docJak si v srdci pěstovat spokojenost
download 
Stížnost Transkript
Jak si v srdci pěstovat spokojenost
Jak si v srdci pěstovat spokojenost www.BiblickaKnihovna.cz Obsah MEZE ZATÍŽENÍ (1Tm 6,3–16) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Musíme být vnímaví vůči nebezpečí chamtivosti . . . . . . . . . . . . Musíme si v srdci pěstovat spokojenost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Musíme se zaměřovat na charakterní způsob života . . . . . . . . . 1 4 8 10 V JAKÉM SMYSLU NA PENĚZÍCH ZÁLEŽÍ . . . . . . . . . . . . . . Peníze jsou paradoxem; je třeba se mít na pozoru . . . . . . . . . . . Peníze jsou nejen k živobytí, ale dávají možnost něco změnit . Peníze je třeba vnímat z hlediska věčnosti . . . . . . . . . . . . . . . . 12 13 17 19 Název: Jak si v srdci pěstovat spokojenost. Původně: Cultivating A Heart Of Contentment. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Christian Living (Křesťanský život). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012. Jak si v srdci pěstovat spokojenost Gary Inrig Je snadné dívat se cynicky na lidi, kteří po nás chtějí finanční podporu na určité náboženské účely, když se nám snaží namluvit, že Bohu dáváme tím, když své peníze věnujeme právě na jejich projekt. Stejně snadno ale můžeme přehlédnout, že Ježíš mluvil více o penězích než o nebi. Přesto nikdo neřekne, že Ježíšovi šlo především o peníze. V této publikaci najdete ukázku z knihy True North (Skutečný sever) od pastora Garyho Inriga, v níž nabízí jakýsi kompas pro naši duši. Ukazuje zde, že štědrost nemusí být prvořadě záležitostí peněz, ale otázkou, jak nacházet radost a spokojenost ve spojitosti s Tím, kdo nás vytvořil pro sebe. Předmluva: Martin W. De Haan MEZE ZATÍŽENÍ (1Tm 6,3–16) Samuela Plimsolla tížilo opravdu těžké břemeno. Když v Anglii 19. století obchodoval s uhlím, začal si uvědomovat, jakému nebezpečí byli vystavováni námořníci. Každý rok totiž stovky z nich přišly o život na lodích, které byly nebezpečně přetíženy. Bezohledným majitelům lodí šlo jen o zisk a vůbec jim nevadilo, že kvůli svému zisku ohrožovali život druhých. Z přístavu odjížděly lodě plné až k palubní čáře. Když se na moři potopily, majitelé to jen vítali, protože z pojištění jim plynul ještě větší zisk. V roce 1873 se potopilo 411 lodí a o život tak přišlo několik set mužů. Celá záležitost se ještě zhoršovala tím, že jakmile se někdo k plavbě přihlásil, nemohl ze smlouvy odstoupit, bez ohledu na to, za jak nebezpečnou danou loď považoval. Zákon pevně podporoval majitele lodí, takže vyskočit z lodi se považovalo za zločin, bez ohledu na to, jak nebezpečná loď byla. Těsně po roce 1870 byl jedním ze tří trestanců na jihovýchodní Anglii námořník, který odmítl plavit se na „rakvi“, jak se těmto lodím tehdy říkalo. A právě tento problém si vzal na starost Samuel Plimsoll. Napadlo ho jednoduché řešení. Na každé lodi bude muset být zátěžová čára, kterou bude vyznačena maximální mez zatížení. S touto myšlenku se Plimsoll ucházel o místo v parlamentu a byl do něj zvolen v roce 1868. Okamžitě spustil kampaň na 1 záchranu života britských námořníků. Promlouval ve sněmovně a veřejnost šokoval svou velmi otevřenou knihou, kterou na toto téma napsal. Postupně si získal podporu veřejnostia vláda byla donucena jednat. V roce 1875 byl vydán zákon o plavidlech nezpůsobilých k námořní plavbě a následující rok byl schválen zákon sepsaný Plimsollem, na jehož základě musela být na plavidlech vyznačena mez zatížení. Ale parlament udělal ústupek, když majitelům lodí povolil vyznačovat tuto mez dle svého uvážení. Plimsoll bojoval dalších 14 let, dokud nebyly schváleny zákony, na jejichž základě musela být na plavidlech vyznačena mez zatížení na úrovni, která byla pro danou loď skutečně bezpečná. Časem se zátěžová čára stala mezinárodním standardem. Výsledky práce Samuela Plimsolla, který dostal přezdívku „přítel námořníků“, dnes uvidíte v každém přístavu na světě – na každé nákladní lodi je zátěžová čára, která vyznačuje maximální bezpečnou zátěž pro danou loď. Pokud by existovala taková zátěžová čára či maximální mez zatížení i pro náš život, bylo by vše mnohem snazší. V životě přece potřebujeme určité meze, které nám jsou na ochranu. Podívejme se tedy s tímto cílem na některé rady v Bibli. Do vytyčeného cíle nedorazíme bezpečně, pokud nebudeme dobře chápat, na jakou mez zátěže nám poukazuje Bůh. V roce 1999, v době velkého rozpuku internetových společností, se „mezí zátěže“ zabýval časopis Fast Company. Píše se v něm: Zásadní otázkou pro dnešní firmy je otázka Kolik stačí? Kolik peněz má člověk dostat za svou práci? Kolik času má věnovat své rodině? Kolik slávy se má člověku dostat, aby to uspokojilo jeho ego? Kolik příležitostí k sebereflexi má člověk mít, aby došel k hlubšímu poznání sebe sama? Kolik věcí člověk potřebuje, aby už měl dost? A bez ohledu na to, kolik věcí máte, jak nacházíte spokojenost a jak ji definujete? (červenec/srpen 1999, str. 110, angl.) Jedná se o podnětné otázky, a to zvláště pro člověka, který chce následovat Krista a chce žít podle biblických hodnot. Žijeme ve společnosti založené na chronickém a chorobném konzumu. Jak si tedy stanovit „meze zatížení“? V Novém zákoně jsme dvakrát upozorňováni, že chamtivost, lakomství a hrabivost je modlářstvím (Ef 5,5; Ko 3,5). Problematika spokojenosti a chamtivosti je tedy v naší společnosti velice aktuální. Proto je na místě připomínat si Pavlova slova v 1. Timoteovi 6,3–16: Jestliže někdo učí jinak a nedrží se zdravých slov, těch, které jsou našeho Pána Ježíše Krista, a učení, které je v souladu se zbožností, je 2 zaslepený, ničemu nerozumí, ale má chorobný zájem o sporné otázky a slovní potyčky. Z toho vzniká závist, svár, urážky, zlá podezření, ustavičné třenice mezi lidmi, kteří mají porušenou mysl a jsou zbaveni pravdy a kteří se domnívají, že zbožnost je pramenem zisku. Takovým se vyhni. Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má. Nic jsme si přece na svět nepřinesli a je jasné, že si z něho také nemůžeme nic odnést. Máme-li však jídlo a oděv, spokojíme se s tím. Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby. Neboť kořenem všeho zlého je láska k penězům; a někteří, kdo se po nich pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí. Ale ty, Boží člověče, před tím utíkej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost. Bojuj dobrý boj víry, chop se věčného života, k němuž jsi byl povolán a pro nějž jsi učinil dobré vyznání před mnoha svědky. Přikazuji ti před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který před Pontiem Pilátem dosvědčil dobré vyznání, abys zachoval ten příkaz bez poskvrny a bez úhony až do zjevení našeho Pána Ježíše Krista, které svým časem ukáže blahoslavený a jediný Panovník, Král kralujících a Pán panujících. On jediný má nesmrtelnost a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí nespatřil a nemůže spatřit. Jemu buď čest a věčná moc. Amen. Jedna dívenka měla otce, který si neustále na něco stěžoval. Jednou navečer začala u rodinného stolu debatu: „Vím, co každý v naší rodině má rád!“ A nebylo třeba ji dvakrát pobízet. „Honza má rád chlebíčky, Jana zmrzlinu, Jirka pizzu a mamka má ráda kuře.“ Otec čekal, kdy budou mluvit o něm, ale marně. „A co já?“, zeptal se. S dětskou nevinností a upřímností nejmladší z nich odpověděl: „Tati, ty máš rád všechno to, co ještě nemáme!“ Jeden pozorovatel popsal naši společnost jako „společnost s neukojitelnou nespokojeností“. Společnost nás neustále žene k myšlení, že musíme hromadit, konzumovat, modernizovat a vylepšovat. Není tedy běžné potkat někoho, kdo má „dostatek“. V inzerátech se obvykle také nemluví o spokojenosti. Ale Duch svatý právě pomocí tohoto výrazu poukazuje na problematiku, která je pro náš život velice důležitá a zásadní. Ve výše uvedené pasáži z 1. Timoteovi 6,3–16 jsou tři body, které poukazují na to, jak ve svém životě potřebujeme „meze zatížení“, aby naše plavba v této materialistické společnosti byla úspěšná. Tyto tři body se zaměřují na chamtivost, spokojenost a náš charakter. 3 Musíme být vnímaví vůči nebezpečí chamtivosti Pastorovi či kazateli často lidé odhalí ta nejtemnější tajemství svého života a vyznávají se ze všech možných hříchů. Proto mě při mé četbě velmi překvapilo, jak se Charles Spurgeon (kazatel z 19. století) jednou vyjádřil, že slyšel lidi vyznávat se prakticky ze všech hříchů s výjimkou chamtivosti. Uvědomil jsem si, že o nějakých sto let později je i moje zkušenost podobná. Nikdy jsem neslyšel, že by se někdo vyznával z hříchu chamtivosti, přestože by to v některých případech bylo nasnadě. Ve chvílích poctivé sebereflexe jsem si také uvědomil, že se s chamtivostí sám také potýkám, když toužím mít totéž, co vidím u jiných. Pokud jde o chamtivost, nemusí jít jen o peníze, i když jsou v naší kultuře často na prvním místě. Pavel chtěl, abychom si uvědomili, že problém nevězí v penězích, ale v lásce k penězům. V 1. Timoteovi 6,9 uvádí, že ti, kdo dychtí po bohatství, jsou v duchovním nebezpečí. Pavel varuje ty, „kdo chtějí být bohatí“ – kdo se ve svém srdci zaměřili na bohatství. Můžeme být v pokušení vidět chamtivost jako problém, který se týká především lidí kolem nás, především těch, kteří mají více peněz než my sami. Ale stejně dobře víme, že ‚bohatí chtějí být‘ prakticky všichni. Méně majetní lidé jsou často úplně spalováni touhou po zbohatnutí. Proto je třeba číst Pavlova slova pozorně. Nevztahují se totiž jen na ty, kteří své příjmy uvádějí ve vyšším daňovém pásmu. Lidé často nesprávně chápou vyjádření v 1. Timoteovi 6,10. Jistě jsme slyšeli varování, že „kořenem všeho zlého je láska k penězům“. Bohatství jistě není bez nebezpečí, Pavel však jasně ukazuje, že problémem nejsou peníze, ale „láska k penězům“ – což se může týkat jak lidí velmi majetných, tak i lidí nemajetných. Je tedy důležité vidět Písmo vyváženě. Bohatí lidé mají používat své bohatství a zodpovědně se z něj radovat, ale nemají je milovat. Někteří věrní muži v Bibli byli velmi bohatí, například Jób, Abraham, David a Nehemjáš. Jiní se těšili vysokému postavení a výhodám s tím spojeným, například Josef a Daniel. Nikdo z nich přitom nebyl odsuzován za svůj majetek, ani pro svůj majetek nežili. Abraham své bohatství zvládal; jeho synovce Lota však majetek svedl k nemoudrým rozhodnutím. Jádro problému tedy není v hodnotě, již lze nějak peněžně vyčíslit, ale v tom, co je hodnotou pro naše srdce. V naší bohaté kultuře je tedy chamtivost problémem. V době sepisování této publikace se z různých stran objevují obavy z ekonomické recese. Ať již ekonomika půjde jakýmkoli směrem, je skutečností, že úspěch v naší společnosti se měří bohatstvím a hmotným majetkem. Na odiv jsou nám vysta4 vovány platy špičkových manažerů, honoráře celebrit a smlouvy sportovců, takže vzniká pocit, že hodnota člověka se měří penězi. Ale člověk nemá nikdy dost. Sportovci, kteří podepsali smlouvu s úchvatnou částkou, dva roky nato hrozí bojkotem, protože jsou údajně nedoceněni a jejich plat jim připadá nízký. Pisatel knihy Kazatel to již dávno vyjádřil velmi výstižně: „Ten, kdo miluje peníze, se penězi nenasytí, a ten, kdo miluje bohatství, se nenasytí svým příjmem; i to je marnost. Když se množí majetek, množí se i ti, kteří ho jedí; a jaký jiný užitek má jeho pán kromě, že se na to dívají jeho oči?“ (Kaz 5,10–11 ESV, angl.) V již zmiňovaném časopise Fast Company se redaktoři zabývali výsledky průzkumu, který provedli mezi svými nejúspěšnějšími čtenáři: Dříve nebo později jde vždy hlavně o peníze. Většině respondentů záleží nejvíce na penězích. Podle většiny z nich jsou peníze tím nejmocnějším faktorem v jejich úspěchu, v jejich spokojenosti a v jejich schopnosti určovat strukturu a podstatu svého života. Jestliže jsou peníze tak důležité, oč více by jich lidé měli mít, aby si přestali dělat starosti? . . . Vypadá to, že nakonec neexistuje nic takového, kdy by si lidé řekli, „už mám dostatek“. Čím více mají, tím více chtějí. Také jsme se žádali lidi, aby určili, jaké zboží a služby jsou znakem úspěchu či nadbytku – a opět jsme viděli podobné vzorce. Čím více peněz lidé vydělávali, tím více měli sklon vidět drahá auta, domy a nákladné večeře v honosných restauracích jako něco, na co mají právo. . . Chceme tedy čím dál tím více. Chceme více peněz a více času. Chceme větší úspěch a uspokojivější rodinný život. Chceme více pohodlí a více zdraví (str. 114, 116). Z určitého pohledu je zvláštní tato slova číst právě teď, kdy některé technologické firmy zbankrotovaly. Mnozí lidé, kteří měli zdánlivě nepředstavitelné bohatství v akciích různých firem, se najednou ocitli ve zcela nečekané situaci. A Pavel v 1. Timoteovi 6,17 popisuje, jak je bohatství nejisté. Je tedy pravda, jak si všímají i redaktoři časopisu Fast Company, že lidé nemají nikdy dost. Selhávají ale v tom, že této chorobě nedávají její správné označení: chamtivost. Projevuje se zde zákonitost, že s jídlem pouze roste chuť. Řecké slovo překládané jako „chamtivost“ znamená „touhu mít více“. Vzhledem k tomu, co učil Pán Ježíš i apoštolové, nejedná se o sklon, před nímž je třeba mít se na pozoru pouze v kapitalistické konzumní společnosti. Je to smrtonosný nepřítel, který nás láká, abychom ignorovali „mez zátěže“ a abychom 5 svůj život nebezpečně přetěžovali. Láska k penězům má rozkladnou moc, a to nejméně ve čtyřech ohledech. 1. Chamtivost působí rozkladně na náš pohled na Boží pravdu Pavel se v 1. listu Timoteovi zaměřuje mimo jiné i na falešné učitele. V 1. Timoteovi 6,3–5 se popisuje naposledy, ale přímočaře: chybná teologie vede k chybnému způsobu života. Tito falešní učitelé nejen že kázali falešné poselství, ale měli i falešné pohnutky: domnívali se, že „zbožnost je zdrojem zisku“ (B21). Patrně předstírali svou zbožnost a dařilo se jim jiné obelstít, aby jim za jejich falešné učení platili. Za maskou učenosti a duchovnosti se skrývala jejich zkažená touha po penězích. 2. Chamtivost kontaminuje naše hodnoty „Ti, kdo chtějí být bohatí, upadají do pokušení a do léčky a do mnoha nerozumných a škodlivých žádostí, které je vtahují do zkázy a záhuby“ (1Tm 6,9). Nikdo se nevyhne pokušení. Ale Pavel ukazuje, že lidé, kteří usilují o bohatství, upadají do zcela zvláštního pokušení. V původním jazyce je zde použita slovní hříčka. Řecký výraz pro „zisk“ v 1. Timoteovi 6,5 je porismos. A řecký výraz použitý pro „pokušení“ je peirasmos. Pavlovi oponenti si představovali, že „zbožnost je pramenem zisku (porismos)“. Ale kvůli chamtivosti je jejich úsilí o zisk vedlo do pokušení (peirasmos). Není těžké vidět, co měl Pavel na mysli. Touha po povýšení nebo po zbohatnutí vede k tomu, že klidně zanedbávám svou rodinu. Kvůli jedinečné, „neopakovatelné“ příležitosti zaprodám svou zásadovost. Touha zalíbit se těm, kteří mi mohou pomoci v kariéře, je lákadlem, abych dal stranou své přesvědčení a začal napodobovat jejich životní styl. Možnost získat nějaké peníze navíc mě vede k tomu, že si upravím své účetní záznamy či podklady pro daňové přiznání. „Posedlost bohatstvím je jako stravující oheň. Za své berou nejen váš čas a energie, ale i vaše hodnoty. . . Bohatství zavádí lidi do kruhů, kde vládnou jiná pravidla, kde jste pod obrovským tlakem okolí a kde se vaše hodnoty naprosto zdeformují“ (Philip Towner, 1–2 Timothy & Titus, str. 139). Touha po bohatství plodí další touhy a vede k postupnému pádu. 3. Chamtivost převrací náš život vzhůru nohama Když Pavel napsal, že „kdo chtějí být bohatí, upadají [dosl. potápějí se] do pokušení a do léčky“ (1Tm 6,9), vypůjčil si zde obrat z mořeplavectví. Stejný výraz potápět se je použit ještě u Lukáše 5,7 – Petr se svými pomocníky se snaží vtáhnout do lodi zázračný úlovek ryb „a naplnili obě lodě, že se až potápěly“. Podle Samuela Plimsolla měly mít lodě čáru či mez maximální zá6 těže, aby nebyly přetíženy, a stejně i my si potřebujme stanovit určitou „mez chamtivosti“, abychom svůj život nevystavovali ‚zkáze a záhubě‘. V přímém slova smyslu je to proto, že nemůžeme sloužit Bohu i mamonu (Lk 16,13). Ti, kteří milují peníze, neznají Krista a spějí k věčné záhubě. Je zde však uplatnění i pro Kristova následovníka. Výraz „zkáza“ z hlediska Bible „v sobě nese myšlenku ztráty všeho, co činí život cenným“ (Moulton & Milligan, The Vocabulary Of The Greek New Testament, str. 445). Warren Wiersbe to popisuje výstižně: Peníze jsou „bohem tohoto světa“, přičemž milionům lidí dávají moc žít z náhražek. Za peníze si mohou koupit zábavu, ale nemohou si koupit radost. Za peníze si v lékárně mohou koupit spánek, ale nemohou si koupit pokoj. Díky penězům budou mít mnoho známých, ale jen velmi málo skutečných přátel. Bohatstvím si získají obdiv a závist, ale nikoli lásku. Koupí si za ně ty nejlepší lékařské služby, ale ne nutně zdraví. Ano, je dobré mít věci, které lze koupit za peníze, pokud ovšem nepřijdeme o to, co za peníze koupit nelze (On Being A Servant Of God, str. 142). 4. Chamtivost dusí naši víru „Někteří, kdo se po nich [po penězích] pachtili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí“ (1Tm 6,10). Pán Ježíš varoval před chamtivostí jako před smrtonosným nepřítelem: „Mějte se na pozoru a střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má někdo nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co vlastní“ (Lk 12,15). Život nespočívá v majetku. Zdrojem života je Bůh; jedině Bůh život řídí; jedině Bůh život dává. Pokud je váš život založen na důvěře v peníze, nemůžete zároveň žít životem víry v Boha. Má-li být naše plavba ve světě chronického a chorobného konzumu bezpečná, musíme si stanovit jasné meze, co se týče zátěže, již si na sebe vezmeme. Materialismus je stejně nebezpečný jako ledovcová pole, na něž narazil Titanic. Při zpětném hodnocení snadno vidíme, jak nerozumně si počínal kapitán i majitelé této lodi, když ji hnali plnou rychlostí v tak nebezpečných vodách. Ledovce je příjemné pozorovat z bezpečné vzdálenosti, ale setkání s nimi může být osudné. Pak je třeba postupovat s nejvyšší opatrností. A stejně je to i s materialismem. Když si kultura konzumu najde své chamtivé srdce, je katastrofa nasnadě. Ale Písmo nás nikdy nevybízí, abychom se pouze vyhýbali negativním jevům. Spíše nás vybízí, abychom usilovali o něco pozitivního. 7 Musíme si v srdci pěstovat spokojenost Protilátkou na chamtivost je spokojenost, vlastnost, která je nedílnou součástí pravé spirituality. Pavel se vyjadřuje přímočaře: „Opravdu velkým pramenem zisku je totiž zbožnost, která se spokojí s tím, co má.“ Pochybuji, že by Pavel mluvil o tom, že existuje pravá zbožnost, která by byla bez spokojenosti. Nedílnou součástí zralé zbožnosti totiž vždy musí být spokojenost. V 1. listu Timoteovi používá Pavel výraz „zbožnost“ osmkrát (čtyřikrát v této pasáži), aby popsal „autentickou spiritualitu“. Přebírá výraz, který byl v té době používán k popisu pohanské koncepce zbožnosti, a dává tomuto výrazu křesťanský význam. Tento výraz popisuje vnitřní postoj zbožné úcty a uctivosti, která se projevuje navenek v jednání. Počátkem autentické zbožnosti je „bázeň před Pánem“, posvátná bázeň před Pánem, která vede nejen k určitým projevům uctívání, ale také ke způsobu života, který je v souladu s charakterem a požadavky Boha, jehož milujeme a jemuž sloužíme. Takový život je soustředěn na Boha, projevuje se v něm zanícení pro Boha, které je zřejmé v uctívání, jednání a chování. Pavel uvádí, že tato vlastnost má být charakteristickým rysem Kristova následovníka, jak to již napsal v 1. Timoteovi 4,7–8: „Cvič se pro zbožnost. . . zbožnost je užitečná ke všemu, neboť má zaslíbení nynějšího i budoucího života.“ Pravá zbožnost je tedy vždy spojena se „spokojeností“. Pro řecké a římské filozofy to byl významný výraz, který popisoval postoj soběstačnosti, schopnost spoléhat na své vlastní zdroje a nikoli na zdroje odjinud. Pro stoické filozofy byl ideálem nezávislý člověk, který nepotřeboval nikoho dalšího. Pavel však dává spokojenosti poněkud odlišný význam. Filipským napsal ze své vězeňské cely: „Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu“ (Fp 4,11–13). Spokojenost tedy nespočívá v soběstačnosti, ale v tom, že máme plnost všeho v Kristu. Nejedná se o rezignaci, ale o hluboké vědomí vlastní spokojenosti. Neznamená to akceptovat daný stav věcí či vzdát se svých ambic, ale podřídit se Kristu a jeho záměru. Zbožná spokojenost není samolibost, pasivita, odtrženost či odloučenost od života. G. K. Chesterton říká, že zbožnost „je schopnost získat z dané situace vše, co je možné“. Jedná se o hluboké uspokojení, které je Kristovým darem. Osobně mi velmi pomáhá rozlišovat mezi takzvanou „spokojeností z aspirace“ a mezi „spokojeností z akvizice“. Aspirace se týká toho, kdo jsem – jde o můj charakter, mé vztahy, mé hodnoty. Akvizice se týká toho, co vlastním. 8 Zbožnost mimo jiné znamená usilovat o spokojenost na straně svých akvizic a o nespokojenost na straně svých aspirací. Být spokojen s tím, co mám, ale nespokojen s tím, kdo jsem. Snažit se být moudřejší, hlubší, více milující, více se podobat Kristu. Spokojenost je také určitým ovocem věčné perspektivy, tedy perspektivy z pohledu Božího království. Právě tam totiž zaměřuje náš pohled Pavel v 1. Timoteovi 6,7: „Nic jsme si přece na svět nepřinesli a je jasné, že si z něho také nemůžeme nic odnést.“ Tato skutečnost je zřejmá, ale přesto na ni často zapomínáme. Věci nám připadají tak reálné, skutečné, ale věčnost nám připadá jako něco nereálného. Víra nám však říká, že pravý opak je pravdou. „Nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné; neboť viditelné věci jsou dočasné, neviditelné však věčné“ (2K 4,18). Přítomné věci nemají žádnou trvalou hodnotu. Můžeme se z nich sice těšit, ale nemůžeme si je nijak uchovat. Život v tomto světě je v podstatě jako hra Monopoly: Ať jsou vaše „akvizice“ jakékoli, ať získáte jakkoli mnoho, nakonec musíte vše vrátit do krabice s touto hrou. John Piper nás vybízí, abychom si představili, jak nějaký návštěvník v obrazárně začne ze stěn sundávat obrazy a začne si je nosit k východu z galerie. Chvíli jej pozorujete a pak se ho zeptáte: „Co to děláte?“ „Začínám se sbírkou obrazů,“ odpoví vám. „Ale ty obrazy nejsou vaše a určitě se s nimi ven nedostanete. Můžete se z nich kochat tady uvnitř, ale nemůžete si je nechat!“ „Ale teď jsou moje, vždyť si je držím pod paží! A starosti o to, jak se s nimi dostat ven, si budu dělat, až na to přijde čas.“ (Upraveno z knihy Touha po Bohu, str. 156, angl.) Jistě není těžké vidět, jak pošetilé je takové jednání. A přesto hmotný majetek, který nám Bůh svěřil, často vnímáme právě tímto způsobem. Peníze a věci vidíme správně pouze tehdy, když si uvědomujeme, že nemají žádnou trvalou hodnotu. Pavel také chce, abychom si uvědomovali, že největší životní hodnoty jsou vysoko nad penězi. „Máme-li však jídlo a oděv, spokojíme se s tím“ (1Tm 6,8). Lidé v západním světě mají mnohem více než věci zcela nezbytné k životu, a proto je pro nás těžké za takové základní věci považovat jen jídlo a oděv – náš seznam „nezbytných věcí“ je výrazně delší. Ale v průběhu let jsem se v různých zemích setkal s Kristovými následovníky, kteří měli v tělesnému ohledu jen trochu více než jen skrovné jídlo a ošacení, a přesto jsem se cítil zahanben jejich autentickou radostí v Kristu. 9 Jídlo a oděv jsou důležité, ale nejsou naším životem. Pán Ježíš k tomu říká: „Proto vám pravím: Nedělejte si starosti o svůj život, o to, co budete jíst a co budete pít, ani o své tělo, o to, co si obléknete. Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“ (Mt 6,25). Hromadíme peníze a majetek, protože nám mají dát pocit jistoty tváří v tvář nejisté budoucnosti. Ale bohatství není žádnou zárukou. Neposkytuje nám záruku v tomto světě a už vůbec ne v tom budoucím, věčném světě. Proto Bůh považuje za pošetilého onoho muže, který nashromáždil „hodně zásob na mnoho let“; neměl vládu nejen nad svým bohatstvím, ale ani nad svým životem. Svými penězi nijak nedokázal oddálit svou jistou smrt, nemohly jej zbavit odpovědnosti vůči Bohu ani jimi nemohl zabránit ztrátě všeho toho, co si nashromáždil. A Pánův verdikt zní: „Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu“ (Lk 12,21). Naše největší jistota pochází nikoli ze síly našeho bohatství, ale z jistého slibu našeho Boha. „Váš nebeský Otec ví, že to všechno [jídlo a oděv] potřebujete. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,32–33). Kdosi se prozíravě vyjádřil, že smrti se bojíme do té míry, o kolik toho můžeme přijít. Pokud si ukládáme poklady zde na zemi, přijdeme o vše. Pán nám radí: „Shromažďujte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde se zloději neprokopávají ani nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,20–21). Spokojenost je ovocem toho, že máme svou jistotu v Bohu, je ovocem důvěry v Boží podstatu a Boží zaslíbení. Musíme se zaměřovat na charakterní způsob života Pavel směřuje Timotea od chamtivosti ke spokojenosti a následně k jedné zásadní úvaze. Falešní učitelé mohou být zcela pohlceni svým úsilím o zbohatnutí, ale Pavel chtěl, aby se Timoteus (i my) zaměřoval na charakterní život. V efezském sboru byli materialisté, kteří stavěli na odiv svůj cíl co nejvíce zbohatnout. „Ale ty, Boží člověče, před tím utíkej!“ (1Tm 6,11a). Peníze jsou úžasné jakožto zdroj, ale naprosto nedostatečné, pokud mají být cílem. Jedná se vlastně o nesmírně nebezpečný cíl. Tak nebezpečný, že před ním máme utíkat, máme utíkat před láskou k penězům, před touhou po zbohatnutí. Asi to zní zvláštně v naší světské společnosti, kde úsilí o zbohatnutí je v podstatě posvěceno, i v křesťanské společnosti, která často vypadá více kapitalisticky než křesťansky. Také jsou zde svody „teologie prosperity“, která se snaží posvěcovat to, před čím máme podle Božího pokynu utíkat – máme utíkat před konzumní, materialistickou životní filozofií. I osobně mi připadá snadnější o tom kázat než podle toho žít. 10 Nemáme před tím však pouze utíkat. Následovník Krista je volán k tomu, aby žil podle svého jména – tedy aby následoval Krista. „Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost“ (1Tm 6,11b). Povšimněme si, že namísto úsilí o věci máme usilovat o charakterní způsob života. Je zde použit silný výraz: „usiluj“. Připomíná nám, že povaha, charakter či osobnost člověka se utváří v průběhu doby, že tedy nevzniká okamžitě. Bohatství lze nabýt okamžitě, ale charakter nikoli. Tento výraz nám také dává na vědomí, že žádoucí vlastnosti jsou sice ovocem Božího díla v našem životě, ale určitou úlohu zde musíme sehrát i my sami. Charakterní způsob života musíme rozvíjet a musíme o něj usilovat se vší silou. Ve výrazu usiluj je také zdůrazněno, že se jedná o záměrnou činnost, která je vykonávána v každodenním životě. Nemáme ale pouze ‚utíkat‘ (před chamtivostí) a ‚následovat‘ (Krista). Také je nám řečeno: „Bojuj dobrý boj víry“ (1Tm 6,12). Křesťanův život je sice jeho osobní život, ale není to jeho život soukromý. Kristův následovník je volán k tomu, aby ve světě prosazoval záležitosti Kristova království a Kristovu slávu. Život v chamtivosti je sobeckým životem. Život pro království je obětavým životem. Během války se náhled na peníze mění. Proto je třeba ke křesťanskému pohledu na peníze přidat ještě třetí zásadu. 1) Odmítáme chamtivost. 2) Pěstujeme spokojenost. 3) A všemožně se snažíme používat zdroje nám svěřené k tomu, abychom prosazovali Kristovy záležitosti v tomto světě. Před chamtivostí utíkáme tím, že dáváme, protože štědrostí se buduje naše imunita proti chtivosti. Dáváním rozvíjíme svou spokojenost, když činíme záměrná rozhodnutí, abychom své zdroje používali pro jiné a nikoli pouze sami pro sebe. A prostřednictvím dávání projevujeme a rozvíjíme to, jak se nasazujeme v boji o víru. V této části jsme uvažovali o mezích zátěže, které si musíme ve svém životě jasně vyznačit, abychom své „plavidlo“ nějak nebezpečně nepřetížili. Dále si uvedeme čtyři skutečnosti, které nám mohou pomáhat, abychom si dávali bedlivý pozor na své osobní meze zátěže. 1. Veďte svůj život s ohledem na omezení, nikoli s ohledem na luxus Jděte proti proudu. Nakupujte méně. Snažte se bez určitých věcí obejít. Projevujte sebekázeň a uvolňujte se z pout chamtivosti tím, že si záměrně vystačíte s menším počtem věcí a s levnějšími věcmi, než si můžete dovolit. 11 2. Pěstujte štědrost, nikoli chtivost Síla chamtivosti se výrazně oslabuje soucitem a štědrostí. Záležitosti Pána, tak jak vám to položil na srdce, podporujte více, než si myslíte, že si můžete dovolit. Podstupujte rizika pro zájmy království! 3. Zdůrazňujte své vnitřní bohatství, nikoli bohatství finanční Rozhodněte se, že budete věnovat více času přemítání a úsilí, abyste žili charakterním způsobem života, než své finanční budoucnosti. Pokud již máte svůj finanční důchodový plán, máte i svůj důchodový plán, co se týče vašeho charakteru? Stav svých budoucích financí si určujete již nyní. A totéž platí i o stavu vašeho budoucího charakteru. Jakým člověkem chcete v důchodu být? 4. Investuje do toho, co je věčné, ne pouze dočasné Modlete se za nějaký projekt týkající se Božího království, který vás cele uchvátí, v němž budete moci využívat své obdarování a který vás podnítí, abyste investovali tam, kde je poklad vašeho srdce. V JAKÉM SMYSLU NA PENĚZÍCH ZÁLEŽÍ V 21. století plujeme do zcela nového světa, výrazně odlišného od čehokoli, co jsme znali až dosud. Proto se pro úspěšnou „plavbu“ musíme učit zcela novým dovednostem. Náš život musí mít pevný směr, abychom mohli úspěšně odolávat rychle se měnícím podmínkám. Zavedením meze zátěže se na lodích po roce 1870 výrazně zvýšila bezpečnost nákladu i posádky. Námořníci si také začali uvědomovat, jak je třeba zajišťovat stabilitu lodi, především na neklidném či rozbouřeném moři. Velkou pomocí jim v tom byl gyroskop. V roce 1852 objevil příslušný princip a vynalezl první gyroskop francouzský vědec Leon Foucalt. Gyroskop ale zůstal pouhou hračkou až do roku 1911, kdy americký vědec Elmer Sperry patentoval gyrokompas – zařízení, které bylo velice důležité v široké škále navigačních zařízení, mezi něž patří i systém autopilota a naváděcí systémy v lodích, letadlech, řízených střelách a kosmických lodích. Jeho firma také vyvinula masivní gyrostabilizátory, které dokážou vyrovnávat kývání lodi na otevřeném moři. V nových zařízeních je gyroskop využíván k odstranění nežádoucího pohybu, ke zvýšení bezpečnosti a uživatelského pohodlí. Máme-li neustále se měnícím, bouřlivým oceánem tohoto moderního světa plout úspěšně, potřebujeme kvalitní stabilizátor. A v této chvíli vám chci 12 navrhnout, abyste štědrost přijali jako Boží opatření, jako osobní stabilizátor, jako gyroskop, který účinně působí proti soudobému materialismu. Dosud jsme probírali pasáž ze 6. kapitoly 1. Timoteovi, kde jsme byli varováni před láskou k penězům. Pavel se dále zaměřuje na ty, kdo mají peníze: Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku; ať konají dobro, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří, sdílní, a tak si shromažďují pěkný základ pro budoucnost, aby se chopili skutečného života (1Tm 6,17–19). Nechvalně proslulý moderátor Howard Stern před lety oznámil svůj úmysl ucházet se o post guvernéra státu New York. Jak se však termín pro oficiální kandidaturu blížil, Stern ze seznamu kandidátů odstoupil. Připadalo mu „příliš osobní“ zveřejňovat prohlášení o svých příjmech. Bylo to asi dost překvapivé vyjádření od člověka, který si svou pověst vystavěl na tom, že pátral po těch nejintimnějších podrobnostech různých celebrit a tyto podrobnosti pak zveřejňoval! A možná v 21. století zůstalo již jen jediné téma, které je tabu – osobní finance. Své soukromí v oblasti peněz si chráníme i jako křesťané, a to i když s nimi nakládáme prozíravě. Nepovažuje se za vhodné ptát se lidí přímo na jejich finance. Bude-li o penězích mluvit pastor, patrně vzbudí více negativních pocitů než při jakémkoli jiném tématu. Tím ale nechci říci, že nemáme být diskrétní. Každý jistě nemusí znát stav vašich financí. Církve se také mohou do peněz zahledět natolik, že mohou zkreslovat pravdu za účelem, který bude daleko od svatosti. Zároveň mi však dělá starosti, jak se často od sebe zcela odděluje víra a peníze. Na penězích záleží. Čemu věříme, naše priority a naše hodnoty se odrážejí i na našich výpisech z účtu. Proto se také Boží slovo zabývá touto problematikou tak často a je to i důvod, proč se Pavel k tomuto tématu vrací na závěr svého prvního dopisu Timoteovi. V 1. Timoteovi 6,3–16 je vidět, co Pavlovi dělá starost. Zaměřuje se na chamtivost (máme před ní ‚utíkat‘), spokojenost (máme ji ‚pěstovat‘) a charakter (máme se na něj zaměřit). A ve verších 17–19 pak mluví přímo o štědrosti. Peníze jsou paradoxem; je třeba se mít na pozoru Pavel tedy již vyslovil své varování proti úsilí o zbohatnutí – varování, které potřebujeme v dnešním konzumním světě i my sami. Ale peníze mohou 13 být také nástrojem, který lze používat k Boží slávě. Někteří považují bohatství za špatné již ve své podstatě. Ale křesťané by se takového náhledu měli vyvarovat, protože není biblický. Písmo nás nevede k askezi, nenabádá nás, abychom odmítali veškeré hmotné věci, a zároveň ani není naivní, pokud jde o nebezpečí, jež mohou peníze představovat. Peníze jsou opatřením od Boha a jsou zde k tomu, abychom je používali. Pavel se tedy nyní zaměřuje na ty, „kteří jsou bohatí v nynějším věku“. Můžeme být v pokušení uplatnit tato slova jen na skupinu lidí s nejvyššími příjmy v naší společnosti. Tato slova se na ně pochopitelně vztahují. Ale bylo by příliš snadné dívat se na věci z tak úzkého pohledu a přitom ztratit ze zřetele, jak úchvatného požehnání se nám dostává. Americký mediální magnát Ted Turner není obvykle považován za zdroj pravé moudrosti, ale 15. května ve své zahajovací řeči na Emerson College uvedl cosi důležitého: Je to všechno relativní. . . Když si řeknu, že mám jen 10 miliard dolarů, zatímco Bill Gates má 100 miliard, budu si připadat, že jsem to v životě až tak daleko nedotáhl. Takže ani miliardy vám nedají radost, pokud vám nepůjde z mysli někdo, kdo má ještě více než vy. . . Nenechte se proto chytit do pasti, kdy byste svůj úspěch poměřovali svým hmotným úspěchem (People, 12. června 2000, str. 62). Tyto záležitosti tedy nelze hodnotit pomocí našich definic úspěchu. Křesťané žijící v západní společnosti berou za samozřejmost životní standard, který by nám mnozí v jiných částech světa mohli jen závidět. Ohromujících 1,3 miliardy lidí si vydělává méně než dolar denně. Sto milionů dětí po celém světě jsou bez domova a mnohé z nich žijí v horších podmínkách, než mají naše domácí zvířata a mazlíčci. Pro obrovskou spoustu lidí jsou každodenní realitou smrtonosný hlad a nemoci. Bůh ale nevybízí bohaté, aby měli pocity viny ze svého bohatství, anebo aby se ho zbavovali. Vzor z 2. kapitoly Skutků, kde křesťané „prodávali svá zboží a majetky a dělili je mezi všechny, jak kdo potřeboval“ (Sk 2,45), je podnětným příkladem křesťanské lásky, ale nejedná se o vzor neměnný ani o jediný vzor, jak tehdy křesťané nakládali se svým majetkem. Bohatství může být požehnáním, jehož se nám dostalo nepřímo, díky tomu, že jsme se třeba narodili do prosperující kultury, díky našim vrozeným schopnostem nebo díky určitým příležitostem, které nám svrchovaný Bůh dal. Jen zcela namyšlení lidé nevidí, jak mnoho z jejich současného požehnání se jim dostalo díky činitelům, na něž nemohou mít žádný vliv. Bohatství však není žádným 14 nezadatelným právem. A nemáme svobodu dělat si se svými penězi, cokoli se nám zachce. Z ustanovení ve Starém zákoně je patrné, že Bůh neschvaluje nezřízené hromadění bohatství na úkor jiných. Bůh si přímo nárokuje naše peníze, když požaduje desátky a oběti. Z hlediska Božího zákona je právo na soukromé vlastnictví jen relativní, včetně vlastnictví a užívání půdy. Peníze také nemají být nástrojem vykořisťování. Prorocké knihy obsahují řadu pasáží, kde jsou odsuzováni bohatí a třídní systém, který zneužívá utlačující a nekalé obchodní praktiky. Při čtení knih Ámos, Izajáš a Joel si jistě povšimnete, že mnohé praktiky v dnešním tržním systému neodpovídají Božím měřítkům pro spravedlivou a milosrdnou společnost. Možná je náš ekonomický systém tím nejlepším, s čím jsme my, hříšné, sobecké bytosti, zatím přišly, ale přesto je silně poskvrněn naší zkažeností. Nesmíme si před tím zakrývat oči a nekriticky tento stav přijímat jen proto, že sami si můžeme užívat určitého pohodlí. Přesto se máme z peněz radovat, protože Bůh „nám všechno štědře poskytuje k požitku“ (1Tm 6,17). Pavel předtím ve svém dopise vyvracel asketický náhled na svět, který zavrhuje manželství a potěšení z jídla. „Všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s děkováním: posvěcuje se to skrze slovo Boží a přímluvu“ (4,4–5). Vezmeme-li v potaz celý kontext Písma, není v této pasáži rozhodně posvěceno sobecké a nadměrné používání osobního majetku. Vždyť v 1. Timoteovi 5,6 je uvedeno, že osoba, „která se oddává rozkoším, je mrtvá, i když žije“. Ale přesto nám Bůh vše „poskytuje k požitku“ – můžeme se tedy těšit z toho, jak nás Bůh milostivě zaopatřuje. Pisatel knihy Kazatel to vyjádřil následovně: Když nějakému člověku dal Bůh bohatství a poklady a také mu dovolil z toho jíst, brát svůj podíl a radovat se ze své námahy; je to Boží dar. Nebude totiž příliš vzpomínat na dny svého života, protože Bůh zaměstnává jeho srdce radostí (Kaz 5,18–19). Na jedné straně této biblické rovnice je tedy potěšení z našich hmotných statků, ale bez chamtivosti a se spokojeností. Stejně důležitá je však i druhá strana této rovnice: Peníze se mohou stát náhražkou za Boha, a proto je třeba jim stanovit jejich náležité místo. „Těm, kteří jsou bohatí v nynějším věku, přikazuj, ať nesmýšlejí povýšeně a nedoufají v nejisté bohatství, nýbrž v živého Boha, který nám všechno štědře poskytuje k požitku“ (1Tm 6,17). Peníze jsou nebezpečné, pokud je používáme jako měřítko životního úspěchu, začneme být hrdí na své úspě15 chy a začneme se chovat povýšeně vůči těm, kteří na tom tak dobře finančně nejsou. Až příliš snadno můžeme dojít k závěru, že strůjci svého úspěchu jsme my sami a že veškeré zásluhy patří nám. A mnozí lidé kolem nás v nás mohou tyto postoje jen posilovat. Peníze nám dávají moc, privilegia a příležitosti, takže začneme mít dojem, že jsme čímsi více než ti, kteří toho tolik nemají. Druhým nebezpečím je, že svou naději upíráme ke svému vlastnictví – začneme v něm vidět zabezpečení proti nejisté budoucnosti, je nám jakýmsi útočištěm proti nejistým bouřím života. Na amerických dolarech je nápis „Důvěřujeme v Boha“, ale někde ve skrytu svého srdce si zároveň nosíme nápis „Důvěřuji v peníze“. Ale peníze nejsou vše. Vkládat důvěru v peníze je pošetilé, protože peníze nejsou skutečnou jistotou. A dobře víme, proč tomu tak je: Může nastat náhlý zvrat na akciovém trhu, zhroutí se trh s nemovitostmi, nastane vysoká inflace, staneme se obětí nepoctivosti, nečekaně přijdeme o zaměstnání, dlouhodobě onemocníme, což vyčerpá naše úspory. Z novin se dozvídáme o lidech, kteří ještě před rokem kupovali nákladné dárky k Vánocům, protože vlastnili hodnotné akcie. Ale letos dávají jen dárky symbolické, protože hodnota jejich akcií se úplně zhroutila. A mnozí z nich jsou navíc bez práce. Wall Street Journal píše v jednom článku o milionářích, kteří vydělali na vzestupu technologických firem kolem let 1999 a 2000. Téměř přes noc měli akcie v hodnotě milionů dolarů. Ale pak se NASDAQ propadl hluboko dolů. Akcie jednoho z těchto milionářů se propadly o 96,8 procent. Říká k tomu: „Cesta nahoru byla snadná. Ale když dojde k takovému poklesu, nikdo se s vámi nechce bavit. Byla to nejnáročnější osobní zkušenost mého života“ („Ex-centimillionaires See Stakes Plunge,“ 10/20/00). Moudrý král Šalomoun napsal: Neštvi se za bohatstvím, z vlastního rozumu toho zanech. Jen letmo na ně pohlédneš, už není! Vždycky si opatří křídla, jak orel odlétne k nebi (Př 23,4–5 ČEP). Vkládat důvěru v peníze je také projevem nedostatku víry. Takzvaný americký sen má velkou moc. Spojeným státům závidí celý svět, a nejen vysokou životní úroveň, ale také možnosti, které jsou zde k dispozici každému. Ale má to i svůj rub. Honba mít stále více nemá konce. Lidé jdou za tím, že když se budou více snažit a více dělat, dosáhnou svého snu a pocitu naplnění. Chceme všechno a chceme to hned teď. A nestačí nám mít více, také to musí být neustále lepší a lepší. A díky kreditním kartám je vše tak snadné, vlastně ani 16 není důvod na něco šetřit, není důvod na něco čekat. Peníze a věci jsou tedy určitou cestou k dobrému životu. Ale Boží slovo nás učí něco jiného. Pavel nás vybízí, abychom vkládali svou naději v živého Boha (1Tm 6,17), abychom si uvědomovali, že peníze jsou sice lákadlem, ale zároveň naprosto nedostatečnou náhražkou. I Jób to tak cítil: Pokud bych svou důvěru složil ve zlato, čistému zlatu bych řekl: Má naděje!, jestliže bych se radoval, že mám hojný majetek a že má ruka mnoho získala, jestliže bych pohleděl na sluneční světlo, jak se třpytí a jak spanile putuje měsíc a mé srdce by se dalo ve skrytu svést a polibek mých úst by poslala má ruka, také to je zvrácenost hodná odsouzení, protože bych zapřel Boha nahoře (Jb 31,24–28). Peníze tedy pro člověka představují určitý paradox – mohou sloužit k velkému dobru, ale také mohou způsobit značnou újmu. Proto Pavel říká, že u peněz se musíme mít na pozoru. Prvním a nejdůležitějším krokem je střežit své srdce – ujišťovat se, že vkládáme důvěru v Boha a nikoli v peníze. A v 1. Timoteovi 6,18 se posouváme ještě o krok dále. Peníze jsou nejen k živobytí, ale dávají možnost něco změnit Kristovi následovníci mají svého Pána napodobovat v činění dobrých skutků: „Ať konají dobro, bohatnou v dobrých skutcích, jsou štědří, sdílní“ (1Tm 6,18). Bůh, který nás tak bohatě zaopatřuje, od nás očekává, že budeme stejné bohatství předávat dále tím, že budeme konat dobré skutky. Žádný jiný pisatel Písma neuvádí tak důrazně, že spravedlnost u Boha nemůžeme získat svými dobrými skutky, ale pouze díky Boží milosti, kterou dostáváme jako zcela nezasloužený dar. Ale žádný jiný pisatel také neuvádí tak důrazně, že Boží lid musí dávat najevo skutečnost svého nového života právě dobrými skutky, k nimž je zmocňuje Duch svatý. Tento důraz je v Novém zákoně vidět opakovaně a stále: Ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích (Mt 5,16). Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili (Ef 2,10). Očekávajíce. . . zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,13–14). 17 Chci, abys na ty věci kladl důraz, totiž aby se ti, kdo uvěřili Bohu, soustředili na to, jak mají vynikat v dobrých skutcích (Tt 3,8). Ať se i naši lidé učí vynikat v dobrých skutcích pro naléhavé potřeby, aby nebyli neužiteční (Tt 3,14). Buďme pozorní jedni k druhým, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích (Žd 10,24). Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme také na dobročinnost a štědrost, takové oběti se Bohu líbí (Žd 13,15–16). Veďte dobrý způsob života mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky a oslavili Boha v den navštívení (1Pt 2,12). Pavel neuvádí, o jaké dobré skutky se má konkrétně jednat. Ale jistě mezi ně patřilo projevovat zájem o druhé. Je také významné, že Pavel uvedl dobré skutky ještě předtím, než mluvil o štědrosti. Bohatým lidem často připadá jednodušší dávat peníze než svůj čas, ale Pán takovéto myšlení neschvaluje. Nejen že je třeba konat dobré skutky, ale máme být doslova „bohatí v dobrých skutcích“ (1Tm 6,18 ČEP). Pro život Kristových následovníků také má být typická štědrost: „Ať. . . jsou štědří a dělí se s ostatními“ (1Tm 6,18 B21). Jsou zde dva velmi podobné řecké výrazy – ať jsou „štědří“ a „dělí se s ostatními“, čímž je zvýrazněna myšlenka finanční štědrosti. Nový zákon nezmiňuje, že křesťanským standardem by měly být desátky – což bylo jednoznačné ustanovení pod Starou smlouvu. Ale Nová smlouva nás vede k jinému vzoru – k Boží milosti. Novozákonním standardem dávání je tedy štědrost. Zadarmo jste přijali, zadarmo dejte (Mt 10,8). Ve všem jsem vám ukázal, že takto máme pracovat, ujímat se slabých a pamatovat na slova Pána Ježíše, neboť on řekl: ‚Blaženější je dávat než brát‘ (Sk 20,35). Toto však vězte: Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet; a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dá, jak si předsevzal v srdci, ne se zármutkem nebo z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh. A Bůh je mocen rozhojnit při vás každý dar milosti, abyste měli vždycky ve všem úplný dostatek a měli hojnost pro každý dobrý skutek (2K 9,6–8). Štědré dávání tedy nemůže být založeno na určité procentuální částce. Desátek sice může být užitečným vodítkem, ale v případě lidí těšících se z bo18 hatého Božího požehnání nemůže být desetina dobrým svědectvím o skutečné štědrosti. Jak se k tomu vyjadřuje Fred Smith: „Pevně věřím, že desátek je u bohatých osob určitým únikem před skutečným dáváním“ („A Holy Boldness Toward Money“, Leadership, Spring, 1981, str 49). Štědré dávání je také radostné dávání, protože „Bůh miluje radostného dárce“. A štědré dávání je záměrné dávání. Není impulsivní ani nahodilé, ale promyšlené, spojené s modlitbami. Štědrost velmi účinně působí proti chamtivosti. Když Karl Menninger napsal v roce 1981 knihu Whatever Became Of Sin? (Co se stalo s hříchem?), dostal dopis od jednoho autora knihy o penězích, který ve svém dopise vyjadřoval své ocenění za kapitolu týkající se chamtivosti. Menninger mu odpověděl: „Domnívám se, že vaše otázka, ‚Jak pomoci lidem od chamtivosti ke štědrosti?‘, je jednou z největších morálních otázek současnosti. Přidal bych ještě otázku, ‚Jak lidi posunout od pomstychtivosti k velkorysosti?‘. Chamtivost patří mezi zvláštní nemoci, které se časem nijak ‚nelepší‘; a může být nevyléčitelná. Lidé kteří k nám, na Menningerovu kliniku, přicházejí s určitou duševní poruchou, se velmi pravděpodobně uzdraví – a mnohdy i bez profesionálních postupů – ale s chamtivostí to tak není“ (John and Sylvia Ronsvalle, Behind The Stained Glass Windows, str. 202). Máme zde pozoruhodné vyjádření uvedené ze světského pohledu. Léčba na tuto nemoc nicméně existuje – a její součástí je pěstovat záměrné dávání. Štědrost je Božímu lidu přikazována jako způsob života. Máme být bohatí ve štědrosti, protože Bůh je bohatý vůči nám. Štědrost je také způsob života, který si můžeme zvolit, pro který se jako Kristovi následovníci můžeme záměrně rozhodnout, protože chceme napodobovat svého štědrého Pána. Stane se to tehdy, když ti, kteří jsou v tomto světě bohatí, si uvědomí, že nežijí pouze pro tento svět. A proto také Pavel v 1. Timoteovi 6,19 obrací naši pozornost na život budoucí. Peníze je třeba vnímat z hlediska věčnosti Štědří lidé, říká Pavel, „si shromažďují pěkný základ pro budoucnost, aby se chopili skutečného života“ (1Tm 6,19). Moudří správcové se zaměřují na věčné odměny. Dávání a dobré skutky jsou investicí do budoucnosti. Bible opakovaně uvádí, že naše současná věrnost má smysl s ohledem na budoucnost. Bůh svůj lid odměňuje. Svou štědrostí nejen pomáháme lidem, ale také si jejím prostřednictvím shromažďujeme požehnání pro celou věčnost. Pokud dáváme, nepřicházíme o majetek, ale shromažďujeme si poklad v nebi. 19 O pokladech v nebi nás přece učil smýšlet i sám Pán Ježíš: Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde se zloději neprokopávají ani nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6,19–21). Svým dáváním dáváme najevo, zda naší pohnutkou jsou předně věčné hodnoty, anebo pouze hodnoty současné. D. L. Moody uvedl: „Zjistit, kde má někdo svůj poklad, netrvá nijak dlouho. U většiny lidi můžete za nějakých patnáct minut říci, zda mají svůj poklad na zemi, nebo na nebi.“ Ježíšova rada nespočívá v tom, že bychom neměli své peníze investovat a neměli bychom myslet na zisk. Ježíš chce, abychom se na záležitost peněz dívali z dlouhodobého hlediska, abychom si dělali větší starost se svým věčným pokladem než s pokladem pozemským. Štědří lidé také usilují, aby se „chopili skutečného života“. Moudrý správce se chce pevně chopit života. Lidé někdy říkají: „To je ale dobrý život. To je skutečný život!“ A často to říkají ve chvíli, když si hodně užívají, když si hodně dopřávají. Ano, existuje skutečný život – znamená to žít zde co nejplnějším životem takovým způsobem, který je v souladu s Božím zaslíbením věčnosti. Jak to Pavel napsal ve svém dopise již dříve: „Zbožnost je užitečná ke všemu, neboť má zaslíbení nynějšího i budoucího života“ (1Tm 4,8). Život je bohatý, když schopnosti a zdroje, které nám Bůh dal k dispozici, používáme tak, že další lidé mohou žít jinak, lépe. A je obrovský rozdíl žít s touhou po potěšení a žít s touhou po smyslu. Ty nejbohatší chvíle v životě přicházejí tehdy, když své peníze používáme pro zájmy Božího království. To je skutečný život, který je hodnotný nejen nyní, ale i ve věčné budoucnosti. V roce 1999 vzbudila značnou pozornost smrt paní Oseoly McCarty. Na jedné straně to bylo velice překvapující, protože paní McCarty byla do té doby naprosto neznámá. Žila celý svůj život v Hattiesburgu v Mississippi, kde bohatým lidem prala na staré valše prádlo a brala si 50 centů za várku. Ve svých 87 letech pak šokovala vedení místní univerzity, když univerzitě darovala 150 000 dolarů. Kde získala takový obnos? Žila nanejvýš skromně a zároveň peníze moudře investovala a tak našetřila 150 000 dolarů. Pak se rozhodla, že bude lépe s nimi udělat něco lepšího než je jen tak utratit. „V bance jsem měla více peněz, než jsem mohla použít,“ řekla. „Neodnesu si to s sebou na věčnost, a tak mě napadlo, že nejlépe bude dát to nějakému dítěti na vzdělání.“ Vzbudila tím velkou pozornost, což jí působilo rozpaky. Ale když se jí reportéři zeptali, proč to udělala, vypůjčila si pro svou odpověď velmi známá slova: „Blaženější je dávat než brát – a tak jsem to zkusila.“ Štědrost je jakýmsi gyroskopem od Boha – štědrost dává našemu životu stabilitu. Pavel ukazuje kontrast mezi dvěma způsoby života, přičemž jen jeden z nich je vhodný pro Kristova následovníka. „Ti, kdo chtějí být bohatí,“ kteří se nechávají pohánět chamtivostí, „upadají. . . do léčky a do. . . zkázy a záhuby“ (1Tm 6,9). Jejich plavidlo zažije ztroskotání v moři konzumu a materialismu. Ale ti, kteří se ve svém životě snaží napodobovat Kristovu štědrost, „si shromažďují pěkný základ pro budoucnost, aby se chopili skutečného života“. Nejen že se svým plavidlem dorazí do cíle bezpečně, ale bude se jim přitom všem dobře dařit. Stejné poselství je i v knize Židům: Žijte bez lásky k penězům, spokojeni s tím, co máte; neboť on sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím;‘ a tak s důvěrou říkejme: ‚Pán je můj pomocník, nebudu se bát; co mi udělá člověk?‘ (Žd 13,5–6). Tato publikace je výňatkem z knihy True North (Skutečný sever) od Garyho Inriga. True North vydalo nakladatelství Discovery House Publishers, které patří k RBC Ministries. Gary Inrig absolvoval seminář Dallas Theological Seminary a v současné době působí jako pastor v Trinity Evangelical Free Church v Redlands, v Kalifornii.