VII. 14. století Jan IV. z Dražic, Lucemburkové

VII. 14. století Jan IV. z Dražic, Lucemburkové

VII. České církevní dějiny – 14. století – Jan IV.
z Draţic -Lucemburkové
-Zmatky po vymření Přemyslovců a nastoupení lucemburské dynastie:
Po vymření panovníků z rodu Přemyslovců nastalo v českých zemích období neklidu a
značný pokles vážnosti a moci státu. Vláda Rudolfa I. Habsburského, kterého Čechům
vnutil jeho otec, římský král Albrecht, netrvala ani rok a Jindřich Korutanský, jehož si
Čechové zvolili za krále, byl panovníkem slabým a nedovedl zjednat pořádek v zemi.
Také první léta vlády Jana Lucemburského /1310-1346/ byla velmi bouřlivá. Nastoupil na
přemyslovský stolec podle ujednání českých velmožů s jeho otcem Jindřichem VII., který byl
nedlouho předtím zvolen za římského krále. Mezi podmínkami přijetí Jana Lucemburského,
za kterých souhlasili čeští předáci přijmout Jana Lucemburského a opustit neschopného
Jindřicha bylo, že si vezme za choť Elišku, dceru Václava II., „poslední Přemyslovnu“ a že
vyšší šlechtě pojistí náležitý podíl na veřejné moci. Oba velcí králové, Přemysl Otakar II. i
Václav II. se snažili uniknout tíživému vlivu šlechty budováním silné královské moci,
zakládáním a podporováním měst. Důchody z těchto měst plynuly do královské pokladny a
panovník byl alespoň finančně na šlechtě méně závislý. V královské radě zasedali pak stále
častěji vážení měšťané i preláti /hlavně opati cisterciáckých klášterů/ a byli dobrou oporou
králi proti šlechtě ve správě státu. Vybojováním si silnějších pozic na Janu Lucemburském,
dosáhla šlechtická oligarchie většího vlivu, než prospívalo celku. Ostatně král nejevil pak
většího zájmu na českých věcech, ponechával správu země předákům šlechty a pobýval stále
častěji v cizině a zabýval se politikou zahraniční. Podařilo se mu připoutat k české koruně
většinu slezských knížectví, z čeho pak obratně těžil Janův syn Karel IV. /Politiku se
slezskými lény začal již Přemysl Otakar II. a úspěšně v ní pokračoval Václav II.,
k definitivnímu připoutání všech slezských knížectví dospěl pak Karel IV./ Pražské prostředí
bylo od pol.13. stol. prosyceno vlivy německé kultury, která však mezi šlechtou neměla
většího ohlasu a byla přijímána jen povrchně a pokud souvisela s rytířstvím. Domácí reakce
kulturně politická zabírala již hlouběji a v kontaktu na raný italský humanismus připravovala
půdu slovesnosti, psané v národním jazyku, která na počátku 14. stol.vydala již podivuhodné
plody /např. Alexandreis a Dalimil/. V čele tohoto národně kulturního ruchu stojí pražský
biskup Jan IV. z Draţic jako jeho hlavní přestavitel a ochránce.
Biskup Jan IV. z Draţic /1301-1343/.
Jeho působení před odchodem do Avignonu:
Páni z Dražic byli rod, který dal českému životu v druhé pol.13. a počátkem 14.stol. řadu
vysokých církevních hodnostářů. Možno říci, že páni z Dražic do jisté míry vybudovali přímo
svou rodovou moc na kariéře v církevních službách. A toto prosycení rodového ovzduší
myšlenkami, snahami a tradicemi, jež se objevovaly v soudobém českém kléru, bylo velmi
důležité pro Janovy životní osudy.
Prosazování hmotné i duchovní nezávislosti církve: Biskup Jan byl cele proniknut
vysokým pojetím svého úřadu a pozvedl se v jednoho z nejsebevědomějších českých biskupů
vůbec. Své diecézi vládl opravdu jako vladař. I kapitula se ho bála. Zorganizoval především
bohatý majetek, který byl v rukou pražských biskupů, dokončil jeho obrannou soustavu, jak to
započal jeho předchůdce biskup Tobiáš, která měla zabezpečit biskupské jmění proti vpádům
uchvatitelů v neklidných časech. Provedl také proměnu v dosavadním právním postavení
biskupských poddaných, která zvýhodnila jejich postavení. Postaral se i o zajištění nižšího
kléru. Doposud platilo, že pokud plebán /farář/ nebyl poslušen svého patrona, byl sehnán a
zjednán nový na dobu jednoho roku. Biskup se v této věci postavil rázně proti pánům a
dosáhl, že byla uznána platnost církevních předpisů. Tím byly položeny základy díla, které
dovršil arcibiskup Arnošt z Pardubic.
Příliv cizinců do řad kněžstva, diecézního i řeholního zapříčinil odpor v řadách domácích
kněží a spolu s tím rostla a prohlubovala se v řadách českého kněžstva národní myšlenka.
Všímalo si také stále více národního jazyka, do nějž překládalo latinské posvátné texty. To
byl také nástroj ke sblížení lidu s křesťanskou naukou. Tak živému proudu českého
nacionalismu neunikl ani biskup Jan. Vyrůstaje v ovzduší, v němž vznikla Dalimilova
kronika, stal se Jan významným představitelem národního uvědomění, které žilo v českém
kléru. Nejlepší svědectví o tom podává Jan sám, když zakládá ve svém městě Roudnici klášter
augustiniánských kanovníků a do zakládací listiny vkládá ustanovení: „nedovolujeme, aby byl
do kláštera přijat někdo jiného národa než Čech, po otci i matce....Neboť zkušenost, matka
moudrosti nás poučila, že cizí národové jsou českému národu nepřátelští a jako dvě protivy
v jedné bytosti nemohou být současně, tak ani národnosti sobě protivné v jednom klášteře“.
Biskup Jan se staral také o to, aby český lid měl u papeže svého penitenciáře.
Vzrůst kacířství: Jan chápal svůj biskupský úřad velmi vážně. R. 1301 svolal synodu, aby si
učinil obraz o stavu diecéze a vydal nařízení pro další vedení duchovní správy. Důrazně
upozornil na herezi, která se v zemi rychle vzmáhala. Šlo především o valdenské kacířství.
Toto kacířství , které se vedle hlásání evangelní chudoby a návratu k prvotní křesťanské
prostotě vyznačovalo také odporem k jakémukoli zabíjení a válce, se rychle šířilo z Francie
do okolních zemí. Zřídilo si také vlastní hierarchii. Další herezí byli tzv. bratří a sestry
svobodného ducha, kteří šířili panteistické nauky.
Na popud krále Jana se rozhodl biskup Jan zřídit vlastní inkviziční soud. Za inkvizitory byli
určeni dominikáni. Když si však počínali svévolně a bez dotazu u biskupa určili 14 kacířů
světskému rameni k upálení, biskup se proti tomu opřel a za pomoci svých oficiálů, přes
odpor lidu a krále je chtěl propustit jako ochotné k pokání. Nato biskup Jan také odňal
dominikánům inkvizitorský úřad s odůvodněním, že odsuzují na smrt nevinné lidi. Této
rozepře využil sesazený litoměřický probošt Jindřich v žalobě, kterou na biskupa podal do
Avignonu. Zda si také dominikáni stěžovali u papeže, není známo.
Spor biskupa Jana s ţebravými mnichy: Pokud počet členů žebravých řádů nepřekročil
hranice únosnosti, byla jejich pomoc v duchovní správě velkým přínosem. Když však se
kláštery příliš rozrostly, řeholníci začali soupeřit o přízeň měšťanstva a diecézní kněží v tom
spatřovali nemilou soutěž. Protože však žebravé řády byly ve 13. stol. cennými bojovníky na
straně papeže v jeho sporu s císařem, papežská kurie stála většinou na jejich straně a
podporovala je výsadou exempce, tj. vynětí z pravomoci diecézních biskupů. Papež Bonifác
VIII. spory rozřešil tím, řeholníci směli ve svých kostelech kázat jen tehdy, když se ve farních
nekonaly bohoslužby, zpovídat směli jen s biskupovým svolením ap.
Biskup Jan se pochopitelně přidržoval těchto papežských ustanovení a ve sporech stál na
straně svého kléru. Tím si však řeholníky proti sobě popudil. K nim se přidali i křižovníci.
Jejich mluvčím se stal Jindřich ze Šumburku /viz výše/ kancléř královny Elišky, který byl
odpůrcem Janovým z osobních příčin. Obvinil Jana, že je neposlušný papežské stolici, že se
dopouští simonie, že nadržuje českým kacířům a zasahuje inkvizitorům do stíhání kacířů.
Papež Jan XXII. Nařídil případ vyšetřit a zbavil Jana správy diecéze. Jan se rozhodl vypravit
do Avignonu a tam se hájit.
Jan se vrátil r. 1329 do vlasti plně rehabilitován, ale jeho žalobce, který se těšil králově přízni
zůstal nadále jeho odpůrcem. Biskupovy spory se žebravými mnichy trvaly dále. R. 1334
vypuklo otevřené nepřátelství. Až zasáhl energický mladý regent, korunní princ Karel a
donutil obě strany k dohodě. Ta byla provedena v podstatě podle zásad papežské bully, která
se tak konečně prosadila i v Čechách.
Biskupova nechuť k žebravým řádům přispěla asi k tomu, že založil klášter pro řád v Čechách
dosud neznámý –řád kanovníků sv. Augustina, který poznal v Avignonu. Když se to
nepodařilo v Praze pro odpor obecní správy, založil jej v Roudnici, kde dal postavit
nádhernou budovu s kostelem. Stavbu prováděli francouzští architekti, kteří postavili i
kamenný most v Roudnici přes Labe. Přestavěli také biskupský hrad v Roudnici.
Poměry na Moravě: Za dlouhé vlády Jana IV.z Dražic na pražském biskupském stolci se
vystřídalo v Olomouci 5 málo významných biskupů. Poslední z nich, nemanželský syn
Václava II. Jan Volek, který se zaměstnával především politickými záležitostmi, zvýšil prestiž
olomouckého biskupství smlouvou s králem Karlem r. 1348, jíž se olomoucké biskupství
stalo přímým lénem české koruny a olomoučtí biskupové královskými many.
V první polovině 14.stol. bylo konáno v Olomouci několik synod. Nejvýznamnější je synoda
kroměřížská z r. 1318. Biskup Konrád sestavil sbírku ustanovení a vyhlásil ji na synodě ve 26.
článcích. Zdůraznil zachovávání celibátu, zachovávání rezidence, zapověděl
mnohoobročnictví, nařídil kněžím, aby vedli farníky k přijímání svátostí alespoň o hlavních
svátcích, zakázal vymáhat poplatky za křest, pohřeb a zaopatřování nemocných, pod pokutou
zakázal navštěvovat krčmy a hrát kostky a karty.
Potírání kacířství. Papeţská inkvizice:
Hned po odchodu biskupa Jana do Avignonu zřídil papež Jan XXII. vlastní inkviziční tribunál
a inkvizitory jmenoval dominikána Koldu z Koldic pro Čechy a plzeňského minoritu
Hartmana pro Moravu. Do Čech totiž proniklo mnoho valdenských, takže ustanovení
inkvizitorů nebylo bezdůvodné. O dvacet let později bylo zjištěno, že např. rozsáhlá obec
Velký Bednárec na statcích Oldřicha III. z Hradce je prakticky celá valdenská. Katolíky
zůstali rychtář, lazebník a obecní pastýř.
R. 1335 jmenoval papež Benedikt XII. dva nové inkvizitory pro pražskou a olomouckou
diecézi: dominikána Havla z Kosořic a minoritu Petra z Načeradce. Od října r. 1335 pracovala
inkvizice přímo v Hradci a povolávala před soud poddané z Velkého Bednárce a okolních
osad. Předvedení kacíři byli většinou sedláci a řemeslníci a odporem k přísaze se jasně
projevili jako valdenští. R. 1337 pokračovala inkvizice v práci v dominikánském klášteře
v Praze. Odhalila kacířství i v hlavním městě a v Hradci Králové ve východních Čechách.
V Jindřichově Hradci došlo r. 1338 k novým zásahům proti valdenským, jež vyvolaly takový
odpor, že valdenští přešli do otevřené vzpoury a vyloupili a poplenili řadu obcí. Oldřich
z Hradce pak r. 1340 proti hnutí, ke kterému se přidal i početný chudý lid, živořící na málo
úrodné půdě, zakročili vojensky. Byla to první kříţová výprava proti kacířům v naší zemi.
Zatčených bylo tolik, že ještě r. 1341 žádal papež české pány, aby dali k dispozici své vězení.
Značný počet zatčených bylo třeba dopravit do Prahy.
Literatura a umění:
První pol. 14. stol. vydala větší množství pozoruhodných plodů. Krásný doklad mystické
zbožnosti máme z poč. 14. stol. v Pasionále svatojiřské abatyše Kunhuty, jehož autorem je
pražský dominikánský teolog Kolda z Koldic. V něm je i dříve zmíněná píseň „Vítaj králu
všemohúci“. Ve čtyřicátých letech vzniká ve zbraslavském klášteře mystický spis
Malogranatum, podávající jasný a prostý návod k duchovnímu životu přes vlastní konverzi a
očistu ke spojení duše s Bohem.
S církevními obřady souvisely a z nich se vyvinuly i počátky dramatu. Dramatické napětí
velikonoční sekvence „Dic nobis Maria...“volalo přímo po divadelním zpracování. To bylo
uskutečněno v raném středověku v západní Evropě a potom i u nás. Zejména svatojiřský
klášter na Hradčanech věnoval mnoho péče těmto duchovním hrám, které zpočátku jen
latinsky a za doprovodu chorálních melodií předváděly divákům výjevy a události kolem
Kristova utrpení a zmrtvýchvstání. Ponenáhlu však vstupovala do těchto skladeb česká řeč.
Pod názvem Mastičkář se dochovalo ze 14. stol. několik českých velikonočních her, kde
mezi osobami evangelia a mastičkářem /který má pro posvátné jen posměch a je ztělesněním
zla/, mezi vážným a směšným, mezi pohledem, který vidí vše, a mezi pohledem, který vidí jen
část, dochází k rozepři tak osobitého spádu, že bychom pro ni jinde v Evropě těžko hledali
obdobu.
Rozpravy a hádky v řeči vázané i nevázané se staly literární módou té doby, vychované
scholastickými disputacemi. Kolem r. 1330 byl napsán první známý dialog náboženského
rázu, pádný a rázný Spor duše s tělem. Veršovaná skladba „Desatero kázanie Boţie“ kárá
mnichy za zištnost. Podobně „Satyry o řemeslnících“ kárají neřesti řemeslníků.
Jak vzrostlo vědomí národní a vlastenecké z odporu proti vzrůstu německého živlu v zemi,
dokazuje české rýmovaná kronika Dalimilova, o níž byla již zmínka. Zvlášť významným
historickým dílem je latinská Kronika Zbraslavská, která podává podrobný obraz rušných
událostí za soumraku Přemyslovců i za vlády Jana Lucemburského. Původně to měla být
kronika kláštera, ale stala se kronikou země, díky velkému významu českých cisterciáckých
klášterů. Hlavní autor kroniky, Petr Ţitavský, stejně jako jeho pokračovatel, líčí události se
zřejmou snahou po objektivitě a také formálně se povznesli nad běžnou kronikářskou
produkci. Patrně na podnět Jana IV. z Dražic psal svou kroniku František Praţský, aby
doplnil historické zápisy pokračovatelů Kosmových při pražské kapitule. Jeho původním
dílem je vypravování o životě a zásluhách biskupa Jana IV. z Dražic, které vyznívá jako
oslava tohoto vynikajícího preláta, politika i Čecha, který byl živým a činorodým
prostředníkem mezi starou, patriarchální dobou českého života a novým duchovním
prouděním na počátku vlády Karla IV.
Výtvarné umění:
Biskup Jan nebyl jediným podnikatelem a podporovatelem stavební činnosti v té době. Za
Jana Lucemburského byl postaven také ohromný minoritský kostel sv.Jakuba v Praze a ve
venkovských městech byla rozestavěna nebo dokončována řada chrámů městských i
klášterních. Podle svědectví Františka Pražského dal biskup Jan v pražské katedrále zřídit
náhrobek sv. Vojtěcha ze zlata a stříbra, jaký se dříve nenašel v českém království.
Při svém návratu z Avignonu přivezl biskup četné iluminované rukopisy, jež zčásti věnoval
roudnickému klášteru. Ty pak sehrály ve vývoji české knižní malby podobnou úlohu, jako
avignonský mistr Vilém ve stavbě mostů. Staly se předlohami nebo alespoň vzory pro práci
domácích umělců. Vynikající úrovně se však dopracovali již iluminátoři královny Rejčky,
pracující v letech 1315-1324 na výzdobě osmi chorálních knih a kol. r. 1320 vyzdobilo
neznámý umělec 26 kolorovanými perokresbami Pasionál abatyše Kunhuty. Procítěné
postavy Krista Pána s Matkou a P. Maria Bolestná nemají obdobu v celé Evropě. Z doby kol.
r. 1340 je pozoruhodná bible Velislavova se 747 kolorovanými obrazy k biblickým výjevům
a legendě o sv. Václavu.