Čtení pro lidi 5

 Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Čarodějnice, O čestický brambor, Jarní
petrklíč, TK SANANIM, Dva vlci, Jihočeský zvonek, MDŽ ve Dřešíně, Den Země, Rozhovor s…,
Dětský karneval, Jazykový pobyt v Hastings, Nohejbal, Krajská přehlídky dětských folklórních
souborů, Moji rodiče, Blahopřání, Tajemné nocování, O mořské panně a námořníkovi, Občasníček
před sto lety, Vynálezce, Dějiny rodů
Listování v občasníku:
4.3. Členové SDH Čestice se sešli v salonku na výborové schůzi
6.3. Členky ČSŽ Čestice se sešly na výborové schůzi v salonku Lidového domu Čestice
8.3. Mezinárodní den žen
12.3. Den vstupu České republiky do NATO v roce 1999
20.3. Výborová schůze členů MS Háj Čestice
25.3. V salonku se sešli členové výboru SDH Čestice
29.3. Začátek letního času
1.4.
3.4.
Apríl
Kulturní spolek pořádal předvelikonoční odpoledne, kde se mohli zájemci seznámit
s technikami zdobení velikonočních vajíček a pletení pomlázky.
4.4. Nová sezóna byla zahájena na vodním mlýně v Podhoslovičkách.
8.4. Členové SDH Čestice skládali testy.
10 – 11.4. Velikonoční prázdniny
12.4. Velikonoční neděle
13.4. Pondělí velikonoční
15.4. Dobrovolní hasiči vyjížděli k požáru lesa u sv. Anny
16.4. Opět výjezd našich hasičů – tentokrát mezi Malenice a Zlešice.
17. – 18.4. Další ročník Rallye Šumava
18.4. Motocrossové závody v Nihošovicích
22.4. I děti naší ZŠ se zapojily do projektu Den Země a sbíraly v Česticích odpadky.
24. – 25.4. SDH Čestice uspořádal zájezd na Moravu
26.4. Svátek slaví Oto
29.4. Členky ČSŽ Čestice se sešly na výborové schůzi
30.4. Tradiční stavění májky v Česticích – fotoreportáž na titulní straně
Bude pouť
Josef Křešnička
Na svatého Jána těším se.
A těší se celá vesnice.
Bude pouť!
Pan Tříska přiveze kolotoč a střelnici.
Na kolotoči budou koníci
a hned vedle řádka houpaček.
Tak pěkně se v nich k nebi létá.
Maminka už peče koláče.
Přijede děda, strýc a teta.
Řeknou: „Ty rosteš, ten čas ale letí,
loni jsi byla takhle malinká,
zlobíš?“ – „No trochu, jako všechny děti,“
odpoví za mě maminka.
Proto pak zajdu na střelnici
a budu-li mít peněz dost
růží hned celou kytici
vystřílím mamce pro radost.
I v té dnešní recesi
každý ČTENÍ přečte si.
Vážení spoluobčané,
po letošní zimě, která byla delší, než jsme byli v poslední době zvyklí, nastalo jaro a to nejen
kalendářně, ale i teplotně. Dubnové počasí nebylo vůbec aprílové, ale spíše letní s minimem srážek.
Suché počasí zapříčinilo i to, že zásahová jednotka SDH Čestice musela třikrát vyjíždět k požáru lesa.
Jednou to byl sice jen planý poplach, ale další dva výjezdy byly skutečné. V obou případech šlo o
požáry lesa, kde ke vznícení došlo v důsledku pálení klestu po těžbě v soukromých lesích a to až po
několika dnech, kdy se oheň šířil v hrabance pod povrchem. Chtěl bych tímto apelovat na občany, aby
v takto suchém počasí klest nepálili a tím snížili riziko vzniku dalších požárů.
Rád bych také poděkoval všem občanům, kteří se zapojili do jarního úklidu a před svými domy
připravili hromádky k odvozu, které byly svezeny za pomoci členů místních organizací v sobotu
4.dubna. Ještě jednou všem za to patří dík.
Týden po Velikonocích, byl pořádán v našich obcích jarní sběr velkoobjemového, nebezpečného
odpadu a elektroodpadu. Tentokrát bylo odpadu takové množství, že firmy zajišťující likvidaci nestačily
vše odvést v daném termínu, ale musely nakládat odpad i v následujících dnech.
Je však dobře, že se občané naučili likvidovat odpad tímto způsobem, kdy dvakrát za rok je možno se
nepotřebných věcí zdarma a legálně zbavit. Přesto se ale mezi námi najdou tací, kteří to nejsou schopni
pochopit a vytvářejí černé skládky. Podobná nedávno vznikla u Nuzína. Bohužel nevíme, kdo to tam
„zapomněl“. Chtěl bych tato individua upozornit, že založení černé skládky je možno potrestat pokutou
až ve výši 50 000,- Kč u fyzické osoby, u podnikajícího subjektu je to ještě více. V případě prokázání
založení černé skládky, se osobně budu snažit, aby pokuta byla v horní hranici sazby.
Rád bych ještě dodal, že další svoz bude
v některém z podzimních měsíců.
V měsíci dubnu byla dokončena akce
„Rekonstrukce
přístupového
zámeckého
schodiště k regionálnímu muzeu“, která byla
podpořena z ROP NUTS II. Jihozápad.
Ve stejném měsíci jsme obdrželi
hasičské ochranné obleky a obuv pro SDH
Nuzín, Nahořany, Krušlov a Doubravice u
Volyně. Jedná se o jednotky zařazené do
kategorie JPO-V, to znamená jednotka
s působností ve své obci. Tyto ochranné
pomůcky jsme získali zdarma od Ministerstva
vnitra České republiky.
Současné době probíhá oprava polní
cesty z Radešova do Hoslovic. Část této cesty
byla zarostlá náletem, a proto byly tímto způsobem využívány sousední zemědělské pozemky, což
bránilo majiteli v jejich řádném využití. Zvýšeným pohybem turistů a návštěvníků středověkého mlýna
v Podhoslovičkách tyto pozemky trpěly ještě více. Proto jsme přistoupili k zprovoznění původní polní
cesty, která je v majetku obce. Došlo k vyřezání náletu a srovnání terénu.
Milan Žejdl-starosta
Již zastřešená budova nové ČOV.
Čarodějky stojí o to
mít ve ČTENÍ svoje foto
Čarodějnice
Napadlo by vás, že naši předkové zapalovali ohně přibližně v tento den již před více než tisíci
lety? Tento zvyk znaly germánské kmeny, a pravděpodobně i Slované tehdy vykonávali něco
obdobného. Keltští předkové nazývali tento svátek, který měl pro ně magický význam, Beltine. Po
skončení temné a zlé zimy se prostřednictvím ohně duchovně očišťovali a zároveň se připravovali na
roční období, které bylo označováno jako světlé a bylo spojeno s teplem, plodností a rozmnožováním.
Byl to čas určený pro sexuální zasvěcování a milostné hry, které se během svátku ohně živě
provozovaly.
Oheň měl ale i ochrannou funkci, neboť v tuto noc nabývaly na moci a síle bytosti z jiného
světa, jako elfové, víly a čarodějové. Ohně se přeskakovaly nebo se mezi jednotlivými ohništi
procházelo, což symbolizovalo přechod z jedné části roku do druhé. V souvislosti s tímto svátkem je
zmiňována tradice uzavírání zkušebního manželství. Tyto svazky trvaly rok a jeden den. Když partneři
nebyli spokojeni, mohli se zas bez problémů rozejít. Jeden ze zvyků spojených s touhle nocí, známý již
Keltům, je stavění máje.
V českých zemích bylo zvykem sázet svobodným dívkám mladé březové stromky. Máj před
domem znamenal pro děvče veřejnou poctu a zároveň vyjadřoval náklonnost mladého muže. Stavěly se
ale také obecní máje pro všechny dívky, což se
na mnohých místech dodržuje dodnes.
Germánská tradice nazývala noc z 30.
dubna na 1. května Valpružinou nocí. Svatá
Valpurga (zemřela roku 778) pocházela z Anglie,
posléze však žila v Německu, kde se stala abatyší
hildesheimského kláštera v Eichstätte. Proslula
jako bojovnice proti temným silám a později se
paradoxně stala patronkou čarodějnic. Právě z
Německa se tradice pálení čarodějnic dostala i k
nám.
Křesťanství se později snažilo potlačit
všechny pohanské zvyklosti, zejména ty, které
oslavovaly plodnost a byly provázené
uvolňováním mravů. V Českých zemích nazývali
tuto noc Filipojakubskou a patronát těchto
svatých
měl
pravděpodobně
zabránit
provozování pohanských zvyklostí (později byl
tento svátek přesunut na 3. května). Ohně se
zapalovaly i nadále, ale jejich význam se
pozměnil, měly ozářit oblohu, aby bylo dobře
vidět čarodějnice, které se v tu noc slétaly na
sabat. Dle rozšířených představ se čarodějnice na
sabatu oddávaly hříchu se samotným ďáblem a
znesvěcovaly křesťanské symboly i rituály nebo
ničily úrodu. Když čarodějnice na vrcholku
kopce, kde se vatry obvykle pálily, přece jen přistála, mohla být ihned upálena. Různá sdružení a obce
organizují 30. dubna tradiční pálení čarodějnic. Nejvelkolepější oslavy bývají tradičně v Mohelnici v
prostorách místního autokempu. V dnešní době ale nemáme strach z "náletů" čarodějnic, právě naopak.
Mnohé ženy zláká možnost se vyřádit v převlečení za divoženku a zatancují si s koštětem kolem ohně.
Akce jsou spojeny také s taneční zábavou, koncerty kapel nebo zábavnými soutěžemi. Tuto noc se ale
hlavně nemá šetřit veselím a tancem. A když u toho bude hodně "čarodějnic", promine se snáz také
nějaká ta "čertovina".
(Petra Chrenková - deník Právo, čtvrtek 27. dubna 2006
Janek prý se včera bál pozorovat brouččí bál.
Neboj, Janku, nic to není, včelky létaly číst ČTENÍ
Bessy
Před rokem jsme se rozhodli, že si pořídíme
štěně. Všichni jsme toužili po zlatém retrívrovi, proto
nás zaujal inzerát z Jindřichova Hradce, který námi
hledané štěně nabízel. Na místě nás netrpělivě čekala
poslední fenka. Byla nádherná. Okamžitě jsme se do ní
všichni zamilovali a vybrali jí jméno Besy.
Když už byla Bessy starší a zlobivější, přestali
jsme její výchovu zvládat. Vydali jsme se do Strakonic
na cvičiště pro psy. Vše probíhalo normálně. Pejsci
následovali své páníčky a za odměnu dostávali chutné
pamlsky. Náhle se zvedl prudký vítr, který přihnal
černé mraky.
Všude byla najednou tma a na zem se začaly snášet dešťové kapky. Všichni začali volat své pejsky
ke svým autům a odjížděli rychle domů. Bessy se v autě chovala velice neklidně a dokonce začala i
štěkat. Nic jsme si z toho nedělali, protože víme, že se bouřky bojí.
Doma jsme jí dali večeři a čekali, až usne. Ale Bessy se stále chovala divně. Náhle jsem si
všiml, že má na krku modrý obojek. „Tohle není naše Bessy!“ zvolal jsem. Po chvilce dohadování
jsme se vydali zpět do Strakonic. Tam už čekala paní s naší Bessynkou. V té panice před bouřkou
jsme si omylem odvezli její Astu, která byla naší fence velice podobná.
Vše dobře dopadlo a z našich pejsků se staly výborné kamarádky.
Filip Zdeněk, ZŠ a MŠ Čestice, III. kategorie
Velký bál
Tohle místo znám už od svého narození. Leží na okraji města, daleko od ruchu, smogu a
běžného stresu. Působí uklidňujícím dojmem, a tak se nám naskýtá zajímavá podívaná.
Ráno, ještě když je zelený koberec zalit zbytky šera a slunce se teprve probouzí, dá se do
práce první úklidová četa. V černém kabátě si kosi nedělají starosti se špínou. Nadšeně pobíhají po
trávníku a ze země tahají všechny škůdce, kteří by mohli narušit velkou událost. Když jsou hotovi,
odletí a zanechají práci další četě. Neohrožení luční koníci se prohánějí trávou a vysoušejí ranní
rosu. Mezitím mravenci pilně prolézají pod uschlou kůrou na stromech, kontrolují každý list nebo
větvičku na jabloních a třešních a ani švestkový strom nezůstane bez povšimnutí. Občas nějaká
veverka zahrabe svůj oříšek na zimu někde do koutku. Práce je dokončena.
Začíná velký bál. Pečlivě vybraný hudební doprovod v podobě těch nejlepších ptačích
zpěváků už vyhrává. První hosté se scházejí. Včelí taneční skupina předvádí vznešené tance na
sedmikráskami posetém trávníku. Ostružiník v koutě zahrady poslouží unaveným tanečnicím jako
skvělé místo k odpočinku. Dopolední představení ukončí sálající slunce. Diváci usazení na dlouhé
řadě jedenácti keříků rybízu začnou pomalu odlétat. Někteří se ještě zaletí občerstvit ke kamenné
nádobě s vodou. Také mravenci se ubírají do svých domovů. Mohou si vybrat ze dvou luxusních
hotelů. Většina z nich si vybírá posezení na vrbě u kmenu z poražené túje. Tam se samozřejmě
nesloží všichni, a tak ostatní putují do stinného pískoviště mezi stromy. Po tanečnicích není už ani
památka. Odpoledne je dobou klidu a odpočinku pro všechny. Také slunce se pomalu ubírá ke
spánku, unaveno z této podívané.
Večer, za vycházejícího měsíce, nastupují další herci. Chrousti poletují kolem stromů a
užívají si svobody. Najednou se odněkud vynoří tajemní netopýři. Neodolají a posnídají sladkou
chroustí pochoutku. Když už jsou nasyceni, odlétají pryč. Pak už vše zahalí černočerná noc se stíny
koček neslyšně slídících po myších, schovaných v některém z tmavých zákoutí.
Přišla mi za vrátka veselá zvířátka.
Divné mi to není. Prý chtějí číst ČTENÍ.
Já, jako vděčný divák, sleduji bál z útulné chaty umístěné v rohu zahrady. Čas utekl tak
rychle a i já se spokojeně ukládám ke spánku, abych načerpala sílu na zítřejší sledování nekončícího
fascinujícího bálu přírody.
Kateřina Chromá, ZŠ Dukelská, Strakonice, III. kategorie
Veselá zvířátka
Od útlého dětství miluji a obdivuji veškerou živočišnou říši. Proto jsem toužila vlastnit
nějaké zvířátko. Po delším přemlouvání rodičů se jím stal křeček. Naše milá rodinka se tedy
rozrostla o jednoho člena. Život s Lucinkou, jak jsem svého milovaného mazlíčka pokřtila, byl
jedním slovem senzační. Lucinka se stala mou nejlepší kamarádkou, ale také tatínkovou největší
noční můrou.
Moje maminka už dlouho trpěla křečovými žilami, po několika vyšetřeních měla jít na
operaci. Jenomže v našem malém městečku tou dobou nějak nebyli správně zařízení či co, zkrátka a
dobře ji měli operovat v Písku. Jelikož právě v onen termín vyhlásila škola jarní prázdniny,
požádala mě mamka, abych do Písku odcestovala s ní a strávila tam prázdniny u babičky. Nastala
však prekérní situace. Co bude s Lucinkou? Náš drahý tatínek se hrdě chopil odpovědnosti. Dala
jsem mu ještě posledních pár instrukcí a mohlo se jet.
Hned toho večera šel taťka podle instrukcí Lucinku nakrmit, zapomněl však na jeden malý
detail. Nezavřel mřížku u klece. A tak milá Lucinka využila šance k procházce naším bytem.
Přibližně o hodinu později tatínkovi došlo, že sice dal Lucince najíst, ale na výměnu napajedla jaksi
zapomněl. V přesvědčení nápravy došel ke kleci. Jaké však bylo překvapení. Klec zela prázdnotou!
Tatínkovi se zatmělo před očima. Propadl panice. Co jen bude dělat? Přece slíbil, že se o Lucinku
dobře postará. Co slíbil! On se přímo kasal, jak vše zvládne. Musí ji najít!
Zhruba tak kolem půlnoci téhož dne rozmístil v každé místnosti dvě mističky, jednu s
vodou, druhou s piškoty, aby alespoň zjistil, ve kterém pokoji se Lucinka ukrývá. Věděl, že nesmí
usnout na celou noc. Nařídil si tedy budík na druhou hodinu ranní. Když se po urputném zvonění
budíku probudil, zjistil, že křeček se nachází v kuchyni. Tak teď už tatínka v hledání nic nezastaví.
To se však mýlil. Ve čtyři hodiny v noci svou snahu vzdal. Nehodlal však skončit boj. Zavolal na
pomoc mé dva starší sourozence – sestru s bratrem. Nadšením z jeho nočního telefonátu neoplývali.
Jelikož naše rodina vždy drží pospolu, ve štychu tatínka nenechali.
Během půl hodiny se pátrání po nezvěstné Lucince
rozjelo
znovu. Za další dvě hodiny už chtěli hledání vzdát. V
Čtení
posledních minutách sestra vítězoslavně vykřikla: „Mám ji!“
Josef Křešnička
Skutečně! Lucka si hověla v náhradním hnízdečku za plynovou
troubou. Vynervovaný otec bafnul Lucinku a šup s ní rovnou
Vlaštovky na nebe
do klece. Pro jistotu hned několikrát zkontroloval, zda je
píší všem
mřížka
zavřená.
neviditelným inkoustem
Když jsem se spolu s maminkou vrátila domů, tvářil se
a je to příjemné čtení:
tatínek, jako by se vůbec nic nestalo. Tento svůj zážitek mi
tatínek vypravoval, až když Lucinka utekla podruhé. Ale to už
Zima už není!
je jiný příběh.
Pavla Marešová, ZŠ Velké náměstí, Strakonice, III. kategorie
Potkana jsem viděl včera, potkanici k tomu.
Co dělali? Táhli ČTENÍ někam k sobě domů.
Potkani
Potkani mají dlouhé tělo,
Skopičiny dělají,
jídlo chtějí nasypat.
Pak si zuby brousí.
Dvanáct se jich narodilo,
Po žebříčku běhají
všichni mají pořád hlad.
Třesouce jim vousy.
Potkany mám velmi ráda,
mají hebké kožíšky.
Celý den se o ně starám,
chutnají jim oříšky.
Mají malé čumáčky,
Zrní chroupou rádi.
Spí na plné otáčky.
Moji kamarádi!
Karolína Otavová, 6. třída ZŠ F.L.Čelakovského ST.
Jarní petrklíč – pěvecká a instrumentální soutěž v Praze
Jarní petrklíč je hudební soutěžní přehlídka, která se každoročně koná první jarní čtvrtek ve
Společenském centru Jesenice. Tuto soutěž zaštiťuje děkan Pedagogické fakulty Univerzity
Karlovy v Praze a letos proběhl již 22. ročník. Soutěží se ve zpěvu (sóla, dua, tria..., pěvecké sbory)
a v sólové hře na hudební nástroj
Soutěže se ve čtvrtek 26. března zúčastnila některá děvčata z naší školy. Soutěžilo se v
několika kategoriích. Naše děvčata se zapojila do tří:
Starší pěvecká sóla – Lenka Havlíčková a Pavla Voldřichová ze 7. třídy,
Starší instrumentalisté – Domča Králová ze 7. tř. a Věrka Valková z 9. tř.,
Malé soubory a sbory – trio: Domča, Lenka a Pavla.
Konkurence v soutěži byla obrovská, a tak se nemůžeme divit, že i tréma si s děvčaty pěkně
pohrála. Sice se žádné nepodařilo získat umístění, ale nutno říct, že všechny velice dobře
reprezentovaly naši školu. A pokud vezmu do úvahy to, že reprezentovaly určitě nejmenší školu ze
všech přihlášených, nezbývá mi, než jim vyslovit veliký DÍK. Jméno ZŠ a MŠ Čestice se objevilo
vedle názvů škol z Prahy, Kladna, Českých Budějovic a dalších velkých měst, jména našich děvčat
konkurovala jménům dětí z hudebních škol a gymnázií.
Všem čtyřem děvčatům děkuji za dobrou reprezentaci školy.
Přeji hodně muzikálního štěstí v některé z dalších soutěží.
Jana Voldřichová
Divadelní soubor Kulturního spolku Čestice zve všechny na premiéru nově nastudované
hry Radima Webera
Jak začala a skončila Trojská válka
aneb
Konec kuřích ok na Olympu
Představení se koná v pátek 15.5.2009 v sále Lidového domu
začátek je ve 20,00 hodin
Jaro ťuká na dveře,
ČTENÍ stránky otevře.
Milí čtenáři!
V prvním jarním čísle ČTENÍ pro lidi si Vám dovolujeme předložit příspěvky dvou klientů
naší terapeutické komunity, kteří sebrali odvahu a inspirováni zážitky z léčby zahájili novou etapu
našeho spoluutváření tohoto dvouměsíčníku. Věřím, že to pro Vás bude osvěžující změna a pro
naše klienty jedno z dalších povzbuzení v novém životě bez drog.
Pěkné jaro přeje za celou komunitu PhDr. Miluše Sadílková, terapeutka
Šumava na běžkách očima neběžkaře
Míhající se stromy za oknem autobusu a haldy bílého sněhu všude (i na klikatící se silnici
vedoucí na šumavské Pláně) nám dávaly tušit, že nádherné scenérie nám zdejší hory nevydají
zadarmo. Náš autobus zastavil v překrásném počasí a ještě krásnější vesničce, zasypané bílým
peklem, zvaným sníh. Všichni ale nadšení nebyli: jsou mezi námi i tací, co sníh vidí raději v televizi
či na obrázku.
Vyrazili jsme úhledně protaženou cestou na naši turistickou ubikaci, která se jmenuje „Chata
na Pláních“. Po bleskovém ubytování a našem klasickém občerstvení, čítající tři rohlíky a jeden sýr,
jsme vyrazili v ústrety našemu prvnímu šumavskému dobrodružství. Natěšení dravci, tedy většinou
ti klienti, kteří už jsou, jak se říká, dál, začali udávat tempo nám, čerstvým abstinentům.
S přibývajícími kilometry v nohách se pomalu rozplývaly naše sny, že tento výlet přežijeme. Ale co
nám zbývalo, když jediný způsob, jak se vrátit domů, bylo ujet ještě mnoho kilometrů a mít na
nohách ta nenáviděná dřívka?
V prosluněném, ale mrazivém dnu byly jen malé útržky radosti při občerstvovacích
zastávkách. Hlavně po smrtonosném stoupání na Černou horu, kdy jsem ta dřeva na nohách
pojmenoval po svých dětech a jel jsem úplně „na krev“ a nenáviděl sebe a všechny na celém světě.
Inu, šest kilometrů do zdánlivě nekončícího kopce dá pořádně zabrat. Nejsmutnější bylo, když mě
v tom nejprudším stoupání začali předjíždět pošedivělí senioři a s úsměvem na rtech halekali:
„Stopa, mladej, stopa!“ V tu chvíli jsem si připadal jako beznohý a bezruký. No, komu čest, tomu
čest!
Tomáš
Komunitní Velikonoce
Letošní Velikonoce byly pro nás „komunitní“ trochu jiné, než ty předešlé – určitě mnohem
víc tradiční, se spoustou nových poznatků a zážitků. Přípravy započaly již v pátek, kdy nás „naše“
Maruška zasvětila do kuchařských tajů velikonočních pokrmů: pečení velikonočních beránků a
mazanců, příprava nádivky zvané lébrkes a nakládání jehněčího masa.
V sobotu jsme pekli a pekli, zdobili interiér a malovali velikonoční vejce. Kluci mezitím
odešli na pruty, aby mohli splést pomlázky. Musím uznat, že tatary se jim povedly. Byly spletené
z osmi prutů, zdobené pentlemi a hodně, hodně dlouhé. Večer jsme odjeli na Dobrš na vigilie
spojené s gregoriánským chorálem – úžasný zážitek! Na závěr jsme všichni zapálili svíčku za
našeho pana faráře Martina Vícha.
Celou neděli si kluci mezi sebou spiklenecky pošeptávali a nám, holkám, bylo jasné, že
velikonoční pondělí bude zajímavé. Ráno mě probudilo kvokání slepice. Z úvahy, že slepice
kvokají na dvorku, mě probralo až to, když mi slepice přistála přímo v posteli. Po výkřiku: „Fuj! Co
to je?“ se rozletěly dveře a nade mnou stálo šest kluků s obrovskými tatary. Výprask byl pořádný,
s klasickou rýmovačkou „Hody, hody, doprovody…“ Poté kluci odešli koledovat a vrátili se
s bohatou výslužkou. Díky! My holky jsme už měly za dveřmi připravené kýble se studenou vodou
a kluci za ranní výprask schytali sprchu v plné palbě. Na letošní Velikonoce budeme všichni rádi
vzpomínat, i když se po naší léčbě rozprchneme do různých koutů naší země.
Pavla
Bitva mezi dvěma vlky někdy se v nás sváří.
Mám číst ČTENÍ nebo zpívat? Obé se mi daří.
Dva vlci
Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu
o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka.
Řekl mu, „Synku, ta bitva v každém z nás je bitva mezi dvěma vlky.
Jeden je špatný. Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost,
nenávist, sebelítost, faleš, namyšlenost a ego.
Ten druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost,
laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra”.
Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal,
„A který vlk vyhraje?”
Starý Indián odpověděl, „Ten kterého krmíš”.
JIHOČESKÝ ZVONEK 2009
23. dubna 2009 proběhlo ve Strakonicích okresní kolo soutěže v sólovém a komorním
zpěvu, Jihočeský zvonek. Z čestické školy se zúčastnily 4 zpěvačky: Marie Vilánková, Kateřina
Novotná, Pavla Voldřichová a Věra Valková. První tři soutěžily s lidovými písněmi, Věrka se
přihlásila do IV. kategorie, což je kategorie volného výběru (mohou být i písně moderní...), a je
určena pouze pro děti 8. a 9. tříd. I., II. a III. kategorie rozděluje děti podle věku a jsou zde povinné
lidové písně.
V každé kategorii bylo kolem 20 soutěžících, takže dostat se mezi ty nejlepší nebylo
jednoduché. Ale čestickým tentokrát štěstí přálo. Ze čtyř zúčastněných děvčat se dvě umístila na
předních příčkách:
1.kategorie – Kateřina
Novotná – 3. místo
2.kategorie – Pavla
Voldřichová – 2. místo
Blahopřeji a mám o to
větší radost, že diplomy
se oba dostaly „do Dřešína“.
Jana Voldřichová
Do hospody chodí v pátek ženské jen když mají svátek.
Jaké bylo překvapení, když nám děti četly ČTENÍ.
MDŽ – 14.3.2009 ve Dřešíně.
Na mnoha místech se řeší otázka, zda slavit MDŽ ano nebo ne. Na mnoha místech je to
problém. Ne však v naší obci.
Všechna léta minulá i současná se ženy z Chvalšovic, Dřešína, Dřešínka a Hořejšic těšily a
těší na oslavu MDŽ. Stejně tak tomu bylo i letos 14. března, kdy se ženy ze jmenovaných vesnic
sešly odpoledne v pohostinství ve Dřešíně ke společné oslavě, spojené s výroční schůzí Českého
svazu žen.
Na stolech se objevilo
pohoštění, které si ženy
přinesly z domova – zákusky,
chlebíčky, jablka. Mezi tím
nevadnoucí kytice, tvořené
kytičkami a srdíčky z pálené
hlíny na špejlích, které
vyrobily ženám k jejich svátku
děti v klubovně. Po zahájení p.
ing. Zdeňkou Šaškovou, která
informovala o činnosti ČSŽ i
OÚ ve Dřešíně, následovalo
pro ženy další překvapení. Děti
si pro ně připravily scénku
s maňásky. Pak už následovala
volná zábava. Ženy si spolu
popovídaly, posléze i zazpívaly
a zatancovaly v doprovodu
kapely p. Záhorského.
Bylo to hezké odpoledne a splnilo svůj účel. Ženy se sešly dohromady a zapomněly na své
denní starosti. Bylo jim spolu prostě DOBŘE.
A proto pro takovéto oslavy MDŽ – ANO!
Květa Nováková, Hořejšice
Den Země
22. dubna jsme i u nás oslavili den věnovaný Zemi. V tento den bychom se měli zamyslet
nad tím, v jakém stavu se naše planeta nachází a co můžeme udělat pro to, aby na tom byla lépe.
V souvislosti s tímto dnem pořádala MŠ a ZŠ Čestice besedu, které se zúčastnily děti ze 6.9. třídy. Vedl ji pan Ing. Miroslav Šobr, vedoucí oddělení ekologie krajiny odboru životního
prostředí Městského úřadu ve Strakonicích.
V první části besedy dětem ukázal některé z mála cenností, které nám krajina okolo
Strakonic nabízí (chráněné přírodní oblasti, vzácní živočichové a rostliny). Druhá část byla
věnována pramenům a studánkám, jejichž vodu můžeme stále bez obav pít.
Překvapivé bylo, kolik lze takových studánek a pramínků nalézt jen v okolí Strakonic a
Čestic. Jsou však často dobře schované a málokoho by napadlo, že se dívá na studánku, z níž se
může napít. A možná je to dobře, možná díky tomu je jejich voda i dnes ještě čistá.
A k čemu podobné besedy pro děti? Třeba jen proto, aby objevení takového pramínku lidmi
nebylo jeho jistým koncem.
Mgr. Barbora Váchalová
Paroubek i Topolánek
rádi přečtou v ČTENÍ článek
Rozhovor s …........ Ing. Miroslavem Šobrem, pracovníkem odboru životního prostředí MěÚ Strakonice
1) Město Strakonice, prostřednictvím MěÚ Strakonice, odboru ŽP, vyhlašuje každoročně ekologickou
soutěž pro školy i veřejnost. Letos se Vaše soutěž jmenuje „Na vlnách stříbrných rybníků Země
zamyšlené 2009“. V 10 zastaveních nás provází spisovatel Ladislav Stehlík rybníky Strakonicka. Této
soutěže se úspěšně účastní i žáci naší školy. Je o tuto Vaši soutěž velký zájem?
Jde již o osmý ročník ekologicko všeobecně vzdělávací soutěže, které se zúčastňují téměř všechny
druhé stupně základních škol v regionu okresu Strakonice, tj. včetně škol Blatenska a Vodňanska a
prostřednictvím Jihočeského Kurýra i ostatní zájemci. S přihlédnutím k letům minulým je o letošní
soutěž vyšší zájem.
2) Dnes jste zde u nás měl besedu pro žáky 5. - 9. třídy o ochraně přírody naší republiky s
důrazem na náš region a "zázračné" studánky a prameny Podlesí. Mohl byste stručně znovu vyjmenovat
pro naše čtenáře tyto studánky z okolí Čestic?
V nejbližším okolí Čestic byly monitorovány a ve většině případů rozborovány tyto studánky: Studánka
knížete Oldřicha pod Dobrší, Studánka Svatého Jana nad Novou Vsí, Studánka Svaté Ludmily nad
Volyní, Farská studánka v Česticích, Studánka Černé paní v Němčicích, Studánka u Dobré Vody za
Nahořany, Studánka Svatého Antonína v Nihošovicích
3) Která z těchto studánek je široko daleko nejvyhlášenější a nejléčivější a kde ji nalezneme?
Nejkvalitnější vodu má určitě Studánka u Dobré Vody za Nahořany, které je zároveň i regionální
nejradioaktivnější studánkou a lze ji nalézt při cestě z Nahořan do lokality lidově zvané U sedmi zlodějů
a u samoty Dobrá Voda, při okraji lesa. Je hojně navštěvována především lidmi ze Čkyně a z Vimperska
vůbec.
4) Spoustu pramenů a studánek je schováno pod kameny v polích, pod starými stromy, pod bílými
kapličkami při cestách, ve skružích na vesnických návsích i v rozbahněných prameništích. Jejich voda
stále dovede osvěžit, jejich klid a přirozená krása potěší oči i duši. Nebál byste se napít z některé z
těchto studánek?
Po provedených rozborech se určitě z vyhlášených pramenů nebojím pít, spíš naopak, protože mnohdy
jde o vodu svou kvalitou vysoce převyšující vodu pitnou, ale samozřejmě ve volné přírodě každý pije
přírodní vodu na své riziko. Určitě lze pít vodu pramenitou, obavy bych měl z mělkých studánek s
malou obměnou vody, kde by se mohly vyskytovat i například zárodky nemocí od zvířat zde pijících..
5) Co si naši čtenáři mají představit pod pojmem „otvírání studánek“?
Jednalo se o „akce“ mladých dívek se zpěvy a tanci, spojené s čištěním vybraných studánek, dodnes
zachovávané především na Vysočině, kde se jím inspiroval i Bohuslav Martinů ve své slavné skladbě
Otvírání studánek na slova básníka Miloslava Bureše. V našem regionu zatím čistíme studánky třetím
rokem, zatím za pomoci škol, bez zpěvu a tanců, a již se nám takto podařilo „otevřít“ sedm studánek.
6) Starý pohanský obyčej přikazoval vždy první jarní den omýt celé tělo studenou pramenitou vodou.
Člověk se tím měl zbavit všech neduhů a získat celoroční zdraví. Jinými slovy, díky vodě člověk „znovu
ožil” do dalšího roku. Obyčej byl tak silný, že i pozdější náboženství jej raději vzalo za své, čímž dodnes
dělá radost, všem, kteří si umí užívat pěkně “zmáchané” Velikonoce. Dodržuje tento zvyk doma?
Omytí studenou vodou určitě, nejen první jarní den a nejen na Velikonoce
Děkuji Vám tedy za rozhovor a přeji Vám hodně zdraví a úspěchu ve Vaší další práci
Mgr. Vendula Kramerová
Sešly se nám dětské masky – šašci, bubáci i krásky
a o jejich rejdění přečtěte si ve ČTENÍ
V neděli 15.2.2009 pořádal Český svaz žen dětský maškarní karneval. Děti dostaly za úkol napsat o
své masce nějakou básničku. Je vidět, že některé básničky tvořily děti úplně samy, s některými
pomáhali i rodiče.
Čarodějka kouzlí
čáry máry podfuky.
Teď ať je z tebe lev,
teďka zeď.
Já jsem krásná princeznička,
která ráda tancuje,
na bále jsem poztrácela
všechny svoje korále
Mařenka Jelínková
Pavlínka Pospíšilová
Já jsem malá princezna,
korunka mě nesedla.
Mě to ale nevadí,
Malý sysel hladový
vyrazil si na hody,
doplnit si zásoby
na maškarní rej,
pak mu bude hej.
Po maškarním plese
zásoby si nese
mě se tady líbí.
Hodila jsem tanečky,
vyhrála jsem dárečky
Adélka Kotálová
Indiánka Nšoči
ta má černé obočí
vlasy jako havran černé,
šaty samá třáseň - to je krásná báseň.
Verča a Kájina Levých
My jsme vojsko české vlasti,
za mír a klid bojujem
Aby nám všem bylo hezky,
proto tu dnes tancujem.
Monča a Milánek Švecovi
Verča a Kájina Levých
Angličtina světová je, to je sice hezký,
ale já jsem ráda, že se ČTENÍ píše česky.
Jazykový pobyt v Hastings
18 žáků ze 7. - 9. třídy ZŠ a MŠ Čestice a 2 učitelky (Mgr. Š. Mikešová, Mgr. V.
Kramerová) se zúčastnili ve dnech 21. - 28 února 2009 poprvé výukového a poznávacího zájezdu v
anglickém městečku Hastings s firmou Student Agency. Společně s námi ještě jeli i žáci z Kralup
nad Vltavou a z Plzně, aby bylo využito každé místečko v autobuse.
V sobotu jsme odjížděli od naší čestické školy v 16.15 h. Cesta vedla dále přes Plzeň,
Německo, Belgii a Francii. V Calais jsme se brzy v neděli ráno nalodili na trajekt do Velké Británie
přes kanál La Manche. Když jsme připlouvali k Britským ostrovům, viděli jsme bílé útesy (White
Cliffs). Po vylodění byl naším cílem známý strážný hrad Dover. Po prohlídce hradu jsme jeli do
města Hastings, kde jsme navštívili zdejší zříceninu hradu a pašerácké muzeum Smugglers Caves.
Pak jsme si prohlédli staré město. Hastings je poměrně velké přímořské město ležící v hrabství East
Sussex, na jihu Anglie asi 100 km od Londýna. Večer jsme poprvé večeřeli v našich hostitelských
rodinách.
V pondělí ráno jsme posnídali typickou anglickou snídani (cornflakes s mlékem, toasty s
máslem a džemem, pražené párky, pomerančový džus, čaj nebo kávu). Poprvé jsme se učili v naší
anglické škole. Byli jsme rozděleni vstupním testem do 3 skupin podle našich jazykových znalostí.
Odpoledne jsme poznali město Battle (místo, kde se roku 1066 odehrála bitva u Hastings),
navštívili Yesterday´s World a městečko Rye (středověké centrum pašeráků). V úterý jsme si po
dopolední výuce udělali výlet na Seven Sisters (sedm bílých vápencových útesů na jižním pobřeží
Anglie, které každoročně ubývají o 30 - 40 cm).
Ve středu odpoledne bylo naším cílem vyhledávané přímořské letovisko Brighton. Prohlédli
jsme si Sea Life Centre o životě mořských živočichů. Člověk se tu může procházet jakoby po
mořském dně a nad hlavou mu přitom proplouvají žraloci, rejnoci a želvy. Dále jsme se prošli po
staré čtvrti The Lanes a dostali volno na zábavním molu Palace Pier. Ve čtvrtek dopoledne jsme
naposledy navštívili školu, kde jsme obdrželi certifikáty. Odpoledne nás čekala observatoř Science
Centre. Uvnitř byla spousta zajímavých a poučných věcí z přírodních věd (fyziky, přírodopisu,
chemie, zeměpisu). Naposledy nás čekal i nocleh v našich hostitelských rodinách.
V pátek jsme jeli do Londýna. Zde jsme mohli poznat London Eye, Houses of Parliament,
Big Ben, Whitehall, Buckingham Palace s výměnou stráží, Trafalgar Square, Piccadilly Circus,
British Museum a Covent Garden. V sobotu jsme přijeli do Čestic kolem 15.00 h. Všichni jsme si
odnesli plno nezapomenutelných zážitků.
Mgr. Vendula Kramerová
Nohejbal Čestice
Po loňské sezóně, která byla ve znamení vstupu A-týmu Čestic do Krajského přeboru, se
letos situace stabilizovala. První tým zůstal ve vyšší soutěži i pro rok 2009 a v Okresní soutěži
přibyl k B-týmu i nově založený C–tým, složený z bývalých stabilních hráčů Čestic pod vedením
Luboše Koláříka st. A-tým zůstal ve stejném složení a do krajských bojů vstoupí 9.5.2009
dvojzápasem v Českých Budějovicích a v Trhových Svinech. První domácí zápas se hraje o týden
později a hrací dny jsou soboty. Mužstva z okresní soutěže hrály poprvé 28.4. a hrát budou každé
úterý střídavě doma – venku od pěti hodin. Derby nebude hrát počátkem června, odveta je v září.
Srdečně zveme všechny fandy nohejbalu. Přijďte nás povzbudit!
Martin Levý
Nejhezčí je – zdá se mi – ten náš tanec s hráběmi
i ten tanec se dřeváky. Ve ČTENÍ to psali taky.
Krajská přehlídka dětských folklorních souborů
V sobotu 25. dubna se taneční kroužky Notičky, Podlešáček a Podlešák zúčastnily Krajské
přehlídky dětských folklorních souborů v Českých Budějovicích. Přehlídka se koná každé dva roky
a jejím cílem je nesoutěžní formou prezentovat různé formy a způsoby práce dětských folklorních
souborů.
Letošní přehlídky se zúčastnilo 13 souborů z celých jižních Čech. Tradiční ovace sklízel soubor
Prácheňáček za Strakonic, nám se nejvíce líbil soubor Malý Furiant z Českých Budějovic.
Čestické Notičky předvedly své číslo. Když jsem já sloužil, Podlešáček vystoupil s tanci Honza s
Frantou a Veselá polka a Podlešák zatancoval Tanec s hráběmi, který se velice líbil.
Celkem 5 souborů bylo odměněno za dlouholetý rozvoj folklorních tradic Jihočeského regionu.
Těší nás, že naše soubory byly mezi nimi.
JANA VOLDŘICHOVÁ
Celé lidské pokolení
chová v lásce naše ČTENÍ
Moji rodiče
(slohová práce žáka ZŠ – převzato z internetu – hodí se ke Dni matek)
Rodiče se dělí na dvě části: matku a otce. Matka se ještě rozděluje na ženu v domácnosti a
v zaměstnání. Doma se potom ještě skládá z manželky, matky, kuchařky, uklízečky, pradleny,
zásobovačky, účetní, vychovatelky… ostatní si nepamatuji, ale máma toho umí vyjmenovat víc,
jako např. služka, otrok a jiné.
Matka se vyznačuje tím, že se zázračně nachází na více místech najednou, umí v jedné chvíli
myslet na sto věcí, přičemž deset věcí dělá současně. Vidím na vlastní oči, jak po návratu z práce dá
vařit vodu na sporák, zatímco zadělá na buchty. Přitom jí běží pračka, do které chodí vyměňovat
prádlo, mě vymýšlí věty oznamovací, tázací a rozkazovací a naší Olinku zkouší z velké násobilky.
Že potom přebalí malého Karlíka a udělá mu Sunar s krupicí si ani nevšimnu. Dvě oči mi na to
nestačí. Když potom zasedneme k večeři, všechno je připravené na stole, já mám na teplákách
zašité díry, Olina má umyté vlasy a prádlo visí na balkoně. Potají si mámu prohlížím. Máma má
opravdu jen dvě ruce a přece, když přijde domů z práce, má v jedné velkou a malou kabelku,
v druhé dvě síťovky s nákupem s nákupem a ve třetí … ne, vždyť jsem už povídal, že má jen dvě
ruce, ale nese i Karlíka ve fusaku.
Otec se neskládá ani nerozděluje. Nachází se v zaměstnání a doma. Ale doma ho najdete
málokdy. Kromě snídání a večeření, když sedí u stolu, vyskytuje se obyčejně v křesle nebo na gauči
a bývá zakrytý novinami. Zanechává po sobě vždy totožné stopy: rozevřené a převrácené noviny a
cigaretový popel, někdy i v popelníku. Na rozdíl od mámy, i když má taky dvě ruce, přichází domů
s rukama prázdnýma. Jestli umí násobilku nevím, ale psát asi neumí, protože mi ještě žákovskou
knížku nikdy nepodepsal. A ani není prozkoumané, proč patří do skupiny rodičů, když na
rodičovské sdružení vůbec nechodí.
Pan učitel povídal, abychom se při psaní tohoto úkolu zamysleli nad prací svých rodičů. Ve
škole přidělují žáka, který řádně nepracuje a neučí se, dobrému a snaživému žákovi, aby se od něj
něco naučil. Tak si myslím, že při svatbě přidělují muže ženám, aby je ženy něčemu dobrému
naučily a měly na ně dobrý vliv. Mojí mámě se to zatím bohužel nepodařilo.
Blahopřejeme všem, kteří se v měsících květnu a červnu dožívají významného životního jubilea a do
dalších let přejeme jen to nejlepší, zdraví štěstí a spokojenost
pan Zdeněk Randák z Čestic
pan Bohuslav Šefčík z Čestic
pan Miloslav Brabec z Čestic
pan František Staněk z Němčic
paní Růžena Petrlíková z Němčic
paní Dana Naakeová u Krušlova
p. František Hejtmánek z Prkošína
pan Karel Jáchym z Čestic
pní Miloslava Kubátová z Čestic
pan Ivan Pelíšek z Čestic
paní Vlasta Petrášová z Nuzína
paní Jana Kovářová z Čestic
60 let
55 let
75 let
80 let
65 let
50 let
87 let
70 let
55 let
55 let
60 let
55 let
paní Vlasta Blažková z Němčic
paní Jana Bečvářová z Krušlova
pan Stanislav Jergl z Čestic
paní Růžena Zámečníková z Nuzína
pan Antonín Ouředník Z Čestic
paní Vlasta Kadlecová Z Čestic
paní Jiřina Kopfová z Čestic
pan ing. Václav Rada z Čestic
paní Eva Tomícsová z Čestic
pan František Urbánek z Čestic
pan František Humpolec z Čestic
pan Bohumil Krejčí z Nuzína
84 let
65 let
75 let
84 let
88 let
85 let
65 let
60 let
50 let
65 let
50 let
86 let
Malý skřítek Ořešáček putoval si světem,
zastavil se a pak skočil do ČTENÍ i k dětem.
Tajemné nocování mezi pohádkovými příběhy.
Děti ze Dřešína s Andersenem nocovaly už podruhé… Tentokrát bylo nutno omezit účast
dětí věkem do páté třídy, neboť by se do klubovny, která sousedí s obecním úřadem a knihovnou,
nevešly… A tak se v pátek 3.4. vpodvečer sešlo 10 dětí a 4 ženy ke společnému nocování.
Sedělo se kolem kulatého stolu a besedovalo o spisovatelích, kteří mají letos výročí, a četlo
se z jejich knih. Společná četba a vypravování plynuly během celého večera až do pozdních nočních
hodin. Povídání zpestřovaly rozličné soutěže a hry. Po společné večeři se děti pomalu ukládaly ke
spánku s pohádkou, když tu najednou – kde se vzala, tu se vzala - přišla na návštěvu pohádková
babička. Děti dostaly od babičky dárek – novou knihu do místní knihovny, a to Staré pověsti české
a moravské od spisovatelky Ježkové. Babička dětem na ukázku jednu pověst přečetla a překvapené
děti ani nedutaly. Kouzelná babička s sebou přivedla dalšího hosta - chlapce Ořešáčka v podobě
krásné dřevěné loutky. Je to malý dřešínský skřítek a s dětmi zůstane v klubovně jako jejich
maskot. Celá obec má totiž památné a vzácné ořešáky černé ve svém znaku. Dětem se Ořešáček
moc líbil, hned se s ním přivítaly, popřály mu, aby se mu u nás ve Dřešíně líbilo a skamarádily ho
s ostatními loutkami z divadla… Samozřejmě, že spaní bylo přerušeno, a tak usínání trvalo až přes
půlnoc. Přesto ale zbylo dost času na krásné pohádkové sny, které se mohou zdát jen jednou v roce.
Ráno jsme se společně nasnídali, uklidili, vyhodnotili pohádkovou noc a s radostí z pěkných
zážitků se rozešli do svých domovů.
Zdeňka Šašková
O mořské panně a námořníkovi
Jiří Kolář
Za dávných časů, kdy vlny moří a oceánů brázdily jen bílé plachty korábů a plachetnic, žil
námořník jménem Jan. A protože sloužil na anglické lodi, říkali mu Džony.
Džony byl prazvláštní chlapík Pěkně stavěný a rostlý, jak se na námořníka sluší, také síly
měl za dva. Jenom jednou vlastností se lišil od ostatních námořníků. Za celý svůj život, a nebyl už
právě nejmladší, se sotvakdy usmál. Právě pro tu jeho věčnou posmutnělost mu říkali Džony
Smuténka.
Až na Džonyho byli všichni námořníci na anglickém obchodním trojstěžníku veselá kopa.
Od rána do večera bezstarostně povykovali, halekali a k nějakému drsnějšímu žertu neměli nikdy
daleko. Ačkoli na přídi dotyčného škuneru byl půl námořní míle dobře čitelný nápis Tichý poutník,
tak se ta loď jmenovala, klidu a tichosti bylo na ní poskrovnu. Snad jen v noci, kdy námořníci spali.
Od rána do večera vládl na lodi bujarý zpěv, halas a žerty, které dokázaly rozesmát samotného
kapitána. A to bylo co říct, protože kapitán byl suchý patron a morous. Nejvíc ho rozesmála
písnička, kterou si námořníci prozpěvovali při stahování návětrné plachty: „Bylo nás pět bukanýrů,
johoho, když jsme pluli k Abu-kíru, johoho!“
Jen námořník Džony nezpíval, nemluvě o tom, že se ani jednou neusmál. Ať stahoval
s ostatními plachty, lezl po ráhnech, šplhal po provazovém žebříku nebo drhl palubu, všechno dělal
zamyšleně a smutně. Nejradši vysedával ve strážním koši vysoko nad lodí. Tady svýma smutnýma
očima obzíral širou vodní hladinu až tam, kde se v dálce moře stýkalo s oblohou. Sem také
nedolehly žertovné poznámky na adresu jeho smutnosti, které jeho spolunámořníci nemysleli nijak
ve zlém. Džonyho by mohla rozveselit jen nějaká krásná mořská panna, pokud se nějaká taková
najde, říkali o něm.
Do chalupy na skalisku Džony vždy se vracel rád.
Čekalo tam na něj ČTENÍ – jeho věrný kamarád.
Jak jsme řekli na začátku, Tichý poutník se plavil za obchodem. Když naplnil svá podpalubí
vzácným kořením, koprou a jiným zbožím, vracel se z dalekých ostrovů a kolonií domů. Loď
zakotvila v mateřském přístavu u anglických břehů, vyložila náklad a námořníci se rozešli do svých
domovů. Po nějaké době se zase vraceli do přístavu a vyplouvali na širé moře.
Jakmile Tichý poutník ukončil plavbu, také Džony Smuténka vyrazil na cestu k domovu. Ta
cesta trvala několik dní. Bydlel sám v dřevěné chatrči na pustém, skalnatém pobřeží. Tady
naslouchal šumění moře, které naráželo na skaliska, pozoroval střelhbité křivky racků a mořských
vlaštovek v povětří a dovedné kousky delfínů na hladině. Ale nic z toho ho nedokázalo rozveselit.
Jeho rozveselení mohl přinést jen nějaký neobyčejný zážitek. A ten měl brzy přijít a byl tak
podivuhodný, že Džonyho od základů změnil.
Jednou v houfu delfínů uviděl Džony něco, co připomínalo lidskou bytost. Když se
pozorněji zadíval, užasl. Byla to mořská panna. Než se Džony vzpamatoval z překvapení, připlula
blíž a vystoupila na břeh. Teprve teď si ji mohl Džony pozorně prohlédnout. To nebyla žádná
mořská ochechule, ale opravdová mořská víla v podobě krásné pozemské dívky. A hned také
promluvila lahodným dívčím hlasem: „Jsem Pingvína, dcera samotného Prótea, vládce mořských
hlubin. Vím o tvém smutku, námořníku, a proto jsem se rozhodla proměnit tvůj smutek v radost a
veselí.“
Na ta slova začala Pingvína tančit půvabný tanec znázorňující prosbu mořských víl k otci
Neptunovi hrát si na honěnou. Byl to tanec plný pohody a grácie a Džony cítil, jak jeho srdce začíná
jihnout a jeho ústa se začínají otevírat k úsměvu. Pak Pingvína zazpívala veselou písničku o
nezbedných kouscích tritónů, mořských bytostí z družiny samotného Neptuna, který je za trest
vytahá za uši. Džonyho tvář se teď roztáhla k úsměvu docela. A když začala Pingvína předvádět
ztřeštěnosti létajících ryb nad hladinou, Džony se už neudržel a smál se, až se za břicho popadal.
Každý den pak připlouvala Pingvína k Džonyho břehu a přinášela mu pohodu a radost.
Džonymu nastal čas vydat se znovu na širé moře. Rozloučil se s Pingvínou a poděkoval jí za
to, že ho naučila smát se. Ta mu slíbila, že až se opět vrátí, bude ho znovu rozveselovat. Pak
zmizela v moři. Džony se vydal do přístavu a spolu s ostatními námořníky vyplul na Tichém
poutníku na širé moře.
Námořníci na lodi ho tentokrát sotva poznali. Byl to úplně jiný Džony, než jakého znali
předtím. Jakže, to je ten Džony Smuténka, který se dřív ani neusmál a teď je samý smích a žert? A
Džony si s ostatními vesele notoval, když napínali lana vratiplachty: „Hej, šup, námořníci, nalaďte
si úsměv v líci!“
„Toho musela rozveselit rovnou mořská panna,“ kroutili hlavou námořníci i s kapitánem.“
Připravované kulturní akce na květen a červen
15.5. „Jak začala a skončila Trojská válka“ – divadelní soubor Čestice – sál Lidového
domu, 20,00 hod
17.5. koncert ke Dni matek – Soukromá hudební škola Radešov- sál Lidového domu
14,00 hodin
13.6. divadelní představení „Podskalák“ – hrají ochotníci z Radomyšle – představení se
koná na nádvoří zámku 20,00 hod
Když rozkvete ořeší,
ČTENÍ lidi potěší.
Občasníček před sto lety:
4.3. Nástupce Theodora Roosevelta, nově zvolený prezident USA William Howard Taft,
proslovil před Kongresem svou nástupní řeč.
8.3. Papež Pius X. vyhlásil v Uhrách zákaz manželství dvojic různého náboženského vyznání.
10.3. Francouzský pilot Émile Auburn absolvoval první noční let v dějinách letectví.
15.-21.3. Po podobných podnicích ve Spojených státech se konaly první šestidenní cyklistické
závody také v Evropě na 150 m dlouhé dřevěné dráze berlínské výstavní haly u zoologické
zahrady. Do bojů se 144 hodinovou časovou lhůtou nastoupilo patnáct družstev. Po 45
hodinách se od ostatního pole odpoutaly dva páry, aby mezi sebou rozhodly o konečném
vítězství.
17.3. Ve Francii vyhlásili stávku zaměstnanci pošt a telegrafů. Skončila po splnění požadavků
stávkujících 23.3.
1.4. Ve Velké Británii vstoupil v platnost zákon na ochranu dětí: do 16 let nebylo dětem
dovoleno kouření, rovněž byl zakázán prodej tabáku mladistvým. Děti do 14 let se nesměly
zdržovat v hostincích, trestné bylo i navádění dětí k návštěvám hostinců. Za porušování
zákona hrozily přísné tresty.
V Sankt Peterburgu se konala premiéra opery Modesta Petroviče Musorgského Ženitba.
6.4. Americký polární badatel Robert Edwin Peary dosáhl při své dlouhé výzkumné cestě, na niž
vyrazil 1.3., těsné blízkosti severního pólu nebo možná dokonce i pólu samého. Od roku
1886 podnikl Peary řadu polárních výprav a vyplnil četná bílá místa na zemském povrchu:
roku 1895 objevil po něm nazvanou Zemi Pearyho, nejsevernější cíp Grónska, a v roce 1901
se mu podařilo prokázat, že Grónsko je ostrovem. Zatím se jednoznačně neprokázalo, zda na
pólu stanul první Robert E. Peary nebo americký badatel Frederick Cook, jenž údajně pólu
dosáhl již 21.1.1908.
9.4. Firma Widness Corporation ve velké Británii předvedla první autobusy s uzavřeným horním
patrem, tzv. dabldekry.
18.4. V římské bazilice sv. Petra byl Panna orleánská (Jana z Arku) prohlášena za svatou.
1.5. Bulharská vláda sdělila velmocím, že bulharský panovník napříště ponese oficiální titul král
Bulharů.
18.5. Slavný ruský balet Sergeje Ďagileva vystoupil poprvé v Paříži.
28.5. V USA ve státě Georgia vyvrcholila stávka a boje bílých zaměstnanců železnice proti
zaměstnávání černochů.
Profesor medicíny Paul Ehrlich ukončil své dlouholeté pokusy s chemoterapeutickým lékem
Salvarsan 606. Spolu s japonským bakteriologem Sahaširem Hatou vyvinuli prostředek
k úspěšnému potírání nebezpečné pohlavní choroby – syfilidy, jež byla do té doby
neléčitelná.
3.6. Holandskou kolonii Sumatru postihlo těžké zemětřesení, jež si vyžádalo 230 životů.
4.6. Při důlním neštěstí ve španělském Arabaldu přišlo o život 65 horníků. Příčina neštěstí byla
neobvyklá. Explozi vyvolal horník, jenž při rvačce s kamarádem zapálil dynamitovou
patronu.
10.6. Britský parník Slavonia poprvé použil nouzový signál SOS, když došlo k poškození jeho
trupu při cestě na Azorské ostrovy.
11.6. Pruská komise odmítla návrh na zavedení daně z používání bicyklu.
17.6. Narodil se Karel Hoger, český divadelní a filmový herec.
29.6. Několik set britských sufražetek pod vedením Emmeliny Pankhurstové se pokusilo vniknout
do budovy britské Dolní sněmovny a demonstrovat tak za volební právo pro ženy. Jejich
útoku čelilo 3000 policistů, jimž se jen s vypětí všech sil podařilo zabránit sufražetkám
vniknout do budovy. Sufražetky tak potvrdily svou hrozbu užití násilí.
Málokdo to nevidí,
že ČTENÍ je pro lidi.
Vynálezce (pokračování)
Josef Křešnička
„Změkčovací vodička, změkčovací vodička,“ drbal se pan Venda Brabec za uchem, „nebylo
ono to něco pro peklo?“
„Bylo, bylo,“ kýval pan Kája Perlík, „vynalezl jste ji kvůli bukovým polenům.“
„Ale nač by vám byla změkčovací vodička? Cože? Pro čarodějnici? Ale dejte pokoj! Ta
baba za to nestojí! Hlava! Prosím vás! Dneska se bylinami hlava neléčí. Vynaleznu vám pilulku.“
„Když já na pilulky nejsem,“ namítl pan Kája.
„To je ovšem zlé,“ řekl pan Venda,“ to vám tedy budu muset trochu té vodičky dát. Je tajná, ale že
jste to vy…“
Pan Kája Perlík přijal od pana Vendy Brabce lahvičku s dřevoměkem, jak se správně
vynález jmenoval – a že půjde.
„Počkejte, pane Kája,“ řekla Markéta, „snad nechcete jít do Zdíkovce pěšky?“
„Jak jinak?“ řekl pan Kája. „Ona mě ta hlava opravdu moc bolí.“
„A chudáku,“ řekl Michal, „to máte tedy špatné. Kdyby vás tolik nebolela, mohl byste počkat a my
bychom vás potom hodili do Zdíkovce lokomotivou.“
„Ale to je pravda,“ zvolal pan Venda Brabec, „za chvíli budem hotovi! Počkejte!“
„Tak já počkám,“ rozhodl se pan Kája Perlík. „Ale to mi řekněte, jak chcete jet do Zdíkovce
lokomotivou, když tam nevedou koleje?“
„V tom je právě ta finta,“ řekl pan Venda Brabec pyšně. „Naše lokomotiva žádné koleje potřebovat
nebude. Je tak vymyšlená, pane!“
„To tedy zírám,“ řekl pan Kája Perlík a zíral. Ve chvíli byla lokomotiva hotova. Pan Venda Brabec
si stoupl k řízení, Markéta k píšťale a Michal k brzdám. Ty byly zvlášť důležité pro zpáteční cestu,
až se pojede z prudkého kopce od Vacova.
„Totiž jak to, od Vacova? My pojedeme přes Vacov?“ zeptala se Markéta.
„Jak jinak?“ řekl pan Venda.
„Ale tam je pan Pižla! Aby nám nakonec lokomotivu nesežral! Víte přece, jak je vysazený na
dřevěné věci.“
„To by si mohl zkusit,“ řekl pan Venda. „Prostě bychom mu foukli do očí drobátko páry. Tak, pane
Kájo, nasedat!“
Pan Kája se usadil v koutku kabiny a trochu se třásl. Nebylo to jen bolení hlavy, On měl i
strach z neobyčejného stroje. Markéta zapískala na píšťalku, Michal odbrzdil a pan Venda pohnul
řídící pákou. Lokomotiva si odfoukla a pak se rozjela směrem na Vacov a dál na Zdíkovec. Na to,
že byla úplně nová a nevyzkoušená jela až moc krásně. Nedrncala – a jak panečku udivovala
automobilisty! Ti honem otáčeli a uháněli směrem na Vimperk, aby si tam v nemocnici nechali
vyšetřit zrak, protože nevěřili svým očím. Bylo to tím, že lokomotivu na silnici nepotkává člověk
každý den.
VI.
Lokomotiva se hnala do vacovského kopce a pan Kája Perlík nedočkavě vyhlížel na cestu.
Už by chtěl být ve Zdíkovci a vysvobodit čarodějnici Elvíru ze zdřevěnělosti, to aby mu mohla dát
léčivé bylinky na bolavou hlavu. Co chvíli tahal pana Vendu Brabce za rukáv a škemral: „Nešlo by
to rychleji, pane Brabec?“ Pan Venda Brabec se jen tichounce usmíval, ale Markéta se na pana Káju
obořila: „Copak, člověče, nevidíte, že jedem nejvyšší možnou rychlostí? Je tady hustý dopravní
ruch, a kdybychom jeli rychleji, mohli bychom zavinit nějakou havárii – to přece nechcete, nebo
ano?
„Nechci,“ odpověděl pan Kája Perlík.
Dřív než vzejde osení
začtěte se do ČTENÍ.
Dějiny rodů (pokračování)
Josef Vichr
Před úmrtím Adama Maxmiliána zemřel 25.5.1714 jeho pravý dědic svěřeneckých statků,
Adam Josef Chanovský. Němčické panství tedy přešlo na jeho nejmladšího syna Jana Felixe
Chanovského. Jan Felix zpočátku také nejvíce bydlel v Praze, ale později trvale žil v Němčicích.
K zámku nechal přistavět kapli sv. Jana Nepomuckého, která byla 16.5.1727 vysvěcená. Koupil
bohoslovecká roucha a nádoby, nové varhany a do věžičky nechal instalovat dva zvony. 6.9.1727
byla pražskou arcibiskupskou konsistoří povolena mešní licence, aby se v kapli mohly konat
veřejné bohoslužby. Na zámeckou budovu pořídil věžní hodiny a v severní straně od zámku založil
park ve francouzském slohu. V němčickém zámku si vydržoval mnoho služebnictva, choval mnoho
koní a v zámku často vyhrávala zámecká kapela. Jan Felix byl velkým přítelem honitby a střelby na
terč. V ovocné zahradě nechal postavit střelnici. Na zámku měl svého lékaře a zámeckou lékárnu.
Na zámek se pravidelně sjíždělo mnoho šlechtičen, ale ženu si nevybral. Zemřel ve věku 37 let
v Němčicích, 14.12.1730. Pochován byl v hrobce kostela u sv. Anny. Zemřel bez dědiců jako
poslední Chanovský z rodové větve smolotelské. Svěřenecký majetek přešel na rábskou rodovou
větev.
Němčické panství převzal Jan Jindřich Chanovský na Kamenné, syn Viléma Chanovského,
posledního majitele Rabí. Panství převzal 29.12.1730. Dlouho ale panství nedržel. Zemřel
10.12.1731 a byl pochován v rodinné hrobce v Kraselově. Jan Jindřich zanechal dceru Annu Marii,
provdanou za Františka, hraběte z Valdštejna a syny Jana Josefa a Viléma. Ti nebyli zletilí a tak
němčické panství převzala manželka Jana Jindřicha Barbora, rozená Hildprandtová z Ottenhausenu.
Správu panství vedla od roku 1731 až do roku 1739. Proti dědicům činil nároky Václav Chanovský
z linie smolotelské, který se odvolával na pořizovací listinu fideikomisu z roku 1700. Spor o panství
trval 8 let a byl ukončen ve prospěch Barbory Chanovské. V té době vedl administrativu
svěřeneckých majetků Ferdinand Ignác Malovec z Chýnova a z Vimperku. Na podzim roku 1741
vniklo od jihu Čech francouzské a bavorské vojsko. V zimě roku 1741 – 1742 se francouzské
oddíly v síle 12.000 mužů pod vedením maršálka Broglieho rozložily na strakonicku a posádky se
dostaly i do Kraselova a Němčic. Na němčickém panství utábořeny nebyly, neboť Barbora
Chanovská získala od maršálka Broglieho pro své panství ochranný list.
V roce 1749 odevzdala Barbora Chanovská správu svěřeneckých statků Němčic a Kraselova
svému staršímu synu, již dospělému Janu Josefu Chanovskému. Mladší bratr Vilém se dal na
vojenskou dráhu. Dosáhl hodnosti hejtmana a zemřel, když byl raněn v bitvě u Torgavy (Pruské
Slezsko). Pohřben byl v Praze 4.12.1760. Barbora Chanovská zůstala až do smrti u syna Jana Josefa
na němčickém zámku. Zemřela ve věku 97 let 14.3.1788 a pochována byla rovněž v kraselovské
hrobce.
Jan Josef Chanovský se hned neuvázal na panství. Roku 1751 pronajal němčický a
kraselovský statek Antonínu Marburkovi, bývalému purkrabímu, na 6 roků. Vstoupil do vojenské
služby jako důstojník pluku Taroka a sloužil i v Holandsku do roku 1754. Po návratu se oženil
s Annou Marií, rozenou Radeckou, sestrou Petra Radeckého, otce maršálka, hraběte Radeckého.
Svatba se konala v Praze v kostele sv. Jindřicha. Ze svatebního roucha později jeho syn Jan roku
1828 nechal zhotovit mešní roucho pro kraselovský kostel a němčickou kapli.
(redakce neručí za správnost názvů a jmen – pouze opisováno)
Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí
Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169
Neprošlo jazykovou úpravou
Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce
květen - červen 2009
Cena 10,- Kč
Sazba a tisk: ČZ Strakonice a.s.
Registrační známka: EČ EMKČR 12994
IČO: 47255846