Classic Trainers - sezona 2015 část 1.

Classic Trainers - sezona 2015 část 1.
Život je pes a nejtěžší ze všeho je, když člověk musí dělat něco tak strašnýho, jako je lítat se starýma
křápama. A protože většinu času jenom stojí v hangáru a žerou peníze a čas, je potřeba je někdy také
vytáhnout ven a provětrat je, aby se jim nezkrátily hadice. A jak takové provětrávání může v průběhu roku
vypadat, vám přiblížím v následující sérii článků.
Sezónu 2015 jsme v našem plzeňském spolku Classic Trainers zahájili trochu opožděně. V jednom koutě
hangáru stál odstavený Harvard, který si rozhodl vybrat v letošním roce dovolenou, a tak první půlrok
nelétal kvůli administrativním zádrhelům a když už byl proti své vůli v půli roku nakonec vytažen, cosi
zabrblal, praskly mu brýle a zalezl zpátky do kouta. Ale to není nic zvláštního. U veteránů je normální, že
někdy půl roku, někdy rok a někdy i více prostě nelétají. Vloni si takhle vybral dovolenou na devět měsícu
Pilatus a zdá se, že ne naposledy.
Ve druhém koutě stál Stearman. To je takové letadlo do krásných letních dnů. Jelikož jsme už zparchantělá
letecká generace, prostě s otevřenými dvouplošníky v zimě nelétáme. Připomnělo mi to scénku z Aeroklubu
Kladno, kde jsme kdysi s Kolouškem brblali nad tím, jak v zimě do Metasokolu táhne, načež se na nás
rozohnil jeden z dvojice Tauber - Svoboda, starých bardů tehdy ještě aeroklub navštěvující, byť nelétajících,
a spustil "Stočtyřku na vás, holoto!" Stearman ale stál jen dočasně přes zimu, a jak se oteplilo, přijel Clive
Denney a spolu s klukama jej překabátili do zbarvení Stearmanu z výcvikové základny RCAF de Winton, v
jakém jej prokazatelně létali za války naši letci, třeba "dědek" Flekal. Sterman minimálně o deset let zestárl!
Paví oka působí přeci jen více archaicky než americké hvězdy ze druhé půlky války.
Ve třetím koutě se krčil Sokol "pilota Hejduka". Ano, přesně toho z knihy O letadélku Káněti, jak hned
poznal jeden z dětských nǎvštěvníků našeho hangáru. Sokol M1D je relativně novým přírůstkem a občas
slouží se svým majitelem jako štábní či kurýrní vozítko na letecké akce.
Ve čtvrtém koutě hangáru máme poličku a nádrž s vodou, a tak se musíme podívat ke zdi. Pomineme-li
moderní akrobatický celokovový stroj Z-50M, zbývá nám již jen starý známý Pilatus P2-05, který jako jediný
letos létal i v zimě občasné udržovací lety a celkově nám dělal po dvou strastiplných letech jen samou
radost. Skoro. Odpálená dioda nám trochu pokazila úsměv a způsobovala zkrat. Nová stála 2,-Kč a stala se
tak bezesporu nejlevnějším náhradním dílem v historii našeho spolku. Ale přijít na to, co to způsobuje...
ufff, ta elektrika.
Jaro bylo ale zároveň obdobím rozkvětu našeho letadlového parku! Nejprve jsem v rámci konsolidace svého
soukromého života přesunul do Líní Z-526M, kterážto je ideálním přípravným a udržovacím strojem pro
správné návyky pilotů veteránů a akrobacii, a třistapětku prodal. I slzičku jsem uronil, ale konečně jsem se
mohl začít naplno věnovat létání tak, jak jsem chtěl. Koneckonců šla do dobrých rukou. Je to jako když
chovatel prodává štěňátka, taky si majitele nejdříve trochu proklepne. Poté, koncem května, přišel po
mnoha odkladech ten slavný moment, když jsem navštívil německý Bremgarten a štípnul tam plnokrevníka.
Teda spíš bych měl napsat, že se jeho majitel rozhodl jej hangárovat u nás, a tak jsem vzal svůj červený
batůžek, vyrazil na úpatí Černého Lesa, oživil si nasucho postupy, dal si dva skoky na obnovení návyků a
vyrazil do Plzně. A tak náš spolek rozšířila první stíhačka, Jak-3. Křížená ovšem s P-40, protože, jak známo,
původní Klimov VK-105 jakožto Hispánka na steroidech spolehlivostí příliš neoplýval, a tak Jaky dokončené v
devadesátých letech mají místo něj Allison V-1710.
Naše personální obsazení bylo na začátku sezóny víceméně shodné s předchozím rokem. Horác, ideový
vedoucí, předváděcí pilot Stearmanu a Harvardu, Bečvi jako mechanik křížený s ferry pilotem Pilatusu P2-05
a Z-526, Krechi jako fotograf, správce stránek a historik-výzkumník, Stephen se svými stíhačkami, dále
štábní pilot a kustod Dušan alias pilot Hejduk, Janča jako ferry pilotka naší ATA (Air Transport Auxiliary) s
kvalifikací Z-526 a An-2, kterou ale nemáme, Víťa jako nový akrobatický display pilot Z-526 a P2-05, Honza
jako mechanik bez portfeje a piloti Harvardu Mára s Tvrďákem. Na závěr já, lenoch, kecka a pilot pro
všechno a pro nic.
Tak a pojďme k našim činům. První, co nás na jaře potkalo, byla potřeba konečně pro jednou porazit
fašismus. Což se nám úspěšně podařilo 2.května, když po trati z Plzně do Nepomuku projížděl vojenský vlak,
na který, jak naše velitelství naplánovalo, jsme měli provést útok. Původně plánovaný Harvard, jak jsem již
zmínil, nebyl papírově letuschopný, a tak volba padla na Pilatus. No, proč ne, ale i když zatřeme ty švýcarské
znaky, tak z něj pro jeho germánský kukuč Mustanga neuděláme, natož Thunderbolt. Ale jak ty znaky
dočasně zatřít? Ze zoufalství nám na poslední chvíli pomohla speciální gumová barva pro autotuningáře,
kterou jsme přetřeli alespoň znaky na směrovce a tak trochu zespodu, když už nám na horní stranu křídla
nevystačila. Malér, ale co s tím. Další problematikou "útoku" na vlak byla jeho legislativní čistota. Hned
zkraje jsme řekli, že na partyzánštinu kašleme, dělat někde nálety a žehlit to po zemi na kraji města v
blízkosti diváků není úplně náš styl. A tak se rozjelo kolo schvalování Leteckého veřejného vystoupení, které
se díky práci mnoha našich členů a díky vstřícnému postoji ÚCL podařilo získat. A tak Janča jako paní
ředitelka LVV musela požádat zúčastněné policisty, aby pomohli a chránili prostor vystoupení, což velice
ochotně provedli a já se mohl spustit k zemi jako orel a fašistický vlak napadnout a zničit. Nejprve
dopoledne bez většího úspěchu, neboť plzeňská 475.111 maskovaná za BR52 (nebo co) se po chvíli rozjela a
pelášila kamsi k Plzenci. Odpoledne to již bylo lepší, na pomoc přispěchala americká pěchota a za mé
vydatné asistence vlak po příjezdu od Nepomuku přepadla, zastavila a zajala. A jako bonus osvobodila i
Koterov. Mě z tohoto (pro mne) zábavného podniku zůstaly dvě zkušenoti: poloměr zatáčky při rychlosti
500km/h je větší, něz by jeden řekl, a najít z výšky 1500m stojící lokomtivu, byť parní, je dost zásadní
problém. Až když se Šlechtična rozjela a zamořila své okolí směsí kouře a páry, měl jsem šanci jí uzřít a
napadnout. Akce snad sklidila i úspěch, i když mě zchladilo shlédnutí jakéhosi videa na Youtube, kde nějaký
tatínek natáčel a jeho asi šestiletý syn to komentoval slovy "Co to je, to přeci není žádnej Mustang, a co tam
dělaj ty švýcarský kříže?"
Asi za tři týdny po tomto zahřívacím kole jsme vyrazili na první větší akci roku 2015, Den otevřených dveří v
Čáslavi. Naše výprava sestávala ze Stearmanu, Pilatusu P2-05, štábního vozítka Sokol M1D a pak nějakého
Spitfiru, nebo jak se to jmenuje. Na cestu jsme se vydali už v pátek. Nejprve vzlétla "pomalá skupina"
Stearman a Sokol, a chvíli po nich "rychlá skupina" Pilatus a Spitfire. Zatímco pomalá skupina své rozdílné
rychlosti zvládla, Stephen ve Spitfiru po chvíli společného letu zatopil a zmizel mi kdesi v dáli, přeci jen
260km/h na cestovní režim Pilatusu je pro Spitfire a jeho 330km/h málo. No, vzpomněl jsem si na to asi o tři
týdny později, když jsem opět letěl ve skupině se Spitfirem, tentokráte však v Jaku-3 a musel jsem stahovat
plyn až kamsi do půlky, abych mu neuletěl. Spravedlnost přeci jen existuje.
O Čáslavi příště…