Mnoho lidí, kteří se do ciziny odstěhují za prací nebo za láskou

žena a zkušenost
Náš domov je teď
V Itálii
Mnoho lidí, kteří se do ciziny odstěhují za prací nebo
za láskou, začne po čase nostalgicky postrádat
krajany i rodnou „hroudu“. To však neplatí o Češkách,
které si bezpečný kousek domova dokázaly vybudovat
daleko od vlasti. Založily společenství
česko-slovenských „italek“ a navzájem si pomáhají
zvládat různé životní peripetie.
t e x t E va K a r l a s o vá , j a n a š u l i s t o vá
Sardinie
1
Národní park
k­olem zálivu Orosei v blízkosti vesnice Cala di Luna
2
3
1 Letní pohoda
v městečku Santa
Teresa Gallura
2 Domovinou
korkového dubu,
z nějž se vyrábí
korek, je právě
Středomoří 3 Na
přístav Porto Cervo
na Smaragdovém
pobřeží se snáší
soumrak
Do Čech se chci jednou určitě vrátit
Denisa Karasová (40 let) odešla na Sardinii za charismatickým Antoniem,
kterého překvapivě potkala v Praze
P
řesně před sedmnácti lety Denisa
v Praze potkala svého současného
muže. „Moc se mi líbil, ale považovala jsem ho za typického jižanského „nahaněče“. Za několik dnů se s ním zcela náhodou pracovně setkala v Miláně a zdálo se,
že tím příběh skončil. Denisa odjela studovat do Skotska, pracovala v Irsku, užívala si
života a na charismatického Itala příliš
n­emyslela. Vzpomněla si na něj až po jedenácti letech, kdy přemýšlela, kam jet na
dovolenou. „S­amozřejmě jsem si vůbec
n­ebyla jistá, zda jeho telefonní číslo ještě
platí, ale zkusila jsem mu poslat textovku.
O­bratem mi zavolal a měl evidentní radost,
že mě slyší,“ vzpomíná Denisa. Slovo dalo
slovo a v srpnu už mířila na týdenní dovolenou do Itálie. Společně strávený čas se
natolik vydařil, že když Antonio v říjnu
dorazil do Prahy, požádal Denisu o ruku.
L­etos slaví již osm let v zásadě spokojeného
soužití. Červená knihovna? Ani ne. „P­okud
se provdáte za cizince, berete si spolu s ním
i dlouhý seznam kulturních rozdílů. Nejvíce vyplouvají na povrch při výchově dítě-
te,“ vysvětluje matka šestileté Matilde. Jako většina Češek chce, aby
její dcera respektovala
určitá pravidla. Antonio naopak razí typicky jižanské heslo: „Nech
ji žít, vždyť je ještě malá.“
I přesto se dvojice s vážnějšími rozdíly
v přístupu k životu nepotýká. Denisa doufá, že se jednou s manželem odstěhují
zpátky do Čech, a­čkoli je v Itálii více méně
spokojená. „Uvidíme, co nám život ještě
připraví za překvapení,“ usmívá se Denisa.
„Sardové vám totiž nikdy ‚neodpustí‘, že
jste cizinka. „Bydlíme ve městě se zhruba
10 000 obyvateli, ale já osobně ho považuji
spíše za vesnici. Především podle toho, jakou rychlostí se tu šíří různé drby. Mám
tady plno známých, ale kamarádky by se
daly spočítat na prstech jedné ruky. Právě
proto jsem tak ráda, že jsem objevila společenství česko-slovenských ‚Italek‘, pravidelný kontakt s nimi alespoň částečně tlumí
můj stesk po domově.“
www.zenaazivot.cz
1
Bergamo
Jsem šťastná, že jsem
na to nebyla sama.
Marta Kučíková (48 let) žije
s českým manželem v Dolomitech a ani rakovina ji nepřiměla
k návratu do Čech
P
2
1 Podzim ve Valle di Scalve v Lombardii se umí
nádherně vybarvit, zlaté koruny modřínů kontrastují s modrou oblohou 2 Piazza Vecchia s fontánou
Contarini v Bergamu, v pozadí městská knihovna
Zakladatelka spolku
Italky z ČR a SR
Monika Skokanová (34 let) v Itálii
zažila těžký start s žárlivým přítelem, ale dokázala se osamostatnit
oměrně drsnou životní zkušenost
má za sebou i Marta Kučíková.
V 41 letech, se dvěma malými
dětmi, bez znalosti jazyka a bez zázemí
se odstěhovala do podhorského maloměsta v severoitalských Dolomitech.
Jsou tu už osmým rokem. „Bydleli jsme
v Praze, můj muž pracoval v manažerské pozici – pět let byl 14 hodin denně
v práci, děti viděl jen o víkendu. Potřebovali jsme změnit životní styl, a tak
manžel využil nabídky italského známého, aby tu provozoval obchod,“ říká
Marta. Ona sama si stěhování dlouho
rozmýšlela, ale za několik měsíců ho
i s dětmi následovala. Novou životní
s­ituaci se snažila zvládat s humorem.
Nadhled neztratila, ani když jí loni lékaři při běžné preventivní prohlídce dia-
1
S
kupinu Italky z Čr a SR jsem založila náhodou jako fórum na Facebooku,” svěřuje se Monika Skokanová, která v Itálii žije již pátým rokem.
„Chtěla jsem si popovídat v mateřštině
a sdílet zkušenosti ze života v cizině. Na
začátku nás bylo jedenáct a každá přidala další kamarádky. Dnes máme přes
1 700 členek a další stále přibývají.“ Češky a Slovenky
si vzájemně si pomáhají
zvládat život v cizí zemi
nejen na internetu, ale
i osobně. Loni v září
se například sešly
v Toskánsku a zjistily, že
je kromě společného jazyka pojí mnoho dalších věcí. „Hodně se
nasmějeme nad jazykovými hříčkami,
které ‚zplodí’ naši partneři, když se snaží
mluvit česky nebo slovensky. Vyměňujeme si tradiční recepty, oprašujeme hlášky z filmů. Je to trochu jako bychom
znovu spojily Československo,“ dodává
www.zenaazivot.cz
Monika. Nedávno byly spuštěny oficiální
webové stránky (www.italky.it), jejichž cílem je sdružovat Čechy a Slováky žijící
v Itálii. Monika si totiž umí představit,
jaké jsou začátky života v cizí zemi. Jako
mnoho Češek se do Itálie odstěhovala za
láskou. „Přítel byl strašně žárlivý, odmítal mě pustit do společnosti. Dva roky
jsem žila v naprosté izolaci. Nakonec
jsem se s ním musela rozejít a postavit se
úplně sama na vlastní nohy,“ vzpomíná
Monika. Navzdory statusu cizinky si našla práci a postupem času si kolem sebe
vytvořila širokou sociální síť. „Jakmile
jsem se trochu oklepala z drsných začátků, přišla i láska. Tentokrát normální
a opravdová,“ usmívá se spokojeně. Se
svým „novým“ Italem žije již druhým
r­okem v provincii Bergamo a ke spokojenosti jí nic neschází. Kromě toho se
snaží maximálně podporovat a sdružovat své krajanky, které se mnohdy ocitnou ve stejně těžké situaci, v jaké se po
příjezdu nacházela ona sama.
Toskánsko
foto:
žena a zkušenost
gnostikovali rakovinu. Návštěva v Česku
se jí tak protáhla na nečekaných pět měsíců, během nichž musela absolvovat náročnou operaci a sérii chemoterapií.
Manžel zůstal sám se třemi malými dětmi v Itálii. Plno známých jí říkalo,
ať se přestěhuje i s rodinou zpátky domů, ale Marta se po nejnutnějších zákrocích vrátila
do Itálie. Dochází do onkologického centra v Miláně a empatický přístup místních lékařů
i známých jí dává větší naději.
„Obzvláště od italských frajerů bych
to nečekala, ale chovají se ke mně opravdu něžně.“ Několik žen jí nabídlo
p­omoc v domácnosti. Sousedka Martě
žehlila prádlo, kamarádka vařila a vozila děti do školy. Během léčby jí hodně
pomohly také české „Italky“, které ji zahrnuly úžasnými vzkazy a dárky. „Díky
nemoci jsem začala ty světlé momenty
vnímat ještě intenzivněji. Méně se rozčiluji nad hloupostmi. Byla jsem dřív rozlítaná jako včela, teď bych chtěla být podobná želvě. Jsou sice pomalé, ale doží­
vají se vysokého věku,“ uzavírá Marta.
1 Kanál Naviglio Grande
protéká starobylou částí
Milána, byl vybudován
počátkem 13. století a je
50 km dlouhý 2 Tre Cime
di Lavaredo v pozadí jezera jsou symbolem Dolomit
1
Dolomity
2
Jakmile dcera odmaturovala, sbalila jsem kufry a vyrazila.
Zuzana Mihulková (43 let) sebrala odvahu a ve čtyřiceti letech radikálně změnila život.
Dokázala sobě i druhým, že každý má právo na novou šanci!
P
rvní Celoitalský sraz Češek
a Slovenek žijících v Itálii
zorganizovala v rámci skupiny Italky z ČR a SR Zuzana Mihul­
ková, která se před dvěma lety odstěhovala se do Toskánska. „Moje
manželství nefungovalo. V práci
jsem uvízla na místě bez šance na
1 Olivový sad s vinařstvím Castello
Banfi ve Val d‘Orcia v blízkosti Montalcina 2 Část Corridoio del Vasari
nad řekou Arno ve Florencii – metropoli plné kulturních památek
další rozvoj a dcera měla své zájmy. Přišlo mi, že pokud něco radikálně nezměním, brzo umřu,“
vzpomíná Zuzana. „Kdysi jsem
působila jako delegátka v Itálii.
Říkala jsem si, že právě místní
temperament, slunce a moře by
mohly zafungovat jako životabudič.“ Během roku se naučila italsky, shodila 17 kg a začala znovu
sršet energií. S nově nabytým sebevědomím odjela na léto do Itálie jako delegátka cestovní kanceláře, a to jí dodalo odvahu k dalším změnám. „Chtěla jsem si dokázat, že i ve čtyřiceti máte právo
začít znovu.“ vypráví Zuzana. „Navíc jsem potkala Itala, který mi neustále psal. Zpočátku jsem ho nechtěla, ale pak mě ukecal, v tom
jsou Italové mistři. Začali jsme si
volat, následovaly návštěvy.
Cesty oběma
směry byly čím
dál častější.“ Zuza­
na chtěla počkat, až
dcera odmaturuje a nastoupí na
univerzitu. Teprve pak si dovolila
uvažovat o tom, že by se odstěhovala do Itálie. V den odletu dostala strach, zda nedělá chybu a první
rok byl velmi těžký. „Sehnat tu
práci? V mém věku sci-fi! Bylo mi
jasné, že se musím začít otáčet
sama,“ vysvětluje. Začala opět pracovat jako průvodkyně a delegátka
a nelituje. „Každý začátek přináší
něco dobrého. Mě naučil větší diplomacii, citlivosti k problémům
ostatních a schopnosti smát se za
každé situace,“ uzavírá Zuzana. ■
2
www.zenaazivot.cz