sbor církve asd

SBOR CÍRKVE ASD
Zlín
3
BŘEZEN 10
Úvodník
Myšlenky – jak úţasná věc.
Něco, co nám Stvořitel dal k dispozici pro radost.
V myšlenkách se totiţ mohu vracet do minulosti a znovu, takřka, proţívat hezké záţitky
svého ţivota, které mi jiţ jednou přinesly potěšení.
V myšlenkách mohu ale jít i do budoucnosti. Mám moc rád chvíle, kdy spřádám plány
toho, co bych chtěl v budoucnosti zajímavého a příjemného proţít. A zjistil jsem, ţe kolikrát to těšení se na budoucnost bylo krásnější neţ pak samotný proţitek. To proto, ţe se
má mysl zabývala tím, co jsem si přál.
Myšlenky provázejí i naši současnost. Nejde ţít „bezmyšlenkovitě“. To je snad moţné
jen u lidí psychicky narušených. Moje mysl je stále připravena pracovat na vyhodnocování proţívané situace a také mne varovat před hrozícím nebezpečím.
Často jsem zjistil, ţe svými myšlenkami jsem „de facto“ někde úplně jinde, neţ se nachází mé tělo. A ne vţdycky to bylo příjemné a dobré. Někdy to je dokonce velmi nebezpečné. (Obzvláště kdyţ například řídíte auto…)
No a nakonec, vůbec nejhorší je, kdyţ se má mysl zabývá myšlenkami špatnými. To je
nejnebezpečnější. Nejen v tom, ţe ztrácíme radost ze ţivota a kolikrát znovu proţíváme
traumata minulosti či ještě nenaplněné budoucnosti… Špatné myšlenky nás mohou inspirovat ke špatným činům, které ublíţí i těm, kteří jsou kolem nás a spustí pak tragedii podobnou lavině.
Proto Boţí Slovo klade takový důraz na umění mít pod kontrolou své myšlenky. V
1.ep.Petra 1,13 jsme vyzýváni k tomu, abychom „přepásali“ bedra své mysli. Učí nás to
udrţovat své myšlenky pohromadě a pod kontrolou. Výraz pochází z biblické doby, kdy
lidé svá dlouhá roucha shrnovali a podvazovali, aby jim při práci nebo chůzi nepřekáţela.
Kolik času věnujeme tomu, ţe přemýšlíme o podruţných věcech a na ty podstatnější uţ
nezbývá čas. Kolik času věnujeme uvaţování nad tím, co nám bere klid a ţivotní pohodu
nebo nás dokonce provokuje ke hříchu, nenávisti a pomstě…
Myšlenkám se nelze ubránit; nejde se jim vyhnout; ale Boţí Slovo nás učí, jak to, co by
nám mohlo škodit lze nahradit tím, co nás můţe posílit:
Filipským 4, 3 (Závěrem, bratří, cokoli je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé,
cokoli má dobrou pověst, je-li nějaká ctnost a nějaká chvála – o tom přemýšlejte.) To je
totiţ v naší moci. – Svou vůlí, a s Boţí pomocí, mysl naladit na správnou „frekvenci“.
Jaroslav Šlosárek
Dáváním se rozmnožuje
V poslední době se všude ve všech podobách skloňují slova Haiti, humanitární
pomoc, sbírky…. . Myslím, ţe v našich
zlínských podmínkách to nejsou slova
cizí ani nová. Naše zkušenosti jsou pestré
a myslím, ţe jiţ i dlouholeté. Vţdyť záplavy v našich končinách byly také.
V minulosti byly naloţené tuny materiálu
dopraveny do velkého mnoţství zemí,
nejen evropských. Navíc humanitární
organizace ADRA byla dlouhá léta součástí sboru a její práce byla – a doufám ţe
stále je - svým způsobem vidět.
Dnešní rozhovor vznikl tak trochu
z nouze, ale ne úplně. Pro únorové číslo
jsem poslal otázky bratru Číkovi na unii,
uzávěrka se blíţila a odpovědi stále nepřicházely. Takţe jsem se dostal do nesnází. „Co tam dám?“ – to byla otázka,
která mě napadala v souvislosti s časem
uzávěrky našeho únorového časopisu.
Kdyţ jsem dumal nad tím, koho narychlo
„zneuţiji“ k rozhovoru, napadla mě naštěstí osoba, která má přímou souvislost
s úvodem tohoto rozhovoru. Proč se nezeptat na humanitární práci osoby, která
je k tomu více neţ povolaná.
Pro mě navíc je to osobnost, která míň
mluví (někteří JEN mluvíme), ale o to víc
koná praktické věci.
Naštěstí odpovědi od br. Číka dorazily a
vy jste je četli v minulém čísle. A tak
odpovědi, které měly „zalepit“ díru
v únorovém čísle, dostaly zelenou aţ dnes
– v březnu.
.
Tím zpovídaným dnes je Franta Tomanec, někdy mezi zasvěcenými nazýván
František Dobrota. Na otázky odpověděl
velmi otevřeně, svobodně, ničím nesvazován a hlavně velmi podrobně. Moţná
aţ moc, ale myslím, ţe kdybych krátil
cokoliv, asi bych nevystihl to, co mělo
být řečeno. Jenţe jako všude, i tady zapracoval čas a především ţenský element.
Proč a jak se projevil, nechci uvádět, ale
původní verze byla delší a měla i více
otázek a odpovědí. Nedostalo se na moţná zajímavá témata a otázky. Ale takový
je ţivot a ctím právo autorizace, i kdyţ si
myslím něco jiného. Přesto si myslím, ţe
celý rozhovor je přínosem a i vy to určitě
poznáte. A uvidíte, ţe odpovědi vás
moţná i překvapí, protoţe si můţeme říci,
ţe Františka známe, ale pak poznáme, ţe
vlastně o něm moc nevíme.
Takţe vzhůru do rozhovoru ….
- Tvůj ţivot je vzhledem k tvému věku
dost pestrý. Alespoň já to tak vnímám.
Pamatuji si tě ze svého dětství, z fotek
tvého mládí a také jako toho, který byl
u vzniku písničkové legendy – SATI.
Pak přišel rok 1990 a SATI, kdy jsi se
svými „Valachy“ zpíval a povídal o
prosinci 1989 a krvavé revoluci
v Rumunsku. Od té doby uplynulo 20
let a právě od té doby tě vnímám jako
toho, kdo vţdy stojí v čele jakékoliv
pomoci potřebným. Ať šlo o tvé soukromé aktivity, či v „dresu“ církve,
sboru a pak v Adře a naposledy v Samari.
Takţe otázka po tomto úvodu: Jak se
stalo, ţe ses ocitl právě v Rumunsku
1989 a co tě vůbec pobídlo tam jet pomoci. Dřímal v tobě ten duch „humanitárky“ jiţ tehdy?
Teda, Péťo, nestačím zírat jakou máš
paměť! Tuším, ţe Ti ji začnu docela
upřímně závidět! S tím humanitárním
cítěním jsem měl potíţe asi odjakţiva.
Zvěsti o tom, jak se lidé snaţí pomáhat
postiţeným při nejrůznějších katastrofách, mě přímo fascinovaly a hltal jsem je
jako detektivku. Samozřejmě jsem touţil
být jednou při tom. Ale konkrétní nakopnutí přišlo aţ někdy koncem osmdesátých let. Tenkrát, v době hluboké totality
jsme si jen tak, polehku, s kamarády odskočili na jeden z opuštěných vrcholů
v Západních Tatrách . K našemu překvapení tam právě svačila početná skupina
sympatických mladých lidí. Nebylo těţké
poznat, ţe jsou z křesťanského prostředí a
ţe se tady sešli tajně. Najednou k nám
zničehonic přiskočila sotva plnoletá dívka, rozlomila svůj chleba se sýrem a začala jej rozdávat. Dokonale šokovaný
jsem se zeptal, proč to dělá, kdyţ jí to
nemáme jak vrátit. „Dáváním se rozmnoţuje“, odpověděla, aniţ tušila, ţe právě
tato věta bude ve mně od této chvíle čím
dál neodbytněji rezonovat. Kdyţ se potom o nějaký ten rok později ozvaly
v nedalekém Rumunsku výstřely, zavolali
jsme na Moravskoslezské sdruţení církve
a nabídli případnou pomoc. Trochu jsme
se totiţ v tom Rumunsku i jejich rumunštině vyznali, protoţe jsme tam jezdívali
na hory. No a pár dní na to uţ jsem coby
spolujezdec seděl v kabině náklaďáku a
mířil k jihovýchodu. Netuším, jak se to
stalo, ale byla mi svěřena úloha tlumočníka a experta na Rumunsko:-) Takticky
jsem, pravda, zamlčel, kolik toho
(ne)umím…
- Kde konkrétně a s kým jsi tehdy
v tom Rumunsku byl?
Bylo to něco přes měsíc po naší „Sametové“, církev se teprve vzpamatovávala
z revolučního rozbřesku a to, ţe za západními humny uţ nějaký ten pátek funguje adventistická humanitární organizace, prakticky nikdo netušil. Impuls k vůbec první zahraniční dobročinné akci dal
jeden fotograf na volné noze, který zlanařil tehdejšího pokladníka Českého sdruţení. Navzdory nesouhlasu předsedy Unie
i jeho tajemníka si prosadili zapůjčení
církevní Avie a Liazky, do té doby slouţících na stavbách modliteben, zajistili
náklad potravin, léků a ošacení a
s velkým znakem Červeného kříţe vyrazili. Z prvního se později vyklubal
věhlasný majitel firmy Country Life a
z druhého neméně slavný zakladatel české Adry. Otu Jiránka a Rudu Reitze, které
jsem tenkrát viděl poprvé v ţivotě, za
volantem střídali Stano Bielik a Pavel
Martásek. Jen tak, pro pořádek dodávám,
ţe Ota v tu dobu neměl ani na náklaďák
řidičák
V pohodě jsme přepálili rovinaté Maďarsko a protoţe uţ byla tma, dál nás nepustili. Ceaucescuovi zbojníci totiţ ještě neskončili a pod rouškou noci přepadávali
auta s nákladem. Spolu s podobnými dobrodruhy snad z celé Evropy jsme přenocovali v prostorné tělocvičně a aţ za svítání, pěkně v koloně, se potom posunovali rumunským územím. Nekonečný proud
vozidel všeho druhu, od kamionů
s návěsy aţ po přetíţené osobáky mi připadal jako nádherná řeka lidské solidarity
plynoucí k potřebným. Byl jsem neobyčejně šťastný, ţe mohu být její součástí.
Jeli jsme totiţ do země, kde byl v oné
době příděl 10 dkg másla na osobu a měsíc, půl kila mouky na osobu a tři měsíce
a maso se dostalo na stůl tak dvakrát třikrát za rok. Na příděl byl také cukr, olej,
někde i chleba. Teplota v panelácích,
školách a nemocnicích nepřesáhla za
mrazivých dnů osm stupňů…
zpátky do Liptálu, šikovní Valaši kabinu
opravili k nepoznání a pojišťovna dala
navíc na novou! A potom ţe se humanitárka nevyplácí!?
Zastavili jsme na Sdruţení církve v Kluţi
a tamní brášci nás přesměrovali do vesnického sboru v centrálním části země.
Náklad jsme sloţili v prostorách sboru, o
distribuci nejchudším se uţ postarali naši
místní sourozenci.
Ona jednoduchá písnička vznikla vzápětí
poté, co se v tehdejším ještě Rudém právu objevila zpráva o tom, ţe
v Temešváru, tedy městě , kde to všecko
začalo, postříleli vládní vojáci skupinu
malých dětí. Sešly se přes vyhlášený zákaz vycházení na náměstí, aby se bosy a
okolo svíček modlily. Jestli to tak opravdu bylo, nevím, pravdou však zůstává, ţe
o něco později a o kousek dál zemřely
díky nesnášenlivosti dospělých ne desítky, ale tisíce dětí. Válka v Jugoslávii měla začít co nevidět…
Nějaký týden poté jsem byl v Rumunsku
znovu. Jelo se do Brašova a naše výprava
kromě uţ známé Avie a Liazky přibrala
ještě šatstvem naplněný autobus z Liberce
a další Avii z nedaleké Lipty Liptál. Ta
vezla odněkud ze Slovácka náklad čerstvých vajec a několik kilometrů před cílem, díky místnímu pirátovi, který předjíţděl vojenské auto, nabourala do Rudova náklaďáku. Vejce, kromě snad desíti
rozbitých, zůstala nepoškozena, kabina
však na tom byla podstatně hůř. Má úloha rádobytlumočníka teď dostala zelenou.
Policajti, protokoly, zajištění provizorní
opravy na dojetí. V porevoluční době,
navíc s prabídnou slovní zásobou, nic
jednoduchého. Ale všecko zlé můţe být
k něčemu dobré. Hoši v ušankách a omotaní šálami nakonec dovezli nešťastnici
V Brašově jsem se poprvé a docela zblízka setkal s hrůznými stopami lidského
násilí. Náměstí vyzdobené tisíci jizvami
od kulek, ohořelé vikýře domů, pomníčky
se svíčkami a ţivými květy. Postávající
postavy, slzy v očích, někdy i hlasitý
pláč. Jenom na tomto místě prý ukončilo
svůj ţivot okolo stovky převáţně mladých lidí…
- V roce 1990 jste na SATI zpívali píseň
„modlitba bosých dětí“. Jak vlastně
vznikla?
- Tvá humanitární činnost pokračovala
dále kde a kdy?
V roce 1992 zaloţil Ruda Reitz uţ vzpomínanou Adru a s kamionem v jejích barvách byl okamţitě všude, kde se něco
semlelo a kam se dalo dojet. Albánie,
Mongolsko, Abcházie, Čečensko a především nešťastná Bosna a Hercegovina.
Jerry Šlosárek s ním pádil do rozmláceného Grozného, Alena Rusová rozfičela
zlínskou pobočku, jen Tomanec v tu dobu
chrápal. Poslat občas nějaký ten peněţitý
dar, hltat videa z Rudových dobrodruţných cest, ale nebýt při tom mě ani trochu
neuspokojovalo. A tak jsem se jednoho
krásného dne naštval…
- Kdy a kde ses poprvé zapojil do práce
v Adře?
Začátkem léta roku 1995 se dala dohromady parta mladých známá z valašských
sborů a všelijakých horských přechodů.
Objednali jsme trička Adra, osedlali horská kola a po cestách necestách se s nimi
strastiplně posunovali od Radhoště aţ ke
Sněţce. Akce měla být připomínkou nelehkých cest adráckých řidičů a zároveň
nezáviděníhodného osudu těch, kterým
přiváţeli pomoc. Zrodila se tak slavná
Rallye Adra, která se po jedenáct dalších
let opakovala a objela takřka celou republiku. Z místních borců se jí například zúčastnil Vašek Rus a také naprosto nezapomenutelný David Gargulák. Jeho pře-
mety na většinou nebrzdícím velocipédu
se nadobro zapsaly do historie této mírně
bláznivé akce. Kromě nezbytných suvenýrů v podobě škrábanců, modřin a rozbitých kol měla rallye nejméně dva měřitelné, zatím se zdá, ţe kladné, výsledky.
Jeden manţelský pár ţije na Vysočině a
druhý obývá někdejší Pimkův domek ve
Zlíně. Především se ale stala pojítkem
lidí, kteří pak opakovaně vyráţeli do nejrůznějších humanitárních akcí.
Ta první odstartovala uţ na podzim téhoţ
roku. Ve spolupráci se zlínskou Adrou se
nám podařilo zapojit více neţ čtyřicet
valašských škol od Frenštátu aţ po Zlín
do monstrózního projektu s názvem Balíček pro kamaráda.
Školáci a studenti tenkrát připravili plný
kamion dárkových balíčků, které jsme
s Rudou Reitzem a dalšími zúčastněnými
(například s Romanem Vernerem, současným redaktorem Českého rozhlasu ve
Zlíně), rozdávali v předvečer Štědrého
dne jejich vrstevníkům ve školách hercegovského Mostaru. Plíţit se
v podvečerních hodinách mezi troskami
jeho totálně zničeného centra patří mezi
záţitky, na které se nezapomíná. Právě
tady se nedávno mlátili Chorvaté
s Muslimy a aby toho nebylo málo, Srbové na ně z okolních kopců posílali granáty. Zůstala tu spoušť srovnatelná
s poválečným Berlínem. Jenom
v Mostaru přišlo o ţivot na čtyři tisíce
lidí. Ne zrovna příjemné bylo také následné zatčení místní policií. Výslech
v místnosti s okny zavalenými pytli
s pískem se točil hlavně kolem fotografování v oblasti frontové linie, na coţ dávala povolení výhradně chorvatská vláda.
Ať se bratři a sestry nezlobí, ale s foťáky
pod bundami jsme lhali, jako kdyţ tiskne.
Jedna z pozdějších fotografií byla skutečně zanedlouho otištěna, navíc v celostátním deníku na přední straně. Pochopitelně, ţe se jednalo o deník český. Od nějaké formy perzekuce nás nakonec zachránila perfektní výřečnost mladého Patrika
Reitze, který muţe zákona dokázal přesvědčit, ţe kamion dárků je určen výhradně jejich dětem. Nikomu to neříkejte, ale nakonec se dostalo i na ty, které
ţily za řekou. Tedy na muslimské. Postaral se o to jeden místní adventní bráška,
který byl během války postupně vězněn
muslimy, Srby i Chorvaty. Jenom proto,
ţe pomáhal všem stejně a nikomu nestranil.
O příštích prázdninách, půl roku po skončení války, se pádilo na jih znovu. Parta
mladých, ve které nechyběl například
Martin Svoboda z Napajedel, se tentokrát
vydala do poničeného Sarajeva. Barvami
od Hudečků ze Štípy tu zkrášlila několik
válkou poškozených bytů a o sto padesát
kilometrů severněji, v oblasti s největším
počtem uprchlíků, také interiéry tří im-
provizovaných škol. Sádrování děr po
kulkách a střepinách se tu stalo naprosto
běţnou dennodenní praxí. Stejně jako
vyprávění očitých svědků o nedávno proţitých hrůzách. Zmíněné nátěrové hmoty
přišly ke slovu také při pozdější opravě
zdevastovaného domku rodiny Kruškových. Z jejich šestičlenné rodiny zůstala
po válce pouze devítiletá Amra, o dva
roky starší Samra a zcela zlomený šedesátiletý otec. Maminku a nejmladší sestru
zabily při práci na zahrádce střepiny granátu a syn Samir trpěl jednou takovým
hladem, ţe se pustil do konzumace neznámých hub. Naneštěstí byly smrtelně
jedovaté.
Nebyla nouze také o nejrůznější překvapení. V Sarajevu nám například místní
lapkové vybílili základnu ve sborovém
suterénu, takţe jsme přišli o pár spacáků,
foťáků i dalších ne zrovna levných věcí.
Na severu nás zase při loučení „ potěšil“
majitel domu, ve kterém jsme po minulých čtrnáct dní bydleli, slovy: „Při obléhání jsem tu nastraţil deset min. Devět uţ
mám, ale tu desátou ne a ne najít…“
- Kde všude a kolikrát jsi dosud byl
účasten pomoci potřebným?
To se dost těţko počítá, ale pokud mě
paměť neklame, do dnešního dne jsem
byl v souvislosti s humanitárkou asi třináctkrát v Bosně, zhruba stejně tolikrát na
Ukrajině, čtyřikrát v Rumunsku, třikrát
v Kosovu a jednou v Bangladéši. Samozřejmě, nejvíc se makalo v krajinách Země české, především v samotném Valašském království. Na našeho legendárního
guru, Rudu Reitze, ale ani zdaleka nemám…
- Vnímám tě jako činorodého člověka,
který, kdyţ je to potřeba, si tým či or-
ganizaci, za kterou „kope“ třeba i vymyslí a zaloţí. Hlavně kdyţ to povede
ku pomoci potřebným. Jak vlastně
vznikla myšlenka a potřeba zaloţit něco, co vyústilo v o.s. SAMARI?
Samari, jehoţ jsem byl donedávna formálním předsedou, to je uţ docela jiná
kapitola. Kolem jeho vzniku dodnes koluje bezpočet pohádek. Nic proti pohádkám, kdo chce, ať jim klidně věří. Seriózní informace o aktuálním dění se pravidelně objevují v tomto časopise, případně
jsou k nalezení na internetu. Kdo by chtěl
vědět víc, ať se s důvěrou obrátí na moji
manţelku Alenu, která tam dělá něco jako
tiskovou mluvčí. Myslím, ţe ovoce Samari napovídá, oč organizaci jde a s jakým elánem se tady pracuje. Váţíme si
přínosu Emila Elexy, Richarda Mokroše,
Dominika Bachůrka a nejméně dalších
deseti lidí ze zlínského sborového společenství, kteří se do jeho aktivit zapojili.
- Máš nějakou historku ze svých cest a
činností pro druhé?
Pár historek se uţ v mých odpovědích
objevilo, přidám tedy ještě jednu mírně
úsměvnou. Na jaře roku devadesát šest,
po sérii několika váţně pojatých akcí nás
napadlo trochu přechutit a nabídnout veřejnosti odlehčení. Média zrovna šílela se
zatím neznámou chorobou a tak jsme
vymysleli recesní Pochod šílených krav,
Hovězí – Drţková. Zajistily se netradiční
soutěţe, namalovala hesla (bylo zrovna
před parlamentními volbami), objednala
hovězí a dršťková polévka. Nějak se to
doneslo zlínskému Jurovi Dlabajovi, ještě
donedávna zpravodaji TV Nova, nesmírně ho to zaujalo a tak se stalo, ţe jsme
měli na startu hned dvě celostátní televi-
ze. Natočené příspěvky ještě téhoţ večera obohatily hlavní zprávy obou stanic.
Díky Aleně Rusové se několik základních
informací dostalo také tehdejšímu náčelníku zlínské ČTK, panu Koţeluhovi.
V pondělních denících pak o tom vyšly
články, ve kterých mimo jiné stálo, ţe
Adra uspořádala Pochod šílených krav a
ţe na jeho startu v Hovězím slouţil mši
kazatel Církve adventistů sedmého dne
Bedřich Jetelina, kterého potom přítomní
zvolili poslancem do českého parlamentu.
Celý den pak na Sdruţení zvonily telefony, ţhavily se faxy a nebýt chladnokrevného Honzy Dymáčka, církev se málem
sesypala. Celá věc se však poměrně brzy
vyjasnila. Pan Koţeluha byl totiţ oné
neděle na Velehradě, do toho ty chystané
volby a tak se mu ta přemíra informací
nějak pomíchala. (Nešťastný Bedřich se
akce vůbec neúčastnil, protoţe bylo zrovna kazatelské. Objevil se pouze na některých transparentech, kde bylo napsáno
něco v tom smyslu, jakoţe „Jetelina na
hrad!“, „Jetelino, my tě ţerem! Šílené
krávy“ a tak podobně.) Tuto akci a hlavně
její název mi někteří váţnější bratři neodpustili dodnes, na druhou stranu nám ale
otevřela cestu k lidem, kteří si do té doby
nedovedli představit, ţe i s křesťany můţe být náramná legrace.
- Co bys chtěl přát našemu sboru do
budoucna?
Přeplněný sál s nutností scházet se na
směny. Ţe to není moţné? Ale je! Ve
vzpomínaném Sarajevu, kde se k bohosluţbám scházelo kolem čtyřiceti lidí, se
během krátké doby počet zdesetinásobil.
Příčina? Válka! Chceme to také tak? Naštěstí jsou i jiné moţnosti…
Otázky kladl P. Matula
Seriál 2
Pokračování SERIÁLU, tentokrát o
seniorech mimo dům s pečovatelskou
sluţbou. Budeme vám představovat ty,
kteří jiţ překročili devadesátku či
osmdesátku.
Dnešní díl seriálu uvedeme veršem
z Bible.
„Celý náš ţivot trvá sedmdesát let
anebo osmdesát, jsme-li při síle.
Většina z nich jsou dřina a potíţe,
náhle je konec – a pryč letíme!“
Ţalm 90,10, Bible – překlad 21. století
Tento biblický text je velmi výstiţný a
u velké většiny lidí tomu tak skutečně
je. Jsou ale mezi námi sestry a bratři,
které Bůh „dlouhým ţivotem nasytí…“
a kdyţ je vidíte kaţdou sobotu ve sboru
zdravé a čilé (i kdyţ mi dnes zpovídaná
osoba řekla, ţe to tak jen vypadá),
s pokorou se v duchu skláníte před
Boţí mocí. Proto i moje první otázka
zněla:
Anelko, je ve vašem rodu dlouhověkost?
A Aneţka Veselá uvedla rozhovor odpovědí na tuto otázku: Asi ano. Můj tatínek
se doţil 85 let a maminka zemřela
v nedoţitých 90 letech. A to se oba moji
rodiče v ţivotě hodně napracovali. Bylo
nás šest dětí, tři děvčata a tři chlapci. Tatínek byl dělník – stolař, maminka
v domácnosti. I kdyţ jsme byli chudí,
dětství jsme proţili v pěkné rodině a velmi šťastně. Narodila jsem se ve Starém
Městě u Uherského Hradiště a tam jsem
ţila do svých 15 let.
Tak brzy jsi odešla z domu? Kam?
Byla jsem přijata do Zlína do Baťovy
školy práce jako mladá ţena. Bydlely
jsme v internátech a denně jsme chodily
na 7 hodin ráno do obuvnických dílen.
Večer v 17.30 jsme nastupovaly do večerní školy. Po třech letech jsme dostaly
výuční listy. Já jsem se vyučila šičkou.
Moc ráda na ta léta vzpomínám. Výchova
byla sice přísná, ale měly jsme vše, co
jsme potřebovaly. Moc se mně líbily i
stejné uniformy, které jsme nosily na sváteční příleţitosti. Stejně byli vychováváni
i chlapci – mladí muţi. Kdyţ jsme se pak
ve stejnokrojích objevili ve městě, byla to
nádherná přehlídka nejen baťovského
mládí, ale i přísné baťovské výchovy.
Uměli jsme se správně chovat a naše vystupování na veřejnosti bylo na vysoké
společenské úrovni.
Po vyučení jsi zůstala ve Zlíně?
Ano, pracovala jsem v továrně a také
jsem se seznámila se svým budoucím
muţem. Pocházel z Čech, od Čáslavi a
byl také vychováván v Baťově škole práce. Získal si mě svojí pracovitostí, chytrostí, uměl se pohybovat ve společnosti.
Vlastním úsilím se vypracoval aţ na
účetního. To se mně líbilo, zamilovala
jsem se a v roce 1943 jsme měli svatbu.
Manţel bydlel ve vilce v pronajatém pokoji a tam jsem se za ním přistěhovala.
Kdyţ byl bombardován Zlín, dům dostal
přímý zásah a proto jsme se stěhovali do
pronájmu do Lůţkovic. Po válce v roce
1945 se nám narodil syn Pavel a bydleli
jsme v půldomku na Podvesné VI. Ale ne
dlouho. Manţel si našel práci účetního
v porcelánce v Karlových Varech a od
roku 1947 aţ do roku 1959 jsme ţili tam.
Během pěti let se nám narodily celkem tři
děti. To jsem opravdu měla do dělat, protoţe manţel byl od rána do večera
v práci. Kdyţ jsme se vrátili do Zlína,
začala jsem pracovat v Oděvním podniku
a byla jsem tam zaměstnaná 27 let. Mezitím se ale moje manţelství rozpadlo, rozvedli jsme se a od roku 1965 jsem ţila
s dětmi sama. Nejstarší syn Pavel ţel uţ
zemřel, druhý syn Jirka ţije v Praze a
dcera Hana bydlí ve Zlíně. Mám sedm
vnoučat a tři pravnoučata.
Anelko, potkala tě v životě nejedna těžká
a složitá situace. Stejně složitou cestou
ses dostala i k Církvi adventistů?
Od útlého věku jsem chodila do kostela.
Ve Starém Městě jsme bydleli hned vedle
něho. Uměla jsem písničky a všechny
liturgie zpaměti. Pak jsem se ale na dlouhou dobu od víry vzdálila. Moje nejstarší
sestra Anička se po svatbě odstěhovala do
Prahy a velmi záhy se stala adventistkou.
Kdyţ přijíţdívala domů k mamince a
tatínkovi, vyprávěla nám o tom, co vše
najdeme v Bibli, vysvětlovala učení adventistů. Ráda jsem ji poslouchala, líbilo
se mi to, ţel, trvalo ještě hodně dlouho,
neţ jsem se o učení začala zajímat. Uběhlo dlouhých dvacet let. Pán měl se mnou
svatou trpělivost, neţ jsem mu otevřela
dveře svého srdce. Anička se za mě modlila a její modlitby byly vyslyšeny.
Popiš nám to podrobněji.
Kdyţ jsem se stěhovala do bytu 1+1 na
Mokrou (mimochodem, bylo to moje
šesté stěhování), po nějakém čase jsem si
k sobě vzala moji maminku. Dnes uţ nevím, jak jsme se seznámily, ale začala
k nám chodit sestra Liba Lakomá a vyučovala mě i maminku. Maminka vše lépe
chápala, protoţe pečlivě četla literaturu,
kterou jsme ke studiu dostávaly. Já jsem
ještě chodila do práce, neměla jsem tolik
času, nerozuměla jsem mnohým věcem.
Ale uţ jsem občas zašla do sboru. Všimla
si mě Danuška Škrlová a zvávala mě na
přednášky. Také Jiřinka Fürstová mě několikrát zvala, pracovaly jsme v jednom
podniku. Ale já jsem nestíhala, chyběl
mně čas. Sestra Lakomá k nám stále chodila a čekala, aţ se rozhodneme. Maminka byla připravená a v prosinci 1982 byla
pokřtěná v Holešově. Křtil ji bratr Loder.
Od té doby jsme pravidelně jezdily do
sboru. Kaţdou sobotu nás vozil svým
autem bratr Sasín, tatínek Evy Šlosárkové. Nedlouho po mamince jsem byla pokřtěná i já, v březnu 1983. V té době ţili
ještě všichni moji sourozenci a já proţívala tu „první lásku“, byla jsem jí plná a
snaţila jsem se to předávat i jim. Nechtěli
to ale slyšet a mě, maminku a sestru
Aničku povaţovali za „divné“. Protoţe
jsme se ale všichni sourozenci měli rádi,
po čase si zvykli a měli jsme pěkný vztah
aţ do jejich smrti. Dnes ţije uţ jen moje
nejmladší sestra, které je 80 let a o adventní učení se zajímá.
a my ţeny jsme chodily ve dvojicích kaţdou neděli vařit jídlo brigádníkům – mladým chlapcům ze sborů, kteří zde pracovali místo vojny. A opět jsem chodila
s Bohuškou. Mohu říci, ţe jsme toho spolu hodně proţily a udělaly. Byly jsme
mladší a Pán nám ţehnal.
Co bys ještě závěrem chtěla říci?
Anelko, jsi pokřtěná 27 let. Navázala jsi
za ta léta s některými pevnější přátelství?
Moje maminka po křtu ţila ještě dva a
půl roku a vţdy se moc těšila na středeční
setkání, která u nás probíhala. Ráda v naší
skupince četla. Členové naší skupinky
mně byli hodně blízcí, ţel, všichni uţ
zemřeli. Pevnější přátelství jsem navázala
i s Bohuškou Rezkovou. Kdyţ po kazateli
bratru Loderovi nastoupil do Zlína kazatel Gustav Kloda, probíhaly
v evangelickém kostele (ještě jsme neměli svoji vlastní modlitebnu) pondělní biblické hodiny pro přátele. Nikdy jsme
s Bohuškou na nich nechyběly. Pak se
začala stavět modlitebna v Malenovicích
Proţila jsem v ţivotě mnoho pěkných,
krásných chvil, ale i dost nepříjemných
situací a těţkých ztrát. Před třemi lety
jsem se musela rozloučit se dvěma mými
nejbliţšími – synem a zetěm. Byly to pro
mě chvíle těţké, ale všechno přijímám a
neptám se „proč“. Ty, Pane, víš. Děkuji
Ti za to, ţe Tě mám, ţe jsi mě v tomto
světě našel. Ještě bych ráda všem starším
sestrám a bratrům věnovala modlitbu,
kterou jsem nedávno dostala. Přináší mi
do srdce klid a radost, ať přinese radost i
vám.
Boţe, Stvořiteli světa, Tys udělil i podzimu zvláštní krásu a význam.
Svůj podzim ţivota můţeme učinit
hodnotným a krásným,
naplníme-li jej láskou a oddaností a tak
učiníme své ţivotní zkušenosti
prospěšnými pro další generaci.
Pomáhej nám, Pane, trpělivě přijímat
všechny bolesti,
nemoci a chvíle samoty i nepochopení
a odstranit ze svého stáří smutek a zatrpklost
a nahradit je jasem a radostí. Amen.
H. Pelčáková
Sborová oznámení
- Nejveselejší oznámení pro náš sbor dorazilo zpoza Krušných hor od rodiny Simony (roz. Fialové) a Thorstena Pfüller,
kterým k první holčičce Marušce přibyla
do rodiny druhá dcera Terezka. Narodila
se 26. ledna 2010 v 10.10 hod. Při svém
zrození měřila 55 centimetrů, váţila 4200
gramů a obvod hlavičky byl 36 cm.
Všichni se radujeme spolu s nimi a těšíme
se, ţe Terezku brzy ve Zlíně spatříme na
vlastní oči. Prozatím nám musí stačit několik fotek.
- Jestliţe v předešlé zprávě jsme poznali
nově zrozeného človíčka, jsou i neveselá
oznámení. Ve čtvrtek 11. února 2010
dotlouklo pozemské srdce našeho bratra
Karla Buriana. Bratr Burian proţil velmi bohatý ţivot a mohli jsme jej blíţe
poznat, kdyţ byl mezi námi jako obyvatel
našeho pečováku. Jeho ţivot jsme také
poznali prostřednictvím našeho seriálu
v listopadovém čísle loňského roku. Proţil mezi námi necelých 5 let ţivota, který
provázely nemoci a také potřeba se o něj
intenzivně starat. Ve středu 17. února
jsme jej při pohřební bohosluţbě doprovodili k jeho dočasnému odpočinku
s nadějí na lepší a věčný ţivot.
- Pro připomenutí akcí v únorovém měsíci informujeme, ţe v sobotu 20. února
proběhlo první odpolední shromáţdění
posunuté do večerních hodin, a proběhlo
skutečně netradičně. Ale rozhodně bylo
poţehnané. V horním foyer sboru se sešlo
skoro 50 účastníků, aby nejen ukončili
s týdenním odkladem modlitební týden
křesťanského domova, ale aby shlédli
americký film FIREPROOF – ve volném
překladu Zkouška ohněm, který byl názorným a jasným příběhem manţelství,
které procházelo hlubokou krizí. Avšak
kniha a plán Výzvy lásky ve spojení
s vírou v Boha nakonec toto manţelství
nejen zachránilo, ale i nasměrovalo a nastartovalo k novému začátku. Vyprávět, o
čem tento film je, nejde, musí se vidět.
Hluboký záţitek ve spojení se vzácnými
myšlenkami mnohé z nás přiměl
k přemýšlení o našich ţivotech. Kdo se
nedostavil, přišel o mnoho, dokonce i o
něco dobrého a chutného na zub.
- K dalším akcím února připomínám, ţe i
jsme se zúčastnili mimosborových aktivit,
které byly spojeny s tělesným pohybem.
Nejen sledování olympiády, ale i touha
po vlastním pohybu nás mnohé vyhnala
do tělocvičny. Děti vyjely na florbalový
turnaj do Veselí nad Moravou,aby spolu
s napajedelskými kamarády přivezly pohár za 3. místo. Další neděli se
v malenovické škole uskutečnil první
oficiální ročník ZLINPONG 2010 a jak
napovídá název, honili jsme se s pálkami
v ruce u zeleného stolu za malým bílým
míčkem. Výsledky i reportáţe z obou
akcí se ţel jiţ dnes nevejdou do našeho
časopisu, ale pro zájemce o detailní reportáţ a bohatou fotogalerii odkazuji na
náš sborový web ://http.zlin.casd.cz, do
sekce Akce, kde vše najdete.
- Výbor sboru na svém posledním setkání
doporučil členskému shromáţdění, aby
vedoucím oddělení ADRY v našem sboru
byla zvolena sestra Šárka Medřická.
- V sobotu 20. března 2010 od 16.00 bude
na programu setkání s křesťanskou básnířkou a legendou adventního slova Věrou Gajdošíkovou. Všichni jste srdečně
zváni.
Tajemník sboru
Portrét muže
Uţ vlastně nevíme, co znamená být muţem. Satan a svět nás naučili být slepými, abychom neviděli ten správný portrét muţe. Ţijeme v době Noeho. Zlo nás obklopuje ze
všech stran. Důsledkem toho je, ţe se z muţů stávají bestie bez morálky, zchoulostivělé
onuce, zţenštilé typy, muţi bez respektu, bezohlední, lhostejní playboyové, muţi propadlí sportu, závislí na míči. Nacházíme se uprostřed velkého rozporu a jsme na tom velmi
špatně.
Jakého muţe stvořil Bůh?
Učiňme člověka, aby byl našim obrazem podle naší podoby ( Gen. 1, 26).
Pravý muţ je vyrovnaný, není pouze tělesnou, ale také duchovní bytostí. Je srdečný,
trpělivý, jemný a přece rozhodný a důvěryhodný. Je příjemný, ochotný pomoci a přátelský. Má také odvahu hrdiny a odolává zlu, i kdyţ ho obklopuje ze všech stran. Je pokaţdé úsluţný a zdvořilý, vţdy uctivý. Plný respektu. Současně od Jeţíše čerpá sílu k tomu,
aby stál za zásadami a měl odvahu čelit kaţdé zkaţenosti. Pravý muţ vše snáší prostřednictvím lásky, přesto se však nenechává ovlivnit nebo podmanit většinou, davem, nátlakem skupin nebo společností. Vyrovnaný muţ se umí vcítit do situace druhého, je pokorný a přesto má morální sílu zacházet s lichotkami. Nedá se podplatit ani zastrašit.
Pravému muţi nepůsobí problém prokázat druhému člověku jakoukoliv sluţbu. Současně
má morální páteř zůstat stát, kdyţ všichni ostatní padnou nebo se skloní. Pravý muţ káţe
o Boţí lásce, ale nemá strach poukázat na hřích.
Pěkná definice muţe, co? Ţeny, není to vysněný ideální muţ? A je ten váš opravdu
takový? Ţe ne?! No tak to je divné . Přece takový byl, kdyţ se Vám dvořil. Nebo aspoň
něco málo z toho měl. Ale kam se to vytratilo? Rozhodně si to přečtěte ještě několikrát.
Jak Vy ţeny tak i Vy muţi. Rozhodně vám to neuškodí , spíše navede na přemýšlení, jak
Bůh dokonale stvořil člověka. Nebo byl tohle opravdu Boţí záměr s dokonalostí muţe?
Kdoví.
Pře – F. Krajíček st. & doslovT&P
6+1 otázka
Minule jsme nahlédli pod pokličku u holek Gargulákových a určitě jste se dozvěděli
něco nového o vztahu maminky a dospívající dcery. Dnešní zastavení bude u věkově
hodně vzdálených děvčat, a navíc jak se zdá, tak ţádné rodinné pouto je neváţe. Váţe je
k sobě něco víc – pouto přátelství a to je někdy víc neţ pouto pokrevní. Určitě však
nejdou přehlédnout. Pokaţdé kdyţ půjdete od dveří modlitebny zadní uličkou kolem
oken, neminete je. Navíc jsou tak trochu i „inventář sboru“. Sice nemají ještě cedulku
s DKP a číslem, ale neodmyslitelně patří do našeho sborečku.
Ţe pořád nevíte kdo to je? Tak čtěte pozorně následující vizitky.
EMILIE FIURÁŠKOVÁ
HELENA MEDŘICKÁ
- Pamatuješ si ještě, kdy a jak jste se
s Helou poznaly?
Byly jsme s Helou od útlého věku součástí zlínského sboru. Odtud je naše seznámení.
- Pamatuješ si ještě kdy a jak jste se
s Emilkou poznaly?
Vyrůstaly jsme v jednom sboru. Byla
kamarádkou mé starší sestry Věry.
- Stýkaly jste se a stýkáte i dnes
s rodinami i mimo sbor?
Stýkaly jsme se i mimo sbor, aţ posledních pár let uţ to není tak intenzivní. Ale
dá-li Bůh,
tak to napravíme.
- Stýkaly jste se a stýkáte i dnes
s rodinami i mimo sbor?
Ano, dříve to byly i společné dovolené.
Teď je situace jiná, moţná později se
k nim vrátíme.
- Vzpomeneš si na nějakou úsměvnou
historku, kterou jste spolu zaţily?
Helinu veselou tvář a radost z ní sálající
všichni známe a společně proţité různé
- Vzpomeneš si na nějakou úsměvnou
historku, kterou jste spolu zaţily?
Bylo jich mnoho a ráda na ně vzpomínám.
příleţitosti byly vţdy velmi-velmi veselé a
radostné. Není s ní nuda – záţitky na celý
ţivot.
- Kterou vlastnost či vlastnosti si na
Hele ceníš a proč?
Nerada bych na nějakou zapomněla – je
starostlivá, pečlivá, pracovitá a o její
ochotě pomoci jsem se přesvědčila mnohokrát. Je to pravý přítel – osobnost s níţ
mohu kdykoliv počítat.
- A co naopak by mohla na sobě změnit?
Nechci na ní nic měnit. Kaţdý má své
klady a zápory. Hela je svá a taková ať
zůstane.
- Kterou vlastnost či vlastnosti si na
Emilce ceníš a proč?
Úsluţná, pracovitá, nápomocná ve všech
směrech. Prověřeno v praxi – nejlepší škola.
- A co naopak by mohla na sobě změnit?
Dá se vţdy něco vylepšovat. Kaţdý víme co!
- Víš jak tráví Emilka svůj volný čas?
Vnoučata, hřiby, vaření, kříţovky, čtení,
zahrádka – kdyţ zdraví dovolí.
- Co ve vztahu k ní bys mohla změnit?
Nevím, ale jsme k sobě hodně otevřené
- Víš, jak tráví Hela svůj volný čas?
V současné době mnoho volného času
nemá. Prioritou je starost o maminku, které je podřízen celý chod domácnosti. Vím
ţe ráda luští kříţovky, čte a ovládá všechny ruční práce. Určitě se těší na jaro a zahrádku.
- Co ve vztahu k ní bys mohla změnit?
Nevím – ale přála bych si, abych ji nikdy nezklamala a naše přátelství trvalo i
nadále.
Narozena: 28.1. 1939
Vzdělání: základní
Rodinný stav: vdaná
Děti a jejich děti: syn a dcera, 4 vnoučata
Koníčky a záliby: miluji přírodu – zahradu, květiny a vše co s tím souvisí, četba a i
ty kříţovky
Nesplněné přání: mám hodně nesplněných přání, ale to hlavní je mezi mnou a
Bohem.
Co přeješ našemu sboru: aby náš sbor se
stal poţehnanou Boţí rodinou, ve které se
kaţdé dítě cítí dobře a rádo se vrací
Narozena: 20.6. 1944
Vzdělání: vyučená kuchařka
Rodinný stav: vdaná
Děti a jejich děti: 2 synové, vnučka (další vnouče v očekávání)
Koníčky a záliby: čtení, kříţovky, zahrádka
Nesplněné přání: ţádné
Co přeješ našemu sboru: ať se všichni
snaţíme dnes tvořit tady nebeskou atmosféru, kterou bychom chtěli vzít na novou
zemi. Je tady šance.