Čítanka textů uměleckých, část druhá

Gymnázium, Ústí nad Orlicí
Český jazyk a literatura
Školní rok 2013/2014
ČÍTANKA UMĚLECKÝCH TEXTŮ
sestavená pro účely stylistického rozboru
Část druhá
Texty 31 - 66
(Smrt krásných srnců, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Obsluhoval jsem
anglického krále, Chrám Matky boží v Paříži, Zabiják, Povídky malostranské)
31.
OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 1 (Králíci s moudrýma ušima)
Spatřil řeku. Řeka byla pro něho v životě vším. A tak k ní šel, podle řeky musel také do jít
do svého domku a ke své ženě. Šel při měsíci, který z řeky udělal stříbrnou silnici. Místy se natáhl
do trávy, všechno ho bolelo. Srdce jako by mělo puknout a nohy jako by se měly zastavit. Poprvé
v životě šel takovou dlouhou štreku bez hvízdání a bez zpěvu, nezpíval si ani tu z legií o slonech,
ani tu o červeném šátečku. Jako by prasklo péro u gramofonu, jako by dohrál hrací obraz s veselým
poutníkem a rybářem. Šel a jenom na nebi jako by občas spatřil špajzku vystlanou čistými papíry
přes ně tak, jak rozkázal. Pak prý spatřil u břehu rybu. Byla to dlouhá ryba s velkýma vypoulenýma
očima. Dívala se na něho a on se díval na ni. Byla to taková ryba, která byla tak chytrá, že ji po celý
život žádná jiná ryba nezabila a žádný chytrý rybář nechytil . Jen proto mohla být tak velká a tak
stará. Tvrdil pak, že se na něj přišla podívat, jak umírá, protože zabil za svůj život tisíce ryb. Ryba
zavrtěla ploutve mi a odplula. Dal se znovu na cestu. Ráno se dobelhal k vrátkům. Podlamovaly se
pod ním nohy a držel se za srdce. Maminka se lekla a vedla ho do světnice. Když šel kolem špajzu,
odvrátil hlavu, bál se, ţe tam dala ty čisté papíry. Pak se přece jen podíval, špajz měl ty papíry
špinavé a byl zřejmě schválně pootevřený. Bylo tam trochu mouky, rýže, krup a láhev oleje. Usedl
do židle a usmál se na maminku:
„Ty můj nejlepší kamaráde."
Maminka zavolala sanitku. Přijeli, vedli ho ven, že ho povezou do nemocnice. Nadával jim,
u vrátek se jim vytrhl, něco si zapomněl. Nevracel se pro malý tranzistor, jak si ho lidi berou. Dal si
jednou namalovat krásnou cedulku, na kterou byl pyšný. Teď ji pověsil na vrátka, aby si to mohl
každý přečíst. Stálo na ní:
PŘIJDU HNED
A už nikdy nepřišel.
32.
OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 2 (Ve službách Švédska)
Jenže můj tatínek zůstával pořád jenom cesťákem, i když vlastnil plášť z homespunu
a americký bourák buick. Ale on si to nějak neuvědomoval. A paní Irma si do své vily na Ořechovce
dál kupovala psíky, nejdražší porcelán Rosenthal a Míšeň a originál holandská rádia Philips.
Z nadměrné výšky shlížela na dráhu mého nebohého tatínka, o němž věděla, že na ni dělá
zamilované oči.
Můj tatínek se však rozhodl, že dosáhne všeho, že půjde výš a dál a že se stane neporaženým
mistrem třebas celého světa.
A taky to dokázal.
V prodeji vysavačů a ledniček přetrumfl svými rekordy cesťáky v pětapadesáti zemích
světa, jen v Japonsku měl Elektrolux dva tisíce zástupců a ti o tento hrdý titul bojovali. Získal ho
tatínek před jedním cestujícím z Buenos Aires. Prodal největší počet vysavačů na světě a dokázal
neuvěřitelné kousky. Prodal vysavače sedlákům v Nesuchyni, kde dosud neměli elektriku. Slíbil jim
přirozeně, že jim pomůže elektriku zavést, ale nikdy to neudělal. Prodal vysavač svému třídnímu
učiteli Lukešovi, po kterém v dětství hodil kalamář, a prodal vysavač i strážmistrovi Králíčkovi; ten
mu kdysi vzal pušku hamerlesku při pytlačení. Přesvědčil ministerského předsedu Malypetra, že si
musí koupit ledničku, a dr. Edvardu Benešovi prodal ledničky hned dvě.
33.
OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 3 (Smrt krásných srnců)
„Holane, pojď se mnou. Ty se přece pamatuješ na ty buřtíky, co jsem ti vozil. Pojď,
kamaráde."
Holan seděl, jenom mrkal očima a prohlížel si dál mého tátu. Bylo jasný, že s ním nepůjde,
nešel nikdy s nikým. Můj tatínek ho znovu prosil, jako neprosil nikdy nikoho, ale marně. Říkal mu
Holane, Holanečku, ale bylo to zbytečný. Pak už začínal být zoufalý a byl na pokraji toho
stavu,kterému se říká šílenství. Vyndal z kapsy tu malou plátěnou hvězdu JUDE a ukazoval ji
Holanovi a křičel:
„Já jsem teďka žid a žádný buřty nemám. Sám bych nějaký potřeboval. Jsem žid a potřebuju
pro mý báječný kluky maso a ty mi ho musíš opatřit!"
Pak mu tekly slzy, otočil se a šel k pěšince, vedla na ostrov. A posílal Proška i Holana ke
všem čertům. Rozhodl se jít dál, uţ nikdy se nepodívat na tu bílou chalupu, sbalit celtu, nářadí a jet
domů beze všeho. Ale na začátku cestičky to přece jen nevydržel a otočil se.
Oči psa a člověka se střetly. Dívaly se na sebe dlouho, snad celý věk, světla v nich zhasínala
a rozsvěcovala se, a co si říkaly, to se nikdo nedoví, protože jsou oba mrtvi, a i kdyby byli živi,
nikdo by se to nedověděl, protože oni sami to stejně nevěděli. Snad nadávali na psí život, snad na
židovský, ale to je všechno snad. Holan vstal, protáhl se a šel líně jako obyčejný převoznický pes za
mým tatínkem, jako by mu odjakživa patřil. Na pěšince se změnil v toho vlka.
34.
OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 4 (Smrt krásných srnců)
Kdysi tatínek hledal ten kraj po čuchu. Ve třicátých letech minul s naším osobním šoférem
Tondou Valentou hrad Křivoklát a stoupal strašnými serpentinami dále na západ podél řeky
Berounky, ve které tenkrát plavaly štiky jak krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali
tloušti a parmy jak polena. Tatínek všechno pozoroval a mířil dál až k zájezdní hospůdce
U rozvědčíka a tam jsme na dvě sezóny zůstali. Ale nebylo to ono. Přestože paní Fraňková byla
krásná a příjemná žena a uměla báječný guláš a dršťkovou, v sobotu a v neděli tam byl kravál.
Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné
Západu. Zpočátku posílala maminka tatínka za trempíři, aby je uprosil, ať tolik nehlučí, ale po
několika pokusech se vzdala. Brzy totiž v znějících písních o tom, že život je pes a že nejkrásnější
je žít na řece Yukonu bez ženy, vynikal tatínkův krásný hlas a k nám ubohým dětem zvlášť pronikal
ryk nástrojů, které tatínek jedině ovládal, což bylo koště a pokličky půjčené od paní Fraňkové. Ráno
ho maminka našla sedět u studny podnapilého; hrál na hřeben sentimentální písničky o svém
černém Kladnu.
Žili tam v tom kraji krásní lidé, jako tulák Bambas. Od jara do zimy nepracoval, chytal ryby
u Čertovy skály. Na každý den měl v hadrovém sáčku připraveno pět kostiček cukru ze zimních
časů, kdy pracoval málo. Jeho život mě okouzloval a ještě v pozdějších letech, kdy si jiní přál
i být spisovateli nebo letci, přál jsem si být Bambasem. Spal v polozbořené chatce a přikrýval se
opelichanou kůží z jelena. Uměl fantasticky chytat ryby, všemi dovolenými a hlavně nedovolenými
způsoby. Maminka mě s Bambasem nerada viděla, bála se, že mě zkazí. Bohužel se mu to
nepovedlo.
35.
OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 5 (Kapři pro Wehrmacht)
Hned na začátku okupace vzali mýmu tatínkovi buštěhradský rybník. „Copak může žid
chovat kapry?" domlouval mu starosta. Buštěhradský dolní rybník se stal už dřív tatínkovou láskou,
byl do něho zamilován jak do slečny (slečny měl, jen tak mimochodem, taky občas rád). Přitom
tenhle rybník nevyhlížel báječně jako jihočeský rybník, kde stoupá pára, třepotá se rákosí a křičí
rackové, ale šlo o slušnější rybník uprostřed města, z jedny strany pivovar, z druhý topoly, a jinak
domky a chalupy. Ale tatínek se vozil po tomhle rybníce už jako kluk na neckách, plul po něm na
neckách i jeho tatínek, dědeček i pradědeček, a tak ho k rybníku vázalo jakési pouto předků (mezi
námi, taky to, že v tomhle rybníku rostli rychle chutní kapři, nesmrděli bahnem a on si na nich mohl
přivydělat k svému platu cesťáka s ledničkami a vysavači u té slavné firmy Elektrolux).
Tatínek chodil v dobách míru podle rybníka, v papírovým pytlíku míval žemle a krmil svý
kapry jak slepice:
„Tu máte, kluci. Na. Na."
Kapři připlavali, otevřeli vždycky tlamu, slupli žemli a šups! ladným obratem zpátky pod
vodu. Dával je také přikrmovat mlátem z toho blízkého pivovaru a kapříci vypadali jak buchtičky.
Rostli, no zrovna jako z vody. Když přišli Němci, vzali je jako mnoho jiných věcí do zajetí. Jinak
nám Němci neměli co sebrat, protože tatínek byl chytrej a už dlouho před válkou říkal, že se v naší
rodině všechno projí, propije a užije (maminka mu občas vyčítala, že užíval hlavně sám). Ale přesně
to tak nebylo, pamatuji se na doby, kdy vydělal dost peněz a dal nám všechno, co mohl, a ve špajzu
viseli nádherní bažanti s krásnými dlouhatánskými ocasy a šunka, z který jsme si mohli každý jak
chtěl ukrajovat. Byly však taky časy, kdy k nám chodili exekutoři zabavovat nábytek a my jsme
stávali v pozoru. My tři kluci jsme stáli v pozoru ještě při jedny příležitosti, a to jak se někdy z rádia
linula hymna Kde domov můj. Jednou hymna zazněla, když už jsme leželi, my vyskočili a stáli
jsme na postelích v nočních košilkách a tatínek nás pyšně ukazoval hostům, jak jsme vlastenecky
vychovaní.
Můj tatínek měl vůbec tuhle zemi rád a asi víc než maminka, která byla křesťanka; ale pro ni
to bylo jaksi samozřejmý, že má domov, kdežto můj táta ho hledal za pomoci předků stovky let, než
ho našel.
36.
OTA PAVEL: SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ (1971) – Ukázka 6 (Nejdražší ve střední Evropě)
Moje maminka strašně toužila jet před válkou do Itálie. Nechtěla ani tak vidět
Michelangelovy sochy a obrazy Leonarda da Vinci, jako si přála vykoupat se v teplém moři.
Protože maminka pocházela ze Dřině u Kladna, kde byl jen ubohý kachní rybníček, pokrytý hustým
zeleným žabincem, a nikdy toho koupání jako malá holka neužila. A tak se vždycky zjara ptávala
tatínka:
„Leoušku, pojedeme letos?"
Můj tatínek Leo obvykle odvětil, že právě letos nemáme dost peněz, a dokazoval, že podle
jeho názoru je to na Berounce u Křivoklátu o moc lepší. Můj tatínek měl totiž daleko jinačí starosti.
V popředí jeho zájmů stál obchod a ryby. V obojím neuvěřitelně vynikal, rybám však dával
přednost a to byla věčná škoda pro naši rodinu a také pro švédskou firmu Elektrolux, kde dělal
obchodního cestujícího s ledničkami a vysavači. Častokrát se přímo vytratil z obchodní cesty a našli
ho obvykle na Berounce, jak chytá se svým nejlepším přítelem převozníkem Karlem Proškem štiky
na okouny.
Ta jeho láska k rybám vyvrcholila rozhodnutím, že zakoupí pro naši rodinu rybník i s kapry.
Budeme mít nejen své vlastní kapry, ale ještě na nich při výlovu vyděláme spousty peněz. Maminka
se dívala na celý podnik skepticky a upozorňovala tatínka, aby se do toho nepouštěl, že to není jeho
branže. Ale příliš neprotestovala. /.../
37.
ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964)
Ukázka 1
„Nelíbí se vám náš vítr?" zeptal se dobromyslně pan Brenske. „My jsme s ním docela
spokojeni." Krejčí neřekl, co si v té chvíli pomyslel, že na všech větrných stranách světa už zvučí
jen tento vítr, rozhánějící popel po celé zemi, takže se bude propříště podobat hrobu. Sevřenými rty
svíral špendlíkové hlavičky, a těla s ostrou špičkou byla natažena jako injekční stříkačky. Pootočil
se zpět ke Kateřině Horovitzové a přejel lehkým dotykem dlaní její ramena. „Ne vítr... popel...
budete opravdu už asi brzy pryč," a zase to skryl kašlem, takže ani pan Brenske, ani voják, ani pan
Herman Cohen nerozuměli; ale Kateřina Horovitzová, právě tak jako prve, když sečetla to, co znala
už z domova a co viděla tady, v tom ledacos zaslechla. Jeho oči opakovaly jen něco, co s jeho prací
už nesouviselo, že tento popel bude nezničitelný a nesmazatelný: neshoří, protože už je sám
zbytkem ohně, nezledoví, jen se promísí se sněhem a ledem, a nevyschne žárem slunce, protože už
nelze vyschnout nad popel; nikdo z živých mu nebude moci nikam utéci; bude obsažen v mléku,
které budou pít ještě nenarozená batolata, i v prsu, který jim jejich matky podají; zůstane
v květinách, které se rozvinou ze svých lodyh, i v pylu, jímž je opylí včely; bude i v hlubinách
země, kde se teprve mění zetlelé lesy v uhlí, a v nebeských výších, kde každý pohled lidských očí,
znásobených teleskopem, narazí na nezbadatelný obal, kroužící kolem celého tohoto červivého
pozemského jablka, v pohledu a dechu každého člověka; a kdo si napříště položí dotaz, z jakých
látek je vzduch, který dýchá, bude povinen vzít v potaz tento popel; bude obsažen v knihách, jež
nejsou ještě napsány, v končinách, kam ještě nevkročila lidská noha; nikdo se ho nezbaví; bude to
dotěrný i laskavý popel z mrtvých, kteří zahynuli bez viny. Chřípí krejčího bylo teď plné tohoto
popela, stejně tak jako jeho oči, a Kateřina Horovitzová to cítila.
38.
ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964)
Ukázka 2
Pan Brenske, při veškerém svém vzdělání a zkušenostech, neměl ani potuchy o tom, že by
jeho setkání s Kateřinou Horovitzovou mohlo jeho nadřízeným vzdáleně připomenout jistou ženu,
která odřízla hlavu jednomu vojevůdci, ovšem s tím, že ho předtím opila. A tak není divu, že to do
svého hlášení nedal. Ale i tak to bylo poutavé čtení.
Pan Bedřich Brenske se díval na své dílo, jak bylo úhledně zachyceno. Mezitím nechal
svého adjutanta otevřít okno a uslyšel z blízké sušárny rabína Dajema z Lodže, jak úpěnlivě
a přitom nepochybně pěkně zpíval. Usmál se zamyšleně a řekl: „Pro ně je to přirozené a pro nás je
to šílené. Anebo obráceně?" Ale odpověď si na to nedal. A rabín Dajem z Lodže začal hladit
Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako už jednou, a po tvářích. Říkal jí stále:
„Ty má maličká, ty má něžná, ty má statečná. Pochváleno budiž tvoje jméno, dříve než
jméno boží. Ty má kurážná, ty má bojující. Stokrát budiž pochváleno tvoje jméno."
A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu,
kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. „Stokrát kurážná, stokrát
dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná."
39.
ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964)
Ukázka 3
„Jdi už, ty náš zpěváku, nezdržuj náš odjezd, beztak máme naspěch," řekl náhle pan Brenske
a pokynul, aby se stráže ujaly rabína Dajema z Lodže a připravili ho k odchodu. „Netrvalo to tak
dlouho, abychom tím ztráceli ještě více. Nuže, zase se rozejdeme."
Stařec s modrýma kněžskýma očima, který ve svém vězeňském šatu oddával Kateřinu
Horovitzovou a Hermana Cohena, aby mohla být připsána na jeho pas, zpíval stále ještě stoje těsně
u nich, než se ho ujal v podpaží strážce zleva a pak zprava; zpíval však bezustání, aniž cokoli k
něčemu podotkl, jako by to měl přímo nakázáno panem Brenskem, takže vznikal dojem, kromě té
chvíle, kdy hladil Kateřinu Horovitzovou po vlasech, jako by to byl člověk už nepříčetný. „Budu se
za tebe modlit, ovečko," řekl ještě, „jsem pánem v sušárně vlasů, ty má krásná, a ty je máš tak
lesklé a hebké jako černé hedvábí. Tam jsou mé ostatní ovečky a k nim musím spěchat, protože ony
spěchají proti své vůli ode mne. První a poslední a poslední a první, jediná, jediná. Neutekou-li mi
ony, neuteču jim ani já, ani ty, má urostlá, ty má nešťastná, ty má přenešťastná." Pan Brenske ho
poplácal po bedrech jako koně. Působilo to podivně, nebylo patrně nic zvláštního na tom, co udělal,
jako by na to už starý muž přivykl.
Šel, právě jak to prve označil pan Rappaport-Lieben, jako kus hovádka, tupě a bez vlastní
vůle. Adjutant přinesl do vagónu panu Brenskemu depeši, z níž plynulo, že je teď nutno přece jen
ještě něco zaplatit. Pan Brenske se dlouho beze slova a výmluvně díval. Snad se už doopravdy
styděl a zdráhal se to vyjevit.
„Musíme být mužní " řekl. „Napříště bych osobně už poslal odvolání." Rappaport-Lieben
vykřikl, že si to už nenechá líbit a že nemá švába na mozku, že celá komedie s rabínem je pro malé
děti a že chce okamžitě odjet. „Buď anebo!" řval. „Ani středověcí loupeživí rytíři to nedělali takhle!
Ožebračili jste nás. Co ještě chcete?" „Podezírá nás snad pan Rappaport-Lieben právě jen z toho?"
zeptal se náhle klidně a věcně pan Brenske.
40.
ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964)
Ukázka 4
„Prosím, apeluji na vás, jak zde stojíte jeden jako druhý, abyste pomohli zabránit, až budete na
místě konečného řešení a stanete mimo tento náš svět, lživým výmyslům, které nás občas ještě
stavějí do nepříznivého světla. Velmi nám na tom záleží. Pomluvy o naší říši a cílech, které
sledujeme, nejsou možná tak nebezpečné, jak by se z mé řeči mohlo na první pohled zdát; ale jsou
nám nepříjemné; připomínají blechu v kožichu čistokrevného psa, pijavici na rozjitřené ráně,
vajíčka jedovaté mouchy nakladená do našich očí a uší. Každý stát žije podle svého učení, čím
důslednější učení, tím pevnější říše. Naše teorie je snad z vašeho hlediska zaujata proti vaší rase; ale
jednak se skutečně v některých případech vaše rasa ukázala nepřátelská mnohým našim snahám,
a jednak není vyloučeno, že by se nemohla časem některá hlediska změnit. Právě váš příklad,
vážení pánové, přece dokazuje, že lze na tomto poli úspěšně rozvíjet spolupráci bez mezer
a rozporů. Další součinnosti tohoto druhu se nebudeme vyhýbat. Dnes jsou to vaše osoby a vaše
peníze, zítra vaše nákladní automobily, benzín a letouny, zbraně i plyny a naši vojáci a lidé, na nichž
oběma stranám záleží. Vy tam u vás víte, k čemu je dobrý hmyz, my zase známe, co je to plyn,
kterým lze hmyz hubit, v přeneseném i vzácně přesném výkladu tohoto slova. Každý z vás se dožije
nejvzácnější harmonie těchto prvků v lidských dějinách. Pracujte proto k našemu vzájemnému
sblížení; šiřte tam, kam pojedete, pravdu. Nemůže toho být nikdy dost. Vyzývám vás k tomu jako
váš přítel a prosím vás o to jako člověk, který za vás odpovídá a jemuž se dostalo dočasné výsady
řídit váš osud, jako byste byli vojáci, a sloužit vám, jako byste byli naši lidé nebo někdo, na kom
nám záleží; opakuji to jako důstojník, který si nade vše cení toho, čemu říkáme tak nevýstižně
vojenská čest.“
41.
ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964)
Ukázka 5
Pak si nechal pan Brenske podepsat nahoře na příslušný formulář, kterých přinesl celý
svazek, malými úhlednými písmeny a číslicemi uvedenou sumu za otop a za předpokládanou
studenou stravu cestou. „Zpočátku se budeme muset uskromnit, později se to zlepší. Pořádek musí
být. Chceme dosáhnout narovnání ve věci vaší výměny co nejhladším způsobem, řekl bych přímo,
s bankovní jemností. Nu, hrubé násilí, jak jsem již poznamenal, je nám opravdu cizí. A z maličkostí
rostou velké věci. Snad je nám někdy, ale vždycky proti naší vůli, trochu násilí vnuceno, ovšem ani
v tom případě si v něm nikdo z nás nelibuje. Nejsme sadisté, jen zkrátka prosazujeme své. To
všechno, co jste o nás patrně slyšeli, než jsme přišli do Itálie, je smyšlenka. Kdyby nebylo zrady
a nebyl zajat Mussolini, nebyli bychom se možná ani setkali. Za soumraku, aby váš odjezd nebudil
přílišnou pozornost a snad i závist z tábora vedle, se přihotovte k cestě."
Herman Cohen za těch slov vytahoval skoro bezmyšlenkovitě své zlaté plnicí pero
a podepsal se dvěma velkými rozmáchlými tahy. Byly to zase ty nepatrné, až směšné obnosy, bral je
sám na sebe. „Děkuji," smál se mírně pan Brenske, „nikdo nevidí nikomu do duše; možná; ale ani
nevíte, jak jsem rád, kdykoli se věci mezi námi dovrší ve vzájemném souladu a smírně. Měli
bychom být svorni. Čeká nás ještě hodně společných věcí. Vzájemně je vyřídíme. Tím míním
především vás, ale záleží mi samosebou i na ostatních pánech. Jsem si v každé chvíli vědom, že
jednám s elitou. Snad i já už mám nějaké zásluhy, ale jde hlavně o vás, o všechny."
42.
ARNOŠT LUSTIG: MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1964)
Ukázka 6
Kateřina Horovitzová, k níž se teď upjala pozornost všech, si vyhrnula sukni a ukázala bílou
a hladkou nohu shora od stehna až dolů přes koleno a lýtko ke kotníkům. Vyzula střevíc a nechala
ho padnout ke kožichu. Horst Schillinger bezděčně polkl, aniž tušil, že se tak dělo mnoha
německým mužům, kteří ji měli na starost nebo kteří v uplynulých dvaceti čtyřech hodinách přišli
do její blízkosti. Nemusel myslet ani na ženy, které už měl, ani na svou Hildegard, protože to vše
bylo docela jiné. A polkl proti své vůli podruhé, mlsně, závistivě i uznale. Byl upoután a neskrýval
to před žádnou skupinou zdejších mužů. Kateřina Horovitzová se už nenechala dále pobízet. Měla
výraz člověka, který své okolí přestává vnímat. S rozmyslem, jehož zdroje i vysvětlení spočívaly
někde uvnitř jí samé, odkládala kus, který jí byl v takovém spěchu nedávno ušit, cestovní sukni na
pět knoflíků, a pak černou hedvábnou blůzu, aniž své věci odnášela jednotlivě na věšák; nechala je
padat. Nikdo ji už také křikem nepobízel.
„Nu, holobrádku," řekl poručík Schillinger ochraptělým hlasem svému mladšímu zástupci,
„pohled na dílo samého židovského pánaboha." Vojáci si na okamžik odmysleli všechno, čím ji
pohaněl a předem zneuctil její původ. Teprve teď ji chtěl poručík Schillinger přimět k tomu, aby
shodila i to poslední; jeho rty zvlhly, jako by pil. Najednou sprostě zaklel. „Čeho se bojíš, ty
Carmen ze židů?!" A prořekl ještě něco horšího, co přivedlo i muže v hloučku za pokraj poznání.
Byla to propast, ke které se blížili zdaleka, ale jejíž obrysy se do jisté vzdálenosti mohly
přizpůsobovat jejich přáním. Bylo uhněteno mnoho slov do tvaru, který to usnadnil, a bylo na
to vynaloženo mnohé úsilí, z něhož by bylo lze usuzovat opak. K této propasti je vezly dobytčí
vagóny, účty má dát a dal, i Pullmanovy vozy, zněl tu zvuk bankovních kupónů, houpala se tu velká
loď a padala slova, že život lze koupit a smrt uplatit — nyní se chystala vzít na sebe podobu
koupele a prázdných sprch. Už nebylo tak snadné říkat si, že i za okrajem propasti je jezero, po
němž je možno ještě plavat, má-li pár vyvolených sílu a možnosti; byla to jen a jen jáma a viděli ji
zblízka. Pan Leo Rubín se začal modlit. Pan Rauchenberg přimhouřil oči, pan Cohen ulpěl
pohledem na dívčí hlavě, na jejím pohledu, který byl přísný i lhostejný jako ještě nikdy. Tonul
v hloubce zeleně a hnědi jejích zraků. Byla to obrovská hloubka.
43.
BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971)
Ukázka 1
Když Hailé Selasié ukláněje se odcházel, všichni hosté se ukláněli také, generálové obou
armád si vyměňovali řády, navzájem se dekorovali, a vládní radové si připínali hvězdy na fraky
k boku, hvězdy a šerpy přes prsa, které dostali od císaře, a já, ten nejmenší, zničehonic jsem byl
vzat za ruku a odveden ke kancléři císařství, stiskl mi ruku za vzornou obsluhu a připnul mi
hodností sice nejmenší, ale na velikost ten největší řád s modrou šerpou za zásluhy o trůn
habešského císaře, a já jsem ten řád měl připnutý na klopě fraku s modrou šerpou přes prsa, klopil
jsem oči a všichni mi to záviděli, a jak jsem viděl, tak nejvíc vrchní z hotelu Šroubek, který vlastně
měl ten řád dostat, já podle jeho očí bych mu jej byl nejraději dal, protože už měl pár let do penze,
a snad na tohle jen čekal, protože s takovým řádem by se dal otevřít hotel někde v Podkrkonoší
nebo v Českém ráji, hotel U řádu habešského císařství, ale novináři a reportéři si mne
vyfotografovali a napsali si moje jméno, a tak jsem chodil s tím řádem a modrou šerpou, a sbírali
jsme náčiní a odnášeli do kuchyně, příbory a talíře, pracovali jsme ještě dlouho do noci, a když
ženské za dozoru detektivů přestrojených za kuchaře a číšníky umyly a utřely tři sta zlatých příborů
a pan vrchní Skřivánek je počítal za pomoci toho vrchního z hotelu Šroubek, tak musel i počítat
ještě jednou a pak ještě, a potom počítal malé kávové lžičenky sám šéf, a když dopočítal, tak zbledl,
jedna lžičenka chyběla, počítali znovu a pak se radili, a já jsem viděl, jak ten vrchní z hotelu
Šroubek tiše něco říkal šéfovi, a pak se divili a vypůjčení číšníci se umývali, a teď šli i oni do
přísálí, protože jídla bylo tolik, a teď i oni a potom i kuchaři a servírky, všichni přišli, aby se ne
dojedli, ale aby z toho hodně, co zbylo, si pochutnali v klidu na těch pochoutkách, a hlavně dí
vali se na naše kuchaře, kteří chutí analyzovali a uhadovali, z jakých koření je ta která omáčka
a jaké postupy byly zvoleny tak, jak je viděli, aby mohlo vzniknout tak skvostné jídlo, /.../.
44.
BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971)
Ukázka 2
A pak se zvedl a jako opilý chodil tou měsíční krajinou a pak se zastavil před takovým kůlem,
a padl před ním a objal ten kůl, ale on to nebyl kůl, ale kmen nějakého stromu, a trčela z něj
jediná useknutá větev, jako by se na té větvi popravovalo oběšením. Tak tady, řekl vrah, tady, to
je náš ořech, tady byla naše zahrada, a tady zvolna kráčel, tady někde..., pak poklekl, a rukama
v yhmatával zasypané základy stavení a hospodářských budov, jistě šel slepeckým písmem
posilovaným vzpomínkou, a když ohmatal po kolenou celý rodný dům, posadil se pod kmen
a zakřičel, vy vrahové!, a vstal a zatínal pěsti a modré žíly mu vyběhly na krku v tom světle sporého
měsíce..., a když se vykřičel vrahů, tak se vrah posadil na zem, zaklonil se, ruku sepnul pod
k olenem a houpal se jako v houpací židli a díval se na tu větev črtnutou přes srpek měsíce
a hovořil, jako by se zpovídal..., a já jsem měl krásnýho tatínka, a ten byl krásnější, než jsem teď já,
já jsem proti němu nepodařenec, i když jsem hezký, a tatínek měl rád ženské a ženské měly ještě
raději tatínka, a tak tatínek chodil za sousedkou, a já jsem na tatínka žárlil, a maminka se trápila,
a já jsem viděl, jako tatínek, vidíte? Tady za tuhle větev se držel, a když se rozhoupal, tak se tak
šikovné pustil, že byl na druhé straně plotu, a tam byla hezká sousedka, a já jsem si jednou na
tatínka počkal, a když přeletěl přes plot, tak jsme se hádali a já jsem tatínka zabil sekyrou, ne že
bych ho chtěl zabít, ale že jsem měl rád maminku a maminka se trápila..., a teďka z toho všeho zbyl
jen kmen ořechu ..., a moje maminka, ta je asi taky mrtvá...
45.
BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971)
Ukázka 3
Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.
Když jsem přišel do hotelu Praha, tak mne vzal šéf za levý ucho a zatahal mě za něj
a povídá: „Jseš tady pikolík, tak si pamatuj! Nic jsi neviděl, nic jsi neslyšel! Opakuj to!“ A tak jsem
řekl, že v podniku jsem nic neviděl a nic neslyšel. A šéf mne zatahal za pravý ucho a řekl:
„A pamatuj si ale taky, že všechno musíš vidět a všechno slyšet! Opakuj to!“ A tak jsem udiven
opakoval, že všechno budu vidět a všecko slyšet. A tak jsem začal. Každý ráno v šest hodin jsme
byli na place, taková defilírka, pan hoteliér přišel, po jedné straně koberce stál vrchní a číšníci a na
konci já, tak maličký jako pikolík, a na druhý straně stáli kuchaři a pokojský a ficky a kredencká,
a pan hoteliér šel kolem nás a díval se, jestli máme čistý náprsenky a frakový límce i frak bez
poskvrny, a jestli nechybějí knoflíky a jestli jsou vyčištěný boty, a naklonil se, aby čichem
zjistil, jestli jsme si myli nohy, pak řekl: „Dobrý den, pánové, dobrý den, dámy...“ A už jsme
s nikým nesměli mluvit a číšníci mě učili, jak se balí do ubrousku nůž a vidlička, a já jsem čistil
popelníky a každej den jsem musel vyčistit plechový košíček na horký párky, protože já jsem
roznášel na nádraží horký párky, naučil mne to ten pikolík, kterej už pikolíkem přestal být, už začal
pracovat na place, ach, ten se něco naprosil, aby mohl roznášet dál párky! Až mi to bylo divný, ale
pak jsem to pochopil. Nic jsem nechtěl dělat než roznášet podle vlaku horký párky, to kolikrát
denně jsem dal páreček za korunu osmdesát s rohlíkem, ale cestující měl jen dvacet korun, někdy
padesátikorunu, a já jsem vždycky neměl drobný, i když jsem je měl, a tak jsem prodával dál, až
pak už cestující vyskočil do vlaku a dral se k okýnku a natahoval ruku, a já jsem nejdřív položil
horký párky, a pak jsem řehtal v kapse drobnými, ale cestující křičel, že drobný ať si nechám,
hlavně ať vrátím bankovky, a já jsem ty bankovky pomalu hledal v kapse, a výpravčí už pískal,
a tak jsem pomalu vytahoval ty bankovky, a vlak se už rozjížděl a já jsem běžel podle vlaku, a když
se vlak rozjel, tak jsem zvedl ruku a užuž se ty bankovky dotýkaly prstů natahujícího se cestujícího,
skoro se některý vyklonili tak, že je někdo musel v kupé držet za nohy, jeden dokonce zavadil
hlavou o gránik, jinej o stožár, ale pak se už prsty rychle vzdalovaly a já jsem udýchanej stál
s nataženou rukou, v který byly ty bankovky, ...
46.
BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971)
Ukázka 4
Avšak ten frak a blýskavý řád a ta modrá šerpa polekaly vesničany natolik, že zůstali stát, pak mi
gratulovali a přáli příjemné prožiti svátků, a pozvali mě, abych přijel na svatoštěpánský oběd.
A odcházeli, viděl jsem záda v zrcadlech, a když i z okenních tabulek se vzdálila světla a lucerny
a rolničky odřehtaly a odsupěl sněhový pluh, stál jsem před zrcadlem sám, díval jsem se na sebe,
a čím víc jsem se na sebe díval, tím víc jsem se lekal, tak jsem se lekal, jako bych byl u někoho
cizího, u někoho, kdo se zbláznil..., dýchnul jsem na sebe, až jsem se políbil v tom chladném skle,
pak jsem nastavil loket a z mlžiny jsem se očišťoval loktem fraku, až jsem stál zase v zrcadle
s hořící lampou jako sklenkou nabízející se k přípitku. A za mnou se tiše otevřely dveře, ztuhnul
jsem..., a vešel koník a za ním koza, kočka vyskočila na cín pultu u kamen a já jsem měl radost, že
vesničané se za mnou prohrabali, že za mnou přišli, že se mne polekali, protože já musím být něco
vzácného, protože já jsem opravdu žákem vrchního pana Skřivánka, který obsluhoval anglického
krále, a já jsem měl tu čest, že jsem obsluhoval habešského císaře, a on mne vyznamenal navždycky
tím, že mi dal ten řád, a ten řád mi dal sílu, abych čtenářům napsal tenhle příběh..., jak
neuvěřitelné se stalo skutkem.
Stačí vám to? Tím ale opravdu končím.
47.
BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971)
Ukázka 5
..., a jak táhl lehký větřík, odvával béžová mračna kouře a prachu, a já viděl v posledním patře, jak
můj synáček tam sedí a dál bere hřebíky, mocnými údery je zaráží do podlahy, zdaleka jsem viděl,
jak už má silnou pravačku, dokonce z něj nebylo nic než silné zápěstí a tenisový loket a pohybující
se biceps, který jednou ranou zarážel do podlahy dál hřebíky, jako by nepadaly pumy, jako by se nic
na světě nestalo... A tak se stalo, že druhý den, když se lidé vrátili a vyšli z úkrytů, že nepřišla Líza,
moje žena, říkali, že asi zůstala někde na dvoře, a já jsem se ptal po malinkém odřeném kufříku,
řekli mi, že jej Líza měla pořád u sebe..., a tak jsem vzal krumpáč a hledal jsem celý den na dvoře,
pak druhý den jsem dal synáčkovi těch pět kilogramů hřebíků a ten si vesele je vbíjel do podlahy,
zatímco já jsem hledal svoji ženu a jeho maminku, až třetí den jsem narazil na její boty, pomalu,
zatímco Siegfried křičel a plakal, že nemá hřebíky, a nikdo mu je nepřinášel, tak tloukl kladivem
aspoň do hlaviček hřebů už zaražených, já jsem zvolna dostával z rumiště a sutin svoji Lízu, a když
jsem přišel do polovičky jejího těla, viděl jsem, jak stočená do klubíčka svým tělem chránila
vulkánový kufřík, který jsem nejdříve pečlivě ukryl a pak jsem vyhrabal celou svoji ženu, ale bez
hlavy. Průvan vzduchu jí utrhl hlavu, kterou jsme pak hledali ještě dva dny, zatímco synáček dál bil
kladivem a vbíjel hlavičky hřebíků do podlahy a do mé hlavy. Tak čtvrtý den jsem vzal kufříček
a nerozloučil jsem se a odcházel, a za mnou slábly údery kladiva a vbíjených hřebíků, ty rány, které
jsem slyšel pak skoro celý život, protože toho večera si měl přijet spolek pro pomatené děti pro
mého synáčka Siegfrieda, zatímco Lízu jsme pochovali ve společném hrobě, s hlavou sice jakoby,
ale byl to jen na trup namotaný šál, aby si lidé nemysleli bůhvíco..., ač kvůli té hlavě jsem překopal
celý dvůr.
48.
BOHUMIL HRABAL: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE (psáno r. 1971)
Ukázka 6
Cestu, kterou jsem udržoval a kterou jsem vyplňoval štěrkem, který jsem si sám musel
roztlouct, ta cesta, která se podobala mému životu, za mnou zarůstala bejlím a trávou zrovna tak,
jako byla zarostlá trávou dopředu. Jen ten úsek, na kterém jsem zrovna pracoval, tak ten jevil stopy
mých rukou. Průtrže mračen a vytrvalý déšť často sesul půdu a s pískem a drobným kamením
zaplavil tu práci, kterou jsem na cestě udělal, ale já jsem se nezlobil, já jsem nenadával, ani jsem
neklnul osudu, ale trpělivě jsem se pustil do práce, a celé letní dny jsem zase kolečkem a lopatou
odvážel ten písek a suť, ne abych zvelebil cestu, ale abych zase projel s vozíkem a koníčkem.
Jednou se po dešti utrhla celá výspa a práce trvala skoro celý týden, než jsem se mohl dostat na to
pracoviště, kde jsem skončil před týdnem, ale já jsem s tím větším soustředěním se dával už ráno do
práce, ten vytčený cíl, dostat se na druhou stranu silničky, snižoval únavu. A když za týden jsem
projel i s vozem, byl jsem pyšný a díval jsem se na svoji práci, kterou jako bych ani neudělal, jen se
vrátil v předešlý stav silnice, nikdo by mi to nevěřil, nikdo by mne nepochválil, nikdo by mi
neschválil těch šedesát hodin práce, jen pes a koza a koník a kočka, ti ale nemohli o tom vydat
svědectví. Ale já už býti, viděn v lidských očích a dostat pochvalu, to všechno ode mne odešlo. Tak
jsem skoro celý měsíc nedělal nic jiného, než jsem dřel od slunka do slunka, abych udržel cestu
v takovém stavu, v jakém byla, když jsem její údržbu převzal. Ostatně čím dál tím víc jsem
shledával údržbu téhle cesty s údržbou svého života, který se mi jevil zpátky, jako by se stal
někomu jinému, jako by celý můj život až sem byl román, kniha, kterou napsal někdo jiný, avšak
k té knize života jsem měl jediný já klíč, jediný svědek mého života jsem byl já sám, i když taky ta
moje cesta neustále na začátku i na konci zarůstala bejlím, však tak jako krumpáčem a lopatou, tak
jsem vzpomínkou udržoval sjízdnou cestu svého života do minulosti, abych se mohl dostat
myšlením nazpátek tam, kde jsem si chtěl zavzpomínat.
49.
VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková.
Ukázka 1
„Opravdu hrozné jméno pro dívku," řekla Diana.
„Teď vidíte," přidala se Amelotta, „že je to kouzelnice."
„Má drahá," zvolala slavnostně paní Aloisie, „tohle jméno vám vaši rodiče jistě nevylovili
ze křtitelnice."
Mezitím přilákala Bérangěra, jíţ si nikdo nevšímal, kouskem marcipánu kozu do kouta
pokoje. V okamžiku byly nejlepšími přáteli. Zvědavé dítě sňalo váček zavěšený na krku
kozičky, otevřelo jej a vysypalo obsah na rohožku. Byla to abeceda, jejíž každé písmeno bylo
napsáno odděleně na malé zimostrázové tabulce. Sotva byly tyto hračky rozloženy na rohožku,
zpozorovalo děvčátko s úžasem, jak koza — bylo to nepochybně jedno z jejích kouzel — vybírá
pozlacenou nožkou určitá písmena a klade je, zvolna je posunujíc, v určitém pořádku. Za okamžik
bylo z toho slovo, v jehož psaní byla koza patrně vycvičena, neboť je utvořila bez nejmenšího
zaváhání. Bérangěra spráskla ruce obdivem a zvolala:
„Kmotřičko Lilie, pojďte se podívat, co ta koza právě udělala!"
Lilie přiběhla a zachvěla se. Písmena seřazená na podlaze tvořila slovo: PHOEBUS
„To napsala koza?" otázala se pohnutým hlasem.
„Ano, kmotřičko," odpověděla Bérangěra. Nebylo možno o tom pochybovat; děvčátko
neumělo psát.
„To je tedy to tajemství!" pomyslila si Lilie.
Mezitím se seběhli všichni ostatní, přivoláni výkřiky děvčátka, matka i dívky i cikánka
i důstojník. Cikánka uviděla hloupost, kterou koza provedla. Zčervenala, pak zbledla a začala se
chvět jako vinice před kapitánem, jenž se na ni díval se spokojeným a udiveným úsměvem.
„Phoebus," šuškaly si užaslé dívky, „tak se jmenuje kapitán."
50.
VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková.
Ukázka 2
Zdálo se, že toto vzácné stvoření ovládlo svým půvabem a krásou i Dvůr divů. Hantýrníci a
hantýrnice ustupovali překotně z cesty a jejich surové tváře se rozjasnily, když na ně pohlédla.
Přistoupila k odsouzenci svým lehkým krokem. Půvabná Džali šla za ní. Gringoire byl víc
mrtvý než živý. Pozorovala ho chvíli mlčky.
„Chcete toho člověka oběsit?" zeptala se vážně Špindíry.
„Ano, sestro," odpověděl král thunský, „leda že by sis ho vzala za muže.“
Našpulila půvabně dolní ret, jak to měla ve zvyku.
„Vezmu si ho," prohlásila.
V tu chvíli věřil Gringoire pevně, že vše, co od rána prožil, je sen a toto je jeho pokračování.
Obrat byl vskutku prudký, i když radostný. Rozvázali oprátku a nechali básníka sestoupit
s podnožky. Musel si sednout, jak byl rozrušen. Bez jediného slova přinesl vévoda egyptský hliněný
džbán. Cikánka ho podala Gringoirovi.
„Hoďte ho na zem," řekla mu. Džbán se rozbil na čtyři kusy.
„Bratře," řekl pak vévoda egyptský a položil jim ruce na čelo, „je tvou ženou; sestro, je
tvým mužem. Na čtyři roky. Jděte."
51.
VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková.
Ukázka 3
Poněvadž Klaudius Frollo od mládí prozkoumal téměř celý okruh positivních, dostupných
a dovolených vědomostí lidských, byl nyní nucen, nechtěl -li se zastavit „ubi dejuit orbis", jít dále
a hledat novou potravu svému nenasytně činnému duchu. Dávný symbol hada, který si kouše ocas,
platí zvláště pro vědu. Zdá se, že Klaudius Frollo to zakusil. Mnohé vážné osoby tvrdily, že když
vyčerpal dovolenou oblast lidského vědění, odvážil se proniknout do oblasti nedovolené. Říkalo se,
že postupně okusil všech jablek se stromu poznání a buď z hladu, nebo znechucení kousl nakonec
do plodu zapovězeného. Jak naši čtenáři viděli, účastnil se postupně přednášek theologů na
Sorbonně, shromáždění studentů svobodných umění u obrazu svatého Hilaria, disputací dekretalistů
u obrazu svatého Martina, lékařských schůzek u kropenky Matky Boží, ad cupam Nostrae Dominae.
Zhltal všechny dovolené a schválené pokrmy, jež mohly duchu připravit a předložit ony čtyři velké
kuchyně zvané čtyři fakulty, a nasytil se jich, dřív než utišil hlad. I sestoupil dále, hlouběji, pod
všechnu tu vymezenou, materiální a ohraničenou vědu; možná, že vydal v nebezpečí i svou duši
a usedl v jeskyni u onoho tajemného stolu alchymistů, astrologů a hermetiků, jejichž vrcholnými
představiteli byli ve středověku Averroes, Vilém Pařížský a Mikuláš Flamel, u stolu, který sahá až
hluboko do Orientu, až k světlům sedmiramenného svícnu, až k Šalamounovi, Pythagorovi
a Zarathustrovi.
52.
VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková.
Ukázka 4
Pouhá přítomnost tohoto popraviště stačila učinit z celého okolí příšerné místo. Kamenný
kvádr, který sloužil za základ té hnusné stavbě, byl dutý. Zřídili v něm prostorný sklep, uzavřený
starou rozlámanou mříží, kam házeli nejen lidské ostatky, jež spadly s řetězů na Montfauconu, ale
i těla všech nešťastníků popravených na ostatních stálých šibenicích pařížských. Do této hluboké
kostnice, kde tlelo tolik lidského prachu a tolik zločinů pohromadě, přišlo postupně složit své kosti
mnoho mocných tohoto světa i mnoho nevinných, počínajíc Enguerrandem Marignim, člověkem
spravedlivým, a končíc admirálem Colignym, člověkem rovněž spravedlivým.
Pokud jde o záhadné zmizení Quasimoda, mohli jsme vypátrat pouze toto:
Když asi za dva roky nebo za osmnáct měsíců po událostech, jimiž končí toto vyprávění,
přišli do sklepení v Montfauconu vyhledat mrtvolu dva dny předtím oběšeného Oliviera Danka,
jemuž Karel VIII. po smrti milostivě dovolil, aby byl pochován v lepší společnosti, u svatého
Vavřince, nalezli mezi všemi těmi ohavnými kostlivci dvě kostry, z nichž jedna objímala podivným
způsobem druhou. Jedna z nich, byla to kostra ženy, měla dosud na sobě několik cárů šatů z látky
kdysi bílé a kolem krku náhrdelník z adrezarachových zrnek s malým hedvábným váčkem,
ozdobeným zelenými skleněnými korálky, který byl otevřený a prázdný. Ty předměty měly tak
nepatrnou cenu, že si je kat asi nechtěl vzít. Druhá kostra, která ji držela v těsném objetí, byla kostra
muže. Všimli si, že měla pokřivenou páteř, hlavu vraženou mezi lopatkami a jednu nohu kratší.
Neměla zlomený vaz a bylo jasné, že nejde o oběšence. Muž, jemuž kostra patřila, přišel sem tedy
umřít. Když ho chtěli odtrhnout od kostry, již objímal, rozpadl se v prach.
53.
VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková.
Ukázka 5
Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu
čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům. A tu bylo vidět, jak z toho doposud
suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím
tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil.
Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve
k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň. Když dopil, vztáhl své černé
rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně
nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má
strach, že je kousne zvíře.
A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku.
Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěží, nevinná a půvabná dívka,
sama tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na
pranýři to byla podívaná vznešená. Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: „Výborně!
Výborně!"
Právě v té chvíli spatřila kajícnice otvorem své díry cikánku na pranýři a vmetla jí do tváře
svou strašlivou kletbu: „Buď prokleta, dívko cikánská! Prokleta! Prokleta!"
Esmeralda zbledla a vrávoravě sestoupila s pranýře. Hlas kajícnice ji ještě pronásledoval:
„Sestup, sestup, zlodějko cikánská, však ty tam jednou zase vystoupíš!"
„Kajícnice má zase své vrtochy," reptali lidé, ale víc se neodvažovali. Neboť takové ženy budily
hrůzu a to je činilo posvátnými. Neradi se tehdy pouštěli do někoho, kdo se ve dne v noci modlil.
54.
VICTOR HUGO (1802-1885): CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI (1831). Přel. M. Tomášková.
Ukázka 6
Především, abychom uvedli jen několik nejdůležitějších příkladů, je jistě málo krásnějších
ukázek stavitelského umění než průčelí tohoto chrámu, v němž se postupně i současně rozvíjejí před
našimi zraky tři mohutné portály, vyklenuté do lomených oblouků, prolamovaný a jako krajka
zoubkovaný pás osmadvaceti výklenků pro sochy králů, uprostřed pak obrovská růžice s dvěma
okny po stranách, jako jako když kněze doprovází jáhen a podjáhen, pak vznosná a vzdušná galerie
s trojlístkovými oblouky, jež na svých štíhlých sloupcích nese těžkou plochou střechu, konečně dvě
černé a masivní věže s břidlicovými stříškami; harmonické části velkolepého celku, postavené nad
sebou v podobě pěti obrovských poschodí, defilují před našima očima v pestré směsici, a přece
podle řádu, s přečetnými ozdobami sochařskými, řezbářskými a ciselérskými, jež působivě doplňují
velebnost celku; řekli bychom mohutná kamenná symfonie, obrovité dílo člověka a národa, ve svém
celku jednotné a rozmanité jako Iliady a romancera, jichţ je rodnou sestrou; zázračný plod,
vytvořený spojením všech sil jedné historické epochy, kde z každého kamene tryská mnohotvárná
fantasie dělníkova, řízená geniem umělce; jedním slovem výtvor lidský mohutný a bohatý jako
výtvor božský, od něhož jako by si byl přisvojil dvě základní vlastnosti: rozmanitost a věčnost.
A co tu říkáme o průčelí, platí o celém chrámu; a co jsme řekli o katedrále pařížské, platí
o všech křesťanských kostelích středověku. Všechny jsou vystavěny v tomto umění, jež se zrodilo
samo ze sebe, v umění logickém, dobře vyváženém. Podle prstu u nohy můžeš změřit obra.
55.
ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl.
Ukázka 1
Jednou v březnu se Coupeau vrátil večer promoklý na kůži. Vracel se s Perkem z Montrougr,
kde si nalili břicho úhoří polévkou. Cestou je chytil liják a šli v něm pořádný kus cesty, od od brány
Fourneaux až k bráně Poissonniére. V noci dostal zlý kašel, byl celý rudý horečka vyletěla nahoru,
dýchal namáhavě jako děravý měch. Když se na něho přišel ráno lékař podívat a když ho proklepal,
vrtěl hlavou. Vzal si Geravisu stranou a radil jí, aby dala muže hned odnést do nemocnice. Coupeau
měl zápal plic.
Gervaisa se vůbec nehněvala. Kdysi by se radši dala rozsekat, než by se svěřila těm řezníků.
Tenkrát po tom neštěstí v ulici Kation utratila všechny úspory, aby ho mohla sama opatrovat jako ve
vatičce. Ale takové krásné city nemívají dlouhé trvání, když se mužský tak ohavně spustí. Ne,
dneska už si s tím nebude dělat takovou hlavu. Můžou si ho odnést a ať si ho třeba nechají, ona jim
ještě poděkuje.
56.
ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl.
Ukázka 2
A celý zpocený, vlasy nad čelem zježené, přímo hrozný, couval pozpátku, házeje divoce
rukama, jako by chtěl zaplašit tu hnusnou vidinu. Vyrazil dvakrát srdcervoucí výkřik a upadl naznak
na slamník, do kterého se podpatkem zapletl.
„Pane doktore, pane doktore, je mrtev!" řekla Gervaisa spínajíc ruce.
Asistent popošel blíž a odtáhl Coupeaua doprostřed slamníku. Ne, není ještě mrtev. Zuli ho
a jeho nahé nohy čouhaly ven a tančily samy, noha vedle nohy, v taktu, rychlý, pravidelný tanec.
Primář právě vešel. Přiváděl dva kolegy, jednoho hubeného a druhého tlustého, měli
řádovou stužku jako on. Všichni tři se beze slova sklonili a prohlíželi si muže ze všech stran. Potom
spolu spěšně polohlasně hovořili. Obnažili pacienta od stehen až k ramenům a Gervaisa,
vystoupivši na špičky, viděla celý ten nahý trup. Teď to bylo dovršeno: třas sestoupil z paží,
vystoupil z nohou a zachvátil trup, třásl se teď až hrůza! Na mou duši, ten kašpárek se teď smál
i břichem! Záchvěvy smíchu stoupaly podél boků a nemocný se dusil a dusil, jako by měl smíchy
prasknout. A všechno se třáslo, to jste měli vidět. Svaly se zdvíhaly proti sobě, kůže se třásla jako
buben, chlupy tančily valčík a dělaly si poklony. Byl to šílený tanec, řekl bys poslední kvapík, když
už svítá a všichni tanečníci se drží za ruce a dupají podpatky.
„Spí," zašeptal primář.
57.
ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl.
Ukázka 3
V té době by byla žila velmi šťastně, nebýt Coupeaua, s kterým to šlo valem s kopce.
Jednou, když se právě vracela z kovárny, zahlédla Coupeaua v krčmě starého Colomba, kde pil
kořalku s Perkem, se Stehnem a se Starým zobákem, zvaným Propilboty. Přešla rychle kolem, aby
se snad nezdálo, že ho stopuje. Ale přece se obrátila: ano, Coupeau do sebe převrátil rychle
skleničku kořalky, však už měl ten pohyb v ruce. Lhal tedy!
Dostal se až ke kořalce! Vracela se domů zoufalá. Celá její hrůza z kořalky se jí zmocnila.
Víno – to mu ráda odpouštěla, to přece dělníka živí! Ale kořalka, to je hnus, to bere dělníkovi chuť
na chleba. Ó, vláda by měla zakázat výrobu takového svinstva!
58.
ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl.
Ukázka 4
Choulila se do klubíčka na zem, tiskla se ke zdi, ale tenký řemínek ji zasáhl všude, práskal jí
u uší jako vybuchující prskavky, štípal ji po celém těle palčivými ranami, po nichž zůstávala dlouhá
jelita. Opravdu, jako když tancuje zvíře v cirkusu při drezúře. Ubohá malá ovečka skákala, že to
stálo za podívanou! Vyhazovala paty, jako když děvčata skáčou přes švihadlo a volají pořád
rychleji: Hop, hop! Nemohla už ani dýchat, odskakovala od země jako gumový míč, neuhýbala už
ani ranám, jak byla celá oslepená a zoufalá marným hledáním nějaké skrýše. A zvlčilý otec slavil
triumfy, nadával jí „ty děvko ničemná“ a ptal se jí, jestli už toho má dost a jestli si zapsala za uši, že
už to teď nepůjde, schovávat se mu.
Ale najednou tam vtrhla Gervaisa, která už chvíli slyšela holčičku křičet. Když uviděla ten
výjev, rozčilila se k nepříčetnosti.
„Vy chlape mizerná!“ rozkřikla se. „Necháte ji hned být, lotře jeden? Nebo vás půjdu udat
na policii!“
Bijard zabručel jako zvíře, které chtějí odehnat od koryta. Zablábolil:
„Poslouchejte, vy pajdo jedna, hleďte si svýho, jo? Mám si snad brát rukavičky, když jí chci
nařezat?...Musím jí jenom dát na pamětnou, však vidíte, aby věděla, že mám dlouhé ruce!“
Ještě jednou se naposledy rozpřáhl a švihl Lalii do obličeje. Natrhl jí horní ret, vytryskla
krev.
59.
ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl.
Ukázka 5
Když byl Coupeau v posteli, dala mu dva pomeranče. Dojalo ho to. Byl zase velmi milý
od té doby, co pil thé a co nemohl zapomínat svoje srdce na pultech výčepu. Nakonec se odvážila
mluvit s ním o jeho pomatení; byla překvapena, že uvažuje docela normálně, jako za starých
dobrých časů.
,,To je pravda,“ řekl a posmíval se sám sobě, ,,to jsem se namluvil nesmyslů! Představ si,
že jsem viděl krysy a že jsem běhal po čtyřech, abych jim nasolil ocásek! A ty jsi mě volala!
Nějací chlapy si to chtěli s tebou dát! No a takové všelijaké hlouposti, strašidla za bílého dne… já
se na to moc dobře pamatuji, kotrba je ještě dobrá… Ale teď už mám pokoj, zdá se mi všelicos,
když spím, mám všelijaké můry, ale můry má každý.“
Gervaisa u něho zůstala až do večera. Když přišel lékař v šest hodin na vizitu, řekl
Coupeauovi, aby natáhl ruce. Už se skoro netřásly, zbylo jen slabé chvění v konečcích prstů.
Ale jak přicházela noc, stával se Coupeau neklidným. Dvakrát se najednou na posteli
posadil, díval se na zem do tmavých koutů místnosti. Najednou natáhl ruku, jako by o stěnu
rozmáčkl nějaké zvíře.
,,Copak je?“ ptala se Gervaisa poděšeně.
,,Krysy. Krysy,“ zašeptal.
60.
ÉMILE ZOLA (1840-1902): ZABIJÁK (1877). Přel. Luděk Kárl.
Ukázka 6
Paní Bochová prala už jen aby se neřeklo. Často ustávala v práci a dávala si s mydlením
načas, jen aby mohla ještě zůstat a dovědět se konečně celou tu historii, pro kterou se už čtrnáct dní
trápila zvědavostí. Ústa měla v tlustém obličeji pootevřená, vykulené oči jí zvědavostí jen svítily.
Myslela si v duchu, celá spokojená, že to uhodla: „Aha, holka má povídavou náladu, to byl určitě
doma binec." A nahlas řekla:
„Tak on není hodný?"
„Ani mi o něm nemluvte!" odpověděla Gervaisa. „Tam u nás na mne býval moc hodný, ale
teď co jsme v Paříži, nevím si s ním vůbec rady... Abyste totiž věděla, loni mu umřela matka
a nechala mu nějaké peníze, asi sedmnáct set franků. chtěl do Paříže. A protože mě starý Macquart
pořád jenom na potkání fackoval, svolila jsem, že odjedu s ním. Vzali jsme obě děti a jeli.
Tvrdil, že mi tu pořídí prádelnu a sám bude dělat řemeslo, je totiž vyučený kloboučník. Byli
bychom si šťastně a spokojeně žili... Ale víte, Lantier je strašně domýšlivý a vyhazovačný chlap,
který myslí jenom na zábavu. Zkrátka, nestojí za moc...
Ubytovali jsme se tady v hotelu Montmartre v Montmartreské ulici. A to byly samý večeře,
kočáry, divadla, sobě koupil hodinky, mně zas hedvábný šaty, protože on nemá v jádře špatný srdce,
když je při penězích. Rozumíte, a tak to šlo dokola, až jsme za dva měsíce neměli nic. A tak jsme se
přestěhovali do hotelu Boncoeur a začal tenhle psí život..."
61.
JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877)
Ukázka 1
As po čtvrt hodině zas jsem se podíval ku dveřím salónku. Zde stála krásnooká opět. Rovnala si
promoklé šaty, utírala vlhké vlasy a starší nějaká družka jí pomáhala.
"A proč jsi šla v té nehodě domů?" tázala se tato.
"Sestra přišla pro mne." Hlas její slyšel jsem teď poprvé. Byl hedvábně měkký, zvučný.
"Stalo se něco doma?"
"Matka zrovna umřela."
Zachvěl jsem se.
Krásnooká se otočila a vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil
jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za tu ruku, byla tak měkká.
Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně.
Bouř dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami
se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.
Přitiskla se ke mně. Cítil jsem, jak se mi k prsoum lepí vlhký její šat, cítil měkké tělo, sálající dech bylo mně, jako bych musil vypít tu zlotřilou duši z ní!
62.
JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877)
Ukázka 2
"Pane Vojtíšku, my dva bychom mohli být ještě šťastni. - Tadyhle se mně pořád o vás zdálo, já
myslím, že pánbůh tomu tak chce. - Vy jste tak samoten, pane Vojtíšku, nikdo vám neposlouží. - Vy
máte všude přízeň, máte tuze moc dobrých lidi. - Vidíte, já bych se k vám přistěhovala.
Kus peřin mám -"
Pan Vojtíšek mezitím pomalu vstávat. Už tu stál rovně a pravicí si narovnával kožené stínidlo své
čepice. "Radš utrejch!" vyhrknul konečně a obrátil se bez pozdravu.
Kráčel pomalu k Ostruhové ulici. Dvě zelené koule svítily za ním, až zmizel za rohem.
Pak si Miliónová stáhla plachetku až po bradu a seděla dlouho nepohnutě. Snad usnula.
Divné zvěsti začaly se najednou šourat Malou Stranou. A koho se dotkly, škrabal se za uchem.
"Pan Vojtíšek," znělo často v rozpacích a za chvilku zas jsi slyšel: "Pan Vojtíšek!"
Brzy jsem zvěděl všeho. Pan Vojtíšek prý nebyl ani chud. Pan Vojtíšek prý měl tam za vodou, na
Františku, dva domy. To prý ani není pravda, že bydlí pod Hradem někde v Brusce.
Blázny si dělal z dobrých malostranských sousedů! A po tak dlouho!
Nastala rozhořčenost. Mužští se zlobili, cítili urážku, styděli se, že byli lehkověrni.
"Darebák!" pravil jeden.
"Je pravda," rozumoval druhý, "viděl ho někdo žebrat v neděli? To byl nejspíš doma, ve svých
palácích, a jedl pečeně."
Ženské ještě váhaly. Dobrá tvář páně Vojtíškova zdála se jim přec příliš upřímna.
Ale přišel dodatek zvěsti. On prý má také dvě dcery a ty prý dělají slečny. Jedna prý má lajtnanta
a druhá chce jít k divadlu. Nosí Jen samé rukavičky a jezdí do Stromovky.
To rozhodlo i u ženských.
Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně Vojtíškův zjinačen. Všude ho ode dveří
odbývali, že jsou "zlé časy". Kde míval obědy, slyšel, že "dnes nic nezbylo", nebo: "Jsme chudi,
měli jsme jen hrách, to neni pro vás." Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: "Domácí pán!
Domácí pán!"
63.
JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877)
Ukázka 3
Jsem s prací hotov, co mám dělat! Odevzdat ji ještě nesmím, až zítra, vždyť mne za první
práci vyhubovali, že ani nemůže být dobra a že musí být povrchní, když jsem s ní tak brzy hotov.
Budu si psát fejetonky z úřadu, obrazy každodenního žití, fotografie a biografie těch pánů
a pánů kolegů a představených, blesky byrokratického života a praktikantské písničky. Anglický
satirik psal cestopis o cestě vykonané po vlastním psacím stolku; já se rozjedu šíř, zabočím na
všechny stolky sousední, rozjedu se po celé říši našeho pana prezidenta, popíšu zemi i lid. Jen zdali
ten lid dá příležitost k pikantní satiře! Proč by nedal! K satiře se nehodí jen zcela rozumný nebo
zcela hloupý člověk; satira na tohoto by rozplakala,na onoho by sobě musela zajít ze stanoviska
sférického a zkysala by v dokazování, že naproti věčnosti a všemumíru je vše směšno, co děláme.
Tamhle na toho ulízaného pána akcesistu nebudu musit přijít s filozofií sférickou, jen tak
s pramalým zrcátkem, do něhož se tak pilně dívá. Je ke mně přívětiv, ptalť jsem se první den po
něm, kdo je ten "krásný" pán, a on mne zaslech. Ale ti ostatní - jak pilně píšou, jak pracují! To jsou
tváře, to jsou hlavy, to jsou oči! Ani by se to k jinému člověku nehodilo než k úředníkovi, všechno
dle předpisu! Je na těch obličejích vidět, že je "duševní" jich práce nenamáhá a že ani jedinou jich
myšlénku nenapadne, aby se povznesla nad úřední normále. Je jim patrně jedno, vyšlapují-li akta
nebo užije-li se jich jako v Banátě tahounů, aby vyšlapávali obilí! Krok za krokem a vždy dle míry!
Nu snad jsou mezi těmi duševními tahouny přece nějací trojánští koňové: zevnitř dřevo a uvnitř
Řekové. Odevřem si je!
64.
JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877)
Ukázka 4
Otýlie se hněvá dál; mně je, upřímně řečeno, hněv její skoro lhostejný. Cítím jen tak jakoby
lehýnkou urážku. Sdělil jsem všem v zahrádce, že se stěhuju, ona byla přitom zcela chladna,
vskutku chladna, jako bych jí sdělil, že padla vařečka na zem. — Ženská je také divný tvor!
Zaplať pánbůh, že jsem se jí nevyznal z „lásky“.
Byl jsem v staroměstském svém hostinci. Mezi těmi lidmi člověk zrovna osvěží a je pak zase
schopnější duševní práce. Jen zas do práce, do práce! — po advokátní zkoušce jsem všech zkoušek
prost už pro celý život.
Jsem v plném stěhování.
U malíře všeobecný výprask, děsný rámus — příprava ku psaní druhého listu. Poslal si ke mně
zas pro papír. Vzkázal jsem mu prostě, že už mám vše složeno a ani nevím, kde papír je.
Domácí slečna řeže v zahrádce salát.
Pozoruju ji chladně. Ta je už zvadlá!
Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „povídkou malostranskou“!
65.
JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877)
Ukázka 5
"Strýčku, snad nechcete ty krásné kamínky vyházet všechny ven?"
Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal, dívaje se upřeně k Petřínu: "Nemá to ceny - oblázky -"
"Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přec, pro nás i pro vás. Vy jste
sobě je pracně sebral - strýčku, nechte je prosím všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim
budete vypravovat -"
"Mysleli jste snad," šeptal zas stařec monotónně a s namáháním, "že jsem bohat, a já vskutku -"
"Strýčku," pravil pan Šajvl hlasem pevným, ale přitom měkkým a uchopil starcovu ruku, "copak
nejsme vámi bohati? Moje děti by neměly dědečka, moje žena by byla bez otce, kdybychom neměli
vás. Vždyť vidíte, jak jsme kolem vás šťastni, vy jste naším požehnáním v domě -"
Náhle přistoupil stařec zas až k samému oknu. Ústa se mu zachvěla, v oku cítil nevýslovný tlak.
Pohlídl ven. Neviděl nic určitého, vše se třpytilo jako rozpuštěný démant, vše se vlnilo - až k
samému oknu - až do jeho oka - moře - moře!
Dál už povídat nebudu, dál už neumím.
66.
JAN NERUDA (1834-1891): POVÍDKY MALOSTRANSKÉ (1877)
Ukázka 6
V deset hodin jsme měli být na místě, v jedenáct měl přijet Pohorák; o půl jedné měla se provést
akce. Vyšel jsem v devět z domu.
Příjemný letní vánek osvěžoval skráně. Modré nebe se usmívalo jako Márinka, sestřička Prokopa
Holého, když vyzývala k nějakému čtveráctví. Mimochodem řečeno, byla Márinka mou láskou.
Vzpomněl jsem si na ni, na úctu, jako jevila vždy k hrdinné povaze mé, a pojednou mně bylo
snáz‚ a snáz, prsa se vypínala a duše rostla.
Stal se kouzelný obrat, než jsem dostihl Jeleních příkopů, přistihl jsem se dvakráte, že jsem si byl
poskočil na jedné noze.
Rozpomínal jsem se, je-li vše v pořádku. Bylo ve vzorném. Dva praky kryly se v mé kapse.
V druhé kapse se kryla černá páska na oko. Pod ramenem nesl jsem školskou knihu, kvůli válečné
lsti. Kráčel jsem po Mariánských hradbách kolem cvičících se vojenských oddílů a nezachvěl jsem
se ani. Věděl jsem, ty že do té doby budou dávno ve svých kasárnách zpět.
Bylo času dost, obešel jsem tedy celou válečnou pozici. Prošel jsem Chotkovy sady, kde - stále
poblíž silnice vedoucí již dolů - zaujmouti měl místo Mikuláš z Husi. Pohlédl jsem dolů do Brusky,
kde měl stát Prokůpek, vyčkávající Pohoráka, aby pak, nadběhnuv mu strmým úvozem, dal nám
rychle zprávu. Vystoupil jsem až k citadelce a přešel odtud valy k Bruské bráně. Když jsem byl
u citadely, tlouklo mi srdce, když jsem se od ní vzdálil, zase přestalo. Valy od citadely k Bruské
bráně tvoří dvě vybíhající bastióny. První z nich je cele vyvýšena a má nahoře v okruhu svém
drobnou planinku; v té byl uprostřed tenkráte malý rybníček se zděnou obrubou, hustým rákosím
a křovinami kolem - rejdiště mnohých našich radovánek. Pod jedním tím keřem měli jsme schovánu
pěknou hromadu liberních oblázků pro praky. Okruh druhé bastióny tvoří údolí hlubší. Dnes v tom
zářezu stojí kavárna Panoráma, tenkrát bylo místo pokryto hustým křovím. O několik kroků dál je
Bruská brána - stanoviště moje co vrchního vojevůdce.