rozhodnutí na kompetentních
orgánech. V tu chvíli musí být každému trošku bystřejšímu pozorovateli jasné,
že jeden z politických idolů pražského jara mlčky přiznává porážku. A nejen
vlastní. Jde o porážku celého reformního proudu, který už bohužel nedokáže
realizovat jinou strategii než fatální ústup z dříve dobytých pozic.
Jestliže mohlo předchozí líčení budit dojem, že Smrkovský a vojenská
rozvědka jsou téměř jako siamská dvojčata, pak nyní to platí naprosto. Bohužel
nikoli v pozitivním smyslu. Porážka jednoho z vůdců pražského jara se promítá
i do osudu jeho stoupenců v řadách rozvědky. Za pouhé čtyři dny oznamuje
tajemník hlavního výboru KSČ rozhodnutí politbyra ÚV KSČ o zrušení HV KSČ
MNO – 5. Činnost hlavního výboru – tak aktivního a proreformně vystupujícího
od jara 1968 přes okupaci až do této doby – se tímto rozhodnutím uzavírá.
Stoupenci normalizace tak likvidují klíčovou baštu odporu a ujímají se s definitivní
platností iniciativy. Teď už pramálo záleží na tom, že řada členů právě zrušeného
výboru jako jsou důstojníci Thurnvald nebo Přibyl nadále věří své pravdě, jakož
i tomu, že v budoucnu budou jejich postoje pochopeny a oceněny.
105
Zatím však vládne jen zklamání a pocit zmaru. Neutěšenou společenskou
situaci dokresluje i oběť Jana Palacha, který chce svým odhodlaným činem národ
vyburcovat k rozhodnému odporu vůči nastupující normalizaci. Za měsíc ho
následuje student Jan Zajíc. I on umírá. Cíle však přesto dosaženo není. Projevy
odporu ztrácejí na síle, začíná převládat letargie a tiché smíření se s novými
poměry. To už pomalu klepe na dveře dubnové stranické plénum, které přináší
rozhodující přeskupení politických sil. Na něm je přijata Dubčekova sebekritika
a také jeho rezignace. S konečnou platností je umlčen i Smrkovský, když je
odvolán z předsednictva strany. Plénum se nese v duchu dobově příznačného
hesla: PRYČ S POLEDNOVOU POLITIKOU! Chtělo by se dodat: PRYČ
TAKÉ S TĚMI, KTEŘÍ JÍ SYMBOLIZOVALI! Už jen rok bude stačit k tomu,
aby protagonisté pražského jara tiše vyklidili své pozice a opustili politickou
scénu. Smutnou ironií je fakt, že architektem plánovaných změn je klíčová
postava obrodného procesu. „Dubnové teze“ pocházejí z autorské dílny
Alexandra Dubčeka. Postup tedy přesně v duchu sovětských přání. To znamená,
že ti, kteří vše zavinili, sami zjednají pořádek a pak mohou jít.
Odpůrci normalizačních trendů ve vojenské rozvědce zabředávají do jakési
podivné rezistence. Likvidace hlavního výboru jim nepochybně bere půdu
pod nohama. Přesto je stále patrná snaha nenechat se úplně zatlačit do kouta.
Navenek i oni formálně souhlasí s novými stranickými opatřeními. Zároveň
se však prostřednictvím vlastních rezolucí pokoušejí těm nahoře sdělit své
mínění. Normalizátoři si stěžují na to, že určité elementy stále bojkotují
usnesení strany a vytvářejí atmosféru neklidu a nejistoty. To se prý děje hlavně
na 2. oddělení Zpravodajské správy. Dubnové plénum je však přece jenom „silné
kafe“ i pro ty, kteří se do této doby nechtěli smířit s nově se rodícími pořádky.
Zrada ve vlastních řadách zvlášť zabolí. Normalizátoři ten úpadek morálky a vůle
vnímají. Nyní se už neobávají zásadního odporu, neboť vidí, jak vůle vzdorovat
jejich tlaku povážlivě slábne. Mají pocit, že v podstatě jen „čistí“ dobyté území.
Cítí, že postačí pár týdnů a protivník bude na kolenou. Později to také potvrdí
sebevědomým prohlášením, že „napjatá situace a odpor pravicových sil trvaly jen
do května 1969.“7
Poměry panující na centrální úrovni jsou pro někdejší reformátory skličující.
Jak se však změněná politická situace odráží u mimopražských speciálních
útvarů? I tam se po srpnové okupaci aktivně zapojili do boje za uhájení
dosavadní politické linie. Politický tlak nemůže proto polevit ani zde. Pozdější
normalizační hodnocení deklaruje, že úspěchy začínají být patrné. Například
u 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha prý dochází k určitému uklidnění.
Spokojenost však není ani zde naprostá. Politická přeměna neprobíhá ani
na Zbirohu, navzdory přijatým opatřením, nějakým závratným tempem.
Stranickým dokumentům je „dávána spíše pasivní podpora“. Navíc i zde existují
106
příslušníci, kteří stále necítí potřebu se za každou cenu přizpůsobit novým
poměrům. Tak např. u praporu v Klenčí se ještě v této době objevuje na nástěnce
leták s diskusním vystoupením dr. Františka Kriegela, všemi normalizátory
už dávno zavrženého muže. Jedná se o politika, který si jako jediný troufl
nepodepsat moskevský protokol. Leták působí na normalizátory jako otevřená
politická provokace. Přikazují, aby byla záležitost v Klenčí bezodkladně
vyšetřena. Šetření ale vázne, aniž by kdokoli dokázal zdůvodnit proč. Záhy
je proto označeno za bezzásadové, protože „do dnešního dne není dovedeno
do konce“. To je ovšem pro stoupence nových pořádků pramálo potěšující
výsledek. Takový neúspěch se musí něčím vyvážit. Proto se zároveň konstatuje,
že pro nějaký velký pesimismus není důvod. Určitý pokrok je přece jenom
patrný a „počet realisticky uvažujících členů strany je stále větší“.
Přání je však v tomto případě stále otcem myšlenky. Jinak by ti samí lidé
nemohli současně připustit, že k ideálu mají poměry stále daleko, protože
nadále přetrvává dezorientace jednotlivých komunistů. Jako nezbytné se jeví
vypracování politické analýzy poměrů u 7. radiotechnického pluku. Velení
správy a politické oddělení správy má aktivně pomoci problémy překonat. Příkaz
zní, že z hodnocení se nesmí vyvléci žádný jedinec. Má jít o komplexní materiál.
Zároveň se mají vyvodit rázné závěry kvůli porušování rozkazu ministra národní
obrany z 21. srpna 1968. A to „vůči všem, kteří jej vědomě neplnili a narušovali“.
Služební a stranické důsledky je třeba vyvodit také „proti všem stranickým
funkcionářům pluku, kteří se podíleli na přepracování přísahy a dopustili, aby
vojska přísahala proti okupantům“. 8
Ani u 7. spojovacího pluku v Litoměřicích nepanuje jednoznačná situace.
I zde je schválena listopadová rezoluce, která je předzvěstí tuhé normalizace.
Je však přijata stejně rozpačitě jako jinde a jako výsledek nátlaku Sovětů.
Stejně je hodnoceno dubnové a květnové plénum. Velkou odpovědnost
za tristní stav současné politiky příslušníci připisují také dr. Husákovi, který
je zcela jednoznačně považovaný za muže Moskvy. Poslední události jsou pak
vesměs hodnoceny jako postupné odbourávání polednové politiky a jejích
principů. Reakce druhé strany tomu odpovídá. Nově nastupující politická
garnitura konstatuje, že ani zde se dosud nepřistoupilo k důsledné analýze
a k objektivnímu zhodnocení uplynulého vývoje u každého člena strany. Jediné
vypracované hodnocení je podle stoupenců normalizace scestné. Neodráží prý
celkovou situaci u pluku, ale naopak ji zkresluje. To znamená jediné – vyvinout
ještě silnější politický tlak a rebelanty rozprášit.
Snad největší problémy mají však tvůrci nových pořádků se 7. výsadkovým
plukem z Holešova. Zdá se jim, že zde moskevský protokol nevzali vůbec
na vědomí. U pluku prý nadále pokračuje protisovětská hysterie. Zmíněný
dokument je sice přijatý místní stranickou buňkou, ale jen jako vynucený
107
kompromis. Se zlou se v Holešově potáže i stranický tajemník Jakeš, který
chce nepoučitelným rebelům domluvit a zároveň objasnit, jak se nechali
oklamat pravičáky. S listopadovou rezolucí vyjadřují holešovští průzkumníci
jako disciplinovaní straníci navenek souhlas. Ale ani zde to nelze rozhodně
chápat jako souhlas bez výhrad, což je z jejich oficiálního stanoviska na první
pohled patrné.
„Přijímáme rezoluci pléna jako východisko ze současného stavu, hrozícího ochromit
akceschopnost strany… Plně a disciplinovaně se zapojíme do plnění úkolů této rezoluce
a vynaložíme veškeré úsilí k dosažení názorové jednoty komunistů i nestraníků útvaru…
abychom účinně čelili jak vlivu antisocialistických sil, tak i působení radikalistických,
liberalistických a dogmaticko-sektářských extrémů uvnitř strany…“9
Dříve než se k stanovisku komunistů 7. výsadkového pluku vrátíme
podrobněji, upozorňujeme na pojem, který je obsažený v závěru právě
citovaného textu. Není pochyb o tom, kdo podle nich reprezentuje zmíněné
„dogmaticko-sektářské extrémy uvnitř strany“, o nichž se provolání
zmiňuje. Holešovští průzkumníci nejsou zdaleka tak naivní, aby netušili,
kam ve skutečnosti listopadová rezoluce směřuje. Proto k svému zdánlivě
vstřícnému postoji dodávají:
1. Obáváme se, aby se otevřenost Akčního programu nestala rouškou pro
okleštění některých základních myšlenek a mechanismu Akčního programu,
zejména záruk proti zneužití moci a obnově byrokratického centralismu
ve straně a v celé společnosti.
2. Znepokojuje nás, že se nedělá důsledně otevřená politika, ač o její nutnosti
hovoří i rezoluce, že strana a společnost není informována o řadě skutečností
zásadního významu pro její život a nemá ani možnost na ně působit… V této
souvislosti nás znepokojují i některé projevy vedoucích představitelů
socialistických zemí ukazující na nadstátní chápání suverenity…, které
v konkrétních podmínkách socialistického společenství znamená rozšířenou
suverenitu jednoho z partnerů na úkor ostatních.
Je pochopitelné, že s takovými postoji se prosovětští funkcionáři nemohou
smířit. Formulace typu „nadstátní chápání suverenity“ nebo „rozšířená
suverenita jednoho z partnerů na úkor ostatních“ nelze chápat jinak než
jako skryté narážky na sovětskou hegemonii. Navíc je v této době stále ještě
hodnoceno „nadstátní chápání suverenity“ v podobě nechtěného „importu“
sovětských tanků jako jasné porušení mezinárodního práva. A to bez ohledu
na to, že ho jiné velmoci tolerují. Pánové nahoře však taková doporučení
chápou jako nehoráznou opovážlivost. Konzervativně ladění funkcionáři proto
velice brzy dospívají k názoru, že pokud se budou takové postoje tolerovat,
mohou příště příslušníci z Holešova vyrukovat s ještě nepřijatelnějšími
108
tezemi a hovořit třeba o sovětském imperialismu. Chystají se proto proti
7. výsadkovému pluku tvrdě a nemilosrdně zakročit. Jednou provždy.
Je třeba říci, že v Holešově k tomu mají příhodnější podmínky než jinde.
Ne snad proto, že by se jim mohlo podařit vrazit klín mezi ideově semknuté
příslušníky pluku. Jednota zde sice panuje, ale ne naprostá. I zde se najdou
výjimky potvrzující pravidlo. Normalizace celkem nepřekáží politrukům.
Například zástupce velitele pluku podplukovník Robert Říha se nerad smiřuje
s tím, že obrodný proces u této jednotky podstatně omezil právě vliv politruků.
To je voda na mlýn normalizátorům. Dobře vědí, že politruci tvoří ve většině
útvarů spíš „zdravé“ konzervativní jádro, takže s nimi mohou při nastolování
pořádku počítat. Je pravda, že i politruk může občas názorově tápat. Pokud
mu to však strana vytkne a on uzná svůj omyl, zpravidla to brzy napraví.
Také zmíněný podplukovník Říha prý v jedné slabé chvilce prohlašuje,
že Josef Smrkovský je největší politik poslední doby. Za to by ho nové vedení
nepochybně nepochválilo. To však není nejdůležitější. Cení se naopak to,
že podplukovník Říha svůj chvilkový omyl prohlédne a v praxi se stává
poslušným a ochotným nástrojem právě se ohlašující normalizace. Nemá to
ale vždy jednoduché. Není snadné pohnout tak velkým balvanem nakupených
problémů.
Normalizátorům ale nahrává specifická situace v Holešově. Zdejší stranická
buňka je ovládána konzervativci, kteří měli už kdysi dávno námitky proti
umístění průzkumníků. Nyní mají konečně šanci do všeho promluvit. Kdysi
vyslovili názor, že existenci těchto jednotek nelze jen tak ospravedlnit, protože
jich využívají západní imperialisté při obraně neokolonializmu. Holešovští
upjatí konzervativci proto dlouho nemohli pochopit, proč se takové útvary
budují i v lidové armádě. Jejich jádro tvoří tzv. Španěláci, tedy veteráni
z tzv. interbrigád. Jedná se o ultralevičáky, kteří se ve druhé polovině
třicátých let zúčastnili bojů proti frankistickým jednotkám ve Španělsku.
Při každodenním kontaktu se Sověty vyslanými příslušníky NKVD si velký
počet těchto interbrigadistů vyjasnil jednou provždy svou ideovou platformu.
Sveřepý postoj „Španěláků“ je přesto poněkud překvapivý, protože i oni byli
na počátku padesátých let při vnitrostranických čistkách pronásledováni.
Po 21. srpnu 1968 navzdory svým bohatým životním zkušenostem obhajují
„španěláci“ z Holešova postoje sovětských okupantů a netají se svou nenávistí
k příslušníkům 7. výsadkového pluku, které považují za zrádce socialismu.
Bývalý náčelník štábu pluku Jiří Dufek vzpomíná, že se s nimi nemohli
téměř na ničem shodnout. Mnohem lepší spolupráci navázali s proreformně
smýšlejícími komunisty z Gottwaldova. Holešovští bolševici v té době posílají
Dufkovi několik anonymů.10 Jsou plné zášti a vypovídají dost o duševním
rozpoložení pisatele. I s tím však bylo třeba v takové době počítat.
109
„Kdy přestanete s protistátním a protisovětským štvaním. Důstojníci chcou dělat puč? Rudá
armáda je za humny.“
Pozdější anonym je ještě útočnější. Svědčí o tom, že „mstitelé“ už zvětřili
změněnou politickou situaci a vylézají ze svých děr. Tentokrát už jsou si jisti,
že jejich čas konečně nadešel. Výhružky se stupňují. Odpůrci se mají na co těšit.
Teď už „věrné internacionalisty“ nikdo a nic nezastaví. Nepochybují o tom, že si
v Holešově znovu zjednají pořádek a očistí ho od stranických zrádců.
„Doba vypořádání již přichází, pane Dufku. 2000 slov a další protistranické rejdy. Holešov
o tobě velmi dobře ví a zná tě.“
Adresát těchto anonymů podal pochopitelně oznámení příslušným orgánům.
Okresní prokuratura v Kroměříži Jiřímu Dufkovi 20. září 1968 oznámila, že věc
postoupila k vyšetřování obvodnímu oddělení Veřejné bezpečnosti v Holešově.
Zároveň přislíbila, že do jednoho měsíce podá zprávu o výsledcích šetření.
Nakonec se plukovníku Dufkovi ozve okresní prokurátor. Přesně v polovině října
1968 stěžovateli suše oznamuje, že „se dosud nepodařilo pisatele anonymního
dopisu zjistit“. Zároveň ho však ujišťuje, že v pátrání se dál pokračuje a jakmile
bude pachatel zjištěn, bude žadatele opět informovat. K tomu už ale nedošlo.
Jiří Dufek vzpomíná, že s něčím podobným tak trochu počítal. V této baště
konzervativců to ani nemohlo dopadnout jinak. Holešovští „Španěláci“ se podle
něho společně s dalšími místními konzervativci už nemohli dočkat, až vojáci
z „jejich“ Holešova vypadnou.11 S touto hlasitou podporou v zádech se mohli
normalizátoři v klidu připravit na rozhodující úder, který vzdorující jednotce
zasadí. O tom, že 7. výsadkový pluk z Holešova skutečně ležel normalizátorům
v žaludku svědčí zpracované hodnocení. Předjímá budoucí čistky.
„U pluku se v průběhu roku 1968/1969 projevily značné oportunistické tendence, které
vedly k netřídnímu a nacionalistickému posuzování situace a antisovětismu. Tyto názory
se plně projevily po 21. srpnu 1968, ale i později v přístupu k plnění usnesení listopadového,
dubnového a květnového pléna ÚV KSČ. V rozporu s rozkazem ministra národní obrany
z 21. srpna 1968 byla použita radiostanice, vytvořena pohotovostní jednotka, organizován
průzkum sovětských vojsk.“
V podstatě likvidační hodnocení zdůrazňuje, že pluk poskytoval až do května
1969 podporu silám bránícím konsolidaci. Trest je krutý. Pluk je doslova
rozprášen, je mu odebrána zástava. Jednotliví příslušníci jsou rozmístěni
v parném létě roku 1969 na prostějovském letišti, kde každý čeká na vynesený
ortel. Část příslušníků bude přemístěna. Oficiální dobový slovník hovoří
o redislokaci. Někteří „holešováci“ budou v jejím důsledku muset armádu
opustit. Ještě před dvěma lety výjimečně oceňovaní specialisté tak po změně
politických poměrů přebývají v provizorních stanech a ve špatných hygienických
110
podmínkách. Hrozí propuknutí epidemie. Trauma jednotlivců umocňuje
ponížení, které zažívají.
Noví mocipáni však stále nejsou spokojeni. Po zásadním posouzení situace
u 7. výsadkového pluku přichází překvapivé rozhořčení nad tím, že se u pluku
prý stále „nic neděje a vše běží při starém“. Redislokace není podle nich
prováděna s přihlédnutím k závažným okolnostem, viníci nejsou odpovídajícím
způsobem potrestáni.
„Průběžné hodnocení vojáků z povolání prováděné podle rozkazu ministra národní
obrany tuto situaci nehodnotí, naopak ukazuje, že je vše v pořádku. V důsledku toho byli
i funkcionáři rozmístěni bez přihlédnutí k jejich postojům v roce 1968 a 1969. Podplukovník
Košan přemístěn na operační oddělení 19. motostřelecké divize do funkce staršího důstojníka
průzkumu, podplukovník Dufek na zástupce velitele výsadkového pluku pro hloubkový
průzkum, zařazení podplukovníka Sejka se v současné době ještě řeší.“
Normalizátoři zuří, protože např. velitel pluku Vladimír Košan není podle
nich potrestaný odpovídajícím způsobem. Vždyť se v roce 1968 plně angažoval
a navíc i „živil antisovětismus“. Rovněž prý plně podporoval předsedu místní
organizace KSČ Dufka a propagandistu pluku Sejka. Podplukovník Dufek
se měl provinit tím, že vychvaloval do nebes pravičáky ovládané sdělovací
prostředky, odsuzoval okupaci a propagoval dokonce politické ideály T. G.
Masaryka. Podplukovník Sejk pochybil v očích normalizátorů zase tím,
že plně podporoval tzv. demokratizační proud, navíc ještě v roce 1969 pozval
na návštěvu pluku soudruha Pavlištíka z Gottwaldova, který údajně vystoupil
s jasně protisocialistickými názory. Právě z toho důvodu byl také v září 1969
vyloučen ze stranické buňky v Holešově.
Nakonec přichází kupodivu ke slovu i stranická sebekritika, která v letech
normalizace opět přichází do módy. Posrpnoví strážci ideologické čistoty totiž
dospívají k závěru, že řadu věcí pokazili svou horlivostí sami. Urychleným
zrušením 7. výsadkového pluku zabránili tomu, aby mohla být provedena jimi
tolik žádaná důsledná analýza politického vývoje včetně tvrdého potrestání
konkrétních viníků. Nezbývá jim nic jiného, než vlastní chyby urychleně
napravit. Vždyť „pravičáci“ u 7. výsadkového pluku jim dlouhodobě leží
v žaludku a možná je straší i ve snu. Nesmějí proto v úsilí polevit, dokud nebude
úkol splněn. Instrukce znějí jasně a je třeba je splnit.
„Je nutné zpracovat řádné hodnocení na podplukovníka Košana, bývalého velitele pluku,
podplukovníka Dufka, bývalého náčelníka štábu pluku, i na podplukovníka Sejka“.
Čistka však zdaleka nekončí. K odpovědnosti je třeba volat i jiné. Nelze prý
opomenout zejména velení Zpravodajské správy. Právě to se výrazně podepsalo
na politickém stavu pluku. Padají jména dalších příslušníků, jejichž činnost je
111
nutné prověřit a viníky pak odpovídajícím způsobem potrestat. Zejména se jedná
o podplukovníka Hradila, plukovníka Moraučíka a plukovníka Vinklera, kteří
pluk bezprostředně řídili a „na některé nedobré signály nereagovali“. Plnou
politickou odpovědnost podle zpracovaného hodnocení nese i bývalý tajemník
HV KSČ podplukovník Škrob a pracovníci sekretariátu.
Z předchozích řádek je patrné, že po dubnovém a květnovém plénu v roce
1969 začíná atmosféra houstnout. Už to přestává být o relativně vyrovnaném
soupeření dvou názorových proudů. Nyní naplno přebírá iniciativu jeden jediný.
Ten, za nímž stojí okupační tanky, a který se těší podpoře Moskvy. Těm, kteří
náležejí k druhému názorovému proudu, moc možností nezbývá. Buď se plně
podřídit nové politické realitě, posypat si hlavu popelem a doufat ve shovívavost
nové vrchnosti, nebo se smířit s odchodem z armády a s celkově nejistou
existencí. Ještě horší možností je „péče“ vyšetřovatelů VKR nebo dokonce
„návštěva“ u vojenského prokurátora. Každopádně prověrky čekají na každého
z nich. Těm neunikne nikdo.
V takových případech se obvykle těžko hledá pověstných „sedm statečných“. Je
jasné, že někteří příslušníci jsou připraveni bojovat za svou záchranu za každou
cenu. Považují to za nezbytnou „úlitbu novým bohům“, kterou je nutné
podstoupit v zájmu vlastního „přežití“. Mnozí z těchto důstojníků nicméně
zůstávají uvnitř i nadále přesvědčeni o tom, že se zachovali po osudovém
21. srpnu správně a čestně. Nyní musí doufat, že pod uměle vytvořenou škrabošku
nikdo nenahlédne. Ti, kteří při prověrkách nebudou hledět na následky,
necouvnou a nezapřou své názory, se záhy octnou v nezáviděníhodné situaci.
Zdaleka ne každý je však ochotný takové martyrium podstoupit.
Jedním z těch, kteří ze sebe chtějí rychle setřást břímě domnělé viny, je
náčelník 8. oddělení ZS/GŠ plukovník Moraučík. Patří k těm mužům, o nichž
komise prohlásila, že nesou plnou zodpovědnost za politické poměry
u 7. výsadkového pluku.12 Tento muž následný tlak nezvládne. Podle jeho
výpovědi lze usuzovat, že patří k lidem, kteří postupem doby dospěli
k přesvědčení, že hrdinové se vyskytují pouze v pohádkách nebo v románech. Ne
však v armádě a zvlášť za tak svízelné situace. Vcelku ochotně přijímá Moraučík
roli, kterou mu členové komise podsouvají. Nestaví se na odpor, omlouvá
se kajícně za své postoje, ale také upozorňuje, že situace pro něho nebyla
v osmašedesátém jednoduchá. Může za to vedení ZS/GŠ. Nezaujalo prý správné
a pevné postoje. On sám se do srpna pohyboval někde v názorovém středu, ale
v srpnu podlehl emocím a pochybil. Lituje toho. Na svou obhajobu dodává,
že dodatečně si vše uvědomil a pak se postavil na správnou stranu. Moraučíkovo
líčení může působit jako „pohádka s dobrým koncem“, kdyby zároveň nebylo
naprostým názorovým popřením všeho, k čemu se ještě nedávno sám hlásil. Je
pravda, že podávat vysvětlení před komisí není pro nikoho jednoduché. V tuto
112
chvíli tam stojí každý sám za sebe a na nějakou podporu zvenčí se spoléhat
nemůže. Sám musí zvážit, kam až může zajít, jaké riziko podstoupit.
Komise je zjevně s Moraučíkovým vyjádřením spokojena. Po takové sebekritice
jsou i její členové ochotni ukázat i laskavější tvář. Koneckonců žádný hříšník není
nenapravitelný. A plukovník Moraučík cítí, že beznadějné to není. Určitá šance
se pro něho přece jenom rýsuje. Trochu se uklidňuje a své výroky upřesňuje. Už
ví, jak se komisi zavděčit. Ano, přiznává, že pochybil, ale není to jen jeho vina.
Je třeba vidět, že nejvyšší funkcionáři mu nedávali dobrý příklad. Zvlášť generál
Burda selhal. Nepůsobil aktivně, kolísal, nevyrovnal se s výsledky konference
ZS/GŠ. Nad HV KSČ nedokázal udržet pevnou ruku, a tak si tamní funkcionáři
dělali, co se jim zlíbilo. Zkrátka svou úlohu vůbec nezvládl.
Kdyby o Moraučíkově „doznání“ generál Burda věděl, možná že by rezignoval
ještě dřív a nikdy by se nenamáhal s napsáním osobního dopisu prezidentu
Svobodovi. Navíc mu mohlo dojít, že jeho ponížená žádost neskončí někde
v zásuvce Svobodova stolu, ale bude logicky postoupena dalším funkcionářům,
včetně náčelníka Zpravodajské správy. Generál Burda zkrátka nechtěl pochopit,
že už dávno překročil Rubikon. Nechtěl si připustit, že pro něho neexistuje cesta
zpátky. Nebyl schopen vidět, že argumenty proti němu budou vždy po ruce.
A náčelníkem ZS/GŠ se už nikdy nestane. Skutečně nikdy. Generál Burda se čím
dál tím víc zaplétal do klubka vlastních protimluvů, až vlastně nakonec – jaký
paradox – Moraučíkova slova před prověrkovou komisí víceméně sám potvrdil.
Nepochybně v naivní víře, že ho možná někdo pochopí a zcela nezatratí.
„Říkají-li soudruzi, že jsem byl na ústupu, nutno vycházet z toho, že jsem byl ve složité situaci.
Kdybych našel někde oporu, nebo mi bylo řečeno: jdi do toho, tak bych do toho šel. To však
mimo Sovětů nebylo. Mohl jsem otevřeně vystoupit, ale možná bych odešel od Zpravodajské
správy…“13
Burda však po 21. srpnu nechtěl mít alespoň navenek se Sověty nic společného.
Proto později tak obtížně kličkoval. Kdo se nechce ničeho vzdát a chce být
s každým zadobře, nemá však nakonec nic!
Plukovník Moraučík však nemíří pouze na Burdu, neušetří ani jeho zástupce
a blízkého spolupracovníka. Snaží se podat před komisí komplexní obraz
selhávajícího velení.
„Plukovník Vinkler je povahy trochu měkké, ale názorově se jeví trochu pravičácký. Po srpnu
se správně neorientoval, počítaje v to i listopadovou rezoluci. Všechny tyto okolnosti vedly
k tomu, že HV KSČ měl příliš volné pole pro šíření pravicových teorií.“
Sledujeme-li Moraučíkův výstup, je nutné poznamenat, že v roce 1969 bojují
za záchranu vlastní kůže i někteří další příslušníci. Ostatně není to poprvé
v dějinách této země, kdy dochází k trestání odpůrců a udělování odměn těm
113
„věrným“. Není to poprvé, kdy po vzedmutí krátké vlny euforie nastávají dny tak
všední, že z nich naskakuje husí kůže. Tak se příběh československé rozvědky,
kterou významně ovlivnily ideály pražského jara, pozvolna chýlí ke konci.
Několik stranických plén a všudypřítomné sovětské tanky vedou nakonec
unavený lid k prozření, že se v nedávné minulosti možná podařilo zvítězit
v nějaké té bitvě, ale co je to platné, když válka byla ztracena. Vítězové jsou si
toho vědomi. Sledují, jak odhodlání protistrany den ode dne slábne a začínají
utahovat šrouby. Pro poražené jsou přichystány prověrkové komise. Svůj úkol
plní beze zbytku. Působí jako „všelék“ na všechny skutečné i fiktivní neduhy
nedávné minulosti.
Poznámky
1
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 118.
2
Zpráva komise NGŠ o výsledcích šetření činnosti na ZS v roce 1968 a 1969.
3
Tamtéž.
4
Vyjádření k činnosti na 6. oddělení a ve stranické organizaci v roce 1968 a 1969. Na žádost
zhodnocovací komise zpracoval 20. 10. 1969 major Schmidt.
5
Jiří Vančura: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 120.
6
Tamtéž, s. 121–126.
7
Dubnové a květnové plénum – příloha k čj. 0021341, SZS 1969.
8
Vyhodnocení celkové situace u 7. rtp: K některým závažným problémům od ledna 1968
do současné doby, čj. 01043. Vyjádření velitele 7. rtp podplukovníka Jáska – politické oddělení
MNO – 12.
9
Komunisté VÚ 7374 v Holešově: Rezoluce k závěrům listopadového pléna ÚV KSČ
o politické situaci, 1968.
10
Citované dokumenty zahrnují dva nedatované anonymy a dvě vyjádření kroměřížského
okresního prokurátora z 20. září a 15. října 1968. Originály listin autor získal
od pplk. Jiřího Dufka.
11
Rozhovor s Jiřím Dufkem, Praha 25. 10. 2007.
114
X.
KONEČNÉ ZÚČTOVÁNÍ
Motto:
„V životě se rozmohly takové manýry, pro které
ze země zmizela místa, kde si člověk mohl ohřát
duši ohněm studu. Stud všude navlhl a nehoří.“
Boris Pasternak
Když odpor proti normalizačním praktikám polevuje a málokdo je už
přesvědčen o tom, že duch obrodného procesu ještě vůbec žije, hodlají vítězové
zasadit svým odpůrcům závěrečnou zdrcující ránu. S ideologickou výzbrojí
opřenou o závěry listopadového, dubnového a květnového pléna z let 1968 a 1969
zahajuje v září 1969 činnost komise náčelníka Generálního štábu ČSLA pod
vedením generálmajora Josefa Širůčky. Má za úkol dovést do úspěšného konce
dlouho očekávané kádrové čistky uvnitř vojenské rozvědky. Komise zahajuje
činnost přesně v polovině září a končí své šetření 5. listopadu 1969. Za tuto dobu
vyslechne celkem 96 příslušníků Zpravodajské správy a jí podřízených útvarů.
Členové komise osobně navštíví i místa dislokace jednotlivých pluků.1
Širůčkova komise po vyhodnocení všech faktů, jež shromáždila, dospívá
k těmto závěrům:
1. V období 1968–1969 došlo k vážným chybám a proviněním ve služební
a stranické činnosti.
2. Objektivní podmínky daného stavu spatřuje komise v podmínkách
stranickopolitické nevázanosti vytvořené polednovým vedením KSČ.
3. Subjektivní příčiny daného stavu spočívají v relativní uzavřenosti práce
Zpravodajské správy a tím i ve značné izolovanosti od práce ostatních úseků
Československé lidové armády. Svou roli sehrála i nedostatečná odvaha
předsednictva hlavního výboru KSČ, zejména tajemníků, ale i vedení
ZS/GŠ postavit se na odpor pravičáckým tendencím v oblasti Zpravodajské
správy. Jak předsednictvo hlavního výboru (PHV KSČ), zejména jeho
115
tajemníci, tak i velení ZS jsou pod tíhou kritiky zprava morálně izolováni
a zbaveni potřebného vlivu.
4. Svou roli hrálo i to, že srpnové události, tak jak byly prezentovány vedením
ÚV KSČ, vládou i dalšími institucemi včetně sdělovacích prostředků, jen
zesílily útok pravice a zvýšily dezorientaci příslušníků ZS/GŠ.
5. Konsolidační proces v oblasti ZS/GŠ probíhal jen velmi pomalu, zdrženlivě
bylo přijato listopadové plénum a další opatření. Příčinu komise spatřuje
v nejasných postojích řady členů vedení ZS/GŠ. V této souvislosti
jmenuje plukovníka Dronga, plukovníka Vinklera, podplukovníka
Škroba, plukovníka Němce a další. Jejich postoje brzdily kritiky těch
pracovníků, kteří obstáli. Je možné učinit jednoznačný závěr, že příčinou
neuspokojivého postupu konsolidace v oblasti ZS/GŠ je neřešení postojů
některých význačných pracovníků, kteří se v uplynulém období značně
provinili a tím v očích ostatních zkompromitovali.
Co k těmto závěrům Širůčkovy komise dodat? Je jasné, proč byla zřízena
a k jakým závěrům musela za každou cenu dospět. Nemohla vycházet z jiných
premis, než byly oficiálně posvěcené stranické závěry o pravicovém spiknutí,
podporovaném sdělovacími prostředky a reformními funkcionáři KSČ. Je jasné,
že měla hledat a za každou cenu také najít viníky. Zároveň musela vyhledat
i částečně „pomýlené“, ale přesto za „pravdou“ neochvějně kráčející poctivé
straníky. Někteří byli v očích členů komise jen dočasně odstrčeni na vedlejší kolej,
další nedostatečně pevní v názorech zakolísali a ideově klopýtli pod náporem
pravicových exponentů. I přes tyto negativní tendence nebylo možné připustit
ideologické selhání takového rozsahu. Bez toho se jevila názorová vyspělost
členské základny ve vojenské rozvědce jako alarmující. Tak to nemohlo zůstat.
Muselo se objasnit, proč většina těchto „ryb“ uvízla v pravičácké síti.
Před normalizátory byl postaven nelehký úkol. Nyní však už věděli, že vítězství
je jejich a nejistota v táboře poražených jim bude hrát do karet. Ve svých plánech
počítali s takovými jedinci, kteří se budou chtít zachránit za každou cenu. Na nich
pak bude možné demonstrovat vítězství té jediné správné marxistické ideologie
a zároveň i porážku temných sil reakce. S pomocí těchto kajícníků bude možné
zdiskreditovat před veřejností experimenty polednových pravičáků včetně
nositelů těchto idejí. Ano, vítězové si už byli jisti. Síla marxismu-leninismu
se opět projeví. Dialektická jednota a boj protikladů vyústí v novou kvalitu.
Některé závěry Širůčkovy komise lze bezproblémově zpochybnit. Pokud
například dospívá k poznání, že jedna z příčin nesprávného vývoje spočívá
„v relativní uzavřenosti práce Zpravodajské správy a její izolaci od ostatních
úseků práce ČSLA“, pak to působí dojmem, že jinde v armádě reformisté
podporu neměli. To je absolutní nesmysl. Problém je naopak v tom, že jinde
116
to bylo dost podobné. Výjimku tvořily jen armádní špičky typu ministra
obrany Martina Dzúra nebo náčelníka Generálního štábu Karla Rusova.
Vojenská rozvědka většinou převyšovala ostatní armádní složky v odporu
proti okupantům pouze rozsahem a pestrostí svých aktivit. Důvody proč byla
aktivnější mohou být různé. Na lehkou váhu nelze brát ani názor některých
pamětníků a historiků, že okupanti čekali na jakoukoliv záminku ke konfrontaci,
takže některé jiné s okupací nesouhlasící armádní útvary přece jenom své
aktivity utlumily nebo omezily na nezbytné minimum, jak to požadoval často
tak rozdílně interpretovaný rozkaz ministra národní obrany z 21. srpna.
Abychom dokázali, že odmítání okupace bylo v rámci armády všudypřítomné,
postačí uvést jen několik strohých statistických údajů. Z ČSLA bylo v důsledku
čistek účtujících s tzv. krizovým obdobím propuštěno celkem 3597 vojáků
a více než dvě stovky občanských zaměstnanců. Rozkaz náčelníka Hlavní
správy vojenské kontrarozvědky Josefa Stavinohy č. 16 z 30. června 1970, který
se týkal zavedení vnitřní účelové evidence pravicových, protisocialistických
a protisovětských elementů v armádě se týkal celkem 3425 osob. Z tohoto počtu
bylo propuštěno v rámci tzv. kádrové očisty do zálohy 2042 osob. Podle rozkazu
ministra vnitra ČSSR č. 48/70 převzala 1816 postižených do své pravomoci Státní
bezpečnost. Zbývajících 1609 si ponechala pod svým dohledem VKR.
V dubnu 1971 se konala celostátní porada náčelníků složek VKR k otázkám
postupu v boji s vojenskou pravicí. Pozornost byla věnována také bázi 1400
vojáků z povolání, kteří po kázeňském trestu, kádrovém a stranickém řešení
sloužili nadále v armádě.2 VKR, jež měla ve své působnosti kontrarozvědnou
ochranu armády včetně Zpravodajské správy, neustávala ve své bdělosti. Jen
v první polovině roku 1971 bylo podle ní v řadách ČSLA odhaleno 374 závažných
případů negativních politických projevů. Míra perzekuce tzv. pravicových
elementů je patrná i z údaje, že k 5. srpnu 1971 bylo vedeno na „pravicové“
a „protisocialistické“ elementy celkem 135 operativních svazků.3
Několik suchých statistických čísel tak dokonale vyvrací tezi generála Širůčky
o izolovanosti a tím větší náchylnosti příslušníků vojenské rozvědky k tzv.
pravičácké úchylce. Myšlenky reformovaného socialismu zapustily v období
pražského jara v armádě silné kořeny. Ovšem jen do té doby, než byly pod
tlakem nejrůznějších perzekucí umrtveny. Ideje se bohužel časem ukázaly
jako podružné ve srovnání s existenčním tlakem, jemuž byli pronásledovaní
jednotlivci vystaveni.
Nejdůležitějším vyústěním Širůčkovy komise jsou navržená kádrová opatření.
Nejprve se v duchu známého pořekadla, že „ryba smrdí od hlavy“ ocitá na tapetě
velení vojenské rozvědky. V případě náčelníka ZS/GŠ generálmajora Oldřicha
Burdy komise konstatuje, že jeho odvolání z funkce plně odpovídá míře
117
provinění. Zde se však o nějaké nové rozhodnutí nejedná, protože generál Burda
byl z funkce odvolaný už v srpnu 1968. Podobně je zdůvodněno také odvolání
jeho zástupců, plukovníka Josefa Dronga a plukovníka Jaroslava Vinklera.
U posledně jmenovaného se hovoří dokonce o tom, že míra provinění by sice
odpovídala odchodu do zálohy, nicméně je na místě i určitá opatrnost. Je třeba
mít na paměti, že plukovník Vinkler zastával po určitou dobu vedoucí funkci
na ZS/GŠ (stal se krátce i nástupcem Burdy), kde se seznámil s přísně tajnými
skutečnostmi, které mají vztah také k zahraničním pracovištím. Komise proto
doporučuje, aby bylo využito zkušeností plukovníka Vinklera na některé
z referentských funkcí mimo centrálu, kde by neměl žádné podřízené
pracovníky.4 Navrhovaná opatření považuje komise za dostatečná, ale zároveň
se domnívá, že v případech, kde se nevylučuje porušení trestního zákona, je
potřeba veškeré poznatky předat příslušnému orgánu VKR.
K předložené zprávě Širůčkovy komise se nejprve vyjadřuje nový náčelník
ZS/GŠ generálmajor Jozef Turošík.5 Nový šéf vojenské rozvědky souhlasí
s hlavními závěry analyzované situace, ale určitý odlišný pohled uplatňuje
v případě konkrétních kádrových návrhů. Co se týče nejvyššího velení rozvědky
– tedy generála Burdy a plukovníků Dronga a Vinklera – tam se s názorem
Širůčkovy komise v podstatě shoduje. Navrhuje však, aby s každým z provinilců
bylo ještě zavedeno stranické řízení. Jiný názor však uplatňuje v případě
podplukovníka Karla Šnábla. Tohoto příslušníka obhajuje. Uvádí, že nevěří
v jeho vinu jenom proto, že plnil rozkazy nařizující ukrytí zpravodajské
dokumentace. Generál Turošík tvrdí, že podplukovník Šnábl už před srpnem
nesouhlasil s protisocialistickými a protisovětskými tendencemi. Svou funkci
prý plnil vždy dobře. Po srpnu své chyby pochopil a postavil se také proti
mnohým nesprávným jevům ve straně a ve státě. Po listopadové rezoluci se
už plně angažoval na správné straně. Navíc ve srovnání s celkovými poměry
na 2. oddělení neměl na svém pracovišti nedostatky. Šnáblův případ je tedy
do značné míry výjimečný, protože shovívavost tehdy v kurzu rozhodně nebyla.
Zkrátka „věrchuška“ neudílí jen tresty, ale zároveň i jakési rozhřešení těm
soudruhům, kteří se zapletli s třídním nepřítelem pouze z nezkušenosti a svého
činu upřímně litují. Taková „velkorysost“ se však nevztahuje na další hrdiny
tohoto příběhu. Takový podplukovník Ladislav Škrob nese „největší vinu
za činnost HV KSČ i za nedůsledné a neprincipiální pravicové tendence“. Verdikt
je v jeho případě tvrdý. Napříště je ho třeba umístit mimo Zpravodajskou správu
na podřadné místo.
Jedna z nejpozoruhodnějších postav našeho příběhu podplukovník Jaroslav
Jásek, velitel 7. radiotechnického pluku ze Zbiroha, je nejen navržený na odvolání
z funkce, ale navíc se má jeho případem zabývat vyšetřovatel VKR. V případě,
že se prokáže jeho vina, má být předán vojenskému prokurátorovi ke stíhání.
118
To nejsou dobré vyhlídky. Totéž se má – alespoň podle podaných návrhů – týkat
i dalších dvou velitelů mimopražských složek, kteří aktivně připravovali opatření
proti okupantům. Jde o podplukovníka Vladimíra Košana ze 7. výsadkového
pluku a o podplukovníka Vladimíra Lešku ze 7. spojovacího pluku z Litoměřic.
Naštěstí všechny návrhy Širůčky a Turošíka realizovány nebyly.6
Velitelé pluku nejsou pochopitelně jedinými důstojníky, jichž se mají čistky
dotknout. V Turošíkově vyjádření je také návrh na přehodnocení služební
a politické činnosti například u podplukovníka Oldřicha Přibyla, majora
Stanislava Thurnvalda, podplukovníky Polanského a Ottenschlägera. Míru
jejich provinění má došetřit a posoudit podplukovník Kravar. Je to rovněž jeden
z mužů, kteří se za nadvlády „pravičáků“ dostali do ústraní. Kádrová opatření
tím však zdaleka nekončí. Chystá se mimo jiné také odvolání bývalého náčelníka
štábu pluku z Holešova podplukovníka Jiřího Dufka, který byl přemístěný
k 22. výsadkovému pluku do Prostějova.
Poslední slovo při realizaci kádrových čistek však nemá ani Širůčka, ani Turošík,
ale náčelník Generálního štábu ČSLA generálporučík Karel Rusov. Pochopitelně
také on vypracuje vlastní stanovisko ke zprávě jím jmenované komise.7
Generál Rusov pochopitelně odsuzuje zejména bývalé vedení Zpravodajské
správy, které podle něho nese hlavní odpovědnost za stav složky v tzv. krizových
letech 1968–1969. Jeho hlavní zájem se soustředí na interpretaci rozkazu ministra
národní obrany, který byl vydaný na počátku okupace.
Zástupci náčelníka ZS/GŠ byli v kritických dnech přesvědčeni, že rozkazy
generála Burdy jsou vydávány z vyššího pověření. Šlo např. o vytvoření
pohotovostní jednotky určené k osvobození ústavních činitelů. V souvislosti
s tímto pověřením se spekulovalo o mužích stojících v pozadí. Také o Rusovovi.
Něco takového je velmi nepravděpodobné. Navíc by to v delší časové perspektivě
zhatilo náčelníkovi Generálního štábu slibně se rozvíjející kariéru. Po porážce
pražského jara nepochybně. Náčelník Rusov, který nicméně před vpádem
Sovětů s Burdou hovořil, vynakládá neustále obrovské úsilí, aby se od aktivit
„pravičáků“ jednoznačně distancoval. Nesmí na něm ulpět ani stín podezření
z obojakosti.
„Generálmajor Burda, plukovník Vinkler a plukovník Drong nikdy nedostali ode mne žádné
rozkazy, které by odporovaly rozkazu ministra národní obrany z 20. srpna 1968 a rozkazu
prezidenta ČSSR z 28. srpna 1968. Naopak byly jim vydávány rozkazy k zavedení a udržení
pořádku, kázně na složce i u podřízených útvarů…“
Generál Rusov vrhá všechny jmenované přes palubu. Náčelník Generálního
štábu navíc iniciativně informuje, že na základě závěrů komise provedl
na Zpravodajské správě zásadní změny. Přesto jeho verdikt některé navržené
restrikce zmírňuje. Že by se přece jenom v Rusovovi hnulo svědomí? Takovým
119
lidumilem bezpochyby není. Ale řídí se nejspíš praktickými ohledy. Proto
upozorňuje, že při provádění kádrových změn vycházel z nutnosti po dobu
několika let ponechat třeba na podřadných místech bývalé vedoucí
funkcionáře ZS/GŠ s cílem ochrany zpravodajských zájmů Zpravodajské
správy ČSLA.
Náčelník Generálního štábu ví, že tato otázka je velmi citlivá, a proto
neponechal nic náhodě. Nikdo mu nemůže nic vytknout. Vše konzultoval
s několika vedoucími funkcionáři Sovětské armády, kteří mu podle jeho
vlastních slov dali za pravdu. Generál Rusov ovšem zároveň neopomene
dodat, že povinnostem přes tyto „ústupky“ učinil v kádrových otázkách zadost
a odvolal z funkcí dvacet důstojníků Zpravodajské správy a podřízených
útvarů, z nichž většina je navržena k přemístění mimo vojenskou rozvědku.
Ve vyjádření náčelníka Generálního štábu následuje dlouhý seznam
řešených a následně rozmístěných osob. K propuštění do zálohy navrhuje
plukovníka Františka Němce, bezesporu jednoho z nejaktivnějších odpůrců
okupace. V dokumentu je zároveň uvedeno, že dotyčný s tímto řešením
souhlasí. U generála Burdy je nejprve uveden všeobecně známý fakt, že byl
už 24. srpna 1968 odvolán z funkce náčelníka ZS/GŠ. Nyní byl kádrovým
rozkazem velitele Západního vojenského okruhu (ZVO) ustanoven do funkce
náčelníka zpravodajského oddělení – zástupce náčelníka štábu 4. armády.
Ani zde si však generál Rusov neodpustil příznačný dodatek, že míra jeho
provinění by odpovídala i možnosti jeho propuštění do zálohy.
Proč byl tedy tak velkorysý? Snad proto, že generál Burda pomlčel o jejich
vzájemném rozhovoru z 20. srpna 1968? Tak to být nemusí. Faktem je,
že podobnou míru „velkorysosti“ zdůrazňuje náčelník Generálního štábu
i v jiných případech. Nejenom v případě generála Burdy.
Zástupce generála Burdy plukovník Josef Drong je odvolán z funkce
kádrovým rozkazem ministra národní obrany 8 a ustanoven kádrovým
rozkazem náčelníka Generálního štábu 9 do funkce staršího důstojníka
– učitele agentury výcvikového střediska 06 – 248. provozního praporu.
Seznam zpracovaný generálem Rusovem ob sahuje i jména opatřená
poznámkou, že „dotyční jsou ještě v řešení“. Mezi takto označenými jedinci
se vyskytuje např. jméno bývalého vedoucího tajemníka HV KSČ MNO
– 5 podplukovníka Ladislava Škroba. Také na něho se vztahuje obvyklá
formulka o tom, že byl odvolán z funkce a navržen k zařazení u vojsk ZVO,
ačkoliv „míra jeho provinění by dávala možnost jeho propuštění do zálohy“.
Podobně jsou na tom i bývalý tajemník HV KSČ MNO – 5 podplukovník
Václav Prokeš nebo major Stanislav Thurnvald. Kádrová opatření čekají také
na podplukovníka Milana Mojžíška, který jako vojenský a letecký přidělenec
120
v Budapešti upozorňoval Prahu už na počátku srpna 1968 na reálnou možnost
zahraniční vojenské intervence. Nyní se má „za odměnu“ stát důstojníkem
roty. Podobné umístění je navrženo také pro bývalého politického pracovníka
7. výsadkového pluku majora Vladimíra Sejka.
V rubrice označené písmenem „D“ se vyskytuje např. jméno dalšího
Burdova zástupce plukovníka Jaroslava Vinklera . Tento důstojník je
na základě zpracovaného hodnocení navržen k přemístění mimo vojenskou
rozvědku. Velitel 7. radiotechnického pluku podplukovník Jaroslav Jásek má
být nejprve odvolán z funkce a poté zařazen do vojsk v rámci ZVO. Oba mají
být podobně jako dalších 14 vojáků z povolání sníženi ve funkcích nebo jinak
potrestáni.
Na ko n e c s e roz h o d l n á č e l n í k Ru s o v ř e š it i p ř í p a d y, k d y n e d o š l o
k „vědomému“ selhání jednotlivců. V této skupině se objevují tři důstojníci,
jejichž provinění spočívalo v tom, že někdo z jejich blízkých emigroval
do kapitalistické ciziny. Tento problém se týká i náčelníka 8. skupiny
plukovníka Moraučíka, který před komisí vystavil tak nelichotivé vysvědčení
generálu Burdovi. Dcera plukovníka Moraučíka totiž emigrovala na Západ.
Jak je vidět, někdy nepomáhá ani to, když si dotyčný posype hlavu popelem
a přizná své politické chyby. Přemístění čeká také na podplukovníka
Stanislava Zimmermanna, protože v zahraničí zůstaly jeho sestra a bývalá
manželka.
Dále je uvedeno ještě šest případů, jejichž řešení „není motivováno
politicky“, ale je zdůvodněno snahou preventivně ochránit zpravodajskou
činnost vojenské rozvědky.10 Celkově lze vysledovat, že byly z podnětu
náčelníka Generálního štábu generálporučíka Karla Rusova kádrově
projednány případy celkem 42 příslušníků vojenské rozvědky, kteří podle
jeho názoru a závěru jím ustavené komise nějakým způsobem v tzv. krizovém
období selhali. Z tohoto faktu byly vyvozeny tyto závěry:
propustit do zálohy – 1,
přemístit mimo ZS/GŠ – 20,
snížit ve funkci – 7,
ponechat ve funkci – 7,
jinak řešit – 2.
Z číselného rozdílu mezi počtem kádrově projednávaných (42) a skutečně
projednaných případů (37) vyplývá, že v pěti případech zřejmě ještě nebylo
s konečnou platností rozhodnuto. V závěru citovaného dokumentu je
uvedeno datum 5. 12. 1969 a podpis generála Rusova. Prosinec 1969 tedy
121
uzavřel jednu etapu normalizačního zúčtování s minulostí. Další probíhala
dál prakticky až do roku 1971. Potom už se staly „pražské jaro“ a „socialismus
s lidskou tváří“ definitivně uzavřenou a odbytou kapitolou.
Náčelník Generálního štábu Karel Rusov ukládá na konci roku 1969 svým
podřízeným, aby mu do 30. prosince předložili řádná hodnocení, kádrové
rozkazy a návrh kádrových změn na zbývající funkcionáře, aby mohli být zařazeni
v nomenklatuře náčelníka Generálního štábu a velitele Západního vojenského
okruhu. A to hned, jakmile bude rozhodnuto o způsobu jejich přemístění.
Generál Rusov zároveň přikazuje, aby do 25. prosince bylo s vyšetřovateli VKR
projednáno chování velitelů speciálních útvarů – tedy 7. radiotechnického pluku,
7. spojovacího pluku a 7. výsadkového pluku, které je podle něho v rozporu
s rozkazem ministra národní obrany a prezidenta ČSSR ze srpna 1968. V případě,
že zkoumání dospěje k závěru, že se zmínění velitelé dopustili trestné činnosti,
má být záležitost předána vojenskému prokurátorovi.11
Mnozí však nečekají na konkrétní dopad kádrových čistek a začínají odcházet
od Zpravodajské správy sami. Podle dokumentu z roku 1969, který pojednává
právě o kádrových problémech ve vojenské rozvědce, odešlo od ledna 1968
do dubna 1969 – tedy ještě před vytvořením Širůčkovy komise – od Zpravodajské
správy a jí podřízených útvarů 50 důstojníků a 53 praporčíků.12 Jako důvod je
uváděn náročný a odpovědný výkon služby v těžkých podmínkách, který však
není kompenzován materiálním zvýhodněním. Existují však i politické důvody.
Ty vypovídají více než výmluvně o pookupační realitě. Normalizátorům musejí
příslovečně vstávat vlasy na hlavě, když pročítají příslušné zdůvodnění „…zejména
praporčíci zdůvodňují podání žádosti do zálohy tím, že obsazení ČSSR spojeneckými vojsky
vytváří podmínky pro neopodstatněnost naší armády…“
Rok 1969 je však pouhým přechodem do další etapy zúčtování s tzv. krizovým
obdobím ve straně a společnosti. Už v lednu 1970 zasílá nástupce generála
Turošíka ve funkci náčelníka ZS/GŠ generálmajor Josef Brož náčelníkovi
Generálního štábu generálporučíku Rusovovi další důležitou analýzu.13
Z poloviny ledna téhož roku pochází rovněž „Souhrnné hlášení o průběhu
realizace organizačních a dislokačních změn na Zpravodajské správě“.14 Z tohoto
dokumentu vyplývá, že dlouhodobě „rebelující“ speciální útvary se v původní
podobě neudržely a byly rozprášeny. Zrušen byl 7. výsadkový pluk. Místo něho
vznikl výsadkový prapor zařazený do sestavy 22. výsadkového pluku ZVO.
Také 7. spojovací pluk byl reorganizován a rozdělen na dva samostatné útvary
– 7. spojovací uzel ZVO a spojovací uzel ZS/GŠ. Zároveň došlo k ustavení
ZS/ZVO a 247. provozního praporu ZS.
Do organizační struktury bylo konečně zařazeno také oddělení pro zahraniční styk
v počtu 40 důstojníků. Existence Správy pro zahraniční styk byla vojenskou rozvědkou
122
kritizována už od jara 1968 kvůli neustálým kompetenčním sporům, které oslabovaly
výkonnost Zpravodajské správy. V materiálu je nicméně i nová organizační struktura
podrobena kritice kvůli častému porušování zásad konspirace. Přímým důsledkem
změn je totiž podstatné rozšíření počtu osob, které se s novou organizační strukturou
seznamují.
Odklon od ideálů osmašedesátého roku znamená pro mnohé důstojníky ztrátu
iluzí o dalším společenském vývoji. Některé příslušníky vojenské rozvědky to přivádí
i k úvahám, jak se v nových poměrech zařídit. A není to zdaleka volba jednoduchá
a přímočará. Někteří řeší tento problém dokonce útěkem do zahraničí. Vypovídá o tom
například návrh opatření, který vznikl na konci roku 1969 v důsledku emigrace Metoděje
Valentíka a dalších příslušníků 7. radiotechnického pluku. Z tohoto materiálu zároveň
vyplývá, že se do celé záležitosti vložila rovněž vojenská kontrarozvědka.15 Vzhledem
k účinnější ochraně utajovaných skutečností má dojít na základě nových opatření
k přehodnocení způsobu výběru vojáků v základní službě k útvarům Zpravodajské
správy a k zpřísnění kritérií výběru adeptů ještě před jejich nástupem k těmto útvarům.16
Ideologická „čistota“ se stává základním kritériem při kádrovém obsazování postů
ve vojenské rozvědce. Rozchod s minulostí má být v tomto ohledu naprostý.
Poznámky
1
Závěrečná zpráva komise NGŠ, čj. 21341, listopad 1969.
2
Dílčí analýza postavení, působnosti a činnosti VKR Praha, listopad 1990.
3
Tamtéž.
4
Závěrečná zpráva komise NGŠ, čj. 21341, listopad 1969.
5
Stanovisko náčelníka ZS/GŠ generálmajora Jozefa Turošíka ke zprávě komise NGŠ o činnosti
ZS/GŠ v roce 1968 a 1969, předložené jejím předsedou generálmajorem Josefem Širůčkou,
čj. 0047825 – GŠ/ZS – 1969.
6
Autorův už citovaný rozhovor s Jaroslavem Janků. Z něho vyplývá, že například
velitele 7. výsadkového pluku pplk. Vladimíra Košana takový osud nakonec nepotkal,
byť pochopitelně i na něho dopadla kádrová opatření plnou vahou.
7
Stanovisko NGŠ ke zprávě komise o výsledcích šetření činnosti na ZS/GŠ v roce 1968 a 1969,
příloha č. 3 k čj. 0047825 – GŠ/ZS – 1969 (dále Stanovisko NGŠ ke zprávě komise o výsledcích
šetření činnosti na ZS/GŠ v roce 1968 a 1969).
8
RMNO č. 0157 z 8. 8. 1969.
9
Kádrový rozkaz NGŠ č. 023 z 1. 12. 1969.
10
Stanovisko NGŠ ke zprávě komise o výsledcích šetření činnosti na ZS/GŠ v roce 1968 a 1969
11
Tamtéž.
12
Některé problémy kádrové práce na ZS/GŠ od ledna 1968 do dubna 1969 – příloha k čj. 021341
– SZS – 1969.
13
Analýza vojenskopolitického vývoje na ZS/GŠ od XIII. sjezdu KSČ do současnosti zaslaná
náčelníkem ZS/GŠ generálmajorem Josefem Brožem náčelníku GŠ ČSLA Karlu Rusovovi
– čj. 0047968 – GŠ/ZS – 1970.
14
Čj. 0048060 – GŠ/ZS – 1970.
15
Odkaz na vyhodnocení RSDr. Františka Kokošky ze SVKR Praha – čj. 0011711 – 1969.
16
Opatření k účinnějšímu zabezpečení ochrany utajovaných skutečností ZS/GŠ podle návrhu
VKR – čj. 0045665 – GŠ/ZS – 1969.
123
124
XI.
VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ
Motto:
„Pro lokaje veliký člověk neexistuje, protože lokaj
má na velikost svůj názor.“
L. N. Tolstoj
Odvetným opatřením za aktivity vyvíjené proti okupantům neunikl
v časech normalizace nikdo. Už František Fárek , obdařený četnými
životními zkušenostmi, napsal kdysi výstižně, že kdykoli se přežene vichřice
a po ztraceném boji dochází k mocenským přesunům, hledají se také domnělí
viníci. Pak se vždy hrstka zpravodajců zlikviduje a předhodí jako uklidňující
sousto napospas veřejnému mínění. Dosavadní zpravodajská služba se starou
tradicí je odsouzena, pranýřována jako původce katastrofy a potajnu se začne
budovat nová, pracující stejnými ne-li horšími metodami a prostředky. Změní
se pouze koncepce, vnější nátěr a firma, ale smysl a podstata zůstává stejná.1
Z logiky věci se takovému osudu nemohou vyhnout ani další příslušníci vojenské
rozvědky, kteří se měli v roce 1968 zpronevěřit předepsaným internacionálním
povinnostem. Mezi těmito nespolehlivými kádry se ocitají rovněž příslušníci
brněnské expozitury vojenské rozvědky. Také na ně doléhá tíže kádrových prověrek.2
V brněnské kauze se terčem připravované čistky stává plukovník František Bříza.
Jeho provinění má spočívat v aktivní pomoci odpůrcům okupace a ve „využití
příslušníků skupiny, agenturních a technických prostředků skupiny pro potřebu pravicového vedení
KV KSČ v Brně a v organizovaném odporu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR“.
Právě na případu plukovníka Františka Břízy lze názorně ukázat, jak vypadal
takový prověrkový pohovor. Fráze a pustá demagogie se staly nedílnou součástí
prověrkového rituálu. Následující ukázka o tom svědčí více než výmluvně.
„Kdy poprvé jste jako komunista, příslušník ČSLA, vystoupil k nedostatkům a nesprávným
politickým postojům, které jste sám zaujímal?“
Vyslýchající, který se nepochybně sám vžívá do role trestající spravedlnosti,
však ani nečeká na odpověď vyslýchaného plukovníka Břízy a odpovídá si sám.
„Nikdy!“
125
Ta k to v e d e n ý p ro v ě rko v ý p o h o vo r n e m ů ž e p o ch o p ite l n ě d o s p ě t
k jinému závěru než k tomu, že soudruh Bříza je celkovým svým profilem
příkladem nedostatků předchozí kádrové práce i konkrétní výchovy nadřízených
náčelníků. Podle vysloveného verdiktu tohoto ideologicky podjatého tribunálu
jeví šéf brněnské složky maximální snahu po zakrytí stop, aby nevyšlo najevo nic
z toho, co se na jeho pracovišti odehrávalo. Navíc je prý třeba vidět i to, že „vyvíjel
i maximální snahu, aby byla zachována falešná jednota skupiny a nikdo nic nepřiznal“. Ani
takové konstatování nestačí. Je třeba jít ještě dál. Předseda 1. pohovorové skupiny
Král, který se evidentně cítí předchozím působením Břízy osobně dotčen,
nedokáže potlačit své emoce a pokračuje v ostrém výpadu.
„Především Bříza a lidé kolem něj měli zájem, aby nepřišli o kariéru. Proto byla snaha
nepřiznat nic, nepustit nic… snaha zahladit styky na KV – od funkcionářů, členů výboru
i Břízy. Tendence k tomu pak i u Krejčího3… byl ustanoven předsedou pohovorové komise, měl
dostat podklady, ale nic seriózního nedostal. Dostal materiály – podklady pro tzv. průběžné
hodnocení – fraška… Lidé líčeni tak, že jim nelze nic vytknout, relativně nejhorší hodnocení
soudruh Král. Ostatní vše dobré, měli jasno, vztah k SSSR dobrý atd. Prostě k pláči.“
Dotčený soudruh Král má pocit, že pravděpodobně jediným spolehlivým
internacionalistou a přítelem Sovětského svazu v brněnské složce v srpnových
dnech roku 1968 byl zřejmě on sám. Proto to tak nechce nechat. Je nepříjemný
a útočný. Každý pravičák musí podle něho pocítit trestající ruku strany. Ta přece
nacionalisticky orientovaným zrádcům nemůže jen tak odpustit. V celém jeho
vystoupení je patrná značná osobní zášť k plukovníku Břízovi, ale i k dalším
vyslýchaným příslušníkům.
Král upozorňuje, že Bříza není zdaleka jediný, kdo by měl být potrestán.
Také podplukovník Krejčí podle něho zastával nesprávné názory a souhlasil
s polednovou politikou Dubčekova vedení, kterou chápal jako obrodný proces.
Král se však snaží zbytečně. Podplukovník Krejčí nijak nezapírá náklonnost
k Dubčekovi a své postoje před komisí formuluje vcelku otevřeně.
„Kritizoval jsem extrémy jako KAN, K–231, ale od polednové politiky, jak ji rozvíjel Dubček,
jsem se nedistancoval.“
Pro Krále je však taková nemastná neslaná sebekritika nepřijatelná, a proto
stupňuje tlak. Upozorňuje, že Krejčí nikdy nevystoupil proti pravicovému
extremismu. Formálně prý souhlasil s listopadovou rezolucí, ale v praxi zaujal
jiné postoje. Politiku KV KSČ nikdy nechápal a nehodnotil jako pravicovou.
Vyslýchanému má rovněž za zlé, že KV KSČ považoval za normální stranický
orgán a o jeho pravicovém zaměření prý neměl ani potuchy. Krejčího chce Král
rozcupovat politicky i odborně, aby na něm nezůstala pověstná nitka suchá.
Proto se pustí do výčtu jednotlivých chyb jmenovaného a poté chystá zdrcující
závěr, který ovšem ještě více podtrhuje divadelní charakter zinscenované frašky.
126
„To je neschopnost politická, ale i odborná. Jako rozvědčík by tyto otázky měl umět
rozlišovat, aby si nepletl třeba Nixona s Brežněvem… Nejhorší… je jeho snaha společně
s Břízou, Křížem, Divinou, Paurem… zakrýt, nic nepřiznat ze skutečného politického vývoje
základní organizace v roce 1968 a 1969 i z činnosti na jeho pracovišti. Vydržel u této jednoty
až do druhého pohovoru. Ani tam nedoznal řadu věcí.“
Král se dostává do řečnické extáze. Nikdo už nemá šanci, aby muže podobného
rozjetému vlaku zastavil. Cítí, jak jsou pohledy všech upřeny přímo na něj. A on
nechce diváky zklamat. Nechce konečně zklamat ani sám sebe. Vžívá se naplno
do role trestající spravedlnosti a hřímá dál.
„To je nejhrubší provinění člena strany, když nepřizná, že lže straně. Všechny možné postoje
by šlo prominout, tento ne!“
Přes Královo řečnické „mistrovství“ se zdají být výsledky šetření proti Břízovi
a jeho druhům chatrné. Komise musí připustit, že jasné důkazy o Břízovi
postrádá. Zdůvodňuje to tím, že poznatky prý byly logicky zničeny.4
„Myslet si, že to mají a že to dají by bylo naivním podceňováním soudruhů.“
Další přítomný soudruh poznatky komise zobecňuje více než příznačně.
Obavy prý vedly Břízu a spol. k postoji „držet hubu, nic na sebe neříci“.
Předchozí autentické vylíčení práce prověrkové komise umožňuje
nahlédnout do reality probíhajících normalizačních kádrových řízení, které
měly „stabilizovat“ situaci ve vojenské rozvědce. Proto jsme si případ plukovníka
Františka Břízy z brněnské složky vybrali téměř nakonec.
Ideologická odveta se ovšem netýkala jen příslušníků vojenské rozvědky, kteří
působili doma, ale významně zasáhla i zastupitelské úřady státu v zahraničí. Je
to pochopitelné, protože zejména z propagandistického aspektu a z hlediska
ovlivňování zahraničního veřejného mínění byla zahraniční „fronta“ velmi
důležitá. Z pohledu tvůrců nového pořádku jí nebylo možné ponechat, byť jen
dočasně, pod taktovkou „pravičáků“.
V roce 1970 se velmi bedlivě sleduje zejména průběh konsolidace
na 2. oddělení Zpravodajské správy, protože právě ono bylo podle mínění
normalizátorů skutečným doupětem pravičáckých revizionistů a oportunistů.
„Ideologická čistota“ 2. oddělení leží normalizátorům velmi na srdci, protože mu
věnují mimořádnou pozornost.
Druhé oddělení se zabývá strategickým agenturním průzkumem v určených
zájmových prostorech západních států. Odpovídá za trvalé a nepřetržité
získávání zpráv o zámyslech nepřítele proti ČSSR a ostatním státům Varšavské
smlouvy, za rozpracování a realizaci koncepce rozvoje a výstavby agenturních
prostředků. Hlavní činností získává podklady a analyzuje vojenskopolitický
127
vývoj a koncepce vojenskopolitických zámyslů protivníka, stav vojenskoteoretického myšlení vojenskotechnické připravenosti k vedení války, vývojové
tendence v NATO s důrazem na integrační a dezintegrační proces. Má rovněž
odhalovat přípravy k napadení ČSSR, buduje a řídí rezidentury ve vojenských
odděleních zastupitelských úřadů a v zájmových prostorech, schvaluje přípravu
a provádění agenturních akcí v rozsahu své působnosti. Získává a využívá
spolupracovníky, občany ČSSR, pro plnění agenturních úkolů na území ČSSR
i v zahraničí.5
V provedeném politickém hodnocení 2. oddělení se lze dočíst, že uplynulá
polovina roku 1970 je obdobím, ve kterém na oddělení dochází zpočátku
k pomalému, ale přece jen postupnému obratu v řadě politických, ideových
i organizačních otázek. Podle analýzy se jedná v kladném slova smyslu
o návaznost na závěr uplynulého roku.
Za rozhodující moment obratu je považováno přijetí a uplatňování
lednového pléna. Podle hodnocení se posiluje a krystalizuje zdravé jádro i v ZO
KSČ na tomto oddělení. Na tom má prý zásluhu především „přijetí usnesení
o výměně stranických legitimací, pevné zhodnocení postupu a usnesení
předsednictva ÚV KSČ ze 14. dubna 1970, které dalo v procesu konsolidace
výměnou stranických legitimací a kádrových opatření důsledné tempo,
principiálnost a zásadovost“.
Ve zprávě z konce června 1970 se rovněž uvádí, že „postupně začala být
uznávána fakta celostátního dosahu“ a bylo dosaženo dobré spolupráce s výborem
základní organizace strany, pohovorovými komisemi a aktivisty. Díky tomu jsou
důsledně řešeny pozůstatky pravicového oportunismu na oddělení a pečlivě
se postupuje rovněž proti revizionismu. Zpráva však přesto připouští, že ještě
v květnu byla situace nepříznivá a některé negativní trendy stále přetrvávají.
U části soudruhů na oddělení je prý také patrná značná nervozita. Nadále
přetrvávají tolerantní stanoviska, je patrná snaha o uplatňování tzv. humanismu,
působení na city a ohled na pracovní kvalifikaci. Objevují se i prvky falešné
solidarity, obranářství, obavy ze ztráty pracovního místa. Normalizátoři
evidentně těžce nesou, že necelé dva roky po srpnových událostech se stále
nedaří zavést na oddělení nové pořádky. Závěr zprávy však přesto nepostrádá
optimismus. Platí asi nepsané pravidlo, že každé hodnocení musí obsahovat
95 procent pozitivních prvků a alespoň pět procent konstruktivní kritiky. Tak
tvůrci těchto řádek přes všechny těžkosti přece jenom konstatují, že je patrný
„zdravý posun v politickém stavu, který lze celkově charakterizovat jako dobrý“.6
Náčelník 2. oddělení podplukovník Ladislav Holub ještě přidává nezbytnou
statistiku realizovaných čistek. Členství ve straně bylo zastaveno soudruhu
Polanskému, zatímco soudruzi Němec, Přibyl, Štěrba, Thurnvald, Vondráček
128
a Pavelka už byli ze strany vyloučeni. Co se týká pracovníků zdržujících
se na zahraničních rezidenturách, předpokládá se, že bude členství v KSČ
zrušeno podplukovníkům Neoralovi, Lisému a Kocourkovi. Podplukovník
Holub naznačuje i další postup.
„U všech soudruhů, kde jde o ztrátu členství v KSČ, následuje i provedení řádného
hodnocení. Jeho výsledky umožní provést klasifikaci soudruhů na ty, kteří vyhovují, nebo
naopak nevyhovují. Řešený příslušník však v každém případě musí opustit oddělení. Těm,
kteří nevyhověli, bude navržen odchod do zálohy.“7
Výrazná angažovanost podplukovníka Ladislava Holuba při realizaci
kádrových čistek svědčí o tom, že teprve rok 1970 lze označit za zásadní přelom
zejména v oblasti složení 2. oddělení a s ním související vojenské diplomacie.
Do této doby vše tak průzračné nebylo. Svědčí o tom např. zajímavý dokument
nacházející se ve zvláštním spisovém fondu – ZSF. 8 Vyplývá z něho, že ještě
na přelomu let 1968/1969 si udrželi významný vliv na kádrové otázky
u Zpravodajské správy lidé, kteří se podíleli na aktivních opatřeních proti
sovětské okupaci.9
V dokumentu se překvapivě uvádí, že „cíle a úkoly prověrky na všech rezidenturách byly
splněny s kladným výsledkem“. To muselo zřejmě vyvolat podezření zainteresovaných
a normalizátory už ovládaných orgánů. Později se lze setkat s konstatováním,
že se tento optimisticky znějící závěr nepotvrdil. Nejde však bezpečně říci, kdy
dokument vznikl. Datace schází. Nejspíš mohl vzniknout po skončení jednání
dubnového a květnového pléna ÚV KSČ, ale ještě před zahájením práce Širůčkovy
komise v září 1969.
Zajímavá jsou v tomto kontextu jména důstojníků, kteří úkol s tak skvělým
výsledkem zabezpečovali. Jde o zástupce náčelníka ZS/GŠ plukovníka Josefa
Dronga, zástupce náčelníka 2. oddělení ZS/GŠ plukovníka Františka Němce
a náčelníka 2. skupiny 2. oddělení plukovníka Oldřicha Přibyla. Pověření právě
těchto příslušníků ZS/GŠ prověrkami na rezidenturách působí z hlediska
normalizačních kritérií až neuvěřitelně.
Takový plukovník Drong, který je komisí generála Širůčky označen v závěru
devětašedesátého roku za jednoho z hlavních viníků posrpnového stavu, je ještě
rok po zahájení okupace stále zástupcem náčelníka ZS/GŠ, organizuje provádění
prověrek na rezidenturách a jeho spolupracovníky jsou plukovníci Němec
a Přibyl. Tedy muži, kteří budou nakonec sami na základě šetření prověrkové
komise vyloučeni ze strany. To je skutečně zvláštní a těžko uvěřitelná situace. To
se nemůže obejít bez následků.
Rozhodně nelze považovat za náhodu, že náčelník ZS/GŠ generál Turošík
předává už 12. prosince 1969 svou funkci generálu Brožovi. Moc dlouho si
129
v křesle šéfa vojenské rozvědky neposeděl. To musí mít svou příčinu. Nabízí
se otázka, zda tato změna nemá souvislost právě s prověrkami na rezidenturách.
Lze se ptát i jinak. Zvládl generál Turošík z pohledu normalizátorů funkci, která
mu tak trochu spadla do klína? Splnil očekávání svých nadřízených?
Už když generál Turošík funkci přebíral, nebyl samotnými příslušníky vojenské
rozvědky považovaný za zpravodajského odborníka, ale spíš za politiky nastrčenou
figuru. Nyní to vypadá, že se znelíbil i těm, kteří ho do funkce náčelníka dosadili.
Úkol evidentně nesplnil, čistky za jeho vedení byly buď zanedbatelné, nebo
neproběhly vůbec. Když přihlédneme k výsledkům šetření Širůčkovy komise,
která svou práci skončila v listopadu 1969, tak se tento závěr sám nabízí.
Generál Turošík musel přinejmenším působit dojmem, že s čistkami otálí
a v důsledku své odborné nekompetentnosti se nedokáže zbavit politicky
nedůvěryhodných „odborníků“, kteří ho mají v hrsti. Navíc mohl Turošík
vzbudit nežádoucí pozornost i tím, že nesouhlasil s některými závěry Širůčkovy
komise. Obhajoval např. prohřešky podplukovníka Šnábla a žádal v jeho případě
shovívavější přístup. Generál Turošík se proto náčelníkovi Generálního štábu
Rusovovi musel jevit jako nerozhodný a málo třídně nesmlouvavý. Takového
člověka v tak významné funkci nemohl generál Rusov potřebovat. I on musel mít
hmatatelné výsledky, pokud se chtěl ve funkci udržet. Na neodkladné provedení
čistek tlačil přímo byrokratický aparát ústředního výboru KSČ. Takový zájem
vyšších míst nemohl brát na lehkou váhu nikdo. Výjimkou nemohl být ani
náčelník Generálního štábu ČSLA.
V roce 1969 je už vojenská rozvědka vystavena tlaku takřka ze všech stran. Není
divu, že přichází také z Ministerstva vnitra, které si potřebuje s vojáky vyřídit účty
ze srpnových dnů.10 Svým způsobem je to pochopitelné, neboť vojenská rozvědka
po srpnu 1968 mířila politicky jinam a ocitla se nejednou právě s „vnitrem“ ve sporu
nebo dokonce v nepřátelských vztazích. Doba začíná být plná paradoxů. Ministr
vnitra si chce s vojáky vyřídit účty a žene to hodně vysoko. Na naléhavé nedostatky
v práci vojenské rozvědky si stěžuje dokonce předsedovi vlády. V této funkci však
stále ještě sedí jeden z vrcholných představitelů obrodného procesu z roku 1968
Oldřich Černík.11 Tento hrdina nedávné doby však nyní už dobře ví, že si po změně
politických poměrů nemůže moc vyskakovat a ignorovat ty, kteří mají plnou
podporu normalizátorů. Když se chce udržet nahoře, musí vzít stav ve vojenské
rozvědce, který ministr vnitra charakterizuje jako vážný, na vědomí. Vnitro se totiž
obává, že nebude-li problém ihned řešen, může mít závažné důsledky v oblasti
celé vojenské zpravodajské služby ČSLA. Ministr vnitra navíc varuje, že by mohl
dokonce vést k vojenskopolitickým komplikacím ve vztahu k našim spojencům.
Vojenská rozvědka se tomuto nařčení vehementně brání a uvádí rezolutně,
že „poznatky uvedené v dopise ministra vnitra neodpovídají poznatkům Zpravodajské správy“.
130
Trvá si na svém a znovu opakuje, že „prověřené konkrétní výsledky svědčí o celkové
konsolidovanosti vojenských zahraničních pracovišť“. Armádní rozvědčíci se drží
zásady, že nejlepší obranou ve sporu s „vnitráky“ je útok. Tvrdí, že konsolidace
vojenských pracovišť nejlépe vynikne právě ve srovnání se situací na vnitru, kde
dochází k útěku jeho orgánů, což vážně narušuje zájmy armády v zahraničí.
Jako příklad se uvádí Rakousko, kde došlo k prozrazení agenturní sítě uprchlým
příslušníkem Ministerstva vnitra. Míněna je zřejmě emigrace Bittmana.12
Není vyloučeno, že právě tato „potyčka“ se mohla stát generálu Turošíkovi
osudnou. Nezapomeňme, že k ní dochází v době, kdy ještě zastávají významné
pozice na Zpravodajské správě lidé jako plukovník Drong a s ním i další
příslušníci, kteří sympatizovali s obrodným procesem. Iniciátoři normalizace
však už každopádně něco tuší, protože nařizují provést následující opatření:
1. Pod legendou porady ihned povolat z preventivních důvodů do Prahy
vojenského a leteckého přidělence v Berlíně plukovníka Milana Ruského.
Prý se společensky stýká výhradně s Američany a jednoznačně odsuzuje
akci socialistických států z 21. srpna a celý posrpnový vývoj.13
2. Definitivní závěry o tomto případu učinit po důkladném prošetření stavu
v součinnosti s orgány Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí.
Přitom se má zabezpečit objektivní posouzení, zbavené jednostranných
a nekvalifikovaných pohledů.
3. K posouzení konkrétního stupně ohrožení zájmů velení armády konzultovat
vše i s orgány sovětské zpravodajské služby.
Navzdory velkému tlaku Ministerstva vnitra si však vojenská rozvědka
trvá na svém a konstatuje, že veškeré poznatky předané k plukovníkovi
Milanu Ruskému se po prověření ukázaly jako nepodložené.14 Stejně
zareaguje Zpravodajská správa i po prošetření podobného případu týkajícího
se vojenského a leteckého přidělence v Alžíru plukovníka Pavelky. V tomto
případě se prošetřovalo podezření, že dotyčný spolupracoval prostřednictvím
fregatního kapitána André Calena s francouzskou rozvědkou.
Zdá se, že v tuto chvíli Drongovi lidé spletitou situaci ještě ustáli.
„Konsolidace“, což je armádní výraz pro normalizaci, však pokračuje.
Požadavky přicházejí i od Sovětů. Navržený plán vzájemné spolupráce vstupuje
v platnost v roce 196915 a vymezuje hlavní úkoly do následujících oblastí:
– rádiový a radiotechnický průzkum, informační služba (uskutečnit
pravidelnou denní informaci a operativní výměnu důležitých zpráv),
– vševojskový průzkum (zabezpečit vzájemnou výměnu zkušeností a účast
na cvičeních),
131
– stranickopolitická práce (zabezpečit organizaci a vzájemnou účast
na významných politických akcích).
Od této chvíle není nějaký, byť nahodilý, odpor možný, protože vše se začíná
odehrávat pod sovětskou kuratelou. Sověti si také pohlídají, aby vůči nim
nepřátelsky zaměřené osoby ztratily sebemenší vliv na chod vojenské rozvědky.
V roce 1970 se čistka rozšiřuje také na vojenská oddělení československých
zastupitelských úřadů v zahraničí. V březnu přichází náčelníkovi Generálního
štábu ČSLA a prvnímu náměstku ministra národní obrany Karlu Rusovovi
přípis z ÚV KSČ, který jasně ukazuje, kdo čistky nařizuje a kdo jejich průběh
také ve skutečnosti řídí. Je z něho rovněž zřejmé, že i velmi vysoký armádní
funkcionář je součástí rozjeté normalizační mašinérie a na tomto důležitém
postu sedí jen proto, aby svědomitě plnil direktivy ÚV KSČ.16
Autor přípisu, jímž je vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ
JUDr. Benčík, sděluje generálu Rusovovi, že jde o odvolání vojenských
a leteckých přidělenců v souvislosti s výměnou stranických legitimací. Toto
opatření se prosadí jako účinný nástroj, pokud se jedná o pověstné oddělení
„zrna od plev“, tedy věrných internacionalistů od zrádných nacionalistických
pravičáků. Ti druzí totiž neprojdou prověrkami a o stranickou legitimaci tak
přijdou. JUDr. Benčík proto zcela v duchu těchto direktiv oznamuje náčelníkovi
Generálního štábu Rusovovi, že bylo rozhodnuto, aby byli ze zahraničí odvoláni
soudruzi, kteří se v letech 1968–1969 postavili na nesprávné pozice a jejich
pobyt za hranicemi státu je z tohoto důvodu neúnosný. K odvolání by mělo dojít
nejlépe do 30. března, ale nejpozději do 30. června tohoto roku. Jde o to, aby
se pohovory spojené s výměnou členských legitimací mohly provést v ČSSR.
V přípisu se hovoří konkrétně o třech vojenských diplomatech. Prvním je
plukovník Václav Pivnička, který dosud zastává post vojenského a leteckého
přidělence v Pekingu. V jeho hodnocení se uvádí, že se plně podílel na tvorbě
a prosazování nesprávných rezolucí. Ještě v březnu 1969 prý celkem otevřeně
vystoupil proti usnesení předsednictva ÚV KSČ, které rozhodlo o odmítnutí
účasti na sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie. Není divu, že takový postoj se jeví
jako nepřijatelný. Tito byl zkrátka kvůli své podpoře Dubčeka na černé listině
a s ním i jeho strana. Ostatně nebylo to poprvé. Už dávno předtím (na přelomu
40. a 50. let) je vůdce jugoslávských komunistů nazývaný „krvavým psem “. Zdá
se, že po letech ožívá duch starých zašlých časů. Přitom se ještě před několika
měsíci zdálo, že je zaválo pražské jaro s konečnou platností na smetiště dějin.
Druhým mužem, proti němuž se má zakročit, je vojenský přidělenec
v Damašku plukovník Jaromír Lisý. Spolu s obchodním radou Kindlem údajně
odmítá sebekriticky přiznat své někdejší oportunistické jednání. Vypracované
hodnocení sice připouští, že jeho prohlášení jsou nyní v souladu s novou
132
politikou vedení strany, ale Lisý je nyní už nemůže prosazovat vzhledem
k svému nesebekritickému postoji. Je totálně zdiskreditovaný. Navíc jediné,
co přiznal, jsou omyly v souvislosti se vstupem vojsk Varšavské smlouvy
do Československa. V okamžicích, kdy probíhá zásadní přehodnocení
minulé éry, nemůže taková chabá sebekritika Lisého zachránit. Je považována
za známku stranické nevyspělosti a neschopnosti odkrýt před stranou plnou
pravdu.
Třetím mužem nacházejícím se na pomyslné ideologické „tapetě“ je zástupce
vojenského přidělence v Londýně podplukovník Boris Neoral. Ve zdůvodnění
se píše, že patřil k hlavním propagátorům protisovětských postojů v roce
1968. Kvůli tomu si prý na něho také stěžoval sovětský vojenský přidělenec
Němčenov. Zřejmě z tohoto důvodu byly také Neoralovy politické aktivity
nahlášeny soudruhu Pleskotovi z Ministerstva zahraničních věcí. Podplukovník
Neoral sice v poslední době rovněž zaujal správný postoj, ale jeho nynější
postoje působí ve srovnání s dobou nedávno minulou jako neupřímné.
Konečný verdikt proto vyznívá tak, že je jeho setrvání na zahraničním postu
neúnosné. Dodatečně je odvolán ze své funkce také Neoralův nadřízený, jímž
je vojenský a letecký přidělenec v Londýně plukovník Bohumil Švejnoha.
Vyplývá to z informační zprávy určené pro náčelníka GŠ ČSLA Karla
Rusova.17 Hodnocení vypracované podplukovníkem Ladislavem Holubem je
jednoznačné a nesmlouvavé.
„Plukovník Bohumil Švejnoha zaujímal v období let 1968–1969 nesprávné politické
postoje, stál na protisovětské platformě a ztratil třídní a internacionální hledisko při posuzování
vzniklé situace, nepřispěl k diferenciačnímu procesu a z těchto důvodů je navrhován k vyloučení
ze strany“.
Místo plukovníka Švejnohy navrhuje náčelník Zpravodajské správy
generálmajor Josef Brož do funkce vojenského a leteckého přidělence
podplukovníka Václava Jiříka. Zdůvodnění tohoto rozhodnutí v sobě rovněž
nese pečeť své doby.
„Ve složitém politickém období prokázal pevný třídní a internacionální postoj. Manželka je
též politicky pevná, vzdělaná, inteligentní žena…“18
Reakce náčelníka Generálního štábu na požadavek ÚV KSČ je skutečně rychlá.
Generál Rusov dobře ví, kdo v této složité době uděluje pokyny a kdo poslouchá
a plní každé vyslovené i nevyslovené přání. V tomto případě je však nutné objasnit
některé dobové reálie. Může se zdát divné, že muž v tak vlivném postavení
jakým je první náměstek ministra národní obrany a náčelník Generálního štábu
generálporučík Karel Rusov se nechá úkolovat od JUDr. Benčíka, pouhého
stranického aparátčíka, byť se jedná o administrátora přímo z ÚV KSČ. Vždyť
nejde na první pohled o nějakého velevýznamného funkcionáře.
133
Adekvátní vysvětlení k tomuto zdánlivému paradoxu podává znalec tehdejších
politických poměrů Zdeněk Mlynář. Podle něho se dopouštějí obrovské chyby
lidé neznalí struktury komunistické politické moci v tom, že soudí jen podle
formálního postavení lidí v různých funkcích. Pro takové lidi je podle Mlynáře
československý ministr významnější osobností než vedoucí oddělení v aparátu
ÚV KSČ. A to je podle něho samozřejmě omyl. Vedoucí oddělení ÚV KSČ totiž
prakticky nikterak nezávisí na ministrovi, ale ministr v mnohém naopak závisí
na něm. Neboť on má mnohem blíže ke skutečnému mocenskému centru,
ke stranickému politbyru. On také rozhodujícím způsobem ovlivňuje jmenování,
povyšování nebo naopak pád všech ministrových podřízených a konečně i ministra
samého. Proto se také náčelník Generálního štábu Rusov snaží vedoucímu
oddělení ÚV KSČ neodkladně a beze zbytku vyhovět. Mlynář v této souvislosti
uvádí názorný příklad. Pro člověka nezasvěceného naprosto nepochopitelný.
Generál na inspekci u vojenského útvaru náhle nechá bez povšimnutí stát všechny
své plukovníky a majory, místo toho se s nastavenou pravicí vrhne ke kapitánovi
stojícímu nenápadně v řadě nastoupeného vojenského útvaru a přátelsky s ním
začne rozprávět. Člověk neznalý věci si asi v té chvíli pomyslí, že generál je
podivín nebo blázen. Ve skutečnosti je však onen kapitán referentem z branného
oddělení ÚV KSČ, který si právě odbývá třicet dnů povinného vojenského cvičení.
A generál i jeho plukovníci a majoři vědí, že je to jejich podřízený jenom zdánlivě.
Ve skutečnosti jejich šarže, funkce i platy, kariéry a pády může tento kapitán
ovlivnit více než oni sami.19 Podle toho se k němu také chovají.
Po této vsuvce je snad zřejmé, proč musí Karel Rusov vedoucímu administrativního
oddělení ÚV KSČ okamžitě vyhovět. A také tak neodkladně činí. Brzy putuje
na patřičná místa hlášení, že plukovník Lisý bude vystřídán plukovníkem
Komárkem, podplukovník Neoral podplukovníkem Váchou a plukovník Pivnička
majorem Němečkem. Zároveň upozorňuje, že podobné proceduře se podrobí
i další nespolehliví soudruzi. Vojenského a leteckého přidělence (VLP) v Itálii
plukovníka Kocourka vystřídá plukovník Hájek, zatímco sekretář VLP v Itálii
major Šotek bude vystřídán plukovníkem Sosnou. Konečně řidič VLP v Itálii major
Vošvrda bude muset své místo postoupit majoru Minárikovi. Odvolaného VLP
ve Vietnamu plukovníka Černého nahradí podplukovník Vimr. Generálporučík
Rusov v závěru svého hlášení žádá o urychlené projednání věci. Nepochybně
proto, aby mu nemohl nikdo nic vytknout.
„Vzhledem k tomu, že u nově vysílaných vojenských a leteckých přidělenců budou patřičné
návrhy projednány politickým byrem ÚV KSČ, prosím o intervenci k urychlenému kladnému
vyřízení.“20
Zdánlivě hladkému průběhu „konsolidace“ vojenské diplomacie tak brání
pouze nečekané komplikace v případě zástupce VLP v Londýně podplukovníka
Neorala. Náčelník vojenské rozvědky generál Brož vnímá jisté signály,
134
které naznačují, že by se podplukovník Neoral mohl pokusit o emigraci.
Do celé záležitosti proto zasvěcuje vojenskou kontrarozvědku a navrhuje
některá opatření. Stažení diplomata ze zájmového prostoru má proběhnout
konspirativně. Navrhuje se obvyklý postup, který se v takových případech
uplatňuje. Podplukovník Neoral má být povolán na poradu do Prahy, odkud
se už do zájmového prostoru nevrátí. Mezitím než bude stažení vojenského
diplomata z Londýna odpovídajícím způsobem zajištěno, má se na svou misi
intenzivně připravovat jeho nástupce podplukovník Vácha.
Ze studia pramenů tedy vcelku jasně vyplývá, že tzv. normalizace či v armádě
obvyklejší termín konsolidace, tedy odmítnutí politického směřování od ledna
1968 a odstranění jeho reprezentantů, bylo ve vojenské rozvědce postupným
procesem. Do konce roku 1968 si dokázali stoupenci obrodného procesu
a zároveň i odpůrci okupace udržet své pozice i přes pozvolnou změnu
politického kurzu. Výjimkou bylo jen odvolání generála Burdy z funkce
náčelníka Zpravodajské správy už 24. srpna 1968. Do jisté míry se někdejším
obhájcům společenských reforem dařilo obratně manévrovat ještě v průběhu
následujícího roku, ale zhruba od počátku léta začíná normalizační tlak nabývat
na síle. Na podzim se rozjíždí práce Širůčkovy komise a do konce roku je
prakticky o všem rozhodnuto. V roce 1970 normalizační úsilí vrcholí a dochází
k odstraňování všech zbylých nepohodlných osob.
Celý proces je završen v roce 1971, kdy se konstituuje nová velitelská elita vzešlá
z řad majitelů vyměněných stranických legitimací, která striktně ideologicky
zametá stopy za nedávnou minulostí. Každý, kdo se nechce dostat do politických
nebo dokonce existenčních potíží, musí nově nastolené pořádky respektovat.
Vojenská rozvědka není a nemůže být v tomto ohledu výjimkou. V tomto
okamžiku také tragédie obrodného procesu a jeho stoupenců dosahuje vrcholu.
Pojmy jako „pražské jaro“ nebo „obrodný proces“ jsou zatlačeny do pozadí
novou politickou realitou.
Poznámky
1
František Fárek: Zpravodajská služba a její orgány, spisy, 2. díl: rukopis, s 105–106.
2
K projednání odvolání několika příslušníků ZS ze složky Brno, listopad 1970.
3
Jedná se o plukovníka Vladimíra Krejčího.
4
Odkaz na výpovědi členů ZO při průzkumu a pohovorech, případně na zápisy z šetření komise
NZS. Dále na materiály ZO K – 20.
5
HSVKR: objektový svazek ZS/GŠ ČSLA – statická část, registrační č. 029 362, archivní č. 909.
6
Zhodnocení stavu politické konsolidace 2. oddělení – čj. 0065571, 26. 6. 1970.
7
Tamtéž.
8
Písemnosti dokumentární hodnoty 1966–1970, krabice č. 49, balík č. 81.
9
Porada VLP v zájmových prostorech – nedatovaná zpráva pro NGŠ od NZS/GŠ: v zastoupení
plukovník Jaroslav Vinkler a plukovník Josef Drong.
135
Dopis ministra vnitra o kádrových problémech ZS/GŠ – čj. 0045061 – GŠ/ZS, 1969.
Čj. 060029/NGŠ.
12
Informace k otázkám možné motivace útěku Bittmana – čj. 0070293, plukovník Drong
náčelníkovi I. správy MV plukovníkovi Čadovi ohledně projednávání otázek možného ohrožení
rezidentury v důsledku útěku Bittmana, příslušníka MV ve Vídni (4. 12. 1968).
13
MV – čj. M – 00202/68.
14
Čj. 0045061 – GŠ/ZS – 1969.
15
Plán vzájemné spolupráce mezi zpravodajskými orgány ČSLA a Střední skupiny sovětských
vojsk dočasně umístěných na území ČSSR – čj. 0046303 – GŠ/ZS – 1969.
16
Přípis vedoucího oddělení státní administrativy ÚV KSČ JUDr. Michala Benčíka náčelníku
Generálního štábu a prvnímu náměstkovi MNO genpor. Karlu Rusovovi ve věci odvolání VLP,
čj. XIII. – 0164/70, 26. 3. 1970.
17
GŠ/ZS: Informační zpráva pro NGŠ – odvolání plukovníka Švejnohy – čj. 65596.
18
GŠ/ZS: Generálmajor Brož – návrh na ustanovení do funkce VLP – čj. 065662.
19
Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta, Praha 1990, s. 63–64.
20
GŠ/ZS: Stanovisko NGŠ Rusova – střídání příslušníků ZS na zahraničních pracovištích,
čj. 0065263.
10
11
136
21. SRPEN 1968
A NAŠE DOBA
Motto:
„Člověk našich dnů tkví jenom v přítomnosti a jen
nerad se ohlíží zpět… chová se k minulosti lhostejně.
Neznaje jí, přeceňuje to, co činí náplň přítomnosti,
což posiluje jeho nekritičnost…“
Arne Novák
Příběh československé vojenské rozvědky v roce 1968 dospěl ke svému
konci. Právě včas, protože čtyřicáté výročí srpnové invaze vojsk Varšavské
smlouvy do Československa pomalu klepe na dveře.Tomuto výročí se bohužel
dávno nevěnuje taková pozornost, jakou by si bezesporu zasloužilo. Rok
2008 bude v tomto ohledu snad přece jenom výjimkou. Nic to však nezmění
na tom, že srpnové události z roku 1968 a jejich důsledky upadly do zapomnění
už před lety. Neprávem. Ztráta historické paměti a neznalost elementárních
dějinných souvislostí jsou krutou realitou. Tato ztráta není kompenzována
něčím hodnotným, jen přemírou vytrvale se vtírajícího bezduchého konzumu.
Nedocenění významu historie v životě člověka je alarmující, ale plně odpovídá
současným vzdělávacím trendům. Dosažená úroveň poznání tomu také
odpovídá. Stačí jediný příklad. Podle nedávného průzkumu Mladé fronty Dnes
jen necelá polovina oslovených studentů z řad mladé generace (rok narození
1989) spojuje politické dění v roce 1968 s osobností Alexandra Dubčeka.
Pokud tedy víme, že tyto negativní trendy existují a jednou se nám mohou opět
vymstít, bylo by chybou nepokusit se pojmenovat příčiny tohoto stavu. Ztráta
historické paměti má zjevnou souvislost s rostoucím úpadkem všeobecného
vzdělání a širšího politického a kulturního povědomí. Souvisí také s jinými
prioritami a nároky kladenými dnes na vzdělaného člověka. Opovrhování
tradičními formami vzdělání a snaha slepě napodobovat globální trendy vede
k vítězství kvantity nad kvalitou. Jediným měřítkem se stává úspěch a je naprosto
lhostejné, jakými formami a metodami se k němu dospívá. Morálka se zdá být
pouhým přežitkem.
137
Módní trend dneška, který lze označit jako „vzdělání ve službách trhu“, je
ve skutečnosti jen karikaturou vzdělání, protože v něm nejde o všestrannou
kultivaci jedince, ale pouze o vzdělávací programy zacílené na úspěch, na jednání
ve stylu účel světí prostředky. Člověk, který si v takto zmanipulovaném
vzdělanostním rámci osvojuje jen hodnotově nízkou kramářskou mentalitu
a konzumní vztah ke světu, nemá ani potuchy o tom, co skutečně znamenají
slova jako morálka, charakter nebo dokonce dějiny. Proto si s těmito výzvami ani
neumí poradit. A když si s nimi neumí poradit, tak se jimi ani nezatěžuje. K čemu
tedy dnešní vzdělávací trendy vedou? To se lze dočíst např. v brilantní analýze
Konrada Paula Liessmanna: „Veřejně vzdělávací instituce již nevychovávají samostatné
jedince, nýbrž pouze nesvéprávné, výkonnostní a konzumní jednotky bez jakékoliv vlastní
myšlenky… Systém vyššího vzdělávání je neustálými politickými direktivami veden k tomu,
aby se stal neodporujícím sluhou trhu a na něco takového jako myšlenky vůbec zapomněl.“1
Proces kolektivního zapomnění kráčí kupředu mílovými kroky ruku v ruce
s takovým vyprázdněným pojmem vzdělání. A tak není divu, že máme takové
problémy zejména s historií poměrně nedávnou. Rok 1968 je typickým příkladem.
Příčin tohoto stavu je víc než dost. V překotném polistopadovém budování
demokratické společnosti, spojeném na počátku devadesátých let s odchodem
sovětských okupačních vojsk, s rozpadem Československa, ale i s tragickou smrtí
symbolu pražského jara Alexandra Dubčeka, se zdálo být dědictví osmašedesátého
roku zaváté prachem vzpomínek. Tehdejší politikové příliš brzy zapomněli
na události rozbouřené silnou vlnou idealismu, kterou si kdysi i jejich generace
spojovala s určitými nadějemi. Kdysi tak populární slogan o „socialismu s lidskou
tváří“ ztratil po letech svou někdejší magickou přitažlivost. Doba se změnila.
Idealismus a heroismus osmašedesátého roku měl smůlu. Byl – tak či onak –
spojen s jinou dobou a také s režimem, který momentálně ležel na „na lopatkách“.
A také proto, že pouhý pragmatismus mu byl cizí.
Pokud od té doby přišla na „osmašedesátý“ v kruzích nové elity řeč, hovořilo
se spíš o pokusu reformovat systém, který je ze své podstaty nereformovatelný
a tudíž odsouzený k zániku. V prostředí rychle se obrozujícího neoliberalismu
byl „osmašedesátý rok“ v nejlepším případě chápaný jako vize jakési „třetí cesty“.
To ale neznamenalo nic pozitivního. Pro neoliberální vůdce byla třetí cesta jen
směšnou a fiktivní utopií. Je pravda, že i mezinárodní okolnosti tomuto pojetí
nahrávaly. Poté, když došlo po smrti Josipa Broze Tita k poměrně rychlé destrukci
někdejší socialistické Jugoslávie, zmizel ze světa spolu s ní zřejmě i jediný
přitažlivý socialistický model, který kdysi obdivovalo i mnoho Čechoslováků.
Nějakou dobu pak nutně musel převládat názor, že socialismus v jakékoliv
podobě je jen „slepé rameno dějin“.
Právě idealismus hraničící s utopií je také velmi často považovaný za příčinu
pádu tzv. pražského jara. Když v roce 1994 zemřel bard odporu proti srpnové
138
okupaci Karel Kryl, působilo to dojmem, že i heroismus osmašedesátého roku
pozvolna kráčí do zapomnění. Přesto tehdy nebyl a ani dnes není na místě nějaký
macešský pohled na tuto etapu našich moderních dějin. Zda nějaké období ožije
v myslích budoucích generací, zda v něm objeví naši potomci nějaké námi dnes
netušené hodnoty, může totiž současník jen těžko odhadnout. Historik proto ví,
že poznání dějinné epochy s určitým časovým odstupem je nezbytností. Jinak
hrozí, že té či oné době nasadíme aktuální „ideologické parohy“. A osmašedesátý
rok je sice historií, ale příliš mladou na to, abychom o ní mohli už dnes vynášet
nějaké definitivní soudy. Navíc při poctivém a nezaujatém zkoumání můžeme
i v tomto období zahlédnout některé sympatické rysy.
Je nesporným faktem, že málokdy zavládl v našich novodobých dějinách
takový entuziasmus, takový spontánní souhlas s politikou vedoucích
představitelů státu jako právě tehdy. Pomalu si dnes zvykáme na to,
že obyčejný Čech nechce mít se světem vysoké politiky nic společného.
Přitom zapomínáme na to, že právě na jaře 1968 a také po srpnové okupaci byl
zájem o věci veřejné naprostou samozřejmostí. A nešlo jen o pasivní zájem.
Lidé byli ochotni k obětem politického i materiálního charakteru. Například
odevzdávali naprosto spontánně své cennosti do sbírky na státní poklad.
„Zbavovali se“ zlata, stříbra a šperků, aniž by za to cokoliv požadovali. Čím si to
vysvětlit? Nejspíš tím, že mezi lidmi žila naděje, že společenský vývoj směřuje
k něčemu lepšímu. Občané byli připraveni k obětem a stáli při sobě. Osobní
prospěch jedince byl podružný a sobectví tehdy rozhodně v módě nebylo.
Autorovi těchto řádek bylo v roce 1968 pouhých pět let, ale atmosféra
doby včetně její kulisy v podobě všudypřítomných sovětských tanků se mu
pevně vryla do paměti. Při psaní této práce se proto v myšlenkách vracel
i do dětství. Vzpomínal při tom také na to, jak tabuizovaným a nechtěným
výročím se v časech normalizace stal právě 21. srpen 1968. Tato tragická událost
totiž významně ovlivnila myšlenkový svět celé jeho generace. Vyvolala mezi
vrstevníky pocity hořkosti a smutku spojené s vědomím, že vlivem srpnové
invaze se něco dobrého nepodařilo dotáhnout do konce. Tehdejší pohled
vyplýval nepochybně i z jistého idealismu, který vždy nutně nemusel
korespondovat s realitou. Ale málo platné, takový ten pohled tehdy byl. Bylo
by proto poněkud alibistické nad tím vším ve světle dnešních skutečností jen
mávnout rukou.
Osmašedesátý rok – zejména ovšem svými důsledky – vstoupil do života
mnoha lidí i poté, když vlastně pominul. Některým lidem způsobil existenční
potíže. Jiným problémy se studiem. O budoucnost se totiž v roce 1968 hrálo
především. Proto ti, kteří se s okupací nesmířili a aktivně proti ní vystupovali,
mají právo na naši úctu. To platí také o dnes již zapomenutých příslušnících
vojenské rozvědky.
139
Prvním předpokladem k pochopení událostí osmašedesátého roku
ve vojenské rozvědce je odmítnutí zažitého a pohodlně se vnucujícího
schematického hodnocení, které klade přísné dělítko mezi komunisty a ostatní
občany. Kdo odmítá připustit, že i mnozí komunisté, pracující dlouhá léta
ve speciálních složkách totalitního režimu a nejen v nich, se v srpnu 1968
zachovali jako upřímní vlastenci, nemůže se ve specifickém charakteru této
doby zorientovat. Komunisté z našeho příběhu, jakými jsou např. Vladimír
Košan, Jaroslav Jásek, Jiří Dufek, František Bříza a další, se zachovali v těžkých
okamžicích srpnové okupace jako čestní a odpovědní vojáci, kteří museli za své
osobní postoje později zaplatit. Byť každý různou měrou.
Jiní komunisté, zejména ti, kteří posléze kádrovali jako vítězové v tzv.
prověrkových komisích ty prvně jmenované, byli naopak poslušnými
vykonavateli cizí moci a dočkali se za tyto služby zpravidla i kariérního
vzestupu. Později ovšem i oprávněného odsouzení. Zásluhy těch prvních jsou
však nepopiratelné a neměly by být zapomenuty. Bohužel kvůli postupně
upadajícímu zájmu nejen o události osmašedesátého roku, ale i o opravdové
vlastenectví, které odpůrce okupace stmelilo a postavilo v srpnu 1968 do jedné
řady, zůstávají tito muži dlouhá léta neprávem v anonymitě. Splatit alespoň
částečně tento dluh si proto klade za cíl i tato knížka.
Ztráta historické paměti v menší či větší míře postihne každý národ a každou
generaci a málokoho to trápí i přesto, že se to čas od času vymstí. Největší
„zásluhu“ na tom zpravidla mívá v té či oné době momentálně prosazovaná
„ideologizace“, která má tendenci v duchu hesla „vítěz píše dějiny“ degradovat
historii na pouhou služku určitých zájmů a účelově pojatých cílů. Proto
proslulé Palackého krédo PRAVDA PADNI KOMU PADNI je ve věku
ideologií prakticky zapomenuto. Souvisí to nepochybně i se vznikem davového
člověka, který povstal z chaosu a zmatků provázejících 1. světovou válku a také
všechny následné konflikty.
Příčina tohoto jevu tkví v tom, že lidské bytosti se v moderní éře otevřel
velmi komplikovaný pohled na svět plný nespravedlnosti, zla a násilí, v němž
se bez pomoci zvnějšku dodaného vysvětlení často sám nedokáže zorientovat.
Davový člověk se proto v tomto světě zařizuje jednoduše bez ohledu na to,
že se tak může snadno stát pohodlným nástrojem ideologické manipulace.
Toho bezpochyby využila celá řada demagogů a naučila takového člověka žít
ve světě sice povrchních, ale také snadno dostupných a pochopitelných pravd.
Davový člověk se tak odnaučil myslet, toužit po všestranném a kultivovaném
vzdělání a začal jednat pouze pudově, podobně jako kdysi jeho prapředek.
Naučil se především milovat a nenávidět podle předem daného ideologického
klíče. Černobílý svět se svou strohou jednoduchostí se tak stal jeho domovem
i jeho šalbou. Proto dnes tak obtížně hledáme vlastní místo v dějinách, proto
140
musíme minulost často doslova dolovat z balastu ideologicky zbarvených
polopravd i vyložených lží.
Abychom pochopili dění osmašedesátého roku ve vojenské rozvědce,
musíme proto takové jednoduché „pravdy“ odmítnout. Například právě tu,
že každý, kdo v té době pracoval v komunistických zpravodajských složkách,
musel být ve své podstatě krystalicky čistý prototyp zloducha. Jen takto
se můžeme osvobodit k tomu, abychom byli schopni přijmout skutečnou
pravdu.
Milan Macák
Poznámka
1
Recenze knihy Konrada Paula Liessmanna: Theorie der Unbildung, Die Irrtümer der
Wissengeselschaft, Paul Zsolnay Verlag, Wien 2006, od Pavlíny Richterové, jež byla zveřejněná
v časopise Dějiny a současnost.
141
142
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
Titulní strana kroniky
Ustavená jednotka zvláštního určení
(1. listopad 1957)
143
144
Přísaha příslušníků 22. průzkumné výsadkové roty
(6. listopad1957)
Velitelství 22 . průzkumné výsadkové roty
Služba u průzkumné jednotky nejvyšší ctí
První seskok z balonu (leden 1958)
Přesun do Prešova
Úspěchy holešovských průzkumníků (1959)
Na přelomu let 1959–1960 došlo ke dvěma
důležitým změnám…
Velký den útvaru – předání bojové zástavy (1962)
145
146
Novoročenka spojená s průšvihem – porušila zásady
konspirace
Emil Zátopek s přáním úspěchů příslušníkům
VÚ 7374 Holešov v nácviku na III. CS (1965)
Pomoc při záplavách na Slovensku (1965)
Návštěva polských rozvědčíků v Holešově
(duben 1967)
Pomoc příslušníků 7. výsadkového pluku
při výstavbě výsadkové překážkové dráhy
v Maďarsku (duben 1967)
Návštěva náčelníka východoněmecké vojenské
rozvědky genmjr. Frankeho v Holešově (květen 1967)
7. výsadkový pluk vyznamenán
ŘÁDEM „RUDÉ HVĚZDY“ (1967)
Po skončení cvičení ŠUMAVA se uskutečnila
„návštěva“ sovětských důstojníků ze štábu
generála Zolotova (Holešov, 12. července 1968)
147
Anonymy zaslané
pplk. Jiřímu Dufkovi (září 1968)
Sovětský agresor v Holešově (srpen 1968)
Okresní prokuratura v Kroměříži šetří aféru s anonymy
(20. 9. a 15. 10. 1968)
148
Poslední seskoky a sbohem Holešovu (1969)
Výsledky závodů na překážkové dráze mezi ČSLA
a Střední skupinou sovětských vojsk dokumentují
podíl příslušníků výsadkového praporu zvláštního
určení na vítězství (8. května 1969)
Likvidace 7. výsadkového pluku v Holešově,
po reorganizaci zbytek útvaru dislokován do posádky
Prostějov, kde byl začleněn jako výsadkový prapor
zvláštního určení do sestavy
22. výsadkového pluku ZVO (1969)
Nástup příslušníků výsadkového praporu k udělení
odznaku Vzorný voják a jmenování vzorných skupin
(8. května 1969)
149
Po čtyřech letech jsou z okupantů ze srpna 1968 opět
přátele (1972)
Setkání po dvaceti letech (1977)
Prohlášení veteránů
7. výsadkového pluku
z června 1990
150
Velitelství 22. průzkumné výsadkové roty – čet. Jaromír Studnička, npor. Jaroslav Alinče, npor. Jaroslav Janků,
npor. Alois Klindera, npor. Alois Valenta, rtn. Karel Plánčat
Předání bojové zástavy (6. října 1962)
151
Olympijský vítěz Emil Zátopek mezi holešovskými průzkumníky (26. ledna 1965)
Ministr národní obrany armádní generál B. Lomský předává 7. výsadkovému pluku
k 10. výročí jeho založení ŘÁD „RUDÉ HVĚZDY“ (6. května 1967)
152
Sověti v Holešově (srpen 1968)
153
154
155
Poslední seskoky před odchodem z Holešova (1969)
156
Plukovník JUDr. Josef Drong, jedna z oběti normalizačních čistek na ZS/GŠ (1971)
Setkání veteránů 7. výsadkového pluku
po dvaceti letech (1977)
157
OBSAH
SVĚDECTVÍ PO TÉMĚŘ ČTYŘICETI LETECH . . . . . . . . . .
3
I.
LEDNOVÉ PŘEKVAPENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
11
II.
JEDNOTKA PRO ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
III.
KOSTKY JSOU VRŽENY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
39
IV.
VE VÍRU EMOCÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
47
V.
PŘECHOD DO POLOILEGALITY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
57
VI.
EMOCE A REALITA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
65
VII.
ODVOLÁNÍ GENERÁLA OLDŘICHA BURDY . . . . . . . . . .
77
VIII. HORKÝ PODZIM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
91
IX.
AŽ K HOŘKÉMU KONCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
X.
KONEČNÉ ZÚČTOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
XI.
VÍTĚZOVÉ A PORAŽENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
21. SRPEN 1968 A NAŠE DOBA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
OBRAZOVÁ PŘÍLOHA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
Autor na tomto místě
děkuje všem kolegům,
kteří pomohli vzpomínkou,
cennou radou či povzbuzením.
Mgr. Milan Macák
TVÁŘÍ V TVÁŘ OKUPACI
Příběh čs. vojenské rozvědky v srpnu 1968
Vydalo Ministerstvo obrany České republiky
– Agentura vojenských informací a služeb
Adresa: Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6-Dejvice
http://www.army.cz
Redakce účelové tvorby (RÚT AVIS)
Řízením redakce pověřen: Jaroslav Roušar
Odpovědný redaktor: Michal Polívka
Grafická úprava a zlom: Jarmila Jarešová
Dáno do tisku: březen 2008
Tisk: Sdružení MAC, spol. s r. o., Praha 10
1. vydání
Kopírovat, překládat a rozmnožovat publikaci
bez souhlasu vydavatele je zakázáno.
NEPRODEJNÉ