Persona humana - Teologie těla

Text originálu: AAS 68 (1976), 77-96; EV 5, 1717-1745
Překlad: překladatel neuveden
České vydání: Křesťanská akademie, Řím 1976
Převod do elektronické podoby a redakce: Karel Skočovský
Poznámka: Česky vyšlo pod názvem „O některých otázkách pohlavní etiky“. Poznámky pod čarou upraveny
podle latinské předlohy. Výraz „osobnost“ (lat. persona) byl v textu nahrazen pojmem „osoba“. Mezititulky red.
KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY
Prohlášení
PERSONA HUMANA
O některých otázkách sexuální etiky
29. prosince 1975
Úvod
1. (1717) Podle úsudku současných vědců sexualita ovlivňuje a podmiňuje lidskou osobu do
té míry, že je třeba pokládat ji za jednoho z činitelů, které vtiskují životu každého člověka
základní rysy, jimiž se liší od ostatních. Pohlavím jsou dány charakteristické znaky, jež
biologicky, psychologicky a duchovně odlišují muže od ženy a tím i značně ovlivňují cesty
dospívání a vyzrávání lidské osoby a její uplatnění ve společnosti. Proto také – jak se ostatně
každý může sám snadno přesvědčit – vše, co se týká pohlavního života, je dnes častým a
otevřeně projednávaným námětem knih, časopisů, novin a jiných hromadných sdělovacích
prostředků.
V současné době však nabyla povážlivých rozměrů i mravní zkaženost. Jedním z jejích
nejzávažnějších příznaků je přehnané zdůrazňování a vychvalování pohlavního života.
Rozšířením vlivu hromadných sdělovacích prostředků tento zjev proniká nyní i do oblasti
výchovy a začíná jím být nakažen i celkový všeobecný způsob myšlení.
(1718) Je pravda, že někteří vychovatelé, pedagogové a moralisté přispěli k lepšímu
pochopení zvláštních hodnot obou pohlaví i k jejich uplatňování v životě. Naproti tomu však
jiní navrhují teorie a praktická stanoviska, která jsou v rozporu se skutečnými lidskými
mravními požadavky a někdy dokonce i přímo podporují nevázaný hédonismus.
Tím se stalo, že i mezi křesťany jsou nyní silně otřeseny zásady, mravní měřítka
a životní morální pravidla, které byly až dosud věrně zachovávány. Je mnoho těch, kteří se
ptají, co mají teď ještě pokládat za správné, když vidí, jak se silně šíří názory odporující tomu,
čemu je učila církev.
Starost církve
2. (1719) Církev nemůže zůstat lhostejná vůči tomuto názorovému zmatku a mravní
uvolněnosti. Jde opravdu o velmi důležitou otázku jak pro osobní život věřících, tak i pro
celkový společenský život v naší době.1
Biskupové každý den zjišťují, jak rostou obtíže, na něž věřící narážejí, chtějí-li získat
a udržet si zdravé morální zásady, zvláště pokud jde o pohlavní život, a rovněž pro duchovní
pastýře je stále obtížnější, chtějí-li je lidem účinně vštěpovat. V duchu své pastýřské služby
cítí, že jsou povoláni k tomu, aby v této tak závažné otázce vyšli vstříc potřebám věřících,
1
Srov. 2. vatikánský koncil, konstituce Gaudium et spes, 47: AAS 58 (1966), 1067.
kteří jim byli svěřeni. Někteří z nich a některé biskupské konference již uveřejnily důležité
dokumenty o tomto předmětu. Přesto však se i nadále všude šíří mylné názory a různé
úchylky. Z toho důvodu Posvátná kongregace pro nauku víry, z moci svého úřadu, který se
vztahuje na celou církev i z pověření sv. Otce, uznala za nezbytné uveřejnit tento dokument.2
Důležitost objektivního mravního řádu
3. (1720) Lidé naší doby jsou stále více přesvědčeni, že důstojnost lidské osoby i její poslání
vyžadují, aby ve světle vlastního rozumu odkryli hodnoty, které jsou jim vrozeny, a aby je
nepřetržitě rozvíjeli a uplatňovali v životě, aby tak úměrně s nimi rostl i celkový pokrok.
Na morálním poli však člověk nemůže pronášet právoplatné úsudky jen podle svého
osobního uvážení. „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám nedal, ale který
musí poslouchat... neboť má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; poslouchat ho je
požadavkem samotné jeho důstojnosti a podle něho bude souzen.“3
Nám, křesťanům, Bůh kromě toho zjevil i svůj plán spásy a v učení i v osobním
příkladu Krista, našeho spasitele a posvětitele, dal nám i nejvyšší a neměnnou životní normu.
On sám přece řekl: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale
bude mít světlo života.“4
(1721) O skutečném povznášení lidské důstojnosti je tedy možno mluvit jedině
s ohledem na základní řád, jímž se řídí sama přirozenost člověka. Je ovšem nesporné, že
během dějin se mnoho konkrétních okolností a požadavků lidského života změnilo a ještě se
změní; přesto však vývoj mravních zvyklostí a rovněž i život ve všech svých složkách nesmí
vybočit z mezí, jež jsou stanoveny neměnnými zásadami, založenými na tom, co v podstatě
tvoří lidskou osobu, a vytčenými též základními vztahy každého člověka (k druhému
a k Bohu): tvůrčí prvky a vztahy, které přesahují historické okolnosti.
Takové základní principy, které může pochopit i lidský rozum, jsou obsaženy „ve
věčném, objektivním a všeobecném Božím zákoně, kterým Bůh ve své moudrosti a lásce
uspořádává, řídí a spravuje celý svět a vývoj lidské společnosti. Bůh činí člověka účastným na
tomto svém zákoně, takže člověk může pod laskavým vedením Boži prozřetelnosti stále lépe
poznávat neproměnnou pravdu.“5 Tento Boží zákon je přístupný našemu poznání.
Některá mylná pojetí morálky
4. (1722) Mnoho lidí tedy dnes neprávem tvrdí, že pro zaměření jednotlivých skutků nelze
najít ani v lidské přirozenosti, ani ve zjeveném zákonu jinou absolutní a neměnnou normu než
tu, která je vyjádřena ve všeobecném zákoně lásky a respektování lidské osoby. Na důkaz
tohoto tvrzení uvádějí, že prý tzv. normy přirozeného zákona anebo přikázání Písma sv. jsou
jen výrazy určité kultury a určitého dějinného údobí.
Ve skutečnosti však Boží zjevení a rovněž filosofie ve svém správném pojetí, právě
tím, že zdůrazňují to, co lidstvo opravdu potřebuje, vyjadřují zároveň i nutnost neměnných
zákonů, vepsaných v samotné lidské přirozenosti a projevujících se stejným způsobem ve
všech rozumných lidských bytostech.
Kromě toho Kristus zřídil svou církev jako „sloup a oporu pravdy“.6 Pomocí
a působením Ducha svatého církev neustále a beze změn předává mravní pravdy a vykládá též
právoplatně nejen pozitivní zjevený Boží zákon, „nýbrž i morální zásady, jež pramení ze
2
Srov. Apošt. konstituce Regimini Ecclesiae Universae, 29: AAS 59 (1967), 897.
Gaudium et spes, 16: AAS 58 (1966), 1037.
4
Jan 8,12.
5
2. vatikánský koncil, deklarace Dignitatis humanae, 3: AAS 58 (1966), 931.
6
l Tim 3,15.
3
samotné lidské přirozenosti“7, i jejichž účelem je všestranný rozvoj a posvěcení člověka. Je
nesporné, že církev během svých dějin byla vždy pevně přesvědčena, že určitý počet
přikázání přirozeného zákona na absolutní a neměnnou hodnotu a viděla proto v jejich
přestupování porušení evangelního učení i jeho ducha.
Výchozí principy
5. (1723) Pohlavní etika se týká některých zásadních hodnot lidského a křesťanského života,
a proto se toto základní učení vztahuje i na ni. Na tomto poli tedy existují principy a normy,
kterým církev bez jakéhokoliv váhání vždy učila bez ohledu na světské názory a zvyklosti.
Tyto zásady a normy zcela jistě nepramení z nějakého kulturního prostředí, nýbrž ze znalosti
Božího zákona a lidské přirozenosti. Nelze je tudíž nikdy pokládat za překonané a uvádět je
v pochybnost pod záminkou, že nyní žijeme v jiném kulturním prostředí.
Tyto principy podnítily též směrnice a doporučení II. vat. koncilu, tam kde mluví
o výchově a uspořádání společenského života. Zdůrazňuje se v nich, že se má brát patřičný
zřetel na stejnou důstojnost muže a ženy, a že se má respektovat odlišnost obou pohlaví.8
V souvislosti s pohlavností a plodivou schopností člověka koncil podotkl, že tyto
„podivuhodně převyšují ty, jež se vyskytují na nižších životních stupních“.9 Koncil pak
s obzvláštní pečlivostí vyložil zásady a měřítka, jež se týkají manželského pohlavního života.
Sexualita má v manželství specifický účel, a proto i tyto zásady a měřítka jsou založeny na
onom specifickém účelu.
(1724) V tomto ohledu koncil prohlašuje, že mravní bezúhonnost úkonů, které jsou
manželství vlastní, „nezávisí jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se
určovat objektivními měřítky, vzatými ze samé přirozenosti lidské osoby a jejích úkonů, která
uchovávají celý smysl vzájemného darování a lidského plození“.10
Tato poslední slova stručně shrnují koncilní učení – které bylo obšírněji vyloženo již
na předešlých stranách téže konstituce Radost a naděje11 – o účelu pohlavního styku
a o základním měřítku jeho mravnosti; právě respektování tohoto účelu zaručuje i počestnost
úkonu samotného.
Tentýž princip, který církev čerpá z Božího zjevení a z vlastního právoplatného
výkladu přirozeného zákona, je též základem jejího tradičního učení, podle něhož pohlavní
styk nabývá svého pravého smyslu a mravní nezávadnosti pouze v právoplatně uzavřeném
manželství.12
Cíl tohoto prohlášení
6. (1725) Účelem tohoto prohlášení není probírat všechny druhy zneužívání pohlavního
života, ani se nechce obírat všemi požadavky mravní čistoty; má v úmyslu připomenout
církevní učení v některých zvláštních bodech, protože si uvědomuje, jak je nutné a naléhavé
postavit se proti některým hrubým omylům a odchylným postojům i názorům, které je značně
rozšiřují.
7
Dignitatis humanae, 14: AAS 58 (1906), 940; srov. Pius XI., Casti connubii: AAS 22 (1930), 579-580;
Pius XII., alokuce z 2. listopadu 1954: AAS 46 (1954), 671-672; Jan XXIII., Mater et Magistra: AAS 53 (1961),
457; Pavel VI., Humanae vitae, 4: AAS 60 (1968), 483.
8
Srov. 2. vatikánský koncil, dekret Gravissimum educationis, l, 8: AAS 58 (1966), 729-730, Gaudium et spes,
29, 60, 67: AAS 58 (1966), 1048-1049; 1080-1081; 1088-1089.
9
Srov. Gaudium et spes, 51: AAS 58 (1966), 1072.
10
Tamtéž, Srov. také č. 49: cit. dílo 1069-1070.
11
Tamtéž, 49, 50: cit dílo 1069-1072.
12
Toto Prohlášení neobsahuje všechny mravní normy pohlavního života v manželství, které jsou jasné vyloženy
v encyklikách Casti connubii a Humanae vitae.
Pohlavní styk před manželstvím
7. (1726) Mnoho lidí se dnes dovolává práva na pohlavní styk již před manželstvím, alespoň
v těch případech, kdy pevná vůle uzavřít manželství a vzájemný citový svazek, do určité míry
již manželského rázu, vyžadují tento styk jako naplnění, které považují za přirozené, a to
hlavně tehdy, jestliže uzavření manželství brání vnější okolnosti, anebo jestliže intimní styk se
jim zdá nezbytným pro zachování vzájemné lásky.
Takový názor je v rozporu s křesťanským učením, podle něhož každý lidský pohlavní
styk se má dít jen v rámci manželství. Ve skutečnosti však, ať jsou jakkoliv pevné úmysly
těch, kdo již pěstují tyto předčasné styky, zůstává pravdou, že takový styk není s to zajistit
osobní vztah mezi mužem ženou v celé jeho upřímnosti a věrnosti, a především jej nedokáže
ubránit před rozmary a výstřelky. Kristus si přál, by toto spojení bylo stálé a trvalé a vrátil mu
jeho původní základní podmínku, založenou na rozdílnosti obou pohlaví. V evangeliu stojí:
„Nečetli jste v Písmě, že ten, kdo stvořil lidi, už od počátku je stvořil jako muže a ženu
a prohlásil: ‘Proto opustí muž otce a matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jedna
bytost’? Už tedy nejsou dva, nýbrž jedna bytost. A proto: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“13
Sv. Pavel mluví v tomto ohledu ještě jasněji. Říká, že svobodní a vdovci, nedokážou-li žít
zdrženlivě, nemají jinou možnost, než uzavřít manželství: „Je lépe, aby žili v manželství, než
aby je žár přemohl.“14 Manželstvím se totiž láska obou manželů stává součástí nepomíjivé
Kristovy lásky k církvi15 a naopak, pohlavní spojení bez manželství pouze znečisťuje chrám
Ducha sv., jímž se stalo tělo každého křesťana.16 Pohlavní spojení je tedy nedovolené, jestliže
před ním nebyl uzavřen mezi mužem a ženou trvalý celoživotní svazek.
(1727) Takové je tedy církevní pojetí a učení o této otázce.17 Lidské myšlení
a historické zkušenosti vždy dávaly tomuto jejímu učení hluboce za pravdu.
Zkušenosti nás učí, že má-li pohlavní spojení skutečně odpovídat svému vlastnímu cíli
a lidské důstojnosti, láska musí mít svou oporu ve stálém a trvalém manželství. Proto je nutný
i manželský svazek, veřejně uzavřený a zaručovaný, kterým se zahajuje nový životní stav a je
zásadně důležitý jak pro výhradní spojení určitého muže s jistou ženou, tak i pro dobro jejich
rodiny a celé lidské společnosti. Ve skutečnosti se opravdu velmi často stává, že právě
předmanželské pohlavní styky vylučují možnost potomstva. To, co se vydává za manželskou
lásku, se nebude moci, jak by mělo, rozvinout v lásku otcovskou a mateřskou. A i kdyby se
z takového spojení narodilo dítě, bude tím trpět, protože bude postrádat bezpečné rodinné
prostředí, v němž by se mělo rozvíjet a mohlo v něm najít i cestu a prostředky pro své
začlenění do lidské společnosti.
Snoubenci, kteří chtějí uzavřít manželství, si vyměňují svůj vzájemný souhlas. Ten je
však třeba projevit i vnějším způsobem, tak, aby se stal i veřejně právoplatným. Pokud jde
o věřící, podle církevních zákonů si vyjadřují svůj vzájemný souhlas ve chvíli, kdy uzavírají
manželský svazek a tento souhlas činí z jejich manželství i Kristovu svátost.
13
Srov. Mt 19,4-6.
1 Kor 7,9.
15
Srov. Ef 5,25-32.
16
Pohlavní styk mimo manželství je výslovně odsouzen: 1 Kor 5,1-6, 9; 7,2; 10,8; Ef 5,5; l Tim l,10; Žid 13,4;
a s explicitním zdůvodněním: 1 Kor 6,12-20.
17
Srov. Inocenc IV., list Sub catholicae professione z 6. března 1254: DS 835; Pius II., tvrzení odsouzená v listě
Cum sicut accepimus z 14. listopadu 1459: DS 1367; dekrety Posv. officia z 24. září 1665: DS 2045; z 2. března
1679: DS 2148; Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 558-559.
14
Homosexuální jednání
8. (1728) V rozporu s učitelským úřadem církve a s mravním cítěním křesťanského lidu,
někteří lidé v současné době začali na základě určitých psychologických teorií posuzovat
velmi shovívavě i homosexualitu, a dokonce ji i zcela omlouvají.
Rozeznávají dva typy takových případů a jejich rozlišování lení zcela nesprávné.
K prvnímu typu patří ti, u nichž se homosexualita vyvinula ze zmýlené výchovy,
z nedostatečného pohlavního vývoje, z návyku, špatných příkladů nebo podobných příčin, a je
tedy přechodná, nebo aspoň není neléčitelná. Druhého typu jsou lidé trvale homosexuální
z jakéhosi vrozeného sklonu nebo z patologického založení a ti se považují za neléčitelné.
(1729) Pokud jde o jedince druhého typu, vyskytují se názory, že tento jejich sklon je
natolik přirozený, že je třeba mít za to, že v nich ospravedlňuje homosexuální styky v jakémsi
upřímném společenství života a lásky, podobném manželství, neboť se necítí schopni vést
samotářský život.
Je jisté, že v pastorační činnosti je třeba mít pro tyto homosexuální jedince pochopení
a podporovat je v naději, že se jim podaří překonat své osobní těžkosti, které je izolují od
společnosti. Jejich vinu je nutno posuzovat velmi opatrně a rozvážně. V žádném případě však
nelze použít takovou pastorační metodu, která by považovala styky mezi těmito jedinci za
přirozené pro jejich stav a dopřávala jim jakési morální ospravedlnění. Podle zásad
objektivního mravního řádu homosexuální styky odporují jeho základním a nepostradatelným
pravidlům. Písmo svaté je odsuzuje jako zvrácenost a vidí v nich dokonce i jeden z neblahých
následků odmítnutí Boha.18 Z tohoto úsudku Písma svatého nemůžeme vyvozovat, že všechny
osoby, které trpí tímto nepřirozeným sklonem jsou za něj osobně zodpovědny. Písmo svaté
však dokazuje, že homosexuální styky jsou samy v sobě nezřízené a že v žádném případě je
nelze schvalovat.
Masturbace
9. (1730) Dnes se často uvádí v pochybnost anebo i výslovně popírá tradiční katolické učení,
které považuje masturbaci za vážnou mravní úchylku. Psychologie a sociologie prý dokazují,
že zvláště pro dospívající mladé lidi je masturbace přirozeným zjevem jejich pohlavního
vývoje. Nejde zde prý o skutečnou a těžkou vinu, jedině snad do té míry, nakolik masturbací
člověk hledá dobrovolně ukojení pudu ve své vlastní osobě, neboť by to radikálně odporovalo
podstatě pohlavního úkonu a pudu, který předpokládá dvě osoby rozdílného pohlaví a jehož
účelem je láskyplné soužití těchto osob.
(1731) Tento názor je ovšem v rozporu s učením a pastorační praxí katolické církve.
Ať už je hodnota důvodů těch, kdo ospravedlňují masturbaci biologicky anebo filosoficky,
jakákoliv, a třebaže někdy tyto důvody používají i teologové, přesto vše zůstává faktem, že
jak učitelský úřad církve v duchu své dlouhé a neměnné tradice, tak i mravní cit věřících, bez
váhání vždy potvrzovaly, že masturbace je již sama svou povahou něčím hluboce nezřízeným,
a to hlavně proto, že vědomé ukájení pohlavního pudu mimo přirozený rámec normálního
manželství, zásadně odporuje jeho účelu a cíli.19 V případě masturbace zcela chybí pohlavní
styk, a to takový, jak jej vyžaduje mravní řád, čili styk, který uchovává „celý smysl
18
Řím l,24-27: „Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak po tom toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili
vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se tvoru, a nedbali na Stvořitele.
Ten ať je veleben na věky! Amen. Proto je Bůh nechal klesnout do hanebných vášní. Jejich ženy totiž zaměnily
přirozené obcování za protipřirozené, a podobně i muži nechali přirozeného styku se ženou a rozpálili se
náklonností k sobě navzájem. Muži páchali nestoudnosti s muži, a tak zakusili sami na sobě zasloužený trest za
svoje poblouznění.“ Srov. také, co říká sv. Pavel o těch, kteří se oddávají sodomii v l Kor 6,10; l Tim l,10.
19
Lev IX., ep. Ad splendidum nitentis: DS 687-688; Dekret Posv. officia, 2. března 1679: DS 2149; Pius XII.,
Alokuce z 8. října 1953: AAS 45 (1953), 677-678; z 19. května 1956: AAS 48 (1956), 472-473.
vzájemného darování i lidského plození, aniž se tím přeruší pravá láska“.20 Jedině takovýmto
stykem je tedy možno ukájet pohlavní pud. Je sice pravda, že se nedá s jistotou určit, zda
Písmo svaté tento hřích, tj. masturbaci, výslovně odsuzuje i odlišuje od jiných hříchů, avšak
církevní tradice vždy měla právem za to, že Nový zákon ji odsuzuje tam, kde mluví
o nečistotě, necudnosti a o jiných neřestech, které odporují čistotě i zdrženlivosti.
(1732) Sociologickým výzkumem je možno určit pouze to, jak často se vyskytuje
masturbace na určitých místech, mezi určitými vrstvami obyvatelstva a za určitých okolností.
Tím se sice stanoví jistá fakta, ale ta nejsou měřítkem, podle něhož bychom mohli posuzovat
mravní hodnotu lidských skutků.21 Častý výskyt tohoto zjevu je bezesporu nutno uvést
v souvislost s vrozenou lidskou slabostí, která sama je následkem dědičného hříchu, ale také
důsledkem ztráty smyslu pro Boha, úpadku mravnosti, faktu, že neřest se stala jakýmsi
druhem zboží, s kterým se obchoduje, jakož i následkem bezuzdné nevázanosti určitých
filmů, divadel a publikací i konečně i toho, že se zapomíná na stud, který je strážcem jistoty.
(1733) Moderní psychologie, pokud jde o masturbaci, nám poskytuje některé platné
a užitečné údaje, s jejichž pomocí si můžeme vytvořit vyváženější úsudek o mravní
zodpovědnosti a můžeme podle nich zaměřit i pastorační činnost. Pomocí psychologie si též
lépe uvědomujeme, jak tento projev mladistvé nezralosti, který někdy přetrvá i pubertu,
porucha psychické rovnováhy, nebo špatný návyk, mohou ovlivnit i celkové chování, oslabit
dobrovolnost skutku, takže objektivně uváženo, nelze vždy mluvit o těžké vině. Nesmíme
ovšem takový nedostatek zodpovědnosti prostě předpokládat jako daný fakt, poněvadž to by
znamenalo, že neuznáváme mravní schopnosti člověka.
(1734) Při pastoraci, abychom si vytvořili vyrovnaný úsudek v konkrétních případech,
je třeba vzít všeobecně v úvahu obvyklé jednání tohoto člověka, a to nejen pokud jde
o uplatňování křesťanské lásky a spravedlnosti, nýbrž i pokud jde o snahu zachovávat
přikázání čistoty. Přesvědčíme se především, používá-li potřebné přirozené i nadpřirozené
prostředky, které osvědčená křesťanská askeze doporučuje k ovládání vášní a k rozvoji
ctností.
Mravní závažnost hříchů proti čistotě
10. (1735) Respektování mravního zákona v sexuální oblasti a zachovávání mravní čistoty je
nemálo ohrožováno, především u méně horlivých křesťanů, současnou tendencí krajně
omezovat – a někdy i přímo popírat – existenci těžkého hříchu, alespoň v konkrétním lidském
životě.
Někteří jdou tak daleko, že tvrdí, že smrtelný hřích, který odlučuje člověka od Boha,
by spočíval jen v přímém a formálním odmítnutí Boha a jeho výzvy, s níž se obrací k člověku,
a dále v sobectví, které by úmyslně a naprosto vylučovalo blíženskou lásku. Jedině v případě
takovéhoto „zásadního rozhodnutí“, které se vztahuje na veškeré jednání a životní projevy
lidské osoby, by se prý člověk skutečně dopustil smrtelného hříchu. Tímto rozhodnutím by
člověk z vnitřního přesvědčení zaujal a potvrdil základní (záporný) postoj vůči Bohu a lidem.
Naopak, tzv. okrajové, čili periferní skutky (které nezahrnují zásadní a plně osobní
rozhodnutí), nejsou samy o sobě schopny pozměnit základní postoj (člověka k Bohu), tím
spíš, že se lidé těchto činů dopouštějí často jen ze zvyku. Mohou tedy onen zásadní postoj jen
20
Gaudium et spes, 51: AAS 58 (1966), 1072.
„Sociologické průzkumy jsou užitečné k lepšímu poznání myšlenkového světa, starostí a potřeb těch, kterým
hlásáme slovo Boží, stejně jako odporu, který mu klade lidský rozum v moderní době, v důsledku velmi
rozšířeného názoru, že mimo vědu neexistuje žádný jiný oprávněný způsob poznání. Avšak uzávěry podobných
průzkumů nemohou samy o sobě být rozhodujícím měřítkem pravdy.“ (Pavel VI., Apošt. exhortace Quinque iam
anni z 8. prosince 1970: AAS 63 [1971], 102).
21
oslabit, nikoliv však změnit.* Podle výše uvedených autorů právě na sexuálním poli je prý
nejméně snadné změnit onen zásadně kladný postoj člověka vůči Bohu, protože v této oblasti
– jak tvrdí – člověk nehřeší proti mravnímu řádu s plným vědomím a zodpovědností, nýbrž
spíše pod vlivem svých vášní, své křehkosti a nezralosti a někdy také, protože se klamně
domnívá, že tím dokazuje svou lásku k bližnímu; často se k tomu ještě připojuje i nátlak
společenského prostředí.
(1736) Je sice pravda, že zásadní rozhodnutí v podstatě určuje celkový morální život
člověka, ale tento postoj může být radikálně pozměněn i jednotlivými skutky, zvláště jsou-li
tyto připraveny – jak se často stává – jinými, dřívějšími a méně důležitými. V žádném případě
ale není pravdivé tvrzení, že jeden z těchto dílčích skutků sám o sobě nestačí k tomu, aby se
člověk dopustil smrtelného hříchu.
Podle učení církve smrtelný hřích nespočívá pouze v přímém a formálním odmítnutí
přikázání lásky. Dopouští se ho i ten, kdo se staví proti opravdové lásce, a takový postoj
zahrnuje každé vědomé a vážné přestoupení kteréhokoliv mravního zákona.
Sám Kristus stanovil dvojí přikázání lásky jako základ mravního života. Na tomto
přikázání „závisí i celý Zákon a prorokové“22, jinými slovy, zahrnuje v sobě i dílčí předpisy.
Víme, že mladíkovi, který se tázal: „Mistře, co dobrého musím konat, abych dosáhl věčného
života?“ Ježíš odpověděl: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání... nebudeš vraždit,
nebudeš cizoložit, nebudeš krást, nebudeš lživě svědčit, cti otce i matku a miluj svého bližního
jako sám sebe.“23
(1737) Člověk tedy smrtelně hřeší nejen tehdy, když jeho hříšný čin plyne z přímého
pohrdání Bohem a bližním, nýbrž i tehdy, když se vědomě a svobodně, ať už z jakéhokoliv
důvodu, rozhodne k něčemu, co je v hlubokém rozporu s mravním řádem, poněvadž, jak jsme
dříve uvedli, v tomto rozhodnutí samotném je už zahrnuto pohrdání Božím přikázáním:
člověk se totiž vzdaluje od Boha a ztrácí lásku. Podle tradičního křesťanského a církevního
učení, které uznává za správné i zdravý lidský rozum, v sexuálním mravním řádu jsou
obsaženy tak vysoké hodnoty pro lidský život, že každé jeho přímé porušení je objektivně
těžkým přečinem.24
Je pravda, že hříchů proti morálnímu řádu – přihlédneme-li k jejich povaze a příčinám
– se člověk může snáze dopustit bez plného uváženého souhlasu, a právě proto je radno
postupovat opatrně a uváženě při posuzování viny toho, kdo se takového hříchu dopustil. Zde
je obzvláště vhodné připomenout slova Písma: „Člověk hledí na vnějšek, ale Bůh vidí do
srdce.“25 Tím, že doporučujeme opatrnost při posuzování stupně subjektivní viny v případě
nějakého hříchu, nechceme ovšem nijak tvrdit, že v sexuální oblasti smrtelné hříchy vůbec
neexistují.
(1738) Duchovní pastýři mají tedy v tomto směru ukázat svou trpělivost a dobrotivost.
Není jim však dovoleno, aby zbavovali Boží přikázání jejich platnosti, a aby příliš zmenšovali
zodpovědnost jednotlivých osob. „Láska k duším se projevuje zvláště tím, že se v ničem
neztenčuje spasitelné Kristovo učení. S takovýmto postojem však má být vždy spojena
i trpělivost a vlídnost, podle příkladu našeho Pána, který sám jednal s lidmi tímto způsobem.
*
Optio fundamentalis, zásadní [nebo též základní] rozhodnutí, je starý scholastický výraz. Znovu si ho oblíbili
moderní moralisté. Chtějí jím vyjádřit pravdu, že se nemohou skutky člověka posuzovat izolovaně, bez
souvislosti se srdcem, ale jenom v rámci jeho zásadního postoje k dobru a zlu. Dokument ovšem neodsuzuje
tento způsob hodnocení mravního jednání, ale jenom výstřelky v jeho aplikaci, lehkomyslnost, s jakou se
předpokládá, že už není vůbec schopen velkého hříchu ten, kdo se zásadně rozhodl pro dobro. (Poznámka k
českému překladu).
22
Mt 22,40.
23
Mt 19,16-19.
24
Srov. poznámky 17 a 19; dekret Posv. officia z 18. března 1666: DS 2060; Pavel VI., enc. Humanae vitae, 13,
14: AAS 60 (1968), 489-491.
25
1 Sam 16,7.
Nepřišel přece na zem, aby lidi soudil, nýbrž aby je spasil. Kristus byl jistě nesmlouvavý vůči
zlu, ale milosrdný k lidem.“26
Ctnost čistoty
11. (1739) Jak jsme již uvedli, účelem tohoto prohlášení je upoutat za nynějších okolností
pozornost věřících na některá chybná stanoviska a omyly, kterých se mají vyvarovat. Ctnost
čistoty se však neomezuje jen na to, že se vyhneme výše uvedeným hříchům. Zahrnuje v sobě
i pozitivní a vyšší požadavky. Je to ctnost, která vtiskuje zvláštní ráz celé osobě v jejích
vnějších i vnitřních projevech.
Tato ctnost má charakterizovat osoby podle jejich rozdílného životního stavu.
U jedněch se projevuje panenstvím či celibátem, aby se mohly cele a s nerozděleným srdcem
snáze věnovat výhradní službě Bohu;27 u ostatních pak tím způsobem, jaký stanoví pro
všechny mravní zákon, podle toho, zda jde o osoby ženaté, vdané či svobodné. Avšak
v žádném z těchto životních stavů ctnost čistoty se neomezuje jen na vnější projevy. Podle
Kristových slov má očistit srdce člověka: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nebudeš cizoložit. Já
však vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostí, už s ni zcizoložil ve svém srdci.“28
(1740) Čistota je zahrnuta i v té zdrženlivosti, kterou sv. Pavel zařazuje mezi dary
Ducha svatého a zároveň přitom odsuzuje chlípnost jako neřest obzvláště nedůstojnou
křesťana, vylučující ho z nebeského království.29 Říká: „Neboť toto je Boží vůle: vaše
posvěcení. Zdržujte se smilství; naučte se každý držet svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti,
ne ve chtivé žádostivosti jako pohani, kteří neznají Boha. Nikdo ať nezkracuje a nepodvádí v
té věci svého bratra... Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení. Proto když tím
příkazem někdo pohrdá, pohrdá ne člověkem, ale samotným Bohem, který vám dává svého
svatého Ducha.“30 A dále: „Pokud jde o smilství a nečistotu vůbec nebo chamtivost, ani jejich
jména ať se u vás nevyslovuji, jak se sluší na věřící... Toho si však buďte dobře vědomi, že
žádný smilník ani nečistý ani chamtivý – to je modloslužebník – nemá podílu v království
Kristově a Božím. Nenechte se od nikoho svést prázdnými řečmi, protože pro ty věci přichází
Boží hněv na neposlušné. Proto s nimi nic nemějte. Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste
světlem v Pánu. Žijte tedy jako děti světla.“31
Apoštol kromě toho podrobněji vysvětluje i vlastní křesťanský důvod, proč máme
zachovávat čistotu, tím, že odsuzuje smilstvo nejenom proto, že tím škodíme svému bližnímu
a přestupujeme sociální řád, ale i proto, že smilník uráží Krista, který ho vykoupil svou krví
a jehož (mystického) těla je i on sám údem, a Ducha svatého, jehož je on sám chrámem:
„Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovy?... Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, zůstává
mimo jeho tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že
vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh? Nevíte, že proto
už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni a to za vysokou cenu. Ať tedy vaše tělo působí
Bohu čest!“32
(1741) Čím více si věřící uvědomí hodnotu čistoty a její nutnou funkci v životě muže
a ženy, čím více pochopí svým duchovním instinktem, co tato ctnost vyžaduje a k čemu
podněcuje, tím lépe též dokáží přijmout a ochotně plnit, v souhlase s učením církve to, k čemu
je bude jejich svědomí nabádat v konkrétních případech.
26
Pavel VI., enc. Humanae vitae, 29: AAS 60 (1968) 501.
Srov. l Kor 7, 7.34; tridentský koncil, sess. XXIV, kán. 10: DS 1810; 2. vatikánský koncil, konstituce Lumen
gentium, 42, 43, 44; biskupský synod De sacerdotio ministeriali, II. část, 4b: AAS 63 (1971), 915-916.
28
Mt 5,27-28.
29
Srov. Gal 5,19-23; l Kor 6,9-11.
30
1 Sol 4,3-8; Srov. Kol 3,5-7; l Tim l,10.
31
Ef 5,3-8; srov. 4,18-19.
32
l Kor 6,15.18-20.
27
Úsilí o růst v čistotě
12. (1742) Apoštol Pavel popisuje dramatickými výrazy bolestný konflikt, který se odehrává
v nitru člověka zotročeného hříchem mezi tzv. „zákonem jeho rozumu“ a „zákonem tělesné
žádostivosti v jeho údech“, jenž z něho dělá zajatce hříchu.33 Člověk však může dosáhnout, že
milostí Ježíše Krista bude osvobozen ze svého „smrtelného těla“.34 Této milosti se již dostává
těm, které ona sama učinila spravedlivými, těm, které zákon Ducha, poskytující život
v Kristu, osvobodil od zákona hříchu a smrti.35 Proto je apoštol Pavel zapřísahá: „Hřích proto
nesmí už dál vládnout ve vašem smrtelném těle; nesmíte dělat, co se mu zachce.“36
Toto osvobození nás sice uschopňuje, abychom sloužili Bohu ve svém novém životě,
ale nepotlačuje žádostivost, která v nás zůstává jako následek dědičného hříchu, ani zlo,
k němuž nás ponouká „svět, který má ve své moci zloduch“.37 Apoštol proto povzbuzuje
věřící, aby překonávali pokušení silou, kterou dává Bůh,38 a aby čelili „ďáblovým
nástrahám“39 vírou, vytrvalou modlitbou40 a zdrženlivým životem, jenž podrobuje tělo službě
Božímu Duchu.41
Žít křesťanským životem podle Kristova příkladu vyžaduje, aby každý z nás „zapřel
sám sebe a den co den bral na sebe svůj kříž“42, posilován nadějí na odměnu: „Jestliže jsme
s ním umřeli, budeme s ním také žít. Vytrváme-li, budeme s ním i kralovat.“43
(1743) V duchu těchto naléhavých výzev věřící i v dnešní době – a dnes právě více
než kdy jindy – mají používat prostředky, které jim církev vždy doporučovala k životu
v čistotě, tj. udržovat smysly i ducha v kázni, ostražitost a opatrnost, kterou se vyvarují
příležitosti ke hříchu, zachovávat stud, umírněnost v zábavách, zaměstnávat se užitečnými
věcmi, často se modlit, zpovídat a přistupovat k stolu Páně. Hlavně mladí lidé se mají snažit
stále více rozvíjet svou zbožnost k neposkvrněné Matce Boží a za příklad k napodobování
nechť si zvolí život světců a ostatních věřících, zejména mladých, kteří vynikli ve ctnosti
čistoty.
Obzvláště je třeba, aby si všichni vysoce cenili ctnosti čistoty, její krásy a zářivého
lesku, neboť tato ctnost slouží lidem ke cti a činí je schopnými opravdové, nezištné
a velkodušné lásky, jež respektuje všechny ostatní.
Odpovědnost biskupů a vychovatelů
13. (1744) Je úkolem biskupů poučovat věřící o morální nauce, která se týká sexuálních
problémů, ať jsou jakkoliv obtížné překážky, které jim při plnění tohoto úkolu kladou dnes
rozšířené názory a zvyky. Toto tradiční učení je třeba prohlubovat, vyjádřit je přiměřeným
způsobem a ukázat lidem, jak se mají zařídit za současných nových okolností. Je též záhodno
rozvážně obohacovat toto učení tím, co může být řečeno pravdivého a užitečného o významu
a hodnotě lidské sexuality. Musí však být věrně zachovávány a vyučovány zásady a normy
potvrzené tímto prohlášením. Půjde zvláště o to, aby se věřící přesvědčili, že církev
nezachovává tyto zásady jako zastaralá „tabu“, ani pod vlivem nějakých manichejských
33
Srov. Řím 7,23.
Srov. Řím 7,24-25.
35
Srov. Řím 8,2.
36
Řím 6,12.
37
l Jan 5,19.
38
Srov. l Kor 10,13.
39
Ef 6,11.
40
Srov. Ef 6,16.18.
41
Srov. l Kor 9,27.
42
Lk 9,23.
43
2 Tim 2,11-12.
34
předsudků, jak se často někteří domnívají, nýbrž proto, že bezpečně ví, že takové zásady
odpovídají Božímu řádu stvoření i Kristovu duchu, a tím i lidské důstojnosti.
Posláním biskupů je rovněž bdít, aby na teologických fakultách a v seminářích se
vyučovala zdravá nauka, ve světle učitelského úřadu církve a pod jeho vedením. Stejně tak
mají biskupové dbát i na to, aby zpovědníci správně řídili svědomí věřících a aby katechetické
vyučování probíhalo v naprosté věrnosti katolickému učení.
Mezi úkoly biskupů, kněží a jejich spolupracovníků patří též varovat věřící před
mylnými a pochybnými názory, které se často šíří v knihách, časopisech a na různých
sjezdech.
(1745) Především ale rodiče a vychovatelé mládeže se mají všemožně snažit, aby vedli
ucelenou a jasně zaměřenou výchovou své děti a žáky k té psychologické, citové a mravní
zralosti, která je vlastní jejich věku. Proto je budou rozvážně a jejich věku přiměřeně
informovat a povedou jejich vůli tak, aby si osvojili křesťanské návyky, a to nejen radami,
nýbrž hlavně vlastním příkladným životem, k němuž si vyprosí Boží pomoc modlitbou.
Dokáží je též chránit před nebezpečími, která mladí ani netuší.
Umělci, spisovatelé a všichni, kdo mohou používat hromadné sdělovací prostředky,
mají vykonávat své povolání v souladu se svou křesťanskou vírou a mají si být vědomi svého
nesmírného vlivu. Neměli by též zapomínat, že „všichni bez výjimky mají respektovat
prvenství objektivního morálního řádu“44 a že není dovoleno dávat v tomto ohledu přednost
domnělým estetickým cílům, hmotným výhodám a úspěchu. Ať již jde o uměleckou či
literární tvorbu, o divadlo, film, anebo podávání informací, každý ve svém oboru je povinen
podat v tomto směru důkaz taktnosti, slušnosti, umírněnosti a správného chápání mravních
hodnot. Takovým způsobem nejen že nebudou šířit morální nevázanost, nýbrž přispějí
k tomu, aby jí byla učiněna přítrž, a prospějí tím i k ozdravení morálního ovzduší ve
společnosti.
Tímtéž způsobem se vynasnaží působit i všichni věřící laikové, poněvadž je to jejich
právem a zároveň i apoštolskou povinností.
Nakonec pokládáme za vhodné připomenout všem následující slova II. vatikánského
koncilu: „Svatý koncil prohlašuje, že děti a mládež mají právo být vedeny k správnému
mravnímu úsudku a k osobnímu osvojení si mravních hodnot, jakož i k dokonalejšímu poznání
Boha a k vroucnější lásce k němu. Proto naléhavě žádá všechny, kdo vládnou národům, anebo
mají na starosti výchovnou činnost, aby pečovali o to, aby mládež nikdy nebyla zbavována
tohoto svého posvátného práva.“45
Sv. otec Pavel VI. ratifikoval a potvrdil toto prohlášení o některých otázkách pohlavní etiky
při audienci poskytnuté níže podepsanému prefektu Posvátné kongregace pro nauku víry dne
7. listopadu 1975 a nařídil, aby toto prohlášení bylo zveřejněno.
Dáno v Římě, v sídle Posvátné kongregace pro nauku víry dne 29. prosince 1975.
FRANJO Kard. ŠEPER, prefekt
JÉRÓME HAMER O. P., titulární arcibiskup Lorijský, sekretář
44
45
2. vatikánský koncil, dekret Inter mirifica, 6: AAS 56 (1964), 147.
Gravissimum educationis, 1: AAS 58 (1966), 730.