Mladá na malý 4

Mladá na malý
23.6.2013
divadlo je záminka
pro to být spolu
4
Jana Mandlová je dalším nováčkem v
lektorském sboru a každého zajímá kde
se tady vlastně vzala. Sešli jsme se pod
lípou, kolem hulákali opilci, lípa voněla a
bylo to příjemné.
Chtěl bych se tě zeptat, na tvůj obor.
Mám vystudovanou dramatickou výchovu na DAMU. A už
dvacet let učím na Dramatické školičce ve Svitavách.
A jak se dělá dramatická výchova na menším městě?
Právě jsem si říkala, že je to zvláštní, protože já dělala nábor
do Školičky před dvaceti lety. Od té doby ho nedělám. Ony
si to ty děti nějak řeknou, aniž bych pro to hnula prstem. Já
nevybírám děti, ony si vybírají mě.
A ty jsi tady na Mladé scéně poprvé?
Jako porotce ano. Jinak sem občas zajedu ze Svitav, ono
to není daleko. Letos jsem tu prvně celou dobu a fakt si to
užívám.
Porotcuješ běžně?
Ne, nechala jsem se ukecat poprvé. Nerada chodím do
porot, protože to slovo může ublížit a já bych hrozně nerada
děcka od divadla odradila. Když se to třeba nepovede, tak
se trápím i já. Protože chci říct pravdu a současně vím, jak
by bylo mně. Na Dětské scéně nás taky někdy nepřijali. A
nevíš, co se přesně stalo, protože do té doby to funguje...
Je to taková divadelní alchymie, chemie. Myslím, že to je
otázkou vyladění formy a obsahu. Někdy stačí malinko, aby
jedna strana převážila. Když není forma dokonalá a je jasný
obsah, tak ti divák odpustí, protože cítí náboj. A když se ten
obsah nepodaří, tak z toho forma vyleze, a všichni si všímají,
co nefunguje. Najít přesnou rovnováhu, na to nemá nikdo
přesné řešení. Je to o náhodě, protože tu energii nese i
publikum, to se nedá namíchat. Jakmile chci najít kuchařku
a uvařit to a ještě pokud možno zakonzervovat, tak to nejde.
A mám největší radost, když se něco nepovede. Říkám si
„zaplať pánbůh, vždyť jsme živí lidi, nejsme stroje.“ Tím si
jenom dokazujem, že jsme živoucí. Člověk musí mít odvahu
investovat do ztráty.
A když jsi tady poprvé, jak se ti na Mladé scéně líbí?
Mně se tady strašně líbí. Hlavně ta komornost, tady to
obsáhne asi sto lidí, což ještě pořád nahrává domácí
atmosféře - všichni se tu mohou poznat, vytvořit komunitní
společnost. Jenom si pak říkám, jestli se to nezacyklí do sebe,
protože lidé zvenčí nebo náhodní diváci nebo město do toho
těžko vstupují. Jinak se mi hrozně líbí, jak mladí diskutují,
jak jsou k sobě ohleduplní... no jsou krásní! A kéž by to
společenství vydrželo, protože o tom je divadlo.
Jací jsou tvoji oblíbení autoři, díla, nebo i žánry?
Mám hodně ráda poezii a poetické texty. Často mi potom
vytýkají: Ty děláš ta „ženská témata“, to vůbec není divadelní.
Ale nemůžu si pomoct, mně se to prostě líbí. Co se týče
autorů, vždycky spíš hledám to, co je třeba. V ten moment to
může být cokoli. Kolikrát se i divím, že se pustím do něčeho, k
čemu jsem měla i odpor.
Ve Svitavách se odehrává Dětská scéna, v podstatě
manželská přehlídka Mladé scény. Dokážeš ty přehlídky
porovnat?
Byla bych ráda, kdyby Dětská scéna měla podobnou
atmosféru, jako je tady. Ale tam to není možné, protože
už je to megalomanské. Spojily se dvě přehlídky (recitační
i divadelní) a kolem toho je tam mnohem víc seminářů.
Myslím, že pro děti je to hodně náročné, mají hodně nabitý
den a nemají čas jenom tak spolu být. Těším se , až ty moje
děti odrostou, už bych je sem chtěla příští rok vzít alespoň
na čumendu. Třeba Loutkářská Chrudim, tam to funguje
podobně jako tady, i když je taky trochu větší. Lidé se na
sebe těší, vezmou si dovolenou a divadlo je vlastně jen
záminka pro to být spolu.
-jxm-
Taneční a pohybové studio
Magdaléna: Barokní fuga
Kluci nejsou k dispozici
Rozhovor s tanečnicemi studia Magdaléna a režisérkou Ludmilou Rellichovou
V souvislosti s představením nového cirkusu, které
letošní Mladou scénu otevřelo, se mluvilo o vyšších
nárocích na řemeslo v téhle sféře divadla. Že ač jsou to
amátěři, tak musejí své řemeslo ovládat na určité úrovni,
aby vůbec mohli vystupovat. Jak dlouho tančíte vy?
Holky: Většina z nás začínala už ve školce.
A to už jste rovnou směřovaly k tomu, co děláte dnes,
nebo jste začínaly třeba s baletem?
Holky: Balet jsme vůbec nedělaly, spíš scénický tanec.
Ludmila Rellichová: Co my učíme je tzv. tvořivá taneční
výchova, to ani s baletem nemá moc společného. Tvořivá
taneční výchova v sobě zahrnuje mnohem širší škálu
uměleckých disciplín, kromě pohybu i klasický dramaťák,
hudebku a výtvarku. Později se pak děti vyprofilují a zaměří
se na jeden obor.
Něco blíž k činohře jste někdy nezkoušely?
Holky: Ne, děláme jenom tanec.
LR: Máme u nás ale i mladší, kteří se ze stejného základu
vyprofilovali v činoherní soubor.
Hraje někdo z vás i v jiných souborech?
Holky: Jenom tady.
To chápu, příprava musí být náročná (viz. diskuse, kde
holky mluvily i o svých přípravných studijích k poslední
inscenaci – pozn. red.) Děláte jednu inscenaci za rok?
Holky: Ano, máme jednu premiéru na rok. Pořád ale
reprízujeme i starší inscenace.
Jste záměrně čistě dívčí soubor, nebo jen kolem není
dost tanečníků kluků?
Holky (smích): Kluci spíš nejsou vůbec k dispozici, ono se jim
do toho většinou moc nechce.
Takže jinak byste nějakého přibraly?
Holky (velmi energicky): Určitě!
LR: Tahle situace se naštěstí už mění. Dřív jsem kluky
nemívala vůbec, v letošní přípravce už je ale třeba víc kluků
než holek. Pohled na taneční divadlo se v tomhle směru
vyvíjí: tatínkům už tolik nevadí, když jejich kluci tancujou,
místo toho, aby hráli fotbal.
Tady na Mladé scéně býváte často jedinné taneční divadlo.
Účastníte se pak i dalších přehlídek?
LR: Jezdíváme samozřejmě na taneční přehlidky. A třeba s
loňskou inscenací jsme byly jak na národní taneční v Jablonci,
tak na pohybové v Kolíně. Tam jsme i získaly nominaci na
Hronov.
-luč-
RECENZE
JAKO VÝKŘIK KAMENE POD RUKOU BAROKNÍHO SOCHAŘE
O příjemný start čtvrtého festivalového dne Mladé scény
se postaralo Taneční a pohybové studio Magdaléna z
Rychnova u Jablonce nad Nisou. Jeho inscenace Barokní
fuga pojednala věčné téma pomíjivosti života, mládí a krásy.
A ruku v ruce s ním pochopitelně i téma zmaru a smrti, která
nás stejně nakonec nemine. A to v rozměrech, určených
velkými kontrasty barokního uměleckého výrazu.
Tahle fuga byla barokem prorostlá skrz naskrz. Baroko křičelo ze
všech jejích složek. Přesto ale nešlo o nějaké muzeální oživení
starého barokního kousku. Měli jsme tu čest s ryze současnou
inscenací tanečního divadla, která promyšleně pracuje s
bytostně barokními principy sdělování pocitů a témat.
Inscenace má především vynikající dramaturgii, projevující
se jak v námětu, tak ve výběru hudby nebo – a to je zvláště
chvályhodné – v přesně dramaturgicky vyloženém tanečním
výraze většiny interpretek. Námět našla inscenace v
působivé básni českého barokního spisovatele a jezuitského
misionáře (mimochodem spolužáka Bohuslava Balbína)
Bedřicha Bridela. Jedenáct mladých bíle oděných interpretek
tančilo na současnou hudbu respektovaných skladatelů
Philipa Glasse a Luboše Fišera.
Text básně o tom, jak nicotným červem je člověk před
Bohem a jak marné jsou prchavé okamžiky mladické
krásy před věčností, celou inscenaci jednak otevíral a
jednak završil. A kromě toho byl klíčem k jejímu celku.
Choreografie vyjadřovala velice sugestivně propastné
kontrasty mezi radostí z mládí a hrůzou z blížícího se konce.
Účinně kombinovala dynamické pasáže plné napětí s
harmonickými motivy uvolnění, důmyslně je stavěla vedle
sebe a prolínala. Významnou oporou choreografie a její
čitelnosti byla promyšlená práce se světelným designem
(využívání různých významů červené a modré barvy,
světelné akcentování detailů apod.) Významově nosné bylo
i opakování jednotlivých motivů. Fyzické jednání tanečnic
bylo vždy záměrné. Bylo expresivní, ovšem vždy konkrétní,
nikdy jen obecné. Synchronizace tanečnic měla sice místy
své rezervy, jejich nasazení však hodně zachránilo. Silnějším
dojmem působily taneční motivy, založené na zdánlivě
nekoordinovaném pohybu. Například hra vzpínajících se
rukou, připomínající tiché výkřiky prosebníků na slavných
barokních sousoších. V Italštině znamená fuga útěk nebo
únik. Snaha uniknout zmaru byla v projevu tanečnic zřejmá
v plné naléhavosti. Stejně jako děsivé vědomí, že nakonec
úniku není a nebude.
Luděk Horký
SLOVOMRAK
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po
představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v
souvislosti s představením pronesli.
DISKUSE O INSCENACI:
RECENZE
Barokní fuga
Taneční představení jsou v rámci přehlídek bodem, u
kterého se diváci často zarazí (v tomto smyslu je to trochu
podobné jako u nového cirkusu). Účinkující zjevně ovládají
určité aktivity, které jsou mnohým divákům vzdálené,
a vzhledem k tomu, že míří především na emoce a
atmosféru bez (výrazných) psychologických podtextů, je
zde třeba se spolehnout na emocionální zážitek. Taneční
a pohybové studio Magdalena jezdí na Mladou scénu
pravidelně, a ze tří věcí, které jsem viděla, cítím Barokní
fugu jako nejpropracovanější. Nejde jen o propojení
výrazné hudby a tanečních variací na ni, ale dominuje velmi
výrazné existenciální téma života a smrti, paradoxu krásné
mladistvé tělesnosti a zmaru, který čeká na každého bez
rozdílu. Soubor velmi dobře pracuje s barokní inspirací,
onou poživačnou přebujelou vizualitou, typickými gesty
barokních soch, a stop-timy, které zmrazí pohyb na půli
cesty, jako by byla tesána do kamene.
Jde tedy především o evokaci vypjaté emocionální
atmosféry, naladění na určitý druh vnímání, čemuž běží
naproti velmi sugestivní hudba, zprvu líbezná, a postupně
monumentálně rozbouřená, dopadající na diváky jako
bortící se chrám. Kontrasty života a smrti jsou dobře
traktovány i růzností pohybů, vznešených, i chaotických,
sólových i sborových, ale také proměňujícím se světelným
designem. Skupina dívek vládne kultivovaným projevem,
jsou sehraným týmem, a je vidět, že je společná umělecká
tvorba baví a naplňuje.
Jana Soprová
Choreografie dokázala ve většině diváků vzbudit
silné emoce: „Bylo to první představení, u kterého se
mi rychle a příjemně střídaly emoce, každou chvíli
jsem cítila něco jiného – strach, napětí a další,“ řekla
jedna z divaček. „Stihl jsem si za dvacet minut prožít
docela silnou katarzi,“ doplnil další divák. Ozval se i
hlas požadující jasnější dějovou linku: „Bylo mi líto,
že v představení nebyl žádný děj, cítil jsem pořád
stejnou emoci, smutek z toho, že na konci přijde
smrt.“ A co téma? „Paradox tématu o pomíjivosti těla,
který nám předvádí mladé holky pomocí dokonale
fungujících těl, tvořila velice zajímavé napětí,“ zaznělo
z publika. Kromě synchronizovaného pohybu diváci
ocenili především promyšlenou práci se světlem. Pro
Vladimíra Fekara šlo o jednu z nejsugestivnějších
choreografií, které kdy viděl. Ocenil velmi pevné
dramaturgické uchopení, jehož klíčem byla básnická
skladba o vertikále mezi čímsi božským a červemčlověkem, který je nicotný a skončí rozkladem.
Tématem se stala i ženskost tanečnic – ke smrti
najednou spějí Degasovy baletky. Opakované pohyby
vycházejí z toho, že se opakují i motivy v hudbě. „Cítil
jsem v choreografii baroko se vším všudy,“ řekl Fekar.
Petr Christov ocenil, že šlo o velmi cenný pokus o
současné čtení barokního textu. Pokud byla podle
něj v inscenaci nějaká slabina, tak v okamžicích, kdy
se tanečnicím nedaří zcela dodržet narežírovaný řád.
Opačný zážitek měla Jana Mandlová: „Pro mě při
představení vznikla čtvrtá stěna, přes kterou jsem se
nemohla dostat.“ Vadila přemíra exaltovaných emocí
- vypjatá hudba spolu s vypjatým pohybem už byla
příliš. Forma pohltila sama sebe.
Buddeto! Plzeň:
O Jančuškovi a Marčušce
pokaždé je to nový
zážitek
Rozhovor se souborem Buddeto!
Kde jste pohádku našli?
Bára: V říjnu jsme byli na akci Čítaní lidu v Plzni...
Ondra: ...což je taková akce, kde se předčítaj lidem různý
texty a doporučujou se knížky...
Bára: ... a tam jsme slyšeli recitovat právě tenhle text. Moc
se nám libil - vzali jsme si ho nejdřív na recitaci na školy. V té
době jsme pro inscenaci připravovali jiný text, který nás ale
brzo přestal bavit, tak jsme se pak rozhodli hrát tohle.
Martin: Velkou roli hrálo, že tahle pohádka byla o dost
hravější a zábavnější oproti textu, co jsme dělali před tim –
to byl spíš takový psycho-thriller. Asi i proto si teď Jančuška a
Marčušku tak užíváme.
Zuzka: Byla to úleva.
Takže nadsázka je už v původním textu, nemuseli jste ji
tam přidávat?
Bára: Ne, my jsme do to textu moc nesahali. Kromě našich
“zcizovacích prvků” tam je skoro všechno původní.
Ondra: My tam nadsázku hledali a našli.
Nikol: Přidali jsme tu energii! (smích)
Prý jste dnes hráli venku poprvé.
Bára: Vlastně ano, předtím jen jednou na náměstí, kde to ale
bylo částečně uzavřené.
A do té doby?
Bára: Všude možně, třeba na půdě v jednom klášteře, ve
staré nádražní hale nebo v kavárně.
To zní zajíímavě. Jak vám přesun ven vyhovuje?
Martin: Mně třeba moc ne, mám to venku trochu problém
uřvat.
A jaké máte zkušenostmi s jiným publikem?
Zuzka: V uzavřených prostorech je to navíc takové osobnější.
Ondra: Zatím jsme víceméně vždycky hráli pro kamarády nebo
Bára: Já mám na naší inscenaci obecně ráda, že je to pokaždé
divadelníky, takže dobré.
nový zážitek. Takže tentokrát to bylo nové i v tomhle ohledu.
Zuzka: Ale už se stalo, že lidé byli trochu nepřístupní. Že jim
třeba bylo trapné se smát, když tam byli cizí lidi kolem a tak...
To asi platí i pro diváky, že mají pokaždé nový zážitek.
Dneska mi někdo, kdo viděl obě představení, říkal, že to
Na diskuzi se dneska zmiňovalo kočování. Zkoušeli jste
druhé se podařilo o poznání líp. Vnímali jste to stejně?
to s touhle inscenací někdy? Přijet někam neohlášeně a
Ondra: Rozhodně, vnímáme to sami a pozná se to hned i
svolávat si lidi na ulici?
na divácích. Zároveň to na nich hodně závisí: jak reagují, jak
Nikol: Jednou nám přišlo málo lidí, tak jsme šli zvát lidi ven do
jsou ochotní spolupracovat...
města. Ale moc je to nezajímalo.
-luč-
RECENZE
VÍCE KRUHŮ, JEDEN PŘÍBĚH
Plzeňský soubor BUDDETO! Obohatil dramaturgii letošní
Mladé scény o pohádku. A ne o ledajakou pohádku.
O romskou lidovou pohádku O Jančuškovi a Mačušce.
Cikánské pohádky mají svébytnou poetiku a osobitý způsob
vyprávění, což soubor evidentně ví.
Hrálo se v parku za divadlem. Diváci byli rozesazeni po
trávníku do několika menších kruhů, utvořených vždy kolem
nějakého hudebního nástroje. Kde se vezme, tu se vezme,
do každého z kruhů vpluje jeden vypravěč. Nemá na sobě
kostým, je v civilu, stejně jako jeho posluchači. A je to dobře.
Někteří z posluchačů se totiž brzy stanou jeho pomocníky v
rozehrání příběhu, takže spolu alespoň budou hezky ladit.
Divákům je doporučeno na chvíli zavřít oči… Pohádka začíná.
A s ní i asi nejpůsobivější prvek celé inscenace. Jednotliví
vypravěči si z kruhu do kruhu předávají slovo. Jednou
slyšíme vyprávění těsně vedle nás, jindy od vedle anebo
odněkud z dálky, jako by je nesl vítr, jako by to byla metafora
pro původ příběhu v lidové slovesnosti tradované ústním
podáním od vesnice k vesnici a z generace na generaci…
Stejnou mechanikou se k našim uším dostávají i nejrůznější
zvukové efekty a hra hudebních nástrojů, doprovázející
zpěv herců. Po chvíli jsme vyzváni v souvislosti s vývojem
vyprávěného příběhu k utvoření jednoho velkého
společného kruhu. V jeho středu nám pak herci postupně
odehrají nebo dovyprávějí celou pohádku.
Významnou roli v inscenaci hrají vypravěči. Vypravěč je
prvek epický a bytostně nedramatický. Až do utvoření
velkého kruhu je s motivem vypravěče nakládáno velmi
divadelním způsobem. Nápaditě. Ačkoliv nevyhledávám
interaktivní divadelní kusy, přesun z místa na místo mi
během představení vůbec nevadil. Vnímal jsem, že má v
inscenaci své místo, že nese význam. Na diskusním fóru
byl styl inscenace přirovnán ke kočovnému divadlu. Mně
připomněl spíše tzv. pochůzkové divadelní hry, například
ty masopustní. Při nich celá vesnice putovala spolu s
maškarami a herci z místa na místo po vsi, a na každém
zastavení (na návsi, u rybníka, před kostelem, u hospody…)
se postupně odehrál jeden obraz hry.
Po utvoření velkého kruhu se ale plzeňská inscenace
bohužel proměnila v běžnou produkci vycházející z principů
tvořivé dramatiky. Herci využívali zcizovacích efektů, jako
je např. záměrné vypadávání z role, tak často, že tím vylili
s vaničkou i dítě. Příběh pohádky byl rázem na vedlejší
koleji. Zcizené herecké interakce ho přebily. Dobré divadelní
nápady nechyběly, jen jich ubylo. Škoda.
Inscenace je údajně za normálních okolností uváděna na
veliké půdě s dřevěnou podlahou. Věřím, že tam si uchová
svou svébytnou atmosféru lépe. Hra pod širým nebem má
své zákonitosti. Je nutné počítat s nižší schopností diváků
se koncentrovat na hereckou akci. Dramatické jednání má
konkurenci ve vůni trávy, zpěvu ptáků či dění na obloze.
Stará půda nás svou atmosférou naopak zklidní a nasměruje
ke vnímání pohádkových příběhů.
Luděk Horký
SLOVOMRAK
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po
představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v
souvislosti s představením pronesli.
DISKUSE O INSCENACI:
RECENZE
Svátek sdílení
Z dálky jako by zazněl nápěv cikánské písně, a vítr v
korunách lip nám poslal svou vůni. Zelená tráva a kruhy
polštářků kolem fiktivních ohňů lákaly ke sdílení budoucího
zážitku. Nástroje uprostřed kruhů naznačily příslib
melodií a starodávné dychtivosti po příběhu. Cikánské
pohádky přinášejí nejrůznější chutě, krmi připravovanou
na ohni, v níž se mísí vůně dýmu, příchuť štiplavého
koření a krutě naivního myšlení. Z hlediska divadelního
pak všehochuť, v níž se mísí všechny žánry – od prostého
přímočarého vyprávění, přes útržky poezie, hororových
představ, až existenciálních témat o podstatě lidského
údělu a archetypálně prostých charakterů. Léta se snažíme
objevovat a definovat postmodernu, a najednou zjišťujeme,
že tohle všechno už tu bylo, že je to vlastně návrat ke
kořenům, k samotné podstatě divadelnosti, k divadlu jako
svátku společného sdílení příběhů. Je v tom zvláštní energie,
která vzniká ze směsice naivity, překotné touhy podělit se
o příběh, zaujmout. Tak, jak to možná bývalo kdysi, a ve
vlnách se pravidelně vracelo. Zprvu nepoznáni – protože v
civilu – se do jednotlivých kruhů mísí vypravěči a začínají
„těm svým“ povídat. Vzápětí zjistíme, že stejný příběh zní
i v dalších kruzích. Postupně se kruhy propojují, protože
jednotliví vypravěči spolu na dálku komunikují, zazní
úryvky melodií, v níž se mísí rytmy jednotlivých nástrojů.
A příběh se stává divadlem. Malé kruhy se ruší – a všichni
diváci vytvoří jeden velký kruh, do něhož vstupují hrdinové
pohádky O Jančuškovi a Marčušce. Jejich proměny v postavy
jsou jednoduché, stačí gesto, úsměv, drobná rekvizita. Můžeš
být princem, prostoru dívkou, čarodějnicí nebo Bohem. Je
to vyprávění pohádky, ale také hra na pohádku, v níž má
své místo i drobné handrkování o to, kdo má hrát kterou
postavu. Diváci jsou vtaženi do děje, tu se jeden stane
kopkou sena, v níž se schovává Marčuška, tu se všichni
společně podělíme o upečené „placky“. Interakce s diváky
Diváci oceňovali živost, upřímnost a hravost souboru.
„Cítila jsem z herců jiskru, bylo vidět, že je to bavilo
a pak to bavilo i nás,“ shrnula svůj pocit jedna z
divaček. K zážitku pomohla i živá hudba, která
podtrhla uvolněnou atmosféru, jako by vyprávění
probíhalo přímo u ohně v cikánském táboře. „Nejhezčí
moment byl, když se mi propojily zvuky z jednotlivých
malých skupinek, ve kterých se paralelně vyprávěl
stejný příběh,“ řekl jedna z divaček. Diváci sice byli
občas mírně zmatení – ať už při přesouvání se z
kruhu do kruhu, nebo při střídání role vypravěče
- ale většinou se shodli, že bez prvku překvapení
by představení nebylo tak živé. Diskuse se chvíli
věnovala také kostýmům – zcela civilní oblečení
podle souboru znamenalo, že vypravěči vyprávějí
náš společný příběh. Janě Mandlové inscenace
připomínalo dramaťácké tábory, které se vždycky
po týdnu něčím podobným uzavřely. Čekala, že
soubor bude víc pracovat s rozdělením na jednotlivé
„rodiny“. Ale vynahradil to nasazením, se kterým hrál.
Podle Vladimíra Fekara má tento způsob vyprávění
potenciál vytvořit napětí, že vlastně nikdy nevíme,
kdo další část příběhu řekne. Divák může mít pocit, že
představení vůbec není připravené, že vzniká přímo
tady a teď. Petr Christov ocenil, že herci od začátku
využívají diváky jakou součást představení – ať už
jako kupku sena nebo další věci. S tímto nastaveným
řádem a znakovým systémem se ale později už moc
nepracuje. Vlastně se dá říct, že jsme viděli princip
úplně nejklasičtějšího divadla, který se liší od zvyků
našeho současného západního světa, západní kultury.
není agresivní, spíše letmá, ale to drobné dotýkání (např.
když se jedna postava postupně loučí podáním ruky se
všemi jednotlivými diváky) jako by bylo kouzlenou hůlkou,
která magickým znamením označí všechny zúčastněné, dá
jim právo či privilegium účasti v příběhu.
Tento starodávný způsob divadelní produkce nepotřebuje
působit dokonale, naopak moment náhody, zvuků přírody
kolem, i drobných (či větších) zaškobrtnutí je právě tím, co
vytváří onu nenapodobitelnou atmosféru bezprostřednosti,
společného svátku. A dodává nám pocitu, že „jsme při tom
tady a teď.“
Jana Soprová
Škytafky, Aš:
Pětkrát člověk muž
nás ty klasiky nebaví
Rozhovor se souborem Škytafky z Aše
Co tím vlastně sledujete? Jaké reakce od publika čekáte,
respektive, jak na ně chcete zapůsobit?
- Já očekávám potlesk.
- Chtěli jsme vyzkoušet zprostředkovat divákovi zážitek v
divadle, který neuvidí, ale uslyší a asi i ucítí.
Kolikrát jste to hráli? Pamatujete si na nějakou extrémní
reakci diváka?
- Čtyřikrát. Vždycky pár lidí z přední řady říká, že jim to bylo
nepříjemný, že je to na ně taková zvláštní vlna, ale to je
všechno.
- Většinou jsou reakce pozitivní, v tom smyslu, že nic neviděli,
ale cítili, že se k nim něco blíží, měli z toho husí kůži, pocit
vyděšení. To po nich chceme.
Takže o to vám jde...
- Ale ne ve všech scénách. Jsou tam scény, kdy se to uklidní.
My jsme si sami vyzkoušeli sednout si do první řady zatímco
ostatní hráli, takže víme jaké to je.
- Jde o to, aby to bylo vyvážené, stejně jako se v životě
objevují děsné, legrační i smutné chvilky.
Přitom je to pro ně mnohem těžší, než to správně osvětlit.
Postoupili jste z přehlídky Na hraně v Plasech, to jsou
západní Čechy. Víte, že ve stejném kraji dělal letos
ostrovský soubor Hop-Hop stejnou předlohu?
- Víme o tom, ale neviděli jsme to. Nijak jsme se navzájem
neovlivnili.
- Ale bavili jsme se s těma holkama a ony říkaly, že to pojaly
zase úplně jinak. Práce s textem je individuální. My jsme
hodně experimentovali.
Utajené téma přehlídky je „probuzení“. Dokázali byste
nějak vykonspirovat souvislost vašeho představení a toho
tématu?
- Jo, to je probuzení do tmy.
- Probuzení do světa.
- Když sedí v první řadě, tak je to taky probudí. Ačkoliv je to ve
tmě, lidi při našem představení neusnou.
- Probuzení nějakého zážitku.
Jak jste se k Jandlovi dostali?
- Tenhle text se nám líbil, protože už on sám je experiment.
- Dlouze jsme polemizovali nad tím, co ten text znamená.
Došli jsme k tomu, že je to vlastně takový hrubý náčrt života,
shrnutý do bubliny.
- Věřím tomu, že pro každého diváka může představovat
něco jiného a všechny výklady jsou správné.
A nějaká vaše další představení?
- Dva roky zpátky jsme tu hráli Zamordování hraběte
Schwarbrechta, na dvorku Malé scény. S tím jsme postoupili
na Hronov. Teď jsme dělali takové „minutky“, jmenovalo se
to Podnik u hladového Shakespeara. Lidi v hospodě si mohli
vybrat, co chtějí vidět.
V jakých prostorech jste zatím hráli?
- Hráli jsme to v klášteře, na nádraží – na jižáku v Plzni. Líbí
se nám, že v každém prostoru je to úplně jinačí. Všude je jiná
tma a úplně jiný zvuk.
- Taky je rozdíl, když je člověk bos tady na podlaze, nebo v
klášteře na studených dlaždicích.
- Legrace je, jak osvětlovači říkají, že je nejlehčí udělat tmu.
Takže zase experiment.
- Nás ty klasiky asi nebaví, nebo já nevim.
Douška: Radní pro školství v Karlovarském kraji také rád
experimentuje a chce zrušit rodné Gymnázium Škytafek. Požádali
mě, abych upozornil na petici, kterou nám sem přivezli. Mám
vzkázat, že jsou to ti hezcí kluci a holky z Aše.
-jxm-
RECENZE
PŘEDSTAVENÍ POTMĚ, DO KTERÉHO JEN OBČAS BLIKNE
BATERKA
.--./.-././-../.../-/.-/...-/./-./..//.--./---/-/--/.//-../---//-.-/-/./.-././..../--//.---/./-.//---/-.../-.-./.-/...//-.../.-../../-.-/-././/-.../.-/-/./.-./-.-/.-//
.-/.../.../-.-/.//.../-.-/-.--/-/.-/..-./-.-/-.--//.--./.-./../.---/./.-../-.--//-./.-//-/.-../.-/-../---/..-//.../-.-././-./..-//...//./-..-/.--././.-./../--/./-./-/./--//...//.--./---/-../---/-..././/-../../...-/.-/-.././.-../-./..//.-/-../.-/.--./-/.-/-.-././/../---/--../..../.-../.-/.../---/...-/.//..../.-./-.--//../-./.../-.-././-./---/...-/.-/././/...-//-.././.-../-.-././/.--./.-/-/-./.-/-.-./-//--/../-./..-/-//...-//-./.-/.--./../---/.../-/.//-/--/.//.--./---/-..//-./.-/--../...-/./--//.--././-/-.-/.-./.-/-//-../.-../---/...-/./-.-//--/..-/--..///...-/.//-/--/.//-/--/---/..-/-.-./..///.---/./...//.-../../--.././/-././.--./---/-.-./../-/.-/--/.//.../.--./---/.-./.-/-../../-.-./-.-/.--//--../.-/-.../.-.././.../-.-// -.../.-.././-../-.--/----//-.../.-/-/./.-././-.-///.-./---//-/./--/.-/-/../-.-./-.-/.//.../-/.-./.-/-./-.-././/.---/.//../-./.../-.-././-././-.-././/.-/.-./----/./-/-.--/.--./.-/.-../-./..//.../-/---/.--./---/...-/.-/-.-./-.-/--/..-//-.-./.-../---/...-/./-.-/.-//--/..-/--.././/-./.-//.---/./..../---//-.-././...//.//--../../...-/---/-/./--//---/-..//...././.-.// -./.-//...-/---/.---/.-/-.-./-.-/-.-//.-/--..//.--./---//--../.-/--../../-/-.-/-.--//--.././/.../-.-/..-/-/./-.-./-././/.../.-/.-../-.-/-.--///
-././-.-./---//.---/../-././..../---//.---/.//.--./---/.../.-../---/..-/----/.-/-//../---/--/.-//.-//-/.-././-.../.-//..//.--./---/-/--/.//.-./---/--../..../.-../.-/.../--/...-/---/..-//..../.-./..-///-/---//.---/.../---/..-//..././/--/-./---/..-//...//.---/./-../-./---/--//.--./---/-.-/---/.---/..//.---/./-.//..../.-../.-/.../-.--//-..//./-/./.-./..-///...-/-./../--/.-/-//.--./---/-/--/.//-../../...-/.-/-../.-../---
//.--./.-./../-./.-/.../..//--/-.--/.../-/../-.-./-.-/-.--//.-./---/--../--/./.-.///././.---/-.././/.---/./-.//---//..../.-../.-/.../-.--///...-//--/../.../-/-./---/...//..//.---/.../---/..-//...//-./.-/--/..//..//-../.-./.-/--/.-/-/../-.-./-.-/.//.--./--/.../-/.-/...-/-.--///..//-/../-/---//--/.-/.---/../-/./.-.././/..../.-../.-/.../..//...-/.//.../...-/.//-././.---/..-./-.--/--../../-.-./-/./.---/.../..//.--./---/-../--/-..././//.--./.-./../-/---/--//--/..//-././-./..//-../.-/-./---//.---/.//.../.--./.-//.-./../-///-/---//--/..-/--.././/-.../-.--/-//-.././.../../...-/.///.-//-/.-/-.-/.//.--/.///-/--/..-//-/---/-/../--..//...-/-./../--/.-/.---/..//.../..-/--././.../-/../.../-././/-././.---/./-.//-../../...-/.-/-.-./..///-.-./../-/..//.---/..//..//...././.-./-../..///.-//-/.-/-.-//-../---//-/---/..../---//.../.-../.-/.--./-./---/..-///-././.--/.../---/..-//...-/../-.././-///-/.-/-.-//.-/-//.---/.//---//-/---//.../../.-../-././.--/.../..//.---/./.---/../----//--/.-../..-/...-/-./..//.--./.-./---/.---/./...-///-/../-/-/---//--../.--./..-/.../---/-..././--//-./.-/--//../-./.../-.-././-./.-/-/---/../..//..-/.../-/./-../.-./../.-../..//.--./---/-././-.-/..-/-..//.-/--./.-././.../../...-/./..//.../-/.-/.-./-//-../---//..../.-./-.--///-./.-/.../.-.././-../---/...-/.-/.-..//-./..-/.-../-/../...-/---/...-/.-/-./-.--//--/.-../..-/...-/-./..//.--./.-./---/.---/./...///.-//--../-../.-/-/-./.-//.--./.-./.-/-.-././/...//..-./-.--/--../../-.-./-././--///../---/-.../.-././/--../..../--/---/-/-././-./..//...././.-./-.-./..-//...-/.//-/--/.//.-./.-./---/.../-/.-././-../-./../-.-./-/...-/../--//--../...-/..-/-.-/..-///---/-.../../../...-/..-/.---/..//..././/.../----/---/.--./-./---/.../-/..//..../.-./.-/-//...-//./.-/.--./.-./---/.../-/.//-/--/.//-./.-//-.../../-.-./..///-.../-.--/.-..//-/---//..../--/-../-././/--../.-/.---/../--/.-/...-/-.--//./-..-/.--././.-./../--/./-./-//.--./.-./--//...././.-./-.-././/..//.--./.-./---//-../../...-/.-/-.-/-.--///..//-.-/-../-.--/-..//-/./-.//-./.-/.--./.-/-..//..../.-./.-/-//.--./---//-/--/.//..././/.--./.-./---//-/.//...-/-.--/-.-././.-./.--./.-/.-..//.---/./.../-/.//.--./.-././-..//-.-/---/-./-.././--//.--./.-./---/-../..-/-.-/-.-././///
.-../..-/-.././-.-//..../---/.-./-.-/-.--///
SLOVOMRAK
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po
představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v
souvislosti s představením pronesli.
DISKUSE O INSCENACI:
RECENZE
Šepoty a výkřiky ve tmě
Text Ernsta Jandla patří k vysoce stylizovaným
experimentálním tvarům, které jsou nesnadno scénicky
uchopitelné. Snaží-li se jej někdo zachytit v jeho úplnosti,
nutně narazí na dobové reálie, které jsou do současnosti
nepřenosné. Způsob, jakým se textu ujal soubor Škytafky
z Aše, je velmi originální, a troufám si odhadovat, že jeho
zpracování bylo pro herce velmi dobrou zkušeností. Dle
mého je i velmi dobrou zkušeností diváckou. I když se jistě
najdou diváci, kteří budou tvrdit, že odehrát divadelní
představení téměř kompletně ve tmě je nesmysl a příčí se
samotné podstatě divadla, pro mě byl tento zážitek silný a
pozoruhodný. Zpočátku, kdy na scéně stojí zády připravena
řada herců v černém, a jediným artefaktem na scéně je bicí
souprava, máme pocit, že se bude jednat patrně o jakousi
odrůdu divadla poezie. V konečném důsledku to není tak
docela nepravda, až na to, že se kus téměř kompletně
odehraje v čiročiré tmě. Překvapilo mě, že jsem nepociťovala
nepříjemnost oné tmy, ba ani jsem neměla pocit
„rozhlasovosti“. Vnímání kakofonie hudby, zvuků, slov a vět
bylo zvláštním zážitkem, v němž sehrál významnou roli pocit
sdílení energie společného prostoru. Jandlův zkratkovitý
text tu ještě výrazněji nabyl znakové podoby, a jednotlivé
etapy života člověka, (5 x jinak) stejně jako ozvuky historie
20.století, zde byly podány v pozoruhodné zvukové stopě,
a působily srozumitelně. Mám totiž pocit, že mnohdy se v
divadle příliš spoléhá na vizuální složku, a ta slovní (audiální)
dostává lehce či těžce na frak. Voice-bandový způsob
zpracování tématu s nejrůznějšími nuancemi, a vymazlenými
zvukovými či vizuálními efekty (sporadické záchvěvy
blikajících světýlek do úplné tmy) vykouzlily pozoruhodnou
atmosféru, přičemž délka představení byla tak akorát, aby
se diváci nezačali nudit. A tak jsem si na konci říkala, že
podobný experiment by si měl jako účinkující i jako divák
vyzkoušet každý z nás.
Jana Soprová
Pro některé diváky nebyla úplná tma ideálním
prostředím pro vnímání inscenace. „Když nic nevidím,
cítím úzkost, nemohla jsem se představení plně
věnovat a soustředit se na ně,“ řekl jedna z divaček.
Jiní s tím ale neměli problém: „Měl jsem silný zážitek,
líbilo se mi, jak pracovali s hlasem, někdy to znělo,
jako by jich tam bylo sto,“ popisoval další divák. Někdo
měl z absolutní tmy dokonce silný zážitek, protože
ji normálně nemáme šanci zažít. Problematická byla
pro některé diváky i přílišná hlasitost a agresivita
projevu, které jim bránily se do inscenace ponořit.
„Nestíhala jsem vnímat příběh, slyšela jsem jen zvuky
a křik,“ popisovala divačka. Na Janu Mandlovou zvuk,
který se přibližoval a vzdaloval, hodně zapůsobil.
Tématem pro ni byl koloběh, kafemlýnek, který nás
semele, dobytčák, který nás někam odváží. „Obraz
vlaku pro mě také byl nejsilnější,“ řekla. Vladimír Fekar
se zmiňovanou zvukovou agresivitou problém neměl.
Přiznal ale, že na ní asi něco bude. „V tomto případě
zřejmě pro většinu publika nebyla spouštěčem
imaginace,“ uvažoval. Podle něj se dalo více pracovat
s rozdíly v hlasitosti - dětská hra se v intenzitě zvuku
stavěla na stejnou úroveň jako poprava. Petr Christov
připomněl, že jde o rozhlasovou hru převedenou
na divadlo. Nicméně rozhlasovou hru posloucháme
z rádia, z aparátu, přístroje, v inscenaci se k tomu
přidává tělesnost herců, která může diváky atakovat.
Tematicky je podle něj zajímavý vztah mezi dětskou
hrou na vojáky, která se posléze změní ve skutečnou
válku se skutečným kvérem.
Šlíp a Špíny, Kladno:
Příběh geekův
Je to hlavně pro lidi
z chotěboře
Rozhovor Medeou, Pavlem, Fishbonem
a Pan Danem (PD)
Kdo dal prvotní impulz k nastudování této inscenace?
Pan Dan: Prvotní impulz dal Pavel. Bavili jsme se o tom už
dřív. Jezdíme na festival do Chotěboře (největší festival sci-fi,
videoher, fantasy, comicsů, knih, anime - pozn. red.) Máme
to tam moc rádi a právě proto jsme se to rozhodli udělat.
Takže jte všichni fanoušci.
PD: No jo. Ale ne zas takoví, co bijí celým svým srdcem.
Medea: Je to hlavně pro lidi z Chotěboře.
V představení máte spoustu odkazů na různé filmy.
Dovedete je vyjmenovat?
Pavel: Jasně. Vezmem to popořadě. Začíná to Dračím
doupětem, když se tam házejí ty kostky. Sudičky, to je odkaz
na pohádky. Potom stromy v lese, to má být Mario, ale nikdo
to nechápe. (smích)
PD: Pak ještě jeden odkaz na Maria, který taky nikdo
nechápe: přijmení všech postav jsou jména nepřátel z Maria.
Pavel: Potom Titanic.
PD: Hudba, která tam hraje, je ze seriálu o pařanech.
Medea: Pak jsou tam druidi, což je kompletně přeložený z
WOWka (World of Warcraft je online hra - pozn. red.).
Fishbone: Já jsem WoWko nikdy nehrál.
Pavel: Já hodně. Souboj s pavoukem je vysloveně z toho.
Pak tam máme Matrix a Pána prstenů. A „tohleto je součástí
mého plánu“ je z ANIME, tam jsou Villaini. Proto se taky náš
záporák jmenuje Vilém a Lenka je Lenka, protože je Milenka.
A Ivan se jmenuje Ivan protože RANDOM („náhodné“ v
hráčském slangu - pozn. red.).
Medea: Šíp do kolene, to je ze Skyrimu.
Pavel: Pak je tam Rainbow Dash. To je postava z My Little
Ponny. Na to kouká tady Pan Dan.
PD: Už na to nekoukám. A navíc je to jeden z nejvíc se šířících
fenoménů a hlavně mezi chlapama.
Počkat... Můj malý poník je nejvíce se šířící fenomén
mezi chlapama? Na to se dívá moje osmiletá sestra.
PD: No já na to koukal. My Little Ponny, Friendship Is Magic.
(Všichni smích)
PD: Je to dobře natočené.
(opět všichni smích)
Pavel: Pak je tam odkaz na Mafii.
Fishbone: Něco jsme přeskočili, ale to je jedno.
Pavel: Ne, ještě nejsme ani v půlce. Potom tam máme:
Umývárky-klišé, Zombíci, Vykoupení z Věznice Shawshank,
Útěk z vězení, Vysavač-anime, Space Balls, Star Wars...
Teď se chi zeptat, kdo z vás je největší geek?
Pavel: Pan Dan.
Liší se nějak reakce „fanoušků“ a ostatních lidí na vaši hru?
Pan Dan: Pokud vezmeme, jak to fungovalo, tak se to nelišilo.
Právě na Kladně k nám přišli i čtyřicátníci a chválili. Dokonce i
primátor... kterej je asi taky fanoušek.
Pavel: Vzpomněl jsem si na další odkaz. V Chotěboři na CDcon
je vedoucí hrozně ulítlej na lesbičky, tak proto je tam ta scéna.
PD: Ještě k těm lesbičkám, to je takový zajímavý fakt, bylo
by zajímavé, kdyby na to někdo udělal studii: procento
homosexuálů mezi fanouškama je poněkud vyšší.
Pavel(šeptem(: PanDan není gay.
PD: Holky, nejsem gay a jsem nezadaný.
Fishbone: Ono vlastně všichni jsme nezadaní. (smich)
Poslední otázka. Moc mě zajímá vaše odpověď protože
byste byli první, kdo by mi na ni odpověděl kladně. Znáte
Mighty Boosh?
PD: Znám! Ale ještě jsem to neviděl.
Medea: Já se na to pořád chci podívat!
P.S.: Každý, kdo viděl Mighty Boosh, oznamte prosím tuto
skutečnost kriplovi 2.
-vsm-
RECENZE
DO TÉHLE SMYČKY BYCH SE DOSTAL VĚRU NERAD
Z Kladna zavítal na Mladou scénu Příběh geekův od souboru
ŠLÍP A ŠPÍNY. A co že to ten Příběh geekův vlastně je? V první
řadě hodinový prostor pro poměrně nevyrovnanou skládanku
skečů, volně tematizovaných virtuálními světy počítačových
her, kultovních filmů a známých knih z oblasti sci-fi a fantasy.
Jde o případ autorského divadla, spojeného poměrně těsně
s fanouškovskou komunitou, uzavřenou do výše uvedeného
světa. Autoři deklarují, že nejde o fanouškovské divadlo.
Myslím, že se mýlí. „Fanouškovské“ to je jistě víc než „divadlo“.
Nechybí celá řada parodických prvků a citací, leckdy vtipně
zasazených do dramatického příběhu. Kdo se neorientuje v
žánru, nepostoupí do vyššího levelu.
Téma počítačových her je značně ošidné. Počítačové
hry jsou ve své podstatě nedramatické. Inscenátoři
zjevně natolik podlehli jejich stylu, že dali vzniknout
mimořádně nedramatickému divadlu. Divadlu, které
postrádá dramatické napětí a které nedisponuje funkčním
dramatickým konfliktem.
Moc hezký a výsostně divadelní je pohyb různě barevných
čepiček coby divadelních znaků pro tři hlavní postavy
příběhu. Kdo má čepici na hlavě, ten se stává onou postavou.
Herci si tak jednotlivé postavy různě půjčují, žonglují s nimi…
Místy hravě, místy méně. Jde o nosný prvek. Tato divadelnost
se ovšem v inscenaci jinak téměř neobjevuje. Většina
dramatických situací postrádá zajímavé divadelní pojednání,
chybí jim nápad. Situace s druhým zjevením sudiček v závěru
hry je už doslova režijně i herecky bezradná.
Nelze nevzpomenout ještě alespoň scénu s flipchartem, na
který se při plánování strategie postupně kreslí jednotlivé
znaky, z nichž se nakonec poskládá ustálený symbol
ženských pohlavních orgánů. Nejsem puritán a dovedu
si takové číslo na jevišti představit jako pointu vtipné a
divadelně nápadité situace. Taková situace se ovšem bohužel
nekonala, a tak vtip působil jen jako laciná podpásovka.
Abych inscenátorům nekřivdil, musím podotknout: sami
v programu podotýkají, že půjde jen o soubor skečů. Vějíř
úrovně jednotlivých slovních žertů je rozevřen hodně
doširoka. Vtipné jsou například superschopnosti hrdinů,
vycházející z českých přísloví: Moct lhát, ale nemuset krást;
kopat jiným jámu, ale sám do ní nespadnout; mít koláče,
ale nemuset pracovat. Naopak prdící scéna jako expozice
otřepaného fórku „já na to prdím“ stojí na opačném pólu.
A následná replika ve stylu „nejsi prdlá?“ už působí jako
doslova zoufalecká snaha vyždímat z jednoho ubohého
hospodského vtípku i tu nejposlednější kapičku. Rozhodně
nelze hovořit o dobře vystavěném gagu.
Programová brožura slibovala, že pro nezasvěcené bude
připravena kopa absurdního humoru a komu by to bylo
málo, může se těšit na realistickou lesbickou scénu. V příslibu
absurdního humoru se brožurka spletla. Na festivalu, jehož
dramaturgie nám nabídla Havla nebo Mrożka, nelze pojem
„absurdní“ zaměňovat s pojmem „bezpředmětný“. Jak bych
si byl býval přál, aby brožura kecala i v případě oné lesbické
scény! Souboru se ji opravdu podařilo znázornit realisticky,
bez jakékoli divadelní znakovosti krom toho, že role žen
znázornili díky znakovací čepičce dva muži. Tahle scéna už
byla skutečně daleko za hranicí dobrého vkusu.
Inscenace se jistě cítí být vtipnou a svěží. Snaží se působit
lehce, až improvizovaně. Nevím proč, možná proto, že
na Mladé scéně máme tradičně improvizační seminář,
vzpomněl jsem si na improligu. A napadlo mě, že polovinu
fórů z téhle inscenace by průměrný rozhodčí improligy
pískal jako fauly za podbízivost. V závěru hry padne otázka,
jestli jsme se nedostali do smyčky… Do téhle smyčky bych
se dostal věru nerad!
Luděk Horký
SLOVOMRAK
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po
představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v
souvislosti s představením pronesli.
DISKUSE O INSCENACI:
„Představení mě zničilo, unavilo,“ zaznělo v úvodu
diskuse. Podle některých diváků byl příliš dlouhé, bylo
by lepší, kdyby je soubor zkrátil na polovinu. Někomu
v inscenaci chyběl větší konflikt, nevznikalo v ní žádné
napětí. „Pokud jdu na představení, čekám, že se bude
vyvíjet, gradovat, ale kdybych tady přišla v půlce, byla
bych na tom stejně jako kdybych přišla na začátku,“
řekla jedna z divaček. Na druhou stranu diváci ocenili,
jak soubor dokázal zahrát všechny role ve čtyřech
lidech a jak zvládl střídání rolí. Diváci, kteří neznali
filmy, seriály a hry, na které inscenace odkazovala,
také mluvili o tom, že se v ní ztráceli. V divadle je
důležité, pro koho, v jaké situaci a v jakém kontextu
představení hraju, připomněl Petr Christov. Může to
být třeba vánoční besídka. Je ale takový tvar schopný
komunikovat s divákem mimo cílovou skupinu?
Řada vtipů podle něj nebyla funkční a herecká akce
byla často jen nahozená a ledabylá, zanikal i slovní
humor z textu v deníku, který nefungoval jako text.
Podle Jany Mandlové si soubor zvolil příliš mnoho
motivů a inscenace byla rozkouskovaná do řady
detailů. Některé vtipy byly zbytečné až nevkusné a
nefungovaly. Časem tak přestala vnímat a vypnula.
Vladimír Fekar ocenil téma, které by mohlo být nosné:
zkoušíme se vypořádat s tím, když se necháme
uvěznit ve virtuálním světě a staneme se asociálem.
Zajímavé může být i téma politiky, která se ukazuje
jako další virtuální hra – a tak ji dnes často vnímáme
prostřednictvím médií. Ale soubor si tato témata
rozbil přílišným množstvím skečů.
RECENZE
Návštěva u geeků
V představení Příběh geekův se nám otevřel další paralelní
svět, v němž fungují jiná nežli divadelní pravidla. Svět
zvláštního časoprostoru, specifického humoru, hlášek a
odkazů pro spřízněné duše. Davy fanoušků sci-fi a fantasy,
RPG, a podobných vylomenin, které vytvářejí virtuální světy,
mají svůj vlastní jazyk a téměř rituální zvyklosti. Když jsem
před představením zalistovala ve scénáři, začala jsem se těšit
na tento zvláštní způsob vyprávění a humoru. A myslím, že
pokud bych toto představení navštívila samostatně, bavila
bych se. Poučení z toho plyne, jak důležitý je kontext. V
tomto případě kontext, v němž se představení ocitlo. Ten
festivalový den se Příběh geekův ocitl v konfrontaci nejen
s výrazně divadelně vzdělanými a poté této stránce velmi
náročnými diváky, ale také v sérii vysoce stylizovaných
scénických tvarů (taneční představení, specifický voiceband či open-air produkce). V této konkurenci se najednou
příběh, který v prostředí spřízněných geeků zazáří, stal
doslova divadelní Popelkou. Příliš dlouhý, příliš pomalý,
příliš neumělý. Problém podle mě spočívá v samotné
podstatě – počítačové, jakkoli dramaticky se tváří hry, jsou
v podstatě divadelně nedramatické. Na jednom levelu se
člověk může zaseknout libovolně dlouho, čas jako by se
ztrácel, což ovšem ve světě dramatu (potažmo divadla)
nefunguje. Jinými slovy – správný divadelní temporytmus
ve světě počítačových her neexistuje. Navíc, kladené úkoly
musí být stručné, úderné a řešení jasné. Což navozuje v
divadelním prostředí plakátovost a přílišnou naivitu. A tak
nakonec z kýžené divadelnosti v inscenaci zůstal jen vtipný
nápad identifikace hrdinů podle čepiček, který se však v
hodinové inscenaci stal až stereotypem. Vedle rafinovaných
hlášek a odkazů se tu objevily i značně prvoplánové aktuální
narážky (viz přednáška a nákres politické struktury nejen
s jednoznačně lascivním obrázkem, ale i polopatickým
„dovysvětlením“). V každém případě je třeba ocenit čtveřici
(či spíše trojici herců – mimo vypravěče), že se v příběhu
neztratili a „čepičkovou štafetu“ zvládli s přehledem.
Nicméně, ukázalo se, že říše divadla leží trochu někde jinde
než svět geeků.
Jana Soprová
Seminář
MAGIE MASKY
Svět je zvláštní místo. Člověk je tvor, kterého nejde jen tak
pochopit. Rodíme se. Stárneme. Pracujeme. Milujeme se.
Radujeme se. Smutníme. Takový nával emocí a různých
druhů chování není možné zvládnout. Právě proto si lidé
nasazují masky. Ve škole, ve společnosti, v práci.
Předstíráme. Chráníme se tak před příliš krutou realitou.
Právě ve chvílích nouze nejvyšší se maska ukazuje jako
ideální nástroj ke zvládnutí všeho toho stresu. Maska nám
dává jinou identitu.
Jeden ze seminářů přehlídky Mladá scéna nese název Magie
masky. Úkol od šéfredaktora zněl jasně. Přijít, sledovat,
zaznamenat a napsat. Na můj vkus až nebývale zodpovědně
jsem si nařídi budík na osmou ráno, tedy hodinu před
začátkem semináře vedeného lektorkou Hankou
Galetkovou. Samozřejmě jsem zaspal. O hodinu.
Když jsem dorazil do třídy, kde se seminář koná, spadl mi
kámen ze srdce. Hanka se s ostatními domluvila, že začnou
o hodinu později, takže jsem vlastně měl ještě 15 minut
rezervu. Zaujal jsem místo v koutě a čekal. Začínají se trousit
první lidé. Přichází Hanka a hned formuje ostatní do kruhu.
„A budeme péct štrůdl,“ říká. Každý jej peče na zádech toho
druhého. Začíná to rozetřením mouky. Hodíme tam těsto.
To potom rozválíme. Přidáme jablka, skořici, oříšky. „Rozinky
ne,“ křikne jeden z „kuchařů“. „Dobře, dobře,“ odvětí Hanka.
Štrůdl se ještě musí zabalit, potřít vajíčkem a vrazit do trouby
= pořádná herda do zad.
Úvodní oddechové cvičení máme za sebou. Nyní přichází
čas na uvědomění si sebe sama. Všichni si lehnou, jen Hanka
mezi nimi chodí a postupně mluví o všech částech těla.
Od vlasů až po palce na nohou.
Nejzajímavější částí dopoledne je jistě cvičení, při kterém
každý postupně řekne své jméno a k němu udělá jednoduchý
pohyb. Pamatovat, fixovat! Budeme totiž dělat choreografii
právě z těchto pohybů. Je úžasné, co dokáží udělat dvě
skupiny pouze s deseti pohyby (jenž se mohou několikrát
opakovat), s dvěma rolemi papíru a modrou, zelenou a
červenou lepenkou. Oba výstupy skutečně stály za to.
První skupina, složená ze dvou pánů a tří dívek, oblepená
zelenou izolepou (abych vám dal příklad, stejnou používá
například Michal v Kouzelné školce) a hnědým papírem
vchází na scénu. Jeden chlapík představuje kazeťák a jakmile
mu hlavní cvičitelka zmáčkne na čelo, pouštím hudbu.
A hned jsou slyšet známé fráze jako: A pěkně v bocích a ještě
a ještě... pak se pseudocvičitelka se slovy: „A budem trochu
sexy baby“ otočí na druhého pána ve skupině. Ten opakuje
mechanicky její pohyby. První muž jen stojí a kouká. Zkrátka
dokonalý kazeťák „Tak to stačí“, řekne hlavní protagonistka a
zmáčkne opět svého „kazeťáka“. A odejde. Potlesk.
Skupina druhá na to šla úplně odjinud. Žádná slova. Jen si
stoupnou do kruhu (mimochodem samé dívky) a velice
pomalu, trhavě předvádějí právě těch 10 povolených
pohybů. Objedou celé kolo a vše se opakuje! Rychleji
a rychleji. Jasné sdělení: monotónnost všedního života
v kontrastu s jeho hektičností. A abych nezapomněl samozřejmě morální úpadek lidstva. Víc jsme toho nestihli.
Bylo totiž potřeba připravit všechno na závěrečnou
předváděčku. A ta stála zato, ne?
Rozhovor
Lektorce Hance Galetkové jsem položil ještě několik
otázek:
Ty jsi jako vedoucí semináře na Mladé poprvé?
Už jsem tu byla před třemi lety jako lektorka semináře hra s
předmětem a materiálem a minulý rok, kdy jsem mělá mít
také Magii masky, se ale přihlásilo jen 7 lidí, a to bylo málo.
Jak bys hodnotila letošní seminář?
Tak to je těžké. Jenom vybrat kritérium... Ale pokud by
to mělo být podle účastníků, tak musím říct, že moc ráda
pracuji s mladými lidmi, protože jsou tvořiví spontánní a
není potřeba dělat dlouhá připravovací cvičení.
Co pro tebe znamená maska?
Já osobně ji vnímám jako divadelní prostředek. Úžasný
divadelní prostředek, který nabízí spoustu možností. A
vůbec není jednoduché ji zvládnout, protože s maskou
nabývá člověk jiné identity, stává se jinou postavou, jinou
bytostí... klidně novou, nově vymyšlenou. A já jsem se
tenhle rok snažila vytvářet neutrální masky bez výrazu, tak
aby velkým dílem hrálo tělo. Šlo mi o to, vytvořit abstraktní
masky. Měli jsme omezený výběr z materiálů. Takže jsme
vyráběli pouze z igelitových tašek, izolep, iluminových a
papírovách tácků.
Jak ses k práci s maskou dostala?
Velice mě inspiroval seminář Tatjany Brinkman z Nizozemské
umělecké školy v Utrechtu. Pak jsem se tedy tímto zabývala
dál a společně s Tomášem Volkmerem, který mi pomohl zase
po výtvarné stránce.
-vsm-
Noční Rozhovor
s orgánem
Předváděčky
Mohla z toho být zpráva o policejní brutalitě, a krásná! Jenže
dvojice policistů, které jsme potkali v ulicích nočního Ústí,
byla velice milá a sofistikovaná. Dokonce jim ani tak nevadil
náš hlasitý zpěv, jako spíš to, že někteří z nás neintonují.
Rozhovor s těmito „dělníky policie“ jsem pořídil ve dvě ráno:
Co říkáte na divadelníky, jsou horší než ostatní noční
živly?
To je otázka, jestli je tu běžně potkáváme. Každopádně
divadelníci, to je taková jinačí sorta lidí. Já to hodnotím
kladně. Jestli víc chlastaj, to neposoudím. Co to je dneska,
kdo víc chlastá, kdo míň chlastá? Každopádně je to taková
veselá sorta. Ale nemyslete si, já taky kdysi hrával divadlo.
Na vojně. Hrál jsem třeba v Doktorský pohádce od Čapka. Na
vojně jsem byl v Bechyni.
Co jste tam hrál?
Přímo toho kouzelníka Magiáše. Takže tak trošku vím taky
něco.
My jsme tady každý rok, sledujete, jak se to mění, když je
tu festival?
My jsme tu každej rok už kupu let. Já myslím, že se to
nemění. Ani k lepšímu, ani k horšímu. Je to pořád pozitivní.
Takže vůči nám nechováte žádnou zášť?
Samozřejmě ne. Teď jde o to, že je krásná noc, teplounká,
takže ono se to rozléhá. Lidi jsou tady sice trpěliví, ale
víte sám - je teplo, člověk nemůže ani pořádně spát, ještě
když mu do toho někdo zpívá, trošku naladěn nějakým
alkoholickým nápojem... A jsou tam i tací, kteří nezpívají,
kteří jenom křičí.
Tak by mohli ti lidé co nemůžou spát, jít mezi nás a
trochu tu úroveň zvednout.
Mohli by přijít. Přijít si zazpívat, nebo vám taky rozbít nějaký
ústa. Když tam dva, tři lidi zpívají a zbytek huláká... tak to je
potom věc názoru.To je o tom, co je zpěv a zpěv, a tak dále...
Dobře. Tak se přijďte zítra podívat na představení a
můžete si za pět korun zakoupit náš deník.
-jxm-
Nejlepší představení - předváděčky práce jednotlivých
seminářů - si pořadatelé Mladé scény tradičně schovávají
na konec ;) Ať už šlo o čtení textů seminaristů Od nápadu ke
scénáři, ukázku hudebního semináře Za hlasem, improvizací
Ládi Kardy či semináře Magie masky, díky všem za odvahu, s
jakou nám dali nahlédnout do kuchyně!
Kripl rubrika
Tradice je sice tradice, ale jak kdysi řekl jeden moudrý
člověk(tuším, že já): Všeho moc škodí. A protože stále platí
heslo: Do třetice všeho dobrého, přinášíme vám poslední
vydání rubriky, jíž vás provázejí veselí invalidové Barbora
Chovancová (aka kripl 1) a Vítek Malota (aka kripl 2).
Otázka pro dnešní den: Není. Kripl 1 si vážně promluví s
kriplem 2 o podstatě a globálním dopadu kriploství.
kripl 1: Jak si to představuješ?
kripl 2: He?
kripl 1: Nedělej hloupýho!
kripl 2: Já vím... já jsem se nechtěl uzdravit. To není moje
chyba. To já ne! ...Co máš s prstem?
kripl 1: Přibouchla jsem si ho do dveří.
kripl 2: Takže jsi teď kripl za nás oba! To je super!
kripl 1: Jsem kripl na druhou.
kripl 2: Ale já hluboko v srdci jsem stále kriplem.
kripl 1: Víš co? Doběhni mi pro cigaretu...
/kripl 2 se zvedá a plavým krokem laně vybíhá ze scény/
A to je konec kR.I.P.l rubriky.
TESTOSTERON
Náhoda, nebo cokoli jiného tomu chtělo, že jsme se letos v
MLADÉ NA MALÝ sešli samí muži - a jací! V redakci nemáme
nic ženského rodu, snad kromě depky. Ještěže nám Lenky
občas přinesou vodu nebo chlebíček. A proto máme rubriku
Testosteron, kde můžeme své mužství ventilovat.
Pro poslední dávku testosteronu jsme vyrazili do terénu. Lukáš
se vrátil ve dvě čtyřicet z průzkumu, zvrhl flašku na stole a
pravil: „Není radno zahrávat si s ohněm!“ Dále podal zprávu o
hitech dnešní noci, které v nás vzbouzí všelijaké asociace...
Kam Dál?
Středoškolský IMPROSLET
27. - 29. září 2013
Ústí nad Orlicí
Letošní středoškolský improslet se uskuteční tady na Malé
scéně v Ústí nad Orlicí poslední zářijový víkend. A bude tu
samozřejmě i Láďa! Nenechte si ujít jedinečnou příležitost!
Víkend plný improvizace i pro úplné začátečníky i pro staré
dobré týmy. Na požádání pošlu přihlášku!
Přijímáme celé týmy i jednotlivce. Tak tedy v září na
shledanou
Lenka Huláková, [email protected]
- Na kolena, na kolena, na kolena...
- Jednou mi fotr povídá, zůstali jsme tu sami dva...
- Šu, šu, šu. Šu, šu, šu. Šu, šu ,šu ,šu ,šu ,šu, šuphotam...
- Drž mě pevně...
- Pálíš doutnáš, nehoříš!
- Jsme tvrdý, jak tvrdý je lano, co kde by nás poutá
OMLUVY
Vaše nejoblíbenější rubrika je tady! Rádi bychom se omluvili,
že se dnes nemáme za co omlouvat. Ne že bychom v
minulých číslech nenasekali nějaké chyby, ale nikdo se
explicitně nepřihlásil s žádostí o jejich opravu, takže jsme se
rozhodli, že budeme hrát mrtvého brouka. Takže přijměte
naši omlouvu za to, že sse neomluvitelně neomlouváme.
Sorry!
Kdo páchá Mladou na malý?
Honza Mrázek, Lukáš Černý, Vítek Malota (redaktoři); Luděk Horký a Jana Soprová (recenze); David Slížek (foto a zlom)