docSALESIÁNŠTÍ SVATÍ - ASC
download 
Stížnost Transkript
SALESIÁNŠTÍ SVATÍ - ASC
Sdružení salesiánů spolupracovníků „Da mihi animas, cetera tolle“ PŘÍLOHA K FORMAČNÍMU MANUÁLU PŘEDASPIRANTÁT SALESIÁNŠTÍ SVATÍ Praha, duben 2012 Určeno pro vnitřní potřebu členů Sdružení salesiánů spolupracovníků. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 2 Salesiánští svatí Blahoslavená Eusebia Palomino (1899-1935) Blahoslavenství maličkých Povolání jedné Dcery Panny Marie Pomocnice Právě Panna Maria Pomocnice poznamenala životní příběh Eusebie, jak sama vypráví: „Jednou v neděli, když jsme vycházely z kostela jezuitů (z toho slavného chrámu La Clerecia v Salamance), kde jsme byly s ostatními dívkami poslouchat kázání, jsem uviděla procházet kolem jakýsi průvod a zajímalo mě, co to je. Řekli mi, že je to procesí Panny Marie Pomocnice, které vycházelo ze salesiánského domu. Počkala jsem, než se přiblíží. Když procházeli kolem mě, postavili přede mnou sochu, a jak jsem uviděla Pannu Marii Pomocnici, pocítila jsem k ní zvláštní přitažlivost. Poklekla jsem a s velkou horlivostí jsem jí řekla: „Ty víš, Maminko, že jediné, po čem toužím, je líbit se tobě, navždy ti patřit a stát se svatou“. A řekla jsem to s takovým dojetím, že mi po tvářích tekly slzy. „Ty víš, Maminko, že kdybych mohla a kdybych měla peníze, vstoupila bych do nějakého řádu a stala bych se řeholnicí, abych ti mohla lépe sloužit, ale jsem chudičká a nic nemám“. Ale uvnitř jsem cítila něco moc velikého; ta útěcha a povzbuzení, které jsem cítila, ve mně probouzely další a další pláč. Neuplynulo ani patnáct dní od této události a já jsem se ocitla u salesiánek a od vchodu nás vrátná, sestra Concepción Asencio, doprovodila do kaple. Jakmile jsem vstoupila, uviděla jsem Pannu Marii Pomocnici a ucítila jsem něco, co nedokážu popsat a padla jsem na kolena u jejích nohou. Tehdy jsem v srdci slyšela, jak mi říká: „Tady tě chci mít.“ Dcery Panny Marie Pomocnice se rozhodnou přijmout ji jako pomocnici komunity. Eusebia přijímá s nadšením a hned se pustí do díla: pomáhá v kuchyni, nosí dříví, stará ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 3 se o úklid domu, věší prádlo na velkém dvoře, doprovází skupinu studentek do státní školy a dělá další služby ve městě. Tajné přání Eusebie, zasvětit se plně Pánu, nyní více než dříve zapaluje a opodstatňuje každou její modlitbu, každý její čin. Říká si: „Když budu pilně plnit své povinnosti, budu se líbit Panně Marii, a tak se jednou stanu její dcerou v Institutu“. Neodvažuje se o to požádat, kvůli své chudobě a nevzdělanosti; necítí se hodna takové milosti: je to tak velká kongregace – myslí si. Představená vizitatorie, které se svěřila, ji však přijímá s mateřskou dobrotou a ujišťuje ji: „Nedělej si s ničím starosti“. A ráda ji jménem hlavní představené přijme do svých řad. Eusebie je povolána do domu ve Valverde del Camino, městečku, které tehdy čítalo 9 000 obyvatel, na jihozápadním okraji Španělska, v těžební oblasti Andalusie blízko hranice s Portugalskem. Dívky ze školy a z oratoře při jejím příchodu neskrývají jisté zklamání. Nově příchozí je celkem bezvýznamná, malá a bledá, ne moc hezká, s velkýma rukama a navíc se škaredým jménem. Ona je šťastná, že může „být v domě Páně každý den svého života“. Je to „královské“ postavení, pocta pro její duši, která přebývá v nejvyšších sférách lásky. Děvčátka, která navštěvují dům sester, si brzy oblíbí její vyprávění o zážitcích misionářů, o životech svatých, příběhy mariánské zbožnosti a historky o Donu Boskovi, které Eusebie šíří díky své výborné paměti. Silou svého hlubokého přesvědčení a jednoduché víry je dokáže učinit zajímavými. K holčičkám se postupně připojují dospívající nezbednice, náročnější mladé dámy, které objevují v mladé sestřičce nevysvětlitelné kouzlo, paprsky svatosti, které je neznámým způsobem proměňují. A už se mluví otevřeně o svatosti i mimo oratoř. Na hřiště přicházejí se zájmem i rodiče dívek, jiní dospělí, potom mladí bohoslovci, kteří žádají o rady. Za pár let se mnohé z těch dívek stanou žadatelky o přijetí do kongregace v Barceloně-Sarrià. A matce Covi, překvapené představené, která nechápe, co se to ve Valverde děje, odpoví, že je tam jedna neduživá kuchařka, která vypráví dívkám hezké příběhy. Později dokonce i kněží začnou vyhledávat tu pokornou sestru, která nemá žádné teologické vzdělání, ale srdce oplývající Boží moudrostí. Všechno se promění v záplavu událostí a příběhů, které putují od úst k ústům. Bohoslovci, řeholnice, kněží, dívky, všichni přichází, aby si popovídali o svém životě se sestrou Eusebií, zatímco věší prádlo v sadě nebo škrábe brambory v kuchyni. A ona jim pokojně radí, předvídá budoucnost, povzbuzuje je v jejich povolání a odrazuje je od nesprávných rozhodnutí. A když se jí někdo ptá, odkud to všechno ví, ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 4 Salesiánští svatí odpovídá větou, kterou často říkával Don Bosco: „Zdálo se mi to ve snu“. Sestra Eusebie ve všem rozjímá Boží lásku se silnou touhou ji opětovat. Její pracovní dny jsou toho neustálým důkazem a potvrzují to i její oblíbená témata rozhovorů. na prvním místě Ježíšova láska ke všem lidem, které svým Umučením spasil. Každý den čte knihu Ježíšovy Svaté Rány a používá z ní úryvky k radám, které všem dává. Ve svých dopisech je zastánkyní úcty k Milosrdné lásce inspirované Ježíšovými zjeveními svaté Faustyně Kowalské. Dalším pilířem její živé zbožnosti a jejího učení je „pravá mariánská úcta“ ke které vybízí svatý Luigi M. Grignon de Montfort. Toto je duší a nástrojem apoštolátu sestry Eusebie během celého jejího krátkého žití pro dívky, mládež, matky rodin, bohoslovce, kněze. Když je začátkem třicátých let Španělsko zasaženo revolucí, která se snaží vymýtit náboženství, sestra Eusebie neváhá jít až na vrchol své zásady „odevzdanosti“, připravená darovat všechno. Nabízí se Pánu jako oběť za spásu Španělska, za svobodu náboženského vyznání. Její oběť je Bohem přijata. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 5 Blahoslavená ALEXANDRINA MARIA DA COSTA (1904-1955) Plody hesla “…ostatní si vezmi” Povolání jedné Salesiánky Spolupracovnice Jedna Bílá sobota ve čtvrti zvané „Kalvárie“ v Balasaru (Portugalsko) změní život této mimořádné ženě, která září mezi největšími mystickými dušemi dnešní Církve. Toho dne Alexandrina, její sestra Deolinda a ještě jedna mladá švadlenka sedí v šicí dílně, když si náhle všimnou tří mužů, kteří se snaží vejít do místnosti. Přestože je zamčeno, ti tři dokázali rozrazit dveře a vtrhnout dovnitř. Alexandrina, aby uchránila svou ohroženou čistotu a svou důstojnost ženy a Boží dcery, neváhá vyskočit z okna vysokého čtyři metry. Následky jsou strašlivé, i když ne okamžité. Lékařská vyšetření ukazují stále jasněji na nezvratnou pravdu. Do svých devatenácti let se dokáže ještě dobelhat do kostela, kde, celá zkroucená, pobývá velmi ráda a získá si obdiv ostatních věřících. Pak ale ochrnutí postupuje stále rychleji, bolesti zesilují, klouby ztrácejí pružnost a ona zůstane úplně nepohyblivá. Čtrnáctého dubna 1925 Alexandrina uléhá na postel, ze které už zbylých třicet let svého života nevstane. Až do roku 1928 neustále prosí Pána, aby ji na přímluvu Panny Marie uzdravil, a slibuje, že pokud se uzdraví, stane se misionářkou. Ale jakmile pochopí, že utrpení je jejím povoláním, obejme jej s rozhdností: „Naše Paní mi dala ještě větší milost. Nejprve odevzdanost, potom úplné přijetí Boží vůle, a nakonec touhu po utrpení“. Do tohoto období spadají první mystické zážitky, kdy Alexandrina začíná život v naprostém spojení s Ježíšem ve Svatostáncích, skrze Nejsvětější Pannu Marii. Jednoho dne, když je sama, přijde najednou na tuto myšlenku: „Ježíši, ty jsi uvězněn ve Svatostánku a já na mé posteli podle tvojí vůle. Budeme si dělat společnost.“ Tak se zrodí její první poslání: být jako světélko Svatostánku. Tráví své noci jako by putovala od Svatostánku ke Svatostánku. Při každé mši se nabízí Pánu Bohu jako oběť za hříšníky, společně s Ježíšem a podle jeho přání. Stále v ní vzrůstá láska k utrpení, zatímco jasněji a jasněji rozpoznává své povolání oběti. Složí slib dělat vždy to, co je dokonalejší. Od roku 1935 přináší společně se svým duchovním otcem jezuitou Mariánem Pinho poselství Ježíše pro Svatého Otce a pro svět ohrožený ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 6 Salesiánští svatí druhou světovou válkou a šířícím se ateizmem. Tento svět má být zasvěcen Panně Marii. „Jako jsem Já žádal svatou Markétu Marii Alacoque, aby zasvětila svět mému Nejsvětějšímu Srdci, tak žádám tebe, abys jej zasvětila Srdci mé Nejsvětější Matky“. Znamením Pána, které má potvrdit božský původ této žádosti, je jeho umučení prožité v Alexandrině v období od 3. října 1938 do 24. března 1942 celkem 182krát. Navzdory svému ochrnutí Alexandrina sestupuje ze své postele a pohyby doprovázenými strašlivými bolestmi napodobuje různé okamžiky křížové cesty. Toto utrpení trvá tři a půl hodiny. „Milovat, trpět, napravovat,“ to je program, který pro ni určil Pán. Když Pius XII stanoví svátek Neposkvrněného Srdce Panny Marie, skončí v Alexandrině Ježíšovo utrpení ve viditelné podobě, niterně jej však prožívá po celý život. Během Svatého týdne téhož roku (1942) zahajuje Alexandrina absolutní půst, který trvá až do její smrti 13. října 1955. Její bytost je žijícím eucharistickým zázrakem. Ježíš jí říká: „Učiním, abys žila jen ze Mě, ukážu světu, jaká je hodnota Eucharistie, a že můj život v duších lidí je světlem a spásou lidstva.“ V roce 1944 ji její nový duchovní vůdce, salesián P. Umberto Pasquale, zapíše do Společnosti Salesiánů Spolupracovníků a ona si nechá vystavit svůj spolupracovnický list „tak, aby ho stále měla na očích“, aby mohla svou bolestí a svými modlitbami přispívat ke spáse duší, zvláště mládeže. 12. září téhož roku ji P. Umberto zapíše do Asociace Ctitelů Panny Marie Pomocnice. Navzdory svému utrpení se Alexandrina neustále zajímá a všemožně snaží pomáhat chudým a zabývá se duchovním životem farníků i dalších lidí, kteří ji vyhledávají. 13. října 1955, v den výročí posledního mariánského zjevení ve Fatimě, je slyšet, jak zvolá: „Jsem šťastná, protože jdu do nebe“. Na jejím náhrobku stojí podle její vůle tato slova: „Hříšníci, jestli vám popel mého těla může posloužit ke spáse, přijďte ke mně, šlapejte po mně, rozdupejte ho až úplně zmizí. Ale už víc nehřešte; neurážejte už našeho Ježíše!“. To je shrnutí jejího života, který věnovala výhradně spáse duší. Odpoledne 15. října v Oportu zůstanou květináři bez bílých růží: všechny vyprodané. Květiny jsou projevem úcty k Alexandrině, která se stala bílou růží Ježíše. Její srdce, stále věrné Srdci Ježíšovu až do úplného mystického spojení s Ním, se nesmírně otevřelo všem a všechny objímalo, dokázalo se vším dojmout a vcítit se do všech, darovat se stále a darovat se úplně. Její spoluobčané se měsíc po její smrti oblékali do smutečních šatů a říkali: „Zemřela mamimka Balasaru!“ ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 7 Služebník Boží ATTILIO GIORDANI (1913-1972) Laik „podle Dona Boska“ Povolání jednoho Salesiána Spolupracovníka Otec rodiny, učitel náboženství a animátor v oratoři, salesián spolupracovník a misionář v brazilském státě Mato Grosso. Jako farník od svatého Augustina v Miláně je Attilio duší oratoře a farnosti, kouzelníkem, veselým a nápaditým vychovatelem. Jeho povolání aktivního laika vzkvétá a uzrává v oratoři, s apoštolským a radostným srdcem Dona Boska. Je výborným hercem, který zaujme svým hereckým stylem: naprosto přirozeným a svěžím. Má náboj, jakési tajemství, jakýsi dar, který není jen divadelním. To, co na něm přitahuje, je cosi krásného, co má uvnitř. Povoláním Dona Boska a každého salesiána je být mezi mládeží. Don Bosco tomu říkal „asistence“. Způsob, jakým Attilio tráví čas mezi mládeží, je stejně fascinující jako jeho herecký styl. Nebojí se mladých, je s nimi přirozený. A přitom před každým setkáním s nimi vše pečlivě připravuje. Písničky, tance, citáty, pokřiky. Umí jim naslouchat, naslouchat pozorně, zajímá ho, co říkají, a má vždy vtipnou a pohotovou poznámku pro každého zvlášť. Stále veselý a optimistický, i když si někoho dobírá, dělá to jemným způsobem, který se nikoho nedotkne. Většinou mluví milánským nářečím. Attilio mezi mládeží je hotové představení: takový musel být Don Bosco! Stará se o skupinu a je pozorný k jednotlivcům. Sleduje realitu, pozoruje sklony mladých a tvůrčím způsobem je usměrňuje. Když děti vyrušují během hodiny náboženství, nechá je na chvilku se vyřádit a potom znovu vezme do rukou opratě a utiší povyk. Jeho fantazie se přizpůsobí každé situaci. Etapy jeho cesty byly poznamenány dobou. V období fašismu se snažil obnovit svobodu oratoře. Během války a v poválečném období, kdy se na politiku a politické strany všichni dívali skrz prsty, vymyslel křížovou výpravu dobra. V období rozbrojů, kdy se mládež ujímala půdy, kterou staří zanechali bez ideálů, podporoval Operaci Mato Grosso. Jeho styl a jeho způsob práce s mládeží ukazuje na jeho neustálou starost o duši mladého člověka, jeho úctu ke každému chlapci či dívce. To, co Don Bosco vyžadoval od svých salesiánů, se v Attiliovi dokonale ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 8 Salesiánští svatí uskutečňovalo. Poselství, které tím přináší, by se dalo shrnout jedním slovem: „dobrota“. A to všechno sdílel s Noemi, svou přítelkyní a následně manželkou, která se nechala zapálit jeho nadšením: „Milá Noe, ať nám Pán pomáhá nebýt jen dobrými pro nic za nic, ale žít ve světě aniž bychom patřili světu, jít proti proudu“. Don Bosco se vtělil do Attilia! Se svou veselostí, se svou touhou být mezi mládeží; i se svou zbožností: jednoduchou, takovou, která se modlí před jídlem: „Díky, Ježíši, za chléb, který jsi nám dal, dej ho prosím také těm, kterým schází“. Attilio žije ve spojení s Bohem, s Donem Boskem. Jeho den začíná v 6 hodin, kdy vstává, aby se v 6.30 zúčastnil mše svaté. Když nepřijde ministrant, nestydí se ho zastupovat, i když je mu už 58/59 let. Potom rozjímání. Pak jde domů, poslechne si v rádiu čerstvé zprávy a hurá do práce. Vrací se domů v poledne. Po obědě chodí k salesiánům u Sv. Ambrože v Miláně. Všechny je zná, od provinciála až k tomu nejposlednějšímu, který je nevidomý a pochází z Betléma. A když někdo trpí nebo je vyřazený ze společnosti, Attilio je hned u něj. Pozdraví se se všemi salesiány a potom jde každý den navštívit Nejsvětější Svátost. Jeho život se pozná podle jeho smrti. V šedesáti letech Attilio Giordani, jeho žena Noemi, starší syn Pier a mladší dcera Paola, odjedou do Brazílie, do státu Mato Grosso. Rodičům řekne: „Jestli chceme a jestli máme sdílet povolání našich dětí, musíme být připraveni následovat je, abychom je podpořili ve zkouškách, abychom byli uvědomělí v našich soudech ohledně toho, co dělají.“ „V životě není třeba říkat, co se má dělat. Není třeba kázat, je třeba dát se do práce. Je třeba ukázat životem, čemu věříme. Není třeba kázat. Život sám je kázáním.“ Celý jeho život jako by byl jedním dlouhým během, spolu s mládeží. A doběhne do cíle jako by letěl. Dokáže, jaké je stálé povolání křesťana: darovat život! Co to znamená být mladým až do posledního dne. Mnohokrát říkával: „Smrt nás musí přistihnout při životě“. Proto on sám, v pozemském životě tak živý, veselý a zbožný, i při konečném setkání s Pánem je připraven pokračovat v životě mezi mládeží v salesiánské zahradě v nebi. Smrt ho zastihne při misionářské poradě v Campo Grande (Brazílie). Zarazí se v proslovu, protože mu není dobře, opře hlavu o rameno otce Uga De Censi a zašeptá svému synu: „Pier Giorgio, pokračuj ty“. To je poselství, které Attilio zanechává i nám. Pokračovat v roli živého Dona Boska i dnes, radostně a nadšeně až do konce. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 9 Ctihodná Marie Troncattiová (1883-1969) Misionářka, mistryně lásky k těm nejposlednějším Povolání jedné misionářky FMA 25. srpna 1969 se ve městě Sucúa (v Ekvádoru) krátce po startu zřítilo malé letadlo se sestrou Marií Troncattiovou, právě na kraji lesa, který byl pro ni po téměř půl století “zemí jejího srdce”, místem jejího neúnavného darování se mezi domorodci ze kmene “shuar”. Tak sestra Marie Troncattiová zažívá svůj poslední vzlet, který ji nese do Ráje! Po 86 letech života, který prožila jako dar lásky píše: “Jsem každým dnem stále šťastnější ve svém řeholním a misionářském povolání!” Narodila se v italské vesnici Corteno Golgi (v provincii Brescia) 16. února 1883 a ve své početné rodině vyrůstá veselá a pilná, od práce na poli až k péči o sourozence, v přívětivém prostředí plném lásky příkladných rodičů. Ve farním náboženství a v přípravách ke svátostem je svědomitá a v dospívání v ní zraje hluboký křesťanský cit, který ji otvírá hodnotám řeholního povolání. Z poslušnosti ke svému otci a k faráři však čeká, až bude plnoletá, aby pak podala žádost o vstup do Institutu Dcer Panny Marie Pomocnice. V roce 1908 složí svůj první slib v piemontské Nizze Monferrato. Již od prvního slibu přijímá za svůj životní program: “Lásku až do úplného zničení.” Během první světové války (1915-18) se Marie zúčastňuje zdravotnických kurzů a pracuje jako zdravotní sestra Červeného kříže ve vojenské nemocnici. Tuto zkušennost mimořádně ocení během své pozdější misionářské činnosti v amazonských pralesech na východě Ekvádoru. Odjíždí do misií v roce 1922 a nikdy se již nevrátí do vlasti. Je poslána mezi domorodce kmene shuar, kde společně s dalšími dvěma sestrami začíná těžké dílo evangelizace a výchovy uprostřed nebezpečí všeho druhu, včetně pralesní zvěře, nástrah divokých řek, kterými se musí brodit nebo je přecházet po vratkých lijánových lávkách nebo být přenesena na ramenou indiánů. V ekvádorských lesech hlásá a přináší všem svědectví o Otcově lásce. A tak naše “madrecita” stále ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 10 Salesiánští svatí vybízí k poslání nejen k nemocným, ale ke všem, kdo potřebují pomoc a naději. Macas, Sevilla Don Bosco a Sucúa jsou jen některé ze stále kvetoucích “zázraků” sestry Marie Troncattiové: ošetřovatelky, lékařky chirurgie a ortopedie, zubařky a anestezioložky. Především ale katechetky a evangelizátorky, plné zázračných zdrojů víry, trpělivosti a bratrské lásky. Její dílo na podporu shuarských žen se stane rozkvětem stovek nových křesťanských rodin, které se poprvé zakládají na svobodné osobní volbě mladých manželů. “Pohled na Kříž mi dává život a odvahu k práci”. Tato jistota víry ji podporuje v životě a v jejím poslání. V každé činnosti, oběti či nebezpečí ji povzbuzuje mateřská přítomnost Panny Marie Pomocnice. Jeden z tehdejších misionářů, otec Giovanni Vigna, nám zanechal o sestře Marii toto svědectví: “Je to hotové vtělení jednoduchosti a rozumnosti evangelia. S jakým rozkošným mateřstvím si získává srdce ostatních! Pro každý problém najde řešení, které se ve světle skutečnosti zdá být tím nejlepším. Nikdy nezapomíná, že má co do činění se slabými a hříšnými bytostmi. Vždycky jsem ji viděl jednat s lidskou přirozeností ve všech oblastech, i v těch nejbídnějších: s tou povzneseností a laskavostí, která jí byla vlastní. To, co mě udivuje, je skutečnost, že přitom vždy zůstávala půvabnou ženou. Řekl bych čím více pannou, tím více matkou.” ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 11 Blahoslavený ARTEMIDE ZATTI (1880-1951) S Donem Boskem kamkoliv! Povolání jednoho salesiána koadjutora Rodina Zattiových je skromná venkovská rodina, která se rozhodne opustit svou vesnici Boretto v Itálii, aby se vyhnula bídě a nákaze pelagry (červeného malomocenství). Když je Artemidovi 15 let, chudoba je donutí odejít do Argentiny. Zattiovi jsou velmi zbožná rodina, mají dobré vztahy s církví, každý den se společně modlí přistupují ke svátostem. a často Artemide prožije své dětsví ve farnosti jako ministrant a jinak pracuje na poli. Kdo ho zná, říká o něm: „Je dobrosrdečný, veselý a pracovitý, skromný, tichý a velmi laskavý, vždy poslušný a uctivý ke svým rodičům.” Při tvrdé a vyčerpávající venkovské práci se brzy naučí čelit nárokům a odpovědnostem, které ho budou doprovázet při jeho apoštolátu. Artemide se pilně účastní bohoslužeb a věnuje se s hlubokou láskou službě nemocným. To jsou dva nosné pilíře jeho života. Na těchto základech uzraje v Artemidovi přirozené a procítěné salesiánské povolání. Vážnost jeho duchovního nasazení, upřímná cesta rozlišování a touha sloužit Bohu a bližním ho dovedou k přijetí poslání Dona Boska. Jeho povolání vyrůstá z četby životopisu Dona Boska a z přátelství s „vášnivým“ salesiánem, jakým byl farář don Cavalli, který ho doprovázel po celý život. Během formace se projeví jeho ukázněnost, pokora ve službě, v manuální práci i ve studiu. Nemocní, které tolik miluje a kterým se tolik věnuje, jsou dojatí jeho úsilím o dosažení svého cíle v řeholním životě a v kněžství, a zároveň jeho schopností čelit těžkým a hořkým zkouškám, které mu život připravil. Zatti je brzy postižen tuberkulózou, kterou se nakazí od mladého těžce nemocného kněze, kterému pomáhá. Kvůli jeho onemocnění mu nadřízení doporučí složit věčný slib jako salesián koadjutor. V tomto salesiánu-laikovi se ozve slavný výrok Cagliera, který při pochybnostech ostatních, zda se má stát „mnichem“ nebo ne, zvolal s významnou pohotovostí: „Mnich nemnich, já zůstanu s Donem ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 12 Salesiánští svatí Boskem!“ Také Zatti se dlouho nerozmýšlí nad tím, zda jako kněz nebo nekněz, chce zůstat s Donem Boskem. A zůstane s ním tak, že žije v plnosti své povolání „koadjutora“. Zasvětí svůj život nemocným, jako poděkování Panně Marii Pomocnici ze své uzdravení. Dodělá si potřebné vzdělání jako lékárník a zdravotník. Přijme odpovědnost za nemocnici, postará se o její přestěhování na nové místo; rozšíří okruh svých pacientů, ke kterým dojíždí na svém neodlučitelném kole, zvláště k těm nejchudším. v celé Patagonii se proslaví jako el amigo de los pobres (přítel chudých – pozn. př.), aniž by vyžadoval odměnu, je vždy štědře obdarován. Zná dobře jaké to je být zadlužený, ale Boží Prozřetelnost ho nikdy nenechá na holičkách. Spravuje mnoho peněz, ale jeho vlastní život je naprosto chudý: na cestu do Itálie se mu musí shánět šaty, klobouk a kufr. Milovaný a obdivovaný nemocnými, kteří někdy dají přednost Artemidovi před lékařem. Milovaný a obdivovaný lékaři, kteří mu dávají naprostou důvěru a vzdávají se před silou jeho svatosti: „Když jsem se Zattim, nemohu nevěřit v Boha,“ prohlásí jednoho dne jeden lékař, který se považoval za ateistu. Tajemství této síly? Tady je: každý nemocný byl pro něj zosobněním Ježíše. Doslova! Od nadřízených mu bylo doporučeno, aby nepřijímal denně více než třicet pacientů. Zabrblal: „A kdyby ten třicátý první byl Ježíš osobně?“. Nejsou u něho žádné pochybnosti. Jedná s každým pacientem se stejnou něžností, s jakou by se staral o samotného Ježíše. Nabízel pro neodkladné případy i svůj vlastní pokoj, dokonce tam v nejnutnějších případech přechovával i mrtvá těla. Jeho šatnářka často slyší otázky jako: „Máte tam šaty pro dvanáctiletého Ježíše?“. Pokračuje ve svém díle mezi nemocnými s klidným srdcem až do konce svého života, aniž by si vyhrazoval čas pro odpočinek. Sympatický Artemide Zatti je pro nás výzvou nabízet mladým kouzlo zasvěceného života, hloubku následování Krista v poslušnosti, chudobě a čistotě, potřebu mít na prvním místě Boha a Ducha Svatého, bratrský život v komunitě, úplné věnování se svému povolání. Mladí lidé jsou citliví k silným výzvám, ale potřebují svědky a vůdce, kteří by je doprovázeli v jejich hledání a přijímání takových darů. Povolání salesiána koadjutora je součástí organismu, který chtěl Don Bosco vytvořit ze Salesiánské kongregace. Jistě není lehké takové povolání rozpoznat a přijmout; vyraší jen tam, kde se mezi mládeží podporují laická apoštolská povolání a kde se jim dává radostné a nadšené svědectví zasvěceného života, jakým žil Artemide Zatti. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 13 Blahoslavený AUGUSTIN CZARTORYSKI (1858-1893) Bohatý mladík, který řekne ano Povolání jednoho prince, který se stane salesiánem Narodil se v Paříži 2. srpna 1858 jako prvorozený syn slavné a urozené polské rodiny. Jeho narození je vítáno s velkou nadějí. Je mu předurčen trůn sv. Kazimíra a to je dobré znamení pro všechny, kdo touží po znovuzrození Polska. Ale Boží plány jsou jiné. Tento mladík, kterého od dětství sužovala tuberkulóza, spojuje s nutnými poutěmi pro své zdraví také jinou pouť, mnohem cennější, hledat své povolání. Netrvá dlouho a Augustin pochopí, že smyslem jeho života není šlechtický dvůr: „Přiznávám, že už mě to všechno unavuje. Jsou to nesmyslné zábavy, které mě trápí“, píše otci. Velký vliv měl na mladého prince jeho předchůdce Josef Kalinowski, dnes svatý karmelitán, který inspiroval Augustinovo hledání osobnostmi jako je sv. Alois Gonzaga, jehož život mu „dal cestu k snadnějšímu spojení s Bohem“ nebo jeho vlastenec Stanislaw Kostka, od kterého Autustin převzal své heslo: „Ad maiora natus sum“. Rozhodujícím okamžikem jeho života je setkání s Donem Boskem, které se uskutečnilo v květnu 1883 v Paříži: „Již dlouho toužím po tom, abych vás poznal!“ říká Don Bosko Augustinovi. Od toho dne vidí Augustin ve svatém vychovateli otce své duše a pána své budoucnosti. Po setkání s Donem Boskem se Augustin nejen cítí posilněn na své duchovní cestě, ale je si jist, že je povolán stát se salesiánem: „Jestli si to Hospodin přeje, všechno se podaří, On sám učiní, aby zmizely všechny překážky, a jestli Bůh nechce, nechci ani já“. Nicméně Don Bosco vyjadřuje velmi obezřetný a zdrženlivý postoj ohledně přijetí prince do Kongregace, zvláště kvůli jeho společenskému postavení a kvůli jeho zdraví. Teprve papež Lev XIII odstraní všechny pochybnosti: „Řekněte Donu Boskovi, že je vůlí papeže, aby vás přijal mezi salesiány.“ „Tak dobře, můj milý“, odpoví okamžitě Don Bosco, „já vás přijímám. Od tohoto okamžiku patříte do naší Společnosti a přeji si, abyste do ní patřil až do smrti“. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 14 Salesiánští svatí Na konci června 1887, poté, co se všeho vzdal ve prospěch svých bratrů, se Augustin vydá na cestu noviciátu a radikálně změní mnohé zvyky. Oratoř, jídlo, společný život. Musí také čelit nátlakům své rodiny, která nesouhlasí s jeho volbou. Otec ho přijede navštívit a snaží se ho odradit. Ale Augustin se nenechá přesvědčit. 24. listopadu 1887 v bazilice Panny Marie Pomocnice přijme z rukou Dona Boska řeholní šat. „Do toho, můj princi“, šeptá mu světec, „tohle je velké vítězství! Ale jsem si jist, a mám z toho velikou radost, že přijde den, ve kterém se stanete knězem a z Boží vůle přinesete mnoho dobra do své vlasti.“ Průběh nemoci obnoví s větší naléhavostí tlaky rodiny, která se snaží zapůsobit také skrze doktory. Takto však odpoví Augustin kardinálovi Parocchimu, který byl požádán, aby svým vlivem přesvědčil Augustina k odchodu z kongregace: „V plné svobodě jsem složil sliby a učinil jsem to s velkou radostí v srdci. Od toho dne prožívám v kongregaci nesmírný pokoj duše a děkuji Pánu za to, že mi dal poznat Salesiánskou Společnost a že mě povolal k tomu, abych do ní patřil.“ Jeho kněžství trvá jen jeden rok, který stráví v Alassiu. Kardinál Cagliero popisuje konec jeho života takto: „Nebyl už na tomto světě! Jeho spojení s Bohem, jeho dokonalé souznění s Boží vůlí v těžké chorobě, jeho touha přizpůsobit se Ježíši Kristu v utrpení a v soužení, z něj učinily trpělivého hrdinu, tichého v duchu, nezdolatelného, spíše než v bolesti, v lásce k Bohu“. Zemřel na Bílou sobotu večer, 8. dubna 1893, vsedě na křesle, které používal Don Bosco. „Jak krásné Velikonoce!“ řekl v pondělí svému spolubratru, aniž by tušil, že poslední den velikonočního oktávu už oslaví v ráji.“ “Jak jsou milé tvé příbytky, Hospodine zástupů! Má duše zmírá steskem po Hospodinových nádvořích... Den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde” (Ž 84; 2-3, 11). Tato slova napsal jako své heslo na primiční obrázek blahoslavený Augustin Czartoryski. V nich je obsaženo nadšení muže, který následoval své povolání, objevil krásu kněžské služby. Zní v nich ozvěna různých rozhodnutí, která musí učinit každý, kdo rozpozná Boží vůli a touží ji naplnit. Augustin Czartoryski, mladý princ, zpracoval účinnou metodu rozlišování Božích plánů. Představoval Bohu v modlitbě různé otázky a pochybnosti a potom v duchu poslušnosti následoval rady duchovních vůdců. Díky tomu poznal své povolání chudoby a služby těm nejmenším. Díky tomu také učinil během svého života mnohá rozhodnutí. Díky tomu dnes můžeme říci, že Augustin uskutečnil plány Boží Prozřetelnosti hrdinským způsobem. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 15 CTIHODNÝ VINCENT CIMATTI (1879-1965) Duchovní atlet Povolání jedné ohromné osobnosti Když se blíže seznámíte s otcem Cimattim, zamilujete si ho. Počínaje jeho rodinou, chudou a těžce zkoušenou, ve které jedna svatá maminka jménem Rosa vychová tři děti. Raffaellu, která vstoupí do Kongregace nemocničních sester milosrdenství, mistryni dobroty aktivní mezi nemocnými v Římě a v okolí (dnes blahoslavenou), Ludvíka, salesiána koadjutora a misionáře v jižní Americe, který zemře jako světec, a našeho Vincenta, dnes ctihodného. Život Vincenta Cimattiho je jedním velkým během za službou Kristu ve stopách Dona Boska, protože právě tento patron mládeže odstartuje Vincentovu životní dráhu. Když jsou mu tři roky, maminka ho nese do kostela v italském městě Faenza, kde Don Bosco káže: “Vincentku, podívej, podívej se na Dona Boska!”, říká mu a zvedá ho nad zástup lidí, aby světce zahlédl. Vincent si na celý život zapamatuje dobrosrdečnou tvář starého kněze. První etapa tohoto běhu začíná v jeho 17 letech, kdy se stane salesiánem a je poslán do Valsalice v Turíně, kde učí a sbírá různé tituly: skladba na konzervatoři v Parmě, zemědělství, filozofie a pedagogika na Královské Univerzitě v Turíně. Vyznačuje se vždy svou inteligencí, dobrotou a krásným hlasem. Jeho operety se často hrají v salesiánských školách a oratořích. Celé generace kleriků ho oslovují mistře. Jak pracuje (i manuálně) v turínských střediscích mládeže, tak se usilovně snaží pomáhat chudým rodinám. Mezitím naléhá na hlavního představeného s prosbou: “Najděte mi místo v nějaké chudší, náročnější, opuštěnější misii. V pohodlí se nenalézám.” ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 16 Salesiánští svatí Konečně ve 46 letech jeho běh dostává spád: je poslán do Japonska, aby tam založil salesiánské dílo. Pracuje tam 40 let a získá si srdce japonců svou dobrotou a svým apoštolátem, po příkladu Dona Boska, v tisku a v hudbě. Hodně cestuje, aby mohl stále povzbuzovat první salesiány a zakládá salesiánské domy především pro sirotky a pro mládež na okraji společnosti. Na stáří by se mohl vrátit do Itálie. Chce však zemřít v Japonsku, “stát se japonskou zemí”. A zemře pokojně jako patriarcha se svým dlouhým bílým vousem, mezi “svými” japonci. Usměvavý Kristův atlet ukončí svůj běh. Teď je na nás, abychom poznali jeho život a následovali jeho příklad, jak jen dokážeme. Protože on byl opravdu ohromným běžcem a díky jeho četným dopisům můžeme poznat jeho duši, ve světle jejích lidských, křesťanských a salesiánských prvků, ve kterých je vidět, že to nebyl jen světec, ale také opravdový člověk. Inteligentní, citlivý, prýštěla z něj hudba samovolně, byl milovníkem přírody a všech bližních, pán nad sebou samým ve chvílích mnohých obtíží a utrpení. Jen skrze jeho spisy, dodnes většinou nevydané, je možné pochopit, že za jeho úsměvem a jeho dobráctvím byl nekonečný boj se sebou samým a nesmírná schopnost trpět tváří v tvář všem obtížím, všem překážkám, chudobě, lidem, kteří ho nepřijali a nepomohli mu, když byl v úzkých. Byl to ten nejpřirozenější člověk na světě, ve svém jednání, ve slovech, v modlitbě, v tom svém nenuceném postoji, který všechny okouzlil, dospělé i děti, ve svém nezapomenutelném úsměvu. Ohromná osobnost, plná lidských a morálních hodnot, ctností, zvláště lásky, které nám ukazují otce Cimattiho jako pravého nositele salesiánského ducha v Japonsku, dokonalé vtělení Dona Boska v té zemi. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 17 BLAHOSLAVENÝ ALBERT MARVELLI (1918-1946) Láska nikdy není v důchodu Povolání jednoho bývalého žáka Je to první salesiánský bývalý žák, který byl církví blahořečen. U této příležitosti jsem napsal: “Blahořečení Alberta Marvelliho je výzvou k nalézání cesty ke svatosti v rodině, v práci, v politice, ale je také poctou pro salesiánskou výchovu, ze které mohou vyrůstat i svatí.” Toto bylo silným přesvědčením Dona Boska, kněze, vychovatele a formátora mladých světců. Albert předstihl Druhý vatikánský koncil a potvrdil své povolání laika působícího ve světě, a to v takovém světě, který není považován za něco negativního, ale za vinici Páně, na které je potřeba shopně a s láskou pracovat podle Božího zákona vyjádřeného v Evangeliu. Žil tak svoji svatost ve studiu, v práci, v každé situaci, ve které se úmyslně či neúmyslně ocitl. Marvelli žije uprostřed dějin světa s odvážným úsilím učinit z nich dějiny spásy všech lidí. Naše povolání není oddělené od našeho poslání v tomto světě. Příběh Alberta Marvelliho nachází hned po rodinném prostředí svou půdu pro vzklíčení a růst v salesiánském středisku v Rimini, ve farnosti Panny Marie Pomocnice. Boží volání přichází prostřednictvím víry jeho rodiny a skrze prostředí plné života a křesťanských hodnot, jakým je salesiánská oratoř, kde příklad a přitažlivost Dominika Savia působí silně a nakažlivě: Albert se usebraně modlí, chodí na náboženství s velkým přesvědčením, projevuje horlivost, lásku, vyrovnanost, čistotu. Vyniká mezi ostatními kluky z oratoře svými neobyčejnými ctnostmi a zdánlivou samozřejmostí, se kterou se pouští do těch nejtěžších úkolů. Základem jeho lidské, apoštolské a duchovní formace je salesiánský duch. Albertovi je pouhých 15 let, ale salesiáni už pochopí, co je zač. Stane se delegátem aspirantů a laskavým animátorem v oratoři. Pracuje s nejvyšším nasazením mezi mládeží, nasměrovává ji ke správnému pojetí hry a zábavy. Je inteligentní, má dobrou paměť, je mírný, ale živý, má silnou povahu, je štědrý, plný hluboké zodpovědnosti a smyslu pro spravedlnost; díky svým lidským kvalitám je velmi oblíbený mezi svými vrstevníky; všichni ho obdivují pro jeho dobré vlastnosti. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 18 Salesiánští svatí Přesto se však Marvelli nenarodil s křídly a se svatozáří. Stává se sebou samým jen pomalu a obtížně. V tomto prostředí zraje jeho pevné rozhodnutí patřit Ježíši a následovat ho. Takto píše ve svém deníku: “Neexistuje žádná střední cesta, nedá se spojit Ježíš a ďábel, milost a hřích. A tak já chci být celý Ježíšův, jen jeho. Jestli jsem byl až dodnes trochu nejistý, teď už nechci pochybovat; dávám se na tu cestu: všechno trpět, jen už nehřešit. Ježíši, radši bych zemřel než hřešil; pomoz mi ty dodržet tento slib.” “Sloužit je lepší než být obsluhován. Ježíš slouží!”, píše dál ve svém deníku. A v tomto duchu se staví ke svým občanským úkolům. Albert se stane nadšeným obnovitelem města, nešetří silami, protože vnímá potřeby lidí a trpí s nimi. Za své náročné nasazení v obnově pozemského města byl také odsuzován, protože se prý měl více věnovat činnosti v církvi. Albert však odpoví jednoduše: “Tohle je také apoštolát.” Potvrzuje tím své povolání laika působícího ve světě. Cítí a žije své poslání v politice jako službu společnosti: politická činnost se mohla a měla stát vyjádřením jeho hluboce prožívané víry. Albert slouží Pánu v těch nejposlednějších. Jsou s ním především ve chvílích modlitby, jeho rozhovoru s Bohem. Předkládá mu v srdci chudé, své nejdražší bratry. V létě roku 1946 po dlouhém přemýšlení zvolí své povolání, které v předešlých letech balancovalo mezi řeholním zasvěcením a kněžstvím. Nyní se rozhodl, že založí rodinu a požádá o to Marilenu Aldè di Lecco, se kterou se seznámil v Rimini během prázdnin, ve středoškolských letech, a se kterou si vybudoval silné duchovní přátelství. Albert se rozhodne vyznat Marileně svůj úmysl a potom, 27. srpna, píše v jednom dlouhém dopise: “Od pondělí cítím, že mé srdce bije pro tebe, jsi stále krásnější, s trochu smutnýma, ale dobrýma očima. Mohlo by tohle být povolání, ze kterého se rodí láska?”. Na dopis nedostane odpověď. Albert je připraven i na tuto bolest: “Příliš miluji Pána, než abych se rozčiloval nebo plakal kvůli jeho vůli. Této vůli musíme obětovat uspokojení našich pozemských tužeb a ideálů.” Život Alberta je silnou výzvou především pro laiky, aby “svědčili o víře každý prostřednictvím svých ctností, věrností a něhou v rodině, schopností v práci, houževnatostí ve službě pro dobro společnosti, solidaritou ve vztazích, tvořivostí v ujímání se užitečných činností pro evangelizaci a podporu lidí. Teď záleží na vás, abyste ve spojení s vašimi pastýři dokázali, že Evangelium je aktuální a že víra nevyčleňuje věřícího z dějin, ale naopak ho s nimi hluboce spojuje,” píše Jan Pavel II. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 19 Ctihodná Matka Markéta (1788-1856) Výchovné a kněžské mateřství Povolání jedné ovdovělé maminky “Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Její synové povstávají a blahořečí jí.” (Př 31, 10.28) Markéta žije svou cestu víry v manželském povolání se svým mužem Františkem Boskem, který byl od 27 let vdovcem. Svatbu oslaví 6. června 1812 ve farním kostele v Capriglio, kde si vymění své svatební prstýnky a slaví mši svatou. Když její manžel předčasně zemře, Markéta se ocitá v situaci, kdy musí sama uživit rodinu v době krutého hladomoru. V domě má Františkovu maminku, která je chromá a potřebuje asistenci. Syna Antonína z Františkova prvního manželství a své dva syny, Josefa a Jana (budoucího Dona Boska). Při nabídce velmi výhodného nového sňatku odpoví rozhodně: “Bůh mi dal muže a toho mi vzal, svěřil mi tři syny a já bych byla krutou matkou, kdybych je opustila v době, kdy mě nejvíc potřebují.” Bylo jí řečeno, že by její děti mohly být svěřeny výbornému opatrovníkovi, který by se o ně staral. Na to odpověděla: “Opatrovník, to je přítel, já jsem matka svých dětí. Nikdy je neopustím, ani kdybyste mi nabídli všechno zlato na světě. Je mou povinností úplně se zasvětit jejich křesťanské výchově.” Markéta, žena silná a moudrá, spravedlivá a pevná ve svých rozhodnutích, vede střídmý a mírný život. V křesťanské výchově synů je přísná, něžná a rozumná. V její péči tak vyrostou tři chlapci rozdílných povah: ona ale nikoho nepovyšuje ani neponižuje. Musí překonat obtížná rozhodnutí. Jako například, když má poslat Jeníka z domu, aby tím zachránila mír v rodině a jemu umožnila studovat, přizpůsobuje se s vírou a s nadějí sklonům svých synů a tím jim laskavě a vynalézavě pomáhá růst. Když slyší o Jeníkově snu v devíti letech, je jedinou osobou, která ho dokáže chápat v Božím světle: “Kdoví, zda se nemáš stát knězem”. Proto mu také dovolí stýkat se s pochybnými výrostky, protože v jeho společnosti se chovají lépe. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 20 Salesiánští svatí S láskou Jana doprovází až ke kněžství a v různých situacích ukazuje svou schopnost rozlišovat Boží vůli v každé situaci: “Rozhodně chci, abys vždycky prozkoumal každý krok, který chceš učinit, a abys následoval své povolání bez ohledu na cokoliv jiného. Nejdůležitější ze všeho je zdraví tvé duše. Farář chtěl, abych tě odradila od tohoto rozhodnutí kvůli tomu, že budu v budoucnu potřebovat tvoji pomoc. Ale já říkám: “Se mnou to nesouvisí, protože Bůh je nade vším. Ty se kvůli mně neobtěžuj. Já od tebe nic nechci. Nic od tebe neočekávám. Pamatuj, já jsem se narodila chudá, žila jsem chudá a chudá chci také zemřít. Naopak tě ujišťuji, jestli se ti někdy stane to neštěstí, že jako kněz zbohatneš, nevkročím do tvého domu. To si dobře pamatuj!” A v předvečer jeho primiční mše v rodné vesnici Castelnuovo cestou domů říká matka Markéta synovi novoknězi památná slova o katolickém kněžství: “Jsi kněz, budeš sloužit mše. Odteď jsi tedy bližší Ježíši Kristu. Ale pamatuj si, že začít sloužit mše znamená začít trpět. Neuvědomíš si to hned, ale postupně uvidíš, že tvoje maminka měla pravdu. Jsem si jistá, že se každý den budeš za mě modlit, ať už budu živá nebo mrtvá a to mi stačí. Ty jen mysli na spásu duší a neohlížej se na mě.” Tento vztah mezi matkou a synem zraje až do chvíle, kdy matka Markéta přijme synovo výchovné poslání: “Můj drahý synu, umíš si jistě představit, jak je pro mé srdce těžké opustit tento dům, tvého bratra a ostatní blízké, ale jestli si myslíš, že by se to líbilo Pánu, jsem připravena tě následovat.” Opustí svůj milovaný dům v Becchi a jde za ním mezi chudou a opuštěnou mládež do Turína. Zde se Markéta po deset let (svých posledních deset let života) bezpodmínečně věnuje poslání Dona Boska a začátkům jeho díla. Prožívá dvojnásobné mateřství. Duchovní mateřství vůči svému synu knězi a výchovné mateřství vůči chlapcům z první oratoře. Přispívá tak i k výchově světců jako Dominika Savia nebo Michaela Ruy. Matka Markéta, negramotná, ale plná moudrosti, která přichází shůry, je pomocí mnoha chudých kluků z ulice, kteří nemají rodiče. Nakonec tedy Boží milost a pěstování ctností učiní z Markéty Occhienové hrdinskou matku, moudrou vychovatelku a dobrou rádkyni rodícího se salesiánského ducha. Matka Markéta je jednoduchá žena, a přesto září mezi velkým množstvím svatých maminek, které žijí u Boha a s Bohem ve spojení tichých a neustálých modliteb. Ta “nejjednodušší věc”, kterou matka Markéta stále opakuje příkladem svého života, je tato: “Svatost je na dosah ruky, je všech, uskutečňuje se věrnou poslušností zvláštnímu povolání, které Pán každému z nás svěřuje.” ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 21 Blahoslavený FILIP RINALDI (1856 - 1931) Živoucí obraz Dona Boska Povolání jednoho budoucího hlavního představeného Ve venkovském prostředí Lu Monferrata, vesnici proslavené nejen vínem, ale také rodinami, které se staly opravdovou “Vinicí Páně” pro množství povolání, která z nich vyrostla, je jedním z nejznámějších příkladů rodina Rinaldiových. Pán povolal sedm dětí z tého rodiny: dvě dcery vstoupily do řádu salesiánek a staly se odvážnými misionářkami v Dominikánské republice; pět synů přijalo salesiánské kněžství. Nejslavnější z nich je Filip Rinaldi, třetí následník Dona Boska, který vynikal svým vlastním osobním povoláním a zároveň probouzením a doprovázením povolání u ostatních. Filip rád připomínal víru rodin z Lu: “Taková víra naučila naše rodiče říkat, Pán nám dal děti a když si je povolává ke své službě, my jim v tom nemůžeme bránit!”. Ve vesnici Mirabello, kde Don Bosco otevřel své první dílo mimo Turín, má Filip možnost se setkávat se světcem mládeže, zpovídat se u něho a vidět, jak se “najednou rozzáří nebeským světlem ve tváři”. Tento pohled a toto kouzlo ho doprovází a jistým způsobem ho pronásledují i v době, kdy se na konci prvního ročníku studia vrátí k rodině, aby po dalších deset let znovu pracoval na poli. Don Bosco mu zůstane v paměti a povzbuzuje ho k jednomu rozhodnutí. Ve dvaceti letech, během rozhovoru s Donem Boskem, se znovu potvrzuje to, čeho už si Filip kdysi všiml ve vesničce Mirabello: “Najednou se mu rozzářil obličej a potom jsem viděl, jak z jeho osoby vychází živé světlo, živější než sluneční záře, a pak se po chvíli vrátil jeho normální vzhled”. Filip už zná své povolání: “Rozloučil jsem se konečně se svými rodiči a otočil jsem se zády k tomu světu, který mi sebral ty nejkrásnější roky mého života.” Stal se salesiánem pod neustálým přímým a osobním dohledem Dona Boska, který navrhuje úkoly a cíle jeho cesty, a kterému Filip projevuje bezmeznou oddanost a poslušnost. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 22 Salesiánští svatí Don Bosco vytušil jeho ctnosti a apoštolské nadšení a v roce 1883 mu vzhledem k jeho zralosti svěřil vedení “Synů Marie”, a tím se Rinaldi stane odpovědným za tu líheň dospělých povolání, která přinese Církvi bohatou úrodu vytvořením prostředí opravdové a radostné rodiny. Dohled Dona Boska ho doprovází po 5 let života v Turíně, kde má to štěstí se každý týden u něj zpovídat a utvrzovat se v jeho duchovní blízkosti, která v něm zanechává zárodky vzácné kněžské a salesiánské zralosti. Byl poslán do Španělska, kde prozářil salesiánské dílo celého poloostrova za pomoci Dcer Panny Marie Pomocnice. V devíti letech otevřel jednadvacet nových domů, a tak by se dalo říct, že don Rinaldi byl “Zakladatelem” salesiánského díla ve Španělsku. Když se vrátí do Turína jako generální vikář kongregace, každé ráno jde do baziliky Panny Marie Pomocnice, kde se dvě hodiny věnuje zpovídání, duchovnímu vedení a doprovázení v rozlišování povolání: je to vzácné a velmi plodné dílo, které pokračuje až do 4. Dubna 1922, kdy je zvolen Hlavním představeným Salesiánské společnosti. Třetí nástupce Dona Boska je povolán k tomu, aby přizpůsobil zakladatelského ducha nové době, a projevuje své dary být dobrým otcem a hybnou silou bohatých iniciativ: stará se o povolání, formuje střediska duchovní a sociální pomoci pro mladé dělnice, vede a podporuje Dcery Panny Marie Pomocnice, podporuje Sdružení Salesiánských Spolupracovníků, zakládá světová Sdružení bývalých žáků. Když pracuje mezi Ctitelkami Panny Marie Pomocnice, má skvělou intuici a vymyslí novou formu zasvěceného života, která pak rozkvete v Sekulárním institutu “Volontarií Dona Boska”. Impuls, který dá salesiánským misiím, je obrovský: zakládá misionářské instituty, časopisy a sdružení. Během jeho období odjíždí do světa přes tisíc osm set salesiánů. Pro spolubratry a pro Dcery Panny Marie Pomocnice to byl učitel salesiánství: svým svědectvím a svým jednoduchým a konkrétním salesiánským životem dával mimořádný příklad celé kongregaci. Množství povolání, která podpořil, je neuvěřitelné: počet salesiánů se zvýšil ze 4 000 na 8 000 a salesiánských domů ze 400 na 650. Blahořečení Dona Boska v roce 1929 korunuje jeho salesiánství a dává mu příležitost zosobnit svou věrností charisma svého zakladatele a všichni ho tak vnímají jako “živoucí obraz Dona Boska” a jak říkal salesián Don Francesia: “Donu Rinaldimu chybí z Dona Boska už jen hlas”. ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ Salesiánští svatí strana 23 ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ strana 24 Salesiánští svatí
