Podivín - česká verze

PODIVÍN
Pravdivý životní příběh muže,
který se z lidské pochodně
stal pochodní naděje a vykoupení
v rukou Ježíše.
Napsali James Sherwood Bennett
a Hulda Romero-Bennett
© 2013 James Sherwood Bennett
a Hulda Romero-Bennett
Překlad: Mgr. Petra Pivničková
Všechna práva vyhrazena.
Biblické citace jsou převzaty z Bible, Ekumenické vydání, Biblická společnost v ČSR, 1990.
Úvod
J
menuji se James Sherwood Bennett, ale celý život mi říkají Jimmie. Narodil jsem se v Sacramentu
v Kalifornii a dnes žiji v jednom městě v srdci Evropy, v České republice, malé postkomunistické
zemi.
Asi tak před rokem mě v zimě jeden přítel představil muži jménem Jára*, bezdomovci a bývalému
trestanci, který hledal práci. Jára si okamžitě získal mé srdce. I když neuměl ani slovo anglicky, vyzvedl
jsem ho v centru města a vzal ho do našeho nového domu, který jsem stavěl poslední 3 roky.
Zjistil jsem, že Jára vyloupil banku a strávil 15 let svého života v nejpřísněji střeženém vězení v zemi.
Onoho prvního dne, když jsem ho vyzvedl na ulici, to vypadalo, že se právě vzpamatovává z těžké
kocoviny. Později mi řekl, že v noci pil, aby se zahřál a neumrzl.
Na začátku přicházel Jára uvařit oběd pro chlapy pracující na domě. Dozvěděl jsem se, že ve vězení
pracoval jako kuchař a uměl vařit výborné polévky. Někdy se Jára dostavil opilý a já ho poslal pryč,
když jsem mu jednoduchou češtinou vysvětlil: „Ty alkohol – nepracovat; Ne alkohol – ty pracovat“.
Pochopil to a začal střízlivět. Za pomoci překladatele jsme si mohli jednoho dne s Járou sednout
a říci mu dobrou zprávu o Ježíši. Duch Svatý přišel mocným způsobem, když se jeho srdce dotkla
pravda Božího Slova.
Pověděl nám, že mu ještě nikdy nikdo neřekl, že by mohl mít vztah s Ježíšem. Modlili jsme se za něj
a požádali ho, aby se modlil sám a Jára dal svůj život Pánu!
Velmi dobře Járovu příběhu rozumím – pobyl jsem ve vězení, odmítla mě rodina a žil jsem
v osamělém zoufalství. Každou z těchto věcí jsem zakusil, a proto se mého srdce dotýkají lidé jako Jára.
Vím, že Bůh může proměnit i beznadějnou šlamastyku v něco úžasného, co mu přináší čest.
Ušel jsem dlouhou cestu, než jsem se dostal tam, kde jsem dnes. Když jsem vyrůstal v Atholu ve
státě Idaho, nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu se svou vlastní rodinou bydlet na druhém konci
světa a budu sloužit té jediné, nejúžasnější osobě, která kdy byla, je a bude – Pánu Ježíši. Nepřijel jsem
sám od sebe.
Jsem tu, protože skutečně věřím, že Bůh chce, abych tu byl.
*Jméno bylo změněno kvůli ochraně soukromí.
3
ČÁST 1:
Dětství poznamenané tragédií
N
a rané dětství nemám moc vzpomínek. Příbuzní mi řekli, že když mi byly tři roky, tak se mí
rodiče rozešli a my děti jsme byly odebrány matce. O dva roky později, když mi bylo pět, si
maminka vzala život předávkováním léků.
Dnes, když mám sám pětiletou dceru, si umím představit bolest a zármutek, které jsem musel
zakusit jako malý chlapec, který přišel o maminku. V posledních letech jsem se potýkal s tím, co mi
tato zkušenost způsobila.
Boží Slovo říká, že máme ctít svého otce a matku. Maminka proti mně zhřešila, když si vzala život,
a já jsem musel učinit vědomé rozhodnutí jí ze srdce upřímně odpustit.
Přál bych si, abych si mohl něco na mamince pamatovat, ale nemám na ni žádné vzpomínky. Také
jsem musel Boha poprosit, aby mi odpustil jakoukoliv zášť a hořkost, již jsem vůči ní mohl v sobě mít.
Jedině tak jsem mohl najít uzdravení svého srdce v této oblasti života.
Můj otec měl 3 děti a já byl prostřední. Mám o dva roky staršího bratra a o dva roky mladší sestru.
Otec se znovu oženil a s mou nevlastní mámou chtěli mít další děti. Nedařilo se jí však otěhotnět,
a tak si podali žádost o adopci dítěte z Koreje. Když už proces adopce běžel, nevlastní maminka
otěhotněla a mně přibyly další dvě sestry zhruba ve stejnou dobu.
Mé dvě sestry přišly do domova, kde se odehrávaly neustálé boje. Otec hodně pracoval a netrávil
doma moc času. Když se ohlédnu zpět, řekl bych, že byl workoholik a alkoholik.
Na rozdíl od některých rodičů, kteří svým dětem říkají, ať nekouří trávu, si ji otec sám na dvorku
pěstoval.
Nevlastní matka používala verbální a fyzické násilí. Vzpomínám, jak jednou, když se rozzlobila,
hodila na bratra přes stůl vidličku a ta se mu zapíchla do hrudi. U nás doma nebyla láska. Až o léta
později, když jsem dal svůj život Kristu, jsem poznal, co to znamená být milován.
5
Den, kdy jsem byl popálen
Nebylo tedy divu, že jsem jednoho dne, když jsem přišel ze školy, málem přišel o život. Bylo mi
kolem dvanácti a s bratrem jsme si venku zahřívali ruce u kanystru s hořícím benzínem.
Otočil jsem se k bratrovi a řekl: „Kdybych tohle na tebe kopnul, tak by tě to zabilo.“ A on odpověděl:
„Takhle?“ A kopnul ho na mě. Okamžitě jsem vzplanul, všechen ten hořlavý benzín se mi nasákl do
oblečení. Byl jsem lidskou pochodní!
Ještě štěstí, že mě napadlo okamžitě padnout na zem a válet se
Okamžitě jsem vzplanul, vše- po ní. Poté jsem skočil do ledového potoka, který protékal naší 80ti
akrovou farmou.
chen ten hořlavý benzín se mi
Když jsem z potoka vystoupil, bylo na mně spáleno téměř všechno
nasákl do oblečení. Byl jsem oblečení. Ponožky se mi zatavily do nohou a z těla mi visela spálená
lidskou pochodní!
kůže. Nohy a břicho jsem měl obrovsky nateklé.
Při psaní těchto slov se ve mně uvolňuje hluboká bolest, když
vzpomínám, co se mi onoho dne stalo. Pokud vám bylo ublíženo takovýmto traumatickým způsobem,
musíte si dát dostatek času na oplakání toho, co se vám přihodilo. Učím se, že truchlení nad ztrátou
je proces, který stále pokračuje.
Fyzická bolest, kterou jsem onoho dne cítil, byla pravděpodobně stejně intenzivní jako bolest
emocionální, kterou jsem pociťoval uvnitř.
Můj bratr mě téměř upálil!
Zjizvený na celý život
Moje nevlastní máma přišla domů asi o dvacet minut později a chvátala se mnou do nemocnice
v Coeur d´Alene v Idahu. Odtud mě poslali helikoptérou do lékařského střediska Harbor View
v Seattlu ve státě Washington, což je jedno z nejlepších zařízeních na popáleniny ve Spojených státech.
Strávil jsem tam následující čtyři měsíce, kdy jsem podstoupil více než 20 operací. Lékaři mě doslova
zaživa stáhli z kůže, aby odstranili spálenou kůži. Dozvěděl jsem se, že se mi několikrát zastavilo srdce
a že lékaři zvažovali, že mi amputují nohy!
6
Sedmdesát procent mého těla mělo popáleniny třetího stupně. Jeden z hlavních problémů při
léčení obětí popálení je zabránit infekci, aby se šířila po popálené oblasti. Protože jsem měl tolik kůže
popálené, muselo tělo hodně bojovat. Když se dnes ohlížím nazpět, vidím, že na mně byla Boží ruka.
Je Božím zázrakem, že jsem dnes naživu a že mám obě nohy!
Prvního dne po návratu z nemocnice mě nevlastní máma zavezla na baseballové hřiště, aby předvedla
jizvy mým přátelům. Předchozí rok jsem tam byl nadhazovačem a pomohl jsem našemu městečku
vyhrávat proti větším městům. Tohle bylo jediné místo, kde mě přijímali, kde jsem byl v něčem dobrý,
a teď mi nevlastní máma přes mé zoufalé protesty vyhrnula tričko a ukázala všem ty ohavné jizvy. Do
dnešního dne to byla ta nejpotupnější a nejtrapnější chvíle, jakou jsem v životě zažil. V tu chvíli jsem
nevlastní mámu nenáviděl.
Tak moc jsem se styděl za to, jak vypadám. Všem dětem jsem se stal terčem posměchu. Zdálo se, že
si ze mě všichni ve škole dělají legraci. Oheň mi zanechal ošklivé jizvy od hrudníku až k chodidlům.
Od té doby jsem i v létě nosil jenom trika s dlouhým rukávem a kalhoty.
U nás doma nadále nebyla žádná láska a ve škole jsem zažíval jen neustálé odmítnutí. Byl jsem tak
zahanben a ochromen strachem, že jsem někdy nemohl ani promluvit. Už jsem se neuměl soustředit
a ve škole se mi zoufale nedařilo. Vyhodili mě na konci 8. třídy.
Satan měl v mém životě pré. Bible říká, že nepřítel naší duše přichází, aby kradl a ničil naše životy,
a to se mi přesně dělo.
Otec, který naháněl hrůzu
Rodiče až do dnešního dne nezjistili, co se onoho dne přihodilo. Příliš jsme se báli jim to říct.
Vymysleli jsme si příběh o tom, že něco v ohni vybouchlo a tak jsem se popálil.
Jednoho dne bratr lhal, jak došlo k tomu, že přinesl tátovu whiskey do školy. Dostal se do velkých
potíží, neboť všechny děti po jejím vypití zvracely. Řekl tátovi, že kluk od vedle ho pohrůžkami donutil
ji přinést.
Táta okamžitě popadl bratra za vlasy a vlekl ho s puškou v ruce do náklaďáku.
Řekl mu: „Já ti ukážu, co děláme s lidmi, kteří ti vyhrožujou!“ Kopl do sousedových dveří, jejich psa
kopl do hlavy a začal mlátit otce toho kluka. Naštěstí ho otec jiného kamaráda odtrhl.
7
Svého otce jsme se děsili a mohli si jen domýšlet, co by nám udělal, kdyby znal pravdu. Nikdy jsme
nemluvili o tom, co se stalo, až jednoho dne o léta později ke mně můj bratr přišel a řekl mi, že to chce
napravit. Řekl jsem mu, aby to nechal být.
Později, když jsem se dozvěděl více o Božím odpuštění, jsem si se
svým bratrem sedl a řekl mu, že ho miluji a že je mu úplně odpuštěno.
Na jedné straně byl táta a bratr Následujícího dne byl pryč dříve, než jsem se vzbudil a od té doby
a na druhé nevlastní máma jsem se ním už jen jednou letmo potkal.
Jak se to často stává, když dojde k traumatu jako ztráta dítěte
a tři sestry. Nemohl jsem se
rozhodnout. Chodil jsem mezi nebo v mém případě popálení, krátce poté, co jsem se vrátil domů
nimi sem a tam a plakal: z nemocnice, se rodiče rozhodli rozvést.
Pamatuji si, jak jsem stál uprostřed obývacího pokoje a oni po
„Prosím, nedělejte mi to.“
mně chtěli, abych se rozhodl, s kým budu žít. Na jedné straně byl
táta a bratr a na druhé nevlastní máma a tři sestry. Nemohl jsem se
rozhodnout. Chodil jsem mezi nimi sem a tam a plakal: „Prosím, nedělejte mi to.“
Zdálo se mi, že je to všechno moje chyba a byl jsem zdrcen. Do dnešního dne si nepamatuji, koho
přesně jsem si onoho dne vybral. Nevlastní máma a sestry se přestěhovaly zpět do Kalifornie a já se
v následujících letech zmítal sem a tam mezi oběma rodiči.
Život podivína
Zažíval jsem intenzivní bolest a ponížení způsobené jizvami a rodinou. Bylo mi odporné, že
vypadám jako nějaký podivín, a neustále jsem hledal způsob, jak se z toho dostat. Našel jsem jej ve
skupině starších kluků, kteří se pravidelně dostávali do problémů.
Začal jsem krást hezké oblečení, abych zakryl své jizvy. Nakonec se kouření, pití a užívání marihuany
staly součástí mého každodenního života. Dál jsem se dostával do problémů ve škole a vyhodili mě.
8
ČÁST 2:
Potíže se zákonem
K
rátce poté jsem odešel od táty a začal bydlet u rodiny jednoho staršího kamaráda. Zajímal se o auta
a začali jsme krást auta, motory, převodovky a cokoliv jsme chtěli. Jeho rodiče neměli tušení, co
podnikáme, až jednoho dne přijela k domu policie a my jsme byli zatčeni.
Bylo mi teprve 14 a pamatuji si ten den, kdy se v soudní síni objevil táta, aby si mě vyzvedl. První
slova, která mu vyšla z úst směrem ke mně, byly nadávky. Soudce ho
musel napomenout, že bude vyveden, jestliže nepřestane.
Problém nebyl v mé mysli, ale
Byl jsem propuštěn s podmínkou, dán do pěstounské rodiny
v srdci. Byl jsem plný zloby, že
a odsouzen k víkendům ve vězení. Poté, co mě přistihli kouřit trávu
vypadám jako zrůda.
a prát se, a to se sestrou z oné pěstounské rodiny, jsem byl umístěn do
psychiatrické léčebny, aby byl můj problém diagnostikován.
Problém nebyl v mé mysli, ale v srdci. Byl jsem plný zloby kvůli tomu, jak vypadám. Byl jsem
rozzlobený na rodiče a dopálený na svět. Když se hněv ponechá sám sobě, změní se nakonec v nenávist.
Brzy jsem nenáviděl sám sebe a všechny ostatní okolo.
Po měsíci v léčebně jsem byl poslán do St. Anthony´s, v té době nejtěžšího vězení pro mladistvé ve
státě Idaho. Strávil jsem tam 6 měsíců a 3 týdny a poté jsem byl propuštěn do otcovy péče a byla mi
uložena přísná podmínka.
V zoufalém úsilí sehnat pro mě práci mi ji otec našel tam, kde pracoval on. Bylo to na pile. Brzy
jsem tam pracoval na plný úvazek a můj plat se mi zdál skvělý. Pamatuji si, že jsem každý den do práce
50 km stopoval, nebo mě svezl chlapík jménem Paul, který byl křesťanem. I přesto jsem musel každé
ráno chodit kolem 8 km, abych měl odvoz.
9
Stal jsem se drogovým dealerem
Časem jsem si koupil vlastní auto a skončila mi podmínka. S penězi v kapse jsem se začal poflakovat
po klubech a prodávat drogy, abych naplnil potřebu přijetí a touhu být milován.
Po mnoha barových rvačkách, automobilových a motocyklových nehodách a potyčkách se zákonem
jsem se stal drogovým dealerem na plný úvazek a uživatelem mnoha
typů drog. Netrvalo dlouho a utíkal jsem před zákonem v Idahu do
Mezi spoluvězni se začal Kalifornie, kde také žili mí prarodiče.
Našel jsem si dobrou práci na pile, ale pokračoval ve svém
rýsovat plán, jak mě zabít.
destruktivním
životním stylu. Začal jsem užívat tvrdé drogy jako
Když se přiblížil den, kdy jsem
měl být předveden k soudu, byl pervitin (stimulační metamfetamin), abych zvýšil svou pracovní
produktivitu. Fungovalo to, byl jsem povýšen na větší řezací linku
jsem v místnosti, které se říká s větším platem.
„shromažďovací cela“.
Netrvalo dlouho, než se má drogová závislost zhoršila a o práci
jsem přišel. Načapali mě, jak v parku prodávám trávu. Místo, abych
se dostavil k soudu, naskočil jsem na autobus mířící zpátky do Idaha.
Časem mě chytli a poslali zpět do Kalifornie, společně s několika z nejtěžších zločinců, jaké jsem
kdy potkal. Byla to ta nejděsivější jízda mého života. Byli tam tři a osnovali útěk.
Nezáleželo jim na tom, jak se věci vyvinou nebo kdo na konci nepřežije. Všem hrozily doživotní
rozsudky.
Když jsme dorazili do oblastní věznice v Kalifornii, byl jsem označen za práskače, někoho, kdo poví
strážím o jejich plánech, zkrátka proto, že jsem se jejich plánů na útěk nechtěl účastnit.
V porovnání s ostatními byl můj zločin tak malý, že nedávalo smysl utíkat před zákonem. Mezi
spoluvězni se začal rýsovat plán, jak mě zabít. Když se přiblížil den, kdy jsem měl být předveden
k soudu, byl jsem v místnosti, které se říká “shromažďovací cela”.
Jeden z těžkých zločinců vyprávěl příběh, který zaujal mou pozornost. Nevěděl jsem tehdy, že je
to léčka. Další spoluvězeň, kterému hrozil dlouhý trest, stál za mnou, připraven mě bodnout či mi
proříznout hrdlo. Když mu onen zločinec vyprávějící příběh dal znamení, otočil jsem se a proti mně
stál 110 kilogramový muž zpocený jako myš a schovávající levou ruku. Vyskočil jsem a rychle se vzdálil.
Pár chvil nato jsem byl předvolán do soudní síně.
10
Byl jsem odsouzen ke stům dnům, které jsem si již odseděl. Brzy jsem byl propuštěn a byl jsem
svobodný od spoluvězňů, kteří mě chtěli zabít.
Bible říká, že Kristus nás miloval tolik, že když jsme ještě byli hříšníky, zemřel za nás na kříži. Při
pohledu zpět vidím, jak na mně ten den byla Boží ruka.
Únos, ozbrojená loupež a vězení
Přesto jsem pokračoval po své destruktivní cestě. Vrátil jsem se ke svému životnímu stylu a tentokrát
jsem začal užívat tvrdší drogy, jako je crack, který je vysoce návykový. Pokaždé, když jsem se opil, jsem
ho chtěl a udělal bych cokoliv, abych ho získal.
Neměl jsem žádný jiný smysl života než se zdrogovat. Užívání drog otupovalo bolest v mém srdci
a dokud jejich účinek trval, pomáhaly mi uniknout realitě. Tak jsem pokračoval až do dne, bylo mi
kolem 23 let, kdy jsem v hospodě potkal chlapíka, který po mně chtěl, abych mu pomohl oloupit
nějaké drogové dealery. Tak jsme jeli z Idaha do Marylandu oloupit ty drogové dealery a po cestě jsme
se zastavili v Chicagu, abychom si koupili crack. Našli jsme dealera, nastoupil k nám do auta a poté
nás zastavila a zatkla policie.
Policie nám řekla, že tenhle dealer by nás klidně podřízl jen tak pro
zábavu. Policie nás zachránila! Vzali nám revolver a nechali nás jet.
Spoluvězňové mi říkali „FredKdyž jsme přijeli do Marylandu, našli jsme ty drogové dealery
dy Kruger“ a já jsem své jizvy
a vyplenili jim dům, vzali peníze a několik dní užívali crack. Potom
používal k tomu, abych je zajsme je unesli a použili jejich kreditky k tomu, abychom se ubytovali
strašoval.
v hotelu. A celou tu dobu jsme kouřili crack.
Poté, co jsme je propustili, jsme je dál vysávali, až nás nakonec za
naše zločiny zatkli. Byli jsme obviněni z únosu, ozbrojené loupeže, loupeže a držení revolveru. Když
se to sečetlo, hrozil mi za všechny zločiny trest vězení celkem 350 let, s kaucí půl milionu dolarů. Byl
jsem zavřený v nápravném zařízení distriktu Montgomery, v Rockville ve státě Maryland.
Teď již ze mě byl násilnický, zatvrzelý kriminálník. Být ve vězení mi nevadilo tak, jako když jsem
byl mladší. Hrál jsem hazardní hry a dokonce jsem uvnitř provozoval obchod 2 za cenu 1, kde jsem
kupoval a prodával ukradené věci z kuchyně. I drogy bylo dost snadné sehnat.
11
Spoluvězňové mi říkali „Freddy Kruger“ a já jsem své jizvy používal k tomu, abych je zastrašoval.
Dostával jsem se do rvaček s dalšími vězni a musel jsem být několikrát zavřen na samotce. Jednoho dne
se stráže opozdily s obědem a to mě rozzuřilo. Dostal jsem se do rvačky s chlápkem, který mě oškubal
na trávě. Řádil jsem a mlátil ho, dokud nepřiběhly stráže a neodtrhly mě.
Toho dne jsem byl zavřený na samotku potřetí za posledních pět měsíců, kvůli své páté rvačce.
Byl to ten nejhlubší bod mého života. Se všemi těmi obviněními, kterým jsem čelil, jsem neměl
naději do budoucnosti. Nenáviděl jsem život. Nenáviděl jsem sám sebe a všechny kolem.
12
ČÁST 3:
Osvobozen ve vězení
Boží láska skrze jednoho malého starého muže
A
le Bůh mi ve svém velkém milosrdenství poslal do cely jednoho stařečka. Bratr Tabler se již
blížil k osmdesátce a přicházel, mluvil a modlil se s kýmkoliv, kdo naslouchal. Většina vězňů mu
nevěnovala žádnou pozornost. Někteří mu nadávali a někteří na něj i močili, ale on se nadále vracel.
A tak mi onoho dne, když jsem byl zavřený, řekl, že mě Bůh miluje a že poslal svého Syna Ježíše
Krista, aby zemřel za mé hříchy a že s Ním mohu mít vztah. Zeptal se mě, jestli se za mě může modlit
a já jsem souhlasil. Neměl jsem co ztratit.
Když dokončil svou modlitbu, zeptal se, jestli se chci modlit sám za sebe. Opakoval jsem, co říkal
a modlil jsem se jednoduchou modlitbu, kdy jsem poprosil Boha, aby mi odpustil hříchy a přišel do
mého života.
Celý život jsem viděl náboženské lidi, ale to, co jsem viděl v bratru
Celý život jsem viděl
Tablerovi, byly oči plné lásky. Neměl nic, co by osobně z návštěv
náboženské lidi, ale to, co jsem
v oblastní věznici získával, ale přesto věrně přicházel, ať už mu někdo
viděl v bratru Tablerovi, byly
naslouchal či nikoliv.
oči plné lásky.
Bible říká, že Boží laskavost vede k pokání. Boží laskavost proudící
skrze toho malého stařečka mě vedla k pokání. Nikdo mi nemusel
říkat, že jsem zločinec. To jsem již věděl.
Nevěděl jsem však, že Bůh miluje zločince jako jsem já natolik, že na svět poslal svého jednorozeného
Syna.
Toho dne, 6. března 1990, když jsem se v tom oblastním vězení modlil onu modlitbu celým svým
srdcem, začal Bůh ve mně práci, v níž pokračuje až do dnešního dne. Nikdy jsem nepoznal, co je láska,
a teď poprvé jsem věděl, že mě někdo miluje – že mě Bůh miluje právě takového, jaký jsem.
13
A poprvé v životě jsem chtěl dělat, co je správné. Chtěl jsem vědět více o Ježíšově životě, jak je
zapsaný v Bibli. Zapsal jsem se do korespondenčního biblického kurzu u organizace Good News
Missions. Čím více jsem se dozvídal o Ježíši, tím více jsem ho chtěl následovat a žít jako křesťan.
Když jsem začal číst Jeho Slovo, Bůh mě začal uzdravovat a osvobozovat. Tento proces stále pokračuje
i dnes, o 23 let později. Když jsem se učil přijímat Boží lásku a odpuštění, Bůh ze mě odstraňoval
nenávist. Již jsem neměl touhu ubližovat lidem či je nenávidět. Bible říká, že když je někdo v Kristu, je
nové stvoření. Staré pominulo a přišlo nové!
Znovuzrozený
Bůh odstranil mé srdce z kamene a dal mi srdce z masa. Zažil jsem to, co Bible nazývá zkušeností
„znovuzrození“. Bůh mi dával druhou šanci žít, tentokrát jako Jeho adoptovaný syn.
Stále jsem seděl ve vězení a čelil obviněním za svůj zločin. Vypověděl jsem pravdu o svých zločinech,
protože strach z ostatních vězňů již neovládal můj život. Byl jsem odsouzen k devíti letům ve státním
nápravném zařízení pro těžké zločince. I když mi Bůh odpustil, musel jsem přesto nést důsledky svých
činů. A nebylo to jednoduché. Byl jsem zničený a deprimovaný.
Ale na rozdíl od dřívějška jsem nyní měl někoho, ke komu jsem se mohl obrátit. Skutečně jsem
v tom státním vězení Boha potřeboval. Říci pravdu o svém zločinu je mezi vězni závažné tabu. Dostal
jsem nálepku „práskače“ a práskači se obvykle zabíjejí.
Byla na mně Boží ochranná ruka. Místo, abych se snažil bránit pomocí rvaček, rozhodl jsem se
modlit a číst Bibli. Z nějakého důvodu mé dlouhé vlasy, jizvy a hlasité modlitby v mém modlitebním
jazyce držely ostatní vězně zpátky. Mysleli si, že jsem pomatený podivín a tentokrát jsem byl rád!
Navštěvoval jsem všechny chválící bohoslužby, které se ve vězení konaly. Byl jsem hladový po Bohu
a chtěl jsem být s dalšími, kteří věřili a chtěli Boha uctívat. Nikdo z mé rodiny mě do vězení nepřišel
navštívit.
Několikrát jsem zavolal svému otci, ale náš vztah byl stále rozbitý. Začal jsem si uvědomovat, že
jsem nyní součástí Boží rodiny a zatímco má biologická rodina mi neuměla prokazovat lásku, Boží
rodina ano.
Nechci zde vzbudit dojem, že se můj život stal skvělým přes noc. Znovuzrození znamená prostě to,
14
že začínáte znovu jako miminko v duchovní oblasti. I když už jsem neměl touhu se prát, stále jsem
si ponechával některé ze svých předchozích zlozvyků, jako například kouření. A Bůh musel napravit
24 let nenávisti, bolesti a dalších problémů, do nichž se mé srdce zapletlo. Je to proces, který pokračuje
dodnes. Čím více znám Boží Slovo a pravdu, která se v něm nalézá, tím více jsem schopen kráčet
v plnosti života, který On pro mě má.
Jedním z lidí, které si Bůh použil, aby mě naučil, co to znamená být Božím dítětem, byla paní
jménem Nancy Engenová, která mě každý týden ve vězení navštěvovala. Časem se stala mou duchovní
maminkou a jsem velmi požehnán vědomím, že se i o tolik let později
stále modlí za mne a mou rodinu.
Vyšel jsem z vězení jako vskutĎábel se mohl snažit můj život zničit, ale Ježíš přišel, aby mi dal
ku svobodný člověk. Poprvé
život a nejen život, ale život v hojnosti. Ježíš to tak řekl a já tomu
věřím.
v životě jsem byl svobodný ve
svém srdci a ve společnosti.
Po čtyřech letech, čtyřech měsících a dvanácti dnech v marylandském
státním vězeňském systému jsem byl předčasně propuštěn s přísnou
podmínkou, která vyžadovala docházení na poradenství v oblasti
duševního zdraví a závislostí.
Vyšel jsem z vězení jako vskutku svobodný člověk. Poprvé v životě jsem byl svobodný ve svém srdci
a ve společnosti. Radoval jsem se! Mojí první prioritou bylo najít věřící a uctívat Boha.
Tu první neděli jsem vkročil do docela velké církve a našel si místo v zadní části. Vstal jsem, zvedl
ruce vysoko nad hlavu a zpíval celým srdcem. Pro některé návštěvníky sboru to mohlo vypadat divně,
ale já jsem měl za co Boha chválit a křičet a nic mě nedrželo zpátky!
Po bohoslužbě za mnou přišlo několik lidí, a když jsem jim vyprávěl své svědectví, získal jsem
bydlení, auto a práci. Bůh je věrný!
15
ČÁST 4:
Učím se skutečně žít
T
o, co jsem žil před odchodem do vězení, nebyl skutečný život. Jak jsem již řekl, byla to zoufalá
existence plná nenávisti a bolesti. Musel jsem se hodně učit, jak žít ve společnosti jako svobodný
člověk.
Jakmile jsem začal pracovat, musel jsem splnit požadované poradenství v oblasti závislostí
a duševního zdraví. Na poradenství v oblasti závislostí jsem chodil k Nancy Engenové, ona mi však
pomohla i s tolika dalšími věcmi, včetně toho, jak vzdávat Bohu slávu svými financemi.
Co se týče poradenství v oblasti duševního zdraví, tam se mi dostalo pomoci od mého pastora Dale
O´Shieldse. Pomohl mi propracovat se nejdůležitějšími a nejtěžšími problémy v mém životě nového
věřícího.
Na povrchu jsem byl společenský a přátelský chlapík. Vyprávěl jsem své svědectví komukoliv, kdo
byl ochoten naslouchat. Někteří říkali, že mám hodně nadšení a nemnoho znalostí, a měli asi pravdu.
Jednám se svým vztahem k otci
Uvnitř toho bylo hodně, s čím jsem se musel vyrovnat. Jednou z prvních věcí, které jsem musel
udělat, bylo opustit postoj popření. Hned po první či druhé návštěvě mi pastor Dale pohlédl do očí
a zeptal se: „Takže ty jsi tátovi odpustil?“
Na což jsem rychle odpověděl: „Ano, samozřejmě. Jsem křesťan. Musím.“ Pastor Dale přede mě
přisunul prázdnou židli a řekl: „Představme si, že tvůj táta sedí na této židli. Mluv s ním o tom, jak jsi
mu odpustil za to, že tam pro tebe nebyl, když jsi byl dítě a že tě opustil, když jsi byl ve vězení.“
Okamžitě jsem propukl v pláč, protože v mém srdci se uvolnila hluboká bolest. Musel jsem čelit
faktu, že tam otec nikdy nebyl, když jsem ho potřeboval. Nepamatuji si, že by kdy přišel na nějaký
17
můj baseballový zápas, a když jsem byl ty čtyři měsíce v nemocnici, přišel jen jednou. Během mého
vězeňského trestu ani jednou nenapsal. Jen já jsem mu psal či volal.
Pastor Dale mi dal moudrou radu, abych svému tátovi začal psát dopisy, v nichž mu napíši, jak
se cítím. Povzbudil mě, abych byl v dopisech ohledně svých pocitů co nejupřímnější. Tyto dopisy
samozřejmě nebyly určeny k odeslání.
Na každé sezení jsem přinesl nový, opravdovější dopis. V těch
dopisech jsem vypsal svůj hněv, frustraci a zranění a uvědomil si, že
Neodpustil jsem tátovi plně a
mám v srdci vůči tátovi hodně neodpuštění.
přece jsem toužil po jeho přijetí
Myslel jsem, že jsem již dosáhl bodu, kdy mohu tátovi poslat dopis,
– po nějakém uznání z jeho a tak jsem to udělal dříve, než jsem si to ověřil u pastora. Když jsem
strany.
mu ukázal kopii, řekl: „To jsi neposlal, že ne?“
Při pohledu nazpět jsem věděl, že jsem neměl. V tom dopise jsem
napsal, že pokud neodpoví, bude to konec našeho vztahu. Neodpustil jsem tátovi plně a přece jsem
toužil po jeho přijetí – po nějakém uznání z jeho strany.
O léta později, když jsme se z Boží milosti s otcem skutečně usmířili, mi řekl, že mu ten dopis
zlomil srdce. Že přišel v době, kdy prožíval těžké časy se všemi mými sourozenci. Tentokrát jsem to byl
já, kdo ho musel poprosit o odpuštění, a to změnilo nás oba.
Svoboda v odpuštění
Usmíření a uzdravení nějaký čas trvá. Když Bůh začal uzdravovat mé srdce, byl jsem schopen
přijít k tátovi s Boží láskou. Nejprve nevěděl, co si má o mé nově nalezené křesťanské víře myslet, ale
postupem času mě začal přijímat, i když se naše přesvědčení lišila.
O léta později mi ukázal, že mě miluje, když mi poslal šek na 4000 dolarů, abych zaplatil školné na
misijní výcvikové škole. Ten dar pro mě mnoho znamenal. Byla to pro něj obrovská suma peněz a bylo
to poprvé, co si kdy pamatuji, že mi dal nějaké peníze.
Když jsem se zasnoubil, jel jsem ho navštívit a vzal jsem s sebou svoji nastávající, aby se s ním
seznámila. Žil v té době se svou čtvrtou ženou v Kanadě. Vypadal o tolik jinak, než jsem si ho pamatoval.
Lou Gehrigova choroba mu užírala tělo a mohl sotva používat ruce. Byla to vydařená, krátká návštěva,
18
kdy jsme se tam zdrželi několik dní.
Bylo to v zimě a toho rána, než jsme odjeli, začal padat sníh. Již jsme se rozloučili. Když jsem vyjel
z příjezdové cesty, viděl jsem ve zpětném zrcátku tátu, jak stojí na verandě, a prostě jsem nemohl jet
dál.
Dupl jsem na brzdu, vyskočil z auta a běžel zpátky k němu. Objal jsem jeho křehké tělo a řekl mu,
že ho miluji a beze studu jsem plakal. Jsem tak rád, že jsem to udělal, protože to bylo naposledy, kdy
jsem ho viděl. Zemřel později téhož roku, když jsem byl v zahraničí.
Jak jsem se učil jednat s neodpuštěním ve svém srdci a skutečně se modlit za lidi, kteří mě zranili
na této cestě zvané život, musel jsem si uvědomit, že jsou také lidé, kterým jsem ublížil já. A asi budu
po zbytek svého života. Nikoliv, protože chci, ale protože je to součást mé lidské přirozenosti a protože
žijeme v porušeném světě, kde je to tak snadné.
Ale Bůh mi pomáhá kráčet ve svobodě odpuštění a v duchu pravého usmíření. Naučil jsem se, že je
několik úrovní odpuštění a že někdy je odpuštění každodenní volbou, kterou musím činit.
V posledních letech jsem zjistil, že musím truchlit nad určitými zraněními, která jsem zažil jako
dítě a vrátit se do té chvíle ve svém životě a odpustit oné osobě za konkrétní událost. Musím prosit
o odpuštění jak Boha, tak onoho jednotlivce, který mě zranil, neboť často, když nám někdo ublíží, my
rovněž zhřešíme tím, že si držíme zášť a odsouzení.
To jsem musel učinit se svým otcem. Na každé úrovni jsem našel
Objal jsem jeho křehké tělo a
další svobodu a začalo se dít něco úžasného. Bůh začal měnit můj
pohled. Namísto toho, abych se na svůj život díval jako oběť, začal
řekl mu, že ho miluji a beze
jsem vidět, jak i můj otec a matka byli plodem rodin, kde nebylo moc
studu jsem plakal. Jsem tak
lásky. Oni jen předali to, co přijali.
rád, že jsem to udělal, protože
Musel jsem se vzdát svých očekávání a nenaplněných tužeb
to bylo naposledy, kdy jsem ho
a potřeb, které jsem dychtil mít naplněné od svého otce. Musel jsem
viděl.
přijmout, že možná od svého táty nikdy neuslyším: „Jsem na tebe
hrdý, synu.“ nebo: „Miluji tě.“ Stalo se to snazším, když jsem poznával
svého nebeského Otce.
Na rozdíl od pozemského otce mě nebeský Otec miluje bezpodmínečně. Vím, že v Jeho lásce mohu
bezpečně stát. Jednou z největších radostí toho být naživu je pro mě učit se žít jako syn, jako Boží dítě.
Tak, jak mi Bůh otevírá oči, abych viděl, abych skutečně ve svém duchu viděl, jak moc mě miluje –
19
všechno ostatní kolem se zdá nicotným.
Bible říká, že Bůh naplňuje naše srdce svou láskou skrze Svatého Ducha, a je to pravda. Někdy tu
lásku cítím tak intenzivně, že jen pláči – nezasloužím si Boží lásku, ale On mě stejně miluje.
20
ČÁST 5:
Misie a pole ke žni
V
prvních několika letech po příchodu z vězení jsem ve své církvi sloužil tolik, že pro mě byla jako
druhý domov. Chodil jsem na každé možné shromáždění a sloužil veškerým možným způsobem.
Někteří z církevních vedoucích nevěděli, co si s tím počít. Například, jak může být bývalému trestanci
svěřena služba batolatům? Ale pastor dal svůj souhlas a já jsem měl
zvláštní talent na to, aby ti maličcí přestali plakat, když je tam rodiče
Modlil jsem se: „Všechno
přivedli. Jedna služba, kde jsem se nemohl zapojit, byl sbor. Když
ti dávám, Pane. Všechno
vedoucí sboru postřehl, že někdo zpívá falešně, požádal nás, abychom
skládám – vezmi si zbytek
zpívali jednotlivě. Odešel jsem dříve, než jsem byl odhalen!
mého života.“ A v srdci jsem
Být v církvi mě chránilo od spadnutí do problémů. Neměl jsem čas
uslyšel prosté zašeptání: „Žeň
chodit do barů nebo se poflakovat na místech, kde bych neměl být.
je mnohá, dělníků málo.“
V místním těle Kristově jsem našel novou rodinu, která mě milovala
a přijímala takového, jaký jsem. Pastor se mi stal duchovním otcem,
stejně jako další starší muži v církvi.
Zatímco jsem byl stále v podmínce, otevřela se příležitost jet na krátkodobou misijní cestu do
Guatemaly. Opravdu jsem chtěl jet, ale v podmínce jsem nemohl. Můj probační úředník byl zbožný
muž, který se za mě často modlil, když jsem k němu chodil na kontroly. Když jsem mu řekl o své touze
jet do Guatemaly, udělil mi předčasné ukončení podmínky, takže jsem mohl jet. Později mi řekl, že to
bylo poprvé za 30 let ve službě, kdy to pro někoho udělal!
Bůh nadále otevíral dveře, abych jezdil na krátkodobé misijní cesty do Jižní Ameriky a následně
Evropy. Na své 37. narozeniny, 9 let po příchodu z vězení, jsem se ocitl za volantem malého autobusu,
mezi pšeničnými poli zralými ke žni, uprostřed malé postkomunistické země v části světa, která se
tehdy nazývala východní Evropou.
21
Byl jsem ztracen ve vlastním světě – zkoumal jsem své srdce a chtěl slyšet od Boha. Modlil jsem
se: „Všechno ti dávám, Pane. Všechno skládám – vezmi si zbytek mého života.“ A v srdci jsem uslyšel
prosté zašeptání: „Žeň je mnohá, dělníků málo.“
A já si pomyslel, to jsem já – dělník – to je to, co jsem dělal, pracoval jsem jako svářeč, jako
všestranný řemeslník na volné noze. A tady uprostřed pole ke žni, uprostřed Evropy, mě Bůh zval,
abych byl jeho dělníkem na těchto polích Evropy.
Mé srdce naplnily pokoj a radost! Se slzami radosti jsem začal Pána uctívat. Nikdy v životě jsem si
nebyl ničím jistější. O deset let později jsem stále zde v České republice a dělám to, k čemu mě Bůh
povolal. Bylo to těch nejlepších 10 let mého života. Bůh mi požehnal více, než jsem si uměl představit
v těch nejdivočejších snech.
Moje vlastní rodina
O mnoho let dříve, když jsem byl ještě ve své domácí církvi v Marylandu, se tam jednoho dne
objevila mladá, drobná žena. Jak jsem to často dělával s nově příchozími, hned jsem jí z fleku vyprávěl
své svědectví. Nevěděl jsem tehdy, že jsem ji vyděsil natolik, že když zjistila, že je ve skupince pro
mladé, kterou jsem vedl já, požádala, aby byla umístěna do jiné skupiny! Rozhodl jsem se, že to nebudu
brát osobně, i když jsem předtím žádal, aby byla v mé skupině.
Byli jsme s Huldou nadále přátelé asi tak šest let, než ji tým z naší církve jel doprovodit do České
republiky. Měla tam sloužit jako misionářka na plný úvazek a já jsem byl součástí tohoto týmu. Právě
během této cesty ke mně Bůh promluvil o poli ke žni.
Předtím jsem vždy Huldu viděl jako drahou přítelkyni a sestru v Pánu, bez jakýchkoliv romantických
pocitů vůči ní. Hodně jsem si jí vážil pro to, jak kráčí s Pánem a vždy mě přitahoval její tichý a jemný
duch. Úplně jsem tomu nerozuměl, ale aniž bych si to skutečně uvědomoval, stávala se časem mým
nejlepším přítelem.
Uchovával jsem to v srdci, protože jsem věděl, že jestliže ji někdy oslovím ohledně vztahu, musím
být připraven učinit závazek. Toto říkám, protože to, co se stalo mezi Huldou a mnou, učinil Bůh.
Byl jsem v Česku jako účastník Misijní výcvikové školy (MTS), poskytované organizací, která
předtím zprostředkovala onu krátkodobou misijní cestu, jíž jsem se zúčastnil.
22
Právě během MTS jsem jednoho víkendu sloužil na výjezdu s Huldou. Pamatuji si, že jsem se na
ni díval a říkal si, jak krásnou se mi stává a řekl jsem jí: „Naši přátelé by tomu nikdy neuvěřili.“ Tolik
jsem si užíval jednoduše sloužit společně Bohu.
Během MTS jsme neměli chodit na rande, ale odvážil jsem se jí
Pamatuji si, že jsem se na ni
zeptat: „Bojíš se být ve vztahu?“ Řekla něco jako: „Asi ano.“ Toho
večera jsme oba skončili na koncertu chval, který se odehrával na
díval a říkal si, jak krásnou se
misijní základně.
pro mě stává.
Když jsme vyšli ven, řekla, že se chce podívat na hvězdy a že je
venku krásná noc.
Ale já jsem si pomyslel: „Ty jsi tak krásná!“ Zeptal jsem se, jestli se chce se mnou projet na loďce
po jezeře, které bylo přímo vedle základny. Řekl jsem jí, že z jezera můžeme hvězdy vidět lépe, a ona
souhlasila!
Když jsme doveslovali doprostřed jezera, začalo nám svítat, že jsme sami uprostřed jezera, venku
v přírodě, uprostřed České republiky, za oceánem, daleko od rodiny a přátel. Rozesmáli jsme se
a uvědomili si, že nám Bůh něco říká. Poté, co jsme se dlouho smáli a Hulda ze smíchu téměř vypadla
z loďky, jsem se modlil a poprosil Boha, aby mi pomohl sdílet, co je v mém srdci. Udělal jsem to.
Hulda jen plakala. Nechal jsem ji plakat bez přerušení a po nějaké době mi i ona otevřela své srdce.
Když jsem byl na Ukrajině na dvoutýdenní misijní cestě, koupil jsem jí zásnubní prstýnek a na Boží
hod jsem se jí zeptal, jestli ji mohu milovat a sloužit jí po zbytek svého života. Řekla ano a po 10 letech
se to stále učím. Moc rád tento příběh vyprávím, protože Bůh je láska a On si zaslouží slávu za to, co
udělal.
Život na misijním poli
Rozhodnutí sloužit Pánu na misii jsme měli v srdcích dříve, než jsme se vzali. Dva měsíce po našem
svatebním dnu, 4. července 2003, jsme se rozloučili s rodinou a přáteli a odjeli do České republiky. Na
tento Den nezávislosti nezapomeneme.
Měli jsme podporu své domácí církve, přátel a Huldiných rodičů v Marylandu. Moje rodina je
rozptýlena po západním pobřeží, a i když jsem se mohl úplně usmířit se svým tátou a několika tetami
a strýcem, musím se ještě plně usmířit s dalšími členy rodiny.
23
Je toho tolik, co bych mohl napsat o naší misijní zkušenosti, ale nejvíce nás toho Bůh učil o své velké
věrnosti, úžasné milosti a neuvěřitelném srdci našeho nebeského Otce pro sirotky, pro lidi zdeptané
a bolavé.
Naše poslední plechovka fazolí
Jako misionáři nemáme žádnou záruku toho, jaký bude náš příjem v daném měsíci, ale Bůh k nám
byl neuvěřitelně dobrý. Nikdy jsme nehladověli ani nám nebyla zima. Bůh se během oněch téměř
10 let, kdy sloužíme v Česku, postaral o každou naši potřebu.
Jednou v prosinci jsme například řešili otázku, jestli máme jet na konferenci, na niž jsme byli
pozváni o několik měsíců předtím. Cílem bylo prohloubit náš vztah
s pastorem ve městě vzdáleném asi tak dvě hodiny.
Když Hulda ten večer ono
Když přišel čas odjezdu, zjistili jsme, že jsme naprosto bez peněz.
přání otevřela, byl tam šek na Náš nejmladší byl v té době ještě nemluvně a ve skříni jsme měli
500 liber (cca 15 000 Kč)!
několik posledních plechovek fazolí, sáček rýže a posledních pět
plínek.
Měli jsme v autě dost benzínu na cestu tam, ale nikoliv zpět. Zvažovali jsme, že cestu zrušíme
a pastorovi se omluvíme, ale když jsme se za to modlili, oba jsme v duchu cítili, že bychom měli jet.
Když jsme do onoho města přijeli, uvědomili jsme si, že nemáme ani 10 korun, abychom mohli
zaparkovat auto v centru. Museli jsme hledat parkování zdarma. Byli jsme ubytováni u jedné svobodné
paní ze sboru, která měla dost pokojů, aby mohla hostit pětičlennou rodinu.
Toho prvního večera Hulda zůstala s dětmi v bytě a já jsem šel na setkání.
Uvařila, co jsme mysleli, že bude naše „poslední večeře.“ Protože byl čas Vánoc, nepřekvapilo mě,
když mi hostující řečníci, přátelé z Anglie, předali vánoční přání. Strčil jsem jej do kapsy u kabátu.
Když Hulda ten večer ono přání otevřela, byl tam šek na 500 liber (cca 15 000 Kč)! Kdybychom
pro jistotu zůstali doma, možná bychom o toto požehnání přišli. Farmář, který byl členem té církve,
přivezl jednoho večera na shromáždění na traktoru několik borovic a osobně trval na tom, abychom
si vzali jednu domů. K velké radosti našich dětí jsme to udělali. Když se ohlížíme nazpět, tak to byly
jedny z nejlepších Vánoc, jaké jsme kdy jako rodina zažili.
24
ČÁST 6:
Stavíme dům pro Ježíše
J
ednou z tužeb mého srdce vždy bylo postavit vlastní dům. Nikdy bych si ale nepomyslel, že to budu
dělat za oceánem. Po několika letech života v Čechách jsme začali zkoumat možnosti, jak bychom
mohli mít své vlastní bydlení.
V té době jsme žili v podkrovním bytě dvoupatrového domu, který vlastnil syn starosty naší vesnice.
Často u nás pobývali přátelé a hosté, v bytě s jednou ložnicí, který měl rovněž dvě malé postranní
místnosti velikosti velkých šaten. Naší rodině sloužil dobře, ale když přijeli hosté, praskal ve švech.
A tak jsme začali snít o místě, kde bychom mohli snadno hostit druhé.
Vypadalo to, že Bůh posílá k nám domů lidi z celého světa, aby zde sloužili a bylo jim poslouženo.
Snili jsme o přístavu, kam by lidé mohli přijet a být občerstveni a napít se z lásky našeho nebeského
Otce. Jeden přítel, který nás navštívil, nám prorokoval a řekl, že budeme mít domov, který bude branou
do nebe – kde se ztracení mohou setkat s naším Pánem Ježíšem a kam mohou přijíždět vyčerpaní věřící
a být povzbuzeni a posíleni na své cestě s Bohem. A to znělo přesně tak, jak jsme po tom v srdci toužili.
Bůh byl vždy věrný a zaopatřoval nás skrze štědrost svého lidu přesně v ten správný čas, a my jsme
nesmírně vděční. Ale jak postavíš dům v cizí zemi z misijního příjmu? Hledali jsme zbožnou radu
a řekli jsme o svém nápadu pastorovi doma a dalším mentorům a všem se to zdálo dobré.
Když jsme se modlili za Boží vedení, mluvili jsme se starostou naší vesnice, neboť on by mohl vědět
o nějakém potenciálním pozemku na prodej. Poslal nás za svým přítelem z dětství, který prodával
pozemek v blízké vesnici. Jednou z věcí typickou pro život na malé české vsi je, že téměř každý zná
každého – jen my jsme nic netušili.
25
Americký dům v Čechách
Ukázalo se, že starostův kamarád Jiří nejenže prodával pozemek v nové zástavbě, ale stavěl americký
dům! Jiří dříve strávil několik let v USA a nyní si stavěl dům na důchod.
Myšlenka postavit americký dům nám nikdy nevstoupila na mysl – prostě jsme si ani nemysleli, že
by taková možnost byla. A tady byl Čech, který právě toto činil, a to přímo na místě, kde jsme chtěli
žít. Byrokracie a administrativa je v Česku pravděpodobně stejně zlá jako kdekoliv jinde, ale pro nás
byla mnohem horší kvůli jazykové bariéře.
Když jsme se setkali s Jiřím, který se nám brzy stal přítelem, tak nám nabídl, že vyřídí administrativu
za nás. Byla to jen ústní dohoda, ale slovo dodržel.
Po mnoha modlitbách a přemýšlení jsme se rozhodli učinit skok
Myšlenka postavit americký víry – poprosili jsme Boha, aby zavřel všechny dveře, pokud to není
dům nám nikdy nevstoupila Jeho vůle. První překážkou bylo získání úvěru na nákup pozemku, což
na mysl – prostě jsme si ani v té době bylo asi 2,1 mil. korun.
nemysleli, že by taková možnost
Nikdo z našich přátel misionářů si nemyslel, že by bylo možné pro
nás
jako cizince koupit pozemek k soukromému užívání, protože žádná
byla. A tady byl Čech, který
právě toto činil, a to přímo na česká banka neposkytuje úvěr cizincům. Setkali jsme se s bankéřem,
zavolal na právní oddělení a k jeho překvapení nám bylo sděleno, že
místě, kde jsme chtěli žít.
můžeme vyplnit žádost, ale bez záruky, že úvěr dostaneme.
Ten úvěr jsme dostali! Bůh otevíral dveře!
Když jsme se poprvé setkali s Jiřím, právě si nechával posílat z Ameriky do České republiky dva
kontejnery plné materiálu. Rozhodli jsme se jít v jeho stopách a udělat to samé. Věděl jsem, jak stavět
ze dřeva, ale nevěděl jsem nic o stavění z betonových tvárnic, což je materiál, z něhož je postavena
většina českých domů.
Pokládání základů
Se souhlasem z banky v rukou jsme mohli začít stavět náš nový dům. Stalo se, že právě v té době
jsme měli na programu jet na konferenci do Anglie. Zatímco jsme byli pryč, náš přítel Jiří začal
26
pokládat základy našeho domu. Když jsme se vrátili, začal jsem pracovat na jejich dokončení. Musel
jsem uložit svislé části betonářské výztuže a potřeboval jsem k nim připevnit vodorovné díly, abych
vytvořil dobré základy. Bylo to hodně tvrdé práce, ale jediný nástroj,
který jsem potřeboval, byly kleště.
Když skončilo léto a nastal
Zrovna v té době byl ve městě jeden Američan na návštěvě u rodiny
podzim, začalo více pršet.
své manželky. Byl povoláním elektrikář a jediný nástroj, který si
Musel jsem několikrát vynášet
s sebou přivezl, byly kleště! Přišel a pomohl mi s montáží betonové
vodu a ručně znovu hloubit
výztuže. Někomu se to může zdát bezvýznamné, ale pro mě to byla
dobrá připomínka, že Bůh se stará dokonce i o ty nejmenší detaily,
některé části základové jámy.
jako jsou kleště!
Když skončilo léto a nastal podzim, začalo více pršet. Musel jsem
několikrát vynášet vodu a ručně znovu hloubit některé části základové jámy. Ale než to bylo až příliš
zlé, mohli jsme základy domu zalít. Než nastala zima, podařilo se mi také vybudovat štěrkovou cestu
po obou stranách základů.
Proč štěrkovou cestu? Jiří říkal, že pokud bych po obou stranách základů nedal štěrkovou cestu,
tak bych na jaře stavěl v blátě a neměl bych kam položit materiál. Jsem rád, že jsem naslouchal jeho
moudré radě.
Následujícího jara Bůh poslal našeho duchovního syna Láďu zpátky z Anglie, dalšího mladého
muže z Anglie a několik českých přátel, aby pomohli se zbytkem základů. Museli jsme do základů
položit 750 kvádrů, a protože jsem nikdy nic takového nedělal, byl to pro mě náročný úkol. Byly dny,
kdy jsem hlasitě křičel k Ježíši s prosbou o pomoc.
Ne kreditními kartami, ale vírou
Můj let do USA jsme rezervovali 6 týdnů předtím, než se nám podařilo dokončit lití základů. Stále
jsme v té době měli hodně práce a nebyli jsme si jisti, že dostaneme finance, které jsme potřebovali. Ale
Bůh je věrný, finance přišly čtyři dny před mým odletem a náklaďák s cementem přijel následujícího
dne.
Základy jsme dokončili den před mým plánovaným odletem do USA!
Jedno z roun, které jsme před Pána položili, bylo, že budeme stavět pouze tehdy, když nám zaopatří
27
peníze. Už na počátku manželství jsme se rozhodli, že k Pánovu dílu nebudeme používat kreditní karty
a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsme kdy učinili. I když je to občas stresující, když máme
malou víru, je to přesto velkým požehnáním. Museli jsme pečlivě
promýšlet každý krok. A protože peníze nepřišly všechny najednou,
Už na počátku manželství mohli jsme vždy pracovat pouze na jednom projektu.
jsme se rozhodli, že k Pánovu
Díky moudré radě mé duchovní maminky jsem začal spořit již od
dílu nebudeme používat té doby, kdy jsem před léty opustil vězení. Po svatbě jsme dál každý
kreditní karty a bylo to jedno měsíc odkládali něco malého stranou do společného fondu, a tak
z nejlepších rozhodnutí, které jsme to mohli využít na koupi materiálu pro stavbu domu. Byl to ten
největší šek, jaký jsem kdy v životě vypsal! A byl to také konec našich
jsme kdy učinili.
úspor. Neměl jsem už peníze na to, abych onen kontejner poslal do
Čech.
Šel jsem do lodní společnosti, podal muži šek na 5000 dolarů a poprosil ho, aby ho nenechával
proplatit, dokud mu neřeknu. Teprve o několik týdnů později jsem mu zavolal z Česka a sdělil mu, aby
ho nechal proplatit. Povídejte mi něco o milosti – ten člověk to pro mě nemusel udělat!
Nakládání kontejneru
Řidič kamionu a obchodník doručili materiál, který se skládal hlavně ze dřeva a izolace. Když
viděli velikost kontejneru a množství materiálu, zasmáli se a řekli, že se mi nikdy nepovede to vše
nacpat dovnitř. Na oplátku jsem je poprosil, jestli by mi pomohli naložit materiál do kontejneru svým
vysokozdvižným vozíkem a zbytek naskládat před vstup, abych to pak mohl snadno naložit ručně.
Protože byl pátek, nemohli se dočkat, aby už byli pryč, ale zůstali a udělali, o co jsem je poprosil.
Následující dva dny jsem strávil nakládáním kontejneru za pomoci dvou přátel. Když přijel tahač,
aby kontejner vyzvedl, tak zůstal trčet v blátě a přehřál se, než ujel 10 metrů! Náklad byl prostě příliš
těžký. Nemohl jsem udělat nic jiného než jít ke kamionu, položit ruce na kontejner a modlit se ve
jménu Ježíše Krista za to, aby ten kontejner odejel do České republiky! Za pár minut nato se mi ztratil
z očí.
28
Přejmutí kontejneru a proclení
Přepravní společnost tvrdila, že to bude trvat kolem 5 – 6 týdnů, než kontejner dorazí do Česka. Již
za 2 týdny však doputoval do Hamburku v Německu a my jsem neměli tušení, že tam je!
Čekal tam do té doby, než jsme se o něj mohli přihlásit a nechat jej proclít. Za každý den, kdy tam
ležel, se nám účtoval poplatek za uskladnění. E-mail, který nám poslali, skončil ve spamu, a tak jsme
o tom neměli zprávu, dokud nám nezavolali. V té době již poplatky za uskladnění čítaly kolem 3000
dolarů! Museli jsme sumu zaplatit, než mohl být kontejner vydán.
Znovu nám nezbývalo nic jiného než se modlit a poprosit další, aby se za nás modlili též. Nakonec
jsme poprosili o milost a zaplatili za uskladnění poplatek pouze 350 dolarů. Dalším krokem bylo
nechat jej proclít bez toho, abychom byli zatíženi neúměrným zdaněním.
Následujícího rána dorazil kontejner na kamionu do našeho města Pardubice, čekaje na proclení.
Měli jsme pět hodin, než nám řidič kamionu začne účtovat hodinovou sazbu 100 dolarů za čekání.
Celní úřad obdržel můj detailní, přeložený seznam materiálu, který kontejner obsahuje. Sdělili nám,
že se na to podívají po obědě. To znamenalo, že by kontejner jen tak ležel na kamionu dalších čtyři až
pět hodin.
Tak jsem se modlil ve jménu Ježíše o pomoc, a když jsme mluvili
Tak jsem se modlil ve jménu
s řidičem kamionu venku na parkovišti, zavolali mi, ať přijedu.
Ježíše o pomoc, a když jsme
Zčistajasna na nás byli připraveni. Když celní úřednice uvolnila
zámek, znervózněl jsem. Úplně jsem zapomněl, že mi na poslední
mluvili s řidičem kamionu
chvíli dal jeden přítel kousky vyřazených látek. Také Huldini rodiče
venku na parkovišti, zavolali
mi dali několik pytlů, ve kterých byly věci jako arašídové máslo a léky
mi, ať přijedu.
proti kašli. Řekl jsem to celní úřednici, aby během inspekce nedošlo
k žádným překvapením.
Celní úřednice nám pověděla, že se jí bohužel vybila baterie ve fotoaparátu, takže nemůže kontejner
vyfotit. To znamenalo, že prozkoumání zboží bude trvat kratší dobu. Vylezla do kontejneru, podívala
se dovnitř a požádala mě, abych našel to arašídové máslo a léky proti kašli pro kojence. Bylo tam
několik pevných černých pytlů, ve kterých byly věci. V prvním pytli, který jsem roztrhl, bylo to, co
chtěla. Byla spokojená a my jsme odjeli k našemu pozemku, abychom kontejner vyložili. To se nám
s pomocí přátel podařilo za méně než pět hodin.
29
Stavíme stěny
Jeden Jiřího přítel, který mu pomáhal stavět stěny domu, pomohl i nám. Rám domu byl hotový za
méně než pět dní. Potom přišly dešťové přeháňky a my neměli střechu, abychom dům přikryli.
To byla náročná doba, protože naše finance byly vyčerpány. Nebyli jsme schopni příteli Jiřího
zaplatit včas a náš pokrývač nemohl se střechou začít bez zálohy 90 000 Kč. Znovu nám nezbývalo
než se modlit. O několik týdnů později finance přišly, ale na zálohu nám scházelo cca 500 Kč. A tak se
stalo, že se prodal starý kočárek, který jsme již dříve nabídli na prodej, a my jsme měli 90 000 Kč na
pokrývače! Díky Bohu, že než se střecha dokončila, měli jsme potřebný zbývající obnos.
Bůh nám žehnal tolika způsoby – nejen, že se rodil náš dům, ale také jsme měli velikou radost
přivítat do rodiny třetí dítě, syna. Předtím jsme byli požehnáni dvěma drahocennými holčičkami.
I tak to byly hubené dny, kdy jsme si nemohli vyskakovat, ale nevadilo nám to. Malé zázraky,
které jsme po cestě zažívali, nás vedly k tomu, abychom se přibližovali Bohu. Jsme tak vděční za
četné přátele, kteří přijeli z Ameriky, Velké Británie a Česka, aby nám
Bůh nám žehnal tolika způsoby pomohli. Každý z nich přijel přesně v tu správnou dobu.
Do svého domu jsme se přestěhovali téměř čtyři roky poté, co jsme
– nejen, že se rodil náš dům,
jej začali stavět, a to když byl pouze napůl dokončený.
ale také jsme měli velikou
Zázračně jsme dostali povolení od města k nastěhování, zatímco
radost přivítat do rodiny třetí ještě dokončujeme zbylou polovinu. Teď, když píšu tuto knížečku,
dítě, syna.
stále na dokončení domu pracujeme.
A nyní žijeme svůj sen – hostíme ve svém domě lidi a máme chvíle
uctívání a obecenství. Nedávno jsme měli doma čas modliteb a chval, kde bylo přítomno 21 lidí ze
7 národů. Minulé léto jsme doma pořádali první tábor pro děti a víme, že to nejlepší teprve přijde, až
dům plně dokončíme. Bohu patří sláva!
30
ČÁST 7:
Láska k sirotkům
P
rávě jsme byli na svém prvním dětském táboře pro sirotky, několik týdnů před Vánoci, když jsem
dostal zprávu, že můj táta zemřel. Ta novina mě zdrtila, musel jsem však pokračovat s táborem,
který jsme tehdy s Huldou vedli. Poslední večer tábora jsem k dětem promluvil a řekl jim, že mohu
chápat jejich bolest, protože jsem nyní sirotkem. Poté jsem jim vyprávěl svůj příběh, jak jsem byl
jako chlapec popálen, jak v naší rodině nebyla láska, jak jsem nakonec skončil ve vězení a jak mě Ježíš
zachránil ze života v totální temnotě.
Pověděl jsem těm sirotkům, že jsem už před mnoha lety měl ležet mrtvý někde ve škarpě, ale Bůh mi
ve svém nekonečném milosrdenství dal novou šanci. Když jsem to ze srdce sdílel, plakal jsem a nebránil
se tomu. Řekl jsem těm dětem, že pokud to Bůh mohl udělat pro mě,
může to udělat i pro ně. Když jsem se podíval po místnosti, po tvářích
Kdo by si pomyslel, když jsem
tekly slzy, dokonce i u starších teenagerů, kteří se předtím nechtěli
účastnit některých aktivit, které jsme pro ně připravili.
vyrůstal, že Bůh jednoho dne
To, že jsem sdílel svůj příběh a nabídnul těm dětem naději, kterou
použije mou bolest ke službě
máme v Ježíši, mi té noci pomohlo. Měli jsme příležitost se za každé
druhým?
dítě modlit, a když následujícího dne z tábora odjížděli, objali jsme je
a řekli jim, že je Ježíš miluje.
Kdo by si pomyslel, když jsem vyrůstal, že Bůh jednoho dne použije mou bolest ke službě druhým?
Ale Bible říká, že Bůh všecko řídí k dobrému pro ty, kteří ho milují a jsou povoláni podle Jeho
rozhodnutí.
Po tomto prvním táboře jsme uspořádali mnoho dalších táborů pro děti, které žijí ve státních
„dětských domovech“. Tyto děti, které byly buď opuštěny, zneužívány či osiřely, mohou rozumět mému
příběhu. Jsou ochotné otevřít svá srdce a naslouchat tomu, co chci říci. Když přišly na svět naše vlastní
děti, zjistili jsme, že nám pomáhají při navazování kontaktů se sirotky. Když byly naše děti miminka,
31
děti je rády chovaly. A když naše děti povyrostly, tak si prostě se sirotky hrály a projevovaly jim lásku.
Za těch devět let, kdy tyto tábory děláme, jsme viděli nesčetné děti, stejně jako některé z jejich
vychovatelů, přicházet k Pánu. Máme v srdci ohromnou radost pokaždé, když se to stane.
Náš kouzelný Láďa
Jeden z prvních sirotků, kterého jsme v Česku potkali, byl mladý muž jménem Láďa, který nedávno
předtím opustil dětský domov v blízkosti města Jihlava. Jak se to často stává, když tyto děti opustí dětský
domov, Láďa skončil v problémech a jako bezdomovec na ulici. Jeden pastor ho našel v azylovém domě
pro muže a přivedl ho na misijní základnu, kde jsme pracovali.
Náš tehdejší ředitel souhlasil, že zde Láďa může zůstat a pracovat. Jediné místo, kde mohl bydlet,
byl starý opuštěný mlýn, který byl součástí konferenčního centra. Láďa neuměl ani slovo anglicky, ale
byl to přátelský, společenský kluk a k našemu překvapení se anglicky naučil prostě tak, že se pohyboval
kolem našeho týmu, který se skládal převážně ze Severoameričanů. Když mu členové týmu vyprávěli
o Boží lásce k němu, měl Láďa hodně otázek. Nakonec dal svůj život Pánu.
Pak se stalo nemyslitelné – náš misijní tým se rozpadl, když ředitel organizace náhle zemřel na
rakovinu.
Kvůli tomu všemu, co se dělo, jsme se rozhodli, že potřebujeme
Bůh je věrný. Pro Něj není nic novou sílu a moudrou radu od přátel, a tak jsme jeli svou dodávkou
nemožné. Natahuje ruku a my do Anglie. Láďu jsme vzali s sebou. V Anglii ho naši přátelé přijali
s láskou a Láďovi se líbilo, co viděl. Ještě než jsme dojeli zpátky do
ji musíme jen uchopit.
Česka, přemýšlel už o plánech na návrat.
To léto, zatímco jsme byli zaměstnáni řízením krátkodobých
misijních týmů, dostal Láďa zprávu, že jeho otec, který byl v té době ve vězení, zemřel. Jeli jsme
s ním na tátův pohřeb a tam Láďa poprvé v životě uviděl svého tátu, ležícího v rakvi. Od té doby bylo
nevyslovenou samozřejmostí, že Láďa teď patří k nám do rodiny.
Přestěhovali jsme se do nedalekých Pardubic, Láďa přišel s námi a našel si tam práci. Po čase jsme
díky pomoci přátel mohli Láďu vyložit v malém městě v jihovýchodní Anglii, kde měl zajištěné bydlení
a brzy našel práci.
32
Minulé léto jsme měli obrovskou radost, když jsme byli na Láďově svatbě. Potkal jedno půvabné
britské děvče, křesťanku, do níž se zamiloval. Ten den nám tekly slzy radosti. Bůh je věrný. Pro Něj
není nic nemožné. Natahuje ruku a my ji musíme jen uchopit.
Modlíme se za Vojtu
Nedávno přivedl Bůh do našeho života dalšího sirotka. Jmenuje se Vojta a stejně jako Láďa skončil
jako bezdomovec po odchodu z dětského domova. Vojta je 22letý Rom, který byl odložen do jednoho
pražského dětského domova ve věku tří let.
V Praze má rodinu, ale do dnešního dne s ním nechtějí mít nic společného.
Pozvali jsme jej, aby s námi strávil Vánoce, a on k našemu překvapení přišel. Strávil u nás tři dny
a dvě noci. Nejprve si nebyl jistý, jestli se nám má otevřít. Když mu ale děti přinesly své hračky a společně
jsme jedli, začal se uvolňovat a vyprávět nám o svém životě. Zkoušel Teen Challenge v Praze, ale odešel,
protože ten program nedokázal vydržet. Řekli jsme mu, že Láďovi se stalo to samé. Na Štědrý den Láďa
zavolal a mohl Vojtovi říci česky, že pokud Bůh mohl pomoci jemu, může pomoci i Vojtovi.
Modlíme se za Vojtu, aby poznal tu velikou lásku, kterou k němu Bůh má a aby vyšel z temnoty,
v níž žije.
Není překvapením, že v Česku sloužíme především lidem zdeptaným a bolavým, jako jsou děti
žijící v dětském domově nebo Jára, kterého jsem zmiňoval na začátku této knížečky.
Jára už není bezdomovcem a usmířil se se svými rodiči. Jako my všichni, musí hodně vyrůst, ale je
na cestě.
Jsou i další drahocenní lidé, které nám Bůh přivedl do života a které jsme měli tu výsadu představit
našemu Pánu Ježíši. Někteří vynikají tady na Zemi a několik dalších šlo napřed, aby byli s Pánem.
Těšíme se na den, kdy se budeme všichni společně radovat v nebi u Ježíšových nohou.
Také se těším, až znovu uvidím bratra Tablera – muže, který mě vedl ke Kristu. Bude to úžasné
vidět jeho tvář, až uvidí všechny, kteří poznali Ježíše, protože on měl dost velký zájem, aby se vztáhl
k jednomu rozzlobenému vězni plnému nenávisti. Bohu patří sláva!
33
ČÁST 8:
Modlíme se za Tebe
C
hci skončit následujícími slovy z Bible. Jsou ze Starého Zákona, kde Josef mluví ke svým bratrům
po smrti jejich otce. Říká:
“Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval
naživu četný lid.” Gen 50:20
To je mou modlitbou – aby Bůh náš příběh použil k záchraně mnohých životů. Vše, co bylo
zamýšleno proti mně jako zlo, si Bůh používá k dobrému. Stejně jako to Láďa řekl našemu příteli
Vojtovi, pokud to Bůh mohl udělat pro něj, může to jistě udělat i pro tebe.
Příteli, nevím, jestli máš osobní vztah s Pánem Ježíšem, ale můžeš ho začít dnes. Bůh tě miluje a já
věřím, že není náhodou, že si čteš tuto knížečku. Dnes můžeš mít nový začátek, nový životní start.
Uchop Otcovu ruku. On se k tobě vztahuje. Nepromarni další den svého života bez Ježíše.
Bůh je věrný a ať už jsi udělal cokoliv, anebo tobě bylo uděláno cokoliv, nabízí ti odpuštění hříchů
a uzdravení srdce.
Povzbuzuji tě k tomu, aby ses ze srdce modlil tuto jednoduchou modlitbu:
Drahý Pane Ježíši, modlím se, abys přišel a pomohl mi. Modlím se, abys mi odpustil mé hříchy.
Otevři oči mého srdce, abych uviděl a pochopil tvou velikou lásku ke mně. Pomoz mi věřit tvé pravdě.
Nauč mě, jak žít jako Boží dítě. Přijď a učiň si domov v mém srdci. Modlím se v Ježíšově jménu. Amen.
Pokud ses modlil tuto modlitbu, dej nám to prosím vědět. Připoj se k nám na cestě směrem do
Božího království. Na internetu se můžeš podívat na: http://mpatsczech.blogspot.com
35
Vyhlásit svobodu zajatcům
Duch Panovníka Hospodina je nade mnou.
Hospodin mě pomazal k tomu,
abych nesl radostnou zvěst pokorným,
poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem,
vyhlásit zajatcům svobodu
a vězňům propuštění,
vyhlásit léto Hospodinovy přízně,
den pomsty našeho Boha,
potěšit všechny truchlící,
pozvednout truchlící na Sijónu,
dát jim na hlavu čelenku místo popela,
olej veselí místo truchlení,
závoj chvály místo ducha beznaděje.
Nazvou je „Stromy spravedlnosti“
a „Sadba Hospodinova“
k jeho oslavě.
Iz 61:1-3
Fotografie na zadní obálce odshora dolů: 1) Ve věku 13 let poté, co jsem byl popálen. 2) Během
pobytu ve vězení, když mi bylo něco přes 20. 3) S otcem. 4) Se svým dvouletým synem.
36