MI 3-2012 - Středoevropské centrum misijních studií os

Transkript

Misiologické
info
Vydává Středoevropské centrum
misijních studií o. s.
3/2012 júl / červenec
Cena 30 Kč /1,20 EUR (zdarma pro registrované příznivce SCMS)
Společně k životu: Misie a evangelizace v měnícím se prostředí
(diskuse k novému dokumentu Světové rady církví –
P. Černý, S. K. Park, V. Šoltésová, P. Bargár)
K. Kolářová-Takácsová: Co s distancovanými křesťany?
K problematice vnitrocírkevní misie
E. Mašková: Hagioterapie jako citlivý prostředek misie?
Obsah čísla:
Milí čtenáři,
Editorial
Pavol Bargár
...3
Biblické zamyšlení (Mk 4, 1-9, 13-20)
Luděk Korpa
...4
Ve Světové radě církví se blýská na biblické časy
Pavel Černý
...6
Reflexe na nové pojetí misie v dokumentu SRC „Spoločne k životu“
Sung Kon Park
...13
Reflexia dokumentu Together Towards Life: Mission and Evangelism
in Changing Landscapes
Viktória Šoltésová
...17
Niekoľko poznámok k dokumentu „Spoločne k životu:
Misia a evanjelizácia v meniacom sa prostredí“
Pavol Bargár
...18
Co s distancovanými křesťany? K problematice vnitrocírkevní misie
Kornélia Kolářová-Takácsová
...32
Hagioterapie jako citlivý prostředek misie?
Eva Mašková
...25
Adventní sdílení v Brně
Pavel Janeček
...28
Cirkev ako odpoveď? Reflexia 17. študijného dňa ERC v ČR
Pavol Bargár
...32
Reakce čtenářky: Pár postrehov k MI 2/2012 a CEMF 2011
...35
Autorem ilustrací v tomto čísle je český malíř Jan Botek.
Na titulní straně obraz „Noe (loď)“ (olej na papíře) © Jan Botek, 2009.
Na zadní straně obraz „Madona“ (pastel) © Jan Botek, 2012.
Na předposlední straně obraz „Ježíš s učedníky“ (pastel) © Jan Botek, 2012.
Misiologické info 3/2012 júl / červenec 2
léto se pomalu přehouplo do své druhé poloviny a při proměnlivém počasí si člověk uvědomuje, že
„život je skutečně změna“. To si uvědomujeme i my v redakci MI, když přemýšlíme nad tématy
nových příspěvků i nad celkovou strukturou časopisu. Po dlouhém uvažování jsme se rozhodli opět
pozměnit koncepci MI. Od tohoto čísla chceme každé MI věnovat určitému konkrétnímu tématu.
Samozřejmě to neznamená, že bychom chtěli upustit od žánrové pestrosti – i nadále budeme
mimo tematický blok publikovat různorodé příspěvky. Ale „srdcem“ čísla by měl být právě onen
tematický blok přinášející pokud možno vzájemně se doplňující – a někdy možná také polemizující
– pohledy na dané téma. Výhoda tohoto přístupu je zřejmá – možnost jít do hloubky a nabídnout
hutný a výživný materiál pro vaši vlastní myšlenkovou práci. Avšak tento přístup má i určitá úskalí,
a právě proto jsem uvedl, že naše rozhodnutí provázela seriózní reflexe. Vynořují se otázky:
Budeme schopni přijít v každém čísle se zajímavým a podnětným tématem? A pak, budeme jej
schopni adekvátně pojmout, tj. zabezpečit těch 4 nebo 5 autorů, kteří jej náležitě a z různých uhlů
zpracují? Nebo – nevystavujeme se nebezpečí, že tady bude velké procento čtenářů, které ono
konkrétní téma nezaujme, a proto odloží stranou celý časopis bez toho, aby si jej vůbec otevřeli?
Rozhodli jsme se nakonec toto riziko podstoupit. Podstupujeme ho však s prosbou adresovanou vám, milí čtenáři, aby jste s námi při přípravě MI pokud možno spolupracovali tak, že nám
budete dávat tipy na zajímavá témata a třeba také na lidi, kteří by je byli schopni a ochotni
zpracovat. Za vaše podněty budeme moc vděčni a těšíme se na ně.
Jako téma tohoto čísla MI jsme se rozhodli vybrat diskusi nad nejnovějším dokumentem z dílny
Světové rady církví (SRC) věnujícímu se misii a evangelizaci. Přesně třicet let od vydání svého
zatím jediného oficiálního dokumentu („Misie a evangelizace: Ekumenické prohlášení“, 1982)
přichází SRC s návrhem nového vyhlášení, jehož záměr je „hledat vizi, koncepty a směrování pro
obnovené pojetí a praxi misie a evangelizace v měnících se kontextech“. Dokument pod názvem
„Společně k životu: Misie a evangelizace v měnícím se prostředí“ připravila Komise pro světovou
misii a evangelizaci SRC a bude předložen na schválení Valnému shromáždění SRC příští rok
v jihokorejském Busanu. Pro potřeby tohoto čísla MI jsme použili pracovní verzi č. 11, která byla
uveřejněna na oficiálních webových stránkách SRC www.oikoumene.org a v časopise International Review of Mission 101.1(394) (April 2012). Dá se očekávat, že text bude ještě připomínkován
a že toto nebude jeho finální verze. Jde však o dokument zásadního významu, který s největší
pravděpodobností ovlivní misijní reflexi i praxi v nadcházejících desetiletích v široké křesťanské
ekuméně. Považovali jsme za důležité, abychom se i my v našem českém a slovenském kontextu
zúčastnili takříkajíc „porodu“ tohoto textu. Proto jsme požádali několik českých, slovenských
i korejských teologů/misiologů z různých křesťanských tradic, aby poskytli svoji reflexi připravovaného dokumentu. Pozvání k diskusi přijali Viktória Šoltésová, Pavel Černý, Sung Kon Park a Pavol
Bargár. Věříme, že tento krok bude podnětem k intenzivní a dlouhotrvající diskusi nad dokumentem, který si (nejen) svým rozsahem i obsahem zaslouží naši pozornost.
V tomto čísle vám dále přinášíme i „ochutnávku“ tematického bloku příštího čísla v podobě
článku reformované teoložky Kornélie Kolářové-Takácsové. Ta se ve svém příspěvku zamýšlí nad
možnostmi oslovení a angažování tzv. „distancovaných křesťanů“. V příštím MI bychom pak chtěli
zkoumat křest jako misijní příležitost.
Věříme, že vás zaujme i článek teoložky Evy Maškové představující pastorální a misijní možnosti
hagioterapie. Tato zajímavá terapeutické praxe je originálním českým „vynálezem“ a představuje
zajímavý způsob, jakým se dnešní člověk může setkat a konfrontovat s biblickými texty.
Toto MI přináší i některé tradiční rubriky. Biblické zamyšlení je tentokrát z pera Luďka Korpy,
faráře ČCE a předsedy SCMS. Zpráva Pavla Bargára vám zase nabídne informace o nedávno
konaném semináři Ekumenické rady církví v ČR.
Dále otiskujeme i zprávu Pavla Janečka o akci „Adventní sdílení“, které se uskutečnilo
v brněnském sboru ČCE. Tento projekt se stal vítězem naší soutěže Dobrá zpráva 2012 a věříme,
že jeho zveřejnění bude užitečné i jako inspirace pro Vaše misijní snahy a aktivity.
Celkovou „vizáž“ MI tentokrát dotvářejí ilustrace z dílny českého malíře Jana Boteka.
A v neposlední řade je třeba upozornit i na čtenářskou reakci, kterou jsme dostali mailem
a kterou s vděčností uveřejňujeme. Věříme, že příklad této čtenářky bude inspirující i pro vás
ostatní. Těšíme se na vaše příspěvky a do nadcházejících dní přejeme hojnost radosti, moudrosti,
pokoje i chladivého vánku.
Za redakci, pb
Biblické zamyšlení (Mk 4, 1-9, 13-20)
Luděk Korpa
„Opět začal učit u moře.
Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď na moři; posadil se v ní a celý
zástup byl na břehu. Učil je mnohému v podobenstvích. Ve svém učení jim řekl: „Slyšte! Vyšel
rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiné
padlo na skalnatou půdu, kde nemělo dost země, a hned vzešlo, protože nebylo hluboko v zemi.
Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo. Jiné zase padlo do trní; trní
vzrostlo, udusilo je, a zrno nevydalo úrodu. A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla,
dávala úrodu a přinášela užitek třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“ A řekl: „Kdo má
uši k slyšení, slyš!“
Řekl jim: „Nerozumíte tomuto podobenství? Jak porozumíte všem ostatním? Rozsévač rozsívá
slovo. Toto jsou ti podél cesty, kde se rozsívá slovo: Když je uslyší, hned přichází satan a bere slovo
do nich zaseté. A podobně ti, u nichž je zaseto na skalnatou půdu: Ti slyší slovo a hned je s radostí
přijímají. Nezakořenilo v nich však a jsou nestálí; když pak přijde tíseň nebo pronásledování pro to
slovo, hned odpadají. U jiných je zaseto do trní: Ti slyší slovo, ale časné starosti, vábivost majetku
a chtivost ostatních věcí vnikají do nitra a dusí slovo, takže zůstane bez úrody. A pak jsou ti,
u nichž je zaseto do dobré země: Ti slyší slovo, přijímají je a nesou úrodu třicetinásobnou
i šedesátinásobnou i stonásobnou.“
Evangelium podle Marka 4,1-9, 13-20
Již na samém počátku svého svědectví dává evangelista Marek slovo Janu Křtiteli: „Já jsem
„jen“ ten, který má připravit cestu Mesiáši – Kristu“. Tehdejší tradice viděla v „připravovateli“
Janu Křtitelovi nového proroka Eliáše. Eliáš ve svém příchodu spojuje počátek i konec věků –
Božího království.
Všem pak, kdo namítali, že se ale Boží vláda nijak skutečně neprojevuje a že se pod Janovým
kázáním Izrael až na pár jednotlivců
vůbec neobrátil k Hospodinu, jak
očekávali a stále vyzývali proroci,
odpovídá Pán Ježíš podobenstvím
o rozsévači: ačkoliv skutečně
mnoho z Janova úsilí přichází
nazmar, bohatá žeň nebyla, není
a nebude ohrožena. Boží království
začalo a nyní se naplňuje v mém
příchodu.
Výklad podobenství pak však už
mluví do jiné situace. Nově vznikající společenství lidu Nové smlouvy
Lodě (olej na papíře) © Jan Botek, 2009
se potřebuje také, mimo jiné, vyrovnat se skutečností, která jej až děsí:
ne všichni lidé uvěří radostnému poselství o naplnění Božích zaslíbení a nabídce spásy pro
každého člověka.
Kristovci se stanou nositeli poselství, které patří skutečně všem.
Až stonásobná úroda z dobré země, tj. při těch, kdo slyší Boží slovo a přijímají je, bude tím
neklamným znamením, že se Boží království přiblížilo, ano: už je tu. Ale. Bez poslušnosti víry, která
se nedá zastrašit či nepodlehne svodům a lhostejnosti, nikdo do něho nevejde.
Vše ostatní, milí misionáři a misionářky XXI. století, už není naše starost, i když jsme ochotni
často si to jen těžko přiznat. I my jsme „jen“ připravovatelé a rozsévači.
Pane a náš nebeský Otče,
jsme-li plni úzkosti, nenechávej nás v moci zoufalství,
jsme-li zklamáni, nenech nás v neútěše srdce,
jsme-li na konci sil, nenech nás padnout.
Dávej nám poznat, že jsi blízko ve své lásce.
Amen.
Ve Světové radě církví se blýská na biblické časy
Pavel Černý
Nejnovější misijní dokument z dílny Světové rady církví (SRC) se jmenuje „Společně k životu: Misie
a evangelizace v měnícím se prostředí“.1 Jedná se o dokument, který vznikal několik let v komisi
pro misii a evangelizaci z pověření 9. Valného shromáždění SRC v Porto Alegre v roce 2006. Je to
materiál připravený pro 10. Valné shromáždění SRC, které se má konat v roce 2013 v korejském
Busanu. Není pochyb o tom, že tento dokument jistě vzbudí značnou pozornost v ekumenické diskusi a může pomoci také našim evropským církvím znovuobjevit důležitost plastičtějšího pochopení misie a evangelizace. Podívejme se na tento dokument s vědomím, že hutný text bude
v budoucnu potřebovat nejen výklad, ale také pečlivé srovnání s podobnými dokumenty misiologické problematiky. Pokud budeme odkazovat ke konkrétním částem tohoto dokumentu v tomto
článku, budeme pro přehlednost uvádět čísla odstavců, která jsou pro orientaci v rozsáhlém dokumentu praktičtější než čísla stran.
Poslední předchozí významný dokument z dílny Komise SRC pro misii a evangelizaci (CWME)
k tématu misie a evangelizace byl přijat v roce 1982. Je to stále velmi podnětný dokument, dle
mého soudu jeden z nejlepších z dílny SRC, který tvoří průsečík misiologického rozhovoru jednotlivých teologických tradic. V jistém smyslu v něm jde o reakce na Lausannský závazek z roku 1974
a papežskou exhortaci Evangelii nuntiandi Pavla VI. z roku 1975. Od osmdesátých let vznikaly
v komisích SRC studijní dokumenty a výzvy, které se zabývaly jednotlivými naléhavými otázkami
izolovaně. Přesně po třiceti letech je zveřejněn nový dokument, který se snaží nově uchopit misijní
poslání Kristovy církve v dnešním rychle se měnícím světě na základě Písma svatého a to se zjevnou snahou kontextualizovat jednotlivé části misijního poslání.
To první, co bych chtěl k tomuto novému nepochybně významnému dokumentu povědět, je, že
před partikulárními zájmy jednotlivých církví světové organizace zvítězily postoje, které jsou velmi
zřetelně opřeny o biblickou christologii a pneumatologii v celém trojičním zakotvení. Velmi oceňuji, že předložený dokument opírá svou teologii misie více o pochopení biblických textů než
o běžná klišé opakovaná na různých konferencích v minulosti. Jedná se především o jasné uchopení a pojmenování lidského hříchu a Bohem připravené spásy. Celým dokumentem prochází
důraz na Missio Dei. Byl to Bůh, kdo vyšel na cestu za člověkem, byl to nebeský Otec, kdo poslal
Ježíše Krista a byl to Ježíš, kdo posílá své učedníky a svěřuje jim misijní poslání.2 Se vší pravděpodobností je za bibličností dokumentu vliv církví dnešního tzv. „většinového světa“,3 které často
interpretují Bibli v souladu s klasickými křesťanskými vyznáními, což se vždy nedá říci o církvích
oblasti euroatlantické. Domnívám se, že za bibličností celého dokumentu stojí i snaha po jednotě
církve. V čem jiném se církve mohou dnes lépe sjednotit, než právě v základech evangelia a v rozvíjení biblického mandátu misie? Jakoby se tímto dokumentem znovu potvrzovalo, že ekumenismus vyrůstá a žije z misie. Tak jako ekumenické hnutí před stoletím profitovalo z misijní
1/ Together Towards Life: Mission and Evangelism in Changing Landscapes. Submitted by the Commission
on World Mission and Evangelism (CWMS), Geneva on 22 January 2012
konference v Edinburghu (1910), tak i dnes snaha naplnit misijní poslání vede ke sbližování a spolupráci církví. Misie byla a je i dnes motorem skutečných ekumenických snah.
To druhé, čím je celý dokument na šestadvaceti stranách nápadný, je rozvinutá pneumatologie.
Kdyby čtenář nad hlavičkou dokumentu neviděl logo SRC, mohl by si myslet, že dostal do rukou
dokument letniční či charismatické provenience. Hned první část se jmenuje Dech ohně: transformační spiritualita. Dokument vychází ze zkušenosti Letnic a považuje Ducha svatého ne za blikající
svíci, ale za oheň. Duch svatý, který se v trojiční jednotě kdysi vznášel nad vodami, je agentem
Božího stvoření, pracuje v dějinách, zmocňuje Ježíše v Božím díle spásy a působí silně i v díle Kristovy církve. Dokument obsahuje veliké množství zmínek o práci Ducha svatého. Těmito důrazy je
jasně řečeno, že SRC nejen vede rozhovor s různými letničními a charismatickými církvemi většinového světa, ale že jejich hlasům naslouchá a bere je vážně. Po letech antagonismu, který dominoval ještě v 80. a 90. letech, začaly být mladé rostoucí a duchovně živé církve brány vážně.
Dokument „Společně k životu“ v této věci kopíruje i jiné světové církevní konference, kde hlas
nových a mladých církví je slyšet a nové pohledy a zkušenosti jsou brány zcela vážně.
V dokumentu již není žádná zmínka o tom, že na církvi nezáleží, že jde pouze o její aktivismus
a že by se církev měla rozpustit v sociální angažovanosti a v revolucích světa. Tyto názory běžné
v SRC v 60. a 70. letech jsou naštěstí překonávány. Nepochybně jim čelí v dokumentu naznačená
eschatologie, ve které církev čerpá z Ducha svatého sílu pro nesení svědectví o plném životě, který
bude jednou eskalovat v novém nebi a nové zemi (1). Pneumatologie nezůstává v izolaci, ale je
vhodně provázána s eklesiologií. Ekonomie práce Ducha svatého ve stvoření kosmu i v novém
duchovním stvoření je tak zásadní, že missio Spiritus – misie Ducha prochází dějinami a je zacílena do eschatologické dimenze (15).
Dokument klade na církev velký etický nárok (5). Církve mají být duchovním společenstvím
lásky. Nepřehlédnutelné jsou v dokumentu odkazy k pokání církví za ne vždy dobrý vztah k jiným
kulturám a za jistou propojenost s mocenskými nároky rozvinutých států v misijní expanzi do míst,
kde křesťanství bylo nové. V dokumentu překvapí překonání tendencí k horizontalismu spásy
a vymezení se proti pouhému humanismu. Také to svědčí o jisté reorientaci v pohledu na misii
v kruzích SRC.
Dokument akcentuje pokoru a klade nebývale silný důraz na spiritualitu (24). Vícekrát je zmíněna metanoia, charakterizující základní obrat v životě člověka i nové změny v pochopení misijního poslání. Jestliže jsou do dialogu integrovány letniční a charismatické církve, pak nemůže
chybět kapitola o duchovních darech (26-31). Duch svatý dává dary pro budování a službu druhým. Proto rozhodující zápas církve není veden pouze proti lidským strukturám a institucím moci,
jak bylo stále opakováno ve starých dokumentech SRC. Zápas je veden proti duchovním mocnostem a zlým silám. Proto je třeba se vzepřít ďáblu. Dar rozeznání duchů má objevovat životodárný
vliv Ducha svatého, který působí ve světě a naším úkolem je se s ním sjednotit (27). Svoboda
Ducha se aktivně projevuje právě v misii (28). Pozitivně působí také články o transformační
2/ Janovské důrazy inkarnační misie, čl. 17
3/ Již před lety se opustil termín rozvojový svět, protože některé země mimo Evropu a Severní Ameriku jsou velmi rozvinuté. Běžně se dnes užívá termín Majority World – většinový svět, aby se ukázalo na velké rozměry a důležitost světa mimo
euroatlantickou civilizaci.
spiritualitě. Zde se uplatňuje velké dědictví starokřesťanské tradice a vliv nových duchovních proudů současnosti, kde se váže život církve na působení Ducha svatého. Každodenní život s Duchem
svatým pomáhá ničit zlé hodnoty a systémy, které rozkládají život.
Dokument nezapře rukopis církví většinového světa a obsáhleji se dotýká marginalizovaných
lidí. Zde je čitelný sociální podtext, který působí bolest milionů těch, kteří žijí v materiálním nedostatku, v nedostatku či vůbec absenci zdravotní péče a v politickém útlaku. I přes vyvinuté úsilí se
nemohou sami z této situace dostat. Ve světě je zřejmá nespravedlnost a ekonomicky silnější profitují na ekonomicky slabších. V různých výpovědích se odráží bolest marginalizovaných, kteří se
nemohou dostat do tzv. centra společnosti, kde je možno žít důstojný život. Marginalizace často
připravuje lidi o důstojnost a vrhá je do dehumanizujících podmínek. V dokumentu nechybí ani
odkaz na paternalismus bohatších církví, který se může projevit právě v misii. Další část dokumentu se staví kriticky k jednosměrné misii z rozvinutějšího světa do světa dříve kolonizovaného
a později rozvojového. Zde je jisté úskalí spočívající ve snaze vyznat hřích ze zneužití situace v dřívější jednosměrné misii minulosti. To není snadné, protože není dobré přehlížet vše dobré, co bylo
na poli evangelizačním, sociálním a vzdělávacím vykonáno. Zpravidla si tyto otázky zaslouží historickou analýzu, na kterou není v misijním dokumentu prostor. Skutečností ale je, že se křesťanství
stěhuje z tzv. kdysi křesťanských zemí do světa lidí marginalizovaných. To se potvrzuje na nejrůznějších světových fórech a SRC v tom není výjimkou. To je fenomén, který dnes žádný dokument
a žádná církev nesmí přehlédnout. Sociální otázky budou dále na mezinárodních fórech otevírány.
V dokumentu je Boží vláda postavena do přímé opozice k říši mamonu. Situace v současném
světě vyžaduje misijní hnutí, které je schopno se postavit proti kultuře mamonu a materialismu.
Reflektována je také skutečnost, že církve marginalizovaných jsou rostoucí, misijně aktivní a začínají dnes konat misii v zemích církví kdysi mateřských.
Pozoruhodná je v dokumentu sekce o uzdravování (např. 56-57). V této části plně vyniká holistické pojetí misie. Uzdravování je jedním z darů Ducha svatého a zahrnuje modlitbu, pastorační
péči, profesionální lékařskou pomoc, prorocké zřeknutí se příčin utrpení a sledování vědeckého
výzkumu. Zdraví je v dokumentu chápáno nejen v oblasti fyzické nebo mentální a není jen záležitostí lékařskou. Dokument se přiznává k biblické antropologii a vidí člověka jako tělo, duši a mysl,
které jsou vzájemně propojeny a na sobě závisející. Zdraví je Božím příslibem pro konec času, ale
zároveň je i skutečnou možností pro přítomnost (54). Do procesu uzdravování je vhodně integrována liturgie církve, eucharistie, modlitby za nemocné, vyznání a odpuštění, vkládání rukou na
nemocné, mazání olejem a použití duchovních darů. Dokument je v tomto výkladu prost jakéhokoli triumfalismu, zachovává pokoru a přiznává, že církev je sice uzdravujícím společenstvím, ale
není bez problému a utrpení, protože jsme nedokonalými lidskými bytostmi.
Podstatná část dokumentu je věnována kapitole o „vodě života“ – což je metafora popisující
zvěstování Kristova evangelia. Takové zvěstování se projevuje v mluvení pravdy v lásce. Zde se
dostává do popředí evangelizační aspekt. Proklamace evangelia je viděna jako podstatná část
misie. V dokumentu není ani stopy po jisté evropské bázlivosti z překročení politické korektnosti.
Je třeba komunikovat celé evangelium srozumitelně celému lidstvu. Překvapující je jednoznačnost,
s jakou je tvrzeno, že základem křesťanského života je konverze (metanoia) a že církev má být
nikoli ze světa, ale má žít ve světě (61). Dokument tak posiluje klasický důraz, že církev, která není
ze světa, se liší v hodnotách a nechce žít v diktátu lidského hříchu.
Voda života jako proud evangelia
se projevuje hlásáním – tedy evangelizací (63). To je další velké a centrální téma misijního dokumentu.
Jestli křesťané věří, že Boží dílo
v Ježíši Kristu je dobrou zprávou
o spáse pro všechny, potom se do
centra služby církve dostává evangelizace. Svědectví (martyria) na
sebe bere konkrétní formu v evangelizaci. Komunikace celého evangelia celému lidstvu znamená
předávání Kristova díla, aniž
Daidalos (olej na papíře) © Jan Botek, 2009
bychom se pokoušeli o jakákoli
omezení Boží spasitelné milosti.
Evangelizace je artikulováním evangelia včetně pozvání k osobnímu obrácení k novému životu
v Kristu a k učednictví. V oblasti evangelizace je zde patrný průsečík tohoto dokumentu SRC
„Společně k životu: Misie a evangelizace v měnícím se prostředí“ a nedávného dokumentu Lausannského hnutí pro světovou evangelizaci „Závazek z Kapského města“ z roku 2010.4 Je pozoruhodné, jak se opět sbližuje pojetí evangelizace v dokumentu SRC s dokumenty evangelikálního
hnutí5 a také s pojetím římskokatolické církve. Jestliže o Letnicích učedníci zvěstovali – evangelizovali, pak je na základě biblických textů celá církev povolána evangelizovat.
Jednota panuje i v tvrzení, že proselytismus není evangelizací. Evangelizace je aktivitou Boží, ale
zároveň i lidskou. Podnětné je i tvrzení, že nemůžeme ospravedlnit vyvíjení nepřiměřeného tlaku
na ty, které církev oslovuje (67). Výslovně je zmíněno nebezpečí ztráty důvěryhodnosti a zneužití
moci. Evangelizace je sdílení víry a svého přesvědčení s druhými lidmi a pozvání k učednictví.
Nezáleží na tom, zda takoví lidé patří k nějakému náboženství či ne (68). Ani tato část dokumentu
by neměla ujít naší pozornosti. Je v ní vyslovena poměrně jasná distance od pluralismu a zároveň
i inkluzivismu spásy dominujícími v řadě minulých dokumentů SRC. Křesťané mají evangelizovat
s důvěrou a pokorou i příslušníky jiných náboženství. Zadržení evangelia pouze pro sebe není
kompatibilní s láskou k druhým lidem. Dovolím si konstatovat, že tato tvrzení představují určitou
změnu kurzu teologie misie SRC oproti minulým letům. Je zjevné, že Komise pro světovou evangelizaci a misii se personálně obměnila a je nyní vpravdě ekumenická. Projevují se v ní názory
obecně protestantské, názory blízké evangelikálnímu hnutí, pojetí misie pravoslavné a ohled je
brán i na římskokatolické pozorovatele a katolické dokumenty z této oblasti. Po letech, kdy už jen
diskuse o evangelizaci přinášela rozpory, jsme svědky tvrzení, že to největší, co můžeme jako křesťané dát druhým lidem, je pozvat je ke sdílení Boží lásky, milosti a milosrdenství v Kristu. Evangelizace v tomto pojetí zjevně vede k vyznání hříchu, víře a křtu (69). Obrácení člověka pak zahrnuje
změnu postojů, priorit a cílů.
4/ The Lausanne Movement (3. Světová konference o evangelizaci), The Cape Town Comittment, 2010, Part I, 7
Pozoruhodná je kapitola o autentické evangelizaci. Taková evangelizace je duchovní, život dávající aktivitou (70). Nepřeslechnutelný důraz zaznívá na obhajobu proklamace evangelia (kérygmatu). Jako by si autoři misijního dokumentu byli hluboce vědomi poddimenzování důrazu na
evangelizační zvěstování uvnitř výsledků teologické tvorby Ústředního výboru a Valných shromáždění SRC. Nyní je Ježíš autory dokumentu na základě evangelií viděn jako velmi obdarovaný řečník
a právě tak i apoštolové Petr a Pavel. Ježíšův příběh byl pak během dvou tisíciletí vyprávěn, interpretován a překládán do mnoha jazyků (71). Jako ideální je viděna kombinace verbálního hlásání
a viditelné akce. Takové spojení přináší svědectví Božímu zjevení v Ježíši Kristu a jeho cílům. Následuje několik odstavců, které můžeme zařadit do etiky evangelizace a které korespondují s prvním
vpravdě ekumenickým průlomovým dokumentem „Christian Witness in a Multi-Religious World“,
na kterém kromě SRC pracovala Pontifikální rada pro mezináboženský dialog a Světová evangelikální aliance.6 Věřím, že praktická i ekumenická hodnota tohoto dokumentu bude ještě předmětem rozhovoru v církvích i na ekumenických fórech. V globálních rozměrech, kdy celosvětově
posiluje role a vliv různých náboženství, mají pravidla pro evangelizaci církve velkou důležitost
a jsou velmi potřebná.
Dokument se nevyhýbá ani mezináboženskému dialogu. To by nebylo nic tak mimořádného,
kdyby z formulace nevyplývalo jedno novum v kruzích SRC. Mezináboženský dialog již není chápán jako náhrada za evangelizaci. Tento dialog je důležitý, nezbytný, ale není náhradou proklamace kérygmatu. Evangelizace a mezináboženský dialog spolu vzájemně souvisejí (77).
Evangelizace je také považována za prorocké poslání, protože dobrá zpráva lidem je také špatnou
zprávou pro síly, které šíří lež, nespravedlnost a útlak (81). Cenná je i zmínka o náboženské svobodě, která by každému člověku na světě měla být přána, včetně možné změny volby náboženství.
Jestliže evangelium osvobozuje a proměňuje, pak jeho zvěstování musí zahrnovat také transformaci kultur se zřetelem na vytvoření inklusivních společenství (81). Dokument nezapomíná zmínit,
že se církev v evangelizačním poslání může stát předmětem pronásledování a násilí. Významnou je
i zmínka, že proklamace evangelia se musí stát jasnou výzvou a konfrontací i pro sekularismus,
pokud je v něm popírán či odmítán transcendentní přesah života v Kristu a spiritualita. Dokument
dokonce vyzývá církev, aby nemlčela, pokud sekularismus používá analytické nástroje a metody
empirických věd k odmítání duchovních hodnot (83).
V dokumentu nechybí ani pokus o řešení nesnadné otázky vztahu evangelizace a kultury. Ve
vztahu ke kultuře je doporučován respekt. To ale neznamená, že kultury jsou pro evangelium nedotknutelné. Inkulturace jako vtělení Slova se musí odehrávat v oblasti určité kultury. K tomu nám jako
inspirace slouží tajemství inkarnace (84). Jako varování před selháním dokument uvádí spojení evangelia s koloniálními silami v dějinách misie. To vedlo k tomu, že se západní křesťanství se svou kulturou stávalo normou a tím byly nutně snižovány či diskvalifikovány jiné kultury. Nebezpečím bývá také
snaha o uniformitu, která popírá, že každý člověk byl stvořen jako nositel Boží podoby (88).
Poslední velkou kapitolou je téma: Vítr změny: Církev v pohybu. Domnívám se, že v této kapitole
se pozitivně prosadila pravoslavná teologie misie se svým důrazem na liturgii. Vždyť církev
5/ Dokument „Závazek z Kapského města“ je citován na s. 14
6/ World Council of Churches, Pontifical Council for Interreligious Dialogue, World Evangelical Alliance.: Christian Witness
in a Multi-Religious World. Recomendations for Conduct. 2011. Tento dokument je vydařeným shrnutím etiky misie
a dosud ekumenicky nejširším společným dokumentem, zahrnujícím všechny hlavní církevní tradice.
v pohybu, to je, kromě jiného, církev žijící a shromažďující se v lásce trojjediného Boha v liturgii
(89). Ve společenství církve se proměňuje srdce a církev se otevírá světu. Boží láska je zdrojem vší
misie a evangelizace. Hodnota liturgie je potvrzována citací dokumentu „Křest, večeře Páně
a ordinace“,7 ve kterém je Boží láska manifestována v Duchu svatém jako dar celému lidstvu
v každé době a na každém místě, pro všechny kultury a situace.
To, že církev je v pohybu, se projevuje i změnou rozložení světového křesťanství. Křesťanství je
nyní vskutku světovým náboženstvím a tzv. „křesťanské národy“ prožívají umenšování křesťanského svědectví a potřebují novou re-evangelizaci. Vzpomeňme, že slova o potřebě re-evangelizace Evropy jako jeden z prvních používal Jan Pavel II.8 Církev se musí také dnes vyrovnávat
s otázkami migrace obyvatelstva. Misijní církev se má snažit podat ruku migrantům. Věřící migranti
se mají zapojit do stávajících církví, nebo vytvořit nové multikulturní církve.
V souvislosti církve v pohybu je podrobněji rozebrán fenomén růstu letniční a charismatické
formy křesťanství. Nečteme zde žádné odsudky či povrchní kritiku, ale nový dokument z dílny SRC
se vyrovnává s faktem, že také v etablovaných církvích se objevují charismatické skupiny, které
vykazují zvýšenou misijní aktivitu (93). Rozmanitost a odlišnost obdarování je viděna jako velká
výzva pro současnou misii církve. V souvislosti jednoty církve se dokument dotýká také paracírkevních misijních struktur.9 Tato spolupráce je mnohdy přínosná, ale někdy také působí nedorozumění
a napětí. Nebezpečím bývá individualismus těchto organizací a neochota být k církvi ve vztahu
zodpovědnosti (94). Příznivého ocenění se dostává krátkodobým misijním cestám, které mohou
inspirovat účastníky získáním mezikulturní zkušenosti a místní církev může být povzbuzena spoluprací s lidmi jiné kultury.
Patřičného ocenění se dostává liturgii církve jako nástroji k oslavě Boha. Duchovní a svátostný
rozměr života je velmi důležitý, a proto i liturgie je zdrojem a počátkem misie církve (97). Velký
význam nového dokumentu SRC je také v promýšlení eklesiologie. Jasně je řečeno, že nelze rozdělovat církev od misie a misii od církve ve věci jejich původu a cíle (102). Vztah mezi církví a misií je
velmi intimní, protože ho vytváří Duch Kristův a zároveň církev k misii zmocňuje. Proto jestliže církev nežije misií, hyne. Apostolicita církve není viděna pouze v církevním dohledu na ortodoxii církve, ale je dynamicky chápána jako součást misie. Z tohoto pohledu dokument celkem přejně
hodnotí mnohokrát kritizovanou fúzi Mezinárodní misijní rady a SRC na Valném shromáždění
v Dillí, v roce 1961.10 Konstatováno ale je, že cíl plné spolupráce církví v misii ještě není plně
uskutečněn (104). Úkolem zůstává, aby církev byla skutečně misijní a aby církve a paracírkevní
struktury byly v hlubším vzájemném vztahu.
7/ Baptism, Eucharist and Ministry. Faith and Order, Paper no. 111, §19, (česky: Křest, večeře Páně a ordinace.
ECM, Praha 2007)
8/ Např. Jan Pavel II. Používá terminologii nové či opětovné evangelizace ve své encyklice Redemptoris missio: O stále platnosti misijního poslání. Zvon, Praha 1994, s. 8 a 39
9/ Kromě církví se objevuje velké množství tzv. „Para-church organizations“, které jsou specializované na různé konkrétní
misijní aktivity jako jsou např. práce s dětmi, s mládeží, s narkomany a alkoholiky, se seniory a dalšími skupinami obyvatelstva. Paracírkevní organizace se zpravidla nesnaží fungovat jako církev a proto nevysluhují svátosti, ale s církvemi spolupracují.
10/ Ke kritice a problematice tohoto spojení viz např. ČERNÝ, P.: Kristovo dílo spásy jako základ a imperativ misie. Aktivity
Světové rady církví. L. Marek, Brno 2006, s. 63nn, 139-142
Ve světě plném rozdělení má svědectví jednotné církve stále větší šanci být dobrým vlivem.
Církev má být ve věku fragmentace a nepřátelství příkladem vzájemné závislosti a harmonie (22).
Přínosem dokumentu je také jeho ekumenický rozměr. Je konstatováno, že rostoucí spolupráce
s evangelikály, zvláště s Lausannským hnutím a Světovou evangelikální aliancí, přispívá k obohacení ekumenické teologické reflexe a misii v jednotě. Však také tyto organizace a církve patří do
rodiny těch, které se podílely na první světové misijní konferenci v Edinburghu, v roce 1910. Dnes
se zástupci evangelikálních křesťanů podílejí také na práci Komise pro světovou misii a evangelizaci SRC (114). Duch svatý pomáhá transformovat problémy rozdílů v pohledech na řadu otázek
do jednoty v různosti.
Závěr dokumentu je proklamativní a znovu silně pneumatologický. Bůh prostřednictvím Ducha
svatého sjednocuje lidi a církev, aby mohla ocenit a dokonce slavit jednotu v rozdílnosti proaktivně
a konstruktivně. Závěr je nazván „Slavnost života“ a obsahuje závěrečná tvrzení, která mapují jednotlivé části celého dokumentu. Misie je znovu definována v návaznosti na Missio Dei od stvoření
až ke Kristu a potom ve věku Ducha svatého. Duch svatý působí v misii a obnovuje stvoření svou
mocí. Z tohoto důvodu je třeba dnes rozvíjet spiritualitu a čerpat z Božích zdrojů Ducha. Rozvíjení
spirituality ale není pouze vnitřní kontemplací, nýbrž je zároveň zdrojem energie k rozvíjení misie.
Skutečná misie v Duchu je transformační a proměněno má být celé stvoření. Dokument výrazně
akcentuje, že dnešní misijní hnutí mnohdy postupují z Jihu a z Východu do různých směrů, znamenají sdílení hodnot a jsou také mnohovrstevná.
Při čtení dokumentu velmi zjevně vyniká jeho ekumenicita. Tak jako v Písmu není pro církev předložen pouze jeden normativní eklesiologický model,11 tak není pouze jeden model misie. Sama
církev má být misijní a proto diverzita v misii a evangelizaci patří k důležitým hodnotám a odráží
kreativitu Ducha svatého v různých dobách. Dokument „Společně k životu“ je zdařilou syntézou
navazující na předchozí dokument Misie a evangelizace: Ekumenická prohlášení.12 Pozitivně se
projevuje spolupráce s misií a evangelizací evangelikálního hnutí a vliv přínosných římskokatolických dokumentů. Tento dokument může pozitivně ovlivnit ekumenickou spolupráci v misii
a pomoci církvím, aby se vrátily k poslání, které je Bohem vloženo do jejich vnitřního DNA a patří
tak k základnímu smyslu jejich existence.
11/ Viz např. FILIPI, P.: Církev a církve. CDK, Brno 2000, s. 37-63
12/ STROMBERG, J. (Ed.): Mission and Evangelism: An Ecumenical Affirmations. WCC, Geneva 1983
(česky Křesťanská revue, roč. 50, 1983, s. 136-140)
Reflexe na nové pojetí misie v dokumentu SRC
„Spoločne k životu“
Sung Kon Park
Od roku 1961, kdy došlo k propojení Mezinárodní misijní rady (MMR) a Světové rady církví (SRC),
dosud existoval jediný dokument o misii a evangelizaci vyjadřující oficiální postoj Světové rady církví, a to Misie a evangelismus: ekumenické prohlášení z roku 1982. Po třiceti letech byl tedy představen dokument nový, a totiž Společně k životu: Misie a evangelismus v měnícím se prostředí.
V korejštině máme přísloví, které říká, že deset let je dostatečně dlouhá doba na to, aby se svět
kompletně změnil. Pokud s ním budeme souhlasit, musíme připustit, že v období mezi prvním
a druhým dokumentem došlo minimálně ke třem dramatickým proměnám světa. Jak dokládá podtitul nového dokumentu, totiž Misie a evangelismus v měnícím se prostředí, kontext misie a evangelizace se za tři desetiletí skutečně změnil k nepoznání. Můžeme tedy snadno pochopit, proč se
tajemník Komise pro světovou misii a evangelizaci SRC Jooseop Keum vyjadřuje v tom směru, že
nový dokument „není pouhá revize prohlášení z roku 1982, ale chce nabídnout nová témata“,
a že také „chce ukázat členským církvím SRC a spřízněným misijním organizacím nové koncepce
a směry“. Dokument se snaží vypořádat s nejpalčivějšími tématy dneška, aby mohl – v rychle se
měnících podmínkách světového kontextu – sloužit i v příštích letech jako relevantní teologický
a misiologický rámec. O zhodnocení tohoto nového misijního prohlášení bylo učiněno mnoho
pokusů – prostřednictvím návrhů, podnětů, kritických glos atd. Je mi velkou ctí, že k nim nyní
mohu připojit i několik vlastních úvah.
Zaprvé: nový dokument o misii a evangelismu silně zdůrazňuje misii Ducha Svatého (missio
Spiritus) v rámci misie Trojjediného Boha (missio Dei). Zatímco misie se v posledních desetiletích
na „spiritualitu“ orientovala spíš jen okrajově, nové prohlášení ustavuje Ducha Svatého jako
samotný rámec misie. I strukturace textu včetně názvů kapitol je budována na základě myšlenky
misie Ducha Svatého, jež se tak stává klíčovým pojmem současného pojetí misie a evangelizace.
Ve srovnání s jinými podobnými dokumenty je zde pojem „spirituality“ mnohem hlouběji propracován a domyšlen jakožto samotná esence misie. Duch Boží je transformující síla, vzdorující všem
falešným hodnotám a subverzující všechny systémy, které odporují životu nebo jej hodlají zničit.
Důraz na spiritualitu dodává církvi a křesťanskému životu dynamiku a navíc stimuluje a motivuje
osobní svědectví. Je životním elánem, energií ve své plnosti, jež nám pomáhá odolat všem silám,
které ničí život; je katalyzátorem a zároveň pramenem misie. Duch Svatý ustavuje křehkou korelaci
mezi Božím a lidským dílem, štědrou Boží iniciativou a naší věrnou účastí na ní. Participovat znamená stát se nositelem spirituality, kterou Ježíš Kristus prokázal v pohostinnosti a lásce. Právě
v tomto důrazu na spiritualitu misie se dokument stává jedinečnou teologickou a misiologickou
rukovětí pro začlenění jedince i celého společenství do Boží misie. Církev je v tomto smyslu
povzbuzována, aby začala aktivně a proaktivně pracovat ve prospěch života a svědectví ve světě.
Zadruhé: současná misiologická témata jsou v dokumentu reflektována novým způsobem
a jejich chápání je v mnoha ohledech prohloubeno. Je přirozené, že se poslední prohlášení SRC
snaží vyrovnat s mnohostrannými a rozmanitými misiologickými tématy současnosti a reflektuje
nejnovější trendy v misii a evangelismu. Jak jsme již řekli výše, rámec celého díla tvoří misie Ducha
Svatého (missio Spiritus). Autoři do něj však začlenili i úvahy o spáse člověka a stvoření, ekologická a environmentální témata, problematiku zdravotní péče a uzdravování, migrace a ekonomické globalizace. Dokument chce podat ucelený obraz křesťanské reality v globálním světě
a přitaká tak skutečnosti, že misijní hnutí se dnes šíří především z globálního Jihu a Východu.
Celkem logicky se proto musí zabývat také problematikou lidí „na okraji“, kteří však již nechtějí
být pouhými „objekty“ misie, ale spíše jejími „subjekty“. Lidé žijící na okrajích tvoří misijní
„pohraničí“, avšak právě tato jejich pozice může být výhodná pro vznik nového misijního myšlení,
jež je schopno vytvářet a nabízet podnětné alternativy. Tato myšlenka znamená v pojetí misie
a evangelismu zásadní obrat, jenž hluboce otřásá tradičním chápáním. Otázka po směru misie
(„odkud a kam“) dostává novou odpověď: „odevšud a všude“. Můžeme říci, že vydání dokumentu, reflektujícího aktuální misiologická témata v situaci, kdy se těžiště křesťanství přesouvá
vlivem globálních změn, nemohlo být lépe načasováno.
Zatřetí: dokument prohlubuje pojetí cíle misie. Již zdaleka nejde pouze o to „vyhrát boj o duši“,
ale především „přitakat životu v jeho plnosti“. Od osobní spásy vede ke spravedlnosti, míru
a životnímu prostředí a prodlužuje se v život v Kristu, neboť Trojjediný Bůh zve celé stvoření na
hostinu života skrze Ježíše Krista. To znamená, že účel misie je pochopen jako životodárné úsilí,
účast na missio Spiritus.
Začtvrté: dokument správně poukazuje na to, že země proměněná globalizací a migrací vyžaduje také novou eklesiologii. Fenomén migrace nabízí příležitost migrantským i domovským církvím sloužit si navzájem, učit se jedněm od druhých, navzájem se usměrňovat. Křesťanská víra
a tradice vychází z příběhů migrantů. Raná církev se rodí v kontextu misie a migrace; od samého
počátku je multikulturním společenstvím víry. Církev jako otevřená a inkluzivní komunita je povolána svědčit o příslibu Boží vlády zde a nyní, nabízet pohostinství cizinci a milovat své bližní jako
sebe sama. Mnohonárodnostní model společnosti a přítomnost menšin proměňuje ekleziologickou
strukturu jak domovských, tak migrantských církví a přináší vždy maius bonum, nikoli maius
malum. Úvahami o fenoménu migrace dokument motivuje křesťanské církve, aby se otevíraly druhým a praktikovaly takovou teologii, která by je sbližovala s lidmi z „okolního světa“. Migranti
a cizinci nejsou překážkami, ale spíš cihlami či kameny, které domovským církvím umožňují budovat Království Boží. Migranti jsou hosté, Hospodin je náš hostitel a všichni jsme Duchem Svatým
společně pozváni k účasti na Boží misii. Fenomén migrace se stává příležitostí prokázat lásku
a štědrost, jíž nás učil Ježíš Kristus. Dokument zůstává relevantní i pro místní církve a společenství
tím, že je upomíná na globalizovaný svět kolem a zároveň nabádá, aby se chopily možnosti
vyjádřit interkulturní rozměr misie ve vlastním kontextu a čase.
Zapáté: dokument nás učí, že misie vyžaduje také pokoru a vzájemný respekt. Misijní činnost by
neměla připomínat „příběh růstu a prosperity“, podobný modelu společností soutěžících v konkurenčním prostředí volného trhu. Její těžiště spočívá v pokorné službě bližním a v prorockém
dialogu s druhými. Dokument naznačuje, že cesta ke správné misijní činnosti vede skrze sebevyprázdnění a smrt na kříži, jež je samotnou podstatou naší víry v Krista.
Zašesté: dokument vnímá misii v silně ekumenické perspektivě. Zdůrazňuje především viditelnou jednotu církví, pracujících společně
k obohacení ekumenického teologického dialogu
o misii v jednotě. V otázce chápání misie se snaží
stmelit a integrovat mnoho rozdílných porozumění, názorů a tradic různých církví – pravoslavné, anglikánské, letniční, protestantské
i římskokatolické. Uskutečňovat integritu znamená uvěřit, že jedině církev jakožto celek může
svědčit celistvé evangelium celistvému světu.
Duch jednoty nesjednocuje jen jednotlivce, ale
také celé církve, a vede je k aktivní a konstruktivní
oslavě mnohosti v jednotě.
Zasedmé: dokument jednoznačně odráží hluBetlém (pastel) © Jan Botek, 2011
boké pochopení skutečnosti, že novými a hlavními aktéry misie jsou lokální sbory. Jako se oheň udržuje hořením, tak církev existuje pouze
v misii; pokud se nepodílí na misii, přestává být církví. Církev má být „v pohybu“. Pojem církve
nesmíme chápat staticky, ale dynamicky, jako aktivní odpověď na Boží životodárné a vykupitelské
dílo ve světě. Církev je dědičkou pravého apoštolátu, což vposled znamená, že musí zároveň být
církví misijní. V tomto – možná poněkud paradoxně – může lokální sbor sehrát roli jak negativní
(stane se překážkou misie), tak pozitivní (stane se nositelem změny a transformace). Lokální sbory
jsou neustále inspirovány a obnovovány Duchem misie, neboť se nacházejí v misijním „pohraničí“
a jsou tedy hlavními „agenty“ misie. Velký přínos dokumentu spočívá v tom, že velmi podrobně
pojednává, jak se místní církve a sbory mohou zapojit do Božího životodárného díla, a jak se –
uvážlivě a s patřičným porozuměním – mohou angažovat také na poli léčení a zdravotní péče. Více
než v jiných podobných dokumentech je zde věnován prostor fenoménu charismatického léčení.
Ačkoli bychom tyto fenomény měli posuzovat i užívat především velmi opatrně a obezřetně, dokument nabádá církve také před opačným extrémem – aby nebránily volnému pohybu Ducha a užívání jeho charismatických darů, které pracují ve prospěch církví a člověka jako takového.
Dokument zmiňuje například přímluvnou modlitbu za nemocné a s nemocnými, zpověď a odpuštění, vkládání rukou, pomazání olejem.
Dokument samozřejmě nese i některé dílčí nedostatky, o nichž je třeba se zmínit. Je například
trochu škoda, že zde není více sluchu popřáno zvěstování evangelia v nábožensky pestré společnosti. Problematika identity křesťanské misie uprostřed nábožensky heterogenního prostředí je,
zdá se, poněkud upozaděna. Nikdy není na škodu připomenout, že šíření „dobré zprávy“ by se
mělo dít rovným dílem ve slovech i skutcích. Křesťanskou povinností v nábožensky pluralitním
kontextu je samozřejmě také neurážet a neponižovat vyznavače jiných náboženství – to ale
neznamená, že bychom měli abdikovat na misii! Jen je třeba ji provozovat na základě křesťanské
morálky a křesťanských hodnot. Letošní prohlášení v této souvislosti cituje jiný oficiální dokument
z loňského roku – Křesťanské svědectví v nábožensky pestrém světě: doporučení pro praxi (2011).
Ten pojednává především o tom, jak má vypadat onen „autentický evangelismus“, a jak si křesťan
má zachovat vlastní identitu v nábožensky heterogenním kontextu. Odkaz na tento dokument je
rozhodně smysluplný, neboť je výsledkem dlouhodobého úsilí, podílelo se na něm mnoho církví
a přesvědčivě popisuje, jaký je postoj křesťanů k lidem jiné víry a vyznání v současné situaci.
To mě nicméně nezbavuje dojmu, že nový dokument dostatečně nezdůrazňuje odpovědnost
křesťana za šíření evangelia. Jeho autoři užívají slova „šíření“ jen zdráhavě a neochotně, neboť
tento pojem v sobě obsahuje tradiční rozpor; implikuje křesťana-zvěstovatele vždy tak trochu jako
„utiskovatele“ a příslušníka jiné víry, jemuž je zvěstováno, jako „utiskovaného“. Možná právě
proto se v dokumentu častěji vyskytují slova jako „dialog“ či „vzájemné porozumění“. Tím je však
implicitně oslabena křesťanská povinnost zvěstovat evangelium lidem jiné víry. Dokument se tak
v tomto ohledu stává spíš jen „návodem k etickému jednání v nábožensky pestrém kontextu“,
nabádaje křesťany především k tomu, aby byli „hodnými a milými džentlmeny, kteří vyznavače
jiných náboženství co možná nevyrušují a snaží se jim porozumět takovým, jací jsou“. Samozřejmě
není třeba zdůrazňovat, že misie bez dialogu je odsouzena k neúspěchu a může vést k vážným
náboženským konfliktům. Jestliže se však jako křesťané vzdáme své misijní identity, možnosti
zvěstovat evangelium, jak se vyrovnáme se stále rostoucím náboženským pluralismem? Pokud
chceme sdílet evangelium s ostatními, musí se tak dít jak ve slovech, tak ve skutcích. Výrok
„buďte světlem a solí“ není myšlen jako filosofická výpověď o našem ontologickém statutu, nýbrž
jako výzva k převzetí křesťanské identity a postoje k druhému; je to prohlášení o evangelizaci. Měli
bychom jí tedy rozumět spíš jako „nechte zazářit světlo“, „nechte ochutnat sůl“. Dokument by byl
dle mého soudu mnohem hodnověrnější, kdyby se více soustředil na možnosti, jak zprostředkovat
evangelium i lidem jiné víry, tj. kdyby více zohledňoval křesťanskou misijní identitu. Křesťanská
misijní identita po nás vyžaduje žít evangelium v konkrétním místě a čase. Koncept missio Spiritus
dokáže přesvědčivě aktivovat lidi k tomu, aby svými životy ztělesňovali evangelium a stali se tak
příslovečným městem na hoře. Misie je totiž vždy více než dialog, více než přesvědčení; je to spíš
akce, skutek. V tomto smyslu by missio Spiritus měla pobídnout křesťany, jednotlivce i společenství, aby se podíleli na Boží vykupitelském činu pro celý svět a zvěstovali a dosvědčovali Boží vykupitelské dílo jako „dobrou zprávu“ v Ježíši Kristu a v plnosti Ducha Svatého, jenž je katalyzátorem
a pramenem misie.
Pokud dokument bude skutečně schválen a přijat na plánovaném 10. valném shromáždění SRC
v Busanu v Jižní Koreji v roce 2013, staneme se svědky podstatného kroku směrem k novému
chápání misie a evangelizace. Jeho vliv na misijní činnost církví, jednotlivců, misijních a paracírkevních organizací bude jistě trvat několik dalších desetiletí. Jistě právem. Neboť dokument plně
a adekvátně reaguje na situaci misie a evangelizace v měnícím se prostředí a dává odpověď na to,
jak zde a nyní participujeme na životodárném dění Ducha Svatého v Trojjediném Bohu. Vybízí nás,
abychom pojmu misie vdechli nový smysl a zároveň se nenechali zmást rychle se měnící podobou
světa a církevního kontextu. Někdejší předseda Rady pro světovou misii Roderick Hewitt prohlásil,
že nám nový dokument nabízí „příležitost, aby se globální církev posunula k hlubšímu pojetí misie
a evangelizace a aby se otevřeně utkala s realitami, jež popírají život a zotročují lidi“. Nyní již zbývají jen dvě otázky, jež je nutné vyřešit na základní úrovni: jak může místní sbor jakožto misijní
komunita lépe pracovat a hlouběji se věnovat Kristově misii a jak mohou tyto sbory a církve
navzájem spolupracovat pro jednotu každá ve svém vlastním jedinečném kontextu.
Reflexia dokumentu Together Towards Life:
Mission and Evangelism
in Changing Landscapes
Viktória Šoltésová
Komisia Svetovej rady cirkví pre Svetovú misiu a evanjelizáciu (The Commission on World Mission
and Evangelism – CWME) pripravuje vyhlásenie, ktoré má vo svete, ktorý sa v posledných troch
dekádach výrazne zmenil, priniesť nové chápanie misie a evanjelizácie. Vyhlásenie bude prezentované na výročnom 10. valnom zhromaždení Svetovej rady cirkví (World Council of Churches –
WCC), ktoré sa uskutoční v roku 2013 v Busane v Južnej Kórei. Komisia pre svetovú misiu a evanjelizáciu na vyhlásení pracovala od roku 2006. Text vyhlásenia bol diskutovaný na zasadnutí
v Manile na Filipínach od 22. do 27. marca tohto roka, pričom vychádza z poznatkov protestantských, evanjelikálnych, ortodoxných aj rímsko-katolíckych teológov misie.
V prvej časti navrhovaného dokumentu Together Towards Life: Introducing The Theme sa v šiestom bode okrem iného píše nasledovné: Misia bola vnímaná ako pohyb od privilegovaných
ku marginalizovaným skupinám v spoločnosti. V súčasnosti sa však členovia spoločnosti, ktorí
stoja na jej okraji, dožadujú svojej kľúčovej úlohy v misii... Ak je koncept misie posunutý od „misie
na okraj“ ku „misii od okraja“, musíme sa zamyslieť nad tým, ako môžu prispieť tradiční príjemcovia misie k jej novému porozumeniu? Prečo majú ich skúsenosti a vízie zásadný význam pre nové
porozumenie misie a evanjelizácie v súčasnosti? Podrobnejšie je téma rozpracovaná v časti
„Soľ zeme: Misia od okraja“ (od bodu 40). Život na okraji spoločnosti ponúka vlastné skúsenosti.
Marginalizovaná pozícia totiž poskytuje jedinečný pohľad, ktorý môže prispieť ku transformácii
nespravodlivosti. Misiologické úvahy by si mali uvedomovať rozdielne perspektívy a hodnotové
orientácie, ktoré formujú misijné perspektívy. Dokument upozorňuje na problematiku misie motivovanej postojom paternalizmu a komplexom nadradenosti. Misia od okraja je založená na presvedčení, že Boh je zdrojom misie.
Účastníci zasadnutia v Manile sa okrem iného zamerali na marginalizované skupiny, ktoré
zahŕňali ženy, mladých ľudí, ľudí so špeciálnymi potrebami, domorodé obyvateľstvo a minority.
Podujatie v Manile bolo zamerané na tému: „Misia od okraja: Soľ zeme“. Ako povedal reverend
Dr. V. Devesahayam z Cirkvi Južnej Indie, „marginalizovaní sú obvykle považovaní za príjemcov
misie namiesto toho, aby boli ocenení vo svojej pravej identite ako aktívni zástupcovia misie“.
Podľa Dr. Rachele E. Vernon evokuje misia od okraja nádherný obraz cirkvi prijímajúcej energiu
a pomoc od tých, ktorí sú vytlačení na okraj spoločnosti. Podľa generálneho sekretára WCC reverenda Dr. Olava Fykse Tveita majú potenciál v novom myslení o misii, ktoré vytvára tvorivé možnosti. Viacerí účastníci stretnutia upozornili na potrebu vzájomnej spolupráce oboch skupín
kresťanov v misii. Misionári z južnej a východnej časti sveta, ktorí by mohli priniesť evanjelium do
tradične kresťanských krajín, potrebujú teologickú prípravu.
Aj tento dokument, tak ako predošlé
výstupy, podporuje misijnú angažovanosť
cirkvi. Na 4. valnom zhromaždení WCC vo
švédskej Uppsale (1968) bol misijný imperatív zameraný na sociálne otázky, čím bol
sčasti negovaný dôraz na zvestovanie
v evanjelizácii. Pri práci na dokumente
Obnova v misii sa prejavila chýbajúca definícia misie (ako aj evanjelizácie) v nekoherentnej teológii misie. Na konferencii pod
názvom „Spasenie dnes“ v Bangkoku
(1973) mal byť ujasnený vplyv konceptu
spásy na evanjelizáciu, touto problematikou však vyvrcholila polarizácia vo vnútri Noc v zahradě (olej na plátně) © Jan Botek, 2006
Svetovej rady cirkví. V dokumente, ktorý
bol predložený na zasadnutí v Salvadore (1996), má každý člen cirkvi participovať na misii.
Viaceré misiologické štúdie (napr. Robert W. Yarbrough, profesor Novej zmluvy na Trinity
Evangelical Divinity School v Deerfielde, v štúdii „The Last and Next Christendom: Implications
for Interpreting the Bible“ In: Themelios, Vol. 29 No. 1, Autumn 2003, pp. 30-37) dokazujú, že
za rozmachom kresťanskej cirkvi „na okraji“ (globálny Východ a Juh) je zrejmá dôvera tamojších
kresťanov v Bibliu ako Božie slovo. Prínosom je i odlišný prístup ľudí rôznych kultúr k Písmu.
Z tohto dôvodu je treba privítať misiu „od okraja“ do centra. Už to však nebude jednosmerný proces, ale to môže byť na prospech evanjeliu na celom svete.
Dúfajme, že výsledkom prijatia nového vyhlásenia bude hlbšia spolupráca v oblasti misie,
ako zvnútornená reakcia na Kristovo povolanie.
Niekoľko poznámok k dokumentu
„Spoločne k životu: Misia a evanjelizácia
v meniacom sa prostredí“1
Pavol Bargár
Na tomto mieste analyzovaný dokument si kladie za cieľ „hľadať víziu, koncepty a smerovanie pre
obnovené chápanie a prax misie a evanjelizácie v meniacich sa kontextoch.“2 Chce sa stať novým
oficiálnym dokumentom Svetovej rady cirkví (SRC) na tému misie a evanjelizácie so snahou osloviť
širšie publikum, než sú „len“ členské cirkvi SRC.3
TTL je dôležitým a premysleným dokumentom, ktorý bude pravdepodobne formovať ekumenické poňatia misie počas mnohých nadchádzajúcich rokov. Treba pochváliť jeho autorov za ich
usilovnú prácu pri jeho príprave. Je obzvlášť potrebné oceniť rôzne významné koncepty
a myšlienky, ktoré dokument zdôrazňuje, ako napríklad úloha Ducha Svätého v missio Dei, zohľadnenie názorov a dôrazov pochádzajúcich z rozmanitých spiritualít, tradícií, kultúr apod., etický
aspekt našej účasti na Božej misii, holistická, vskutku planetárna perspektíva, trvanie na snahe
o život v plnosti a hojnosti pre všetkých a mnohé ďalšie.
Nasledujúce riadky budú zámerne kritické. Vo svetle toho, čo bolo povedané vyššie, by však
malo byť zrejmé, že za kritikou nestojí skutočnosť, že by autor nevidel hodnotu a význam analyzovaného dokumentu (opak je pravdou), ale jeho zámer vstúpiť do konštruktívneho dialógu s autormi TTL, ako aj s čo najširšou kresťanskou obcou, a pokiaľ možno ponúknuť podnety pre diskusiu
zo špecifickej slovenskej/českej protestantskej perspektívy.
Problematika terminológie a definícií
Hneď na začiatok je potrebné vysloviť niekoľko poznámok týkajúcich sa definícií. Pravdepodobne najdôležitejšie termíny použité v TTL sú misia a evanjelizácia. Avšak dokument nikde neponúka definície týchto výrazov takým spôsobom, ako to robil iný dokument CWME, „Súčasná misia
a evanjelizácia v jednote“4, ktorý vyšiel v roku 2000. Skutočnosť, že tento druhý zmieňovaný text
priniesol explicitné definície oboch kľúčových termínov si všimli a ocenili viacerí komentátori.5
Aj keď treba konštatovať, že viaceré aspekty a rozmery oboch týchto výrazov sú v TTL opakovane
osvetľované a približované z rozličných uhlov (napr. §8, 62, 71, 121, 126 atď.), nepochybne by
stálo za to zvážiť zaradenie ich explicitných a zhustených definícií.
Druhá terminologická poznámka sa týka konceptu prozelytizmus. V TTL sa s použitím tohto
pojmu viaže určitá vágnosť. §67 nehovorí nič viac, než len to, že „evanjelizácia nie je prozelytizmom“, bez toho, aby toto tvrdenie nejako bližšie špecifikoval. §99 implikuje problematiku prozelytizmu, keď hovorí o „pokúšaní kresťanov patriacich do niektorej cirkvi k tomu, aby zmenili svoju
denominačnú príslušnosť“. Je zrejmé, že autori TTL sa dištancujú od prozelytizmu pochopeného
ako „chytanie rýb v rybníku našich kresťanských susedov,“6 za predpokladu, že použité metódy
„odporujú duchu kresťanskej lásky, zneucťujú slobodu ľudskej osoby a umenšujú dôveryhodnosť
kresťanského svedectva cirkvi“.7 Na tomto mieste nám ide o to zdôrazniť, že tematika prozely1/ Dokument vyšiel pod originálnym názvom „Together toward Life: Mission and Evangelism in Changing Landscapes“
(v tomto texte budeme na označenie dokumentu používať skratku TTL, zloženú zo začiatočných písmen prvej časti anglického názvu) a vydala ho Komisia pre svetovú misiu a evanjelizáciu (CWME) Svetovej rady cirkví. Pre potreby tejto analýzy
bola použitá Pracovná verzia č. 11, ktorá bola schválená Výkonnou skupinou CWME 22. januára 2012 a predstavená na
predplenárnom misijnom zhromaždení CWME v Manile 22. – 27. marca 2012. Táto verzia bola publikovaná v International
Review of Mission 101.1.394 (Apríl 2012), s. 6-42.
2/ International Review of Mission, op. cit., s. 6.
3/ Porov. ibid.
4/ Anglický názov dokumentu znie „Mission and Evangelism in Unity Today“ (MEUT).
5/ Pozri napríklad Jacques Matthey (ed.), You Are the Light of the World: Statements on Mission by the World Council
of Churches, 1980 – 2005. Geneva: WCC 2005, s. 59.
6/ Parafrázujúc vyjadrenie Miroslava Volfa; dôraz je pridaný. Pozri Miroslav Volf, Fishing in the Neighbor s Pond: Mission
and Proselytism in Eastern Europe, International Bulletin of Missionary Research 20,1 (Jan 1996), s. 26.
7/ MEUT, §71.
tizmu, ako ju predstavuje TTL, sa zdanlivo týka iba vnútrokresťanského spoločenstva. Otázkou však je, ako
vnímať túto problematiku vo vzťahu k nekresťanom?
Táto téma je obzvlášť pálčivá vo svetle niektorých skorších dokumentov SRC, a to najmä „Ekumenických kritérií pre dialóg a vzťahy s ľuďmi iných náboženstiev“8
(2004), ktoré odsudzujú prozelytizmus ako taký a dištancujú sa od neho, bez ohľadu na to, či v danom prípade ide o kresťanov alebo nekresťanov. Dôvod tohto
postoja spočíva v skutočnosti, že – ako vysvetľuje
dokument „Cirkev a židovský národ“9 – termín prozelytizmus sa postupom času stal synonymom pre „prekrútenie svedectva za využitia lichôtok, nenáležitého
nátlaku či zastrašovania, alebo iných neadekvátnych
metód“ (§IV). V protiklade k tomu však TTL uvádza, že
„v rozpore so zvesťou evanjelia je prozelytizmus využívajúci násilné prostriedky, ekonomickú motiváciu alebo
zneužitie moci“ (§130). Takéto vyjadrenie budí dojem,
že prozelytizmus je niečím v zásade dobrým za predpoSalomé (olej na plátně) © Jan Botek, 2011
kladu, že sa vykonáva správne. Vo svetle skorších
dokumentov SRC, ktoré sme citovali vyššie, sa preto
zdá byť vhodným, aby TTL venoval väčšiu pozornosť ozrejmeniu tohto konceptu.
Posledná terminologická poznámka sa týka slova misionálny (angl. missional). Je použité v §93
(„misionálna pozornosť“10) takmer bezprostredne spolu s prídavným menom „misijný“ (angl.
missionary). Bolo by iste užitočné, keby čitateľ vedel, či autori dokumentu chápu výraz misionálny
v určitom špecifickom význame (napr. v tom, ktorý tento termín získal v diskusii o „misionálnej
cirkvi“, predovšetkým v kruhoch iniciatívy The Gospel and Our Culture Network), alebo či ho
používajú jednoducho ako synonymum k slovu misijný.
Ťažisko a periférie
TTL si veľmi správne všíma posuny na globálnej scéne súčasného kresťanstva a zdôrazňuje
význam ekumény ako celku, vrátane tzv. periférií. V tejto súvislosti dokument hovorí o „posune
ťažiska kresťanstva“ (§5, pozri tiež §126). Hoci zámer usilujúci sa vziať do úvahy následky týchto
zmien je chvályhodný, zdá sa, že použitá rétorika nie je veľmi presvedčivá a užitočná. Nemá totiž
veľký zmysel hovoriť o jedinom ťažisku (angl. the centre of gravity). Počas svojich dejín malo kresťanstvo vždy viaceré ťažiská vytvárajúce pestrofarebnú a bohatú mozaiku rozmanitých tradícií.
8/ Anglický názov dokumentu znie „Ecumenical Considerations for Dialogue and Relations with People
of Other Religions“.
9/ Anglický názov dokumentu znie „The Church and the Jewish People“ a vydala ho Komisia SRC pre vieru
a poriadok v roku 1967.
10/ Angl. „missional attention“.
Je síce pravda, že niektoré z týchto centier boli menej viditeľné než iné, no značná mnohotvárnosť
tu bola neustále. A situácia je veľmi podobná i dnes. A preto by namiesto o (jednom a jedinom)
ťažisku kresťanstva bolo vhodnejšie hovoriť o mnohých ťažiskách, či o rozličných kresťanských tradíciách vo vzájomnom dialógu.
S vyššie zmieňovanými zmenami sa úzko viaže aj posun v chápaní misie, a to od „misie k perifériám“ (resp. „misie konanej v prospech periférií“) ku „misii z periférií“ (resp. „misii konanej
[ľuďmi] z periférií“). TTL tomuto vývoju venuje pozornosť v §6. Aj keď je potrebné priznať, že tento
postreh je absolútne zásadný, chýba tu zmienka o ďalšom kľúčovom aspekte danej problematiky,
a to o skutočnosti, že drvivá väčšina zdrojov potrebných pre misiu (vzdelávacie, strategické,
finančné, technologické a iné zdroje) ešte stále nepochádzajú z „periférií“, ale v rozhodujúcej
miere z „ťažísk“, resp. z „euro-amerického ťažiska“. Dokument by mal, podľa môjho názoru,
reflektovať zložitosť celej situácie v oveľa hlbšej miere.
TTL venuje veľkú pozornosť aj marginalizovaným, t.j. ľuďom pochádzajúcim z periférií (angl.
margins). Úloha a jedinečnosť marginalizovaných je opísaná úplne zreteľne, keď §127 hovorí, že
„marginalizovaní v spoločnosti sú hlavnými partnermi v Božej misii“. V §85 dokument vyzýva, že
„[evanjelizácia konaná tými, ktorí sa tešia z ekonomickej moci a kultúrnej nadvlády] musí vyhľadávať partnerstvo s chudobnými, olúpenými a s menšinami a musí byť formovaná ich teologickými
zdrojmi a predstavami“. S ohľadom na tieto tvrdenia TTL definuje cirkev ako „inkluzívne spoločenstvo, ktoré uznáva aktívnu angažovanosť všetkých ľudí, vrátane tých z periférií, a snaží sa zabezpečiť, aby sa na Božej misii plne zúčastňovali všetci Boží ľudia.“ Dikcia použitá v §48 preto pôsobí
značne prekvapivo, keď zavádza protiklad medzi „nimi“ (t.j. marginalizovanými) a „nami“ (t.j.
[zrejme] ľuďmi z kresťanskej cirkvi). Pre ľudí pochádzajúcich z českého či slovenského kontextu,
ktorí majú dejinnú skúsenosť Mníchovskej dohody, tento štýl vyjadrovania okamžite vyvoláva asociácie s neblahými dôsledkami viažucimi sa s frázou „o nás bez nás“. Okrem toho, že tento ostrý
protiklad úplne obracia na hlavu inkluzivitu, po ktorej volajú vyššie uvádzané odseky, vzbudzuje
i mnohé otázky, ako napríklad: Boli alebo neboli marginalizovaní zahrnutí do prípravy TTL? Ak nie,
prečo? A akým spôsobom ich je možné zahrnúť (a to nielen do procesu príprav tohto dokumentu,
ale aj do celkového života cirkvi)?
V TTL sú marginalizovaní (aj keď nepriamo, no predsa) daní do súvislosti s domorodými národmi
(angl. indigenous peoples) a ich kultúry, tradície a múdrosť sú vysoko oceňované (pozri napr. §20).
Toto ocenenie sa však v skutočnosti javí byť predstavené neproblematicky a trochu naivne. Aj keď
ide o nesmierne významný dôraz, je potrebné dodať, že domorodá múdrosť nemusí byť vždy
nevyhnutne pozitívnou a zvestne obohacujúcou. Preto je potrebné zaujať kritickejší a vyváženejší
prístup a zdôrazniť nielen silné stránky, ale i potenciálne slabiny domorodých spiritualít a múdroslovných tradícií.
Misia ako konfrontácia tyranských štruktúr
V §42 TTL predstavuje misiu (všeobecne a misiu z periférií konkrétne) ako konfrontáciu a transformáciu tyranských a život popierajúcich systémov, štruktúr a kultúr. Akcent preto spočíva na
devastujúcom vplyve štrukturálneho hriechu. Podľa môjho názoru sa to však deje na úkor osobnej
dimenzie. Význam a úloha jednotlivca sú umenšované; zdá sa, že dokument v tejto časti stráca zo
zreteľa individuálne ľudské bytosti. Tým samozrejme nechce byť povedané, že by si TTL vôbec
nevšímala osobný aspekt; práve naopak, na tento sa kladie značný dôraz v odsekoch venovaných
evanjelizácii (napr. §68 a 69). Je však možné tvrdiť, že dokument do určitej miery zanedbáva
význam úlohy jednotlivca pri konfrontácii a transformácii životu brániacich mocností. Pri pohľade
z postkomunistickej perspektívy sa stáva zrejmým, že zmena tyranských štruktúr sama osebe
nepostačuje na uvedenie nových, pozitívnych hodnôt a spoločenských poriadkov; v tomto procese
zohrávajú svoju nezastupiteľnú úlohu i jednotlivci a ich osobná metanoia.
Ekonomická sféra nepochybne patrí medzi tie štruktúry, ktoré je potrebné konfrontovať (či
aspoň adresovať) a transformovať. V tejto súvislosti sa TTL venuje záležitostiam spojeným s globálnym voľným trhom. S odvolaním na dokument Svetovej aliancie reformovaných cirkví, „Vyznanie
z Akkry“11, TTL hovorí, že globálny voľný trh je „celosvetovým systémom mamony, ktorý prostredníctvom nekonečného vykorisťovania zabezpečuje neobmedzený rast bohatstva len pre bohatých
a mocných“ (§33; pozri tiež §128). Záver je teda taký, že Božia vláda stojí v diametrálnom protiklade voči ríši mamony, t.j. voči globálnemu voľnému trhu.
Táto asociácia (voľný trh = ríša mamony) si však vyžaduje hlbšie rozpracovanie a reflexiu. Autori
TTL napríklad tvrdia, že „globálny voľný trh je ideológiou, ktorá vyhlasuje, že nemá alternatívu“
(§33). Ich argument by pôsobil omnoho presvedčivejšie, ak by v dokumente aspoň načrtli niektoré
z týchto alternatív. V danej podobe sa ich výzva totiž javí ako nepodložená a chýba jej presvedčivosť.
Okrem toho, ak máme ešte raz hovoriť z postkomunistickej perspektívy, musíme s bolesťou
vyznať, že mamona je schopná prekvitať aj v iných ekonomických systémoch, než je len ten založený na voľnom trhu. A preto by jeho nahradenie systémom iným samo osebe veľmi pravdepodobne nestačilo. Transformácia musí ísť hlbšie. Podľa môjho názoru by bolo vhodné, ak by TTL
reflektovalo i tieto aspekty celej problematiky.
Misia ako uzdravenie a celistvosť
V §52-57 sa TTL venuje misii ako uzdraveniu a celistvosti. Na myseľ prichádza otázka, či by
v tejto súvislosti nebolo náležité použiť biblický termín šalóm? Aj keď treba mať neustále na
pamäti, že daný výraz má za sebou určité dejiny pôsobenia, najvýraznejšie spojené s niektorými
pokusmi z minulého storočia usilujúcimi sa kontextualizovať evanjelium pre sekularizovaný svet,
použitie konceptu šalóm na tomto mieste sa i tak javí ako užitočné, pretože v sebe spája sémantické úrovne úplnosti, celistvosti, integrity atď.
V danej kapitolke je uzdravenie interpretované ako niečo, čo súvisí s „obnovením celistvosti“
(§55). Podobne i §118 hovorí o uzdravení a zmierení ako o „obnovení správnych vzťahov
s Bohom“. Tieto formulácie vzbudzujú dojem určitého pohľadu späť – ako keby sa pokúšali pátrať
po stratenom zlatom veku, v ktorom všetko bývalo dokonalé a úplné. Aj keď Biblia hovorí skutočne mnoho o obnovení správnych vzťahov s Bohom, ľuďmi a stvorením, ďalší z jej silných akcentov spočíva na perspektíve orientovanej do budúcnosti, na úplne nové veci, nové stvorenie (porov.
Iz 43,18-19). Táto sekcia TTL by bola oveľa vyváženejšia, ak by pri diskusii o misii ako uzdravení
a celistvosti bola vzatá do úvahy i táto druhá zmieňovaná perspektíva.
11/ Plný anglický názov je The Accra Confession: Covenanting for Justice in the Economy and the Earth.
Dvojitá rola Ducha svätého
TTL predstavuje dve pochopenia úlohy Ducha svätého v misii (pozri §18). Prvá perspektíva kladie dôraz na Ducha svätého ako plne závislého na Kristovi; Duch prichádza ako Radca po tom, čo
Kristus odišiel k Otcovi. Naopak, druhá perspektíva prízvukuje, že Duch svätý je Duchom pravdy
a že veje, kam chce. Obidva pohľady sú uznané za platné a autentické. Avšak dokument necháva
ich vzájomný vzťah otvorený. Čitateľ by chcel vedieť, ako autori tento vzťah vnímajú – či ako vzájomne sa doplňujúci alebo ako paralelný alebo dokonca snáď ako na sebe nezávislý apod.
Ako už bolo zmienené vyššie, tieto poznámky chcú byť príspevkom do prebiehajúcej diskusie
o novom dokumente TTL. Autori predbežnej verzie si zaslúžia vysoké ocenenie za to, že širokej
kresťanskej ekuméne darovali tento výživný a inšpirujúci text.
Co s distancovanými křesťany?
K problematice vnitrocírkevní misie
Kornélia Kolářová-Takácsová
Pojem „distancovaní křesťané“ se objevuje v prakticko-teologické diskusi v německy mluvících
zemích přibližně od sedmdesátých let minulého století. Označují se jím věřící, kteří se z nejrůznějších důvodů nechtějí plně podílet na životě sboru, k němuž (formálně) přináležejí. Tyto důvody
jsou přitom rozmanité, stejně jako je vnitřně rozrůzněná skupina distancovaných věřících. Často je
tomu tak, že se tito lidé (postupně, obvykle mezigeneračně) odcizili církevnímu životu, a tak se již
nedokáží plně identifikovat s obsahy křesťanského učení a ke svému životu nepotřebují ani pravidelnou návštěvu bohoslužeb, ani účast na různých akcích pořádaných sborem či jakékoli jiné sdílení vlastní víry. Jejich víra je tedy do značné míry individualizovaná, a tedy i vzdálená oficiální
věrouce, často dokonce ani nemá specificky křesťanský charakter, a redukuje se na poměrně
vágní, obecně náboženské představy.
Pozoruhodné ovšem je, že se distancovaní věřící dále pokládají za členy církve a rozhodně z ní
nehodlají vystoupit. Církev ovšem vnímají spíše jako instituci s určitou náboženskou nabídkou,
kterou využívají podle svého uvážení a svých potřeb. Výzkumy prováděné v německých církvích
zjistily, že distancovaní křesťané vyhledávají služby církve sice jen „čas od času“, ale v této občasnosti zase setrvale. České označení „sváteční křesťané“ či „jednoročáci“ vystihuje jeden aspekt
jejich zbožnosti: cítí potřebu navštěvovat bohoslužebná shromáždění o velkých svátcích církevního
roku. V účasti na těchto svátečních bohoslužbách lze spatřovat výraz jakési symbolické identifikace
s církví. Ještě zajímavější je však jejich účast na církevních kazuáliích (křest, konfirmace, svatba,
pohřeb), která signalizuje, že se církev a její rituály stávají pro tyto lidi nezbytností v obdobích
životních zlomů. Jsou si vědomi toho, že církev jim může napomoci při zvládání (po všech stránkách náročného, ba přímo krizového) přechodu z jednoho období do druhého. Církev jim poskyMisiologické info 3/2012 júl / červenec 23
tuje především rituál, v němž nalézají adekvátní formu zpracování jejich životní situace, a zároveň
nabízí pastorační doprovázení zohledňující jejich konkrétní životní souvislosti. Distancovaní křesťané si uvědomují, že církev jim zprostředkovává Boží požehnání, které si sami nemohou dát.
V kazuálii je jejich individuální životní příběh zasazen do obsáhlého příběhu mezi Bohem a člověkem a zde získává svůj smysl.
Oficiální teologie a církevní představitelé tyto distancované či „selektující“ křesťany dlouhou
dobu odsuzovali kvůli nepoctivé, povrchní a nejednoznačné křesťanské identitě, kterou podezřívali
z pohanství, zahaleného do křesťanského hávu. Dnes je naopak snaha posuzovat tyto věřící diferencovaněji a respektovat jejich distancovanou identitu spojenou se specifickou zbožností, které
se neřídí rytmem sborového života soustředěného kolem nedělní bohoslužby, ale žije vlastním
rytmem daným životním cyklem jednotlivce, respektive rodiny.
V této souvislosti se nutně vynořuje otázka, jakou misijní strategii vůči distancovaným křesťanům zvolit. Obhájci stávající podoby lidové církve, jejímiž významnými představiteli jsou například
církve v sousedním Německu, ale jejíž prvky můžeme pozorovat i v České republice, by odpověděli, že se jedná o nesprávně položenou otázku. Tyto věřící není nutné ani správné nijak „obracet“, protože to již křesťané jsou, třebaže nevyhovují požadavkům, které na ně klade farář a jádro
sboru. Každý pokus vtáhnout je zpět do sborového společenství je předem odsouzen k nezdaru,
ba dokonce může být přímo kontraproduktivní, protože v nich vyvolá ještě větší nedůvěru a odcizení. Ani církevní kazuálie – poslední (ale zato překvapivě stabilní) pouto, které je spojuje s církví
– nejsou vhodnou příležitostí k misii, protože je distancovaní křesťané chápou jen jako službu,
kterou v důležitých životních předělech sice využijí, ale která je k ničemu nezavazuje. Čím dřív
farář začne distancované věřící respektovat a vyjde vstříc jejich potřebám, tím více zklamání bude
ušetřen.
Mnozí autoři ovšem upozorňují na to, že právě kazuálie (a velké křesťanské svátky) jsou velkou
misijní šancí. Neoddiskutovatelnou skutečností je, že se díky nim selektující křesťané dostanou
do kostela, farář s nimi vede rozhovor, poté se účastní příslušného rituálu a vyslechnou si kázání.
To je jistě misijní situace. Tu ovšem farář může využít různým způsobem. Kérygmaticky orientovaná
praktická teologie trvala na tom, že jeho jediným úkolem je pokud možno čistě a nezkresleně
zvěstovat evangelium – tedy v zásadě nečinit nic jiného, než co činí každou neděli. Zcela programově má naopak odhlédnout od toho, jak je tato zvěst přijímána danými posluchači. Rozhodně
se nesmí těmto posluchačům nijak přizpůsobovat a navazovat na jejich aktuální očekávání a okolnosti dané kazuálie, protože to by znamenalo evangelium právě zatemňovat a říkat fakticky to,
co si v tuto chvíli posluchači přejí slyšet. Starost o to, aby se takové slovo, důsledně očištěné od
situace, nakonec stalo Božím oslovením, je možné klidně odevzdat Duchu svatému.
Kritici kérygmatického přístupu ovšem upozorňují na to, že koncentrace na pouhé „vyřízení
zvěsti“ bez ohledu na jejího recipienta je funkční pouze u členů jádra sboru, kteří jsou dobře
obeznámeni s církevní tradicí, a jsou proto sami schopni vztáhnout její obsahy a symboly na svůj
vlastní život. Tuto schopnost u distancovaných věřících ovšem nelze předpokládat, a proto je nutné
jim zprostředkovat evangelium tak, aby pochopili, že je i pro ně osvobozující a proměňující mocí.
Avšak ani v případě zdařilého propojení mezi dějinami spásy a životním příběhem dotyčného člověka nelze zaručit, že se po takového zkušenosti distancovaný věřící nechá pozvat k plnější účasti
na společenství církve a jeho život získá jasnější křesťanský profil. Je možné, že v prostoru evangeMisiologické info 3/2012 júl / červenec 24
lia, který se mu otevřel, pouze načerpá sílu a občerství se, aby se pak ovšem stáhl zpět a držel se
dál svého původního stylu víry. Stejně tak se ale může stát, že mu tato zkušenost pootevře dveře
do církve a dosavadní punktuální kontakt s církví pro něj přestane být vyhovující.
Lze říci, že každá církev, která své členství nepodmiňuje aktivní účastí na sborovém životě
a praktikuje křest dětí, se musí s fenoménem distancovaných křesťanů nějak vyrovnat. Existuje
celá škála přístupů – od naprostého odsuzování a opovržení na jedné straně, jehož jsme svědky
u profilovaně vyznavačských církví, až po nekritickou vstřícnost na straně druhé, která se objevuje
například v současné německé teologii. Rizikem prvního zmíněného postoje je ghettoizace církve,
rizikem toho druhého její poklesnutí na úroveň instituce uspokojující náboženské potřeby.
Hagioterapie jako citlivý prostředek misie?
Eva Mašková
Dokážete si představit metodu, která oslovuje věřící, spirituálně založené i ateistické jedince?
Metodu, ve které můžeme mluvit o moudrosti věků, o hluboké vnitřní spiritualitě každého z nás či
o úctě k prastarému Písmu v naší kultuře? Metodu, která pojí teologii a psychologii, teorii s léčbou? Hagioterapii, která by mohla být odpovědí na výše položené otázky, si popíšeme v následujících odstavcích. Tato technika léčby účinně propojuje vědy teologické, religionistické a také
psychologické. Hlubinně-analytický výklad Bible ve společenství pacientů může motivovat k uvažování o sobě samém, o druhých, o světě i o Bohu – v novém světle.
Pojem hagioterapie
Hagioterapii bychom mohli dost dobře označit jako střet světa psychologie a teologie. V takovém případě bychom se však velmi mýlili, hagioterapie je souladem těchto dvou světů, které se
setkávají proto, aby pomohly pacientům v jejich léčbě a v ideálním případě i v uzdravení. Etymologicky viděno je slovo hagioterapie odvozeno od slova „hagios“ (svatý, usilující o dobro). Vyvinula
se z pastorační terapie a duchovního poradenství. Zajímavé však je, že na dvou různých místech
zároveň a to nezávisle na sobě. V Čechách se zasloužil o vývoj hagioterapie MUDr. Prokop Remeš.
V Chorvatsku pak vznikala metoda spirituální léčby známá pod pojmem „Hagioterapija“. Zde se
vyvíjela původně z katolického charismatického hnutí a duchovním otcem hagioterapie v Chorvatsku byl prof. Tomislav Ivančić1.
Do širokého prostoru mezi klasickou psychoterapií a náboženstvím vstupují čtyři obory lidské
činnosti: pastorace, pastorační terapie, transpersonální psychologie a hagioterapie. Každá z nich
přistupuje ke stejné problematice z odlišného úhlu. Pastorace se obrací na lidi věřící, kteří budují
svůj život na náboženském vidění světa, či jsou takové vidění světa ochotni přijmout. Pastorační
terapie je pak další formou pastorační práce, kdy se užívá prostředků duchovního vedení k tera1/ Ivančić, T. Hagioterapija. 2008. Citováno dne 18. září 2010; http://www.hagio terapija-split.hr/hagioterapija.htm.
peutickým účinkům. V pastorační terapii však více než snahu o spásu duše nacházíme snahu
o duševní uzdravení2. Transpersonální psychologie se zase zajímá o jevy a schopnosti člověka,
které však nejsou vázány na fyzické nositele. Nacházíme zde snahy jako jsou oživení nitroděložního života či vyvolání vzpomínek přesahující individuální existenci člověka3. Tento směr však
odmítá, na rozdíl od třech předešlých, věroučnou interpretaci těchto prožitků.
Hagioterapii tedy můžeme zařadit do tohoto rozvětveného trsu teorií, které vznikají na místě
setkání psychoterapie a náboženství. Hagioterapie je formou biblioterapie což je metoda, která
využívá léčebného účinku četby. Právě četba je schopna odpoutat pacienta od myšlenek na nemoc
a posílit jeho chuť a vůli k uzdravení. V případě hagioterapie je Bible právě tou knihou, ze které
terapeut a pacienti čerpají.
Východiska hagioterapie v ČR
Hagioterapie je jednou z metod, kterou jsou léčeni pacienti v Psychiatrické léčebně Bohnice
v Praze. Této léčbě a pravidelným sezením se věnuje MUDr. Prokop Remeš, který metodu v České
republice založil. Ten spatřuje v hagioterapii dva podstatné cíle. Bezprostředním cílem terapeutického působení je utužení dospělých složek osobnosti, za které považuje existenciální a hodnotové
struktury. Vzdáleným cílem je pak působení na změnu životního charakteru neseného negativní
emocí z neuspokojené touhy po tom, co člověk nemá, v životní charakter nesený emocí radostné
vděčnosti k tomu, co člověk má4.
Účastníky hagioterapeutických skupin jsou lidé hospitalizovaní v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Jedná se o klienty z oddělení věnujících se závislostem: alkoholici, drogově závislí, gambleři,
apod. Dále mohou hagioterapeutická sezení navštěvovat osoby s neurotickou diagnózou, klienti
se ztrátou smyslu života a dalšími poruchami osobnosti. Formou se hagioterapeutická sezení blíží
k otevřeným skupinovým psychoterapiím. To znamená, že složení účastníků se může hodinu od
hodiny měnit a skupina není rigidního složení. Výhodou je velká nízkoprahovost a otevřenost pro
nové zájemce, nevýhoda v tom, že se prakticky neformuje jednotná dynamika skupiny z dlouhodobého hlediska (právě díky proměnlivosti složení účastníků).
Hagioterapie v praxi
Následující nástin průběhu hagioterapeutického sezení pramení z aktivní účasti na skupinových
terapiích v PL Bohnice vedených Dr. Remešem.
Jako první probíhá vzájemné představení jednotlivých účastníků křestním jménem a rozdání
Biblí. Sedí se v úzkém kruhu a ve středu tohoto kruhu je stolek se svící, mističkou a „perlami“.
Jako první se uzavře téma z minulé hodiny – zopakuje se téma čteného textu a všichni účastníci
se k němu ještě vyjádří. Dr. Remeš celou diskusi zúčastněných moderuje, často i poměrně direktivně, pokud se účastník ostýchá před ostatními vyjádřit. Po této části přichází vysvětlení funkce
perel, které leží na stolku mezi účastníky. Tak jako lovci perel odhazují své oblečení i my odložíme
2/ Remeš, P. Hagioterapie – nový směr psychoterapie. 2009. Citováno dne 18. září 2010
z http://www.hagioterapie.cz/?p=75
3/ Hartl, P. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál. 2004
4/ Remeš, P., Halamová, A. Nahá žena na střeše: psychoterapeutické aspekty biblických příběhů. Praha: Portál. 2004
Svatba v Káni (pastel) © Jan Botek, 2012
vše, co by nás mohlo tížit, a potopíme se hluboko za pokladem, za poznáním. Lovcům sloužil
k hlubokému ponoru těžký kámen, se kterým se vrhali do neznámých vod, my pro tento účel
použijeme Bibli.
Dr. Remeš pak uvede vybraný příběh, který se toho dne bude číst, a zasadí jej do dějinného
rámce. Nutno přiznat, velmi působivě a se schopností zaujmout i nevěřícího posluchače. Následuje
první čtení jedním z účastníků sezení, kterého vybírá terapeut, stejným způsobem i čtení druhé.
Zde je prostor pro poslední objasnění reálií z příběhů. Na potřetí je text čten terapeutem –
Dr. Remeš čte text sám a klienti na sebe nechávají tato slova působit. Namísto přemýšlení, o čem
text je, na což byl prostor v předešlých dvou čteních, je v tuto chvíli Písmo prožíváno.
Po třetím přečtení každý dostane prostor pět minut, aby si o příběhu popřemýšlel a v soukromí
našel subjektivně nejdůležitější téma, které se ho nejvíce dotýká. Těchto pět minut je pro vytvoření
vlastního obrazu o příběhu, který je pak formován už jen se skupinou. Po uběhnutí tohoto času
má každý za úkol říci jednu základní emoci, kterou v něm příběh vyvolává. Často to byl právě
vztek, radost, ale i překvapení nebo úleva. Každému jednotlivci je věnováno opět slovo a v kruhu
každý řekne, co ho v příběhu naštvalo. Vztek jako jedna z nejsilnějších emocí – kde jsme jej při
čtení a promýšlení příběhu pocítili. Ten, kdo se v tuto chvíli projeví nejsilněji, dostává do ruky meč
a s ním i slovo. Začíná mluvit o tom, co jej v příběhu nejvíce zaujalo, ostatní mají možnost reagovat, ne mu však do řeči násilně vstupovat. K tomu slouží právě dřevěný meč, aby určil, kdo je
v danou chvíli rétorem. Symbol meče je také zajímavým prvkem této terapie. Můžeme pozorovat
nesmělé držení při vyjadřování vlastních postřehů, ale i nervózní ťukání o zem, či rázné přitakávání
silnými ranami, pokud se mluvčí rozhorlí.
Zde probíhá jádro skupinové terapie. Právě v tomto bodě je stěžejní kus práce, který každý na
této terapii odvede. Terapeut projevuje svoji kreativitu, dává slovo různým klientům, zapojuje
pasivnější, usměrňuje ty příliš aktivní, moderuje rychlá kolečka (např. „Udělal to Pavel správně?“
a každý z účastníků musí odpovědět – striktně, jasně, rychle a rozhodně; pokud váhá je terapeutem k rozhodnutí doveden vhodně pokládanými otázkami). Sledujeme vývoj jedné postavy v celém
příběhu, která skýtá klientům prostor pro to se s ní identifikovat, či s ní identifikovat nějakou jinou
osobu. Nejprve se řeší problém postavy v příběhu, brzy však začne vyplouvat na povrch, jak tento
příběh rezonuje v nás samých. Např. v příběhu o apoštolu Pavlovi a Silasovi, kdy se žalářník kaje
z toho, že je držel ve vězení, chce se probodnout mečem, ale příběh končí jeho obrácením (Sk 16,
27). Jeden z klientů se vyjadřoval ke scéně v následujícím smyslu: „To přece nejde, aby uvěřil
a všechno mu bylo odpuštěno… On se tady raduje s rodinou. Takhle to prostě nefunguje. Nejde
to tak, že pijete a pak se lusknutím prstu obrátíte a už nikdy na flašku nesahnete. Ta změna je
dlouhodobá, nejde se zbavit zodpovědnosti tim, že prostě uvěřim.“ Takovýchto osobních výpovědí
pramenících z vyhrocených okamžiků v příběhu nalézáme na každém sezení desítky.
Po této bouřlivé a emočně intenzivní fázi následuje další část. Každý má jedním slovem říci,
o čem pro něj tento příběh byl (např. o obrácení, lásce, hlouposti). Zde už se nesleduje konkrétní
emoce, ale ústřední téma.
Poslední částí sezení je, že si každý vezme jednu perlu ze stolku uprostřed a řekne, co si z dnešního sezení odnáší. Co je pro něj tím pokladem, který objevil, ať již v sobě, v Bibli, či ve vyprávění
druhých. Poté perlu vrací zpět do „společného pokladu“, čímž je společné sezení zakončeno.
Hagioterapii můžeme chápat jako směr, který je starý jako Písmo samo. Jako směr, který se vyvíjí
jen pár desítek let na dvou odlišných místech světa a také jako směr, který se teprve rodí do pečujících rukou svých průvodců, jimiž je společenství terapeutů a klientů. Můžeme tuto terapeutickou
metodu vnímat jako nástroj misie? Lze hagioterapii pokládat za způsob šíření křesťanské víry? To
ať zváží čtenáři sami. V každém případě je to další cesta Písma k širšímu společenství posluchačů.
Adventní sdílení v Brně
Pavel Janeček
Tehdy řekne král těm po pravici: ‘Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám
připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít,
byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen,
a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.’... ‘Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.’
Mt 25,34-36 a 40
Během loňského adventu proběhla v prostorách brněnského „Červeného kostela“1 akce
s názvem Adventní sdílení. Přestože jejím posláním nebyla primárně misijní činnost, zpětně hodnoceno nesla v podtextu také tento aspekt. I proto bych zde rád v několika větách nastínil smysl této
akce, naše motivace a zkušenosti s jejím průběhem.
Původní myšlenka vznikla v prostředí pravidelných biblických skupinek, na kterých jsme se
v okruhu asi patnácti přátel rozhodli udělat něco pro lidi, kteří v naší společnosti potřebují pomoc
ostatních více než jiní. Od nápadů, které zaznívaly zpočátku, přejdu rovnou k cílům, které se nakonec promítly do výsledné podoby akce. Daly by se formulovat v následujících třech bodech:
1. Nasytit a zahřát brněnské bezdomovce – tj. uvařit teplé jídlo a pití, které by bylo poskytnuto
zdarma před kostelem všem kolemjdoucím bez rozdílu, s přihlédnutím k těm nejpotřebnějším.
(Tito byli pozváni předem prostřednictvím Armády spásy, brněnské Diakonie, Diecézní charity
a prostřednictvím dobrovolníků z řad našeho sboru.)
2. Poskytnout i lidem mimo náš sbor (tj. našim kamarádům a známým) možnost zapojit se do
činnosti, která má smysl. Řídili jsme se heslem: každý ať přispěje takovou pomocí, kterou by se
podle svých individuálních darů a schopností zapojil co nejraději. Ideálně tedy tak, aby mohla být
radost už od počátku oboustranná – u obdarovávaného, ale i u „dárce“.
3. Otevřít kostel široké veřejnosti, pokusit se zde navodit příjemnou atmosféru (hudba, výtvarné
umění), přiblížit se lidem bez domova prostřednictvím rozhovorů (při výdeji jídla, společné konzumaci) a projevit jim tak úctu a lidskost.
Bývá někdy trochu obtížné u práce, která je již dávno vykonána, zpětně vyhledat, uvědomit si
a formulovat motivace, které vedly k její realizaci. Zde jsou tedy naše pohnutky, které jsem rozdělil
opět do třech bodů:
1) Není nijak řídkým jevem, že jsou ve městech naší země kostely – místa staleté duchovní
praxe – téměř trvale uzavřeny veřejnosti. Pro většinu populace představují tyto objekty často jen
architektonickou památku, která je v případě větší významnosti otevřena k prohlídce za vstupné,
příp. při bohoslužbách, koncertech nebo je mimo tyto časy bezpečně uzavřena. Mnoho kostelů
nemá na drahá zabezpečovací zařízení peníze a tak je to vlastně i pochopitelné. Chtěli jsme tedy
náš „Červený kostel“ v centru Brna zase jednou otevřít „trochu jinak“. Otevřít jej všem, kdo se
chtějí v adventní době na chvíli zastavit, zaposlouchat, ztišit a zklidnit. Účastníme se od počátku
dnes už celorepublikové akce „Noc kostelů“ a usoudili jsme, že podobné otevření se veřejnosti
zvládneme snad i s periodou půlroční.
2) Druhou skutečností, která nás motivovala, je podle mého soudu určitá „uzavřenost“ sborů
a farností, kterou jsme se rozhodli nepatrně prolomit. Toto tvrzení si zaslouží drobné vysvětlení.
Mnoho křesťanských sborů pořádá množství krásných aktivit, z nichž některé jsou orientovány
spíše interně, tzv. „sami sobě“, některé pro veřejnost. Ve výsledku tak často dochází k tomu, že si
křesťané na svém písečku pořádají biblická a modlitební setkání, nedělní školy pro děti a nejrůznější spolča, ve kterých je jim samotným velmi dobře, ale pro okolní svět až tak otevřená nejsou.
Stávají se jakousi uzavřenou komunitou. Všechny tyto akce samozřejmě smysl mají a je dobré je
mít! Služba veřejnosti pak nejčastěji spočívá v práci charitativní, zdravotní a ve spolupořádání
1/ Kostel J. A. Komenského – www.cervenykostel.cz
Realizace
Mám-li načrtnout jakousi „kuchařku“ toho, co vše bylo potřeba k uspořádání podobné aktivity, od
nákladů až po materiál a lidské zdroje, pokusím se zde již jen o strukturovaný souhrn formou
bodů:
náklady (celkem cca 5 000Kč)
– guláš + chléb
3 000 Kč
– sabdží (vegetariánský „guláš“)
500 Kč
– zázvorový čaj
50 Kč
– zapůjčení stánku, jeho dovoz a odvoz
500 Kč
– jednorázové příbory, plastové talířky, kelímky a ubrousky
1 000 Kč
kulturních akcí. Takto nás alespoň velmi často vidí veřejnost. Nejednou však slyšíme i jinou interpretaci: „Sestry v nemocnicích jsou placené, charitativní pracovníci také, ostatně i ten koncert
nebo svatba v kostele jde z mojí kapsy, tak jakápak služba?“ Abychom unikli z podobného koloběhu nepochopení, rozhodli jsme se kromě kostela otevřít veřejnosti i „sebe“, ukázat lidem, že
někomu stojí za to udělat cosi pro druhé zadarmo, jen z radosti z blížících se Vánoc, z radosti nad
tím moci někoho obdarovat.
3) Třetím důvodem – kterým bylo možná lépe začít, protože se od něj celá aktivita odvíjela – je
pomoc těm, kterým většina často už ani pomoci nechce (nebo k tomu nemá sílu). V našem případě to tedy byla nepatrná pomoc bezdomovcům, kterým jsme se pokusili uvařit guláš, vegetariánské sabdží a pro zahřátí i něco zázvorového čaje. V době naší akce, kterou jsme nakonec nazvali
Adventní sdílení, tak mohli kolemjdoucí zavítat do otevřeného a pouze svíčkami osvětleného kostela, ve kterém zněla varhanní hudba, před kostelem se pak občerstvit u stánku s teplým jídlem
a pitím. Při plánování i konečné realizaci nám záleželo zejména na tom, aby byl kostel i náměstíčko před ním místem setkání všech. V průběhu tří podvečerních hodin jsme mohli pohostit a promluvit s jistě padesátkou bezdomovců, s mnoha našimi přáteli mimo církev, podařilo se ale oslovit
i mnohé z kolemjdoucích, kteří přišli zcela náhodně a o akci předem ani nevěděli. Během večera
jsme tak uvítali a pohostili přes 450 lidí. Jsem přesvědčen, že každý člověk, i ten na okraj vyloučený, by si měl mít možnost alespoň občas uvědomit svůj význam ve společnosti, pocítit jistotu, že
na něm někomu záleží, že jeho bytí má smysl. Nevím, zda se nám podařilo až tak mnoho, ale snad
měla smysl alespoň naše snaha.
Naše loňské Adventní sdílení proběhlo ve čtvrtek 15. prosince mezi 17. a 20. hodinou před
a uvnitř kostela J. A. Komenského v Brně. V případě vašeho zájmu o další informace související
s realizací akce nás neváhejte kontaktovat na adrese: [email protected]. Více fotografií
naleznete na adrese http://www.pipp.cz/~pvljnck/2011/advent/.
potřebné vybavení (vaření – stolování)
plánované množství: 120 porcí guláše, 120 porcí sabdží, čaje dle potřeby
– 4 hrnce – 2 x 20 litrové, 2 menší
– 2 várnice – na guláš
– sporák + 2 elektrické vařiče (dvouplotýnkové)
– 2 pivní sety (2x 2 lavice na sezení a stůl, vše snadno složitelné a manipulovatelné)
lidské zdroje (15-20 osob)
– propagace akce mezi charitativními organizacemi
1 osoba
– nákup surovin
2 osoby (2 dny před akcí)
– vaření jídla
10 osob v průběhu večera před realizací (5h práce)
– stavění stánku před začátkem akce
2 osoby (2h)
– ohřívání guláše, vaření čaje před začátkem akce
3 osoby (1h)
– příprava topení, ozvučení a svíček v kostele
2 osoby (2h)
– hudební program v kostele
6 a více osob (3h)
– vydávání jídla + jeho doplňování z kuchyně na faře
6 osob (3h)
– dozor v kostele
2 osoby (3h)
Dobrý tým lidí je každopádně nejdůležitějším faktorem úspěchu celé realizace!
program
– vydávání jídla a pití
– hudba v kostele
Adventní chorály v úpravách od baroka po dnešek (varhany)
Jazzové úpravy vánočních koled (varhany)
Improvizace na témata protestantských chorálů (varhany)
Písně ze zpěvníku Svítá (zpěv)
Adventní písně a vánoční koledy (soubor zobcových fléten)
– výstavka prací žáků ZUŠ
– rozhovory s příchozími
Cirkev ako odpoveď?
Reflexia 17. študijného dňa ERC v ČR
Pavol Bargár
24. 4. 2012 sa na Evanjelickej teologickej fakulte UK v Prahe (ETF) uskutočnil 17. študijný deň
Ekumenickej rady cirkví (ERC) v ČR, ktorý tentokrát organizačne pripravila Komisia mládeže ERC.
Téma stretnutia znela „Cirkev ako odpoveď?“ a prostredníctvom viacerých prednášok, pracovných
seminárov a panelovej diskusie sa pokúsila priblížiť rozličné aspekty vzťahu cirkvi a (dnešnej) spoločnosti. Z toho dôvodu bola zaujímavá a podnetná aj z misiologickej perspektívy.
Študijný text otvoril úvodnou pobožnosťou Daniel Fajfr z CB. Vo svojom výklade textu z 1Pt 3,15
predstavil termín apológia ako kresťanskú odpoveď pre tých, ktorí hľadajú nádej. Fajfr taktiež
poukázal na jeden z významných dôrazov misionálnej cirkvi, konkrétne na zmenu poverenia z bežného „Príďte!“, ktorým sa kresťania snažia ľudí pritiahnuť do cirkvi a tým zároveň väčšinou aj
„vytiahnuť“ zo sveta, na Ježišovo „Choďte!“, ktoré zdôrazňuje inkarnačný charakter evanjeliového posolstva, t.j. skutočnosť, že kresťania sú poslaní žiť vo svete, pre svet a so svetom. Podľa
D. Fajfra existencia cirkvi vo svete nemusí byť dokonalá, no nepochybne by mala byť pravdivá,
autentická.
Prvou prednášajúcou bola sociologička Dr. Dana Hamplová, ktorá hovorila o Čechoch a cirkvi vo
svetle sociologických výskumov. Okrem údajov z minuloročného sčítania obyvateľstva v ČR sa
opierala aj o celoeurópske štatistiky (ISSP), čo ponúklo zaujímavý pohľad na obyvateľov ČR
v európskom kontexte. Napríklad zatiaľ čo počet ľudí hlásiacich sa k niektorej cirkvi či náboženskej
spoločnosti v ČR pri jednotlivých prieskumoch v v rôznych rokoch značne variuje, v európskom
kontexte je dlhodobo pomerne stabilný. Iné zaujímavé výsledky prieskumov poukazujú na skutočnosť, že východné náboženské tradície i okultizmus majú v rámci ČR i EÚ relatívne nízky počet prívržencov (± 2%), a to aj napriek všeobecne rozšírenému názoru o ich obľúbenosti u európskeho
obyvateľstva. Prednášajúca publikum tiež oboznámila s niektorými výsledkami výskumu organizovaného Kresťanskou akadémiou mladých (KAM) v roku 2011 a týkajúceho sa vzťahu mladých ľudí
k náboženstvu a viere. Na otázku po nedôvere českých občanov voči cirkvám 24% respondentov
tohto výskumu odpovedalo, že je to z dôvodu obmedzovania osobnej slobody zo strany cirkví.
Z prieskumu KAM 2011 rovnako vyplynulo, že cirkvi spravidla nie sú vnímané ako spoločenstvá,
ale ako „chladné“ inštitúcie, no tiež že misijne úspešné sú tie cirkvi, ktoré modifikujú formu, ale
nie obsah (t.j. tradičné posolstvo v kultúrne relevantnom šate). Dr. Hamplová sa na záver zamyslela nad možnými koreňmi tradične skeptického českého postoja k cirkvám a uviedla preň tri
hlavné dôvody: obdobie komunistického režimu – tento dôvod sa však nejaví ako presvedčivý,
nakoľko niektoré (väčšina?) postkomunistické krajiny vykazujú veľkú dôveru svojich občanov voči
cirkvám; národné obrodenie v 19. storočí, ktoré tematizovalo rímsko-katolícku cirkev ako spojenca
habsburskej monarchie, pričom protestantské cirkvi neboli schopné zaplniť takto vzniknuté
vákuum; a „monopolizácia náboženského trhu“ – Dr. Hamplová razila podnetnú tézu, že šíreniu
evanjelia v ČR by v konečnom dôsledku prospelo,
ak by cirkvi stratili svoje (síce oklieštené, no
predsa len) privilegované postavenie.
Druhým rečníkom bol religionista a teológ
Doc. Ivan Štampach. Svoj referát začal značne
polemicky tézou, že teológ môže len skromne prispieť do diskusie týkajúcej sa vzťahu cirkvi a spoločnosti, resp. odpovedí, ktoré cirkev spoločnosti
ponúka a dokáže ponúknuť, nakoľko pole jeho
záujmu leží niekde inde, totiž v akademickej,
vedeckej práci. Týmto tvrdením poukázal na stále
pretrvávajúci a pomerne často sa vyskytujúci
odstup teológie a jej akademických záujmov od
každodennej kresťanskej existencie v rámci (cirkevného) spoločenstva. O tejto bolestnej skutoč- Pouť u sv. Antonínka (pastel) © Jan Botek, 2011
nosti klasicky pojednal Andrew Walls vo svojej
štúdii „Of Ivory Towers and Ashrams“. Štampach následne pripomenul, že cirkvi by mali úzko spolupracovať so sociológmi, pretože práve títo sú kompetentní zistiť, aké otázky si ľudia dnes kladú
a aké (a či vôbec) otázky kladú cirkvám konkrétne. Pritom treba mať na pamäti, že cirkev nevlastní
odpovede; cirkev sa pýta. Doc. Štampach to formuloval pregnantne, keď uviedol, že ako kresťania
nemáme nič, čo by nevlastnili aj ľudia mimo cirkvi. Zaujímavá bola jeho poznámka, že nielen my
ľudia sa pýtame, ale že aj Boh kladie otázky nám, a to ľuďom v cirkvi i mimo nej. Úlohou cirkvi je
potom tlmočiť Božie otázky. Aby dostála tomuto povereniu, má byť na seba náročná a nepodľahnúť marketingovým tlakom. Podľa Štampacha má taktiež neustále pamätať na to, že môže odpovedať na niektoré (nie všetky) otázky, no pritom odpovede nemá sama zo seba.
Tretím referentom bol Jiří Unger, predseda Českej evanjelikálnej aliancie (ČEA). Jeho úlohou
bolo reagovať na referáty oboch predrečníkov. Svoje vystúpenie začal priznaním, že cirkvi je mnohokrát ťažké dôverovať, pretože jej vystupovanie nebýva vždy autentické. V reakcii na postreh
Dr. Hamplovej opierajúci sa o výsledky prieskumu KAM 2011 uviedol, že je oveľa ťažšie veriť inštitúcii, než vzťahu. Každá inštitúcia má totiž sklon počúvať viac hlasy „insiderov“. Preto je treba
vytvárať priestor pre diskusiu prístupnú „insiderom“ i „outsiderom“. Veľmi zaujímavý bol Ungerov
postreh, podložený skúsenosťami hlavne z kontextu USA, že kultúru nie je možné adresovať ani
konfrontovať politicky, „kultúrnou vojnou“; oveľa úspešnejšia, aj keď možno pomalá a náročná, je
transformácia „zdola“. Na záver J. Unger vyzval prítomných, aby ako kresťania usilujúci o dialóg
so spoločnosťou skúmali sami seba a svoje postoje a kládli si otázky ako: Milujeme svojich nepriateľov? Dokážeme ponúkať alternatívu? Nesmrdíme náhodou moralínom? Rešpektujeme fakt, že aj
kresťania hrešia? Odnesú si ľudia po komunikácii s nami ako kresťanmi obraz Boha, ktorý by On
sám privítal?
Po úvodných troch prednáškach študijný deň pokračoval pracovnými seminármi. Paralelne prebiehali štyri semináre, takže účastníci si mohli zvoliť len jeden z nich. Prvý seminár (viedol Tomáš
Süss, hosťom bol J. Unger) sa venoval téme zrozumiteľnosti cirkvi. Účastníci definovali zrozumiteľMisiologické info 3/2012 júl / červenec 33
nosť ako schopnosť efektívnej komunikácie. Táto zahŕňa potrebu reagovať na kontext a mať znalosť svojho vlastného posolstva. Podľa účastníkov zrozumiteľnosť cirkvi nie je tým najdôležitejším,
no nemala by byť prekážkou pri zvestovaní evanjelia. Uzavreli, že príliš atraktivity škodí a učenie
Písma by malo predstavovať normu i hranice zrozumiteľnosti cirkvi.
Téma druhého seminára bola cirkev a médiá (viedol Jan Jackanič, hosťom bol Petr Vaďura).
Účastníci tohto seminára upozornili na často prehliadaný fakt, že za médiami stoja konkrétni ľudia
s konkrétnou skúsenosťou. Stereotypné vymedzenie na „my“ a „oni“ a následný odťažitý postoj
vôbec nepomáha; cirkvi by s médiami mali spolupracovať. Taktiež často sa zabúda na to, že kresťania v ČR majú v pomere na svoje zastúpenie v populácii v médiách veľký priestor a je len na
nich, ako ho využijú. Jednoznačnou požiadavkou je ponúkať kvalitný a dobre pripravený obsah.
Väčší dôraz by sa podľa účastníkov seminára mal venovať i mediálnej výchove, t.j. vzdelávaniu
kresťanských pracovníkov v médiách.
Keďže téma tretieho workshopu (viedla Marie Medková, hosťom bol Jiří Klimeš), aktívna cirkev,
bola značne široká, účastníci si ju zúžili na problematiku pôsobenia duchovných na rôznych stupňoch českého školstva. V diskusii sa ozvali i provokatívne otázky ako: Patrí farár vôbec do (štátnej)
školy? Čo tam vlastne má robiť? Účastníci sa zhodli na tom, že duchovný má značne obmedzený
prístup na stredné školy, pretože náboženstvo sa na nich spravidla nevyučuje. Odlišná situácia je
na základných i vysokých školách, kde duchovní majú voľný prístup. V rámci seminára, ako aj
v nasledujúcej panelovej diskusii sa debatovalo o myšlienke vytvoriť ekumenickú sieť vysokoškolských kaplánov, podľa vzoru kaplánov nemocničných či vojenských.
Posledný, štvrtý seminár (viedla Sandra Silná, hosťom bol Jiří Silný) sa venoval otázke občiansky
angažovanej cirkvi. Na úvod zaznela téza, že cirkev nemôže byť neangažovaná, pretože i neangažovanosť je vlastne angažovanosťou v prospech vládnuceho statu quo. Diskusia sa následne
sústredila na angažovanosť kresťanov a cirkví v politike. Aj keď veľká časť účastníkov tohto seminára zapájanie sa kresťanov, resp. cirkevných predstaviteľov do profesionálnej politiky odmietla,
všeobecný konsenzus bol, že cirkvi by sa nepochybne mali občiansky angažovať prostredníctvom
rozmanitých aktivít „zdola“ (napr. v západnej Európe bežne známy a využívaný koncept
advocacy, t.j. verejná podpora určitých ideí a projektov).
Po obednej prestávke sa účastníci študijného dňa zišli na záverečnú panelovú diskusiu, ktorej
hosťami boli predseda ERC a synodný senior ČCE Joel Ruml, 1. podpredseda ERC a predseda
Rady CB Daniel Fajfr, biskup AC Martin Moldan a patriarcha CČSH Tomáš Butta. Prvá otázka položená panelistom skúmala, či jednotlivé cirkvi nejakým spôsobom reflektovali výsledky minuloročného sčítania obyvateľstva. M. Moldan vyslovil pochybnosti nad absolútnou spoľahlivosťou týchto
údajov, resp. možnosťami ich interpretácie, a poukázal na nastupujúci trend „viery bez cirkvi“.
D. Fajfr sa kriticky vyjadril k stále prevládajúcemu statickému modelu cirkvi (miesto, kde ľudia prichádzajú, aby prijali Slovo a sviatosti) a vyslovil potrebu novej, dynamickej evanjelizácie. V podobnom zmysle hovoril i T. Butta, keď odmietol cestu zotrvačnosti ako nosnú alternatívu, miesto ktorej
navrhol spojenie vnútornej reflexie s otvorenosťou do spoločnosti. J. Ruml poukázal na ešte iný
problém, ktorým je neistota vlastnej identity kresťanov. Títo často svoju vlastnú cirkev nepovažujú
za spoločenstvo a seba za jeho súčasť; napr. nezriedka hovoria o svojej vlastnej cirkvi ako o „nej“,
resp. o „nich“ (s poukazom na cirkevných predstaviteľov). Ďalšia misiologicky relevantná otázka
sa pýtala na občiansku angažovanosť cirkví. Prakticky všetci predstavitelia sa zhodli na tom, že
angažovanosť „zhora“ (od vrcholných predstaviteľov cirkví) je síce prípustná a žiaduca, no musí
byť konaná striedmo a s rozmyslom. Oveľa väčší dôraz treba klásť na angažovanosť „zdola“, na
lokálnej úrovni jednotlivých zborov a spoločenstiev. Ostatné v panelovej diskusii preberané témy
ešte zahŕňali obraz cirkvi v médiách, rozštiepenosť cirkvi či už zmieňovaný projekt vysokoškolských
kaplánov.
Panelovou diskusiou 17. študijný deň ERC skončil. Organizačne bol zvládnutý veľmi dobre; snáď
len na niektoré témy nebolo dostatok času a paralelný priebeh štyroch seminárov nedával účastníkom možnosť byť osobne prítomní pri všetkých diskutovaných témach. Avšak študijný deň ako
celok poskytol veľké množstvo podnetných myšlienok a nápadov o témach, ktoré sa pre život
našich cirkví ukazujú ako čoraz zásadnejšie.
Reakce čtenářky
Pár postrehov k MI 2/2012 a CEMF 2011
Milá redakčná rada MI a CEMF!
Veľmi pekne ďakujem za zaslanie najnovších vydaní MI a CEMF, ktoré ma veľmi potešili.
Posielam Vám niekoľko spätných väzieb, ktoré mi vďaka publikáciám SCMS napadli.
Anglický časopis sa čítal ako posvätný text, poukazoval na zmysel od začiatku do konca,
vrátane ilustrácií. Nikoho nechcel zatratiť, naopak, snažil sa poukázať na podstatnejšie hodnoty,
resp. na pokračovanie, ktoré je predmetom bádania.
Pri čítaní MI aj CEMF mi prišli na myseľ kedysi vyslovené postrehy staršieho a skúsenejšieho
farára a kolegu zo Slovenska, ktoré sám napísal a používal vo svojej konfirmačnej príručke pre
dospelých: „...výraz Trojica je dobrá pomôcka v trojrozmernom svete človeka, zatiaľ nikto nevymyslel lepšiu...“. Alebo perlička z jeho kázania: „...ako kresťania píšeme pokračovanie evanjelia
svojimi životmi ďalej...“
Je dobré, že máme našich odborníkov, ktorí jasne a zrozumiteľne píšu. Ako pomôcť našim
odborníkom? Ich myšlienky sú inšpirujúce, a oni sa nechávajú tiež inšpirovať.
Za veľmi podstatné považujem dôraz na vedecký výskum. Veci vedy a viery sú dopletené
i prepletené a človek sa potrebuje viac vedieť orientovať, aby našiel pravý a podstatný zmysel na
ceste každodenného života.
Taktiež, prírodné vedy sa javia ako tie, ktoré sa viac zaujímajú o náboženstvo (aspoň stereotypicky), viac ako spoločenské a humanitné vedy, hoci sa javí, že náboženstvo patrí práve do tejto
oblasti vied – aspoň čo sa týka náboženstiev, ktoré sú závislé na historických i literárnych textoch.
Po prečítaní odborných článkov mi taktiež utkvelo, že nemáme žiadne informácie o kriminalite
bielych golierov, ba čo podstatnejšie, nevieme, aký je postoj cirkví v tejto oblasti.
Pre ilustráciu tejto veľkej témy, o ktorej sa nie ľahko píše, posielam svoj opis. S ekonomickou kriminalitou som sa stretla možno dvakrát, a to v pražskom prostredí, a navyše nepriamo. Preto som
si nie istá, či táto zdanlivo krytá vec sa takto nazýva, a či som k nej zaujala kresťanský postoj,
i keď len hlavne zo svojej intuície.
Prvýkrát pri hlásení sa o prácu predaja umenia význačného umelca, ktorá odmietala dôkladný
písomný kontrakt. Túto prácu som nikdy nezačala. Majiteľovi obchodu stačilo, že sa zaujímam viac
o zmluvu ako o obsah zamestnania. Dve cudzinky, ktoré túto prácu niekoľko mesiacov robili,
a radšej následne skončili, sa neskôr zdôverili, že to, čo im bolo ústne sľúbené, nedostali. Bolo mi
ľúto, že mali mizernú skúsenosť, i vedomie, že tam nebolo všetko v poriadku, a tiež trpký pocit, že
v Prahe sa cudzinci zneužívajú.
O kriminalite bielych golierov na svojom vlastnom pracovisku sa zdôverila pracovníčka v mojej
bývalej práci. Maximálne som túto zamestnankyňu nabádala, aby veci takto sama nenechala.
A oznámila som túto skutočnosť ďalšej, možno aj kompetentnej osobe, ktorá prišla pracovať do
tohto kontextu.
Toľko nateraz. S prianím lásky, jasnosti a elánu vo všetkom, čo robíte.
Čtenářka HA
Středoevropské centrum misijních studií o. s.
Nabídka knižních titulů
David J. Bosch: Dynamika kresťanskej misie
(dvojzväzkový slovenský preklad)
Dynamika kresťanskej misie je dvozväzkovým slovenským prekladom diela profesora misiológie Juhoafrickej univerzite v Pretórii, Davida J. Boscha, ktoré v roku 1991 vydalo nakladateľstvo Orbis Books
v anglickom origináli Transforming Mission: Paradigm Shifts in Theology of Mission.
Ponúka pohľad na kresťanskú misiu, teologické analýzy rôznych misijných modelov, ktoré boli v priebehu
dejín pre kresťanstvo zásadné, ako aj perspektívu misie pre našu dobu. Kniha je určená pre cirkevnú
verejnosť, pre farárov a študentov teológie, pre tých, ktorí chcú získať komplexný vhľad do teológie
misie a misijnú perspektívu do súčasnosti.
Toto dielo patrí medzi základné svetové misiologické diela. Lesslie Newbigin prisúdil tomutu dielu titul
Summa Missiologica.
Bosch, David J.: Dynamika kresťanskej misie. Dejiny a budúcnosť misijných modelov.
1. diel: Novozmluvné modely misie. 2.+3. diel: Misijné modely v dejinách.
V ústrety relevantnej misiológii (KOMPLET)
Odporučaná maloobchodná (predajná) cena: 468 Kč/19 EUR
Veľkoobchodná (dodacia) cena: 304 Kč/12 EUR
Bosch, David J.: Dynamika kresťanskej misie. Dejiny a budúcnosť misijných modelov.
1. diel: Novozmluvné modely misie.
Odporučaná maloobchodná (predajná) cena: 220 Kč/9 EUR
Veľkoobchodná (dodacia) cena: 143 Kč/5,50 EUR
Krizové situace v česko-slovenském kontextu
po roce 1989 (kolektivní monografie)
Interdisciplinární kolektivní monografie Krizové situace v česko-slovenském kontextu po roce 1989
nabízí čtenářům analýzy vážných krizových situací, které se staly charakteristickými v české a slovenské
společnosti po roce 1989, jak je definovali badatelé z různých oborů - konkrétně z perspektivy teologie,
filosofie, sociologie, ekonomie, psychologie, pedagogiky, politologie, kulturologie a religionistiky.
Cílem monografie je přispět k lepšímu pochopení současného kontextu, ve kterém žijeme, a ve kterém
se církevní pracovníci a členové církví snaží zvěstovat evangelium a vyjadřovat pocit spoluodpovědnosti
za stav společnosti.
Jurechová, Zuzana – Bargár, Pavol (eds.): Krizové situace v česko-slovenském kontextu
po roce 1989.
Praha: SCMS, 2011.
Doporučená maloobchodní (prodejní) cena: 219 Kč/9 EUR
Velkoobchodní (dodací) cena: 142 Kč/6 EUR
Středoevropské centrum misijních studií
pořádá přednášky s diskusí na téma
PERSPEKTIVY
MISIE
Chcete dělat misii, ale sami máte negativní
zkušenost s tím, jak se někdy dělá?
Ptáte se, jak ji dělat v současné době
a v našem kontextu?
Pak právě vám jsou určena následující témata:
Současná křesťanská misie a návrat k Bibli jako misijnímu dokumentu
Misie církve jako účast na misii trojjediného Boha
Ve jménu spravedlnosti a ve jménu Ježíš: Misie jako osvobození a jako zvěstování
Změny, jinakost, krize identity: Misie v středoevropském kontextu –
některé trendy a výzvy
Přednášky s diskusí jsou určeny pro studenty teologie, faráře, laické pracovníky
v církvích i další zájemce z řad studentů jiných oborů apod.
Při minimálním počtu 4 účastníků se budou konat jednou měsíčně dle domluvy
na termínu a místě a to ve snaze co nejvíce vyjít vstříc potřebám zájemců.
Aktuální informace ze SCMS najdete na adrese www.missioncentre.eu
Kurz povede Mgr. Pavol Bargár, ThD.
V případě vašeho zájmu nás neváhejte kontaktovat na adrese
[email protected]
Středoevropské centrum misijních studií, o. s.
U Školské zahrady 1264/1
182 00 Praha 8 – Kobylisy
www.missioncentre.eu
Misiologické
info vychází čtyřikrát ročně.
Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s.,
U Školské zahrady 1264/1, CZ-182 00 Praha 8-Kobylisy,
IČ: 27029786. Evidenční číslo MK ČR E 18189, ISSN: 1803-1390.
Bankovní spojení: ČR: 2100065230/2010, SR: 2100065230/8330
Redakční rada: Pavol Bargár (odpovědný redaktor), Pavel Černý, Zuzana Jurechová,
Milan Jurík, Luděk Korpa, Jaromír Strádal, Viktória Šoltésová, Dalibor Vik.
Autorem ilustrací je Jan Botek. Toto číslo vyšlo v Praze dne 31. 7. 2012.

MI 3-2012 - Středoevropské centrum misijních studií os

Transkript

Podobné dokumenty

Spor o otcovství Abrahamovo

Sestava 1 - Středoevropské centrum misijních studií os

MI 3-2011 - Středoevropské centrum misijních studií os

Pracovní sešit

ACTA IUDAICA THEOLOGICA

stáhnout zde - Důstojné stárnutí

Spiritualita v psychoterapii?

Sestava 1 - Středoevropské centrum misijních studií os