DEP_07_didakticke_prostredky - Katedra didaktiky ekonomických

DIDAKTIKA EKONOMICKÝCH PŘEDMĚTŮ
doc. Ing. Pavel Krpálek, CSc.
KDEP FFÚ VŠE
e-mail: [email protected]
DIDAKTICKÝ SYSTÉM:

PROJEKT VÝCHOVY A VZDĚLÁVÁNÍ
CÍLOVÉ KOMPETENCE (ODBORNÉ A KLÍČOVÉ)
VVC

OBSAH VÝUKY
DIDAKTICKÉ PROSTŘEDKY
NEMATERIÁLNÍ
vyuč.metody organ.formy
MATERIÁLNÍ
DTT
učební pomůcky
edukační prostředí
(kvalita a vybavenost učeben)

OSOBNOSTNÍ ČINITELÉ osobnost učitele, žáci (motivace, aktivizace)
úroveň didaktické interakce
Teorie vzdělávacího obsahu (teorie učiva)
UČIVO = výsledek didaktické transformace (didaktické redukce)
vědní disciplíny do vzdělávacího obsahu
= systému učiva
- odpověď na otázku CO? si mají edukanti osvojit,
do jaké šíře, hloubky, v jakých souvislostech, návaznostech,
Dodržení didaktických zásad:
- v učivu musí být systém, musí být logicky uspořádáno,
vzájemně propojeno (makrostruktura a mikrostruktura)
- zahrnuje to podstatné, relativně neměnné, aktuální,
přiměřené kognitivním schopnostem cílové skupiny,
srozumitelné, potřebné pro praxi (spojené s praxí),
celostně pojaté
Komplexnost vyučovacího procesu
2 konceptuální formy učiva:
1. OSVOJOVÁNÍ VZDĚLÁVACÍCH OBSAHŮ = učivo jako
prostředek naplňování cílů vzdělávání
= cesta k dosažení klíčových a odborných kompetencí,
2. INSTRUMENTÁLNÍ FUNKCE = učivo jako prostředek
navozování procesu výuky a podpory procesu učení
včetně podpory kompetencí učit se
(případy dobré praxe, příklady pro ilustraci, aplikaci učiva,
samostatná práce, projektová výuka, zadávání referátů,
autodidakce – samostatné využívání informačních zdrojů atd.)
Zásady tvorby učiva ve vzdělávání:
 VZTAH UČIVA A ČASU – informační boom a rychlý rozvoj
vědy vyžaduje didaktickou redukci na poznatky:
 podstatné (elementární),
 relevantní (nejdůležitější),
 relativně trvalé (neustále a rychle se nemění),
 rozvojeschopné,
 TEORIE STRUKTUR – horizontální propojení poznatků
(mezipředmětové a mezitematické vztahy v počátečním
vzdělávání + interdisciplinární přístup, ekonomicko –
ekologické vztahy apod.)
a vertikální propojení poznatků (vzájemné vazby v učivu
mezi školními roky, resp. semestry, vztah teorie – praxe)
Porozumění základním poznatkům v souvislostech je účinnější
než pamětní učení detailních a izolovaných definic, postupů, faktů
Zásady tvorby učiva ve vzdělávání:
 PODŘÍZENOST OBSAHU A STRUKTURY UČIVA
HIERARCHII CÍLŮ – ve školním vzdělávání východiskem
analýza kurikulárních dokumentů (zejm. profilu absolventa,
charakteristiky vzdělávacího programu, učebního plánu,
učebních osnov) a z nich vyplývajících cílových kompetencí,
 RESPEKTOVÁNÍ PSYCHOLOGICKÉHO ZŘETELE –
náročnost předkládaného učiva musí odpovídat předpokladům
a schopnostem edukantů, psychickým zvláštnostem učení na
úrovni například střední odborné školy a příslušného oboru
vzdělání (tříletého, čtyřletého, ekonomického, neekonomického),
aby učivo bylo zvládnutelné, zapojitelné do poznatkového systému
(obsahově konzistentní) a účelné (přínosné),
Zásady tvorby učiva ve vzdělávání:
 PROPORCIONALITA V UČIVU – vyvážený poměr
ekonomických a dalších poznatků, relevantních z hlediska
zaměření oboru vzdělání a cílových (odborných a klíčových)
kompetencí,
 DŮRAZ NA MAKROSTRUKTURU (vazby a souvislosti
učiva mezi vyučovacími předměty = mezipředmětové vztahy)
a na MIKROSTRUKTURU UČIVA (vztahy mezi
tematickými celky a tématy v rámci vyučovacího předmětu,
kursu = vnitropředmětové vztahy),
Zásady tvorby učiva ve vzdělávání:
 HISTORICKÝ PŘÍSTUP k učivu – redukován na
podstatná fakta a dějinné souvislosti, například jej lze
uplatnit při ilustraci podmínek a rozdílů ekonomických
systémů v ekonomické teorii, popisu fází vývoje
evropské integrace, makroekonomického vývoje ČR,
oproti tomu podrobné znalosti daňové úpravy a vývoje
jednotlivých sazeb daní a pojistného v časových řadách
má význam pro daňové specialisty anebo vysokoškolské
studenty ekonomických oborů, nikoliv pro žáky střední
školy anebo pro frekventanty kurzu dalšího vzdělávání
všeobecně ekonomicky zaměřeného (nepůjde-li o daňové
poradce)
Konceptuální uspořádání učiva:
Systemizace poznatků je výsledkem sociální konstrukce
na základě dvou kódů učiva:
 KÓD SERIÁLNÍ - učivo vychází z předmětových,
oborových poznatků separovaných, hierarchizovaných;
analýza pojmů předchází výuku, koncepty předcházejí
témata, po zjištění pojmové sítě se zkoumá přiléhavost témat
 KÓD PARALELNÍ - poznatky jsou segmentované,
stojí vedle sebe, nezávisle na sobě, nejsou nijak hierarchicky
uspořádané, jsou osvojovány v kontextu (průřezová témata),
učivo jako pojmy a sémantické struktury bývá extrahováno
až při následné reflexi činností edukantů
Konceptuální uspořádání učiva:
Oborová didaktika hledá
OPTIMÁLNÍ (smíšený) MODEL KONSTRUKCE UČIVA,
snaží se vyvarovat před 2 extrémy:
» POVRCHNÍM TÉMATISMEM bez hlubší sémantické analýzy,
» NORMATIVNÍM PROSAZOVÁNÍM POZNATKŮ K OSVOJENÍ
bez předchozí strukturace.
Účinně aktivizovat vzdělávané lze pouze tehdy, když se podaří
PROPOJIT POZNATKY V UCELENOU POJMOVOU SÍŤ
a propojit PRÁCI S UČIVEM s PRACÍ S EDUKANTY.
Základní druhy konstrukce
a uspořádání učiva:
Základní druhy konstrukce
a uspořádání učiva:
LINEÁRNÍ USPOŘÁDÁNÍ UČIVA
- sériové řazení tematických celků a témat,
- časově navazují v jedné řadě a po probrání se dříve
exponované učivo již znovu neprohlubuje a nerozšiřuje o
tematicky stejné učivo,
- používá se když mezi tematickými celky není výrazná
logická souvislost a návaznost
Výhody: úspora času, zvládnutí většího rozsahu učiva,
Nevýhody: menší míra fixace, izolovanost poznatků, relativně
větší míra zapomínání, menší kontextuální pochopení.
Základní druhy konstrukce
a uspořádání učiva:
KONCENTRICKÉ USPOŘÁDÁNÍ UČIVA
– v koncentrických okruzích,
– učivo návazně prohlubováno, fixováno, aplikováno na další
nové úrovni během jednoho ročníku nebo v navazujících
ročnících,
Výhoda: ucelenější a hlubší znalosti trvalejší povahy,
Nevýhody: zvládnutí menšího rozsahu problematiky (větší
časová náročnost výuky)
Typické pro ekonomické předměty u ekonomických oborů
vzdělání, ve středním odborném vzdělávání u maturitních
předmětů (například předměty Ekonomika a Účetnictví oboru
vzdělání Obchodní akademie)
KATEGORIZACE UČIVA
podle relevance (jádrových poznatků):
 ZÁKLADNÍ UČIVO – jádrové, vyplývají z kurikula
 DOPLŇUJÍCÍ UČIVO – jde více do hloubky
(nad rámec kurikula)
 ROZŠIŘUJÍCÍ UČIVO – jde do větší šířky
(nad rámec kurikula)
KATEGORIZACE UČIVA
podle relevance (jádrových poznatků):
ZÁKLADNÍ UČIVO – elementární poznatky, předepsané
vzdělávacími programy, má zásadní význam pro zvládnutí
práce v oboru, další vzdělávání a úspěšný praktický život,
Atributy základního učiva:
» základ daného vědního oboru, trvalý nadčasový charakter,
» formativní význam pro rozvoj osobnosti vzdělávaných,
» přiměřené kognitivním schopnostem vzdělávaných,
» neznalost by zablokovala navazující témata (poznatky),
» důležité pro zdárný výkon praxe (spojení teorie a praxe),
» formálně zakotveno v požadavcích na kvalifikaci
KATEGORIZACE UČIVA podle vztahu ke kurikulu
(vzdělávacímu programu, kvalifikačním požadavkům):
KMENOVÉ UČIVO = normativně předepsané RVP - ŠVP (SŠ)
učivo v osnovách + průřezová témata
+ aktuální metodické předpisy
(finanční gramotnost)
požadavky na akreditace
+ akreditační spisy (VŠ)
FAKULTATIVNÍ UČIVO v kompetenci škol, učitelů, lektorů
úzus 30% odchylky u obsahových dokumentů (osnov)
a 10% odchylky u organizačních dokumentů (plánů)
Organizační formy výuky:
- nemateriální didaktický prostředek (spolu s metodami),
- způsoby uspořádání věcných a osobních činitelů
ve výuce
- organizační, časové a prostorové uspořádání výuky
- časová jednotka, zaměřená na realizaci obsahu
vyučování a na dosažení edukačních cílů, přičemž
se uplatňuje a využívá vícero vyučovacích metod
a dalších prostředků, respektují didaktické zásady
a je v ní obsažena interakce mezi vzdělavatelem
a vzdělávanými
Organizační formy výuky:
Vyžaduje dopředu přesně naplánovat:
- jaké budou konkrétní činnosti učitele (lektora),
- jaké činnosti se očekávají od edukantů,
- kde a jak budou tyto aktivity organizovány v prostoru
(kmenové nebo speciální učebny, dílny, exkurze v praxi)
- a v čase = délka vyučovací jednotky
(klasická vyučovací hodina 45 min., dvouhodinový blok
2 x 45 min., bloková vícehodinová praxe, …)
Nejběžnější organizační formy ve formálním
STŘEDOŠKOLSKÉM VZDĚLÁVÁNÍ:
1. Teoretická vyučovací jednotka
2. Předmětové cvičení
alternativně
MODULY
3. Laboratorní cvičení
4. Vyučovací jednotka tělesné nebo výtvarné
výchovy
5. Exkurze
6. Integrované formy výuky
Nejběžnější organizační formy ve formálním
VYSOKOŠKOLSKÉM VZDĚLÁVÁNÍ:
1. Přednáška
2. Předmětové cvičení
3. Seminář
4. Exkurze
5. Praxe a stáž
Členění organizačních forem výuky:
hledisko počtu edukantů, participujících s učitelem (lektorem):
» HROMADNÉ – frontální výuka učitele (lektora), participují
všichni přítomní edukanti,
» INDIVIDUÁLNÍ – učitel se věnuje jednomu edukantovi,
například konzultace,
» SMÍŠENÉ – převažuje frontální výuka, ale je přítomna také
práce ve skupinách i individuální přístup.
Členění organizačních forem výuky:
hledisko funkce v procesu výuky (systému vyučovacích hodin):
» úvodní vyučovací hodiny – úvod do problematiky,
» expoziční vyučovací hodiny – předkládání nového učiva,
» aplikační vyučovací hodiny – procvičování na příkladech,
» fixační vyučovací hodiny – opakování již probrané látky,
» diagnostické vyučovací hodiny – zkoušení, testování,
» závěrečné vyučovací hodiny – ukončení předmětu, kursu,
» exkurze – návštěvy podniků, provozů, institucí, veletrhů.
Členění organizačních forem výuky:
hledisko místa, kde formální (školní) výuka probíhá:
 ŠKOLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ (výuka) – realizována v areálu
školy, kde probíhá v kmenových, odborných nebo
počítačových učebnách, v laboratořích, v dílnách apod.,
 MIMOŠKOLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ (výuka) – realizuje se mimo
prostory školy v rámci exkurzí, zájezdů na veletrhy, výstavy
a odborné expozice, v rámci výletů a domácí přípravy.
Členění organizačních forem výuky:
hledisko míra samostatnosti práce edukantů:
 FRONTÁLNÍ PRÁCE EDUKANTŮ, typická tím, že činnost
vyvíjejí společně a jejich součinnost koordinuje a řídí učitel,
 SKUPINOVÁ PRÁCE EDUKANTŮ, výuka probíhá děleně
ve skupinách, ve kterých edukanti spolupracují a koordinují
svoji činnost (kooperativní) nebo soutěží (kompetitivní),
 INDIVIDUÁLNÍ PRÁCE EDUKANTŮ, pracují samostatně
a nezávisle na ostatních.
Členění organizačních forem výuky:
hledisko interakcí učitele (lektora) a edukantů:
» FRONTÁLNÍ VYUČOVÁNÍ v systému vyučovacích hodin,
» SKUPINOVÉ A KOOPERATIVNÍ VYUČOVÁNÍ,
» INDIVIDUALIZOVANÉ A DIFERENCOVANÉ VYUČOVÁNÍ,
» systém organizace PROJEKTŮ a INTEGROVANÝCH
UČEBNÍCH CELKŮ,
» DOMÁCÍ UČEBNÍ PRÁCE (autodidakce).
Vyučovací jednotka
v klasickém třídně hodinovém systému
 systematická výuka v předem stanovených
(plánovaných) časových jednotkách = vyučovacích
hodinách,
 prostorové uspořádání v hromadném vyučování
zpravidla v konkrétní místnosti pro každý ročník
(kmenová učebna), s ustáleným rozmístěním
edukantů (zasedací pořádek),
 vyučovací hodiny stabilně uspořádány podle
rozvrhu hodin,
Vyučovací jednotka
v klasickém třídně hodinovém systému
 systém učiva rozčleněn do vyučovacích předmětů,
jejich rozsah, obsah a zaměření určují učební
dokumenty ŠVP (učební plán a učební osnovy),
 učitel (lektor) má v procesu výuky rozhodující roli,
řídí učební činnost edukantů, ve výuce používá
jednotné didaktické prostředky pro celou třídu,
 edukanti plní stejné úkoly v čase, nepředpokládá
se jejich spolupráce (naopak může být považována za
nežádoucí a bývá sankcionována, například při zkoušení,
frontálním opakování, samostatné práci na příkladech
nebo při zpracování písemných prací).
Průběh kombinované vyučovací hodiny
- fáze (etapy) vyučovací jednotky:
 úvodní fáze – pozdravení se s přítomnými, zahájení výuky,
kontrola docházky, zápis do evidence, vstupní motivace,
 kontrola domácích úkolů (pokud byly zadány),
 klasifikované zkoušení a frontální opakování (+ hodnocení),
 expozice – předkládání nového učiva,
 fixace a aplikace nového učiva – upevňování a prvotní
opakování nových poznatků,
 zadání domácích úkolů,
 vyhodnocení průběhu vyučovací hodiny,
 závěr vyučovací hodiny.
Specifické typy vyučovacích jednotek:
 MOTIVAČNÍ (úvodní hodina),
 EXPOZIČNÍ (zaměření na předkládání nového učiva),
 FIXAČNÍ (opakování a upevňování probraného učiva),
 APLIKAČNÍ (souvislé příklady, případové studie),
 DIAGNOSTICKÁ (zkoušení a hodnocení).
Rozdíl oproti KOMBINOVANÉ (smíšené) vyučovací jednotce
(viz předchozí snímek = veškeré fáze vyučovací jednotky)
Didaktické požadavky
na efektivnost vyučovací jednotky:
 funkčně stanovené EDUKAČNÍ CÍLE a práce s nimi,
 přiměřené VZDĚLÁVACÍ OBSAHY,
 dodržení LOGICKÉ POSLOUPNOSTI A NÁVAZNOSTI
v uspořádání učiva (s předcházejícími a následujícími
vyučovacími hodinami) + zohlednění makrostruktury,
 efektivní využití času ve všech fázích vyučovací jednotky,
eliminace časových ztrát,
 zajištění soustředěné aktivity a snaha o motivaci edukantů,
individuální přístup,
 materiální zázemí (učebna, didaktická technika, učební pomůcky)
Skupinové vyučování:
organizační forma výuky, kdy se vytvářejí malé
skupiny edukantů (tří až pětičlenné), kteří při
řešení společného úkolu spolupracují,
jednotlivec nepracuje samostatně, kooperuje,
funguje jako součást (člen) skupiny, resp. týmu
s charakteristickými, specifickými vlastnostmi,
integrace prvků sociálního učení do přímé výuky
= cesta ke klíčovým kompetencím sociálním
(personálním a interpersonálním) a komunikačním
Výběr edukantů do skupin:
spontánní - do skupin se začleňují jedinci sami bez
zásahu učitele/lektora (např. na základě přátelských
vztahů, sympatií),
autoritativní - skupiny cíleně vytváří učitel/lektor
s určitým záměrem (např. zohledněním obtížnosti úloh).
Výběr edukantů do skupin:
homogenní - do jednotlivých skupin se začleňují
jedinci s přibližně stejnou výkonností, schopnostmi,
zkušenostmi,
heterogenní - skupiny výkonnostně různorodé,
jedinci schopnější i méně schopní, méně zkušení.
Výběr edukantů do skupin:
stabilní – stálé po celý úkol, kurs, etapu řešení,
variabilní - skupiny se mění.
OPTIMÁLNÍ POČET ČLENŮ
VE SKUPINĚ
3 - 5 jedinců
Optimální počet skupin
v rámci ročníku/kursu:
6 - 8 skupin
Diferencované vyučování:
organizační forma výuky, kdy učitel/lektor
diagnostikuje a seskupuje edukanty do skupin
na základě předem definovaných kritérií,
přičemž jeho snahou je zajistit, aby vyučovací
proces byl z hlediska dosažených výsledků učení
co nejefektivnější,
úlohy se třídí a aplikují podle stupně náročnosti
(obtížnosti) řešení,
edukanti se diferencují podle jejich schopností,
znalostí, zkušeností, preferovaných stylů učení,
praxe, odborného zaměření, zájmů …
Diferencované vyučování:
Prostředky diferenciace:
počet stanovených úloh,
obtížnost zadaných úloh,
stupeň pomoci edukantům během řešení úloh,
metody a formy práce edukantů,
kombinace výše uvedených prostředků.
Exkurze:
 ztělesnění didaktické zásady spojení teorie a praxe,
tzn. výuky a reálného pracovního prostředí,
ku prospěchu názornosti, ukazuje praktický
význam osvojovaných vědomostí a získávaných
dovedností z hlediska jejich následného využití,
významně posiluje motivaci vzdělávaných.
Typologie exkurze:
Podle způsobu zařazení do procesu výuky:
a) úvodní exkurze – před probráním učiva jako motivace,
b) průběžná exkurze – během výuky pro názornost,
c) závěrečná exkurze – jako završení teoretické přípravy.
Podle vztahu k obsahu výuky:
a) tematické exkurze – vztah ke konkrétnímu tématu,
b) komplexní exkurze – vztah k více tematickým celkům,
c) komplexní mezipředmětové exkurze – multidisciplinární
Fáze exkurze:
1) přípravná exkurze – učitel/lektor seznámí edukanty
s předmětem, prostředím exkurze, zadá úkoly,
2) vlastní exkurze – reálný průběh,
3) vyhodnocení – rekapitulace výsledků, zkušeností,
kontrola splnění zadaných úkolů
Integrované formy výuky:
- propojování vzdělávacích obsahů předmětů/oborů
a jejich co možná nejužší spojení s reálnou praxí
TYPY INTEGRACE:
» HORIZONTÁLNÍ – mezi předměty, disciplínami, obory
» VERTIKÁLNÍ – mezi teorií a praxí (aplikace)
Typologie integrovaných forem výuky:
 ekonomická (předmětová) cvičení
 cvičná kancelář
 cvičné (fiktivní) firmy (CEFIF, EUROPEN)
 studentské společnosti (Junior Achievement)
 praxe ve smluvním podniku (duální systém)
 praxe v podnicích z reálné praxe
 projektová výuka
 studentské inkubátory a start-up programy
Vyučovací metoda:
- nemateriální didaktický prostředek (spolu s formami),
- správný
postup práce učitele (lektora),
který v souladu s didaktickými zásadami
a v návaznosti na ostatní didaktické prostředky
(formy výuky, didaktickou techniku a pomůcky, komunikaci)
vede k dosažení edukačního cíle
Vyučovací metoda ve formálním vzdělávání:
- specificky didaktická aktivita (součinnost)
subjektu (navozuje a řídí proces učení)
a objektu vzdělávání (učí se),
rozvíjející vzdělanostní profil vzdělávaného,
současně působící výchovně
(formulování a dosahování vzdělávacích a výchovných cílů)
v souladu s vyučovacími a výchovnými principy.
Vyučovací metoda – složitá funkcionalita
Faktory didaktické účinnosti metody:
 INFORMATIVNĚ NOSNÁ
 FORMATIVNĚ A VÝCHOVNĚ ÚČINNÁ
 RACIONÁLNĚ A EMOČNĚ PŮSOBIVÁ
 RELEVANTNÍ = SOULAD se SYSTÉMEM VĚDY
a se SOUČASNÝM STAVEM POZNÁNÍ
 EKONOMICKÁ = HOSPODÁRNÁ (ČASOVĚ ÚSPORNÁ)
 PŘIROZENÁ = NENÁSILNÁ, ZAJÍMAVÁ
 PRAKTICKY VYUŽITELNÁ
 ADEKVÁTNÍ UČIVU A UČITELI/LEKTOROVI
Faktory didaktické účinnosti metody:
 ADEKVÁTNÍ CÍLOVÉ SKUPINĚ
 ADEKVÁTNÍ SITUACI = PSYCHOHYGIENA
(OHLED NA NAČASOVÁNÍ – DOBU VÝUKY,
ZAŘAZENÍ V ROZVRHU, NÁROČNOST, …)
Členění vyučovacích metod
z hlediska pramene poznání a typu poznatků:
1. SLOVNÍ (VERBÁLNÍ)
2. NÁZORNĚ DEMONSTRAČNÍ
3. PRAKTICKÉ
METODY SLOVNÍ (verbální)
 MONOLOGICKÉ
výklad, vysvětlování, popis, vyprávění, školní přednáška,
 DIALOGICKÉ
řízený rozhovor katechetický,
dialog,
diskuse,
hermeneutický
heuristický
 METODY PRÁCE S UČEBNICÍ
využívání odborné literatury, informačních zdrojů,
 METODY PÍSEMNÝCH PRACÍ
konspekty, referáty, testy.
METODY NÁZORNĚ DEMONSTRAČNÍ
 POZOROVÁNÍ PŘEDMĚTŮ A JEVŮ
například činnosti při exkurzi,
 PŘEDVÁDĚNÍ UČITELEM/LEKTOREM
předmětů (tzv. názornin), pokusů, činností (instruktáž),
 DEMONSTRACE STATICKÝCH OBRAZŮ
ukázky dokladů a formulářů, diapozitivy, nákresy schémat
 PROJEKCE STATICKÁ A DYNAMICKÁ
prezentace v MS PowerPoint, multimédia, výukové filmy.
METODY PRAKTICKÉ
 NÁCVIK POHYBOVÝCH A PRACOVNÍCH
DOVEDNOSTÍ, např. vyzkoušení si úkonů a následná
samostatná práce edukantů po vstupní instruktáži učitelem
 LABORATORNÍ ČINNOSTI
samostatně edukanty realizované pokusy ve fyzice a chemii,
 PRACOVNÍ ČINNOSTI
ve fiktivní firmě, cvičné kanceláři, během praxe, v dílnách,
 GRAFICKÉ A VÝTVARNÉ ČINNOSTI
návrh a grafické zpracování loga firmy, nabídkový katalog.
Členění vyučovacích metod z hlediska
charakteru poznávací činnosti edukantů:
1.
REPRODUKTIVNÍ METODY: podávání informací
v předem zpracované (hotové) podobě, edukanti jen
reprodukují již známé postupy a činnosti:
- informačně receptivní metoda (výklad),
- reproduktivní metoda (opakování, příklady),
2.
PRODUKTIVNÍ METODY: získání vědomostí
subjektivně nových jako důsledek vlastní samostatné
tvořivé činnosti edukantů: - heuristická metoda,
- výzkumná metoda.
3.
SMÍŠENÉ METODY: kombinace prvků
reproduktivních a produktivních metod:
- metoda problémového výkladu.
Členění vyučovacích metod
z hlediska fází vyučovacího procesu:
1. METODY MOTIVAČNÍ,
2. METODY EXPOZIČNÍ,
3. METODY FIXAČNÍ,
4. METODY APLIKAČNÍ,
5. METODY DIAGNOSTICKÉ.
Specifická kategorie vyučovacích metod
AKTIVIZUJÍCÍ (AKTIVIZAČNÍ) METODY
- vzdělávaní aktivně zapojeni do výuky = aktivizováni,
- výuka má činnostní
charakter,
- uplatněn problémový přístup k procesu učení
(uplatněna moderní koncepce problémového vyučování),
- příležitost učících se jedinců pro jejich vlastní rozvoj,
sebeutváření, sebehodnocení (self-responsible learning),
- jedinečná cesta k rozvíjení klíčových kompetencí
důvod: měkké dovednosti lze rozvíjet pouze samostatnou prací
v činnostech učících se jedinců
Specifická kategorie vyučovacích metod
AKTIVIZUJÍCÍ (AKTIVIZAČNÍ) METODY
1.
BRAINSTORMING,
2.
INSCENAČNÍ METODY (metody hraní rolí),
3.
DIDAKTICKÉ HRY,
4.
PHILLIPS 66,
5.
HOBO,
6.
SYNEKTIKA,
7.
PŘÍPADOVÉ STUDIE (kazuistiky, best practise).
BRAINSTORMING
(útočení na mozek, burza nápadů, konference nápadů)
= skupina aktivizačních metod, podřízená zásadám:
- oddělení tvorby a produkce nápadů od jejich hodnocení
- kvantita může vyvolat kvalitu
- synergický efekt spolupráce (součinnosti a komunikace)
Zásady brainstormingu: 1. zákaz kritiky
2. uvolnění fantazie
3. co nejvíce nápadů
4. vzájemná inspirace
5. rovnost všech účastníků
BRAINSTORMING
(útočení na mozek, burza nápadů, konference nápadů)
Fáze brainstormingu:
I. (20 – 40 min.) vymezení pravidel, nastolení problému,
vytyčení otázky, bezprostřední reakce: nápady,
zásadně se nesmí negativně reagovat, kritizovat nápady,
nápady se registrují, jsou stále před očima celého pléna
Přestávka (20 – 40 min.)
II. (20 – 40 min.) kritická evaluace = diskuse, hodnocení
nápadů, kde už se počítá s kritickým přístupem,
výběr ideálního řešení
Modifikace: brainwriting, konsekvenční brainstorming,
brainstorming odložených nápadů
INSCENAČNÍ METODY
- metody hraní rolí, učící se plní úkoly (hrají role)
při řešení jasně stanovených praktických úkolů
(řešení reklamace, přijímací pohovor personalisty)
- možnost vyjádření vlastních názorů, myšlenek,
originálních přístupů, postojů
- rozvoj kompetencí řešit problémy a problémové
situace, kompetencí komunikativních,
kompetencí personálních a interpersonálních.
DIDAKTICKÉ HRY
- založeny na principu řešení problémových situací
- vedou k samostatnosti, kreativitě, nezávislému
myšlení, spontánní aktivitě,
- mají vysokou motivační účinnost.
ZÁSADY PRO METODIKU HER:
1) jasné cíle
2) připravenost aktérů
4) vymezení role vedoucího hry
6) vhodné místo
3) přesná pravidla
5) dán způsob hodnocení
7) příprava pomůcek, techniky, rekvizit
8) určení časového limitu hry
9) případné varianty hry
DIDAKTICKÉ HRY
Příklady her: Marketix
http://www.freegame.cz/fb-mmo-hry/webovky/rpg/marketix/8198
Junior Achievement (Baťa – Mladí podnikatelé) http://jacr.cz/
METODA PHILLIPS
66
- 6 učících se jedinců diskutuje 6 minut o zadaném problému
- založena na schopnostech pohotově reagovat
rychle produkovat myšlenky
filtrovat myšlenky, definovat,
sdělovat myšlenky ostatním
obhajovat a prosadit své názory
METODA HOBO
- pojetí blízké metodě Phillips 66, navíc pouze autodidakce
Postup:
- zadání problému
- sběr dat a samostudium (písemná příprava)
- diskuze ve skupině (jako u Phillips 66)
- zveřejnění výsledků: závěrů řešení
SYNEKTIKA
- TVOŘIVÁ METODA se zaměřením na rozvoj asociací
a analogického myšlení
Princip: hledání a vypracování zcela nové metody,
překonávající navyklé postupy (stereotypy, rutiny)
- rutiny totiž brání inovacím, jdou proti kreativitě
- využívá se vyhledání a aplikace vhodných
ANALOGIÍ
PŘÍPADOVÉ STUDIE
- předkládání autentických situací, vyžadujících rozhodnutí
po předchozí diskuzi týmu,
zaměřené na doporučení + zdůvodnění navrženého řešení
Typické rysy: - vychází z potřeb praxe (autenticita)
- řešení může být variantní
(neexistuje jen jedno správné řešení)
Přínos: - rozvoj kritického myšlení,
- rozvoj dovedností, představ o praxi,
- samostatnost, nezávislé myšlení,
- komunikativní schopnosti, asertivita
Materiální didaktické prostředky:
- hmotné nástroje didaktického působení na základě
zásady názornosti, umožňující vytváření představ
Člení se na složky:
 didaktická technika (křída a tabule, flipchart a fix,
zpětný projektor, PC + datový projektor + projekční plocha)
 didaktická technologie a infrastruktura učeben

(počítačová síť s připojením k internetu, open space učebny pro
výuku fiktivní firmy nebo cvičné kanceláře)
učební pomůcky (učebnice, názorniny, schémata zakreslená
na tabuli nebo flipchart, folie pro zpětný projektor, powerpointové
prezentace, ukázky dokladů)
Význam a obrazotvorná funkce
materiálních didaktických prostředků:
Míti znalost znamená dovésti
něco zobraziti, ať už myšlenkou,
rukou či jazykem. Všechno totiž
má svůj původ v zobrazování,
ve vytváření podob a obrazů
skutečných věcí.
Kdykoli totiž smyslem vnímám nějakou věc,
vtiskuje se mi její obraz do mozku. …
Nic neznáme bez původního obrazu. Nic neznáme
leč zobrazováním. Znalost je tvoření obrazů.
Podstatou vědění a umění je napodobení obrazů.
Význam a obrazotvorná funkce
materiálních didaktických prostředků:
» zpestření a zatraktivnění výuky, obsahu kurzů
(lepší upoutání pozornosti a motivace vzdělávaných)
» zvýšení názornosti ve výuce
» zefektivnění výuky (vyšší účinnost = časová úspora)
» rozvoj klíčových kompetencí = archetyp
efektivního stylu práce s informacemi a moderními
technologiemi pro vzdělávané, např. využívání modulů
účetního software pro vedení účetnictví, zpracování
účetních výkazů, finanční analýzu, správu investičního
portfolia apod.
Učební pomůcka:
= elementární nositel didaktické informace.
Může sdělovat obsah:
 bezprostředně (skutečný předmět – názornina, model)
 zprostředkovaně, pomocí technického prostředku
(folie pro zpětný projektor, elektronická prezentace pro
MS PowerPoint) zde je zapotřebí didaktická technika
Funkce učebních pomůcek
a didaktické techniky:
 informativní funkce – informují o vztazích, souvislostech,
poskytují zpětnou vazbu (pochopení obsahu), zpřesňují
proces učení, upevňují vědomosti a poskytují představy,
 formativní funkce – podporuje rozvoj myšlení, kreativitu,
formuje smyslové poznávací procesy,
 instrumentální funkce – nástroj získávání znalostí, zdroj
vytváření kompetencí a předpokladů k dalšímu vzdělávání,
 motivační funkce – vzbuzuje zájem o učivo a o učení se,
oživuje výuku, eliminuje pocity nudy a nesoustředěnost,
ke kterým přispívají zejména stereotyp a monotonie výuky,
Funkce učebních pomůcek
a didaktické techniky:
 systemizující funkce – vytváření myšlenkových map,
zpřehlednění poznatkového systému, funkční zařazování
nových informací do poznatkového systému,
 názorná funkce – ucelená představa, lepší pochopení,
porozumění podstatě, poznatky jsou rozvojeschopné,
 funkce zdroje a nositele informací – informační hodnota,
získání představy, rozvíjející stávající poznatkový systém,
 racionální a ekonomická funkce – urychluje proces učení,
 facilitační funkce – ulehčuje přechod od teorie k praxi,
 podpůrná funkce – podporuje samostudium, kompetenci
autonomního nezávislého učení se.
Členění učebních pomůcek:
Základní učební pomůcka: UČEBNICE
 strukturovaný didaktický materiál (učební text), který
prezentuje vzdělávací obsah (učivo) k osvojení,
 transformace obsahu vědní disciplíny do systému učiva
Funkce učebnice:
- informační
- transformační
- sebevzdělávací
- integrující
- upevňující a kontrolní
- systémová
- rozvíjející (výchovná)
- koordinující (metodická)
Strukturní prvky (složky) učebnice:
Přehled nejvyužívanějších učebních pomůcek
v oblasti ekonomiky:
 odborná literatura (zákony, vyhlášky, odborné časopisy),
 textové pomůcky (učebnice, cvičebnice),
 grafy, tabulky, obrázky, schémata,
 originální předměty (ukázky dokumentů, dokladů, evidencí),
 transparentní fólie pro zpětný projektor – zásady pro tvorbu:
stručný text, tučný font o minimální velikosti 20 bodů,
 internetové stránky (zdroj aktuálních ekonomických údajů),
 prezentace MS PowerPoint – partie učiva (text, tabulky, grafy,
příklady) vkládány postupně na jednotlivé snímky,
 odborné, výukové a examinační programy.
Didaktická technika:
» přístroje a zařízení, které umožňují demonstraci
učebních pomůcek a prezentaci učebních programů,
uložených na jednotlivých typech nosičů.
Parametry vhodnosti nasazení didaktické techniky:
 mobilita, konstrukční účelnost, funkční jednoduchost,
 manipulační jednoduchost, ovládání uživatelsky
přívětivé, komfortní, esteticky atraktivní,
 fyziologicky vhodné (ergonomické), zdravotně
nezávadné (nehlučí, neoslňuje, nezahřívá se příliš),
 pořizovací cena a provozní náklady.
Členění didaktické techniky:
 zobrazovací plochy – tabule, flipcharty, projekční plochy,
 projekční technika – epiprojektor (snímání neprůhledného
obrazu), diaprojektor (diapozitivy), zpětný projektor (folie),
datový projektor (prezentace MS PowerPoint), interaktivní tabule
(elektronická prezentace s možností editace a tvorby e-objektů),
filmový projektor (videosekvence, filmy),
 auditivní technika – gramofon, magnetofon, CD přehrávač,
rozhlas,
 televizní technika – uzavřený nebo otevřený TV okruh,
kamera a videomagnetofon (videozáznam) = mikrovýstupy,
 vyučovací stroje – trenažery, kabinky pro výuku jazyků,
 výpočetní technika – počítače propojené v síti.
Faktory pro volbu optimální
didaktické techniky a učebních pomůcek:
Děkuji za pozornost