CCC - Courmayeur Champex Chamonix

CCC - Courmayeur Champex Chamonix
Letos jsem si splnila další ze svých snů – zkusila jsem oběhnout kousek Mont Blancu. K tomu mi posloužil
„dětský závod“ - nejlehčí ze 4 tras v rámci Ultra-Trail du Mont Blanc. V prosinci jsme se s Martinou jen tak
zkusily zaregistrovat, jestli nás vezmou a ono to vyšlo. Času bylo pořád dost, tak jsem tento dlouho dopředu
přihlášený a zaplacený závod odsunula někam dozadu.
Ale čas nazrál a my jsme ve čtvrtek 25.8. dojeli do Chamonix. Tady to fakt žije – běžci, horolezci, vyznavači
paraglidingu a jiní nadšenci byli všude okolo. Krásná atmosféra. Na náš závod jsme měli předepsanou povinnou
výbavu, která se stala terčem mojí kritiky. Zdálo se mi toho strašně moc a všechno muselo být nepromokavé,
nejlépe Gore-texové. Navíc litr vody, ze kterého se nesmělo pít. Nepromokavé rukavice, teplá čepice,
nepromokavá bunda a kalhoty – kdo to kdy viděl, aby se v tomhle běhalo? Ale všechno jsem si posháněla a
postavila se před pořadatele, kteří dle seznamu kontrolovali jednotlivé položky. Prezentace, vydávání čísel,
kontrola povinného vybavení, čipování – vše běželo jako na drátkách. Po odbytí všech těchto formalit jsem
začala být nervózní – jenom abych to zase zítra nezabalila!
V sobotu nás autobusy převezly tunelem do italského Courmayeuru, odkud se má v 10 hodin startovat. Asi
čtvrt hodiny před startem se řadíme do startovních koridorů. Vybíhá se ve 3 vlnách, podle toho, jaký si kdo
napsal očekávaný cílový čas. My jsme byly s Martinou drzé, napsaly jsme si 22 hodin, takže můžeme do 2. vlny.
Ještě před odstartováním hlasatelka něco říká anglicky a francouzsky, všichni pozorně naslouchají, asi to je
důležité. Nerozumím, nechápu, ale pak mi kdosi dvěma větami objasnil, že se z důvodu nepřízně počasí trasa
zkracuje o 5 km a 500 výškových metrů. Na startu je mi to docela líto, později to kvituji s povděkem.
Chvilku po čtvrt na jedenáct odstartovala naše vlna. Kravské zvonce zvoní, lidi fandí, hraje písnička z Posledního
mohykána – trochu zaslzím, ale hlavně už se těším na akci. První úsek nás čeká velké převýšení po úzké
cestičce. Nohy by běžely, ale souvislý had lidí to nedovoluje. Tak alespoň předbíhám a cpu se dopředu. Jenom
musím dávat pozor, abych nezakopávala o hůlky ostatních. Nahoře je krásně. Slunce a hory. Akorát není čas se
kochat, protože po úzké cestičce se za mnou tlačí masa běžců. Pokračujeme po vrstevnicové cestě a potom
dolů do Arnuvy na občerstvovačku. Tady je dav lidí a všichni fandí. Rychle se napít a zase vzhůru. Stoupáme na
Grand Col Ferret do 2533 m n.m. a je to nekonečný kopec. Ale jinak je tu krásně. A tak to jde nahoru, dolů.
Nohy začínají v sebězích tuhnout, jak tohle dopadne?
První velká občerstvovačka asi po 35. km La Fouly. Je mi moc fajn, nohy se zase srovnaly, žaludek přijímá, tak
hurá dál. Na metě maratonu jsem po necelých 6,5 hodinách. Trochu musím krotit svoji euforii. Taky mě
„rozčiluje“, když mě někdo předběhne. Zrovna se na mě zase někdo tlačí, ale cesta je tu široká, uhýbat nebudu,
může mě předběhnout stranou. Zatáčka o 180o a běžec to střihne o 5 metrů a už je přede mnou. V duchu mu
nadávám a najednou zakopnu a už letím. Výsledkem jsou odřená kolena, díra v dlani, naražené zápěstí a
kamínky v puse. Hned ke mně přiskočili dva běžci, ale říkám, že vše je OK, tak zase můžeme pokračovat.
Na další velké kontrole v Champex po 50. km mi už stávkuje žaludek, nic do něj neleze. Tuším, že odtud už to
bude boj. Takže zase dál, jenom tempo upadá. Po seběhu do Trientu na 65. km začíná pršet a je nutno nasadit
čelovku. Odtud nás čeká 700 výškových metrů a to je fakt nekonečný kopec. Navíc je mi už vyloženě špatně,
několikrát si musím ulevovat, je mi zima a všechno je špatně. Psychička žádná. Ale každý kopec jednou končí.
Už vůbec nemůžu běžet, žaludek mě moc bolí a už dlouho jsem nic nejedla. Sil není nazbyt, jdu už jenom silou
vůle. Přicházím na poslední občerstvovačku i když bych radši brala cíl. Vcházím do stanu a jenom zachytím
pohled dvou zdravotníků. Koukli se na mě a už mě drží pod křídlem a vedou na lehátko. Klepu se zimnicí, vůbec
to nejde zastavit. Zdravotníci mě balí do termofolie a ukládají na lehátko pod 3 deky. Pořád se klepu, nejde
přestat. „Tak my zavoláme do cíle, že tady končíš, viď?“ „Neee, já to dojdu“. Potom usínám a po probuzení
zjišťuji, že jsem si pospala 2 hoďky, ale je mi teplo a žaludek nebolí. Vypiju čaj a vyrážím na poslední úsek. Je mi
zase dobře, akorát bez jídla mám málo síly. Ale Chamonix se blíží.
Ačkoli jsem 904. v cíli a prší a je zima, jsou tu davy fandících lidí včetně dětí. Je to nádhera a konečně se můžu
zastavit. (Ještě že jsem měla tu povinnou výbavu, jinak bych snad zmrzla :-).)