První problém Pampaedie J

První problém Pampaedie J. A. Komenského
aneb úvaha o úpravě každé z věcí i člověka k příslušnému cíli
Jiří Pospíšil
Katedra pedagogiky s celoškolskou působností PdF UP Olomouc
Abstrakt
Tato krátká filosoficko-pedagogická studie si klade za cíl přiblížit
pansofickou a pampaedickou problematiku v díle Jana Amose Komenského
a poukázat na problém chápání a definice přirozeného cíle člověka v moderní
pedagogice.
Klíčová slova
J. A. Komenský, pansofie, pampaedie, Obecná porada, problémy
v Pampaedii
Abstract
This short pedagogical study with philosophical base concerning
pansophistic and pampaedetic problems in work of John Amos Comenius and
would like to show problem of understanding and definition of natural target of
human in modern pedagogy.
Keywords
J. A. Comenius, pansophia, pampaedia, De rerum humanarum
emendatione consultatio catholica, problems in Pampaedia
I.
Úvod
Jan Amos Komenský (1592 – 1670) je osobností, která se zapsala do dějin
mnoha oborů, zejména však do filosofie a pedagogiky. Jen málo geniů v dobách
předcházejících i následujících může být srovnáváno s člověkem, jehož dílo se
stalo natolik inspirativní a relevantní, že ovlivnilo evropské představy o výchově
na celá staletí a lze říci, že je ovlivňuje podstatným způsobem dodnes. V čem
spočívá tato nesporná kvalita díla? Co způsobilo, že dodnes existují
komeniologické ústavy po celém světě a s úsilím více či méně úspěšným se
snaží odkrýt podstatu učení tohoto mistra? Domnívám se, že odpověď spočívá
v genialitě, s níž Jan Amos spojil své přesvědčení náboženské, filosofické
a obecně lidské v nádherný syntetický systém, jež podává logicky zřejmé a jasné
odpovědi na základní lidské otázky. Komenský představuje svět, jenž tkví
v porušenosti1, ale přesto není zatracen2. Svět, který je tolik důležitý pro Boha,
že neváhá vstoupit do lidských dějin a svým vykupitelským činem započít
ohromující dílo všeobecné nápravy lidských věcí, nastolit nové vidění světa
otevřené svému cíli u Boha, ale i světu, neboť právě svět je jevištěm, na němž se
odehrává odedávný zápas – drama o smyslu a budoucnosti lidské existence.
Pro tuto svoji systematičnost a komplexnost není snadné a dokonce ani
možné prohlásit Komenského pouze za pedagoga, filosofa či teologa. S každým
tímto zařazením bychom nutně opustili část jeho díla, bez níž by systém ztratil
vyváženost. V tomto smyslu je třeba kritizovat snahy pedagogů „přivlastnit si“
Komenského osobnost do svých řad3 a ochudit tak jeho dílo o rozsáhlé oblasti
filosofické a teologické. Přirozeným důsledkem tohoto ochuzení je potom ztráta
integrity Komenského systému a jeho následná fragmentace v sumu pouček
a zásad. Ztrácí se to, co bylo na Komenském do jisté míry dokonalé, totiž snaha
o celkové uchopení světa a jeho nápravu tkvící v návratu k dokonalým
pravzorům všech věcí.
Komenského filosofie a teologie přináší do pedagogického systému
faktor, jenž není pominutelný ani zanedbatelný, ba naopak, pedagogika se bez
něj stává pouhým „zařízením“. Tímto faktorem je odůvodnění, nebo chcete-li
nalezení smyslu, výchovné činnosti a také zdůvodnění cílů této výchovy.
Komenský neustále propojuje tři kategorie svého uvažování: odkud (tj. ze
současného stavu, který je neutěšený) je třeba vychovávat a vzdělávat (tj. – co se
má činit pro změnu tohoto neutěšeného stavu) a kam (tj. cíl veškeré výchovy
a vzdělání). Jednotlivá kategorie stojící osamoceně je neodůvodnitelná a téměř
bychom mohli říci zbytečná. V této kratičké studii chci poukázat na dílo, jež
podává odpovědi na otázky po smyslu a cíli výchovy, a v něm se zaměřím právě
na otázku cíle výchovy a celé nápravné činnosti a filosofické problémy
z definice tohoto cíle vyplývající.
II.
Postavení Obecné porady o nápravě věcí lidských v rámci díla J. A.
Komenského
Obecná porada o nápravě věcí lidských je předposlední z děl Jana Amose
Komenského. Po něm píše již pouze spisek Unum necessarium (Jedno
nezbytné). Z celkové koncepce je ovšem zřejmé, že Komenský své dílo
nedokončil, přičemž v největší rozpracovanosti zanechal třetí část, Pansofii.
O tom, že se jedná o velmi zralý spis, nás přesvědčuje nejen hloubka zde
obsažených myšlenek, nýbrž také komplexnost filosofického a teologického
náhledu na svět, jež se u mladého Komenského ještě zdaleka nevyskytovala.
1
Komenský, 1966, str. 84 – 94, Panegersie, V.
Tamtéž, str. 94nn, Panegersie, VII.
3
Budiž těmto pedagogům omluvou, že základní filosoficko-teologický spis Komenského, totiž Obecná porada
o nápravě věcí lidských, zůstala ve své celistvosti neobjevena až do roku 1935. Do tohoto data byly známy
pouze dvě první části, totiž Panergesie a Panaugie.
2
Musíme si uvědomit, že toto dílo je vlastně sumářem dlouhodobých
pansofických snah a vyzrávalo spolu se svým autorem. Když je Komenský psal
v 50. a 60. letech 17. století, byl již v Evropě uznávaným pedagogem
a reformátorem školství. Obecná porada měla být vyvrcholením pansofických
snah stejně jako Opera didactica omnia (Veškeré spisy didaktické) byla
vrcholem jeho koncepce didaktické. Obecná porada však nebyla koncipována
jako soubor sebraných spisů, jako Opera didactica omnia, nýbrž jako zcela nové
celistvé dílo, které ve svých sedmi částech obsahuje celkový program nápravy
veškerých věcí lidských4. Pro celý soubor používal sám Komenský označení
pansofia, neboť toto dílo je ve své konečné podobě vyvrcholením Komenského
dlouhodobých snah nejen o vševědění samé, nýbrž také o jeho předávání, jeho
prostředcích a metodách, a také praktických důsledcích jeho aplikace. Samotný
pojem pansofia v celém svém rozsahu zajímal Komenského od poloviny 20. let
17. století, přičemž nelze říci, že by se tento pojem u něj vytrácel, nýbrž jej
jakoby nechává zrát až do konečné podoby v Obecné poradě. Jak je patrno
z geneze Komenského spisů, je Obecná porada vlastně závěrečným spisem
velkého učitele, shrnujícím ve svém záběru jak analýzu výchozí situace
a metodu nápravy, tak i cíl veškerého lidského snažení, jímž je člověk coby
dokonalý obraz Boží, který moudře a pravdivě poznává hmotný svět5, jaksi
samozřejmě v tomto světě tvoří své vlastní stupně bytí, totiž svět práce6 a svět
mravní7, a jeho putování vrcholí v nalezení světa duchovního a věčného8. Za
pozornost stojí v této souvislosti také zmínka o spisku uzavírajícím Komenského
dílo, Unum necessarium (Jedno nezbytné)9, v němž znovu opakuje myšlenku
o nutnosti nápravy světa. Za pozoruhodné považuji v tomto dílku zejména
barvité využití antických mytologických obrazů, tolik oživených v renesanci,
užitých v křesťanských výkladových rovinách, v nichž se naznačuje zmatenost
světa a nutnost záchrany a obnovení10.
III.
Stručná charakteristika základních částí Obecné porady
Jak již bylo řečeno, Obecná porada o nápravě věcí lidských sestává ze sedmi
částí, dohromady tvořících pozoruhodný komplex a plán, předložený učeným,
zbožným a mocným mužům Evropy11 a určená pokolení lidskému.
První částí Obecné porady je Penegersi, neboli Všeobecné probuzen, ze
spánku nevědomosti a z již neuvědomované pomatenosti všech věcí. V této části
4
Srov. Komenský, 1966, str. 18, Předmluva
Srov. Komenský, 1966, str. 185-219, Pansofie, čtvrtý gradus jsoucna stvořeného, tedy svět hmotný čili tělesný
6
Srov. tamtéž, str.221-238, Pansofie, pátý gradus jsoucna stvořeného, tedy svět práce
7
Srov. tamtéž, str.239-253, Pansofie, šestý gradus jsoucna stvořeného, tedy svět mravní
8
Pansofie, sedmý gradus jsoucna stvořeného, tedy Svět duchovní, ve věčnosti potom nazývaný Světem věčným;
srov. Komenský, 1966, str. 184, Pansofia
9
KOMENSKÝ, J.A. Unum necessarium. Přel. Luděk Brož, 1. vyd. Praha: Kalich, 1999. 181 str. ISBN 80-7017349-1.
10
Např. idea labyrintu coby bludiště světa….
11
Srov. Komenský, 1966, str. 59, titulní list
5
Komenský především vymezuje „věci lidské“12 a uvažuje o jejich původních
formách, jak si je představoval ve svém úmyslu Bůh. Zjištění, že každá z věcí
postrádá původní dokonalosti, přivádí nás k pocitu bídy a k touze po nápravě, jeli vůbec možná13.
Jakmile dosáhneme tohoto základního poznání, je třeba, abychom hledali
cestu z neutěšeného stavu. V našem hledání nalezneme pouze jediné, ale zato
„nesmírné a mocné světlo, světlo myslí všem se rozlévající, jež je s to účinně
odstranit temnoty lidských zmatků.“14 Tato část, v níž dosáhneme osvícení, je
nazvána Všeobecnou cestou světla, neboli Panaugií.
Pansofia, vševěda, již by bylo možno nazvat také Pantaxií,
všeuspořádáním, je třetí částí Porady a je v ní usilováno o přehlednou, celistvou
a uspořádanou představu světa, jež by odpovídala skutečnosti a byla nám
schopna zprostředkovat všeobecné poznání. V samotné Pansofii dochází
k dělení na sedmero světů, jenž jsou našemu rozumu přístupny a do nichž je
uspořádáno celé stvořené jsoucno. Jsou to: svět možný (neboli ten, který myslil
Bůh sám u sebe), svět ideový (čili ten, o němž Bůh mluvil sám se sebou a jež je
vyjádřen v idejích15), svět věcný (neboli ten, který vznikl, když jednal Bůh mimo
sebe, jak jen bylo možno jednat) a v něm nejprve svět duchový a potom svět
hmotný, dále pak svět lidské práce (utvářený člověkem při přetváření světa), svět
mravní (neboli politika - usilování o společné dobro, vzájemné vztahy a jednání)
a svět duchovní, ve věčnosti potom nazývaný věčný (tedy svět, v němž uctíváme
a chválíme Boha).
Máme-li obraz světa, je třeba jej ku prospěchu všech lidí sdělit a předat
každému jednotlivému člověku všemi dostupnými způsoby, což je Pampaedie –
Vševýchova – tedy čtvrtá část Obecné porady. Zásadami vševýchovy je
vzdělávat všechny, všemu a všestranně, což je možno pouze v univerzálních
školách, prostřednictvím univerzálních knih a pod vedením univerzálně
vzdělaných učitelů a po celou dobu života. Pro každé období navrhuje
Komenský jemu vlastní školu: zrození, dětství, chlapectví, jinošství, mladosti,
mužnosti, stáří a smrti. Z výchovy nejsou vyloučeny ani dívky.
K novému světu, v němž již není rozporů v poznání, patří také jednota
jazyka, Panglottie – pátá část. Dosáhnout shody v jazyce lze buď
všejazykovostí, učením se předních jazyků, anebo vytvořením nového jazyka,
v němž by zmizely všechny rozpory a zmatená vyjádření.
V šesté části, Panorthosii – čili Všeobecném uspořádání, představuje
Komenský svět obnovený ve světle Pansofie, Pampeadie a Panglottie a ukazuje
prospěšnost, vhodnost i krásu takového uspořádání. Ona náprava je dílem
Kristovým, ale je třeba na ní lidské spolupráce a tudíž musí začít mezi
křesťanstvem.
12
Tamtéž, str. 62, Všeobecná porada, art. 6; Panegersia, V. – VI.
Tamtéž, str. 63, Všeobecná porada, art. 6; Panegersia, VII. – IX.
14
Srov. Komenský, 1966, str. 63, Všeobecná porada, art. 7
15
Zde je patrný zcela zřejmě Komenského platonismus, spatřující podstaty věcí v jejich dokonalých idejích. Náš
svět je pouze odrazem světa dokonalého.
13
Celé dílo je uzavřeno Všeobecným napomenutím, Pannuthesií, a to všech
a vším. Ukazuje naléhavost nápravy a znovu opakuje, jak žádoucím dílem pro
lidstvo by byla. Napomenuti jsou všichni, kdož mohou svým dílem přispět
k jejímu provedení, i ti, kteří by ji svým sobectvím či zlou vůli chtěli snad ničit.
IV.
Problémy v Pampaedii
„Vševýchova je univerzální vzdělání celého lidského pokolení… Jde tedy o to,
aby byli vyučováni πάντες, πάντα, πάντω (všichni, všemu, všestranně)“16 „První,
co si přejeme, je, aby tak plně a k plnému lidství mohl být vzděláván ne jeden
člověk nebo několik nebo mnoho, nýbrž všichni lidé vespolek i každý zvlášť,
mladí i staří, bohatí i chudí, urození i neurození, muži i ženy, zkrátka každý,
komu se stalo údělem narodit se člověkem.“17 Tyto vznešené cíle, definované
v úvodní kapitole Pampaedie, tvoří jádro Komenského vševýchovného
požadavku. Je v zájmu každého (z lidí), kdo se podílí na lidské přirozenosti,
„nezbloudit od cíle svého uvedení na svět; neboť nicotné je někam jít
a nedojít“18.
Smysl vzdělávání člověka je Komenskému zřejmý již ze samé podstaty
lidství. Byl-li člověku dán rozum, potom jej musí zušlechťovat. Nevzdělávat
rozum by bylo stejně pošetilé, jako mít oči a nedívat se, mít uši a neposlouchat.
Vždyť všichni jsme vyzbrojeni týmiž smysly, jichž máme užívat ku službě
rozumu19. Je však ještě jedna cesta, vedoucí ke zdůvodnění potřeby tohoto
univerzálně pojatého vzdělávání. Naší motivací by měla být také co možná
největší podobnost s Bohem, k jehož obrazu jsme byli stvořeni20. Tato
teologická argumentace je vedena z opačné pozice než argumentace filosofická
– totiž z přirozenosti člověka. Třetím argumentem, je negativní vymezení
nutnosti vzdělávání. Člověk bez vzdělání se snadno zvrhne v nečlověka, čímž
dehonestuje sám sebe a upadá ve stále větší zmatenost a klam21. Dohromady
tvoří systém, jež je dostatečně pevným, podobně jako stavba, jež potřebuje
minimálně tři opěrné body k zajištění stability. Cílem Komenského úvah
o potřebnosti univerzálního vzdělávání se stává pojem lidskost22, jež je přirozeně
snadno dosažitelná, vede k Bohu, svému Tvůrci, a odvrací od zcestí vedoucích
do záhuby. Odůvodnění cíle – lidství – ovšem vyžaduje navržení metody, jíž
bude cíle dosaženo a také specifikace tohoto cíle. Komenský chápe problém
16
Komenský, 1966, str. 268, Pampaedia, I., 1
Komenský, 1966, str. 268, Pampaedia, I., 6
18
Komenský, 1966, str. 271, Pampaedia, II., 5
19
Komenský, 1966, str. 271-272, Pampaedia, II., 6
20
Komenský, 1966, str. 272, Pampaedia, II., 7
21
Situaci světa plného klamu Komenský brilantně popisuje ve svém dřívějším díle, bořícím svět plný
scholastických jistot, Labyrintu světa a lusthausu srdce. Ačkoli veden nepokojným Všudybudem a sváděn
Mámením, přece koutkem oka poutník pozoruje a odhaluje nepravost a klam veškeré lidské činnosti. Srov.
FLOSS, P. Jan Amos Komenský. Od divadla věcí k dramatu člověka, str. 66 – 67.
22
Komenský, 1966, str. 275, Pampaedia, II., 21
17
definice lidství v renesančně – platónském duchu, tedy jako ideu, či ideál,
dokonalého člověka, harmonicky rozvinutého do plnosti23.
Přivedení člověka k této harmonické, až ideální, dokonalosti je pro Komenského
záležitostí rutinní až mechanickou. Jednotlivé problémy, na něž je nutno
patřičně odpovědět. Mohli bychom je nazvat jakýmisi „didaktickými
zásadami“24, vedoucími k naplňování lidství. Těchto problémů vymezuje
Komenský v Pampaedii celkem dvacet čtyři a náleží mezi ně např. vyškolit
rozumného tvora k užívání rozumu, učit lidi správně užívat věcí, každou
nevzdělanost přivést ke vzdělanosti, etc. etc… Za nejzajímavější z filosofického
hlediska je ovšem třeba považovat problém první, zabývající se zdůvodněním
celé výchovné činnosti. Praví se v něm, že všechny věci, tedy i člověka, je třeba
upravovat k příslušnému cíli25. Pro Komenského je tímto přirozeným cílem
člověka nabytí dokonalého lidství a společenství s Bohem, což je poměrně
zřetelně definovaný cíl, jež ovšem s sebou nese nejeden problematický aspekt,
zřetelný až v současné době.
V.
První problém Pampaedie a moderní pedagogika
Doba Jana Amose Komenského byla plná dějinných zvratů, strašlivé třicetileté
války, nového uspořádání Evropy, byla dobou zámořských objevů a rozšíření
horizontu tehdy známého světa, byla dobou končící středověké a renesanční
epochy lidských dějin a nastupující epochy novověké. Tento nástup byl
pochopitelně připravován řadou myslitelů již dlouhou dobu, nicméně v 16.
století vyvrcholila kritika scholastiky a vedla k vystoupení četných významných
filosofických osobností, např. René Descarta (1596 – 1650), Francise Bacona
(1561 – 1626), Johna Locka (1634 – 1703) a mnoha dalších. Nové metody
poznání26 a nové přístupy ve filosofické reflexi27, měly za následek radikální
změny ve vědě a v chápání člověka. Descartes striktně oddělil duševní
a tělesnou jednotu člověka do dosud nevídaného dualismu, nové objevy
v astronomii28 již definitivně narušily aristotelsko – ptolemaiovskou koncepci
lunárního a sublunárního světa, Locke uvažoval o člověku jako o nepopsané
23
Renesanční myslitelé v humanistickém duchu vynesli člověka na výši svého obdivu. U některých myslitelů,
např. Giovanni Pico della Mirandola, dosáhla tato představa člověka takové důstojnosti, že předčila i postavení
andělů…
24
Přirovnání k didaktickým zásadám moderní didaktiky není zdaleka od věci, neboť bychom mezi těmito
problémy nalezli trvalost, operativnost, spojení teorie a praxe, přiměřenost, všestranný rozvoj, komplexnost, etc.,
pochopitelně kdybychom poněkud posunuli Komenského terminologii.
25
Komenský, 1966, str. 275-276, Pampaedia, II., 22: vůbec pozoruhodná je argumentace aristotelskou fyzikou,
z níž se Komenský po celý život nedokázal vymanit a jež poukazuje na přirozené místo a stav všech věcí. Tedy
není třeba nutit kulaté věci k pohybu, hranaté ke klidu a těžké dolů. Samy si pospíší, jakmile budou odstraněny
překážky. Stejně je tomu i s člověkem. Jakmile jsou mu odstraněny překážky nevědomosti, již sám a přirozeně
spěje ke svému dokonalému cíli – k plnému lidství.
26
Zde mám na mysli zejména Baconovo dílo Nové organon, revidující závěry Aristotelovy logiky a prosazující
induktivní stavbu poznání…
27
Descartova metodická skepse a tzv. novověký obrat k subjektu, Lockova teorie poznání vrcholící až v Humově
skepsi…
28
Objevy osobností, jakými byli Galileo Galilei (1564 – 1642) a Jan Kepler (1572 – 1830)
desce (tabula rasa), do níž se vepisují pouze empirická (tj smyslová) data.
Evropa se začínala proměňovat jak v myšlení, tak v ideálech, a pomalu
směřovala k osvícenství. Hlavními vědami se staly matematika a fyzika.
V důsledku těchto zvratů již nemohou obstát některé z Komenského
filosofických a teologických koncepcí. Byly-li platné či nezpochybnitelné v jeho
době, stávají se neprokazatelnými, jsou-li podrobeny novověké racionalistické
kritice. Ve svých opěrných bodech byl tento systém narušen. Novověká
racionalita a skepse byla v současnosti vystřídána relativitou a postmoderními
tendencemi ve filosofii i vědě. To, co bylo ještě v novověku pokládáno za
empirická fakta, je již dnes namnoze překonáno a prohlášeno za pouhou
vyvíjející se teorii. Otázka Boha, tolik podstatná pro Komenského chápání světa
a nápravnou činnost, ztratila svou relevanci spolu s nastupujícím relativismem.
Sociologické výzkumy i praktická zkušenost světových válek ukázaly, jak
problematické je idealizované – humanistické - chápání člověka, bída a utrpení
koncentračních táborů přivedly mnohé až ke ztrátě optimismu a popření
všemohoucího Boha29. Sociologická i psychologická zkoumání nás uvádějí do
čím dál složitějších problémů týkajících se lidské mysli a společnosti. Krátce
řečeno, neproblematické chápání světa nemá v myšlení své místo. Již nelze
nalézt onu Komenského jednotu mezi vírou z rozumem, již nelze všemu, co bylo
ve víře prokazováno rozumem, přisuzovat scholastickou evidenci. Nelze již
počítat s Komenského kategorií teologického zdůvodnění cíle člověka ani
s úvahou o jeho dehonestaci. Tyto kategorie byly odsunuty do teologie, v níž
mají svou relevanci zajištěnu vírou.
Ztráta optimistického ducha a skepticismus patrný ve filosofii i ve vědě30
měly a mají za následek, že tolik samozřejmý požadavek Komenského, totiž aby
všechny věci i člověk byly upravovány k příslušnému cíli, ztratil svou zřejmost.
Ztrácí se odůvodnění jak cíle, tak i cesty po níž se výchova člověka ubírá.
Pedagogika získala Komenského systémem cenný didaktický nástroj, jehož
platnost, alespoň v partikulárních závěrech, v praxi dnes a denně zakouší.
Nicméně díky výše zmíněným vlivům se již nemůže opřít o dostatečně
zdůvodněný racionální základ a tudíž se stává jakýmsi systémem pouček. Není
v žádném případě mým záměrem degradovat pedagogiku na nějaký
konzistentní, ale teoreticky zcela ad hoc vytvořený systém. Naopak se
domnívám, že současná pedagogika do značné míry udržuje onu „humanistickou
víru“31 v dosažení lepšího člověka. Otázka „Co je cílem výchovy člověka?“ je
jistě relevantní, nicméně odpověď na ni není v současné filosofii snadná. Přes
svou nesnadnost je ovšem nutná pro každého, kdo se nespokojí pouze
s pragmatickým falibilismem vedoucím k relativizaci dosaženého vědění.
29
Narážím na přednášku Hanse Jonase Pojem Boha po Osvětimi (Der Gottesbegriff nach Auschwitz. Eine
jüdische Stimme, Frankfurt a. M. 1987), v níž spekuluje o možnosti zachování tradičních přívlastků Boha
30
Nechci se na tomto místě pouštět do diskuse o relevanci vědeckých teorií, nicméně jedná se o značně obtížnou
problematiku, jež svou dávku skepse jistě obsahuje…
31
V tomto duchu chápali pedagogiku všichni idealisté a v určitém smyslu i marxisté, kteří také věřili
v humanistickou vizi člověka…
I v případě, že by bylo nutno přiznat humanismu, pěstovanému v pedagogice
a pocházejícímu velkou měrou právě z díla J. A. Komenského, pragmatický
a instrumentální status, jinými slovy víru v platnost tohoto názoru, je nutné jej
dostatečně odůvodnit. Domnívám se, že tato otázka, resp. její dostatečně
zdůvodněná odpověď, je vlastním předmětem filosofie výchovy vůbec.
Seznam literatury
FLOSS, P. Jan Amos Komenský. Od divadla věcí k dramatu člověka. 1. vyd.
Ostrava: Profil, 1970. 168s.
KOMENSKÝ, J. A. Unum necessarium. 1. vyd. Praha: Kalich, 1999. 181s.
ISBN 80-7017-349-1.
KOMENSKÝ, J. A. Vybrané spisy J.A. K. 1. vyd. Praha: SPN, 1966. Sv. 4.,
Výbor z Obecné porady o nápravě věcí lidských a věcného pansofického
slovníku. 559str.
Autor:
Mgr. Jiří Pospíšil
Student DSP – obor Pedagogika a obor Teologická antropologie a etika
Katedra pedagogiky s celoškolskou působností
PdF UP Olomouc
Žižkovo nám. 5
Olomouc
Email: [email protected]