Základy psychologie emocí

Základy psychologie emocí
Autor: Iva Stuchlíková
Nakladatelství: Portál, 2002
Stav: digitalizováno, SONS
Tato kniha pochází z Knihovny digitálních dokumentů.
Slouží pouze pro potřeby těžce zrakově postižených.
Doplňující informace naleznete v přiloženém souboru.
***
Obsah
Úvod 7
1
Emoce a emoční zkušenost 11
1.1 Vymezení pojmu emoce 11
1.2 Staronové pohledy na emoční zkušenost
21
Shrnutí
25
2
Tradiční přístupy k emocím 27
2.1 Přístupy zaměřené na emocionální prožívání 27
2.2 Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt
31
2.3 Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování 38
Shrnutí
45
3
Soudobé přístupy k emocím 47
3.1 Primární emoce a jejich výraz 47
3.2 Sídlo emocí - některé neuropsychologické nálezy
3.3 Kognitivní interpretace - co pociťuji? 71
Shrnutí
83
4
Funkce emocí v našem životě
85
4.1 Intrapersonální funkce emocí
87
4.2 Sociální funkce emocí 92
4.3 Vývojové funkce emocí 95
Shrnutí
103
5
Emoce a "racionalita"
105
5.1 Pozitivní a negativní emoce ovlivňují
poznávací procesy
105
5.2 Vliv emocí na dílčí kognitivní procesy 109
5.3 Radost a učení - radost z učení? 122
5.4 Emoční gramotnost, emoční inteligence
123
Shrnutí
125
6
Vybrané emoce a jejich dynamika 127
6.1 Štěstí a radost
127
6.2 Láska a náklonnost
132
6.3 Nenávist a hněv 139
6.4 Úzkost a strach 145
6.5 Smutek a zármutek
150
6.6 Znechucení a pohrdání 156
6.7 "Já" emoce - pocity vztahující se
k našemu jednání
158
6.8 "Já" versus "ty" emoce 164
Shrnutí
171
62
7
Regulace emocí
173
7.1 Co je a co není v našich silách a v našem zájmu
7.2 Kontrola a zvládání
192
Shrnutí
198
Závěr: Emoce nás mohou měnit
201
Poznámky
205
Literatura
211
173
Úvod
Stalo se vám někdy, že jste v poměrně nevinné situaci k všeobecnému překvapení hněvivě
vybuchli? Rozesmáli se v situaci, kdy to vůbec nebylo vhodné? Dolehl na vás skličující
smutek ve chvíli, kdy jste konečně dosáhli něčeho, o co jste dlouho usilovali - třeba ukončili
školu? Všechny tyto zdánlivě paradoxní situace byly výsledkem emocionálních procesů.
Důsledkem emocí, kterým jsme včas nevěnovali pozornost, které nás zaskočily a kterým jsme
možná ani nerozuměli.
Emoce, jakkoli jsou centrálními jevy v našem duševním životě, stále představují velmi
obtížné téma pro všechny oblasti lidského zkoumání, které se jim věnují - ať je to filozofie,
psychologie, fyziologie, sociologie, případně další obory. Odpovědět na otázku, co jsou to
emoce, jednoduchou definicí je nemožné. George Mandler před čtvrtstoletím napsal, že pokus
definovat emoce je zřetelně namířen špatným směrem, a proto odsouzen k nezdaru (Mandler,
1975).
Podobnou historií prošly před půlstoletím pokusy definovat v obecné poloze, co je to učení.
Koneckonců je možné hledat to, co mají všechny procesy učení nebo všechny dílčí emoce
společné, pak ovšem získáme definici, která je ve své obecnosti jen velmi slabým nástrojem
bližšího poznání ("emoce je odvozená složitá sekvence reakcí na podnět a zahrnuje kognitivní
hodnocení, subjektivní změny, autonomní a neurální aktivaci, impulzy k jednání a chování v
takové podobě, které mají vliv na podnět, který vzbudil tuto složitou sekvenci", Plutchik,
1984, s. 217).
Proto je vcelku pochopitelné, že se psychologové při výzkumu emocí k tématu přibližují pod
zorným úhlem těch aspektů, které je osobně nejvíce zajímají. V tomto smyslu, jak vtipně
uvádějí Carlson a Hatfieldová (1992), připomínají slepého muže, který byl požádán, aby
přiložil své dlaně na slona, hmatal a pak nám sdělil, co je to slon. V závislosti na tom, na které
místo si shodou okolností sáhne, se můžeme dozvědět, že slon se podobá řeckému sloupu, zdi,
nebo hadovi.
Kognitivní psychologové se zaměřují na hodnotící procesy při vzniku emoce, zatímco
neurofyziology zajímají neurofyziologické změny a behaviorálně orientované psychology pak
výraz nebo jednání. V tomto smyslu je tedy důležité vymezit si emoce dosti široce na to,
abychom mohli představit poznatky různých přístupů k problematice emocí.
S Carlsonem a Hatfieldovou bychom mohli emoci pracovně vymezit jako zčásti dědičnou a
zčásti získanou predispozici reagovat prožitkově, fyziologicky a behaviorálně na změny
určitých vnitřních a vnějších proměnných.
Bezpochyby provokující zůstává otázka, zda bychom měli emoce vědecky zkoumat. Cožpak
moudrost předků obsažená v umění, filozofii či lidové tradici nestačí? Emoce jsou přece
výsostně subjektivní, velmi křehké a prchavé jevy. Jaký má smysl vědecky studovat lásku
nebo smutek? Pro člověka, který nemá povědomí o tom, jakými cestami se ubírá
psychologický výzkum, může být těmito otázkami vyjádřená skepse velmi nakažlivá.
Seznámení s řadou velmi důvtipných paradigmat, v rámci nichž psychologové emoce
zkoumají, může naopak velmi rozšířit osobní pohled na to, co emoce jsou, a značně obohatit
chápání toho, jakou roli hrají v našem životě.
Ponořit se do problematiky emocí předpokládá odhodlání seznámit se s řadou dílčích pohledů.
Velká všeobsahující elegantní teorie nabízející základní definice a několik obecných principů
je touhou výzkumníků v jakékoliv oblasti. V psychologii však, vzhledem ke složitosti
zkoumaného objektu, velké teorie, které by dávaly proniknout k jádru věci, neexistují. Přesto
každá z teorií dílčích - například evoluční, kognitivní, neurobiologická či sociální teorie
emocí - nabízí mimořádně obohacující vhled do povahy emocí.
Hlavním problémem při zkoumání emocí je jejich subjektivnost. Velmi dlouhou dobu byly
emoce chápány jako reálně existující, velmi důležité faktory našeho vnitřního života, které
jsou však objektivně velmi těžce zkoumatelné. Přístupy k emocionalitě jsou samozřejmě v
různých kulturách a v různých historických časech různé. Na úsvitu naší západní civilizace se
myslitelé pokoušeli emoce připsat somatickým systémům a vnímali je jako cosi, co fungování
těla automaticky provází. Nástup karteziánského myšlení znamenal nejenom posun k
dualistickému pohledu na tělo a mysl, ale oddělování objektivního a subjektivního obecně. V
západní myšlenkové tradici odtud přetrvává souboj mezi "objektivním" rozumem a
"subjektivními" emocemi. S tím souvisí i názor, že emoce dezorganizují racionalitu.
I v rámci psychologie samé byly emoce dlouhou dobu vnímány jako určité průvodní jevy.
Pozornost jim byla věnována spíše jen ve snaze dobrat se přesného popisu toho, co ve
skutečnosti emoce jsou. S nástupem behaviorismu však psychologie doménu emocí na
poměrně dlouhou dobu opustila. Emoce se vracejí do centra psychologického zájmu až zhruba
v sedmdesátých letech 20. století, kdy, pod vlivem potřeby vysvětlit změny v kognitivních
funkcích způsobené změnami subjektivního prožívání, psychologie znovu začala emocím
věnovat mimořádnou pozornost.
Během relativně krátké doby nashromáždila psychologie emocí značné množství poznatků o
tom, co emoce jsou, jak vznikají, jaký mají fylogenetický i ontogenetický vývoj. Spolu s
pokrokem ve zkoumání této problematiky se však objevují další otázky. V posledním
desetiletí je to zájem o prozkoumání neurofyziologických základů emocionálních procesů,
zájem o funkce emocí, o možnosti jejich regulace a zejména o vzájemné propojení emocí s
dalšími psychickými procesy, hlavně s motivací a poznávacími procesy. Vztah emocí a
racionality je stále méně nahlížen jako protikladné střetávání; namísto toho roste zájem o
poznatky, jak emoce ovlivňují naše učení, paměť, rozhodování, myšlení, volbu našich cílů a
naše usilování o ně a mnoho dalších každodenních aktivit.
Rovněž pozornost sociálních psychologů věnovaná emocím vzrostla, a tak se emoce v
současnosti studují jak v kontextu jednotlivé osobnosti, tak v kontextu mezilidské interakce.
Je zkoumán vliv emocí na utváření sociálních vazeb, včetně primární vazby tzv. citového
přilnutí mezi kojencem a matkou, vliv na komunikaci a na skupinové procesy. Stále rostoucí
pozornost je věnována i tomu, jak monitorujeme a zpracováváme emoce druhých lidí coby
důležité sociální signály.
Velmi módní jsou otázky tzv. emoční gramotnosti, případně emoční inteligence, a způsobů,
jak je rozvíjet.
Tato kniha nabízí řadu užitečných poznatků pro každého, kdo chce moudře zacházet s
vlastními emocemi nebo chce porozumět emocím lidí, s nimiž se setkává. Vzbuzuje ovšem
také řadu otázek a povede tak, doufám, čtenáře k tomu, aby toto porozumění aktivně hledal.
Kniha nepředpokládá žádné zvláštní psychologické znalosti. Věnuje se jevům, s nimiž se
setkáváme všichni bez rozdílu profesí. Porozumět lépe emocím a jejich roli v našem životě
předpokládá ochotu nahlížet na emoce stále znovu a znovu, jako když na dlani převracíme
krásný oblázek a prohlížíme si jej z různých stran a v různém světle. Možná nebudeme na
konci takového zkoumání schopni poskytnout definici, ale zaručeně oblázek lépe poznáme a
snad pro nás bude i svým způsobem bližší.
Kapitola 1
Emoce a emoční zkušenost
Tato kapitola seznamuje se základními pojmy, upozorňuje i na terminologický zmatek v
oblasti psychologie emocí a pokouší se čtenáře tímto úskalím provést. Přibližuje obsah
základních termínů (např. emoce, epizody, nálady) a vztahy mezi nimi. Ve druhé části nabízí
tradiční i novější pohledy na to, jak si utváříme svoje emoční1 zkušenosti.
1.1 Vymezení pojmu emoce
1.2 Staronové pohledy na emoční zkušenost
1.1 Vymezení pojmu emoce
Co jsou to emoce, jaké jsou jejich charakteristické znaky - emoce versus afekty - k čemu jsou
nám emoce dobré?
Částečně pod vlivem známého eseje W. Jamese Co je to emoce? (1884) věnovali
psychologové zabývající se emocemi velkou pozornost odpovědi právě na tuto otázku. Je to
snaha poněkud sisyfovská, přesto nad jiné potřebná, neboť emoce poskytují jádro individuální
kontinuity v průběhu životního cyklu.
Z evolučního hlediska emoce - podobně jako řada našich fyzických vlastností a psychických
procesů - reprezentují v čase ověřené řešení problémů adaptace. Emoce patrně vznikly proto,
že efektivně koordinují odlišné systémy reakce (fyziologický, prožitkový, výrazový) a tak
nám pomáhají reagovat na důležité výzvy nebo příležitosti v prostředí (Levenson, 1994).
Emoce jsou velmi komplexní jevy jejichž charakteristickým rysem je jejich velká citlivost a
proměnlivost. Citlivost emocí na změny v osobních a situačních okolnostech se odráží v tom,
že bez zjevných změn v objektivních okolnostech se emoce sama může proměňovat (na
základě subjektivního hodnocení situace). V jedné situaci může být daná emoce vzbuzena, ale
v jiné, stejně typické situaci nikoli.
Například když na nás v oblíbené dětské hře dítě "vybafne", málokdy se lekneme (byť pro
radost spoluhráče vystrašení předstíráme). Pokud se stejná situace odehraje bez "varování" (a
přizpůsobení našich očekávání), můžeme se opravdu leknout a následně pocítit úlevu a radost
nebo i rozzlobení (podle našeho aktuální stavu).
Přestože i další duševní procesy (např. paměť nebo myšlení) jsou citlivé na osobní a situační
souvislosti (tzv. procesy "shora dolů"), takovou míru citlivosti, jakou vykazují emoce, jiné
mentální procesy nemají.
Složitost emocí je dále zesílena tím, že každá jednotlivá emoce se projevuje v celé řadě forem.
Tak existuje řada typů lásky, smutku, strachu a dalších emocí, přičemž jednotlivé formy se
vzájemně značně liší (viz kapitola 6). Vysvětlování emocí je pak nesmírně obtížným úkolem a
různost a složitost emočních jevů vede k přesvědčení, že nemá větší hodnotu pokoušet se o
nějaký obecný koncept emocí (např. Griffiths, 1997). Navzdory této skepsi je za současné
úrovně poznání emocí přece jen možné učinit určitá zobecnění. Namísto snahy obsáhnout
všechny emoční jevy jednou širokou obecnou definicí se ukazuje plodnější prototypický
přístup k emocím vystihující charakteristické jádro jednotlivých emocí. Oproti binárním
kategoriím (ano-ne, patří-nepatří) užívá prototypické kategorie, tj. vytváření shluků vzájemně
podobných jevů, a pokouší se je vymezit.
Složky, funkce, příčiny, důsledky
Současné pokusy o definice emocí se snaží jejich složitost vyjádřit: hovoří o jednotlivých
složkách emocí i o časových a příčinných charakteristikách nástupu emocí.
Při vymezování základních složek emoce se stalo klasickým Wundtovo vymezení tří
charakteristik: libost-nelibost, úroveň vzrušení, zážitek napětí-uvolnění. Tyto tři dimenze se
vztahovaly k tzv. prožitkovému aspektu emocí. Klasikem současnosti se stává C. E. Izard,
který vedle prožitkového aspektu hovoří ještě o fyziologických procesech, které jsou
nezbytnou součástí probíhající emoce, a o pozorovaném výrazu (případně širším
behaviorálním projevu), který rovněž bezprostředně k emoci náleží.
Některé přístupy se pokoušejí emoce definovat na základě funkcí, jimž tyto jevy slouží. V
tomto smyslu se psychologové snaží blíže prozkoumat intrapersonální, interpersonální i
sociokulturní funkce emocí (viz kapitola 4).
Častá je snaha posoudit emoce v širších souvislostech a hledat jak typické příčiny emocí, tak
typické výstupy emocí a typické objekty. (Stručně řečeno, typickou příčinou emoce je
vnímaná změna naší situace oproti předchozímu stavu nebo našim představám; typickým
emočním objektem je lidská bytost.) Obecné jsou typickým emocím ještě některé další
charakteristiky, jako je nestabilita, různá míra intenzity, dílčí perspektiva a relativní krátkost
trvání.
Psychologie se tedy snaží prozkoumat zaměřenost a pocitový stav, kognitivní hodnotící
složku, motivační složku, fyziologické reakce a složku behaviorální.
V poslední době se v popisu emocí výrazně profilují dva hlavní proudy. Jedním z nich je
popis emocí v termínech tzv. diskrétních emocí, kdy se psychologové zabývají popisem tzv.
primárních (základních; vrozených) emocí a dále popisují mechanismy, jimiž se z těchto
základních emocí vytvářejí sekundární emoce nebo směsi emocí. Druhým proudem je popis
emocionálních jevů s pomocí určitých dimenzí. K nejznámější klasifikaci patří
dvoudimenzionální modely, v nichž se jako hlavní dimenze objevují valence (tj. zážitková
hodnota - příjemné, nepříjemné) a intenzita.
Zbývá připomenout ještě jednu skutečnost, která dramaticky přispívá ke složitosti emočních
jevů: V průběhu evoluce se vytvořily různé mechanismy, které utvářejí emoční procesy. Tyto
mechanismy přitom nejsou pro všechny emoční jevy stejné (viz tzv. automatické procesy a
vůlí usměrňované procesy emocí i role nižších mozkových center a mozkové kůry při nich kapitola 3).
Emoce jako afektivní jevy (emoce, emoční epizody, nálady)
Při vymezování emocí je důležité hovořit o celé říši afektivních jevů zahrnující vedle emocí i
emocionální vztahy, nálady, afektivní rysy, emoční epizody, ale i související jevy, jako jsou
afektivní poruchy apod.
V určitých souvislostech bývají pojmy afekt a emoce zaměňovány. V jiných je však afekt
používán k označení pouze prožitkové nebo behaviorální stránky emoce. Podle Scherera
(1984) je afekt chápán jako nadřazená kategorie pro všechny valenční stavy (stavy určitého
hodnotícího vztahu k objektu charakterizované příjemností nebo nepříjemností). Takto pod
označení afektivní jevy spadají:
n
emoce, jako například hněv;
n
emoční epizody, jako například partnerská hádka;
n
nálady, jako například euforie;
n
dispoziční stavy, jako například preferování určité rychlosti reagování,
n
rysy, jako například popudlivost.
Nejdůležitější rozlišení mezi členy celé skupiny shrnuté pod označením afekt je rozlišení mezi
emocí, emoční epizodou a náladou. Osvětlíme je proto podrobněji.
Emoce
Psychoevoluční teorií emocí (blíže viz oddíl 3.1) je navrhováno, že emoční zkušenost se
vytváří na základě malé sady dále nedělitelných základních emočních pocitů. Jiné emoce pak
sestávají ze směsic těchto základních pocitů nebo ze základních pocitů spojených s
kognicemi2, které se vztahují k jejich původu a k jejich důsledkům. Takovou množinu
základních pocitů můžeme vidět u různých autorů různě, například Oatley (1993) uvádí štěstí,
smutek, strach, hněv a znechucení.
Podle jiných teoretiků, například N. Frijdy, umožňují spontánní popisy emočního prožívání
charakterizovat emoce poněkud preciznějším způsobem. Mohou být rozlišeny čtyři hlavní a
jedna doplňková složka (Frijda, 1986):
1.
afekt,
2.
vědomí situačního významu nebo pociťované zhodnocení události,
3.
pociťovaný stav nebo připravenost k jednání,
4.
pociťované tělesné změny.
Doplňkovou složkou je "emoční význam".
Pojem "afekt" se u Frijdy v souladu s anglosaskou tradicí vztahuje k neredukovatelným
aspektům, které dávají pocitům jejich emocionální, nekognitivní charakter - příjemnost,
nepříjemnost, resp. napětí, uvolnění3. U emocí člověk obvykle neprožívá pocity příjemnosti
nebo nepříjemnosti, spíše si uvědomuje příjemnou nebo nepříjemnou povahu události, která
emoce vzbudila. Jinými slovy, u emocí funguje afekt jako jeden z aspektů "pociťovaného
zhodnocení události". Různá zhodnocení mohou být dobře popsána v pojmech omezeného
počtu dimenzí. Kromě příjemnosti a nepříjemnosti tyto dimenze zahrnují jistotu-nejistotu,
zapříčinění (vlastní, jiné nebo souběh událostí), napomáhání nebo zabraňování dosažení cíle,
sebedůvěru a kontrolovatelnost. Konkrétní emocionální prožitek může být vyjádřen jako
profil aktuálních hodnot na těchto dimenzích, a tyto profily docela dobře rozlišují různé typy
emočních prožitků.
Třetí složkou ("pociťovaný stav připravenosti k jednání") míní Frijda obojí, jak stavy
aktivace, tak tendence k jednání. Aktivační stavy zahrnují obecnou připravenost nebo
nepřipravenost vstoupit do kontaktu s prostředím. Odrážejí individuální copingové zdroje4
(zdroje pro zvládání situace) dostupné v danou chvíli. Tendence k jednání jsou tendence
udržet nebo upravit vztah k prostředí. Různé emoce vyvolávají různé druhy připravenosti k
jednání. Například strach se váže k úniku nebo sebeochraně, radost vzbuzuje připravenost ke
vstřícnosti nebo hyperaktivaci.
Čtvrtou složkou je prožívání tělesných změn, které rovněž poskytují určité rozlišení mezi
emocemi.
Emoční epizody
Zatímco emoce se rozvíjejí v průběhu relativně krátkého časového okamžiku, emoční epizoda
je mnohem rozsáhlejší jak z časového, tak prostorového hlediska (Frijda, 1993). Emoční
epizody bývají někdy také označovány jako vzorce (Ekman, 1984) nebo scénáře (skripty5)
(Tomkins, 1984) nebo také adaptační interakce (Lazarus, 1991). Zahrnují jak všechny
protagonisty, tak všechny události v dané emoční scéně (např. partnerská hádka).
Lazarus zdůrazňuje, že emoce je lépe chápat jako "procesy". A to z toho důvodu, že emoční
reakce se rozvíjejí v čase a obvykle sestávají ze sekvence určitých emočních reakcí. V rámci
této sekvence jdou určité pocity a reakce ruku v ruce, vzájemně se ovlivňují a toto
ovlivňování dává vzniknout dalším následným pocitům a reakcím. Tento sled odpovídá určité
emoční "transakci" mezi jedincem a něčím v jeho prostředí. Z hlediska popisu afektivních
jevů je emoční transakce ucelená a smysluplná jednotka. V přirozeném jazyce se emoční
slova vztahují spíše k takovýmto transakcím než k jednotlivým emocím. Příkladem může být
třeba smutek. Máme-li o něm hovořit, obvykle začneme popisovat transakci nebo sled
událostí, které situace vzbuzující náš smutek zahrnovala. Přestože tyto epizody mají určitou
vnitřní strukturu a obvykle prodloužené trvání, jsou lidmi považovány za jednotlivé momenty
nějaké "emoce".
V jedné ze studií Frijdovy skupiny byly zkoumané osoby požádány, aby si vybavily moment
nějaké emoce a namalovaly diagram průběhu takové emoce v čase. V 68 % případů tyto
diagramy vykazovaly více než jeden vrchol nebo trvaly déle než jednu hodinu, případně obojí
(Frijda, 1993).
Transakce obvykle sestává z řady menších jednotek - událostí. Emocionální epizody obvykle
bývají tvořeny sekvencemi rozdílných emocí a směsí emocí. Postupně se objevující emoce se
vztahují k tomu, co se v transakci skutečně odehrává, ale rovněž odrážejí různé perspektivy,
které může dotyčná osoba v průběhu epizody přijímat. Samozřejmě se v některých případech
může stát, že určitý typ emoce přetrvává, vrací se a charakterizuje celou epizodu. Ať už má
emoční epizoda jakoukoli strukturu, má určitou vnitřní soudržnost a tím i ucelenost. Tato
soudržnost má několik zdrojů. Jedním z nich je uvědomění jednající osoby, že se zabývá
nějakým konkrétním jádrovým tématem (Lazarus, 1991), jako je hrozba, ztráta, útok apod.
Dalším zdrojem je vědomý stav emocionálního zaujetí. Je to právě stav zaujetí, který dává
lidem možnost později tuto epizodu popsat jako zakotvenou v čase s určitým začátkem,
průběhem a koncem a s měnící se intenzitou v průběhu času.
Emoční epizody ukazují, že emoční procesy mohou být nejlépe popsány v určitém
hierarchickém modelu. Vraťme se k příkladu partnerské hádky. Nejvyšší úrovně sestávají z
emočního zaujetí celkovým průběhem v čase - od vzniku problému k jeho rozřešení. V rámci
tohoto průběhu se mohou různě za sebou objevovat určité fáze pozitivního nebo negativního
afektu. Tyto fáze odpovídají určitým změnám v připravenosti k jednání na strategické úrovni,
jak to nazval Lazarus - připravenosti buď akceptovat, nebo zamítnout podnětovou událost.
Třetí úroveň popisu je reprezentována postupným objevováním různých hodnocení a
odlišných, specifičtějších forem připravenosti k jednání, což víceméně definuje dílčí emoce:
n
zhodnocení události jako hrozby a ochrana "já" nebo stažení se zpět, což odpovídá
strachu;
n
zhodnocení situace jako vyžadující určitou aktivní protiakci, které koresponduje s
hněvem;
n
zhodnocení události jako averzivní a odmítnutí, které koresponduje se znechucením;
n
zhodnocení situace jako beznadějné a vzdávání se, které koresponduje se zoufalstvím,
apod.
Na čtvrté úrovni popisu jsou stavy akční připravenosti využity ve určitých akcích, jako je
nadávání, opakované útočení nebo mrzutost v průběhu antagonistické "hněvivé" fáze.
V průběhu toho se na různých úrovních aktivace objevují určité změny v aktivaci tělesné.
Každá nižší úroveň prezentuje různé formy reakce na vyšší úroveň podle okolností a změn
pohledu. V průběhu takové emoční epizody tak mohou po sobě následovat různé emoce nebo
se mohou proměňovat jedna v druhou; emoce se také mohou měnit v náladu, která může buď
zcela vyprchat, nebo se znovu přeměnit do nějaké jiné emoce.
Pojem emočních epizod se tak v poslední době volně zaměňuje s pojmem "emoční transakce"
a začíná být intenzivněji zkoumán. A to nejen s ohledem na fakt, že emoční epizody zahrnují
elementární emoční procesy, které se v rámci epizody přirozeně řetězí a ucelenost epizody je
umožňuje zkoumat v mnohem realističtější perspektivě. Dalším důvodem je to, že lze využít
také tradice výzkumu stresu, který zjevně není spojen s individuálními emocemi, ale spíše s
emočními epizodami.
Nálada
Jedním z rozlišujících rysů mezi náladou a emocí je trvání. Nálada je přetrvávající a
udržované "emoční klima", zatímco emoce je změna v emočním "počasí". Jako druhé
rozlišující kritérium bývá někdy uváděna nižší intenzita. Třetím rysem je to, že emoce mají
určitý specifický objekt, a dávají vzniknout odpovídajícím tendencím k chování, zatímco
nálady postrádají objekt a podle některých teoretiků jsou tedy bez intence - nezáměrné6.
(Absence objektu je zvláště zřejmá, když si všímáme některých tvrzení vztahujících se k naší
náladě. Tam se často objevují výrazy jako "všechno", "nic" apod. Příklady: "Nic mě nebaví."
"Všechno mě štve.")
Nálady, ač jsou bez objektu, mohou dát vzniknout obecnějším tendencím jednání - jako je
přiblížení nebo stažení zpět. Objekt afektivního stavu ale není totéž co jeho příčina. I u nálad,
přestože nemají objekt, můžeme rozumět příčině vzniku. Mohou vzniknout na základě určité
emoční události, která specifický objekt zahrnovala. Nálada také může být důsledkem nějaké
konkrétní emoce. Emoce se rozvine v náladu nebo jí dá vzniknout, když se ohnisko, na které
byla emoce zaměřena, ztratí a pocity nebo chování se stanou méně zaostřenými, bez objektu.
Osoba tedy může vědět, co způsobilo její náladu, a přesto může v této náladě setrvávat.
Například můžeme vědět, co nás přivedlo do hněvivého rozpoložení, a přesto můžeme dále
hněvivě reagovat na cokoli jiného.
Hlavní složkou nálady je zcela zřetelně afekt. Sebeposuzování nálady velmi často směřuje jen
k obecnému rozlišování mezi náladou dobrou a špatnou. Navíc může být nálada vnímána jako
určité nastavení způsobu hodnocení, tj. jako stav, v němž jedinec má tendenci vidět události
určitým způsobem. V úzkostné náladě téměř každou událost hodnotíme jako potenciální
hrozbu, v hněvivé náladě jsou události vnímány jako frustrující nebo jako útok a v depresivní
náladě je svět vnímán jako nesmyslný a nezajímavý apod.
Nálady jsou tedy určitými způsoby hodnocení, způsoby vnímání světa. Z tohoto pohledu je
pochopitelné, že řada kognitivních změn při určitých náladách není důsledkem nálady, ale
jejich součástí. Nálady jsou také stavy zvýšené připravenosti pro spuštění určitých reakcí.
Odrážejí dostupnost, nebo naopak nedostupnost našich copingových zdrojů (Morris a Reilly,
1987).
Struktura "afektivního prostoru"
Proměnlivost emocí, množství slov, která přirozený jazyk užívá k popisu emočních stavů a
nálad, vzbuzovaly pochopitelnou touhu po strukturování tak obsáhlé oblasti.
Výzkumy směřující k popisu struktury "afektivního prostoru" se intenzivně rozběhly v
osmdesátých letech 20. století. Aktuální afekt bývá popisován s využitím různých dimenzí a
struktur, jako je například Russellův circumplex (1980), Watsonův a Tellegenův pozitivní a
negativní afekt (1985), Thayerova tenzní a energetická aktivace (1989) či Larsenův a
Dienerův model osmi kombinací příjemnosti a aktivace (1992). V analogii s lexikální
analýzou při hledání tzv. velké pětky osobnostních faktorů se řada autorů zabývajících se
uspořádáváním afektivních stavů postupně propracovávala shlukovou nebo faktorovou
analýzou k 6-10 trsům nebo faktorům, přičemž se začalo ukazovat, že jen některé z nich
zahrnují afektivní stavy. Zbývající se vztahují k neemocionálním stavům, lépe popsatelným
jako stavy aktivace.
V poslední době dochází k integraci těchto různých přístupů do jednoduchého kompromisního
schématu, v němž existují dvě latentní dimenze - konstrukty příjemnost versus nepříjemnost a
aktivace versus deaktivace (obr. 1.1.1).
Tento přístup má však i své kritiky, upozorňující na skutečnost, že například dimenzi
příjemné-nepříjemné je třeba podrobit velmi zevrubnému zkoumání, neboť i když tato slova
sémanticky představují protiklad (bipolární dimenzi), při popisu afektivních stavů mohou
vystupovat jako dvě odlišné kvality (jednopolární dimenze): od absence příjemného k
maximální příjemnosti a od absence nepříjemného k maximálně nepříjemnému (např.
Cacioppo a Berntson, 1994; Schimmack, 2001). Navíc se při vytváření standardizovaného
obrazového materiálu pro experimenty s emocemi (v současné době přes 600 obrázků s
hodnocením úrovně příjemnosti a vzrušivosti, tzv. International Affective Picture System;
Lang, Bradley a Cuthbert, 1999) ukázalo, že hodnocení příjemnosti, resp. nepříjemnosti je
závislé na aktivaci, kterou podnět vzbudí (intenzita vzrušení). Proporční zastoupení
kombinace "neaktivující-nepříjemný" neodpovídá ostatním kombinacím. Je-li nepříjemný
podnět málo intenzivní, pak ztrácí i na svém averzivním charakteru. Zmíněný afektivní
prostor je nehomogenní, jakoby "řidší" v oblasti slabých nepříjemných podnětů, které
nehodnotíme "tolik" nepříjemně. Zdá se, že můžeme zažívat velmi příjemné podněty, které
nás nechávají v relaxovaném uvolnění, stejně tak jako velmi příjemné podněty, které nás
výrazně aktivizují. Oproti tomu pociťování podnětu jako velmi nepříjemného se zdá
neslučitelné s tím, že zůstaneme uvolnění, neaktivovaní.
Emoce jako adaptace
Vedle pohledu na emoce jako na člena rodiny afektivních stavů může být užitečné podívat se
na emoce jako na mechanismy adaptace. To nám umožní doplnit druhou část terminologické
sítě zahrnující potřeby, pudy a mechanismy hodnocení. Hovoříme-li o adaptaci, musíme
připomenout, že člověk v průběhu fylogeneze získal několik adaptačních mechanismů.
n
Vývojově nejstarší mechanismus je instinktivní regulace orientovaná na uspokojování
pudových potřeb - potřeb zachování sebe sama (udržování homeostázy, únik od bolesti apod.)
a potřeb zachování rodu (zejména sexuální pud a instinktivní rodičovské chování).
n
Na tuto úroveň navazují emocionální mechanismy adaptace. Emoce jsou v tomto
smyslu nahlíženy jako procesy kontrolující možnosti situace a zároveň okamžitý stav potřeb.
Emocionální regulace dovoluje mnohem větší volnost chování vůči prostředí. Primární
emoce, jako je radost strach apod., představují elementární hodnotící mechanismus popisující
prostředí v termínech příjemné-nepříjemné (libé-nelibé) a plní signální funkci upozornění na
žádoucí, resp. nežádoucí objekt či okolnost.
n
Nejvyšší (a vývojově nejmladší) úroveň adaptace pak zajišťují vyšší kognitivní
procesy. Umožňují nejen vybrat, ale i vytvořit novou nejvhodnější reakci na danou situaci a
průběžně ji korigovat. Umožňují vyhodnocování v širším vztahovém rámci přesahujícím
"tady a teď". Kromě minulosti (která se jako předchozí zkušenost objevuje už u emočních
mechanismů) dávají možnost anticipace budoucího a využití zkušeností jiných lidí. Objevují
se zde vyšší hodnotící mechanismy spojované s volbou vlastních hodnot a cílů, se
sebeuvědomováním, ale také s tzv. vyššími city (jako jsou např. city estetické, etické nebo
pocity sebenaplnění) a s reflexí vlastní emocionality7.
Emoce tedy prolínají poslední dvě úrovně adaptace a představují velmi heterogenní oblast od primárních emocí vztahujících se k zajišťování pudových potřeb až k sekundárním
emocím spojeným nerozlučně s kognitivními procesy.
Vlastimil Rollo ve své zajímavé i provokující knize Emocionalita a racionalita aneb Jak ďábel
na svět přišel (1993) hovoří ve svém existencialistickém náhledu na emoce o tzv. primárním
traumatu, archaickém strachu z nevyhnutelnosti smrti, který do našeho vědomí vneslo setkání
animální emocionality s rudimentární racionalitou v situaci, kdy si naši předkové začali
uvědomovat sebe jako živého tvora. Nemožnost kompenzace tohoto primárního traumatu
prostřednictvím vyšších citů vede v postmoderní době k přesunu snah o získání libosti do
oblasti tzv. nižších citů stupňováním konzumu. Emocionální vakuum, případně neschopnost
prožívat, jsou kompenzovány zahlcováním stále intenzivnějšími vnějšími podněty - násilím,
kultem sexu, drogami změněnou realitou. Rollo upozorňuje, že prudký rozvoj intelektualizace
v 19. a 20. století přinesl atrofii emocionality. Správně upozorňuje i na to, že atrofování
emocionality ohrožuje i samu racionalitu, která, není-li usměrňována a sycena energií emocí,
zůstává mechanickým shromaždištěm poznatků bez jakéhokoliv osobního významu.
1.2 Staronové pohledy na emoční zkušenost
Emoce v našich vzpomínkách a tady a teď - získávání emoční zkušenosti má svá pravidla
Malatesta ve svém článku The role of emotions in the development and organization of
personality (Role emocí ve vývoji a organizaci osobnosti, 1990) vymezuje emoce jako
centrální organizující osy osobnosti. Opřen o názory Tomkinse, Ekmana, Izarda, Lewise a
Plutchika uvádí, že emoční organizace osobnosti funguje podobně jako osobnostní rysy ve
smyslu "nastavení" jedince na určité specifické způsoby vnímání, zpracovávání informací a
chování. Výzkum, který tyto myšlenky podnítily, ukázal, že stabilita nebo změny chování lidí
v prototypických situacích mohou být nejlépe pochopeny ve vztahu k emocionálnímu
významu konkrétních situací pro daného člověka (Pervin, 1993).
Pervin uvádí výzkum, v němž se zkoumaných osob ptal, jak by se asi cítily v prototypických
situacích, které vzbuzují žárlivost. Na základě jejich výpovědi získal určitá "skóre" žárlivosti.
Ukázalo se, že i když mají dva lidé stejné skóre (mají zhruba stejný sklon k pocitům
žárlivosti), význam této emoce v jejich životě je různý - pro jednoho to může být zcela
okrajová emoce, pro druhého patří k významným - podle toho, jak často ve svém životě
skutečnou žárlivost prožívají a jaké má pro ně důsledky.
Jiným příkladem může být tréma s níž máme téměř všichni určitou zkušenost. Jak dobře
víme, netrápí nás ve všech situacích stejně. Jedna situace pro nás může být výzvou, jiná - pro
vnějšího pozorovatele vcelku analogická - ohrožením (obvykle prestiže, dobrého hodnocení
nebo sebepojetí). Zatímco v první situaci můžeme pociťovat i příjemné vzrušení, které nám
napomáhá vynaložit potřebné úsilí a překonat obtíže, ve druhé prožíváme úzkost, která může
náš výkon narušit.
Zhodnocení emocionálního významu situace je dosti komplikovaným procesem. Patří k tzv.
procesům "shora dolů", kdy nejde o pouhou konstrukci na základě informací o situaci, ale o
interpretaci těchto informací závislou na aktuálním psychickém stavu hodnotitele (jednodušeji
řečeno, stejnou situaci prožíváme různě v závislosti na tom, jak se právě cítíme, na co
myslíme a oč usilujeme). Aktuální psychický stav však odráží naši dosavadní zkušenost v
nejširším slova smyslu, tedy i všechny vlivy, které dosud utvářely naše individuální
emocionální procesy.
Kitayama, Markus a Kurokawa ve své studii, porovnávající americké a japonské studenty,
přesvědčivě ukázali, že řada i tzv. primárních emocí (jako např. radost nebo smutek) má
interpersonální povahu a patří k emocím vztahovým. Jejich výsledky dokumentují vliv
kulturní konstrukce emocí. Porovnávali sebeposuzující výpovědi studentů o frekvenci
prožívání 31 emocí v jejich každodenním životě. Seznam kombinoval emoční valenci (dobré
a špatné pocity) s kontextem interpersonálním nebo intrapersonálním a zahrnoval jak emoce
řazené k základním, tak emoce tzv. odvozené (rozmrzelost jako intrapersonální negativní
emoci základní, zahanbení jako interpersonální negativní emoci odvozenou apod.).8 Nálezy
této studie do jisté míry relativizují v současné době velmi populární biologické teorie emocí,
které předpokládají jednotný neuronální program pro základní emoce (např. Ekman, 1984).
Výsledky studie se blíží tzv. slabé verzi sociálněkonstruktivistické teorie emocí (např. Oatley,
1993; Parkinson, 1995), která zdůrazňuje, že emoce jsou sice biologicky "připraveny", ale
jsou zásadním způsobem "konfigurovány" nebo "aktualizovány" prostřednictvím vzorců
sociální interakce. V tomto smyslu jsou emoce (včetně projevů emocí primárních) sociálním
produktem nebo kulturním výtvorem umožněným určitou sadou biologicky nastavených
dílčích procesů.
Je třeba poznamenat, že na jedné straně kulturně sdílený systém významů nebo kulturní rámec
spoluutvářejí emoční zkušenost v plné její složitosti, na druhé straně emoční zkušenost nebo
prožívání zase naopak v dané kultuře definují, co je zvláště významné (Lutz, 1988).
Rozdíly mezi minulými a aktuálními okamžiky
Zvláštní otázkou je, jak z minulé emocionální zkušenosti získáváme osobní smysl a význam.
Minulé a právě probíhající emocionální procesy bezpochyby řídí naše rozhodování o
budoucnosti. Dá se říci, že si vybíráme chuť zmrzliny nebo místo budoucí dovolené, stejně
jako budoucí kariéru nebo své přátele tím, že odhadujeme, jak náš výběr ovlivní naše budoucí
štěstí (Loewenstein a Schkade, 1999). Není nikterak překvapivé, že se naše odhady budoucího
štěstí, resp. spokojenosti často zakládají na naší minulé emocionální zkušenosti. První pohled
na lidské rozhodování a výběr tak tedy může vyzdvihnout čistě hédonistické procesy.
Samozřejmě to není ve skutečnosti až tak jednoduché. Lidé se nesnaží jen o maximalizaci
příjemného a minimalizaci nepříjemného (Parrott, 1993). Namísto toho se často snaží sami
sebe vystavovat určitým stresujícím situacím v zaměstnání, zahajují bolestivou hádku s
někým ze svých blízkých atd. Porušování hédonistických kritérií volby ukazuje na to, jakým
způsobem lidé abstrahují význam ze svých minulých afektivních prožitků.
Minulá zkušenost ovlivňuje naše aktuální chování poněkud jiným způsobem než právě
prožívané emoce. U minulého prožitku nereflektujeme aktuální okamžiky, ale spíše celé
epizody (např. na otázku, jak se ti líbil film, si nevybavujeme jednotlivé detaily, ale
nabídneme celkové zhodnocení). Přesněji řečeno, globální zhodnocení minulé emocionální
zkušenosti není jenom vnímáno nebo cítěno, ono je konstruováno, tvořeno. Roli hraje aktuální
nálada, afektivní rysy naší osobnosti, snadnost, s níž si můžeme vybavit i protichůdné
informace, a řada dalších faktorů. Navíc výzkum v poslední době ukazuje, že tato konstrukce
celkového zhodnocení minulého emocionálního prožitku se odvíjí velmi významně od
určitých momentů, jakoby podle určitého pravidla - pravidla vrcholu a konce.
Pravidlo vrcholu a konce
Lidová moudrost - "konec dobrý, všechno dobré" - byla potvrzena ve výzkumných studiích
hodnocení sociálních vztahů (Carstensen, 1993; Fredrickson, 1995). To, jak sociální vztah
končí, ovlivňuje celé zhodnocení. Později se ukázalo, že hodnocení vrcholného momentu a
konce vysvětluje zhruba 94 % variance v hodnocení celé epizody, zatímco délka trvání této
epizody přispívá jen třemi dalšími procenty vysvětlené variance. Ukazuje se, že lidé jsou tedy
velmi citliví na nejintenzivnější vrcholové okamžiky dané epizody a na její konec. Zdá se, že
v retrospektivním hodnocení celé emocionální epizody se kombinují tyto dva momenty a
ostatní momenty jsou méně důležité (např. délka sama o sobě je jakoby přehlížena).
Velmi zajímavé výzkumy ukazují, že u epizod bolesti lidé hodnotí lépe pokus, který trval
déle, ale který byl ukončen menší bolestí, než kratší pokus, u něhož byla bolestivost po celou
dobu stejná (tyto výzkumy se dělají tak, že jsou pokusné osoby požádány, aby ponořily ruku
do bolestivě studené vody na dobu asi 60 vteřin. Teplota je 14 stupňů a už změna teploty ze
14 na 15 stupňů je zaznamenána jako poněkud menší bolest). Ve studii Kahnemana,
Fredricksona, Schriedera a Redelmeiera (1993) podstoupily zkoumané osoby dvě varianty
zmíněného bolestivého pokusu. Při třetím pokusu si mohli vybrat, kterou variantu zopakují.
Ukázalo se, že 69 % účastníků si vybralo ke zopakování delší pokus, v němž byla po 60
vteřinách teplota na dobu dalších 30 vteřin zvýšena o jeden stupeň (oproti možnosti opakovat
jen 60vteřinový pokus se stálou teplotou 14 stupňů). Přitom celých 81 % účastníků uvádělo,
že zaznamenali zmenšení prožívané bolesti.
Pravděpodobně nejdramatičtější důkazy pro pravidlo vrcholu a konce a pro přehlížení délky
trvání epizody vycházejí z terénních výzkumů, které byly provedeny Redelmeierem a
Kahnemanem u nevyhnutelné bolesti během medicínské procedury (1996). Jednalo se o
výzkumy pacientů, kteří podstoupili kolonoskopické vyšetření (bolestivé vyšetření tlustého
střeva) a indikovali svou aktuální bolest na vizuální analogové škále každých 60 vteřin během
procedury. Zajímavé je např. to, že celkové zhodnocení bolestivosti zákroku korelovalo s
průměrem té nejvyšší bolesti v průběhu vyšetření a s bolestí na konci vyšetření velmi
signifikantně. Nicméně téměř nekorelovalo s délkou vyšetření. Překvapivé bylo zjištění, že
stejná citlivost na vrcholy a konce a přehlížení celkového trvání se objevilo rovněž u lékařů,
když měli hodnotit pacientovu momentální bolest a potom zhodnotit celkovou bolestivost
vyšetření. Například rozhodnutí lékaře o aplikaci dalších anestetik bylo korelováno právě s
vrcholy a konci, ale nebylo korelováno s celkovou délkou vyšetření. Další studie, v níž byla
opět použita ledově studená voda, ukázala, že když se na konec bolestivé procedury přidá
část, v níž je bolest poněkud snížena, celkově to změní zhodnocení celé procedury, což by
mohlo případně i napomoci k rozhodnutí o opakování takové bolestivé epizody. Je tedy
možné, že intervence, která napomůže snížení celkového zhodnocení bolestivosti určité
diagnostické procedury, může zvýšit ochotu podstoupit takovou proceduru opakovaně, je-li to
třeba.
Zdá se tedy, že naše paměť emočních epizod (tzv. epizodický systém paměti) užívá poněkud
jiná pravidla kódování osobního významu, než je tomu u sémantické paměti, pomocí níž si
uchováváme neemocionální informace. Naše emoční zkušenost se tak opírá o intenzivní
momenty emocí a o zasazení epizod do stávající zkušenosti, což je možné až poté, když daná
epizoda skončí. Taková pravidla získávání osobního významu z emoční zkušenosti
pochopitelně vzbuzují zájem lépe porozumět tomu, co se s námi děje při prožívání
intenzivních emocí, jak jsou tyto intenzivní emoce regulovány a za jakou cenu. A dále i
napovídají, proč jsou situace, kdy nejsme schopni ukončit nějakou emoční epizodu (např.
nemožností odpoutat se od objektu při závislé lásce, prodlužovaným rozjímáním nad negativy
při patologickém smutku), prožívány jako tíživé a dezorganizující.
Shrnutí
Emoce jsou velmi komplexní jevy. Jejich charakteristickým rysem je citlivost na změny ve
vnějším i vnitřním prostředí organismu a proměnlivost. V současné psychologii dominují dva
přístupy k emocím - popis diskrétních emocí a dimenzionální přístup (zdůrazňující zejména
dimenze intenzity a příjemnosti, resp. nepříjemnosti).
Emoce jsou součástí širší skupiny tzv. afektivních jevů, kam patří dále například nálady či
emoční epizody. Nálady jsou obvykle chápány jako trvalejší, méně intenzivní afektivní stavy
bez přímé vazby na určitý objekt. Emoční epizody zahrnují emoční výměny mezi protagonisty
určité scény.
Emoce bývají chápány jako evolučně vzniklé mechanismy adaptace na určité problémy
přežití. Emoční zkušenost je organizována podle určitých pravidel. Emoční význam prožitých
situací je ovlivňován tzv. procesy "shora dolů" - tzn. naše dosavadní zkušenost a naše
očekávání v nich hrají mimořádnou roli. Novější výzkumy experimentálně prokázaly, že v
procesu interpretace emocionálního významu je důležitá emocionální intenzita při vrcholném
okamžiku dané epizody a její konec. Trvání epizody se zdá druhořadé.
Kapitola 2
Tradiční přístupy k emocím
V této kapitole jsou představena hlavní východiska moderní psychologie emocí. Bylo by
chybou pominout tento krátký pohled do nedávné minulosti a omezit se pouze na žhavou
současnost bez využití poznatků, které jednotlivé výzkumné tradice shromáždily.
2.1 Přístupy zaměřené na emocionální prožívání
2.2 Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt
2.3 Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování
Při popisu emocí psychology lákaly s různou měrou přitažlivosti hlavní aspekty, tak jak
bývají vyjadřovány trojrozměrností emoce - individuální prožívání, fyziologické změny a
výraz emoce. Volně podle Carlsona s Hatfieldovou můžeme preference různých přístupů
shrnout do tabulky 2.0.1.
2.1 Přístupy zaměřené na emocionální prožívání
Freud a dynamická tradice - emoce jako motivy - moderní psychodynamické koncepce posun ke kognitivnímu aspektu prožitku
Představitelem přístupu zaměřeného na emocionální prožívání je Sigmund Freud, jehož hlavní
přínos psychologii emocí tkví ve zdůraznění vědomých a nevědomých myšlenek a fantazií,
které obohacují náš emocionální život. Freud podobně jako Jung nebo z mladších zastánců
tohoto proudu například Horowitz či Bowlby bývají obvykle označováni jako
psychodynamičtí nebo motivační teoretikové. Motivační teorie emocí vychází z přesvědčení,
že emoce a motivace jsou těsně spojeny. Na jedné straně energizují a orientují naše chování
na naše primární pudy (jako je hlad, žízeň, bolest, sexus apod.) a psychosociální motivy (jako
je potřeba výkonu, touha po moci nebo potřeba intimity). Vedle toho existují emoce jako
jemnější evaluační mechanismy schopné přizpůsobovat původně instinktivní repertoár našich
reakcí na aktuálně probíhající situaci a úroveň našich potřeb. V praxi je skutečně určitým
problémem ukázat, kde je dělicí čára mezi pudy, motivy a emocemi (Šimek, 1995). V tomto
smyslu se k dynamické tradici hlásí i někteří soudobí autoři, kteří považují toto rozlišení za
poněkud umělé a zbytečné a hovoří o emocích jako o primárně motivačním systému (viz např.
Tomkins, Leeper).
Freud a dynamická tradice
Ve Freudově systému jsou emoce těsně spojeny s "instinkty". (Freudovy "instinkty" bývají
označovány i jako "pudy" nebo "primární motivy".) Freudova myšlenka lidské "instinktivní
přirozenosti" se v průběhu času vyvíjela. Ve svých pozdějších pracích Freud začal hovořit o
dvou hlavních kategoriích instinktů - instinktech života (eros) a smrti (thanatos). Instinkty
života zahrnují úsilí o sebezachování a kreativní síly. Instinkty smrti mohou být obráceny
dovnitř (jejich energie je zaměřena na sebezničení) nebo ven (v agresi a nenávisti).
Podle Freuda může být instinkt naprosto potlačen. Následně se může tato energie projevit v
podobě afektu určitého kvalitativního zabarvení nebo se transformuje v úzkost.
Repertoár emocí je velmi široký. Emoční reakce jsou často komplexní, jemné a stále se
proměňující. Podle Freuda jsou však naše vědomé reflexe toho, jak se cítíme, pouze
symbolickými reprezentacemi našich temných skrytých instinktů. Svoje reflexe chápeme jako
objektivní a předpokládáme, že jsou v souladu s našimi emocemi. V tom se ale podle Freuda
mýlíme. Naše domněnky jsou často předpojaté (zkreslené v našem zájmu). "Civilizované
emoce", které cítíme, jsou vybledlými stíny prudkých instinktů, které leží pod povrchem. Ve
Freudově chápání je bohatý emocionální život člověka výsledkem vědomého překroucení a
potlačení primárních pudů.
Pro většinu z nás a po většinu času tento proces funguje. Máme o sobě tolik poznatků, kolik
dokážeme unést. Naše vědomé myšlenky (nebo formy reprezentace) jsou zkreslením
původních nevědomých forem instinktu. Jakékoli větší uvědomění si instinktu a výsledný
afekt (emoce) by byly nesnesitelně bolestivé. Proto naše ego disponuje obrannými
mechanismy, které nás před touto bolestí chrání. Freud poukazuje na to, že někdy, když
represe selže a lidé stanou tváří v tvář temným silám svého nitra, "čelí šílenství". Úkolem
psychoanalýzy je opatrně vést pacienta k poznání, že jeho vědomé myšlenky a pocity ho
mohou chránit před úzkostí a rozpoznáním jeho nevědomých motivů9.
Emoce jsou podle Freuda vždy vědomé. Není správné hovořit o nevědomých pocitech nebo
emocích. Je to instinkt, co je nevědomé. Nicméně někdy vědomá mysl zachytí záblesk
původního nezpracovaného instinktu. V tom případě má podle Russella (1970) emoce
charakter úzkosti. Instinkty jsou jako "horká" atomická energie. Můžeme sledovat jejich cesty
pozorováním úzkosti, kterou za sebou bezprostředně zanechávají, když bombardují vědomí.
Ve Freudově chápání má uvolnění energie pudu z nevědomí do vědomí podobu úzkosti.
Původně byl Freud přesvědčen, že úzkost vzniká obecně při potlačení instinktivních popudů.
S rozpracováváním strukturálního modelu osobnosti vypracoval velmi stratifikovanou teorii
úzkosti. Podle ní pouze ego může produkovat a prožívat úzkost. Ta vyvěrá z reality
(realistická úzkost je reakcí ega na reálné ohrožení) nebo z jeho konfliktů s id (neurotická
úzkost provázející potlačení pudových přání) nebo superegem (morální úzkost).
U Freuda nacházíme i několik postřehů o kognitivních aspektech emocí. Podle něho existuje
obojí - vědomé i nevědomé zpracování emocionální informace. To, co si myslíme, že
pociťujeme, nemusí být to, co skutečně v hloubi cítíme. Obranné mechanismy zkreslí nebo
zcela potlačí informaci, která je emocionálně příliš bolestivá. Mechanismus popření je
dynamický, pracuje proaktivně (orientován na přicházející informaci). Tato Freudova
myšlenka vedla od padesátých let 20. století k intenzivnímu zkoumání perceptuální obrany10.
Poradenští psychologové se občas setkávají s manželskými páry v krizi, kdy jeden z partnerů
uvádí, že celou věc nechápe, protože všechno bylo v pořádku a ničeho varovného si nevšiml.
Varovné signály o tom, že druhý se ve vztahu necítí dobře, opravdu nemusel dotyčný partner
dlouhou dobu díky své obraně vnímat.
Jedná se o nevědomé cenzurování percepce silami represe. Následně se objevil systematický
výzkum tzv. represive coping style (česky obtížně přeložitelné jako styl zvládání úzkosti
cestou jejího nevědomého popření11). Tento styl je charakteristický defenzivním přístupem k
životu a malou vědomou úzkostí. Lidé s tímto stylem tak v situacích vzbuzujících úzkost
subjektivně úzkost nepociťují, nicméně jejich fyziologická aktivace je velmi vysoká. S jistou
nadsázkou bychom mohli říci, že se sice bojí, ale nevědí o tom (díky obranným
mechanismům, které jsou velmi silné). Tato strategie představuje určitá zdravotní rizika
(zejména zvýšenou kardiovaskulární zátěž vzhledem k probíhající fyziologické aktivaci), a
tak vcelku pochopitelně přitahuje velký výzkumný zájem (viz kapitola 7).
Moderní psychodynamické přístupy
Moderní psychodynamické přístupy k emocím stále zdůrazňují roli kontroly emocí při
zvládání vnitřních konfliktů. Rušivé emoce, které zdánlivě nemají příčinu, jsou spojeny s
klíčovými konflikty. Mardi J. Horowitz (1998) hovoří o tom, že každou emoci lze prožívat
různým způsobem při různých stavech mysli. Člověk může zažívat smutek v
dezorganizovaném stavu provázeném například vzlykáním, v ostře se připomínající
rezignované melancholii, nebo při ztuhlém úsměvu maskujícím zoufalství. Stavy mysli se od
sebe liší nejen typy emocí, které obsahují, ale také mírou kontroly nad nimi. Osobní identita je
pak prožívána v různých stavech odlišně. A spolu s tím se proměňuje i kvalita probíhající
emocionální výměny ve vztazích této osobnosti.
Už samo označování těchto stavů mysli zvyšuje podle Horowitze naše chápání toho, proč
danou chvíli prožíváme tím či oním způsobem. Nemodulované, dobře modulované a přehnaně
modulované stavy ukazují na míru emocionální regulace. Dobře modulované stavy jsou ty, v
nichž je osobnost sebedeterminována - je přiměřeně spontánní, otevřeně se projevuje, je
harmonická ve verbální a neverbální komunikaci, kontrolovaná v jednání. Nemodulované
stavy jsou ty, v nichž je osobnost značně impulzivní. V přehnaně modulovaných stavech je
osobnost rigidní, projevy jsou omezeny nebo zastřeny, případně dotyčný "jen hraje roli".
Lidé, kteří získávají povědomí o tom, jak se u nich stavy mysli střídají, a začínají chápat, proč
prožívají nežádoucí stavy, mohou postupně měnit své zavedené stereotypy stavů mysli.
Mohou se naučit využívat určitých klíčů k navozování žádoucích stavů (kontrola emocí) a
rozpoznávat ty podněty, které u nich vedou k nemodulovaným stavům mysli. To jim podle
terapie navrhované Horowitzem umožní vyhnout se opakování tzv. maladaptivních cyklů
(opakujících se řetězců nepřiměřených reakcí na podněty prostředí).
Z tradice psychodynamických přístupů vychází i velmi zajímavá a v poslední době velmi
vlivná Bowlbyho teorie raného citového přilnutí (attachment) - připoutání mezi kojencem a
matkou, ovlivňující emocionálně-sociální vývoj a předznamenávající budoucí blízké vztahy
(viz kapitola 4, dále např. přehledový článek Kulíska, 2000).
Ve druhé polovině 20. století se pozornost věnovaná prožitkovému aspektu emocí zaměřila
více na kognitivní stránku prožitku: jak si emoci interpretujeme, jak "konstruujeme" emoční
zkušenost. Dala tak vzniknout velmi silné tradici kognitivních teorií emocí (více viz oddíl
3.3).
2.2 Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt
Stručně historicky od Jamese a Cannona - přes výzkumy Air Force - po východiska
moderních neurokoncepcí
Spojení emocí s tělesnými reakcemi je předmětem zvídavého zájmu odpradávna. Emoce se,
vzhledem k mnohdy dramatickým změnám, které způsobují, celkem přirozeně dostaly do
popředí fyziologických zkoumání. V současné době psychologové ve snaze porozumět lépe
fyziologii emocí zaměřili svou pozornost vedle fyziologických i na neurochemické a
neuropsychologické metody.
Neuropsychologové se zaměřují na aktivitu mozku, míchy a dílčích centrálních struktur. Za
použití elektrod nebo úzkých kanyl stimulují, nebo naopak potlačují aktivitu určité tkáně se
záměrem zjistit její roli v emocionálním chování. Tímto způsobem byla objevena například
role amygdaly (malé struktury řazené k limbickému systému) v agresivních reakcích.
Nesporně významným zdrojem nových poznatků je srovnávací neuropsychologické studium
dílčích psychických funkcí při mozkových lézích (způsobených úrazy či degenerativními
onemocněními). Neuropsychologickému poznání velmi přispívá využívání moderních
zobrazovacích metod, jako jsou pozitronová emisní tomografie, magnetoencefalografie,
funkční magnetická rezonance a další.
Fyziologické přístupy
Mezi nestory fyziologického přístupu k emocím patří W. James, C. Lange, M. Wenger, P.
Young aj. V samých počátcích psychologie jako vědy usilovali o primát dva Američané:
William James a jeho zeť Walter Cannon. Zatímco James se stal uznávaným zakladatelem
fyziologické tradice, Cannon je považován za významnou osobnost neurobiologické tradice.
W. James byl fascinován spojením psychologie a fyziologie, a tak v roce 1876 založil na
Harvardu první laboratoř pro psychologické demonstrace ve Spojených státech. Jeho kniha
Principles of psychology (Principy psychologie, 1890) sehrála významnou roli při ustavení
psychologie jako nezávislé vědy.
Jamesův náhled na povahu emocí je stále ještě vlivný. Jedna z nejstarších diskusí se týká
otázky, co se objevuje jako první - prožitek emoce, nebo fyziologické vzrušení. Koncem 19.
století autoři argumentovali ve smyslu zdravého rozumu (jako dnes někteří kognitivní
teoretikové), že naše vnímání situace spouští naše emoce, které nás motivují k jednání. James
postupoval opačně - tvrdil, že víme o tom, co cítíme, díky tomu, že monitorujeme signály těla.
Tělesné změny přímo následují vnímání vzrušující skutečnosti. Naše pociťování těchto změn
je emoce.
Jako ústřední pro emocionální stavy zdůrazňoval James viscerální reakce (jako např. sevřený
žaludek) a zjevné tělesné reakce (jako např. třes, útěk, boj). Nezávisle na něm navrhl
podobnou teorii dánský fyziolog C. Lange, jenž však jako ústřední zdůrazňoval vaskulární
změny (především změny krevního tlaku). Od té doby je názor, že emoce jsou percepcí
(vnímáním) tělesných změn, obvykle označován jako Jamesova-Langeova teorie emocí.
Většina lidí souhlasí s tím, že když něco vnímáme (např. nespravedlivého nadřízeného),
rozzlobíme se, a teprve potom naše srdce začne bušit, krev se nahrne do hlavy a začneme se
plamenně hájit (nebo prcháme ze situace). Obrázek 2.1.1 porovnává tento model "zdravého
rozumu", s nímž patrně máme všichni určitou zkušenost, s alternativními variantami
následnosti.
Pokud se budeme déle zabývat různými emočně silnými prožitky, uvědomíme si, že sekvence
navržená Jamesem a Langem se někdy opravdu objevuje. Například při řízení auta není o
takové situace nouze. Ocitneme-li se v situaci ohrožení, reagujeme - strhneme řízení a
dupneme na brzdový pedál, či přidáme plyn. Teprve následně, když si začneme uvědomovat,
co se mohlo stát ("Mohl jsem se zabít"), dojde nám plně význam situace, začneme se třást,
prožíváme úzkost, je nám špatně. Jamesova-Langeova teorie se zdá zvláště vhodná pro silné
emoce, jako je strach nebo vztek. V situacích obsahujících tyto vývojově základní emoce
někdy reagujeme instinktivně. Například zastihne-li nás na hřebenové túře v horách nepřízeň
počasí a jsme v ohrožení života, snažíme se dostat do bezpečí, riskujeme. Taková zkušenost je
vryta do paměti, často si ještě dlouho velmi přesně vybavujeme, jak celá situace probíhala.
Obvykle si nepamatujeme, že bychom se při aktivním boji o život báli. Strach se rozvine,
když se dostaneme do bezpečí, nebo když rezignujeme na to, že bychom se tam dostat mohli.
Řada terapeutických směrů současnosti rehabilitovala jamesiánské techniky. Zaměřují
klientovu pozornost i na jeho tělesné pocity. Každodenní jazyk odráží přirozenost takového
postupu - je v něm plno obratů reflektujících spojení mysli a těla. Například když jsme
nervózní, říkáme, že cítíme sucho v krku; jsme-li vystrašeni, říkáme, že nám ztuhla krev v
žilách, jsme-li rozzlobení, že nám krev pění v žilách atd.
Některé výzkumy přinášejí doklady o tom, že emocionální intenzita závisí na vaskulárních a
viscerálních změnách. Například G. Hohmann (podle Carlsona a Hatfielda, 1992) studoval
emocionalitu lidí ochrnutých následkem úrazu (paraplegiků a kvadruplegiků). Dotazoval se na
jejich emoční prožívání před úrazem a po něm. Pokud je Jamesova-Langeova teorie správná a
emoce jsou skutečně výsledkem pozorování tělesných změn, potom by intenzita
emocionálních prožitků po úrazu měla být tím nižší, čím výše došlo k poškození míchy.
Hohmannova data částečně potvrzují tento předpoklad, sám Hohmann si ovšem byl vědom
některých metodologických nedostatků. Celkově lze shrnout, že pro tzv. elementární emoce
poskytuje tato studie verifikaci Jamesovy-Langeovy teorie.
Zdá se tedy pravděpodobné, že v některých případech emoce (přesněji řečeno emoční
prožitek) následuje teprve po fyziologickém vzrušení (aktivaci). Na druhé straně je těžké
uvěřit, že je tomu tak vždy.
Zní poněkud podivně, když řekneme, "poté co jsem k ní přistoupil a mé ruce ji ovinuly,
uvědomil jsem si, že ji miluji", nebo "poté co jsem mu vychrstl sklenku do obličeje, uvědomil
jsem si, že ho zřejmě nenávidím". Zdá se přirozenější mluvit o tom, že láska nebo nenávist,
které se objevily nejprve, způsobily vaskulární a viscerální procesy. Teoretikové zabývající se
emocemi jsou dnes přesvědčeni, že všechny sekvence naznačené v obrázku 2.1.1 se mohou za
určitých okolností objevit.
Snad nejvýraznějším Jamesovým příspěvkem je upozornění na problematiku vztahů mezi
emocemi, kognicemi a tělesnými procesy. Dokonce i dnes v rámci psychosomatické medicíny
trvá zájem o hledání spojení mezi emocemi provázejícími stres, jako je úzkost nebo rozrušení,
a určitými specifickými autonomními odpověďmi (tj. relativně automatickými reakcemi
vnitřních orgánů, jako jsou srdce, cévy a žlázy).
Jedna z významných studií v oblasti fyziologie emocí byla provedena Marionem Wengerem
během druhé světové války. Wenger dělal interview s více než dvěma tisíci leteckými kadety
a civilními studenty letectví. Wenger předpokládal, že emocionálnější muži by měli být
horšími bojovými piloty. Uváděl, že sledování autonomní "nerovnováhy", jako je například
neobvykle vysoká tepová frekvence, rychlé povrchní dýchání a neobvyklý kožní elektrický
odpor (míra aktivity potních žláz), by vojenskému letectvu umožnilo odhadovat, kteří z mužů
budou v boji zahlceni emocemi. Vyvinul baterii testů, která měřila "symptomy" emocionality.
Jeho výsledky byly pozoruhodné. Zjistil, že ti z kadetů, kteří v původní baterii vykazovali
snadnější rozrušitelnost, byli v pozdějším životě náchylnější k psychosomatickým poruchám somatickým obtížím, které nemají žádnou zjistitelnou organickou příčinu.
Současné technologie umožňují precizně a zejména neinvazně (bez porušení tkáňových
struktur) zjišťovat širokou škálu fyziologických parametrů. A tak není nijak překvapivé, že se
v poslední době, s novou přístrojovou i matematicko-statistickou výbavou, psychofyziologové
k intenzivnímu zkoumání vztahu autonomního nervového systému a emocí vrátili (v české
literatuře např. Šlechta, 2001).
Po určitém optimismu, který vzbudily v polovině osmdesátých let práce Ekmana, Levensona
a jejich kolegů, se v posledním desetiletí objevuje realističtější zhodnocení možností hledat
specifické vzorce aktivace pro jednotlivé emoce. Důležitým prvkem v tomto zhodnocení je i
pojmenování metodologických úskalí takového výzkumu. Cacioppo s kolegy (1993) provedli
metaanalýzu 13 studií, které se zaměřovaly na hledání určitého fyziologického profilu
jednotlivých emocí. Z jejich výsledků vyplývá, že například v těchto studiích často užívaná
metoda indukce emocionálních stavů - řízená imaginace - nevede k fyziologickým obrazům
emocí, které by umožňovaly spolehlivé rozlišování aktivity autonomního nervového systému
(a to bohužel i v případech, kdy zkoumané osoby uvádějí odlišitelné emoční prožitky). Dále
upozorňují na to, že párové porovnávání emocí neposkytlo opakovatelné výsledky. Zdá se, že
tyto studie je nutno pojímat jako multivariační, kdy je třeba kombinovat více parametrů
fyziologického stavu, porovnávat více než jen dvě emoce, zahrnout do porovnávání "klidové
hodnoty", které samy vykazují určitou variabilitu (např. v závislosti na změnách v prostředí,
na denní době) a k indukci emoce používat opět kombinaci technik, která by co nejvíce
eliminovala různé skupinové efekty (např. Ekman s kolegy pracoval s herci, kteří používali k
indukci emoce postupné nastavení obličejových mimických svalů do polohy typické pro
danou emoci; ukázalo se ale, že u neherců, kteří svou mimiku tak dobře neovládají, se jeho
výsledky nepodařilo replikovat). Největším zdrojem obtíží při hledání specifických
fyziologických profilů různých emocí je poměrně malá variabilita reakcí cílových orgánů
(zejména u duálně a antagonisticky inervovaných orgánů, jako je srdce). Tak se tedy stává, že
poměrně velký okruh podnětů vede k téže cílové reakci (zrychlení srdeční akce při radosti,
strachu i vzteku apod.). Emoční podněty nevedou k jednoznačným a recipročním aktivacím
sympatiku a parasympatiku. Dochází totiž k současné (ale různě intenzivní) aktivaci
sympatiku i parasympatiku, a tak je třeba se zaměřit spíše na tento rozdíl než na viscerální
změny samé. Například Qigley a Berntson (1990) zjistili jen malý pokles tepové frekvence při
orientační reakci na nový podnět slabé intenzity - protože došlo ke zvýšení aktivace jak
parasympatiku, tak sympatiku. Naopak zvýšení tepové frekvence v reakci na ohrožující
podnět vysoké intenzity nebylo způsobeno vyšší úrovní aktivace sympatiku (oproti podnětu
slabé intenzity), ale mírným poklesem aktivace parasympatiku.
Zajímavou samostatnou proměnnou, která vykazuje větší stabilitu, byť jen hrubšího rozlišení
emočních stavů (smutek, strach, vztek a znechucení při indukci emoce imaginací), je kožní
vodivost. V poslední době se objevují poznatky o změnách kožní vodivosti u pacientů s
pravostrannou mozkovou lézí (pravá hemisféra je spojována s emocionálními procesy).
Přestože řada autorů usiluje o hledání specifičtějších (a poněkud diferencovanějších)
fyziologických znaků jednotlivých emocí, jejich úsilí je napřeno velmi obtížným směrem.
Tento "fyziologický obraz" je pro různé lidi různý a navíc se mění i podle situace.
Jiným způsobem se k fyziologii emocí postavili zastánci kognitivních modelů emocí, počínaje
Schachterem a Singerem (dále např. Mandler, Reisenzein). Hovoří o nespecifické autonomní
aktivaci, která souvisí s "evaluativní potřebou". Tato aktivace musí být kognitivně
interpretována - což teprve vede k určitým emocionálním stavům (viz oddíl 3.3).
Podle Cacioppa, ale i například podle zastánců konceptu vnímání srdeční akce12, existuje
ještě jiný způsob, jímž periferní tělesné reakce mohou přispívat prožívání emocí. A sice
aktivní percepční proces (proces, na kterém se podílejí implicitní, neuvědomované procesy i
procesy zaostřeného vnímání), jímž je nejednoznačný obraz somatoviscerálních změn
"rozluštěn" a vyústěn do bezprostředního, spontánního a nepochybného emočního pociťování.
Východiska neurologických přístupů
Významné osobnosti, jako byl W. Cannon, P. MacLean, J. Delgado a další, kteří se
intenzivněji zabývali fyziologií emocí, se při prozkoumávání příčinných souvislostí emocí
zaměřili na centrální část nervového systému - na mozek. Naše chápání mozkových
mechanismů emocí se za posledních sto let dramaticky proměňovalo. Původní Jamesův
předpoklad o tom, že emoce jsou funkcí senzorických a motorických oblastí neokortexu, byl
odmítnut už Walterem Cannonem13. Cannon argumentoval, že pak by:
a)
různé emoce musely být provázeny zřetelně odlišnými tělesnými stavy;
b)
emoce mohly být manipulovány chemickými (léky) nebo chirurgickými zásahy, které
mohou přiměřeným způsobem měnit tělesné stavy.
Tyto otázky se staly předmětem výzkumu, který Cannon shrnul v neúprosné kritice
Jamesovy-Langeovy teorie. Opíral se přitom hlavně o tyto body:
n
Experimentálně podložená tvrzení, že i velmi odlišné emocionální stavy jsou spojeny s
identickými viscerálními změnami, že vnitřní orgány jsou relativně málo citlivé struktury,
které nemohou poskytovat komplexní a jemně odstupňované informace, jež by umožňovaly
odlišení jedné emoce od druhé.
n
Viscerální reakce jsou příliš pomalé, než aby mohly být zdrojem pocitů - typická doba
odezvy je několik sekund (jak by tedy viscerální změny mohly být zdrojem náhlých emocí?).
n
Chirurgické oddělení viscera od centrálního nervového systému nezmění emocionální
chování.
Cannon dále argumentoval, že tedy musí existovat nějaký jiný systém, který emocionální
chování kontroluje. Podle něj je to sám mozek, speciálně talamus. Cannon předpokládal, že
aktivace této struktury produkuje obojí: jak prožitek emoce, tak somatické změny, které jsou s
ním spojeny (viz obr. 2.1.1).
Jak už bylo zmíněno, z dnešního pohledu není Cannonova kritika zcela platná. Například dnes
existují poznatky o tom, že přerušení míchy vede k určitým změnám v prožívání emocí. Také
už víme, že je možné nalézt jisté odlišnosti ve "fyziologickém obrazu" emocí. Například vztek
obecně souvisí se zvýšením gastrické aktivity, oproti tomu strach s jejím poklesem.
V současnosti většina autorů dochází k závěru, že oba, jak Cannon, tak James, měli v něčem
pravdu. Cannon především v tom, že jednotlivé mozkové struktury hrají v průběhu
emocionálních procesů mimořádně důležitou roli. James pak zejména v tom, že lidé si
uvědomují své emoce, alespoň zčásti, na podkladě pozorování tělesných změn.
Od dob W. Cannona neurologové objevili mnohé o roli jednotlivých mozkových struktur v
emocích. Není to jen limbický systém, ale i neokortex, který se na emočních procesech podílí
významnou měrou. Ve třicátých letech 20. století navrhl Papez kruhový systém zahrnující
hypotalamus, přední talamus, gyrus cinguli a hipokampus, v padesátých letech Paul MacLean
pojmenoval struktury Papezova okruhu spolu ještě s dalšími oblastmi (zejména amygdalou,
orbitofrontálním kortexem a částí bazálních ganglií) limbický systém. Myšlenka, že limbický
systém je zprostředkovatelem funkcí potřebných pro přežití, včetně základních emocí,
přetrvávala poměrně dlouho. Podle MacLeana (1986) jsou to emoce, které řídí chování
nezbytné k zachování sebe sama i druhu. MacLeanova teorie poskytuje určitý náhled i na
skutečnosti, které psychology dlouho mátly. Například emoce jako strach a zuřivost nebo
vztek a touha často překmitávají a proměňují se ve vědomí obtížně odhadnutelným způsobem.
Jiným dobře pozorovatelným, ale hůře vysvětlitelným zjištěním je těsné propojení emocí a
adaptivního chování. Skutečnost, že mozkové struktury a neurální spojení pro tyto procesy
jsou umístěny v tak těsné blízkosti a jsou tak vzájemně propojené, pomáhá vysvětlit vazby
mezi jednotlivými emocemi a mezi těmito emocemi a chováním.
Mezi současnými názory dominují komplexní modely paralelního zpracování emočních
podnětů - například tzv. rámcová teorie (viz LeDoux, Pribram, v češtině Koukolík, Damasio
aj. - blíže viz oddíl 3.3). V nich se na zpracování emociogenních podnětů (na tvorbě,
prožívání a expresi emocí) podílejí vedle limbického systému a některých oblastí mozkové
kůry i některé struktury mozkového kmene.
2.3 Přístupy zaměřené na výraz a projevy chování
Evoluční a behaviorální přístupy - od Darwina k emocím jako naučenému chování
Vedle zmíněných dvou přís
tupů k emocím se řada teoretiků zaměřila na výrazové aspekty emocí; na pozorovatelné,
měřitelné projevy vnějšího emočního chování. Do této skupiny patří jak evoluční přístupy,
sledující vývoj a roli emocí v průběhu fylogeneze, tak i přístupy teoretiků učení, kteří studují
principy učení vedoucí k osvojování emocionálních projevů jedince.
Evoluční přístupy
Základy evolučních přístupů k emocím byly položeny Ch. Darwinem. Darwin se pokusil o
výčet emocí a odvození jejich výrazu z činnosti nervového systému. Od jeho dob
antropologové a biologové nashromáždili značné množství poznatků o tom, že určité aspekty
emocí jsou biologicky založené. Například Carlson s Hatfieldovou (1992) uvádějí
Allerhandův výzkum emocionálních prožitků u jednovaječných dvojčat, dvojvaječných
dvojčat a u dvojic sourozenců, v němž zjistil větší míru podobnosti u jednovaječných dvojčat.
To potvrzuje předpoklad vlivu dědičných (temperamentových) faktorů na prožívání a projevy
emocí.
K nejčastěji citovaným důkazům biologické podmíněnosti emočního výrazu patří pozorování
emocionálního projevu slepých a hluchých dětí, který odpovídá projevům stejně starých
vrstevníků (Goodenoughová, 1932).
Znamená to, že lidské emoce jsou primárně vystavěny na určitých vnitřních tendencích, které
mohou být sociálním prostředím jen modifikovány (viz oddíl 1.2). Tyto závěry potvrzují i
četné kroskulturální výzkumy poukazující na to, že lidé v různých kulturách vyjadřují
základní emoce velmi podobným způsobem.
Evolučně orientovaní teoretikové, jako například R. Plutchik, C. E. Izard, E. O. Wilson aj.,
argumentují, že emoce a emocionální chování jsou adaptivní. To bývá nejčastěji
interpretováno tak, že emoce zvyšují pravděpodobnost přežití a reprodukce (viz též oddíl 1.1).
Samozřejmě je adaptivnost emocí jen jejich obecným rysem. Nelze říci, že každý projev
emoce je adaptivní14. Nicméně z hlediska historického času je vedlejší, zda je určitý jedinec
šťastný. Rozhodující je sebezáchova a reprodukce.
Někdy se setkáváme s názorem, že konkrétní emoce měly kdysi určitý účel, a ten už dnes
neplní. Biologická evoluce je pomalá, ale společnosti se mohou měnit rychle. Plutchik (1980)
poukázal na to, že evoluce je "ultrakonzervativní". Emoce, které kdysi byly užitečné, mohou
přetrvávat (neúčelně) po staletí a ještě déle. Zdá se, jakoby některé emoce ve změněných
společenských podmínkách ztratily svůj význam. Původní automatické chování se vyvinulo v
evoluci tak, aby nám pomohlo vyrovnat se s prostředím. Tyto "přednastavené" mechanismy
nám však umožňují vyrovnat se s nároky včerejška. Do té míry, v jaké je dnešek stejný jako
včerejšek, jsme připraveni. Bohužel, dnešní svět se od minulosti často dosti liší.
Zatímco evoluční přístupy se věnují roli emocí v antropogenezi, pohled na emoce v rámci
ontogeneze, na to, jak se emocím učíme a jak se to odráží v našem chování, je vlastní
přístupům behaviorálním.
Behaviorální přístupy
Tyto přístupy se zaměřily na studium procesů, jimiž se emocionální projevy přizpůsobují
aktuální realitě - procesů emocionálního učení. Nejlepší cesta, jak porozumět emocím, je
podle tohoto přístupu zaměřit se na emocionální chování.
Teoretikové jako J. B. Watson, B. F. Skinner, J. R. Millenson a O. H. Mowrer se zabývali
především tím, jak se lidé učí chovat emocionálně (vyjadřovat své emoce). John B. Watson
měl - navzdory svým útokům na vědeckou platnost zážitkové roviny - mnoho co říci k
projevům emocí. Watson předpokládal, že děti mají na počátku života tři vrozené emoce zhruba ekvivalentní strachu, zuřivosti a potěšení. Každá z těchto emocí je vzbuzována
překvapivě málo podněty. Strach je vzbuzován hlasitými a neočekávanými zvuky a ztrátou
opory (je-li do dítěte strčeno, nebo zatřese-li se podložka, na níž je umístěno). Projevy strachu
jsou charakterizovány náhlým zadržením dechu, rozhozením rukou, náhlým zavřením víček,
špulením úst a pak křikem. Zuřivost vzniká při zabránění pohybům dítěte - například pevným
přitisknutím jeho paží k tělu. Potom tělíčko ztuhne, dítě cuká rukama, natahuje a skrčuje nohy
a dech je zadržen až do zrudnutí obličeje. Konečně potěšení je vzbuzováno hlazením,
lechtáním, houpáním, obracením na bříško, dotýkáním na erotogenních zónách. Projevy
potěšení jsou různé - pokud dítě plakalo, pláč se utiší, může se objevit úsměv, broukání,
zavýsknutí a u starších dětí roztažení paží - podle Watsona předchůdce objetí u dospělých.
Watson předpokládal, že těchto několik stimulů a jim odpovídající emocionální odpovědi
tvoří vše, co je u emocionálních reakcí vrozené. Vše ostatní je výsledkem podmiňování
(učení). Watson provedl experimenty, v nichž demonstroval, že emoce mohou být naučeny a
pak odnaučeny.
Téměř klasický je příběh o tom, jak byl malý Albert experimentálně naučen strachu z bílých
králíčků a všeho, co je mohlo připomínat. Pokaždé když se malý Albert dotkl milého bílého
zvířátka, Watson se zezadu přiblížil a uhodil do velkého gongu. Není překvapivé, že se Albert
záhy naučil bát se tohoto zvířete a časem generalizoval - bál se pokaždé, když se střetl s
něčím, co jej, byť jen v jistém ohledu připomínalo (chomáč vaty, lidské vlasy atd.).
Experiment s odnaučováním strachu naopak demonstroval, že i velmi hluboce zakořeněný
strach může vyhasnout. Watson se svojí spolupracovnicí M. Cover Jonesovou rozpracovali
plán odnaučení. Začali tím, že umístili strach vzbuzující podnět (bílého králíka) ve značné
vzdálenosti od dítěte ve chvíli, kdy obědvalo. Den za dnem byl králík přisouván blíže,
centimetr po centimetru. Nakonec chlapec dokázal držet králíka na klíně. Tento výzkum
utvrdil Watsona v tom, že lidské emoce jsou z většiny naučené. Co bylo naučeno, může být
přeučeno.
Burrhus Frederic Skinner, považovaný za jednoho z nejvlivnějších psychologů 20. století, byl
kritický k psychologům, kteří se zabývali emocemi v tradičním slova smyslu. Ve své knize
Science and Human Behavior (Věda a lidské chování, 1953) varoval: "Emoce jsou
vynikajícím příkladem fiktivních příčin, které připisujeme chování. Utíkáme pryč, protože ,se
bojíme', útočíme kvůli ,hněvu', jsme paralyzováni ,vášní' a deprimováni ,smutkem'." (Podle
Carlsona a Hatfielda, 1992, s. 56) Skinner trval na tom, že emoce nejsou příčinami lidských
aktivit, spíše jsou samy aktivitami. Připisovat emocím příčinnost, vysvětlovat jimi chování například napadání hněvem, je točením se v kruhu a zdaleka ne efektivním vysvětlením.
Příčiny emocionálního chování je třeba hledat v prostředí nebo v historii vývoje, nikoli v
emoci samé. Skinnerovo obecné stanovisko bývá označováno jako radikální behaviorismus.
Skinner trval na tom, že obojí - jak "interní věci" (jako jsou myšlenky, pocity apod.), tak i
více "veřejné" aktivity (chůze, mluvení, pohyb rukou atd.), jsou chováním, jehož příčina má
být objevována.
Skinner definoval emoci jako predispozici určité osoby chovat se určitým způsobem v
určitém čase. Emocionální odpovědi mohou být dvojího typu: mohou to být relativně
jednoduché reflexy (vrozené nebo naučené), jako je pláč při bolesti, nebo to mohou být tzv.
operanty (komplexní naučené chování), jako jsou pokusy uklidnit někoho, koho máme rádi,
je-li rozezlen. Příkladem operantního emocionálního chování by mohlo být vyhýbání se
ztemnělé aleji nebo přívětivé usměvavé reagování vůči druhým.
Podobně jako řada teoretiků, i Skinner argumentoval, že emocionální vzorce chování mohou
vznikat ze dvou velmi odlišných zdrojů: nepodmíněných reakcí a naučených reakcí. Podle
Skinnera lidé určují emoce zčásti tím, že pozorují jejich důsledky. Například o někom, kdo
křičí na druhé, dovozujeme, že má vztek. Jak naučené, tak nenaučené emocionální reakce se
vytvářely díky jejich důsledkům. V případě vrozeného chování (jako např. vztek) historie
druhů zaručovala, že emocionální chování bude praktické (tj. že obecně zvýší šance jedince
na přežití). Tyto vzorce chování, které posilovaly šance na přežití, se postupně staly
vrozenými - například ještě stále máme tendenci zatnout zuby (kdysi jsme je sevřené cenili) či
roztáhnout nosní chřípí, když jsme rozzuřeni. Reakce, které byly nevhodné nebo neefektivní,
vyhasly. Naučené emocionální chování trvá, protože je posilováno. Výbuchy hněvu jsou
funkční, pokud přimějí bázlivý protějšek, aby vám dal, co chcete (doslova nebo přeneseně) což je pozitivní zpevnění, nebo když vám alespoň pomohou zbavit se potíží - což je negativní
posilnění.
K emocionálnímu prožívání samému nemá behaviorismus, jak tvrdí například kognitivní
psychologové, co říci. Skinner na to odpověděl, že oni sami (kognitivní psychologové) toho
na tomto poli udělali velmi málo, a to především proto, že žádný z těchto přístupů není pro
studium pocitů vhodný. Subjektivní vnitřní zkušenosti jsou, řečeno se Skinnerem, mimo
dosah nástrojů a metod behaviorální analýzy. Behavioristé nicméně mohou studovat genetické
a osobnostní podmínky, které formují predispozice živých bytostí reagovat fyziologicky a
behaviorálně emocionálním způsobem. Znalost těchto podmínek je velmi důležitá, protože
pocity jsou nejsnáze změněny změnou uspořádání, které tyto pocity vyvolává.
Nakolik tedy behavioristé přispěli k chápání emocí? Našemu chápání kognitivních a
fyziologických aspektů emocí přispěli jen málo (což Skinner ochotně připustil). Na druhé
straně nás naučili mnohé o výrazu emocí a také o tom, jak aplikovat jejich behaviorální vhled
v praktických situacích. Žádný terapeutický systém nebyl zběhlejší ve vytváření plánů k učení
nových, produktivnějších způsobů chování než behaviorální terapie.
Soudobý obraz behaviorálního přístupu k emocím můžeme získat u Johna R. Millensona. Ve
své práci Principles of Behavioral Analysis (Principy analýzy chování, 1967) a její
přepracované verzi z roku 1979 podal formální analýzu emocí. Protože zkoumání emocí v
rovině interních pocitů a myšlenek je v behavioristickém chápání neprůkazné, navrhuje
Millenson zaměřit se na fyziologické reakce a na verbální popisy pocitů.
Millenson chápe emoce jako speciální vzorce reakcí a za nejzajímavější otázky považuje to,
které emocionální reakce jsou vrozené, a to, jak se učíme dalším emocionálním reakcím. Proč
je určitý konkrétní vzorec reakcí označen jako emoce, když změny chování jsou nespecifické
a difuzní (např. zrychleně dýchat a zrudnout mohu ve vzteku, ale také když dělám těžkou
práci)? Na otázku po specifičnosti emocí Millenson hledá odpověď ve faktu, že emoce mají
tendenci výrazně přerušit nebo změnit (případně i výrazně zesílit) probíhající aktivity. Jinými
slovy, v emocionálních situacích lidé spíše prezentují emocionální reakci než probíhající
rutinu. Je-li emoce silná, zmíněná tendence přerušení je zřetelně markantní. Je-li například
někdo rozčilen, projevuje emoci: nadává, útočí atd., aniž by (po nějakou dobu) pokračoval v
předchozí činnosti. Zažiji-li výhru ve sportce, s chutí si zavýskám a "zařádím" si, než se
vrátím k předchozí "neemocionální" činnosti.
Millenson poukazuje na to, že emoce mají silnou reflexní (automatickou) složku. Určité
podněty spouštějí specifický vzorec myšlenek a pocitů (např. jsme-li deprivováni nedostatkem
spánku, stáváme se popudlivými a mrzutými). Takové emocionální reakce jsou reflexní a
mimovolní. Není pravděpodobně ani žádoucí ani možné držet je pod volní kontrolou. Ale je
možné a vhodné kontrolovat nejkřiklavější projevy našich emocí, tj. kontrolovat operantní,
vůlí kontrolovatelné chování, o což se lidé často snaží. Snažíme se být usměvaví, i když se
mnohdy necítíme zrovna vesele, snažíme se zkrotit svůj jazyk a zůstat zdvořilí, když nám
někdo šlápne na kuří oko. Snažíme se a vynakládáme často značné úsilí, abychom dělali to, co
se sluší, a vyhnuli se naopak těm projevům, které jsou nepatřičné. To obvykle stačí, abychom
se vyvarovali společenských problémů.
Millenson se domnívá, že lidé obyčejně získávají kontrolu nad emocemi trojím způsobem:
habituací, překrytím a vyhýbáním se (jiné pohledy na regulaci emocí viz kapitola 7).
Habituace označuje situaci, kdy mnohokráte opakovaný podnět přestane vzbuzovat reakci.
Člověk si "zvykne", že se podnět objevuje. Například přestěhuje-li se někdo do bytu blízko
nádraží, je zprvu téměř nesnesitelně rušen tamním hlukem. Setrvá-li, dříve či později si
uvědomí, že si hluku přestal všímat. Velmi podobné je to i s emocemi. Lidé tedy mohou
využít habituace ke kontrole emocí jejich opakovaným zažíváním tak, aby snížili intenzitu
emoce při další expozici (všimněme si rozdílu v trémě před první, dvacátou a čtyřicátou
zkouškou, schůzkou atd.).
Jevem velmi blízkým habituaci je vyhasínání. Habituace se objevuje tehdy, je-li podnět
opakován tak často, že reflexní odpověď, naučená nebo vrozená, začne slábnout. Vyhasínání
se objevuje tehdy, není-li podmíněná reakce posilňována (zpevňována). Potom začne naučená
reakce vyhasínat. Rozlišení mezi těmito dvěma procesy je důležité. Habituace je reverzibilní.
Nebude-li podnět po nějakou dobu exponován, vzbudí poté, až se znovu objeví, opět silnou
reakci (viz příklad se zkouškami). U vyhasínání je situace jiná, tam může reakce zcela
vyhasnout, je "zapomenuta". Například - s jistou dávkou zjednodušení - nebudou-li zlostné
reakce dítěte na požadavky rodičů v období dětského negativismu "odměňovány" zvláštní
pozorností rodičů, "vyroste" z nich.
Druhou, méně přímou technikou kontroly emocí je překrytí, zamaskování emoce operantním
chováním, které odpovídá zcela jinému rozpoložení. Většina lidí dovede své emoce do určité
míry skrýt, překrýt jiným chováním. Přesto je často takové maskování "čitelné" (poznáme
dobře, co je příčinou prozpěvování na stezce odvahy, apod.). Přestože většinou nejsou naše
pocity překrytím příliš ovlivněny, někdy lze sledovat, že maskující operantní chování změní i
interní pocity.
Zde bychom mohli zmínit populárně-vědeckou myšlenku o emočním kyvadle. Podle ní je
rovnovážným emocionálním stavem normálního člověka mírně pozitivní naladění (Damasio
hovoří o tzv. pocitech na pozadí). Je-li kyvadlo vychylováno směrem k silné emoci, má po
nějaké době tendenci překmitnout do protější polohy a tak vyrovnat kladné a záporné emoce
opět k rovnovážnému stavu (Apter popisuje tento mechanismus exaktněji jako tzv. zvratovou
teorii, viz oddíl 3.3). Nabízí se pak úvaha, že jsme-li vychýleni (směrem k negativním
emocím, protože tam především usilujeme o překrytí), změna operantního chování může
napomoci překmitnutí a obnovení rovnováhy. Jsou někdy dny, kdy se nám nedaří. Jeden
nezdar jako by produkoval druhý. Smůla se lepí na paty a my se litujeme víc a víc až k pláči.
Pokud na nás někdo (nebo i my sami) v tu chvíli křikne "tak dost" nebo udělá něco, čím nás z
toho sebetrápení vyruší, naše pocity sebelítosti mohou vymizet velmi rychle, můžeme si celý
řetězec událostí předefinovat, a následně můžeme dokonce prožívat jistou euforii, kdy nám
předchozí nepřízeň nevadí (zasmějeme se jí nebo máme pocit, že nás nemůže udolat).
Jako třetí techniku, kterou mohou lidé kontrolovat své emoce, uvádí Millenson prosté
vyhýbání se. Emocionální prožitky jsou často spojeny s určitými situacemi. Zamilujeme se s
větší pravděpodobností tehdy, cítíme-li se osaměle. Staneme se podrážděnými, jsme-li
přetažení, cítíme se nepříjemně, když na nás někdo křičí. Efektivní způsob kontroly emocí je
vyhýbání se situacím, které emoce vzbuzují. V situacích, kdy získáváme určitá pozitivní nebo
negativní zpevnění, utváříme i své emocionální chování. Je dobré setrvat v příjemném hovoru
s partnerem, který nám přináší pozitivní zpevnění. Je snad ještě lepší umět se vyhnout hádce
nebo z ní včas odejít (vyhnout se negativnímu zpevnění).
Přiměřené užití zmíněných metod kontroly přináší jako výsledek kontrolu nad vlastními
emocemi, jež je - podle Millensona - znakem emocionální zralosti.
Behaviorální a evoluční přístupy se v jistém ohledu překrývají. Všichni behavioristé se zdají
tím či oním způsobem věrní evolučním principům. Oba směry zdůrazňují adaptaci na
prostředí. Zatímco však evoluční teoretikové, jako například Darwin sám, zdůrazňovali
zděděné biologické procesy, teoretikové behaviorismu, jako například J. B. Watson, Skinner
či Millenson, zdůrazňovali procesy učení. Obě skupiny se zajímaly obzvláště o výrazové
aspekty emocí, zdůrazňovaly gesta, pohyby, výrazy tváře a další viditelné aktivity. To jsou
aspekty, které jsou v přímé interakci s prostředím a které mají bezprostřední roli v adaptaci.
Shrnutí
Hlavní tradiční přístupy k emocím věnovaly pozornost vždy některé z jednotlivých stránek
emocí. Přístup zaměřený na emocionální prožívání zahrnuje psychodynamické teorie, včetně
klasické psychoanalýzy. V ní, stejně jako v novějších dynamických přístupech, jsou emoce
chápány jako odraz našich instinktivních popudů a vnitřních konfliktů. Tento přístup zavedl
do psychologie i problematiku kontroly emocí v podobě studia obranných mechanismů. Z
kořenů této tradice vychází i teorie raného citového přilnutí.
Přístupy zaměřené na fyziologický aspekt emocí věnovaly pozornost zkoumání jak
periferních fyziologických změn (Jamesova--Langeova teorie), tak zkoumání mozkových
procesů při průběhu emocí (Cannonova teorie a počátky hledání specifických mozkových
struktur včetně limbického systému).
K přístupům zaměřeným na emoční výraz řadíme evoluční přístupy, které se pokoušely určit
roli emocí v adaptaci a charakter adaptační výhody, kterou jednotlivé emoce přinášely. Dále
přístupy behaviorální, které postavily do centra zkoumání procesy, jimiž se na základě
relativně omezeného repertoáru vrozených emocí učíme dalším, složitějším emocionálním
reakcím. Z tohoto proudu vyplynuly i podněty pro behaviorální kontrolu emocí (např.
habituace, překrytí a vyhýbání se podle Millensona).
Kapitola 3
Soudobé přístupy k emocím
Tato kapitola má ukázat, do jaké podoby vyústily zmíněné tradiční přístupy k emocím v
současnosti. První část rozvíjí tematiku výrazu emocí. Věnuje se staronové otázce, které
emoce jsou primární, dále nerozložitelné stavební kameny emočního rejstříku, a jak je
vyjadřujeme. Druhá část uvádí některé výsledky neuropsychologického zkoumání. Tento
směr představuje pro budoucnost psychologie emocí velký příslib, a proto lze předpokládat,
že se všeobecné povědomí o těchto nálezech bude dále rozšiřovat. Závěrečná část se věnuje
kognitivním teoriím zaměřeným na emoční prožívání. Tyto teorie vysvětlují, jak sami
rozumíme tomu, co prožíváme, které procesy takovou interpretaci zakládají, nakolik jsou naše
myšlenky o tom, co prožíváme, ovlivnitelné vnějšími podněty a jak jsou tato naše
"rozpoložení" - emoce spolu s jejich reflexí - stabilní.
3.1 Primární emoce a jejich výraz
3.2 Sídlo emocí - některé neuropsychologické nálezy
3.3 Kognitivní interpretace - co pociťuji?
3.1 Primární emoce a jejich výraz
Primární emoce a emoce sekundární - Kolik je primárních emocí? - Mají univerzální výraz? Jaké jsou jejich vzájemné vztahy a jak se od nich odvozují další emoce? - Ovlivňuje emoce to,
jak se tváříme, nebo je tomu naopak?
Jak bylo uvedeno v kapitole 1, emoce jsou velmi širokou kategorií, která zahrnuje vzájemně
dosti odlišné jevy, jako je například úlek při bezprostředním ohrožení na jedné straně a pocit
krásna na straně druhé. Jednou z možností, jak vymezit primární emoce chápané jako základní
a dále nerozložitelné, je posoudit, nakolik se kandidáti na toto označení liší od emocí
odvozených, označovaných jako emoce sekundární.
Primární a sekundární emoce
Myšlenka existence primárních emocí měla mezi teoretiky vždy poměrně silné zastoupení,
byť se v poslední době objevují i názory, že takovéto rozdělování emocí na emoce základní a
emoce odvozené nám v hlubším popisu emočních událostí příliš nepomůže (např. Frijda,
1993).
Předpoklad existence omezeného okruhu základních emocí a z nich odvozovaných emocí
sekundárních má však významnou podporu v existenci dvou neuronálních systémů
zpracování emočních podnětů. Antonio R. Damasio (2000) hovoří o tom, že primární emoce
představují určitým způsobem naprogramované reakce na určité charakteristické podněty
vnějšího nebo vnitřního světa, například na typ pohybu (u plazů) nebo na určité zvuky (např.
hlasitý hluk, vrčení). Tyto charakteristiky jsou zpracovávány v limbickém systému mozku,
zvláště v amygdale. "...jejím neurálním jádrům je vlastní dispoziční reprezentace, která
spouští tělesný stav typický pro emoční strach a mění poznávací činnost způsobem, který
odpovídá stavu strachu ... k vyvolání odpovědi těla není dokonce třeba ani rozpoznat skutečné
ohrožení, ani není nutné vědět, co přesně způsobuje bolest. To jediné, co je třeba, je zachycení
a zařazení klíčového rysu nebo rysů dané jednotky časnými senzorickými korovými oblastmi
a okamžité dodání této informace strukturám, jako je amygdala." (Damasio, 2000, s. 119-120)
Tak dovedeme bleskově "strachově" zareagovat ztuhnutím nebo úprkem z mýtiny při
zahlédnutí hada (který se dokonce může následně ukázat být pouhou větví...).
U lidí tento cyklus pokračuje uvědoměním si emoce v souvislosti s objektem, který způsobil
vzrušení, a vytvořením spojení mezi tímto objektem a vytvořeným emočním stavem. Primární
emoce (tedy emoce vrozené, předem organizované) závisejí na limbickém systému, v němž
jsou klíčovými informačními křižovatkami amygdala a gyrus cinguli.
Celý rozsah emočního chování však mechanismem primárních emocí vysvětlit nelze. Na
základní mechanismus primárních emocí vývojově navázal mechanismus emocí
sekundárních, závislý na uvědomování pocitů. Sekundární emoce vznikají na základě spojení
mezi kategoriemi objektů a situací na jedné straně a primárními emocemi na straně druhé.
Neurální okruhy se musejí rozšířit o činnost předních částí čelních laloků a
somatosenzorických korových oblastí.
Prefrontální odpověď (zpracování v oblasti tzv. prefrontální mozkové kůry) sekundárních
emocí vychází z dispozičních reprezentací, které obsahují vědomosti o tom, jak se jisté typy
situací obvykle párovaly s určitými emočními odpověďmi v naší individuální zkušenosti.
Základem sekundárních emocí je tedy emoční zkušenost. Odpověď prefrontální kůry se
nevědomě, automaticky a bezděčně signalizuje do amygdaly a přední cingulární kůry. To
způsobí následně vytvoření "emočního tělesného stavu", o němž je zpětnou cestou
informován limbický systém a somatosenzorické systémy. Zároveň dochází ke změnám ve
skupině mozkových kmenových struktur zodpovědných za tělesnou regulaci. To vede k
fyziologickým změnám v těle, ale významně to ovlivňuje i způsob a účinnost poznávacích
procesů.
Existenci těchto dvou systémů15 zpracování emočních podnětů opakovaně potvrzují
neuropsychologické nálezy při mozkových lézích. Jak uvádí Damasio, bývají u pacientů s
poškozením nejpřednějších částí čelních laloků (prefrontální kůry) narušeny emoční procesy
sekundárního typu. Takoví pacienti nemohou vytvářet emoce ve vztahu k mentálním
představám a nemohou si je ani uvědomovat. Titíž pacienti s prefrontálním poškozením však
mohou mít primární emoce a jejich "afektivita" (schopnost reagovat na libost/nelibost
podnětu) jako by nebyla dotčena (lekli by se, kdyby za nimi někdo nečekaně zakřičel nebo
kdyby byli vystaveni ohrožení). Naopak pacienti s poškozením amygdaly a přední cingulární
kůry v limbickém systému trpí obvykle výraznější poruchou jak primárních, tak i
sekundárních emocí - jejich emocionalita je tedy výrazně narušena.
Důležité je připomenout, že nezávislé mechanismy pro vyjadřování primárních a
sekundárních emocí evoluce od sebe nerozdělila. Jednoduše umožnila sekundárním emocím,
aby ke svému vyjadřování používaly stejnou cestu, jakou měly k dispozici primární emoce.
Jedním z prvních, kdo explicitně vypočítával základní (neboli primární) emoce, byl J. B.
Watson (viz kapitola 2). Po něm následuje řada teoretiků, jako například Cannon, Buck,
McDougall, Oatley, Ekman, Plutchik, Izard. Každý z nich však postuloval sadu
elementárních, dále nerozložitelných emocí poněkud jinak, v závislosti na tom, odkud čerpal
empirickou podporu pro svá tvrzení. V současné době jsou patrně nejvlivnější dva výčty
základních emocí - Plutchikův, vytvořený v rámci tzv. psychoevoluční teorie emocí, a
Izardův, vytvořený v rámci tzv. teorie diskrétních emocí, které probereme podrobněji.
Psychoevoluční teorie emocí - Robert Plutchik
Tato teorie byla poprvé popsána v roce 1958 a dále rozpracována ve dvou knihách a řadě
článků. Má přinejmenším šest postulátů, které hovoří o tom, že emoce jsou mechanismy
přežití, které mají genetický základ.
O genetickém základu hovořil už Darwin, když uváděl, že emoční výrazy se objevují v
podobné formě u řady nižších živočichů. Dále zmiňoval, že emoční výrazy se objevují u
mláďat ve stejné podobě jako u dospělých. Důkazem genetického základu je podle něj i to, že
emoční výrazy se objevují v identických variantách mezi těmi, kdo se narodí slepí, a těmi,
kdo normálně vidí, či to, že se emoční výrazy objevují v podobné formě u vzdálených druhů a
skupin.
Genetická teorie ukazuje, že jedinci nedědí chování jako takové, ale jenom struktury a
fyziologické mechanismy, které chování zprostředkovávají. V tomto smyslu jsou emoční
výrazy založeny na genetických "vzorcích" nebo schématech, které zakládají obecnost reakcí
na události v prostředí i obecnost emočního rozvoje.
Emoce jsou vzbuzovány událostmi, které jsou zhodnoceny jako významné pro pohodu nebo
integritu jedince. Jsou podle Plutchika založeny na našich znalostech prostředí a představují
komplexní řetězce událostí. Většina elementů takového řetězce nemusí být dostupná našemu
vědomí. V tomto smyslu jsou naše pocity indikátory našich implicitních nebo nevědomých
úsudků o významnosti událostí. Velmi detailním a pečlivým hodnocením našich typických
emocionálních reakcí můžeme určit své opravdové postoje a přání.
Plutchik vztahy mezi emocemi vyjadřuje třídimenzionálním strukturálním modelem, který má
tvar podobný kuželu (obr. 3.1.1). Vertikální dimenze reprezentuje intenzitu emocí, kruh
určuje míru podobnosti emocí a polarita, protikladnost v tomto kruhu, může reprezentovat
protikladné emoce. Plutchik předpokládá, že existuje osm těchto základních emocí ve čtyřech
bipolárních párech. Upozorňuje však na skutečnost určitého nedorozumění v tom, co je
míněno označením základní emoce. Nezáleží tak příliš na jednotlivém slově použitém k
označení základní emoce, protože základní emoce je spíše dimenzí, na níž se může
proměňovat intenzita. Potom tedy hněv je například základní emocí střední intenzity a může
mít celou řadu příbuzných variant. Zuřivost nebo podráždění jsou stejně tak primární emocí
jako hněv, liší se však intenzitou. V tomto smyslu tedy každou základní emoci popisuje celá
řada dílčích slov, která vytvářejí určitou "rodinu" popisu této dimenze.
Tento model také zahrnuje myšlenku, že určité emoce jsou primární a jiné emoce jsou
odvozené nebo jsou směsí jiných primárních emocí. Důsledkem myšlenky míšení emocí je
fakt, že směsi emocí nezbytně vedou k určitým úrovním konfliktu. Z kuželového modelu
emocí vyplývá, že některé směsi emocí zahrnují jenom malý konflikt (směsi vzájemně
podobných emocí), zatímco jiné směsi (protikladných nebo téměř protikladných emocí)
obsahují značný konflikt.
Jednou z důležitých myšlenek psychoevoluční teorie je koncept odvozených jevů, jenž je
používán ve třech různých významech. Tento pojem může znamenat to, že určité lidské
chování může být pozorováno i u nižších živočichů, a v tomto smyslu je odvozené. Může také
vyjadřovat, že určité chování pozorované u mláďat je možno vidět i u dospělých (příkladem
může být dětské chování u dospělých milenců). Třetí význam pojmu je, že určité konceptuální
oblasti jsou odvozeninami jiných, primárnějších, základnějších pojmů. Tak Plutchik uvažuje o
tom, že terminologie osobnostních rysů se do značné části překrývá s terminologií emočních
stavů. Hostilita tak například bývá posuzována jako složenina hněvu a znechucení, sociabilita
je směsí radosti a akceptace. Emoční složky tak byly identifikovány ve stovce osobnostních
rysů.
Podobnou odvozenou doménou je pro Plutchika také oblast tzv. ego obran, které slouží jako
metody, jak se vyrovnat s emočními reakcemi, jejichž přímé vyjádření by mohlo jedince
ohrozit. Podobně bychom se mohli dostat ke stylům zvládání provázejícím způsoby
vyrovnávání se s výraznými negativními emocemi. Myšlenku odvozených stavů ilustruje
tabulka 3.1.1.
Teorie diskrétních emocí - Caroll E. Izard
Izardova teorie představuje jiný přístup k primárním emocím. Předpokládá, že jednotlivé
emoce vznikly jako adaptace na různé typy situací "přežití". Diskrétní (jednotlivé) emoce mají
odlišné funkce v tom, jak organizují vnímání, kognici a jednání (chování) směrem k adaptaci,
k vyrovnávání se s požadavky prostředí. Izard proto považuje emoční systém za základní
motivační systém pro lidské chování (podobně jako Tomkins, 1962). Dále předpokládá, že
vztahy mezi emocí a chováním se začínají vytvářet v průběhu velmi raného vývoje a zůstávají
stabilní v průběhu času, i když repertoár specifických reakcí pro danou emoci se spolu s
probíhajícím vývojem proměňuje. Nové reakce doplňují reakce staré a mají stejnou funkční
hodnotu. Kapacita emocí organizovat, motivovat a udržovat určité způsoby chování přispívá
rozvoji osobnosti. Rozdíly v prahu aktivace emocí a ve frekvenci a intenzitě, s níž dílčí emoce
prožíváme, jsou hlavními determinantami specifických rysů a obecnějších dimenzí osobnosti.
Takto shrnuté předpoklady jsou jádrem přístupu diskrétních emocí. Ten bývá odlišován od
jiného přístupu, který chápe emoce v pojmech velmi širokých dimenzí, jako je příjemnostnepříjemnost nebo vzrušení, resp. aktivace. Podle Izarda se tyto dva přístupy k emocím spíše
doplňují, než aby si protiřečily. Otázka, zda emoce skutečně fungují jako dvě či tři velmi
obecné dimenze, nebo jako šest až jedenáct separátních a odlišitelných jednotek, je otázkou
velmi starou a trápí psychology už od dob počátků psychologie jako vědní disciplíny (viz
kapitola 1). V současné době existuje řada výzkumů, které přispívají k chápání těchto dvou
přístupů, tj. teorie diskrétních emocí a dimenzionální teorie, jako přístupů, které se vzájemně
doplňují.
Mnohem dříve než začala teorie diskrétních emocí získávat větší zázemí, se objevily názory
Tomkinsovy, který formuloval teorii, v níž identifikoval osm výrazově odlišitelných
primárních emocí. Podporu pro tuto hypotézu o existenci velmi jedinečných a zároveň
univerzálních výrazů diskrétních emocí přináší poměrně přesvědčivé množství empirických
nálezů (Izard, 1977; Ekman, Friesen a Ellsworth, 1972). Rovněž přístup vývojové
psychologie shromažďuje poznatky potvrzující existenci diskrétních emocí (Campos, Campos
a Barrett, 1984, a další). Zároveň vzrůstá množství literatury zabývající se vymezením a
měřením diskrétních emocí.
Navzdory tomuto pokroku má zatím pojetí diskrétních emocí poměrně daleko k tomu, aby
bylo považováno za univerzálně platný přístup. Schází mu zejména adekvátní podpora
kognitivní vědy a neurověd. Přesto výzkumy ukazují, že diskrétní emoce (např. strach a
smutek) mají odlišné vlivy na percepční a kognitivní procesy (např. Bower a Gilligan, 1984).
Výzkum se také zaměřuje na funkce jednotlivých diskrétních emocí a na to, jakou adaptivní
výhodu v evoluci jednotlivé diskrétní emoce nabízely (nakolik tyto emoce usnadňují vývoj,
adaptaci a vyrovnávání se s prostředím).
Emoce je v rámci teorie diskrétních emocí chápána jako sada neurálních procesů, jež vzbuzují
tzv. eferentní procesy, které mohou, ale nemusejí vést k pozorovatelnému výrazu - nicméně
vždy vedou k jedinečnému vědomému prožívání. Subjektivní prožívání může, ale nemusí být
přístupné cestou kognitivních procesů nebo v rámci jazykového vyjádření. Z tohoto důvodu i
v rámci této teorie mají emoce tři úrovně nebo aspekty:
n
neurální,
n
prožitkový a
n
expresivní.
Pojem emoce tak zahrnuje všechny tři složky fungující v integrovaném systému.
Vědomí je v teorii diskrétních emocí popsáno jako pocit nebo motivační stav, který může
zahrnovat jednání nebo tendence k jednání, případně pocit připravenosti k jednání. Emoční
prožívání nezahrnuje kognici, může ovšem spouštět fungování kognitivního systému. Emoce
nevzbuzuje kognitivní procesy nějak náhodně, spíše jde o provázanost určitých afektivních a
kognitivních struktur, kdy radost způsobuje určité fungování, resp. určité změny kognitivních
procesů, oproti tomu smutek způsobuje kognitivní změny zcela jiné.
Popravdě řečeno, řada teoretiků emocí používá pojem emoce, případně emoční prožívání
právě ve smyslu afektivně kognitivních struktur. Téměř všechen výzkum emočního prožívání
spoléhá na verbalizovanou sebereflexi. To tedy znamená, že to, co je skutečně měřeno, je
kognitivní obsah spojovaný s konkrétním emočním prožíváním. Výsledky, které
zachycujeme, jsou myšlenky, které nějakým způsobem označují emoční prožívání.
Přesto ovšem zřetelné odlišování motivace a kognice v subjektivním prožívání emoce má
celou řadu důležitých důsledků jak pro teorii, tak pro empirický výzkum. Vede nás například
ke zkoumání, zda nevědomé motivace mohou být emočním prožíváním, tzn. že nemusejí být
vždy kognitivně zpracovány nebo kognitivně dosažitelné. Proto se může stát, že takové
nevědomé motivace mohou být emočně zpracovány, nicméně nemusejí být přístupny
zkoumání cestou verbálního popisu.
V rámci teorie diskrétních emocí lze hovořit o adaptivních funkcích konkrétních diskrétních
emocí, a to jak z hlediska evolučního, tak z hlediska ontogenetického vývoje:
n
Zřetelnou funkcí radosti je její schopnost fungovat jako univerzálně rozpoznatelný
signál připravenosti k přátelské interakci a zároveň komunikace dobré pohody, případně
komunikace o přítomnosti významných zdrojů napomáhajících překonání stresu.
n
Oproti tomu funkce smutku je spatřována především ve zpomalení mentální a
motorické aktivity, což má adaptivní efekty. Umožňuje to detailnější, důkladnější zkoumání
sebe sama a okolností, které vedly ke ztrátě způsobující smutek. To může umožnit získat
novou perspektivu, nový pohled na danou situaci, a také napomáhá plánování lepšího chování
do budoucna. Zároveň samozřejmě i smutek funguje jako komunikační signál o tom, že
jedinec se nachází v obtížném stavu a vzbuzuje empatické reakce u pozorovatele.
n
Funkce hněvu je pravděpodobně nejlépe vystižena faktem, že vede k mobilizaci a
udržování potřebné hladiny energie pro vyrovnávání se s překážkami na cestě dosahování
cílů. Může urychlit mentální a motorické funkce a udržovat je v takovém stavu poměrně
dlouhou dobu, a to způsobem velmi efektivním; zdá se, že efektivnějším než radost nebo
zájem.
n
Funkce znechucení motivuje jedince k tomu, aby udržoval čisté prostředí bezpečné pro
přežití. V tomto smyslu se reakce znechucení vztahuje ke všem potenciálně ohrožujícím
zdrojům prostředí. Všechno, co je nějakým způsobem ohrožující, se může cestou učení stát
podnětem vyvolávajícím znechucení, a to jak v přímém biologickém, tak v přeneseném
psychologickém smyslu.
n
Funkce zahanbení jsou patrně nejzřetelnější tehdy, když zdůrazníme vazbu zahanbení
a sebehodnocení. Hanba je velmi efektivní prostředek přitahující pozornost k chybám
vlastního "já". Zvyšuje sebeuvědomění a tak umožňuje najít to, v čem je naše "já"
neadekvátní podmínkám prostředí. V tomto smyslu hraje zahanbení výraznou roli ve vývoji
přiměřenosti sebepojetí.
n
Funkcí strachu je primárně usnadňovat vyhýbání se nebezpečí. Ohrožení vlastního
sebepojetí nebo vlastní integrity, případně psychické pohody, může vzbuzovat strach, což
vede k úniku z takových situací. Strach představuje vynikající příklad toho, jakou sílu má
emoce při organizování percepčních a kognitivních procesů. Při strachu se projevuje tendence
vytvářet "tunelové vidění" zaměřující pozornost na zdroj potenciální hrozby a omezující
využívání dalších podnětů.
Obličejový výraz emoce
Poté co jsme přiblížili dva dominující teoretické přístupy k primárním emocím, budeme se
věnovat emočnímu výrazu. Univerzálnost emočního výrazu je, jak bylo zmíněno, jednou z
charakteristických vlastností primárních emocí. Emoční výraz zahrnuje vyjadřování
aktuálního stavu "řečí těla", celým rejstříkem neverbální komunikace.
Například u smutku je typické snížení svalového napětí, jakoby "zhroucení" do sebe, skleslá
ramena, svěšená hlava, pomalá a tichá dikce řeči a zejména specifický výraz obličeje, kdy
střed obočí je povytažen nahoru a vnější kraje jsou pokleslé, stejný tvar kopírují víčka, koutky
úst jsou svěšené, brada se "třese" a tak otvírá střed dolního rtu.
Nejvýznamnější složkou je v tomto vyjádření obličejový výraz, který je snadno rozpoznatelný
a odlišitelný od jiné emoce (což nemusí být snadné např. u držení těla - ramena schoulená
dopředu mohou být výrazem strachu, ale stejně tak mohou provázet zadržování hněvu).
Bezpochyby nejvýznamnější postavou, která stála u zrodu výzkumů obličejového výrazu
emoce, byl Charles Darwin. Ve své knize Expression of the Emotion in Man and Animals
(Výraz emocí u člověka a zvířat, 1872) načrtl řadu zajímavých pozorování, která ho vedla k
porovnávání obličejového výrazu emocí napříč různými kulturami a u zvířat.
Zhruba do šedesátých let 20. století nebyla této problematice věnována pozornost, ale poté se
zájem zejména S. Tomkinse, P. Ekmana a W. Friesena a dále C. E. Izarda zaměřil jak na
vrozené neurální programy, tak na kulturní pravidla usměrňující vyjadřování emocí. Byla tak
znovu rehabilitována Darwinova myšlenka o tom, že výraz emoce je částečně vrozený a
částečně naučený. Pokud tomu tak je, i novorozené děti by měly být schopné komunikovat v
univerzálním jazyce obličejových výrazů. V poslední době se vývojová psychologie
novorozenců k této otázce zevrubně vyjádřila. Steiner (1979) zjistil, že novorozenci reagují na
sladkou, kyselou a hořkou chuť úsměvem, krčením rtů, resp. vytvářením znechuceného
obličeje už v průběhu prvních hodin života. Do dnešní doby se podařilo identifikovat emoční
výrazy překvapení, štěstí, strachu, smutku, hněvu, znechucení a bolesti v rejstříku velmi
malých dětí. Dále se zjistilo, že nejen dospělí mohou číst emoční výraz dítěte, ale že také dítě
je schopné odečítat z obličejového výrazu pocity rodiče. Klinnertová a její kolegové studovali
proces tzv. sociálního referování, při kterém jsou emoční výrazy používány k rozluštění
významu jinak nejednoznačné situace.
Typické experimenty pracovaly s dětmi ve věku 12-18 měsíců. Experimentátor nabízel dětem
řadu předmětů, hraček, a zároveň byl domluven s matkou dítěte, aby vyjadřovala radostný,
úzkostný nebo neutrální výraz. Ukázalo se, že děti jsou schopny orientovat se podle výrazu
matky v reakci na nový, zatím neznámý předmět.
V poslední době psychologové rovněž shromáždili přesvědčivé důkazy o tom, že určité emoce
mají téměř stejný obličejový výraz ve všech kulturách, byť má každá kultura svá vlastní
pravidla pro vyjadřování emocí (co je možné vyjadřovat veřejně a co nikoli, co je přijatelné
vyjádření s ohledem na pohlaví, status atd.). Tento výzkum znovu potvrzuje, že obličejový
výraz emoce je vrozený a že je naučeným způsobem modulován.
Nejznámějšími v této souvislosti jsou jména Paula Ekmana a Wallaceho Friesena. Ti
studovali domorodce z kmene Fore na Nové Guineji a ukázalo se, že tito domorodci, kteří
nepřišli do styku se západní kulturou, byli schopni rozpoznat výrazy obličeje Američanů
zhruba s 80% přesností. Američtí studenti byli stejně úspěšní v rozpoznávání výrazu těchto
příslušníků domorodých kmenů na fotografiích.
Ekman a Friesen potom provedli celou řadu kroskulturálních studií, které ukázaly, že řada
základních emocí má stejný obličejový výraz napříč různými kulturami.
Na základě těchto výsledků Ekman, Friesen a Ellsworthová (1972) provedli velmi zajímavý
výzkum. Předpokládali, že japonští a američtí studenti by měli vyjadřovat svoje emoce v
soukromí zhruba stejným způsobem. Nicméně na veřejnosti se budou jejich emoční výrazy
dramaticky odlišovat podle odpovídajících kulturních norem. Provedli experiment, při kterém
se tito studenti dívali na poněkud stresující film, zároveň jim byla monitorována kožní
vodivost, o čemž byli informováni, ale navíc - aniž by to věděli - byl jejich obličejový výraz
nahráván na videozáznam. Při následném prohlížení videozáznamu se ukázalo, že ve výrazech
obličeje odpovídajících jednotlivým sekvencím filmu nebyl žádný mezikulturní rozdíl. Pro
zakódování obličejového výrazu byl použit velmi důmyslný systém označovaný FAST (facial
affect scoring technique; Eckman a Friesen, 1975), který zaznamenává pohyby svalů nebo
svalových skupin v obličeji, a to zvláště ve třech obličejových pásmech: čelo a obočí, oblast
očí, dolní třetina obličeje. Toto měření poskytlo naprosto přesné zakódování konkrétních
výrazů, které se v průběhu pozorování filmu objevovaly. V následující etapě výzkumu se
studentů dotazovali experimentátoři, kteří byli vždy ze stejné kultury jako dotazovaný student.
Ukázalo se, že japonští studenti maskovali svoje pocity při rozhovoru s japonským
experimentátorem a tvářili se šťastně. Američtí studenti v rozhovoru s americkým
experimentátorem vyjadřovali i svoje negativní pocity ze sledovaného filmu. Vzdor stejnému
obličejovému výrazu při sledování filmu se "kulturně cenzurované" verbální vyjádření emocí
v souladu s předpokladem lišilo.
Obličejový výraz a emoční prožívání
Řada teoretiků pozorovala, že emoční prožívání záleží alespoň zčásti na tzv. obličejové zpětné
vazbě (náš mozek tedy získává informaci o tom, že naše obočí je zdviženo, naše ústa jsou
otevřena atd.). Tato myšlenka není nikterak nová, setkáváme se s ní už u Darwina nebo
Jamese. V současné době většina psychologů souhlasí s názorem, že naše emoce jsou
ovlivňovány do určité míry tím, jaký máme výraz v obličeji. Mezi nejznámější zastánce této
myšlenky patří Silvan Tomkins, který v šedesátých letech začal na myšlence obličejové
zpětné vazby intenzivně pracovat. V průběhu desetiletí, která uběhla, modifikoval svou teorii,
nicméně ještě v osmdesátých letech se vyjadřoval k obličejové zpětné vazbě jako ke zcela
zásadní determinantě subjektivního prožívání. Mezi další zastánce obličejové zpětné vazby
můžeme řadit C. E. Izarda nebo atribučního teoretika D. Bema.
Samozřejmě ne všichni psychologové plně souhlasí s tím, že obličej hraje důležitou roli v
utváření subjektivního emočního prožívání. Například tradice Langeovy teorie emocí namísto
toho věří, že emoce jsou utvářeny viscerálními reakcemi. Podobně G. Mandler (1975)
zdůrazňuje, že obličejový výraz je pouze okrajovým jevem. Celkově lze říci, že se v poslední
době shromáždilo poměrně velké množství empirického materiálu, který roli obličejové
zpětné vazby dokumentuje. Tato zpětná vazba se samozřejmě děje cestou fyziologických
změn, a tak budeme dále ještě hovořit o vazbách emočního prožívání na aktivitu autonomního
nervového systému jako celku. Nejprve ale k výzkumům obličejové zpětné vazby. V rámci
tohoto proudu bychom mohli uvést několik známých výzkumů.
Například Lanzetta, Cartwright-Smith a Kleck (1976) provedli experiment, ve kterém ukázali,
že pokusné osoby, které byly požádány, aby výrazem tváře předstíraly, že dostaly
intenzivnější bolestivý šok (aby oklamaly další účastníky pokusu), posuzovaly poměrně mírné
šoky, které skutečně dostávaly, jako mnohem bolestivější, oproti zkoumaným osobám, které
byly naopak požádány, aby skryly svoje pocity při obdržení šoku. Navíc se ukázalo, že
zkoumané osoby, které předstíraly emoce, měly také vyšší autonomní aktivaci (která byla
měřena kožní vodivostí) oproti zkoumaným osobám, které se snažily svoje pocity skrýt.
Jiný zajímavý výzkum prováděl Laird (1984), který byl přesvědčen, že subjektivní prožívání
emoce je ovlivňováno sebeatribucemi (tj. vysvětlováním toho, proč jsme jednali tak, jak jsme
jednali). Je přesvědčen, že lidé pro to, aby dekódovali svoje emocionální stavy, užívají dvojí
informaci: (a) vzorce expresivního chování a (b) úroveň fyziologické aktivace.
Laird provedl experiment, ve kterém dal zkoumaným osobám zavádějící informaci o tom, že
experiment je zaměřen na aktivitu obličejových svalů. Zkoumaným osobám bylo na obličej
umístěno několik elektrod a zároveň byly požádány, aby na svém obličeji pomocí cílených
pohybů jednotlivých svalových skupin vytvořily určitou konfiguraci. V žádném případě to
však nebylo interpretováno tak, že se mají tvářit například rozzlobeně, ale instrukce zněly, že
mají např. pevně semknout rty, že mají stáhnout bradu a dále že mají stáhnout obočí k sobě a
dolů. Následně zkoumané osoby komentovaly svoje pocity při experimentu a z těchto
rozhovorů vyplynulo, že v řadě případů se poměrně rychle asocioval emocionální obsah, který
odpovídal obličejovému výrazu.
Podobných experimentů byla provedena celá řada. Známý je například experiment Stracka,
Martina a Steppera (1988), kdy k navození obličejového výrazu byla použita jednoduchá
manipulace, při níž zkoumané osoby měly držet tužku, v jednom případě mezi rty (podobný
obličejový výraz jako při zamračení) a v druhém případě mezi zuby (podobný obličejový
výraz jako při smíchu). Přestože tato manipulace vedla k navození svalové konfigurace jenom
v dolní části obličeje, ukázalo se, že navození této obličejové zpětné vazby mělo efekt na
posuzování sledovaného komiksu; pokusné osoby s tužkou mezi zuby posuzovaly tento film
jako zábavnější než ty osoby, které se "mračily" s tužkou drženou ve rtech.
Obličejovým výrazem se v poslední době zabývá i Robert Zajonc, který revidoval Jamesovy
názory o tom, že tělesné změny mohou vzbudit změny v emočním prožívání. Zaměřuje se na
metabolickou aktivitu mozku, která provází zpracovávání informací. Tato zvýšená úroveň
metabolismu vede ke zvyšování teploty. Je tedy třeba průběžné ochlazování. Zajonc spekuluje
o tom, jak toto ochlazování probíhá: Hypotalamické ochlazování je závislé na teplotě
arteriální krve, která oblast zásobuje. Ta je ochlazována vzduchem proudícím do cavernus
sinus. Malé změny teploty mozku ovlivňují - zřejmě cestou ovlivnění neurochemických
procesů - subjektivní pocitový stav. Vzhledem k arteriálnímu uspořádání může být teplota
mozku ovlivňována napětím obličejových a krčních svalů a nosním dýcháním. Zajonc (1993)
shromáždil určitá empirická data potvrzující, že pohyby obličejových svalů a způsoby
dýchání, které přivádějí chladný vzduch do cavernus sinus (řekněme otevření nosu při
úsměvu, cucání palce nebo líbání, které zesiluje dýchání nosem), zvyšují pocity subjektivní
pohody. Cokoli, co blokuje nos (řekněme snížení nosních křídel při zatnutí zubů při
bezmocném vzteku, horký den nebo pořádná rýma), produkuje pocity nelibosti. Zůstává
nicméně otevřenou otázkou, jaký je mechanismus ovlivnění neurochemických procesů, jaké
složky emoce jsou teplotními změnami ovlivněny (zda pouze hodnotící, či také např.
motivační) a jak se tyto teplotní vlivy promítají do kognitivních procesů.
Obličejový výraz a autonomní nervová aktivita
Jak již bylo zmíněno, změny v obličejovém výrazu jsou spojeny se změnami autonomní
aktivace. Otázka, zda každé základní emoci přísluší specifický vzorec autonomní aktivace, je
otázkou velmi starou, a odpovědi na ni se v průběhu času lišily. Zhruba do poloviny
osmdesátých let převládal názor, že takový specifický autonomní vzorec nelze pro jednotlivé
základní emoce nalézt. Nicméně v polovině osmdesátých let, jak bylo zmíněno v kapitole 2,
vyšli Ekman, Levenson a Friesen (1983) z původního předpokladu Jamese a Axe a
předpokládali, že každá emoce bude spojena s určitým specifickým vzorcem jak v oblasti
obličejového výrazu, tak v rovině autonomní nervové aktivity. Provedli velmi zajímavý
výzkum. Požádali profesionální herce, aby vytvořili šest základních emocí: překvapení,
znechucení, smutek, hněv, strach a štěstí. Požádali je o to, aby postupovali dvojím způsobem:
n
tak, že si vybaví prožitky ze své minulosti, kdy takovou emoci prožívali, a
n
tak, že jim předali přesné instrukce o tom, jak mají vytvořit svůj obličejový výraz sval
po svalu.
V průběhu obou těchto způsobů indukce autoři experimentu monitorovali pět fyziologických
parametrů: srdeční akci, teplotu levé a pravé ruky, kožní odpor a napětí svalu na předloktí. Na
základě tohoto výzkumu došli k následujícím závěrům:
n
Když byly zkoumané osoby požádány, aby si vybavily předchozí emocionální
prožitky, jejich pocity se odrážely na jejich obličeji a prožívání ovlivňovalo i fyziologickou
aktivaci. V případě, že herci jednoduše následovali instrukce mechanicky popisující pohyby
jednotlivých svalů v obličeji, jejich autonomní aktivační úroveň byla dokonce ještě silnější.
n
Vybavování emocionálních prožitků nebo postupné stahování určitých obličejových
svalů do charakteristického emocionálního výrazu vede ke změnám autonomního nervového
systému, které by pravděpodobně provázely odpovídající emoce. Tak je tedy obličejový výraz
schopen generovat odpovídající změny autonomní aktivace.
n
Nejpřekvapivější závěr ukazuje, že šest základních emocí bylo spojeno jak s odlišným
vzorcem obličejové aktivity, tak s odlišným vzorcem fyziologické aktivity. Pozitivní a
negativní emoce vedly k velmi odlišným vzorcům autonomní aktivace. Když zkoumané
osoby vzpomínaly na své předchozí emocionální prožitky, mohli psychologové rozlišit mezi
smutkem a strachem, hněvem a znechucením na základě změn v kožní vodivosti. Když
zkoumané osoby aranžovaly obličejový výraz zadaným způsobem, experimentátoři byli
schopni odlišit tři podskupiny emocí na základě srdeční akce a teploty kůže na prstu.
Ekman předpokládá, že při použití větší baterie fyziologických parametrů budou výzkumníci
schopni odlišit každý ze šesti specifických emočních stavů. Otázka, proč tento výzkum
potvrzuje specifické autonomní vzorce, zatímco předchozí výzkumy je nenacházely, může být
zodpovězena několika způsoby. Jedním z důvodů může být skutečnost, že řada předchozích
výzkumů používala jednu nebo dvě fyziologické míry aktivace, zatímco tady byla použita
větší baterie. Závažnějším argumentem může být skutečnost, že navození emocionálního
stavu je vždy spojeno s určitými rozpaky, a ne vždy se cestou vybavování vlastních prožitků
podaří navodit čistou specifickou emoci. Tyto rozpaky pak mohou překrývat změny ve
fyziologické aktivaci, které by odpovídaly jednotlivým emocím. Třetím důvodem může být
to, že pokud měříme emoce, které vyplývají z předchozích prožitků, velmi často měříme
směsi emocí, nikoli jednotlivé základní emoce. V tomto smyslu využití obličejové zpětné
vazby pomohlo poněkud zpřesnit fyziologický obraz jednotlivých základních emocí.
Je však pravda, že řada dalších studií opět potvrzuje velmi obtížné hledání specifického
aktivačního vzorce pro jednotlivé základní emoce (Cacioppova metaanalýza je uvedena v
oddíle 2.2). Dá se také říci, že ne všichni psychologové souhlasí s existencí specifických
aktivačních vzorců z hlediska teoretických východisek. Existuje řada důvodů, které svědčí pro
negativní korelaci mezi obličejovým výrazem a autonomní aktivací. Například jsou to
naučené postupy potlačení (suprese) v případech, kdy se s ohledem na kulturní normy
nemůžeme tvářit tak, jak se cítíme, a "nasadíme" přiměřenější obličejový výraz. Dalším
důvodem může být i tzv. represe zmíněná v předchozí kapitole, kdy dochází k tomu, že
obličejový výraz svědčí o klidném rozpoložení, ale parametry autonomní aktivace ukazují, že
emoce probíhá. Probíhá ovšem bez vědomé reflexe (více viz kapitola 7).
3.2 Sídlo emocí - některé neuropsychologické nálezy
Kde je "sídlo emocí" - dvojí zpracování (automatické a vědomé) - rozvoj emočního prožitku co víme o regionální mozkové aktivitě při úzkosti, patologickém smutku, pozitivních emocích
Neuropsychologický přístup ke zkoumání emocí se v poslední době zaměřuje jak na budování
obecnější teorie emocí (definující které neuronální struktury a jakým způsobem se podílejí na
emočních procesech), tak na hledání specifických charakteristik některých abnormálních
emocionálních stavů (jako jsou úzkostné poruchy nebo deprese) či na objasnění
neurochemických profilů základních emocí (opět zejména negativních).
Mezi uznávané klasiky neuropřístupů patří J. P. Henry nebo J. E. LeDoux.
Neuroendokrinní teorie emocí J. P. Henryho
Patrně první ucelenou systematickou teorii emocí mapující neuroendokrinní vlivy vypracoval
v sedmdesátých letech 20. století James P. Henry. Henry se zabýval rolí kortexu, limbického
systému, endokrinního systému a mozkového kmene v emočních procesech. Velmi
zjednodušeně lze říci, že klíčovou roli v tom, jakou emoci prožíváme v určité situaci, hraje v
jeho teorii míra kontroly.
Hněv, strach, deprese
Jsme-li vystaveni nějaké hrozbě nebo ohrožující situaci, může se podle Henryho naše
emocionální reakce lišit podle míry naší kontroly. V případě, že se cítíme kompetentní
kontrolovat (nějakou protiakcí) toto ohrožení, prožíváme hněv. Když se hrozba objeví,
frontální kortex zpracovává informace o situaci, záhy jsou aktivovány amygdala a
hypotalamus. Tyto struktury signalizují autonomnímu nervovému systému (ANS) potřebu
uvolnit noradrenalin. Aktivace dřeně nadledvinek sympatikem vede ke zvýšení produkce
enzymu syntetizujícího další noradrenalin. Hněv je tak provázen relativně vyššími úrovněmi
noradrenalinu než adrenalinu.
Nemůžeme-li ale situaci ohrožení kontrolovat nebo zvládnout, objevují se pocity strachu,
úzkosti. Této emoci dominuje adrenalin. Taková reakce dává smysl. Ve strachu a úzkosti
musí být lidské tělo připraveno na vydávání velkého množství mentální a fyzické energie při
snaze o únik ze situace. Adrenalin aktivuje řadu nezbytných vnitřních procesů, které zajistí
optimální vynakládání energie. Pokud úzkostní nebo vystrašení lidé ve své situaci pocítí
bezmocnost, objevuje se ještě nárůst stresového hormonu adrenokortikotropinu (ACTH).
Kortikotropní hormony poskytují určité biologické výhody. Pomáhají například udržovat
produkci adrenalinu a citlivost na něj, potlačovat určité imunitní reakce, které by mohly při
únikovém snažení vadit (např. otoky kloubů při zvýšené zátěži).
Při mimořádně silném pocitu ztráty kontroly se může objevit deprese. Strach a deprese jsou v
jistém smyslu podobné, na druhé straně se také v mnohém liší. Oba stavy jsou spojené s
nárůstem aktivity hypofýzy a s vysokou úrovní kortikoidů. Při úzkosti je aktivována osa
amygdala-sympatikus-dřeň nadledvinek. Když strach přerůstá v depresi, začíná více působit
osa hipokampus-hypofýza-kůra nadledvinek. V Henryho teorii je role hipokampu spatřována
v tom, že poskytuje kognitivní mapu dané situace. Henry spekuluje, že kdykoli se subjekt
dostane do určitého zmatku způsobeného rozdíly mezi tím, jaké informace přináší vnímání
situace, a tím, jaké informace jsou uloženy v paměti (tj. situace ztráty kontroly), je aktivován
hipokampus.
Povznesená nálada, klid a relaxovaný stav
Naopak v případech, kdy plně kontrolujeme situaci, v níž jsme se ocitli, a zároveň jsou plně
uspokojeny naše potřeby, objevují se pozitivní emoce, jako je povznesená nálada (elace) nebo
klid a uvolnění. Klid a uvolnění jsou spojeny s poklesem aktivace osy amygdala-sympatikusdřeň nadledvinek. Přesněji řečeno, objevuje se významný pokles hladin katecholaminů - jak
adrenalinu, tak noradrenalinu - a pokles kardiovaskulární aktivity. Při klidu a relaxaci tak
dochází v ANS k dominanci parasympatické aktivace.
Povznesená nálada je chápána jako protiklad deprese. Je-li deprese chápána jako důsledek
vnímání ztráty kontroly, je elace naproti tomu důsledkem vnímání kontrolovatelnosti
prostředí. Podle Henryho je tato nálada definovatelná centrálně v pojmech hipokampální
aktivity (zejména selektivní aktivace pomalých vln s vysokou amplitudou). Tato aktivita je
provázena poklesem aktivace osy hypofýza-kůra nadledvinek. To vede k poklesu produkce
ACTH, kortizolu a endorfinů a ke vzrůstu hladiny testosteronu.
Henryho teorie představuje jednoduchý orientační rámec neurochemických změn (obr. 3.2.1).
V současné době jsou mnohem intenzivněji studovány role jednotlivých přenašečových
systémů, a to často i specificky v určitých oblastech mozku. Nové technologie posledních
dvou desetiletí (pozitronová tomografie, monitorování průtoku krve a úrovně metabolismu
apod.) významně posunuly poznání v této oblasti (její mapování předpokládá předchozí
seznámení alespoň se základy neuropsychologie16, proto odkazujeme čtenáře na
specializovanou literaturu).
Neuropsychologická teorie emocí - J. E. LeDoux
Joseph E. LeDoux ve své teorii emocí zdůrazňuje roli dvou fyziologických systémů periferního nervového systému (somatický nervový systém a autonomní nervový systém ANS) a centrálního nervového systému (CNS, mozek a mícha). V obou větvích ANS
(sympatiku i parasympatiku) funguje jako neurotransmiter acetylcholin, pouze v sympatiku je
navíc přenos na postgangliových nervech zprostředkováván noradrenalinem. O parasympatiku
se hovoří jako o cholinergním systému, o sympatiku jako o adrenergním systému.
Původní představy vedly k obrazu vzájemně protichůdného působení sympatiku a
parasympatiku, nicméně přesnější je představa paralelního působení parasympatické a
sympatické aktivace. Specifické aktivační vzorce ANS u jednotlivých emocí jsou stále ještě
zahaleny tajemstvím. Ukazuje se jako velmi účelné dívat se na relativní změnu v aktivaci
obou větví a zároveň odvíjet tento fyziologický obraz aktivace také od intenzity emoce. Silné
emoce vedou ke generalizované aktivaci ANS. To souvisí s tzv. poplachovou reakcí a s fází
rezistence při stresu. První reakce je charakterizována pravidlem "všechno, nebo nic". Je
velmi bezprostřední a globální reakcí, ale trvá relativně krátkou dobu. Druhá reakce je
pomalejší, ale déletrvající, vede k uvolňování adrenalinu a je konzistentní stále ještě s
modelem naléhavé situace. Je-li stres chronický, jsou uvolňovány glukokortikoidy. Mozek je
samozřejmě trvale zásobován informacemi o krajině těla dvěma cestami, a to cestou
propriorecepce (vnitřních receptorů) a cestou endokrinního systému, který uvolňuje hormony
do krve. Některé z těchto hormonů ovlivňují přímo CNS cestou stimulace receptorů v
určitých mozkových strukturách.
Roli CNS v emocích vidí Le
Doux poněkud diferencovaněji než jeho předchůdci, včetně MacLeana. Spolu s dalšími autory
(Pribram, Martin, Koslyn) upozorňuje na to, že koncept limbického systému se ve světle
nových poznatků ukazuje jako strukturálně i funkčně nepřesný. (Například se ukázalo jako
problematické definovat kritérium určující, které struktury by měly být do limbického
systému zahrnuty. Navíc se ukazuje, že řada oblastí limbického systému se podílí významněji
na kognitivních procesech než na procesech emocionálních - např. hipokampus a jeho role u
deklarativní paměti.) Nicméně strukturou, u níž je konzistentně prokazována vazba k emocím,
je amygdala. Weiskrantz již před padesáti lety upozornil na skutečnost, že léze v oblasti
amygdaly vedou k neschopnosti určit motivační význam podnětu. Amygdala je klíčovou
strukturou v přiřazování subjektivního významu podnětu, v podmiňování reakce strachu na
nové podněty, v sebeodměňování. LeDoux zdůrazňuje, že v poslední době je považováno za
prokázané, že amygdala hraje zcela zásadní roli při určování afektivní hodnoty smyslových
podnětů. Přesto je lépe vidět ji ne jako "emoční centrum", ale spíše jako důležitou složku
neurálního systému zabezpečujícího emocionální procesy.
Role amygdaly
Neurální propojení amygdaly s asociačními oblastmi jednotlivých senzorických systémů v
mozkové kůře ukazují na to, že amygdala je oblastí s polymodální projekcí17. Výzkumy
ukazují, že neurony amygdaly reagují na hédonické vlastnosti podnětu. Léze v oblasti
amygdaly vedou u zvířat k neschopnosti učit se odměny a tresty spojené s podnětem. Neurony
amygdaly reagují také na komplexní sociální podněty. Zřejmou funkcí polymodální projekce
do amygdaly je poskytnout podklad pro určování emocionálního významu abstraktnějších
podnětů. Amygdala například získává projekci z hipokampální formace a můžeme
předpokládat, že tato projekce může být využívána v situacích, kde je třeba určit "emocionální
význam" prostorové nebo kontextuální informace. V posledních výzkumech se podle
LeDouxe ukazuje, že léze v oblasti hipokampu vedou k neschopnosti naučit se strachu jako
přiměřené reakci na určitý kontextuální klíč (signál předcházející nějaké ohrožení), ale
neovlivňují naučení se strachu jako reakce na konkrétní podněty. To je vysvětlováno právě
přerušením propojení mezi hipokampem a amygdalou.
Nedávné studie rovněž popsaly ještě další cestu přenosu smyslové informace do amygdaly.
Tato cesta zahrnuje propojení z talamu přímo do amygdaly, bez toho, že by informace byla
nejprve přepojena do neokortexu. Tento subkortikální senzorický vstup do amygdaly
reprezentuje evolučně primitivnější systém pro rychlou reakci na ohrožení. Umožňuje velmi
rychlé varování tím, že amygdala může být aktivována určitými prototypickými
charakteristikami podnětu (u našich živočišných předchůdců např. tvarem, který je
charakteristický pro dravce). To je zvláště výhodné tehdy, když rychlost reakce rozhoduje o
úspěchu vyrovnání se s ohrožením. Talamicko-amygdální systém je o několik synapsí kratší,
a proto nabízí určitou časovou úsporu za cenu reakce pouze podle "hrubých" rysů vnímaného.
Jakmile je amygdala aktivována, uvádí do akce řadu motorických systémů, které kontrolují
emoční odpověď z hlediska přiměřenosti k podnětu. Amygdala získává široký okruh vstupů o
bezprostředně působících podnětech, o představovaných podnětech i o zapamatovaných
podnětech. Její anatomická propojení ukazují, že může být aktivována jednoduchými rysy
podnětů, celými objekty, kontextem, ve kterém se podněty objevují, sémantickými
vlastnostmi podnětů, představami a vzpomínkami apod. Amygdala je ovšem poněkud "slepá"
k povaze podnětu, který ji aktivoval, protože primitivní senzorické rysy jsou schopné
aktivovat systém emocionálního zpracování stejně jako komplexní podněty, myšlenky či
úvahy.
Existuje řada emocí, které nezávisejí na amygdale a jejích propojeních s ostatními oblastmi.
Nicméně pro řadu, ne-li pro většinu emocionálních procesů, které byly detailně studovány,
hraje amygdala a její vstupní a výstupní propojení na jiné struktury důležitou roli.
Modulační systémy
Amygdala ani s ní propojené oblasti ještě nevytvářejí celou "síť" potřebnou pro zpracování
emociogenních podnětů. Zpracování na dříve popsaných propojeních mezi amygdalou,
ostatními strukturami limbického systému a mozkovou kůrou je modulováno funkcí řady
jiných systémů. Centrálním modulačním systémem je retikulární formace v mozkovém
kmeni, která zprostředkovává tzv. nespecifickou aktivaci. Z retikulární aktivační formace jdou
určitá vlákna přímo do talamu. Patrně tak vedle specifického přenosu z talamu do kortexu
existuje "nespecifický" talamo-kortikální systém přenosu. A retikulární formace zřejmě touto
cestou ovlivňuje kortikální aktivaci. Základní myšlenka, že mozkový kmen zprostředkovává
nespecifickou aktivaci, je v současnosti rozvíjena lepším poznáním mozkového kmene
umožňujícím určit specifické oblasti či systémy zodpovědné za tuto funkci. Jedná se o
skupinu neuronů obsahujících noradrenalin, další skupinu neuronů obsahujících serotonin a
konečně skupinu cholinergních neuronů. Tyto neurochemicky specifické neurony cestou
svých axonů ovliňují rozlehlé oblasti mozku včetně kortexu.
Důležité je připomenout příspěvek těchto modulačních systémů k emocionálnímu
zpracovávání. Zdá se, že vstupy z těchto systémů mohou posilovat pozornost a zaměřovat ji
na emocionálně významné podněty tím, že zvyšují úroveň aktivace neuronů v senzorických
oblastech talamu, v senzorickém neokortexu či v amygdale a jiných oblastech limbického
systému. Jak tyto systémy mozkového kmene "vědí", kdy má podnět emocionální význam?
Ukazuje se jako nezbytné, že nespecifické systémy získávají vstupy - ať už přímo, nebo
nepřímo - ze systému předního mozku a tak jsou informovány o emocionální významnosti
podnětu. Tyto projekce potom vedou k aktivaci mozkového kmene, který potom naopak
posiluje aktivaci celého tohoto okruhu emocionálního zpracování. Celý systém tvoří uzavřený
okruh a může tak splňovat potřeby regulace intenzity a trvaní emočních reakcí. Naopak
kvalita emoční reakce (tj. zda se objeví strach, vztek, nebo radost jako reakce na podnět) je
funkcí předního mozku, jeho vyhodnocovacích systémů, které mohou zahrnovat amygdalu a
snad i jiné, méně prozkoumané oblasti limbického systému. Aktivace se tedy objevuje po
zhodnocení podnětu, nikoli před ním.
Dlouhodobě kontroverzní otázkou v psychologii emocí je otázka míry, v níž zpětná vazba z
periferie těla přispívá emočním funkcím. Mozek permanentně monitoruje krajinu těla, stav
autonomního nervového a endokrinního systému. Ve zprostředkování těchto informací i v
regulování těchto systémů (umožňujícím zvětšovat nebo snižovat intenzitu a měnit délku
emočních stavů) hraje opět významnou roli amygdala.
Hemisférická asymetrie
Zbývá uvést ještě jednu, v současnosti významnou oblast výzkumu, pro jejíž představení
vystačíme se středoškolskými znalostmi o mozku, a tou je výzkum hemisférické asymetrie u
vnímání, prožívání a vyjadřování emocí. Důležitost hemisférické asymetrie v emočních
procesech vyplynula z výzkumu jednostranných mozkových lézí po úrazech. Tyto nálezy
začaly ukazovat na to, že poškození v levé přední části mozku bývá častěji než srovnatelné
poškození na pravé straně spojováno s tzv. katastroficko-depresivní reakcí. Ta je typická
apatií, ztrátou zájmů a schopnosti těšit se z objektů nebo činností, obtížným zahajováním
záměrné činnosti (poslední výzkumy ukazují, že nejde o ladění v klidovém stavu, ale tyto
příznaky se projeví, je-li pacient vystaven nějaké zátěži). Davidson (1993) hovoří o tom, že
aktivace levé přední oblasti je spojena s emocemi provázejícími strategii přibližování se k
žádoucímu objektu (approach). Nedostatek aktivace ve zmíněné oblasti je spojen s emocemi
provázejícími pokles této strategie, jako je tomu například u deprese. Aktivace v pravé přední
oblasti je spojena s emocemi provázejícími strategii odstupování, vyhýbání se (withdrawal),
jako je například strach nebo znechucení. (Někteří autoři se přiklánějí k tzv. hypotéze pravé
hemisféry, která předpokládá, že pravá hemisféra hraje zvláštní roli při zpracování všech
emocí, s tím, že zadní oblasti pravé hemisféry jsou specializovány na vnímání emocí.)
Davidson, Tomarken a další jsou přesvědčeni, že relativní převaha aktivace levé či pravé
přední oblasti souvisí s afektivním stylem jedince - relativně trvalou dispoziční
charakteristikou osobnosti, která je zachytitelná například dotazníkovými mírami emocionální
reaktivity a nálady jako typický emoční profil.
W. Hellerová a J. B. Nitschke (1997) uvádějí ve své práci zajímavý model a zjištění o
regionální mozkové aktivitě při depresi. Pro přední oblasti mozkové kůry je hlavním nálezem
v průběhu depresivních stavů asymetrická aktivita. Studie EEG alfa objevují, že deprese je
spojována s nižší aktivitou levé přední oblasti (relativně nižší ve vztahu k pravé oblasti). V
souladu s tím ukazují podobné deficity i další studie využívající pozitronovou emisní
tomografii. Pro zadní oblasti model předpokládá pokles aktivity v temenní a spánkové oblasti
pravé hemisféry. Ve studiích EEG, ERP18 a měření krevního průtoku se ukazuje, že deprese
je spojena s relativně nižší aktivitou pravé zadní oblasti.
Hellerová spolu s dalšími kolegy studovala i regionální mozkovou aktivitu při úzkosti.
Poukázala na nutnost odlišovat dva typy (nebo dimenze) úzkosti, které mohou vysvětlovat
rozdílné výsledky výzkumu při mapování mozkové aktivity. Jedná se o rozdělení úzkosti na
složku kognitivních obav a somatické aktivace, dnes už klasické rozdělení v tradici výzkumu
úzkosti (viz kapitola 6). Úzkostné obavy jsou charakterizovány zájmem o budoucnost a
verbálním "přemíláním" negativních očekávání a obav. Úzkostné obavy jsou často provázeny
svalovým napětím, nepokojem a únavou. Somatická úzkostná aktivace je převažujícím typem
úzkosti obsaženým v panice. K pocitům strachu ještě přistupují takové somatické symptomy,
jako je bušení srdce nebo nevolnost. Somatická složka je pravděpodobněji vzbuzována
hrozbou vnímanou jako bezprostřední nebezpečí, oproti tomu úzkostné obavy jsou
významnější pro hrozbu, která vzbuzuje strach a obavy vztažené ke vzdálenější budoucnosti.
Za předpokladu levostranné dominance hemisfér pro jazykové schopnosti u většiny
pravorukých je předpokládáno, že úzkostné obavy jsou více spojeny s aktivitou levé
hemisféry, právě kvůli silnému verbálnímu aspektu, obsaženému v obavách (kognitivní
úzkosti). Naopak somatická úzkostná aktivace by měla být spojena více s aktivitou pravé
zadní oblasti.
Hlavní roli levé hemisféry v úzkostných obavách a pravé hemisféry v úzkostné aktivaci je
možno považovat za dobře empiricky zdokumentovanou v elektrofyziologických,
hemodynamických, neuropsychologických studiích i ve výzkumech mozkových lézí a v
kognitivním výzkumu.
3.3 Kognitivní interpretace - co pociťuji?
Co je prvotní - emoce, nebo uvědomění si významu situace - jak situační kontext ovlivňuje
pociťovaný druh emoce
Vedle neuropsychologického zkoumání povzbudily původní fyziologické teorie emocí ještě
jeden významný proud výzkumu - tzv. kognitivní přístupy k emocím. Obraz fyziologických
změn nebyl dostatečný k jednoznačnému popisu konkrétního emocionálního stavu, a proto se
pozornost psychologů znovu vrátila k aspektu prožívání.
Kognitivní teorie emocí říkají, že kognice (poznání a poznávání) hraje klíčovou roli při
vzniku a udržování emočních stavů. Většinu z toho, co víme o kognitivních aspektech emocí,
jsme se naučili v době nedávné od autorů, jakými jsou A. Beck, R. Lazarus, S. Schachter, R.
B. Zajonc, G. Bower, M. Eysenck, H. W. Krohne a mnoho jiných, kteří se zaměřili na různé
kognitivní procesy. Kognitivní přístupy získaly převahu v šedesátých letech, kdy se
psychologie začala vymaňovat z behaviorálního paradigmatu. Lze stěží uvést jednoho z
teoretiků jako nejlepšího reprezentanta kognitivního přístupu. Spíše je pravdou, že z jejich
vzájemného názorového střetávání teprve vychází ucelenější obraz o kognitivním přístupu k
emocím.
V současné době se jeví, byť kognitivní teorie emocí ještě neřekly poslední slovo, že většina
zájmu tohoto přístupu byla věnována dvěma hlavním otázkám:
1.
zda lze určit kognitivní procesy, které zprostředkovávají spojení vnějších událostí s
naší emoční odpovědí, a
2.
zda jsou kognice předpokladem pro vznik emocí, či nikoli.
Atribuce versus zhodnocení
U první otázky se uvažuje o dvou typech konstruktů, které by mohly toto spojení
zprostředkovat: atribuce (připisování příčin, vysvětlování něčím) a zhodnocení (angl.
appraisal). Určitým problémem je, že tzv. kauzální atribuce a zhodnocení jsou v některých
studiích chápány jako vzájemně záměnné. Nedostatek rozlišování mezi těmito dvěma
konstrukty je zdrojem teoretického a empirického zmatku ve výzkumu kognitivně-emočních
odpovědí na nejrůznější situace. Oba dva druhy kognice, stejně jako způsob, kterým ovlivňují
emoce, jsou totiž odlišné (Lazarus a Smith, 1988; Smith, Haynes, Lazarus a Pope, 1993). Jak
uvádějí tito autoři, atribuce mají co do činění s tzv. studenými kognicemi v situaci setkání s
nějakou událostí (týkají se tedy záležitostí: kdo, co, kde, kdy, jak a proč). Tento druh znalostí
poskytuje nehodnotící a na fakta orientované informace a sám o sobě nevyúsťuje v emoci.
Jiný proces založený na této znalosti, označený jako zhodnocení, je k vyústění v emoci třeba
(Lazarus). Zhodnocení je forma vytváření osobního významu faktů. Má-li se objevit emoce,
musejí být fakta zhodnocena jako mající důsledky pro osobní zisky a ztráty (tzv. horká
kognice). Při vytváření emoce tedy atribuce fungují jako vzdálenější proměnná, která ještě
potřebuje dodatečný proces zhodnocení k tomu, aby mohla emoci vyvolat. Zhodnocení je
proměnnou, která bezprostředně ovlivňuje, zda bude emoce vytvořena. Je to tedy osobní
význam, který vzbuzuje emoční odpověď, a tak lze předpokládat, že jasnější vztahy mezi
zhodnocením a emocí by měly být pozorovány v situacích většího osobního zaujetí danou
situací.
V poslední době patrně nejvlivnější atribuční teorii formuloval Weiner (1986). Podle Weinera
jsou hněv a vina založeny na atribucích, které jsou hodnocením určitých dimenzí. Konkrétně
hněv se vytváří z takových atribucí negativní události, které ukazují na vnějšího činitele, který
má kontrolu nad průběhem negativní události. Oproti tomu vina je spojována s vnímáním
vnitřního ohniska kontroly nad danou událostí. První dimenzí je tedy vnější/vnitřní původce.
Druhou dimenzí je intencionalita (záměrnost). Je-li například působení vnějšího činitele
nezáměrné (někdo nám nechtíc stoupne na nohu), nevzbuzuje hněv. Analogicky je tomu u
viny. Jsme-li původcem nějaké negativní události, ale stali jsme se jím nezáměrně, je pocit
viny velmi slabý oproti situaci, kdy jsme záměrně způsobili něco, co následně hodnotíme
negativně (nezavolali jsme např. někomu, kdo na náš hovor čekal, protože se nám nechtělo...).
Model zhodnocení vytvořený Lazarusem a Smithem (1988) nabízí jiný pohled. Uvádí, že
hněv a vina jsou závislé na dvou úrovních analýzy. První úrovní, nazývanou molekulární, je
úroveň tzv. primárního zhodnocení motivační závažnosti (subjektivní význam události) a
motivační kongruence (souhlasnost události s osobními cíli) a dále dodatečné zhodnocení tzv.
připsatelnosti (accountability), která určuje, kdo nebo co je oním činitelem, jemuž se budou
připisovat zisky, nebo kdo bude obviněn ze způsobení dané události a jejích výstupů. Druhá
úroveň, tzv. molární, je definována těmito autory jako tzv. klíčové vztahové téma (core
relational theme) a poskytuje jedinci celkový adaptivní význam dané události pro něj osobně.
Pro hněv a vinu jsou takovými klíčovými vztahovými tématy obvinění jiných a obvinění sebe
sama.
Emoce, či kognice - otázka prvenství
Ke druhé hlavní otázce - zda jsou kognice předpokladem pro vznik emocí, či nikoli - proběhla
v osmdesátých letech významná diskuse mezi zastánci dvou opačných názorových proudů.
Jedním stanoviskem byl názor, že kognitivní zhodnocení je pro vznik a průběh emocí
nezbytné (Lazarus, 1966, 1984). Lazarus předpokládá, že při utváření každé emoce musí
předem dojít k procesu zhodnocení, ve kterém je interpretován stav individua v dané životní
situaci se zřetelem na uspokojení jeho potřeb (primacy of cognition). Naproti tomu
reprezentantem druhého proudu byl názor, že emoce jsou kompletně nezávislé na kognici,
vznikají bez podílu kognitivního systému (primacy of emotion) (Zajonc, 1980, 1984).
Teorie kognitivního zhodnocení R. Lazaruse
Lidé provádějí podle Richarda Lazaruse trojí zhodnocení. V průběhu tzv. primárního
zhodnocení (primary appraisal) se pokoušejí posoudit, jaké důsledky mohou nastalé události
mít pro to, jak se jim daří. "Je událost pozitivní, s nulovým významem, nebo stresující (což
zahrnuje výzvu, resp. hrozbu nebo ztrátu)?"
Jakmile osoba zhodnotí situaci, musí pokračovat dál ve zvážení toho, co by měla a mohla s
danou situací dělat - tj. sekundární zhodnocení (secondary appraisal).
"Mám dostatečné dovednosti? Zvládnu to, nebo je to na mě příliš? Mám uniknout, nebo
obtíže ignorovat v naději, že pominou?" Poté co lidé situaci vnímají a zareagují na ni,
prostředí odpoví na jejich reakci. A lidé naopak musejí tuto vyvolanou reakci znovu zhodnotit
- procesem znovuzhodnocení (reappraisal). Nikdy tedy nepřeruší cyklus hodnotících soudů o
sobě a o světě kolem nich.
Zhodnocení a emoce
Zhodnocení, která lidé dělají, určují, jaké emoce - radost, lásku, strach, vinu, závist - prožívají
a jak intenzivně je prožívají. V předešlém textu jsme se zmínili, že někteří teoretikové
považují emoce za zdroje organizovaného chování. Jiní autoři o nich přemýšlejí jako o
elementech přerušujících probíhající činnost. Pro Lazaruse jsou emoce "složitým přerušením"
(complex disturbance). Přerušují probíhající aktivitu, produkují stav vzrušení a mobilizují
aktivity zvládání (coping), aby zabránily jinému chování. Zjistit takové emocionální přerušení
můžeme několika způsoby. Můžeme se zajímat o subjektivní ukazatele emocí (můžeme se
ptát: "Jsi rozzlobený?"), o fyziologické ukazatele ("Zčervenala mu tvář?") nebo o pohnutky k
jednání ("Vrhl se na svého soka?"). Lazarus ukázal, že tyto tři aspekty nemusejí být vždycky
synchronní. Člověk může říkat jedno a dělat druhé. Například když motoristu zastaví
policista, může dotyčný zrudnout vzteky, a přesto se chovat uctivě a plnit bez hlesnutí
policistovy požadavky.
Coping (procesy zvládání zátěže)
V Lazarusově teorii jsou procesy copingu centrálním rysem emocionálního stavu. Lidé, jsouli konfrontováni se situací, která pro ně představuje výzvu nebo hrozbu, mohou použít dvě
strategie pro vyrovnání se s emocionální situací. Mohou změnit své pocity v dané situaci
(redefinovat význam situace a jejich důsledků), nebo mohou změnit situaci samu. Slovy
jiných autorů (např. Krohneho) jde o pasivní a aktivní formu copingu, případně o coping
zaměřený na emoce a zaměřený na problém. Slovy Lazaruse jde o "zmírňování" a přímou
akci.
Při zmírňování se jedinec snaží změnit své vlastní reakce na situaci. Může "odložit starosti na
zítřek", přesvědčit sám sebe, že se to "nějak" vyřeší, nebo použít strategii "nač plakat nad
rozlitým mlékem". Existují dva druhy zmírňování. V prvním případě jde o intrapsychické
zmírňování, kdy lidé používají celou řadu kognitivních strategií, aby se vyhnuli konfrontaci s
bolestivou realitou. Obranné mechanismy, které Lazarus popisuje, jsou paralelou mechanismů
Freudových.
Druhým příkladem je somatické zmírňování, kdy se lidé pokoušejí modifikovat své
fyziologické reakce na emocionální situace. Mohou meditovat, běhat nebo také pít alkohol či
si vzít léky nebo drogu.
Přestože v některých situacích je zmírňování adaptivní, rigidní užívání této formy copingu
může být nebezpečné. Lidé, kteří sami sebe otupí, mohou ztratit svou humanitu, mohou začít
pohrdat těmi, kteří se pokoušejí vyrovnat s realitou přímočařejším způsobem. A mohou,
bohužel, přehlédnout varování, která jsou existenčně důležitá (Lazarusovým příkladem z říše
zvířat je chování žáby umístěné do misky s vodou, která je postupně zahřívána. Namísto aby
vyskočila, adaptuje se na zvyšování teploty. Adaptuje se, adaptuje se, až už dál adaptace není
možná, v tu chvíli sil na skok nezbývá a žába uhyne).
Obecně vzato si lidé mohou svůj život utvářet. Mohou užívat i druhou formu copingu přímou akci. Mohou plánovat, odkládat, vyhýbat se, unikat před něčím nebo ničit to, co je
ohrožuje. Do určité míry si lidé mohou vybírat i prostředí. Aktivně totiž preferujeme to, co
nám vyhovuje - vybíráme si přátele, místo k životu, profesi atd. Takže v jakém žijeme
prostředí, co nás obklopuje, závisí do určité míry na našich preferencích. Lidé při přímé akci
neregulují své emoce změnou sebe (svého vidění situace), ale změnou situace, okolností, v
nichž se nacházejí.
Některé copingové reakce mohou mít svůj biologický původ. Například se zdá, že spojení
frustrace-agrese je v nás jaksi nastaveno. Zdá se přirozené, i když marné, zabušit do automatu,
který nám spolkl minci bez odpovídající služby. Velká řada copingových aktivit vyžaduje
více vědomého zpracování, například vyhnutí se sociálnímu odmítnutí, potlačení autentických
emocionálních projevů v danou chvíli nevhodných a vědomé předstírání jiného pocitu.
Lazarus a jeho kritikové
Naše běžné chápání emocí uvedený přístup namnoze potvrzuje. Nicméně řada psychologů k
tomu či onomu aspektu jeho teorie měla výhrady. Někteří například argumentovali, že
kognitivní zhodnocení nepředchází emocionálnímu vzrušení a přichází spíše později (např.
Schachter, viz dále). Jiní tvrdili, že vědomá kognice a afekt jsou zpracovávány odděleně
(Zajonc). V současnosti naopak dominuje kritika opačného směru - že interakce kognitivních
a afektivních procesů jsou rozsáhlejší, než uvádí Lazarus (např. Klinger, Damasio a mnoho
jiných).
Prvenství emocí - R. B. Zajonc
Robert B. Zajonc tvrdil, že kognice a emoce mohou být dva velmi odlišné procesy. Zabýval
se vztahem mezi myšlením a emocemi. "Myšlení" Zajonc chápe jako procesy vyššího řádu
užívané při zpracování informací. V průběhu kognitivního zpracování informací lidé kódují
informaci, uchovávají ji a provádějí složitá porovnávání. Pod "emocemi" Zajonc (analogicky
k Jungovi) chápe jednoduché afektivní reakce typu libost/nelibost. Emoce jsou podle Zajonce
velmi důležité. Upozorňuje, že neexistuje prakticky žádný sociální jev, ve kterém by nebyla
obsažena výměna emocí v té či oné podobě. Emoce samozřejmě není přenášena v konverzaci
jen verbálně, ale velmi významně i neverbálně. Například když o nás někdo řekne: "Ty jsi
frajer", jsou slova méně důležitá než to, zda to bylo řečeno s opovržením, či sympatiemi.
Zajonc si povšiml, že řada teoretiků osmdesátých let předpokládala, že afekt je postkognitivní,
tedy že je důsledkem zpracování značného množství informací. Podle Zajonce tomu tak není.
Uváděl fylogenetické důvody a odkazoval na naše každodenní zkušenosti. Afektivní reakce se
podle něj mohou objevit bez rozsáhlého zaměřeného vnímání nebo kognitivního kódování,
probíhají s větší jistotou než kognitivní posuzování a mohou proběhnout rychleji. Nepřetržitě
víme, co se nám v daném okamžiku líbí, resp. nelíbí, i když může být obtížné verbalizovat
důvody, proč tomu tak je.
Zajonc argumentuje, že za určitých okolností vyšší kognitivní procesy a emoce zahrnují dva
zcela odlišné systémy. Kognice a emoce jsou podle něho paralelní systémy (v posledních
letech tento názor oslabil v důsledku výzkumu vlivu změn v emocionálním stavu na
kognitivní funkce). Kognitivní a emocionální zpracování často probíhá v odlišných částech
mozku (vyšší kognitivní procesy v neokortexu, emoce v podkorových centrech). Proto podle
Zajonce není překvapující, že kognice a emoce fungují nezávisle. Zajoncovým předpokladům
odpovídala určitá experimentální data, například že spolehlivá afektivní diskriminace (libénelibé) může být provedena při totální absenci porovnávání v paměti (bez možnosti s čímkoli
předchozím porovnat). Je však třeba na tomto místě zdůraznit, že Zajonc se v osmdesátých
letech zabýval vyššími kognitivními procesy (a předpozornostní zpracování zcela pomíjel).
Jádrem rozporu mezi zastánci Lazarusovy a Zajoncovy pozice byly implicitně rozdílné
koncepce kognice a emocí. Pod pojmem "kognice" rozumíme interní procesy, které zahrnují
získávání, transformaci a uchovávání informace. Zajonc pojem kognice vyhrazuje pouze pro
nejvyšší stupeň zpracování - vědomé nebo uvědomění přístupné obsahy. Lazarus používá
naproti tomu pojem kognice velice široce. U něho jsou i bazální procesy vnímání
"kognitivními procesy". Tedy každá forma zpracování informace je pro Lazaruse kognicí.
Hovoří-li Zajonc o kognitivně nezávislých afektech, jedná se o nevědomé, nereflektované
nebo popírané procesy.
V průběhu dalších výzkumů tohoto problému se však docházelo k syntetizujícímu názoru,
který postupně převážil a získával stále větší experimentální zázemí, že totiž kognitivní
procesy a průběh emocí spolu těsně souvisejí a vzájemně se ovlivňují. Dále však pokračovaly
výzkumy a byly rozpracovávány teoretické názory na povahu tohoto ovlivňování a jeho
rozsah (Izard, 1993). Většina psychologů dnes při vymezování základních pojmů respektuje
nutnost rozlišovat mezi strategickými procesy a procesy automatickými, které jsou relativně
nezávislé na vědomém úsilí a snaze, a připouští provázanost kognitivních a emocionálních
procesů od samého počátku zpracování podnětu.
Kognitivní zhodnocení jako interpretace fyziologické aktivace - Schachter, Singer aj.
Stanley Schachter zdůrazňoval, že naše napůl vědomé předpoklady o tom, co bychom měli v
určité situaci cítit, mají hluboký vliv na to, co opravdu v této situaci cítíme. Jedinec se učí od
svých sociálních vzorů a na základě své osobní zkušenosti vybírá, která z emocí je v dané
situaci přiměřená.
Schachter rovněž tvrdil, že všechny emoce mají nepostradatelnou složku, kterou je intenzivní
somatická aktivace (arousal)19. Lidé mohou prožít emoci, jen pokud mají nějaké "pocity" tzn. musejí být fyziologicky aktivováni. Co míní Schachter slovem aktivace? Schachter byl
přesvědčen, že Jamesova-Langeova teorie, podle níž je prožívání emoce výsledkem
somatických informací provázejících naši reakci na situaci, je alespoň zčásti správná. Věřil, že
jsou-li lidé zachváceni emocí, prožívají nediferencovaný stav vysoké aktivace. Radost, vztek,
vášeň, závist a nenávist, vše je provázeno výmluvnými symboly: zčervenáním, bušícím
srdcem, třesoucíma se rukama, zrychleným dýcháním.
Nádherné prožitky - například pohnutí nad krásou nebo milování - jsou fyziologicky
vzrušující. Extrémně nepříjemné prožitky, jako například strach, žárlivost, odmítnutí nebo
vztek, jsou také vzrušující. Tak mají nádherné i nepříjemné prožitky (případně kombinace
obou) schopnost vzbuzovat intenzivní somatické prožitky. Podle Schachtera přispívá emoci
jak kognice, tak podráždění vegetativního nervstva. Kognitivní faktory určují, kterou
konkrétní emoci lidé pociťují. Stupeň aktivace autonomního nervstva určuje nakolik, a zda
vůbec ji pociťují.
Je důležité zdůraznit, že Lazarus a Schachter se neshodují v pořadí, v němž se kognitivní
zhodnocení a aktivace objevují. Lazarus předpokládá, že kognitivní zhodnocení způsobuje
emocionální vzrušení a je příčinou emocionálního chování. Schachter tvrdí, že pořadí je zcela
opačné. Pokud jsou lidé vzrušeni, rychlé zhodnocení situace jim umožní nalézt vhodné
vysvětlení a označení jejich pocitů.
Klasické Schachterovy a Singerovy experimenty
S. Schachter a J. Singer (1962) testovali svou teorii dnes už klasickými experimenty. Podle
jejich teorie lidé prožívají emoce pouze tehdy, jsou-li fyziologicky vzrušeni.
Prvním krokem byla manipulace úrovně tohoto fyziologického vzrušení u pokusných osob.
Všechny pokusné osoby dostaly injekci tzv. Suproxinu s vysvětlením, že jde o vitaminový
preparát, který pravděpodobně ovlivňuje vnímání - což bylo údajně předmětem výzkumu. Ve
skutečnosti polovina osob dostala injekci adrenalinu, který vzbuzuje tytéž somatické projevy,
jaké provázejí řadu přirozených emocionálních stavů (bušení srdce, třes rukou, zrychlené
dýchání). Druhá polovina osob dostala placebo (solný roztok, bez jakéhokoli vlivu na
fyziologické vzrušení). Fyziologické reakce produkované aplikací adrenalinu se objevovaly
obvykle 3-5 minut po podání injekce a trvaly asi 10 minut až hodinu.
Manipulace vhodného vysvětlení. Podle Schachtera a Singera lidé pociťují to, co je vhodné
pociťovat. Jestliže každý kolem nás je euforický, raduje se z vítězství nebo oslavuje zásnuby,
zdá se vhodné pociťovat radost nebo štěstí. Jestliže všichni kolem nás jsou vzteklí, například
rozezlení nad oznámením o krachu známé banky, zdá se vhodné být nazlobený (o emocích se
lidově říká, že jsou infekční). Na základě podobných úvah se Schachter a Singer pokusili u
pokusných osob manipulovat vysvětlení fyziologického vzrušení.
Pokusné osoby byly rozděleny podle tří experimentálních podmínek: informovaní,
neinformovaní, klamně informovaní. Za podmínky "informovaní" byla pozornost pokusné
osoby zaměřována na to, jaké tělesné pocity by měla mít a proč. Za podmínky
"neinformovaní" nedostaly pokusné osoby žádnou informaci o tom, jaké tělesné pocity
mohou očekávat. A za podmínky "klamně informovaní" jim bylo řečeno, že budou pociťovat
symptomy zcela jiné (než adrenalin produkuje), jako je ospalost, mírná bolest hlavy, svědění.
Za první podmínky tedy pokusné osoby dostaly vysvětlení toho, co se s nimi bude dít. Za
zbývajících dvou podmínek tomu tak nebylo, a tak tyto pokusné osoby musely hledat určité
klíče pro vysvětlení ve svých myšlenkách a v prostředí, které je obklopovalo.
Vytváření emoce. Dalším krokem v experimentu bylo (v čase, kdy začínal působit
"Suproxin", tj. adrenalin nebo placebo) umístění pokusné osoby do prostředí, v němž se
mohly "nakazit" euforií nebo vztekem. Se skupinou tzv. naivních pokusných osob byl v
místnosti pomocník experimentátora: osoba, která okázale dávala najevo radost a euforii,
případně rozladění a vztek. V prvním případě si po aplikaci Suproxinu v čekárně nevázaně
hrála - házela papír do koše, stavěla vlaštovky atd. - a vše komentovala hlasitými
poznámkami "Mám dneska prima den" apod. V druhém případě bylo čekání vyplněno
odpovídáním na asi dvacetiminutový dotazník, jehož otázky byly formulovány tak, aby
rozezlily - od hloupých až po nepříjemně intimní. Pomocník experimentátora reagoval
hlasitou kritikou, stoupající agresivitou a zakončil tím, že (pět otázek před koncem) odhodil
dotazník s výkřikem, že "se na to vykašle a nebude ztrácet čas". Dotazník pro naivní pokusné
osoby pokračoval dál s rostoucí impertinencí (např. následující otázka byla "S kolika muži
měla vaše matka nemanželský poměr", přičemž odpověď zahrnovala možnosti čtyři a více).
Hodnocení (měření) emoce. Schachter a Singer měřili emocionální stavy pokusných osob
dvěma způsoby. Jednak je požádali o vyplnění standardní sebeposuzovací škály a jednak
využili pozorovatelů, kteří přes polopropustné zrcadlo pozorovali chování pokusných osob a
hodnotili je na škále euforie-vztek.
Výsledky této studie podporují dvousložkovou teorii. Pokusné osoby, které byly ve skupině s
demonstrovanou emocí (euforie/vztek) a u nichž bylo vzbuzeno fyziologické vzrušení
(adrenalin), prožívaly nejsilnější emoce.
Na základě tohoto (a podobných) výzkumů Schachter předpokládal, že obojí - jak
fyziologické vzrušení, tak i vhodné kognitivní zhodnocení - je nezbytnou podmínkou pro
opravdovou emoci. Schachter ovšem formuloval nepřiměřeně zobecněné závěry a rovněž
některé opakované pokusy nevedly ke srovnatelným výsledkům. To bylo zdrojem kritiky a
velkých diskusí. Ve svém důsledku to však vedlo k odhalení některých metodologických
nedostatků původní studie, které se pozdější pokusy snaží odstranit.
Nové výsledky
Určitým shrnutím replikačních pokusů je studie E. S. Mezzacappové, E. S. Katkina a S. N.
Palmera (1999). V jejich experimentu bylo provedeno několik metodologických zlepšení.
Sympatická aktivace byla objektivována cestou impedanční kardiografie, elektrokardiografie
a elektrodermální aktivity, množství adrenalinu bylo dávkováno podle tělesné váhy zkoumané
osoby, byl přidán další podnětový materiál, který vedle původní euforie a hněvu měl
vzbuzovat strach - to proto, aby bylo možné posoudit, nakolik adrenalin způsobuje negativní
emoční zkreslení; podněty, které měly vzbuzovat emoci, byly filmové klipy, což umožnilo
větší standardizaci než v případě využívání spolupracovníků. Vedle kontroly úrovně aktivace
bylo použito i kódování obličejového výrazu a zároveň byl použit test raných vzpomínek,
tedy test implicitních emocí.
Výsledky ukázaly, že skupina s adrenalinem pociťovala větší strach v reakci na film
vzbuzující strach a vykazovala intenzivnější aktivaci v reakci na filmy vzbuzující strach a
pobavení. V případě filmu vzbuzujícího hněv nebyly shledány rozdíly v aktivaci. (Hněv je
ovšem obtížné spolehlivě experimentálně indukovat.)
Marshall a Zimbardo (1979) v dřívějších výzkumech nabídli hypotézu o tom, že spojení mezi
adrenergní aktivací (aktivací zprostředkovanou adrenalinem) a negativními událostmi je
naučené. Zdá se však, že pro hněv toto spojení není tak silné. S aktivací, kterou způsobuje
adrenalin, je patrně nejsilněji spojen strach. To vcelku odpovídá neuroendokrinní teorii
Henryho (viz výše).
Fyziologická aktivace ovlivňuje utváření emoce nejen ve smyslu sebereflexe emoce, ale i z
hlediska obličejového výrazu a implicitních emocí. Zůstává však ještě nezodpovězenou
otázkou, co zakládá individuální rozdíly v citlivosti na tyto efekty. Podle Schachterova
modelu i podle Jamesovy teorie by to mělo být vnímání fyziologické aktivace, která vede k
emoční zkušenosti (k emočnímu prožívání) a k označení aktuální emoce.
V oddíle 2.2 bylo již zmíněno tzv. vnímání srdeční akce. Srdeční rytmus je spojen s mírou
aktivace, a tak je spojen s intenzitou, nikoli s libostí prožívané emoce. Lidé jsou podle
přesnosti, s níž zaznamenávají a rozpoznávají rytmus, který odpovídá jejich vlastní srdeční
akci, rozdělováni na dobré a špatné "detektory" - tedy na ty, kteří z vnějšku slyšený rytmus
rozpoznají jako stejný nebo odlišný od jejich vlastního srdečního rytmu ve většině případů, a
ty, pro něž je obtížné rozpoznat, zda se z vnějšku slyšený rytmus shoduje s jejich vlastním
rytmem srdce.
Detekce srdečního rytmu jako ukazatel nebo index rozpoznávání vlastní viscerální aktivity je
spojena s intenzitou emočního prožívání, ale ne s valencí daných emocí. Lidé s dobrou
detekcí vlastního srdečního rytmu vykazují oproti lidem se špatnou detekcí prožívání
intenzivnějších emocí (a to včetně indukovaných emocí, např. Wiens, Mezzacappa, Katkin,
2000). Důležitým zjištěním je, že toto viscerální monitorování je nezávislé na sympatické
aktivaci, což potvrzuje nezávislost autonomní aktivace a prožitkového aspektu emoce.
Kognitivní interpretace a zvraty v prožívání
Všichni známe situace zvratů v našem prožívání, například když se po prožití vyhraněné
situace, v níž cítíme úzkost a napětí, objeví stavy rozjařenosti, nebo naopak, kdy při vzrušující
jízdě na lyžích začneme ve chvíli, kdy ztrácíme kontrolu, pociťovat strach. Navíc lidová
moudrost poukazuje na to, že mezi protichůdnými afektivními jevy - například láskou a
nenávistí - je jen tenká hranice.
Kognitivní přístupy se vcelku přirozeně zabývají touto otázkou překmitávání emocí, která jedná-li se o aktuálně probíhající emocionální stavy - souvisí s nejednoznačností interpretace
somatického vzrušení. Zčásti se k této otázce vyjádřili Schachter se Singerem a jejich
následovníci. Neuropsychologické teorie hledají vysvětlení v blízkosti aktivovaných oblastí
příslušných jednotlivým emocím.
Vedle těchto teorií ovšem existují ještě jiné přístupy, které se s "překmitáváním" vyrovnávají
konceptuálně jinak. Bistabilita20 je známým jevem ve vizuálním vnímání a je obvykle
interpretována jako soupeření dvou přibližně stejně pravděpodobných interpretací viděného.
Na princip bistability odkazují i dva výkladové modely, které se pokoušejí vysvětlit
překmitnutí emocí (např. z příjemného vzrušení do úzkosti).
n
Prvním z nich je model somatoviscerální aference (přenosu informací z těla a
vnitřností do centra a jejich interpretace) J. T. Cacioppa, G. G. Berntsona a D. J. Kleina
(1992, 1993). Tento model určuje podmínky, za nichž může dojít k tomu, že stejný vzorec
somatoviscerálních informací může vést k prožívání odlišných emocí, a k tomu, že různé
vzorce somatoviscerálních informací mohou vést k prožívání stejné emoce. Hlavní myšlenkou
tohoto modelu je zobecnění iluzí přítomných ve vnímání i na vnímání krajiny těla a jejích
změn (propriocepce).
n
Druhým výkladovým modelem, který se zatím více prosazuje v oblasti motivace než
emocí, je tzv. zvratová teorie (reversal theory) M. Aptera (1989). Jako existencialista se Apter
snaží nalézt organizující princip subjektivního prožívání. Hovoří o dvou metamotivačních
modech, telickém (zaměřeném na cíl) a paratelickém (zaměřeném na samu probíhající činnost
- činnost sama je cílem). Při těchto modech je naše prožívání podle Aptera strukturováno
jinak. To se týká i prožívání aktivace, kde existují dva soupeřící principy - vyhledávání
aktivace a vyhýbání se aktivaci21 (arousal seeking, arousal avoidance).
Apter při snaze uspořádat základní emoce používá několik dvojic dimenzí. Nové je u něj to,
že každá z těchto dvojic dimenzí je dvojicí paralelních a protichůdných přechodů. Poměrně
populární je jeho vysvětlování přitažlivosti rizikových aktivit, které vychází z modelu
prožívání vzrušení. V něm kombinuje své dva metamotivační módy s hédonickým
zabarvením prožívání.
Na obrázku 3.3.1 je patrné, že ke každému stavu tak existují dva protiklady: jeden jako
protipól ve stejném modu, druhý protipól na hédonicky převrácené křivce druhého modu
(např. při poklesu vzrušení je protikladem příjemného vzrušení nuda, při zvratu
metamotivačního modu je protikladem příjemného vzrušení úzkost). Rizikové aktivity zvyšují
úroveň aktivace konfrontací s ohrožením (úzkost), po dosažení kontroly je vzrušení příjemné.
Toto překmitnutí se může mnohokrát opakovat.
Metodologicky blízké je využití matematického modelu tzv. teorie katastrof k popisu náhlých
změn v chování určitého systému. Tento přístup je v oblasti emocí zatím využíván jen ve
výzkumu úzkosti (Stuchlíková, Kindlmann a Man, 1996; Hardy, 1990), kdy se modeluje, jak
se při překročení určité hladiny úzkosti může její vliv na výkon rapidně změnit (od
posilujícího efektu mírné úzkosti k náhlé dezorganizaci vlivem silné úzkosti).
Ukazuje se, že (ačkoli si to v každodenním životě vůbec neuvědomujeme) naše interpretace
toho, co prožíváme, je velmi komplikovaným procesem "shora dolů", který odráží mnohem
víc než jen aktuální situaci, ve které jsme se ocitli, zejména naši předchozí zkušenost a z ní
vyplývající očekávání. Porozumíme-li dynamice této interpretace včetně zvratů, ke kterým
může docházet, budeme patrně mnohem adekvátněji zaznamenávat, co se v nás odehrává, což
je první krok k regulaci našich emocí.
Shrnutí
Otázka rozdělení emocí na primární a z nich odvozené sekundární patří mezi ty, v nichž
dosud nevládne všeobecná shoda (nevlivnější jsou v současnosti psychoevoluční teorie
Plutchikova a Izardova teorie diskrétních emocí). Neuropsychologické nálezy nicméně
potvrzují existenci dvou relativně nezávislých mechanismů zpracování emocionálních
podnětů. V souvislosti s otázkou, které z emocí bychom měli řadit k primárním, je intenzivně
zkoumán i obličejový výraz, jehož univerzálnost napříč kulturami je považována za jednu z
charakteristik typických pro primární emoce. Novější nálezy ukazují, že sám emoční výraz je
velmi důležitou součástí emoce - ovlivňuje intenzitu prožitku a částečně i autonomní aktivaci.
Neuropsychologická zkoumání poukázala na význam subjektivního pocitu kontrolovatelnosti
situace, který se promítá do jiných biochemických reakcí těla (Henryho neuroendokrinní
teorie). Ve zkoumání neurálních podkladů emocionálních procesů je zdůrazňována role
specifických subkortikálních struktur (zejména amygdaly), korových oblastí (zejména
prefrontálního kortexu) a modulačních mechanismů. Další možností neuropsychologického
výzkumu je sledování asymetrické hemisférické aktivity při jednotlivých emocích.
Kognitivní teorie emocí se snaží dokázat, zda lze určit kognitivní procesy, které
zprostředkovávají spojení vnějších událostí s naší emoční odpovědí, a zda je kognice
předpokladem pro vznik emocí, či nikoli. Kognitivní zhodnocení se ukazuje být nezbytnou
podmínkou pro prožitek emoce. Hédonické zabarvení emocionálního prožívání se může zcela
náhle změnit ve svůj protipól (např. příjemné vzrušení ve strach), což se současná psychologie
pokouší vysvětlit například modelem somatoviscerální aference nebo tzv. zvratovou teorií.
Kapitola 4
Funkce emocí v našem životě
Tato kapitola podává informace o tom, jak různorodé a významné funkce v našem životě
emoce plní. Ukazuje, jakými mechanismy nám napomáhají zvládat individuální adaptaci na
nejrůznější změny. Dále osvětluje, jaké funkce emoce hrají v našem sociálním životě.
Závěrečná část o vývojových funkcích emocí dává možnost uvědomit si, jak významnou roli
mají emoce v našem psychickém vývoji, a jak se naše emocionalita v jednotlivých fázích
života proměňuje.
4.1 Intrapersonální funkce emocí
4.2 Sociální funkce emocí
4.3 Vývojové funkce emocí
Jak již bylo zmíněno, pozornost psychologie emocí se v posledních letech obrací od otázky,
"co" jsou to emoce, k otázkám, "čemu" a "jak" emoce slouží - tedy k funkcím emocí. Toto
funkční hledisko je uplatňováno od fyziologických symptomů až po roli emocí v sociálních
strukturách. Zvyšuje se naše vědomí toho, jak emoce ovlivňují lidský život, což je jistě
přínosem. Začínáme si lépe uvědomovat celou dlouhou řadu změn, které se objeví, jakmile
dojde ke změně emočního stavu. Druhým důsledkem funkcionálního přístupu k emocím je
oživení staré otázky, zda jsou takové změny (důsledky či efekty emocí) prospěšné, či nikoli.
Některá stanoviska, jako například evoluční teorie, zdůrazňují adaptivitu emocí. Na druhé
straně vždy existovaly filozofické nebo náboženské tradice, které argumentovaly zcela
opačně: že emoce představují jakýsi nefunkční přívažek (např. stoikové, buddhismus).
Chápání emocí se neustále pohybovalo mezi těmito dvěma pozicemi, přičemž v poslední době
se posunulo spíše k důrazu na adaptivní stanovisko. Osvětlení role emocí v integritě
psychického života, které nabídl funkcionální přístup, dokonce vedlo některé teoretiky k
přesvědčení, že emoce by měly být klasifikovány nikoli podle reakcí, které vyvolávají, ale
podle jejich funkcí (Barrett a Campos, 1987).
Hlavní otázky kladené funkcionálním přístupem k emocím jsou následující. Především se
funkcionální přístup ptá, proč lidé mají emoce, a tak posouvá teoretické úvahy od diskuse o
struktuře emocí a toho, co emoce jsou, k otázkám, proč emoce mají takovou strukturu, jakou
mají (Averill, 1992). Dále se na emoce dívá jako na řešení specifických problémů přežití nebo
přizpůsobení. V neposlední řadě se funkční přístup orientuje na zdůraznění přínosů emocí,
které někdy samy o sobě pomáhají definovat funkci emocí.
Při zkoumání toho, jak emoce fungují a jak se utvářejí, se funkcionální přístup začal zabývat
vymezením vlivu emocí na řešení problému přežití, jako je například utváření citového
přilnutí (vazby, připoutání), udržování kooperativních vztahů nebo vyhýbání se fyzickému
ohrožení. Funkcionální přístup nedefinuje emoce v pojmech specifických reakcí nebo
kombinací těchto reakcí, jak bylo dříve obvyklé. Namísto toho se na ně dívá jako na procesy,
které mají vztah k prostředí a vedou u jedince ke změnám, které jsou adaptivní. Emoce jsou
tedy inteligentním zprostředkovatelem, který zprostředkovává to, co se děje mezi vstupem
podnětů z prostředí a výstupem, jímž osobnost na toto prostředí reaguje (Scherer, 1994).
Funkcionální přístup k emocím chápe emoce jako složité systémy koordinovaných, ale
samostatných subsystémů, které umožňují vyhovět celé řadě dynamických požadavků
kladených problémy fyzického nebo sociálního přežití. Subsystémy emocí pravděpodobně
slouží odlišným funkcím, což je potvrzováno nalézáním pouze slabých korelací mezi mírami
jednotlivých systémů emoční reakce (Lang, Rice a Sternbach, 1972).
Funkcionální přístup se zabývá tím, co emoci předchází, ale dále specifikuje i to, co je
systematickým důsledkem emoce v daném kontextu. Například existuje přesvědčení, že
usmíření je jedním z důsledků emocí zahanbení a studu, odčinění nespravedlnosti je
považováno za jeden z důsledků hněvu (Solomon, 1990).
Pohledy na funkce emocí mohou vycházet z různých vztahových rámců (osobního,
sociálního, vývojového apod.). Nejprve se zaměříme na to, jakou roli hrají emoce v utváření a
projevech osobnosti.
4.1 Intrapersonální funkce emocí
Intrapersonální funkce - zvládání požadavků prostředí, obnovování narušené rovnováhy,
změna kognitivních a behaviorálních hierarchií, asociativní struktury paměti aj.
R. W. Levenson se pokusil formulovat, jaké jsou funkce emocí, následujícím způsobem:
"Emoce jsou krátkodobé psychologicko-fyziologické jevy, které reprezentují efektivní způsob
adaptace na měnící se požadavky prostředí. Psychologicky vzato emoce mění pozornost, mění
určité chování v rámci hierarchie možných reakcí a aktivují relevantní asociativní sítě paměti.
Fyziologicky emoce rychle organizují reakce oddělených biologických systémů včetně
obličejového výrazu, napětí somatického svalstva, tónu hlasu, aktivity autonomního
nervového systému a endokrinní aktivitu tak, aby produkovaly tělesnou úroveň optimální pro
efektivní reagování. Emoce slouží k tomu, aby nám vytvořily vhodnou pozici tváří v tvář
našemu prostředí, tímto nás na jednu stranu táhnou k určitým lidem, objektům, jednáním,
myšlenkám a na druhou stranu nás od jiných objektů vzdalují. Emoce také slouží jako
skladiště i pramen určitých vnitřních a naučených vlivů, přičemž některé rysy jsou neměnné, a
jiné vykazují značnou variaci mezi jedinci, skupinami a kulturami." (Levenson, 1994, s. 123)
V dalším rozpracování těchto myšlenek se Levenson zaměřil na dvousystémový funkční
model emocí a na základě tohoto modelu se potom pokusil vymezit intrapersonální funkce
emocí, které vidí:
n
ve zvládání výzev v prostředí;
n
v napravovací funkci pozitivních emocí;
n
ve změně behaviorálních a kognitivních hierarchií;
n
v modulaci subjektivního prožívání;
n
v poskytování asociativních struktur v paměti;
n
ve skupinové diferenciaci;
n
v individuální diferenciaci.
Lidské emoce: dvousystémové uspořádání - "stará emocionalita" a systém kontroly
Lidské emoce mohou být podle Levensona (1999) dobře popsány v pojmech
dvousystémového uspořádání, analogického organizaci kardiovaskulárního systému člověka,
kde centrem je srdce, okolí tvoří vaskulární systém. V jádru emočního systému je tak
pozoruhodně trvalá, jednoduchá a efektivní struktura ("procesor"; podle Rolla "stará
emocionalita" - viz oddíl 1.1, též primární a sekundární emoce - viz oddíl 3.1), vytvořená
záhy v evoluci k vyrovnávání se se základními jednoznačnými problémy přežití, jako jsou
nejrůznější ohrožení (např. Ekman, 1992; Lazarus, 1991; Levenson, 1994, a další), způsobem
v čase ověřeným, vysoce předpověditelným a zcela automatickým (např. Zajonc, 1984). Toto
jádro je obklopeno systémem, který je mnohem novější, výrazně flexibilní a mnohem méně
předpověditelný. Je to systém kontrolních mechanismů, které jsou uspořádány tak, aby
ovlivňovaly jednání a činnost jádrového systému. Zatímco systém jádra je z větší části
vrozený a nemá kapacitu k větším modifikacím reakcí, systém kontrolních mechanismů je
extrémně citlivý na učení, jemné dolaďování svých operačních parametrů v průběhu života.
Důležité je, že základní integrita jádrového systému není v průběhu vývoje osobnosti nijak
zpochybněna - jádrový systém pokračuje v činnosti, ke které je nastaven, v průběhu celého
životního cyklu.
Vliv kontrolního systému se odehrává z větší části mimo jádro. Kontrolní systém funguje na
vstupu do jádrového systému tak, že mění podmínky, které uvádějí jádrový systém do akce
(např. při prvním setkání s hračkou v podobě velkého pavouka se můžeme pořádně vystrašit,
následně však jsme schopni nejprve přesně vnímat, rozhodnout, o jaký objekt se jedná, a
reagovat kontrolovaným způsobem). A tento kontrolní systém pak na výstupu z jádrového
systému zabraňuje tendencím reagovat na prototypické situace charakteristickým
stereotypním způsobem a upravuje tak přechod mezi tendencemi k reakci a výsledným
chováním (Lazarus, 1991; Scherer, 1984; Hochschild, 1979, a další).
Prototypické události a s nimi spojené emoce
Model jádrového systému je postaven na předpokladu, že nás evoluce vybavila určitou malou
sadou emocí, které aktivují vrozené reakční tendence (např. "program afektu" podle
Tomkinse, 1962). Tyto soubory reakcí mají vysokou pravděpodobnost úspěšného zvládnutí
dané prototypické situace, která má významné důsledky pro naši pohodu a přežití. Takových
dvojic prototypická situace-typická emoce existuje mnoho (ztráta-smutek, zisk-radost,
uspokojení-spokojenost, podvádění-hněv, nebezpečí-strach apod.).
Důležitým rysem jádrového systému je automatičnost reakcí. Když se průběh událostí přiblíží
nějaké prototypické situaci, odpovídající emoce a s ní související sada reakčních tendencí se
vzbuzuje automaticky, bez předchozí nebo dodatečné vědomé intervence (Zajonc, 1984).
Když se vnímané události přiblíží prototypu "ztráta", objeví se smutek jako vzbuzená emoce a
to spustí celou řadu reakčních tendencí v doménách optimálních pro zvládnutí této ztráty.
Změnou ve vnímání a pozornosti je snížení prahu pro vnímání jiných ztrát, tj. zúžení
pozornostního pole. Změnou ve vnějším motorickém chování je zpomalení a omezení
pohybů, snížení svalového napětí a omezení zrakových pohybů - zírání. Změnou v účelovém
chování je vyhledávání samoty, snaha nahradit ztracený objekt nebo osobu. Změnou ve
výrazu je smutný obličejový výraz, obočí je pokleslé, stejně tak koutky úst, tón hlasu se stává
měkčím, řeč pomalejší. Změnou ve vyšších mentálních procesech je reminiscence událostí a
vztahů souvisejících se ztraceným objektem nebo osobou a aktivace asociací jiných smutných
událostí. Změnou ve fyziologických procesech je změna srdečního rytmu, uvolnění
glukokortikoidů.
Kdyby jádrový systém představoval celou naši emoční výbavu, lidské emoce by byly
předpověditelné a neměnné. Nicméně ze zkušenosti všichni dobře víme, že ne na všechny
ztráty reagujeme stejně. Zcela zřetelně zde musejí působit ještě další faktory.
Systém kontroly - úprava emocí podle situace a sociálních pravidel
V dnešním světě se tak často nesetkáváme s dávnými hrozbami, kterými čelili naši předchůdci
a s nimiž jim pomáhal vyrovnat se jádrový systém, ale setkáváme se s řadou hrozeb menších.
Ty mohou být dostatečné na to, aby se podobaly některému prototypu a aktivovaly náš
jádrový systém, ale nevyžadují masivní mobilizaci našich emočních reakčních systémů.
Například žijeme-li s druhými lidmi v relativně harmonických vztazích, chápeme jako normu,
že nedáváme průchod každé své nelibosti, ale reagujeme emocionálně jen v závažných
situacích.
V průběhu evoluce vznikly struktury, které kontrolují náš jádrový systém dvěma základními
cestami, a to změnou způsobu, jímž hodnotíme přicházející informaci a interpretujeme situaci,
a potlačením přechodu od tendence k reagování ke skutečné akci.
Vrozený jádrový systém může být nahlížen jako vložený mezi dvě dílčí části kontrolního
systému (viz také kapitola 7). Na straně vstupu existuje kontrolní mechanismus, který mění
způsob hodnocení událostí a tak mění i pravděpodobnost, že jejich vnímání bude odpovídat
prototypické situaci aktivující jádrový systém. Na straně výstupu existuje kontrolní
mechanismus, který mění pravděpodobnost reakcí a tím i pravděpodobnost aktivování
tendence k reagování, která povede ke skutečnému pozorovatelnému chování. Pro zlepšení
takového modelu emocí je ještě třeba přidat ve všech etapách vazby - jak zpětné, tak
dopředné. Izard (1993) uvádí, že nejzáhadnější kvalitou lidských emocí je to, že mohou být
spuštěny jak událostmi vnějšími, tak také událostmi vnitřními (pouze představovanými).
Plný model emocí by ovšem měl zahrnout i opakovaný vstup (nebo zacyklení), kdy emoce
vzbuzují sekundární emoce (nebo emoce o emocích, např. Tomkins, 1962). Tyto sekundární
emoce často startují ještě dříve, než primární emoce zcela vymizí (skončí), a to zvláště pokud
tyto emoce probíhají v interpersonálním kontextu. Tak může například člověk vykazovat
strach v reakci na náhlý hlasitý zvuk a přitom začít pociťovat zahanbení, když si uvědomí, že
takto reaguje a ostatní ho pozorují.
Emoční regulace (dosahovaná fungováním kontrolního systému) se vývojově objevuje teprve
v průběhu procesu socializace a následně hraje významnou roli v průběhu celého životního
cyklu. Ukazuje se, že získání kompetence emoční regulace je celoživotní úkol.
Vzájemná interakce těchto dvou emočních systémů je definující charakteristikou lidských
emocí.
Funkce emocí v psychice jedince
Emoce mají kapacitu vychýlit nás ze stavu homeostázy, což se na první pohled může zdát
jako nevýhodné, ovšem zvážíme-li potřebu dlouhodobě čelit nějaké výzvě (ať už je to
příležitost, nebo ohrožení), znamená to, že se náš fyziologický stav musí dynamicky
přizpůsobovat. To je přesně funkce emocí: připravit dostatečný repertoár adaptivních reakcí i
odpovídající množství energie.
Poté co je nějaká výzva prostředí zvládnuta, není další pokračující modulace vnitřního stavu
(např. aktivace vzbuzená emocí strachu nebo hněvu) dále adaptivní. Vyrovnáme-li se s
nějakým problémem, cítíme uvolnění, případně uspokojení, potěšení. Tyto pozitivní emoce
mají tzv. obnovovací efekt, což v případě fyziologické aktivace znamená návrat k původnímu
vyrovnanému stavu.
Další Levensonem zmiňovanou intrapersonální funkcí emocí je změna behaviorálních a
kognitivních hierarchií. Emoce organizují dílčí části naší reakce na změny v prostředí (vnější i
vnitřní). Emoce propojují jednání nebo činnost dílčích reakčních systémů, takže výsledkem je
jednotná reakce, při níž se dílčí systémy vzájemně podporují. To je případ organizující role
emocí. Někdy se ovšem setkáváme se silnými emocemi, které se zdají narušovat vzájemnou
koordinaci funkce jednotlivých systémů, a pak hovoříme o dezorganizující roli emocí (v
běžném jazyce hovoříme o "jednání v afektu").
Jedním z nejzáhadnějších aspektů emocí je subjektivní pocitový stav, který provází například
emoci hněvu, smutku či jakoukoli jinou emoci. Přesný popis kvalit takového subjektivního
prožívání se zdá být velmi těžký úkol. Na druhou stranu se zdá, že lidé se snaží poznat, jaký
emoční stav prožívají. Je docela dobře možné, že subjektivní prožívání je obtížně vyjádřitelné
slovy, a přesto dotyčný ví, kdy a jakou emoci (směs emocí) pociťuje.
Primární funkcí subjektivního emočního prožívání je pravděpodobně sloužit jako signál, který
pomáhá zapojit určité záměrné chování. Poté, co původní emocionální situace proběhne,
provázena téměř automatickým chováním, doznívání subjektivních pocitů nám pomáhá
ujasnit si to, co cítíme, přemýšlet a mluvit o událostech, které vedly k této emoci, vytvářet si
budoucí plány, které by se mohly týkat podobných situací (např. vyhýbat se určitým situacím,
nebo naopak začínat rychle nějakou reakci). Navíc sdílení našich pocitů s jinými vzbuzuje
další podporu z jejich strany a poskytuje jim náhled na příčiny našeho chování.
Subjektivní emoční prožívání také hraje důležitou roli v učení, a to jak cestou klasického, tak
operantního podmiňování. U operantního podmiňování funguje subjektivní emoční prožívání
jako zpevňující kvalita. Příjemné emoční prožívání je pozitivně zpevňující, a tak zvyšuje
pravděpodobnost, že se znovu objeví pozitivní emocí provázená reakce. Negativní emoční
prožívání může být negativně zpevňující, což znamená, že negativní emoce zvyšuje
pravděpodobnost snahy se podobné reakci příště vyhnout. V případě klasického podmiňování
hraje emoční prožívání roli nepodmíněné reakce na určitý podnět (např. pocit znechucení,
když se díváme na zkažené jídlo), který se může stát podmíněným podnětem pro jiné
následující nebo souběžné stimuly (např. osobu, která nám takové jídlo podává).
Další z intrapersonálních funkcí emocí tkví v jejich schopnosti poskytovat asociativní
struktury paměti. Prožíváme-li silnou emoci, často zjistíme, že si spontánně vybavujeme
vzpomínky na jiné případy, kdy jsme prožívali podobnou emoci. Skutečnost, že emoce
fungují jako magnety pro podobné vzpomínky, vedla ke spekulacím o roli, kterou emoce hrají
při uchovávání a vybavování událostí z epizodické paměti. Bower (1981) formuloval teorii
vztahu nálady a paměti jako sofistikovaný model toho, jak takový provázaný systém může
fungovat. Funkci tohoto usnadněného vybavování vzpomínek vidí Levenson ve skutečnosti,
že poskytuje přístup k řadě dalších prožitků a výstupů, které mohou být využity při plánování
smysluplných a zdůvodněných reakcí, jež by mohly pomoci zvládnout zbývající prvky
situace, která emoci vzbudila. Tak se tedy po bezprostředním "poplachu" zvládnutém nějakou
obecnou reakcí spojenou s danou emocí může objevit zvládání v dlouhodobém horizontu, kde
přístup k množství vysoce individualizovaných prožitků a zkušeností může pomoci.
Je zřejmé, že existují rozdíly mezi skupinami vytvářenými na základě hlavních zdrojů lidské
variace, jako je například pohlaví, věk nebo kultura (muži versus ženy, mladí versus staří,
Číňané versus Američané), v emočních kvalitách souvisejících jak s jádrovým systémem, tak
s kontrolními mechanismy. Studie ukazující na etnické rozdíly v popudlivosti, výrazovosti a
temperamentu u malých dětí (např. Freeman, 1979) poukazují na rozdíly v jádrovém systému.
Rozdíly v kontrolních mechanismech jsou zřejmé, vezmeme-li v úvahu kulturně předávané
normy pro hodnocení (např. co je vhodné a nevhodné), pravidla vyjadřování emocí ("chlapi
nepláčou") a pravidla pociťování (např. "nestaň se otrokem svého srdce").
Podobně jako při uvažování o skupinových rozdílech, i individuální rozdíly jsou často
vyjádřeny v pojmech odchylek od určitých skupinových norem ("je příliš sentimentální", "je
nesnesitelně ustrašený" apod.).
4.2 Sociální funkce emocí
Sociální funkce - dyadická, skupinová a kulturní úroveň "vzájemné výměny"
Sociální funkce emocí lze posuzovat opět z několika různých perspektiv. Keltner a Haidt
(1999) uvádějí například individuální, dyadickou, skupinovou a kulturní úroveň analýzy.
Emoce jsou nahlíženy jako kulturní výtvory utvářené jedinci či skupinami v sociálních
vztazích. Jsou spojeny s konstrukty "já", se vzorci sociální hierarchie, s jazykem, s požadavky
socioekonomické orientace (Lutz a Abu-Lughod, 1990).
Bez ohledu na tyto rozdíly výzkum na všech úrovních analýzy hledá vysvětlení, proč lidé mají
emoce, jaké jsou důsledky emocí a jakou roli emoce hrají v sociálních interakcích.
Sociálněfunkcionální přístup předpokládá, že lidé jsou svojí povahou sociální stvoření a že
problémy přežití řešili vzájemně propojeni různými vztahy. Emoce jsou chápány jako
prostředky koordinace sociálních interakcí a vztahů potřebných pro řešení takových
problémů. Jako relativně automatické, nezáměrné a rychlé reakce, které pomáhají lidem
regulovat, udržet a využívat rozličné sociální vztahy pro vlastní přínosy a zisky. Tedy jako
dynamické procesy, které zprostředkovávají vztah jedince k průběžně se měnícímu
sociálnímu prostředí.
Na individuální úrovni analýzy Oatley a Jenkins (1996) předpokládají, že emoční reakce
jedince v sociálním prostředí slouží dvěma širokým sociálním funkcím. Vědomé pociťování
emocí produkuje procesy hodnocení, které informují jedince o specifických sociálních
událostech a podmínkách. Druhou funkcí je, že emoce a s nimi související fyziologické a
kognitivní procesy připravují jedince k reagování na problémy a příležitosti, které se objeví v
sociálních interakcích, a to i v případě nepřítomnosti jakéhokoliv uvědomění si spouštěcího
podnětu. Empirické studie například ukazují, že hněv zvyšuje citlivost na nespravedlnost v
jednání druhých lidí a způsobuje (krom jiného) změnu průtoku krve směrem od vnitřních
orgánů k rukám a pažím. To pravděpodobně usnadňuje reakce na hrozbu nebo
nespravedlnost. Obecněji vzato to znamená, že s emocí spojená fyziologie a poznávací
procesy jsou velmi přesně vyladěny na konkrétní povahu právě probíhajících sociálních
událostí.
Na dyadické úrovni analýzy badatelé zkoumají, jak emoce organizují interakce jedinců do
smysluplných vztahů. Emocionální exprese pomáhá jedincům poznávat emoce, přesvědčení a
záměry druhého a tak pomáhá rychlé koordinaci sociálních interakcí. Dále komunikace emocí
vzbuzuje doplňkové a reciproční emoce v druhém člověku. To pomáhá lidem reagovat na
významné sociální události. Například je experimentálně dokumentováno, že výraz hněvu
vzbuzuje strachové reakce, a to i v případě, že taková prezentace hněvu má podprahový
charakter. (Rozhněvaná tvář je prezentována na velmi krátkou dobu, takže nemůže být
rozpoznána. Hladina stavové úzkosti - "jakou úzkost cítím v tuto chvíli" - je po sérii takových
prezentací vyšší než v případě prezentování neutrálních obličejů.) Komunikace emocí
(přesněji řečeno vyjadřování emocí jedněmi a schopnost je "přečíst" druhými lidmi) také
předává informaci o objektech v prostředí. Při pozorování strachu nějakého člověka vůči
určitému objektu (zejména neznámému, např. nějakému zvířeti) má pozorovatel takového
chování tendenci vytvářet si vůči tomuto objektu podobnou reakci strachu (Mineka a Cook,
1993). Podobně vyjadřování distresu22 vzbuzuje soucit v lidech, kteří dotyčného pozorují.
Emoce slouží také jako pohnutky pro sociální chování jiných lidí (zejména ve vztazích mezi
rodičem a malým dítětem, kdy např. radost rodiče je pro dítě motivem k opakování činnosti).
Vývojový výzkum ukázal, že emoční reakce usměrňuje pozornost a cílové chování druhého a
tak hraje důležitou roli při učení se sociálnímu chování.
Z hlediska skupinové dynamiky se o emocích předpokládá, že pomáhají jedinci definovat
skupinové hranice a identifikovat členy skupiny. Kolektivní extáze může dát členům skupiny
pocit komunitní identity, zatímco strach, nenávist a znechucení vůči nečlenům skupiny může
více vymezovat skupinové hranice. V souladu s těmito spekulacemi se při experimentální
indukci strachu ze smrti ukázalo, že vnitroskupinová solidarita a odmítání nečlenů se zvýšilo.
Sociální úzkost navíc motivuje jedince k tomu, aby se vyhýbali chování, které by je
vzdalovalo normám skupiny. Strach z "nepřítele" je velmi dobře znám a zneužíván pro
zvyšování soudržnosti skupin a manipulaci veřejného mínění (viz hledání "obětního beránka"
mimo většinovou společnost při ekonomické recesi: za problémy nemůžeme "my", ale "oni" doplň podle úvahy Židy, Romy atd.).
Uvnitř skupin se odlišné prožívání a vyjadřování emocí může ukazovat jako faktor, který
pomáhá definovat a projasňovat skupinové role a pozice. Kolektivní emoční chování může
rovněž pomáhat členům skupiny řešit problémy související se skupinovým životem.
Na kulturní úrovni analýzy je u emocí zdůrazňována jejich role při procesech, jimiž jedinci
získávají a zhodnocují kulturní identitu. Emoce jsou součástí socializačních praktik a
pomáhají dětem naučit se normy a hodnoty jejich kultury. Emoční konflikty například často
vedou k rozhovorům o morálních hodnotách dané kultury, o tom, co je správné a špatné (např.
White, 1990).
4.3 Vývojové funkce emocí
Vývojová funkce - emoční systém hraje ústřední roli v napomáhání dosahování vývojových
mezníků ve všech životních obdobích
Přestože existuje obsáhlé množství literatury k evolučním funkcím emocí, poměrně málo
pozornosti bylo zatím věnováno funkcím emocí v průběhu individuálního vývoje
(ontogeneze). Většina dřívějších teorií předpokládala, že emoční vývoj je závislý na
pokrocích kognitivního vývoje a že se kognitivní vývoj objevuje nezávisle na individuálním
emočním prožívání sociálního světa. Novější vývojová teorie emocí vycházející z perspektivy
individuálních rozdílů oproti tomu zdůrazňuje, jak kognitivní vývoj napomáhá emočnímu
vývoji, ale zároveň i to, jakou roli hrají emoce při sociálněkognitivním vývoji. Řada
empirických studií ukazuje, že emoce hrají velmi důležitou roli v sociálněkognitivním vývoji
v různých obdobích života (např. Dunn, 1988; Eder, 1990; Haviland a Kramer, 1991; Magai a
Nusbaum, 1996, a další).
Podle Izarda je klíčovým principem teorie diskrétních emocí (DET; Izard, 1977, 1991) to, že
každá diskrétní emoce má odlišné motivační vlastnosti a slouží jiným adaptivním funkcím.
Emoce jsou velmi citlivé na podněty z vnitřního a vnějšího prostředí a mohou být rychle a
automaticky aktivovány poznávacími i jinými procesy (Izard, 1993; LeDoux, 1996).
Podle DET je vnitřní struktura každé jednotlivé emoce nastavena v evoluci získaným
způsobem tak, aby poskytovala vhodné scénáře nebo heuristiky pro vyrovnávání se s
opakujícími se životními úkoly a problémy. DET předpokládá, že v určité etapě života jsou
některé emoce důležitější a usnadňují postup k vývojovým úkolům tohoto období. Z hlediska
této teorie se emoční systém objevil fylogeneticky, ale i ontogeneticky dříve než kognitivní
systém a slouží také jako primární motivační systém v průběhu celého životního cyklu
(Ackerman, Abeová a Izard, 1998). Emoční systém hraje ústřední roli při napomáhání
dosahování vývojových milníků a úkolů každé vývojové životní etapy.
Předpokládá se (podle DET), že emoce stimulují sociálněkognitivní pokroky celou řadou
způsobů. Mohou napomáhat sociálněkognitivnímu pokroku tím, že vzbuzují sociální interakce
a usnadňují je. Emoce sociálněkognitivnímu vývoji napomáhají i tím, že vedou člověka k
přehodnocování jeho očekávání a chování. Například hněv je obvykle aktivován tím, když
jsou naše cíle ohroženy nebo zmařeny. Pocity hněvu aktivují náš zájem a pozornost a vedou
nás k tomu, abychom přemýšleli, co můžeme a nemůžeme legitimně požadovat. Afektivní
prožívání spojené s hněvem také může vést k diskusím a licitacím, které člověka nutí zvážit
svou vlastní osobní perspektivu a tak získat lepší chápání sociálních pravidel. Emoce
napomáhají sociálněkognitivnímu vývoji dále tím, že povzbuzují procesy mentální
reprezentace (propracovanější reflexe - "obraz" emocí) a znalosti emocí. Například dětská
mentální reprezentace vlastních emocí a emocí druhých lidí slouží jako základ pro vytváření
tzv. teorie mysli neboli chápání toho, že stejná situace vzbuzuje u mě a u druhých lidí odlišné
pocity (např. Harris, 1989). Reprezentace a znalosti emocí v předškolním věku také přispívají
vývoji sociálních dovedností a přispívají utváření sebepojetí ve středním dětství.
Hlavní vývojové milníky se podle J. A. Abeové a C. E. Izarda (1999) v určitém věku
neobjevují jako celek, jako bezprostřední a jednoduchý důsledek nějakých změn v
kognitivním vývoji, ale spíše se objevují postupně, prostřednictvím sociálních interakcí a
zahrnují vzájemnou výměnu a vztahy mezi emocemi a kognitivním systémem. Emoce a
kognitivní systém se tedy recipročně ovlivňují a to pomáhá dítěti adaptovat se na měnící se
požadavky sociálního prostředí. Abeová a Izard (1999) uvádějí ve své práci přehled hlavních
vývojových mezníků jednotlivých etap vývoje a poukazují na jejich emocionální
podmíněnost. V následujícím textu je stručně uvedeme.
Rané dětství
Děti nejsou vybaveny instinkty, které by jim umožňovaly automaticky řídit jejich chování,
jako je tomu u subhumánních živočichů. Jejich reflexy mají ve všeobecném schématu přežití
a adaptace jenom omezenou hodnotu. Lidské mládě nicméně přichází na svět vybaveno
emočním systémem, který je schopen signalizovat jeho potřeby, touhy a nepohodu cestou
afektivních kanálů a tak vzbuzovat efektivní péči ze strany pečujících osob.
Rozsáhlá studie emočního výrazu u novorozenců a kojenců ukázala, že zájem, radost, smutek
a hněv představují více než 95 % obličejového výrazu u těchto malých dětí (Izard a kol.,
1995). Každá z těchto emocí slouží adaptivním funkcím v průběhu celého životního cyklu, ale
jejich relativní převaha v raném dětství má speciální význam pro raný vývoj. Úsměvy a radost
posilují sociální interakci a utváření a posilování sociálních vazeb. Zájem o nové, o změny a
pohyb usměrňuje prozkoumávací aktivitu dítěte v rámci sociálního a fyzického prostředí a tak
napomáhá kognitivnímu vývoji (Langsdorf, Izard, Rayias a Hembree, 1983). Smutek
vzbuzuje soucit a pomáhající chování druhých, což je zvláště důležité v časech, kdy je dítě
bezmocné a zcela závislé na druhých. Výrazy hněvu umožňují dítěti protestovat proti
omezením a nepohodlí a tak vysílat výzvy ke změně, kterou musí zajistit pečující osoba.
Prvním vývojovým milníkem raného dětství je synchronizace dyadické interakce, která se
utváří mezi matkou a dítětem, a to v průběhu třetího nebo čtvrtého měsíce života. Výraz
emoce u dítěte i u matky hraje při koordinaci této interakce ústřední roli. Matka (pečující
osoba) využívá emoční výraz dítěte k monitorování jeho potřeb a potřebné úrovně stimulace.
Druhým vývojovým mezníkem raného dětství je vytvoření citového přilnutí (připoutání,
vazby) mezi matkou a dítětem. To se objevuje v druhé polovině prvního roku života a podle
teorie Bowlbyho a Ainsworthové lze na konci prvního roku života hovořit o jisté nebo nejisté
vazbě. Tato vazba vytváří základní ochranu před nebezpečím a zároveň poskytuje jistotu
potřebnou pro explorační aktivity dítěte.
Třetím vývojovým milníkem raného dětství je tzv. sociální referenční chování. Na konci
prvního roku života vyjadřování emocí dospělého poskytuje dítěti důležitý zdroj informací
ohledně prostředí a vhodného chování v tomto prostředí. Výzkum sociálního referenčního
chování ukazuje, že zhruba kolem desátého měsíce začínají děti používat obličejový výraz
dospělých jako zdroj informace, který jim pomáhá interpretovat nejednoznačné situace a
sledovat význam chování dospělých. Když například matka projevuje pozitivní emoci v
situaci, kdy se setkává s nějakým cizím člověkem, dítě projevuje z tohoto cizího člověka
menší obavy, než když matka v reakci na něj vyjadřuje neutrální výraz. Ukazuje se také, že
když matka vyjadřuje pozitivní výraz, tak se většina dětí vydá přes tzv. vizuální útes23, ale
žádné z nich se přes něj nepustí, pokud matka vyjadřuje strach nebo hněv (Feinman, 1985, a
další).
Batolecí a předškolní věk
Mezi druhým a pátým rokem děti zaznamenají pokrok v rozvoji motorických, poznávacích a
řečových schopností. V průběhu tohoto období děti aktivně prozkoumávají limity svých
fyzických a sociálních kapacit a provádějí celou řadu činností, při nichž pozorují, jak na ně
lidé budou reagovat. V tomto období také děti velmi rychle získávají autonomii a pečující
osoby stanovují jasnější limity pro dětské chování.
Vývojoví psychologové uvádějí dramatický nárůst hněvu, opozice a odchylného chování v
průběhu druhého roku života - dětský negativismus. Důležitou funkcí hněvu v tomto
vývojovém období je posílit první kroky směrem k autonomii a k vymezení sebe sama. V
průběhu tohoto období se postupně zvyšuje kapacita pro soucit, zahanbení a vinu. Podle teorie
DET je dosažení a udržování optimální rovnováhy hněvu, zahanbení, viny a soucitu
důležitým vývojovým krokem. Představuje první kroky ve vývoji sebereflexe a autonomního
"já". V průběhu předškolního věku se také objevuje tzv. prosociální chování, které napomáhá
chápání druhých lidí a vede k pocitům uspokojení z přátelských interakcí.
Prvním vývojovým milníkem tohoto období je zvýšený pocit sebeuvědomění. Zvýšený pocit
sebeuvědomění se projevuje dramatickým nárůstem hněvu, opozice a protichůdného chování
v průběhu druhého roku. Afektivní zkušenost spojená s hněvem může přispívat
sociálněkognitivnímu vývoji ze dvou důvodů. Za prvé tím, že emočně aktivující konflikty
přispívají dětskému chápání sebe sama, druhých lidí a sociálního světa. Za emočně výrazných
situací je pravděpodobnější, že děti nebudou dávat pozor jenom na svoje vlastní emoční
zkušenosti a reakce druhých lidí, ale také na diskuse o morálních hodnotách a sociálních
pravidlech ("co je dobré a co zlé, co se jak správně dělá a co se nedělá"). Druhým důvodem je
podle Mascola a Griffina (1998) to, že interpersonální konflikty vzbuzují - zatím v zárodečné
podobě - otázky o "průniku morality a identity". Otázky typu: Co je oprávněně moje a co
tvoje? Kde začíná a končí "moje" a "tvoje" nebo "naše"? pravděpodobně dále zvyšují pocit
sebeuvědomění u dítěte a schopnost odlišovat sebe sama od druhých lidí a chápat sociální
pravidla.
Druhým vývojovým milníkem v tomto věku je rostoucí schopnost chápat druhé. Podle teorie
DET emoční zkušenost ze sociálních interakcí hraje důležitou roli při vývoji emocionálních a
poznávacích procesů odlišování sebe od druhých.
Třetím vývojovým mezníkem je nárůst citlivosti vůči morálním normám a sociálním
pravidlům. Ve vývoji uvědomování pozice sebe sama a druhých lidí hraje podle Kochanské
(např. 1997) roli jak temperament dítěte, tak výchovné praktiky pečujících osob. Například se
v období tohoto věku projevují rozdíly mezi dětmi s temperamentem vyznačujícím se
sklonem k obavám (u nichž je větší citlivost na morální normy a pravidla) a mezi dětmi méně
náchylnými k obavám. Tato raná dětská emocionalita je ovšem vzájemně propojena s
výchovným stylem v tom smyslu, že děti náchylné ke strachu získávají více z pevné
disciplíny, zatímco děti méně náchylné ke strachu získávají více ze vzájemně zodpovědných
vztahů s pečujícími osobami.
Čtvrtým vývojovým mezníkem tohoto věku je nástup sebehodnotících emocí (zahanbení,
hrdost, pýcha), byť zatím ve velmi elementární podobě.
Střední a pozdní dětství (6-12 let)
Když děti nastoupí do školy, jejich prostředí se dramaticky změní. První změnou je množství
času stráveného s vrstevníky bez bdělé kontroly ze strany dospělých. Druhou změnou je
postupně rostoucí kritická zpětná vazba o vlastních schopnostech a posuzování výkonu
vzhledem k určitým normám. V průběhu tohoto období jsou zároveň rodiče méně vřelí a více
kritičtí vůči svým dětem (Maccoby, 1984). Sebehodnotící emoce získávají v tomto období
rostoucí význam, přispívají k rozvíjení sebepojetí a zvnitřňování norem sociálního života.
Vedle sebeprosazování se v rámci vrstevnické skupiny objevují nové podmínky učení
soupeřivého a kooperativního chování.
Prvním milníkem v tomto období je schopnost zapojit se do sociálního porovnávání. Zatímco
malé děti mají tendenci k nepřesnému charakterizování svých vlastních schopností, v průběhu
tohoto období se děti stávají skromnějšími a přesnějšími v hodnocení sebe sama.
Druhým vývojovým milníkem je výskyt rysových aspektů sebepojetí. Podle DET sebepojetí
představuje emocionálně kognitivní struktury, které se postupně objevují v průběhu středního
dětství, zejména jako výsledek opakovaných emočních prožitků.
Třetím vývojovým milníkem je rozšířená sociální perspektiva neboli nárůst schopnosti chápat
druhé lidi, jejich myšlenky a pocity. To je často připisováno poklesu egocentrismu a nástupu
etapy konkrétních operací (viz Piaget). Z pohledu DET je tento nárůst sociální perspektivy
spojován zejména se socioemocionálními interakcemi s vrstevníky. Ukazuje se, že
významnou roli hrají konflikty v těsnějších vztazích, protože dávají možnost rozšíření
sociálních dovedností. Konflikt v přátelském vztahu obvykle vede k tomu, že následně jsou
pozice účastníků projasňovány, a tak hněv v kontextu těchto vztahů může napomáhat rozvoji
sociálních i poznávacích dovedností.
Čtvrtým vývojovým milníkem je schopnost jemněji rozlišovat a popisovat sebehodnotící
emoce, jako je vina, zahanbení nebo hrdost.
Dospívání
Toto období je charakterizováno dramatickými biologickými, sociálními a kognitivními
změnami. Dospívající získává více různých sociálních rolí a dosahuje pokroku v rozvoji
abstraktního myšlení.
Řada studií dokumentuje nárůst emočního zmatku a negativních afektivních stavů v průběhu
pubescence a adolescence. Dospívající se zdají zvláště zranitelní a málo odolní vůči sociální
úzkosti. Zvýšené sebeuvědomování nyní proniká do větších hloubek sebehodnocení a tak
aktivuje negativní emoce - od strachu, přes smutek ke znechucení. Sebehodnotící emoce
rovněž často vzbuzují další emoce. Například zahanbení může aktivovat hněv v zájmu obrany
svého "já" ("tak to tedy ne!").
Hlavním vývojovým milníkem dospívání je zvýšená kapacita abstraktního myšlení. Několik
výzkumných linií poukazuje na souvislost mezi nárůstem negativních emocionálních stavů a
nástupem abstraktních úvah v tomto období. Larson a Asmussen (1991) zkoumali v rozsáhlé
studii důvody emočních změn v průběhu dospívání. Uzavírají svůj výzkum tím, že tři
nejčastější vysvětlení, jako je soubor biologických změn v pubertě, nárůst negativních
událostí a více času tráveného o samotě, neumožňují dobře vysvětlit nárůst negativních
emocí. Zdá se, že nárůst negativních emocí v tomto věku spíše vychází z reálných nebo
představovaných romantických vztahů. Dalším důvodem většího repertoáru negativních stavů
je pravděpodobně větší kognitivní zpracovávání konfliktních situací.
Je otázkou, zda emoční změny v dospívání předcházejí, následují nebo provázejí
sociálněkognitivní vývoj. Většina vývojových teorií předpokládá, že emoční změny v
dospívání jsou důsledkem kognitivního růstu. Do současné doby nebyla výzkumu
vzájemných časových vztahů mezi kognitivními a emočními změnami v průběhu dospívání
věnována příliš velká pozornost. Ve studii Havilandové a Kramera (1991), která pracovala s
analýzou biografického deníku, se ukazuje, že emoce předcházely vývoji abstraktních úvah a
posilovaly jej.
Jak shrnují Abeová a Izard (1999), emoce hrají vzhledem k jejich adaptivním a motivačním
funkcím centrální roli při napomáhání dosahování vývojových milníků a zvládání vývojových
úkolů v průběhu dětství a dospívání. Kognitivní a sociální vývoj je v tomto smyslu závislý na
emocích. Emoce jsou podle teorie diskrétních emocí rovněž "stavebními kameny" při utváření
osobnosti. Každá emoce organizuje kognici a chování jiným, specifickým způsobem. V
průběhu vývoje tak rozdíly ve způsobech prožívání a vyjadřování určitých typů emocí vedou
k charakteristickým stavům v sekvencích emocí, kognicí a jednání. Ty se naopak dále
rozvíjejí v tzv. molární personální rysy.
Teorie diskrétních emocí předpokládá, že výraz emocí je spojen s osobnostními dimenzemi ze
tří hlavních důvodů. Emoční výraz označuje aktuální pocitový stav. Prožívání emoce následně
ovlivňuje vnímání, kognici a chování dětí i dospělých. Emoční výraz ovlivňuje pocitový stav
prostřednictvím procesu senzorické zpětné vazby. Zpětná vazba o probíhající emoci aktivuje
další hodnotící procesy a tak upravuje subjektivní pocitový stav, který - jak bylo právě řečeno
- ovlivňuje ostatní psychické procesy (Izard, 1991). Emoční exprese funguje jako klíč v
sociálních interakcích a vzbuzuje reakce druhých lidí. V průběhu času frekvence a intenzita, s
níž se dítě obrací k druhým při vyjadřování svých emocí, utváří jeho osobnost
zprostředkovaně tak, že ovlivňuje způsob interakce s druhými lidmi.
Emoční fungování v dospělosti
Na rozdíl od vývojových funkcí emocí v dětství a v dospívání nebyla emočním změnám a
jejich funkcím v dospělém a starším věku věnována systematická pozornost. Dlouhou dobu se
vycházelo z přesvědčení, že emoční fungování ve zralém věku odpovídá biologickým a
kognitivním funkcím v dospělosti a ve stáří. Tomu by odpovídalo určité vyrovnání se v
pozdní adolescenci a rané dospělosti, potom dlouhé období relativní stability v průběhu
středního věku a postupné zhoršování emocionality ve stáří. V poslední době se objevuje více
literatury zabývající se emocionalitou dospělosti a stáří a ta vykresluje jiný a výrazně
pozitivnější obraz toho, jak emoční fungování v tomto období probíhá. Ukazuje se, že starší
lidé oproti mladším vykazují rostoucí komplexnost svých mentálních reprezentací, vykazují
také lepší emoční regulaci a lépe propracované systémy emoční exprese. Starší lidé oproti
mladším jsou také relativně šťastnější a spokojenější se svým životem. Věk je v některých
studiích (Mroczek a Kolarz, 1998) spojen se vzrůstem uváděného pozitivního afektu a s
poklesem negativního afektu. Významnost emocí ze subjektivního hlediska s rostoucím
věkem také roste. Emoční materiál je lépe zapamatován a hraje ústřednější roli v kognitivní
reprezentaci jiných lidí (lidově řečeno v chápání druhých lidí). Starší lidé rovněž více
využívají emoční materiál k řešení problémů v interpersonálních záležitostech.
V současné době existují dvě vývojové teorie zaměřující se na období celého životního běhu,
v nichž emoce hrají důležitou roli. Labouvieová-Viefová a její kolegové ve své teorii zdůrazňují, že jako je špičková intelektová výkonnost
situována do středního dospělého věku, tak lze považovat za prokázané, že kognitivní
fungování je v pozdější dospělosti mnohem více ovlivněno afektivitou. Podle této teorie děti
musejí potlačit svůj primitivní, jednotlivé prožitky spojující afektivní přístup ke světu, aby
mohly získat jednotnou kulturně konzistentní reprezentaci světa. Intelektuální vývoj v
dospělosti naopak postupuje cestou připojování subjektivní prožitkové informace do už
existujících poznatkových struktur. Teoreticky je tak dosahování komplexnosti kognitivních
operací spojeno s rostoucím komplexním emocionálním fungováním a snad také s větší
flexibilitou ve zvládání nových životních událostí.
Druhou teorií relevantní pro emoční fungování v dospělosti je tzv. socioemocionální
selektivita (Carstensen, 1993, 1995; Carstensen, Isaacovitz a Charles, 1999). Podle této teorie
je důležitým faktorem v emočním vývoji časová proměnná. Zejména čas, který vnímáme, že
nám zbývá k prožití, spíše než naše minulá zkušenost. Lidé v dospělém věku mají schopnost
vědomě či nevědomě monitorovat průběh životního času a to hraje důležitou roli v jejich
motivacích, emocích a ve způsobu strukturování jejich cílů a hodnocení. Protože smrt dává
životu zcela jasný časový rámec, chronologický věk je spojen s určitými změnami v životních
cílech. Obecně vzato, teorie uvažuje dvě primární "cesty" sociálních motivů v našem životě:
znalostní cestu a emoční cestu. Ta první nás vede k získávání nových informací a k
dosahování úspěchů v oblastech, které jsou podstatné pro úspěšnou přípravu na budoucnost
(např. oblast vzdělání, profese), ta druhá je charakterizována motivy dosáhnout emoční
satisfakce a určitého smyslu. Centrální změnou v dospělosti je přesun významnosti v
sociálních cílech. Mladší dospělí se zaměřují spíše na cíle poznávací, starší dospělí se
zaměřují spíše na cíle emocionální.
Stáří a emoce
Starší lidé zažívají pozitivní emoce stejně často jako mladší dospělí, a do věku přibližně 60 let
pociťují dokonce méně negativních emocí ve svém každodenním životě. Důležitým zjištěním
je fakt, že věk nesnižuje subjektivní intenzitu pozitivních nebo negativních emocí v
každodenním životě. Jinými slovy, když starší lidé pociťují emoce, pociťují je zhruba stejně
intenzivně jako mladší lidé. Důležitá je podle Carstensenové i skutečnost, že lidé tváří v tvář
omezenosti svého životního času začínají preferovat emocionálně smysluplné cíle. Není to
starší věk, v němž prožíváme více negativních emočních prožitků. Naopak se zdá, že to je
raná dospělost, která je obdobím, v němž je negativní afekt nejčastější. Důležité je zdůraznit,
že některé formy pozitivních emocí mohou s věkem poněkud mizet nebo se mohou oslabovat,
ale to neznamená, že by se snižovala celková emoční satisfakce a že by se objevovala
dominance negativních stavů. Může se tak vysvětlit i zdánlivý paradox, že nevyléčitelně
nemocní lidé často popisují svůj život jako lepší než před onemocněním.
Ke změně emocionality dochází ve vysokém stáří, kdy oslabování smyslových a tělesných
funkcí člověka konfrontuje s pocity bezmoci, závislosti, i ohrožení důstojnosti. Je to období
postupného omezování kontaktu, smyslového i sociálního, období, v němž se starý člověk
musí vyrovnávat s mnohými ztrátami. To přináší do života starých lidí řadu negativních
emocí. Jak ale zdůrazňuje Joan M. Eriksonová24, vyrovnání se s těmito negativními prvky je
pokrokem na cestě ke gerotranscendenci provázený i vzestupem životní spokojenosti.
Omezení smyslového kontaktu i sociálních vazeb vede k určitému emocionálnímu odstupu,
na druhé straně však transcendence přináší klid mysli a rozšířené vědomí sebe. Moudrost
tohoto věku a pokora mohou přinést velké osvobození a uspokojení.
Shrnutí
Funkcionální přístup chápe emoce jako složité systémy umožňující fyzické a sociální přežití.
V psychice jedince modulují emoce vnitřní stav tak, aby jedinec dokázal co nejadekvátněji
reagovat na změny v jeho prostředí. Sociální funkce emocí tkví v jejich usměrňování
sociálních projevů a interakcí na individuální, dyadické i skupinové úrovni. Vývojovou funkci
emocí lze spatřovat především v napomáhání sociálněkognitivním pokrokům v psychickém
vývoji člověka.
Kapitola 5
Emoce a "racionalita"
"Emocionalita" a "racionalita" bývají stále ještě chápány jako dvě zcela nezávislé, protikladné
a někdy i vylučující se kategorie. Tato kapitola dává nahlédnout, že toto "tradiční" chápání je
veskrze mylné a že emocionální procesy jsou s procesy kognitivními velmi těsně propojeny.
Kapitola seznamuje s tím, jak jsou naše poznávací procesy (od pozornosti po řešení
problémů) ovlivňovány naším aktuálním emocionálním stavem. V závěru je naznačeno, že
emoce usnadňují učení a že emoční gramotnost je pro život stejně důležitá jako tolik
oceňované umění číst a psát.
5.1 Pozitivní a negativní emoce ovlivňují poznávací procesy
5.2 Vliv emocí na dílčí kognitivní procesy
5.3 Radost a učení - radost z učení?
5.4 Emoční gramotnost, emoční inteligence
5.1 Pozitivní a negativní emoce ovlivňují poznávací procesy
Rozdílné vlivy pozitivního a negativního afektu - mechanismy vlivu
Negativní i pozitivní emoce25 ovlivňují naše poznávací procesy významným způsobem.
Ovlivňují jak automatické, tak strategické procesy (jak procesy, které nevyžadují
soustředěnou pozornost, tak i ty, které se bez zaměření pozornosti neobejdou). Vliv
emocionálních procesů na procesy kognitivní není ovšem statický a není obsažen v emocích
samých. Je zprostředkován vztahem k osobním cílům, který tak určuje nejen valenci
emočních stavů (pozitivní-negativní), ale také spolu s intenzitou emocí to, jak bude právě
probíhající emoce současně ovlivňovat kognitivní procesy.
V tomto smyslu existují dva hlavní proudy zkoumání vlivu afektivních stavů na kognici.
První vychází z dimenzionálního přístupu k emocím a ptá se po obecnějších charakteristikách
vlivu pozitivních a negativních emocí. Druhý vychází z diskrétního přístupu a studuje, jak
která emoce ovlivňuje dílčí kognitivní procesy.
Jak působí pozitivní a negativní emoce
Přestože v posledních desetiletích pozornost věnovaná emocím rapidně vzrostla, výzkumy
jsou orientovány především na negativní emoce a pozitivní emoce jsou spíše na okraji zájmu.
Otázka, jak pozitivní emoce ovlivňují ostatní psychické procesy, není ještě dostatečně
zodpovězena.
Jedním z důvodů je to, že pozitivních emocí je relativně málo a jsou poměrně difuzní.
Například vědecké taxonomie diskrétních nebo tzv. základních emocí (Ekman, 1992; Izard,
1977; Tomkins, 1982) typicky identifikují pouze jednu pozitivní emoci na každé tři nebo čtyři
negativní emoce. Tento nepoměr se také odráží v psychologicky relevantní slovní zásobě
přirozeného jazyka (např. Averill, 1980; Hřebíčková, 1995).
Druhým důvodem pro relativní přehlížení pozitivních emocí je skutečnost, že psychologie se
orientuje na řešení problémů, s nimiž se lidé setkávají. Není proto překvapivé, že pozornost je
věnována negativním emocím, které jsou spojeny s velkým okruhem problémů. Oproti tomu
pozitivní emoce generují jenom relativně málo závažných potíží26.
Třetím důvodem, proč jsou pozitivní emoce na okraji zájmu, je skutečnost, že většina
emočních teorií se snaží o vysvětlení emocí obecně. Pozitivní emoce jsou však méně
prototypické a stávající modely mají problém je obsáhnout. Není příliš moudré hledat
adaptivní hodnotu pozitivních emocí analogicky k adaptivní hodnotě negativních emocí.
Namísto hledání specifických akčních tendencí, jako je tomu u negativních emocí, je třeba
brát u pozitivních emocí v úvahu spíše šíři momentálního myšlenkově akčního repertoáru.
Negativní emoce zužují momentální myšlenkově akční repertoár člověka. Činí tak tím, že
vyvolávají odpovědi, které jsou prověřeny dlouholetým vývojem (evolučním i
ontogenetickým), a tak spouštějí specifické akční tendence. Taková funkce je bez jakékoli
pochyby adaptivní v situacích ohrožujících život, které vyžadují rychlou a rozhodnou akci v
zájmu přežití.
U pozitivních emocí ke zužování momentálního myšlenkově akčního repertoáru (v zájmu
osvědčené adaptivní akce) nedochází. Přestože se i v průběhu pozitivních emocí objevují
typické myšlenky a vzorce chování, zdá se naopak, že tyto emoce rozšiřují momentální
myšlenkově akční repertoár. Prožívání určitých pozitivních emocí vede člověka k tomu, aby
odložil svoje rutinní automatické každodenní vzorce chování a pustil se do nových,
kreativních a často ještě předchozí rutinou neprozkoumaných cest myšlení a jednání.
Specifické akční tendence, které teoretikové často hledali a definovali pro pozitivní emoce,
tedy nejsou příliš "specifické".
Nálezy, že pozitivní emoce momentální myšlenkově akční repertoár spíše rozšiřují, než aby
ho zužovaly směrem k jedné tendenci, docela dobře ukazují, proč a jak mohou pozitivní
emoce fungovat jako efektivní nástroj pro regulování negativních emocí.
Pozitivní emoce, jako je například radost, zájem nebo spokojenost, se podílejí na vytváření
individuálních osobních zdrojů, od fyzických, přes intelektuální až k sociálním. Tyto zdroje
jsou stabilní a mohou být později využívány.
Pozitivní emoce, i když jsou velmi krátkodobé, napomáhají učení a zvládání kognitivních
úloh, což následně vede k budování přetrvávajících individuálních intelektuálních zdrojů.
Rozšiřují také rozsah a zaměření činností a jednání. Pozitivní stavy tedy vzbuzují méně
obvyklé a více rozrůzněné formy aktivity, než jsou běžné typické formy jednání v daných
situacích. Hrají rovněž nezastupitelnou roli v budování sociálních zdrojů jedince, kdy nejen
spoluvytvářejí momentální sociální interakci, ale přispívají ustanovení trvalejších aliancí,
přátelství nebo rodinných vazeb.
Sdílení úsměvu mezi pečující osobou a malým dítětem například funguje jako sociální
odměna, která zajišťuje, že pečující osoba bude ve své péči pokračovat a uspokojovat potřeby
dítěte (Tomkins, 1962). Výzkum novorozenců ukazuje na to, že úsměv je vrozenou reakcí a
že se objevuje ještě předtím, než dítě začíná rozpoznávat obličej pečující osoby (viz odkazy).
Tyto rané úsměvy mohou skutečně působit jako odměna a usměrňují tak afektivní výměny
mezi dítětem a pečující osobou, které budují připoutání (přilnutí, vazbu), jak uvádějí Oatley a
Jenkins (1996). Důležitost úsměvu ve vztahu vystupuje markantně do popředí zejména v
případech jeho absence. Například jedinci, kteří se narodili s obličejovou paralýzou, a tak
nejsou schopni vzájemné výměny úsměvu, uvádějí větší obtížnost při vytváření a udržování i
běžných osobních vztahů (Ekman, 1992).
Vysvětlení vlivu afektivních stavů na poznávací procesy
Výzkum vlivu afektivních stavů na kognici a chování poskytl značné množství materiálu o
tom, že relativně nepříliš intenzivní indukované pozitivní a negativní nálady ovlivňují široký
okruh psychických procesů. Po pravdě řečeno, mnohdy byly nalezeny odlišné výsledky nebo
výsledky přímo protichůdné, a proto je dobré připomenout možnosti vysvětlení těchto vlivů
afektivních stavů. V současné době existují tři hlavní třídy takových teorií - zpracovávání
informací kongruentních s náladou, informační vlastnosti emocí a motivační vlastnosti emocí.
Efekt kongruence s náladou
Vliv nálady na kognitivní procesy vyzdvihuje roli nálady jako klíče, který usnadňuje
kódování nebo vybavování stejně zabarveného (stejná valence) materiálu. V tomto smyslu
slouží široká kategorie valence, jako je příjemné-nepříjemné, jako organizační kategorie
paměti.
Přestože teoretická interpretace na náladě založených paměťových efektů zůstává ještě
nedořešena, nálezy samy byly rozšířeny do dalších oblastí, jako je usuzování a rozhodování
(Clore a kol., 1994; Forgas, 1995). Obecně řečeno, pozitivní nálada vede k příznivějšímu
hodnocení a negativní nálada k méně příznivému zvažování nebo hodnocení. Lidé v pozitivní
náladě podhodnocují pravděpodobnost nebo frekvenci negativních událostí, jako je nemoc,
nehoda či selhání, podobně lidé v pozitivní náladě mohou nadhodnocovat svoje šance na
dosažení dobrého výsledku.
Informační vlastnosti afektivních stavů
Druhá varianta vysvětlení se zaměřuje na informační vlastnosti emocí. V přístupech
označovaných jako bezpečnostní signál (Frijda, 1988) nebo kognitivní vylaďování (Clore,
1994) funguje emoce jako zdroj informací, který usměrňuje organismus a ukazuje mu na
bezpečné a nebezpečné okolnosti. Takové informace mají dále motivační důsledky - negativní
emoce vedou lidi k tomu, aby v zájmu zjištění zdroje nebezpečí nebo ohrožení, který
způsobuje negativní náladu, zkoumali svoje prostředí důkladněji. Oproti tomu pozitivní
emoce lidem říkají, že mohou relaxovat a redukovat pozornost, kterou věnují svému okolí,
protože všechno je v pořádku.
Teorie seberegulace, jako například teorie kontroly (Carver a Scheier, 1990b), podobně
předpokládají, že nálada poskytuje zásadní informaci o tom, zda je třeba dodatečného úsilí k
tomu, aby byl dosažen nějaký dílčí cíl. Konkrétně, pozitivní afekt ukazuje, že člověk dosáhl
nebo překročil svoje standardy pro uspokojivé dosahování cílů (a tak může věnovat pozornost
dalším cílům), zatímco negativní afekt ukazuje, že postup směrem k cíli se nedaří na úrovni,
která byla zamýšlena, a tak si vyžaduje zaměření dalšího úsilí k překonání této neuspokojivé
situace.
Motivační vlastnosti afektivních stavů
Třetí okruh možných vysvětlení navrhuje, že efekty emocionálních stavů na kognitivní
procesy a chování vyplývají alespoň zčásti z naší motivace udržet pozitivní náladu nebo
zlepšit náladu negativní (Isen, 1987; Wegener a Petty, 1994). Konkrétně tyto teorie
předpokládají, že lidé v pozitivní náladě se vyhýbají riziku, resp. přemýšlení o negativních
informacích z toho důvodu, aby si zachovali pozitivní rozpoložení (udržování nálady). Oproti
tomu lidé v negativní náladě mohou vyhledávat pozitivní informace nebo takové možnosti
chování (např. pomáhání druhým), které jim pomohou vylepšit jejich náladu (oprava nálady;
např. Schaller a Cialdini, 1990; Batson a kol., 1989, a další).
5.2 Vliv emocí na dílčí kognitivní procesy 27
Jak vnímáme, hodnotíme a zapamatováváme si informace, jsme-li veselí nebo plni strachu lze využívat emočního přeladění při řešení problémů?
Je důležité připomenout, že kognitivní procesy nejsou od emocionálních nijak odděleny,
naopak. Všechny psychické procesy tvoří jednotu duševního dění. Snaha o separaci dílčích
psychických procesů a jejich "oddělené" zkoumání byla v minulosti psychologie spíše
metodologickou "z nouze ctností", byť notně ovlivněnou snahou o exaktnost podobnou
přírodovědecké. Zkoumání vlivu emocí na poznávací procesy znamená tedy zároveň poněkud
"realističtější" zkoumání poznávacích procesů.
Pozornost
Téměř před půlstoletím J. A. Easterbrook (1959) navrhl, že negativní emoce, zvláště ty s
vysokou úrovní aktivace, jako je úzkost nebo strach, zužují ohnisko pozornosti. Mnohem
později byl shromážděn dostatečný empirický materiál pro poznatek, že pozitivní emoce,
včetně těch s vysokou aktivací, rozsah pozornosti rozšiřují.
Studie zkoumající vnímání globálních a lokálních prvků podnětového pole umožňují
zhodnotit posuny nebo změny v zaměření a rozsahu pozornosti. Jejich výsledky ukazují
(Kimchi, 1992; Basso, Schefft, Ris a Dember, 1996), že zatímco negativní emoční stavy, jako
je úzkost nebo smutek, se projevují zúžením pozornostního rozsahu (lokálním ohniskem
pozornosti), u pozitivních emočních stavů, jako je například subjektivní pohoda, převažuje
rozšíření rozsahu pozornosti (globální ohnisko). Podobně zpětná vazba neúspěchu produkuje
lokální zaměření, zatímco zpětná vazba úspěchu produkuje globální zaměření (viz Derryberry
a Tucker, 1994). S jistou dávkou obezřetnosti lze shrnout, že rysy a situace, které posilují
pozitivní emoce, rozšiřují rozsah pozornosti, který člověku umožňuje vnímat globální
souvislosti i detaily.
Pozornost je pro kognitivní psychologii poměrně široký pojem zahrnující dvě odlišné roviny:
pozornost jako selekce informací a pozornost jako intenzivní koncentrace na probíhající úkol.
V padesátých a šedesátých letech začala dominovat představa, že existuje velmi raná selekce
na vstupu, která rozhoduje o tom, jaké podněty budou dále zpracovávány v systému omezené
pozornostní kapacity. Tato myšlenka o existenci dvou širokých domén zpracování informace
zůstává (byť modifikována) vlivná a užitečná dodneška. Hovoří se o rané etapě zpracování,
které probíhá paralelně, proces nevyžaduje vědomé úsilí (rovněž označení automatické nebo
schematické procesy). Pozdější zpracování probíhá sériově a může vyžadovat vědomé úsilí a
přidělení omezené pozornostní kapacity (rovněž také strategické nebo konceptuální procesy).
Jak se v různých výzkumných paradigmatech ukazuje, ovlivňují emocionální procesy obě
úrovně pozornosti, byť různé emoce rozdílně. Nejvíce zájmu bylo pochopitelně věnováno
afektivním poruchám (zejména úzkosti a depresi) a roli změn v pozornostních procesech v
etiologii těchto poruch.
Změnám pozornosti v situacích spojených s úzkostí je věnována poměrně obsáhlá literatura
(viz např. monografie Wells a Matthewes, 1994; Eysenck, 1997, a další). Podle tzv.
kognitivně motivačního pohledu neovlivňuje rysová úzkost vlastní zaměřování pozornosti, ale
spíše hodnocení podnětu z hlediska signalizace ohrožení. Jak vysoce, tak nízce úzkostní
jedinci vykazují větší pozornost vůči výraznější hrozbě (Mogg a Bradley, 1998). Hrozba je
ovšem subjektivní kategorie, a tak vždy záleží na dalších proměnných, zejména na kontextu.
Rysová úzkost vede k tendenci vysoce úzkostných nadhodnocovat ohrožující hodnotu
averzivních podnětů.
Důležitým zjištěním je rovněž skutečnost, že negativní emoce je spojena s poklesem
schopnosti odklonit pozornost směrem k novému ohnisku. Přesněji řečeno, negativní afekt je
spojen s pomalým odkláněním pozornosti. V poslední době psychologové často zkoumají
hypotézu, že schopnost přenést pozornost na novou událost je důležitou složkou seberegulace
v situaci distresu (Carver a Scheier, 1990b; Posner, Rothbart a Thomas-Trapp, 1997). Carver
se Scheierem jsou přesvědčeni, že adaptivní seberegulace vyžaduje odklon pozornosti od
nedosažitelných cílů, že neschopnost takto pozornost odklonit vytváří kognitivní podklad
deprese. Některé studie ukazují, že používají-li lidé strategii rozptýlení, jsou s to se poměrně
dobře zotavit z depresivní epizody (oproti strategii prodlouženého katastrofického přemítání
/ruminace - viz dále a oddíl 7.2/; Morrow a Nolen-Hoeksema, 1990). Tuto schopnost
orientovat pozornost na nové podněty je možné vysledovat už u tří- až šestiměsíčních malých
dětí jako strategii, která jim pomáhá redukovat distres (Harman, Rothbart a Posner, 1997).
Neuropsychologický výzkum ukázal na roli temenní oblasti v pravé hemisféře, která se zdá
důležitá pro zprostředkování schopnosti odklonit pozornost (např. Posner a Cohen, 1984).
Snížená aktivita pravého temenního laloku byla také nabídnuta jako neurální podklad pro
změny kognitivních funkcí v depresi (např. Heller, 1993; Heller a Nitschke, 1997). Zdá se
tedy, že individuální rozdíly v aktivitě pravého temenního laloku mohou vysvětlovat jak
individuální rozdíly v orientaci pozornosti, tak individuální rozdíly v negativním afektu.
Paměť
Vztah emocí a paměti je rovněž komplikovaný. Všichni z vlastní zkušenosti dobře víme, že
emocionálně nabitý materiál si zapamatováváme snadněji. Je to zčásti způsobeno i
skutečností, že tento materiál je pro nás subjektivně významný (proto má schopnost vzbudit
naše emoce), a tak se stává častějším předmětem našich úvah, diskusí apod. Samy emoce
mohou působit jako pomocná "návěští" v paměťové síti (viz dále). Na druhé straně máme
téměř všichni zkušenost se situacemi, v nichž silné emoce paralyzují paměť - nemožnost
vzpomenout si na něco, o čem víme, že známe, při silné trémě apod. Při vysoké aktivaci, která
provází silné emoce, nejsou narušeny jen procesy dlouhodobé paměti, ale zhoršena je rovněž
krátkodobá paměť (Revelle a Loftus, 1992).
Patrně nejznámější oblastí výzkumu vlivu emocí na procesy paměti se staly efekty
kongruence s náladou vycházející z aplikace paradigmatu "sítě" na afektivní doménu (Bower,
1981, 1991; Singer a Salovey, 1988). Emoce jsou zde chápány jako organizující síťové "uzly"
("návěští") umožňující propojení souvisejících informací v paměti. Prožíváme-li určitou
emoci, je aktivováno příslušné emoční "návěští" a tak jsou asociaci přístupny minulé události
a systémy přesvědčení spojené s danou emocí. Z těchto teoretických předpokladů je odvozena
hypotéza kongruence s náladou, která říká, že lidé si snadněji zapamatovávají materiál, který
je souhlasný s jejich aktuálním emocionálním laděním (oproti materiálu nesouhlasnému).
Klasické studie zkoumaly také efekty kongruence při vybavování z paměti a při usuzování
(přehledy viz např. Blaney, 1986; Forgas, 1994). Řada studií efekty kongruence s náladou
potvrdila, ale stejně tak se v řadě studií tyto efekty zopakovat nepodařilo (např. Bower a
Mayer, 1985; Johnson a Klinger, 1988, a další). V důsledku toho se v poslední době zvláštní
pozornost věnovala hledání osobnostních i situačních faktorů, které podmiňují efekty
kongruence.
Ukazuje se, že silné efekty kongruence lze očekávat tam, kde se kombinuje dispoziční ladění
s intenzivním aktuálním stavem (např. extroverze označovaná Tellegenem jako pozitivní
afektivita, kombinovaná s aktuální pozitivní emocí). Silné "negativní zkreslení paměti"
(negative memory bias) ve smyslu vybavování negativně zabarvených slov při popisu sebe
sama se ukazuje být spojeno spíše s vyššími úrovněmi neuroticismu než deprese (Young a
Martin, 1981). Rovněž rysová úzkost bývá spojována s podobným lepším zapamatováním
negativních slov, ovšem vliv rysové úzkosti je zprostředkován vysokou úrovní aktuální
stavové úzkosti, například při upozornění na následnou sociální interakci.
Mentální reprezentace, interpretativní procesy a kognitivní strukturování
Tvorba mentálních reprezentací znamená, zjednodušeně řečeno, vytváření a upřesňování
představ, pojmů, úsudků o realitě, kterou poznáváme. Je v jistém smyslu "konstrukcí
subjektivního významu", protože každá informace je nějak interpretována (což ve většině
případů není vědomý proces). Procesy interpretace, stejně jako šíře, bohatost a konzistence
mentálních reprezentací jsou spoluutvářeny emocionálními procesy.
Emocionální osobnostní rysy spoluutvářejí kognitivní schémata, scénáře a stereotypy.
Například úzkostnost nás vede k tomu, že máme tendenci vidět potenciální hrozbu v celé řadě
relativně neutrálních situací, signály, které jsou nejednoznačné, máme tendenci interpretovat
tím "horším" možným způsobem.
V osmdesátých letech začala Alice Isenová s výzkumem vlivu pozitivního afektu na kognici.
Protože nepředpokládala, že pozitivní a negativní emoce jsou protiklady, setrvale používala i
neutrální srovnávací skupinu.
Její výzkum ukazuje na to, že pozitivní afekt dává vzniknout rozšíření kognitivního kontextu.
Lidé prožívající pozitivní afekt uvádějí více neobvyklých asociací k neutrálním slovům.
Používají obsáhlejší kategorie zahrnující častěji i okrajové případy (např. výtah nebo velbloud
jsou velmi slabými příklady kategorie dopravní prostředek). Při pozitivním afektu je člověk
mnohem pružnější v používání a vytváření kategorií. Pozitivní afekt vede lidi ke vnímání
souvislostí a vzájemných vazeb mezi myšlenkami a nápady a ke zpracování informací
způsobem, který je integrovanější a flexibilnější.
Řada výzkumů v oblasti stresu naopak poukazuje na silnou souvislost mezi úrovní
negativních emocí provázejících distres a redukcí kognitivního výkonu. To se často projevuje
předčasnými reakcemi a závěry, omezeným využíváním relevantních podnětových klíčů a
pomocných informací, užíváním hrubší kategorizace, větším chybováním v kognitivních
úkolech a úvahách a zvýšeným užíváním schematického nebo stereotypního usuzování
(Eysenck, 1982, a mnoho dalších).
Uvedené nálezy se velmi těsně vztahují k obecnějšímu konceptu kognitivního strukturování.
Neuberg a Newson (1993) definovali kognitivní strukturování jako vytváření a používání
abstraktních mentálních reprezentací, jako jsou schémata, prototypy, skripty, postoje a
stereotypy - reprezentací, které jsou zjednodušenou generalizací předchozí zkušenosti.
Kognitivní strukturování je relativně automatické, nezávislé na úsilí. Usnadňuje dosahování
jistoty odfiltrováním nekonzistentních nebo nepodstatných informací. Kruglanski a Webster
(1996) uvádějí, že stres vede ke vzrůstu kognitivního strukturování. Pro vysvětlení tohoto
faktu existuje řada variant. Některé zdůrazňují roli aktivace, kdy emoční aktivace snižuje
rozsah klíčových podnětů, které organismus využívá. Jiný výklad zdůrazňuje roli omezených
kognitivních nebo pozornostních zdrojů (např. Broadbent, 1958; Eysenck, 1982, a další).
Podle tohoto přístupu stres ovlivňuje kognitivní procesy tak, že vyvolává autonomní reakce,
které samy o sobě spotřebovávají pozornost.
Lidé s malou schopností dosáhnout kognitivního strukturování běžných situací obvykle v
situaci stresu ještě zesilují svou potřebu jistoty a svou touhu po zřetelnějších schématech. Ale
protože nemohou uspokojit svou zvýšenou potřebu, pociťují nejistotu, která může přerůst až v
pocity naučené bezmocnosti a ke kognitivnímu selhání.
Rozhodování
Vliv silných emocí na rozhodování a míru rizika v něm byl rozpoznán jak ve výzkumech,
které se zabývaly okrajovými situacemi rozhodování, tak v analýze důležitých rozhodnutí
nebo výrazných rizikových situací. Z hlediska každodenního života je ovšem důležitější
zkoumat náladu než extrémní emoční stavy, protože nálada skutečně ovlivňuje každodenní
rozhodování, zatímco extrémní emoční stavy jsou relativně vzácné.
Nejrozsáhlejší výzkum vlivu nálady na míru rizika byl proveden Isenovou a jejími kolegy
(Isen a Geva, 1987; Isen a Patrick, 1983). Její hlavní nálezy se týkají pozitivní nálady (typicky
vzbuzované malými dárky), která vzbuzuje nechuť vůči riziku v hazardních hrách a úlohách
podobných loterii. Tyto výzkumy ukazují, že v situacích tzv. malého rizika, kde je úspěch
pravděpodobnější, pozitivní nálada často zvyšuje ochotu riskovat. Tyto nálezy byly
interpretovány v pojmech modelu regulace nálady, který předpokládá touhu udržet pozitivní
rozpoložení a vymanit se rychle z negativní nálady. Riziková rozhodnutí tak bývají zamítnuta
ve stavu pozitivní nálady tehdy, když by pravděpodobná ztráta mohla narušit dobré
rozpoložení. Naopak pravděpodobný zisk při malém riziku slouží jako zdroj posílení nebo
udržení dobré nálady.
Druhý efekt nálady se týká změn ve strategiích zpracování informace. Podle Frijdy (1986) má
emoce primární motivační funkci, pomáhá regulovat jednání signalizováním přítomnosti nebo
absence ohrožujících nebo jinak významných podnětů. Model založený na této perspektivě
uvádí, že negativní nálady (signalizující přítomnost nějakého problému) častěji vzbuzují a
posilují analytické zpracovávání (použití racionálních a elaborativních strategií), což
dotyčného směruje ke zdroji problému (Schwarz a Bless, 1991). Oproti tomu pozitivní stavy
(signalizující, že všechno je v pořádku) umožňují jednodušší heuristické strategie. Tento
valenční přístup je poněkud zjednodušující. Někteří autoři poukazují na to, že hněv patřící do
skupiny negativních emocí rovněž posiluje heuristické strategie. V jedné ze svých studií Leith
a Baumeister (1996) zjistili, že zvýšená ochota riskovat v situacích podobných loterii, která
byla vzbuzena experimentálně navozeným hněvem, byla efektivně přemáhána instrukcí k
tomu, aby zkoumané osoby používaly racionální rozhodovací strategie. Takový nález
implikuje, že hněv redukuje analytické zpracovávání (viz také Stuchlíková, 1996).
Shrneme-li tyto zdánlivě protichůdné studie ukazující, že některé negativní stavy zvyšují
rizikovou volbu (ve smyslu preference krátkodobých rizikových možností oproti
dlouhodobým bezpečným), zatímco jiné negativní stavy, např. smutek, ochotu riskovat
neovlivňují a například mírná deprese ochotu riskovat snižuje. Pak můžeme znovu
konstatovat, že vliv emocí na poznávací procesy není schematický a je zprostředkován vazbou
na osobní cíle. Záleží tedy na tom, jak "riziko" souvisí s osobními cíli, zda jde o "objektivní",
resp. "subjektivní" riziko.
Poněkud odlišný pohled na rozhodovací situace vychází z výzkumu vlivu stresu. Studie tzv.
rozhodovacího konfliktu ukazují na řadu změn, ke kterým vlivem stresu dochází, přičemž tyto
změny jsou spojeny s redukcí informace užívané při rozhodování. Velkou roli v takovém
stresu hraje pracovní zátěž, únava. V situaci pracovní zátěže a únavy se objevuje
zpracovávání informací, které využívá určitých zkratek a snižuje tak úroveň mentálního úsilí.
Únava vede k volbě řešení s nízkou pravděpodobností, ale také s nízkým úsilím. Navíc
unavení lidé vykazují stereotypizovanou reakci na úlohy sociálního usuzování a menší
využívání dostupných informací při tvorbě svých rozhodnutí.
Přestože literatura zabývající se sociálním usuzováním shromáždila velké množství materiálu,
který popisuje změny, k nimž dochází v negativních náladách, a zároveň nabídla určité
vysvětlovací modely, které obecně předpovídají nárůst analytického zpracovávání v
negativních stavech, problémem zůstává tendence interpretovat všechny negativní stavy
stejně. To ovšem odporuje jejich odlišné motivační dynamice. Analytické zpracovávání může
být dobře vztahováno k úzkosti, případně k depresi, ale neodpovídá, jak bylo uvedeno výše,
dobře stavům při hněvu nebo únavě28. Únava signalizuje potřebu vyvázat se z právě
probíhající aktivity. Na psychologické úrovni je tedy nejpravděpodobnější redukce úsilí,
vytrvalosti a úkolové motivace. To, zda únava povede k bezpečným, nebo rizikovým
rozhodnutím a jednáním, bude záležet především na požadavcích zpracovávání informací,
které souvisejí s dostupnými alternativami.
Situace každodenního rozhodování ovšem přinášejí důsledky, které často vzbuzují následné
emoce. Anticipace těchto emocí "po" rozhodnutí se objevují v některých ekonomicky
založených teoriích rozhodování. Samo emoční zpracování důsledků předchozích rozhodnutí
je velmi zajímavým jevem.
Lyubomirsky a Ross (1999) se ve své studii zaměřili na porovnání tohoto procesu u lidí, kteří
sami sebe hodnotí jako velmi šťastné nebo nešťastné. Studie se zabývá zejména hodnocením
důsledků vlastní volby a důsledky výběru, který je ovlivněn zásahem někoho jiného.
Šťastní a nešťastní lidé se liší v konkrétních kognitivních a motivačních strategiích, které
užívají, a také v dílčích zkresleních, která vykazují. U šťastných účastníků výzkumu se
ukázalo, že v situacích, kdy se jednalo o banální rozhodnutí, se prakticky vůbec neobjevovalo
zkreslení atraktivity alternativ, které musely být zamítnuty, a to ani v případě, kdy za
účastníky pokusů rozhodovala nějaká vnější síla. Ovšem v případě, kdy nějaká vnější autorita
rozhodovala o nějakém závažném výběru, šťastní jedinci výrazně snižovali hodnotu nebo
význam té žádoucí, ale zakázané varianty, ke které se nemohli dostat. Taková strategie jim
pomáhala ochránit jejich sebehodnocení a vyrovnat se se vznikem rozladění ve chvíli, kdy
jejich nejlepší úsilí nestačilo na to, aby získali žádoucí alternativu. U nešťastných účastníků
pokusu se oproti tomu objevovala silná potřeba racionalizovat nedostupnost žádoucí varianty,
a to bez ohledu na její význam (mohlo jít i o banalitu). Oproti tomu, když došlo na důležitá
rozhodnutí, tato jejich strategie nebyla dostatečná, protože trvali na svém negativním
hodnocení alternativ, které pro ně zůstávaly ještě ve hře. Tím, že negativně hodnotili dostupné
varianty a variantu, která byla původně žádoucí, ale nedostupná, stále hodnotili vysoko,
stávali se v dané chvíli mnohem zranitelnějšími z hlediska jejich sebehodnocení.
Zajímavé je i dílčí zjištění, že instrukce, která vedla účastníky k zaměření pozornosti na
přemýšlení o sobě, vedla k setrvávání u rozhodovacích procesů, což bylo příčinou, že obě
skupiny vykazovaly stejně negativní vzorec zvládání jako nešťastní účastníci v předchozích
pokusech. A naopak, instrukce, která rozptylovala pozornost účastníků, takže nemohli
přemýšlet sami o sobě a o zamítnutých nebo vyloučených variantách, zabránila přemítání
(ruminaci) a vedla nešťastné účastníky, podobně jako ty šťastné, k reakcím, které byly
podobné reakci šťastných účastníků v předchozích pokusech. Tyto nálezy vzbuzují celou řadu
provokativních otázek o určitých zvláštnostech v uvažování a rozhodování u chronicky
šťastných a nešťastných lidí. Například: Chrání si šťastní lidé svoje pozitivní zkreslení a iluze
tím, že udržují určitý psychologický odstup od potenciálně ohrožujících významů a integrací?
Je možné být zároveň šťastný a hluboce sebereflektující?
Elaborace problému
Lidová zkušenost říká, že mírné obavy před závažnými rozhodnutími, zkouškami apod. jsou
namístě, neboť zvyšují aktivaci, zaměřují naši pozornost na problém a motivují nás, abychom
se s problémem vyrovnali. Psychologické výzkumy poukazující na pozitivní vztah mezi
kognitivními obavami (viz též kapitola 6, část věnovaná úzkosti) a analýzou problému,
vycházejí vesměs z použití sebeposuzovacích dotazníkových škál, a tak jen jinak strukturují
tuto lidovou zkušenost (viz např. Davey, 1994b).
Výzkum, v němž měly zkoumané osoby analyzovat konkrétní problémy související s
oblastmi, jichž se ve svém životě obávají, ukázal poněkud jiný vztah mezi kognitivními
obavami a analýzou problému, než napovídají předchozí řádky (Stöber, 1997). Čím více se
zkoumané osoby obávaly daného tématu, tím nižší byl stupeň konkrétnosti elaborace daného s
tématem souvisejícího problému. I nízké úrovně nepatologických kognitivních obav
ukazovaly na to, že elaborace problému byla méně detailní, méně specifická, problémy byly
méně určeny, a proto také hůře definovány, než tomu bylo u témat, jichž se dotyčné
zkoumané osoby neobávaly vůbec. Kognitivní obavy způsobují vágní vymezení problému a
to znamená i horší nalézání vhodných řešení. Jenom konkrétně rozpracované problémy
mohou sloužit jako model úkolu, který umožňuje vytvoření akčních plánů. Kognitivní obavy
tedy neposkytují solidní bázi pro využití na problém zaměřeného jednání nebo plánů činnosti,
které by umožnily prevenci nebo tzv. anticipatorní coping (příprava sebe sama na problém,
resp. jeho předcházení). Jestliže jsou potenciální rizika špatně definována, je obtížné si
představit konkrétní akce, které bychom mohli vykonat, abychom snížili hrozící nebezpečí,
případně zabránili dalšímu vývoji problému. Nekonkrétní rozbor problému tedy znamená
zhoršení prevence.
Elaborace problému provázená kognitivními obavami znamená nižší úroveň konkrétnosti a
velmi pravděpodobně snížené možnosti řešení problémů. Namísto toho tyto kognitivní obavy
vedou k posilování obav (bludný kruh). Kognitivní obavy patrně zhoršují aplikaci řešení,
rozhodování, a, jak ukázal MacLeod (1994), poněkud inhibují i uvědomění si souvislostí v
širším měřítku včetně příčin, které by mohly problému zabránit.
Redukovaná konkrétnost myšlení provázeného kognitivními obavami může nabízet určité
vysvětlení toho, jak kognitivní obavy redukují představivost (imaginaci). Podle vysvětlení
Borkovce (1994) lze předpokládat, že kognitivní obavy zaměřují ohnisko pozornosti více na
verbální kanál a tak ochuzují imaginativní kanál. Je možné, že menší konkrétnost verbálního
vyjádření produkuje představy, které obsahují výrazně méně instancí vztahujících se k
individuální biografii (Paivio a Marschark, 1991). Popis problému, který vzbuzuje obavy, je
méně konkrétní, a proto s ním související představy mohou být personálně ohrožující. Je
možné i to, že nízká konkrétnost představ způsobuje výrazně pomalejší asociace.
Kognitivní obavy v situacích řešení problémů jsou zkoumány velmi zevrubně. Úroveň
kognitivních obav významně souvisí jak s malou sebedůvěrou v řešení problémů, tak také s
malou vnímanou kontrolou nad řešením těchto problémů. Kognitivní obavy ovšem nemají
bezprostřední vztah ke schopnostem řešení problému jako takovým. Dokonce ani chronické
kognitivní obavy neústí ve špatné řešení problémů (viz např. řešení sociálních problémů,
Davey, 1994a). Obavy jsou primárně úzkostný jev, a proto jsou spíše než s tvorbou řešení
spojeny s realizací řešení těchto problémů.
V případech dlouhotrvajících obtíží při řešení reálných problémů se kognitivní obavy mohou
stupňovat a může dojít až ke "katastrofickým" obavám (provázejícím naučenou bezmocnost),
případně k jiné maladaptivní reakci označované jako ruminace, přemítání. To, zda k danému
nepříznivému rozvoji obav dojde, závisí nejen na problémové situaci, ale i na osobnostních
předpokladech řešitele. Patrně nejpřesnější odhady vývoje vycházejí nikoli z úrovně aktuální
úzkosti, ale z úrovně sebedůvěry v řešení problému (Davey, Jubb a Cameron, 1996). Změny v
sebedůvěře v řešení problému mají přímou vazbu na úroveň katastrofických obav. Nižší
úrovně sebedůvěry v řešení problému mohou narušit nebo zničit efektivní řešení problému a
výrazně rozšířit kognitivní obavy. To se odráží v nárůstu toho, jak "špatně" jsou posuzovány
potenciální důsledky problému, a v nárůstu množství času, který dotyčná osoba stráví
přemítáním nad daným problémem.
Zatímco negativní nálada může posilovat katastrofické úvahy nárůstem naší schopnosti dostat
se k paměťovým záznamům obsahujícím odpovědi na katastrofické otázky "Co když...?"
(Vasey a Borkovec, 1992), špatná sebedůvěra v řešení problémů může nezávisle na tom
posilovat katastrofické úvahy tím, že zabraňuje ukončení tohoto katastrofického přemítání.
Katastrofické přemítání nad vlastními problémy vede k nadhodnocování vlastních problémů,
k vnímání těchto problémů jako neřešitelných záležitostí a k tomu, že pravděpodobnost řešení
problémů je posuzována jako velmi nízká (ve srovnání např. s lidmi, kteří jsou schopni
odklonit pozornost od svých problémů). Přemítavé myšlenky jsou charakterizovány
soustředěním pozornosti na osobní problémy spolu s negativním zabarvením, sebekritikou a
sebeobviňováním se za problémy, stejně jako se sníženým optimismem a se sníženou
vnímanou kontrolou situace a redukovanou ochotou řešit vlastní problémy.
Depresogenní myšlení, které se objevuje ruku v ruce s ulpívavým přemítáním, může
zhoršovat řešení problému tím, že narušuje některé ze stadií procesu řešení problému (např.
definici nebo zhodnocení problému, generování alternativních řešení, výběr alternativ nebo
implementaci řešení). Tento bludný kruh mezi přemítáním, depresivní náladou a negativním
myšlením vede jedince v negativní náladě k tomu, že hodnotí svoje problémy jako mimořádně
obsáhlé a nekontrolovatelné; k tomu, že selhává s vyprodukováním nějakého efektivního
řešení nebo ke kombinaci obojího (Lyubomirsky, Tucker, Caldwell a Berg, 1999). Na sebe
zaměřené přemítání v kontextu depresivní nálady vede ke zhoršení pozornosti věnované
důležitým úkolům (např. studiu, řešení signálů o zdravotních problémech). Kromě tohoto
omezení pozornosti a aktivace nezbytných kognitivních aktivit přispívá narušení výkonu
skutečnost, že opakované katastrofické přemítání vede ke zvýšení sebekritičnosti, nejistoty a
pesimismu. Takoví lidé pak usuzují, že nemají dostatek zdrojů, síly nebo schopností, aby se
vyrovnali se svým problémem.
Dále se ukazuje, že negativní přemítání (ruminace) odráží nízkou úroveň obecné kontroly.
Pocit nedostatku kontroly vede lidi k přesvědčení, že není nic, co by mohli ovlivnit, a tak
omezuje jejich snahu postupovat vpřed i při naplánovaném řešení (tzv. motivační deficit při
naučené bezmocnosti). Na sebe zaměřené přemítání, které není provázeno katastrofickými
obavami, však nemá zmiňované negativní důsledky na myšlení, řešení problémů, motivaci
řešení problému atd. Je to právě kombinace přemítání a depresivní nálady, která je škodlivá.
Ruminace zesiluje obecně známé efekty negativní nálady na zpracovávání informací. Navíc
negativní přemítání vyčerpává energii a narušuje motivaci a tak brání úsilí podniknout
nezbytné kroky pro řešení problémů. Bludný kruh přemítání, negativní nálady a očekávaných
špatných důsledků vede rovněž k tomu, že problémy jsou nahlíženy jako stále horší a horší a
to opět zesiluje negativní náladu (viz též oddíl 7.2). Rozseknout takový bludný kruh znamená
využít některou ze strategií managementu nálady, například některou z technik odklánějících
pozornost nebo předefinovávajících význam situace.
Emoce a kognice
Když jsme se zmínili o některých nových poznatcích o vztahu emocionálních a kognitivních
procesů, bude vhodné znovu se vrátit a shrnout to podstatné, co o tomto vztahu víme.
Emoce jsou hodnotícím nástrojem, který používáme pro rychlou orientaci ve svém prostředí.
Nejsou jen reflexí stávajícího stavu, ale hodnocením vztaženým k budoucnosti. Emoce jsou
svázány se základními systémy činnosti, jako je pohyb k objektu, pohyb od objektu a proti
objektu. Jsou svázány s našimi cíli. Jsou jedním ze způsobů naší interakce s prostředím. To
všechno odráží skutečnost, že emoce jsou provázány s kognitivními procesy velmi těsně,
neoddělitelně a v každém okamžiku, už od raných počátků zpracování informace o působícím
podnětu.
Velmi výstižnou argumentaci pro taková konstatování můžeme nalézt v pojetí tzv. aktuálních
zájmů Erika Klingera (viz např. Klinger, Man a Stuchlíková, 1997). Koncept aktuálních
zájmů je hypotetický konstrukt, který se vztahuje k nevědomým procesům, jež umožňují
usilování o naše cíle. Může být také vyjádřen jako specifický stav určený cílem, o nějž
usilujeme. Tento stav trvá od okamžiku našeho zavázání se cíli až do okamžiku dosažení cíle,
případně vzdání se ho. Stav aktuálního zájmu zásadním způsobem na nevědomé úrovni
ovlivňuje naše emocionální, motivační i kognitivní procesy (po většinu času našeho usilování
o dlouhodobé zájmy vědomě zpracováváme něco jiného než zájem sám29). Vytváří určité
nastavení a zvyšuje citlivost na informace, které se mohou k danému aktuálnímu cíli vázat.
Klingerova skupina dokázala tyto vlastnosti aktuálních zájmů v řadě studií. Například
prokázali v dichotickém slyšení i v tzv. Stroopově úloze30, že informace vážící se k
aktuálnímu zájmu jsou zpracovávány přednostně a rychleji. Dostane-li usínající osoba
instrukci, aby snila o určitém tématu, ovlivňuje toto zadání obsah snu tehdy, souvisí-li s
aktuálním zájmem.
Celkově tyto studie prokázaly, že podněty vztahující se k aktuálním zájmům získávají
významnou prioritu při kognitivním zpracování. Procesy, které ji zajišťují, jsou ovšem
automatické, pravděpodobně nevyhnutelné a nastávají velmi záhy po nástupu podnětu (v
prvních 300 milisekundách).
Naše emocionální reakce na podněty jsou řízeny našimi aktuálními zájmy (viz např. Taylor,
1992). Přestože emoce jsou řízeny našimi aktuálními zájmy, jsou to pak patrně právě emoce,
které usměrňují kognitivní zpracování na různých úrovních a v různých etapách. V
nejranějších etapách zpracování Klinger hovoří o tzv. protoemocích (které ještě nezahrnují
všechny složky emocí - autonomní, motorickou reakci, resp. prožitek). Spíše se jedná o
selektivní mechanismus, založený na relativně globálních rysech podnětu. Protoemoce
ovlivňuje další kognitivní zpracování i to, zda se dále rozvine plná emocionální reakce.
Výzkumy s prezentací podnětů v ultrakrátkých časech (blízkých podnětovým prahům)
ukazují, že prodloužení expozice přispívá afektivní reakci na podnět jen minimálně. Prvotní
afektivní zhodnocení je automatický proces nezávislý na sémantickém obsahu.
Protoemocionální reakce se v EEG objevují jako složka P300 v evokovaných potenciálech31,
zejména na elektrodách v temenní oblasti. Podněty mající emocionální náboj (následně
hodnoceny zkoumanými osobami jako emocionálně více vzrušující) měly větší amplitudu
P300 oproti neutrálním podnětům (např. Kestenbaum a Nelson, 1992; Naumann, Bartussek,
Dietrich, Vogelbacher a Mehrtens, 1992). V Klingerových studiích se ukazuje, že podněty
mající silnou vazbu k aktuálním zájmům jedince (následně posuzováno zkoumanými
osobami) vykazují oproti podnětům se slabou vazbou vyšší amplitudy evokovaného
potenciálu už v prvních 100 ms (N100) po nástupu podnětu. Zdá se, že vazba na aktuální
zájem je určitou "startovací" podmínkou pro zpracování, vzbuzená protoemoce dává základní
zhodnocení valence a urgence a následně může být podnět opuštěn (ve prospěch "v prvním
okamžiku méně zajímavých") či důkladně zpracován (strategickými procesy), což může být
provázeno emoční reakcí různého průběhu a intenzity.
Znamená to, že náš mozek je schopen velmi efektivní předpozornostní selekce na základě
strukturních rysů podnětů tak, že informace, které pro nás mohou být významné (z hlediska
aktuálních zájmů nebo proto, že v nás vzbuzují emocionální reakci, která sama je signálem
závažnosti nějaké změny v prostředí), jsou preferovány.
I v dalším rozvoji zpracovávání podnětu jdou za normálních podmínek naše poznávací
procesy a naše emocionální reakce ruku v ruce tak, aby celé zpracování informace bylo co
nejefektivnější (viz též Robinson, 1998). Jsou ovšem situace, kdy zpracovávání informací
neběží tak hladce, jak by mohlo. Jsme například zahlceni emocí (např. vztekem na kolegu),
nebo "zaseknutí" v řešení kvůli funkční fixaci (předchozí stereotypizovaná zkušenost).
Emoční přeladění (snížením aktivace nebo "překmitnutím" cestou změny hodnocení významu
situace) nebo oddělení emocionálního vztahu k problému od postupu hledání řešení může být
výraznou pomocí. K emoční regulaci se stručně vyjadřuje kapitola 7, k technikám "oddělení"
emocionálních pohledů od racionální analýzy může čtenář získat inspiraci například v knihách
D. Golemana či E. de Bona (viz seznam literatury).
5.3 Radost a učení - radost z učení?
Využití poznatků o vlivu emocí na poznávací procesy by mělo změnit běžnou praxi učení ve
školách - máme-li se učit efektivně, je třeba využívat modulujícího vlivu emocí - emoční
gramotnost, emoční inteligence
Vzhledem k tomu, co bylo řečeno o těsném provázání kognitivních a emocionálních procesů,
je namístě očekávat velmi závažný vliv emocí na procesy učení, včetně záměrného učení se
ve škole.
Výzkumné studie také poskytují podporu pro názor, že pozitivní emoce posilují učení a
výkon. V jednom takovém experimentu byly čtyřleté děti rozděleny náhodně do skupin a
měly si vybavovat emočně zabarvené prožívání nebo neemocionální vzpomínky
bezprostředně předtím, než se pustily do vlastního experimentálního úkolu, kterým bylo učení
se (Masters, Barden a Ford, 1979). Experimentální podmínka procházela tři úrovně afektu
(pozitivní, neutrální, negativní) na dvou úrovních participace (aktivní a pasivní). Pozitivní
afekt s aktivní participací znamenal podmínku, kdy si děti měly vybavit něco, co se jim stalo,
a kdy se cítily tak šťastné, že se jim chtělo skákat. Oproti tomu pozitivní afekt v pasivní
variantě znamenal podmínku, kdy děti byly požádány, aby si vzpomněly na něco, co se jim
stalo, při čem se cítily tak šťastné, že prostě jen seděly a usmívaly se. Děti dostaly 30 vteřin
na vzpomínání a přemýšlení o takové epizodě a bezprostředně poté následoval úkol, ve
kterém se měly naučit rozlišování tvarů. Obě dvě podmínky, jak pasivní, tak aktivní, při
pozitivní emoci vedly k signifikantně lepšímu zvládnutí úkolu oproti všem jiným podmínkám.
Podobné experimentální studie nabídly srovnatelné výsledky mezi studenty ve věku od
základní až po střední školu, a rovněž tak pro děti s nejrůznějšími poruchami. V těchto
studiích byli studenti vždy požádáni, aby přemýšleli maximálně 1 minutu o nějakém šťastném
momentu z jejich života předtím, než probíhalo učení nebo vypracovávali test. Zamyšlení se
nad šťastným momentem vedlo k signifikantnímu zlepšení ve výstupech učení a testů.
Pozitivní afekt posiluje zlepšené chápání komplexních situací, rozšiřuje rozsah pozornosti a
rozsah asociací, poskytuje asociativní struktury paměti, zvyšuje kreativitu a posiluje paralelní
holistické zpracovávání informací umožňující "vidět" souvislosti. To všechno jsou dosti silné
argumenty pro to, aby školní praxe vypadala jinak. Přesto tomu tak není. Důvodů je celá řada,
nechť bystrý čtenář posoudí jejich závažnost i možné cesty jejich překonání.
Z hlediska emocí je bezesporu zajímavý argument, že i závažné negativní emoce, zejména
strach, mohou posilovat učení a zapamatování. Skutečně jsme biologicky nastaveni na to,
abychom se informace související s ohrožením učili velmi rychle. Pokud však setrváváme v
dlouhodobějším ohrožení, začíná stresová reakce kortizolového typu (dlouhodobé rezistence),
což následně negativně ovlivňuje učení se novým informacím (v češtině viz např. Vester,
1997).
Navíc struktura materiálu zapamatovaného pod vlivem negativních emocí je méně
diferencovaná, protože obvykle nedochází k tzv. přerámování, kdy staré vědění je propojeno s
novými informacemi. Takové nezarámované informace se velmi rychle stávají nepřístupnými
(zapomínáme, přesněji řečeno, nejsme schopni si vzpomenout).
Negativní emoce tedy při učení se novým poznatkům a dovednostem nemohou zdaleka
poskytnout takovou výhodu jako emoce pozitivní. Při záměrném ovlivňování školního
klimatu (jako pocitového "pozadí" učení) je nanejvýš žádoucí se negativních emocí vystříhat.
Školní situace (jako přirozené sociální interakce) budou stejně vždycky "přirozenou" hladinu
negativních emocí udržovat.
5.4 Emoční gramotnost, emoční inteligence
Je náš osobitý způsob prožívání a zpracovávání emocí součástí naší gramotnosti?
Samostatnou otázkou je tzv. emoční gramotnost. Pokud rodina a škola kladou základy naší
gramotnosti, neměli bychom požadovat, aby součástí takové přípravy bylo i pěstování emoční
gramotnosti? Pojem emoční gramotnosti se objevil spolu s pojmem emoční inteligence.
Analogicky k tradičním termínům gramotnost a inteligence lze chápat i obsah těchto termínů.
Emoční gramotnost je chápána jako soubor základních vědomostí o emocích a dovedností
emoce rozpoznávat, regulovat a využívat ke svému prospěchu. Emoční gramotnost tvoří
určitý základ emocionální odolnosti, která nám umožňuje zvládat zátěže a dosahovat osobní
integrity.
Ke klíčovým složkám emoční gramotnosti patří:
n
emocionální sebeuvědomování (včetně chápání příčin emocí a schopnosti diferenciace
mezi nimi);
n
regulace emocí (včetně chápání sociálně přiměřených forem jejich vyjadřování);
n
komunikace emocionálních obsahů (co cítím, co cítíš ty) a empatie;
n
osobní rozhodování, při němž si uvědomujeme co si myslíme a co cítíme,
usměrňování sociálních vztahů (včetně dovednosti analyzovat a řešit problémy, budovat vztah
a spolupracovat).
Pokud takto stručně uvedeme jednotlivé složky, zdá se požadavek budování emoční
gramotnosti jasný, plně oprávněný a poměrně snadno naplnitelný. Cesta k jeho realizaci je
však o to složitější, oč méně jsme my dospělí zběhlí v dovednostech k tomu potřebných a oč
méně je umíme předávat.
Emoční negramotnost může být pro svého nositele a jeho nejbližší okolí velmi destruktivní.
Bohužel není příliš vzácný příklad člověka, jehož znalosti jsou velmi obsáhlé a hluboké, ve
svém oboru je špičkovým odborníkem, který však v každodenním životě selhává ve zdánlivě
všedních situacích, jako je řešení mezilidského konfliktu, budování vzájemně uspokojujícího
vztahu s partnerem, s dětmi nebo s přítelem. To je sice složitější proces a nelze jej zjednodušit
na malou emoční gramotnost, ale bývá často spojen s nedostatečnými dovednostmi právě v
této oblasti. I v samotné odborné argumentaci může selhávat nikoli proto, že by jeho
argumenty byly věcně špatné, ale proto, že nedokáže uplatnit emoční gramotnost - například k
odstranění možných "neracionálních" překážek odborné komunikace nebo k aktivnímu
usměrňování postupu vyjednávání.
Snaha o pěstování racionálního uvažování, "kritického myšlení", logického uvažování atd. je
do jisté míry pochopitelná, neboť vychází z přesvědčení, že je to právě tato stránka rozvoje
jeho osobnosti, která bude rozhodovat o úspěšnosti dítěte v budoucnosti. Čím více se však
děti cvičí v řešení formálních a umělých problémů předkládaných ve škole, v počítačových
hrách apod., tím jako by více zapomínaly své přirozené dovednosti vyjádřit, co cítím,
naslouchat a chápat pocity druhého.
Většinu času tráví děti ve škole učením se dovednostem v manipulaci s "logicky" přesnými,
racionálními, formálními strukturami. Času, který je věnován pro život mnohem důležitějším
dovednostem, jako jsou například způsoby vlastní seberegulace či "otužování" se proti stresu,
je zoufale málo.
Například: Emoce, jako evolučně starý mechanismus hodnocení, jsou vyjadřovány téměř z 90
% neverbální komunikací (rovněž evolučně starší systém). Zatímco malé děti komunikují
neverbálními kanály velmi efektivně, což jistě potvrdí každá matka, školní vzdělávání věnuje
neverbální komunikaci jen nepatrnou pozornost, ba spíše působí proti němu.
Termín emoční inteligence se objevil v devadesátých letech 20. století, přičemž část jeho
obsahu byla dříve částečně zahrnuta v pojetí sociální inteligence (Gardner hovoří o
intrapersonální a interpersonální dimenzi inteligence). Mayer se Saloveyem vymezili termín
emoční inteligence pomocí pěti schopností - poznání vlastních emocí, kontroly vlastních
emocí, poznání emocí druhých lidí, motivace sebe sama a utváření a udržování autentických
sociálních vztahů32.
Z hlediska možností rozvoje emoční inteligence je inspirující připomenout studii, která
sledovala míru zapamatování emocionálního a "neemocionálního" chování u školních dětí.
Všechny děti si pamatovaly více emocionálního než neemocionálního chování. Zajímavé je i
to, že si děti více zapamatovaly z příběhů, kde byly emoce explicitně pojmenovány, oproti
prostým příběhům bez pojmenování emocí, které hrdinové prožívali. Tato označení emocí
fungovala jako paměťová návěští, která ještě zlepšila zapamatování příběhů.
Shrnutí
Vztah emocí a tzv. racionality je vzdor stávajícímu běžnému povědomí velmi těsný.
Dimenzionální přístup hledá obecnější charakteristiku zachycující, jak pozitivní, resp.
negativní emoce ovlivňují poznání a poznávání. Touto charakteristikou je myšlenkově akční
repertoár - jednotlivé negativní emoce jej zužují k jedné specifické akční tendenci, pozitivní
emoce jej rozšiřují a umožňují tvorbu nových variant řešení situace.
Jednotlivé úrovně kognitivních procesů jsou emocemi ovlivňovány různým způsobem. Je
však důležité, že vzájemné propojení trvá po celou dobu zpracování informace, od
nejranějších fází (v tomto případě se hovoří o určitých procesech, které předcházejí emoce v
obvyklém slova smyslu, o protoemocích).
Přestože závěry o roli pozitivních a negativních emocí při školním učení jsou poměrně
jednoznačné, role pozitivních emocí zůstává v realitě školní výuky nedoceněna. Vzdělávací
instituce by měly věnovat větší pozornost nejen utváření pozitivního emocionálního klimatu,
ale i utváření emoční gramotnosti a rozvoji emoční inteligence. To předpokládá rozvíjení
schopností a budování dovedností pro poznávání vlastních emocí, jejich kontrolu, poznávání
emocí druhých lidí, motivaci sebe sama a utváření a udržování autentických sociálních
vztahů.
Kapitola 6
Vybrané emoce a jejich dynamika
V této kapitole jsou shrnuty základní informace o některých emocích a emocionálních
vztazích. Tato oblast výzkumu je v poslední době velmi dynamická, a tak si tato kapitola
neklade za cíl podat vyčerpávající informaci o poznání té které jednotlivé emoce, spíše podat
celkový obrázek o tom, jak je tato oblast postupně prozkoumávána. Neuškodí připomenout, že
nejvíce poznatků do současné doby máme o emocích negativních, zejména úzkosti. Na
sklonku 20. století se nicméně začalo více mluvit o tzv. pozitivní psychologii, a tak i poznatků
o pozitivních emocích rychleji přibývá33.
6.1 Štěstí a radost
6.2 Láska a náklonnost
6.3 Nenávist a hněv
6.4 Úzkost a strach
6.5 Smutek a zármutek
6.6 Znechucení a pohrdání
6.7 "Já" emoce - pocity vztahující se k našemu jednání
6.8 "Já" versus "ty" emoce
6.1 Štěstí a radost
Štěstí
Štěstí je centrálním zájmem v našem životě. Často se zajímáme o to, zda my sami a ti, kteří
jsou kolem nás, jsou šťastni; pátráme po povaze štěstí, považujeme dokonce usilování o štěstí
za základní lidské právo, a podobně jako láska, je i štěstí centrálním tématem naší práce a
tvorby. Přesto zůstává povaha štěstí stále záhadou.
Měli bychom rozlišovat mezi dvěma typy štěstí: dlouhodobým přetrvávajícím pocitem štěstí
(subjektivní pohoda, spokojenost) a krátkodobou emocí intenzivního štěstí (radost,
uspokojení). Antropologie a neurovědy ukazují, že lidský mozek není s to zažívat trvalou
radost. Neurotransmitery zajišťují pouze zajiskření prchavé radosti. Oproti tomu je možné
zažívat přetrvávající pocit spokojenosti a pohody, který probíhá na pozadí a který jsme
schopni si uvědomit, jsme-li dotázáni.
Jako přetrvávající pocit je štěstí nejobecnější pozitivní emocí. Zahrnuje obecné hodnocení
našeho života jako celku nebo přinejmenším významných aspektů našeho života, jako je
práce, zdraví a rodina. Štěstí v tomto smyslu se dotýká našich nejhlubších záměrů a usilování.
Proto není pouze příjemným pocitem, ale zahrnuje také hodnocení naší situace a věcí kolem
nás jako v zásadě dobrých a správných (Averill a More, 1993). Jako akutní emoce je štěstí
krátkodobý stav potěšení nebo uspokojení, který se objevuje jako výsledek určité (reálné nebo
představované) pozitivní změny. I člověk, který je obecně depresivní, se může čas od času
smát a být potěšen konkrétní událostí.
Akutní emoce štěstí může být považována za příležitostnou bezprostřední reakci na
specifickou pozitivní událost, štěstí jako přetrvávající pocit probíhá na pozadí. Vztah mezi
pozadím a bezprostředními projevy štěstí vystupujícími do popředí (pozornosti) je poměrně
komplikovaný. Není pochyb o tom, že rámec, který je utvářen pozadím, určuje do jisté míry
konkrétní prožitky štěstí na popředí (jednotlivé situace). Hodnocení konkrétního prožitku
štěstí v danou chvíli v dané situaci se podobně jako jiná emocionální hodnocení děje ve
vztahu k určité základní úrovni na pozadí. Výstupy, které přesahují tuto základní hodnotu na
pozadí, generují akutní pocit štěstí, prožitky, které jsou pod úrovní pozadí, naopak vedou k
pocitům nešťastnosti a sklíčenosti. Ty, které zhruba odpovídají pocitu na pozadí, jsou
prožívány jako neutrální. Porovnávání s pozadím je velmi zásadní. Stejná událost může být
spojena s úplně odlišnými emocemi vzhledem k odlišným základním hodnotám na pozadí.
Například lidé, kteří překonali rakovinu, uváděli ve výzkumu po třech letech od ukončení
léčby větší míru štěstí než srovnávací skupina zdravých lidí. Sociální a osobní (vzhledem k
individuální historii) porovnávání jsou při určení úrovně štěstí zcela zásadní (McIntosh a
Martin, 1992). Pocity na pozadí ovšem nelze vnímat jen z hlediska oné základní hladiny, ale
spíše jako určité interpretační schéma, které vede k víceméně stabilní interpretaci životních
událostí.
Psychologové spekulují o individuálních rozdílech a uvažují o konstitučních dispozicích. V
některých případech se hovoří o odhadech dědičnosti u subjektivní pohody dosahujících až 80
%. Jakkoli jsou takové odhady diskutabilní, výzkumy tzv. mozkového mechanismu odměny
ukazují na to, že faktor dědičnosti bychom neměli podceňovat. Tomu napovídají i výzkumy
jednovaječných dvojčat, které ukazují, že hladina štěstí nebo subjektivní pohody jednoho z
dvojčat je velmi dobrým prediktorem (lepším, než je úroveň vzdělání, příjmy nebo sociální
status) při odhadu štěstí nebo subjektivní spokojenosti druhého dvojčete (Lykken a Tellegen,
1996).
Vedle genetických vlivů je důležitým faktorem ovlivňujícím přetrvávající pocit štěstí také
frekvence, s níž prožíváme epizody radosti nebo další pozitivní emoce. Tento faktor byl
shledán jako nejlepší jednotlivý prediktor přetrvávajícího pocitu štěstí (Diener, Sandvik a
Pavot, 1991). V tomto smyslu je štěstí jako přetrvávající pocit závislé na akutních emocích
štěstí v jednotlivých situacích. Dobrým receptem je tedy umět nacházet malé radosti ve
všedních každodenních věcech, což v dlouhodobém horizontu vede k vyšší úrovni subjektivní
spokojenosti (viz Lykken a Tellegen, 1996).
Většina lidí se domnívá, že kdyby měli jen o 10-20 % více peněz, byli by mnohem šťastnější.
Nicméně, uvažujeme-li nad existenční úrovní, je štěstí, resp. spokojenost s životem relativní
záležitost (vycházející z poměru mezi tím, co očekávám nebo chci, a tím, co mám).
Relativní charakter štěstí tedy závisí na porovnáváních. Například výherci v loterii, ale ani
oběti nehod s následným ochrnutím se s několikaměsíčním odstupem od "klíčové" události
příliš nelišili (jen o 10 %) v aktuální úrovni štěstí a vůbec žádné rozdíly nebyly v tom, jakou
úroveň osobního štěstí předpokládali do budoucna. Rozdíl mezi výherci a handicapovanými
byl v tom, že zatímco ve skupině výherců jen polovina lidí si kladla otázku Proč zrovna já, ve
skupině po nehodě ochrnutých si ji kladli téměř všichni (Carlson a Hatfield, 1992). Integrovat
neštěstí do svého života, změnit v jeho důsledku vlastní identitu, je těžší, ale podaří-li se to,
nesnižuje již přestáté neštěstí radost ze života.
Pro pocit štěstí je důležitý pocit spravedlnosti. Lidé touží dostávat tolik, kolik si (po jejich
soudu) "zaslouží" - ne více (to vyvolává pocity viny, strachu), a rozhodně ne méně (Hatfield,
1984; tzv. teorie rovnosti).
Udržování pocitu štěstí
Průměrný člověk vnímá sám sebe jako šťastnějšího, než je podle jeho mínění průměr. Zdá se
tedy, že ve způsobu, jakým určujeme svou základní pocitovou úroveň na pozadí, mohou být
určité obecnější rysy. Například vzhledem k tomu, že negativní události jsou evolučně
významnější, měli bychom jim věnovat větší pozornost. Svět by se měl zdát jako v zásadě
negativní místo. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Vysvětlení tkví v tom, že naše štěstí
nezáleží ani tak moc na tom, jakým způsobem vnímáme svět jako takový, ale na tom, jak se s
tímto světem vypořádáváme (jak ho zvládáme). Vnímání světa jako místa poněkud
negativnějšího, než reálně je, nám umožňuje získat větší uspokojení, když se nám podaří
nároky zvládnout.
Potřeba štěstí a její spojení s povahou negativních událostí (vyžadujících více pozornosti)
může mít souvislost i s následujícím překvapivým jevem: Lidé mají tendenci posuzovat
pozitivní výsledky dějů se známou pravděpodobností jako mnohem překvapivější než
výsledky negativní. Například u medicínské léčby, která má pravděpodobnost úspěchu 50 %,
je uzdravení vnímáno jako překvapivější než neúspěch (Teigen, 1996). Čili zdá se, že určité
zkreslení našeho hodnocení zabraňuje tomu, abychom byli zklamáváni: typicky vnímáme
negativní důsledky událostí jako běžnější a pozitivní výsledky nás tak více překvapují.
Udržování nebo zvyšování pocitu štěstí závisí v mnohém na rozdílu mezi naším afektivním
stavem na pozadí a objektivní realitou. Tento rozdíl mezi základní úrovní našeho emočního
naladění a objektivní realitou může být překonán: (a) eliminací tohoto rozdílu tím, že
změníme svou základní úroveň hodnocení nebo změníme realitu; (b) tím, že změníme náš
postoj vůči tomuto rozdílu.
Například jsme-li přesvědčeni, že náš partner nenaplňuje to, co bychom si zasloužili,
vyjadřuje to poměrně výrazný rozdíl mezi naší základní úrovní nastavení a realitou, což může
být překážkou v našem pocitu štěstí. Tento rozdíl tedy můžeme eliminovat změnou partnera
nebo změnou našeho základního hodnotícího vzorce.
Štěstí je ve své povaze skutečně dynamická emoce, a tak je spojena spíše s naší aktivitou než
s pasivitou. Důležitým přesvědčením, nezbytným pro překonání rozdílu mezi základním
očekáváním a realitou, je naše přesvědčení, že realita může být změněna. Je-li realita příliš
nepříznivá, je jedním ze způsobů, jak se s tím vyrovnat, snížení našeho očekávání. Uděláme-li
to, budeme méně frustrováni negativními okolnostmi a více překvapeni pozitivními vnějšími
událostmi.
Dosahování větší adaptace na realitu pouhou modifikací subjektivního základního nastavení
může být nebezpečné, protože to může vést ke lhostejnosti a pasivitě. Štěstí nemůže být
dosahováno tím, že budeme chtít od života jen velmi málo, nebo tím, že budeme pasivní. Ona
základní úroveň našich očekávání by měla odpovídat naší osobnosti, aktivitám i našim
možnostem svá očekávání naplnit. Poznání sebe sama je pro osobní štěstí velmi důležité.
Přestože změna reality i našeho základního očekávání je důležitou strategií pro dosahování
štěstí, naše schopnost takové změny provést není neomezená. Navíc udělat obě tyto změny
tak, aby si vzájemně dobře odpovídaly, není snadný úkol. Kdyby tomu tak bylo, patrně by
každý z nás byl v dlouhodobém horizontu stejně šťastný jako všichni kolem něho. Připustímeli takové omezení, je důležité připomenout druhou možnost, tj. vyrovnat se s rozdílem mezi
očekáváními a realitou změnou našeho postoje k tomuto rozdílu (tak, aby nás netrápil a naše
štěstí nesnižoval). To je pravděpodobně klíčová strategie k dosahování štěstí ve většině
denních situací.
Další užitečný přístup pro zvyšování pocitu štěstí cestou změny hodnoty, kterou připisujeme
událostem kolem nás, je změna referenčního rámce. V každé situaci můžeme změnu
referenčního rámce udělat tak, abychom svou situaci posuzovali vzhledem k vyšším
standardům, ale také naopak - ke standardům nižším. Můžeme se trápit tím, že se nám
nepoštěstilo vyhrát v loterii, ale stejně tak být upřímně šťastni z toho, že nemáme starosti s
výhrou. (Lidová moudrost říká, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.)
Významného snížení závažnosti rozdílu mezi realitou a našimi očekáváními lze dosáhnout
přístupem, kdy spíše než výsledky, ke kterým vedou, jsou důležité naše aktivity samy o sobě.
Dokážeme-li se radovat z probíhající aktivity, výsledky ustupují do pozadí a jsme tak
odolnější vůči nezdarům. V souvislosti se zdůrazněním hodnoty našich aktivit pro naše štěstí
je zřejmé, že rovněž intraindividuální porovnávání může být užitečnější než sociální
srovnávání se s druhými lidmi. Individuální porovnávání zaměřuje naši pozornost na naše
vnitřní hodnoty aktivity a tak může dále posilovat náš pocit štěstí.
Radost
Extatické prožitky mohou souviset s epileptickými předzáchvatovými stavy (i u petit mal).
Odtud plyne zájem o neurochemickou a neurologickou povahu radosti. Radost může být
vzbuzena elektrickým drážděním řady oblastí mozku, nejspolehlivěji v laterálním
hypotalamu. Řada chemických látek může měnit bilanci neurotransmiterů (různými cestami,
např. blokováním re-uptake; přímým zvýšením koncentrace; podobnou, obvykle mírně vyšší
valencí na synapsích) a tím produkovat umělé stavy radosti různé intenzity. Protože se ale
mozek učí nesmírně rychle a protože emoce podobného fyziologického obrazu mohou snadno
překmitnout (např. radost ze vzrušující aktivity ve stejně intenzivní strach), je "chemická"
cesta k intenzivní radosti velmi nejistá a často kontraproduktivní. Navíc nás oponentní
procesy (Solomon, 1980) velmi rychle přivedou k psychické závislosti34. Hledání intenzivní,
dlouhotrvající radosti je ztracenou bitvou, protože neurální aparát funguje tak, že je-li
zažívána určitá emoce intenzivně a déle, dojde k jejímu překmitnutí do protikladné hédonické
kvality (zvratová teorie; Apter, 1989).
Radost nemůže být získána usilováním o ni, spíše se zdá být vedlejším produktem úsilí, které
má jiný cíl. Radost se prostě přihodí - její nejsilnější momenty jsou neplánované a
neočekávané.
Jiným případem je stav "flow" (Csikszentmihalyi, 1996) - stav plynutí, zážitky optimálního
prožívání. K těm lze směřovat cíleně a opakovaně. Jde o stavy, kdy jsme naprosto pohlceni
aktivitou, kterou děláme, a vše ostatní ustupuje do pozadí. Jsme plně soustředěni, ale
soustředění nevyžaduje úsilí a regulace naší činnosti je velmi přesná a efektivní (často např.
ve sportu, při produkci hudby, při "objevování"). Optimální prožívání se objevuje v zóně
odpovídající našim aktuálním možnostem, nebo je jen o dosažitelný kousek přesahující (ani
příliš lehké ani příliš těžké aktivity). Při optimálním prožívání dochází ke koncentraci
nevyžadující úsilí, což se projevuje ve snížené kortikální aktivaci (podobné jiným
koncentrativním stavům, jako je hypnóza či meditace). Toto prožívání bývá popisováno jako
stavy extáze, "vytržení", které poskytují intenzivní radost a dlouhodobě přetrvávající pocity
naplnění. Velmi významně posilují i motivaci k dané aktivitě, a tak se jejich výskyt může
posilovat cestou pozitivní zpětné vazby.
6.2 Láska a náklonnost
Odpovědí na otázku, co je to láska, bylo nalezeno velké množství (Jaká je ta vaše?). Jejich
různorodost spočívá i ve faktu, že slovo láska zahrnuje mnoho obsahů.
Podle Plutchikova a Ekmanova (1992) pojmu "rodiny emocí" většina prototypických emocí
zahrnuje nejenom jeden afektivní stav, ale spíše celou rodinu vzájemně blízkých stavů, které
jsou charakterizovány společným tématem a variacemi na toto téma. V případě této "emoční
rodiny" (pozitivní emoce namířené vůči druhým lidem a jejich jednání) můžeme hovořit o
náklonnosti, jež je výrazem pozitivního oceňování druhého člověka a respektu vůči němu,
zamilovanosti, která je výrazem sexuální touhy a lásce, jež zahrnuje obojí.
Formy lásky
Psychologové samozřejmě reflektují různé formy lásky (viz např. Sternbergovo schéma, obr.
6.2.1), nejvíce je ale zajímají dvě formy: vášnivá, resp. romantická láska (zamilovanost) a
partnerská láska. (Nejde jen o lásku k tzv. životnímu partnerovi, ale k "partnerovi" obecně tedy např. i k matce nebo dítěti.) Sternberg (1988) chápe lásku jako třídimenzionální vztah, v
němž jsou v různé míře obsaženy: intimita (důvěrnost), vášeň (sexuální či milostná touha) a
zavázání se (rozhodnutí zůstat).
Ben-Ze'ev (2000) hovoří u této "emoční rodiny" o základních hodnotících vzorcích. U
náklonnosti je základní hodnotící vzorec oceňování nějaké akce, kterou druhý člověk učinil.
U sexuální touhy je základní hodnotící vzorec zaměřen na atraktivnost, přitažlivost druhého.
U lásky tento základní hodnotící vzorec zahrnuje jak oceňování jednání druhé osoby, tak
přitažlivost.
Různé druhy lásky kladou různou váhu na zmíněné dva aspekty základních hodnocení přitažlivost je dominantnější v romantické lásce a oceňování jednání v lásce přátelské (u
Sternberga završená láska). Relativní závažnost dvou zmíněných hodnotících aspektů, tj.
přitažlivosti a oceňování jednání druhého, se mění v závislosti na různých osobních a
sociálních faktorech. Například se vzájemný poměr těchto dvou aspektů mění v závislosti na
věku nebo na pohlaví.
Určité rozdíly mezi muži a ženami odráží i lidová moudrost, která říká, že muž miluje ženu,
která ho přitahuje, zatímco žena je přitahována k muži, kterého miluje. Skutečnost, že fyzická
atraktivnost je důležitější pro muže než pro ženy, je potvrzována kroskulturálním
porovnáváním nebo studiem chování mužů a žen při prvních kontaktech s potenciálním
partnerem (např. Buss, 1994; Etcoff, 1999). Zajímavé poznatky do těchto úvah přinášejí i
výzkumy psychobiologie35.
Zajímavou skutečnost vztahující se k pohlavním rozdílům a vztahu mezi láskou a sexem
uvádějí Sprague a Quadagno (1989). V jejich výzkumu se ukazuje, že v souboru dospělých
osob ve věku od 22 do 57 let bylo zjištěno, že ženy jako svou hlavní motivaci k sexuálnímu
styku s rostoucím věkem častěji uvádějí fyzické vzrušení a méně častěji intenzivní prožitek
láskyplného vztahu. U mužů byl nalezen opačný trend.
Je třeba poznamenat, že dva zmíněné hodnotící aspekty obsažené v lásce nejsou nezávislé.
Oceňování druhého člověka záleží do značné míry i na jeho přitažlivosti, konkrétně na jeho
atraktivnosti. Existuje dostatek materiálu poukazujícího na to, že atraktivnost významně
ovlivňuje hodnocení inteligence, sociability a morálnosti. Jedná se o "haló-efekt" svého druhu
- co je krásné, to je dobré (Etcoff, 1999). Atraktivním lidem jsou v sociálním kontaktu
přisuzovány rysy, které jsou více oceňovány. Atraktivní lidi vnímáme jako ty, kteří jsou
čestnější, mají prestižnější práci, považujeme je za šťastnější v jejich manželství, jsme
přesvědčeni, že mají více uspokojující sociální i pracovní život, atd.
Pokud se týče sexuální touhy, někteří psychologové ji nepovažují za emoci, ale spíše za
biologický pud. Opačného názoru je například Ben--Ze'ev (2000), který poukazuje na fakt, že
všechny základní charakteristiky a složky typické emoce se u sexuální touhy objevují také.
Sexuální touha zahrnuje nestabilitu, velkou intenzitu, krátké trvání a zaměření. Všechny
složky emoce - fyziologické změny, výraz, prožitek - jsou přítomny; kognice i motivace jsou
ovlivněny. Navíc mimořádně důležitou roli při vytváření sexuální touhy hraje změna, která
bývá vnímána jako startující podnět pro emoce.
Základní hodnotící vzorec u sexuální touhy je přitažlivost. To samozřejmě neznamená, že
oceňování zcela chybí, ale že je mnohem méně důležité. Intence obsažené v sexuální touze
jsou primitivnější než intence obsažené v romantické lásce. Sexuální touha je jednodušší
afektivní stav založený na pocitech a nepříliš zvažovaném hodnocení, zatímco romantická
láska často vyžaduje uvážlivé a záměrné hodnocení. V tomto smyslu je sexuální touha snáze
kontrolovatelná a relativně snadno může být ukončena. Oproti tomu romantická láska
zahrnuje i naše důležité postoje, a tak vytváří přetrvávající a vůlí jen málo kontrolovatelný cit.
V případě sexuální touhy stačí to, že druhá osoba splňuje určité standardy atraktivnosti, které
se utvářely po miliony let a jsou společné všem lidem na světě. Nicméně tyto standardy se v
čase proměňují, jsou závislé na kultuře a v poslední době jsou velmi ovlivnitelné, například
působením médií. K těmto univerzálnějším standardům patří u žen například plné rty, zdravá
a hladká pleť, jasné oči, pevné vlasy a dobré svalové napětí. Barva kůže, případně štíhlost
nebo zakulacenost se liší mezi kulturami, i když například preference pro určitý poměr šíře
pasu ku šíři boků je, zdá se, neměnná, přibližně 0,7 (např. Cunningham a kol., 1995).
Mezi romantickou láskou a sexuální touhou lze těžko hledat přesnou hranici. Sexuální touha
je přirozenou součástí romantické lásky, a tak lze elementy typické pro jedno nalézt v
druhém. Nicméně romantická láska může zahrnovat jiné typy přitažlivosti a nemusí být
postavena nezbytně na sexuální touze. Ovšem sexualita hraje v romantické lásce důležitou
roli, jak ukazují výzkumy potvrzující, že lidé považují sexuální aktivitu partnera mimo vztah
za mnohem větší riziko pro vztah než nesexuální intimitu mimo vztah (např. Mathes, 1991;
Hunter, 1983).
V tomto ohledu existují rovněž určité rozdíly mezi pohlavími. Muži mají větší tendenci
oddělovat sex od lásky, zatímco ženy mají tendenci věřit, že láska a sex jdou ruku v ruce.
Znamená to tedy, že erotické obrázky vzbuzují větší vzrušení u mužů než u žen, zatímco
obrázky romantických párů vzbuzují větší aktivaci u žen než u mužů. Podobně
mimomanželské sexuální aktivity žen jsou častěji orientovány na získání láskyplného vztahu,
zatímco stejné aktivity mužů jsou orientovány na získání potěšení (např. Glass a Wright,
1992).
Zamilovanost
Obecně jsme náchylní se bláznivě zamilovat ve chvílích, kdy je naše sebehodnocení poněkud
oslabeno (více než obvykle potřebujeme přijetí a ujištění; myslíme si, že nejsme hodni
ocenění - když nám ho někdo svým zájmem nabídne, jsme mu vděční).
Zamilovanost je komplexní emoce. Objevují se v ní směsice pocitů, třeba i protikladných.
Biochemie lásky je podobná amfetaminové závislosti (podle Liebowitze, 1983, je to
fenyletylamin, který způsobuje euforické ladění a nabití energií). V případě krachu se objevují
podobné pocity jako při amfetaminovém vyčerpání. Zvýšení sexuální touhy zřejmě souvisí s
hormonem testosteronem a pravděpodobně luteinizačním hormonem.
Pozitivní emoce mohou zamilovanost zesilovat, což nepřekvapuje. Za určitých podmínek
mohou prohlubovat zamilovanost i negativní emoce (úzkost, strach, zahanbení, vystavení se
konfliktu, hněv, osamělost, žárlivost). V problematickém období, kdy je život plný zvratů a
zmatku, je někdy problém oddělit, co ve vášnivé zamilovanosti, kterou právě prožíváme,
souvisí s partnerem, a co je vzrušení vycházející z našich neintegrovaných negativních emocí.
Střední "doba života" zamilovanosti bývá stanovována někde kolem jednoho roku, maximální
"doba života" kolem tří let. Má-li vztah přetrvat déle, je nezbytné, aby se obsahově proměnil a
přiblížil se završené či partnerské lásce.
Partnerská láska
Kombinuje pocity hlubokého připoutání, resp. vzájemnosti, a přátelskost. Ve Sternbergově
modelu jsou jejími stavebními kameny intimita a zavázaní se. Dlouhodobý vztah nemůže
vystačit se zamilovaností. Budování vztahu je nezbytnou podmínkou pro jeho zachování a
představuje nalézání nových forem zpevňování a posilování (ve smyslu podmiňování).
Klíčové je udržování komunikace pozitivních pocitů. To je v začátcích vztahu snadné a
samozřejmé, později často - ke škodě vztahu - ustupuje pozitivní posilující komunikace
denním starostem a stresu. Pro některé páry je pak běžné, že jsou k sobě méně ohleduplní a
zdvořilí, než by byly k cizí osobě (Byrne a Murnen, 1988).
V partnerských vztazích má důležitou roli pocit spravedlnosti (rovnosti). Tam, kde partneři
cítí rovnoprávný, vyvážený vztah (což je velmi individuální a záleží to nikoli na obecné
normě, ale na jejich očekáváních, a proto se to může vztah od vztahu velmi výrazně lišit), je
jimi vykazovaná spokojenost se vztahem nejvyšší. Ve chvílích porušení rovnováhy může
cesta k jejímu obnovení být v zásadě trojí:
n
jeden z partnerů iniciuje změnu "pravidel hry" - obvykle cestou otevřeného nebo i
skrytého konfliktu;
n
psychologické zkreslení reality - nerovnováhu pociťující partner se "přesvědčí", že tak,
jak to je, je to správně (vyšší zájmy, sociální normy, taktika "z nouze ctnost", "kyselé hrozny"
apod.);
n
opuštění vztahu - mentálně (přehlížím partnera, zaměřím se na děti, práci, rodiče atd.)
nebo i fyzicky, nejprve jako přechodné opatření.
V přístupu milujícího je časté předpokládat reciprocitu. Ta je pro lásku důležitá. Nedostatek
reciprocity, přesněji řečeno poznání, že nejsme milováni tím, koho milujeme, obvykle vede k
poklesu intenzity lásky a nakonec až k pocitu ponížení. Tento pokles ovšem nemusí být
bezprostřední; člověk často trpí neopětovanou láskou a vytrvává ve svých pokusech získat
srdce druhého. Nicméně ve chvíli, kdy se odmítnutí v romantickém vztahu vnímá jako
nezměnitelné, představuje to pro nás značně ponižující situaci a ohrožuje to naše sebepojetí,
protože odmítnutí odráží negativní globální zhodnocení naší vlastní ceny.
U lásky nejde jenom o osobu milovaného, ale o vztah lásky, který je vnímán tak, že má svou
vnitřní významnou hodnotu. Není tedy s podivem, že láska je jedním z nejdůležitějších
faktorů v utváření pocitu štěstí. Je zajímavé, nicméně ne překvapivé, že hlavní zdůraznění této
důležitosti přichází v případě, kdy lásku nemáme.
Ambivalence lásky
Typickým rysem lásky, který připomíná lidová moudrost, je její ambivalentní povaha
(vášnivě miluje - vášnivě nenávidí). Láska je velmi komplexním citovým vztahem. Vztah k
milovanému člověku se proměňuje, podobně jako se proměňují i oba aktéři. Nicméně už v
samé povaze lásky jsou obsaženy kořeny toho, že někdy ubližujeme tomu, koho milujeme.
Ublížení může být nechtěné, ale i záměrné.
Jev, kdy ublížíme milovanému člověku bezděčně, může být částečně vysvětlen důvěrou a
upřímností, které jsou základními stavebními kameny lásky. Role zdvořilosti a pravidel
společenského chování, které mohou do určité míry bránit nezáměrnému ublížení, hrají v
takovém blízkém intimním vztahu menší roli, a v důsledku toho se může stát, že partneři jsou
méně opatrní ve způsobu komunikace, v tom, co říkají a dělají. Spontánnost a svoboda
projevu s sebou pochopitelně nesou riziko, že někdy nezáměrně druhému ublížíme. Dále je
třeba zvážit skutečnost, že partneři jsou si v láskyplném vztahu velmi blízko a jejich vzájemná
znalost je velmi hluboká. Proto někdy příkré použití takové znalosti druhého může v konfliktu
druhému ublížit. Pravda je obvykle mnohem bolestivější než pomluva, protože je mnohem
obtížnější se jí zbavit. Tyto důvody poukazují na to, že žádná láska není bezstarostná a
dlouhodobě pouze "slunečná". Skutečná vášnivá láska je hořce sladký prožitek, v němž se
střídají vzlety i pády. Láska sama je vztah, který člověka činí zranitelným tím, že zvyšuje
možnost bolesti. Člověk v takovém intimním vztahu odkládá obrany, a je z toho důvodu
zranitelnější.
Vysvětlování chování, které zraňuje milovanou osobu záměrně, je složitější, protože zahrnuje
emoční ambivalenci, přesněji řečeno přítomnost dvou konfliktních hodnocení druhého
člověka ve stejnou chvíli. Nejpravděpodobnější vysvětlení emoční ambivalence je
předpokládat přítomnost různých perspektiv, ze kterých vyplývá různé hodnocení dotyčného.
Přecházení z jedné úrovně pohledu na druhou tak může znamenat i změnu polarity hodnocení.
Příkladem je situace, kdy muž pozitivně hodnotí to, jakým způsobem se jeho žena věnuje své
práci, kdy, nazíráno pouze z pohledu této ženy a jejího vztahu k práci, je hodnocení pozitivní,
ale když muž zvažuje důsledky, které to má na jejich vztah, může být hodnocení negativní.
Emoční ambivalence sama o sobě ještě pro ublížení milovanému člověku nestačí. Hlavním
faktorem, který vede až k tomuto ublížení, je patrně role vzájemné závislosti. Vzájemná
závislost může existovat v nepřiměřených proporcích a takové ublížení druhému partnerovi
může být jedním z prostředků, obvykle posledním, kterými se milující snaží přivést tuto
závislost do přiměřené proporce. Závislý se snaží zabránit tomu, aby se mu partner vzdaloval,
a snaží se k němu připoutat ještě těsněji; naopak ten, kdo je objektem závislosti partnera, se
může cítit jeho závislostí svazován a snaží se z ní uniknout. Takové konfrontace jsou vždy
bolestivé. Ubližující chování může být nicméně paradoxně orientováno na předcházení bolesti
- může být extrémním signálem zdůrazňujícím potřebu revidovat vzájemné pozice ve vztahu.
6.3 Nenávist a hněv
Hněv, nepřátelství a agrese bývají někdy v anglické literatuře označovány jako tzv. AHAsyndrom (anger-hostility-agression). To naznačuje, že jsou spolu určitým způsobem
propojeny. Zatímco hněv bývá zjednodušeně označován jako emocionální reakce na jednání (i
neznámého) druhého, hostilita bývá chápána jako především kognitivní a agrese jako
behaviorální část triády. Hněv tedy představuje specifickou emoci, agrese naproti tomu
jednání, které směřuje k poškození druhého. Hněv může být chápán jako emocionální motiv,
který vyvolává a podporuje agresivní chování. Agrese má ovšem různé formy. Od
"instrumentální agrese" (účelová, zaměřená na překonání nějakého - i domnělého - ohrožení
našich cílů) je odlišována "hněvem motivovaná agrese" (často vysvětlovaná jako následek
frustrace, tzv. horká) a "nepřátelská agrese" (spojovaná s nenávistí, někdy označovaná jako
"studená"); viz například Bandura (1983). Hostilita zahrnuje skupinu názorů, případně
kognitivně afektivních orientací (Buss, 1961; Izard, 1993). Hostilní osoby pociťují hněv,
zlost, pohrdání, eventuálně také nenávist a nedůvěru vůči jiným osobám a objektům.
Akcentují ohrožení a potenciální škody, které mohou z ostatních vycházet. Hostilita jako
obecnější postoj ke "zlému světu" je sycena negativismem a nedůvěrou, je-li spojena se záští
vůči konkrétní osobě, osobám, přerůstá v nenávist.
Nenávist
Podobně jako hněv, i nenávist je typicky orientována na určitou osobu, ale nevyplývá to ani
tak z jejího jednání jako spíše z našeho přesvědčení, že její obecné zlé rysy se neomezují na
specifické okolnosti. Elster přímo hovoří o tom, že zatímco u hněvu uvažujeme: "protože
dělají špatné věci, jsou špatní", u nenávisti předpokládáme jiné schéma: "protože jsou špatní,
dělají špatné věci" (Elster, 1999). Nenávist je dlouhodobým vztahem a její vznik nemusí
přímo souviset s nějakým osobně pociťovaným útokem. Vyžaduje hodnocení objektu jako
ohrožujícího nebo špatného.
Nenávist se může vztahovat k obecnějším a méně personálně specifickým okolnostem.
Nenáviděná osoba nás dokonce nemusela přímo poškodit, nebo alespoň ne v danou chvíli
nebo v nedávné minulosti. Vzhledem k negativnímu hodnocení charakteru této osoby jsme
ovšem přesvědčeni, že je schopna nám uškodit či ublížit. O objektu naší nenávisti často ani
neznáme konkrétní detaily. Nenávist obsahuje určité odosobnění (odcizení). Podobně jako je
tomu u předsudků, je i nenávist často živena částečnou nebo zkreslenou informovaností a
naším ignorováním reálných informací o daném objektu. Tato obecnější povaha nenávisti se
většinou odráží ve faktu, že nenávist bývá mnohdy zaměřena na celou skupinu, přičemž
přehlížíme individuální rozdíly mezi jejími členy. Nenávist se často přetváří v dlouhodobý
citový vztah k určitému objektu (podle Aristotela hněv může být časem zhojen, nenávist
nikoli). Lidé dokážou nenávidět i někoho, kdo už zemřel (mnohem méně často pociťují vůči
lidem, kteří už odešli, hněv).
Jak nenávist, tak hněv se nemusejí objevit jenom jako výsledek nějakého "poškození", které
nám způsobil druhý člověk, ale naopak mohou být důsledkem toho, že my jsme ublížili
někomu jinému. Odsuzujeme tohoto člověka za to, že nás dostal do situace, v níž jsme
nechtěli být, přesněji řečeno do situace, kdy nás donutil, abychom mu ublížili (např. Fitness a
Fletcher, 1993; Neu, 1996).
Negativní hodnocení při nenávisti je globální nikoli v tom smyslu, že každý aspekt
nenáviděné osoby je považován za negativní, ale spíše v tom smyslu, že tyto negativní
aspekty jsou tak zásadní, že další rysy se nám zdají nedůležité. Protože je nenávist obecnější a
méně osobní, pocitová dimenze nenávisti je poněkud méně intenzivní než u hněvu. Nenávisti
tak bývá někdy připisován atribut chladnokrevnosti. Po pravdě řečeno, člověk může zabít z
nenávisti bez toho, aby měl intenzivní pocity, jako tomu bylo například v mnoha případech
nacistického řádění. Naopak zabije-li člověk v hněvu, nebo přesněji řečeno v zuřivosti,
pocitová dimenze je značně intenzivní. Nicméně je třeba uvést, že i nenávist může být někdy
značně intenzivní. Když zde není žádná naděje na to, že objekt se změní, situace je někdy
vnímána jako extrémně negativní a to zvyšuje emocionální intenzitu. V tomto smyslu tedy
hněv jen zřídka může být zaznamenán bez intenzivního pocitu, oproti tomu existuje řada
případů nenávisti, u nichž je pociťování aktivace sotva znatelné.
Hranice mezi nenávistí a hněvem není vždy jasná. Hněv často zahrnuje hostilní postoje, které
jsou ústřední pro nenávist, a nenávist někdy zahrnuje pocity podrážděnosti či roztrpčení, které
jsou typické pro hněv. Navíc hněv někdy přetrvává způsobem, který dává vzniknout nenávisti.
Problematičnost rozlišování mezi hněvem a nenávistí je obsažena i v lingvistickém užití slov
"hněv" a "nenávist", kdy v přirozeném jazyce ne vždy mezi těmito dvěma pojmy rozlišujeme.
V každodenním jazyce se termín "nenávist" vztahuje spíše k extrémní než ke globální negaci.
Zahrnuje celé kontinuum reakcí, od jednoduchého "nemít rád" po dlouhodobou neutuchající
nenávist, jak byla popsána výše. Jednoduché "nemít rád" není reakcí na hrozbu, ale podobně
jako nenávist zahrnuje přání odstupu od objektu.
Nenávist je pasivnější než hněv, zahrnuje vytvoření určitého psychologického odstupu. Např.
v partnerských vztazích je nenávist obvykle vyjádřena vyhýbáním se kontaktu a velmi
chladným jednáním, jako kdyby partner už nebyl dále s námi. V jedné studii uvádělo 27 % z
lidí, kteří pociťovali nenávist vůči svému partnerovi, touhu po odplatě a fyzické pomstě, ale
jenom 2 % z nich skutečně fyzicky ublížila svým partnerům (Fitness a Fletcher, 1993).
Vzhledem k mimořádně zdůrazněnému negativnímu hodnocení objektu nenávisti si přejeme
vzdálit se od tohoto objektu a vytvořit si co největší distanci tím, že se objektu nenávisti
vyhýbáme. Pokud takový odstup není možný, pak náš postoj vůči objektu nenávisti bude
indiference, což bývá typický postoj vůči cizincům. Častým problémem při nenávisti je
skutečnost, že takové vzdálení se nebo ignorování není možné. Bez ohledu na výrazně
negativní hodnocení objektu a s tím související naše přání se mu vyhnout nebo ho eliminovat
býváme donuceni nějak zvládat komunikaci s takovou osobou. Potřeba komunikovat je potom
v konfliktu se základní touhou obsaženou v nenávisti, a tak ve vztazích, kdy jsou partneři
donuceni setrvávat společně i přesto, že jejich vztah obsahuje nenávist, je komunikace
obtížná, ambivalentní a často je prostředkem nepřímé agrese (mobbing).
Hněv
Hněv bývá vzbuzen jako reakce na specifický, nežádoucí útok v nejširším slova smyslu.
Jednání druhého hodnotíme jako nespravedlivé a zhoršující naše postavení. Není
pravděpodobné, že lidé budou reagovat hněvivě, pokud budou posuzovat chování druhého
člověka jako oprávněné, nezáměrné nebo nekontrolovatelné. Poměrně málo hněvu cítíme také
vůči lidem, kteří nám ublíží ve chvílích, kdy jsou sami nahněvaní, protože předpokládáme, že
nám ublížit nechtěli.
Hněv je řazen k základním emocím a bývá nahlížen jako jednodimenzionální koncept, tzn. že
se různé stavy hněvu liší víceméně pouze v intenzitě (hněv, vztek, zuřivost).
Na otázku, kdo a co vzbuzuje hněv, uvádí Averill (1983), že jsou to v 29 % blízké milované
osoby, ve 24 % někdo, koho dobře známe a máme rádi, v 25 % lidé, které známe, v 8 % lidé,
které známe, ale nemáme je rádi; jen ve 13 % je to někdo cizí.
Z obsahového hlediska je to, co v nás vzbuzuje hněv, zejména sociálně nepřiměřené chování,
jako je bezohlednost, nevychovanost, obtížné, nudné jednání, to, že se druzí opovažují s námi
nesouhlasit, to, že nás napadají, zesměšňují, ponižují. Bandura (1983) chápe hněv jako reakci
na čtyři typické okruhy situací - verbální urážky nebo hrozby, fyzické napadení, blokování
nějaké cílové aktivity, deprimování (zabránění odměn).
Anatomicky probíhá zpracování hněv vzbuzujících podnětů nejprve v limbickém systému.
Výzkumy s elektrickým drážděním určitých oblastí mozku (Moyer, 1986; Delgado, 1975)
ukazují, že dráždění amygdaly zvyšuje hněv, zatímco dráždění v oblasti nucleus caudatus
snižuje hněvivé reakce. Pokud se týká biochemie hněvivých reakcí, je klíčové vysvětlení
spojeno s aktivací sympatiku i parasympatiku (adrenalin, noradrenalin), což v důsledku vede
ke zvýšení krevního tlaku (zejména diastolického) a pulzu.
Přestože v situacích silného afektu hněvu mohou naši mysl ovládnout představy odvetných
akcí, celkově u civilizovaných lidí převažují přání, ale i realita zklidňujících vysvětlujících
akcí nad otevřenou agresí. Přestože máme chuť vylít si vztek, říci něco, praštit něčím,
málokdy je to tendence k reálnému jednání. Skutečné akce, které v záchvatech hněvivosti
většinou podnikáme, bývají vedeny snahou uklidnit situaci, případně bývají vyjádřením
verbální agrese. Fyzická agrese je tlumena sociálními normami, a z toho důvodu je velmi
vzácným jevem. Naše jednání, resp. chování, v situacích hněvu ovlivňují dva faktory, a to
faktor vrozeného a faktor naučeného způsobu reagování. Co z našeho hněvivého reagování
lze připsat vrozeným faktorům, bývá různě nahlíženo různými myšlenkovými proudy.
Prvním takovým proudem je sociobiologie, která chápe agresi jako cosi přirozeného pro
všechny živočišné druhy. Každý druh má i odpovídající mechanismy inhibice; tedy ti, kteří
mohou být hodně agresivní, mají silné inhibiční mechanismy. Člověk, jako živočišný druh,
který nebyl vybaven pro silnou agresi, má tudíž mechanismy inhibice jen slabé.
Druhým proudem je psychoanalytický přístup vycházející z Freudova pojetí dvou základních
pudů (eros, thanatos), který vysvětluje agresi principem přetlaku. Nutně staví i otázku katarze,
tj. uvolnění tohoto přetlaku otevřeným vyjádřením hněvu nebo agrese. Otázka, zda katarze
sníží úroveň hněvu, nebo ne, je předmětem bouřlivé diskuse již od poloviny minulého století,
a odpověď na tuto otázku není ani dnes jednoznačná. Existují stále myšlenkové proudy, které
se za katarzi přimlouvají, jiné, zejména pod vlivem sociální teorie učení, považují katarzi za
faktor zvyšující pravděpodobnost hněvivé reakce (agrese) v příští podobné situaci. Debata o
vztahu frustrace a katarze vedla i k formulaci určitých podmínek, které katarzi ovlivňují:
1.
dotyčný má šanci k odvetě ve zhruba stejnou dobu, kdy probíhá hněv a tomu
odpovídající nabuzení;
2.
odplata musí být vedena vůči tomu, kdo příkoří způsobil (je-li zaměřena proti náhradní
osobě, je-li odreagována rozbíjením věcí, kopáním, tlučením do zdi apod., přetlak neuvolní);
3.
dotyčná osoba musí získat odplatu, po které touží, tj. ne více (to vzbuzuje pocity viny),
ne méně (to vzbuzuje pocit zesměšnění, ponížení);
4.
ten, proti komu je odplata namířena, nesmí být vůči dané osobě v ohrožujícím
postavení (formální autorita - jako je nadřízený, rodič, učitel).
U mužů je prožívání hněvu častěji spojeno s otevřenou expresí. U žen je prožívaný hněv často
potlačen, reakce vůči okolí v rámci formálních interakcí bývají klidné a usměvavé i ve
vypjatých situacích. Tyto role jsou učeny v sociálním prostředí, které klade na expresi hněvu
velmi silná omezení. Ve výzkumech se ukázalo, že když reagujeme při hněvu způsoby, které
nejsou sociálně schvalované, katarze spojená s tímto vyjádřením se nedostaví. Přesto se v
jiných výzkumech ukázalo, že tyto "sociálně vnucené" naučené reakce lze poměrně dobře
přeučit. Myšlenkovým rámcem, který se zabýval vztahem frustrace a agrese, byla koncepce
behavioristů, jejímž představitelem je zejména J. Dollard. Tento myšlenkový proud se drží
modelu, v němž frustrace vždy vede k agresi. V rámci tohoto modelu je potřeba rozlišit tzv.
instrumentální agresi, která je prostředkem řešení určitých konfliktních sociálních situací a je
modelována sociálními odměnami a tresty, a hněvivou agresi, která je odreagováním přetlaku.
Další výzkumy, které vyšly z této tradice, však poukázaly na to, že představa frustrace
vedoucí vždy k agresi není adekvátní. To, zda k agresi dojde, je závislé na interpretaci a
reinterpretaci situace (chápání problému a opakovaném přehodnocování možností jej řešit).
Dalším problémem, který byl v této tradici řešen, je přemístění agrese - často na ty, kdo
nemají tolik síly a moci. S tím souvisí i otázky skupinové agrese vůči menšinám v dobách
hospodářské recese.
Sám obsah pojmu agrese je velmi komplexní, a tak je dobré zdůraznit, že agrese může mít
řadu forem. Buss a Durkeeová (1957) vyvinuli dotazník zaměřený na zachycení hostilních a
agresivních projevů a hovoří o tom, že lidé vyjadřují své pocity hněvu různými formami, jako
jsou například:
n
roztrpčenost (závist a zloba vůči jiným);
n
podrážděné reagování (tendence vybuchnout pro maličkost, neomalenost, hrubost);
n
podezřívavost (připisování vlastní nepřátelskosti nebo nenávisti jiným; od obav k
přesvědčení);
n
negativismus (od pasivního odmítání po otevřenou opozici);
n
verbální agrese;
n
nepřímá agrese (vtipy, drby, není přímo otevřeně adresná - např. bouchání dveřmi,
otravování, nálady);
n
útok.
Faktor naučeného v hněvivých reakcích je spojován s tím, nakolik reakce lidí závisí na jejich
repertoáru naučených reakcí a na aktuálním ohodnocení možných sociálních odměn nebo
trestů. Vyjadřování hněvu, podobně jako agrese, se lze učit modelováním, případně
pozorováním. Toto učení je posilováno sociálními odměnami nebo tresty. Například se učíme,
jaké projevy se vyplácejí a jaké jsou trestány. Trest je při modelování otevřené agrese velmi
problematický, protože sám o sobě bývá agresivním činem. Ke snižování agresivních projevů
bývají v této souvislosti používány techniky vzbuzování pocitů viny po agresivním aktu,
posilování empatie (pochopení pozice druhého), případně vzbuzování strachu ze sociálního
hodnocení. Strach je ve vztahu k hněvu ovšem rovněž problematickým modulátorem - strach
z trestu za agresi může snížit otevřenou hněvivou agresivitu, ale na druhé straně, je-li tato
agresivita projevem obrany, bývá strachem ještě zesílena.
V poslední době probíhá ve výzkumu hněvu intenzivní zkoumání projevů hněvu v závislosti
na osobnostních dispozicích daného člověka a v závislosti na situačních faktorech. Exprese
hněvu však není jednoduchý koncept - někdy bouchneme do stolu, jindy se snažíme takové
nutkání potlačit a ještě jindy se snažíme své prožívání kontrolovat. Ukazuje se, že je to právě
exprese hněvu - jak její otevřené vyjadřování, tak snaha o její potlačení a kontrolu -, která
patří k rizikovým faktorům kardiovaskulárních onemocnění (Bongard, 2000; Stuchlíková,
Man a Spielberger, 1997). Zdá se, že si spolu s určitými sociálně přijatelnými a pro nás
typickými způsoby projevování hněvu spoluvytváříme i kardiovaskulární reaktivitu, která je
závislá na naší dispoziční "hněvivosti". Například i v situacích mírného mentálního stresu
(který je způsobem počítáním zpaměti) se ukazuje vyšší zvýšení diastolického tlaku u těch
lidí, kteří častěji reagují hněvivě (Stuchlíková, 2001).
6.4 Úzkost a strach
Úzkost a strach jsou nejčastěji studovanými emocionálními projevy. Psychologie do dnešní
doby nashromáždila značné množství materiálu, který nám pomáhá pochopit, jak strach a
úzkost vznikají, jak ovlivňují náš výkon a zejména pak jakou roli tyto procesy mohou hrát při
utváření patologických forem strachu a úzkosti.
Strach bývá definován jako emocionální stav v přítomnosti nebo při očekávání nějakého
nebezpečného, škodlivého nebo ohrožujícího podnětu, subjektivní prožitek extrémního
zneklidnění, touha uniknout nebo podnět zneškodnit útokem, provázená řadou reakcí
sympatického NS. Strach je důležitým motivátorem a zdrojem konstruktivní energie. Pomáhá
nám rychle se orientovat ve stále proměnlivém okolí. Je přirozenou a užitečnou emocí.
Úzkost bývá definována jako difuzní trvalý pocit ohrožení, kdy prožívající není schopen
přesně říci, co konkrétního ho ohrožuje. Člověk je bytost "hodnotící", která interpretuje svůj
život a svět v kategoriích symbolů a významů. Je to ohrožení hodnot, které individuum
považuje za zásadní pro sebepojetí, které způsobuje úzkost (May, 1980). V tomto smyslu je
úzkost nevyhnutelnou součástí našeho života.
Někteří teoretikové jsou přesvědčeni, že úzkost a strach jsou dvě odlišné kvality (strach jako
reakce na aktuální ohrožení a úzkost jako reakce na ohrožení očekávané). Freud
argumentoval, že u strachu (který nazýval objektivní úzkost) je subjektivně snazší najít
příčinu prožitku než u úzkosti (kterou nazýval neurotickou úzkostí a považoval ji za
pronikavější a difuznější). Cattell a Scheier (1961) vidí jako důležitý faktor rozpoznatelnost.
Snadno rozpoznatelné podněty signalizující hrozbu jsou spojovány se strachem, zatímco
nejasná informace, založená na symbolech a náznacích vzbuzuje úzkost. Plutchik (1980)
považuje strach za nepodmíněnou reakci, která má ochrannou funkci. Úzkost pak za produkt
výchovy a učení. Strach je podnětově specifický, úzkost je způsobena procesy anticipace a
představivosti. Ještě jiné důvody pro odlišování strachu a úzkosti vidí Sarnoff a Zimbardo
(1961) ve výčtu odlišných důsledků pro sociální chování (zatímco strach vede ke zvýšení
sociálních kontaktů, u úzkosti předpokládají touhu skrýt své neurotické pocity a interpretace a
tak i tendenci méně je sdílet v sociálních kontaktech). Podle Epsteina (1977) je úzkost stavem
nezorientované aktivace při vnímání nebezpečí. Úzkost, na rozdíl od strachu, nemůže vyústit
ve specifické chování nebo únik, protože zdroj nebezpečí nemůže být definitivně určen.
Seligman (1979) zdůrazňuje jako základní pro redukci strachu potřebu kompetence (nebýt
bezmocný) a predikovatelnost situace. Po signálech, které ukazují na nebezpečí, je prožíván
strach. Absence signálů (znemožňující predikci událostí) je znakem ohrožení bezpečí a vede k
úzkosti. Úzkost se zdá být evolučně mladší, je spojena s procesy učení a socializace.
Subjektivní nejistota vyplývající z úzkosti vede k nejistotě v činnosti a v konečné etapě může
vést až k neschopnosti jednat ve vztahu k potenciálnímu ohrožení.
Řada psychologů nicméně poukazuje na množství společných prožitkových, behaviorálních a
fyziologických aspektů úzkosti a strachu. Z toho důvodu nebývají pojmy úzkost a strach vždy
striktně rozlišovány. Obojí - úzkost i strach - jsou výrazně specifické emocionální stavy: jsou
nepříjemné, namířené do budoucna ve smyslu blížící se hrozby, provázené nepříjemnými
tělesnými změnami (např. obtížemi při dýchání, stísněným pocitem v hrudníku a v hrdle,
třesem a slabostí ve svalech, zejména dolních končetin) a manifestním narušením probíhající
činnosti (např. utíkáním, křičením).
Časté zažívání strachu vede k náchylnosti k úzkosti. Úzkostnost činí člověka citlivějším vůči
prožívání strachu v řadě nejrůznějších situací.
Další otázkou při vymezení strachu a úzkosti je, zda se jedná o trvalý, ze dne na den
přetrvávající jev, nebo o něco přechodného, co se objevuje a mizí podle okolností. Možná
odpověď je "obojí". Nejprve Cattell se Scheierem, poté zejména Spielberger rozpracovali
koncepci dispoziční a situační úzkosti. Psychologové dnes vesměs hovoří o úzkosti stavové
(aktuální úroveň strachu, resp. úzkosti konkrétního člověka v konkrétní situaci) a rysové (pro
daného člověka obvyklá všeobecná úroveň úzkostnosti - náchylnosti prožívat aktuální úzkost
v různých situacích).
Jak již bylo zmíněno, významné postavení úzkosti v etiologii duševních poruch poutalo
značné množství zájmu k její problematice. Původní pojetí tzv. neurózy, jak bylo vymezeno
Freudem, který ji spojoval s psychologickými konflikty, má značný vliv do dnešní doby.
Nicméně termín neuróza, který označoval celou obsáhlou skupinu poruch se strachem a
úzkostí souvisejících, byl v poslední době opuštěn. Psychiatrická a psychologická veřejnost
všeobecný pojem neuróza, nepříliš užitečný pro přesnou diagnózu i orientaci terapie,
nahradila přesnějším vystižením specifických obtíží i zvláštní etiologie jednotlivých
duševních poruch spojených se strachem a úzkostí a vytvořila seznam úžeji definovaných
úzkostných poruch (jako jsou fobická porucha, generalizovaná úzkostná porucha, panická
porucha, obsesivně-kompulzivní porucha a posttraumatická stresová porucha). Úzkostné
poruchy jsou v populaci poměrně časté, postihují zhruba 4 %.
Přístupy ke strachu a úzkosti
Strach a úzkost jsou spolu s patologickým smutkem (depresí) nejstudovanějším tématem v
oblasti emocí. Je tedy pochopitelné, že existuje několik výkladových modelů (viz též kapitoly
2 a 3).
Psychodynamický přístup
Freudův pohled se postupně vyvíjel k odlišení dvou forem úzkosti: primární (objevující se
tehdy, když ochranný štít ega osobnost nechrání - tedy v raném dětství, při restrukturaci ega) a
signální (mnohem mírnější, objevující se jako varování, upozorňující na přetížení ega
požadavky id nebo superega).
Podle Freuda existují tři formy konfliktů: mezi egem a světem (který může vést k objektivní
úzkosti), mezi egem a superegem (který může vést k morální úzkosti) a mezi egem a id (který
může vést k neurotické úzkosti). Neurotická úzkost je postupně vštípena v průběhu dětství,
kdy se dítě učí, že některé jeho sexuální nebo agresivní impulzy jsou tabu, a pokud se je
pokusí vyjádřit, bude tvrdě trestáno.
V psychodynamickém přístupu se hovoří o tom, že lidé používají řadu ego-obranných
mechanismů, aby se vyrovnali s úzkostí. Obranné mechanismy fungují na nevědomé úrovni.
Fyziologický přístup
Hledá specifický fyziologický obraz a jeho případné změny při zvládání úzkosti, nebo naopak
při zaplavení úzkostí. Obecně vzato, strach (úzkost) vede prostřednictvím aktivace sympatiku
k získání mimořádné energie potřebné pro "boj, nebo útěk".
Ukazuje se, že fyziologické funkce jsou ovlivněny vnímáním a hodnocením situace. V
případě, že člověk anticipuje aktivní zvládání situace (aktivní coping), objevují se poněkud
jiné fyziologické pochody než v případě, kdy člověk cítí, že nemá situaci pod kontrolou a
nemůže nebo nechce ji ovlivňovat (pasivní coping).
Tak například vztah mezi úzkostí a činností kardiovaskulárního systému je velmi komplexní a
odráží zmiňované hodnocení situace. Podobně reaguje i sekrece katecholaminů - v případě
aktivního copingu je při strachu či úzkosti uvolňován jak adrenalin, tak noradrenalin
(spojovaný od dob Cannonových se vztekem), v případě pasivního copingu je úzkost
provázena pouze produkcí adrenalinu.
Jiné ukazatele aktivace, například kožní vodivost nebo svalové napětí, nejsou tak specifické a
při strachu dochází k typickým reakcím, které jsou málo závislé na interpretaci možností
strach zvládat (kožní vodivost roste, stejně tak svalové napětí, teplota kůže klesá).
Behaviorální přístup
Mowrer předpokládal k vysvětlování strachu a úzkosti dva procesy učení. Klasické
podmiňování při získávání strachu (spojování nových podnětů s vrozenými projevy strachu) a
operantní podmiňování při učení se zvládání strachu.
Moderní behavioristické teorie už zohledňují fakt, že některé podněty generují strach snadněji
než jiné, i fakt, že existuje zástupné učení. Existují tři cesty, jimiž člověk strach získává
(Rachman, 1990): klasické podmiňování, učení se modelováním (vidíme-li někoho, že křičí
strachy a utíká, jsme sami poněkud postrašení) a přijímání informací o strach vzbuzujících
objektech nebo jevech (viz např. rozsáhlé protestní akce proti Jaderné elektrárně Temelín v
Rakousku).
Kognitivní přístup
Meichenbaum (1977) a Beck (1976) zdůraznili roli našich očekávání při rozvoji strachu a
učení se vyhýbání se strachu. Podle nich nesprávné hodnocení situace - přeceňování
pravděpodobnosti ohrožující události, přeceňování její závažnosti, podceňování vlastních
možností ji zvládat a podceňování sociální podpory - vede k nepřiměřenému strachu.
Bandura (1977) tvrdí, že lidé se začnou bát, když očekávají hrozné důsledky situace. Strach je
tedy i určitým ukazatelem toho, nakolik člověk věří, že má schopnosti se vyhnout
nepříjemným důsledkům. Repertoár obran proti strachu získáváme podle Bandury z minulé
zkušenosti (pocit vlastní kompetence; self-efficacy) nebo zástupným učením, například
pozorováním druhých, užitím dalších informací, jako například verbální instrukce o tom,
která strategie povede k redukci bolesti.
Další aspekty strachu a úzkosti
Lidské strachy nejsou náhodné: některé obavy jsou velmi běžné, ale jiné jsou mimořádně
vzácné. Ty nejtypičtěji sdílené typy strachu jsou strach z hadů (to platí i v oblastech, kde se
vyskytuje hadů málo) a strach z výšek. Řada projevů strachu se zaměřuje na objekty, které
ohrožují přežití, jako jsou potenciální dravci, neznámá místa a temnota. Nicméně převaha
těchto objektů strachu se nemusí bezpodmínečně vztahovat k jejich současné hodnotě pro
přežití. Některé z těch nejobvyklejších objektů strachu, například strach z malých neškodných
pavouků, nemá žádný zjevný biologický význam, zatímco strach z reálně nebezpečných
situací, jako je řízení auta při veliké rychlosti, které skutečně ohrožuje přežití, je nepřiměřeně
vzácný. Rozdělení typů strachu se liší podle řady osobních a sociálních faktorů. Jedním z
takových faktorů je věk. V rané dospělosti například kulminuje strach ze zvířat nebo z
temnoty. U jiných typů strachu, např. strachu z nemoci, zranění a z davu, dochází k
postupnému nárůstu s věkem až do střední dospělosti (Rachman, 1990).
Modulujícím faktorem, který určuje projevy strachu, je i přináležení k nějaké skupině.
Ukazuje se, že lidé jsou mnohem náchylnější k prožitkům strachu, když jsou o samotě. Na
druhou stranu ovšem ve skupině existuje emoční "infekce".
Přestože strach, jako základní vrozená emoce, je univerzální napříč kulturami, kulturní vlivy
utvářejí naše chování, když strach zvládáme, a dokonce i když se vymyká naší kontrole. Jsou
to zejména systémy přesvědčení, učení se modelováním, pozorováním, kulturně specifické
podněty a podobné faktory, které zde hrají roli. Ve vývoji lidských společenství se tak strach
vedle existenčních otázek36 velmi často váže k záležitostem sociálním, jako je například
ohrožení sociálního statusu nebo subjektivní pohody.
Příkladem takového kulturně specifického projevu je strach z úspěchu; vychází z norem
chování, které v dané společnosti fungují. Pokud by člověk tím, že bude úspěšný, porušil tyto
normy, vystavuje se riziku sociální represe, což jeho strach spouští.
Dvousložková teorie úzkosti
Jako první uvedli do literatury chápání dvou složek úzkosti Liebert a Morris (1967). Podle
tohoto přístupu lze prožitek úzkosti rozdělit přinejmenším do dvou složek, a to kognitivních
obav a autonomního emocionálního vzrušení. Kognitivní složka zahrnuje kognitivní elementy
prožitků úzkosti, jako jsou negativní očekávání, myšlenky na sebe sama v úkolové situaci a na
případné následky špatného výkonu. Somatická emocionální složka se týká vnímání vlastního
fyziologického vzrušení provázejícího úzkost (autonomní aktivace vzrušení, nepříjemné
pocitové stavy jako třes, napětí apod.).
Obě složky byly považovány za nezávislé v tom smyslu, že byly vzbuzovány a udržovány
různými situačními podmínkami a že mají různý vliv na výkon (Deffenbacher, 1980).
Nicméně bylo předpokládáno, že v testových situacích vzájemně korelují, což výzkumy
potvrdily. Stejný myšlenkový model rozlišující dvě složky úzkosti se objevuje na rysové
úrovni u tzv. testové úzkosti, tak jak její pojetí rozpracoval Spielberger. Toto rozdělení na
dílčí složky pak bylo různými autory reformulováno, a tak se v některých testech zjišťujících
úzkost setkáváme i s více složkami (včetně české verze dotazníku zkouškové úzkosti
vycházející z Hodappova německého inventáře /Man, Stuchlíková a Hodapp, 1997/, kde se v
kognitivní složce objevují tři dimenze: obavy jako hodnocení důležitosti výkonu, vlastních
schopností a možných následků, dále interference jako úvahy o něčem jiném, nesoustředěnost
a dále nedostatek sebejistoty ve vztahu k úkolu).
6.5 Smutek a zármutek
Smutek bývá vymezován jako pocit spojovaný se stísněností, s pocity nešťastnosti, soužení,
toužení apod. Sklíčenost se dotýká posuzování našeho vlastního osudu, zahrnuje významnější
negativní hodnocení. Je hlubší a déletrvající než pouhý smutek, častěji je to citový vztah k
realitě. Extrémní případy sklíčenosti se mohou vyvinout v afektivní poruchu deprese. Deprese
bývá definována jako stav částečné nepřístupnosti vůči stimulaci, bývá charakterizována
sníženou iniciativou a negativním zkreslením kognice.
Zármutek je vymezován jako ostřejší, mnohem bolestivější emoce než smutek nebo
sklíčenost. Je intenzivním emocionálním utrpením způsobeným ztrátou, neštěstím a hlubokým
smutkem.
Osamělost bývá rovněž řazena k této "emocionální rodině". Představuje smutek nad
nedostatkem opravdových a naplněných mezilidských vztahů.
Smutek
Obličejový výraz smutku všichni dobře známe. Smutek je univerzální, na kultuře nezávislá
emoce, snadno rozpoznatelná všemi lidmi kdykoli a kdekoli. Stejný výraz můžeme vidět u
dětí i u dospělých. To je jedním z důvodů, proč je smutek považován za jednu ze základních
emocí.
Při smutku, kdy nám události připadají beznadějné a máme pocit, že nám nezbývá, než je
trpně snášet, převažuje aktivace parasympatické větve vegetativního nervstva, což vede k
tomu, že lidé mohou plakat, jejich krevní tlak a pulz klesají, svalové napětí je sníženo a
vzrůstá neschopnost aktivity.
C. E. Izard (1977) v jedné ze svých studií ukázal, že pro většinu lidí je hlavní příčinou smutku
pocit separace - separace od rodiny, od přátel, pocity, kdy se cítíme opomíjeni, jako bychom
nikam nepatřili, chvíle, kdy nejsme schopni komunikovat s ostatními a vyjadřovat své
opravdové pocity nebo získat sympatie. Jinou hlavní příčinou smutku je neúspěch - ať
imaginární, nebo skutečný. Lidé jsou často smutní ve chvílích, kdy neuspějí v romantickém
vztahu, v sociálních vztazích, ve sportu nebo v pracovních aktivitách. Podle Izarda jsou však
takové smutné události neoddělitelnou součástí života. Proto je pro lidi důležité naučit se
zvládat takové stavy efektivním způsobem.
Tomkins (1962) a Izard (1977) uvádějí, že smutek a distres mají tři hlavní funkce. První z
nich je to, že smutek motivuje lidi, aby změnili své životy. Lidé musejí zažít určité smutky a
zklamání, mají-li být motivováni k dozrávání, k růstu vlastní osobnosti, k tomu, aby se stali
lepšími. Smutek a osamělost nás nutí k tomu, abychom se učili znovu nabídnout své přátelství
jiným. Zklamání nás učí tomu, abychom usilovali důrazněji, a opakované neúspěchy nás učí,
že ne všechny věci jsou možné. Druhá funkce smutku je ta, že vyjadřování smutku motivuje
ostatní, aby nám pomohli. A konečně třetí funkcí smutku je posilování skupinové soudržnosti.
Smutek, který pociťujeme, když naše láskyplné vztahy chřadnou a přátelství vyhasínají, je
jednou z významných sil, které udržují vazby mezi lidmi.
Sklíčenost
Sklíčenost je spojována spíše s pasivitou a rezignací. Nicméně v určitých případech může
sklíčenost vést rovněž k posílení našeho konstruktivního sebezkoumání. Sklíčenost
zdůrazňuje naše hodnocení těch věcí, které jsou pro nás důležité ("teprve když se věci stanou
velmi tmavými až černými, můžeme vidět hvězdy na nočním nebi"). Znamená to, že v
situacích sklíčenosti máme příležitost uvědomit si více to, co pro nás určité objekty, určití
lidé, určité aktivity apod. znamenají, a tak můžeme usilovat o zachování této hodnoty
(Cunningham, 1988; Stearns, 1993).
Podobně jako hněv je i sklíčenost spojená s přesvědčením, že situace může být změněna; ale
zatímco sklíčenost se často spojuje s naším přijetím ztráty, hněv se často spojuje s
přesvědčením, že tato ztráta by měla být odstraněna nebo nahrazena. V jedné ze studií bylo
dětem zabraňováno v naplňování jejich přání podle "svévole" experimentátora. Různá
proporce dětí na to reagovala buď hněvem, nebo sklíčeností s tím, že větší sklíčenost byla
vyjadřována tehdy, když osobou, která znemožňovala uspokojení dětských přání, byl někdo,
nad nímž děti neměly téměř žádnou kontrolu (např. učitel). V situaci, kdy touto osobou byl
někdo, nad nímž měly kontrolu větší (např. vrstevník), se mnohem častěji objevovala hněvivá
reakce (Stearns, 1993).
U dlouhodobě nezaměstnaných může být sklíčenost nejen reakcí na ztrátu zaměstnání jako
takového (a další ztráty z toho bezprostředně vyplývající), ale dlouhodobé přetrvávání této
situace může vést ke ztrátě naděje na změnu. Spojení sklíčenosti s takto vzniklou apatií je
velmi závažným psychologickým problémem dlouhodobé nezaměstnanosti.
Zármutek
Zármutek je nejsilnější typ sklíčenosti. Vztahuje se k situacím ztráty, které nás nechávají zcela
bezmocné. Zármutek bývá často spojován s reakcí na smrt blízkých lidí a s procesem
truchlení. Zatímco smutek je relativně jednoznačná přímá emoce, zármutek, podobně jako
deprese, zahrnuje vedle smutku ještě další emoce, jako je hněv, znechucení nebo pocity viny.
Zármutek je mnohem komplexnější a intenzivnější emoce než smutek. Je to emoce dlouhého
trvání, která prochází různými fázemi.
První reakcí na hlubokou ztrátu je popření reality. Tato reakce vypadá jako šok, otupělost.
Protože realita smrti ještě nepronikla do vědomí, ti, kteří ji přežijí, mohou vypadat, že událost
akceptují a že se s ní dobře vyrovnávají.
Postupně během hodin nebo měsíců po úmrtí blízké osoby se otupělost vytrácí a dostavuje se
intenzivní pocit ztráty a bolesti. V tomto období se často objevují nevědomé pokusy se ztrátou
se vyrovnat, které se projevují jako zkreslená percepce, iluze, halucinace. V tomto období
jsou truchlící lidé náladoví, pociťují pocity viny, mohou být vzteklí nebo podráždění, osamělí,
úzkostní a nepokojní. Nabídky podpory jsou v tomto období ze strany truchlících často
zavrhovány. V tomto období také truchlící záměrně přehlížejí své fyzické zdraví a v důsledku
toho se může objevit celá řada fyzických i psychických symptomů truchlení. Zvyšuje se
náchylnost k mentálnímu onemocnění, objevuje se řada fyzických symptomů, jako migrény,
bolesti hlavy, bolesti obličeje, poruchy zažívání, peptické vředy, ztráta nebo nabírání na váze,
poruchy srdečního rytmu, bolesti v zádech, astma, náchylnost k infekcím, trvalá únava apod.
Obvykle se prohlubují potíže provázející již probíhající onemocnění, nebo se může objevit
nové fyzické onemocnění. Zvyšuje se predispozice lidí ignorovat zdravotní rizika (např.
kouření, pití, užívání drog) a to všechno ve svém důsledku zvyšuje v prvním půlroce po úmrtí
blízké osoby riziko vlastního ohrožení (podle některých studií až o 40 %). U osaměle žijících
párů se ukázalo, že se smrtí partnera se mnohem hůře vyrovnávají starší muži; jako
zdůvodnění se uvádí, že mají méně sociálních dovedností. Mužům se dostává menší sociální
podpory, než by potřebovali.
Jako poslední fáze truchlení se objevuje fáze rozřešení a reorganizace. V této finální fázi
dovedou pozůstalí vzpomínat na mrtvého bez toho, že by byli zavaleni aktuálním, bolestně
citelným smutkem, a zároveň jsou připraveni znovu se zapojit do života kolem sebe. Celý
proces truchlení trvá normálně rok nebo dva, ale jsou samozřejmě případy, kdy se pozůstalí se
smrtí nedovedou vyrovnat nikdy.
Truchlení nebo zármutek bývají považovány za posvátné, a proto je doporučováno je
respektovat. Z toho důvodu by přiměřená podpora měla být poskytována maximálně
ohleduplně, neměla by být vnucována, často postačí jen nabídnout zájem a chuť vyslechnout
hovory truchlícího o jeho ztrátě. Přestože etiketa první poloviny minulého století radila
ponechat truchlícího v jeho smutku co nejvíce o samotě, pohled na situaci truchlících se v
druhé polovině století změnil. Truchlící člověk nepotřebuje nic víc než přítele, který má
trpělivost nechat truchlícího opakovaně mluvit o jeho ztrátě a který ho zároveň ujišťuje o tom,
že jeho reakce a pocity jsou normální, že nejsou nijak neobvyklé vzhledem k situaci.
Bezprostředně po ztrátě někoho blízkého má řada pozůstalých tendenci začít znovu, zpřetrhat
vazby, přestěhovat se a zbavit se pocitu bolesti a ztráty tím, že začne "nový život". Ukazuje
se, že mnozí z těch, kteří učinili takové překotné rozhodnutí a změnili své životní prostředí,
později svého odchodu litovali. Největší nevýhodou takové změny je zpřetrhání sociálních
vazeb, a tím omezení sociální podpory; tu v danou chvíli dotyčný potřebuje nejvíce. Určitou
podporu potřebují pozůstalí ještě v závěrečné etapě vyrovnávání se se ztrátou. Po dlouhé
etapě trápení a smutku, kdy začínají doufat v normální život, potřebují pozůstalí ujištění, že
mají právo už své truchlení zastavit. Touží po ujištění a podpoře, že jejich investice do nových
vztahů a nového života neznehodnotí vzpomínky na zemřelého a že je to jejich přirozené
právo.
Osamělost
Osamělost je určitý typ sklíčenosti. Zahrnuje rozdíl mezi vytouženou a dosaženou úrovní
sociální interakce. Může být popisována také jako emocionální hlad po intimitě v osobních
vztazích. Osamělí lidé netouží tolik po tom, aby se druzí lidé stali součástí jejich života, ale
spíše zoufale touží po tom, aby oni sami byli součástí života jiných lidí.
Ve středu zájmu osamělosti je spíše přístup druhých lidí směrem k nám než jejich aktuální
přítomnost. Osamělí lidé touží po intimnějším a smysluplnějším vztahu s druhými, často však
sami vysílají signály nezájmu a malé angažovanosti. Při navazování nebo prohlubování
vztahu jsou svázáni svými obranami. Jejich strach z toho, že se jim nepodaří vytvořit vztah, je
často podpořen negativní minulou zkušeností, vytváří tak negativní přístup k takovým
vztahům a k lidem obecně. Osamělí lidé často očekávají od druhých, že vůči nim budou mít
určité negativní postoje. Tento jejich negativní přístup vůči druhým lidem je obranným
mechanismem proti případnému selhání při vytváření vzájemně oceňovaného vztahu s
druhými lidmi. Rozdíl mezi tím, po čem osamělí lidé touží, a tím, co očekávají, přidává do
jejich obtížné situace ještě pocit opravdové nešťastnosti (Segrin, 1998).
Osamělost může být považována za určitý typ emoce namířený na vytoužené sociální vztahy.
Nicméně osamělost není typická emoce, protože není namířena na specifický konkrétní
objekt. Často bývá spojována s plachostí, nesmělostí, vinou, úzkostí a frustrací. Každý z
těchto emocionálních vztahů znamená problém, který máme s vlastním sebehodnocením.
Deprese - patologický smutek
Deprese je jednou z nejdéle popisovaných psychologických poruch lidstva. Už ve Starém
zákoně je zachycena Jobova a Saulova deprese. Řekové nazývali depresi "melancholia" nebo
"černá žluč" podle jedné ze čtyř fyziologických šťáv, o nichž se domnívali, že ovlivňují
náladu. Ve středověku byl za příčinu takového utrpení, jakým deprese je, považován ďábel.
Když lidé říkají, že trpí depresí, mohou hovořit o dvou rozdílných věcech: buď o normální,
nebo psychotické depresi. Každý z nás je občas smutný a malomyslný, když na něj dolehne
tíha osudu. Takové normální depresivní epizody mají časově velmi omezené trvání. Bývají
vyvolány zcela konkrétní událostí v našem životě (reaktivní stav). V psychologické
terminologii je depresí míněno něco jiného. Klinická deprese jako psychické onemocnění.
Takové deprese jsou velmi kruté, chronické a často je obtížné přesně určit, co je vzbuzuje.
Chronická deprese se objevuje ve dvou velmi odlišných formách. Takzvaná jednopolární
deprese, která zahrnuje dvě třetiny těch, kteří mají depresivní poruchu, je charakteristická tím,
že dotyčný prožívá devastující depresi, jeho kognitivní procesy jsou narušeny, udržují nízké
sebepojetí a motivační deficit. Dotyčný má obtíže ve vykonávání i těch nejjednodušších
úkonů. Bipolární deprese postihuje jednu třetinu nemocných. Bipolární nebo také manickodepresivní porucha je typická střídáním tzv. manických fází (v nichž lidé pociťují ohromnou
energii, veselí, jsou velmi excitováni, takže zřídka spí nebo jedí a jsou až nepřirozeně aktivní)
a period hluboké deprese. Deprese postihuje zhruba 10 % populace, 5 % jí trpí jako chorobou,
přičemž dvakrát častěji jsou postiženy ženy než muži.
6.6 Znechucení a pohrdání
Znechucení a pohrdání se vztahují k odmítnutí nějakého objektu, ať už je jím osoba, nebo věc.
Zásadně se však liší tím, že v případě znechucení jde o základní emoci vyjadřující přitažlivost
nebo odpudivost objektu, zatímco u pohrdání jde o odvozenou emoci, která obsahuje jako
základní prvek hodnocení objektu z hlediska porovnávání s námi samými (našimi hodnotami,
postoji, vlastnostmi). Shledáváme-li v určitém hodnoceném aspektu objekt podřadným, může
to, je-li zároveň náš vztah k objektu negativní, vyvolat pohrdání.
Znechucení
Znechucení je nejzákladnější emocí ve skupině emocionálních postojů vyjadřujících
odmítnutí nějakého objektu. Jde o primitivní bezprostřední emoční reakci, která je těsně
spojena s vnímáním, tzn. s viděním, cítěním, chutí nebo dotykem.
Znechucení je silně pociťovaná averze vůči něčemu, co vnímáme jako potenciální znečištění
nás samých, a to jak ve fyzickém slova smyslu (vztahuje se to např. k infekci), tak v
přeneseném smyslu (vztahuje se to k porušení našich osobních hranic). Vývojově se patrně
tato emoce vytvořila jako reakce na opravdové fyzické znečištění, zvláště znečištění potravy.
V průběhu dalšího vývoje se tato reakce rozšířila na všechny druhy znečištění, včetně
mentální a morální kontaminace.
Takzvané tělesné znechucení se může vztahovat k jídlu, tělesným projevům, narušení
celistvosti (např. když si někdo propíchne prst háčkem na ryby), hygieně (nedostatečné),
zvířatům (obzvláště některým, jako jsou červi apod.), ke smrti (např. nechuť zvednout mrtvé
zvíře).
Oblasti vyvolávající znechucení jsou korelovány, a tak lidé, kteří snadno pociťují znechucení
například nad zkaženým jídlem, bývají také více znechuceni věcmi, kde se znechucení
objevuje v přeneseném slova smyslu, jako je incest, amputace, krysa apod. Pokud se týče
smrti jako jedné z kategorií znechucujících objektů, je možné spekulovat o tom, že se jedná
především o psychologickou kontaminaci naší existence. Lidé jsou si vědomi své smrtelnosti,
a proto potřebují represi plného uvědomění si takové hrozby. Odtud tedy plyne, že setkání se
smrtí (např. zvířete) je bráněno znechucením, které vede k potlačení myšlenek na prožitky,
které mohou být připomínkou naší smrtelnosti (Rozin a kol., 1993).
Symboličtější podoba znechucení je ilustrována pocity znechucení nad určitými typy
sexuálních praktik nebo nad některými projevy abnormálního sociálního chování, jako je
například okradení žebráka nebo zneužívání tělesně postiženého pro získání zisku. Je
zajímavé, že ne všechno nemorální chování vzbuzuje znechucení; pouze to, které je zřetelně
považováno za abnormální. Taková "normální" motivace, která vede zloděje k vykradení
banky, je vnímána jako amorální, ovšem ne jako znechucující.
Vzhledem k velké intenzitě a zřetelnému obličejovému vyjádření, stejně jako k tělesným
projevům spojeným se znechucením, je zřejmé, že tato základní emoce má i komunikační roli.
Vzhledem k jasnosti této komunikace je znechucení také velmi "infekční" emocí. Když
vidíme člověka, který je silně znechucen, velmi často prožíváme znechucení také.
Pohrdání
Pohrdání patří do skupiny negativních emocí vztahujících se k osobnosti někoho jiného.
Pohrdání vyjadřuje náš pocit nadřazenosti nad touto osobou. V případě pohrdání je druhá
osoba hodnocena jako v nějakém základním ohledu podřadná. V případě znechucení je druhá
osoba prostě nepříjemná, ale to nemusí znamenat, že je nezbytně podřadná.
Podřadnost spojená s pohrdáním nemusí mít globální charakter. Může se vztahovat jen k
některým aspektům osobnosti druhého. Můžeme druhým pohrdat pro to, jak vypadá, ale stále
připouštět, že má vyšší status než my.
Miller (1997) uvažuje o tzv. pohrdání směrem vzhůru, což je pohrdání, které lidé pociťují
vůči někomu, kdo stojí na sociálním žebříčku výše. Příkladem je třeba pohrdání dospívajících
dospělými nebo nižších profesí vyššími v jedné firmě, pohrdání dělníků manažery nebo
pohrdání černochů bílými, nevzdělaných vzdělanými apod. Tento způsob pohrdání se ovšem
od toho obvyklého odlišuje několika způsoby, například je méně pravděpodobně spojován
také se znechucením, je svým způsobem bezpečný a legitimní, je často spojován se
škodolibostí, je častěji jen dílčí oproti pohrdání opačným směrem. Miller je přesvědčen, že k
takovému pohrdání dochází nejen v případech, kdy si níže postavená osoba myslí, že je v
něčem nadřazená oné osobě, která stojí nad ní v sociálním žebříčku a jíž pohrdá, ale také v
případě, kdy si o někom výše postaveném myslíme, že jeho postavení neodpovídá tomu, co by
si sám přál.
Zajímavým a častým případem takového pohrdání směrem vzhůru je například náš postoj
vůči politikům. Vnímáme je, podle Millera, jako svého druhu morální vazaly. Mají co do
činění s morální špínou proto, aby mohli dělat svou práci. My přesto vůči nim pociťujeme
určité znechucení a pohrdání, protože to, že se pohybují v morální špíně považujeme za jejich
volbu. Tito lidé pod drobnohledem médií ukazují svoje neřesti, jako je pokrytectví, zrada,
přetvářka, podlézání nebo surovost. Bez ohledu na naše pohrdání jimi jim přidělujeme vysoký
status v naší společnosti a umožňujeme jim získat velkou moc. Tyto zisky mohou být určitým
druhem kompenzace.
Ben-Ze'ev (2000) uvádí, že pohrdání může vypadat jako lhostejnost, protože se zdá obsahovat
určitou nechuť ke změně podřadné situace objektu a objekt je též vnímán v určitém smyslu
jako ten, který si svou pozici zaslouží. Pohrdání se však od lhostejnosti odlišuje. Pohrdání
není jen "studenou" znalostí zahrnující inferioritu druhých lidí, ale obsahuje také negativní
hodnocení těchto lidí a pozitivní hodnocení naší vlastní nadřazenosti. Taková hodnocení jsou
doprovázena dalšími emočními složkami, jako je intenzivní pocit nesouhlasu a motivace
vyhnout se určitým aktivitám spolu s těmito lidmi. Pohrdání, podobně jako nenávist, trvá
dlouhodobě, i když je obvykle méně intenzivní. Na rozdíl od nenávisti jde v případě pohrdání
o určitou soutěživou koexistenci.
6.7 "Já" emoce - pocity vztahující se k našemu jednání
Tuto skupinu emocí lze vymezit vztahem k našim vlastním konkrétním činům. Když své činy
hodnotíme negativně, můžeme prožívat emoce lítosti, strachu, rozpaků či viny. Hodnotíme-li
je pozitivně, můžeme pociťovat hrdost, uspokojení. Hrdost bývá výrazem našeho kladného
hodnocení jak minulých, tak současných aktivit. V negativní říši je terminologie více
diferencovaná, zatímco lítost se jednoznačně vztahuje k minulosti, rozpaky se vztahují k
přítomnosti. Stud a vina mohou vzniknout ve vztahu jak k minulým, tak k současným
aktivitám.
Hledáním spouštěcího podnětu pro k "já" se vztahující emoce se zabýval Lewis (1993).
Hovoří o tom, že naše "já" samo ještě nestačí k vysvětlení toho, jakou emoci k němu se
vztahující v různých situacích prožíváme. Na rozdíl od tzv. základních emocí nám nepomůže
ani specifický behaviorální obraz (např. červenat se můžeme jak při plachosti, rozpacích, tak
při zahanbení nebo vině) ani akční tendence, neboť ty se všechny vztahují k udržování a
úpravě sebepojetí. Lewis nakonec dospívá k přesvědčení, že je to složitý proces připisování
příčin našeho chování, který spouští tyto emoce. Postupuje od zvnitřněných standardů,
pravidel a cílů k hodnocení vlastního jednání a k připisování úspěšného nebo neúspěšného
naplňování těchto norem našemu "já". Například nenaplňujeme-li tyto normy, může být naše
jednání připsáno buď situačním proměnným (potom pociťujeme lítost, případně vinu, že jsme
v dané situaci takto jednali), nebo obecnějším charakteristikám našeho já (potom pociťujeme
zahanbení).
Hrdost
Pro hrdost jsou podstatné dvě složky: hodnocení něčeho pozitivně a chápání sebe sama jako
někoho, kdo je spojen s těmito pozitivními věcmi. Hrdost je funkcí obou těchto složek a nižší
úroveň jedné z nich může být kompenzována vzrůstem druhé. Ovšem absence jedné z nich
obvykle hrdost eliminuje.
Podobně jako u jiných emocí, je u hrdosti důležité porovnávání. Hrdost nemusí vždy
předpokládat výlučnost, ale předpokládá vždy relativně vysokou hodnotu a často také
výjimečnost či nadřazenost. Můžeme být hrdi na něco, co má řada lidí, například na svou
kondici nebo na skutečnost, že patříme k určitému národu. Přestože sdílíme tento objekt naší
hrdosti s řadou dalších lidí, stále jsme v relativně lepší pozici než jiní, se kterými se můžeme
porovnávat.
Čím exkluzivnější určitá kvalita je, tím více jsme na ni hrdí. Přestože hrdost je zaměřena na
nás samé, mínění druhých hraje mimořádnou roli. Důležitost toho, jak danou kvalitu posuzují
lidé kolem nás, způsobuje, že můžeme pociťovat hrdost i vůči svým vlastním aktivitám, které
považujeme za morálně pochybné, pokud jsou tyto aktivity silně oceňovány naším okolím
(např. dobývání ženských srdcí).
Hrdost není jenom důsledkem našich dosažených úspěchů, ale také "darů", jichž se nám
dostalo - nadání. Nicméně větší stupeň kontrolovatelnosti, úsilí a záměrnost zvyšuje emoční
intenzitu hrdosti. Jsme mnohem hrdější na úspěšný výsledek vlastní činnosti, za kterou jsme
byli zodpovědní, o kterou jsme usilovali, do které jsme investovali spoustu úsilí, než na
úspěšný výsledek, který se stal dílem náhody.
Lítost
Lítost je v zásadě smutek nad minulými alternativami, které nám byly dostupné, ale kterých
jsme nevyužili. Čím dostupnější a žádoucí alternativy byly, tím intenzivnější je naše lítost.
Trochu zlehčeně můžeme říci, že více litujeme toho, když nám ujede autobus o jednu minutu,
než když ho nestihneme o dvacet minut.
Lítost je emoce, která přemosťuje minulost a současnost s očima upřenýma do budoucnosti.
Podobně jako u emocí zaměřených do naší budoucnosti i u emocí orientovaných na naši
minulost platí, že větší časová vzdálenost snižuje emoční intenzitu.
Lítost ovlivňuje chování lidí nejen bezprostředně poté, co bylo učiněno rozhodnutí, ale
dokonce i předtím, než takové rozhodnutí přijmeme. Při rozhodování se snažíme anticipovat
lítost, kterou bychom mohli pociťovat později. Většina lidí má tendenci vybírat si takové
varianty, které minimalizují případnou lítost v budoucnu. Tato tendence může být ilustrována
jednou studií, v níž byly studentům rozdány lístky do loterie, a tito studenti byli následně
požádáni s malou peněžní odměnou, aby si lístek vyměnili za nějaký jiný. Souhlasilo méně
než 50 %. Oproti tomu, když jim byla rozdávána pera a následně byli za stejných podmínek
vyzváni, aby si pera vyměnili za jiná, souhlasilo více než 90 %. Příčinou těchto rozdílných
výsledků je patrně možnost lítosti spojená s potenciální ztrátou výhry v případě výměny
loterijních lístků (Ben-Ze'ev, 2000).
Zeelenberg a Beattie (1997) zkoumali experimentálně vliv prožívané lítosti na následující
rozhodnutí. Zkoumané osoby hráli konečnou, velmi jednoduchou hru, v níž hrají dva
účastníci: jeden, který navrhuje, a druhý, který reaguje. Ten, který navrhuje, je vybaven
určitým množstvím peněz a nabízí rozdělení těchto peněz. Ten, kdo reaguje, buď může
akceptovat nabídku a v tom případě oba hráči dostanou odsouhlasenou sumu, nebo ten, který
reaguje, může zamítnout nabídku, ale v tom případě žádný z hráčů nedostane navrhované
peníze. V dané studii všichni účastníci byli v roli navrhovatele, domnívali se, že hrají s
druhým účastníkem, ale ve skutečnosti hráli s počítačovým programem. Po každé své nabídce
dostávali zpětnou vazbu o tom, že protihráč souhlasí, a navíc dostávali informace o tom, o
kolik méně mohli nabídnout, aby ještě jejich nabídka byla akceptována. Jedné skupině lidí
byla poskytována zpětná vazba, že mohli nabídnout o 10 guldenů méně (celkově se hrálo o
100 guldenů), v druhé skupině byla nabídnuta informace, že mohli dát jen o 2 guldeny méně,
aby byla jejich nabídka ještě přijata. Když byli účastníci požádáni, aby hráli ještě druhé kolo
proti někomu jinému, ti, kteří v prvním kole získali informaci o tom, že mohli nabídnout o 10
guldenů méně, nabízeli v druhém kole méně peněz protihráči, než tak činili ti, kteří dostali
informaci v prvním kole o 2 guldenech. Analýza kovariance ukázala, že tyto rozdíly se
ztratily, když byla jako kovariantní proměnná zahrnuta aktuální úroveň lítosti. Jinými slovy,
chování ve druhém kole hry se ukázalo být ovlivněné lítostí vycházející z prvního kola.
Účastníci se tedy zjevně dostali do určité formy řízení emocí (přesněji řečeno řízení lítostí),
chovali se tak, aby aktuálně byla jejich lítost redukována a v budoucnosti minimalizována.
Rozdílné typy lítosti jsou vyjádřeny v odlišných determinantách každého typu. Tak existuje
výrazný rozdíl mezi krátkodobou lítostí a lítostí v delším časovém horizontu. Z krátkodobého
hlediska lidé více litují toho, co udělali, než toho, co neudělali. Naopak z dlouhodobého
hlediska spíše litujeme toho, co jsme neudělali, a udělat jsme mohli. Dlouhodobé úvahy se
totiž týkají spíše ztracených příležitostí, zatímco krátkodobé úvahy se vztahují k aktuálním
ziskům (Gilovich a Medvec, 1995). Zajímavé zjištění uvádí rovněž Zeelenberg (1999), který
zjistil, že lítost nad provedenou akcí, nad jednáním, vyúsťuje častěji a rychleji ve snahu o
nějakou nápravu (behavioural undoing), než je tomu u lítosti nad neučiněním něčeho.
Může se zdát podivné, proč v krátkodobém horizontu litujeme toho, co jsme udělali, a v
dlouhodobém horizontu toho, co jsme neudělali. Důsledky špatných akcí, které jsme udělali,
můžeme přetransformovat v určité osobní zisky (dokážeme nalézt "na tom špatném to
dobré"). Navíc je celý proces časově omezen. Oproti tomu lítost nad tím, že jsme něco
neudělali, a mohli jsme to udělat, zaměstnává naši mysl častěji, a to i proto, že ten příběh,
který by se býval mohl odehrát, nemá žádný konec.
Zdá se, že vysvětlující mechanismus používaný pro pochopení toho, proč jsme některé
možnosti naší minulosti nevyužili, je skutečnost, že jsme dávali přednost pozitivním emočním
stavům před negativními. Snaha o eliminaci negativních emočních stavů, kterých jsme se
obávali, nás vedla i k tomu, abychom se vzdali případných pozitivních emočních stavů.
Taková strategie ovšem redukuje krátkodobý risk, ale v dlouhodobém horizontu zvyšuje
pravděpodobnost zmíněných negativních emočních stavů lítosti. Z hlediska objektu lítosti se
ukazuje, že nejčastějším objektem lítosti je naše vzdělání. To se týká všech lidí, i těch
relativně vysoce vzdělaných. Další obecně rozšířené kategorie se vztahují k práci a k rodině,
případně intimním vztahům.
Bez ohledu na to, kdo jsme, můžeme v životě udělat mnohem méně věcí, než zůstává těch,
které jsme neudělali. Naše životy jsou tak plné promarněných příležitostí. Vyrovnávání se s
těmi ztracenými cestami, kterých jsme ve svém životě nevyužili, je nevyhnutelnou součástí
lidské existence. Uvážíme-li, že současný život nabízí stále více variant a možných alternativ,
zdá se, že ani v budoucnu nebude lítosti nikterak méně.
Vina, zahanbení
Vina se podobá lítosti tím, že se vztahuje k nějakému konkrétnímu činu (nebo opomenutí), ale
ohnisko zájmu je odlišné. Lítost se vztahuje k činu, jehož důsledky pro nás nejsou příznivé;
vina se vztahuje k činu, který byl z naší strany porušením určitých norem. Porušené normy
často bývají normy morální, ale nemusí tomu tak být vždycky. V případě viny se do popředí
dostává rovněž vztah k našim blízkým. Často pociťujeme vinu ve vztahu k blízkým lidem
tehdy, když nedokážeme dostát kvalitnímu interpersonálnímu vztahu. Mnohdy proto, že jsme
partnera nebo blízké osoby po nějakou dobu přehlíželi (obvykle zaujati něčím jiným - prací,
jinou osobou, koníčky, přáteli apod.).
Vina a zahanbení často vyplývají z podobných situací. Lhaní druhé osobě nebo ublížení této
osobě často vzbuzuje jak zahanbení, tak vinu. Zahanbení zahrnuje negativní chování, které je
vnímáno jako globální vyjádření naší osobnosti; vina je vztahována k situacím, které chápeme
jako izolované aktivity. Vina je často spojována s morálně chybným chováním, zatímco
zahanbení bývá spojováno s nějakou nevýhodnou situací. I když obojí, jak zahanbení, tak
vina, se týká sebe sama, zahanbení je více o základních rysech našeho já, zatímco vina se
vztahuje spíše k našemu vlivu, resp. vlivu našeho jednání na někoho druhého. Když se
setkáváme s negativními událostmi, které jsme sami způsobili, lidé, kteří jsou náchylní k
zahanbení, se častěji zaměří na své osobní kvality, lidé, kteří jsou náchylní k vině, se spíš
zaměřují na konkrétní aspekty svého chování (Lewis, 1992).
Tendence cítit zahanbení a stejně tak cítit nenávist jsou méně adaptivní než náchylnost k
pociťování viny a hněvu. Hlavním důvodem je to, že zahanbení a nenávist se vztahují k
osobnostním rysům, a ty mohou být jen zřídka změněny. Vina a hněv mohou být užitečnější v
tom, že jsou zaměřeny na určité konkrétní chování, které může být v budoucnu v podobných
situacích změněno.
Vina je spojena se strachem; strachem, že pokud neodčiníme své jednání, druhý se na nás
může hněvat a případně může ublížit on nám. U zahanbení žádná taková nezbytnost pocitu, že
druhý bude vzteklý nebo hostilní, není. Možnost opovržení nebo pohrdání dostačuje. Člověk
může být rovněž zahanben tím, že je obdivován špatnými lidmi. V tomto případě se strach z
opovržení vztahuje k lidem, kteří nesouhlasí, případně pohrdají těmi, kdo nás obdivují.
Vina poskytuje určitý pocit, že člověk by měl odčinit situaci nějakou nápravnou akcí; oproti
tomu u zahanbení tomu tak není. Odplata a potrestání jsou tak u viny pociťovány jako
přiměřené a vhodné, protože věříme, že špatnou věc, kterou jsme způsobili, můžeme odčinit.
U zahanbení tomu tak není, protože zahanbení vyjadřuje základnější pochybení. V souladu s
tím se lidé, když se cítí vinni, snaží napravit to, co udělali - omluvou, vysvětlováním,
nabízením výmluv apod. Tyto aktivity nejsou typické pro zahanbení (Tangney, 1990).
Existují ovšem i případy viny bez zjevné osobní zodpovědnosti. Například cítíme určitou vinu
v případě, že jsme rodině přesunuli dovolenou a ona celá proprší. Mnohem dramatičtější
příklady můžeme najít u sexuálně zneužívaných dětí nebo obětí velkého násilí, stejně jako u
těch, kdo přežili. Často připisují neblahou událost své osobě (stalo se to proto, že jsou takoví,
jací jsou), a v důsledku toho cítí vinu. To se týká například lidí, kteří přežili nějakou
hromadnou nehodu, napadení, nebo válečných veteránů, případně obětí holocaustu. Ti, kteří
přežili, cítí vinu vůči těm, kteří zahynuli.
Velmi silnou situací ukazující na vytváření viny nezávisle na osobní zodpovědnosti jsou
mnohé pocity viny u rodičů, kteří ztratili dítě. Takoví rodiče trpí celou řadou různých pocitů
viny. Ty jsou spojeny s jejich přesvědčením, že nějak přispěli ke smrti dítěte nebo že přežili
své vlastní dítě, že mohli udělat něco ve své předchozí výchově lépe, případně že jejich
zármutek není dostatečný. Podobné typy viny bývají nalézány také v jiných případech velmi
těsných vztahů, v případě odrostlých dětí, které se starají o staré rodiče, v případě členů
rodiny, kteří se snaží vyrovnat se závažnou nemocí někoho milovaného, apod. Analogický
rejstřík nejrůznějších pocitů viny nalézáme i u rodičů, kteří se starají o dítě s nějakým
závažným handicapem (Ben-Ze'ev, 2000).
Příklady viny bez zjevné osobní zodpovědnosti mohou být vnímány jako svým způsobem
iracionální. Ovšem mají své racionální kořeny. Z hlediska emoční zodpovědnosti lze vydělit
dva hlavní typy zodpovědnosti: kauzalitu a oceňování. V některých případech jsou zcela
nahodilé kauzální souvislosti zaměňovány s oceňováním a připisováním intencí. Znamená to,
že například v uvedeném příkladu, kdy pociťujeme částečnou vinu za nevydařenou
dovolenou, zaměňujeme čistě náhodné souvislosti za příčiny a vlastnosti, které jsou velmi
osobní. Sebeobviňování je někdy vedeno snahou objevit skrytý smysl nepřízně osudu,
pochopit jej a tak dát smysl utrpení.
Rozpaky, stud
Stud se podobá lítosti, vině a zahanbení tím, že obsahuje negativní hodnocení nás samých.
Podobá se také hněvu a vině tím, že se vztahuje ke specifickým událostem. Zatímco rozpaky
mohou být vyvolány nejasností situace a mohou tak být pociťovány jako méně osobní, stud je
vždy velmi osobní a je spojován se sociálními okolnostmi.
Stud vzniká tehdy, když v přítomnosti jiných osob zjistíme, že jsme v centru pozornosti a že
jsme posuzováni. Typické přesvědčení spojované se studem je to, že jsme zodpověděli
neadekvátně na požadavky dané sociální situace nebo že naše soukromí bylo narušeno.
Nemůžeme pociťovat stud, když jsme sami - stud vždy vyžaduje publikum.
Strategie užívané pro to, abychom se vyrovnali se studem, jsou povětšinou behaviorální, jako
jsou nejrůznější formy úniku (křik, smích, změna tématu, popření, výmluvy apod.).
Stud je prožíván lidmi ve všech kulturách a téměř ve všech věkových skupinách, se zvláště
zvýšenou frekvencí v průběhu dospívání. Intenzita studu záleží kromě jiného i na množství
pozorovatelů přítomných v této trapné situaci a na jejich relativním sociálním statusu.
Podobně jako řada jiných emocí, i stud může být infekční. Je ovšem jasné, že čím blíže je
nám osoba v rozpacích, tím intenzivnější jsou naše vlastní rozpaky, resp. stud. Tak se budeme
cítit více v rozpacích, případně budeme se více stydět v situaci, kdy například v Paříži zadrží
policista kradoucího Čecha, než v situaci, kdy v Čechách policista zadrží kradoucího
Francouze.
6.8 "Já" versus "ty" emoce
Dobrý nebo špatný osud druhých lidí v nás vyvolává řadu různých emocí v závislosti na
našem vztahu k nim. Hlavními emocemi v této skupině jsou negativní emoce ve vztahu k
dobré situaci nebo k dobrému osudu druhých lidí - tj. závist a žárlivost. Hlavními emocemi
zaměřenými na špatný osud druhých jsou lítost a soucit. Pozitivní hodnocení toho, když se
druhým dobře daří, je radost z úspěchu druhého a pozitivní hodnocení toho, když se druhým
nedaří, je škodolibost.
Závist zahrnuje negativní hodnocení naší nedostačivosti, zatímco žárlivost zahrnuje negativní
hodnocení možnosti ztráty něčeho - typicky vztahu, na kterém nám záleží. Závist a žárlivost
se vztahují ke změně v tom, co máme: provázejí buď přání něco získat, nebo strach ze ztráty.
Význam slov "závist" a "žárlivost" se překrývá. To, co způsobuje jejich překrývání, je fakt, že
se často objevují spolu, a také skutečnost, že mají negativní morální konotace.
Závist
U závisti se primárně staráme o porovnání své vlastní pozice s někým jiným, a ne o vnitřní
hodnotu objektů, kterých se naše závist týká. Při vysvětlování závisti se zdají zvlášť důležité
dvě hlavní charakteristiky: naše nedostačivost a naše touha. V tomto smyslu lze tedy závist
formulovat dvojím způsobem, ze dvou různých přístupů:
1.
závist je spojena s naší nedostačivostí,
2.
závist se týká úspěchu nebo dobrého osudu někoho jiného.
První přístup předpokládá, že druzí jsou z nějakého důvodu lepší, a v tomto smyslu závist
nevyjadřuje nějaký morální protest. V druhém případě může být závist považována za v
zásadě oprávněnou morální emoci, protože ostatní si svou dobrou situaci nezaslouží.
Ve vymezování závisti patrně hraje důležitou roli právě pocit vlastní nedostačivosti. Pokud
vnímáme nespravedlivé zacházení, ale ne nedostačivost, vyústí to u nás v hněv a
nespokojenost spíše než v závist. Závistiví lidé si ovšem často pomáhají zdůrazňováním svého
morálního nároku ve snaze svou emoci ospravedlnit. Nespravedlnost je tedy často
vykonstruovaná, což je projevem racionalizace jejich negativního postoje. Na druhou stranu
lze poznamenat, že závist není spojena s jakoukoli nedostačivostí obecně, ale jen ve vztahu k
lidem, kteří jsou pro nás emocionálně důležití. Když závidíme, jsme přesvědčeni, že máme
málo štěstí, zatímco lidi, kterým závidíme, považujeme za šťastlivce. Lidi, kterým závidíme,
typicky nevnímáme jako ty, kteří si svou lepší pozici zaslouží, ale spíše jako ty, kteří mají
mimořádné štěstí. Přání překonat svou vlastní inferioritu může být uspokojeno dvěma
cestami: můžeme se samozřejmě snažit snížit úroveň druhého člověka nebo se můžeme snažit
o to, abychom zvedli svou vlastní. První přístup vyžaduje zášť a byla mu věnována v umění
spousta prostoru. Druhý přístup implicitně zahrnuje určité obdivování druhého člověka, není
to přístup plný záště, a tak v tomto smyslu může dokonce jít ruku v ruce s přáním dobrého
tomu, komu se chceme přiblížit (můj "hrdina").
Zajímavou analýzu závisti podal Ben-Ze'ev (2000), který zkoumal závist v kibucu, což je
velmi specifické společenství v Izraeli. Analyzoval jednotlivé faktory, které v této
rovnostářské uzavřené společnosti představují možnou redukci závisti, a naopak faktory, které
závist zvyšují. Jeho analýza vyúsťuje v závěr, že váha faktorů, které zvyšují závist, je větší
než váha redukujících faktorů, a proto předpokládá, že závist v takové uzavřené rovnostářské
komunitě je dokonce silnější než v otevřené společnosti. Tato negativní korelace mezi
redukovanou nerovností na jedné straně a intenzitou závisti na straně druhé se zdá platná pro
většinu typů nerovnosti. Pozoruhodnou výjimkou je ovšem kvalita uspokojování potřeb.
Kvalitativně pociťovaná podobnost uspokojování potřeb buduje určitý druh rovnosti, který
zvyšuje naši všeobecnou spokojenost, a tak pravděpodobně přispívá k redukování závisti.
Problémem ovšem je, že dosáhnout takového stavu je velmi obtížné, zvláště při nedostatku
zdrojů. Ideologie kibucu je zaměřena na rovnost v uspokojování potřeb, je to její ideál.
Oblasti, ve kterých se v kibucu daří tomuto ideálu přiblížit, je oblast stravy, zdraví a v menším
rozsahu i vzdělání. V těchto oblastech, kde nerovnost uspokojování potřeb je významně
snížena, je rovněž snížena hladina závisti.
Dále autor argumentuje, že v moderní západní společnosti rovněž dochází k nárůstu závisti.
Jedním z hlavních faktorů je větší flexibilita sociálních a ekonomických vrstev. S dostupností
alternativ vzrůstá jak závist (mohl jsem být tak úspěšný jako oni), tak naděje (možná budu tak
úspěšný jako oni). Rovněž fenomén "vítěz bere všechno", kdy špičky v jednotlivých oborech
velmi rychle akumulují svoje bohatství a slávu, zatímco ti, kteří jsou jen o stupínek níž v
hierarchii daného oboru, jsou výrazně chudší a méně slavní (např. sportovci, umělci, některé
ekonomické společnosti - počítačové apod.) závisti přispívá. Další faktory, které podle názoru
Ben-Ze'eva přispívají vzrůstu závisti v moderní západní společnosti, jsou tyto:
n
moderní západní společnost je mnohem soutěživější než v předchozích generacích;
n
komunikační revoluce přivádí lidi do těsnějších kontaktů poskytujících i přesnější
informace o druhém;
n
hierarchie prezentovaná v těchto společnostech není akceptována jako oprávněná a
přirozená.
Samozřejmě existují i určité faktory, které působí opačně, například zlepšování životních
podmínek a větší důraz na osobní rozvoj. Nicméně zůstává otázkou váha těchto faktorů; zdá
se, že faktory zodpovědné za vzrůst závisti hrají důležitější roli.
Žárlivost
Oproti závisti, která je vztahem dvou stran, je žárlivost v zásadě vztahem tří stran. Objekty
žárlivosti jsou tedy typicky dva: primární emocionální objekt a sekundární objekt, kterým je
náš rival. Žárlivost je mnohem osobnější a vytváří větší zranitelnost než závist. Může
pravděpodobněji způsobit závažnější narušení našeho sebepojetí, protože se dotýká mnohem
důležitějších aspektů našeho sebehodnocení. Hrozbu, kterou nese, spojujeme s osobou, která
má o nás intimní a spolehlivé informace. Právě závažnost této hrozby může vysvětlovat, proč
je žárlivost tak intenzivní bez ohledu na to, zda je přítomna sexuální nevěra či nikoliv.
Intenzivní bolest, kterou žárlivost vytváří, je způsobena tím, že ztrácíme něco, co má pro nás
rozhodující důležitost.
Centrálním aspektem žárlivosti není ztráta sama o sobě, ale ztráta něčeho, co získá náš rival.
U žárlivosti je udržování sebepojetí velmi problematické. Na rozdíl od závisti, kde zlepšení
situace záleží jenom na nás, u žárlivosti je důležitý postoj partnera. Proto se motivace zlepšit
sebe sama objevuje zřetelněji u závisti než u žárlivosti. Při žárlivosti se obvykle chceme
vypořádat jak s partnerem, tak s rivalem, ale rádi bychom také udrželi vztah. Tato dvě přání
jsou však velmi často neslučitelná. Zajímavá je role kognitivního momentu u žárlivosti,
protože žárlivost často zahrnuje fantazii. Velmi často se stává, že naše žárlivost nezmizí s tím,
že poznáme, že jsme se zmýlili a k žárlivosti není reálný důvod. Zdá se, že vnější podnět sám
o sobě není pro pokračování emoce důležitý. Stačí předchozí prožitky a kontext. Žárlivost
jako taková nemusí být spojena pouze s partnerskými vztahy, ale se všemi vztahy
obsahujícími určitou výlučnost.
Žárlivost závisí také na charakteristikách rivala. Obecně vzato, žárlivost vzrůstá tehdy, když
doména, v níž je rival úspěšný, je také důležitá pro naše vlastní sebehodnocení. Znamená to,
že žárlivá reakce je pravděpodobnější u situací, kdy rival vyniká v tom, co je pro nás důležité.
Například bude-li pro mě velmi důležitá otázka bohatství a budu posuzovat svou osobu i z
hlediska toho, jakého "bohatství" je schopna dosáhnout, pak budu pravděpodobně pociťovat
větší závist vůči člověku, který vyhrál v loterii, a také větši žárlivost, pokud partner bude
flirtovat s bohatou ženou, spíše než kdyby flirtoval s populární nebo velmi atraktivní ženou
(DeSteno a Salovey, 1996). Další determinující proměnnou intenzity žárlivosti je i to, nakolik
je daná charakteristika zajímavá a žádoucí pro našeho partnera (tedy nejen nakolik vymezuje
naše sebepojetí).
Tyto dvě podmínky, tedy to, nakolik rival oplývá charakteristikami důležitými také pro naše
sebepojetí, a to, nakolik rival oplývá charakteristikami, po nichž náš partner touží, vymezují
dva hlavní zájmy žárlivosti: péči o vlastní sebepojetí a zájem o budoucnost vztahu. Různí lidé
mohou přikládat různou váhu těmto odlišným zájmům. Psychologické výzkumy naznačují, že
ženy kladou větší váhu na druhý zmíněný zájem, a proto je jejich žárlivost větší, vyplývá-li z
přesvědčení, že rivalka vlastní charakteristiky, po nichž její partner touží. Mužská žárlivost je
více směrována na ochranu vlastního sebepojetí, je tedy větší v případě, že rival vlastní ve
větší míře důležité vlastnosti nebo charakteristiky, které by oni sami chtěli mít (viz DeSteno a
Salovey, 1996).
Typicky vzato, závist i žárlivost zahrnují nepříjemné pocity, které nás ruší a které bychom
měli chtít překonat. Žárlivost je negativnější osobní postoj, vyjádřený intenzivnějšími touhami
a pocity a také je agresivnější než závist. Žárlivost je obvykle bolestivější než závist, protože
je mnohem osobnější povahy, a protože je těžší vyrovnat se se ztrátou něčeho, co jsme měli,
než získat něco, co jsme nikdy neměli. První důvod je zcela zřejmý - osobní útok je
samozřejmě mnohem bolestivější než něco, co by mohlo být považováno za obecně platné.
Druhý důvod, zejména větší bolestivost ztráty, je jasně prověřován naší každodenní
zkušeností. Bolestivější povaha ztráty při žárlivosti také může souviset s tím, že škoda na
našem sebeobrazu je větší, protože musíme snášet většinu "hanby" za tuto nedobrou situaci,
do které jsme se dostali (Salovey a Rodin, 1989, a další).
Častý výskyt závisti a žárlivosti v našem každodenním životě je řadí ke zcela obvyklým
lidským emocím. Závist a žárlivost jsou zcela běžně popisovány v mytologii, v legendách i v
pohádkách.
Otázky po intenzitě těchto emocí, zejména závisti, částečně zodpovídají motivační teorie,
zejména tzv. teorie rovnosti. Podle této teorie neustále monitorujeme vstupy a výstupy a v
daném případě nejde o nějaký absolutní rozdíl při porovnávání s druhými, ale o poměrový
rozdíl. Neustále monitorujeme, zda poměr našich vstupů a výstupů je stejný jako u ostatních,
nebo ne (Hatfield, 1984).
Lítost a soucit s druhým člověkem
Pocit, který v nás vyvolává setkání se žebrajícím člověkem nebo bezdomovcem, je typickým
příkladem lítosti nad druhým člověkem (pasivního soucítění). Typickým příkladem aktivního
soucitu jsou situace, kdy někdo nám blízký nebo drahý potřebuje pomoc a naši angažovanost.
Lítost a soucit nejsou generovány ve všech případech, kdy se někdo druhý dostane do špatné
situace, ale pouze tehdy, když jsme přesvědčeni, že ten druhý trpí mimořádnou nepřízní
osudu. Zásadní rozdíl mezi těmito pocity je právě ten, že soucit v sobě obsahuje větší zaujetí a
osobní angažovanost. Oproti tomu pasivní lítost je spíše pocit pozorovatele. Zatímco při
litování někoho jsme zároveň přesvědčeni o jeho nedostačivosti, soucit předpokládá rovnost v
obecné humanitě. Pocitový komponent lítosti je zřetelně slabší než u soucitu (Blum, 1994).
Pasivní soucítění - litování druhých lidí
V řadě případů lítosti bychom mohli poskytnout výraznou pomoc, ale necítíme se buď
schopni, nebo povinni tak učinit. Člověk by například mohl pomoci několika žebrákům tím,
že by jim dal většinu své výplaty a věnoval jim většinu svého času; takovou možnost však
vnímá jako nežádoucí ve světle závazků vůči rodině a vůči svému přání žít určitým životním
stylem. Takové případy naší omezené síly pomáhat skutečně vyplývají z pociťovaného
nedostatku vazeb spojených s naší neochotou osobně se angažovat.
Typické přesvědčení spojené s litováním druhých lidí je, že sice řada bytostí na tomto světě
trpí, ale jednotlivec nemůže udělat příliš mnoho pro to, aby tomu zabránil. Řada z nás je
přesvědčena, že to nejlepší, co můžeme udělat, je pomoci nějakým omezeným způsobem
našim relativně blízkým. Lítost je velmi často sympatií pro ty, které považujeme za bezmocné
a beznadějné. Sociální pracovníci jsou vedeni k tomu, aby nelitovali své klienty, protože lítost
může zabránit tomu, že jim aktivně pomohou. Lítost má neintervenční charakter, a v tomto
smyslu je často chápána jako určitý luxus (např. heslo společnosti pro roztroušenou sklerózu
zní "nechceme vaši lítost, chceme vaši pomoc").
Litování druhého člověka se ukazuje jako nevhodný pocitový stav obzvláště tehdy, když
máme skutečnou moc snížit utrpení druhého. Tak u lékaře, který může léčit svého pacienta, je
lítost nevhodná. Čím blíže je nám druhá osoba, tím více se cítíme zavázáni pomoci jí v
těžkých časech. Když pomoci můžeme, ale nechceme změnit svoje priority tak, abychom to
udělali, může být součástí komplexního pocitu lítosti i pocit viny. Vina je často potlačována
tím, že vnímáme druhou osobu jako podřadnou, a tak nevyžadující zásadní změnu v našich
prioritách, nebo že posuzujeme svou situaci jako neumožňující vyřešit problém druhého.
Samozřejmě jsou i jiné případy lítosti, kdy reálná pomoc je opravdu nemožná (např. reálná
pomoc člověku umírajícímu na rakovinu).
Naše akceptace situace druhého a naše neochota se osobně angažovat může vyplývat z našich
přesvědčení, že:
1.
situace druhého je nezměnitelně podřadná, špatná;
2.
druhá osoba je nějak zodpovědná za svou podřadnou pozici;
3.
nemáme dostatek nezbytných zdrojů k tomu, abychom pomohli.
Tato přesvědčení jsou druhem obranného mechanismu, který nějak opravňuje naši pasivitu při
litování druhého. Nemusíme sdílet všechna tři přesvědčení; jedno nebo dvě z nich jsou
dostatečné k tomu, aby nás naplnily požadovaným ospravedlněním.
Litování zahrnuje přesvědčení, že objekt lítosti si nezaslouží takovou mimořádnou nepřízeň
osudu. Přesvědčení, že daná osoba si nezaslouží takovou nepřízeň osudu, ještě neznamená, že
budeme morálně hodnotit celou takovou osobu pozitivně (nebo její minulé aktivity). I když
někoho litujeme, stále můžeme být přesvědčeni, že si zaslouží určité potrestání. Základem
přesvědčení o tom, že si daná osoba nezaslouží takovou tvrdost osudu, je pravděpodobně
názor, že žádná lidská bytost si nezaslouží takovou mizerii.
Aktivní soucítění
Při soucitu jsme ochotnější pomáhat a vnímat sebe sama jako povinované pomocí a schopné
pomoci. Znamená to tedy, že soucit zahrnuje větší osobní zaujetí a je méně pasivní. Soucit
vyžaduje překonání různých typů nerovnosti. Předpokládá rovnost, co se týče ohledu na
obecně sdílenou humanitu. Perspektiva soucitu vyplývá ze základní podobnosti s druhými
lidmi. Uvážíme-li například otce postiženého dítěte, dovedeme si představit, že může být
nahněvaný na špatný osud, že se může cítit zahanbený, ale rozhodně nebude pociťovat
pouhou lítost. Jeho přístup nebude obsahovat odstup, naopak bude zahrnovat veškerou
pomoc, jaká je možná. Bude to tedy postoj aktivního soucitu. Takový otec bude zdůrazňovat
atributy svého dítěte jako lidské bytosti.
Soucit, podobně jako hněv, vyjadřuje naši nespokojenost se současnou situací. Ale na rozdíl
od hněvu při soucitu vnímáme situaci jako v krátkodobém horizontu nezměnitelnou. Proto se
snažíme druhé osobě pomoci tíživou situaci spíše zvládnout nebo překonat než ji jako takovou
změnit.
V soucitu dominuje přesvědčení, které je spojeno nejenom s nezaslouženou krutostí osudu,
ale také s přítomností smůly. Tento rozdíl ve zdůrazňování různých atribucí zodpovědnosti je
důležitý: při soucitu máme snahu zdůrazňovat nezáměrné elementy chování druhého, které
způsobily, že se dostal do situace, v níž je; oproti tomu při politování druhého obvykle
nevylučujeme jeho vlastní zodpovědnost za současnou situaci.
Jak litování, tak soucit zahrnují touhu, aby se druhému ulevilo. Tato touha je spojena s naším
přesvědčením, že druhá osoba si nezaslouží takovou smůlu nebo nepřízeň osudu. Zdá se
nicméně, že při litování se naše přání týká jenom úlevy od utrpení, ale ne úlevy od podřadné
situace, resp. podřadného postavení. Oproti tomu při soucitu je právě více zdůrazněno naše
přání překonat špatnou situaci nebo nedostačivost druhého.
Shrnutí
V této kapitole se hovoří o jednotlivých "emočních rodinách", tj. o vzájemně blízkých
emočních stavech, resp. vztazích, které jsou charakterizovány variacemi společného tématu.
Štěstí a radost jsou považovány za nejobecnější pozitivní emoce. Zatímco radost je
považována za krátkodobou, situačně podmíněnou emoci (provázející nějakou subjektivně
příznivou změnu), je štěstí obvykle vnímáno jako emoce s delším časovým horizontem. Vedle
stavů aktuálního štěstí se hovoří o přetrvávajících pocitech štěstí (pocitech na pozadí).
Pozitivní oceňování druhého je základem náklonnosti, ale i odvozených citových vztahů
zamilovanosti a lásky (podle toho, zda v našem oceňování druhého dominuje oceňování jeho
jednání, atraktivnosti, nebo obojího). Láska může mít řadu forem - vášnivá, partnerská,
završená; ve svých skutečných podobách není prosta ambivalence.
Hněv a nenávist představují emoční reakci na domnělou nebo skutečnou špatnost namířenou
vůči nám (např. maření našich cílů, urážky, deprivace).
Úzkost a strach jsou spojeny s ohrožením. Zatímco u strachu se obvykle předpokládá
konkrétní objekt (strach z něčeho), u úzkosti často konkrétní objekt chybí. Existuje řada
přístupů ke strachu a úzkosti a k jejich zvládání.
Smutek je základní emoční reakce na ztrátu, zármutek je intenzivní emoce, obvykle zahrnující
vedle smutku ještě hněv, vinu a další emoce a je reakcí na velmi významné ztráty, nejčastěji
smrt blízkého člověka. Patologické formy smutku mohou vyústit v depresi.
Znechucení je základní emocí vyjadřující odmítnutí nějakého objektu. Odvozenou emocí je
pohrdání, které obsahuje hodnocení podřadnosti objektu.
Mezi emoce vztahující se k našemu jednání patří hrdost, hodnotíme-li sebe a své činy kladně;
lítost, vina a zahanbení, je-li tomu naopak. Každá z těchto emocí odpovídá specifické
kombinaci časových a sociálních podmínek. Situace druhých v nás může vyvolávat řadu
emocí: od radosti až k závisti a žárlivosti, když se jim daří; od soucitu až k pocitům
škodolibosti v opačném případě.
Kapitola 7
Regulace emocí
Tato kapitola nejprve uvádí základní terminologii, pomáhá zorientovat se v tom, k jakým
cílům a jakými cestami emoční regulace směřuje. Uvádí bližší vysvětlení některých způsobů
seberegulace a poukazuje na šíři regulačních možností, která vyvěrá ze složitosti
emocionálních procesů. Dává tak šanci konfrontovat naše osobní způsoby emoční regulace s
uceleným obrazem toho, jaké poznání o emoční regulaci shromáždila současná psychologie.
7.1 Co je a co není v našich silách a v našem zájmu
7.2 Kontrola a zvládání
7.1 Co je a co není v našich silách a v našem zájmu
Je možné emoce kontrolovat a zvládat ataky silných emocí? - Je dobré emoce ventilovat, nebo
naopak nedávat najevo? - Jakou cenu platíme za kontrolu nebo potlačování emocí?
Moderní teorie zdůrazňují adaptivní hodnotu emocí. Důsledky emocí však nejsou v každém
jednotlivém případě vždycky prospěšné. Otázky, jak bychom měli řídit své emoce, zda
bychom jim měli věnovat pozornost, nebo si jich nevšímat, zda bychom je měli povzbuzovat,
či potlačovat, zodpovídají různé kultury odlišně. Nicméně společně tyto různé postoje dílčích
kultur sdílejí stanovisko, že potřebujeme jistou míru kontroly nad našimi emocemi.
V západní tradici přetrvává od dob Descartových určitý nekritický obdiv k racionalitě,
zdůrazňující kontrolu nad emocemi. Jsme zvyklí na obraty jako "byla jsem téměř bez sebe
vzteky, ale podařilo se mi se ovládnout", "vím, že opravdu velmi trpíš, ale snaž se to nedat
znát" apod. Velmi potřebný protipól tomuto dlouhodobě udržovanému pohledu na emoce jako
na nefunkční a rušivé jevy (Young, 1943) poskytla pozornost věnovaná funkcím emocí. Silné
zdůraznění těchto funkcionálních přístupů k emocím nás na druhé straně ovšem může vést až
k otázce, zda mají být emoce vůbec regulovány.
Úvahy o roli emocí v našem každodenním životě a z nich vyplývající úvahy o potřebě emoční
regulace se v rámci psychologie znovu objevily v posledních dvou desetiletích. Zejména
impulzy z výzkumu raného vývoje, z kognitivní psychologie, výzkumu stresu a z dalších
oblastí vedly psychology ke zdůraznění role emoční regulace.
Klíčový konstrukt v této oblasti, regulace emocí, se poprvé v literatuře objevil v osmdesátých
letech 20. století ve vývojových souvislostech. Od té doby regulace emocí přitahuje rostoucí
pozornost jak v oblasti vývojové psychologie, tak ve výzkumu vlivu emocí na další psychické
funkce. V poslední době vedl tento rostoucí zájem o regulaci emocí k určitým hraničním
nevyjasněnostem. Je třeba rozlišovat mezi regulací (čeho) emocí a regulací (čím) emocemi,
mezi regulací našich vlastních emocí a regulací emocí druhých lidí a mezi vědomými a
nevědomými procesy emoční regulace (Gross, 1999).
Oblast výzkumu emoční regulace (= regulace emocí) zahrnuje několik zásadních témat.
Posouzení funkční a evoluční role emocí dává perspektivu pro to, kde, kdy a jak emoce
regulovat. Pro ujasnění vlivu emoční regulace na kognitivní funkce se psychologové snaží
formulovat procesuální model emoční regulace, který by umožnil posoudit konkrétní metody
emoční regulace a zhodnotit jejich efekty.
Špatná emoční regulace produkuje emoční, kognitivní nebo behaviorální výstupy, které jsou
pro jedince v dané situaci málo adaptivní (Garber a Dodge, 1991). Obojí, jak příliš silná, tak
příliš slabá regulace emocí, může vést k problémům. Například nepřiměřeně malá regulace
pocitů viny může vést k prožívání deprese, zatímco nadměrná regulace pocitů viny (až hlídání
se před tím, aby se taková emoce vůbec objevila), může být spojována s pozdějším
prožíváním paranoidních nebo sociopatických stavů. Sociální vědy studující emoční regulaci
se zaměřují přinejmenším na čtyři odlišné oblasti možné regulace:
n
na prožívání emocí, které zahrnuje subjektivní aspekty emoce;
n
fyziologickou komponentu emoční aktivace;
n
pozorovatelné chování - jako je například obličejový výraz, gestika apod.;
n
výsledné chování (např. agrese), které je alespoň zčásti zprostředkováváno emocí.
Co je to emoční regulace
Emoční regulace se vztahuje k procesům, kterými jedinec ovlivňuje to, jaké emoce má, kdy je
má a jak je prožívá a vyjadřuje. Regulační procesy emoční regulace mohou být automatické
nebo kontrolované, nevědomé nebo vědomé a mohou mít vliv v jednom nebo v několika
okamžicích v průběhu utváření emoce. Protože jsou emoce komplexní procesy, které se
rozvíjejí v průběhu času, emoční regulace zahrnuje změny v emoční dynamice (Thompson,
1990) neboli v latenci, v čase, kdy se objevují, ve velikosti, v trvání a ve výsledné podobě
reakcí v rovině behaviorální, v rovině prožívání nebo ve fyziologické rovině. Emoční regulace
také zahrnuje změny v tom, jak jsou tyto složky reakce vzájemně propojeny, když se emoce
rozvíjí.
Tento přístup k emoční regulaci chápe nervový systém jako systém vzájemně závislých
subsystémů zpracování informace (např. Fodor, 1983; LeDoux, 1989, a další). Subsystémy
pracují s jinými vstupy a často produkují rozdílné výstupy, i když - obecně vzato - na začátku
je jedna událost. Představme si například provokaci, která může vzbuzovat hněv, i když si
uvědomujeme, že tu není žádná reálná hrozba (Lang, 1979). Propojené neurální subsystémy v
různé míře monitorují jeden druhý a jsou tak v průběžné vzájemné excitační nebo inhibiční
interakci. Stav, kdy zde existují obousměrná spojení mezi limbickými centry, emoce
utvářejícími, a kortikálními centry, které emoce regulují, je velmi důležitý. Nutí nás to při
úvahách o emoční motivaci pokročit za jednoduché modely kontroly shora dolů (např. Head,
1921), k modelům zdůrazňujícím i emoční ladění a vylaďování ve vyšších mozkových
centrech (Derryberry a Tucker, 1992).
V definici emoční regulace je potřeba upozornit na nejméně pět následujících aspektů:
1.
Lidé zvyšují, udržují nebo snižují intenzitu svých emočních stavů a všechny tyto
procesy znamenají emoční regulaci (nejde tedy o jednosměrný proces).
2.
Neurální okruhy podléhající jednotlivým emocím se nepřekrývají úplně (LeDoux,
1994; Panksep, 1998). To ve svém důsledku znamená, že v emoční regulaci mezi konkrétními
jednotlivými emocemi mohou být významné rozdíly.
3.
Emoční regulace je především regulace uvnitř "já". Některé přístupy k emoční regulaci
zahrnují i pokusy ovlivňovat emoce druhých lidí.
4.
Typické příklady emoční regulace jsou vědomé; například rozhodnutí změnit
zneklidňující téma rozhovoru. Nicméně regulace emocí se může objevit bez vědomého
zpracování, jako je tomu v případě velmi dobře zvládnutých zautomatizovaných rutinních
postupů. Příkladem může být skrytí vlastního zklamání v případě obdržení nějakého nepříliš
lákavého dárku, zapálení si cigarety, jsme-li úzkostní, nebo vyprávění vtipů k uvolnění tenze.
V tomto smyslu se zdá nejužitečnější přemýšlet o kontinuu procesů - od automatických
procesů až po vědomé, které se liší stupněm uvědomování a úsilí.
5.
Nelze stanovovat nějaké apriorní předpoklady, zda je emoční regulace dobrá, nebo
špatná. (To může i zabránit určitému zmatku, který se objevil např. v literatuře o stresu a jeho
zvládání, kde se stalo konvencí používat slovo obrana jako málo adaptivní a coping, resp.
zvládání jako adaptivní; např. Parker a Endler, 1996.) Jinými slovy, kognitivní strategie, které
utlumí negativní emoce, mohou být v jedné situaci dobré - například umožní lékaři soustředit
se na operaci, v jiném případě mohou nevhodně utlumit empatickou reakci na bezpráví
(Bandura, 1977).
Problematika emoční regulace je někdy obsažena i v jiných pojmových rámcích. Pojmy blízké
emoční regulaci zahrnují coping, regulaci nálady, obrany a regulaci afektu. Coping (zvládání)
je odlišný od emoční regulace svým primárním zaměřením na snížení negativní emoce
prožívané v delší interakci organismu a prostředí (neboli v tzv. emoční epizodě). Jak bylo
dříve uvedeno, nálady se liší od emocí jejich méně zřetelně definovanou tendencí k
behaviorální odpovědi. Tak tedy ve srovnání s emoční regulací je regulace nálady více
zaměřena na změnu emočního prožívání než na emoční chování (Forgas, 1995; Thayer,
1996). Podobně jako coping, je i obrana typicky zaměřena na regulaci negativního emočního
prožívání, zejména úzkosti. Obrany jsou obvykle nevědomé (Bond, Gardner, Christian a
Sigal, 1983) a bývají studovány spíše jako stabilní individuální rozdíly než jako procesy.
Pojem regulace afektu byl používán různými způsoby (např. Taylor, Bagby a Parker, 1997, a
další). V souhlasu se širokým pojetím afektu popsaným výše lze chápat regulaci afektu jako
nadřazenou kategorii zahrnující coping, emoční regulaci, regulaci nálady a obranné
mechanismy.
Cíle emoční regulace
Z evolučního hlediska emoce koordinují naše reakce vzhledem k situacím a v tomto smyslu
jsou pro nás velmi hodnotné. Bez ohledu na řadu reálných přínosů, které emoce přinášejí, je
stejně tak důležité nenechat se zahltit emočními impulzy.
Víme relativně málo o tom, jaké cíle lidé emoční regulací sledují; nicméně se zdá poměrně
jasné, že emoční regulace zahrnuje jak snižování, tak zvyšování, ať už negativních, nebo
pozitivních emocí. Výzkumnou prioritou je vytvořit lepší chápání toho, o co se jedinec snaží čeho se snaží dosáhnout, když svoje emoce reguluje (s přihlédnutím ke skutečnosti, že
regulace emocí může mít nevědomé cíle).
Strategie emoční regulace
Emoční regulace se tedy používá jako označení myšlenek nebo chování, které ovlivňují to,
jaké emoce lidé prožívají a jak lidé tyto emoce vyjadřují. Protože emoce mohou být
regulovány téměř nekonečným množstvím způsobů, ukázalo se jako vhodné vytvořit určitý
procesuální model emocí, který by pomohl uspořádat studium emoční regulace (Gross, 1998,
1999). Tento model se zaměřuje na procesy, kterými je emoce generována, a činí rozdíl mezi
dvěma širokými strategiemi emoční regulace. Podle tohoto modelu může být úsilí o regulaci
emocí nasměrováno dvěma směry. První variantou je regulace zaměřená na spouštěcí
předpoklady, tj. regulace, která je zahájena na začátku nebo velmi záhy poté, co se proces
rozvíjení emoce spustí. Druhou obsáhlou skupinou je emoční regulace zaměřená na reakci,
která se objevuje na konci procesu rozvoje emoce, nebo tehdy, kdy už emoce sama spouští
nějakou tendenci k reakci. Samozřejmě je možné, a v případě silných emocí pravděpodobné,
že se v dané situaci pokoušíme o regulaci, případně kontrolu emoce více způsoby,
procesuálně vzato - v různých momentech.
Podle procesuálního modelu začíná proces rozvíjení emoce (který někdy může proběhnout tak
rychle, že si procesuální povahu vůbec neuvědomíme) hodnocením vnějších nebo vnitřních
emočních podnětů. Určitá zhodnocení vzbudí koordinovanou sadu behaviorální, prožitkové a
fyziologické odpovědi. Tyto tendence k odpovědi mohou být modulovány a tato modulace
jim dává finální podobu, jíž se emoce projeví.
V potenciálně ohrožující stresující situaci může regulace zaměřená na spouštěcí předpoklady
emoce znamenat výběr aspektů situace nebo její interpretaci způsobem, který snižuje její
emoční závažnost (např. Lazarus, 1991; Scherer, 1984). Tento proces bývá často nazýván
jako přehodnocení (reappraisal). Například se můžeme určité situaci vyhnout, nadcházející
úkol můžeme vnímat spíše jako výzvu než jako hrozbu, můžeme sami sobě předefinovat
očekávaný medicínský zákrok spíše jako pomoc přinášející než jako bolestivý nebo v případě,
když se díváme na hrozivé, ohrožující a děsivé fotografie, můžeme tyto záběry vnímat spíše
jako scény z filmu než jako realistickou dokumentaci z policejního archivu. Celkově lze říci,
že taková regulace může výrazně snížit subjektivní prožívání emoce a s tím související
emoční expresivní chování. Stručně lze shrnout, že taková regulace dovede předejít ataku
silné emoce. Konkrétně se z hlediska procesu jedná o následující kroky:
1.
Regulační strategie mohou působit na samu situaci. Přístup orientovaný na
předcházení rozvoje procesu emoce je tedy výběr situace. To se týká přibližování se, nebo
naopak vyhýbání se určitým lidem nebo situacím na základě jejich předpokládaného
emočního vlivu.
2.
Jakmile se člověk ocitne v situaci, která vybuzuje emoci, přichází druhý moment, kdy
je možná regulace cestou modifikace situace. Výběr situace a modifikace situace pomáhá
člověku definovat si situaci v osobním kontextu. Nicméně je také možné regulovat emoce bez
přímé změny prostředí. Situace mají mnoho aspektů, a tak další možností regulace je
využívání pozornosti, což poukazuje na to, jak jedinec zaměřuje svou pozornost v dané situaci
v zájmu ovlivnění svých vlastních emocí. Tyto strategie zaměřování pozornosti mohou mít
různé formy: od zaměření se na neemocionální aspekty situace až k odklonům pozornosti od
bezprostřední situace37. Oproti tomu emoční regulace zaměřená na odpověď nebo reakci se
objevuje v průběhu emočního procesu později. Je to regulace důsledků, které emoční stav
přináší. Tedy poté co byla situace vybrána, modifikována a pozornostně zpracována, je stále
ještě možné měnit její emoční dopad.
3.
Dalším místem regulace je tzv. kognitivní změna, která se týká hodnocení situace z
hlediska osobního významu (přehodnocení, viz dále).
4.
Posledním momentem pro regulaci je vlastní reakce nebo odpověď, například
potlačení. Modulace odpovědi se vztahuje k ovlivňování emočních tendencí v okamžiku, kdy
už vznikly (např. potlačení, viz dále).
S takovými postupy máme všichni zkušenosti z každodenního života - skrývání hněvu apod.
Je méně jasné, nakolik může být emoční prožívání modifikováno přímo. Nicméně kognitivní,
behaviorální a fyziologické změny mohou měnit emoční prožívání nepřímo - změnou
probíhající interpretace, vnějšího projevu nebo chování, případně fyziologického stavu.
Velmi často se tato, na důsledky orientovaná forma regulace zaměřuje na potlačení emočního
výrazu. Celkově lze říci, že tato forma emoční regulace výrazně snižuje emočně expresivní
chování.
Některé poznatky současného výzkumu regulačních procesů
Řada procesů emoční regulace v poslední době přilákala pozornost výzkumu, například
vybavování vzpomínek nesouhlasných s náladou, vyhledávání sociální podpory, pomáhání
druhým, fyzická cvičení, sociální porovnávání. Nejprve se soustřeďme na dva hlavní
regulační procesy - přehodnocení (reappraisal) a potlačení (suprese), které reprezentují dvě
významné třídy regulace v procesu vytváření emoce, tj. kognitivní změnu a modulaci
odpovědi (Gross, 1998).
Přehodnocení 38
Jedním z mocných prostředků regulace emocí je modifikace způsobu hodnocení situace.
Takové přehodnocení může emoční reakci snížit, nebo naopak posílit, zvýšit. Přehodnocení
hraje klíčovou roli v teoriích emocí a redukci stresu. Přestože je tato strategie poměrně dobře
známá a přirozeně užívaná, existuje k ní jen skromný empirický materiál. Například
povzbuzování účastníků výzkumů, aby přehodnotili negativní emoce vzbuzené sledováním
filmu, vedlo k poklesu negativního emočního prožívání (Cantor a Wilson, 1984, a další).
Nicméně odpovídající pokles ve fyziologické reakci nebývá často pozorován, což může
znamenat, že kognitivní hodnocení situace hraje jen omezenou roli v ovlivňování
fyziologických reakcí (LeDoux, 1989). Zdá se, že přehodnocení je efektivní zejména v
komplexních situacích sociálního charakteru.
Potlačení (suprese)
Současný zájem o efekty provázející potlačení emočního expresivního chování se datuje až k
W. Jamesovi. Omezení expresivního chování může vést k poklesu s ním spojených pocitů.
Jednou variantou této hypotézy je také tzv. hypotéza obličejové zpětné vazby (viz oddíl 3.1).
Zpopularizování této hypotézy až za hranice reálně prokázaných vztahů vedlo k návodům
doporučujícím, jako záruku dobrého rozpoložení denně se na sebe ráno několik minut usmívat
do zrcadla. Nicméně experimentální výsledky vztahující se k potlačení jsou poměrně
zajímavé a ukazují, že potlačení (suprese) není jednoduchým opakem zesilování pocitu.
Potlačování expresivního chování snižuje prožívání některých emocí (např. pýchy a
pobavení), ale ne jiných (např. znechucení či smutku; viz Gross a Levenson, 1997). Například
potlačování vnějšího projevu strachu při čekání na bolestný šok vedlo k poklesu kožní
vodivosti, ale potlačení emočních reakcí na jiné negativní stimuly naopak ukázalo na
zvýšenou aktivaci sympatiku (např. Gross, 1998).
Kognitivní efekty emoční regulace
Přestože techniky emoční regulace každý z nás ve svém životě běžně používá a ovládá,
výzkum důsledků takové emoční regulace je relativně nový (např. Eisenberg, Fabes a Losoya,
1997; Thayer, Newman a McClain, 1994). Většina těchto výzkumů se zabývá afektivními
důsledky regulace emocí. To je naprosto přirozené. Cítit se špatně a vypadat ještě hůř není nic
příjemného; je tedy dobrý důvod se snažit nějakým způsobem tyto negativní pocity a
negativní výraz změnit. Jedním z hlavních cílů emoční regulace je tedy ovlivnit emoce jako
takové; a tedy přirozeně první, co nás zajímá, je zjistit, nakolik taková regulace skutečně mění
prožitkový stav, fyziologický stav a behaviorální komponentu daného emočního rozpoložení.
Samozřejmě ve chvíli, kdy prožíváme negativní emoce, není naším jediným zájmem cítit se
lépe a vypadat lépe, ale přejeme si obvykle, abychom také dokázali co nejlépe fungovat na
kognitivní rovině. To je zcela pochopitelné, zvážíme-li, že emoce velmi často vznikají v
souvislosti s důležitými cíli; a v takových situacích je naše kognitivní fungování nesmírně
důležité. V poslední době se shromáždilo velké množství empirického materiálu ukazujícího,
že lidé velmi často regulují své emocionální stavy právě s ohledem na to, aby zachovali
kvalitu svého kognitivního fungování (Gross a Richards, 2000).
Jaký tedy může mít emoční regulace vliv na kognitivní procesy? Jednou možností je, že
emoční regulace umožňuje cítit se lépe bez jakýchkoli rozpoznatelných kognitivních nároků.
Teoretikové emocí dlouho zdůrazňovali, že emoční regulace je mezi dospělými lidmi v
západní civilizaci naprosto běžná a někteří teoretikové došli tak daleko, že argumentovali v
tom smyslu, že je velmi vzácné vidět dospělého člověka, který by nebyl emočně regulován
(Tomkins, 1962). Z hlediska neuropsychických poznatků se ukazuje, že struktury ve
frontálních lalocích, které umožňují emoční regulaci, jsou u malého dítěte vyvinuty zhruba ve
věku devíti měsíců (Fox, 1994), a zhruba do věku šesti let si děti vytvoří velmi sofistikovaný
repertoár strategií emoční regulace (např. Cummings, 1987; Harris, 1989). Zdá se, že do
dospělosti zvládneme plynulou regulaci toho, jak se projevujeme, jak se cítíme, a že tyto
automatické reakce v každodenním životě jsou natolik přeučené, že probíhají bez jakéhokoli
vlivu na naše kognitivní aktivity, jako je například zaměřování pozornosti nebo vybavování
zapamatovaného materiálu.
Zcela odlišná možnost byla navržena Baumeisterem a jeho kolegy jako tzv. ego-depletion
model (doslovný překlad: model "vyprazdňování ega"), který zdůrazňuje, že jakákoli forma
seberegulace zmenšuje mentální zdroje.
Model Carvera a Scheiera (1981) zdůrazňující zaměření pozornosti v průběhu seberegulace
ukazuje, že emoční regulace zhoršuje zejména výkony v úlohách, které se odehrávají ve
zhruba stejném čase jako emoční regulace. Vysvětlení, které tento model nabízí, říká, že naše
pozornost má určitou omezenou kapacitu, a tak snaha o změnu chování zaměstnává část této
kapacity. Ukazuje se, že strategické sebemonitorování a ovlivňování vlastních myšlenek,
pocitů nebo chování může snižovat pozornostní zdroje, které jsou k dispozici pro jiné úlohy
(Ellis a Ashbrook, 1989). Většina podpory pro myšlenku, že emoční regulace spotřebovává
kognitivní zdroje, byla získána v experimentech, kdy emoční regulace byla závislou
proměnnou. Regulace emoce je obvykle mnohem menší v situaci kognitivní zátěže (DePaulo,
Blank, Swain a Hairfield, 1992; Wegner, 1994, a další). Jen málo studií pracuje s opačným
paradigmatem, kdy v situaci požadované emoční regulace sleduje kvalitu kognitivního
fungování. Takový experiment nabídli například Richards a Gross (1999, 2000), když byly
pokusné osoby požádány, aby u sebe potlačily určité emoce. Toto jejich úsilí se následně
promítlo do snížené kapacity paměti pro zvukově prezentovanou informaci, která provázela
emoce vyvolávající obrazový materiál.
Emoční regulace vyžadující průběžné sebemonitorování a sebekorekci po celou dobu rozvoje
emoce (např. potlačení emočního projevu) pravděpodobně vyžaduje průběžnou investici
kognitivních zdrojů. To je zdůvodnění pro zhoršený (např. paměťový) výkon v nezávislé
úloze. Oproti tomu emoční regulace, která se objevuje velmi záhy v procesu rozvoje emoční
reakce, jako je například přehodnocení, by neměla mít nějaké průběžné kontinuální
požadavky na seberegulační úsilí a v tomto smyslu nebude později ovlivňovat kognitivní
procesy.
Výzkumy Richardse a Grosse ukazují, že snaha o průběžné potlačování emocionálních
impulzů má, vedle už známých negativních důsledků, jako jsou důsledky zdravotní, důsledky
v oblasti adaptace a copingových strategií, ještě další důsledky: paměťové problémy (nebo
snížení paměťového výkonu).
Výzkumy potlačování emočního projevu poukazují na možnost určitých osobnostních
důsledků takové emoční regulace. Zdá se potřebné dále zkoumat oprávněnost úvah o tom, že
spoléhání se na potlačování emocí a emočního výrazu zhoršuje zapamatování emočních
událostí, do kterých se jedinec dostává. Následkem horšího zapamatování těchto událostí se
může objevovat i mnohem větší spoléhání se na kognitivní zkratky, jako jsou fabulace,
scénáře (skripty), zkreslené interpretace, schémata apod., ve chvíli, kdy si dotyčný jedinec
vytváří hodnocení sebe sama, jiných lidí nebo světa obecně. Jak již bylo výše uvedeno,
přehodnocení (reappraisal) ovlivňuje emoční prožívání, ale nemá žádný vliv na paměť. Oproti
tomu potlačení (suprese) emočního projevu nemá žádný efekt na prožívání emoce, ale paměť
zhoršuje.
Tato individuální rozdílnost v míře, s níž potlačujeme svůj emoční projev, může pomoci
vysvětlit, proč se lidé vzájemně tolik liší v komplexnosti svého sebepojetí tak hluboce
zakotveného v našich vzpomínkách.
Tři hlavní cesty regulace: kognitivní, fyziologická a behaviorální kontrola
Kontrola emocí byla vnímána jako proces, který může probíhat řadou různých způsobů, a tak
se někteří teoretikové pokoušeli o určitý přehled těchto způsobů z procesuálního hlediska (viz
výše). Jiným přístupem je pohled Parkinsona a Totterdella (1999) na dílčí techniky regulace.
Na základě analýzy subjektivních výpovědí o tom, jaké postupy lidé užívají pro regulování
svých emocí stanovili čtyřpolní schéma klasifikace strategií. Tento přístup ponechává stranou
modulaci fyziologických procesů (vyskytovala se ve výpovědích ojediněle). Dvěma osami
klasifikačního schématu tak jsou: 1. rozdělení na kognitivní versus behaviorální strategie, 2.
odvrácení se od události versus zaujetí událostí. Příklady posuzovaných strategií uvádí
tabulka 7.1.
Ještě jiný pohled může vycházet z trojrozměrnosti emocí a zaměřovat se na regulaci
jednotlivých aspektů emoce. Lidé by měli být schopni použít pro regulaci a kontrolu emocí
trojí cestu: prožitkovou (kognitivní), fyziologickou a behaviorální. Stručně uvedeme některé
zástupce jednotlivých cest s upozorněním, že lidé zřídkakdy používají pouze jednu techniku
izolovaně. Obvykle když se dostaneme do problémů, pokoušíme se s nimi vyrovnat všemi
možnými technikami, které máme k dispozici.
Kognitivní kontrola emocí
Jeden ze tří hlavních způsobů, jimiž se lidé pokoušejí zvládat svoje pocity, je zaměření se na
kontrolování vlastních zážitků tím, že modifikujeme svoje myšlenky, přesvědčení, postoje a
způsoby náhledu na své problémy. Můžeme se tak snažit sami sebe uklidnit natolik, abychom
mohli pokračovat v efektivním jednání, můžeme se snažit o přenesení pozornosti k
alternativním činnostem a jednáním a tak nalézt jiný pohled na svoje pocity, anebo, když je
situace beznadějná, se můžeme soustředit na to, abychom se smířili s "nesmiřitelným".
Určitá část tzv. populárně-psychologické literatury se nás snažila přesvědčit o tom, že
nejdůležitější je "způsob myšlení". Nadšení a oddaní zastánci "pozitivního myšlení" značně
přehánějí možnosti, které tento způsob nahlížení sebe a světa má. Snaží se nás přesvědčit, že
můžeme cítit to, co cítit chceme, že můžeme být tím, kým chceme být, a tak řada knih typu
"pomoz si sám" zdůrazňuje sílu pozitivního myšlení, přesvědčení a vizualizace k zajištění
emocionálně kontrolovaného a tím "lepšího" života.
Tyto, do jisté míry naivní přístupy k sebeutváření vycházejí z dualistické tradice, z
přesvědčení o "vládě ducha nad hmotou", a tak vytvářejí řadu kognitivních technik, které
nejsou zdaleka tak efektivní, jak se jejich zastánci domnívali.
Kognitivní psychologové začali zkoumat vědomé kognitivní techniky, které mohou lidé
použít k tomu, aby buď maskovali, nebo změnili své pocity. Některé programy kognitivní
terapie39 se tak staly mimořádně populárními. Patří mezi ně například tzv. racionálně
emocionální terapie A. Ellise (1962), teorie D. Meichenbauma (1977), transakční analýza E.
Berneho (1964) či kognitivní terapie A. Becka (1976).
Přehnané spoléhání na kognitivní přístup má určitá nebezpečí: Někteří teoretikové přehánějí
nebo přehnaně zdůrazňují roli lidské vědomé zkušenosti a sílu zdůvodňování. Zdá se, jako by
několik málo principů kognitivní teorie mělo téměř magickou moc nějakým způsobem
automaticky změnit realitu. Někteří kritikové navíc zdůrazňují, že přílišné přeceňování
úsudku a logiky vede lidi k tomu, že nejsou dostatečně citliví na emocionální podněty ve
svém životě. Taková filozofie, jak její kritikové uvádějí, vede lidi k přehnanému oceňování,
zdůvodňování a ignoruje tak skutečnost, že lidé jsou nezbytně emocionálními bytostmi, které
vyjadřují své emoce řadou nejrůznějších způsobů. I když jsou techniky vytvořené Ellisem,
Meichenbauem nebo Beckem užitečné, lidé si obvykle přejí doplnit je ještě dalšími metodami.
Fyziologická kontrola emocí
Tato cesta vychází ze stále se zdokonalujícího poznání vzájemných souvislostí psychického
stavu a stavu fyziologického. V rámci této oblasti se v poslední době velmi rychle rozvíjely
neuropsychologické přístupy umožňující lépe vysvětlit, jak modulace fyziologického stavu
ovlivňuje psychický stav člověka (např. hypotéza tělesných markerů jako mentálních
reprezentací tělesného stavu při určitém stavu psychickém).
Vedle psychofarmakologického ovlivňování emočních stavů (patologického smutku při
depresi, úzkosti při úzkostných poruchách apod.) a vedle už dlouho známých cest modulace
subjektivního stavu cestou užití psychoaktivních látek, jako je například alkohol či marihuana,
se tak v poslední době dostává do nového světla využití technik stojících na pomezí
behaviorální a fyziologické intervence. Hypotéza tělesných markerů dává oprávnění úvahám
o tzv. tělové paměti, která hraje klíčovou roli u biofeedbacku a focusingu.
Biofeedback je metoda, která vzbudila vlnu zájmu psychoterapie v sedmdesátých letech. V
letech devadesátých se i u nás stala populární její citlivější podoba orientovaná na činnost
mozku, tzv. EEG-biofeedback. Za jejího nestora je považován Sterman (1981).
Biofeedback, neboli biologická zpětná vazba je metodou operantního podmiňování tělesné
reakce ovlivňující fyziologický stav na základě velmi přesné zpětné vazby o fyziologických
parametrech. U periferního biofeedbacku patří k obvyklým parametrům, které se mění s
mírou aktivace a tak nepřímo informují o intenzitě emočního vzrušení, kožní vodivost (známá
z tzv. detektorů lži), teplota povrchu těla, svalové napětí, pulz, prokrvení periferních částí těla.
U EEG-biofeedbacku jsou monitorovány a zpětnou vazbou zprostředkovávány údaje o tzv.
alfa, beta, gama, théta vlnách nebo tzv. SMR mozkové aktivitě v různých částech mozku.
Při dosahování žádoucích změn fyziologických parametrů (např. poklesu svalového napětí
trapéz při úzkosti) dostává učící se osoba "odměnu" například formou poslechu příjemné
hudby, obrazových scenerií nebo nějaké zábavné akce ve "hře" s počítačem
zprostředkovávajícím zpětnou vazbu. Tato "odměna" zpevňuje žádoucí reakci těla, která
vedla ke změně sledovaného parametru. Přestože učení při biofeedbacku probíhá z velké části
bez vědomé reflexe, bývá poměrně účinné. Vzhledem ke komplexnosti tělesných stavů
dochází při změně jednoho parametru postupně k modulaci celého fyziologického stavu, což
následně vede k ovlivnění psychického stavu. Efektivita periferního biofeedbacku bývá při
ovlivňování emocionálních poruch srovnávána s efektivitou jiných relaxačních technik. Na
rozdíl od nich však při dostatečném přeučení bývá rychleji přenosná do podmínek odlišných
od prostředí, ve kterém dochází k učení.
U EEG-biofeedbacku je zatím výzkum v počátcích, přesto jsou však stávající poznatky velmi
optimistické. Zdá se, že tato forma regulace činnosti jednotlivých mozkových struktur
pomáhá při vyzrávání EEG--obrazu vývojově opožděných dětí, u dětí s poruchami pozornosti
a učení, i u některých epileptických pacientů.
Jak u periferního, tak u EEG-biofeedbacku je účinnost (ve smyslu úlevy od různých
psychosomatických nebo psychických obtíží) závislá na co nejpřesnější indikaci (kde, jakým
způsobem a který parametr ovlivnit).
Focusing (Gendlin, 1978) je metoda zaměřená na tělesné prožívání emočních stavů,
nezaměřuje se však přímo na modulaci fyziologického stavu, ale snaží se o reflexi tělesných
stavů, které běžně naše prožívání provázejí, kterým však ale obvykle nevěnujeme pozornost,
nebo je - v případě, že se projevují nepříjemně a bolestivě - potlačujeme. Sama klidná reflexe
tělesného pocitu často vede k asociaci dalších a to ve svém důsledku obvykle ke změně
emočního stavu. Focusing ale není regulací ve smyslu záměrného ovlivňování; naopak ponechává asociace tělesných pocitů probíhat volně. Není tedy technikou - neusiluje o změnu
aktuálního stavu, je spíše strategií -, při dlouhodobém praktikování vede k rozvíjení
dovedností reflektovat a zpracovávat svoje pocity, posiluje přijetí vlastního prožívání jako
něčeho bytostně vlastního a tak napomáhá přijetí sebe sama, což pozitivně ovlivňuje emoční
bilanci.
Behaviorální kontrola emocí
Určitou možnost, jak regulovat svoje emoce, nabízí ještě jiná cesta: kontrola nebo regulace
vlastního emocionálního projevu. V tomto případě máme na mysli vnější chování - například
řeč nebo činnost. Touto cestou se ubírají i postupy behaviorální terapie zaměřené na získání
emocionální kontroly.
Behaviorální terapie vycházejí z tradice teorie učení, tak jak se rozvinula v první polovině
minulého století. Podle toho, jaký druh učení daná terapie zdůrazňuje, můžeme zhruba
rozdělit tyto terapie do dvou skupin: klasické podmiňování a operantní podmiňování (třetí
kategorií učení je učení pozorováním neboli modelování, které bylo zdůrazněno kognitivními
psychology). Klasické podmiňování je například podstatou systematické desenzibilizace
zaměřené na přeučení staré reakce strachu (na určité podněty) novými relaxovanými
reakcemi. Vychází se z předpokladu, že člověk nemůže zažívat naráz strach a relaxaci.
Systematická desenzibilizace je zvláště efektivní v případech fobií, u nichž je poměrně snadné
identifikovat spouštěcí podnět. Klasické podmiňování je také podkladem tzv. implozivní
terapie, kdy jsou lidé vystaveni od samého začátku terapie stimulu, kterého se nejvíce obávají.
Například jedna z metod bývá nazývána zaplavení (případně expozice), kdy si má klient
představit nejhorší možnou scénu a představuje si ji opakovaně, dokud postupně tato
představa neztrací svou zúzkostňující sílu. V daném případě se jedná o proces extinkce,
během něhož strach postupně vymizí.
Metody, které zdůrazňují operantní podmiňování, zahrnují například tzv. žetonovou
ekonomiku, systém, kdy žádoucí chování je zpevňováno poskytnutím nějakého "žetonu",
například červeného bodu. Nežádoucí chování je okamžitě oceněno černým bodem, tzn. že
klient je na něj bezprostředně upozorněn. Červené body mohou být směněny za mnohem
pozitivnější posilnění podle výběru klienta, což může být nejčastěji nějaká oblíbená aktivita.
Podobný systém léčby nebo terapie se používá při modelování chování klientů v uzavřených
léčebnách, stejně tak se může používat při zvládání dětské agresivity nebo například plachosti
(viz Zimbardova studie, 1977).
Behaviorální terapie mohou nepřímo ovlivňovat kognitivní stavy a fyziologické reakce, ale
zdůrazňují vždy vnější behaviorální změnu.
Lidé často spíše než regulace emocí v užším slova smyslu používají pro změnu svého
rozpoložení nespecifické metody zaměřené spíše na tzv. subjektivní pohodu (well-being). Ty
jsou často nabízeny v literatuře ke zvládání stresu a zahrnují nejrůznější kombinované
postupy, včetně cvičení, jógy, relaxačních technik, dechových cvičení, změny stravovacích
návyků atd. Existuje poměrně obsáhlá literatura, která dokumentuje změny emocionálního
stavu (měřeného některou ze sebeposuzovacích technik) provázené změnami ve
fyziologického stavu bezprostředně po tělesném cvičení (např. Berger, Owen a Man, 1993).
Stabilita takového "přelaďovacího" efektu (jak dlouho změna emočního stavu přetrvá) je
určována mnoha proměnnými, a nelze o ní bohužel činit nějaké všeobecnější závěry. Ony
známé endorfiny nám tedy mohou při tíživém emočním stavu pomoci, není ovšem jasno
nakolik, u které z dominujících emocí, jako je strach, hněv apod., a na jak dlouho.
Obecné vývojové trendy v emoční regulaci
Ve vývoji emoční regulace u každého z nás se postupně objevují následující trendy. Trend od
převahy strategií, které vyžadují účast pečující osoby (tzv. sociální strategie), k většímu
spoléhání se na repertoár intraindividuálních strategií. Dalším vývojovým trendem v emoční
regulaci je postupné přidávání mentalistických strategií (jako je přemýšlení o pozitivních
aspektech situace) k repertoáru konkrétních behaviorálních strategií (jako je např. hraní si s
hračkami), které dominují u mladších dětí. Třetím vývojovým trendem je schopnost
modulovat rychlost, s níž se objeví aktivace, modulovat její vrcholnou hodnotu, modulovat
čas, který je potřeba ke znovuobnovení rovnováhy, apod. Tento trend se tedy týká časových a
intenzitních rysů emoce.
Můžeme si klást obecnější i specifické otázky o vývoji emoční regulace. Například na jakém
základě můžeme rozhodnout o tom, který typ emočního prožívání a vyjadřování je adaptivní
nebo kompetentní a který potřebuje regulaci?
Saarni (1990) uvádí model emoční kompetence, který popisuje sadu 11 dovedností
nezbytných pro emoční regulaci. Patří tam vědomí vlastního emočního stavu a možnosti
existence více emocí nebo emocí mimo naše uvědomění, dále kapacita rozpoznat emoce
druhých lidí, dovednost používat jazyk emocí, který je v dané kultuře běžný, schopnost
empatie s ostatními a pochopení, že vnitřní stavy mohou být odlišné od vnější exprese, znalost
kulturních pravidel pro vyjadřování emocí, dále schopnost zvažovat konkrétní osobní
informace při generování hypotéz o emočním stavu druhého člověka, chápání toho, že naše
vlastní emoční chování ovlivňuje druhé, a schopnost vzít tuto skutečnost v potaz při vytváření
rozhodnutí o tom, jakým způsobem se budeme prezentovat, schopnost vyrovnat se se
stresujícími emocemi, uznání toho, že sociální vztahy závisí na emoční reciprocitě, a nakonec
kapacita pro emoční "self-efficacy" (osobní zdatnost, přesvědčení, že vlastní emoční
zkušenost a vyjadřování je přiměřené dané situaci).
Otázkou také může být, do jaké míry závisí emoční regulace na specifických emočních
prožitcích. Dovednosti nezbytné pro regulaci emocí jsou samozřejmě odlišné pro emoce, jako
je štěstí, hněv, smutek nebo zklamání. Zůstává nezodpovězeno, nakolik jsou dovednosti
regulace jedné emoce přenosné na postupy regulace emoce druhé. Kapacita pro emoční
regulaci je zřejmě do jisté míry dispoziční, a bude důležité určit rozsah, v němž se tyto
dovednosti vytvářejí jako výsledek temperamentových predispozic (vzrušivost) nebo jako
výsledek procesů socializace.
Důležitá je také otázka, jak se po etapě raného dětství dále vyvíjí emoční regulace. Teorie
emočního vývoje navržená Gottmanem a Mettetalem (1986) navrhuje, že významné
transformace emoční regulace probíhají v období středního dětství. Na základě pozorování a
analýzy rozhovorů tito autoři popisují rané dětství jako období emocionálně labilní. Ve
středním dětství podle autorů děti hledají vyšší úroveň emoční kontroly ve svých interakcích s
vrstevníky a používají rituály a hry pro to, aby získaly určitá měřítka a limity pro emoční
intenzitu. Když dospívající začínají používat své schopnosti abstraktního myšlení, začínají
spolu se svými vrstevníky uvažovat o důvodech emocí a zapojují se i do zkoumání sebe sama.
Tato teorie odpovídá některým empirickým datům. Je nicméně ještě třeba rozsáhlého dalšího
výzkumu k posouzení, zda tyto víceméně teoretické spekulace vykreslují dostatečně přesný
obrázek emoční regulace v těchto věkových pásmech.
Navíc se zdá pravděpodobné, že dovednosti regulace se mohou rozvíjet nerovnoměrně pro
různé emoce. Také se zdá, že by bylo nerozumné předpokládat, že starší děti budou vždy
užívat více emoční regulace. Výzkum také ukazuje, že od velmi raného dětství dostávají
chlapci a děvčata poněkud odlišné informace o tom, jaké typy emoční exprese jsou u nich v
sociálních interakcích přijatelné. Není to pouze záležitost "biologického" pohlaví jako spíše
tzv. gender, tedy biopsychosociální role, která je danému pohlaví přidělena.
Emoční regulace v rámci psychologických disciplín
Emoční regulace je typické interdisciplinární téma a vedle psychologie je mu věnována
významná pozornost i například ve filozofii (Solomon, 1976), sociologii (Hochschild, 1979),
antrolopologii (např. White, 1993) a ekonomii (např. Loewenstein, 1996). I v samé
psychologii je emoční regulace nahlížena z různých perspektiv - biologické, kognitivní,
vývojové, sociální, klinické a zdravotní psychologie.
BIOLOGICKÁ PSYCHOLOGIE
Hlavní výzvou pro biologickou psychologii je osvětlit neurální podklad emoční regulace. V
současné době existuje konsenzus o obousměrném propojení prefrontálního kortexu a
subkortikálních struktur, které modulují jak subkortikální, tak kortikální aktivity (LeDoux,
1987; Ploog, 1992), a také o složité determinaci zpracování kortikální informace, která nese
emoční význam (Damasio, 2000). Existují důkazy poukazující na roli prefrontálního kortexu
v emoční regulaci, a to jak z výzkumů mozkových lézí, tak z vývojových studií. Jedinci, kteří
mají léze prefrontálních oblastí, bývají emočně impulzivnější a jsou hůře afektivně
regulováni. Vývojové studie také poukazují na korelaci mezi rozvojem strukturálních změn v
prefrontálním kortexu a objevováním se elementárních forem emoční regulace (např.
Diamond, 1991; Koukolík, 2001).
Mnohé ještě nevíme o přesné povaze centrálních a periferních mechanismů, které
zprostředkovávají emoční regulaci. Zůstává otevřenou otázkou, zda jsou emoční impulzy
regulovány stejnými mechanismy, které poskytují kontrolu jiných biologicky významných
popudů. Stejně tak zůstává otázkou, zda pro emoční kontrolu existují specifické struktury, či
zda jsou to stejné struktury, které zpracovávají emoční informaci jako takovou. Málo je
známo o tom, jak vypadají reprezentace emoční regulace, a zda je například pro určité formy
emoční regulace nezbytná kapacita pro verbální označení emočních reakcí.
KOGNITIVNÍ PSYCHOLOGIE
Kognitivní psychologie zůstávala vůči emocím dlouho chladná, nicméně v poslední době
začíná zkoumat vzájemné propojení kognitivních a afektivních procesů. Začíná se hovořit o
"kognitivně emocionálním propojení" (Lewis, Sullivan a Michalson, 1984). Vzájemné
závislosti mezi afektivními a kognitivními procesy jsou velmi komplexní a projevují se v
řešení problémů, učení, paměti aj. (viz kapitola 5).
Nicméně výzkum vztahující se k emoční regulaci je zatím poměrně omezen. Wegner se svými
kolegy nedávno začal pracovat na projasnění kognitivních základů dílčích forem emoční
regulace (Wegner, Erber a Zanakos, 1993). Ukázal, že pokusy regulovat negativní emoce
cestou suprese vedou paradoxně ke vzrůstu negativní nálady při vyšší kognitivní zátěži. V
poslední době se objevilo několik studií, které se pokoušejí zjistit kognitivní konsekvence
emoční regulace mnohem zřetelněji. Připomeňme si například dříve zmíněné zhoršení paměti
při supresi nebo studii Baumeistera (1998), který zjistil, že jak emoční suprese, tak zesílení
emocí zhoršuje výkon v následném kognitivním úkolu, jako je například řešení jednoduchých
logických úloh. Protože emoční regulace zahrnuje jak zaměřování pozornosti, tak kognitivní
zpracovávání, kognitivní psychologie se začíná těmito procesy významněji zabývat.
VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE
Poznání, že seberegulace je základem organizovaného chování (např. Maccoby, 1980), vedlo
vývojové psychology k tomu, aby věnovali pozornost emoční regulaci (např. Bridges a
Grolnick, 1995, a další). Klíčovým objevem je zjištění temperamentových rozdílů v emocích
a v emoční regulaci (Derryberry a Rothbarth, 1997). Některé děti mají nižší práh pro
negativní nebo pozitivní afekt. Některé děti mají naopak lepší kapacitu emoční regulace.
Důležitou otázkou je, nakolik děti zpracovávají návrhy na emoční regulaci ze strany
dospělých a jak tyto návrhy interagují s temperamentovými faktory.
Interakce mezi tendencemi k odpovědi a kapacitou regulace byla zkoumána i v problematice
tzv. citového přilnutí. Vývojoví psychologové také zkoumali rozvoj chápání emoční regulace
a kapacity pro její užití. Zaměřili se na osvětlení toho, jak děti chápou, že by mohly a že by
měly kontrolovat své vlastní emoce. Původně se vývojová psychologie zaměřovala na
novorozence a rané dětství, v poslední době se už ovšem objevují i studie pokrývající celé
období života. Například Carstensen (1995) poukázal na rostoucí významnost emoční
regulace s přibývajícím věkem.
SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE
V chápání emoční regulace jako především individuální problematiky se zdá sociální
psychologie nedůležitá. Nicméně tendence k reakci jsou nevyhnutelně svázány se sociálním
kontextem, v němž se odehrávají. Klasické výzkumy autority (Milgram, 1974) a odosobnění
(Zimbardo, 1969) odhalily, jak dalece mohou být emoční reakce utvářeny sociálním
kontextem. V poslední době je zkoumáno, jak jsou emoční procesy kontrolovány v kulturách
individuální nezávislosti a vzájemné závislosti (Markus a Kitayama, 1991, a další). Při
zvažování sociálního kontextu byl překonán model tlaku a objevuje se vyváženější model,
který zdůrazňuje jak sociální tlak, tak sociální "tah". Takové modely jsou nezbytné pro
pochopení regulační báze důležitých sociálních procesů, jako je např. pomáhající chování,
partnerská interakce, redukce nesouladu, tzv. sebeospravedlňování. Gottman (1993) například
uvádí, že partnerské interakční styly jsou postupně upravovány tak, aby bylo dosaženo
vzájemně přijatelného poměru mezi pozitivními a negativními emocemi.
KLINICKÁ PSYCHOLOGIE
Emoční regulace hraje centrální roli v duševním zdraví, protože může buď podporovat, nebo
narušovat naši schopnost pracovat, udržovat sociální vztahy a těšit se ze života. Špatná
emoční regulace je obsažena přibližně v polovině poruch zachycených osou I (= diagnostická
kategorie) a ve většině poruch obsažených osou II (= popis výrazných osobnostních vlastností
jedince a jeho způsob zvládání stresu) v manuálu DSM-IV40. U dospělých lidí je špatná
emoční regulace spojována s klinickými problémy zahrnujícími poruchy příjmu potravy,
zneužívání alkoholu a samozřejmě úzkosti a poruch nálady. U dětí jsou problémy v regulaci
deprese a úzkosti vztaženy k poruchám internalizace, zatímco obtíže v regulaci hněvu
souvisejí s poruchami externalizace. U normálně fungujících jedinců je špatná emoční
regulace spojována s vyšší hladinou negativních emocí, predikuje horší sociální kompetence a
nižší akceptaci ze strany sociálních partnerů.
PSYCHOLOGIE ZDRAVÍ
Psychologie zdraví dlouhou dobu vychází z toho, že špatné řízení negativních emocí může
způsobovat onemocnění. Chronické potlačování hostility a hněvu je spojováno s hypertenzí a
s koronárními nemocemi. Potlačování emocí také může zesilovat méně významné churavění
nebo indispozice, ale může rovněž přispět k akceleraci postupu rakoviny. Celkově se ukazuje,
že příliš přísná kontrola negativních emocí může mít negativní důsledky pro fyzické zdraví.
Mechanismy vlivu emoční kontroly na fyzické zdraví lze patrně spatřovat v regulaci
fyziologické reakce, která emoce provází. Suprese emocí může vést k nárůstu aktivace
sympatiku bez ohledu na to, že probíhající somatická aktivita je potlačena. Důležité je
rozlišovat mezi krátkodobými a dlouhodobými konsekvencemi emoční regulace (k
nejrůznějším somatickým obtížím mohou vést dlouhodobě působící vlivy). Druhým možným
mechanismem je potlačení imunity. Zvýšená aktivace sympatického nervového systému
selektivně potlačuje určité aspekty imunitní odpovědi. To může v dlouhodobém horizontu
působit patologicky.
7.2 Kontrola a zvládání
Dva různé a různě efektivní systémy - sebekontrola a sebeřízení, dvě časté obranné techniky
Zůstává otevřenou otázkou, nakolik by lidé měli svoje emoce regulovat a ovládat. V západní
civilizaci lidé mnohdy touhu po kontrole vlastních emocí dovádějí příliš daleko. Samostatnou
otázkou je i to, nakolik jsou naše pocity opravdu ovladatelné. Často vnímáme svoje
sebeovládání jako mnohem efektivnější, než ve skutečnosti je.
Schopnost člověka překonat, přerušit nebo jinak změnit svou vlastní reakci je jednou z
nejdramatičtějších a nejvlivnějších funkcí lidského "já" a má široké důsledky ve velkém
okruhu vzorců chování. Míra seberegulace má vazbu k asociálnímu chování, ke kouření, k
dodržování dietního režimu apod. Muži s lepší sebekontrolou se méně často rozvádějí. Děti,
které dovedou déle odložit uspokojení, bývají klidnější, lépe odolávají frustraci, jsou méně
popudlivé a agresivní, dovedou se lépe soustředit a získávají lepší školní hodnocení. Následně
pak dovedou lépe zvládat stres v průběhu dospívání a lépe prospívají v dalším vzdělávání.
Tento stručný výčet bychom mohli dlouho rozšiřovat a ukázat, že sebekontrola je spojena s
úspěchem v mnoha aspektech života.
Selhání sebekontroly je spojeno s depresí, s obsesí nebo s prodlouženým přemítáním, a také s
agresí. Mnoho problémů jak jedince, tak společnosti souvisí s nedostatečnou seberegulací.
Předpokládá se, že lidé mají omezenou kapacitu pro seberegulaci, podobně jako mají
omezené množství síly nebo energie. Centrální predikcí takového modelu tedy je, že po
vyčerpání kapacity seberegulace bude následovat období výrazně snížené nebo téměř nulové
seberegulace. Znamená to, že když se lidé věnují určité seberegulaci v jedné činnosti, budou
následně vykazovat pokles seberegulace v následujících úlohách, které by seberegulaci
vyžadovaly. Seberegulace spotřebovává určité zdroje, jak prokázaly empirické studie. Lidé,
kteří se snažili regulovat své emoce (buď je zesílit, nebo naopak utlumit), v následném testu
měřícím vytrvalost v jednoduché manuální úloze vykazovali horší výsledek. Jiní lidé, kteří
byli vyzváni, aby potlačovali myšlenky na zvolený podnět, se následně rychleji vzdávali v
úloze, která byla frustrující (neřešitelná logická hádanka). Ještě jiní účastníci výzkumu, kteří
se pokoušeli potlačit zakázané myšlenky, byli následně méně schopni kontrolovat svůj
obličejový výraz a všeobecné pobavení než ti, kteří se namísto potlačování myšlenek věnovali
obtížnému matematickému úkolu. Při výzkumu reálně proběhlých epizod dobré nebo
nedostatečné seberegulace, kterou zkoumané osoby popsaly, se ukázalo, že faktory jako
únava souvisely s vyčerpanou kapacitou seberegulace a objevovaly se často v situacích, kdy
zkoumané osoby nedokázaly přiměřenou seberegulaci uplatnit. Naopak případy úspěšné
seberegulace byly charakteristické zachováváním klidu a investováním úsilí. Seberegulace
spotřebovává určité zdroje, a tak vede k vyčerpání - to je provázeno únavou a následně horším
dalším seberegulováním.
Sebekontrola a sebeřízení
Velmi sofistikovanou teorii psychické regulace podává Kuhlova teorie PSI (Personalitysystems interaction; stručně viz Klinger, Man a Stuchlíková, 1997), která se snaží zachytit
dynamiku vzájemných vztahů motivace, emocí a kognice v jejich vztahu k řízení činnosti a
jednání. Julius Kuhl se vyjadřuje k roli emocí v tomto řízení v obecnější poloze. Hovoří o
pozitivních emocích, které zvyšují pravděpodobnost určitého způsobu kognitivního
zpracování (paralelně celostní spíše než sekvenčně analytické) a určitého způsobu
seberegulace (spíše sebeaktualizace, tj. průběžné reagování na vlastní potřeby, než
sebedisciplína).
Sebekontrola je chápána jako rigidní způsob řízení, který odráží vysokou míru negativního
afektu, resp. jeho malou regulaci. Je spojena se silnou aktivací tzv. intenční paměti (paměťová
reprezentace našich záměrů) a s oslabením přístupu k tzv. sebereprezentacím (našim
globálním cílům, potřebám apod.). Sebekontrola je "psychologickým zúžením" v zájmu
realizace aktuálního záměru. Kuhl ji označuje jako "vnitřní diktaturu", kdy hlasy vnitřních
subsystémů, jako jsou emoce, potřeby, přesvědčení, hodnoty aj., nejsou přístupné, dokud není
aktivizovaný záměr realizován, nebo jeho realizace opuštěna. To ve svém důsledku vede k
tomu, že nedokážeme citlivě reagovat na změny, a naše cesta k cíli je tudíž "těžkopádná".
Seberegulace je jiná konfigurace vzájemné interakce systémů. Je spojena s pozitivním
afektem (anebo se snížením negativního afektu). Takzvaná extenzivní paměť obsahující naše
globální cíle, kognitivně emocionální mapy aktuálního stavu apod. je aktivována a poskytuje
vysoce integrované sebereprezentace (jak na tom právě teď jsem, co cítím, chci, potřebuji) a
rozšířenou síť reprezentací přijatelných výstupů dané situace. Kuhl hovoří o "vnitřní
demokracii", která v případě nemožnosti realizovat aktivovaný záměr pomáhá nalézt
flexibilní změny postupu, případně umožňuje změnu aktuálního cíle. Řízení je dynamické,
stále monitoruje aktuální stav osobnosti. Zatímco sebekontrola využívá explicitních
mentálních praktik (místy si uvědomujeme záměrnost a úsilí), seberegulace vychází z
nevědomých, implicitních procesů a integruje různé funkce, informace a motivační tendence
do "hladkých" procesů rozhodování.
Sebekontrola a seberegulace odrážejí určitou "architekturu" osobnosti. Děti se v průběhu
svých školních let různou měrou naučí, že lze obtížné záměry realizovat lépe tehdy, když
věnují pozornost spíše podstatným informacím než těm, které rozptylují jejich pozornost
(kontrola pozornosti), když se zaměřují na pozitivní motivy a pohnutky spojené s realizací
záměru (kontrola motivace), když dokážou přeladit svoje emocionální rozpoložení tak, aby
jim nenarušovalo udržování záměru (kontrola emocí), když vnímají zpětnou vazbu o
neúspěchu spíše jako příležitost ke zlepšení postupu než jako diagnózu vlastních schopností
(Kuhl a Kraska, 1989). A protože modulace těchto dílčích procesů je snáze dosahováno
cestou seberegulace než sebekontroly, znamená to, že tyto mechanismy působí efektivněji,
jsou-li aplikovány implicitně (automaticky, bezděčně). Cesta k seberegulaci vede přes
přeučení se výše uvedených dovedností do té míry, že se stávají naší implicitní výbavou. To je
samozřejmě podmíněno dostatečným zpevňováním v průběhu učení. Předpokládá to tedy
výchovný styl, kde úspěšné projevy kontroly pozornosti, emocí a motivace jsou oceňovány
více než výsledky činnosti.
V Kuhlově pojetí emoce ovlivňují celkové řízení psychické činnosti. Přitom ovšem regulace
vlastních emocí tvoří součást modulace dalších dílčích procesů, která je potřebná k tomu, aby
naše sebeřízení bylo pružné, sebeaktualizující a vysoce adaptivní.
Ne vždy se ale taková pružná seberegulace daří. Uveďme alespoň dva poměrně často
studované jevy provázející rigidní regulaci, které těsně souvisí s regulací emočních stavů.
Prodloužené přemítání (ruminace)
O tomto jevu jsme se zmínili již v oddíle 5.2. Prodloužené přemítání se vztahuje k chování a
myšlenkám, které se zaměřují na vlastní depresivní symptomy (např. Nolen-Hoeksema,
1991). Příklady zahrnují přebývání u problémů, které má člověk v práci, zaměřování se na
pocity únavy a tělesných bolestí nebo obavy o další bezesnou noc. Posuzováno v časovém
rámci jednoho roku je dispoziční přemítání středně stabilní. Přemítání je proces, při němž se
vynakládá úsilí, je kontrolovaný a vědomý a zdá se zacílen na redukci depresivních pocitů, i
když jeho skutečný efekt je obvykle právě opačný (viz též oddíl 5.2). Vyšší úrovně
dispozičního přemítání jsou spojeny s větší pravděpodobností vývoje depresivních symptomů,
se závažnějšími depresivními symptomy a s delším trváním depresivních epizod. Ze širší
perspektivy emoční regulace lze předpokládat, že přemítání v kontextu jiných emočních
stavů, jako je například hněv, vina nebo úzkost, může mít podobné důsledky ve smyslu
produkování intenzivních a déletrvajících epizod každé z těchto emocí. (Pozitivní efekty
přemítání viz poznámka 37.)
Ve výše zmíněném Kuhlově pojetí se přemítání, podobně jako oddalování rozhodnutí,
případně "odcizování" se (vytváření si psychického odstupu - "to není důležité, to se mě
netýká..."), vztahují ke zhoršené seberegulaci. Představují sebeochraňující možnost "objevit"
nějaké skryté důvody, proč nejlepší možná, ale nerealizovaná akce být realizována nemohla.
Kuhl používá koncept kontroly jednání a hovoří o tzv. stavové orientaci41, při níž realizace
našich záměrů je velmi obtížná, a to buď jako výsledek toho, že jsme pohlceni přemítáním,
váháním při rozhodnutí nebo natolik kontrolujeme konkurenční popudy, že nemáme dostatek
zdrojů na realizaci záměru (stručně viz např. Stuchlíková a Man, 1999).
Represe
Represe byla v předchozím textu popsána jako proces umožňující vytěsnit ohrožující
prožitky. Je-li vytěsněný prožitek velmi silný či je-li jich mnoho, může dojít k odštěpení této
části prožitků - disociaci. Zatímco suprese (potlačení) je zčásti vědomá, represe je realizována
nevědomě. Represe nemusí být vždy jen maladaptivní. Tento obranný mechanismus naopak
bývá zcela běžný i v rámci tzv. normálního zvládání zátěžových situací. Oproti kontrolované
pozornosti, která charakterizuje přemítání (ruminaci), represe představuje automatickou
pozornostní obranu proti nepříjemným, ohrožujícím podnětům (Krohne, 1996).
Krohneho model (attention - avoidance, tj. zvýšení citlivosti (senzitizace), při níž situaci
věnujeme maximální pozornost, versus vyhýbání se, kdy se snažíme situaci nebo dalším
informacím o ní vyhnout) vychází z toho, že lidé se navzájem zásadně liší v tom, jak při
konfrontaci s nepříjemnou, ohrožující nebo zátěžovou situací reagují na nejistotu a na vlastní
fyziologickou aktivaci. Intolerance nejistoty je vede k získávání dalších informací, aby se
situace stala jednoznačnou - senzitizace. Intolerance vlastního (negativního) vzrušení je vede
k tomu, aby je redukovali, což je možné cestou přehlížení nebo vyhýbání se informacím, často
už na předpozornostní automatické úrovni - represe. Nejznámější psychometrické vymezení
represe kombinuje dva nezávislé konstrukty - sociální žádoucnost a úzkostnost42. Krohne a
Rogner (1985) pojmenovali čtyři možné kombinace ve vztahu ke způsobu copingu jako
způsob represivní (nízká úzkost, vysoká žádoucnost), nedefenzivní (nízká úzkost, nízká
žádoucnost), neúspěšný (vysoká úzkost, vysoká žádoucnost) a citlivý (vysoká úzkost, nízká
žádoucnost).
Typický represor interpretuje potenciálně i reálně stresující situace jako jen z poloviny tak
špatné, než jsou v důsledku potřeby vnímat sebe sama jako emocionálně stabilního
neochvějného stoika. Podle jeho interpretace tedy nemůže být vyveden z klidu, nereaguje ani
tělesně (vzrušením/aktivací) ani kognitivně (obavami) ani behaviorálně (vnějšími projevy). Z
pohledu vnějšího pozorovatele však u něj k tělesné i behaviorální reakci dochází. V tomto
smyslu se psychologové začali zajímat o to, zda represoři "klamou" sebe, či zda "klamou"
především druhé ve snaze vyhnout se odmítnutí. Odpovědí je, že nevědomě klamou sami sebe
(Derakshan a Eysenck, 1999). Velmi záhy u nich dochází k oddělení tělesné reakce na
emocionální podnět od prožitku emoce (afektivně autonomní disociace).
Rostoucí množství studií ukazuje, že represe negativních emocí souvisí s vysokým rizikem
pro různé somatické zdravotní problémy, jako je hypertenze, kardiovaskulární nemoci,
rakovina a astma. Většina vysvětlení těchto zdravotních rizik vychází z myšlenky, že u
represorů je prožitková emocionální reakce na hrozbu nebo stres oddělena od fyziologické
reakce. Skutečně řada studií ukázala na zvýšený autonomní tonus nebo zvýšenou autonomní
reaktivitu, která je typická pro represivní copingový styl. Pokud pomineme objektivní
charakteristiky různých nemocí, může afektivně autonomní disociace způsobovat nebo
zesilovat rovněž pociťované somatické problémy (zvýšená a neinterpretovaná autonomní
informace může vést k tomu, že následně je celá tahle signalizace špatně vysvětlena jako
signál somatického problému). To se skutečně také objevuje, represoři mají vyšší míru
subjektivních zdravotních stížností oproti ostatním (Pennebaker, 1982; Zimbardo, LaBerge a
Butler, 1993).
Vysvětlením afektivně autonomní disociace může být například to, že represoři jsou zaměřeni
více na vnější klíče než na svůj vnitřní stav. Je možné, že jejich nastavení na vnější (zejména
sociální) klíče může být výsledkem obecné tendence monitorovat možná psychosociální
ohrožení jejich sebehodnocení. Oni usilují o dobrý dojem, a to jak o dojem ze sebe sama, tak
o dobrý dojem, který vzbuzují ve svém sociálním prostředí. Do poměrně vysokého stupně
může být afektivní odpověď represorů na emoční podnět spíše odrazem toho, co si myslí, že
by měli cítit, než jejich opravdového skutečného vnitřního stavu. To potvrzuje i studie
sebeposuzování exprese hněvu u represorů, která ukazuje na velmi "žádoucí" obraz zvládání
hněvu, který o sobě represoři mají (Stuchlíková a Man, 2001). To odpovídá pojetí, že vysoká
úzkostnost represorů se vztahuje zejména k ohrožení sebepojetí.
Zajímavou možnost vysvětlení toho, proč a kdy dochází k disociaci autonomní reakce a
prožitku emoce, přinesla studie Calva a Eysencka (2000). Podle nich represivní coping
usnadňuje rané zachycení hrozby, ale potlačuje její pozdější zpracovávání. Vysoce úzkostní
jedinci mají relativně stabilní zkreslení pozornosti ve prospěch zpracovávání hrozby, zatímco
málo úzkostní jedinci mají relativně stabilní zkreslení pozornosti ve prospěch preference
zpracovávání neohrožujícího materiálu. Oproti tomu represoři vykazují složitější vzorec
chování, ve kterém rané zkreslení (zúžení) směrem k hrozbě je následováno zjevným
vyhýbáním se hrozbě v dalším procesu zpracování. Jak může být toto zjištění u represorů
vysvětleno?
Zkoumání časového průběhu zaměření a odklonu pozornosti ukazuje, že jakmile represoři
zjistí (jen detekce) střední míru hrozby v rané etapě zpracování, snaží se dále zkrátit
následující elaboraci takového podnětu. Jen v případě, že je hrozba velmi významná,
pokračují represoři v elaboraci ohrožujícího významu podnětu. Proces potlačení hrozby u
represorů tedy závisí na její intenzitě.
Podobně argumentují Hock, Krohne a Kaiser (1996), že represoři na začátku rozpoznávají
současnou přítomnost ohrožujících a neohrožujících implikací nějaké dvojznačné události. To
je ale následováno vyhýbáním se hrozbě. Tento přesun od koncentrace pozornosti (vigilance)
k vyhýbání se hrozbě (avoidance) pomáhá lépe pochopit důkazy o tom, že represoři mají
určité pozornostní zkreslení směrem k ohrožujícím klíčům, což příliš neodpovídá zjištění, že
si represoři nepamatují tak dobře negativní události. Zpracovávání v raných etapách by mohlo
odpovídat pozornostnímu zkreslení, zatímco pozdější vyhýbání se hrozbě odpovídá právě
opačnému zkreslení na úrovni paměti (malému pamatování si).
Newman a Hedberg (1999) nedávno ukázali, že malá paměť na negativní události, kterou
ukazují represoři, je způsobena interpretativním mechanismem, který je vede k tomu, aby
nejednoznačné události kódovali méně negativně nebo více pozitivně než ostatní lidé. Boden
a Baumeister (1997) zjistili, že represoři mnohem rychleji generují šťastné vzpomínky a
příjemné úvahy o sledování nějakého nepříjemného filmu než ostatní lidé. To ukazuje, že
represoři se vyrovnávají s expozicí vůči negativním podnětům tak, že potlačují negativní
reprezentace a upřednostňují pozitivní reprezentace. V důsledku toho si represoři vybavují
méně negativních vzpomínek, protože jejich vyhýbající se styl zpracování informací zajišťuje,
že pro pozdější vybavování je jim dostupných jenom méně negativních vzpomínek. Takzvaná
architektura represe sestává z méně komplexních a méně propojených asociativních sítí pro
negativní emocionální vzpomínky.
Shrnutí
Emoční regulace se může dít různými metodami, které mají odlišné dopady na samu emoci i
na další psychické procesy. Proces rozvoje emocí dává několik možností, kdy a jak regulovat.
Existují dvě široké strategie - tj. strategie zaměřená na předcházení emoce a strategie
zaměřená na modulaci, resp. potlačení už probíhající emoce a jejího vyjádření.
Pro emoční regulaci lze využít kognitivní, fyziologické a behaviorální cesty; tyto hlavní cesty
zahrnují řadu dílčích technik.
Regulace emocí může být různě pružná, od rigidní sebekontroly po flexibilní sebeřízení. K
rigidním postupům patří i prodloužené přemítání a represe.
Závěr
Emoce nás mohou měnit
Emoce jsou výrazem našeho ryze subjektivního vztahu ke světu, emoční rejstřík je výpovědí o
komplexnosti tohoto vztahu, věnujeme-li pozornost vlastním emocím, jdeme dobrou cestou k
budování a udržování vlastní integrity.
Začněme tuto závěrečnou kapitolu obrazem člověka ztraceného kdesi v pustině, vybaveného
pro navigaci kompasem a rádiovým spojením. Emoce jsou kompasem, tímto starým nástrojem
navigace, který funguje stále, i když rádio "racionality" fungovat přestane (např. když dojdou
baterie - což může být třeba příměrem pro nedostatek informací). Když tedy vyšší úroveň
navigace selže, stará dobrá emocionalita, která je součástí naší biologické výbavy pro přežití,
funguje stále. Ačkoli na počátku třetího tisíciletí řada mladých cestovatelů suverénně ovládá
mobil či rádiové spojení, mnozí z nich budou mít problém, než si vzpomenou, jak správně
použít kompas. Ne snad, že by ho nikdy neviděli; prošli přece dětstvím, kdy elegantní
jednoduchost navigace kompasem (i emocemi) byla tak důležitá a přitažlivá. Dejme tomu, že
sklíčko kompasu lze oprášit, stejně tak jako naši citlivost na vlastní emoční prožívání.
Uděláme-li to, začneme zřetelně vidět směr, začneme se v pustině orientovat. Vrátíme-li se
znovu k plnému využívání kompasu (emocí), získáme i větší nezávislost. Nepotřebujeme být
řízeni z kontrolního vysílače, dovedeme se po každém zastavení sami znovu rozhodnout, jak
dál. Zatímco rádiové spojení se nám mohlo v bouři ztratit, dovedeme-li využít informací, jež
nám kompas poskytuje, dokážeme i v bouřích (osobních problémů) postupovat s pocitem
jistoty vpřed.
Emoce jsou starým nástrojem hodnocení, který je nezbytný pro výběr optimálních cest
adaptace na prostředí. Ve 20. století jsme v našem kulturním okruhu podlehli mylnému
pocitu, že racionalita jako "evoluční novinka" nám nabízí mnohem kvalitnější rozhodování.
Na přelomu tisíciletí však naštěstí přicházíme k realističtějšímu náhledu. Rozum není tak
nezávislý ani tak mocný, jak jsme ho chtěli mít a jak jsme mylně věřili. Ve skutečnosti jsou
emocionální a kognitivní procesy velmi těsně propojeny od svých prvopočátků. K našemu
prospěchu se vzájemně doplňují. Emoce nejsou oproti tradičním představám ničím
nepostižitelným. Je ale pravdou, že jejich zkoumání není snadné a je plné metodologických
úskalí.
Naše usuzování, o které se opíráme v každodenním životě, není zdaleka tak dokonalé, jak se
může vyznavačům "racionálního logického uvažování" zdát. Naopak, jsme náchylní k
heuristikám a systematickým chybám, jak přesvědčivě ukazuje kognitivní psychologie. Přesto
je naše usuzování v situacích nejistoty a složitých spletitých vazeb osobních či společenských
problémů o tolik lepší než zcela správná a rychlejší formální logika počítačů. To, co nám v
takových situacích poskytuje výhodu, jsou právě emoce. Emoce nám pomáhají velmi rychle
zhodnotit ohromné množství informací, aniž bychom používali procedury formálního
hodnocení.
Pravdou ovšem je, že někdy nás emoce vedou k chování, které nám neprospívá. Takové
situace, kdy jsme "podlehli vášním", "jednali jako blázni" si obvykle pamatujeme jako
odstrašující příklady a vedou nás ke snaze se takových emocí napříště vyvarovat a jednat
"čistě racionálně". To ovšem ze své podstaty není možné a navíc se ukazuje, že nedostatek
emocionálního zpracování podnětů může mít pro nás stejně fatální důsledky jako jejich
nadbytek. (Nebude-li nám náš strach radit, kde číhá nebezpečí, budeme mnohem zranitelnější.
Neměl by nám ovšem diktovat ochranu sebe sama jako jedinou možnou činnost.)
Znalost našich emocí a okolností, z nichž vznikají, může mít pozitivní důsledky. Ignorování
možnosti emoce poznávat, často s odkazem na to, že emoce jsou ve své subjektivitě a
jedinečnosti nepostižitelné, nedává žádný recept na vyrovnávání se s jejich negativními
důsledky. Porozumění emocím zvyšuje naši schopnost je regulovat, což nemusí být v zásadě
negativní (jak někdy tvrdí fanatičtí zastánci prožitku), naopak. Schopnost regulace obvykle
posiluje naši subjektivní pohodu. Umožňuje nám redukovat frekvenci a intenzitu negativních
emocí a naopak posílit a využít emoce pozitivní. Znalost okolností vzbuzujících emoce nám
pomáhá žít "emočně gramotně".
Máme-li na emoce tento náhled, zůstává otázka, "jak" nás mohou emoce měnit. Emoce jsou
výsledky zpracování informací o světě v nás i mimo nás. Budeme-li tedy schopni
"naslouchat" tomu, co nám naše emoce sdělují (budeme-li schopni jejich reflexe), nabídnou
nám porozumění, čemu ve světě přikládáme důležitost, ale také hlubší porozumění tomu, kdo
jsme (proč v nás určitá změna vzbudila právě tuto emoci a v jiných lidech třeba jinou).
Emoce jsou nástrojem subjektivního hodnocení. Poukazují tedy i na naše hodnoty; na způsob,
jakým hodnotíme to, co se nám a s námi děje. Otevřenost vůči vlastnímu prožívání nás vede i
ke změně přístupu k našim hodnotám. Dokážeme-li více reflektovat svoje pocity, dokážeme
být mnohem více v kontaktu se svými autentickými hodnotami a odlišovat hodnoty převzaté
zvenčí. Jsme méně tím, kým bychom (podle těch kolem nás) měli být, a získáváme větší
odvahu být sami sebou.
Měli bychom se pokusit od černobílého přístupu k emocím (tak charakteristická dualita
"tradičního" usuzování) postoupit k jejich diferencovanějšímu chápání. Emoce nejsou špatné
nebo dobré. Emoce jsou prostě důležitou součástí našeho života, a tak bychom je měli ve
svém životě plnohodnotně přijímat. Bez chladnokrevného odmítání jako narušitelů, ale i bez
nesmyslného zbožňování. Podaří-li se nám to, bude to ku prospěchu nejen naší "racionalitě",
ale také naší psychické integrity.
Poznámky
1.
Termín "emoční" se někdy chápe jako ekvivalent termínu "emocionální". Někdy bývá
chápán jako charakteristika připisovaná ke konkrétním emocím, nikoli k obecným modelům
procesů emocí - tam se pak častěji objevuje "emocionální".
2.
Termín kognice označuje jak procesy poznávání, tak jejich výsledky. V daném případě
tedy zjednodušeně "s poznáním".
3.
Druhým významem poj
mu "afekt" je výbuch velmi silné emoce, který obvykle na určitou dobu dezorganizuje ostatní
psychické procesy (zejména kognitivní, motivační) dané osobnosti. V tomto smyslu jej zná i
přirozený jazyk: "jednal pod vlivem afektu ..., což bylo uznáno jako polehčující okolnost".
4.
Coping bývá překládán jako zvládání, vyrovnávání se s požadavky situace atd. Často
se však čtenář setká s původním výrazem, který se stal mezinárodně uznávaným označením
souhrnu procesů probíhajících v situaci adaptace na zátěž.
5.
Termín skript (česky scénář) se zabydlel v kognitivní psychologii jako označení pro
schematizované vědění o tom, jak probíhají určité situace a interakce. Například má každý z
nás scénář návštěvy u zubaře, kde po přivítání následuje snaha lékaře o zjištění potíží, potom
vlastní ošetření, rady pro další péči a objednání a rozloučení. Skript tak usnadňuje interakci
tím, že oba účastníci si vytvářejí očekávání, co bude následovat. Naopak přílišné spoléhání na
scénáře může celou situaci přehnaně schematizovat, setkání je neosobní a někdy dochází i k
nedorozuměním způsobeným tím, že reagujeme podle svého očekávání, ne podle reakce
partnera.
6.
Nicméně tato tři kritéria popisují poněkud odlišné množiny jevů, protože jsou jen
volně propojena. Existují difuzní afektivní stavy vysoké intenzity, jako například apatická
deprese, a dále stavy označované jako nálady, často trvající jen krátký čas. Jsou zde rovněž
velmi slabé emoce, jako je například nejasný pocit nějakého strachu, který prostě
ponecháváme bez povšimnutí, dokud nenabyde na síle. A jsou tu také emocionální výměny
vůči určitému objektu, které mají relativně dlouhé trvání.
V rámci těchto kritérií je nejzajímavější kritérium difuznosti nebo globalizace. Bylo
použito jako hlavní kritérium pro odlišení nálady od emocí řadou autorů (viz např. Isen,
1987). Nálada nemá žádný zvláštní kognitivní moment; je často velmi těžké říci, vůči komu
nebo vůči čemu je zamířena. Emoce obecně vzato objekt mají, jsou takříkajíc "o něčem".
Člověk je šťastný kvůli něčemu, rozhněván na někoho, obává se něčeho. Emoce jsou tedy
oproti náladám záměrné jevy, zahrnují subjektově objektový vztah, jsou "zaměřeny na něco".
7.
Emocionalita bývá vymezována jako individuální zvláštnost citového života a způsobů
prožívání a usměrňování emocí.
8.
Pocity subjektivní pohody u japonských studentů vykazovaly nejtěsnější vztah s
frekvencí interpersonálně orientovaných pozitivních pocitů (např. přátelské pocity, pocity
souznění, pocity respektu), u amerických studentů je subjektivní pohoda spojena těsněji s
intrapersonálními pozitivními pocity (s pocity hrdosti, sebejistoty, soběstačnosti apod.).
9.
V terapii je tak třeba se propracovávat složitými a rušivými emocemi. Freud diskutuje
tyto postupy v Psychopatologii každodenního života a v Úvodu do psychoanalýzy.
10.
Perceptuální obrana, tj. obrana na úrovni vnímání, představuje nevědomé vyhýbání se
ohrožující informaci. Někdy se v podobném kontextu používá i termín selektivní percepce.
11.
Represe je v tomto smyslu nevědomým procesem. Oproti tomu vědomé, naší snahou
vedené potlačení úzkosti bývá označováno suprese - viz též kapitola 7.
12.
Tento výzkum ukazuje na to, že lidé s přesnějším vnímáním vlastního srdečního rytmu
uvádějí intenzivnější prožitky emocí. Zdá se, že citlivost na viscerální informaci významně
ovlivňuje emoční prožívání. Přitom je vnímání srdečního rytmu z větší části implicitním
procesem, na který nezaměřujeme pozornost. Jsme schopni rozhodnout, který ze slyšených
dvou rytmů je tlukotu našeho srdce bližší, ale s výjimkou intenzivních emocí jej nedovedeme
přesně "odposlechnout".
13.
Cannon vytvořil obecnou teorii vystavěnou na předpokladu, že procesy v lidském těle
směřují k udržení ideální "úrovně adaptace". Když člověk prožívá silnou emoci, stres nebo
akutní potřebu, jeho tělo automaticky začne provádět řadu "úprav" adaptace tak, aby se
obnovil původní stav. Walter Cannon a Philip Bard (proto je teorie označována jako
Cannonova-Bardova teorie emocí) argumentovali, že emoce signalizují nepředvídatelné
situace a způsobují, že tělo reaguje na tyto signály zapojením zdrojů potřebných ke copingu.
14.
V některých případech naopak hovoříme o maladaptivnosti emocí. Ta bývá zájmem
psychologů rovněž, protože maladaptivita bývá důležitá nikoli z evolučního, ale z osobního
hlediska. Například emocionální vztah vášnivé, závislé lásky rozhodně nepřispívá pocitu
štěstí nebo schopnosti vyrovnávat se s životními podmínkami. Naopak je příčinou strádání a
téměř rozvrací nebo ničí svého nositele. I v tomto případě ovšem můžeme hledat určité
osobnostní "zisky", které přináší. Například psychoanalytik bude hledat nevědomou potřebu
být trestán, nebo vyhýbání se zodpovědnosti za vlastní život, která je pro tohoto vášní
ničeného člověka neúnosná. V tomto smyslu je tedy diskuse o přínosu vedena spíše v
psychoanalytickém než v evolučním duchu.
15.
Podobně jako Damasio, i Pribram (1980, podle Koukolíka, 2000) uvádí více struktur
podílejících se na emoční regulaci. Vedle již zmíněných struktur limbického systému a
neokortexu připomíná ve své rámcové teorii ještě roli mozkového kmene (viz oddíl 3.2).
16.
Pro první seznámení s problematikou doporučuji práci F. Koukolíka Lidský mozek,
dále potom některou z učebnic neuropsychologie, například Martinovu nebo Koslynovu, a pro
vlastní studium neurochemie emocí pak zejména práce Jaaka Pankseppa, který se zabývá
touto problematikou velmi široce, od aminokyselin po neuropeptidy.
17.
Polymodální projekce znamená (neuronálním propojením zajištěný) přísun informací
souběžně z různých asociačních oblastí mozkové kůry, odpovídajících různým smyslovým
modalitám, jako je zraková oblast, sluchová oblast apod.
18.
ERP je technika elektroencefalografického zaznamenávání podnětem vzbuzených
potenciálů.
19.
Slovo vzrušení má v češtině poněkud jiné konotace než anglické arousal, které je
neutrálnější a může být přeloženo také jako excitace nebo nabuzení.
20.
Jev, kdy interpretace podnětu překmitává mezi dvěma interpretacemi. Souvisí s
vydělováním figury z pozadí. Známými příklady reverzibilních obrazců jsou například bílý
pohár na černém pozadí tvořícím dva obličejové profily nebo Neckerova kostka - krychle,
kterou, vnímáme-li ji dostatečně dlouho, vnímáme chvíli z nadhledu a chvíli z podhledu.
21.
Tomu je blízké i pojetí Zuckermanovo, který hovoří o "sensation seeking" vyhledávání
podnětů. Zuckerman (1978) však "sensation seeking" chápe spíše jako osobnostní dimenzi
než jako stavovou a překmitávající proměnnou.
22.
Psychologové hovoří o stresu jako o zvýšené zátěži. Ta může být způsobena
negativními událostmi - distres, nebo pozitivními událostmi (jako je svatba, povýšení v
zaměstnání apod.) - eustres.
23.
Vizuální útes je zraková iluze, kdy na podložce je namalován vzorek budící iluzi
prostoru. V jedné části podložky je rastr vzorku menší; přechod je náhlý, a tak vzbuzuje iluzi
hloubky pod podložkou.
24.
V knize E. H. Eriksona Životní cyklus rozšířený a dokončený, ve vydání doplněném o
deváté stadium vysokého stáří.
25.
Označení negativní, resp. pozitivní emoce je druhem konvence zkracujícím vyjádření
"...emoce s negativní, resp. pozitivní valencí". Občas bývá upozorňováno na to, že používat
tuto zkratku "negativní", případně "pozitivní" emoce je zavádějící, protože "negativita, resp.
pozitivita" je relativní. Strach může být (zejména vzhledem k valenci) na první pohled
označen jako "negativní" emoce, v konkrétním případě však může hrát velmi pozitivní roli ve
vyhnutí se hrozícímu nebezpečí ..., a být tudíž "pozitivní".
26.
Prožívání hněvu a jeho usměrňování je například obsaženo v etiologii srdečních
chorob či některých karcinomů. Strach a úzkost jsou obsaženy ve fobiích a v jiných
úzkostných poruchách. Smutek a zármutek může u některých jedinců přerůst až do deprese,
která je nejčastější psychologickou poruchou současné doby. Tyto silné emoce a z nich
vyplývající deprese rovněž souvisejí se sebevražednými pokusy. Stud a ostych je jinou cestou
k depresi, k poruchám příjmu potravy a rovněž k sexuálním dysfunkcím. Oproti tomu je s
pozitivními emocemi spojováno jenom velmi málo problémů - například působení některých
psychoaktivních látek (např. heroin, kokain, alkohol, marihuana, amfetaminy) ovlivňuje
neurochemické systémy spojené s pozitivními emocemi. V jistém smyslu tak neschopnost
dosáhnout uspokojení potřeby pozitivních emocí může souviset s rizikem abúzu drog.
27.
V této části bude pro čtenáře výhodou, je-li zorientován v základech kognitivní
psychologie. Doporučuji využít některou z učebnic obecné psychologie či kognitivní
psychologie, resp. kognitivní vědy.
28.
Zahrnutí emočního stavu únavy mezi emoce může být problematické. Typicky se tam
objevuje v případě dimenzionálního přístupu k emocím (aktivace je výrazně snížena, valence
mírně negativní). Naopak nebývá únava, jako emoční stav, zahrnována v případě pojetí
diskrétních emocí.
29.
Stává se nám jen několikrát v životě, že určitý aktuální zájem dominuje natolik, že
plně zaměstná naše vědomí - vstáváme i usínáme s myšlenkou na tento "cíl", jsme téměř
paralyzováni a neschopni "normálního" fungování. (příkladem může být akutní zamilovanost,
nebo naopak významná ztráta).
Slova "cíl", "zájem" mohou být poněkud zavádějící tím, že vzbuzují asociace
žádoucího. Nicméně aktuální zájem může být ve své podstatě averzivní. U úzkostného
člověka jím může být ochrana vlastní psychické a fyzické integrity před potenciálními
nebezpečími, čehož je dosahováno vyhýbáním se určitým situacím, objektům, úvahám apod.
30.
Při dichotickém slyšení je do každého ucha pouštěn jiný zvukový záznam, dominanci
uší lze ovlivnit i instrukcí, aby dotyčný naslouchal jen jednomu kanálu. Informace spojená s
aktuálním zájmem je zpracovávána více i v případě, že se dotyčný snaží ji "neposlouchat".
Stroopova procedura pracuje s kombinací slova a barvy, v níž je slovo napsáno. Zkoumané
osoby mají jmenovat barvu, ale je-li prezentováno slovo související s jejich aktuálním
zájmem, je pojmenování barvy "zdrženo" zpracováním tohoto slova.
31.
Evokovaný potenciál je malá, přechodná změna napětí zachycená v EEG-záznamu
jako reakce na podnět. P300 je pozitivní vrchol křivky objevující se přibližně kolem 300 ms
po nástupu podnětu.
32.
Koncept emoční inteligence byl zpopularizován velmi rychle (viz např. české překlady
prací Golemana či Shapira).
33.
Zvýšení zájmu o zkoumání jednotlivých emocí lze vysledovat i z faktu, že komunitní
časopisy, jako například Psychology Today nebo naše Psychologie dnes, začínají uveřejňovat
obsáhlejší články věnované jednotlivým emocím. Série článků v Psychology Today v
ročnících 2000 a 2001 pokrývá nejen tzv. primární emoce, ale i emoce nepříliš často
popisované, jako je třeba žárlivost.
34.
Oponentní procesy jsou procesy velmi rychle naučené spontánní adaptace organismu
na očekávané zásahy do fyziologické rovnováhy. Například budeme-li v určité situaci užívat
drogu, která by zvyšovala náš krevní tlak, organismus začne reagovat na danou situaci
spontánním poklesem tlaku, který usnadní následný návrat k rovnováze po požití drogy. To ve
svém důsledku vede k velmi silné touze v dané situaci znovu drogu požít (protože v našem
modelovém příkladu tlak klesl a je to pociťováno nepříjemně). V důsledku potřeby dosáhnout
určitého žádoucího stavu (v našem příkladě mj. zvýšeného tlaku) to vede k postupnému
zvyšování dávky tak, aby byly oponentní procesy překonány. Oponentní procesy jsou
operantně naučené mechanismy fyziologické regulace, které vysvětlují i tzv. afektivní
habituaci a abstinenční syndrom).
35.
Viz například Psychobiologie, Praha: Portál.
36.
Například strach ze selhání technologií (jaderné elektrárny, letadla, biologické a
genetické manipulace) v důsledku chyb či teroristických akcí.
37.
Pozornostní procesy mohou ovlivňovat rozvoj emoce i jinak a působit spíše než jako
obrana před nástupem emoce jako prostředek k jejímu zvýšení či prodloužení. To se někdy
může zdát neadaptivní, například trvá-li dlouho tzv. přemítání, které soustřeďuje pozornost na
situaci a její emoční důsledky (viz také Kuhlův koncept "stavové orientace"). Jak se ale
ukazuje, v řadě případů je takové přemítání adaptivní reakcí. Například při významné ztrátě
obvykle dochází k přemítání v rámci prožívání smutku. To umožňuje, po často bolestných a
bolestně dlouho se opakujících úvahách, ztrátu a její důsledky integrovat do svého sebepojetí.
Předčasné uzavření tohoto procesu může vést k disociaci prožitku, který - neintegrován zůstává nebezpečným a zraňujícím místem (lidově řečeno - "nevyrovnali jsme se s tím",
"znovu a znovu nás to dostává").
38.
Zde je pojem přehodnocení (reappraisal) chápán poněkud jinak, než je tomu v pracích
Lazaruse, spíše ve smyslu užitém A. Ellisem. Znamená přehodnocení, resp. předefinování
osobního významu, které může znamenat i určité zkreslení reality v zájmu osobně přijatelnější
a méně emočně ohrožující interpretace. U Lazaruse je reappraisal chápán jako třetí fáze
hodnocení při zvládání situace. Primární hodnocení popisuje požadavky situace, sekundární
hodnocení popisuje moje možnosti tyto požadavky zvládnout a terciární hodnocení
(reappraisal) znamená nové zhodnocení situace a vlastních možností poté, kdy v dané situaci
začaly copingové procesy (procesy zvládání) - což mohlo jak situaci, tak osobní zdroje
pozměnit.
39.
Všechny terapeutické systémy nějakým způsobem řeší emoční regulaci (některé k
emocím odkazují už v názvu), protože nejrůznější psychické obtíže se v emočních projevech
odrážejí. Asi neexistuje žádná "zaručená" na emoce orientovaná terapie - záleží spíše na tom,
co v daném konkrétním případě způsobuje, že dotyčný (případně jeho okolí) vnímá svoje
emoce jako špatně kontrolované.
40.
Celosvětově známý diagnostický manuál Americké psychiatrické asociace má celkem
pět klasifikačních os (III = přehled všech současných somatických poruch, které mohou být
důležité pro porozumění pacientovi a jeho léčbu, IV = dokumentace stresových událostí
předcházejících vznik poruchy, V = hodnocení kvality fungování jedince v průběhu
uplynulého roku). U nás se používá pro diagnostickou klasifikaci tzv. Mezinárodní klasifikace
nemocí.
41.
Kontrola jednání se odehrává ve dvou kvalitách - stavové orientaci (kdy dominuje
orientace na aktuální, resp. minulý nebo budoucí psychický stav) a činnostní orientaci (kdy
dominuje orientace na prováděnou nebo připravovanou činnost).
42.
Weinberger, Schwartz a Davidson (1979) zkombinovali vysoké a nízké hodnoty na
dvou škálách (Social Desirability Scale, SDS; Crowne a Marlow, 1960, a Manifest Anxiety
Scale, MAS; Taylor, 1953). Vznikly tak čtyři možné kombinace, které označili: represoři nízká úzkost, vysoká snaha o zabránění sociálnímu odmítnutí neboli sociální žádoucnost,
slabě úzkostní - nízká úzkost, nízká žádoucnost, vysoce úzkostní - vysoká úzkost, nízká
žádoucnost, defenzivně vysoce úzkostní - vysoká úzkost, vysoká žádoucnost.
Literatura
Abe, J. A. A., & Izard, C. E. (1999). The Developmental Functions of Emotions: An Analysis
in Terms of Differential Emotions Theory. Cognition and Emotion, 13, 523-549.
Apter, M. J. (1989). Reversal theory: motivation, emotion and personality. London, New
York: Routledge.
Averill, J. R. (1980). On the paucity of positive emotions. In K. R. Blankstein, P. Pliner, & J.
Polivy (Eds.), Advances in the study of communication and affect: Vol. 6: Assessment and
modification of emotional behavior (s. 7-45). New York: Plenum.
Averill, J. R. (1983). Studies on anger and aggression: Implications for theories of emotions?
American Psychologist, 38, 1145-1160.
Averill, J. R. (1992). The structural bases of emotional behavior. In M. S. Clark (Ed.),
Emotion (s. 1-24). Newbury Park, CA: Sage.
Averill, J. R. (1994). I feel, therefore I am - I think. In P. Ekman, & R. J. Davidson (Eds.),
The nature of emotion: Fundamental questions. Series in affective science (s. 379-385). New
York: Oxford University Press.
Averill, J. R., & More, T. A. (1993). Happiness. In M. Lewis and J. M. Haviland (Eds.),
Handbook of emotions (s. 617-630). New York: Guilford Press.
Bandura, A. (1977). Self-efficacy: Toward a unifying theory of behavioral change.
Psychological Review, 84, 191-215.
Bandura, A. (1983). Psychological mechanisms of aggression. In R. Geen, & E. Donnerstein
(Eds.)., Aggression: Theoretical and empirical reviews (Vol. 1, s. 1-40). New York: Academic
Press.
Bandura, A. (1997). Self- Efficacy: The Excercise of Control. New York: W. H. Freeman and
Company.
Barrett, K. C., & Campos, J. J. (1987). Perspectives on emotional development: II: A
functionalist approach to emotions. In J. D. Osofsky (Ed.), Handbook of infant development
(2nd ed., s. 555-578). New York: Wiley.
Basso, M. R., Schefft, B. K., Ris, M. D., & Dember, W. N. (1996). Mood and global-local
visual processing. Journal of the International Neuropsychological Society, 2, 249-255.
Batson, C. D., Batson, J. G., Griffitt, C. A., Barrientos, S., Brandt, J. R., Sprengelmeyer, P., &
Bayly, M. J. (1989). Negative-state relief and the empathy--altruism hypothesis. Journal of
Personality and Social Psychology, 56, 922-933.
Baumeister, R. F. (1998). Ego depletion: Is the self a limited resource? Journal of Personality
and Social Psychology, 74, 27-34.
Beck, A. T. (1976). Cognitive therapy in the emotional disorders. New York: International
Universities Press.
Ben-Ze'ev (2000). The subtlety of emotions. Cambridge: The Mit Press.
Berger, B. G., Owen, D. R. & Man, F. (1993). A brief review of literature and examination on
acute mood benefits of exercise in Czechoslovakian and United-States swimmers.
International Journal of Sport Psychology, 24, 130-150.
Berne, E. (1964). Games people play. New York: Grove. (česky: Jak si lidé hrají, Most:
Dialog, 1992).
Blaney, P. H. (1986). Affect and memory: A review. Psychological Bulletin, 99, 229-246.
Blum, L. A. (1994). Moral perception and particularity. New York: Cambridge University
Press.
Boden, J. M., & Baumeister, R. F. (1977). Repressive coping: Distraction using pleasant
thoughts and memories. Journal of Personality and Social Psychology, 73, 45-46.
Bond, M., Gardner, S. T., Christian, J., & Sigal, J. J. (1983). Empirical study of self-rated
defense styles. Archives of General Psychiatry, 40, 333-338.
Bongard, S. (2000). Ärgerausdrucksverhalten in unterschiedlichen Lebensbereichen und
assoziierte kardiovaskuläre Belastungen. Habilitationsschrift, J. W. Goethe-Universität
Frankfurt am Main.
Borkovec, T. D. (1994). The nature, functions, and origins of worry. In G. C. L. Davey, & F.
Tallis (Eds.), Worrying, Perspectives on theory, assessment, and treatment (s. 5-33). New
York: Wiley.
Bower, G. H. (1981). Mood and memory. American Psychologist, 36, 129-148.
Bower, G. H. (1991). How might emotions affect learning? In S. Christianson (Ed.), The
handbook of emotion and memory (s. 3-31). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
Bower, G. H., & Gilligan, S. (1984). Cognitive consequences of emotional arousal. In C. E.
Izard, J. Kagan, & R. B. Zajonc (Eds.), Emotions, cognition, and behavior (s. 547-588). New
York: Cambridge University Press.
Bower, G. H., & Mayer, J. D. (1985). Failure to replicate mood dependent retrieval. Bulletin
of the Psychonomic Society, 23, 39-42.
Bridges, L. J., & Grolnick, W. S. (1995). The development of emotional self-regulation in
infancy and early childhood. In N. Eisenberg (Ed.), Social development (Vol. 15, s. 185-211).
Thousand Oaks, CA: Sage.
Broadbent, D. E. (1958). Perception and communication. London: Pergamon Press.
Buss, A. H. & Durkee, A. (1957). An inventory for assessing different kinds of hostility.
Journal of Consulting Psychology, 21, 343-349.
Buss, A. H. (1961). The psychology of aggression. New York: Wiley.
Buss, D. M. (1994). The evolution of desire: Strategies of human mating. New York: Basic
Books.
Byrne, D., & Murnen, S. K. (1988). Maintaining loving relationship. In R. J. Sternberg & M.
L. Barnes (Eds.), The psychology of love. New Haven, CT: Yale University Press.
Cacioppo, J. T., & Berntson, G. G. (1994). Relationship between attitudes and evaluative
space: A critical review, with emphasis on the separability of positive nand negative
substrates. Psychological Bulletin, 115, 401-423.
Cacioppo, J. T., Berntson, G. G., & Klein, D. J. (1992). What is an emotion? The role of
somatovisceral afference, with special emphasis on somatovisceral "illusions". Review of
Personality and Social Psychology, 14, 63-98.
Cacioppo, J. T., Klein, D. J., Berntson, G. G., & Hatfield, E. (1993). The Psychophysiology of
Emotion. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of Emotions. New York: The
Guilford Press.
Campos, J. J., Campos, R. G., & Barrett, K. C. (1989). Emergent themes in the study of
emotional development and emotion regulation. Developmental Psychology, 25, 394-402.
Cantor, J., & Wilson, B. J. (1984). Modyfying fear responses to mass media in preschool and
elementary school children. Journal of Broadcasting, 28, 431-433.
Carlson, J. G., & Hatfield, E. (1992). Psychology of emotion. New York: Hartcourt Brace
Jovanovich College Publishers.
Carstensen, L. (1995). Evidence for a life-span theory of socioemotional selectivity. Current
Directions in Psychological Science, 4, 151-156.
Carstensen, L. L. (1993). Motivation for social contact across the life span: A theory of
socioemotional selectivity. In J. Jacobs (Ed.), Nebraska symposium on motivation: Vol. 40.
Development perspectives on motivation (s. 209-254). Lincoln, NE: University of Nebraska
Press.
Carstensen, L. L., Isaacowitz, D., & Charles, S. T. (1999). Taking time seriously: A theory of
socioemotional selectivity. American Psychologist, 54, 165-181.
Carver, C. S., & Scheier, M. F. (1981). Attention and self-regulation: A control-therapy
approach to human behavior. Berlin: Springer-Verlag.
Carver, C. S., & Scheier, M. F. (1990a). Origins and functions of positive and negative affect:
A control-process view. Psychological Review, 97, 19-35.
Carver, C. S., & Scheier, M. F. (1990b). Principles of self-regulation: Action and emotion. In
E. T. Higgins & R. M. Sorrentino (Eds.), Handbook of motivation and cognition (Vol. 2, s. 352). New York: Guilford.
Cattell, R. B., & Scheier, J. H. (1961). The meaning and measurement of neuroticism and
anxiety. New York: Ronald.
Clore, G. C. (1994). Why emotions are felt. In P. Ekman, & R. J. Davidson (Eds.), The nature
of emotion: Fundamental questions (s. 103-111). Oxford, UK: Oxford University Press.
Csikszentmihalyi, M. (1996). O štěstí a smyslu života. Praha: Nakladatelství LN.
Cummings, M. E. (1987). Coping with background anger in early childhood. Child
Development, 58, 976-984.
Cunningham, M. R. (1988). What do you do when your happy or blue? Mood, expectancies,
and behavioral interest. Motivation and Emotion, 12, 309-331.
Cunningham, M. R., Roberts, A. R., Wu, C. H., Barbee, A. P., & Druen, P. B. (1995). "Their
ideas of beaty are, on the whole, the same as ours": Consistency and variability in the crosscultural perception of female physical attractiveness. Journal of Personality and Social
Psychology, 68, 261-279.
Damasio, A. R. (2000). Descartesův omyl. Praha: Mladá fronta.
Darwin, Ch. (1872). The expression of emotion in man and animals. New York: Philosophical
Library. (česky: Výraz emocí u člověka a zvířat, Praha, 1964)
Davey, G. C. L. (1994a). Pathological worrying as exacerbated problem-solving. In C. G. L.
Davey & F. Tallis (Eds.), Worrying. Perspectives on theory, assessment, and treatment (s. 3559). New York: Wiley.
Davey, G. C. L. (1994b). Worrying, social problem-solving abilities, and problem-solving
confidence. Behaviour Research and Therapy, 32, 327-330.
Davey, G. C. L., Jubb, M., & Cameron, C. (1996). Catastrophic Worrying as a function of
Changes in Problem - Solving Confidence. Cognitive Therapy and Research, 20, 333-344.
Davidson, R. J. (1993). The neuropsychology of emotion and affective style. In M. Lewis, &
J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 143-154). New York: Guilford Press.
Deffenbacher, J. L. (1980). Worry and emotionaliy in test anxiety. In I. G. Sarason (Ed.), Test
anxiety (s. 111-128). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
Delgado, J. M. R. (1975). Inhibitory systems and emotions. In L. Levi (Ed.), Emotions: Their
parameters and measurement (s. 183-204). New York: Raven.
DePaulo, B. M., Blank, A. L., Swaim, G. W., & Hairfield, J. G. (1992). Expressiveness and
expressive control. Personality and Social Psychology Bulletin, 18, 176-285.
Derakshan, N., & Eysenck, M. W. (1999). Are repressors self-deceivers or other-deceivers?,
Cognition and Emotion, 13, 1-17.
Derryberry, D., & Rothbart, M. K. (1997). Reactive and effortful processes in the
organization of temperament. Development and Psychopathology, 9, 633-652.
Derryberry, D., & Tucker, D. M. (1992). Neural mechanisms of emotion. Journal of
Consulting and Clinical Psychology, 60, 329-338.
Derryberry, D., & Tucker, D. M. (1994). Motivating the focus of attention. In P. M.
Neidenthal, & S. Kitayama (Eds.), The heart's eye: Emotional influences in perception and
attention (s. 167-196). San Diego, CA: Academic Press.
DeSteno, D. A., & Salovey, P. (1996). Jealousy and the characteristics of one's rival: A selfevaluation maintenance perspective. Personality and Social Psychology Bulletin, 22, 920-932.
Diamond, A. (1991). Guidelines for the study of brain-behavior relationships during
development. In H. S. Levin, H. M. Eisenberg, & A. L. Benton (Eds.), Frontal lobe function
and dysfunction (s. 339-378). New York: Oxford University Press.
Diener, E., Sandvik, E., & Pavot, W. (1991). Happiness is the frequency, not the intensity of
positive versus negative affect. In F. Strack, M. Argyle and N. Schwartz (Eds.), Subjective
well-being. New York: Pergamon.
Dunn, J. (1988). The beginnings of social understanding. Cambridge, MA: Harvard
University Press.
Easterbrook, J. A. (1959). The effect of emotion on cue utilization and the organization of
behavior. Psychological Review, 66, 183-201.
Eder, R. A. (1990). Uncovering children's psychological selves: Individual and developmental
differences. Child Development, 61, 849-863.
Eisenberg, N., Fabes, R. A., & Losoya, S. (1997). Emotional responding: Regulation, social
correlates, and socialization. In Emotional development and emotional intelligence:
Educational implications (s. 129-167). New York: Basic Books.
Ekman, P. (1984). Expression and the nature of emotion. In K. Scherer, & P. Ekman (Eds.),
Approaches to emotion. Hillsdale, NJ: Erlbaum.
Ekman, P. (1992). An argument for basic emotions. Cognition and Emotion, 6, 169-200.
Ekman, P., & Friesen, W. V. (1975). Unmasking the face. Englewood Cliffs, NJ: Prentice
Hall.
Ekman, P., Friesen, W. V., & Ellsworth, P. (1972). What are the similarities and differences
in facial behavior across cultures? In P. Ekman (Ed.), Emotion in the human face (s. 128143). Cambridge, England: Cambridge University Press.
Ekman, P., Levenson, R. W., & Friesen, W. V. (1983). Autonomic nervous system activity
distinguishes among emotions. Science, 221, 1208-1210.
Ellis, A. (1962). Reason and emotion in psychotherapy. Secaucus, NJ: Lyle Stuart.
Ellis, H. C., & Ashbrook, P. W. (1989). The "state" of mood and memory research: A
selective review. Journal of Social Behavior and Personality, 4, 1-21.
Elster, J. (1999). Alchemies of the mind: Rationality and the emotions. Cambridge: cambridge
University Press.
Epstein, S. (1977). Versuch einer Theorie der Angst. In N. Birbaumer (Ed.),
Psychophysiologie der Angst (s. 208-266). München: Urban & Schwarzenberg.
Erikson, E. H. (1999). Životní cyklus rozšířený a dokončený. Praha: NLN.
Etcoff, N. (1999). Survival of the prettiest: The science of beauty. New York: Doubleday.
Eysenck, M. W. (1982). Attention and arousal: Cognition and performance, Berlin: Springer.
Eysenck, M. W. (1997). Anxiety and Cognition. Hove, UK: Psychology Press.
Eysenck, M. W., & Byrne, A. (1992). Anxiety and susceptibility to distraction. Personality
and Individual Differences, 13, 793-798.
Feinman, S. (1985). Emotion expression, social referencing, and preparedness for learning in
infancy - mother knows best, but sometimes I know better. In G. Zivin (Ed.), The
development of expressive interactions (s. 291-318). Orlando, FL: Academic Press.
Fitness, J., & Fletcher, G. J. O. (1993). Love, hate, anger and jealousy in close relationship: A
prototype and cognitive appraisal analysis. Journal of Personality and Social Psychology, 65,
942-958.
Fodor, J. A. (1983). Modularity of mind: An essay on faculty psychology. Cambridge, MA:
MIT Press.
Forgas, J. P. (1994). The role of emotion in social judgments: An introductory review and an
affect infusion model (AIM). European Journal of Social Psychology, 24, 1-24.
Forgas, J. P. (1995). Mood and judgment: The affect infusion model (AIM). Psychological
Bulletin, 117, 39-66.
Fox, N. A. (1994). Dynamic cerebral processes underlying emotion regulation, Monographs
of the society for research in child development, 59 (2-3, Seriál No. 240) 152-186.
Fredrickson, B. L. (1995). Socioemotional behavior at the end of college life. Journal of
Social and Personal Relationships, 12, 261-276.
Fredrickson, B. L. (2000). Extracting meaning from past affective experiences: The
importance of peaks, ends, and specific emotions. Cognition and Emotion, 14, 577-606.
Freeman, D. G. (1979). Human sociobiology: A holistic approach. New York: Free Press.
Frijda, N. H. (1986). The emotions. Cambridge, UK: Cambridge University Press.
Frijda, N. H. (1993). Moods, Emotion Episodes, and Emotions. In M. Lewis, J. M. Haviland
(Eds.), Handbook of Emotions (s. 381-404). New York: The Guilford Press.
Garber, J., & Dodge, K. A. (Eds.). (1991). The development of emotion regulation and
dysregulation. Cambridge, England: Cambridge University Press.
Gendlin, E. T. (1978). Focusing. New York: Everest House.
Gilovich, T., & Medvec, V. H. (1995). The experience of regret: What, when, and why.
Psychological Review, 102, 379-395.
Glass, S. P., & Wright, T. L. (1992). Justification for extramarital relationship: The
association between attitudes, behaviors, and gender. Journal of Sex Research, 29, 361-387.
Goodenough, F. L. (1932). Expressions of the emotions in a blind-deaf child. Journal of
Abnormal and Social Psychology, 27, 328-333.
Gottman, J., & Mettetal, G. (1986). Speculations about social and affective development:
Friendship and acquaintanceship through adolescence. In J. M. Gottman, & J. G. Perker
(Eds.), Conversations with friends: Speculations on affective development (s. 192-237). New
York: Cambridge University Press.
Gottman, J. M. (1993). The roles of conflict engagement, escalation, and avoidance in marital
interaction: A longitudinal view of five types of couples. Journal of Consulting and Clinical
Psychology, 61, 6-15.
Griffiths, P. E. (1997). What emotions really are: The problem of psychological categories.
Chicago: University Press.
Gross, J. J. (1998). The Emerging Field of Emotion Regulation: An Integrative Review.
Review of General Psychology, 2, 271-299.
Gross, J. J. (1999). Emotion Regulation: Past, Present, Future. Cognition and Emotion, 13,
551-573.
Gross, J. J., & Levenson, R. W. (1997). Hiding feelings. The acute effects of inhibiting
positive and negative emotions. Journal of Abnormal Psychology, 106, 95-103.
Gross, J. J., & Richards, J. M. (2000). Emotion regulation in everyday life: Sex, ethnicity, and
social context. Manuscript in preparation.
Hardy, L. (1990). A catastrophe model of performance in sport. In J. G. Jones, & L. Hardy
(Eds.), Stress and performance in Sport (s. 81-106). Chichester: John Wiley.
Harman, C., Rothbart, M. K., & Posner, M. I. (1997). Distress and attention interactions in
early infancy. Motivation and Emotion, 21, 27-43.
Harris, P. L. (1989). Children and emotion: The development of psychological understanding.
Oxford: Blackwell.
Hatfield, E. (1984). The dangers of intimacy. In V. Derlaga (Ed.), Communication, intimacy,
and close relationships (s. 207-220). New York: Academic Press.
Haviland, J. M., & Kramer, D. A. (1991). Affect-cognition relationships in adolescent diaries:
The case of Anne Frank. Human Development, 34, 143-159.
Head, H. (1921). Release function in the nervous systém. Proceedings of the Royal Society of
London: Biology, 92B, 184-209.
Heller, W. (1993). Neuropsychological mechanisms of individual differences in emotion,
personality, and arousal. Neuropsychology, 7, 476-489.
Heller, W., & Nitschke, J. B. (1997). Regional Brain Activity in Emotion: A Framework for
Understanding Cognition in Depression. Cognition and Emotion, 11, 637-661.
Hock, M., Krohne, H. W., & Kaiser, J. (1996). Coping dispositions and the processing of
ambiguous stimuli. Journal of Personality and Social Psychology, 70, 1052-1066.
Hockey, G. R., Maule, A. J., Clough, P. J., & Bdzola, L. (2000). Effects of negative mood
states on risk in everyday decision making. Cognition and Emotion, 14, 823-856.
Hodapp, V., & Schwenkmezger, P. (1993). Ärger und Ärgerausdruck. Göttingen: Huber.
Hochschild, A. (1979). Emotion work, feeling rules, and social structure. American Journal of
Sociology, 85, 551-575.
Horowitz, M. J. (1998). Cognitive psychodynamics: conflict to character. New York: John
Willey.
Hřebíčková, M. (1995). Lexikální přístup k osobnosti. Československá psychologie, 39, 265276.
Hunter, J. F. M. (1983). Thinking about sex and love. New York: St. Martin's Press.
Isen, A. M. (1987). Positive affect, cognitive processes, and social behavior. Advances in
Experimental Social Psychology, 20, 203-253.
Isen, A. M. (1993). Positive affect and decision making. In M. Lewis, & J. M. Haviland
(Eds.), Handbook of emotions (s. 261-277). New York: Guilford.
Isen, A. M., & Geva, N. (1987). The influence of positive affect on acceptable level of risk
and thoughts about losing: The person with a large canoe has a large worry. Organizational
Behavior and Human Decision Processes, 39, 145-154.
Isen, A. M., & Patrick, R. (1983). The effects of positive affect on risk-taking: When the chips
are down. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 31, 194-202.
Izard, C. E. (1977). Human emotions. New York: Plenum.
Izard, C. E. (1991). The psychology of emotions. New York: Plenum.
Izard, C. E. (1993). Four systems for emotion activation: Cognitive and noncognitive
processes. Psychological Review, 100, 68-90.
Izard, C. E., Fantauzzo, C. A., Castle, J. M., Haynes, O. M., Rayias, M. F., & Putnam, P. H.
(1995). The ontogeny and significance of infants' facial expressions in the first nine months of
life. Developmental Psychology, 31, 997-1013.
James, W. (1890). Principles of Psychology. New York: Henry Holt.
James, W. (1884). What is an emotion? Mind, 9, 188-205.
Johnson, T. L., & Klinger, E. (1988). A nonhypnotic failure to replicate mooddependent
recall. Bulletin of the Psychonomic Society, 26, 191-194.
Kahneman, D., Frederickson, B. L., Schreiber, C. A., & Redelmeier, D. A. (1993). When
more pain is preferred to less: Adding a better end. Psychological Science, 4, 401-405.
Keltner, D., & Haidt, J. (1999). Social Functions of Emotions at Four Levels of Analysis.
Cognition and Emotion, 13, 505-521.
Kestenbaum, R., & Nelson, C. A. (1992). Neural and behavioral correlates of emotion
recognition in children and adults. Journal of Experimental Child Psychology, 54, 1-18.
Kimchi, R. (1992). Primacy of wholistic processing and global/local paradigm. A critical
review. Psychological Bulletin, 112, 24-38.
Kitayama, S., Markus, H. R., & Kurokawa, M. (2000). Culture, Emotion, and Well-being:
Good feelings in Japan and the United States. Cognition and Emotion, 14, 93-124.
Klinger, E., Man, F., & Stuchlíková, I. (1997). Současné vybrané teorie motivace.
Československá psychologie, 41, 415-428.
Kochanska, G. (1997). Multiple pathways to conscience for children with different
temperaments: From toddlerhood to age 5. Developmental Psychology, 33, 228-240.
Koukolík, F. (2000). Lidský mozek. Praha: Portál.
Krohne, H. W. (1974). Untersuchen mit einer deutschen Form der Repression-SenzitizationSkala. Zeitschrift für KlinischePsychologie, 3, 238-260.
Krohne, H. W. (1996). Individual differences in coping. In M. Zeidner, & N. S. Endler (Eds.),
Handbook of coping: Theory, research, applications (s. 381-409). New York: Wiley.
Krohne, H. W., & Rogner, J. (1985). Mehrvariablen-Diagnostik in der
Bewältigungsforschung. In H. W. Krohne (Hrsg.), Angstbewältigung in Leistungssituationen
(s. 45-62). Weinheim: Edition Psychologie.
Kruglanski, A. W., & Webster, D. (1996). Motivated closing of the mind: "Seizing" and
"freezing". Psychological Review, 103, 263-283.
Kuhl, J., & Kraska, K. (1989). Self-regulationa and metamotivation: Computational
mechanisms, development, and assessment. In R. Kanfer, P. L. Ackerman, & R. Cudeck
(Eds.), Abilities, motivation, and methodology: The Minnesota Symposium on individual
differences (s. 343-368). Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates.
Kulísek, P. (2000). Problémy teorie raného citového přilnutí (attachment). Československá
psychologie, 44, 404-423.
Labouvie-Vief, G., DeVoe, M., & Bulka, D. (1989). Speaking about feelings: Conceptions of
emotion across the life span. Psychology and Aging, 4, 425-437.
Laird, J. D. (1984). The real role of facial response in the experience of emotion: A repay to
Tourangeau and Ellsworth, and others. Journal of personality and Social Psychology, 47, 909917.
Land, P. J. (1979). A bio-informational theory on emotional imagery. Psychopsysiology, 16,
495-512.
Lang, P. J., Bradley, M. M., & Cuthbert, B. N. (1999). The international affective picture
systém (IAPS). Technical manual and affective ratings. Gainesville, FL: University of
Florida.
Lang, P. J., Rice, D. G., & Sternbach, R. A. (1972). The psychophysiology of emotion. In N.
J. Greenfield & R. A. Sternbach (Eds.), Handbook of psychophysiology (s. 623-643). New
York: Holt, Rinehart, & Winston.
Langsdorf, P., Izard, C. E., Rayias, M., & Hembree, E. A. (1983). Interest expression, visual
fixation, and heart rate changes in 2- to 8-month-old infants. Developmental Psychology, 19,
375-386.
Lanzetta, J. T., Cartwright-Smith, J., & Kleck, R. E. (1976). Effects of nonverbal
dissimulation on emotional experience and autonomic arousal. Journal of personality and
Social Psychology, 33, 354-370.
Larsen, R. J., & Diener, E. (1992). Promises and problems with the circumplex model of
emotion. In M. S. Clark (Ed.), Review of personality and social psychology: Emotion (Vol.
13, s. 25-59). Newbury Park, CA: Sage.
Larson, R., & Asmussen, L. (1991). Anger, worry, and hurt in early adolescence: An
enlarging world of negative emotion. In M. Colton, & S. Gore (Eds.), Adolescent stress:
Causes and consequences (s. 21-42). New York: Aldine de Gruyter.
Lazarus, R. S. (1966). Psychological stress and the coping process. New York: McGraw-Hill.
Lazarus, R. S. (1984). Thoughts on the relations between emotion and cognition. In K.
Scherer & P. Ekman (Eds.), Approaches to emotion (s. 247-257). Hillsdale, NJ: Erlabum.
Lazarus, R. S. (1991). Emotion and Adaptation. New York: Oxford University Press.
Lazarus, R. S., & Smith, C. A (1988). Knowledge and appraisal in the cognition-emotion
relationship. Cognition and Emotion, 2, 281-300.
LeDoux, J. E. (1986). The neurobiology of emotion. In J. E. LeDoux, & W. Hirst (Eds.),
Mind and brain: Dialogues in cognitive neuroscience (s. 301-354). Cambridge, England:
Cambridge University Press.
LeDoux, J. E. (1989). Cognitive-emotional interactions in the brain. Cognition and Emotion,
3, 267-289.
LeDoux, J. E. (1994). Emotion, memory and the brain. Scientific American, 270, 50-57.
LeDoux, J. E. (1996). The emotional brain. New York: Simon & Schuster.
Leith, K. P., & Baumeister, R. F. (1996). Why do bad moods increase self-defeating
behavior? Emotion, risk and self-regulation. Journal of Personality and Social Psychology,
71, 1250-1267.
Levenson, R. W. (1994). Human emotion: A functional view. In P. Ekman, & R. J. Davidson
(Eds.), The nature of emotion: Fundamental questions (s. 123-126). New York: Oxford
University Press.
Levenson, R. W. (1999). The Intrapersonal Functions of Emotion. Cognition and Emotion,
13, 481-504.
Levine, S., & Ursin, H. (1991). What is stress? In M. R. Brown, G. F. Koob, & C. Rivier
(Eds.), Stress: Neurobiology and neuroendocrinology (s. 3-21). New York: Marcel Dekker.
Lewis, M. (1992). Shame. New York: Free Press.
Lewis, M. (1993) Self-Conscious Emotions: Embarrassment, Pride, Shame, and Guilt. In M.
Lewis and J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 563-574). New York: Guilford
Press.
Lewis, M., Sullivan, M. W., & Michalson, L. (1984). The cognitive-emotional fugue. In C. E.
Izard, J. Kagan, & R. B. Zajonc (Eds.), Emotion, cognition, and behavior (s. 264-288).
Cambridge, England: Cambridge University Press.
Liebert, R. M., & Morris, L. N. (1967). Cognitive and emotional components of test anxiety:
A distinction and some initial data. Psychological Reports, 20, 975-978.
Liebowitz, M. R. (1983). The chemistry of love. Boston: Little, Brown.
Loewenstein, G. (1996). Out of control: Visceral influences on behavior. Organizational
Behavior and Human Decision Processes, 65, 272-292.
Loewenstein, G., & Schkade, D. A. (1999). Wouldn't it be nice? Predicting future feelings. In
D. Kahneman, E. Diener, & N. Schwarz (Eds.), Well-being: Foundations of hedonic
psychology (s. 85-105). New York: Russell-Sage.
Lutz, C. (1988). Unnatural emotions: Everyday sentiments on a Micronesian atoll and their
challenge to Western theory. Chicago, IL: University of Chicago Press.
Lutz, C. A., & Abu-Lughod, L. (1990). Language and the politics of emotion. New York:
Cambridge University Press.
Lykken, D., & Tellegen, A. (1996). Happiness is a stochastic phenomenon. Psychological
Science, 7, 186-189.
Lyubomirsky, S., & Ross, L. (1999). Changes in Attractiveness of Elected, Rejected and
Precluded Alternatives: A Comparison of Happy and Unhappy Individuals. Journal of
Personality and Social Psychology, 76, 988-1007.
Lyubomirsky, S., Tucker, K. L., Caldwell, N. D., & Berg, K. (1999). Why ruminators are
poor problem solvers: Clues from phenomenology of dysphoric rumination. Journal of
Personality and Social Psychology, 77, 1041-1060.
Maccoby, E. E. (1984). Middle childhood in the context of the family. In W. A. Collins (Ed.),
Development during middle childhood: The years from six to twelve (s. 131-153).
Washington, D. C.: National Academy Press.
Maccoby. E. E. (1980). Social development. New York: Harcourt Brace Jovanovich.
MacLean, P. D. (1986). Ictal symptoms relating to the nature of affects and their cerebral
substrate. In R. Plutchik, & H. Kellerman (Eds.), Emotion, theory, research, and experience.
Vol. 3. Biological foundations of emotion (s. 61-90). New York: Academic Press.
MacLeod, A. K. (1994). Worry and explanation-based pessimism. In G. C. L. Davey, & F.
Tallis (Eds.), Worrying, Perspectives on theory, assessment, and treatment (s. 115-134). New
York: Wiley.
Magai, C., & Nusbaum, B. (1996). Personality change in adulthood: Dynamic systems,
emotions, and the transformed self. In C. Magai, & S. H. McFadden (Eds.), Handbook of
emotion, adult development, and aging (s. 246-261). San Diego, CA: Academic Press.
Malatesta, C. Z. (1990). The role of emotions in the development and organization of
personality. In R. A. Thompson (Ed.), Nebraska Symposium on Motivation: Vol. 36.
Socioemotional development (s. 1-56). Lincoln: University of Nebraska Press.
Malatesta, C., Z., & Wilson, A. (1988). Emotion cognition interaction in personality
development. A discrete emotions functionalist analysis. British Journal of Social
Psychology, 27, 97-112.
Man, F., Stuchlíková, I., & Hodapp, V. (1997). Česká verze německého inventáře zkouškové
úzkosti (TAI-G): Faktorová struktura a základní psychometrické údaje. Československá
psychologie, 41, 347-359.
Man, F., Stuchlíková, I., Prokešová, L. (1999). Vztah mezi zkouškovou úzkostí, inteligencí a
školním výkonem. In Poslední desetiletí v českém a zahraničním pedagogickém výzkumu.
Sborník VII. celostátní konference České asociace pedagogického výzkumu, 341-349, Hradec
Králové: VŠP.
Mandler, G. (1975). The search for emotion. In L. Levi (Ed.), Emotions: Their parameters and
measurement (s. 97-118). New York: Raven Press.
Markus, H. R., & Kitayama, S. (1991). Culture and the self: Implications for cignition,
emotion, and motivation. Psychological Review, 98, 224-253.
Marshall, G. D., & Zimbardo, P. G. (1979). Affective consequences of inadequately explained
physiological arousal. Journal of Personality and Social Psychology, 37, 970-988.
Martin, L. L., Ward, D. W., Achee, J. W., & Wyer, R. S. (1993). Mood as input: People have
to interpret the motivational implications of their moods. Journal of Personality and Social
Psychology, 64, 317-326.
Mascolo, M. F., & Griffin, S. (1998). Alternative trajectories in the development of angerrelated appraisals. In M. F. Mascolo & S. Griffin (Eds.), What develops in emotional
development? (s. 219-252). New York: Plenum Press.
Masters, J. C., Barden, R. C., & Ford, M. E. (1979). Affective states, expressive behavior, and
learning in children. Journal of Personality and Social Psychology, 37, 380-390.
Mathes, E. W. (1991). A cognitive theory of jealousy. In P. Salovey (Ed.), The psychology of
jealousy and envy. New York: Guilford Press.
Mayer, J. D., Salovey, P., Gomberg-Kaufman, S., & Blainey, K. (1991). A broader
conception of mood experience. Journal of Personality and Social Psychology, 60, 100-111.
McIntosh, W. D., & Martin, L. L. (1992). The cybernetics of happiness: The relation of goal
attainment, rumination, and affect. Review of Personality and Social Psychology, 14, 222246.
Mees, U. (1991). Die Struktur der Emotionen. Göttingen: Hogrefe.
Meichenbaum, D. (1977). Cognitive-behavior modification: An integrative approach. New
York: Plenum.
Meyer, W.-U., Schützwohl, A., & Reisenzein, R. (1997). Einführung in die Emotionspsychologie. Band II. Bern: Huber.
Mezzacappa, E. S., Katkin, E. S., & Palmer, S. N. (1999). Epinephrine, Arousal, and
Emotion: A New Look at Two-factor Theory. Cognition and Emotion, 13, 181-199.
Milgram, S. (1974). Obedience to authority. New York: Harper & Row.
Millenson, J. R. (1967). Principles of behavioral analysis. New York: Macmillan.
Miller, W. I. (1997). The anatomy of disgust. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Mineka, S., & Cook, M. (1993). Mechanisms involved in the observational conditioning of
fear. Journal of Experimental Psychology: General, 122, 23-38.
Mogg, K., & Bradley, B. P. (1998). A cognitive-motivational analysis of anxiety. Behaviour
Research and Therapy, 36, 809-848.
Morris, W. N., & Reilly, N. P. (1987). Toward the self-regulation of mood: Theory and
research. Motivation and Emotion, 11, 215-249.
Morrow, J., & Nolen-Hoeksema, S. (1990). Effects of response to depression on the
remediation of depressive affect. Journal of Personality and Social Psychology, 58, 519-527.
Moyer, K. E. (1986). Biological bases of aggressive behavior. In R. Plutchik, & H. Lellerman
(Eds.), Emotion: Theory, research and experience (Vol. 3, s. 219-236). New York: Academic
Press.
Mroczek, D., & Kolarz, C. M. (1998). The effect of age on positive and negative affect: A
development perspective on happiness. Journal of Personality and Social Psychology, 75,
1333-1349.
Naumann, E., Bartussek, D., Diedrich, O., Vogelbacher, D., & Mehrtens, S. (1992).
Emotionality and the late positive complex of the event-related potential. In C. Heinze, T. D.
Münte, & F. Mengen, New developments in event-related potential research (s. 43-57).
Birkhäuser: Boston.
Neu, J. (1996). Odi et amo: On hating the ones we love. In J. O'Neil (Ed.), Freud and the
passions. University Park: Pensylvania State University Press.
Neuberg, S. L., & Newson, J. T. (1993). Personal need for structure: Individual differences in
the desire for simple structure. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 113-131.
Newman, L. S., & Hedberg, D. A. (1999). Repressive coping and the inaccessibility of
negative autobiographical memories: Converging evidence. Personality and Individual
differences, 27, 45-53.
Nolen-Hoeksema, S. (1991). Responses to depression and their effects on the duration of the
depressive episode. Journal of Abnormal Psychology, 100, 569-582.
Oatley, K., & Jenkins, J. M. (1996). Understanding emotions. Cambridge, MA: Blackwell.
Oatley, K. (1993). Social construction in emotions. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.),
Handbook of emotions (s. 341-352). New York: Guilford Press.
Panksepp, J. (1998). Affective neuroscience: The foundations of human and animal emotions.
Oxford, England: Oxford University Press.
Parker, J. D. A., & Endler, N. S. (1996). Coping and defense: A historical overview. In M.
Zeidner, & N. S. Endler (Eds.), Handbook of coping: Theory, research, applications (s. 3-23).
New York: Wiley.
Parkinson, B. (1995). Ideas and realities of emotion. London: Routledge.
Parkinson, B., & Totterdell, P. (1999). Classifying Affect-regulation Strategies. Cognition and
Emotion, 13, 227-303.
Parrott, W. G. (1993). Beyond hedonism: Motives for inhibiting good moods and maintaining
bad moods. In D. M. Wegner, & J. W. Pennebaker (Eds.), Handbook of mental control (s.
278-305). Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall.
Parrott, W. G. (1999). Function of Emotion: Introduction. Cognition and Emotion, 13, 465466.
Pennebaker, J. W. (1982). The psychology of physical symptoms. New York: Springer.
Pervin, L. A. (1993). Affect and Personality. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.),
Handbook of Emotions (s. 301-312). New York: The Guilford Press.
Ploog, D. (1992). Neuroethological foundations of biological psychiatry. In H. M. Emrich, &
M. Wiegand (Eds.), Integrative biological psychiatry (s. 3-35). Berling: Springer-Verlag.
Plutchik, R. (1980). Emotion: A psychoevolutionary synthesis. New York: Harper & Row.
Plutchik, R. (1984). Emotions: A general psychoevolutionary theory. In K. R. Scherer, & P.
Ekman (Eds.), Approaches to emotion. Hillsdale, NJ: Erlbaum.
Posner, M. I., Rothbart, M. K., & Thomas-Trapp, L. (1997). Functions of orienting in early
infancy. In P. J. Lang, R. F. Simons, & M. Balaban (Eds.), Attention and orienting: Sensory
and motivational processes (s. 327-345). Mahwah, NJ: Erlbaum.
Quigley, K. S., & Berntson, G. G. (1990). Autonomic origins of cardiac responses to
nonsignal stimuli in the rat. Behavioral Neuroscience, 104, 751-762.
Rachman, S. (1990). Fear an courage. New York: Freeman.
Revelle, W., & Loftus, D. A. (1992). Implication of arousal effects for the study of affect and
memory. In S.-A. Christianson (Ed.), The handbook of emotion and memory: Research and
theory (s. 113-149). Hilsdale, NJ: Erlbaum.
Riemann, B. C., & McNally, R. J. (1995). Cognitive processing of personally relevant
information. Cognition and Emotion, 9, 325-340.
Richards, J. M., & Gross, J. J. (2000). Emotion Regulation and Memory: The Cognitive Costs
of Keeping One's Cool. Journal of Personality and Social Psychology, 79, 410-424
Richards: J. M., & Gross, J. J. (1999). Composure at any cost? The cognitive consequences of
emotion suppression. Personality and Social Psychology Bulettin, 25, 1033-1044.
Robinson, M. D. (1998). Running from William James' bear: Preattentive mechanisms and
their contribution to emotional experience. Cognition and Emotion, 12, 667-696.
Rollo, V. (1993). Emocionalita a racionalita aneb Jak ďábel na svět přišel. Praha:
Sociologické nakladatelství.
Rozin, P., Haidt, J., & Mc Cauley, C. R. (1993). Disgust. In M. Lewis and J. M. Haviland
(Eds.) Handbook of emotions, s. 575-594. New York: Guilford Press.
Russell, J. A. (1980). A circumplex model of affect. Journal of Personality and Social
Psychology, 39, 1161-1178.
Russell, W. A. (1970). Milestones in motivation. Contribution to the psychology of drive and
purpose. New York: Appleton-Century-Crofts.
Russo, R., Fox, E., & Bowles, R. J. (1999). On the status of implicit memory bias in anxiety.
Cognition and Emotion, 13, 435-456.
Saarni, C. (1997). Coping with aversive feelings. Motivation and Emotion, 21, 45-63.
Saarni, C. (1990). Emotional competence. In R. Thompson (Ed.), Nebraska Symposium:
Socioemotional development (s. 115-161). Lincoln: University of Nebraska Press.
Salovey, P., & Rodin, J. (1989). Envy and jealousy in close relationships. In C. Hendrik (Ed.),
Close relationships. Newbury Park, California: Sage.
Sarnoff, I., & Zimbardo, P. (1961). Anxiety, fear, and social affiliation. Journal of Abnormal
and Social Psychology, 62, 356-363.
Segrin, C. (1998). Interpersonal communication problems associated with depression and
loneliness. In P. A. Andersen, & L. K. Guerrero (Eds.), Handbook of communication and
emotion. San Diego: Academic Press.
Seligman, M. E. P. (1979). Erlernte Hilflosigkeit. München: Urban & Schwarzenberg.
Selye, H. (1974). Stress without distress. Philadelphia, PA: Lippincott.
Schachter, S., & Singer, J. (1962). Cognitive, social and physiological determinants of
emotional state. Psychological Review, 69, 379-399.
Schaller, M., & Cialdini, R. B. (1990). Happiness, sadness, and helping: A motivational
integration. In R. Sorrentino, & E. T. Higgins (Eds.), Handbook of motivation and cognition:
Foundations of social behavior (Vol. 2, s. 265-296). New York: Guilford.
Scherer, K. (1990) (Hrsg). Psychologie der Emotion V. Enzyklopädie der Psychologie C/IV
3. Göttingen: Hogrefe.
Scherer, K. R. (1984). On the nature and fuction of emotion: A component process approach.
In K. R. Scherer, & P. Ekman (Eds.), Approaches to emotion (s. 293-318). Hillsdale, NJ:
Erlbaum.
Schimmack, U. (2001). Pleasure, displeasure, and mixed feelings: Are semantic opposites
mutually exclusive? Cognition and Emotion, 15, 81-97.
Schwarz, N., & Bless, H. (1991). Happy and mindless but sad and smart? The impact of
affective states on analytic reasoning. In J. P. Forgas (Ed.), Emotion and social judgements (s.
55-71) Oxford, UK: Pergamon.
Schwenkmezger, P., Steffgen, G., & Dusi, D. (1999). Umgang mit Ärger. Göttingen: Hogrefe.
Singer, J. A., & Salovey, P. (1988). Mood and memory: Evaluating the network theory of
affect. Clinical Psychology Review, 8, 211-251.
Skinner, B. F. (1953). Science and human behavior. New York: Macmillan.
Smith, C. A., Haynes, K. N., Lazarus, R. S., & Pope, L. K. (1993). In search of the "Hot"
cognitions: attributions, appraisals, and their relation to emotion. Journal of Personality and
Social Psychology, 65, 916-929.
Solomon, R. C. (1976). The passions. New York: Anchor/Doubleday.
Solomon, R. C. (1990). A passion for justice. New York: Addison-Wesley.
Solomon, R. L. (1980). The opponent-process theory of acquired motivation: The costs of
pleasure and the benefits of pain. American psychologist, 35, 691-712.
Sprague, J., & Quadagno, D. (1989). Gender and sexual motivation: An exploration of two
assupmtions. Journal of Psychology and Human Sexuality, 2, 57-76.
Stearns, C. Z. (1993). Sadness. In M. Lewis and J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions
(s. 547-562). New York: Guilford Press.
Steiner, J. E. (1979). Human facial expressions in response to taste and smell stimulation.
Advances in Child Development and Behavior, 13, 257-295.
Sterman, M. B. (198
1). EEG-biofeedback - physiological behavior modification. Neuroscience and Biobehavioral
Reviews, 5, 405-412.
Sternberg, R. J. (1988). Triangulating love. In R. J. Sternberg, & M. L. Barnes (Eds.), The
psychology of love (s. 119-138). New Haven, CT: Yale University Press.
Stöber, J. (1998). Worry, problem elaboration and suppression of imagery: the role of
concreteness. Behavior Research and Therapy, 36, 751-756.
Strack, F., Martin, L. L., & Stepper, S. (1988). Inhibiting and facilitating conditions of the
human smile: A nonobtrusive test of the facial feedback hypothesis Journal of personality and
Social Psychology, 54, 768-777.
Stuchlíková, I. (1996). Vzájemné vztahy kognitivních a emocionálních procesů.
Československá psychologie, 40, 128-137.
Stuchlíková, I. (2001). Vyjadřování hněvu a kardiovaskulární reaktivita. Zprávy PsÚ ČAV, 7,
10.
Stuchlíková, I., & Man, F. (1999). Motivational structure of state and action oriented
alcoholics. Studia Psychologica, 41, 63-72.
Stuchlíková, I., & Man, F. (2001). Anger expression and blood pressure reactivity to stress
induction in female students. Paper presented at 22nd international conference STAR, Palma
de Mallorca, 12-14 July 2001.
Stuchlíková, I., Kindlman, P., Man, F. (1996). Anxiety in Visual Perception. Anxiety, Stress,
and Coping, 9, 87-103.
Stuchlíková, I., Klinger, E., Man, F. (1998). Dotazník motivační struktury - srovnávací studie
českých a amerických studentů. (Motivational Structure Questionnaire - comparative study of
Czech and American students.) Československá psychologie, 42, 206-217.
Stuchlíková, I., Man, F., & Sp
ielberger, C. D. (1994). Hněv jako stav a jako rys: I. Škály state (stav), trait (rys). Předběžné
sdělení o vývoji české verze Spielbergerova "State-Trait Anger Expression Inventory
(STAXI)". Československá psychologie, 38, 220-227.
Šimek, J. (1995). Lidské pudy a emoce. Praha: Nakladatelství LN.
Šlechta, P. (2001). Možnosti psychologické diagnostiky na základě dat kožní vodivosti během
testu slovních asociací. Československá psychologie, 45, 460-469.
Tangney, J. P. (1990). Assessing individual differences in proneness to shame and guilt.
Journal of Personality and Social Psychology, 59, 102-111.
Taylor, G. J., Bagby, R. M., & Parker, J. D. A. (1997). Disorders of affect regulation:
Alexithymia in medical and psychiatric illness. Cambridge, Endland: Cambridge University
Press.
Taylor, L. (1992). Relationship between affect and memory: Motivation-based selective
generation. Journal of Personality and Social Psychology, 62, 876-882.
Teigen, K. H. (1996). Luck: The art of near miss. Scandinavian Journal of Psychology, 37,
156-171.
Thayer, R. E. (1989). The biopsychology of mood and activation. New York: Oxford
University Press.
Thayer, R. E. (1996). The origin of everyday moods. Managing energy, tension, and stress.
New York: Oxford University Press.
Thompson, R. A. (1990). Emotion and self-regulation. In R. A. Thompson (Ed.),
Socioemotional Development. Nebraska symposium on motivation (Vol. 36, s. 367-467).
Lincoln: University of Nebraska Press.
Tomkins, S. S. (1962). Affect, imagery, consciousness: The positive affects. (Vol. 1). New
York: Springer.
Tomkins, S. S. (1982). Affect theory. In P. Ekman (Ed.), Emotions in the human face (2nd
ed., s. 353-395). New York: Cambridge University Press.
Tomkins, S. S. (1984). Affect theory. In K. Scherer, & P. Ekman (Eds.). Approaches to
emotion (s. 163-195). Hillsdale, NJ: Erlbaum.
Vasey, M., & Borkovec, T. D. (1992). A catastrophizing assessment of worrisome thoughts.
Cognitive Therapy and Research, 16, 505-520.
Vester, F. (1997). Myslet, učit se a zapomínat. Plzeň: Fraus.
Watson, D., & Tellegen, A. (1985). Toward a sonsensual structure of mood. Psychological
Bulletin, 98, 219-235.
Wegener, D. T., & Petty, R. E. (1994). Mood management across affective states. The
hedonic contingency hypothesis. Journaldof Personality and Social Psychology, 6, 10341048.
Wegner, C. M. (1994). Ironic processes of mental control. Psychological Review, 101, 34-52.
Wegner, D. M., Erber, R., & Zanakos, S. (1993). Ironic processes in the mental control of
mood and mood-related thought. Journal of Personality and Social Psychology, 65, 10931104.
Weinberger, D. A., Schwartz, G. E., & Davidson, R. J. (1979). Low-anxious, high-anxious,
and repressive coping styles: Psychometric patterns and behavioral and physiological
responses to stress. Journal of Abnormal Psychology, 88, 369-380.
Weiner, B. (1986). An attributional theory of motivation and emotion. New York: Springer.
Wells, A., & Matthewes, G. (1994). Attention and Emotion. Hove, UK: Lawrence Erlbaum
Associates.
White, G. M. (1990). Moral discourse and the rhetoric of emotions. In C. A. Lutz, & L. AbuLughod (Eds.), Language and the policits of emotion (s. 46-68). New York: Cambridge
University Press.
White, G. M. (1993). Emotions inside out: The anthropology of affect. In M. Lewis, & J. M.
Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 41-51). New York: Guilford Press.
Wiens, S., Mezzacappa, E. S., & Katkin, E. S. (2000). Heartbeat detection and the experience
of emotions. Cognition and Emotion, 14, 417-427.
Young, G. C. D., & Martin, M. (1981). Processing of information about self by neurotics.
British Journal of Clinical Psychology, 20, 205-212.
Young, P. T. (1943). Emotion in man and animal: Its nature and relation to attitude and
motive. New York: Wiley.
Zajonc, R. B. (1980). Feeling and thinking: Preferences need no inferences. American
Psychologist, 35, 151-175.
Zajonc, R. B., Murphy, S. T., & McIntosh, D. N. (1993). Brain temperature and subjective
Emotional Experience. In M. Lewis, & J. M. Haviland (Eds.), Handbook of emotions (s. 209220). New York: Guilford Press.
Zeelenberg, M., & Beattie, J. (1997). Consequences of regret aversion: 2. Additional evidence
for effects of feedback on decision making. Organizational Behavior and Human Decision
Processes, 72, 63-78.
Zeelenberg, M. (1999). Anticipated regret, expected feedback and behavioral decisionmaking. Journal of Behavioral Decision Making, 12, 93-106.
Zimbardo, P. G. (1969). The human choice: Individuation, reason, and order versus
deindividuation, impulse and chaos. Nebraska Symposium on Motivation, 17, 237-307.
Zimbardo, P. G. (1977). Shyness: What it is, what to do about it. Reading, MA: AddisonWesley.
Zimbardo, P. G., LaBerge, S., & Butler, L. (1993). Psychophysiological consequences of
unexplained arousal: a posthypnotic suggestion paradigm. Journal of Abnormal Psychology,
102, 466-473 (1977).
Zuckerman, M. (1979). Sensation seeking: beyond the optimal level of arousal. Hillsdale, NJ:
Erlbaum.
Doporučená česká literatura
Čapek, N. F. (1947). Nálada a její vědomé tvoření. Brno: Vaďura, Praha: Fastr. 4. vydání.
Dařílek, P., Kusák, P. (1990). Kapitoly z pedagogické psychologie (příčiny vzniku
negativních emocí ve školním vyučování a jejich odstraňování). Praha: SPN.
de Bono, E. (1997). Šest klobouků aneb Jak myslet. Praha: Argo.
de Bono, E. (1998). Pravdu mám já, určitě ne ty. Praha: Argo.
Diamant, J., Černý, M., Student, V. a kol. (1969). Emoce. Praha: SZdN. 2., doplněné vydání.
Goleman, D. (1997). Emoční inteligence. Praha: Columbus.
Goleman, D. (2001). Práce s emoční inteligencí. Praha: Columbus.
Gruber, D., Paulík, K. (1997). Trénink radosti. Ostrava: Repronis.
Koukolík, F. (2000). Lidský mozek. Praha: Portál.
Machač, M., Machačová, H., & Hoskovec, J. (1985). Emoce a výkonnost. Praha: SPN. (V
roce 1988 vyšlo 2. vydání.)
Nakonečný, M. (1973). Emoce a motivace. Praha: SPN.
Nikiforof, A. S. (1981). Emócie v nás. Bratislava: Smena.
Rollo, V. (1993). Emocionalita a racionalita aneb Jak ďábel na svět přišel. Praha:
Sociologické nakladatelství.
Shapiro, L. E. (1997). Emoční inteligence dítěte a její rozvoj. Praha: Portál.
Stuchlíková, I.: Vzájemné vztahy kognitivních a emocionálních procesů v současném
psychologickém výzkumu. Československá psychologie, 1996, ročník XXXX, číslo 2, s. 128137.
Šimek, J. (1995). Lidské pudy a emoce. Praha: Nakladatelství LN.
Švancara, J. (1973). Emoce, city a motivace. Praha: SPN.
Švancara, J. (1984). Psychologie emocí a motivace. Praha: SPN
CIP
Mým rodičům
Vydání knihy bylo částečně podpořeno z prostředků výzkumného záměru MSM:124100002
"Emoční determinanty učení a vyučování".
Lektoroval prof. PhDr. Jiří Hoskovec, CSc.
(c) Iva Stuchlíková, 2002
Portál, s. r. o., Praha 2002
ISBN 80-7178-553-9
Vydalo nakladatelství Portál, s. r. o.,
Klapkova 2, 182 00 Praha 8,
[email protected]
www.portal.cz
jako svou 696. publikaci. Praha 2002
Návrh obálky Michal Rydval
Fotografie na obálce Josef Středa
Odpovědný redaktor Václav Urban
Výtvarný redaktor Vladimír Zindulka
Sazba Mgr. Václav Urban, Kostelní Radouň
Výroba ERMAT Praha, s. r. o.
Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.
Vydání první