ke stažení ZDE

Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)
Číslo 64/2015
DEUS * REX * PATRIA
Z obsahu čísla:
2 – Noční hlídka – Traumata a východiska (odpověď na dopis)
3-11 – Dění v Koruně České
4-6 Pozvánky na Generální sněm a
na Pochod za monarchii
8 – Projevy z Varaždína
12-13 – Církev a monarchie – Dopis
kardinálu Dukovi, článek Josefa Štogra, Pouť ke sv. Zdislavě
14 – Monarchie a zahraničí
15 – Markrabství moravské – Pouť
na Hostýn, Moravský zemský sněm.
16-21 – Monarchisté v uniformách
– Sdružení Radecký, Vysloužilci,
Pětatřicátníci, pomníky, Chlum 2015.
23-28 – Literatura / Císařův prezident, Ukázka z knihy Žáby na prameni (J. Drnek)
29 – Kontakty
30-35 – Názory / články a úvahy:
Jan Drnek – Co je Evropa,
Kritika vědění
Metoda Overtonova okna
36-72 – Příloha:
Sv. otec František
Encyklika Laudato si´
(pracovní překlad Vatikánského rozhlasu)
Encyklika svatého otce Františka je dokumentem mimořádného významu. Poskytuje a
naznačuje odpovědi na všechny otázky, které
pálí konzervativně a monarchisticky myslící
lidi. Její celý text přinášíme jako přílohu tohoto čísla zpravodaje. Stojí za to, si ji pozorně
přečíst celou. Zde malá ochutnávka:
Zahraniční dluh chudých zemí se proměnil na nástroj kontroly, ale
totéž se neděje s ekologickým dluhem.
Nové formy moci poplatné technicko-ekonomickému paradigmatu
zničí nejenom politiku, ale také svobodu a spravedlnost.
Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Žádný tvor si sám nestačí,
tvorové existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali
a sloužili jeden druhému.
V technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc,
o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova.
Finančnictví dusí reálnou ekonomiku… Svým jednáním tvrdí, že cíl
maximalizovat zisky je postačující.
Nakupování je vždy mravní, a nejen ekonomický úkon.
Jde zkrátka o redefinici pokroku. Technologický a ekonomický rozvoj,
který nečiní svět lepším a kvalitu života integrálně nezlepšuje, nelze
považovat za pokrok.
Když se ve světě rozšiřují pouště, je to následek šířící se pouště v našem
srdci a duši.
2
Ahoj Honzo,
nějak dumám, jaké trauma si ponese
moje generace, i když obrysy se už rýsují.
Fakticky jsme ve válce, nepříteli se podařilo ovládnout systém a dostat pod
kontrolu naše elity a zdroje a my sami
jsme určeni k likvidaci. Obrazně řečeno,
náš nejhorší nepřítel se tváří jako náš
nejlepší přítel, v současnosti nám hoří
barák, ale ten, kdo ho zapálil, brání výjezdu hasičů a ještě nás přesvědčuje, ať
ho necháme shořet, že nám pak postaví
nový, lepší, a nějak zapomíná dodat, že v
tom novém domě už nebudeme pány, ale
pouhými nájemníky, vydáni domácímu
na milost a nemilost, nebo ještě hůř, že
pro nás v tom novém domě už nebude
místo. Lid, kterému už začíná docházet,
že evidentně není jediným zdrojem moci,
sice povětšinou neztratil základní instinkty, alespoň u nás ve východním bloku ne, ale šance moc povzbudivě nevypadají. A když už si to člověk jednou
uvědomí, začne se hroutit i řada dalších
a dalších mýtů a naučených tabu a to je
teprve trauma. Pak se není co divit, že
tolik jinak inteligentních lidí radši strká
hlavu do písku. Co na to monarchisté? (A
to se ptám beze vší ironie.) Tuhle jsem
mrknul na stránky KČ a ticho po pěšině.
Jcqs
Ahoj Jcqs,
tvé rostoucí trauma chápu, ale nesdílím. Asi ho způsobují tvá východiska.
Na jakou stranu bych se měl v dnešním světě já, coby monarchista postavit? Mám hájit Evropu, která tohle
všechno připravila? Evropu, která popravovala a vyháněla krále, potlačovala
víru v Boha, všechno relativizovala,
osvobodila ďábelské síly, dopracovala
se k vraždění miliónů, k novodobému
otrokářství a podobně? Pro takovou
Evropu stejně není záchrany. Chtějí se
jen bavit a třeštit, vyhnout se všemu
nepříjemnému a být zavaleni slastí, než
přijde prázdnota a nicota. Proč bych
měl bojovat za marnost?
Já bojuji tím, že šířím konzervativní a křesťanské hodnoty, také tím,
že se za to modlím. Až povstane můj král a řekne, že je třeba chopit se
zbraní, udělám to bez zaváhání. Zatím se ale můj král stará o křesťany
v Sýrii. Pokud Evropané neprohlédnou a nepřehodnotí své dějiny pár
set let zpátky, není jim pomoci. To, co se dnes děje, je pouze důsledek
dlouhodobého sebezkurvení Evropy. Třebas Evropa dneška již nestojí
za to, aby byla zachráněna. I tohle je třeba vzít v úvahu.
Stárnu a můj svět odchází, což znamená, že brzy bude čas také odejít.
Svět dostane nové formy a nebude to už můj svět. Má snad Koruna
Česká bojovat za nacionalisty nebo za liberály? Proč? Bojujeme tím, že
jsme a zůstáváme tím, čím jsme. Alternativou pro ty, kteří začínají být
všemi svými alternativami zklamáni. Pokud je to, co chceme a co máme na svých stránkách pro někoho stále ještě nerealistickou pohádkou, budiž mu přána realita, která přichází. Evropa je nebo byla svět
svobodné volby. Kristus říká - Rozhodni se. Já dodávám - a nediv se následkům. Křesťanství kdysi ovládlo nejmocnější říši starověku tím, že
jeho stoupenci nebojovali, prohrávali, nechávali se zabíjet a mučit. Věřili Bohu, že to má smysl a nechali vyhrát Jeho. Ale křesťanství si také
našlo Chlodovika a Karla Martela. Našlo je v dalekých pralesích a v
pohanských zemích, odkud se do Říma hrnuly davy inigrantů, uprchlíků a ekonomických běženců. Proč bych měl zoufat?
Je přece stále mnoho otevřených možností. Oslabování Evropy, vyvolávání revolucí a válek v jejím okolí, vyvolávání a organizování přívalů
uprchlíků, to všechno jistě nejsou náhody. Může to být tažení proti
zbytkům staré křesťanské Evropy, může to být příprava kontinentu na
diktátora, který nás najednou zachrání, a my se mu vrhneme do náruče, může to být cokoliv a já jsem opatrný na to, abych podpořil něco, co
jsem ještě neidentifikoval. Je za tím cítit nějaká moc, ale jaká? Jsem si
jistý, že ať je to cokoliv, Bůh si to použije v dobrém. Možná se tím skutečně zase vytváří nějaký vyšší stupeň lepšího světa.
Křesťané na tom nic neprohrávají, naopak. Církev je na vzestupu v
celém světě. Když kdysi svlékla Římskou říši jako rozpadající se kabát
a vykročila do Germánie a pak do celé Evropy, také to vypadalo jako
katastrofa světa a vzniklo něco lepšího. Dnes možná svlékne starou
Evropu a vykročí dál. Nu, a jestli zmizí pohanská Evropa, jaká to bude
škoda? Nemůžeš to vyřešit. Můžeš si jen zvolit stranu. Já zvolil Boha,
protože on jediný ví a má skutečnou moc. Každé ráno se ptám - Pane,
co mám dnes dělat, aby to bylo správně? Pak sleduji odpovědi, znamení,
to, co se děje, co mi vstoupí do cesty. A to stačí. Nemám traumata, zažívám jistotu. Jednoho dne se dozvím, že teď je čas umřít. Pokud by nebyl Bůh a život věčný, nemělo by přece smysl nic z toho, co se děje v
tomto světě. Bylo by úplně jedno, jak to tu dopadne. Bylo by lépe vůbec
nebýt. Bylo by jedno, jak žijeme a co děláme. Ušlechtilost by byla zbytečná a bezohlednost výhodná. V takovém světě bych nechtěl žít.
Proto jako monarchisté trváme na spojení s křesťanstvím, na konzervativních hodnotách a nepotřebujeme se vyjadřovat ke každému štěku. Vše podstatné jsme už řekli a čas od času to zopakujeme. Zdá se ti
to moc pasivní? Především je to pevné. Už brzy bude nesmírně cenné
cokoliv, co je pevné. Už teď to začíná být revoluční. Spoustu lidí to
provokuje a zasahuje. Jsme nositeli radikálních nároků na jedince a
nikdo se nechce změnit, každý by raději nějak bojoval. Raději by někoho zmlátili, než zplodit a vychovat kopu dětí, Evropynů a vlastenců. Ta
válka se ale odehrává uvnitř člověka a struktury venku se nezmění k
dobrému, pokud se zásadně nezmění člověk ve svém nitru. Na tomto
poli jsme jako monarchisté aktivní a bude to mít dopad, až lidem narostou uši, až se zbortí jejich jistoty a ochranné bariéry. Až přestanou
střečkovat, že je ztrácejí a začnou se ptát - Co mám dnes dělat, Pane?
Tak to jsem ti asi nepomohl.
Honza Drnek
Září 2015
Konto pro volby
Pro přijímání darů na politickou činnost zřídila Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) tzv. transparentní účet u českého bankovního
ústavu: Fio banka, a. s. s číslem: 2700765126/2010.
Předem děkujeme za jakékoliv příspěvky, které budou
použity přednostně na úhradu volebních nákladů a s
nimi související propagací obnovy monarchie v našich
zemích.
Dárce prosíme po zaslání částky o sdělení: jména, příjmení, data narození a adresy pobytu na:
[email protected] nebo [email protected] (dary u
nichž tyto údaje mít nebudeme, musíme dle zákona
dárcům vracet). Potvrzení o přijetí daru pro daňové
účely zašle hospodářka strany dárcům, kteří si napíší
na kontakt: [email protected].
Pohyby na účtu jsou přístupné všem zájemcům na
internetové adrese:
https://www.fio.cz/scgi-bin/hermes/dztransparent.cgi?ID_ucet=2700765126
3
Koruna Česká podporuje snahy o přijetí
křesťanských rodin ze zemí konfliktů
7. červenec 2015
Koruna Česká (monarchostická strana Čech, Moravy a
Slezska) Vítá návrh pomoci s přijetím křesťanských
rodin z oblasti konfliktů.
http://www.novinky.cz/domaci/374232-biskupovenabizeji-statu-pomoc-s-prijetim-krestanskychmigrantu.html
Před časem jsme se dopisem obrátili na otce arcibiskupa, reagovali jsme i v tisku (MF Dnes 20. 6. 2015) na
nesmyslné názory typu „musíme přijmout všechny,
nebo nikoho“.
Oponovali jsme i pseudohumanistickým výzvám k
totálnímu podlehnutí záplavě mladých mužů z Afriky a
okolí, představujících velmi reálná nebezpečí importu
islámu včetně jeho teroristické formy.
Předložili jsme své přesvědčení – poskytnutí azylu
těm nejohroženějším a současně lidsky a kulturně nám
nejbližším – křesťanským rodinám z oblasti konfliktů.
Vyslovujeme poděkování zatím největšímu dárci, se- Současně vyzýváme všechny státní a samosprávné
nátoru ing. Lumíru Aschenbrennerovi, který straně složky, které církev oslovila, aby reagovaly v zájmu
věnoval 5 000,- Kč.
pronásledovaných kladně, a zejména co nejrychleji.
Dalších darovaných 7 200,- Kč připadá na 7 dárců (z
Předsednictvo Koruny České
toho 5 členů předsednictva) a dále p. Martina Bernátha
(z MS Brno) a Zuzanku Kubicovou.
Prohlášení Koruny České k aktu uctění
Za předsednictvo strany Petr Krátký, místopředseda
Zdravím Vás kamarádi.
Již je na světě první zkusmý odražek (5cm) medaile
pro Museum Františka Josefa budované v Terezíně
… snad za dva měsíce k otevření.
Bude se razit: František Josef / erb Terezína / Alžběta
/ erb Terezína / František Josef / Alžběta. Raznice Alžběty je v současné době „na stole“ rytce. Medaile bude
k dispozici i Vám. Bude se razit v cínové, mosazné a
stříbrné verzi.
S pozdravem Franta Václav
památky obětí odsunu vicepremiérem Pavlem Bělobrádkem.
Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a
Slezska, vítá uctění památky obětí odsunu Němců z
Československa předsedou KDU-ČSL a vicepremiérem
Pavlem Bělobrádkem jako akt křesťanského postoje a
smíření s potomky mnohdy nevině odsunutých a při
odsunu zabitých obyvatel českých zemí německé národnosti. Mezi odsunutými i zabitými byly také rodiny
té 1/3 povolaných německých občanů Československa,
kteří při mobilizaci v roce 1938 nastoupili vojenskou
službu a byli připraveni bránit Československo
Předsednictvo Koruny České
Pravděpodobný program sněmu 28. 11. 2015
(konečná verze programu bude rozeslána členům a příznivcům KČ
v oficiální pozvánce)
Dopolední část
- Slavnostní zahájení sněmu
- Hlasování o programu sněmu
- Projevy zahraničních hostů
- Projevy domácích hostů
- Projev senátora Ing. Lumíra Aschenbrennera
- Udělení čestného členství
- Udělení titulu čestného předsedy
- Zpráva předsedy o činnosti strany a předsednictva
Chceme zde vzpomenout na to, čím 28. říjen skutečně
byl. Totiž počátkem společenského rozpadu, počátkem
devastace státu a vylitím vaničky i s dítětem. Nadšeným vykročením po úplně špatné cestě. Proto má naše
manifestace formu pochodu. Symbolického vykročení
po lepší cestě.
Pravděpodobný program pochodu
13:30 sraz na rohu Václavák – Opletalova (Pozor, tentokrát se nepůjde od sochy sv. Václava!). Ze Senovážného nám. budou přineseny transparenty. Připojí se
dobová kapela Pralinky.
14:00 zahájení pochodu, který bude řídit předseda,
Odpoledne
úvodní projev, svatováclavský chorál
- Zprávy zemských hejtmanů
- Cestou budeme rozdávat naše propagační materiály.
- Zprávy předsedů místních společností
- Na krajích pochodu půjdou naši označení pořadatelé.
- Návrhy na změny stanov
- Řazení pochodu: vlajkonoši, kapela, předseda, průvod
- Hlasování o návrzích
14:40 tradiční zastávka na Staroměstském náměstí na
- Přijetí usnesení
místě Mariánského sloupu – proslov J. Drnka
- Slavnostní zakončení sněmu
15:00 tradiční zastávka na Křižovnickém náměstí u
pomníku Karla IV. se stuhami
Pravděpodobná podoba doprovodného programu
15:40 poslední zastávka na Malostranském náměstí
na místě bývalého pomníku FM Radeckého – proslov J.
pátek 27. 11. 2015
Návštěva hrobu českých králů a sv. Ludmily na Hradě Bárta, Radeckého marš
16:00 ukončení pochodu
pražském (bude upřesněno)
Posezení v pivnici Pod Petřínem
sobota 28. 11. 2015
Mše svatá u Křižovníků u Karlova mostu hodinu před
vlastním sněmem, po sněmu nefomrální posezení
(jedna zastávka tramvaje od Malostranského naméstí směr Andél)
neděle 29. 11. 2015
Výlet na zámek bl. Karla I. do Brandýsa nad Labem
s výkladem (způsob přihlašování bude upřesněn)
První pochod 28. října 2008.
2008
Vyzýváme všechny členy i příznivce KČ, aby se k této
stěžejní akci roku připojili a pospořili ji svou účastí.
Vyzýváme členy monarchistických spolků, aby nás
podpořili
(nejedná se o pochod za KČ, ale jde o pochod
Sněm by měl být věcný, s dostatečným prostorem pro
za
monarchii).
diskusi.
Vítána by byla přítomnost zástupců vojensko- Cítili bychom se nesmírně poctěni, kdyby pochod
historických jednotek ze všech míst Zemí koruny české. podpořili příslušníci vojensko - historických jednotek a
ozdobili ho svou účastí, jak již někteří činí.
Vítána by byla přítomnost zástupců a hostů ze spolků
a organizací názorově spřízněných.
Vážení přátelé,
každý rok 28. října český národ oslavuje. Pokládají
se věnce k pomníkům, vojáci pořádají přehlídky,
prezidenti rozdávají státní vyznamenání ve Vladislavském sále, jsou pořádány recepce, televize a
média se plně věnují výročí.
My monarchisté máme s takovou oslavou určitý
problém, přestože i my se pokládáme za vlastence.
Není to problém ideologický, je to problém zdravého rozumu.
Výročí čeho se má 28. října oslavovat? Výročí vzniku státu? To asi těžko. Český stát vznikl před rokem
950 a den není znám. Stát, ve kterém, žijeme a jehož
jsme občany – Česká republika, vznikl 1. ledna 1993.
Tento den ale nikdo neoslavuje a nikoho ten den
nezajímá. Žijeme již v několikáté republice po té
první a dělí nás od ní nejméně dvě diktatury, jedna z
nich také republika.
Oslavuje se tedy výročí vzniku první republiky? Ta
selhala a zradila sama sebe, zanikla po pouhých 20
letech své existence, nikdy se nebránila. Rozpadla
se, protože ji odmítly všechny její národy kromě
Čechů. Proč bychom měli oslavovat její vznik, když
to zároveň znamená oslavovat její selhání?
Je snad 28. říjen oslavou vzniku republikánského
zřízení a zániku monarchie? Měli bychom tedy také
fandit severokorejské republice, protože je republikou a přát si zničení Velké Británie, Španělska,
Kanady, Austrálie, Švédska a dalších monarchií.
Proč bychom měli oslavovat republiku, když není o
nic lepší a může být o mnoho horší, než monarchie?
Oslavujeme 28. října získání samostatnosti a nezávislosti českého národa? Pak bychom měli oslavovat
16. říjen 1918, protože právě tehdy nám svým diplomem udělil samostatnost český král Karel I. 28.
října jsme žádnou samostatnost nezískali. Už jsme ji
měli dva týdny. Získali jsme jen závislost na Francii
a dalších spojencích a o 20 let později se ukázalo, jak
dopadneme, když se o nás přestanou starat a nechají
nás skutečně nezávislé. Ztráta závislosti na velké
podunajské říši nás přivedla k děsivým závislostem
na nacistické a bolševické říši. Jakou nezávislost
bychom tedy oslavovali?
Oslavujeme pád moci královské dynastie
Habsburg-Lothringen? Pak oslavujeme vzpouru
proti pokrevním potomkům svatého Václava a dalších Přemyslovců, Lucemburků i Jagellonců. Oslavujeme snad tím i to, pod jaké děsivé moci nás tato
vzpoura zavedla v dalších desetiletích? Je to od sebe
neoddělitelné. Pokud byli tito monarchové tyrani,
kým byli ti další, ti ne-monarchové?
Oslavujeme nástup demokracie? Ale kdeže, ta se
plně rozvinula již v době monarchie, tu nevymyslela
republika. Republika jen zbavila demokracii dozorce
nad jejím zneužíváním a otevřela dveře rozkladným
zájmovým skupinám, korporacím, stranám a lobby.
Oslavujeme zánik žaláře národů? Pak je smutné, že
první republika hned jiný žalář národů vytvořila.
Němci, Slováci i Maďaři to tak vnímali.
2009
2010
2011
2011
2012
Oslavujeme vznik československého národa? Nikdy
2012
takový národ neexistoval a dějiny to potvrdily.
A tak nám nějak není jasné, co to vlastně onoho 28.
října oslavujeme. Tak nadšeně a tvrdohlavě, až
nábožensky extaticky. Slováci s námi neoslavují a
sudetští Němci už vůbec ne. Jsme jediní ze všech
národů tehdejšího Československa, kdo tento den
doposud urputně oslavuje. Oslavujeme tak zaníceně
a vytrvale, jako kdyby na tom závisela sama naše
národní identita a existence. Jako kdybychom bez
28. října ani nebyli Češi, národ, stát… Proč?
28. říjen již není svátkem ničeho. Stal se rituálem a
rituály mají udržovací funkci. To, že jsme 28. října
1918 získali samostatnost či národní nezávislost, že
jsme v tento den získali demokracii, že jsme si polepšili republikanismem, že jsme se nějak osvobodili
a podobně, je zjevnou lží a tu je možno prokázat
historickými fakty. Pokud trváme na lži a udržujeme
ji při životě rituálními každoročními obřady, pak i
celou národní existenci stavíme na lživém mýtu
nebo na pouhých citech, které neodpovídají skutečnosti. A s tím, jako vlastenci nemůžeme souhlasit.
Co nám říká zdravý rozum? Že malý národ ve
středu Evropy musí někam patřit. Musí mít silného
2014
garanta své bezpečnosti. Habsburskou říši jsme
rozbili. Západ selhal a kolektivní bezpečnost nezajistil. Německo nás chtělo pohltit a Rusko také. Současná EU,
jak se zdá přijala jakousi lidsko - právní ideologii a začíná ji vynucovat. Zdá se nám, že i když NATO vojensky
zajišťuje naši bezpečnost, bruselští liberálové cílevědomě rozkládají naši společnost. Zase se cítíme ohroženi a
není vyloučeno, že se znovu začne brzy hovořit o novém žaláři národů. Ale my musíme někam patřit. Spojená
Evropa není špatným místem, do kterého by mohl malý národ patřit. Nemůžeme zase začít bourat, musíme
začít měnit. Kyvadlo dějin se musí vrátit do konzervativní pozice. 28. říjen je špatná volba. Národní separace je
špatná volba. Nepřežijeme ji v dnešním světě. Nemůžeme se znovu vydělit. Musíme to celé změnit. Ale ne revolucí. Ne zakládáním nějakých dalších Výborů veřejného blaha. Dějiny nás učí, že každý takový Výbor veřejného
blaha má někde schovanou gilotinu, včetně jeho lidsko - právních a humanistických mutací.
Chceme žít v uspořádané společnosti podle pravidel a zákonů, ne v pralese, kde je vše dovoleno a kde vítězí
jen silní. Pak ale musí pravidla někdo střežit, aby se podle nich dalo hrát. Ani fotbal se nedá hrát, když si bohatý
tým může kupovat pravidla a rozhodčí. I ve fotbale musí být někdo, kdo stojí mimo hru a hlídá pro všechny
stejná pravidla. Jen tak je hra možná. V politice jde o totéž. Politické strany musí hrát podle pravidel. Nesmí si
kupovat zákon, soudy a policii, média a kontrolní posty. Pravidla musí někdo hlídat. Někdo, kdo stojí mimo
politiku, nad politikou, kdo je nezávislý na stranách a jejich zájmech, což prezident rozhodně není. Politická
strana je jen část celku země a národa a nesmí ovládnout celek, protože by ho degradovala na svoji úroveň
částečnosti. Musí tu být někdo, komu záleží na celku státu, protože je formálním vlastníkem celku. Zdědil ho od
předků a bude ho předávat potomkům. To může být pouze panovník. Proto se právě my monarchisté považujeme za jediné skutečné demokraty. Protože chceme, aby demokracii někdo hlídal. Nechceme ji nechat napospas smečkám a klanům. My jsme skuteční demokraté, protože chceme, aby někdo hlídal stejná pravidla pro
všechny, aby politická hra byla spravedlivá a měla smysl. Proto také nechceme jen formálního a ceremoniálního
panovníka, ale panovníka s určitou kontrolní mocí.
To vše nám nezajistí národní či etnická čistota státu. Nezajistí nám to žádná nezávislost a samostatnost, tím
méně republikánský systém. To, oč jde dnes, nám nezajistí žádný 28. říjen, protože právě 28. října roku 1918
naši předkové odstranili nejvyššího dozorce nad demokracií a začali přerozdělovat, vyvlastňovat, kupovat a
manipulovat. Říkali tomu sice demokracie, ale dopracovali se k Národní frontě, k zakazování a rozpouštění
stran a spolků. Nakonec se dopracovali k diktatuře, k nesvobodě, k závislosti a totálnímu okradení všech občanů. Ta cesta nezačala 25. února 1948, ta začala 28. října 1918.
Proto jsme sem dnes přišli. Proto pořádáme monarchistické pochody. Protože jsme demokraté a jsme vlastenci. Tak abychom si připomněli, že 28. říjen není svátkem ničeho.
Stal se z něho rituál obětování zdravého rozumu. Proto jsme sem přinesli zdravý rozum a odmítneme ho
obětovat. Chceme zde vzpomenout na to, čím 28. říjen skutečně byl. Totiž počátkem společenského rozpadu,
počátkem devastace státu a vylitím vaničky i s dítětem. Nadšeným vykročením po úplně špatné cestě. Proto má
naše manifestace formu pochodu. Symbolického vykročení po lepší cestě.
J. Drnek
Dne 1. září 2015 odešel na věčnost pan Jiří Louda,
Dr. h. c. – válečný veterán, významný český heraldik a
především upřímný a poctivý člověk.
Pan Louda se narodil 3. října 1920 v Kuté Hoře, od
roku 1952 však žil trvale v Olomouci, kde mu byl také v
roce 2004 udělen čestný doktorát.
Široké veřejnosti je pan Jiří Louda znám především
jako autor současného státního znaku, jehož původní
podobu navrhl již v roce 1968 a to zcela v souladu s
historickým kontextem - proto je také současný státní
znak věrným odrazem všech třech korunních zemí,
které tvoří hranice naší současné vlasti (byť Slezsko
pouze částečně).
Do obecného povědomí vstoupil také jako autor znaku
olomouckého kraje a mnoha znaků obecních. Jeho nejvýznamnější tištěnou prací se stala celosvětově proslulá publikace Lines of Susccession, kterou napsal spolu s
profesorem Michaelem Maclaganem v anglické a francouzské mutaci. Jedná se o základní dílo v oblasti genealogie evropských panovnických rodů, které je dodnes
považováno za podrobný, přehledný a velmi cenný
zdroj informací ve svém oboru.
Milý pane doktore, děkuji Vám srdečně nejen za Vaše
fenomenální dílo, které zásadním způsobem zasáhlo
problematiku pomocných věd historických, ale také za
mnohá osobní setkání, díky kterým se i pro mne stala
heraldika a genealogie celoživotní láskou. Byl jste nejen
milým a laskavým učitelem, ale také přísným a důsledným zastáncem práva, když se erbů, titulů a jiných poct
neoprávněně domáhali falešní šlechtici a jimi vedené
spolky.
Když proto budou o Vás nyní různí autoři psát, jistě
nezapomenou citovat Vaše dílo, kéž by však o to důsledněji zachytili pro všechny ostatní čtenáře, jakým
jste byl člověkem. Vaše upřímnost, pohostinnost a
vstřícnost se totiž Vašemu úctyhodnému dílu bezezbytku vyrovná.
V úctě
Petr Nohel, předseda KČ
k vypuknutí dosud nejkrvavější Velké války a následně
k zániku říše, která zejména v 19. století poskytovala
českému národu do té doby nebývale příznivé podmínky politického, kulturního, národního i ekonomického rozvoje.
Je politováníhodné, že nejen v Srbsku těchto dní se
teroristovi staví pomníky, u nás v Terezíně jsme po
něm přejmenovali ulici.
My vzpomínáme na následníka trůnů Františka Ferdinanda a jeho choť ve svých motlitbách.
Předsednictvo Koruny České
Vážení kolegové,
níže uvádím svoji kondolenci, kterou jsem napsal v den
úmrtí Theobalda hraběte Czernina na facebookový profil, kde bylo oznámeno. Tento text jsem doprovodil posléze dodatkem a poslal Děpoldu Czerninovi e-mailem, Tomáši Czerninovi rovněž mailem a Janovi na jeho profil na
FB. Odpověděli Jan a Děpold, a to jak vidíte, velice hezky.
Tomáš neodpověděl a lze se jen dohadovat, zda proto, že
se dosud na mně (na nás) zlobí, za to, že jsme nevolili
Jeho Jasnost již v 1. kole prezidentské volby či proto, že
jednoduše nestíhá, ale to samozřejmě není důležité. Nevím, kdy je pohřeb a nevím, zda bych se ho mohl zúčastnit, myslím však, že bychom se měli pokusit dodat věnec
či kytici. Hrabě byl, tak jako značná část jeho velké rodiny, jedním z nejvíce nám nakloněných (či nám ochotných
občas naslouchat, přijímat nás, mluvit s námi, a to pěkně
a vstřícně) šlechticů.
Přeji krásné horké dny. Viribus unitis! Václav Srb.
Vážený pane Czernine,
dovolte, abych Vám vyjádřil svoji nejhlubší a upřímnou soustrast v souvislosti s úmrtím Vašeho otce.
Příkladný šlechtic, příkladný křesťan, příkladný otec a
manžel, příkladný hospodář – tak jak je u šlechticů v
drtivé většině případů běžné. Celým svým životem více
než vrchovatě naplnil devízu noblesse oblige (šlechtictví zavazuje). Příkladný člověk a občan (v tom nejlepším, nezprofanovaném slova smyslu). Requiescat in
pace! Věčná paměť!
Toto jsem napsal v den zesnutí Theobalda, hraběte
Czernina na facebook a k tomu dodávám jen to, že se
cítím být poctěn tím, že jsem se s Vaším otcem měl tu
čest několikrát setkat a rozmlouvat a poznat jej osobně.
Nechť Vás Pán života i smrti, všemouhoucí Bůh Otec i
Syn i Duch Svatý utěší ve Vašem zármutku a posilní do
dalších dní. S projevem hluboké úcty
Václav Srb, čestný předseda Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy i Slezska).
Výročí zavraždění následníka trůnu FranVážený pane Srbe,
tiška Ferdinanda d´Este
1 červenec 2015
V neděli 28. června jsme si připomínali památku následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choti, české šlechtičny hraběnky Chotkové. Byli zavražděni
nacionalistickým srbským teroristou Gavrilo Principem
během státní návštěvy v Bosenském Sarajevu. Samozřejmá reakce Rakousko Uherska pak bohužel vedla
děkuji za Vaše vyjádření soustrasti s odchodem mého
tatínka na věčnost. Osobně jsem Pánu Bohu vděčen za
tatínkův život. Ve chvílích, kdy mi neskutečně chybí,
jsem současně přesvědčen, že jsme spolu neustále.
Děkuji za lidskou blízkost, kterou jste naplnil svou
kondolenci. I to je v této chvíli významný dar!
Děkuji!
Děpold Czernin
V sobotu 27. června 2015 hostila Černo – žlutá aliance
(ve Slovinsku - Chorvatsku) v Jeruzalémě ve Slovinsku
(nedaleko od starobylého chorvatského hlavního města Varaždin) celodenní
Kongres evropských monarchistických organizací,
kterého se vedle monarchistických organizací z Polska, Maďarska, Slovinska, Chorvatska a Itálie zúčastnila
i delegace Koruny České. Kongres se konal z podnětu
rakouských monarchistů. Jednalo se o první akci tohoto
druhu a o průběhu ještě přineseme podrobnější zprávu. Zatím uveřejňujeme přednesené hlavní projevy
čestného předsedy strany Václava Srba a místopředsedy Jana Bárty (také za Spolek Radecký).
Dobrý den dámy a pánové, nejprve děkuji kolegovi
Šimcovi a všem organizátorům za pozvání. Jmenuji se
Václav Srb, jsem zakládajícím členem Koruny České,
jejímž jsem byl v letech 2003-2014 předsedou.
Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a
Slezska) je jedna z nejstarších demokratických stran v
bývalém Československu. Přestože jsme formálně
vznikli v r. 1991, jsme právními pokračovateli disidentské iniciativy České děti z dob komunismu. Legitimistický princip v KČ definitivně zvítězil koncem 90.
let. Od té doby udržujeme pravidelný písemný a v některých případech i osobní styk s Arcidomem
Habsbursko - Lotrinským.
Dělení politické scény na levici, pravici a střed považujeme za neblahé dědictví francouzské revoluce.
Mnohé strany se navíc jako konzervativní a pravicové
pouze označují a nejsou, což platí i o našich sociálních
demokratech z druhé části politického spektra. Ti jsou
totiž modelu západních sociálních demokracií vzdáleni
asi stejně jako naše pravice západní konzervativní pravici. Pokud bychom se přesto měli takto vymezit, bylo
by to napravo od středu, nejblíže ke křesťanskodemokratickému a křesťansko - sociálnímu proudu.
Oficiálně jsme stranou bezkonfesní, ale v našich řadách
jasně dominují křesťané, především katolíci.
Ve vztahu k EU je náš postoj eurorealistický. Odmítáme ideovou a duchovní vyprázdněnost současné EU,
sociální inženýrství, politickou korektnost, gender, radikální feminismus atd. Zároveň ovšem vidíme svůj
úkol ve vztahu k EU nikoli v jejím boření, ale v trvalém
úsilí o obhajobu křesťanského základu evropské civilizace, se zřetelem k odkazu judaismu a antiky. Považujeme za žádoucí, aby se EU skládala z historicky osvědčených podcelků, jakými jsou např. bývalá podunajská
monarchie, severské země, Středozemí apod. Mohu
citovat slova JCKV Otty Habsburského: „Evropa je CELÁ
Evropa. Musíme v budoucnu, třeba vzdáleném, počítat s
členstvím VŠECH evropských zemí…“.
Od r. 2002 se účastníme všech typů voleb kromě prezidentských (komunálních, krajských, do českého i Evropského parlamentu). Z pohledu médií jsou naše výsledky neúspěšné, z pohledu některých politologů se o
jednoznačný neúspěch nejedená. Jako všechny mimoparlamentní strany ale čelíme nedostatku financí, bojkotu a zesměšňování ze strany médií. S podobnými
problémy se potýkají i ostatní demokratické mimoparlamentní strany ve většině zemí. I přes tyto potíže se
voleb účastníme, neboť cítíme jako svoji povinnost vést
boj, i kdyby se zdál marný.
Naší akcí těšící se značnému ohlasu je Pochod za monarchii pořádaný každoročně v den neblahého výročí
vyhlášení republiky – 28. Října. Protože v našich zemích existuje více monarchistických spolků, ale ne
stran, nabízíme před každými volbami jejím členům
místa na našich kandidátkách.
Na mezinárodním poli se snažíme spolupracovat se
všemi monarchistickými organizacemi, v prvé řadě ze
zemí naší bývalé společné vlasti. Dlouhá léta
poluhracujeme s přáteli z SGA a navzájem se účastníme
svých akcí. Také s polskými přáteli aktivně spolupracujeme a navzájem se podporujeme při našich akcích
osobní účastí. Těšíme se rovněž na intenzívní spolupráci s monarchistickými subjekty VŠECH zemí bývalé
společné vlasti a věříme, že tomuto shromáždění k tomu přispěje. K tomu nám pomáhej Bůh a veď nás Duch
Svatý. Viribus unitis!
Vážené dámy, vážení pánové, mé jméno je Jan Bárta,
jsem členem předsednictva naší strany a předsedou
Spolku Radecký Praha.
Nejprve dovolte poděkovat za možnost před vámi
vystoupit s krátkou informací o našem Spolku.
Byl založen v roce 2011 k udržování památky maršála
Jana Václava hraběte Radeckého z Radče, tohoto příslušníka staré zemské české šlechty a největšího vojevůdce naší monarchie v 19. století. Navazujeme na tradici, udržovanou do té doby tehdejším ředitelem Rakouského kulturního fóra v Praze panem doktorem
Haugem. Hlavním cílem našeho snažení je získávat stále větší počet lidí pro správné pochopení historie našich zemí a jejich místa ve střední Evropě. Dalším cílem
je obnova překrásného maršálova pomníku na Malostranském náměstí v Praze, autorů bratří Maxů. Byl
odhalen dne 13. listopadu 1958 a odstraněn v poválečné hysterii v roce 1918 - 1919.
Na paměť odhalení pomníku pořádá náš spolek každoročně 13. listopadu od 17,00 setkání v Lapidáriu
Národního muzea; v loňském roce se nás sešlo více než
sto, desítky příslušníků historických vojenských jednotek a naši podporovatelé a příznivci.
V letošním roce jsme byli pozváni na shromáždění
řádu sv. Jiří v Kleinwetzdorfu, resp. na Heldenbergu.
Naše delegace pozdravila Jeho Výsost následníka trůnu
arcivévodu Karla Habsbursko - Lotrinského a setkat se
s neosobně přímo u hrobu maršála Radeckého. Náš
spolkový prapor byl při této příležitosti osobně Jeho
Výsostí dekorován pamětní stuhou spolu s desítkami
dalších praporů historických pluků. Několik fotografií
ze slavnosti je možno u mne prohlédnout.
V příštím roce, kdy oslavíme 250. výročí narození
hraběte Radeckého z Radče, připravujeme větší setkání
na 2. listopadu, resp. na nejbližší sobotu, pravděpodobně na zámku Třebnice u Sedlčan ve středních Čechách, který je místem maršálova narození.
Doufám, že Vás další zprávy o našich aktivitách budou
zajímat i v budoucnu, budeme Vás informovat.
Vážení přátelé vinárny, vinotéky a galerie U Posledního Na závěr přikládám odkaz na velice zajímavý článek o
soudu, dámy a pánové,
osudech slavného Ženíškova portrétu císaře a krále
z oficiálního bulletinu České akademie věd, který zároJak bylo avizováno, v úterý dne 18. 8. 2015 od veň svědčí o ostudném, selektivním a neobjektivním
18:18 hod. proběhla ve vinárně U Posledního sou- přístupu k naší vlastní historii, neboť z něj plyne, že
du oslava 185. narozenin našeho císaře a krále tento portrét musel být a do určité míry dosud je skrýblahé paměti, JV Františka Josefa I.
ván před veřejností. Věrná kopie v článku zmíněné zaPohoštění a sklenička sudového veltlínského zeleného kladatelské listiny Akademie je trvalou součástí výzdozdarma. Nabídka zahrnovala sice drobný, za to však by naší vinárny již 5 let
navýsost reprezentativní vzorek rakouských a severoi- http://abicko.avcr.cz/2008/2/11/cisar-frantisek-joseftalských pochutin, zejména masných a uzených (Ne tak i.-frantisek-zenisek-1894.html
proto, že bychom si snad nebyli vědomi toho, že náš
moudrý panovník měl rád všechny jemu svěřené korunní PÁNOVÉ, KTEŘÍ PŘIŠLI V C. a K. UNIFORMĚ, OBDRŽELI
země a jejich gastronomii stejnou měrou. Následkem ZDARMA K POHOŠTĚNÍ DOKONCE CELÝ DŽBÁNEK!
neblahého historického vývoje došlo však, žel, k tomu, že DÁMY, KTERÉ PŘIŠLY OBLEČENY DLE MÓDY DO R.
zdaleka ne ve všech těchto korunních zemích si gastro- 1918, ROVNĚŽ TAK!
Václav Srb, čestný předseda KČ
nomie zachovala úroveň, kterou měla za požehnané vlády FJ I. A pokud ano, tak jistě ne obecně a plošně. Zejména pak, jak ostatně nedávno podrobně popsala naše média, nelze vůbec srovnávat kvalitu potravin, nabízených
Přátelé, rád přeposílám zprávu od vážené paní Věry
v obchodech u nás a v Rakousku, a to bez ohledu na to, Blažkové, předsedkyně Spolku Praha - Cáchy.
H
že se mnohdy jedná o obchody stejných názvů… Přivezli
jsme pro vás tedy tyto pochutiny přímo z bývalého císař- Vážení přátelé, pro informaci Vám přeposílám tiskové
ského a královského rezidenčního a hlavního města Víd- zprávy z naší úspěšné akce v Cášské radnici 7. 8. 2015 ně, a to včetně pečiva).
Retrospektiva udělení Kulturní ceny Karla IV. 2014 v
Při výše uvedené příležitosti proběhl malý festival Praze panu Malcelovi Philippovi, primátorovi města
zásadní rakousko - uherské značky vína, veltlínu zele- Cách a předání stříbrné medaile Karla IV. dřívějším
ného. Během oslavy bylo rozléváno, kromě sudového i členům poroty.
láhvové veltlínské zelené od nejlepších vinařů z Dolních Rakous, údolí Wachau a Moravy, a to za zvýhodněnou, jen v tento den platnou cenu. Šlo o cca 15 - 20
různých druhů. Vystavené lahve byly k vidění do pondělí 17. 8. včetně. Skutečně, toto skvělé víno je plodem
a produktem naší bývalé širší vlasti par excellence.
Ano, jeho pravlastí je opravdu současné území zbytkového Rakouska, leč stejně je tento božský mok právoplatným domácím stříbrem dalších bývalých korunních
zemí, především samozřejmě markrabství moravského. Naopak mnohé tzv. vinařské velmoci jej neznají,
nebo znají málo.
Pro zájemce o podrobnější info o veltlínu zeleném:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Veltl%C3%ADnsk%C3%
A9_zelen%C3%A9
http://www.veltlinskezelene.cz/
Čerstvé vídeňské noviny, journaly a revue byly rovněž
k dispozici!
Akademický sochař Zdeněk Preclík, příslušník slavné
výtvarné rodiny Preclíků, laskavě zapůjčil k příležitosti
oslavy bustu FJ I. Tato busta je v prodeji v základním
materiálu za 10 000,- Kč a v litinovém provedení pak za
45 000,- Kč. U Posledního soudu je nejen vinárna s vinotékou, ale i galerie. Vystavené artefakty jsou zásadně
prodejné za netto cenu určenou autory, bez jakékoliv
přirážky. V současné době probíhá velmi zajímavá výstava skotského malíře Graye Fairweathera
Info o mistru Preclíkovi a bustě:
http://knihy.abz.cz/prodej/zdenek-j-preclik-utrzkyzivota
S pozdravem Vaše Věra Blažková
I sociální prostředí má svoje zranění. Všechna jsou
však způsobena tímtéž zlem, totiž ideou, že neexistují
neoddiskutovatelné pravdy, které řídí náš život, a že
lidská svoboda tudíž nemá meze. Zapomíná se, že „člověk není pouze sebeutvářející se svoboda. Člověk netvoří
sebe sama. Je duchem a vůlí, avšak rovněž přirozeností.“ S otcovskou starostlivostí nás vybídnul, abychom
uznali, že stvoření je ohrožováno „tam, kde se sami činíme posledními instancemi, kde všechno je pouze naším
majetkem a všechno spotřebováváme jenom my sami.
Stvoření se začíná horšit tam, kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci, ale vidíme jenom sami sebe.“
Sv. otec František – Encyklika Laudati si´
K monarchismu se hlásí mnoho známých
osobností u nás i v zahraničí
Pokud by si člověk chtěl o monarchistech udělat obrázek jen podle toho, jak je obvykle prezentují hlavní
média, nejspíš by došel k závěru, že jde o okrajový spolek komických podivínů, ne-li rovnou recesistů. Jiní lidé
jsou zase přesvědčeni, že jde o nějaký šlechtický klub,
usilující o získání ztracených výsad. Skutečnost je však
mnohem zajímavější: monarchismus oslovuje lidi z
nejrůznějších společenských vrstev a mimo jiné se k
němu více či méně otevřeně hlásí i mnoho známých
osobností z oblasti vědy, kultury i politiky v Českých
zemích i v zahraničí.
Zřejmě nejznámějším českým monarchistou je malíř Adolf Born, který se netají svou láskou k době
starého Rakouska a často to dává najevo i ve svých obrazech. Mezi monarchisty ale patří či patřily i další české osobnosti, například písničkář a spisovatel Jan
Vodňanský, herec Jiří Lábus, architekt David Vávra,
politolog Alexander Tomský, historik Milan Buben,
spisovatelé Ludvík Vaculík, Petr Placák, Jáchym Topol a Jan Drnek, básník Josef Hiršal. Evangelický duchovní, písničkář a bývalý poslanec Svatopluk Karásek řekl, že „mít monarchii by bylo pro tento národ přínosem.“ Podnikatelka Dagmar Havlová (švagrová bývalého prezidenta Václava Havla) nechala pověsit v
pasáži Lucerna kontroverzní sochu od Davida Černého,
zpodobňující svatého Václava sedícího na břiše koně
zavěšeného vzhůru nohama. S autorem sochy pak uzavřela smlouvu, že socha bude v Lucerně viset, dokud
nebude v Českých zemích obnovena monarchie.
K myšlence monarchie se hlásí či hlásilo i mnoho významných osobností v zahraničí. Například francouzský generál a pozdější prezident Charles de Gaulle,
který vedl za 2. světové války úspěšný odboj proti nacistům, se neváhal postavit proti francouzské republikánské tradici, když řekl „Jsem monarchista, republika
není režimem vhodným pro Francii.“
Britský premiér Winston Churchill byl samozřejmě
loajální vůči svému králi, a tedy byl monarchistou v
podmínkách Velké Británie, ovšem na konci 2. světové
války 8. května 1945 také přiznal, že bylo osudovou
chybou odstranit monarchii ve střední Evropě: „Tato
válka by nikdy nemohla vypuknout, kdyby nebylo došlo k
tomu, že jsme pod americkým a modernizačním tlakem
vyhnali Habsburky z Rakouska a Hohenzollerny z Německa. Vytvořením tohoto mocenského vakua jsme otevřeli prostor pro to Hitlerovské monstrum, aby vylezlo ze
své žumpy a zmocnilo se opuštěných trůnů. Nepochybuji,
že tento názor není zrovna v módě....“ a o rok později, v
dubnu 1946, mluvil opět v podobném duchu: „Kdyby si
Spojenci u mírového stolu ve Versailles nepředstavovali,
že odstranění dynastií se staletou historií je ukázka pokroku, a místo toho dovolili Hohenzollernům, Wittelsbachům a Habsburkům vrátit se na své trůny, nebyl by tu
žádný Hitler.“
Slavný německý sociolog a ekonom Max Weber
stručně vystihl jednu z podstatných výhod monarchie
oproti republice: „Parlamentní monarchie plní roli, kterou volený prezident nikdy splnit nemůže. Formálně
omezuje mocichtivost politiků, neboť v ní je nejvyšší úřad
ve státě jednou provždy obsazen.“
Významný britský spisovatel C. S. Lewis, který je u
nás nejznámější svou fantasy sérií Letopisy Narnie, ale
je i autorem mnoha dalších významných knih, dobře
popsal duchovní význam monarchie: „Monarchie může
být snadno zbavena kouzla, ale podívejte se na tváře,
sledujte přízvuk těch, kteří se toho dopouštějí. Jsou to
lidé, jejichž kořen v Edenu byl odříznut; k nimž nedolehne žádná ozvěna mnohohlasu a tance – lidé, pro něž kameny položené v řadě jsou něčím krásnějším než oblouk.
Ale i když touží po rovnosti, nikdy jí nemohou dosáhnout.
Když se lidem zakazuje ctít krále, ctí místo toho milionáře, sportovce či filmové hvězdy, nebo rovnou prostitutky
a gangstery. Protože duchovní podstata člověka potřebuje být nasycena stejně jako tělo; odepřete jí potravu a
bude místo ní hltat jed.“
Slavný francouzský esejista Joseph Joubert napsal
krásný aforismus: „Kdo chce vládnout, má rád republiku. Kdo chce, aby se vládlo dobře, má rád monarchii.“
Do britského deníku Times přispěl v březnu 1996
Malcolm Winram s vtipným, ale výstižným popsáním
politické situace s ohledem k monarchii: „Politici, kteří
debatují o budoucnosti monarchie, připomínají shromáždění pytláků, jež rozhoduje o budoucí roli hajného.“
Italský politik a min. předseda Francesco Crispi se ve
prospěch království vyjádřil stručně a jasně: „Monarchie nás spojuje; republika by nás rozdělovala.“
Náš císař a král František Josef I. také výstižně popsal
to, co sám vnímal jako jednu z nejvýznamnějších rolí
monarchie: „Mým hlavním úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky.“
Významný německý právník, obhájce křesťanů a židů
před nacistickými soudy a později vůdce odbojové
skupiny Adolf von Harnier řekl při své obhajobě v
procesu za vlastizradu:„Jsem věrný služebník svého krále a své země, nejen jako řádný občan, ale také proto, že
jsem přesvědčeným monarchistou, jak politicky, tak intelektuálně. Tím myslím, že bez ohledu na svůj osobní
vztah k bavorské a německé vlasti, věřím, že monarchie
je nejúspěšnější forma vlády, kterou lidstvo během své
historie poznalo.“
Francouzský ministr kultury a sociální demokrat Jack
Lang řekl v říjnu 1993: „Všiml jsem si, že konstituční
monarchie jsou ty nejdemokratičtější země v Evropě.
Nechápu, jak se o tom vůbec může vést diskuse.“
Britská politička a ministerská předsedkyně, baronka Margaret Thatcherová nechala promluvit své bohaté zkušenosti z politiky, když se v listopadu 1995
kriticky vyjádřila o úřadu prezidenta: „Ti, kteří si představují, že pro funkci hlavy státu je politik vhodnější než
monarcha, by se nejspíš měli seznámit s více politiky.“
Laureát Nobelovy ceny za literaturu, slavný francouzský romanopisec Anatole France řekl roku 1921 v
reakci na výsledky První světové války: „S každou zničenou monarchií se obloha stává méně nádhernou, protože přichází o jednu hvězdu. Republika je jen osvobozená ohavnost.“
Významný srbský konzervativní politik a spisovatel Vuk Drašković, který byl v dobách vlády Slobodana
Miloševiče jedním z hlavních vůdců opozice a později
se stal mimo jiné ministrem zahraničí, dlouhodobě v
srbské politice prosazuje myšlenku obnovy monarchie
a sám vede jednu z monarchistických stran v srbském
parlamentu. U příležitosti rozdělení federace Srbska a
Černé Hory se vyslovil pro obnovu království: „Toto je
pro Srbsko historický okamžik; nový začátek postavený
na dějinami ověřených a úspěšných pilířích, a to mluvím
o pilířích království.“ Obnova monarchie má v Srbsku
poměrně širokou podporu, posuďte sami: za nejlepší
řešení politické situace Srbska ji označil jak patriarcha
srbské pravoslavné církve, tak portál Balkans.com
Business News.
Zdroj: http://www.politika24.eu/clanky/politika-pelmel/monarchie---konstitucni-monarchie-s-prvkydemokracie.html
Vážení,
dnes vzpomínáme smutné čtvrté výročí od skonu Jeho
Císařské a Královské Výsosti Oty Habsburského!
JCKV byl velkým, příkladným, zbožným a schopným mužem a Evropanem (zde si dovoluji velké písmeno). Jistě, a
o tom jsem nikdy nepochyboval, by byl i dobrým českým
králem. Vlastně proč by býval byl? Vždyť pro mnohé z
nás jím byl doopravdy!
Vzpomínám s láskou na osobní setkání s ním v Brandýse LP 2008 a věřte, že dá-li mi Bůh ještě bratru pár desítek let života, stejně na toto setkání nikdy nezapomenu,
tak hluboký ve mně zanechalo dojem. Stejně tak vzpomínám na smutné loučení ve Vídni a tak nějak o dlouhých
večerech přemýšlím, jak být zbožným a slušným občanem hodným tak velkého krále, jakým pro nás JCKV Otto
Habsburský prostě byl!
Zdravím z poklidných Čelákovic a přeji krásné letní
dny...
Váš v úctě
Jarda Konečný
Vážení kolegové a přátelé,
s příjemným ochlazením po vražedných vedrech si
dovoluji upozornit na výtisk Mladé fronty Dnes ze
čtvrtka 13. 8. 2015, kde na str. A1 a hlavně A2 jsou uveřejněny velmi zajímavé články, přinášející radostnou
zprávu. Texty jsou uvedeny pod titulky - Kardinál Duka
chce český Vatikán a Poutní místo za stovky milionů.
Informují o velkorysém záměru důstojné obnovy Staré
Boleslavi jako významného duchovního a kulturního
evropského centra jako svatostánku české státnosti a
uvádí dva nejvýznamější ochránce a patrony českých zemí sv. Václava a Blahoslaveného císaře a
českého krále Karla I. Rakouského.
Přeji všem krásný zbytek léta. Se srdečnými pozdravy
z českého severozápadu
Jan Mrzílek
Dodejme, že toto je jedna z nejúžasnějších zpráv posledních dnů. Jestliže má v Českých zemích vzniknout
poutní místo, středobod původu české státnosti a spirituality, a jestliže hned od počátku jsou ochránci této
české státnosti zvoleni sv. Václav a blahoslavený Karel
I. Rakouský, pak naše úsilí rozhodně nebylo marné.
(Red)
Výročí smrti JCKV Otty Habsburg-Lothringen
Před čtyřmi léty dne 4. července 2011 zemřel ve svém
domě v bavorském Pöckingu Jeho císařská a královská
Výsost, následník českého královského trůnu Otto
Habsburg-Lothringen. Byl prvorozeným synem posledního rakouského císaře Karla I. (českého krále Karla III.) a jeho manželky císařovny Zity. Po smrti císaře a
krále Františka Josefa I. v roce 1916 se stal Otto korunním princem a následníkem trůnu. Na svou úlohu budoucího panovníka byl připravován od dětství. Po nešťastném rozpadu Rakousko - Uherska byl s celou rodinou vyhnán na portugalský ostrov Madeiru. Otto von
Habsburg - Lothringen celý život věnoval své politické
aktivity snahám o sblížení evropských národů, o svět
bez zbytečných válek a též odporu vůči nejhorším zlům
moderní doby, nacismu a komunismu. Dokladem vztahu Otty Habsbursko - Lotrinského k zemím Koruny
české je fakt, že vůbec poslední dopis, který před svou
smrtí nadiktoval, byl určen obyvatelům Brandýsa nad
Labem u příležitosti vysvěcení kaple blahoslaveného
Karla v chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi.
Otto Habsbursko-Lotrinský 4. července 2011 v ranních hodinách zemřel obklopen svými nejbližšími. Jeho
pohřbu z dómu sv. Štěpána ve Vídni, kde sloužil zádušní mši kardinál Schönborn, se mimo rodinných členů,
zúčastnili jako smuteční hosté také rakouský spolkový
prezident Heinz Fischer, spolkový kancléř Werner Faymann, bývalý spolkový kancléř Wolfgang Schüssel,
rakouský ministr zahraničí Michael Spindelegger, a
další osobnosti Rakouské republiky. Ze zahraničních
hostů se zúčastnili lichtenštejnský kníže Hans Adam II.
s chotí, český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg,
předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek, švédský
král Karel XVI. Gustav s královnou Silvií, belgická princezna Astrid s manželem Lorenzem, arcivévodou Rakouským-Este a mnoho dalších.
Smuteční průvod od svatoštěpánské katedrály ke Kapucínské hrobce, tradičnímu místu posledního odpočinku habsburských a habsbursko-lotrinských panovníků, provázely tisíce hostů a také čestná jednotka rakouské spolkové armády. Mezi přihlížejícími po cestě
smutečního průvodu a u Kapucínské hrobky jsme byli
vedle Maďarů, Slovinců, Chorvatů í my, čeští monarchisté, a loučili jsme se se svým králem. Zachováme
navždy Vaši památku a modlíme se za Vás, Vaše Císařská a Královská výsosti.
R:I:P
Září 2015
Vážení monarchisté a sympatizanti,
níže naleznete text dopisu, zaslaného jménem naší strany
Jeho Eminenci Dominiku kardinálu Dukovi, kterým podporujeme jeho rozhodnutí ve věci tzv. Prague Pride (týdne
homosexuality v Praze). K tomu dovolte jen krátký komentář: dle našeho názoru se naši homosexuální spoluobčané
těší všem právům a nikdo je nediskriminuje, nedehonestuje, nepronásleduje, nepřekáží jim v jakémkoliv druhu pracovního uplatnění, studia, kariéry a podnikání. Přejeme
upřímně našim homosexuálním spoluobčanům vše dobré a
ani v nejmenším nemáme v úmyslu zasahovat do jejich
soukromých podniků, večírků a jiných soukromých akcí
(když budou financovány z vlastních prostředků).
Jsme skutečně hrdí na všechny spoluobčany, kteří spolu
s námi považují za jediný skutečný základ existence státu
(bez ohledu na jeho formu) opravdovou tradiční rodinu,
kterou chápeme jako nezrušitelný a nezpochybnitelný
svazek dvou osob opačného pohlaví, které nalezly odvahu společně žít, zplodit a řádně vychovat vlastní děti.
Veřejné akce s prezentací jakéhokoli druhu sexuality
považujeme za naprosto nevhodné. Sexualita je intimní
záležitostí každého z nás. Exhibice v tomto směru rozdělují společnost a narušují výchovu nejmladší generace svým
obsahem i vtíravým halasem.
H. B.
Vaše Eminence, Vážený pane kardinále,
dovolte, abychom tímto listem vyjádřili svůj souhlas s
Vaším prohlášením ze dne 27. července t. r., které se týká
tzv. „pochodu hrdosti“.
Jako politická strana, která se aktivně hlásí ke křesťanským hodnotám jako základu naší civilizace, a která si
uvědomuje, že bez jejich obhajoby je v sázce i budoucnost našeho kontinentu, zastáváme názor, že podobné
pochody jsou pouze manifestací politické odvahy, nikoliv
důsledky reálné diskriminace, neboť homosexuální osoby v naší zemi nijak diskriminovány nejsou.
Proto vítáme i odložení přednášek pražské Akademické
farnosti v termínu konání pochodu, neboť tyto akce
mohly vytvořit mylný dojem, že Katolická církev schvaluje nejen esteticky nevhodnou prezentaci takto vyčleněných osob, ale že schvaluje i jejich požadavky, které jsou
avšak reálně v rozporu s církevní naukou.
S prosbou o požehnání a s přáním všeho dobrého.
Koruna Česká
Pan kardinál v odpovědi na dopis Koruny České konstatoval, že jej těší každý takovýto ohlas, který se odvolává na
křesťanské hodnoty jako základ naší civilizace.
Přijetí vlastního těla jako Božího daru je nezbytné k přijetí a akceptaci celého světa jako daru Otcova a společného
domu. Naproti tomu logika nadvlády nad vlastním tělem
se někdy transformuje v logiku subtilní nadvlády nad stvořením… Není zdravý postoj, který hodlá smazat pohlavní
různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat.
Sv. otec František – encyklika Laudati si´
12
Papež multikulti a čekání na Krále
Zatímco emeritní papež promlouvá při předávání
čestného doktorátu o tom, že evropská kultura je něčím výjimečná, jeho následovník v Jižní Americe říká:
„Jestliže si někdo myslí, že existují lidé, kultury nebo
situace druhé, třetí nebo čtvrté kategorie, nedopadne
dobře. Jednoduše mu chybí to nejmenší: neuznal důstojnost druhého člověka.“
Ano, logik z toho umí utéct, a říci, že výjimečnost Evropy neznamená, že jiné kultury jsou „druhé kategorie“. Ale nabízí se ještě jeden argument. Myslí to skutečně František vážně? Jeho výrok připomíná zvoleným slovníkem Bulgakova z Mistra a Markétky – nejsou ryby druhé jakosti. Prima rád, špatný nerad –
František se, stejně jako celá parta okolo Azazela
(Ďábla), úzkostlivě vyhýbá slovu DOBRÝ.
Vzít vážně důstojnost druhého – jistě, to je třeba. Ale
přeci jen je diskutabilní, jestli není dost DOBRÉ, že
některé středo a jihoamerické kultury se svými lidskými oběťmi byly utopeny v krvi, a v této části světa
zůstaly dodnes živé jen takové kultury a takové formy
tradičních kultur, které jsou s křesťanstvím kompatibilní – tedy přejaly od něj to nejdůležitější – jistý způsob myšlení, který obsahuje univerzalitu a zároveň
úctu k člověku.
František realizuje velkolepý projekt - chce změnit
struktury světa. Aby to mohl provést, chce se vyhnout
těm největším konfliktům – potřebuje spojence – a to
znamená, že v mnoha ohledech nepojmenovává věci
pravými jmény. Má strategii a naplňuje ji – obdivuhodné. Jako analytik ale vidím i rub takovýchto pozičních výhod – František kudy chodí, tudy trousí návody
na to, jak začít u čistoty srdce. To je jistě třeba. Ale
každý začátek potřebuje pokračování, a jím nabízená
otevřenost pro druhé tu nestačí. Trochu se obávám, že
tu arcipastýř chystá jako světovou megaakci „křížovou
výpravu dětí“: posílá do světa lidi vyzbrojené vnitřní
opravdovostí a modlitbou, ale zcela bezbranné ve
všem ostatním. V rozumu, dovednostech vládnutí,
schopnosti rozhodovat tam, kde srdce nestačí.
A tak se jen rozhlížím, kde se najde nějaký Karel Martel, který z těch hezkých řečiček postaví něco solidního, pochopí, že evangelijní nastavení druhé tváře je
jen obraz. Pochopí, že dobro je protikladem zla a že se
o tom nediskutuje. Pochopí, že pokud budou katolíci
„hodní a hloupí“, brzy na to dojedou. Čekám na to, kdy
se najde „Král“, ten, kdo se nesmíří s tím, co je nyní
hlásáno jako jediná evangelijní cesta.
Psáno pro monarchistický zpravodaj
Josef Štogr
Odkazy:
Citovaný text papeže Františka:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22119
Odkaz na text Benedikta XVI ze stejné doby:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22096
Lidská existence se zakládá na třech těsně souvisejících a základních vztazích: k Bohu, k bližnímu a k zemi.
Podle Bible byly tyto tři vitální vztahy zlomeny nejenom zvnějšku, ale také v našem nitru. Tímto zlomem je
hřích. Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a celým stvořením byla zničena, protože se nám zachtělo stanout
na místě Božím a odmítli jsme se považovat za omezená stvoření. To znetvořilo také povahu příkazu podmanit si zemi (srov. Gn 1,28)…
Sv. otec František – Encyklika Laudato si´
Září 2015
14
Myslím ale, že Řekové v referendu odmítli cosi jinéNejkrásnější fotky britské královské rodinky: Kate s
ho,
než platit dluhy. Odmítli zadlužení jako způsob, jak
Williamem a jejich děti by mohli dělat reklamu na štěstí
10. července 2015
Velká Británie prožívá díky vévodkyni z Cambridge (33)
svou největší mediální slávu. V celé historii této velmoci
snad neexistovala dokonalejší rodina než ta, již tvoří Kate s Williamem a jejich dva potomci.
William (33) a jeho krásná žena se těší popularitě, o
jaké si mohou princův otec Charles s Camillou nechat jen
zdát. Vévodkyně z Cambridge se stala miláčkem celého
národa a poté, co přivedla na svět princezničku Charlotte, ji Britové milují snad více než úřadující královnu Alžbětu II.
Nyní čtyřčlenná rodina prince Williama je pro média po
celém světě zajímavější než ty největší celebrity z
šoubyznysu. Z jejich fotografií totiž vyzařuje až nakažlivá
spokojenost, což dokazují i nádherné oficiální snímky z
křtin Charlotte, jež pořídil Mario Testino.
Buckinghamský palác zveřejnil čtyři kouzelné momentky dokazující, že Kate a William mají štěstí na rozdávání.
Ať už Vévodkyně z Cambridge pózuje s malou Charlotte
či její manžel s téměř dvouletým Georgem, jde o záběry, z
nichž vyzařuje harmonie.
někoho kontrolovat a ovládat, dluhy jako nástroj manipulace. To je fenomén, který dosti výrazně charakterizuje současnou podobu EU a vyvolává stále větší
odpor. Není náhodou, že na tento jev nenažranosti a
touhy mocensky ovládat druhé pomocí peněz, koupených justicí a institucí poukázal i svatý otec ve své
poslední encyklice. Tento jev totiž jednoznačně vede k
rozkladu, nikoliv k soudržnosti.
- Podobný proces a odpor vyvolaly tytéž snahy bostonských bankéřů v USA v polovině 19. století a USA
pak mohly být udrženy v celku jen prostřednictvím
občanské války. V případě, kdy by se začala rozpadat
EU, to dnes nebude možné řešit násilím ani válkou.
Odpadání států od EU by ale zřejmě vyvolalo návrat k
nacionalismu.
V posledním roce se stále častěji na cestách setkávám
s velmi potěšujícím fenoménem, a to v různých částech našich zemí. Narážím na lidi, kteří se z měst vrací
na venkov, k půdě. Tito mladí lidé zakládají farmy i
docela malá hospodářství, sdružují se v místě do společenství, pomáhají si, žijí nějak kulturně a většinou
jde o křesťany. V jejich společenství se objevují a působí úplně neznámí mladí faráři a duchovní. Společenství opět využívají krajinu a pozemky hospodářsky
citlivě, nesnaží se zbohatnout, ale docílit co možno
největší míry nezávislosti na systému. Vytváří zcela
odlišný a přirozenější kulturní svět postavený na
vztazích, rodinách a víře, ne na majetku a obchodu.
Je to pro mne nečekané a objevné, a je to podle mne
správná cesta. Stát se může zadlužit, ale moji kozu mi
nikdo nevezme a mé přátele také ne. Když jsem do
značné míry potravinově soběstačný, pro systém je
těžké mne přinutit hlasovat tak, jak by někdo nahoře
chtěl, pokud nesáhne k násilí, nespravedlnosti a bezpráví. Narazil jsem letos na tyto komunity v severních
http://www.super.cz/364435-nejkrasnejsi-fotky-britskei ve východních Čechách a je jich již jistě mnoho. Vykralovske-rodinky-kate-s-williamem-a-jejich-deti-bytvářejí sebevědomé a svobodomyslné lidi s nezávismohli-delat-reklamu-na-stesti.html
lým pohledem na svět a s odstupem. Nesoutěží, nepoměřují se, jsou rádi spolu. Kultivují a spravují svou
malou část světa. Neškudlí vklady v bankách a slovo
Vážení a milí,
sociálka už mnozí ani neznají. Nevím, jestli mají Řekoprávě jsem zaznamenal, že Řekové v referendu odmítli vé něco podobného. Každopádně je to fenomén, ktepodmínky věřitelů, což může znamenat odchod Řecka z rému nevadí EU, ale dluhoví manipulátoři se v tomto
eurozóny a návrat k vlastní měně. Ta věc svádí k černobí- prostředí příliš nechytají. Mám z toho radost.
lým výkladům, tak bych ji preventivně trochu rozčlenil.
HD
- Především to neznamená odchod Řecka z EU, i když to
může být první náznak drobení EU.
Zapomíná se tak, že „čas je nadřazen prostoru,“ a že
- Je asi pravdou, že si Řekové léta žili trochu nad poměry,
jsme vždycky plodnější, když se zabýváme zrodem
což je mírně řečeno rozmazlilo. Při vstupu do eurozóny
procesů než ovládnutím mocenského prostoru. Veliprý levicová vláda falšovala statistiky. Od konce války
kost politiky se ukazuje tehdy, když se v obtížných
dostávali velké reparace od Němců a místo, aby je invesmomentech jedná na základě velkých principů a myslí
tovali do státní infrastruktury, projedli je. Když reparace
na obecné dobro v dlouhodobé perspektivě.
skončily, brali si půjčky, aby udrželi svým lidem navyklý
Sv. otec František – Encyklika Laudato si´
životní standard. Dluhy se mají platit, nic proti tomu.
Září 2015
15
Dobrý den přátelé,
zasíláme několik vzpomínek na krásnou 3. poutě za obnovu království na Sv. Hostýn. Škoda jen, že pouze 4 monarchisté mají zájem o obnovu království. O něčem to
vypovídá. Někdy ale méně je více.
K poctě Boha a krále
S úctou
Josef Trlica
Zemská společnost Koruny České na Moravě svolala
X. Zemský moravský sněm
který proběhl 29. srpna 2015 v Olomouci.
Sněm začal v 8:00 hod. bohoslužbou v chrámu sv. Mořice nedaleko Horního náměstí.
V 10:00 hod. byly slavnostně zahájeny Oslavy maršála
Radeckého na Horním náměstí v Olomouci, do jejichž
průběhu bylo jednání sněmu zakomponováno.
Po obědě (12:30 – 13:30 hod.) začalo jednání sněmu v
prostorách Hauenschildova paláce na Dolní náměstí
slavnostním zahájením, uvítáním členů a hostů, schválením programu.
Dále byla přednesena zpráva o činnosti v Markrabství
moravském.
Poté zprávy předsedů místních společností, projevy
hostů, diskuse, usnesení a závěr.
O MZS přineseme ještě podrobnější informace, jakmile
se k nám dostanou.
(Red)
Konzumistická vize člověka podporovaná soukolím
nynější globalizované ekonomie vede k homogenizaci
kultur a nezměrnému oslabení kulturní rozmanitosti,
která je pokladem lidstva. Domnívat se proto, že všechny těžkosti vyřeší uniformní normy či technické zásahy
vede k opomíjení složitosti místních problematik, jež
vyžadují aktivní účast obyvatel. Nové procesy řízení
nemohou být vždy integrovány do modelů stanovených
zvnějšku, nýbrž do těch, které pocházejí ze samotné
místní kultury.
Encyklika Laudato si´
Řídící rada Sdružení monarchistů Brno, z. s., si vás dovoluje
pozvat na pravidelnou, už zářijovou Tematickou středu 2015,
konanou dne 16. září 2015 v 18,00 hod. v Klubu zastupitelů města Brna na Mečové ulici 5.
Aktuálně zařazené téma zní - Kulové blesky historických
stěhování národů v Evropě
Přednáší a následnou besedu k tématu řídí dr. Luděk Šubert
Předpokládaný program (s poněkud netradičním zahájením)
18:00–18:20 – Zvací informačně-organizační vstup ke mši svaté
za blahoslaveného JCKV Karla I. Rakouského, konané v neděli
25. 10. 2015 v 10:30 hod. v diecesní katedrále sv. Petra a Pavla
v Brně. Týká se i možných doprovodných akcí v sobotu 24. 10.
2015.
18:20–19:00 – úvodní slovo k hlavnímu tématu večera.
19:00–19:10 – občerstvovací a úlevná pauza.
19:10–20:00 – diskuse k oběma nastoleným problémům.
Více zde:
http://sdruzenimonarchistubrno.webnode.com/news/pozvankana-v-tematickou-stredu-sdruzeni-monarchistu-v-r-2015/
Září 2015
Radecký 1766 - 2016,
občan
občanské sdružení
Cílem je obnova pomníku Jana Václava Josefa,
hraběte Radeckého z Radče na Malostranském
náměstí v Praze u příležitosti 250. výročí jeho narození.
Naším webmasterem je Matěj Čadil, adresa pro emaily
je [email protected].
Za Radu o. s. Radecký 1766 – 2016
Jan Bárta, Jarmila Štogrová www.radecky.org
Ve čtvrtek 2. 7. se konala předprázdninová schůze v Juditině
věži Karlova mostu.
Schůze byla zahájena předsedou a pochodem Radeckého.
Poté byl představen prapor a poděkováno za mimořádný
finanční příspěvek na pořízení praporu pp. Žalskému, Čadilovi, Třešňákovi, Weissovi, Koťátkovi, Bártovi.
Následovalo promítání fotografií ze setkání v rakouském
Heldenbergu 23. 5. 2015 a z dekorování praporu JCKV
Karlem Habsbursko - Lotrinským pamětní stuhou. Přítomní
členové byli s praporem fotografováni.
Byla přednesena Zpráva o činnosti od únorové členské
schůze.
Byly vypracovány nové stanovy (a změna názvu z Radecký 1766 - 2016 o. s. na Spolek Radecký Praha) schválené na únorové schůzi, které byly následně registrovány u
rejstříkového soudu.
Někteří členové se zúčastnili na Audienci u císaře Karla
v Brandýse.
Byly vytištěny pohlednice s pomníkem Radeckého s německým textem pro Heldenberg.
Pan Čadil podal informace o webových stránkách, proběhla inovace stránek.
Připravovalo se setkání Lapidárium 13. 11. 2015.
Mimořádné úsilí bude po následujících 16 měsíců věnováno přípravě oslavy 250. jubilea maršála Radeckého.
Předseda vytvořil z Rady spolku a dalších členů pracovní
tým, jehož členové se soustředí přednostně na přípravu
oslav.
V roce 2016 bude ve Vídni konána veliká výstava o JCKV
Františku Josefovi I. Rada spolku navrhla společnou návštěvu, ideálně spolu s dalšími podobně zaměřenými
sdruženími a spolky.
K datu schůze měl spolek 49 řádných členů + pět členů
Rady. Od únorové schůze byli přijati dva noví členové.
Z dotazu p. Perlíkové vznikl nápad soustředit bibliografii o
maršálu Radeckém a uveřejnit na stránkách spolku. V
podstatě vyčerpávající bibliografii obsahuje kniha Havel,
Romaňák: Maršál Radecký.
Rada spolku byla přítomnými pověřena pokračováním v
přípravě akcí v roce 2016.
16
Vážené dámy, vážení pánové, přátelé,
náš spolek chápu (a věřím, že i my všichni) jako sdružení lidí, kteří se dobrovolně spojili, protože chtějí společně pracovat na změně obecně přijatých deformací
našich národních dějin v 19. století, konkrétně na rehabilitaci památky maršála Radeckého a obnově jeho
pomníku na Malostranském náměstí – jak máme ostatně popsáno ve stanovách spolku.
To není malý úkol, který je splnitelný jen tehdy, podržíme-li se slov naší císařské hymny „...společné kde
vládnou síly, snadno se vše vykoná. Když se ruka k ruce
vine, tak se dílo podaří...“ Bez aktivní účasti nás všech to
prostě nepůjde. Vyzývám všechny naše členy, kteří se
zatím aktivně života spolku nezúčastňují, aby zvážili
své možnosti a schopnosti. Prosím Vás, abyste iniciativně nabízeli pomoc při plnění zcela konkrétních úkolů, o kterých se dozvídáte z rozesílané korespondence,
např. z výše uvedeného zápisu. Jsme spolek dobrovolníků, o to by to mělo být samozřejmější. Věřte, že připravit všechno, co si plánujeme, nelze v několika aktivních jedincích, musí nás na to být víc!
Těším se tady, že se v nadcházejícím období budeme
vídat a bavit se vzájemnou spoluprací.
Jan E. Bárta
Souhrn námětů pro 250. jubileum narození maršála Jana Václava hraběte Radeckého z Radče
Pro připomenutí: Pozdější polní maršál Radecký se
narodil dne 2. 11. 1766 v Třebnicích, dnes součásti
Sedlčan. Toto datum v roce 2016 připadá na středu,
oslava by se mohla konat v sobotu 5. 11. v Sedlčanech.
Následuje pak za týden neděle 13. 11, naše tradiční
setkání v Lapidáriu. Vycházím z představy, že oslavy
jubilea (pracovně R 250) vytvoří jakési pásmo připomínek, např. publikace by mohla vyjít již na jaře 2016.
Dále je potřeba si uvědomit, že ten rok budou oficiální
oslavy narození Karla IV., rok 2016 je také úmrtním
rokem JCKV Františka Josefa I. a nástupu na trůn Bl.
Karla Rakouského (a na něco jsem určitě ještě zapomněl). Takže se mezi takové akce musíme vejít a prosadit se, což nebude jednoduché.
1) Vydání jubilejní publikace. Přislíbeno možné finanční spoluzajištění městem Sedlčany. Obsahové zajištění,
výběr autorů atd. zajistí Spolek Radecký
Garanti projektu Jubilejní publikace: Doc. Zdeněk Hojda, Jarmila Štogrová.
2) Slavnost v Sedlčanech v sobotu 5. 11. 2016 s následujícím možným programem (garant a koordinátor J.
Bárta):
* Mše svatá v kostele sv. Martina (svěcení praporu SR)
* Umístění desky na kostele s připomenutím rodičů.
* Dekorování praporů přítomných historických vojenských jednotek v prostoru před kostelem.
* Nástup a přehlídka historických vojsk na náměstí.
* Odhalení pamětní desky maršála R. na některém domě na náměstí.
* Veřejný seminář (kolokvium, setkání) v kulturním
domě, kde pro veřejnost vystoupí autoři statí Jubilejního sborníku (garanti obsahové části Jar. Štogrová, doc.
Hojda)
Zvážena bude účast domácích i zahraničních hostů:
Ministři kultury a obrany, poslanci (ODS, TOP09). Velvyslanec Rakouské republiky, velvyslanec Italské republiky, Polska, Maďarska, Chorvatska, Slovinska. Caesar Radetzky z Vídně.
3) Výstava v Muzeu Sedlčanska – vernisáž (ředitel muzea Mgr. David Hroch).
4) Další možné akce v rámci našeho Roku maršála Radeckého:
* Pokud to bude umožněno, vzpomenout při Audienci
u císaře Karla, kde ale bude ústředním tématem nejspíše výročí nástupu JCKV bl. Karla na trůn.
* Setkání v Lapidáriu 2016, 13. 11. 15, neděle.
Rok 2016 bude skutečně plný událostí: narozeniny
českého Krále Karla I. (známějšího jako římský císař
Karel IV.), úmrtí Františka Josefa I. a nástup na trůn bl.
Karla Rakouského a koncem roku pan maršál. Bude co
dělat, abychom se prosadili.
Dalším tématem je zintenzivnění publicity a propagandy maršála a jeho pomníku.
H. B.
Právě jsem byl osloven autory vítězného návrhu ze
soutěže na úpravy Malostranského náměstí, kteří mne
požádali o konzultace k umístění pomníku a souvisejícím problémům. Magistrát u nich objednal další stupeň
projektové dokumentace, tedy studii. Modleme se za
zdar našich zbraní!
H. B.
Vážení přátelé, včera k večeru (14. 7. 2015) na ČRo 2
mluvil velmi zajímavě Luděk Frýbort o výsledku svého
studia islámu a o svých pohledech na současné dění. Níže
najdete link na archiv ČRo, velmi doporučuji těch 30
minut věnovat poslechu.
http://www.rozhlas.cz/dvojka/kupredudominulosti/_zp
rava/ludek-frybort-v-islamu-clovek-nema-svou-vlastnivuli-svou-zodpovednost-tim-padem-ani-svedomi-1512205
V úctě H. Bárta
1. září zemřel autor státního znaku a významný český
heraldik Jiří Louda. Za spolek byla odesílána kondolence.
Zdravím srdečně, vážené dámy a pánové, kamarádi.
V sobotu jsem v rámci výletu po stopách Přemysla II.
Ottokara samozřejmě navštívil ve Vídni ta nejdůležitější místa; dovoluji si tedy poslat pár obrázků:
K pomníku maršála Radeckého jsem položil větévku
se stuhami Spolku Radecký Praha, v Císařské hrobce u
Kapucínů jsem položil stuhy Koruny české (a s velkým
potěšením vyfotografoval u rakve císařovny Zity krásnou kytici našich Moravanů) a u Augustiniánů jsem
zapálil svíci u postranního oltáře bl. Karla I. Jako vždy –
velký zážitek, o který se takto dělím i s Vámi.
FACTA NON VERBA
H. B.
Památník v Korutanech
Tento pátek až neděli jsem byl s kamarády z 28. IR Praha a s dr. Novákem opravovat památník na bývalé frontě Velké války v Korutanech. Posílám obrázkový seriál
z té cesty.
Jan E. Bárta
Detail nového reliefu. Dílo pana Pokorného, laminát a
kovový prach. Osadili jsme na epoxidový tmel, na místě
vytvořený z pryskyřice a vápencových drtí do tří předvrtaných otvorů 6 mm.
Tento památník, vybudovaný vojáky a důstojníky II.
batalionu 28. pěšího regimentu Praha, byl odhalen při
polní mši dne 18. 8. 1916 uprostřed těžkých bojů na
Italské frontě. Památník byl vztyčen v horách nad Straniger Alm u městečka Kirchbach, v nadmořské výšce
téměř 2 000 m, několik metrů od italské hranice jižních
Korutan.
Ve dnech 10. – 12. 7. 2015, po sto létech, se k památníku vydává expedice historického 28. pěšího pluku
„Pražské děti“ poté, co se o existenci památníku dozvídá.
Další den, v sobotu 11. 7., začínáme pracovat.
K večeru je hotovo. Deska památníku očištěna od mechů a lišejníků, osazen relief JCKV Františka Josefa I.,
obnoven nápis do původního barevného stavu, dokončeny drobné terénní úpravy, doplněny odpadlé vápencové balvany tvořící opěrnou mohylu, v nejnutnějším
rozsahu doplněno nezbytné maltování mezi kameny,
celek doplněn v okolí nalezenými dělostřeleckými nábojnicemi...
http://radecky.org/index.php/novinky/76-opravapamatniku-28-regimentu-v-korutanech
Honzo a Hynku, přeposílám Vám k uveřejnění - týká se
hlavně c. k. voj. vysloužilců. Ti naši ze Svazu tam byli i
přítomni. Myslím,že tuto chvályhodnou akci,kterou podnítil a spoluorganizoval Mgr. Milan Rosenkranc, ředitel
oblastního muzea v Děčíně,je potřeba prezentovat nejenom jako podnět pro ostatní... Servus a dík za uveřejnění. Jindra
Sobota 25. července 2015
Vážení přátelé,
vítám vás na dnešním slavnostním odhalení pomníků
děčínským občanům padlým ve válkách 1866 a 1914 –
1918. Vítám zde i primátorku města Děčína paní Mgr.
M. Blažkovou, zástupce Krajského vojenského velitelství v Ústí nad Labem pana pplk. Jana Schwarzbacha, P.
Vojtěcha Suchého z Tovaryšstva Ježíšova a další hosty.
Sešli jsme se zde dnes, abychom při příležitosti blížícího se 101. vyhlášení první světové války, slavnostně
odhalili pozůstatky dvou pomníků padlým děčínským
občanům, na které se v nedávné minulosti neprávem
zapomnělo.
První pomník, věnovaný památce 228 obyvatelů města Děčína, padlým v letech 1914 – 1918 na bojištích
světové války, stával až do roku 1956 v parčíku u Nerudovy ulice. Z celého pomníku se zachovalo pět pískovcových desek se jmény obětí, které dlouhá desetiletí ležely nepovšimnuty na hřbitově na Folknářích.
Druhý zaniklý pomník, původně umístěný jižně od
kostela sv. Václava a Blažeje, upomínal na 72 obětí z
řad obyvatel okresu Děčín padlých v prusko-rakouské
válce v roce 1866. Pomník, silně poškozený při ruském
bombardování města v roce 1945, byl později prodán k
rozebrání na kamenický materiál. Dvě z pamětních
desek se při demolici dostaly do kostela a jako zázrakem se dochovaly do dnešních dnů.
Na základě iniciativy Oblastního muzea v Děčíně a ve
spolupráci s Děčínsko - podmokelskou vlastivědnou
společností, rozhodlo město Děčín o částečné renovaci
obou pomníků a jejich důstojném umístění na vojenském pietním místě u kostela sv. Václava a Blažeje.
Záměr města nebyl veden jen snahou o uctění památky mrtvých, ale vycházel i ze zákona č. 122 /2004 Sb.
o válečných hrobech, který ukládá obcím pečovat o
válečné hroby bez ohledu na jejich původ. Na všechny
padlé je podle tohoto zákona nazíráno jako na oběti
válek a nejsou posuzovány podle státní příslušnosti či
národnosti.
Vybudováním nového vojenského pietního místa u
kostela sv. Václava a Blažeje se tak město Děčín hlásí
ke své bohaté historii i k památce těch, kteří naše
město v minulosti budovali a položili své životy na
bojištích obou válek.
Se zřízením pietního místa vydal dne 15. července
2015 souhlas i Odbor pro válečné veterány Ministerstva obrany ČR.
P. Vojtěch Suchý, SJ
Na závěr dnešní akce vzdejme všem padlým alespoň
hold hymnou státu, pod jehož prapory bojovali a umírali na bojištích obou válek.
Desky vysvětil vikář Vojtěch Suchý od jezuitů.
Dětský den s pejskem a také s Klubem
vojenské historie v Rakovníku
Rakovník – Základní organizace Českého kynologického svazu v Rakovníku uspořádala v neděli 21. 6. od
10,00 hod na cvičišti psů v Rakovníku Dětský den
s pejskem a soutěž o nejhezčího psa.
Pro zpestření programu čekalo na přítomné ve
13 hodin předem dohodnuté překvapení. Za zvuku
sirény se najednou u vchodu objevil džíp americké armády a v něm vojáci v uniformách armády USA. Nebyli
to praví vojáci, ale členové Klubu vojenské historie
(KVH) v Rakovníku v čele s jeho předsedou ing. Jiřím
Svobodou. Ten je také majitelem vojenského džípu
vzor 1943, který sám z torza po částech zrenovoval
přesně tak, jak vypadal za 2. světové války.
Ostatní členové KVH z tzv. sekce 1. světové války a
Rakousko - Uherska se dostavili těsně před příjezdem
džípu. Byli tři: Josef Pánek, Jindřich Lipecký a Karel
Suchý. První dva měli na sobě uniformy c. k. vojenských vysloužilců a třetí uniformu setníka (kapitána)
rakousko - uherské armády. Tuto skupinu vedl Josef
Pánek, současný velitel Rakovnické župy Svazu c. k.
vojenských vysloužilců zemí Koruny české. Jedním ze
zakládajích členů (včetně rakovnických vysloužilců) je
Jindřich Lipecký. K. Suchý se stal členem teprve nedávno. Byl pozván i dlouholetý kamarád vysloužilců Miroslav Franěk. Měl uniformu Sboru rakovnických ostrostřelců a po předchozí dohodě přijel „těžce" ozbrojen –
puškou ruské výroby zn. Mosin z 1. světové války a
replikou pušky předovky z 2. pol. 19. století. Pan Franěk seznámil děti s těmito zbraněmi a v patřičné vzdálenosti od pejsků nechal některé starší chlapce i vystřelit z Mosinu, ve kterém byly samozřejmě slepé náboje.
Jiří Svoboda se svou druhoválečnou skupinou předvedli dětem americké uniformy a vyprávěli jim i o bojích armády USA za války ve světě i u nás na západě Čech. Také nechali zájemce zastřílet si z vojenské
vzduchovky. Hlavně kluky zajímal i velitelský džíp, ve
kterém některé děti jeho majitel povozil po hřišti.
Naše členy dobře doplňovali i zástupci Hasičského
záchranného sboru z Rakovníka s ukázkou vodního
děla a hašení požáru A ještě na závěr – děti a hlavně
dospělí se ptali na rozdíl mezi ostrostřelci a vysloužilci.
Ostrostřelci byli střelci ve městech, vyzbrojeni
nejdříve luky, později palnými zbraněmi. Původně měli
bránit města proti útočníkům a zajišťovat pořádkovou
službu, hlídkovou činnost apod. Když jejich úlohu převzala armáda, četnictvo či policie, stal se z ostrostřelců
postupem času prestižní zájmový spolek měšťanů
s krásnými uniformami a praporem. Každoročně pořádali mimo jiné i střelby do malovaných terčů, což byla
vždy velká společenská událost. V Rakovníku byl tento
sbor založen v roce 1514 a obnoven několika nadšenci
v roce 1995, tedy právě před 20 lety.
Dětský den s pejskem Autor: Archiv Spolku vojenských vysloužilců arcivévody Reinera
Vysloužilci byli vždy vysloužilí vojáci rakousko uherské armády. Jejich spolky vznikaly na našem území ve velké většině až po prohrané prusko - rakouské
válce 1866 (bitva u Hradce Králové). Jejich hlavním
posláním se stala dobročinná a charitativní činnost ve
prospěch vlastních členů. Vysloužilí vojáci se často obtížně zapojovali do civilního života. Proto se sdružovali
do těchto spolků a vzájemně si finančně i jinak vypomáhali. Spolky veteránů byly prakticky v každém městě či větší obci a patřily k nejpočetnější a nejmasovější
společenské organizaci v Čechách, na Moravě i Slezsku.
Měli rovněž krásné uniformy vojenského střihu a podobně jako ostrostřelci nosili nejdříve klobouky s peřím (fedrpuš), později po roce 1900 z praktických důvodů vyměnili klobouky za tzv. komínky tmavomodré
či černé, podobné důstojnickým. Neměli hodnosti, pouze funkce, a nenosili palné zbraně. Stříleli pouze z
moždířů (např. při církevní slavnosti Božího těla). Měli
rovněž svůj krásný spolkový prapor s císařským znakem a názvem spolku a města - obce. Na límcích uniforem byl zlatý planoucí granát, který se stal symbolem
vysloužilců, podobně jako kovové knoflíky s písmenem
V (veterán-vysloužilec).
V Rakovníku byl tento spolek založen v restauraci U Zlaté štiky v roce 1883 a obnoven byl několika
nadšenci v roce 2013. Celorepublikový Svaz vysloužilců byl nově založen v roce 2011 a má sídlo v Císařském
u Šluknova. Jeho posláním je mimo osvětové činnosti
(výstavní, publikační apod.) i pomoc místním samosprávám při realizaci oprav poničených pomníků či
památníků hlavně obětem 1. světové války – místním
rodákům. Další informace pro zájemce jsou m. j. na
webových stránkách www.vyslouzilci.cz.
Oba spolky měly své patrony (místní šlechtic, starosta
města či obce či jiné osobnosti politického a hospodářského života). Města a obce také podporovaly tyto
spolky morálně i finančně. Za to se ostrostřelci i vysloužilci podíleli buď na vyžádání či z vlastní iniciativy
v plné parádě na významných událostech v místě.
Např. při oslavách státních i církevních svátků či výročí, pietních aktů, stafáží při významných návštěvách
apod.
Spolky tvořily neodmyslitelný kolorit toho daného
města či obce na našem území a bylo by dobře, kdyby
se tato tradice i nadále rozvíjela.
Děkujeme za pozvání a jsme rádi, že jsme pomohli
zpestřit tento krásný nedělní a sváteční den hlavně
dětem, pro které byla celá akce určena.
Za KVH a Svaz c. k. voj. vysloužilců sepsal J. Lipecký.
Zdroj:
http://rakovnicky.denik.cz/zpravy_region/detsky-den-spejskem-a-take-s-klubem-vojenske-historie-v-rakovniku20150703.html.
http://rakovnicky.denik.cz/zpravy_region/detsky-den-spejskem-a-take-s-klubem-vojenske-historie-v-rakovniku20150703.html
Rekonstrukce bitvy na Chlumu se zúčastnili za Rakovnickou župu Svazu vysloužilců velitel J. Pánek, dále
J. Lipecký a K. Suchý, za Středočeskou župu Svazu
Standa Červený a voj. úředník Jarda Košťál z Prahy.
Přijeli i naši vzácní hosté a přátelé z Rakouska (Lt. I.
TR ing. Peter Pittner z Vídně a ing. arch. Viktor Biloruský ze Slovenska-Bratislavy). Jirka Šubrt, praporečník Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny
české bojoval statečně proti Prušákům v uniformě dělostřelce rakouské armády. Až na to hrozné vedro se
výprava vydařila a mimo nezapomenutelné podívané
jsme se zde setkali s kamarády ve zbrani a navázali i
nové kontakty s některými dalšími členy vojenskohistorických jednotek ze zemí Koruny české. Budeme se
těšit na další výpravu na bojiště za rok, kdy to bude již
150 let od oné nešťastné bitvy pruských a rakouských
vojsk u Hradce Králové. Myslím, že se nám daří propagovat ve světě nejenom republikový Svaz vysloužilců,
Klub vojenské historie v Rakovníku ale i naše slavné
královské město Rakovník, k němuž se všude hrdě hlásíme.
Rakovnická župa Svazu c. k . voj. vysloužilců
Kulturní centrum Józefów (Polsko)
hledá partnery pro připravovaný Evropský festival
šlechtické kultury.
Kulturní centrum v Józefówě v Polsku v současné době
připravuje Evropský festival šlechtické kultury, který by
měl proběhnout v červenci 2017. Hledá partnery, kteří
se zajímají o rozšiřování povědomí o nehmotném
kulturním dědictví. Projekt se věnuje předkům
šlechtických rodin a aristokracie a dává si za cíl umožnit
veřejnosti poznat již zapomenuté prvky šlechtické
kultury, etiketu, módu, tanec atd. Čtyřtýdenní festival
bude zahrnovat přehlídky, koncerty, lov, výstavu psů,
taneční soutěž a mnoho dalšího. Kulturní centrum
Józefów se chystá podávat žádost o podporu z programu
EU Kreativní Evropa (uzávěrka žádostí v říjnu 2015).
Více o programu EU Kreativní Evropa
na www.kreativnievropa.cz
Kontakt: Agnieszka Rogalska-Jung, T +48 22 789 22 84,
E [email protected]
vydáno: 17.7.2015 | autor: Eliška Míkovcová
http://www.idu.cz/cs/kulturni-centrum-jozefow-polskohleda-partnery-pro
J. Pánek a pplk. Aleš Kubeš-vojenský historik.
Září 2015
22
7
Jan Drnek, autor série fiktivních příběhů o jiné
druhé světové válce (Žáby v mlíku, Žába a škorpion,
Žáby v bouři), dokončil v letních měsících čtvrtý a
poslední díl této série, který by měl v Našem Vojsku
vyjít v období Vánoc pod názvem Žáby na prameni.
Zpravodaj na dalších stranách uvádí ukázku z této
knihy, kapitolu, která se týká tématu císařova prezidenta.
Pro ty, kdo nečetli předchozí díly:
Císařův prezident
Kniha tohoto formátu v monarchistické knihovně
rozhodně chybět nesmí. Čeští novináři David Glockner a Dušan Spáčil se pustili do křížku s tématem,
který v českém prostředí rezonoval již před světovou
válkou a dodnes se opakovaně vrací.
Byl T. G. Masaryk nemanželským synem JCKV Františka Josefa I.?
Ke cti autorů je třeba říci, že se tématu zhostili tak
poctivě, jak jen to šlo. Probírají hypotézy, analyzují a
hledají důkazy pro i proti. Není jejich záměrem, že
shromážděná fakta vypovídají spíše pro tuto hypotézu.
Pro mnoho nadšených českých vlastenců bude asi
překvapením, že Habsburkové nejspíš fakticky vládli
v Čechách do roku 1937. Mnohé se tím ale vysvětluje. Zda je toto zjištění (dle mého soudu tak na 90 %
pravdivé) monarchistického hnutí u nás přínosné či
spíše naopak, zůstává otevřenou otázkou.
Kniha vydaná Knižním klubem je vázaná, má 296
stran a stojí okolo 240,- Kč.
Jsme v roce 1942. Československo, které na podzim
roku 1938 odrazilo Hitlerův pokus o vojenský vpád do
ČSR a způsobilo tak pád nacistického režimu, je přední
středoevropskou silou v oblasti ekonomiky a technologií. Protože jako malá země nenašlo spolehlivého garanta své bezpečnosti, bylo nuceno jej samo vytvořit.
Stalo se iniciátorem znovusjednocení Podunají na bázi
spojeneckého paktu Malé dohody doplněné Maďarskem. Toto uskupení se právě za pochodu mění ve federativní stát. Jde o problematický proces sjednocení
tří monarchií a jedné republiky, která také jeví tendence k rozpadu na dvě republiky. Roli hraje neopominutelná paradox, že bezpečnostní garant musí být
silnější a větší, než jeho tvůrce a ten jej tedy nikdy nemůže ovládat. Může jeho vytvoření jen iniciovat.
Vše probíhá na pozadí akutního ohrožení ze strany
Stalinova SSSR. Rudá armáda od léta drtí Polsko, kde
zápolí se zbytky polské armády a s německým Wehrmachtem. Ohrožená Malá dohoda stojí na prahu mobilizace a stává se neoficiálním spojencem Německé říše
i Polska.
Protože v období Mnichova zásadně selhaly politické
elity tvůrců 28. října 1918, posílila konzervativní pravice a husitské trendy byly nahrazeny svatováclavskou
tradicí výkladu české historie. V ČSR legálně existuje
politická Strana sv. Václava, de facto monarchistická a
konzervativní. Probíhá vnitřní boj o budoucí charakter
státu, do něhož se prolínají intriky tajných služeb a
rostoucí vliv armádního velení, který sílí s blížící se
válkou. Na scénu v Podunají vstupuje i Otto
Habsbursko-Lotrinský podporovaný kapitálově silnými Rothschildy.
Také západní Evropa sdílí názor, že roztříštěnost
střední Evropy, která vznikla po roce 1918, musí být
eliminována vytvořením opět dvou silných státních
útvarů, a sice demokratického Německa a Podunají.
Všichni v tom mají jasno, jen Češi se z jakýchsi iracionálních, kmenově nacionálních důvodů nemohou dohodnout.
Zde začíná naše ukázka.
6. srpen 1942 – Brno
Redaktor Bedřich Golombek se tísnil v davu jiných novinářů na galerii městského soudu Brno a snažil se získat výhled do prostoru mezi lavicemi pro žalobce a obhájce. Za normálních okolností by se o tento soud vůbec
nezajímal. Byl redaktorem brněnské filiálky časopisu Svět vojáka a běžné soudničky zásadně nedělal. Jeho
redakce se vůbec nezajímala o soudní procesy, leda by se jednalo o procesy vojenského soudu, a k těm zase
veřejnost nemívala přístup. Zde šlo o zcela unikátní případ, kdy měl být souzen voják civilním soudem. Respektive civilista, který se cítil být vojákem. Šlo o Josefa Holíka, pětatřicetiletého středoškolského učitele, který se rád převlékal do uniformy bývalé rakousko-uherské armády a v hodnosti Oberstleutnanta (podplukovníka) velel poměrně početnému spolku vojenské historie 8. pěšího pluku Brno. Samozřejmě přitom byl členem svatováclavské strany.
Golombek navštívil v prosinci loňského roku z profesionálního zájmu pohřeb bývalého významného rakouského vojevůdce generála Böhm - Ermölliho ve slezské sudetské župě Troppau (Opavě) a byl svědkem toho,
jak se tento pohřební akt změnil v okázalou demonstraci síly těchto nostalgických vojenských historických
jednotek. Právě v Troppau se tyto jednotky spojily do jakési asociace, celorepublikového Spolku Ermölli, a
staly se řádně registrovanou polovojenskou organizací, o níž se vědělo, že je dotována a podporována Stranou
sv. Václava. Tím se tyto jednotky staly i politickou záležitostí a Golombek, znepokojený jejich počtem, úrovní
výcviku a výzbrojí, si umínil, že je již nepřestane bedlivě sledovat.
Holíkův případ pochopitelně řádné vojenské soudy nezajímal a předsedající JUDr. František Votýpka z něho
měl evidentně těžkou hlavu. Až z galerie bylo vidět, jak si co chvíli otírá kapesníkem pot z čela. Co Holík spáchal? Článek. Napsal článek do svatováclavské Vlasti, a tento článek působil na veřejné mínění jako výbuch
bomby. A nejen v Brně. Nešlo ani tak o článek, jako o dvoustránkovou studii, a Golombek dobře věděl, že získat v novinách běžného formátu jednu celou stránku pro sebe, to už je pro novináře téměř celoživotní úspěch.
Natož dvě stránky doplněné řadou ofotografovaných dokumentů. Holíkův článek měl titulek: JAK SE POMSTIL
LEVOBOČEK, a vyprávěl i dokladoval velmi pozoruhodný příběh.
V Hustopečích na Moravě se 4. 8. 1813 narodila jistá Therese Kropaczek neboli Terezie Kropáčková. Narodila se jako dcera hospodského a řezníka v německy mluvící rodině, ale hovořila i česky. Byla to velmi přitažlivá
žena. Lásce se nikterak nevyhýbala a již 11. 8. 1844 se jí v Hustopečích narodilo nemanželské dítě, syn Josef,
který ale 1. 12. zemřel na souchotiny. Tou dobou již byli oba její rodiče po smrti. Po smrti dítěte pracovala
Terezie jako kuchařka ve Vídni, později se vrátila do Hodonína. Pohybovala se ve vyšší měšťanské společnosti, v níž se hovořilo německy. V Hodoníně pracovala opět jako kuchařka (možná vrchní kuchařka) pro úředníka zdejšího císařského velkostatku. Je poněkud zvláštní, že se tak pohledná a dobře situovaná žena do svých
35 let, do roku 1848 ještě neprovdala.
Mladičký císař František Josef I., který nastoupil vládu uprostřed revolučních událostí 2. 12. roku 1848 právě
v Olomouci, oslavil v tomto revolučním roce 18. narozeniny. Po 6. říjnu 1848 se celý císařský dvůr přesunul
z Vídně do Olomouce, protože ve Vídni došlo k druhému krvavému záchvatu revoluce. Na Moravě měli
Habsburkové zázemí v podobě hodonínského císařského statku. V tomto období se v pečlivě vedeném deníku
mladičkého arcivévody Františka Josefa I. objevilo poněkud záhadné jméno Kropaczek, a to v souvislosti se
zámkem v blízkém Holíči (letní císařské sídlo).
Mladičký arcivévoda sice proslul během své panovnické dráhy jako suchar a spíše úřednický typ, ale ve dvou
oblastech se projevoval živelně a vášnivě, a sice na bojišti a v posteli. Právě v únoru 1848 se zamiloval do berlínské hraběnky Elisabeth Ugarte, ženy o 8 let starší a již 4 roky vdané dvorní dámy své matky Žofie. Byl z toho skandál, protože manžel přistihl mladíka při činu. Další uvolňování sexuálního napětí adepta na císařskou
dráhu si proto vzala na starost právě jeho matka Žofie, která mu podle dobových zvyků začala opatřovat takzvané „hygienické metresy“, dívky převážně z dobře vedených měšťanských rodin.
František Josef byl po aféře s hraběnkou uklizen k Radeckého armádě do Piemontu, kde prodělával křest
ohněm. Od podzimu 1848 již ale trávil celé měsíce na jižní Moravě a na konci roku byl v Olomouci korunován.
V Olomouci setrvával ještě 13. 4. 1849, kdy si předvolal generála Windischgrätze a odvolal jej pro neúspěchy
proti vzbouřencům v Uhrách.
1. 5. 1849 byl císař stále ještě v Olomouci, odkud psal carovi dopis s žádostí o pomoc při potlačení maďarské
revoluce. 5. 5. vykonal několik vojenských přehlídek tamtéž. Pak vykonal inspekční cestu u několika jednotek
v Uhrách. 21. 5. se ve Varšavě setkal s carem Mikulášem I. a spěchal nazpátek do Vídně. Pak 26. 5. do Prešpurku. 30. 5. zbavil ve Vídni velení dalšího neúspěšného generála von Weldena. Ve Vídni byl do 2. 6., ale v té době
již začaly na Moravu přijíždět první ruské jednotky, které se formovaly právě v okolí Hodonína. Císař tedy
spěchal právě sem, aby byl v centru dění. Vykonával přehlídky a raporty a po večerech odpočíval. Stále zde
ještě pracovala krásná Terezie Kropáčková, o 8 let starší (jako hraběnka Elisabeth Ugarte) a svobodná.
Záhy se ukázalo, že Terezie otěhotněla a pro početí později narozeného dítěte bylo klíčové právě období od
konce května do poloviny června.
28. 6. již císař asistoval při dobytí Györu neboli Rábu.
15. 8. 1849 se v hodonínském farním kostele konala svatba Terezie Kropáčkové s jistým Josefem Masárikem
(zde většina čtenářů zbystřila). Byla to po všech stránkách velmi podivná svatba. Ženich pocházel z hornouherských, ale nedalekých Kopčan a na hodonínském panství pracoval od 15. 2. 1848 jako pacholek od koní.
Společensky stál nejméně o třídu níže, než nevěsta. Byl prakticky negramotný, ona vzdělaná. Rodina Terezie
patřila v Hustopečích ke středostavovské vrstvě. Kropáčkové byli počítáni mezi měšťany a na křtech jejich
dětí figuroval i primátor města. V té době nebylo zvykem uzavírat tak nerovné sňatky. Nevěsta byla již 3 měsíce těhotná a neexistuje žádný svědek nebo důkaz o tom, že by se před svatbou jakkoliv stýkala s Josefem
Masárikem. Ten byl ostatně o 10 let mladší, než Terezie. Vše nasvědčuje tomu, že snoubenci se prakticky neznali a svatba byla dohodnuta narychlo. 7. 3. 1850 se pak Terezii narodil syn Tomáš Masárik.
Mohlo to tak být, ale nemuselo, rozvíjel Holík opatrně své teze, které dokladoval fotokopiemi oficiálních zápisů z knih hodonínského velkostatku, matrik a dalších institucí.
Mladý Josef Masárik se nějak nešťastně zapletl do revolučních událostí v březnu 1848 a každopádně měl
máslo na hlavě. Musel udělat, co mu poručili, a neprodělal na tom.
3. 12. 1849 (3 a půl měsíce po světbě) navštívil Hodoním opět císař František Josef I. v doprovodu arciknížat
a ministerského předsedy Felixe Schwarzenberga. Holík právě zde uveřejnil své trumfové eso, totiž fotografii
stránky z osobního deníku (kopiáře) mladého císaře. U dne 4. 12. roku 1849 zde císař zaznamenal své postřehy. Na spodním okraji stránky, těsně před spaním udělal František maličkou poznámku: Kropaczek erl
(erledigt). Dalo se to číst jako: Kropáčková vyřízeno.
Jiný Kropáček či Kropáčková se v císařově životě již nevyskytovali. Zcela zřetelně se jednalo o Terezii Kropáčkovou a Holík zde naznačoval jasný příběh. Naznačoval, že právě Terezie Kropáčková byla onou hygienickou metresou, kterou matka císařovna Žofie pro chvíle volna a rozptýlení trávené na Moravě naordinovala
svému poslušnému synovi Františku Josefovi. Zejména pak pro večery a noci dvou prvních červnových týdnů
v roce 1849. Když Terezie později zjistila, že je těhotná, nehroutila se z toho ani se nešla utopit, ale dala císaři
vědět. Ten nelenil, a kromě finanční kompenzace vybral osobně Terezii ženicha. Výběr padl na Josefa Masárika, možná právě proto, že byl podezřelý z napomáhání revolucionářům a nemohl si moc vyskakovat. Ostatně,
mohl si tím jen polepšit, když spolkne, že dítě není jeho a prohlásí ho za své. Terezie se také poslušně podvolila císařově volbě a od té doby o ni bylo postaráno. Císař určil emisara, který se měl o záležitosti rodiny starat,
zpovzdálí ji hlídat a zasahovat v její prospěch. V mnoha obdobných případech v budoucnu postupoval František Josef stejně. Byl to zkrátka a dobře jeho modus operandi.
Holík neuvedl zdroj deníkového záznamu, ale dalo se pochybovat, že by mu jej k ofotografování jen tak poskytla samotná habsburská rodina, která tyto rodové dokumenty dnes bezpochyby dostala nazpět. Pokud
byly Holíkovi tyto dokumenty poskytnuty ke zveřejnění, muselo se jednat o větší politickou hru, v níž se Holík
uvolil sehrát roli roznětky.
Holík dále uvedl jako nepotvrzenou domněnku, že František Josef I. měl za svého života sedm levobočků.
Masaryk by byl osmý a současně prvorozený. Za jiných okolností by se stal korunním princem a následníkem
císařského trůnu. Dále byly na stránce zveřejněny fotografie a portréty Tomáše Masaryka a jeho bratrů Ludvíka a Martina v dospělém věku, z nichž nad slunce jasněji vysvítala naprosto odlišná fyziognomie obličejů i
postav. Dále zde byl zveřejněn portrét Františka Josefa I. v mladším věku, který jako by skutečně vykazoval
některé rysy shodné s rysy Masarykovými. Holík dále dovozoval, že že se Tomáš značně lišil od bratrů i svou
inteligencí i povahou. Svého otce kočího Józefa prý považoval za tupce, pohrdal jím a měl s ním neustálé konflikty. Jako mladík se Tomáš Masaryk často holedbal, že on bude jednou velkým pánem, měl vůdcovské sklony, od dětství organizoval různé party a společnosti, byl vzpurný a svéhlavý. V prostředí selské a maloměšťácké Moravy vynikal jako cisterna na poušti. Holík tyto skutečnosti dokládal zaznamenaným svědectvím
současníků.
Na čtenáře se z novinové stránky valila další záplava faktů a domněnek.
Masaryk chodil od malička do německých škol a dostával vzdělání, na které rodina prokazatelně neměla
prostředky. Josef Masárik v době svatby pracoval jako čeledín. Krátce po svatbě, 1. 8. 1849 byl náhle povýšen
na panského kočího a v roce 1859 se stal dokonce hospodářským dozorcem (drábem). U negramotného, povahou mírného a trochu ušláplého nevolníka to byla závratná a těžko pochopitelná kariéra.
Také bydlení rodiny se postupně zlepšovalo. V roce 1856 se přestěhovala na statek do Čejkovic, kde dostala
byt v panském dvoře. Masárikovi se náhle měli jen o něco hůře, než rodina samotného správce statku Františka Šustra. Malý Tomáš dostal na starost správcova synka a za to i stejné soukromé vyučování s přístupem
do zámecké knihovny. Když se Šustr po čase začal vlivu Masárikových obávat a odstěhoval je do blízké Čejče,
začali jeho rozhodnutí okamžitě vyšetřovat vídeňští úředníci a Šustr v roce 1859 zemřel na infarkt. Masárikovi se vrátili do Čejkovic. Holík opět dokládal řadu dobových svědectví o tom, že z Vídně občas přijížděli nějací
páni, kteří s Josefem Masárikem jednali s respektem, ale vše důležité řešili pouze s Terezií.
V roce 1866 se krajem pohybovala pruská okupační vojska a Josef Masárik opět udělal chybu a nechal se od
Prajzů najmout jako průvodce. Toho zneužil podlý správce statku a poslal na rodinu udání z kolaborace do
Vídně. Nařčení se vyšetřovalo, Josef byl potrestán ztrátou místa, ale ihned získal nové místo hospodáře na
statku v Miroslavi u Moravského Krumlova. V letech 1870 – 1882 pracoval Josef Masárik v Kloboukách u Brna, na statku, který patřil Anglobance, jejímž generálním radou byl Rudolf Schlessinger, významný mecenáš
mladého Tomáše.
V roce 1861 nechala Terezie zapsat Tomáše na piaristickou reálku v Hustopeči. O souhlas musela žádat ředitelství císařského statku, ale povolení bylo okamžitě poskytnuto a Tomáš šel samostatně bydlet do Hustopečí
k tetě Veronice. Dostal k tomu knihu od jakéhosi matčina přítele z Vídně.
Na tomto místě Holík popsal strukturu dvorských úřadů a kladl důraz na osobní kabinetní kancelář císaře,
jejímž přednostou byl až do roku 1865 Franz Thiele. Tato kancelář kromě styků s ministerstvy zajišťovala i
osobní agendu a korespondenci panovníka. Zaměstnancem zde byl i Herr von Mahly (Malý), což byl onen přítel z Vídně, kterému byla svěřena péče o Masárikovu rodinu a který navštěvoval paní Terezii.
V roce 1864 přijel Malý na Moravu se schválenou dispozicí, podle níž měl Tomáš ihned odejet do Vídně a
nastoupit zde do učení na uměleckého kováře. Tomáš byl prý uporostřed noci probuzen a neprodleně eskortován. U mladých arcivévodů bylo totiž požadováno, aby se vyučili nějakému řemeslu, tak jako apoštol sv.
Pavel. Zřejmě byla tato povinnost vztažena i na levobočka. Matka Terezie jela s Tomášem a ve Vídni s ním
navštívila nějaké pány, přičemž mu vysvětlila, že u nich kdysi sloužila (Masyrykův životopis z roku 1875).
Z panského domu byl Tomáš odveden do Uměleckého zámečnictví, kde v dalších dnech na lisu zcela neumělecky vyráběl podkůvky k botám. Po šesti týdnech utekl z manufaktury pěšky domů, právě když byla rodina
vypovězena do Čejče, kde otec Josef dělal šafáře. Josef také uprchlému Tomášovi obratem sehnal místo u vesnického panského kováře Antonína Beneše. Zde byla práce tvořivá a Tomáše celkem bavila.
Zde Tomáše nalezl jeho učitel klavíru Ludvig z hustopečské reálky a vzal chlapce ke svému otci, rektorovi
čejkovické školy jako praktikanta (a posluhu). Tomáš učil hned dvě třídy kluků, kteří ho znali jako vesnického
komplice. Zvládl je, ale vysloužil si i pochvalu místních sedláků. Páter Satora nakonec Tomáše dovedl k tomu,
aby se přihlásil na gymnázium do Brna. Před tím, ve školním roce 1864 – 1865 se ale musel zapsat do primy
strážnického gymnázia, aby dohonil, co zatím zameškal. Mohl pak v Brně v září 1865 nastoupit rovnou do
sekundy, přičemž žil u ševce Kmenta v Nové ulici.
Na podzim 1866 se stala další podivná událost. Tomáš nebyl ve třídě žádný premiant, přesto si ho vybral
jako soukromého učitele pro svého syna Franciho sám Anton Le Monnier, policejní ředitel a prakticky nejmocnější člověk v Brně. A tento lidumil si ze záhadných důvodů vybral synka koňáka a čeledína Josefa Masárika? Le Monnier nebyl jen tak někdo. Byl časem i dvorním radou, rytířem, a měl přístup k císaři. U dvora
mu absolutně důvěřovali. Celá jeho rodina byla vzdělaná a velmi kultivovaná. Prvotřídní dohled pro císařského levobočka. Tomášovi ihned přiznali stipendium přes 52 zlatých ročně a nemusel platit školné. Stěhoval se
do lepšího, ale mnoho času trávil u Le Monnierů.
V roce 1869 přestal Tomáš chodit k povinným zpovědím. Nový ředitel gymnázia Anton Kriechenbauer (germanofil a násilník), si Tomáše předvolal do ředitelny a snažil se mu domlouvat v tom smyslu, že jde o formalitu, kterou si má odbýt a bude mít klid. Devatenáctiletý Tomáš milého Antona nahlas označil za šufta (hajzla) a
pokrytce. Když se uražený ředitel napřáhl, aby uštědřil drzému spratkovi pohlavek, Masaryk na něho vzal
železný pohrabáč. To každopádně znamenalo konec studií v Brně. Za takové věci se vylučovalo ze všech škol
monarchie na věky. Existovala ještě jedna forma vyloučení, a sice koncilium abeundi. To dotyčný sám požádal
o odchod z nějakých technických důvodů a mohl se pak přihlásit jinde. Skutečnost, že Tomáš Masaryk dostal
za svůj čin jen tuto mírnějšíé formu vyloučením je hodně podivná. Měl totiž i jiné přestupky na kontě a v té
době jej již upřímně nenáviděla většina profesorů v Brně. Dalo by se to vysvětlit protektorstvím Le Moniera,
ale nikoliv zcela, nehledě k samotné záhadě tohoto protektorství.
V této chvíli byl Le Monier povýšen císařem do šlechtického stavu a zároveň převeden do Vídně, kde se stal
ministerským radou. Tomáše ustavil hofmistrem svého syna, aby mohl s rodinou i bydlet. Zřejmě za starost o
císařského levobočka se Le Monnier roku 1873 stal rytířem, prvním policejním ředitelem Vídně a hned nato
zemřel.
Tomáš se již v září 1869 zapsal jako student vídeňského akademického gamnázia a ocitl se zde v sedmém
nebi. Mohl nastoupit rovnou do sexty této elitní školy. Tomáš překročil pomyslnou hranici a setřásl svůj venkovský původ. Vstoupil do řad a prostředí říšských elit. Také peníze mu nyní přicházely z nikdy neobjasněných zdrojů v množství, které dalece přesahovalo jeho potřebu. Změnil si jméno na Masaryk.
V roce 1870 přijal církevní koncil dogma o neomylnosti papeže a mladý Masaryk přestoupil k řeckým katolíkům. Poprvé formuloval svůj postoj o věrnosti pravdě nad věrností institucím (Husova cesta). Roku 1871 se
zde němečtí studenti bouřili proti připravovanému česko – německému vyrovnání, které pak bylo zrušeno.
Tomáš Masaryk k tomu mlčel. V té době mu ještě české národní zájmy nic neříkaly.
Holík nepředložil žádný jasný přímý důkaz o tom, že by byl Tomáš Masaryk, první československý prezident,
skutečně levobočkem císaře Františka Josefa I., ale jím seřazené indicie k tomuto závěru jasně směřovaly.
Čtenář sám musel při takto šikovné manipulaci dospět k závěru, že rozbití Rakouska - Uherska a založení
Československé republiky bylo ve skutečnosti pouhou pozdní pubertální vzpourou a pomstou zavrženého
synka mocnému tatíkovi. Ten zřejmě svého levobočka pustil ze zřetele a z dohledu právě v této době, kdy
Tomáš dosáhl plnoletosti. Pro pořádek uváděl Holík ještě další fakta z pozdějšího Masarykova života:
Roku 1872 maturoval a zahájil studium na filosofické fakultě.
Roku 1873 zemřel jeho chlebodárce Anton Le Monnier a Masaryk rychle nalezl výnosné místo hofmistra v
rodině Rudolfa Schlessingera, generálního rady Anglo - rakouské banky, jehož syna vyučoval. Když se mu podařilo bankéřova syna dostat k maturitě, byl s ním roku 1876 vyslán na cestu po Itálii a k ročnímu pobytu na
univerzitě v Lipsku. Tam se seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou z unitářské rodiny newyorského podnikatele. V srpnu 1877 se zasnoubili. Sňatek se konal 15. 3. 1878 a poté záskal Masaryk docenturu na vídeňské
univerzitě. Sňatkem se Masaryk také finančně zajistil.
Zdarma přednášel na univerzitě a proslavil se svým vstupem do sporu o pravost Zelenohorského a Královédvorského rukopisu. Češi se tehdy poprvé veřejně předvedli světu jako lháři a falzifikátoři historie a Masaryk se s tím nemohl smířit. Šel i proti Palackému a dalším významným buditelům. V Čechách byl považován za
vlastizrádce a zřejmě se ani necítil být příliš Čechem, spíše směřoval k tomu, aby se stal Vídeňákem.
V Praze se však dělila Karlo - Ferdinandova univerzita na českou a německou část a Masaryk se chopil příležitosti přednášet v Praze za plat. V Praze se roku 1882 ocitl v prostředí provinčního nacionalismu a kromě
Čechů měl nepřítele i v katolické církvi, kterou nepřestával kritizovat z protestantských pozic. Stále více,
v politice i v náboženských otázkách prosazoval cestu poznání, tedy vlastně jakéhosi moderního gnosticismu,
k čemuž dobře sloužila platforma volného unitářství. Přesto, podle vlastního tvrzení, se kolem roku 1884 teprve začal cítit být Čechem. Pravděpodobně mu byl blízký historický i současný postoj Čechů k náboženství a
ke katolické církvi. Přivlastnil si Husovu vášeň pro pravdu, aniž byl schopen rozeznat, že Johánek z Husi horoval pro zjevenou Pravdu víry, kdežto Masaryk měl na mysli spíše momentální stav osobního rozumového
poznání jednotlivce. Tak dopomohl Čechům k záměně Pravdy za pravdu a k celkovému relativismu, podle
kterého každý má právo mít svoji pravdu a žádná pravda nemá být nadřazena jiné pravdě, všechny pravdy
jsou si rovnocenné, takže vlastně žádné pravdy není. Jsou jen názory.
Masaryk založil revui Athenaeum a hlásil se k realistům, kteří se roku 1890 přidali k Mladočechům. V prosinci 1891 byl Masaryk zvolen poslancem do Českého zemského sněmu a do Říšského sněmu. Po dvou letech
se obou mandátů vzdal. Při vítání nových poslanců císařem se udála ona často zmiňovaná příhoda, kdy František Josef I. nepodal Masarykovi, jako jedinému ze všech vítaných poslanců ruku.
V roce 1899 se zapojil do velké aféry zvané Hilsneriáda s jasně humanistickým postojem. Ocitl se v tak silné
palbě kritiky, že již tehdy uvažoval o odchodu do USA. Ani zde se Čechům nezavděčil, což se projevilo později.
Tehdy se objevila jiná hypotéza, a sice ta, že Masaryk je nemanželkým synem kohosi z židovské lihovarnické
rodiny Reidlichů z Hodonína, v níž v kritických letech sloužila jeho matka Terezie jako kuchařka. Byly to účelové kostrukce? Snad. Zcela jistě ale odrážely vypozorovanou skutečnost, že Tomáš Masaryk se fyzignomií,
inteligencí i veškerým způsobem chování velmi liší od svého otce a bratrů.
Roku 1900 založil Realistickou stranu, která ve volbách příliš neuspěla. Nicméně, Masaryk byl opět zvolen
jako poslanec do Říšské rady.
Roku 1912 se v očích českých vlastenců ještě více zdiskreditoval obhajobou předsedy poslaneckého klubu
národně socialistické strany Karla Švihy, o němž bylo jasné a soudně prokázané, že byl policejním konfidentem a písemně se zavázal rakouské vládě získávat hlasy českých poslanců pro schvalování válečných zákonů,
pochopitelně za peníze, čemuž se tehdy říkalo úplatkářství. Švihova aféra byla pro jedny průšvih, jiní se na ní
vyšvihli. Po ní se soudilo, že i Masaryk je rakouským agentem a špiónem. Tomu nasvědčovala i skutečnost, že i
po začátku války mohl volně cestovat do neutrálního Holandska.
Tam a tehdy se s Masarykem udála zcela zásadní změna a začal všemi silami usilovat o to, co jej dříve
v nejmenším nezajímalo, totiž o samostatnost českého státu. Rázem hodil přes palubu Palackého, jehož se
ještě před pár týdny dovolával. Podle některých historiků postřehl britskou objednávku, totiž strach Britů
z panslavistických tužeb Čechů. Rusové byli tehdy váleční spojenci Británie a jejich vojska se právě tlačila do
Karpat, ale Britové nikterak nestáli o to, aby pomatení Češi přivedli Ruské samoděržaví přímo do středu Evropy. Britové zkrátka potřebovali někoho, kdo Čechům rozmluví snahy stát se poddanými Romanovců i za
cenu, že obrátí jejich pozornost k myšlence samostatného státu. V tom směru byl pro Západ nepoužitelný
známější politik a rusofil Karel Kramář. Masaryk objednávku přijal a začala se rýsovat samostatná republika,
ostrov a ráj humanismu a rozumu, meč osvícenství proti katolicismu, oáza kantovské automatické morálky a
mravnosti bez Boha. Jinými slovy útulek pro pyšné tvory, kteří si pomohou sami, vlastními silami, a za vlastní
uši se sami vytáhnou z bahna. Odstrčený prvorozený levoboček si vydobyl vlastní království.
Kdyby byl Holík vydal svůj článek před Mnichovskou válkou, byl by okamžitě a bez průtahů odsouzen podle
Zákona na obranu republiky č. 50/1923, přesněji podle § 11, který zakazoval jakoukoliv kritiku prezidenta.
TGM již sice nebyl prezidentem, ale byl prezidentem – osvoboditelem, což znamenalo, že i po své smrti představoval jakéhosi věčného duchovního prezidenta republiky (budu se na vás dívat) asi aby svatý Václav už
nepředstavoval věčného duchovního krále české země. Zkrátka, s Holíkem by se tehdy nikdo příliš nepáral.
Válečný premiér Rašín se ale v roce 1939 postaral o značné zmírnění tohoto zákona. Prezident již nebyl nekritizovatelný, ale stále bylo trestné prezidenta urážet. Právě urážka byla pojmem, na kterém stavěla obžaloba,
za níž stála zejména stále vlivná Alice Masaryková a další osoby, mezi nimi i bývalý prezident Edvard Beneš.
Jediný, kdo se necítil uražen a se smíchem se od této záležitosti distancoval, byl Masarykův syn Jan, toho času
velvyslanec v Londýně a bývalý císařský voják. Jan pouze řekl, že už je mu jasné, proč mu onehdy tekla modrá
krev, když se řízl o kalamář. Masarykovci však brali záležitost velmi vážně a hodlali z ní zřejmě udělat exemplární případ.
Redaktor Golombek si již několik dnů lámal hlavu nad tím, co chtěl Holík svým článkem dokázat. Co si sliboval od případného důkazu, že Masaryk byl synem Františka Josefa? Toto byl dvoubřitý meč také pro monarchistu Holíka a pro politické síly okolo Strany sv. Václava. Veřejnost by mohla tento fakt přijmout jako argument naopak opravňující Masaryka k rozbití monarchie a vytvoření republiky. Že se zavržený levoboček pomstil svému mocnému otci, bylo lidsky více než pochopitelné. To, že republiku založil a jako prezident jí vládl
fakticky Habsburk, by republice mohlo dodat určitou legitimitu, což monarchisté a konzervativci jistě nezamýšleli. Celý dějinný převrat by se pak vykládal nikoliv jako spor Čechů s Habsburky, ale jako vnitřní spor
v císařské rodině. Honza Masaryk by mohl založit novou českou královskou dynastii. Veřejnost by mohla začít
vyžadovat, aby byla zpochybněna legitimita dalších prezidentů, a aby českému království vládl potomek TGM,
tedy Johann I. Kropaczek Habsburg – Lothringen.
Tento článek by byl spíše pochopitelný, kdyby s ním přišli legionáři, neboť uznání Masaryka za Habsburka
by z nich sejmulo punc vlastizrádců, který jim podsouvá svatováclavská strana. Bylo by jasné, že ve světové
válce nebojovali proti Habsburkům, ale na straně a za práva jednoho odstrčeného Habsburka. Republika by
byla vzata na milost, protože vlastně byla výtvorem Habsburka. Současní monarchisté i Rakušáci z vojenských
historických jednotek by již nemohli na Masaryka plivat, protože z podstaty věci nemohli plivat na Habsburka. Byl by to největší vtip století. Totální obrat. Vyrazil by všem legitimistům a konzervativcům karty z ruky.
Vzal by jim vítr z plachet. Byli by zmatení a celé rozmáhající se hnutí by se rozpadlo do hádajících se frakcí.
Tak proč s tím přišel právě nějaký Holík, který si v uniformě hrál na císařského vojáka a legionáře nenáviděl?
Nedávalo to smysl. Ovšem jen do okamžiku, kdy do přecpané soudní sítě napochodoval sám obžalovaný učitel Josef Holík v uniformě rakouského Oberstleutnanta, jen bez cinkající šavle u boku, neboť tu mu odebrali
zřízenci u vchodu. Postavil se před soudce a zasalutoval. Poté prohlásil do hrobového a užaslého ticha:
- Vážený soude, vážení přítomní. Dostavil jsem se proto, že si hluboce vážím každé soudní stolice na tomto
světě, která se snaží prosadit spravedlnost. I tuto soudní stolici za takový orgán považuji a není mým úmyslem tento soud urážet nebo znevažovat. Přesto zde musím prohlásit, že nepovažuji tento soud za kompetentní
k tomu, aby soudil mou osobu. Jsem poddaným právoplatného českého krále, Jeho Výsosti Otokara I. von
Habsburg - Lothringen. Byl jsem předvolán před soud, který je orgánem takzvané Československé republiky.
Prohlašuji, že tato republika je nelegitimním a revolučním státním útvarem. Domnívám se, že české království
nebylo nikdy zrušeno nejen podle práva, že vůbec nebylo zrušeno, a proto stále trvá. Jsem tedy poddaným
českého krále a podrobím se bez odporu jakémukoliv královskému soudu. Nemohu však uznat nad sebou
pravomoc soudu, který vzešel z revoluce. S revolučním soudem nemohu s čistým svědomím spolupracovat a
nemohu uznat za právoplatný jakýkoliv jeho verdikt. Děkuji za vaše pochopení a poroučím se v dokonalé úctě.
Za trvajícího ohromeného ticha vypochodoval Oberstleutnant Holík ze soudní síně a opustil budovu. Vzápětí
síň vybuchla křikem a šumem. Ozývala se kakofonie rozčilených hlasů, smíchu a dalších zvuků. Soudce František Votýpka se marně pokoušel uklidnit vřavu. Po několika minutách bušení kladívkem do stolu a cinkání
zvonce jednání formálně odročil a nechal vyklidit soudní síň.
Redaktor Golombek se vracel do redalce naprosto šokován a konsternován. Vůbec netušil, jak má o této události referovat ve svém časopise. Byl si však jistý, že zde vůbec nejde o nějakou banální záležitost, nebo o frašku. Holík velmi dobře věděl, co dělá a jeho vystoupení v soudní síni neslo stopy pečlivé režie. Všichni byli úplně vedle. Vůbec tu nešlo o čest Masarykovy rodiny. Celý ten článek o habsburském levobočkovi byl jen záminkou. Holík jej nejspíš vůbec nesepsal. Tvůrci článku měli v úmyslu docílit právě toho, aby byl Holík obviněn a aby mohl před veřejným soudem vystoupit takto provokativně. Soudce Votýpka měl nyní před sebou
děsivý úkol, na který se vůbec nepřipravoval. Holíka pochopitelně zatknou a dovlečou jej před soud, ale on
nebude spolupracovat. Nebude se ani dopouštět urážek nebo neúcty k městskému soudu a vyhne se čemukoliv, za co by jej mohli kriminalizovat. Nebude odmítat soud, ale bude se dožadovat královského soudu. Holíka
nelze odsoudit za pohrdání soudem, protože jasně vzdal soudu hold a vyjádřil mu úctu. On jen neuznal jeho
svrchovanost nad vlastní osobou. Aby ho mohli soudit kvůli článku o Masarykovi, budou muset nejprve prokázat oprávněnost republikového soudu k souzení Holíka. Pokud tuto oprávněnost neprokážou a přesto Holíka odsoudí, vyrobí hnutí mučedníka.
Příště bude Holík obklopen dobře placenými schopnými advokáty. Do hry se vloží špičkoví právníci, kteří
jsou na Holíkově straně již určitě připraveni. Aby mohl být Holík žalován za své dnešní výroky, za své zpochybnění legitimity republiky, bude muset obžaloba dokazovat, že republika vznikla legitimně, oprávněně, že
muži 28. října měli mandát od většiny národů Československa, a to se jim nikdy dokázat nepodaří. Soud bude
podstupován vyšším a vyšším instancím, bude sledován tiskem a veřejností, ve které vyvolá vášnivé rozepře a
diskuse. Budou se konat demonstrace za i proti odsouzení Oberstleutnanta Holíka. Budou se mobilizovat katolíci, monarchisté, Němci, Poláci a další národy republiky. Mohou se vyskytnout další takové případy. Brzy
vše přeroste v soudní spor o samu existenci republiky, a o to tu šlo. Ne o Terezii Kropáčkovou a Františka Josefa I. Ne o českou obdobu národního Mesiáše, kterého zplodil kdosi z Boží vůle a vychoval jej světský otec
Josef. Tohle byla velmi sofistikovaná a rafinovaná právnická a hlavně politická past. Městský soud v Brně,
stejně jako Alice Masaryková a celý zástup dalších, do té pasti napochodovali s plnou parádou. K tomu všemu
hrozila válka a Československo mělo prezidenta, který pokud nebyl vysloveným monarchistou, určitě nebyl
republikánem. Kdyby věc nedopadla dobře, Rašín stejně udělí Holíkovi milost. Následky budou strašlivé.
Redaktor Golombek zahlédl část oněch obludných přediv moci a sil za oponou. Nerozuměl zcela jejich záměrům a cílům, jen pochopil část jejich metod. A zděsil se.
Září 2015
Specifické symboly pro platby v KČ
Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat
účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme!
Platby ve prospěch KČ:
účel
specifikace
specifický symbol
chod strany
členský příspěvek
1112015*
chod strany
dary a příspěvky přízniv2222015*
ců
ML
vydávání ML
333
ML
inzerce v ML
322
ML
příjmy z prodeje ML
300
ML
předplatné ML
311
reklamní předměty
odznaky KČ
444
Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo.
*Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje.
VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ
Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru):
http://www.primaplana.net/
Stránky císařovny Sisi a její rodiny:
http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i
Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.:
http://www.franz-josef.cz/
Stránky František Ferdinand d´Este:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./
Stránky Habsburkové a jejich země:
http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory
Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/
Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie):
http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1
Stránky K. u K. 8 LIR:
http://www.kk8lir.com/historie-pluku/a8-lir-v-archivu/
Stránky Svazu c. k. vojenských vysloužilců zemí Koruny české:
http://www.vyslouzilci.cz/
29
DŮLEŽITÉ KONTAKTY
Koruna Česká (monarchistická strana
Čech, Moravy a Slezska)
Adresa:
Senovážné nám. 24, 110 00, Praha
e-mail [email protected]
internet www.korunaceska.cz
IČ 44266740
č. účtu: 1928428359/0800 (CZK)
IBAN: CZ2808000000001721719263
Předseda Mgr. Petr Nohel
Monarchistický zpravodaj KČ
Periocidita: Měsíčník
Redakční rada:
Jan Drnek (šéfredaktor)
[email protected]
Mgr. Petr Nohel (redakce a grafika)
[email protected]
Monarchistický zpravodaj je stranickým periodikem založeným za
účelem propagace a šíření monarchistických myšlenek a informací
pro členy a příznivce strany. V žádném případě není prostorem pro
spory a polemiku.
O zveřejnění příspěvků rozhoduje
předsednictvo Koruny České.
Dar politické straně si můžete odečíst od základu daně dle ustanovení § 20, odst. 8. zákona č. 586/92 Sb. o daních
z příjmů. Pokud např. přispějete 10 tisíc, zaplatíte na daních jako fyzická osoba o 1500,- méně, jako právnická o
2000,- méně.
Všechny dary použije Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) na propagaci strany. Provozní
výdaje jsou hrazeny z členských příspěvků a z příspěvků příznivců.
Chcete-li podpořit naši stranu darem, vyplňte a vytiskněte si návrh darovací smlouvy na webu Koruny České.
Darovací smlouva pro právnické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Darovací smlouva pro fyzické osoby: Formát PDF; Formát DOC
Dar poukažte na bankovní konto Koruny České: 1928428359/0800
Pokud proti obsahu darovací smlouvy nemáte námitek, doplňte do ní identifikaci dárce a darovanou částku, vytiskněte
dvě vyhotovení, podepište a zašlete obratem na adresu: Koruna Česká, Senovážné náměstí 24, 110 00, Praha 1.
Obratem Vám zašleme námi potvrzený výtisk zpět.
Petici - Zrušte prezidenty podepisujte na adrese:
www.zrusmeprezidenty.cz
Nahlédněte do publikačních počinů Josefa Štogra:
http://revuetrivium.cz/ (srovnávací studie a úvahy na křesťanská témata)
http://www.moznost.wz.cz/cisla.html (filosofie všedního dne, hravost, radost z prožívání světa)
30
Články a příspěvky v této rubrice nemusí být v souladu s oficiální linií KČ.
Vážení a milí,
už se to profláklo a za pár týdnů bude z každého rohu někdo křičet, že stará dobrá Evropa je v háji, že jsme ji
zradili a zničili sami a tak podobně. Hlasatelů apokalypsy se najde dost kdykoliv se najde ještě neotřelé, zdánlivě nové a přitom dost laciné téma. Jenže co je to ta Evropa, která mizí? Co to byla Evropa? Jak se liší od neevropy? Jak se liší od civilizace založené Evropany mimo Evropu? Totéž pojem západní civilizace. Jak definovat,
co je v ohrožení?
Moje babička byla nepochybná Evropanka a demokratka. Sociální demokratka. Můj děda také. Kdy uvařila
k obědu polévku, dala na stůl talíře jen s vývarem. Pak tam byly mísy s masem, s celými uvařenými celery,
petrželemi a mrkvemi, mísa s doma dělanými nudlemi a další ingredience. Každý účastník oběda si mohl porci sestavit sám. Můj děda byl ale také demokrat a navíc hlava rodu. Určil, kdy se bude jíst a že budou jíst
všichni najednou, že se musí při jídle sedět na židli a nedělat nic jiného, dokud není prázdný talíř. Hlídal, aby
se dojídalo vše, co jsem si demokraticky nandal na talíř, aby se jeden radoval z toho, že druhým chutná, aby se
poděkovalo tomu, kdo jídlo uvařil a připravil. Děda byl autorita, která moc nekřičela a nikdy mne neuhodila,
ale když už zvýšil hlas, bylo to jako šok a i můj velký a silný táta se přikrčil a poslechl beze slova.
Můj děda byl tím, kdo hlídal a zprostředkovával řád věcí. Mohli jste se o to opřít a nespadnout do propastí,
neztratit se v chaosu světa. Věděl, že demokracie je řád, nikoliv cochcárna, že vyžaduje autoritu a hlídače.
Obětoval se a vzal na sebe břemeno být autoritou, hlídat a řídit vše v okruhu rodiny. Aby každý věděl, kdy
bude pochválen a kdy přijde zvýšení hlasu. Aby každý věděl, kam patří a za jakých podmínek tam patří.
Dnes občas přijdu do rodin, které jsou zdánlivě demokratičtější. Každý si tam smí brát k jídlu co chce a kdy
chce. Neexistuje žádný čas pro jídlo oddělený od času pro spaní nebo hraní, povídání či práci. Kdokoliv smí
cokoliv. Děti se válí s čokoládou v peřinách, neustále jim někdo něco cpe a vnucuje a ony rozmazleně odmítají
a vztekají se. Matky nevaří a nechají si jídlo donést hotové. Kusy jídla se válí po zemi a někdo musí dělat otroka, který bez ustání uklízí a nikdo mu nepoděkuje. Děti jsou evidentně traumatizované, proto, že je nikdo nemlátí. Matky jsou hysterické a otcové většinou ani nejsou nebo někam vypadnou.
Děkuji pěkně, za demokracii a svobodu, ve které se pije z nočníku a čůrá do hrnečku, protože je to přece jedno a nikdo nemá být ničím omezován. Všichni dohromady v takové pseudorodině se nejvíce bojí autority, která by přinesla řád. To je největší nepřítel, protože chaos a anarchie se vždycky nejvíce bojí řádu a autority.
Říkají, že je ohrožena jejich svoboda, ale jsou vystresovaní, protože se neorientují ve světě, nemají podle čeho,
když nic nesmí platit a musí naopak platit všechno současně, nesmí být žádné protiklady a všechno musí být
jedno (ve významu lhostejnosti, nikoliv jednoty).
Nechci definovat a vymezovat pojmy, ale vím určitě, že tohle Evropa ani demokracie není. Na druhé straně
vím, že k Evropě patří možnost být sám sebou a jít vlastní cestou, že v Evropě si mohu tak trochu něco užívat
a zakoušet svobodu. Svého otce již za demokrata nepovažuji. Jako malého kluka mne nutil sedět u stolu
v pozoru (seděli jste někdy v pozoru?), musel jsem pod paží držet těžké knihy, abych se naučil jíst předpisově
s lokty u těla, nesměl jsem se napít během jídla, abych neumastil skleničku a při jakémkoliv porušení pravidel
létaly facky. Nejsem traumatizovaný, ale hnalo mne to do vzpoury, vím, jak rozumět pojmu svoboda, a vypadl
jsem z té rodiny, jak jen to šlo. Ne, nebyla to demokracie, nesměl jsem si sestavit porci. Byl to diktát naservírovaného talíře i chování a neděkovalo se nikomu, jen se poslouchalo. Nejsem si ale zcela jist, zda tohle nebyla
také tak trochu Evropa.
A teď k druhému žhavému problému. Můj dědeček nikdy do baráku nepustil kočku, ale vždycky tam bez
problémů pouštěl našeho psa. Kočkám neubližoval a babička jim venku na dvorku milosrdně plnila misku.
Pes mohl jíst s námi v domě, i když jindy a jinde, než my lidé. Děda byl moudrý a věděl, že pes je kulturně
kompatibilní s naší domácností, že přijme svoji roli na dece za kamny, že bude vděčný, rychle pochopí pravidla, zapamatuje si je a bude je respektovat. O kočce by se dalo říci, že její kulturní matrice není kompatibilní
s naší. Nikdy nepřijme a nebude respektovat žádní pravidla. Vždycky bude jen koukat jak cokoliv komukoliv
sežrat, zbytek rozházet, že nám namísto vděku za krmení nachčije do bot. Můj děda se naprosto nezabýval
otázkami rovnosti koček, psů a lidí. Neubližoval ani jedněm ani druhým a naopak projevoval milosrdenství.
Nikoho nedržel v zajetí, i pes mohl odejít a nebyl uvázaný na řetězu. Nikoho nenechal hladovět, ale jasně vnímal otázku kompatibility mentálních matric. Kdyby u našich dveří zaklepala kočka, která by uměla pěstovat
potraviny, vyrábět předměty a byla by ochotná přijmout pravidla domácnosti, nepochybně by ji posadil
s námi ke stolu, bez ohledu na to, že má chlupy a ocas a my ne.
Lidské návštěvy se zvaly ke společnému stolu a prokazovala se jim úcta i radost z jejich přítomnosti. Všichni
ale věděli, že pak zase odejdou.
Viděl jsem nedávno domácnost, kde kočky lezou po stole mezi talíři, protože nikdo a nic se nemá omezovat a
svoboda je pro všechny. A viděl jsem, malého kluka z té rodiny, který se potají ve vedlejší místnosti snažil
bodat kočku jehlou a spálit ji zapalovačem.
Nu, jsou to jen alegorie. Nelíbí se mi to, co dnes vidím a cítím se proti tomu být bezmocný. Nejsem ale traumatizovaný. Mým úkolem je prostě stát na straně zdravého rozumu a dobré víry. Mám ku pomoci celou kulturní tradici Evropy a nejsem líný ji poznat a promýšlet. Jestli to nebude stačit, možná mne ten nový svět
ukřižuje nebo upálí, ale i to je nakonec evropské.
Co je to tedy Evropa a civilizace? Úplně a beze zbytku popsat, definovat, vymezit a zhodnotit se dá pouze to,
co je již opravdu mrtvé a uzavřené, co se již nebrání, nevyvíjí, co neuniká a neproměňuje se. Pokud nám pojem
Evropa nebo civilizace ještě nějak uniká a nedá se jako preparovaná kůže pověsit nad krb na zeď. Pokud se
s tím musíme prát a potýkat, pak ještě není pozdě. To zvíře je ještě živé.
Jan Drnek
Kritika vědění
22. 4. 1724 se v pruském Královci narodil jeden z největších světových filosofů Imannuel Kant. Mimo jiné se
zabýval problémem a možnostmi kritiky. Ptal se, jak je možné něco přezkoumávat a kritizovat, když, jak tvrdí
empiristé, veškeré naše poznání pochází ze zkušenosti a tu zprostředkovávají smyslové vjemy. Jak můžeme
kritizovat zkušenost, pokud nezpochybníme věrohodnost smyslových vjemů? Pokud bezvýhradně platí, že to,
co vidíme, slyšíme, čicháme, chutnáme, hmatáme, a možná i tušíme je skutečnost světa, pak k tomu rozum
nemá co dodat a není co kritizovat a posuzovat. Kritika by byla nesmyslem.
Kant hledal něco, co existuje již před zkušeností – a priori. Jakési čisté poznání před smyslovým vjemem.
Zkušenost říká, že něco je nějaké, ale neříká, že to takové být musí. Zkušenost nikdy nemůže překročit hranici
relativity. Týká se jen toho právě vnímaného. Kant tedy začal hledat větu, která by obsahovala bezpodmínečnou nutnost a nejpřísnější všeobecnost. Kant rozlišil soudy rozumu na analytické a syntetické. Věta – Tato koule
je zlatá, je syntetickým soudem, protože vyžaduje zrakový vjem barvy. Ovšem věta – Tato koule je kulatá, vůbec smyslový vjem nevyžaduje, protože kulatost je obsažena již v samotném pojmu koule a protože pouhá
smyslová zkušenost s konkrétní koulí by nikdy nebyla důkazem, že všechny koule jsou kulaté. Stejně tak věta
– Všechna tělesa jsou rozprostraněna. Tyto věty jsou buďto neplatné, nebo jsou založeny na něčem, co je mimosmyslové. Mohou být čistým konstruktem rozumu, aniž bychom kdy viděli nebo hmatali kulatost nebo
trojrozměrnost těles.
Z takových úvah vytvořil Kant svoji Kritiku čistého rozumu. Většina našich soudů je syntetických. Vjemy přicházející ze smyslů jsou podřizovány soudům, které v rozumu již a priori byly. Výsledný syntetický soud vzniká tedy až a posteriori, po smyslovém vjemu.
Typickým příkladem jsou věty matematické. Věta 3657 + 3647 = 7304. Z obou sčítanců nikdy nezískáme
představu o součtu pouze na základě zkušenosti, dokud nevezmeme v úvahu názor, tedy všeobecně a pro
každý rozum platnou zákonitost sčítání. Existuje tedy cosi jako čistý názor nezávislý na zkušenosti.
Kant začal zkoumat to, čemu říkal - čistý rozum, rozum tvořený principy a priori, před smyslovým vjemem,
rozum nezávislý na zkušenosti. Od růže si mohl odmyslet barvu, vůni a další atributy, nebo je vyměnit za jiné,
aniž by to zničilo pojem růže. To, co si nemohl odmyslet, aniž by zničil pojem růže, byla její rozprostraněnost
v prostoru. Prostor je tedy čistou formou, která byla v rozumu již před prvním smyslovým vjemem. Forma
prostornosti není vlastností a součástí světa, ale je jen součástí rozumu. Smysly přinášejí o světě nějaké
informace, předávají je rozumu, ale kvalitu prostornosti, tedy tvaru, dostávají tyto informace až v rozumu.
Svět o sobě, jak jej nazval Kant, kvalitu prostornosti či nějakého rozměru vůbec nemá. Svět je zásobárnou informací, ale formuje se až teprve v lidském rozumu. Není vůbec možné zjistit, jaký svět doopravdy je. Nějaký
skutečný svět bezpochyby je, ale člověk není zařízen na to, aby ho viděl v jeho skutečnosti, aby se v něm orientoval.
Kant brzy prokázal, že totéž lze říci i o kvalitě času. Jeho kolega Davy Hume prokázal, že totéž lze soudit o
příčinnosti. Prostor, tvar, čas, příčina a následek nejsou vlastnostmi světa, ale jsou vlastnostmi rozumu. Svět sám o sobě tedy může být a nejspíš je naprosto a nepředstavitelně odlišný od toho, jak jej vnímá člověk. Kdyby jej člověk mohl nazírat bezprostředně, neorientoval by se v něm a ocitl by se uprostřed chaosu,
kterému by bez rozumové formace do prostoru, času a příčinnosti nebyl schopen porozumět.
Nyní můžeme opustit Kanta a klást si otázky sami. Například, jak je ve světle tohoto poznání možná fyzika,
potažmo jakákoliv věda? Jak by bylo možné tvrdit, že něco o světě víme? Když například zkoumáme vesmír,
nezkoumáme svět, ale jen obraz, který nám o světě vytvořil náš rozum. Všechno toto zkoumání je založeno na
zrakovém vjemu astronoma, který se domnívá, že v dalekohledu vidí prostor a jeho zákonitosti. Ve skutečnosti vidí NĚCO a zkoumá rozumem prostor, který je pouze v rozumu. Rozum vědce zkoumá zákonitosti, které
jsou v rozumu samém, ne ve světě. V rámci vědy by se tedy rozum vlastně zabýval sám sebou.
Na této myšlence je částečně postaven i kultovní film Matrix, ale i tento projekt zůstal kdesi na půli cesty.
Ukazuje lidský mozek napojený na jakýsi software, který je dokonalejší, než mozek, dává mozku namísto
smyslů informace a mozek si myslí, že vnímá skutečný svět. Matrix, ve kterém opravdu žijeme, je ovšem mnohem dokonalejší. Pouze skrze smysly totiž víme nebo se domníváme, že máme tělo a cosi jako mozek, že vůbec existuje cosi jako hmota. Skrze smysly se domníváme, že máme oči, uši a další smyslové orgány. Pokud
vezmeme vážně Kanta, pak i toto vše je iluze. Nic určitého nelze říci o hmotě ani o lidském těle, o smyslových
orgánech a dokonce ani o mozku, protože o tom také víme jen ze smyslů. Jistý je pouze rozum, k čemuž dospěl
již Descartes. Víme pouze to, že myslíme, a díky tomu víme, že jsme.
Rozum může být zcela nehmotné podstaty, může existovat jako pouhý software, kterému jsou odněkud dodávány informace a rozum si je podle naprogramovaných principů prostornosti, časovosti nebo příčinnosti
třídí, zařazuje, analyzuje. Kdyby to tak bylo, nepoznali bychom to. Vesmír tedy může být pouhým dojmem,
naproti tomu svět dojmem není. Existujeme nějak a někde, to je nepochybné. Existujeme ve světě. To je
také nepochybné. Naši existenci v hmotném, časoprostorovém vesmíru, lze zpochybnit snadno. To, co lze
zpochybnit, nemáme právo nazývat jistým či skutečností, ale jen jednou z mnoha možností.
Miímochodem, právě proto byl kdysi upálen Giordanno Brunno. Protože se svět pokusil nahradit mechanistickým vesmírem.
Vybaveni výše naznačenou radikální pochybností můžeme začít zkoumat původ existence světa a člověka. Ve
světle kritiky čistého rozumu je teorie velkého třesku na stejné úrovni věrohodnosti a vědění jako tvrzení, že
Bůh stvořil svět za šest dnů. Ale vlastně není. Pokud věříme, že některé náboženské pravdy byly sděleny lidem skrze zjevení a proroky, ne skrze smyslové poznání, mohou být a nejspíš i jsou mnohem věrohodnějším
věděním, než to, co nám podsouvají pavědecké populárně-naučné filmy o vesmíru. Dokonce se dá tvrdit, že
vyjma zjevených pravd (Stvořitelem) člověk o skutečnosti světa ani nic vědět nemůže.
Ve světle kritiky čistého rozumu je dokonce většina lidské vědecké tradice jen šarlatánstvím nebo manipulační technikou jisté gnostické sekty předstírající vědění. Vědci se vůbec chovají jako starověcí gnostici. Tváří
se, že znají odpovědi, že přechovávají tajemství, k jehož poznání musíte absolvovat určité stupně zasvěcení a
iniciace. Mluví vlastními tajuplnými jazyky a tak podobně.
Proč jsme si tak jistí, že stvoření světa Bohem za šest dnů musí být jen jakýmsi alegorickým příběhem nebo
úplným blábolem? Protože máme geologické vrstvy a fosílie? Dalekohledy, spektrometry a experimentální
vědy? Pokud je Bůh všemohoucí, mohl stvořit svět před vteřinou i s naší pamětí a se všemi fosíliemi. Umí vědci dokázat, že to neudělal? Jestliže to nemohou dokázat, pak nevědí nic. Nevyloučili alternativu. Pak jsou jen
veleknězi chrámu víry, které říkají věda, a nás si pěstují jako uctívače.
Ještě se divíte mystikům?
Imannuel Kant bohužel v pozdním věku zařadil mezi ony automatické rozumové apriorní kategorie i mravnost (kategoricý morální omperativ). Mnozí z toho dodnes vyvozují, že zdrojem mravnosti není Bůh. Že morálka je cosi, co se vždy automaticky prosadí samo jen prostřednictvím naprogramovaného rozumu. Jedním
z těch, kteří tomu uvěřili, byl i náš tatíček Masaryk. Jenže Bůh je zdrojem všeho. Světa, rozumu, správnosti a
nakonec i vědění. Nepokradeš, nezabiješ a další příkazy desatera nejsou příkazy rozumu a bez osobního vztahu s Bohem člověku nikdy dlouho nevydrží, z jeho vědeckého světa se rychle vytratí. Můžeme tento vývoj doložit i na evropské civilizaci zhruba od začátku novověku. Desatero je platné jen tehdy, pokud se do něho vloží
Bůh. Abychom mohli čerpat morální dobra, musíme být napojeni na zdroj. Bez zdroje dopijeme skleničku a
pak umřeme žízní. Ostatně, co je to vlastně smrt, ve světle výše uvedeného? Vypnutí software, nebo jeho modifikace na jiný druh informací? Konec světa nepochybně zažije každý z nás, jakmile o něm přestaneme dostávat informace a program nebude mít co zpracovávat.
Jan Drnek
Metoda Overtonova okna aneb jak prosadit neprosaditelné
Publikováno v 05 Srpen 2015 od redakce Pravý prostor
Veškeré pokrokové lidstvo, jak nás označují, naprosto přirozeně přijalo například homosexuály a jejich subkulturu, jejich právo uzavírat manželství, adoptovat děti a obhajovat svou sexuální orientaci ve školách a mateřských školkách. Snaží se nám dokázat, že je to všechno přirozený běh věcí. Lžou nám.
Lži o přirozeném běhu věcí popřel americký sociolog Joseph Overton, jenž popsal technologii změn společenských postojů k otázkám kdysi pro společnost tak zásadních. Přečtěte si o tom a pochopíte, jakým způsobem legalizují homosexualitu a manželství stejného pohlaví. Uvědomíte si s určitostí, že v Evropě bude již v
příštích letech završena legalizace pedofilie a incestu. Mimochodem, stejně jako dětské eutanazie. Co ještě
můžeme akceptovat v našem světě pomocí technologie, o které píše Overton? Funguje totiž spolehlivě.
Joseph Overton popsal, kterak byly pro společnost naprosto cizí myšlenky vyneseny ze smetiště veřejného opovržení, oprášeny a nakonec legislativně ukotveny.
Podle Overtonova okna existuje pro každou myšlenku nebo společenský problém tzv. okno možností. V rámci
něj lze nebo nelze o myšlence široce diskutovat, otevřeně ji podporovat, propagovat a snažit se ji ukotvit legislativně. Okno se posouvá ze stádia „nemyslitelného“, tzn. veřejné morálce úplně cizího a zcela zavrženého, do stádia „aktuální politiky“, tj. stává se široce posuzovatelným, přijímaným masovým vědomím a
fixovaným v zákonech.
Nejedná se o vymývání mozků jako takové: technologie je mnohem delikátnější. Postupná systémová aplikace je efektivní proto, že jí pomáhá nenápadnost jejího působení na společnost, která se stává její obětí. Rozeberme si na jednom příkladu, jak začíná společnost krok za krokem nejprve s diskusí o něčem nepřijatelném,
posléze to považuje za vhodné a nakonec se s novým zákonem smiřuje a zaštiťuje kdysi nemyslitelné.
Zvolme si něco naprosto nepředstavitelné. Řekněme třeba kanibalismus, tj. myšlenku legalizovat právo
občanů na pojídání jeden druhého. Je tento příklad dosti šokující? Všem je jasné, že momentálně zatím není
možnost propagovat kanibalismus, protože se společnost postaví proti. Taková situace znamená, že problém
legalizace kanibalismu se nachází v nulovém stadiu „okna možností“ a podle Overtonovy teorie ji lze označit
za „nemyslitelnou“. Model nám ukáže situaci, jak ono „nemyslitelné“ bude realizováno, projde-li všechny fáze
„oken možností“. Ještě jednou opakuji, Overton popsal TECHNOLOGII, která umožňuje legalizovat naprosto
jakoukoliv myšlenku. Vezměte prosím na vědomí, že nepředložil koncepci, ale pouze popsal spolehlivou technologii. Tedy takovou posloupnost činů, jejichž realizace vede k požadovanému cíli. Pozor! Tato technologie
může být efektivní termonukleární zbraní ke zničení lidských společenství.
Fáze 1 – nepřijatelné, ale mluvme o tom
Téma kanibalismu je ve společnosti zatím ještě nepříjemné a zcela nepřijatelné. Uvažovat na toto téma není
žádoucí ani v médiích, ani ve slušné společnosti. Zatím je to jev nemyslitelný, absurdní a zakázaný. Abychom
uvedli do souladu prvním pohyb Overtonova okna, je nutné přesunout téma kanibalismu z oblasti radikálního
do oblasti možného.
Vždyť máme svobodu slova, tak proč bychom nesměli pohovořit právě o kanibalismu?
Vše je dovoleno studovat a vše mohou vědci zkoumat: neexistují pro ně tabuizovaná témata. Existuje-li taková možnost, svolá se etnologické sympozium na téma „exotické rituály polynéských domorodců“. A pak se
během něj bude diskutovat o historii tohoto tématu, budou uskutečněny pokusy představit si ho z vědeckého
úhlu pohledu. A tím dostaneme o kanibalismu hodnověrné informace.
Fáze 2 – desakralizace
Vidíte, ukázalo se, že o lidojedství lze hovořit věcně a přitom zůstávat v rámci vědecké slušnosti.
Overtonovo „okno“ se posunulo. Znamená to, že se přezkoumání pozic ukázalo již zřetelně. Tímto je zajištěn
posun od nepřijatelného negativního postoje společnosti ke vztahu mnohem pozitivnějšímu.
Současně s pseudovědeckou debatou se musí bezpodmínečně objevit nějaké „společenství radikálních kanibalů“. Nevadí, bude-li aktivní pouze na internetu, neboť takových lidojedů si určitě všimnou a budou je citovat
ve všech hlavních médiích.
Jedná se o další možnost vyjádření. Zadruhé jsou takové omračující zrůdy se zvláštní genezí potřebné k vytvoření obrazu radikální hrozby. Oproti jinému strašáku ‒ „fašistům, vyzývajícím spalovat na hranicích takové
jako jsou oni“ ‒ budou „nedobrými kanibaly“. O hrozbách však pohovoříme níže. Na začátek stačí publikovat
příběhy o tom, co si myslí o pojídání lidského masa britští vědci a nějaké lidské bestie s jinou úchylkou.
Výsledkem prvního posunu Overtonova „okna“ se stalo, že nepřijatelné téma bylo uvedeno do oběhu, tabu se desakralizovalo a jednoznačnost problému byla zbourána.
Fáze 3 – nahrazení původního výrazu eufemismem a vytvoření podpěrného precedentu
V následujícím kroku se „okno“ posunuje dále a téma kanibalismu se přesunuje z radikální oblasti do oblasti
možného. V tomto stádiu pokračujeme v citacích „vědců“. Přece se nemůžeme odvracet od vědeckých znalostí
o lidožroutech? Každý, kdo odmítne na toto téma diskutovat, musí být ocejchován jako svatoušek a pokrytec.
Je nutné, aby bylo pro kanibaly vymyšleno mírnější označení, aby se fašisté všeho druhu neodvažovali věšet na jinak myslící devianty nálepku „Ka“.
Pozor! Vytvoření eufemismu, tedy nahrazení nepříjemné skutečnosti výrazem jemnějším je velmi důležitý
moment a pro legalizaci nemyslitelného nápadu je tato záměna nutná.
Pojem kanibalismus již neexistuje. Bude zaměněn třeba na antropofagii. Nicméně i tento výraz bude brzy
nahrazen ještě jednou, protože i toto označení bude považováno za urážlivé.
Cílem vymýšlení nových pojmů je odvést pozornost od podstaty problému, odtrhnout formu slova od jeho
obsahu ‒ a zbavit se tak svých ideologických odpůrců. Kanibalismus se změní na antropofagii, a poté třeba
na antropofilii podobně jako zločinec mění příjmení a pas.
Souběžně s hrou na jména probíhá vytvoření podpěrného precedentu ‒ historického, mytologického, aktuálního nebo jen vymyšleného, co je však hlavní ‒ legitimního. Bude objeven nebo vymyšlen jako „důkaz“ toho,
že antropofilie může být v podstatě uzákoněna.
„Vzpomínáte si na legendu o obětavé matce, jež napojila žízní umírající děti vlastní krví?“
„O historii antických bohů, kteří pojídali všechny po sobě, u Římanů to bylo přece normální!“
„Tím více u křesťanů nám blízkých je s antropofilií vše v naprostém pořádku! Dosud rituálně pijí krev a jí
maso svého boha. Z toho přece křesťanskou církev neobviňujete?“
Hlavním úkolem bakchanálie této etapy je alespoň částečně vyloučit pojídání lidí z trestního postihu. Alespoň jednou v historickém okamžiku.
Fáze 4 – z možného do racionálního
Poté, co je poskytnut legitimní precedent, objevuje se možnost posunout Оvertonovo „okno“ z oblasti možného do oblasti racionálního. Jedná se o třetí etapu. Na tomto místě je rozmělnění společného problému završeno.
„Touha je u lidí geneticky zakódována, spočívá v lidské podstatě“.
„Někdy je nezbytné sníst člověka, protože existují nepřekonatelné okolnosti“.
„Přece existují lidé, kteří si přejí, aby je snědli“.
„Аntropofilové byli vyprovokováni!“
„Zakázané ovoce je vždy sladké“.
„Svobodný člověk má právo se rozhodnout, co má sníst“.
„Neskrývejte informace, ať každý ví, kdo je kdo ‒ аntropofil nebo аntrofob“.
„Je vůbec v аntropofilii něco škodlivého? Škodlivost není prokázána“.
V povědomí veřejnosti se uměle vytvoří, „bitevní pole“ a na obou stranách se nepochopitelným způsobem
vynoří radikální příznivci a radikální odpůrci lidojedství.
Skutečné nepřátele, tj. normální lidi, kteří nechtějí být lhostejní k porušení tabu lidojedství, se snaží
vměstnat mezi radikální strašáky a zapsat do radikálních nepřátel. Role těchto strašáků spočívá
v aktivním vytváření obrazu šílených psychopatů ‒ agresivních, fašizujících nepřátel antropofagie, vyzývajících spálit zaživa lidožrouty, Židy, komunisty a černochy. Přítomnost v médiích zajišťují všem vyjmenovaným,
kromě skutečných odpůrců legalizace.
Sami tzv. аntropofilové zůstávají jakoby uvnitř hrozeb „oblasti intelektu a vědy“, odkud se vším patosem
„zdravého rozumu a lidskosti“ odsuzují „fašisty všeho druhu“.
„Vědci“ a novináři v této fázi dokazují, že se lidstvo v průběhu své historie čas od času pojídalo navzájem
‒ a že je to tedy normální. Nyní je možné téma аntropofilie přesunout z oblasti racionální do kategorie populární. Оvertonovo „okno“ se posunuje dále dopředu.
Fáze 5 – popularizace
Je nezbytné, aby byla popularizace kanibalismu podpořena populárním obsahem, vhodnými historickými a
mytologickými osobnostmi a podle možností i těmi současnými, mediálními.
Аntropofilie masivně proniká do aktuálních zpráv a talkshow. Lidé jsou pojídáni v nových filmech, v textech písní a videoklipech.
Jeden z triků popularizace se nazývá „Rozhlédněte se kolem sebe!“
„Copak jste netušili, že jeden známý skladatel je… antropofil?“
„I jeden známý polský scénárista byl po celý život antropofilem a dokonce byl za to stíhán.“
„A kolik jich sedělo v blázinci! Kolik milionů vyhnali a zbavili občanství!… Mimochodem, jak se vám líbí nový
klip Lady Gagy „Eat me, baby“?
Propracované téma v této fázi uvádí v TOP a poté se nezávisle samoreprodukuje v masmédiích, showbyznysu a v politice.
Další efektivní způsobe je vést o jádru problému aktivní a prázdné rozhovory na úrovni informačních operátorů (novinářů, vedoucích televizního vysílání, veřejných aktivistů…). Ti ovšem vyloučí z diskuze odborníky.
V okamžiku, kdy se už všichni začnou nudit, a diskuse o daném problému zajde do slepé uličky, přichází vybraný profesionál a říká: „Pánové, ve skutečnosti je všechno úplně jinak. A nejde ani tak o to, ale o toto“ – a
určuje mezitím směr a tendenci, která se řídí posunem „okna“.
K ospravedlnění zastánců legalizace využívají zlidšťování zločinců pomocí formování jejich pozitivního obrazu, který nemá nic společného s charakteristikou zločince.
„Jsou to tvůrčí lidé. Snědl svou ženu. No a co?“
„Oni opravdu milují své oběti. Jíst, znamená milovat!“
„U аntropofilů je zvýšené IQ, v ostatním dodržují přísnou morálku“.
„Аntropofilové jsou sami obětí, jejich život je k tomu donutil“.
„Vychovali je tak“ atd.
Takové vychytralosti jsou obsahem populárních talkshow.
„Budeme vám vyprávět tragický příběh lásky! Chtěl jí sníst! I ona chtěla totéž! Kdo jsme my, abychom je soudili? Možná je to láska? Kdo jste vy, abyste stáli na cestě lásce?!“
Fáze 6 – z kategorie populární do sféry aktuální politiky
Posunujeme se k šesté fázi pohybu Оvertonova „okna“. Téma je připraveno na možnost přesunout ho z kategorie populární do sféry aktuální politiky.
Začíná příprava právního rámce. Lobistické skupiny se ve vládě konsolidují a vystupují ze stínu. Jsou publikovány sociologické průzkumy prokazující údajně vysoké procento zastánců legalizace kanibalismu. Politici začínají s pokusem veřejně se vyjádřit na téma zákonodárného ukotvení tohoto tématu. Do veřejného vědomí zavádějí nové dogma „zákaz pojídání lidí je zakázán“. To je firemní specialita liberalismu ‒ tolerance
jako zákaz tabu, zákaz na nápravu a varování před vražednými úchylkami pro společnost.
Společnost je během poslední fáze pohybu okna z kategorie „populární“ do „aktuální politiky“ zlomena.
Nejaktivnější část bude ještě v kladení odporu proti zákonodárnému ukotvení ještě ne tak dávno nepředstavitelného pokračovat. Celkově je však společnost zlomena. Souhlasila s vlastní porážkou.
Jsou přijaty zákony, změněny (zničeny) normy lidské existence, dále se toto téma dozvuky nevyhnutelně
dobere do škol a mateřských školek, a to znamená, že následující pokolení obecně vyroste bez šance na přežití. Tak to bylo s legalizací homosexuality (nyní vyžadují, aby se nazývali „gayové“). Před našimi zraky nyní
Evropa legalizuje incest a dětskou eutanazii.
Jak technologii zničit
Nejsnáze se „okno“ popsané Overtonem posunuje v tolerantní společnosti. Tedy ve společnosti, která nemá
žádné ideály a v důsledku toho jasné rozdělení dobra a zla.
Chtěli byste pohovořit o tom, že je vaše matka coura? Chcete o tom napsat do časopisu? Zazpívat píseň? A
konec konců dokázat, že být courou je normální a dokonce nezbytné? Právě to je výše popsaná technologie.
Opírá se o všedovolenost.
Neexistuje tabu.
Neexistuje nic svatého.
Neexistuje pojetí posvátnosti a samotná diskuse o ní je zakázána.
Všeho toho se nedostává. A čeho se dostává?
Existuje takzvaná „svoboda slova“, která byla přeměněna na svobodu ztráty lidskosti. Před našimi zraky postupně odstraňují rámce, ohraničující společnost od propasti sebezničení. Teď je již cesta otevřena.
Myslíš si, že sám nejsi schopen nic změnit?
Máš naprostou pravdu, člověk sám nemůže naprosto nic.
Osobně jsi však povinen zůstávat člověkem. Člověk je schopen najít řešení jakéhokoli problému.
Co nezmůže jeden, udělají lidé, kteří jsou spojeni společnou myšlenkou. Rozhlédněte se kolem sebe.
ZDROJ: rodon.cz
http://pravyprostor.cz/metoda-overtonova-okna-aneb-jak-prosadit-neprosaditelne/
Svatý otec František
Encyklika
Laudato si’
(Jedná se o pracovní překlad pořízený Vatikánským rozhlasem,
který je on-line dostupný zde:
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22011,
oficiální překlad je možno zakoupit v nakladatelství Paulinky.)
Úvod
1. „Tobě buď chvála, Pane,“ zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomínal, že
náš společný dům je jako bratr, s nímž sdílíme život, a jako krásná matka, která nás objímá svou náručí: „Ať tě
chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a
trávu.“
2. Tato sestra protestuje proti zlu, které jí působíme nezodpovědným užitím a zneužíváním dober, která do ní
vložil Bůh. Vyrostli jsme s myšlenkou, že jsme jejími majiteli a vládci, oprávněni ji plenit. Násilí, které tkví v
lidském srdci, jež bylo zraněno hříchem, se projevuje rovněž v příznacích choroby, kterou vnímáme v půdě,
vodě, vzduchu a živých bytostech. Proto patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé naše sužovaná a devastovaná země, která „sténá a spolutrpí“ (Řím 8,22). Zapomínáme, že i my sami jsme stvořeni z prachu země
(srov. Gen 2,7). Naše tělo se skládá z prvků této planety, jejíž vzduch nám dává dech a jejíž voda nás oživuje a
občerstvuje.
Nic z tohoto světa nám není lhostejné
3. Před více než padesáti lety, kdy se svět potácel nad propastí nukleární krize, svatý papež Jan XXIII. napsal
encykliku, v níž se neomezil jenom na odmítnutí války, ale přišel s nabídkou k míru. Svoje poselství Pacem in
terris adresoval sice celému „katolickému světu“, ale dodal: „jakož i všem lidem dobré vůle“. Nyní vzhledem ke
globálnímu zhoršování životního prostředí se chci obrátit ke každému člověku této planety. Svoji exhortaci Evangelii gaudium jsem napsal členům církve, abych mobilizoval proces misionářské reformy, kterou je
dosud třeba uskutečnit. V této encyklice mám v úmyslu navázat se všemi dialog týkající se našeho společného
domu.
4. Osm let po Pacem in terris v roce 1971 blahoslavený papež Pavel VI. odkázal na ekologickou problematiku,
kterou prezentoval jako krizi, jež je „dramatickým důsledkem“ nekontrolované činnosti člověka. Lidé „neuváženým vykořisťováním přírody riskují, že ji zničí a že se sami stanou obětí tohoto hanobení“. Také na půdě FAO
mluvil Pavel VI. o možnosti „opravdové ekologické katastrofy způsobené zásahy industriální společnosti“ a zdůraznil „naléhavost a nezbytnost radikální změny chování lidstva“, protože „i ty nejmimořádnější vědecké pokroky, udivující technické výdobytky, podivuhodný ekonomický růst, pokud nejsou vázány k autentickému sociálnímu a morálnímu pokroku, obracejí se nakonec proti člověku“.
5. Svatý Jan Pavel II. se tomuto tématu věnoval s rostoucím zájmem. Ve své první encyklice postřehnul, že
člověk „jakoby nevnímal žádný jiný význam přírodního prostředí, kromě toho, který slouží bezprostřednímu cíli
využití a spotřeby“. Potom vyzval ke globální ekologické konverzi. Avšak zároveň zaznamenal, že je vyvíjeno
„mnohem méně úsilí pro zachování morálních podmínek věrohodné "humánní ekologie". Ničení lidského prostředí je velmi závažné nejenom kvůli tomu, že Bůh svěřil svět člověku, nýbrž proto, že samotný lidský život je
dar, který má být chráněn před různými formami hanobení. Každá snaha o léčení a vylepšení světa vyžaduje
hlubokou změnu „způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, jež dnes
ovládají společnost.“ Autentický lidský rozvoj má mravní charakter a předpokládá naprosté respektování člověka, avšak má věnovat pozornost také přirozenému světu a „doceňovat přirozenost každé bytosti a jejich vzájemné propojení v uspořádaném systému“. Proto se schopnost člověka přetvářet realitu musí rozvíjet na základě prvotního určení, které mu svěřil Bůh.
6. Můj předchůdce Benedikt XVI. znovu vyzval „k naléhavému odstranění strukturálních příčin nefunkčnosti
světové ekonomiky a k opravě modelů rozvoje, které patrně nejsou schopny zaručit respektování životního prostředí“. Připomněl, že svět nemůže být analyzován izolováním jednoho ze svých aspektů, protože „kniha přírody je jedna a nedělitelná“ a zahrnuje životní prostředí, lidský život, sexualitu, rodinu i sociální vztahy. V důsledku toho „zhoršování stavu přírody jde ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití“. Papež Benedikt přišel
s návrhem uznat, že životní prostředí je zraněno naším nezodpovědným chováním. I sociální prostředí má
svoje zranění. Všechna jsou však způsobena tímtéž zlem, totiž ideou, že neexistují neoddiskutovatelné pravdy,
které řídí náš život, a že lidská svoboda tudíž nemá meze. Zapomíná se, že „člověk není pouze sebeutvářející se
svoboda. Člověk netvoří sebe sama. Je duchem a vůlí, avšak rovněž přirozeností.“ S otcovskou starostlivostí nás
vybídnul, abychom uznali, že stvoření je ohrožováno „tam, kde se sami činíme posledními instancemi, kde
všechno je pouze naším majetkem a všechno spotřebováváme jenom my sami. Stvoření se začíná horšit tam, kde
nad sebou neuznáváme žádnou instanci, ale vidíme jenom sami sebe.“
Spojeni toutéž starostí
7. Tyto příspěvky papežů shrnují reflexe bezpočtu vědců, filosofů, teologů a sociálních organizací, kteří obohatili myšlení církve v těchto otázkách. Nemůžeme však nevidět, že mimo katolickou církev vyjádřily také jiné
církve a církevní společenství – jakož i jiná náboženství – hlubokou starost a rozvinuly hodnotnou reflexi
těchto témat, která leží na srdci nám všem. Chtěl bych jako obzvláště významný příklad krátce citovat drahého ekumenického patriarchu Bartoloměje, se kterým sdílím naději v plné církevní společenství.
8. Patriarcha Bartoloměj poukázal zejména na nezbytnost, aby každý litoval svého špatného zacházení s planetou, protože „v míře, v jaké každý z nás působí malé ekologické škody,“ jsme povoláni uznat „svůj malý či velký vliv na zhoršování a poškozování životního prostředí“. V tomto bodě se několikrát vyjádřil pevně a podnětně, přičemž vybídnul k uznání hříchů proti stvoření: „Ať již lidé ničí biodiversitu v Božím stvoření, nebo narušují integritu země a přispívají ke klimatickým změnám, zbavují zemi přirozeného porostu nebo ničí vodnatá území, když lidé znečišťují vody, zemi, vzduch – všechno to jsou hříchy.“ Protože „zločin proti přírodě je zločinem
proti nám samotným a hříchem proti Bohu“.
9. Zároveň Bartoloměj obrátil pozornost k etickým a duchovním kořenům problémů životního prostředí, které nás vybízejí hledat řešení nejenom v technice, ale také ve změně člověka, protože jinak budeme čelit jenom
příznakům. Navrhnul přejít od konzumu k oběti, od chtivosti ke štědrosti, od plýtvání ke sdílení v určité askezi, která „se učí dávat a nikoli si jen odříkat. Je to způsob, jak mít rád a jak postupně přecházet od toho, co chci já,
k tomu, co potřebuje Boží svět. Je to osvobození od strachu, chtivosti a závislosti.“ My křesťané jsme navíc povoláni „přijímat svět jako svátost společenství, jako způsob sdílení s Bohem a s bližním v globálním měřítku. Podle
našeho skromného přesvědčení se božské a lidské setkává v tom nejmenším detailu nesešívané suknice Božího
stvoření, ba v tom posledním zrnku prachu naší planety“.
Svatý František z Assisi
10. Nechci v této encyklice pokračovat, aniž bych zmínil jeden krásný a podnětný příklad. Zvolil jsem si jeho
jméno, jeho vedení a inspiraci ve chvíli zvolení římským biskupem. Věřím, že František je povýtce příkladem
péče o to, co je slabé, a také příkladem radostné a autenticky žité integrální ekologie. Je svatým patronem
všech, kdo studují a pracují na poli ekologie; oblíbili si jej i mnozí nekřesťané. Projevoval zvláštní pozornost k
Božímu stvoření a vůči chudým a opuštěným. Měl rád a byl oblíben pro svoji radost, velkorysou oddanost a
svoje všeobjímající srdce. Byl mystikem a poutníkem, který žil v jednoduchosti a obdivuhodné harmonii s
Bohem, s druhými, s přírodou a sám se sebou. V něm je patrné, do jaké míry jsou neoddělitelné starost o přírodu, spravedlnost ve vztahu k chudým, nasazení ve společnosti a vnitřní pokoj.
11. Jeho svědectví nám také ukazuje, že integrální ekologie vyžaduje otevřenost kategoriím, které přesahují
slovník exaktních věd či biologie a vztahují se k podstatě toho, co je lidské. Tak jako když se zamilujeme do
nějaké osoby, pokaždé když František pohlédl na slunce, měsíc i ty nejdrobnější živočichy, reagoval zpěvem,
zapojil do své chvály veškeré stvoření. Navazoval rozhovor s každým tvorem a kázal dokonce květům, „které
vybízel, aby chválily a milovaly Hospodina jako bytosti obdařené rozumem.“ Jeho reakce byla něčím více než
intelektuálním oceněním nebo ekonomickým kalkulem, protože pro něho bylo každé stvoření bratrem či sestrou, s nimiž jej pojilo citové pouto. Proto se cítil povolán pečovat o všechno, co existuje. Jeho učedník svatý
Bonaventura o něm vyprávěl, že „když nahlížel společný původ všech věcí, cítil se naplněn ještě větší zbožností a
nazýval i ta nejmenší stvoření bratrem či sestrou“. Tímto přesvědčením nelze pohrdnout jako nějakým iracionálním romantismem, protože ovlivňuje rozhodnutí, jimiž se řídí naše jednání. Pokud přistupujeme k přírodě
a prostředí bez této otevřenosti k úžasu a obdivu, pokud nemluvíme o svém vztahu ke světu jazykem bratrství a krásy, zaujímáme postoj vládce, spotřebitele anebo čirého vykořisťovatele přírodních zdrojů, neschopného klást meze svým bezprostředním zájmům. A naopak, pokud se cítíme vnitřně sjednoceni se vším, co
existuje, pak spontánně vyvstává střídmost a starostlivost. Chudoba a odříkavost svatého Františka nebyly
pouze vnějším asketismem, nýbrž něčím radikálnějším: odmítnutím dělat z reality pouhý předmět užití a
nadvlády.
12. Na druhé straně nám sv. František ve své věrnosti Písmu nabízí, abychom považovali přírodu za krásnou
knihu, v níž k nám promlouvá Bůh a předává nám něco ze svojí krásy a dobroty: „Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí“ (Mdr 13,5) a „jeho věčná moc a jeho božské bytí je možné už
od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (Řím 1,20). Proto požadoval, aby se v konventu
vždycky část zahrady ponechávala neobdělaná, aby tam mohly růst divoké rostliny, aby ti, kdo je obdivují,
mohli pozvedat mysl k Bohu, původci tolikeré krásy. Svět je něčím víc než problémem, který je třeba vyřešit;
je radostným tajemstvím, které kontemplujeme s plesáním a chválou.
Moje výzva
13. Naléhavá výzva k ochraně našeho společného domu zahrnuje starost o sjednocení veškeré lidské rodiny
při hledání udržitelného a integrálního rozvoje, poněvadž víme, že věci se mohou změnit. Stvořitel nás neopouští, nikdy ve svém plánu lásky nečiní krok zpět, nelituje, že nás stvořil. Lidstvo ještě má schopnost spolu-
pracovat při vytváření svého společného domu. Rád bych vyjádřil uznání, dodal odvahu a poděkoval všem,
kdo se v nejrůznějších sektorech lidské aktivity snaží chránit dům, který sdílíme. Zvláštní vděčnost si zasluhují zvláště ti, kdo usilovně bojují za to, aby se vyřešily dramatické důsledky, které zhoršování životního prostředí vyvolává v životech nejchudších lidí tohoto světa. Mladí od nás požadují změnu. Ptají se, jak je možné
chtít budovat lepší budoucnost a nemyslet přitom na krizi životního prostředí a utrpení vyloučených.
14. Naléhavě vyzývám k obnovení dialogu o tom, jak vytváříme budoucnost planety. Potřebujeme konfrontaci, do které se zapojíme všichni, protože krize životního prostředí a její lidské kořeny se týkají a dotýkají nás
všech. Světové ekologické hnutí již ušlo dlouhou a bohatou cestu a dalo vznik početným občanským sdružením, která přispěla k obecnému povědomí. Mnohé snahy o nalezení konkrétních řešení krize životního prostředí, bohužel, často narážejí nejenom na odpor mocných, ale také na nezájem jiných. Postoje, které překážejí
na cestách k řešením i mezi věřícími, sahají od popírání problému až ke lhostejnosti, pohodlné rezignaci anebo slepé důvěře v technická řešení. Potřebujeme novou všeobecnou solidaritu. Jak řekli biskupové Jihoafrické
republiky, „talenty a zapojení všech jsou nezbytné k nápravě škod způsobených lidmi na Božím stvoření“. Všichni můžeme spolupracovat jako nástroje Boží v péči o stvoření, každý podle vlastní kultury a zkušenosti, vlastními iniciativami a schopnostmi.
15. Doufám, že tato encyklika, která se řadí k sociálnímu učení církve, nám pomůže rozpoznat velikost, naléhavost a krásu výzvy, před níž stojíme. Nejprve krátce proberu různé aspekty nynější ekologické krize s cílem
shrnout ty nejlepší plody dnes dostupného vědeckého bádání, abychom se jimi nechali hluboce oslovit a položili základ konkrétnosti následného etického a duchovního zaměření. Vycházeje z tohoto panoramatu pojednám o některých argumentech plynoucích z židovsko-křesťanské tradice, aby se naše zasazení za životní prostředí stalo více koherentním. Potom se pokusím dobrat se kořenů nynější situace, abychom pochopili nejenom příznaky, ale i hlubší příčiny. Takto bychom mohli nabídnout ekologii, která bude v různých svých dimenzích zahrnovat specifické místo člověka v tomto světě a jeho vztahy k realitě, která jej obklopuje. Ve světle těchto reflexí bych chtěl načrtnout některé obšírnější linie dialogu a činnosti, které by zapojily každého z
nás i mezinárodní politiku. A nakonec, protože jsem přesvědčen, že každá změna potřebuje motivace a výchovu, načrtnu některé linie lidského zrání inspirované pokladem křesťanských duchovních zkušeností.
16. Každá kapitola, třebaže má svoje vlastní téma a specifickou metodologii, přejímá v nové perspektivě důležité otázky probírané v předchozích kapitolách. To se týká zvláště některých nosných témat, která prostupují
celou encykliku. Například: niterná spojitost, která existuje mezi chudými a křehkostí planety; přesvědčení, že
všechno je ve světě vnitřně spojeno; kritika nového paradigmatu a mocenských forem odvozených z technologie; výzva ke hledání jiných koncepcí ekonomie a pokroku; vlastní hodnota každého stvoření; lidský smysl
pro ekologii; nezbytnost upřímných a poctivých debat; závažná odpovědnost mezinárodní i lokální politiky;
kultura odpisu a návrh nového životního stylu. Tato témata nebudou nikdy uzavřena nebo opuštěna, nýbrž
neustále přejímána a obohacována.
KAPITOLA PRVNÍ
Co se děje našemu domu
17. Teologické či filosofické reflexe o situaci lidstva a světa mohou vypadat jednotvárně a bezobsažně, pokud
se nově nekonfrontují v nynějším kontextu s tím, co je pro dějiny lidstva dosud neznámé. Proto navrhuji, abychom se dříve než poznáme způsob, jakým víra podává nové motivace a požadavky tváří v tvář světu, jehož
jsme součástí, nejprve krátce zastavili a uvažovali o tom, co se děje našemu společnému domu.
18. Nepřetržitá akcelerace změn lidstva a planety se dnes pojí k intenzifikaci rytmů života a práce, čemuž
španělsky někteří říkají „rapidación“ (urychlování). Ačkoli je změna součástí dynamiky komplexních systémů,
je rychlost, kterou změně ukládá lidská činnost, v rozporu s přirozenou pomalostí biologické evoluce. K tomu
přistupuje problém, že cíle této rychlé a nepřetržité změny nejsou nezbytně orientovány k obecnému dobru a
lidskému, udržitelnému a integrálnímu rozvoji. Změna je něco žádoucího, ale znepokojuje, vede-li k horšímu
světu i kvalitě života velké části lidstva.
19. Po období iracionální důvěry v pokrok a v lidské schopnosti vstupuje část společnosti do uvědomělejší
fáze. Lze pozorovat rostoucí vnímavost k životnímu prostředí a k péči o přírodu a uzrává upřímná a bolestná
starost ohledně toho, co se děje naší planetě. Vydejme se na cestu, která bude zajisté neúplná a povede skrze
otázky, které nás dnes zneklidňují a už je nelze zametat pod koberec. Cílem není sbírat informace nebo sytit
zvědavost, nýbrž bolestně si uvědomit, odvážit se proměnit na osobní utrpení to, co se děje ve světě, a tak
poznat, jak může přispět každý z nás.
I. Znečištění a klimatické změny
Znečištění, odpadky a kultura odpisu
20. Existují formy znečištění, které se lidí dotýkají denně. Vystavení se atmosférickému znečištění má široké
spektrum účinků na zdraví, zejména těch nejchudších lidí, a působí miliony předčasných úmrtí. Tak lze onemocnět například v důsledku inhalací vysokého množství kouře z paliv používaných v kuchyni či na topení. K
tomu přistupuje znečištění, které postihuje všechny, z dopravních prostředků, průmyslových výparů, odpadu
z materiálů, které okyselují půdu a vodu, z hnojiv, insekticidů, fungicidů, herbicidů a pesticidů, které jsou
všechny toxické. Technologie napojená na finance si nárokuje jediné řešení problémů, ale fakticky není
schopna spatřit tajemství rozmanitých vztahů mezi vším, co existuje, a proto nezřídka řeší problém vytvořením dalších problémů.
21. Za úvahu stojí také znečištění způsobené odpadky, včetně těch rizikových vyskytujících se v různých prostředích. Produkují se stovky milionů tun odpadků za rok, z nichž mnohé nejsou biologicky rozložitelné: odpadky z domácností a obchodů, demoliční odpad, klinický, elektronický či průmyslový odpad, vysoce toxický
a radioaktivní odpad. Zdá se, že země, náš dům, se stále více mění na nezměrné skladiště odpadků. Na mnoha
místech planety staří lidé s nostalgií vzpomínají na dřívější krajinu, která je nyní zavalena odpadky. Jak průmyslový odpad, tak chemické produkty používané ve městech i na polích, mohou vyvolat efekt bioakumulace
v organismech obyvatel sousedících zón, k čemuž dochází i tehdy, je-li výskyt toxických elementů na daném
místě nízký. Častokrát jsou přijímána nějaká opatření jedině, když jsou účinky na lidské zdraví nevratné.
22. Tyto problémy jsou vnitřně spojeny s kulturou odpisu, která postihuje jak vyloučené lidi, tak věci, které se
rychle mění na odpadky. Uvědomme si například, že větší část papíru, který je produkován se vyhazuje a není
recyklován. Stěží uznáváme, že fungování přirozených ekosystémů je příkladné: rostliny syntetizují živiny,
které sytí býložravce, kteří se pak stávají potravou masozřavců. Ti pak dodávají značné množství organického
odpadu, který umožňuje vznik nové generaci rostlin. Naopak, průmyslový systém na konci svého produktivního a spotřebního cyklu nerozvinul schopnost absorbovat a znovu použít zmetky a odpadky. Nedokázali
jsme dosud vytvořit vzorný produktivní cyklus, který zajistí zdroje pro všechny i pro budoucí generace a který bude požadovat maximální omezení neobnovitelných zdrojů, snížení spotřeby, maximalizaci efektivního
využití, opětovné užití a recyklaci. Vyrovnání se s touto otázkou by byl způsob, jak odporovat odpisové kultuře, která ohrožuje celou planetu. Zjišťujeme však, že pokroky v tomto směru jsou velmi skrovné.
Klima jako obecné dobro
23. Klima je obecným dobrem všech a pro všechny. Na globální úrovni jde o složitý systém související s mnoha podmínkami podstatnými pro lidský život. Existuje velmi značný vědecký konsensus, který říká, že prožíváme znepokojující oteplování klimatického systému. V posledních desetiletích bylo toto oteplování provázeno stálým zvyšováním hladiny moří a je obtížné neklást je do souvislosti s rostoucím počtem extrémních meteorologických jevů, nehledě na to, že vědecky zjistitelnou příčinu nelze připisovat každému jednotlivému
jevu zvlášť. Lidstvo je povoláno uvědomit si nezbytnost změny stylů života, produkce a spotřeby, aby bylo
možné potírat toto oteplování nebo přinejmenším lidské příčiny, které jej produkují nebo zesilují. Je pravda,
že existují jiné faktory (jako vulkanická činnost, variace oběžných drah a zemské osy, solární cyklus), ale četné vědecké studie ukazují, že větší část globálního oteplování posledních desetiletí je způsobena velkou koncentrací skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, oxid dusný) vznikajících především z lidské činnosti. Jejich
koncentrace v atmosféře zabraňuje tomu, aby se teplo ze slunečních paprsků odražených ze země ztratilo v
prostoru. Umocňuje to zvláště model rozvoje, založený na intenzivním používání fosilních paliv, která jsou
středem světového energetického systému. Vliv měla také rostoucí praxe měnit původní využívání půdy,
zvláště odlesňováním pro zemědělské účely.
24. Oteplování má vliv na koloběh uhlíku. Vytváří se bludný kruh, který situaci ještě zhoršuje a ovlivňuje disponibilitu přírodních zdrojů jako je pitná voda, energie, a zemědělská produkce v teplých krajích a způsobuje
zánik části biodiverzity planety. Tání polárních a vysokohorských ledovců hrozí vysoce rizikovým únikem
metanu a rozklad zamrzlé organické hmoty by mohl ještě více zvýšit emisi oxidu uhličitého. Situaci zhoršuje
úbytek tropických pralesů, které jinak pomáhají zmírnit klimatickou změnu. Znečištění způsobené oxidem
uhličitým zvyšuje kyselost oceánů a narušuje mořský potravní řetězec. Pokud bude nynější tendence pokračovat, mohlo by toto století být svědkem nevídaných klimatických změn a bezprecedentní destrukce ekosystémů, což by mělo vážné důsledky pro nás všechny. Např. zvýšení hladiny moří může vytvořit extrémně závažné situace, vezme-li se do úvahy, že čtvrtina světové populace žije na mořských březích nebo velmi blízko
moře a většina velkoměst leží v pobřežních zónách.
25. Klimatické změny jsou globálním problémem, který má vážné ekologické, sociální, ekonomické, distribuční a politické implikace, a představují pro lidstvo jednu z hlavních současných výzev. Nejtíživější dopady
pravděpodobně v příštích desetiletích pocítí rozvojové země. Mnozí chudí žijí v místech obzvláště zasažených
jevy souvisejícími s oteplováním a prostředky jejich obživy silně závisejí na přírodních rezervách takzvaných
ekosystémových služeb, jako zemědělství, rybolov a lesní zdroje. Nemají jiné ekonomické možnosti a jiné
zdroje, které jim umožní přizpůsobit se klimatickým vlivům nebo čelit katastrofálním situacím, a mají omezený přístup k sociálním službám a sociálnímu zabezpečení. Klimatické změny kupříkladu způsobují migrace
živočichů a rostlin, jež se ne vždycky mohou adaptovat. To se dotýká zdrojů produkce těch nejchudších, kteří
jsou nuceni rovněž migrovat za velké nejistoty, pokud jde o budoucnost jejich života i jejich dětí. Tragicky se
zvyšuje počet migrantů, kteří utíkají před bídou umocněnou zhoršováním životního prostředí, nedostává se
jim statutu uprchlíků podle mezinárodních konvencí a nesou tíži vlastního života zbaveného jakýchkoli
ochranných norem. Existuje bohužel všeobecná lhostejnost vůči těmto tragédiím, ke kterým doposud dochází
v různých částech světa. Chybějící reakce na tato dramata našich bratří a sester je znamením ztráty onoho
smyslu pro odpovědnost za naše bližní, na kterém stojí každá civilizovaná společnost.
26. Zdá se, že mnozí z těch, kteří mají více zdrojů a ekonomické či politické moci, se soustřeďují především na
zastírání problémů či skrývání jejich příznaků a usilují pouze o omezení některých negativních dopadů klimatických změn. Mnohé příznaky však ukazují, že tyto efekty se mohou stále zhoršovat, pokud budeme pokračovat podle nynějších vzorců produkce a spotřeby. Proto se stal naléhavým a neodkladným rozvoj politiky, která by v příštích letech drasticky snížila emise oxidu uhličitého a ostatních znečišťujících plynů, například nahrazením fosilních paliv a rozvojem zdrojů obnovitelné energie. Ve světě je nepatrný přístup k čistým a obnovitelným energiím. Je zapotřebí rozvinout adekvátní technologie jejich akumulace. Nicméně v některých zemích došlo k pokrokům, které začínají být významné, byť jejich dostupnost nemá zásadní proporce. Došlo
také k některým investicím do způsobů produkce a dopravy, které spotřebovávají méně energie a vyžadují
menší množství surovin, jakož i do metod stavebnictví či restrukturalizace budov se zlepšenou energetickou
účinností. Tyto dobré praktiky však zdaleka nejsou všeobecné.
II. Otázka vody
27. Jiné ukazatele nynější situace souvisejí s vyčerpáním přírodních zdrojů. Dobře víme, že je nemožné udržet
nynější stupeň spotřeby rozvinutých zemí a bohatých sektorů společnosti, kde zvyk plýtvat a zahazovat dosáhl nevídaných rozměrů. Byly již překonány maximální meze drancování planety, aniž by byl vyřešen problém
chudoby.
28. Pitná a čistá voda je otázkou primární důležitosti, protože je neodmyslitelná pro lidský život a pro udržování pozemských a vodních ekosystémů. Sladkovodní zdroje zásobují zdravotnické, zemědělské a průmyslové
sektory. Disponibilita vody byla dlouhou dobu poměrně stálá, ale nyní na mnoha místech poptávka překračuje udržitelnou nabídku, což má vážné krátkodobé i dlouhodobé důsledky. Velká města závislá na důležitých
vodních zdrojích trpí obdobími nedostatku a v kritických momentech tyto zdroje nejsou vždycky spravovány
adekvátně a nestraně. Chudoba veřejně dostupné vody se vyskytuje zvláště v Africe, kde velké sektory populace nemají přístup k nezávadné pitné vodě nebo trpí suchem, které ztěžuje produkci potravin. V některých
zemích jsou regiony mající hojnost vody, zatímco v jiných trpí vážným nedostatkem.
29. Obzvláště vážným problémem je kvalita vody dostupné chudým lidem, což způsobuje denně mnohá úmrtí. Mezi chudými je velký výskyt nemocí pojících se k vodě, včetně těch, které jsou působeny mikroorganismy
a chemickými látkami. Úplavice a cholera vyvolané neadekvátností hygienických služeb a vodních zdrojů jsou
významným faktorem utrpení a dětské úmrtnosti. Podzemní prameny jsou na mnoha místech ohroženy znečištěním způsobeným určitými těžebními, zemědělskými a průmyslovými činnostmi zejména v zemích, kde
chybí dostatečná regulace a kontrola. Nemáme na mysli jenom odpadky z továren. Prací a čisticí prostředky a
chemické produkty, které používá populace na mnoha místech světa, se nadále vylévají do řek, jezer a moří.
30. Zatímco kvalita dostupné vody se stále snižuje, v některých místech se prosazuje tendence privatizovat
tento drahocenný zdroj a proměnit jej na zboží podrobené zákonům trhu. Ve skutečnosti je přístup k pitné a
nezávadné vodě podstatným, základním a všeobecným lidským právem, protože na něm závisí přežití, a je tedy
podmínkou uplatňování ostatních lidských práv. Tento svět má velký sociální dluh vůči chudým, kteří nemají
přístup k pitné vodě, čímž je jim upíráno právo na život zakořeněné v jejich nezcizitelné důstojnosti. Tento dluh
se částečně splácí většími ekonomickými příspěvky na dodávky čisté vody a na čističky těm nejchudším obyvatelům. Plýtvání vodou se však vyskytuje nejenom v rozvinutých, ale i rozvojových zemích, které mají velké
zásoby. Z toho plyne, že problém vody je částečně otázkou výchovy a kultury, protože v kontextu velkých nerovností chybí vědomí závažnosti takového jednání.
31. Větší nedostatek vody v budoucnu způsobí zvýšení nákladů na potraviny a dalších produktů závislých na
jejím užívání. Některé studie zaznamenaly riziko pronikavého úbytku vody během několika desetiletí, nebude-li se neprodleně jednat. Ekologické dopady by mohly postihnout miliardy lidí a na druhé straně lze předpokládat, že ovládnutí vody velkými světovými koncerny se transformuje na jeden z hlavních zdrojů konfliktu
tohoto století.
III. Ztráta biodiverzity
32. Také pozemní zdroje jsou drancovány v důsledku takového pojetí ekonomických, obchodních a produktivních aktivit, které jsou příliš vázány na bezprostřední výsledek. Úbytek pralesů a lesů v sobě zároveň skrývá úbytek určitých druhů, které by mohly v budoucnosti být velice důležitými zdroji nejenom pro výživu, ale
také pro zdravotnické a mnohé jiné služby. Různé druhy obsahují geny, které se mohou v budoucnosti stát
klíčovým zdrojem odpovědi na lidské potřeby nebo při řešení problémů životního prostředí.
33. Nestačí však myslet na různé druhy jako eventuální využitelné zdroje a zapomínat přitom, že mají hodnotu samy o sobě. Každý rok mizí tisíce rostlinných a živočišných druhů, které už nikdy nepoznáme a naše děti
je už neuvidí, protože zmizely navždy. Drtivá většina zanikne z důvodů, které mají co do činění s nějakou lidskou aktivitou. Kvůli nám tisíce druhů nevzdá slávu Bohu svojí existencí, ani nám nebudou moci předat svoje
poselství. Na to nemáme právo.
34. Pravděpodobně nás znepokojí, dozvíme-li se, že vymřel nějaký savec či pták, protože jsou více viditelní.
Avšak pro dobré fungování ekosystémů jsou nezbytné také houby, chaluhy, červi, drobný hmyz, plazi a bezpočet druhů mikroorganismů. Některé málo početné druhy, které obvykle zůstanou nepovšimnuty, hrají v
určitém místě zásadní a rozhodující roli při ustavení rovnováhy. Je pravda, že člověk musí zasáhnout, když
geosystém vstoupí do kritického stavu, ale úroveň lidských zásahů do tak složité reality, jakou je příroda, je
dnes taková, že neustálé pohromy způsobované člověkem vyvolávají jeho další zásah, takže se lidská činnost
stává všudypřítomnou spolu se všemi riziky, které to obnáší. Vytváří se bludný kruh, ve kterém lidský zásah
mající řešit nějakou těžkost častokrát situaci ještě více ztíží. Například mnozí ptáci a hmyz, kteří zanikají v
důsledku toxických pesticidů vytvořených technologií, jsou pro samotné zemědělství užiteční, a jejich zmizení
se bude muset kompenzovat dalším technologickým zásahem, který pravděpodobně bude mít nové škodlivé
účinky. Jsou chvályhodné a často obdivuhodné snahy vědců a techniků, kteří usilují o řešení problémů vytvořených člověkem. Když však pozorujeme svět, vidíme, že tato úroveň lidského zásahu slouží nezřídka finančnímu sektoru a konzumismu a ve skutečnosti způsobuje, že země, kde žijeme, přichází o bohatství a krásu,
stává se omezenější a šedne, zatímco rozvoj technologie a konzumní nabídky rostou neomezeně. Zdá se, že
upadáme do iluze, že můžeme nahradit neopakovatelnou a nenapodobitelnou krásu nějakým svým výtvorem.
35. Když se analyzuje ekologický dopad určitých ekonomických iniciativ, obvykle se bere v úvahu účinek na
půdu, vodu a vzduch, ale ne vždycky je do toho zahrnuto pozorné studium dopadu na biodiverzitu, jako by
zánik některých druhů či skupin živočichů či rostlin byl málo důležitý. Silnice, kultivace, oplocení, vodní plochy a jiné stavby se zmocňují jejich přirozených stanovišť a někdy rozdělují živočišné populace, takže již nemohou migrovat ani se volně pohybovat a některé druhy jsou proto ohroženy zánikem. Existují alternativy,
které alespoň zmírňují tyto následky, jako je vytváření biokoridorů, ale tato péče a pozornost se vyskytuje v
málo zemích. Jsou-li některé druhy využívány obchodně, ne vždycky se bere zřetel na způsob jejich růstu, aby
se předešlo jejich nadměrnému úbytku a následné nerovnováze ekosystému.
36. Péče o ekosystémy vyžaduje pohled přesahující to, co je bezprostřední, protože hledá-li se pouze rychlý a
snadný ekonomický profit, nikoho jejich ochrana nezajímá. Avšak cena škod vyvolaných egoistickou nedbalostí je mnohem vyšší než dosažitelný ekonomický zisk. V případě ztráty nebo vážného poškození některých
druhů mluvíme o hodnotách, které přesahují jakoukoli kalkulaci. Proto se můžeme stát němými svědky závažných nerovností, když usilujeme o velké zisky, přičemž zaplacení vysokých účtů za poškození životního
prostředí přenecháme zbytku nynějšího i budoucího lidstva.
37. Některé země dosáhly pokroku při účinné záchově určitých míst a zón – na zemi i v moři – kde je zakázán
jakýkoli lidský zásah, který by modifikoval jejich fyziognomii nebo měnil jejich původní konstituci. V péči o
biodiverzitu odborníci zdůrazňují nezbytnost věnovat zvláštní péči zónám, které jsou nejbohatší na různé,
ohrožené, vzácné a méně chráněné druhy. Jsou místa, která vyžadují zvláštní péči vzhledem k mimořádné
důležitosti světového ekosystému anebo jsou velkými rezervoáry vody a zajišťují tak jiné formy života.
38. Připomeňme například ony plíce planety překypující biodiverzitou, jakými jsou Amazonie, povodí Konga
či jiné vodní rezervoáry a ledovce. Je dobře znám význam těchto míst pro celek planety a pro budoucnost lidstva. Ekosystémy tropických pralesů mají velmi složitou biodiverzitu, kterou je takřka nemožné kompletně
poznat, ale jsou-li tyto pralesy zničeny požárem anebo vymýceny za účelem obdělávání, zmizí v několika letech bezpočet druhů anebo se tyto oblasti změní ve vyprahlé pouště. Hovor o těchto místech vyžaduje delikátnost a vyváženost, protože nelze přehlížet enormní mezinárodní ekonomické zájmy, které pod záminkou
péče o ně mohou ohrožovat národní svrchovanost. Skutečně existují „návrhy internacionalizovat Amazonii,
které však slouží pouze ekonomickým zájmům nadnárodních společností“. Je chvályhodné nasazení mezinárodních organizací a občanských sdružení, které dělají osvětu mezi obyvatelstvem a kriticky spolupracují i za
použití legitimních nátlakových mechanismů, aby každá vláda plnila svoji vlastní a nezastupitelnou povinnost
chránit životní prostředí a přírodní zdroje vlastní země, aniž by se prodávala dvojakým zájmům, ať už místním či mezinárodním.
39. Ani nahrazení divoké flóry vysazováním lesů, které jsou všeobecně monokulturní, většinou není podrobeno náležité analýze. Ve skutečnosti totiž může těžce postihnout biodiverzitu, která není zvyklá na nově zavá-
děné druhy. I vlhké zóny, které jsou přetvářeny na zemědělskou půdu, ztrácejí množství biodiverzity, kterou
hostily. V některých pobřežních zónách dochází ke znepokojujícímu úbytku ekosystémů tvořených kořenovníky.
40. Oceány obsahují nejenom větší část vod planety, ale také nezměrnou část rozmanitých živočichů, z nichž
mnozí jsou nám dosud neznámí a jsou z různých příčin ohroženi. Na druhé straně život v řekách, jezerech,
mořích a oceánech živí velkou část světové populace a je postižen nekontrolovaným přemísťováním rybí fauny, což vyvolává drastický úbytek některých druhů. Nadále se rozvíjí selektivní způsoby rybolovu, který velkou část ulovených druhů skartuje. Zvláště ohroženy jsou mořské organismy, které nejsou brány v potaz, totiž
určité formy planktonu. Ty představují velmi důležitou složku mořského potravinového řetězce a na nich koneckonců závisejí druhy, které se užívají pro lidskou výživu.
41. Vstoupíme-li do tropických a subtropických moří, najdeme korálové útesy, které odpovídají velkým pralesům na pevnině, protože hostí přibližně miliony druhů, včetně ryb, krabů, měkkýšů, hub a řas. Mnohé korálové útesy světa jsou dnes sterilní anebo jsou v úpadku: „Kdo proměnil podivuhodný mořský svět v podvodní
hřbitovy zbavené života a barev?“ Tento úkaz je do velké míry způsoben znečištěním, které vchází do moře
jako výsledek odlesňování, zemědělských monokultur, průmyslového odpadu a destruktivních metod rybolovu, zvláště takových, které užívají kyanid anebo dynamit. Způsobuje to také zvýšená teplota oceánů. To
všechno nám pomáhá pochopit, že jakékoli působení na přírodu může mít konsekvence, které na první pohled nevidíme, a že využívání zdrojů se v určitých případech děje za cenu degradace, která zasahuje také dno
oceánů.
42. Je nezbytné mnohem více investovat do výzkumu, abychom lépe pochopili chování ekosystémů, a náležitě
analyzovat různé proměnné činitele dopadu všech zásadních modifikací životního prostředí. Poněvadž jsou
všichni tvorové mezi sebou spojeni, musí být hodnota každého z nich citlivě a s obdivem uznávána, a my
všichni, stvořené bytosti, se navzájem potřebujeme. Každé teritorium má odpovědnost za péči o tuto rodinu, a
proto by mělo pořídit přesný inventář druhů, které v něm žijí, a rozvíjet programy a strategie ochrany se
zvláštní pozorností k zanikajícím druhům.
IV. Zhoršení kvality lidského života a sociální degradace
43. Uvědomíme-li si skutečnost, že také lidská bytost má právo žít a být šťastná, a kromě toho má zvláštní
důstojnost, nemůžeme odhlížet od účinků zhoršování životního prostředí, nynějšího modelu rozvoje a odpisové kultury na život lidí.
44. Dnes se setkáváme například s neúměrným a neuspořádaným růstem mnoha měst, která se ze zdravotního hlediska stala neobyvatelnými, nejenom znečištěním způsobeným toxickými emisemi, ale také městským
chaosem, dopravními problémy a vizuálním a akustickým znečištěním. Mnohá města jsou obrovské neefektivní struktury, které spotřebovávají nadměrně množství vody a energie. Jsou čtvrti, které byly sice vybudovány nedávno, ale jsou zahlcené a neuspořádané a postrádají dostatečné prostory zeleně. Není vhodné, aby
obyvatelé této planety žili stále více ponořeni do cementu, asfaltu, skla a kovů, zbaveni fyzického kontaktu s
přírodou.
45. Privatizace prostorů v některých venkovských i městských místech ztížila přístup občanů do obzvláště
krásných oblastí; jinde vznikly rezidenční „ekologické“ čtvrti, které jsou k dispozici jen málokomu a které jsou
spravovány tak, aby tam jiní nepřicházeli rušit umělý klid. Často najdeme krásné město plné kultivované zeleně v některých „bezpečných“ oblastech, ale nikoli v těch méně viditelných, kde žijí ti, které společnost skartovala.
46. Sociální složky globální změny zahrnují zaměstnanecké účinky technologických inovací, sociální exkluzi,
nerovnost v disponibilitě a spotřebě energie a dalších službách, sociální fragmentaci, růst násilí a vznik nových forem sociální agresivity, obchod s narkotiky a stoupající spotřebu drog mezi těmi nejmladšími, ztrátu
identity. To jsou znamení, která mimo jiné ukazují, jak růst posledních dvou století nevedl ve všech aspektech
k pravému integrálnímu pokroku, ani ke zlepšení kvality života. Některá z těchto znamení jsou zároveň příznaky opravdové sociální degradace, tichého rozpadu integrujících a spojujících sociálních svazků.
47. K tomu přistupuje dynamika médií a digitálního světa, který, stane-li se všudypřítomný, nepodporuje rozvoj schopnosti moudře žít, hloubavě přemýšlet a velkodušně milovat. Velkým mudrcům minulosti by v tomto
kontextu hrozilo, že spatří svoji moudrost, jak se dusí uprostřed rozvratného hluku informací. Vyžaduje to od
nás snahu, aby tyto prostředky přispívaly k novému kulturnímu vývoji lidstva, a nikoli k úbytku jeho nejhlubšího bohatství. Pravou moudrost, plod reflexe, dialogu a velkodušného setkání mezi lidmi, nelze dosáhnout
pouhou akumulací dat, která zahlcují a matou na způsob mentálního znečistění. Reálné vztahy s druhými a
všechno, co s sebou přinášejí, zároveň tíhnou k tomu, aby se nahradily typem komunikace zprostředkované
internetem. To umožňuje selekci či eliminaci vztahů podle naší libovůle, čímž nezřídka vzniká nový typ umělých emocí, které se váží spíše k přístrojům a obrazovkám než k lidem a k přírodě. Nynější prostředky umožňují, abychom vzájemně komunikovali, sdíleli poznatky i pocity. Nicméně, někdy nám také brání navázat přímý kontakt s úzkostí, chvěním a radostí druhého a se složitostí jeho osobní zkušenosti. Proto by neměla udi-
vovat skutečnost, že dotěrnou nabídku těchto produktů provází hluboké a melancholické neuspokojení v meziosobních vztazích či škodlivá osamělost.
V. Planetární nerovnost
48. Lidské prostředí a životní prostředí přírody upadají společně a nebudeme moci náležitě čelit jejich zhoršování, pokud nebudeme věnovat pozornost příčinám, které souvisejí s lidským a sociálním úpadkem. Zhoršování životního prostředí i společnosti vskutku postihuje zejména ty nejslabší na této planetě: „jak obecná
zkušenost řádného života, tak vědecké bádání dokazují, že nejzávažnější účinky každého narušení životního prostředí dopadají na ty nejchudší lidi.“ Například vyčerpání rezerv rybí fauny penalizuje zvláště ty, kteří žijí z
rybářské profese a nemají ji čím nahradit, znečištění vody zasahuje zvláště ty nejchudší, kteří nemají možnost
kupovat si balenou vodu, a zvýšení hladiny moře postihuje hlavně chudou pobřežní populaci, která se nemá
kam odstěhovat. Dopad nynějších nerovností se projevuje také předčasnou úmrtností mnoha chudých lidí v
konfliktech způsobených chybějícími zdroji a mnoha jinými problémy, jimž není dán dostatek prostoru ve
světové agendě.
49. Chtěl bych poznamenat, že často chybí jasné vědomí problémů, kterými jsou postiženi obzvláště ti vyloučení. Oni tvoří většinu planety, jsou to miliardy lidí. Dnes jsou zmiňováni v mezinárodních politických a ekonomických debatách, ale přesto se zdá, že jejich problémy jsou považovány za jakýsi přívěsek, který se přidává téměř povinně či okrajově, pokud nejsou rovnou chápány jako pouhá kolaterální škoda. Ve chvíli konkrétní
realizace zůstávají opakovaně na posledním místě. Je to způsobeno jednak tím, že mnozí profesionálové, komentátoři, sdělovací prostředky a mocenská ústředí bydlí daleko od nich v izolovaných městských zónách bez
přímého kontaktu s jejich problémy. Ve svém životě a myšlení vycházejí z pohodlí takového rozvoje a kvality
života, které jsou nedostupné většině světové populace. Tento nedostatek fyzického kontaktu a setkání je někdy podporován fragmentací našich měst, vede k umrtvování svědomí a k ignorování časti reality v dílčích
analýzách. Někdy se snoubí s tzv. „zelenou“ rétorikou. Dnes však nemůžeme neuznat, že opravdu ekologický
přístup se stále více stává přístupem sociálním, který musí integrovat spravedlnost v diskusích o životním prostředí, aby se naslouchalo volání země i volání chudých.
50. Namísto řešení problémů chudých lidí a přemýšlení o odlišném světě někteří navrhují redukci porodnosti. Nechybí mezinárodní nátlak na rozvojové země podmiňující ekonomickou pomoc politikou „reprodukčního zdraví“. Avšak, „je-li pravda, že nerovná distribuce populace a dostupných zdrojů je překážkou rozvoje a udržitelného užívání životního prostředí, je třeba uznat, že demografický růst je plně kompatibilní s integrálním a
solidárním rozvojem.“ Obviňovat demografický růst a nikoli extrémní a selektivní konzumismus některých, je
způsob, který problémy neřeší. Chce se tím legitimizovat nynější distribuční model, ve kterém si menšina přisuzuje právo spotřeby v míře, kterou by nebylo možno generalizovat, protože by planeta nemohla pojmout
odpadky z této spotřeby. Kromě toho víme, že se vyplýtvá přibližně třetina vyprodukovaných potravin a „potraviny, které zahazujeme jako bychom kradli ze stolu těch, co jsou chudí.“ V každém případě je jisté, že je třeba
věnovat pozornost nerovnováze v územním rozložení populace na rovině národní i globální, protože růst spotřeby by vedl ke složitým regionálním situacím v důsledku kombinace problémů spojených se znečišťováním
prostředí, dopravou, likvidací odpadků, ztrátou zdrojů a kvalitou života.
51. Nerovnost nepostihuje pouze jednotlivce, ale celé země, a nutí přemýšlet o etice mezinárodních vztahů.
Existuje totiž skutečný „ekologický dluh“ především mezi Severem a Jihem, související s obchodní nerovnováhou, jež má důsledky pro životní prostředí, jakož i s neúměrným využíváním přírodních zdrojů, kterého se
historicky dopouštějí určité země. Export určitých surovin k uspokojení trhů na průmyslovém Severu způsobil místní škody jako je znečištění rtutí při těžbě zlata a oxidem siřičitým při těžbě mědi. Zvláště je třeba počítat s užíváním ekologického prostoru celé planety při ukládání plynného odpadu, který se akumuloval během
dvou století a vytvořil situaci, která nyní postihuje všechny země světa. Oteplování způsobené enormní spotřebou některých bohatých zemí se odráží na těch nejchudších místech světa, zvláště v Africe, kde má zvyšování teploty spojené se suchem katastrofální účinky na úrodu. K tomu přistupují škody způsobené tuhým i
kapalným toxickým odpadem, který se vyváží do rozvojových zemí, a kontaminující aktivitou podniků, které
dělají v méně rozvinutých zemích to, co nemohou dělat v zemích, kde shromažďují svůj kapitál: „Zjišťujeme, že
podniky, které často pracují tímto způsobem, jsou nadnárodní korporace, které dělají to, co jim není dovoleno v
rozvinutých zemích či takzvaném prvním světě. Všeobecně platí, že když pak ukončí svoji činnost a odjedou, zanechávají obrovské škody na lidském zdraví a na životním prostředí, jakými jsou nezaměstnanost, vesnice bez
života, vyčerpání přírozených rezerv, vymýcené pralesy, ochuzení místní zemědělské a živočišné výroby, jámy,
devastovaná údolí, znečištěné řeky a jen málo sociálních děl, která po jejich odchodu nelze udržet.“
52. Zahraniční dluh chudých zemí se proměnil na nástroj kontroly, ale totéž se neděje s ekologickým dluhem.
Lid rozvojových zemí, ve kterých se nacházejí nejvýznamnější rezervy biosféry, nadále různými způsoby živí
rozvoj nejbohatších zemí za cenu svojí přítomnosti i budoucnosti. Země chudých lidí na Jihu je bohatá a málo
znečištěná, ale možnost vlastnictví majetku a zdrojů je jim odpírána strukturálně zvráceným systémem obchodních vztahů a vlastnictví. Je nezbytné, aby rozvinuté země přispěly k řešení tohoto dluhu značným ome-
zením spotřeby neobnovitelné energie a poskytnutím zdrojů nejpotřebnějším zemím na podporu politiky a
programů udržitelného rozvoje. Nejchudší regiony a země mají méně možností osvojit si nové modely redukce vlivů na životní prostředí, protože nejsou připraveny rozvinout potřebné procesy a nemohou hradit jejich
náklady. Proto je třeba zachovat jasné vědomí toho, že v klimatických změnách existuje diferencovaná odpovědnost a, jak řekli biskupové USA, je vhodné zaměřit se „na potřeby chudých, slabých a zranitelných zvláště v
diskusi, kde dominují zájmy těch nejmocnějších“. Je třeba posílit vědomí, že jsme jedna lidská rodina. Neexistují
politické či sociální hranice a bariéry, které nám dovolují se izolovat, a proto také neexistuje prostor pro globalizaci lhostejnosti.
VI. Slabost reakcí
53. Tyto situace u sestry země vyvolávají sténání, které spolu se steny opuštěných tohoto světa od nás s
nářkem požadují změnu kurzu. Nikdy jsme s naším společným domem nenakládali tak špatně a neuráželi jej
tak jako během posledních dvou století. Jsme však povoláni stát se nástroji Boha Otce, aby naše planeta byla
tím, o čem On snil, když ji stvořil, a aby odpověděla na jeho plán pokoje, krásy a plnosti. Problémem je, že dosud nedisponujeme kulturou nezbytnou k vyrovnání se s touto krizí a je zapotřebí vytvořit leadership, který
ukáže cestu ve snaze odpovědět na potřeby nynějších generací zahrnutím všech, aniž by byly ohroženy budoucí generace. Je nevyhnutelné vytvořit normativní systém, který obsáhne nedotknutelné meze a zajistí
ochranu ekosystémů, dříve nežli nové formy moci poplatné technicko-ekonomickému paradigmatu zničí nejenom politiku, ale také svobodu a spravedlnost.
54. Za zmínku stojí slabost mezinárodní politické reakce. Podrobení politiky technologii a finančnictví se ukazuje v selhání světových summitů o životním prostředí. Existuje příliš mnoho partikulárních zájmů a ekonomický zájem velmi snadno převládne nad obecným dobrem a manipuluje informace, aby nebyly zmařeny jeho
plány. V této linii požaduje Dokument z Aparecidy, aby „v zásazích do přírodních zdrojů nepřevažovaly zájmy
ekonomických skupin, které iracionálně ničí zdroje života.“ Spojenectví ekonomie a technologie staví stranou
všechno, co není součástí jejich bezprostředních zájmů. Tak se lze dočkat pouze povrchních deklarací, osamocených filantropických činů a snah ukázat citlivost k životnímu prostředí. Ve skutečnosti však jakýkoli pokus
sociálních organizací o modifikaci věcí bude viděn jako nesnáz vyvolaná romantickými snílky anebo překážka, které je třeba se vyhnout.
55. Některé země mohou ponenáhlu činit významné pokroky, rozvíjet účinnější kontrolu a upřímně bojovat
proti korupci. Ekologická vnímavost zesílila, třebaže nedokáže změnit škodlivé návyky konzumu, které zdá se
nejsou na ústupu, nýbrž šiří se a rozvíjejí. Děje se tak, jak ukazuje jednoduchý příklad, narůstajícím a intenzivnějším užíváním klimatizace. Trhy, které usilují o bezprostřední zisk, poptávku ještě stimulují. Kdyby někdo sledoval planetární společnost z vnějšku, žasnul by nad podobným jednáním, které nezřídka vypadá sebevražedně.
56. Ekonomické mocnosti mezitím pokračují v ospravedlňování nynějšího světového systému, kde převažují
spekulace a snaha o finanční zisk, a jsou nakloněny ignorovat každý kontext a dopad na lidskou důstojnost a
životní prostředí. Ukazuje se tak, že zhoršování životního prostředí a lidský a etický úpadek spolu vnitřně
souvisejí. Mnozí řeknou, že si nejsou vědomi toho, že se dopouštějí nemorálních činů, protože neustálá roztěkanost nám odnímá odvahu všímat si reality ohraničeného a konečného světa. Proto je dnes „cokoli křehkého
– jako například životní prostředí – bezbranné vůči zájmům zbožštěného trhu transformovaným na absolutní
zákon“.
57. Lze předpokládat, že vyčerpání některých zdrojů povede ke vzniku scénáře rozněcujícího nové války zastírané ušlechtilými nároky. Válka způsobuje vždycky vážné škody životnímu prostředí a kulturnímu bohatství národů a rizika jsou enormní, pomyslíme-li na nukleární energii a biologické zbraně. Vskutku, „i přes mezinárodní smlouvy zakazující chemickou, bakteriologickou a biologickou válku nadále v laboratořích pokračuje
výzkum rozvoje nových útočných zbraní, schopných narušit přirozenou rovnováhu“. Od politiky se žádá, aby
pozorněji předjímala a odstraňovala příčiny, které by mohly vést k novým konfliktům. Avšak moc spojená s
financemi nejvíce odporuje takovéto snaze a politickým návrhům často chybí širší rozhled. Proč dnes udržovat moc, která bude připomínána pro svoji neschopnost zasáhnout, když to bylo naléhavé a nezbytné?
58. V některých zemích existují pozitivní příklady zlepšování životního prostředí, jako ozdravení některých
řek, které byly znečištěny po celá desetiletí, obnova původních lesů, zkrášlení krajiny ozdravnými zásahy do
životního prostředí, stavební projekty velké estetické hodnoty, pokroky v produkci čisté energie a zlepšení
veřejné dopravy. Tato díla neřeší globální problémy, ale potvrzují, že člověk je dosud schopen zasahovat
kladně. Byl stvořen k lásce a uprostřed svých omezení nevyhnutelně klíčí skutky velkodušnosti, solidarity a
péče.
59. Zároveň sílí jakási plytká či zdánlivá ekologie, která upevňuje otupělost a lehkomyslnou nezodpovědnost.
Podobně jako je tomu nezřídka v dobách hlubokých krizí vyžadujících odvážná rozhodnutí, jsme pokoušeni
myslet si, že to, co se děje, není jisté. Díváme-li se povrchně a přehlížíme některá viditelná znamení znečištění
a úpadku, zdá se, že to není tak vážné a že planeta by mohla zůstat dlouhou dobu v nynějším stavu. Tento úni-
kový postoj nám slouží k zachovávání stylu našeho života, naší produkce a spotřeby. Takto se zařizuje člověk,
který živí svoje sebedestruktivní neřesti ve snaze je nevidět, bojovat za jejich neuznávání, odkládat zásadní
rozhodnutí a dělat jakoby nic.
VII. Různost názorů
60. Uznejme nakonec, že vznikly různé pohledy a myšlenkové směry, pokud jde o tuto situaci a její možná
řešení. Na jednom konci někteří za každou cenu hájí mýtus pokroku a tvrdí, že ekologické problémy se vyřeší
jednoduše novými technickými aplikacemi bez etického uvažování a zásadních změn. Na druhém konci jsou
jiní, kteří mají za to, že lidský druh může být jakýmkoli svým zásahem pouze hrozbou a poškozuje světový
ekosystém, takže je třeba jeho výskyt na planetě redukovat a bránit mu v jakémkoli zasahování. Mezi těmito
extrémy by reflexe měla rozpoznat možné budoucí scénáře, protože neexistuje jediné řešení. Dalo by to prostor různým návrhům, které by spolu mohly diskutovat o integrálních odpovědích.
61. K mnoha konkrétním otázkám nemá církev důvod vyjadřovat se definitivně a chápe, že musí naslouchat a
podporovat poctivou debatu mezi vědci v úctě k různosti názorů. Stačí však pohlédnout upřímně na realitu,
abychom zjistili, že náš společný dům velice chátrá. Naděje nás vybízí, abychom uznávali, že vždycky existuje
východisko, vždycky můžeme změnit kurz a vždycky můžeme pro řešení problémů něco udělat. Zdá se však,
že se objevují příznaky určitého zlomu kvůli velké rychlosti změn i úpadku, projevujícího se v regionálních
přírodních katastrofách a sociálních či finančních krizích, poněvadž problémy světa nelze analyzovat ani vysvětlovat izolovaně. Jsou regiony, které jsou již obzvláště ohroženy, a bez ohledu na katastrofické předpovědi
je jisté, že aktuální světový systém je neudržitelný z různých hledisek, protože jsme přestali přemýšlet o účelech lidského jednání: „Rozhlédneme-li se po regionech naší planety, zjistíme, že lidstvo zklamalo božská očekávání.“
KAPITOLA DRUHÁ
Evangelium stvoření
62. Proč do tohoto dokumentu určeného všem lidem dobré vůle zařazovat kapitolu vztahující se k přesvědčení víry? Jsem si vědom, že na poli politiky a myšlení někteří rozhodně odmítají ideu Stvořitele anebo ji považují za bezvýznamnou do té míry, že vykazují do oblasti iracionality veškeré bohatství, které mohou náboženství nabídnout integrální ekologii a plnému rozvoji lidského rodu. Jindy se zase předpokládá, že představují
určitou subkulturu, kterou je zkrátka třeba tolerovat. Věda a náboženství však poskytují odlišné pohledy na
realitu a mohou spolu vést intenzivní a pro obě strany produktivní dialog.
I. Světlo, které nabízí víra
63. Uvědomíme-li si složitost ekologické krize a jejích rozmanitých příčin, musíme uznat, že řešení nemohou
vzejít z jediného způsobu interpretace a transformace reality. Je nezbytné také uznat odlišná kulturní bohatství národů, umění a poezii, vnitřní život a spiritualitu. Pokud má opravdu vzniknout ekologie, která nám
umožní napravit všechno, co jsme zničili, pak nesmí být přehlíženo žádné vědecké odvětví, žádná forma
moudrosti, ani ta náboženská včetně jejího vlastního jazyka. Katolická církev je navíc otevřena dialogu s filosofickým myšlením, což jí umožňuje vytvářet různé syntézy víry a rozumu. Pokud jde o sociální otázky, totéž
lze konstatovat v rámci vývoje sociálního učení církve, které je povoláno neustále se obohacovat novými výzvami.
64. Na druhé straně, i když je tato encyklika otevřena dialogu se všemi ve snaze společně hledat cesty osvobození, chci hned od počátku ukázat, jak přesvědčení víry nabízejí křesťanům a částečně také jiným věřícím
vznešené motivace k péči o přírodu a ty nejkřehčí bratry a sestry. Pokud samotný fakt lidství podněcuje lidi k
tomu, aby se chopili péče o životní prostředí, jehož jsou součástí, pak „křesťané si obzvláště uvědomují, že jejich úkoly v rámci stvoření, jejich povinnosti k přírodě a Stvořiteli jsou součástí jejich víry.“ Proto je dobře pro
lidstvo a pro svět, že my věřící rozpoznáváme lépe ekologické závazky, které plynou z našich přesvědčení.
II. Moudrost biblických příběhů
65. Aniž bychom zde předkládali celou teologii stvoření, ptejme se, co nám říkají velké biblické příběhy o
vztahu člověka a světa. V prvním vyprávění o stvořitelském díle v knize Geneze Boží plán zahrnuje stvoření
lidstva. Po stvoření muže a ženy se tam praví, že „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“
(Gn 1,31). Bible učí, že každá lidská bytost je stvořena z lásky, je učiněna k obrazu a podobě Boha
(srov. Gn 1,26). Toto tvrzení nám ukazuje nezměrnou důstojnost každého člověka, který „není jen něco, nýbrž
někdo. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami.“ Svatý Jan Pavel připomněl, že zcela zvláštní láska, kterou Stvořitel chová ke každému člověku, „uděluje
mu nekonečnou důstojnost“. Ti kdo se zastávají důstojnosti člověka, mohou najít nejhlubší důvody svého úsilí
v křesťanské víře. Jak podivuhodnou jistotou je vědět, že život každého člověka se neztrácí v zoufalém chaosu,
ve světě ovládaném čirou náhodou či nesmyslně se opakujícími cykly! Stvořitel může říci každému z nás:
„Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě“ (Jer 1,5). Byli jsme počati v srdci Boha a tudíž „každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěn, každý je milován, každý je nutný.“
66. Texty o stvoření v knize Geneze podávají symbolickým a narativním jazykem hluboké učení o bytí člověka
a jeho dějinné realitě. Z těchto příběhů plyne, že lidská existence se zakládá na třech těsně souvisejících a základních vztazích: k Bohu, k bližnímu a k zemi. Podle Bible byly tyto tři vitální vztahy zlomeny nejenom
zvnějšku, ale také v našem nitru. Tímto zlomem je hřích. Harmonie mezi Stvořitelem, lidstvem a celým stvořením byla zničena, protože se nám zachtělo stanout na místě Božím a odmítli jsme se považovat za omezená
stvoření. To znetvořilo také povahu příkazu podmanit si zemi (srov. Gn 1,28), obdělávat ji a střežit
(srov. Gn 2,15). Výsledkem bylo, že původně harmonický vztah člověka k přírodě se přetvořil na konflikt
(srov. Gn 3,17-19). Proto je důležité, že harmonie, kterou svatý František z Assisi prožíval se všemi tvory, byla
interpretována jako uzdravení onoho zlomu. Svatý Bonaventura říká, že skrze všeobecné smíření se všemi
tvory byl František do určité míry vrácen do stavu původní nevinnosti. Daleko od tohoto vzoru se dnes projevuje hřích v plné svojí destruktivní moci ve válkách, v různých formách násilí a špatném zacházení, opouštěním těch, kdo jsou nejvíce křehcí, a v útocích proti přírodě.
67. Nejsme Bůh. Země nás předchází a byla nám dána. To nám umožňuje odpovědět na obvinění, které bývá
vznášeno proti židovsko-křesťanskému myšlení. Tvrdí, že příběh Geneze, který vybízí k podmanění země
(srov. Gn 1,28), prý favorizuje neurvalé vykořisťování přírody, protože podává obraz člověka jakožto panovníka a ničitele. To není správná interpretace Bible, jak ji chápe církev. Ačkoli je pravdou, že křesťané občas
interpretovali Písmo nesprávně, dnes je třeba důrazně odmítnout úsudek, podle něhož z toho, že jsme stvořeni k Božímu obrazu, a z příkazu podmanit si zemi, lze odvozovat absolutní vládu nad ostatním tvorstvem. Je
důležité číst biblické texty v jejich kontextu a se správnou hermeneutikou a pamatovat, že nás vybízejí „obdělávat a střežit“ zahradu světa (srov. Gn 2,15). „Obdělávat“ znamená orat či pracovat na půdě, „střežit“ znamená
chránit, opatrovat, hájit, zachovávat, bdít. Implikuje to vztah odpovědné vzájemnosti mezi člověkem a přírodou. Každá komunita může brát z dober země to, co potřebuje k vlastnímu přežití, ale má také povinnost
chránit ji a zaručovat kontinuitu její plodnosti pro budoucí generace. Země v posledku „náleží Hospodinu“
(Žl 24,1), Jemu patří „země i vše, co je na ní“ (Dt 10,14). Proto Bůh neguje každý nárok absolutního vlastnictví:
„Země se nesmí prodávat natrvalo, neboť patří mně. Vy jste pro mne jen cizinci a přistěhovalci.“ (Lv 25,23).
68. Tato odpovědnost k zemi, která náleží Bohu, v sobě zahrnuje, že člověk obdařený inteligencí bude respektovat zákony přírody a delikátní rovnováhu mezi bytostmi tohoto světa, „neboť On rozkázal, a byly stvořeny!
Umístil je na věčné časy, vydal zákon, který nepomine“ (Žl 148,5b-6). Z toho vyplývá skutečnost, že biblické
zákonodárství předkládá člověku různé normy nejenom ve vztahu k jiným lidem, ale také ve vztahu k ostatním živým bytostem: „Nebudeš jen přihlížet, když na cestě padne osel tvého bratra nebo jeho býk. Narazíš-li na
své cestě na ptačí hnízdo s holátky či vejci, na kterémkoli stromě nebo na zemi, a matka bude pečovat o holátka
či vejce, nezmocníš se matky spolu s mláďaty“ (Dt 22,4.6). V tomto smyslu není odpočinek sedmého dne žádán
jenom po člověku, ale také „aby si odpočinul tvůj býk i tvůj osel“ (Ex 23,12). Tak si uvědomujeme, že Bible nezavdává podnět k despotickému antropocentrismu nestarajícímu se o jiná stvoření.
69. Můžeme zodpovědně užívat věcí a jsme povoláni uznat, že ostatní živé bytosti mají hodnotu před Bohem,
„chválí ho a velebí ho už jen tím, že existují,“ neboť Pán se těší ze svého díla (srov. Žl 104,31). Právě pro svoji
jedinečnou důstojnost a proto, že je obdařen inteligencí, je člověk povolán respektovat stvoření s jeho vnitřními zákony, poněvadž „Pán moudře založil zemi“ (Př3,19). Dnes církev nemluví zjednodušujícím způsobem o
naprosté podrobenosti ostatních tvorů člověku jako by neměli hodnotu sami osobě a my jimi mohli disponovat podle svého zalíbení. Němečtí biskupové tak vysvětlili, že v souvislosti s jinými tvory „by bylo možné mluvit o prioritě jejich bytí před jejich užitečností.“ Katechismus poukazuje na zvrácený antropocentrismus velice
zpříma a důrazně: „Každý tvor je svým vlastním způsobem dobrý a dokonalý... Různí tvorové, které Bůh chtěl v
jejich vlastním bytí, jsou každý svým způsobem odleskem nekonečné Boží moudrosti a dobroty. Proto každý člověk, aby se vyhnul nezřízenému užívání věcí, které pohrdá Stvořitelem a přináší zhoubné následky lidem i jejich
prostředí, má respektovat dobrotu, jež je každému stvoření vlastní.“
70. V příběhu o Kainovi a Ábelovi vidíme, že žárlivost přiměla Kaina dopustit se krajní nespravedlnosti proti
svému bratru. To způsobilo zlom ve vztahu mezi Kainem a Bohem a mezi Kainem a zemí, ze které byl vyhoštěn. Tento přechod zachycuje dramatický rozhovor mezi Bohem a Kainem. Bůh se ptá: „Kde je tvůj bratr Ábel?“
Kain říká, že neví a Bůh naléhá: „Cos to udělal? Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Proto buď proklet,
(vyhnán) z úrodné země“ (Gn 4,9-11). Zanedbání závazku kultivovat a uchovávat správný vztah k bližnímu, o
něhož jsem povinen pečovat a kterého mám chránit, ničí můj vnitřní vztah k sobě samému, k druhým, k Bohu
i k zemi. Když jsou všechny tyto vztahy opomíjeny, když na zemi už nepřebývá spravedlnost - praví nám Bible
- je v ohrožení veškerý život. Tomu nás učí příběh o Noem, když Bůh hrozí, že vyhladí lidstvo pro jeho trvající
neschopnost žít na výši požadavků spravedlnosti a pokoje: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším živým, neboť
země je plná bezpráví, které lidé páchají“ (Gn 6,13). Již v těchto starobylých příbězích oplývajících hlubokou
symbolikou bylo obsaženo přesvědčení, které vnímáme dnes, že totiž všechno je ve vztahu a že autentická
péče o náš vlastní život a naše vztahy k přírodě jsou neoddělitelné od bratrství, spravedlnosti a věrnosti ve
vztahu k druhým.
71. I když „bylo na zemi mnoho lidské špatnosti“ (Gn 6,5), a Bůh „litoval, že udělal lidi na zemi“ (Gn 6,6), přesto
se prostřednictvím Noeho, který si uchoval bezúhonnost a spravedlnost, rozhodl otevřít cestu spásy. Dal tak
lidstvu možnost nového začátku. Stačí jediný dobrý člověk, aby byla naděje! Biblická tradice jasně stanoví, že
tato rehabilitace s sebou nese znovuodhalení a respektování rytmů vepsaných do přírody rukou Stvořitele. Je
to vidět například na zákonu o Šabatu. Sedmého dne Bůh přestal s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh nařídil
Izraeli, aby každého sedmého dne v týdnu slavil jako den odpočinku, Šabat (srov. Gn 2,2-3; Ex 16,23; 20,10).
Na druhé straně byl pro Izrael a jeho zemi stanoven každých sedm let také sabatický rok (srov. Lv 25,1-4),
během něhož byl uložen úplný odpočinek zemi, neselo se a sklízela se jen úroda nutná k přežití a k nabídce
pohostinství (srov. Lv 25,4-6). Nakonec po uplynutí sedmi sedmiletí, tedy po čtyřiceti devíti letech bylo slaveno jubileum, rok všeobecného odpuštění a byla vyhlášena „v zemi svoboda všem jejím obyvatelům“ (Lv 25,10).
Rozvoj tohoto zákonodárství měl za cíl zajistit rovnováhu a rovnost ve vztazích člověka k druhým lidem a k
zemi, kde žil a pracoval. Současně to však bylo uznání skutečnosti, že dar země a jejích plodů patří všemu lidu.
Ti kdo obdělávali a opatrovali toto území, měli se s jeho plody dělit zvláště s chudými, vdovami, sirotky a cizinci: „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nesmíš vyžnout své pole až k samému okraji a paběrkovat zbytky po
žni. Ani svou vinici nesmíš sklidit dočista a zbytky hroznů své vinice nesmíš paběrkovat. Necháš je pro chudého a
pro cizince“ (Lv 19,9-10).
72. Žalmy často vybízejí člověka, aby chválil Boha Stvořitele, který „rozprostřel na vodách zemi, jeho milosrdenství trvá navěky“ (Žl 136,6). Vybízejí však ke chvále také ostatní tvory: „Chvalte Ho, slunce a měsíci, chvalte
Ho, všechny zářící hvězdy! Chvalte Ho nebesa nebes a vody, které jsou nad nebesy! Ať chválí Hospodinovo jméno,
neboť On rozkázal, a byly stvořeny!“ (Žl 148,3-5). Existujeme nejenom z moci Boží, ale před Ním a s Ním. Proto
se Mu klaníme.
73. Spisy proroků zvou ke znovunalezení síly v obtížných chvílích rozjímáním o Boží moci, která stvořila veškerenstvo. Nekonečná moc Boží nás nepřivádí k útěku před Jeho otcovskou něhou, protože v Něm se snoubí
cit i síla. Vskutku, každá zdravá spiritualita s sebou zároveň nese přijímání božské lásky a důvěrné klanění se
Pánu pro jeho nekonečnou moc. V Bibli je Bůh, který osvobozuje a zachraňuje, Tím, který stvořil veškerenstvo, a tyto dva způsoby jednání jsou niterně a nerozlučně spojeny: „Ach, Pane, Hospodine, hle, svou velikou
mocí a vztaženou paží jsi udělal nebe a zemi. Tobě není nic nemožné!... Vyvedl jsi svůj izraelský lid z egyptské
země znameními a zázraky“ (Jer 32,17.21). „Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost“ (Iz 40,28b29).
74. Zkušenost babylonského otroctví způsobila duchovní krizi, která vedla k prohloubení víry v Boha jasným
vyjádřením Jeho stvořitelské všemohoucnosti povzbuzující lid k opětovnému nalezení naděje uprostřed
neštěstí. Po mnoha staletích ve chvíli další zkoušky a dalšího pronásledování, když se římská říše snažila zavést absolutní nadvládu, věřící znovu nacházeli útěchu a naději umocněním důvěry ve všemohoucího Boha a
zpívali: „Veliké a podivuhodné skutky, Pane, Bože vševládný! Spravedlivé a spolehlivé jsou tvé cesty!“ (Zj 15,3).
Když Bůh mohl stvořit svět z ničeho, může také do tohoto světa zasáhnout a přemoci každou formu zla. Nespravedlnost tedy není nepřemožitelná.
75. Nemůžeme zastávat spiritualitu, která opomíjí všemohoucího Boha Stvořitele. Tak bychom se nakonec
klaněli světským mocnostem anebo se stavěli na místo Pánovo až k nárokování si bezmezného pošlapávání
reality, kterou stvořil. Ten nejlepší způsob, jak uvést člověka na jeho místo a odstranit jeho nárok být absolutním vládcem země, je v návratu k upřednostnění postavy Otce, Stvořitele a jediného vládce světa, protože
jinak bude člověk vždycky tíhnout k tomu, že bude ukládat realitě svoje zákony a svoje zájmy.
III. Tajemství veškerenstva
76. Říci v židovsko-křesťanské tradici „stvoření“, je více než říci příroda, protože se to týká Božího plánu lásky, kde má každý tvor svoji hodnotu a svůj smysl. Příroda je často pojímána jako systém, který se analyzuje,
chápe a řídí. Avšak stvoření může být chápáno pouze jako dar, který vychází z otevřené ruky Otce všech, jako
realita osvícená láskou, která nás svolává ke všeobecnému společenství.
77. „Jeho slovem vznikla nebesa“ (Žl 33,6). Tím je nám ukázáno, že svět pochází z rozhodnutí, nikoli z chaosu či
náhody, a to jej činí ještě vznešenějším. Je tu svobodná volba vyjádřená stvořitelským slovem. Vesmír nevznikl jako výsledek svévolné všemohoucnosti, jako důkaz síly nebo touhy po sebepotvrzení. Základním důvodem
veškerého stvoření je Boží láska: „Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť
kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to“ (Mdr 11,28). Takto je každý tvor objektem něhy Otce, který mu přiděluje místo ve světě. Dokonce prchavý život té nejvíce bezvýznamné bytosti je objektem Jeho lásky; i několik
sekund její existence zahrnuje svým citem. Svatý Basil Veliký říkával, že Stvořitel je také „nespočetná dobrota“ a Dante Alighieri mluvil o „lásce, z níž pohyb slunce má i všecky hvězdy“. Proto se od stvořených věcí stoupá
„až k Jeho milujícímu milosrdenství“.
78. Židovsko-křesťanské myšlení zároveň demytizovalo přírodu. Aniž by ji přestalo obdivovat pro její krásu a
nezměrnost, nepřikládalo jí už božský charakter. Tím je opět zdůrazněn náš závazek vůči ní. Nelze se vracet k
přírodě na úkor svobody a odpovědnosti člověka, který je součástí světa a má za úkol pěstovat vlastní schopnosti, aby jej chránil a rozvíjel jeho možnosti. Pokud uznáme hodnotu a křehkost přírody a současně schopnosti, které nám daroval Stvořitel, umožní nám to dnes učinit konec modernímu mýtu neomezeného materiálního pokroku. Křehký svět spolu s člověkem, kterého Bůh pověřil péčí o svět, interpeluje naši inteligenci,
abychom poznali jak jej orientovat a kultivovat a jak omezovat svoji moc.
79. V tomto světě složeném z otevřených systémů, které spolu vzájemně komunikují, můžeme objevit nespočetné formy vztahů a participací. To nás vede také k myšlence na celek, který je otevřený Boží transcedenci, v
jejímž rámci se rozvíjí. Víra nám umožňuje interpretovat tajemný smysl a krásu toho, co se děje. Lidská svoboda může poskytnout svůj inteligentní přínos k pozitivní evoluci, ale může také zasadit další škody, nové
příčiny utrpení a momenty skutečné regrese. To dává prostor nadšeným a dramatickým lidským dějinám
schopným přeměnit se v rozkvět osvobození, růstu, spásy a lásky anebo v úpadek a vzájemné ničení. Proto se
církev snaží nejenom upozorňovat na povinnost péče o přírodu, ale zároveň „má hájit člověka především proti
sebezničení.“
80. Navzdory tomu Bůh, který chce jednat spolu s námi a opírat se o naši spolupráci, je s to učinit ze zla, které
způsobujeme, něco dobrého, protože „Duch svatý má nekonečnou invenci, která je vlastní božské mysli a která
dovede rozplést zauzlené lidské záležitosti, i ty nejkomplikovanější a neproniknutelné.“ Bůh chtěl určitým způsobem omezit sám sebe, když stvořil svět, který potřebuje rozvoj, a kde mnohé věci, které považujeme za zlo,
hrozby či zdroje utrpení, jsou ve skutečnosti porodní bolesti, které podněcují ke spolupráci se Stvořitelem. On
je nejniterněji přítomen v každé věci, aniž by podmiňoval autonomii svého stvoření, což také umožňuje
oprávněnou autonomii pozemských skutečností. Tato božská přítomnost, která zajišťuje trvání a rozvoj každého bytí, „je pokračováním stvořitelské činnosti“. Boží Duch naplnil svět potencialitou, která umožňuje, aby z
lůna samotných věcí vždycky vzešlo něco nového: „Příroda není ničím jiným než uměleckým záměrem, zejména
božským, vepsaného do věcí, které tak směřují k určitému cíli. Jako by mistr stavitel lodí umožňoval dřevu samému pohybovat se, aby dostalo podobu lodě.“
81. Lidské bytí, třebaže zahrnuje také evoluční procesy, obsahuje novost, která není plně vysvětlitelná evolucí
jiných otevřených systémů. Každý z nás disponuje osobní totožností schopnou vstoupit do dialogu s ostatními
a s Bohem. Schopnost reflexe, usuzování, tvořivost, interpretace, umělecká tvorba a další originální schopnosti ukazují jedinečnost, která transcenduje fyzickou a biologickou oblast. Kvalitativní novost, kterou v sobě
zahrnuje vznik osobního bytí uvnitř materiálního světa, předpokládá bezprostřední Boží čin, jedinečné povolání k životu a vztahu jistého „Ty“ k jinému „ty“. Na základě biblických textů považujeme člověka za subjekt,
který nemůže být nikdy redukován na kategorii objektu.
82. Bylo by však také chybou myslet si, že další živé bytosti musejí být považovány za pouhé objekty podrobené svévolnému panství člověka. Je-li příroda chápána jako pouhý předmět zisku a zájmu, má to závažné následky také pro společnost. Pojetí, které posiluje svévoli silnějšího, přispělo k nezměrným nerovnostem, nespravedlnostem a násilnostem vůči většině lidstva, protože zdroje se stávají vlastnictvím toho, kdo přijde
první, nebo toho, kdo je mocnější, a vítěz bere všechno. Ideál harmonie, spravedlnosti, bratrství a pokoje, který nabízí Ježíš, je opakem takového vzoru. On sám jej ve vztahu k mocným svojí doby vyjádřil takto: „Panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by
chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem“ (Mt 20,25-26).
83. Cílem cesty veškerenstva je plnost Boží, které již dosáhl zmrtvýchvstalý Kristus, osa všeobecného zrání. Takto přidáváme další argument k odmítnutí jakékoli despotické a nezodpovědné vlády člověka nad ostatním stvořením. Konečným účelem ostatních tvorů nejsme my. Všichni jdou naopak s námi a skrze nás ke společnému cíli, kterým je Bůh, v transcendentní plnosti, kde vzkříšený Kristus objímá a osvěcuje všechno. Člověk obdařený inteligencí a láskou je přitahován Kristovou plností, je povolán přivést všechno tvorstvo k jeho
Stvořiteli.
IV. Poselství každého tvora v harmonii veškerého stvoření
84. Důraz na to, že člověk je obrazem Božím, by neměl odvádět mysl od toho, že každý tvor má funkci a žádný
není zbytečný. Veškerý hmotný svět je jazykem Boží lásky, bezmezné Boží sympatie k nám. Zem, voda, hory –
všechno je Božím pohlazením. Dějiny vlastního přátelství s Bohem se vždycky rozvíjejí v určitém zeměpisném
prostoru, který se stává velice osobním znamením, a každý z nás chová v paměti místa, jejichž připomínka mu
velice prospívá. Kdo vyrostl mezi horami anebo kdo jako dítě sedával u potoka, z něhož pil, anebo kdo si hrál
na náměstí ve své čtvrti, se při návratu do oněch míst cítí povoláván k obnově vlastní identity.
85. Bůh napsal nádhernou knihu, „jejíž stránky jsou tvořeny množstvím tvorů, kteří jsou ve světě.“ Biskupové
Kanady vyjádřili dobře, že žádný tvor nezůstává stát mimo tento božský projev: „Od těch nejširších panoramat
až k nejnepatrnějším formám života, je příroda stálým zdrojem úžasu a úcty. A je také neustálým zjevením božského.“ Japonští biskupové řekli něco velice sugestivního: „Vnímat každého tvora, který zpívá hymnus svojí
existence, znamená žít s radostí, v Boží lásce a naději.“ Nazírat stvoření umožňuje objevit v čemkoli nějaké poučení, které nám chce sdělit Bůh, protože „rozjímat o stvoření znamená pro věřícího naslouchat poselství, slyšet
paradoxní a mlčenlivý hlas.“ Můžeme říci, že „vedle zjevení ve vlastním smyslu slova, jak je obsahuje Písmo svaté,
je tudíž božským projevem také východ slunce i stmívání.“ Věnuje-li člověk pozornost tomuto projevu, naučí se
poznávat sám sebe ve vztahu k ostatnímu tvorstvu: „Vyjádřením světa se vyjadřuji a zkoumám svoji posvátnost
dešifrováním posvátnosti světa.“
86. Celek veškerenstva a jeho rozmanité vztahy lépe ukazují nevyčerpatelné bohatství Boha. Svatý Tomáš
Akvinský moudře zdůraznil, že mnohost a různost pocházejí „z úmyslu prvního hybatele“, který chtěl, aby „to
co každé věcí chybí k tomu, aby mohla reprezentovat božskou dobrotu, doplňovaly ostatní věci,“ protože jeho
dobrota „nemůže být náležitě reprezentována jediným tvorem.“ Proto potřebujeme chápat rozmanitost věcí v
množství jejich vztahů. Důležitost a smysl jakéhokoli tvora lze tedy chápat lépe, pokud je nazírán v celkovém
plánu Božím. To učí Katechismus: „Vzájemná závislost tvorů je Boží záměr. Slunce a měsíc, cedr i malý květ, orel
i vrabec: pohled na jejich nesčetné rozmanitosti a nerovnosti nám říká, že žádný tvor si sám nestačí, že tvorové
existují jen ve vzájemné závislosti, aby se navzájem doplňovali a sloužili jeden druhému.“
87. Uvědoměním si odlesku Boha ve všem, co existuje, zakouší srdce touhu klanět se Pánu za všechno tvorstvo a spolu s ním, jak to ukazuje nádherný chvalozpěv svatého Františka z Assisi:
„Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,
zvláště pak bratr slunce,
neboť on je den a dává nám světlo,
je krásný a září velkým leskem,
vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy,
stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr
a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí,
kterým živíš své tvory.
Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc
a on je pěkný, příjemný, mocný a silný.“
88. Biskupové Brazílie vyzdvihli, že celá příroda, kromě toho, že manifestuje Boha, je místem Jeho přítomnosti. V každém stvoření přebývá Jeho oživující Duch, který nás volá ke vztahu s Ním. Objev této přítomnosti v
nás stimuluje rozvoj „ekologických ctností.“ Když o tom mluvíme, nezapomínejme, že existuje také nekonečná
vzdálenost a že věci tohoto světa nemají plnost Boží. Jinak bychom tvorům neprokázali dobro, protože bychom jim nepřiznali jejich vlastní a autentické místo a žádali bychom od nich něco, co nám ve své nepatrnosti
nemohou dát.
V. Univerzální společenství
89. Tvory tohoto světa nelze považovat za nějaké jmění bez vlastníka: „je to tvé, Pane, který miluješ život“
(Mdr 11,26). To vede k přesvědčení, že nás, všechny bytosti světa stvořené stejným Otcem, pojí neviditelné
svazky, a tvoříme svého druhu univerzální rodinu, vznešené společenství, které nás nabádá k posvátné, milující a pokorné úctě. Chci připomenout, že „Bůh nás propojil s okolním světem tak těsně, že pustošení půdy představuje jistý druh onemocnění týkající se každého a vyhubení nějakého živočišného druhu můžeme chápat jako
zmrzačení.“
90. To neznamená klást všechny živé bytosti na stejnou rovinu a odejmout člověku onu osobitou hodnotu,
která v sobě zároveň zahrnuje hrozivou odpovědnost. A nezahrnuje ani zbožštění země, kterým bychom přišli
o povolání spolupracovat s ní a chránit její křehkost. Takováto pojetí by ve snaze utéci od reality, která nás
interpeluje, vytvářela novou nerovnováhu. Někdy lze postřehnout určitou obsesi upírat člověku jakoukoli
výjimečnost a bojovat za jiné druhy, aniž bychom bránili rovnou důstojnost všech lidí. Je zajisté třeba se znepokojovat tím, že s jinými živými bytostmi je nakládáno nezodpovědně, ale měly by nás rozhořčovat především enormní nerovnosti, které existují mezi námi, protože stále tolerujeme, že někteří přisuzují větší důstojnost sobě než druhým. Nevšímáme si, že někteří se řítí do ponižující bídy bez reálných možností na zlepšení,
zatímco druzí nevědí, co dělat s majetkem, který vlastní, samolibě vystavují na odiv svoji domnělou nadřazenost a nechávají za sebou takové množství odpadků, že kdyby to dělali všichni, zničilo by to planetu. Nadále
fakticky připouštíme, že někteří se cítí více lidmi než druzí, jako by se narodili s většími právy.
91. Nemůže být autentický pocit vnitřního spojení s ostatními bytostmi přírody, pokud v srdci zároveň chybí
něha, soucit a starost o druhé lidi. Je zřejmé, že není koherentní ten, kdo bojuje proti obchodu se zvířaty, kte-
rým hrozí vyhynutí, ale zůstává lhostejným vůči obchodování s lidmi, nestará se o chudé anebo je rozhodnut
zničit druhého člověka, který mu není vhod. Nikoli náhodou svatý František ve chvalozpěvu stvoření, jímž
chválí Boha, dodává: „Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku.“ Všechno je propojeno. Proto je
žádoucí starat se o životní prostředí a zároveň mít upřímně rád lidi a neustále se zasazovat o řešení problémů
ve společnosti.
92. Je-li srdce opravdu otevřené všeobecnému společenství, nic a nikdo není vyloučen z takovéhoto bratrství.
Je také pravdou, že lhostejnost či krutost k ostatním tvorům tohoto světa se nakonec určitým způsobem
vždycky přenese na chování k ostatním lidem. Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému
nakládání se zvířetem, se zanedlouho projeví ve vztahu k jiným lidem. Každé špatné zacházení s jinými tvory
„odporuje lidské důstojnosti“. Nemůžeme se považovat za doopravdy milující lidi, pokud vylučujeme ze svých
zájmů část reality: „Pokoj, spravedlnost a ochrana stvoření jsou tři vzájemně spojené otázky, které nelze oddělit
a jednat o nich odděleně, aniž bychom znovu upadli do redukcionismu.“ Všechno je ve vztahu, a my, všichni lidé,
jsme sjednoceni jako bratři a sestry na podivuhodné cestě, spojeni láskou, kterou chová Bůh ke každému
svému tvoru a která něžným citem pojí také nás k bratru slunci, sestře luně, sestře řece a matce zemi.
VI. Společné určení dober
93. Věřící a nevěřící se dnes shodují v tom, že země je společným dědictvím, jehož plody mají sloužit všem.
Pro věřící se to stává otázkou věrnosti Stvořiteli, protože Bůh stvořil svět pro všechny. V důsledku toho každý
ekologický přístup musí zahrnovat sociální perspektivu, která bere na zřetel základní práva těch nejvíce znevýhodněných. Princip podřazenosti soukromého vlastnictví všeobecné destinaci dober a všeobecné právo na
jejich užívání je „zlaté pravidlo“ sociálního jednání a „první zásadou celého společensko-mravního řádu.“ Křesťanská tradice nikdy neuznávala právo na soukromé vlastnictví za absolutní či nedotknutelné a zdůrazňovala sociální funkci jakékoli formy soukromého vlastnictví. Svatý Jan Pavel II. toto učení připomínal
velmi důrazně, když řekl, že „Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval“. To jsou pregnantní a silná slova. Povšiml si, že „model rozvoje, který by nerespektoval a nepodporoval lidská práva, osobní a společenská, hospodářská a politická, včetně
práv národů, by nebyl důstojný člověka.“ Velice jasně vysvětlil, že „církev sice brání legitimní právo na soukromé
vlastnictví, ale s nemenší jasností také učí, že každé soukromé vlastnictví je vždycky obtíženo sociální hypotékou,
protože dobra mají všeobecnou destinaci, kterou jim určil Bůh.“ Proto tvrdí, že „neodpovídá Božímu plánu spravovat tento dar způsobem, kterým z něho mají užitek jenom málokteří.“ To vážně zpochybňuje nespravedlivé
návyky části lidstva.
94. Bohatý a chudý mají rovná práva, protože „oba je učinil Pán“ (Př 22,2), „stvořil malého i velkého“ (Mdr 6,7)
a „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45). To má praktické důsledky, které vypočítávají biskupové Paraguaye: „Každý rolník má přirozené právo vlastnit přiměřený pozemek půdy, kde by mohl postavit
svůj dům, pracovat pro obživu rodiny a mít zabezpečenou vlastní existenci. Toto právo musí být zaručeno, aby
jeho uplatňování nebylo iluzorní, nýbrž reálné. Znamená to, že kromě vlastnictví, musí mít rolník k dispozici prostředky technické formace, půjčky, pojištění a přístup na trh.“
95. Životní prostředí je kolektivní dobro, poklad celého lidstva a odpovědnost všech. Kdo vlastní jeho část,
pak jenom ku prospěchu všech. Pokud tak nejednáme, zatěžujeme svědomí popíráním existence druhých.
Proto si biskupové Nového Zélandu položili otázku, co znamená přikázání „nezabiješ“, když „dvacet procent
světové populace spotřebovává zdroje v takové míře, že okrádá chudé národy i budoucí generace o to, co potřebují k přežití.“
VII. Ježíšův pohled
96. Ježíš si přisvojuje biblickou víru v Boha stvořitele a zdůrazňuje zásadní danost: Bůh je Otec
(srov. Mt 11,25). Dialogem se svými učedníky Ježíš povzbuzoval k rozpoznání otcovského vztahu, který má
Bůh ke svým tvorům a dojemným způsobem jim kladl na srdce, že každý z nich je v Jeho očích důležitý: „Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut“ (Lk 12,6). „Podívejte se
na ptáky: Nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí“ (Mt 6,26).
97. Pán mohl vybízet druhé, aby byli pozorní ke kráse, jež je ve světě, protože On sám byl v nepřetržitém kontaktu s přírodou a věnoval jí pozornost naplněnou sympatiemi a úžasem. Když procházel končinami své země,
zastavoval se, aby nazíral krásu, kterou zasel jeho Otec, a vybízel učedníky, aby ve věcech postřehovali božské
poselství: „Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním“ (Jan 4,35). „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než
ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích“ (Mt 13,31-32).
98. Ježíš žil v plné harmonii se stvořením a ostatní se tomu divili: „Kdo to jenom je, že ho poslouchá i vichřice a
moře?“ (Mt8,27). Nepůsobil jako nějaký asketa odtržený od světa nebo nepřítel příjemností života. Sám o sobě
říkal: „Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: »Je to žrout a pijan.«“ (Mt 11,19). Byl dalek filosofiím, které pohrdaly
tělem, hmotou a realitou tohoto světa. Tyto nezdravé dualismy však měly v průběhu dějin značný vliv na ně-
které křesťanské myslitele a deformovaly evangelium. Ježíš pracoval svýma rukama a byl v denním kontaktu
s matérií stvořenou Bohem, aby jí dal formu svojí řemeslnou dovedností. Stojí za zmínku, že tomuto nasazení
věnoval větší část svého života, v jednoduché existenci, která nevzbuzovala žádný podiv: „Copak to není tesař,
syn Mariin?“ (Mk 6,3). Tak posvětil práci a udělil jí zvláštní hodnotu pro naše zrání. Svatý Jan Pavel II. učil, že
„když člověk snáší námahu práce v jednotě s Kristem, který byl pro nás ukřižován, spolupracuje jistým způsobem
s Božím Synem na vykoupení lidstva“.
99. Podle křesťanského chápání reality prochází úděl celého stvoření tajemstvím Krista: „Všecko je stvořeno
skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16). Prolog Janova evangelia (1,1-18) podává stvořitelskou činnost Krista jakožto božského Slova (Logos). Tento prolog však zaskakuje svým tvrzením, že toto Slovo se „stalo tělem“
(Jan 1,14). Jedna Osoba z Trojice vstoupila do stvořeného kosmu a sdílela jeho úděl až na kříž. Od počátku
světa, ale především počínaje vtělením, působí Kristovo tajemství v celku přirozené reality, aniž by tím narušovalo její autonomii.
100. Nový zákon k nám promlouvá nejenom o pozemském Ježíši a jeho tak konkrétním a milujícím vztahu se
světem. Ukazuje Jej také vzkříšeného a oslaveného, přítomného v celém stvoření svojí všeobecnou vládou:
„Bůh totiž rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost dokonalosti a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjedná pokoj“ (Kol 1,19-20). To nás přivádí ke
konci časů, až Syn odevzdá všechno Otci, takže bude „Bůh všechno ve všem“ (1 Kor 15,28). Takto se tvorstvo
tohoto světa již nejeví jako pouhá přirozená realita, protože Vzkříšený ji tajemně obestírá a orientuje k údělu
plnosti. Samy polní květy i ptáci, jež s úžasem nazíral svýma lidskýma očima, jsou teď naplněni Jeho zářivou
přítomností.
KAPITOLA TŘETÍ
Lidský kořen ekologické krize
101. Je k ničemu popisovat příznaky, pokud nepoznáme lidský kořen ekologické krize. Existuje určitý vychýlený způsob chápání života, který protiřečí realitě do té míry, že ji ničí. Proč bychom se u toho nemohli pozastavit a reflektovat o tom? Navrhuji soustředit se na dominující technokratické paradigma a na místo, které v
něm zaujímá člověk a jeho činnost ve světě.
I.Technologie:
kreativita a moc
102. Lidstvo vstoupilo do nové éry, v níž nás moc technologie přivedla na křižovatku. Jsme dědici dvou staletí
enormních změn: parní stroj, železnice, telegraf, elektřina, automobil, letadlo, chemický průmysl, moderní
medicína, informatika a v nedávné době digitální revoluce, robotika, biotechnologie a nanotechnologie. Je
správné mít radost se z těchto pokroků a nadchnout se pro široké možnosti, které se před námi otevírají těmito neustálými novinkami, protože „věda a technologie jsou obdivuhodným produktem lidské kreativity, která
je darem Božím.“ Transformace přírody za účelem využití je pro lidský rod charakteristická již jeho počátků, a
technika „je výrazem úsilí lidského ducha o postupné překonávání materiálního omezení“. Technologie učinila
přítrž nespočetným zlům, kterými byl člověk sužován a omezován. Nemůžeme si nevážit dosažených pokroků
a neděkovat za ně, zejména v medicíně, strojírenství a komunikacích. A jak neuznat všechno to úsilí mnoha
vědců a techniků, kteří vypracovali alternativy udržitelného rozvoje.
103. Správně orientovaná technověda je s to nejenom produkovat skutečně cenné věci ke zvýšení kvality lidského života, počínaje předměty domácího užití až k velkým dopravním prostředkům, mostům, budovám a
veřejným prostorám. Je schopna produkovat také krásno a umožnit člověku ponořenému do materiálního
světa „skočit“ do krásného prostředí. Copak lze popřít krásu letadla nebo některých mrakodrapů? Existují
cenná malířská a hudební díla, která vznikla použitím nových technických nástrojů. Takto v touze po umělecké kráse a v tom, kdo tuto krásu nazírá, dochází ke skoku do jakési specificky lidské plnosti.
104. Nemůžeme však nevědět, že nukleární energie, biotechnologie, informatika, poznání našeho vlastního
DNA a jiné možnosti, kterých jsme dosáhli, nám nabízejí strašlivou moc. Těm, kdo jsou držiteli těchto poznatků a ekonomické moci k jejich využití, dávají zarážející vládu nad celým lidským rodem a světem. Nikdy nemělo lidstvo samo nad sebou takovou moc a nic nezaručuje, že ji použije dobře, zejména vezme-li se do úvahy
způsob, jakým ji dosud používá. Stačí připomenout atomové bomby shozené v půli 20. století, jakož i velký
rozvoj technologie, kterým se chlubil nacismus, komunismus a jiné totalitní režimy při likvidaci milionů lidí, a
nezapomínejme, že dnes válka disponuje nástroji ještě vražednějšími. V jakých rukou je a do jakých může přijít tato moc? Je hrozivě riskantní, aby spočívala v nepatrné části lidstva.
105. Má se za to, že „každý přírůstek moci prostě znamená pokrok, zvýšení bezpečí, užitku, blahobytu, životního
elánu, sebevědomí,“ jako by realita, dobro a pravda spontánně prýštily ze samotné moci technologie a ekonomie. Faktem je, že „moderní člověk není vychován ke správnému užívání moci,“ protože nezměrný rozmach
technologie nebyl provázen rozvojem člověka, pokud jde o odpovědnost, hodnoty a svědomí. Každá epocha je
nakloněna chabému sebepoznání svých omezení. Z tohoto důvodu je možné, že lidstvo dnes nepozoruje vážnost výzev, před nimiž stojí, „a stále roste nebezpečí, že člověk užije moci nesprávně“, jelikož „nepodléhá normám svobodného lidského rozhodování a řídí se pouze údajně nezbytnými požadavky obecného užitku a zajištěnosti.“ Člověk není plně autonomní. Jeho svoboda chátrá, svěřuje-li se slepým silám nevědomí, bezprostředním potřebám, egoismu a brutálnímu násilí. V tomto smyslu je obnažen a vystaven své vlastní moci, která neustále roste, aniž by měl nástroje k její kontrole. Může disponovat povrchními mechanismy, ale lze tvrdit, že
mu chybí solidní a náležitá etika, kultura a spiritualita, která by mu skutečně kladla meze a udržovala jej v
rámci jasnozřivého sebeovládání.
II. Globalizace technokratického paradigmatu
106. Zásadní problém je jiný, ještě hlubší, totiž způsob, jakým lidstvo de facto učinilo z technologie a jejího
rozvoje homogenní a jednorozměrné paradigma. V tomto paradigmatu ční pojem subjektu, který se v logickoracionálním procesu postupně dobírá chápání a tím vlastnění vnějšího objektu. Tento subjekt se vyjadřuje
stanovováním experimentální vědecké metody, která již výslovně je technikou vlastnění, nadvlády a transformace. Je to jako by subjekt stál před beztvarou realitou, která je zcela svolná nechat sebou manipulovat.
Zásahy člověka do přírody existovaly vždycky, ale po dlouhou dobu se vyznačovaly tím, že doprovázely a spolupracovaly s možnostmi, které mu nabízela. Šlo o to dosáhnout toho, co přirozená realita sama umožňovala
jakoby podáním ruky. Naproti tomu stojí nyní zájem vydobýt z věcí vše, co je možné, vztažením lidské ruky,
která je nakloněna ignorovat či opomíjet samu realitu toho, co má před sebou. Proto si člověk a věci přestali
přátelsky podávat ruce a stali se soupeři. Odtud se snadno přechází k ideji nekonečného či neomezeného
růstu, který tolik nadchnul ekonomy, teoretiky finančnictví a technology. Předpokladem je lež o nekonečné
dostupnosti dober planety, což vede ke snaze „vymačkat“ ji až na doraz a ještě více. Jde o falešný předpoklad,
že „existuje neomezené množství energie a použitelných prostředků, jejichž obnova je možná, a že negativní
účinky manipulací přírody mohou být snadno vstřebány.“
107. Můžeme proto tvrdit, že u počátku mnoha těžkostí nynějšího světa je především - ne vždy vědomá - tendence koncipovat metodologii a cíle technovědy podle paradigmatu chápání, které podmiňuje život lidí i fungování společnosti. Účinky aplikace tohoto modelu na celou, lidskou i sociální realitu dokládá zhoršování životního prostředí, které je znamením redukcionismu, který postihuje lidský život a společnost ve všech jejích
dimenzích. Je třeba uznat, že technické produkty nejsou neutrální, protože vytvářejí osnovu, která podmiňuje
životní styly a orientuje sociální možnosti směrem k zájmům určitých mocenských skupin. Určitá rozhodnutí,
která vypadají čistě účelově, se ve skutečnosti vztahují k takovému typu sociálního života, jehož rozvoj je zamýšlen.
108. Je nemyslitelné zastávat jiné kulturní paradigma a sloužit si technikou jako pouhým nástrojem, protože
technokratické paradigma se stalo natolik dominantním, že je velmi obtížné odhlédnout od jeho zdrojů a ještě
obtížnější užívat jeho zdroje a nenechat se ovládnout jeho logikou. Je kontra-kulturní zvolit si životní styl, jehož cíle alespoň zčásti nezávisejí na technice, jejích nákladech a na její globalizující a odosobňující moci.
Technika má totiž tendenci postupovat tak, že nic nezůstane mimo sféru její železné logiky, a „člověk budoucnosti bude vědět, že v technice nejde koneckonců ani o užitek, ani o blahobyt, nýbrž o moc, o vládnutí v nejvlastnějším smyslu slova“. Proto „zasahuje do přírodních sil stejně jako do lidského života“. Tak se redukuje schopnost rozhodovat, ta nejautentičtější svoboda a prostor pro alternativní kreativitu jednotlivců.
109. Technokratické paradigma se snaží ovládat také ekonomii a politiku. Ekonomie zahrnuje každý technologický rozvoj s cílem profitovat a nevěnovat pozornost eventuálním negativním důsledkům na člověka. Finančnictví dusí reálnou ekonomiku. Nepřijalo se poučení ze světové finanční krize a velmi pomalu se přijímá
lekce ze zhoršování životního prostředí. V některých kruzích se prohlašuje, že nynější ekonomie a technologie
vyřeší všechny problémy životního prostředí stejným způsobem, jakým se v neakademické řeči tvrdí, že problémy hladu a bídy ve světě se vyřeší jednoduše růstem trhu. Není to otázka ekonomických teorií, které se
dnes patrně nikdo neodvažuje hájit, nýbrž jejich zasazení do faktického ekonomického vývoje. Ti, kteří to nezastávají slovy, činí tak skutky, když se zdá, že je nezajímá správná úroveň produkce, lepší distribuce bohatství, odpovědná péče o životní prostředí nebo práva budoucích generací. Svým jednáním tvrdí, že cíl maximalizovat zisky je postačující. Trh sám však nezaručuje integrální lidský rozvoj a sociální inkluzi. Mezitím probíhá „marnotratný a na konzum orientovaný »nadměrný rozvoj«, který nepřípustně kontrastuje s přetrvávající
nelidskou bídou,“ a přitom s dostatečnou hbitostí nezasahují ekonomické instituce a sociální programy, které
by těm nejchudším umožnily pravidelný přístup k základním zdrojům. Neberou se dostatečně na zřetel nejhlubší kořeny nynějších nerovností, které mají co do činění se zaměřením, cíli, smyslem a sociálním kontextem technologického a ekonomického růstu.
110. Specializace, která je vlastní technologii, značně ztěžuje ucelený pohled. Fragmentace vědění zprošťuje
ze své funkce, jakmile se přijímají konkrétní opatření, a často vede ke ztrátě smyslu pro celek a vztahy mezi
věcmi, pro širší horizont a smysl, který se stává nedůležitým. Samotný tento fakt brání hledat vhodné cesty k
řešení těch nejsložitějších problémů nynějšího světa, zejména těch, které se týkají životního prostředí a
chudých a kterým nelze čelit na základě jediného hlediska či jediného typu zájmů. Věda, která chce nabízet
řešení velkých otázek, musí nezbytně brát zřetel na všechno, co přineslo poznání v jiných oblastech vědění,
včetně filosofie a sociální etiky. Tento postup je však dnes velmi obtížně uskutečnitelný. Proto ani nelze rozpoznat etické horizonty, které jsou opěrnými body. Život začíná být pouhým odevzdáním se do podmíněnosti
techniky, která je chápána jako hlavní zdroj interpretace života. V konkrétní realitě, která nás interpeluje, se
objevují různé příznaky vykazující toto pochybení, jako je zhoršování životního prostředí, úzkost, ztráta
smyslu pro život i společnost. Tak se znovu ukazuje, že „realita je víc než idea“.
111. Ekologickou kulturu nelze redukovat na řadu urgentních a dílčích odpovědí na problémy, které vyvstávají v souvislosti se zhoršeným životním prostředím, vyčerpáním přírodních zdrojů a znečištěním. Měla by
nabízet jiný pohled, myšlení, výchovný program, životní styl a spiritualitu, které zformují odpor proti postupu
technokratického paradigmatu. Jinak i ty nejlepší ekologické iniciativy mohou skončit v téže globalizované
logice. Hledat pouze technickou pomoc pro každý problém životního prostředí, který vznikne, znamená izolovat věci, které ve skutečnosti souvisejí, a skrývat pravé a hlubší problémy světového systému.
112. Je však možné znovu rozšířit pohled, svoboda je schopna ohraničit techniku, usměrnit ji a dát ji do služeb jiného typu pokroku, zdravějšího, lidštějšího, sociálnějšího a integrálnějšího. Osvobození od vládnoucího
technokratického paradigmatu v některých okolnostech skutečně nastává. Například, rozhodne-li se malá
komunita výrobců pro méně znečišťující produkci a podporuje-li nekonzumní model života, štěstí a soužití.
Anebo orientuje-li se technika prioritně na řešení konkrétních problémů druhých ve snaze pomoci jim žít důstojněji a s úlevou v soužení. A dále když tvořivé hledání krásy a její kontemplace dovedou překonat objektivizující moc určitým druhem spásy, která se uskutečňuje v krásnu a v člověku, který je kontempluje. Autentické lidství, které vybízí k nové syntéze, patrně přebývá uprostřed technologické civilizace téměř nepozorovaně jako mlha, která proniká pod zavřenými dveřmi. Bude to stálý příslib, který navzdory všemu vzejde jako
umíněný odpor z toho, co je autentické?
113. Na druhé straně se zdá, že lidé dnes nevěří ve šťastnou budoucnost, nedůvěřují slepě v lepší zítřky
vzhledem k nynějšímu stavu světa a technických schopností. Uvědomují si, že pokrok vědy a techniky se nerovná pokroku lidstva a dějin, tuší, že existují jiné základní cesty ke šťastné budoucnosti. Přece si však nedovede představit, že se zřekne možností, které nabízí technologie. Lidstvo se hluboce změnilo a hromadění neustálých novinek zasvěcuje do pomíjivosti, která nás strhává do povrchnosti jediným směrem. Je stále obtížnější pozastavit se a obnovit hloubku prožívání. Odráží-li architektura ducha doby, pak obří stavby a sériové
domy vyjadřují ducha globalizované techniky, v níž se ustavičná novost výrobků pojí s tísnivou nudou. Nepoddávejme se tomu a nezříkejme se otázek po cílech a smyslu všech věcí. Jinak budeme legitimizovat pouze
faktický stav a budeme potřebovat stále více náhražek k zaplnění prázdnoty.
114. To co se děje, nás staví před naléhavost přistoupit k odvážné kulturní revoluci. Věda a technologie nejsou neutrální, ale mohou od začátku do konce určitého procesu implikovat různé úmysly a možnosti a mohou
se utvářet různými způsoby. Nikdo se nechce vrátit do jeskyní, ale je nezbytné zpomalit chod a podívat se realitu jiným způsobem, sebrat pozitivní a udržitelný pokrok a zároveň obnovit hodnoty a velké cíle, které byly
zničeny bezuzdnou megalomanií.
III. Krize a konsekvence moderního antropocentrismu
115. Moderní antropocentrismus paradoxně vedl k povýšení technického rozumu nad realitu, protože lidská
bytost „nevidí v přírodě ani závaznou normu svého života, ani své útočiště. Přistupuje k ní nepředpojatě, věcně;
je prostorem a látkou pro jeho dílo, do něhož dává vše, bez ohledu na následky.“ Tak se umenšuje vnitřní hodnota světa. Avšak neobjeví-li člověk znovu svoje pravé místo, neporozumí náležitě sobě samému a nakonec se
postaví na odpor samotné realitě. „Nejen zemi dal Bůh člověku, aby ji užíval s přihlédnutím k původnímu cíli
tohoto statku, který mu byl darován. Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené a morální struktury, jimiž byl vybaven.“
116. V novověku došlo ke značnému antropocentrickému vybočení, které dnes v jiném hávu nadále podkopává každý odkaz na něco společného a každý pokus o posílení sociálních svazků. Nadešla proto chvíle věnovat opět pozornost realitě a omezením, která ukládá a která také představují možnost zdravějšího a plodného,
lidského a sociálního rozvoje. Neadekvátní prezentace křesťanské antropologie vedla k prosazování mylného
pojetí vztahu člověka ke světu. Vícekrát byl šířen prometheovský sen vlády nad světem, který vyvolal dojem,
že pečovat o přírodu je něco, co je pro slabochy. Správná interpretace člověka jako pána světa jej však chápe
jako zodpovědného správce.
117. Nedostatek starosti o přehledu škod a ekologický dopad rozhodnutí je pouze zjevným odrazem nezájmu
uznat poselství, které má příroda vepsána ve svojí struktuře. Neuznává-li se v samotné realitě důležitost
chudého člověka, lidského embrya a postiženého člověka, abychom zmínili jen některé příklady, stěží bude
nasloucháno volání samotné přírody. Všechno je propojeno. Pokud se člověk prohlašuje za nezávislého na
realitě a ustanovuje se absolutním vládcem, rozpadá se samotný základ jeho existence, protože „místo toho,
aby plnil svůj úkol Božího spolupracovníka na díle stvoření, staví se člověk na místo Boha a vyvolává tím nakonec
vzpouru přírody.“
118. Tato situace nás vede k trvalé schizofrenii, která sahá od technokratické exaltace, jež nepřiznává ostatním bytostem vlastní hodnotu, až k reakci popírající veškerou svébytnou hodnotu člověka. Od lidství však
nelze odhlížet. Bez obnoveného lidského bytí nevznikne žádný nový vztah k přírodě. Neexistuje ekologie bez
adekvátní antropologie. Je-li člověk považován jenom za bytost navíc, která vzešla ze souhry náhod či z nějakého fyzického determinismu, „vzniká riziko oslabení vědomí odpovědnosti ve svědomí lidí.“ Vychýlený antropocentrismus nemusí nutně ustoupit „biocentrismu“, protože by to vedlo k zavedení nové nerovnováhy, která
nejenom neřeší problémy, ale přidává další. Nelze žádat od člověka závazek ke světu, pokud se zároveň neuznají a nedocení jeho svébytné schopnosti poznání, vůle, svobody a odpovědnosti.
119. Kritika vychýleného antropocentrismu by neměla klást na druhé místo ani hodnotu vztahů mezi lidmi.
Je-li ekologická krize výrazem či vnějším projevem etické, kulturní a duchovní krize novověku, nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení všech základních lidských
vztahů. Požaduje-li křesťanské myšlení pro člověka svébytnou hodnotu převyšující ostatní tvory, dává tak
prostor k docenění každého lidského jedince a podněcuje tím k respektu vůči druhému. Otevřenost vůči „ty“
schopná poznat, milovat a vést dialog, je nadále obrovskou vznešeností lidské osoby. Proto není třeba kvůli
adekvátnímu vztahu k přírodě umenšovat sociální dimenzi člověka, ani jeho transcendenci, jeho otevřenost
božskému „Ty“. Nelze totiž prosazovat vztah k životnímu prostředí a odhlížet od vztahu k ostatním lidem a k
Bohu. Byl by to projev romantického individualismu oděného do ekologické krásy a dusivého uzavření se v
imanenci.
120. Poněvadž je všechno ve vztahu, není ochrana přírody slučitelná s ospravedlňováním umělého potratu.
Nejeví se jako uskutečnitelná výchova k přijetí slabých bytostí, které nás obklopují a někdy jsou otravné a
neodbytné, pokud se neposkytne ochrana lidskému embryu, třebaže jeho příchod někdy způsobuje nepříjemnosti a těžkosti: „Ztrácí-li se osobní a společenská vnímavost k přijímání nového života, ochabují i jiné formy
přijetí užitečné pro společenský život.“
121. Dosud se čeká na rozvoj nové syntézy, která překoná falešné dialektiky posledních století. Samotné
křesťanství, které věrně uchovává svoji identitu a poklad pravdy, který přijalo od Ježíše Krista, se vždycky
znovu promýšlí a vyjadřuje v dialogu s novými dějinnými situacemi, aby tak dalo rozkvět svojí nepomíjivé
novosti.
Praktický relativismus
122. Vychýlený antropocentrismus způsobuje vychýlený životní styl. V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium jsem se zmínil o praktickém relativismu, kterým se vyznačuje naše doba a který je „ještě nebezpečnější než
ten věroučný“. Klade-li člověk sám sebe do středu, dává koneckonců absolutní prioritu svým podružným zájmům a všechno ostatní se stává relativním. Neměla by proto překvapovat skutečnost, že spolu s všudypřítomností technokratického paradigmatu a adorace neomezené lidské moci se v subjektech rozvine tento relativismus, ve kterém se všechno stává irelevantní, pokud to neslouží vlastním bezprostředním zájmům. Je v
tom logika, která umožňuje chápat, jak se vzájemně živí postoje, které vyvolávají současně zhoršování životního prostředí i sociální úpadek.
123. Kultura relativismu je toutéž patologií, která nutí člověka využívat druhého a zacházet s ním jako s pouhým objektem, ukládá mu nucené práce anebo jej uvrhuje do otroctví v důsledku zadlužení. Je to tatáž logika,
která vede k sexuálnímu zneužívání dětí nebo k opouštění starých lidí, kteří už nejsou užiteční. Je to také
vnitřní logika těch, kdo tvrdí: nechme neviditelné síly trhu regulovat ekonomiku, protože jejich škodlivé účinky na společnost a přírodu jsou nevyhnutelné. Pokud neexistují objektivní pravdy, ani stabilní principy kromě
uspokojování vlastních aspirací a bezprostředních potřeb, jaké hranice může mít obchodování s lidmi, organizovaný zločin, obchod s drogami, obchod s „krvavými diamanty“ a srstí zvířat, kterým hrozí vyhynutí? Není
to tatáž relativistická logika, která ospravedlňuje získávání orgánů od chudých za účelem jejich prodeje nebo
jejich využití k experimentům anebo skartaci dětí, protože nevyhovují přáním svých rodičů? Je to stejná logika „na jedno použití“, která produkuje množství odpadků jenom v důsledku nezřízené touhy konzumovat více
než kolik je skutečně třeba. Nelze si tedy myslet, že politické programy či moc zákona budou stačit k odstranění jednání, které poškozuje životní prostředí, protože pokud se kazí kultura a není již uznávána žádná objektivní pravda či všeobecně platné principy, budou zákony pojímány jenom jako svévolné příkazy a jako
překážky, kterým je třeba se vyhýbat.
Nezbytnost obrany práce
124. Jakékoli integrální pojetí ekologie, které nevylučuje člověka, nezbytně obsahuje hodnotu práce, kterou
tak moudře propracoval svatý Jan Pavel II. ve své encyklice Laborem exercens. Pamatujme, že podle biblického příběhu stvoření, Bůh usadil člověka do právě stvořené zahrady (srov. Gn 2,15) nejenom proto, aby pečoval (chránil) o to, co existuje, ale také pracoval (obdělával) a pěstoval plodiny. Takto dělníci a rolníci „zajišťují
stvoření navěky“ (Sir 38,34). Lidský zásah, který usnadňuje prozíravý rozvoj stvoření, je totiž tím nejvhodnějším způsobem péče o ně, protože jedná jako Boží nástroj a pomáhá tak vzejít potencialitě, kterou Bůh vepsal
do věcí: „Pán dává vyrašit ze země léčivým bylinám, rozumný muž jimi nepohrdá“ (Sir 38,4).
125. Pokud se snažíme přemýšlet o adekvátních vztazích člověka ke světu, který jej obklopuje, vyvstává potřeba správného pojetí práce, protože, mluvíme-li o vztahu člověka k věcem, klade se otázka po smyslu a účelu lidského působení na realitu. Nemluvíme pouze o manuální práci nebo zemědělství, nýbrž o jakékoli aktivitě, která obsahuje nějakou transformaci toho, co existuje, od založení nějaké sociální organizace po projekt
technologického rozvoje. Jakákoli forma práce předpokládá ideu vztahu, který člověk může nebo má navázat
s okolím. Křesťanská spiritualita spolu s kontemplativním úžasem nad stvořením, jak se vyskytuje u svatého
Františka z Assisi, rozvinula též bohaté a zdravé chápání práce, jak lze postřehnout například v životě bl. Karla Foucaulda a jeho žáků.
126. Přijměme také něco z dlouhé mnišské tradice. Na začátku favorizovala určitý útěk od světa ve snaze
vzdálit se městskému úpadku. Proto mniši hledali poušť, byli přesvědčeni, že je to vhodné místo k rozpoznání
Boží přítomnosti. Svatý Benedikt z Nursie potom chtěl, aby mniši žili v komunitě a spojovali modlitbu, studium a manuální práci (Ora et labora). Zavedení manuální práce proniknuté duchovním smyslem bylo revoluční. Učilo hledat zrání a posvěcení ve spojení sklizně a práce. Tento způsob prožívání práce nás uschopňuje k
péči o životní prostředí a k úctě k němu, přičemž proniká náš vztah ke světu zdravou střídmostí.
127. Tvrdíme, že „člověk je přece původce, střed a cíl veškerého hospodářsko-společenského života“. Když
ovšem člověk ztratí schopnost rozjímání a úcty, vzniká situace vedoucí ke znetvoření smyslu práce. Je třeba
stále připomínat, že člověk je „schopen si ve všech časných věcech polepšit, usilovat o svůj mravní pokrok a dále
rozvíjet své duchovní dary“. Práce by měla být prostředím tohoto mnohotvárného osobního rozvoje, kde se
prolínají mnohé životní dimenze: kreativita, projekty do budoucnosti, rozvoj schopností, uplatňování hodnot,
komunikace s ostatními, postoj adorace. Sociální realita dnešního světa proto přesahuje omezené zájmy podniků a diskutabilní ekonomickou racionalitu a vyžaduje, „aby se jako priorita i nadále sledovala dostupnost
zaměstnání pro všechny.“
128. Od svého stvoření jsme povoláni k práci. Není třeba se stále více snažit nahrazovat lidskou práci technologickým pokrokem. Takto by lidstvo poškodilo samo sebe. Práce je nezbytnost, je součástí smyslu života na
této zemi, cestou zrání, lidského rozvoje a osobní realizace. V tomto smyslu musí být peněžní pomoc chudým
vždycky jen provizorní prostředek k řešení naléhavých situací. Pravý cíl by měl spočívat v tom, že se jim skrze práci umožní důstojný život. Zaměření ekonomie favorizovalo určitý typ technologického pokroku, jehož
účelem je omezovat výrobní náklady z důvodů snižování počtu pracovních míst, která jsou nahrazována stroji. To je další způsob, kterým se činnost člověka může obrátit proti němu samému. Snižování počtu pracovních míst „má i negativní dopad na ekonomiku tím, že postupně eroduje »sociální kapitál«, tedy síť vztahů důvěry, spoléhání se na druhé a dodržování pravidel, jež jsou nezbytné pro každé občanské soužití.“ „Náklady spojené
se zaměstnáváním jsou vždy i ekonomickým výdajem a ekonomická selhání vždy dopadají na člověka.“ Odmítnout investovat do lidí, aby se obdržel větší bezprostřední zisk, je pro společnost ten nejhorší podnik.
129. Aby bylo nadále možné nabízet zaměstnání, je nezbytné prosazovat ekonomii, která bude prosazovat
diverzifikaci výroby a podnikatelskou kreativitu. Existuje například obrovská rozmanitost zemědělských potravinových systémů a malovýroby, která stále živí většinu světové populace, užívá půdu i vodu v omezeném
rozsahu a produkuje méně odpadků jak v malých zemědělských či zahradních parcelách, tak při lovu a sběru
lesních plodů, tak při ručním rybolovu. Ekonomie úspor z rozsahu výroby zvláště v zemědělském sektoru nutí
drobné zemědělce prodávat svoji půdu nebo opouštět svoje tradiční způsoby obdělávání. Pokusy některých z
nich rozvinout jiné formy výroby, více diverzifikované, vycházejí naprázdno v důsledku obtížného přístupu
na regionální i globální trhy anebo proto, že infrastruktura prodeje a dopravy slouží velkým podnikům. Zodpovědní představitelé mají právo a zodpovědnost přijmout jasná a pevná opatření podporující drobné rolníky
a diverzifikaci výroby. Aby existovala ekonomická svoboda, z níž skutečně všichni profitují, může být někdy
prospěšné ukládat omezení těm, kdo disponují velkými zdroji a finanční mocí. Pouhé hlásání ekonomické
svobody, kterou však mnozí vzhledem k reálné situaci nemohou využít, a omezování dostupnosti práce se
stává kontradikcí, která znevažuje politiku. Podnikatelská aktivita je ušlechtilé poslání zaměřené na produkci
bohatství a zlepšování světa pro všechny a může to být velmi plodný způsob podpory regionu, ve kterém působí, pokud chápe, že vytváření pracovních míst je neoddělitelná součást její služby obecnému dobru.
Biologické inovace na základě výzkumu
130. Ve filosofické a teologické vizi člověka a stvoření, kterou jsem se snažil podat, je zjevné, že člověk a svébytnost jeho rozumu a vědění není nějakým vnějším faktorem, který by měl být zcela vyloučen. Přestože však
člověk může zasahovat do rostlinného a živočišného světa a posloužit si jím, nakolik je to k jeho životu nezbytné, Katechismus učí, že pokusy na zvířatech jsou legitimní pouze tehdy, „zůstávají-li v rozumných mezích a
přispívají-li k léčení nebo k záchraně lidských životů.“ Důrazně připomíná, že lidská moc má meze a že „odporu-
je lidské důstojnosti nechávat zvířata trpět a bezohledně nakládat s jejich životem.“ Jakékoli užití a experimenty
„vyžadují náboženskou úctu k neporušenosti stvoření.“
131. Rád bych zde převzal vyváženou pozici svatého Jana Pavla II., který zdůrazňoval vědecké a technologické výdobytky, které „ukazují vznešené poslání člověka podílet se zodpovědně na stvořitelské činnosti Boha“, ale
zároveň připomněl, že „každý zásah do ekosystému nemůže odhlížet od následku, který má v jiných oblastech.“ Tvrdil, že církev oceňuje „studium a aplikace molekulární biologie a dalších disciplín jako je genetika a
její aplikace v zemědělství a průmyslu“. I když také řekl, že to nemůže vést k „neuvážené genetické manipulaci,“ která nebere ohled na negativní účinky těchto zásahů. Lidskou kreativitu nelze zastavit. Nelze-li umělci
zakazovat, aby dal výraz své tvořivosti, nelze ani klást překážky těm, kdo mají zvláštní dary pro rozvoj vědy a
technologie, protože jejich schopnosti byly darovány Bohem ke službě druhým. Zároveň však nelze nebrat v
úvahu cíle, účinky, kontext a etické meze takovéto lidské činnosti, která je velice riskantní formou moci.
132. V tomto rámci by se měla odvíjet jakákoli reflexe o lidských zásazích do rostlinného a živočišného světa,
jimiž jsou dnes genetické mutace biotechnologicky produkované za účelem využití možností obsažených v
materiální realitě. Úcta víry k rozumu si žádá, aby byla věnována pozornost tomu, co sama biologická věda
rozvíjející se nezávisle na ekonomických zájmech může učit o biologických strukturách a jejich možnostech a
mutacích. V každém případě je legitimní takový zásah do přírody, který jí pomůže „rozvíjet se podle její stvořené bytnosti chtěné Bohem“.
133. Je těžké vynést obecný soud o rozvoji geneticky modifikovaných rostlinných či živočišných organismů
(GMO) za účely medicínskými či zemědělskými, protože mohou být vzájemně velice odlišné a vyžadují rozdílné posouzení. Na druhé straně netřeba připisovat rizika vždycky samotné technice, nýbrž její neadekvátnímu
a upřílišněnému užití. Genetické mutace ve skutečnosti byly a jsou produkovány samotnou přírodou. Ani ty,
které vyvolal člověk, nejsou moderním zjevem. Může sem spadat domestikace zvířat, křížení druhů a další
starobylé a všeobecně přijímané praktiky. Je namístě připomenout, že počátkem vědeckého vývoje transgenických obilnin bylo pozorování baktérií, které přirozeně a spontánně působily modifikace rostlinného genomu. Tyto procesy v přírodě však mají pomalý rytmus, který je nesrovnatelný s rychlostí zavedenou nynějšími technologickými pokroky zakládajícímu se rovněž na staletém vědeckém vývoji.
134. Třebaže nedisponujeme definitivními důkazy ohledně škod, které mohou způsobit transgenické obilniny
lidem, a někde jejich použití vedlo k ekonomickému růstu, který přispěl k řešení určitých problémů, objevují
se značné těžkosti, které by neměly být minimalizovány. V mnoha zónách po zavedení těchto plodin totiž dochází ke koncentraci půdy v rukách jedinců, což vede k „postupnému mizení drobných výrobců, kteří jsou v důsledku ztráty obdělávané půdy nuceni přestat vyrábět.“ Ti, kdo jsou v nejchoulostivější situaci, stávají se námezdními dělníky a mnozí z nich nakonec migrují do těch nejubožejších městských aglomerací. Šíření těchto
plodin ničí složité tkanivo ekosystémů, umenšuje diverzitu produkce a postihuje přítomnost i budoucnost
regionálních ekonomik. V různých zemích se objevuje tendence rozvoje oligopolů v produkci semen a dalších
produktů nezbytných v zemědělství a tato závislost se ještě stupňuje, vezme-li se v úvahu produkce sterilních
semen, která jsou rolníci nuceni od výrobců kupovat.
135. Bezpochyby je zapotřebí stálé pozornosti, která bude mít na zřeteli všechny zahrnuté etické aspekty. Za
tímto účelem je třeba zajistit vědeckou a sociální debatu, která bude odpovědná a široká, schopná zvážit veškeré dostupné informace a nazývat věci jejich jmény. Někdy nejsou předkládány kompletní informace, ale
jsou selektovány podle vlastních zájmů ať politických, ekonomických či ideologických. Komplikuje se tím vypracování vyváženého a rozvážného soudu o různých otázkách mající na zřeteli všechny vyskytující se činitele. Je nezbytné zřídit místa pro diskuse, kterých se budou moci účastnit všichni, kteří si myslí, že se jich bude
přímo či nepřímo týkat (rolníci, spotřebitelé, zodpovědní činitelé, vědci, výrobci semen, obyvatelstvo žijící v
blízkosti dotyčných polí a jiní), aby tak mohli předložit svoje problémy anebo mít přístup k rozsáhlým a důvěryhodným informacím pro přijetí rozhodnutí s ohledem na přítomné i budoucí obecné dobro. Otázka GMO je
složitá a vyžaduje, aby byla řešena z pohledu obsahujícího všechny její aspekty, což by vyžadovalo větší snahu
o financování různých směrů autonomního a interdisciplinárního výzkumu, což by mohlo vnést nové světlo.
136. Na druhé straně znepokojuje skutečnost, že některá ekologická hnutí brání integritu životního prostředí
a právem poukazují na meze vědeckého bádání, zatímco stejné principy někdy neaplikují na lidský život. Často tak bývá ospravedlňováno, že jsou překračovány meze při pokusech s živými lidskými embryi. Zapomíná
se, že nezcizitelná hodnota lidské bytosti sahá mnohem dále než stupeň jejího rozvoje. Totéž platí, když technika neuznává velké etické principy a považuje za legitimní jakoukoli praktiku. Jak jsme viděli v této kapitole,
technika oddělená od etiky bude stěží schopna sama omezit svoji moc.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Integrální ekologie
137. Poněvadž všechno spolu vnitřně souvisí a nynější problémy vyžadují pohled, který má na zřeteli všechny
aspekty světové krize, navrhuji nyní reflektovat o určitých prvcích integrální ekologie obsahující lidské i sociální dimenze.
I. Environmentální, ekonomická a sociální ekologie
138. Ekologie studuje vztahy mezi živými organismy a prostředím, kde se vyvíjejí. Vyžaduje také zamyšlení a
diskusi nad podmínkami života a přežití společnosti, poctivé zpochybnění modelů rozvoje, produkce a spotřeby. Není bez významu zdůraznit dále fakt, že všechno souvisí. Čas a prostor nejsou na sobě nezávislé a ani
atomy a elementární částice nelze chápat odděleně. Jako různé složky planety – fyzické, chemické a biologické
– spolu souvisejí, tak také biologické druhy tvoří určitou síť, s jejímž poznáním a pochopením nikdy nebudeme hotovi. Velkou část svojí genetické informace sdílíme s různými živými bytostmi. Proto se zlomkovité a
izolované poznatky mohou stát formou nevědomosti, vzdorují-li zasazení do širšího pojetí reality.
139. Mluvíme-li o „životním prostředí“, máme na mysli také jeden zvláštní vztah, totiž ten mezi přírodou a
společností, která ji obývá. To nám brání považovat přírodu za něco od nás separovaného nebo za pouhý rámec našeho života. Jsme v ní zahrnuti, jsme její součástí a prostupuje námi. Důvody, proč je nějaké místo znečištěno, vyžadují analýzu fungování společnosti, její ekonomie, jejího jednání a způsobu jejího chápání reality.
Vzhledem k rozsahu změn už není možné najít specifickou a nezávislou odpověď na každý jednotlivý problém. Zásadní je hledat integrální řešení, která zahrnou interakce přírodních systémů mezi sebou i se sociálními systémy. Neexistují dvě oddělené krize, tedy krize životního prostředí a sociální, nýbrž jedné a komplexní sociálně-environmentální krize. Směry řešení vyžadují integrální koncepci potírání chudoby, restituci důstojnosti vyloučených lidí a zároveň péči o přírodu.
140. Kvůli množství a různosti prvků, které je třeba mít na zřeteli při určování dopadu konkrétní podnikatelské aktivity na životní prostředí, je zapotřebí dát vedoucí roli badatelům a usnadnit jejich interakce rozsáhlou
akademickou svobodou. Neustálé bádání by mělo umožnit poznání způsobu, kterým se k sobě vztahují různí
tvorové, když formují ony větší celky dnes nazývané „ekosystémy“. Neuvažujeme o nich jen proto, abychom
určili, jak je rozumně využívat, ale protože mají svou vnitřní hodnotu nezávislou na jejich využívání. Jako je
každý organismus dobrý a obdivuhodný sám o sobě, protože je tvorem Božím, stejně tak je tomu s harmonickým celkem organismů v určitém prostoru, který funguje jako ekosystém. I když si to neuvědomujeme, závisíme na tomto celku samou svojí existencí. Je třeba zmínit, že ekosystémy intervenují v ukládání oxidu uhličitého, čištění vody, proti chorobám a zamoření, ve složení půdy, v dekompozici odpadků a v mnoha jiných
službách, které opomíjíme nebo neznáme. Mnozí lidé, když si to uvědomí, znovu tak objeví, že žijeme a jednáme, vycházejíce z reality, která předchází naše schopnosti i naši existenci. Mluví-li se tedy o „udržitelném
využívání“, je třeba vždycky brát v úvahu schopnost regenerace každého ekosystému v různých jeho sektorech a aspektech.
141. Ekonomický růst vede zase k vytváření automatismů a k homogenizaci, aby se zjednodušily procesy a
snížily náklady. Proto je zapotřebí ekonomická ekologie, která bude schopna zvažovat realitu v širším rozsahu. „Ochrana životního prostředí musí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemůže být chápána odděleně.“ Současně však nabývá na aktuálnosti neodkladná nezbytnost humanismu, který bude apelovat na různé i ekonomické – poznatky, aby se dosáhlo integrální a integrující vize. Analýza problémů životního prostředí je
neoddělitelná od analýzy lidských, rodinných, pracovních a městských kontextů a od vztahu každého člověka
k sobě samému, což rodí určitý druh vztahování se k druhým a k životnímu prostředí. Existuje interakce mezi
ekosystémy a různými světy sociálních souvislostí. Tak se opět prokazuje, že „celek je nadřazen části.“
142. Je-li všechno ve vztahu, pak také zdravotní stav společenských institucí má důsledky pro životní prostředí a kvalitu lidského života: „Každé porušení solidarity a přátelství mezi občany škodí životnímu prostředí.“ V tomto smyslu je sociální ekologie nezbytně institucionální a dosahuje postupně různých dimenzí, od
primární sociální skupiny, rodiny, až k mezinárodnímu životu skrze místní a národní komunitu. Uvnitř každé
sociální úrovně a mezi nimi se rozvíjejí instituce, které regulují lidské vztahy. Všechno, co je poškozuje, má
škodlivé účinky, jako jsou ztráta svobody, nespravedlnost a násilí. Různým zemím vládne chatrný institucionální systém za cenu utrpení populace a ku prospěchu těch, kteří z tohoto stavu věcí těží. Jak uvnitř státní
administrativy, tak v různých výrazech občanské společnosti nebo ve vztazích obyvatel dochází příliš často k
nezákonnému jednání. Zákony mohou být sepsány korektně, ale často zůstávají mrtvou literou. Lze tedy doufat, že legislativa a normy týkající se životního prostředí budou skutečně účinné? Víme například, že země,
které přijaly jasné zákony na ochranu pralesů, jsou nadále němými svědky jejich častého porušování. Kromě
toho dění v daném regionu přímo či nepřímo ovlivňuje ostatní regiony. Tak například konzumace drog v opulentních společnostech působí stálou či rostoucí poptávku po produktech, které pocházejí ze zubožených regionů, kde je korumpováno jednání, jsou mařeny životy a je poškozováno životní prostředí.
II. Kulturní ekologie
143. Kromě přírodního dědictví existuje historické, umělecké a kulturní dědictví, které je rovněž ohroženo. Je
součástí společné místní identity a základem pro vytváření obyvatelného města. Nejde o boření a stavění nových, hypoteticky více ekologických měst, kde není vždy žádoucí žít. Je třeba integrovat dějiny, kulturu a architekturu určitého místa a ochránit jeho původní identitu. Ekologie proto vyžaduje také péči o kulturní bohatství lidstva v jeho nejširším smyslu. Bezprostředněji je třeba věnovat pozornost místním kulturám ve chvíli, kdy se analyzují otázky pojící se k životnímu prostředí, a umožnit vést dialog mezi technicko-vědeckým
jazykem a lidovou řečí. Kultura je tak pojímána nejenom jako pomník minulosti, ale ve svém živém, dynamickém a sdíleném smyslu, který nelze vylučovat, když se znovu promýšlí vztah lidské bytosti k životnímu prostředí.
144. Konzumistická vize člověka podporovaná soukolím nynější globalizované ekonomie vede k homogenizaci kultur a nezměrnému oslabení kulturní rozmanitosti, která je pokladem lidstva. Domnívat se proto, že
všechny těžkosti vyřeší uniformní normy či technické zásahy vede k opomíjení složitosti místních problematik, jež vyžadují aktivní účast obyvatel. Nové procesy řízení nemohou být vždy integrovány do modelů stanovených zvnějšku, nýbrž do těch, které pocházejí ze samotné místní kultury. Tak jako jsou život a svět flexibilní, musí být flexibilní a dynamická také péče o svět. Čistě technickým řešením hrozí, že budou brát v úvahu
příznaky, které nekorespondují s těmi nejhlubšími problematikami. Je nezbytné připustit perspektivu práv
národů a kultur a tak pochopit, že rozvoj sociální skupiny předpokládá historický proces uvnitř určitého kulturního kontextu a vyžaduje stálý protagonismus místních sociálních činitelů počínaje právě jejich kulturou.
Ani pojem kvality života nelze zavádět, ale musí být pochopen uvnitř světa symbolů a zvyklostí vlastních každé lidské skupině.
145. Mnohé formy intenzivního vykořisťování a úpadku životního prostředí mohou vyčerpat nejenom prostředky místní obživy, ale také sociální zdroje, které umožňují takový způsob života, který dlouhou dobu udržoval kulturní identitu, smysl společné existence a společného života. Ztráta nějaké kultury může být vážné či
závažnější než vymizení rostlinného či živočišného druhu. Zavedení hegemonického životního stylu pojícího
se ke způsobu produkce může být škodlivé stejně jako alterace ekosystémů.
146. V tomto smyslu je nutné věnovat zvláštní pozornost domorodým komunitám a jejich kulturním tradicím.
Nejsou pouhou menšinou mezi ostatními, ale měly by se stát spíše hlavními mluvčími, zejména když se chystají velké projekty týkající se jejich prostoru. Pro ně totiž země není ekonomická hodnota, nýbrž dar Boží a
předků, kteří v ní spočívají, posvátný prostor, s nímž se potřebují vzájemně ovlivňovat, aby živili svoji identitu
a svoje hodnoty. Když zůstanou na svých teritoriích, starají se o ně nejlépe. V různých částech světa jsou totiž
nuceni opouštět svoji zem a uvolňovat ji pro důlní, zemědělské či pěstitelské projekty, které nevěnují pozornost ničení přírody a kultury.
III. Ekologie všedního života
147. Aby bylo možno mluvit o autentickém rozvoji, je třeba ověřit, že dochází k celkovému zlepšení kvality
lidského života a to zahrnuje analýzu prostoru, ve kterém žijí lidé. Prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje náš
pohled na život, naše cítění i jednání. Ve svém pokoji, ve svém domě, na svém pracovišti a ve svojí čtvrti využíváme životní prostředí, abychom vyjádřili svoji identitu. Snažíme se přizpůsobit prostředí, a je-li neuspořádané, chaotické nebo nasycené viditelným a slyšitelným znečištěním, pak jsou přemírou podnětů naše snahy
o rozvoj integrující a šťastné identity vystaveny zkoušce.
148. Obdivuhodná je kreativita a velkodušnost lidí i skupin schopných obracet environmentální omezení,
odlehčovat nepříznivé účinky svojí situace a dávat svému životu orientaci uprostřed nepořádku a nezajištěnosti. Někde jsou například fasády budov velmi zubožené a lidé tam velice důstojně pečují o interiéry svých
bytů anebo se těší ze srdečnosti a přátelství lidí. Pozitivní a blahodárné sociální soužití obyvatel vyzařuje do
prostředí světlo na první pohled neviditelné. Chvályhodná je lidská ekologie, kterou uprostřed mnoha omezení dovedou pěstovat chudí. Dusivý dojem vyvolávaný bytovými aglomeracemi a prostorami s vysokou hustotou obyvatelstva polevuje, navazují-li se vřelé a blízké lidské vztahy, vytvářejí-li se společenství, kompenzují-li se environmentální meze niterností každého člověka, který se cítí součástí sítě společenství a sounáležitosti. Takovým způsobem každé místo přestává být peklem a stává se kontextem důstojného života.
149. Je zjištěno, že extrémní bída, která se vyskytuje v některých prostředích zbavených harmonie, šíře a
možnosti integrace, podporuje vznik nelidského jednání a manipulace lidí kriminálními organizacemi. U obyvatel velmi chudých periferií může každodenní zkušenost přechodu z davu k anonymitě, jak je běžné ve velkých městech, vyvolat dojem vykořenění, které vede k antisociálnímu jednání a násilí. Rád bych nicméně zdůraznil, že láska je silnější. Mnoho lidí je v těchto podmínkách schopno spřádat vztahy sounáležitosti a vzájemnosti, které tlačenici přetvářejí v komunitní zkušenost, prolamují stěny vlastního „já“ a překonávají bariéry
egoismu. Tato zkušenost komunitní spásy je tím, co často vzbuzuje kreativní reakce při vylepšení budovy či
čtvrti.
150. Projektanti budov, čtvrtí, veřejných prostor a měst vzhledem k souvislosti mezi městskými prostorami a
lidským jednáním potřebují poznatky různých disciplín umožňující chápat procesy, symbolismus a chování
lidí. Nestačí zkoumat krásu projektu, protože ještě větší cenu má jiný typ krásy, totiž kvalita života lidí, jejich
harmonie s životním prostředím, setkávání a vzájemná pomoc. Také proto je velmi důležité, aby hledisko
místních obyvatel více přispívalo k analýze urbanistických plánů.
151. Je nezbytné pečovat o veřejné prostory, vyhlídky a městské opěrné body, které posilují náš smysl pro
příslušnost, náš pocit zakořenění, naše „cítění se doma“ ve městě, které nás obklopuje a sjednocuje. Je důležité, aby různé části města byly dobře integrovány a obyvatelé mohli mít celkový přehled, nebyli uzavřeni do
jedné čtvrti a nepřestávali obývat celé město jako svůj prostor sdílený s ostatními. Každý zásah do městské či
venkovské krajiny by měl brát v úvahu, jak různé prvky daného místa formují celek, který je vnímán obyvateli
jako koherentní rámec bohatý na významy. Druzí tak přestávají být cizí a lze je vnímat jako součást onoho
„my“, které společně tvoříme. Z téhož důvodu je vhodné, aby jak v městském tak venkovském prostředí byly
zachovány některé prostory ponechané bez neustále přetvářejících lidských zásahů.
152. Nedostatek bytů je v mnoha částech světa závažný jak ve venkovských oblastech, tak ve velkých městech
také proto, že státní rozpočty obvykle pokrývají jen nepatrnou část poptávky. Nejenom chudí, ale velká část
společnosti naráží na vážné těžkosti, chce-li mít vlastní dům. Vlastnit dům je velmi důležité pro důstojnost lidí
a rozvoj rodin. Jde o ústřední otázku lidské ekologie. Pokud v některých místech již vznikly chaotické aglomerace provizorních domů, je třeba především urbanizovat takovéto čtvrti a nikoli je srovnat se zemí a jejich
obyvatele vyhnat. Když chudí žijí ve znečištěném prostředí či rizikových aglomeracích „je v takovém případě
třeba přistoupit k jejich přestěhování, a aby se k jednomu soužení nepřidávalo další, je nezbytné poskytnout
vhodnou předcházející informaci, nabídnout alternativy důstojných příbytků a bezprostředně zapojit zainteresované.“ Kreativita by současně měla vést k integraci nuzných čtvrtí do útulného rámce města. „Jak krásná jsou
města, která i ve svém architektonickém plánu mají prostory, které spojují, umožňují navazovat vztahy a usnadňovat uznání druhých!“
153. Kvalita života ve městech se široce pojí k dopravě, která je často příčinou velkého soužení pro obyvatele.
Ve městech se pohybuje mnoho aut používaných jednou či dvěma osobami, provoz se tak stává intenzivní,
zvyšuje se úroveň znečištění, spotřebovává se enormní množství neobnovitelné energie a je nezbytná výstavba nových silnic a parkovišť, které poškozují městské tkanivo. Mnozí odborníci se shodují v tom, že je nutné
dát prioritu veřejným dopravním prostředkům. Některá opatření však budou stěží klidně přijata společností
bez podstatného zlepšení dopravních prostředků, které v mnoha městech vedou k nedůstojnému zacházení s
lidmi v důsledku přeplnění, nepohodlí či nedostatku služeb a bezpečnosti.
154. Uznání svébytné důstojnosti člověka často kontrastuje s chaotickým životem, který musí vést lidé v našich městech. Nemělo by se přitom však zapomínat na osamocenost a zanedbanost, kterou trpí také někteří
obyvatelé venkovských zón, kam nedosahují základní služby a pracující jsou tam nuceni žít v podmínkách
otroctví bez práv a vyhlídek na důstojnější život.
155. Lidská ekologie v sobě zahrnuje něco velmi hlubokého, totiž nezbytnou souvislost lidského života s
mravním zákonem vepsaným do vlastní přirozenosti, souvislost, která je nezbytná k vytvoření důstojného
životního prostředí. Benedikt XVI. prohlásil že „existuje ekologie člověka“, protože „také člověk má přirozenost,
jíž musí dbát a s níž nemůže libovolně manipulovat.“ V tomto smyslu je třeba uznat, že naše tělo nás staví do
přímého vztahu k životnímu prostředí a k ostatním živým bytostem. Přijetí vlastního těla jako Božího daru je
nezbytné k přijetí a akceptaci celého světa jako daru Otcova a společného domu. Naproti tomu logika nadvlády nad vlastním tělem se někdy transformuje v logiku subtilní nadvlády nad stvořením. Naučit se přijímat
vlastní tělo, pečovat o ně a ctít jeho významy je pro opravdovou ekologii člověka podstatné. Vážit si vlastního
těla v jeho ženskosti či mužskosti je nezbytné k uznání sebe samých při setkání s druhými, kteří se ode mne
liší. Tak je možné s radostí akceptovat specifický dar druhého či druhé, dílo Boha stvořitele, a vzájemně se
obohacovat. Proto není zdravý postoj, který hodlá „smazat pohlavní různost, protože se s ní již nedovede konfrontovat.“
IV. Princip obecného dobra
156. Lidská ekologie je neoddělitelná od pojmu obecného dobra, principu, který má ústřední a jednotící roli v
sociální etice. Rozumí se jím „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti.“
157. Obecné dobro předpokládá úctu k člověku jako takovému s jeho základními a nezcizitelnými právy zaměřenými k jeho integrálnímu rozvoji. Vyžaduje také stupeň blahobytu a sociální bezpečnosti a rozvoj různých prostředkujících skupin s využitím principu subsidiarity. Mezi nimi vystupuje především rodina jako
základní buňka společnosti. Obecné dobro vyžaduje sociální smír, to znamená stabilitu a bezpečnost určitého
řádu, který nelze uskutečnit bez zvláštní pozornosti k distributivní spravedlnosti, jejíž porušení vždycky vyvolává násilí. Celá společnost a v ní zejména stát má povinnost bránit a prosazovat obecné dobro.
158. Za nynějšího stavu světové společnosti, kde je tolik nerovností a stále více lidí, kteří jsou skartováni,
zbavováni základních lidských práv, se princip obecného dobra jako logický a nevyhnutelný důsledek okamžitě mění na výzvu k solidaritě a na rozhodnutí upřednostňovat chudé. Toto rozhodnutí si žádá vyvozovat důsledky obecného určení pozemských dober, ale jak jsem se snažil ukázat v apoštolské exhortaci Evangelii
gaudium, je zapotřebí nejprve rozjímat o nezměrné důstojnosti chudých ve světle nejhlubších přesvědčení
víry. Stačí pozorovat realitu, abychom pochopili, že dnes je toto rozhodnutí základním etickým požadavkem
účinného uskutečňování obecného dobra.
V. Mezigenerační spravedlnost
159. Pojem obecného dobra zahrnuje také budoucí generace. Mezinárodní ekonomické krize drsně ukázaly
škodlivé účinky, které s sebou nese přehlížení obecného údělu, ze kterého nemohou být vyloučeni ti, kdo přijdou po nás. Už není možné mluvit o udržitelném rozvoji bez mezigenerační solidarity. Pomyslíme-li na situaci, v níž je planeta zanechávána budoucím generací, vstoupíme do jiné logiky, totiž logiky nezištného daru,
který dostáváme a sdílíme. Je-li nám země darována, nemůžeme už přemýšlet jenom podle utilitaristického
kritéria účinnosti a produktivity kvůli individuálnímu zisku. Nemluvíme o volitelném postoji, nýbrž o podstatné otázce spravedlnosti, protože země, kterou jsme dostali, patří také těm, kdo přijdou po nás. Portugalští
biskupové vybízeli k přijetí tohoto požadavku spravedlnosti takto: „Životní prostředí spadá do logiky přijetí. Je
půjčkou, kterou každá generace přijme a musí předat té následující.“ Integrální ekologie má tuto širokou vizi.
160. Jaký typ světa si přejeme předat těm, kdo přijdou po nás, dětem, které vyrůstají? Tato otázka se netýká
pouze izolovaného životního prostředí, protože otázku nelze klást pouze částečně. Ptáme-li se na svět, který
po sobě chceme zanechat, máme na mysli především jeho všeobecné zaměření, jeho smysl, jeho hodnoty. Pokud v nich nepulsuje tato zásadní otázka, nemyslím, že by naše ekologické starosti mohly mít nějaký zásadní
účinek. Položíme-li si však tuto otázku odvážně, nevyhnutelně nás vede k dalším a velice přímým: S jakým
cílem jsme na tomto světě? Proč jsme se narodili? Proč pracujeme a bojujeme? Proč nás tato země potřebuje?
Nestačí tedy říci, že musíme myslet na budoucí generace. Je třeba si uvědomit, že ve hře je důstojnost nás samotných. Jsme první, kteří mají zájem na předání obyvatelné planety lidstvu, které přijde po nás. Je to drama
pro nás samotné, protože nás staví před smysl našeho přebývání na této zemi.
161. Katastrofické předpovědi dnes nelze přijímat pohrdavě a ironicky. Mohli bychom zanechat příštím generacím přespříliš trosek, pouště a špíny. Rytmus spotřeby, plýtvání a alterace životního prostředí překročil
možnosti planety takovým způsobem, že nynější neudržitelný životní styl může vyústit pouze do katastrof,
jak se v různých regionech již skutečně periodicky děje. Oslabení účinků aktuální nerovnováhy závisí na tom,
co učiníme nyní, zejména, pomyslíme-li na odpovědnost, kterou nám přisoudí ti, kdo budou muset snášet ty
nejhorší důsledky.
162. Obtíž vzít vážně tuto výzvu se váže k etickému a kulturnímu úpadku, který doprovází ten ekologický.
Muž a žena postmoderního světa jsou neustále vystaveni riziku, že se v hloubi stanou individualisty. Mnohé
nynější sociální problémy se kladou v souvislosti s egoistickým hledáním bezprostředního uspokojení, s obtížným uznáváním druhého. Mnohokrát jsme svědky nadměrné a krátkozraké spotřeby rodičů, jež poškozuje
potomky, kteří stále s většími obtížemi získávají vlastní dům a zakládají rodinu. Neschopnost seriózně se zamyslet nad budoucími generacemi se kromě toho pojí s naší neschopností rozšířit horizont svých starostí a
pomyslet na ty, kteří zůstávají vyloučeni z rozvoje. Neztrácejme se v představách o chudých zítřka, stačí když
budeme myslet na ty dnešní, kterým na této zemi zbývá pár let života, a nemohou dále čekat. Proto „kromě
upřímné mezigenerační solidarity je třeba zdůraznit morální potřebu obnovení solidarity v rámci generace.“
KAPITOLA PÁTÁ
Některé linie směřování a jednání
163. Snažil jsem se prozkoumat nynější situaci lidstva jak v puklinách planety, kterou obýváme, tak v nejhlubších lidských příčinách environmentálního úpadku. Ačkoli tento pohled na realitu samotnou už indikuje
nezbytnost změny kurzu a napovídá některé činy, pokusím se nyní načrtnout hlavní trasy dialogu, které nám
pomohou vyjít ze spirály sebedestrukce, do níž se noříme.
I. Dialog o životním prostředí v mezinárodní politice
164. Od poloviny minulého století se po překonání mnoha těžkostí ustálila tendence chápat planetu jako vlast
a lidstvo jako lid, který obývá společný dům. Vzájemně provázaný svět neoznačuje pouze uvědomění si, že
škodlivé důsledky stylu života, produkce a spotřeby zasahují všechny, ale označuje především takové postupování, ve kterém budou řešení předkládána z globální perspektivy a nikoli z hlediska pouhé obrany zájmů
některých států. Vzájemná závislost nás zavazuje, abychom mysleli na jeden svět, na společný projekt. Avšak
tentýž důvtip uplatněný v enormním technologickém rozvoji neumí nacházet účinné formy mezinárodního
řízení, které by vyřešily vážné ekologické a sociální problémy. Čelit zásadním problémům, které nemohou být
řešeny zásahy jednotlivých zemí, je nezbytné pomocí světového konsensu, který povede například k programu udržitelného a diverzifikovaného zemědělství, k rozvoji obnovitelných a neznečišťujících forem energie, k
podpoře větší energetické účinnosti, k prosazování adekvátní správy lesních a vodních zdrojů, k zajištění pitné vody dostupné všem.
165. Víme, že technologie založená na fosilních, velmi znečišťujících palivech – zejména uhlí, ale také ropě a v
menší míře zemním plynu – musí být postupně a neprodleně nahrazena. V očekávání širokého rozvoje obnovitelných energií, který by měl už probíhat, je legitimní volit menší zlo či přijímat přechodná řešení. Mezinárodní společenství však nedošlo k náležité dohodě, pokud jde o odpovědnost těch, kteří mají nést větší náklady tohoto energetického přechodu. V posledních desetiletích vyvolaly ekologické otázky rozsáhlou veřejnou
diskusi, která v občanské společnosti vedla k rozmachu velkého nasazení a velkorysému nadšení. Politika a
průmysl reagují pomalu a zdaleka nejsou na výši světových výzev. V tomto smyslu lze říci, že zatímco lidstvo
postindustriální doby bude možná historicky připomínáno jako nejvíce nezodpovědné, je žádoucí, aby lidstvo
počátku jednadvacátého století mohlo být připomínáno proto, že velkodušně přijalo svoji závažnou zodpovědnost.
166. Světové ekologické hnutí již ušlo velký kus cesty, podpořeno úsilím mnoha organizací občanské společnosti. Nebylo by možné tady vyjmenovat všechny, ani podat popis jejich přínosu. Díky tomuto nasazení se
však ekologické otázky dostávají stále více do veřejné agendy a staly se trvalou pobídkou k dalekosáhlé reflexi. Světové ekologické summity posledních let však na tato očekávání neodpověděly, protože kvůli nedostatečné politické rozhodnosti nedosáhly skutečně významných a účinných dohod o životním prostředí.
167. Za zmínku stojí summit o Zemi pořádaný v Rio de Jaineru roku 1992. Bylo zde řečeno, že „lidské bytosti
stojí v ohnisku zájmu o trvale udržitelný rozvoj“. Prohlášení převzalo několik bodů Stockholmské deklarace
(1972), která mimo jiné ustanovila mezinárodní spolupráci v péči o ekosystém celé Země, povinnost nést její
ekonomické náklady pro ty, kdo znečišťují, a povinnost zvažovat ekologický dopad každého díla či projektu.
Dalo si za cíl stabilizovat koncentraci skleníkových plynů v atmosféře a zvrátit tak tendenci globálního oteplování. Vypracovalo také agendu akčního programu, konvenci o biologické diverzitě a stanovilo principy ve
věci lesního porostu. Třebaže tento summit byl ve svojí době skutečně nový a prorocký, dohody byly uskutečňovány minimálně, protože nebyly zřízeny adekvátní kontrolní mechanismy, které by periodicky ověřovaly a sankcionovaly jejich nedodržování. Deklarované principy nadále vyžadují účinnou a okamžitou realizaci.
168. Mezi pozitivními zkušenosti, lze zmínit například Basilejskou úmluvu o kontrole pohybu nebezpečných
odpadů zavádějící systém ohlašování, závazné limity a kontroly, jakož i závaznou Úmluvu o mezinárodním
obchodu s ohroženými rostlinnými a živočišnými druhy stanovující rovněž kontrolu jejího dodržování. Díky
Vídeňské úmluvě na ochranu ozónové vrstvy a její aktualizace Montrealským protokolem a jeho opatřeními
vstoupil problém oslabení této atmosférické vrstvy do fáze svého řešení.
169. Co se týká péče o biologickou diverzitu a desertifikace, byly pokroky mnohem menší. Pokud jde o klimatické změny, jsou žalostně skrovné. Snížení emisí skleníkových plynů vyžaduje poctivost, odvahu a odpovědnost zejména těch nejmocnějších zemí, které nejvíce znečišťují. Konference OSN o udržitelném rozvoji nazvaná Rio+20 (Rio de Janeiro 2012) vydala obsáhlou a neúčinnou závěrečnou deklaraci. Mezinárodní dohody
nemohou výrazně uspět kvůli postojům zemí, které privilegují vlastní národní zájmy před obecným dobrem.
Ti kdo ponesou důsledky, které se pokoušíme skrývat, připomenou tento nedostatek svědomí a odpovědnosti. Během sepisování této encykliky nabyla tato debata obzvláštní intenzity. My věřící nemůžeme neprosit
Boha za kladný posun nynějších diskusí tak, aby budoucí generace nenesly důsledky nerozvážného zdráhání.
170. Některé strategie ke snížení emisí znečišťujících skleníkových plynů usilují o zavedení internacionalizace environmentálních nákladů a hrozí ukládáním těžkých závazků na snížení těchto emisí zemím s malými
zdroji stejně jako těm průmyslovým. Uložení takovýchto opatření tedy penalizuje země, které mají zapotřebí
se rozvinout. Takto je přidávána nová nespravedlnost, zahalená do péče o životní prostředí. Také v tomto případě se jde z louže pod okap. Poněvadž účinky klimatických změn budou patrné ještě dlouhou dobu, i kdyby
se nyní přijala přísná opatření, některé země s nemnoha zdroji budou potřebovat pomoc, aby se vyrovnaly s
účinky, které již vznikly a postihují jejich ekonomiky. Je jisté, že existují společné, ale také diferencované odpovědnosti, protože, jak říkají bolivijští biskupové, „země, které profitovaly z pokročilé industrializace za cenu
enormních emisí skleníkových plynů, mají větší odpovědnost přispět na řešení problémů, které způsobily.“
171. Strategie prodeje „emisních povolenek“ může zrodit novou formu spekulací a neposlouží redukci globálních emisí znečišťujících plynů. Tento systém je rychlé a snadné řešení, které má zdání určitého nasazení
za životní prostředí, avšak nezahrnuje v sobě žádnou radikální změnu, která by byla na výši situace. Může se
dokonce stát trikem, který umožní udržovat nadměrnou spotřebu některých zemí a sektorů.
172. Pro chudé země je prioritou vykořenění bídy a sociální rozvoj jejich obyvatel. Současně musejí vzít v
úvahu skandální úroveň spotřeby některých privilegovaných sektorů vlastní populace a lépe čelit korupci.
Musejí zajisté také rozvíjet méně znečišťující formy produkce energie, ale k tomu potřebují pomoc zemí, které
se hodně rozvinuly za cenu nynějšího znečištění planety. Přímé využívání hojné sluneční energie vyžaduje
vznik takových mechanismů a podpory, aby rozvojové země měly přístup k technologiím, technické asistenci
a k finančním zdrojům, ale vždy je třeba věnovat pozornost konkrétním situacím, poněvadž „ne vždy je odpovídajícím způsobem zvážena kompatibilita těchto zařízení s kontextem, pro který jsou projektována.“ Náklady
by byly nízké, kdyby se porovnaly s rizikem klimatických změn. V každém případě jde především o etické
rozhodnutí, založené na solidaritě všech národů.
173. Urgentní je realizace mezinárodních dohod vzhledem ke skrovné schopnosti místních instancí účinně
zasáhnout. Vztahy mezi státy mají chránit svrchovanost každého z nich, ale také určit dohodnuté cesty, aby se
předešlo místním katastrofám, které by uškodily všem. Je zapotřebí regulačních rámců, které ukládají povinnosti a brání nepřijatelným akcím jakou je lokalizace vysoce znečišťující průmyslové výroby a odpadu mocnými zeměmi do jiných zemí.
174. Zmiňme také systém správy mořských zdrojů. Třebaže existují různé mezinárodní a regionální úmluvy,
jsou fragmentací a absencí systémů regulace, kontroly a sankcí ohroženy všechny snahy. Rostoucí problém
mořského odpadu a ochrana mořských oblastí mimo hranice států představuje nadále zvláštní výzvu. V posledku potřebujeme režimy správy pro celou škálu takzvaných obecných globálních dober.
175. Tatáž logika, která ztěžuje přijímání drastických rozhodnutí k obrácení tendence globálního oteplování,
znemožňuje vykořenění chudoby. Potřebujeme odpovědnější globální reakci, která bude zároveň zahrnovat
redukci znečišťování a rozvoj chudých zemí a regionů. Jednadvacáté století si udržuje systém správy minulých
dob a je svědkem ochabování moci národních států zejména proto, že ekonomicko-finanční dimenze nadnárodní povahy směřuje k ovládnutí politiky. V tomto kontextu je nevyhnutelné rozvinout prostřednictvím dohod mezi národními vládami silnější a účinněji organizované mezinárodní instituce mající nestrannou pravomoc a moc sankcionovat. Jak prohlásil Benedikt XVI. v rámci už rozvinuté sociální nauky církve: „Řídit světovou ekonomiku, obnovit ekonomiky zasažené krizí, a tak zabránit zhoršení současné krize, které by vedlo k
ještě větším nerovnostem; vhodným způsobem zabezpečit celkové odzbrojení, dostatek jídla a mír; zajistit ochranu životního prostředí a regulovat migrační pohyby – to všechno si naléhavě žádá existenci opravdové světové
politické autority, která byla navržena už mým předchůdcem Janem XXIII.“ V této perspektivě nabývá diplomacie nevídaný význam při prosazování mezinárodních strategií zamezujících vážnějším problémům, které nakonec poškozují všechny.
II. Dialogem k nové národní a lokální politice
176. Vítězové a poražení nejsou jenom mezi jednotlivými zeměmi, ale také v rámci chudých zemí, ve kterých
je třeba identifikovat různé stupně odpovědnosti. Otázky týkající se životního prostředí a ekonomického rozvoje proto už nelze klást jenom na základě rozdílů mezi zeměmi, ale vyžadují, aby se věnovala pozornost národní a lokální politice.
177. Vzhledem k možnosti používat nezodpovědně lidské schopnosti má každý stát uvnitř vlastního teritoria
neodkladnou funkci plánovat, koordinovat, dohlížet a sankcionovat. Jak spravuje a opatruje společnost svůj
vlastní rozvoj v kontextu nepřetržitých technologických inovací? Faktorem, který působí jako účinný moderátor, je právo, které stanovuje pravidla dovoleného jednání ve světle obecného dobra. Meze, které má ukládat
zdravá, zralá a svrchovaná společnost, se týkají předvídavosti a obezřetnosti, adekvátní regulace, dozoru nad
aplikací norem, boje proti korupci, operativní kontroly nad nežádoucími účinky výrobních procesů a případného zásahu v neurčitých či potenciálních rizicích. Narůstá jurisprudence zaměřená na omezování znečišťujících účinků podnikatelských aktivit. Politická a institucionální struktura neexistuje jenom proto, aby zamezovala špatným praktikám, nýbrž aby povzbuzovala ty dobré, stimulovala kreativitu hledající nové cesty a
usnadňovala osobní i kolektivní iniciativy.
178. Drama politiky soustředěné na bezprostřední výsledky, podporované také populací žijící konzumním
stylem, nutí k produkci s krátkodobým růstem. Vlády se s ohledem na volební preference snadno nepouštějí
do riskantního popouzení populace opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit
zahraniční investice. Krátkozraké budování moci brání zařazení prozíravé environmentální agendy do té veřejné, vládní. Zapomíná se tak, že „čas je nadřazen prostoru,“ a že jsme vždycky plodnější, když se zabýváme
zrodem procesů než ovládnutím mocenského prostoru. Velikost politiky se ukazuje tehdy, když se v obtížných momentech jedná na základě velkých principů a myslí na obecné dobro v dlouhodobé perspektivě. Politická moc si velmi namáhavě osvojuje tuto povinnost v rámci národního projektu.
179. Na některých místech se rozvíjejí kooperativy využívající obnovitelné energie, které umožňují lokální
soběstačnost a dokonce prodej nadbytečné produkce. Tento jednoduchý příklad ukazuje, že zatímco existující
světový řád je neschopný přijmout odpovědnost, lokální instance to dokáže. Tam se totiž může zrodit větší
odpovědnost, silný komunitní smysl, zvláštní schopnost velkodušně opatrovat a tvořit, hluboká láska k vlastní
zemi jakož i myšlenka na to, co se předává dětem a vnukům. Tyto hodnoty mají velmi hluboké kořeny v domorodých populacích. Protože právo někdy v důsledku korupce prokazuje svoji nedostatečnost, vyžaduje se
pod tlakem populace politické rozhodnutí. Společnost pomocí nevládních a zprostředkujících organizací musí
přimět vlády k rozvoji přísnějších norem, procedur a kontrol. Pokud občané nekontrolují národní, regionální
a obecní politickou moc, nelze čelit ani poškozování životního prostředí. Na druhé straně obecní legislativa
může být účinnější, pokud existuje shoda mezi sousedy na podpoře dané environmentální politiky.
180. Nelze pomýšlet na uniformní recepty, protože každá země má specifické problémy a omezení. Pravdou
je také, že politický realismus může požadovat opatření a přechodné technologie, které budou neustále doprovázet plány a souhlas s postupnými závazky. V národní a lokální oblasti je však zároveň stále co dělat, například prosazovat formy energetických úspor. Zahrnuje to v sobě způsoby maximálně energeticky účinné
průmyslové výroby, co nejmenší užití surovin a stažení z trhu takových produktů, které mají malou energetickou účinnost anebo více znečišťují. Můžeme také zmínit dobré řízení dopravy nebo technologie výstavby či
přestavby domů redukující spotřebu energie a stupeň znečištění. Na druhé straně místní politika se může
zaměřit na modifikaci spotřeby, rozvoj ekonomie odpadu a jeho recyklace, na ochranu určitých druhů a plánování diverzifikovaného zemědělství se střídáním osevu. Je možné favorizovat zemědělský rozvoj chudých
regionů investicemi do zemědělských infrastruktur, organizace lokálního či národního trhu, zavlažovacích
systémů, rozvoje udržitelných zemědělských technik. Lze usnadňovat formy komunitní kooperace a organizace, které hájí zájmy malovýrobců a chrání lokální ekosystémy před drancováním. Lze toho dělat mnoho!
181. Nevyhnutelná je kontinuita, takže nelze měnit politiku týkající se klimatických změn a ochrany životního
prostředí pokaždé, změní-li se vláda. Výsledky vyžadují mnoho času a jsou spojeny s bezprostředními náklady, jejichž účinky nemohou vyjít najevo během jednoho vládního období. Proto bez tlaku obyvatel a institucí
bude vždycky existovat odpor proti zásahům a to tím spíše, bude-li třeba něco naléhavě řešit. Politik, který
přijme tuto odpovědnost spolu s cenou, kterou to obnáší, nevychází vstříc logice efektivity a krátkodobých
výsledků nynější politiky, ale odváží-li se tak jednat, bude moci znovu rozpoznat důstojnost, kterou mu dal
Bůh jako člověku, a v dějinách po sobě zanechá svědectví velkodušné odpovědnosti. Je třeba dát větší prostor
zdravé politice schopné reformovat instituce, koordinovat je a zavést v nich dobré praktiky dovolující překonat nepřístojný nátlak a netečnost. Nicméně je zapotřebí dodat, že ta nejlepší opatření se neujmou, pokud
budou chybět velké cíle, hodnoty, humanistické chápání schopné dát každé společnosti šlechetný a velkorysý
cíl.
III. Dialog a transparentnost v rozhodovacích procesech
182. Předpověď environmentálního dopadu podnikatelských aktivit a projektů vyžaduje transparentní politické procesy podrobené dialogu, zatímco korupce, která ukrývá skutečný dopad na životní prostředí nějakého projektu výměnou za určité výhody, vede k dvojznačným dohodám, které se vyhýbají povinnosti informovat a hlouběji o věci diskutovat.
183. Studie ekologického dopadu by neměla následovat až po vypracování projektu výroby nebo jakékoli politiky, plánu či programu. Musí stát hned na začátku a musí být zpracována interdisciplinárně, transparentně
a nezávisle na jakémkoli ekonomickém či politickém nátlaku. Musí se pojit s analýzou podmínek práce a možných účinků na fyzické a mentální zdraví lidí, na lokální ekonomiku a bezpečnost. Ekonomické výsledky je tak
možné předvídat realističtěji, jsou-li brány v potaz možné scénáře a eventuálně předjímat nutnost větších
investic pro řešení nezamýšlených a napravitelných účinků. Je nezbytné vždycky mít souhlas různých sociálních aktérů, kteří mohou přinést různé perspektivy, řešení a alternativy. V diskusi však musí mít přednost v
pořadí místní obyvatelé, kteří si kladou otázku, co chtějí pro sebe a pro svoje děti, a mohou brát do úvahy cíle,
které přesahují bezprostřední ekonomické zájmy. Je třeba opustit ideu „zásahů“ do životního prostředí a dát
prostor politice promýšlené a diskutované všemi zainteresovanými. Participace vyžaduje, aby všichni byli
adekvátně informováni o různých aspektech, rizicích a možnostech a nemá být redukována jen na počáteční
rozhodnutí o projektu, nýbrž zahrnovat také stálou kontrolu a dozor. Je třeba upřímnosti a pravdy ve vědeckých a politických diskusích, které se přitom nemají omezovat na zvažování toho, co je zákonem dovoleno či
nikoli.
184. Objeví-li se eventuální rizika pro životní prostředí, která se dotýkají přítomného i budoucího obecného
dobra, vyžaduje tato situace, „aby se rozhodnutí zakládala na porovnání hypotetických rizik a užitků každé
možné alternativní volby.“ Platí to především tehdy, může-li projekt zvýšit využívání přírodních zdrojů, emise,
produkci odpadu, anebo zásadně změnit krajinu, habitat chráněných druhů nebo užití veřejného prostoru.
Některé projekty nepodpořené přesnou analýzou mohou hluboce narušit kvalitu života v daném místě v nejrůznějších ohledech, např. nepředvídané akustické znečištění, vizuální smog, ztráta kulturních hodnot, následky užití nukleární energie. Konzumní kultura, která upřednostňuje krátkodobé a soukromé zájmy, může
vést k ukvapené realizaci projektu nebo k zastírání informací.
185. V každé diskusi o podnikatelské iniciativě je třeba klást řadu otázek, aby bylo možné rozlišit, zda povede
k opravdu integrálnímu rozvoji: K jakému účelu? Z jakého důvodu? Kde? Kdy? Jak? Komu je určena? Jaká jsou
rizika? Za jakou cenu? Kdo hradí náklady a jak? V tomto zpytování jsou otázky, které mají mít prioritu. Víme
například, že voda je nedostatkový a nezbytný zdroj kromě toho, že je základním právem, které podmiňuje
uplatňování ostatních lidských práv. To je nepochybné a překračuje každou analýzu vlivů na životní prostředí
určitého regionu.
186. V deklaraci z Ria roku 1992 se tvrdí, že „tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“ Tato zásada obezřetnosti umožňuje chránit ty nejslabší, kteří mají minimum možností se bránit a dobrat se nepopiratelných důkazů. Pokud objektivní informace předvídá těžkou a nevratnou škodu, třebaže by
neexistoval nezvratný důkaz, měl by být jakýkoli projekt zastaven či pozměněn. Takto se obrací důkazní břemeno, takže v těchto případech je třeba předkládat objektivní a rozhodující důkaz toho, že navrhovaná aktivita nezpůsobí vážné škody životnímu prostředí nebo těm, kteří jej obývají.
187. To neznamená stavět se proti jakékoli technologické inovaci, která umožní zlepšit kvalitu života obyvatel. V každém případě však musí zůstat zachováno, že zisk nemůže být jediným kritériem, které je třeba brát v
úvahu, a že ve chvíli, kdy se objeví nějaké informace o nových skutečnostech, musí dojít k novému posouzení
za účasti všech, kterých se to týká. Výsledkem diskuse může být rozhodnutí nepokračovat v projektu, ale také
jeho úprava či vypracování alternativních návrhů.
188. V diskusi o otázkách životního prostředí je obtížné dosáhnout konsensu. Znovu zdůrazňuji, že církev si
nečiní nárok definovat vědecké otázky, ani nahrazovat politiku, ale zve k poctivé a transparentní diskusi, aby
individuální potřeby anebo ideologie nepoškozovaly obecné dobro.
IV. Dialog politiky a ekonomie za plnost lidství
189. Politika se nesmí podřizovat ekonomii, která se zas nemá podřizovat technokratickému diktátu a paradigmatu výkonnosti. S ohledem na obecné dobro dnes nevyhnutelně potřebujeme, aby cestou dialogu politika
a ekonomie rozhodně sloužily životu, zvláště lidskému životu. Záchrana bank za každou cenu na úkor populace bez rozhodného odhodlání reformovat celý systém, potvrzuje absolutní vládu finančnictví, které nemá budoucnost a které po dlouhých, nákladných a kosmetických změnách může plodit jenom nové krize. Finanční
krize z let 2007 - 2008 byla příležitostí k rozvoji nové ekonomie pozornější vůči etickým principům a k nové
regulaci spekulativních finančních aktivit a virtuálního bohatství. Nenastoupila však reakce, která by vedla k
přehodnocení zastaralých kritérií, jež nadále vládnou světu. Produkce není vždycky racionální a často se pojí
k proměnlivým ekonomickým činitelům, které připisují produktům hodnotu neodpovídající jejich reálné
hodnotě. To častokrát způsobuje nadprodukci určitého zboží nepotřebně dopadající na životní prostředí a
současně poškozuje mnohé regionální ekonomiky. Finanční bublina je obvykle také bublinou produktivní.
Zkrátka se nepřistupuje k rozhodnému řešení problému reálné ekonomiky umožňující diverzifikaci a zkvalitnění produkce, adekvátní fungování podniků, rozvoj malých a střední podniků vytvářejících zaměstnanost
atd.
190. V tomto kontextu je třeba vždycky připomínat, že „ochrana životního prostředí nemůže být zajišťována
pouze na základě finanční kalkulace nákladů a zisků. Životní prostředí je jedním z oněch dober, které tržní mechanismy nejsou s to adekvátně bránit či prosazovat.“ Opět je zapotřebí vyhnout se magickému pojetí trhu,
které tíhne k myšlence, že problémy se vyřeší pouze růstem zisku podniků a jednotlivců. Je realistické čekat,
že ten kdo je posedlý maximalizací zisku, bude přemýšlet o účincích na životní prostředí, které zanechá příštím generacím? V rámci schématu zisků není místo na přemýšlení o rytmech přírody, období jejího úpadku a
obrození a o složitosti ekosystémů, které mohou být lidským zásahem vážně poškozeny. Kromě toho, mluví-li
se o biodiverzitě, přemýšlí se nanejvýš o tom, jak by nějaká rezerva ekonomických zdrojů mohla být využita,
ale nebere se vážně v úvahu reálná hodnota věcí, jejich význam pro lidi a kultury, jakož zájmy a potřeby
chudých.
191. Jsou-li kladeny tyto otázky, někteří reagují obviněním, že za nimi je iracionální nárok zastavit pokrok a
lidský rozvoj. Musíme se však přesvědčit, že zpomalení rytmu produkce a konzumu může vést k jinému způsobu pokroku a rozvoje. Snahy o udržitelný rozvoj přírodních zdrojů nejsou zbytečné výdaje, nýbrž investice,
která může přinést jiný ekonomický zisk ve střednědobém termínu. Pokud nejsme úzkoprsí, můžeme zjistit,
že diverzifikace produkce, která bude inovativní a bude mít menší dopad na životní prostředí, může být velice
zisková. Jde o otevření cesty k rozdílným příležitostem, které v sobě nezahrnují zastavení lidské kreativity a
jejího snu o pokroku, ale spíše využívají tuto energii novým způsobem.
192. Například kreativnější a lépe orientovaný rozvoj produkce by mohl korigovat disparitu mezi nadměrnými technologickými investicemi do spotřeby a minimálními investicemi do řešení naléhavých problémů
lidstva; mohl by zrodit inteligentní a výnosné formy opětovného využití, obnovy funkčnosti a recyklace; mohl
by zlepšit energetickou účinnost měst atd. Diverzifikace produkce skýtá lidské inteligenci široké tvůrčí a inovativní možnosti při současné ochraně životního prostředí a vytváří pracovní příležitosti. Taková kreativita
by mohla vést k novému rozmachu lidské ušlechtilosti, protože je důstojnější používat inteligenci odvážně a
zodpovědně za účelem nalezení udržitelných a rovných forem rozvoje v rámci širšího pojetí kvality života. A
je naopak méně důstojné, méně kreativní a povrchní trvat na vytváření forem drancování přírody pouze proto, aby byly nabídnuty nové možnosti konzumu a okamžitého zisku.
193. Pokud však udržitelný rozvoj v některých případech nabízí nové způsoby růstu, pak rovněž v případě
nenasytného a nezodpovědného růstu, ke kterému docházelo desítky let, je zapotřebí pomýšlet na zvolnění
kroku a stanovení určitých rozumných mezí, včetně návratu zpět, dříve než bude pozdě. Víme, že je neudržitelné jednání těch, kteří stále více spotřebovávají a ničí, zatímco jiní se dosud nezmohli na život odpovídající
jejich lidské důstojnosti. Proto nadešla chvíle přijmout v určitých částech světa určité zpomalení a chránit
zdroje, aby se mohlo zdravě růst v jiných částech. Benedikt XVI. řekl, že „je třeba, aby technicky vyspělé společnosti byly ochotné podporovat střídmější postoje, tím že budou zmenšovat spotřebu energie a zlepšovat podmínky využití energie.“
194. Aby povstaly nové modely pokroku, potřebujeme „obrácení globálního rozvojového modelu,“ což vyžaduje odpovědně „uvažovat o smyslu ekonomiky a o jejích cílech, aby se napravily její dysfunkce a deformace.“ Nestačí kompromisně smiřovat péči o přírodu s finančními zisky anebo ochranu životního prostředí s
pokrokem. Kompromisní řešení v této věci jen nepatrně oddalují pohromy. Jde zkrátka o redefinici pokroku.
Technologický a ekonomický rozvoj, který nečiní svět lepším a kvalitu života integrálně nezlepšuje, nelze považovat za pokrok. Na druhé straně se reálná kvalita života lidí v kontextu ekonomického růstu často umenšuje: zhoršováním životního prostředí, nízkou kvalitou potravinových produktů nebo vyčerpáním některých
přírodních zdrojů. Řeči o udržitelném růstu se v tomto kontextu nezřídka stávají prostředkem k odvádění
pozornosti a ospravedlňování, takže ekologická problematika je absorbována logikou finančnictví a technokracie, čímž se sociální a ekologická odpovědnost podniků víceméně redukuje na záležitosti marketingu a
image.
195. Princip maximalizace zisku má tendenci izolovat se od jakékoli jiné úvahy a představuje jakési pojmové
znetvoření ekonomie: pokud se zvyšuje produkce, je malý zájem o to, že se produkuje na úkor budoucích
zdrojů anebo zdraví životního prostředí; pokud vymýcení pralesů zvýší produkci, nikdo při této kalkulaci
neměří ztrátu spočívající v desertifikaci nějakého území či růstu znečištění. Znamená to, že podniky dosahují
zisku tím, že započítávají a platí nepatrnou část nákladů. Za etické by bylo možné považovat pouze takové
jednání, kdy „ekonomické a sociální náklady spojené s užíváním společných přírodních zdrojů a břemena těchto
nákladů plně nesou ti, kdo tyto zdroje zneužívají, a nikoli ostatní národy nebo budoucí generace.“ Účelová racionalita, která se opírá pouze o statistickou analýzu reality podle okamžitých potřeb, působí jak tehdy, když
zdroje přiděluje trh, tak tehdy, když to činí centrálním plánováním stát.
196. Jaké je místo politiky? Připomeňme princip subsidiarity, který přiznává svobodu rozvoje schopnostem
vyskytujícím se na všech úrovních, ale současně požaduje větší odpovědnost vůči obecnému dobru od těch,
kdo mají větší moc. Je pravda, že některé ekonomické sektory mají dnes větší moc než samotné státy. Nelze
však ospravedlňovat ekonomii bez politiky, údajně neschopné prosazovat logiku ovládající různé aspekty
nynější krize. Logika, která neponechává prostor upřímné starosti o životní prostředí, je totožná s tou, v níž
nenachází místo starost o integraci těch nejvíce křehkých, protože „za stávajícího »privátního« modelu »úspěchu« se nejeví smysluplným investovat tak, aby si neúspěšní, slabí či méně obdaření mohli v životě razit cestu.“
197. Potřebujeme politiku, která bude přemýšlet s širokým rozhledem, přinese novou integrální koncepci,
zahrne interdisciplinární dialog různých aspektů krize. Častokrát je sama politika odpovědná za vlastní diskreditaci v důsledku korupce a nedostatku dobré veřejné politiky. Pokud stát neplní svoji vlastní roli v určitém regionu, mohou se některé ekonomické skupiny jevit jako dobrodinci a mít reálnou moc, cítit se oprávněny nedodržovat jisté normy, ba dokonce umožňovat vznik různých forem organizované kriminality, obchodu s lidmi, obchodu s drogami a násilí, jež lze velmi těžko vykořenit. Pokud politika není schopna zlomit tuto
perverzní logiku a navíc zůstane pohlcena planým řečněním, zůstanou velké problémy lidstva nadále neřešeny. Strategie reálné změny vyžaduje promyslet celek různých procesů, neboť nestačí připustit povrchní ekologické uvažování a přitom nediskutovat o logice, která je základem nynější kultury. Zdravá politika by měla
být schopna vyrovnat se s tímto problémem.
198. Politika a ekonomie mají tendenci vzájemně se obviňovat, pokud jde o chudobu a zhoršování životního
prostředí. Avšak očekává se od nich, že uznají vlastní chyby a naleznou formy spolupráce zaměřené k obecnému dobru. Zatímco jedni se snaží jenom o ekonomický užitek a druzí jsou posedlí pouze uchováním či růstem moci, nám zbývají války či dvojznačné dohody, ve kterých je ochrana životního prostředí a péče o chudé
tím, oč se obě strany zajímají nejméně. I tady platí princip „jednota má převahu nad konfliktem.“
V. Náboženská vyznání v dialogu s vědami
199. Není možné zastávat, že empirické vědy kompletně vysvětlí život, vnitřní podstatu všech tvorů a celek
reality. Tak by znamenalo, že překročily svoje metodologické hranice. Pokud se uvažuje v tomto omezeném
rámci, vytratí se estetická vnímavost, poezie a dokonce i schopnost rozumu chápat smysl a účel věcí. Rád bych
připomněl, že „náboženské texty vykládají smysl věcí pro všechny doby a mají motivační materiál, který otevírá
stále nové obzory… Je rozumné a inteligentní pokládat tyto spisy za tmářské jenom proto, že vznikly v kontextu
náboženské víry?“ Bylo by zjednodušující myslet si, že etické principy lze prezentovat čistě abstraktně, odtrženě od každého kontextu; skutečnost, že jsou podávány náboženským slovníkem, jim ve veřejné diskusi neodnímá žádnou hodnotu. Etické principy, které je rozum schopen vnímat, se vždycky mohou objevit v odlišném hávu a být vyjádřeny odlišným slovníkem, včetně toho náboženského.
200. Na druhé straně, jakékoli technické řešení, které vědy chtějí podat, nebude moci vyřešit vážné problémy
světa, pokud lidstvo ztratí svůj směr, pokud budou zapomenuty velké motivace, které umožňují společný život, oběť a dobrotu. V každém případě je třeba vyzvat věřící, aby byli ve své víře důslední a neprotiřečili jí
svými skutky; je třeba zdůraznit, aby se nově otevřeli Boží milosti a čerpali v hloubi z vlastních přesvědčení o
lásce, spravedlnosti a pokoji. Pokud nás špatné pochopení našich principů někdy svedlo k ospravedlňování
zneužívání přírody nebo despotické nadvlády člověka nad stvořením, nebo k válkám, nespravedlnosti a násilí,
musíme jako věřící uznat, že v takovém případě jsme byli nevěrní pokladu moudrosti, který bychom měli
střežit. Kulturní omezení různých dob častokrát podmínili takovéto povědomí o vlastním etickém a duchovním odkazu, avšak právě návrat k vlastním pramenům umožňuje náboženskému vyznání lépe odpovědět na
aktuální potřeby.
201. Většina obyvatel planety je věřící a to by mělo náboženská vyznání vést k navázání vzájemného dialogu
zaměřeného na péči o přírodu, na obranu chudých, na budování sítě úcty a bratrství. Nezbytný je také dialog
mezi samotnými vědami vzhledem k tomu, že každá je zvyklá uzavírat se do mezí vlastního slovníku, a specializace má tendenci izolovat a absolutizovat vlastní vědění. Brání to adekvátnímu vyrovnání se s problémy životního prostředí. Stejně tak je nezbytný otevřený a uctivý dialog mezi různými ekologickými hnutími, mezi
nimiž nechybějí ideologické boje. Závažnost ekologické krize od nás všech žádá, abychom mysleli na obecné
dobro a pokračovali v dialogu, který potřebuje trpělivost, odříkání a velkodušnost a stálou připomínku toho,
že „realita je důležitější než idea.“
KAPITOLA ŠESTÁ
Ekologická výchova a spiritualita
202. Mnohé věci musí změnit svůj kurz, ale především lidstvo potřebuje změnu. Chybí vědomí společného
původu, vzájemné příslušnosti a budoucnosti sdílené všemi. Toto základní povědomí by umožnilo rozvoj nových přesvědčení, nových životních postojů a stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva,
která v sobě zahrnuje dlouhé obrodné procesy.
I. Zacílit k jinému životnímu stylu
203. Od chvíle, kdy trh tíhne k vytváření nutkavého konzumistického mechanismu zajišťujícího odbyt svým
produktům, jsou lidé strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Obsesní konzumismus je subjektivním odrazem technicko-ekonomického paradigmatu. Dochází k tomu, co naznačoval již Romano Guardini:
člověk „přijímá užitkové předměty a životní formy, jak mu je vnucuje racionální plánování a normovaná strojová
výroba, a činí to s pocitem, že je to tak celkem rozumné a správné.“ Toto paradigma namlouvá všem, že jsou
svobodní, dokud si uchovají domnělou svobodu konzumovat, ačkoli ve skutečnosti mají svobodu ti, kdo tvoří
onu menšinu, která drží ekonomickou a finanční moc. V tomto zmatku nenalezlo postmoderní lidstvo nové
porozumění sobě samému, aby se mohlo zorientovat, a prožívá tento nedostatek identity s úzkostí. Máme
příliš mnoho prostředků k nemnohým a pokřiveným cílům.
204. Aktuální situace světa „vyvolává pocity chatrnosti a nejistoty, které favorizují formy kolektivního egoismu.“ Když se člověk stane sebevztažným a izoluje se do svého vědomí, roste jeho chtivost. Čím více se vyprazdňuje srdce člověka, tím více potřebuje kupovat, vlastnit a konzumovat věci. Zdá se, že v tomto kontextu
nelze akceptovat žádné meze kladené realitou. Ani opravdové obecné dobro v tomto horizontu neexistuje.
Pokud bude takovýto typ člověka ve společnosti převažovat, budou normy respektovány pouze do té míry, do
jaké nebudou odporovat jeho potřebám. Proto myslíme nejenom na možnosti hrozných klimatických jevů či
velkých přírodních pohrom, ale také na katastrofy způsobené sociálními krizemi, protože posedlost konzumním životním stylem, zvláště pokud si jej mohou dovolit jen málokteří, může vyvolat jenom násilí a vzájemné
ničení.
205. Přece však není vše ztraceno, protože lidé, kteří jsou schopní upadnout do extrému, se mohou také překonat, znovu se rozhodnout pro dobro a obrodit se bez ohledu na jakoukoli psychologickou či sociologickou
podmíněnost, která je jim uložena. Jsou schopni pohlédnout na sebe poctivě, pocítit vlastní znechucenost a
vydat se novými cestami k pravé svobodě. Neexistují systémy, které zcela anulují otevřenost dobru, pravdě a
kráse, ani schopnost reagovat, kterou Bůh v hloubi našich srdcí neustále podněcuje. Každého člověka tohoto
světa žádám, aby nezapomněl na tuto svoji důstojnost, kterou mu nikdo nemá právo odejmout.
206. Změna životních stylů by mohla vyvinout zdravý tlak na ty, kteří mají politickou, ekonomickou a sociální
moc. To se děje, když spotřebitelská sdružení dokážou způsobit, že se přestanou nakupovat určité produkty, a
účinně ovlivní jednání podniků, které donutí brát v potaz ekologické dopady a modely produkce. Je faktem, že
jakmile sociální návyky sáhnou na zisky podniků, jsou tyto podniky nuceny produkovat jinými způsoby. To
nám připomíná sociální odpovědnost spotřebitelů. „Nakupování je vždy mravní, a nejen ekonomický
úkon.“ Proto dnes „téma zhoršování stavu životního prostředí volá každého z nás k odpovědnosti za vlastní chování.“
207. Charta Země nás všechny vyzývala, abychom za sebou nechali sebedestruktivní fázi a začali znovu, avšak
nerozvinuli jsme dosud všeobecné povědomí, které by to umožňovalo. Proto se odvažuji předložit tuto cennou výzvu znovu: „Jako nikdy před tím v dějinách, nás společný osud vyzývá k hledání nového začátku. Nechť je
naše doba vzpomínána jako procitnutí k nové úctě k životu, jako pevné rozhodnutí dosáhnout udržitelnosti, jako
urychlení zápasu o právo a mír i jako radostná oslava života.“
208. Vždycky je možné rozvinout novou schopnost vyjít ze sebe k druhému. Bez ní nelze poznat jiné tvory v
jejich vlastní hodnotě, není zájem pečovat o něco kvůli druhým, chybí schopnost klást si omezení, abychom se
vyhnuli utrpení či úpadku, který nás obklopuje. Základní postoj sebe-transcendence, který rozbíjí izolované a
sebevztažné vědomí, je kořenem umožňujícím péči o druhé a o životní prostředí, a uvolňuje mravní reakci
nezbytnou k úvaze o dopadu, který má každý čin a každé osobní rozhodnutí na naše okolí. Jsme-li schopni
překonávat individualismus, můžeme skutečně vytvářet alternativní životní styl, a ve společnosti bude možná
zásadní změna.
II. Vychovávat ke smlouvě mezi lidstvem a životním prostředím
209. Vědomí závažnosti kulturní a ekologické krize musí být tlumočeno do nových návyků. Mnozí vědí, že
nynější pokrok a jednoduché hromadění předmětů či potěch nedovede dát smysl a radost lidskému srdci, ale
nejsou schopni zřeknout se toho, co jim trh nabízí. V zemích, které by měly vyvolat největší změny konzumních návyků, mají mladí lidé novou ekologickou vnímavost, jsou velkodušní a někteří z nich obdivuhodně bojují za ochranu životního prostředí. Vyrostli však v kontextu vysoké spotřeby a blahobytu, což ztěžuje zrání
jiných návyků. Proto stojíme před výzvou k výchově.
210. Environmentální výchova rozšířila svoje cíle. Byla-li zpočátku velmi soustředěná na vědecké informace,
růst vědomí a prevenci ekologických rizik, nyní se snaží zapojovat kritiku „mýtů“ modernosti zakládající se na
účelovém rozumu (individualismus, neurčitý pokrok, konkurence, konzumismus, trh bez pravidel) a také obnovu různých úrovní ekologické rovnováhy: té vnitřní sami se sebou, té solidární s druhými, té přirozené se
všemi živými bytostmi a té duchovní s Bohem. Environmentální výchova by nás měla uschopnit k onomu skoku do Tajemství, z něhož ekologická etika vyvozuje svůj nejhlubší smysl. Na druhé straně existují vychovatelé,
kteří jsou schopni sestavovat pedagogické postupy ekologické etiky tak, aby účinně pomáhaly růst v solidaritě, v odpovědnosti, a v péči založené na soucitu.
211. Tato výchova povolaná vytvářet „ekologické občanství“ se nicméně občas omezuje na poskytování informací a neumí dát uzrát návykům. Existence zákonů a norem dlouhodobě nestačí omezit špatné jednání,
třebaže dochází k jejich účinné kontrole. Aby právní norma měla významné a trvalé účinky, je nezbytné, aby ji
většina společnosti na základě vhodných motivací přijala a reagovala osobní proměnou. Jedině upevňování
ctností umožní věnovat se ekologickému nasazení. Aby se člověk, kterému ekonomické podmínky umožňují
spotřebovat a utrácet více, raději více oblékl, než zapnul topení, předpokládá, že si osvojil určité přesvědčení
a cítění, které je příznivé k péči o životní prostředí. Je velmi šlechetné přijmout za své péči o stvoření malými
každodenními skutky a je obdivuhodné, je-li výchova schopna je motivovat tak, že jim propůjčí formu životního stylu. Výchova k environmentální odpovědnosti může povzbudit různá jednání, která mají přímý a zásadní
dopad na péči o životní prostředí např. méně používat plastické hmoty a papír, snížit spotřebu vody, třídit
odpad, vařit v množství, které lze rozumně spotřebovat, zacházet pečlivě s ostatními živými tvory, používat
veřejnou dopravu anebo užívat vlastní automobil spolu s ostatními lidmi, sázet stromy, zhášet zbytečná světla
apod. To všechno je součástí velkodušné a důstojné kreativity, která umožňuje, aby z člověka vycházelo ven to
nejlepší. Opětovné použití nějaké věci namísto jejího okamžitého zahození může na základě hlubokých motivací být skutkem lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.
212. Netřeba si myslet, že toto úsilí nezmění svět. Tyto skutky šíří dobro ve společnosti, která vždy přináší
plody přesahující to, co lze konstatovat, protože vyvolávají v lůně této země dobro, které má tendenci se stále
a někdy neviditelně šířit. Toto jednání nám navíc vrací smysl naší důstojnosti, vede nás k větší existenciální
hloubce, umožňuje nám zakusit, že stojí za to přicházet na tento svět.
213. Výchovná prostředí jsou různá: škola, rodina, sdělovací prostředky, katecheze a jiné. Dobrá školní výchova v dětství a dospívání zasévá zrnka, která mohou přinášet plody celý život. Chci však zdůraznit ústřední
význam rodiny, protože „je místem, v němž může být život, dar Boží, přiměřeně přijímán a chráněn před nejrůznějšími útoky, jimž je vystaven, a kde se může rozvíjet v souladu s požadavky opravdového lidského růstu. Oproti
takzvané kultuře smrti představuje rodina sídlo kultury života.“ V rodině se vyvíjejí první návyky lásky k životu
a péči o něj, jako např. správné používání věcí, pořádek a čistota, úcta k místnímu ekosystému a ochrana
všech tvorů. Rodina je místem integrální formace, kde se rozvíjejí různé a niterně navzájem související aspekty osobního zrání. V rodině se učíme žádat o dovolení bez zpupnosti, vyjadřovat dík jako výraz procítěného
docenění věcí, které dostáváme, ovládat agresivitu a chamtivost a žádat o prominutí, když uděláme něco
špatného. Tato malá gesta upřímné laskavosti pomáhají vytvářet sdílenou kulturu života a úcty k tomu, co nás
obklopuje.
214. Politice a různým asociacím náleží úsilí o formaci svědomí. Náleží také církvi. Všechny křesťanské komunity mají v této výchově plnit důležitou roli. Doufám, že mimo jiné také v našich seminářích a formačních
řeholních domech se vychovává k odpovědné střídmosti, vděčnému nazírání na svět, k péči o křehkost
chudých a životní prostředí. Poněvadž ve hře je mnoho, je zapotřebí institucí mající moc sankcionovat útoky
na životní prostředí a potřebujeme se kontrolovat a vychovávat navzájem.
215. V tomto kontextu „netřeba opomíjet vztah, který je mezi náležitou estetickou výchovou a udržováním
zdravého životního prostředí.“ Věnovat pozornost kráse a milovat ji nám pomáhá vycházet z utilitaristického
pragmatismu. Neučíme-li se pozastavit, obdivovat a oceňovat krásu, není divu, že se každá věc stává bez
skrupulí předmětem k použití a zneužití. Má-li být dosaženo hlubokých změn, je třeba mít zároveň na paměti,
že model myšlení reálně ovlivňuje jednání. Výchova bude neúčinná a její snahy neplodné, pokud se nebude
starat o šíření nového modelu ve vztahu k člověku, životu, společnosti a k přírodě. Jinak bude nadále prospívat konzumistický model šířený sdělovacími prostředky a účinnými tržními mechanismy.
III. Ekologická konverze
216. Velké bohatství křesťanské spirituality, zrozené během dvaceti století z osobních a komunitních zkušeností, představuje velkolepý přínos ke snaze o obnovu lidstva. Rád bych nabídnul křesťanům některé linie
ekologické spirituality, které se rodí z přesvědčení naší víry, protože to, čemu nás učí evangelium, má důsledky v našem způsobu myšlení, cítění a životě. Nejde ani tak o mluvení o idejích, jako spíše o motivace, které
plynou ze spirituality, aby živily naše nadšení pro péči o svět. Nebude totiž možné zasadit se o velké věci pouze naukou, bez mystiky, která nás oživuje, bez „vnitřní hybné síly, která podněcuje, motivuje, povzbuzuje a dává
smysl osobnímu i společnému konání.“ Musíme uznat, že ne vždycky jsme se my křesťané, ujímali bohatství,
jímž Bůh obdaroval církev, a rozmnožovali jej. Spiritualita v církvi není odtržena od těla, ani od přirozenosti
nebo jiných skutečností tohoto světa, ale spíše žije s nimi a v nich, sjednocena se vším, co nás obklopuje.
217. „Vnější pouště se ve světě množí, protože vnitřní pouště se staly nedohledné,“ a ekologická krize je výzvou
ke hluboké vnitřní konverzi. Musíme však také uznat, že někteří křesťané oddaní a věnující se modlitbě si pod
záminkou realismu a pragmatismu často tropí posměšky ze starostí o životní prostředí. Jiní jsou pasivní a nechtějí měnit svoje návyky, stávají se nedůslednými. Chybí jim tedy ekologická konverze, která vede k tomu, že
umožníme, aby ve vztazích se světem, který nás obklopuje, vyšly najevo všechny důsledky našeho setkání s
Ježíšem. Povolání střežit Boží dílo je podstatná součást ctnostného života a nikoli něco volitelného, ani nějaký
druhotný aspekt křesťanského života.
218. Připomeňme vzor svatého Františka z Assisi, který představuje zdravý vztah ke stvoření jakožto dimenzi integrální osobní konverze člověka. To také vyžaduje uznat vlastní omyly, hříchy, neřesti nebo opomenutí,
ze srdce jich litovat, změnit se zevnitř. Australští biskupové dokázali vyjádřit tuto konverzi v kategoriích smíření se stvořením: „K uskutečnění tohoto smíření musíme zpytovat svůj život a uznat způsoby, jimiž jsme uráželi
Boží stvoření svým jednáním a svojí neschopností jednat. Musíme učinit zkušenost obrácení, transformace srdce.“
219. K řešení situace tak složité jako ta, které čelí nynější svět, však nestačí, že každý bude lepší. Jednotlivci
mohou ztratit schopnost a svobodu přemáhat logiku účelového rozumu a podlehnout konzumismu bez etiky
a bez sociálního a ekologického cítění. Na sociální problémy se odpovídá komunitními sítěmi, nikoli pouhou
sumou individuálních dober: „Nesmírné požadavky, které s sebou toto dílo přinese, nebude možno vyřešit pouhou individuální iniciativou ani spoluprací individualisticky vychovaných jedinců. Vyžádá si to koncentraci sil a
jednotného postupu.“ Ekologická konverze nezbytná k vytvoření dynamismu trvalé změny je také komunitní
konverzí.
220. Tato konverze obnáší různé související postoje, které aktivují velkodušnou a jemnocitnou péči. V první
řadě s sebou dané obrácení nese vděčnost a pocit nezaslouženosti, to znamená uznání, že svět je dar obdržený z Otcovy lásky. Důsledkem toho je ochota k nezištnému odříkání a k velkodušným činům, i když je nikdo
nevidí anebo je neuznává: „Ať neví tvoje levice, co dělá tvoje pravice (…) a Otec, který vidí i to, co je skryté, ti
odplatí“ (Mt 6,3-4). Zahrnuje také laskavé vědomí toho, že nejsme separováni od ostatních tvorů, ale že s
ostatními bytostmi světa tvoříme nádherné všeobecné společenství. Věřící nazírá svět nikoli zvnějšku, ale
zevnitř, přičemž uznává vazby, jimiž jej Otec spojil se všemi bytostmi. Kromě toho růstem zvláštních schopností, které každému věřícímu daroval Bůh, jej ekologická konverze vede k rozvíjení kreativity a nadšení, aby
vyřešil dramata světa a „přinášel sám sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou“ (Řím 12,1). Neinterpretuje výjimečnost svého postavení v tvorstvu jako důvod osobní slávy nebo nezodpovědné nadvlády, ale jako výjimečnou schopnost, která ukládá člověku vážnou odpovědnost plynoucí z jeho víry.
221. Různá přesvědčení naší víry rozvíjená na začátku této encykliky pomáhají obohatit smysl této konverze
kupříkladu vědomí, že každý tvor odráží něco Božího a má co předat, anebo jistota, že Kristus vzal na sebe
tento materiální svět a nyní – Vzkříšený – přebývá v nitru každé bytosti, kterou zahrnuje svou sympatií a proniká ji svým světlem. Vedou také k uznání, že Bůh stvořil svět a vepsal do něj řád a dynamismus, který člověk
nemá právo ignorovat. Čteme-li evangelium, kde Ježíš mluví o ptácích a říká, že „ani jediný z nich není u Boha
zapomenut“ (Lk 12,6), můžeme s nimi zacházet špatně nebo jim ubližovat? Zvu všechny křesťany, aby vyja-
dřovali tuto dimenzi vlastní konverze a umožnili tak síle a světlu obdržené milosti, aby pronikla i do vztahů k
ostatnímu stvoření a okolnímu světu a probouzela ono subtilní bratrství s celým stvořením, které svatý František z Assisi tak oslnivě prožíval.
IV. Radost a pokoj
222. Křesťanská spiritualita nabízí alternativní pojímání kvality života a povzbuzuje k prorockému a kontemplativnímu životnímu stylu, schopnému hluboce se radovat a nebýt posedlí konzumem. Důležité je přijmout starodávné ponaučení vyskytující se v různých náboženských tradicích a také v Bibli. Jde o přesvědčení,
že „méně je více“. Neustálé hromadění možností konzumace rozptyluje srdce a brání v doceňování každé věci
a každé chvíle. Stanout naopak v přítomnosti každé a jakkoli nepatrné reality nám naproti tomu otevírá mnohem více možností chápat a osobně se realizovat. Křesťanská spiritualita navrhuje růst ve střídmosti a
schopnost těšit se málem. Je návratem k jednoduchosti a umožňuje nám pozastavovat se a vychutnávat nepatrné věci, děkovat za možnosti, které nám skýtá život bez lpění na tom, co máme, a bez smutku nad tím, co
nemáme. Je proto třeba unikat dynamice nadvlády a pouhé akumulaci potěšení.
223. Střídmost žitá svobodně a vědomě je osvobozující. Není méně živá, není méně intenzivní, ale zcela naopak. Více vychutnávají a lépe prožívají každý okamžik ti, kdo se přestanou všude a vždycky pídit po něčem, co
nemají, avšak cení si každého člověka a každé věci, učí se důvěrně se seznamovat s těmi nejjednoduššími skutečnostmi a dovedou se jimi těšit. Takto dokážou omezovat neuspokojené potřeby a umenšovat únavu a úzkost. Je možné potřebovat málo a žít hodně, zejména jsme-li schopni dávat prostor jiným potěšením a nacházet uspokojení v bratrských setkáních, ve službě, zužitkováním vlastních charismat, v hudbě a umění, v kontaktu s přírodou, v modlitbě. Štěstí vyžaduje umění omezovat určité potřeby, které nás otupují, a zůstat tak
přístupní rozmanitým možnostem, které život nabízí.
224. Střídmost a pokora se v posledním století nebyly ceněny. Je-li však generalizujícím způsobem oslabeno
uplatňování nějaké ctnosti v osobním a sociálním životě, způsobuje to mnohé nerovnosti, včetně těch ekologických. Nestačí proto už mluvit jenom o integritě ekosystémů. Je třeba mít odvahu mluvit o integritě lidského
života, o nezbytnosti prosazovat a spojovat všechny velké hodnoty. Ztráta pokory v člověku přehnaně nadšeném možnostmi ovládat všechno bez omezení, může skončit poškozením společnosti a životního prostředí.
Není snadné dát uzrát této zdravé pokoře a šťastné střídmosti, pokud jsme autonomní, pokud vylučujeme ze
svého života Boha a naše já zaujímá Jeho místo, pokud věříme, že naše subjektivita určuje, co je dobro a co je
zlo.
225. Na druhé straně v žádném člověku nemůže uzrát šťastná střídmost, pokud není smířen sám se sebou. A
součástí adekvátního porozumění spiritualitě je rozšíření našeho chápání míru, který je mnohem víc než absencí války. Vnitřní pokoj lidí se velice pojí k péči o ekologii a obecné dobro, protože je-li prožívána autenticky, odráží se ve vyrovnaném životním stylu, ke kterému se pojí schopnost úžasu vedoucímu na hlubinu života.
Příroda je plná slov lásky, ale jak jim naslouchat, jsme-li uprostřed neustálého lomozu, stálé a úzkostné roztěkanosti nebo kultu zdání? Mnozí lidé zakoušejí hlubokou nerovnováhu, která je nutí dělat věci maximálně
rychle, aby měli pocit zaneprázdněnosti, v nepřetržitém spěchu, který je vede k tomu, že převrátí všechno, co
je kolem nich. To má dopad na způsob, jakým zacházíme s životním prostředím. Integrální ekologie vyžaduje,
abychom věnovali trochu času na obnovu klidné harmonie se stvořením, na zamyšlení o svém životním stylu
a svých ideálech, na rozjímání o Stvořiteli, který žije mezi námi a v tom, co nás obklopuje, a jehož přítomnost
„nemá být konstruována, nýbrž objevována a odhalována.“
226. Mluvíme o postoji srdce, které všechno prožívá s klidnou pozorností, dovede plně před někým stanout,
aniž by přemýšlelo o tom, co bude pak, odevzdává se každé chvíli jako božskému daru, který je třeba žít v plnosti. Ježíš nás učil tomuto postoji, když vybízel, abychom hleděli na polní lilie a nebeské ptactvo anebo když
„pohlédl s láskou“ (Mk 10,21) na hledajícího člověka. On jistě dovedl být plně přítomen u každého člověka a
každého tvora, a tak nám ukázal cestu k překonání chorobné úzkosti, která nás činí povrchními, agresivními a
bezuzdnými konzumenty.
227. Výrazem tohoto postoje je zastavení a poděkování Bohu před jídlem a po jídle. Navrhuji věřícím, aby
obnovili tento cenný zvyk a hluboce jej prožívali. Tato chvíle dobrořečení, byť velmi krátká, nám připomíná
naši životní závislost na Bohu, upevňuje v nás smysl pro vděčnost za dary stvoření, je projevem vděčnosti
těm, kdo svojí prací tato dobra poskytují, a posiluje solidaritu s těmi nejpotřebnějšími.
V. Občanská a politická láska
228. Péče o přírodu je součástí životního stylu, který zahrnuje schopnost žít spolu a společně. Ježíš nám připomněl, že Bůh je náš společný Otec, který z nás činí bratry. Bratrská láska může být jedině nezištná, nikdy
nemůže být odměnou za to, co uskutečnil druhý, ani závdavkem toho, co doufáme, že učiní. Proto je možné
milovat i nepřátele. Tatáž nezištnost nás vede, abychom milovali a přijímali vítr, slunce či mraky, třebaže nepodléhají naší kontrole. Proto můžeme mluvit o všeobecném bratrství.
229. Musíme znovu pocítit, že se vzájemně potřebujeme, že máme odpovědnost jedni za druhé i za svět, že
stojí za to být dobří a poctiví. Už příliš dlouho jsme byli v morálním úpadku, posmívali se etice, dobrotě, víře,
poctivosti, a nadešel čas uznat, že tato veselá povrchnost nám málo prospěla. Zničení všech základů sociálního života nás postaví jedny proti druhým, abychom bránili svoje zájmy, vyvolá nové formy násilí a krutosti a
zabrání rozvoji opravdové kultury pečování o životní prostředí.
230. Příklad svaté Terezie z Lisieux nás vybízí, abychom praktikovali malou cestu lásky, neztráceli příležitost
k laskavému slovu, úsměvu, jakémukoli malému gestu zasévajícímu pokoj a přátelství. Integrální ekologie je
tvořena také jednoduchými každodenními gesty, jimiž lámeme logiku násilí, vykořisťování, egoismu. Svět vyhroceného konzumu je zároveň světem špatného zacházení s životem v každé jeho formě.
231. Láska, plná malých gest vzájemné péče, je také občanská a politická a projevuje se všemi činy, které se
snaží vytvářet lepší svět. Láska ke společnosti a zasazení o obecné dobro jsou význačnou formou dobročinné
lásky, která se týká nejenom vztahů mezi jednotlivci, ale také „společenských, ekonomických a politických makrovztahů.“ Proto církev navrhla světu ideál „civilizace lásky.“ Sociální láska je klíčem autentického rozvoje:
„Aby se společnost stala lidštější a důstojnější člověka, je třeba přehodnotit lásku v sociálním životě na úrovni
politické, ekonomické a kulturní a učinit z ní stálou a nejvyšší normu jednání.“ V tomto rámci spolu s významem
malých každodenních gest nás sociální láska nutí myslet na velké strategie, které účinně zastaví zhoršování
životního prostředí a povzbudí kulturu pečování, která prostoupí celou společnost. Kdo rozpozná Boží povolání vložit se spolu s druhými do těchto sociálních dynamik, musí mít na paměti, že jde o součást jeho spirituality, že je to úkon dobročinné lásky, a tak zraje a posvěcuje se.
232. Ne všichni jsou povoláni pracovat přímo v politice, ale v lůně společnosti vzkvétají rozmanitá sdružení,
která se zapojují ve prospěch obecného dobra, brání přirozené a městské životní prostředí. Starají se například o veřejné místo (budovu, fontánu, opuštěný památník, krajinu, náměstí), aby chránili, ozdravili, zlepšili či
ozdobili něco, co je všech. Kolem nich se rozvíjejí nebo obnovují svazky a vzniká nové místní sociální tkanivo.
Takto se komunita osvobozuje od konzumistické lhostejnosti. Znamená to také kultivovat společnou identitu
a historii, která se uchovává a předává. Takto se pečuje o svět a kvalitu života nejchudších se smyslem pro
solidaritu, který je současně vědomím toho, že obýváme společný dům, který nám svěřil Bůh. Tyto komunitní
činy vyjadřující obdarovávající lásku se mohou proměnit v intenzivní duchovní zkušenosti.
VI. Svátostná znamení a sváteční odpočinek
233. Veškerenstvo se rozvíjí v Bohu, který jej celý naplňuje. Existuje proto tajemství, které je třeba nazírat v
listí, stezce, potoku, tváři chudého. Ideálem není pouze přecházet od vnějšího k vnitřnímu za objevem Božího
působení v duši, nýbrž také setkávat se s Bohem ve všech věcech, jak učil svatý Bonaventura: „Kontemplace je
tím vznešenější, čím více v sobě člověk zakouší božskou milost anebo umí více rozpoznat Boha v ostatním stvoření.“
234. Svatý Jan od Kříže učil, že vše dobré, co je ve věcech a ve zkušenostech světa „je v Bohu vynikajícím způsobem a v nekonečné míře, nebo, abychom to lépe vyjádřili, každou z těchto velikých věcí, o nichž se zde hovoří, je
Bůh.“ Ne proto, že omezené věci světa jsou skutečně božské, nýbrž proto, že mystik zakouší vnitřní pouto mezi Bohem a všemi bytostmi, a tak „cítí, že Bůh je všemi věcmi.“ Když obdivuje velikost hor, nemůže je oddělit od
Boha a vnímá, že tento vnitřní obdiv, který prožívá, musí být uschován v Bohu: „Hory jsou vysoké, četné, široké,
krásné, půvabné, kvetoucí a vonící. Těmito horami je pro mne můj Milovaný. Lesní osamělá údolí jsou klidná,
líbezná, svěží, stinná, plná sladkých vod, a v rozmanitosti svého stromoví, a ve sladkém zpěvu ptáků působí nesmírné osvěžení a rozkoš pro smysl, poskytují občerstvení a odpočinek ve své samotě a mlčení. Těmito údolími je
pro mne můj Milovaný.“
235. Svátosti jsou privilegovaným způsobem, kterým Bůh přijímá přírodu a přetváří ji na prostředek sdílení
nadpřirozeného života. Prostřednictvím kultu jsme zváni obejmout svět na jiné rovině. Voda, olej, oheň a barvy jsou přijímány s veškerou jejich symbolickou silou a přivtěleny do chvály. Žehnající ruka je nástrojem Boží
lásky a odrazem blízkosti Krista, který nás přišel doprovázet na životní pouti. Voda stékající po těle křtěného
dítěte je znamením nového života. Neutíkáme ze světa, ani nepopíráme přírodu, chceme-li se setkat s Bohem.
Lze to vnímat zvláště ve východní křesťanské spiritualitě: „Krása, což je na Východě jedno z nejužívanějších
pojmenování božské harmonie a modelu proměněného lidství, se vyskytuje všude: ve tvarech chrámu, ve zvucích,
barvách, světlech a vůních.“ V křesťanské zkušenosti nacházejí všechna stvoření materiálního světa svůj pravý
smysl ve Vtěleném Slovu, protože Syn Boží ve své osobě přijal hmotný svět, do něhož vložil zárodek definitivní transformace: „Křesťanství neodmítá hmotu a tělesnost. Naopak ji plně doceňuje v liturgickém úkonu, kterým
lidské tělo projevuje svoji niternou povahu chrámu Ducha a sjednocuje se s Pánem Ježíšem, neboť také On se stal
tělem pro spásu světa.“
236. V eucharistii dochází stvoření svého největšího povýšení. Milost, která směřuje ke smyslové manifestaci,
dochází podivuhodného výrazu, když se sám Bůh, který se stal člověkem, dává za pokrm svému tvoru. Pán
chtěl na vrcholu mystéria Vtělení dosáhnout naší intimity kouskem hmoty. Nikoli shůry, ale zevnitř, abychom
se s Ním mohli setkávat v našem světě. V eucharistii je již uskutečněna plnost, je to živý střed veškerenstva,
překypující střed lásky a nevyčerpatelného života. Sjednocen se Vtěleným Synem přítomným v eucharistii
děkuje celý kosmos Bohu. Eucharistie je totiž sama o sobě kosmickou láskou: „Ano, kosmickou! I když je totiž
eucharistie vysluhována na malém oltáři venkovského kostelíku, je vysluhována v jistém slova smyslu na oltáři
světa.“ Eucharistie spojuje nebe a zemi, objímá a proniká celé stvoření. Svět, který vyšel z rukou Boha, se k
Němu vrací s radostí a plnou adorací: v eucharistickém chlebu „stvoření směřuje ke zbožštění, k posvátné svatbě, ke sjednocení se samotným Stvořitelem.“ Proto je eucharistie také zdrojem světla a motivací našich starostí
o stvoření, usměrňuje nás, abychom opatrovali celé stvoření.
237. V neděli má účast na eucharistii zvláštní význam. Tento den, tak jako hebrejská sobota, je den ozdravení
vztahů člověka s Bohem, se sebou samým, s druhými a se světem. Neděle je den Vzkříšení, „první den“ nového
stvoření, jeho prvotinou je Pánovo vzkříšené lidství, záruka konečné proměny celé stvořené reality. Kromě
toho hlásá tento den „věčné odpočinutí člověka v Bohu.“ Křesťanská spiritualita tak integruje hodnotu odpočinku a svátku. Člověk tíhne k tomu, že kontemplativní odpočinek převádí na oblast toho, co je neplodné a
zbytečné, a zapomíná, že tím odnímá vykonávanému dílu to nejdůležitější: jeho smysl. Jsme povoláni zahrnout do svojí činnosti receptivní a nezištnou dimenzi, která se liší od obyčejné nečinnosti. Jde o jiný způsob
jednání, který je součástí naší podstaty. Lidská činnost je tak chráněna nejenom před vyprázdněným aktivismem, ale také před bezuzdnou chtivostí a izolací svědomí, což vede k vyhledávání výlučně osobního prospěchu. Zákon týdenního odpočinku ukládal zřeknutí se práce sedmého dne, „aby si odpočinul tvůj býk i tvůj osel.
A osvěží se syn tvé služebnice i přistěhovalec“ (Ex 23,12). Odpočinek je rozšířením pohledu a umožňuje opětovné uznání práv druhých. Den odpočinku, jehož středem je eucharistie, takto svým světlem ozařuje celý
týden a povzbuzuje nás, abychom si osvojili péči o přírodu a chudé.
VII. Trojice a vztahy mezi tvory
238. Otec je posledním zdrojem všeho, milující a komunikativní základ všeho, co existuje. Syn, který Jej odráží
a skrze něhož je všechno stvořeno, se spojil s touto zemí, když nabyl podoby v Mariině lůně. Duch, nekonečné
pouto lásky, je vnitřně přítomen v srdci veškerenstva, oživuje a podněcuje nové cesty. Svět byl stvořen třemi
Osobami jako jediný božský princip, ale každá z nich uskutečňuje toto společné dílo podle vlastní osobní identity. Proto „když s úžasem nazíráme veškerenstvo v jeho velikosti a kráse, musíme chválit celou Trojici.“
239. Víra v jediného Boha, který je trojičním společenstvím, přivádí křesťany k myšlence, že veškerá skutečnost má v sobě trojiční stopu. Svatý Bonaventura dospěl k tvrzení, že člověk před prvotním hříchem mohl
objevovat, jak každé stvoření „dosvědčuje, že Bůh je Trojí“. Odraz Trojice mohl člověk rozpoznat v přírodě,
„poněvadž ani ona kniha, ani jeho oko nebyly dosud zkaleny“ Tento svatý františkán nás učí, že každý tvor v
sobě nosí vlastní trojiční strukturu, která je tak skutečná, že by mohla být bezděčně nazírána, pokud by pohled
lidské bytosti nebyl omezený, zatemněný a slabý. Tak před nás staví výzvu pokusit se vykládat skutečnost
trojičním klíčem.
240. Božské Osoby jsou subsistující vztahy a svět stvořený podle božského modelu je osnova vztahů. Každé
stvoření směřuje k Bohu, a každé živé bytosti je vlastní směřovat k něčemu jinému, takže v lůně veškerenstva
můžeme potkat bezpočet stálých a tajemně propojených vztahů. To nás vybízí nejenom k úžasu nad rozmanitými pouty, které existují mezi tvory, ale vede nás také k objevení klíče k vlastní realizaci. Člověk totiž tím více
roste, zraje a posvěcuje se, čím více navazuje vztahy a vychází ze sebe, aby žil ve společenství s Bohem, s druhými a se všemi tvory. Tak přijme do svojí existence onen trojiční dynamismus, který do něho vtiskl Bůh na
počátku jeho stvoření. Všechno je spojeno a to nás zve k dozrávání ve spiritualitě globální solidarity, která
plyne z tajemství Trojice.
VIII. Královna veškerého stvoření
241. Maria, matka pečující o Ježíše, pečuje nyní se zanícením a s mateřským bolem o tento raněný svět. S probodeným srdcem plakala nad Ježíšovou smrtí a nyní má soucit s utrpením křižovaných chudých a tvorů tohoto světa vyhlazených lidskou mocí. Zcela proměněná žije s Ježíšem a všechna stvoření opěvují její krásu. Je
Ženou, „oděnou sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy“ (Zj 12,1). Nanebevzatá je Matkou a Královnou veškerého stvoření. V jejím oslaveném těle spolu se vzkříšeným Kristem dosáhla
část tvorstva naprostou plnost svojí krásy. Ve svém srdci nejen „uchovává“ (Lk2,19.51) celý Ježíšův život, ale
nyní také chápe smysl všech věcí. Proto ji můžeme prosit, aby nám pomáhala, dívat se svět moudřejšíma očima.
242. Spolu s ní vystupuje ve svaté nazaretské rodině postava sv. Josefa, který opatroval a chránil Marii i Ježíše
svojí prací a velkorysou přítomností, vytrhnul je z násilí nespravedlivých a přivedl do Egypta. V evangeliu se
objevuje jako spravedlivý muž, pracující a silný. Z jeho postavy však vyzařuje také velká něha, která není
vlastní slabochovi, nýbrž tomu, kdo je opravdu silný a pozorný k realitě, aby miloval a sloužil. Proto byl prohlášen za ochránce všeobecné církve. Také on nás může učit péči a motivovat nás, abychom velkodušně a s
jemnocitem pracovali na ochraně světa, který nám svěřil Bůh.
IX. Dál než slunce
243. Na konci se setkáme tváří v tvář s nekonečnou krásou Boha (srov. 1 Kor 13,12) a budeme moci s radostným úžasem číst tajemství veškerenstva, které bude mít spolu s námi účast na plnosti bez konce. Ano, cestujeme k věčné sobotě, k novému Jeruzalému, ke společnému nebeskému domovu. Ježíš nám říká: „Hle – všechno tvořím nové“ (Zj 21,5). Život věčný bude sdílený div, kde každý tvor zářivě proměněný zaujme svoje místo
a bude mít co nabídnout chudým, kteří budou definitivně osvobozeni.
244. V tomto očekávání se sjednocujeme, abychom se ujali tohoto domu, který nám byl svěřen, s vědomím, že
to dobré, co je v něm, bude oslaveno v nebi. Spolu se všemi tvory kráčejme po této zemi a hledejme Boha, protože „má-li svět počátek a byl-li stvořen, hledejme, kdo jej stvořil a kdo mu dal počátek, tedy toho, kdo je jeho
Stvořitelem.“ Jděme se zpěvem! Naše zápasy a naše starost o tuto planetu, ať nám neodejmou radost naděje.
245. Bůh, který nás volá k velkorysé oddanosti a odevzdání všeho, poskytuje nám síly i světlo, které potřebujeme k další cestě. V srdci tohoto světa zůstává stále přítomen Pán života, který nás velmi miluje. On nás neopustí, nenechá nás samotné, protože se definitivně spojil s naší zemí, a Jeho láska nám ustavičně dává nalézat
nové cesty. Jemu buď chvála!
246. Po této dlouhé a zároveň radostné a dramatické reflexi nabízím dvě modlitby. Jednu, kterou můžeme
sdílet my všichni, kdo věříme v Boha stvořitele a otce, a druhou my křesťané, abychom na sebe dovedli brát
závazky vůči stvoření, jak nám je podává Ježíšovo evangelium.
Modlitba za naši zem
Modlitba křesťanů a celého stvoření
Nejvyšší Pane,
přítomný v celém vesmíru
i v tom nejmenším ze svých tvorů,
Ty, který zahrnuješ svojí něhou
všechno, co existuje,
sešli na nás sílu svojí lásky,
abychom pečovali
o život a krásu.
Zaplav nás pokojem,
abychom žili jako bratři a sestry
a nikomu neškodili.
Otče chudých,
Pomoz nám vykoupit ty, kdo jsou na této zemi
opuštěni a zapomenuti
a kteří jsou v tvých očích tak drahocenní.
Ozdrav náš život,
abychom chránili svět
a nepustošili jej,
abychom rozsévali krásu
a nikoli znečištění a zkázu.
Dotkni se srdcí
těch, kdo hledají pouze výhody
na úkor chudých a této země.
Nauč nás objevovat hodnotu každé věci,
rozjímat s úžasem,
poznávat, že jsme na naší cestě
k tvému nekonečnému světlu
hluboce spojeni
se všemi tvory.
Díky, že jsi s námi po všechny dny.
Buď nám, prosím, oporou v našem boji
Za spravedlnost, lásku a pokoj.
Chválíme tě, Pane, se všemi tvými tvory,
kteří vyšli z tvojí mocné ruky.
Jsou tvoji a plni tvé přítomnosti a něhy.
Tobě buď chvála!
Synu Boží, Ježíši,
Tebou byly stvořeny všechny věci.
Přijal jsi podobu v Mariině mateřském lůně,
stal ses součástí této země a
díval jsi se na tento svět lidskýma očima.
Dnes jsi živý v každém tvoru
slávou svého vzkříšení.
Tobě buď chvála!
Pane Bože Trojjediný,
skvoucí společenství nekonečné lásky,
nauč nás o Tobě rozjímat
v kráse veškerenstva,
kde všechno mluví o Tobě.
Probuď naši chválu a naši vděčnost
za každou bytost, kterou jsi stvořil,
Daruj nám milost cítit se vnitřně spojeni
se vším, co existuje.
Bože lásky, ukaž nám naše místo
na tomto světě,
jakožto nástrojům tvého citu
vůči všem bytostem této země,
protože ani jedna z nich není Tebou zapomenuta.
Osviť držitele moci a peněz,
aby neupadli do hříchu lhostejnosti,
milovali obecné dobro, podporovali slabé,
a pečovali o svět, který obýváme.
Chudí i země křičí:
Pane, ujmi se nás svojí mocí a svým světlem
k záchraně každého života
a přípravě lepší budoucnosti,
aby přišlo Tvoje království
spravedlnosti, pokoje, lásky a krásy.
Tobě buď chvála!
Amen.
V Římě u Svatého Petra, 24. května na slavnost Letnic roku 2015 ve třetím roce pontifikátu