pracovní list - NIDV Soutěž domino

OBRÁZKY A FOTOGRAFIE
podklady pro aktivitu jsou převzaty ze zdrojů uvedených na konci pracovního listu,
autorem metodiky je autor celého výukového materiálu
•
na stůl se položí všechny obrázky a fotografie a dá se pokyn studentům, aby si každý vybral jeden
obrázek nebo fotografii – to, co jej nejvíce zaujalo
(pokud je studentů více než obrázků a fotografií, mohou se ti, na něž nezbyl obrázek či fotografie, připojit
k někomu, kdo obrázek nebo fotografii má)
•
každý se zamyslí nad obsahem „svého“ obrázku či fotografie a pokusí se zodpovědět následující
otázky:
-
Co je na obrázku / fotografii vyobrazeno?
-
Čím mě tento obrázek / fotografie zaujal?
•
zároveň se pokusí vymyslet popisek (název) obrázku / fotografie
•
všichni se vystřídají v prezentaci
(v případě, že nějaké obrázky a fotografie nebyly vybrány, budou pod vedením učitele okomentovány společně)
15 minut
REZOLUCE A VÝPOVĚDI
(REAKCE OBČANŮ A KOLEKTIVŮ NA OBVINĚNÉ
BĚHEM MONSTRPROCESŮ V 50. LETECH)
podklady pro aktivitu jsou převzaty ze serveru http://www.ustrcr.cz/, autorem metodiky je autor celého výukového materiálu
-
jednotlivé stránky (rezoluce, výpověď) vytisknout
-
objasněte pojem REZOLUCE (lze s použitím internetu)
-
rozdělit studenty do šesti stejně početných skupin a každé skupině přiřadit jeden papír
(5 skupin – 5 rezolucí, 1 skupina – výpověď)
-
všechny skupiny, které mají „rezoluci“, si připraví odpovědi na tyto otázky:
1. Kdo rezoluci sepsal?
2. Komu byla rezoluce směřována?
3. Co je hlavním předmětem rezoluce?
-
skupina, která obdržela text „výpověď“, si připraví odpovědi na tyto otázky:
1. Jaké byly hlavní motivy odmítnutí podílu na projevu nenávisti vůči obviněným?
2. Jaké byly důsledky takovéhoto odmítnutí?
3. Jak toto vnímáte?
10 minut
„My, pionýrky střední školy dívčí v Ústí
nad Orlicí, mladé budovatelky naší lidově
demokratické
republiky,
projevujeme
uspokojení a souhlas nad vynesenými
rozsudky, které mají zaslouženě potrestat
zrádce a rozvratníky naší vlasti. Třebaže
jsme mladé, pomáháme budovat naší
socialistickou
dopustit,
republiku
aby
několik
a
nesmíme
jedinců
chtělo
zmařit úsilí celého národa jen pro své
sobecké zájmy.“
A pak po ještě několika vášnivých větách
následuje 51 podpisů.
"Kde zůstala čest těchto hnusných rozleptavačů jednoty dělnické třídy
neštítících se ani spojenectví s nejpodlejšími esesáckými vrahy, kde
zůstal mateřský cit těchto ženských zrůd? Je vůbec tuto smečku možno
ještě považovat za lidské tvory? Je nám upřímně líto soudců a
prokurátorů, které jejich povolání a funkce nutí k tomu, aby se tímto
bahnem lidské spodiny museli obírati. Odvracíme se s pocitem
nesmírného hnusu a žádáme pro všechny tyto sprosté zločince ty
nejpřísnější tresty! Nechť poznají, že pracující si dovedou nejen
výsledky své práce hájit, ale že dovedou také svého zákeřného nepřítele
podle zásluhy zničit."
Konec citátu, jehož poslední slovo bylo podtrženo. Člověka snad aby
jímala lítost nad paní prokurátorkou Brožovou-Polednovou, čím se to
musela zabývat.
Objevili se však lidé, kteří se na tomto kolektivním projevu nenávisti odmítli podílet.
Pan Bohuslav Polívka byl v roce 1950 řídícím učitelem na malotřídce v Čankovicích nedaleko
Chrudimi. Podle oběžníku ONV měl v rezoluci jménem svým a svých žáků žádat nejpřísnější tresty
pro obžalované. Neučinil tak ani po nátlaku školního inspektora.
„S jistotou jsem věděl, že moje školská služba tím končí, ale odepsal jsem, že to neučiním, že od
toho jsou soudy, aby soudily, a ne lidi, a zvlášť ne děti. Za několik dní jsem byl dán do výroby,
abych si zvýšil třídní uvědomění a po roce mne propustili ze školské služby.“
18 let nesměl pan Polívka vykonávat povolání učitele, zaměstnán byl většinou jako dělník,
pomocník na stavbách, topič a údržbář. Výše jeho platu byla bedlivě střežena, na žádné prémie či
odměny neměl nárok. Svým vzdorem vůči režimu si navíc vysloužil pozornost StB, jejíž agenti ho
občas navštěvovali a nutili ke spolupráci. Problémy v zaměstnání měla i jeho žena, přesto i dnes
říká, že „pošpiněná čest a špatné svědomí je příliš vysoká cena za klid a dobré zaměstnání“.
MUDr. Vlasta Kálalová, která za první republiky založila a sedm let vedla československou
nemocnici v Bagdádu, nejenže nesouhlasila s rezolucemi, ale jako jedna z mála československých
občanů nalezla odvahu intervenovat u prezidenta Gottwalda a požádat ho o zmírnění trestů pro
obžalované v procesu s JUDr. Horákovou. Stejně jako všichni, kdo takto učinili, byla Kálalová
prošetřena orgány StB. Náměstek ministra národní bezpečnosti Osvald Závodský podal tuto
referenci:
„Kálalová je žena, které by se měla věnovat občas pozornost. Přestože dělá dojem, že souhlasí
s lidově demokratickým zřízením a s KSČ, a snaží se jíti druhým příkladem, její styky jsou pro ni
nepříznivé. Za její přílišnou humanitou, vzhledem k jejímu vzdělání a znalosti světa, by se mohly
skrývat i protistátní, možno říci velké věci. [...] Ať jest tomu jakkoliv, je pro náš lidově demokratický
režim nebezpečná.“
VZPOMÍNKY NA LÁGR
aktivita je převzata ze serveru http://www.moderni-dejiny.cz/, mírně je upravena
•
součástí tohoto pracovního listu je soubor, powerpointový slide s názvem „z5 – vzpomínky na lágr“, který
lze spustit přímo z výukové prezentace
•
na začátku pustit soubor „z5 – vzpomínky na lágr“ s pojmy nebo tyto napsat na tabuli:
lágr
Nikolaj a Eduard
králíkárna
hokejista
zájezd
jednou za půl roku
skaut
zásilky do Ruska
nástupy
označení vězňů
osvěta
rodina
tábor smrti
parašutista
cílený nátlak
leukémie
emigrant
třináct let
svěcení soboty
zima
•
studenti jsou poté vyzváni, aby se pokusili odhadnout téma aktivity a předvídat, co je čeká
•
s pomocí klíčových slov studenti dohromady vytvoří fiktivní příběh
•
poté každý student (či dvojice) obdrží jedno svědectví nebo medailon pamětníka
•
po několika minutách četby učitel prochází klíčové pojmy napsané na tabuli; student,
který vlastní úryvek, v němž se klíčový pojem objevuje, přečte svůj text spolužákům a
vysvětlí, proč je klíčový pojem spojen s jeho úryvkem
20 minut
správné dvojice:
LÁGR
NÁSTUPY
ZÁJEZD
NIKOLAJ A EDUARD
TÁBOR SMRTI
ZÁSILKY DO RUSKA
KRÁLÍKÁRNA
OZNAČENÍ VĚZŇŮ
OSVĚTA
JEDNOU ZA PŮL ROKU
CÍLENÝ NÁTLAK
RODINA
LEUKÉMIE
TŘINÁCT LET
HOKEJISTA
PARAŠUTISTA
SKAUT
EMIGRANT
SVĚCENÍ SOBOTY
ZIMA
NIKOLAJ
SČÍTÁNÍ
ZÁJEZD
RARITA
VYKMANOV
TĚŽBA URANU
KOREKCE
OZNAČENÍ VĚZŇŮ
VĚZEŇSKÁ UNIVERZITA
NÁVŠTĚVY
MANŽELKY
RODIČE, SOUROZENCI A JÁ PO NÁVRATU DOMŮ
VZPOMÍNKY DNES
SROVNÁNÍ
AUGUSTIN BUBNÍK
ANTONÍN HUSNÍK
ZDENĚK KOVAŘÍK
JOZEF KYCKA
MIROSLAV ŠLECHTA
ÚNAVA A VYČERPÁNÍ
NIKOLAJ
Miroslav Šlechta: Tábor Nikolaj byl v té době pověstný tvrdým režimem. Jako každý takový vězeňský tábor
byl vybaven řadami dlouhých dřevěných baráků. Středem baráku vede dlouhá chodba a po obou stranách jsou
světnice s patrovými lůžky pro 20 až 30 obyvatel. Tábor dokola ohraničuje dvojitý plot z ostnatého drátu,
nejméně 3 metry vysoký, mezi ploty je asi 2 metry široký tzv. koridor, vysypaný pečlivě uhrabaným bílým
pískem. V rozích stojí vysoké věže se strážnými budkami – špačkárnami, pro strážce se samopaly. Od plotu
do vzdálenosti tří metrů je ostnatým drátem ještě vyznačeno ostřelované pásmo s upozorněním, že v něm
může být na každého bez vyzvání stříleno.
SČÍTÁNÍ
Miroslav Šlechta: V táboře bylo ubytováno několik stovek vězňů na hornické práce na šachtě Eduard. Třikrát
denně byly kontrolní sčítací nástupy, v 6 hod., ve 14 hod. a ve 22 hodin. Ke sčítání všichni vězňové museli
opustit baráky a postavit se v zákrytech do pětistupů na táborové nástupiště a bez ohledu na počasí tam stát,
dokud je strážní nespočítali, jestli počet souhlasí, někdy to trvalo hodiny. Rovněž třikrát denně nastupovali
vězňové – horníci na své směny na šachtu.
ZÁJEZD
Antonín Husník: Na Pankráci nás dali dohromady a posadili do autobusu, na kterém bylo napsáno „Zájezd“.
Seděli jsme po dvou, k sobě sešněrovaný. Takhle jsem byl ale transportovaný jen asi dvakrát. A dostal jsem
černé brýle a musel jsem sedět vepředu sám… Ještě před odjezdem byla varovná řeč, že bude korekce pro
toho, kdo by kynul z okna, protože jednu ruku jsme měli volnou. Stejně se stalo, že za tu cestu pár lidí korekci
koupilo. Přece jenom si mysleli, že dozorce nekouká, a tak tam pokynuli na nějaké lidi.
RARITA
Zdeněk Kovařík: To byla taková rarita mezi tábory, protože z tábora Nikolaj na Eduard se chodilo koridorem,
asi jeden a půl kilometru po veřejné silnici. Když jsme ráno vstávali, šli jsme na ranní směnu, tak ten celý
koridor osvítili. Svázali nás ocelovým lanem – asi tři sta lidí. To lano vzadu zamkli. Byla to taková fraška, říkalo
se tomu ruský autobus. Horší to bylo v zimě, když se muselo ráno prošlapávat 20 až 40 centimetrů
napadaného sněhu už ve čtyři hodiny a i ve dne to nebylo jiné, když přes den napadlo. Nebylo to nic veselého.
VYKMANOV
Augustin Bubník: Přijeli jsme do Vykmanova u Ostrova nad Ohří, tam byl hlavní seřazovací tábor
a z toho tábora nás rozdělili na různé tábory. Já jsem byl krátkou dobu hned vedle tohoto tábora, tam byl tábor
eLko, kterému se říkalo tábor smrti, protože tam se ruda drtila, třídila, dávala do barelů a posílala do Ruska. To
byl tábor, který byl opravdu táborem smrti. Kdo tam byl delší dobu, tak už jen z toho prachu a záření trpěl
takovou újmou, že to někteří nevydrželi ani měsíc, jiní dva nebo tři měsíce a půl roku a někteří si odnesli újmu
na celý život a zemřeli na rozklady krve, svalové tkáně, kostí a tak podobně. To byl nejhorší tábor…
TĚŽBA URANU
Zdeněk Kovařík: Teprve potom, na podzim roku 1951, se postavil další barák, protože se rozšířilo pracoviště
a začali tam vozit rudu ze všech pracovišť, které v té době v Československu byly. Ten druhý barák jsme
museli stavět my po odpolednech, respektive po dopoledních směnách jako brigádu. Za to jsme taky nic
nedostali, akorát, že to bylo na úkor našeho volného času. Stoupnul tam pak počet lidí ze sto padesáti na tři
sta. Rudný materiál, který se odvážel do Ruska, respektive do Čierné pri Čope, to byl celý vlak, tzv. věrtuška.
Když jsme tam přišli v roce 1951, tak jezdily dva vlaky za měsíc. Pak se to stupňovalo, pak už jezdily vlaky
každý týden. V roce 1953, když já jsem odtamtud odcházel, prakticky každý druhý a až třetí den se odvážel
jeden vlak. Jeden plný vlak, to znamená, že se tam odváželo pětadvacet až třicet vagonů, zhruba po
pětadvaceti až třiceti tunách. Taková kvanta toho byla.
KOREKCE
Zdeněk Kovařík: Korekce, to byla místnost, respektive dřevěná bouda, která měla dvě takové králíkárny.
Zhruba metr třicet široké, asi dva a půl metru dlouhé a metr sedmdesát pět vysoké. Já jsem měl metr
sedmdesát osm, tak už jsem musel být celý den přikrčený. Tam nás nacpali šest a dali nám na noc dvě deky.
Jednu deku jsme si dali pod sebe a spali jsme: hlava nohy, hlava nohy. Takhle jsme tam byli v šesti až do toho
dvanáctého ledna. Ráno nám dali akorát jeden ešus nějaké melty, každému krajíček chleba, opravdu malý
krajíček chleba. V poledne jsme dostali polévku, řídkou, zase s krajíčkem chleba, k večeři zase nějakou tu
řídkou polévku s krajíčkem chleba, to bylo všechno. Umýt jsme se nemohli, na záchod tam byl žanek (to byl
barel bez horního plechu), takže ty potřeby jsme dělali do toho žanku. Ten žanek se na noc musel pověsit na
dveře, protože bychom si tam nemohli jinak ani lehnout.
OZNAČENÍ VĚZŇŮ
Augustin Bubník: … my jsme měli takové kalhoty a na nich byly bílé pásky. Kdo měl jeden pásek, tak ten to
měl dobré, kdo měl dva, to už byl nebezpečný člověk, na kterého si už ti na věžích dávali pozor. Já jsem měl
ještě na zádech takový kruh, jako značku zákaz zastavení, a to značilo, že jsem nejnebezpečnější člověk na
srocování lidí a na organizování. Takže celou tu dobu, co jsem byl na táborech na Jáchymovsku, když byly
svátky vánoční, květnové události nebo jakékoliv jiné svátky, tak mě šoupli do korekce, jakmile jsem vyfáral ze
šachty ještě mokrý a špinavý.
VĚZEŇSKÁ UNIVERZITA
Jozef Kycka: Tam byl třeba tzv. Hnusák. To byl osvěťák. Ten noční směnu vzbudil třeba v jedenáct hodin
večer
na nástup na kulturák. Všichni i s odpolední směnou, a pak nás hodinu školil. Vždycky říkal: „Hnusáci, je to
tak?“ Ti v první řadě museli kývat hlavou. „Je to tak, hnusáci?“ Proto se mu říkalo Hnusák. Pak měl přednášku
„Stalin vzkázal“. To nám celou hodinu vykládal o tom, co vzkázal Stalin. Pak tam byl také Sedmilhář, taky
osvětář. Ten zase říkal: „Co vám říkám, nejsou fakta, to se skutečně stalo.“ Teď se nikdo nesměl zasmát.
Nebo nám vysvětloval, jaký je rozdíl mezi socialismem a kapitalismem. Prý abychom se dobře podívali, za jak
dlouho vykopali v Sovětském svazu kanál Volha – Don. To bylo v socialistickém táboře. A abychom se podívali
na kapitalisty, jak dlouho trvalo Francouzům a Angličanům, než vykopali kanál La Manche. To jste se nesměl
zasmát.
NÁVŠTĚVY
Zdeněk Kovařík: Měli jsme teoretickou možnost požádat si o návštěvu jednou za půl roku. Vždy když jsem si
požádal o návštěvu, tak buď jsem šel do korekce, nebo si vymysleli nějaký kázeňský trest. Anebo třeba, když
jsem byl na Nikolaji, tak ty první měsíce, než jsem se pořádně zapracoval, měl jsem pracovní výkon buď pod
sto procent, nebo sto procent a takoví vězňové byli automaticky z možnosti návštěv, psaní dopisů a tak dále
vyloučeni. Takže více méně návštěvy a dopisy byly umožněny jako odměna za práci. Stal se třeba na eLku i
takový případ, že před Vánocemi přinesl velitel Šlachtecký na takovém velikém tácu moře dopisů, zrovna
chumelilo a foukal vítr. Fouknul vítr a ty dopisy se rozletěly směrem k drátům oddělujícím tábor od okolí. A on
říkal: „Jestli chcete dopisy, tak si pro ně klidně dojděte.“ Jenže to hrozilo tím, že u koridoru na věžích spustí
esenbáci palbu z natažených kulometů. I to byl jeden z takových možných důvodů represe, abychom měli z
domova co nejméně zpráv.
MANŽELKY
Jozef Kycka: Já tvrdím, že naše manželky, rodiče a rodiny na tom byli psychicky hůř než my, protože my jsme
byli mezi svýma. Ale oni doma – vždyť lidi se od nich odvraceli, byli škodolibí, dělali jim jen naschvály. Třeba
přišli k manželce v půlnoci se psy, vzbudili ji, rozházeli celý byt a řekli, že jsem utekl a že kdybych se objevil,
že je povinná to hlásit, nebo že ji jinak zavřou a děcko dají někam na výchovu… Nutili ženský, aby se rozvedly.
Pořád chodili, šoupali ji ze zaměstnání do zaměstnání, a že když se rozvede, tak že dostane zaměstnání lepší.
RODIČE, SOUROZENCI A JÁ PO NÁVRATU DOMŮ
Zdeněk Kovařík: No nebylo to jednoduché, protože máti dělala jako uklízečka na krajském národním výboru a
okamžitě po mém zatčení byla vyhozena z práce a nechtěli ji vzít nikam jinam. Táta jezdil u Dopravního
podniku jako řidič trolejbusů a autobusů a byl taky asi na měsíc vyloučen z práce. Musel projít novým
kádrovým řízením. Ale nejhorší bylo to, že sourozenci – dvě sestry a brácha – byli šikanováni, měli zákaz do
vyšší školy… Tenhle typ pronásledování pokračoval i po našem propuštění. Všichni jsme měli po návratu z
vězení problémy se zaměstnáním. Na bývalá pracoviště nás z mnoha důvodů nevzali, a tak bez ohledu na
profesi jsme museli nastoupit, kam se to komunistům hodilo. V té době převažovaly práce ve stavebnictví,
zemědělství a v hornictví. Takže právníci, inženýři, studenti bez praxe, řemeslníci i duchovní byli opět nuceni
pracovat jako otroci bez možnosti si zaměstnavatele a práci svobodně vybrat… Převážná část bývalých
politických vězňů byla po celou dobu po propuštění neustále sledována – pod dozorem StB, kam na ně museli
jejich zaměstnavatelé podávat pravidelná hlášení, a často byli bezdůvodně vyslýchání. Např. při emigraci jejich
přátel, při různých haváriích na pracovišti, jestli se nejedná o sabotáže a podobně. Ten život až do roku 1989
nikdy nebyl v klidu.
VZPOMÍNKY DNES
Co se vám dnes vybaví, když uslyšíte jméno Jáchymov?
Zdeněk Kovařík: Běhá mně mráz po zádech. Já to mám zafixované. Bohužel se mi stává to, že se v noci
probudím nebo mám sen, že jsem ve vězení v Jáchymově. Je to takový nepřekonatelný zážitek, který nemůžu
z paměti a z podvědomí vymazat. Zvlášť třeba teď, když se dozvídám, že můj kamarád, který tam se mnou byl,
tak má těžkou leukémii, prakticky je na pokraji života a smrti. A to jsou takové vzpomínky a takové červený
nitě, které se v tomhle táhnou. Tehdy byl mladý člověk a dnes je odepsaný, kvůli leukémii z ozáření.
ÚNAVA A VYČERPÁNÍ
Zdeněk Kovařík: Bezpečnostní předpisy nebyly. Práce se musela vždy dokončit, třeba i za více hodin. Vždyť na rudu
čekali naši bratři Rusové. Na tábor jsme se vraceli s rukama vytahanýma až na zem, ale vždy s myšlenkou na domov,
na své drahé. Nejhorší to bylo v zimě. Třikrát denně se stálo na apeláku, provádělo se sčítání stavu vězňů a odcházeli
směny a přicházeli ze směn. Byl-li útěk, stálo se několik hodin v zimě, v promočených šatech, které musely na nás
uschnout. Na barácích bývala zima, ohromným majetkem pro vězně bylo, když si sehnal z kuchyně papírový pytel od
luštěnin. V noci si do něho lehl, přikryl se jednou dekou a alespoň se trochu ohřál. Byl to krásný pocit.
SROVNÁNÍ
Kladete mezi nacismus a komunismus rovnítko?
Antonín Husník: Němci, to byl nepřítel. Mám rozsudek, kde je jasně napsáno, že jsem chtěl bojovat proti Říši.
A přesto jsem měl v kriminále některé výhody. Kdežto za komunistů dvěma slovy: absolutně nic! Když už bolševici
měli moc pevně v rukou, tak začali dávat určité výhody. Zase ale dávali tresty. Tehdy jsem dostal za války za
velezradu a vlastizradu, za pokus odděliti od Říše připojené území, tři a půl roku. A tady za nic třináct! To je, myslím,
postačující srovnání, který z těchto systémů byl zločinnější. Oba stejně, ale ten bolševický o něco více.
AUGUSTIN BUBNÍK (*1928)
Augustin Bubník se narodil 21. listopadu 1928 v Praze. Vyučil se řezníkem, i když jeho pravou životní vášní byl lední
hokej. Věnoval se mu od útlého věku. Jako bývalý československý hokejový reprezentant, držitel stříbrné medaile ze
ZOH 1948 a mistr světa z roku 1949, byl v roce 1950 odsouzen na 14 let ve vojenském procesu Ing. Modrý a spol.
Prošel vyšetřovací vazbou ve smutně proslulém Domečku v Praze na Hradčanech. Byl vězněn v Plzni na Borech, v
jáchymovských i příbramských trestaneckých pracovních táborech, na Pankráci i v Ruzyni. V roce 1955 byl
omilostněn, ale do reprezentace ani do nejvyšší hokejové soutěže se už vrátit nesměl. V letech 1998–2002 byl
poslancem dolní komory Parlamentu ČR.
ANTONÍN HUSNÍK (*1921)
Brigádní generál Antonín Husník se narodil 17. listopadu 1921 v Plzni. Již v raném věku měl silné vlastenecké cítění
a chtěl vstoupit do československé armády. Po nacistické okupaci se v roce 1940 pokusil o přechod hranice
protektorátu. Měl namířeno na západ, do francouzských legií. Bylo mu 19 let. Na slovensko-maďarské hranici byl
zadržen a 3,5 roku vězněn v nacistických věznicích. Po válce se stal elitním výsadkářem se silnou protikomunistickou
orientací, za což byl náležitě „odměněn“. V roce 1950 byl odsouzen na 13 let. Absolvoval výslechy v neslavně
proslulém Domečku, v jáchymovských táborech řídil tajnou motákovou komunikaci s rodinami a blízkými
odsouzených. V roce 1958 byl propuštěn z vězení. Jeho dceři bylo osm let.
ZDENĚK KOVAŘÍK (*1931)
Když se Zdeněk Kovařík narodil 24. února 1931 v Hradci Králové, měl tři sourozence a jeho otec pracoval jako řidič
autobusu. Patří mezi nejmladší pamětníky komunistické politické perzekuce. Když byl v roce 1950 zatčen, bylo mu
osmnáct let a studoval v Pardubicích průmyslovku. Byl aktivním skautem a od mladého věku inklinoval k národním
socialistům. Se skautskou skupinou tiskl a roznášel protikomunistické letáky a poničil městskou pobočku KSČ.
V procesu s junáckou skupinou nazvanou „JU1“ byl obviněn z velezrady a špionáže a odsouzen k 9 letům vězení.
V jáchymovských dolech pomáhal Antonínu Husníkovi řídit tajnou písemnou komunikaci s vnějším světem a pracoval
na třídírně uranové rudy. Po pěti letech věznění byl propuštěn na svobodu.
JOZEF KYCKA (1928 – 2008)
Jozef Kycka se narodil na 23. února 1928 na Slovensku. Jeho otec emigroval ve 30. letech za prací do USA, matce
s bratrem se za ním už nepodařilo vycestovat, a tak prožili druhou světovou válku doma na jižním Slovensku. Od roku
1948 pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku a Slavkovsku. Jelikož se po nástupu KSČ k moci několikrát sešel
s kamarádem z dětství, později zatčeným agentem chodcem, byl v roce 1952 zatčen. Mladý otec 1,5 ročního syna byl
odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, 10 letům ztráty občanských práv a zabavení veškerého majetku. Fáral mj. ve
stejných dolech, kde před uvězněním pracoval jako civilní zaměstnanec. Byl propuštěn v roce 1960 na amnestii.
Zemřel v roce 2008.
MIROSLAV ŠLECHTA (*1928)
Miroslav Šlechta se narodil 2. srpna 1928 do rodiny drobného živnostníka – obuvníka. Ještě před druhou světovou
válkou se celá jeho rodina přiklonila k Církvi adventistů sedmého dne. V roce 1951 byl odveden na vojnu, kde však
chtěl pokračovat ve svěcení soboty. Když odmítl účast na sobotním cvičení, byl vojenským soudem za odmítnutí
vojenské povinnosti odsouzen k 18 měsícům vězení. Převážnou část trestu strávil v uranových dolech na
Jáchymovsku. V roce 1953 byl propuštěn a záhy obdržel druhý povolávací rozkaz, tentokrát do Pomocných
technických praporů. Ve svěcení soboty pokračoval i v PTP, a byl tedy podruhé odsouzen vojenským soudem,
tentokrát na 21 měsíců odnětí svobody. Z druhého trestu byl propuštěn 1. listopadu 1955. Mimo Jáchymova (tábory
Bratrství, XII, Nikolaj, šachta Eduard) byl vězněn také v Českých Budějovicích, na Borech v Plzni, v Opavě či Brně. Po
propuštění se živil jako kopáč a později jako opravář pneumatik. Špatný kádrový profil poznamenal i život jeho rodiny.
Jeho manželka Hana byla v roce 1991 spoluzakladatelkou a dlouholetou ředitelkou pardubické neziskové organizace
Středisko křesťanské pomoci.
Zdroje:
Obrázky a fotografie
http://www.bbc.co.uk/czech/specials/918_omnibus_farms/
obr. 1
obr. 2
http://vlast.cz/totalitni-propaganda/
obr. 3
http://kriz.blog.idnes.cz/c/73278/Budoucnost-patri-komunismu.html
obr. 4
http://zeleznaopona.moxo.cz/dobovefoto.htm
obr. 5
http://www.komik.cz/cedule/43-komunismus/
obr. 6
http://daily-faustian.blogspot.cz/2013/12/the-hammer-and-sickle-vs-swastika.html
obr. 7
http://foto.mapy.cz/90768-Lesetice-TNP-Vojna
http://www.thetimes.co.uk/tto/news/world/europe/article3746098.ece (upraveno)
obr. 8
http://www.komik.cz/cedule/46-komunismus/
obr. 9
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/trestanecke-pracovni-tabory-pri-uranovych-dolech-1949-1961-prezentace/
obr. 10
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/nasili-pachane-na-politickych-veznich-na-borech-v-letech-1948-1952/ (upraveno)
obr. 11
http://www.i60.cz/clanek_4829_den-kdy-byla-popravena-doktorka-milada-horakova.html
http://img.blesk.cz/img/1/full/242832-img-obeseni-smycka-crop-crop.jpg
obr. 12
http://cestovani.kr-karlovarsky.cz/cz/pronavstevniky/Clovekmenitvarkraje/Technickepamatky/PublishingImages/technickepamatky/vez_smrti.jpg
http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-ostrava/kultura/257734-historik-zpovida-pametniky-a-ukazuje-ostravu-za-ostnatymi-draty/ (upraveno)
obr. 13
obr. 14
obr. 15
obr. 16
obr. 17
obr. 18
obr. 19
obr. 20
obr. 21
obr. 22
obr. 23
obr. 24
obr. 25
vystřižený záběr ze seriálu ČT Zdivočelá země
vystřižený záběr ze seriálu ČT Zdivočelá země
http://www.ustrcr.cz/cs/jan-hosek
http://vlast.cz/totalitni-propaganda/
http://vpravo.blog.cz/0612/23
http://www.claseshistoria.com/revolucionrusa/stalindictadura.htm
http://www.komik.cz/obrazky/2896-fronta-na-maso/
http://www.udalosti112.cz/tiskove-zpravy/byvaly-agent-stb-u-plzenske-policie-ma-vysokou-hodnost.html#prettyPhoto/0/
http://www.obrazovka.cz/polesny/roko/det16.html
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/trestanecke-pracovni-tabory-pri-uranovych-dolech-1949-1961-prezentace/
http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/portret-milusky-havlujove-animovany-film/
http://www.ustrcr.cz/cs/frantisek-gajda
http://www.taggmanager.cz/poi_images/3361/6323_obr._1.jpg
Rezoluce a výpovědi
http://www.ustrcr.cz/
Vzpomínky na lágr
http://www.moderni-dejiny.cz/