Meandry Jizery

Meandry Jizery
Iser-Mäander
25
M
it der Sonnwende kommt die Fröhlichkeit des Sommers in die Berge. Die goldene Kutsche tritt in das
Sternbild Krebs ein. Vor ihrem Gespann ist es angenehm in kühle Schluchten zu flüchten, unter die
schattigen Wände der Granittürme, in das düstere Waldesdunkel der Buchenwälder... Die warmen Tage dauern
bis in die späten Abende hinein, auch wenn sich der Siebenschläfer mit dem grauen Regenmantel verhüllt.
Jede Landschaft bietet, ebenso wie die Literatur und die Musik, wenn man in sie hineintaucht, nicht nur ein
Abenteuer an. Alltagsschönheiten und -freuden kommen nicht von allein zu uns, wir müssen manchmal zu ihnen
den Rücken beugen. Ein demütiges Spiel. Sich sorglos ins Gras zu legen und wie Gulliver in den Miniaturdschungel voller Gewimmel zu sehen und sich ebenso geringfügig unter dem allgegenwärtigen Auge des Kosmos
zu fühlen.
Schon im Altertum äußerte sich die innerliche Beziehung zur Natur. Die Landschaft hatte symbolische Bedeutung: die Unendlichkeit des Meeres, die Größe und Erhabenheit des Gebirges, die Wildheit der
Flüsse respektive die Anmut der Gärten… Die äußere Natur wurde zum Spiegel des inneren Geschehens. Trotzdem schrieb Alexander von Humboldt in seinem
Kosmos, dass uns aus dem Altertum keinerlei Schilderung
des ewigen Alpenschnees, der in der Abend- oder Morgendämmerung rot erglüht, über die Schönheit des blauen Gletschers
überliefert wurde…, und das trotzdem alle Staatsmänner,
Heerführer und in ihren Fußstapfen die Literaten, die über
Helvetien nach Gallien zogen, sich höchstens über die unbefahrbaren und scheußlichen Wege beschwerten…; mit der
Romantik der Naturszenerie beschäftigten sie sich nie.
Romantik. Hinter dem Zauber dieses Wortes steht
die Stadt der Städte Rom, die altfranzösische Romanze, später der Roman. Das Attribut romantisch,
dem gegenüber die Wörter alltäglich, vernünftig,
praktisch stehen..., lässt die ausgesäten Gefühle keie slunovratem přichází do hor veselost léta. Zlatý
men.
Unsere Isergebirgs- „Bibel“ wurde das unkočár vjíždí do souhvězdí Raka. Před jeho spřežegewöhnliche Buch über das Isergebirge (Kniha o Jiním je příjemné utíkat do chladivých roklí, pod stinné
zerských horách) von dem Naturwissenschaftler
stěny žulových věží, do ponurého šera hlubokých buMiloslav Nevrlý. Es öffnete lange Spätnachmittage
čin... Teplé dny trvají do pozdních večerů, i když se
Medard zahalí šedavým pláštěm dešťů.
Každá kraund romantische Nächte..., gegen Morgen wurden
jina nabízí, stejně jako literatura a hudba, pokud se
die Exkursionen ins Gebirge gezielter. Auch nachdem
do ní ponoříme, nejedno dobrodružství. Drobné kráich es durchgelesen hatte, trug ich es weiter mit mir
sy a radosti nepřicházejí za námi samy, musíme k nim
herum, im Rucksack verpackt und bei entdeckten
občas ohnout hřbet. Pokorná hra. Bezstarostně ulehkleinen Gedenksteinen las ich wiederum deren Genout do trávy a hledět jako Gulliver do miniaturní
schichten und Schicksale durch.
An der zauberdžungle plné hemžení, a stejně tak se cítit nepatrný
haften Klein-Iser (Jizerka) brachte uns nach dreitägiger
pod všudypřítomným okem vesmíru.
Již ve staroWanderung die riesige Sehnsucht dazu, einen der
věku se projevoval niterný vztah k přírodě. Krajina
schönsten Winkel dieser Berge zu betreten. Als uns
měla symbolický význam: nekonečnost moří, velikost
der Weltenbummler Gustav Ginzel unter sein Dach
a vznešenost pohoří, dravost řek či líbeznost zaeinlud, lehnten wir die „Gastfreundschaft“ des behrad… Vnější příroda se stávala zrcadlem vnitřního
rühmten Misthauses (Hnojový dům) ab. Die Sonne
dění. Přesto Alexander von Humboldt ve svém Kosstand noch hoch, gemächlich wanderte sie in den
mu napsal, že se nám ze starověku nedochovalo žádné líčení
Westen. Wir bogen vom Wieselweg (Lasičí cesta) ab,
o věčném alpském sněhu, zabarvujícím se navečer nebo časně
der unauffällige Steg führte durch Knieholz. Sachte
zrána do červena, o kráse modrého ledovce…, a to přesto, že všichdurchquerten wir das Torfmoor, mit jedem Schritt
ni státníci, vojevůdci a v jejich stopách literáti, kteří putovali
begann der Boden unter uns zu schaukeln... Die
přes Helvécii do Galie, si nanejvýš stěžovali na nesjízdné a příšerZweige der Latschenkiefern überragten unsere
né cesty…; romantikou přírodních scenérií se nezabývali nikdy.
Häupter, wir gingen wie durch einen Tunnel und
Romantika. Za kouzlem toho slova stojí město měst
plötzlich breitete sich vor uns die nordische Tundra
Řím, starofrancouzská romance, později román. Příder Großen Iserwiese (Velká Jizerská louka) aus.
vlastek romantický, proti němuž je v opozici všední,
Wir fühlten uns wie die ersten Forschungsreisenden
rozumné, praktické..., dává vzklíčit zasetým citům.
des „Abendlandes“ am heiligen Berg Kailás. Selig
Naší jizerskohorskou „biblí“ se stala neobyčejná Kniha
ruhten wir uns auf der erwärmten Anschwemmung
V KRAJINĚ
SEVERSKÉHO SLUNCE
IN DER LANDSCHAFT
DER NORDISCHEN SONNE
S
47
der Iser aus und hielten Ausschau nach dem Geweih unseres erträumten Elchs. In dem schneeweißen Sandboden blieben von uns die Abdrücke der nackten Füße zurück, wie sie Neil Armstrong im Mondstaub hinterließ.
Wir betteten uns auf den Fußboden einer Holzfällerhütte und bis in den späten Abend hinein flackerte
und prasselte für uns angenehm ein kleiner rußender Ofen. Wir schliefen jedoch nur kurz. Um Mitternacht
rüttelte mich mein Freund: „Steh auf, wir gehen das Feuerkraut suchen,“ und er flüsterte, „Jetzt habe ich davon geträumt...“ Die Johannisnacht erreichte ihren Höhepunkt. In den stahlblauen Nachthimmel leuchteten
wir mit unseren Taschenlampen wie Irrlichter. Das verschlungene Gezweig der Latschenkiefern warf gespenstische
Schatten, die Iser floss still dahin, nur ab und zu gähnte sie plätschernd... Es ist selbstverständlich, dass wir an
keiner wundersamen Blume gerochen haben, dafür sogen wir bis zur Morgendämmerung auf dem feuchten
Sand den Duft des weiten Nordens ein.
Es gibt nicht viele Augenblicke im Leben, die so lebendig und für
immer im Gedächtnis bewahrt werden. Heute liegt das mehr als ein Vierteljahrhundert zurück. Gestern ist
Geschichte, heute ist Geschenk, morgen ist Geheimnis…
o Jizerských horách přírodovědce Miloslava Nevrlého. Otevírala dlouhé podvečery a romantické
noci..., s ránem se výpravy do hor stávaly cílenější. I po dočtení jsem ji dál nosil s sebou, zabalenou v batohu, a u objevených pomníčků si znovu
pročítal jejich příběhy a osudy.
Na čarokrásnou Jizerku nás přivedla po třídenním putování obrovská touha vstoupit do jednoho z nejkrásnějších koutů hor. Když nás světoběžník
Gustav Ginzel zval pod svou střechu, „pohostinství“ věhlasného Hnojového domu jsme odmítli.
Slunce stálo ještě vysoko, zvolna se loudalo k západu. Odbočili jsme z Lasičí cesty, nepatrná
stezka vedla klečí. Zlehka jsme prostupovali rašeliništěm, s každým krokem se pod námi rozhoupávala celá zem... Větve kosodřeviny přesahovaly naše hlavy, kráčeli jsme jako v tunelu, a náhle
se před námi rozevřela severská tundra Velké Jizerské louky. Cítili jsme se jako první cestovatelé „západu“ u posvátné hory Kailás. Blažení pak odpočívali
na vyhřáté náplavě Jizery a vyhlíželi paroží svého vysněného losa. V bělostných písčinách po nás zůstaly
otisky bosých chodidel, jaké zanechal Neil Armstrong
v měsíčním prachu.
Ustlali jsme si na podlaze dřevařské boudy a do pozdního večera nám příjemně blikala a praskala čoudící kamínka. Spali jsme však krátce.
O půlnoci se mnou kamarád zacloumal: „Vstávej,
jdem hledat ohnivou bylinu,“ a šeptnul, „teď se mi o ní
zdálo...“ Vrcholila Svatojánská noc. Do ocelově modré
noci jsme svítili baterkami jako bludičky. Spletité větvoví kleče vrhalo strašidelné stíny, Jizera tiše plynula,
jen občas žbluňkavě zívla... Samozřejmě, že jsme k žádnému čarodějnému květu nepřivoněli, zato do svítání
na vlhkém písku nasávali vůně dalekého severu.
Není v životě mnoho okamžiků, které se tak živě a navždy udrží v paměti. Dnes je to víc jak čtvrtstoletí.
Včerejšek je příběh, dnešek dar, zítřek tajemství…
48
Přeslička rolní a kapraď samec
Ackerschachtelhalm und Farnkraut
Velká Klečová louka
Große Knieholzwiese
123