55 - Seznam farností celé ČR

BŘEZEN 2007
číslo: 55
ročník: X.
Občasník lanškrounské farnosti
neprodejné
Vážení a milí čtenáři,
termín vydání nového čísla Svítání se výrazněji protáhl a je patrné, že je to skutečně občasník a dovolím-li si říci, tak
už spíše čtvrtletník. Bylo to částečně zaviněno prací spojenou se stěhováním a informacemi na webu lanškrounské farnosti,
které jsou velmi dobře udržovaným a aktualizovaným informačním zdrojem. Trochu jsme tedy zanedbali papírovou formu
komunikace ve farnosti a budeme se to snažit nyní napravit. Snad by se v úvodu slušelo poděkovat Ing. Rudolfu Minářovi za
vytrvalou práci na webových stránkách farnosti. Je to práce nedoceněná, kterou dělá nezištně a obětavě. Zajišťuje nejenom
grafickou stránku věci, ale doplňuje aktuality, pořady bohoslužeb, informace, vytváří i historické studie např. ohledně duchovní
správy v Lanškrouně, zpracovává dodané fotografie a opatřuje je textovým doprovodem. Počitadlo na webových stránkách
dosáhlo aktuálně 5000 přístupů a je možné vysledovat, že na webu se vyskytují i přístupy počítačů z Polska, Německa,
Slovenska, Francie, Itálie, Rakouska, USA i Vatikánu. Webové stránky obsahují poměrně široké a obsáhlé fotogalerie, kde jsou
zmapované nejenom akce ve farnosti, ale i interiéry nebo exteriéry kostelů a míst, kam se člověk třeba fyzicky nedostane, ale
právě díky webu je mu to umožněno.
Obsah tohoto čísla bude poměrně bohatý a různorodý. Věříme, že každý si bude moci vybrat to své. Co se týče akcí ve
farnosti a případného obrazového doprovodu, tak je možné využít internetových farních stránek, kde je většina fotografií
v dostatečné kvalitě. Pro případné psané příspěvky, názory nebo komentáře jsou k dispozici kontaktní údaje na konci čísla a
pro kontakty na webové stránky slouží adresa [email protected]. Pochopitelně stejně tak je možné využít osobního kontaktu
k předání psaného příspěvku, diskusi k tématu nebo vyjádření názoru. Přejeme Vám požehnanou postní dobu a inspirující
chvíle strávené nad stránkami Svítání.
Postní doba a smysl postu
snadné a nebylo to zadarmo, že to něco stálo – Ježíš
musel přinést největší oběť. Copak bychom ve vědomí
této obrovské Kristovy oběti neměli být ochotni přinést
také nějakou oběť?
Využijme proto postní dobu k oproštění od věcí, které
nás ohlušují na těle i na duchu a zkusme se ztišit,
abychom zaslechli přicházejícího Krále - byť nejdříve
v utrpení a až poté ve slávě!
Postní modlitba:
Pane Ježíši Kriste, Boží Beránku, který jsi na svém těle
nesl hřích celého světa i můj vlastní hřích, smiluj se nade
mnou. Odpusť mi mé hříchy a očisti mé srdce ode všeho
zlého a špatného, co je v něm, omyj je svou svatou krví.
Můj Spasiteli a Pane, obnov mne, prosím, svým svatým
Duchem a upevni mne ve víře, v lásce a v naději. Dej mi
Ducha moudrosti a rozumnosti, síly a bázně před Tebou.
Probuď mne ke svědectví evangeliu a uschopni mne
k živé službě. Tobě, svatému a velikému, buď čest a
sláva na věky věků. Amen.
Postní období je čas vhodný k tomu, aby člověk
pročistil svůj vztah k Bohu.
Předvelikonoční doba soustředění na Kristovo
dílo nabízí příležitost k zamyšlení nad skutečností, jak
vážně to vlastně myslím se svojí vírou, a je příležitostí
nově se pokusit vnitřně přihlásit ke svému křtu a jeho
zaslíbení i závazku.
Má-li se člověk soustředit na
duchovní věci, je vždy velikou
pomocí, když se oprostí od
věcí, které ho vtahují do světa
neklidu a stresu, které zatěžují
jeho tělo i mysl. V tom je smysl
půstu, smysl zřeknutí se jídla i
jiných věcí (třeba televize).
Člověk
je
mnohem
svobodnější a má i více času
se soustředit na duchovní věci.
Půst nás má něco stát. Smysl půstu je také v tom zakusit
na svém vlastním těle, že to, co Ježíš vykonal, nebylo
Sbor českobratrské církve evangelické v Nejdku
http://nejdek.evangnet.cz/CZ/Texty/dopisy/velikonoce03.htm
KATECHISMUS KATOLICKÉ CÍRKVE – čl. 1430
Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, "žíněné roucho a
popel", posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a
lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek kajícími úkony a skutky.
1
Svítání - březen 55/2007
POSTNÍ PŘEBÝVÁNÍ NA POUŠTI
Postní doba může být časem pro starého člověka
K. Sládek www.christnet.cz
Foto z modlitebního setkání v domově důchodců na Praze 8, autor: Jan Kirschner.
Postní doba obvykle začíná
čtením o Ježíši, který vstupuje na
poušť, aby v síle Božího slova odolal
pokušení egoistického zabezpečení
jen sebe sama, sebestředné snahy
hrát vždy hlavní roli a konečně mocí
ovládat druhé a celý svět. Ježíš
odmítl
našeptávání
dávného
pokušitele a náhle k němu přistoupili
andělé a obsluhovali ho. V postní
době by tedy každý z nás měl po
vzoru Ježíše vstoupit na poušť, aby
odmítl tři zmíněné negativní hnutí
nitra člověka.
Kde
bychom
ale
v
našich
geografických podmínkách mohli
nalézt poušť? Kde najít anděly, kteří
nás po odmítnutí starého pokušitele
budou doprovázet? Poušť je i
uprostřed našeho města. Je jím
místo
samoty,
nedostatku
mezilidských vztahů, společnost
myslící jen na sebe sama a vlastní
blahobyt, prostředí, kde je vlastní
zájem tím jediným zákonem. Člověk
se v této poušti ztratí, podlehne
vábivým svodům reklam a často
končí ve stresu, zoufalství, nervozitě
a nemoci. A pak si ani nevšimne, že
v jeho blízkosti jsou andělé, které
denně míjí a kteří možná hodiny a
hodiny, dny, týdny, měsíce, možná
roky čekají, jestli se ten uspěchaný
člověk zastaví, projeví zájem a
podělí se o svůj životní příběh.
Andělé, kteří již při našem prvním
malém krůčku oproštění se od sebe
sama, udělají deset i více kroků, aby
nám odejmuli samotu. Takovými
anděly jsou dnes staří lidé.
Probíhající postní doba může být
časem pro vstup do pouště, kterou
vytváří chlad samoty, odmítnutí
pokušení egoismu dní, zastavení se
a rozhlédnutí, zda v našem okolí
není anděl - starý člověk, kterého
denně míjíme a on vždy s úsměvem
a slušně pozdraví, smekne klobouk,
ale více o něm, o jeho příběhu
vlastně ani nevíme; může být časem
pro poohlédnutí po starém člověku,
kterého jsme často vídávali v naší
ulici a teď se říká, že je kdesi v
domově důchodců; může být časem
rozpomenutím
se,
zda
naši
prarodiče, stará tetička či strýček není osamocen kdesi v rodné vesničce a nečeká
v modlitbě na naší blízkost.
Staří lidé jsou skrytým pokladem naší doby, která se mnohdy proměňuje v poušť.
Papež Jan Pavel II. se pro svět stal archetypem nemocného starého člověka, který
přes svůj věk ukazoval, že i podzim života má své neocenitelné poslání. Již jako
muž vysokého věku napsal starým lidem list, ve kterém s nimi chtěl vstoupit do
dialogu. Uveďme jeho část, která více osvětlí smysl tohoto životního období: „Staří
lidé napomáhají tomu, že se na pozemské události hledí s větší moudrostí, protože
to, co prožili, je naplnilo jistou zkušeností a zralostí. Jsou strážci kolektivní paměti,
a tedy výsadní vykladatelé souhrnu
ideálů a obecních hodnot, které řídí
a vedou společenské soužití. Jejich
vyloučení by znamenalo ve jménu
modernosti, která nemá paměť,
odmítnout minulost, ve které jsou
zasazeny přítomné kořeny.“
Starý člověk v této postní
době může být zdrojem pro naše
vnitřní obrácení, přípravou na
Velikonoce.
O
vzájemném
obdarování mezi generacemi již
možná máme každý svoji malou
zkušenost. Michal, mladý člověk, který zpětně napsal dopis své – dříve neznámé
a anonymní – zemřelé přítelkyni z domova důchodců paní Bohušce, vztah s touto
starou ženou popsal slovy: „Seznámení s Vámi a následné přátelství byla jedna z
nejmimořádnějších věcí v mém životě. Zpočátku jsem byl plný ostychu a obav,
jestli mě přijmete. Do té doby jsem byl dost uzavřený a díky Vám ze mě to veliké
napětí spadlo a já jsem se pomalu začal otevírat světu a okolním lidem. S každou
návštěvou čím dál více. Vzrůstala také má radost. Ne každý den jsem měl radost,
ale jakmile jsem spatřil Vás, mé chmury se jakoby zázrakem rozplynuly. Zároveň
jsem prožíval každou bolest, která sužovala nejenom Vás, ale také ostatní přátele
a lidi, se kterými jsem se v Domově potkal. Zcela konkrétně jsem se setkal s
problémy, o kterých jsem do té doby neměl ani zdání. Najednou jsem začal cítit
potřebu se o tyto problémy s Vámi (a i s ostatními) dělit, dát trochu štěstí a radosti,
které se Vám během života až tolik nedostávalo, dát trochu lásky. Nyní zjišťuji, že
jsem na něco zapomněl, nebo nestačil říci. Chtěl bych Vám poděkovat za to, čím
jste pro mě byla a stále jste, znamenáte pro mě mnoho. Michal"
Poušť dní se skrze staré lidi může proměnit v rajskou zahradu, ze které
prýští energie života. O této zatím skryté duchovní potenci světa, která se při
současném trendu stárnutí obyvatelstva bude stávat většinovou realitou, svědčí
též pravidelná páteční setkání v domově důchodců Na kopečku na Praze 8 v
rámci tamní Biblické university pro seniory. Staří lidé s velmi rozdílnou historií se
zde pravidelně scházejí nad Biblí a k večerním chválám. Svou modlitbou
proměňují poušť světa v oázy pokoje, smíření a lásky. Svou životní moudrostí,
kterou porovnávají se zkušeností biblických postav, jsou znamením doby a
zvěstují, že budoucnost má naději ve vzkříšení života. „Neopomínáme pravidelnou
modlitbu, ani veselou zábavu z různých vzpomínek. Myslím, že všichni odcházíme
se spokojeností a pokorou v duší,“ říká jedna z obyvatelek Domova důchodců paní
Františka Kosová, která navštěvuje Biblickou universitu. A paní Anička Pánková
dodává: „Vyprávíme si, jaké zkoušky musil židovský národ podstoupit ještě před
narozením Vykupitele. Vše se dozvídáme ze Starého i Nového zákona.“
Budoucnost každého z nás má naději, jestliže budeme moudrosti stáří bedlivě
naslouchat – jak k tomu vybízel Jan Pavel II. Proto by probíhající postní doba
mohla být také časem pro starého člověka.
Dbejme, aby nám stáří neudělalo vrásky také na duši, když je dělá na tváři.
Michel de Montaigne
Mladé dovede být každé tele, ale zestárnout, holenku, to je kumšt.
Karel Čapek
Nejkrásnější mladost je mladost ducha ve chvíli, kdy už nejsme mladí.
Lev Nikolajevič Tolstoj
2
Svítání - březen 55/2007
Živá farnost a jak ji nenechat zemřít
Katolický týdeník 06/2007
Macháně Jiří
V České republice je celkem 2882 farností. Řada jich existuje už pěkných pár let jen „na papíře“, do některých dorazí kněz jen
jednou za měsíc. Formálním farnostem se ale tentokrát věnovat nebudeme. Chceme zjistit, proč v jednom farním obvodu chodí
padesátka lidí „jen“ na mši a jinde stejný počet lidí „navíc“ rozdmýchává život v městečku. Jak se z farnosti stane živé
společenství? Hovořili jsme o tom s P. Vladislavem Brokešem, duchovním správcem ústeckoorlické farnosti, o níž se
říká, že prý jen kvete...
Jaký je váš „kněžský recept“ na živou farnost?
Recepty se nerozdávají na potkání, ale vám to prozradím: hledám v kuchařce od našeho Pána – v Písmu – je jich tam spousta.
Farnost se může stát živou, když každý věřící vezme vážně Ježíšovo největší přikázání: Miluj Boha a bližního.
Dokázal byste vyjmenovat hlavní překážky a úskalí živého společenství?
Sebestřednost a elitářství, které uzavírá cestu druhým, když se chtějí přidat. Někdy se stává, že se společenství v jedné farnosti
mezi sebou začnou porovnávat, či dokonce povyšovat jedni nad druhými. Nezřídka to bývá mezi scholami. Co s tím? Vzít na
vědomí, že hrajeme v jednom týmu, že pracujeme na jedné vinici Páně, mít k sobě úctu a radovat se z úspěchu druhého.
V čem je potřebná a chtěná neustále omílaná spolupráce kněží a laiků? Kde může naopak překážet?
Spolupráce se často zdůrazňuje, ale nemluví se o něčem mnohem důležitějším: o vztahu mezi knězem a věřícími (laiky). Pán
Ježíš předtím, než něco dělal, především s lidmi hovořil, naslouchal jim a pak i něco vykonal. Také pro nás kněze je důležité
navázat s farníky vztah vzájemné důvěry a lásky. Je pravda, že to mnohdy
neumíme a děláme chyby – oboustranně. Ve chvíli, kdy tenhle vztah
existuje, se může ve farnosti dělat všechno možné. Pohled kněze na farnost
se s názorem laika může různit. Oba jsou cenné a když se nalezne pohled
společný, většinou třetí, tak přináší opravdové obohacení. Takto pak
angažovanost nemůže nikdy překážet.
Co pro kněze znamenají bezprostřední vztahy?
Je to nejdůležitější složka duchovní služby.
Je „nefunkčnost“ pastorační, ekonomické či farní rady příznakem
„neživosti“ farnosti?
Jsou velmi důležité a jejich „nefunkčnost“ farnost ochuzuje. Mají sloužit a být
jádrem života. Pokud ale faráře jenom úkolují, plodí většinou jen a jen napětí. Zapotřebí jsou naopak aktivní laici, schopní
zastávat kompetentně jednotlivé oblasti života farnosti. V ekonomické radě by měli být lidé zkušení ve stavebnictví, ekonomice
a grantové činnosti. V pastorační radě zase lidé, kteří budou schopni pracovat s dětmi, mládeží, rodinami, seniory, povedou
farní časopis, webové stránky, budou se starat o liturgii apod. Pokud nejsou, neviděl bych to jako příznak neživosti, ale spíš jako
období hledání dobré spolupráce.
Jak to zařídit, aby živá farnost „nevyhořela“, co dělat, aby byla živá i za deset let?
Jednou jsi dole a jednou nahoře – to platí zákonitě rovněž pro každé živé společenství, tedy i pro farnost. Výkyvům lze ale
předejít aktivitou laiků, kteří se své činnosti poctivě věnují a především „si vychovávají“ nástupce a spolupracovníky. Každý
kostelník či varhaník by měl mít na mysli, kdo ho zastoupí, případně komu předá žezlo. Vedle „kostelních setkání“ je třeba se
stále snažit i o jiné akce, vzájemnou pomoc a hlavně usilovat o komunikaci, která někdy ustrne. Nejdůležitějším místem pro
budoucnost farnosti však zůstává kostel, kde se lidé modlí. Farní společenství totiž žijí také z modliteb těch, kteří do toho
kostela chodí, a z proseb nemocných, kteří nás doprovázejí svým utrpením.
Co tedy dělat dál?
Musíme se učit novému modelu pastorace. Oživení může přijít právě skrze tuto krizi, která nám může pomoci nabídnout prostor
aktivním laikům. Pokřtěný laik může například u lůžka nemocného často vykonat daleko více než kněz. V okresním městě není
v silách faráře navštívit všechny nemocné v nemocnicích, domovech důchodců a podobně. Stejně to platí o výuce náboženství
a pastoraci rodin. Budoucnost farností se neobejde bez kvalitních katechetů či ženatých jáhnů, kteří budou moci připravovat
bohoslužby slova, biblické hodiny a tak dále. Nesmíme také zapomínat, že nedílnou součástí farností jsou mužské a ženské
řády, různé komunity a hnutí, jež přinášejí další duchovní zkušenosti. Farnosti budoucnosti se
mohou stát pestrobarevnou zahradou, kde každý může nalézt své místo.
Kněz je ve farnosti pár let, začne něco dělat, ale pak je za tři roky, za pět let najednou
přesunut jinam a přijde někdo nový. Lze v této perspektivě vůbec něco podnikat, zvlášť
když víte, že po vás přijde někdo další, s jinými plány...?
Ano, to je problém. Nejhorší situace bývá v malých farnostech, kde je opravdu většina aktivit
závislých na knězi. Přesuny kněží se však většinou dějí z nějaké urgentní potřeby a je velmi
složité je naplánovat. Stále častěji se hovoří o potřebě zanechat kněze na jednom místě alespoň
sedm až deset let. Každopádně se ale nesmíme bát změn a nenechat se jimi odradit –
ve farnosti je výměna kněze většinou obohacením. Je třeba vybízet mládež, rodiny a čerstvé
seniory, aby na sebe přebírali zodpovědné úkoly a dokázali tak ve spolupráci s knězem
a s Božím požehnáním vybudovat kousek ráje ve své farnosti.
(redakčně kráceno)
3
Svítání - březen 55/2007
BESEDA S JUDr. Ing. JIŘÍM KARASEM
Ve čtvrtek 22. února se v Dolní Dobrouči konalo setkání s bývalým
poslancem Parlamentu ČR a aktivistou Hnutí pro život JUDr. Ing. Jiřím Karasem.
Besedu zahájil JUDr. Karas, který se nejprve osobně přivítal se všemi přítomnými a
pak se ujal slova prezident Hnutí pro život Mgr. Radim Ucháč. Během besedy se
pánové v řeči několikrát vystřídali. Bylo zřejmé, že určitým momentem a snahou
bylo, aby aktivizovali lidi pro myšlenku úcty k životu a aby určitá témata byla
přenesena do terénu k obecnému dialogu. Apelovali na lidi, aby nezůstávali
například ve vztahu k médiím pasivní a aby například dokázali pořady nebo i lidi
pochválit za to, co dobrého dělají. JUDr. Karas například uváděl, jak v televizi
běžel zajímavý seriál o poutních místech. S režisérkou pořadu mluvil a prý už bylo
natočeno i pokračování, ale do redakce došlo asi dvacet negativních reakcí od lidí
a žádný pozitivní ohlas. A tak pokračování seriálu bylo staženo a těžko říci, zda
bude někdy uvedeno. V podobném duchu promlouval i Mgr. Ucháč, že například i
vzhledem k biskupům by člověk měl projevovat vstřícnost a měl by umět je i povzbudit, pochválit, protože je příliš mnoho
negativních věcí, které se na stolech biskupů hromadí.
Ke konci besedy byl prostor i na dotazy. Dá se říci, že panovala shoda v tom, že lidský život je jedinečný a vzácný a že
mnohdy by lidé měli více hledat možnosti, jak život ochránit a uchovat, než jej bezmyšlenkovitě ničit. Objevily se i diskusní
názory na mediální devastaci lidského svědomí, nevzdělanost povolaných a silný tlak postmoderní civilizace, která paralyzuje
křesťanství a jeho hodnoty.
Osobně se domnívám, že setkání mělo svůj smysl a člověk měl možnost se osobně setkat se zástupci Hnutí.
Lanškrounští farníci tvořili nepřehlédnutelnou složku publika a z jejich řad také vzešlo několik dotazů a reakcí. Člověk si také
učinil představu o tom, kolik asi takoví lidé musí obětovat určité myšlence času a práce. Po osmé večerní nasedají do auta,
dostanou v kastrůlku zabalenou vychladlou večeři a odjíždějí...
Mluvit o těchto tématech, kterými se zabývá Hnutí pro život není slízávání smetany a sklízení obdivu. Leckdy se narazí
na kontroverzní a nelehké situace a stačí se podívat jen na web, kde je mnohdy hnutí silně pranýřováno, jak ze stran feministek,
homosexuálů nebo i studentů různých fakult, věřících nebo i z řad některých poslanců či dokonce některých osob duchovního
stavu. Dokonce i na stránkách KDU-ČSL se objevují příspěvky od čtenářů, které hodnotí snažení pana Karase kladně i
odmítavě. Co uniká mému chápání je to, jak je možné, že v diskusním fóru návštěvníků stránek KDU-ČSL mohou přežívat roky
tak silné invektivy, aniž by byly správcem webu odmazány.
(viz. http://www.kdu.cz/default.asp?page=83&NewP=2&ID_Tema=1&ID_prispevek=4756)
Hnutí pro život není hnutím, které jen moralizuje, propaguje a nenabízí řešení. Na stránkách hnutí jsou zcela konkrétní adresy,
kam je možné se obrátit o pomoc. Počínaje poradnou pro ženy v tísni Aqua Vitae http://linkapomoci.cz/ až po kontakty na
azylové domy, poradenství, konzultace. http://www.prolife.cz/pomoc/
http://www.karasj.cz/clanky/index.html
Doporučené odkazy : http://www.svobodavolby.cz/
Fotogalerie ze setkání na farních stránkách:
http://farnost.katolik.cz/lanskroun/
( zprac. - mk - )
Max Kašparů: VĚROMĚR
... zda to není právě naše vina, vina nás, křesťanů, že nedáváme Ježíše Krista tomuto světu jako naději a řešení, ale
jako mrtvolu. Jako někoho, kdo se těm druhým plete pod nohy a komplikuje jim život.
Zeptejme se sami sebe, zda právě my jsme přijali Ježíše jako světlo, jako balzám, jako lék? Jsme sami Ježíšem a
pro Ježíše nadšeni tolik, že svoláváme své přátele a nabízíme víru v Syna Božího i jim?
Nebo vystupujeme před lidmi jako muzeální rekvizity, které se snaží na začátku jedenadvacátého století se
zdviženým prstem napravovat svět a dávat mu mravní lekce?
Nepohřbíváme vlastníma rukama víru a nestěhujeme se k ní do hrobu zavaleného kameny přetvářky a nasládlého
pobožnůstkářství?
Nežijeme na hřbitovech, které lidé hledající Boha obloukem obcházejí?
Nejsme sami zdaleka čitelní svou životní strnulostí a nesrozumitelným nářečím?
Je na nás vidět upřímná a nesektářská radost z toho, že jsme našli cestu, pravdu a život?
Jeden mladý muž mi řekl, že kostelní dívku pozná podle sloganu: "Smutný pohled, bledá líčka - jedním slovem
katolička."
Tak možná vypadá výše popsaný typ dívky kostelní. Tak ale nevypadá v žádném případě člověk, který uvěřil v
Ježíše Krista, přijal ho jako Pána a přítele, odvalil kameny z vlastního hrobu a spolu s Ježíšem vstal.
V ŽIVÉ VÍŘE DO NOVÉHO ŽIVOTA!
(http://www.farnoststrasnice.cz/zpravodaj.php?doc=c52.htm)
4
Svítání - březen 55/2007
Povzbudil mě zabitý brácha
Příloha Perspektivy 25/2006
Rozhovor připravil David Petrla
Perspektivy 25/2006
Mladý muž Libor Halík se stal knězem pravoslavné církve. Vešel ve známost tím, jak se zasazoval o osud
nenarozených dětí. Vytrvale demonstroval před brněnskou porodnicí proti potratům. Vyvolával smíšenou odezvu. U
většiny kolemjdoucích spíše odmítavou, v lepším případě rozpačitou. Obtěžoval. Cíl jeho úsilí však za to stál. Ne každý
by byl k takovému angažmá ochoten. Je to samorost, zvolené pravoslaví umožňuje přilepit mu diagnózu „jurodivosti“.
Těžko souhlasit se všemi jím zvolenými postupy (např. se způsoby protestu proti registrovanému partnerství).
Pavlovské vhod i nevhod, na něž často zapomínáme, neznamená vždy hlava nehlava. Dejme mu prostě slovo. Každý
pracovní den zpíváte žalmy před porodnicí. Jak dlouho už to děláte? Třináctého června 2006 to byly tři roky.
Jak jste to vydržel takovou dobu?
I Pán Ježíš vydržel tři roky, tak to člověk musí vydržet.
A jak dlouho ještě bude potřeba vydržet?
Doufám, že vydržím, dokud tam nepřestanou dělat potraty. Pokud to bude trvat do
důchodu, tak až do důchodu, pokud to skončí dříve, tak dříve. Jestliže budu bydlet v
Brně, můžu tam dál chodit.
Proč jste se do toho vlastně pustil?
Nejprve jsem psal disertační práci na téma „nepřátelé rodiny“, která se týkala vymírání
celého kdysi křesťanského světa pro nedostatek dětí. Potom jsem se seznámil s jedním
americkým katolickým knězem, mons. Reillym, který se modlí před potratovými
klinikami v New Yorku. To nejsou porodnice jako u nás, ale „potratnice“ specializované
jen na provádění potratů. Otec Reilly dosáhl toho, že zhruba polovina z těch, před
kterými stával, byla zavřena. Začal tak, že si stoupl před největší potratovou kliniku v
New Yorku. Já stojím před nemocnicí na Obilním trhu, což je po pražském Apolináři asi
druhá nejvýznamnější nemocnice v České republice pokud jde o umělé oplodnění a
pokusy na embryích. Myslím si, že je dobré tam stát – nejen kvůli klasickým
interrupcím, které se dělají i v menších ambulancích, ale i kvůli těmto novým potratům,
souvisejícím s umělým oplodněním a pokusy na embryích. Dochází při nich k
mnohonásobným potratům, proto je jich zřejmě daleko více.
Máte nějaký osobní důvod, proč jste proti potratům?
Moje maminka byla kdysi na potratu a já jsem se to dozvěděl. Jednou jsem byl ve Vídni na školení pořádaném organizací
Dietmara Fischera a mons. Reillyho a tam jsem v modlitbě prožil setkání s tím svým sourozencem. Bylo mi ho líto a pochopil
jsem, že bych měl bojovat za něj. Neviděl jsem a neslyšel nic, asi to nebylo moc zázračné. Ale slzel jsem a dostal jsem odvahu
poprvé si stoupnout v kněžském oděvu (klerice, jak se říká latinsky) před dveře kliniky na Fleischmarktstrasse ve Vídni a modlit
se tam, i když jsem neuměl německy. Bylo to trochu obtížné, ale povzbudil mě ten zabitý brácha.
Lidé, kteří vám pomáhají, byť v poslední době méně často, jsou jen pravoslavní?
Jsou to lidé všech vyznání. Nejpočetnější církev u nás je katolická, proto převažují katolíci. Pak to jsou pravoslavní a nechybí
ani protestanti. Asi jednou za čtvrt roku se staví jeden ateista a třeba podrží kříž. Obdivuje, že tam protestuji. Dvakrát či třikrát
mi přišli poděkovat nějací drobní živnostníci, kteří říkali, že sice nejsou věřící, ale že obdivují, že vydržím bojovat se všemi těmi
úřady, což je povzbuzuje v jejich boji s byrokracií.
Nepřipadá vám, že je váš způsob protestu neúčinný?
Když jsem odtud odcházel asi před dvěma dny, potkal jsem jednoho známého pána, který se ptal: „Dnes jste tam byl nějak
krátce. Už to vzdáváte?“ Bylo vidět, že je z toho smutný. Takže to význam má, přinejmenším symbolický. Pro mnoho lidí, kteří
se třeba bojí se mnou mluvit, ale jsou rádi, že tam jsem. Nevyvoláváte negativní reakce? Několikrát vás obtěžovali anarchisté,
měli třeba transparent „Není žádný Bůh, není ani nenarozený život“.
Anarchisté nás obtěžovali celkem třikrát. V roce 2003 na prvním a druhém Pochodu pro život a znovu se objevili asi před
měsícem na dalším pochodu. Ale tentokrát to byli jiní, měli masky čertů. Spojovali potraty a homosexualitu, volali, že Ježíš byl
homosexuál a podobně.
Nyní jste v klerice. Chodíte v ní pořád?
Obvykle v ní nechodím, ale napadlo mě to v ní před nemocnicí zkusit. Potom jsem chtěl kleriku odložit, avšak pro jistotu jsem se
modlil, aby mi Pán Bůh dal nějaké znamení. A když jsem se vracel od nemocnice, přišel ke mně nějaký chlapec. Viděl, že jsem
kněz, a prosil mne, abych se za něj modlil, že je narkoman a že jedině Bůh mu může pomoci. Tak jsem pochopil, že je dobré
chodit v klerice kvůli lidem, kteří potřebují modlitbu. Když je člověk kněz, ale nikdo to na něm nepozná, nemůže jim pomoci.
Stalo se mi to častěji, jednou mi takto na ulici jeden člověk řekl, že chce spáchat sebevraždu, a mohl jsem mu ji rozmluvit.
Potkal jsem ho pak ještě vícekrát, objevil se i na Obilním trhu. Proto před nemocnici chodím v kněžském oděvu stále, už od
prvního dne. Záměrně si jej beru také na úřady. Ale když jsem s rodinou, nechodím v něm, protože by mě lidé považovali za
odpadlého katolického kněze, který se posmívá své vlastní církvi. Já jsem ale pravoslavný. Třeba v Řecku jsou na to lidé zvyklí,
tam většina pravoslavných kněží rodinu má.
Vaše manželka vás podporuje?
Manželka mě podporuje tím, že mě toleruje. Jsem citlivý člověk, nejméně celý první rok jsem z Obilného trhu přicházel tak
vyčerpaný, že jsem vsedě usínal. Manželka to viděla a byla z toho zoufalá. Pán Bůh ji ale přesvědčil, že dělám dobrou věc.
Jeden večer měla vizi nějakého vyčerpaného, strhaného muže, kterého viděla zezadu. Nejprve viděla, jak ten člověk sbírá
5
Svítání - březen 55/2007
balvany a odnáší je z pole. Pak viděla druhý obraz, jak ten člověk to pole oře. A potom třetí obraz, jak to pole žne. A byl to lán,
který neměl konce, a ten člověk měl ohromnou radost. Pochopila to tak, že jednou nastane žeň a že má smysl ji připravovat,
protože si to Bůh přeje. Když máme pochybnosti, připomínáme si toto vidění.
Kolik máte dětí?
Šest, čtyři kluky a dvě holky.
To už je docela žeň. A jste populární, každou chvíli vás natáčí nějaká televize....
Zase tak časté to není. Média dnes mají strategii mlčet. A pokud natáčejí, natáčejí často s úmyslem pomlouvat. Snad na
prstech jedné ruky se dá spočítat, kdy to nebylo utrhačné. Jednou jsem byl na natáčení zábavného pořadu v jednom divadle a
nejprve jsem z toho neměl dobrý pocit, ale po sestříhání v televizi to vyznělo vcelku pozitivně. Stejně tak rozhovory pro jeden
deník a jeden časopis vyzněly docela dobře.
Máte podporu ve své církvi?
Mám podporu svého biskupa.
Váš jmenovec Tomáš Halík vás jednou nazval jurodivým, co na to říkáte?
Pro mne to byla čest! Jurodiví byli totiž pravoslavní svatí, třeba Vasil Blažený. Jurodivý je čestný titul, opravdu mě to povzbudilo.
Jeden kněz, který to četl, mi to přišel říci a začal mě díky tomu víc podporovat.
Takže to je jako říci „svatý Libor Halík“. Co byste chtěl vzkázat čtenářům Perspektiv?
Pán Ježíš říkal, že máme být odvážní, v Apokalypse zjevil apoštolu Janovi, že zbabělci nevejdou do Božího království. A to je
vážná věc. Jindy řekl, že kdo by ho zapřel před lidmi, toho zapře před svým Otcem v nebesích. Pokud jako apoštol Petr jednou
zapřeme Krista a pak toho celý život litujeme a už ho nezapíráme, je to výborné. Pokud ho ale zapíráme pořád, je to špatně.
Kéž by každý z nás byl jako apoštol Petr a dokázal být třeba i mučedníkem. V současné době fyzické mučednictví nehrozí,
alespoň zatím, hrozí jen mučednictví pomluvy. A to je stejné jako vždycky. Když se nám někdo posmívá, o nic nejde, posmívají
se přece kdekomu. Vždyť se posmívali i Klausovi, který je dnes prezidentem.
( -redakčně kráceno - doporučené stránky http://www.liborhalik.cz )
Katolická charismatická konference se letos koná v Brně
( 25. – 29. července 2007)
Katolickou charismatickou konferenci organizuje v České republice od roku 1989 hnutí Katolické charismatické obnovy. Jedná se
o čtyřdenní akci duchovně formačního charakteru, určenou pro členy a sympatizanty hnutí Obnovy, ale i pro křesťany jakékoli
spirituality i pro tzv. hledající. Za účelem duchovního i lidského povzbuzení a hlubší křesťanské formace se zde setkávají dva až
tři tisíce křesťanů z celé ČR (katolických laiků, rodin, kněží, řeholníků i křesťanů jiných církví), přičemž zájem o konferenci
každoročně vzrůstá. Nedílnou součástí programu bývá „dětská konference“, proto konferenci navštěvuje stále více rodin s dětmi,
které by se těžko mohly účastnit klasických exercicií. K dění na konferenci patří i kulturní vyžití – divadelní představení, koncerty
apod. Lze ji v neposlední řadě také příjemně spojit s poznáváním pamětihodností a krás města, které konferenci přijme.
Letošní 18. ročník katolické charismatické konference se
uskuteční v termínu 25. - 29.7.2007 poprvé v moravské
metropoli - Brně. Hlavní program proběhne v moderním
pavilonu F na brněnském výstavišti BVV. Konference má
podporu a požehnání brněnského biskupa Mons. ThLic.
Vojtěcha Cikrleho a záštitu nad ní převzal také hejtman
Jihomoravského kraje Ing. Stanislav Juránek. Program
konference tvoří přednášky, adorace, neformální setkání,
společná modlitba a bohoslužby. Pozvání na konferenci
přijali letos tito přednášející: Archimandrita Sergiusz Gajek,
misionář a apoštolský vikář řeckokatolické církve pro
Bělorusko, dále P. Vojtěch Kodet, sestra Veronika Barátová
z komunity Blahoslavenství, P. Michael Slavík, Kateřina
Lachmanová, P. Tomáš Holub, PhDr. Josef Zeman, Petr
Hejl z diakonie Betlém, P. Angelo Scarano a další.
Podrobné informace k organizaci a programu, včetně
elektronické přihlášky, najdete na internetu na www.cho.cz
nebo je můžete vyžádat na tel. čísle 777087736.
Pokud někdo využije pouze jednoho návštěvního dne, tak registrace probíhá vždy každý den v areálu brněnského výstaviště
BVV v pavilónu F, kde konference každý den začíná. Registrace je tedy možná každý den od 8.30 – 17 hodin. Jednorázový
denní vstup 150Kč/den, 100Kč/den snížený poplatek (důchodci, studenti, mládež 15-18 let), mládež do 15-ti let vstup bezplatně.
Ukázka pátečního programu:
Dopoledne: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl“ (Jn 13,8) (s. Veronika Barátová)
Odpoledne: Chudí Páně (Arch. Sergiusz Gajek)
Večer: Paralelní programy na různých místech v Brně (od 19:30 hod.)
1/ O životě pronásledované církve v Bělorusku ( Arch. Sergiusz Gajek)
2/ O službě lidem s postižením (Petr Hejl)
3/ Aby se Slovo stalo tělem (P.Angelo Scarano)
4/ Litý boj s časem aneb „time manegement“ (Roman Čiviš)
5/ Židovské tance (Komunita Blahoslavenství)
6/ Těžkosti v manželství (PhDr. Josef Zeman)
7/ Drogy a organizovaný zločin (pplk. Jiří Komorous)
6
Svítání - březen 55/2007
Chrámy jsou posvátné prostory, nikoliv sportovní haly
Malá katolická etiketa
Augustiniánské opatství svatého Tomáše na Starém Brně
http://www.opatbrno.cz/archiv/clanek324.htm
Způsoby chování, ať už dobré nebo špatné, nejsou nikdy soukromou záležitostí, nýbrž vždy vyjadřují kulturní stav
společnosti. To platí také pro „chování“ v kostele. Nutí to tedy k zamyšlení, když náboženské „způsoby“ ztrácejí
svůj vliv a nerespektují je již ani věřící v posvátných prostorách.
Prof. Dr. August Heuser, ředitel dómského muzea v Mohuči, napsal malou katolickou etiketu, která může posloužit
katechetům, rodičům a všem věřícím.
Pravidla slušného chování dosloužila. Od generace ‘68 začala být pokládána za „represivní“ a ztratila svůj účinek. Od té
doby je přípustné jíst polévku vidličkou a jít do divadla v cvičebním úboru. Žvýkat žvýkačku v divadle nebo ve třídě se stalo
soukromou záležitostí stejně jako baseballová čepice ve škole. Dobré způsoby přestaly existovat. Ale dnes už mají dobré
způsoby opět konjunkturu. V některých zemích uvažují o tom, že zavedou pravidla slušného chování jako školní předmět.
I když k tomu třeba nedojde, jsou pedagogové toho názoru, že naučit se dobrým způsobům je pro budoucnost žáků stejně
potřebné jako naučit se pravidlům pravopisu.
Krátké kalhoty a hluboké dekolty
Také pro kostely platí odedávna pravidla chování. Při papežských nebo biskupských návštěvách a při styku s kněžími ve
veřejných prostorách se ještě praktikují. Oslovování a gesta se liší od všedních oslovení a gest. Především v jižních částech
Evropy je to ještě velmi zřejmé. Navštívíte-li kostel a především velkou katedrálu v jižní Evropě, máte ještě dobrý pocit
posvátného prostoru, a při jejich návštěvě ví i občan ze severu, že nemůže dovnitř vstupovat v jakémkoliv oděvu. Krátké
kalhoty, holá ramena, hluboké dekolty či čepice na hlavě zde nestrpí. Nejčastěji obdrží návštěvník plastikovou pláštěnku,
která přikryje nahé části těla. Můžeme se nad touto přísností usmívat, ale pravdou zůstává, že každé místo má své
specifické oblečení. To platí pro pláž, školu i divadlo. Školní vyučování předkládá nejen věcné souvislosti, ale jeho součástí
je i výchova vhodného chování. K dovednosti číst patří také dovednost přečíst text na veřejnosti. K úvaze o etických
a mravních obsazích patří i dovednost mravně se chovat. Tak patří i k výuce náboženství, že jeho obsahy mají své
vyjadřovací formy, které musí znát a ovládat již školáci.
Způsoby chování v chrámových prostorách
Praktickou zkouškou takových znalostí je chování v chrámovém prostoru.
Jelikož chrámové prostory podle katolického pojetí jsou prostory posvátné,
platí v nich tradicí potvrzená pravidla chování, jejichž dodržování je
smysluplné podobně jako dodržování společenských pravidel. Kostel, kde se
učíme víře, není pouze místem, kde poznáváme obrazy a předměty zbožnosti
a znamení víry, ale je také místem, kde se učíme, jak se v kostelním prostoru
chovat. Jestliže doma či ve škole existují pravidla chování, která je třeba
respektovat, jako např. stolování nebo chování ve třídě, pak určitá pravidla
platí i pro posvátné prostory. Některá z nich si tedy můžeme vyjmenovat:
1. Důstojnost prostoru: Chrámový prostor jako dům Boží má svou
důstojnost. S touto důstojností je neslučitelné např. cumlání lízátek nebo
žvýkání žvýkaček.
2. Oděv: Důstojnost tohoto prostoru vyžaduje přiměřený oděv.
3. Klobouky a čepice: Tradice v našich společenských pravidlech předpokládá, že muži a chlapci v uzavřených prostorách
a při zdravení nemají na hlavách klobouky a čepice. To je gesto zdvořilosti a úcty. Pro chování v chrámu platí: chlapci a muži
sejmou před vstupem do kostela klobouky a čepice. Dívky a ženy pokrývky ponechávají na hlavě. To je pozůstatek tradice,
že ženy své vlasy zahalují. Vlasy totiž platí za sexuální symboly. Proto v dřívějších dobách ženy ve věku na vdávání musely
nosit na hlavě šátek. Ještě dnes říkáme, že žena „přišla pod čepec“. Tento obyčej se udržel i z praktických důvodů. Ženy
tedy ponechávají své klobouky na hlavě. V jižních zemích si ženy, které přicházejí bez pokrývky hlavy, při vstupu do chrámu
pokládají na hlavu alespoň šátek nebo lehký závoj.
4. Znamení kříže: Znamení kříže, při kterém se vyslovuje „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“, je základní úkon
katolické modlitby. Začínáme a končíme tak každou modlitbu. Vyjadřuje se tak znak kříže. Pro katolického křesťana je tento
znak znamením požehnání pro celé tělo, které se pak oddává modlitbě.
5. Pokropení svěcenou vodou: Při vstupu do kostela namočí katolický křesťan špičky prstů v kropence se svěcenou vodou
a pak dělá znamení kříže. Připomíná si tím svůj křest, který mu umožnil vstup do církevního společenství. Toto gesto se
opakuje při opouštění kostela. Tím si věřící opět připomíná svou úlohu, kterou má jako pokřtěný ve světě.
6. Přiměřená chůze: Rychlá chůze a běhání je pro kostelní prostor nevhodné. Krok má být přiměřený tak, jak má být
ukázněné všechno chování. Jsme na posvátném místě a to by mělo ovlivňovat všechen náš pohyb.
7
Svítání - březen 55/2007
7. Pokleknutí: Pokleknutím směrem ke svatostánku, který označuje věčné světlo, dává katolický křesťan najevo, že chápe
chrám jako dům Boží, resp. jako zvláštní místo skutečné přítomnosti Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti oltářní, a že tuto víru
vyznává. Pokleknutí je v mnoha kulturách znamením podřízenosti a uznáním svrchovanosti toho, před kým poklekáme.
8. Klečení: S pokleknutím souvisí také klečení. Klečení je znamením úcty, pokory a podřízenosti. Protože modlitba se má
konat ve vší pokoře, je klečení nejpůvodnějším a nejpřiměřenějším držením těla při modlitbě. Zvláště při mši svaté počínaje
proměňováním je klečení projevem klanění a úcty k Ježíši Kristu, který sestoupil na oltář, aby se za nás obětoval a daroval
se nám. (Pokleká se už po Sanctus.)
9. Mlčení: Mlčení je projevem úcty a pozornosti. Proto v kostele vždy platí příkaz mlčení. Je to nejen pozornost
a ohleduplnost k ostatním, kteří se v tomto prostoru soustřeďují k modlitbě. Je to především základní projev úcty
k přítomnému Bohu.
10. Držení rukou: Během bohoslužby je držení rukou důležitým gestem. Známe dvě formy držení rukou: při jedné prsty
zapadají do sebe, při druhé se dlaně s nataženými prsty přikládají k sobě. Oba tyto způsoby jsou rovnocenné.
11. Modlitba: Při každém i krátkém pobytu v chrámě by měl katolický návštěvník setrvat alespoň v krátké modlitbě. Jako
modlitba se doporučují střelné modlitby nebo Otče náš spolu se Zdrávas Maria.
Všechny tyto projevy nejsou něco jako uniformující předpis dvorské etikety, nýbrž vnějším projevem vnitřního postoje úcty
a pokory, které vyrůstají z živé víry. Proto i výchova našich dětí k správnému chování v chrámě musí začít s předáváním víry
vštěpováním vnitřního přesvědčení, že katolické chrámy jsou v prvé řadě místem, kde zvláštním a reálným způsobem přebývá
náš Pán, kde se s ním můžeme osobně setkat, klanět se mu a rozmlouvat s ním. Vhodné úkony, držení těla a projevy chování
nejsou jen výrazem naší pokorné úcty, ale také estetickým projevem naší oprávněné křesťanské hrdosti, že můžeme náležet
k jeho lidu. Nejsou soukromou záležitostí, ale výrazem společenského a kulturního stavu našeho křesťanského společenství
a současně nás vhodně disponují k zaujetí odpovídajících vnitřních postojů, o kterých vydávají přesvědčivé svědectví.
Úvahy nade mší
Římskokatolická farnost u kostela sv. Prokopa Praha 3 – Žižkov
Pokleknutí před svatostánkem nemá být "samozřejmé" vždy má jít o jedinečné uvědomění si toho, kým je pro nás
Ježíš, kterému se klaníme
Asi by bylo dobré zmínit se ještě o dalším místě toho
prostoru, kde se odehrává nejposvátnější bohoslužba: mše
svatá. Jde o svatostánek. Zatím, co ještě před II.
vatikánským koncilem svatostánek se spíše nechtěně
stával centrálním bodem chrámu, po liturgické reformě jím
je oltář. Tento posun se dá odůvodnit logicky: svatostánek
je místo úschovy proměněných hostií, oltář místem, kde
tato proměna probíhá. Protože mše je vždy aktuální oběť,
kterou Ježíš koná vstupem do proměňovaného chleba a
vína, má tento úkon přednost před tím, co svým obsahem
ukazuje spíše na minulost.
Pokud se tedy navštíví chrám mimo mši svatou, ono
místo největší úcty zůstává svatostánek. Přítomný Ježíš si
zaslouží náš pozdrav, a proto bez rozpaků před Ním
poklekáme. Vyjadřujeme tím naše uznání, že ač on sám
nás nazývá přáteli, nepřestali jsme si ze samé pýchy
uvědomovat, že je naším Pánem.
Aby nedocházelo k praktickým těžkostem při konání mše
(pokleknout si před svatostánkem anebo před oltářem, kde
už proběhlo proměňování…? může být kněz otočen celý
čas konání mše vlastně zády k Ježíšovi, který je ve
svatostánku…?) doporučuje se tam, kde to je možné, aby
svatostánek nebyl v přímé blízkosti oltáře. I proto se dnes
stavějí svatostánky v bočních lodích kostelů anebo tam,
kde to je možné, i v starších chrámech se někdy ukládá
Oltářní Svátost do bočních oltářů.
Věčné světlo, ona většinou červená lampička, je i
v tomto případě výborným ukazatelem, kde v kostele,
někdy přeplněném turisty, hledat ???úschovnu“, kde se
Ježíš nechal ???uschovat“, aby byl přítomen a blízko těm,
kteří před svatostánkem chtějí hledat odpovědi na své
životní problémy a přicházejí se před Něj modlit.
http://www.farnost-zizkov.net/?id_clanek=526
Právě kvůli orientaci v kostele je dobré uvědomovat si,
kam směřovat naše pokleknutí – náš pozdrav Ježíši.
Mnoho lidí poklekává při vstupu do kostela automaticky,
aniž by si uvědomovali, proč. Zdraví Ježíše. Ale ten je přeci
od vás napravo, v úplně jiném směru… I to se může stát.
V kostele sv. Anny je svatostánek v boční lodi. Při
pokleknutí proto své koleno, své hlavy, ale především svou
mysl a své srdce nasměrujme tím směrem, kde nám věčné
světlo ukazuje přítomnost Eucharistie.
Na Zelený čtvrtek je prázdný svatostánek. Tam, kde
bývá Ježíš v chlebě, nic není. Věčné světlo pohaslo. A
přesto zvyk nutí přicházející zbožně poklekat… před kusem
nábytku. Před prázdnou skříňkou. Svátost Oltářní je
přenesena na boční oltář. Červené světýlko
bliká a upozorňuje. tady je Ježíš. Ale nikdo si ho
obyčejně nevšímá: ze zvyku budeme celé tři dny
poklekávat nesprávným
směrem.
A
ještě
malá
připomínka: místo, kam
přicházíme
na
bohoslužbu, je kostel. I
v něm jsou však prostory,
které slouží pro určité
účely, nikoliv pro shromažďování věřících. Sakristie je
místnost na přípravu kněze a asistujících, květinárna
místnost na kytky, předsíň prostor pro očištění bot,
zpovědní místnost slouží ke zpovídání a kůr nebo kruchta
pro zpěv sboru a varhany. Ani kůr tedy není balkón, odkud
je „lépe vidět“. Na mši přeci přicházíme nejen dobře vidět,
ale být „u toho“ se všemi těmi, kteří v dané lokalitě věří
v Ježíše Krista. A mši přicházíme slavit spolu s nimi. Ne
nad nimi.
Místo, kam jsme pozvaní, je místo kolem stolu. Co nejblíže
k němu.
8
Svítání - březen 55/2007
Datle – zázrak z pouště
Datlová palma je jednou z nejstarších plodin. Vykopávky odhalily, že byla pěstována
v Mezopotámii již před osmi tisíci lety! Její cesta kdysi začala v Perském zálivu a nyní je
pěstována od Číny po Kalifornii. Roční spotřeba datlí je sedm miliónů tun. Kromě
užitečnosti je datlová palma i krásná. Dosahuje výšky 15 až 20 metrů, koruna má v průměru
6 až 10 metrů. Pro své skvělé vlastnosti byla datlová palma symbolem království Judey. Už
za starozákonních časů tam rostly plantáže se statisíci stromů. Římský císař Vespasianus
dobyl Judeu a na památku vítězství nechal razit mince s judejskou ženou plačící pod
datlovou palmou. Palma je zobrazena i na současné izraelské minci o hodnotě 10 šekelů.
Datlová palma tvořila základ bohatství jednoho z nejproslulejších a nejstarších měst světa:
Jericha. Díky kuriózní náhodě budeme mít možnost v dohledné době ochutnat ovoce
biblických časů. V 70. letech minulého století bylo při vykopávkách v Massadě – Herodově
pevnosti, nalezeno několik semen datlové palmy. Uhlíkovou analýzou se prokázalo stáří 2000 let. Po delším bádání se vědci
pokusili zasadit tři z těchto semen. Učinili tak v kibucu Ketura v poušti Arabah. Během prvního roku z nich vyrostlo pět
palmových lístků! První úrody datlí bychom se měli dočkat v roce 2010. Komu připadne čest ochutnat první plody, které rostly
v době Ježíše Krista se zatím neví. Kultivar dostal příznačný název – Metuzalém.
Zajímavostí je, že přírodní opylení palem probíhá tak, že na plantáži musí být zhruba polovina samčích a polovina samičích
palem. Ovoce ale nesou jen samičí. Proto řada farmářů pěstuje nyní jen samičí rostliny a květy samčí kupuje na tržišti.
Odvážlivci lezou pak po stromech a opylení provádějí ručně! Datle jsou ideálním zdrojem vitamínů, především vitamínu C a
snadno využitelné energie. Uvádí se, že 100 g tohoto ovoce člověku úplně postačí k přežití. Datle se sklízejí ve čtyřech stupních
zralosti – od žlutých až po sluncem vysušené hnědé. Před transportem do Evropy se ovšem většina cenných vitamínů sušením
zničí.
Datlí jsou desítky odrůd. Některé mají poetický název, třeba Ovoce světla. Vyrábí se také datlový chléb. Ze suchých dříků listů a
z kmenů se dělají rybářské pruty či hole. Z listů se pletou košíky, matrace, haleny. Hustě svařená datlová šťáva slouží
instalatérům jako těsnící hmota.
( zpracováno z měsíčníku Fajn život č.2, únor 2007 - redakčně kráceno - )
Katecheta vypráví při hodině náboženství o křesťanské ctnosti statečnosti.
„Představte si, že deset chlapců jde v létě na výlet do hor. Večer přijdou do horské chaty a ubytují se na pokoji.
Devět chlapců začne hrát karty, a desátý si vezme breviář a začne si v něm číst. Tomu já říkám statečnost.“
Mohli byste vy říci nějaký podobný příklad?
Dlouhé ticho. Nakonec se přihlásí Franta z poslední lavice.
„Biskupové mají plenární sněm. Večer se jdou ubytovat do kláštera. Devět biskupů si na pokoji otevře breviář, a
desátý detektivku. Tomu já říkám statečnost.“ (Volně podle Evangelického kalendáře)
Při někdejší návštěvě USA měl papež zpoždění a vypadalo to, že na jednu z mnoha plánovaných akcí přijede
pozdě. Když však popohnal řidiče své limuzíny, aby jel rychleji, řidič mu odpověděl, že má přísný rozkaz nejezdit s
ním rychle. Papež se nechtěl opozdit, a tak znvu naléhal na řidiče, ale ten se bál ho
poslechnout. Nakonec papež donutil řidiče sednout si na zadní sedadlo a Jeho
Svatost usedla za volant. Za pět minut ho zastavil policista pro rychlou jízdu.
Když poznal muže za volantem, šel za svým velitelem. Policista: "Seržante,
mám problém. Chytil jsem někoho při překročení rychlosti, ale je to
mimořádně velké zvíře. Mám mu dát přesto pokutu?" Seržant:
"Samozřejmě! Nezáleží na tom, kdo je to. Mimochodem, jak moc velké
zvíře to je? Jako náš guvernér?" Policista: "Mnohem významnější!"
Seržant (s úšklebkem): "Je snad stejně důležitý jako prezident?" Policista:
"Ještě důležitější." Seržant: "Kdo to teda proboha je???" Policista: "No,
pane, přesně to nevím. Ale šoféra mu dělá papež."
9
Svítání - březen 55/2007
MISIJNÍ VÍKEND V LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI
Do naší farnosti zavítala v rámci misijního víkendu slečna Pavla Ráciková. Každý kdo se
zúčastnil měl možnost vyslechnout si podnětná slova o významu misií a jejich smyslu.
Přednášející Pavla Ráciková seznámila přítomné se svým vztahem k misijnímu působení,
s tím, co je to vlastně misie a jaký má význam pro člověka a jak důležité je jít za Ježíšem.
Nejde jen o nějaké černoušky v Africe, ale o naše okolí, naše město, naši vesnici a
především naši rodinu. Přednáška „Misie pro každý den“ měla i charakter osobního
svědectví. Přednášky se zúčastnilo třicet až třicet pět farníků, programu pro děti druhý den
čtyři děti. Je vidět, že o misijní působení a téma samotné nebyl až tak výrazný zájem,
přesto velký dík patří sestře Pavle za její obětavou snahu. Stejně tak slečně Wendligové a
Pavlu Kráčmarovi za zabezpečení technického zázemí.
A nyní již následuje rozhovor poskytnutý pro náš občasník:
1/ Co je hlavním posláním Papežského misijního díla?
Šíření víry, výchova v misijním duchu, finanční a modlitební pomoc potřebným, solidarita atd. Jistě je
toho mnohem, to nejdůležitější je však to, že základem je Ježíš Kristus.
2/ Odkud pocházíš, jakou jsi absolovovala školu a kde jsi působila před tím, než jsi se stala pastor.
asistentkou pro PMD?
Pocházím ze Svitav, absolvovala jsem Střední zemědělskou školu v Lanškrouně a následně biblickou školu
v Olomouci. Působila jsem tři roky u dominikánů v místním společenství a následně u redemptoristů v Králikách.
3/ Který katolický řád je Ti osobně blízký, případně s kterými řády jsi doposud spolupracovala?
Svojí spiritualitou i posláním je mi velmi blízký řád kazatelů – dominikánů. Další spiritualita, která si mne „získala“
pochází od pouštních otců a mystických autorů. Pravdou ale je, že mám spoustu přátel a známých z ženských a
mužských řádů různých poslání a každý z nich mne zcela osobně obohatil a zanechal ve mně svoji stopu.
Spolupracovala jsem také s redemptoristy po jeden rok na lidových misií.
4/ Jak důležité místo má pro tebe osobní modlitba, považuješ ji za významnou pro svůj život?
Vyjádřím to stručně. Pokud nemluvím s někým, kdo je mi velmi blízký, náš vztah pomalu chladne a troskotá, až
jednoho dne zjistíme, že si vlastně už vůbec nemáme co říct, že nemáme ani chuť spolu mluvit a že jsme vlastně
už cizí lidé. Proto se snažím s Ním mluvit. O všem, všude a vždy.
5/ Co mohou katolické farnosti dělat, jak mohou rozvíjet misijní poslání svých členů?
Odpověď je jednoduchá – otevřít se. Nejdříve Kristu, pak sobě, konečně sobě navzájem a nakonec lidem
hledajícím. Někde jsem četla výzvu, aby farnosti pootevřely dveře svých kostelů. To ale ať je raději nechají
zavřené. Dveře kostelů, a nejen ty, se musí otevřít dokořán!
6/ Souvisí pastorační plány farností nebo diecezí s misijní službou?
Měly by, jaká je ale realita je bohužel už věc jiná. Dokonce si dovolím tvrdit, že veškeré následné problémy
v pastoraci jsou odrazem toho, že lidé, kteří vedou či pastorují svěřené osoby dostatečně nezdůrazňují důležitost
osobního vztahu s Kristem a radostné prožívání víry. Pokud víru neprožíváme radostně a osobně, nemáme ani
důvod mít v srdci touhu po jejím dalším předávání.
7/ Jak jsi byla spokojená v Lanškrouně, potěšilo Tě něco nebo naopak zklamalo?
Překvapil mne tak rychlý zájem o misijní téma. Také atmosféra těch lidí, kteří přišli, byla vynikající. Mohlo by se
zdát, že mne zarmoutil nízký počet účastníků, ale určitě ne. Naopak, po některých zkušenostech v jiných
farnostech, mi přišel odpovídající.
Na závěr bych chtěla farnosti vyprosit požehnání pro započatou misijní činnost a poděkovat za milé přijetí.
Pavla Ráciková
- mk -
10
Svítání - březen 55/2007
Zápis z pastorační rady konané dne 23.1.2007
Zápis se zasedání farní rady dne 23. 01. 2007
Přítomni: P. Czendlik, M. Wendligová. J. Macháček, P. Doleček, J. Novák, V. Smolák, M. Kuťák,
M. Kráčmarová, L. Šebrlová, J. Skalický
Omluvena: M. Minářová, M. Vacníková
1) Termíny příštích zasedání:
13. 3.; 15. 5.; 12. 6.
2) Seznámení se závěrečnou zprávou farnosti Lanškroun za rok 2006
3) Náhled příprav na Velikonoce
4) Různé
Zapsala Marie Kráčmarová
Zápis z pastorační rady konané dne 13.3.2007
Přítomni: P.Z. Czendlik, M. Wendligová, ing.P.Doleček, ing.M.Kuťák, L. Šebrlová, J. Skalický, V. Smolák, M. Minářová
Omluveni: Mgr.M. Kráčmarová, M. Vacníková
Téma: P. J. Šplíchal miniobnova, P.V. Černý – zástup, P.B. Smištík - sv. zpověď, Velikonoce, koncerty, kostel sv.
M.Magdaleny, odchod jáhna ing.J.Macháčka
Jáhen Ing.J. Macháček - člen pastorační rady, skončil své působení v La dne 1.2.2007. Odešel do Koclířova,
kde zastoupil jáhna Ing. Arsena, který byl vyžádán na biskupství do HK. Místo jáhna J. Macháčka nastoupí Lída
Šebrlová - jako pastorační asistentka.
Otec J. Šplíchal povede obnovu l8. 3. 2007 - v sobotu od 9 hodin ve farní klubovně. V případě velkého zájmu se
bude konat v kostele sv. Václava. Po rozjímání bude možná sv. zpověď . Odpoledne P.J. Šplíchal bude též
zpovídat od 17 hodin a také sloužit mši svatou.
Ve dnech 24. a 25. 3. zde bude působit P. V. Černý. Zpovídat bude v sobotu od 17 hodin , v případě nutnosti i po mši svaté.
Před Velikonoce bude zpovídat P. B. Smištík
Svatý týden - pravidelné bohoslužby
30.3. v pátek od 16- 18 hodin
31.3. v sobotu od 16 - 18 hodin
Zelený čtvrtek v 18 hodin Velký pátek v 15 hodin
Bílá sobota v 20,30 hod. - před ní adorace od rána (od 8 do 11 hod. a odpoledne od 14 hod. do večera)
Hod Boží velikonoční - mše sv. v 9,30hod.
Velikonoční pondělí - mše sv. v 9,30hod.
Múzochvění - 14.4. 2007 v 15 hodin
Po Velikonocích začnou mše svaté v kostele sv.Maří Magdaleny
Pro skauty - skautská mše svatá, ke svátku patrona sv. Jiří se koná 22.4.2007
Na státní svátek (6.5.2007) se bude konat koncert Ivy Bittové - čas bude upřesněn
Z cyklu Smetanovy Litomyšle se bude konat jeden koncert i v kostele sv. Václava, více na jejich stránkách.
6.6.2007 při golfovém turnaji bude výtěžek rozdělen:
1/3 na ŽICHLÍNEK
1/3 na HYPOTERAPII
1/3 bude vyhlášen GRANT (výběr projektů pomoci)
9.6.2007 se sejdou hendikepované děti na Nové Americe v Nevlekově u Jaroměře. Jedná se o děti z ústavů
socialní péče, které mají psychické nebo fyzické zatížení. Tento projekt vymyslel s Liou Frantalovou P. Z.Czendlik.
O přípravu se budou starat skauti z Lanškrouna ze střediska Dikobraz a z dalších měst. Účast přislíbil i biskup
Dominik Duka a rádio z HK. Účast jiných vítána.......
8.června bude mít koncert v 15 hodin Smíšený sbor.
11
Svítání - březen 55/2007
Bylo jednáno i o opravě kostela sv.Maří Magdaleny. Je nezbytná oprava střechy - na 5 místech zatéká.
Je to krásná a historická budova, ale generální oprava bude velice drahá. Proto o jejím využití bude jednáno podle
návrhů. Jedním z nich je prostor pro knihovnu od lanškrounkého architekta pana P.Kokeše.
Příští schůze pastorační rady se bude konat 15. května 2007.
Zapsala M. Minářová
Informace od pastorační asistentky:
Jáhen Ing. Mgr. Josef Macháček nastoupil od 1. února 2007 jako kaplan v Koclířově u Svitav. P.
Zbigniew Czendlik mu jménem celé farnosti děkuje za dlouholetou a obětavou službu.
18. 3.
Sbírka: Plošné pojištění 1
19. 3.
Svátek sv. Josefa, mše sv. v 18.00
21. 3.
Výroční den úmrtí P. Gabriela
Součka
25. 3.
Sbírka – potřeby farnosti
26. 3.
Slavnost Zvěstování Páně, mše
sv. v 18.00
1. 4.
Květná neděle (začíná svatý
týden)
5. 4.
Zelený čtvrtek, mše sv. v
18.00(začíná Velikonoční
triduum)
po mši svaté bude „poslední
večeře“ na farní zahradě
6. 4.
Velký pátek, obřady v 15 hodin
7. 4.
Bílá sobota, adorace u Božího
hrobu,
8.00 -11.00 a 16.00 – 20.00
7. 4.
Velikonoční vigilie od 20.00
(začíná Velikonoční doba)
8. 4.
Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
Velikonoční beránek piškotový
Suroviny:
200 g cukru moučka, 2 vejce, lžička citrónové šťávy, cukr vanilka, 300 g hrubé mouky, 5 bílků,
30 g másla, 30 g hrubé mouky
Postup:
Cukr, celá vejce, žloutky a vanilkový cukr třeme do pěny asi 30 minut. Potom přidáme
citrónovou šťávu, tuhý sníh ušlehaný z bílků, mouku a zlehka promícháme. Formu na beránka
vymažeme máslem a vysypeme moukou, rozetřeme do ní těsto a v středně vyhřáté troubě
upečeme do růžova asi 45 minut. Upečeného beránka opatrně vyklopíme a podle zvyklosti
ozdobím
Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2,
odst.2 a §3, odst.f.
redakce: Ing. Miroslav Kuťák, Jana Kuťáková ( Polská 1073, LA ) Tel.: 602 828 751 miro.kutak@tiscali .cz
textové korektury: Mgr. Olga Skalická
12
Svítání - březen 55/2007