sokol obří důl stěžery lyžařský 100 let oddíl rok 2013 extra

OBŘÍ DŮL
LYŽAŘSKÝ
ODDÍL
SOKOL
STĚŽERY
100 LET
EXTRA
ROK 2013
Město Pec pod Sněžkou vzniklo v roce 1949, kdy zanikl zdejší název Velká Úpa III. První zdejší
osídlení bylo v Obřím dole, kde pod Sněžkou vznikla hornická osada. První zmínka o těžbě je z roku 1511,
kdy se zde těžil arzenopyrit a měděné rudy. Těžba zde pokračovala až do roku 1959. V 16. století přišli do
Pece a Obřího dolu dřevaři ze Štýrska, Korutan a Tyrol. Zahájili těžbu dřeva, postavili stavidla a po Úpě
posílali metry dřeva do údolí, odkud se dřevo vozilo pro potřeby kutnohorských dolů. Tím zanikl
v Krkonoších smíšený les, hory
zůstaly obnažené, a až příští
generace uměle vysadily všude
smrk. Na mýtinách dřevaři začali
stavět boudy na přespání a
pěstovali dobytek, který spásal
louky. Konec 19. století byl ve
znamení objevování krás přírody
a první pokusy o sportovní
aktivity. Boudy se honem začaly
modernizovat. Turisté nejdřív
spali na seně z luk, později
v pokojíčcích. Velký rozmach
sportu a turizmu za 1. republiky
(1918-1939) způsobil přestavbu
bud
na
krásné
penziony.
V Obřím dole – bouda Pod
Sněžkou, Pod Studničnou…
Po druhé světové válce (1939 –
1945), kdy hitlerovské Německo
bylo spojenci poraženo a
zahnáno do svých hranic, došlo i
na německé obyvatele, kteří
dlouho žili většinou v sudetském
pohraničí a násilím byli odsunuti
za hranice ČSR. V pohraničí po
nich zůstaly domy, pole. Nová
republika
vyzvala
občany
k zabrání a přestěhování se do
opuštěného pohraničí.
TÁBORNICKÁ SKUPINA
Také ve Stěžerách byli aktivní
Sokolové, kteří sehnali v roce
1946 opuštěná stavení v Hajnici
před Trutnovem. Zde vše
okamžitě uklidili a tak začaly letní
sokolské tábory. Při jednom
z výletů do Pece pod Sněžkou,
kdy všichni výletníci jeli na korbě
nákladního auta, objevili však
vedoucí volné domky v Obřím
dole. No a bylo rozhodnuto.
Okamžitě zahájili jednání na
úřadech, až obdrželi dekret od
osidlovací komise ministerstva
zemědělství v Trutnově.
Tábor v Obřím dole začal!
ÚŘEDNÍ ZÁPIS
Osidlovací
komise
ministerstva
zemědělství
v Trutnově
v součinnosti
s okresní rolnickou komisí
odevzdáva usedlost čp. 119
v Peci Velké Úpě III.
do správy a užívání podle
dekretu č. 28/1945 Sb.
tělocvičné jednotě „Sokol“
ve Stěžerách. V Trutnově
dne 3. října 1947. Uchazeči
o příděl jsou starosta
Jeřábek Jaroslav, jednatel
Kučera František a vedoucí
táboření František Kašpar.
Parta nadšenců ze Sokola již v roce 1948 a 1949 dokázala z vlastních sil opravit chátrající domy v Obřím dole
a organizovat a dokonce postavit v horní části louky novou chatu rozdělenou na 2 části. Hlavní skupinu
tvořili: Kučera Fr. kovář starší a mladší, Kučera Fr. truhlář, K. Bittner, J. Hátle, Fr. Šejvl, Jos. Pivoňka,
St. Pešek, Lad. Pešek,
Ladislav Šprinc, Fr.
Kašpar, VáclavVaňura,
František Dobřenský,
V. a O. Pajskrovi.
Tábor sloužil jako letní
škola v přírodě a pro
sokolské letní tábory.
Nadšení bylo veliké,
velká vývařovna na
chatě č. 1 a společné
spaní na palandách
v nové boudě č. 3 pro
dívky, č.4 pro chlapce.
Organizovaly se výlety,
zájezdy i táborové hry.
Začal velký rozkvět
stěžerských chat, kdy pan
ředitel školy Petrásek pravidelně
organizoval
v červnu
školu
v přírodě. Dopoledne se trochu
učilo a odpoledne chodilo na
výlety. O prázdninách byl v Obřím
dole velký tábor Sokola, mámy
výborně vařily na chatě č. 1,
závodilo se na louce, chodilo se na
výlety a večer byly táboráky.
V roce 1959 si tábor pronajala
škola z Hořic, Pražské tiskárny,
Dětský domov z Nechanic a celý
srpen zde byl tábor Sokola Stěžery.
Na brigádu 9. května přivezl V. Suchánek náklaďákem JZD
materiál do Obřího dolu. Vařil se na ohni asfalt, kterým se
natíraly lepenkové střechy. Vše řídili Fr. Kučera - kovář a Karel
Prádler. Dokonce jednou náklaďák při cestě na hory sjel do
příkopu a brigádníci, kteří seděli samozřejmě na korbě, byli
umazáni od rozlité červené barvy na nátěr chat a nemocnice
v Trutnově byla pěkně vyděšená. Večer pak zakladatelé Obřáku
poseděli a protože přinesené pivo ve velkých nádobách již
nemělo dostatečnou pěnu, tak ho nalili do vaničky a vždy
koštětem našlehali.
Mimo toto letní období se chaty mnoho nepoužívali, ale stěžerští
mladí nezaháleli.
V této poválečné době 50. let mladíci Radoš Rykl, František
Smola, Jiří Pultar, Olda Pajskr, Zděněk Hátle, Josef Kříž, Luďa
Jirousek, Luboš Kučera a Luboš Štěpánek občas na neděli,
protože v sobotu se pracovalo, pořádali tůry z našeho Obřího
dolu po Krkonoších na lyžích „jasankách“ s huidfeldovým
perem, nebo řemenovým vázáním. V roce 1955 se začalo do
Obřího dolu jezdit pravidelněji. Zlepšilo se
vybavení a J. Němec, L. Jeřábek, R. Rykl, Fr.
Smola a L. Kučera st. měli již první lepené
lyže se šroubovanými hranami a kandahárem,
kde upínací pero bylo na háčky a dokonce
zpevnilo botu, která pak nešla zvedat z lyže.
Další lyžaři byli František Horáček, František
Kučera a Václav Papík. V roce 1962 přišli do
party Otta Kučera a Jirka Dvořák „Plésa“.
Sehnali jsme moderní lyže Súlovky, pak
Hikory, Alexy a měli první otočnou špičku
Marker. Pata byla ale připevněna pevně
řemeny. Při pádu se uvolnila špička a lyže
otočila na patě, nebo se šrouby vyrvaly. Lyže
jsme měli dlouhé až 230 cm. V té době jsme
stáli též u zrodu lyží – běžek, které jsme si
dokonce dělali hoblováním a zúžením starých
lyží sjezdových.
Věc - hlášení o turistickém oddíle
Aby zabrání chat bylo právně podloženo,
musela vzniknout správní organizace.
Při tělovýchovné jednotě Sokol Stěžery je
zřízen turistický oddíl. Oddíl má 31 členů,
kromě členů z řad žactva a dorostu. Dopravu
zajišťují členové oddílu.
Vedoucím oddílu a organizační pracovník je
Kučera František. Propagační pracovník
Prádler Karel, vedoucí mládeže Kříž Josef a
cvičitelé Rykl Radoš a Kříž Josef. Materiální
vybavení. Jednota vlastní 3 starší budovy
v Obřím dole s jednoduchým vybavením a
kapacitou 36+11 dospělých osob v letní sezoně,
které slouží jako základna turistického oddílu.
Vzhledem k výhodné zdravotní poloze, výška 900m n.m., slunce, les, voda, hodí se jako dětská zotavovna.
Okolí je vhodné jednak pro táboření a turistické akce. Jsou nutné každoroční opravy hlavně střech a okapů.
Stěžery 8. května 1957
vedoucí oddílu Kučera František , jednatel Sokola Mirek Šanc
Kolem roku 1960 přišla další vlna lyžařských
mladíků, Pepík Kavalír „Kulda, Karel Novotný
„Dědek“ a Jarek Dolák „Doga“. Postupně nás
mladší začali trénovat přívraty Radoš Rykl
s Lubošem Štěpánkem na Portáškách. To jsme
z Obřího dolu sjeli na lanovku a vyjeli na Růžovou
horu za 4,- Kč, lesní cestou sjeli na Portášky, pak
do Velké Úpy a pěšky s lyžemi na ramenou
v prvních kožených lyžákách „komínech“ opět
došli do Pece na lanovku na Sněžku. Tuto anabázi
jsme opakovali i 4x za den. Tak se celou zimu
začalo jezdit pravidelně na naše chaty v Obřím
dole. V sobotu se dopoledne chodilo do práce
v poledne se jelo zrychleným vlakem do Svobody,
autobusem do Pece. V naší hospodě na Peci jsme si vyzvedli
přes týden schované lyže v uhelně a makali na lanovku. Vedle
hospody stál předválečný luxusní hotel Hradec, který
v socializmu chátral, ale večer vítaly naleštěné parkety a kožená
křesla nás kluky v pohorách a hudba zvala do tance. K ránu se
s lyžemi makalo do Obřího dolu a ráno ihned na sníh.
LYŽAŘSKÝ ODDÍL - V roce 1965 spravuje chaty
v Obřím dole tábornický oddíl původních objevitelů opuštěných
horských bud. Předsedou je obětavý František Kučera – kovář,
hospodářem Karel Prádler, dále kamarádi František Kučera –
Šedivák, Karel Bittner, Standa Pešek, Láďa Pešek. V této době
již stěžerská škola nejezdila na školu v přírodě, ani sokolské
tábory nebyly a chaty se pronajímaly Stavodělu Praha,
horolezcům ze Dvora Králové a Pardubic. Zakladatelé tábora si
postavili soukromé chaty na okraji louky.
Tak se přiblížilo 28. září 1965, kdy předseda Sokola bratr
Preisler nám mladším doporučil od staré party Táborníků
převzít starost o chaty a založit „Lyžařský oddíl“. Na ustavující
schůzi byly rozděleny funkce: předseda Radoš Rykl, trenér
Luboš Štěpánek, správce chat František Kučera,
jednatel Otto Kučera.
No a přišlo období ženění, kdy manželky se
pilně cvičily v umění lyžařském, později se
k výuce připojily děti. V tomto roce se
Fr. Horáčkovi dokonce podařilo sestrojit
motorový výtah pro 6 osob, který jsme
z Obřího dolu vytáhli až nad Modrý důl ke
Studánce. Přivázal se ke smrku, s lanem
jeden lyžař sjel dolů, nahoře další přidal plyn
a za velkého řevu se 6 lyžařů vytáhlo nahoru.
Přes týden se přehodila přes stroj plachta a
zasypal sněhem proti zlodějům. Žádní
ochránáři neexistovali. V této době jsme se
účastnili i okresních závodů v běhu, kde
mnozí získali 3. výkonnostní třídu. Také ve
sjezdových závodech získali výkonnostní
třídu hlavně Radoš Rykl a Luboš Štěpánek.
Sportovní rozkvět Obřího dolu doplňovali i
ostatní kamarádi jako Fr. Klofera, Olda
Peroutka, Petr Kavalír a Honza Kohout.
Tato parta mladíků se v letních měsících zabývala dalšími, pro Stěžery netypickými sporty. Skupina se
nazývala LYHOVO (Lyžařství – Horolezectví – Vodáctví). Franta
Kučera s Frantou Horáčkem začali lepit, jako jedni z prvních na
Hradecku, laminátové lodě „Dunajky“ s plochým dnem, které
snadno projížděly i kamenité řeky. Začali jsme jezdit na Orlici,
Úpu, Vltavu, pak na Váh, Hron. Lodě se poslaly vlakem na
nejbližší stanici, kde třeba týden zdarma na nás čekaly a nikdo je u
nádraží neukrad. Na motorkách jsme dojeli na Slovensko, chvíli
putovali po horách a pak sjeli řeku. Když se uvolnila politická
situace kolem roku 1968 poslali jsme lodě na Oravu a na kolečkách
jsme je dotlačili do Polska a jeli Dunajec.
No a horolezectví? S kamarádem z Jičína
začal Otta Kučera jezdit do Prachovských
skal a Luboš Štěpánek s Hradečákama.
Postupně se vytvořila stěžerská skupina
lezců
O. Kučera,
L.
Štěpánek,
O. Peroutka, Fr. Kučera, R. Rykl a Pepík
Kavalír, který si na Prachově našel i svoji
ženu Vlastu. Zdolávali jsme většinu skal
i prachovskou Jehlu. Přespávali jsme na
písku pod skalami v jeskyních a navečer
se kamarádili se stejnými partami
Chrudimáků,
Dvoráků,
Turnováků
v rozpadající
se
Turistické
chatě
v Českém Ráji. V té době byly skály
opuštěné, turistika mizivá, hospody státní
a zničené.
1968 - získal předseda Lyžařského oddílu
Radoš Rykl první titul Cvičitel lyžování
II. třídy na Horních Mísečkách.
1971 – Náš oddíl organizoval okresní přebor
vesnické mládeže ve slalomu v Obřím dole.
11. – 13. srpna 1972 - Velký 1. sraz horské
služby a turistů ČSR byl uspořádán naším
oddílem u
chat
v Obřím dole, kde
vystupovali umělci z Prahy a pořádali se
hvězdicové pochody po Krkonoších.
1973 – Chata č. 1 byla na půdě rozšířena o
další 2 místnosti - Ateliér, Vagon, Studnu a
Sněžku. Během zimy byly pro mládež
uspořádány výcvikové dny v Obřím dole.
Atrakcí
byl,
dnešní
terminologií,
skialpinistický sjezd Studniční hory do Obřího dolu. Ten se oficiálně jezdil po válce, jako závod osvobození
na počátku května. Po dojezdu se lyže omyly v jarní Úpě a šlo se na chaty.
1974 – Pro Stěžeráky byl lednový a únorový
výcvikový zájezd mládeže – 43 členů. Okresní
olympiáda zemědělské mládeže a vesnických
jednot. Týdenní lyžařský zájezd do Nízkých
Tater na Chopok, přechod Krkonoš. V létě došlo
ke stržení asfaltované lepenky a chata č. 1 byla
oplechována.
1976 - Třetí zájezd na Chopok a na chatě
zaveden plastový vodovod do chaty. Jizerskou
50 na památku horolezců jel Václav Papík a Otto
Kučera. Nastoupila další generace R. Košťál,
M. Šanc, Z. Nedvídek, L. Kučera ml., P. Pultar,
Přemek Kučera, Jiří Dlab, Lenka Šancová…
1979 - Přes louku zaveden kabel k chatě č. 1.
Okresní běžecké přebory mládeže – 1. místo
Jana Poláčková a 2. místo R. Rykl ml.
Zájezd na Malino Brdo. Krkonošské běžecké 70 se zúčastnil Roman Košťál, Mirek Šanc, Otta Kučera a
Franta Mach. Řady oddílu posílil Roman Dvořák, který si ve Stěžerách postavil řadový domek.
Ve Stěžerách jsme pravidelně dělali
náborové závody u Velkého rybníka, na
hřišti, později výlety na kopečky u
Stěžírek.
1980 - 1. ročník lyžařské školy vedl
Otto Kučera za podpory Semenářského
statku. Byly 4 zájezdy do Deštného a
Pece pod Sněžkou. Zájezd po stopách
Jizerské padesátky. Na podzim jsme
jezdili na Nový Hradec – Rozárku, kde
byl instalován svah s plastickou
hmotou. Lyže se musely naolejovat a
boty zabalit do igelitových pytlíků. Na
hůlky se nasadily gumové kryty, aby se
nezapichovaly.
1982 - Velká starost o údržbu chat. Na
opravy nejsou peníze, vše chátrá. Hory
začínají zaplavovat turisté, zvláště
z NDR. Vše se začíná kontrolovat. Voda je bez převaření nepitná, odpadky se musí odvážet, záchody u lesa
nevyhovují, prý kazí vodní toky. Lyžování se pozvolna přesunulo na rodinné zájezdy a občasné srazy oddílu.
1984 - 4. ročník lyžařské školy vedou
cvičitelé R. Rykl, L. Štěpánek,
O. Kučera, R. Dvořák, J. Horáčková,
J. Kavalír, J. Kohout a K. Novotný.
Jarní prázdniny na Chopku, zájezd do
Vysokého nad Jizerou na běžeckou
akci po stopách 1. středoevropské
padesátky. Běžecký přechod Krkonoš
z Harrachova na chatu. Roman
Dvořák 9. února 1984 vytvořil
s partou
nadšenců
v Sokole
Turistický oddíl s širšími zájmy, než
ježdění na chaty do Obřího dolu.
1986 - Oddíl má 44 členů, z toho 11
cvičitelů a 2 rozhodčí. Proběhl
6. ročník lyžařské školy se 4 zájezdy. Běžecký výlet Ve stopě zlaté lyže Vysočiny. Kritický stav chaty č. 3 a 4,
kdy opravy zakazují ochranáři z KRNAPU, kteří by rádi viděli Obří důl bez chat.
1988 - Proběhl 8. ročník lyžařské školy ve spolupráci s družstvem Oseva.
1989 - 9. ročník lyžařské školy,
kdy ze 40 dětí jsou pouze 2
stěžerské.
1990 - Ihned po pádu socializmu
nezaváhal Karel Novotný a Radoš
Rykl. Zorganizovali 4 denní
vysokohorský zájezd do Alp
s vysokohorskou
turistikou.
Ubytování nám rád umožnil pan
ředitel Volksschule v Abtenau,
kdy jsme spali na žíněnkách
v tělocvičně,
jeli
starým
autobusem Karosou a s údivem
koukali nejen na velehory, ale na
úžasné obchody se zeleninou a
vším.
Neuměli jsme jezdit
s vozíkem
v samoobsluhách,
dokonce jsme si dovezli na
památku novinku na limonády – petflašky. Zájezd byl atrakcí, protože jsme nikdy do Rakouska nesměli.
1992 - Velký zájezd s fotbalisty
k Bodamskému
jezeru
do
Bregenzu, kde žije bývalá
stěžeračka paní Křížová ml.
Odtud jsme zajeli do Švýcarska
na Silvretu, kde v ostrých
serpentinách musela naše Karosa
mnohdy v zatáčkách i couvat.
1995 - 5. zájezd do Alp, tentokrát
do Cortini d’Ampezzo, kde jsme
bydleli na faře u pana Il. Dekano
Vida.
Doporučující
dopisy
v latině nám zajistil děkan Hladký
z Hradce Králové.
1997 - 7. zájezd do Alp na Brentu
a Madonu di Campiglio.
V roce 2000 starý a levný autobus
dosluhoval a nabídka cestovních
kanceláří ukončila naše nadšení.
2001 - Oddíl pracuje v systému lyžování rodin a nutné údržbě chat v Obřím dole. Společně se podařil lyžařský
týden ve Francii Tree Vale.
2002 - Na chatě č. 1 instaluje Lukáš Krása nové schodiště
v opačném směru, než bylo staré původní zchátralé. Předseda
Sokola Ing. Přemysl Šanc zařídil výměnu oken, kterou realizovala
firma Ing. Karla Váchy.
2006 - Výměnu generací zahájil Radoš Rykl st., kdy předal na
přechodnou dobu předsedu LO Karlovi Novotnému, který zaučuje
mládí. Starost o ubytování lidí a mnohdy i o pořádek na chatách již
mnoho let provádí naše kamarádka Vlasta Kavalírová.
Val d Issere
2008 - V říjnu získal oddíl dotaci a začala první část rekonstrukce chaty č. 1. Všechny přípravné práce kompletní vyklizení přízemí, demontáž podlah, ruční vykopání pro základovou desku … zvládli členové LO a
jejich kamarádi vlastními silami. Vlastní rekonstrukci - výměnu trámů, odvodnění, betonovou desku provedla
firma pana Zbyňka Nyče z Náchoda, kdy v počínající zimě chata stála na podpěrách bez obvodových zdí.
Do velkého sněhu je hotovo a interiéry dokončuje truhlářská firma STAKR Lukáše Krásy a Ivoše Stěňka.
2010 - Neočekávané se podařilo. Další dotace MŠMT umožnila
druhou etapu generální přestavby chaty č.1. Chata má nové
základy, betonovou desku, nové komíny i střechu.
Rekonstrukci a interiéry perfektně dokončuje firma člena oddílu
Lukáše Krásy. Všechny úklidové práce, rozřezání starých trámů,
terénní úpravy … opět dokončují lyžaři při svých brigádách.
Předsedou LO je Josef Smetiprach. Členové výboru jsou Vlasta
Kavalírová, Karel Novotný st., Radoš Rykl prostřední a
Lukáš Krása.
V současné době se LO schází hlavně na jarních a podzimních brigádách, občas ale i mimo ně. Pořádá
obnovené Stěžerské šlapačky. Z důvodu velké věkové různorodosti (dospělých i dětí) neorganizuje zatím
žádné větší společné akce. Současná doba, kdy stará generace zakladatelů vymřela a starší generace
zakladatelů Lyžařského oddílu vychovaná socializmem pouze v Československé republice nyní lyžuje
v Itálii, Francii, Rakousku a mladá generace si volně jezdí po celém světě, nikoho nenutí společně se
scházet v rámci party. Protože i někteří zakladatelé Lyžařského oddílu nám již mizí v nenávratnu, tak jim
kamarádi v průseku za chatami na skále umístili kovové štítky na jejich památku. Cvičitelskou čest do
dnešních dnů udržuje pouze Zdeněk Nedvídek, který v Hradci Králové vede lyžařskou školu. Za peníze lze
cestovat soukromě, nebo s cestovními společnostmi, případně si vše zajistit internetem. Život přináší
novinky a změny, nezbývá než respektovat.
O věčně naříkající řece
Když čert Tytaky usedl na
Studničnou horu, aby odtud řídil
práci svých obrů, kteří pro jeho
rozmar bourali Krakonošovy
hory, zaklel prameny, které tam
jako ze studně prýštily a padaly
dolů, aby osvěžily celý kraj. Aby
si čert užil nahoře suchého
místečka na válení, zakleté
prameny tak zůstaly po celé
věky. Obří důl mezi Studničnou
horou a Růžovou horou vyschl na
kámen a celý kraj český se stával
pouští a volal po osvěžující vláze.
Zatím voda, uvězněná v lůně
země, lkala a úpěla, toužíc po
svobodě. Její nářek a úpění
uslyšeli skřítkové, kteří tam hlídali poklady drahých kovů. Stálé úpění je rušilo při práci a nedopřálo jim ani
klidného spánku. Jednou je navštívil Krakonoš, aby si prohlédl jejich skrýše a pochválil jejich pracovitost.
Skřítkové ho prosili: „ Pane, učiň nám milost a osvoboď úpící řeku, kterou čert v našem sousedství už dávno
uvěznil!“ Krakonoš se zamyslel a pak jim nařídil, aby ve skále vytesali úzkou chodbičku, kudy by voda
pronikla na denní světlo.
I zajásala Úpa a chvatem se vyhrnula ven, kde Krakonoš na ni čekal a velel: „Spěj Úpo v Obří důl a svou
vodou tam ovlaž půdu, která trpí čertovým dílem. Naříkala jsi kvůli němu po věky, ty však dobrá buď a zlé
splať šlechetným skutkem!“
Poslušna rozkazu vrhla se střemhlav dolů, spěchala kupředu a přes balvany skákala, jak ze školy vypuštěný
rošťák. Ač jásala radostí a štěstím zpívala, Úpou přec navždy zůstala.
Když se sesmekla z nejstrmější stráně, v úžasu pohlédla zpátky. Skoro zastavila v běhu z úžasu nad takovou
krásou, kterou zřela tam vzadu za sebou. Vysoko, převysoko mezi Studničnou a Růžovou horou se tyčil
vrchol obrovské hory, pokrytý dosud běloučkým sněhem, ač v údolí své květy dávno již sypala Vesna. Na
dlouhé přemýšlení však nebylo kdy. Kupředu, kupředu hnalo ji cosi. Náhle se zprava k Úpě připojil milý druh
a jejich vlnky se spojily v objetí a uháněly dále. „Jsem Modrý potok“,
šeptal jí jemně, „přicházím z modré strany hory Studničné. Slýchal jsem
tvoje žalné úpění. Teď půjdeme spolu, přátelstvím spjati, abychom
v našem klíně vychovali lyžařské plémě Stěžeráků, kteří sem z dálek
přicházeti budou. Ten sněžný vrchol, nad nímž každý v údivu stane, toť
nejvyšší z Krakonošových hor – Sněžka. Tam jen naše páry vystoupí a
mráčkem vystelou Krakonošův neviditelný hrad, který spatří jen ti, kteří
s láskou se zahledí!“ Tak hovoříce seběhly do Pece, a pak uháněly
Temným dolem, kde vysoko nad nimi se vypínaly vysoké skály. Když
bouře zuřila a blesky bušily do nich, to hromové rány odrážely se od nich
nekonečnými
ozvěnami, až se
oba
potoky
v těsném
semknutí a ve strachu schovávaly hluboko pod
kameny. Když tu najednou unikly z těsného sevření
Temného dolu na volné prostranství, kam slunce
plným proudem lilo své zlaté paprsky.„Svoboda“,
jásaly oba a lidé přilákaní tím čarovným slovem,
založili tu malou osadu, kterou Svobodou nazvali.
Připravil:
Otta Kučera, Radoš Rykl a Karel Novotný
Ve Stěžerách v červnu 2013