Leoš Janáček

Komentáře

Transkript

Leoš Janáček
Leoš Janáček
Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 v Hukvaldech.
Lásku k hudbě zdědil od rodičů. Otec se přísně staral o jeho hudební
vzdělání a tak už jako malý chlapec dokázal Leoš Janáček hrát klavírní
sonáty.
V roce 1865 ho otec poslal do starobrněnského kláštera, což
byla výběrová hudební škola pro malé chlapce. Zde se musel mladý
Janáček potýkat s krutou klášterní disciplínou, znásobenou navíc tím,
že se jednalo o německou školu. Zpočátku zde byl velmi nešťasten, měl
však možnost poznat zde řadu vynikajících osobností.
V roce 1869 nastoupil podle původního přání svého již
zemřelého otce na učitelský ústav. Vypomáhal také na kůru
starobrněnského kostela. Zde ho skladatel a kněz Pavel Křížkovský jmenoval svým zástupcem
a s jeho doporučením také odešel na Skuherského varhanickou školu do Prahy. V Praze, která žila
vlasteneckým životem, bylo Janáčkovi jako vlastenci daleko lépe. Setkal se zde s Bedřichem
Smetanou i Antonínem Dvořákem.
Po návratu do Brna se rozhodl odejít na konzervatoř do Lipska. Rozhodl se nenastoupit
dráhu učitele a věnovat se hudební kompozici. V Brně se také zasnoubil s dcerou ředitele
učitelského ústavu Zdenkou Schultzovou. V Lipsku nebyl spokojen se svými pedagogy a tak
se opět vrátil do Brna. Janáček se stal sbormistrem spolku Svatopluk a Besedy brněnské, kde
značně pozvedl úroveň jejich produkce.
Janáčkovo manželství se velmi brzy ukázalo jako nešťastné. V roce 1882 se Janáčkovým
narodila dcera Olga, o šest let později syn Vladimír, který však brzy zemřel.
V 90. letech 19. století se lidé začali více zajímat o moravský folklór. Janáček se sběrem
lidových písní zabýval dlouho a tak v nich našel inspiraci pro Lašské tance. Ty jsou vlastně
napsány po vzoru Dvořákových Slovanských tanců. Brzy nato napsal svou druhou operu Počátek
románu. Svou první operu Šárka napsal na motivy dramata Juliuse Zeyera, nedostal však od něj
za jeho života souhlas na provozování díla. Jedním z nejznámějších děl Leoše Janáčka je opera
Její pastorkyňa. Zde jako vůbec první skladatel vytvořil operu ne na verše, ale na prózu.
Ze začátku však Národní divadlo operu odmítlo.
Kromě tohoto neúspěchu byl Janáček nesmírně zasažen smrtí své milované dcery Olgy –
zemřela ve věku 21 let. Po Olžině smrti se dostalo manželství do ještě většího rozkladu. Janáček
potom poznal několik žen, z nichž největší vliv na něj měla nepochybně Kamila Stosslová, kterou
poznal v roce 1917 v Luhačovicích.
Janáček byl rovněž velký rusofil a podnikl několik cest do Ruska. Byl nadšen ruskou
literaturou, měl velké sociální cítění a to se projevilo v jeho díle. Jedná se například o orchestrální
rapsodii Taras Bulba, 1. smyčcový kvartet podle Tolstého Kreutzerovy sonáty, nedokončenou
operu Živá mrtvola podle Anny Kareninové a Z mrtvého domu.
Z doby před 1. sv. válkou je třeba zmínit opery Osud a Výlety pana Broučka. V roce 1916
se také podařilo prosadit premiéru opery Její pastorkyňa v Národním divadle, která měla obrovský
úspěch a získala Janáčkovi v jeho již 62 letech zaslouženou světovou slávu.
Leoš Janáček byl mimořádně činný ve stáří – nevyhýbal se žádnému žánru. Jeho aktivita
v poměrně již pozdním věku je vskutku obdivuhodná – vytvořil orchestrální díla Taras Bulba,
Symfoniettu, komorní kantátu Zápisník zmizelého, 1. a 2. smyčcový kvartet, Glagolskou mši,
různé koncerty pro klavír. Tato díla se hrají i v dnešní době. Během 7 let napsal další 4 opery –
Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu.
V roce 1925 byl poctěn čestným doktorátem Masarykovy univerzity.
Leoš Janáček zemřel 12. srpna 1928 v Ostravě.
Zdroje:
Časopis Mistři klasické hudby, č. 12 a 44
http://studuj.jinak.cz/referaty/index.php?page=glance&id=861
http://www.jamu.cz/leos-janacek/
http://www.mzm.cz/mzm/osobnosti/janacek_podrobne.htm
MARTINŮ Bohuslav (* 8. 12. 1890 Polička, + 28. 8. 1959 Liestal, Švýcarsko) - český skladatel,
houslista a pedagog
Bohuslav Martinů, syn ševce a pověžného, se narodil v bytě o jedné místnosti na věži kostela. Do školy začal pro tělesnou
slabost chodit až v 7 letech, od 10 let se pokoušel o kompozici. Jako žák houslové hry na pražské konzervatoři (1906-10)
neprospíval, musel opakovat 2. ročník, neobstál ani ve varhanní třídě a v červnu 1910 byl z konzervatoře vyloučen
pro nenapravitelnou nedbalost. Martinů později označil školní režim pražské konzervatoře za "kaprálský". Vlastní
kompoziční pokusy ho však dále lákaly, stejně jako každodenní návštěva koncertů a opery. Žil v Poličce jako učitel houslí,
nakrátko se stal roku 1914 výpomocným členem České filharmonie u 2. houslí. Válku prožil v Poličce, do vojska odveden
nebyl.
V lednu 1919 byla Českou filharmonií a za účasti prezidenta republiky provedena jeho tradicionalisticky pojatá vlastenecká
kantáta Česká rapsodie, což se mu stalo velkým povzbuzením. Na jaře 1919 se zúčastnil zájezdu orchestru Národního
divadla (ND) do Londýna a do Paříže, na podzim 1920 byl přijat do České filharmonie, kde se mu tři sezóny spolupráce
s dirigentem V. Talichem staly velkou uměleckou školou. Ve 32 letech se dal znovu zapsat jako student kompozice
na pražskou konzervatoř do třídy J. Suka, ale studia opět nedokončil. Na podzim roku 1923 získal tříměsíční stipendium
do Paříže, kde se stal ve skladbě soukromým žákem Alberta Roussela. V létě 1924 se vrátil do Čech a v Poličce složil
přelomovou skladbu svého uměleckého vývoje, sportovní tematikou inspirovanou symfonickou větu Half-time (Poločas).
Po premiéře baletu Istar v Národním divadle se Martinů v říjnu 1924 vrátil do Paříže, aby tam za velmi skromných
podmínek žil už trvale. Zaujaly ho civilizační náměty. Orchestrální La Bagarre (Vřava), inspirovaná Lindberghovým
přeletem Atlantiku, byla poprvé provedena v Bostonu (1927) za řízení Sergeje Kusevického a stala se prvním světovým
úspěchem Martinů.
Koncem 20. let se v jeho tvorbě nakrátko objevily jazzové prvky (Kuchyňská revue, Jazzová suita, Sextet pro dechy a klavír
aj.) a dadaistické podněty (miniopera Slzy nože, celovečerní "filmová opera" Tři přání atd.). Po nich se jako silný inspirační
zdroj prosadila česká lidová píseň a lidové zvyky: baletní pásmo her, pohádek a říkadel Špalíček (ND 1933), operní cyklus
inspirovaný středověkými hrami Hry o Marii (ND 1936). Komika a tradice lidového divadla se spojily u jednoaktové
rozhlasové opery Veselohra na mostě (podle Klicpery; 1. provedení v Paříži 1935, přeložena do mnoha jazyků, ještě 1951
získala v New Yorku cenu newyorské kritiky jako opera roku), tradice commedie dell'arte, pařížské pantomimy a českého
lidového divadla se prolínají v Divadle za branou (Brno 1936). Následoval cyklus skladeb na lidové texty Kytice (1937).
V koncertní tvorbě Martinů se jako další inspirační zdroj objevil vliv barokní hudby, který vyvrcholil skladbami jako
Concerto grosso, Dvojkoncert, Tre ricercari.
Setkání s dílem francouzského dramatika Georgese Neveuxe opět vrátilo Martinů k poetismu a k surrealismu: premiéra
opery Julietta (o níž řekl: Je to vlastně jakýsi bizarní sen) dne 16. března 1938 v pražském ND v nastudování V. Talicha
měla trvalý ohlas.
Po obsazení Československa nacistickými vojsky prožíval Martinů intenzívně přípravu české kolonie ve Francii na vojenský
odpor, z čehož vzešla kantáta Polní mše, zamýšlená k provozování v plenéru. Z obsazované Francie prchl Martinů se svou
francouzskou chotí přes Lisabon do USA, kam dorazil v březnu 1941. Teprve zde a po padesátce začal komponovat
symfonie; v letech 1942-46 složil každoročně jednu. Jejich nastudování se ujímaly čelné americké orchestry, zvláště
Bostonský symfonický orchestr s dirigentem Kusevickým. Na zprávu o vyhlazení Lidic reagoval v srpnu 1943 symfonickou
větou Památník Lidicím (premiéra 28. října 1943, Newyorská filharmonie). Počínaje rokem 1942 učil Martinů v letních
kursech předních hudebních institucí včetně Princeton University, kde se seznámil s Albertem Einsteinem, pro jehož
amatérskou houslovou hru složil Madrigal Stanzas.
Po válce se chtěl Martinů věnovat pedagogické práci v Praze na mistrovské škole pražské konzervatoře. Pražští skladatelépedagogové však o jeho návrat nestáli, jednání se vlekla a v červenci 1946 utrpěl Martinů při pádu z neohrazené strany
balkónu v zámku Great Barrington těžký úraz s dlouhodobými následky. Po komunistickém převratu v únoru 1948 naděje
na jeho návrat padly, protože tvorba emigranta a zaprodance buržoasie Martinů byla totalitními hudebními ideology
Miroslavem Barvíkem a Antonínem Sychrou prohlášena za "formalistickou".
Martinů zůstal v USA do roku 1953, kdy v New Yorku dokončil svou 6. symfonii Fantaisies Symphoniques (Symfonické
fantasie). Od května 1953 pobýval opět ve Francii, tentokrát jako stipendista newyorské Guggenheimovy nadace.
Po posledním pobytu v USA (1955-56) získal na školní rok 1956-57 místo na American Academy of Music v Římě jako
composer in residence. Poslední léta života prožil rakovinou žaludku trpící Martinů ve Švýcarsku jako host mecenáše
a hudebníka Paula Sachera.
V posledním tvůrčím údobí se Martinů soustředil k velkým námětům světové literatury: kantáty na anglické texty The Epic
of Gilgamesh (Epos o Gilgamešovi, 1955) a The Prophecy of Isaiah (Proroctví Izaiášovo, 1959), na anglický text
komponovaná strhující opera The Greek Passion (Řecké pašije podle románu Nikose Kazantzakise, 1957). Paralelně s tím
vedla silná touha po domově skladatele k tvorbě menších lyrických děl: Otvírání studánek (1955), Nonet, Variace
na slovenskou lidovou píseň pro violoncello a klavír, Zbojnické písně, Madrigaly na texty moravských lidových písní a další.
Zanechané dílo zahrnuje kolem 400 titulů.
Martinů zemřel v kantonální nemocnici v Liestalu a byl pohřben na pozemku Sacherových poblíž usedlosti, kde delší čas žil
a komponoval. Po 20 letech bylo jeho balzamované tělo exhumováno a převezeno k pietnímu pohřbení do rodné Poličky
(27. srpna 1979), kde již předtím byla dle svého přání pohřbena jeho žena.

Podobné dokumenty