pdf verze část druhá

šedé stránky
obsažník šedostranný
Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou …
aneb zkrocení neposlušného Broučka
(z původního Setkávadla)
1
Kdo napsal Hamleta?
(historická detektivka)
2
Gregorianova návštěva v nebi
6
Šedé stránky jsou prostorem pro jakýsi pelmel,
který má vždy volnější vztah k tématu čísla. Cílem
je umístit do něj vždy nějakou reminiscenci na
původní Setkávadlo, dále nějakou historickou
zajímavost, příp. se najde místo třeba i pro literární
pokus …
Však jestli zmrznou, oni poslušně
zmrznou … aneb zkrocení
neposlušného Broučka
(ad „původní“ setkávadlo)
Jedním z nejlepších příspěvků od čtenářů
Setkávadla byl bezpochyby článek Noemky
Holekové, uveřejněný v čísle 1/04, kterým
lehce
recenzovala
notoricky
známou
pohádkovou Karafiátovu knížku o broučcích s
lucerničkami,
kteří
pokorně
vyznávají
reformační křesťanství. Z jejího nádherného,
leč poměrně dlouhého článku vybírám
nejšťavnatější myšlenky, jež nám pěkně vážou
k tématu čísla.
Znám jednoho chlapce, který jako malý při pohledu
na obrázek Karafiátova Broučka začal ronit slzy.
Proč? Leitmotivem Karafiátových Broučků je
poslušnost. V různých podobách se objevuje ve
stostránkové knížce celkem 126 x (tedy 1,26
poslušnosti / 1 stránka textu, pozn. red.). Není tedy
pochyb, že poslušnost je pro Karafiáta klíčová.
Broučci jako takoví jsou mu předně obrazem lidí.
Dává jim lidské vlastnosti. Broučci jako lidé jednají i
cítí. Stejně jako lidé žijí v nesrozumitelném světě,
který však milují a přijímají s vděčnou poslušností.
Stejně jako lidé pociťují nutnost věřit v Boha, ale
zde je patrná hranice, kterou Karafiát
nepřekračuje. Totiž Bůh pro ně zůstává Bohem
křesťanství, „nepobroučkovává se“.
Postavy z Broučků jsou statické, nepříliš
individualizované. Nejdynamičtější – z určitého
hlediska – je postava Broučka. Jeho charakter se v
příběhu mění, transformuje, zkrátka a dobře:
výchovný aspekt knihy spočívá v jeho zkrocení, v
jeho pokání a napravení. V čem však tkví jeho
neposlušnost, jež je pro Karafiáta synonymem viny
či hříchu?
Především v tom, že dělá to, co dělat nemá. Je
zvídavý a neposedný – prostě uličník, tedy: hraje si.
Jenže: za jeho skotačením (rozuměj neposlušností)
vždy následuje trest. Jako by zde neexistovalo
odpuštění. Toho ostatně není schopna ani
maminka. Slíbí sice Broučkovi, že o foukání do
komína tatínkovi nic nepoví, ale neplní svůj slib,
důvěru svého dítěte zradí.
Že by se tu Karafiát inspiroval Kalvínem a jeho
nenávistí ke hře? Je hra hřích? Totéž se ptáme i u
pohádky (horroru), kterou Broučkovi vypravuje
maminka před usnutím. Je o neposlušných
kočičkách, které za svou neposlušnost uhoří,
společně s chaloupkou. A všechno bylo spáleno
jenom proto, že koťátka byla neposlušná.
Za vinou vždy následuje trest, byť jde o nevinnou
dětskou hru. Může dítě chápat dosah svého
jednání? Jsou koťat schopna vnímat důsledky toho,
že se kočkují? Mám za to, že kdyby Boží mlýny
mlely jako ty Karafiátovy, asi bychom všichni už
byli dávno uhořelí, utopení, spadlí ze stromu a co
já vím, co ještě.
Druhým Broučkovým nedostatkem je záliba v
přemýšlení. Jednou se takhle při tom „mudrování“
zapomene na hrušce a přestane svítit. Když se pak
vrací domů, setkává se s Verunkou, a pomáhá jí
nalézt cestu domů. Avšak místo toho, aby byl
pochválen za své dobré srdce, je pokárán za to, že
se do ní neposlušně zamiloval. Brouček opět pyká,
tentokrát za lásku. Je to proto, že jedná tak, jak
sám rozumí dané situaci.
1
A tak nakonec Broučkovi nezbývá, než se kát,
přestat mudrovat, a do jediné správné (rozuměj
hodné a poslušné) kandidátky Berušky se poslušně
zamilovat.
Kolikrát Brouček slyší z něčích úst větu: „Jenom
pěkně poslechni, poslušné broučky má Pán Bůh na
starosti.“ A neposlušné snad ne? Stejně smýšlí –
možná překvapivě – i Janinka. Ta jako by
představovala ženský pól Karafiátova vyprávění. Je
v určitém smyslu matkou, zpovědnicí, hybatelkou,
animou … jakousi Pannou Marií v protestantském
vydání. Avšak i její láska je podmíněna – jak jinak –
poslušností. Říká totiž: „Čím víc budete poslouchat,
tím vás budu mít raději.“ Podobně s Broučkem
jedná i jeho maminka.
Podobně je to u Broučků s vírou. Ta není pro
Karafiáta záležitostí citovou, zkušenostní. V jeho
podání jde o hlubokou oddanost suverénnímu
Bohu, která necítí potřebu klást Stvořiteli otázky
po smyslu svého bytí. Nejde u něj o vnitřní
zkušenost, ale o čistě racionální poslušnost.
Broučci činí vždy jen svou povinnost.
Tolik Noemi Holeková. Tak co, cítíte stejně jako já z
ducha Karafiátových Broučků závan atmosféry
Kalvínovy Ženevy, který do této pohádkové knížky
foukl přes propast více než tří století? Dědictví
inkvizičního protestantismu je bohužel v tradičních
reformačních církvích stále velmi silně patrné.
Koťátka prostě zlobila, a tak za trest uhořela –
stejně jako Servet a s ním řada dalších. Karafiátovi
se tady povedla skvělá paralela (asi nechtěně, ale
kdo ví?) …
Kdo napsal Hamleta?
(historická detektivka)
William Shakespeare (1564-1616), asi nejslavnější
dramatik světového divadla vůbec. Jeho hry se
dnes dávají po celém světě a jejich nadčasovému
myšlenkovému náboji se obdivují další a další
milovníci prken, jež znamenají svět. Kdo ale vlastně
byl tento velikán písemnictví? O jeho životě víme
překvapivě málo. A i v tom málu existují mezery,
lačnící svádět nás k různým spekulacím.
Jednu z nich níže nastíním. Není vůbec původní,
byla již mnohokrát vyslovena. Já se však pokusím
„udělat“ z ní menší renesanční detektivku.
Co tedy „víme“ (snad s určitostí)? William
Shespeare byl synem rukavičkáře Johna
Shakespeara a Mary Ardenové, dcery bohatého
velkostatkáře. Svým zámožným rodičům se narodil
v dubnu 1564 (pokřtěn byl 26. dubna) a vyrůstal s
nimi v městečku Stratfordu nad Avonou. …
O jeho dětství a raném mládí se nedochovaly
žádné záznamy. Informační vakuum trvá celých 18
let, což byl věk, v němž se W. Shakespeare oženil s
o osm let starší Anne Hathaway (pochopitelně se
nejedná o současn
byl připraven ve spěchu: ohlášky se četly „jednou
za třikrát“, jak bylo zvykem v případech, kdy byla
nevěsta těhotná. Ostatně, šest měsíců po veselce
se novomanželům narodila dcera Susanna. Další
dvě děti, dvojčata (syn Hamnet a dcera Judith), se
narodila o necelé dva roky později, roku 1585.
Hamnet však z neznámých příčin zemřel ve věku
jedenácti let, tedy v roce 1596. Této skutečnosti si
povšimněme, bude mít určitý význam dále.
Po narození dvojčat Hamneta a Judithy následuje
období, ze kterého o Shakespearovi nemáme
prakticky žádné ověřené informace. V literatuře je
toto období Shakespearova života mezi roky 1585
a 1592 označováno jako "ztracená léta". Přitom je
to období, kdy podle všeho (jak se dozvíme níže)
Shakespeare zahájil, byť dosti neúspěšně, svou
kariéru dramatika při londýnském divadle.
Toto druhé informační vakuum končí přibližně v
době, kdy byl v hospodské rvačce za velmi
podezřelých okolností zavražděn jiný londýnský
dramatik, Christopher Marlowe. K tomuto
krvavému dramatu došlo 30. května 1593. Podle
všeho se jednalo o incident zinscenovaný buď
tajnou službou, pro niž Marlowe v minulosti
zřejmě krátce pracoval, nebo naopak Marlowem
samotným.
Rok 1593 je tedy zlomový a pro tento článek
naprosto klíčový. Z historie mizí stopa Christophera
Marlowea a naopak začíná zářná kariéra do té
doby zcela nicotného (až „neviditelného“) Williama
Shakespearea.
2
Jaký div, že celá řada literárních historiků vyslovila
smělou hypotézu, která má několik podob.
Zmiňme čtyři hlavní:
1. Ve zmíněné hospodské rvačce byl místo
Marlowea zabit Shakespeare a Marlowe se za
něj pak do konce života vydával a psal pod jeho
jménem, aby unikl zájmu tajné policie a
církevní hierarchie.
2. Ve rvačce byl zabit někdo úplně jiný a Marlowe
pohotově využil skutečnosti, že Shakespeare v
té době opustil Londýn (např. vinou svého
neúspěchu a skutečnosti, že londýnská divadla
byla v té době uzavřena z důvodu epidemie
moru; ostatně, Shakespeare také mohl
podlehnout právě moru, a Marlowe toho mohl
obratně využít – což je další eventualita).
3. Marlowe a Shakespeare byla dvojčata, z
nějakého důvodu po porodu oddělená.
4. Žádný William Shakespeare nikdy neexistoval.
Podívejme se nyní na pravděpodobnost
jednotlivých hypotéz.
Jako první striktně odmítněme alternativu č. 4. Na
sobě nezávislých záznamů o existenci W.
Shakespeare je dost na to, abychom vzali na
vědomí fakt, že prostě existoval. Kromě záznamu o
jeho křtu, svatbě a křtu jeho dětí, je zde
pozoruhodné svědectví v podobě kritiky Roberta
Greenea, dalšího londýnského dramatika. Greene
patřil, stejně jako Marlowe, do skupiny univerzitně
vzdělaných autorů (Marlowe studoval v
Cambridge). Greene ve své kritice Shakespeare
napadá za jeho snahu napodobovat styl
„študovaných“ autorů. Greene zemřel roku 1587,
což znamená, že nejpozději v tomto roce se už v
Londýně dávala některá z raných Shakespeareových her.
Jako krajně nepravděpodobná se mi jeví rovněž
varianta 3, tedy „dvojčata“. Nevidím žádný důvod,
proč by tak dobře situovaní lidé, jako manželé
Shakespeareovi, přikročili k nepochopitelnému
rozdělení dvojčat. Tato eventualita je dle mého
názoru strašlivě přitažená za vlasy. Přesto se jí i
dnes drží celá řada milovníků historických záhad.
Alternativy 1 a 2 jsou při bližším ohledání téměř
totožné. A dle mého skromného mínění si zaslouží
alespoň malou plus mínus analýzu. Takže nejprve
argumenty pro podporu těchto možností:
• Věk: Marlowe a Shakespeare byli stejně staří,
oba ročník 1564.
• Nepopiratelná fyzická podoba; prohlédněte si
prosím pozorně tyto dva portréty; jako bychom
se dívali do stejné tváře, jen v různém věku.
Stejné oči, stejná ústa, stejná brada, stejně
ustupující čelo … Marloweův portrét je obrázkem
mnohem mladšího muže, než vedle portrét
Shakespeareův, ovšem podoba je skutečně
ohromující. Jediným skutečně odlišným fyzickým
znakem je tvar nosu – tam ovšem spatřuji veliký
rozdíl. Nicméně existují i jiné portréty Marlowea
(byť jich celkově není mnoho), na nichž má
Marlowe nos mnohem podobnější tomu
Shakespeareovu.
Ostatně, zajímavé je prohlédnout si pozoruhodnou
syntézu dvou polovin tváří obou dramatiků, kterou
jsem našel na internetu – bohužel právě nos je
uříznutý tak hloupě, že nemáme šanci porovnat
odlišnosti.
3
Vytvořil jsem si tedy vlastní syntézu, „rozpůlením“
výše zobrazených dvou portrétů. A málem jsem
spadl ze židle. Posuďte sami:
• Jak již uvedeno výše, z let 1585 až 1592 nevíme o
Shakespearovi téměř nic. Na scéně se objevuje až
kolem roku 1593 (tedy po Marloweově smrti) a
záhy se poměrně velmi rychle proslaví.
• Greene kritizoval Shakespearea a vyvyšoval se
nad něj coby brilantní, univerzitně vzdělaný
autor. Přitom Shakespearovy hry z doby po
klíčovém roce 1593 se vyznačuji neobyčejně
vybroušeným stylem, krásným jazykem a
fenomenálními vyjadřovacími schopnostmi –
tedy tím, čím se před rokem 1593 vyznačoval
Marlowe.
• S tím souvisí též nástup blankversu do britského
dramatu. Tento nerýmovaný sylabotónický
jambický verš o pěti stopách zřejmě jako první
použil Henry Howard, hrabě ze Surrey, ve své
adaptaci Aeneidy z roku 1554. Marlowe psal
rovněž blankversem a byl to on, kdo ho
„zakotvil“ do anglické literatury. Asi vás
nepřekvapí, že rovněž Shakespeareovy hry z
doby po roce 1593 jsou psány blankversem.
• Do roku 1593 byl Shakespeare neznámý a
neúspěšný, jak jsem již několikrát zmínil výše.
Jeho hry (nebo jen jediná hra?) zcela určitě
propadly, soudě podle Greeneovy kritiky a též
podle skutečnosti, že před rokem 1593 nemáme
bezpečně doloženu žádnou Shakespeareovu hru
(nejstarší bezpečná datace je právě rok 1593 u
Komedie omylů). A od tohoto roku Shakespeare
chrlí jednu skvělou hru za druhou, a od roku
1598 uvádí v rychlém sledu několik brilantních
tragédií, jež mu přinesly světový věhlas a literární
nesmrtelnost.
• Hamlet (nebo Hamnet?) – mystérium jedné z
vůbec nejslavnějších Skaespeareových her vede
rovněž ke spekulacím. Hra je datována k roku
1604, osm let po smrti jeho syna Hamneta.
Podobnost jmen Hamlet a Hamnet rozhodně
není náhodná a vede nás k domněnce, že tento
divadelní kus může být jakýmsi jinotajem.
Umístění do prohnilého království dánského bylo
běžným trikem tehdejších dramatiků, když se
chtěli vyhnout politickým potížím. Podívejme se
stručně na děj tragédie. Hamletův otec je
zavražděn (btw, k výše zmíněné hospodské
rvačce došlo roku 1593, tedy 3 roky před úmrtím
Shakespeareova syna Hamneta; tj. Marlowe –
nebo Shakespeaere – byl zabit ještě za chlapcova
života). Vrahem je bratr Hamletova otce (tedy
Hamletův strýc), který se pak ožení s Hamletovou
matkou (skutečnost, že vrahem Hamletova otce
byl jeho bratr, je jednou z opor hypotézy, podle
níž byli Shakespeare a Marlowe dvojčata).
Hamlet následně žije na Elsinoru tak trochu jako
„rukojmí“ své matky a svého strýce (a zároveň
otčíma). Nakonec vše končí smrtí hlavních
aktérů, pochopitelně v čele s Hamletem. Když se
nad hlavní dějovou osou dramatu zamyslíme a
zapojíme železnou logiku, lze ji chápat jako
„svědeckou výpověď“ o tom, že Hamnetův otec
(tedy W. Shakespeare) byl zavražděn. Pokud
bychom toto připustili, nemohl by být autorem
dramatu Hamlet v žádném případě W.
Shakespeare, protože ten by byl v době napsání
této hry dávno mrtev. Pokud by autorem byl
Marlowe, jednalo by se o vskutku bizarní doznání
viny.
To bychom měli argumenty pro konspirativní
teorii.
A nyní argumenty proti:
• Shodný ročník narození nedokazuje vůbec nic. Je
to pouze zajímavá indicie.
• Přes pozoruhodnou fyzickou podobu obou
dramatiků zde zůstává již zmíněný naprosto
odlišný tvar nosu, dobře viditelný srovnáním
dvou obrázků výše. Jen těžko si lze představit, že
autor portrétu, když si dal skutečně enormní
práci s perfektní prokresbou rysů obličeje, by
udělal tak zásadní „botu“ v zobrazení tvaru nosu,
tedy jednoho z nejcharakterističtějších elementů
lidské tváře.
4
• Pokud bychom se zabývali hypotézou, že byl ve
zmíněné hospodské rvačce zabit Shakespeare
místo Marlowea, pak musíme jedním dechem
prohlásit, že pro toto smělé tvrzení neexistuje
vůbec žádná opora. Není nijak prokázáno, že by
si Shakespeare a Marlowe byli natolik blízcí (byli
konkurenti a možná nepřátelé), aby spolu chodili
do hospody. A i kdyby snad někdy ano, nelze
nijak prokázat, že inkriminovaného 30. května
1953 skutečně Shakespeare do krčmy Marlowea
doprovázel (nebo tam šel místo něj?). Jistě,
Marlowe ho tam mohl lstí vylákat, ale to už je
konstrukce, která bez důkazů neobstojí.
• Skutečnost, že Shakespeare psal blankversem,
nic nedokazuje. Mohl se po Marloweovi „opičit“
při psaní svých her, jež (shodou okolností) vznikly
po Marloweově smrti.
• Greenem kritizovaná Shakespearova neobratnost
rovněž není důkazem vůbec ničeho. Shakespeare
mohl svůj sloh postupně vybrousit, mj. inspirací u
takových autorů, jako byl sám Greene, nebo
právě Marlowe.
• Že byl Shakespeare do r. 1593 neznámý a
neúspěšný, rovněž nic nedokazuje. Mohl být v té
době ve stínu obdivovaného Marlowea (a dalších
dramatiků), a po jeho smrti zaujmout uvolněné
místo na výsluní.
• Nejkomplikovanější je vypořádat se s „důkazním
materiálem“, který nám poskytuje tragédie
Hamlet. Tohle by bylo na pořádnou studii, na niž
zde není prostor. Omezme se na konstatování, že
jméno Hamlet (přes jasnou podobnost se
jménem Hamnet) rovněž nic nedokazuje. Smrt
jeho otce může být dalším jinotajem –
Shakespeare se mohl v té době cítit „otráven“
politickou realitou. Není to až tak nesmyslné,
když si uvědomíme, kdy hra vznikla – je datována
k roku 1604, rok po smrti královny Alžběty, jež
znamenala zánik dynastie Tudorovců (a
Shakespeare byl jasným příznivcem Tudorů).
Následný nástup stuartovské dynastie v osobě
velmi problematického skotského krále Jakuba
byl začátkem tristní epochy britských dějin.
Svědčí o tom mj. skutečnost, že o necelé půl
století později se skutálela z popravčího špalku
hlava krále Karla I. a monarchie byla nahrazena
republikánským experimentem.
.
Tolik plus mínus analýza. Nechám na váženém
čtenáři, aby si utvořil vlastní názor. Dále připojím
jako možné vodítko několik známých informací o
tolikrát zmíněném incidentu, jenž se odehrál 30.
května 1593. A také pár s tím souvisejících
informací o Ch. Marloweovi, jež nám pomohou
celou záležitost „usadit“ do odpovídajícího
kontextu.
Marlowe měl pověst kacíře, ateisty, machiavellisty,
homosexuála, rváče a výtržníka. Není divu, že měl
řadu nepřátel, a to i mezi herci a dramatiky
(jedním z nich mohl být i Shakespeare). Skrz prsty
se na něj dívala i církev a společenské a politické
špičky. Ostatně – Marlowe patřil do okruhu
intelektuálů „podezřelých“ ze sepsání Traktátu o
třech podvodnících, jehož fenoménu se důkladně
věnujeme v tematické části (což je jedním z
důvodů, proč jsem tuto detektivku do šedých
stránek sepsal).
Ovšem Marlowe měl jednoho mocného spojence,
a sice Sira Waltera Raleigha. Tento královnin
oblíbenec možná souvisel s tím, že Marlowe
zřejmě po nějaký čas poskytoval své služby britské
tajné službě.
Ovšem Raleighova hvězda začala od roku 1587
pohasínat, protože v královnině přízni ho vystřídal
Robert Devereux, hrabě z Essexu. Jako by toho
nebylo málo, Raleigh si to „pohnojil“ sám – roku
1591 se tajně oženil, bez královnina souhlasu. A
když to o rok později prasklo, bylo zle.
Pochopitelně se tím zhoršila i pozice lidí z
Raleighova okruhu – tedy i Marlowea. Ten byl teď
mnohem více zranitelný. Jeho nepřátelé si jej nyní
mohli pořádně „podat“.
První zlá chvíle pro Marlowea nastala v roce 1589,
kdy byl vyšetřován v souvislosti s případem vraždy.
Dokonce byl zatčen a uvězněn v Newgate. Jeho
brzké propuštění jen podpořilo fámy o jeho
spolupráci s tajnou službou.
V roce 1593 Marlowevovi nepřátelé sepsali a
rozšířili podvržený pamflet na královnu, podepsaný
jeho jménem. Marlowe se dobrovolně dostavil
před státní radu, jež celou věc vyšetřovala. Uvedl
své argumenty, kterými prokazoval, že není
autorem hanopisu proti královně Alžbětě, a byl
propuštěn. Ovšem o deset dnů později došlo k oné
hospodské rvačce, v níž Marlowe údajně přišel o
život. Byl prý nalezen s dýkou zabodnutou do oka.
5
Vrah byl zjištěn (jistý Ingram Frazer) a postaven
před soud, ale nakonec byl osvobozen, když se
obhajoval tím, že se jen bránil Marloweovým
útokům. Nebylo prokázáno, že jednal úmyslně, a
královna mu udělila formální milost.
Byl muž s dýkou v oku Marlowe nebo
Shakespeare? Bylo toto nezvyklé smrtelné zranění
motivováno snahou znemožnit nezvratnou
identifikaci mrtvoly? Byl toho dne Shakespeare v
oné krčmě vůbec přítomen? A byl tam vůbec
přítomen Marlowe? Byli tam oba nebo jen jeden z
nich? Vylákal Marlowe svého protivníka
Shakespaerea do krčmy lstí, aby jej „nastrčil“ místo
sebe coby oběť vraždy? Nebo sám Marlowe padl
do léčky svých nepřátel?
Mnoho otázek, pisatelova smrt. Znovu opakuji:
nechť si P.T. čtenář učiní vlastní, nezávislý názor …
-jr-
Gregorianova návštěva v nebi
Následující text je úryvkem z mé rozpracované
prózy, která ještě ani nemá jméno. Na pozadí lehce
depresivního
science-fiction
pojednává
o
vykořeněném člověku jménem Gregorian. Ocitáme
se v situaci, kdy Gregorian zemřel a byl odplaven
do nebe – zde ve snu či ve skutečnosti, toť otázka,
nikoli však v tuto chvíli podstatná. Důvodem, proč
jsem tento úryvek (jenž možná nakonec z textu
novely odstraním) do šedých stránek vybral, je
skutečnost, že tematicky váže k tomuto číslu
časopisu.
Gregorian se rozpustil a plul jako cár mlhy mořem
nul a jedniček, které kolem něj ukrutným tryskem
vířily v bláznivém reji. Paprsky světla pronikaly
vlnobitím cifer a kdesi daleko za obzorem se
objevila oslepující záře.
Užíval si tu bezbřehou volnost, ten pocit beztíže, tu
naprostou blaženost nicoty. Cachtal se na hladině
šíleného proudu, chvíli svištěl vzhůru a chvíli
střemhlav dolů, metal salta a piruety, po chvíli se
kutálel v kotrmelcích. Najednou si uvědomil, že už
nemá žádné tělo, že on sám je jen spoustou nul a
jedniček, stejných, jako všechny ty, co svištěly
kolem něj. A tohle zjištění ho naplnilo pocitem
nekonečné úlevy a svobody.
Oslepující záře se blížila děsivou rychlostí. Už jen
malý okamžik a vše se v ní rozpustí. Jedničky a
nuly, jimiž byl Gregorian tvořen, z nějakého
neznámého důvodu cítily, že v oné záři je čeká cosi
fantasticky nádherného, a tudíž se nemohly
dočkat, aby už tam byly. Jen malá chvilinka,
kousíček, poslední prudké trhnutí … pak bláznivá
rotace, provázená světelnými efekty … a najednou
ticho a klid.
Gregorian se rozhlédl a zjistil, že je v jakémsi
nepopsatelně neohraničeném prostoru. Po
zběsilém reji, z něhož právě unikl, působil naprostý
mír tohoto místa až zlověstně. Když se Gregorianův
zrak přizpůsobil změně situace, rozpoznal, že
prostor je naplněn nekonečnou spoustou jakýchsi
bytostí, které však neměly pevný tvar ani jasnou
podobu. Možná byly oblečeny v bílých pláštích na
způsob prostěradla, ale ani to nebylo přesně
identifikovatelné.
Po několika opatrných krůčcích se Gregorian
odvážil prohlédnout si sám sebe. Zjistil, že se
nikterak neliší od oněch bytostí, jež ho obklopovaly
– nemohl si být jistý ohraničením své osoby, ani
tím, jak vlastně jeho nové tělo vypadá. Ba dokonce
ani tím, jestli ono tělo vůbec nějakým tělem je.
Když začal o této skutečnosti přemýšlet, najednou
k němu přistoupil někdo, kdo vypadal zcela jinak,
než všichni ostatní. Byl to muž v normální lidské
podobě, v žíněném rouchu, s dlouhými
rozcuchanými vlasy, masívním nosem a řídkým
vousem. Na krku měl pověšený umaštěný motouz
s rezavým klíčem. Gregorian se mu chvíli díval
upřeně do očí a pak spustil:
„Prosím vás, kde to jsem?“
„A co myslíš, kde asi?“
„No já právě nevím.“
„A já to mám snad vědět? Nu dobrá, jsi prostě tam,
kde jsi.“
„Aha. A kdo jste vy? Proč vypadáte jako člověk, a
my všichni ostatní jsme … něco takového … jako
nic?“
„Já to tu mám na starosti. Tak musím vypadat tak
nějak podobně, jak jste si mě vždycky
představovali.“
„Těší mě. Já jsem Gregorian Pimperlow.“
Byl jsi. Teď už nejsi.“
„No dobře. Takže tohle tady, to je ráj? Nebe?“
„Chceš-li to tak nazývat.“
6
V tom případě by tu někde měl být ten … jak se mu
to říká … bůh … nebo ne? Měl by tu sedět na tom
svém trůnu. Mlhavě si pamatuju z dětství, že mi o
něm vyprávěla babička.“
„Báchorky. No, ale něco na tom je. Jistě, ono
takzvané „bůh“ samozřejmě je. Ale není to nějaký
strejc na trůnu.“
„A jak tedy vypadá?“
„Nijak. Nemá podobu. Vlastně jsou tři a přitom
jeden. A přitom tři. A přitom jeden. Ale jsou tři.
Říká se jim senior manager, junior consultant a
software.“
„He?“
„Senior manager je tu od mínus nekonečna. Junior
consultant byl jeho nemanželské dítě, kterému se
kdysi přihodila taková nepříjemnost.“
„A ten software, to je co?“
„Jo, a software je pták, prostě takový holub. Taky
tu je od mínus nekonečna. Lítá všude kolem a není
vidět. Ostatně ani senior a junior nejsou vidět.“
„Vůbec to nechápu.“
„To je dobře, tak to má být. Chytří lidé vymysleli,
že se tomu má věřit a přemýšlet nad tím. Chytří
lidé vůbec vymysleli spoustu chytrých věcí. Škoda,
že nevymysleli rozum“.
„Mluvíte v hádankách.“
„Já? Ale kdepak. Já neumím hádanky. Já umím
jenom rybařit. A ani to mi moc nešlo. Tak jsem
toho nechal a pár let se toulal s juniorem a ještě s
několika dalšími, než se juniorovi přihodila ta
nepříjemnost. A potom, když se junior přesunul
sem, jsme chodili bez něj. Bylo nás napřed
dvanáct, pak chvíli jedenáct - když to jeden
podělal. Pak zase dvanáct. A potom třináct,
protože se k nám přidal jeden, co pořád něco psal.
Napřed po nás házel kamení, ale pak jsme se spojili
a on začal kdekomu posílat dopisy. No prostě
pořád se to měnilo. Nakonec mi tady dali tenhle
klíč, co mi visí na krku, a mám to tu na starost. Jak
jsem říkal.“
„Od čeho je ten klíč?“
„Odsud.“
„Ale … vždyť tady nejsou žádné dveře!“
„Co by tady dělaly dveře?“
„Nic nechápu.“
„Správně. Chytří lidé vymysleli …“
„Já vím, chytří lidé vymysleli, že jenom víra a žádné
přemýšlení. A zapomněli vynalézt rozum. No
dobře. A co tady mám dělat?“
„Vím já? Tady se nikdo nezabývá tím, co kdo bude
dělat.“
Načež se muž s klíčem otočil a odkráčel.
-jr-
Zdroje (použitá literatura)
Knihy a časopisy
Georges Minois: Traktát o třech podvodnících,
Volvox Globator, 2011
Martin Hemelík: Spinoza, Votobia, 1996
Jiří Chalupa: Dějiny Španělska v datech, Libri, 2011
Jan Klíma: Dějiny Portugalska v datech, Libri, 2007
André Maurois: Dějiny Anglie, Lidové noviny 1995
Lidé a země 10/2014, Mladá fronta
Jaroslav Šedivý: Tajemství a hříchy rytířů
templářského řádu, Volvox Globator, 1999
Louis Charpentier: Mysterium katedrály v Chartres,
Půdorys, 1995
Joel Levy: Ztracená historie, Metafora, 2010
Marcela a Bohumír Mrázovy: Encyklopedie
malířství, Academia, 1988
Dino Buzzati, Mia Cinottiová: Bosch, Odeon, 1992
Anthony de Mello, SJ: Ptačí zpěv, Cesta, 1997
Dagmar Halasová: Bohuslav Reynek, Petrov, 1992
Bohuslav Reynek: Básnické dílo, Rozmluvy, 1985
Setkávadlo 1/04
Webové stránky
Wikipedie (česká, anglická, italská, německá,
francouzská a slovenská verze)
Lidovky.cz
Prospektor.wz.cz
Getsemany.cz
7
Ale dost řečí, již předám slovo Mirkovi, a jeho
úchvatnému líčení, jež jsem mírně redakčně zkrátil.
příložník
Pátek
obsažník příložní
Podkarpatská Rus 2002 (M. Vostrý)
(řádnej vejšlap)
Pivovar Hodnostář a Abakukova vinice
(gurmánský koutek)
1
8
Příložník je prostorem pro cokoli … Zpravidla se
v něm setkáme se zajímavým cestopisem, něčím
dobrým na zub, a prostě co koho napadne …
Podkarpatská Rus 2002
(řádnej vejšlap)
Dění na Ukrajině plnilo v letošním roce stránky novin
víc než dostatečně. Neklidný východ země se zmítal
(a v tuto chvíli ještě zmítá) ve více či méně otevřené
občanské válce.
Ukrajina je však země veliká a velice roztáhlá od
západu k východu. Jejím jihozápadním „konečkem“
je neskutečně malebná oblast, nazývaná
Podkarpatská Rus.
Tento úchvatný region šel v minulosti často „z ruky
do ruky“ a v době první republiky byl i součástí
Československa. I to bylo jedním z důvodů, proč jsme
se s Mirkem rozhodli tuto zemičku navštívit.
Po několika letech plánování tomu nakonec došlo
roku 2002. Kde by nás tehdy napadlo, že se tam v
dalších letech pak ještě pětkrát (!) vrátíme? A
rozhodně tím nekončíme, na rok 2015 plánujeme již
sedmou výpravu na Rus.
Do přílohy tohoto čísla jsem se rozhodl z nostalgie
připojit Mirkův cestopis z té první výpravy, kdy jsme
ještě na všechno čučeli jak tele na nová vrata. Mé
tehdejší dojmy zvláštním způsobem vážou k tématu
setkávadla, tedy jak je to se spásou v církvi a mimo
ni. Setkali jsme se tam totiž s lidmi, jejichž by z
pohledu skalních církevníků rozhodně nebyl označen
za křesťanský, ale my to vidíme jinak. Objevili jsme
jejich ryzost a dobrotu, skrytou uvnitř. A také jejich
mimořádně silné religiozní cítění. Tehdy jsem si
naplno uvědomil, co je vlastně skutečná církev –
společenství duší napříč konfesemi, zcela se
vymykající jakýmkoli institucím.
Jirka přichází s taškou jídla a společně se pokoušíme
nacpat to vše (včetně stanu a dalších nezbytností)
do batohů. Podařilo se, batohy jsou stejně těžké.
Problém je jen v tom, že jsou příliš těžké: 21 kg. Na
záda se to sice dát dá, ale nevím, jak dlouho to tam
vydrží. A co teprve cesta po kopcích! Mohli bychom
sice část jídla nechat doma, ale různé zvěsti
naznačují, že by to nemuselo být rozumné. Jinak
jsme přibalili pár čokolád, balíčků žvýkaček a malých
autíček, určených výhradně pro potěšení dětí, a
čtvery cigarety pro potěšení dospělých. Dolary pro
potěšení loupežníků jsme rozprostřeli v malých
balíčcích porůznu po batohu a v tajných kapsách
kraťasů, aby jejich radost, až to všechno najdou,
byla úplná. Medvědy jsme se naopak rozhodli
nepotěšit, pokud možno je nepotkat a zejména se
nenechat sežrat. Je jen otázka, jak to udělat.
Nastudovali jsme plno moudrých rad a doufáme, že
se jimi medvěd bude řídit.
Kolem osmé večer sedáme do auta a jedeme do
Michalovců.
Sobota
Po 11 hodinách jízdy vystupujeme v Michalovcích a
auto necháváme v předem domluvené garáži.
Poloprázdným autobusem, v němž nám jízdu
zpříjemňují velmi východní písně, se dopravujeme
na slovensko-ukrajinskou hranici. Kontrola probíhá
velmi pohodlně: ani nevystupujeme z autobusu,
slovenský i ukrajinský policista jen vybírají pasy.
Obrovská budova celnice dimenzovaná pro čilý
provoz kontrastuje s línou až ospalou skutečností.
Po přejezdu hranice vjíždíme do Užhorodu. Nelze
přehlédnout určitou neupravenost a zašlost, asi jako
u nás někdy před 20 lety. Ve vilové čtvrti
poznáváme český předválečný vliv, naopak dále v
centru vypadají domy jako ze starých sovětských
pohlednic. V trafice na autobusovém nádraží
prodavačka na náš dotaz volá veksláka, u kterého
směňujeme dolary za hřivny. Výměna probíhá velmi
korektně: kurs je slušný a máme možnost nejprve
přepočítat hřivny a teprve pak odevzdáváme balík
jednodolarovek. V trafice rovněž zjišťujeme, že vozit
1
sem cigarety z Čech je nesmysl, rozumnější je dělat
to obráceně a ušetřit tak zhruba 50 %. Kupujeme
jízdenku do Volovce a ve zbývajícím čase se jdeme
projít po hlavní třídě. Jsme zvědaví na místní pivo,
tak sedáme u prvního výčepu, kde slečna čepuje
Oboloně. Nechápeme, jak někomu může nechutnat
– je to zcela normální pivo lepšího českého průměru
(tehdy tomu tak skutečně bylo, dnes je Oboloň už
dost hnusný, pozn. red.).
Na avtovokzale na nástupišti 4 stojí ikarus. Jirka mě
však vyvádí z omylu: náš autobus (či spíše něco, pro
co čeština nemá odpovídající výraz), stojí na opačné
straně a slibuje velmi zajímavou jízdu. Jsme docela
rádi, nakonec kvůli tomu jsme tady, ne? Batohy
dáváme do prostoru pro baháž tak špinavého, že už
si je asi nikdy nedáme na záda. To je však jen první
pocit, od kterého se člověk záhy oprostí, a po nějaké
době se bez sterilně čistého prostředí docela dobře
obejde (kdo to nedokáže, ten se s touto zemí
nemůže sžít). Uvnitř nás čeká další překvapení:
posledním okamžikem, kdy byl autobus čistý, byla
nejspíš výstupní kontrola ve výrobním závodě.
Usedáme na to, co kdysi nejspíš bylo sedadly, ale co
je docela pohodlné, a začínáme se smažit.
Klimatizace představovaná důmyslným zařízením v
podobě střešního deklu podloženého láhví s vodou
je naštěstí docela účinná. Přes barvou zapatlané
okno (ukrajinská národní modrá) toho moc
nevidíme, ale i tak to bude zážitek. Už start je
dobrodružný: řidič přechází k natrvalo otevřenému
motoru, chvíli se ozývají zajímavé zvuky (startér je
tu nejspíš považován za zbytečnost) a nakonec řidič
vítězí. Daleko horší zvuky doprovází následný pokus
o zařazení rychlosti. Úsilí je nakonec korunováno
úspěchem a my vzájemně obdivujeme svoji odvahu.
Uzavíráme sázky, jestli dokáže dojet až za Užhorod.
Řidič ale vypadá odhodlaně. Po chvíli začíná stříkat
voda z motoru. Za divokého řevu motoru a
nebezpečně působícího třesu (ani tlumiče nejsou
povinnou výbavou) se řítíme asi padesátkou na
Mukačevo.
Na tamějším avtovokzale řidič s naprostý klidem
člověka, jenž prošel daleko horšími věcmi, dolévá
vodu z několika kanystrů pod Jirkovýma nohama.
Jako bychom proti tomu mohli něco dělat, ptá se,
jestli nám kanystry nevadí. V tomto autobuse nám
přece nemůže vadit vůbec nic – opravdu si to
ohromně užíváme. Když se řidiči se stejným úsilím
daří znovu nastartovat, uvědomujeme si, že si
vážíme jeho houževnatosti. Proti předchozím
dvěma městům působí Svaljava více sovětsky a
zanedbaně. Je vidět, že peněz není nazbyt a jiné věci
jsou důležitější. Z města vyjíždíme krokem po
prašné lesní cestě a i uvnitř autobusu se tvoří oblak
prachu. Jsme zvědavi, co bude následovat. Naštěstí
se jednalo pouze o zkratku a dál pokračujeme po
silnici proti proudu Latorice. Tady se probouzí
řidičův soutěživý duch a začíná závod s kamionem.
Vítězíme. Po chvíli je třeba doplnit vodu z potoka.
Po třech a půl hodinách vystupujeme ve Volovci, o
němž se rozhodně nedá mluvit jako o útulném
místě. Avšak okolí je kouzelné.
Jen letmo prohlížíme obchod, abychom se ujistili, že
většinu potravin s sebou táhneme naprosto
zbytečně. Tady mají vše, co je třeba, a levněji. Ve
stánku si dáváme jedno lvivské a promýšlíme další
postup. Odcházíme z Volovce cestou podél potoka,
až tam, kde končí pastviny a začíná les. V lese
stavíme stan a kvůli medvědovi večeříme o kus dál a
necháváme tam přes noc všechno jídlo.
Neděle
Po snídani vyrážíme po pohodlné lesní cestě, v
jejímž okolí je tráva spasená tak, že ani anglický
trávník nemůže být krásnější. Překonáváme zbytky
mostu, který vzala velká voda a po chvíli cesta mizí v
potoce a my klopýtáme po strmém svahu nad
korytem přes spadlé kmeny a kameny schované pod
hustým ostružiním. Ale jak pravil místní turista,
jehož jsme potkali, jsou tu dvě cesty: dopředu nebo
zpátky. Podle mapy společnými silami zjišťujeme, že
jsme někde dole zanedbali orientaci a teď jsme v
jiném potoce, než jsme původně chtěli. I bez batohu
je to tu těžko průchodné a s našimi bágly by se tím
prodíral jen blázen. Bojujeme doslova o každý metr,
ale stojí to za to: potkáváme zářivě černomodrého
slimáka. Najednou zjišťujeme, že s tou orientací je
to ještě trochu jinak. Od posledního soutoku jdeme
jiným korytem, než jsme chtěli, a cesta tu není už
ani na mapě. Kdesi daleko mezi stromy vidíme nebe
a vydáváme se od potoka přímo nahoru.
Opravdu polonina! Ty 4 kilometry nám trvaly 2
hodiny. Vítá nás nejprve cinkání zvonků, pak psi a
nakonec se objevuje stádo ovcí a koz se dvěma
pastevci. Dáváme se do řeči a několik cigaret
opouští Jirkovu ledvinku. Bača nám ukazuje, že nad
2
námi se tyčí Plaj a hora proti nám je Temnatik. Na
Plaj nás čeká ještě pěkné stoupání, ale na rozdíl od
předchozí cesty se už jde pohodlně. Docházíme na
hřeben poloniny a výhled na Stoj nás naprosto
uchvacuje. Pro něco takového si člověk musí dojít
jedině sem. A takové rozhledy nás dnes čekají po
celý den. Na vysílači na Plaji jsme směnili cigarety za
vodu. Upozornili nás, že odpoledne přijde bouřka a
že není rozumné z trasy odbočovat na Stoj, protože
by nás to chytlo na hřebeni. O to opravdu
nestojíme, ale zatím nic nenasvědčuje, že by se na
krásném počasí něco mělo měnit. Raději však
věříme zkušeným a výstup na Stoj vypouštíme, bude
nám muset stačit o 90 m nižší Veliký Verch (1598
m), z kterého je vidět celý nádherný hřeben
boržavské poloniny porostlý suchou trávou,
borůvčím, brusinčím a hořci. Tady nás zákeřně
přepadla nepřekonatelná lenost, a tak po povinném
loku vrcholovice ležíme a vychutnáváme skvělý
rozhled.
Další cesta je nenáročná; vede po hřebeni zvlněném
několika vrcholy. Kousek dál nás mapa neomylně
směruje na místo pod hřebenem, kde kdysi mohla
být salaš. Teď tu ale není, takže abychom nespali
přímo na hřebeni (pro případ, že by bouřka přece
jen přišla) klesáme prudkým svahem bočního
hřebínku po cestě směrem ke vsi Potok. Cestou
nacházíme úžasnou louku vybavenou výhledem,
ohništěm a spoustou suchých klacků. Neváháme,
stavíme stan, rozděláváme oheň a při stmívání si
dáváme čaj a doutníček. Prostě pohoda. Bouřka
nepřišla, je jasno a bezvětří a nám se nechce spát.
Pondělí
V údolí se válí mlha a fouká studený vítr. Zahříváme
se tedy u ohně a čekáme, až slunce vysuší
zadýchaný stan. Včera jsme měli docela dost, tak
jsme se rozhodli, že dnešek použijeme pro přesuny
a regeneraci. Náš plán vypadá takto: dostat se na
silnici Volovec – Mežhorje (před válkou Volové, nyní
spíše Mižhirja) a jet tam, kam pojede dřív autobus.
Sestupujeme do nížiny a hned první víska, Potok, na
nás dělá ohromný dojem: sešlé roubené chalupy
(obvykle s novou střechou) vedle rovněž roubených,
ale udržovaných, a pak domky pobité plechem –
stejně jako kostel. I dnes se tu staví stejně jako dřív,
jen někde přibyla betonová podezdívka. A stejně
jako to bývá u nás, i v této malebné vsi si ti
nejmovitější dokážou postavit nevkusná okázalá
monstra „západního“ stylu.
Jak procházíme, zdravíme se s lidmi, kteří jsou
oblečeni v šatech pamatujících horší (a možná
dokonce i lepší) časy, ženy v nezbytných šátcích. Pán
v zahradě na nás volá, jestli nechceme jablka a
hrušky, a povídá, že byl v České Třebové. O kus dál
znovu fasujeme hrušky. V Ričce navštěvujeme
mahazín a konstatujeme, že si v ničem nezadá s
naším venkovským koloniálem. Jen místo pokladny
se tu používá sčot a výhodou je posezení, čehož
místní chlapi hojně využívají. Děláme totéž, když
jsme koupili bochník chleba (moc dobrý), lvivské
(rovněž) a speciální kořeněnou vodku s papričkou
(horilka s percem). Ptáme se, jestli pivo je lvovské
nebo lvivské a prodavačka nám vysvětluje, že
lvovské je rusky a to je špatně. Také se zmiňuji, že
babička pocházela z Podkarpatské Rusi a děda tu
před vojnou sloužil jako četník. Paní se pro jistotu
ptá, jestli za Maďarů nebo za Čechů. S radostí
přijímá odpověď, že za Čechů (za Čéchov dóbre, za
Maďára éto plócho). Protože je den odpočinku a
lvivské je opravdu dobré, dáváme další. Sedá si k
nám obecní vypitec, pěje ruské písně, vyvolává
Brežněva blahé paměti a žádá horilku. Paní nám to
zakazuje, ale my nemáme to srdce, tak si s ním
dáváme – urychleně běžím pro stakany, přece jen
nemáme odvahu s ním pít z jedné láhve. Když
požaduje doplnit stakan, snažíme se mu vysvětlit, že
už má dost, a pak raději opouštíme mahazín.
Holčičky vystrojené na první školní den nás zvědavě
okukují, dostávají žvejkačky, přivádějí další holčičky
a všem dohromady jsme náramně k smíchu. Na
silnici potkáváme Ivana asi v našich letech s malým
Andrejem. Povídá, že pracoval u nás a že v Čechii
pracuje každý, kdo může (jinak máš louku, pár krav,
celej den sečeš trávu a máš z toho hovno –
poznáváme, že to je mezinárodní slovo). Andrej
dostává autíčko a nám dělá radost, že se mu líbí.
Ivan nám výměnou za naše cigarety nabízí primy bez
filtru a my považujeme za slušné si s ním zapálit.
Za Ričkou na mostě dáváme oběd a potok nás zláká
k očistě, kterou opravdu potřebujeme. Vrhli jsme se
do vody samozřejmě bez plavek (neměli jsme je),
což vyděsilo studentky, jedoucí přes most na kole,
natolik, že vytvořily světový rekord v časovce
družstev.
3
Když jsme vyrazili dál, zastavuje u nás žigulík, a
obchodník se zeleninou a nabízí rajčata. My se
chytáme až na hroznové víno – je jen za 1,5 hřivny a
takové jsme ještě nejedli – a jako pozornost
dostáváme perec, která nás bude provázet po
několik obědů. Na hlavní silnici sedíme na zastávce,
pojídáme víno a čekáme, až něco přijede. Po hodině
a půl se zjevuje ikarus (takže žádný extra zážitek) a
za chvíli vystupujeme v Mežhorje. Zjišťujeme, že
dnes už nic do Siněviru nejede, ale za 2 dolary na
osobu (suma = 4 dolary) nás tam prý odveze řidič
transitu, jen co nabere další cestující.
Čekáme na něj v hotelovém baru u piva Zip (jediná
značka, s níž si vůbec nerozumíme). Jirka se odešel
podívat, jestli už nepřijel, a se mnou se pokouší
přátelit průměrně hezká holka. Po chvíli mi sepnulo:
důvodem její družby není příležitost ke konverzaci.
Mou snahu vysvětlit jí, že mám pivo a že mi to
bohatě stačí ke spokojenosti, záměrně nechápe, a je
dotěrná. Je to pro mě nový zážitek, ale že by mi to
bylo příjemné, to ne. Spíš mám obavy, abych
neurazil její pasáky; co já vím, jestli na to nejsou
hákliví.
Raději jdeme na parkoviště taxíků, protože nám
předtím v baru jeden z nich nabídl odvoz až do
Siněvirské Poljany za 5 dolarů. Nakonec nám
dohazuje jiného, který chce deset a pak přichází
další, který slyší na pět. Nesnažíme se pochopit
jejich vzájemné vztahy, sedáme do žigulíka a řítíme
se rychlostí 80 – 100 km/h. Pozorně sledujeme
cestu a docházíme ke skálopevnému přesvědčení,
že tady v horách něco jako pravidla silničního
provozu neexistuje. Snad jen, že auta se míjejí
zprava, když to vyjde, a krávy zcela libovolně.
V Siněvirské Poljaně zrovna prší a my se
schováváme do Café. Přestože jde o východiště do
Siněvirského národního parku, tento obchod je
vybaven jen tím nejzákladnějším. Ani to však
neomlouvá naše batohy nadité potravinami, vždyť i
na rybičkách, sušenkách a hruškových bonbónech
se dá pár dní žít. Nevýhodou těchto mahazínů je
naprostý nedostatek záchodů. Naštěstí lze sobě
uleviti za domem u obrovského zila.
V průvodci se dočítáme, že pod Siněvirským jezerem
je turbáza. Jdeme se na ni podívat. Opravdu tam je,
ale nefunguje. A zrovna jsme si říkali, že tak 3 dolary
bychom mohli postrádat. Najednou se ze tmy
vynořuje paní a říká, že lze spát v chalupě. Opatrně
se ptáme, za kolik, a ona praví: „Nevím. Kolik po vás
můžu chtít?“ Chvíli usilovně přemýšlí a pak vyřkne
cenu: 15 hřiven za každého. Jdeme tedy na jednoho
oboloně a pak nás paní odvádí k chalupě. Čekáme
chatrč bez elektřiny a bez lůžkovin, ale tohle je
nádherná, krásně uklizená šindelová chaloupka s
pérovými postelemi a na stěně s kobercem s jeleny.
Vaříme kapučíno a dojídáme sušenky. Venku hučí
potok a září hvězdy.
Úterý
Ráno je zima a jasno. Na jezero jdeme nalehko,
stejně se budeme vracet přes naši chalupu. Jezero
je součástí Siněvirského národního parku, okolo
vede cesta, kolem níž stojí přístřešky, kde se dá
pohodlně posvačit a když se nebojíme medvěda a
bouřky (nadmořská výška je 989 m), dá se tu i
přespat. Jezero je opravdu nádherné a vítá nás
zrcadlově klidnou hladinou, lehkým mlžným oparem
a tichem přerušovaným jen tu a tam zpěvem ptáků.
Podle pověsti zámožní rodiče dívky Sini nechali zabít
mládence Vira, aby se ti dva nemohli vzít, a dívka
pak plakala tak dlouho, až z toho bylo jezero. Vir je
prý pohřben na ostrůvku v jezeře. K našemu
překvapení je přímo u jezera otevřena turbáza, tak
jdeme na chvilku dovnitř. Byli jsme jedinými hosty, a
tak byla obsluha v převaze. Vůbec to nevadilo, neb
se jednalo o roztomilá děvčátka v upjatých
kalhotách, jež se nás stále chodila jukat, a děsně se
tím bavila.
Dole bereme batohy a vyrážíme podél potoka do
Svobody, která leží těsně pod bývalou
československo-polskou hranicí. Tato dřevařská ves
se pyšní jen čtyři roky starým kostelem (vůbec tu v
posledních letech vyrůstá hodně kostelů). Na louce
nad vsí vaříme na ohni oběd a lesní cestou pak
stoupáme na hranici.
Hraniční cesta nám poskytuje nádherné pohledy na
mohutné hřebeny Horhan. My však míříme k
Toruni. Nejprve musíme zdolat velmi náročný
prudký sestup kamenitou cestou, která se posléze
mění v potok, a my skotačíme z kamene na kámen.
Jiným potokem stoupáme na západ do sedla, ale
tady se cesta ztrácí a vrstevnice vypadají nějak
divně. Nacházíme nějakou žlutě značenou cestu, ale
ta končí tam, kde jsme rozhodně nechtěli být.
Zkoušíme jinou cestu, která nás dovádí na nějaký
hřeben, odkud jsou dobře viditelné okolní kopce.
4
Chvilka soustředění a naše poloha je jasná: jsme na
nejlepší cestě do Lopušného. Na louce potkáváme
skupinku pastevců, kterých se, jen aby řeč nestála,
ptáme na cestu a nabízíme cigarety. Dostáváme
hrnec lahodného, ještě teplého mléka. Procházíme
Lopušným, což je ves tak dlouhá, že odpadáváme na
půl cesty u mahazínu, v jehož temném,
neelektrifikovaném lokále kupujeme pivo.
Venku se chystáme povečeřet něco ze zásob, když k
nám přisedají místní a po chvíli je lavice plná. Ivan,
automechanik, jehož dcera vede obchod, náčelník
(asi milice), jenž viditelně nosí svinovací metr, coby
znamení náčelnictví, a starý Petro, který sloužil až v
Karelii. Přisedá noblesní paní náčelníková, která do
této zemité společnosti jaksi nezapadá. Náčelník je
vášnivý lovec (v Česku ho to nebaví, protože je tam
všechno zakázáno) a ukazuje nám obecní pýchu –
nádherně vyřezávanou budovu lesnictví. Ivan
přináší z mahazínu láhev vodky, rybičky a chleba
(který jsme se před chvílí marně pokoušeli koupit).
Paní náčelníková se ptá, jakého jsme vyznání, a
nechápe, že by protestanti také mohli věřit v Boha.
Pojednou se objevuje další láhev a další rybičky.
Stakan není možné odmítnout. Pak přichází řada na
nás, abychom koupili další horilku. Kde dnes
budeme spát, to už dávno neřešíme, protože Petro
nás chce vzít k sobě. To je další věc, kterou
nemůžeme odmítnout. Navíc ani nechceme.
Děláme pár fotek – paní náčelníková a Ivanova
„máma“se nejprve ostýchají, ale pak je to docela
baví. Slibujeme, že jim fotky pošleme. Sedíme ještě
chvíli po setmění a pak nás náčelník svou tavrií
odváží k Petrovi. To malé vozidlo si získalo náš
obdiv: veze se nás v něm sedm, a přesto se statečně
probíjí přes díry a kameny. Petro nás ukládá do
hezkého domu s hezkou ložnicí, kde máme spát v
peřinách. Vzhledem ke svému stavu se ale raději
vyspíme ve spacácích v předpokoji. Petro nás odvádí
do vedlejšího domu, kde už nás očekává jeho žena a
dvě zvědavá hezká vnoučata. Děti dostávají malé
dárečky a my sedáme ke stolu, na kterém se téměř
okamžitě objevují brambory, vejce natvrdo a
výborné smažené holubinky. A samozřejmě čerstvá
láhev vodky. Petrovu ženu obdivujeme: celý den
Petra nevidí (sbírá po lesích holubinky a pak sedí v
mahazínu), on si pak přivede dvě úplně cizí špinavá
individua a ona naprosto spokojeně připraví horu
jídla, připije se s námi, dá řeč a tvrdí, že nás poslal
Bůh (a nedá si vymluvit, že to je naopak). Když
vidíme, čím Petro krájí chleba, shodujeme se, že mu
necháme můj nůž, abychom mu oplatili
neuvěřitelnou pohostinnost. Čtvrtinu místnosti
zaujímají cihlová kamna natřená ukrajinskou
modrou. Za těch několik dnů jsme dospěli k závěru,
že je to asi jediná barva, která tady je k dostání.
Tedy kromě ukrajinské žluté. Povídáme a děti
mezitím usínají. I my se brzo odebíráme na kutě a
Petro nám připomíná, že v osm se pro nás zastaví
náčelník a vezme nás na autobus.
Středa
Za svítání všichni ve vedlejším domě ožívají. To
nechápu po tom, co Petro včera vypil. Před osmou
nás Petro budí, že už tu je náčelník. Rychle se
oblékáme, aby dlouho nečekal, a já jsem rád, že
uniknu snídani, na kterou nějak nemám tu pravou
chuť. Nic mi není, ale rád bych, aby při tom zůstalo.
Avšak my, náčelník i ten, co s ním přijel, jsme
vtaženi do kuchyně. Paní přináší brambory s
holubinkami a nudlovou polívku, to vše v množství,
které by mi stačilo na celý den. Závidím těm třem
(paní nejí), že tutéž dávku na rozdíl od nás mají
dohromady. Horší ale je, že Petro přináší láhev.
Snažíme se mu vysvětlit, že už nemůžeme, ale
nepomáhá to. Tak teda jen trošku; naštěstí se o ni
rádi postarají ostatní. Znovu se uplatnilo pravidlo, že
jakmile se vytáhne láhev, nesmí přežít déle jak pět
minut. Nůž Petrovi udělal radost a jeho žena nás na
cestu vybavuje sušenými holubinkami a každý
dostáváme litrovku naložených. Sedáme všichni do
tavrije a začíná kros a slalom přes ves. Petro chce
ještě zastavit a ukázat nám, kde bydlí rodiče
vnoučat. Je to rozestavěný dřevěný dům, ale v
obýváku je vidět nebývalý luxus. Náčelník už je
netrpělivý, tak už jen ve stoje jíme okurky s chlebem
a jen s jedním malým panákem prcháme od další
láhve vodky. Nepodařilo se nám odmítnout
naložené hřiby, čímž naše batohy podstatně nabyly
na váze. Asi toho už moc nenachodíme. Slibujeme,
že když se tu někdy objevíme, tak se u Petra
zastavíme.
Zastávka dálkového autobusu Lvov – Užhorod je
prostě jen místo na hlavní ulici, které ukázal
náčelník, poblíž částečně plechového, ukrajinsky
modrého kostela. Že to je důležitá silnice, naznačuje
jen asfalt.
5
Občas tu projede auto, občas náklaďák a občas paní
s houfem hus či zcela samostatné stádečko skotu.
Po půldruhé hodině odjíždíme do Mežhorje, kde se
pečlivě vyhýbáme hotelu, a jdeme do mahazínu
doplnit zásoby, protože po včerejší družbě už
nemáme ani sýr ani klobásy. Před obchodem, kde
obědváme, jsme podrobeni verbální kontrole
dokladů. Dva milicionáři se ptají: „Dokumenty v
pořádku?“ „V pořádku.“ Načež mizejí v mahazínu.
Do Volovce jsme přejeli nacpaným autobusem a na
nádraží zjišťujeme, že do odjezdu vlaku zbývají tři
hodiny (ne že bychom nemohli do Skotarského dojít
pěšky, ale chceme vyzkoušet vlak). Asistuje nám
cikánská holčička se starší sestrou – už pumpla Jirku
o žvejkačky a mě o čokoládu, ale jde jí o peníze.
Nepřestává, a třebaže má v pytlíku několik hřiven,
chce aspoň 10 kopějek. Jirka jí ale k pobavení všech
přihlížejících vysvětlil, že 10 kopějek éto ničevó, a
pak raději prcháme k potoku, kde schováváme těžké
houby pod lopuch a lenošíme. Na nádraží se k nám
znovu přidružují cikánky a chtějí cokoliv. Když vidí,
že z nás nic nevyloudí, povídají si s námi, a tak jim za
ukrácení dlouhé chvíle dávám teploměr. Vlak s
dřevěnými sedadly přijíždí téměř načas a na jeho
rozměrech je znát, že jedeme širokorozchodnou
tratí.
Ve Skotarském jdeme kousek po nepoužívané slepé
koleji na místo nad tratí, odkud je úchvatný pohled
na most pod námi, na boržavskou poloninu s
Velikým Verchem i směrem k průsmyku. Kdy se nám
zase poštěstí večeřet s takovým rozhledem! Stan
stavíme kousek dál, abychom nebyli na očích
strážnému, co s kvérem brání most proti
hitlerovcům. Strážný přesto zneklidněl a za chvíli k
nám přicházejí dva milicionáři v maskáčích a
objasňují nám, že tady nemůžeme spát, jelikož se po
dráze vozí oružije. Asi si myslí, že bychom jim to
chtěli ukrást a spáchat státní převrat. Měníme si
cigarety (horilku nechtějí, jsou ve službě),
ukazujeme dokumenty a raději odcházíme ke stanu.
Stmívá se, údolí je temnější a temnější a všude je
ticho, jen pod námi projíždějí vlaky s oružijem…
Čtvrtek
Na trati byl celou noc čilý provoz. Vlaky s oružijem i
bez a zejména samotné (i zdvojené) lokomotivy
jezdily každých pět minut na Kijev a k ránu zase od
Kijeva. Podezříváme železničáře, že v Kijevě byla
nějaká moc prima sešlost, na kterou každý musel
přijet svou vlastní lokomotivou.
Scházíme do Skotarského, kde se nás starší paní ptá,
odkud jsme a kde jsme spali, a přeje šťastnou cestu.
Pána v zahradě, který jistě pamatuje, když se za
Čechů stavěl most vedoucí nad jeho chalupou,
hlavně zajímají naše zarostlé obličeje a říká, že do
jeho vousů máme ještě daleko. V mahazíně
kupujeme zásoby – salámy raději necháváme jejich
osudu, neboť v chladicí box sbitý ze dřeva nemáme
důvěru. Naproti tomu je třeba si povšimnout
vymoženosti u nás nevídané, regálu plného chleba
zakrytého igelitovými závěsy. Cestou ze vsi hledáme
železniční mosty s ocelovou konstrukcí, které známe
z předválečných pohlednic. Na všech poznáváme
pilíře, ale mostovka je nová. Navíc jsou zdvojené.
Poslední most před průsmykem vypadá známě, ale
když se k němu chceme přiblížit, potkáváme
železničního strážce, který nám vypočítává rozličné
problémy, včetně osmihřivnové pokuty (čili
úplatku), jež nás čekají, jestliže půjdeme dál k
mostu. Když odešel, pokouším se most vyfotit aspoň
z místa, kam jsem se dostal tak, aby mě strážný z
budky neviděl. Odcházíme uklidněni, že aspoň
někde na světě jsou železniční tratě dobře
chráněny.
Těsně pod průsmykem obědváme a pak stoupáme
dál na bývalou hranici s Polskem. Potkáváme ovčáka
se stádem a pokračujeme po hranici na nejvyšší
dnešní bod, vrch Javornik (1128 m). Celá cesta vede
po hřebeni, odkud je krásně vidět Boržava na jižní
straně a na sever od hranice Beskydy. Pokračujeme
po přehledné hraniční cestě až na Byskyd Verch,
odkud klesáme do Volovce. Čeká nás poslední noc a
nám je trochu líto, že to tak rychle uteklo.
Pátek
Trochu jsme zaspali, tak za svítání balíme a
odcházíme bez snídaně do Volovce. V hotelu (obě
banky otvírají až v půl deváté) měníme další hřivny,
abychom v Užhorodě mohli koupit něco domů.
Lístky na vlak nám je pokladní ochotná prodat až po
odjezdu předchozího vlaku. Čekám, až se tak stane,
a Jirka jde zatím pod lopuch vyzvednout houby. Vlak
přijíždí přesně a dokonce není problém si sednout.
Po celou dobu míjíme postavy stojící podél trati a
držící v napřažené ruce žlutý kolík. Protože tam tak
6
stojí ještě dlouho po průjezdu lokomotivy,
podezříváme je, že jsou umělé. Jejich účel nám není
jasný, ale usuzujeme, že by to mohla být obdoba
semaforu.
V Užhorodě čekáme na nástupišti, kam už brzy má
přijet náš autobus. Přijíždí ale jiný a my zjišťujeme,
že čekat na ten správný by se nemuselo vyplatit,
raději si ho sami najdeme. Nacházíme pozdější
autobus, který je sice ještě zaparkovaný, ale
cestující už bere. Jsme požádáni slovenskými
spolucestujícími, abychom propašovali každý deset
krabiček cigaret, což je povolené množství na
osobu. Tady se taky dozvídám, že čtyři lahve horilky
je dvakrát víc, než se může převézt. Tak jsem
zvědavý, jak to na celnici dopadne.
Celníci mají tentokrát kontrolovací náladu, tak
vystupujeme a jdeme na prohlídku. „Co vezete?“
„Pivo a horilku.“ „Tak se na to podíváme.“ Jak
stavím láhve na pult, Ukrajinec se nestačí divit obvykle se spíš vozí pivo opačným směrem. „Vždyť
nemůže být lepší než to vaše?“ Odpovídám, že to
sice ne, ale je zrovna tak dobré a pro nás zajímavé.
Alkohol celníka nezajímá, hledá ikony. Ty nemáme,
a tak nás propouští.
Jestliže se o ukrajinských celnících říká, že jsou laxní
a že jim to moc nejde od ruky, tak bychom těžko
hledali výraz vystihující aktivitu na slovenské celnici.
Slováci mají bohužel také kontrolovací náladu, ale
kontrola probíhá tak, že policista vybere pasy a pak
mnoho nekonečně dlouhých minut pozorujeme v
celním prostoru asi deset policistů a celníků, jak se
líně procházejí a pokuřují. Když konečně přišel jejich
čas, prohlížejí zavazadla také dost důkladně, ale s
námi se dávají do řeči o tom, kde jsme byli a
podobně, a počet mých láhví je nijak netíží. Tak to
jsme přežili a opouštíme Ukrajinu.
Cestou domů myslím na ten nádherný kus země,
který za posledních pár století zažil jen dvacet
nadějných let a jinak pouze chudobu a naprostý
nezájem všech vlád o jakýkoli rozkvět. A hlavně
myslím na Petra, toho úžasného člověka s
upřímnýma očima, a jeho skvělou ženu, kteří úplně
cizím lidem nabídnou všechno z toho mála, co mají,
a ještě jsou šťastní, protože je k nim poslal Bůh. A
taky myslím na lidi u nás, kteří mají víc, než
potřebují, a přesto mají málo. Na ty, které by Bůh
měl poslat k nějakému Petrovi, aby si to srovnali v
hlavě.
-mv-
Pivovar Hodnostář
a Abakukova vinice
(gurmánský koutek)
V gurmánském koutku se tentokrát budeme věnovat
dvěma hobby-raritám: mikropivovaru a mikroviničce. Nejprve dám slovo Mirkovi Vostrému a jeho
vyprávění k tomu, jak se dostal k vaření piva
(následkem mého nápadu), a pak připojím něco
málo o tom, jak to přišlo, že mám u svého bytu
miniaturní vinohrádek.
Pivovar Hodnostář
Prehistorii pivovaru Hodnostář lze vystopovat již v
darovací listině knížete Soběslava II. z r. 1178, kde je
zmiňováno „městečko Modřany“. V listině se sice
výslovně o pivovaru nepíše, nicméně vzhledem k
tomu, že Modřany patřily vyšehradské kapitule,
předpokládáme, že byly v zásobování duchovenstva
i obyvatelstva pivem víc než soběstačné. Novější
historie je v tomto směru již velmi neradostná:
Modřany byly známy spíše výrobou cukru a
čokolády, přičemž pivo se sem muselo dovážet až z
dalekého Braníka, ba i Smíchova.
Druhým
z
historických
kořenů
dnešního
modřanského pivovaru jest rodinná pivovarnická
tradice sládkova. Jeho prapraděd byl sládkem a
založil pivovary v Kyjevě, Novorossijsku a Těmrjuku.
Za jeho syna, tedy sládkova praděda, zaznamenaly
všechny tři pivovary značný rozkvět a pivo z nich
prýštící stalo se věhlasným po celé matičce Rusi.
Ještě dnes kyjevští starousedlíci vědí, že kyjevské
pivo je dobré, poněvadž pivovar založili Češi. S
ohledem na nepříznivé historické události musel
praděd prchnout zpět do Čech, a pivovary nechat
jejich osudu (např. kyjevský pivovar byl zničen za
války a znovu postaven až v osmdesátých letech - s
konzultační podporou českých specialistů). Jeho
pravnuk se tak nestal dědicem pivovarů, nicméně v
rodinné tradici mu bylo dáno pokračovat.
Založení modřanského pivovaru předznamenaly dvě
události:
 nápad hodnostáře Literárního spolku Regent
podarovat jiného hodnostáře k jeho vstupu do
dospělosti (tj. čtyřicátinám) domácím mikro-
pivovarem, k čemuž se přidala fůra lidí, těžce
nesoucích absenci pivovaru v Modřanech,
 rozhodnutí obdarovaného hodnostáře navázat
na rodinnou tradici, stát se sládkem a využít
tohoto
daru
k
přeměně
doposud
bezvýznamných Modřan v pivní velmoc.
Slavnostní předání proběhlo v září 2008 na zahradě
bývalé restaurace Nad hřištěm a nadšení dárci se
těšili na brzkou ochutnávku první várky.
Nicméně nic nelze uspěchat, má-li z toho být něco
kloudného. Budoucí sládek musel věnovat několik
měsíců teoretické přípravě, jakož i důkladné
adaptaci pivovarních prostor a počkat, až z
budoucího ležáckého sklepa odvane letní vedro.
Když byl budoucí sládek vymyslel, jak proměnit
stísněné prostory sklepení na pivovar (při
manipulaci s jednotlivými objekty vděčně vzpomínal
na zkušenosti nabyté v mládí hrou v tetris), učinil
tak a 25. ledna 2009 uvařil první várku.
Toto datum zapsalo se do historie pivovarnictví jako
faktické založení Pivovaru Hodnostář.
Vaření začíná již rozhodnutím, které pivo chceme
vařit. Po konzultaci s dodavatelem sládek pro první
dvě várky zvolil svrchně kvašený ležák s chmelem
premiantem a červeňákem. Potřebné suroviny se
8
nakoupí v internetovém obchodě dodavatele a
zhruba týden nato lze zahájit vlastní vaření.
Nejprve je třeba sestavit fermentační nádobu. Do ní
se nalije voda, v ní se rozmíchá maltóza, přidá se
koncentrát (to je základ, který těžko někdo udělá
doma, proto se připravuje v pivovaru, který je na to
vybaven) a uvařený a vychladlý chmel, nádoba se
doplní vodou a nasypou se kvasinky. Po důkladném
promíchání nasadí se kvasná zátka a nádoba putuje
do ležáckého sklepa. Od počátku až do konce
procesu je dlužno úzkostlivě dbát na čistotu, ba až
sterilitu aby se do piva nezanesly divoké kvasinky.
Následuje fáze kvašení. Podle údajů dodavatele má
trvat 5-7 dnů. V našem případě se hladiny v kvasné
zátce vyrovnaly u první várky až po 3 týdnech a
teprve pak mohl sládek pivo stočit. Druhá várka je
kandidátem na zápis do Guinessovy knihy rekordů
jako nejdéle zrající ležák v Modřanech a okolí. Ani
po 14 týdnech se hladiny nevyrovnaly, trpělivost
sládkova přetekla a pivo stočil.
Pivo je stáčeno do půllitrových lahví, do nichž se
před zátkováním přidá fermentační bonbónek.
Zátkování, nejedná-li se o nákladnější láhev s
porcelánovým uzávěrem, vyžaduje celého chlapa a
plno trpělivosti. Pivovar je totiž prozatím vybaven
zátkovačem sestávajícího z korunky, jež se nasadí na
zátku, a paličky, kterou se do ní buší tak dlouho, až
si zátka sedne. To může trvat i několik minut a
zpočátku došlo i k rozbití několika lahví a vylití
drahocenné kapaliny na podlahu sklepa. Tím však
sklepení získalo charakteristickou pivovarskou vůni.
S postupující zručností sládkovou a ochozením
korunky stává se proces zátkování nepatrně snazším
(toto je dnes již minulostí, pivovar je nyní vybaven
pákovou zátkovačkou – pozn. red.).
Po měsíci zrání v ležáckém sklepě, kdy došlo k
usazení kalu na dně lahví a k dosažení optimální
čirosti, lze pivo ochutnat. Už tehdy je zřejmé, že jde
o nápoj neobyčejných kvalit. Plné lahodnosti však
dosáhne zhruba o dva měsíce později a sládek
doporučuje nechat je ležet ještě déle.
Co se týče personálního obsazení, Pivovar
Hodnostář v současné době zaměstnává:
 sládka,
 jenž je zároveň majitelem pivovaru,
 majitelem Pohostinství u hodnostáře,
 a v tomto lokále i vrchním.
Sládek byl za povedenou první várku oceněn
Literárním spolkem Regent udělením funkce
Spolkový sládek s výsadním právem dodávat spolku
pivo za režijní cenu, což poctivě dělá.
A redaktor k tomu dodává, že posléze byl sládek
oceněn též pochvalným listem, a to poté, co
uspořádal již dva Hodnostářovy dny (tedy dny
otevřených dveří, spojené s prohlídkou pivovaru).
Více na http://www.hodnostar.wz.cz/
-mv-
9
Abakukova vinice
Mezi obcemi Dřísy, Nedomice a Všetaty táhne se
nevysoký, zato však dobré 4 kilometry dlouhý vrch
Cecemín. Každý milovník českého vína dobře ví, že
na jeho jižním úbočí nachází se vinice sv. Václava,
nejstarší písemně doložený vinohrad v Čechách. Je
bezpečně jisté, že existoval v polovině 11. stol., ale
zřejmě byl založen mnohem dříve. Podle
legendárního podání se zde vinohradnickému umu
vyučil budoucí kníže sv. Václav, a odtud získala
vinice své jméno.
Nedaleko (cca 10 km vzdušnou čarou) leží obec
Vrábí, dnes součást Brandýsa nad Labem, k němuž
přisedá v lokalitě, která byla soudě dle názvu Na
Vinohradech v minulosti osázenou vinnou révou.
Není divu, je to příhodné poloha v srdci
nejkvalitnější ovocnářské a vinařské pánve české
kotliny. Není žádným tajemstvím, že právě tato část
Polabí patří v Čechách k těm, kde je nejvyšší
průměrná teplota, nejvíc dní se slunečním svitem a
nejnižší srážkové úhrny. Prostě podmínky pro
vinohradnictví naprosto optimální.
A právě zde jsem si zakoupil byt, zcela záměrně
v přízemí a s malou předzahrádkou. Ještě v domě,
kdy se barák stavěl, měl jsem samozřejmě už zcela
jasno, co na zahrádce vysázím. Žádné blbé kytky,
žádné keříčky, túje nebo záhonky se zeleninou.
Bude tam vinohrad.
No, spíš vinohrádeček. I při těsném sponu se dá
hovořit max. o cca 20 hlavách a kolem tohoto čísla
se tak nějak pohybuji. První dvě sazenice (odrůda
Merzling), pravda už tříleté, jsem do země poslal na
jaře roku 2009. Dnes (listopad 2014) jsou z nich už
velmi robustní keře, které plodí jako vzteklé, že to
nestačím redukovat. Nařízkováním jsem je
rozmnožil v podstatě skoro po celé vinici. Kromě
Merzlingu zde mám dále 2 hlavy odrůdy Festivalnyj
(červené hrozny), po jedné hlavě Mladenu (bílé
hrozny) a Regentu (modré hrozny). U zdi v rohu
jseou pak dvě hlavy bílého Phoenixu, jež však slouží
hlavně jako potrava pro vosy – aby mi ta havěť nešla
na úrodu kvalitnějších odrůd.
Vzhledem k tomu, že většina keřů má plnou
plodnost ještě dávno před sebou, nejsou zatím
sklizně příliš bohaté. Nicméně letos jsem ustanovil
dosavadní rekord – něco málo přes 14 kilogramů
hroznů.
Asi se ptáte, co s tím ovocem dělám. Ne, není
určeno k jídlu, slouží výhradně pro výrobu vína. Jak
jsem se k tomu dostal?
Mám víno rád, a to tím způsobem, že poznávám
jeho rozmanitost, místo abych ho pil na objem.
Vzdělávám se i v oblasti vinohradnictví a
technologie výroby vína. Věnoval jsem se této své
zálibě i profesionálně, když jsem provozoval
vinotéku. A právě tehdy, v roce 2004, jsem zcela
nechtěně udělal své první víno. Bylo to v době
burčáku, něco mi překvasilo, kamarád vinař se sice
nabídl, že to vezme zpět, ale mně lákalo zkusit si
z toho udělat vlastní víno. Nedopadlo to tak úplně
tragicky a ještě kalné se to vypilo na sv. Martina. No
a od té doby jsem si pár litrů burčáku takto
zpracoval každý rok. No, a roku 2009 jsem udělal
první víno od zpracování hroznů a rok na to jsem již
vylisoval první hrozny vlastní. Paralelně s tím se
cvičím na víně ovocném, hlavně z třešní, někdy i
višní, a ostružin.
Výroba vína v domácím prostředí je činnost
svérázná. Předně musím poznamenat, že nemám
sklep, což je vážný problém. Zejména na začátku
podzimu, kdy bývá ještě velmi teplo, tak zápasím
s potřebou chladu pro svá „děťátka“. Nechávat je
v lednici dlouho nejde, jednak kvůli prostoru, ale
hlavně kvůli tomu, že dlouhodobý pobyt v lednici
10
víno ničí. Takže držím doma teplotu na potřebném
minimu a jak jen to jde, vystrkávám je ven na
terasu.
Jak probíhá výrobní proces? Ostříhají se hrozny,
zváží se, a pak se nůžkami na nehty oddělí bobule
od třapin, co jen to jde (cílen je mlít pokud možno
pouze bobule a minimum zelených částí). Následně
surovina putuje do mlecí nádoby (dózy), v niž
mačkadlem na brambory pomelu bobule tak, aby
pokud možno všechny popraskaly. Následně
nastane jedna ze tří variant:
1. bílý samotok – pomletý rmut se sleje pomocí
lehkého stlačení pokličkou; tento způsob je
nejšetrnější, získá se tak nejkvalitnější mošt,
ovšem za cenu výrazně nižší výlisnosti
2. bílý přes – pomletý rmut putuje do presu a zde
je klasicky vylisován na mošt
3. modrý rmut – pomletý rmut se již rovnou
zakvašuje.
Mošt se krátce odkalí, přelije se do zasířené nádoby,
a poté se zaočkuje připraveným zákvasem. Cílem je
rozběhnout kvasný proces pokud možná co
nejrychleji, aby se zabránilo vzniku těkavých kyselin,
jež by víno nenávratně zničily. Kvašení je nutno
sledovat, a jakmile jeho intenzita výrazně zeslábne,
je nutno nádobu dolít. Ještě důležitější, než u
kvasícího moštu, je nutná péče o kvasící modrý
rmut. Jednak je třeba potápět matolinový klobouk a
promíchávat celý ten mišmaš, aby extrakce barviva
a aromatických látek byla efektivní, a jednak je
nutno udržovat „hořejšek“ zdravý, tj. občas ho dle
potřeby malinko přisířit.
Po skončení kvašení se provede stočení z kvasnic a
mladé víno se nechá krátce odkalit – ideálně přes
noc a pěkně v lednici, v pořádné zimě. Následně se
znovu stočí z prvního sedimentu při současném
zasíření, a v plně dolité nádobě se nechá čistit.
Zhruba po týdnu či dvou si sedne druhý sediment, a
následuje druhé stočení, opět spojené se zasířením.
A pak již víno sedimentuje, dokud nemá tak jasnou
jiskru, že se jen rozhodnu nalahvovat.
Možná vás napadá, co dělám s matolinami po mletí
resp. lisování resp. kvašení. Nevyhodím je, slouží
pro výrobu likéru. V rámci výrobního procesu tento
„odpad“ částečně kvasí, čili se jedná o obdobu
technologie portského vína.
Letos, tedy v roce 2014, jsem ze své úrody vyrobil
litr sektu (druhý pokus), tři litry „probírky“, litr a půl
bílého pozdního sběru a litr červeného pozdního
sběru ze směsi modrých, červených a bílých hroznů.
Uvidíme, jaké to nakonec bude 
Více na http://abakuk.webz.cz/
-jr-