Dirty Beaches - KLaNGundKRaCH
Transkript
Dirty Beaches - KLaNGundKRaCH
a2 – 8/2011 hudba 17 Dirty Beaches Oživování přízraků minulosti V klubu The Casbah v San Diegu se k vypolstrované zdi choulí zpěvák thajského původu Alex Zhang Hungtai. Z reprosoustavy se ozývá tlumený zpěv: „Bůh ví nejlíp, že kašlu na všechny… kromě tebe!“ Vřískající dav vytváří bizarní kontrast k podivně introvertní snaze nalézt intimitu na vyvýšeném pódiu. Projekt Dirty Beaches je plný paradoxů a nejasností. jan bělíček Alex Zhang Hungtai alias Dirty Beaches se „Zaměřil jsem se na své zážitky z náhodných v nejnovější tvorbě částečně odklání od té setkání z cest, které tvoří maso a krev zvuku, předchozí. Zvuk utopený v delayi se najed- a vše ostatní již vycházelo z mého podvědonou více konkretizuje, dostává až popový háv. mí. Za vším stojí těch nespočet hodin stráveDřívější lo-fi noise-rockové abstraktní sklad- ných řízením auta přes srdce Ameriky. Hlavby střídá jasnější písničková struktura. Tak ní postava Badlands se stává někým, kdo je se do songů dostává téma ztracené suvere- posedlý dostihnutím svého snu. Nechává svůj nity maskulinního světa, zlomené ego muže domov za sebou a utkává se s ďáblem, který bojuje o svou plnost pod rouškou zpožďo- nabývá mnoha podob.“ vaného hlasu, který z něj dělá zpěváka. Rázná gesta jsou odsunuta kamsi za neprůhled- Zapomenutá mytologie nou vrstvu, z níž občas vystupují spíše jako Hungtaiova přiznaná a často zmiňovaná fascipřání než utajovaná skutečnost. Aura rocko- nace filmem odkrývá další spojitosti mezi cesvé hvězdy je pokrytá hlukem a šumem jako tou a zvukem. Stejně jako cesta je i film přeposmrtně ztuhlé tělo zabalené do černého devším příběhem. Příběhem s mnoha vstupy. igelitového pytle. Nejnovější album Badlands Tím, kdo vstupuje, je pozorující. Nemůže se (minirenze v A2 č. 7/2011) sleduje cestu hud- totiž ubránit sobě samému, a tak do příběhu by do márnice. vnáší víc, než by měl. Čím se liší různé děje, je Za chrastící mlhou zvuku, přes kterou se ani zvolený úhel pohledu. Tak jako kamera odstřivizualita nepřeklene, je suverenita falu. Pev- huje, co nemá být viděno, a střih vypouští, ně vsazen do hudby minulosti, která asociu- co není potřebné, tak i vědomí hledá v pusté je jízdu v cadillaku po pustinách Spojených krajině místo spočinutí pro svou sebeprojekstátů, oživuje už jen tušené dávné časy, kdy bylo téměř jisté, kudy povedou cesty budoucnosti. Povinností zde byl knír, sluneční brýle amerického fízla, žhnoucí slunce rozpalující asfalt, pot v podpaží… tedy alespoň tak nějak si ji (ne)pamatujeme. ci. Materialita obrazu vyvazuje filmový příběh z hájemství literatury. Je pohledem jedinečného oka. Zrnitým lo-fi zvukem Dirty Beaches zase zní nepřekonatelná zastřenost vzpomínky, která umožňuje přítomnost. Textura zvuku hraje v muzice Dirty Beaches stejně důležitou úlohu, jakou v ní má důraz na naraci; dokonce existují v takové symbióze, že vytvářejí neanalyzovatelnou směs. Jeho tvorba je především důkazem toho, že se současná hudba vzdaluje od představy vývoje vpřed a čím dál víc se posunuje do stran. Minulost se v ní vrací, aby vhozena do nových kontextů umožnila vnitřní monolog kulturní paměti. Přízraky rockabilly a rock’n’rollu vstávají z mrtvých, aby nám připomněly dávno zapomenuté časy s celou jejich mytologií. Rozpoutávají jejich třeskutou sílu, aby oddálily skon písničkových forem. Někde na smetišti popkultury se v odpadcích prohrabává novodobá rockstar, jejíž heroismus se otřásl v základech. Autor je hudební publicista. Na cestě Hudbu poválečných USA rozdmýchává Dirty Beaches s vědomím toho, že on sám by kvůli hybridnímu původu neměl nejmenší šanci na svých pět minut slávy. Do Severní Ameriky se dostal jako potomek thajských imigrantů, čas dospívání prožil v havajském Honolulu a nakonec se stal jeho domovem kanadský Vancouver. Tak jako on sám je i jeho hudba stále na cestě, bytostně promlouvá o fenoménu cesty v mnoha variacích. Cesta je především zástupným symbolem trvání. Je časem, v němž se člověk zcela mění v cestujícího. Prostor za oknem se odvíjí a stává se pohybem, který vybízí cestovatele ke zpětnému pohybu myšlení, ke vzpomínkám. Veškerá funkcionalita lidského stroje ustupuje do pozadí a vědomí se ocitá v přítomné minulosti. Plně ponořen do mlhavosti uplynulého času, prázdně pozoruje stále se vzdalující horizont. Cestující totiž, zároveň fascinován netečným příběhem krajiny, touží po cíli svého putování. hudební zápisník Hudba, sex a láska (Giant Rubber Dildos) maxim horovic Na vztahu mezi jarem a erotičnem jako takovým nevidím nic romantického, natož poetického, teplejší krev proudí rychleji. V Jihoafrické republice svítí slunce dlouho a na periferiích Jo’burgu vlastně stále, pouliční slunce je to nejdelší. Tamější trio Die Antwoord se chvástá svou verzí hip hopu a osobitým stylem ZEF („Zef so fresh“), ve skutečnosti kombinuje rap s elektronikou ve všech jejich žánrových podobách, s R’n’B, dětskými popěvky nebo s eurodance perverzí à la 2 Unlimited (prodigyovský rave pro diabetiky). Hudební geodézie říká „rave-rap“, což sedí jako hnůj na krajině vychrtlé zimou. S tušeným jarem vyšel klip k dalšímu singlu Rich Bitch z desky $O$ (2009). Byl natočen frontmanem kapely Ninjou a neznámým fotografem Kobusem Holnaaierem a pojednává o domorodém chlapci, který má zřetelné obavy z obřízky. Vizuálně opulentní a přehnaně stylizovaný jako veškeré PR prezentace kapely (YouTube kariéra, klipy, krátké filmy z dílny renomovaných domácích režisérů – Harmony Korine, pověsti o tuláckém DJ Hi-Tekovi, vulgární texty etc.), na jedničku. Kromě Ninji a Hi-Teka je členkou skupiny Yo-Landi Vi$$er (čti joulendi fasa). Útlá blondýnka s modrýma očima, podivným sestřihem (lunární verze mulletu), slabostí pro zlatý elastan a zneklidňujícím pohledem, komiksový typ. Stejně jako ti dva: Ninja coby vysoký sígr, který má po těle (koncentráčnická muskulatura) pseudokérky se znaky jihoafrických gangů (hajzlíková kresebná kultura), typologicky noční můra, kříženec Vanily Ice a Roberta Nebřenského, very sick. A Hi-Tek je obtloustlá loutka, která funguje spíš v rovině mytologicko-verbální (zkazky) než vizuální, typ s jednou grimasou. Videoklip Rich Bitch připomene líbivou surrealistickou pseudomystagogii indického režiséra Tarsema Singha (Cela, Pád). Podivné zrůdy, deviantní symbolika, detailně propracovaná výtvarná stránka a lačná kamera, plakát-pohlednice-kýč. Jenže u Die Antwoord to má přesah, je tu několik metarovin, zřetelná parodizace amerického rapu, politické narážky, popová satira s nekorektními Dirty Beaches. Foto sounds-like-me.com choutkami. Všechno pominu, všechno se dá pochopit, ocenit, nebo smést ze stolu, ale Yo-Landi Vi$$er svítí v podvědomí dál, nelidská ikona, sexuální metastáze. Catwoman z přírodního latexu i děvka na hajzlíku. Mix Pátého elementu a zneužitého dětství, přídech pedofilie, pohazující hlavou jako právě porodivší kobyla, ten typ ženy, která v prvním plánu působí jako neznámý erós a ve druhém je to padesátiletá hajtra v mladém těle. Věčná panna, nevinnost porna. Ale nebyla by tak žádoucí bez bastardizované holandštiny na rtech, o erotické kapacitě afrikánštiny příště. --Jaký je můj vztah k ženství, když chodím takřka výhradně s trafikantkami? Čas od času listuji a hledám něco vášnivého, erotikon blbosti. Divím se, že A2 nemá rubriku Sex & láska (z duchovního hlediska), když plátek Cosmopoluceman má poměrně rozsáhlý oddíl Duše… V jednom čísle jsem narazil na Triky od hodně ostrých milenek! (ten vykřičník už tam byl). „Obvykle se milujeme při pomalé smyslné muzice, jako jsou třeba písničky od Sade, ale já nedávno schválně pustila hodně drsný rock. Mnohem víc jsem se pak odvázala a prováděla i věci, které by ode mě Martin nečekal, například jsem ho tak kousla na zádech, až se mu udělala modřina.“ Sick. --Co mě tolik baví na umělecké jednotce Vole Love Production? Kde končí umění, kdy míjí život? I Love 69 Popgeju vydali po několikaletých peripetiích dlouhohrající desku, Let’s Gold Corridor. Skupina výtvarníků vyznává trashovou kulturu ve všech jejích podobách a to, co byste dříve čekali na školní besídce té nejzvláštnější školy, tady dostává rozměr, který přesahuje naše hranice (častěji hrají venku). Primitivní disco, osmibit, analogy, nezpěv. Sprosté texty, záliba v převlecích, striptýzová performance, hra se zmatky posluchačů a diváků, homosexuální narážky, árijské podtóny, náboženské dada, psychologická poradna mixnutá dětskou neurvalostí… hůře nahlédnutelná záležitost, pro většinu blbost. Hra, metahra, hra na hru, ztraceno v překladu do hry. Zlatý vinyl s velmi dobrým zvukem zvětšuje kontrast mezi obsahem a formou. Penetrace kýče pokračuje, hudební pohlednice z trashového vesmíru má nové barvy, ale kdo řekne v jedné větě „My to cítíme srdíčkem“ a „Strčím ti ho do análu“? Čí jaro právě začíná? Individualita rozpuštěná v kolektivní radosti nikoho? Fokkit. Autor je mentální onanista.