Tisková zpráva ke stažení zde

Tisková zpráva:
Milan Kundera
Jakub a jeho pán
(pocta Denisi Diderotovi)
Režie
Scéna
Kostýmy
Hudba
Dramaturgie
Produkce
Zdeněk Bartoš
Lubica Melcerová
Aleš Valášek
Markéta Mazourová
Martina Kinská
Eliška Vinařová a Honza Čížek
Hrají studenti IV. ročníku KČD DAMU (Václav Jílek, Vojtěch Hájek, Jana
Kovalčíková, Jan Maléř, Eva Leimbergerová, Irena Máchová, Václav Liška, Hana
Vagnerová, Renata Visnerová, Jan Meduna) a Nikolaj Penev j.h.
Pedagogické vedení:
Jaroslava Šiktancová
Marie Málková
Lukáš Hlavica
Regina Szymiková
Jana Zbořilová
Jan Dušek
Barbara Tůmová
Autorská práva k provozování díla zastupuje DILIA.
Premiéra 4. prosince 2004 v 19, 30 hodin v divadle DISK.
Informační materiály:
DENIS DIDEROT – JAKUB FATALISTA A JEHO PÁN
Denis Diderot (1713 – 1784) patřil k nejvýraznějším osobnostem osvícenské Francie a
spolu s d´Alembertem byl jedním z hlavních redaktorů slavné Encyklopedie. V dnešní době jsou
známa především jeho díla Paradox o herci a romány Jeptiška a právě Jakub fatalista a jeho pán.
Diderot jej dokončil v roce 1773, úplného vydání se ovšem nedočkal; jako většina Diderotových děl
román vyšel až po autorově smrti.
V Jakubu Fatalistovi se naplno rozehrál Diderotův vypravěčský temperament. Dialogy se
střídají s anekdotami i delšími příběhy a vtipnými úvahami; autor kreslí svižnými tahy nejenom
věrný a živý obraz Francie druhé poloviny osmnáctého století, ale také ironicky komentuje zápolení
člověka jako svobodné bytosti s Osudem či Prozřetelností. Postavy Jakuba a jeho pána představují
jednu z typických dvojic světové literatury – pána a sluhy, kteří zde, podobně jako např. figury
Cervantesovy, prezentují nejen rozdílné společenské role, ale především rozdílné životní principy.
MILAN KUNDERA – POCTA DENISI DIDEROTOVI
Po ruské okupaci roku 1968 vykázal normalizační režim Milana Kunderu (1929) spolu
s jinými českými autory a tvůrci na neoficiální seznam zakázaných autorů. Jistý režisér jej
počátkem 70. let vybídl, aby pro něho adaptoval Dostojevského Idiota a nabízel mu krytí vlastním
jménem. Milan Kundera však Evaldu Schormovi nevyhověl. Jeho zájem se naopak upnul na
svobodomyslný Západ: rozhodl se pro zpracování známého Diderotova románu. Od počátku trval
na tom, že nejde o adaptaci Diderotova díla, ale o variaci na něj – variaci, která má schopnost vést
svébytnou existenci.
Hra Jakub a jeho pán byla vydána v roce 1975. Známou se stala především inscenace
Činoherního studia v Ústí nad Labem z téhož roku (režie Ivan Rajmont, jako autor skutečně
podepsán Evald Schorm, v hlavních rolích Karel Heřmánek a Jiří Bartoška). Kunderova dramatická
variace byla uvedena v řadě evropských zemí i ve Spojených státech.
INSCENACE DIVADLA DISK – ROZHOVOR S REŽISÉREM
Jedná se o třetí inscenaci (po Williamsově Tramvaji do stanice Touha a Macchivelliho
Mandragoře) IV. ročníku Katedry činoherního divadla na DAMU. Jde zároveň o absolventskou
inscenaci jediného studenta režie v tomto ročníku Zdeňka Bartoše.
▪ Proč jsi zvolil právě tento titul?
Od prvního čtení mě bavilo, že je to divadlo, které každou chvíli vypadává z vyprávěného – tedy
hraného – příběhu. Je tam jeden zcizovací efekt za druhým, dovoluje to nadsázku, ironii, divadlo na
divadle, hru s tím příběhem. A taky je to o lásce, nebo spíš erotických fantaziích a jejich
nenaplnění, o svobodě myšlení, o přátelství, což jsou hodnoty, jejichž projevy se v průběhu času
mění, ale podstata zůstává stejná. Takže myslím, že parta mladých lidí, kteří spolu čtři roky žijí
v jednom ročníku, k tomu má dost co říct. Navíc mám rád Francii a francouzskou kulturu, původně
jsem francouzštinu vystudoval. Tahle hra má tamní šmrnc a přitom ji napsal český autor. A ne
ledajaký.
▪ Jak se ti daří vyrovnat se s „osmnáctým stoletím“?
Celkem snadno, z té hry vane víc duch šedesátých let s jejich svobodomyslností, idealismem,
rozvolněností, včetně sexuální, i s tím neslavným rozčarováním a vystřízlivěním na konci. Takové
bylo vlastně i libertinské osmnácté století s tím finálním výbuchem revoluce. Vizuálně hledáme spíš
jen „rokokové“ siluety s použitím současných materiálů a střihů. Takže třírohé klobouky, kordy a
vějíře chybět nebudou, ale nepůjde o žádnou „dobovku“, spíš o variaci na osmnácté století
z perspektivy začátku století jednadvacátého.
▪ Použil jsi slovo „variace“ - jak ses vypořádal s tím, co Milan Kundera nazývá „variací“? Lze
mluvit o nějakém žánru?
Právě že těch žánrů je tam víc – chvíli je to „pohodářské“ road movie, chvíli sentimentální drama,
pak zase skoro dryáčnická fraška, místy to zavání westernem nebo jiným vysloveně akčním žánrem
(souboje, scéna na šibenici), je to groteska i tragédie. To mě na tom hodně baví. Žánrové variace se
snažíme podpořit i ve scénické hudbě, kterou pro nás exkluzivně skládá studentka HAMU Markéta
Mazourová.
▪ Je text, který tolik odkazuje k vyprávění, vhodný pro divadlo?
Jistě, protože je to vyprávění dynamické, a hlavně demonstrované, hrané. Hra nemá vlastně daleko
od brechtovského epického divadla, i když dramatický prvek samozřejmě neschází – jednak i uvnitř
těchto „vyprávěných příběhů“ se postavy rozhodují a prožívají různé vnitřní konflikty, jednak už
tím, co a jak vyprávějí, na sebe spoustu věcí prozrazují. Vyprávění si často vynucuje své
pokračování, postavy svévolně manipulují svým autorem. Pro mě další zábavná věc, tenhle
„pirandellovský“ efekt je mi blízký.
▪ Jak byste charakterizoval dvě hlavní postavy?
Jakub má v sobě jistě švejkovskou žvanivost a Sanchovu pragmatičnost a selský rozum, Pán zase
nezáludnost a naivitu dona Quijota i rádoby donjuanovské holedbání a fanfarónství. Pro mě jsou to
hlavně dva přátelé, kámoši, kteří se pohádají a pošlou „do chlíva ke kozám“ (i jinam), ale
v kritickou chvíli jeden druhého podrží. To se nepoštěstí každému.
Ptala se Martina Kinská
CITACE ZE HRY – motto / anotace
Je to pořád dokola…i bible se pořád opakuje … a ten, kdo se opakuje, dělá si blázny z toho,
kdo ho poslouchá … A ten, kdo to všechno psal tam nahoře, se taky hrozně moc opakoval …