Svědectví Jennie Šimkové

Komentáře

Transkript

Svědectví Jennie Šimkové
Sv dectví Jennie Šimkové
Domnívám se, že je správné, když lidé píší svá sv dectví. Zmi uje se o tom i Lukáš ve
svém evangeliu (L 1,1-3). Proto jsem se rozhodla i já napsat o tom, co jsem sama poznala, vid la, slyšela.
Moji rodi e se odst hovali do Spojených stát (viz pozn. 1). Maminka byla ímská katoli ka a tatínek evangelík a za al v Chicagu chodit do reformované církve. Došlo k tomu následovn . Tatínek s maminkou hrávali karty (místo aby chodili do kostela) a p i tom se asto hádali.
Po jedné takové neshod hodil tatínek karty do kamen a odešel, aniž by ekl, kam jde. Samoejm odešel do kostela.
íští týden, když op t odcházel, cht la maminka jít s ním. Šli tedy spolu a hned se jí tam
zalíbilo. Tatínka žádali, aby tam hrál na harmonium, na které nikdy d íve nehrál. Kazatel mu
ukázal, jak se hraje podle not. Tatínek si tedy koupil harmonium, doma cvi il, a za týden již hrál
ve shromážd ní. M j tatínek m l mnoho p íležitostí se podívat do velikých shromážd ní.
V jednom takovém shromážd ní slyšel kázat evangelistku Boothovou z Armády spásy. Také
zpíval ve velkém p veckém souboru.
Krátce p ed mým narozením etl tatínek
knihu od Kristíny Royové „Moc sv tla“. Kniha se
mu tak líbila, že mi dal jméno Johanka (viz pozn.
2) podle hlavní hrdinky. Po narození mé sestry
dostali rodi e pozvání od pana Sládka, aby se
est hovali do Nebrasky. Z Chicaga jsme odjížli vlakem již ve ty ech. P ijeli jsme do Gretny v
Nebrasce,
kde žilo hodn
ech , a zde si tatínek
Jennie (vpravo) se
za
ídil
krej
ovskou
dílnu.
Po
n jaké dob jsme se
sestrou Ani kou,
kolem roku 1920.
est hovali na farmu. Farma byla tak zarostlá
prérijní trávou, že z našeho dvoupatrového domu
bylo od silnice vid t pouze st echu. Ze t í stran byl vysoký les. Rodi e m li co d lat, aby vy istili
pozemky od plevele. Byla tehdy sv tová válka, muži bojovali, a tatínek nem l pro koho šít. Proto
maminka za ala hospoda it, aby bylo n jaké živobytí.
Ke konci války tatínek onemocn l, dostal oboustranný zápal plic. Léka , kterému na tuto
nemoc zem el syn, nedával rodin žádnou nad ji. P edepsal jen léky na uleh ení. Když už bylo
hodn zle, tatínek m l oteklý obli ej a chr el v agónii, vyšla maminka v zoufalství ven a
s velikým plá em se modlila. Volala k Bohu a slíbila mu, že se mu ona i její rodina odevzdá a
bude žít pro n j, zachová-li tatínka pro rodinu. Když potom p išla do pokoje, tatínek sed l
v houpací židli a klidn spal. Vzala jej tedy do náru í, položila do postele a tak jak byla oble ená, únavou si lehla vedle n j a spala až do rána. Ráno ji manžel probudil, že má hlad a že mu
už nic není. Maminka si myslela, že je to sen, ale byla to skute nost. Tatínek se najedl a odešel do m sta pracovat do dílny.
Cítil se zcela zdráv. Zanedlouho p išel léka , aby napsal pot ebné listiny k poh bu. Cht l, aby mu maminka ukázala mrtvolu. Byl
ale velice p ekvapen tím, co slyšel. Pochopil, že se zde stal zázrak. A maminka za n j nesmírn chválila Boha.
V té dob se pan Sládek odst hoval do Oklahomy a zval
tam i mé rodi e. A tak jsme zase vše prodali a šli dál. Nejd ív
jsme bydleli u Sládk , potom jsme koupili d m na splátky. N jakou dobu trvalo, než jsme dali d m dopo ádku a za ídili nábytkem. Brzy se nám za alo da it lépe. Zpo átku jsme chodili do
shromážd ní, kde kázal pan Sládek. To bývalo odpoledne a
chodilo tam hodn
ech . Dopoledne v ned li chodil tatínek
k metodist m, m bral sebou, protože jsem m la za úkol ho budit, kdyby usnul.
Jednou etl tatínek noviny, kde bylo psáno o „zázra ném
Jennie (vpravo) s
Ani kou na poníkovi.
léka i“. Bylo mi tenkrát práv osm let. V té dob p ilet la do Oklahomy také známá akrobatka,
aby p edvád la vystoupení s padákem. Byla dost slavná a p išel se na ni podívat n kolikatisícový dav lidí. Stala se však nehoda, p i skoku se jí neotev el padák. Hned dorazila sanitka a léka i
zjistili, že je zna
polámaná. Nedovezli ji do nemocnice, protože si n kdo vzpomn l, že
v Oklahom je práv „uzdravující kazatel“, který se modlí za nemocné, a tak ji dovezli k n mu.
Tím kazatelem byl Raymond T. Richey. Léka i ji pokládali za ztracený p ípad, kterému není pomoci. Domnívali se, že ta žena stejn zem e.
Ten malý Boží loví ek, zdánliv tak nepatrný, šel k nosítk m, položil ruku na rozbitou
hromádku masa a kostí a krátce se pomodlil. Ale jaké bylo p ekvapení, když ta mladá žena vstala a divila se, kde je a co se to s ní stalo. Léka i, kte í tam p ijeli, z ní byli zd šeni. Tato žena se
pozd ji stala kazatelkou. Zpráva o události zabírala celou první stránku novin. Byly tam také
uvedeny všelijaké dohady noviná a fotografie.
Když si ty zprávy tatínek p etl, íkal, že by se také m l jít podívat do shromážd ní tohoto kazatele. Já jsem se hned hlásila, že p jdu s ním. Ale tatínek mi to nedovolil. Vždy prý to
že být n jaká hypnóza nebo n co podobného. Celé m sto bylo vzh ru nohama a všichni byli
zv daví na shromážd ní, kde se d jí takové zázraky. Tatínek šel také. Policie musela stát u
vchodu do sálu, kde se shromážd ní konala. Lidé by se byli jinak uma kali. Také museli dohlédnout, aby nebylo p ekro eno zatížení budovy, kde se nesm lo shromáždit víc než p t tisíc
lidí. Kdo nep išel v as, musel odejít. Tatínek šel hodn brzy, a tak se dostal dovnit . Když se
potom vrátil dom , íkal, že tam nevid l nic závadného. „Je to shromážd ní jako v Armád spásy. Mluví se tam o Pánu Ježíši Kristu. Není tam nic nebiblického,“ íkal. Slíbil nám, že nás vezme druhý den s sebou. Vypravili jsme se hodn brzy, ale byl tak velký nával, že se rodi e báli,
aby nás, d ti, lidé neuma kali. Š astn jsme se dostali dovnit , ale už jen na zadní místa.
Velice se nám líbil zp v, který byl nadšený a rychlejší, než jak slýcháme obvykle
v kostelích. Kázání bylo tak prostinké, že jsme i my d ti rozum ly. Naše místo bylo velmi vzdáleno od kazatele, takže se v dálce zdál být velký jen asi t i centimetry. Byl oble en v erném
obleku. Dívala jsem se na n j a najednou jsem p ed sebou vid la v tší postavu Pána Ježíše
Krista, jak na m kyne rukou, abych šla k n mu. Tak jsem se rozb hla uli kou mezi židlemi doedu. Tatínek rychle utíkal za mnou a táhl m zp t. Necht l tomu rozum t, že m Pán Ježíš
volá. Potom jsme se ale všichni p estali bát a tla ili jsme se dop edu. D ti sm ly sed t také kolem pódia. Mohla jsem tedy všechno vid t velmi zblízka.
Dr. Richey se modlil za nemocné jenom dvakrát v týdnu. Jeden ve er za dosp lé a
v sobotu odpoledne za d ti. V nutných p ípadech však v kterýkoliv den. Nemocní byli p iváženi
do shromážd ní v sanitkách. Byly to vždycky beznad jné p ípady a umírající lidé. Dr. Richey byl
pohoršen, když mu p ivezli umírající ženu, že jí nevzali s sebou i oble ení, aby mohla vstát a
odejít. Doty ná žena byla uzdravena a n kdo jí p il kabát.
Co k tomu ješt dodat? Hluší vid li, n mí za ali mluvit, chromí odhazovali berle, slepí vili, jako když Pán chodil sv tem. Nejv tší d raz kladl Dr. Richey na spasení duší.
Do nemocnice zakázali kazateli chodit. íkali mu, že s leh ími p ípady si poradí sami a ty
žké že mu p ivezou sanitkou. Stalo se totiž jednou, že šel do nemocnice, všichni pacienti byli
uzdraveni a nemocnice z stala prázdná.
Dob e si pamatuji na jeden zvláštní p ípad, na lov ka, který se narodil bez o í. Když kazatel vkládal na tohoto muže ruce, za aly mu o i r st. Byli u toho léka i a pozorovali to. Druhý
den m l o i jako hrášek, t etí den m l o i skoro normální a tvrtý den již vid l sv tlo. Pátý den si
prohlížel lidi a hladil po tvá i pana kazatele. M l nesmírnou radost, že vidí.
Jeden tane ní mistr si zlomil páte p i vyu ování tance. P inesli jej z nemocnice do shromážd ní na nosítkách. Byl ihned uzdraven. Za n kolik dní se mu však p i vyu ování tance stal
op t tentýž úraz, upadl a zlomil si páte . Zase ho p ivezli, ale Dr. Richey se za n j tentokrát nemodlil. Vysv tlil, že p esto, že to bylo jeho živobytí, nem l pro mrzký zisk zaprodat svou duši. A
je to i pro nás varováním, abychom „pro mísu šošovice“ nezaprodávali svou nesmrtelnou duši.
j tatínek míval zlé ch ipky, které dlouho trvaly. Práv v té dob onemocn l ch ipkou a
l vysoké tepoty. Bylo to v sobotu. Dal mi dopis, ve kterém napsal, jakou má nemoc, abych
s ním jela do shromážd ní a dala ho bratru kazateli s prosbou, aby se za n j modlil. Dopis tam
2
byla p kná hromádka. Dr. Richey položil na ty všechny dopisy ruku a pomodlil se za nemocné,
kte í mu dopisy posílali. Když jsem p išla dom , tatínek již sed l u harmonia a hrál a zpíval duchovní písn . Práv v tu hodinu, kdy se za n j bratr kazatel modlil - byl uzdraven.
To, že byla uzdravována t la, nebylo to hlavní. P edevším zval ke Spasiteli duše, které
ješt neznaly spasení skrze krev Pána Ježíše. Byla tam i lavice pokání. Také m j tatínek k ní
jednoho ve era šel, aby odevzdal své srdce Pánu Ježíši Kristu. Cht la jsem jít též, ale otec ekl,
že prý podle Písma sta í, když on, jako hlava rodiny, uv í. Proti jeho zákazu jsem se neodvážila. Ale milovala jsem Pána Ježíše. Pamatuji si, jak jsem jako malá sed la v houpací židli ce a
v náru í jsem držela novou Bibli, kterou jsem dostala. Jak jsem toužila, abych si z ní již sama
um la p íst, jak byl m j Pán p ibit na k íž!
Shromážd ní bratra Richeyho v Oklahom skon ila. Nebývalo zvykem, aby probuzenecká kázání trvala déle než ty i týdny na jednom míst . B hem této doby se kazatelé, kte í p icházeli z r zných církví, seznámili v t chto shromážd ních s lidmi, kte í uv ili. Potom je pozvali
do svých sbor . My jsme z stali u metodist .
Rodinné foto: Arnošt a Julie Kulkovi (rodi e Jennie) v prost ední ad tvrtý a t etí zprava. Jennie
a Anna vedle nich v prost ední ad druhá a první zprava. Budoucí manžel Jennie, František
Šimek, v horní ad první zprava.
Byla napsána kniha o život a zkušenostech bratra Richeyho. Byl nejmladším synem
v po etné rodin kazatele. Jako malý chlapec byl neduživý a tak slabý, že ani nemohl chodit do
školy. K tomu byl ješt tém slepý. Jeho matka ho pe liv opatrovala, p estože léka i tvrdili, že
chlapec dlouho žít nebude. Vyu ovali ho jeho rodi e. Hoch p eci jen rostl, i když pomalu. I klukovské kousky provád l. Nejrad ji zpíval píse : Mám já p ítele (viz pozn. 3). Když mu bylo 19
let, byl velmi slabý a ztrácel zrak. Léka i usoudili, že b hem m síce oslepne. Nevím již, v jakém
to bylo shromážd ní, ale mnoho up ímných lidí se za n j modlilo, aby neoslepl. Pán je vyslyšel a
uzdravil mu zrak. V té dob také mladý Richey uv il. Jeho t lo bylo tak slabé, že dostal tuberkulózu. Všichni mysleli, že to jeho t lo nevydrží. Byl jen kost a k že, nic nejedl a již t i týdny umíral. Z stal v pokoji sám, bylo mu moc špatn a modlil se, aby si ho Pán již vzal. S vyp tím posledních sil natáhl ruku na no ní stolek a shodil p itom Bibli, která tam byla položená. Svezl se
z postele na ni, aby alespo na Slovu Božím zem el. Avšak hned jak dopadl na Bibli, pocítil n co jako elektrický proud ve svém t le. Ihned byl zdráv.
Za al voln dýchat a cítil, že je siln jší než kdy d ív. Velmi hlasit za al chválit Boha. Tak
jak byl v pyžamu, utíkal ze schod dol , kde byla jeho matka a dva brat i. Chytili ho a strachovali
3
se, že se nakonec ješt zbláznil. On se bránil co mohl, ani ho nemohli udržet. K el z plna
hrdla, že je zdráv. Brzy se seb hlo mnoho lidí ze sousedství. Kone
se bratru Richeymu poda ilo všechny p esv
it, že je zdráv a že chce n co jíst. Všichni pak chválili Boha.
Za n jaký as, když již byl bratr Richey zdravý jako nikdy p edtím, onemocn lo dít jednoho jeho ženatého bratra. Teplota stoupala a zdálo se, že dít podlehne nemoci. Všichni
z rodiny stáli kolem a modlili se, zda je to Boží v le, aby se dít uzdravilo. Vtom bratr Richey
cítil, že má jít a vložit na dít ruce. Když to u inil, za alo dít pravideln dýchat a klidn usnulo.
Bylo úpln zdravé. Rodi e a celá rodina všude radostn vypráv li o uzdravení dít te. Jakmile se
o tom dov
li nemocní lidé z okolí, za ali chodit za bratrem Richeym, aby se za n modlil.
Každému vysv tlil, že p edevším je nutné, aby jeho duše byla spasena skrze krev Pána Ježíše.
Pak si pomazal ruce olivovým olejem a vložil je na nemocného podle Božího slova (Jk 5,14).
Tém každý byl uzdraven.
Jeho rodina bydlela ve velkém dom . Za alo k nim chodit tolik nemocných, že se ani
nemohli vejít dovnit . P ijížd li nemocní i z daleka. Bratra Richeyho to velmi vy erpávalo, nem l
as ani na jídlo a spánek. Nikdo si s tím již nev
l rady, až otec rodiny rozhodl, že to tak dále
nep jde, že se to musí za ídit n jak jinak. Všichni domácí o to prosili.
Pán potom Richeymu jasn zjevil, že by m l mít evangeliza ní shromážd ní t ikrát týdn
a p i nich se modlit za nemocné. Otec a brat i byli ochotni pomáhat. Bratr Richey nem l žádné
školy a nikdy ve ejn nemluvil, ale prožíval, že ho Pán volá do práce. Jeho bratr se nabídl, že
bude ídit zp v a hudbu (m l za manželku ešku). Jiný obstarával finan ní záležitosti. Nejprve
pronajali velkou místnost v Houstonu (Texas) a pozd ji m li evangelizace v r zných státech
USA. Bylo to n co nového, nebo uzdravování z dob apoštolských bylo dávno zapomenuto, jen
tu a tam se proslýchalo, že jsou takoví lidé, kte í prosí za uzdravení nemocných.
Jeho kázání byla zajímavá. Základem byl jednoduchý verš z Písma Svatého. Všichni napjat poslouchali. Nikdy nemluvil déle než 15 minut. P i jednom jeho shromážd ní v Oklahom ,
když jsem již hrála v orchestru, jsem se ohlédla po poslucha ích. P ekvapilo m , že i inteligentní
lidé poslouchali s takovým zaujetím, že m li otev ená ústa. Zárove se jeho kázání stenografovalo. Bylo tak jednoduché, že mu muselo rozum t každé dít .
Když p ijel bratr Richey do Oklahomy podruhé, konala se jeho shromážd ní za m stem. Byla
tam budova „Koloseum“, kde se jinak po ádaly výstavy dobytka. V té dob jsem se za ala u it hrát
na housle a p i tomto shromážd ní jsem vystupovala v malém orchestru. Co mi ješt
chyb lo
v dovednosti, nahradilo nadšení. Bylo mi asi 12 let.
Každý ve er jsme jezdili elektrickou dráhou
do shromážd ní. Ob as jsem si nestihla p ipravit
úlohy do školy, ale paní u itelka m ráda omluvila,
když jsem ekla, že jsem byla na evangeliza ním
shromážd ní. Zkrátka - celé m sto mluvilo o t chto
shromážd ních - bu pro, nebo proti. Jeden chlapec z naší ulice za al b hat po ulici nahoru a dol a
vyk ikoval, že Richey je pokrytec. Tak jsem se naštvala, že jsem vyb hla z domu, chytila kluka a dala
mu co proto. S plá em mi sliboval, že už to víckrát
neud lá.
Jennie (vlevo), František Šimek (uprost ed naho e). Kolem r. 1935.
Jednou p i rozdávání vytišt ných pozvánek
jsem šla kolem herny, kde v ned li hráli karty. Ani
nevím, co m to napadlo, ale vzala jsem kámen,
rozbila velkou tabuli skla a hodila jim tam pozvánku. Potom jsem utekla a myslela si, že to bylo
správné – ve svém d tském rozumu.
4
Stále jsem toužila vydat se Pánu u lavice pokání, jak to inili i druzí, p estože p i každém
shromážd ní jsem sama chodila mezi lidi a ptala se jich, zda necht jí jít k Pánu Ježíši pro spasení. Zajímavé je, že tém každý z nich šel. Moje mladší sestra m pozorovala a potom také
šla k jednomu muži. Nev
la, co mu má íci, tak jej zatahala za rukáv a dala se do plá e. A
muž šel, aby poklekl u lavice pokání.
V té dob m j tatínek již dva roky nosil ovázanou levou ruku. M l na ní boláky, které se
es veškerou lé bu necht ly hojit. Bylo to malomocenství. Nám d tem se to bál íci. Ani k léka i
se mu necht lo. M l na ruce bílé strupy, které se stále ší ily. V
l, že by ho léka poslal na ostrov pro malomocné. Radil se s maminkou a rozhodl se, že p jde za bratrem Richeym a požádá,
aby se za n j modlil. Když se za n j modlil, m l prý dojem, že jím projel elektrický proud, ale nic
se nestalo. Druhý den byla sobota a to tatínek chodíval pozd ji z práce. Jeli jsme do shromážní bez n j, maminka, sestra a já. Kone
nadešla chvíle, abych mohla jít také já sama
k lavici pokání. Tatínek zde nebyl, aby mi to zakázal. Práv v té chvíli, kdy jsem u inila své touze zadost, m j otec se doma koupal. Najednou ho naplnila taková radost, že za al chválit Pána.
Když se utíral, všiml si, že strupy, které m l na ruce, zmizely a ruka byla úpln hladká. Jen místy
l sv tlejší k ži, což mu z stalo až do stá í. Nezapomenu, jak na nás tatínek ekal a potom
jak s maminkou chvílemi plakali a zase se smáli, když vypráv l, jak ho Pán uzdravil. Potom se
již nebál p ed námi d tmi íci, jak hroznou nemoc m l.
V dob této evangeliza ní kampan byl již bratr Richey ženatý a m l ro ní hol ku. M l
velmi krásnou a inteligentní manželku, která napsala knihu o zkušenostech, které získala p i
práci pro Pána.
Chodila jsem do ned lní školy. Velice se mi nelíbilo, když nám paní u itelka vypráv la o
filmech, na které chodila v sobotu ve er. Dokonce nám vypráv la p íb hy z film , které nebyly
tem p ístupné. Úlohy jenom zb žn p ešla. Dívala jsem se z okna sm rem, kde stálo Koloseum, a vzpomínala na krásné chvíle, které jsem tam prožila v p ítomnosti Pána Ježíše. V duchu
jsem vid la výjevy, kdy nemocní toužebn o ekávali, až se Pán i nad nimi smiluje. Na kole kových vozíkách, na nosítkách a o berlích. Mezi nimi drobný pohyblivý loví ek, kterého Pán naplnil svou mocí. Vnímala jsem velký rozdíl oproti bohoslužbám, kde byl jenom „zp sob pobožnosti“, ale bez Boží moci. Ale nechci tím íci, že všude v církvích nebo kostelích je to takové. Jednou byl tatínek n ím v naší církvi dost pohoršen, a tak jsme se šli podívat také jinam, do K esanské misijní aliance. Kazatele a jeho paní jsme si pamatovali již z d ív jší doby, kdy zpívali p i
shromážd ních v Koloseu. P kn nás nyní p ivítali. Tato církev byla založena velmi váženým
mužem a byla zam ena hlavn na zahrani ní misijní práci. Ten muž se jmenoval A. G. Simpson. Byl velmi známý svými literárními pracemi. Jeho vlastní církev ho vylou ila proto, že mluvil
cizími jazyky, když byl pok n Duchem Svatým. V t chto shromážd ních se nám líbilo a b hem
dalších asi t í let, kdy tam sloužil bratr Carlson, jsme p ijali mnoho požehnání.
V té dob p ijela do Oklahomy známá evangelista A. S. McPhersonová. K tomu ú elu byl
postaven velký d ev ný kostel, kde mohlo p t tisíc lidí pohodln sed t a ješt dva tisíce stát.
Byla jsem tam jenom jednou - nebylo snadné se tam dostat, protože tam chodily davy lidí. Když
jste šli po ulici vedle budov v dob , kdy kazatelka mluvila, bylo slyšet, že všude lidé poslouchají
její kázání z rádia. Já jsem jí nebyla zrovna nadšená, mnozí lidé však o ní hovo ili s velikou
úctou. Vdala se za jednoho misioná e a odjeli potom se dv ma d tmi do íny. Tam oba onemocn li malárií a její muž zem el. Ona se z této nemoci pomalu zotavovala a navrátila se do
USA. Zde se znovu provdala.
V tom velkém kostele se evangelisté st ídali. Když mi bylo 15 let, zase tam p ijel bratr Richey a m l shromážd ní. To jsme se sestrou již docela dob e hrály v orchestru na housle.
astnily jsme se shromážd ní každý ve er, v sobotu i b hem dne, v ned li dokonce t ikrát. Na
pódiu vždy vystupoval velký p vecký sbor. Uprost ed bylo piáno a napravo hudebníci. V první
ad vlevo byli kazatelé. P ed pódiem byla lavice pokání. Když se rozsvítila všechna sv tla a
lov k se podíval z pódia na zástupy, o i až p echázely - tolik tam bylo lidí. Pro nemocné byly
vyhrazeny první lavice a mnoho invalidních vozík od nemocných bylo na hromad p ed lavicemi.
Obzvláš si pamatuji na dva speciální p ípady uzdravení. Jeden lov k vysokého spoleenského postavení v našem m st byl velmi obézní. M l své zvláštní auto, do kterého se vešel
5
jen on sám, auto nem lo ani st echu. Byl tak veliký a otylý. Tento muž onemocn l zán tem slepého st eva. Sám dojel ješt do nemocnice. Bylo to s ním velmi zlé. Léka i ho obstoupili a byli
bezradní. Jednomysln se shodli, že p i takové vrstv tuku nemohou operaci provést, ani kdyby
ho položili na zem. Na opera ní st l by se nevešel. Ledové obklady mu nepomáhaly, a tak n kdo navrhl, aby byl odvezen k Richeymu. Sehnali st hovací v z a jeli s ním ke kazateli. P ijel
v doprovodu léka . Byla to zvláštní podívaná, když tento obrovský muž šel v kostele dop edu.
Byl zcela bledý a velké kr
je potu se mu inuly po tvá ích. Jeden léka p išel pro bratra Richeyho a v krátkosti mu ekl, o co jde. Bratr Richey zastavil zp v a všechno umlklo. Oznámil
lidem, o jaký p ípad se jedná a požádal nás o ztišení k modlitb . Nalil si na ruku trochu olivového oleje a sešel z pódia k tomu velkému muži. Položil na n j ruku a krátce se pomodlil. Ihned
mu bylo dob e. Uzdravený popadl malého kazatele do náru e a vynesl ho na pódium. M l velikou radost a my jsme se obávali, že nám kazatele uma ká. Když se vše ztišilo, jeden z léka
promluvil o tom, jak všichni v nemocnici tvrdili, že jenom B h m že u tohoto muže ud lat zázrak.
V sobotu ráno bylo shromážd ní pro d ti. Jedna maminka p ivedla chlapce, který m l na
noze protézu. Jeho noha byla kratší po obrn . Když bratr Richey uvid l, že ta maminka s sebou
inesla pro chlapce nové boty, pochválil ji, že má víru, že chlapec bude normáln chodit. Pak
ede všemi poru il matce, aby mu odepnula protézu. Matka uposlechla a bratr Richey vzal do
ruky tu krátkou nohu a natáhl ji do délky zdravé nohy. Pak mu maminka dala ty nové boti ky.
Hoch ud lal n kolik krok nesm le, ale pak za al poskakovat. Nemohli jsme rozpoznat, zda ta
maminka plá e nebo se sm je. A si nikdo nemyslí, že p i tom bylo hrobové ticho. Naopak, v tšinou musel kazatel dát rukou znamení, aby mohl promluvit. Lidé bou liv chválili Pána.
Jednou v ned li kolem poledne vtrhli do kostela n jací muži. Kostelník byl ve vedlejší
místnosti, a když slyšel na pódiu šramot, šel se potichu podívat do kostela. N kolik muž odstranilo kazatelnu a odpojilo elektrické vedení od lampi ky na kazateln . Jeden uchopil nádobku s olivovým olejem, kterým kazatel p i modlitbách potíral nemocné, a íkali si mezi sebou, že
je to jist „hadí olej“. To se potom celé shromážd ní zasmálo, když se to ve ejn oznámilo…
Když bylo evangeliza ní shromážd ní u konce, ukázali nám vozíky, berle, protézy - bylo
toho plné nákladní auto. Kazatel byl velmi pokorný muž a veškeré zázraky byly ke sláv Boží,
který se nám zjevil v Pánu Ježíši Kristu.
Pozd ji vystav l bratr Richey velký kostel v Texasu. Ten za n jaký as sho el a v n m
osm žen, které se v horním poschodí modlily. Od té doby se již bratr Richey nemodlil za nemocné, ale z stal v rný a dále kázal evangelium.
V Oklahom jsem m la také možnost slyšet kázat Smithe Wiggleswortha. Bylo mu již
es 70 let. Jeho p ítomnost budila báze . Protože on k ísil mrtvé. Když ho n kdo zval
k mrtvému, ptal se nejprve Pána, zda je to jeho v le, aby do toho domu šel. Byl hodn p ísný a
modlil se asto za slepé a hluché. P edstavovala jsem si, že Eliáš asi budil také takovou báze .
la jsem též p íležitost poslechnout si kázání Dr. Price. Byl to velmi vzd laný lov k,
vodn baptistický kazatel. Vždy jsem m la pocit, že bych ho mohla poslouchat klidn n kolik
hodin, a poci ovala jsem vždy smutek, když kázání kon ilo. Tento bratr se také modlil za nemocné.
Jednou m l mít známý kazatel evangelizaci v nejmenovaném m st . Když p ijel do tohoto m sta, zjistil ke svému velkému p ekvapení, že lidé nechali všude natisknout a vyv sit plakáty, na kterých bylo uve ejn no, že se bude modlit za nemocné. Budova, kde m l kázat, byla tak
epln ná, že se sotva dostal na pódium. K jeho zd šení všude vp edu sed ly spousty mrzák ,
až mu z toho vlasy vstávaly hr zou na hlav . Rad ji odešel do vedlejší malé místnosti, tam
v bezradnosti klekl na kolena a žaloval Pánu. Když se trochu utišil, promluvil k n mu Pán: „Kdo
bude uzdravovat nemocné? Ty, nebo já? Jen se modli a ostatní nech na mn .“
Kazatel, uklidn n, vrátil se na pódium. Po svém p ipraveném slov se modlil za nemocné
a byl velice p ekvapen, že lidé odcházejí ze shromážd ní zdraví. Od té doby se za al modlit za
nemocné ve ví e, že je Pán uzdraví.
Nevím, pro je u nás v eskoslovensku tak málo uzdravování. Díky Pánu jsou také ojedin lé p ípady, ale je jich málo. Nechce se mi v it, že by B h m l rád jen n které národy. Nebo
jsme snad p íliš skromní? i se to ned je pro naši nevíru? Snad naše nepravosti p ekážejí sva-
6
té ruce Boží? A je to jakkoliv, víme, že na uzdravování máme biblický návod. A máme se podle
j ídit v každém p ípad . Kdyby aspo Pán mohl najít jednoho v rného sluhu, pokorného a
poslušného. Nebo aby se ve sborech vyskytli starší brat i, kte í by ve jménu Ježíše šli a byli poslušní Božímu p íkazu, který je zapsán v epištole Jakuba (5,13-18). Snad je t eba i postit se.
Což se nenajde nikdo, kdo by se postavil do mezery mezi tímto národem a Bohem?
Modlívala jsem se také za k est Duchem Svatým. Jednou v noci, když jsem se tak modlila, prožila jsem velikou radost z blízkosti Pána Ježíše i ujišt ní o tom, že mi dává podle svého
Slova závdavek svého Svatého Ducha. Když mi bylo 16 let, m la jsem sen, v n mž jsem vid la
sv j budoucí p íbytek v nebesích. Nikdy nezapomenu, jaké št stí jsem p i tom prožila. I další
dny bylo v mé duši jasno a mé srdce napl ovala nadpozemská radost. Pán m pok til svým
Svatým Duchem a naplnil m j kalich, až p etékal. Pán vložil v má ústa chválu Bohu a Spasiteli
našemu.
Moje u itelka klavíru se divila, že se tak rychle u ím. P vodn bylo mou touhou hrát na
klavír v ope e. Pán mi však ukázal, že On m neod l svou mocí pro sv tskou kariéru. Vydala
jsem o tom sv dectví své u itelce hudby, pro niž byla moje zkušenost s Bohem n ím novým.
Studovala
jsem
v biblické škole. Bylo mi stále více jasné, že m Pán
volá do
eskoslovenska.
kdy jsem se modlila, aby
poslal rad ji do Afriky,
ale On mi ukázal, že Jeho
cesty nejsou naše cesty.
Moji rodi e se rozhodli, že
se všichni odst hujeme do
eskoslovenska (viz pozn.
4). Nebylo to snadné, opustit
vcelku blahobyt, modern
za ízený byt, auto, p átele a
jít vst íc neznámé budoucnosti. Prodali jsme všechno
a p est hovali se, celá rodina, do
eskoslovenska.
Sloužili jsme Pánu, jak jsme
um li. N kdy i neum le a s mnoha chybami, ale p esto se Pán p iznal k naší snaze a dal nám tu
radost, že si nás použil jako nástroje ke spáse alespo n kolika duší, které jsou mu v rné
dodnes. Matka mi zde zem ela, otec se sestrou se navrátili zp t do Ameriky a já jsem z stala
v eskoslovensku sama v malém dome ku se zahrádkou (viz pozn. 5). Jisté je, že vzpomínky a
touhy mého srdce m n kdy táhly zp t do Ameriky, ale p ece se dá leccos snést pro n koho,
kdo nás miluje, který je pro nás „Lilie v dolinách“ – milovník našich duší.
Rodinné foto: p ed rodinným domem „na kope ku“ v obci
ídla u Nového M sta na Morav , kde se ve sborovém
sále dodnes schází k es anské shromážd ní.
Jist nikdo nem že vypsat všechny zkušenosti, které se svým Pánem prožil. Také já
jsem prožila duchovní krizi. Cítila jsem, že na povrchu sice vypadá všechno dob e, ale uvnit
není vše v po ádku. Ztratila jsem tu první lásku. Jak mnoho je takových srdcí na sv ! A jaká je
to škoda pro duše t chto lidí! Jen slevit v tom a onom… Trochu sv ta sem a trochu tam… Jen
jakoby mali kosti, a ten p edivný mír duše, který Ježíš dává, zmizí. asto si to ani neuv domujeme, až Duch Svatý nám zjeví nikoliv mali kosti, ale celou horu, která nás d lí od našeho Boha.
ed lety, když jsem byla docela sama v domku uprost ed vesnice, málo jsem se stýkala
s lidmi, o to více jsem mohla mluvit s Bohem. Když h íšník p ijde k Bohu a prosí o milost, sta í
asto jenom vzdech: „Bože, bu milostiv mn h íšnému.“ Ale ne tak se vede dítku Božímu, které
poodešlo od Boží tvá e. Když jsem se rozhodla, že op t st j co st j musím mít to úzké obecenství s Pánem Ježíšem, trvalo to t i týdny, než jsem dala do po ádku to, co bylo nutné u init p ed
Bohem i lidmi. Duch Svatý m vedl krok za krokem a ukazoval mi, co všechno mám napravit.
Bylo to velmi poko ující a bolestivé, ale stálo to za to. Kéž by to všichni vlažní k es ané mohli
7
init podobn . V té dob mi velmi duchovn posloužila také knížka „Životopis Charlese Finneyho“. Tehdy mi modlitba byla n ím tak p irozen nezbytným, že p t hodin na modlitb se mi
zdálo být jen krati kou chvílí.
V té dob zapálil B h v mém srdci ohe a tím ohn m byla váše hledat hynoucí duše
(viz pozn. 6.) Prosím Pána, aby tento ohe v mém srdci nikdy nezhasl. Kéž by každé dít Boží
bylo pochodní v této hrozné tm h íchu. A ne doutnajícím nebo vyhaslým uhlem.
Drazí p átelé, je as se ze sna probudit. Nes íslné množství lidí nav ky zahyne pro naši
vlažnost. Jak se jednou budeme moci postavit p ed našeho Spasitele? Jak odpovíme za ty duše, kterým jsme se stali p ekážkou? JE p ed námi veliký boj – veliké vít zství. Ale nic nedokážeme, pokud budeme d ímat a pokud budeme vlažní. Nebudeme se dohadovat pro mali kosti,
pro n jaký snad jiný názor. Ne! Jedin když se spojíme – srdce i ruce – když všichni p jdeme
jednomysln za naším v dcem a Pánem, Ježíšem, tehdy p ijde probuzení. Amen.
Jennie Šimková
Pozn.:
1) Rodi e Jennie Šimkové (rozené Kulkové), Arnošt a Julie Kulkovi, se seznámili zvláštním
zp sobem. Za átkem 20. století se mnoho lidí ze „starého kontinentu“, Evropy, st hovalo
„za lepším“ do Spojených stát amerických. Také Arnošt a Julie. V té dob se znali jen
málo, ale rozhodli se, že se jim bude lépe cestovat ve dvou. Na lodi se více sp átelili.
Kapitán lodi m l možnost je b hem cesty trochu poznat a doporu il jim: „…jestli se mají
aspo trošku rádi, a se vezmou, že se jim v cizí zemi bude ve dvou za ínat lépe…“. Dali
na jeho názor a na lodi se nechali oddat. Kapitán jim také poradil, aby se neusadili hned
na východním pob eží USA, ale až v Chicagu, kde v té dob žilo více ech . Jennie a její mladší sestra Anna se tedy narodily již v Chicagu. Jennie Kulková se narodila 3. ledna
1914.
2) Jennie zde uvádí své k estní jméno Johanka (tak jí asi íkali rodi e), v rodném listu má
ale uvedeno Jennie. Pozd ji, v eskoslovensku, jí všichni íkali Jenninko.
3) Stará probuzenecká píse , jejíž verze existuje i v eštin :
Mám já p ítele, v N m svou radost mám, když na rám Boží spoléhám.
V N m své št stí mám, pokoj nalézám, když na rám Boží spoléhám.
Ref.: Boží rám , je v soužení náš pevný hrad.
Boží rám , jen na rám Boží spoléhat.
Jak je sladké být v Jeho družin , když na rám Boží spoléhám.
Jak se života cesta zjas uje, když na rám Boží spoléhám.
eho bych se bál, eho strachoval, když na rám Boží spoléhám.
Mír je v duši mé, když On blízko je, když na rám Boží spoléhám.
4) Jennie s rodi i a sestrou se p est hovali do eskoslovenska ve 30. letech 20. století.
5) Po smrti manželky se otec Jennie, František Kulka, v eskoslovensku znovu oženil. Vzal
si sle nu z obce Olešná u Nového M sta na Morav . Spole
i s dcerou Annou se potom p est hovali zp t do Ameriky. Anna b hem zpáte ní cesty na lodi nastydla, dostala
revmatickou hore ku a brzy po p íjezdu do Ameriky zem ela. Panu Kulkovi a jeho nové
manželce se v Americe narodily ješt ty i d ti, které dnes žijí se svými rodinami v Oklahom .
Jennie z stala v eskoslovensku. V prvních letech bydlela v domku v Olešné, který jí
enechala nová manželka jejího otce. Po n jaké dob se Jennie vdala za Františka
Šimka ze sousední obce K ídla. Bydleli v K ídlech na statku a m li šest d tí: Alenu, Pavla, Arnošta, Kamila, Ester a Evžena. Pozd ji si postavili domek „na kope ku“ v K ídlech,
s menším sálem, kde se scházelo a dodnes se schází k es anské shromážd ní.
8
Z potomk Jennie a Františka Šimkových v obci K ídla dodnes bydlí: Pavel Šimek, Kamil
Šimek, Evžen Šimek a Ester Šimková/Vítová s rodinami.
Vnuci a vnu ky Jennie a Františka Šimkových: Karel Jan ík, Pavel Jan ík, Alena Jan íková/Jindrová, Milan Jan ík, Daniel Šimek, Jana Šimková, Kamila Šimková, Tomáš Vít,
Lukáš Vít, Dita Šimková/Novotná, Karolína Šimková, Markéta Šimková a nejmladší
vnu ka Jeny Šimková (která dostala jméno po babi ce).
Pravnuci a pravnu ky Jennie a Františka Šimkových: Pavlína Jan íková, Lukáš Jan ík,
Kristýna Jan íková, Tomáš Jan ík, Anna Jan íková, Veronika Jindrová, Martina Jindrová, Kate ina Jindrová, Karolína Jan íková a Debora Šimková.
6) Jennie v novala mnoho úsilí evangeliza ním aktivitám v obci K ídla v dob totality a také
ilegální k es anské p ekladatelské innosti. P ekládala, kopírovala a rozši ovala do církví
v tehdejším eskoslovensku r zné k es anské texty dovezené ze zahrani í. P episovala
do eštiny nahrávky s kázáními Billyho Grahama, p eložila také mnoho amerických probuzeneckých písní, které se v Americe zpívaly v dob tzv. „uzdravovacího probuzení“.
Shromáždila k es anské probuzenecké písn , z nichž ást je od amerických autor
z doby „uzdravovacího probuzení“, do zp vníku s názvem Písn probuzení (obsahuje
103 písní v etn not a eských text ).
Evangeliza ní aktivity v obci K ídla ve 20. století zahájil nejprve kazatel Josef Balabán.
V jeho dom se scházela od roku 1915 evangelická mládež na živých biblických a modlitebních setkáních. Do t chto aktivit se zapojilo mnoho mladých k es an , zvlášt evangelík , z p ilehlých obcí. Scházelo se pravideln 18 mladých lidí z K ídel a Nového M sta
na Morav . Josef Balabán v roce 1916 padl v 1. sv tové válce. Jeho bratr Antonín Balabán se pozd ji stal evangelickým fará em a p sobil jako kazatel na r zných místech, naíklad ve Sn žném u Nového M sta na Morav . (Viz kniha Antonína Balabána: „Mé
vzpomínky“.)
Od 30. let 20. století se živá k es anská setkání v K ídlech soust
ovala kolem Jennie
Kulkové/Šimkové. Byla to mezidenomina ní setkání, scházeli se k es ané z r zných církví (Církev bratrská, K es anské sbory, katolíci, baptisté, metodisté a další). Na setkáních
sloužili slovem kazatelé z r zných denominací. Projevovala se tam Boží p ítomnost a dary Ducha Svatého. Jennie byla p esv
ena, že jedním z d vod (nebo možná hlavním
vodem) Božího p sobení bylo to, že se tam v jednot scházeli lidé z r zných církví.
Jennie proto toužila zachovat mezidenomina ní charakter t chto setkání. V tom ale zabránil tehdejší totalitní režim, který vyžadoval povinnou registraci a evidenci církví a
všech k es anských skupin a setkávání. Skupina byla nucena vstoupit do n které již existující církevní struktury. Z možností, které se tehdy nabízely, si skupina vybrala zast ešení Bratrskou jednotou baptist . Bylo to v roce 1958. Na jednu stranu to p ineslo výhody a
požehnání (nap íklad pravidelné návšt vy kazatel z brn nského sboru BJB). Ale skupinu p estali navšt vovat k es ané z tradi ních církví, nebo n která kázání kazatel BJB
byla v té dob bohužel nasm rována proti tradi
jším církvím. (V dnešní dob tomu tak
již našt stí není.)
Ješt p ed vstupem do BJB skupina hodn spolupracovala nap íklad s brn nskou Armádou spásy, do doby než Armádu spásy komunistický režim zakázal.
Sborová stanice Bratrské jednoty baptist je v K ídlech dodnes. Scházejí se pravideln
každou ned li a v pátek na modlitebních setkáních. Z v tší ásti je tvo ena d tmi, vnuky
a vnu kami Jennie a Františka Šimkových a jejich rodinami.
Další informace o život a služb Jennie Kulkové/Šimkové a k es anské skupin
v K ídlech byly zaznamenány ve filmovém dokumentu s názvem Život víry. Dokument odvysílala i eská televize.
9

Podobné dokumenty