Lukáš Hurník - Gaudium Pragense
Transkript
Lukáš Hurník - Gaudium Pragense
Program: Účinkují Henry Purcell (1659-1695) Passacaglia z opery King Arthur Johann Sebastian Bach (1685-1750) Magnificat, výběr, BWV 243 Johann Pachelbel (1653-1706) Canon D-dur Lukáš Hurník (*1967) Litanie ke sv. Janu Křtiteli Bronislava Smržová Marina Shcherbakova Čeněk Svoboda Petr Svoboda soprán alt tenor bas Jan Thuri Petr Budín Viktor Mazáček, Petr Zemanec Jiří Poslední Jakub Dvořák Tadeáš Mesany hoboj fagot Ivana Michalovičová varhany housle viola violoncello kontrabas ***** Dietrich Buxtehude (1637-1707) Ciacona e-moll, BuxWV 160 Johann Sebastian Bach (1685-1750) Aus der Tiefen rufe ich, Herr, zu dir, BWV 131 Koncert se koná ve spolupráci se 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy GAUDIUM PRAGENSE smíšený sbor Umělecký vedoucí a dirigent: Lukáš Hurník Za pomoc při nácviku děkujeme Michaele Šreinové a Marině Shcherbakovové Úterý 5.4.2016 19.30 hod. KAROLINUM Ovocný trh 3, Praha 1 JARNÍ KONCERT GAUDIUM PRAGENSE smíšený sbor Letošní jarní koncert Gaudia Pragense je věnován kontrapunktickým variacím. Tento hudebníkům zcela srozumitelný pojem představuje tradici započatou už v raném baroku, která je spjata se slovy passacaglia, ciacona a v Anglii s pojmem ground. Vždy se jedná o skladbu založenou na několikataktové melodii umístěné nejčastěji do basu. Ta se neustále opakuje a to doslova tvrdošíjně, čili ostinátně, vlastně zkostnatěle. Ve zdravotních souvislostech by šlo o projev stárnutí, ale v hudbě se jedná o metodu, jak vytvářet k opakovanému basu stále nové melodicko- harmonické variace ve vrchních hlasech a takřka zastřít skutečnost, že se bas vůbec nemění. Výše uvedené názvy jsou vlastně označením dávných tanců, jež byly kdysi vytvářeny touto technikou. Ciacona byla třídobým tancem baskického původu a passacaglia (pasacalle, pasar una calle, procházet se ulicí) se tančila na ulicích španělských městeček, často s kytarou. Anglické ground pak znamená základ a je názvem pro uplatnění stejného principu, vlastně basové kostry kompozice, jež se rozvíjí formou vytváření stále nové hudby ve vrchních hlasech vůči basu. Tento typ skladeb psali nejen velcí barokní mistři jako Pachelbel a Buxtehude (jejich skladby dnes uslyšíme), ale také Bach a mnozí další velcí autoři z jiných slohových období jako Rejcha, Brahms, Šostakovič, Sommer, či náš současník, minimalista Glass. Začněme však v Anglii. Britský Orfeus a dovršitel vývoje anglického baroka Henry Purcell se dožil pouhých šestatřiceti let,ale rozhodujícím způsobem zasáhl jak do hudby sakrální (anthemy), tak do hudby světské (ódy a uvítací písně) či hudby ryze instrumentální. Nás však především zajímá oblast dramatická. Napsal sice pouze jedinou skutečnou operu, Dido a Eneas s nádhernou rolí sboru, jež se podobá jeho významu v antické tragédii, ale především v poslední etapě života vytvořil hudbu ke 44 divadelním hrám. V některých z nich je hudební složka tak významná, že se pro ně vžilo označení semiopera a tam patří především drama významného básníka, estetika a překladatele Johna Drydena ( 1631- 1700) s názvem King Arthur or The British Worthy. Zde je hudební složka nadaného melodika natolik rozsáhlá a všudypřítomná, že se dramatická kompozice opeře opravdu blíží. Tvorbu na groundové basy Purcell miloval a považoval ji za velmi snadnou. Do této kategorie patří i oblíbená passacaglia z Krále Arthura, How happy the lover, how easy his chain, kterou dnes uslyšíte. Když Purcell, patrně následkem návalu práce, zemřel, byl s velkými poctami jako první hudebník vůbec pohřben ve Westminsterském opatství a John Dryden napsal na jeho počest skvělou ódu. Skladatel těsně unikl mohutnému vpádu italské hudby na britské ostrovy a zůstal trvalou inspirací nejen pro celý kontinent, ale zejména pro anglickou hudbu 20. století. Do bohatého kulturního kontextu severní polokoule naší stále ještě modré planety vstupuje další hudební položka spjatá s letním slunovratem a tudíž i se svátkem sv. Jana Křtitele. Letní slunovrat sice pečlivě sledovali už tvůrci megalitických staveb, ale pozdější křesťanský kontext je spjat s postavou sv. Jana. A právě k němu se obrací nová skladba Lukáše Hurníka s názvem http://www.gaudiumpragense.cz Litanie k sv. Janu Křtiteli, která zazní dnes v Praze poprvé a je vytvořena na již popsaném principu kontrapunktických variací. Jsem přesvědčen, že kouzlo, které odedávna provází svatojánskou noc a je předmětem mnoha uměleckých děl, je přítomno i v této nové kompozici , ačkoliv její cíl je ryze liturgický Dvě části ze závěru Bachova Magnificat – étericky křehký trojhlas „Ujal se Izraele“ nebo asertivní „Jakož byl mluvil k otcům našim“ – patří k nejpozoruhodnějším pasážím obdivovaného díla. Ale protože typicky bachovská krása nikdy nepostrádá všudypřítomný řád, dochází v posledně jmenované části ke spojení dvou typicky barokních forem. Nejde pouze o dokonale zvládnutou pětihlasou fugu, ale tato fuga je zároveň typickou ciaconou. Geniální Johann Sebastian totiž ve své tvorbě překročil mez, kde umění splývá s divokými a rozmarnými živly a studium jeho díla odhaluje nejen propastné hlubiny ducha, ale zároveň ponechává možnost zůstat u smyslové krásy na povrchu a spokojit se s prvoplánovým estetickým vjemem. To platí i o závěrečné skladbě dnešního večera. Bachova duchovní kantáta na text žalmu č. 130 „Aus der Tiefe“ pochází sice z roku 1707, kdy bylo autorovi 22 let, byl čerstvě ženat a působil jako varhaník kostela sv. Bartoloměje v Mühlhausenu, ale dílo nese pečeť první tvůrčí zralosti a vykazuje již všechny znaky, jež byly popsány výše. Role sboru je zde mimořádně zvýrazněna. Ten se zcela neodmlčí ani ve dvou sólových áriích basu a tenoru. Zdeněk Bednář