Inheritance

A-PDF Merger DEMO : Purchase from www.A-PDF.com to remove the watermark
1
2
Obsah
SHRNUTÍ ERAGONA, ELDESTA, BRISINGRA ............................................................................................. 5
DO TRHLINY ............................................................................................................................................. 8
PÁD KLADIVA ......................................................................................................................................... 13
STÍNY NA OBZORU ................................................................................................................................. 15
KRÁLOVSKÁ KOČKA ............................................................................................................................... 17
PO BOJI .................................................................................................................................................. 20
VZPOMÍNKY MRTVÉHO ......................................................................................................................... 22
CO JE TO ZA CHLAPA?............................................................................................................................ 24
CENA SÍLY............................................................................................................................................... 28
HRUBĚ DO SVĚTLA................................................................................................................................. 32
UKOLÉBAVKA ......................................................................................................................................... 36
UNAVENÍ BEZ ODPOČINKU.................................................................................................................... 40
TANEC S MEČI ........................................................................................................................................ 43
ŽÁDNÁ ČEST, ŽÁDNÁ SLÁVA, JENOM PUCHÝŘE A SMUTNÁ MÍSTA ...................................................... 47
POŽÍRAČ MĚSÍCE.................................................................................................................................... 49
FÁMY A PSANÍ ....................................................................................................................................... 53
AROUGHS .............................................................................................................................................. 56
DRAS-LEONA.......................................................................................................................................... 62
HOD KŮSTKAMI ..................................................................................................................................... 65
MŮJ PŘÍTEL, MŮJ NEPŘÍTEL................................................................................................................... 70
OHNIVÁ MOUKA.................................................................................................................................... 74
PRACH A POPEL ..................................................................................................................................... 80
BEZVLÁDÍ ............................................................................................................................................... 87
THARDSVERGÛNDNZMAL ..................................................................................................................... 90
CESTA VĚDĚNÍ........................................................................................................................................ 95
S UPŘÍMNOSTÍ ..................................................................................................................................... 103
OBJEV................................................................................................................................................... 107
ROZHODNUTÍ....................................................................................................................................... 110
POD KOPCEM A KAMENEM ................................................................................................................. 114
KRMIT BOHA........................................................................................................................................ 121
NEVĚŘÍCÍ NA ÚTĚKU ............................................................................................................................ 125
HLAS ZVONU........................................................................................................................................ 131
OSTNATÁ SKRÝŠ ČERNÝCH ŤUHÝKŮ .................................................................................................... 132
KLADIVO A HELMA............................................................................................................................... 135
3
A STĚNY SPADLY .................................................................................................................................. 136
NA BŘEZÍCH JEZERA LEONA ................................................................................................................. 140
SLOVO JEZDCE ..................................................................................................................................... 144
SHROMÁŽDĚNÍ KRÁLŮ......................................................................................................................... 149
LABYRINT BEZ KONCE .......................................................................................................................... 154
ÚLOMKY, POLOVIDĚNÍ A NEJASNÁ ŘEČ .............................................................................................. 157
NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY .................................................................................................................. 161
ODJEZD ................................................................................................................................................ 166
MUKA NEJISTOTY................................................................................................................................. 169
Síň Věštkyně ........................................................................................................................................ 174
NA KŘÍDLECH DRAKA ........................................................................................................................... 178
DOTEK JEHO RUKY, ZVUK JEHO HLASU ............................................................................................... 184
MALÉ POVSTÁNÍ .................................................................................................................................. 189
KORUNA SNĚHU A LEDU...................................................................................................................... 194
VRTÁLEK............................................................................................................................................... 200
MEZI RUINAMI..................................................................................................................................... 205
SNALGLÍ PRO DVA................................................................................................................................ 209
SKÁLA KUTHIAN ................................................................................................................................... 213
4
SHRNUTÍ ERAGONA, ELDESTA, BRISINGRA
N
a počátku zde byli draci: hrdí, divocí a nezávislí. Jejich šupiny byly jako drahokamy a každý
kdo na ně pohlédl, propadl zoufalství, neboť jejich krása byla ohromná i strašlivá.Po
nesčetné věky draci žili v Alagaësii sami. Potom bůh Helzvog stvořil statné a tvrdé trpaslíky
z kamene z pouště Hadarak. Tyto dvě rasy spolu hodně bojovaly. Poté do Alagaësie přes stříbrné
moře připluli elfové. Elfové se připojili do války proti drakům, ale byli silnější než trpaslíci a málem se
navzájem vyhubili. A tak bylo uzavřeno příměří. Mezi draky a elfy byla podepsána smlouva. V tomto
spojení byli stvořeni dračí jezdci, kteří udržovali mír v celé Alagaësii po tisíce let.
Poté připluli do Alagaësie lidé, rohatí Urgalové a Ra’zakové, noční lovci a pojídači lidského masa.
A lidé se také připojili k smlouvě s draky. Pak mladý dračí jezdec, Galbatorix, zradil svou vlastní rasu.
Zotročil černého draka Šruikana a přesvědčil třináct dalších jezdců, aby ho následovali. Těch třináct
byli nazváni Křivopřísežníci.
Galbatorix a Křivopřísežníci svrhli jezdce a vypálili jejich město na ostrově Vroengard. Zabili každého
draka, kromě svých. Zbyla jen tři vejce: jedno červené, jedno modré a jedno zelené.
Z každého draka, ze kterého mohli, vzali srdce srdcí – Eldunarí které drží jejich sílu a mysl mimo tělo.
A po dva a osmdesát let Galbatorix vládl mezi lidmi. Křivopřísežníci zemřeli, ale on se svou silou
spousta draků ne. Nikdo nemohl doufat, že ho dokáže porazit.
V osmdesátém třetím roce jeho vlády jeden muž ukradl z jeho hradu modré vejce. Vejce přešlo do
ochrany těch, kteří pořád vzdorovali Galbatorixovi, těch, kteří jsou známí jako Vardenové.
Elfka jménem Arya přenášela vejce mezi Vardeny a elfy, v naději, že se vejce vylíhne. V tomto stylu
uběhlo dvacet pět let.
Poté, jak Arya putovala do elfského města Osilon, ji a její společníky přepadla skupina urgalů. S urgaly
byl také stín Durza: čaroděj, posedlý duchy, které přivolal, aby mu sloužili. Po smrti křivopřísežníků se
stal Galbatorixovým nejobávanějším sluhou. Urgalové zabili Aryiny společníky, ale než ji Stín stihl
zajmout, poslala kouzlem vejce ke člověku, o kterém si myslela, že se o něj dokáže postarat.
Ale její kouzlo se nevydařilo.
A tak se stalo, že Eragon, patnáctiletý sirotek, našel v dračích horách vejce. Vzal vejce zpět na farmu,
kde vyrůstal se svým strýcem Gerem a jediným bratrancem Roranem. Vejce se pro něj vylíhlo a
Eragon draka vychoval. Pojmenoval ji Safira.
Poté Galbatorix poslal dva Ra´zaky, aby našli a přinesli vejce. Ra´zakové zabili jeho strýce Gera a
spálili farmu.
Eragon se Safirou se vydal pomstít svého strýce. Spolu s nimi putoval i vypravěč Brom, který kdysi
býval dračím jezdcem za doby pádu jezdců. Právě k Bromovi se Arya snažila poslat modré vejce. Brom
toho Eragona hodně naučil ohledně mečířství, magie a cti. Také dal Eragonovi meč Zar´roc, který kdysi
patřil Morzanovi, prvnímu a nejmocnějšímu z křivopřísežníků. Ra´zakové zapříčinili Bromovu smrt, při
jejich dalším setkání a Eragon se Safirou unikli jen díky pomoci mladíka Murtagha. Během jejich cest,
Stín v Gil´eadu zajal Eragona. Eragonovi se podařilo uniknout a vysvobodit Aryu
z vězení. Arya byla otrávená a těžce zraněná, a tak ji Eragon s Murtaghem vzali k Vardenům, kteří žijí
společně s trpaslíky v Beorských horách.
Arya se zde uzdravila. Eragon také požehnal chudému dítěti, Elvě, aby byla ochranou proti neštěstí.
Eragon neměl tak rozsáhlé znalosti starověkého jazyka a nevědomky ji proklel. Její kletba ji nutila, aby
lidi okolo sebe, ochraňovala před utrpením.
Brzy na to Galbatorix poslal na trpaslíky velkou armádu Urgalů a v bitvě, která následovala, Eragon
zabil stína Durzu. Ale Durza zasadil Eragonovi strašlivou ránu přes celá záda, která Eragonovi
způsobovala velké bolesti, ačkoliv se mu jí Vardenští léčitelé snažili zahojit. Ve své bolesti uslyšel hlas,
který mu řekl: Přijď ke mně Eragone a já ti odpovím na všechny tvé otázky.
Tři dny na to byl Vardenský vůdce Ažihad zabit skupinou urgalů pod vedením dvojčat, dvou
kouzelníku, kteří Vardeny zradili Galbatorixovi . Dvojčata také unesla Murtagha zpátky ke
Galbatorixovi, ale všichni ostatní si mysleli, že je mrtvý a Eragona to velmi zarmoutilo. Vůdcem
Vardenů se stala Nasuada.
Z trpasličího města Tronjheim Eragon, Safira a Arya putovali na sever do lesů Du Weldenvarden, kde
žijí elfové. Spolu s nimi putoval také Orik, synovec trpasličího krále Hrothgara.
5
V Du Weldenvarden se Eragon seznámil s Oromisem a Glaedrem, posledním svobodným jezdcem a
drakem, kteří žili v utajení, aby mohli vychovat novodobé jezdce. Také se potkali s královnou
Islanzadí, Aryinou matkou.
Zatímco Oromis a Glaedr cvičil Eragona a Safiru, Galbatorix poslal své Ra´zaky se skupinou vojáků do
Carvahallu, tentokrát proto, aby zajali jeho bratrance, Rorana. Schoval se jim a byli by ho nenašli,
pokud by nebylo řezníka Slouna, který zabil strážné a tím dovolil Ra´zakům vstoupit do vesnice, kde
by mohli zajmout Rorana.
Roran si myslel, že je v bezpečí, ale Ra´zakové zajali Katrinu. Slounovu dceru a Roranovu milou. Poté
Roran přesvědčil ostatní vesničany, aby s ním odešli. Společně cestovali přes dračí hory po pobřeží
Alagaësie na jih do Surdy, která je stále nezávislá na Galbatorixovi.
Jizva na Eragonových zádech ho stále trápila, ale během oslav Pokrevní přísahy mu ji draci vyléčili.
Mimo to Eragon získal sílu a rychlost elfa.
Následně se Eragon a Safira připojili k Vardenům v Surdě, kam je Nasuada přestěhovala, aby zahájila
útok proti Galbatorixovi. Také se k nim připojili urgalové, kteří tvrdili, že jim Glabatorix zahalil mysl a
teď se mu chtějí pomstít. Eragon také znovu potkal Elvu, která díky kouzlu vyrostla z batolete do
čtyřletého dítěte neuvěřitelnou rychlostí. Její pohled byl zoufalý, protože cítila všechnu bolest všech
lidi v její blízkosti.
Nedaleko od hranic Surdy na hořících pláních Eragon, Safira a Vardenové svedli velkou krvavou bitvu
s Galbatorixovými vojsky.
Uprostřed bitvy se k Vardenům připojil Roran s vesničany, stejně tak jako trpaslíci, kteří pochodovali
z Beorskýh hor.
Náhle se z východu vzedmula postava oděná v nablýskaném brnění, která jela na třpytivém červeném
drakovi, a kouzlem zabila krále Hrothgara.
Eragon se Safirou ihned začali bojovat s jezdcem. Zjistili, že tím jezdcem je Murtagh, který je nyní
zavázán Galbatorixovi neporušitelným slibem. Stejně tak jako jeho drak, Trn, který je druhým
vylíhnutým mládětem ze tří vajec.
Murtagh porazil Eragona a Safiru s pomocí síly Eldunarí, které mu dal Galbatorix. Ale Murtagh je
nechal jít, protože si pořád pamatoval na jejich bývalé přátelství. Murtagh řekl Eragonovi o tom, že
jsou bratři a jejich otec byl Morzan a jeho družka Selena jejich matka.
Murtagh vzal Eragonovi jeho meč Zar´roc , meč jejich otce. Trn poté odletěl z Hořících plání
následován Galbatorixovými vojsky.
Po skončení bitvy Eragon s Roranem letěli k temné věži z kamene, Helgrindu, která sloužila Ra´zakům
jako jejich skrýš. Společně zabili jednoho z Ra´zaků a oba jejich odporné rodiče, Lethrblaka, a
zachránili Katrinu. V jedné z cel Eragon našel slepého a napůl mrtvého Slouna.
Eragon zvažoval, zdali má Slouna zabít, ale zamítl to. Místo toho Slouna uložil do hlubokého spánku a
Roranovi a Katrině řekl, že je mrtvý. Pak požádal Safiru, aby Rorana a Katrinu odnesla zpět
k Vardenům, zatímco on zabije zbylého Ra´zaka.
Sám Eragon našel a zabil posledního Ra´zaka, vysvobodil Slouna, a utekl z Helgrindu. Náhodou objevil
Slounovo skutečné jméno ve starověkém jazyce, jazyce pravdy a síly.
Eragon přinutil řezníka, aby mu přísahal ve starověkém jazyce, že už nikdy neuvidí Katrinu a poslal ho
samotného žít k elfům. Ale neřekl mu, že pokud bude litovat svého činu, tak mu elfové vrátí zrak zpět.
Arya se vydala hledat Eragona a našla ho v půli cestě k Vardenům.
Ve Vardenském táboře se Eragon dozvěděl, že dvanáct elfů, které poslala královna Islanzadí, dorazilo
do Vardenského ležení. Jejich vůdce je elf Blödhgarm. On a jeho skupina má ochraňovat jeho a Safiru.
Eragon potom odstranil tolik kletby z Elvy, kolik byl schopen. Neodstranil ji úplně, ale Elva už nebyla
nucena cítit bolest ostatních a nemusela jim od ní pomáhat.
Roran si vzal Katrinu za ženu, která dokonce otěhotněla. Eragon se po dlouhé době cítil šťastně.
Potom Murtagh, Trn a skupina vojáku zaútočili na Vardeny. S pomocí elfů byl Eragon se Safirou
schopni je zadržet. Ale ani Eragon ani Murtagh nebyli schopni porazit jeden druhého. Byla to těžká
bitva, protože Galbatorix očaroval vojáky tak, aby necítili bolest. Pro Vardeny to znamenalo velkou
ztrátu.
Poté Nasuada poslala Eragona mezi trpaslíky, aby reprezentoval Vardeny, během jejich volby nového
krále. Eragonovi se nechtělo odejít, protože Safira musela zůstat a ochraňovat Vardeny, ale nakonec
odešel.
6
Roran se dal do služeb Vardenů, povýšili ho, protože se ukázal jako dobrý vůdce a bojovník.
Zatímco byl Eragon u trpaslíku, sedm z nich na něj poslali vražedný útok. Vyšetřování ukázalo, že to
byl klan Az Sweldn rak Anhûin. Shromáždění klanů pokračovalo a Orik byl zvolen, aby nastoupil na
místo svého strýce. Na korunovaci se Safira připojila k Eragonovi, potom splnila svůj slib a zcelila
Hvězdný safír, který zničila, když Eragon bojoval se stínem Durzou.
Potom se Eragon se Safirou vrátili do Du Weldenvarden. Oromis odhalil Eragonovi pravdu o
Eragonově původu. Eragon není Morzanův syn, ale Bromův, ačkoliv mají stejnou matku Selenu.
Oromis s Glaedrem Eragonovi také vysvětlili vše ohledně Eldunarí, které drak může vyvrhnout i
během svého života, ale musí to být učiněno s největší opatrností, protože kdokoliv drží Eldunarí, ho
může využít, aby draka ovládal.
Eragon se také rozhodl, že potřebuje meč, aby nahradil chybějící Zar´roc. Vzpomněl si na radu
kočkodlaka Solembuma, kterou obdržel při jeho cest s Bromem. Eragon šel ke stromu Menoa, který
má své vědomi. Promluvil ke stromu a strom souhlasil, že se vzdá zářoceli za výměnu bezejmenné
ceny.
Potom elfí kovářka Rhunön, která ukovala všechny meče pro jezdce, pracovala s Eragonem na jeho
novém meči. Meč byl modrý a Eragon ho pojmenoval Brisingr – „oheň.“ Čepel pokaždé vzplála
ohněm, když vyslovil jeho jméno.
Poté Glaedr svěřil své srdce srdcí Eragonovi a Safiře a oni se vrátili k Vardenům, zatímco Glaedr a
Oromis se připojili ke zbytku elfů a zaútočili na severní část Království.
Při obléhání Feinsteru Eragon a Arya potakli tři nepřátelské kouzelníky, z nichž jednoho před jejich
očima přeměnili ve stína Vrauga. S Eragonovou pomocí ho Arya zabila.
Zatímco bojovali, Oromis a Glaedr zápasili s Murtaghem a Trnem. Galbatorix převzal kontrolu na
Murtahgovým tělem a Murtaghovou paži Oromise zabil a Trn zabil Glaedrovo tělo.
I když Vardenové slavili vítezství, Eragon se Safirou truchlili nad ztrátou svého učitele. Vardenové
stále postupují hlouběji do Království směrem k hlavnímu městu, Urû’baenu, v němž sedí Galbatorix
hrdý, sebevědomý a pohrdavý se svou silou mnoha draků.
7
DO TRHLINY
S
afira zařvala, a vojáci před ní se rozutekli.
„Za mnou!“ zařval Eragon. Zvedl Brisingr nad hlavu, dost vysoko, aby jej všichni mohli vidět.
Modrý meč se zářivě a duhově zaleskl, jasný oproti zdi z balvanů barvy černých mračen
budovy. „Za Vardeny!“
Okolo něj prosvištěl šíp; vůbec jej nevnímal.
Vojáci, shromáždění na úpatí štěrkového svahu, na kterém Eragon se Safirou stáli, mu odpověděli
jediným, sborovým zvoláním: „Vardenové!“ Oháněli se svými vlastními zbraněmi a postupovali vpřed,
škrábali se na zřícené kamenné bloky.
Eragon se k mužům obrátil zády. Na opačné straně hromady se rozkládalo nádvoří. Tísnilo se na něm
okolo dvou set královských vojáků. Za nimi se tyčil vysoký, temný hrad s úzkými škvírami pro okna a
několika čtvercovými věžemi, z nichž nejvyšší měla zářící lucernu v jednom z vyšších pokojů. Eragon
věděl, že někde uvnitř toho hradu je Lord Bradburn, vládce Belatony – města, o jehož dobytí se
Vardenové snaží už několik dlouhých hodin.
S výkřikem Eragon seskočil ze sutin směrem k vojákům. Muži ucouvli, ačkoliv stále nechávali svá kopí
a píky namířené na rozeklanou díru, kterou Safira prorazila do vnější zdi hradu.
Eragonův pravý kotník se zvrtl, jak dopadal na zem. Padl na koleno a rukou s mečem se opřel o zem.
Jeden z vojáků využil příležitost, vylezl z formace a pokusil se zabodnout svoje kopí do Eragonova
nechráněného krku.
Eragon odrazil výpad mávnutím dlaně, a švihl Brisingrem rychleji, než by dokázal kterýkoliv člověk
nebo elf. Vojákova tvář se stáhla strachem, když si uvědomil svoji chybu. Pokusil se utéct, ale než se
mohl pohnout dál než o několik palců, Eragon vyrazil vpřed a probodl ho.
Safira skočila do nádvoří hned za Eragonem, z tlamy jí ještě šlehaly žluté a modré plameny. Eragon se
skrčil a napjal nohy, jak dopadla na dlážděnou zem. Dopad otřásl celým nádvořím. Mnoho kousků
skla, které tvořily velkou, barevnou mozaiku na přední straně hradu, se vysypalo z rámů a za stálého
otáčení popadaly na zem. Nad tím vším se v budově otevřel pár okenic.
Elfka Arya doprovázela Safiru. Její dlouhé černé vlasy divoce povlávaly okolo její špičaté tváře, jak
vyrazila z haldy kamení. Pruhy rozstříknuté krve měla přes ruce a krk, sražená krev zašpinila i čepel
jejího meče. Přistála na kameni s jemností laně.
Její přítomnost Eragona povzbudila. Neexistoval nikdo další, koho by měl radši v boji po boku jeho a
Safiry. Byla, alespoň si to myslel, perfektní spolubojovník.
Vrhl na ni letmý úsměv, a Arya odpověděla vlídně, v jejím výrazu byla divokost a radost. V bitvě její
umírněné chování mizelo, a bylo nahrazováno otevřeností, kterou jen zřídkakdy projevovala jinde.
Eragon se skrčil za svým štítem, když se mezi nimi objevila zvlněná stěna z modrého ohně. Zpoza
okraje svého štítu sledoval, jak Safira zaplavila vojáky přívalem plamenů, které je sice olizovaly, ale
vůbec nezraňovaly.
Řada lučištníků na cimbuří hradní věže vypálila na Safiru salvu šípů. Žár nad ní byl tak pronikavý, že
hrstka šípů se ještě ve vzduchu vznítila a rozpadla na popel, zatímco ochranná kouzla, která Eragon
umístil okolo Safiry, odklonila jejich zbytek. Jeden zatoulaný šíp se s dutým zvukem odrazil od
Eragonova štítu, a nechal v něm promáčklinu.
Sloupec plamene náhle obalil tři z vojáků, a zabil je tak rychle, že ani neměli čas vykřiknout. Ostatní
vojáci se shlukli uprostřed toho pekla, ostří jejich kopí a pík odrážela záblesky jasného modrého
světla.
Ač se mohla snažit, nedokázala Safira sežehnout přeživší. Nakonec svůj pokus vzdala a sklapla své
čelisti s konečným cvaknutím. Nepřítomnost ohně zanechala nádvoří nečekaně tiché.
Eragon si pomyslel, tak jako už několikrát předtím, že ať už dal vojákům jejich ochranná kouzla
kdokoliv, musel to být zkušený a mocný kouzelník. Byl to Murtagh? Přemýšlel. Pokud to byl on, proč
tady s Trnem nejsou, aby chránili Belatonu? Copak se Galbatorix nestará o kontrolu nad svými městy?
Eragon běžel kupředu a jediným úderem Brisingru usekl vršky tuctu kopí stejně snadno, jako kdysi
usekával klásky ječmene. Sekl nejbližšího vojáka přes hruď, prosekl jeho kroužkové brnění stejně
snadno, jako by to byla nejtenčí látka. Vytryskl proud krve. Potom Eragon probodl dalšího vojáka
v řadě a udeřil muže nalevo svým štítem, čímž jej odhodil na tři jeho spolubojovníky a všechny je
srazil k zemi.
8
Reakce vojáků se Eragonovi zdály pomalé a neohrabané, jak tančil skrze jejich řady a beztrestně je
srážel k zemi. Safira se vrhla do šarvátky po jeho levici – vyhazovala vojáky do vzduchu svými obřími
tlapami, bodala je ostnatým ocasem, kousala je a zabíjela je potřesením hlavy – zatímco po jeho
pravici se Arya mihotala v pohybu, každé zhoupnutí jejího meče zvěstovalo smrt dalšímu služebníku
království. Když se Eragon otočil, aby se vyhnul páru oštěpů, spatřil srstí pokrytého elfa Blödgharma
těsně za sebou, spolu s dalšími jedenácti elfy, jejichž úkolem bylo chránit jeho a Safiru.
Dále vzadu se Vardenové hrnuli do nádvoří skrze trhlinu ve vnějším opevnění hradu, ale vyhýbali se
útoku; bylo příliš nebezpečné jít kamkoliv poblíž Safiry. Ani ona, ani Eragon, ani elfové nepotřebovali
pomoc při likvidaci vojáků.
Bitva brzy rozdělila Eragona a Safiru, zanesla je na opačné konce nádvoří. Eragon se ničeho nebál. I
bez jeho ochran byla Safira více než schopná sama porazit skupinu dvaceti či třiceti lidí.
Oštěp prorazil Eragonův štít a škrábl ho na rameni. Otočil se na toho, kdo jej vrhl, velkého, zjizveného
muže, kterému chyběl spodní přední zub, a rozběhl se mu vstříc. Muž s úsilím tasil dýku zpoza svého
opasku. Na poslední chvíli se Eragon zatočil, napjal paže a hruď, a vrazil rameno do jeho hrudníku.
Síla nárazu odhodila vojáka nazpět o několik sáhů, kde se zhroutil a chytil za srdce.
Poté dopadla sprcha černě opeřených šípů a zabila nebo zranila většinu vojáků. Eragon se střelám
vyhýbal a kryl se štítem, i přestože si byl jistý, že jej jeho magie ochrání. Vymstilo by se mu, kdyby to
neudělal; nikdy si nemohl být jistý, kdy nepřátelský zaříkávač vypálí očarovaný šíp, který by mohl
proniknout skrz jeho ochrany.
Na Eragonových rtech se mihl trpký úšklebek. Střelci nad nimi si uvědomili, že jejich jedinou nadějí na
vítězství je nějak zabít Eragona a elfy, bez ohledu na to, kolik z jejich řad bude muset padnout.
Příliš pozdě, pomyslel si Eragon s pocitem zadostiučinění. Měli jste opustit královské vojsko, než bylo
příliš pozdě.
Příval rachotících šípů mu dal šanci si na chvilku odpočinout, což uvítal. Útok na město začal za
svítání, a spolu se Safirou byl po celou tu dobu v přední linii.
Jakmile salva šípů ustala, Eragon si přehodil Brisingr do levačky, sebral jeden z oštěpů vojáků, a vrhl
jej na lučištníky čtyřicet stop nad ním. Jak Eragon zjistil, vrhat oštěpy je těžké bez soustavného
cvičení. Nepřekvapilo ho tedy, když minul muže, na nějž mířil, ale překvapilo ho, že minul celou řadu
lučištníků na ochozu. Oštěp nad nimi proplul a rozbil se o hradní zeď nad nimi. Střelci se smáli a
pošklebovali se, a ukazovali sprosté posunky.
Rychlý pohyb v Eragonově periferním vidění upoutal jeho pozornost. Všiml si, jak Arya právě vrhla
svůj oštěp na lučištníky; probodl hned dva, stojící těsně vedle sebe. Potom Arya ukázala na muže
svým mečem a pronesla: „Brisingr!“ a oštěp se obalil smaragdově zeleným ohněm.
Lučištníci se stáhli od hořících těl a jako jeden muž prchali z ochozu a zaplňovali schodiště, vedoucí do
vyšších poschodí hradu.
„To není fér,“ řekl Eragon. „Nemůžu to kouzlo použít, ne bez toho, aby můj meč plál jako vatra.
Arya se na něj zadívala s lehkým náznakem pobavení.
Boj pokračoval dalších několik minut, po nichž se zbývající vojáci buď vzdali, nebo pokusili o útěk.
Eragon nechal pět mužů před sebou utéct; věděl, že se nedostanou daleko. Po rychlém ohledání těl,
roztroušených okolo něj se ujistil, že jsou doopravdy mrtví, se podíval zpět přes nádvoří. Někteří
z Vardenů otevřeli brány ve vnější zdi a nesli beranidlo přes ulici vedoucí k hradu. Ostatní se
shromažďovali v nepravidelných liniích, připraveni vejít do hradu a postavit se vojákům uvnitř. Mezi
nimi stál i Eragonův bratranec Roran, který si při vydávání rozkazů svému oddílu pomáhal svým
všudypřítomným kladivem. Na vzdáleném konci nádvoří se Safira krčila nad těly mužů, které zabila, a
okolo ní byl naprostý chaos. Kapky krve se lepily na její drahokamové šupiny, rudé tečky v kontrastu
s modrou barvou jejího těla. Pohodila hlavou a vítězně zařvala, a přehlušila celé město zuřivostí
svého řevu.
Potom Eragon uslyšel rachocení kol a řetězů, následované skřípěním otevíraných těžkých dřevěných
dveří. Zvuky upoutaly pohledy všech na hradní bránu.
S dutým bum se brána rozdělila a otevřela. Hustý oblak kouře z loučí uvnitř se vyvalil ven a donutil
nejbližší Vardeny rozkašlat se a zakrýt si tváře. Odněkud z šeré chodby se ozvalo bubnování
okovaných kopyt proti dláždění; potom se jezdec na koni vyřítil z oblaku kouře. V jeho levé ruce držel
jezdec cosi, o čem si Eragon zprvu myslel, že je to obyčejné jezdecké kopí, ale vzápětí si všiml, že je
9
vyroben z podivného zeleného materiálu a má ostnaté ostří v neznámém vzoru. Matný lesk
obklopoval špičku kopí, znamení přítomnosti magie.
Jezdec přitáhl otěže a nasměřoval svého koně na Safiru, která se vzepjala na zadní, a připravovala se
na smrtící úder svou pravou přední tlapou.
Eragona se zmocnily obavy. Jezdec byl příliš sebejistý, a to kopí příliš tajemné. Přestože ji její ochrany
měly ubránit, Eragon si byl jist, že Safira je ve smrtelném nebezpečí.
Nedostanu se k ní včas, uvědomil si. Upřel svoji mysl směrem k jezdci, ale muž byl tak soustředěný na
svůj úkol, že si ani nevšiml Eragonovy přítomnosti, a jeho nepolevující soustředěnost bránila
Eragonovi získat víc než jen povrchní přístup do jeho vědomí. Když se stáhl do sebe, Eragon si
vzpomněl na půltucet slov starověkého jazyka a složil jednoduché kouzlo, aby zastavil koně v trysku.
Byl to zoufalý čin – protože Eragon nevěděl, zda jezdec nebyl čarodějem sám nebo jestli nepoužil
nějaké postupy na ochranu proti útoku kouzlem – ale Eragon nechtěl jen nečinně stát, pokud byl
Safiřin život v ohrožení.
Eragon se zhluboka nadechl. Připomněl si správnou výslovnost několika obtížných zvuků ve
starověkém jazyce. Potom otevřel ústa, aby vyřkl kouzlo.
Jakkoliv mohl být rychlý, elfové byli přece rychlejší. Než stačil pronést jediné slovo, ozval se za ním
hluboký zpěv, překrývající se hlasy tvořící nesourodou a neutichající melodii.
„Mäe--,“ pokusil se říct, a potom zaúčinkovala elfská magie.
Mozaika před koněm se zavlnila a posunula, a střípky skla plynuly jako voda. V zemi se otevřela velká
trhlina, doširoka rozevřená puklina nejisté hloubky. S hlasitým výkřikem se kůň vrhl do jámy a zřítil se
k zemi, přičemž si zlomil obě přední nohy.
Jak kůň a jezdec padali, muž v sedle se zaklonil a vrhl zářící kopí směrem k Safiře.
Safira nemohla utíkat. Nemohla se vyhnout. Takže švihla tlapou proti letícímu kopí, ve snaze srazit jej
stranou. Ale minula – jen o píď – a Eragon jen s hrůzou sledoval, jak se kopí zabořilo sáh nebo víc do
její hrudi, těsně pod klíční kostí.
Pulzující závoj hněvu se snesl na Eragonův zrak. Sahal po každém zdroji energie, který měl k dispozici
– jeho těle; safíru v hrušce svého meče; dvanácti diamantům v opasku Belota Moudrého okolo jeho
pasu; a obrovské zásobárně uvnitř Arenu, elfského prstenu na jeho pravé ruce – jak se připravoval
zničit jezdce, bez ohledu na riziko.
Ale zastavil se, když se objevil Blödgharm a přeskočil přes Safiřinu přední nohu. Elf přistál na jezdci
jako vlk lovící jelena, a srazil muže na svou stranu. S hrubým škubnutím hlavy Blödgharm rozerval
mužův krk svými dlouhými bílými zuby.
Výkřik všepohlcující beznaděje se ozval z okna vysoko nad otevřeným vchodem do hradu, následován
ohnivým výbuchem, který vymršťoval kamenné bloky zevnitř budovy, balvany přistávající mezi
nastoupené Vardeny, lámající končetiny a celá těla jako suché větvičky.
Eragon ignoroval kameny dopadající na nádvoří a utíkal k Safiře, sotva si byl vědom toho, že jej Arya a
jeho stráže doprovází. Ostatní elfové, kteří byli blíže, už okolo ní pobíhali a zkoumali kopí, trčící z její
hrudi.
„Jak těžce—je –,“řekl Eragon, příliš rozrušený na to, než aby dokončoval věty. Toužil mluvit se Safirou
pomocí své mysli, ale dokud mohli být nepřátelští kouzelníci v okolí, netroufal si vystavit jí svou mysl,
jinak by nepřátelský zvěd mohl ovládnout jeho tělo.
Po zdánlivě nekonečném čekání, řekl Wyrden, jeden z elfů: „Můžeš děkovat osudu, Stínovrahu; kopí
minulo velké žíly a tepny v jejím krku. Zasáhl jen sval, a sval dokážeme vyléčit.“
„Můžete to odstranit? Je to nějak očarované, aby to zabránilo—,“
„Postaráme se o to, Stínovrahu.“
Vážní jako kněží shromáždění před oltářem, všichni elfové, vyjma Blödgharma, položili své dlaně na
Safiřinu hruď a, jako když si šepot větru pohrává s vrbovými větvemi, zpívali. Zpívali o teple a růstu, o
svalu a šlachách a proudící krvi, a o dalších tajemnějších věcech. S obrovským vypětím vůle Safira
dokázala stát nehnutě v průběhu zaříkávání, ačkoliv se jí tělo křečovitě sevřelo každých pár sekund.
Z rány na její hrudi stékal čúrek krve.
Jak se Blödgharm přesunul vedle Eragona, ten na něj vrhl pohled. Krev slepila srst na jeho bradě a
krku, a ztmavila její odstín z půlnoční modři na tmavě černou.
„Co to bylo?“ zeptal se Eragon, zatímco pozoroval ještě stále tančící plameny v okně vysoko nad
nádvořím.
10
Blödgharm si olízl rty a ukázal svoje jakoby kočičí drápy, než odpověděl. „V okamžiku, kdy zemřel,
jsem byl schopen vstoupit do vojákovy mysli, a skrze ni, do mysli kouzelníka, který mu pomáhal.“
„Zabils toho kouzelníka?“
„Abych byl přesný, donutil jsem jej zabít se. Normálně bych se neuchýlil k tak extravagantní ukázce,
ale byl jsem... rozzuřený.“
Eragon postoupil vpřed, a potom sledoval sám sebe, když Safira vydala dlouhý, hluboký sten, jak –
bez jakéhokoliv dotyku – začalo kopí vyklouzávat z její hrudi. Víčka se jí chvěla a několikrát se
zprudka, mělce nadechla, jak se z jejího těla vynořilo posledních šest palců kopí. Ostnatá čepel, se
svou matnou aurou smaragdového světla, dopadla na zem a odrazila se od dláždění, zněla spíše jako
porcelán než jako kov. Když elfové přestali zpívat a stáhli své ruce od Safiry, Eragon vyrazil k jejímu
boku a dotkl se jejího krku. Chtěl ji pomoct uvolnit se, říct jí, jak moc se o ni bál, a spojit svou mysl
s tou její. Namísto toho se spokojil s pohledem do jednoho z jejích blyštivých modrých očí a zeptal se:
„Jsi v pořádku?“ Ta slova zněla nicotně v porovnání s hloubkou jeho citu.
Safira odpověděla jediným mrknutím, potom sklopila hlavu a pohladila jeho tvář jemným závanem
teplého vzduchu z jejích nozder. Eragon se zasmál. Poté se otočil k elfům a řekl: „Eka elrun ono, älfya,
wiol förn thornessa,“děkoval jim ve starověkém jazyce za jejich pomoc. Elfové, kteří se zúčastnili
léčení, včetně Arye, se poklonili a položili pravou ruku na hruď v gestu respektu typickém pro jejich
rasu. Eragon si všiml, že víc než polovina elfů, přidělených k jeho a Safiřině ochraně byli bledí, slabí, a
nejistí na nohou. Stáhněte se a odpočiňte si, řekl jim. Pokud zůstanete, jen se necháte zabít. Běžte, to
je rozkaz!
Ačkoliv si byl Eragon jist, že odcházejí neradi, sedm elfů odpovědělo pouhým: „Jak si přeješ,
Stínovrahu,“ a stáhli se z nádvoří přes těla a suť. Zdáli se být vznešení a důstojní, dokonce i na pokraji
sil. Poté se Eragon připojil k Arye a Blödgharmovi, kteří se zabývali kopím s podivným výrazem ve
tvářích obou z nich, jak si nebyli jistí, jak by měli reagovat. Eragon si podřepl vedle nich, opatrně, aby
nedovolil žádné části svého těla dotknout se té zbraně. Zíral na jemné linky, vyryté okolo základu
čepele, rýhy, které se mu zdály povědomé, přestože si nebyl jist proč; na zelenou násadu, vyrobené
z materiálu, který nebyl ani kov ani dřevo; a opět na jemnou záři, která mu připomínala lucerny bez
ohně, které elfové a trpaslíci používali k osvětlení svých chodeb.
„Myslíš, že je to Galbatorixova práce?“ zeptal se Eragon. „Možná se rozhodl, že nás se Safirou radši
zabije, než zajme. Možná, že věří, že jsme se pro něj stali skutečnou hrozbou.“
Blödgharm se nevesele usmál. „Radši bych se neobelhával takovými představami, Stínovrahu. Nejsme
pro Galbatorixe víc než jen malá nepříjemnost. Pokud by si skutečně přál tebe nebo kohokoliv jiného
mrtvého, stačí mu jen vyletět z Uru’baenu a otevřeně nás napadnout v bitvě, a my bychom před ním
padli jako suché listí před zimní vánicí. Koneckonců, Galbatorixe jen tak něco neodchýlí z jeho cesty.
Možná je šílený, ale také lstivý, a především odhodlaný. Pokud si přeje tě zotročit, tak se toho cíle
bude držet s posedlostí, a nic mimo pudu sebezáchovy jej od toho neodradí.
„V každém případě,“ řekla Arya, „tohle není Galbatorixova práce; je naše.“
Eragon se zachmuřil. „Naše? Tohle nevyrobili Vardenové.“
„Ne Vardenové, ale nějaký elf.“
„Ale—,“ zastavil se, a snažil se najít rozumné odůvodnění. „Žádný elf by nesouhlasil s prací pro
Galbatorixe. Radši by zemřeli, než--,“
„Galbatorix s tím neměl nic společného, a i kdyby měl, sotva by dal tak vzácnou a mocnou zbraň
muži, který ji neuhlídá lépe. Ze všech zbraní na celé Alagaësii je tahle ta úplně poslední, kterou si
Galbatorix přeje, abychom měli.“
„Proč?“ S náznakem zapředení v jeho hlubokém, sytém hlase, řekl Blödgharm: „Protože, Eragone
Stínovrahu, tohle je Dauthaerth.“
„A jmenuje se Niernen, to znamená Orchidej,“ řekla Arya. Ukázala na rýhy v čepeli, rýhy, o nichž si
Eragon uvědomil, že jsou to skutečně stylizované glyfy z elfského unikátního systému psaní-rytí,
zdvojené tvary, zakončené dlouhými, jakoby trněnými špicemi.
„Dauthaerth?“ Když se na něj Arya a Blödgharm nevěřícně podívali, Eragon se skrčil, zahanben
nedostatkem ve svém vzdělání. Frustrovalo ho, že zatímco vyrůstali, měli elfové možnost celá
desetiletí studovat mezi největšími vzdělanci své rasy, zatímco jeho strýc Gero jej ani nenaučil
písmena, protože to pokládal za nedůležité. „Mohl jsem zatím číst jen v Ellesméře. Co to je? Bylo to
ukováno během pádu Jezdců, aby to mohlo být použito proti Galbatorixovi a Křivopřísežným?“
11
Blödhgharm potřásl hlavou. „Niernen je mnohem, mnohem starší.“
„Dauthaerthy,“ řekla Arya, „se zrodily ze strachu a nenávisti v posledních letech naší války s draky.
Naši nejzkušenější kováři a zaklínači je vykovali z materiálů, které už neznáme, očarovali je kouzly,
která si už nepamatujeme, a pojmenovali je, všech dvanáct, po nejkrásnějších květinách – tak hrozné
spojení, jaké nikde jinde nebylo – protože jsme je stvořili pro jediný účel: vyrobili jsme je, aby zabíjely
draky.“
Eragona přemohlo zhnusení, jak sledoval zářící kopí. „A zabíjely?“
„Ti, kteří tam byli, říkají, že dračí krev pršela z nebes jako při letním lijáku.“
Safira sykla, dlouze a ostře.
Eragon se na ni na chviličku ohlédl a koutkem oka zahlédl, že Vardeni ještě stále drží pozice před
hradem a čekají na něj a Safiru, aby se znovu ujali čela útoku.
„Předpokládalo se, že všechny Dauthaerthy byly zničeny nebo nenávratně ztraceny,“ řekl Blödgharm.
„Zřejmě jsme se mýlili. Niernen se musel dostat do rukou Waldgraveovy rodiny, a ti jej museli
schovávat zde v Belatoně. Hádám, že když jsme se dostali skrz městské hradby, odvaha Lorda
Bradburna selhala a rozkázal, aby přinesli Niernen z jeho zbrojnice aby zastavil tebe a Safiru.
Galbatorix bude bezesporu rozčílen k nepříčetnosti, pokud se dozví, že se tě Bradburn pokusil zabít.“
Ačkoliv si byl Eragon vědom nutnosti pokračovat, jeho zvědavost jej ještě nepustila. „Dauthaerth
nebo ne, ještě pořád jsi nevysvětlil, proč by Galbatorix nechtěl, abychom to měli.“ Ukázal na kopí. „Co
dělá Niernen nebezpečnějším než tamten oštěp, nebo dokonce než Bris-,“ zastavil se, než vyslovil
celé to jméno, „než můj vlastní meč?“
Byla to Arya, kdo mu odpověděl. „Nemůže být normálně zničen, nemůže být spálen, a je naprosto
nedotknutelný magií, jak ses sám přesvědčil. Dauthaerthy byly stvořeny, aby je neovlivnila žádná
dračí kouzla, a totéž platí i pro jeho nositele – strašlivá vyhlídka, pokud by mu byla dána síla, složitost
a nepředvídatelná povaha dračí magie. Galbatorix mohl ochránit Šruikana a jeho samého tolika
ochranami, jako nikoho jiného v celé Alagaësii, ale je možné, že Niernen projde jeho ochranami, jako
kdyby vůbec neexistovaly.
Eragon porozuměl, a byl nadšený. „Musíme--.“
Přerušilo jej zaskřípění. Ten zvuk byl pronikavý, řezavý a roztřesený, jako když kov skřípe o kámen.
Eragonovi se z něj rozdrkotaly zuby a uši si zakryl rukama. Otočil se, aby našel jeho zdroj. Safira
pohodila hlavou. I přes okolní hluk slyšel, jak zoufale kňučí.
Dvakrát přelétl očima nádvoří, než si všiml nepatrného obláčku prachu, který se zvedal u zdi hradní
věže od asi stopu široké praskliny, jež se objevila pod začernalým, zčásti rozbitým oknem, kde
Blödhgarm zabil kouzelníka. Jak skřípot přibýval na síle, Eragon se odvážil sundat ruku z jednoho
ucha, aby ukázal na prasklinu.
„Podívej!“ zavolal na Aryu, která přikývla, že rozumí. Znovu si zakryl ucho.
Zvuk zničehonic utichl. Eragon chvíli vyčkával, potom pomalu spustil ruce a na chvíli zatoužil, aby
neměl tak citlivý sluch.
V následujícím okamžiku se prasklina ještě více rozevřela. Zvětšovala se, dokud nebyla široká několik
stop, a rychle se šířila dolů po zdi. Trhlina jako blesk zasáhla kamenný svorník nade dveřmi věže,
otřásla jím a zasypala zemi u vchodu sprškou kamínků. Celý hrad zaskřípal a od rozbitého okna
směrem ke zlomenému svorníku se přední zeď hradní věže začala naklánět.
„Utíkejte!“ zakřičel Eragon na Vardeny, ačkoli se muži už rozprchli na obě strany nádvoří a zoufale se
snažili dostat pryč od vratké zdi. Eragon udělal krok vpřed, pátral zrakem v tlačenici bojovníků a hledal
Rorana. Nakonec ho zahlédl uvězněného za poslední skupinou mužů u dveří. Vztekle na ně něco
křičel, ale jeho slova v tom zmatku nebyla slyšet. Pak se zeď pohnula, o několik palců se sesula a
naklonila se ještě víc. Zasypávala Rorana kameny a on pod jejich vahou ztratil rovnováhu a klopýtl
dozadu pod převis dveří. Když se Roran napřímil, jejich oči se střetly a Eragon v bratrancově tváři
spatřil záblesk strachu a bezmoci, rychle následovaný odevzdaností, jako by Roran věděl, že nemá
šanci dostat se včas do bezpečí.
Roranovi přelétl přes ústa pokřivený úsměv.
A zeď se zřítila.
12
PÁD KLADIVA
N
ééé! Zařval Eragon, když se zachovalá stěna s burácivým třeskem zřítila a pohřbila Rorana
včetně pěti dalších mužů pod dvacet stop vysokou hromadou kamení a zaplavila dvůr
mrakem černého dýmu.
Eragonův řev byl hlasitý, jeho hlas rozbitý a uhlazený, vínem chutnající krev pokryla zezadu jeho
hrdlo. Nadechl se a dvakrát zakašlal.
„Vaetna,“ zalapal po dechu, a mávl rukou. Se zvukem šelestu hedvábí se hustý šedý prach roztrhal,
když odcházel, střed nádvoří se vyjasnil. Zaujatý nad Roranem, Eragon sotva pocítil, co si z něj silné
kouzlo vzalo.
„Ne, ne, ne, ne, ne“ říkal si Eragon. Nemůže být mrtvý. Nemůže, nemůže, nemůže…. Jakoby to
opakováním mohl změnit, Eragon si tuto větu stále opakoval, ale pokaždé, když to zopakoval, stávalo
se to méně pravděpodobné a více modlitbou k celému světu.
Před ním Arya a ostatní bojovníci Vardenů zastavili a protírali si oči dlaněmi. Mnoho z nich bylo
shrbených, jakoby čekali na úder; ostatní zaplnily mezery v čele. Suť z budov se přelila do středu
podlahy a zakryla mozaiku. Dvě a půl místnosti ve druhém podlaží věže a jedna ve třetím podlaží,
místnost kde tak násilně zemřeli mágové, stála odkrytá živlům. Byty a jejich uspořádání se ve
slunečním světle jevily špinavé a pobořené. S tuctem vojáků, ozbrojených kušemi, ustupovalo od
místa, kde byli. S hodně strkáním a tlačením se hnali přes dveře v dalekém konci místnosti a zmizeli
v temnu věže.
Eragon zkoušel odhadnout váhu některých kusů v hromadě suti; musejí mít stovky liber. Jestli on,
Safira a elfové budou pracovat společně, byl si jistý, že posunou kameny s pomocí magie, ale úsilí by
je zanechalo slabé a zranitelné. Navíc by to zabralo obrovské množství času. Na moment Eragon
zapřemýšlel nad Glaedrem, zlatý drak byl dost silný na to, aby pohnul s hromadou najednou, ale
Eragon nechtěl ztrácet čas, než by se dostal ke Glaedrovu eldunarí. V každém případě Eragon věděl,
že nebude možné přesvědčit Glaedra aby s ním mluvil a o to méně aby mu pomohl osvobodit Rorana
a ostatní muže z hromady suti.
Eragon si vytáhl z mysli obrázek Rorana jak se objevil těsne před záplavou kamení a prach ho schoval
z výhledu, když stál pod okapem dveří do věže, a okamžitě věděl, co má dělat.
„Safiro pomoz jim!“ Eragon řval, když odhazoval štít.
Za ním, uslyšel Aryu říkat něco ve starověkém jazyce, krátké fráze, které mohly být „Schovejte to!“
Pak zakašlala a běžela k němu s mečem v ruce připravená k boji.
Když dosáhl základu suti, Eragon vyskočil tak vysoko jak jen mohl. Přistál jednou nohou na svažující se
ploše bloku a pak skočil znovu, skákáním z bodu na bod jako horská koza odrolující stěnu rokliny.
Nerad riskoval narušení bloků, ale lezení po hromadě byla nejrychlejší cesta k jeho cíli.
S jedním posledním skokem, Eragon dosáhl okraje druhého podlaží, potom se rozběhl přes místnost.
Strčil do dveří přímo před ním s takovou sílou, že vyrazil petlici i panty a nechal dveře volně viset ve
stěně.
Eragon sprintoval dolů chodbou. Jeho šlépěje a dýchání zněly v jeho uších podivně ztlumeně, jako by
je měl naplněné vodou.
Zpomalil, když zatáhnul za dveře blízko vchodu. Přes ně viděl studovnu s pěti ozbrojenými muži
ukazujících na mapu, jak se dohadují. Nikdo z nich Eragona nezpozoroval.
Běžel dál.
Běžel kolem rohu a srazil se s vojákem jdoucím proti němu. Eragonovi se žlutě a červeně zablesklo
před očima, jak narazil čelem do mužova štítu. Přilnul k vojákovi a oba se pohnuli tam i zpět přes
chodbu, jako pár opilých tanečníků.
Voják zaklel, když se pokoušel znovu získat rovnováhu. „ Co s tebou je ty mizerný-“ řekl, a potom
uviděl Eragonovu tvář, a vykulil oči. „Ty!“
Eragon zatnul ruku v pěst a praštil muže do břicha, přímo pod jeho hrudní koš. Rána zasáhla muže do
bránice. „Já,“ souhlasil Eragon zatímco muž upadal na zemi do bezvědomí.
Eragon pokračoval dolů chodbou. Jeho vždy rychlý puls působil zdvojeně od doby, kdy vstoupil do
věže; cítil se, jakoby z něj mělo jeho srdce vyskočit.
Kde to je? Myslel zběsile když uviděl ještě další prázdnou místnost.
13
Konečně, na konci špinavého průchodu, zahlédl točité schody. Bral schody po pěti, Bez ohledu na
vlastní bezpečí sestoupil až do prvního poschodí, zastavil se jen, aby si z cesty odklidil vystrašeného
lukostřelce.
Schody skončily a on se ukázal ve vysoké klenuté místnosti, připomínající katedrálu v Dras-Leoně.
Otočil se dokola, aby nashromáždil dojmy z celé místnosti, štíty, zbraně a červené praporečky
pověšené na stěnách; úzká okna se uzavírají pod stropem; pochodně namontované v tepaných
stojanech; prázdné krby; dlouhé stoly zařazené po obou stranách sálu a stupínek v čele místnosti, kde
starý, vousatý muž stál před vysokým trůnem. Eragon byl v hlavním sále hradu. Hodilo se mu, že mezi
ním a dveřmi, které vedly do věže, bylo padesát nebo více vojáků. Zlatá nit v jejich tunikách a jejich
pohyby naznačovaly, že jsou překvapení.
„Zabte ho!“ zavelel starý muž, znělo to spíše vystrašeně než důstojně. „Kdokoliv ho zabije, dostane
třetinu odměny! Tak slibuji!“
Strašné zklamání se rozlilo uvnitř Eragona, když se měl zase zpozdit. Vytasil meč z pochvy, pozvedl ho
nad hlavu a zařval:
„Brisingr!“
Ve vzduchu se objevily záblesky modrých plamínků a začaly skákat po čepeli, a rozběhli se ke špičce
meče. Horko z ohně zahřálo Eragonovi dlaně, ruce a stranu jeho obličeje.
Pak Eragon snížil pohled směrem k vojákům. „Pohyb“ zařval.
Vojáci zaváhali, potom se obrátili a prchli.
Eragon pospíchal vpřed a ignoroval opozdilce, kteří byli stále v dosahu jeho hořícího meče. Jeden muž
klopýtl a spadl přímo před něj; Eragon ho přeskočil, a ani se při tom nedotkl střapce na jeho helmě.
Jak Eragon běžel, plamínky vlály za jeho mečem jako hříva koně.
Nahrbil ramena, a prošel kolem dvoukřídlých dveří, vedoucích do hlavního sálu. Byl zklamaný, když
uviděl další chodbu s místnostmi plnými vojáků, právě tak jako výbavy, kladky, ozubená kola a další
mechanismy na spouštění a vyzvedávání obrovské brány do věže a potom se co nejrychleji rozběhl
skrz právě padající mříž a běžel na místo, kde předtím stál Roran, když stěna věže spadla.
Mřížoví se ohlo, když do něj Eragon narazil, ale ne natolik aby se zlomilo.
Překvapeně ucouvl.
Opět nasál energii z diamantů v opasku Belota Moudrého a směřoval ji do Brisingru, po vyprázdnění
drahokamů dosáhl Brisingr téměř nesnesitelné intenzity plamene. Unikl mu tichý výkřik, když udeřil
mečem do mříže. Vyprskly žluté a oranžové jiskry, které dělaly dírky do jeho tuniky a rukavic a štípaly
ho na holé kůži. Část roztaveného železa se dotkla špiček jeho bot. Se škubnutím je setřásl.
Třikrát sekl do mříže a udělal do ní díru dost velkou na to, aby jí mohl projít. Kus mříže, který odpadl,
zůstal na zemi rozžhavený do běla a osvětloval okolí svým měkkým světlem.
Eragon nechal Brisingr uhasnout a pokračoval otvorem v mřížích.
Zahnul vlevo, potom vpravo a zase vlevo jak se střídalo natočení chodby, cesta byla navržena tak, aby
zpomalila každého, komu se podaří vniknout do věže.
Když proběhl poslední zatáčku, Eragon spatřil jeho cíl; Trosky zúžené předsíně. Dokonce i s jeho
elfským zrakem dokázal rozeznat v temnotě jen některé tvary, protože padající kamení uhasilo
pochodně na stěnách. Slyšel nějaký podivný hluk a rvačku, jako kdyby si nějaká nemotorná příšera
dělala cestu kamením.
„Naina,“ řekl Eragon.
Bezcílné modré světlo osvětlilo prostor. A před ním, pokrytý špínou, popelem, krví a potem, se svými
zuby odhalil hrůzu nahánějící pohled, se objevil Roran, zakotvený s vojákem nad kostrami dvou
dalších. Voják v důsledku náhlého světla uskočil a Roran využil jeho rozptýlení, otočil se, vytasil
vojákovu dýku a řízl ho s ní do krku.
Voják ho dvakrát kopnul a pak odešel do prázdnoty. Se zrychleným dechem, Roran zvedl jeho tělo,
krev mu skapávala z prstů. Podíval se na Eragona podivným strnulým výrazem.
„To byla doba“ stačil říct, než se mu oči obrátily v sloup a omdlel.
14
STÍNY NA OBZORU
A
by mohl Eragon chytit Rorana, než se zřítí na zem, upustil Brisingr, ač se mu do toho moc
nechtělo. Přesto rozevřel dlaň, meč zarachotil o kameny a Eragon chytil Rorana do náruče.
„Je těžce zraněný?“ zeptala se Arya.
Eragon sebou trhl, překvapený, že Arya s Blödhgarmem stojí vedle něj. „Myslím, že ne.“ Několikrát
pohladil Roranovy tváře a setřel z nich prach. V ledově modré záři Eragonova kouzla se zdál Roran
vychrtlý, kolem očí měl temné stíny a rty měl nachově rudé, jako obarvené šťávou z bobulí. „No tak,
probuď se.“ Po několika vteřinách se Roranova víčka zaškubala a on je otevřel a zmateně se podíval
na Eragona. Eragona zaplavil pocit nevýslovné úlevy. „Na chvíli jsi omdlel,“ vysvětlil.
„Aha.“ Je naživu! Řekl Eragon Safiře a riskoval krátký okamžik kontaktu.
Cítil její velikou radost. Dobrá. Zůstanu tady a budu pomáhat elfům přesouvat kameny od budovy.
Jestli mě budeš potřebovat, zavole, a já si k tobě najdu cestu.
Roranovo brnění zazvonilo o Eragona, když mu pomáhal na nohy. „A co ostatní?“ zeptal se Eragon a
ukázal na hromadu suti. Roran zavrtěl hlavou. „Jsi si jistý?“
„Nikdo tam nemohl přežít. Já jediný jsem vyvázl, protože...protože jsem byl částečně chráněn
okapem.“ „A ty? Jsi v pořádku?“ zeptal se Eragon.
„Co?“ Roran se zamračil, vypadalo to, jako by si myslel, že se ho to netýká. „Jsem v pořádku... možná
mám zlomené zápěstí. Není to nejhorší.“
Eragon střelil významným pohledem po Blödhgarmovi. Elfovy rysy ztvrdly mírnou nelibostí, ale přešel
k Roranovi. „Pokud mohu...“ Natáhl ruku k Roranově zraněné paži.
Zatímco Blödhgarm pracoval na Roranovi, Eragon zvedl Brisingr, a pak spolu s Aryou hlídali vstup,
kdyby vojáci opovážlivě zahájili útok.
„Tak, hotovo,“ řekl Blödhgarm. Odstoupil od Rorana, který zakroutil zápěstím, aby otestoval kloub.
Spokojený Blödhgarmovi poděkoval, spustil ruku a přehlédl sutí zasypanou podlahu, kde je jeho
kladivo. Pak si poupravil brnění a podíval se ke vchodu. „Měl jsem sesadit pána Bradburna,“ řekl
zdánlivě klidným tónem. „Myslím, že už to tu držel příliš dlouho a měl by být uvolněn od jeho
povinností. Souhlasíš s tím, Aryo?“
"Souhlasím," řekla. "Tak pojďme najít toho starého břichatého blázna, rád bych mu dal kladivem na
pamětnou za všechny, co jsme dnes ztratili." "Před pár minutami byl v hlavním sále," řekl Eragon.
"Ale pochybuji, že tam zůstal a čeká na váš návrat." Roran přikývl. "Tak si ho budeme muset najít." A s
tím vykročil kupředu. Eragon ukončil osvětlovací kouzlo a spěchal za bratrancem, s Brisingrem v
pohotovosti. Arya s Blödhgarmem ho následovali tak těsně, jak jen to spletité chodby dovolovaly.
Místnost, která vedla k průchodu, byla opuštěná, stejně jako hlavní sál hradu, kde jediným důkazem o
tuctech vojáků a úředníků, kteří tam přebývali, byly přilby, kutálející se tam a zpět ve stále menších
kruzích. Eragon s Roranem běželi kolem mramorového pódia, Eragon musel zpomalit, aby Roran
nezůstal pozadu. Vyrazili dveře nalevo od pódia a po schodech se hnali dál.
V každém poschodí se zastavili, aby mohl Blödhgarm párat myslí po stopách lorda Bradburna, ale nic
nenašel. Jakmile dosáhli třetího poschodí, Eragon uslyšel zvuky splašeného úprku a uviděl houští
oštěpů, které se zabodávaly do oblouku před Roranem. Jeden řízl Rorana do tváře, druhý jej poranil
na stehně a skropil jeho koleno krví. Ten zařval jako raněný medvěd, odrazil oštěpy svým štítem a
snažil se protlačit ten poslední kousek na konec schodiště. Muži zběsile křičeli.
Za Roranem si Eragon přehodil Brisingr do levé ruky, natáhl se přes svého bratrance, uchopil jeden z
oštěpů a vytrhl jej ze sevření toho, kdo jej držel. Otočil ho a mrštil do mužů namačkaných v průchodu.
Někdo vykřikl a v hradbě mužů se objevila mezera. Eragon to celé znovu zopakoval a jeho hody záhy
snížily počet vojáků dostatečně na to, aby byl Roran schopný je krok za krokem přinutit k ústupu.
Jakmile bylo jasně vidět, že Roran vyhrál, dvanáct zbývajících vojáků roztroušených po celém
odpočívadle lemovaném balustrádami hledali místo na to, aby mohli máchat meči. Roran znovu
zařval a skočil po nejbližším vojákovi. Odrazil mužův meč, překonal jeho obranu a udeřil muže do
helmy, která zazvonila jako železná pánev.
Eragon se rozběhl po odpočívadle a přišpendlil ke zdi pár vojáků, kteří stáli vedle sebe. Pak je srazil na
zem a zneškodnil je jedinou ranou Brisingrem. Někdo po něm mrštil sekeru, která se v letu otáčela.
Sklonil se a dalšího muže přehodil přes zábradlí na další dva, kteří se ho snažili vykuchat kopími.
15
Poté se Arya s Blödhgarmem vrhli mezi muže, tiší a smrtící. Díky jejich elfské ladnosti vypadali spíše
jako umělci, ne jako bojovníci v tomto špinavém boji.
Uprostřed řinčících zbraní, zlomených kostí a usekaných rukou a nohou ti čtyři dorazili všechny zbylé
vojáky. Tento boj jako vždy Eragona rozveselil; bylo to jako šok, když na vás někdo vychrstne kbelík
studené vody, a zanechalo to v něm pocit, že tohle se nevyrovná žádné jiné činnosti.
Roran se sehnul, opřel se rukama o kolena a lapal po dechu, jako by právě dokončil závod.
„Mám?“ zeptal se Eragon a ukázal na Roranovy rány na obličeji a na stehně.
Roran několikrát vyzkoušel, jestli se udrží na zraněné noze. „To může počkat, pojďme nejdřív najíd
Bradburna.“ Eragon se ujal vedení, vrátili se zpět na schodiště a pokračovali ve výstupu. Konečně po
dalších pěti minutách hledání zjistili, že se pán Bradburn zabarikádoval v největší místnosti v
nejzápadnější věži pevnosti. S pomocí kouzel Eragon, Arya a Blödhgarm zbořili zátaras z nábytku za
dveřmi a rozrazili je. Jakmile Roran vstoupil do pokoje, vysoce postavení vojáci a členové hradní
stráže, kteří se shromáždili před pánem Bradburnem, zbledli a mnozí z nich se začali třást. K
Eragonově úlevě museli zabít jen tři strážce, protože zbytek upustil zbraně a štíty na podlahu jako
symbol kapitulace. Pak Arya přistoupila k pánu Bradburnovi, který celou dobu mlčel. „Nařídíte teď
svým jednotkám, aby se vzdaly? Zůstalo jich pouze několik, ale vy jim stále můžete zachránit život.“
„Neřekl bych jim to, ani kdybych mohl,“ odvětil Bradburn hlasem plným takové nenávisti, jízlivosti a
výsměchu, kolik by si Eragon nikdy nedokázal představit. „Nedostane se vám ode mě žádných
ústupků, elfko. Nevzdám se svých mužů kvůli takovým špinavým a nepřirozeným bytostem, jako jste
vy. Smrt by byla lepší. A nemyslete si, že mě oklamete svými medovými slovy. Vím o vašem
spojenectví s urgaly a radši bych věřil hadu než osobě, která se dělí o chleba s takovými monstry.“
Arya přikývla a položila ruku na Bradburnův obličej. Zavřela oči a oba na chvíli znehybněli. Eragon
rozprostřel svou mysl a ucítil souboj vůlí, který mezi nimi zuřil. Arya pracovala na cestě přes
Bradburnovu obranu k jeho vědomí. To trvalo asi minutu, ale nakonec získala kontrolu nad lidskou
myslí a prozkoumala jeho vzpomínky, načež narazila na uzavřenou část mysli.
Pak promluvila ve starověkém jazyce, vrhla na něj spletité kouzlo určené k obcházení těchto zábran a
uspala ho. Když skončila, Bradrurn zavřel oči a zhroutil se jí do náruče. „Ona ho zabila!“ vykřikl jeden
ze strážců a mezi lidmi se šířily další výkřiky strachu. Jakmile se je Eragon pokusil přesvědčit o opaku,
zaslechl jednu z vardenských trubek, jejíž zvuk se rozléhal v dáli. Brzy zazněla další trubka, tentokrát
mnohem blíž, a pak další a další. Pak zachytil útržky něčeho, o čem by přísahal, že to je provolávání
díků, které přicházelo z nádvoří. Zmateně si vyměnil pohled s Aryou, pak se otočil a vyhlédl ven z
okna. Na západ a na jih se rozprostírala Belatona, velké a prosperující město, jedno z největších v
království. V blízkosti hradu byly impozantní kamenné stavby s šikmými střechami a arkýřovými okny,
zatímco vzdálenější domy byli ze dřeva a sádry. Některé z dřevěných domů během boje shořely. Dým
naplnil vzduch hnědým oparem, který štípal do očí a do krku. Na jihozápad, jednu míli za městem, byl
tábor Vardenů. Dlouhé řady šedých kruhových stanů v zákopech lemovaných několika zářivými
cvičišti s vlajkami. Kolem se na holé zemi táhly stovky mrtvých a raněných. Léčitelské stany už byly
přeplněné. Na severu, za doky a skladišti se rozprostíralo jezero Leona tu a tam posetá zpěněnými
ostrůvky. Nad tím vším se rozprostírala hradba černého mračna. Postupovala od západu k městu a
hrozila, že celé město zahalí do hustého deště. V hlubinách bouře se sem a tam míhala modrá světla
a hromy burácely jako rozzuřené šelmy. Ale Eragon nikde nezpozoroval důvod toho zmatku, který
přitáhl jeho pozornost. Spolu s Aryou spěchali k oknu, ze kterého bylo vidět přímo na nádvoří. Safira,
muži a elfové právě dokončili odklízení suti od věže. Eragon zapískal, a když Safira vzlétla, zamával jí.
Její zubaté čelisti se pootevřely v úsměvu a vyslala k němu obláček světlého kouře. „Hej! Co je
nového?“ vykřikl Eragon. „Jeden z Vardenů stojící na hradební zdi zvedl ruku a ukázal k východu.
„Stínovrahu! Podívej! Přicházejí kočkodlakové! Přicházejí kočkodlakové! Eragona zamrazilo na
zádech. Sledoval směr, kam ukazovala mužova ruka, a po chvíli na východě opravdu uviděl spousty
malých temných postav, vycházející zpoza kopce několik mil od druhého břehu řeky Jiet. Některé
postavy šly po čtyřech, jiné po dvou, ale byli příliš daleko na to, aby mohl Eragon s jistotou poznat,
jestli jsou to doopravdy kočkodlakové.
„Můžou to být oni?“ zeptala se udiveně Arya.
„Já nevím... Brzy zjistíme, co jsou zač.“
16
KRÁLOVSKÁ KOČKA
K
de jsi byl?" dožadoval se Gero, jeho tvář vypadala krutě ve světle svíček. „Koně potřebovali
přenést dovnitř."
,,
Eragon dělal to nejlepší pro to, aby potlačil jeho živé sny, když stál na stupínku v hlavní hale
hradu, přímo na pravo od trůnu Lorda Bradburna. Položil levou ruku na jílec Brisingru, který byl
zasunutý v pochvě, a zaujal vhodnější postoj a doufal, že si nikdo nevšimne jeho vyčerpání.
Na druhé straně trůnu stál Jörmundur, držící jeho helmici v ohbí levé paže. Vlasy na spáncích měl
prošedivělé; ostatní měl hnědé, a vše měl stažené dozadu v dlouhém copu. Jeho tvář nesla prázdný,
horlivý výraz člověka, který má rozsáhlé zkušenosti s čekáním na ostatní. Eragon si všiml tenké rudé
čáry na jeho pravém spodním chrániči, zřejmě od nějakého zranění, ale Jörmundur neprojevil žádnou
známku bolesti.
Mezi nimi stála Nasuada, oděná v zelenožlutých šatech, které nosila vždy, když nenosila stříbřité
válečné roucho, které bylo vhodnější pro praxi státnictví. I ona byla poznamenána válkou, což
dokazovalo bíle lněné vlákno omotané kolem její levé paže.
Tlumeným hlasem, takže jen Eragon a Jörmundur slyšeli, Nasuada řekla: „Pokud ale získáme jejich
podporu…“
„Jenže co budou chtít na oplátku?“ zeptal se Jörmundur. „Naše pokladnice jsou téměř prázdné, a
naše budoucnost nejistá.“
Ačkoliv sotva pohybovala rty, řekla: „Možná nechtějí nic moc z nás oproti možnosti zaútočit na
Galbatorixe.“Odmlčela se. „Ale pokud ne, budeme muset najít jiné prostředky jak je přesvědčit,
kromě zlatých do našich řad.“
„Mohla bys jim darovat sudy smetany,“ řekl Eragon, který vyvolal smích v Jörmundurovi a jemný
smích v Nasuadě.
Jejich konverzaci ukončily tři trumpety znějíci mimo hlavní sál. Poté páže s šedožlutými vlasy,
oblečené v tunice s Vardenským symbolem—bílý drak, který zvedá nahoru meč ukazující směrem
dolů na fialové pole—pochodovalo přes otevřenou bránu na konci sálu, udeřilo na podlahu
ceremoniální tyčí , a s tenkým zpěvavým hlasem oznámilo: „Jeho nejvznešenější královská výsost,
Grimrr Půlpacka, Král Kočkodlaků, Pán Osamělých Míst, Vládce Dosahující Noci,a Ten, Kdo Kráčí
Sám.“
Podivný titul: Ten, Kdo Kráčí Sám, řekl Eragon Safiře.
Ale zasloužený, hádala bych, odpověděla, a on cítil její pobavení,i když jí neviděl ve tvrzi hradu, ve
které byla stočená.
Páže ustoupilo stranou, a bránou vstoupil Grimrr Půlpacka , který táhl čtyři další Kočkodlaky,kteří
seděli kousek za ním na velkých chlupatých packách. Čtvrtý připomínal Solembuma, dalšího
Kočkodlaka viděl Eragon na masce zvířete: těžká ramena a dlouhé končetiny, s krátkými,tmavými
manžetami na jeho krku a kohoutku, střapcové uši, a černé, sklopené ocasy, které ladně mávaly ze
strany na stranu.
Nicméně, Grimrr Půlpacka hleděl tak jinak než ostatní tvorové, které Eragon kdy viděl. Na to, že měl
zhruba čtyři stopy do výšky, byl stejně vysoký jako trpaslík, ale nikdo si ho nemohl splést s trpasíkem,
nebo dokonce s člověkem. Měl malou, špičatou bradu, široké lícní kosti, a pod nimi nešpičaté
obočí,šikmé zelené oči lemované křídlovitými řasami.Ve předu, mu jeho černé rozcuchané vlasy
vysely nízko do čela, zatímco po stranách a vzadu mu visely až po ramena, kde ležely hladké a
lesklé,stejně jako hřívy jeho společníků. Eragon nedokázal uhodnout, jak je starý.
Jediné oblečení, které na sobě Grimrr měl, byla hrubá kožená vesta a bederní rouška z králičí
kůže.Tucty lebek nebo zvířat–ptáci, myši a další malá zvěř–byly vázány na přední straně vesty a
rachotily proti sobě když se pohyboval. Opouzdřená dýka vyčnívala v úhlu zpod opasku jeho bederní
roušky.Četné jizvy, tenké a bílé, pokrývaly jeho oříškově hnědou kůži, jako škrábance na hodně
používané židli nebo stole.A jak uvádělo jeho jméno,chyběly mu dva prsty na levé ruce;vypadaly, jako
by byly ukousnuty.
Navzdory křehkosti v jeho obličeji, nebylo pochyb, že Grimrr je muž, ne vzhledem k těžkým,
šlachovitým svalům na jeho ramenech a hrudník, úzkosti jeho hrudníku a otáčivé síle jeho kroku když
kráčel po celé délce haly směrem k Nasuadě.
17
Zdálo se, že žádný z kočkodlaků si nevšiml, že se lidé seřadili na každé straně jejich cesty, koukajíc na
ně, dokud Grimrr nepřišel do úrovně bylinkářky Angely, která stála vedle Rorana a šila oválné
ponožky s šesti jehlami najednou.
Grimrr přihmouřil oči, když uviděl bylinkářku, a jeho vlasy se zavlnily a zježily, stejně jako jeho čtyři
strážci. Jeho rty se od sebe odtáhly, aby odkryly dvojici zakřivených, bílých tesáků, a k údivu Eragona,
pronesl krátké, hlasité zasyčení.
Angela vzhlédla od ponožky, její výraz byl drzý a malátný. “ Píp píp,”řekla.
Na moment si Eragon myslel, že na ní kočkodlak zaútočí. Grimrrův strakatý krk, obličej a chřípí
zčervenaly a hleděl mlčky na ni. Ostatní kočkodlaci se pokrčili, připraveni vyskočit, uši se jim přitiskli k
hlavám.
Přes celou halu Eragon slyšel čepele tasené z jejich pochev.
Grimrr zasyčel znovu, poté se odvrátil od bylinkářky a pokračoval dál. Když poslední kočkodlak prošel
kolem Angely, provedl skrytý výpad na linii nitě, která vysela z jehly, stejně, jako by mohla domácí
kočka.
Safiřino zmatení bylo stejné jako Eragonovo. Čí čí? zeptala se.
Pokrčil rameny, ale zapomněl, že ho nemohla vidět. Kdo ví, proč Angela říká nebo dělá různé věci?
Na konec Grimrr předstoupil před Nasuadu. Zastavil se a zcela nepatrně sklonil hlavu, ukazujíc tím
jeho největší důvěru, i aroganci, což byla jediná vlastnost koček, draků, a některých žen z urozených
rodů.
„Paní Nasuado,“řekl. Jeho hlas byl překvapivě hluboký, více podobný nízkému, chrchlavému řevu
divokých samců, který se podobal vysokému tónu chlapce.
Nasuada sklonila hlavu. „Králi Půlpacko. Jste velmi vítán u Vardenů, vy a celá Vaše rasa. Musím se
omluvit za nepřítomnost krále Orrina; nemohl tu být aby vás přivítal jak si přál, protože oni jeho
jezdci jsou nyní zaneprázdněni obranou západního křídla z kontingentu Galbatorixova vojska.“
„Samozřejmě, paní Nasuado,“ řekl Grimrr. Jeho špičaté zuby se blýskaly, když mluvil. „Nikdy se
nesmíte postavit zády svým nepřátelům.“
„I tak... Za co vděčíme nečekanému potěšení z této návštěvy, Vaše Výsosti? Kočkodlaci byli vždy
známí svou tajemností a jejich samotářstvím, kromě zbylých konfliktů věků, zejména po pádu Jezdců.
Jeden by dokonce mohl říct, že jste se stali více mýtem než skutečnosí za uplynulé století. Proč jste se
tedy najednou rozhodli ukázat?“
Grimrr zvedl pravou ruku a ukázal na Eragona zahnutým prstem, zvýšený nehtem připomínající dráp,
šokující Eragona z jeho posledních živých snů, ve kterých se objevil Urgal, trpaslík, and a pár mečů
vyrobených z ledu.
„Kvůli němu,“zavrčel kočkodlak. „Nikdy nezaútočil na nějakého lovce, dokud nám neukázal svou
slabinu, a Galbatorix nám jí ukázal: nedokáže zabít Eragona Stínovraha nebo Safiru Zářivou Šupinu.
Dlouho jsme čekali na tuto příležitost, abychom se jí chopili. Galbatorix se naučí strachu a nenávidět
nás, a nakonec, uvědomí si rozsah své chyby a uvědomí si, že my jsme zodpovědní za jeho zkázu. A
ochutná, jak sladká bude pomsta, sladká jako vnitřnosti delikátního mladého kance.“
„Čas přišel, člověče, pro každou rasu, včetně kočkodlaků, postavit se společně a ukázat Galbatorixovi,
že nezlomil naši vůli k boji. Rádi bychom se přidali k vaší armádě, paní Nasuado, jako svobodní
spojenci, a pomoct vám docílit toto.“
Co si Nasuada myslela, nedokázal Eragon říct, ale pro sebe byl ohromen kočkodlakovou řečí stejně,
jako Safira.
Po krátké pause, Nasuada řekla: „Vaše slova zní nejvíce příjemně v mých uších, Vaše Výsosti. Ale
předtím, než budu moci přijmout Vaši nabídku, mám na Vás pár otázek, jestli jste ochoten.“
S ovzduším neotřeseným lhostejností, Grimrr mávl rukou . „Jsem. “
„Vaše rasa byla tak tajemná a nepolapitelná, musím přiznat, že jsme o Vaší Výsosti neslyšela do
dnešního dne. K tomu přičtěme fakt, že jsem ani nevěděla o tom, že vaše rasa má vůdce.“
„Nejsem král jako vaši králové,“řekl Grimrr. „Za největší úkol preferují kočkodlaci kráčet sami, ale
vždy si musíme vybrat vůdce, který nás bude vést, když jdeme do války.“
„Vidím. Mluvíte za celou svou rasu, nebo jen za ty, kteří cestují s vámi?“
Grimrrova hruď se zvětšila, a jeho výraz se stal, je-li to možné, ještě více samolibý. „Mluvím za
všechny svého druhu, paní Nasuado,“zapředl. „Každý zdatný kočkodlak v Alagaësii, kromě těch, kteří
ošetřují, přišli bojovat sem. Je nás tu málo, ale nikdo se nemůže vyrovnat naší zuřivosti v boji. A můžu
18
také velet jedno-tvárným, i když nemohu mluvit za ně, protože jsou stejně hloupí jako ostatní zvířata.
Přesto, udělají to, na co se jich zeptáme.“
„Jedno-tvární?“ zeptala se Nasuada.
„Znáte je jako kočky. Ti, kteří nedokáží měnit podobu jako my.“
„A vy jim velíte?“
„Ano. Obdivují nás… To je přirozené.“
Pokud to, co říká, je pravda, pronesl Eragon k Safiře, mohou se kočkodlaci ukázat neuvěřitelně cenní.
Poté Nasuada řekla: „A co žádáte výměnnou za Vaši pomoc, Králi Půlpacko?“ Podívala se na Eragona
a usmála se, poté dodala: „Můžeme Vám darovat tolik smetany, kolik chcete, ale za to Naše zdroje
jsou omezené. Pokud si Vaši válečníci myslí, že budeme platit za jejich problémy, bojím se, že budou
zklamaní.“
„Smetana je pro koťata, a zlato pro nás nemá žádnou cenu,“ řekl Grimrr. Zatímco mluvil, zvedl pravou
ruku a prohlížel si nehty upřeným pohledem. „Naše požadavky jsou tedy: Každý dostane dýku, se
kterou by mohl bojovat, pokud nebudeme nějakou mít. Každý z nás musí mít brnění vyrobené přímo
na míru, jedno, když budeme stát na dvou a druhé když budeme na čtyřech. Nepotřebujeme žádnou
další výzbroj než toto: žádné stany, žádné deky, žádné stoly, žádné vidličky. Většina z nás si přislíbí
obyčejnou kachnu, tetřevy, kuře nebo podobné ptáky za den, a každý druhý den, mísa čerstvě
nasekaných jater. I když jsme si nevybrali jíst toto, jídlo bude pro nás vedlejší. Pokud vyhrajete tuto
válku, pak ten, kdo se stane další král nebo královna—a všichni, kdo budou tento titul požadovat—
bude držet vycpaný polštář vedle jeho trůnu, na čestném místě, pro sezení jednoho z nás, pokud si
budeme přát.“
„Smlouváte jako trpasličí zákonodárci,“řekla Nasuada suše. Naklonila se k Jörmundurovi, a Eragon
slyšel, jak šeptá: „Máme dostatek játra a by jsme je všechny uživili?“
„Myslím, že ano,“ Odpověděl Jörmundur stejně tichým. „Ale záleží na velikosti misky.“
Nasuada se narovnala ve svém sedadle. „Dva sety brnění na jednoho je příliš mnoho, Králi Půlpacko.
Vaši válečníci se budou muset rozhodnout, jestli budou bojovat jako kočky nebo jako lidé, a poté se
řídit rozhodnutím. Nemůžu si dovolit vybavit je pro oba případy.“
Pokud měl Grimrr ocas, Eragon si byl jistý, že s ním škubl. Během toho jen změnil svou pozici, jako by
nebylo snadné stát na jednom místě moc dlouho. „Velmi dobře, paní Nasuado.“
„Je tu ještě jedna další věc. Galbatorix má špiony a vrahy úplně všude. Proto, jako podmínku vstupu k
Vardenům, musíte souhlasit, že nám jeden z našich čarodějů prozkoumá vzpomínky, takže se
můžeme ujistit, že Vás Galbatorix nekontroluje.“
Grimrr popotáhl. „Nejste tak hloupá, Pokud někdo má odvahu číst naše myšlenky, nechte je, Ale ne
jí,“a pokřiveně poukázal na Angelu. „Nikdy jí.“
Nasuada zaváhala, a Eragon viděl, že se chce zeptat proč, ale ovládla se. „Budiž. Jakmile pošlu pro
kouzelníky, vyřešíme tuto záležitost bez prodlení. V zavislosti na tom, co najdou—a pokud to bude nic
nepříznivého, jsem si jistá—je mi ctí vytvořit alianci mezi Vámi a Vardeny, Králi Půlpacko.“
Po jejích slovech, všichni lidé v sále vypukli v jásot a začali tleskat, včetně Angely. Zdálo se, že
dokonce i elfové mají radost.
Kočkodlaci nereagovali, s výjimkou toho, že sklopili uši, protože měli zlost na hluk.
19
PO BOJI
E
ragon zasténal a sklonil se v Safiřině sedle. Zapřel se rukama o kolena a pak se začal spouštět
po jejím šupinatém boku, dokud se neocitl na zemi, kde si konečně protáhl nohy.
"Mám hlad!" postěžoval si podrážděně.
Nalézali se se Safirou na nádvoří hradu, stranou od těch, kteří se z něj snažili odklidit sutiny a mrtvá
těla, nakládajíc obojí bez rozdílu na vozy, stranou od procesí lidí vcházejících do zdemolovaných
budov, či je naopak opouštějících. Mnoho z nich se zúčastnilo Nasuadiny audince s králem Půlpackou
a nyní je čekal návrat k povinnostem. Blodhgarm stál se čtveřicí elfů jako vždy nedaleko, vyhlížejíc
možné nebezpečí.
"Hej!" ozval se výkřik. Eragon vzhlédl a zjistil, že k němu z hradní věže míří Roran následován
Angelou, za níž vlála příze, jak se snažila skoro poloběhem udržet rychlost s Roranovým rázným
krokem.
"Kde jsi byl až doteď?" zeptal se Eragon poté, co Roran zastavil naproti němu.
"Bylo potřeba pomoci zajistit město a zorganizovat zajatce."
"Ach tak…" Eragon se zamyšleně rozhlédl po rušném nádvoří, než se pohledem vrátil k Roranovu
pohmožděnému obličeji. "Bojoval jsi výtečně."
"To ty také." odpověděl Roran.
Eragon přesunul svou pozornost směrem k Angele, která byla opět zabrána do pletení. Prsty se jí
míhaly tak rychle, že nebyl s to pochytit, co vlastně dělají. "Píp píp?" zeptal se.
Na tváři se jí objevil raráškovský výraz a zakroutila hlavou, až se jí kudrlinky na hlavě roztančily. "To je
na dlouhé vyprávění"- odvětila -"snad jindy."
Eragon přijal její vytáčky bez mrknutí oka, vlastně ani neočekával, že by mu odpověděla přímo. To
dělala opravdu málokdy.
"A Ty teď míříš kam, Eragone?" Vložil se zpátky do hovoru Roran.
Místo něj odpověděla Safira: "Teď si půjdeme sehnat něco k jídlu." A poté šťouchla Eragona čumákem
a jeho ovanul závan horkého vzduchu, jak vydechla.
"To zní jako skvělý nápad." přikývl Roran, "uvidíme se večer v táboře." Už byl na odchodu, když se
ještě jednou otočil se slovy: "Vyřiď Katrině, že ji miluji."
Angela zastrčila pletení do prošívané brašny, která jí visela u pasu a řekla: "Tak myslím, že se také
vzdálím. Nejen, že se mi ve stanu vaří lektvar, na který musím dohlédnout, ale také bych se ráda
poohlédla po jednom kočkodlakovi."
"Po Grimrrovi?"
"Ale vůbec ne - hledám jednu starou přítelkyni, Solembumovu matku. Ani nevím, jestli je ještě naživu,
ale doufám, že ano." Poté zvedla ruku k čelu, spojila prostředníček a palec a najednou nečekaně
radostným hlasem dodala: "Brzy na viděnou!" a spěchala pryč.
"Naskoč," řekla Safira a vstala, nechávajíc tak Eragona bez opory. S námahou se jí vyšplhal do sedla.
Poté Safira, se zvukem připomínajícím zašustění kůže o kůži, roztáhla svá velikánská křídla. Tím
jediným tichým pohybem vytvořila takový poryv větru, že se vzduch rozvířil jako vlnky na jezeře. Na
celém nádvoří nezůstal jediný člověk, který by se po ní neohlédl.
Když byla Safiřina křídla rozprostřená, viděl Eragon síť fialkových žilek probíhajících blánou jejího
křídla, pulsující návaly horké krve rozháněné údery jejího obrovského srdce.
Svět se kolem Eragona zatočil, když Safira prudkým odrazem vyskočila z nádvoří až na vršek hradeb,
kde chvíli balancovala na cimbuří, drtíc svými ohromnými pařáty kameny. Eragon se pořádně chytil
Safiřina krčního ostnu a pokusil se získat rovnováhu. Svět se znovu zhoupl, jak se Safira odrazila od
hradeb. Štiplavý zápach zasáhl Eragonův nos a oči ho začaly nesnesitelně pálit, jak Safira vletěla do
clony kouře, která se táhla kolem Belatony jako plášť bolesti, zloby a smutku.
Safira dvakrát prudce mávla křídly a už se vynořili z kouřové clony do jasného slunečního svitu. Začala
prudce stoupat nad požáry posetými ulicemi, dokud nedosáhli potřebné výšky a začala v kruzích
plachtit nechávajíc se nadnášet teplými vzdušnými proudy.
Ačkoliv byl Eragon k smrti unaven, vychutnával si ten skvostný pohled. Valící se bouřková mračna
jako by chtěla pohltit celou Belatonu. Po okrajích, kde je prosvěcovalo slunce, zářily briliantovým
leskem, kdežto inkoustově zbarvené mraky byly dále ke středu tak husté, že je nebylo možno
prohlédnout, pokud je zrovna neprorazil blesk. O kousek dál zaznamenal blyštivé hladiny jezer a malé
20
zelenající se farmy roztroušené po krajině, ale s impozantností hradby bouřkových mraků se rovnat
nemohly.
Tak jako vždy, i nyní byl vděčný za to privilegium moci si prohlížet svět z této výšky, protože si byl
vědom, jak málo lidí mělo kdy tu neuvěřitelnou šanci létat na drakovi.
Safira lehce změnila polohu křídel a začala pomalu krouživě sestupovat k řadě šedivých stanů, které
tvořily Vardenský tábor.
Ze západu se přiřítil silný poryv větru, který předznamenával bezprostředně se blížící bouři. Eragon se
v sedle přikrčil a pevněji se chytl Safiřina krčního trnu. Už viděl, jak se tráva pod ním vlní a její stébla
se sklánějí pod mocí sílící vichřice. Míhající se tráva mu připomínala srst nějaké veliké zelené příšery.
Koně začali splašeně ržát, když Safira prolétla nad paloučkem vyhrazeným pro její přistávání. Eragon
se napřímil v sedle, když sklonila křídla, udělala obrátku a začala přistávat. Síla prudkého dopadu ho
přesto málem vyhodila ze sedla.
"Promiň," omlouvala se Safira, "snažila jsem se o co nejhladší přistání."
"To já vím."
Ještě než stačil sesednout, uviděl Eragon, jak k němu pospíchá Katrina. Vlasy barvy mědi jí ve větru
divoce poletovaly kolem tváří, jak se k nim blížila přes mýtinu a když jí poryv přilepil šaty k tělu, byla
už znát oblina jejího rostoucího bříška.
"Co je nového?" zeptala se a každý rys její tváře prozrazoval obavy.
"Slyšela jsi o kočkodlacích?"
Jen přikývla.
"Pak víš všechny novinky, které stojí za zmínku. Roran je v pořádku a mám Ti vyřídit, že Tě miluje."
Katrinin výraz změkl, ale přesto bylo vidět, že obavy z ní zcela nespadly. "Takže mu nic není?" prsty
její pravé ruky se samovolně přesunuly na prsten na levém prsteníčku - jeden ze dvou prstenů, které
sám Eragon očaroval tak, aby Rorana s Katrinou varovali, když se jeden z nich dostane do nebezpečí.
"Zdálo se mi, že cítím něco zlého, asi před hodinou. Tolik jsem se bála, že…“
Eragon ji přerušil: "Roran Ti o tom jistě sám poví. Má pár škrábanců a podlitin, ale jinak je skutečně v
pořádku. Nicméně musím přiznat, že mě málem vyděsil k smrti."
Stopy starostí na Katrinině obličeji zintensivněly. Poté se s velkým vypětím usmála a řekla: "Aspoň, že
jste pro teď oba v pořádku." Otočila se a odešla.
Když osaměli, vydali se Eragon se Safirou do jednoho ze stanů blízko ohňů, které sloužily jako jídelna.
Jen co se usadili, začali nedočkavě nabírat maso a posilňovat se medovinou, zatímco stanovými
tyčemi cloumala vichřice a z nebe se valily spousty vod.
Když se Eragon poprvé zakousl do plátku pečeného vepřového boku, zeptala se Safira: "No, není to
výborná lahůdka?"
"Mhmm…" jen zabručel Eragon s plnou pusou a po bradě mu stekla mastná šťáva.
21
VZPOMÍNKY MRTVÉHO
G
albatorix je šílený a proto nepředvídatelný, ale ve svém uvažování má také mezery, které by
obyčejný člověk neměl. Jestli je najdeš, Eragone, pak ho možná ty a Safira dokážete porazit.“
„
Brom s vážným obličejem sklonil svou dýmku. „Doufám že ano. Mým největším přáním je,
abyste se Safirou prožili dlouhé a plodné životy, osvobozeni od strachu z Galbatorixe a Království. Přál
bych si, abych vás mohl ochránit od veškerého nebezpečí, které vás ohrožuje, ale bohužel, není to v
mých schopnostech. Vše, co mohu udělat, je poskytnout vám radu a naučit vás to, co mohu, dokud
jsem ještě tady….Můj synu. Ať už se ti stane cokoliv, věz, že tě miluji, stejně jako tě milovala tvá
matka. Nechť hvězdy nad tebou bdí, Eragone, synu Broma.“
Jak vzpomínka bledla, Eragon otevřel oči. Strop stanu se nad ním pod krupobitím deště právě
začínající bouřky prohnul dovnitř, visící jako prázdný měch na vodu. Kapka vody spadla ze založených
pláten, narazila do Eragonova pravého stehna, promočila mu kamaše a zastudila ho na kůži pod nimi.
Věděl, že by měl jít utáhnout stanová pomocná lana, ale zdráhal se zvednout z lůžka.
A Brom ti nikdy o Murtaghovi nic neřekl? Nikdy se nezmínil, že Murtagh a já jsme nevlastní bratři?
Safira, zkroucená u stanu, řekla, To, že se zeptáš znovu, nezmění mou odpověď.
Jenže proč by to neřekl? Proč? Musel vědět o Murtaghovi. Nemohl to nevědět.
Safiřina odpověď byla zdráhavá. Bromovy důvody byly vždy jen jeho, ale kdybych musela hádat,
myslím, že považoval za důležitější říct ti, jak tě má rád, a dát ti rady, které mohl, než strávit čas řečmi
o Murtaghovi.
Mohl mě alespoň varovat! Jen pár slov by stačilo.
Nemůžu s jistotou říct, co ho vedlo, Eragone. Musíš přijmout fakt, že o Bromovi existují nějaké otázky,
na které nikdy nebudeš schopen odpovědět. Věř v jeho lásku v tebe a, co se toho týče, nenech se tím
zatěžovat.
Eragon hleděl dolů na své palce. Pro lepší srovnání je přiložil k sobě. Jeho levý palec měl na druhém
kloubu méně vrásek, než ten pravý, zatímco na pravém palci měl malou klikatou jizvu, na jejíž původ
se nemohl rozpomenout, ačkoliv k ní musel přijít od Agaetí Blödhren-Oslavy Pokrevní Přísahy.
Děkuji, řekl Safiře. Od pádu Feinsteru skrze ni třikrát viděl a slyšel Bromovu zprávu a pokaždé si všiml
nějakého detailu Bromovy řeči nebo pohybu, který mu dříve unikl. Ta zkušenost ho uklidňovala a
uspokojovala, naplňovala přání, které ho po celý život trápilo: znát jméno svého otce a vědět, že se o
něj zajímal.
Safira vzala jeho díky se srdečným pocitem uspokojení.
I když se Eragon najedl a poté asi hodinu odpočíval, jeho únava plně nezmizela. Ne že by to očekával.
Ze zkušenosti věděl, že plně se zotavit z vyčerpávajících následků dlouhé, vleklé bitvy, může zabrat
týdny. Jak se Vardenové blíží k Urû’baenu, on a všichni ostatní v Nasuadině armádě mají stále méně
času na zotavení před další konfrontací. Válka je opotřebuje, dokud nebudou krvaví, otlučení a stěží
schopni boje, a právě tehdy budou pořád ještě muset čelit Galbatorixovi, který na ně bude čekat v
klidu a přepychu.
Pokusil se o tom tolik nepřemýšlet.
Další kapka dopadla na jeho nohu, studená a tvrdá. Podrážděný shodil nohy z hrany lůžka a
vzpřímeně se posadil, poté přešel k troše hlíny v jednom rohu a pokleknul vedle ní.
“Deloi sharjalví!” pronesl, stejně jako několik dalších vět ve starověkém jazyce, které byly nezbytné
pro odstranění pastí, které předchozí den nastražil.
Hlína začala kypět jako voda přicházející k varu, a ve vystřelující, vířící fontáně kamínků, hmyzu a
červů se objevila okovaná truhla, stopu a půl dlouhá. Když byla v dosahu, Eragon truhlu uchopil a
uvolnil kouzlo. Země se naposled zachvěla.
Postavil truhlu na nyní pevnou hlínu. “Ládrin,” zašeptal, a mávnul rukou kolem zámku bez klíčové
dírky, který zajišťoval petlici. Ten se s cvaknutím otevřel.
Slabá zlatá záře naplnila stan, když zvedl víko skříňky.
Bezpečně uložené, uvnitř sametem potaženého vnitřku truhly spočívá Glaedrovo Eldunarí-dračí srdce
srdcí. Velký, drahokam připomínající, kámen temně zářil jako skomírající uhlík. Eragon uchopil
Eldunarí oběma rukama- nepravidelné, ostré hrany zahřívající jeho dlaně- a zahleděl se do pulsujících
hlubin. Galaxie drobných hvězdiček vyryté ve středu kamene, I když jejich pohyby byly pomalejší a
22
zdálo se, že jich je o hodně méně, než když Eragon kámen spatřil poprvé v Ellesméře, když jej Glaedr
odprostil od svého těla a svěřil do Eragonovy a Safiřiny péče.
Ta podívaná Eragona jako vždy fascinovala; byl by se klidně posadil a neustále se měnící strukturu
pozoroval po celé dny.
Měli bychom to zkusit znovu, řekla Safira a on souhlasil.
Společně se, se svými vědomími natáhli ke vzdáleným světlům, směrem k moři hvězd, které
reprezentovalo Glaedrovo vědomí. Plavili se skrze chlad a temnotu, poté žár a zoufalství a lhostejnost
tak nesmírnou a úchvatnou, že zrazovala jejich vůli ode všeho jiného, než od zastavení a pláče.
Glaedr…Elda, křičeli znovu a znovu, ale nepřišla žádná odpověď, lhostejnost byla stale stejná.
Nakonec se stáhli zpět, neschopni už snášet tu zdrcující tíhu Glaedrova utrpení.
Když se Eragon vrátil zpět do sebe, uvědomil si, že někdo klepe na přední stanovou tyč, a potom
uslyšel Aryu říct: “Eragone? Můžu vstoupit?”
Popotáhl a zamrkal, aby si pročistil oči. “Jistě.”
Ponuré, šedé světlo ze zamračené oblohy na něj dopadlo, když Arya odstrčila stranou vstupní
plachtu. Pocítil nenadálou bolest, když jeho oči potkaly ty její– zelené, sešikmené a nečitelné – a
bolestná touha ho naplnila.
„Nastala tam nějaká změna?” zeptala se a klekla si k němu. Namísto brnění na sobě měla tu samou
černou koženou halenku, kalhoty a tenké boty, jako když ji zachránil v Gil’eadu. Její vlasy byly po
mytí mokré a spadaly jí dolů na záda v dlouhých, těžkých pramenech. Voněla po drceném borovém
jehličí, jako ostatně často, a Eragon zauvažoval, jestli k vytvoření oné vůně použila kouzlo nebo jestli
to byla její přirozená vůně. Rád by se jí na to zeptal, ale neodvážil se.
V odpověď na její otázku zakroutil hlavou.
“Mohu?” Ukázala na Glaedrovo srdce srdcí.
Eragon poodstoupil. “Prosím.”
Arya uchopila Eldunarí po obou stranách a poté zavřela oči. Zatímco seděla, Eragon měl příležitost
zkoumat ji s otevřeností a intenzitou, která by jinak byla urážlivá. V každém ohledu se zdála být
ztělesněním krásy, i když věděl, že někdo by mohl podotknout, že má příliš dlouhý noc, nebo že jsou
její tváře příliš ostře řezané, anebo že jsou její uši příliš špičaté, nebo její paže příliš svalnaté.
S ostrým nádechem Arya odtrhla ruce od srdce srdcí, jako kdyby ji spálilo. Pak sklonila hlavu a Eragon
uviděl, že se jí slabě třese brada.
„On je ten nejvíce nešťastný tvor, jakého jsem kdy potkala.... Přála bych si, abychom mu mohli
pomoci. Nemyslím, že najde cestu ze tmy sám.”
„Myslíš...” Eragon zaváhal, nechtějíc vyslovit nahlas své podezření, potom však pokračoval: „Myslíš,
že se zblázní?”
“Možná už se stalo. Jestli ne, tančí na úplné hraně šílenství.”
Smutek obestřel Eragona, když se oba podívali na zlatý kámen.Když byl nakonec konečně schopen
opět promluvit, zeptal se: “Kde je Dauthdaert?”“Schovaný v mém stanu, stejně jako jsi sty schoval
Glaedrovo Eldunarí. Mohu ho sem přinést, pokud chceš, nebo ho mohu střežit, dokud ho nebudeš
potřebovat.”“Nech si ho. Nemohu ho s sebou nosit, jinak by se Galbatorix mohl dozvědět o jeho
existenci. Navíc, bylo by nemoudré uložit tolik pokladů na jedno místo.”Přikývla. Bolest uvnitř
Eragona zesílila. “Aryo, já - “ Zarazil se, když Safira uviděla jednoho ze synů kováře Horsta – Albriecha,
pomyslel si, ačkoliv kvůli deformaci Safiřina vidění bylo těžké odlišit ho od jeho bratra, Baldora –
běžícího ke stanu. Toto vyrušení Eragona osvobodilo, protože nevěděl, co chtěl říct.
“Někdo přichází,” oznámil a zaklapl víko truhly. Hlasité, mokré kroky byly slyšet z venkovního bláta.
Poté Albriech, protože to byl Albriech, zakřičel: “Eragone! Eragone:” “Co?” “Matčiny porodní bolesti
právě začaly.” Otec mě poslal, abych ti to řekl a abych se zeptal, jestli s ním počkáš, kdyby něco šlo
špatně a bylo potřeba tvých magických schopností. Prosím, jestli můžeš - “
Cokoliv dalšího řekl už Eragon neslyšel, jak pospíchal zamknout a zahrabat truhlu. Poté si přes
ramena přehodil plášť a zrovna se zabýval přezkou, když se Arya dotkla jeho paže a řekla: “Mohu tě
doprovodit? S tímhle mám nějaké zkušenosti. Pokud mě tvoji lidé nechají, mohu jí porod ulehčit.“
23
CO JE TO ZA CHLAPA?
R
oranových nohou se drželo bláto. Pokaždé když zvedl nohu, zpomalovalo jeho postup, a jeho
unavené nohy hořely námahou. Cítil, jakoby se mu země snažila stáhnout boty, každý pohyb
byl pro něj těžký. Bláto bylo hluboké a velmi kluzké, podklouzlo pod jeho patami pokaždé,
když nejvíce potřeboval stabilitu. Stálý průchod místa lidmi, zvířaty a povozy proměnil prvních šest
stop povrchu v neprůchodný marast. Kolem okraje cesty, kudy se jde přímo k ležení Vardenů,
zůstávaly skvrny ušlapané trávy, ale Roran očekával, že drny brzy zmizí.
Roran se vůbec nepokusil vyhýbat blátu, už se více nestaral, zda jsou jeho šaty čisté. Navzdory tomu,
že byl tak unavený, bylo pro něj lehčí držet se v jedné linii, než si vybírat cestu po jednotlivých
ostrůvcích trávy.
Když se klopýtal dopředu, vzpomínal na Belatonu. Od Nausaudiného setkání s kočkodlaky byl vyslán
velet na severozápadní čtvrti města a dělat to nejlepší, co mohl, aby ustanovil kontrolu nad
kvadrantem. Přidělení lidé stavěli barikády v ulicích, hledali domy pro vojáky a zabavovali zbraně. Byl
to obrovský úkol a on doufal, že splní co je třeba, obávaje se, že v městě může vypuknout znovu
otevřený boj. Doufám, že tihle idioti to dokážou během noci bez toho, aby se dali zabít.
Jeho levý bok pulzoval a přinutil ho syknout.
Zatracený zbabělec.
Někdo na něj střelil kuší ze střechy budovy. Zachránilo ho jen velké štěstí; jeden z jeho mužů,
Mortenson, si stoupnul před něj právě v tu chvíli, kdy útočník vystřelil. Hrot prošel skrz Mortensona
ze zad do břicha a ještě měl dost síly, aby Roranovi uštědřil ošklivé modřiny. Mortenson zemřel na
místě a útočník unikl.
Pět minut poté nějaký druh exploze, zřejmě magické, zabila dva z jeho mužů potom, co vstoupili do
stáje prozkoumat neznámý hluk.
Z toho, co Roran pochopil, byly tyto útoky ve městě běžné. Není pochyb o tom, že spousta
z pachatelů byli Galbatorixovi agenti, ale obyvatelé Belatony byli také za útoky zodpovědní; muži a
ženy, kteří nedokázali nečinně přihlížet, zatímco útočící armáda převzala kontrolu nad jejich městem.
Bez ohledu na to, jak čestné byly záměry Vardenů. Roran mohl soucítit s lidmi, kteří cítili, že mají
bránit své rodiny, ale zároveň jim nadával, že jsou tak hloupí, že nepoznají, že se jim Vardenové snaží
pomoci a ne ublížit.
Poškrábal se na bradě, zatímco čekal, až trpaslík odtáhne těžce naloženého poníka z cesty, a pak
úderně pokračoval dál.
Jak se blížil k jejich stanu, viděl Katrinu, jak stojí nad vanou horké mýdlové vody a drhne zkrvavené
obvazy na valše. Měla vyhrnuté rukávy nad lokty, vlasy svázané do chaotického drdolu a tváře
zčervenalé od námahy, ale nikdy mu nepřipadala krásnější. Byla jeho komfort - komfort a útočiště - a
jenom vidět ji mu pomohlo zmírnit bolest z hlubokých podlitin, která ho svírala.
Všimla si ho, okamžitě přestala s mytím a běžela k němu, sušíc si růžové ruce o přední část šatů.
Roran zakolísal, když se na něj vrhla a sevřela mu hrudník. Jeho bok zahořel bolestí a on krátce
zavrčel.
Katrina se odtáhla a zamračila se: „Ublížila jsem ti?“
„Ne… ne, jenom to trochu bolí.“
Nechtěla ho vyslýchat, tak ho objala znovu a jemněji, se slzami v očích.
Držel ji kolem pasu a políbil, nepopsatelně vděčný za její existenci. Katrina přehodila jeho levou ruku
přes svoje rameno, dovolil jí podepřít ho a odvést k jejich stanu. S povzdechem se Roran sesunul na
pařez, který jim sloužil místo židle, a který Katrina umístila vedle malého ohniště, jež vybudovala na
ohřívání vody a nad nímž se teď vařil guláš. Katrina naplnila misku gulášem a podala mu ji. Poté ze
stanu přinesla hrnek piva a talíř s polovinou bochníku chleba a kusem sýra.
„Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se nezvykle chraptivě.
Roran neodpověděl, ale pohladil ji po tváři. Rozechvěle se usmála a položila svou ruku na jeho. Pak se
vrátila k mytí a začala drhnout s novým elánem.
Roran se na jídlo dlouho díval, než vzal sousto do úst. Byl stále napjatý a pochyboval, že uklidní svůj
žaludek. Po pár soustech chleba se jeho chuť k jídlu vrátila a začal jíst guláš s nadšením. Když byl
hotov, položil talíře na zem a pak se posadil zahřívaje své ruce nad ohněm, když dopíjel poslední
doušky piva.
24
„Slyšeli jsme lomoz, když spadla brána,“ řekla Katrina, ždímajíc obvazy do sucha. „Neudrželi ji příliš
dlouho.“
„No… je dobré mít draka na své straně.“ Roran se díval na její břicho, když přehazovala obvazy přes
provizorní prádelní šňůru, která spojovala vrcholy jejich a sousedního stanu.
Kdykoliv si vzpomněl na dítě, které nosila - dítě které vytvořili oba dva - pocítil obrovský pocit hrdosti,
ale bylo to zabarvené úzkostí, protože nevěděl, jak by mohl doufat, že svému dítěti poskytne
bezpečný domov. Až katrina porodí, má v úmyslu opustit ho a jít do Surdy, kde by mohla vychovat
jejich dítě v relativním bezpečí. Nemůžu ji ztratit. Podruhé už ne.
Katrina namočila další obvaz. „A bitva ve městě?“ zeptala se a vířila vodou. „Jak to šlo?“
„Museli jsme bojovat o každý roh, dokonce i Eragon měl co dělat. Zranění mluvili o balistech (zbraň),
kteří měli přidělaná kola.
„Ano,“ navlhčil si Roran jazyk pivem a začal popisovat, jak se Vardenové dostali skrz město a přes
překážky, se kterými se setkali po cestě. „Ztratili jsme příliš mnoho mužů, ale to mohlo být mnohem
horší. Jormundur a kapitán Martland naplánovali útok dobře.“
„Jejich plán by nefungoval tak dobře, nebýt tebe a Erogona. Vy osvobozujete nejstatečněji.“
Roran se pousmál. „Ha, a víš, proč to tak je? Ani jeden muž z deseti nechce doopravdy zaútočit.
Eragon to nevidí, je vždy v čele bitvy a najíždí do vojáků před ním. Ale já to vidím. Většina mužů se
drží zpátky a nebojuje, dokud nejsou zahnáni do kouta, Nebo mávají rukama kolem a dělají velký
hluk, ale doopravdy nedělají nic.“
Katrina vypadala zděšeně: „Proč to tak je? Jsou to zbabělci?“
„Já nevím, myslím že to ani ne, oni jenom nemohou snést pohled na muže, podívat se mu do tváře, a
poté ho zabít. Vypadá pro ně snadně zabít vojáka, co se k nim otočí zády. Takže čekají na ostatní, až
udělají to, co oni nemohou. Čekají na lidi, jako jsem já.“
„Myslíš že Galbatorixovi muži jsou stejně neochotní?“
Roran pokrčil rameny: „Možná jsou, ale nemají jinou možnost, než poslechnout Galbatorixe. Když jim
poručí, aby bojovali, tak bojují.“
„Nasuada by mohla udělat to samé. Mohla by nechat svoje kouzelníky seslat kouzla, aby zajistili, že
nikdo nebude odbývat své povinnosti.“
„Jaký by pak byl rozdíl mezi ní a Galbatorixem? Vardenové by to v žádném případě nepřijali.“
Katrina nechala svého prádla, apřišla ho políbit na čelo. „Jsem ráda, že děláš to, co děláš,“ zašeptala,
vrátila se ke kádi a začal drhnout další pruh špinavého prádla na valše.
„Cítila jsem něco z mého prstenu, předtím… myslela jsem, že se ti možná něco stalo.“
„Byl jsem vprostřed bitvy. Nebylo by překvapující, kdybs cítila bodnutí každých pár minut.“
Odmlčela se, s rukama stále ve vodě. „Tohle se nikdy předtím nestalo.“
Roran vypil džbánek piva a snažil se oddálit nevyhnutelné. Doufal že jí ušetří podrobností jeho
neštěstí v zámku, ale bylo jasné, že by neměla klid, dokud by neznala všechny detaily. Kdyby se
pokusil přesvědčit ji o něčem jiném, představovala by si to mnohem horší, než to bylo. Kromě toho
bylo zbytečné lhát, protože tahle novinka se mezi Vardeny brzy rozšíří.
Tak jí to řekl. Dal jí stručný popis a snažil se, aby pád zdi zněl spíš jako menší nepříjemnost, než že ho
to téměř stálo život. Stále mu přišlo těžké popsat svůj zážitek, mluvil váhavě, hledal správná slova.
Když skončil, odmlčel se; trápily ho vzpomínky.
„Aspoň nejsi zraněný,“ řekla.
Vzal za trhlinku na okraji džbánku. „Ne, nejsem.“
Zvuk tekoucí vody přestal. Cítil, jak se na něj upírají její oči.
„Čelil si velkému nebezpečí už dříve,“ řekla.
„Ano…. Myslím.“
Její hlas změkl: „Co je špatně?“ Když neodpověděl, pokračovala: „Není nic tak strašného, aby si mi to
nemohl říct. To víš, Rorane.“
Okraj jeho pravého palce se znovu zachytil okraje džbánku. Několikrát si promnul kůži mezi palcem a
ukazováčkem. „Když padala ta zeď, myslel jsem, že zemřu.“
„Každý by si to myslel.“
„Ano, ale tady jde o to, že bych si to nemšl myslet.“ Úzkostlivě se na ni podíval. „Ty to nechápeš?
Vzdal jsem to. Když jsem si uvědomil, že nemohu utéct, přijal jsem to pokorně jako jehňátko, co
vedou k řezníkovi, já….“ nemohl pokračovat, upustil džbánek a zakryl si obličej dlaněmi. Otok v krku
25
mu ztěžoval dýchání. Ucítil Katrininy prsty, které mu položila na ramena. „Vzdal jsem se,“ zavrčel,
zuřivý a znechucený sám sebou. „Prostě jsem přestal bojovat pro tebe… pro naše dítě,“ dusil slova.
„Pšt,“ zašeptala.
„Nikdy předtím jsem to nevzdal. Ani jednou… ani tehdy, když tě unesli Razaci.“
„Já vím, že ne.“
„Tento boj musí skončit. Nemůžu takhle dál… nemůžu.“ Zvedl hlavu a zděsil se, když viděl, jak tam
stojí a má slzy na krajíčku. Vstal, objal ji a pevně ji držel. „Promiň,“ šeptal. „Promiň, promiň, promiň…
už se to nikdy nestane, nikdy, slibuji.“
„Nestarám se o to,“ řekla tlumeným hlasem do jeho ramene. Její odpověď ho ohromila. „Vím, že
jsem slabý, ale moje slovo je pořád něco, co za to stojí, co pro tebe něco znamená.“
„To není, co jsem mela na mysli,“ odtáhla se od něj a vyčítavě se na něj podívala. „Víš, že jsi někdy
blázen, Rorane?“
Pousmál se. „Já vím.“
Sepjala ruce za jeho hlavou. „Ani mě by nic jiného nenapadlo, kdyby ta zeď padala. Jediné na čem
záleží, je to, že jsi naživu…. Nebylo nic, co jsi mohl udělat, když ta zeď padala, že ne?“
Zavrtěl hlavou.
„Pak se nemáš za co stydět. Pokud bys ji mohl zastavit, nebo utéct, to bys ztratil můj respekt. Ale ty
jsi udělal vše, cos mohl, a pak, když už jsi nemohl udělat nic víc, tak ses smířil se svým osudem. A je
zbytečné se tím trápit. To, co si udělal, je moudré, a ne slabé.“
Sklonil se a políbil ji na čelo. „Děkuji ti.“
„A pokud jde o mě, jsi ten nejodvážnější, nejsilnější a nejlaskavější člověk v celé Alagaesii.“ Teď jí
políbil na ústa. Usmála se za krátké rychlé uvolnění nahromaděného napětí. Stáli spolu, kymáceli se a
jakoby tančili na melodii, kterou mohli slyšet jen oni. Pak ho Katrina hravě stiskla a šla dokončit praní,
on se usadil na pařez a poprvé od té doby, co bitva začala, byl navzdory svým četným bolestem
spokojený.
Roran pozoroval muže, koně a občas trpaslíka nebo urgala, procházející kolem jejich stanu, všímal si
jejich zranění a stavu jejich výzbroje. Snažil se odhadnout všeobecnou náladu mezi Vardeny. Jediný
závěr byl, že všichni potřebují pořádný spánek a jídlo, všichni a speciálně urgalové potřebují být od
hlavy až k patě vykartáčovaní a umytí mýdlovou vodou.
Také pozoroval Katrinu a viděl, jak její počáteční dobrá nálada opadala a začínala být podrážděná.
Pořád s malým úspěchem kartáčovala a drhla několik skvrn. Její tvář potemněla úšklebkem a začala
vydávat tiché zvuky frustrace. Nakonec, když udeřila chuchvalcem látky o valchu a postříkala
bublinkovou vodou několik stop okolí, opřela se o káď a rty měla pevně stisknuté.
Roran se zvedl z pařezu a vydal se k ní.
„Nech mě to udělat,“ řekl
„Nehodilo by se to,“ zamumlala.
„Nesmysl, jdi si sednout a já to dokončím. Běž.“
Zavrtěla hlavou. „Ne, ty bys měl odpočívat, ne já, navíc to není práce pro muže.“
Výsměšně si odfrkl. „Kdo to nařídil? Co je mužská a co ženská práce? Je jenom jedna práce, a to ta, co
se musí udělat, hotovo. Teď si běž sednout, budeš se cítit lépe, když nebudeš muset stát.“
„Rorane, já jsem v pořádku.“
„Nebuď hloupá.“ Pokusil si jí jemně odstrčit pryč od kádě, ale ona odmítala ustoupit.
„Není to správné,“ namítla. „Co si lidé pomyslí?“ Ukázala na muže, kteří spěchali v zabláceném pruhu
cesty kolem jejich stanu.
„Ať si myslí, co chtějí, vzal jsem si tebe, ne je. Pokud věří, že jsem míň chlap, protože ti pomáhám, pak
jsou to blázni.“
„Ale…“
„Ale nic. Pohyb. Kšc. Ať už jsi odtud pryč.“
„Ale…“
„Nebudu se hádat. Pokud si nechceš jít sednout, tak tě tam donesu a svážu, abys nedělala kravál.“
Zmatený výraz vystřídalo mračení: „Vskutku?“
„Ano. Teď jdi!“
Neochotně vyklidila pozici u kádě, a on udělal podrážděný zvuk.
„Tvrdohlavý, není-liž pravda?“
26
„Mluv za sebe. Mohla bys učit i mezka! Já ne. Já nejsem tvrdohlavý,“ rozepnul si pásek, sundal
drátěnou košili a pověsil ji na přední tyč stanu, pak si stáhl rukavice a vyrhnul rukávy tuniky. Vzduch
byl chladný a obvazy ještě chladnější - byly o to studenější, jak dlouho ležely na valše, ale to nevadilo,
protože voda byla teplá a prádlo brzy také. K jeho zápěstí stoupaly pěnivé hromady duhových bublin,
zatímco tlačil a tahal prádlo po celé délce valchy.
Ohledl se a byl rád, že Katrina odpočívá na pařezu nejlépe, jak někdo mohl odpočívat na takovém
drsném místě.
„Nechceš heřmánkový čaj?“ zeptala se. „Gertruda mi ráno dala čerstvé větvičky. Můžu udělat šálek
pro oba.“
„Rád si dám.“
V družném mlčení, které mezi nimi vzniklo, Roran pokračoval v mytí zbytku prádla. Práce ho
ukolébala do příjemné nálady a on si užíval, že dělá rukama něco jiného než švihání svým kladivem.
Být si s Katrinou tak blízko ho naplňovalo hlubokým pocitem uspokojení.
Byl uprostřed ždímání posledního kousku prádla a u Katriny na něj čekal čerstvě nalitý čaj, když někdo
zakřičel jejich jména z rušné cesty. Trvalo chvíli, než si Roran uvědomil, že to byl Baldor, utíkající k nim
skrz bláto, kličkující mezi muži a koňmi. Měl na sobě koženou zástěru a těžké dlouhé rukavice
k loktům, které byly potřísněné od sazí a byly tak opotřebované, že prsty byly tvrdé, hladké a lesklé
jako leštěný želví krunýř. Pruh roztrhané kůže mu stahoval dozadu tmavé rozcuchané vlasy a
ukazoval vysoké zamračené čelo. Baldor byl menší než jeho otec Horst a jeho starší bratr Albriecht,
ale oproti jiným byl obrovský a svalnatý - výsledek toho, že trávil celé dětství pomáháním v Horstově
kovárně. Žádný z nich dnes nebojoval - zruční kováři byli hodně cenní na to, aby bojovali v bitvě ačkoliv by si Roran přál, aby jim to Nasuada dovolila; pro něj to byli nadaní bojovníci a Roran věděl, že
s nimi muže počítat i za těch nejhorších okolností. Roran odložil prádlo a osušil si ruce; přemýšlel, co
by mohlo být v nepořádku. Katrina se zvedla z pařezu a připojila se k němu u kádě.
Když Baldor dorazil k nim, museli čekat několik sekund, než popadl dech. Pak jim ve spěchu řekl:
„Pojďte, rychle! Matka právě šla do práce a…“
„Kde je?“ zeptala se Katrina ostrým tónem.
„V našem stanu.“
Přikývla. „Budeme tam tak rychle, jak budeme moci.“
S vděčným výrazem se Baldor otočil a sprintoval pryč.
Když Katrina vcházela do stanu, Roran vylil obsah kádě na ohniště a uhasil ho. Hořící dřevo syčelo a
praskalo pod proudem vody a místo kouře zaplnila vzduch oblaka páry, plnící vzduch nepříjemným
zápachem. Strach a vzrušení zrychlil Roranovy pohyby. Doufám, že neumře, pomyslel si a vzpomínal
na řeči, které slyšel o ženách jejího věku a příliš dlouho trvajícím těhotenství. Elain byla vždycky
hodná na něj i Eragona, záleželo mu na ní.
„Jsi připravený?“ Zeptala se Katrina, když se objevila ve vchodu stanu a vázala si modrý šátek kolem
hlavy a krku.
Popadl pás a zavěšené kladivo. „Připraven, pojďme.“
27
CENA SÍLY
T
udy, paní. Tohle už nebudete potřebovat. Sbohem.“
S jemným šelestem spadl poslední kousek plátna z Nasuadina předloktí, když Farica
„
odstranila obvazy. Ty nosila ode dne, kdy s náčelníkem Fadawarem zkoušeli svou odvahu ve
zkoušce dlouhých nožů.
Nasuada dlouze zírala na roztrhanou tečkovanou tapiserii, než k ní Farica přišla. Potom se obrnila a
pomalu sklonila pohled. Od té doby, co vyhrála zkoušku dlouhých nožů, se odmítala podívat na svá
zranění. Vypadala tak strašně, když byly ještě čerstvá, že nemohla snést pohled na ně, dokud se skoro
neuzdravily.
Jizvy byly asymetrické. Na levém předloktí jich měla šest a na pravém tři. Každá z jizev byla asi 8
centimetrů dlouhá rovná až na spodní vpravo, kdy zaváhala a nůž se stočil a zanechal jizvu téměř
dvakrát tak delší než ostatní. Kůži kolem jizev měla růžovou a svraštělou, ale jizvy samotné byly jen o
něco světlejší než zbytek její kůže, za což byla vděčná. Obávala se, že by mohly být bílé a stříbrné, což
by je ještě více zviditelňovalo. Byly ale o něco výš než zbytek kůže, takže to vypadalo, jako by měla
pod kůží hladké ocelové tyče.
Nasuada u sebe poznávala známky rozdvojení. Otec ji naučil vše o zvycích jejich lidí už v dětství, ale
celý svůj život strávila mezi Vardeny a trpaslíky. Jedině rituál putujících kmenů a pár dalších byly
spojeny s jejich náboženstvím. Nikdy netoužila zvládnout Bubnující tanec, účastnit se náročného
Volání jmen nebo a to po čem toužila snad ze všeho nejmíň, bylo účastnit se zkoušky dlouhých nožů.
A teď tady stála, pořád mladá a krásná, ale již s devíti velkými jizvami na předloktí. Mohla by nařídit,
aby jí některý z Vardenských mágů jizvy odstranil, ale tím by přišla o své vítězství a Putující kmeny by
ji neuznaly za vůdkyni.
I když litovala, že nemá hladké a jemné ruce přitahující pohledy mužů, byla na své jizvy pyšná. Byly
důkazem její odvahy a oddanosti Vardenům. Všichni, kdo na ni pohlédnou, poznají velikost jejího
charakteru a to pro ni znamenalo víc než vzhled.
„Co tomu říkáš?“ zeptala se a natáhla ruce směrem ke králi Orrinovi, stojícímu u otevřeného okna,
koukajícího domů na město.
Orrin se otočil a zamračil se. Měl si vyměnit brnění už dříve za tenkou červenou tuniku a roucho
zdobené bílým hermelínem. „Je to nepříjemné na pohled,“ řekl a obrátil se zpět k městu. „Zvykej si,
že je to nevhodné pro slušnou společnost.“
Nasuada koukala na své ruce ještě chvíli. „Ne, myslím, že nechci.“ Zatáhla za krajkové manžety svých
rukávů a srovnala si je. Pak propustila Faricu, přešla luxusní koberec vyrobený trpaslíky a připojila se
k Orrinovi, zkoumajícímu bojující město. Byla ráda, když uviděla, že všechny požáry až na dva u
západní stěny, byly už uhašeny. Potom přesunula pohled na krále.
Na krátkou chvíli, než Vardenové a Surdové zaútočili na Říši, viděla v Orrinově obličeji růst nadšení,
ale to zmizelo za zamračeným výrazem. Zpočátku se jí ta změna líbila, protože cítila, že se chová
vážněji, ale jak se válka vlekla, začala postrádat jeho horlivé diskuze o přírodní filosofii stejně jako
jeho vtipy. Když na to vzpomínala, uvědomila si, že vždycky rozjasnily celý den i když jí občas
připadaly otravné. A navíc, tato změna z něj tvořila nebezpečného soupeře. Zvlášť když měl takovou
náladu, dokázala si celkem snadno představit, jak se pokouší nahradit ji jako vůdce Vardenů.
Byla bych šťastná, kdybych si jej vzala? přemýšlela. Orrin byl celkem hezký, jeho nos byl úzký, ale jeho
čelisti byly silné, rty měl jemně řezané, ale výrazné. Roky vojenského výcviku mu pěkně vytvarovaly
tělo. Byl také inteligentní a i jeho charakter byl většinou příjemný. Nicméně kdyby nebyl králem Surdy
a kdyby neznamenal tak velké ohrožení jejího postavení a nezávislosti Vardenů, nikdy by o tom
nepřemýšlela. Byl by dobrým otcem?
Orrin položil ruce na úzký parapet a opřel se o něj. Bez toho, aby se na ni podíval, řekl, „musíš zrušit
smlouvu s Urgaly.“
Toto prohlášení ji zarazilo. „Proč bych to měla udělat?“
„Protože nás ohrožují. Muži, kteří by se jinak přidali na naši stranu, nás obviňují ze spojení s netvory a
odmítají odložit zbraně, když přijdeme k jejich domovům. Galbatorixův odpor jim připadá správnější
než naše spojenectví s Urgaly. Obyčejní lidé nerozumí tomu, proč jsme se s nimi spojili. Neví také, že
Galbatorix Urgaly taky využívá nebo že je lstí donutil napadnout Tronjheim pod vedením Stínu. Tohle
jsou věci, které nedokážeš vysvětlit vyděšenému farmáři. Jediné co dokáže pochopit je, že tvorové,
28
kterých se bojí celý svůj život, jdou směrem k jeho domovu vedeni velkým, vrčícím drakem a jezdcem,
který vypadá víc jako elf než jako člověk.“
„My ale potřebujeme pomoc Urgalů,“ řekla Nasuada. „Máme příliš málo válečníků.“
„Nepotřebujeme je tak moc jako jiné věci. Vždyť víš, že mám pravdu. Proč bys jim jinak zakázala
účastnit se bitvy o Belatonu? Proč jsi jim zakázala navštívit město? Držet je dál od bitevního pole
nestačí, Nasuado. Jejich slova se dále šíří celou zemí. Jediné co můžeš udělat pro zlepšení situace, je
ukončit to dřív, než napáchají více škody.“
„Nemůžu.“
Orrin se k ní naštvaně otočil. „Muži umírají jen proto, že ses rozhodla přijmout pomoc Garzhvoga. Mí
muži, tví muži, muži celé této Říše … jsou mrtví a pohřbíváni. Toto spojenectví si nezaslouží jejich
oběti ani mou podporu. Nechápu, proč to pořád popíráš.“
Nemohla snést jeho pohled. Příliš silně jí připomínal vinu, která jí v noci bránila usnout. Místo toho
soustředila svůj pohled na kouř stoupající z věže na okraji města. Pak pomalu řekla, „Odmítám to,
protože doufám, že udržení našeho spojení s Urgaly zachrání více životů, než stojí… jestli porazíme
Galbatorixe ---“
Orrin nevěřícně vykřikl.
„Není to vůbec jisté,“ řekla, „já vím. Ale musíme počítat i s možnostmi. Jestliže jej porazíme, potom
bude na nás, abychom pomohli naší rase vzpamatovat se z války a vytvořit novou silnou zemi zpět
z popelu Říše. A součástí tohoto procesu bude povinnost zajistit, abychom po stovkách let sporů měli
konečně mír. Nebudu svrhávat Galbatorixe jen proto, aby nás pak Urgalové mohli napadnout, až
budeme nejslabší.
„To mohou i tak. Udělali to i předtím“
„Dobře, co jiného bychom měli dělat?“ řekla rozzlobeně. „Musíme je zkrotit, čím více je zapojíme do
tohoto plánu, tím méně pravděpodobné pak bude, že by se otočili proti nám.“
„Řeknu ti co dělat,“ zavrčel. „Zažeň je, zruš smlouvu s Nar Garzhvogem a pošli jej pryč. Jestli tuto
válku vyhrajeme, pak můžeme uzavřít novou smlouvu, kde si budeme moci klást podmínky. A nebo
ještě líp, pošleme Eragona se Safirou a skupinou mužů, aby je zlikvidovali jednou provždy, jak to
jezdci měli udělat už před staletími.“
Nasuada na něj dívala s nedůvěrou. „Jestliže zruším naši dohodu s Urgaly, budou tak naštvaní, že na
nás zaútočí hned. A nemůžeme bojovat s Urgaly a Říší současně. To by bylo bláznovství. Když se
moudří elfové, draci i jezdci všichni rozhodli tolerovat existenci Urgalů i když je mohli jednoduše
zničit, měli bychom následovat jejich příklad. Věděli, že by bylo špatné zabít všechny Urgaly a to bys
měl vědět i ty.“
„Jejich moudrost. Jako kdyby jim jejich moudrost někdy přinesla něco dobrého. Dobře, necháme pár
Urgalů naživu, ale zabijeme jich tolik, aby se neodvážili opustit své území alespoň na sto let!“
Zřejmá bolest v jeho hlase a strnulé rysy jeho tváře Nasuadu zmátly. Ještě intenzivněji jej zkoumala a
pokoušela se objevit důvod jeho prudkosti. Po chvíli řekla to, co se jí zdálo zřejmé.
„Koho jsi ztratil?“ zeptala se.
Orrin sevřel ruce v pěst a pomalu, váhavě je přesunul z parapetu, jako by ho chtěl rozbít svou silou,
ale neodvážil se. Poplácal parapet ještě dvakrát, než řekl „Přítele, se kterým jsem vyrůstal
v Borromeově hradě. Nemyslím, žes ho někdy potkala. Byl jedním z poručíků v mé armádě.“
„Jak zemřel?“
„Jak se dalo očekávat. Právě jsme přijeli ke stájím u západní brány a snažili jsme si je zabrat pro sebe,
když jeden z čeledínů vyběhl ze stájí a bodnul jej vidlemi. Než jsme se zbavili čeledína, křičel nesmysly
o Urgalech a o tom, jak se nikdy nevzdá. Nemohlo mu to nijak pomoct. Musel jsem jej zabít.“
„To je mi líto,“ řekla Nasuada.
Klenoty v Orrinově koruně se zaleskly, když kývl, že rozumí.
„Vím, že je to bolestivé, ale nesmíš nechat smutek, aby ovládl tvé rozhodování. Není to jednoduché,
já vím, ale musíš být silnější, než jsi, pro dobro tvých lidí.“
„Být silnější než jsem,“ řekl kyselým, posměšným hlasem.
„Ano, žádá se po nás víc než po ostatních lidech, ale musíme se snažit být lepší než ostatní, abychom
dokázali, že jsme hodni zodpovědnosti. Urgalové mi zabili otce, pamatuješ? Ale ani to mě neodradilo
od uzavření smlouvy, která může pomoci Vardenům. Nic mi nezabrání dělat to, co je správné pro můj
lid a pro naši armádu, nezáleží, jak moc to bude bolet.“ Zvedla své ruce a ukázala mu své jizvy znovu.
29
„To je tedy tvá odpověď? Nezrušíš smlouvu s Urgaly?“
„Ne.“
Orrin přijal zprávu z nezvyklým klidem. Poté uchopil oběma rukama parapet a vrátil se k pozorování
města. Na prstech měl čtyři velké prsteny. Jeden nesl královskou pečeť Surdy vyrytou do ametystu,
druhý měl jelení parohy s větvičkou jmelí v ráně, odložené nad harfou naproti které byl obraz vysoké,
opevněné věže.
„Alespoň jsme nenarazili na žádné vojáky, kteří necítí bolest,“ řekla Nasuada.
„Myslíš smějící se mrtvé,“ zamumlal Orrin a použil název, který se rozšířil mezi Vardeny. „Ano i ne,
Murtagh ani Thorn mě neznepokojují.“
Nějakou dobu nikdo nepromluil. Potom se zeptala, „Jak šel tvůj pokus včera v noci? Byl úspěšný?“
„Byl jsem moc unavený, abych to zkoušel. Místo toho jsem šel spát.“
„Aha“
Po chvíli oba přistoupili ke stolu u zdi. Byl pokrytý horami listů papíru, tabulkami a svitky. Nasuada
zkoumala skličující obraz a povzdechla. Ještě před hodinou a půl byl stůl úplně prázdný.
Soustředila se na všechny důležité zprávy zahrnující čísla zajatců, které Vardeni zajali při obsazení
Belatony, se jmény důležitých osob napsanými červeným inkoustem. Probírali to s Orrinem když
Farica přišla, aby jí sundala obvazy.
„Nevidím žádnou cestu z téhle změti,“ přiznala.
„Mohli bychom vybrat stráže mezi místními muži. Tak bychom tu nemuseli nechávat tolik vlastních
válečníků.“
Zvedla tu zprávu. „Možná, ale takové muže, jaké potřebujeme, bude složité najít a naši mágové jsou
přepracovaní… „
„Objevil už Du Vrangr Gata způsob, jak zlomit přísahy ve starověkém jazyce?“ když odpověděla, že
ne, zeptal se, „Udělali už vůbec nějaký pokrok?“
„Není to praktické. Dokonce jsem se už zeptala i elfů, ale ani ti neměli víc štěstí než my.“
„Jestli to brzo nevyřešíme, prohrajeme válku,“ řekl Orrin. „Tohle je jediná možnost, která nám
zbývá.“
Nasuada si třela spánky. Před odjezdem z ochrany trpaslíků ve Farthen Dûr a v Tronjheimu, se snažila
předpovědět každý problém, který by mohl Vardenům hrozit. Ten, se kterým se teď setkali, ji zastihl
úplně nepřipravenou.
Tento problém se poprvé objevil po bitvě na Hořících Pláních, kde bylo zřejmé, že všichni důstojníci
Galbatorixovy armády i hodně obyčejných bojovníků přísahalo svou věrnost Říši ve starověkém
jazyce. S Orrinem rychle přišli na to, že těmto mužům nebudou nikdy moci důvěřovat dokud
Galbatorixe a Říši neporazí a možná ani potom. Nechtěli mužům, kteří chtěli dezertovat, dovolit, aby
se přidali k jejich armádě kvůli strachu z toho, jaký by přísaha mohla mít vliv na jejich chování.
Nasuada nebyla příliš znepokojena touto situací. Vězni byli v každé válce a ona už se dohodla s králem
Orrinem, že je odvede zpět do Surdy, kde budou stavět silnice, lámat kameny, kopat kanály a dělat
další těžké práce.
Takhle to probíhalo, než se zmocnili města Feinster, kde pochopili velikost problému. Galbatorixovi
agenti se rozšířili ve městě a požadovali slib věrnosti po důstojnících i po obyčejných lidech. Nasuada
věděla, že je všechny neodhalili. Ty co odhalili, nechala zatknout a uvěznit, aby nerozvrátili Varden.
Najít lidi, kterým by mohla věřit a kteří by chtěli s Vardeny spolupracovat bylo těžší, než si Nasuada
představovala. Kvůli množství lidí, kteří přísahali, musela ve Feinsteru nechat dvakrát tolik vojáků, než
očekávala. A navíc s tolika zatčenými bylo město ochromené, takže musela nechat převézt zásoby
z jiných částí Vardenu, aby lidé nehladověli. Nemohla tuto situaci udržovat dlouho, protože se to
zhoršovalo, když obsadili Belatonu.
„Smůla, že trpaslíci ještě nedorazili,“ řekl Orrin. „Mohli bychom využít jejich pomoc.“
Nasuada souhlasila. Teď bylo mezi Vardeny jen několik set trpaslíků. Většina se vrátila do Farthen Dûr
pohřbít svého krále Hrothgara a čekala tam na zvolení nového krále. Což se jí teď vůbec nehodilo.
Snažila se je přesvědčit, aby jmenovali regenta po dobu války, ale trpaslíci byli tvrdohlaví. Rozhodli se
vrátit a vykonat obřad a opustili Vardeny v půlce tažení. V každém případě, už si stihli zvolit nového
krále, Hrothgarova synovce Orika a přicházeli přes rozsáhlé pláně severně od Surdy, někde mezi
jezerem Tüdosten a řekou Jiet.
30
Nasuadu napadlo, jestli by byli schopni bojovat hned po příchodu. Trpaslíci byli odolnější než lidé, ale
strávili více než poslední dva měsíce na cestách a to by unavilo každého. Pomyslela si, že musí být
unavení z toho, jak je kolem nich pořád ta stejná krajina.
„Už máme tolik vězňů. A jestli dobijeme Dras – Leonu …“ potřásla hlavou.
Najednou Orrin ožil, „Co kdybychom Dras – Leonu úplně obešli?“ prošel pár papírů, než našel velkou
mapu Alagäesie kreslenou trpaslíky. Položil ji na hromadu věcí na stole, což jí dalo neobvyklý tvar.
„Podívej.“ Prostředníkem sledoval linku z Belatony do hlavního města Říše Urû’baenu. „kdybychom
prošli tudy, nemusí se přiblížit k Dras – Leoně. Bude sice složitější překročit celou rozlohu najednou,
ale můžeme to zvládnout.
Nasuada o jeho návrhu nemusela přemýšlet, už zvažovala možnosti. „Riziko je příliš velké. Galbatorix
pořád může zaútočit s vojáky, které má v Dras – Leoně. A není jich tam málo. Pokud by naši špioni
měli pravdu, mohli bychom být napadeni ze dvou stran zároveň. Neznám rychlejší způsob jak prohrát
bitvu nebo celou válku. Musíme obsadit Dras – Leonu.“
Orrin souhlasil. „Potřebujeme naše muže zpět z Aroughs. Abychom mohli bojovat, potřebujeme
každého válečníka.“
„Já vím, chci se jen ujistit, že obléhání skončí nejpozději do týdne.“
„Myslím, že pokus tam nepošleme Eragona, tak to nestihneme.“
„Ne, mám jiný plán.“
„Dobře, do té doby, co budeme dělat s vězni?“
„To co předtím: stráže, ploty, zámky. Možná bychom také mohli svázat zajatce pomocí kouzel a
omezit tak jejich pohyb, abychom je nemuseli hlídat tak moc. Jinak nevidím žádné řešení, s výjimkou
zabití spousty z nich. Raději bych ---“ Snažila se představit, co může udělat, aby porazila Galbatorixe.
„Raději bych nevyužívala taktové drastické opatření.“
„Dobře.“ Orrin se naklonil nad mapu a zkoumal linky vybledlého inkoustu, spojující trojúhelník
Belatony, Dras-Leony, a Urû’baenu. Tak zůstal, než Nasuada promluvila. „Je tady ještě něco, čemu
bychom měli věnovat pozornost? Jörmund čeká na rozkazy a Rada Starších požádala o mou účast.“
„Bojím se.“
„Čeho?“
Orrin mávl rukou nad mapou. „Toho, že to bylo už od začátku nedomyšlené. Že naše síly a našich
spojenců, jsou rozptýlené. Kdyby to Galbatorixovi došlo, může nás zničit tak jednoduše, jako Saphira
stádo ovcí. Celá naše strategie závisí na tom, jestli se nám podaří setkat se s Galbatorixem, Eragonem,
Saphirou a tolika kouzelníky, kolik jich můžeme shromáždit. Jen malá část kouzelníků patří mezi nás a
nebudeme schopni získat další, dokud se nedostaneme do Urû’baenu a nesetkáme se s armádou
královny Islanzadí. Než se nám to povede, zůstáváme bezbranní vůči útokům. Riskujeme strašně moc,
když se spoléháme na to, že Galbatorixova arogance ho udrží tak dlouho, než se kolem něj uzavře
naše past.
Nasuada sdílela jeho obavy, ale bylo důležitější posílit jeho důvěru, protože kdyby jeho rozhodnutí
sláblo, mohlo by to podkopat morálku jeho mužů. „Nejsme úplně bezbranní,“ řekla. „Už nejsme.
Máme Dauthdaert a s ním si myslím, že bychom byli schopni zabít Galbatorixe a Shruikana, pokud by
opustili Urû’baen.“
„Snad.“
„Kromě toho, není dobré dělat si starosti. Nemůžeme urychlit příchod trpaslíků ani rychlost vlastního
pokroku směrem k Urû’baenu. Takže nechci, aby ses touto situací znepokojoval. Vše, co můžeme
dělat, je snažit se přijmout svůj osud se vším, co může přijít. Druhá možnost je dovolit Galbatorixovi,
aby ovládl naši mysl, ale to neudělám. Nedovolím, aby měl nade mnou takovou moc.“
31
HRUBĚ DO SVĚTLA
Z
azněl vysoký a pronikavý výkřik téměř nelidské hlasitosti. Eragon byl napjatý. Většinu dne
strávil sledováním bojujících a umírajících mužů, on sám jich spoustu zabil. Slyšel Elaininy
výkřiky bolesti. Zvuky, které vydávala, byly tak děsivé, že začal přemýšlet o tom, jestli vůbec
přežije porod. Vedle něj a sudu, který mu sloužil jako židle, dřepěli Albreich a Baldor.
Sbírali potrhaná stébla trávy mezi svými botami. Jejich silné prsty roztrhali důkladně každý kousek
listu a stonku, než začali tápat po dalších. Pot na čele se jim leskl a jejich oči byly tvrdé zlostí a
zoufalstvím. Občas se podívali na sebe, občas se zadívali na stan, kde byla jejich matka. Ale většinou
sledovali zem a ignorovali své okolí.
O pár metrů dál seděl Roran na svém sudu, který ležel na boku a kolébal se, kdykoli se Roran pohnul.
Podél blátivé cesty stálo několik desítek lidí z Carvahallu. Byli to muži, přátelé Horsta a jeho synů,
nebo jejich ženy, které pomáhaly léčitelce Gertrudě pečovat o Elaine.
Za nimi se tyčila Safira. Její krk byl klenutý jako luk. Špičkou ocasu škubala, jako kdyby byla na lovu a
svým rubínově červeným jazykem máchala dovnitř a ven. Ochutnávala ze vzduchu veškeré vůně,
které by mohly poskytnout informace o Elaine nebo o jejím nenarozeném dítěti.
Eragon si třel bolavé sval na levém předloktí. Čekali už několik hodin a začínalo se stmívat. Předměty
vrhaly dlouhé černé stíny na východ. Vypadalo to, jako by se snažily dotknout obzoru. Vzduch se
ochladil. Komáři a jiný hmyz z nedaleké řeky Jiet kroužili kolem nich sem a tam. Ticho prořízl další
výkřik.
Muži byli rozpačití. Dělali gesta k odvrácení neštěstí a tiše si šeptali to, co bylo určeno pouze pro ty
nejbližší. Ale Eragon je slyšel s naprostou jasností. Šeptali si o potížích s Elaininým těhotenstvím.
Někteří prohlašovali, že pokud nebude rodit brzy, bude příliš pozdě pro ni i dítě. Jiní říkali věci jako
"Těžké pro muže ztratit manželku, i v těch nejlepších časech, obzvlášť teď a tady“ nebo "Je to škoda,
je to…"
Někteří z nich z Elaininých problémů obviňovali Ra'zaky anebo události, které nastaly během cesty k
Vardenům. A pár mužů zamumlalo nedůvěřivé poznámky o Arye, jestli bude schopná pomoci
s narozením dítěte. "Je to elf, a ne člověk," řekl tesař Fisk. "Měla by se držet se svým druhem, ne se
vměšovat tam, kde jí nikdo nechce. Kdo ví, co doopravdy chce, ne? " Tohle všechno a ještě víc Eragon
slyšel, ale zakryl své reakce a udržel svůj klid, protože věděl, jak by to bylo pro vesničany nepříjemné,
pokud by věděli, jak ostrý se jeho sluch stal.
Sud pod Roranem zaskřípal, když se naklonil dopředu. "Myslíš, že bychom měli…?"
"Ne," řekl Albriech.
Eragon si omotal svůj plášť blíž. Chlad mu začal pronikat do morku kostí. Neodejde, dokud neskončí
Elainino utrpení.
"Podívejte," řekl Roran s náhlým vzrušením.
Albriech a Baldor se otočili. Na druhé straně Katrina vystoupila ze stanu. Nesla svazek špinavých
hadrů. Když vyšla, plachta stanu se opět zavřela. Eragon zahlédl Horsta a jednu z žen z Carvahallu.
Nebyl si jistý, kdo seděl na kraji Elainina lůžka. Všichni sledovali Katrinu, která téměř běžela k ohni,
kde Fiskova manželka Isolda a Nolla vyvařovaly hadry pro další použití.
Sud pod Roranem znovu zaskřípal, když Roran změnil svou pozici. Eragon čekal, že se pustí za
Katrinou, ale Roran zůstal tam, kde byl, stejně jako Albriech a Baldor. Oni, a zbytek vesničanů,
sledovali Katrininy pohyby bez mrknutí oka.
Eragon se zašklebil, když Elaine vydala další výkřik, který prorazil vzduch. Křik o nic méně horší než
ten předchozí. Pak se plachta stanu otevřela znovu, když se ven vyřítila neupravená Arya. Vlasy jí vlály
kolem obličeje, když utíkala ke třem Eragonovým elfím strážcům, kteří stáli ve stínu za nedalekým
stanem. Několik okamžiků naléhavě mluvila s jedním z nich. Byla to Invidia, elfí žena s úzkým
obličejem. Pak spěchala zpátky do stanu. Eragon ji rychle dohonil.
"Jak to jde?" Zeptal se.
"Špatně."
"Proč to trvá tak dlouho? Nemůžeš jí pomoci s porodem rychleji? "
Aryin výraz, který byl už tak napjatý, se stal ještě napjatější.
"Mohla jsem. Zpívala jsem dítěti, aby přišlo na svět v první půlhodině, ale Gertruda a ostatní ženy mě
pouze nechaly dělat ty nejjednodušší kouzla."
32
"To je absurdní! Proč? "
"Protože je magie děsí, já je děsím."
"Tak jim řekni, že jim neublížíš. Řekni jim to ve starověkém jazyce a nebudou mít jinou možnost, než
ti věřit."
Zavrtěla hlavou. "Bylo by to jenom horší. Myslely by si, že jsem se je snažila okouzlit proti jejich vůli a
poslaly by mě pryč."
"Jistě Katrina. Ona je důvod, proč jsem byl schopen udělat ta kouzla, která jsem udělal."
Elaine znovu zakřičela.
"Nenechají tě alespoň zmírnit její bolest?"
"Ne víc, než už jsem zmírnila."
Eragon se otočil směrem k Horstovu stanu. "Je to tak," zavrčel mezi zaťatými zuby. Její ruka ho
sevřela kolem levé paže a držela ho na místě. Zmateně se podíval zpět na Aryu, hledajíc vysvětlení.
Zavrtěla hlavou.
"Ne," řekla. "Jedná se o zvyky starší než sám čas. Když je porušíš, naštveš a uvedeš do rozpaků
Gertrudu a další ženy z vesnice a popudíš je proti sobě. "
"Je mi to jedno!"
"Já vím, ale věř mi. To nejrozumnější, co teď můžeš udělat, je počkat s ostatními." Aby to zdůraznila,
pustila jeho ruku.
"Nemůžu jen tak stát a nechat ji trpět!"
"Poslouchej mě. Je lepší, když zůstaneš tady. Pomohu Elaine, jak jen můžu. Slibuju, ale nechoď tam.
Jen způsobíš spory a zlost, které tady nejsou zapotřebí. Prosím."
Eragon zaváhal a pak zasyčel odporem. Rozpřáhl ruce, když Elaine znovu zakřičela. "Fajn," řekl a
naklonil se k Arye.
"Ale ať se stane cokoli, nenech ji nebo dítě zemřít. Je mi jedno, co budeš dělat, ale nenech je umřít."
Arya si ho měřila s vážným pohledem. "Já bych nikdy nedovolila, aby přišla o dítě," řekla a
pokračovala dál ke stanu.
Když zmizela v Horstově stanu, Eragon se vrátil na místo, kde Roran, Albriech a Baldor seděli a klesl
zpět na svůj sud.
"No?" Zeptal se Roran.
Eragon pokrčil rameny. "Dělají vše, co mohou. Prostě musíme být trpěliví. To je všechno."
"Zdá se, jako kdyby se nám báli říct trochu víc,"řekl Baldor.
"Výsledek je stejný."
Barva slunce se změnila. Stalo se oranžové a rudé, jako kdyby se blížil konec světa. Několik
potrhaných mraků zůstalo na západu. Zbytky bouře na obloze, která měla odfouknout minulost,
nabyla podobné odstíny. Hejna vlaštovek jim létaly nad hlavami. Hledajíc potravu v podobě můr,
much a dalšího hmyzu, poletujícího kolem.
Postupem času se Elaininy výkřiky mírnily. Ustupovaly. Křičení z plných plic vystřídalo tiché sténání, z
kterého Eragona mrazilo v zádech. Víc než cokoli jiného si přál, aby ji mohl osvobodit od jejího
trápení, ale nedokázal se přinutit ignorovat Aryinu radu, aby zůstal tam, kde je.
Byl neklidný. Kousal si pošramocené nehty a zabýval se krátkým, strnulým rozhovorem se Safirou.
Když se slunce dotklo země, rozprostřelo se po obzoru, jako obří rozklepnutý žloutek. Netopýři se
začali míchat mezi vlaštovky, mávali svými kožovitými, slabými křídly. Jejich pronikavý skřek
Eragonovi téměř způsobil ostrou bolest.
Pak Elaine zakřičela tak, že to přehlušilo všechny ostatní zvuky okolí. Ozval se takový výkřik, který
Eragon doufal, že nikdy neuslyší. Následovalo krátké, ale hluboké ticho.
To skončilo, když se ze stanu ozval hlasitý brek novorozence, oznamující příchod nového člověka na
svět. Při tomto zvuku se Albriech a Baldor začali smát, stejně jako Eragon a Roran, a několik mužů
provolávalo slávu. Jejich radost netrvala dlouho. Když jásot přestal, ženy ve stanu vydaly pronikavý a
srdcervoucí zvuk, který Eragona smrtelně vyděsil. Věděl, co znamená jejich nářek. Co znamenal
vždycky. Stala se ta nejhorší tragédie.
"Ne," řekl nevěřícně, když seskočil ze sudu.
Ona nemůže být mrtvá. Nemůže být… Arya to slíbila. Jakoby v odpověď na jeho myšlenky, Arya
rozevřela plachtu od stanu a běžela k němu, plula po zemi s neuvěřitelně dlouhými kroky.
"Co se stalo?" Zeptal se Baldor když u nich zpomalila.
33
Arya si ho nevšímala a řekla: "Pojď Eragone."
"Co se stalo?" zvolal Baldor zlostně, a sáhl po Aryině rameni.
V bleskurychlém pohybu ho chytila za zápěstí a zkroutila mu ruku za záda. Donutila ho, aby stál
shrbený jako mrzák. Jeho tvář byla zkřivená bolestí.
"Pokud chceš, aby dítě tvojí matky přežilo, pak zůstaň stranou a nepřekážej."
Pustila mu ruku a hodila ho k zemi do náruče Albriechta. Pak se otočila, a vykročila zpátky ke stanu.
"Co se stalo?" Zeptal se Eragon, když se k ní připojil.
Arya se k němu obrátila se žhnoucíma očima. "Dítě je zdravé, ale narodilo se s rozštěpem rtu."
Eragon pochopil důvod smutného křiku žen. Dětem s prokletím rozštěpu bylo jen zřídka dovoleno žít.
Bylo příliš těžké je nakrmit. I v případě, že je rodiče mohli nakrmit, tyto děti trpí a jsou nešťastné.
Straní se, jsou zesměšňovány a nedokážou si najít vhodného partnera pro manželství. Ve většině
případů a je to tak lepší pro všechny, se tyto děti rodí mrtvé.
"Musíš ji uzdravit, Eragone," řekl Arya.
"Já? Ale nikdy jsem… Proč ne ty? Víš o léčení víc, než já. "
"Kdybych změnila dítěti vzhled, lidé budou říkat, že jsem ho ukradla a nahradila jiným. Já vím, jaké
příběhy se vypráví o mé rase, Eragone. Až příliš dobře. Udělám to, když budu muset, ale dítě za to
bude trpět navždy. Jsi jediný, kdo ji může zachránit před takovým osudem."
Sevřela ho panika. Nechtěl být zodpovědný za život jiné osoby, byl již zodpovědný za příliš mnoho.
"Musíš ji uzdravit," řekla Arya.
Její tón byl silný. Eragon si vzpomněl, jak moc si elfové cení svých dětí. Stejně tak, jako děti jiných ras.
"Pomůžeš mi, když budu potřebovat?"
"Samozřejmě."
„Stejně jako já,“ řekla Safira.
"Máš pravdu," řekl Eragon a uchopil Brisingr. Jeho mysl se vyjasnila. "Udělám to!"
S Aryou v patách šel ke stanu a odkryl těžkou plachtu. Kouř ze svíčky ho pálil v očích. Pět žen z
Carvahallu stálo u zdi. Jejich nářek ho udeřil, jako fyzický úder. Potácely se, jako v transu a slzy se jim
kutálely po oblečení a vlasech.
Horst stál u konce postele. Dohadoval se s Gertrudou. Jeho tvář byla červená, oteklá a lemovaná
vyčerpáním.
Na druhé straně postele stála buclatá léčitelka a držela svazek hadříků na hrudi. Eragon
předpokládal, že je v něm dítě, ale nemohl vidět jeho tvář. Kroutilo se, brečelo a vydávalo pěkný hluk.
Gertrudiny kulaté tváře se leskly potem a vlasy se jí lepily k obličeji. Její nahé předloktí bylo polité
různými tekutinami. V čele postele klečela Katrina na kulatém polštáři a otírala Elaine čelo vlhkým
hadříkem.
Eragon Elaine poznal jen stěží. Její tvář byla vyhublá, měla tmavé kruhy pod očima.
Z očí jí tekly potoky slz a pak mizely pod zamotanými kadeřemi jejích vlasů. Její ústa se otevírala a
zavírala. Sténala nesrozumitelná slova. Zakrvavená plátna kryla zbytek jejího těla. Ani Horst ani
Gertruda si Eragona nevšimli, dokud nedošel přímo k nim. Eragon od té doby, co odešel Carvahallu
hodně vyrostl. Ale i tak byl Horst ještě o hlavu vyšší.
Jakmile se na něj podívali, jiskřička naděje rozzářila kovářův nešťastný výraz. "Eragon!" Přitiskl mu
těžkou ruku na rameno a opřel se o něj, jako kdyby všechno zlé pominulo.
"Už to víš?"
Nebyla to opravdová otázka, ale Eragon stejně přikývl. Horst se podíval na Gertrudu rychlým a ostrým
pohledem. Potom pohodil svým plnovousem ze strany na stranu, jak se mu klepaly čelisti a jeho
jazyk se objevil mezi rty, když si je nervózně olízl. "Můžeš… můžeš pro ni něco udělat? Půjde to?"
"Možná, budu se snažit." řekl Eragon.
Natáhl ruce. Po chvíli váhání, Gertruda uložila teplý svazek do jeho náruče, pak ucouvla. V záhybech
látky byl zavrtán maličký a svraštěný obličej holčičky. Její kůže byla tmavě červená, oči měla oteklé, a
zdála se být zamračená, jako by se zlobila, jak s ní zachází. Její nejvýraznější rys, naneštěstí, byla velká
mezera, která vyčnívala z její levé nosní dírky do středu horního rtu. I přes to byl její malý růžový jazyk
vidět. Ležel jako měkký, vlhký slimák, který se občas zaškube.
"Prosím," řekl Horst. "Existuje nějaký způsob, jak bys mohl…“
Eragon sebou trhl, když uslyšel nářek žen.
"Nemůžu tady pracovat," řekl
34
Když se otočil k odchodu, Gertruda za ním promluvila: „Půjdu s tebou. Jeden z nás, kdo ví, jak se
starat o dítě, musí zůstat s tebou."
Eragon nestál o Gertrudinu společnost, zatímco se bude snažit napravit dívce tvář. Chtěl jí to říct, ale
potom si vzpomněl, co Arya říkala o zvycích. Někdo z Carvahallu, někdo kdo má důvěru všech
vesničanů, musí potvrdit svědectví o změně děvčátka, aby mohl později ujistit vesničany, že dítě je
stále stejná osoba, jako předtím.
"Jak si přeješ," řekl a potlačil své námitky.
Dítě se mu svíjelo v rukou a žalostně plakalo, když vystoupil ze stanu. Na druhé straně cesty stáli
shromáždění vesničani a všichni se rázem postavili. Albriech a Baldor se chtěli vydat k Eragonovi.
Jakmile zavrtěl hlavou, rázem se zastavili a zůstali tam, kde byli a dívali se za ním s bezmocnými
výrazy.
Arya a Gertruda zaujaly pozice po boku Eragona. Jakmile vešli do tábora a zamířili k jeho stanu, země
se jim zachvěla pod nohama, když je Safira následovala. Bojovníci na cestě rychle ustoupili stranou,
aby je nechali projít. Eragon se snažil, aby byly jeho kroky co nejplynulejší, aby netlačil dítě. Silné,
těžké aroma lpělo z dívenky, jako vůně lesa v teplém letním dni.
Už téměř dosáhli svého cíle, když Eragon spatřil čarodějné dítě, Elvu, jak stojí mezi dvěma řadami
stanů vedle cesty. Měla slavnostní tvář, když se na něj dívala svýma velkýma fialovýma očima. Měla
na sobě černé, fialové šaty s dlouhým závojem z krajky, který měla přehozený přes hlavu. Odhalilo tak
stříbřitou značku na čele ve tvaru hvězdy, podobnou jako jeho gedwëy ignasia. Neřekla ani slovo, ani
se ho nesnažila zpomalit nebo zastavit. Přesto, Eragon pochopil její varování. Její přítomnost byla
jeho pokáráním. Už jednou si hrál s osudem dítěte. A mělo to neblahé následky. Nemohl si dovolit
udělat takovou chybu znovu, a to nejen kvůli škodě, kterou způsobí, ale i proto, že kdyby to udělal,
Elva se stane jeho úhlavním nepřítelem. I přes všechnu svou moc se jí Eragon obával. Její schopnosti
nahlédnout do lidských duší. Vědět o všech lidech to, co je bolí a trápí. A její předvídatelnost, když se
někdo někomu snaží ublížit, jí dělá jednu z nejnebezpečnějších bytostí v celé Alagaësii.
Ať se stane cokoliv, pomyslel si Eragon, když vešel do jeho temného stanu, nechci zranit toto dítě. A
najednou cítil velké odhodlání, dát jí šanci žít život, který by jí jinak okolnosti nedovolily.
35
UKOLÉBAVKA
S
komírající sluneční paprsky pronikaly do Eragonova stanu. Všechno tu vypadalo jako z kamene.
S jeho elfským viděním snadno rozpoznal tvar věcí, ale věděl, že tohle Gertruda nedokáže, a
tak řekl: „Naina hvitr un böllr,” a umístil malé, plující vzduchem zářící světélko, na vrchol
stanu. Tlumená bílá koule nevytvářela znatelné teplo, avšak osvětlovala prostor jako jasná lucerna.
Při kouzlení se vyhnul slova brisingr, aby se nezapálil čepel svého meče. Za sebou zaslechl, jak se
Gertruda zarazila, otočil se a spatřil ji, jak zírá na světlo a drží tašku, kterou si s sebou přinesla. Její
známá tvář mu připomněla domov a Carvahall a najednou pocítil nečekané bodnutí stesku po
domově.
Pomalu k němu sklopila zrak. „Jak jsi se změnil,“ řekla, „myslím, že ten chlapec, kterého jsem jednou
pozorovala, jak bojuje s horečkou, je pryč.“
„Stále mě znáš,“ odpověděl.
„Ne, tomu nevěřím.“
Její výrok ho zasáhl, ale nemohl si dovolit o něm přemýšlet, tak ho vytlačil ze své mysli a šel na své
lůžko. Něžně, tak něžně jako nikdy, přesunul novorozence z jeho paží na přikrývku, opatrně, jako by
byl ze skla. Dívka na něj zamávala zatnutou pěstí. Usmál se a dotknul se jí špičkou pravého
ukazováčku, takže začala tiše brebentit.
„Co hodláš dělat?“ zeptala se Gertruda, jak si sedala na osamělou stoličku vedle stěny stanu. „Jak ji
vyléčíš?“
„Nejsem si jistý.“
Hned poté si Eragon všiml, že Arya je do stanu nedoprovodila. Zavolal její jméno a o chvilku později
mu odpověděla zvenku, její hlas byl zastřený tlustou látkou, která je rozdělovala. „Jsem tady,“ řekla,
„a tady počkám. Kdybyste mě potřebovali, vyšlete myšlenky v mém směru a já přijdu.“
Eragon se nepatrně zamračil. Zvykl si mít ji během akce po ruce, aby mu pomohla, když nevěděl a
opravila, když udělal chybu. No, nevadí. Pořád se jí můžu na cokoli zeptat, když budu chtít. Tohle je
jediná cesta, aby Gertruda neměla podezření, že Arya má cokoliv společného s tou dívkou. Byl zasažen
bezpezčnostními opatřeními, které Arya přijala, aby se vyhnula podezřením, že dívka byla podvržené
dítě, a jeho zajímalo, jestli už byla někdy obviněná z krádeže dítěte.
Rám lehátka zaskřípal, jak si na něj čelem k nemluvněti pomalu lehl. Jeho zamračený výraz se
prohloubil. Skrze něj cítil, jak Safira pozoruje dívku podřimující na pokrývkách, zdánlivě netečnou
k světu. Její jazyk se leskl skrz prasklinu rozdělující její horní ret.
Co si myslíš? Zeptal se.
Jdi na to pomalu, ať si náhodou nekousneš do ocasu.
Souhlasil s ní, ale pak se rošťácky zeptal: Už se ti to někdy stalo? Myslím kousnout se do ocasu?
Zůstala tiše opodál, ale on zachytil kratičký záblesk vjemů, směs obrazů – stromy, tráva, sluneční svit,
Dračí hory – tak jako nasládlá vůně rudých orchidejí a náhlý bolestivý, ostrý pocit, jako by jí dveře
náhle přibouchly ocas.
Eragon se pro sebe potichu zasmál, pak už se však soustředil na skládání kouzla, které by vyléčilo
dívku. Zabralo mu to pěknou chvíli, skoro půl hodiny. On a Safira strávili většinu času procházením
starodávných vět znovu a znovu, zkoumajíc a debatujíc každé slovo a frázi – a dokonce jeho
výslovnost – aby si zajistili, že kouzla udělají, co mají v úmyslu, nic víc.
Uprostřed jejich tiché konverzace se Gertruda přesunula do svého sedadla a řekla: „Vypadá stejně
jako vždy. Práce jde špatně, že ano? Přede mnou nemusíš skrývat pravdu, Eragone; vypořádala jsem
se už s mnohem horšími věcmi.“
Eragon zvednul obočí a mírným hlasem řekl: „Práce ještě nezačala.“
Gertruda se zaraženě posadila zpět. Ze své tašky vyndala žluté klubíčko, napůl hotový svetr a pár
nablýskaných pletacích jehel z břízy. Její prsty se pohybovaly s nacvičenou rychlostí, hbitě a zručně,
jak začala plést. Stálé cvakání jejích jehel uklidňovalo Eragona; během jeho dětství slyšel ten zvuk
často, měl ho spojený se sezením kolem kuchyňského krbu za chladných podzimních večerů, kdy
naslouchal historkám dospělých, zatímco ti kouřili dýmku či vychutnávali točené tmavě hnědé pivo
po vydatné večeři.
36
Nakonec, když on a Safira byli přesvědčeni, že kouzla jsou bezpečná a Eragon si byl jistý, že jeho jazyk
neklopýtne na žádném z cizích slov starodávného jazyka, Eragon načerpal spojené síly obou jejich těl
a připravil se na použití prvního z kouzel.
Potom zaváhal.
Když elfové používali magii k růstu stromu nebo květiny podle jejich přání či ke změně svého těla,
potom vždy, aspoň co věděl, formovali kouzlo do písně. Zdálo se vhodné, aby on udělal to samé. Ale
byl seznámen pouze s několika z mnoha elfských písní a žádnou z nich by nedokázal dobře – či aspoň
dostatečně – napodobit, aby byl zachován komplex nádherných melodií.
Tak místo toho vybral melodii z nejhlubšího místa jeho paměti, píseň, jež mu jeho teta Marian
zpívala, když byl ještě malý, píseň, kterou ženy z Carvahallu zpívávaly jejich dětem od nepaměti, když
je přikryly pod peřiny na dlouhý noční spánek: ukolébavku. Tóny byly jednoduché, snadné
k zapamatování a měly uklidňující efekt, který, jak doufal, nemluvně uklidní.
Začal tiše a hluboce, nechával slova plynout pomalu pryč, zvuk jeho hlasu se šířil stanem jako teplo
ohně. Než použil kouzlo, sdělil dívce ve starodávném jazyce, že je přítel, že to s ní myslí dobře a že by
mu měla věřit.
Jako v odpověď se ve spánku pohnula a její napnutý výraz roztál.
Pak Eragon zazpíval první z kouzel: jednoduché zaklínadlo skládající se ze dvou krátkých vět, které
opakoval znovu a znovu jako modlitbu. A kolem malé růžové pukliny, kde se setkávaly dvě části
dívčina rozděleného rtu, se to začalo mihotat, jako by se dosud skrytý tvor hýbal pod povrchem.
To, o co se snažil, mělo daleko k jednoduchosti. Kosti dítěte, stejně jako kosti každého novorozence,
byly křehké a chrupavčité, odlišné od kostí dospělých a odlišné od všech kostí, které kdy spravoval za
časů u Vardenů. Musel být opatrný, aby nezaplnil mezeru v její puse kostí, masem a kůží dospělého,
jinak by tyto části nerostly společně se zbytkem jejího těla. Když spravoval mezeru v jejím horním
patře a dásních, musel posunout, narovnat a upravit kořínky toho, co se mělo stát jejími dvěma
předními zuby, něco, co nikdy předtím nezkoušel. Další problém byl, že dívku nikdy nespatřil bez
jejího znetvoření, takže si nebyl jistý, jaký tvar její rty a ústa mají mít. Vypadala jako každé jiné dítě,
které viděl:kulatá, baculatá a bez tvaru. Obával se potom, že jí mohl dát obličej vypadající dobře v tu
chvíli, avšak cizí a nehezký, jak léta uplynou.
Takže pokračoval opatrně, dělal pouze malé změny a po každé z nich přestal, aby zhodnotil výsledek.
Začal s těmi nejhlubšími vrstvami dívčina obličeje, kostmi a chrupavkami, a pomalu se dostával
k vnějším vrstvám, po celou dobu zpívaje.
V určitou chvíli Safira začala mručet spolu s ním z místa, kde ležela, její hluboký hlas rozvibroval
vzduch. Světelná koule, kterou vytvořil, se rozjasňovala a tlumila v závislosti na hlasitosti jejího
mručení, což Eragon shledal nesmírně zajímavým a rozhodl se na to zeptat Safiry později.
Slovo za slovem, kouzlo za kouzlem, hodina za hodinou se noc vlekla, třebaže Eragon nevěnoval času
pozornost. Když dívka plakala hladem, nakrmil jí trochou energie. On a Safira se snažili vyhnout
dotyku její mysli s jejich – nevěděli, jak by kontakt mohl ovlivnit její dětské vědomí – ale stejně se o ni
tu a tam otřeli; Eragonovi se její mysl zdála mlhavá a nezřetelná, jako moře nekontrolovaných pocitů,
které omezily všechno ostatní na světě na bezvýznamné.
Za ním Gertrudiny jehly pokračovaly ve cvakání.
Pozvolna, pomalu se trhlina v dívčiném horním patře a jejích dásních pojila v jeden neporušený
celek, dvě strany kočičího rtu se stmelily dohromady – její kůže se vlnila jako tekutina – a její horní ret
se postupně tvořil v bezchybný růžový oblouk.
Eragon si dlouho dělal starosti s tvarem jejího rtu, až nakonec Safira řekla: Je hotovo. Nech to být. A
on byl donucen přiznat, že už dívčin vzhled nemůže nijak vylepšit, jen zhoršit.
Potom nechal ukolébavku doznít. Jazyk měl suchý a těžký, hrdlo vyschlé. Zvedl se z dětské postýlky a
napůl se nad ni přikrčil, příliš vysílen, aby stál rovně.
Kromě osvětlení ze světelné koule pronikala stanem ta samá záře, která ho provázela na začátku.
Nejdřív byl zmatený – slunce už jistě zapadlo! – ale pak si uvědomil, že jas přicházel z východu, nikoli
ze západu, a pochopil. Není divu, že mé tělo je tak rozbolavělé. Proseděl jsem zde celou noc!
A co já? řekla Safira. Mé kosti bolí stejně jako tvé. Její přiznání Eragona překvapilo; sotva kdy přiznala
své nepohodlí, ať už jakkoliv nesmírné. Bojování si na ní vyžádalo větší oběť, než bylo zpočátku
patrné. Jakmile dospěl k tomuto závěru a Safira ho postřehla, mírně se stáhla z jeho mysli a
poznamenala: Unavená či ne, pořád můžu rozdrtit tolik vojáků, kolik na nás Galbatorix pošle.
37
Já vím.
Jakmile Gertruda schovala pletení zpátky do tašky, stoupla si a přišourala se k postýlce. „Nikdy bych
nevěřila, že uvidím takové věci,“ řekla, „Nejmíň ze všech od tebe, Eragone Bromssone.“ Pátravě na
něj pohlédla. „Brom byl tvůj otec, že ano?“
Eragon přikývl: „To byl.“
„Nějak to do sebe zapadá.“
Eragon to téma nechtěla dál rozvíjet, tak jen pokrčil rameny a zhasnul světýlko jednou rychlou
myšlenkou. Všude okamžitě padla tma a východní záře se zvýraznila. Jeho oči si zvykly na změnu
rychleji než Gertrudiny; mrkala, mračila se a kroutila hlavou ze strany na stranu, jako by si nebyla
jistá, kde stojí.
Jak ji Eragon zvedal na pažích, cítil dívčino teplo a její váhu. Nebyl si jistý, jestli jeho únava byla
způsobena spíš kouzly, které použil, nebo dobou, kterou probdil.
Pohled mu sklouzl na dívku a najednou se cítil ochranářsky. Zamumlal: “Sé ono waíse ilia.” Budiž jsi
šťastná. Nebylo to kouzlo, ne patřičné, avšak on doufal, že ji ochrání před neštěstím, které už postihlo
tolik lidí. Kdyby v tom selhalo, doufal aspoň, že jí dodá úsměv.
A taky že dodalo. Široký úsměv rozzářil její drobný obličej a dívka s velkým nadšením řekla: “Gáá!”
Eragon se také usmál, pak se otočil a vykročil ven.
Jak se otevřel vchod, spatřil malý dav semknutý v půlkruhu kolem stanu, někteří stáli, někteří seděli,
někteří byli v podřepu. Většinou rozeznal lid z Carvahallu, avšak Arya a ostatní elfové tam byli také –
poněkud stranou od ostatních – stejně jako několik vardenských bojovníků, jejichž jména neznal.
Zahlédl Elvu skrývat se za nejbližším stanem, její černá krajka jí padala do obličeje, skrývajíc ho tak.
Ta skupina, uvědomil si Eragon, musela čekat celé hodiny a on nevycítil nic z jejich přítomnosti. Byl
sice v dostatečném bezpečí se Safirou a elfy na stráži, to však nebyla omluva pro to, aby se stal
pohodlným.
Musím se víc snažit, řekl si pro sebe.
V čele zástupu stál Horst a jeho synové, všichni ustaraní. Horstovo čelo se zkroutilo, když pohlédl na
balíček v Eragonově náruči, otevřel pusu a chtěl něco říci, avšak nevydal ze sebe ani hlásku.
Bez okázalosti přikročil Eragon až ke kováři a natočil dívku tak, aby mohl vidět její tvář. Na okamžik
Horst zkameněl, avšak potom se jeho oči začaly lesknout a jeho výraz se změnil na tak radostný a
úlevný, že to nemohlo být pokládáno za smutek.
Když předával dívku Horstovi, řekl Eragon: „Mé ruce jsou příliš potřísněné krví na tuto práci, ale jsem
rád, že jsem byl schopný pomoci.“
Horst se dotkl dívčina rtu špičkou ukazováku a zakroutil hlavou. „Nemůžu tomu uvěřit… Nemůžu
tomu uvěřit.“ Podíval se na Eragona. „Elain a já jsme navždycky tví dlužníci. Kdybys-“
„Není tu žádný dluh,“ odvětil vlídně Eragon, „Udělal jsem pouze to, co by udělal každý, kdyby měl tu
možnost.“
„Ale vyléčil jsi ji ty a jsem vděčný pouze tobě.“
Eragon zaváhal a pak sklonil hlavu na znamení, že přijal Horstovu vděčnost. „Jak ji pojmenuješ?“
Kovář se zářivě zahleděl na svoji dceru: „Pokud s tím bude Elain souhlasit, možná bychom ji mohli
pojmenovat Hope.“
„Hope… To je dobré jméno.“
„A jak je Elain?“
„Je unavená, ale v pořádku.“
Potom už se Albriech a Baldor nakupili kolem svého otce a zírali na jejich novou sestru, jako předtím
Gertruda – která se vynořila ze stanu krátce po Eragonovi – a jakmile nesmělost zmizela, připojil se
k nim i zbytek vesničanů. Dokonce i skupina neobvyklých bojovníků se natlačila k Horstovi, natahujíc
krky, aby aspoň letmo dívku zahlédli.
Po chvíli elfové rozvinuli své dlouhé hole a také se přiblížili. Jakmile to spatřili, ustupovali lidé rychle z
cesty k Horstovi, aby ji uvolnili. Kovář ztuhnul a vysunul čelist jako buldok. Jeden po druhém se elfové
skláněli a zkoumali dívku, občas šeptajíc slovo či dvě ve starověkém jazyce. Nezdálo se, že by si všimli
nebo jim byly nepříjemné upřené pohledy vesničanů.
Když už v řadě zbyli pouze tři elfové, vyskočila Elva z místa za stanem, kde se ukrývala, aby se
zúčastnila závěru procesu. Nemusela čekat dlouho a už byla řada na ní, aby předstoupila před Horsta.
Přestože zdráhavě, snížil kovář ruce a ohnul se v kolenou, ale i tak byl mnohem vyšší než Elva, načež
38
si stoupla na špičky. Eragon zadržel dech, když se díval na dříve zohyzděné dítě, neschopen uhádnout
její reakci skrz závoj.
Po pár vteřinách Elva znovu došlápla na paty. Úmyslně vybrala cestu, která vedla kolem Eragonova
stanu. Několik metrů před ním se zastavila a otočila se k němu.
Sklonil hlavu a pozvedl jedno obočí.
Stroze, krátce kývla a pokračovala v cestě.
Jak ji Eragon sledoval odcházet, přikradla se k němu Arya. „Měl bys být pyšný na to, cos dokázal,“
zamumlala, „Dítě je zdravé a má dobrou podobu. Dokonce ani naši nejzkušenější kouzelníci se
nemohou rovnat tvým znalostem starověkého jazyka. Je to skvělé, cos té dívce dal – obličej a
budoucnost – a jsem si jistá, že na to nezapomene… Nikdo z nás nezapomene.“
Eragon zpozoroval, že ho všichni elfové pozorují s nově nalezenou úctou – ale obdiv a uznání od Aryi
pro něj znamenalo nejvíce. „Měl jsem nejlepší učitele,“ odpověděl stejně tichým hlasem. Arya
neodporovala jeho vyjádření. Společně sledovali vesničany, jak krouží kolem Horsta a vzrušeně
povídají. Aniž by z nich spustil oči, naklonil se Eragon k Arye a řekl jí: „Děkuji ti za pomoc, Aryo.“
„Nemáš zač. Byla bych nedbalá, kdybych nepomohla.“
Horst se nakonec otočil a nesl děťátko do stanu, aby Elain mohla spatřit jejich novorozenou dcerku,
ale zástup lidí nejevil známku, že by se chtěl rozejít. Když už měl Eragon plné zuby podávání rukou a
zodpovídání otázek, rozloučil se s Aryou a vklouzl do svého stanu, kde za sebou pečlivě uzavřel vchod.
Pokud nebudeme pod útokem, pro příštích deset hodin nechci nikoho vidět, dokonce ani Nasuadu,
sdělil Safiře, jak sebou hodil do lehátka. Řekneš to prosím Blödhgarmovi?
Samozřejmě, odvětila, odpočívej, maličký, tak jako já.
Eragon vydechl a přehodil si ruku přes obličej, aby zamezil rannímu světlu proniknout k jeho očím.
Jeho dech se zklidnil, jeho mysl se začala toulat a brzy už ho nové zvuky a obrazy jeho bdělých snů
pohltily – skutečné, ale zdánlivé; živé, ale průhledné, jako by byly vyrobené z barevného skla – a
alespoň na chvíli byl schopen zapomenout na povinnosti a trýznivé události minulých dnů. V jeho
snech se ozývala ukolébavka, pouze jako šepot ve větru, stěží slyšitelná, napůl zapomenutá,
ukolébala ho do spánku se vzpomínkami na jeho domov, kde zažíval dětský klid.
39
UNAVENÍ BEZ ODPOČINKU
D
va trpaslíci, dva muží a dva Urgalové – členové Nasuadiny osobní stráže, Temných jestřábů
– stáli před pokojem v hradu, kde Nasuada zřídila velitelství. Zírali na Rorana plochýma,
prázdnýma očima. Roran se na ně díval stejně bezvýrazně.
Byla to hra, kterou už spolu hráli dříve.
Přes jejich nedostatek emocí Roran věděl, že byli velmi zaneprázdněni vymýšlením nejrychlejšího a
nejúčinějšího způsobu, jak ho zabít. Věděl to, protože právě tak on přemýšlel o nich, stejně jako to
dělal vždycky.
Musel bych ustoupit, jak nejrychleji by to šlo… trochu je roztáhnout po místnosti, rozhodl se. Muži by
po mně šli jako první; jsou rychlejší než trpaslíci, a zpomalili by tak urgaly za nimi. Musel by jim nějak
vzít ty jejich halapartny. Nebylo by to lehké, ale myslím, že bych to zvládl – minimálně jednomu. Mohl
bych po nich hodit kladivem. A když budu mít tu halapartnu, mohl bych si je udržet od těla. Trpaslíci
nebudou takový problém, za to urgalové budou. Hnusný bestie to jsou… Kdybych použil tenhle
sloupek, mohl bych–
Železné dveře, které stály mezi dvěma řadami strážců, zaskřípaly, jak se otevřely. Stál mezi nimi
světle oblečený poslíček a oznámil hlasitěji než bylo nutné: „Paní Nasuada vás očekává.“
Několik strážců sebou cuklo a na okamžik zaváhalo. Roran se na ně usmál, když kolem nich procházel
do pokoje za jejich zády. Věděl, že díky jejich sebemenšímu zaváhání by byl schopen zabít nejméně
dva z nich ještě než by stihli pozvednout své zbraně. Tak příště, pomyslel si.
Pokoj byl prostorný, obdélníkový a jen skromně dekorovaný: na podlaze ležel příliš malý kobereček;
úzký, na zdi po jeho levici visel moly prožraný gobelín; a jedno jediné okno bylo po jeho pravé straně.
Kromě toho pokoj postrádal jakékoli zdobení. Do jednoho koutu místnosti byl strčený dlouhý,
dřevěný stůl, zasypaný hromadou knih, svitky a jinými listy papíru. Několik masivních židlí –
čalouněných, s koženým vázáním s řadami skvrnitých mosazných připínáčků – stálo okolo stolu, ale
Nasuada, ani tucet lidí kolem ní se na ně neposadilo. Jörmundur v hloučku nebyl, ale Roran věděl,
kdo jsou ti válečníci: pod velením některých z nich bojoval, jiné viděl během bitvy nebo o nich slyšel
od mužů z jeho oddílu.
„ – a nezajímá mě, jestli mu to způsobí bolest!“ vykřikla a hlasitě bouchla pravou rukou o stůl. „ Jestli
nebudeme mít ty podkovy a vše ostatní, mohli bychom naše koně rovnou sníst za všechno to dobré,
co pro nás udělali. Řekla jsem to dost jasně?“
Jako jeden, muži ke kterým mluvila, souhlasně odpověděli. Zněli nějak vystrašeně, až rozpačitě.
Roranovi se zdálo divné i působivé, že si Nasuada, ačkoli byla žena, dokázala získat takový respekt
svých válečníků, respekt, který cítil on sám. Byla jedna z těch nejodhodlanějších a nejinteligentnějších
lidí, které kdy poznal. A byl přesvědčen, že by uspěla a nezáleželo by na tom, komu se narodila.
„Teď jděte,“ řekla Nasuada a jak osm mužů procházelo kolem něj, pokynula mu ke stolu. Trpělivě
čekal, zatímco namočila brk do lahvičky s inkoustem a naškrábala několik vět na malý svitek papíru,
pak ho podala jednomu poslíčkovi a řekla: „Pro trpaslíka Narheima. Tentokrát se ujisti, že dostaneš
jeho odpověď než se vrátíš, jinak tě nechám sloužit a uklízet Urgalům.“
„Ano, má paní!“ řekl kluk a odběhl napůl zděšený jeho vyhlídkami.
Nasuada se začala probírat hromadou papírů na stole před ní. Bez toho, aby vzhlédla, řekla:
„Odpočinul sis, Rorane?“
Uvažoval, proč ji to zajímá. „ Ne zcela.“
„To je nemilé. Byl jsi vzhůru celou noc?“
„Částečně. Elain, žena našeho kováře, včera porodila, ale-“
„Ano, vím o tom. Mám to tedy brát tak, že jsi si šel lehnout dřív než Eragon vyléčil to dítě?“
„Ano, byl jsem příliš unavený.“
„No alespoň máš rozum.“ Natáhla se přes stůl, vzala jiný list papíru a pečlivě ho prohlédla, než ho
přidala na hromadu. Se stejně věcným tónem řekla: „Mám pro tebe úkol, Kladivo. Naše síly v Aroughs
narazili na silný odpor – větší, než jsme předpokládali. Kapitánovi Brigmanovi se nepodařilo vyřešit
situaci a my ty muže potřebujeme. Proto tě posílám do Aroughs, abys nahradil Brigmana. Kůň na tebe
čeká u jižní brány. Pojedeš nejrychleji jak budeš moct do Feinsteru a z Feinsteru pak do Aroughs.
Každých deset mil na vás budou čekat noví koně odtud až po Feinster. Poté už si budeš muset hledat
koně na vlastní pěst. Očekávám, že budeš v Aroughs nanejvýš za čtyři dny. Jakmile doženeš ostatní,
40
měl bys přibližně… do tří dnů obsadit město. Podívala se na něj: „Ode dneška za týden chci, aby nad
Aroughs visel náš prapor. Nezajímá mě jak to uděláš, Kladivo, prostě to chci mít hotové. Pokud selžeš,
nebudu mít jinou možnost než tam poslat Eragona a Safiru, což nás tu zanechá značně nechráněné
v případě, že zaútočí Murtagh nebo Galbatorix.“
A pak by Katrina byla v ohrožení, pomyslel si Roran. V žaludku se mu usadil nepříjemný pocit. Jízda do
Aroughs během pouhých čtyř dní je strašně náročná, zejména když vzal v potaz, že byl celý
rozbolavělý a měl plno modřin. Navíc nutnost zajetí města v tak krátké době byla směsice mizérie
s šílenstvím. Když tohle všechno zvážil, došel k závěru, že vyhlídka této mise byla stejně atraktivní,
jako boj s medvědem se svázanýma rukama za zády.
Poškrábal se na tváři. „Nemám dost zkušeností s obléháním,“ řekl. „Minimálně ne s takovýmhle. Mezi
Vardeny musí být někdo jiný, kdo by se na to hodil víc. Co Martland Rudovous?“
Nasuada udělala odmítavé gesto. „Nemůže jet tryskem jen s jednou rukou. Měl by sis víc věřit,
Kladivo. Jsou jiní, kteří mnohem víc rozumí válčení, to je pravda – muži, kteří byli uprostřed válečného
pole déle než ty, muži, kteří měli instrukce od největších válečníků generace jejich otců – ale když se
pozvednou meče a začne bitva, nezáleží tolik na zkušenost, ale na tom, zda dokážeš vyhrát, a zdá se,
že to ti jde. Navíc, jsi šťastlivec.“
Odhrnula papíry a opřela se o ruce. „Dokázal jsi, že umíš bojovat. Dokázal jsi, že dokážeš plnit
rozkazy… když se ti zamlouvají, o to jde.“ Překonal nutkání shrbit se, protože si vzpomněl na bolestivé
rány doběla rozžhaveným bičem, které dostal za trest, když neuposlechl kapitána Edrica. „Dokázal jsi,
že umíš vést své bojovníky. Takže, Rorane Kladivo, uvidíme jestli jsi připravený na něco víc, co ty na
to?“
Polkl. „Ano, má paní.“
„Dobře. Povyšuji tě po tu dobu na kapitána. Jestli v Aroughs uspěješ, může ti být tento titul udělen na
trvalo, nebo alespoň dokud neukážeš, zda si nezasloužíš ať už vyšší nebo nižší titul.“ Jak se její pohled
stočil zpět ke stolu, začala se přehrabovat mezi svitky a hledat jeden, který byl zjevně někde dole.
„Děkuju.“
Nasuada odpověděla tlumeným nejasným zvukem.
„Kolika mužům budu velet v Aroughs?“ zeptal se.
„Dala jsem Brigmanovi tisíc válečníků, aby zajali město. Z nich bude připraveno k boji ne více než osm
set.“
Roran skoro zaklel nahlas. Tak málo.
Jako kdyby ho slyšela, Nasuada řekla odměřeným hlasem: „Mysleli jsme, že obrany Aroughs nebude
tak těžké překonat.“
„To vidím. Můžu si sebou vzít dva nebo tři muže z Carvahallu? Jednou si řekla, že náš necháš sloužit
společně, pokud– “
„Ano, ano“ – mávla rukou – „Vím, co jsem řekla.“ Našpulila rty, když to zvažovala. „Dobře, vem si
sebou koho chceš, pokud budeš schopen odjet do hodiny. Dej mi vědět kolik mužů s tebou pojede,
abych mohla zajistit odpovídající počet koní, kteří na vás budou čekat po cestě.
„Můžu si vzít Carna?“ zeptal se na kouzelníka, po jehož boku bojoval už několikrát.
Zastavila se a chvíli očima zírala do prázdna. Pak, k jeho úlevě, přikývla a začala se znovu prohrabovat
ve změti pergamenů. „Ah, tady to je.“ Vytáhla srolovaný pergamen, převázaný koženým řemínkem.
„Mapa Aroughs a jeho okolí, stejně jako větší mapa Fernmarkovy provincie. Navrhuji, abys je obě
pořádně prostudoval.“
Podala mu svitek, který si zastrčil za tuniku. „A tady,“ řekla, když mu podávala obdélníkový, přeložený
kus pergamenu zapačeťený rudým voskem „je tvé pověření a“ – druhý obdélník, tenčí než byl
předchozí – „tady jsou tvé rozkazy. Ukaž je Brigmanovi, ale nedovol, aby si je nechal. Pokud si
vzpomínám, nikdy ses neučil číst, že?“
Pokrčil rameny „Na co? Umím počítat a přemýšlet stejně jako každý. Můj otec říkával, že učit nás číst
by nedávalo větší smysl než učit psa chodit po zadních: zábavné, ale nestojí za tu námahu.“
„Ano, s tím bych mohla souhlasit, pokud bys zůstal farmářem. Ale nestalo se tak.“ Ukázala na kusy
pergamenu, které držel v náručí. „Na jednom z těchto pergamenů může být příkaz k tvé popravě. Tím
jsi omezován, Kladivo. Nemůžu ti nechat posílat vzkazy bez toho, aby ti je druzí museli číst, a když
budeš potřebovat napsat ty mně, nebudeš mít na výběr a budeš muset věřit jednomu ze svých
poddaných, že napíše opravdu to, co říkáš. Tak s tebou budou moci lehce manipulovat. A to tě dělá
41
nedůvěryhodným. Pokud chceš, abys pokračoval i nadále ve službách Vardenů, navrhuji ti, aby sis
našel někoho, kde tě bude učit. Teď jdi; mám na starosti jiné věci, které vyžadují mou pozornost.“
Luskla prsty a jeden z poslíčků k ní přiběhl. Položila mu ruku na rameno a sklonila se, aby mu viděla
do tváře a řekla: „Chci, abys sem ihned přivedl Jörmundura. Najdeš ho někde kolem hlavní ulice, kde
byly–“ v půli vysvětlování se zarazila a zvedla obočí, jak si všimla, že Roran ještě neodešel. „Ještě
něco, Kladivo?“ zeptala se.
„Ano, než odejdu, chtěl bych vidět Eragona.“
„A to proč?“
„Většina ochranných kouzel, které mi dal před bitvou, zmizela.“
Nasuada se zamračila a pak řekla poslíčkovi,“Na hlavní ulici, kde byly spáleny ty tři domy. Víš, které
místo myslím? Dobře, tak běž.“ Poplácala chlapce po zádech a narovnala se, když vyběhl z místnosti.
„Bylo by lepší, kdybys za ním nechodil.“
Její prohlášení Rorana zmátlo, ale zůstal zticha, protože očekával vysvětlení. Toho se mu sice dostalo,
ale strohého: „Všiml sis, jak byl Eragon unavený, když dorazili Kočkodlakové?“
„Sotva se udržel na nohou.“
„Přesně. Je už moc slabý, Rorane. Nemůže ochraňovat tebe, mě, Safiru, Aryu a kdo ví koho ještě a
přitom dělat to, co musí. Musí mít energii, kterou bude potřebovat v boji s Murtaghem a
Galbatorixem. A čím blíž jsme Uru‘baenu, tím je důležitější, aby byl připraven jim čelit kdykoli, ve dne
v noci. Nemůžeme dovolit, aby ho všechny obavy a jiná rozptýlení, oslabovaly. Bylo od něj šlechetné,
že uzdravil to dítě, ale jeho čin by nás mohl stát válku!“
„Bojoval jsi bez ochranných kouzel když Ra‘zakové napadli tvou vesnici. Jestli ti záleží na tvém
bratranci, jestli ti záleží na porážce Galbatorixe, musíš se znovu naučit jak bojovat bez ochranných
kouzel.“
Když skončila, Roran pokýval hlavou. Měla pravdu. „Ihned odjedu.“
„To oceňuji.“
Roran se otočil a dlouhými kroky šel ke dveřím. Jak překročil práh, Nasuada zavolala, „A, Kladivo?“
Zvědavě se podíval zpátky.
„Zkus nespálit Aroughs na popel, dobře? Města je trochu těžké znovu postavit.“
42
TANEC S MEČI
E
ragon znuděně bubnoval patami o balvan, na kterém seděl a nemohl se dočkat, až bude
pryč.
On, Safira a Arya – stejně jako Blödhgarm a ostatní elfové – posedávali na břehu hned vedle
cesty, která se táhla na východ od města Belatona: východně přes zralá pole, zelenající se úrodu, přes
široký kamenný most, který se klenul přes řeku Jiet a pak okolo nejjižnějšího bodu jezera Leona. Tam
se cesta rozdělila, jedna zatáčela doprava k Hořícím pláním a Surdě, zatímco ta druhá se stáčela na
sever k Dras-Leoně a nakonec k Urû’baenu.
Tisíce mužů, trpaslíků a urgalů se motaly před východní bránou Belatony, stejně jako uvnitř města
samotného, hádali se a křičeli, jak se Vardenové snažili zorganizovat do soudržné jednotky.
K nesourodému bloku pěších bojovníků se přidala jízda krále Orrina – spousta vyhazujících a funících
koní. Za bojovou částí armády se táhl zásobovací konvoj: míli a půl dlouhá řada vozíků, nákladních
vozů a ohrad na kolech, obklopená obrovským stádem rohatého dobytka, který Vardenové vzali s
sebou ze Surdy, doplněné o zvířata, které si Vardenové přisvojili od farmářů, které míjeli. Ze stáda a
zásobovacího konvoje se ozývalo bučení volů, hýkaní mul a oslů, kejhání hus a ržání a řehtání tažných
koní.
Bylo toho dost na to, aby si chtěl Eragon zacpat uši.
„Myslel bych si, že v tomhle budeme lepší, když zvážím, kolikrát jsme to už dělali,“ řekl Safiře, když
seskakoval z balvanu.
Safira si odfrkla. „Měli by mě nechat, abych se do toho vložila, mohla bych je trochu vyděsit a
popohnat tam, kde mají být ani ne za hodinu a pak bychom tu nemuseli tolik plýtvat časem.“
Ta myšlenka ho pobavila. „Ano, jsem si jistý, že bys mohla. Ale buď opatrná na to, co říkáš, nebo tě
Nasuada přinutí to opravdu udělat.“
Pak se Eragonova mysl stočila zpět k Roranovi, kterého neviděl od té noci, kdy uzdravil Horstovo a
Elainino dítě a přemýšlel, jak se jeho bratranec má a bál se o něj, když ho nechal tak daleko za sebou.
„Zatracený blázen,“ Eragon zamručel, když si vzpomněl, jak Roran odešel, aniž by Eragona nechal
obnovit jeho obranná kouzla.
„Je to zkušený lovec,“ zdůraznila Safira „Nebude tak pošetilý, aby se nechal chňapnout kořistí.“
„Já vím, ale nikdy nevíš… Zkrátka by měl být opatrný, to je vše. Nechci, aby se z něj znovu stal mrzák
nebo hůř, aby byl zabalený do rubáše.“
V Eragonovi se usadila pochmurná nálada, pak se otřásl a začal se pohupovat na nohách, neklidný a
dychtivý dělat něco fyzicky, radši než trávit dalších několik hodin sezením na Safiře. Vždy sice uvítal
možnost s ní letět, jen kdyby se nemuseli držet v těch samých 12 mílích celý den, kroužící jako sup
nad ploužícím se vojskem. Sami by on a Safira mohli doletět k Dras- Leoně pozdě odpoledne.
Eragon odklusal pryč od cesty na relativně rovný pás trávy. Tam, ignorujíce pohledy od Aryi a dalších
elfů, vytáhl Brisingr a zaujal základní pozici, kterou ho jako první tak dávno naučil Brom. Zhluboka se
nadechl a přikrčil se do nízkého postoje, přičemž cítil strukturu země přes podrážky bot.
S krátkým, tvrdým výkřikem máchnul mečem okolo hlavy a zase dolů se šikmým úderem, který by
rozdvojil jakéhokoli muže, elfa nebo urgala, bez ohledu na jejich brnění. Zastavil meč méně než palec
nad zemí a podržel ho tam, čepel se nepatrně zachvěla v jeho sevření. Na zeleném pozadí trávy se
modrý kov zdál intenzivní, skoro neskutečný.
Eragon se znovu nadechl a udělal výpad dopředu, bodajíce do vzduchu, jako by to byl smrtící nepřítel.
Jednu po druhé procvičoval základní pohyby boje s mečem a zaměřoval se ani ne tak na rychlost a
sílu, jako na přesnost.
Když byl příjemně zahřátý z tréninku, podíval se na svou stráž, která stála v půlkruhu a v přiměřené
vzdálenosti od něj. „Nechce si se mnou někdo na pár minut zabojovat?“ zeptal se zvýšeným hlasem.
Elfové se na sebe podívali, jejich výrazy nečitelné, dokud jeden elf, Wyrden, nevystoupil vpřed. „Já
ano, Stínovrahu, pokud tě to potěší. Nicméně bych tě požádal, aby sis vzal svou helmu po dobu boje.“
„Souhlasím.“
Eragon vrátil Brisingr do pochvy a pak se rozběhl k Safiře a vydrápal se jí na bok, kde si rozřízl bříško
levého palce o jeden z jejích ostnů. Měl na sobě tuniku, holení brnění a chrániče na předloktí, ale
helmu uložil do jedné ze sedlových brašen tak, aby ji Safira nevytrousila.
43
Když našel helmu, uviděl kazetu, která obsahovala Glaedrovo srdce srdcí, zabalené do pokrývky a
opatrně uložené na dně sedlové brašny. Eragon sáhl dolů, dotkl se zauzlovaného balíčku, tiše projevil
úctu tomu, co zůstalo z majestátného zlatého draka, potom zavřel sedlovou brašnu a sklouzl ze
Safiřina hřbetu.
Eragon si nasadil čapku a helmu, jak kráčel zpět k elfům. Olízl si krev z palce, pak si natáhl ochranné
rukavice a doufal, že rána nebude moc krvácet. Oba použili stejné kouzlo a umístili tenké bariéry na
ostří svých mečů - neviditelné, aby se svými meči nezranili. Vzduch se lehce zachvěl, jak kouzlo
probíhalo. Také snížili obranná kouzla, která je chránila před fyzickým nebezpečím.
Potom on a Wyrden zaujali pozice naproti sobě, přikrčení a s pozvednutými čepelemi. Eragon zíral do
elfových černých, upřených očí, stejně jako Wyrden upíral oči na něj. S očima stále na svém
oponentovi, se Eragon pokusil o palec posunout na Wyrdenovu pravou stranu, kde by měl mít
pravoruký elf větší potíže se bránit. Elf se pomalu pohnul do strany, drtíc trávu pod svýma nohama,
jak se stále udržoval čelem k Eragonovi. Po několika dalších krocích se Eragon zastavil. Wyrden byl
moc ostražitý a zkušený na to, aby ho mohl oslabit, nikdy ho nenachytá vyvedeného z rovnováhy.
„Pokud ho ovšem nedokážu vyrušit ze soustředění,“ pomyslel si.
Ale než se mohl rozhodnout jak postupovat, Wyrden naznačil pohyb směrem k Eragonově pravé
noze, jako kdyby ho chtěl bodnout do kolena, ale pak v polovině úderu změnil směr, otočil zápěstím a
paží a ohnal se po Eragonovi po hrudi a krku.
Přestože byl elf rychlý, Eragon byl rychlejší. Změna ve Wyrdenově držení těla prozradila jeho úmysl,
Eragon ustoupil o půl kroku, zatímco pokrčil loket a zvedl meč nad hlavu.
„Ha!“ zařval Ergaon, jak se jejich meče zkřížily. Ostří vydala pronikavý clank, jak se setkala.
S úsilím Eragon odrazil Wyrdena, ale vzápětí k němu přiskočil, aby ho zasypal sérií zuřivých úderů.
Několik minut bojovali na trávě. Eragonovi se povedlo uštědřit elfovi první škrábnutí na boku, stejně
jako druhé, ale pak byl jejich duel vyrovnanější, když elf začal předvídat Eragonovu strukturu útoku a
obrany. Eragon měl zřídka možnost se vyzkoušet proti někomu stejně rychlému nebo silnému jako
byl Wyrden, a tak si užíval boj s ním.
Jeho potěšení nicméně vyprchalo, když mu elf zasadil čtyři rány: jednu na jeho pravé rameno, dvě
přes žebra a velmi rychlý zásah přes břicho. Rány pálily, ale zraněná pýcha víc. Dělalo mu starosti, že
byl elf schopen proniknout za Eragonovu obranu tak lehce. Kdyby byli bojovali doopravdy, Eragon
věděl, že by byl schopen Wyrdena porazit v prvních několika výměnách, ale to, pomyslel si, bylo moc
snadné.
„Neměl jsi ho nechat, aby takhle tvrdě udeřil,“ poznamenala Safira.
„Ano, to si uvědomuji,“ zavrčel.
„Chceš, abych ho za tebe přemohla?“
„Ne, ne dnes.“
Byl rozmrzelý. Eragon sklonil čepel a poděkoval Wyrdenovi za souboj. Elf se poklonil a řekl: „Nemáš
zač, Stínovrahu,“ pak se vrátil na místo mezi své druhy.
Eragon umístil meč na zem vedle svých bot – něco co by nikdy neudělal, kdyby byl vyroben
z obyčejné oceli – a odpočíval, zatímco sledoval muže a zvířata strkající se v omezeném prostoru
cesty, která vedla z obrovského kamenného města. Nepokoje v řadách značně slábly, a tak
předpokládal, že nebude dlouho trvat, než dají rohy znamení, že se Vardenové přibližují.
Mezitím stále nic nedělal.
Podíval se na Aryu, která stále stála vedle Safiry. Pomalu se usmála. Opřel si Brisingr o rameno a
přišoural se k Arye a pokynul rukou směrem k jejímu meči.
„Aryo, a co ty? Zkřížili jsme meče jen jednou ve Farthen Dûru.“ Usmál se, jak mávl Brisingrem. „Jsem
teď o něco lepší než tehdy.“
„To jsi.“
„Tak co na to říkáš?
Vrhla na Vardeny kritický pohled a pak pokrčila rameny: „Proč ne?“
Jak šli k pásu trávy, řekl: „Nebudeš mít možnost mě porazit tak lehce jako předtím.“
„Tím jsem si jistá.“
Arya si připravila meč, pak se postavili tváří v tvář, asi 30 stop od sebe. Eragon, plný sebejistoty,
rychle vykročil a už dopředu věděl, kam ji hodlá zasáhnout: její levé rameno.
44
Arya držela svou pozici, aniž by se mu pokusila vyhnout. Když byl méně než 4 yardy od ní, usmála se
na něj, teplým, brilantním úsměvem, který tak zvýraznil její krásu, že Eragon zaváhal a jeho myšlenky
se proměnily ve zmatek.
Linie oceli se zableskla směrem k němu.
Opožděně zdvihl Brisingr, aby odvrátil úder. Otřes mu proběhl paží, jak špička meče sklouzla po
něčem pevném – jílec, čepel nebo maso, nebyl si jistý, ale cokoliv to bylo, věděl, že špatně odhadl
vzdálenost a jeho reakce ho nechala nechráněného vůči útoku.
Než mohl udělat něco víc než zpomalit svou prvotní rychlost, jiný úder odhodil jeho paži s mečem ke
straně, potom ho zasáhla svíravá bolest, jak mu Arya uštědřila ránu, a poslala ho k zemi.
Eragon zavrčel, jak přistál na zádech s vyraženým dechem. Zíral na nebe a snažil se nadechnout, ale
byl úplně ztuhlý a nemohl dostat vzduch do plic. Před očima se mu objevily červené tečky a na pár
nepohodlných minut si myslel, že ztratí vědomí. Pak se ale jeho svaly uvolnily a s hlasitým zalapáním
se nadechl.
Když se mu trochu pročistila hlava, pomalu se postavil zpět na nohy s Brisingrem, který použil jako
oporu. Opíral se o meč, stál shrbený jako starý muž, zatímco čekal, až bolest v břiše poleví.
„Tys podváděla,“ procedil přes zatnuté zuby.
„Ne, využila jsem slabosti svého protivníka. To je rozdíl.“
„Ty myslíš… že to je slabost?“
„Když bojujeme tak ano. Přeješ si pokračovat?“
Odpověděl zvednutím Brisingru, odešel zpět tam, kde prve začali bojovat a pozvedl meč.
„Dobře,“ řekla Arya a zaujala stejnou pozici jako on.
Tentokrát byl Eragon ostražitější, jak se k sobě přibližovali a Arya nestála na tom samém místě.
Opatrně přistupovala, jasně zelené oči stále upřené na něm.
Cukla sebou a Eragon sebou cukl také.
Uvědomil si, že zadržoval dech, a tak se nutil do klidu.
Další krok vpřed, pak Eragon máchl mečem vší silou a umem.
Arya zablokovala jeho úder mířící na žebra a odpověděla bodnutím směrem k jeho nechráněnému
podpaží. Tupý okraj jejího meče sklouzl přes hřbet jeho volné ruky a odřela jeho ochrannou rukavici,
kterou odrazil čepel. V ten moment byl Aryin trup nechráněný, ale byli u sebe moc blízko na to, aby ji
Eragon mohl efektivně zasáhnout.
Místo toho se vrhl dopředu a udeřil ji do hrudní kosti, s úmyslem, poslat ji k zemi stejně, jako to
udělala jemu.
Arya rychle uskočila z cesty a meč prošel místem, kde před chvílí stála.
Bez toho, aby pořádně věděl, jak se to stalo, přistihl se, jak stojí nehybně s jednou Aryinou rukou
obtočenou kolem jeho krku a studeným, očarovaným ostřím přitisknutým ke spodní straně čelisti.
Zpoza něj mu Arya zašeptala do pravého ucha: „Mohla bych ti useknout hlavu stejně snadno, jako
utrhnout jablko ze stromu.“
Pak si uvědomila její stisk a odstrčila ho. Naštvaný se otočil a uviděl, že na něj Arya už čeká, její meč
připravený a výraz odhodlaný.
Eragon se oddal svému hněvu a vymrštil se po ní.
Vyměnili si čtyři údery, každý horší než ten předchozí. Arya udeřila první, máchla směrem k jeho
noze. Eragon se uhnul a ohnal se napříč k jejímu pasu, ale ona uskočila a zablokovala spodní úder
s klamnou jednoduchostí. Pak postoupila dopředu a s dotekem tak jemným, jako dotekem křídel
kolibříka, vyrazila mečem proti jeho žaludku.
Arya na závěr úderu zaujala pozici, její obličej pouhé palce od jeho. Její čelo se lesklo a tváře měla
červené.
S přehnanou péčí se od sebe odvrátili.
Eragon si narovnal tuniku a pak si dřepl vedle Aryi. Jeho bojovná zuřivost vyprchala a zanechala ho
soustředěného, jestli ne až uvolněného.
„Nerozumím tomu,“ řekl potichu.
„Stal ses až moc zaměřeným na boj s Galbatorixovými vojáky. Nemůžou doufat, že by s tebou mohli
soupeřit, takže riskuješ, což by jinak znamenalo tvou zkázu. Tvé útoky jsou příliš předvídatelné –
neměl bys spoléhat na hrubou sílu – a podceňuješ svou obranu.“
„Pomůžeš mi?“ zeptal se. „Budeš se mnou cvičit, když budeš moct?“
45
Přikývla. „Samozřejmě. Ale pokud nebudu moci, jdi za Blödhgarmem pro instrukce. Je stejně zkušený
s mečem jako jsem já. Trénink je jediný lék, který potřebuješ, cvič s vhodnými soupeři.“
Eragon jí zrovna chtěl poděkovat, když ucítil přítomnost vědomí jiného, než Safiry, které naléhalo na
jeho mysl, obrovské a děsivé a plné hluboké melancholie: smutek tak silný, že se Eragonovo hrdlo
sevřelo a barvy světa se zdály ztratit svůj třpyt. A pomalým, hlubokým hlasem, jako kdyby mluvení
bylo tak těžké, skoro nesnesitelných rozměrů, zlatý drak Glaedr řekl:
„Musíš se učit…abys viděl, na co se díváš.“
Pak se přítomnost rozplynula, nechávaje za sebou černou prázdnotu.
Eragon se podíval na Aryu. Zdála se být stejně zasažená, jako byl on sám, také slyšela Glaedrova
slova. Za ní si Blödhgarm a ostatní elfové mumlali mezi sebou, zatímco z okraje cesty Safira
natahovala krk, jak se snažila podívat na sedlové brašny přivázané na jejím krku.
Všichni to slyšeli, uvědomil si Eragon.
Spolu se on a Arya zvedli ze země a přiběhli k Safiře, která řekla: „Neodpoví mi, kdekoliv byl, vrátil se
a nebude poslouchat nic kromě svého zármutku. Tady, podívejte.“
Eragon spojil svou mysl s její a s Aryinou, a pak se všichni tři sáhli svými myšlenkami ke Glaedrově
srdci srdcí, kde leželo skryté v sedlových brašnách. Co zůstalo z draka, bylo silnější než předtím, ale
jeho mysl byla stále uzavřena vůči vnější komunikaci, jeho vědomí bez energie, lhostejný, stejně jako
od té doby, co mu Galbatorix zabil jezdce, Oromise.
Eragon, Safira a Arya se snažili vzbudit draka z jeho otupělosti. Nicméně Glaedr je zarytě ignoroval.
Bral je na vědomí asi tak, jako když spícího medvěda v jeskyni otravuje bzučící moucha.
Přesto si Eragon nemohl pomoci, aby si nemyslel, že Glaedrova lhostejnost není nakonec tak
úplná, jak se zdálo. Přinejmenším si ti tři přiznali porážku a vrátili se zpět do svých myslí. Jak se
Eragon vrátil k sobě, Arya řekla: „Možná, kdybychom se mohli dotknout jeho Eldunarí?“ Eragon vrátil
Brisingr do pochvy, pak vyskočil na Safiřinu pravou přední nohu a vytáhl se do sedla a posadil se na
hřebínek mezi jejími rameny. Otočil se a začal pracovat na přezkách sedlových brašen. Rozvázal jednu
z přezek a rozepínal další, když zazněl ostrý zvuk z rohu z čela Vardenů, znamenající příchod. Při tom
signálu obrovský vlak mužů a zvířat zavrávoral a jejich pohyby, zprvu váhavé, se staly plynulejšími a
sebejistějšími s každým krokem. Eragon se podíval dolů na Aryu, rozpolcený. Vyřešila za něj jeho
dilema pouhým mávnutím ruky a slovy: „Dnes, promluvíme si dnes. Leťte! Leťte s větrem!“ Eragon
rychle zavázal sedlové brašny, vklouzl nohama do řad řemínků na každé straně sedla a pevně je utáhl
tak, aby nespadl. Pak se Safira přikrčila a s radostným řevem skočila přes cestu. Muži pod ní se
sehnuli a ztuhli a koně ze strachu uskočili, když otevřela svá obrovská křídla a vzlétla z tvrdé,
nepřátelské země nahoru, do hladkého prostoru nebe. Eragon zavřel oči a naklonil hlavu vzhůru, rád,
že konečně opouštěli Belatonu. Po týdnu stráveném ve městě s ničím na práci kromě jídla a
odpočinku – na čemž Nasuada trvala – byl dychtivý do pokračování v jejich cestě k Urû’baenu.
Když Safira vyletěla výš, stovky stop nad vrcholy a věže města, řekl: „Vzpamatuje se Glaedr, co
myslíš?“
„Nikdy už nebude takový, jaký byl“
„ Ne, ale je stále naděje, že najdeme způsob jak obejít jeho zármutek. Potřebuji jeho pomoc, Safiro. Je
tolik věcí, které dosud nevím. Bez něho nemám, koho jiného bych se na ně zeptat.“
Na moment se odmlčela, jediný zvuk byl zvuk jejích křídel. „Nemůžeme na něj spěchat,“řekla. „Byl
zraněn tím nejhorším způsobem, jakým jen drak nebo jezdec může být. Než bude moct pomoct tobě,
mě nebo komukoliv jinému, musí se rozhodnout, že chce žít. Dokud to neudělá, naše slova k němu
neproniknou.“
46
ŢÁDNÁ ČEST, ŢÁDNÁ SLÁVA, JENOM PUCHÝŘE A
SMUTNÁ MÍSTA
Z
vony honců za nimi sílily, smečka psů prahnoucí po krvi je pronásledovala.
Roran pevněji sevřel otěže a sklonil se ke krku cválajícího válečného oře, bušení koňských
kopyt, hlasité jako hromy, rozrývalo zem.
On a jeho pět mužů - Carn, Mandel, Baldor, Delwin a Hamund - ukradli čerstvé koně ze stáje hradu ani
ne půl míle vzdáleného. A majitelům se krádež nelíbila. Zburcovali hradní stáže a krátce po Roranově
útěku za nimi vyrazilo deset pronásledovatelů vedených loveckými psy.
"Tam!" vykřikl Roran a ukázal po produ řeky na úzký pás bříz vyčnívající z okolních kopců.
Na jeho pokyn muži odklonili koně z dobře udržované cesty a zamířili mezi stromy. Nerovná země
zpomalila jejich překotné tempo jen mírně. Spěchali navzdory riziku, že by mohl kůň zapadnout do
díry a zlomit si nohu nebo shodit jezdce. Bylo to nebezpečné, ale nerovná cesta stíží jejich
pronásledování.
Roran zarazil koni ostruhy do slabin a vykřikl: „Hyjé!“ tak hlasitě, jak jen to šlo při jeho prachem
ucpaném krku. Kůň poskočil kupředu a krok za krokem zmenšoval vzdálenost od Carna.
Roran věděl, že jeho kůň brzy dosáhne bodu, kdy už bude příliš unavený na to, aby ze sebe vydal
takovou rychlost, i kdyby jej Roran sebevíc kopal ostruhami nebo šlehal otěžemi. Roran nenáviděl,
když musel být krutý na zvířata, ale nechtěl přesedat na náhradního koně, protože by to mohlo
znamenat neúspěch jejich výpravy.
Když dojel ke Carnovi, Roran vykřikl: „Nemůžeš naši cestu zakrýt kouzlem?“
„Nevím jak!“ odpověděl Carn, sotva slyšitelně přes nápor větru a hluk cválajících koní. „Je to příliš
složité!“ Roran zaklel a podíval se přes rameno, psi právě doběhli k nejbližší zatáčce na silnici. Zdálo
se, že letěli nad zemí a jejich dlouhá štíhlá těla se při skoku mohutně natahovala.
Dokonce i z této vzdálenosti rozeznával Roran jejich rudé jazyky a bílé tesáky.
Když dojeli ke stromům, Roran zabočil a rozjel se zpět do kopců. Zůstal však dostatečně blízko břízam,
aby jej kryly, aniž by jej při jízdě šlehaly větvemi a tak daleko, aby na něj nepadaly kameny. Ostatní
udělali totéž. Křičeli na koně, aby nezpomalovali a hnali je do svahu.
Po své levici zahlédl Roran Mandela, který se hrbil nad svou klisnou a ve tváři měl zuřivý výraz. Mladší
muž na Rorana za poslední tři dny zapůsobil svou vytrvalostí a odvahou. Od té doby, kdy Katrinin otec,
Sloun, zradil Carvahall a zabil Mandelova otce, Byrdu, se zdálo, že se Mandel snaží vyrovnat každému
muži z vesnice a zdatně bojoval v posledních bitvách mezi královstvím a Vardeny.
Roran se řítil k silné větvi. Sklonil se, ale slyšel a cítil, jak se větve lámou o jeho přilbu. Utrhané listí
spadlo dolů na Rorana, jeden list se mu na chvíli zachytil pod okem, než jej vítr odnesl dál.
Kůň dýchal čím dál namáhavěji, zatímco se řítili k horám. Roran se pod paží ohlédl dozadu a viděl, že
smečka psů je vzdálena méně jak čtvrt míle. Několik dalších minut a jistě koně doběhnou.
Sakra, pomyslel si Roran a přejel pohledem sem a tam přes husté stromy po jeho pravici, a travnatých
kopcích po levici, hledal něco – cokoliv –, kde by se pronásledovatelům mohli ztratit.
Úprkem měl tak zamlženou mysl, že málem minul. Dvacet metrů před ním byla křivolaká stezka jelenů,
která křížila jejich cestu a pak mizela mezi stromy. „Prr!...Prr!“ zakřičel Roran, opřel se ve třmenech a
zatáhl za otěže. Valach zpomalil do klusu, když tu na protest pohodil hlavou a snažil se utrhnout si něco
trávy. „Ale ne. Ne!“ zavrčel Roran a zatahal za otěže silněji. „Honem!“ zavolal na své druhy, obrátil koně
a zmizel v houští. Vzduch pod stromy byl vlahý, skoro až chladný, a to byla vítaná úleva od horka po
dlouhém úprku. Na chvilku si užíval ten pocit, než kůň začal klopýtat dolů ke břehu potoka. Spadané
listí a větévky praskaly koním pod nohama. Aby Roran nespadl z koně, ležel mu skoro úplně na zádech
a držel se jen pevně sevřenými koleny. Když se dostali na dno propasti, podkovy klapaly po kamenitém
dně potoka a voda stříkala Roranovi až na kolena. Na druhé straně Roran zastavil a ohlédl se po
ostatních. Jeli dolů mezi stromy, namačkaní na sebe. Nad nimi, u vstupu do křoví, zaslechli štěkající psy.
Budeme se muset zastavit a bojovat, uvědomil si Roran.
Zaklel a znovu pobídl koně. Jeli měkkou, mechcem porostlou, sotva znatelnou stezkou.
Nedalekko od potoka byla zeď z kapradí a za ní mělká průrva. Roran si všiml spadlého stromu, který by
mohl sloužit jako provizorní zátaras, pokud by se přetáhl na správné místo. Jenom doufám, že nemají
luky a šípy, pomyslel si. Zamával na své muže. „Tady!“ Škubnutím otěžemi řídil koně do průrvy a pak
sklouzl ze sedla, ačkoli mi připadalo, že k němu přimrzl. Ve chvíli, kdy se jeho nohy dotkly země,
47
podlomily se mu kolena, a kdyby se neopřel o koně, spadl by. Ušklíbl se, přitiskl čelo na koňský bok a
lapal po dechu, zatímco čekal, až třes nohou ustoupí. Muži kolem něj naplnili vzduch pachem potu a
cinkáním postrojů. Koně se třásli, hrudníky se jim zdouvaly a od tlam jim ukapávala žlutá pěna.
„Pomoz mi,“ řekl Roran Baldorovi a ukázal na spadlý strom. Uchopili kmen s zvedli jej nad zem. Roran
skřípal zuby a záda měl stažená bolestí. Jízda na koni v plném trysku a k tomu jen tři hodiny spánku na
každých dvanáct hodin strávených v sedle, nebylo divu, že se cítil slabý. Stejně tak bych mohl jít do
bitvy opilý, nemocný a nebo kdybych nebyl úplně při smyslech, uvědomil si Roran, pustil kládu a
napřímil se. Ta myšlenka ho rozrušila. Šest mužů se postavilo před koně, vytáhli zbraně a sledovali
kapradinovou zeď. Okolo průrvy zněl křik lovců a štěkot psů stále hlasitěji. Roran se napjal a zvedl
kladivo do výše. Poté uslyšel zpěvavé zvuky starověkého jazyka pocházející od Carna proložené
štěkotem psů. Moc obsažená v těch větách zježila Roranovi vlasy v zátylku. Kouzelník pronesl několik
slov, mluvil tak rychle, že to ostatním splývalo do nicneříkajcího blábolení. Jakmile skončil, mávl na
Rorana a ostatní a napjatě zašeptal: „K zemi!“ Roran klesl na zadek bez jakéhokoli zaváhání. Nebylo to
poprvé, co zalitoval, že nemůže kouzla používat on sám. Ze všech dovedností, které mohl bojovník
mít, žádná z nich nebyla vhodnější, mohl by přetvářet svět jen s pomocí své vůle a několika slov.
Kapradiny před ním zašustily a zatřásly se, po chvíli se v nich objevila černá špička čenichu
s rozechvělým chřípím. Delwin zasyčel a pozvedl meč, aby psu setl hlavu, ale Carn na něj houkl a mávl
na něj, aby sklonil ostří. Pes svraštil čelo a v očích se mu objevil zmatený výraz. Znovu očichal vzduch,
oblízl si nos rudým jazykem a vycouval. Jak psí hlava zmizela za listy, začal Roran, který do té doby
dech zadržoval, znovu dýchat. Podíval se na Carna a doufal, že to vysvětlí, ale ten jen zavrtěl hlavou a
dal si prst před rty. O pár vteřin později další dva psi nahlédli do průrvy a stejně jako první pes se po
chvíli stáhli. Brzy začali kňučet, protože nemohli přijít na to, kam jim kořist zmizela. Jak čekali, Roran si
všiml, že jsou jeho legíny na vnitřních stranách stehen skvrnité. Dotkl se skvrn a prsty se mu zašpinily
od krve. Každá skvrna označovala prasklý puchýř. A to nebyly jediné puchýře - další cítil na rukách v
místech, kde svíral otěže, na patách, a na dalších nepříjemných místech. Znechuceně si otřel prsty o
zem. Podíval se na své muže a podle toho, jaké nepohodlí viděl v jejich tvářích, když se pohybovali, a
jak zkrouceně drželi meče, poznal, že jsou na tom podobně. Ale přesto lépe než on. Roran se rozhodl,
že při další zastávce na spaní požádá Carna, aby mu rány vyléčil. Pokud je ale kouzelník příliš unavený,
Roran by radši snášel bolest, než aby přinutil Carna vynaložit všechny své síly, ještě než dojedou k
Aroughs. Roran měl podezření, že kouzelníkovy dovednosti se jim při dobývání města budou hodit.
Přemýšlel o Aroughs a volnou rukou si sáhl na hruď, aby se ujistil, že tam stále ještě má tajné příkazy,
které nemohl číst, a kterými jej pověřila komise. Byly tam. Po několika dlouhých, napjatých minutách
začal jeden pes štěkat u stromů proti proudu potoka. Ostatní se vrhli za ním a hrdelně vrčeli, čímž
dávali najevo, že jsou na stopě nějaké kořisti. Když zvuky utichly, Roran se narovnal a rozhlédl se po
stromech a keřích v okolí. „Vzduch je čistý,“ řekl stále ještě tlumeně. I ostatní se už postavili.
Hammund, vysoký a rozcuchaný, který měl u úst hluboké vrásky, přestože byl jen o rok starší než
Roran. Otočil se na Carna, zamračil se a řekl: „ Proč jsi to nemohl udělat už dřív, místo toho, abychom
se málem polámali v křoví a na tom kopci?“ Ukázal směrem k potoku. Carnu odpověděl stejně
naštvaným tónem. „Protože mě to napadlo až teď. Proto. Vzhledem k tomu, že jsem nás všchny právě
zachránil před roztrháním, bys mohl prokázat trochu vděčnosti!“„Jo ták, jsem si myslel, že zatímco jsi
se vezl na koni, měl jsi dost času na vymýšlení těch svých kouzel a kdo ví co ještě...“ Roran se obával,
aby jejich spor nepřerostl v daleko větší záležitost, a tak mezi ně raději vstoupil. „Dost,“ řekl. Pak se
obrátil na Carna. „Skryje nás tvoje kouzlo před strážemi?“Carn zakroutil hlavou. „Muži se nedají zmást
tak lehce jako psi.“ Vrhl pohrdavý pohled na Hammunda. „Alespoň většina ne, mohu schovat nás, ale
ne cestu, kudy jsme proběhli.“ Ukázal na polámané kapradí a otisky koňských kopyt v hlíně. „Budou
vědět, že tu jsme, jestli nezmizíme dřív, než nás uvidí. Psi běželi jiným směrem, mohli by je zmást...“
„Do sedel!“ zavelel Roran. Se směsicí kleteb a špatně skrývaných stenů vylezli muži zpět na koně.
Roran se naposled rozhlédl po místě kde zastavili, aby se ujistil, že tu nic nezapoměli a pak navedl
svého válečného oře do čela skupiny a pobídl jej ostruhami.
Poté společně vyrazili ze stínu stromů a pryč od průrvy, jejich zdánlivě nekonečná cesta k Aroughs
pokračovala. Co budou dělat, až dorazí k městu? Roran neměl tušení.
48
POŢÍRAČ MĚSÍCE
E
ragon se procházel po vardenském táboře a kroutil rameny ve snaze rozhýbat ztuhlost, která
byla výsledkem odpoledního cvičného boje s Aryou a Blodhgarmem.
Vystoupil na malé návrší, které se, jako osamělý ostrůvek, tyčilo nad mořem stanů. Založil
ruce v bok a vychutnával si pohled, který se mu naskytl. Před ním se rozkládala jemně se vlnící
hladina jezera Leona, od níž se odrážely poslední paprsky zapadajícího slunce, připomínající oranžové
tlumené světlo loučí.
Silnice, po níž se ubírala vardenská vojska k Dras-Leoně, vedla při pobřeží a byla tvořena kamennou
dlažbou spojenou maltou. Eragon se od Jeoda dozvěděl, že její historie sahá ještě daleko před
Galbatorixovu zradu a Pád Jezdců. Čtrt míle na sever viděl světla malé rybářské vesničky, jejíž
obyvatelé, jak tušil, jistě nebyli zrovna nadšeni představou cizí armády téměř na prahu svých dveří.
Co se musíš naučit je, abys viděl podstatu věcí, ne jen jejich povrch...
Od chvíle, kdy opustili Belatonu, Eragon zvažoval tuto Glaedrovu radu ze všech stran. Za celou dobu
však nebyl schopen rozluštit, jaký jinotaj se pod ní skrývá, tak se rozhodl interpretovat ji doslova.
Začal tedy usilovně prohlížet zhola vše, co se dostalo do jeho zorného pole, bez ohledu na to, jak
malé, či zdánlivě nepodstatné to bylo a následně pochopit podstatu.
Namáhal se, ale přesto měl na jazyku hořkou pachuť porážky. Kdykolik vzhlédl, zavalilo ho takové
množství dojmů a rozličných detailů, že nebyl schopen je všechny obsáhnout. Navíc byl rozladěn i
faktem, že nedokázal zodpovědět některé otázky, jako například proč ze tří komínů v rybářské
vesničce nestoupá žádný kouř.
Nicméně navzdory pocitům marnosti mu toto jeho cvičení přineslo i pozitivní výsledky - Arya ho už
nedokázala hravě porazit, kdykoliv zkřížili meče, což ale neznamenalo, že by se snad jejím
schopnostem blížil, či je snad překonával. Nebyl nikdo, kdo by ho naučil jak ji porazit, protože zatím
nepoznal nikoho, kdo by se jí rovnal.
"Možná má Arya pravdu," pomyslel si, "a jediné, co potřebuji je tréninkem získat zkušenosti. Ale
získat zkušenosti vyžaduje čas - celé moře času a to je právě to, čeho mám nejméně. Už jsme u bran
Dras-Leony a pak už zbýva jen Uru-Baen. Mám nanejvýš pár měsíců, než budu muset čelit
Galbatorixovi se Šruikanem."
Povzdechl si a promnul si spánky, pokoušejíc se přesunout mysl k méně znepokojivým myšlenkám.
Pokaždé, když upadl do tohoto rozpoložení, ho napadaly tisíce pochybností a pokaždé se jeho úzkost
jen prohlubovala.
Zabrán do svých úvah pokračoval Eragon dolů z kopce. Bezcílně se proplétal mezi stany, a čím déle se
procházel, tím víc se mu do duše vracel klid. Muži, kteří byli ještě na nohou, mu ustupovali z cesty a
zdravili ho pěstí zkříženou přes hruď a často jejich geto doprovázelo tiché: "Stínovrahu!". Na něž
Eragon odpovídal lehkým zdvořilým pokývnutím hlavy.
Asi čtvrt hodiny se procházel, zastavoval a zase dával do pochodu, zatímco mu v hlavě vířily myšlenky.
Najednou ho ze zasnění vyrušil vysoko posazený ženský hlas, který něco zaujatě vysvětloval.
Přemožen zvědavostí se dal vést zvukem ženina hlasu, až došel ke stanu, který stál stranou všech
ostatních, u paty stařičké pokroucené vrby - jediného stromu, který armáda ušetřila osudu paliva
táborových ohňů.
A tam, pod baldachýnem z větví, se mu naskytl velice zvláštní pohled.
Kolem malého plápolajícího ohýnku tu sedělo v půlkruhu dvanáct urgalů, včetně Nar Gazhvoga jejich velitele. Po tvářích jim tančily stíny, které jen podtrhávaly jejich děsivost a zdůrazňovaly jejich
klenutá čela, široké lícní kosti a masivní čelisti, stejně jako jejich rohy, jež rašily z čela a stáčely se po
obou stranách hlavy. Všichni byli neozbrojení a bez brnění. Na nahých hrudích měli z řemínků
spletené pásy uvázané křížem od ramenou k pasu a na předloktích jen kožené chrániče. Kromě Nar
Garzhvoga tu seděli ještě tři další kullové a v poměru s jejich neuvěřitelnými rozměry vypadali ostatní
Urgalové nepatřičně malincí. Mezi nimi, ale i na jejich klínech, zahlédl Eragon několik tuctů
kočkodlaků v jejich zvířecí formě. Mnozí z nich seděli přímo u ohně, naprosto klidní a nehybní, měli
nastražené uši se střapečky na koncích a naslouchaly vyprávění. Ostatní se povalovali okolo, či
odpočívali v náručích některých urgalů.K Eragonovu úžasu zahlédl jednoho kočkodlaka - vlastně
kočkodlačici - stočenou do klubíčka a podřimující dokonce mezi rohy jednoho z Kullů. Přední tlapka jí
visela dolů a zatínala drápky do Kullova čela. Kočkodlaci byli ve srovnání s obrovskými a surovými
49
Urgaly tak drobouncí, ale přesto kdyby si měl Eragon vybrat, komu by raději čelil v boji, volba by
padla na Urgala. Kočkodlaci byli pro něj naprosto nepředvídatelní, narozdíl od přímého bojového
stylů Urgalů.
Na druhé straně ohně, na složené dece před stanem, který nemohl patřit nikomu, než jí, seděla
bylinkářka Angela. Před ní ležela kupka koudele, z které hbitými prsty spřádala tenounké vlákno,
následně ho namotávajíc na vřeteno. Kočkodlaci i Urgalové ji se zatajeným dechem poslouchali.
K Eragonovým uším se doneslo: "ale byl příliš pomalý. Zuřivý divoký králík zakoulel rudýma očima, vrhl
se na Horda a rozerval mu hrdlo. Poté odpelášil k lesu a bohužel také ze zaznamenané historie. Tak,
jako tak" - Angela se naklonila blíž k posluchačům a ztlumila hlas - "pokud budete někdy putovat
těmito kraji, můžete narazit na čerstvě zabitého jelena, nebo Feldunosta, který vypadá jako ožižlaný
tuřín. Okolo bude jistě spousta stop nezvykle velkého králíka. Sem tam se ztratí nějaký bojovník z
Kvothu a za čas je nalezen s rozervaným hrdlem. Rozervané hrdlo je něco jako navštívenka zuřivého
králíka." Znovu se pohodlně usadila a pokračovala ve výkladu: "Terrin byl zdrcen ztrátou svého přítele
a chtěl zabijáckého králíka vystopovat, ale trpaslíci potřebovali jeho pomoc. Vrátil se tedy zpět do
pevnosti, kde po tři dny a noci pomáhal bránit hradby, dokud jim téměř nedošly zásoby a nezbyl snad
žádný nezraněný bojovník. Konečně, čtvrtého dne za rozbřesku, kdy už se vše zdálo ztraceno, se
protrhala mračna a daleko na horizontu Terrin zahlédl hromoblak draků v čele s Mimringem. Pohled
na draky vyděsil obléhatele natolik, že zahodili zbraně a prchli do divočiny." Angela se ušklíbla:
"Samozřejmě, obyvtele pevnosti Kvoth tato událost natolik rozradostněla, že slavili jako šílení.
Když Mimring přistál, pohlédl na něj Terrin s velkým překvapením - jeho šupiny byly totiž čiré a
průsvitné jako diamanty. Říká se, že se to přihodilo jeho letem příliš blízko ke slunci, když musel
přeletět vršek Beorských hor, aby stihl přivést posily včas. Žádný jiný drak nikdy tak vysoko nevyletěl.
Od té doby byl Terrin znám jako hrdina bitvy o Kvoth, jeho drak jako Mimring Briliant a oba žili
šťastně až do smrti. Pravda je, že se později začalo šuškat, že se Terrin bojí králíků, což mu vydrželo až
do vysokého věku. Tak tohle se SKUTEČNĚ stalo v Kvothu!"
Když Angelina slova dozněla, kočkodlaci začali hlasitě příst a Urgalové tiše souhlasně mručeli.
"Vyprávěla jsi dobrý příběh, Uluthrek." pronesl Garzhvog hlasem znějícím jako lavina. "Děkuji."
"Já to slyšel jinak." Vložil se do hovoru Eragon a vystoupil ze stínu. Angela se usmála a odvětila:
"Těžko se dá očekávat od trpaslíků, že uznají, že se nad nimi smiloval králík. Krčil ses ve stínu celou
dobu?" „Jen chvilku." přiznal Eragon. "Pak jsi propásl tu nejlepší část příběhu, ale dnes večer se
nehodlám opakovat. Příliš mi vyschlo v krku při té dlouhé řeči."
Pod Eragonem se zlehka zachvěla země, jak se začali Urgalové pomalu zvedat, což s nelibostí nesli
kočkodlaci, někteří dokonce mňoukali na protest, když byli pokládáni na zem.
Jak se tak Eragon rozhlížel po shromáždění bizardních rohatých tváří kolem ohně, musel potlačit
nutkání sáhnout po meči. Ačkoli s Urgaly bojoval, cestoval, lovil a některým dokonce procházel
paměť, nemohl se stále zbavit jisté odtažitosti. V hlavě měl srovnáno, že jsou nyní spojenci, ale v
morku kostí to cítil naopak. Příliš dobře si vybavoval, jaký děs kolem sebe šířili, když bojovali.
Garzhvog vyndal něco z brašny připevněné na opasku, natáhl svou velikánskou ruku přes oheň a
podal to Angele, která odložila předení a přijala předmět do dlaní. Byl to hrbolatý modrozelený
krystal, který se třpytil jako právě napadený sníh. Angela si ho zastčila do záhybu šatů a zvedla ze
země vřeteno.
Garzhvog jí řekl: „Někdy musíš navštívit náš tábor a vyslechnout naše příběhy. Máme sebou
vypravěče - je opravdu dobrý. Když vypráví příběh o NarTulkhuovu vítězství u Stavarosku, tep se ti
zrychlí jako při zápase rohů na rohy s nejsilnějším z nepřátel."
„To si umím předtavit jen těžko - nemám totiž rohy." usmála se Angela. „Každopádně mi bude ctí,
poslechnout si ten příběh společně s vámi. Co třeba hned zítra večer?"
Obrovský Kull potěšeně pokýval hlavou. Eragona přemohla zvědavost: Nar Garzhvogu, kde je vlastně
ten Stavarosk? Nikdy jsem o takovém místě neslyšel."
Urgalové se neklidně zavrtěli a Garzhvog sehnul hlavu jako býk: „Co je to za triky, Ohnivý meči? Proč
nás tak urážíš?" dožadoval se. „Hledáš záminku, abys mě mohl vyzvat na souboj?" Zaťal pěsti v
nezaměnitelném významu. Eragon volil slova obezřetně: „Nemyslel jsem tím naprosto nic zlého, Nar
Garzhvogu. Má otázka byla upřímná, opravdu jsem ještě o Stavarosku neslyšel." Překvapený šepot
prolétl řadami Urgalů: „Jak je to možné?" Udiveně se zeptal Garzhvog. „Copak si všichni lidé
nevyprávějí o našem největším triumfu? Nezní snad vašimi síněmi od severních plání po Beorské hory
50
písně o největší bitvě našich druhů? Když ale nikde jinde, pak spoň u Vardenů toto musí být známo!"
Angela si oddechla, a aniž zvedla oči od předení, vyzvala Eragona: „Jen jim to řekni."
V koutku mysli cítil Eragon Safiřinu přítomnost při jejich rozepři a věděl, že je připravená vyrazit mu
na pomoc, pokud bude boj nevyhnutelný. Velmi opatrně volil slova: „Opravdu si nemyslím, že se mi
kdy o tom někdo zmínil, ale přidal jsem se k Vardenům teprve přednedávnem, a.."
"Drajl!" zaklel Garzhvog. „Ten bezrohý zrádce ani nemá kuráž přiznat vlastní porážku! Je to zbabělec a
lhář!"
„Kdo? Galbatorix?" Zeptal se Eragon obezřetně. Několik kočkodlaků zasyčelo při zmínce králova
jména.
Kull přikývl. „Aye. Když uchvátil vládu, pokusil se vyhladit celou naši rasu. Poslal na svahy obrovskou
armádu. Jeho vojáci vypalovali naše vesnice, pálili naše těla a za nimi zůstávala jen spoušť. Bojovali
jsme. Nejprve s nadšením, posléze s beznadějí, ale nevzdali jsme se. Bylo to to jediné, co se dalo
dělat. Nebylo kam uniknout, kde se schovat. Kdo mohl ochránit náš lid, když byli dračí Jezdci zničeni?
Nicméně se na nás usmálo štěstí. Do našeho čela se postavil mocný válečník jménem Nar Tulkhqa. Byl
kdysi zajat lidmi a strávil mnoho let bojem proti nim. Naučil se, jak myslí. Jen díky svým znalostem se
mu povedlo sjednotit všechny naše kmeny pod své vedení. Vlákal Galbatorixovu armádu do pasti v
úzké úžlabině Dračích hor, kde jsme se na ně sesypali z obou stran. Země byla nasáklá krví a vrstva
mrtvých těl byla silnější, než výška dospělého Kulla. Do dneška, když zabloudíš do průsmyku
Stavarosk, uslyšíš pod nohama křupat kosti, a kusy brnění a mečů najdeš za každým keříkem."
"Tak to jste byli vy!" vykřikl Eragon. Co pamatuji se vypráví, že král přišel o polovinu své armády na
svazích Dračích hor, ale nikdo mi nebyl schopen říci jak nebo proč."
"Bylo to rozhodně víc, než polovina, Ohnivý meči." Garzhvog se vypjal a vydal hrdelní mručivý zvuk a
pak dodal: „A my se teď musíme postarat, aby se o našich tehdejších vítězství všichni dozvěděli.
Najdeme vaše pěvce a naučíme je naše písně pojednávající o Nar Tulkhqovi a ujístíme se, že je budou
zpívat často a nahlas." Rychle pokývnul hlavou, sám spokojen se svým záměrem - což bylo působivé
gesto, vezme-li se v úvahu velikost té hlavy - a poté se s rozloučením: "Nashledanou Ohnivý meči,
nashledanou Uluthrek." rozběhl pryč, následován svými bojovníky do tmy.
Angela se za Eragonovými zady zasmála. „Co?" otočil se na ni. Znovu se usmála. „Jen jsem si
představila výraz toho chudáka, do jehož stanu se sesype osm Urgalů a čtyři Kullové celí žhaví poučit
ho o urgalské kultuře. Dost by mě překvapilo, kdybychom ho za chvíli neuslyšeli ječet." A znovu se
rozesmála.
Pobaven, Eragon si přisedl k ohni a rozhrábl klackem uhíky. Vtom mu na klíně něco přistálo, a když se
podíval dolů, zjistil, že se mu na nohách uvelebila bílá kočkodlačice. Chtěl ji pohladit, ale v poslední
chvíli se zarazil a zeptal se: „Mohu?" Škubla ocasem, ale jinak jeho otázku naprosto ignorovala.
Doufaje, že právě nedělá pořádnou hloupost, začal ji Eragon něžně škrábat na krku. Hluboké hlasité
předení naplnilo noční vzduch.
"Líbíš se jí." poznamenala Angela. Z neznámého důvodu to Eragona hluboe potěšilo. "Kdo je a jak se
jmenuje ?.. Totiž.. Jak se jmenujete?" Vrhl rychlý omluvný pohled na kočku na svém klíně, protože se
obával, jestli ji neurazil.
Angela se tiše zasmála a řekla: „Jmenuje se Lovkyně Stínů, nebo spíš tak nějak by se přeložilo její
jméno z jazyka Kočkodlaků." Je to Grimrrova družka, takže v určitém ohledu by se dalo říct, že je
vlastně královna."
Předení zesílilo.
"Ó jistě." Odvětil Eragon. "A kde je vlastně Solembum?"
"Má napilno - nahání jednu dlouhovousou krásku poloviny jeho věku. Chová se jako hloupé kotě. Ale
co, každý se čas od času zblázní." Angela odložila plné vřeteno, vzala si novou kupku koudele a začala
příst nanovo. „Vypadáš, jako bys měl zvědavostí puknout, Stínovrahu." řekla.
„To je tím," odpověděl „že pokaždé, když se setkáme, jsem z Tebe jen zmatenější a zmatenější.
"Pokaždé? To je od Tebe trochu absolutistické, ale co - pokusím se být sdílnější. Tak se ptej."
Skeptický k její zdánlivé otevřenosti Eragon uvažoval, co by se rád dozvěděl. Nakonec se zeptal:
Hromoblak draků? Jak jsi to…"
"Hromoblak je jediný správný termín pro skupinu draků. Kdybys někdy viděl taovou skupinu v plném
letu, jiný název by Tě ani nenapadl. Když Ti nad hlavou přeletí deset, dvanáct draků, způsibí to
takovou ozvěnu, že Ti bude připadat, že sedíš uprostřed obřího bubnu. Mimo to - jak jinak bys chtěl
51
skupině draků říkat? Hejno - jako hus? Nebo snad stádo? Smečka? Nene. Nic z toho neodpovídá záři a
děsu, který taková skupina působí... Ačkoliv počkej. Děso-zář..? To zní pěkně... Ale ne. Doopravdy je
to hromoblak, což bys věděl, kdyby se Tvůj výcvik nezužoval jen na máchání mečem a naučení se pár
slovíček ve Starověkém jazyce.
"Určitě je to přesně tak." dobíral si ji, ale skrz stálepřítomné spojení se Safirou cítil, že slovní spojení
"hromoblak draků" se jí doopravdy zamlouvá a i on sám musel uznat, že je to trefné označení.
Chvíli přemýšlel, než ho napadla další otázka: „Proč Tě Nar Garzhvog nazýval Uluthrek?" „Tohle
jméno mi dali Urgalové již velmi dávno, když jsem cestovala mezi jejich kmeny."
"A co to vlastně znamená?" „Požírač měsíce."
"To je poněkud zvláštní jméno,"podivil se Eragon. "Jak jsi k němu přišla?"
"Snědla jsem měsíc, samozřejmě, jak jinak?" Eragon se zachmuřil a soustředil se jen na laskání
kočičího kožíšku na svém klíně. Po chvíli se obrátil na Angelu s další otázkou: „Proč Ti dal Garzhvog
ten kámen?" "Výměnou za příběh, to snad bylo zřejmé." „Ale co to je?" „Kus kamene. To jsi
doopravdy nepoznal?" Zasmála se a dodala: „Opravdu bys měl trochu víc sledovat, co se kolem Tebe
děje. Pokud se nepoučíš, mohl by Ti někdo vrazit nůž do zad a s kým by sis pak vyměňovala šibeniční
humor?" Odhodila si vlasy z obličeje. „Tak pokračuj, tahle hra na pravdu mě začíná bavit."
Eragon udiveně zdvihl jedno obočí a jistý si tím, že mu zas přímo neodpoví se zeptal: "Co mělo
znamenat Píp píp?" Bylinkářka se málem zajíkala smíchy a někteří kočkodlaci jako by se také usmívali.
Lovkyně Stínů však vypadala rozladěně a zaťala drápky do Eragonova stehna, až bolestí zamrkal. "Tak
poslouchej," řekla Angela stále se ještě smějíc. „Když už Tě zajímá zrovna tohle, tak je to vlastně
stejně dobrý příběh jako kterýkoliv jiný. "
"Před pár lety jsem putovala po okraji Du Weldenvarden, daleko na západě, mnoho mil od
obydlených krajů a právě tam jsem se poprvé potkala Grimrra. Tehdy byl ještě pouze náčelníkem
malého kmene kočkodlaků a ještě měl všechny packy vpořádku. Každopádně.. když jsem se s ním
setkala, tak si hrál s malým ptáčetem drazda, které vypadlo z hnízda. Neměla bych námitky, kdyby ho
chytil a snědl, konec konců, to je pro kočky jaksi přirozené, ale on ho mučil. Tahal ho za křidélka,
oždiboval mu ocas, nechal ho trochu poodběhnout, jen aby ho v zápětí znovu chytil." Angela nakrčila
nos znechucením. "Já mu říkala, že tohle by dělat neměl, ale on jen zavrčel a dál si mě nevšímal. Já
opravdu špatně snáším, když mě někdo ignoruje. Tak jsem mu ptáče sebrala a seslala na Grimrra
kouzlo, kvůli kterému následující týden pípal jako zpěvný pták."
"On pípal?!" vykřikl Eragon. Angela přikývla. "Nikdy v životě jsem se tak nenasmála. Všichni
kočkodlaci se mu vyhýbali celý ten týden." „Žádný div, že Tě nenávidí."
"No a co? Když si čas od času neuděláš pár nepřátel, stane se z Tebe zbabělec, nebo ještě něco
horšího. Mimoto, vidět jeho reakci bylo k nezaplacení. Byl tak hrozně rozčílený!"
Kočkodlačice na jeho klíně znovu zaťala drápy. Eragon se zašklebil a navrhl: "Co takhle změnit téma?"
"Hmm." Než mohl navrhnout další směr konverzace, hlasitý výkřik, přicházející odněkud z nitra tábora
proťal vzduch, několikrát se odrazil v ozvěně, až dozněl do ztracena.
Eragon a Angela se na sebe podívali a vyprskli smíchy.
52
FÁMY A PSANÍ
J
e pozdě,“ řekla Safira, když se Eragon šoural k jejich stanu, vedle kterého ležela Safira stočená
do klubíčka, třpytící se jako hromada azurových uhlíku v mdlém světle pochodně. Prohlížela si
„
ho jedním okem.
Sklonil se k její hlavě a na několik minut přitiskl své čelo na její, zatímco objímal její ostnatou čelist.
„Ano, to je,“ řekl konečně. „A ty si musíš odpočinout, po tom celodenním létání ve větru. Běž spát,
uvidíme se ráno.“
Ještě jednou na něj povzbudivě mrkla.
Uvnitř stanu Eragon rozsvítil malou svíčku pro pohodlí. Pak si sundal boty a sedl si na lůžko s nohama
zkříženýma. Zpomalil dýchání a dovolil mysli, aby se otevřela a vyrazila ven, aby se dotkla všeho
živého okolo něj, od červů a jejich hmyzu v zemi, k Safiře a Vardenským vojákům i k těm několika
zbývajícím rostlinám nedaleko od něj.
Dlouhou chvíli tam seděl, na nic nemyslel, vědom si tisíce pocitů, ostrých i jemných a nesoustředil se
na nic jiného, než na neustálé nádechy a výdechy jeho plic.
Z dálky slyšel mluvit muže, kteří stáli okolo ohně na hlídce. Noční vzduch nesl jejich hlasy dál, než
zamýšleli, dost daleko na to, aby jeho ostrý sluch zaslechl jejich slova. Mohl také cítit jejich mysli a
mohl číst jejich myšlenky, ale místo toho si zvolil respektovat jejich nejniternější soukromí a pouze
poslouchat.
Hluboký hlas jednoho z nich povídá: „- a způsob, jakým na tebe zírají, jako kdybys byl nejnižší
z nejnižších. Většinou ti ani neodpoví, když se je na něco přátelsky zeptáš. Prostě se otočí a jdou
pryč.“
„Jo,“ řekl druhý muž. „A ty jejich ženy – krásné jako sochy a dvakrát tak svůdné.“
„To proto, že jsi jenom ošklivý mizera, Sverne, proto.“
„To není moje chyba, můj táta měl ve zvyku svádět dojičky, kdykoli to šlo. Mimo to, ty máš co říkat,
s tím tvým ksichtem by z tebe mohly děti mít noční můry.“
Hluboký hlas válečníka zavrčel, pak někdo zakašlal a Eragon slyšel syčení, jak se vlhkost vypařovala,
když někdo hodil poleno do ohně.
Třetí mluvčí vstoupil do konverzace: „Elfové se mi nelíbí stejně jako vám, ale potřebujeme je,
abychom vyhráli tuhle válku.“
„A co když se pak otočí proti nám?“ zeptal se muž s hlubokým hlasem.
„Slyšte, slyšte,“ přidal se Svern. „Podívej, co se stalo v Ceunonu a Gileadu. Všichni ti muži, všechna
jejich síla a Galbatorix je stále nemůže zastavit, aby se nehrnuli přes hradby.“
„Možná se nesnaží,“ navrhl ten třetí.
Následovala dlouhá pauza. Pak muž s hlubokým hlasem řekl: „Teď je to výjimečně
nepříjemné…Přesto, ať už se snaží nebo ne, nevidím způsob, jak bychom mohli elfy držet zpátky,
pokud se rozhodnou, že vyhlásí jejich stará teritoria. Jsou rychlejší a silnější, než jsme my a na rozdíl
od nás, u nich umí kouzlit každý.
„Jo, ale my máme Eragona,“ odporoval Svern. „Mohl by je zatlačit zpět do lesů sám, kdyby chtěl.“
„On? Ts! Vypadá spíš jako elf na to, aby měl svou krev a maso. Počítal bych s jeho loajalitou asi tak
stejně jako s urgalí.“
Třetí muž znovu promluvil: „Všimli jste si, že je vždycky čerstvě oholen a nezáleží na tom, jak brzy
ráno rozbijeme kemp?“
„Určitě používá místo břitvy kouzla.“
„Jde to zkrátka všechno proti přirozenému řádu světa, víš. To a všechna ta ostatní kouzla, která se tu
povalují všude kolem. To se ti akorát chce, někde se schovat a nechat kouzelníky aby se pozabíjeli
mezi sebou bez toho, abychom se do toho vměšovali.“
„Nezdá se mi, že by sis stěžoval, když léčitel použil kouzlo místo kleští, aby ti vyndal šíp z ramene.“
„Možná, ale ten šíp mě nikdy nemusel zasáhnout, kdyby nebylo Galbatorixe. A je to on a ta jeho
magie, co způsobil tenhle binec.“
Někdo zachrápal. „To je pravda, ale vsadím poslední měďák na to, že Galbatorix negalbatorix, stejně
bys skončil se šípem trčícím ti z ramene. Jsi moc namyšlený na to, abys dělal něco jiného, než
bojoval.“
„Eragon mi u Feinsteru zachránil život, víš,“ řekl Svern.
53
„Jo, a jestli nás budeš tou historkou nudit ještě jednou, nechám tě čistit hrnce celý týden.“
„No, ale on…“
Na chvíli zavládlo ticho, které bylo vyrušeno, až když si ten muž s hlubokým hlasem povzdechl.
„Musíme najít způsob, jak se bránit. To je ten problém. Jsme vydáni na milost elfům, kouzelníkům –
našim nebo jejich – a každému podivnému tvorovi, který bydlí v téhle zemi. Všechno je to fakt pro
někoho jako Eragon, ale my nejsme takoví šťastlivci. Co potřebujeme je - “
„Co potřebujeme,“ řekl Svern, „jsou Jezdci. Ti dají svět do pořádku.“
„Pfff. S čím, s draky? Nemůžeš mít Jezdce bez draků. Mimo to stejně se nebudeme moct bránit, to je
to, co mě trápí. Nejsem dítě, které se schovává za máminu sukni, ale kdyby se tu v noci objevil Stín,
není nic, čím bychom mu zabránili, aby nám oddělil hlavy od těla.“
„To mi připomíná, slyšeli jste o Lordu Barstovi?“ zeptal se třetí muž.
Svern vydal souhlasný zvuk. „Slyšel jsem, že si pak snědl srdce.“
„O čem to mluvíte?“ zeptal se voják s hlubokým hlasem.
„Barst - “
„Barst?“
„Vždyť víš, ten hrabě co má půdu nad Gileadem - “
„Není to on, kdo navedl své koně schválně přímo do Ramru - “
„Jo, to je on. Nicméně on teda šel do vesnice a nařídil všem mužům, aby se připojili ke Galbatorixově
armádě. Samý kecy jako obvykle. Jenomže ti muži odmítli a zaútočili na Barsta a jeho vojáky.“
„Odvážné,“ řekl muž s hlubokým hlasem. „Blbé, ale odvážné.“
„No, Brast byl na ně ale moc chytrý, měl rozestavěné lukostřelce kolem celé vesnice, ještě než vešel
dovnitř. Vojáci zabili půlku mužů a rozdrtili zbytek. Teda žádné překvapení. Pak si Barst vzal toho
vedoucího, chlapa co ten boj začal, chytnul ho za krk a holýma rukama mu utrhl hlavu!
„Ne.“
„No jo, jako kuřeti. A co horšího, nařídil, aby jeho rodinu upálili zaživa!“
„V tom je nějaký trik.“
„Mohla by v tom bejt kouzla?“ zeptal se muž s hlubokým hlasem.
„No já nevím, on byl vždycky silnej – silnej a chytrej. Když byl mladší, říkalo se, že zabil vola jedinou
ranou pěstí.“
„Mně to zní jako magie.“
Voják s hlubokým hlasem zabručel, ale nic neřekl.
Po tom se muži roztrousili na své hlídky a Eragon už od nich nic víc neslyšel. Kdykoli jindy by ho jejich
konverzace rozčílila, ale díky meditaci zůstal po celou dobu klidný a ačkoli mu to dalo práci,
zapamatoval si celý jejich rozhovor, aby ho mohl patřičně zvážit později.
Když si konečně srovnal myšlenky, cítil se uvolněný a klidný. Eragon uzavřel svou mysl, otevřel oči a
pomalu rozmotal ztuhlé nohy.
Pohyb plamene svíčky ho přiměl, chvilku na něj zírat, uchvácený jeho křivkami.
Pak vyšel ven k Safiřiným sedlovým brašnám tam, kde je nechal naposledy a vyndal z nich brko,
kartáč, lahvičku inkoustu a listy pergamenu, které na Jeodovi vyžebral před několika dny, stejně jako
si vzal kopii Domina abr Wyrda, kterou mu starý učenec dal.
Vrátil se na lůžko a umístil těžkou knihu co nejdál od něj, aby zmenšil šanci, že ji pocáká inkoustem.
Položil si pergamen na kolena, jako podnos a vyhladil list na nerovném povrchu. Ostrý zápach mu
naplnil nos, když odšrouboval lahvičku a ponořil do ní brk.
Dotkl se hrotem pera okraje lahvičky, aby odstranil přebytečný inkoust a pak opatrně udělal první
tah. Brko vydávalo mdlý, škrábavý zvuk, když psal runy jeho jazyka. Když to dokončil, porovnal to
s úsilím předchozí noci, aby viděl, jak se jeho rukopis zlepšil – jenom trošku – stejně jako to porovnal
s runami v Domia abr Wyrda, kterou používal jako vzor.
Ještě třikrát přepsal abecedu, dával pozor především na tvary, se kterými měl největší potíže. Pak
začal sepisovat své myšlenky a pozorování, které zahrnovaly denní události.
Cvičení bylo užitečné nejen proto, že mu poskytovalo spolehlivý způsob, jak si mohl procvičovat
písmo, ale také proto, že mu pomáhalo lépe porozumět všemu, co viděl a dělal celý den.
Bylo to namáhavé, ale on si psaní užíval, protože našel výzvu, která ho podněcovala. Také mu to
připomnělo jeho hodiny s Bromem, kdy ho starý vypravěč učil význam každého písmene, které dávaly
Eragonovi pocit blízkosti k otci, které se mu jinak nedostávalo.
54
Potom, co řekl všechno, co si přál říct, umyl brk dočista, pak ho vyměnil za kartáček a vzal si jiný list
pergamenu, který už byl napůl pokrytý řádkami glyfů starověkého jazyka.
Psát elfským způsobem, Liduen Kvaedhí, bylo těžší, než psát jeho jazykem, protože glyfy byly složité a
měly plynulé tvary. Nicméně vytrval v tom ze dvou důvodů: potřeboval si udržet dobrou znalost
písma. A kdyby měl někdy něco napsat ve starověkém jazyce, myslel, že by bylo moudré to napsat
tak, aby tomu většina lidí nebyla schopna porozumět.
Eragon měl dobrou paměť, ale i tak, se přistihl, jak začíná zapomínat mnoho z kouzel, kterým ho učil
Brom a Oromis. Proto se rozhodl, že si vytvoří slovník, kam zapíše každé slovo, které znal ve
starověkém jazyce. Ačkoliv to těžko mohla být nějaká průkopnická myšlenka, až donedávna by
hodnotu takového souhrnu neocenil.
Pracoval na slovníku ještě několik dalších hodin, načež vrátil psací potřeby do sedlových brašen a
vytáhl truhlu, která obsahovala Glaedrovo srdce srdcí. Snažil se probudit starého draka z jeho mrákot,
stejně jako už tolikrát předtím a stejně, jako tolikrát předtím neuspěl. Eragon to nicméně odmítl
vzdát. Seděl vedle otevřené truhly a nahlas předčítal Glaedrovi z Domia abr Wyrda o trpasličích
obřadech a rituálech – s některými byl Eragon již obeznámen – dokud nepadla nejchladnější a
nejtmavší část noci.
Pak Eragon odložil knihu, zhasl svíčku a lehl si na lůžko, aby si odpočinul. Toulal se fantastickými
vizemi jeho bdělých snů. Když se první paprsek světla objevil na východě, vstal a začal celý ten cyklus
znova.
55
AROUGHS
B
ylo dopoledne, když Roran a jeho muži přijeli ke skupině stanů u cesty. Tábor se oběvil jako
šedý, nejasný opar, který smazal z Roranova výhledu většinu barev. Míli na jih leželo město
Aroughs, ale on byl schopný rozeznat jen základní rysy – ledovcově býlé hradby, zavřené brány
a čtyři masivní kamenné věže.
Držel se přední části sedla, protože když vbíhali do tábora, koně byli blízko kolapsu. Vychrtle vyhlížejíci
cklapec k němu hned přiskočil, vzal jeho klisnu za otěže a tahal za ně, dokud se úplně nezastavila.
Roran se zadíval na chlapce, nebyl si jistý, co se právě stalo, a po dlouhé chvíli zachraptěl, "Přiveď ke
mně Brigmana."
Chlapec bezeslova odstartoval ke statanům a svýma bosýma dohama zvířil prach.
Roranovi připadalo, že čeká víc jak hodinu. Klisny nekontrolovatelně oddechovaly, a jemu hučela krev
v uších. Když se podíval na zem, vypadala, jako by se stále ještě pohybovala, jako ustupující tunel.
Někde zacinkaly ostruhy. Poblíž se shromáždil tucet bojovníků, opírajících se o štíty a kopí, tvářili se
zvědavě.
Z druhé strany tábora k Roranovi kulhal ramenatý muž v modré tunice, opíraje se o kopí jako o hůl.
Měl plnovou, ale horní ret měl oholen, leskl se mu potem, ale jestli z horka, nebo z bolesti, to Roran
nemohl říct.
„Ty jsi Kladivo?“ zeptal se.
Roran souhlasně zavrčel. Překonal bolest z neustálého sezení v sedle, sáhl do tuniky a podal
Brigmanovi poničenou stránku pergamenu, který obsahoval Nasuadiny rozkazy.
Brigman přelomil voskovou pečeť a začetl se do vzkazu. Pak se zamračil a podíval se na Rorana s nic
neříkajícím výrazem.
„Čekali jsme tě,“ řekl. „Jeden z Nasuadiných kouzelnických mazlíčků mě kontaktoval před čtyřmi dny, a
řekl, že už jste vyrazili. Nečekal jsem, že dorazíte tak brzy.“
„Nebylo to lehké,“ řekl Roran.
Brigmanův holý horní ret se ztočil. „Ne jsem si jistý, že nebylo... pane.“ Podal mu zpět pergamen.
„Moji muži jsou ti k službám, Kladivo. Už jsme zahájili útok na zadní bránu. Možná bys chtěl převzít
velení?“ Otázka zněla ostře jako dýka.
Svět se kolem Rorana zakymácel a on se musel pevněji chytit sedla. Byl příliš unavený na slovní
přestřelky, to věděl jistě.
„Nejspíš si nejdřív jeden den odpočinu, řekl.
„Zbláznil jsi se?! Jak si myslíš, že asi dobyjeme město? Trvalo nám celé dopoledne připravit útok, a já
teď mám čekat až se vyspíš, a točit palci mlýnek. Nasuada od nás očekává, že obléhání bude u konce
během několika dní. U Angvarda, chci to už mít hotové!“
„Řekneš mužům, ať zastaví,“ řekl Roran tak potichu, aby jej slyšel jen Brigman, „něbo tě nechám
pověsit za kotníky a zbičovat za porušení nařízení. Nehodlám vést nějaký útok, dokud si pořádně
neodpočinu a neobhlídnu situaci.“
„Jsi blázen, to jsi! To by...“
„Pokud neumíš držet jazyk za zuby, vrazím ti jednu tady a teď.“
Brigmanovi se zachvělo chřípí. „V tvém stavu? Neměl bys šanci.“
„Mýlíš se,“ řekl Roran. Myslel to vážně. Nebylo mu jasné, jak to vý tak jistě, ale byl přesvědčený, že tu
sílu by v sobě našel.
Brigman vypadal, jako by sváděl boj sám se sebou. „Dobrá,“ odplivl si. „nebylo by dobré, kdyby nás
ostatní viděli válet se v hlíně. Bude to tak, jak chceš, ale nejsem zodpovědný za tu ztrátu času. Teď je
to tvoje věc, ne moje.“
„Jako vždycky,“řekl Roran s hrhlem napjatým bolestí, když seskakoval z koně. „Stejně jako ty jsi
zodpovědný za ten nepořádek, kterým jsi ohledně obléhání napáchal.“
Brigman nakrabatil čelo, a bylo na něm vidět, že Rorana začal nenávidět. Roran si přál, aby býval
použil diplomatičtější odpověď.
„Tvůj stan je támhle.“
Stále ještě bylo ráno, když se Roran probudil. Měkké světlo rozptýlené po stanu mu zvedlo náladu. Na
okamžik si myslel, že spal jen pár minut. Pak si uvědomil, že na to se cítí až příliš odpočatě.
Rozčileně zaklel, když si uvědomil, že zaspal celý den.
56
Na sobě měl jen tenkou deku, v teplém jiýním podnebí to stačilo, navíc měl na sobě ještě oblečení a
boty. Odkryl se a pokusil se posadit.
Uniklo mu přidušené zasténání, jak se protahoval, připadalo mu to, jako by se mu celé tělo trhalo.
Nechal toho, znovu si lehl a lapal po dechu.Počáteční šok brzy ustoupil, ale zanechal za sebou celou
řadu míst, která pulzovala bolestí, některá hůř než jiná.
Trvalo mu několik minut, než nabral dost sil. S velikým úsilím se převalil na bok a přehodil nohy přes
okraj lůžka. Zadržel dech, a pokusil se vykonat zdánlivě nemožný úkol – postavit se.
Když se postavil, kysele se usmál. Tohle bude zajímavý den.
Když vyšel ven ze stanu, ostatní už na něj čekaly. Vypadali vyšerpan a jejich pohyby byli stejně strnulé,
jako jeho vlastní. Roran pokynul na obvaz na Delwinobě předloktí, kam se hostinský řízl nožem. „Bolí
to ještě?“ zeptal se.
Delwin pokrčil rameny. „Není to tak zlé. Jestli bude třeba, mohu bojovat.“
„Dobře.“
„Co máš v plánu jako první?“ zeptal se Carn.
Roran se podíval na vycházející slunce, odhadl, kolik času ještě zbývá do poledne a řekl: „Pojďme se
projít.“
Vydali se ze středu tábora, nahoru a dolů mezi stany., kontrolovali stav jednotek a jejich vybavení. Čas
od času se zastavil a některého vojáka se na něco zeptal, než se vydal dál. Většina mužů vypadala
unaveně a sklíčeně, ale mnohu z nich se nálada trochu zlepšila, když ho viděli.
Roranova cesta skončila na jižním okraji tábora, přesně jak měl v plánu. Tam se on a ostatní zastavili a
pohlédli na impozantní stavbu – Aroughs.
Město bylo postaveno ve dvou stupních. První byl nízky a široký, obsahoval většinu městských budov,
zatímco druhá, menší část byla na nejvyšším místě města a hyli tam i nejvyšší budovy v celém okolí.
Zeď ohraničovala obě části. Na vnější zdi bylo viditelných pět bran. Dvě z nich byli otevřené a vedly
jimi cesty – jedna ze severu, druhá z východu - zbylé tři brány byli obtékány kanály, které tekly na jih
do města. Na druhé straně Aroughs bylo rozboužené moře, do kterého kanály pravděpodobně ústily.
Jestě že nemají vodní příkopy, pomyslel si Roran.
Severně orientovaná brána byla poškrábaná a zjizvená od beranidel, zem před ní byla udupaná a
rozdrásaná, v čemž Roran rozeznával stopy boje. Tři katapulty a čtyři balisty byli stejného tipu, jaké
Roran poznal na Dračím Křídle a dvě zchátralé obléhací věže stály před vnější zdí. Hrstka mužů dřepěla
vedle válečných strojů, kouřila\ dámky a hrála kostky. Stroje vypadaly žalostně nedostatečně ve
srvnání s obrouvskou masou města.
Nízká rovinatá krajina okolo Aroughs se skláněla k moři. Zelená pláň byla posetá stovkami farem,
které se skládali z dřevěného plotu, a alespoň jedné doškované chatrče. Luxusní statky stály jen sem a
tam: skládaly se z kamenného panství a byli obehnány vlastní vysokou zdí, Roran předpokládal, že
mají i vlastní stráže. Nebylo pochyb o tom, že patřili Aroughské šlechtě a možná i některým
obchodníkům.
„Co tomu říkáš?“ zeptal se Carna.
Kouzelník zakroutil hlavou, oči ještě unavenější než obvykle. „Mohli bysme taky obležet horu, a bylo
by to pro nás lepší.“
„Přesně,“ poznamenal Brigman přicházeje k nim.
„Roran si nechal vlastní názor pro sebe, nechtěl, aby ostatní viděli, jak ho to odradilo. Nasuada se
zbláznila, jestli si myslí, že můžeme dobýt Aroughs s pouhými osmi sty muži. Kdybych měl osm tisíc a
Eragona se Safirou v první linii, pak bych si mohl být jistější. Ale takhle to nejde...
Přesto věděl, že musí najít způsob, jak to dokázat, už kvůli Katrině, když nic jiného.
Aniž by se na něj podíval, řekl Roran Brigmanovi: „Pověz mi něco o Aroughs.“
Brigman několikrát zakroutil jeho kopím a zabušil jeho pažbou do země, než odpověděl. „Galbatorix
to předvídal, věděl to, takže město bylo zazásobeno potravinami ještě předtím, než jsme odřízli silnice
vedoucí do zbytku království. Vody, jak vidíš, nemají nedostatek. I kdybychom odklonili kanály, určitě
mají několik pramenů ve městě. Mohli by si myslet, že vydrží až do zimi, ale vsadil bych se, že jim
bude dřív opravdu špatně z jezení tuřínu ještě předtím, než si vechno vyříkáme a všechno bude
dokonáno. Galbatoris také obsadil Aroughs značným počtem vojáků – více než dvounásobkem toho,
co máme my - více, než je u něj obvyklé.“
„Jak to všechno víš?“
57
„Informátor. Nicméně nemá přílišnou zkušenost s vojenskou strategií a dodává nám přehnaně jisté
hodnocení Arouhgských slabých stránek.“
„Aha.“
„Taky nám slíbyl, že by byl schopný zajistit vniknutí malé skupinky mužů do města pod rouškou tmy.“
„A?“
„Čekali jsme, ale neobjevil se. Následujcí ráno jsme viděli, že je jeho hlava naražená na zábradlí. Je
tam pořád, u východní brány.“
„Tak je to tedy. Jsou ještě nějaké další brány, krom těhle pěti?“
„Ano, tři. Do doků vedou vodní brány, jsou dostatečně široké na to, aby jimo naráz protekly všechny
všechny tři kanály. Vedle ní je další brána, na suchu, pro muže a koně. Pak je tu ta další, také na zemi,
ne ve vodě, až támhle na konci,“ ukázal na západn stranu města, „stejná jako ty ostatní.“
„Může být nějaká z nich proražena?“
„Trvalo by to. Na břehu nenáme dostatečný manévrovací prostor, nebo jsme na dosah lučišníkům a
oštěpařům. Kvůli tomu jsou nám tyhle brány k ničemu, a ta západní stejně tak. Postavení země je
kolem celého města stejné, s výjimkou pobřeží, tak bych se rozhodl soustředit útok na nejbližší
bránu.“
„Z čeho jsou vyrobeny?“
„Z železa a dubu. Jestli je neprorazíme, budou stát ještě stovky let.“
„Chrání je nějaká kouzla?“
„Nevím, zatím nebylo nic vidět. Nasuada nepovažovala za nutné poslat nějakého ze svých kouzelníků s
námi. Halstead má...“
„Halstead?“
„Pán Halstead, vládce Aroughs. Už jsi o něm musel slyšet.“
„Ne.“
Následovala přestávka, Roran cítil Brigmanovu nelibost k jeho neinformovanosti. Pak pokračoval.
„Halstead sám je kouzelník, průměrné, nažloutle vyhlížející stvoření, viděli jsme jej na vrcholku
hradeb, mumlal si do vousů a snažil se nás trefit kouzlem. Zdál se úplně neschopný, protože se mu
moc nedařilo, s výjimkou dvou mužů, kteří obsluhovali beranidlo, co se mu podařilo zapálit.“
Roran si vyměnil pohled s Carnem, kouzelník se zdál ještě ustaranější než jindy, ale Roran se rozhodl,
že tu bude lepší probrat v soukromí.
„Bylo by jednoduší prorazit vodní brány?“ zeptal se.
„Kde si myslíš že jsi? Podívej se, jak je zapuštěná do zdi, nenechali skoro ani škvírku. A co víc, nad nimi
jsou poklopy ve stropě, odkud by na nás mohli lít vroucí olej, házet balvany nebo zapálené šípy na
kohokoli tak hloupého, že by tam vlezl.“
„Ty brány nemohou být úplně utěsněné, jinak by zamezili průtoku vody.“
„V tom máš pravdu. Pod povrchem je mříž ze dřeva a kovu, dostatečně velká na to, aby vodě nebránila
v průtoku.“
„Vidím. Jsou brány vždy zasunuté do vody? I když Aroughs není obléháno?“
„V novi uřčitě, ale věřím, že za dne by mohly být některé otevřeny.“
„Mhm, a co zdi?“
Brigman přešlápl. „Žula, hladká a leštěná, zapadá na sebe tak přesně, že ani ostří nože se mezi bloky
nevejde. Trpasličí práce, nejspíš ještě před pádem jezdců. Taky bych hádal, že stěny jsou obalné drtí,
ale to nemohu říct najistotu, protože jsme vnější zdi dosud nerozbili. Sahají nejméně dvanáct stop
pod zem, pravděpodobně i víc, což znamená, že pod nimi nemůžeme vykopat tunel, aji je nijak
zespodu porušit.“
Vykroče vpřed, Brigman ukázal na panství na severu a západě. „Většina šlechticů se schovala v
Aroughs, ale nechali venku muže na ochranu svého majetku, dělají nám problémy, napadají nám
špehy, kradou koně a tak podobně. Obsadili jsme dva statky, ale,“ úkázal na pár kouřových sloupů
několik mil daleko, „ale udržet je nám dělalo mnohem větší problémy, než za co to stálo, tak jsme je
podpálili. Bohužel, nemáme dost mužů k zajištění pořádku.“
Pak promluvil Baldor. „ Proč ty kanály podtékají Aroughs? Nevypadá to, že jsou používány pro
zalévání.“
„Tady mnoho vody nepotřebuješ, chlapče, o nic víc, než potřebuje seveřan ve sněhu v zimě. Zůstat
suchý je větší problém.“
58
„Tak k čemu slouží?“ zeptal se Roran. „A kde se vzaly? Neůžete očekávat že uvěřím, že je ta voda
čerpána z Jiet mnoho mil mil odtud.“
„To sotva,“ ušklíbl se Brigman. „Tam, severně od nás jsou v močálech jezera, je to poloslaná nezdravá
voda, ale lidé odtud jsou na to zvyklí. Jeden kanál vede vodu zbažin asi tři míle, tam se rozděluje na
tři, které zde vidíte. Protečou řadu mlýnů, které melou pro město mouku. Rolníci dovezou po sklizni
obilí do mlýnů, po semletí jsou pytle mouky naloženy na čluny a doplaveny do Aroughs. Je to šikovný
způsob, jak dostat i jiné zboží, jako dřevo a víno, z panských domů do města.“
Roran se podrbal na zátylku a pokračoval ve zkoumání Aroughs. Zaujalo ho, to co Brigman řekl, ale
nebyl si jistý, jak by jim to mohlo pomoci. „Je něco zajímavého v okolní krajině?“ zeptal se.
„Jen břidlicový lom, dál na jihu pobřeží.“
Zavrčel, zatímco přemýšlel. „Chci navštívit mlýny,“ řekl, „ ale nejdřív chci slyšet tvou zprávu o všem co
se tady dělo pod tvým velením, a chci vědět, jak dobře jsme zaopatřeni, od šípů po sušenky.“
„Když mě budeš následovat... Kladivo.“
Další hodinu strávil Roran jednáním s Brigmanem a dalšími dvěma pobočníky, poslouchal a ptal se,
když líčili každý z útoků, jež na město vedli, stejně jako třídění dodávek zásob, zanechaných
bojovníkům pod jeho velením.
Aspoň že máme dostatek zbraní, pomyslel si Roran, když spočítal mrtvé. Přesto ale, i když Nasuada
nestanovila časovou lhůtu, neměli dost jídla pro koně a muže, na déle jak týden strávený obléháním
Aroughs.
Mnoho faktů a údajů, které mu Brigman a jeho posluhovači sdělili, pocházelo z textů na svitcích
pergamenu. Roran se snažil skrýt skutečnost, že on sám neuměl rozluštit řádky hranatých černých
značek, a tak požadoval po ostatních mužích, aby mu to četli, ale dráždilo ho, že byl vydán na milost
druhých. Nasuada měla pravdu, uvědomil si. Musím se naučit číst, jinak nemohu poznat, jestli mi
někdo lže, když mi říkají, že na pergamenu stojí to či ono... Možná mě to naučí Carn, až se budeme
vracet k Vardenům.
Čím více se Roran dozvídal o Aroughs, tím více začínal chápat brigmanovu nepříjemnou situaci;
obsazení města byl náročný úkol a nikde nebylo k nalezení jednoduché řešení. Přes jeho odpor k tomu
muži, myslel si, že kapitán dělal to nejlepší, co se za daných okolností dělat dalo. Roran věřil, že selhal
ne proto, že by byl neschopný velitel, ale proto, že postrádal dvě věci, díky kterým Roran znovu a
znovu vyhrával: odvahu a představivost.
Po skončení prohlídky jel Roran se svými pěti společníky a s Brigmanem na obhlídku kolem
Aroughských hradeb, byli blízko, ale stále ještě v bezpečné vzdálenosti. Sezení v sedle bylo pro Rorana
neskutečně bolestivé, ale nestěžoval si.
Jak jejich koně klapali na dlážděné silnici podél tábora a začali klusat směrem k městu, Eoran si viml,
že občas, když udeří kopyta do země, tak vytvoří zvláštní zvuk. Vzpoměl si, že podobný zvuk je
obtěžoval běhěm posledního dne jejich cesty.
Když se podíval dolů, všiml si, že ploché kameny, které tvořily povrch cesty, vypadají jako kdyby byly
pokryté nepravidelnou pavučinou stříbrných žilek.
Roran zavolal na Brigmana a zeptal se ho na to, načež Brigman zavolal: „Malta je tu jen pro chudé,
používají to tu k udržení kamenů na místě.“
Roranova první reakce byla nedůvěra, ale Brigman vypadal, že to myslí vážně. Připadalo mu
neskutečné, že tady kov používají k upevňování silnic.
Tak klusali po kamenné cestě dál k městu.
S velkou pozorností sledovali Aroughskou obranu. Ale to, že byli k hradbám blíž neposkytlo Roranovi
nic nového, jenom ho to utvrdilo v myšlence, že Aroughs je nedobytné.
Přijel se svým koněm k Carnovi. Kouzelník pozoroval Aroughs se skelným výrazem, jeho rty jako by
potichu mumlaly sami pro sebe. Roran počkal, než s tím přestal, a pak se ho tiše zeptal: „Jsou na
branách použit nějaká kouzla?“
„Myslím že jo,“ Carnův hlas byl také tlumený, „Ale nejsem si jistý kolik, a co by měli způsobovat. Budu
potřebovat víc času k zodpovězení těchto dráždivých otázek.“
„Proč je to tak těžké?“
„Doopravdy není, většina kouzel se dá snadno odhalit, pokud se je někdo nesnaží skrýt a dokonce i
tak po sobě zanechávají magické stopy, pokud viš, co hledat. Obávám se, že jedno z kouzel slouží k
tomu, aby nám zabránilo útočit na bránu kouzly. Je li tomu tak, a já si myslím že je, tak pokud bych ta
59
kouzla spustil, kdo ví, co se stane? Mohl bych se ti před očima rozpustit, což je osud, kterému bych se
rád vyhnul, pokud to jenom trochu jde.“
„Chceš tu zůstat, zatímco my budeme pokračovat dál?“
Carn zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že by bylo rozumné nechat vás nehlídané, když jsme tak daleko od
tábora. Vrátím se po západu slunce, a uvidím, co se pak bude dát dělat. Kromě toho by pomohlo,
kdybych byl k bráně blíž, ale já nemám odvahu tam jít, dokud jsem strážím na očích.“
„Jak chceš.“
Když byl Roran spokojen, že zjistil všechno, co o městu zjistit mohl, zavedl ho Brigman k nejbližším
mlýnům.
Byli takové, jaké je Brigman popsal. Voda z kanálů tekla přes tři po sobě jdoucí přepady, dvacet stop
od sebe vzdálených. Na úpatí každého bylo vodní kolo s kbelíky. Voda stříkala do kbelíků a tak kolo
poháněla. Kola byla propojená nápravama do tří stejných budov, které stály za sebou podél
terasovitého břehu, v nich byly velké mlýnské kameny potřebné k výrobě mouky pro Aroughské
obyvatelstvo. Ačkoli kola byla v pohybu, Roran si řekl, že jsou odpojená od mlýnského zařízení uvnitř,
protože odtamtud neslyšel žádné rachotící kameny při otáčení na místě.
Seskočil z koně u nejbližšího mlýna a vydal se cestou mezi budovami, s pohledem upřeným na
stavidla, které byli nad přepady a kontrolovali množství vody vpuštěné ke kolům.Byli otovřená, ale
pod každým mlýnským kolem byla hluboká kaluž vody.
Zastavil se v půli kopce, nohu si položil na trvnatý břeh, zkřížil paže a bradu si opřel o hruď, zatímco
přemýšlel, jak by mohl dobrýt Aroughs. Věděl, že existuje nějaký trik nebo strategie, pomocí kterégo
by mohl město dobýt jako zralou tykev, ale jemu stále unikal.
Přemýšlel, dokud ho to nezačalo unavovat a pak se vydal k mlýnským kolům a šplouchající vodě. Byli
to uklidňující zvuky, ale trnem neklidu bylo, že mu to připomínalo Demptonův mlýn v Therinsfordu,
kde pracoval v den, kdy Ra´zakové vypálili jeho dům a jeho otce při mučení smrtelně zranili.
Roran se snažil vzpomínky ignorovat, ale zůstávali v něm a uzlovali mu střeva.
Kdybych se svým odchodem počkal jen pár hodin, mohl jsem ho zachránit. Pak si jeho praktičtější část
odpověděla. Ano, a Ra´zakové by mě zabili dřív, než bych stihl zvednout ruku. Bez Eragona, který by
mě chránil, bych byl stejně bezmocný jako novorozeně.
Tichým krokem se k němu na okraji kanálu připojil Baldor. „Ostatní se tě ptají, jestli už jsi se rozhodl
ohledně plánu?“
„Mám nápady, ale ne plán. A ty?“
Baldor stejně jako Roran zkřížil ruce na prsou. „Můžeme čekat, Nasuada pošle Eragona se Safirou na
pomoc.“
„Pche.“
Na chvíli se díval na nekonečný pohyb vody pod nimi. Pak Baldor řekl: „Co se jich zeptat, jestli se
nevzdají? Možná budou mít takový strach, když uslyší tvé jméno, že otevřou brány, padnou nám k
nohám a budou prosit o milost.“
Roran se krátce zasmál. „Pochybuju, že se moje jméno dostalo až k Aroughs. Ještě...“ prohrábl si
vousy, „možná by to stálo za pokus, když už nic jiného, mohlo by je to vyvest z rovnováhy.“
„A jestli proniknem do města, můžeme je udržet s tak malým počtem lidí?“
„Možná, možná ne.“
Chvíli mlčeli, pak se ozval Baldor. „Došli jsme dost daleko.“
„Jo.“
Znovu bylo jediným zvukem kolem nich otáčení mlýnských kol. Nakonec Baldor řekl: „Tady asi není tak
velké tání, jako doma. Jestliže ano, tak by kola byla způli pod vodou, až by přišlo jaro.“
Roran zavrtěl hlavou, „Na tom nezáleží, stavidly jde určit, kolik vody poteče na kola, aby se netočila
příliš rychle.“
„A jakmile by voda přesáhla hladinu stavidla?“
„Do té doby už je mletí dokončeno, a v každém případě se kola dají odpojit od mlínských kamenu,
zvednout stavidla a...“ Roran se odmlčel, když mu myslí probleskly vzpomínky, celé jeho tělo zalilo
teplo, jako kdyby vypil jedním douškem džbánek medoviny.
Mohl bych? Pomyslel si divoce. Mohlo by to opravdu fungovat, nebo... Na tom nezáleží, měli bychom
to skusit. Co víc bychom mohli udělat?
Vystoupal na střed bariéry, která přehrazovala prostřední rybník a uchopil dráty které ovládaly šroub
60
ke zvedání a spouštění stavidla. Byl zatuhlý a těžce se s ním pohybovalo i když se zapřel rameny a
celou svou vahou.
„Pomoz mi,“ řekl Baldorovi, který zůstal stát na břehu a pozoroval ho se zmateným zájmem.
Baldor opatrně došel k místu, kde stál Roran. Společně se jim podařilo stavidlo zavřít. Poté, ač Roran
neodpovídal na jeho otázky, to udělali stejně i s vrchním a spodním stavidlem.
Když byli všechny tři pevně zavřené, Roran se obrátil na Carna, Brigmana a ostatní, pokynul jim, aby
slezli z koně a shromáždili se kolem něj. Poklepal na hlavu svého kladiva, zatímco čekal, najednou se
cítil strašně netrpělivý.
„No?“ dožadoval se Brigman, jakmile k němu došel.
Roran se každému z nich podíval do očí, aby si zajistil jejich pozornost, a pak řekl: „Jo, to je to co
uděláme.“ Začal rychle mluvit, intenzivně jim celou půlhodinu vysvětloval, co ho napadlo v tom
jediném, osvíceném okamžiku. Jak mluvil, Mandel se začal usmívat, v obličejích obvykle vážnějších
Baldora, Delwina a Hamunda se také objevil nadšený výraz, jak jim svůj smělý plán popisoval.
Jejich reakce Rorana rozradostnila. Hodně si vážil jejich důvěry a byl rád, že může počítat s jejich
podporou. Jedinou obavu měl z toho, že se něco pokazí, a že Katrinu zanechá napospas nepříznivé
době.
Naopak Carn nevipadal, že by mu moc věřil. To Roran čekal, ale kouzelníkovy pochyby byli mírné
vzhledem k Brigmanově reakci.
„Ty ses zbláznil!“ vykřikl, když Roran skončil. „To nebude nikdy fungovat!“
„Vem to zpátky,“ řekl Mandel a skočil po Brigmanovi se zaťatými pěstmi. „Proč Roran vyhrál víc bitev,
než jsi kdy vyhrál ty, a on vyhrál bez tolika bojovníků kolem tebe, kterým jsi rozkazoval“
Brigman zavrčel a jeho horní ret se zavlnil jako had. „Ty malé štěně! Udělím ti takovou lekci, na jakou
nikdy nezapomeneš.“
Roran zatlačil mandela zpět, aby mladší muž nemohl zaútočit na Brigmana. „Bacha!“ zavrčel.
„Vzpamatuj se.“ s nevrlým pohledem se Mandel přestal bránit, ale pořád se na Btigmana mračil, a ten
se mu naoplátku posmíval.
„Je to výstřední, plán, to je pravda,“ řekl delwin, „ale takové plány nám už v minulosti dobře
posloužili.“ Ostatní Carvahallští muži mu přizvukovali.
Carn přikývl. „Možná to bude fungovat, a možná taky ne. Nevím. V každém případě budeme mít na
své straně moment překvapení, a musím přiznat, že jsem spíš zvědavý, co se bude dít. Nic takového
jsme dřív nezkoušeli.“
Roran se pousmál. Brigmanovi řekl: „Pokračovat jako předtím by teď bylo šílené. Máme jen dva a půl
dne k obsazení Aroughs, a tak musíme extrémě zariskovat.“
„To je možné,“ zamumlal Brigman, „ale je to směšný podnik, který bezdůvodně zabije mnoho dobrých
mužů, jen abys ukázal svou chytrost.“
Jeho úsměv se rozšířil, když se k němu Roran vydal, až je dělilo jen pár palců. „Nemusíš se mnou
souhlasit, stačí mi to, co už jsi řekl. Nyní se řídíš mími rozkazy, né snad?“
Vzduch mezi nimi zhoustl a ohřál se od jejich dechu a těl. Brigman zaskřípal zuby a sevřel kopí ještě
pevněji, ale pak zaváhal a vycouval. „K čertu s tebou,“ řekl. „Na chvíly budu tvým psem, Kladivo, ale
brzy si to vyřídíme, jen se budeš divit, a budeš muset přehodnotit své rozhodnutí.“
To bude jen tak dlouho, než obsadíme Aroughs, pomyslel si Roran, to je mi jedno. „Do sedel!“ vykřikl.
„Máme práci a málo času. Ryhle, rychle, rychle!“
61
DRAS-LEONA
S
afira stoupala, stejně jako Slunce, výš a výš po obloze a Eragon tak mohl ze sedla na jejím hřbetě
vidět Helgrind, který se rozprostíral na okraji severního horizontu.
Cítil, jak se v něm zvedá vlna odporu, když spatřil vzdálenou špičku skály vyčnívající z okolní
krajiny jako rozeklaný zub.
Bylo tu tolik nepříjemných vzpomínek souvisejících s Helgrindem a on si jen přál, aby ho mohl zničit.
Vidět tu prázdnou šedou věž, jak padá k zemi.
Safira byla k temné kamenné věži víc netečná než on, přesto se ani jí nelíbilo být v její blízkosti.
Během večera dorazili na místo. Helgrind už se nacházel za nimi, zatímco Dras-Leona ležela před nimi
vedle jezera Leona, na kterém kotvil tucet lodí a člunů pohupujících se na hladině.
Nízké a rozlehlé město bylo tak hustě zastavěné a tak nehostinné, jak si Eragon pamatoval. Stejné
byly jeho těsné, křivé uličky i špinavé chatrče nacpané jedna na druhou u žluté zablácené zdi, která
vedla okolo centra města. A za touto zdí se tyčila silueta obrovské katedrály – černé a jízlivé – kde
kněží Helgrindu prováděli svoje hrůzné rituály.
Proud uprchlíků se vláčel po cestě na sever. Lidé se snažili utéct do Teiru nebo Urû’baenu, kde mohli
nalézt alespoň dočasné bezpečí před neúprosným postupem Vardenů.
Eragonovi se Dras-Leona hnusila. Byla tak zlá. Když ji poprvé navštívil, tolik zatoužil ničit. Mnohem víc
než dříve u Feinstru nebo Balatony. Chtěl toto místo zpustošit ohněm a mečem, chtěl si dopřát
hrozné, nepřirozené energie, které by tak byly k dispozici. Chtěl se podvolit tomu barbarskému
nutkání a nechat za sebou jen díru plnou kouře a popela nasáklého krví.
Pro chudé a zmrzačené obyvatele Dras-Leony měl pochopení, byl však přesvědčen o
zkorumpovanosti města. Bylo by mnohem lepší ho zbourat a znovu vystavět bez poskvrny
zvráceného náboženství Helgrindu.
Jak snil o stržení katedrály s pomocí Safiry, napadlo ho, jestli má vůbec náboženství kněží
praktikujících sebepoškozování nějaké jméno.
Jeho studium starověkého jazyka ho naučilo chápat význam jmen – ve jméně byla síla, jméno
znamenalo pochopení – a dokud nebude jméno tohoto náboženství znát, nebude moct plně vnímat
jeho skutečnou podstatu.
Ve slábnoucím světle se Vardenové usadili na obdělávaných polích jihovýchodně
od Dras-Leony. Půda se zde zvedala až do mírné plošiny, která jim poskytovala ochranu a posilovala
jejich postavení vůči nepříteli. Muži byli unavení z pochodu, ale Nasuada přikázala postavit tábor,
stejně jako všechny válečné stroje, které s sebou přinesli ze Surdy.
Eragon se vrhl do práce s vůlí. Připojil se k týmu mužů, kteří, s použitím prken spojených dlouhými
lany, srovnávali pole pšenice a ječmene.
Bylo by rychlejší použít kosu nebo kouzlo, ale strniště, které by potom zůstalo, by mohlo být
nebezpečné a nepříjemné, když by se po něm chodilo, natož kdyby se na něm mělo spát.
Zpevněné stonky oproti tomu tvořily měkký a pružný povrch, jemný jako každá matrace a
daleko lepší, než jakým byla holá zem, na kterou byli zvyklí.
Eragon, spolu s ostatními muži, pracoval téměř hodinu, než připravili dostatek místa pro stany
Vardenů. Potom pomáhal při výstavbě obléhací věže, která probíhala pod dozorem několika trpaslíků
zůstávajících s Vardeny. Eragonova neobvykle velká síla mu umožňovala manipulaci s trámy, na
kterou by jinak bylo zapotřebí několika mužů a tak díky němu práce pokračovala mnohem rychleji.
I Safira pomáhala. Zuby a drápy vyhloubila v zemi hluboké příkopy a z hromady zeminy vytvořila
opevnění kolem tábora. Za několik minut tak dokázala to, co by mohly desítky mužů dělat celý den.
S pomocí ohně a svého mohutného, rychlého ocasu srovnala se zemí stromy, ploty, zdi a domy
v blízkosti tábora – vše, v čem by se mohli ukrývat jejich nepřátelé.
Představovala hrůzostrašný obraz zkázy probouzející úzkost i v těch nejodvážnějších duších.
Byla už hluboká noc, když Vardenové konečně dokončili svoje přípravy a všichni – muži, trpaslíci i
Urgalové – mohli jít spát.
Zatímco Eragon odcházel do svého stanu, vyhýbajíc se lidem, meditoval, jak měl ve zvyku, dokud jeho
mysl nebyla zcela jasná. Místo procvičování krasopisu strávil několik dalších hodin přezkoumáváním
kouzel, o nichž si myslel, že je bude následující den potřebovat a vymýšlel nová řešení problémů,
které sužovaly Dras-Leonu.
62
Až když se cítil zcela připraven na bitvu, propadl se do snění, které bylo rozmanitější a energetičtější
než obvykle, neboť navzdory meditaci ho ovládlo vzrušení z blížící se akce, které mu nedovolilo se
plně uvolnit.
Vždycky pro něj bylo čekání v nejistotě tou nejtěžší částí všech bitev. Přál si, aby už byl ve víru boje,
kde nebyl čas myslet na to, co všechno by se mohlo stát.
Safira byla stejně neklidná jako on. Zachytil útržky jejích snů, které zahrnovaly kousání a trhání –
těšila se na zuřivé potěšení z boje. Její vzrušení ho do jisté míry ovlivňovalo, ne ale natolik, aby mohl
zapomenout na svoje obavy.
Ráno přišlo brzy. Až příliš brzy. Vardenové se shromáždili před nechráněnými okraji Dras-Leony. Na
jejich armádu byl impozantní pohled, ale Eragonův zájem byl soustředěn na vroubkaté meče,
promáčknuté přilby a potlučené štíty, stejně jako na slabě opravené trhliny ve vycpaných tunikách a
drátěných košilích.
Pokud uspějí v dobytí Dras-Leony, měli by být schopni nahradit část svého vybavení, jako to udělali ve
Feinsteru nebo v Belatoně. Nemohli ovšem nahradit muže, kteří toto vybavení používali.
Čím déle se to vleče, řekl Eragon Safiře, tím snazší bude pro Galbatorixe nás porazit, až dorazíme do
Urû'baenu.
Pak se nesmíme zpozdit, odpověděla.
Safira, s Eragonem na hřbetě, stála vedle Nasuady, oděné v plné zbroji, která seděla na svém
vznětlivém černém koni Bouřlivákovi. Kolem nich stálo v uspořádaném seskupení dvanáct elfích
strážců a stejný počet Nasuadiných strážců – Temných jestřábů, jejichž počet byl po dobu bitvy
zdvojnásobený.
Elfové šli pěšky, odmítali jet na koních, které si sami nevychovali a nevytrénovali.
Oproti nim všichni Temní jestřábi, stejně jako Urgalové, na koních jeli.
Asi deset metrů vpravo od nich, stál král Orrin a jeho vybraná družina bojovníků, z nichž každý měl
na helmě připevněné barevné pero.
Narheim – velitel trpaslíků – a Garzhvog byli oba se svými vojáky.
Nasuada a Orrin na sebe krátce kývli a tryskem vyrazili pryč od hlavní části Vardenů – směrem
k městu. Eragon se musel zachytit ostnu na Safiřině hřbetě, když ona ostře vyrazila za nimi.
Zastavili se těsně předtím, než vešli mezi zchátralé budovy. Na Nasuadin signál vyrazili dva poslové,
nesoucí Vardenskou a Surdskou vlajku, dále do úzké uličky, která se táhla bludištěm chatrčí až k jižní
bráně Dras-Leony.
Eragon se zamračil, když sledoval posun jednotek. Město bylo nepřirozeně prázdné a tiché. V celé
Dras-Leoně nebylo vidět ani živáčka – ani na cimbuří, kde měly být umístěny stovky Galbatorixových
vojáků.
Ve vzduchu je cítit zlo, řekla Safira a nepatrně zavrčela, čímž upoutala Nasuadinu pozornost.
Na úpatí zdi vyvolal Vardenský hlasatel silným hlasem, který se nesl celou cestu zpět k Eragonovi se
Safirou:
„Buďte zdrávi! Ve jménu paní Nasuady, vládkyně Vardenů, a krále Orrina ze Surdy, stejně jako ve
jménu všech svobodných obyvatel Alagaësie, vás vybízíme. Otevřete svoje brány, abychom mohli
poslat vzkaz vašemu pánu – Marcu Táborovi. Bude to tak lepší pro vás všechny – pro každého muže,
každou ženu i každé dítě, kteří v Dras-Leoně jsou. “
Zpoza zdi se ozval muž, kterého nebylo možné vidět, a odpověděl:
„Tyto brány se neotevřou, vyřiďte vaši zprávu z místa, na kterém stojíte.“
„Vyřídíte nás vzkaz panu Táborovi?“
„Ano.“
„Pak mu doporučujeme, aby probíral záležitosti města raději v soukromí komnat, než na prostranství,
kde je může slyšet každý.“
„Od vás žádné rozkazy poslouchat nebudeme, jste jen sluhové. Rychle vyřiďte vaši zprávu nebo
ztratím trpělivost a naplním vaše těla šípy.“
Na Eragona udělalo dojem, že hlasatel nedával najevo, že by ho zastrašování jakkoliv vyvedlo z míry a
bez váhání pokračoval.
„Jak si přejete. My nabízíme panu Táborovi i všem obyvatelům Dras-Leony mír a přátelství. Mezi vámi
a námi není žádný spor, tohle se týká jen Galbatorixe. Pokud ale nebudeme mít na výběr, budeme
63
s vámi bojovat. Copak už nemáme nic společného? Mnozí z nás kdysi žili v Říši, než nás Galbatorix
krutě vyhnal z našich zemí. Jen proto jsme ji opustili.
Všichni jsme příbuzní, krví i duchem. Přidejte se k nám a my vás osvobodíme z rukou toho tyrana,
který sídlí v Urû'baenu.
Měli byste naši nabídku přijmout. Naši muži zajistí bezpečí panu Táborovi a jeho rodině, stejně jako
každému, kdo je nyní ve službách Království, přestože si nikdo nebude moct uchovat svoje postavení,
pokud složil přísahu, která nemůže být zrušena.
Pokud vám vaše přísahy nedovolí nám pomoct, alespoň nám nebraňte zvednout brány a složte své
meče. Slibujeme vám, že pak se nestane nic zlého.
Ale zkuste nás uvěznit a my vás smeteme jako plevel, neboť nikdo nemůže vzdorovat síle naší
armády, zvlášť když je s námi Eragon Stínovrah a drak Safira.“
Když Safira zaslechla svoje jméno, zvedla hlavu a děsivě zařvala.
Eragon zahlédl vysokou, zahalenou postavu, která vyšplhala na cimbuří a dívala se odtamtud přes
hlasatele na Safiru. Přimhouřil oči, ale tvář rozeznat nedokázal.
K muži se připojily další čtyři, černě oděné, postavy, v nichž Eragon poznal kněze Helgrindu – chyběly
jim předloktí, dva z nich byli bez nohou a poslední neměl ruku ani nohy a byl nesen svými společníky
na malých nosítkách.
Zahalený muž zaklonil hlavu a rachotivě se zasmál. Jeho smích burácel hromovou silou. Pod ním se
hlasatelům začali plašit koně, a přestože se je hlasatelé snažili uklidnit, postavili se na zadní a snažili
se utéct.
Eragonovi se sevřel žaludek a tak pevněji sevřel jílec Brisingru , připraven ho vytasit v každou chvíli.
„Nikdo nemůže odolávat vašim silám,“ řekl muž a jeho hlas se rozléhal mezi budovami.
„Myslím, že o sobě máte až příliš vysoké mínění.“
S obrovským burácením vyskočil z ulic na střechu domu Trn – obrovská, třpytící se, červená masa – a
drápy se zaryl do trámu střechy. Roztáhl svá obrovská křídla, otevřel tlamu, vypustil ze sebe plamen a
Murtagh se jim posmíval:
„Smeťte zdi, jak chcete, ale Dras-Leonu nikdy nedobijete. Trn a já jsme tu proto, abychom ji bránili.
Pošlete své nejlepší válečníky a kouzelníky v boji proti nám, ať zemřou. Všichni zemřou, to slibuji.
Není člověka, který by nám mohl vzdorovat. Ani ty nemůžeš… bratře. Schovejte se zpátky do svých
úkrytů, než bude pozdě a modlete se, ať se s vámi Galbatorix nevypořádá sám.
V tom případě by totiž smrt a utrpení byli vaší jedinou odměnou.“
64
HOD KŮSTKAMI
„
P
ane, pane! Brána se otevírá!“Roran vzhlédl od mapy, kterou studoval, když do jeho stanu
se Roran. Zmocňoval se ho vražedný klid. “Buď konkrétní.” Roran odložil prut, pomocí
vběhl jeden z táborových strážců. Ve tváři byl rudý a těžce oddechoval. „Která brána?” Zeptal
kterého měřil vzdálenosti na mapě.
„Ta, co je k nám nejblíže, pane… na cestě, ne na kanále.“
Roran vyběhl ze stanu a směřoval přes tábor k jeho jižnímu okraji. Přitom si z opasku vytahoval
kladivo. Tam obrátil svůj pohled na Aroughs. Ke svému zděšení viděl z města vyjíždět stovky jezdců na
koních. Jejich jasně zbarvené vlajky vlály ve větru, když se vojáci seřadili do široké formace před
černým jícnem městské brány.
Rozsekají nás na kousky, pomyslel si Roran zoufale. V táboře zůstalo jen asi sto padesát jeho mužů,
z toho mnozí byli zraněni a neschopni boje. Všichni ostatní byli ve mlýnech, které navštívil
předchozího dne, nebo v lomu na břidlici ještě dále k pobřeží. A nebo podél břehů nejzápadnějšího
kanálu, kde hledali nákladní čluny, které budou potřeba, když vyjde jejich plán. Žádný z těch vojáků se
nestihne vrátit včas, aby mu pomohl odrazit jezdce.
Když posílal muže na tyto výpravy, byl si vědom toho, že tím bude celý tábor zranitelný, pokud by
došlo k protiútoku. Doufal, že obyvatelé města budou příliš zastrašeni jejich předchozími útoky na
městské zdi, než aby se pokusili o nějaký odvážný čin. A také doufal, že vojáci, které nechal v táboře,
by každého vzdáleného pozorovatele dokázali přesvědčit, že hlavní skupina jeho bojovníků se stále
nachází v táboře.
Ta první domněnka, jak se zdá, byla s největší pravděpodobností chybná. Nebyl si úplně jistý, zda
obránci města Aroughs prohlédli jeho trik, ale množství jezdců, shromážděných u brány města
napovídal, že prohlédli. Kdyby vojáci a jejich velitelé očekávali nápor Roranovy armády v plné síle,
museli by vyslat nejméně dvakrát tolik jednotek. V každém případě teď bylo potřeba vymyslet
způsob, jak odvrátit jejich útok a zachránit muže před jistou smrtí.
Baldor, Carn, a Brigman se seběhli se zbraněmi v rukou, Carn si v rychlosti oblékal kroužkovou košili.
Baldor se zeptal: „ Co budeme dělat?”
“Není nic, co bychom mohli dělat,” řekl Brigman. “Celou expedici jsi svou lehkovážností odsoudil ke
zkáze, Kladivo. Musíme uprchnout – teď – dříve než ti prokletí jezdci budou až tady.”
Roran plivl na zem. “Ustoupit? My neustoupíme. Tito muži nemohou odejít po svých a i kdyby mohli,
neopustím naše raněné.“
„Nerozumíš tomu? Tady jsme prohráli. Kdo zůstane, bude zabit – a nebo ještě hůř – zajat.“
„Nech toho, Brigmane! Nehodlám sklopit uši a utéct!”
„Proč ne? Abys nemusel přiznat, že jsi selhal? Protože doufáš, že zachráníš něco ze své cti v poslední,
zbytečné bitvě? Opravdu? Nevidíš, že tím způsobíš Vardenům ještě větší škody?”
U paty města pozvedla jízda své meče a kopí nad hlavu a s ryčením, které bylo slyšet i na tu dálku,
pobídli své koně a se hřměním se hnali přes svažité pláně k tábořišti Vardenů.
Brigman shrnul svou řečnickou tirádu: „Nedovolím, abys zmařil naše životy kvůli své pýše. Zůstaň si,
jestli musíš, ale—”
„Ticho!” zařval Roran. „ Zavři klapačku, nebo ti jí zavřu já! Baldore, sleduj ho. Pokud udělá něco, co se
ti nebude líbit, ať pocítí špičku tvého meče“ Brigman byl rudý vzteky, ale udržel jazyk za zuby, když
Baldor vytáhl meč a namířil ho na Brigmanovu hruď.
Roran odhadoval, že má asi pět minut, aby se rozhodl, jakou strategii zvolí. Pět minut, na kterých tolik
záleží. Zkusil si představit, jak by mohli zabít nebo poranit dostatek jezdců, aby se stáhli, ale téměř
okamžitě tuto možnost zavrhl. V okolí nebylo místo, kam by mohli blížící se kavalerii zahnat, aby tam
jeho muži byli ve výhodě. Země byla moc plochá a moc prázdná na takové manévry.
Nemůžeme vyhrát, když budeme bojovat, takže –Co když je zastrašíme? Ale jak? Ohněm? Oheň je
stejně ničivý k přátelům i k nepřátelům. A vlhká tráva by jen doutnala. Kouř? Ne, to by také
nepomohlo. Pohlédl na Carna. „Uměl bys vykouzlit obraz Safiry, aby řvala a vyfukovala oheň, jakoby
tu doopravdy byla?“
Kouzelníkovy vpadlé tváře pobledly. Zavrtěl hlavou, v očích panický výraz. „Možná, nevím. Nikdy jsem
to nedělal. Musím vytvořit její obraz po paměti, možná to ani nebude vypadat jako živé stvoření.“
Ukázal hlavou směrem k jezdcům, kteří teď jeli tryskem. „Oni poznají, že je něco špatně.“
65
Roran zatnul nehty do dlaní. Čtyři minuty uběhly.
„Musíme to zkusit“ zamumlal. „Potřebujeme je rozptýlit, zmást….“
Pohlédl na oblohu, doufal, že uvidí třeba neprůhlednou oponu deště, jak se blíží k táboru, ale
bohužel, na nebi plul pouze pár roztáhlých oblaků vysoko nad obzorem.
Zmatek, nejistota, pochyby… Čeho se lidé bojí? Neznáma, věcí, kterým nerozumí, to je ono.
V okamžiku Roran vymyslel půl tuctu řešení, jak podkopat sebevědomí nepřátel, každé divočejší než
to předchozí, dokud nedošel k myšlence tak jednoduché a tak odvážné, že se zdála perfektní. Mimo
to, na rozdíl od ostatních nápadů, vyžadoval tenhle nápad účast pouze jedné další osoby - Carna.
“Nařiď mužům, aby se schovali ve stanech!” křičel už za běhu. „A řekni jim, ať jsou zticha; až do útoku
nechci slyšet jediné pípnutí.“
Roran zapadl do nejbližšího stanu, který byl prázdný, vytáhl kladivo z opasku a z hromady lůžkovin na
zemi si vzal špinavou vlněnou pokrývku.
Pak zašel do jídelny a z hromady dřevěných bojovníků, které používali jako židle, si vybral jedno
poleno. S polenem v jedné ruce a přikrývkou přehozenou přes druhé rameno sprintoval Roran
z tábora k menší hromadě asi třicet metrů před stany.
„Doneste mi kůstky na hraní a roh medoviny!” zavolal. “A stolek s mapami! A pospěšte!“
Za sebou uslyšel splašené kroky a cinkání výstroje, jak se muži rychle snažili ukrýt ve stanech.
V táboře se rozhostilo tajuplné ticho, byli slyšet pouze muži, kteří Roranovi nesli požadované
vybavení. Roran nemarnil čas ohlížením. Na vrcholu hromady postavil poleno svisle na širší konec a
zavrtěl s ním, aby se ujistil, že se pod ním nebude viklat. Když byl spokojen s jeho stabilitou, posadil
se na něj a přelétl pohledem uhánějící pole útočících jezdců.
Čekal asi tři minuty, než dorazili. Skrz dřevo, na kterém seděl, cítil dusot koňských kopyt – ten pocit
sílil každou vteřinou.
„Kde jsou ty kosti a medovina?“ křičel, aniž by spustil oči z kavalerie před sebou.
Rychlým pohybem ruky si uhladil plnovous a popotáhl lem své tuniky. Ze strachu si přál mít na sobě
raději kroužkovou košili, ale chladnější, mazanější část jeho mysli ho upozornila, že v nepřátelích
vzbudí zlé tušení spíš to, že tady sedí bez brnění, úplně klidný.
Stejná část jeho mysli ho také přesvědčila, aby nechal kladivo za opaskem, takže to bude vypadat, že
se v přítomnosti vojáků cítí v bezpečí.
„Omlouvám se,” řekl Carn a stěží popadal dech, jak utíkal k Roranovi společně s mužem, který nesl
skládací stolek z Roranova stanu. Postavili stolek před Rorana a přehodili přes něj přikrývku. Pak Carn
podal Roranovi roh s medovinou a kožený pohárek s obvyklými pěti kůstkami.
„Běžte, vypadněte odsud,” řekl. Carn se otočil k odchodu, ale Roran ho chytil za ruku. “Uměl bys
zařídit, aby se okolo mě tetelil vzduch jako za chladných dní kolem ohně?”
Carnovy oči se zúžily. “Možná, ale k čemu—”
“Prostě to udělej, jestli to zvládneš. A teď se jdi schovat!”
Vyzáblý kouzelník se běžel schovat zpátky do tábora. Roran zatřásl kůstkami v pohárku, vysypal je na
stolek před sebou a začal si hrát sám se sebou. Vyhazoval kůstky do vzduchu, napřed jednu, pak dvě,
tři a tak dál, a chytal je na hřbetu ruky. Jeho otec, Gero, se často bavil podobnou hrou, když po
dlouhých letních večerech v údolí Palancaru sedával na staré rozviklané židli a kouřil dýmku. Někdy
hrál Roran s ním, ale většinou prohrál. Gero hrál nejradši sám se sebou.
Roran se snažil vypadat klidně, přestože mu srdce bilo jako o závod a ruce se mu potily. Jestli má
tenhle manévr nějakou šanci na úspěch, musí vystupovat s nezlomitelným sebevědomím, bez ohledu
na skutečné emoce.
Pohled soustředil pouze na kůstky, odmítal vzhlédnout, i když se jezdci stále víc a víc přibližovali. Zvuk
zvířat běžících tryskem sílil a sílil, až byl přesvědčený, že ho snad přejedou.
Jak zvláštní smrt, pomyslel si a vážně se usmál. Pak pomyslel na Katrinu a na jejich nenarozené dítě a
nalezl útěchu v tom, že i když zemře, jeho krev bude žít dál. Nebyla to taková nesmrtelnost, jakou se
pyšnil Eragon, ale byla to také nesmrtelnost svého druhu a to bude muset stačit.
V posledním momentě, když byla kavalerie jen pár metrů od stolečku, někdo vykřikl
“Hej! Hej vy! Zastavte koně. Říkám, zastavte koně!“ Zacvakaly přezky, zavrzaly kožené řemeny a
přední řada zvířat zdráhavě zastavila. Roran měl stále oči skloněné dolů.
66
Usrkl kořeněné medoviny, pak znovu hodil kůstkami a dvě z nich chytil na hřbetě ruky, kde se
pohupovaly na vystupujících šlachách. Závan čerstvě rozorané půdy, teplý a uklidňující, ho zaplavil
společně s pachem zpěněných koní.
„Buď zdráv, kamarádíčku!” řekl tentýž muž, který předtím nařídil vojákům zastavit. „Buď zdráv,
povídám! Kdo jsi, že tady sedíš takhle po ránu, popíjíš a užíváš si hru, jako bys neměl nic na práci?
Nezasloužíme si laskavé uvítání ostrými meči? Kdo jsi, ptám se!“
Pomalu, jakoby téměř nezaznamenal přítomnost vojáků, jako by nebyli vůbec důležití, zdvihl Roran
pohled od stolečku na malého vousatého muže v nápadné helmě s peřím v sedle ohromného
černého válečného koně.
„Já nejsem ničí kamarádíček, a určitě ne tvůj,” řekl Roran a ani se nemusel snažit zakrýt opovržení, že
byl osloven tak familiárně. „Kdo jsi, mohl bych se zeptat, že tak hrubě přerušuješ moji hru?”
Dlouhá pruhatá péra připevněná na helmici malého muže se zatřepotala a rozkývala, když se podíval
na Rorana, jakoby to bylo podivné zvíře, které střetl při lovu.
„Tharos Rychlý je mé jméno, kapitán stráží. Přestože jsi hrubý, musím přiznat, že by mě mrzelo,
kdybych zabil tak troufalého muže a nedozvěděl se jeho jméno.“ Aby svým slovům dodal důraz,
sklopil Tharos své kopí, které do té doby mířilo na Rorana.
Tři řady jezdců byly namačkány těsně za Tharosem. Mezi nimi zpozoroval Roran hubeného muže se
zahnutým nosem. Obličej i ruce měl vyzáblé a holé až po ramena – to bylo typické pro kouzelníky z
řad Vardenů. Teď začal doufat, že se Carnovi podařilo zařídit tetelící se vzduch, ale neodvážil se
otočit hlavu, aby se podíval.
„Kladivo je mé jméno,“ řekl. Jediným hbitým pohybem sebral všechny kůstky, vyhodil je do vzduchu a
tři z nich chytil na hřbet ruky. „Roran Kladivo, a Eragon Stínovrah je můj bratr. Možná že jste slyšeli o
něm, když ne o mě.
Záchvěv znepokojení se šířil mezi muži a Roranovi se zdálo, že Tharos na okamžik vyvalil oči.
„Působivý argument, ale můžeme si být jisti, že je to pravda? Každý muž se bude vydávat za někoho
jiného, když mu to pomůže.”
Roran vytáhl kladivo a praštil s ním o stolek. Ozvalo se tlumené žuchnutí. Pak, jakoby tam vojáci
nebyli, se vrátil zpátky ke své hře. Znechuceně zamručel, když dvě kostičky spadly z hřbetu jeho ruky,
protože prohrál kolo.
„Aha” řekl Tharos a odkašlal si. „Máš skvělou pověst, Kladivo, i když někteří lidé namítají, že ty
historky jsou přehnané. Je pravda, že jsi sám porazil tři sta mužů ve vesnici Deldarad v Surdě?“
„Nikdy jsem nezjistil, jak se to místo jmenovalo, ale jestli to byl Deldarad, pak ano, zabil jsem tam
mnoho mužů. Bylo to ale jen sto devadesát tři a bojoval jsem se svými muži po boku.“
„Jen sto devadesát tři?” opakoval Tharos užasle. „Jsi příliš skromný, Kladivo. Takovým vítězstvím si
vyslouží hrdina místo v mnoha písních a příbězích.“
Roran pokrčil rameny a zvedl roh s medovinou k ústům. Předstíral, že polyká, protože si nemohl
dovolit zatemnit úvahy silným trpasličím odvarem. „Bojuji proto, abych vyhrál, ne abych prohrál…
Dovol, abych ti nabídl pití, jako válečník válečníkovi,“ řekl a natáhl ruku s rohem ke Tharosovi.
Malý válečník zaváhal a jeho oči se na sekundu zatoulaly k čaroději, který stál za ním. Potom si
navlhčil rty a řekl: „Možná to takhle udělám.“ Tharos sesednul z koně, podal své kopí jednomu z
ostatních vojáků, sundal si rukavice a přešel ke stolu, kde od Rorana obezřetně přijal roh. Přičichl si k
medovině a obrátil ji do sebe. Pera na jeho helmě se zachvěla, jak se zašklebil.
„Není to tvé oblíbené?“ zeptal se Roran pobaveně.
„Přiznávám, že tyto horské nápoje jsou pro můj jazyk příliš tvrdé,“ řekl Tharos a vrátil roh Roranovi.
„Upřednostňuji vína z našich polí; jsou teplá a jemná a neotupují tolik smysly.“
„To je pro mě sladké jako matčino mléko,“ zalhal Roran. „Piju ráno, v poledne i v noci.“
Oblékaje si znovu své rukavice se Tharos vrátil k boku svého koně, vyhoupl se do sedla a vzal si zpátky
své kopí od vojáka, který mu ho chvíli držel. Znovu pohlédl na křivonosého čaroděje za sebou, jehož
pokožka, jak si Roran všiml, nabyla během chvíle, kdy byl Tharos na zemi, mrtvolného vzhledu. Tharos
si změny na svém kouzelníkovi také musel všimnout, jelikož jeho vlastní chování začalo být napjaté.
„Máš mé díky za tvou pohostinnost, Rorane Kladivo,“ řekl nahlas, aby to mohli slyšet všichni jeho
vojáci. „Snad budu mít brzy tu poctu tě bavit za zdmi Aroughs. Pokud ano, slibuji ti, že ti budu
podávat ta nejlepší vína z držav mé rodiny a možná tě s nimi budu schopen odstavit od toho
barbarského mléka, které u vás máte. Myslím, že shledáš naše víno doporučeníhodné. Necháváme jej
67
zrát v dubových sudech měsíce a někdy i roky. Byla by škoda, kdyby přišla celá práce na zmar, sudy
byly otevřeny a víno vyteklo do ulic a zabarvilo je červenou krví našich hroznů.“
„To by skutečně byla ostuda,“ odpověděl Roran, „ale někdy se nevyhneš troše rozlitého vína při
uklízení stolu.“ Jak držel roh, převrátil jej vzhůru nohama a vylil zbytek medoviny, která v něm
zůstala, na trávu před sebou.
Tharos zůstal chvíli zcela nehybný – dokonce i pera na jeho helmě byla v klidu – poté se zuřivým
zavrčením škubnutím otočil svého koně a zařval na své muže: „Utvořte formaci! Říkám, utvořte
formaci…. Yah!“
A s konečným výkřikem pobídl svého koně pryč od Rorana a následován zbytkem svých vojáků hnal
koně tryskem, jak se obracel zpátky k Aroughs.
Roran zachovával předstírání arogance a lhostejnosti, dokud nebyli vojáci dostatečně daleko; potom
vydechl a položil si lokty na kolena. Slabě se mu třásly ruce.
Fungovalo to, pomyslel si pobaveně.
Uslyšel, jak k němu utíkají muži z tábora, a podíval se přes rameno, načež uviděl Baldora a Carna, jak
se k němu blíží následováni alespoň padesáti bojovníky, kteří se skrývali mezi stany.
„Dokázal jsi to!“ vykřikl Baldor, když přišli blíž. „Dokázal jsi to! Nemůžu tomu uvěřit!“ smál se a
poplácal Rorana po rameni tak silně, že by ho to dokázala srazit ke stolu.
Ostatní muži se kolem něj shromáždili, smáli se a chválili ho přehnanými frázemi, chvástajíc se, že
pod jeho velením obsadí Aroughs bez jediného padlého muže a zlehčovali odvahu a povahu
obyvatelů města. Někdo mu do ruky strčil teplou, poloviční slupku od vína, na kterou Roran zíral s
nečekaným odporem a podal ji muži po jeho levici.
„Vytvořil jsi nějaká kouzla?“ zeptal se Carna. Jeho slova byla v povyku oslav sotva slyšitelná.
„Cože?“ Carn se naklonil blíže a Roran zopakoval svou otázku, načež se kouzelník usmál a energicky
přikývl. „Ano. Zařídil jsem, aby se vzduch tetelil, jak jsi chtěl.“
„A napadl jsi jejich zaklínače? Když odtud odjížděli, vypadal velmi slabě.“
Carnův úsměv se rozšířil. „Byla to jeho vlastní práce. Snažil se zlomit iluzi, kterou si myslel, že jsem
vytvořil – proniknout závojem tetelícího se vzduchu, aby viděl, co je za ním – jenže nebylo nic, co by
mohl zlomit, takže celou svou sílu vyplýtval zbytečně.“
Roran se uchechtl a úsměv přešel v dlouhý záchvat smíchu, který překřičel nadšený povyk a nesl se
po polích k Aroughs.
Několik minut si dovolil užívat si obdivu svých mužů, dokud neuslyšel varovný křik jedné z hlídek,
rozestavěných po okraji tábora.
„Ustupte stranou! Nechte mě se povívat!“ řekl Roran a vyskočil na nohy. Vojáci poslechli a on od
západu spatřil osamělého muže, ve kterém poznal jednoho ze skupiny, kterou poslal prozkoumat
břehy kanálů, jak se žene přes pole k jejich táboru.
„Ať přijde sem,“ poručil Roran a vytáhlý rusovlasý šermíř odběhl, aby jezdce odchytil. Zatímco čekali
na mužův příjezd, Roran zvedl kotníkové kůstky a jednu po druhé je upustil do koženého vaku. Při
dopadu kosti udělaly uspokojivý zvuk.
Jakmile byl válečník v doslechu, Roran zvolal: „Hej ty! Je vše v pořádku? Byli jste napadeni?“
K Roranově otravě zůstal muž potichu, dokud nebyl pouze několik yardů daleko, kde seskočil z koně a
předstoupil před Rorana ztuhlý a rovný jako borovice, která rostla bez slunce.
„Kapitáne, pane!“ zvolal hlasitě. Po bližším pohledu si Roran uvědomil, že muž byl vlastně spíš ještě
chlapec – tentýž, který převzal jeho otěže, když poprvé přijel do tábora. To zjištění však neukojilo
Roranovu frustrovanou zvědavost.
„Takže o co jde? Nemám celý den.“
„Pane! Hamund mě poslal, abych vám vyřídil, že jsme našli všechny čluny, které potřebujeme, a že
stavíme sáně, abychom je přesunuli na druhý kanál.“
Roran přikývl. „Dobrá. Potřebuje nějak pomoct, aby je sem dostal včas?“
„Pane, ne, pane!“
„To je vše?“
„Pane, ano, pane!“
„Nemusíš mě pořád oslovovat pane, stačí jednou. Chápeš?“
„Pane, ano – um, ano, p – ehm, chci říct, ano, samozřejmě.“
68
Roran potlačil úsměv. „Vedl sis dobře. Sežeň si něco k jídlu a vrať se ke skupině, abys mi pak mohl dát
zprávu, co už mají hotovo.“
„Ano, pa – pardon, pane – to je, já ne... Já už tedy půjdu, kapitáne.“ Na tvářích se mu objevily dvě
karmínové skvrny, jak se zakoktával. Sehnul hlavu v rychlé úkloně, pak pospíchal zpátky ke svému
koni a odklusal ke stanům.
Návštěva zanechala Rorana v mnohem vážnější náladě, neboť mu připomněla, že i přesto, jaké měli
štěstí a odročili střet vojáků s meči, byla tady stále spousta práce a veškeré úkoly, které před nimi
stály, by mohly skončit obklíčením, pokud by to nezvládli.
Řekl vojákům: „Vraťte se všichni zpátky do tábora! Chci, ať až do setmění kopou dvě roty příkop
okolo tábora; ti žlutobřiší vojáci by si to mohli rozmyslet a rozhodnout se zaútočit, a já chci být
připraven.“ Několik mužů zaúpělo nad představou kopání příkopů, ale zdálo se, že zbytek bere jeho
rozkazy dobře.
Carn potichu řekl: „Nechceš je před zítřkem příliš unavit.“
„Já vím,“ odpověděl Roran také slabým hlasem, „ale tábor potřebuje opevnění a pomůže jim to
nemyslet na špatné věci. Navíc nezáleží na tom, jak strhaní mohou zítra být, bitva jim dodá novou
energii. Vždycky to tak je.“
Den Roranovi plynul rychle, když se soustředil na nějaký aktuální problém, nebo se zabýval intenzivní
duševní námahou, a když byla jeho mysl volná na zvažování jejich situace, plynul pomalu. Jeho muži
pracovali dobrovolně – tím, že je zachránil před vojáky, získal jejich loajálnost a oddanost tak, jak by
to slova nikdy nedokázala – ale bylo víc než zřejmé, že i přes jejich námahu nebudou schopni za tu
krátkou dobu, která zbývala, přípravy dokončit.
Během pozdního rána, odpoledne a časného večera v Roranovi rostl pocit beznaděje a proklínal se,
že se rozhodl pro tak komplikovaný a ambiciózní plán.
Měl jsem od začátku vědět, že na tohle nemáme dost času, myslel si. Ale bylo příliš pozdě vymýšlet
nové schéma. Jejich jediná možnost byla snažit se o co nejvíc a doufat, že nějak obrátí chyby jeho
neschopnosti ve vítězství.
Když přišel soumrak, osvítila jeho zachmuřenost jiskra optimismu, když náhle začaly jít přípravy
nečekaně rychle. A o několik hodin později, když už byla úplná tma a hvězdy jim jasně svítily nad
hlavou, zjistil, že stojí vedle mlýnů, které se táhly podélně, téměř se sedmi sty jeho mužů a všechny
potřebné přípravy pro obsazení Aroughs do konce následujícího dne byly hotové.
Roran se krátce zasmál úlevou a pýchou a s trochou nedůvěry zíral na objekt jejich dřiny.
Potom pogratuloval vojákům kolem něj a pobídl je, aby se vrátili do svých stanů. „Teď odpočívejte,
dokud můžete. Útočíme za svítání!“
A muži přes jejich zjevné vyčerpání jásali.
69
MŮJ PŘÍTEL, MŮJ NEPŘÍTEL
T
u noc byl Roranův spánek lehký a on se často probouzel. Bylo pro něj nemožné úplně se
úplně uvolnit, ne když si uvědomoval důležitost nadcházející bitvy a to, že by snadno mohl
být v průběhu boje zmrzačen, tak jako mnohokrát předtím. Tyto dvě myšlenky tvořily linii
chvějícího se napětí mezi jeho hlavou a začátkem páteře, linku, která ho pravidelně probouzela z jeho
temných, divných snů.
Výsledkem toho bylo, že se rychle probudil, když se zvenčí jeho stanu ozval jemný, dutý zvuk. Otevřel
oči a zíral na plachtu nad svou hlavou. Vnitřek stanu byl sotva viditelný, a to jen díky tenké linii
oranžového světla z pochodně, které dovnitř pronikalo škvírou ve vchodu do stanu. Vzduch na jeho
kůži se zdál být studený a mrtvý, jako kdyby byl pohřben v jeskyni hluboko v podzemí. Ať už bylo
hodin, kolik chtělo, bylo pozdě, velmi pozdě. I noční zvířata už se vrátila do svých doupat a šla spát.
Nikdo nebyl vzhůru, s výjimkou hlídek, a ty nebyly nikde poblíž jeho stanu.
Roran se snažil dýchat tak pomalu a mělce, jak jen dokázal, jak se snažil zachytit jakékoliv další zvuky.
To nejhlasitější, co slyšel, byl tlukot jeho vlastního srdce, který se zesiloval a zrychloval, jak se linka
napětí v něm chvěla jako prasklá struna loutny.
Uběhla minuta. Potom další. A potom, právě když už si začínal myslet, že není proč se plašit, a bušení
v jeho tepnách začalo ustávat, přes přední část stanu padl stín a zakryl světlo, které sem proudilo
zvenčí. Roranův tep se v tu chvíli ztrojnásobil, a srdce mu bilo tak, jako kdyby běžel vzhůru po boku
hory. Kdokoliv tam byl, nemohl přijít, aby ho obviňoval z útoku na Aroughs, ani aby ho o něčem
informoval, protože takový by neváhal zavolat jeho jméno a vtrhnout dovnitř.
Ruka v černé rukavici – jen o odstín tmavší než okolní šero – vklouzla do vstupní štěrbiny a sevřela
provázek, který držel stan zavřený.
Roran otevřel ústa, aby vyhlásil poplach, ale potom si to rozmyslel. Bylo by pošetilé zbavit se
momentu překvapení. Mimoto, pokud by si příchozí všiml, že byl zpozorován, mohl by zpanikařit, a
panika by jej učinila ještě nebezpečnějším.
Svou pravou rukou Roran opatrně vytáhl svou dýku zpod stočeného pláště, který používal jako
polštář a schoval zbraň vedle svého kolene, do záhybu v pokrývce. V témž okamžiku chytil okraj
pokrývek svou druhou ruku.
Okraj zlatavého světla zvýraznil siluetu vetřelce, když vklouzl do stanu. Roran si všiml, že muž má na
sobě koženou zbroj, ale žádné pláty nebo kroužky. Potom látka zakrývající vchod opět spadla a opět
je zahalila tma.
Beztvářná postava se kradla směrem, kde Roran ležel.
Roran cítil, že už už omdlí z nedostatku vzduchu, jak se snažil omezit své dýchání natolik, aby to
vypadalo, že stále spí.
Když byl vetřelec na půl cesty k lůžku, Roran strhl své přikrývky, hodil je přes toho muže a s divokým
výkřikem se k němu vrhl, přičemž vytáhl dýku, aby jej mohl bodnout do břicha.
„Zadrž!“ vykřikl muž. Překvapený Roran zadržel svou ruku, a oba spadli na zem. „Přítel! Jsem přítel!“
O zlomek vteřiny později Roran zasténal, když pocítil dva tvrdé údery do levé ledviny. Bolest ho
málem odzbrojila, ale donutil se odkutálet se od toho muže, jak se snažil se od něj nějak oddělit.
Roran vyskočil na nohy, a potom se opět vrhl na útočníka, který se stále snažil osvobodit se
z přikrývek.
„Zadrž! Jsem tvůj přítel!“ vykřikl muž, ale Roran mu na to už podruhé neskočil. A dobře udělal,
protože jak se vrhl na vetřelce, muž zachytil jeho pravou ruku s dýkou švihnutím přikrývkami, a
potom po Roranovi sekl nožem, který vytáhl ze své koženice. Přes Roranovu hruď přeběhlo slabé
zaškubání, ale bylo tak jemné, že mu nevěnoval pozornost.
Roran zaryčel a trhl za přikrývku tak tvrdě, jak jen mohl, přičemž podrazil muži nohy a vrhl ho proti
jedné straně stanu, která se na ně převrhla a uvěznila je pod těžkou vlnou. Roran setřásl zatočenou
deku ze své ruky a poté se začal po hmatu plazit temnotou v mužově směru.
Tvrdá podrážka dopadla na Roranovu levou ruku a ochromila špičky jeho prstů.
Roran se vrhl vpřed a chytil muže za kotník, jak se mu snažil postavit čelem. Muž vykopl jako králík a
Roranův stisk povolil, ale Roran znovu jeho kotník sevřel a zmáčkl jej přes hrubou kůži, zarýval svoje
prsty do šlachy na patě, až muž řval bolestí.
70
Ještě než se mohl vzpamatovat, vrhl se Roran k mužově tělu a přišpendlil jeho ruku s nožem k zemi.
Roran se pokusil zabodnout svou dýku muži do boku, ale byl příliš pomalý; soupeř si našel jeho pas a
stiskl ho v železném sevření.
„Kdo jsi?“ zavrčel Roran.
„Jsem tvůj přítel,“ řekl muž, a jeho dech na Roranově tváři byl horký. Voněl po víně a svařeném
moštu. Potom zasáhl Rorana třikrát v rychlém sledu do žeber.
Roran praštil čelem proti vrahovu nosu, a s hlasitým křup jej zlomil. Muž vrčel a házel sebou, ale
Roran jej nepustil.
„Ty...nejsi můj přítel,“ řekl Roran, a zamručel, když se zvedal na pravé paži a pomalu vedl čepel
směrem k mužovu boku. V tom všem napětí si Roran sotva všiml lidí, kteří křičeli vedle spadlého
stanu. Nakonec se mužova ruka zkroutila, a s náhlou lehkostí zajela čepel dýky skrz koženici a do
měkkého, živého masa. Muž se začal svíjet. Tak rychle, jak jen dokázal, jej Roran bodl ještě několikrát,
a potom ponořil dýku do jeho hrudi.
Skrz jílec dýky cítil Roran jakoby ptačí údery jeho srdce, jak se samo krájelo na kusy o čepel ostrou
jako břitva. Ještě dvakrát sebou muž zatřásl a cukl, a potom vzdal veškerý odpor a prostě ležel a lapal
po dechu.
Roran ho stále držel, když z něj život vyprchával, jako kdyby držel v objetí milenku. Přestože se jej
muž pokusil zabít, a přestože Roran o něm nic jiného nevěděl, nemohl si pomoct, ale cítil se k němu
velmi blízko. Byla tu další lidská bytost – další živoucí, myslící stvoření – jehož život se skončil kvůli
tomu, co udělal.
„Kdo jsi?“ zašeptal. „Kdo tě poslal?“
„Málem...málem jsem tě zabil,“ řekl muž, a zněl podivně spokojeně. Potom vydal dlouhý, dutý sten,
jeho tělo znehybnělo, a už nebyl.
Roran nechal spadnout svou hlavu na mužovu hruď a lapal po dechu, a třásl se od hlavy až k patě, jak
šok z útoku týral jeho končetiny.
Lidé z něj začali stahovat látku, která na něm ležela. „Dostaňte to ze mě!“ řval Roran, a spustil levou
ruku, už nebyl dál schopen snášet těžkou váhu vlny, ani temnotu, ani stísněný prostor, ani dusný
vzduch. V látce nad ním se objevila škvíra, jak se někdo prořezával vlnou. Skrz ni dovnitř vstoupilo
teplé, třepotající se světlo pochodně.
Zběsilý, aby utekl svému vězení, Roran vyskočil na nohy, popadl kraje škvíry a vyšvihl se ze
zborceného stanu. Vrávoral před světlem, na sobě nic než spodní prádlo, a zmateně se rozhlížel.
Stál tam Baldor, a také Karn, Delwin, Mandel, a deset dalších válečníků, a všichni drželi meče a sekery
v pohotovosti. Žádný z těch deseti nebyl úplně oblečen, až na dva, ve kterých Roran poznal noční
hlídku.
„Bohové,“ vykřikl někdo, a otáčející se Roran uviděl jednoho z deseti bojovníků, nahlížejícího do
stanu, a odkrývajícího tělo mrtvého vraha.
Mrtvý muž byl nevýrazné velikosti, s dlouhými, střapatými vlasy staženými do ohonu, a s koženou
páskou přes levé oko. Jeho nos byl zmáčknutý a zlomený – Roranem – a krev pokrývala spodní část
jeho oholené tváře. Ještě více krve měl na hrudi, na boku, a na zemi vedle něj. Zdálo se jí až moc,
z jednoho člověka.
„Rorane,“ řekl Baldor. Roran nadále zíral na vraha, neschopen se zbavit toho pohledu. „Rorane,“ řekl
Baldor znovu, a hlasitěji. „Rorane, poslouchej. Jsi zraněný? Co se stalo? ...Rorane!“
Starost v Baldorově hlase konečně upoutala Roranovu pozornost. „Co?“ zeptal se.
„Rorane, jsi zraněný?!“
Proč by si to myslel? Zmateně se Roran podíval dolů, na sebe. Jeho vlasy byly odzhora dolů slepené
krví, zatímco stříkance krve pokrývaly jeho paže a špinily i svrchní část jeho kalhot.
„Jsem v pohodě,“ řekl, přestože měl problémy to vůbec vyslovit. „Zaútočili ještě na někoho jiného?“
Místo odpovědi Delwin a Hamund ustoupili a odkryli prudce padající tělo. Byl to mladík, který mu
dříve nosil zprávy.
„Ah!“ zaúpěl Roran, a naplnila jej lítost. „Co tu dělal?“
Jeden z bojovníků vystoupil vpřed. „Byl jsem s ním ve stanu, Kapitáne. Vždycky si musel někde v noci
ulevit, páč pil moc čaje. Jeho matka mu řekla, že ho to ochrání před nemocí... . Byl to dobrej chlap,
Kapitáne. Nezasloužil si být podříznutý ze zálohy nějakým plížícím se zbabělcem.“
71
„Ne, to nezasloužil,“ zamumlal Roran. Kdyby tam nebyl, byl bych už mrtvý. Pokynul směrem k vrahovi.
„Jsou tady někde ještě nějací neuvázaní zabijáci?“
Muži na sebe navzájem pohlédli a zavrtěli hlavami; potom Baldor řekl: „Nemyslím.“
„Zkontrolovali jste to?“
„Ne.“
„Tak to zkontrolujte! Ale snažte se nevzbudit všechny ostatní; potřebují jejich spánek. A zajistěte, aby
před stany všech velitelů odteď stála hlídka.“... Měl jsem na to myslet už předtím.
Roran zůstal stát tam, kde byl, a cítil se tupě a hloupě, když Baldor vydal několik rychlých rozkazů a
všichni až na Karna, Delwina a Hamunda zmizeli. Čtyři z válečníků popadli pochroumané chlapcovy
ostatky a odnesli ho pryč, aby jej pohřbili, zatímco zbytek se vydal prohledávat tábor.
Když došel k vrahovi, Hamund šťouchl do jeho nože špičkou boty. „Musel jsi ty vojáky vystrašit víc,
než jsme si ráno mysleli.“
„Musel.“
Roran se zachvěl. Byla mu zima po celém těle, hlavně na ruce a nohy, které měl jako led. Karn si toho
všiml a přehodil a podal mu deku. „Tady,“ řekl Karn, a přehodil ji Roranovi přes ramena. „ Přisedni si
k jednomu z hlídkových ohňů. Přinesu ti teplou vodu, aby ses mohl umýt, jo?“
Roran přikývl, nedůvěřoval už svému jazyku.
Karn jej začal odvádět, ale než mohli ujít víc než několik kroků, kouzelník náhle zastavil, a donutil
Rorana také zastavit. „Delwine, Hamunde,“ řekl Karn, „přineste mi polní lůžko, soudek medoviny, a
pár obvazů, tak rychle, jak jen to půjde. Hned, pokud můžete.“
Ohromení muži se rozeběhlo za svou prací.
„Proč?“ zeptal se zmatený Roran. „Co se stalo?“
S chmurným výrazem ukázal Karn na Roranovu hruď. „Pokud nejsi zraněný, tak co je tohle, smím-li
vědět?“
Roran se koukl, kam Karn ukazoval, a všiml si, že schovaná mezi vlasy a krví na jeho hrudníku, se mu
rozbíhal dlouhý, hluboký řez, který začínal vprostřed jeho pravého prsního svalu, táhl se přes hrudní
kost, a končil přesně pod jeho levou bradavkou. V nejširším místě měla rána přes čtvrt palce, a
nepřipomínala nic než bezertá ústa, roztažená doširoka ve zlověstném úsměvu. Nejhrozivější na ráně
ale bylo, že byla úplně bez krve, ze zářezu nevytekla ani kapka. Roran mohl jasně vidět tenkou vrstvu
podkožního tuku a pod ní temně rudou barvu svého svalu, který byl zbarven stejně, jako plátek
syrové zvěřiny.
Jakkoliv mohl být zvyklý na hrůzostrašná zranění od mečů, oštěpů a dalších zbraní, která způsobovaly
na mase a kostech, přesto byl Roran tím pohledem znepokojen. V průběhu bojů proti království
protrpěl mnohá zranění – to největší, když jeden z Ra’zaků kousl do jeho pravého ramene, když
unášeli Katrinu z Carvahallu – ale nikdy předtím neutrpěl takové obrovské a prapodivné zranění.
„Bolí to?“ zeptal se Karn.
Roran zavrtěl hlavou, aniž by vzhlédl. „Ne.“ Se staženým krkem, a srdcem – které ještě od toho boje
nepřetržitě uhánělo – dvakrát tak rychlým, bijícím tak rychle, že nebylo možné odlišit jeden úder od
toho dalšího. Byl ten nůž otrávený? Pomyslel si.
„Rorane, musíš se uklidnit,“ řekl Karn. „Myslím, že tě dokážu vyléčit, ale jen si to znesnadníš, když mi
tady omdlíš.“ Chytil ho za rameno a vedl jej zpátky k lůžku, které Hamund právě vytáhl ze stanu, a
Roran si poslušně sedl.
„Jak se mám asi uklidnit?“ zeptal se s krátkým, ostrým smíchem.
„Dýchej zhluboka a představuj si, že se s každým výdechem noříš do země. Věř mi; bude to
fungovat.“
Roran udělal, co mu bylo řečeno, ale ve chvíli, kdy potřetí vydechl, jeho zauzlené svaly povolily, a
z rány vytryskla krev přímo do Karnova obličeje. Kouzelník ucukl a zaklel. Čerstvá krev se vylévala po
Roranově břiše, horká proti jeho holé kůži.
„Teď to bolí,“ řekl, zatínaje zuby.
„Oi!“ zakřičel Karn, a mávl na Delwina, který k němu běžel, s náručí plnou obvazů a dalších věcí. Jak
vesničan odložil hromádku věcí na jeden konec lůžka, Karn popadl svazek plátna a zatlačil ho do
Roranovy rány, a zastavil tím na chvíli krvácení. „Lehni si,“ poručil.
Roran to udělal, a Hamund přinesl Karnovi stoličku, který se posadil, zatímco stále držel svazek na
ráně. Uvolnil si ruku, luskl prsty a řekl: „Otevři medovinu a podej mi ji.“ Když mu Delwin podal
72
soudeček, Karn se zahleděl přímo na Rorana a řekl: „Musím vyčistit ránu, než ji můžu magicky zacelit.
Rozumíš?“ Roran kývl. „Dej mi něco ke skousnutí.“
Uslyšel zvuk rozepínaných přazek, a pak mu Delwin nebo Hamund dal mezi zuby široký meč, a on se
do něj plnou silou zakousl. „Dělej!“ řekl jak nejlépe uměl přes překážku v jeho ústech.
Než měl Roran čas reagovat, Karn oddělal svazek z jeho hrudi a ve stejné chvíli mu nalil medovinu do
rány, umyl přitom krev, vlasy a další špínu z rány. Jak medovina dopadla, Roran vydal přidušený sten
a napjal záda, a pevně se chytil okrajů lůžka.
„Tak, hotovo,“ řekl Karn, a dal soudeček stranou.
Roran se zahleděl na hvězdy, každý sval v těle se mu chvěl, jak se snažil ignorovat bolest, když mu
Karn dal ruce na ránu a začal mumlat věty ve starověkém jazyce.
Po několika sekundách, přestože se Roranovi zdály spíše jako minuty, pocítil nesnesitelné svrbění
v hrudi, jak Karn zaceloval zranění způsobené vrahovým nožem. Svrbění se plazilo nahoru, směrem
k jeho kůži, a kudy prošlo, tam bolest ustala. Přesto byl ten pocit tak nepříjemný, že se mu chtělo
škrábat se až na živé maso.
Když tomu byl konec, Karn vzdychl a svalil se s hlavou v dlaních.
Ve snaze donutit vzpírající se končetiny dělat to co chce se Roran posadil na okraji lůžka. Přejel si
rukou po své hrudi. Vyjma chlupů byla dokonale jemná. Celistvá. Neposkvrnění. Přesně taková, jaká
byla, než se jednooký muž vkradl do jeho stanu.
Magie.
„Jděte spát,“ řekl a mávl na ně, „Za pár hodin vyrážíme, a potřebuju, abyste byli odpočatí a ve střehu.
„Jsi si jistý, že budeš v pořádku?“ zeptal se Delwin.
„Ano, ano,“ zalhal. „Díky za vaši pomoc, ale teď běžte. Jak si mám asi odpočinout, když nade mnou vy
dva lítáte jako slepice?“
Potom co odešli, Roran si promnul tvář, sedl si a zadíval se na své třesoucí se a zakrvácené ruce. Cítil
se vyždímaný. Prázdný. Jako kdyby udělal práci za celý týden za pouhých pár minut.
„Budeš pořád schopen bojovat?“ zeptal se Karna.
Kouzelník pokrčil rameny. „Ne tak dobře jako dříve - ale byla to cena, kterou bylo nutné zaplatit.
Nemůžeme jít do boje, aniž bys nás vedl.“
Roran se neobtěžoval se s ním hádat. „Měl by sis odpočinout. Úsvit není daleko.“
„A co ty?“
„Já se umyju, najdu si nějaké oblečení, a potom se sejdu s Baldorem a podívám se, jestli nevyslídil
nějaké další Galbatorixovy vrahy.“
„Ty si nepůjdeš lehnout?“
„Ne.“ Aniž by chtěl, poškrábal se na hrudi. Zastavil se, když si uvědomil, co dělá. „Ani předtím jsem
nemohl spát, a teď...“
„Rozumím.“ Karn pomalu vstal ze stoličky. „Budu ve svém stanu, kdybys mě snad potřeboval.“
Roran se na něj díval, jak těžce odcházel do temnoty. Když už ho neviděl, zavřel Roran oči a myslel na
Katrinu, jak se snažil se uklidnit. Jak sbíral poslední malé zbytky sil, zašel do svého zbořeného stanu a
hrabal v něm, dokud nenašel své oblečení, zbraně, zbroj, a čutoru. Celou tu dobu se opatrně vyhýbal
pohledům na vrahovo tělo, přestože občas jeho část zachytil.
Nakonec Roran poklekl a vytáhl svou dýku z těla. Čepel se vyprostila s kluzkým zvukem kovu proti
kosti. Hrubě s dýkou zatřásl, aby se zbavil krve, a uslyšel několik kapek, dopadajících na zem.
V chladném tichu noci se Roran pomalu připravoval na bitvu. Potom vyhledal Baldora – který ho
ujistil, že se nikdo další přes stráž nedostal – a prošel táborem, zatímco si znovu procházel každičký
detail nadcházejícího útoku na Aroughs. Potom našel půlku studeného kuřete od večeře, sedl si, a
zatím co jej ohlodával, zíral na hvězdy.
Přesto, nezávisle na tom co dělal, se jeho mysl znovu a znovu vracela k pohledu na mladého muže,
ležícího před jeho stanem. Kdo rozhoduje o tom, že jeden muž má zemřít, zatímco druhý má přežít?
Můj život nemá o nic větší cenu než ten jeho, ale přesto je on ten pohřbený, zatímco já si mohu užít
alespoň několik dalších hodin nad zemí. Je to náhoda, namátková a krutá, nebo to má nějaký účel a
smysl, i kdyby byl mimo naše chápání?
73
OHNIVÁ MOUKA
T
ak jak se ti to líbí, mít sestru?” zeptal se Roran Baldora, když jeli bok po boku směrem k
nejbližší řadě mlýnů v šeru, které předchází svítání.
“
“Není tu nic moc k “líbení”, že? Myslím jako, není ji tu zatím zrovna moc, jestli mě chápeš. Je
malá jako kotě.” Baldor zatáhl za otěže když se jeho kůň pokusil zahnout ke kousku svěží trávy rostoucí
u stezky. “Je to zvláštní mít dalšího sourozence - bratra nebo sestru - po tak dlouhé době.”
Roran přikývl. Pootočil se v sedle tak, aby se podíval za rameno a mohl si pro jistotu ověřit, že kolona
šesti set padesáti mužů, kteří je následovali a šli po svých, drží krok. Před mlýny Roran sesedl a
přivázal svého koně ke kůlu před nejmenší ze tří budov. Jeden z vojáků zůstal vzadu, aby eskortoval
zvířata zpět do tábora.
Roran přešel ke kanálu a sešel po dřevěných schodech v bahnitém břehu, které ho přivedly na okraj
vody. Pak nastoupil na poslední ze čtyř člunů, které byly v řadě.
Čluny více připomínaly surové rafty než lodě s plochým dnem, kterými vesničané jeli podél pobřeží z
Nardy k Teirmu, za což byl Roran vděčný, protože to znamenalo, že neměly ostré přídě. To relativně
ulehčilo připevnění čtyř člunů, konec ke konci, pomocí prken, hřebíků a lan, tvoříc jednu pevnou
konstrukci dlouhou téměř pět set stop.
Desky nařezané břidlice, které muži na Roranův pokyn přitáhli ve vozech z dolu, ležely na přídi
vedoucího člunu, stejně jako po stranách člunu prvního i druhého. Na horní části břidlice naložili pytle
mouky, kterou našli uloženou v mlýnech, dokud se z nich nepostavila zeď do úrovně pasu. Tam, kde
břidlice v druhém člunu končila, zeď pokračovala, poskládaná jenom z pytlů: dva metry široká a pět
vysoká.
Obrovská hmotnost břidlice a hustě zabalené mouky, spolu s váhou člunů samotných, sloužila k
přeměně celé plovoucí konstrukce do masivního, vodního beranidla, o kterém Roran doufal, že bude
schopné prorazit bránu na druhém konci kanálu, jako by byla vyrobena z množství prohnilých klacků. I
kdyby brána byla chráněná pomocí magie, čemuž Carn nevěřil, Roran si byl jistý, že žádný kouzelník,
kromě Galbatorixe, není natolik silný, aby zastavil čluny, jakmile se začnou pohybovat po proudu.
Hromady kamení a mouky by dodatečně poskytovaly ochranu proti kopím, šípům a jiným střelám.
Roran se opatrně přesunul z pohybující se paluby až na na příď vedoucího člunu. Opřel svoje kopí a
štít o hromadu břidlice, a pak se otočil, aby viděl jak se bojovníci hrnou do koridoru mezi stěnami.
Každý muž, který nastoupil, tlačil těžce naložené čluny hlouběji a hlouběji do vody, dokud se
nevznášely jen pár centimetrů nad hladinou.
Carn, Baldor, Hamund, Delwin, a Mandel se připojili k Roranovi. Všichni nevěřícně souhlasili - rozhodli
se být na nejnebezpečnějším místě plovoucího voru. Pokud se Vardenům má podařit prorazit do
Aroughs, bude potřeba vysoká míra štěstí a dovednosti, a žádný z nich nebyl ochoten svěřit úkol
někomu jinému.
U zadní části člunů Roran zahlédl Brigmana stojícího mezi muži, kterým nedávno velel. Po incidentu z
předchozího dne, při kterém Brigman téměř neposlechl, ho Roran zbavil všech zbývajících pravomocí
a vykázal jej do jeho stanu. Nicméně Brigman prosil, aby se mohl připojit k finálnímu útoku na
Aroughs a Roran neochotně souhlasil; Brigman to uměl s čepelí a každý meč mohl rozhodnout v
nacházejícím boji.
Roran ještě stále uvažoval, jestli udělal správné rozhodnutí. Byl si docela jist, že muži byli teď loajální k
němu, ne k Brigmanovi, ale Brigman byl jejich kapitánem mnoho měsíců, a taková pouta se jen těžko
zapomínají. I když se Brigman nesnažil působit potíže ze své pozice, tak byl ochotný a schopný
ignorovat rozkazy, alespoň když pocházely od Rorana.
Pokud mi dá nejmenší důvod k nedůvěře, na místě ho probodnu, pomyslel si Roran. Toto uvažování
mělo jeden háček. Pokud by se Brigman obrátil proti němu, bylo by to s největší pravděpodobností v
takovém zmatku, že by si ho Roran ani nevšiml, dokud by nebylo příliš pozdě.
Když byli všichni, až na šest mužů, nasoukaní ve člunech, Roran přiložil ruce k ústům a zakřičel:
"Uvolněte je!"
Dva muži stáli na samém vrcholu hráze, která zpomalovala a zadržovala průtok vody kanálem z bažin
na sever. Dvacet metrů pod nimi bylo první vodní kolo a bazén pod ním. V přední části bazénu byla
druhá hráz a na ní stáli dva muži. Dalších dvacet metrů pod nimi bylo druhé vodní kolo a druhý ještě
hlubší bazén. Na druhém konci bazénu byla poslední hráz a poslední dvojice mužů. A u základu
74
poslední hráze bylo třetí a poslední vodního kolo. Od toho pak proud vody mířil až k Aroughs.
Do hrází byla vestavěna tři stavidla. Roran trval na tom, aby byla s Baldorovou pomocí uzavřena už
během jeho první návštěvy mlýnů. Během posledních dvou dnů se skupiny mužů oháněli lopatami,
krumpáči, nořili se pod stoupající vodu a podkopávali zábrany odspodu, až byly vrstvy udusané
zeminy téměř připraveny povolit. Pak vyjezdili dlouhé, tlusté koleje do bahna kolem stavidel.
Roran při pohledu na to sevřel pytel mouky. Pokud by jejich načasování bylo jen o pár sekund špatné,
následovala by katastrofa. Téměř minutu se nic nedělo. Pak se zlověstným duněním povolilo nejvyšší
stavidlo. Hráz se provalila ven. Země praskala, rozpadala se a obrovský jazyk kalné vody dopadl na
mlýnské kolo pod ním a roztáčel ho rychleji, než kdykoliv stavitelé zamýšleli. Jak se hráz zhroutila, lidé
stojící na vrcholu skočili na břeh; jen pár centimetrů je dělilo od zkázy. Když jazyk vody dopadl do
hladkého černého bazénu pod vodním kolem, vystříkl do výšky deseti metrů. Náraz poslal několik
metrů vysokou vlnu pěny plnou rychlostí směrem k další hrázi. Když ji uviděl prostřední pár vojáků,
opustili svá místa a také skočili do bezpečí pevné půdy pod nohama. Ještě že tak udělali. Když vlna
udeřila, pramínky tenké jako jehly vyskočily kolem rámu dalšího stavidla, které pak vyletělo z jeho
upevnění jako by do něj kopl drak a vířící obsah bazénu smetl to, co zbylo z hráze.
Zuřící proud narazil do druhého vodního kola s ještě větší silou, než do toho předchozího. Dřeva
zasténala a zlomila se pod náporem, a Rorana poprvé napadlo, že jedno nebo více kol může povolit.
Kdyby k tomu došlo, představovalo by to vážné nebezpečí jak pro jeho muže, tak pro čluny, a tak by
mohl v konečném důsledku ukončit útok na Aroughs před tím, než vůbec začal.
"Odsekněte nás!" vykřikl.
Jeden z mužů prosekl provaz, kterým byli poutáni ke břehu, zatímco jiní se sklonili, aby vzali tři metry
dlouhé tyče, které pak strčili do kanálu a tlačili na ně ze všech sil.
Těžce naložené čluny se vydaly želvím tempem dopředu. Pohybovaly se mnohem pomaleji, než by
Roran chtěl.
I když se lavina vody řítila přímo na ně, oba muži, stojící na nejnižší hrázi, dál tahali za trámy vložené
do oslabeného valu. Zlomek vteřiny před tím, než se lavina přes ně převalila, se hráz otřásla a
prohnula, a muži z ní seskočili.
Voda prorazila díru v hliněné přehradě stejně snadno, jako by byla vyrobena z promočeného chleba a
udeřila do posledního vodního kola. Dřevo se roztříštilo s tak hlasitým a ostrým zvukem, jako když se
láme led, a kolo se vychýlilo ven o několik stupňů, ale k Roranově úlevě nepovolilo. Pak se s
hromovým burácením vodní sloup roztříštil o úpatí terasovitého kopce s takovou silou, že vznikla
hustá mlha.
Závan studeného větru udeřil Rorana do obličeje; více jak 200 metrů po proudu.
"Rychleji!" Křičel na muže kormidlující čluny, když se bouřlivý objem vody vynořil ze okrajů mlhy a
hnal se dolů kanálem.
Povodeň je předběhla s neuvěřitelnou rychlostí. Když se srazila se zádí čtyř spojených člunů, celé
plavidlo poskočilo dopředu a mrštilo Rorana i vojáky směrem k zádi. Mnoho jich srazilo k podlaze.
Některé pytle s moukou spadly do kanálu nebo se provalily dovnitř proti mužům.
Když stoupající voda zvedla poslední člun několik desítek centimetrů nad ostatní, plavidlo dlouhé
téměř sto padesát metrů se začalo stáčet do strany. Pokud by tento vývoj pokračoval, Roran věděl, že
by brzy zůstali zaklíněni mezi břehy kanálu, a pak o několik okamžiků později by síla proudu roztrhla
čluny od sebe.
"Držte nás rovně!" Zařval, když se zvedal z pytlů mouky, které na něj spadly. "Nedovolte, abychom se
otočili!"
Na zvuk jeho hlasu, vojáci chvátali odtlačit težkopádné plavidlo od svažujících se břehů do středu
kanálu. Poskakujíc na vrcholu hromady břidlice na přídi, Roran vykřikoval pokyny a společně úspěšně
řídili čluny dolů záhyby kanálu.
“Dokázali jsme to!” zvolal Baldor s hloupým úsměvem na tváři.
“Ještě nejásej,” varoval Roran. “Před námi je ještě dlouhá cesta.”
Něž se dostali na úroveň jejich tábora, vzdáleného o míli od Aroughs, na východě nebe změnilo barvu
na slámově žlutou. S rychlostí, jakou se pohybovali, by dosáhli města před tím, než se slunce ukáže na
obzoru. Stíny které pokrývaly krajinu jim pomůžou skrýt se před pozorovateli postavenými na
hradbách a věžích.
I když je nárazová vlna vody už předstihla, čluny stále ještě nabíraly rychlost, protože mezi nimi a
75
městem, ležícím pod mlýny, nebyl jediný kopec nebo pahorek, který by mohl zpomalit jejich postup.
"Poslouchejte," řekl Roran, přikladajíc si ruce k ústům a zvýšil hlas tak, aby ho všichni muži slyšeli.
"Můžeme spadnout do vody, když narazíme do vnější brány, takže buďte připraveni plavat. Dokud
nebudeme na pevnině budeme tvořit snadný terč. Jakmile budeme na břehu, máme jediný
cíl: prorazit cestu až k vnitřní stěně než se vzpamatují a zavřou brány, protože pokud by je zavřeli, tak
nikdy nedobijeme Aroughs. Pokud se nám podaří zdolat tu druhou stěnu, mělo by být snadné najít
lorda Halsteada, a přinutit ho ke kapitulaci. Pokud tak neudělá, opevníme se v centru města, pak se
přesuneme ven, po jednotlivých ulicích, dokud celé Aroughs nebude pod naší kontrolou. "
"Pamatujte si, že budeme v přečíslení více než dva na jednoho, takže se držte blízko svého štítového /
stínícího partnera a dávejte si pozor celou dobu. Netoulejte se sami a nenechte se oddělit od zbytku
skupiny. Vojáci znají ulice lépe než my, a zaútočí ze zálohy tam, kde to nejméně čekáte. Pokud se
ocitnete sami, miřte do centra, protože tam budeme.“
"Dnes uštědříme mohutný úder pro Vardeny. Dnes dobudeme čest a slávu, o které většina lidí sní.
Dnes ... Dnes jsme vyryjeme naše značky na tváři historie. To, čeho dosáhneme v příštích několika
hodinách, bude opěvováno bardy za sto let. Myslete na své přátele. Myslete na své rodiny, své rodiče,
své ženy a své děti. Bojujte statečně, neboť bojujete pro ně. Bojujeme za svobodu! "
Muži buráceli v odpovědi.
Roran je nechal nabudit se do šílenství, pak zvedl ruku a řekl: "Štíty!" a jako jeden muž, se všichni
přikrčili, zvedli štíty a kryli sebe i své společníky, až to vypadalo jako by střed provizorního beranidla
byl oblečen v lusčitém brnění vytvořeného pro končetinu obra.
Spokojený Roran seskočil z hromady břidlice a podíval se na Carna, Baldora a další čtyři muže, kteří
cestovali s ním od Belatony. Nejmladší, Mandel, vypadal vystrašeně, ale Roran věděl, že jeho nervy
nepovolí.
“Připraveni?”- zeptal se a všichni mu kladně odpověděli.
Pak se Roran se zasmál, a když Baldor naléhal o vysvětlení, řekl: "Kdyby mě můj otec viděl!"
A Baldor se smál také.
Roran stále bystrým okem pozoroval hlavní vlnu. Poté, co vstoupí do města, si vojáci mohou všimnout,
že něco není v pořádku a můžou vyhlásit poplach. Chtěl, aby bili na poplach, ale ne z tohoto důvodu, a
tak, když to vypadalo, že vlna za pět minut dorazí do Aroughs, pokynul na Carna a řekl: “Vyšli signál."
Kouzelník přikývl a skrčil se, jeho rty se rozpohybovaly, jak tvořil podivné tvary starověkého jazyka. Po
chvíli se narovnal a řekl: "Hotovo."
Roran se podíval směrem na západ. Na pláni před Aroughs stály Vardenské katapulty, balisty a
obléhací věže. Obléhací věže stále stály bez hnutí, ale všechny ostatní válečné stroje se pustily do
akce. Vrhaly své šípy a kameny obloukem do výšky k původně bílým zdem města. A věděl, že padesát
jeho mužů na opačné straně města už také troubí na trubky, vykřikuje válečné pokřiky, střílí ohnivé
šípy, a dělá všechno co může, aby upozornili na sebe bránící vojáky a aby to vypadalo, že daleko větší
síla se pokouší zaútočit na město.
Rorana se zmocnil hluboký klid.
Nadešel čas se připojit k bitvě
Brzy muži zemřou.
Mohl by být jedním z nich.
Toto vědomí mu dávalo jasnost myšlení a zmizely všechny stopy po vyčerpání, spolu se slabým
třasem, který ho trápil od útoku na jeho život před několika málo hodinami. Nic nebylo tak osvěžující
jako boj, ani jídlo, ani smích ani ruční práce ani láska a ačkoli ho nenáviděl, nemohl popřít sílu jeho
přitažlivosti. Nikdy nechtěl být bojovníkem, ale bojovníkem se stal, a byl odhodlaný, aby byl lepší než
všichni před ním.
V podřepu Roran nakoukl mezi dvěma břidlicovými deskami s ostrými hranami na rychle se blížící
bránu, která blokovala jejich cestu. K povrchu vody a trochu níže, protože voda stoupla, byla brána z
masivních dubových desek, tmavě zabarvených věkem a vlhkostí. Věděl, že pod povrchem je mříž ze
železa a dřeva, podobající se padací mříži, přes kterou mohla voda volně téct. V horní části by bylo
velmi obtížné ji nějak poškodit, ale usoudil, že dlouhá doba, po kterou byla mříž ponořená ji vespod
oslabila, a pokud by se podařilo část vyrvat, prolomení dubových prken nahoře by bylo mnohem
jednodušší. Proto nařídil namontovat dvě tlusté tyče vespod prvního člunu. Protože byly pod vodou,
narážely do dolní poloviny brány a příď narážela do té horní.
76
Byl to chytrý plán, ale netušil, zdali bude opravdu fungovat.
"Pomalu," zašeptal spíš pro sebe než někoho jiného když se blížili k bráně.
Několik bojovníků blízko zádi plavidla nepřestávalo čluny tyčemi řídit, ale zbytek zůstal skrytý pod
lesklým krunýřem ze štítů.
Tlama oblouku, který vedl k bráně, se objevila před nimi jako vchod do jeskyně. Jak kování lodě
vklouzlo do stínů oblouku, Roran spatřil obličej vojáka, kulatý a bílý jako měsíc v úplňku, naklánějící se
přes okraj zdi, více než třicet stop nad nimi, a zírající dolů na čluny s výrazem zděšeného údivu.
V tu chvíli se už čluny pohybovaly příliš rychle, Roran jen pronikavě zaklel a už se řítili do chladného,
temného průjezdu, který mu pohled na vojáka zakryl.
Čluny narazily do brány.
Síla nárazu hodila Rorana ke zdi z břidlice, za kterou dřepěl. Jeho hlava se odrazila od kamene, a i když
měl na sobě helmu a zbrojní čepici, tak mu pořádně zvonilo v uších. Paluba se otřásla a zvedla, a on i
přes hukot v uších slyšel praskání dřeva, lámání a skřípění kroutícího se kovu.
Jedena z desek sklouzla dozadu a spadla na něj. Při tom se mu otřela o paže a ramena. Popadl desku
za okraje a zuřivě ji vší silou poháněnou vztekem hodil přes palubu, kde se rozbila o stěnu chodby.
V šeru, které je obklopovalo, bylo obtížné zjistit co se děje. Všechno se zmateně houpalo a hluk se
mohutně odrážel od okolních stěn. Když se voda přelila přes jeho nohy, uvědomil si, že čluny jsou
plné vody. Vůbec neuměl říci jestli vydrží se vznášet nebo klesnou ke dnu.
"Dejte mi sekeru," vykřikl a dal si ruku za záda. "Sekeru, dejte mi sekeru!"
Jak člun poskočil půl stopy dopředu, zapotácel se a téměř přepadl přes palubu. Brána se trochu
prohnula dovnitř, ale stále ještě pevně držela. S časem by možná nepolevující tlak vody protlačil čluny
přes bránu, ale on si nemohl dovolit čekat až příroda bránu zničí.
Ve chvíli, kdy Roranovi někdo vtiskl hladkou rukojeť sekery do natažené ruky, objevilo se nad nimi ve
stěně šest zářících obdélníků, jak bránící vojáci snímali kryty z podlahových otvorů. Obdélníky
zablikaly a na čluny začaly se sykotem dopadat šípy z kuší, přidávající hlasité rány do vřavy všude
kolem, jak narážely do dřeva.
Někde poblíž zařvali nějací muži.
"Carne!" Zakřičel Roran. "Udělej něco!"
Roran ponechal kouzelníka jeho věcem a začal se plazit se přes házející se palubu a přes hromady
břidlice směrem k přídi člunu.
A loď poskočila dopředu ještě několik centimetrů. Další ohlušující zasténání vyšlo ze středu brány a
paprsky světla pronikly přes praskliny v dubových prknech.
Jeden ze šípů prosvištěl po desce vedle Roranovy pravé ruky takovou silou, ze za sebou nechal stopu
železa. Roran zdvojnásobil svou rychlost.
Právě když se dostal na úplný předek člunu, zvuk znějící jako propichování, strouhání a trhání spojené
dohromady jej přinutil zacpat si rukama uši a stáhnout se zpátky.
Převalila se přes něj velká vlna která ho na chvíli oslepila. Zamrkal, aby si vyčistil zrak a uviděl jak se
část brány zřítila do kanálu. Konečně měli čluny dost místa aby propluly do města. Příď voru se ale
zasekla o zbývající části brány, svezla se po nich a nasměrovala vor do míst kde ještě před chvílí měli
svoje těla a hlavy.
Roran bez váhání udělal kotoul dozadu a vpadl do zákopu z břidlice . "Hlavy dolů!" - zařval, a přikryl se
svým štítem.
Čluny sklouzly dopředu, pryč z dosahu smrtícího krupobití šípů, do obrovské kamenné místnosti
osvětlené pochodněmi namontovanými na zeď.
Na druhém konci místnosti, tekla voda v kanálu skrz další spuštěnou bránu, tato měla mříže od shora
dolů. Skrz mříže, z části železné z části dřevěné, mohl Roran vidět budovy v samotném městě.
Roztažené po obou stranách místnosti bylo kamenné přístaviště pro nakládání a vykládání nákladu.
Kladky, lana a prázdné sítě visely ze stropu a jeřáb byl upevněn na vysokém kamenném podstavci
uprostřed dřevěného mola. Na obou koncích místnosti, pokryté plísní, byla umístěna schodiště a
chodníky nad hladinou, diky kterým mohl kdokoliv projít suchou nohou. Zadní schodiště také
umožňovalo přístup do místností pro stráže nad tunelem, kterým čluny vjížděly dovnitř. Roran
odhadoval, že stejné schodiště povede i k horní části městských stráží, včetně zídky, kde předtím viděl
vojáka.
Vlna frustrace zalila Rorana, když spatřil spuštěné brány. Doufal, že se jim podaří proplout přímo do
77
hlavní části města, a vyhýbat se tak uvězněním na vodě přes stráže.
“No teď už s tím nic nenaděláme” - pomyslel si.
Za nimi se karmínově odění vojáci vyřítili z strážnice na chodník, kde si klekli a v přípravě na další salvu
začali napínat své kuše.
“Támhle!”, zakřičel Roran mávajíce rukou k dokům po jejich levé straně. Vojáci se znovu chopili tyčí a
popohnali jejich propletené čluny k okraji kanálu. Desítky a desítky šípů, které vyčnívali z jejich štítů
dávaly skupině vzezření ježka.
Jak se čluny blížily k přístavu, dvacet bránicích vojáků tasilo meče a běželo po schodech dolů k
chodníku zastavit Vardeny dříve, než se mohli vylodit.
“Pohněte!”- zařval.
Šíp se zabořil do jeho štítu, hrot ve tvaru diamantu prorazil palec a půl hustou vrstvu dřeva a teď
vyčníval těsně nad jeho předloktím. Zastavil se s vědomím, že jej dělí jen pár sekund od toho, než na
něj vystřelí více střelců.
Pak Roran skočil na přístaviště, ruce, pro zlepšení rovnováhy, ze široka roztáhl. Těžce dopadl jedním
kolenem na podlahu, a měl jen čas vytáhnout své kladivo z opasku, než se u něho objevili vojáci.
Roran je přivítal s pocitem úlevy a divoké radosti. Už měl dost z přípravy, plánování a obav z toho, co
mohlo přijít.
Konečně tu byli upřímní nepřátelé - a ne plíživí vrazi - takoví, se kterými šlo bojovat a zabíjet.
Souboj byl krátký, divoký a krvavý. Roran během několika prvních sekund zabil nebo zmrzačil tři
vojáky. Pak se Baldor, Delwin, Hamund, Mandel a jiní připojili k němu a donutili vojáky couvnout pryč
z vody.
Roran nebyl žádný šermíř, a tak se nesnažil šermovat se svými oponenty. Místo toho je nechal narážet
do jeho štítu kolik se jim zachtělo, zatímco on na oplátku používal svoje kladivo na rozbíjení jejich
kostí.
Čas od času se musel vyhnout ráně nebo výpadu, ale snažil se vyhnout delší výměně s jedním
bojovníkem, kdyby někdo odhalil, že šermovat neumí, brzy by to pro něj mohlo být osudným.
Nejužitečnější manévr, který objevil, nebyla umně provedená otáčka mečem nebo komplikované
klamání tělem, které by musel léta nacvičovat. Ne, jeho trik bylo využít příležitosti a udělat, co
protivník nejméně očekává.
Roran se vyprostil z vřavy a rozběhl se ke schodům, které vedly ke chodníku, kde klečeli střelci a stříleli
na muže lezoucí ze člunů.
Roran vyběhl schody po třech a máchnutím kladiva udeřil prvního střelce přímo do obličeje. Další
voják v řadě už z kuše vystřelil, tak ji položil a při ústupu se natahoval po jílci svého krátkého meče.
Vojákovi se podařilo částečně vytáhnout meč z pochvy předtím, než ho Roran zasáhl do hrudi a
rozdrtil mu žebra.
Jedna z věcí, kterou měl Roran rád na bojování s kladivem byla ta, že nemusel věnovat příliš
pozornosti tomu, jaký typ zbroje má jeho protivník. Kladivo, jako každá tupá zbraň, způsobovala
zranění podle síly dopadu, ne pronikáním a řezámím do masa. Ten jednoduchý přístup mu vyhovoval.
Třetí voják na chodníku na něj stihl vystřelit šíp před tím, než udělal další krok.
Tentokrát hrot prorazil polovinou jeho štítu a téměř ho bodl do hrudi. Držíc si smrtící hrot daleko od
těla se Roran rozběhl na střelce a rozmáchl se na jeho rameno. Voják použil svoji kuši ke zablokování
útoku, takže Roran okamžitě pokračoval ranou štítem, který srazil křičícího a mlátícího vojáka přes
zábradlí lávky.
Manévr doleva ale nechal Rorana zcela nekrytého, a když obrátil svou pozornost na pět vojáků, kteří
ještě byli na chodníku, zahlédl, že tři z nich mu míří přímo na srdce.
Vojáci vystřelili.
Ale těsně předtím, než ho šípy probodly, se otočily do prava a poletovaly po zčernalé zdi, jako
obrovské zuřivé vosy.
Roran věděl, že to byl Carn, kdo ho zachránil, a tak se rozhodl, že najde nějaký způsob, jak
kouzelníkovi poděkovat, jakmile se dostanou mimo smrtelné nebezpečí,.
Zbývajícím vojákům dal co proto. S hrozivou zuřivostí se oháněl kladivem jako by zatloukal hřebíky.
Pak zlomil šíp od kuše, který mu probodl štít a otočil se aby viděl jak bitva pod ním probíhá.
V ten moment se poslední voják v docích zhroutil na krví pokrytou zem. Jeho hlava se odkutálela pryč
od těla a spadla do kanálu, kde se ve víru bublin potopila.
78
Zhruba dvě třetiny Vardenů se vylodilo a shromažďovali se do formace na břehu.
Roran už otevíral pusu, aby přikázal vojákům posunout se dál od kanálu, aby ostatní muži, kteří byli
stále na člunech měli více místa na vystupování. V tom se rozrazili dveře na levé straně zdi a dovnitř se
začala prodírat horda vojáků.
Zatraceně! Odkud se berou! A kolik jich ještě je?!
Když Roran vystartoval směrem ke schodům, aby pomohl svým mužům odrazit nově přibíhající vojáky,
Carn, který stál u čela vorů, zvedl ruce, ukázal na přibíhající vojáky a vykřikl několik ostrých podivných
slov ve starověkém jazyce.
Na jeho zvláštní příkaz vylétly z vorů dva pytle mouky a jedna tabule břidlice a narazily přímo do těsně
semknuté řady vojáků, z nichž šest porazily. Pytle se roztrhly po třetím, čtvrtém nárazu a oblaky
slonovinově bílé mouky zavalily vojáky, slepé a dusící se.
O vteřinu později u zdi za vojáky náhle vzplanulo světlo a vyrazila obrovská vířící ohnivá koule,
oranžová a plná černých sazí, a našla si cestu skrze oblaky mouky. Bílý prach spolkla s nevídanou
nenasytností a se zvukem připomínajícím stovky vlajek plácajících v silném větru.
Roran se přikrčil za svůj štít a cítil jak mu sálající žár olizuje nohy a holou kůži na jeho tvářích. Jak
ohnivá koule vzplála jen několik metrů od chodníku, žhavá zrníčka se přeměnila na popel, který
pomalu klesal dolů jako černý umrlčí déšť vhodný snad jen na pohřeb.
Jakmile temná záře ochabla, opatrně zvedl hlavu. Horký pramen páchnoucího kouře ho zaštípal v
nose a podráždil mu oči, a najednou si Roran uvědomil, že mu hoří vousy. Zaklel, upustil kladivo a
rukama malé plamínky uhasil.
“Hej!”, zakřičel na Carna. “Zapálil jsi mi vousy! Koukej bejt opatrnější nebo ti napíchnu hlavu na kůl!”
Většina vojáků ležela schoulena na zemi, popálené obličeje v dlaních. Jiní sebou škubali v hořícím
oblečení a nebo naslepo mávali zbraněmi v kruzích, jak se snažili odrazit případný útok ze strany
Vardenů. Roranovi vlastní muži unikli pouze s menšími popáleními - většina mužů stála mimo dosah
ohnivé koule - ačkoliv po neočekávaném požáru zůstali zmatení a neklidní.
“Přestaňte tady zírat jako smyslů zbavení a vrhněte se na ty šmátrající darebáky, než se vzpamatují!”
nařídil a kladivem třísknul do zábradlí, aby si opravdu získal jejich pozornost.
Ve chvíli, kdy se Roran dostal ke schodům, Vardenští pobili téměř tři čtvrtiny obránců a početně je již
převyšovali.
Nechal těch pár zbývajících vojáků jeho schopným válečníkům a proklestil si cestu k velkým dvojitým
dveřím na levé straně kanálu. Dveře dost široké pro dva vozy vedle sebe. Cestou se dostal ke Carnovi,
který seděl na základně jeřábu a jedl z koženého pouzdra, které měl vždy u sebe.
Roran věděl, že váček obsahuje směs sádla, medu, drcených hovězích jater, jehněčího srdce a lesní
plody. Jednoho dne mu Carn dal kousek ochutnat, vtipkoval o tom, ale věděl, že i malý kousek by
vystačil těžce pracujícímu muži na celý den.
Všiml si kouzelníkova vyčerpání. “Můžeš pokračovat?” Zeptal se.
Carn přikývnul. “Potřebuju ještě chvíli... Ty šípy v tunelu, ty pytle s moukou a ten kus břidlice...” Dal si
do úst další sousto. “Bylo toho trochu moc najednou.”
Uklidněný Roran se otočil aby odešel, ale Carn ho chytil za paži. “Neudělal jsem to” řekl a v jeho očích
se pobaveně zajiskřilo.
“Tvoje vousy. Musely vzplanout od pochodně.”
Roran něco zabručel a pokračoval k východu. “Zformujte se!” zakřičel a udeřil do štítu plochou
stranou svého kladiva. Baldore, Delwine, jdete se mnou. Ostatní za nás! Štíty připravit, vytáhnout
meče, natáhnout luky! Halstead pravděpodobně ještě neví, že jsme ve městě, takže nenechte nikoho
útéct, aby ho nevaroval... Připraveni? Dobrá, za mnou!”
Společně s Baldorem, který měl tváře a nos rudé od exploze, sundali barikádu ze dveří a otevřeli je.
Ukázal se jim vnitřek Aroughs.
79
PRACH A POPEL
T
ucty velkých, hrubě omítnutých budov stály ve shlucích okolo brány ve vnější zdi města,
kudy kanál vtékal do Aroughs. Všechny z nich – chladné a zlověstné, s prázdným pohledem
svých černých oken – se zdály být skladišti nebo zásobárnami, což v kombinaci s brzkou
ranní hodinou znamenalo, že je nepravděpodobné, aby si někdo všiml střetnutí Vardenů se
strážemi.Roran neměl v úmyslu postávat okolo a zjišťovat, zda je to jisté.Mlhavé paprsky světla
nového dne se vodorovně rozprostíraly skrze město, zlatily vršky věží, ochozy, kupole a šikmé
střechy. Ulice a průchody byly zahaleny ve stínech stříbrné barvy, a voda v kamenném korytě byla
temná, ponurá a zakalená krvavými pruhy. Vysoko nahoře zářila osamělá putující hvězda, nenápadná
a jasnou modří lemovaná jiskra, protože slunce už zakrylo všechny ostatní klenoty nočního
nebe.Vardenové postupovali vpřed, a jejich kožené boty se odíraly o dlážděnou ulici. Někde v dáli
zakokrhal kohout. Roran je vedl skrze změť domů směrem ke vnitřní zdi města, ale ne vždycky vybíral
tu nejjasnější nebo nejpřímější cestu, aby tak snížil šance, že na někoho v ulicích narazí. Ulice, po
kterých šli, byly úzké a šeré, někdy měli dokonce problémy vidět, kam vlastně šlapou. Odtokové
stružky plnila špína. Odporný zápach jej donutil přát si otevřená pole, na která byl zvyklý. Jak vůbec
někdo může žít v takových podmínkách? Podivoval se. Ani prasata se nebudou válet ve vlastní špíně.
Dále od přehrazující zdi se budovy změnily na domky a krámky – vysoké, prosvětlené, s bílými zdmi a
kovanými znameními na dveřích. Za zabedněnými okny Roran občas zaslechl zvuk hlasů nebo cinkání
nádobí, nebo skřípot židle po dřevěné podlaze. Dochází nám čas, pomyslel si. Jen pár dalších minut a
ulice se budou hemžit obyvateli Aroughs. Namísto odpovědi na tuto předpověď vykráčeli z průchodu
před nimi dva muži. Oba z měšťanů nesli na ramenou vahadla, na nichž byla zavěšena vědra
s čerstvým mlékem. Muži se překvapeně zastavili, když spatřili Vardeny, a mléko jim vyšplíchlo
z věder. Jejich oči se rozšířily, a jejich ústa se otvírala, jak se už už chystali něco zakřičet. Roran se
zastavil, a totéž udělal i voják za ním. „Pokud zakřičíte, zabijeme vás,“ řekl jemným, přátelským
hlasem. Muži se začali třást a pomalu se snažili ustoupit. Roran vykročil vpřed. „Pokud budete utíkat,
zabijeme vás.“ Aniž by spustil oči ze dvou vystrašených mužů, vyslovil Karnovo jméno, a když
kouzelník přispěchal k němu, řekl: „Uspi je pro mě, prosím.“ Kouzelník rychle odříkal formulku ve
starověkém jazyce, zakončenou slovem, které Roranovi znělo jako slytha. Dva muži se bezhlesně
zhroutili k zemi, a jejich vědra se při dopadu na dlažbu převrhla. Mléko teklo po dláždění, a tvořilo
drobnou síť bílých žilek, než vteklo do odtoku na okraji cesty. „Odtáhněte je na stranu,“ řekl Roran,
„kde nebudou vidět.“ Jakmile válečníci odtáhli dva bezvědomé muže z cesty, poručil znovu Vardenům
postupovat kupředu, a Vardenové zrychlili svůj postup a spěchali směrem k vnitřnímu opevnění. Než
však ušli víc než sto kroků, však za jedním rohem střemhlav vběhli do hloučku čtyř vojáků. Tentokrát
Roran neznal slitování. Přeběhl prostor, který je dělil, a zatímco se vojáci stále snažili zorientovat se,
zabořil plochou čepel svého kladiva do krku vedoucího vojáka. Podobně i Baldor podřízl jednoho
z ostatních vojáků, švihnutím tak prudkým, že by se mu jen málo mužů vyrovnalo; byla to síla
zocelená léty těžké práce v otcově kovárně. Zbývající dva vojáci vykřikli na poplach, otočili se, a začali
utíkat. Roranovo rameno přeletěl šíp odněkud zpoza něj, zabodl se do zad jednoho z vojáků a srazil
jej k zemi. O zlomek vteřiny později Karn vyštěkl: „Jierda!“ a krk posledního z vojáků se zlomil se
zvučným křupnutím, a on se zhroutil dopředu a zůstal ležet uprostřed cesty. Voják se šípem v zádech
začal křičet: „Vardenové jsou tady! Vardenové jsou tady! Bijte na poplach, Va—,“ Roran se vrhl
k muži, vytáhl dýku a bleskurychle mu podřízl hrdlo. Očistil čepel o mužův plášť, potom se postavil a
řekl: „Jdeme, hned!“ Jako jeden utíkali Vardenové ulicemi směrem ke vnitřní zdi Aroughs. Když už jim
chybělo pouhých sto kroků, Roran se zastavil v uličce za domem a zvedl ruku jako znamení svým
mužům, aby čekali. Poté se pomalu přesunul podél boku domu až k rohu a nahlédl okolo něj na
padací mříž ve vysoké zdi. Brána byla zavřená. Nalevo od ní byla ale malá branka dokořán otevřená.
Dokonce, jak se díval, jeden voják z ní vybíhal směrem k západnímu okraji města. Roran sám sebe
proklel, jak zíral na branku. Nehodlal se vzdát, ne teď, když už se dostali tak daleko, ale jejich pozice
byla riskantní, a nepochyboval o tom, že mají už jen pár minut, než skončí doba nočního klidu a o
jejich přítomnosti budou všichni vědět. Stáhl se za bok domu a svěsil hlavu, jak usilovně přemýšlel.
„Mandele,“ řekl, a luskl prsty. „Delwine, Karne, a vy tři.“ Ukázal na trojici drsně vyhlížejících válečníků
– starších mužů, kteří už jen svým věkem museli mít zkušenosti s vyhráváním bitev. „Půjdete se
mnou. Baldore, ty velíš zbytku. Pokud se nevrátíme, dostaňte se do bezpečí. To je rozkaz.“ Baldor
80
kývl, s chmurným výrazem ve tváři. Spolu se šesti vybranými válečníky obešel Roran hlavní třídu
vedoucí k bráně, než dorazili k odpadkům pokrytému základu zdi sklánějící se zdi, možná padesát
stop od hlavní třídy. Na obou věžích brány byl postaven voják, ale v této chvíli neviděli ani jednu, a
tak pokud by nevystrčili hlavu přes cimbuří, nebyli by schopni vidět Rorana a jeho spolubojovníky
přicházet. Šeptem Roran řekl: „Jakmile budeme za branou, ty, ty a ty,“ – ukázal na Karna, Delwina a
jednoho z ostatních válečníků – „dostaňte se ke strážnici na druhé straně tak rychle, jak jen to půjde.
Vezmeme si tu bližší. Dělejte, co musíte, ale otevřete tu bránu. Může tam být jenom jedno kolo
k otevření, nebo budeme možná muset spolupracovat, abychom ji otevřeli, takže si nemyslete, že tam
můžete jen tak nakráčet a umřít mi tam. Připraveni?… Teď!“ Za běhu tak tichého, jakého byl jen
schopen, se Roran vrhl podél zdi a prudkou otočkou vklouzl do branky. Před ním byla dvacet kroků
dlouhá komnata, která se otvírala do velkého náměstí se stupňovitou fontánou uprostřed. Dobře
oblečení muži pobíhali sem a tam přes náměstí, mnoho z nich mělo v rukou svitky. Roran je ignoroval
a místo toho se otočil k zavřeným dveřím, které odemkl rukou a potlačil nutkání je vykopnout. Za
dveřmi byla špinavá strážnice s točitým schodištěm ve zdi. Vyběhl nahoru po schodech a po jediné
otáčce se ocitl v pokoji s nízkým stropem, kde pět vojáků kouřilo a hrálo kostky okolo stolu vedle
velkého rumpálu s řetězy silnými jako jeho paže. „Zdravím!“ řekl Roran hlubokým, rozkazovačným
hlasem. „Mám pro vás velmi důležitou zprávu.“ Vojáci váhali, ale potom vstali, odstrkujíc přitom
lavice, na nichž seděli. Dřevěné nohy zaskřípaly, jak se posouvaly po podlaze. Byli ale příliš pomalí.
Přestože váhali jen krátce, jejich zaváhání bylo vším, co Roran potřeboval, aby překonal vzdálenost
mezi ním a vojáky, než stihli vytáhnout zbraně. Roran zařval, jak se vrhl doprostřed nich, rozháněl se
svým kladivem a zahnal pět mužů do kouta. Potom Mandel a dva další válečníci po jeho boku tasili
blyštivé meče. Společně udělali se strážnými krátký proces. Když Roran překročil svíjející se tělo
posledního z vojáků, odplivl si na zem a řekl: „Nevěřte cizincům.“ Boj zaplnil místnost mnoha
odpornými puchy, které se zdály tlačit na Rorana jako tlustá, těžká přikrývka z toho
nejnepříjemnějšího materiálu, jaký si jen dokázal představit. Stěží byl schopen dýchat, aniž by se mu
zvedal žaludek, tak si zakryl nos a ústa okrajem svého pláště ve snaze odfiltrovat tak některé zápachy.
Čtyři z nich šli k rumpálu, opatrně, aby neuklouzli na loužích krve, a chvíli zkoumali, jak vlastně
funguje. Roran se otočil, zvedl své kladivo, jak uslyšel kovové cinknutí a hlasitý skřípot otevírající se
padací brány, následované klapotem kroků, jak voják scházel z věžové brány nad nimi. „Taurine, co
se to pro všechno na světě –,“ vojákův hlas se zarazil v jeho hrdle a zastavil se na půl cesty ze schodů,
jak spatřil Rorana a jeho družinu, a také zmasakrovaná těla v rohu. Voják pro Roranově pravici po
něm vrhl oštěp, ale voják se přikrčil a oštěp zasáhl zeď nad ním. Voják zaklel a škrábal se zpět nahoru
po čtyřech, než zmizel za rohem. O vteřinku později se padací brána otevřela s dutým bum dokořán, a
potom zaslechli vojáka troubit na roh a křičet zoufalá varování k lidem na náměstí. Roran se zakabonil
a vrátil se k rumpálu. „Nechte ho jít,“ řekl, zatímco schovával kladivo za opasek. Opřel se o paprsčité
kolo, používané ke zvedání a spouštění mříže a tlačil tak silně, jak jen mohl, napínal přitom každý sval.
Ostatní muži přidali svou sílu k té jeho, a kolo se začalo velmi pomalinku otáčet, západkové kolo na
straně rumpálu přitom hlasitě klapalo. Síla, potřebná k otáčení kola, se po pár vteřinách zmenšila, což
Roran připisoval týmu, který poslal do druhé strážnice. Nezdržovali se s úplným zvednutím mříže; po
asi půlminutě tvrdé dřiny a pocení k jejich uším dolehly zuřivé válečné pokřiky Vardenů, jak muži
čekající venku proběhli branou na náměstí. Roran pustil kolo, a potom opět vytáhl voje kladivo
s ostatními v zádech. Venku ze strážnice spatřil Karna a Delwina jak vystupují z druhé strany brány.
Ani jeden z nich nevypadal zraněný, ale Roran si všiml, že chybí starší válečník, který je doprovázel.
Zatímco čekali na Roranovu skupinu, Baldor a zbytek Vardenů se zformovali do tvrdého bloku z mužů
v půlce náměstí. Stáli těsně vedle sebe v pěti řadách, a jejich štíty se překrývaly. Jak kráčel směrem
k nim, spatřil Roran velký kontingent vojáků, vystupujících zpoza budov na opačné straně náměstí.
Tam se postavili do obranné formace, s vystrčenými kopími a píkami, takže připomínali dlouhý, nízký
jehelníček plný jehel. Odhadl, že jich tam je asi sto padesát – počet, který mohli jeho válečníci zcela
jistě překonat, ale za cenu ztrát na životech i na čase. Jeho nálada se ještě zhoršila, když ten samý
kouzelník s hákovitým nosem, kterého viděl předchozího dne, vyšel před linie vojáků a rozpřáhl své
ruce nad hlavu, s tmavým zábleskem okolo obou rukou. Roran toho o magii znal od Eragona dost na
to, aby věděl, že blesky jsou spíš na předvádění než na co jiného, ale předvádění nepředvádění,
nepochyboval o tom, že nepřátelský zaříkávač byl nesmírně nebezpečný. Karn přispěchal do čela
bojovníků pár vteřin po Roranovi. Společně ještě s Baldorem hleděli na kouzelníka a řadu vojáků
81
nastoupených proti nim. „Můžeš ho zabít?“ zeptal se Roran tiše, tak, aby jej muži neslyšeli. „Budu to
muset zkuset, no ne?“ opáčil Karn. Otřel si ústa hřbetem ruky. Pot mu skrápěl tváře. „Pokud chceš,
můžeme se na něj vrhnout. Nemůže nás zabít dřív, než odstraníme jeho ochrany a vrazíme mu meč
do těla.“ „To nevíš… Ne, tohle je moje zodpovědnost, a budu se s ní muset vypořádat.“
„Můžeme ti alespoň nějak pomoct?“
Karn se nervózně pousmál. „Mohli byste na něj vystřelit nějaké šípy. Jejich odrážení by ho mohlo
oslabit natolik, že udělá chybu. Ale cokoliv uděláš, nepleťte se mezi nás...nebylo by to bezpečné, pro
tebe, ani pro mě.“ Roran si přehodil kladivo do levé ruky, a položil Karnovi ruku na rameno. „Budeš
v pořádku. Nezapomeň, není zas tak vychytralý. Přelstils ho předtím, přelstíš ho zas.“
„Já vím.“
„Hodně štěstí,“ řekl Roran.
Karn pokývl, a potom vykročil směrem k fontáně uprostřed náměstí. Sluneční paprsky dosáhly
sloupce tančící vody, která se leskla jako hrsti diamantů hozené do vzduchu.
Čaroděj s hákovitým nosem také vykročil směrem k fontáně, kráčel stejně pomalu jako Karn, dokud
od sebe nebyli jen dvacet stop, kde se oba zastavili.
Z Roranovy pozice se zdálo, že si Karn se svým soupeřem povídá, ale byli příliš daleko, než aby slyšel,
co říkali. Potom oba zaklínači ztuhli, jako kdyby je někdo bodnul dýkou.
To bylo to, nač Roran čekal: znamení, že soupeří pomocí svých myslí, příliš koncentrovaní, než aby se
soustředili na své okolí.
„Lučištníci!“ vyštěkl. „Jděte támhle a tam,“ a ukázal na obě strany náměstí. „Prošpikujte toho
zrádného psa tolika šípy, kolika jen zvládnete, ale neopovažujte se trefit Karna, nebo vás předhodím
Safiře k snědku. Zaživa.“ Vojáci se neobratně přeskupili, jak se dvě skupiny lučištníků vydaly přes
náměstí, ale přesto žádná z Galbatorixových rudě oděných jednotek neporušila formaci, aby zaútočila
na Vardeny. Musí té zrádné kobře hodně důvěřovat, uvažoval znepokojeně Roran.
Tucty hnědých, husími brky opeřených šípů za točení a svištivých zvuků letěly k nepřátelskému
kouzelníkovi, a na moment Roran doufal, že možná budou schopny jej zabít. Pět stop od háko-nosého
muže se však každá střela zastavila a spadla k zemi, jako kdyby v plné rychlosti narazila do zdi.
Roran se zahoupal na patách, příliš napjatý, než aby zůstával klidně stát. Nesnášel pouhé čekání a
nicnedělání, zatímco jeho přítel byl v nebezpečí. Navíc, každý další okamžik dával lordu Halsteadovi
větší možnost zjistit co se děje, a odpovědět efektivním protiútokem. Pokud se Roranovi muži měli
vyhnout rozdrcení královskými vojsky v přesile, museli nechávat své nepřátele mimo rovnováhu,
v nejistotě, co udělají příště. „Do střehu!“ řekl a otočil se ke svým válečníkům. „Uvidíme, jestli něco
zvládneme, zatímco Karn bojuje o naše přežití. Obklíčíme ty vojáky. Půlka z vás půjde se mnou; druhá
bude následovat tady Delwina. Nemůžou bránit každou uličku, takže Delwine, ty a tví muži se
propracujete za ty vojáky, potom se otočíte a zaútočíte na ně zezadu. My je zaměstnáme zepředu,
takže se nebudou moct bránit. Pokud někteří budou chtít utíkat, nechte je. Stejně by trvalo příliš
dlouho je zabít. Jasné? ... Jdeme, jdeme, rychle!“ Muži se rychle rozdělili na dvě skupiny. Ve vedení
své skupiny vyběhl Roran po pravém konci náměstí, zatímco Delwin udělal to samé na levé straně.
Když byly obě skupiny mužů téměř na úrovni fontány, spatřil Roran, jak se nepřátelský zaříkávač
koukl jeho směrem. Bylo to to nejmenší mrknutí, pouze letmé, ale rozptýlení, ať už zamýšlené nebo
ne, se zdálo mít okamžitý efekt na Karnův souboj s ním. Když hákonosý muž upřel svůj pohled zpět na
Karna, úšklebek na jeho tváři se změnil v bolestnou grimasu, a na jeho krku začaly nabíhat žilky, a celá
jeho hlava zrudla, jako kdyby byla tak plná krve, že se už už musí rozdělit ve dví.
„Ne!“ zavyl muž, a potom vykřikl něco ve starověkém jazyce, čemu Roran nerozuměl.
O zlomek vteřiny později Karn také něco vykřikl, a na okamžik jejich hlasy splynuly ve strašlivou směs
hrůzy, ničení, nenávisti a hněvu, a Roran kdesi hluboko uvnitř pocítil, že souboj se nějak strašně zvrhl.
Karn zmizel v záblesku modrého světla. Potom bílá, kulatá skořápka zarářila z místa, kde stál, a
roztáhla se přes celé náměstí, než Roran stačil mrknout.
Svět zčernal. Na Rorana tlačil nesnesitelný žár, a všechno okolo něj se točilo a převracelo, jak se
propadal do beztvarého prostoru.
Kladivo mu vypadlo z ruky, a v jeho pravém koleni mu vybuchla bolest. Potom jej něco tvrdého
zasáhlo do úst, cítil, jak mu praskl zub, a ústa se mu naplnila krví.
Když to konečně přestalo, zůstal ležet tam, kde byl, na břiše, příliš omráčený, než aby se hýbal.
Postupně se mu vracely smysly, a viděl jemný, šedozelený povrch dlažebního kamene pod sebou, a
82
cítil olověnou maltu, obklopující kámen, a celé jeho tělo si začalo uvědomovat všechny modřiny a
šrámy. Jediný zvuk, který byl s to slyšet, byl tlukot jeho vlastního srdce.
Trochu krve z jeho úst a krku mu vtekla do plic, jak začal znovu dýchat. Zoufale lapající po vzduchu se
zpříma posadil, a vykašlával černý hlen. Viděl, jak jeden z jeho řezáků vyletěl ven a odrazil se o dlažbu,
bíle se leskl mezi plivanci krve. Chytil jej a prohlédl si ho; konec řezáku se zdál být uštípnutý, ale kořen
se zdál nedotčený, a tak olízal zub dočista a vstrčil ho zpátky do mezery mezi dásněmi, a zašklebil se,
jak narazil na živé maso. Opatrně se zvedl ze země na nohy. Něco ho odhodilo proti dveřím jednoho
z okrajových domů náměstí. Jeho muži byli rozptýleni všude okolo, ruce a nohy nakřivo, helmy pryč,
meče vytržené z rukou. Znovu byl Roran vděčný, že používá kladivo, protože někteří z Vardenů se při
dopadu kouzla probodli, nebo své sousedy. Kladivo? Kde je moje kladivo? Pomyslel si hned potom.
Rozhlížel se po zemi, až dokud nespatřil rukojeť své zbraně trčící zpod nohou blízkého válečníka.
Uvolnil jej, a potom se rozhlédl po náměstí. Vojáci, stejně jako Vardenové, byli rozházení po zemi.
Z fontány nic nezbylo, až na nízkou hromádku suti, z níž voda nepravidelně vystřikovala. Vedle ní,
tam, kde předtím stál Karn, ležela zčernalá, svrasklá mrtvola, jejíž kouřící končetiny byly pevně
sevřené, jako u mrtvého pavouka, a celá ta věc byla tak ožehnutá a zjizvená, že bylo sotva poznat, že
to kdy bylo živé, nebo dokonce člověkem. Nevysvětlitelně stál hákonosý kouzelník stále na stejném
místě, přestože z něj exploze otrhala vnější oděv, takže neměl nic než spodní prádlo.
Rorana sevřel nekontrolovatelný hněv, a bez myšlenky na sebezáchovu se řítil doprostřed náměstí,
odhodlaný zabít toho kouzelníka jednou provždy. Kouzelník s holou hrudí stál na místě, i když se
Roran rychle blížil. Zvedaje svoje kladivo, Roran přešel do sprintu a vydal válečný pokřik, který však
sám sotva slyšel. Ale přesto kouzelník neudělal nic pro to, aby se bránil.
Ve skutečnosti si Roran uvědomil, že čaroděj se nepohnul ani o milimetr od té exploze. Jako kdyby tu
stála socha toho muže a ne on sám. Kouzeníkova zdánlivá neměnnost navzdory Roranovu příchodu
lákala Rorana k ignorování mužova nezvyklého chování – nebo nedostatku – a jednoduše praštění jej
po hlavě, než se vzpamatuje, jakéže podivné zmámení se ho to chopilo. Navzdory tomu, Roranova
ostražitost zastavila jeho touhu po pomstě a přiměla ho zabrzdit ani ne pět stop od kouzelníka.
Byl rád, že to udělal. Zatímco zdálky vypadal kouzelník normálně, o něco blíže si Roran všiml, že jeho
kůže je svraštělá a vrásčitá jako u muže trojnásobku jeho věku, a že získala drsný, kožený vzhled. Kůže
také stále více tmavla, vteřinu po vteřině, jako kdyby celé jeho tělo bylo ožehnuto mrazem.
Mužova hruď se zvedala a klesala a oči se mu protáčely v důlcích, až nebylo vidět nic než bělmo, ale
jinak se zdál neschopen pohybu. Jak to Roran pozoroval, mužovy paže, krk a trup sesychaly, a jasně
odhalovaly jeho kosti – od klíční kosti zahnuté jako luk až po vpadlé sedlo jeho boků, kde visely jeho
útroby jako prázdný měch na vodu. Jeho rty se stahovaly dozadu, víc než mohlo být možné, až za jeho
žluté zuby, zatímco jeho oční bulvy splaskly, jako kdyby jim došla krev, až se zcela ztratily v okolním
mase. Mužův dech – vyděšený, vysoký a pištivý – poté zeslábl, ale neustal zcela.
Zděšený Roran si poodkročil. Cítil něco kluzkého pod svýma nohama a shlédl, aby zjistil, že stojí na
zvětšující se louži vody. Nejprve si pomyslel, že je z rozbité fontány, ale uvědomil si, že tekla zpod
nohou ochromeného kouzelníka. Roran zaklel, naplněný odporem, a uskočil na suchý kus země. Když
pozoroval vodu, uvědomil si, co vlastně Karn udělal, a jeho hrůza se ještě zvětšila. Zdálo se, že Karn
seslal kouzlo, které z kouzelníkova těla vytahovalo každičkou kapku vody. Po pouhých několika
dalších vteřinách kouzlo zmenšilo muže na nic než kostru zabalenou v obalu z tvrdé černé kůže,
zabalenou stejně, jako kdyby byla ponechána v poušti Hadarak, vystavená stovce let větru, slunce a
písečných přesypů. Přestože byl zcela jistě mrtev, nepadl k zemi, protože jej Karnova magie držela
vzpřímeného: zlověstná, šklebící se kostra se děsivostí rovnala těm nejhorším věcem, které kdy Roran
viděl ve svých snech nebo na bojišti – což bylo většinou obojí stejné.
A potom se povrch mužova rozloženého těla zachvěl, jak se rozpadl na jemný šedý prach, který padal
k zemi v celých oblacích a zůstával ležet na vodě na dlažbě, jako popel z lesního požáru. Svaly a kosti
brzy následovaly, potom zkamenělé orgány, a když se rozpadly i poslední zbytky hákonosého
kouzelníka, zůstala po něm jen hromádka prachu v kaluži vody, která jej kdysi držela naživu.
Roran se ohlédl po Karnově těle, a stejně rychle zase obrátil svůj zrak jinam, neschopen unést ten
pohled. Alespoň že ses mu pomstil. Potom odložil myšlenky na padlého přítele, protože byly příliš
bolestivé, než aby v nich prodléval, a namísto toho se začal soustředit na ten nejbližší problém:
vojáky na jižním konci náměstí, kteří se už pomalu zvedali ze země.
83
Roran si všiml, že Vardenové se zvedají také. „Oi!“ zařval. „Za mnou! Už nikdy nebudeme mít lepší
šanci než teď.“ Ukázal na několik mužů, kteří byli zjevně zranění. „Pomožte jim a nechte jim místo
uprostřed formace. Nikoho tu nenecháme. Nikoho!“ Jeho rty a ústa pulzovaly, zatímco mluvil, a hlava
ho bolela, jako kdyby celou noc propil.
Vardenové se shromáždili za zvukem jeho hlasu a pospíšili si na pomoc. Jak se muži řadili do širokého
zástupu za ním, Roran zaujal své místo na samém čele formace, mezi Baldorem a Delwinem, kteří
měli oba krvavé šrámy od výbuchu.
„Karn je mrtev?“ zeptal se Baldor.
Roran pokývl a zvedl svůj štít, zrovna tak jako ostatní muži, a tak vytvořili pevnou, zvenčí
neprostupnou zeď.
„Potom musíme doufat, že Halstead nemá ještě jiného kouzelníka někde schovaného,“ zamumlal
Delwin.
Když byli všichni Vardenové na místě, zařval Roran: „Pochodem v chod!“ a válečníci začali kráčet přes
zbytky nádvoří.
Možná proto, že jejich vedení nebylo tak efektivní jako Vardenské, anebo proto, že je výbuch zasáhl
více, královští vojáci se nevzpamatovali tak rychle a tak byli stále neuspořádaní, když doprostřed nich
vtrhli Vardenové.
Roran se přikrčil a zaklonil, když se mu oštěp zabodl do štítu, umrtvil jeho paži a pouhou svou vahou ji
táhl dolů. Otočil se a máchnul kladivem před štítem. To se odrazilo od násady oštěpu, která se
odmítala pustit štítu.
Voják před ním, možná právě ten, který vrhl oštěp, využil možnosti se rozběhnout a máchnout
Roranovi mečem po krku. Roran začal zvedat štít, spolu se zabodnutým oštěpem, ale byl příliš těžký a
neohrabaný, než aby se s ním mohl bránit. Takže namísto toho použil svoje kladivo, a ohnal se s ním
po dopadajícím meči.
Ale čepel meče pro něj bylo téměř nemožné spatřit, a tak si načasoval kryt špatně a meč svým
kladivem minul. Zemřel by, nebýt toho, že jeho lokty odklonila plochu meče několik palců stranou.
Pruh ohně se zařízl do Roranova pravého ramene. Rozeklané údery blesku se mu rozběhly po boku, a
před očima se mu jasně žlutě blýskalo. Jeho pravé koleno se podlomilo a on spadl napřed.
Kámen pod ním. Nohy a ruce okolo něj, které mu blokovaly cestu, takže se nemohl odkutálet do
bezpečí. Jeho celé tělo se zdálo ztuhlé a zmrtvělé, jako kdyby byl uvězněn v medu.
Příliš pomalu, příliš pomalu, myslel si, jak se snažil osvobodit svoji ruku ze štítu a dostat se zpět na
nohy. Pokud by zůstal na zemi, někdo by ho probodl, nebo pošlapal. Příliš pomalu!
Potom uviděl, jak se voják před ním zhroutil a chytil se za břicho, a o vteřinu později už ho někdo táhl
za límec jeho zbroje a vytáhl ho zpět na nohy. Byl to Baldor.
Roran pootočil krkem a pohlédl na místo, kam jej voják zasáhl. Pět trhlin v jeho kroužkové košili se
otevíralo, ale jinak to zbroj zadržela. Přestože mu z rány vytékala krev, a bolest svírala jeho krk a paži,
nemyslel, že by ho to zranění ohrozilo na životě, ale ani se nezastavil, aby to zjistil. Jeho paže stále
fungovala – alespoň natolik, aby pokračoval v boji – a to bylo všechno, co ho v tu chvíli zajímalo.
Někdo mu podal náhradní štít. S úšklebkem si ho nasadil na ruku a pokračoval v útoku se svými muži,
a nutil tak vojáky ustoupit poděl široké ulice, která vedla z náměstí.
Vojáci se brzy rozprchli tváří v tvář ohromující přesile Vardenů, a utíkali do spleti uliček a průchodů,
které ústily do hlavní ulice. Potom se Roran zastavil a poslal padesát svých mužů zpátky k bráně, aby
ji chránili před jakýmikoliv nepřáteli, kteří by je chtěli následovat do srdce Aroughs. Většina vojáků ve
městě byla postavená na vnější zdi, aby odráželi případné dobyvatele, a Roran se s nimi netoužil
střetnout v otevřené bitvě. Bylo by to sebevražedné, vzhledem k počtu Halsteadových jednotek.
Vardenové už potom čelili jen malému odporu, jak postupovali vnitřním městem až k velkému, dobře
zařízenému paláci, kde sídlil Lord Halstead.
Prostorné nádvoři s umělým jezírkem – kde plavaly husy a bílé labutě – stálo před palácem, a leželo
několik úrovní nad zbytkem Aroughs. Palác byl nádherný, zdobená budova s oblouky, podloubími, a
velkými balkóny určenými k tanci a zábavám. Narozdíl od hradu v srdci Belatony byl rozhodně
postaven spíše k potěšení, než k obraně.
Museli předpokládat, že se přes jejich zdi nikdo nedostane, uvažoval Roran.
Několik tuctů stráží a vojáků se neorganizovaně rozběhlo proti Vardenům, jakmile si jich všimli, po
celou tu dobu řvali válečné pokřiky.
84
„Zůstaňte ve formaci!“ zavelel Roran, když se jejich směrem muži rozeběhli.
Minutu či dvě plnily nádvoří zvuky řinčících zbraní. Husy a labutě kejhaly na poplach a tloukly do
hladiny křídly, ale žádná se neodvážila opustit pohodlí jezírka.
Vardenům netrvalo dlouho poradit si s vojáky a stážemi. Poté vzali útokem vchod do paláce, který byl
bohatě zdoben obrazy na zdech a stropech – zrovna tak jako zlacenými lištami, vykládaným
nábytkem, a vzorovanou podlahou – Roranovi dalo zabrat to všechno vnímat najednou. Hodnota celé
farmy, na které vyrůstal, by se nevyrovnala hodnotě jediné židle v té obrovské hale.
Skrze otevřené dveře spatřil tři služebné utíkat další dlouhou chodbou tak rychle, jak jim jen sukně
dovolovaly. „Nenechte je utéct!“ zařval.
Pět šermířů se oddělilo od hlavního voje Vardenů a vyrazilo za ženami, chytili je, než doběhli konce
chodby. Ženy vydávaly přerušované výkřiky a zuřivě sebou házely a škrábaly své uchvatitele, jak je
muži táhli zpět tam, kde čekal Roran. „A dost!“ zařval Roran, když byli před ním, a ženy se přestaly
vzpouzet, ačkoliv stále fňukaly a sténaly. Nejstarší z nich třech, statná žena se šedivými vlasy
staženými do zamuchlaného drdolu a nesoucí na opasku klíče, vypadala nejrozumněji, a tak se jí
Roran zeptal: „Kde je Lord Halstead?“
Žena si odfrkla a zvedla bradu. „Dělejte si se mnou, co chcete, sire, ale svého pána nezradím.
Roran k ní přistoupil, až od sebe byli jen na krok. „Poslouchej mě, a poslouchej dobře,“ zavrčel.
„Aroughs padl, a ty i všichni ostatní v tomhle městě jste mi vydáni na milost. Nemůžeš nic udělat,
abys to změnila. Řekni mi, kde je Halstead, a necháme tebe a tvé společnice jít. Nemůžeš ho zachránit
před zkázou, ale můžeš zachránit sebe.“ Jeho roztrhané rty byly hrozně napuchlé, sotva dokázal, aby
mu bylo rozumět, a s každým slovem mu od úst odletovaly kapičky krve.
„Na mém osudu nezáleží, sire,“ řekla žena, stejně odhodlaná jako jakýkoliv válečník.
Roran zaklel a bouchl kladivem o štít, a třesk se rozlehl po celé hale. Žena sebou při tom zvuku trhla.
„Copak ses pomátla? Copak ti Halstead stojí za život? Nebo království? Nebo Galbatorix?“
„Nevím nic o Galbatorixovi nebo království, sire, ale Halstead byl vždy laskavý k nám služebníkům, a
nechci ho vidět pověšeného takovými, jako jste vy. Hnusný, nevděčný hnůj, to jste.“
„Vskutku?“ pohlédl na ni nahněvaně. „Jak dlouho si myslíš, že bys udržela jazyk za zuby, kdybych
nechal své muže, aby z tebe pravdu vytloukli?“
„Nikdy mě nedonutíte promluvit,“ prohlásila, a on jí věřil.
„A co ony?“ pokývl hlavou směrem k ostatním ženám, z nichž nejmladší nemohlo být více než
sedmnáct. „Opravdu je necháš rozsekat na kusy, jen abys zachránila svého pána?“
Žena si pohrdavě odfrkla a řekla: „Lord Halstead je ve východním křídle paláce. Jděte támhletou
chodbou, skrz Žlutý sálek a a květinovou zahradu Lady Galiany, a najdete ho zcela jistě.“
Roran podezřívavě naslouchal. Její kapitulace se zdála příliš rychlá a příliš odevzdaná, v kontrastu s
jejím předchozím odporem. Zatímco mluvila, si také všiml, že ostatní dvě ženy reagovaly s
překvapivým výrazem a ještě nějakou další neidentifikovatelnou emocí. Zmatení? Uvažoval. V
každém případě nejednaly tak, jak by od nich čekal, kdyby stříbrovlasá žena právě vydala jejich
pána do rukou nepřátel. Byly příliš tiché, příliš odevzdané, jako kdyby něco skrývaly.
Z nich dvou byla dívka méně zkušená v zakrývání vlastních pocitů, a tak se Roran obrátil na ni,
s veškerou surovostí, jakou jen mohl mít. „Ty tam, ona lže, že ano? Kde je Halstead? Pověz!“
Dívka otevřela ústa a mlčky zavrtěla hlavou. Snažila se od něj vycouvat, ale jeden z válečníků ji držel
na místě. Roran k ní přiskočil, narazil jí svůj štít na hrudník, čímž jí vyrazil dech, a opřel se o ni svou
vahou, čímž ji stiskl mezi něj a muže za ní. Zvedl své kladivo a přiložil jí ho k tváři. „Jsi dost hezká, ale
těžko bys hledala někoho jiného než starce, aby se o tebe postaral, kdybych ti vyrazil přední zuby.
Sám jsem dneska zub ztratil, ale vrátil jsem si ho. Vidíš?“ A roztáhl rty do něčeho, o čem si byl jistý, že
je nechutnou napodobeninou úsměvu. „Nechám si ale tvoje zuby, takže nebudeš moct udělat to
samé. Bude z nich skvělá trofej, no ne?“ A hrozivě mávl kladivem.
Dívka vzlykla: „Ne! Prosím, sire, já nevím. Prosím! Byl ve svých komnatách, na schůzce se svými
kapitány, ale potom on i s Lady Galianou šli k tunelu směrem do doků, a...“
„Tharo, ty bláhová!“ zařvala matrona.
„Čeká tam na ně loď, ale nevím, kde je teď, ale prosím, nebijte mně, nevím už nic jiného, sire, a...“
„Jeho komnata,“ vyštěkl Roran. „Kde je?“
Vzlykající dívka mu to prozradila.
85
„Nechte je jít,“ řekl, když skončila, a tři ženy prudce vyrazily ze vchodu, s klapotem jejich těžkých
kramfleků o naleštěnou podlahu.“
„Roran vedl Vardeny skrz obrovskou budovu podle dívčiných informací. Mnoho napůl oblečených
mužů a žen je míjelo, ale žádný z nich se nezastavil k boji. Palác se otřásal rozkazy a vřeštěním tak
hlasitě, až měl chuť si prsty zacpat uši.
Na půl cesty k cíli se ocitli v atriu se sochou velkého černého draka uprostřed. Roran uvažoval, zda to
má být Galbatorixův drak Šruikan. Jak míjeli sochu, zaslechl Roran zadrnčení a potom ho něco zasáhlo
do zad.
Padal na kamennou lavičku vedle cesty a zachytil se jí.
Bolest.
Agónie zabraňující dokonce i myslet, taková, s jakou se doposud nesetkal. Bolest tak intenzivní, že by
si radši usekl ruku, aby to zastavil. Cítil se jako kdyby se mu do zad vypalovaly doruda rozžhavené
pohrabáče.
Nemohl se hýbat...
Nemohl dýchat...
I ten nejmenší pohyb mu způsoboval mučivou bolest.
Padaly na něj stíny, a slyšel křičet Baldora s Delwinem, potom Brigmana, a všech lidí, kteří něco říkali,
i když mu to nedávalo žádný smysl.
Bolest se náhle znásobila, a on zařval, což to jen zhoršilo. Z koutků jeho sevřených očí mu tekly slzy.
Potom k němu promluvil Brigman: „Rorane, máš v zádech šíp. Snažili jsme se toho střelce chytit, ale
utekl.“
„Bolí...,“vzdychl Roran.
„To protože ten šíp trefil jedno z tvých žeber. Jinak by prošel přímo skrz. Měl jsi štěstí, že nebyl ani o
píď výš, ani níž, a že minul páteř a lopatku.
„Vytáhněte ho,“ procedil skrze zatnuté zuby.
„Nemůžeme; šíp má ostnatou hlavici. A nemůžeme ho ani protlačit na druhou stranu. Musí být
vyříznut. Mám s tím nějaké zkušenosti, Rorane. Pokud mi s nožem věříš, můžu to udělat tady a teď. A
nebo, pokud bys byl radši, ti můžeme najít léčitele. Někde v paláci přece jeden nebo dva musí být.“
Přestože se mu nelíbila představa, že se svěří Brigmanovi do rukou, Roran už nemohl snést tu bolest,
a tak řekl: „Udělej to tady...Baldore...?“
„Ano, Rorane?“
„Vem si padesát mužů a najděte Halsteada. Ať se stane cokoliv, nesmí uniknout. Delwine...zůstaň tu
se mnou.“
Proběhl krátký rozhovor mezi Baldorem, Delwinem a Brigmanem, z nějž Roran slyšel jen pár
útržkovitých slov. Potom velká část Vardenů opustila atrium, které náhle znatelně ztichlo.
Na brigmanovo naléhání přinesl tým válečníků židle z pokoje poblíž, a rozdělala oheň na štěrkem
sypané cestě vedle sochy. Do ohně umístili špičku dýky, o které Roran věděl, že ji Brigman použije na
vypálení jeho rány v zádech potom, co vyjme šíp, jinak by vykrvácel.
Jak ležel na lavičce a otřásal se, soustředil se Roran na ovládání svého dechu, na pomalé, mělké
nádechy, aby zmírnil bolest. Bylo to velmi obtížné, a vytěsnil z mysli všechny ostatní myšlenky. Co
bylo a co možná bude, na tom nezáleželo, jen na pomalých nádeších a výdeších jeho nosních štěrbin.
Málem omdlel, když ho čtyři muži zvedli z lavičky a položili ho na břicho na zem. Někdo mu do úst
nacpal koženou rukavici, což ještě zhoršilo bolest jeho rozpraskaných rtů, zatímco drsné ruce sevřely
obě jeho ruce i nohy, úplně je natáhly a přidržovaly je na jednom místě.
Roran se ohlédl, a spatřil Brigmana, jak se nad ním naklání, v ruce zahnutý lovecký nůž. Nůž začal
klesat, a Roran opět zavřel oči a tvrdě se zakousl do rukavice.
Nadechl se.
Vydechl.
A potom se pro něj čas a vzpomínky zastavily.
86
BEZVLÁDÍ
R
oran shrbeně seděl na okraji stolu a bez zájmu hleděl na drahými kameny vykládaný pohár.
Bylo už po setmění, okázalou ložnici osvětlovaly pouze dvě svíce stojící na stolku a uhasínající
oheň v krbu, házející mihotavé odlesky na velikánskou postel s nebesy. Bylo naprosté ticho,
až na příležitostné zapraskání hořícího dřeva. Mírný vánek si pohrával se záclonami v otevřeném okně
a Roran mu nastavil tvář, vděčný za chladné pohlazení jeho horečkou rozpáleného čela.
Z okna měl výhled na celé Arough. Tu a tam viděl zářit tečky strážních ohňů, ale jinak bylo město
tiché a nehybné, jeho obyvatelé byli schováni ve zdánlivém bezpečí svých domovů.
Vítr ustal a Roran znovu přiložil k ústům pohár s vínem. Rychle ho naklonil ve snaze nalít si obsah
přímo do krku a vyhnout se tak polykání. Kapka vína skanula do rány na jeho spodním rtu. zaťal pěsti
a zadržel dech, dokud nával bolesti nepolevil. Poté položil pohár na stůl, hned vedle talíře
nedotčeného chleba s jehněčím a poloprázdné lahve vína. Zahleděl se na zrcadlo postavené na stole
mezi svícemi. Odrážel se v něm stále jen jeho k smrti unavený, zhmožděný a zakrvácelý obličej s
ohořelou polovinou vousů na pravé straně. Odvrátil zrak. Jistě, že by ho kontaktovala, kdyby mohla.
Do té doby mu zbývalo jen čekat. Na spánek neměl pomyšlení, bolelo ho celé tělo. Znovu vzal do ruky
pohár a pohrával si jím, jak čas ubíhal.
O mnoho později se povrch zrcadla začal čeřit jako stříbrná hladina a Roran zamžikal očima, aby
zaostřil pohled svých unavených očí. V zrcadle se náhle objevila Nasuadina vážná tvář. "Zdravím Tě,
Rorane!" řekla svým pevným zvučným hlasem.
"Paní Nasuado." odpověděl Roran a vzpřímil se u stolu nejvíc, jak dokázal.
"Byl jsi zajat?"
"Ne."
"Pak musí být Karn mrtev, či vážně zraněn"
"Byl zabit v souboji s protivníkovým kouzelníkem."
"To mě opravdu mrzí.. Byl to dobrý člověk a sotva si můžeme dovolit ztrácet kouzelníky z toho mála.."
na chvíli se zarazila a pak dodala: "A co Arough?"
"Město jsme dobyli."
Nasuada překvapeně zdvihla obočí: "Opravdu? Jsem doopravdy ohromená.. Šlo vše podle plánu? Jak
probíhal boj?"
Co nejméně namáhajíc zranění v obličeji začal Roran vyprávět co se událo od jeho příjezdu do
Arough, včetně popisu návštěvy jednookého vrahave svém stanu, dál o prolomení hrází a prebití se
městem až k sídlu Lorda Halsteada a nakonec o Karnově boji s druhým okuzelníkem. Pak ještě
připojil, kterak byl střelen šípem do zad a následně mu ho musel Brigman vyříznout: "Měl jsem štěstí,
že jsem byl poblíž, odvedl dobrou práci. Kdyby ho nebylo, nebyl bych schopen pokračovat, dokud by
se o mě nepostaral léčitel." V duchu se zachmuřil, když si vybavil hroznou bolest, jak si šíp propaloval
cestu jeho tělem.
"Doufám, že jste našli nějakého léčitele, aby Ti pomohl!"
"Aye, o něco později jsme jednoho objevili, ale byl to nekouzelník."
Nasuada se ve svém křesle opřela a chvíli si ho upřeně prohlížela. Pak řekla: Jsem upřímně udivena,
že po tom všem, co máš za sebou jsi stále schopen stát na nohou a vést se mnou tento rozhovor. Lidé
z Carvahallu jsou skutečně z tvrdého materiálu."
Roran, jako by ji neslyšel, pokračoval: "Zanedlouho po vpádu jsme obsadili město, zbývá jen málo
míst, kde jsou ještě možné nepokoje. Ukázalo se, že když prolomíte nepřátelské řady a ovládnete
střed města, vojáci se bez větších protestů vzdají."
"A co Lord Halstead? Zajmuli jste ho?"
"Pokoušel se utéci jen s pár strážemi, když zjistil, že jsme prolomili obranu města. Když zjistil, že nás
se svými muži početně nepřevýší, zabarikádovali se ve vinném sklepě.." Roran pohladil prstem jeden
z rubínů vsazených do poháru v jeho ruce a dodal na vysvětlenou: "Nevzdali se, ale já jsem se
rozhodl, že zničit celou tu místnost i s jejím obsahem by byla zatracená škoda, tudíž jsem nechal ke
dveřím přistavit hrnce s olejem a zapálit..."
"Pokoušel ses je vykouřit ven," hádala Nasuada.
Roran pomalu přikývl. "Většina vojáků se dostala ven, ale Halstead tam byl příliš dlouho. Poté, co byl
sklep vyvětrán, našli ho na zemi zadušeného."
87
"Ach, to je smůla.."
"Byla s ním i jeho dcera, Galiana." V hlavě stále viděl její štíhlé něžné tělo oděné do šatů levandulové
barvy s kanýrky a mašlemi..
Nasuada se zmaračila. "Kdo vystřídal Halsteada na místě hraběte z Fenmarku?"
"Tharos Rychlý."
"Je to ten samý muž, který proti vám včera vedl výpravu?"
"Ano, to je on."
Tharose k Roranovi přivedli odpoledne. Ten malý vousatý chlapík byl očividně otřesený, ale nezdálo
se, že by měl nějaké vážnější zranění. Od posledního setkání byla změna jen v tom, že mu na hlavě
neseděla helma s okázalým chocholem. Roran - ležíc na podložce na břiše, aby příliš nenamáhal
zranění - k němu pronesl: "Myslím, že mi dlužíte láhev vína."
"Jak jsi to dokázal?!" vyštěkl zoufale Tharos. "Tohle město je nedobytné, jeho hradby může probořit
snad pouze drak. A co škody jste napáchali. Nemůžeš být pouhý člověk..." jeho hlas selhal.
"Jak reagoval na smrt své sestry a svého otce?" zaptala se Nasuada.
Roran pomalu zvedl ruku k čelu. Měl ho celé zpocené a horké, tak si ho otřel rukávem. Otřásl se.
Navzdory tomu, že se potil mu byla zima, obzvláště se mu vkrádal chlad do rukou a nohou. "Nezdálo
se, že by ho zpráva o smrti otce příliš zasáhla, ale co se týč sestry.." Roran se zamračil při vzpomínce
na Tharův zmučený výraz, když mu sdělil zpávu o smrti Galiany. "Řekl mi, že pokud se mu někdy
naskytne šance mě zabít, rád jí využije. Pobídl jsem ho, aby si pospíšil, než mě zabije rána na
zádech..."
"..Rorane? Rorane!"
S mírným překvapením Roran shledal, že Nasuada křičí jeho jméno. Znovu na ni zaostřil zrak a
usilovně se snažil přinutit jazyk k pohybu. Nakonec se mu to podařilo a s námahou ze sebe dostal:
"Tharos vlastně není právoplatným dědicem hraběcího titulu, je nejmladší ze sedmi Halsteadových
synů, nicméně Ti prchli jako zbabělci, nebo se někde skrývají. Takže titul prozatím připadl jemu.
Každopádně zprostředkoval setkání mezi námi a Radou Starších. Bohužel, bez Karna nejsem schopen
s jistotou posoudit, kdo z rady byl přinucen přísahat Galbatorixovi a kdo ne.. Předpokládám, že
šlechtici a vojáci ano, ale je nemožné zjistit, kdo dál."
Nasuada se kousala zadumaně do rtu. "Jakpak to vyřešit... Aha, už to mám. Nejbližší město od Arough
je Dauth. Požádám Paní Alarice - jistě jsi se s ní setkal - aby k vám poslala někoho zběhlého ve čtení v
myslích. Většina šlechticů si někoho takového drží v blízkosti, takže by neměl být takový problém můj
požadavek splnit. Musím Tě ale varovat, že před naší cestou na Hořící Pláně král Orrin povolal
každého kouzelníka, o kterém se doslechl, takže ten, koho vám Paní Alarice pošle bude sotva schopen
něčeho víc, než jen nahlížení do mysli. Bez náležitých kouzel jen těžko zabráníme Galbatorixovi v
odvetném úderu.
Zatímco Nasuada hovořila, Roran se zadíval na láhev vína nastole. "To by mě zajímalo, jestli Tharos to
víno otrávil?" pomyslel si. Byl ale tak unaven a zraněn, že ho nevzrušila ani tato myšlenka. Poté
obrátil svou pozornost zpět k Nasuadě zrovna včas aby jí slyšel říkat: "Doufá, že máš své muže pod
kontrolou a že v Arough neprobíhá žádné rabování, plenění, či jiné bezpráví na tamním
obyvatelstvu?"
Roran už nebyl skoro schopen zformulovat souvislou odpověď, ale opět se opanoval: "Nejen já, ale
každý muž z mého oddílu si je vědom toho, že je nás tu příliš málo na to, aby se vyváděli nějaké
rošťárny, protože jakékoliv příležitosti by vojáci království jistě využili k opětovnému převzetí města."
"Štěstí v neštěstí, řekla bych.. Jaké jsou naše ztráty na životech?"
"Čtyřicet dva mužů."
Na čas se oba odmlčeli. Za chvíli ale Nasuada prolomila ticho otázkou: "Měl Karn nějakou rodinu?"
Roran pokrčil rameny: "Vlastně ani nevím. Pocházel odněkud ze severu, myslím.. Nicméně nikdy
nepřišla řeč na věci, které byly předtím.. Myslím před tímhle vším.. Nějak se to nezdálo důležité."
Rorana náhle zaškrábalo v krku, což ho přinutilo ke kašli. Další záchvaty kašle přicházely znovu a
znovu, dokud se nesklonil tak, že se čelem dotkl chladného dřeva stolu. Zašklebil se pod návaly
bolesti, které vystřelovaly z jeho zad, ramene a rozbitých úst. Křeče byly tak silné, že převrátil pohár a
zbytek vína se vylil. Jak se pomalu vzpamatovával, Slyšel Nasuadu říkat: Rorane, okamžitě si nech
zavolat léčitele, aby Tě vyšetřil. Vypadáš hrozně a myslím, že bys měl být v posteli.."
"Ne!" Roran si odplivl, než se na ní podíval. "Léčitel udělal, co mohl a já nejsem mimino, o které se
88
musí někdo stále starat."
Nasuada zaváhala, ale pak odpověděla: "Dělej, jak myslíš."
"Co bude teď?" zeptal se. "jsem tady hotov?"
"Bylo mým záměrem povolat Tě zpět, jakmile bude Arough dobyto, ale myslím si, že nejsi ve stavu
absolvovat cestu až do Dars-Leony v jednom kuse. Takže bys měl nejspíš vyčkat..."
"Ale já nechci čekat" zavrčel Roran. Přiblížil se k zrcadlu, až od něj byl obličejem sotva pár centimetrů
a dodal: "Nerozmazluj mě, Nasuado. Jsem schopen jízdy a to rychlé. Jediný důvod, proč jsem sem byl
poslán bylo zničit hrozbu, kterou Arough pro Vardeny znamenalo. Ta hrozba je pryč, to já ji odstranil,
a vážně nestojím o to tu zůstat trčet, zraněn, nebo nezraněn, když má žena a nenarozené dítě jsou
sotva míli daleko od města, kde se zdržuje Murtagh se svým drakem!"
Nasuadin hlas dostal velitelský tón: "Do Arough jsi jel proto, že jsem Tě tam poslala JÁ!" Pak
pokračovala mírnějším hlasem: "Každopádně Tvým důvodům rozumím. Můžeš se vrátit, pokud jsi
toho schopen, Nicméně nevidím žádný důvod, proč bys měl uštvat koně k smrti, ale ani se loudat.
Rozvaž si vše dobře. Opravdu nerada bych vysvětlovala Katrině, že jsi vypustil duši na cestě... Ještě
něco - kdo Tě nahradí na místě velitele?"
"Kapitán Brigman."
"Proč zrovna on? Nebyly s ním nějaké potíže?"
"Pomáhal udržet přední linii, když jsem byl postřelen. Neměl jsem v tu chvíli nejčistší hlavu.."
"Umím si to představit.", skočila mu do řeči Nasuada.
"..byl to on, kdo přiměl vojáky neztrácet hlavu a pokračovat a zastupoval mě i po dobu, kdy jsem
uvázl v tomhle mizerném hradě. Je tu jediný, kdo má dostatečné zkušenosti. Bez něj bychom kontrolu
nad Arough nikdy nepřebrali. Muži ho uznávají, je dobrý v plánování a organizování, jsem si jist, že
řízení města zvládne na výbornou."
"Pak tedy Brigman," souhlasila Nasuada a pak se spár slovy otočila k někomu v místnosti, koho v
zrcadle nebylo vidět. Pak se obrátila znovu na Rorana: "musím se Ti přiznat, že jsem si ve skutečnosti
nemyslela, že dokážeš Aroughs dobýt. Vypadalo to beznadějně, tak krátkém čase a s tak malým
oddílem a navíc bez pomoci Jezdce, nebo jeho draka.."
"Tak proč jsi mě sem vlastně poslala?"
"Protože jsem musela nejdřív zkusit jakoukoliv jinou možnost kromě vyslání Eragona tak daleko a
také pro Tvůj zvláštní zvyk překonávat všechna očekávání a uspět tam, kde všichni selžou, nebo se
vzdají. Když se má udělat nemožné, pak se to spíš stane pod Tvým dohledem, což se právě
prokázalo."
Roran si zlehka povzdechl a pomyslel si:"A jak dlouho budu vyzývat osud, než mě dožene, stejně jako
Karna?"
"Klidně se ušklíbej, jestli chceš, ale nemůžeš popřít svůj úspěch. Dnes jsi pro nás získal velké vítezství,
Kladivo.. O, vlastě kapitáne Kladivo, měla bych říci. Tuto šarži jsi si více než zasloužil a jsem Ti
nesmírně vděčná za to, co jsi vykonal. Ovládnutím Arough jsi nás ochránil před nutností bojovat na
dvou frontách a rozdělit tak síly, což by téměř jistě skončilo naší definitivní porážkou. Všichni
Vardenové jsou Ti dlužni a já Ti slibuji, že Tvá oběť i oběť Tvých mužů nebude nikdy zapomenuta."
Roran se pokoušel najít slova, ale ta nepřicházela. Ještě dvakrát se nadechl, než byl konečně schopen
promluvit pohnutým hlasem: "Ujistím se, že se Tvá slova dostanou ke všem mužům. Jsem si jist, že to
pro ně bude unamenat opravdu hodně!"
"To udělej. Nyní se s Tebou musím rozloučit. Je už pozdě a Ty jsi zraněný, zdržela jsem Tě již příliš
dlouho."
"Počkej ještě!" Zavolal Roran. "Prosím Tě, řekni mi, jak jde obléhání Dars-Leony?"
Podívala se mu do očí a její tvář byla najednou bezvýrazná. "Je to zlé a zatím se nezdá, že se to zlepší.
Hodil by ses nám tu, Kladivo. Pokud to tu rychle nevyřešíme, pak vše pro co jsme bojovali, bude
ztraceno."
89
THARDSVERGÛNDNZMAL
N
ic ti není,“ řekl Eragon podrážděně. „Přestaň si dělat starosti. Stejně s tím už nemůžeš nic
dělat.“
„
Safira zavrčela a pokračovala ve studování svého odrazu v jezeře. Otočila hlavu ze strany na
stranu a pak mocně vydechla a vypustila oblak kouře, který byl unášen větrem po vodě jako malý,
ztracený bouřkový mrak.
„Jsi si jistý?“ zeptala se a koukla na něj. „Co když už nenaroste?“
„Drakům rostou šupiny pořád. To přece víš.“
„Ano, ale já ještě nikdy žádnou šupinu neztratila!“
Ani se neobtěžoval skrývat úsměv. Věděl, že by stejně vycítila jeho pobavení. „Neměla bys být tak
rozrušená. Nebyla moc velká.“ Natáhl se a našel prázdné místo ve tvaru diamantu na levé straně
jejího čumáku, kde byl objekt jejího zděšení ještě nedávno zasazen. Mezera ve třpytivém brnění
nebyla větší, než konec jeho palce a asi palec hluboká. Na dně mezírky byla vidět její modrá kůže.
Zvědavě se dotkl její kůže koncem malíčku. Byla teplá a jemná, jako břicho telete.
Safira si odfrkla a odtáhla se od něj. „Přestaň, to šimrá!“
Zasmál se a seskočil do vody z kamene, na kterém seděl, a užíval si ten pocit.
„Možná, že nebyla moc velká,“ řekla, „ale každý si všimne, že zmizela. Jak by také nemohli? Stejně
jako by nikdo nepřehlédl hroudu země na čistě bílé sněhové pokrývce hory.“ Protočila oči a pokusila se
ještě jednou natočit tak, aby na sebe viděla v odrazu hladiny a našla malou, tmavou dírku nad nosem.
Eragon se zasmál a cákl po ní vodu. Pak, aby ji trochu utišil, řekl: „Nikdo si toho nevšimne, Safiro. Věř
mi. A kdyby ano, budou to považovat za zranění v bitvě a budou se tě o to více bát.“
„Myslíš?“ Vrátila se ke zkoumání svého odrazu v jezeře. Voda odrážela její šupiny jako třpytivé
uspořádané duhové flíčky. „Co když mě tam zasáhne voják? Čepel by mnou prošla jako nic. Možná
bych měla požádat trpaslíky, aby mi jako prozatímní náhradu udělali kovový plát, který by tu oblast
pokryl, dokud mi šupina nedoroste.“
„To by vypadalo neobyčejně směšně.“
„Vážně?“
„Mm-hm.“ Přikývl a tak tak se nezačal smát znovu.
Safira si odfrkla. „Nevidím důvod, proč by sis ze mě měl dělat srandu. Jak by ses bavil ty, kdyby ti ta
srst, co máš na hlavě, začala vypadávat nebo bys ztratil jeden z těch tvých směšných kousíčků, kterým
říkáš zuby? Bezpochyby by sis tím nedělal hlavu, že?“
„Bezpochyby,“ souhlasil. „Ale mimo to, zuby nedorůstají.“ Odrazil se od skály a vyškrábal se na břeh,
kde nechal boty. Našlapoval opatrně, aby se nezranil o kamení nebo větve, které se povalovaly všude
kolem. Safira ho následovala a svými drápy přitom drtila jemný písek.
„Mohl bys kouzlem ochránit jenom to místo?“ řekla, když si obouval boty.
„To bych mohl. Chceš, abych to udělal?“
„Ano, prosím.“ Zpaměti vymyslel kouzlo, zatímco si šněroval boty, pak umístil dlaň pravé ruky nad
prohlubeň v jejím čumáku a zamumlal nezbytná slova ve starověkém jazyce. Mdlá modrá záře
vycházela zpod jeho ruky, jak směřoval kouzlo na Safiřinu kůži.
„Tak,“ řekl, když kouzlo dokončil, „teď už se nemusíš ničeho bát.“
„Kromě toho, že stále nemám svou šupinu.“
Poplácal ji po čelisti. „No tak pojď, ty. Musíme se vrátit do tábora.“
Společně odešli od jezera a šplhali po strmém, rozpadajícím se břehu. Eragon používal odkryté kořeny
stromů jako úchyty pro ruce.
Na vrcholku se jim naskytl ničím nerušený výhled na Vardenské ležení asi půl míle na východ, stejně
jako na severní tábor, roztroušený kolem Dras-Leony. Jediné známky života uvnitř města byly
pramínky kouře, které stoupaly z komínů mnoha domů. Jako vždy ležel Trn rozvalený nad jižní
bránou, vyhřívající se v jasném odpoledním světle. Červený drak vypadal, jako kdyby spal, ale Eragon
věděl ze zkušenosti, že ve skutečnosti sledoval Vardeny a v momentě, kdy by se kdokoli přiblížil
k městu, by se vzbudil a varoval Murtagha a ostatní uvnitř.
Eragon vyskočil na Safiru a společně odletěli k Vardenům klidným tempem.
Když dorazili, sklouzl na zem a vedl Safiru táborem, který byl tichý a působil ospalým dojmem díky
tichým mumlajícím hlasům válečníků, kteří vedli konverzaci s nehybnými praporky, které vysely
90
v dusném vzduchu. Jediná stvoření, která se zdála být imunní vůči obecné letargii, byli polodivocí psi,
kteří běhali táborem a neustále čenichali, jak hledali zapomenuté zbytky jídla. Několik z nich si
znuděně olizovalo škrábance na čumácích a na bocích, což byl výsledek honění zelenookých
kočkodlaků, jako kdyby snad byli jako ostatní kočky. Když to udělali, jejich bolestné zakňučení
upoutalo pozornost celého ležení a muži se smáli psům, utíkajícím od kočkodlaka, s ocasy staženými
mezi nohama. Vědom si pozornosti, kterou na sebe Safira a Eragon přilákali, Eragon zdvihl bradu a
narovnal ramena a nasadil rázný krok ve snaze zanechat dojem důležitosti a energie. Muži
potřebovali vidět, že byl stále plný sebedůvěry a že nedovolil, aby ho všudypřítomná nuda, která
pohlcovala celé ležení, přinutila klesnout na mysli„Kéž by Murtagh a Trn odletěli,“ pomyslel si Eragon.
„Stačilo by, kdyby byli pryč na jeden den a stihli bychom dobýt město.“ Doteď se obléhání Dras-Leony
jevilo jako mimořádně klidné. Nasuada odmítla zaútočit na město, jak řekla Eragonovi. „Horko těžko
jsi Murtagha porazil naposledy - nebo si nevzpomínáš, jak ti probodl bok? - a slíbil, že příště bude
silnější, pokud mu zase zkřížíš cestu. Murtagh je dost věcí, ale nevypadá na lháře.“
„Síla není všechno, když přijde na souboj kouzelníků,“ poznamenal Eragon.
„Ne, ale není to ani nic zanedbatelného. Navíc teď, když si získal podporu kněží z Helgrindu,
podezřívám je, že nejeden z nich je kouzelník. Nebudu riskovat, že bys čelil Murtaghovi v bitvě, i
kdybys s sebou měl Bloghdarmovy kouzelníky. Dokud neodlákáme Murtagha s Trnem nebo je
nezajmeme nebo jinak nezískáme výhodu nad nimi, nepůjdeme k Dras-Leoně.
Eragon protestoval tím, že je nepraktické, aby se tady zdržovali, a jestli nedokážou porazit Murtagha
s Tnem, jak si můžou troufnout na Galbatorixe? Ale Nasuada zůstala neoblomná.
Spolěčně s Aryou, Blodgharmem a kouzelníky z Du Vrangr Gata plánovali, kuli a hledali způsob, jak
získat tu výhodu, o které Nasuada mluvila. Ale každý nápad, který zvažovali, měl trhliny, protože buď
vyžadoval více času nebo zdrojů, které Vardenové neměli k dispozici, nebo jiným způsobem vždycky
krachnul a nepodařilo se jim nalézt odpověď na vyřešení otázky jak zabít, chytit nebo odlákat
Murtagha s Trnem. Nasuada dokonce zašla za Elvou a poprosila ji, zda by nemohla použít svou
schopnost – která jí dovolovala vycítit bolest ostatních lidí, stejně jako bolest, kterou měli v brzké
době cítit – aby mohli porazit Murtagha nebo nějak proniknout do města. Stříbrovlasá dívka se jen
zasmála a poslala ji zpět s úšklebky a posměšky. „Nejsem vázána věrností ani tobě, ani komukoli
jinému, Nasuado. Najdi si jiné dítě, které za tebe bude vyhrávat války. Já to nebudu.“
A tak Vardenové čekali. Jak dny neúprosně plynuly, Eragon sledoval, jak jsou muži čím dál víc
mrzutější a nespokojenější a Nasuada se tím víc bála. Armáda, jak Eragon zjistil, byla vyhladovělá a
nenasytná zvířata brzy zahynou, pokud se jim nedá pořádně nažrat, což zahrnovalo obrovskou
spoustu potravy, aby se zaplnily tisíce žaludků. Když pochodovali do nového území, obstarávání zásob
pro armádu byla jednoduchá záležitost - zabavili jídlo a jiné nezbytnosti 1idem z podrobeného území
a odebrali další potřeby okolním vesnicím. Jako mor kobylek, zanechávali Vardenové holou půdu
z jejich držení, půdu zbavenou téměř všeho, čeho je třeba na podporu života. Jakmile se přestali
přesunovat, brzy vyčerpali zásoby jídla, které byly po ruce, a byli nuceni existovat na pouhých
zásobách, které si sem přinesli ze Surdy a několika měst, která dobyli. Ale ať byli Surdané
sebeštědřejší, ať byla zajatá města sebebohatší, jídla nebylo dost, aby na něm vydrželi o moc déle.
Ačkoliv Eragon věděl, že válečníci byli oddaní jejich věci, nepochyboval, že pokud budou čelit vyhlídce
pomalé a mučivé smrti hladem, neudělají nic jiného, než že nechají Galbatorixe, aby si škodolibě
vychutnal jejich porážku, a většina mužů si raději zvolí útěk do nějakého vzdálenějšího kouta
Alagaesie, kde by mohli žít v bezpečí před Královstvím. Ten moment sice ještě nepřišel, ale rychle se
blížil. Strach z takového osudu, tím si byl Eragon jistý, držel Nasuadu v noci vzhůru, takže vypadala
den ze dne ztrhanější a kruhy pod jejíma očima byly jako malé smutné úsměvy. Kvůli těžkostem,
kterým čelili v Dras Leoně, byl Eragon rád, že se jim Roran v Aroughas vyhnul a nebyli tam stejně
zabřednutí, jako oni tady. To jenom zvýšilo Eragonovu úctu a uznání vůči tomu, co jeho bratranec
udělal v jižním městě. Je odvážnější muž, než jsem já. Nasuada by s tím nesouhlasila, ale Eragon byl
odhodlaný. Jakmile se Roran vrátí, což by - pokud to půjde dobře - mělo být během několika dnů,
znovu ho opatří novými ochrannými kouzly. Eragon už tak ztratil dost členů rodiny kvůli království a
Galbatorixovi a nehodlal dopustit, aby se to stalo i Roranovi.
Zastavil, aby nechal projít trojici hádajících se trpaslíků. Trpaslíci neměli helmy, ani jiná označení, ale
Eragon věděl, že jsou z Durgrimst Ingeitum, díky korálkům vpleteným do jejich vousů – módu, kterou
on sám ještě mezi Ingeitem neviděl. O čem se trpaslíci hádali, bylo pro něj záhadou – nerozuměl více
91
než jen několika slovům jejich hrdelního jazyka – ale téma bylo evidentně velmi důležité, soudě podle
jejich zvýšených hlasů, přehnaných výrazů a faktu, že si ani jeden z nich nevšiml ani Eragona, ani
Safiry, kteří stáli u cesty před nimi.
Eragon se usmál, když kolem nich procházeli: shledal jejich zaujetí jaksi komickým, navzdory jeho
evidentní vážnosti. K úlevě všech Vardenů přišla před dvěma dny armáda trpaslíků, vedena jejich
novým králem Orikem. To a Roranovo vítězství u Aroughs se stalo hlavním tématem většiny
konverzací, které zněly táborem. Trpaslíci skoro zdvojnásobili velikost Vardenských spojených sil a
značně tak zvýšili šance Vardenů, na to, aby se dostali k Urû’baenu a Galbatorixovi, pokud vymyslí, jak
zavést Murtagha s Trnem do slepé uličky.
Když on a Safira procházeli táborem, uviděl Eragon Katrinu, jak sedí před stanem a plete oblečení pro
své nenarozené dítě. Pozdravila ho mávnutím a zvoláním: „Bratranče!“
Eragon jí odpověděl stejně, což se stalo jejich zvykem od její svatby.
Poté, co si on a Safira vychutnali poklidný oběd – což zahrnovalo značné množství trhání a křupání ze
Safiřiny strany – vrátili se na kousek jemné, sluncem zalité trávy vedle Eragonova stanu. Nasuada
nařídila, aby byl tento kousek půdy zůstal vždy k dispozici Safiře, což Vardenové dodržovali se skoro
až nábožným zanícením.
Tam se Safira schoulila do klubíčka, aby si mohla zdřímnout v poledním teple, zatímco Eragon si
přinesl Domia abr Wyrda z jeho sedlových brašen, pak se uvelebil pod převisem jejího levého křídla,
v částečně zastíněné prohlubni mezi vnější linií jejího krku a šlachovitou přední nohou. Světlo, které
prosvítalo jejím složeným křídlem, stejně jako pableskující odlesky jejích šupin, zbarvily jeho kůži
podivným nafialovělým odstínem a pokrýval stránky knihy hustými zářícími tvary, díky kterým mu
dělalo čtení úzkých, hranatých run trochu potíže. Ale jemu to nevadilo: potěšení z prostého sezení se
Safirou mu nahrazovalo všechny nepříjemnosti.
Společně seděli hodinu a půl, dokud Safira nestrávila její oběd a Eragon nebyl unavený z luštění
složitých vět mnicha Heslanta. Pak se šli potulovat táborem a kontrolovali ochrany a příležitostně
vyměnili kouzlo za hlídku, které byly umístěné podél celého ochranného pásma.
U východního kraje brány, kde se shromáždil hlouček trpaslíků, došli k trpaslíkovi, který dřepěl vedle
vědra plného vody, rukávy měl vyhrnuté nad lokty a modeloval jakousi kouli ze země velkou jako jeho
pěst. U nohou měl louži bláta a klacek na promíchání.
Ten pohled byl tak neuvěřitelný, že uběhlo několik chvil, než si Eragon uvědomil, že ten trpaslík je
Orik. „Derundann Eragone. Safiro,“ řekl Orik, aniž by vzhlédl.
„Derundann Oriku,“ řekl Eragon, opakujíc tradiční trpasličí pozdrav a dřepnul si na druhé straně
louže. Díval se na trpaslíka, který pokračoval ve vylepšování kontur koule, vyhlazoval a tvaroval její
vnější linie pravým palcem. Pokaždé Orik popadl hrst suché hlíny a rozprskl ji přes nažloutlý kulatý
předmět ze země a pak jemně smetl přebytky.
„Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím krále trpaslíků skrčeného na zemi, jak si hraje v louži bláta jako
dítě,“ řekl Eragon.
Orik rozzlobeně řekl: „A já si nikdy nemyslel, že na mě bude zírat Jezdec a drak při dělání Erothknurl.“
„A co to je ta Erothknurl?“
„To je Thardsvergûndnzmal.“
„Thard - ?“ Eragon to vzdal v půlce slova, neschopen si zapamatovat konec slova, natož ho snad
vyslovit. „A to je?“
„Něco, co se jeví jiným, než to doopravdy je.“ Orik zvedl kouli země. „Jako tohle. To je kámen ze
země. Nebo spíš bude, až ho dodělám.“
„Kámen ze země…je kouzelný?“
„Ne, je to mé umění. Nic víc.“
Když Orik odmítl vysvětlovat dále, Eragon se zeptal: „Jak se to dělá?“
„Když budeš trpělivý, tak to uvidíš.“ Po chvíli Orik a řekl: „Nejdřív si musíš najít zem.“
„Těžký úkol, pravda.“
Orik se na něj podíval zpod hustého obočí. „Některé druhy půd jsou lepší než jiné. Třeba s pískem by
to nefungovalo. Hlína musí mít částečky různých velikostí, aby tak mohla držet dobře u sebe. Také je
potřeba v ní mít nějakou zeminu, jako má takhle. Ale nejdůležitější je tohle -“ řekl a položil ruku na
hromádku země, která ležela mezi trsy udusané trávy „ – v hlíně musí být i dost prachu. Vidíš?“ Zvedl
ruku a ukázal mu jemnou vrstvu prachu, která mu ulpěla na dlani.
92
„Proč je to tak důležité?“
„Ah,“ řekl Orik a promnul si nos, na kterém tím zanechal bělavou šmouhu. Rukama nepřestával třít
kouli, zatím co ji otáčel, aby zůstala symetrická. „Když máš dobrou hlínu, navlhčíš ji a zamícháš, jako
když smícháváš vodu a mouku, dokud nemáš pěkné bláto.“ Pokývl hlavou k louži u svých nohou.
„Z toho bláta pak uděláš kouli, jako je takhle, jo? Pak ji budeš mnout a vyždímáš z ní poslední kapku
vody. Pak uděláš kouli perfektně zaoblenou. Když začneš cítit, že je to lepkavé, uděláš to, co já:
nasypeš přes to suchou hlínu, aby zevnitř vytáhla co nejvíc vlhkosti. Tohle budeš dělat, dokud nebude
koule dost suchá na to, aby držela svůj tvar, ale ne dost tvrdá na to, aby popraskala.
Moje Erothknurl je skoro v té fázi. Když ji mám takovou, vezmu ji do svého stanu a nechám ji na slunci
na značnou chvíli. Světlo a teplo z ní vytáhne vlhkost ještě víc, pak přes ni hodím znova hlínu a pak ji
očistím. Po třech, čtyřech opakování bude moje Erothknurl stejně tvrdá, jako je úkryt Nagra.“
„To všechno jen proto, abys měl kouli suchého bláta?“ řekl Eragon, zmatený. Safira jeho údiv sdílela.
Orik vzal do ruky další hrst hlíny. „Ne, protože to ještě není konec. Pak začne ten prach být konečně
užitečný. Vezmu ho a obrousím jím vnějšek Erothknurl, dokud se nevytvoří tenká jemná skořápka.
Pak nechám kouli v klidu a počkám, až bude další vlhkost prosakovat prachem, pak zase prach,
počkám, prach, počkám, prach, počkám a tak dál.“
„A jak dlouho to zabere?“
„Dokud se už prach nebude držet Erothknurl. Skořápka je to, co ji dělá krásnou, co dává kouli její
brilantní lesk, jako kdyby byla z uhlazeného mramoru. Bez jakéhokoli leštění, broušení a žádných
kouzel – pouze tvým srdcem, hlavou a rukama – uděláš kámen ze země. Křehký kámen, to je pravda,
nicméně kámen. „
I přes Orikovo přesvědčování, Eragon nevěřil, že by bláto u jeho nohou mohlo být proměněno v to, co
Orik popisoval, bez použití magie.
„A proč jednu z nich děláš, Oriku trpasličí králi?“ Zeptala se Safira. „Teď, když si vládce tvého lidu,
musíš mít mnoho věcí k řešení.“ Orik zavrčel. „Momentálně nemám nic na práci. Moji muži jsou
připraveni k bitvě, ale tady není žádná bitva, ve které bychom mohli bojovat, a nebylo by pro ně
dobré, kdybych je obskakoval jako slepice svá kuřata. Ale ani nechci sedět sám ve stanu a dívat se jak
mi roste vous. Proto ta Erothknurl“ Pak utichl, ale Eragonovi se zdálo, že něco Orika trápí, a tak držel
jazyk za zuby a čekal, jestli Orik neřekne něco dalšího. Po minutě si Orik odkašlal a řekl: „Byly doby,
kdy jsem mohl pít a hrát kostky s ostatními z mého klanu a vůbec nezáleželo na tom, že jsem byl
Hrothgarův adoptovaný dědic. Stále jsme si mohli povídat a společně se smát bez toho, abychom se
cítili trapně. Nežádal jsem žádné laskavosti, ani jsem žádné neprojevoval. Ale teď je to jiné. Mí
přátelé nemůžou zapomenout, že jsem jejich král a já nemůžu ignorovat to, jak se jejich chování
změnilo vůči mně.“
„To se dalo čekat,“ zdůraznil Eragon. Chápal Orikovu tíživou situaci, kterou si sám zažil, když se stal
Jezdcem. „Možná. Ale to, že jsem to věděl, mi to moc neulehčuje.“ Orik se rozčileně zamračil. „Ach,
život je podivný, někdy je to krutá cesta… Obdivuji Hrothgara jako krále, ale často se mi zdál až příliš
strohý k těm, se kterými jednal, ačkoliv k tomu neměl důvod. Teď lépe rozumím tomu, proč byl
takový, jaký byl.“ Orik vzal do dlaní kouli země, zíral na ni a mračil se. „Když se setkal s Grimstborith
Ganellem v Tarnagu vysvětlil ti význam Erothknurl?“
„Nikdy je nezmínil.“
„Předpokládám, že ti říkal o jiných záležitostech, které jsi potřeboval vědět… Stále ale jako jeden z
Ingeita a jako adoptovaný knurla, bys měl znát důležitost a význam Erothknurl. Není to jenom způsob,
jak zaměstnat mysl, zabít čas a vytvořit zajímavý dárek na památku. Ne. Průběh vytváření kamene ze
země je posvátný. Díky němu, znovu potvrzujeme naši víru v Helzvogovu sílu a nabízíme mu naši úctu.
Člověk by se měl zhostit tohoto úkolu s úctou a za jasným účelem. Výroba Erothknurl je způsob
vyjádření naší zbožnosti a bohové nebývají vlídnými k těm, kteří vykonávají jejich rituály lehkovážným
způsobem… Z kamene k masu, z masa k zemi a ze země znovu ke kameni. Kola se točí a my nevidíme
nic, jen kousek věčnosti.“
Až pak Eragon konečně postřehl hloubku Orikova znepokojení.
„Měl sis s sebou vzít Hvedru,“ řekl. „Dělala by ti společnost a ty bys nebyl tak zachmuřený. Nikdy jsem
tě neviděl tak šťastného, jako když jsi s ní.“
Vrásky kolem Orikových očí se prohloubily, když se usmál.
93
„Ano, ale ona je grimstcarvlorss Ingeita a nemůže opustit své závazky jenom proto, aby mi tento čas
zpříjemnila. Navíc bych nemohl být v klidu, kdyby byla poblíž Murtagha a Trna, nebo hůř Galbatorixe
a jeho zpropadeného černého draka.“
Eragon se pokusil Orika povzbudit, a tak řekl: „Připomněls mi jednu hádanku, na kterou už teď znám
odpověď. Trpasličí král sedí na zemi a tvoří kámen ze země. Nejsem si jistý, jak ta hádanka původně
zněla, myslím, že to bylo nějak takhle:
Silný a zavalitý,
třináct hvězd nad jeho čelem
živý kámen sedí, přeměňuje mrtvou zem v mrtvý kámen.
Nerýmuje se to, ale nemůžeš čekat, že složím vhodný verš za takovou chvilku. Dokážu si představit, že
taková hádanka by byla velmi těžká pro většinu lidí.“
„Humph,“ řekl Orik. „Ne pro trpaslíka. I naše děti by ji ihned rozluštily.“
„Stejně tak drak,“ řekla Safira „Asi máš pravdu,“řekl Eragon. Pak se Orika zeptal na všechno, co se
stalo mezi trpaslíky od té doby, co opustili Tronjheim kvůli jejich druhé výpravě za elfy. Eragon neměl
příležitost s Orikem mluvit od té doby, co jeho armáda přišla na pomoc Vardenům, a tak dychtivě
naslouchal, jak si jeho přítel vedl od jeho nástupu na trůn. Orik vypadal, že mu nevadí vysvětlovat
intriky trpasličí politiky. Pomalu, jak mluvil, se jeho výraz rozjasňoval a celý obživl. Strávil skoro
hodinu popisováním hašteření a manipulace, která se rozpoutala mezi trpasličími klany, když
shromažďovali armádu a připravovali se na připojení k Vardenům. Klany byly vzpurné a Orik měl
potíže získat si jejich poslušnost. „Je to, jako když se pokoušíš hnát houf hus,“ řekl Orik. „Vždycky se
snaží prosadit si svou, dělají u toho nesnesitelný hluk a ukousnou ti ruku při první příležitosti, která se
jim naskytne.“ Během Orikova vyprávění se Eragon rozhodl zeptat na Vermûnda. Často dumal nad
tím, co se stalo s trpaslíkem, který se ho pokusil zabít. Byl rád, když věděl, kde jsou jeho nepřátelé,
obzvlášť nepřátelé tak nebezpeční, jako byl Vermûnd. „Vrátil se do jeho rodné vesnice Feldarast,“
řekl Orik. „Tam, předpokládám, sedí a pije a rozčiluje se nad tím, co mohlo být. Ale nikdo ho teď
neposlouchá. Trpaslíci z Az Sweldn rak Anhûin jsou pyšní a tvrdohlaví. Ve většině případů zůstali věrní
Vermûndovi bez ohledu na to, co ostatní trpaslíci dělají nebo si myslí, ale pokusit se zabít hosta je
neprominutelná urážka. A ne všichni z Az Sweldn rak Anhûuin tě nenávidí tak, jako Vermûnd.
Nemůžu uvěřit, že jsou ochotní zůstat odříznutí od zbytku jejich druhu, jen aby chránili svého
grimstborith, který ztratil i ten poslední kousek cti. Bude to trvat roky, ale oni se jednou obrátí proti
němu. Už teď jsem slyšel, že se mnoho z jejich klanu vyhýbá Vermûndovi tak, jako se zbytek trpaslíků
vyhýbá Az Sweldn rak Anhûuin.“
„Co si myslíš, že se s ním stane?“
„Přijme nevyhnutelné a odstoupí nebo mu někdo jiný nalije do medoviny jed nebo ho jednou někdo
bodne mezi žebra. Tak nebo tak, už není pro tebe hrozbou jako vůdce Az Sweldn rak Anhûin.“
Mluvili dál dokud Orik nedokončil prvních několik fází v tvarování jeho Erothknurl a byl připraven dát
ji sušit na kus hadru vedle jeho stanu. Orik se zvedl na nohy, sesbíral kyblík i klacek a řekl: „Oceňuji,
že jste ke mně tak laskaví a naslouchali jste mi, Eragone. Stejně jako ty, Safiro. Jakkoli se to zdá být
podivné, jste jediní, kromě Hvedry, se kterými mohu mluvit otevřeně,“ pokrčil rameny. „Bah.“
Eragon také vstal. „Jsi náš přítel, Oriku, ať už jsi král trpaslíků nebo ne. Vždy jsme rádi, když si s tebou
můžeme promluvit. A víš, že se nemusíš bát, že bychom něco řekli ostatním.“
„Ano, to vím, Eragone.“ zamžoural na něj Orik. „ Účastníš se na tvorbě dějin a přesto ses nedal chytit
do těch všech intrik kolem tebe.“
„ Ty mě nezajímají. Kromě toho jsou důležitější věci, kterými se teď musíme zabývat.“
„To je dobře. Jezdec by vždy měl stát stranou od všech. Jak bys jinak mohl soudit věci po svém? Nikdy
jsem neocenil Jezdcovu nezávislost, ale teď ano, i když ze sobeckých důvodů.“
„Nestojím úplně stranou,“ řekl Eragon. „Jsem vázaný přísahou k tobě i Nasuadě.“
Orik pokýval hlavou. „To je pravda. Ale přesto nejsi jeden z Vardenů – ani jeden z Ingeita. Ať je to jak
chce, jsem rád, že ti mohu věřit. Konec konců jsme nevlastní bratři, ne? A bratři si navzájem hlídají
záda.“
„Ano, to by měli,“ pomyslel si Eragon, ačkoli to neřekl nahlas. „Nevlastní bratři,“ souhlasil a poplácal
Orika po rameni.
94
CESTA VĚDĚNÍ
P
ozději odpoledne, kdy se zdálo stále méně pravděpodobné, že Království zahájí útok z DrasLeony v několika málo zbývajících hodinách slunečního svitu, šli Eragon se Safirou trénovat
na pole na zadní straně tábora Vardenů.
Tam se Eragon setkal s Aryou, jako to dělal každý den od příchodu do města. Zeptal se jak se má a ona
odpověděla stručně – od svítání uvázla na únavné konferenci s Nasuadou a králem Orrinem. Pak
Eragon vytasil svůj meč, Arya ten její a zaujali pozice proti sobě. Rozhodli se, že budou používat štíty,
aby byli blíže skutečnému boji a použili v souboji řadu nových prvků.
Každý z nich kroužil krátkými, hladkými kroky, pohybovali se jako tanečníci po nerovném terénu, cítili
půdu pod nohama a nikdy se nepodívali dolů nebo jeden na druhého.
To byla Eragonova nejoblíbenější část jejich soubojů. Bylo tam něco hluboce důvěrného, asi pohled do
Aryiných očí, bez mrknutí oka, bez váhání a že je její pohled upřen na něj se stejnou mírou zaměření a
intenzity. Mohlo by to být nepříjemné, ale on si užíval pocit propojení, který se mezi nimi vytvořil.
Arya zahájila první útok a v rámci rozpětí sekundy Eragon zjistil, že stojí shrbený v trapném úhlu s
jejím mečem přitisknutým na levé straně krku a bolestně ho tahá za kůži. Eragon tak zůstal dokud
Arya nepovolila tlak a umožnila mu postavit se.
„To bylo nedbalé.“ řekla.
„Jak můžeš být lepší než já?“ zavrčel, daleko od spokojenosti.
„Protože,“ odpověděla a předstírala pohled na jeho pravé rameno, což mu umožnilo zvednout svůj štít
a vyskočit zpět v obavě, „mám už více než sto let praxe. Bylo by divné, kdybych nebyla lepší než ty,
nemyslíš? Měl bys být hrdý, že se ti podařilo mě vůbec škrábnout. Málokdo to dokáže.“
Brisingr zasvištěl vzduchem, jak Eragon udeřil na její stehenní brnění. Ozval se hlasitý kovový zvuk, jak
zastavila ránu svým štítem. Odpověděla chytrým krouceným bodnutím, které ho chytilo za jeho meč a
vystřelilo ledové jehly do jeho paže, ramena a lebky.
Trhla sebou, on se uvolnil, usilujíc o dočasnou úlevu. Jedním z problémů bojů s elfy bylo, že kvůli jejich
rychlosti a síle mohli útočit z mnohem větší vzdálenosti než kterýkoli člověk. Proto, aby se chránil před
Aryou, se musel pohybovat téměř sto stop od ní.
Před tím, než mohl překonat vzdálenost mezi nimi, po něm s vlajícími vlasy dvěma dlouhými kroky
skočila Arya a Eragon se zhoupl za ní, zatímco byla ještě ve vzduchu. Obrátila se ale tak, že jeho meč
prolétl kolem jejího těla, aniž by se ho dotkl. Potom zasunula okraj svého štítu pod jeho a trhla, takže
měl hruď zcela nechráněnou. Rychle jak jen mohla, zvedla meč a znovu ho přitiskla k jeho krku,
tentokrát pod bradu.
V této pozici ho držela. Její velké, hluboko posazené oči byly jen pár centimetrů od jeho. V jejím
výrazu byla divokost a soustředěnost a on nejistě vyložil, že si chce dát pauzu.
Zdálo se, že se po Aryině tváři mihl stín, když snížila meč a ustoupila pryč.
Eragon se poškrábal na hrdle. „Jestli toho tolik víš o mečích,“ řekl, “tak proč mě to nemůžeš naučit
líp?“
Její smaragdové oči zaplály ještě větší silou. „Já se snažím,“ řekla, „ale problém není tady.“ Napřáhla
meč proti jeho pravé paži. „Problém je tady.“ Poklepala na jeho helmu a kov zacinkal o kov. „A já
nevím, jak jinak tě naučím to, co se potřebuješ naučit, kromě ukazováním ti tvých chyb znovu a znovu
až do jejich vymazání.“ Ještě jednou zaklepala o jeho přilbu. „I kdyby to znamenalo, že budeš samá
modřina, dokud se tak nestane.“
Nepřestávala ho porážet s pravidelně raněnou hrdostí mnohem víc, než si byl ochoten přiznat dokonce ani Safira - a to mu způsobovalo pochyby, jestli chce být někdy schopný zvítězit nad
Galbatorixem, Murtaghem, nebo jakýmkoli jiným skutečným soupeřem, který by měl takovou smůlu,
že by jim čelil v souboji bez pomoci Safiry, nebo svých kouzel.
Eragon kroužil dál od Aryi, dusajíc na místo asi deset metrů daleko.
„Nuže?“ řekl skrz zaťaté zuby. „Pak můžeme začít.“ A usadil se v nízké prohlubni, jelikož se připravoval
na další nápor.
Arya přimhouřila oči do štěrbiny, která dala její tváři zlověstný vzhled. „Tak dobře.“
Vrhli se na sebe, oba vykřikly své pokřiky a polem se rozléhaly zvuky zuřivého střetnutí. Zápasu
odpovídal zápas, kdy bojovali, dokud nebyly unavení, zpocení a pokrytí křídovým prachem a Eragon
ukazoval mnoho podlitin. A stále pokračovali v pohybu proti sobě se zamračeným odhodláním, které
95
až doposud v jejich soubojích chybělo. Ani jeden z nich nechtěl ukončit jejich brutální, zraňující zápas
a ani jeden z nich to nenabídl.
Safira je sledovala ze strany pole, kde ležela natažená na trávě. Po většinu času si držela své myšlenky
pro sebe, aby zamezila rušení Eragona, ale občas pozorovala jeho a Aryinu techniku, aby našla něco
užitečného. Také on tušil, že zasáhla víc než při jedné příležitosti, aby ho chránila před zvláště
nebezpečnou ranou, neboť se jeho nohy a ruce v nějakých chvílích pohybovaly mírně rychleji, než by
měly, nebo dokonce o něco dříve, než měl v úmyslu se pohnout sám a když se tak stalo, měl pocit
šimrání v koutku mysli, jak se Safira vměšovala do některých částí jeho vědomí.
Požádal jí, aby přestala. Musím být schopen to udělat sám Safiro, řekl. Nemůžeš mi pomoci pokaždé,
když to budu potřebovat.
Můžu to zkusit.
Já vím. Cítím to stejným způsobem jako ty. Ale tohle je můj výstup na horu, ne tvůj.
Sevřela koutky rtů. Proč lézt, když můžeš letět? Už nikdy nikam na těch vašich malých a krátkých
nohách.
To není pravda a ty to víš. Kromě toho, kdybychom letěli, bylo by to za vypůjčená křídla a nezískáme
tím nic, než malé vzrušení z nezaslouženého vítězství.
Vítězství je vítězství a mrtvý je mrtvý, nicméně je toho dosaženo.
Safiro…, řekl varovně.
Maličký.
Přesto ho - k jeho úlevě - nechala, ačkoliv pokračovala v bedlivém sledování.
Společně se Safirou se elfové, kteří ji a Eragona hlídali, shromáždili na okraji pole. Jejich přítomnost
Eragona znervózňovala - nesnášel, když byl někdo jiný než Safira nebo Arya svědkem jeho nezdarů, ale
věděl, že elfové by nikdy nesouhlasili s návratem do stanů. V každém případě jim sloužili k jednomu
přínosnému účelu, kromě jeho a Safiřiny ochrany: udržet ostatní bojovníky stranou, aby se netoulali s
Jezdcem. Blödhgarmovi zaklínači neudělali nic pro odrazení ostatních, ale jejich přítomnost byla velmi
dostačující pro zastrašení nežádoucích diváků.
Čím déle Eragon bojoval s Aryou, tím byl frustrovanější. Dva z jejich zápasů vyhrál – a sotva se
zoufalými triky, které uspěly spíš díky jeho štěstí než díky schopnostem a v opravdovém souboji by se
nikdy nepokusil přestat starat o svou vlastní bezpečnost - ale s výjimkou těchto ojedinělých vítězství
ho Arya stále porážela s překvapivou snadností.
Nakonec vztek a frustrace v Eragonovi přetekly a všechny smysly ho opustily. Inspirován způsoby,
které mu přinesly několik úspěchů, Eragon zvedl pravou ruku a chystal se hodit Brisingr po Arye, i když
se mu mohla vyhnout.
Právě v tom okamžiku se další mysl dotkla Eragonova vědomí a on okamžitě pochopil, že nepatří ani
Arye, ani Safiře, ani žádnému z ostatních elfů. Byla mužská a nepochybně to byl drak. Eragon ucouvl
před kontaktem a připravil své myšlenky, aby mohl odrazit útok, kdyby to byl Trn. Ale před tím, než
vůbec mohl, se v jeho vědomí rozlehl ohromný hlas, jako hora pod vlastní hmotností:
Dost, řekl Glaedr.
Eragon ztuhl a klopýtl krok vpřed přes jeho spletené nohy, jak zastavil hod Brisingrem. Viděl nebo
vycítil Aryu, Safiru a reakci Blödhgarmových zaklínačů, kde se mísilo překvapení, a věděl, že také
zaslechli Glaedra.
Dračí mysl stejně mocná jako předtím – stará, nevyzpytatelná a potrhaná žalem. Ale poprvé od
Oromisovy smrti v Gil´eadu měl Glaedr nutkání udělat něco jiného, než jímat hlouběji ve svém
soukromém utrpení.
Glaedr – elda! Řekli Eragon se Safirou ve stejnou chvíli.
Jak se máte –
Jste v pořádku –
Opravdu –
Ostatní také mluvili – Arya, Blödhgarm a dva z elfů, které Eragon nedokázal určit – a jejich hlasy se
střetly v nesrozumitelných neshodách.
Dost, opakoval Glaedr. Zněl unaveně a podrážděně. Opravdu chcete nechtěnou pozornost?
Najednou všichni zmlkli, když čekali, co dalšího zlatý drak řekne. Eragon se vzrušeně podíval na Aryu.
Glaedr nemluvil ihned, ale čekal pár minut a jeho přítomnost silně zasahovala proti Eragonovu
vědomí, i když si byl Eragon jistý, že to udělal i s ostatními.
96
Pak, zvučným a autoritativním hlasem Glaedr řekl, Tohle zašlo už dost daleko. … Eragone, ty ani nevíš,
jak dlouho zápasíš. Meč v Galbatorixových rukách není ten, kterého by ses měl bát nejvíc, ani meč v
ústech, ale meč v jeho mysli. Jeho největší talent spočívá v jeho schopnosti vetřít se do nejmenší části
vašeho bytí a v síle přesvědčit vás, abyste udělali to, co on chce. Namísto těchto rozepří s Aryou je
třeba se soustředit na zlepšení ovládnutí svých myšlenek, které jsou stále žalostně nedisciplinované. …
Proč se pak stále ještě tolik snažíš?
Řada odpovědí skočila do popředí Eragonovi mysli: že miluje zkřížení čepelí s Aryou, že by chtěl být
nejlepší bojovník s mečem – nejlepší na světě, pokud to je možné, že cvičení mu pomáhalo uklidnit
nervy a utvářet jeho tělo a mnohé dalších důvodů. Snažil se potlačit změť myšlenek, aby si zachoval
alespoň nějakou ochranu soukromí a aby Glaedrovi zabránil v přístupu k nechtěným informacím, což
potvrzovalo názor draka o jeho nedostatečné kázni. Nebyl však zcela úspěšný a z Glaedra vytryskl
slabý záchvěv zklamání.
Eragon vybral jeho nejsilnější argumenty. Jestliže udržím Galbatorixe svou myslí – i když ho nemůžu
porazit – pokud ho lze jen držet, pak to ještě může být rozhodnuto mečem. V každém případě, král
není naším jediným nepřítelem: je tady Murtagh a kdo ví jaké jiné druhy mužů nebo stvoření má
Galbatorix ve svých službách. Nebyl jsem sám schopen porazit Durzu ani Varauga, dokonce ani
Murtagha. Vždy jsem měl pomoc. Ale nemohu se spoléhat na Aryu, Safiru nebo Blödhgarma, aby mě
zachránili pokaždé, když se dostanu do potíží. Musím být s mečem lepší, a přesto se zdá, že nemůžu
udělat pokrok bez ohledu na to, jak moc se snažím.
Varaug? Zeptal se Glaedr. To jméno jsem nikdy neslyšel.
Pak Eragon Glaedrovi řekl o dobytí Feinsteru, jak on a Arya zabili novorozeného stína i jak Oromise a
Glaedra potkala smrt při boji nad Gil’eadem. Eragon poté shrnul činnosti Vardenů, neboť si uvědomil,
že Glaedr měl o nich málo znalostí. Eragon vylíčil všechno za několik minut, během nichž elfové stáli
zmražení na poli a zírali kolem sebe nevidoucíma očima. Jejich pozornost se obrátila, aby se mohli
soustředit na rychlou výměnu myšlenek, obrazů a pocitů.
Následovalo dlouhé ticho, jak Glaedr vstřebával, co se dozvěděl. Když znovu promluvil, zněl trochu
pobaveně: Jsi přehnaně ambiciózní, je–li tvým cílem beztrestně zabíjet Stíny. I nejstarší a nejmoudřejší
z jezdců by váhali zaútočit na Stína. Ty jsi již přežil setkání se dvěma z nich, což je o dva víc než většina.
Buď vděčný, že máš takové štěstí a nechme to tak. Snažit se porazit Stína je jako snažit se vyletět výš
než je slunce.
Ano, odpověděl Eragon, ale naši nepřátelé jsou stejně silní jako Stín, nebo možná ještě silnější a
Galbatorix si mohl vytvořit další a tím zpomalit náš postup. Používá je nedbale, bez povšimnutí k
ničení, které by mohly způsobit po celé zemi.
Ebrithil, řekla Arya, on má pravdu. Naší nepřátelé jsou extrémně smrtící …, jak dobře víte – dodala
mírným tónem – a Eragon není na potřebné úrovni. Chceme–li zvládnout to, co leží před námi, musí
dosáhnout převahy. Já jsem ho naučila to nejlepší, co jsem mohla, ale ovládnutí musí pocházet z nitra,
ne zvenčí.
Její obrana zahřála Eragona u srdce.
Stejně jako před tím, Glaedr reagoval pomalu. Ani Eragon si neovládá své myšlenky, jak by měl. Žádná
z těchto schopností, ať duševní či fyzické, je na jejich použití sám, ale z těch dvou je duševní síla
mnohem důležitější. Člověk může vyhrát bitvu proti zaklínačům a šermířům jen svou myslí. Tvé tělo a
mysl by měly být v rovnováze, a kdyby sis měl vybrat kterou z nich trénovat, měl by sis vybrat svou
mysl. Aryo … Blödhgarme … Yaelo … vy víte, že to je pravda. Proč si nikdo z vás nevzal na starost
Eragonovu výuku v této oblasti?
Arya vrhla očima k zemi, jako potrestané dítě, srst na Blödhgarmových ramenou se zavlnila a zježila a
stáhl rty a tím odhalil své ostré bílé tesáky.
Byl to Blödhgarm, kdo nakonec odpověděl, mluvíc zcela ve starověkém jazyce, jako první řekl. Arya je
zde jako velvyslanec našeho lidu. Já a moje skupina jsme tady na ochranu životů Safiry Zářivé Šupiny a
Eragona Stínovraha, a už to je obtížný a náročný úkol. Všichni jsme se snažili pomoci Eragonovi, ale
tohle není místo pro trénink Jezdce, ani se nemůžeme pokusit, když ani jeden z jeho právoplatných
učitelů není naživu a přítomen … i v případě že učitel zanedbával své povinosti.
Temné mraky hněvu se shromáždili v Glaedrovi, jako masivní hromová budova na obzoru. Eragon se
vzdálil od Glaedrova vědomí, ostražitý vůči dračímu hněvu. Glaedr již nebyl schopen nikomu fyzicky
ublížit, ale stále byl neuvěřitelně nebezpečný a neměl by ztrácet kontrolu a ohánět se svojí myslí,
97
nikdo z nich by neodolal jeho síle.
Blödhgarmova necitlivost Eragona původně šokovala – nikdy neslyšel elfa takhle mluvit před drakem –
ale po chvíli přemýšlení si uvědomil, že Blödhgarm to udělal, aby se Glaedr nevrátil do krunýře
utrpení. Eragon obdivoval elfovu odvahu, ale napadlo ho, jestli bylo urážení Glaedra nejlepší přístup.
Určitě to nebyl nejbezpečnější plán.
Vlající bouře je zvětšovala a osvětlovala krátkými, bleskovými záblesky, jak Glaedrova mysl
přeskakovala od jedné myšlenky ke druhé. Překračujíc své meze, elf zavrčel, opět ve starověkém
jazyce. Mé činnosti tě nemusí zajímat. Nedokážeš si ani představit, co jsem ztratil. Kdyby nebylo
Eragona a Safiry a mé povinnosti vůči nim, už dávno bych zešílel. Tak mě neobviňuj z nedbalosti, mě,
Blödhgarme, syne Ildrid. Pokud si nepřeješ sám změřit síly s posledním ze starých. Pokud si přeješ
znovu sám prověřit poslední vznešené staré.
Odkrývajíc zuby ještě víc, Blödhgarm zasyčel. Za to Eragon postřehl náznak uspokojení v elfově
obličeji. K Eragonovu zděšení, Blödhgarm přitlačil a řekl. Pak neobviňuj za vaši neschopnost nás, starý.
Celá naše rasa truchlí za vaši ztrátu, ale nemůžeš čekat, že podpoříme tvoji sebelítost, když jsme ve
válce s největším nepřítelem naší historie – téhož nepřítelem, který zničil téměř každého vašeho druhu
a kdo zabil vaše Jezdce.
Glaedrův hněv byl vulkanický. Černý a hrozný trýznil Eragona s takovou silou, že měl pocit, jako by se
část jeho bytosti rozlomila jako plachtoví ve větrné bouři. Na druhé straně pole si všiml mužů, kteří
upustili zbraně a drželi si hlavy bolestí.
Moji sebelítost? Řekl Glaedr, páčíc ze sebe každé slovo a každé slovo znělo jako vyjádření zkázy. V
zákoutích dračí mysli Eragon cítil něco nepříjemného, něco co mohlo být příčinou velkého smutku a
lítosti.
Pak promluvila Safira a její duševní hlas prořízl Glaedrovi vířící emoce jako nůž projíždějící vodou.
Mistře, řekla. Mám o tebe starosti. Je dobré vědět, že jsi znovu při síle. Nikdo z nás se ti nevyrovná a
my potřebujeme tvou pomoc. Bez vás nemůžeme doufat, že porazíme Království.
Glaedr zlověstně zaduněl, ale ani neignoroval, nepřerušoval, nebo jí urážel. Ostatně její chvála ho, zdá
se, uspokojovala. Konec konců, jak Eragon uvažoval, draci jsou citliví na jednu věc, na lichocení, jak si
byl u Safiry vědom.
Bez možnosti Glaedrovi reakce, Safira řekla. Vzhledem k tomu, že už nemůžeš používat křídla, dej mi
možnost nabídnout se jako náhradu. Vzduch je klidný, obloha jasná a byla by radost létat vysoko nad
zemí, výš než doletí i orlové. Poté, co jsi tak dlouho uvězněn v srdci srdcí musíš toužit nechat všechno
tohle za sebou a pocítit proudy vzduchu proudit pod tebou ještě jednou.
Černá bouře uvnitř Glaedra trochu opadla, i když zůstala obrovská a hrozivá, potácejíc se na pokraji
znovuobnovení. To … by bylo potěšující.
Pak se spolu brzy proletíme. Ano, Mistře?
Ano, mládě.
Je tu něco, na co bych se tě nejprve zeptala.
Ptej se.
Pomůžeš Eragonovi s jeho šermováním? Můžeš mu pomoci? On není tak dobrý, jak by měl být a já
nechci ztratit svého Jezdce. Safira setrvala důstojně, ale tón jejího hlasu způsobil Eragonovi chvění v
hrdle.
Vlající bouře se zhroutila uvnitř sebe sama a zanechala za sebou jen holou šedou krajinu, ze které se
dělalo Eragonovi nevýslovně smutno. Glaedr se odmlčel. Zvláštní, napůl vidět zvolna se pohybující se
útvary podél okraje krajiny – masivní skály, které neměl Eragon nejmenší chuť poznat zblízka.
Tak dobře, řekl konečně Glaedr. Budu dělat co mohu pro tvého Jezdce, ale až budeme hotovi na tomto
poli, musí mě dovolit učit ho, jak já uznám za vhodné.
Dohodnuto, řekla Safira. Eragon viděl Aryu a ostatní elfy se uvolnit, jako by zadržovali dech. Eragon
ustoupil od ostatních v okamžiku kdy Trianna a několik dalších kouzelníků, kteří sloužili Vardenům
se s ním spojili a každý chtěl vědět, co právě cítili ve svých myslích a co tak rozčílilo lidi a zvířata v
táboře. Trianna přehlušila ostatní a řekla. Jsme pod útokem Stínovrahu? Je to Trn? Nebo Šruikan?
Její panika byla tak silná, že Eragon chtěl odhodit svůj meč a štít a utéct do bezpečí.
Ne, všechno je v pořádku, řekl klidně, jak to jen šlo. Glaedrova existence byla stále tajemstvím pro
většinu Vardenů, včetně Trianny a kouzelníků, kterým odpovídal a Eragon chtěl, aby to tak zůstalo, aby
se o zlatém drakovi nedozvěděli Královští špioni. Lhaní při komunikaci s jinou osobou bylo krajně
98
obtížné – vzhledem k tomu, že bylo téměř nemožné, aby se předešel přemýšlení o věcech, které chtěl,
aby zůstaly skryté – takže Eragon mluvil je tak krátce, jak to jen šlo. Elfové a já používáme magii.
Vysvětlím to později, ale není třeba se bát.
Poznal, že jeho ujištění je zcela nepřesvědčilo, ale neodvážil se ho podrobněji vysvětlit a popřál jim
sbohem před odříznutím jejich myslí ze svého vnitřního oka.
Arya si musela všimnout změny v jeho chování, neboť přešla k němu a tichým hlasem se zeptala, „Je
všechno v pořádku?“
„Ano,“ odpověděl Eragon také šeptem. Kývl směrem k mužům, kteří přebírali své zbraně. „Musel jsem
jen odpovědět na pár otázek.“
„Aha. Neřekl jsi jim, kdo –„
„Samozřejmě, že ne.“
Zaujměte pozice jako předtím, zarachotil Gleadr, Eragon s Aryou se oddělili a ušli dvacet stop v obou
směrech.
Věděl, že to může být chybou, ale nemohl vydržet a tak Eragon řekl. Mistře, opravdu mě naučíš to, co
potřebuji vědět před tím, než dorazíme do Urû'baenu? Zbývá nám málo času a já –
Mohu tě to naučit hned, když mě budeš poslouchat, řekl Glaedr. Ale budeš muset poslouchat víc, než
kdy předtím.
Poslouchám, Mistře. Přesto si Eragon nemohl pomoci: přemýšlel, jak může drak něco vědět o boji s
meči. Glaedr se mohl učit od Oromise stejně jako Safira od Eragona, ale i přes tyto sdílené zážitky,
Glaedr nikdy nedržel meč sám – jak by taky mohl? Glaedr vyučoval Eragona v šermu stejně, jako by
Eragon učil draka, jak prolétnou stoupajícími teplými proudy. Eragon to mohl udělat, ale nebyl
schopen to vysvětlit stejně jako Safira, protože jeho znalosti byly z druhé ruky a ani sebevětší
rozjímání by nepřekonalo tuto nevýhodu.
Eragon si své pochybnosti nechával pro sebe, ale něco z nich muselo proniknout přes Glaedrovu
obranu, protože drak vydal pobavený zvuk – nebo spíš napodobil pomocí své mysli, protože návyky
těla je těžké zapomenout – a řekl. Všechny velké bitvy jsou stejné, Eragone, stejně jako jsou stejní
všichni velcí bojovníci. Po určitou hranici nezáleží na tom, jak vládneš mečem, pařátem, zubem nebo
ocasem. To je pravda, musíte být schopní se zbraní, ale někdo s časem a náklonností může získávat
odborné znalosti, chce–li dosáhnout geniality, ačkoli to si to žádá umění. To vyžaduje představivost a
uvážlivost a tyto kvality sdílí i největší bojovníci, i když se na povrchu jeví zcela odlišně.
Glaedr na okamžik ztichl, pak řekl. Co jsem teď říkal?
Eragon ani nemusel přestat uvažovat. Že se musím naučit vidět podstatu věcí, ne jen jejích povrch. A
snažil jsem se, Mistře. Opravdu.
Ale stále to není vidět. Podívej se na Aryu. Proč byla ona schopna porážet tě znovu a znovu? Protože ti
rozumí, Eragone. Ona ví, kdo jsi a jak myslíš a to jí umožňuje tě porazit. Proč tě Murtagh porazil na
Hořících Pláních, i když nebyl zdaleka tak rychlý nebo silný jako ty?
Protože jsem byl unavený a –
A jak se mu podařilo tě zranit na boku, když jste se naposledy setkali a přesto ty jsi byl schopen udělat
mu jen škrábanec na tváři? Řeknu ti to, Eragone. Nebylo to proto, že jsi byl unavený. Ne, bylo to proto,
že ti rozumí, Eragone, ale ty nerozumíš jemu. Murtagh ví víc než ty a proto má nad vámi víc síly, stejně
jako Arya.
A Glaedr stále mluvil. Podívej se na ni, Eragone. Podívej se na ni dobře. Ona rozumí, kdo jsi, ale vidíš i
ty ji? Rozumíš jí natolik jasně, abys byl schopen ji porazit v bitvě?
Eragon pohlédl Arye do očí a našel v nich kombinaci odhodlání a obrany, jako by ho vyzývala, aby
otevřeně zpochybnil její tajemství, ale byl v nich také strach, co by se stalo, kdyby to udělal. V
Eragonovi vytryskly pochybnosti. Znal ji opravdu tak dobře, jak si myslel? Nebo jen přesvědčil sám
sebe k záměně vnější za vnitřní.
Popustili jste v sobě větší množství zloby než byste měli. řekl Gleadr tiše. Hněv má své místo, ale tady
vám to nepomůže. Cesta bojovníka je cesta vědění. Pokud znalosti požadují vztek, pak buďte naštvaní,
ale ztrátou trpělivosti žádné znalosti nezískáte. Jestli se o to pokusíte, vaší jedinou odměnou bude
bolest a zklamání.
Místo toho je potřeba, abyste se snažili být klidní, i když vám stovka dravých nepřátel šlape na paty.
Vyprázdněte svou mysl a nechte ji stát jako klidný bazén, který odráží vše kolem, ale zůstává nedotčen
okolím. Pochopení k vám přijde touto prázdnotou, když v sobě nemáte nerozumné obavy o vítězství a
99
porážce, životu a smrti.
Nemůžete předvídat všechny možnosti a není možné zaručit úspěch pokaždé, když budete čelit
nepříteli, ale tím, že vše uvidíte a zvážíte, se můžete bez váhání přizpůsobit všem změnám.
Takže, podívej se na Aryu, podívej se pořádně a pak udělej to, co ti přijde nejsprávnější. A jakmile jsi
soustředěný, nedovol žádné z tvých myšlenek, aby tě rozptýlila. Mysli bez myšlení, tak budeš jednat
instinktivě a ne rozumově. Jdi a zkus to!
Eragon se chvilku soustředil, aby dal dohromady všechno, co ví o Arye: co má ráda, co nerada, její
návyky a manýry, důležité okamžiky v jejím životě, čeho se bojí a v co doufá a to nejdůležitější: Její
temperament, ten který diktoval její přístup k životu... a k boji. Všechno zvážil, a z toho se pokusil
vytáhnout podstatu její osobnosti. Byl to obtížný úkol, zvlášť když mu neustále v mysli vyvstával její
obraz tak, jak si ji obyčejně představoval - jako překrásnou ženu, kterou obdivoval a po které toužil.
Snažil se ji představit si ji jako osobu, kterou doopravdy byla, kompletně, nezávisle na jeho vlastních
snahách, potřebách a přáních.
Shromáždil všechny souvislosti, které jen mohl během té krátké chvíle, přestože se obával, že jeho
pozorování byla dětská a příliš zlehčená. Potom dal stranou svou nejistotu, ukročil vpřed a zvedl svůj
meč a štít.
Věděl, že Arya bude čekat něco nového, a tak začal souboj tak, jako už dvakrát předtím: šikmým sekem
na její pravé rameno, aby tak odlákal její ruku se štítem a mohl zaútočit na nechráněný bok. Léčka ji
nemohla oklamat, ale nechávala ji v nejistotě, o co se vlastně snaží, a čím déle ji mohl udržet v
nejistotě, tím lépe.
Malý, hrubý kámen se pohnul pod patou jeho pravé nohy. Přenesl váhu na stranu tak, aby udržel
rovnováhu. Pohyb vyvolal téměř nerozeznatelný zádrhel v jeho jinak hladkém postupu. Arya si však
této nepravidelnosti všimla a skočila na něj s naléhavým pokřikem na svých rtech. Jejich meče se
střetly navzájem, jednou, dvakrát. Pak se Eragon otočil a mající náhlé, hluboce zakořeněné
přesvědčení, že se Arya chystá udeřit znovu na jeho hlavu, bodl při prsou tak rychle, jak jen mohl. Byl
zaměřený na její hrudní kost s tím, že toho bude muset nechat, pokud by máchla po jeho hlavě. Jeho
intuice byla správná, ale odhad byl špatný. Bodl tak rychle, že Arya neměla příležitost uhnout rukou a
jílec jejího meče odrazil tmavě modrou špičku Brisingru, který neškodně proplachtil kolem její tváře.
Vzápětí se svět kolem Eragona naklonil a v jeho zorném poli se objevily rozptýlené záblesky červených
a oranžových jisker. Zavrávoral, klesl na jedno koleno a objema rukama se opřel o zem. Jeho uši
naplnilo tlumené burácení. Ten zvuk postupně ustoupil, a v tom okamžiku Glaedr řekl: Nesnaž se
pohybovat rychle, Eragone. Nesnaž se pohybovat pomalu. Pohybuj se ve správný okamžik a tvoje rána
nebude ani příliš rychlá, ani pomalá, ale bude bez námahy. Načasování je v bitvě všechno. Je nutné
věnovat velkou pozornost tomu, v jakém rytmu se pohybují těla tvých soupeřů: kde jsou silní a kde
slabí, kde ztuhlí a kde pružní. Shodni se s jejich rytmem, poslouží to tvému záměru a zmate je to budeš si moct průběh bitvy tvarovat, jak se ti zlíbí. To bys měl správně pochopit. Ulož si to do paměti
a později se nad tím víc zamysli. A teď to zkus znovu! Zíraje na Aryu se Eragon vrátil zpět na nohy,
potřásl hlavou, aby si ji vyčistil, a stejně, jako to dělal už stokrát, zaujal obrannou pozici. Z jeho šrámů
a modřin vystřelila nová vlna bolesti, díky čemu se cítil jako starý muž. Arya si odhodila vlasy a
usmála se na něj, přičemž ukázala své pevné, bílé zuby. To gesto na něj nemělo žádný vliv. Byl
soustředěný na útok a ona ho nemohla na stejný trik nachytat podruhé. Ještě předtím, než jí úsměv
začal mizet ze rtů, už sprintoval kupředu, Brisingr držel stranou a nízko, zatímco zaútočil štítem. Jak
doufal, pozice jeho meče způsobila, že si Arya myslela, že do ní chce vrazit a tak proti němu
preventivně zaútočila: sečná rána, která by ho trefila do klíční kosti, kdyby dopadla. Eragon se přikrčil
pod úderem, nechajíc ho odrazit se od štítu a pozvedl Brisingr vzhůru a dokola, jako by ji chtěl
seknout přes nohy a boky. Zablokovala ho štítem a odstrčila ho pryč, až mu vyrazila vzduch z plic.
Následovala krátká přestávka, když kroužili každý jinam, jak oba hledali vhodné příležitosti. Vzduch
mezi nimi byl plný napětí, jak si on prohlížel ji a ona jeho, jejich pohyby byly rychlé a trhavé z
nadbytku energie v jejich žilách. Napětí se přerušilo, jako se skleněná tyčka rozdělí na dvě. Udeřil na ni
a ona ho odrazila, jejich meče se pohybovaly s takovou rychlostí, že byly téměř neviditelné. Jak si
vyměňovaly rány, Eragon na ní neúnavně udržoval svůj pohled, ale také se snažil – jak radil Glaedr –
pozoroval rytmy a vzory jejího těla, přičemž si také vzpomněl, kdo byla a jak pravděpodobně bude
jednat a reagovat. Chtěl vyhrát a měl pocit, jako by měl prasknout. A přesto, navzdory všemu úsilí, ho
Arya zaskočila s reverzním úderem hruškou do žeber. Eragon se zastavil a složil přísahu.
100
To bylo lepší, řekl Glaedr. Mnohem lepší. Tvé načasování bylo téměř dokonalé.
Ale ne úplně.
Ne, ne úplně. Stále jsi příliš rozzlobený a tvoje mysl je stále příliš přeplněná. Udrž si věci, které je třeba
si pamatovat, ale nenech je odvést tvou pozornost od toho, co se děje. Najdi v sobě místo klidu a nech
přes sebe přelít obavy světa, aniž bys byl odnesen s nimi. Měl by ses cítit jako když tě Oromis poslal
poslouchat myšlenky tvorů v lese. Pak jsi si vědom všeho, co se kolem tebe děje, ale dosud jsi nebyl
zaměřený na jakýkoli detail. Nedívej se Arye do očí. Tvůj výběr je příliš úzký, příliš podrobný.
Ale Brom mi řekl –
Je mnoho způsobů využití očí. Brom měl ty své, ale nebyl zaměřený na techniku ani na velké bitvy.
Strávil většinu svého života bojem jeden na jednoho, nebo proti malým skupinám a to odráží jeho
zvyky. Lepší je vidět široce, než příliš úzce a dovolit nějakým vlastnostem místa nebo situace tě
nevědomě polapit. Rozumíš mi?
Ano mistře.
Tak ještě jednou a tentokrát se uvolni a rozšiř své vnímání.
Eragon znovu posoudil své znalosti o Arye. Když se rozhodl o plánu, zavřel oči, jeho dech se zpomalil a
upadl hluboko do sebe. Jeho strach a úzkost z něj postupně vyprchala, zanechávajíce za sebou
hlubokou prázdnotu, která zničila bolest z jeho zranění a dala mu pocit neobvyklé jasnosti. Přesto
však neztratil zájem o vítězství a vyhlídka porážky ho již neznepokojovala. Co bylo, to bylo a on
nechtěl zbytečně bojovat s rozhodnutím osudu.
„Připraven?“ zeptala se Arya, když znovu otevřel oči.
„Připraven.“
Zaujali své výchozí pozice a pak zůstali nehybně stát, jak každý z nich čekal na útok toho druhého.
Slunce bylo napravo od Eragona, což znamenalo, že pokud bude moci nasměrovat Aryu opačným
směrem, sluneční světlo bude v jejích očích. Zkoušel to předtím, bez úspěchu, ale teď si vzpomněl na
způsob, jak by mohl být schopný poradit si sám.
Věděl, že je Arya přesvědčená, že ho porazí. Byl si jistý, že ona neignorovala jeho schopnosti, ale jakkoli
si byla vědoma jeho dovedností a jeho touhy, vyhrávala většinu jejich soubojů. Tyto zkušenosti jí
ukázaly, že se dá snadno porazit, dokonce i intelektuálně by mohla vědět více. Její důvěra byla proto
také její slabostí.
Předpokládá, že je s mečem lepší než já, řekl si sám pro sebe. A to také asi je, ale já její předpoklady
můžu využít proti ní. Pokud má nějakou slabinu, bude to tato.
Přiblížil se pár stop kupředu a usmíval se na ní, dokonce i když se usmívala ona na něj. Její tvář zůstala
překvapivě prázdná. O chvilku později na něj vystartovala, jako by se s ním hodlala vypořádat a srazit
ho k zemi.
Odskočil dozadu, mírně doprava tak, aby si ji začal vést do směru, jaký chtěl.
Arya zastavila několik yardů od něj a zůstala nehybná jako zvíře chycené na pasece. Pak před sebou
nakreslila mečem půlkruh, zatímco jej sledovala. Měl podezření, že když je sledoval Glaedr, tak byla
Ary odhodlanější podat lepší výkon. Šokovalo ho, když jemně, jako kočka, zavrčela. Stejně jako před
tím úsměv, i vrčení pro něj byla znepokojivá zbraň. A fungovalo to, ale jen částečně, protože takové
pohyby očekával, ne-li právě ty.
Arya překročila jedním plynulým pohybem vzdálenost, která je dělila, a vyslala na něj těžké, okrouživé
rány, které blokovaly jeho obranu. Nechal její útok bez protiútoku, její rány byli příliš silné a jemu
nezbývalo nic víc, než se bránit. S každým hlasitým, bolestivým nárazem do jeho paže ustoupil víc
vpravo, čas od času klopýtl, aby vzbudil dojem, že ho zatlačuje.
Ale stále zůstával klidný a vyrovnaný - prázdný.
Věděl, že vhodná chvíle přijde ještě dřív, než se tak stalo, a jakmile ta chvíle nastala, jednal bez
myšlenek a bez váhání, aniž by se snažil být rychlý nebo pomalý, pouze se snažil rozvinout potenciál
toho jediného, perfektního okamžiku.
Jakmile k němu začala Arya přerušovaným obloukem sestupovat, otočil se napravo, uhnul čepelí a
zárověň si slunce dostal přímo za záda.
Silným nárazem zarazil špičku meče do země.
Arya natočila hlavu, aby si ho udržela v zorném poli, a udělala tu chybu, že se podívala přímo do
slunce.
Zamžourala a její zorničky se změnili na malé, tmavé skvrny.
101
Zatímco byla zaslepená sluncem, Eragon bodl Brisingrem pod její levou ruku a ťal ji do žeber. Mohl by
ji zasáhnout na šíji - a to by měl, pokud by bojovali doopravdy - ale zdržel se, taková rána by ji mohla
zabít, a ještě tupým mečem.
Arya vypustila ostrý výkřik, když se jí Brisingr dotkl a ustoupila o několik kroků dozadu. Stála s rukou
přitisknutou na boku a obočí měla zkřivené bolestí, hledíc na něj s podivným výrazem.
Výborně! Zakokrhal Glaedr. A znovu!
Eragon cítil chvilkový záblesk spokojenosti; potom uvolnil své emoce a vrátil se do svého původního
stavu oddělené bdělosti.
Když se Aryina tvář rozjasnila a ona sklonila ruku, ona a Eragon opatrně kroužili okolo sebe, dokud
nestáli tak, že jim slunce nesvítilo do očí, a na tom místě začali znovu. Eragon si rychle všiml, že s ním
Arya zacházela s větší opatrností, než dříve. Většinou by se mu to líbilo a inspirovalo ho to k
agresivnějšímu útoku, ale odolal pokušení, protože se mu zdálo jasné, že mu to dělá schválně. Pokud
by její návnadu spolkl, brzy by se jí ocitl na milost, jako to bylo tak často předtím.
Souboj trval pouze pár vteřin, ale bylo to dost dlouho na to, aby si vyměnili příval ran. Štíty
popraskaly, kusy drnů prolétávaly nad zemí a meč zvonil o meč, neboť plynuli z jednoho postoje do
druhého a jejich těla se kroutily ve vzduchu jako dva sloupy kouře.
Na konci byl výsledek stejný jako na začátku. Eragon proklouzl okolo Aryiny ochrany s trochou obratné
práce nohou a pohybem zápěstí, který vyústil v to, že sekl napříč Aryinou hrudí od ramene po klíční
kost.
Arya po ráně zavrávorala a zhroutila se na jedno koleno, kde zůstala, mračila se a těžce oddechovala
přes nozdry. Její tváře neobvykle zbledly, s vyjímkou karmínových skvrn, které se objevily vysoko na
obou tvářích.
Znovu! Nařídil Glaedr.
Eragon a Arya to splnili bez otázek. Se dvěma vítězstvími se Eragonova únava zmenšila, ačkoli mohl
říct, že pro Aryu byl opak pravdou.
Další zápas neměl žádného jasného vítěze; Arya se sebrala a podařilo se jí překazit všechny Eragonovy
triky a pasti a stejně tak jemu ty její. A bojovali, dokud nakonec nebyli oba tak unavení, že ani jeden z
nich nebyl schopen pokračovat, stáli a opírali se o meče, které byly příliš těžké, těžce oddychovali a
pot kapal z jejich tváří.
Znovu, řekl Glaedr tichým hlasem.
Eragon se zašklebil, jak vytáhl Brisingr ze země. Čím byl vyčerpanější, tím těžší pro něj bylo udržet svou
mysl nepřeplněnou a nevnímat stížnosti jeho bolavého těla. Také zjistil, že je stále obtížnější udržet si
dobrou náladu a vyhnout se té mizerné, která ho obvykle trápí, když si potřeboval odpočinout. Naučit
se řešit tuto výzvu, předpokládal, bylo součástí toho co se ho Glaedr snažil naučit. Jeho ramena už ho
pálila natolik, že nebyl schopen dál před sebou držet meč a štít. Místo toho je Eragon nechal viset u
pasu a doufal, že je v případě potřeby pozvedne dostatečně rychle. Arya udělala to samé.
Přišourali se k sobě napodobujíc dřívější eleganci.
Eragon byl naprosto vyčerpaný, ale přesto se odmítal vzdát. Svým způsobem tomu zcela nerozuměl,
zdálo se, že jejich zápasení bylo i něco víc, než jen zkouška zbraní, byla to zkouška toho, kdo byl: o
jeho charakteru, síle a odolnosti. Připadalo mu, že to ani nebyl Glaedr, kdo ho zkoušel, ale spíš Arya.
Bylo to, jako by od něj něco chtěla, jako by chtěla, aby něco dokázal... nevěděl co, ale byl odhodlaný
zhostit se toho, jak nejlépe mohl. Bude bojovat tak dlouho, jak dlouho bude ona ochotna, bez ohledu
na to, jak moc bolestivé to bylo.
Do jeho levého oka mu sjela kapka potu. Zamrkal a Arya na něj s křikem zaútočila.
Ještě jednou se střetli v jejich smrtícím tanci a ještě jednou bojovali na mrtvém bodě. Únava je učinila
neohrabanými, ale přesto se pohybovali zároveň s hrubou harmonií, která jim bránila v získání
vítězství. Nakonec stáli tváří v tvář s meči zaseknutými o záštity, tlačíc na toho druhého s tou trochou
síly, co jim zůstala.
Pak, jak tam stáli a bezvýsledně se snažili navzájem přemoci, řekl Eragon tichým, divokým hlasem.
“Pochopil... jsem.... tě.”
Arye se v očích objevily zářivé jiskry a stejně rychle pak zmizely.
102
S UPŘÍMNOSTÍ
G
laedr je přiměl, aby zdvojnásobili své bojové úsilí. Každý duel byl kratší, než ten předchozí a
všechny skončily remízou, což zlatého draka znepokojovalo víc, než Eragona s Aryou. Nejprve
byl rozhodnutý nechat je bojovat tak dlouho, dokud se zcela jasně neprojeví, kdo z nich je lepší
šermíř, ale po skončení posledního střetu byli oba natolik vyčerpaní, že se svalili do trávy bok po boku
a lapali po dechu tak, že Glaedr musel uznat tento postup nerozumným, ne-li dokonce pro oba
zhoubným.
Když se konečně vzpamatovali natolik, aby se vyškrábali na nohy, zavolal je zlatý drak do Eragonova
stanu.
Nejdříve si, pomáhaje si Safiřinými zásobami energie, vyléčili nejvážnější zranění a pak se vydali za
Vardenským zbrojířským mistrem vyměnit zničené a zprohýbané štíty za jiné, což ochotně učinil, ale
neodpustil si poučení o tom, kterak se svým vybavením lépe zacházet.
Když se vraceli, uviděli před stanem čekat Nasuadu s její obvyklou společností strážců. "No, už bylo
načase," přivítala je ledově chladným hlasem. "Pokud už jste pro dnešek skončili s krájením se
navzájem na nudličky, musíme si promluvit." a bez dalších okolků zmizela ve stanu.
Blödhgarm a ostatní elfští zaklínači utvořili kruh kolem Eragonova stanu, což bylo Nasuadiným
strážcům očividně proti srsti.
Eragon s Aryou následovali Nasuadu mlčky do stanu. K jejich překvapení do stanu pod jedním ze
stanových dílců strčila dovnitř hlavu i Safira a vzduch byl náhle nasycen vůní pečeného masa a kouře.
Náhlé zjevení Safiřina šupinatého čumáku vyvedlo na chvíli Nasuadu z rovnováhy, ale hned se
vzpamatovala. Otočila se k Eragonovi a položila mu otázku: "To, co jsem cítila byl Gleadr, že?"
Eragon těkl pohledem ke vchodu, doufajíc, že stráže jsou dostatečně daleko, aby slyšeli cokoliv z jejich
rozhovoru, a pak přisvědčil.
"Věděla jsem to!" vykřikla spokojeně. Poté její výraz znejistěl, když pokračovala: "Mohla bych s ním
mluvit, nebo je to dovoleno pouze Jezdci, či Elfovi?"
Eragon zaváhal a podíval se na Aryu, aby mu poradila. Nakonec odpověděl: "Nejsem si jistý. Ještě se
zcela nezotavil a možná nebude ochoten..."
"Odpovím na Tvé otázky, Nasuado, dcero Adžihada," rezonoval Gleadrův hlas v jejich hlavách. “Ale
nemrhej zbytečně naším časem. Je toho mnoho, co se musí Eragon naučit, aby mohl čelit výzvám,
které ho v blízké budoucnosti čekají."
Eragon do tohoto okamžiku neviděl Nasuadu ohromenou. "Kde je...?" zeptala se zmateně a rozpřáhla
při té otázce ruce.
Eragon ukázal z zablácenému balíku ležícímu u postele.
Nasuada překvapeně zvedla obočí, poté přikývla a formálně se před Gleadrovým Elundarí poklonila.
Aby vyhověla zásadám zdvořilosti se Glaedra zeptala, jakému se těší zdraví a zda-li by mu nemohli být
Vardenové čímkoliv nápomocni. Na první otázku (jejíž položení Eragona poněkud znejistělo)
odpověděl, že je v pořádku a oceňuje její starost, ale od Vardenů že nepotřebuje nic: "Již nepotřebuji
jíst, pít, ani spát, nebo alespoň ne tak, jak to chápete vy. Celou náplní mých dní a zároveň jediné, v
čem se vyžívám, je rozjímání jak porazit Galbatorixe."
Nasuada si povzdechla: "Tak tomuhle rozumím, je to i mé největší přání. Ještě se Tě musím zeptat,"
pokračovala, "zda Tě nenapadá nějaká schůdná cesta, jak dobýt Dras-Leonu, aniž bychom ztratili
nepřijatelné množství mužů a abychom nenaservírovali Eragona se Safirou Království v dárkovém
balení." Pak pokračovala vysvětlováním konkrétních plánů a situací, jimž by se ráda vyhnula.
Gleadr po chvíli odpověděl: "Obavám se, že na Tvé otázky prozatím nemám jednoznačnou odpověď a
ani žádné snadné řešení, Nasuado. Budu o tom přemýšlet, ale momentálně mě žádná cesta nenapadá.
Kdyby byli Murtagh s Trnem pouze sami za sebe, nebyl by takový problém podrobit si jejich mysli, ale
Galbatorix je vybavil takovým množstvím Elundarí, že ani s Eragonem, Safirou a elfskými zaklínači není
vítězství jisté."
Nasuada chvíli mlčela, zjevně zklamaná, poté Gleadrovi poděkovala, že jí věnoval čas k rozhovoru,
poklonila se a měla se k odchodu. Opatrně obešla Safiřinu hlavu položenou na zemi a byla pryč.
Eragon se na svém kavalci konečně trochu uvolnil a otřel si dlaně o kolena - protože je, stejně jako celý
zbytek těla - pokrývala vrstva špíny a bláta. Arya se posadila na trojnožku a vděčně přijala měch s
vodou, který jí Eragon podával. Když mu ho vrátila, také si dopřál pár rychlých loků. Jejich šermování
103
ho naprosto vyčerpalo a byl hladový jak vlk. Studená voda jen povzbudila hlasité protesty jeho žaludku
a doufal, že je Glaedr nebude už déle zadržovat. Slunce zapadalo a on si toužil dopřát pořádnou dávku
horkého jídla, než Vardenský kuchař uhasí ohně na noc. Bylo mu jasné, že v opačném případě zase
skončí u pojídání oschlého chleba a plátku sušeného masa s plesnivým ovčím sýrem a pokud by měl
hodně štěstí, možná by zbylo i pár koleček cibule, což je stěží vábivá představa.
Jakmile se Eragon s Aryou usadili, Gleadr k nim začal mluvit o zásadách souboje myslí. S těmi byl již
Eragon obeznámen, nicméně poslouchal pozorně a cokoliv si Gleadr vyžádal, udělal bez jediné
stížnosti, či námitky. Brzy se posunuli od teorie k praxi. Gleadr začal testovat Eragonovo obrnění mysli,
vzájemně hledali skuliny a s narůstající silou se pokoušeli alespoň na chvíli dosáhnout převahy a
proniknout do mysli protivníka. V průběhu souboje Eragon ležel na zádech s očima zavřenýma a
veškerou svou energii směřoval proti tlaku, který na něj Gleadr vynakládal. Předchozí námaha ho
zcela vyčerpala a otupěla, zatímco Gleadr byl odpočinutý a nesmírně mocný, což dávalo Eragonovi jen
mizivou šanci na něco jiného, než zoufalou snahu zabraňovat drakovu vpádu do mysli. Vedl si sice
nadmíru dobře, ale bylo mu zcela jasné, že by nebyl vítěz, pokud by šlo o skutečný souboj.
Gleadr ho naštěstí šetřil, ale připomínal mu: "Musíš se připravit na to, že až budeš čelit Murtaghovi,
nebo samotnému Galbatorixovi, tak bude tvé vyčerpání pravděpodobně stejné, jako teď."
Ještě další dva útoky a Gleadr se přesunul z role utočníka do role nadmíru výřečného pozorovatele.
Na jeho místo nastoupila Arya, která byla sice stejně vyčerpaná, jako on sám, ale Eragon velmi brzy
shledal, že se mu může v souboji myslí přinejmenším rovnat. Nijak ho to ale nepřekvapilo, protože
měl ještě v živé paměti, že když se jejich mysli poprvé střetly po útěku z Gil’eadu, málem ho zabila.
Glaedr soustředěně kroužil kolem její mysli, ale ani on nedokázal najít sebemenší skulinu v železné
obraně obklopující její vědomí.
Její sebeovládání se zdálo být mezi elfy poměrně běžným rysem. V tomto ohledu vynikal, jak si Eragon
pamatoval, v první řadě Oromis, kterého z rovnováhy nevyvedlo snad nikdy nic. Eragon shledal, že je
elfské sebeovládání jak vrozené, tak je zároveň důsledkem nekompromisní výchovy a také používáním
starověkého jazyka, ve kterém není možné lhát a zároveň odemyká možnost objevu použití kouzla s
každým nově pochyceným slovem, což samo o sobě nutí toho, kdo jím mluví si dávat velký pozor, aby
mu neunikl ani jediný zbloudilý pocit a nedošlo ke katastrofě. Proto je u Elfů perfektní sebeovládání
pravidlo, nikoliv výjimka, jak je tomu u ostaních ras.
Eragon s Aryou soupeřili v myslích ještě několik minut. On se pokoušel uniknout jejímu
nepolevujícímu stisku a ona se snažila vklouznout pod jeho zábrany a proniknout do jeho mysli a
podrobit si ji. Několikrát se střetli, ale Eragonovi se pokaždé povedlo uniknout, protože věděl, že
pokud podlehne a jen trochu poleví, prohraje.
Po celou dobu mentálního zápasu vnímal podivnou tesknou melodii, která se prolínala Aryiným
vědomím. Ta hudba ho vábila, aby opustil své tělo a vydal se do pavučiny tajemých tónin střídajících
se se zemitými akordy. S radostí by podlehl okouzlujícím tónům, nebýt Aryiných útoků a vědomí, že
málokterému člověku se podaří vrátit do původního stavu, pokud se příliš oddají kouzlu a tajům elfské
mysli. On by snad dokázal uniknout bez zranění, vzhledem k tomu, že je jezdec, ale byl to risk, který by
podstupoval jen naprostý hlupák. Slyšel o Garvenovi - bývalém členu Nasuadiny osobní stáže, který se
pro vstupu do Blödhgarmovy mysli stal blekotajícím snílkem. Eragon tedy zatnul zuby a odolával ze
všech sil pokušení.
V tu chvíli vstoupili do jejich potyčky Glaedr se Safirou. Chvíli bojovali s Aryou, chvíli s Eragonem.
Glaedr řekl: "Zářivá Šupino, i tvé schopnosti je nutno prohlubovat, stejně jako Eragonovy." Safiřina
účast zcela změnila výsledky jejich zápasu. Když byla na Eragonově straně, dokázali spolu, ač ne
snadno, překonat Aryu pokaždé, a dokonce si ji ve dvou případech i podrobili. Nicméně pokud Safira
bojovala na Aryině straně, jejich společné spojení myslí dopadlo na Eragona tak tvrdě, že se ani
nepokoušel bránit a namísto toho se stáhl do nejzazšího koutku vědomí, kde se krčil jako zraněné
zvíře, odříkával verše básničky a čekal na odliv hrozivých mentálních sil, které se na něj valily.
Nakonec Glaedr rozhodl, že zkusí bojovat Eragon se Safirou proti němu a Arye, aby si přiblížili boj
dvou jezdců a a jejich draků v reálném zápase. Po několik namáhavých minut se zdál být boj
nerozhodný, ale po chvíli se projevila Glaedrova zkušenost a vychytralost spolu s Aryinou
nekompromisní zběhlostí, což už bylo na Safiru s Eragonem moc a nezbylo jim nic jiného, než uznat
porážku. V tu chvíli pocítil Glaedrovu nespokojenost, což ranilo jeho city. "Zítra si povedeme lépe,
mistře.", řekl. Gleadrova nálada ještě více potemněla. I on se najednou zdál být z jejich duelu
104
vyčerpaný.
"Vedla jste si rozhodně dobře, mláďata", řekl, "Víc bych nepožadoval, kdyby nám byly okolnosti lépe
nakloněny a vy byli pod mým vedením ve Vroengardu za dávných časů. Tak jako tak se zdá nemožné,
abyste se naučili všechno, co je třeba v pár dnech, kdy jiní na to měli léta. Čas nám ubíhá jako voda
mezi prsty a ten náš již brzy vyprší. Chce to roky, desetiletí i staletí, vycvičit se v mistrovském umění
mentálního souboje a i po těch staletích je stále ještě možnost se zlepšit. A to ještě není vše, co je
třeba zvládnout. Musíte zjistit spoustu věcí sami o sobě, o svých nepřátelích a o tom, jak se vlastně
točí svět." Poté se se zlostným zavrčením odmlčel.
Eragon odpověděl: "Pak nám nezbývá, než se naučit vše, co se dá a nechat osud, ať rozhodne. Mimo
to, Galbatorix měl sice stovky let na trénink, ale také stejný čas neměl protivníka a učitele, jako jsi ty.
Jistě za tu dobu něco zapomněl a já jsem si jistý, že s tvou pomocí se nám podaří ho porazit."
"Tvůj jazyk začíná být pěkně ostrý, Eragone Stínovrahu." odfrkl si Glaedr potěšeně. Propustil je, aby se
najedli a odpočinuli si a stáhl se z jejich myslí.
Eragon si byl jistý, že na ně zlatý drak stále dohlíží, přesto v něm však jeho náhlá zjevná nepřítomnost
v hlavě probudila pocit nezvyklé prázdnoty. Končetinami mu projel chlad, až se zatřásl. On, Safira a
Arya seděli v potemnělém stanu a nikdo se neměl k hovoru. Eragon se přemohl a řekl: "Zdá se, že se
mu daří lépe.." hlas se mu z dlouhého nepoužívaní zadrhl, tak se natáhl pro měch s vodou.
"Myslím, že mu tohle pomáhá," řekla Arya, "že mu pomáhá Tě učit, mít nějaký cíl, nějaký smysl. Jinak
by ho jeho neskutečný zármutek zabil. Každopádně ho neskonale obdivuji za to, jak to všechno zvládá,
že má vůbec sílu žít. Je to neuvěřitelné. Není moc těch, ani draků, ani lidí, ani elfů, kdo ustál ztrátu,
jako je tato."
"Brom to dokázal. " Povzdech si Eragon.
"Ano a byl proto naprosto stejně pozoruhodný."
Safira se do toho vložila: "Jak myslíte, že bude Glaedr reagovat, pokud porazíme Galbatorixe? Bude
chtít pokračovat dál, nebo se rozhodne svůj život ukončit?"
Aryiny zorničky se zúžily, jak jí do očí dopadlo světlo, když otočila hlavu k Safiře: "tohle ukáže pouze
čas. Je tu samozřejmě i možnost, že po Galbatorixově porážce už Glaedr neuvidí ve své existenci bez
Oromise žádný smysl."
"Nemůžeme ho to nechat prostě vzdát!" vykřikl Eragon. "Rozhodně ne!" přidala se Safira.
Aryin pohled ztvrdl: "Tohle rozhodnutí musí být na něm, pouze na něm samotném."
"Jistě," souhlasil Eragon, "ale my mu můžeme dát poznat, že život stále ještě může stát za to." Arya
chvíli přemýšlela a pak řekla: "Nechci, aby zemřel, to si nepřeje žádný z Elfů, ale představa mučení v
každé vteřině je stejně tak bolestná. Nebylo by jen pochopitelné, kdyby hledal pokoj a cestu ven?"
Ani Eragon, ani Safira neměli co na to odpovědět, protože věděli, že má pravdu.
Po chvíli si začali všichni tři povídat o událostech uplynulého dne, aby utekli od předchozího tématu.
Nakonec Safira vytáhla hlavu ze stanu a stočila se do klubíčka se slovy: "nemám to ráda, když mám
hlavu pod plachtou, jako liška v králičí noře a nevidím, jestli se kolem mě někdo neplíží. Svrbí mě z
toho šupiny.“
Eragon očekával, že se zvedne i Arya, ale k jeho velkému překvapení zůstávala sedět a zdálo se, že jí
vyhovuje jejich povídání o kdečem. On sám byl natolik dychtivý být v její společnosti, že ho ani
nenapadlo si stěžovat. Jeho dřívější hlad se rozplynul a bylo mu jasné, že by ani nejšťavnatější kus
pečeně nevyměnil za další chvíli strávenou s ní.
Tma kolem nich houstla, tábor pomalu utichal a jejich konverzace hladce plynula. Eragon pociťoval
zvláštní závrať vyvolanou na jedné straně vyčerpáním po náročném dni a vzrušením na straně druhé.
Bylo to skoro jako by se opil medovinou a zdálo se mu, že i Aryina odtažitost jako by se vypařila.
Mluvili o všem - O Gleadrovi, o jejich soubojích, o obléhání Dras-Leony a možnostech, které se jim
nabízely, ale také o méně znepokojivých i běžných věcech. Arya popisovala krásu jestřába při lovu na
okraji jezera, povídali si o Safiře, o ročních obdobích a že dny se zkracují a ve vzduchu je cítit zima. Ať
však hovořili o čemkoliv, vždy se nakonec vrátili k jednomu tématu. K tomu, které měli neustále v
myslích. Co je čeká v Uru´Baenu a jaké uvítání jim nachystá Galbatorix.
Když snad už posté probírali všechny královy tajmené magické pasti a způsoby, jak se jim vyhnout,
vzpomněl si Eragon pojednou na Safiřinu otazku o Glaedrovi.
"Aryo?"
105
„Ano?“ Odpověděla a to slovo z jejích úst znělo jako ptačí trylek.
"Co bys nejraději dělala, až bude tohle všechno za námi?" Pokud to tedy přežijeme, pomyslel si.
"A co Ty?" vyhnula se přímé odpovědi.
Eragon se zamyslel a sevřel rukojeť Brisingru. "Vlastně ani nevím. Zatím jsem ani neměl čas o tom moc
přemýšlet. Každopádně se domluvíme se Safirou,ale napadlo mě, že se vrátíme do údolí Palancar.
Mohl bych postavit na úpatí hor dračí halu. Sice bychom tam nebyli většinu času, ale pořád by to byl
domov, měli bychom se prostě kam vracet z našich cest po Alagaesii." pak se pousmál: "Nemyslím si,
že bychom trpěli nečinností ani v případě, že by byl Galbatorix po smrti. Ale přesto, stále jsi
neodpověděla na můj dotaz. Co bude s tebou, pokud tuhle válku vyhrajeme? Musíš mít nějakou
představu, přeci jenom jsi měla více času promyslet si to, víc, než jsem měl já."
Arya si přitáhla jednu nohu k tělu a opřela si hlavu o koleno. Její bledý obličej lehce zářil v
potemnělém stanu jako měsíc na bezmračné noční obloze. "Strávila jsem větší část života mezi lidmi a
trpaslíky, než mezi Alfakyn"- použila výraz pro elfy ve starověkém jazyce- "docela jsem si na to zvykla,
takže u toho nejspíš setrvám a dál budu pro matku vykonávat funkci velvyslankyně. Nechci se vrátit
do Ellesméry. Děje se tam toho tak málo. Celá staletí uplynou, aniž si toho všimneš, zatímco jen sedíš
a hledíš na hvězdy. Pro to, že jsem odešla z Ellesméry jsem měla samozřejmě jiný důvod. Přála jsem si
vrátit světu rovnováhu. Sám jsi řekl, že porážkou Galbatorixe povinnosti nekončí a bude mnoho co
napravovat a já budu u toho."
"Hmmm." zabručel Eragon. To nebylo zrovna to, co si přát slyšet, ale Arya tím aspoň nedala najevo, že
by se již po dobytí Uru´Baen nikdy neměli vidět. Pokud si všimla Eragonovy nespokojenosti, nedala to
na sobě znát a pokračovali tedy ještě několik minut v rozhovoru. Když se nakonec zvedla k odchodu,
Eragon rychle vztáhl ruku, aby ji zadržel. Stejně rychle ji však spustil, aby Aryu neurazil. Místo toho
zašeptal: "Počkej ještě… " vlastně ani nevěděl, co doufá, že se stane, tep se mu zrychlil a do tváří se
mu nahrnula krev. Arya se na okamžik zastavila ve vchodu do stanu: "Dobrou noc, Eragone." popřála,
aniž by se otočila a odešla.
106
OBJEV
D
alší tři dny utekly Eragonovi rychle a stejně tak Vardenům, kteří zůstali v letargii. Obléhání
Dras-Leony pokračovalo beze změny, i když je Trn někdy vyrušil, jak opustil své obvyklé
místo nahoře, před přední branou a přesunul se o několik stop napravo. Po mnoha
dohadech a po poradě Safiry s Nasuadou a jejími rádci došli k závěru, že Trn přesídlil jen z
jednoduchého důvodu a ten byl pohodlí - ostatní části opevnění byly poněkud plošší a širší.
Mezitím Eragon trávil rána a večery studováním s Glaedrem a odpoledne zápasením s Aryou a
několika dalšími elfy. Jeho souboje s elfy nebyli tak dlouhé nebo namáhavé jako jeho předchozí s
Aryou – ještě aby ne, když každý den tvrdě trénoval - ale jeho setkání s Glaedrem byly intenzivnější,
něž kdy dříve. Starověký drak nikdy nepolevil ve snaze o zlepšení Eragonových dovednosti a znalostí a
nedovolil mu žádné chyby nebo vyčerpání.
Eragon s potěšením zjistil, že byl konečně schopný držet stejný krok s elfy, ale bylo to tak psychicky
náročné, že pokud jeho koncentrace ustala jen na okamžik, skončil s mečem bodnutým do žeber nebo
přitisknutým k hrdlu.
Na hodinách s Glaedrem dělal to, co by bylo za normálních okolností považováno za hodný pokrok,
ale vzhledem k situaci byli oba, on i Glaedr frustrovaní tempem jeho učení.
Druhý den, během dopolední lekce Eragon myšlenkami sdělil Glaedrovi: „Mistře, když jsem poprvé
přišel k Vardenům, ve Farthen Duru, dvojčata testovala mé znalosti o starověkém jazyce a magii
obecně.”
“Už jsi to řekl Oromisovi. Proč mi to teď opakuješ?”
“Napadlo mě ... Dvojčata mě požádala, abych přivolal pravou podstatu stříbrného prstenu.
Tehdy jsem nevěděl jak. Arya mi to později vysvětlila: jak s pomocí starověkého jazyka můžete
vyčarovat podstatu nějaké věci nebo bytosti. Přesto jste o tom Oromis a ty nikdy nemluvili, a mě by
zajímalo ... proč ne?”
Zdálo se, že si Glaedr povzdechl. “Vyvolání pravé podstaty objektu je obtížný druh magie. Abys to
dokázal, musíš o tom objektu pochopit vše podstatné.
A ještě musíš odhadnout skutečné jméno osoby nebo zvířete. Navíc to má v praxi malý význam. A je to
nebezpečné. Velmi nebezpečné. Kouzlo může být strukturováno jako pokračující proces, který může
skončit kdykoliv. Buď se ti podaří svolat skutečnou podobu objektu... nebo se ti to nepodaří a zemřeš.
Oromis neměl žádný důvod k tomu, aby ses pokoušel o něco tak riskantního. Tvoje studium nedosáhlo
ani takové úrovně, abychom se o tom mohli bavit.”
Eragon se otřásl, když si uvědomil, jak naštvaná musela být Arya na dvojčata, když chtěli, aby přivolal
pravou podstatu prstenu.
Pak řekl: “Rád bych to zkusil teď.”
Eragon na sobě cítil Glaedrovu plnou pozornost. „Proč?“
„Potřebuji vědět, jestli mám tu správnou úroveň porozumění. I když jen na jednu drobnost.”
Znovu: “Proč?”
Neschopný vysvětlit to slovy, Eragon vlil svou změť myšlenek a pocitů do Glaedova vědomí. Když
skončil, Glaedr na chvíli mlčel, vstřebávajíc tok informací. “Předpokládám správně, začal drak, že toto
chceš přirovnat k porážce Galbatorixe? Myslíš si, že když to zvládneš udělat a budeš žít, pak bys měl
být schopný porazit krále?”
“Ano.” Řekl Eragon s úlevou. Byl schopen formulovat svůj úmysl tak jasně, jako drak.
Bylo to přesně ono.
“A jsi rozhodnut zkusit tohle?”
“Ano, Mistře.”
Může tě to zabít. Připomněl mu Glaedr.
“Já vím.”
Eragone! Vykřikla Safira. Její slábnoucí myšlenky mu zněly v mysli. Letěla vysoko nad táborem, sledujíc
možné nebezpečí, zatímco on studoval s Glaedrem. Je to příliš nebezpečné. Nedovolím to.
“Musím to udělat,” odpověděl tiše.
K Safiře, ale i Eragonovi, Glaedr řekl: Pokud na tom trvá, bude nejlepší, ať se o to snaží tam, kde ho
mohu sledovat. Jestliže jeho znalosti selžou, mohu mu být schopný poskytnout potřebné informace a
zachránit ho.
107
Safira zavrčela. Rozzlobený, trhavý zvuk, vyplnil Eragonovu mysl. Poté, mimo stan, Eragon slyšel
strašný nápor vzduchu a překvapené výkřiky mužů a elfů, jak se vrhla k zemi.
Přistála s takovou silou, že stan a všechno, co v něm bylo se zatřáslo.
O pár vteřin později strčila hlavu do stanu a zamračila se na Eragona. Lapala po dechu, a vítr z jejich
nozder mu rozcuchaval vlasy a oči slzely ze zápachu spáleného masa. Jsi hloupější než Kull, řekla.
“Ne víc než ty.”
Její rty se zkroutily v náznaku zavrčení. Proč čekáme? Pokud to musíš udělat, tak ať to máme z krku!
Co budete chtít vyvolat? Zeptal Glaedr. Musí to být něco důvěrně známého.
Eragon nechal svůj pohled bloumat po vnitřku stanu, pak se podíval dolů na safírový prsten, který
nosil na pravé ruce. Aren ... Jen zřídka si sundal prsten, který dostal od Ajihada. Byl od Broma. Prsten
se stal součástí jeho těla, stejně jako jeho ruce a nohy. Strávil hodiny jen jeho sledováním.
Naučil se nazpaměť každou křivku nebo fasetu, a když zavřel oči, mohl vyvolat obraz, který byl
dokonalou reprodukcí skutečného předmětu. Ale přes to vše, bylo toho mnoho, co o prstenu nevěděl
- jeho historii, jak ho elfové vyrobili a také, jaká kouzla mohou nebo nemohou být do něj vložena.
Ne…ne Aren.
Pak se jeho pohled sklouzl z prstenu na hrušku Brisingru. Meč stál opřený u rohu jeho lůžka.
“Brisingr," zamumlal.
Tlumené záblesky vycházely z čepele a meč se posunul o půl palce z pochvy, jako by se ze zdola tlačily
jazýčky ohně, které vyskočily z úst pochvy, olizujíc spodní část rukojeti. Plameny zmizely a meč se
zasunul zpět do pochvy, když Eragon rychle ukončil neúmyslné kouzlo.
Brisingr, pomyslel si, naprosto jistý tím, co si zvolí. Rhunöninou dovedností bylo vytváření mečů, ale
byl to on, kdo ovládal nástroje a byl spojen s myslí elfí kovářky při výrobě.
Pokud existoval nějaký předmět na světě, který znal a rozuměl mu skrz naskrz, byl to jeho meč.
Jsi si jistý? zeptal se Glaedr.
Eragon přikývl a pak se zarazil, když si vzpomněl, že ho zlatý drak nemůže vidět. “Ano, Mistře ... Jen
otázku:. Je Brisingr pravé jméno mého meče a pokud ne, musím znát pravé jméno, aby to kouzlo
fungovalo?”
Brisingr je jméno ohně, jak sám dobře víš. Pravé jméno tvého meče je nepochybně něco mnohem
složitějšího, ačkoli by docela dobře mohlo zahrnovat Brisingr.
Pokud chceš, můžeš odkazovat na meč jeho pravým jménem, ale můžeš stejně snadno říct Meč a
dosáhnout stejného výsledku. Dosáhneš toho tak dlouho, jak si budeš udržovat patřičné znalosti ve své
mysli. Název je pouze označení pro poznání a nemusíš použít pravé označení, abys využil znalostí. To je
jemný rozdíl, ale důležitý. Rozumíš tomu?”
“Rozumím.”
Tak ukaž, zda správně.
Eragonovi chvíli trvalo, než se plně soustředil. Pak našel podstatu v koutku své mysli a sáhl přes tělo k
zásobě energie. Směroval tuto energii do mluveného slova a zároveň přemýšlel o všem, co věděl o
meči. Řekl jasně a zřetelně:
“Brisingr!”
Eragon cítil náhlý odliv energie. Znepokojen, se pokusil promluvit, pokusil se pohnout, ale kouzlo jako
by ho přivázalo na místě. Nemohl ani mrknout ani dýchat.
Na rozdíl od dřívějška, nevzplanul meč v pochvě, vlnil se, jako odraz ve vodě. Pak se ve vzduchu, blízko
zbraně, zjevil průhledný objekt: perfektní, zářící podoba Brisingru, bez pochvy. Stejně jako na meči
samotném Eragon nikdy nenašel jedinou vadu, duplikát plující před ním byl ještě dokonalejší. Bylo to,
jako by viděl myšlenku meče. Myšlenku, ve kterou ani Rhunön se všemi svými zkušenostmi s kovy,
nemohla doufat.
Jakmile se objekt stal viditelným, Eragon byl opět schopen dýchat a pohybovat se.
Udržoval kouzlo po několik vteřin, aby mohl obdivovat krásu vyvolání, a poté nechal kouzlo
vyklouznout ze svého soustředění a průhledný meč pomalu zmizel v zapomnění.
Bez jeho přítomnosti se zdál vnitřek stanu nečekaně temný.
Teprve po chvíli si Eragon znovu uvědomil, že Safira a Glaedr tlačí na jeho mysl, sledujíc s vytrvalou
pozorností každou myšlenku, která proplula jeho myslí. Oba draci byli tak napjatí, že měl Eragon pocit
jejich doteku. Hádal, že kdyby strčil do Safiry, by byla tak překvapená, že by se překvapeně otočila.
A kdybych do tebe strčila já, nezbylo by z tebe nic jiného, než flek, podotkla.
108
Eragon se usmál a padl na lůžko. Unavený. Ve své mysli uslyšel nějaký zvuk, jako když se vítr žene přes
osamělou planinu. Glaedr se uvolnil. Vedl sis dobře, Stínovrahu. Glaedrova chvála Eragona překvapila.
Starý drak rozdal pouze pár komplimentů od doby, kdy začal učit Eragona. Ale raději to už znovu
zkoušet nebudeme.
Eragon se zachvěl a promnul si ruce, snažíc se rozptýlit chlad, který se mu vloudil do končetin.
“Souhlasím, Mistře.”
Nebyl to zážitek, který by chtěl opakovat. Přesto cítil hluboký pocit uspokojení.
Bezpochyby dokázal, že je alespoň jedna věc, kterou může udělat tak, jak to nezvládne nikdo jiný v
celé Alagaësii
A to mu dalo naději.
Ráno třetího dne se Roran vrátil k Vardenům, spolu se svými společníky unavený, zraněný a s
oblečením opotřebovaným cestováním. Roranův návrat vzbudil mezi Vardeny povyk - jemu i ostatním
se dostalo přivítání rovného hrdinů - ale brzy se vzduch nad Vardeny znovu prosytil nudou.
Eragonovi se ulevilo, že Rorana zase vidí. Věděl, že je jeho bratranec v bezpečí, protože ho párkrát
nazíral, když byl pryč. Nicméně, vidět ho osobně ho osvobodilo od úzkosti, kterou si dříve
neuvědomoval.
Roran byl jedinou rodinou, kterou měl, Murtagh se nepočítal. A Eragon nemohl snést pomyšlení, že by
ho ztratil.
Nyní, když viděl Rorana zblízka, byl šokován jeho vzhledem. Čekal, že Roran a ostatní
budou unavení, ale Roran vypadal mnohem vyčerpaněji, než jeho společníci. Vypadal, jako kdyby
během cesty zestárl o pět let. Jeho oči byly červené a pod nimi měl čérné kruhy, čelo vrásčité a
pohyboval se strnule, jako by byla každá buňka v jeho těle pokryta modřinami. Jeho vousy byly napůl
sežehnuty ohněm.
Pět mužů, o jednoho méně, než byl jejich původní počet, šli nejprve navštívit léčitele Du Vrangr Gata,
který jim zahojil rány. Poté podali hlášení Nasuadě v jejím pavilonu.
Nasuada všechny pochválila za jejich statečnost a propustila všechny, kromě Rorana.
Zeptala se ho na podrobný popis jeho cesty do a z Aroughs, stejně jako na ovládnutí města
samotného. Vyprávění trvalo nějakou dobu, a jak Nasuada , tak Eragon, který zde byl jako její
pravá ruka, napjatě naslouchali Roranovu hlášení. Když skončil, Nasuada překvapila oba oznámením,
že Roran bude pověřen velením jednoho z Vardenských praporů.
Eragon očekával, že toto povýšení Rorana potěší. Místo toho viděl, jak se vrásky v bratrancově tváři
prohlubují a jeho obočí se spojilo zamračenou grimasou. Roran neřekl žádnou námitku nebo stížnost,
jen se uklonil a řekl svým drsným hlasem: "Jak si přejete, paní Nasuado."
Později Eragon zašel i s Roranem k jeho stanu, kde už na ně čekala Katrina. Přivítala se s Roranem v
tak zjevném zobrazení emocí, že Eragon musel v rozpacích odvrátit oči.
Všichni tři společně se Safirou povečeřeli, ale Eragon a Safira se omluvili, jakmile mohli. Bylo zřejmé,
že Roran neměl energii pro další společnost a Katrina si přála, aby ho měla jen pro sebe.
On i Safira putovali do tábora v prohlubujícím se soumraku. Náhle Eragon uslyšel někoho za sebou
křičet, "Eragone! Eragone! Počkejte chvíli!"
Otočil se a spatřil hubenou, vytáhlou postavu učence. Jeod k nim právě běžel s prameny vlasů
létajících kolem jeho hubené tváře. V jeho levé ruce držel otrhaný kousek pergamenu.
"Co se děje?" Zeptal se Eragon se strachem.
"Tohle," vykřikl Jeod s zářícíma očima. Zvedl pergamen a zatřásl s ním. "Znovu jsem to dokázal,
Eragone! Našel jsem cestu!" Ve slábnoucím světle se jizva na jeho hlavě objevila překvapivě světlá
oproti jeho opálené pokožce.
"Co jsi znovu dokázal? Co si našel za cestu? Zpomal, nedává to smysl! "
Jeod se nenápadně rozhlédl kolem, pak se naklonil k Eragonovi a zašeptal: "Všechno to čtení v
knihách a hledání v nich se vyplatilo. Objevil jsem tajný tunel, který vede přímo do Dras-Leony!"
109
ROZHODNUTÍ
V
ysvětli mi to znovu,“ řekla Nasuada.
Eragon netrpělivě přešlápl, ale držel jazyk za zuby.
,,
Z hromady svitků a knih před ním vytáhl Jeod tenký svazek vázaný v červené kůži a začal
svůj příběh už potřetí: „Někdy před pěti sty lety, jak nejlépe můžu říct…“ Jörmundur ho přerušil
pohybem ruky. „Nechte si své kvalifikace. Víme, že je to spekulace.“ Jeod začal znovu: „Před pěti sty
lety, královna Forna poslala Ersta Graybearda do Dras-Leony, nebo spíše na místo, které se mělo stát
Dras-Leonou.“
„A proč ho poslala?“ Zeptala se Nasuada, zatímco si pohrávala s okrajem rukávu.
„Trpaslíci byli ve středu války klanů a Forna doufala, že by mohla získat podporu našich tím, že
pomůže králi Radgarovi při plánování a výstavbě opevnění pro Aroughs.“
Nasuada rolovala a žmoulala látku mezi prsty. „A pak Dolgrath Halfstave zabil Fornu.“
“Ano. A Erstu Graybeardovi nezbývalo nic jiného, než se vrátit do Beorských hor tak rychle, jak jen
mohl, aby bránil svůj klan od krutých Halfstaveských predátorů. Ale-„ Jeod zvedl prst, a pak otevřel
červenou knihu „Než odešel, zdálo se, že Erst chce začít svou práci. Král Radgar, hlavní poradce lorda
Yardleyho, napsal ve svých vzpomínkách, že Erst začal vypracovávat plány kanalizace pod centrem
města, které ovlivňovaly, jak se bude stavět opevnění.“
Ze svého místa na opačném konci stolu, který vyplnil prostředek Nasuadina pavilonu, Orik přikývl a
řekl: „To je pravda. Musíte zjistit, kde a jak je rozložena váha a určit, na jakém typu půdy to stojí. V
opačném případě máte odpovědnost za případné závaly.“
Jeod pokračoval: „Samozřejmě, Dras-Leona nemá podzemní kanalizace, takže jsem předpokládal, že
něco
jako Erstovy plány nebylo nikdy uskutečněno. Nicméně, několik stránek dále Yardley říká…“ podíval se
dolů přes svůj nos do knihy, a četl: „...A ve sledu mnohdy politováníhodných událostí výtržníci spálili
mnoho domů a utekli s rodinnými poklady. Vojáci byli pomalí a nereagovali rychle, protože byli v
podzemí, kde měli pracovat jako obyčejní rolníci.“
Jeod sklidil knihy. „A teď, co vykopávali? Nemohl jsem najít žádné další zmínky o podzemní činnosti v
okolí Dras-Leony, do-” odložil červené vazby, vybral další knihu, tentokrát masivní, dřevem obloženou
velmi tlustou. „Náhodou jsem si prohlížel ‘Činy Taradasu a jiná tajemství okultních jevů’, který
zaznamenával během věků mužů, trpaslíků a nejstarších skřítků."
„Je to dílo plné chyb, " řekla Arya. Stála na levé straně stolu a opírala se o obě ruce nad mapou města.
„Autor toho o mé rase věděl jen málo, a to, co nevěděl, si vymyslel.“
„To je možné,” odpověděl Jeod, „ale věděl hodně o lidech, a to je to, co nás zajímá.” Jeod otevřel
knihu v blízkosti středu. „Při jeho vyšetřování strávil Othman nějaký čas v této oblasti. Hlavně studoval
Helgrind a podivné události s ním spojené, ale tohle říkal o Dras-Leoně: ‘Lidé z města si také často
stěžují na podivné zvuky a vůně linoucí se z pod jejich ulic a podlah, a to zejména v noci, které já
připisuji duchům a jiným záhadným bytostem.‘“
Jeod zavřel knihu. „Naštěstí byl Othman důkladný a označil umístění zvuků na mapě Dras-Leony, kde,
jak můžete vidět, tvoří téměř rovné čáry přes starou část města.“
„A ty si myslíš, že to má co dělat s tunelem,“ řekla Nasuada. Bylo to konstatování, ne otázka.
„Správně,“ řekl Jeod a kýval při tom hlavou.
Král Orrin, který seděl vedle Nasuady a zatím mluvil jen málo, promluvil: „Dosud jsi nám, Jeode,
neukázal nic, jak dokážeš, že to je tunel. Není-li to on, můžeme se klidně dostat do sklepa, katakomb
nebo jiné komory, která vede k budově výše. A i kdyby to byl tunel – nevíme, kde končí. Může to být
kdekoliv mimo Dras-Leonu. Kam to povede? Snad k srdci paláce? A co víc, v první řadě je podle
vlastního uvážení, že stavba tohoto hypotetického tunelu nebyla nikdy dokončena.“
„Vzhledem k jeho tvaru se zdá nepravděpodobné, že by to mohlo být něco jiného, než tunel, Vaše
Veličenstvo,“ řekl Jeod. „Sklepy nebo katakomby by nikdy nebyly tak dlouhé a úzké. Jestli to bylo
dokončeno… víme, že nikdy nebyl použit k zamýšlenému účelu, ale taky víme, že to trvalo až do
Othmanovy doby, což znamená, že tunel, průchod, nebo jak-tomu-chcete-říkat musel být dokončen
do určitého stupně, jinak by ho prosakovaná voda zničila už před lety.
„A co východ? Nebo vstup? Pokud tam nějaký je?“ zeptal se král. Jeod zašátral mezi stohy svitků před
ním. Konečně vytáhl mapy Dras-Leony, které ukazovaly okolní krajinu.
110
„Tím si nejsem jistý, ale pokud vede z města, tak by měl končit někde tady,“ zabodl prst na místě
poblíž východní strany města. Většina budov u zdí, které chránily srdce Dras-Leony, se nacházela na
západní straně města – u jezera. To znamenalo, že místo, kam Jeod ukazoval, byla prázdná země blíže
k centru Dras-Leony.
„Ale nemohu to přesně určit, aniž bych se na to podíval osobně.“
Eragon se zamračil. Myslel si, že Jeodův objev bude jistější.
„Zasloužíš si poblahopřát ke svému výzkumu, Jeode,“ řekla Nasuada. „Je možné, že prokážeme
Vardenům velkou službu.” Zvedla se z křesla s vysokým opěradlem a šla se podívat na mapu. Lem
jejích šatů šustil, jak se vlekl po zemi.
„Vyšleme-li někoho, riskujeme, že varujeme Království. Za předpokladu, že existuje tunel, je možné, že
nás na druhé straně bude čekat Murtagh s Trnem.“ Podívala se na Jeoda. „Jak široký ten tunel může
být a kolik by se tam vešlo mužů?“
„To nemohu posoudit. To by mohlo být –“
Orik si odkašlal a řekl: „Země je tu z měkké hlíny a pravděpodobně je tu i spousta bahna. Všechny
podmínky pro tunelování jsou hrozné. Pokud měl Erst trochu rozumu, neplánoval by udělat jen jeden
široký tunel, který by odnášel z města odpad; umístil by vedle sebe několik menších tunelů, aby snížil
pravděpodobnost zavalení. Hádám, že žádný z nich nebude širší než jeden yard.“
„Příliš úzké, to je tak pro jednoho muže,“ řekl Jeod.
„Příliš úzké, to je tak pro jednoho knurla,“ připojil se Orik.
Nasuada se vrátila na své místo a dívala se na mapu nepřítomnýma očima, jako by se dívala na něco v
dáli. Po chvíli ticha Eragon řekl: „Já bych mohl jít ten tunel hledat. Umím se krýt magií; hlídky mě
nikdy nezpozorují.“
„Možná,“ zamumlala Nasuada. „Ale pořád se mi nelíbí představa, že tam ty nebo někdo jiný půjde. Je
příliš vysoká pravděpodobnost, že si tě Království všimne. Co když nás sleduje Murtagh? Dokázal bys
ho oklamat? Víš vůbec, čeho je teď schopný?“ Zavrtěla hlavou. „Ne, musíme jednat, jako by tunel
existoval a naše rozhodnutí tomu uzpůsobit. Pokud se to změní, nebude to pro nás vůbec příjemné,
ale v případě, že tam tunel je, mohlo by nám to umožnit dobýt Dras-Leonu jednou pro vždy.“
„Co tím máte na mysli?“ zeptal se král Orrin opatrně.
„Něco troufalého, něco… nečekaného!“
Eragon si odrfkl. „Pak byste to možná měli probrat s Roranem.“
„Já Roranovu pomoc při plánování nepotřebuji.“
Nasuada utichla a všichni v místnosti včetně Eragona čekali, co se bude dít. Konečně se pohnula a
řekla: „Tohle: pošleme malý tým bojovníků, kteří otevřou brány zevnitř.“
„A jak to zařídíme?“ zeptal se Orik. „Už tak by bylo docela obtížné, kdyby měli čelit stovkám vojáků na
bojišti, ale v podstatě jsi zapomněla, že je tam taky obrovský chrlící ještěr, který odpočívá blízko a
bude se zajímat o někoho tak hloupého, kdo by se snažil otevřít brány. A to ani neberu v potaz
Murtagha.“
Ve chvíli ticha Eragon řekl: „Já to můžu udělat.“
Ta slova měla okamžitý, mrazivý dopad na celou konverzaci. Eragon očekával, že Nasuada jeho návrh
okamžitě zamítne mávnutím ruky, ale překvapilo ho, když jej zvažovala. Pak ho překvapila ještě víc a
řekla: „Výborně.“
Všechny argumenty, které Eragon stavěl, se rozpadly, a díval se na Nasuadu s obdivem. Stan vybuchl
ve zmatku překrývajících se hlasů, jak všichni začali mluvit najednou. Arya řekla zvýšeným hlasem:
„Nasuado, nemůžete dovolit, aby byl Eragon takto ohrožen. Bylo by to nespravedlivé. Pošli místo něj
nějaké Blödhgarmovy kouzelníky; vím, že by chtěli pomoct, a jsou právě tak silní, jako jakýkoliv jiný
válečník – včetně Eragona.“
Nasuada zavrtěla hlavou: „Nikdo z Galbatorixových mužů se Eragona neodváží zabít – ani Murtagh,
ani královi kouzelní mazlíčci, dokonce ani nikdo z obyčejných vojáků. Měli bychom to využít v náš
prospěch; kromě toho, Eragon je náš nejsilnější kouzelník a otevření brány bude jistě vyžadovat
spoustu síly. Má z nás největší šanci na úspěch.“
„Co když ho i přes to chytí? Nemůže se Murtaghem měřit, to vy víte!“
„Budeme muset rozptýlit Murtaghovu a Trnovu pozornost, abychom dali Eragonovi příležitost udělat,
co musí.“
Arya zvedla bradu. „A jak? Jak je chcete rozptýlit?“
111
„Budeme dělat, že útočíme na Dras-Leonu z jihu. Safira bude podpalovat budovy a zabíjet vojáky na
hradbách. Trn a Murtagh nebudou mít jinou možnost, než je pronásledovat, už jen proto, že se tam
objeví Eragon se Safirou. Blödhgarm a jeho kouzelníci mohou vyčarovat napodobeninu Eragona, tak
jako kdysi. Dokud se Murtagh nedostane příliš blízko, naši lest neodhalí.“
„Jsi si tím jistá?“
„Jsem.“
Aryina tvář zvrdla. „Pak budu Eragona doprovázet.“
Eragonem projela vlna úlevy. Doufal, že by mohla jít s ním, ale nevěděl, jestli se má zeptat, a bál se, že
by odmítla.
Nasuada si povzdechla. „Jsi dcera Islanzadí. Nerada bych, abys tam šla; pokud bys tam zemřela…
Vzpomínám si, jak tvoje matka reagovala, když si myslela, že tě Durza zabil. Nemůžeme si dovolit
ztratit podporu tvých lidí.“
„Moje matka...“ Arya sevřela rty a zaskřípala zuby. Uklidnila se a začala znovu: „Mohu vás ujistit, paní
Nasuado, že neopustí Vardeny, i kdyby se mi něco stalo. Budu Eragona doprovázet, a právě tak dva
Blödhgarmovi kouzelníci.“
Nasuada zavrtěla hlavou. „Ne, jen jeden. Murtagh je obeznámen s počtem elfů, kteří chrání Eragona.
Pokud si všimne, že dva nebo více chybí, mohli by mít podezření. V každém případě bude Safira
potřebovat co nejvíce pomoci, aby se držela od Murtagha dál.“
„Tři lidé jsou málo. Budeme muset Eragona chránit, když se bude snažit otevřít brány.“
„Dobrá, může s vámi jít jeden z Du Vrangr Gata.“
Arya se zasmála tak, až to znělo jako výsměch. „Nikdo z vašich kouzelníků není dost silný a zručný.
Budeme v přesile sto ku jedné, nebo ještě něco horšího. Potřebujeme pouze elfy nebo jezdce.“
„Nebo Stíny,“ zabručel Orik.
„Nebo Stíny,“ připustila Arya. Eragon ji nechtěl podráždit ještě víc, a tak jen dodal: „Musíme vzít dva
kouzelníky z Blödgharmových řad. Mezi Vardeny se nenajde nikdo vhodnější.“
„Vážně? A co jsem potom já, nakrájený játra?“
Všichni se překvapeně otočili a podívali se, jak z rohu v zadní části stanu vystoupila Angela. Eragon ani
neměl tušení, že tam je.
„Co je ovšem zvláštní,“ řekla bylinkářka, „kdo by se chtěl srovnávat s nasekanými játry? Pokud máte
na výběr orgán, proč si nevybrat třeba žlučník? Je mnohem zajímavější, než játra. Nebo třeba
nasekané…“ Pousmála se. „Dobře, tohle není důležité.“ Zastavila se před Aryou a podívala se na ni.
„Budeš něco namítat, když se připojím? Nejsem sice členem Vardenů, ale pořád jsem ochotná všem
pomáhat.“
Eragon byl překvapen, když Arya sklonila hlavu a řekl: „Samozřejmě, moudrá. Nechtěla jsem vás urazit
– bude mi ctí, když půjdete s námi.“
„Dobře!“ zvolala Angela. „Je ujednáno, pokud vám to nevadí,“ směřovala svá slova k Nasuadě. Všichni
byli poněkud zmatení, ale Nasuada jen zavrtěla hlavou: „Pokud si to Eragon s Aryou přejí, nevidím
důvod, proč bys nemohla. Stejně nechápu, proč to chceš.“
Angela pohodila kadeřemi. „Čekáte, že vysvětlím každé své rozhodnutí? No dobrá… uspokojím vaši
zvědavost. Řekněme, že mám něco proti kněžím z Helgrindu a ráda bych jim udělala nějakou
neplechu. A mimoto, pokud se do toho vloží Murtagh, mám v rukávu pár triků, jak Blödhgarm to
vrátit.“
„Měli bychom požádat Elvu, aby šla s námi,“ řekl Eragon. „Pokud někdo může pomoci vyhnout se
nebezpečí…“
Nasuada se zamračila. „Naposledy, když jsem s ní mluvila, vyjádřila svůj postoj velmi jasně. Nebudu se
před ní sklánět a plazit, abych ji přesvědčila.“
„Promluvím s ní,“ řekl Eragon. „Já jsem ten, na koho se zlobí, a já jsem ten, kdo by se měl zeptat.“
Nasuada přestala žmoulat své zlaté šaty, prsty si prohrábla vlasy a pak náhle řekla: „Jak chcete. Nelíbí
se mi vaše myšlenka poslat dítě - i když obdařené jako Elva - do bitvy. Každopádně doufám, že je
schopná se o sebe postarat sama.“
„Do doby, než ji přemůže bolest lidí kolem ní,“ řekla Angela. „Posledních pár bitev jsem ji našla
stočenou v klubíčku a byla sotva schopna dýchat a hýbat se.“
Nasuada zklidnila své prsty a zadívala se na Eragona s vážným výrazem. „Je nepředvídatelná. Pokud se
rozhodne jít, dej na ni pozor, Eragone.“
112
„Dám,“ slíbil.
Když Nasuada začala s Orrinem a Orikem diskutovat o otázkách logistiky, Eragon ustoupil stranou,
protože neměl moc čím přispět. V soukromí své mysli natáhl své myšlenky až k Safiře.
Takže? Co si myslíš? Byla jsi strašně potichu. Myslel jsem, žes chtěla něco říct, když Nasuada
navrhovala vpád do Dras-Leony.
Nic jsem neříkala, protože jsem neměla co říct. Je to dobrý plán.
Ty s ní souhlasíš?!
Už nejsme hloupá mláďata, Eragone. Naši nepřátelé jsou možná hrůzostrašní, ale to jsme my také. Je
čas jim to připomenout.
Nevadí ti, že budeme od sebe?
Samozřejmě, že vadí, zavrčela. Kamkoliv jdeš, nepřátelé se na tebe hrnou jako mouchy na maso.
Každopádně už nejsi tak bezmocný, jako kdysi.
Já? Bezmocný? řekl s předstíraným pobouřením.
Jenom trochu. Ale tvé kousnutí je už mnohem silnější, než dříve.
To tvé také.
Mmmm… jdu na lov. Protáhnu si křídla po okolí, ještě jsem neměla příležitost se najíst.
Leť bezpečně, řekl.
Jakmile Eragon ucítil, že její přítomnost se od něj vzdaluje, obrátil svou pozornost zpátky k rozhovoru,
protože věděl, že jeho a Safiřin život bude záviset na rozhodnutí Nasuady, Orrina a Orika.
113
POD KOPCEM A KAMENEM
E
ragon zavrtěl rameny, jak se snažil pohodlně srovnat drátěnou košili pod tunikou, která
skrývala jeho zbroj.
Temnota se rozprostírala všude kolem nich, těžká a skličující. Silná vrstva mraků zahalila
měsíc a hvězdy. Bez červeného světla, které držela Angela ve své dlani, by ani Eragon a elfové nebyli
schopni nic vidět.
Vzduch byl vlhký. Jednou nebo dvakrát Eragon cítil pár studených kapek deště dopadnout na svou
tvář.
Elva se jen zasmála a odmítla, když požádal o její pomoc. Přel se s ní dlouho a tvrdě, ale bezúspěšně.
Safira dokonce musela zakročit. Slétla dolů do stanu, kde kouzelné dítě přebývalo, a přiblížila svou
obrovskou hlavu jen několik centimetrů od dívky, pohledem Elvu donutila zadívat se do jednoho z
jejích briliantových, nemrkajících očí.
Elva neměla odvahu se rozesmát, ale na svém odmítnutí trvala. Její neústupnost Eragona frustrovala.
Přesto si nemohl pomoci a obdivoval se síle jejího charakteru. Říci ne oběma, jak Jezdci, tak drakovi,
nebyla maličkost. Ve svém krátkém životě vydržela už takové množství nezměrné bolesti, že ji to do
jisté míry utvrdilo natolik, jak to můžeme spatřit jen u těch největších bojovníků.
Vedle něho si Arya připnula dlouhý plášť ke krku. Eragona zahaloval ten samý. Stejně jako Angelu a
černosrstého elfa Wyrdena, kterého Blödhgarm určil jako jejich společníka na cestě. Pláště byly třeba
jako ochrana, před nočním chladem a k ukrytí jejich zbraní před kýmkoliv, koho by mohli ve městě
potkat. Jestli se tak daleko dostanou.
Nasuada, Jörmundur a Safira je doprovodili na okraj tábora, kde nyní postávali. Mezi stany nastal
shon. Vardeny, trpaslíky a Urgaly plně zaměstnávaly přípravy na postup.
„Nezapomeňte,“ řekla Nasuada, které od úst odletovaly obláčky páry. „Jestli se vám nepodaří dorazit
k branám do úsvitu, najděte si místo, kde se do zítřejšího rána ukryjete, my to poté zkusíme znovu.“
„My si možná nebudeme moct dovolit přepych čekání.“ řekla Arya.
Nasuada si promnula ruce a přikývla. Vypadala nezvykle znepokojeně. „Já vím. Tak nebo tak, my
budeme připraveni na útok, jakmile nám dáte znamení bez ohledu na denní dobu. Vaše bezpečí je
přednější než zajetí Dras-Leony. Pamatujte na to.“ Její pohled se během hovoru upřel k Eragonovi.
„Měli bychom vyrazit,“ řekl Wyrden, „noc stárne.“
Eragon na moment přitiskl své čelo k Safiře. Dobrý lov, řekla jemně.
Tobě taky.
Neochotně se oddělili a Eragon se přidal k Arye a Wyrdenovi. Ti následovali Angelu z tábora k
východnímu okraji města. Nasuada a Jörmundur jim zašeptali hodně štěstí a sbohem, jak kolem nich
procházeli. A potom všechno ztichlo, s výjimkou zvuků jejich dechu a našlapování jejich bot. Angela
ztlumila světlo ve své dlani až do takové míry, že Eragon mohl dohlédnout jen na své nohy. Musel
napnout všechen svůj zrak, aby spatřil kameny a větve, které ležely v cestě.
Šli v tichosti téměř hodinu, najednou se na místě bylinkářka zastavila a zašeptala: „Podle mého
nejlepšího úsudku jsme tu. Jsem docela dobrá v rozeznávání vzdáleností, ale můžeme být mimo o více
než 300 metrů. Je těžké si být jistá v téhle tmě.“
Nalevo od nich se půl tuctu světýlek vznášelo nad horizontem. Jediný důkaz, že byli někde blízko DrasLeony. Světla jim připadala tak blízko, že je mohli sebrat ze vzduchu.
Všichni se shromáždili kolem Wyrdena, který poklekl a stáhl si rukavici z pravé ruky. Jak položil dlaň na
holou zem, Wyrden začal prozpěvovat zaříkávadlo, které se naučil od trpasličího kouzelníka. Toho jim
poslal Orik, aby je naučil odhalovat podzemní komory na jejich misi.
Zatímco elf zpíval, Eragon upřeně hleděl do tmy. Poslouchal a díval se po nepřátelích. Dopad kapek
deště na jeho tváře zintensivněl. Doufal, že se počasí zlepší, než bitva začne. Jestli vůbec začne.
Někde v dálce zahoukala sova a on sáhl po Brisingru, v půli se zastavil a sevřel pěst.
„Barzul!" zaklel a použil přitom Orikovu oblíbenou nadávku. Byl víc nervózní než obvykle. Vědomí, že
se právě může znovu utkat s Murtagem a Trnem, jednotlivě nebo společně, ho znervózňovalo.
Jistě to prohraju, jestli to takhle se mnou půjde dál, přemýšlel. A tak zpomalil své dýchání a zahájil
první z mentálních cvičení k ovládnutí svých emocí, která ho Glaedr naučil.
Starý drak nebyl nadšený misí, když mu o ní Eragon řekl. Ale ani nebyl proti. Po prodiskutování
různých možností, Glaedr řekl: Vyvaruj se stínů, Eragone. Neznámé věci číhají na temných místech.
114
Což Eragon nepovažoval za moc povzbuzující prohlášení.
Jednou rukou si otřel nahromaděné kapky z tváře a druhou nechal blízko jílce svého meče. Kůže jeho
rukavice byla teplá a jemná na dotek. Pak svěsil ruku a zahákl palec za opasek meče, opasek Belotha
Moudrého, vědom si váhy dvanácti bezchybných diamantů skrytých uvnitř. Toho rána zašel do
dobytčích ohrad, kde kuchaři zabíjeli ptáky a ovce pro armádní snídani. On tak přenášel energii
umírajících zvířat do drahokamů. Nenáviděl, když to musel dělat. To když natáhl svou mysl ke zvířeti,
které mělo stále hlavu na svém místě. Zvířecí strach a bolest se staly jeho vlastní, a jak vklouzlo do
prázdnoty, cítil se, jako by umíral on sám. Byla to strašná, hrůzu-nahánějící zkušenost. Kdykoliv mohl,
zašeptal slova ve starověkém jazyce ve snaze zvířata utěšit. Někdy to pomohlo, jindy ne. Nicméně
zvířata by zemřela v každém případě a on potřeboval energii. Nesnášel tuhle práci, která ho přiměla
cítit se zodpovědným za jejich smrt. Cítit se nečistý.
Nyní byl spokojený, že byl opasek trochu těžší než předtím, zatížený energii tolika zvířat. I kdyby byly
diamanty bezcenné, Eragon by shledával opasek cennější než zlato, pro všechny ty životy, které ho
naplnily.
Jakmile Wyrden přestal zpívat, Arya se zeptala: „Našel jsi to?“
„Tudy,“ odpověděl Wyrden a vstal.
Úleva a znepokojení se Eragonovi prohnalo hlavou. Jeod měl pravdu!
Wyrden je převedl přes cestu a řadu malých kopců, dolů přes mělký úvoz, schovaný v záhybech
krajiny. „Vstup do tunelu by se měl nacházet tady,“ řekl elf a ukázal na západní břeh.
Bylinkářka přidala na světlu na tolik, aby mohli prohledat okolí. Eragon, Arya a Wyrden začali v rojnici
s holemi v rukách pročesávat celý břeh. Eragon si dvakrát narazil holeň o pahýl spadlých bříz, nucen
spolknout bolest. Přál si mít svou výstroj, ale okolnosti ho donutily zanechat ji v táboře, společně se
svým štítem, protože mohli vzbudit přílišnou pozornost ve městě.
Dvacet minut prohledávali okolí, procházeli břeh nahoru a dolů, od začátku do konce. A konečně
Eragon zaslechl cinknutí kovu a Arya zvolala, „tady.“
Všichni se seběhli k místu, kde stála. Arya odtáhla stranou porost a odhalila tak kameny vyzděný tunel,
metr a půl vysoký a metr široký. Zrezlá kovová mříž uzavírala otvor v zemi.
„Podívejte,“ řekla Arya a ukazovala na zem.
Eragon rozeznal cestu vedoucí z tunelu. I při tajemném červeném světle bylinkářky mohl říct, že cesta
byla používána. Jeden nebo více párů noh, musel používat tunel pro tajný vstup nebo opouštění DrasLeony. „Měli bychom postupovat s opatrností,“ zašeptal Wyrden.
Angela si povzdechla. „Jak asi jinak si plánoval postupovat? S vyhravajícími trumpetami a
vyvolávajícími heroldy? Skutečně.“
Elf ustoupil bez odpovědi. Ale zdál se jasně rozladěný.
Arya s Wyrdenem sejmuli mřížování a opatrně vstoupili do tunelu. Oba vykouzlili vlastní světlo. Zářivé
koule se vznášely nad jejich hlavami, jako malá rudá slunce, ačkoliv vydávaly jen tolik světla, jako hrst
uhlíků.
Eragon zůstal pozadu a řekl Angele: „Proč se k tobě elfové chovají s takovým respektem? Zdá se,
jakoby se tě báli.“
„Nezasloužím si snad takový respekt?“
Zaváhal. „Přijde den, kdy mi o sobě budeš muset vyprávět.“
„Co tě k tomu vede?“ S tím se kolem něho protáhla a vstoupila do tunelu. Její plášť se vlnil, jako křídla
Lethrblaky.
Se zavrtěním hlavy ji Eragon následoval.
Malá bylinkářka se nemusela ohýbat, aby se vyhnula narážení hlavy do stropu. Ale Eragon se musel
hrbit jako starý muž s revmatem, stejně jako oba elfové. Po většinu času byl tunel prázdný. Pěkná
vrstva nahromaděné špíny pokrývala podlahu. Pár klacíků a kamenů, a dokonce svlečená hadí kůže,
byly nahromaděny blízko vstupu do tunelu. Chodba byla cítit vlhkou slámou a můřími křídly.
Eragon a ostatní šli co nejtišeji, ale v tunelu se zvuky rozléhaly. Každý náraz a skřípnutí se ozývalo,
naplňuje tak vzduch množstvím překrývajících se zvuků, které se zdály, jako by šepot a vzdech oživly
svým vlastním životem. Zvuky v Eragonovi vzbudily pocit, že jsou obklopeni davem přízraků, které
sledovaly každý jejich pohyb.
Tolik pro plížení se někomu za zády a v zamyšlení nakopl kámen, který odskočil od stěny tunelu s
hlasitým BUCH , které se stonásobně rozneslo celým tunelem.
115
„Omlouvám se,“ procedil mezi zuby, když se na něho všichni ohlédli.
Ironický úsměv mu zahrál na rtech. Alespoň víme, co způsobuje ty neznámé zvuky pod Dras-Leonou.
Bude to muset Jeodovi říct na zpáteční cestě.
Když ušli pěkný kus cesty tunelem, Eragon se zastavil a zadíval zpět ke vstupu, který už byl ztracen v
temnotě. Šero se zdálo být skoro hmatatelné, jako těžký přehoz omotaný kolem světa. V kombinaci s
blízko posazenými stěnami a nízkým stropem se v něm usadil pocit sklíčenosti a sevření. Obyčejně mu
nevadilo být v uzavřených prostorech, ale tunel mu připomněl souboj v hrubě-tesaných chodbách v
Helgrindu, kde bojoval s Roranem s Ra’zaky. Jen těžko příjemná vzpomínka.
Zhluboka se nadechl a vydechl.
Právě když se chystal pokračovat dál, zahlédl záblesk dvou velikých očí. Zářila ve stínu, jako pár
měděných měsíčních kamenů. Sáhl po Brisingru a už meč povytáhl o několik centimetrů z pochvy,
když Solembum vystoupil z temnoty a přešel kolem něho na tichých tlapkách.
Kočkodlak zastavil na okraji světla. Zastříhal černýma špičatýma ušima s čelistí pootevřenou v cosi, co
vypadalo jako výraz pobavení.
Eragon se uvolnil a potvrdil přítomnost kočkodlaka úklonem hlavy. Mohlo mě to napadnout. Kamkoliv
šla Angela, Solembum ji následoval. A znovu Eragon zapřemýšlel o bylinkářčině minulosti: Jak si mohla
jen zasloužit jeho věrnost?
Jak se zbytek skupiny vzdaloval, stíny znovu zakryly Solembuma. Schovaly ho tak z Eragonova
dohledu.
S vědomím, že mu kočkodlak hlídá záda, Eragon následoval skupinu.
Předtím, než skupina opustila tábor, je Nasuada seznámila s přesným počtem vojáků ve městě, s jejich
rozestavěním, službách a denním režimu. Také jim dala detaily o Murtagových komnatách, co jedl a
dokonce i o jeho náladě předešlého dne. Její informace byly neuvěřitelně přesné. Když se jí zeptali,
usmála se a vysvětlila jim, že od doby, kdy Vardeové dorazili, pro ně kočkodlaci špehují uvnitř DrasLeony. Jakmile se Eragon a jeho společníci objevili ve městě, kočkodlaci je doprovodili k jižním
branám. Ale nikdy by neodhalili svou vlastní přítomnost Království, pokud to bylo jenom možné. Jinak
by nemohli nadále poskytovat Nasuadě informace tak efektivně. Nakonec, kdo by si pomyslel, že
neobvykle velká kočka, polehávající kolem, byla vlastně nepřátelský špeh?
Když si Eragon přehrával Nasuadiny instrukce, přišel na to, že jednou z největších Murtagových
slabostí je, že stále musí spát. Jestliže ho nechytíme nebo nezabijeme dnes, příště až se setkáme, by
nám mohlo pomoci, kdyby se nám ho podařilo probudit uprostřed noci – a po několik takových nocí,
pokud by to jen šlo. Tři nebo čtyři dny bez dobrého spánku a nebude ve stavu k boji.
Pokračovali stále tunelem, který byl tak rovný, jako šíp. Nikde se neohýbal, nezahnul. Eragon
zaregistroval slabé stoupání podlahy – to by dávalo smysl, protože byl tunel navržen k odvodu odpadu
ven z města – ale nebyl si úplně jistý.
Po nějaké době začala zemina pod jejich nohama měknout a lepit se jim na boty, jako mokrý jíl. Voda
skapávala ze stropu. Občas dopadla na Eragonův krk a sjela mu dolů po páteři, jako dotek studeného
prstu. Jednou uklouzl v kaluži bahna. Když se rukou zachytil zdi, byla pokrytá slizem.
Uběhlo už neurčité množství času. Mohli v tunelu strávit už celou hodinu, možná i deset. Nebo možná
jen několik minut. Ať už to bylo jakkoliv, Eragonův krk a ramena bolela ze stálého ohýbání. A
unavovalo ho dívat se na stále stejného půl metru růžového kamene.
Nakonec zpozoroval, že se ozvěny protahují a prodlužuje se i čas jejich opakování. Brzy nato se tunel
otevřel do veliké obdélníkové místnosti s vyvýšeným, polo klenbovým stropem přes skoro čtyři a půl
metru vysokým v jeho vrcholu. Místnost byla prázdná, s výjimkou hnijícího sudu v jednom rohu.
Naproti nim stály tři oblouky vedoucí do tří místností, malých a tmavých. Kam dál vedly Eragon
neviděl.
Skupina se zastavila a Eragon si s bolestivou grimasou ve tváři pomalu narovnal záda.
„Tahle část v plánu Ersta Šedovouse nebyla,“ řekla Arya.
„Kterou cestou bychom měli jít?“ Zeptal se Wyrden.
„Není to snad jasné?“ Řekla bylinkářka. „Tou levou. Je to vždycky ta nalevo.“ A ještě než to dořekla, k
ní začala kráčet.
Eragon si nemohl pomoci. „Vlevo z kterého směru? Kdybychom přicházeli z druhé strany, levá-“
„Levá by byla pravá a pravá levou, ano, ano,“ odpověděla bylinkářka. Její oči se narovnaly. „Občas jsi
až příliš chytrý pro tvoje dobro, Stínovrahu… Dobrá tedy, zkusíme to po tvém. Ale neříkej, že jsem tě
116
nevarovala. Až tu budeme bloudit po celé dny až do konce našich dnů.“
Eragon by vlastně raději zvolil ten prostřední oblouk, což se zdálo být tou nejlepší variantou, která by
je vyvedla k ulicím města, ale nechtěl se s bylinkářkou hádat. Tak nebo tak najdeme už brzy schody,
pomyslel si. Nemůže tu přece být tolik místností pod povrchem Dras-Leony.
Se světlem vysoko nad hlavou je Angela začala vést. Wyrden s Aryou ji následovali zatímco Eragon
zůstával vzadu.
Místnost, do které vstoupili pravým obloukem, se zdála být větší, než si mysleli. Rozšířila se do stran
na šest metrů, při otočení pokračovala o dalších několik metrů, načež skončila u koridoru hustě
osázeného prázdnými svícny. Na konci koridoru byl malý pokoj se třemi oblouky, každý z nich vedl do
dalšího pokoje s více oblouky a tak do nekonečna.
„Kdo je postavil a proč?“ Eragon přemýšlel celý zmatený. Všechny pokoje co viděly, byly opuštěné a
nevybavené. Jediné věci, které uvnitř našli, byla dvounohá stolička, které se při doteku boty rozpadla
na kusy a hromádka rozbitých hrnků ležících v koutě pod závojem pavučin.
Angela nikdy nezaváhala nebo se nezdála být zmatená při výběru směru, kterým jít. Bez chyby,
vždycky určila cestu vpravo. Eragon by protestoval, kdyby věděl o nějaké lepší alternativě, než byla její
metoda.
Bylinkářka se zastavila, když vstoupili do kruhové místnosti se sedmi stejně velkými oblouky
umístěnými dokola. Sedm koridorů, včetně jednoho, kterým právě prošli, se rozbíhalo oblouky dál.
„Označ, kterým jsme sem přišli, jinak se dokonale ztratíme,“ řekla Arya.
Eragon přistoupil ke oblouku a špičkou Brisingrova jílce udělal čáru v kamenné stěně. Když tak učinil,
nakoukl do temnoty, kde hledal stín Solembuma, ale nespatřil ani jeho jediný fousek. Eragon jen
doufal, že se kočkodlak neztratil někde v bludišti místností. Skoro se už svou myslí natáhl, aby ho
našel, když odolal nutkání Kdyby ho někdo jiný ucítil tápat kolem, mohl by pak upozornit Království na
jejich přítomnost.
„Aaaa!“ zvolala Angela a stíny se kolem Eragona pootočily, jak se bylinkářka natahovala na špičkách,
aby pozvedla své světlo, jak nejvíce dokázala.
Eragon spěchal centra místnosti, kde stála ona a Arya s Wyrdenem. „Co je to?“ Zeptal se.
„Strop, Eragone,“ zamumlala Arya. „Podívej se ke stropu.“
Udělal, co mu řekla. Ale uviděl pouze staré plísní pokryté bloky kamene, zvrásněné tolika prasklinami,
že se zdálo neuvěřitelné, že se nezbortil už dříve.
Najednou se jeho pohled zaostřil a on zalapal po dechu.
Linie nebyly praskliny, ale hluboko vyryté runy – jejich celé řady. Byly drobně uspořádané, s ostrými
úhly a rovnými nožkami. Plíseň a řada století zakryla část textu, ale většina z něho byla čitelná.
Eragon se s runy potýkal nějakou dobu, ale rozeznal jen několik slov a ty byly napsány jinak než byl
zvyklý. „Co to znamená?“ Zeptal se. „Je to v trpasličím jazyce?“
„Ne,“ odpověděl Wyrden. „To je jazyk tvých lidí, ale jak se vyslovoval a psal před dávnou dobou a
velmi specifický dialekt. Ten horlivce Toska.“
Jméno zaznělo Eragonovi v hlavě. „Když jsme s Roranem vysvobodili Katrinu, zaslechli jsme kněží z
Helgrindu zmínit se o Toskově knize.“
Wyrden přikývl. „Slouží jako základ jejich náboženství. Tosk nebyl první, kdo Helgrindu toto nabídl. Ale
byl první, kdo své přesvědčení a praktiky sepsal a mnoho dalších ho od té doby následovalo. „A tohle“
– elf ukázal rukou – „je historie Tosky, od narození po jeho smrt. Skutečná historie, kterou jeho
následovníci nikdy nesdíleli s nikým mimo jejich sektu.“
„Mohli bychom se z toho tolik naučit,“ řekla Angela, nepouštějíc oči ze stropu. „Jen kdybychom měli
dost času…“ Eragon byl překvapený jejím nadšením.
Arya se podívala na sedm koridorů. „Jen pár minut, ale čti rychle.“
Když Angela a Wyrden pročítali runy s takovou lačností, Arya přešla k jednomu oblouku a polohlasem
začala zpívat zaklínadlo pro hledání a objevení. Když skončila, s napjetím chvíli čekala a pak se
přesunula k dalšímu oblouku.
Eragon se na runy díval o chvíli déle. Pak se vrátil ke vstupu do koridoru, který je sem přivedl a opřený
o zeď čekal. Chlad kamenů prostupoval do jeho ramene.
Arya se zastavila před čtvrtým obloukem. Nyní se už známý rytmus jejího recitovaného kouzla zvedal a
klesal, jako jemný povzdech větru.
Znovu nic.
117
Slabé svrbění, na zadní straně jeho pravé ruky, přimělo Eragona podívat se dolů. Obrovská bezkřídlá
kobylka seděla na jeho rukavici. Hmyz byl tak hrozný: černý a baňatý, s ostnatýma nohama a masivní,
jakoby kostěnou hlavou. Její krunýř zářil jako olej.
Eragon se otřásl. Naskočila mu husí kůže, zatřásl rukou a odhodil kobylku do tmy.
Dopadla se slyšitelným „bum.“
Pátá chodba nepřinesla Arye nic nového. Stejně jako ty předešlé čtyři. Obešla vstup, kde stál Eragon a
postavila se před sedmý oblouk.
Ještě dřív, než mohla začít se svým kouzlem, se ozval hrdelní křik. Zvuk se odrážel chodbami, zdánlivě
ze všech směrů najednou. Pak bylo slyšet zasyčení, dopad a pištění, ze kterého se Eragonovi postavily
všechny vlasy na hlavě.
Angela se otočila. „Solembum!“
Jako jeden muž, všichni vytasili své ostří.
Eragon se stáhl do středu místnosti, pohledem těkal z jednoho oblouku na druhý. Jeho gadwëy ignasia
svrběla a brněla jako bleší kousnutí – bezcenné varování, protože mu nedokázala říct, odkud přichází
nebo co nebezpečím je.
„Tudy,“ volala Arya, běžící k sedmému oblouku.
Bylinkářka odmítla ustoupit. „Ne!“ Prudce zašeptala. „Musíme mu pomoct.“ Eragon si všiml, že v
rukách svírá krátký meč se zvláštně barevnou čepelí, která zářila jako drahokam. Arya se zamračila.
„Když Murtagh zjistí, že jsme tady, budeme-“
Stalo se to tak rychle a potichu, že by to Eragon nikdy nezjistil, kdyby se zrovna nedíval správným
směrem: půl tuctu dveří schovaných ve stěnách tří rozdílných chodeb se
otevřelo a asi třicet černě oděných mužů vyrazilo k nim s meči v ruce.
„Letta!“ Zakřičel Wyrden a muži se v jedné skupině srazili dohromady. A ti v první řadě narazili
hlavami do zdi.
Nato zbytek útočníků přepadl přes ně a už nezbýval čas na další kouzla. Eragon jednoduše odrazil
bodnou ránu a se zpětným obloukovým úderem usekl útočníkovu hlavu. Jako všichni ostatní, muž měl
šátek uvázaný kolem obličeje, jen jeho oči byly vidět. Šátek se zatřepetal, když se otáčející hlava
snášela k zemi.
Eragonovi se ulevilo, když ucítil Brisingr projít vrstvou masa a krve. Na chvíli se bál, že by jejich
protivníci byli chráněni kouzly či brněním – nebo hůř, že by byli něčím jiným než lidmi.
Prošpikoval dalšího muže skrz žebra a právě se otáčel k vyřízení jeho dalších dvou útočníků, když meč,
který tam neměl být, prolétl vzduchem k jeho hrdlu. Jeho obrany ho zachránily před jistou smrtí.
Přesto s čepelí jen kousek od svého krku, si Eragon nemohl pomoci a klopýtavě ustoupil.
K jeho překvapení, muž, kterého právě probodl, tam stále stál. Krev stékající po jeho boku, na vzdory
zřejmé ráně, kterou mu Eragon právě zasadil.
Hrůza pohltila Eragona. „Necítí bolest,“ vykřikl ve chvíli, kdy zběsile odvracel meče ze tří rozdílných
směrů. Jestliže ho někdo slyšel, nedali mu to najevo.
Neztrácel víc času mluvením, ale soustředil se na boj s muži před ním. S důvěrou ve své společníky, že
mu kryjí záda.
Eragon se vrhal, odrážel a uskakoval, švihaje Brisingrem, jako kdyby nevážil víc než proutek. Běžně by
mohl zabít kteréhokoliv muže na místě. Ale fakt, že byli odolní vůči bolesti, znamenal, že je musel buď
setnout, probodnout srdce nebo s nimi bojovat tak dlouho, dokud
ztrátou krve neupadnou do bezvědomí. Jinak se ho útočníci neustále snažili zabít, bez ohledu na
vlastní zranění. Množství útočníků to dělalo obtížným, vyhnout se všem jejich ranám a vracet údery.
Mohl se přestat bránit a nechat za sebe pracovat jeho ochrany. To by ho ale mohlo unavit právě tak
rychle, jako máchání Brisingrem. A jelikož nemohl přesně předvídat, kdy ho jeho ochrany zradí – a ty
jednou musí, jinak by ho zabily – a věděl, že je může potřebovat i později, bojoval právě tak obezřetně
a opatrně, jako kdyby stál proti mužům, jejichž meče ho mohly zabít jedinou ranou.
Více černě zahalených bojovníků proudilo ze schovaných dveří v chodbách. Shlukli se kolem Eragona a
tlačili ho zpět svou přesilou. Rukama zavěšení za jeho novy a ruce, hrozíc mu tak znehybněním.
„Kverst,“ zařval, používaje jeden z dvanácti smrtících slov, která ho Oromis naučil. Jak tušil, kouzlo
neúčinkovalo: muži byli chránění před přímým kouzelnickým útokem. Rychle si připravil kouzlo, které
na něho jednou použil Murtag: „Thrysta vindr!“ To byla oklika, jak překvapit muže. Jelikož je nemohl
přímo napadnout, tak tlačil vzduch proti nim. V každém případě to fungovalo.
118
Skučení větru naplnilo chodbu, chňapajíc po Eragonových vlasech a plášti a posílaje muže nejblíže k
němu zpátky do jejich krajanů. Uvolil se mu tak tři metry široký prostor před ním. Jeho síla se tomu
úměrně snížila, ale ne natolik, aby ho to zneschopnilo.
Otočil se, aby viděl, jak si na tom stojí ostatní. Nebyl jediný, kdo našel cestu, jak obejít jejich obrany.
Blesky, jako prodloužení Wyrdenovi pravé ruky, se obmotaly kolem bojovníka, který měl tu smůlu a
postával před elfem. Svítící energické kabely vypadaly téměř jako tekuté, jak se svíjely kolem své
oběti.
I přesto se stále více mužů tlačilo do místnosti.
„Tudy!“ volala Arya a utíkala k sedmé chodbě – té kterou neměla možnost prozkoumat před
přepadením.
Wyrden ji následoval, stejně jako Eragon. Angela zůstávala na chvostu, kulhajíc a svírajíc si krvácející
ránu na rameni. Za nimi černě odění muži zaváhali a na chvíli sebou v komnatě jen tak mleli. Pak je s
ohromujícím výkřikem následovali.
Jak Eragon utíkal chodbou, snažil se složit variantu z jeho starých kouzel, která by mu umožnila zabít
muže místo ho jen odstranit z cesty. Rychle jedno zkomponoval a měl ho připravené k použití, jakmile
uvidí větší skupinu útočníků.
Kdo jsou? Divil se. Kolik jich tam asi je?
Před nimi spatřil otvor, kterým zářilo slabé nafialovělé světlo. Měl právě tak dostatek času se zamyslet
nad jeho zdrojem, když vtom bylinkářka hlasitě zakřičela a objevil se matný oranžový záblesk, zuby
skřípající náraz a vzduch naplnil zápach síry.
Eragon se otočil, aby spatřil pět mužů, jak vláčejí bylinkářku dveřmi, které se otevřely ve stěně
chodby. „Ne!“ zakřičel, ale než je mohl zastavit, dveře se stejně neslyšně zavřely a stěna se zdála být
dokonale pevná jako dřív.
„Brisingr!“ zakřičel a jeho meč vzplanul. Přiložil jeho hrot proti zdi a pokusil se kamenem projít , v
úmyslu otevřít dveře. Kámen byl silný a jen pomalu tál. Brzy tak zjistil, že by musel použít daleko více
energie, než byl ochotný obětovat.
Pak se vedle něho objevila Arya. Přiložila ruku na místo, kde dřív byly dveře a zamumlala, „Ládrin.“
Otevřít. Dveře zůstaly neústupně zavřené, ale Eragon byl zahanben, že na to nepomyslel jako první.
Jejich pronásledovatelé byli nyní tak blízko, že jim nezbývalo než s nimi bojovat. Eragon chtěl použit
kouzlo, které sestavil, ale chodba byla příliš úzká. Jen pro dva bojovníky útočící najednou. Nemohl by
zabít ostatní, kteří jsou skrytí z dohledu. Tak se rozhodl, že bude lepší ponechat kouzlo v tajnosti, a
užít ho v situaci, kdy bude moci vymazat většinu bojovníků najednou.
S Aryou setnuli dva vedoucí muže a pak zaútočili na další pár, který překračoval jejich těla. V rychlém
sledu zabili dalších šest mužů, ale zdálo se, jako by jich nebyl konce.
„Tudy!“ zakřičel Wyrden.
„Stenr slauta!“ vykřikla Arya a po celé délce chodby – jen pár metrů před místem, kde stála –
explodovala kamenná stěna do vzduchu a odkryla průchod. Krupobití ostrých úlomků zapříčinilo, že se
zahalení muži museli přikrčit a váhat. Více jak jeden z nich padl na zem zmrzačený.
Společně Eragon a Arya následovali Wyrdena, který utíkal k východu na konci chodby. Elf byl už jen
devět metrů od něho.
Pak tři…
Pak jeden a půl…
A najednou houští ametystových hrotů vystřelilo z otvorů v podlaze a stropu, zachytávaje tak
Wyrdena mezi nimi. Elf vypadal, jako když letí středem chodby. Hroty méně než pár centimetrů od
jeho kůže, jak jeho ochrany odrážely krystalové trny. Pak projel délkou každého hrotu praskavý výboj
energie a ostré špičky se rozzářily bolestivě zářivým světlem a s nepříjemným zvukem zapadly do
sebe.
Wyrden zařval a v křečích sebou mlátil. Potom jeho světlo zhaslo a on se už nepohnul.
Eragon se klopýtavě zastavil před hroty a nevěřícně se díval. Během celých svých zkušeností z bitev,
nikdy nebyl přítomen smrti elfa. Wyrden, Blödhgarm a ostatní z jejich kohorty byli tak dokonalí, že
Eragon věřil, že jediná možná cesta jak zemřou, je rukou Galbarorixe nebo Murtaga.
Arya vypadala stejně ohromeně. Vzpamatovala se ale rychleji. „Eragone,“ řekla s naléhavostí v hlase,
„Prosekej nám cestu Brisingrem.“
On porozuměl. Jeho meč na rozdíl od toho jejího, byl odolný proti jakékoliv černé magii, kterou hroty
119
obsahovaly.
S širokým nápřahem švihl mečem, jak nejvíce mohl. Půl tuctu hrotů se rozpadlo pod Brisingrovou
adamantovou hranou. Ametyst vydával zvonivý tón, když se rozlomil a když střepy dopadly na zem,
zacinkal jako led.
Eragon postupoval po pravé straně chodby. Dával pozor, aby nerozbil ty hroty, zbrocené krví, které
držely Wyrdenovo tělo. Znovu a znovu švihal a prosekával si cestu skrz třpytivé houští. S každým
úderem poslal létající střepy ametystu vzduchem. Jeden z nich ho řízl do levé tváře. On ucuknul,
překvapen a znepokojen, že jeho ochrany selhaly.
Zubaté vršky rozbitých hrotů ho donutily postupovat pomalu. Pahýly na zemi mu mohly jednoduše
propíchnout boty, kdežto ty nahoře hrozily pořezáním hlavy a krku. I přesto dokázal projít ke vzdálené
straně houští s pouze jediným šrámem na pravém lýtku, který ho pálil, kdykoliv na ně přenesl váhu.
Černě zahalení válečníci je téměř dostihli, když pomáhal Arye projít posledních pár řad hrotů. Jakmile
byla volná, prošli otvorem k fialovému světlu, Eragon s úmyslem otočit se a čelit jejich útočníkům tváří
v tvář a zabít každého jednoho, v odplatě za Wyrdenovu smrt.
Na druhé straně otvoru byla tmavá, mohutně vystavěná komnata, která mu připomínala jeskyně pod
Tronjheimem. Veliký kruhový vzor vykládaný kameny – mramorem a chalcedonem a leštěným
hematitem – umístěný ve středu podlahy. Kolem okraje vzorového disku stál hrubý, jako pěst veliký
ametyst usazený ve stříbrném límci. Každý kus fialového kamene jemně zářil – zdroj světla, který viděli
z chodby. Naproti disku, před zadní stěnou stál veliký černý oltář, pokrytý zlatým a purpurovým
suknem. Pilíře a svícny lemovaly oltář společně se zavřenými dveřmi na obou stranách.
Všechno tohle Eragon spatřil, když vrazil do pokoje, v krátkém okamžiku než si
uvědomil, že ho jeho kinetická energie zanese skrz prstenec ametystů a disk. Zkoušel se zastavit,
odchýlit, ale pohyboval se příliš rychle.
Zoufalý udělal jedinou věc, kterou mohl: skočil směrem k oltáři, doufaje, že překoná disk jediným
skokem.
Když plul přes nejbližší ametystové kameny, jeho poslední pocit byla lítost a jeho poslední myšlenka
byla na Safiru.
120
KRMIT BOHA
P
rvní věc, které si Eragon všiml, byl rozdíl v barvách. Kamenné pilíře u stropu vypadaly bohatší
než předtím. Detaily, které byly zamlžené, se zdály ostré a živé, zatímco jiné byly nápadně
matné. Pod ním byla ještě zřejmější přepychová povaha vzorovaného disku.
Chvíli mu trvalo pochopit důvod změny: Aryina červená trpasličí lucerna již neosvětlovala místnost.
Místo toho světlo vycházelo ze světélkujících krystalů a hořící svíčky ve svícnu.
Teprve pak si uvědomil, že má něco nacpaného v ústech, bolestně mu to do široka roztahovalo čelisti,
a že visel za zápěstí v řetězech namontovaných na stropě. Pokusil se pohnout, ale zjistil, že má kotníky
připevněné ke kovové smyčce v podlaze.
Otočil se na místě a viděl Aryu vedle sebe, svázanou a pověšenou stejným způsobem. Stejně jako on i
ona měla roubík v ústech a hadr uvázaný kolem hlavy, aby držel roubík na místě. Už byla vzhůru,
pozorovala ho a on viděl, jak se jí ulevilo, když nabyl vědomí.
Proč ještě neutekla? Pak: Co se stalo? Jeho myšlenky byly těžké a pomalé, jako by byl opilý
vyčerpáním.
Podíval se dolů a viděl, že byl zbaven zbraní i brnění a byl oblečený jen v kalhotách. Pás Belota
Moudrého byl pryč, stejně jako náhrdelník, který mu dali trpaslíci a který každému zabránil ho nazírat.
Vzhlédl a uviděl, že elfský prsten Aren byl taky pryč.
Sevřel ho dotek paniky. Pak ujišťoval sám sebe vědomím, že není bezmocný, a to tak dlouho, jak mohl
čarovat. Kvůli roubíku by ale kouzlo musel vyslovit bez jediné hlásky, což bylo o něco nebezpečnější
než běžné metody – kdyby se jeho myšlenky během procesu zatoulaly, mohl by vybrat nevhodná
slova – ale ne tak nebezpečná, jako kdyby nepoužil starověký jazyk, což bylo opravdu nebezpečné. V
každém případě by bylo potřeba jen malé množství energie, aby se osvobodil, a on si byl jistý, že to
může udělat bez větších potíží. Zavřel oči a shromáždil své zdroje k přípravě. Jak to udělal, uslyšel
řinčení Aryiných řetězů doplněné tlumenými zvuky.
Ohlédl se a viděl, jak vrtí hlavou. Zvedl obočí v mlčenlivé otázce: Co je to? Ale nebyla schopna udělat
nic víc než zavrčet a dál vrtět hlavou.
Eragon frustrovaně natáhl svoji mysl k té její - očekávaje sebemenší náznak vniknutí někoho jiného –
ale ke svému znepokojení cítil jen měkký, nepatrný tlak kolem něj, jako by byla jeho mysl zabalena v
žocích vlny.
Panika v něm se začala znovu ozývat, i přes jeho snahu získat nad tím kontrolu.
Zdrogovaný nebyl. Tím si byl jistý. Ale nevěděl, co jiného kromě drogy by mu bránilo dotýkat se Aryiny
mysli. Mohlo to být kouzlo, ale nepodobalo se to kouzlům, která znal.
On a Arya na sebe chvíli zírali, pak Eragonovo oko pohlédlo nahoru a spatřil řádky krve na jejím
předloktí, jak jí pouta seškrábala kůži.
Hněv ho pohltil. Popadl řetěz nad ním a trhl s ním tak tvrdě, jak jen mohl. Články držely, ale on se
odmítl vzdát. V návalu vzteku škubal znovu a znovu, bez ohledu na škody, které si sám způsobuje.
Nakonec se zastavil a jen tak visel, zatímco mu horká krev kapala ze zápěstí na zadní stranu krku a
ramen.
Rozhodnutý uniknout se ponořil do proudu energie ve svém těle a zaměřil kouzlo na své okovy a
duševně vykřikl: Kverst malmr du huildrs edtha, mar frëma né thön eka threyja!
Zařval do roubíku a každý nerv v jeho těle byl sežehnut bolestí. Neschopný udržet koncentraci
neudržel kouzlo a ukončil ho.
Bolest zmizela hned, ale nechala ho bez dechu a srdcem bušícím tak rychle, jako by právě skočil z
útesu. Už měl zkušenost s podobnými záchvaty, kterými trpěl, než mu draci uzdravili jizvu na zádech
během Agaetí Blödhren.
Jak se pomalu vzpamatovával, viděl, jak na něj Arya upírá svůj starostlivý výraz. Musela se o kouzlo
pokusit sama. Jak se to mohlo stát? Dva z nich svázaní a bezmocní, Wyrden mrtvý, bylinkářka Angela
zajata neb zabita a Solembum pravděpodobně leží zraněný kdesi v podzemním bludišti, i když černě
odění bojovníci kočkodlaka nezabili. Eragon to nemohl pochopit. On, Arya, Wyrden a Angela byla
schopná a nebezpečná skupina v celé Alagaësii. A přesto neuspěli, a on a Arya teď byli vydáni na
milost a nemilost svých nepřátel.
Pokud nemůžeme uniknout … Vyhýbal se myšlení. Více než cokoli jiného si přál, aby se mohl spojit se
Safirou, kdyby jen měl jistotu, že je stále v bezpečí a pohodlí v její společnosti. Protože s ním byla
121
Arya, cítil se neuvěřitelně sám, a to ho znervózňovalo ze všeho nejvíc.
Navzdory bolesti v zápěstí pokračoval a zatáhl za řetěz přesvědčen, že když to bude dělat dost dlouho,
může to fungovat a odtrhne se od stropu. Snažil se přetočit, protože by bylo jednodušší je rozbít, ale
pouta kolem kotníků mu stále bránila, aby se otočil.
Rány na jeho zápěstí ho nakonec donutily skončit. Pálily jako oheň a on se bál, že by se mu pouta
zařezala do svalů, kdyby pokračoval. Také se bál, že by ztratil příliš mnoho krve, protože rány už nyní
hodně krvácely, a on ani nevěděl, jak dlouho tam Arya čeká.
Nebylo možné říci, kolik je hodin, ale usoudil, že byli zajatci nanejvýš pár hodin, vzhledem k tomu, že
necítil potřebu jíst, pít, nebo si ulevit. Kdyby se to změnilo, pak se se jejich potíže ještě zvětšily.
Kvůli bolesti v zápěstí se Eragonovi zdálo, že každá minuta trvá nesnesitelně dlouho. Občas na sebe on
a Arya zírali ve snaze komunikovat, ale jejich úsilí vždy selhalo. Dvakrát mu rány ztvrdly natolik, že
riskoval a škubnul za řetěz znovu, ale bezvýsledně. Z větší části on a Arya vydrží.
Pak, když Eragon začal přemýšlet, jestli někdy někdo přijde, uslyšel cvaknutí železných zvonů odněkud
z tunelů a chodeb. Vzápětí se dveře na obou stranách rozlétly. Eragonovy svaly se napjaly v očekávání.
Upřel oči na dveře stejně jako Arya.
Uplynula zdánlivě nekonečná minuta.
S neomaleným nepříjemným vyzváněním začaly zvony opět znít a místnost plnila rozzuřená ozvěna.
Dveřmi vpochodovali tři novicové - mladí muži odění ve zlatých šatech, z nichž každý nesl rám, na
kterém visely kovové zvony. Za nimi následovalo čtyřiadvacet mužů a žen, z nichž ani jeden neměl
všechny končetiny. Na rozdíl od svých předchůdců mrzáci nosili pláště z tmavé kůže na míru, aby
odpovídaly jejich individuálním zraněním. Jako poslední vešla šestice otroků s nosítky, na kterých byla
opřena ve svislé poloze opilá, bezzubá a zdánlivě bezpohlavní postava, nejvyšší kněz Helgrindu. Od
jeho hlavy rostl na tři a půl metru vysoký hřeben, který způsobil, že se postava kněze jevila jestě více
zdeformovaná.
Kněží a novicové se sami umístili po okraji vzorovaného disku, zatímco otroci opatrně snesli nosítka na
oltář v čele místnosti. Pak tři dokonalí hezcí mladí muži zatřásli zvony ještě jednou, čímž vznikla
disharmonická melodie, a v kůži odění kněží začali skandovat krátkou frázi tak rychle, že si Eragon
nebyl jistý, co říkají. Mezi změtí slov zachytil jména tří vrcholů Helgrindu: Gorm, Ildaa a Padlý Angvara.
Velekněz pohlédl na něj, pak na Aryu, s očima jako kusy obsidiánu.
„Vítejte v síni Tosk,“ řekl a jeho povadlá ústa překroutila slova. „Už dvakrát jste napadli naše vnitřní
svatyně Dračích Jezdů. Nebude mít možnost tak učinit znovu… Galbatorix nám nahradí vaše životy a
posílá vás do Urû'baenu. Věří že vás může donutit, abyste mu sloužili. Sní o vzkříšení Jezdců a
obnovení rasy draků. Řekl jsem mu, že jeho sny jsou bláznovství. Jste příliš nebezpeční a my
nechceme vidět, jak draci ožívají. Všeobecně se věří, že uctíváme Helgrind. To je lež, řekneme
ostatním pravou podstatu našeho náboženství. Neuctíváme Helgrind, uctíváme jeho obyvatele, to jim
jsme obětovali naše těla a krev. Ra’zakové jsou našimi bohy, Dračí Jezdci – Ra’zakové a Lethrblaka.“
Strach prolezl Eragonem jako nemoc.
Nejvyšší kněz na něj plivl a sliny mu volně stékaly na dolní ret.
„Neexistuje žádné mučení tak strašné jako váš zločin, Jezdče. Zabil jsi naše bohy, ty a ten tvůj prokletý
drak. Za to musíš zemřít.“
Eragon bojoval proti jeho slovům a snažil se křičet přes roubík. Kdyby mohl mluvit, mohl by hrát o čas
tím, že jim řekne, jaká byla poslední slova ra’zaků, nebo vyhrožovat, že se jim Safira pomstí. Ale jejich
věznitelé neprojevili žádný sklon k odebrání roubíku.
V odporném gestu se nejvyšší kněz usmál ukazujíce svoje šedé dásně.
„Už neunikneš, Jezdče. Krystaly zde byly očarovány, aby chytily každého, kdo by se pokusil znesvětit
náš chrám nebo ukrást naše bohatství, dokonce jeden takový, jako jste vy. Ani tam je nikdo
nezachránil. Dva z vašich společníků jsou mrtví – ano, dokonce i ta vlezlá čarodějnice – a Murtagh neví
nic o vaší přítomnosti zde. Dnes je den tvé záhuby, Eragone Stínovrahu.“
Nejvyšší kněz pak ze sebe se zvrácenou hlavou dozadu vyrazil příšerný, klokotavý sykot.
V temných dveřích na levé straně oltáře se objevili čtyři otroci s holou hrudí. Na svých bedrech nesli
plošinu se dvěma velkými mělkými pohárovitými výstupky ve středu. Uvnitř výstupků ležel pár
oválných předmětů, z nichž každý byl půl palce dlouhý a půl palce široký. Objekty byly modročerné a
vyrobené z pískovce.
Eragonovi se zdálo, že se čas zpomalil. To nemohou být…, pomyslel si. Safiřino vejce však bylo hladké a
122
žilkované jako mramor. Ať už ty věci byly cokoliv, nebyla to dračí vejce. Ty možnosti ho vyděsily ještě
víc.
„Protože jsi zabil staré jedince,“ řekl kněz, „je jen příhodné, že budete potravou pro jejich
znovuzrození. Nezasloužíte si tak velkou čest, ale potěší to staré jedince a my se ve všem snažíme
plnit jejich touhy. Jsme jejich věrnými služebníky a oni našimi krutými a neúprosnými pány: tři tváře
boha – lovci lidí, pojídači masa a konzumenti krve. To jim nabízíme naše těla za naše přestupky v
naději na zasvěcení do tajů tohoto života a v naději na rozhřešení. Jak Tosk napsal, tak bude.“
V souzvuku v kůži odění kněží opakovali: „Jak Tosk napsal, tak bude.“
Nejvyšší kněz přikývl.
„Staří jedinci vždy hnízdili na Helgrindu, ale v době mého otce Galbatorix ukradl jejich vejce a zabil
jejich mláďata a přinutil je přísahat mu věrnost, dokud jejich linie nebude zcela vymýcena.
Vyhloubené tunely a jeskyně, které od té doby používají, aby nám, jejich obětavým služebníkům, daly
svá vejce, abychom je sledovali a starali se o ně, dokud bude potřeba. To jsme udělali, a nikdo z nich
nás nemůže vinit za naše služby.“
„Ale modlíme se, aby byl Galbatorix jednou svržen, neboť by nikdo neměl ty staré vázat proti jejich
vůli. Je to ohavné.“ Znetvořené stvoření si olízlo rty a k Eragonovu znechucení viděl, že část jeho
jazyka je vyříznuta nožem.
„Ty, tebe taky chceme odstranit, Jezdče. Draci byli největší nepřátelé Starých. Bez nich a bez
Galbatorixe by nikdo nikde nezastavil hodování Starých.
Jak nejvyšší kněz mluvil, čtyři otroci nesoucí plošinu ji opatrně spustili z ramenou na vzorovaný disk
několik kroků před Eragona a Aryu. Když skončili, sklonili hlavy a odešli dveřmi, kterými přišli.
„Kdo by mohl žádat o něco víc, než krmit boha morkem kostí?“ zeptal se nejvyšší kněz. „Radujte se,
oba dva, pro dnešek přijměte požehnání Starých a pověst vašich hříchů musí být očištěna a vy můžete
vstoupit do posmrtného života s duší čistou jako novorozené dítě.“
Pak nejvyšší kněz a jeho následovníci obrátili své tváře ke stropu a začali odříkávat zvláštní podivně
znějící píseň, které Eragon stěží porozuměl. Přemýšlel, jestli v nářečí byl Tosk. Občas, když něco slyšel,
myslel si, že slyší slova starověkého jazyka – pozměněný a zneužitý, ale stále starověký jazyk.
Když groteskní shromáždění dokončilo další refrén „Jak Tosk psal, tak bude“, tři novicové zatřásli zvony
v náboženské extázi horlivosti a zdálo se, že výsledná hlasitost rámusu snížila strop.
Novicové třásli zvony, i když odcházeli z místnosti. Odešlo i čtyřiadvacet nižších kněží, a pak přenesli
do zadní části průvodu svého beznohého pána jeho pivem naolejovaní otroci.
Dveře se za nimi zavřely se zlověstným bum a Eragon slyšel, jak těžká závora zapadla na své místo na
druhé straně.
Otočil se na Aryu. Výraz v jejích očích naznačoval zoufalství a on věděl, že neměla ponětí jak uniknout,
stejně jako on. Opět pohlédl vzhůru a zatáhl za řetěz, který držel pomocí své největší síly, tak jak to jen
dokázal. Rány na jeho zápěstí se znovu otevřely a zasypaly ho kapky krve.
Vejce nalevo před nimi se začalo houpat, a pak z něj jen nepatrně vycházelo slabé klepání jako z
maličkého kladiva. Eragona se zmocnil hluboký pocit hrůzy. Ze všech způsobů smrti, jaké si dokázal
představit, byl být sněden zaživa Ra’zacem zdaleka ten nejhorší. Pak prudce trhl řetězem s novým
odhodláním a skousl roubík, aby mu pomohl vydržet utrpení. Následná bolest mu způsobila mžitky
před očima. Vedle něj se Arya kroutila stejně, bojujíc ve smrtelném tichu o své osvobození.
A stále se ozývalo tap-tap z modročerné skořápky. To je k ničemu, uvědomil si Eragon. Přestal trhat
řetězem. Jakmile tuto skutečnost přijal, začalo být zřejmé, že je nemožné vyhnout se bolesti mnohem
větší než nyní. Jedinou otázkou bylo, zda jeho zranění budou násilná, nebo zda si je bude moci vybrat.
Když nic jiného, musím zachránit Aryu. Studoval železné pásy kolem zápěstí. Pokud bych si zlomil
palce, možná se mi stáhnou ruce. Pak bych alespoň mohl bojovat. Možná bych mohl vzít kousek
Ra’zakovy skořápky a použít ji jako nůž. S něčím na řezání by mohl uvolnit i nohy, ačkoli byla ta
myšlenka děsivá, pro tuto chvíli si jí nevšímal. Vše co musím udělat je dostat se ven z toho kruhu z
kamení. Byl by schopný používat magii a pak mohl zastavit bolest a krvácení. To, co zvažoval, by trvalo
jen několik minut, ale věděl, že to budou nejdelší minuty jeho života. Zhluboka se nadechl v přípravě.
Levá ruka jako první. Než mohl začít, Arya vykřikla. Otočil se na ni a pronesl němý výkřik, když spatřil
zlomené prsty na její pravé ruce. Její kůže byla roztrhlá podél ruky k nehtu a ukázala se bílá kost
uprostřed nachového svalu. Arya klesla a vypadala, že na chvíli ztratila vědomí; pak se vzpamatovala a
123
trhla rukou ještě jednou. Eragon na ni vykřikl, když její ruka vyklouzla z kovových pout a strhávala z ní
kůži a maso. Ruka jí klesla k boku schovaná z jeho dohledu, ačkoli viděl krev, která se rozstříkla po
podlaze u jejích nohou.
Slzy zastřely jeho oči a volal její jméno do roubíku, ale zdálo se, že ho neslyší.
Chtěla ten proces zopakovat, ale ztuhla, když se otevřely dveře nalevo od oltáře a jeden z noviců v
zlatém rouchu vklouzl do místnosti. Když ho Arya spatřila, zaváhala, i když věděla, že Eragon vytáhne
svou ruku při sebemenším náznaku nebezpečí.
Mladý muž se podíval úkosem na Aryu, potom se opatrně vydal do středu vzorovaného disku, a s
obavami pohlédl na vejce, která se houpala tam a zpět. Mladík byl drobný s velkýma očima a jemnými
rysy; zdálo se zřejmé, že byl vybrán pro tuto pozici kvůli svému vzhledu.
„Tady,“ zašeptal mladík. „Přinesl jsem tohle.“ Vytáhl ze záhybů hábitu dláto a dřevěnou palici. „Když
vám pomůžu, musíte mě vzít s sebou. Já to tu déle nevydržím. Nesnáším to. Je to strašné! Slib mi, že
mě vezmeš s sebou!“
Ještě před tím, než domluvil, Eragon kývl na souhlas. Když se mladík začal blížit k němu, Eragon
zavrčel a pokynul hlavou směrem k Arye. Trvalo několik vteřin, než novic pochopil.
„Oh, Ano,“ zamumlal mladík a přešel k Arye. Eragon zaskřípal zuby v hněvu na pomalost mládí.
Drsné skřípání pilníku brzy přehlušilo narážení uvnitř kymácejícího vejce.
Eragon sledoval jak nejlépe mohl, zatímco jejich rádoby zachránce řezal část pout nad Aryinou levou
rukou. Udržuj pilník ve stejném článku, ty blázne! Eragon zuřil. Novic zvažoval, jestli neměl použit
pilník už předtím, a Eragon pochyboval, že by mladík měl sílu nebo výdrž, aby přeřezal alespoň malý
kus železa.
Arya zplihle visela, zatímco novic pracoval, její dlouhé vlasy jí zakrývaly tvář. Třásla se v pravidelných
intervalech a padající krev z poraněné ruky nepřestávala téct.
K Eragonově hrůze se zdálo, že pilník nedělá žádné šrámy na poutech. Kterýkoli magií chráněný kov
byl příliš silný pro něco tak prostého jako pilník k přeříznutí.
Novic se rozčílil, vypadal mrzutý ze svého nedostatečného pokroku. Pozastavil se a otřel si čelo, pak
zamračený zaútočil na pouta znovu, mlátil lokty, hruď se mu vzdouvala a rukávy jeho pláště divoce
vlály.
Neuvědomuješ si, že to nebude fungovat? pomyslel si Eragon. Zkus dláto připoutat kolem jejích
kotníků.
Mladík pokračoval jak jen mohl. Ostré praskání se ozvalo přes celou místnost a Eragon viděl tenkou
puklinu na vrcholu temného postaveného vejce. Prasklina se prodloužila a z vnějšku se rozšiřovala
jako pavučinové vlákno. Vteřinu potom se vejce začalo kolébat a ozvalo se další ťuk – ťuk, které se
spojilo s první formou šíleného rytmu.
Novic zblednul a pilník pak klesl pryč od Aryi. Roztřeseně kroutil hlavou.
„Omlouvám se…. Omlouvám se. Je příliš pozdě.“ řekl se zkroucenou tváří a z očí se mu valily slzy.
„Omlouvám se.“
Eragonův strach vzrostl, jakmile mladík vytáhl dýku ze záhybů svého roucha.
„Nic jiného se nedá dělat,“ řekl téměř jako kdyby mluvil k sobě. „Nic jiného …“ Popotahoval a pohnul
se směrem k Eragonovi. „Je to to nejlepší.“
Jak mladík přistoupil, Eragon přetrhl svá pouta snažíce se vytáhnout jednu z rukou ven z pout. Železné
okovy byly příliš těsné a podařilo se mu tím seškrábat více kůže ze zápěstí.
„Omlouvám se,“ zašeptal mladík, zastavil před Eragonem a napřáhl dýku.
No! Křičel Eragon ve své mysli. Kus zářivého ametystu se vyřítil ven z tunelu, kterým přinesli Eragona a
Aryu do místnosti. Zasáhl novice zezadu do hlavy a padal proti Eragonovi. Eragon sebou trhl, když
ucítil, jak mu přes žebra přejelo ostří dýky. Poté se mladík skácel a zůstal ležet v bezvědomí.
Z hlubin tunelu se vynořila malá kulhající postava. Eragon pozoroval, jak se postava sunula do světla, a
viděl, že to není nikdo jiný než Solembum.
Eragonem projela úleva. Kočkodlak byl ve své lidské podobě a byl nahý až na otrhanou bederní
roušku, která vypadala, jako by byla z roztrhaného oblečení jeho protivníků. Jeho špičaté černé vlasy
se tyčily téměř až ke konečkům a vydal divoké zavrčení svými zohyzděnými rty. Několika kusy látky
zakryl předloktí, jeho levé ucho viselo ze strany jeho hlavy a pruh kůže mu na hlavě chyběl. Nesl krví
potřísněný nůž.
A pár kroků za kočkodlakem přicházela bylinkářka Angela.
124
NEVĚŘÍCÍ NA ÚTĚKU
T
o je idiot,” ulevila si Angela, jak spěchala k vzorovanému disku na podlaze. Krvácela
z několika ran a škrábanců, a ještě více krve na sobě mělo její oblečení, Eragon však
předpokládal, že nebyla její. Jinak se zdála nezraněna. „Všechno, co měl udělat, bylo
- tohle!” Zamávala svým mečem s průhlednou čepelí nad hlavou a udeřila hruškou meče do jednoho
z ametystů, které lemovaly disk. Krystal se roztříštil s divným lupnutím, jako výboj statické elektřiny, a
světlo, které vydával, zablikalo a vytratilo se. Ostatní krystaly stále zářily.
Angela bez pauzy přistoupila k dalšímu kusu ametystu a rozbila ho tak, jako ten předchozí, a tak dále.
Nikdy v životě nebyl Eragon tak vděčný za to, že mohl někoho vidět.
Střídal pohledy mezi bylinkářkou a rozšiřujícími se trhlinami na horní části prvního vejce. Ra´zac už
téměř našel svoji cestu ven; skutečně to tak vypadalo, neboť skřípání a klepání bylo čím dál tím
silnější. Mezi kusy skořápky a hustou bílou membránou viděl Eragon zobákovitou hlavu Ra´zaka, který
slepě tlačil proti ní.
Rychle, rychle, pomyslel si Eragon, když kus velký jako jeho ruka spadl z vejce a zarachotil o podlahu
jako deska z pálené hlíny.
Membrána se protrhla a mládě Ra´zaka vystrčilo hlavu z vejce, odhalujíc svůj fialový jazyk, když
proneslo triumfální výkřik. Sliz kapal z krunýře a celou komoru prostoupila houbovitá vůně.
Eragon ještě jednou zatahal za svá pouta, ale bylo to marné.
Ra´zac znovu zaječel a snažil se vymanit ze zbývající části vejce. Vytáhl jednu drápatou paži, ale v tom
se nevyvážené vejce naklonilo na jednu stranu a rozlilo nažloutlou tekutinu přes vzorovaný disk.
Groteskní mládě leželo na boku, na chvíli ochromeno. Pak se probudilo a dostalo se na nohy,
kymácejíc a nejistě, klapajíc zobákem jako rozrušený hmyz.
Ra´zacův hluboký hrudník vypadal, jako by jeho žebra byla na vnější straně jeho těla, a ne uvnitř.
Končetiny toho stvoření byly tenké a hrbolaté, jako jsou hole, a jeho pas byl užší než člověka. Každá
noha se navíc zpětně ohýbala v kloubu, věc, kterou Eragon dosud nikdy neviděl, ale která odpovídala
znepokojující chůzi Ra´zaků. Jeho krunýř se jevil měkký a tvárný, na rozdíl od těch vyspělejších
Ra´zaků, s nimiž se Eragon setkal. Avšak nebylo pochyb o tom, že časem ztvrdne.
Ra´zac naklonil hlavu, jeho obrovské, vystouplé oči chytaly paprsky světla, a zamrkal, jako kdyby
právě objevil něco vzrušujícího. Pak se pokusil o krok směrem k Arye… a další… a pak další, jeho zobák
se blížil ke kaluži krve z jejích nohou.
Eragon vykřikl do svého roubíku, doufajíc, že odvrátí stvoření, ale ten mu nevěnoval nic víc než jen
letmý pohled, ignoroval ho.
„Teď!" zvolala Angela a rozbila poslední z krystalů.
Dokonce i střepy ametystu poletovaly po podlaze, Solembum skočil k Ra´zakovi. Kočkodlak v
rozmazané podobě se ve vzduchu zmenšoval, zkrátily se mu končetiny, zmenšila hlava, objevila se mu
kožešina a on přistál na všech čtyřech. Ra´zak zasyčel a drápal Solembuma, ale kočkodlak se vyhnul
úderu, a rychleji než může oko vidět, plácl Ra´zaka jednou ze svých velkých, těžkých tlap.
Ra´zakův krk se zlomil s křupnutím, a stvoření letělo přes celou místnost a přistálo zkroucené v
hromadě, kde sebou ještě několik sekund škubalo.
Solembum zasyčel, jeho jedno zraněné ucho bylo přitisknuté proti jeho lebce; pak se vysoukal z
bederní roušky, která byla ještě svázaná kolem boků a šel sedět a čekat na další vejce.
„Co sis to udělala?" řekla Angela, když spěchala k Arye. Arya unaveně zvedla hlavu, ale nesnažila se
odpovědět.
Třemi rychlými tahy své bezbarvé čepele bylinkářka prořízla zbývající Aryina pouta, jakoby kov nebyl
tvrdší nežli sýr.
Arya padla na kolena a přepadla, a přitiskla si zraněnou ruku na břicho. Svojí druhou rukou si roztrhla
roubík.
Pálení v ramenou Eragona opustila, když ho Angela osvobodila a on byl nakonec schopný snížit ruce.
Vytáhl si látku z úst, a chraplavým hlasem řekl: „Mysleli jsme si, že jsi mrtvá."
„Budou se muset víc snažit, pokud mě chtějí zabít. Spousta z nich jsou flákači."
Stále přepadlá začala Arya říkat svá kouzla pro léčení a obvazování. Její slova byla jemná a napjatá,
ale nikdy váhavá nebo špatná.
125
Zatímco ona pracovala na nápravě svých zranění na ruce, Eragon si uzdravil ránu na svých žebrech
stejně jako rány na zápěstí. Pak ukázal na Solembuma a řekl: „Uhni."
Kočkodlak švihl ocasem, ale udělal, co mu Eragon řekl.
Eragon zvedl pravou ruku a řekl: „Brisingr!"
Kolem druhého vejce vybouchl pilíř modrých plamenů. Stvoření uvnitř křičelo: hrozně,
nadpozemským zvukem, spíše jako skřípění kovu, než křik jakéhokoli člověka či zvířete.
Přimhouřil proti horku oči, a s uspokojením sledoval, jak vejce spálil. Když přestal křik, zhasl plamen.
To ticho bylo později nečekaně kompletní, když Arya skončila její zaklínání a všechno bylo v klidu.
Angela jako první způsobila rozruch. Šla k Solembumovi a stála nad ním, mumlala ve starověkém
jazyce, když mu spravovala ucho a další zranění.
Eragon poklekl vedle Aryi a položil ji ruku na rameno. Podívala se na něj, pak poodkryla své tělo, aby
mu ukázala svoji ruku. Kůže na dolní třetině jejího palce, stejně jako podél vnějšího okraje dlaně a
přes hřbet její ruky, byla lesklá a jasně červená. Nicméně sval pod ní vypadal zdravě.
„Proč jsi nedokončila léčení?" zeptal se. „Pokud jsi příliš unavená, můžu-"
Zavrtěla hlavou. „Poškodila jsem nějaké nervy… a nedokážu je opravit. Potřebuji Blödhgarmovu
pomoc, je zručnější v manipulaci s tělem."
„Můžeš bojovat?"
„Když budu opatrná."
Na chvíli pevně sevřel její rameno. „Co jsi udělala-"
„Udělala jsem pouze to, co bylo logické."
„Většina lidí by neměla sílu... Snažil jsem se, ale moje ruka byla příliš velká. Vidíš?" A zvedl svoji ruku
nad tu její.
Přikývla, pak uchopila jeho ruku a pomalu vstala. Eragon postupoval s ní, připraven jí kdykoli
poskytnout stálou oporu.
„Musíme najít naše zbraně," řekl, „stejně jako můj prsten, můj pásek a náhrdelník, který mi dali
trpaslíci."
Angela se zamračila. „Proč pásek? Je kouzelný?"
Když Eragon zaváhal, protože nevěděl, zda jí má říct pravdu, Arya řekla: „Ty asi neznáš jméno tvůrce,
moudrá, ale při svých cestách jsi určitě musela slyšet o pásu z dvanácti hvězd."
Bylinkářčiny oči se rozšířily. „Ten pás? Ale já myslela, že byl ztracen před více než čtyřmi stoletími a
zničený během-"
„Obnovili jsme ho," řekla Arya rozhodně.
Eragon toužil klást bylinkářce další otázky, ale ona jen řekla: „Vidím... Nicméně si nemůžeme dovolit
ztrácet čas prohledáváním každé místnosti v tomto podzemí. Jakmile si kněží uvědomí, že jste utekli,
budeme jich mít v patách celou smečku."
Eragon pokynul směrem na zem a řekl: „Možná by nám on mohl prozradit, kam dali naše věci."
Klesajíc do dřepu, umístila bylinkářka dva prsty na mladíkovu krční žílu, a nahmatala puls. Potom mu
dala facku do tváře a stáhla mu víčka.
Novic zůstal volný a bez hnutí.
Zdálo se, že nedostatek jeho reakcí bylinkářku obtěžuje. „Okamžik," řekla, a zavřela oči. Její obočí
zkroutilo lehké zamračení. Chvilku tak zůstala, pak s náhlou rychlostí vyskočila nahoru. „To je trochu
egocentrický chudák. Není divu, že ho jeho rodiče poslali, aby se připojil ke kněžím. Překvapuje mě,
že se s tím tak smířili."
„Ví něco užitečného?" zeptal se Eragon.
„Jen cestu na povrch." Ukázala na dveře nalevo od oltáře, stejné dveře, kterými kněží vstoupili a
odešli. „Je úžasné, že se vás pokusil osvobodit; mám dojem, že to je poprvé v životě, co udělal něco
ze své vlastní vůle."
„Musíme ho přivést k nám." Eragon to řekl nerad, ale byla to jeho povinnost. „Slíbil jsem, že to
uděláme, když nám pomůže."
„Snažil se vás zabít!"
„Dal jsem své slovo."
Angela si povzdechla a obrátila oči v sloup. Obrátila se k Arye a řekla: „Nemyslím si že je možné ho
nějak přesvědčit co?"
126
Arya zavrtěla hlavou a pak hodila mladého muže na rameno bez zjevného úsilí. „Budu ho nosit,"
řekla.
„V tom případě,“ řekla bylinkářka Eragonovi, „Měl by sis tohle vzít, protože to vypadá, že ty a já
musíme zvládnout všechen boj. „Podala mu svůj krátký meč, a začala vytahovat dýku s rukojetí z
drahokamů ze záhybů svých šatů.
„Z čeho je vyroben?“ zeptal se Eragon, když se díval přes průsvitné ostří meče, a všiml si, jak se do něj
chytá a odráží světlo. Látka mu připomínala diamant, ale nedokázal si představit, že by někdo udělal
zbraň z drahokamu; navíc množství energie potřebné k udržení kamene bez zlomení by brzy
vyčerpala každého normálního kouzelníka.
„Ani kámen, ani kov," řekla bylinkářka. „Ačkoli pozor, Je nutné dbát zvýšené opatrnosti při
manipulaci. Nikdy se nedotýkej jeho okrajem něčeho, o co pečuješ nebo čeho si vážíš, jinak budeš
litovat. Podobně: nikdy nestav meč proti něčemu, co bys mohl potřebovat - nohu, například."
Eragon opatrně držel meč dál od těla a řekl: „Proč?"
„Protože," řekla bylinkářka s evidentní chutí, „to je nejostřejší čepel v dějinách. Žádný jiný meč nebo
sekera nebo nůž nemůže odpovídat horlivosti jeho okraje, a to ani Brisingr. To je konečné ztělesnění
všech řezavých nástrojů. Tento-" odmlčela se na důraz „je typickým zástupcem nakloněné roviny…
Budete se všude snažit najít stejné. Může to proniknout jakoukoli věcí nechráněnou kouzlem a
mnoho věcmi, které chráněny jsou. Zkus to, pokud mi nevěříš."
Eragon se rozhlédl po něčem, co by mohl použít k testování meče. Na konci přistoupil k oltáři a otočil
čepelí v jednom rohu kamenné desky.
„Ne tak rychle!" zvolala Angela.
Průhledný kotouč prošel čtyři palce kamene, jako by žula nebyla těžší než pudink, pak pokračoval
dolů k jeho nohám. Eragon vyjekl a skočil zpátky, sotva se mu podařilo zastavit jeho ruku, než se
pořezal.
Roh oltáře se odrazil o krok dále a pak padal s klapáním ke středu místnosti.
Ostří meče, uvědomil si Eragon, může být velmi dobře diamant. To by nebylo třeba tolik ochran, jak
předpokládal, protože by se jen zřídka setkával s větším odporem.
„Tady," řekla Angela. „Radši si vezmi toto." Odepnula pochvu meče a podala mu ji. „Je to jedna z
mála věcí, které tím ostřím nemůžeš zničit."
Chvíli trvalo, než Eragon mohl něco říct, potom, co si téměř odřezal prsty. „Má ten meč jméno?"
Angela se zasmála. „Samozřejmě. Ve starověkém jazyce je jeho jméno Albite, což znamená přesně to,
co si myslíte. Ale já upřednostňuji název Tinkledeath, zvonění smrti."
„Tinkledeath."
„Ano. Kvůli zvuku, který dělá, když na něj klepneš." Dokázala to špičkou nehtu a usmála se na
výsledné pronikavé vědomí, že probodl temné komory jako sluneční paprsek. „Tak co, půjdeme
pryč?"
Eragon zkontroloval, aby na nic nezapomněli; pak přikývl a zamířil k levým dveřím a otevřel je tak
tiše, jak jen mohl.
Za vchodem byla dlouhá, široká chodba osvětlená pochodněmi. Na hlídce byli dvě řady stráží, jedna
na každé straně chodby. Dvacet černě oděných bojovníků, kteří je přepadli dříve.
Pohlédli na Eragona a natáhli se pro své zbraně.
Kletba proběhla Eragonovi myslí. Skočil dopředu, měl v úmyslu zaútočit dříve, než mohli bojovníci
sebrat své meče a spojit se do bojové formace. Měli mezi sebou pouze pár metrů, nicméně, se u
každého muže objevil náznak pohybu: měkké, rozmazané stíny, jako pohyb vlající vlajky na okraji jeho
zorného pole.
Dvacet mužů bez hlesu ztuhlo a upadlo na zem. Ani jeden z nich už nežil. Eragon zpomalil a zastavil
dříve, než narazil do těl. Každý z mužů byl bodnut do oka tak čistě, jak to jen šlo.
Otočil se, aby se zeptal Aryi a Angely, jestli nevědí, co se stalo. Avšak slova se mu zadrhla v hrdle, když
uviděl bylinkářku. Byla opřená o zeď, těžce oddychovala, a rukama si objímala kolena. Její pleť byla
smrtelně bledá a její ruce se třásly. Z dýky jí kapala krev.
Eragona naplnila úcta a strach. Cokoliv bylinkářka udělala, přesahovalo jeho chápání.
„Moudrá,” řekla Arya a také se zdála být nejistá, „jak jsi to dokázala?”
Bylinkářka se tiše zasmála mezi jednotlivými nádechy a řekla: „Použila jsem trik. Naučila jsem se ho
od svého mistra Tengy před mnoha lety. Kéž by mu tisíc pavouků hryzalo uši.“
127
„Ano, ale jak jsi to udělala?” trval na svém Eragon. Takový trik by se mi hodil v Urû’baenu.
Bylinkářka se znovu zachichotala. „Co je čas, když není pohyb? A co je pohyb, když není teplo? A
nejsou teplo a energie jen různé názvy pro jednu stejnou věc?” Odlepila se od stěny, přistoupila k
Eragonovi a pohladila ho po tváři. „Když pochopíš důsledky, tak pochopíš, jak jsem to udělala. Dnes
už nebudu schopná použit toto kouzlo znovu bez toho, aniž bych si ublížila, proto neočekávejte, že
zabiju každého, když potkáme skupinu lidí.“
Eragon těžce překonával svojí zvědavost, ale přikývl.
Svlékl tuniku a kabát jednoho z padlých mužů. Poté, co si oblékl toto oblečení, vedl je skrz halu ke
vzdálenému východu.
V komplexu místností a chodeb už na nikoho nenarazili. Nenašli ani žádné stopy po svých ztracených
věcech. I když byl Eragon rád, že se vyhnul pozornosti, nepřítomnost i jen obyčejných sluhů ho
zneklidňovala. Doufal, že on a jeho společníci nespustili alarmy a neupozornili kněze na svůj útěk.
Na rozdíl od opuštěných komnat, které viděli před přepadením, ty, které míjeli nyní, byly plné
tapisérií, nábytku a podivných strojků vyrobených z mosaze a křišťálu, jejichž účel použití si Eragon
nedovedl představit. Mnohokrát se zastavil, neboť knihy ho lákaly, aby zůstal a prozkoumal je. Odolal
tomu pokušení, neměli čas číst zatuchlé staré spisy, ať byly sebevíce zajímavé.
Angela vždy vybírala cestu, když bylo více možností volby. Ale i tak byl Eragon v čele skupiny. Držel
drátem obalenou rukojeť tak silně, až se mu začala námahou klepat ruka. Brzy dorazili na konec
chodby, která končila schodištěm, které se postupným stoupáním zužovalo. Na schodech stáli po
obou stranách dva novici. Každý držel stojan se zvonky, jak to už Eragon předtím viděl.
Rozeběhl se proti nim, přičemž se snažil jednoho novice bodnout do krku dříve, než začne křičet nebo
zvonit zvonky. Druhý ale měl dost času udělat obojí, než na něho Solembum skočil a povalil ho na
zem. Celou chodbu naplnil jeho křik, když ho Solembum začal škrábat do tváře.
„Rychle!” vykřikl Eragon, když běžel po schodech nahoru.
Na konci schodiště byla samostatná stěna, deset stop široká, pokrytá ornamenty a rytinami.
Eragonovi se zdála být známá. Vyhnul se jí a vešel do paprsků narůžovělého světla takové intenzity,
že zmateně zaváhal. Zdvihl pochvu Tinkledeathu a zakryl si jí oči.
Ani ne pět stop od něho ležel na nosítkách velekněz a z jeho hrudi kapala krev. Další z kněží – žena,
které chyběly obě ruce, klečela na druhé straně nosítek a chytala krev do zlaté číše, kterou svírala
mezi svá předloktí. Oba dva s úžasem zírali na Eragona.
Eragon se podíval za ně do dáli a viděl jakoby v sérii záblesků: Masivní žebrované sloupy stoupající ke
klenutému stropu, který se ztrácel ve stínu. Ve stěnách byla okna z mozaiky - okna vlevo hořela
světlem z vycházejícího slunce, zatímco ta vpravo byla nudná a bez života. Stály mezi nimi bledé
sochy a řady žulových lavic pokryté skvrnami a končící až u vchodu do hlavní lodi. První čtyři řady byly
zaplněny křídlem knězů, kteří byli oděni v černé kůži, jejich tváře byly otočené vzhůru a ústa otevřený
v písni jako mnoho mláďat prosících o potravu.
Eragon si opožděně uvědomil, že stál ve velké katedrále Dras-Leony, na druhé straně oltáře, před
kterým kdysi dávno s úctou poklekl.
Bezruká žena upustila kalich a stála, rozhazujíc rukama, aby ochránila velekněze svým tělem. Za ní
Eragon uviděl modré pouzdro Brisingru, které leželo poblíž čela nosítek, a myslel si, že vedle zahlédl i
Aren.
Dřív, než se stačil rozběhnout za svým mečem, na něj naběhli z obou stran oltáře dva strážci, sekající
po něm gravírovanými kopími, ozdobenými červeným chocholem. Eragon se vyhnul prvnímu strážci a
rozsekl rukojeť mužova kopí, posílajíc ostrou čepel vzduchem. Pak Eragon rozetnul muže na polovinu;
Tinkledeath prošel skrz jeho maso a kosti s šokující lehkostí.
Eragon se zbavil druhého strážce stejně rychle jako prvního, pak se otočil čelem k páru, který k němu
přicházel zezadu. Bylinkářka se k němu přidala, mávala svou dýkou a někde nalevo od něj prskal
Solembum. Arya se držela zpátky, aby se nepřipletla do boje, mladého muže měla stále přehozeného
přes rameno.
Krev, vytékající z převrženého poháru, pokryla podlahu kolem oltáře. Stráže uklouzly v kaluži a zadní
muž upadl a srazil k zemi i svého společníka. Eragon se posouval k nim - nezvedal nohy nad podlahu,
aby neztratil rovnováhu - a dříve, než stráže mohly reagovat, oba dva zabil. Byl s bylinkářčiným
mečem ostražitý, když jeho čarovné ostří prořízlo oba muže jako nic.
128
Eragon si byl vědom toho, jak Velekněz křičel - jakoby z velké dálky. „Zabijte ty nevěřící! Zabijte je!
Nenechte ty rouhače uniknout! Musí být potrestáni za své zločiny proti Starým.”
Sněm kněžích začal hučet a dupat nohama a Eragon ucítil, jak se jejich mysli drápají do jeho, jako když
smečka vlků trhá unavenou srnku. Ponořil se hlouběji do sebe, odrážel útoky pomocí technik, které
trénoval pod Glaedrovým vedením. Bylo těžké se bránit tolika nepřátelům, a proto se obával, že své
obrany dlouho neudrží. Jeho jedinou výhodou bylo, že kněží byli neorganizovaní a v panice na něj
útočili každý samostatně. Jejich kombinovaná síla by ho určitě přemohla.
Pak se ho dotklo Aryino vědomí - známá, uklidňující přítomnost mezi skupinou nepřátel, kteří se
snažili odhalit jeho vnitřní já. S úlevou se jí otevřel a spojili své mysli, tak jako by to udělal se Safirou,
a na chvíli se jejich identity smíchaly a on ztratil schopnost rozlišit, odkud pocházely jejich sdílené
myšlenky a pocity.
Společně podnikli výpad spojenou myslí na jednoho z kněžích. Muž se snažil uniknout jejich sevření,
jako když se ryba snaží proklouznout mezi prsty, ale oni zpevnili sevření a odmítli ho nechat uniknout.
Odříkával strojenou, zvláštně sestavenou frázi ve snaze zbavit se vědomí; Eragon odhadoval, že to byl
útržek z Knihy Tosku. Knězi chyběla disciplína a jeho koncentrace byla brzy rozptýlena, když si
pomyslel: Nevěřící jsou příliš blízko k Mistrovi. Musíme je zabít dříve, než - Počkat! Ne! Ne!
Eragon a Arya využili knězovy slabosti a rychle si podmanili mužovy myšlenky. Jakmile si byli jisti, že
proti nim nebude moci provést protiúder ani myslí ani tělem, Arya poslala kouzlo, které podle
knězových myšlenek obejde jeho obrany.
Ve třetí řadě kostelních lavic muž zařval a vznítil se plamenem, zelený oheň šlehal z jeho uší, úst a očí.
Plameny zapálily oblečení několika kněží, kteří mu byli na blízku, a hořící muži a ženy se zmítali a
divoce pobíhali, čímž dále rušili útoky na Eragona. Praskání plamenů připomínalo větve lámající se v
bouři.
Bylinkářka seběhla od oltáře a pohybovala se mezi kněžími, přičemž bodala svou dýkou sem a tam.
Solembum jí byl těsně v patách a dodělával ty, které srazila na zem.
Pak bylo pro Eragona a Aryu jednoduché proniknout do myslí svých nepřátel a převzít nad nimi
kontrolu. Společnou prací zabili další čtyři kněží a pak se zbytek sněmu zhroutil a rozptýlil. Někteří
prchali přes vestibul, který, jak si Eragon pamatoval, vedl do převorství vedle katedrály. Jiní se krčili za
lavicemi a rukama si chránili hlavu. Šest kněží se nesnažilo ani utéct ani schovat, ale vyrazili proti
Eragonovi, ohánějíce se zahnutými noži v každé ruce, která komu ještě zbyla. Eragon máchl po první
kněží dříve, než na něj mohla zaútočit. Otrávilo ho, že žena byla chráněna obranou, která zastavila
Tinkledeath půl stopy od jejího krku, pak se mu meč protočil v ruce a po ruce mu proběhl náraz.
Levou rukou Eragon máchl po ženě. Z nějakého důvodu kouzlo nezastavilo jeho pěst a tak ucítil, jak
kosti jejího hrudníku povolily, když jí odrazil a ona s rozepjatýma rukama vletěla do lidí, co stáli za ní.
Zbývající kněží se vyprostili a pokračovali v útoku. Eragon postoupil dopředu, čímž odrazil nemotorný
úder předního kněze; pak - s výkřikem „Ha!” - zaměřil pěst na mužova střeva a odrazil ho mezi lavice,
kde dopadl s nechutným křupnutím. Eragon zabil následujícího muže podobným způsobem.
Zelenožlutá šipka se zahrabala do krku kněze po jeho pravici a to už tam byl Solembum, jako
žlutohnědá skvrna, která přistála vedle něj a pustila se do další skupiny. Zůstal už jen jeden
následovník Toska, který před ním stál. Arya volnou rukou chytla ženu za její koženou róbu a hodila ji
třicet stop přes lavice. Čtyři novici zvedli veleknězova nosítka a zamířili si to rychlým klusem k
východní straně katedrály, kde byl přední vchod do katedrály. Jak je viděl unikat, Eragon zařval a
skočil na oltář, přičemž shodil talíř a kalich. Odtud skočil k tělům padlých kněží. Lehce přistál a
sprintoval směrem k novicům. Čtyři mladí muži zastavili, když uviděli Eragona u dveří. „Otočte se!“
křičel velekněz. „Otočte se!“ Jeho sluhové poslechli, jen proto, aby se mohli utkat se za nimi stojící
Aryou - která měla přes rameno přehozeného jednoho z nich. Novicové vyjekli, otočili se na stranu a
sprintovali mezi řadami lavic. Než stačili uběhnout více než několik stop, Solembum se postavil ke
konci lavic a zlehka k nim kráčel. Kočkodlakovy uši byly připlácnuté k jeho lebce a z jeho neustálého
tichého vrnění Eragonovi mravenčilo za krkem. Blízko za ním šla Angela, kráčela katedrálou směrem
od oltáře, s dýkou v jedné ruce a zelenožlutým oštěpem ve druhé.
Eragon se podivil, kolik zbraní s sebou měla.
K jejich cti neztratili novicové odvahu chránit svého mistra. Na místo toho čtyři z nich zařvali a utíkali
k Solembumovi ještě rychleji, nejspíš proto, že kočkodlak byl nejmenší a nejbliž z jejich protivníků, a
protože věřili, že bude nejsnažší jej přemoct.
129
Mýlili se.
Jediným svižným pohybem se Solembum přikrčil a skočil z podlahy na jednu z lavic. Ihned poté
vyskočil proti jednomu ze dvou vedoucích noviců, kteří byli nejblíže.
Jak kočkodlak letěl vzduchem, Velekněz zakřičel něco ve starověkém jazyce - Eragon to slovo
nepoznal, ale nepochybně znělo jako jedno z elfského jazyka.
Ať už bylo kouzlo jakékoliv, zdálo se, že na Solembuma nemá žádný vliv. Ačkoliv Eragon viděl Angelu
klopýtnout, jako by byla napadena.
Solembum se srazil s novicem, na kterého skočil. Mladý muž se svalil na podlahu a křičel. Zbytek
noviců zakopl o tělo svého druha a mnoho z nich spadlo na hromadu; Velekněze vyklopili z jeho
nosítek na jednu z lavic, kde leželo stvoření a kroutilo se jako larva.
Eragon se s nimi střetnul o moment později, třemi rychlými údery zavraždil všechny novice; ušetřil
toho, jehož krk držel Solembum sevřený mezi čelistmi.
Když si byl Eragon jistý, že jsou muži po smrti, otočil se s úmyslem vyřídit Velekněze jednou pro vždy.
Jak vystartoval proti postavě bez končetin, napadla ho další mysl. Zkoumala a svírala jeho
nejdůvěrnější část, jak se snažila ovládnout jeho mysl. Brutální útok donutil Eragona zastavit a
soustředit se na vlastní obranu před vetřelcem.
Koutkem oka zahlédl Eragon Aryu a Solembuma, kteří se také zdáli být znehybněni. Bylinkářka byla
jedinou výjimkou. Na chvíli se zastavila, když útok začal, ale pak pokračovala pomalými šouravými
kroky k Eragonovi.
Velekněz zíral na Eragona a jeho hluboce posazené oči ohraničené tmavými kruhy hořely nenávistí a
vztekem. Kdyby to stvoření mělo ruce a nohy, Eragon byl přesvědčený, že by se mu pokusilo vyrvat
srdce holýma rukama. Jak to bylo, Eragon napůl očekával, že se kněz vykroutí z lavice a začne jej
kousat do kotníků.
Jak se Angela přibližovala, útok na jeho mysl nabýval na intenzitě. Velekněz - neboť to musel být
velekněz, kdo to měl na svědomí - byl mnohem schopnější, než jakýkoliv z jeho posluhovačů. Zabývat
se mentálním útokem na čtyři různé lidi najednou a být všem čtyřem vážnou hrozbu, byl
pozoruhodný výkon. Obzvlášť, když nepřáteli byli elf, Dračí Jezdec, čarodějnice a kočkodlak. Velekněz
měl jednu z nejimpozantnějších myslí, se kterou se kdy Eragon setkal; kdyby nebylo pomoci jeho
spojenců, Eragon předpokládal, že by útoku stvoření podlehl. Kněz dělal věci, se kterými se Eragon
nikdy dříve nesetkal, jako bylo omotávání Eragonových zbloudilých myšlenek k Aryiným a
Solembumovým a svázáni je do takového uzlu zmatení, že Eragon chvíli ztratil cestu ke své vlastní
identitě.
Konečně se Angela dostala do prostoru mezi lavicemi. Vybrala si cestu kolem Solembuma - který se
krčil vedle zavražděných noviců s naježenými chupy - pak opatrně překročila mrtvoly tří noviců, které
Eragon zabil.
Jak se přibližovala, Velekněz sebou začal mrskat jako chycená ryba v pokusu posunout se po lavici dál.
Ve stejnou chvíli tlak na Eragonovu mysl zmírnil, ačkoliv ne natolik, aby riskoval pohyb.
Bylinkářka se zastavila, když dorazila k veleknězi, který Eragona překvapil, když vzdal svou snahu a s
těžkým oddechováním ležel na sedačce lavice. Na minutu na sebe stvoření se zapadlýma očima a
malá žena s tvrdým výrazem ve tváři zírali a probíhal mezi nimi neviditelný souboj vůlí. Potom sebou
Velekněz trhnul a na Angeliných rtech se objevil úsměv. Upustila svůj nůž a ze svých šatů vytáhla
dýku s čepelí barvy načervenalého svítání. Jak se vrhla na Velekněze, tiše zašeptala: „Měl bys znát mé
jméno, prostořeký. Kdybys jej znal, nikdy by ses neodvážil nás napadnout. Nech mě ti jej prozradit...”
Její hlas se ještě ztišil, takže jej Eragon nemohl slyšet, ale jak mluvila, Velekněz zblednul, se
svraštělými ústy otevřenými a zkroucenými do kulatého černého oválu, z jeho hrdla vyvstávala
nelidská díra a celá katedrála se rozezněla jeho vytím.
„Oh, mlč už!” zvolala bylinkářka a zarazila svou soumrakem zbarvenou dýku do veleknězovy hrudi.
Čepel se rozžhavila do běla a zmizela se zvukem vzdáleného dunění hromu. Okolí rány zazářilo jak
uhlí při spalování dřeva a pak se kůže i s masem začaly rozpadat na jemnou tmavou sazi, která se
sesypala do rány. S přiškrceným zachrčením ustalo jeho vytí stejně náhle, jako začalo. Kouzlo rychle
pohltilo to, co z něj zbylo, a zanechalo jen hromádku černého prachu, která odpovídala obrysu
knězovy hlavy a trupu.
“A spánembohem” přikývla pevně Angela.
130
HLAS ZVONU
E
ragon sebou trhl, jakoby se právě vzbudil z noční můry.
Teď, když už nemusel bojovat s veleknězem, si začal postupně uvědomovat, že zvon
převorství vyzváněl – hlasitým, naléhavým tónem, který mu připomněl, jak ho při jeho
první návštěvě Dras-Leony, tehdy ještě s Bromem, pronásledovali katedrálou ra‘zaci.
Murtagh a Trn tu budou co nevidět, pomyslel si. Musíme se jim vyhnout.
Zasunul do pochvy Tinkledeath a podal ji Angele. „Tady,“ řekl. „Tohle chceš asi zpátky.“ Pak odtáhl
mrtvoly noviců stranou, až odkryl Brisingr. Jakmile se jeho ruka obtočila kolem jílce, projela jím úleva.
Ačkoli byl meč bylinkářky dobrý a nebezpečný, nebyla to jeho zbraň. Bez Brisingru se cítil nechráněný,
zranitelný – stejný pocit ho zaplavoval kdykoli se museli se Safirou rozdělit.
Ještě chvíli mu trvalo, než našel svůj prsten, který se zakutálel pod jednu z lavic, a jeho náhrdelník,
který byl obtočený kolem jedné z rukojetí katafalku. Mezi hromadou těl našel také Aryin meč, což ji
velmi potěšilo. Ale po jeho pásu, pásu Belota Moudrého, nebyla ani stopa.
Eragon se podíval pod všechny lavice okolo, dokonce doběhl zpátky k oltáři a hledal okolo něj.
„Tady není,“ řekl nakonec zoufale. Otočil se k osamocené zdi, která byla vchodem do podzemních
komnat. „Museli ho nechat v tunelech.“ Podíval se směrem k převorství. „Nebo možná…“ zaváhal
nerozhodně nad dvěma možnostmi.
Zamumlal kouzlo, které mělo najít pás a dovést ho k němu, ale jediného výsledku, kterého docílil, byl
obraz hladké šedé prázdnoty. Jak se obával, byla okolo pásu ochranná kouzla, která ho chránila před
nazíráním nebo jiným druhům zásahu, stejná jako ta kolem Brisingru.
Eragon zavrčel a udělal krok směrem ke zdi.
Zvon zazněl hlasitěji než předtím.
„Eragone,“ zvolala Arya z druhého konce katedrály, přeskakující mezi rameny bezvědomých noviců.
„Musíme jít.“
„Ale–“
„Oromis by to pochopil. Nebyla to tvá chyba.“
„Ale–“
„Nech ho být! Ten pás už se jednou ztratil. Najdeme ho znovu. Ale teď musíme leťet. Rychle!“ Eragon
zaklel, otočil se a běžel za Aryou, Angelou a Solembumem k přední části katedrály. Ze všech věcí,
musel ztratit zrovna… Zdálo se skoro jako svatokrádež nechat tu ten pás, když tolik tvorů muselo
zemřít, aby ho naplnili energií. Kromě toho měl neblahé tušení, že by tu energii mohl potřebovat
ještě než den skončí.
Hned jak Eragon a bylinářka otevřeli těžké dveře, které vedli z katedrály ven, začal svou myslí hledat
Safiru, o které věděl, že krouží nad městem a čeká, dokud se jí neozve. Čas schovávání už dávno
skončil a Eragon se dávno přestal zajímat o to, jestli Murtagh nebo jiný kouzelník vycítí jeho
přítomnost.
Brzy ucítil známý dotyk Safiřina vědomí. Jakmile se jejich mysli znovu prolnuli, jistá úzkost v
Eragonově hrudi zmizela.
Co ti trvalo tak dlouho? vykřikla Safira. Cítil její obavy a věděl, že zvažovala sestup nad Dras-Leonu a
trhání budov na kousky ve snaze ho najít.
Zaplavil ji svými vzpomínkami a sdělil ji vše, co se stalo od doby, kdy se odloučili. Zabralo to několik
sekund, během kterých on, Arya, Angela a kočkodlak opustili katedrálu a sbíhali svažité vstupní
schody.
Bez zastavení, aniž by dal Safiře možnost si urovnat jeho pomíchané vzpomínky, Eragon řekl,
Potřebujeme odvést pozornost – hned!
Pochopila jeho plán a Eragon cítil, jak se spustila střemhlavým pádem dolů.
A řekni Nasuadě, ať zaútočí. Budeme u jižní brány za několik minut. Jestli tam Vardenové nebudou, až
jí otevřeme, nevím, jak jinak utečeme.
131
OSTNATÁ SKRÝŠ ČERNÝCH ŤUHÝKŮ
S
tudený vlhký ranní-vítr-nad-hladinou svištěl Safiře kolem hlavy, když se snášela k městu-kdemají-krysy-hnízdo, napůl osvětlenému vycházejícím sluncem. První sluneční paprsky dopadaly
na smradlavé-dřevěné-skořápkové-budovy a stíny na západní straně jim dodávaly majestátní
vzhled. Vlk-v-podobě-Eragona, kterého vezla na zádech na ní něco vykřikl, ale hladový vítr trhal jeho
slova, takže mu nerozuměla. Začal se jí ptát pomocí své mysli-plné-písní, ale ona nečekala až dokončí
otázku. Namísto toho mu řekla o Eragonově situaci a požádala ho, aby upozornil Nasuadu, že je čas
jednat.
Safira nechápala, jak by mohl Blödhgarm, převlečený za Eragona, někoho zmást. Nevoněl jako
partner-její-duše-a-jejího-srdce, a jeho myšlenky se nepodobaly Eragonovým. Nicméně všichni
dvounožci byli jeho vzhledem uchváceni, a byli to právě dvounožci, které se tím snažili oklamat.
Na levé straně města-kde-mají-krysy-hnízdo se rýsoval jiskřivý tvar Trna, ležícího na cimbuří nad jižní
bránou. Zvedl hlavu a ona poznala, že ji viděl, jak se řítí ke kosti-lámající-zemi. Přesně tak, jak to
očekávala. Její city k Trnovi byly příliš komplikované, aby bylo možné je shrnout několika slovy.
Kdykoliv na něj pomyslela, byla zmatená a nejistá, a na to rozhodně nebyla zvyklá. Teď, v bitvě, se ale
nenechá tím namyšleným mládětem porazit.
Když se ostré střechy a tmavé komíny začaly zvětšovat, roztáhla křídla o trochu víc. Klesala pomaleji.
Cítila stoupající tlak na hrudník, ramena a svaly křídel.
Asi sto stop nad skupinkou budov zase vyrazila vzhůru a roztáhla křídla do plné šíře. Bylo k tomu
zapotřebí hodně síly, na moment měla pocit, že jí vítr křídla snad roztrhá. Švihla ocasem, aby udržela
rovnováhu a pak kroužila nad městem, až objevila ostnatou-skrýš-černých-ťuhýků, kde se scházeli
kněží-šílení-po-krvi k obřadům. Stáhla křídla a posledních pár stop padala dolů. Nakonec s hromovým
zaburácením přistála na střeše katedrály. Musela zatnout drápy do tašek na střeše, aby nesklouzla
dolů na ulici. Pak pohodila hlavou a zařvala z plných plic, jako by chtěla vyzvat na souboj celý svět. Na
věži budovy vedle ostnaté-skrýše-černých-ťuhýků zvonil zvon. Ten zvuk jí připadal nesnesitelný.
Otočila krk a vyfoukla tím směrem modrožlutý plamen. Věž nechytla plamenem, protože byla z
kamene, ale vzplála lana a trámy, které držely zvon. Za pár vteřin se zvon zřítil do nitra věže.
To ji potěšilo, stejně jako dvounožci-s-kulatýma-ušima, kteří s křikem utíkali. Ona byla drak. Bylo
jedině správně, že se jí všichni bojí.
Jeden dvounožec se zastavil na kraji náměstíčka před ostnatou-skrýší-černých-ťuhýků. Slyšela, že na ní
poslal kouzlo, jeho hlas zněl jako vyděšená malá myška. Eragonovy ochrany kouzlo odvrátily –
alespoň si to myslela, protože necítila ani neviděla žádný rozdíl.
Vlk-v-podobě-Eragona toho kouzelníka zabil. Cítila, jak se Blödhgarm zmocnil kouzelníkovy mysli a
přepral myšlenky toho dvounožce-s-kulatýma-ušima. Nakonec Blödhgarm zamumlal jedno slovo ve
starém-magickém-elfím-jazyce, dvounožec-s-kulatýma-ušima padl k zemi a z otevřených úst mu
kapala krev.
Pak jí vlk zaklepal na rameno a řekl: „Připrav se, Zářivá Šupino, už přicházejí.“ Viděla, jak se Trn
vyhoupl nad střechami, s malou tmavou figurkou na hřbetě – Eragonovým-nevlastním-bratremMurtaghem. Ve světle ranního slunce Trn zářil skoro tak jasně jako ona. Její šupiny byly samozřejmě
čistější než jeho, protože si na tom dala dnes obzvlášť záležet. Nedokázala si představit, že by letěla
do bitvy a nevypadala skvěle. Její nepřátelé se jí musí nejen bát, musí ji i obdivovat. Uvědomovala si,
že je marnivá, ale na tom nezáleželo. Žádná jiná rasa nedosahuje vznešenosti a majestátnosti draků.
A taky byla poslední dračí samička a tak chtěla, aby jí byl každý okouzlen a dobře si ji zapamatoval.
Jestli draci navždy vyhynou, dvounožci o nich musí vyprávět s úctou, respektem a obdivem.
Když Trn vystoupal asi tisíc stop nad město-kde-mají-krysy-hnízdo, Safira se rozhlédla kolem sebe,
aby se ujistila, že partner-jejího-srdce-a-její-duše-Eragon není nikde v okolí ostnaté-skrýše-černýchťuhýků. Nechtěla ho omylem zranit v následujícím boji. Byl to tvrdý bojovník, ale byl malý a snadno
by ho rozmáčkla.
Stále se snažila rozluštit ty temné-bolestivé-vzpomínky, které s ní Eragon sdílel, ale vyrozuměla z nich
jen tolik, že kdykoliv se s partnerem-jejího-srdce-a-její-duše-Eragonem od sebe rozdělili, on vždycky
skončil v problémech. Eragon by s tím samozřejmě nesouhlasil, ale jeho poslední neúspěch pouze
potvrzoval její teorii. Cítila zvláštní uspokojení z toho, že měla pravdu.
132
Jakmile Trn dosáhl dostatečné výšky, otočil se a spouštěl se k ní, šlehajíc plameny z otevřené tlamy.
Ohně se nebála – Eragonovy ochrany si s ním poradily – ale Trnova obrovská hmotnost a síla by
snadno vyčerpaly veškerá kouzla, která ji měla chránit před fyzickým nebezpečím. Aby se kryla před
útokem, přikrčila se a nalepila se co nejtěsněji ke katedrále. Otočila přitom krk a chňapla po Trnově
bledém břiše. Zaplavila ji vířící stěna plamenů, dunící a burácející jako mocné vodopády. Plameny
byly tak jasné, že instinktivně zavřela vnitřní oční víčka, stejně jako by to udělala pod vodou. Pak už ji
plameny neoslepovaly.
Oheň brzy ustoupil a Trn už znovu stoupal do vzduchu. Špičkou tlustého žebrovaného ocasu ještě
stihl švihnout Safiru do blány pravého křídla. Rána byla bolestivá a krvácela, ale ne moc silně. Raději
nemyslela na to, zda jí to bude vadit v letu. Trn se k ní spouštěl znovu a znovu, snažil se ji vylákat do
vzduchu. Safira se ani nepohnula, takže se po několika pokusech unavil a přistál na druhém konci
ostnaté-skrýše-černých-ťuhýků. Obrovská křídla měl roztažená pro udržení rovnováhy.
Celá budova se otřásla, když Trn dopadl na všechny čtyři, a zářivé-skleněné-obrazy-v-oknech ve zdi
pod ním se roztříštily a s cinkotem dopadaly na zem. Trn byl větší než ona zásahem rozbíječe-vajecGalbatorixe, ale ona se nenechá zastrašit. Je mnohem zkušenější než Trn, a navíc trénoval ji Glaedr,
který byl větší než oni oba s Trnem dohromady. A také si byla jistá, že Trn by si nedovolil ji zabít….ani
si nemyslela, že by chtěl.
Červený drak vrčel a postupoval dopředu, pařáty přitom zarýval mezi tašky na střeše.
Taky zavrčela a ucouvla několik stop až měla ocas těsně namáčknutý na základnu špičatých věží,
které vyrůstaly jako zeď před ostnatou-skrýší-černých-ťuhýků. Trnovi cukalo ve špičce ocasu, bylo
jasné, že se chystá ke skoku.
Nabrala vzduch do plic a zahalila ho přívalem třepotavých plamenů. Jejím hlavním úkolem teď bylo
zajistit, aby Trn ani Murtagh nepoznali, že na ní nesedí Eragon. Buďto mohla zůstat v dostatečné
vzdálenosti od těch dvou, aby nedokázali číst myšlenky vlka-v-podobě-Eragona, nebo mohla útočit
tak často a divoce, že k tomu nebudou mít příležitost. To bude těžké, protože Murtagh je zvyklý
bojovat z Trnova hřbetu dokonce i když se ve vzduchu divoce otáčí. Pořád ale byli blízko u země a to
byla její výhoda. Ona dává přednost útoku. Vždy útoku.
„A to je všechno, co dokážeš?“ křičel na ni Murtagh magicky-zvýrazněným hlasem zevnitř zářivé
koule z plamenů, které neustále měnily tvar. Když vyfoukla z tlamy poslední plamínky, skočila Safira
po Trnovi. Plnou silou ho udeřila do hrudníku a jejich krky se propletly, hlavami bili o sebe, jak se oba
snažili zakousnout tesáky do krku toho druhého. Síla nárazu odstrčila Trna z ostnaté-skrýše-černýchťuhýků, mával kolem sebe křídly, lomcoval Safirou až oba spadli na zem.
Přistání bylo tak silné, že rozlomilo dláždění a rozechvělo domy v okolí. V Trnově levém ramennímkloubu-křídla něco zakřupalo a jeho hřbet se nepřirozeně prohnul, jak se Murtaghovy ochrany
snažily, aby ho drak nerozmačkal.
Safira slyšela, jak Murtagh pod Trnem nadává a rozhodla se, že je nejvyšší čas zmizet než naštvaní
dvounožci-s-kulatýma-ušima začnou útočit kouzly. Vyskočila, odrazila se nohou od Trnova břicha a
přistála na špičce domu za červeným drakem. Budova byla příliš chatrná, aby ji udržela, a tak znovu
vzlétla, a jen aby se neřeklo, zapálila řadu budov.
Oni si s tím poradí, pomyslela si a spokojeně sledovala, jak plameny hladově užírají stavby ze dřeva.
Otočila se zpět k ostnaté-skrýši-černých-ťuhýků, zasunula drápy pod střešní tašky a začala vytrhávat
střechu, stejně jako si poradila se střechou Durzova hradu v Gil’eadu. A teď byla větší. A silnější.
Kamenné bloky jí připadaly lehoučké jako by Eragonovi připadaly oblázky. Uvnitř konali svoje obřady
kněží-šílení-po-krvi, a ti zranili partnera-jejího-srdce-a-její-mysli-Eragona, zranili elfku-Aryu, mladoutvář-starou-mysl-Angelu a kočkodlaka Solembuma a mnoho dalších – a zabili Wyrdena. Na oplátku
byla Safira rozhodnutá ostnatou-skrýš-černých-ťuhýků úplně zničit. Za pár vteřin už ve střeše budovy
zela obrovská díra. Safira naplnila vnitřek budovy dávkou plamenů, pak zasekla drápy na koncích
mosazných píšťal varhan a strhla je ze zadní stěny katedrály. S kovovým zvukem se zřítily dolů na
kostelní lavice.
Trn zařval a vystartoval z ulice do vzduchu nad ostnatou-skrýš-černých-ťuhýků a zůstal tam viset na
místě, přičemž ztěžka máchal křídly. Jeho černá silueta byla proti zdi plamenů vystupujících z domů za
ním úplně nevýrazná. Jen jeho průsvitná křídla svítila oranžově a rudě. Vrhl se na ní svými
vroubkovanými pařáty. Safira vyčkávala na poslední možnou chvilku; pak uskočila do strany, dostala
se pryč z ostnaté-skrýše-černých-ťuhýků a Trn narazil hlavou do základny hlavní věže katedrály.
133
Vysoká-kamenná-ostrá-špice se zatřásla tím nárazem a na jejím úplném konci se ozdobná-zlatá-tyč
převážila a padala více než čtyři sta stop dolů na náměstí.
Se zoufalým řevem se Trn pokoušel narovnat. Jeho zadní nohy sjely do díry, kterou Safira vytrhala ve
střeše, a tak musel šmátrat po jednotlivých taškách, aby se vyškrábal ven. Zatímco se o to snažil,
Safira vyletěla před vchod do ostnaté-skrýše-černých-ťuhýků a připravila se na opačnou stranu věže,
než kam Trn narazil. Soustředila svoji sílu a pak dupla na věž pravou přední nohou. Sochy a
vyřezávané dekorace se pod úderem její nohy zachvěly; obláčky prachu jí vlétly do nosu; a úlomky
kamene a malty padaly dolů na náměstí. Věž držela, tak udeřila znovu. Trnův zoufalý řev ještě zesílil,
když si drak uvědomil, co Safira dělá, a snažil se za všech sil osvobodit. Na třetí pokus vysokákamenná-špice praskla u základny a mučivě pomalu padala dozadu, až dopadla na střechu. Trn jen
stihl zuřivě zavrčet, než na něm přistála hromada trosek věže a svrhla ho zpět dovnitř do zničené
budovy, kde ho pohřbila pod sutinami. Zvuk rozbíjející se věže se nesl ozvěnou po celém městě-kdemají-krysy-hnízdo jako dunící hrom. Safira si odfrkla, tentokrát s pocitem vítězství. Trn se ze sutin brzy
vydrápe, ale do té doby je jí vydán na milost.
Naklonila křídla a několikrát obletěla ostnatou-skrýš-černých-ťuhýků. Když míjela bok budovy,
zhoupla se na žlábkované pilíře, které podpíraly zdi, a ničila je jeden po druhém. Kamenné bloky
padaly k zemi s nepříjemným duněním.
Když odstranila všechny opěrné pilíře, začaly se uvolněné zdi houpat a vybulovat. Trnova snaha
dostat se ven jen zhoršila situaci a po chvilce zdi povolily. Celá stavba se zřítila s burácením jako
lavina a k obloze se vyvalil ohromný oblak prachu. Safira se nadmula pýchou z triumfu; pak přistála na
zadních nohách hned vedle hory trosek a začala barvit kamenné bloky proudem toho nejpálivějšího
ohně, který dokázala vytvořit. Plameny bylo jednoduché odrazit kouzly, ale odrážet skutečný žár
vyžadovalo mnohem víc úsilí a energie. Nutila Murtagha vydávat mnohem více sil, aby sebe a Trna
uchránil před uvařením zaživa, ještě navíc k tomu, co už vydával, aby ho Trn nerozmačkal svými zády.
Doufala, že to dostatečně vyčerpá jeho rezervy, aby Eragon a dvounožci-s-kulatýma-ušima měli šanci
ho porazit.
Zatímco chrlila oheň, elf na jejích zádech vrhal kouzla. Nevěděla přesně, o jaká kouzla šlo, vlastně se
o to nestarala. Věřila tomu dvounožci. Cokoliv dělal, bylo určitě užitečné. Safira uhnula dozadu, když
bloky uprostřed sutin vybuchly a pak se Trn s řevem vydrápal z trosek. Jeho křídla byla pomuchlaná,
jako když někdo přišlápne křídla motýlovi. Několik šrámů na nohou a na hřbetě mu krvácelo. Zlostně
na ni pohlédl a zavrčel, rudé oči plné válečné zuřivosti. Bylo to poprvé, co ho opravdu naštvala a
viděla, že měl sto chutí jí roztrhat na kousky a ochutnat její krev.
Dobře, pomyslela si. Možná nebyl až takový zbitý-vystrašený-podvraťák, jak si myslela. Murtagh sáhl
do pouzdra na opasku a vytáhl malý kulatý předmět. Ze zkušenosti Safira věděla, že je magický a že
ho použije, aby vyléčil Trnovy rány.
Bez váhání vzlétla do vzduchu a snažila se nabrat výšku dřív, než ji Trn bude moci pronásledovat.
Párkrát máchla křídly a pak se podívala dolů. Vyrazil za ní zuřivým tempem, vypadal jako obří-rudýkrahujec-s-ostrými-drápy. Otočila se ve vzduchu a připravovala se na útok, když v hloubce své mysli
uslyšela Eragona:
Safiro!
Zpozorněla, dokončila obrátku až směrem k jižní obloukové-bráně města, kde cítila Eragonovu
přítomnost. Přitáhla křídla k tělu tak těsně, jak jen to šlo, a v prudkém úhlu klesala k oblouku.
Trn za ní vyrazil, jak klesala okolo něj. Věděla, že ji sleduje, ani se nemusela dívat. Tak se ti dva řítili na
tenkou zeď města-kde-mají-krysy-hnízdo a svištění chladného ranního-vzduchu-nad-hladinou znělo
Safiře v uších jako vytí zraněného vlka.
134
KLADIVO A HELMA
K
onečně!“ pomyslel si Roran, když zazněly Vardenské rohy, oznamující postup.
Podíval se k Dras-Leoně a letmo zahlédl Safiru, jak se řítí k temné mase budov, její šupiny
„
byly oslňující v ranním světle. Pod ní se Trn prohnul, jako by byl nějaká obrovská kočka, co
se vyhřívá na slunci a vyrazil, aby ji mohl rychle pronásledovat.
Roranem projela vlna energie. Konečně nastal čas bitvy a on se nemohl dočkat, aby už byla za ním.
Odstrčil od klády, na které seděl a doklusal ke zbytku mužů, kteří se shromažďovali do široké
obdélníkové formace.
Roran se rozhlédl po vojácích a kontroloval, zda jsou připraveni. Čekali skoro celou noc a muži byli
unavení, ale věděl, že strach a vzrušení jim brzy pročistí mysl. Roran byl stejně unavený, ale
nevěnoval tomu pozornost. Může spát, až bitva skončí. Do té doby je jeho hlavní cíl udržet vojáky a
sebe naživu.
Přál si, aby si mohl dopřát hrnek teplého čaje, aby trochu ulevil svému žaludku. K večeři snědl něco
zkaženého a od té doby měl křeče a žaludeční nevolnost. Přesto to nepohodlí nebylo tak hrozné, aby
ho odradilo od boje. Nebo v to aspoň doufal.
Spokojený s postavením mužů si Roran nasadil helmu a snažil se ji přetáhnout přes prošívanou
vojenskou čapku. Pak vzal své kladivo a protáhl levou ruku popruhy svého štítu.
„Na tvůj rozkaz,“ řekl Horst, když k němu šel.
Roran přikývl. Vybral si kováře jako jeho zástupce, rozhodnutí, které Nasuada přijala bez námitek.
Nikoho jiného než Eragona, by neměl raději po svém boku. Bylo to od něj sobecké, to věděl - Horst
měl novorozené dítě a Vardenové ho potřebovali kvůli jeho kovářskému umění a dovednostem - ale
Roran nemohl přijít na nikoho jiného, kdo by se na tuhle pozici hodil líp. Horst se nezdál nějak zvlášť
potěšený svým povýšením, ale ani z něj nebyl nešťastný. Místo toho odešel s tím, že zorganizuje
Roranův prapor s klidnou jistotou a způsobilostí a Roran věděl, že to zvládne.
Rohy zazněly znovu a Roran pozvedl kladivo nad hlavu. „Vpřed!“ vykřikl.
Stoupl si k prvním řadám a tak, jako další stovky mužů vykročil, doprovázen z každé strany čtyřmi
dalšími Vardenskými prapory.
Zatímco válečníci poklusávali přes otevřené pole, které je oddělovalo od Dras Leony, zvuk poplachu se
rozezněl městem. Zvony a rohy zazněly o okamžik později a brzy bylo celé město naplněno
rozzlobeným křikem obránců, kteří se svolávali. Na rozruchu ve městě byl nejhorší hlasitý řev a
nárazy z centra města, kde spolu bojovali dva draci. Příležitostně uviděl Roran jednoho nebo
druhého, jak se objevili nad budovami, jejich šupiny jasné a třpytivé, ale většinou jim byli schováni za
budovami.
Rychle se přibližovali k bludišti zchátralých budov, které obklopovaly město. Úzké, temné ulice
připadaly Roranovi zlověstné a hrozivé. Pro vojáky království by bylo jednoduché - stejně jako pro
obyvatelé Dras-Leony - aby je přepadli ze zálohy mezi stáčejícími se průchody. Boj v tak stísněných
prostorách by byl ještě brutálnější a zmatenější než obvykle. Jestli k tomu dojde, Roran věděl, že
jenom pár jeho mužů by vyvázlo bez újmy.
Jak se pohybovali ve stínech pod okapy mezi první řadou budov, těžký pocit znepokojení se usadil v
Roranových vnitřnostech, zhoršující jeho nevolnost. Olízl si ret a vůbec se necítil dobře.
„Eragon by si měl raději pospíšit a otevřít bránu,“ pomyslel si. „Jestli ne…uvízneme tu jako stádo
jehňat, čekající v ohradě na poražení.“
135
A STĚNY SPADLY
Z
vuk bortících se zdí přinutil Eragona zastavit a ohlédnout se zpět. Mezi dvěma vrcholky
vzdálených domů uviděl jen prázdné místo, kde původně stála ostnatá věž katedrály. Z místa
se vyvalil sloupec prachu stoupající až k mrakům, jako pilíř z bílého kamene.
Eragon se pousmál, hrdý na Safiru. Když přišlo na rozsévání chaosu a ničení, draci byli ti nejlepší. Jen
do toho, pomyslel si. Rozdrť je na prach! Pohřbi jejich svatá místa pod hromady kamene!
Pak se otočil a pokračoval v poklusu dolů temnou, klikatou, kamennou ulicí s Aryou, Angelou a
Solembumem. Na ulici se pomalu objevovali skupinky lidí: obchodníci otevírající své obchody, noční
hlídači na cestě do svých postelí, opilí šlechtici končící jejich hýřivou noc, pobudové spící ve
výklencích domů, společně s vojáky přebíhajícími neorganizovaně k městským hradbám.
Všichni tito lidé, včetně těch co utíkali, jen nevěřícně hleděli ke katedrále, jak se zvuky dvou bojujících
draků šířily městem. Každý – od nejchudších žebráků po nejotrlejší vojáky a bohatě oděné šlechtice –
vypadal vyděšeně a nikdo z nich nevěnoval Eragonovi a jeho společníkům přílišnou pozornost.
Jaké štěstí, pomyslel si Eragon, že on a Arya vypadají při běžném pohledu jako obyčejní lidé.
Na Eragonovo naléhání Arya odložila bezvládné tělo novice v uličce daleko od katedrály. „Slíbil jsem
mu, že ho vezmeme s námi,“ vysvětloval Eragon, „ale nikdy jsem neřekl jak daleko. Může se odtud už
dostat sám.“ Arya přikývla a vypadala, že se jí ulevilo při odložení váhy jeho těla.
Jak všichni čtyři spěchali dolů ulicí, Eragonem projel podivný pocit známosti. Jeho poslední návštěva
Dras-Leony skončila velmi podobnou situací: utíkal mezi špinavými, blízko postavenými budovami,
doufaje, že dorazí k jedné z bran města dřív, než ho Království najde první. Jen tentokrát, se mohl
obávat více než jen Ra’zaků.
Znovu se zadíval ke katedrále. Vše co měla Safira udělat, bylo udržet pozornost Murtaga a Trna na
dalších pár minut, a pak už by bylo pro oba příliš pozdě zastavit Vardeny. Jenomže minuty v bitvě
mohou být jako hodiny a Eeragon velmi dobře věděl, jak rychle se může váha moci přehoupnout.
Vydržte! Pomyslel si, ale neodvážil se myšlenku Safiře poslat. Bál se, aby ji nevyvedl z koncentrace
nebo neudal svojí pozici nepříteli. Jen o trochu déle!
Ulice se stále více zužovaly, jak se přibližovali k hradbám a převislé budovy, většinou domy, zakrývaly
všechno kromě úzkého proužku modré oblohy. Odpad jen nehybně stál v korytech kanalizace podél
základů budov; Eragon s Aryou použily své rukávy, aby si zakryli nosy a ústa. Zápach neměl patrně
žádný vliv na bylinkářku, ovšem Solembum zavrčel a rozladěně švihl ocasem.
Mihnutí na střeše upoutalo Eragonovu pozornost, ovšem cokoliv to bylo, zmizelo dřív, než se tam
podíval. A tak s upřeným pohledem vzhůru pokračoval v běhu. A po chvíli si začal všímat určitých
zvláštností: bílá skvrna na komínu pokrytém sazemi; podivné obrysy na ranní obloze; malá oválná
skvrna, velikosti mince, zářící jako plameny ve stínech.
S podivem zjistil, že jsou hřebeny střech lemované desítkami kočkodlaků, ve všech jejich zvířecích
formách. Kočkodlaci přeskakovali ze střechy na střechu a pozorovali Eragona a jeho společníky, jak se
proplétají šerým bludištěm města.
Eragon věděl, že by se jim tato nepolapitelná stvoření neuráčila pomoci, jedině za těch nejzoufalejších
okolností. Přáli si udržet svojí spolupráci s Vardeny před Galbatorixem v tajnosti tak dlouho, jak jen to
bude možné. I přesto to bylo povzbuzující, mít je tak nablízku.
Ulice skončila na křižovatce s dalšími pěti možnými směry. Po poradě s Aryou a bylinkářkou
pokračovali ve stejném směru. Třicet metrů před nimi se ulice prudce stáčela a vyústila na
prostranství před jižní bránou města. Eragon se zastavil. Stovky vojáků stály v šiku mezi nimi a
bránou. Než se začaly ozývat rozkazy od velitelů, projela šikem vlna zdánlivé zmatenosti. Zlatem
vyšívané tuniky vojáku zazářily, jak spěchali sem a tam. Přítomnost vojáků Eragona vyděsila, ale ještě
více ho zděsil pohled na obrovskou hromadu sutin zakrývající bránu a bránící Vardenům její vyražení
a vstupu do města. Eragon zaklel. Val byl tak obrovský, že by bylo zapotřebí skupiny padesáti mužů a
několik dní na to, aby ho odklidili. Safira by mohla vyhrabat bránu za několik minut, ale Murtagh a Trn
jí tuhle možnostnikdy nedají .
Potřebujeme znovu odvrátit jejich pozornost, pomyslel si. Ale jak, to nevěděl.
Safiro! Zvolal a poslal myšlenku k ní. Slyšela ho, tím si byl jistý, ale neměl čas jí situaci vysvětlit,
protože právě v ten moment jeden z vojáků zastavil a ukázal na něho a jeho společníky.
„Rebelové!“
136
Eragon vytasil Brisingr z pochvy a vyrazil kupředu, dřív než si mohli ostatní vojáci všimnout vojákova
varování. Neměl jinou možnost. Ustoupit by znamenalo zanechat Vardeny na milost Království.
Kromě toho, nemohl nechat Safiře samotné val i vojáky. S válečným výkřikem se vrhl do boje, s Aryou
po boku. Dohromady se prosekávali davem překvapených vojáků. Na několik okamžiků byli muži tak
překvapení, že ani nepoznali kdo je útočníkem, tedy než je Eragon probodl.
Vlny šípů se snášely dolů na náměstí od lučištníků postavených na cimbuří. Nemálo střel se odrazilo
od Eragonových ochran. Zbytek zabil nebo zranil královi vlastní muže. I přesto, že byl tak rychlý,
Eragon nemohl odrazit útoky všech mečů, kopí a dýk. Cítil, jak mu s překvapující rychlostí ubývá sil,
jak ho jeho kouzla chránila před útoky. Jestliže se nebude schopen se vymanit z obklíčení, boj s vojáky
ho unaví na tolik, že nakonec nebude moci bojovat. S hrozivým válečným výkřikem se zatočil v kruhu,
s Brisingrem vytaseným v úrovni pasu, a pokosil tak vojáky v jeho dosahu. Zářivá modrá čepel projela
kostmi a kůži, jako kdyby byly z papíru. Krev skapávala z hrotu v dlouhých, zatočených, rudých
stuhách, které se pak rozdělovaly v zářící kapky, jako perly. Vojáci, které zasáhl, se svalili a drželi za
břicha, ve snaze uzavřít své rány. Každý detail se zdál být jasný a ostrý, jako by vyřezaný z krystalů
skla. Eragon mohl rozeznat jednotlivé vousy na tváři šermíře, který stál před ním. Mohl spočítat kapky
potu pod jeho očima a mohl ukázat každou skvrnu, oděrku a trhlinu na jeho výstroji. Hluk boje byl tak
silný, že zraňoval jeho citlivý sluch, ale i přesto byl Eragon klidný. Nebyl imunní vůči obavám, které ho
tížily předtím, ale nemohly ho vyvést z míry tak snadno. A proto bojoval tak dobře. Dokončil svůj
obrat a chystal se k výpadu proti šermíři, když Safira přeletěla nad jeho hlavou. S křídly přitaženými
těsně k tělu vlála jako listí ve vichřici. Jak přelétávala, náraz větru zcuchal Eragonovi vlasy a přitiskl ho
k zemi. Vzápětí se přehnal Trn s vyceněnými zuby a ohněm šlehajícím z jeho otevřené tlamy. Oba
draci přeletěli do vzdálenosti osmi set metrů za blátivé zdi Dras-Leony a pak se s prudkým obratem
vraceli zpět.Z poza zdí Eragon uslyšel hlasité jásání. Vardenové musí být téměř za branami.
Najednou ho na předloktí začalo pálit, jako kdyby na něho dopadl horký olej. Zasyčel a zaklepal
rukou, ale bolest přetrvávala. A pak uviděl kapku krve vsakující se do jeho tuniky. Vzhlédl k nebi. Musí
to být dračí krev, ale nemohl přijít na to, kterého z nich.
Jak se draci přibližovali, Eragon využil vyrušení a zabil další tři vojáky. Nato se ostatní muži
vzpamatovali a boj pokračoval. Voják se sekerou předstoupil před Eragona a začal se připravovat k
úderu. V polovině nápřahu jím ze zadu projel Aryin meč a téměř ho rozdělil vedví. S rychlým
přikývnutím jí Eragon poděkoval. S nevyřknutým souhlasem se postavili zády k sobě a bojovali
společně. Mohl cítit, jak Arya lapá po dechu, stejně těžce jako on. I když byli silnější a rychlejší než
většina lidí, stále měli limity vytrvalosti a zdrojů energie. Už zabili desítky, ale stovky vojáků zůstávaly
a on věděl, že posily jsou na cestě.
„Co teď?“ zakřičel a odvrátil útok kopí na jeho stehno.
„Kouzlo!“ zavolala Arya.
Jak Eragon odrazil vojákův útok, začal pronášet jakékoliv kouzlo, na které si vzpomněl, které by mohlo
zabít jejich nepřátele. Další poryv větru rozcuchal jeho vlasy a překryl ho studený stín, jak nad nimi
Safira zakroužila ve snaze zpomalit svou rychlost. Roztáhla křídla a začala klesat na cimbuří. Ještě než
mohla přistát, Trn ji dohnal. Červený drak se snesl a vypustil z tlamy plamen dlouhý přes třicet metrů.
Safira jen frustrovaně zařvala a rychlými mávnutími křídel se zvedala k obloze, aby nabrala výšku. Oba
draci ve spirále stoupali k obloze. Jeden druhého nelítostně kousali a drápali ve snaze uletět. Vidět
Safiru v takové nebezpečí jen posílilo Eragonovu motivaci. Zvýšil rychlost, s jakou pronášel kouzla ve
starověkém jazyce až do té míry, že věděl, že se nepřeřekne. Bez ohledu na to co on nebo Arya
zkoušeli, žádné kouzlo nemělo na vojáky efekt.
Pak se rozezněl Murtagův hlas oblohou: „Tito muži jsou pod mojí ochranou, bratře!“
Eragon vzhlédl a spatřil Trna, jak prudce klesá k náměstí. Náhlá změna ve směru červeného draka
zastihla Safiru nepřipravenou. Stále se vznášela vysoko nad městem, tmavý modrý stín oproti světlé
modré obloze.
Oni ví, pomyslel si Eragon a strach nalomil jeho předešlý klid.
Sklonil svůj zrak a pohlédl na dav před sebou. Víc a víc vojáků přibíhalo z obou stran Dras-Leoniných
zdí. Bylinkářka byla zatlačena ke zdi jednoho z krajních domů. Házela skleněné lahvičky jednou rukou
a druhou mávala svým mečem Tinkledeathem. Když se lahvičky rozbily, unikala z nich zelená pára.
Každý voják, který se páry nadechl, upadl k zemi, chytal za krk a mlátil sebou, jak mu na kůži vyrůstaly
hnědé houby. Za ní se na zahradní zdi krčil Solembun. Kočkodlak využíval svého vysokého postavení a
137
sekal vojáky do obličeje, nebo jim shazoval přilby, jakmile se snažili přiblížit k bylinkářce. Oba, on in
Angela, vypadali zbídačeně, a Eragon věděl, že nemohou vydržet o moc déle. Nic co Eragon viděl, mu
nedávalo naději. Obrátil svůj pohled ke zvětšujícímu se obrysu Trna ve chvíli, když červený drak
roztáhl křídla, aby je naplnil vzduchem a zpomalil tak svůj sestup.
„Musíme odejít!“ volala Arya.
Eragon zaváhal. Bylo by jednoduché přenést Aryu, Angelu, Solembuma a jeho samotného přes hradby
města, kde Vardenové čekají. Ale když ustoupí, Vardenům nijak nepomůžou. Jejich armáda si nemůže
dovolit dále čekat. Za několik dalších dní jim dojdou zásoby a muži začnou dezertovat. Eragon věděl,
že jakmile se to stane, už nikdy nesjednotí všechny rasy proti Galbatorixovi.
Trnovo tělo a křídla vymazalo oblohu z dohledu, překrývajíc vzduch stínem a ukrývajíc Safiru z
dohledu. Kapky krve o velikosti Eragonovi pěsti stékaly z Trnova krku a nohou. Nejeden voják křičel
bolestí, jak na něho dopadaly.
„Eragone! Teď!“ volala Arya. Chytila ho za ruku a táhla. Ale on pořád stál a nechtěl ustoupit a přiznat
porážku. Arya ho zatáhla silněji, aby ho donutila vrátit se v myšlenkách do reality. Jak se vzpamatoval,
pohledem sjel na třetí prst pravé ruky, kde spatřil Aren. Doufal, že použije energii obsaženou v
prstenu v den, kdy se utká s Galbatorixem. Bylo to jen malé množství v porovnání s energií, kterou král
jistě nashromáždil během dlouhých let své vlády. Ale byl to největší zdroj energie, kterou Eragon měl
a on věděl, že už nebude mít možnost nashromáždit podobné množství před tím, než Vardenové
dorazí k Uru´baenu. Pokud se jim to podaří. A také, to byla jen jedna z mála věcí, které mu Brom
zanechal. A pro oba tyto důvody se mu nechtělo jen tak lehce použít jeho sílu. Nicméně ho
nenapadala žádná jiná alternativa. Rozsah energie v Arenu Eragonovi vždycky připadal obrovský. Teď
však přemýšlel, jestli to bude stačit na to, co chtěl udělat. Periferním viděním zahlédl Trna, jak se k
němu snáší s drápy o velikosti muže a malá část jeho vědomí začala křičet a nutit ho, aby se otočil a
utíkal dříve, než ho to monstrum sežere zaživa. Eragon se zhluboka nadechl a pak se v mysli natáhl
k cennému zdroji energie v Arenu a zakřičel: „Jierda!“
Proud energie, který jím procházel, byl obrovský, větší než cokoliv, co kdy Eragon zažil. Bylo to jako
ledová řeka, která pálila a štípala s nesnesitelnou silou. Pocit byl zároveň nesnesitelný i vzrušující. Na
jeho povel se obrovská hromada suti blokující bránu do města vznesla k obloze v pevném sloupu
zeminy a kamení. Val zasáhl Trna do boku, zlámal mu tak křídlo a odhodil řvoucího draka za hranice
Dras-Leony. Pak se masa rozletěla po nebi a utvořila veliký hřib zakrývající jižní polovinu města.
Náraz, s jakým se hromada vznesla, zatřásl náměstím, až všichni popadali na zem. Eragon dopadl na
ruce a kolena a tak zůstal, nespouštěl zrak z oblohy a pokračoval v kouzlu. Když začala energie v
prstenu vyhasínat, zašeptal, „Ganga Raehta!“ Jako list zachycený ve vichřici, se hromada přesunula
doprava, směrem k přístavu a jezeru Leona. Eragon pokračoval v přesouvání valu od středu města tak
dlouho, dokud mohl udržet kouzlo. Když už jím procházel jen poslední zbytek energie, kouzlo ukončil.
S nezvykle tichým zvukem se hromada začala bortit dovnitř. Těžké kusy, kameny, kmeny stromů a
hroudy zeminy, padaly rovnou k zemi a rozvířily tak hladinu jezera. Oproti tomu se menší kusy
vznášely ve vzduchu a vytvořily tak veliký hnědý oblak, který pomalu plul více na západ. Kde byla
dříve hromada, tam byl nyní obrovský kráter. Zborcené kamenné ostění vytvářelo otvor ve tvaru
otevřených úst s vylámanými zuby. Brána do města byla otevřená, rozbořená a rozbitá na kusy. K
neopravení. Skrz rozvalenou bránu viděl Eragon proudit masu Vardenů do ulic města. Oddechl si a
dovolil, aby mu hlava klesla vyčerpáním. Fungovalo to, pomyslel si překvapen výsledkem. Potom se
pomalu postavil na nohy, s vědomím, že nebezpečí ještě nepominulo.
Jak se vojáci pomalu zvedali na nohy, valili se Vardenové do města s válečným pokřikem a s
rytmickým boucháním mečů o štíty. Nato se z nebe snesla Safira a co zprvu vypadalo jako předem
vyhraná bitva, se proměnilo v úprk o holý život. Eragon zahlédl Rorana v moři mužů a trpaslíků, ale
ztratil ho z dohledu dříve, než ho mohl na sebe upozornit.
Arya…? Eragon se otočil a byl vyděšený, že ji nenašel po svém boku. Rozhlédl se po okolí a brzy jí
spatřil v centru náměstí. Byla obklíčená asi dvaceti vojáky. Muži jí drželi za ruce na nohy s velikým
vypětím sil, jak se jí snažili odtáhnout odtud. Arye se podařilo uvolnit jednu ruku a praštila jednoho
muže do brady s takovou silou, že mu zlomila vaz. Ale než se jí podařilo útok zopakovat, zastoupil jí
cestu jiný voják a tak jí v tom zabránil. Eragon se k ní rozběhl. Ve svém vyčerpání nechal ruku, která
svírala meč, klesnout příliš nízko. Hrot Brisingra se zachytil o drátěnou košili padlého vojáka a meč mu
z ruky vypadnul. Se zacinkáním dopadl na zem. Eragon zaváhal. Nevěděl, jestli se má vrátit, ale pak
138
uviděl, jak dva vojáci útočí na Aryu dýkami a zdvojnásobil svou rychlost. V momentu, kdy k ní doběhl,
setřásla Arya dva ze svých útočníků. Muži s roztaženýma rukama vyrazili, ale než ji stačili chytit,
zasáhl Eragon jednoho z nich do boku a holou rukou mu rozdrtil žebra. Druhý voják zaútočil mečem
na Eragonův hrudník. Eragon zachytil čepel holýma rukama, vytrhl ji z vojákova sevření, zlomil ji vedví
a probodl ho jeho vlastní zbraní. Během pár vteřin leželi všichni útočníci mrtví nebo zranění na zemi.
Ty, které Eragon nezabil, setla Arya. Poté Arya řekla: „Byla bych je porazila všechny sama.“
Eragon v předklonu s rukama na kolenou chytal dech. „Já vím…“ Posunkem ukázal na její pravou ruku,
tu kterou si poranila, když se jí snažila uvolnit z kovových pout. Držela ji zkroucenou a opřenou o svůj
bok. „Přijmi to, jako moje díky.“
„Hořký dar.“ řekla ale s drobným úsměvem na rtech.
Většina vojáků utekla z náměstí. Ti, kteří tu zůstali, byli vyrovnáni podél zdi domů a drženi v rukách
Vardenů. V momentě, kdy se Eragon rozhlížel, viděl jak skupinky Galbatorixových vojáků odhazují
zbraně a vzdávají se.
Společně s Aryou našel svůj meč a pak pokračovali k žluto- hnědé zdi, kde si našli docela čisté místo
na zemi. Tam se posadili a pozorovali Vardeny, jak vstupují do města. Safira se k nim brzy připojila.
Čenichem se otřela o Eragonovu tvář, který se zasmál a podrbal jí na čumáku. Se zavrněním řekla: Ty
jsi to dokázal.
My jsme to dokázali, odpověděl.
Na jejím hřbetě Blödhgarm uvolnil popruhy, které poutaly jeho nohy k jejímu sedlu, a sklouzl dolů po
jejím boku. Na krátkou chvíli byl Eragon vyveden z míry, když spatřil sám sebe. Okamžitě mu
problesklo hlavou, že se mu nelíbí, jak se mu kroutí vlasy na spáncích. Blödhgarm použil nezřetelné
slovo ve starověkém jazyce. Nato se jeho obrysy zavlnily, jakoby v horkém vzduchu a byl znovu sám
sebou: vysoký, osrstěný, žlutooký, s dlouhýma ušima a ostrými zuby. Nevypadal jako ani elf, ani jako
člověk. Ale v jeho napjatém, tvrdém výrazu Eragon vycítil bolest a vztek dohromady.
„Stínovrahu,“ řekl a uklonil se oběma Arye a Eragonovi. „Safira mi řekla o osudu Wyrdena.“
„Já…“ Než mohl dokončit větu, zjevilo se deset zbývajících elfů pod Blödhgarmovým velením v mase
Vardenů a spěchalo k nim s meči v ruce.
„Stínovrahu!“ volali. „Argatlame! Zářivá šupino!“
Eragon je přivítal, a i když byl příliš unavený, odpověděl na všechny jejich otázky, i přesto, že by raději
nedělal vůbec nic. Hlasité zařvání přerušilo jejich hovor. Přikryl je temný stín, a když Eragon vzhlédl,
spatřil Trna – zhojeného a zase celého – vznášejícího se v proudu vzduchu vysoko nad nimi. Eragon
zaklel a s vytaseným Brisingrem se vyškrábal na Safiru, zatímco Arya, Blödhgarm a ostatní elfové
utvořili obrannou formaci kolem ní. Jejich kombinovaná síla byla ohromující, ale jestli bude stačit k
porážce Murtagha, to Eragon nevěděl. Jako jeden muž, Vardenové hleděli k nebi. Stateční mohou být,
ale i ten nejstatečnější před drakem ustoupí.
„Bratře!“ Volal Murtagh tak hlasitě, že si Eragon musel zakrýt uši. „Pomstím se ti za to, co jsi provedl
Trnovi! Vezmi si Dras-Leonu, pokud chceš. Pro Galbatorixe nic neznamená. Ale nevidíš nás naposledy
Eragone Stínovrahu, to přísahám.“ S tím se Trn otočil a mířil na sever, kde brzy zmizel v kouři, který se
valil z hořících domů vedle rozbořené katedrály.
139
NA BŘEZÍCH JEZERA LEONA
E
ragon kráčel sešeřelým táborem se zatnutými zuby a zaťatými pěstmi. Posledních pár hodin
strávil jednáním s Nasuadou, Orikem, Aryou, Garzhvogem, králem Orinem a jejich různými
poradci. Znovu probírali události toho dne a pokoušeli se odhadnout současnou pozici
Vardenů. Ke konci setkání ještě kontaktovali královnu Islanzadí, aby ji informovali, že Vardenové
dobyli Dras-Leonu a také o Wyrdenově smrti. Eragonovi nečinilo potěšení vysvětlovat královně, jak
jeden z jejích nejstarších a nejsilnějších kouzelníků zemřel. Královna také nebyla nadšená, když se tu
zprávu dozvěděla. Její první reakcí byl smutek, to ho překvapilo. Nemyslel si, že znala Wyrdena tak
dobře. Po rozhovoru s Islanzadí byl Eragon ve špatné náladě, protože ho utvrdil v tom, že k
Wyrdenově smrti došlo náhodou a úplně zbytečně. Kdybych šel první já, napíchl bych se na ty bodce
sám, přemýšlel po cestě přes tábořiště. Nebo to mohla být Arya. Safira věděla, co chtěl dělat, ale
vrátila se na místo před jeho stanem, kde normálně spala. Jak řekla, Kdybych tady pobíhala mezi
řadami stanů, nemohli by Vardenové kvůli mně spát a oni si zaslouží odpočinek. Jejich mysli přesto
zůstaly propojené a on věděl, že bude stát po jeho boku, jakmile ji bude potřebovat během několika
vteřin. Aby si zachoval noční vidění, vyvaroval se Eragon blízkosti táborových ohňů a pochodní, které
plály před mnoha stany. Ale prozkoumal každou světlou skvrnu, aby odhalil svou kořist. Jak lovil,
zdálo se mu, že by mu mohla úplně uniknout. Jeho pocity k ní zdaleka nebyly přátelské a to by jí
mohlo pomoci vycítit jeho pozici a vyhnout se mu, kdyby chtěla. Určitě si ale nemyslel, že by byla
zbabělá. Přes své mládí byla jednou z nejdrsnějších lidí, které potkal. Ať už mezi lidmi, elfy nebo
trpaslíky.
Nakonec uviděl Evu sedět před malým nenápadným stanem, kde pletla kočičí pelíšek ve světle
zhasínajícího ohně. Vedle ní seděla její opatrovnice, Greta, s párem dlouhých dřevěných pletacích
jehlic v křivých rukách. Na chvilku se Eragon zastavil a díval se. Stará žena vypadala mnohem
spokojenější, než kdy dříve a on zaváhal, zda ji smí vyrušit z jejího vnitřního klidu.
Pak Elva pronesla: „Neztrácej nervy, Eragone. Když už jsi došel takhle daleko.” Její hlas zněl zvláštně
tlumeně, jakoby brečela, ale když vzhlédla, byl její pohled nelítostný a vyzývavý.
Greta vypadala polekaně, když Eragon vyšel na světlo; posbírala klubko a jehlice a poklonila se:
„Zdravím tě, Stínovrahu, mohu ti nabídnout něco k jídlu nebo, či k pití?”
„Ne, děkuji.” Eragon zastavil před Elvou a zíral dolů na drobnou dívku. Ona se na něj na moment také
zadívala a pak se vrátila k pletení smyčky mezi prsty. Její fialové oči měly stejnou barvu jako
ametystové krystaly. kterými kněží v Helgrindu zabili Wyrdena a pomocí kterých uvěznili jeho a Aryu.
Při tom pomyšlení ho zvláštně zamrazilo. Eragon poklekl a chytil smyčku z vlny přesně uprostřed,
čímž zastavil Elvin pohyb.
„Vím, co chceš říct” řekla.
„Možná ano,” zabručel, „ale já to stejně musím říct. Zabila jsi Wyrdena - zabila jsi ho stejně jistě, jako
bys ho probodla vlastní rukou. Kdyby jsi šla s námi, mohla jsi ho varovat před tou pastí. Mohla jsi
varovat všechny z nás. Viděl jsem, jak Wyrden zemřel. Viděl jsem také, jak si Arya utrhla polovinu
ruky, kvůli tobě. Kvůli tvému hněvu. Kvůli tvé tvrdohlavosti. Kvůli tvé pýše... Můžeš mě nenávidět,
jestli chceš, ale nedovol, aby kvůli tomu někdo trpěl. Pokud chceš, aby Vardenové prohráli, pak se
přidej ke Galbatorixovi a tím to skonči. Tohle opravdu chceš?”
Elva pomalu zavrtěla hlavou.
„Pak nechci znovu slyšet, že jsi odmítla pomoci Nasuadě jen ze zlomyslnosti, nebo dojde mezi námi
dvěma ke zúčtování, Elvo Farseer, a pak rozhodně nevyhraješ.”
„Nikdy bys mě nedokázal porazit” zamumlala, ale její hlas byl plný emocí.
„Možná bys byla překvapená. Máš cenný talent, Elvo. Vardenové potřebují tvojí pomoc, teď více než
kdy předtím. Nevím, jak bychom mohli porazit krále v Uru’baenu, ale když budeš na naší straně - když
použiješ svoje schopnosti proti němu - mohli bychom mít šanci.“
Elva bojovala sama se sebou. Pak přikývla a Eragon uviděl, že pláče, slzy se jí valily z očí proudem.
Neměl z toho radost, ale cítil určitou míru uspokojení, že ji jeho slova tolik zasáhly.
„Omlouvám se,” zašeptala.
Pustil vlnu a postavil se. „Tvoje omluvy nám Wyrdena nevrátí. Snaž se a možná odčiníš svou chybu.“
Kývl na Gretu, která byla po celou dobu jejich konverzace potichu a odešel ze světla, zpět do temnoty
mezi stany.
140
„Udělal jsi to dobře,“ řekla Safira. „Odteď už bude jednat jinak, myslím.“
„V to doufám.“
Pokárání Elvy bylo pro Eragona neobvyklým zážitkem. Pamatoval si, že ho Brom a Gero kárali za jeho
chyby, ale když se teď nacházel v pozici kárajícího, cítil se … zvláštně … dospělejší, zralejší.
„Tak jde život“, pomyslel si.
Pomalu prošel táborem, vychutnával si chladný větřík, který se zvedal od jezera skrytého mezi stíny.
***
Po dobytí Dras-Leony trvala Nasuada překvapivě na tom, aby Vardenové nezůstávali v noci ve městě.
Své rozhodnutí nikomu nevysvětlila. Eragon však odhadoval, že je tak nedočkavá vydat se znovu na
cestu do Uru’baenu, kvůli dlouhému zdržení v Dras-Leoně. A také možná nemá chuť zdržovat se ve
městě, kde číhají Galbatorixovi zvědové.
Když Vardenové zabezpečili ulice, Nasuada určila přesný počet bojovníků, kteří zůstanou ve městě
pod velením Martlanda Rudovousého. Pak Vardenové opustili Dras-Leonu a pochodovali na sever
podél pobřeží blízkého jezera. Po cestě mezi Dras-Leonou a Vardeny jezdili tam a zpátky proudy
poslíčků, jak si Nasuada s Martlandem vyměňovali názory na rozmanité problémy s vládou nad
městem.
Ještě než Vardenové odešli, vrátili se Eragon se Safirou a Blödgharmovými kouzelníky do rozpadlé
katedrály, aby vynesli Wyrdenovo tělo a našli pás Belotha Moudrého. Během několika minut Safira
odtlačila haldu kamení, která blokovala vstup do podzemních místností a Blödhgarm s ostatními elfy
mohli odnést tělo. Ale ať se dívali sebelíp a zkoušeli sebelepší kouzla, nikde nemohli najít Eragonův
pás.
Elfové vynesli Wyrdena na svých štítech až za město k pahorku poblíž zátoky. Tam ho pohřbili za
zpěvu několika bolestných žalozpěvů ve starověkém jazyce - písně tak smutné, že i Eragon bez zábran
plakal a všichni ptáci a zvěř v doslechu se zastavila a poslouchala.
Stříbrnovlasá elfka Yaela poklekla u hrobu, z pouzdra na svém pásu vyndala jeden žalud a zasadila ho
přímo nad Wyrdenovu hruď. Pak dvanáct elfů, včetně Aryi, zpívali tomu žaludu, který ihned zakořenil
a vystrčil výhonky, které se hned začali růstem vlnit vzhůru, snažíce se dosáhnout k nebi jako
roztažené dlaně.
Když elfové skončili, na místě hrobu stál listnatý, dvacet stop vysoký dub s dlouhými shluky zelených
květů na konci každé větve.
Eragon si pomyslel, že to byl nejkrásnější pohřeb, který kdy viděl. Líbil se mu mnohem víc než trpasličí
způsob pohřbívání mrtvých do tvrdého a studeného kamene hluboko pod zemí. Líbila se mu ta
myšlenka, že něčí tělo poskytuje výživu pro strom, který bude žít další stovky let. Kdyby musel zemřít,
rozhodl se, že by chtěl, aby nad ním rostla jabloň, aby jeho přátelé a rodina mohli jíst ovoce, které se
zrodilo z jeho těla.
Ta myšlenka ho báječně pobavila, i když je trochu morbidní.
Během prohledáváni katedrály a vynášení Wyrdenova těla zaujala Eragona ještě jedna věc z doby, kdy
byl zajat. S Nasuadiným svolením prohlásil za svobodného každého otroka. Osobně navštívil
jednotlivá panství a burzy a osvobodil mnohé muže, ženy a děti, které tam byli v řetězech. Tento čin
mu dodal uspokojení a doufal, že výrazně zlepší životy lidí, které propustil.
Když se blížil ke svému stanu, uviděl Aryu, že na něj čeká před vchodem. Eragon zrychlil svůj krok, ale
než ji mohl pozdravit, někdo zařval: „Stínovrahu!”
Eragon uviděl jedno z Nasuadiných pážat, které k nim klopýtalo mezi stany. „Stínovrahu,” opakoval
chlapec, který sotva popadal dech a teď se ukláněl Arye. „Paní Nasuada by byla ráda, kdybys zítra po
ránu, hodinu před rozbřeskem, přišla do jejího stanu na jednání. Co jí mám odpovědět, paní Aryo?”
„Můžeš jí říci, že budu u ní, kdykoliv si bude přát.” odpověděla Arya a lehce sehnula hlavu. Páže se
znovu uklonilo a pak se otočilo na patě a vyběhlo zpět do směru, ze kterého přišlo.
„Je to znepokojující, když jsme teď dva, kdo zabil Stíny.” pronesl Eragon se slabým úsměvem. Arya se
také usmála, ačkoliv pohyb jejích rtů byl v panující tmě téměř neviditelný. „Byl bys raději, kdybych
nechala Varauga žít?”
„Ne, to rozhodně ne.”
„Mohla jsem si ho nechat jako otroka, aby mi sloužil.”
141
„Teď mě škádlíš,” řekl.
Pobaveně se usmála.
„Možná bych ti tedy měl říkat Princezno - Princezna Arya.” řekl to znovu a vychutnával si každé slovo.
„Tak mi nesmíš říkat,” odpověděla teď už vážně. „Nejsem princezna.”
“Jak to? Tvoje matka je královna. Jak bys mohla nebýt princezna? Její titul je dröttning, tvůj je
dröttningu. Jeden znamená ‘královna’ a druhý -”
„Druhý neznamená princezna,“ řekla. „Není to přesné. Ve tvém jazyce pro to není slovo.”
„Ale kdyby tvoje matka měla zemřít, či rezignovat na trůn, bylo by na tobě, abys ji zastoupila jako
vládkyně svého lidu, nebo ne?”
„To není tak jednoduché.”
Nezdálo se, že by mu Arya chtěla něco dále vysvětlovat, tak Eragon řekl: „Chtěla bys jít dovnitř?”
„Chtěla.” odpověděla.
Eragon roztáhl vchod do svého stanu a Arya vstoupila dovnitř. Po krátkém pohledu na Safiru, která
ležela schoulená poblíž a zhluboka oddechovala ze spánku, Eragon následoval do stanu. Došel k
lucerně visící na kůlu uprostřed stanu zamumlal: „Istalrí.”. Záměrně nepoužil slovo brisingr, aby
nezapálil svůj meč. Následný plamen zaplnil interiér teplým, klidným světlem, které prostě vybavený
stan měnilo na celkem útulný.
Posadili se a Arya řekla: „Našla jsem tohle mezi Wyrdenovými věcmi a myslím, že bychom si to mohli
vychutnat společně.” Z boční kapsy svých kalhot vytáhla vyřezávanou dřevěnou lahvičku velikosti
Eragonovy ruky. Podala mu ji.
Eragon odzátkoval lahev a očichal hrdlo. Zvedl obočí, když ucítil silnou sladkou vůni likéru.
„Je to faelnirv?”
Jmenoval se tak nápoj, který elfové vyráběli z bezinek a podle Nari také z měsíčních paprsků. Arya se
zasmála a její hlas zněl jako dobře zakalená ocel. „To ano, ale Wyrden k tomu ještě něco přidal.”
„Aha?”
„Listy rostliny, která roste ve východní části Du Weldenvarden, na březích jezera Röna.”
Zabručel. „Znáš jméno té rostliny?”
„Asi ano, ale to není důležité. Pokračuj, napij se. Bude se ti to líbit, věř mi.”
A znovu se zasmála, což ho zarazilo. Nikdy ji neviděl takovou, jako dnes. Vypadala lekhomyslná ,až
dětinsky bláznivá, a Eragon si překvapeně uvědomil, že už je trochu připitá.
Eragon zaváhal a zapřemýšlel, jestli ho Glaedr sleduje. Pak pozvedl lahvičku ke rtům a polkl lok
faelnirvu. Likér chutnal jinak, než byl zvyklý; měl silnou pižmovou chuť podobnou vůni lasice nebo
kuny. Eragon se zašklebil a snažil se polknout, jak se mu zvedal žaludek, když si faelnirv propaloval
cestu jeho hrdlem. Usrkl ještě jednou, tentokrát mnohem méně a pak podal lahev zpět k Arye, která
se také napila. Uplynulý den byl plný krve a hrůzy. Strávil celý den souboji, zabíjením a málem se
nechal zabít, a potřeboval uvolnění, potřeboval zapomenout. Napětí, které cítil, bylo příliš hluboko,
aby mu pomohly běžné mentální techniky. Potřeboval ještě něco jiného. Něco mimo něj, stejně jako
násilí, kterého se účastnil, bylo především vnější, nikoliv vnitřní. Když mu Arya vrátila láhev, polkl
velký doušek a zakuckal se, nemohl si pomoci. Arya zdvihla obočí a obdařila ho zamyšleným, skoro
rozpustilým pohledem. „Co tě tak pobavilo?”
„Tohle … my … fakt, že jsme stále naživu, a oni-” ukázal směrem k Dras-Leoně „- nejsou. Život mě
pobavil, život a smrt.” V břiše už se mu začínal rozlévat teplý pocit a špičky uší ho brněly.
„Je příjemné být naživu.” řekla Arya.
ál si podávali lahev jeden druhému, až byla celá prázdná, načež Eragon vstrčil zátku zpátky do hrdla
láhve. Tento úkol vyžadoval několik pokusů, jeho prsty byly teď nemotorné a neohrabané. Lůžko se
pod ním houpalo jako paluba lodi na moři. Prázdnou lahev podal Arye a když si ji vzala, chytil ji její
pravou ruku a otočil ji na světlo. Kůže byla znovu jemná a bez poskvrnky, po zranění ani stopy.
„Blödgharm tě uzdravil?” zeptal se Eragon.
Arya přikývla a on ji pustil. „Téměř, už mohu svoji ruku znovu plně používat.” Převedla mu to
několikerým otevřením a zavřením dlaně. „Ale pořád mám část kůže u kořene palce, kde nemám
cit.”Ukázala na to místo levým ukazováčkem.
Eragon natáhl ruku a jemně se dotkl té oblasti. „Tady?”
„Tady,” řekla a posunula ruku trochu víc doprava.
„A Blödhgarm nebyl schopen s tím nic dělat?”
142
Zavrtěla hlavou. „Zkoušel několik kouzel, ale nervy se odmítly znovu spojit.” řekla s pohrdavým
gestem. „Nemá to žádný vliv. Pořád můžu používat meč a natahovat luk. A na tom záleží.”
Eragon zaváhal a pak řekl, „ Víš jak jsem ti vděčný za to, co jsi udělala – co jsi chtěla udělat? Jen je mi
líto, že ti zůstala na ruce permanentní značka. Kéž bych tě toho mohl nějak uchránit .”
„Nemusíš se kvůli tomu cítit špatně. Je nemožné projít životem bez jizev. Ani by to nemělo být
možné. Zraněními, které za život nasbíráme, pak poměřujeme své pošetilosti a úspěchy.”
„Angela říkala něco podobného o nepřátelích, že kdo si nenadělá nepřátele, je buďto zbabělec nebo
něco horšího.”
Arya přikývla. „Tak to je pravda.”
Pokračovali v rozhovoru a smáli se až do noci. Faelnirv na ně působil stále silněji, místo aby jeho
účinky postupně slábly. Eragona obestíral euforický závoj a všiml si, že stíny ve stanu tančily a zvláštní
blikající světélka. Taková, jaká normálně vidí, když zavře v noci oči, proplouvaly jeho zorným polem.
Špičky jeho uší byly doruda rozpálené a kůže na krku ho svědila a brněla, jako by mu tam pochodovali
mravenci. Také některé zvuky se zajímavě zesilovaly. Rytmické bzučení jezerního hmyzu, například,
nebo praskání pochodní uvnitř jeho stanu; dominovali jeho sluchu až do bodu, kdy už nedokázal
rozlišit žádný další zvuk. Byl jsem otráven? divil se.
„Co se děje?”zeptala se Arya, když si všimla jeho znepokojení.
Olízl si rty, které mu neuvěřitelně vyschly, až to bolelo, a řekl jí, co cítil. Arya se zasmála a natáhla se
dozadu. Oči měla těžké a víčka napůl zavřená. „Tak to má být. Pocity odezní se svítáním. Do té doby
se uvolni a vychutnej si je.”
Eragon se sebou chvíli bojoval, když přemýšlel, jaké kouzlo by mohl použít k očištění své mysli, pokud
by to samozřejmě pomohlo, ale pak se rozhodl, že bude Arye věřit a následoval její radu.
Když se svět kolem něj zalomil, uvědomil si Eragon, nakolik je závislý na svých smyslech při určování
toho, co je skutečné. Byl by přísahal, že tam ta blikající světýlka skutečně byla, přestože rozumová
část jeho mysli věděla, že to bylo pouze přelud vyvolaný účinky faelnirvu.
Dál s Aryou konverzovali, ale jejich konverzace byla stále méně souvislá a smysluplná. Eragon byl ale
přesvědčen, že cokoliv řekli bylo životně důležité, přestože nebyl schopen vysvětlit, proč a ani si nebyl
schopen uvědomit, o čem vlastně ještě před chvílí mluvili.
Po chvilce uslyšel hluboký hrdelní zvuk trubky odněkud z tábora. Nejprve ho napadlo, že si
představuje rytmické tóny, ale pak uviděl, že Arya také zvedla hlavu a otočila se ve směru hudby,
jakoby to také slyšela. Eragon nevěděl, kdo nebo proč hraje. Bylo mu to jedno. Bylo to jako kdyby se
melodie objevila z temnoty noci, jako vánek, stejně osamělá a bezmocná.
Poslouchal s hlavou zvrácenou dozadu a s přivřenými víčky, zatímco jeho mysl byla plná obrazů,
vyvolaných faelnirvem, kterým píseň dodávala tvar. Postupně se melodie stávala čím dál divočejší a
její dříve žalostné tóny se stávaly naléhavějšími, zatímco se dostávali do tak rychlého,
komplikovaného a neodbytného, tak “znepokojujícího”, že se Eragon začal bát o bezpečnost
hudebníků. Hrát tak rychle a s takovou dovedností nebylo přirozené, dokonce ani pro elfa. Vroucí tón
hudby Aryu rozesmál, nelenila a postavila se na nohy, kde zvedla ruce do vzduchu. Dupla nohou a
tleskla - jednou, dvakrát, třikrát - a k Eragonově úžasu, začala tančit. Její pohyby byly zpočátku
pomalé, ale brzy se její tempo začalo zvyšovat, dokud se nepřizpůsobilo rytmu hudby. Píseň brzy
vyvrcholila, pak začala postupně ztrácet na intenzitě, jak se varhany znovu rozezněly a rozptýlily tóny
melodie. Ale dříve, než hudba skončila, Eragon pocítil náhlé svědění a měl nutkání se poškrábat na
pravé dlani. Ve stejném okamžiku ucítil bodnutí v podvědomí, jako by ho chtělo varovat před
nebezpečím. O sekundu později zařval drak nad jeho hlavou.
Eragona polil studený strach. Řev nepatřil Safiře.
143
SLOVO JEZDCE
E
ragon popadl Brisingr a pak s Aryou vyběhli ze stanu. Venku Eragon zavrávoral a padl na
kolena. Zdálo se mu, jakoby se pod ním kousek propadla zem. Svíral trs trávy jako oporu a
čekal, až ta závrať zeslábne. Vzhlédl a musel přivřít oči. Světlo, vrhané pochodněmi bylo
bolestivě jasné; plameny před ním tančily jako ryby v moři, jakoby vyplouvaly z olejem nasáklých
hadrů pochodní.
Rovnováha je pryč, pomyslel si Eragon. Nemohu věřit tomu, co vidím. Musím vyčistit svou mysl.
Musím –
Zaznamenal stín pohybu. Přikrčil se. Safiřin ocas se prohnal těsně nad ním, minula jeho hlavu jen o
několik palců, pak srazila jeho stan a rozlámala dřevěné stanové tyče jako suché větvičky. Vztekle
zavrčela a máchla do prázdna, jak se snažila dostat na nohy. Pak celá zmatená přestala.
Maličký, co –
Přerušil ji zvuk podobný silné vichřici a z černočerné oblohy se snesl Trn, rudý jako krev a zářící jako
milion pohyblivých hvězd. Přistál poblíž Nasuadina stanu a země se zachvěla pod tou tíhou.
Eragon uslyšel křik Nasuadiných stráží; pak Trn máchl pravou přední tlapou a polovina hlasů rázem
utichla. Z lanové konstrukce, kterou měl červený drak na zádech, seskočilo několik desítek vojáků a
hnali se dopředu. Bodali do stanů a poráželi stráže, které se k nim vrhaly.
Rohy troubily na poplach po celém tábořišti. V tu chvíli k nim dolehly zvuky boje poblíž vnějších
obranných hlídek – druhý útok ze severu - pomyslel si Eragon.
Kolik vojáků tam mají? Ptal se v duchu. Jsme obklíčeni?
Panika v něm rostla tak rychle, že téměř přebila jeho rozum a býval by se vydal slepě do noci. Jen
vědomí, že za jeho reakci může faelnirv, ho udržela na místě. Zašeptal kouzlo pro rychlé hojení,
doufal, že by mohlo vyrovnat účinky likéru, ale bezúspěšně. Byl trochu zklamaný, ale opatrně se
postavil, pozvedl Brisingr a přidal se k Arye. Stáli bok po boku, když se na ně hnalo pět vojáků. Eragon
si nebyl jistý, jak by je oni dva s Aryou mohli porazit. Ne v tomhle stavu.
Muži nebyli dál než dvacet stop od nich, když Safira zavrčela a udeřila ocasem o zem. Vojáci popadali.
Eragon – který cítil, co se Safira chystala udělat – chytil Aryu, a ona se chytila jeho. Vzájemným
podpíráním se jim podařilo zůstat stát. V tu chvíli Blödhgarm a druhý elf Laufin vyběhli z bludiště
stanů a pobili těch pět vojáků dříve, než se stihli zase postavit na nohy. Další elfové jim byli v patách.
Jiná skupina vojáků, čítající přes dvacet mužů, běžela směrem k Eragonovi a Arye, skoro jako kdyby
přesně věděli, kde je hledat.
Elfové utvořili řadu před Eragonem a Aryou. Ale dříve než byli vojáci na dosah mečů, rozletěly se
dveře jednoho ze stanů a Angela zařvala na vojáky. Vojáci nechápali, co se děje. Bylinkářka měla na
sobě červenou noční košili, kudrnaté vlasy rozcuchané a v každé ruce jeden hřeben na vlnu. Hřebeny
byly skoro tři stopy dlouhé a na obou koncích měly dvě řady ocelových zubů. Zuby byly delší než
Eragonovo předloktí a byly ostré jako jehly – věděl, že kdo se o ně píchne, může zemřít na otravu krve
z nečištěné vlny, na kterou se používaly.
Dva vojáci padli, jak Angela zaryla hřebeny do jejich boků. Zuby projely jejich kroužkovou košilí jako
nic. Bylinkářka byla skoro o stopu menší než někteří vojáci, ale nejevila jedinou známku strachu, když
mezi nimi proplouvala. Naopak, byla ztělesněním zuřivosti, v očích měla odhodlaný výraz, vlasy jí
divoce vlály a do toho řvala z plných plic.
Vojáci utvořili kolem Angely kruh, takže ji Eragon ztratil z dohledu. Na moment se obával, že by ji
mohli přemoci.
Pak se odněkud z tábora zjevil Solembum, vydal se směrem ke skupině vojáků. Uši měl přitisklé k
hlavě. Další kočkodlaci ho následovali: dvacet, třicet, čtyřicet – celá smečka a všichni ve své zvířecí
podobě. Nocí zazněla kakofonie prskání, mňoukání a výkřiků, když kočkodlaci zaútočili na vojáky.
Srazili je k zemi a zarývali do nich drápy a zuby. Vojáci se bránili, jak nejlépe uměli, ale s velkými
chlupatými šelmami se nemohli měřit.
Celá ta událost od doby, co se objevila Angela až po souboj s kočkodlaky proběhla takovou rychlostí,
že Eragon stěží mohl jakkoliv reagovat. Když se kočkodlaci vrhli na vojáky, zamrkal a olízl si vyprahlé
rty. Všechno okolo mu připadalo jako ve snu.
Pak Safira řekla: Rychle, na můj hřbet, a přikrčila se, aby na ní vylezl.
„Počkej,“ řekla Arya a položila dlaň na jeho ruku. Zamumlala několik vět ve starověkém jazyce.
144
V následujícím okamžiku uviděl Eragon zase reálný svět a získal plnou kontrolu nad svým tělem.
Vděčně se na Aryu podíval, odhodil pochvu Brisingru mezi zbytky svého stanu a vyšplhal Safiře po
pravé přední noze. Usadil se do obvyklé pozice na konci jejího krku. Bez sedla se ostré hrany šupin
zarývaly do vnitřní strany jeho stehen. Ten pocit si moc dobře pamatoval z doby jejich prvního letu.
„Potřebujeme Dauthdaert,“ zakřičel dolů na Aryu. Kývla hlavou a běžela ke svému stanu, vzdálenému
několik set stop, na východní straně tábora.
Nějaké další vědomí, ale nikoliv Safiřino, se snažilo dotknout Eragonovy mysli, proto se ponořil do
svých myšlenek, aby se chránil. Pak si uvědomil, že to je Glaedr a dovolil zlatému drakovi proniknout
skrz jeho ochrany.
Budu ti pomáhat, řekl Glaedr. V těch slovech Eragon cítil obrovskou pěnící nenávist k Trnovi a
Murtaghovi. Zuřivost, která se zdála dostatečně mocná, aby spálila celý svět na popel.
Spojte se mnou své mysli, Eragone, Safiro. Ty také, Blödhgarme, a ty, Laufine a všichni ostatní vašeho
druhu. Dovolte mi, abych se díval vašima očima a poslouchal vašima ušima, pak vám budu moci
poradit, co máte dělat a v pravou chvíli vám půjčit svoji sílu.
Safira vyrazila kupředu, částečně letěla, částečně plachtila nad střechami stanů směrem k obrovské
postavě Trna. Elfové je následovali a po cestě zabili každého vojáka, který se jim připletl do cesty.
Safira měla výhodu výšky, protože Trn byl stále ještě na zemi. Zatočila k němu – měla v úmyslu přistát
na jeho zádech a stisknout čelisti okolo jeho krku – ale jak ji červený drak uviděl přilétat, odfrkl a
otočil se směrem k ní. Krčil se jako malý psík, když čelí většímu hafanovi.
Eragon si ještě všiml, že Trnovo sedlo je prázdné, pak se drak otočil a udeřil Safiru svou silnou
svalnatou přední nohou. Těžká tlapa rozrazila vzduch s hlubokým svistem. V tom šeru vypadaly jeho
drápy řekvapivě bělostné.
Safira se stočila na bok, aby se vyhnula úderu. Země a nebe se roztočily okolo Eragona a on se
najedou díval nahoru na tábor, kde Safira roztrhla něčí stan špičkou svého křídla.
Síla obrátky s Eragonem trhla, a odtáhla ho od Safiry. Cítil, jak její šupiny kloužou pod jeho nohama.
Zatnul stehna a pevněji sevřel osten před sebou, ale Safiřin pohyb byl příiš prudký, aby se udržel.
Sevření povolilo a on se ocitl ve vzduchu. Nevěděl, kde je nahoře a kde dole, ale i když padal, pevně
se držel Brisingru a ujistil se, že ostří nesměřuje k jeho tělu. S ochranými kouzly nebo bez nich, meč
ho vždycky mohl zranit díky Rhunönovu kouzlu.
Maličký!
“Letta! zakřičel Eragon a s cuknutím zastavil ve vzduchu, méně než deset stop nad zemí.
I když se svět pod ním ještě několik okamžiků nepřestával točit, koutkem oka spatřil Safiřin blýský
obrys, jak kolem něj zakroužila, aby ho zachránila.
Trn zařval a pokropil řady stanů mezi ním a Eragonem vrstvou bílých horkých plamenů, které šlehaly
k nebesům. Následoval mučivý výkřik mužů, kteří byli ve stanech upáleni. Eragon zdvihl ruku, aby si
chránil obličej. Kouzla ho chránila před vážným zraněním, ale to vedro bylo velmi nepříjemné.
Jsem vpohodě, neotáčej se, řekl nejen Safiře, ale i Glaedrovi a elfům.
Musíš je zastavit. Potkáme se u Nasuadina stanu. Cítil Safiřin nesouhlas, ale změnila směr a
pokračovala v útoku na Trna. Eragon povolil kouzlo a dopadl na zem. Přistál jemně na špičkách a
hned vstartoval mezi hořící stany. Mnohé se bortily k zemi, pokaždé se sprškou oranžových jiskřiček.
Dým a zápach spálené vlny stěžovaly Eragonovi dýchání. Kašlal a slzely mu oči, takže pořádně neviděl
dolů. Několik set stop před ním zápasila Safira s Trnem jako dva obři. Eragon pocítil zvířecí strach. Co
to dělal, proč běžel směrem k nim? K páru zuřivě propletených obrů, vždyť každý z nich je větší než
dům – a v Trnově případě větší než dva. A každý vybavený drápy, tesáky a ostny, které byly větší než
Eragonovo celé tělo. I když původní nával strachu ustoupil, stále v něm zůstávala trocha úzkosti
Doufal, že Roran s Katrinou jsou v bezpečí. Jejich stan byl na druhé straně tábořiště, ale Trn a jeho
vojáci se mohli kdykoliv vydat jejich směrem.
„Eragone!“ Arya běžela dlouhými skoky mezi hořícími sutinami, v levé ruce třímala Dauthdaert.
Vyřezávané kopí obklopoval jemně zelený oblak, viditelný i mezi oslňujícími plameny. Vedle ní klusal
Orik, který prorážel ohnivé jazyky plamenů, jakoby to byly jen obláčky páry. Trpaslík neměl košili ani
helmu. Držel pouze starověké válečné kladivo Volund v jedné ruce a malý kulatý štít v druhé. Oba
konce kladiva byly ušpiněné od krve. Eragon je uvítal zdvihnutím ruky a radostným výkřikem. Byl rád,
že má přátele po boku. Arya ho doběhla a podávala mu kopí, ale Eragon zavrtěl hlavou: „Nech si ho!“
Budeme mít lepší šanci zastavit Trna, pokud ty budeš mít Niernen a já Brisingr.
145
Arya přikývla a stiskla kopí ještě pevněji. Poprvé Eragona napadlo, zda by jako elfka dokázala zabít
draka. Pak opustil tyhle myšlenky, pokud u Aryi bylo něco jisté, pak to, že vždycky udělá, co je
potřeba, bez ohledu na obtížnost toho úkolu.
Trn zasekl drápy Safiře pod žebra. Eragon zalapal po dechu a společným poutem pocítil její bolest. Z
Blödhgarmovy mysli se dozvěděl, že elfové bojují poblíž draků. Ani oni se neodvážili přiblížit k Safiře a
Trnovi, aby nebyli ušlapáni obrovskými tlapami.
„Támhle“ řekl Orik a ukázal kladivem na skupinu vojáků postupující mezi zničenými stany. „Nech je“
řekla Arya. „Musíme pomoct Safiře.“ Orik zabručel: „No tak jo, jdeme.“
Všichni tři vyrazili dopředu, ale Eragon s Aryou brzy nechali Orika daleko za sebou. Žádný trpaslík
nebyl schopný s nimi udržet krok, dokonce ani tak silný a schopný jako Orik.
„Pokračujte!“ volal Orik za nimi. „Doběhnu vás, jak nejrychleji umím!“
Když Eragon uhýbal kusu hořící látky, která se vznášela ve vzduchu, spatřil Nar Garzhvoga mezi
skupinou deseti vojáků. Rohatý Kull vypadal zvláštně v narudlém světle plamenů, s vyceněnými
tesáky a se stíny na hustém obočí byl krutý a nemilosrdný. Holýma rukama zvedal vojáky ze země a
trhal jim končetiny, jako by Eragon otrhával pečené kuře.
Pár kroků před nimi končily spálené stany. Na druhé straně plamenů bylo všechno v jednom zmatku.
Blödhgarm a dva jeho kouzelníci čelili čtyřem mužům v černých róbách, Eragon v nich viděl
kouzelníky království. Nikdo z mužů ani z elfů se nepohnul, přestože jejich tváře ukazovaly obrovské
napětí. Desítky vojáků ležely mrtvy na zemi, ale pár z nich se ještě pohybovalo. Měli tak vážná
zranění, že museli být imunní vůči bolesti. Neviděl zbytek elfů, ale cítil jejich přítomnost na druhém
konci Nasuadina stanu, který stál uprostřed toho zmatku.
Smečky kočkodlaků honily vojáky tam a zpět po pasece okolo stanu, král Půlpacka a jeho společník
Stínolovec vedli dvě z těchto smeček, Solembum vedl třetí.
Poblíž Nasuadina stanu stála také bylinkářka v souboji s velkým statným mužem – bojovala svými
hřebeny, on s kyjem v jedné a cepem v druhé ruce. Vypadalo to, že síly jsou vyrovnané přes všechny
rozdíly v pohlaví, váze, výšce, rozsahu a vybavení.
Eragona překvapilo, že uviděl Elvu, jak sedí na sudu. Zázračná dívka měla ruce založené na prsou a
vypadala smrtelně nemocná. Ona se také účastnila bitvy, i když svým vlastním jedinečným způsobem.
Před ní stál tucet vojáků a Eragon viděl, že ona k nim rychle promlouvá, aniž by hýbala ústy. Jak
mluvila, každý voják reagoval jinak. Jeden stál na místě jako zařezaný, neschopen pohybu; jiný ztuhl a
zakryl si obličej dlaněmi; další si klekl a probodl si hrudník dlouhou dýkou; jeden odhodil všechny
zbraně a utíkal přes tábor; a další z nich blábolil jako blázen. Nikdo z nich proti ní nepozvedl svůj meč
a nikdo z nich nezaútočil na nikoho jiného.
Nad tou vší melou se vznášely dvě živoucí hory – Safira a Trn. Zvedli se od Nasuadina stanu a létali v
kruzích, poráželi stany řadu za řadou. Špičky plamenů jim šlehaly z nosu a mezerami mezi šavlovitými
zuby.
Eragon zaváhal. Směsice zvuků a pohybů byla tak zmatená, nebyl si jist, kde ho teď potřebovali
nejvíc. Murtagh? Zeptal se Glaedra.
Musíme ho najít, jestli je tady. Necítím jeho mysl, ale je těžké to poznat, když je tu tolik lidí a magie na
jednom místě. Díky mentálnímu spojení věděl Eragon, že zlatý drak má mnohem víc práce než jen
rozprávět s ním. Glaedr současně naslouchal myšlenkám Safiry a elfů a navíc pomáhal Blödhgarmovi
a jeho dvěma společníkům v mentálním souboji proti kouzelníkům království.
Eragon si byl jist, že budou schopni kouzelníky porazit, stejně jako si byl jist, že Angela a Elva se ubrání
samy.
Safira už byla na několika místech raněná a horkotěžko dokázala Trnovi bránit v útoku na zbytky
tábora. Eragon sklouzl pohledem na Dauthdaert v Aryině ruce a pak zpět na masivní siluety draků.
Musíme ho zabít, pomyslel si s těžkým srdcem. Pak jeho oči spočinuly na Elvě a v hlavě se mu vylíhla
nová myšlenka. Dívčina slova byla mnohem účinější než jakákoliv zbraň. Každý, dokonce i Galbatorix,
by podlehl. Kdyby se dostala k Trnovi, mohla by ho zahnat zpátky.
Ne! Zavrčel Glaedr. Ztrácíš čas, maličký. Běž za svým drakem – teď! Potřebuje tvou pomoc. Musíš zabít
Trna, ne ho zastrašit, aby uletěl! Je zlomený, a nemůžeš ho nijak zachránit.
Eragon si vyměnil pohledy s Aryou. „Elva by byla rychlejší,“ řekl.
„My máme Dauthdaert—“
„Příliš nebezpečné. Příliš obtížné.“
146
Arya zaváhala, pak přikývla. Společně vyběhli za Elvou. Dříve než k ní doběhli, uslyšel Eragon tlumený
výkřik. Otočil se a hrůzou zkameněl – Murtagh právě vycházel z Nasuadina stanu a vláčel Nasuadu za
zápěstí. Měla rozcuchané vlasy, na tváři ošklivý škrábanec a žluté šaty na několika místech potrhané.
Nakopla Murtagha do kolene, ale noha se jí odrazila kouzlem, které Murtagha chránilo. Přitáhl si ji
blíž ostrým trhnutím a zbavil ji vědomí jednou ranou do spánku pomocí hrušky Zar’rocu. Eragon s
křikem vyrazil k nim. Murtagh se na něj podíval jen letmo. Pak vrátil meč do pochvy, přehodil si
Nasuadu přes rameno, klekl si na jedno koleno a sklonil hlavu, jako by odříkával modlitbu.
Eragona vyrušily jehličky bolesti od Safiry, pak vykřikla: Pozor, on mi unikl! Eragon se drápal přes
hromady mrtvých těl směrem k Murtaghovi. Zariskoval a pohlédl vzhůru. Trnovo lesklé břicho a
sametová křídla zastínila polovinu hvězd na obloze. Červený drak v lehkých kroužcích klesal dolů, jako
obrovský těžký list. Eragon seskočil po straně a odkutálel se za stan, snažil se udržet od draka
dostatečnou vzdálenost. Do ramene se mu zabořil kámen, jak drak přistál. Bez zpomalování natáhl
Trn pravou přední nohu a sevřel ohromnou tlapu kolem Murtagha a Nasuady. Drápy se zabořil do
země, a když zvedl ty dva, zůstala po nich jen několik stop hluboká jáma. S triumfálním zaburácením a
kostirozechvívajícím duněním mávajících křídel nabral směr od tábora. Z místa kde spolu předtím
zápasili, se zvedla Safira a začala je pronásledovat. Stužky krve jí vytékaly ze stop po zubech a drápech
po celých nohou. Byla rychlejší než Trn, ale i kdyby ho dostihla, Eragon si nedokázal představit, jak by
dokázala zachránit Nasuadu, aniž by ji při tom zranila.
Závan vzduchu mu načechral vlasy, jak kolem něj prosvištěla Arya. Vyběhla na navršené sudy a
vyskočila. Odraz ji vynesl vysoko do vzduchu, výš, než kam by kterýkoliv jiný elf mohl vyskočit bez
pomoci.Natáhla se, chytila Trna za ocas a houpala se na něm jako přívěšek na řetízku.
Eragon pokročil půl kroku dopředu, jakoby ji chtěl zastavit, pak zaklel a zavrčel. „Audr!“
Kouzlo vylétlo k obloze jako šíp z luku. Vyhledal Glaedra a starý drak mu poskytl dostatek energie, aby
udržel stoupání. Eragon pálil energii bez rozmyslu, nedbaje na cenu, chtěl pouze dosáhnout na Trna
dřív, než se něco hrozného stane Nasuadě nebo Arye. Když byl na úrovni Safiry, viděl, že Arya už šplhá
po Trnově ocasu. Přidržovala se ostnů jeho páteře pravou rukou, používala je jako příčky na žebříku.
Levou rukou zapichovala Dauthdaert do Trnova těla a pomáhala si tím výš a výš. Trn se kroutil a otáčel
a chňapal po ní, jako kůň, kterého otravuje moucha, na niž nedosáhne. Pak rudý drak přitáhl křídla a
nohy a se vzácným nákladem přitisknutým k hrudníku se pustil přímo k zemi ve spirále smrti.
Dauthdaert se vytrhl s Trnova masa a Arya se k němu musela vyklonit, protože se držela ostnu jenom
pravou rukou – svou slabou rukou, kterou si zranila v katakombách pod Dras-Leonou. Prsty brzy
povolily a ona spadla z Trna, ruce a nohy vytrčené jako paprsky kola. Nepochybně bylo výsledkem
jejího kouzla, že se otáčení zpomalilo, až ustalo, stejně jako pád, zničeho nic zase stoupala vzhůru k
noční obloze, osvětlená pouze jasem Dauthdaertu, který stále držela. Eragonovi připadala jako velká
zelená vážka. Trn opět roztáhl křídla a otočil se směrem k ní. Ona otočila hlavou, aby se podívala na
Safiru; a pak se obrátila ve vzduchu a přenesla se Trnovi tváří v tvář. Před Trnovými čelistmi vyskočilo
zlé světýlko těsně předtím, než se vyvalil nekonečný proud plamenů a zahalil Aryu. Bylo vidět, jako
plameny olizují její siluetu. V té době už byl Eragon necelých padesát stop od ní –
dostatečně blízko, aby horko ovanulo i jeho tváře.Plameny ustaly a Eragon uviděl, jak Trn nechal Aryu
a snažil se k ní otočit co nejrychleji zády tak, aby neztratil svůj náklad. Švihl ocasem rychleji, než by
ona vůbec stihla pomyslet na únik.
„Ne!“ zakřičel Eragon.
Ozvalo se křupnutí, když Aryu šlehl Trnův ocas. Odkoplo ji to do tmy, jako když vystřelí z praku a
Dauthdaert jí vypadl z ruky. Jeho světlo brzy zesláblo, jak oba dva zmizeli v hloubce.
Eragon měl pocit, že se mu kolem těla utahují železné pásy a snaží se ho zbavit dechu. Trn mizel v
dálce, ale Eragon by ho stále ještě mohl předhodit, kdyby si od Glaedra vzal víc energie. Jejich spojení
ale sláblo a Eragon nemohl doufat, že by se mu podařilo porazit Murtagha s Trnem bez pomoci ve
vzduchu. Murtagh měl přece k dispozici mnohem více Eldunarí než on. Eragon zaklel, ukončil kouzlo,
které ho drželo ve vzduchu a střemhlav se vrhl za Aryou.
Vítr mu svištěl v uších, trhal mu vlasy a oblečení na kousky, kůži na tvářích mu tlačil k lebce a oči se
mu zúžily na tenké štěrbiny. Nějaký hmyz mu narazil do krku, ale bolelo to, jakoby dostal kamenem.
Během pádu hledal myslí Aryino vědomí, ale cítil jen záblesk bytí někde pod sebou, když pod ním
vyrazila Safira. Šupiny měla matné v záři hvězd. Otočila se hlavou dolů a předníma tlapama se natáhla
pro malý tmavý předmět.
147
Bolest projela vědomím, kterého se Eragon dotkl a pak všechny myšlenky zmizely a on už nic necítil.
Mám ji, maličký, řekla Safira.
„Letta“ vykřikl Eragon a zastavil se. Podíval se znovu za Trnem, ale viděl jen temnotu a hvězdy. Z
východu uslyšel dvakrát tlumené máchnutí křídly, ale jinak bylo úplné ticho.
Přeletěl pohledem tábor Vardenů. Sem tam byly vidět záplaty oranžového ohně a stoupající dým.
Stovky stanů ležely zmuchlané v blátě a s nimi bůhví kolik mužů, kterým se nepodařilo utéct, než je
Trn se Safirou pošlapali.To ale nebyly jediné oběti útoku. Z výšky nemohl Eragon vidět přímo těla, ale
věděl, že vojáci jeho armádě uštědřili hluboké rány. Eragon ucítil v puse chuť popela. Třásl se na
celém těle, v očích slzy nenávisti. Strach a pocit marnosti mu zamlžily oči. Arya byla zraněná – možná
dokonce mrtvá. Nasuada byla pryč, zajatá a brzy bude vydaná na milost Galbatorixovým
nejšikovnějším mučitelům. Eragona zaplavila beznaděj.
Jak teď mohou pokračovat dál? Jak by mohli doufat ve vítězství, když je nepovede Nasuada?
148
SHROMÁŢDĚNÍ KRÁLŮ
K
dyž Safira přistála v táboře Vardenů, Eragon se spustil po jejím boku a běžel k trávě, kde
jemně uložil Aryu. Elfka ležela tváří dolů, ochable a bez hnutí. Když ji Eragon přetočil, její oči
se pootevřely.
"Trn ... Co je s Trnem?" Zašeptala.
Utekl, řekla Safira.
"A... Nasuada? Zachránil jsi ji? "
Eragon sklopil hlavu a odmítavě s ní zavrtěl. Po Aryině tváři přeběhl stín smutku. Zakašlala, trhla
sebou a posadila se. Z koutku jejích úst tekl pramínek krve.
"Počkej," řekl Eragon, "Nehýbej se.” Pohlédl na Blödhgarma.
"To není potřeba." Arya se chytila jeho ramene, zvedla se na nohy a opatrně se narovnala. Její dech se
zastavil, jak se její svaly natáhly, a Eragon uviděl bolest, kterou se snažila skrýt.
"Jsem jen pohmožděná, ne zlámaná. Moje ochrany mě ochránily před nejhorším z Trnových úderu."
Eragon byl sice na pochybách, ale akceptoval její názor.
Co teď? Zeptala se Safira, přicházejíc blíže k nim. Ostrý pižmový pach její krve dráždil Eragona
v nose.
Eragon se ohlédl dokola na plameny a poničený tábor. Znovu myslel na Rorana a Katrinu a přemýšlel,
jestli přežili útok. Co teď?
Okolnosti odpověděly na jeho otázku. Z kouře vyběhlo několik zraněných vojáků a zaútočilo na něj a
Aryu. Než se s nimi Eragon vypořádal, dorazilo ještě osm elfů. Poté co je Eragon přesvědčil, že není
zraněný, elfové se začali věnovat Safiře a trvali na tom, že jí vyléčí kousnutí a škrábance od Trna, i
když věděli, že by to Eragon nejraději udělal sám. Jelikož léčba vyžadovala několik minut, Eragon
nechal Safiru s elfy a spěchal zpět uličkami mezi stany k místu nedaleko Nasuadina stanu, kde
Blödhgarm a ostatní elfští kouzelníci byli stále semknutí v myšlenkovém souboji se zbývajícími čtyřmi
nepřátelskými mágy.
Poslední kouzelník klečel na zemi, čelo měl opřené o kolena a ruce kolem krku. Místo, aby přidal své
vědomí k neviditelnému souboji, Eragon došel ke kouzelníkovi, chytil ho za rameno a křikl: "Ha!"
Kouzelník se zachvěl, lekl se a vyrušení dovolilo elfům překonat jeho zábrany. Eragon to věděl,
protože muž se křečovitě povalil, oči se mu protočily a z úst se mu valila žlutá pěna. Brzy přestal
dýchat.
Eragon krátce řekl Blödhgarmovi a dvěma zbývající elfům, co se stalo Aryi a Nasuadě. Blödhgarmova
srst se zježila a jeho žluté oči žhnuly hněvem. Ale jediná poznámka, kterou řekl, byla ve starověkém
jazyce: "Temné časy jsou před námi, Stínovrahu." Pak poslal Yael, aby našla Dauthdaert z místa, kde
spadl.
Společně Eragon, Blödhgarm a Uthinarë, elf, který zůstal s nimi, procházeli táborem, shromažďoval a
zabíjeli zbývající vojáky, kteří uprchli před zuby kočkodlaků a meči mužů, elfů, trpaslíků a urgalů.
Použili magii, aby uhasili některé větší požáry, které zhasly stejně jednoduše, jako plamen svíčky.
Celý ten pocit ohromení a hrůzy sevřel Eragona a táhl ho dolů jako hromadu promočené ovčí vlny a
těžko dokázal myslet na něco jiného než smrt, porážku a selhání. Cítil, jakoby se svět okolo něj
rozpadal - jakoby se všechno, o co se Vardenové snažili, odvíjelo rychle a nemohl udělat nic, aby
získal kontrolu. Pocit bezmoci oslabil jeho vůli dělat něco jiného, než sedět v koutě a poddat se
utrpení. Přesto však odmítl vyhovět nutkání, protože pokud ano, pak by mohl také být mrtvý. Proto
pokračoval v práci spolu s elfy i navzdory svému zoufalství.
Jeho náladu nezlepšilo ani to, když se ozval Glaedr a řekl: Kdybyste mě poslouchali, mohli jsme
zastavit Trna a zachránit Nasuadu.
A možná jsme neměli, řekl Eragon. Nechtěl o tom více diskutovat, ale musel dodat: Dovolil jsi, aby
mrak hněvu zatemnil tvůj zrak. Zabití Trna nebylo jediným řešením, ani bys neměl chtít tak rychle
zabít jednoho ze zbývajících z tvého druhu.
Nemysli si, že mě můžeš poučovat, mládě! odsekl Glaedr, nemůžeš porozumět tomu, co jsem ztratil.
Rozumím víc než dost, odpověděl Eragon, ale Glaedr už opustil jeho vědomí a Eragon si pomyslel, že
ho už neslyšel.
Eragon právě uhasil jeden oheň a blížil se k dalšímu, když ho Roran doběhl a popadl za rameno. "Jsi
zraněný?"
149
Eragon pocítil úlevu, když viděl svého bratrance živého a zdravého.
"Ne," řekl.
"A Safira?"
"Elfové právě ošetřili její rány. Co Katrina? Je v bezpečí?"
Roran přikývl a jeho postoj se trochu uvolnil, ale jeho výraz byl stále utrápený. "Eragone," řekl a
přiblížil se, "co se stalo? Co se děje? Viděl jsem Jörmundura běhat jako slepici s useknutou hlavou a
Nasuadiny stráže zachmuřené jako smrt a nikdo mi nic nechce říct. Jsme stále v nebezpečí? Zaútočí
Galbatorix? "
Eragon se rozhlédl kolem, a pak vzal Rorana stranou, kde je nikdo nemohl slyšet."Nikomu to
neřekneš. Alespoň teď ne," varoval ho.
"Máš mé slovo."
Několika krátkými větami Eragon shrnul Roranovi situaci. Dokud neskončil, Roranův výraz byl stále
více a více zoufalý. "Nemůžeme Vardeny rozpustit!" řekl.
"Samozřejmě, že ne. To se nestane, ale král Orrin se možná bude snažit převzít velení, nebo - "Eragon
se ztišil, když skupina bojovníků prošla kolem. Pak řekl: "Budeš při mě stát, že? Možná budu
potřebovat tvou pomoc."
"Mou pomoc? Nač bys potřeboval moji pomoc? "
"Celá armáda tě obdivuje, Rorane, dokonce i urgalové. Ty jsi Kladivo, hrdina Aroughs, a tvůj názor má
váhu. To by mohlo být důležité "
Roran byl chvíli zticha, a pak přikývl. "Udělám vše, co bude v mých silách."
"Zatím jen dávej pozor na vojáky," řekl Eragon a vykročil k ohni, což byl jeho zamýšlený cíl. O půl
hodiny později, když v táboře znovu nastal klid a pořádek, posel informoval Eragona, že si Arya
vyžádala jeho okamžitou přítomnost ve stanu krále Orika. Roran a Eragon si vyměnili pohledy, a pak
vyrazili do severozápadní části tábora, kde si většina trpaslíků postavila své stany.
"Není jiná možnost," řekl Jörmundur. "Nasuadino přání je naprosto jasné. Ty, Eragone, musíš
zaujmout její místo a vést Vardeny jejím jménem."
Tváře všech uvnitř stanu byly přísné a neústupné. Tváře těch dvojnožců, jak by je nazvala Safira, to
Eragon věděl, byly zamračené a plné stínů. Jedině Safira se nemračila - její hlava byla prostrčená ve
vchodu, aby se mohla podílet na shromáždění - ale její rty byly ohrnuté, jakoby by se chystala zavrčet.
Rovněž byl přítomen král Orrin, purpurový plášť přikrýval jeho noční róbu; Arya, která vypadala
otřeseně ale odhodlaně; král Orik, který si na sebe našel košili z kroužkovaného brnění; král
kočkodlaků Grimrr Půltlapka, který měl ovázané rameno, kde ho pořezal meč; Nar Garhzvog,
shrbený, aby neuhodil svými rohy do stropu, a Roran, který stál u zdi stanu a poslouchal jednání bez
jakéhokoli komentáře.
Nikdo jiný nesměl vstoupit do stanu. Žádné stráže, rádci, služebníci, dokonce ani Blödhgarm nebo
ostatní elfové. Venku před vchodem stála stráž dvanácti mužů, trpaslíků a urgalů - jejichž úkolem bylo
zabránit komukoliv narušit setkání nehledě na nebezpečí. Na tkaninu, z níž byl stan zhotoven, bylo
použito nespočet narychlo vržených kouzel, které měly zabránit jakémukoliv odposlechu, jak
normálními metodami, tak i díky magii.
"Nikdy jsem to nechtěl," řekl Eragon dívaje se dolů na mapu Alagaësie, roztaženou uprostřed stanu.
"Nikdo z nás," řekl král Orrin ostrým tónem.
Od Aryi bylo moudré, pomyslel si Eragon, aby se setkání konalo v Orikově stanu. Král trpaslíků byl
znám tím, že byl velkým podporovatelem Nasuady a Vardenů - ale stejně tak to byl i Eragonův vládce
a nevlastní bratr - ale nikdo ho nemohl obvinit, že by chtěl Nasuadinu pozici, aniž by ho lidé
akceptovali jako náhradu.
Arya tímto posílila Eragonovo postavení a podkopala jejich kritiku, aniž si všimli, že ho podporuje
nebo že by je napadla. Eragon musel uznat, že byla daleko lepší v manipulaci než on nebo kdokoliv
jiný. Jediným rizikem bylo to, že by si ostatní mohli myslet, že Orik je jeho pánem, ale bylo to riziko,
které byl ochoten podstoupit za Orikovu podporu.
"Nikdy jsem to nechtěl," zopakoval, pak pozvedl svůj pohled, aby se podíval do pozorných očí kolem
něj. "Ale teď, po tom co se stalo, přísahám na hroby všech, jež jsme ztratili, že udělám vše, co je v
mých silách, abych jednal podle Nasuadina příkladu a dovedl Vardeny k vítězství nad Galbatorixem a
královstvím." Snažil se působit sebejistě, ale pravdou bylo, že obludnost této situace ho vyděsila, a
150
neměl vůbec ponětí, zda se hodil pro tuto roli. Nasuada byla působivě schopná a bylo troufalé si
vůbec pomyslet, že by zvládl i jen polovinu z toho, co ona.
"Velmi chvályhodné, jsem si jist," řekl král Orrin, "avšak Vardenové vždy pracují se svými spojenci, s
muži ze Surdy; s naším přítelem králem Orikem a trpaslíky z Beorských hor; s elfy a nyní v poslední
době i s urgaly vedenými Nar Garzhvogem a kočkodlaky. "Kývl směrem ke Grimrrovi, který mu krátce
pokývl. "Nebylo by dobré, aby nás lidé na veřejnosti viděli jeden s druhým nesouhlasit, že?”
"Samozřejmě."
"Určitě," řekl král Orrin. "Budete tedy pokračovat v diskusi o důležitosti této záležitosti, i když ji
provedla Nasuada?" Eragon zaváhal, ale než stihl odpovědět, Orrin zrekapituloval rozhovor: "Všichni
z nás" - pokynul směrem k ostatním ve stanu - "jsme riskovali hodně v tomto dobrodružství a všichni
oceníme, když nám nikdo nic nebude diktovat. Ani kdybychom s tím souhlasili. Upřímně řečeno,
navzdory tvým četným úspěchům, Eragone Stínovrahu, jsi stále mladý a nezkušený a nezkušenost
může mít katastrofální následky. Zbytek z nás má výhodu v tom, že jsme mnoho let vedli naše vojska
nebo sledovali ostatní, jak je řídí. Můžeme ti pomoci jít správným směrem a možná spolu nalezneme
cestu, jak se zbavit Galbatorixe.”
Vše co Orin řekl, byla pravda, pomyslel si Eragon - on byl mladý a nezkušený a potřeboval rady
ostatních - ale nemohl připustit, aby vypadal slabý.
Proto odpověděl, "buď v klidu, protože tě ujišťuji, že s tebou budu konzultovat vše, když to bude
nutné, ale moje rozhodnutí jako vždy zůstanou mými."
"Promiň mi, Stínovrahu, ale tomu se dá těžko uvěřit. Tvůj blízký vztah s elfy "- Orrin se podíval na Aryu
-" je běžně znám. Navíc si adoptovaný člen klanu Ingeitum, a tedy si podřízený vůdci klanu, což je král
Orik. Možná se mýlím, ale vypadá to pochybně, že by tvá rozhodnutí byla jen tvými. "
"Nejprve si mi říkal, ať poslouchám své spojence. Teď, abych neposlouchal. Možná bys chtěl, abych
poslouchal jen tebe samotného, není tomu tak?" Eragonův hněv narůstal, jak mluvil.
"Já bych preferoval, aby tvá rozhodnutí byla nejlepší pro zájmy našich lidí a ne jiné rasy!"
"Vždy byla," zavrčel Eragon. "A i budou. Dlužím svou oddanost Vardenům i klanu Ingeitum, ale i Safiře
a Nasuadě a samozřejmě i mé rodině. Mnozí si na mě dělají nárok stejně jako na vás, Vaše
Veličenstvo. Mým hlavním záměrem je porazit Galbatorixe a království. To vždy bylo, a i když zde
bude konflikt mezi mými loajalitami, tak si vybereme tu, která má přednost. Pochybujte o mých
rozhodnutích, když musíte, ale nepochybujte o mých motivech. A byl bych vám vděčný, kdybyste se
zdržel tvrzení, že jsem zrádce vlastní rasy!"
Orrin se zamračil, krev se mu nahrnula do obličeje a chystal se něco odseknout, ale hlasité BANG ho
přerušilo, když Orik praštil kladivem Volund o svůj štít.
"Dost bylo hloupostí!" Zvolal Orik a zamračil se. "Bojíš se o prasklinky v podlaze, přičemž celá hora se
nám chystá spadnout na hlavu!"
Orrinovy vrásky se prohloubily, ale nepokračoval více v daném tématu. Místo toho vzal číši vína ze
stolu a posadil se do křesla, odkud se zachmuřeně mračil na Eragona.
Myslím, že tě nenávidí, řekla Saphira.
Nebo nenávidí co já představuji. Tak či onak jsem pro něj překážka, kterou bude muset strpět. "Otázka,
která je před námi, je jednoduchá" řekl Orik. "Co budeme dělat, když je Nasuada pryč?" Položil kladivo
na stůl a přejel si rukou po hlavě. "Můj názor je, že situace je stejná jako ráno. Pokud nepřiznáme
porážku a nezažádáme o mír, máme jen jednu možnost: napochodovat do Urû'baenu tak rychle, jak
nás naše nohy ponesou. Nasuada sama se nikdy nechystala bojovat s Galbatorixem. To připadá vám "pokýval směrem k Eragonovi a Safiře -" a elfům. Nasuada nás dovedla daleko a bude nám velmi
chybět, ale nepotřebujeme ji, abychom pokračovali. Naše cesta připouští malou odchylku. Dokonce i
když byla s námi, neviděl jsem ji dělat nic jiného. Musíme jít do Urû'baenu, to je konec všeho."
Grimrr si hrál s malým černým nožíkem, zdánlivě lhostejný ke konverzaci.
"Souhlasím," řekla Arya. "Nemáme jinou možnost."
Nad nimi se sklonila velká Garzhvogova hlava, což způsobilo, že se stíny rozběhly po stěnách stanu.
"Trpaslík mluvil dobře. Urgralgra zůstanou s Vardeny tak dlouho, dokud bude Ohnivý meč
náčelníkem. Společně s ním a Ohnivým jazykem budeme vybírat dluh krve, kterou nám ten bezrohý
zrádce Galbatorix dluží."
Eragon se mírně posunul - nepohodlně.
151
"To je všechno dobré a správné," řekl Orrin, "ale já jsem ještě neslyšel, jak máme porazit Murtagha a
Galbatorixe, když se dostaneme do Urû'baenu.
"Máme Dauthdaert," řekl Eragon "spolu s ním můžeme -"
Král Orrin mávl rukou. "Ano, ano Dauthdaert. Nepomohl ti zastavit Trna a neumím si představit, že by
ti Galbatorix dovolil přijít s ním do jeho nebo Shruikanovy blízkosti. Dokonce to nemění fakt, že ses
stále nevyrovnal tomu zrádci. Hrome, Stínovrahu, ty dokonce nepředstavuješ problém ani pro svého
bratra a on je jezdcem ještě kratší čas než ty! "
Poloviční bratr, pomyslel si Eragon, ale držel jazyk za zuby. Neuměl najít způsob, jak by vyvrátil
Orrinovy argumenty; všechny byly opodstatněné a zahanbovaly ho.
Král pokračoval: "Šli jsme do války, protože jsme si mysleli, že najdeš způsob, jak vydržet
Galbatorixovu mimořádnou sílu. To nám Nasuada slíbila a ujistila nás. A teď se máme postavit
nejsilnějšímu mágovi v historii a nejsme o nic blíže k jeho porážce, než když jsme začali. "
"Šli jsme do války," říkal Eragon potichu, "protože to bylo poprvé od pádu jezdců, co jsme měli i
zanedbatelnou šanci svrhnout Galbatorixe. Ty to víš. "
"Jakou šanci?" Zakřenil se král. "Jsme loutky, my všichni, tančící podle toho, jak Galbatorix píská.
Jediný důvod, proč jsme se dostali tak daleko, je, že on nás nechal. Galbatorix nás chce dostat do
Urû'baenu. On nás chce dostat k sobě. Kdyby se staral o to, aby nás zastavil, tak by přiletěl k hořícím
pláním a rozdrtil nás tehdy a tam. Ale když tě jednou bude mít v dosahu, tak jednoduše udělá toto:
zničí nás.
Ovzduší ve stanu nabíralo na napětí.
Opatrně, řekla Safira Eragonovi - opustí svazek, pokud ho nepřesvědčíš.
Arya vypadala stejně znepokojená.
Eragon položil své ruce na stůl a na chvilku se zamyslel. Nechtěl lhát, ale musel najít způsob, jak oživit
v Orrinovi naději. Což bylo těžké pro něj samotného, protože on jí také moc neměl. Je tohle to, jak
bylo Nasuadě celou tu dobu, kdy nás shromažďovala a přesvědčovala, abychom šli dál, i když jsme
neviděli žádnou jasnou cestu?
"Naše pozice není až tak ... nejistá, jak jsi ji vylíčil, "řekl Eragon.
Orrin odfrkl a napil se z poháru.
"Dauthdaert je hrozba pro Galbatorixe," pokračoval Eragon, "to je naše výhoda. Bude se ho bát. Proto
ho alespoň trochu můžeme přinutit udělat to, co chceme my. I když ho nemůžeme použít, abychom
ho zabili, můžeme zabít Shruikana. Sice nejsou spojení jako jezdec a drak, ale Shruikanova smrt by ho
stále zranila na duši. "
"To se nikdy nestane," řekl Orrin. "Ví, že máme Dauthdaert, a proto udělá nezbytná opatření."
"Možná ne. Pochybuji, že ho Murtagh nebo Trn poznali."
"Oni ne, ale Galbatorix ano, když si projde jejich vzpomínky."
A bude vědět i o Glaedrově existenci, pokud mu o ní už neřekli, řekla Safira Eragonovi.
Eragonova nálada ještě více poklesla. Nenapadlo ho to, ale měla pravdu. Tolik k naději, že ho
překvapíme. Už nemáme žádné tajemství.
Život je plný tajemství. Galbatorix nemůže předpovědět, jak s ním budeme bojovat. V tom ho
přinejmenším můžeme zmást.
"Který z oštěpů smrti jsi našel, ó Stínovrahu?" Zeptal se Grimrr s naoko unuděným hlasem.
"Du Niernen-Orchidea."
Kočkodlak zamrkal a Eragon měl pocit, že byl překvapen, ale jeho výraz byl prázdný jako vždy.
"Orchidea? Je to on? Jak zvláštní, najít takovou zbraň v dnešních časech, konkrétně přesně tuto
zbraň"
"Proč?" Zeptal se Jörmundur.
Grimrrův malý růžový jazýček přejel po jeho zubech. "Niernen je pověstný."
Než stihl Eragon získat z kočkolaka více informací, ozval se Garzhvog a jeho hlas zněl jako broušení
kamenů. "Co je to za kopí smrti, o níž mluvíš, Ohnivý meči? Je to oštěp, který poranil Safiru v
Belatone? Slyšeli jsme o něm příběhy, ale byly zvláštní."
Eragon si opožděně vzpomněl, že Nasuada neřekla ani urgalům ani kočkodlakům, čím Niernen ve
skutečnosti byl. No, pomyslel si. Nedá se nic dělat.
Řekl Garzhvogovi o Dauthdaerte, a pak trval na tom, aby každý ve stanu složil přísahu ve starověkém
jazyce, že nebudou o oštěpu mluvit s nikým bez dovolení. Trošku mrmlali, ale nakonec každý
152
souhlasil, dokonce i kočkodlak. Možná nemělo smysl skrývat kopí před Galbatorixem, ale Eragon
považoval za dobré, pokud o Dauthdaerte lidé ve všeobecnosti nebudou vědět.
Když poslední z nich dokončil svou přísahu, Eragon zrekapituloval diskusi . "Takže, za prvé máme
Dauthdaert, a to je víc než předtím. Za druhé nechystám se čelit Murtaghovi a Galbatorixovi zároveň,
nikdy jsem to neměl v plánu. Když dorazíme do Urû'baenu, vylákáme Murtagha z města, a pak ho
obklíčíme. Když to bude nutné, i s celou armádou - spolu s elfy - a zabijeme nebo zajmem ho jednou
provždy." Podíval se dokola do každé tváře a snažil se na ně zapůsobit silou svého přesvědčení. "Za
třetí - a tomu musíte věřit hluboko v srdcích - Galbatorix není nezranitelný, jakkoli je silný. Možná
vyčaroval tisíce a tisíce ochran, aby se ochránil, ale navzdory jeho chytrosti a vědění jsou kouzla,
které ho umí zabít, pokud je vymyslíme. Možná vymyslím kouzlo, které bude jeho koncem, nebo
nějaký elf či člen Du Vrangr Gata. Galbatorix vypadá nedotknutelný, já vím, ale stále je tu nějaká
slabina, vždy je nějaká trhlina, do které můžete strčit čepel nože a bodnout nepřítele. "
"Pokud staří jezdci neuměli najít jeho slabinu, jak to dokážeme my?" Zeptal se král Orrin.
"Možná nevíme. Nic není jisté v životě a ještě méně ve válce. Ale když ho spojené síly kouzelníků pěti
ras nedokážou porazit, pak se musíme smířit s tím, že nám Galbatorix bude vládnout tak dlouho, jak
jen bude chtít, nic to nezmění. "
Ticho protlo stan, krátké a hluboké.
Pak Roran předstoupil. "Chtěl bych mluvit"
Eragon viděl na ostatních, jak si vyměnili pohledy.
“Řekni, co chceš Kladivo" řekl Orik přes Orrinovu velkou nechuť.
"Jde o toto: mnoho krve bylo prolito a mnoho slz vyplakáno, abychom se vrátili zpět. Byla by to
urážka pro ty, co zemřeli, a pro ty, co si pamatují mrtvých. Toto je možná bitva mezi bohy" Eragonovi připadal zcela vážný, když toto říkal - "ale já budu bojovat, dokud mě bohové nezničí, nebo
já nezničím je. Drak může zabít najednou deset tisích vlků, ale když deset tisíc vlků najednou zaútočí,
mohou zabít draka."
To je nepravděpodobné, odfrkla si Saphira v soukromí její a Eragonovy spojené mysli.
Roran se usmíval bez humoru. "A my máme draka na naší straně. Rozhodněte se, jak chcete, ale já jdu
do Urû'baenu a budu čelit Galbatorixovi, i kdybych měl jít sám."
"Ne sám," řekla Arya "Vím, že mluvím za královnu Islanzadí, když řeknu, že můj lid bude s tebou."
"Rovněž i můj," zahřměl Garzhvog.
"I náš," potvrdil Orik.
„I náš" řekl Eragon tónem, kterým doufal, že odradí nesouhlas.
Pak se po krátké pauze tito čtyři otočili ke Grimrrovi. Kočkodlak zavětřil a řekl, „Předpokládám, že tam
budu i já." Prohlédl si své ostré drápy. „Někdo musí nenápadně proniknout přes nepřátelské linie a
určitě to nebudou trpaslíci dunící kolem ve svých železných botách.“
Orik nadzvedl obočí, ale i když se cítil uražený, zakryl to šikovně.
Orrin vypil ještě dva poháry, pak si utřel ústa hřbetem ruky a řekl: „Výborně, jak si přeješ;
pokračujeme do Urû'baenu." Jeho pohár byl prázdný, tak se natáhl za lahví před ním.
153
LABYRINT BEZ KONCE
E
ragon i všichni ostatní strávili zbytek času na shromáždění diskuzí o praktických věcech:
komunikací – kdo měl komu odpovídat; přidělováním služeb, změnami v obraně tábora, a
hlídkami, které mají zabránit Trnovi nebo Shruikanovi v tom, aby se znovu přiblížili. Také
tím, jak sehnat nové vybavení pro ty, jejichž majetek byl zničen nebo spálen během útoku. Shodli se
také, že oznámení o tom, co se stalo Nasuadě, odloží do dalšího dne. Pro bojovníky bylo důležité, aby
si před svítáním co nejvíce odpočinuli. Jedinou věcí, o které se nebavili, byl pokus o osvobození
Nasuady. Bylo jisté, že jedinou cestou k osvobození Nasuady, bylo dobytí Urû’baenu. Než tam však
dojdou, může být s velkou pravděpodobností mrtvá, zraněná nebo připoutaná ke Galbatorixovi
přísahou ve starověkém jazyce. Proto se tomuto tématu vyhýbali, jako by bylo zakázané. Přesto byla
neustále přítomna v Eragonových myšlenkách. Pokaždé, když zavřel oči, viděl, jak ji Murtagh udeřil a
potom, jak ji Trnova šupinatá tlapa obklopí, a jak s ní červený drak odlétá do noci. Při této vzpomínce
se cítil ještě více nešťastný, ale nemohl ji dostat z mysli. Když se shromáždění rozešlo, Eragon naznačil
Roranovi, Jörmundurovi a Aryi, aby šli s ním. Ve stanu se jich pak zeptal na radu ohledně plánů na
další den.
„Rada starších ti bude dělat potíže, tím jsem si jistý,“ řekl Jörmundur. „Nejsi pro ně v politice tak
dobrý, jako Nasuada, a proto se toho budou snažit využít.“ Dlouhovlasý bojovník vypadal od útoku
nepřirozeně klidně, tak moc, že ho Eragon podezíral, že je na pokraji vzteku nebo slz, nebo možná
obojího.
„To nejsem,“ řekl Eragon.
Jörmund naklonil hlavu. „Nicméně je třeba, abys byl silný. Mohu ti trochu pomoci, ale záleží na tobě,
jak se budeš chovat. Pokud jim dovolíš, aby ovlivnili tvé rozhodnutí, budou si myslet, že Vardeny
vedou oni, ne ty.“ Eragon zamyšleně zíral na Aryu a Safiru.
„Nebojte se,” řekla jim Safira. „Nikdo nebude lepší než Eragon, dokud jej budu hlídat.”
Když jejich menší, druhé setkání skončilo, počkal Eragon, až Arya i Jörmund odejdou a chytil Rorana za
rameno. „Myslel jsi to vážně, že to bude bitva bohů?“
Roran na něj zíral. „Já jsem… Ty, Murtagh a Galbatorix jste příliš silní pro jakéhokoli normálního
člověka. To není správné. Není to fér. Ale je to tak. My ostatní jsme jako mravenci pod vašimi botami.
Máš vůbec představu, kolik mužů už jsi zabil bez pomoci?“
„Příliš mnoho.“
„Přesně tak. Jsem rád, že jsi tady, a že bojuješ za nás. A jsem také rád, že tě mohu brát jako svého
bratra ve všem, kromě jména. Ale přál bych si, abychom se nemuseli spoléhat na Jezdce, elfy nebo
nějaký jiný druh kouzelníků, abychom vyhráli tuto válku. Nikdo by neměl být vydán na milost jediné
osobě. Ne takhle. To destabilizuje celý svět.“ Pak Roran vyšel ze stanu. Eragon klesl na lůžko a cítil se,
jako by jej někdo udeřil do hrudi. Chvíli tak seděl, potil se a přemýšlel, dokud ho myšlenky nedonutily
vstát a pospíchat ven. Když opouštěl stan, šest Nočních jestřábů vyskočilo na nohy, aby jej mohli
doprovázet, kamkoli půjde. Eragon jim naznačil, aby zůstali na místě. Protestoval, ale Jörmundur trval
na tom, že Nasuadiny stráže se přidají k elfům a budou jej chránit. „Nikdy nemůžeme být dost
opatrní,“ řekl. Eragon nebyl rád, že je kolem něj ještě více lidí, ale byl donucen s tím souhlasit.
Prošel kolem stráží a pospíchal na místo, kde ležela stočená Safira. Otevřela jedno oko, a když se
přiblížil, zvedla křídlo, aby si mohl vlézt pod něj a opřít se o její teplé břicho. „Maličký,“ řekla a začala
jemně vrnět.
Eragon se k ní posadil, poslouchal její vrnění a jemné šustění vzduchu, který proudil sem a tam jejími
mohutnými plícemi. Za ním se zvedalo a klesalo její břicho.
Kdykoli jindy by mu její přítomnost stačila k uklidnění, ale dnes ne. Jeho mysl se odmítala zpomalit,
puls rychle pokračoval a ruce a nohy měl nepříjemně teplé.
Nechával si své pocity pro sebe, aby nerušil Safiru. Byla unavená ze svých dvou soubojů s Trnem, a tak
brzo upadla do hlubokého spánku. Její vrnění zanikalo ve všudypřítomném zvuku jejího dechu.
Jeho myšlenky mu nedopřály ani trochu odpočinku. Pořád dokola se vracel k tomu stejnému,
nemožnému a nezvratnému faktu, že je vůdce Vardenů. On, nejmladší člen chudé farmářské rodiny,
byl najednou vůdcem druhé největší armády v Alagaësii. Už jen to, že se to stalo, bylo neskutečné,
jako by si s ním osud pohrával a lákal jej do pasti, která jej zničí. Nikdy to nechtěl, nikdy to nehledal,
ale teď to na něj prostě spadlo.
154
Co si Nasuada myslela, když mě vybrala jako svého nástupce? přemýšlel. Vzpomněl si na důvody,
které mu vyjmenovala, ale ty neznamenaly vůbec nic pro zmírnění jeho pochybností. Opravdu věřila,
že mohu zaujmout její místo? Proč ne Jörmund? Je s Vardeny celá desetiletí a ví také o hodně víc o
řízení a strategii.
Eragon také přemýšlel, kdy se Nasuada rozhodla přijmout nabídku Urgalů na spojenectví. I přes
všechnu tu nenávist a smutek, které existovaly mezi těmito dvěma rasami, i přesto, že to byli právě
Urgalové, kdo zabil jejího otce. Mohl bych to udělat i já? Myslel si, že ne, přinejmenším ne tehdy.
Mohl bych tato rozhodnutí dělat teď, když je potřebujeme k poražení Galbatorixe?
Nebyl si jistý.
Snažil se uklidnit. Zavřel oči a soustředil se na počítání svého dechu ve skupinkách po desíti. Bylo
těžké udržet pozornost, když ho každých pár sekund rozptylovala nějaká další myšlenka, takže
zapomínal počítat.
Časem se však jeho tělo uvolnilo, a aniž si to uvědomil, přesunul se pod duhové představy živých snů.
Viděl hodně věcí, některé ponuré a znepokojující, když jeho sny zobrazovaly události předchozího
dne. Další byly hořkosladké, vzpomínky na to, co už bylo, nebo co si přál, aby bylo.
Potom, stejně nečekaně jako se mění vítr, se jeho sny vlnily a stávaly se tvrdší a závažnější, jako by
byly skutečností, stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se. Vše kolem něj zmizelo a Eragon spatřil jiné
prostředí, v jiném čase. Takové, které bylo zároveň cizí i známé, jako by ho kdysi hodně dávno viděl a
ono se pak proměnilo ve vzpomínku.
Otevřel oči, ale obrazy zůstaly a zakrývaly jeho okolí, a tak věděl, že nemá očekávat žádný normální
sen:
Rozprostírala se před ním temná a prázdná planina, přerušená jen jedním proužkem vody, pomalu se
pohybující k východu, jako stuha tepaného stříbra zářícího v úplňku… Na bezejmenné řece plula loď,
vysoká a pyšná, s čistě bílými plachtami, které byly zvednuté a připravené. Řady bojovníků držící kopí
a mezi nimi procházejí dvě zahalené postavy, jako nějaké procesí. Cítil vůni vrb a topolů a také
procházejícího smutku… Potom se ozval úzkostný výkřik, záblesk šupin a zmatek pohybů, které vše
zakryly.
A pak už nic, jen ticho a tma.
Eragonův pohled se vyjasnil a byl zase pod Safiřiným křídlem. Vydechl, ani si neuvědomil, že zadržoval
dech a třesoucí se rukou si utřel slzy z očí. Nechápal, proč ho vidění tak silně zasáhlo.
Byla to předtucha? přemýšlel. Nebo snad něco, co se děje právě teď? Je to pro mě důležité?
Nemohl už znovu usnout. Jeho obavy se vrátily, útočily na něj a kousaly jej v mysli, jako kdyby tam
měl krysy. Každé kousnutí, jako by ho nakazilo plíživým jedem.
Nakonec vylezl zpod Safiiřina křídla a dával pozor, aby ji neprobudil. Vrátil se do svého stanu.
Stejně jako předtím, se Temní jestřábi zvedli, když jej uviděli. Jejich velitel, zavalitý muž s křivým
nosem, šel Eragonovi naproti. „Potřebuješ něco, Stínovrahu?“ zeptal se.
Eragon si matně vzpomínal, že jeho jméno je Garven, a že Nasuada mu o něm řekla, že ztratil své
smysly poté, co byla jeho mysl prozkoumána elfy. Muž vypadal dost dobře, přestože jeho pohled byl
trošku zasněný. Přesto Eragon předpokládal, že Garven byl schopný plnit své povinnosti, jinak by jej
Jörmundur nikdy nenechal vrátit se na své místo.
„Teď ne, kapitáne,“ odpověděl Eragon tichým hlasem. Udělal další krok vpřed a zastavil se. „Kolik
Temných jestřábů bylo dnes večer zabito?“
„Šest, pane. A ostatní to sledovali. Budeme na několik dní oslabeni, než najdeme vhodné náhradníky.
A navíc budeme muset získat další lidi. Chtěli bychom zdvojnásobit síly okolo tebe.“ Úzkostný výraz
překryl Garvenův jinak zasněný pohled. „Nezachránili jsme ji, Stínovrahu. Jestli nás bude víc, možná --“
„Nikomu z nás se to nepodařilo,“ řekl Eragon. „ A kdyby vás tam bylo víc, více by vás zemřelo.“ Muž
zaváhal, a pak s nešťastným výrazem přikývnul. Zklamal jsem ji, pomyslel si Eragon, když se skláněl
ke svému stanu. Nasuada byla jeho vůdce, bylo jeho povinností ochránit ji, dokonce víc, než Temní
jestřábi. A teď, když potřebovala jeho pomoc, nebyl schopný ji zachránit.
Najednou pro sebe prudce zaklel.
Jako její poddaný, měl hledat způsob, jak ji zachránit a nedělat nic jiného. Ale také věděl, že by
nechtěla, aby kvůli ní opustil Vardeny. Raději by trpěla a zemřela, než aby dovolila, aby její
nepřítomnost způsobila újmu ve věci, které věnovala život.
155
Eragon znovu zaklel a začal přecházet sem a tam.
Jsem vůdce Vardenů.
Teprve teď, když už byla pryč, si Eragon uvědomil, že Nasuada byla víc, než jen velitel. Byla jeho
přítelkyní a cítil stejnou touhu ochránit ji, jako často cítil u Aryi. Kdyby se pokusil, mohlo by to
znamenat pro Vardeny prohru ve válce.
Jsem vůdce Vardenů.
Myslel na všechny lidi, za které byl teď zodpovědný: Rorana a Katrinu, zbytek vesničanů z Carvahallu;
stovky bojovníků, se kterými už bojoval a mnoho dalších; trpaslíky; kočkodlaky; a dokonce i Urgaly.
Teď byli všichni pod jeho velením a záleželo na jeho rozhodnutích. Musely být správné, aby dokázali
porazit Galabatorixe.
Zvýšil se mu puls, což způsobilo, že se jeho vidění rozostřilo.
Přestal přecházet a chytil se tyče ve středu stanu. Potom si otřel pot z čela a horního rtu.
Přál si, aby si mohl s někým promluvit. Zvažoval, že probudí Safiru, ale nakonec to zavrhl. To, aby si
odpočinula, je důležitější, než poslouchání jeho stížností. Nechtěl ani zatěžovat Aryu nebo Glaedra s
problémy, které nemohli vyřešit. A pochyboval, že by našel soucitného posluchače v Glaedrovi po
jejich poslední výměně názorů.
Eragon pokračoval ve svém monotónním okruhu: tři kroky dopředu, otočit se, tři kroky zpět a znovu
se otočit.
Ztratil pás Belotha Moudrého. Dovolil Murtaghovi a Trnovi unést Nasuadu a navíc vedl Vardeny.
Pořád dokola mu těch pár myšlenek procházelo myslí, a každé opakování jeho pocit úzkosti ještě
zvyšovalo. Cítil se, jako by byl v bludišti bez konce, kde na každém rohu čekají neviditelné příšery,
chtějící se na něj vrhnout. Navzdory tomu, co řekl na setkání s Orikem, Orrinem a dalšími, neviděl
možnost, jak by Vardenové a jejich spojenci mohli Galbatorixe porazit.
Ani bych nebyl schopný zachránit Nasuadu, i kdybych měl volnost, běžel za ní a zkusil to. Stoupala v
něm hořkost. Úkol, který měl před sebou, vypadal beznadějně. Proč to muselo padnout zrovna na
nás? Zaklel a kousnul se do tváře, až už nemohl snést tu bolest.
Přestal přecházet, přikrčil se k zemi a ovinul ruce kolem krku. „To se nemohlo stát. To se nemohlo
stát,“ šeptal a kolébal se ze strany na stranu. „Nemohlo.“
Ve svém zoufalství byl Eragon už jen kousek od toho, začít se modlit ke Gûnterovi, bohu trpaslíků, tak,
jako to už víckrát v minulosti udělal, aby se zbavil zodpovědnosti a nechal své problémy v rukou
někoho většího, než je on sám. To mu pomůže statečně přijmout jeho osud - stejně jako osudy těch,
které miluje - jako kdyby byl osud zodpovědný za to, co by se mohlo stát. Ale Eragon se nedokázal
přimět vyslovit modlitbu. Byl zodpovědný za jejich osudy, ať se mu to líbilo nebo ne, zdálo se
nesprávné přenést tuto odpovědnost na boha, či jen představu o bohu. Problém byl v tom, že se
necítil schopný udělat to, co bylo třeba. Věděl, že by mohl vést Vardeny, tím si byl dost jistý. Ale
ohledně toho, jak obsadit Urû’baen a zabít Galbatorixe, se cítil ztracený. Neměl potřebnou sílu na
poražení Murtagha, natož krále a zdálo se vysoce nepravděpodobné, že přijde na způsob,bjak
proniknout jeho magickými štíty. Zdálo se rovněž nepravděpodobné, že by dokázal ovládnout jejich
mysli, byť jen tu Galbatorixovu. Eragon si zkřížil ruce v týle, zabodl své nehty do kůže a poškrábal se.
Šílíc, zatímco promýšlel všechny možnosti, které jej napadaly, bez ohledu na to, jak bláznivé byly.
Potom si vzpomněl na radu, kterou dostal od Solembuma v Teirmu, už před nějakou dobou, když mu
kočkodlak řekl: “Poslouchej pozorně, řeknu ti dvě věci: Když přijde čas a budeš potřebovat zbraň,
podívej se pod kořeny stromu Menoa. Pak, když už se všechno bude zdát ztracené a ty nebudeš mít
dostatek sil, jdi ke skále Kuthian a vyslov své jméno, abys otevřel Pevnost duší. To, co mu řekl o
stromu Menoa, bylo pravdivé: Eragon pod ním našel zářocel, kov, který potřeboval k výrobě čepele
pro svůj meč. Co se týče té druhé rady od kočkodlaka, Eragon pocítil novou naději. Až nebudu mít
dostatek sil a vše se bude zdát ztracené - tak, jako je to nyní, pomyslel si Eragon, ale neměl tušení,
kde by mohly být, nebo co vůbec jsou. Už se na to tolikrát ptal Arye i Oromise, ale oni mu nikdy
nebyli schopni dát odpověď.
Pak Eragon rozprostřel svou mysl okolí a prohledal všechny v táboře, dokud neobjevil ten
nezaměnitelný pocit vyvolávající kočkodalkovu mysl. Solembume, řekl. Potřebuji tvoji pomoc! Přijď
prosím do mého stanu.
Po chvíli zachytil neochotný souhlas pocházející od kočkodlaka a ukončil kontakt.
Pak už jen seděl ve tmě... a čekal.
156
ÚLOMKY, POLOVIDĚNÍ A NEJASNÁ ŘEČ
U
plynulo více než čtvrt hodiny, než se chlopeň Eragonova stanu pohnula a Solembum prošel
dovnitř, přičemž byly jeho tlapky na zemi téměř neslyšné.
Žlutohnědý kočkodlak prošel okolo Eragona aniž se na něj podíval, vyskočil na své lůžko a
uvelebil se, přičemž si začal lízat chloupky mezi drápy jeho pravé packy. Stále bez pohledu na Eragona
řekl: Nejsem pes, abych přicházel a odcházel na tvůj povel, Eragone.
„To jsem si o tobě ani nikdy nemyslel,“ odpověděl Eragon. „Ale potřebuji tě, a je to naléhavé.“
Mmh. Zvuky Solembumova jazyka se ještě zesilovaly, jak se soustředil na chlupatou dlaň své nohy.
Promluv tedy, Stínovrahu. Co ode mě chceš?
„Chviličku.“ Eragon se postavil a došel k bidlu, na kterém visela jeho lucerna. „Teď ji zapálím,“ varoval
Solembuma. Potom Eragon promluvil slovo ve starověkém jazyce, a nad knotem lucerny ožil plamen,
který naplnil stan hřejivým, třepotavým jasem.
Eragon i Solembum zamhouřili oči, aby přizpůsobili své oči tomu jasu. Když už světlo nebylo tak
nepříjemné, Eragon se posadil na svou stoličku nedaleko lůžka.
Kočkodlak, se kterým se rozpakoval mluvit, ho sledoval ledově modrýma očima.
„Neměly tvoje oči jinou barvu?“ zeptal se.
Solembum jednou mrkl, a jeho oči se změnily z modrých na zlaté. Potom se vrátil k očistě packy. Co
chceš, Stínovrahu? Noc je časem činů, ne jen posedávání a rozhovorů. Špička jeho ocasu se houpala ze
strany na stranu.
Eragon si olízl rty, v naději celý nervózní. „Solembume, řekl jsi mi, že až se všechno bude zdát ztraceno
a moje síla bude nedostatečná, měl bych jít ke skále Kuthian a otevřít Pevnost duší.“
Kočkodlak se uprostřed olizování zastavil. Ah, tohle.
„Ano, tohle. A potřebuji vědět, cos tím myslel. Pokud existuje něco, co nám může pomoci proti
Galbatorixovi, potřebuji o tom vědět hned – ne později, ne tehdy, až rozluštím tuhle nebo támhletu
hádanku, ale hned. Takže, kde najdu skálu Kuthian, a jak otevřu Pevnost duší, a co najdu uvnitř?“
Solembumovy černé, zašpičatělé uši se maličko ohnuly dozadu, a drápy na pacce, kterou si čistil, se
napůl vysunuly. Nevím.
„Ty nevíš?!“ zvolal nevěřícně Eragon.
Musím opakovat všechno, co řeknu?
„Jak můžeš nevědět?“
Nevím.
Eragon se naklonil dopředu a uchopil Solembumovu velkou, těžkou packu. Kočkodlakovy uši se
sklopily, syknul a stočil ruku dovnitř, přitom zaseknul drápky do Eragonovy ruky. Eragon se mírně
usmál a ignoroval bolest. Kočkodlak byl silnější, než předpokládal, skoro dost silný, aby ho stáhl ze
stoličky.
„Žádné další hádanky,“ řekl Eragon. „Potřebuji pravdu, Solembume. Kde jsi sehnal tu informaci, a co
má znamenat?“
Srst okolo Solembumovy páteře se zježila. Někdy jsou hádanky pravdou, ty tvrdohlavý člověče. A teď
mě pusť, nebo ti seškrábu tvář a tvé vnitřnosti hodím havranům.
Eragon ještě chvilku držel, ale potom pustil Solembumovu packu a zaklonil se zpátky. Pevně chytil
svoji ruku, aby otupil bolest a zastavil krvácení.
Solembum na něj pohlédl očima zúženýma do štěrbin, veškeré předstírání nestrannosti bylo to tam.
Řekl jsem, že nevím, protože, i přesto co si můžeš myslet, já nevím. Netuším, kde by mohla být skála
Kuthian, ani jak otevřeš Pevnost duší, ani co by v ní mohlo být.
„Řekni to ve starověkém jazyce.“
Solembumovy oči se ještě více zúžily, ale zopakoval to i v jazyce elfů, a potom Eragon věděl, že mluví
pravdu.
Eragona náhle napadalo množství otázek, sotva věděl, na jakou se zeptat jako první. „Jak ses tedy
dozvěděl o skále Kuthian?“
Opět se Solembumův ocas zhoupl ze strany na stranu a srovnal záhyby v pokrývkách. Naposledy, já
nevím. Ani nikdo z mého druhu.
„A jak tedy...?“ Eragon umlkl, přemožen zmatením.
157
Nedlouho po pádu Jezdců se mezi mým národem objevilo nové přesvědčení, že když nalezneme
nového Jezdce, který by nesloužil Galbatorixovi, měli bychom mu říct, co jsem řekl tobě: o stromu
Menoa a skále Kuthian.
„Ale...odkud se ta informace vzala?“
Solembumovy vousky se zachvěly, jak obnažil zuby v nepříjemném úsměvu. To nemůžeme říct, snad
jen to, že kdokoliv nebo cokoliv je za to zodpovědný, myslel to dobře.
„Jak to můžeš vědět?“ zvolal Eragon. „Co když to byl Galbatorix? Mohl se snažit vás obelstít. Mohl se
lstí pokoušet zajmout mě a Safiru.“
Ne, řekl Solembum, a jeho drápky se zaťaly do deky pod ním. Kočkodlaci se nedají obelstít tak snadno
jako kdokoliv jiný. Galbatorix za tím nestojí. Tím jsem si jistý. Kdokoliv chtěl, abys měli tuhle informaci,
byl ten samý, kdo pro tebe nachystal tu zářocel. Udělal by to snad Galbatorix?
Eragon se zamračil. „Nezkoušeli jste zjistit, kdo za tím stojí?“
Zkoušeli.
„A?“
Selhali jsme.Kočkodlak si prohrábl srst. Jsou dvě možnosti. Buďto byly naše vzpomínky změněny proti
naší vůli a jsme pěšáky nějaké podlé bytosti. Anebo jsme se změnou souhlasili, ať už z jakéhokoliv
důvodu. Možná jsme dokonce ty vzpomínky sami vymazali. Zdá se mi příliš těžké a ohavné, aby se
nám někdo hrabal v myslích. Kdyby se to týkalo několika z nás, to bych pochopil. Ale celá naše rasa?
Ne. To je nemožné.
Ale proč by vám, kočkodlakům, měla být svěřena tahle informace?
Protože, předpokládám, jsme vždycky byli přáteli Jezdců a přáteli draků... Jsme pozorovatelé.
Posluchači. Poutníci. Kráčíme sami v temných koutech světa, a pamatujeme si, co bylo dříve.
Solembumův pohled uhnul stranou. Pochop tohle, Eragone. Nikomu z nás se ta situace nelíbila.
Dlouho jsme se přeli o to, zda to nezpůsobí víc škody než užitku, kdybychom tu informaci předali, až ta
chvíle přijde. Nakonec bylo rozhodnutí na mě, a já se rozhodl ti to říct, protože se zdálo, že potřebuješ
veškerou možnou pomoc. Co s ní uděláš, je už na tobě.
„Ale co bych měl udělat?“ řekl Eragon. „Jak mám asi najít skálu Kuthian?“
To ti nemohu říct.
„Tak k čemu mi ta informace je? Zrovna tak jsem o ní vůbec nemusel slyšet.“
Solembum jednou mrkl. Je jedna věc, kterou ti mohu říct. Možná to nic neznamená, ale možná ti to
ukáže cestu.
„Co? Co to je?“
Když jen počkáš, řeknu ti to. Když jsem tě poprvé viděl v Teirmu, měl jsem zvláštní pocit, že právě ty
bys měl dostat knihu Domia abr Wyrda. Dalo mi práci to zařídit, ale já jsem mohl za to, že ti ji Jeod
dal. Kočkodlak zvedl druhou packu a po zběžném ohledání si ji začal olizovat.
„Měl jsi v posledních několika měsících nějaké další divné pocity?“ zeptal se Eragon.
Jen nutkání sníst malou červenou houbu, ale dost rychle to přešlo.
Eragon zamručel a ohnul se, aby vyndal knihu zpod své postele, kde ji nechával spolu se zbytkem
psacích potřeb. Zíral na velký, v kůži vázaný svazek, než ho otevřel na náhodné straně. Jako obvykle
mu změť runových znaků na první pohled velký smysl nedávala. Jen v případě, že se soustředěně
snažil, jich rozluštil hned několik:
...což, pokud je Taladorous důvěryhodný, by znamenalo, že hory samotné byly důsledkem kouzlení.
Což je samozřejmě absurdní, protože...
Eragon nespokojeně zavrčel a zavřel knihu. „Na tohle nemám čas. Je příliš velká, a já jsem příliš
pomalý čtenář. Už jsem se probral několika kapitolami, ale nevšiml jsem si ničeho, co by mělo co
dělat se skálou Kuthian nebo Pevností duší.“
Solembum se na něj na okamžik zadíval. Mohl bys požádat někoho, aby ti ji přečetl, ale jestliže je v
Domia abr Wyrda ukryto tajemství, můžeš být ten jediný, kdo jej může odhalit.
Eragon odolával pokušení zaklít. Vstal ze židle a začal zase chodit dokola. „Proč jsi mi o tom všem
neřekl už dřív?“
Nezdálo se mi to důležité. Buď by moje rada ohledně pevnosti a skály pomohla, nebo ne, a znát původ
té informace – nebo spíš vědět, že nevím – by...nic...nezměnilo!
„Ale kdybych věděl, že to má co dělat s Domia abr Wyrda, strávil bych více času jejím čtením.“
158
Ale nevíme, jestli to s tím má co dělat, řekl Solembum. Jeho jazyk vyklouzl z úst a olízl vousky na obou
jeho tvářích a zjemnil je. Kniha možná nemá nic společného se skálou Kuthian ani s Pevností duší. Kdo
to ví s jistotou? Kromě toho, už jsi ji četl. Opravdu bys strávil víc času čtením, kdybych ti řekl, že mám
ten pocit – a řekl to tobě, a nikomu jinému – znamenala by ta kniha pro tebe víc? Hmm?
„Možná že ne...ale stejně jsi mi to řekl.“
Kočkodlak zasunul svoje přední drápky pod prsa a neodpovídal.
Eragon se zakabonil, sevřel knihu a měl pocit, jako by ji chtěl roztrhnout vejpůl. „Tohle nemůže být
všechno, na něco jsi musel zapomenout.“
Je toho hodně, ale nic z toho, alespoň myslím, se k tomuhle nevztahuje.
„Na všech svých cestách po Alagaësii, s Angelou nebo bez ní, jsi nikdy nenarazil na nic, co by tuhle
záhadu mohlo vysvětlit? Nebo na něco, co by bylo užitečné proti Galbatorixovi?“
Našel jsem tebe, ne snad?
„To není vtipné,“ mračil se Eragon. „No tak, musíš přece vědět něco víc.“
Nevím.
„Tak přemýšlej! Pokud nenajdu nějakou pomoc proti Galbatorixovi, potom prohrajeme, Solembume.
Prohrajeme, a většina Vardenů, včetně kočkodlaků, zemře.“
Solembum opět sykl. Co ode mne čekáš, Eragone? Nemůžu vymyslet pomoc tam, kde žádná není.
Přečti si tu knihu.
„Budeme u Uru’baenu, než bych ji mohl dočíst. Ta kniha by stejně dobře nemusela existovat.
Solembumovy uši se opět sklopily. To není moje chyba.
„Nezajímá mně, jestli je. Já jen chci zabránit tomu, abychom skončili mrtví nebo zotročení. Přemýšlej.
Musíš vědět ještě něco!“
Solembum vydal hluboké, poskakující zamručení. Nevím. A—
„Musíš, jinak jsme odsouzeni k záhubě!“
Dokonce i když Eragon vyslovil ta slova, spatřil změnu na kočkodlakovi. Solembumovy uši se otáčely,
až byly vzpřímené, jeho vousky se uvolnily, a jeho pohled se zjemnil a ztratil ostrost. Ve stejnou chvíli
se kočkodlakova mysl neobvykle vyprázdnila, jako kdyby jeho vědomí bylo zastaveno nebo
odstraněno.
Eragon se v nejistotě zastavil.
Potom cítil, jak Solembum říká, s myšlenkami tak bezbarvými jako louže vody pod zimním, zataženým
nebem: Kapitola čtyřicet sedm. Strana tři. Začni druhým odstavcem.
Solembumův pohled se zaostřil a jeho uši se vrátily do původní polohy. Co? řekl se zjevným
otrávením. Proč na mě tak zíráš?
„Cos to zrovna řekl?“
Řekl jsem, že už nic dalšího nevím. A tamto—
„Ne, ne, ta druhá věc, to s tou kapitolou a stranou.“
Nehraj si se mnou. Nic takového jsem neřekl.
„Ale řekl.“
Solembum si ho několik vteřin prohlížel. Potom, s přehnaně klidnými myšlenkami, řekl: Řekni mi
přesně, co jsi slyšel, Dračí Jezdče.
Tak mu to Eragon zopakoval tak přesně, jak jen dokázal. Když skončil, kočkodlak na chvíli ztichl. Na to
si nepamatuju, řekl.
„Co si myslíš, že to znamená?“
Znamená to, že bychom se měli podívat, co je na třetí straně sedmačtyřicáté kapitoly.
Eragon váhal, a potom přikývl a začal listovat stránkami. Mezitím si vzpomínal na tu konkrétní
kapitolu; byla to jedna z těch, které byly věnované událostem po odtržení Jezdců od elfů,
následované krátkou válkou s lidmi. Eragon si přečetl začátek oddílu, ale zdálo se, že tam není víc než
suchý výčet mírů a vyjednávání, a tak si to nechal na jindy.
Brzy našel tu správnou stránku. Sledoval řádky run prstem a pomalu a hlasitě četl:
...ostrov je úžasně teplý, v porovnání s pevninskými oblastmi ve stejné poloze. Léta jsou často chladná
a deštivá, ale zimy jsou jemné a zdaleka nedosahují brutálních teplot Páteře, což znamená, že by se
zde dalo pěstovat po velkou část roku. Především je půda bohatá a úrodná – výhoda sopek, které čas
od času vybuchují a pokrývají ostrov tlustou vrstvou popela – a lesy byly plné vysoké zvěře, kterou
draci rádi lovili, včetně mnoha druhů, které jinde v Alagaësii nežijí.
159
Eragon se zastavil. „Nic z toho se nezdá relevantní.“
Pokračuj ve čtení.
Mračící se Eragon pokračoval dalším odstavcem:
Bylo to tam, ve velkém kráteru uprostřed Vroengardu, kde Jezdci postavili svoje dalece proslavené
město, Dorú Areaba.
Dorú Areaba! Jediné město v historii navržené pro draky, a zároveň i pro elfy a lidi. Dorú Areaba!
Místo magie a výuky dávných tajemství. Dorú Areaba! To samotné jméno jako by se chvělo
vzrušením. Nikdy předtím žádné takové město nebylo, a nikdy už znovu nebude, protože nyní je
ztraceno, zničeno – srovnáno se zemí uzurpátorem Galbatorixem.
Budovy byly navrženy v elfském stylu – s nějakým vlivem lidských Jezdců v pozdějších letech – ale z
kamene, ne ze dřeva; dřevěné budovy, což musí být čtenáři jasné, neobstojí v sousedství bytostí s
drápy jako břitva a schopností chrlit oheň. Nejpozoruhodnější věc na Dorú Areabě byla však jeho
velikost. Každá ulice byla široká tak, aby alespoň dva draci mohli vzpřímeně projít, a s několika
výjimkami byly pokoje a chodby dostatečně velké, aby skrze ně mohli procházet draci jakékoliv
velikosti. Důsledkem tohoto byla Dorú Areaba veliká a rozlehlá, plná budov takových rozměrů, že by
ohromily i trpaslíka. Zahrady a fontány byly ve městě běžné, díky elfské nezměnitelné lásce k přírodě,
a bylo tam i mnoho věží mezi paláci a baštami Jezdců.
Na vrcholcích obklopujících město umístili Jezdci strážní věže a pozorovatelny – aby hlídaly před útoky
– a více než jeden drak a Jezdec měli jeskyni vysoko v horách, kde žili stranou od zbytku svého řádu.
Starší, větší draci byli často zaujati tímto způsobem, protože často měli radši samotu, a život nad
povrchem kráteru jim zjednodušoval vzlet.
Zklamaný Eragon přerušil četbu. Popis Doru Areaby byl dost zajímavý, ale četl jiný, podrobnější popis
města Jezdců, když byl v Ellesméře. Také mu vadilo, že nemohl rozluštit natěsněné runy, což bylo
zdlouhavé i v nejlepších případech.
„Tohle je bezúčelné,“ řekl, a pokládal knihu.
Solembum se tvářil stejně otráveně, jako se Eragon cítil. Ještě se nevzdávej. Přečti si další dvě strany.
Pokud ani tam nic nebude, potom můžeš přestat. Eragon se nadechl a souhlasil. Běžel prstem po
stránce, dokud nenašel, kde skončil, a odtud znovu začal číst: Město obsahovalo mnohé zázraky,
počínaje Zpívající fontánou Eldimírim až po křišťálovou pevnost Svellhjall a pokoje pro draky samé, ale
přes všechnu tu nádheru věřím, že největším pokladem Doru Areaby byla její knihovna. Ne, jak by si
někdo pomyslel, pro její zajímavou stavbu – protože byla vskutku zajímavá – ale protože v průběhu
staletí Jezdci nashromáždili jednu z nejrozsáhlejších zásobáren vědomostí na celé zemi. V čase pádu
Jezdců s ní soupeřily pouze tři knihovny – Ilirejská, Ellesmérská a Tronjheimská – a žádná z těchto tří
neobsahovala tolik informací o účincích magie jako ta v Doru Areabě. Knihovna byla na
severozápadním okraji města, poblíž zahrad, které obklopovaly Moraetovu věž, známou též jako skálu
Kuthian... Eragonův hlas se mu zastavil v krku, jak zíral na to jméno. Po chvíli znovu začal číst, ještě
pomaleji:
...známou též jako Skálu Kuthian (viz kapitola 12), a nepříliš vzdálená od vysoké stolice, kde vůdci
Jezdců zasedali, když se s nimi přijeli poradit různí králové a královny.
Pocit úžasu a strachu se zmocnil Eragona. Někdo nebo něco chtěl, aby se dozvěděl právě tohle, a
stejná osoba mu umožnila najít zářocel pro svůj meč. Ta myšlenka byla strašidelná, a teď, když Eragon
věděl, kam jít, nebyl si jistý, že chce.
Co, pomyslel si, na ně čeká na Vroengardu? Bál se nad tím přemýšlet, aby si nedělal naděje, které
nebyly splnitelné.
160
NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY
E
ragon hledal v Domia abr Wyrda až našel jeho odkaz ve dvanácté kapitole. K jeho zklamání
vše nasvědčovalo tomu, že byl Kuthian jedním z prvních jezdců, který prozkoumal ostrov
Vroengard. Zavřel knihu, zůstal sedět a zíral na ni. Prohlížel si její hřbet pokrytý reliéfem.
Na lůžku seděl Solembum a mlčel také.
„Myslíš si, že v kryptě duší jsou duchové?“, zeptal se Eragon.
„Duchové nejsou duše mrtvých.“
„Ale co jiného by měli být?“ Solembum se postavil a protáhl se. Vlna pohybu se hnala přes jeho tělo
od hlavy až k ocasu.
„Když něco zjistíš, rád bych věděl, co jsi objevil.“
„Myslíš, že Safira a já bychom měli odejít?“
„Nedokážu říct, co byste měli dělat. Pokud je to past, tak většina z mé rasy zemře nebo budou
zotročeni a Vardenové se mohou klidně vzdát, protože nikdy nepřelstí Galbatorixe. Pokud ne, pak to
může být příležitost k nalezení pomoci tam, kde jsme si mysleli, že žádná není. Musíte se rozhodnout
sami, zda je to šance a zda stojí za to. Pokud jde o mě, mám už dost záhad.“
Seskočil z lůžka a přešel k východu ze stanu, kde se zastavil a podíval se na Eragona.
„V Alagaësii je mnoho podivných sil. Viděl jsem věci, které se vymykají víře. Smršť světla točící se v
jeskyni hluboko pod zemí. Muže, kteří nestárli. Kameny, které mluvily. Stíny, které se samy plazily.
Pokoje, které byly větší uvnitř, než zvenku vypadaly a tak dále. Galbatorix není jediná síla na světě, se
kterou je třeba počítat. Dokonce ani nemusí být nejsilnější. Pečlivě si vyber, Stínovrahu, a pokud se
rozhodnete jít, běžte zlehka.“
A potom kočkodlak vyklouzl ze stanu a zmizel ve tmě. Eragon se nadechl a otočil se zpět. Věděl, co má
dělat. Musí jít do Vroengardu. Ale nemohl toto rozhodnutí učinit, aniž by se poradil se Safirou. Díky
jemnému šťouchnutí do její mysli ji probudil. Když ji ujistil, že je vše v pořádku, podělil se s ní o své
vzpomínky na návštěvu Solembuma. Její údiv byl tak velký jako ten jeho. Když skončil, řekla, že se jí
nelíbí myšlenka hrát loutku komukoli, kdo okouzlil kočkodlaky.
„Ani mě ne, ale jakou máme jinou možnost? Pokud je za tím Galbatorix, pak budeme v jeho rukou.
Ale pokud tu zůstaneme, pak tím uděláme úplně to stejné, jako kdybychom přišli do Urû'baenu.
Rozdíl je v tom, že tady máme Vardeny a elfy. To je pravda.“
Chvilku bylo mezi nimi ticho. Pak Safira řekla, že souhlasí. „Souhlasím s tím, že bychom měli jít.
Potřebujeme delší drápy a ostřejší zuby, pokud chceme vyzrát nad Galbatorixem a Shruikanem a
ještě k tomu nad Murtaghem a Trnem. Kromě toho, Galbatorix od nás očekává, že se nahrneme
přímo do Urû'baenu v naději na záchranu Nasuady. A pokud je zde ještě jedna věc, která se mi příčí,
tak je to dělání věcí, které naši nepřátelé očekávají.“
Eragon přikývl. „A pokud je to past?“ Za stanem se ozvalo lehké zavrčení. „Potom musíme každého
naučit, aby měli strach z našich jmen, i kdyby to měl být sám Galbatorix.“ Usmál se. Poprvé od únosu
Nasuady, pocítil cílevědomé směřování. Bylo tu něco, co mohli udělat. Prostředek, jakým by mohli
ovlivnit chod událostí, místo toho aby jen seděli jako pasivní pozorovatelé. „Tak dobře,“ zamumlal.
Arya dorazila do jeho stanu pár sekund poté, co ji kontaktoval. Její rychlost ho zmátla, dokud mu
nevysvětlila, že hlídkovala s Blödhgarmem a dalšími elfy, kdyby se Murtagh a Trn vrátili. Spolu s ní se
Eragon spojil s myslí Glaedra a přemluvil ho, aby se přidal do jejich rozhovoru, ačkoli nevrlý drak
neměl náladu mluvit. Jakmile všichni čtyři, včetně Safiry, byli spojeni myšlenkami, Eragon to
nevydržel.
„Vím, kde je skála Kuthian!“
„Co je to za skálu?“zabručel Glaedr svým kyselým tónem.
„Název se mi zdá povědomý, ale nevím odkud.“, řekla Arya. Eragon se lehce zamračil. Oba dva ho
před tím slyšeli mluvit o Solembumově radě. Věděl, že na to nemohli zapomenout, ale i přes to
Eragon zopakoval příběh svého setkání se Solembumem v Teirmu. Potom jim řekl o kočkodlakovu
posledním zjevení a přečetl jim příslušnou část z knihy Domia ABR Wyrda. Arya si zastrčila pramen
vlasů za jedno ze svých špičatých uší. Potom řekla jak svou myslí, tak svým hlasem: „A jak se jmenuje
to místo?“
„Je to Moraetova věž neboli skála Kuthian," řekl Eragon stejným způsobem.
Na půl vteřiny kvůli její otázce zaváhal. "Je to dlouhý let, ale"
161
„V případě, že Eragon a já odletíme okamžitě,“skočila mu do řeči Safira. "Můžeme se dostat tam a
vrátit zpět ještě předtím, než dorazí Vardenové do Urû'baenu.“
„Tohle je naše jediná šance. Později už nebude čas.“
„Kudy byste chtěli letět?“ Zeptal se Glaedr.
"Co… co tím myslíš?"
„Přesně to, co jsem řekl.“Glaedr zavrčel, část jeho mysli ztmavla.
„Pro všechny případy bys nám měl říct, kde se ta záhadná věc ... nachází.“
„Já vím!" Řekl Eragon zmatený. „Je to na ostrově Vroengard!“
„Konečně přímá odpověď.“
Arya se zamračila a svraštila čelo. "Ale co budeš na Vroengardu dělat?“
„Já nevím," řekl Eragon, jeho nálada stoupala. Uvažoval, zda to stálo za to konfrontovat Glaedra za
jeho poznámky. Drak vypadal, že popichování Eragona je jeho záměr.
„Záleží na tom, co najdeme. Jakmile tam budeme, pokusíme se otevřít skálu Kuthian a odhalit
tajemství, které obsahuje. Pokud je to past…“ pokrčil rameny.
„Pak budeme bojovat.“
Aryin výraz se změnil ustaráním.
„Skála Kuthian… to jméno má vážný význam, ale nemohu říct, proč se to odráží v mé mysli. Jako
píseň, kterou jsem kdysi znala, ale od té doby jsem ji zapomněla.“
Zavrtěla hlavou a dala si ruce ke spánkům.
„Hm, teď je to pryč….“ Vzhlédla.
„Odpusťte mi, o čem jsme to mluvili?“
„O letu do Vroengardu,“ řekl Eragon pomalu.
"Ach, ano… ale za jakým účelem? Jste zde zapotřebí, Eragone. V žádném případě. Jet tam nemá
cenu.“
„Ano,“ řekl Glaedr. „Je to mrtvé a opuštěné místo. Po zničení Doru Araeba se jen málo z nás, kteří
unikli, tam vrátilo hledat něco, co by nám pomohlo, ale červi už všechny ruiny dokonale vyčistili.“
Arya přikývla.
„A to je pro tebe teď nejdůležitější? Nechápu, jak můžeš věřit, že opuštění Vardenů teď, když jsou
nejzranitelnější, by mohlo být moudré. A proč? Podívat se na konec Alagaësie bez příčiny a důvodu?
Myslela jsem si o vás lepší věci…. Nemůžeš odejít jen proto, že se ti nelíbí tvoje nové postavení,
Eragone.“
Eragon oddělit svou mysl od Arye a Glaedra, a naznačil Safiře, aby udělala to samé.
„Oni si to nepamatují!“
„Oni si to nemůžou pamatovat! Je to kouzlo. Hluboká magie, stejně jako kouzlo, které skrylo jména
draků, kteří zradili jezdce.
„Ale na skálu Kuthian jsi snad nezapomněla, ne?“
„Samozřejmě, že ne,“ řekla svou myslí se zeleným zábleskem dotčeně. „Jak bych mohla, když jsme
tak těsně spojeni?“
Závrať Eragona sevřela, když si představil důsledky. Aby to bylo účinné, kouzlo by muselo vymazat
vzpomínky každého, kdo ví o skále na prvním místě a také vzpomínky někoho, kdo o ní slyšel nebo
četl později.
Což znamená, že… celá Alagaësie je v područí tohoto okouzlení. Nikdo nemůže uniknout jeho dosahu.
Až na nás. A kočkodlaky. A pravděpodobně, Galbatorixe. Eragon se zachvěl. Měl pocit, jako by mu
pavouci z ledových krystalků lezli nahoru a dolů po páteři. Velikost takového podvodu ho ohromila a
cítil se malý a zranitelný. Vplout do mračna myslí elfů, trpaslíků, lidí, draků, bez náznaku podezření,
bylo tak těžké, až pochyboval, že by toho mohlo být dosaženo úmyslným použitím dovedností.
Raději věřil, že to bylo provedeno instinktem. Takové kouzlo bylo příliš komplikované utvořit ze slov.
Věděl, kdo byl zodpovědný za manipulaci myslí každého z Alagaësie, a proč. Kdyby to byl Galbatorix,
tak se Eragon obával, že měl Solembum pravdu a porážka Vardenů bude nevyhnutelná.
„Myslíš si, že to byla práce draků, jako to bylo se zažehnáním jejich jmen?“ Zeptal se Safiry.
Safira pomalu odpověděla. „Pravděpodobně. Kromě toho ti Solembum řekl, že je v Alagaësii mnoho
sil. Dokud se nedostaneme do Vroengardu, nebudeme to vědět jistě. Když to však uděláme…“
Eragon si prohrábl vlasy. Náhle se cítil mimořádně unavený.
„Proč to všechno musí být tak těžké?“
162
„Protože každý chce jíst, ale nikdo nechce být sněden.“ Řekla Safira.
Ponuře si odfrkl.
Přes rychlost, se kterou si on a Safira mohli vyměňovat myšlenky, trval jejich rozhovor příliš dlouho na
to, aby si toho Arya a Glaedr nevšimli.
„Proč jste nám uzavřeli svou mysl?“
Aryin pohled směřoval k jedné stěně stanu. Nejblíže k místu, kde ležela stočená Safira v temnotě.
"Děje se něco?"
„Vypadáte rozrušeně,“dodal Glaedr.
Eragon potlačil úšklebek. „Možná proto, že jsme.“
Arya ho sledovala s obavami, když šel k lůžku a sedl si na kraj. Nechal ruce viset ochablé a těžké mezi
nohama. Na chvíli se odmlčel, když přecházel z jeho rodného jazyka do jazyka elfů, načež řekl: „Věříte
mně a Safiře?“
„Ano,“ odpověděl Arya, a to i ve starověkém jazyce.
„Stejně jako já,“ řekl Glaedr.
„Mám jim to říct já, nebo to uděláš ty?“ Zeptal se rychle Eragon Safiry.
„Chceš-li jim to říct ty, tak jim to řekni.“
Eragon se podíval na Aryu. Potom k oběma promluvil ve starověkem jazyce.
"Solembum mi řekl název místa, místa ve Vroengardu, kde Safira a já můžeme najít někoho, nebo
něco, co nám pomůže porazit Galbatorixe. Nicméně, je to jméno pod kouzlem. Pokaždé, když Vám to
jméno řeknu, brzy na něj zapomenete.“
Slabý výraz šoku se objevil na tváři Aryi.
„Věříš mi?“
„Věřím,“ řekla pomalu Arya.
„Věřím, že věříš tomu, co říkáte.“ Glaedr zavrčel. „Ale nemusí to tak bezpodmínečně být.“ "Jak jinak
bych to mohl dokázat? Nebudete si pamatovat jméno toho místa, ani to, jestli jsem se s vámi podělil
o své vzpomínky. Mohli byste se zeptat Solembuma, ale k čemu by to bylo dobré?“
„K čemu? Za prvé, můžeme si ověřit, že jste nebyli podvedeni a oklamáni, něčím, co vypadalo jako
Solembum. A pokud jde o kouzlo, je tu způsob, jak prokázat jeho existenci. Svolat kočkodlaky. Pak
uvidíme, co se dá dělat.“
„Uděláš to?“ Zeptal se Eragon Safiry.
Věděl, že příchod kočkodlaků bude pravděpodobnější, pokud se jich zeptá Safira. O chvíli později
ucítil, jak hledá svou myslí po celém táboře, a pak cítil dotek vědomí Solembuma proti Safiře. Poté, co
si Safira a kočkodlak vyměnili krátký rozhovor beze slov, Safira oznámila, že je na cestě.
Všichni čekali mlčky. Eragon se díval dolů na své ruce, když si sestavoval seznam zásob, kterých bude
potřeba na cestu do Vroengardu.
Když Solembum odstrčil klapky do stanu a vstoupil, Eragon byl překvapený. Přišel ve své lidské
podobě: byl to mladý chlapec, s tmavýma drzýma očima. V levé ruce držel pečenou nohu husy,
kterou ohlodával. Kroužkem tuku měl potažené rty a bradu a nahou hruď měl potřísněnou kapkami
roztavené mastnoty. Jak žvýkal kousky masa, pokynul svou ostrou, špičatou bradou směrem ke
skvrně špíny, kde leželo Glaedrovo srdce srdcí.
„Co ode mě chceš, polykači ohně?“ zeptal se.
„Chci vědět, jestli jsi ten, za koho se vydáváš!“ Řekl Glaedr dračím vědomím.
Zdálo se, že jím obklopuje Solembuma. Tlačil se dovnitř jako hromady černých mraků kolem hořícího
ohně, ale vítr lomcoval s plamenem. Dračí síla byla ohromná, a z osobní zkušenosti Eragon věděl, že
jen málo osob mohlo doufat, že mu dokážou odolat. S kloktavým zakňučením Solembum vyplivl
sousto masa a uskočil dozadu, jako kdyby šlápl na zmiji. Zůstal stát, kde byl a třásl se úsilím. Své ostré
zuby měl vyceněné, a díval se zuřivým pohledem.
Eragon položil preventivně ruku na jílec Brisingra.
Plamen byl tlumený, ale stále tam byl: do běla rozžhavený světelný bod uprostřed moře vířícího
hřmění.
Po chvíli se bouře zklidnila a mraky se stáhly, i když nezmizely úplně.
„Omlouvám se, kočkodlaku,“ řekl Glaedr. „Ale musel jsem mít jistotu.“
Solembum zasyčel a vlasy na hlavě měl načechrané a ježaté, jako květy bodláku.
„Kdybys měl pořád ještě své tělo, starče, uřízl bych ti za to ocas.“
163
„Ty, kočičko? Nemůžeš udělat víc, než mě trošku poškrábat.“
Solembum opět zasyčel, a pak se otočil na podpatku a vydal se ke vchodu. Ramena měl shrbená
blízko k uším.
„Počkej,“ řekl Glaedr. „Řekl jsi Eragonovi o tom místě na Vroengardu, o tom tajemném místě, které si
nikdo nemůže pamatovat?“
Kočkodlak se odmlčel, a aniž by se otočil, vrčel a netrpělivě se oháněl husí nohou nad hlavou.
„Ano, řekl“.
„A řekl jsi mu, na jaké stránce v Domia ABR Wyrda najde polohu tohoto místa?“
„Vypadá to tak, ale nepamatuji si na to. Ale doufám, že to, co je na Vroengardu vám ožehne vousy a
spálí tlapky.“
Vchod do stanu se silně zarachotil, když Solembum plácl plachtu stranou. Potom se jeho malá
postavička ztratila ve tmě, jako kdyby nikdy neexistoval.
Eragon se postavil a špičkou boty odkopával zbytky nedojedeného masa ze stanu.
„Neměl bys na něj být tak hrubý," řekl Arya.
„Neměl jsem na vybranou,“ řekl Glaedr.
„ Opravdu?“
„Mohl ses ho zeptat na svolení.“
„A dát mu příležitost se připravit? Už se stalo, nech to být, Aryo.“
„Nemůžu. Jeho pýcha je poznamenaná. Měl by ses s ním pokusit usmířit. Bylo by příliš nebezpečné,
mít kočkodlaky za nepřátele.“
„Ještě nebezpečnější, je mít za nepřítele draka. Nech to být.“
Ustaraný Eragon si vyměnil pohled s Aryou. Trápil ho Glaedrův tón a Aryu nejspíš taky. Ale Eragon se
nemohl rozhodnout, co s tím má udělat.
„Teď, ty Eragone.“ Řekl zlatý drak. „Dovolíš mi, abych prozkoumat tvoje vzpomínky na rozhovor se
Solembumem?“
„Jestli chcete, ale… proč? Stejně to nakonec zapomenete.“
„Možná. Možná ne. Uvidíme.“
Glaedr promluvil k Arye. „Odděl svou mysl od těch našich, a neumožni Eragonovým vzpomínkám
nakazit tvoje vědomí.“
„Jak si přeješ, Glaedr-Elda.“
Když Arya mluvila, hudba jejích myšlenek byla stále vzdálenější. O chvíli později její tajemný zpěv
vybledl do ticha úplně. Pak Glaedr obrátil svou pozornost k Eragonovi .
„Ukaž mi to,“ přikázal.
Eragon potlačil svou úzkost a vrátil se myslí zpět tam, kde Solembum poprvé dorazil do stanu. Pečlivě
si vybavil vše, co se mezi nimi stalo poté. Glaedrovo vědomí se spojilo s Eragonovým tak, že drak s
ním mohl prožít všechny vzpomínky. Byl to znepokojující pocit. Cítil, jako by on a drak byli dva obrazy
vyražené na stejné straně mince. Když skončil, Glaedr trochu ustoupil z Eragonovi mysli a potom se
otočil k Aryi.
„Kdybych zapomněl, co se stalo, zopakuj mi tyhle slova. Andumë a Fíronmas na kopci utrpení. To je
místo na Vroengardu… Vím o něm. Nebo jsem kdysi věděl. Bylo to něco důležitého, něco, co …“ Dračí
myšlenky se na chvíli zakabonily, jakoby se vrstva mlhy navanula přes kopce a údolí jeho bytí.
„Dobrý?“ zeptal se Eragon.
Znovu k němu získal předchozí strohý přístup.
„Proč jsme přestali? Eragone, ukaž mi své vzpomínky.“
„Už jsem to udělal“
Když se Glaedr začal tvářit nedůvěřivě, Arya řekla: "Glaedře, pamatujte si. Andumë a Fíronmas na
kopci utrpení.“
„Jak… Glaedr nakousl větu a pak zavrčel s takovou silou, až Eragon skoro čekal, že okolo zarachotí.
„Sakra. Nesnáším kouzla, která se vměšují s jednou pamětí. Jsou tou nejhorší formou magie, a to vždy
vede k chaosu a zmatku.“
„Co znamená fráze, kterou jste použil?“ Zeptala se Safira.
„Nic, nikdo to neví kromě mě a Oromise. Ale to byl účel. Nikdo to neví, dokud jim to neřeknu.“
Arya si povzdechla.
164
„Takže to kouzlo je skutečné. Předpokládám, že budete muset jít do Vroengardu. Ignorovat něco
takového by bylo bláznovství. Když už nic jiného, musíme vědět, kdo je pavoukem uprostřed téhle
sítě.“
„Půjdu také,“ řekl Glaedr. „Kdyby se vám někdo pokusil ublížít, nebudou čekat, že budou muset
bojovat se dvěma draky namísto jednoho. A v každém případě budete potřebovat průvodce.
Vroengard se stal nebezpečným místem od doby zničení jezdců a já bych nechtěl, abyste se stali
kořistí nějakého zapomenutého zla.“
Eragon zaváhal, když si všiml Aryina toužebného pohledu. Uvědomil si, že by s nimi nejspíš nejraději
šla sama.
„Safira poletí rychleji, pokud ponese pouze jednoho člověka,“ řekl tichým hlasem.
„Já vím,“ řekla. „Jen jsem vždycky chtěla navštívit domov jezdců.“
„Jsem si jistý, že navštívíš. Jednoho dne určitě.“
Přikývla. „Jednou.“
Eragonovi chvíli trvalo, než nashromáždil svou energii a přemýšlel o všem, co je třeba udělat dříve,
než on, Safira a Glaedr budou moci odejít. Pak se zhluboka nadechl a vstal z lůžka.
„Kapitáne Garvene!“ Zavolal. „Mohl byste se k nám prosím připojit?“
165
ODJEZD
N
ejdříve Eragon poslal ve vší tichosti jednoho Nočního sokola ke Garvenovi, aby vyzvedl
zásoby na cestu do Vraengardu. Safira se po porážce Dras-Leony nasytila, necpala se, jinak
by byla moc pomalá a příliš těžká, kdyby bylo třeba bojovat, jak se také stalo. Přece jen se
najedla dost na to, aby doletěla do Vroengardu bez zastávky. Ale až tam jednou budou, Eragon věděl,
že si bude muset jídlo na ostrově nebo v jeho okolí najít sama, z čehož měl obavy.
Vždycky dokážu doletět zpátky s prázdným žaludkem, ubezpečila ho, ale on si tím nebyl tak jistý.
Poté Eragon vyslal běžce, aby mu přivedl do stanu Jörmundera a Blödhgarma. Když přišli, zabralo
Eragonovi, Arye a Safiře další hodinu, než jim vysvětlili situaci, a než je přesvědčili, že ta cesta je
nezbytná. Jak se zdálo, bylo nejjednodušší vyhrát nad Blödhgarmem, ale Jörmunder hlasitě
protestoval. Nepochyboval o věrnosti Solembumových informací, ani nezpochybňoval jejich
naléhavost- v těchto dvou bodech přijal Eragonovu výpověď bez výhrad- ale, jak dokládal s rostoucí
prudkostí, Vardeny by zničilo, kdyby se jednou probudili a zjistili, že Nasuada byla unesena, a že
neznámo kam zmizeli i Eragon se Safirou.
„Navíc se neodvažujeme nechat Galbatorixe, aby přemýšlel nad tím, že jsi nás opustil.“ řekl
Jörmunder. „Ne, pokud jsme tak blízko Urû'beanu. Mohl by poslat Murtagha s Trnem, aby tě
zastavili. Nebo by využil příležitosti zničit Vardeny jednou pro vždy. To nemůžeme riskovat.“
Jeho námitky musel Eragon uznat, byly oprávněné.
Po spoustě jednání nakonec dospěli k řešení: Blödhgarm a dva další elfové by vytvořili zvlášť zjevení
Eragona a zvlášť Safiry, zrovna jako vytvořili to Eragonovo, když se šel do Beorských hor podílet na
volbě a korunovaci Hrotgarova nástupce.
Obrazy by vypadaly jako úplně živé, dýchající, myslící kopie Eragona a Safiry, jen jejich mysl by byla
prázdná, a kdyby je někdo pozoroval, lest by byla odhalena. Následně by také obrazy Safiry a Eragona
nemluvily. Elfové by mohli fingovat Eragonovu řeč, bylo by ale lépe se tomu vyhnout, pro případ, že
by nějaká odchylka výslovnosti upozornila posluchače, že něco není, jak se zdálo. Ta omezení přeludů
znamenají, že budou nejlépe fungovat na dálku, a že lidé, kteří mají důvod setkávat se s Eragonem a
se Safirou osobně- tak jako král Orrin a Orik- by brzo zjistili, že něco nesedí.
Tak Eragon nařídil Garvenovi vzbudit všechny Noční sokoly a přivést je pokud možno nenápadně za
ním. Když se celá společnost shromáždila před stanem, vysvětlil Eragon té pestré skupině mužů,
trpaslíků a Urgalů, proč se Safirou odcházejí, záměrně vynechal detaily a neprozradil cíl cesty. Potom
vysvětlil, jak se elfové chystají skrýt jeho nepřítomnost, a nechal muže přísahat v prastarém jazyce.
Věřil jim, ale jeden nemohl být nikdy příliš opatrný, když šlo o Galbatorixovy špehy.
Posléze Eragon a Arya navštívili Orrina, Orika, Rorana a kouzelnici Trianu. Vysvětlili jim situaci stejně,
jako Nočním sokolům a ode všech získali přísahu mlčenlivosti.
Král Orrin, jak Eragon čekal, dokázal být velmi neústupný. Vyjádřil svůj hněv nad Eragonovým a
Safiřiným návrhem cesty do Vroengardu a proklínal ten nápad. Zpochybňoval Eragonovu statečnost,
zpochybnil cenu Solembumových informací a hrozil, že stáhne svoje vojska, jestli bude Eragon
pokračovat v jeho bláznivém vedlejším plánu zavádějícím směrem. Stálo je to více než hodinu
pohrůžek, lichotek a přemlouvání, než ho obměkčili, a dokonce i pak se Eragon bál, že by mohl své
slovo vzít zpět.
Návštěvy Orika, Rorana a Triany proběhly rychleji, přesto se Eragonovi zdálo, že rozhovorem s nimi
ztratili oba bezdůvodně mnoho času. Netrpělivost ho dohnala k úsečnosti a neklidu; chtěl odejít a
každá další minuta jenom zvyšovala nutkavý pocit.
Jak s Aryou obcházel osobu po osobě, byl si Eragon také skrz své spojení se Safirou vědom jemného
rytmického elfího zaříkání, které podkreslovalo cokoliv, co Eragon slyšel, jako proužek lyšácky tkané
látky, ukryté pod povrchem světa.
Safira zůstala u jeho stanu a elfové kroužili okolo ní, ruce rozpažené, vzájemně se dotýkali jen konečky
prstů, a přitom zpívali. Cílem jejich dlouhého složitého kouzla bylo shromáždění vizuálních informací,
které budou potřebovat pro vytvoření věrné náhrady Safiry. Bylo dost těžké napodobit tvar elfa nebo
člověka; ještě těžší byl drak, zvlášť kvůli přirozeným refrakčně světelným vlastnostem jejích šupin. Ale
i tak, jak Eragonovi řekl Blödhgarm, nejkomplikovanější část iluze bude vytvoření působení Safiřiny
váhy na její okolí pokaždé, když její zjevení vzlétne nebo přistane.
166
Když nakonec Eragon a Arya dokončili svoje pochůzky, noc ovšem přenechala svoje cesty dnu a ranní
slunce viselo píď nad horizontem. V jeho světle se škody vzniklé v tábořišti během noci zdály dokonce
horší.
Eragon by byl teď raději se Safirou a Glaederem odešel, ale Jörmunder trval na tom, že ještě alespoň
jednou pozdraví Vardeny jako jejich nový vůdce (z věty není jasné, jestli je nový vůdce E. nebo J., ale
následující text je pro Eragona).
Takže brzy potom, jakmile se shromáždila armáda, Eragon vylezl na jeden z vozů a rozhlížel se po
vzhlížejících tvářích- některé lidské, některé ne- a přál být si kdekoliv jinde, jen ne tady.
Eragon požádal předtím Rorana a ten mu řekl, „Vzpomeň si, že nejsou tví nepřátelé. Nemusíš se jich
bát. Chtějí tě mít rádi. Mluv jasně, mluv čestně a ať uděláš cokoliv, nech si svoje pochybnosti pro
sebe. Tak nad nimi vyhraješ. Budou vystrašení a zmatení, až jim povíš o Nasuadě. Dej jim jistotu,
kterou potřebují a budou tě následovat do samotných bran Urû'beinu.“
I přes Roranovo povzbuzení se Eragon před projevem cítil znepokojeně. Sotva kdy předtím mluvil k
velkým davům a nikdy víc jak pár řádků. Jak se díval na sluncem opálené a bitvami unavené válečníky
před sebou, rozhodl se, že by raději sám bojoval se stovkami nepřátel, než aby veřejně vystupoval a
riskoval odmítnutí ostatních.
Až do chvíle, než otevřel ústa, si Eragon nebyl jistý, co chtěl říct. Jak jednou začal, zdálo se, že slova
prýští sama od sebe, ale byl tak napjatý, že si nedokázal zapamatovat mnoho z toho, co řekl. Řeč
odezněla a jediné co cítil, bylo horko. Nářek bojovníků, když se dozvěděli o Nasuadině osudu,
nesourodé povzbuzování, když je vyzíval k vítězství a všeobecné burácení davu, když skončil. S úlevou
seskočil dolů z vozu k Arye a Orrikovi, kteří čekali vedle Safiry.
Jakmile to udělal, vytvořila jeho stráž okolo nich kruh, zaštítili je před davem a drželi zpátky ty, kteří si
s ním přáli mluvit.
„Velmi dobře, Eragone!“ řekl Orrik a poplácal ho po rameni.
„Co je?“ zeptal se Eragon omráčeně.
„Bylo to velmi výmluvné,“ řekla Arya.
Eragon pokrčil zaskočeně rameny. Děsilo ho, když si vzpomněl, že Arya znala většinu vůdců Vardenů,
a on si nemohl pomoci a nevzpomenout si, že Ajihad nebo jeho předchůdce Deynor by na té řeči
zapracovali mnohem lépe.
Orik ho zatahal za rukáv. Eragon se sehnul k trpaslíkovi. Hlasem sotva dost hlasitým, aby ho dav slyšel,
řekl, „Doufám, ať jsi našel cokoliv, že to za ten výlet stojí, kamaráde. Dávej pozor, ať se nezabiješ,
jasné?“
„Pokusím se.“
K Eragonovu údivu ho Orik vzal za předloktí a zatáhl ho do hrubého objetí. „Kéž nad tebou Gûntera
bdí.“ Když od sebe odstoupili, natáhl Orik ruku a popleskal dlaní Safiru po boku. „A ty taky Safiro.
Bezpečné cesty vám oběma.“
Safira odpověděla hlubokým mručením.
Eragon vyhledal pohledem Aryu. Najednou se cítil trapně, neschopný vymyslet nic, dokonce ani tu
nejobyčejnější odpověď. Krása jejích očí ho stále uchvacovala; zdálo se, že vliv, který na něj měla, se
nikdy nezmírní.
Pak si vzala jeho hlavu do dlaní a políbila ho jednou formálně na obočí.
Eragon na ni ohromeně zíral.
„Guliä waíse meh ono, Argetlam.“ Štěstí tě provázej, Stříbrná ruko.
Když ho pustila, chytil její ruce do svých. „Nic špatného se nám nestane. Nedovolím to. I kdyby na nás
Galbatorix čekal. Když budu muset, budu trhat hory holýma rukama, ale slibuju ti, chystáme se v
pořádku vrátit.“
Než mohla odpovědět, pustil její ruce a vyšplhal se na Safiřin hřbet. Dav začal znovu jásat, když ho
viděli usadit se v sedle. Zamával jim a oni znásobili svoji snahu dupáním nohou a boucháním do štítů
jílci svých mečů.
Eragon si všiml Blödhgarma a dalších elfů shromážděných v těsném chumlu, napůl ukrytých za
blízkým velkým stanem. Kývl na ně a oni kývli v odpověď. Plán byl prostý: On se Safirou vzlétnou jako
by zamýšleli obhlídnout oblohu a prozkoumat zemi vepředu- jak to normálně dělali, když byla armáda
na pochodu- ale po pár kruzích nad táborem vlétne Safira do mraku a Eragon pronese zaklínadlo,
které ji učiní neviditelnou těm, kteří ji pozorují ze země. Pak Elfové vytvoří prázdný přízrak, který
167
zaujme Eragonovo a Safiřino místo, zatímco budou pokračovat na své cestě, a bude to onen přízrak,
který přihlížející spatří vynořit se z mraků. Snad nikdo nepozná rozdíl.
S lehkostí danou praxí upevnil Eragon popruhy kolem svých nohou a zkontroloval, zda jsou sedlové
vaky za ním řádně upevněné. Speciálně se věnoval tomu nalevo, protože v něm- důkladně zavinutá do
oblečení a pokrývek- byla zabalená sametem vykládaná truhla s Glaedrovým dokonalým srdcem srdcí,
Eldunarím.
Vzlétněme, řekl starý drak.
Vstříc Vroengardu! Prohlásila Safira, a svět okolo Eragona se naklonil a propadnul, jak se odlepila od
země a závany vzduchu s ním lomcovaly, jak mávala svými masivními netopýřími křídly a řídila dráhu
vzletu výš a výš oblohou.
Eragon se chytil pevněji krčního výstupku před ním, sklonil hlavu proti větru a zadíval se na
vyleštěnou kůži svého sedla. Zhluboka se nadechl a pokusil se nestarat se o to, co leží za nimi a co
před nimi. Nemohl s tím teď nic dělat, mohl jen čekat- čekat a doufat, že Safira dokáže doletět do
Vroengardu a zpět dřív, než Impérium znovu napadne Vardeny. Doufat, že Roran a Arya budou v
pořádku, že bude ještě nějak schopen zachránit Nasuadu, a že cesta k Vroengardu byla správné
rozhodnutí, protože čas, kdy bude nakonec muset čelit Galbatorixovi, se blíží.
168
MUKA NEJISTOTY
N
asuada otevřela oči.
Bezmyšlenkovitě pohlédla na dlaždice, na které dopadal stín z klenby, byly natřeny
složitými hranatými vzory červené, modré a zlaté.
Nakonec posbírala síly, aby se podívala dál.
Svítící oranžová záře vycházela ze zdroje někde nad ní. Světlo bylo silné jen tak, aby odhalilo
osmiúhelníkový tvar místnosti, ale ne natolik, aby zahnalo stíny, které se držely v rozích nahoře i dole.
Polkla, ale v krku měla sucho.
Ležela na hladkém, tvrdém a nepříjemně chladném povrchu; na patách a prstech na nohou cítila, že je
to kámen. Chlad se jí plížil až do morku kostí, a to bylo to, co způsobilo, že si uvědomila, že jediné co
má na sobě, je tenká bílá košile, ve které spala.
Kde to jsem?
Vzpomínky se jí najednou vrátily, bez smyslu nebo pořadí: Nežádoucí síla řítící se do její mysli s téměř
fyzickou intenzitou.
Zalapala po dechu a pokusila se posadit vzpřímeně – aby mohla rychle utéct, kdyby měla možnost –
ale zjistila, že se nemůže pohnout o víc jak zlomek palce. Kolem zápěstí a kotníků měla polstrovaná
pouta a silný kožený opasek jí držel hlavu pevně na desce a bránil jí, aby se zvedla nebo hlavou
otočila.
Napnula se v poutech, ale byly příliš pevné na to, aby je mohla rozbít.
Vydechla, uvolnila se a znovu zírala do stropu. Puls v uších cítila jako kladivo, jako šílené bubnování.
Její tělo prostoupilo teplo, spálilo jí tváře, ruce a nohy, měla pocit, jako by byly plné roztaveného loje.
Tak takhle zemřu.
Na okamžik ji zahalilo zoufalství a sebelítost. Sotva začala žít a teď už je u konce, u nejodpornějšího a
nejubožejšího možného způsobu konce. Nejhorší bylo, že nedokázala nic z toho, v co doufala. Žádná
válka, žádná láska, neporodila dítě, neprožila celý život. Jejími potomky byly jen válka, mrtvoly a
zničené karavany; pamatovala příliš mnoho lstí, přísahy přátelství a věrnosti, nyní ne víc než
maškarády slibů; zábrany, popudlivost a až příliš zranitelná armáda vedená jezdcem mladším, než je
ona sama. Připadalo jí to jako špatná památka na její jméno. A vzpomínky bylo to jediné, co jí teď
zůstalo. Byla poslední svého rodu. Až zemře, nebude už nikdo, kdo by pokračoval v jejím rodu.
Ta myšlenka ji bolela a spílala si za to, že neměla děti, dokud mohla.
„Je mi to líto,“ zašeptala, když se jí v mysli objevila tvář jejího otce.
Pak se sebrala a odehnala zoufalství. Jediné, co za dané situace měla, bylo sebeovládání, a nehodlala
se vzdát kvůli pochybnému potěšení z oddávání se pochybám, obavám a lítosti. Stále byla pánem
svých myšlenek a pocitů, nebyla úplně bezmocná. Byla to ta nejmenší svoboda – vláda v její mysli –
ale byla za to vděčná a vědomí, že i o to možná brzy přijde, ji ještě víc odhodlala k tomu, aby ji začala
používat.
V každém případě má ještě jednu poslední povinnost: ubránit se výslechu. Kvůli tomu se musela na
sebe plně soustředit. V opačném případě by ji rychle zlomili.
Zpomalila dech, soustředila se na pravidelný dech, nechala ten pocit, aby vytlačil všechny ostatní.
Když ucítila, že už je v klidu, pustila se do rozhodování o tom, na co je bezpečné myslet. Tolik věcí bylo
nebezpečných - pro ni, pro Vardeny, pro jejich spojence nebo pro Eragona a Safiru. Nesměla myslet
na ty věci, musela se vyvarovat myšlenkám, které by mohli dát informace jejímu vězniteli, které od ní
chtěli. Místo toho si vybrala pár myšlenek a vzpomínek, které se zdály neškodné, a snažila se
ignorovat všechny ostatní, které na ni dorážely, snažila se sama sebe přesvědčit, že všechno, co je a
co vždy byla, je jen těchto pár myšlenek.
V podstatě se pro sebe pokoušela vytvořit novou, jednoduší identitu tak, že kdyby jí kladli otázky,
mohla by odpovědět čestně, namísto lhaní. Byla to nebezpečná technika, protože musela uvěřit
svému vlastnímu podvodu, a až by byl konec, mohlo by být obtížné získat zpět její vlastní osobnost.
Pak by neměla naději na záchranu nebo osvobození. Všechny možnosti, v něž by se odvážila doufat,
by jí zmařili její věznitelé.
Gokukara, dej mi sílu vydržet zkoušku přede mnou. Hlídej si své malé sovičky, ať, kdybych měla zemřít,
mě bezpečně vyvedou z tohoto místa...aby mě bezpečně dostaly k mému otci.
169
Její pohled bloudil po vydlážděném prostoru a studoval jej do větších detailů. Uhodla, že je v
Urû’baenu. Bylo logické, že Murtagh s Trnem ji vzali tam, to by vysvětlovalo elfský vzhled místnosti.
Elfové postavili velkou část Urû’baenu, město nazvali Ilirea, buď před jejich válkou s draky – dávno,
velmi dávno – nebo se po založení Království Jezdců stalo hlavním městem a oni tam byli často
přítomni.
Tak jí to řekl otec. Sama o městě nic nevěděla.
Stále ale mohla být i někde jinde; třeba někde, kde to také patřilo Galbatorixovi. Ta místnost ani
nemusela být taková, jakou ji vnímala. Zkušený kouzelník mohl manipulovat se vším, co viděla, cítila a
slyšela, mohl by narušit celý svět okolo ní způsobem, že by to ani nepostřehla.
Ať už se jí stalo cokoli – co se jí kdy zdálo, že se stane – neměla by dovolit, aby byla podvedena. I
kdyby Eragon právě teď rozbil dveře a osvobodil by ji, ona by stále věřila, že je to lest jejích věznitelů.
Neodvažovala se důvěřovat svým smyslům.
Ve chvíli, kdy ji Murtagh odvlekl z tábora, se svět stal lží a nedalo se poznat, kdy skončí a jestli k tomu
vůbec dojde. Jediné, čím si mohla být jistá, bylo to, že existuje. Všechno ostatní bylo podezřelé,
dokonce i její vlastní myšlenky.
Jakmile odezněl počáteční šok, pocítila nudu z čekání. Neměla žádný způsob k zjišťování času, jen hlad
a žízeň, a hlad zeslaboval její sílu. Snažila se od sebe oddělovat hodiny počítáním, ale nudilo ji to, a
vždy zapomněla, kde skončila, když se dostala k desítkám tisíců.
Přes jistou hrůzu, kterou očekávala, si přála, aby si její únosci pospíšili a ukázali se. Na konci minuty
vykřikla, ale v odpověď jí přišla jen žalostná ozvěna.
Nudné světlo za ní nikdy nezakolísalo, nikdy nezšedlo, předpokládala, že je to bezplamenná lucerna
podobná těm, co používali trpaslíci. Záře jí ztěžovala usínání, ale nakonec ji spánek přece jen přemohl
a ona vyčerpáním usnula.
Vyhlídka na snění ji děsila. Když spala, byla nejzranitelnější a obávala se, že by její podvědomí mohlo
propustit mnoho informací, které se snažila udržet skryté. Nicméně měla v této věci jen malý výběr.
Dříve či později musela usnout a snažit se zabránit tomu by jí ještě přitížilo.
Tak spala. Ale její odpočinek byl trhavý a neuspokojivý, a když se probudila, byla stále unavená.
Vylekalo ji bouchnutí.
Někde za sebou slyšela, jak se zvedla západka, vrzly dveře, a otevřely se.
Zrychlil se jí tep. Pokud mohla říct, uplynul den od jejího prvního probuzení. Byla bolestně žíznivá,
jazyk jí připadal oteklý a lepkavý a celé tělo ji bolelo, protože bylo tak dlouho v jedné poloze.
Kroky na schodech. Po kamenech se šouraly boty s měkkou podrážkou... Zastavily. Kovové cinkání.
Klíče? Nože? Něco horšího?... Pak kroky pokračovaly. Už se blížily k jejímu zornému poli. Blíž... Blíž...
Do zorného pole jí vstoupil tlustý muž v šedé tunice, nesoucí tác s velkým výběrem potravin: Sýr,
chléb, maso, víno a voda. Sklonil se a položil tác ke stěně, pak se otočil a zamířil k ní krátkým, rychlým
a přesným krokem. Téměř elegantně.
Lehce sípal, opřel se o hranu desky a zadíval se na ni. Jeho hlava byla jako tykev: Baňatá nahoře,
baňatá dole, úzká uprostřed. Byl hladce oholen a z velké části plešatý, výjimkou byl pruh tmavých,
krátce ostříhaných vlasů, který měl okolo lebky. Horní část čela měl lesklou, masité tváře červené a
jeho rty byly šedé jako jeho tunika. Jeho oči byly všední: hnědé a blízko posazené.
Mlaskl jazykem a ona viděla, že zuby, kterých se jazyk dotkl, jako čelisti kleští vyčnívají dál od zbytku
obličeje, čímž mu dělají mírný, ale znatelný předkus.
Z jeho teplého, vlhkého dechu byl cítit pach jater a cibule. V jejím hladovém stavu jí ten zápach
připadal odporný.
Byla si plně vědoma toho, když přejížděl pohledem po jejím těle, že si ji v mysli svléká. Připadala si
zranitelná, jako by byla hračka nebo mazlíček pro jeho potěšení. Hněv a ponížení jí na tváři vytvořily
rudé skvrny.
Rozhodla se nečekat na jeho záměr a pokusila se promluvit, zeptat se ho na vodu, ale její hrdlo bylo
příliš vyprahlé, jediné, čeho byla schopná bylo zaskřehotání.
Šedý muž nesouhlasně zamlaskal a k jejímu překvapení začal rozepínat její pouta.
V okamžiku, kdy byla volná, posadila se na desce a napnutou pravou ruku vymrštila k mužově krku.
Chytil ji ve vzduchu za zápěstí, zdánlivě bez námahy. Zavrčela a bodla prsty druhé ruky po jeho očích.
Znovu ji chytil za zápěstí. Kroutila se dopředu a dozadu, ale jeho stisk byl příliš silný, dost silný na to,
aby jí zápěstí zlomil. Bylo to, jako by je měla uzavřená v kameni.
170
Zklamaně se vrhla vpřed a zakousla se do mužova pravého předloktí. Horká krev jí vytryskla do úst,
slaná, s příchutí mědi. Dusilo ji to, ale stále muže hryzala a krev jí vytékala ústy. Mezi zuby a na jazyku
cítila mužovy svaly, jak natahuje předloktí, jako hady pokoušející se uniknout z pasti.
Nicméně nedokázal zareagovat ihned.
Když ruku konečně uvolnil, odtáhla obličej a plivla mu krev do tváře.
Přesto si muž udržel prázdný výraz, žádný záblesk jakékoliv známky bolesti či vzteku.
Znovu zakroutila pažemi, poté otočila boky a vykopla mu do žaludku.
Než ale mohla rána dopadnout, pustil její levé zápěstí a tvrdě ji udeřil do obličeje.
Bíle se jí zablesklo před očima, kolem ní propukla nehlučná exploze. Její hlava sebou trhla na stranu,
zuby jí scvakly a dolů po zádech jí z lebky vystřelila bolest.
Když se jí zrak navrátil, seděla a zírala na muže, ale už se nepohnula k dalšímu útoku. Pochopila, že je
mu vydána na milost... Pochopila, že k tomu, aby ho přemohla, by potřebovala najít něco, čím by mu
podřízla krk nebo ho bodla do oka.
Pustil jí druhé zápěstí a hmátl do tuniky pro matně bílý šátek. Otřel si tvář, stíraje každou kapku krve a
slin. Pak si šátek uvázal kolem zraněného předloktí a zuby přidržoval druhý konec šátku.
Trhla sebou, když natáhl ruku a chytil ji za paži, jeho velké, tlusté prsty jí obepínaly ruku. Vzal ji z
popelavě zbarvené desky, podlomily se jí nohy, když se dotkly země. Visela v jeho sevření jako
panenka, ruce v nepřirozeném úhlu zkroucené nad hlavou.
Vytáhl ji na nohy a tentokrát ji držel, pomáhal jí k chůzi, když ji vedl kolem malých bočních dveří, které
nemohla vidět, dokud ležela na zádech. Vedle nich bylo krátké schodiště, které vedlo k druhým,
větším dveřím – stejným, kterými vstoupil žalářník. Byly zavřené, ale uprostřed měly malou kovovou
mříž, skrz kterou zahlédla dobře osvětlený gobelín, visící na hladké zdi.
Muž otevřel boční dveře a odvedl ji do úzké komnaty. K její úlevě odešel a ji tam nechal o samotě.
Hledala v holých prostorách cokoliv, co by mohla použít jako zbraň nebo k útěku. K jejímu zklamání
ale našla jen prach, hobliny a zlověstné suché skvrny od krve.
Tak čekala, a když z vedlejší komnaty vyšel šedě oblečený muž, potila se, aby ji nevzal znovu ke
kamenné desce a nepřivázal ji zpět.
Jak se blížil, začala kolem sebe kopat, byla by radši, aby ji znovu praštil, než aby ji zpátky přivázal. Přes
všechno své úsilí ho ale nedokázala zastavit ani zpomalit. Jeho ruce byly pod jejími údery jako ze
železa a dokonce i jeho břicho se nezdálo měkké, když do něj udeřila.
Manipuloval s ní stejně snadno, jako by byla malé dítě. Zvedl ji na desku, přitiskl ramena ke kameni a
pak zamkl pouta kolem zápěstí a kotníků. Nakonec vytáhl kožený pásek na čelo a připoutal ho, ale ne
příliš pevně, aby jí nezpůsobil bolest.
Čekala od něj, že půjde a sní svůj oběd – nebo večeři, nebo co to bylo za jídlo – ale místo toho nabral
talíř, odnesl jej k ní a dal jí napít ředěného vína.
Bylo těžké pít vleže, takže musela polykat rychle, jakmile jí stříbrný kalich přitiskl k ústům. Pocit
ředěného vína stékajícího jejím vyprahlým hrdlem přineslo chladivou úlevu.
Když byl kalich prázdný, odložil jej, ukrojil kus chleba a sýra a přidržel jej u ní.
„Jak...“ řekla a hlas konečně reagoval na její příkazy. „Jak se jmenuješ?“
Muž na ni bez emocí hleděl. Jeho čelo zářilo jako vyleštěná slonovina ve světle bezplamenné lucerny.
Přistrčil k ní chleba a sýr.
„Kdo jsi?... Je tohle Urû’baen? Jsi také vězeň jako já? Mohli bychom si navzájem pomoci, ty a já.
Galbatorix není vševědoucí. Společně bychom mohli najít způsob, jak uniknout. Může se to zdát
nemožné, ale není, slibuji.“ Pokračovala v mluvení tichým, klidným hlasem a doufala, že říká něco, čím
by si buď získala mužovy sympatie, nebo něco, co by ho zaujalo v jeho vlastním zájmu.
Věděla, že může být přesvědčivá – dlouhé hodiny vyjednávání ve jménu Vardenů k její spokojenosti –
ale její slova zřejmě neměla na muže žádný vliv. Až na jeho dech by mohl být mrtvý, jak tam stál a
podával jí chléb a sýr. Napadlo ji, že je hluchý, ale pak si uvědomila, že zareagoval, když jej žádala o
vodu, tak to zavrhla.
Mluvila, dokud nevyčerpala všechny možné argumenty, a když přestala, aby si vymyslela další, muž jí
přitiskl chléb se sýrem na rty a držel ho tam. Rozzuřeně ho chtěla odstrčit, ale ruka se jí ani nepohnula
a muž se na ni dál díval prázdným nezaujatým pohledem.
Zježily se jí vlasy na zátylku, když si uvědomila, že to není přetvářka, že muže opravdu nezajímá, co
mu říká. Byla by to pochopila, kdyby ji nenáviděl, kdyby měl zvrácené potěšení z jejího mučení nebo
171
kdyby byl otrokem neochotně provádějícím Galbatorixovy příkazy, ale nic z toho se nezdálo
pravděpodobné. Byl lhostejný, bez sebemenší špetky empatie. Mohl by ji, o tom nepochybovala, zabít
stejně rychle, jako by mohl rozdrtit mravence.
Tiše zanadávala, že je to nezbytné, a otevřela ústa a dovolila mu, aby jí dovnitř vložil jídlo a navzdory
tomu cítila nutkání zakousnout se mu do prstů.
Krmil ji. Jako dítě. Rukama jí do úst opatrně vkládal kousky jídla, jako by šlo o duté skleněné koule,
které by se mohly každým pohybem roztříštit.
Nashromáždil se v ní hluboký odpor. Odpor k tomu být vůdcem největší aliance v historii Alagaësie.
Ne. Ne, nic takového neexistovalo. Byla dcerou svého otce. Žila v prachu a horku Surdy, mezi
ozvěnami hlučného volání obchodníků v ulicích rušného tržiště. To je vše. Neměla důvod být hrdá,
důvod nesnášet její pád.
Přesto nenáviděla muže tyčícího se nad ní. Nesnášela, že trval na tom, že ji bude krmit, když se mohla
najíst sama. Nesnášela, že Galbatorix, nebo ten, co dohlíží na její zajetí, se jí snaží zbavit důstojnosti. A
nenáviděla, že v tom do určité míry uspěli.
Byla rozhodnutá, že toho muže zabije. Kdyby mohla splnit alespoň jednu věc ve svém životě, chtěla
by, aby byl její žalářník po smrti. Alespoň malý kousek spokojenosti. Ať to stojí cokoliv, najdu si
způsob.
Ta myšlenka ji potěšila, zbytek jídla snědla s chutí a představovala si, jak by mohla způsobit mužovu
smrt.
Když dojedla, muž sebral podnos a odešel.
Slyšela, jak se jeho kroky vzdalují, jak otevírá a zavírá dveře, zachřestění zámku, a pak těžký, temný
zvuk dopadající závory přes vnější dveře.
Znovu byla sama, nedalo se nic dělat. Jen čekat a vymýšlet způsoby vraždy.
Chvíli se bavila tím, že sledovala stopu jedné z čar namalované na stropě a snažila se najít začátek a
konec. Ta barva se jí líbila, protože jí připomínala vztah s jednou osobou, na kterou se ale vůbec
neodvážila myslet.
Ve chvíli, kdy už byla příliš znuděná sledováním linek a sny o pomstě, zavřela oči a upadla do
neklidného polospánku, ve kterém se jí zdálo, jako by čas běžel zároveň rychleji i pomaleji, než je
obvyklé.
Když se muž v šedém vrátil, byla skoro ráda, což byla pro ni reakce, kterou považovala za slabost.
Nebyla si jistá, jak dlouho čekala – a ani si být jistá nemohla, jestli jí to někdo neřekne – ale věděla, že
to byla kratší doba než předtím. Přesto jí čekání připadalo nekonečné. Měla strach z toho, že by stále
musela zůstat připoutaná a izolovaná – i když ne ignorovaná, to určitě ne – pro stejné krátké
protažení. Ke svému zděšení se cítila vděčná, že ji muž přišel navštívit znovu dřív, než očekávala.
Ležela nehybně na plochém kusu kamene tolik hodin, že to bylo bolestivé. Ale odepření kontaktu s
jinými živými tvory, dokonce s jedním těžkopádným a odporným žalářníkem, bylo mučení samo o
sobě a byl to daleko těžší rozsudek, než dokázala unést.
Když jí muž uvolnil hlavu, poznala, že má zahojenou ránu na předloktí; pleť byla hladká a růžová jako
prasátko.
Vyhýbala se boji, ale na cestě na toaletu předstírala, že spadne, v naději, že se dostane dost blízko k
tácu a že by si mohla vzít nůž, který muž používal ke krájení jídla. Nicméně se ukázalo, že tác je příliš
daleko a bylo příliš složité přitáhnout se k němu, aniž by si toho muž všiml. Její trik byl neúspěšný, a
tak se přinutila v klidu následovat mužovo počínání. Potřebovala ho přesvědčit, že se vzdala, potom
by mohl být neopatrný.
Zatímco ji krmil, sledovala jeho prsty. Předtím byla příliš naštvaná na to, aby tomu věnovala
pozornost, ale teď už byla klidnější a uvědomila si, že jsou velmi zvláštní.
Jeho nehty byly tlusté a vysoce klenuté, posazeny hluboko do masa, a bílé měsíce kůže byly velké a
široké. Rozhodně ne úplně odlišné od ostatních mužů a trpaslíků, se kterými jednala.
Když s nimi jednala?... To si nepamatovala.
To, čím se jeho nehty lišily, byla péče. Pěstování, jak se zdálo, byl pravý popis. Staral se o ně jako o
vzácné květiny. Zahradník jim věnoval dlouhé hodiny péče. Kůži měly čistou a elegantní, bez známek
natrhnutí, zatímco nehet sám byl rovně střižený – ani příliš dlouhý, ani příliš krátký – a hrany lehce
zkosené. Konečky nehtů byly leštěné, až se leskly jako glazovaná keramika, a kůže kolem nich
vypadala, jako by se do ní vtíral olej nebo máslo.
172
Až na elfy nikdy neviděla člověka s tak dokonalými nehty.
Elfové? Podrážděně setřásla ty myšlenky. Žádné elfy nezná.
Ty nehty byly záhadou, zvláštností v jinak zřetelném prostředí. Tajemství, které chtěla vyřešit, ač to
bylo marné zkoušet.
Přemýšlela, kdo je za ty nehty zodpovědný. Byl to ten muž? Zdál se příliš náročný a nedokázala si
představit, že by měl manželku, dceru, sluhu nebo kohokoli z jeho okolí, kdo by věnoval tolik
pozornosti špičkám jeho prstů. Samozřejmě si uvědomila, že se může mýlit. Mnoha bitvami zjizvený
veterán – ponurý, málomluvný muž, jehož láskou jsou ženy, víno a válka – ji překvapil některými
částmi svého charakteru. Byl v rozporu s jeho vnější maskou: talent pro řezbářství, tendence
zapamatovat si romantické básně, láska k honům nebo vášnivá oddanost rodině, zůstali skryty od
zbytku světa. Před mnoha lety ji JörOdehnala tu myšlenku dřív, než stihla pokračovat.
V každém případě, otázka, ke které se stále vracela byla jedna: Proč? Na motivaci nemohla přijít, i
když šlo o takovou malou věc, jako o nehty.
V případě, že jsou jeho nehty dílem někoho jiného, bylo o ně pečováno s velkou láskou nebo s velkým
strachem. Ale pochybovala, že to byl ten případ, nějak se jí to nezdálo.
Pokud o ně ale pečoval muž sám, bylo množství možných vysvětlení. Možná jsou nehty způsobem, jak
mít alespoň malou kontrolu nad svým životem. Nebo snad cítil, že jsou jedinou jeho částí, která je,
nebo by mohla být atraktivní. Nebo snad o ně pečoval, aby zahnal nervozitu, trik, který sloužil ke
zkrácení dlouhých hodin.
Ať už je to pravda nebo ne, skutečnost byla taková, že někdo nehty stále čistil, zdobil a leštil olejem, a
to nebyla náhoda nebo nepozornost.
Pokračovala v přemýšlení, zatímco jedla, ale sotva vnímala chuť. Občas, když vzhlédla, hledala v
mužově tváři klíč nebo cokoliv, ale vždy bez úspěchu.
Když ji nakrmil posledním kouskem chleba, odstrčil se od kamenné desky, zvedl tác a odvrátil se.
Dožvýkala a polkla chléb tak rychle, jak jen to šlo, aniž by se udusila, a pak ochraptělým a skřípavým
hlasem řekla: „Máte hezké nehty. Jsou velmi... lesklé.“
Muž se zastavil v půli kroku a jeho velká, těžkopádná hlava se začala otáčet směrem k ní. Na chvíli si
myslela, že ji znovu udeří, ale pak se jeho šedé rty zkroutily a on se na ni usmál, ukazuje horní a dolní
řadu zubů.
Potlačila zachvění, vypadal, jako by se chtěl zakousnout do hlavy kuřete.
Stále se stejným znepokojujícím výrazem pokračoval muž z jejího zorného pole a během několika
sekund slyšela, jak se dveře její cely zavřely.
Na rty se jí vplížil úsměv. Pýcha a marnivost jsou slabiny, kterých by mohla využít. Pokud existovala
jediná věc, ve které si byla jistá, byla to schopnost ovlivnit ostatní svou vůlí. Muž jí dal malou oporu,
ne víc než prst, spíš nehet, ale to bylo vše, co potřebovala. Teď může začít šplhat.
173
Síň Věštkyně
K
dyž ji muž navštívil potřetí, Nasuada spala. Zvuk rozražených dveří ji probudil, s tlukoucím
srdcem sebou trhla.
Pár sekund jí trvalo, než si vzpomněla, kde je. Když se jí to podařilo, zamračila se a zamrkala,
aby si pročistila oči. Kéž by si je mohla protřít.
Ještě víc se zamračila, když se na sebe podívala a uviděla malé vlhké místo na svých lehkých šatech,
tam, kam jí při jídle ukáplo víno zředěné vodou.
Proč se vrátil tak brzy?
Srdce jí pokleslo, když jí muž obešel s širokým měděným roštem plným uhlí, který postavil u jejích
nohou jen pár stop od kamenné desky, kde ležela. Na uhlících ležela tři dlouhá železa.
Čas, kterého se obávala, nakonec nadešel.
Pokoušela se zachytit jeho pohled, ale muž se na ni odmítal podívat. Místo toho vzal z váčku na
opasku křesadlo a zapálil hrst suchého troudu uprostřed roštu. Jakmile vyšly jiskry a kouř, zazářil
troud jako koule rozžhavených drátů. Muž se sehnul, svraštil rty a foukl do vznikajícího ohně, jemně,
jako když matka políbí dítě, a jiskry se proměnily v čerstvé plameny.
Několik minut pečoval o oheň, sestavil několik palců tlusté lůžko z uhlí, kouř stoupal vysoko nahoru ke
stropní mřížce. Sledovala to, morbidně fascinovaná, neschopná odtrhnout pohled, přestože věděla,
co ji čeká. Ani jeden z nich nepromluvil, jako by se oba příliš styděli za to, co se chystá, aby si to vůbec
připustili.
Znovu zafoukal do uhlíků, pak se otočil, jako by šel k ní.
Nevzdávej se, řekla si a ztuhla.
Zatnula pěsti a zadržela dech, jak se k ní muž přibližoval… blíž… blíž…
Závan vzduchu lehký jako peříčko jí ovanul obličej, když ji přešel a dál naslouchala jeho odeznívajícím
krokům, když vyšel do schodů a opustil místnost.
Jemně si oddechla a pomalu se uvolnila. Zářící uhlíky přitahovaly její pohledy jako magnety. Tlumená
narezlá záře se šplhala po železných tyčích vykukujících z roštu.
Olízla si rty a přemýšlela, jak příjemný by byl doušek vody.
Jeden uhlík vyskočil a rozletěl se na dva kusy, jinak byl v místnosti klid.
Ležela tu, neschopná bojovat nebo utéct, a snažila se nemyslet. Přemýšlení by jenom oslabilo její
rozhodnutí. Cokoliv se má stát se stane a její strach a úzkost to nemohou změnit.
V chodbě před místností zazněly další kroky: tentokrát skupina lidí, někteří z nich pochodovali do
rytmu. Dohromady vytvářeli přemíru chraplavých ozvěn, takže bylo nemožné odhadnout počet
přicházejících lidí. Procesí se zastavilo u dveří, uslyšela mumlavé hlasy, a pak do místnosti vstoupily
dva páry klapavých kroků- vycházejí z jezdeckých bot s tvrdou podrážkou, odhadovala.
Dveře se zabouchly.
Kroky stále rozvážně pokračovaly dolů ze schodů. Někdo umístil na okraj jejího zorného pole
vyřezávanou dřevěnou židli.
Sedl si na ni nějaký muž.
Byl velký, ne tlustý, jen měl široká ramena. Okolo nich mu visel dlouhý černý plášť. Vypadal těžce,
jakoby vzadu přecházel v kroužkové brnění. Světlo uhlíků a luceren bez ohně pozlatilo jeho tvar, další
rysy ale zůstaly ukryté v temnotě. Stíny přesto nezakryly obrysy řady ostrých výběžků koruny, které
mu seděly nad obočím.
Srdce se jí zastavilo. Pak si opět vybojovalo své předchozí divoké tempo.
Druhý muž, oblečený v tmavě červené vestě a přiléhavých kalhotách, vše lemované zlatou nití, přešel
k roštu a zády k ní prohrábl uhlíky železnou tyčí.
Muž na židli si postupně zatahal za všechny prsty rukavic, a pak si je stáhl z rukou. Jeho ruce pod nimi
měly barvu zašlého bronzu.
Když promluvil, měl nízký bohatý a rozkazovačný hlas. Kdejaký bard s takovým libozvučným nástrojem
mohl své jméno mistrovsky proslavit po celé zemi. Kůže ji při tom zvuku brněla; jako by ji místo slov
omývala teplá vlna vody, hladila ji, obluzovala ji, svazovala. Došlo jí, že naslouchat mu, bylo stejně
nebezpečné, jako naslouchat Elvě.
„Vítej v Urû'beanu, Nasuado, dcero Ažihadova,“ řekl muž na židli. „Vítej zde, v mém domově, mezi
těmito prastarými hromadami kamene. Už je to dlouho, co nás svou návštěvou poctila taková
174
významná návštěva, jako ty. Moje síly byly zaměstnány jinde, ale ujišťuji tě, že od teď už si nedovolím
zanedbávat své hostitelské povinnosti.“ Nakonec se do jeho hlasu vkradla hrozivá melodie, jako když
kočka vytáhne drápy.
Nikdy osobně Galbatorixe neviděla, slyšela jenom popis a studovala kresby, ale účinek, který na ni
měla jeho řeč, byl tak hluboký, tak silný, že nepochybovala, že byl učiněný král.
Jak v jeho přízvuku, tak ve výslovnosti, bylo něco navíc, jakoby jazyk, který používal, nebyl jazykem, se
kterým vyrůstal. Byl tam jemný rozdíl, ale jakmile ho postřehla, nemohla ho přehlédnout. Možná,
říkala si, že se jazyk změnil za ty roky od chvíle, co se narodil. Tohle vysvětlení se zdálo nejobstojnější,
jeho způsob řeči jí připomínal- Ne, ne, nic jí nepřipomínal.
Naklonil se a ucítila, jak se jeho pohled do ní zavrtává.
„Jsi mladší, než jsem očekával. Věděl jsem, že jsi nedávno dosáhla plnoletosti, ale i tak, jsi pouhé dítě.
Většina lidí mi dnes připomíná děti: vyvádějící, pyšné, lehkomyslné děti, které nevědí, co je pro ně
dobré- děti, které potřebují vedení těch starších a moudřejších.“
„Jako jsi ty?“ řekla hlasem plným pohrdání.
Slyšela, jak se tiše zasmál. „Byla bys raději, aby nám vládli elfové? Jsem jediný našeho druhu, kdo je
může udržet v mezích. Podle nich by dokonce i naši nejstarší kmeti byly považováni za nezkušené
mladíky, nezpůsobilé pro odpovědnost dospělých.“
„Podle nich bys tak dopadl ty.“ Nevěděla, kde se vzala její odvaha, ale cítila se silná a vzpurná. Ať už ji
král potrestá nebo ne, byla odhodlána říct, co měla na mysli.
„Ach, ale já mám v sobě víc než jen má léta. Patří mi vzpomínky stovek dalších. Život za životem:
lásky, nenávisti, boje, vítězství, porážky, dokončené lekce, chyby a omyly- všechny jsou uloženy v mojí
mysli, šeptají svou moudrost do mých uší. Pamatuji si věky. V celé zaznamenané historii nebyl nikdo
jako já, dokonce ani mezi elfy.“
„Jak je to možné?“ zašeptala.
Posunul se na židli. „Nemysli, že mi můžeš něco předstírat, Nasuado. Vím, že Glaedr dal své srdce
srdcí Eragonovi a Safiře, a že je tam, s Vardeny, ještě pořád. Ty víš, o kom to mluvím.“
Potlačila záchvěv strachu. Skutečnost, že Galbatorix s ní hodlal probírat takové věci- že byl s to se
zmínit, třeba jenom náznakem, o zdroji své síly- ji bralo i tu pramalou naději, že by kdy zamýšlel ji
pustit.
A pak obsáhl gestem rukavicemi místnost. „Než budeme pokračovat, měla bys vědět něco o historii
tohoto místa. Když se elfové poprvé odvážili do této části světa, objevili skalní trhlinu vrytou hluboko
do srázu, který se vypínal nad okolními širými pláněmi. Sráz byl cenné strategické místo při obraně
před útokem draků, ale pukliny si vážili z úplně jiného důvodu. Čirou náhodou objevili, že díky
výparům vycházejícím z trhliny ve skále, měli při spánku v její blízkosti větší šanci zachytit záblesk
budoucích událostí. A tak, asi před dvěma a půl tisícem let, postavili elfové nad onou trhlinou tuto
místnost, a věštkyně tu žila po celá staletí, dokonce i potom, co elfové opustili i poslední zbytek Ilirea.
Sedávala tam, kde teď ležíš a míjeli jí století při snění o tom všem co se dělo a co se mohlo dít.
„Časem vzduch ztrácel svoje účinky a věštkyně a její učednice odcestovaly. Kdo byla a kam šla, to s
jistotou nemůže říct nikdo. Neměla jméno, jenom titul věštce, a některé příběhy mě vedou k víře, že
nebyla ani elf, ani trpaslík, ale něco úplně jiného. Ať to bylo jak chce, v průběhu jejího pobytu se této
síni začalo říkat, jak se dalo očekávat, Síň Věštkyně, a je to tak až dodnes - a teď jsi věštkyně ty,
Nasuado, dcero Ažihadova.”
Galbatorix rozpráhl ruce. “Tohle je místo, kde má být řečena pravda... a slyšena. V těchto zdech
nebudu tolerovat žádné lži, ani ty nejmenší. Kdokoli spočívá na tom tvrdém bloku kamene, stane se
novým věštcem, a protože mnozí zjistili, že ta role se těžko přijímá, nakonec to odmítli. Ty se nebudeš
lišit.”
Nohy židle zaškrábaly o podlahu, a pak ucítila Galbatorixův teplý dech u ucha.
Vím, že to pro tebe bude bolestivé, Nasuado, bolestivé až k zbláznění. Budeš muset zničit sama sebe,
než se mi tvá hrdost podřídí.
Pohybovala čelistí dozadu a dopředu, snažila se rozhodnout, jak odpovědět. Pak skrz sevřené zuby
řekla: “Nikdy ti neřeknu to, co chceš vědět!”
Pomalý hluboký smích zaplnil místnost. “Špatně jsi mě pochopila; nevzal jsem si tě sem, protože
hledám informace. Není nic, o čem by se dalo říct, že to už neznám. Počet a uspořádání tvých vojáků,
stav vašich zásob, lokace zásobovacích karavan, jakým způsobem chcete oblehnout tuto citadelu,
175
povinnosti Eragona a Safiry, jejich návyky a schopnosti, vím o Dauthdaert, které jste získali v Belatoně,
dokonce i o síle čarodějného dítěte Elvy, kterou jsi držela po svém boku, to všechno vím a ještě víc.
Mám ti citovat číselné údaje?... Ne? Dobrá. Moji špioni jsou početnější a lépe umístění, než jste si
mysleli, a zároveň mám i jiné způsoby, jak shromažďovat informace. Nemáš přede mnou žádné
tajemství, Nasuado, vůbec žádné, a proto je zbytečné trvat na tom, že budeš držet jazyk za zuby.”
Jeho slova ji zasáhla jako údery kladivem, ale snažila se nenechat se jimi zviklat. “Proč tedy?”
“Proč jsem tě vzal sem? Vzhledem k tomu, má drahá, že máš dar velení, a to je mnohem víc smrtící
než kouzla. Eragon pro mě není hrozbou, ani elfové, ale ty... jsi jsi svým směrem nebezpečnější než
oni. Bez tebe budou Vardenové jako slepý býk, budou frkat a vztekat se a půjdou vpřed bez ohledu na
to, co se jim postaví do cesty. Pak je v jejich bláznovství chytím a zničím.
Ale zničení Vardenů není důvod, proč jsem tě unesl. Ne, ty jsi tu proto, že se ukázalo, že si zasloužíš
mou pozornost. Jsi divoká, vytrvalá, ambiciózní a inteligentní - to jsou vlastnosti, které u svých
služebníků oceňuji nejvíc. Přál bych si, abys stála po mém boku jako můj přední poradce a generál mé
armády, tak se dostanu k realizaci závěrečné části mého velkého plánu, na kterém pracuji už skoro sto
let. Do Alagaësie vstoupí nový řád a já bych chtěl, abys byla jeho součástí. Od chvíle, kdy poslední z
Třinácti zemřel, jsem hledal někoho, kdo by byl schopný převzít jejich místo. Až do nedávné doby bylo
mé úsilí marné. Durza byl užitečný nástroj, ale byl Stín a měl některá omezení: kupříkladu
nedostatečný zájem o svou vlastní ochranu, kdybych měl jmenovat. Ze všech kandidátů, které jsem
zkoušel, byl Murtagh první způsobilý a první, kdo přežil test, který jsem mu uložil. A ty budeš další, tím
jsem si jistý. A Eragon třetí.”
Hrozně ji to děsilo, když ho poslouchala. To, co navrhoval, bylo ještě horší, než si dokázala představit.
Vínově oděný muž u koše s ohněm ji vyděsil tím, že strčil jednu z železných tyčí do ohně takovou
silou, že špičkou udeřil proti spodní měděné míse.
Galbatorix pokračoval v mluvení: “Můžeš žít, máš šanci dosáhnout víc, než jsi kdy měla u Vardenů.
Přemýšlej o tom! V mých službách bys mohla pomoci roznést mír po celé Alagaësii a byla bys můj
hlavní architekt k uskutečnění těchto změn.”
“Raději bych se nechala pokousat tisícem zmijí, než ti sloužit.” A plivla do vzduchu.
Jeho smích se ještě jednou odrážel po celé místnosti, zvuk člověka, který se nebál ničeho, dokonce ani
smrti. “To se ještě uvidí.”
Trhla sebou, když ucítila dotek jeho prstu na vnitřní straně lokte. Pomalu opsal kruh, a pak sklouzl
dolů k první z jizev na jejím předloktí a zastavil se na vrcholu první jizvy. Prstem na ni třikrát poklepal,
než pokračoval k dalším jizvám, a pak zase zpět, jako na valše.
Porazila jsi soupeře při Zkoušce Dlouhých Nožů,” řekl Galbatorix, “A s více řezy než kdo jiný v
minulosti před tebou. To znamená, že oba jste měli mimořádně silnou vůli a byli jste schopni přerušit
běh vaší představivosti - protože příliš aktivní představivost dělá z mužů zbabělce, ne nadbytek
strachu, protože většina jim uvěří. Ale ani jedna z těchto vlastností ti teď nepomůže. Naopak, budou
překážkou. Každý má hranici, ať už fyzickou, nebo duševní. Jedinou otázkou je, jak dlouho trvá
dosažení toho bodu. A ty se tam dostaneš, to ti slibuji. Síla ten moment může oddálit, ale ne odvrátit.
Stejně budeš v mé moci. Tak proč zbytečně trpět? Nikdo nezpochybňuje tvou odvahu, tu už jsi celému
světu dokázala. Poddej se mi teď. Není žádná hanba přijmout nevyhnutelné. Chceš-li pokračovat,
budeš se muset podrobit mukám bezdůvodně, ale uklidníš svůj smysl pro povinnost. Uchláchol svou
povinnost a slož mi přísahu ve starověkém jazyce a dřív, než uplyne hodina, budeš mít tucet
služebníků, kterým můžeš přikazovat, budeš mít šaty z hedvábí a damašku, vlastní síně k bydlení a
místo u mého stolu, až budeme večeřet.”
Odmlčel se a čekal na odpověď, ale ona sledovala čáry na stopě a odmítla promluvit.
Prst na její paži pokračoval v průzkumu, pohyboval se od jizev k zápěstí, kde pevně tlačil na žíly.
“Dobrá. Jak si přeješ.” Tlak na zápěstí zmizel. “Murtaghu, pojď, ukaž se. Jsi neslušný k našemu hostu.”
Ach ne, ještě on, pomyslela si a náhle pocítila veliký smutek.
U ohniště se muž pomalu otočil a, ačkoli měl přes horní část obličeje masku, veděla, že je to Murtagh.
Jeho oči se ztrácely ve stínech, ale jeho ústa a čelisti měly ponurý výraz.
“Murtagh byl poněkud zdrženlivý, když vstoupil do mých služeb, ale od té doby se ukázal jako dobrý a
pokojný student. Má talent svého otce, že?
“Ano, pane,” řekl Murtagh, jeho hlas byl hrubý.
176
“Překvapil mě, když na hořících pláních zabil starého krále Hrothgara. Nečekal jsem, že se proti svým
bývalým přátelům obrátí s takovou horlivostí, ale náš Murtagh je plný vzteku a krvežíznivosti, to je.
Rozerval by Kullovo hrdlo holýma rukama, pokud mu dám šanci, a to udělám. Nic tě teď nepotěší víc,
než zabíjení, že?”
Murtaghovy svaly na krku se napjaly. “Ne, pane.”
Galbatorix se tiše zasmál. “Murtagh Králobijec... Je to dobré jméno, jméno pro legendy, ale nikomu by
ses neměl snažit se zavděčit, pouze mně.” Pak promluvil k ní: “Nikdy jsem nezanedbal jeho výuku v
jemném umění přesvědčování, což je důvod, proč je tu dnes se mnou. Má ve svém umění několik
zkušeností, ale žádnou praxi, a je nejvyšší čas, aby zvládl i to. Existuje nějaký lepší způsob, jak se učit,
než tady s tebou? Byl to Murtagh, kdo mě přesvědčil, že jsi vhodná pro to, stát se mým nejnovějším
žákem.”, jako kdyby obr brnkal na struny reality, a
Ucítila podivný pocit zrady. Navzdory tomu, co všechno se stalo, snažila se o Murtaghovi přemýšlet v
dobrém. Pátrala v jeho tváři po vysvětlení, ale stál ztuhlý a tvář držel odvrácenou, aby z jeho výrazu
nemohla nic vyčíst.
Potom král pokynul směrem ke koši s ohněm a konverzačním tónem řekl: “Vezmi si železo.”
Murtaghovy ruce se zkroutily do pěstí, nicméně se ani nepohnul.
Slovo zvonilo Nasuadě v uších jako velký zvon. Zdálo se, že i samotný svět vibruje při jeho znění, jako
kdyby obr brnkal na struny reality a ty poté vibrovaly. Na okamžik měla pocit, jako kdyby padala a
vzduch před ní se vlnil jako voda. Přes jeho energii si nepamatovala písmena, která slovo tvořila, ani
jazyk, kterým bylo slovo řečeno, prošlo její myslí a za sebou zanechalo jen vzpomínku na jeho účinky.
Murtagh se otřásl, pak se otočil, uchopil železnou tyč a váhavým pohybem ji vytáhl z koše. Do
vzduchu vylétly jiskry, jak železná tyč vyjela z uhlí, několik třpytivých uhlíků se ve spirále sneslo k zemi
jako semínka borovice.
Konec tyče zářil jasně žlutým světlem, viděla, jak tmavl až na barvu červeného pomeranče.
Světlo horkého kovu se odráželo na Murtaghově poloviční masce, což mu dodávalo groteskní nelidský
vzhled. Sama sebe viděla zkreslenou v jeho masce, měla kostrbatý trup a obraz tenkých nohou tvořil
křivky podél Murtaghovy tváře.
Bylo to marné, ale nemohla si pomoct a snažila se vymanit z pout, zatímco k ní kráčel.
“Nerozumím tomu,” řekla Galbatorixovi s předstíraným klidem. “Nepoužiješ proti mě svou mysl?” Ne
že by to chtěla, ale radši by se bránila útoku jeho vědomí, než vydržet bolest železa.
“Na to bude čas později, bude-li to potřeba,” řekl Galbatorix. “Pro tuto chvíli jsem zvědavý na to, jak
statečná doopravdy jsi, Nasuado, dcero Ažihadova. Kromě toho nechci abych tě svou myslí musel
přinutit přísahat mi věrnost. Chci, abys to udělala sama ze své svobodné vůle a s tvými schopnostmi.
“Proč?” zaskřehotala.
“Protože by mě to potěšilo. Teď se ptám naposled, podvolíš se mi?”
“Nikdy.”
“Budiž. Murtaghu?”
Tyč se k ní přiblížila, špička jako obří zářivý rubín.
Nedali jí nic ke skousnutí, takže nezbývalo nic jiného, než křičet, a osmibokou síní se rozlehl zvuk
jejího utrpení, až její hlas vyhnal všechnu temnotu z rohů.
177
NA KŘÍDLECH DRAKA
E
ragon zvedl hlavu, zhluboka se nadechl, a pocítil úlevu, jak z něj spadla část starostí. Jízda na
drakovi rozhodně nebyla klidná, ale fyzická blízkost se Safirou byla pro oba dva velmi
uklidňující.
Rovněž neměnný zvuk a pohyb jejích křídel mu pomáhal odpoutat pozornost od černých myšlenek,
které ho pronásledovaly. Přes nezbytnost jejich cesty a celkově nejisté situace byl Eragon rád, že byl
od Vardenů daleko. Nedávné krveprolití v něm zanechalo pocit, že už dávno není sám sebou.
Od té doby, co se přidal k Vardenům ve Feinsteru, trávil většinu času bojem nebo čekáním na boj.
Takové vypětí ho již unavovalo, zvláště po násilnostech a hrůzných událostech v Dras - Leoně. Na
straně Vardenů zabil několik set vojáků, z nichž jen pár mělo malou šanci mu nějak ublížit. Přestože
jeho činy byly opodstatněné, vzpomínky na ně ho znepokojovaly. Nechtěl, aby každý boj byl zoufalý a
každý oponent silově vyrovnaný. Nebo snad lepší, to zdaleka ne. Ale stejně si při snadném vraždění
takových mas připadal spíš jako řezník, než jako válečník. Začínal věřit, že smrt je zhoubná věc. Čím
víc se s ní setkával, tím víc ho zbavovala jeho samého. Toho, čím ve skutečnosti byl.
Ale teď, samotný jen se Safirou a Glaedrem, přestože zlatý drak se po jejich odchodu stáhl do sebe, se
Eragonovi všechno vracelo do normálu. Nejlépe se cítil sám nebo v malé skupině. Nerad trávil čas ve
městě nebo dokonce v táboře, jako byl ten Vardenů. Narozdíl od většiny lidí se nebál divočiny.
Přestože pustá krajina byla krutá, měla určitou krásu a ladnost, které nebylo možno dosáhnout
uměle. Eragona povzbuzovala.
Nechal se unášet Safiřiným letem a po zbytek dne se chystal sledovat ubíhající krajinu. Z tábora
Vardenů na březích jezera Leona se Safira vydala přes širokou vodní plochu, pak zatočila mírně na
severozápad a vystoupala tak vysoko, že Eragon musel použít kouzlo, aby se ochránil před chladem.
Jezero vypadalo jako záplatované. Zářivé a jasné v místech, kde vlny odrážely sluneční světlo směrem
k Safiře, ponuré a šedé tam, kde byl stín. Eragona nikdy neunavilo sledovat stále se měnící světelné
odrazy, nic na světě se tomu nevyrovná.
Krahujci, jestřáby, husy, kachny, špačci a další ptáci často prolétali pod nimi. Většina z nich si Safiry
nevšímala, ale několik jestřábů vystoupalo v kruzích až k ní a na chvilku je doprovázeli, jako by v nich
bylo víc zvědavosti než strachu. Dva z nich byli tak odvážní, že náhle zatočili až před ní, pár stop o
jejích dlouhých, ostrých zubů.
V mnoha ohledech Eragonovi tito urputní dravci se žlutými zobáky a zahnutými drápy připomínali
Safiru. Ta myšlenka jí potěšila, protože ona jestřáby také obdivovala. Nikoliv pro jejich vzhled, ale spíš
pro jejich lovecké schopnosti.
Pobřeží před nimi se postupně slévalo do mlhavě purpurové linky, až úplně zmizelo. Přes půl hodinu
viděli jenom ptáky a mraky na obloze a rozlehlou hladinu zčeřenou větrem, pokrývající celý povrch
země, kam jen dohlédli. Pak se před nimi kousek nalevo začala na horizontu objevovat silueta pohoří,
pro Eragona vítaný pohled. Přestože to nebyly hory jeho dětství, stále patřily do stejného pohoří.
Když je uviděl, cítil se o kousek blíž k domovu.
Hory se zvětšovaly, až se před nimi sněhem pokryté vrcholky tyčily jako zborcená cimbuří hradní zdi.
Po tmavě zelených úbočích se valily desítky bílých potoků, které si hledaly cestu mezi prasklinami v
zemi, až se slily ve velké jezero v úpatí hor. Na pobřeží a v jeho okolí bylo půl tuctu vesnic. Díky
Eragonovu kouzlu si však lidé pod ním jejich přítomnost neuvědomili, když nad nimi Safira přelétla.
Když shlédl na vesničany, zabolela Eragona myšlenka na to, jak malý a izolovaní tam jsou, a zpětně
také jak malý a izolovaný byl Carvahall. V porovnání s velkými městy, která Eragon navštívil, mu
vesnice připadaly jen jako shluky chatrčí, dobrých tak pro nejubožejší žebráky. Mnozí muži a ženy,
kteří tam žili, se nikdy nedostali dál než několik málo mil od svého rodného domu a žijí tak celý život.
Ve světě ohraničeném malým kouskem země. Pomyslel si, jaký to je omezený život. A přesto
uvažoval, zda by nebylo lepší zůstat na jednom místě a sžít se s ním jak nejlépe to jde, než se neustále
toulat po celé zemi. Bylo snad široký rozhled, ale mělké znalosti lepší než úzký rozhled ale hluboké
znalosti? Nebyl si jist. Pamatoval si, že mu Oromis jednou řekl, že celý svět může být nalezen v
nejmenším zrnku písku, pokud ho budeme dostatečně dopodrobna studovat.
Hřbet nebyl nejvyšší částí Beorských hor, přesto se hladké vrcholky tyčily tisíce stop nad Safirou, když
se mezi nimi proplétala podél roklí plných stínů a údolí, která rozdělovala pohoří. Sem tam musel
178
prudce stoupnout, aby odkryla holý sněhový průsmyk. Pokaždé, když se Eragonův obzor zase rozšířil,
připadaly mu hory jako stoličky, vyrůstající z hnědavých dásní země.
Jednou Safira plachtila nad obzvláště hlubokým údolím, na jehož dně viděl Eragon zelenou travnatou
mýtinu, přes kterou se jako barevná stužka vinul malý potůček. A po okrajích mýtiny spatřil něco, co
by mohly být domy - nebo možná stany; těžko říct - schované pod převisem bohatých větví silných
smrků, pokrývajících úbočí sousedních hor. Skrz mezeru mezi větvemi prosvítal jediný plamínek ohně,
jako drobný kousek zlata mezi vrstvami černých jehliček. Připadalo mu, že zahlédl osamělou postavu
ztěžka kráčející směrem od potůčku. Postava byla podivně objemná a její hlava se zdála nepomněrně
velká ke zbytku těla.
Myslím, že to byl Urgal.
Kde? zeptala se Safira a byla z toho cítit její zvědavost.
Na mýtině za námi. Sdílel s ní tu vzpomínku. Kéž bychom měli čas otočit se a podívat. Chtěl bych
poznat, jak žijí.
Odfrkla si. Horký dým, který vyfoukla z nosu, se stočil kolem jejího krku směrem k němu. Možná by
nepřijali s povděkem, kdyby u nich bez varování přistál drak s jezdcem.
Zakašlal a zamrkal, jak mu z očí vyhrkly slzy. Nevadilo by ti?
Neodpověděla, ale proužek dýmu z jejích nozder postupně vymizel a vzduch kolem něj se pročistil.
Nedlouho poté získaly hory pro Eragona známý tvar, pak se před nimi otevřela široká proláklina a
dříve něž si to uvědomili, už míjeli průsmyk do Teirmu - stejný průsmyk, kudy jeli s Bromem dvakrát
na koni. Byl přesně takový, jak si ho pamatoval: západní rameno řeky Toark stále rychle a silně
plynulo do vzdáleného moře, rozbrázděná vodní hladina připomínala ocas bílé klisny hlavně v
místech, kde překážky zastoupily vodě cestu. Krutá cesta, kterou s Bromem absolvovali podél řeky,
byla stále bledá. Prašná cestička stěží silnější, než stezka pro zvěř. Byl si jist, že poznává i skupinu
stromů, kde se zastavili na jídlo.
Safira zatočila k západu a pokračovala po proudu řeky, až hory ustoupily svěžím, deštěm
zavlažovaným polím, kde upravila kurs více na sever. Eragon nezpochybňoval její rozhodnutí; nikdy se
nestalo, že by ztratila směr, dokonce ani v bezhvězdné noci v hloubce pod Farthen Dûrem.
Slunce bylo nízko nad horizontem, když opustili Hřbet. Pomalu se snášel soumrak a Eragon se začal
zabývat myšlenkami, jak chytit, zabít nebo obelstít Galbatorixe. Pak i Glaedr vystoupil ze své izolace a
přidal se k němu. Společně něco přes hodinu probírali různé strategie a procvičovali útoky a obrany
svých myslí. Safira se také účastnila procvičování, ale většinou neúspěšně, protože se během letu
těžko soustředila na cokoliv jiného.
Když skončili, Eragon chvíli pozoroval studené bílé hvězdy. Pak se zeptal Glaedra, Mohla by Pevnost
duší obsahovat Eldunarí, která jezdci ukryli před Galbatorixem?
Ne, odpověděl Glaedr bez váhání. Je to nemožné. S Oromisem bychom o tom věděli, kdyby Vrael
schválil takovýto plán. A kdyby nějaké Eldunarí přece jen zůstalo ve Vroengardu, určitě bychom je
našli, když jsme se na ostrov vrátili, abychom ho prohledali. Ukrýt živé stvoření není tak lehké, jak si
možná myslíš.
Proč ne?
Když se ježek sbalí do kuličky, neznamená to, že se stane neviditelným, že? Mysli jsou na tom stejně.
Můžeš ochránit své myšlenky před ostatními, ale tvá existence bude stále rozeznatelná pro toho, kdo
bude v té oblasti hledat.
Určitě, ale kouzlem bys mohl Kdyby naše smysly ovlivňovalo kouzlo, bývali bychom to věděli, protože přesně proti tomu jsme měli
obrany.
Tedy žádné Eldunarí, uzavřel Eragon smutně.
Bohužel, ne.
Dál letěli potichu a sledovali dorůstající měsíc, který se vyhoupl nad vrcholky Hřbetu. V jeho světle
vypadala zem jako odlitá z cínu a Eragon se bavil myšlenkou, že je to ohromná socha, kterou trpaslíci
vytesali a schovali v jeskyni tak rozlehlé, jako Alagaësie sama. Eragon cítil Glaedrovo potěšení z letu.
Stejně jako Eragon se Safirou uvítal starý drak příležitost nechat za sebou všechny starosti na zemi, i
když jen nakrátko a volně se proletět po obloze.
Safira promluvila jako první. Mezi pomalým, těžkým mácháním křídly řekla Glaedrovi, Vyprávěj nám
příběh, Ebrithil.
179
Jaký příběh bys chtěla slyšet?
O tom, jak jste s Oromisem byli chyceni křivopřísežníky a jak jste unikli.
Eragonův zájem okamžitě vzrostl. Vždy byl zvědavý, jak se to tehdy seběhlo, ale nikdy nesebral dost
odvahy, aby se na to Oromise zeptal.
Glaedr se na chvilku odmlčel, a pak začal vyprávět. Když se Galbatorix s Morzanem vrátili z divočiny a
zahájili kampaň proti našemu řádu, zpočátku jsme si neuvědomovali vážnost té hrozby. Znepokojovalo
nás to, samozřejmě, ale ne více, než kdybychom objevili, že se zemí potlouká Stín. Galbatorix nebyl
zdaleka první jezdec, který zešílel, přestože byl první, kdo získal takového následovníka, jako byl
Morzan. To samo nás mělo varovat před nebezpečím, kterému jsme čelili, ale pravda je zřejmá, až při
zpětném pohledu.
Tehdy nás nenapadlo, že by Galbatorix získával další následovníky, nebo že by se o takovou věc mohl
pokoušet. Zdálo se absurdní, že by kdokoliv z našich bratří snadno podlehl jeho jedovatému šepotu.
Morzan byl stále ještě novic; jeho slabost byla pochopitelná. Ale ti, kdo už byli plnohodnotnými jezdci?
Nikdy jsme nezpochybňovali jejich věrnost. Až když byli v pokušení, odhalilo se, do jaké míry jsou jejich
slabosti a zášť schopny svést je z cesty. Někteří se chtěli pomstít za staré křivdy; jiní věřili, že z titulu
naší moci, si drakové a Jezdci zasluhovali vládnout celé Alagaësii; a jiní, to mě nejvíc bolí, se
pravděpodobně pouze kochali myšlenkou, že svrhnou stávající řád a budou si užívat, jak je napadne.
Starý drak se odmlčel a Eragon z jeho mysli pocítil starověkou zlobu a smutek. Pak Glaedr pokračoval:
Události v té době byly …. zmatené. Věděli jsme málo. Zprávy, které se k nám dostaly, byly tak
přikrášlené dohady a pověstmi, že se jim nedalo věřit. Oromis a já, jsme narozdíl od ostatních začali
tušit, že se děje něco mnohem horšího, než jsme očekávali. Snažili jsme se přesvědčit několik starších
draků a Jezdců, ale nesouhlasili s námi a naše obavy nebrali v potaz. Nebyli naivní, ale staletí klidu jim
zamlžila zrak a neviděli, že svět se kolem nás proměnil.
Znechucení nedostatkem informací, jsme s Oromisem odletěli do Ilirey zjistit, co to jde na vlastní pěst.
Vzali jsme s sebou dva mladší jezdce. Oba byli elfové a zdatní bojovníci, kteří se nedávno před tím
vrátili z průzkumů v severní části Hřbetu. Bylo to částečně jejich přispěním, že jsme se vydali na tuhle
expedici. Jejich jména vám možná budou povědomá. Jmenovali se Kialandi a Formora.
“Aha,” řekl Eragon, když se mu všechny informace spojily.
A asi po jednom a půl dni cesty, jsme zastavili u Edur Naroch, strážní věži postavené starými, aby
strážila Stříbřité Lesy. Bez našeho vědomí navštívili Kialandi a Formora tu věž už před námi a
zavraždili tři elfské správce, kteří tam drželi službu. Pak umístili past na kameny kolem věže. Past, do
které jsme se chytili, jakmile se moje drápy dotkly trávy na návrší. Bylo to chytré kouzlo; naučil je to
Galbatorix sám. Proti takovému kouzlu jsme se neměli jak bránit, protože nám nezpůsobovalo žádnou
újmu, jen nás drželo a zpomalilo, jako kdyby nám med zalepil těla i mysli. V téhle léčce míjely minuty,
jako vteřiny. Kialandí, Formora a jejich draci se kolem nás míhali rychleji, než kolibříci; zdáli se nám jen
jako tmavé šmouhy těsně na hranici viditelnosti. Když byli hotoví, propustili nás. Použili desítky kouzel.
Ta, která nás držela na místě, kouzla, která nás oslepovala a kouzla, po kterých Oromis oněměl, aby
mu co nejvíce ztížili možnost bránit se magií. Jak už jsem říkal, jejich kouzla nám nezpůsobovala
žádnou újmu, ale neměli jsme proti nim obrany. Jakmile to bylo možné, napadli jsme Kialandího,
Formoru a jejich draky spojenou myslí a oni pak napadli nás. Po několik hodin jsme s nimi bojovali. Ta
zkušenost byla … nebyla příjemná.
Byli slabší a méně vzdělaní než my s Oromisem, ale byli dva na každého z nás a měli s sebou srdce
srdcí draka jménem Agaravel - jehož jezdce oni dva zabili - a její síla se přidala k jejich. Nakonec jsme
byli tvrdě donuceni se bránit. Objevili jsme, že jejich záměrem bylo donutit nás, abychom pomohli
Galbatorixovi a křivopřísežníkům vstoupit do Ilirei nepovšimnuti. Tak by mohli překvapit Jezdce
nepřipravené a zmocnit se Eldunarí, které tehdy tlouklo ve městě.
Jak jste unikli? zeptal se Eragon.
V té době začalo být jasné, že je nedokážeme porazit. Oromis se rozhodl zariskovat a použít magii,
abychom se osvobodili, přestože věděl, že tím vyprovokuje Kialandího a Formoru, aby na nás také
zaútočili. Byl to zoufalý manévr, ale pro nás jediná šance.
Aniž bych věděl o Oromisově plánu, zaútočil jsem na naše protivníky a snažil se je zranit. Oromis čekal
přesně na takovou příležitost. Už dlouho znal jezdce, který vyučoval Kialandího a Formoru v magii a
velmi dobře znal Galbatorixův zvrácený způsob přesvědčování. Byl proto schopen odhadnout, jakým
způsobem budou směřovat svá kouzla, a kde by s největší pravděpodobností mohla vzniknout
180
skulinka. Oromis měl jen několik sekund, aby začal jednat. Jakmile se chystal použít magii, Kialandí a
Formora si to uvědomili a v panice začali vrhat svá kouzla. Oromisovi se nás podařilo osvobodit až
napotřetí. Jak přesně se mu to povedlo, to vám nedokážu říct. Pochybuji, že tomu sám rozuměl.
Prakticky nás přenesl o palec dál, než kde jsme stáli.
Jako když Arya poslala moje vejce z Du Weldenvarden až do hor?zeptala se Safira.
Ano i ne, odpověděl Glaedr. Ano, přenesl nás z jednoho místa na druhé, aniž bychom se posunuli
mezilehlým prostorem. Ale nejen, že změnil naši pozici, ale také změnil podstatu našeho masa.
Přeorganizoval ji tak, že už jsme dál nebyli tam, kde předtím. Mnoho nejmenších částeček našich těl je
možné prohodit, aniž by to mělo nějaký zhoubný efekt, a tak to udělal s každým svalem, kostí i
orgánem.
Eragon si povzdechl. Takové kouzlo bylo nejvyššího řádu, malý zázrak magické zručnosti, který jen
několik kouzelníků v minulosti dokázalo provést. Eragon byl unešen, ale nemohl si pomoci, aby se
nezeptal.
Jak to mohlo fungovat?Pořád bys byl ta stejná osoba jako předtím.
Byl a nebyl. Rozdíl byl v tom, kdo jsme byli předtím a potom. Byl jen drobný, ale byl dostačující, aby
učinil kouzla , kterými nás Kialandí s Formorou svázali, nepoužitelná.
Jaká kouzla použili, když si všimli, co Oromis dělá? zeptala se Safira.
Eragonovi se vybavila vzpomínka na Glaedra, jak si přerovnává křídla, jakoby už byl unaven, že
dlouhou dobu seděl ve stejné pozici.
První kouzlo, Formořino, nás mělo zabít, ale naše ochrany je odrazily. Druhé kouzlo, které seslal
Kialandí … to byla jiná káva. Bylo to kouzlo, které se Kialandí naučil od Galbatorixe, a ten od duchů,
kteří posedli Durzu. To vím, protože jsem byl v kontaktu s Kialandího myslí, když splétal tohle kouzlo.
Bylo to ďábelsky chytré kouzlo, které mělo Oromisovi zabránit v použití energie, která byla kolem něj,
tedy aby mu zabránilo kouzlit.
Tobě Kialandí udělal totéž?
Byl by to udělal, ale bál se, že by mě to buď zabilo nebo oslabilo spojení s mým srdcem srdcí. Takže by
vytvořil dvě nezávislé verze mojí osoby, které by si musel podrobit. Draci jsou závislí na magii, dokonce
ještě více, než elfové. Bez ní bychom brzy zemřeli.
Eragon cítil, jak Safiřina zvědavost narostla. Stalo se to vůbec někdy? Poškodilo se spojení mezi
drakem a drakovým eldunarí, když bylo drakovo tělo stále naživu?
Stalo, ale to je příběh pro jinou chvíli.
Safira ustoupila, ale Eragon tušil, že se na to chystá zeptat znovu při nejbližší příležitosti.
„Ale Kialandiho kouzlo nezabránilo Oromisovi použít magii, že?”
Ne úplně. Mělo, ale Kialandi udělal kouzlo, i když nás Oromis přemístil z místa na místo. A tak jeho
efekt byl trochu zmírněný.
Částečky z tohoto kouzla v něm zůstaly navždy. To mu dovolovalo dělat jen základní kouzla, navzdory
úsilí našich nejmoudřejších léčitelů.
„Proč tomu jeho ochrany nezabránily?”
Glaedr působil, jakoby si povzdechl. Nikdo předtím nic podobného neudělal, Eragone. A z těch co jsou
ještě naživu, to ví jen Galbatorix. Kouzlo bylo připoutané k Oromisově mysli, ale nemělo účinkovat
přímo.
Místo toho mělo účinkovat na energii okolo něho, nebo na jeho spojení s ní. Elfové studovali magii
dlouho, ale ani oni nedokážou pochopit, jak hmotný a nehmotný svět funguje. Je to hádanka, která
nebude nikdy vyřešena. Možná, a to se zdá být logické, duchové vědí o hmotném a nehmotném světě
více než my. Pokud bereš v úvahu to, že jsou ztělesněním nehmotného a hmotnou podobu získávají
jako stín.
Ať je pravda jakákoliv, výsledek byl tento: Oromis vrhl kouzlo a osvobodil nás. Bylo toho ale na něj
moc a přišel na něho záchvat, první z mnoha. Nikdy už nebyl schopný vrhnou tak silné kouzlo. Dokonce
potom trpěl slabostí, která by ho zabila, kdyby nebyl tak schopný v magii. Tato slabost byla v něm,
když nás Kialandri a Formona chytili. Když nás přesunul a vyměnil částečky našich těl, tak tu chorobu
spustil. Jinak by se po mnoho roků neprojevila. Oromis spadl na zem, bezmocný jako mládě, i když se
Formona a její drak, hnusná hnědá věc, na nás rozběhli. Přeskočil jsem Oromise a zaútočil.
Kdyby věděli, že je zmrzačený, tak by toho využili a zaútočili na jeho mysl a podrobili si ho. Musel jsem
se jich nějak zbavit, dokud se Oromis nevzpamatuje… Nikdy jsem nebojoval tak tvrdě jako tehdy. Byli
181
proti mně čtyři, pět pokud počítáš Agaravel. Oba dva mého druhu, hnědý a Kialandiho fialový, byli
menší než já. Avšak jejich zuby byli ostré a drápy rychlé. Moje zuřivost mi dávala větší sílu, než
normálně a oběma dvěma jsem způsobil vážná zranění. Kialandi byl dostatečně drzý, aby přišel dost
blízko a já jsem ho chytil svými drápy a hodil na jeho vlastního draka. Glaedr vydal pobavený zvuk.
Jeho magie ho před tím neochránila. Jeden ze hřbetových ostnů fialového draka ho bodnul. Možná
bych ho mohl tehdy zabít, kdyby mě hnědý nepřinutil stáhnout se.
Museli jsme bojovat téměř pět minut, než jsem slyšel křičet Oromise, že musíme utéct. Rozvířil jsem
prach ve tvářích svých nepřátel, vrátil se k Oromisovi, popadl ho do pravé přední tlapy a dal se na útěk
z Edur Naroch. Kialandí a jeho drak nás nemohli následovat, ale Formora a hnědý mohli, a taky to
udělali.
Chytili nás méně jak míli od strážní věže. Několikrát jsme se přiblížili, potom letěl hnědý pode mnou,
uviděl jsem Formoru, jak se chystá svým mečem zaútočit na mou pravou nohu. Snažila se mě přinutit,
abych upustil Oromise, myslím, nebo ho snad chtěla zabít. Otočil jsem se abych se vyhnul ráně, a
místo mé pravé nohy mi její meč uřízl levou.
Vzpomínky, které prošly Glaedrovou myslí, byly těžké, chladné a šel znich štípavý pocit, jako by
Formořina čepel byla ukována z ledu a nikoli z ocele. Ten pocit dělal Eragonovi špatně od žaludku.
Polkl a sevřel přední část sedla, vděčný, že Safira je v bezpečí.
Bolelo to méně, než si možná myslíte, ale věděl jsem, že bych nemohl dál bojovat, takže jsem se otočil
a vyrazil k Ilirei tak rychle, jak jen to bylo možné. Vítězství Formory bylo svým způsobem její nevýhoda,
protože bez zátěže své nohy jsme se tam dostali mnohem rychleji než hnědý drak, a unikli jsme.
Oromis dokázal zastavit krvácení, ale nemohl udělat nic víc, a byl moc slabý, aby kontaknotal Vraela
nebo jiné Starší Jezdce a varoval je před Galbatorixovými plány. Jakmile Kialandí a Formora podaly
zprávu Galbatorixovi, věděli jsme, že okamžitě na Ilireu zaútočí. Kdyby čekal, akorát by nám dal čas na
posílení našich pozic, a on byl silný, takže překvapení hrálo na jeho straně.
Když jsme dorazili do Iliirei, byli jsme zklamáni pohledem na těch zbývajích pár z našeho řádu; během
naší nepřítomnosti se další vydali hledat Galbatorixe nebo se poradit s Vraelem na Vroentgardu
osobně. Zbytek jsme přesvědčili o číhajícím nebezpečí a požádali jsme je, aby varovali Vraela a ostatní
Starší draky a Jezdce. Nemohli uvěřit tomu, že by Galbatorix měl tolik potřebných sil na napadnutí
Ilirei - nebo že by se vůbec odvážil něco takového udělat - ale nakonec jsme je přiměli vidět pravdu a
rozhodli se přemístit Eldunárí na Vroentgard, abychom je ubránili.
Zdálo se to jako rozumný krok, ale měli jsme je poslat do Ellesméry. Nebo jsme tam alespoň měli
nechat Eldunárí, která již byla v Du Weldenvarden. Přinejmenším, by některé unikly z Galbatorixových
spárů. Ale nikdo z nás ani nepomyslel na to, že by mohla být ve větším bezpečí mezi elfy, než na
Vroentgardě, centru našeho řádu. Vrael nařídil, aby každý drak a jezdec, kteří byli pár dní od Ilirey,
přispěchal na pomoc městu, ale já a Oromis jsme se obávali, že už by mohlo být příliš pozdě. A také
jsme nebyli ve stavu, abychom mohli bránit Ilireu. Takže jsme nashromáždili potřebné zásoby a se
dvěma zbývajícími učenci - Bromem a dračicí, co se jmenovala jako ty, Safiro - opustili město přímo té
noci. Myslím, že jste už viděli fairth, kterou stvořil Oromis v době našeho odjezdu.
Eragon nepřítomně přikývl, když vzpomínal na obraz krásného města plného věží, ležícího na úpatí
útesu, které bylo osvětlené září podzimního měsíce v úplňku. A proto jsme nebyli v Ilireji, když
Galbatorix s Křivopřísežníky o pár hodin později zaútočili.A je to také důvod, proč jsme nebyli ve
Vroentgardu, když zrádci porazili armádu složenou ze všech našich sil a srovnali se zemí Doru Araeba.
Z Ilirey jsme letěli rovnou do Du Weldenvarden s nadějí, že by elfští léčitelé mohli vyléčit Oromise z
jeho choroby a navrátit mu schopnost používat magii. Když jsme se dozvěděli, že nemohou, rozhodli
jsme se tam zůstat, protože to v tu chvíli vypadalo, jako bezpečnější řešení, než letět zpět na
Vroengard s našimi vlastními zraněními a padnout do léčky během cesty. Navzdory tomu s námi
Broma a Safira nezůstali. I přes naše naléhání, aby to nedělali, se připojili do boje - a byla to tahle
bitva, ve které zemřela tvá jmenovkyně, Safiro... A nyní víte, jak nás Křivopřísežníci polapili a jak jsme
unikli. Po nějaké chvíli, se Safira ozvala: Děkujeme za příběh, Ebrithil. Nemáš zač, Bjartskular, ale
nikdy mě nežádej, abych ti jej vyprávěl znovu. Když se měsíc blížil k vrcholu, Eargon uviděl skupinu
tlumených oranžových světel plovoucích ve tmě. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jsou to
pochodně a lucerny v Teirmu, na míle daleko. A vysoko nad ostatními světly se na sekundu objevil
jasně zářivý žlutý bod, jako obrovské oko. Poté zmizelo a znovu se objevilo, jako kdyby na něj mrklo.
Teirmský maják svítí, řekl jim oběma.
182
Je to proto, že se blíží bouře, řekl Glaedr.
Safira přestala mávat křídly a Eragon ucítil, jak pomalu klesají k zemi.
Trvalo to ještě půl hodiny, než se dostali k zemi. Pro tu chvíli Teirm nebyl ničím víc, než jen slabou září
na jihu a světlo majáku nebylo jasnější, než hvězdy. Safira přistála na prázdné pláži pokryté zbytky
dřeva, dovlečenými z moře. Ve svitu měsíce se jemný písek jevil téměř bílý a šedočerné vlny zuřivě
narážely na pobřeží, jako by se každou chvíli oceán snažil pohltit zemi.
Eragon se osvobodil z popruhů poutajících jeho nohy a sklouzl přes Safiřin hřbet, vděčný za příležitost
protáhnout si svaly. Vnímal vůni slané vody, zatímco scházel po pláži přímo k velkému kusu dřeva s
pláštěm, který za ním vlál ve větru. Když se k němu dostal, otočil se a vydal se zpět k Safiře.
Posadila se tam, kde ji zanechal a dívala se na moře. Pozastavil se, přemýšleje, jestli mu chce něco
sdělit - protože v ní cítil velké napětí - ale když zůstala mlčet, tak se otočil na patě a zase běžel k
naplavenému dřevu. Bude mluvit, až bude připravená. Eragon běhal tam a zpátky, dokud se
nerozehřál a nezačaly se mu motat nohy. A přes to, se po celou dobu Safíra dívala na ten jeden bod v
dálce.
Jak se Eragon vrhl na kousek trávy vedle ní, Glaedr řekl, Bylo by pošetilé se snažit.
Eragon pozdvihl hlavu a nebyl si jistý, ke komu drak mluvil.
Vím, že to dokážu, řekla Safíra.
Nikdy dříve, si ve Vroengardu nebyla, řekl Glaedr. A pokud se objeví bouře, může tě to odnést daleko
na širé moře, nebo hůř. Nejeden drak zahynul kvůli svému arogantnímu sebevědomí. Vítr není tvůj
přítel, Safiro. Může ti pomoct, ale může tě i zničit.
Nejsem mládě, abych nebyla poučena o větru!
Ne, ale stále jsi moc mladá a já si nemyslím, že by jsi na to byla připravená.
Ale jiná cesta může být moc dlouhá!
Možná, ale raději se tam dostat bezpečně, než vůbec.
“O čem to mluvíš?” zeptal se Eragon. Písek pod Safiřinou přední tlapou vydal skřípavý šelestivý zvuk,
jak si protahovala drápy, zarývajíce je hluboko do země.
Musíme se rozhodnout, řekl Glaedr. Odtud může Safira letět přímo do Vroengardu nebo severně podél
pobřeží, dokud nedosáhne bodu pevniny, který bude nejblíže k ostrovu. A potom, právě potom,
odbočit na západ a přeleťet moře.
Která cesta bude rychlejší? Zeptal se Eragon, ačkoliv již tušil odpověď.
Poletíme přímo, řekla Safira.
Ale jestli to dokáže, tak bude celou dobu nad vodou.
Safira se naježila. Není to dál, než sem od Vardenů nebo se snad mýlím?
Ale teď jsi mnohem více unavená, kdyby se tam vyskytla bouřka...
Pak jí obletím! řekla a zaburácela, uvolňujíce množství modrých a žlutých plamenů z jejích nozder.
Oheň se objevil v Eragonově zorném poli a zanechal za sebou blikající světélka. “Au! Teď nic nevidím.”
Promnul si oči, jak se snažil uniknout oslnění. Může být přímá cesta opravdu tak nebezpečná?
Ano může, zaburácel Glaedr.
O kolik času by to zabralo víc, když by jsme letěli poděl pobřeží?
Půlku dne, možná trochu víc.
Eragon si poškrábal strniště na bradě, když zíral na odporné množství vody. Pak pohlédl
nahoru na Safiru a polohlasně řekl, "Jsi si jistá, že to dokážeš?"
Otočila krkem a upírala na něj pohled svým obrovským okem. Její zornička se rozšířila, až byla
téměř kruhová, ale byla tak velká a černá, že měl Eragon pocit, jako by do ní mohl zalézt a zmizet
úplně.
Tak jistá, jak jen mohu být, řekla.
Přikývl a prohrábl si rukou vlasy, zatímco se snažil privyknout na tu myšlenku.
Tím pádem máme šanci... Glaedře, když bude potřeba, dokážeš jí vést? Umíš jí pomoci?
Starý drak chvíli mlčel; pak překvapil Eragona hučením v jeho hlavě tak, jako když si Safíra brouká,
když je šťastná nebo se směje.
Velmi dobře. Pokud máme pokoušet osud, nebuďme zbabělci. Půjdeme přes moře. Po ukončení sporu
Eragon opět vylezl na hřbet Safiry, která za sebou jediným skokem nechala pevnou zem a vzlétla nad
vlny.
183
DOTEK JEHO RUKY, ZVUK JEHO HLASU
A
ggghhh!“
„Budeš mi přísahat věrnost ve starověkém jazyce?“
„
„Nikdy!“
Jeho otázka a její odpověď se mezi nimi staly rituálem. Volání-a-odpověď, jakou mohou použít děti při
hře, až na to, že v téhle hře prohrála, i kdyby zvítězila.
Tyto rituály byly to jediné, co umožňovalo Nasuadě udržet si zdravý rozum. Díky nim si uspořádala
svět – byla kvůli nim schopna přežívat z jedné chvíle na druhou, dávaly jí něco, čeho se mohla držet,
když jí všechno ostatní vzali. Rituály myšlení, rituály činů, rituály bolesti a úlevy: staly se kostrou, na
které visel její život. Bez nich by byla ztracená, ovce bez pastýře, věřící zbavený víry… Jezdec bez
svého draka.
Naneštěstí jejich konkrétní rituál končil pokaždé stejně: dalším dotykem rozžhaveného železa.
Křičela a kousla se do jazyka a krev jí zaplnila ústa. Kašlala a snažila se vyčistit si hrdlo, ale bylo v něm
příliš mnoho krve a ona se začala dusit. Plíce jí pálily z nedostatku vzduchu, linie na stropě se vlnily a
rozostřily a pak její paměť skončila, nebylo tam nic, dokonce ani tma.
Následně na ni Galbatorix mluvil, zatímco se železo nahřívalo. Také to se stalo jedním z jejich rituálů.
Vyléčil jí jazyk – alespoň si myslela, protože to byl on a ne Murtagh – proto, jak řekl: „K ničemu by to
nevedlo, kdybys nemohla mluvit, nebo snad ano? Jak jinak bych zjistil, kdy budeš připravena mi
sloužit?“ Jako vždycky se král posadil až na úplný okraj jejího zorného pole, takže jediné, co z něj
mohla vidět, byl zlatě ojíněný stín, tvar částečně skrytý pod dlouhou těžkou kápí, kterou nosil.
„Víš, potkal jsem tvého otce, když byl ještě služebníkem správce Endurielova majetku,“ řekl
Galbatorix. „Řekl ti o tom?“
Zachvěla se a pocítila, jak jí z koutků prosakují slzy. Nenáviděla poslouchat ho. Jeho hlas byl příliš
mocný, příliš svůdný; zanechával ji toužící udělat cokoliv by si přál, jen aby vyslovil maličký střípek
chvály.
„Tehdy jsem si ho téměř nevšímal. Proč bych měl? Byl to sluha, nikdo významný. Enduriel mu dával
spravedlivý díl svobody, aby mohl lépe zařídit záležitosti pozemků – příliš mnoho, jak se později
ukázalo.“
Král udělal lhostejné gesto a světlo ukázalo jeho štíhlý pařát místo ruky. „Enduriel byl vždy příliš
shovívavý. To jeho drak byl ten mazaný; Enduriel dělal to, co se mu řeklo… Jaký zvláštní, zábavný sled
událostí osud nachystal. Myslet si, že muž, který se staral, aby byly moje boty zářivě vyleštěné, zmizel,
aby se stal mým nejúhlavnějším nepřítelem hned po Bromovi. A teď jsi tady, jeho dcera, která se
vrátila do Uru’baenu a chystá se vstoupit do mých služeb, stejně jako předtím tvůj otec. Jak ironické,
nemyslíš?“
„Můj otec utekl, a když to udělal, málem zabil Durzu,“ řekla. „Žádné z tvých kouzel a přísah ho
nedokázaly spoutat o nic víc, než ty budeš schopen spoutat mě.“
Myslela, že se Galbatorix mohl zamračit. „Ano, to bylo docela nešťastné. Durza z toho byl tou dobou
docela rozladěný. Zdá se, že rodiny usnadňují lidem změnit, kým jsou, a tedy i jejich skutečná jména,
což je důvod, proč si teď vybírám do svých služeb pouze prosté a svobodné lidi. Nicméně se velice
pleteš, pokud si myslíš, že vyklouzneš ze svých pout. Jediný způsob, jak opustit Síň Věštce, je přísahat
mi věrnost nebo zemřít.“
„Potom zemřu.“
„To je velmi krátkozraké.“ Králův zlatavý stín se k ní naklonil. „Nikdy jsi nezvážila myšlenku, Nasuado,
že svět by byl horší, kdybych nesvrhnul Jezdce?“
„Jezdci udržovali mír,“ řekla. „Ochraňovali celou Alagaësii před válkou, morem… před hrozbou ze
strany Stínů. Za dob hladomoru nosili jídlo těm, kdo strádali. Jak je tohle místo bez nich lepší?“
„Protože s jejich službami byla spojena také určitá cena. Zrovna ty bys měla vědět, že všechno na
tomhle světě musí být zaplaceno, jedno jestli zlatem, časem nebo krví. Nic není bez své ceny,
dokonce ani Jezdci ne. Obzvláště Jezdci ne.
Souhlasím, udržovali mír, ale také potlačovali rasy téhle země, elfy a trpaslíky právě tak, jako lidi. Co
se vždycky říká ve chvalozpěvech o Jezdcích, když básníci naříkají nad jejich odchodem? Že jejich vláda
trvala tisíce let a během toho vychvalovaného ‚zlatého věku’ se kromě jmen králů a královen, kteří si
domýšlivě a pohodlně seděli na svých trůnech, změnilo jen pár věcí. Oh, bylo tady pár varovných
184
signálů: tady Stín, támhle nájezd Urgalů, potyčka mezi dvěma trpasličími klany kvůli dolu… ale nic, co
by je zajímalo. Takže řád věcí zůstal vlastně úplně stejný, jaký byl, než jezdci dosáhli důležitosti.“
Uslyšela cinknutí kovu o kov, jak Murtagh prohrábl uhlí v krbu. Přála si vidět mu do tváře, aby mohla
uhodnout jeho reakci na Galbatorixova slova, jenže jak bylo jeho zvykem, stál k ní zády a zíral do
uhlíků. Podíval se na ni, jen když musel přiložit do běla rozžhavený kov na její tělo. To byl jeho
částečný rituál, který, jak tušila, potřeboval stejně, jako ona potřebovala ty své.
A Galbatorix stále mluvil: „Nepřipadá ti, že si na tobě zasedl ten největší ďábel? Život je změna, ale
Jezdci ji potlačovali a země ležela v nejisté dřímotě, neschopna zaštěrkat řetězy, které ji poutaly,
neschopna postoupit nebo se vrátit, jak příroda zamýšlela… Neschopna stát se něčím novým. Na
vlastní oči jsem viděl svitky v trezorech ve Vroengardu a zde, v trezorech Ilirey, s podrobně popsanými
objevy – kouzelnickými, mechanickými a z každé sféry přírody a filosofie – objevy, které Jezdci drželi v
tajnosti, neboť se báli, co by se stalo, kdyby se tyto věci staly všeobecně známými. Jezdci byli zbabělci,
spjati se starým způsobem života a starým způsobem myšlení, rozhodnuti bránit je do posledního
dechu. Byla to od nich pravda, jemná tyranie, ale přesto tyranie.“
Začal se smát a vypadal skutečně pobaveně. „Takové pokrytectví! Odsuzuješ mě pro to samé, o co
usiluješ. Kdybys mohla, zabila bys mě právě tady, jak teď sedím, bez nejmenšího zaváhání, jako bych
byl jen prašivý pes.“
„Ty jsi zrádce; já ne.“
„Já jsem vítěz. Na konec stejně na ničem jiném nezáleží. Nejsi tak odlišná, jak si myslíš, Nasuado.
Chceš mě zabít, neboť věříš, že moje smrt bude pro Alagaësii zlepšení a protože ty – která jsi stále
ještě téměř dítě – věříš, že dokážeš vést Království lépe, než já. Díky tvé aroganci, by tebou měli
všichni opovrhovat. Ale já ne, já tomu rozumím. Vztáhl jsem ruku proti Jezdcům ze stejných důvodů a
udělal jsem správně.“
„Pomsta s tím nemá nic společného?“
Tušila, že se usmál. „Možná mi to poskytlo prvotní inspiraci, ale ani nenávist ani pomsta nebyly tím,
co mě vedlo. Obával jsem se toho, kým se Jezdci stali, a byl jsem přesvědčený – a stále jsem – že jen
pokud odejdou, budeme schopni prosperovat jako rasa.“
Na chvíli jí bolest ze zranění znemožnila promluvit. Potom zvládla zašeptat: „Pokud to, co říkáš, je
pravda – a já nemám žádný důvod ti věřit, ale pokud je – pak stejně nejsi lepší než Jezdci. Zničil jsi
jejich knihovny a shromáždil jsi jejich zásoby znalostí, a přesto jsi žádné nesdílel s nikým jiným.“
Posunul se k ní blíž, až cítila nad uchem jeho dech. „To proto, že jsem roztroušené skrz kupy jejich
tajemství objevil náznak větší pravdy, pravdy, která by mohla poskytnout otázku na jednu z
nejzapeklitějších otázek v historii.“
Přeběhl jí mráz po zádech. „Jakou… otázku?“
Zabořil se zpět do své židle a škubnul okrajem svého pláště. „Otázka, jak může král nebo královna
prosadit zákony, které ustanovili, když jsou nad nimi ti, kteří umějí používat kouzla. Pak jsem si
uvědomil, kam ty náznaky směřují, odložil jsem stranou všechno ostatní a soustředil se na hledání
pravdy, odpovědi, protože jsem věděl, že to má prvořadou důležitost. To je důvod, proč jsem si
tajemství Jezdců nechával pro sebe; byl jsem zaneprázdněn svým pátráním. Otázka na tento problém
musí být zodpovězena, než dovolím, aby se ostatní objevy staly všeobecně známými. Svět už je místo
plné potíží a je lepší uklidnit vody, než je znovu rozvířím… Hledání informace, kterou jsem potřeboval,
mi zabralo téměř sto let, a teď, když ji mám, použiji ji k přetvoření celé Alagaësie.
Magie je největší nespravedlnost na světě. Nebylo by to tak nespravedlivé, kdyby ta schopnost byla
přiřknuta pouze slabým – pak by to byla kompenzace za šanci nebo okolnosti, o které byli okradeni –
ale ona není. Silní jsou právě tak schopni používat magii, a navíc mají větší moc. Stačí se jen podívat
na elfy, abys poznala pravdu. Ten problém se nedotýká pouze jedinců; kazí to vztahy mezi rasami. Pro
elfy je snazší udržovat v jejich společnosti řád, protože téměř většina elfů umí kouzlit, a tudíž je jen
málo z nich vydána na milost ostatním. Co se toho týče, mají štěstí, ale už to není tolik šťastné pro
nás, trpaslíky, dokonce ani pro proklaté Urgaly. Můžeme žít v Alagaësii jen proto, že nám to elfové
dovolují. Kdyby chtěli, mohli by nás smést z povrchu zemského stejně snadno, jako smete záplava
mraveniště. Ale teď už ne, ne, dokud jsem tu já, abych proti nim zakročil.
Ne, ale dokud existovali Jezdci, byli jsme závislí na jejich dobré vůli a není dobré, abychom se
spoléhali na jiné, když jde o naše bezpečí. Jezdci začínali jako prostředek k udržení míru mezi elfy a
draky, ale ke konci se jejich hlavním úkolem stalo prosazovat právní řád skrz na skrz zemí. Nicméně na
185
tento úkol neměli, stejně jako moji vlastní čarodějové, Černá Ruka. Ten problém je příliš dalekosáhlý,
než aby s ním mohla bojovat jedna skupina. Můj vlastní život je toho dostačujícím důkazem. I kdyby
existovala spolehlivá skupina kouzelníků, kteří by byli dostatečně zkušení, aby hlídali všechny
čaroděje v Alagaësii – připraveni zasáhnout při sebemenším náznaku zneužití – stále bychom byli
závislí právě na těch, jejichž sílu bychom se snažili zkrotit. Nakonec by země nebyla o nic bezpečnější,
než je teď. Ne, abychom mohli vyřešit tento problém, musíme se soustředit na mnohem hlubší,
základnější úroveň. Předkové věděli, jak by to bylo možné udělat, a teď to vím i já.“
Galbatorix se posunul na židli a ona z jeho oka zachytila ostrý záblesk světla, jako z lucerny usazené
hluboko v jeskyni. „Mohl bych to zařídit tak, aby žádný kouzelník nebyl schopen zranit jinou osobu, ať
už člověka, trpaslíka, nebo elfa. Nikdo by nebyl schopen kouzlit, dokud by neměl povolení, a byla by
povolena pouze kouzla neškodná nebo prospěšná. Dokonce i elfové by byli poutáni tímto předpisem,
a mohli by se naučit vybírat svá slova pečlivěji, nebo nemluvit vůbec.“
„A kdo bude udělovat toho povolení?“ zeptala se. „Kdo by rozhodoval, co je povoleno a co ne? Ty?“
„Někdo musí. Byl jsem to já, kdo rozpoznal, co je potřeba, kdo objevil tyto prostředky a kdo je
realizuje. Vysmíváš se tomu nápadu? Dobrá, zeptej se tedy sama sebe, Nasuado: byl jsem špatný král?
Buď upřímná. Podle standardu mých předchůdců jsem nebyl nepřiměřený.“
„Byl jsi krutý.“
„To není totéž… Ty jsi vedla Vardeny; chápeš potíže velení. Jistě sis uvědomila, jakou hrozbu
představuje magie pro stabilitu jakékoliv říše. Abych ti dal příklad, strávil jsem více času vymýšlením
kouzel, která by uchránila mince říše proti padělání, než nad jakoukoliv jinou částí mých povinností. A
stále se bezpochyby někde najde vychytralý kouzelník, který našel způsob, jak má kouzla obejít, a je
zaneprázdněn vyráběním vaků olověných mincí, se kterými může balamutit šlechtu i prosté občany.
Proč jinak si myslíš, že jsem byl tak opatrný, když jsem omezoval používání magie skrz na skrz
Královstvím?“
„Protože je pro tebe hrozbou.“
„Ne! Úplně se mýlíš! Není pro mě hrozbou. Nic a nikdo není. Nicméně, čarodějové jsou hrozbou pro
správné fungování této říše, a to bych neměl tolerovat. Kdybych jednou spoutal všechny kouzelníky
zákony země, představ si ten mír a prosperitu, která by zavládla. Žádný muž ani trpaslíků už by se více
nebál elfů. Jezdci už by více nemohli vymáhat na ostatních svou vůli. Ti, co neumějí používat kouzla,
už by nikdy více nebyli zneužíváni těmi, kdo to umí… Alagaësie se přetvoří a s nově nalezeným
bezpečím vybudujeme ještě úžasnější zítřek, kterého bys mohla být součástí.“
Zírala na linie na stropě a snažila se ho ignorovat. Příliš mnoho z toho, co řekl, bylo podobné tomu, co
si sama myslela. Měl pravdu: magie byla nejničivější síla na světě, a kdyby mohla být omezená,
Alagaësie by byla lepším místem. Nenáviděla, že neexistovalo nic, co by mohlo Eragona zastavit odModrá. Červená. Vzory prolínajících se barev. Pulzování jejích popálenin. Zoufale se snažila soustředit
na cokoliv jiného, než… než nic. Všechno, na co byla schopna myslet, bylo nic, neexistovalo to.
„Nazýváš mě zlým. Proklínáš mé jméno a snažíš se mě svrhnout. Ale uvědom si toto, Nasuado: Nebyl
jsem to já, kdo tuto válku začal, a nejsem zodpovědný za ty, kteří jejím výsledkem přišli o život. Já
tohle nechtěl, to ty. Byl bych spokojený, kdybych se věnoval svým studiím, ale Vardenové trvali na
krádeži Safiřina vejce z mého trezoru, a ty a tví lidé jste zodpovědní za veškerou krev a utrpení, které
následovalo. Nakonec, vy jste ti, kdo řádí po celé zemi a vypalují a plení, jak se jim zlíbí, ne já. A přesto
máte troufalost tvrdit, že já jsem ten špatný! Kdybyste šli do domů obyčejných rolníků, řekli by vám,
že jsou to Vardenové, koho se nejvíce bojí. Vyprávěli by, jak vzhlížejí k mým vojákům a hledají u nich
ochranu a jak doufají, že Království Vardeny porazí a vše bude zase jako dřív.“
Nasuada si navlhčila rty. Ačkoli věděla, co by ji její troufalost mohla stát, řekla: „Připadá mi, že proti
tomu příliš protestuješ… Pokud by blaho tvých poddaných byla tvá hlavní starost, vyletěl bys čelit
Vardenům už před týdny, místo abys nechal armádu volně se potulovat za tvými hranicemi. Ledaže by
sis nebyl tak jistý svou silou, jak předstíráš. Nebo je to tvůj strach, že ti elfové Uru’baen vezmou,
zatímco budeš pryč?“ Jak se stalo jejím zvykem, mluvila o Vardenech, jako by o nich nevěděla víc, než
jakýkoliv náhodný občan Království.
Galbatorix se posunul a nejspíš se chystal odpovědět, ale ona ještě neskončila.
„A co Urgalové? Nemůžeš mě přesvědčit, že tvůj důvod pro vyhubení celé rasy je jen pro zmírnění tvé
bolesti nad smrtí tvého prvního draka. Nemáš na to odpověď, Lamači přísah? Pak se se mnou bav o
dracích. Vysvětli, proč jsi jich zabil tolik, že jsi je odsoudil k nevyhnutelnému zániku? A na konec,
186
vysvětli tvé špatné zacházení s Eldunarí, která jsi zajal.“ Ve svém vzteku si dovolila jedno uklouznutí:
„Ohnul jsi je, zlomil a spoutal ke tvé vůli. Na tom, co děláš, není nic správného, jen sobeckost a
nekonečný hlad po moci.“
Galbatorix se na ni dlouhou, nepříjemnou chvíli v tichosti díval. Pak uviděla, jak se jeho obrys změnil,
když zkřížil ruce. „Myslím, že železa by teď měla být dostatečně horká. Murtaghu, kdybys mohl…“
Sevřela zápěstí, zarývajíc si nehty do kůže a její svaly se i přes její největší úsilí udržet je v klidu začaly
třást. Jedna ze železných tyčí škrábla o okraj krbu, jak ji Murtagh uvolnil. Otočil se k ní a ona si
nemohla pomoct než zírat na hrot rozžhaveného kovu. Potom se podívala do Murtaghových očí a
uviděla vinu a odpor k sobě samému, který zračily, a přemohl ji pocit hlubokého zármutku.
Potom už neměla sílu na přemýšlení, a tak padla zpátky do svých otřepaných rituálů, kterých se držela
pro své přežití, stejně jako se mohl topící se muž držet kusu dřeva.
Když Galbatorix s Murtaghem odešli, byla v příliš velkých bolestech, než aby mohla dělat něco jiného,
než jen bezduše zírat na vzory na stropě, zatímco se snažila nebrečet. Potila se a třásla se zimou
zároveň, jako by měla horečku, a nebyla schopna soustředit se na jakoukoliv jednu věc déle, než pár
sekund. Bolest z jejích popálenin neustupovala, jak by to bylo, kdyby se pořezala nebo pošramotila;
ve skutečnosti se tepající bolest v jejích zraněních zdála být čím dál horší. Zavřela oči a soustředila se
na zpomalení dechu, jak se snažila uklidnit své tělo.
Když ji Murtagh s Galbarotixem navštívili poprvé, byla mnohem víc statečná. Nadávala a vysmívala se
jim, a dělala všechno, aby je svými slovy zranila. Nicméně ji Galbatorix Murtaghovým prostřednictvím
nechal za její drzost trpět a ona brzy ztratila chuť k otevřené vzpouře. Železo jí učinilo plachou;
dokonce i při vzpomínce na něj se chtěla stočit do těsného klubíčka. Během jejich druhé, zatím
poslední návštěvy, toho před svým nerozvážným výbuchem řekla jen tak málo, jak jen bylo možné.
Snažila se zkoušet Galbatorixova tvrzení, aby jí ani on ani Murtagh nemohli lhát. Dělala to kladením
otázek ohledně vnitřních záležitostí Království, věcí, které pro ni zjistili její špehové, ale Galbatorix
neměl žádný důvod se domnívat, že je zná. Z toho, co byla schopna rozpoznat, jí Galbatorix s
Murtaghem říkali pravdu, ale nehodlala věřit ničemu, co král řekl, když neměla žádnou možnost si
jeho tvrzení ověřit.
Pokud jde o Murtagha, nebyla si až tolik jistá. Pokud byl s králem, nedávala jeho slovům žádnou váhu,
ale když byl sám…
Několik hodin po jejím prvním, mučivém setkání s králem Galbatorixem – když naposledy upadla do
dlouhého, neklidného mělkého spánku – Murtagh přišel do Síně Věštce sám, měl zakalené oči a
páchnul po pití. Postavil se vedle kamene, na kterém ležela, a zíral na ni s tak zvláštním, mučivým
výrazem, že si nemyla jistá, co se chystá udělat.
Nakonec se otočil zády, došel k nejbližší zdi a sklouznul na podlahu. Tam seděl s koleny u hrudi, jeho
dlouhé rozcuchané vlasy mu zakrývaly téměř celou tvář a z roztržené kůže na kloubu jeho pravé ruky
mu čišela krev. Po chvíli, která se zdála jako několik minut, sáhl do kapsy své vínové vesty – nosil
stejné oblečení, jako dříve, i když bez masky – a vytáhl malou kamennou lahev. Několikrát se napil a
pak začal mluvit. On mluvil, ona poslouchala. Neměla na výběr, ale nedovolovala si věřit tomu, co
říkal. Alespoň ze začátku.
Z toho, co věděla, bylo vše, co udělal, jen přetvářka vytvořená, aby získal její důvěru.
Murtagh jí začal vyprávět nejspíš překroucený příběh o muži jménem Tornac, který byl zapletený do
nehody na koni a nějaké radě, kterou mu Tornac dal ohledně toho, jak by měl správný muž žít. Nebyla
schopna určit, jestli byl Tornac kamarád, služebník, vzdálený příbuzný nebo nějaká kombinace z
těchto možností, ale ať už to byl kdokoliv, bylo zřejmé, že pro Murtagha hodně znamenal.
Když svůj příběh zakončil, řekl Murtagh: „Galbatorix vás chtěl nechat zabít… Věděl, že vás Elva nebude
hlídat, jak to měla ve zvyku, a rozhodl se, že je to ideální příležitost nechat vás zavraždit. Dozvěděl
jsem se o jeho plánu náhodou; stalo se to, když dával rozkazy Černé Ruce.“ Murtagh zavrtěl hlavou.
„Je to moje vina. Přesvědčil jsem ho, aby vás radši přivedl sem. Líbilo se mu to; věděl, že sem Eragona
nalákáte mnohem rychleji… Byla to jediná možnost, jak jsem ho mohl zadržet, aby vás nezabil.
Omlouvám se… Omlouvám se.“ A schoval tvář do dlaní.
„Já vím,“
Chraplavým hlasem řekl:. „Odpustíte mi?“
Neodpověděla. Jeho odhalení ji ještě více znepokojilo. Proč by se staral o zachránění jejího života a co
očekával na oplátku?
187
Murtagh dobrou chvíli nic dalšího neřekl. Potom, zatímco se u něj střádaly návaly pláče a šíleného
smíchu, jí pověděl o výchově na Galbatorixově dvoře, o nedůvěře a závisti, které jako Morzanův syn
čelil, o šlechtě, která se jeho prostřednictvím snažila získat přízeň krále, a o touze po matce, na kterou
si sotva pamatoval. Dvakrát zmínil Eragona a nadával mu pro bláznivou přízeň osudu. „Nevedl by si
tak dobře, kdyby byly naše role opačné. Ale naše matka se rozhodla vzít do Carvahallu jeho, ne mě.“
Odplivl si na podlahu.
Celá příhoda jí připadala sentimentální a sebelítostivá a jeho slabost v ní probouzela jen opovržení,
dokud jí nevylíčil, jak ho Dvojčata unesla z Farthen Duru, jak s ním během cesty do Uru’baenu špatně
zacházeli a jak ho Galbatorix zlomil, když přijeli. Některá z prožitých utrpení, které popisoval, byla
horší, než ta její, a pokud byla pravdivá, dávala jí trochu sympatie nad jeho nešťastným osudem.
„Trn byl mou zkázou,“ přiznal nakonec Murtagh. „Když se pro mě vylíhl a my se spojili…“ zatřepal
hlavou. „Miluji ho. Jak bych nemohl? Miluji ho právě tak, jako Eragon miluje Safiru. Ve chvíli, kdy jsem
se ho dotknul, jsem byl ztracen. Galbatorix ho použil proti mně. Trn byl silnější, než já. Nikdy se
nevzdal. Jenže já nemohl snést pohled na to, jak trpí, takže jsem přísahal králi věrnost, a pak…“
Murtaghovy rty se zkřivily zhnusením. „Potom se Galbatorix zmocnil mé mysli. Dozvěděl se o mně
všechno a naučil mě mé skutečné jméno. A teď jsem jeho… jeho navždy.“
Pak si opřel hlavu o zeď a zavřel oči Nasuada pozorovala, jak se mu po tvářích řinou slzy. Nakonec se
postavil, a když šel ke dveřím, zastavil se vedle ní a položil jí ruku na rameno. Všimla si, že jeho nehty
byly čisté a upravené, ale nestaral se o ně zdaleka tak dobře, jako její žalářník.
Zašeptal několik slov ve starověkém jazyce a po chvíli ucítila, jak její bolest ustoupila, přestože její
rány vypadaly stále stejně. Když svou ruku sundal, řekla: „Nemohu ti odpustit… ale chápu to.“
Načež přikývl a odklopýtal pryč, zanechávajíc ji přemýšlející, zda-li právě nenašla nového spojence
188
MALÉ POVSTÁNÍ
J
ak Nasuada ležela na desce, potila se a třásla, každá část těla ji bolela, zjistila, že si přeje, aby
se Murtagh vrátil, aby ji aspoň trochu osvobodil z jejího utrpení. Když se konečně dveře
osmiboké síně otevřely, nemohla potlačit svou úlevu, ale její úleva se obrátila v trpké zklamání,
když uslyšela kroky svého žalářníka, jak sestupoval po schodech, které vedly do místnosti.
Stejně jako předtím jí podsadité úzké paže omyly zranění vlhkým hadrem. Když jí uvolnil pouta, aby si
mohla dojít na záchod, zjistila, že je příliš slabá, a nepovedl se jí žádný pokus u chopení nože u
podnosu s jídlem. Místo toho se spokojila s poděkováním za mužovu pomoc, podruhé pochválila jeho
nehty, které byly ještě lesklejší než předtím a které jí chtěl určitě ukázat, stále držel ruce ve vzduchu,
kde je mohla vidět.
Poté co ji nakrmil a odešel, se snažila usnout, ale přes neustálé bolesti z jejích zranění si jen zdřímla.
Prudce otevřela oči, když uslyšela závoru na dveřích a otevírání.
Znovu ne! Pomyslela si a začala v ní vyvěrat panika. Ne tak brzy! Nevydržím to... Nejsem dost silná.
Pak se pokusila udržet svůj strach na uzdě a řekla si: Ne. Neříkej takové věci, nebo jim začneš věřit. Ale
přesto, že byla schopna zvládnout své vědomé reakce, nemohla zastavit své srdce, které jí bušilo
dvojnásobnou rychlostí.
Místností se rozlehl zvuk jednoho páru kroků, a pak se v jejím zorném poli objevil Murtagh. Neměl
masku a jeho výraz byl vážný.
Nejprve ji uzdravil, aniž by si na to musela počkat. Pocítila úlevu, když přestala cítit bolest, úleva byla
tak intenzivní, až to skoro hraničilo s extází. Za celý život nezažila ani zdaleka tak příjemný pocit, jako
ukončení utrpení.
Mírně z toho pocitu vydechla. “Děkuju ti.”
Murtagh přikývl, pak přešel ke zdi a sedl si na stejné místo jako předtím.
Minutu ho sledovala. Kůže na jeho kloubech byla znovu hladká a celá, tvářil se střízlivě a na tváři měl
ponurou grimasu. Jeho oděv byl prve v pořádku, ale teď byl potrhaný, roztřepený a záplatovaný a
všimla si něčeho, co vypadalo jako několik řezů v na jeho rukávu. Byla zvědavá, jestli bojoval.
“Ví Galbatorix, kde jsi?” zeptala se nakonec.
“Možná, ale pochybuju o tom. Je zaneprázdněný hrátkami s jeho oblíbenými konkubínami. Buď to, a
nebo spí. Je právě střed noci. Mimoto jsem použil kouzlo, aby nás nikdo nemohl odposlouchávat.
Mohl by to zlomit, kdyby chtěl, ale to bych měl poznat.”
“Co když se to dozví?”
Murtagh pokrčil rameny.
“Zjistí to, jak víš, když se pokusí prolomit mou obranu.”
“Tak ho nenech. Jsi silnější než já, nemáš nikoho, koho by mohl ohrozit. Můžeš se mu ubránit...
Narozdíl ode mě. Vardenové se rychle blíží, stejně jako elfové ze severu. Pokud vytrváš ještě pár dní,
je tu šance... je tu šance, že tě možná osvobodí.”
Znovu pokrčil rameny.
“...Tak mi pomoz utéct.”
Z hrdla se mu vydral hrubý smích. “Jak? Nemohu bez Galbatorixova svolení udělat o moc víc, než
nazout si boty.”
Mohl bys uvolnit má pouta a při odchodu bys mohl zapomenout zavřít dveře.”
Horní ret se mu stočil do úšklebku. “Venku stojí dva muži a v tomto oddělení je nařízeno varovat
Galbatorixe, jestli vězeň vykročí ven, a u nejbližší brány jsou stovky stráží. Mela bys štěstí, kdyby ses
dostala na konec chodby, jestli vůbec.”
“Možná, ale přesto bych to ráda zkusila.”
“Jen by ses nechala zabít.”
“Tak mi pomoz. Pokud bys chtěl, můžeš najít způsob, jak je všechny oklamat.”
“Nemůžu. Přísaha mi nedovolí použít proti němu kouzlo.”
“A co na stráže? Pokud bys je udržel dost dlouho na to, abych se dostala k bráně, nebo se skryla ve
městě. A nevadilo by, kdyby Galbatorix...”
“Je to jeho město. Kromě toho by si tě mohl najít kouzlem. Jediný způsob, jak se dostat do bezpečí, je
být dostatečně daleko odtud, než se spustí poplach, a to bys nezvládla ani na hřbetě draka.”
“Musí existovat způsob!”
189
“Kdyby byl...” Kysele se usmál a podíval se dolů. “Je zbytečné nad tím uvažovat.”
Otráveně sklouzla na několik okamžiků pohledem ke stropu. “Tak mě alespoň pusť z pout.”
Podrážděně vydechl.
“Jen ať se můžu postavit,” řekla. “Nesnáším ležení na tomto kameni, bolí mě oči, když se dívám dolů
na tebe.”
Zaváhal, pak se jedním ladným pohybem postavil na nohy, přešel k desce a začal rozepínat
polstrovaná pouta kolem zápěstí a kotníků. “Nemysli si, že bys mě mohla zabít,” řekl tichým hlasem.
“Nemohla.”
Jakmile byla volná, ustoupil, znovu se posadil na zem a zíral do dálky. Pomyslela si, že je to pokus dát
jí trochu soukromí, a tak si sedla a spustila nohy přes okraj desky. Její košile byla na cucky - propálená
na desítkách míst - a to zrovna moc dobře nezakrývalo její tělo, ne že by ji to dobře krylo už na
začátku.
Mramorová podlaha jí chladila chodidla, když přešla k Murtaghovi a posadila se vedle něj. Objala se
pažemi ve snaze zachovat si soukromí.
“Byl Tornak opravdu tvým jediným přítelem, když jsi vyrůstal?” zeptala se.
Murtagh se na ni stále nedíval. “Ne, ale byl nejvíc mým otcem, co jsem kdy poznal. Učil mě, utěšoval
mě... nadával mi, když jsem byl příliš arogantní, a ochránil mě před tím, aby se ze mě nestal blázen,
jak se pamatuji. Kdyby byl naživu, praštil by mě za mou hloupost, že jsem se tak opil.”
“Říkal jsi, že zemřel během tvého útěku z Urû’baenu?”
Odfrkl si. “Myslel jsem si, že jsem chytrý. Podplatil jsem jednoho strážného, aby nás branou pustil
ven. Chystali jsme se z města vyklouznout pod rouškou tmy a Galbatorix by musel pouze
předpokládat, kde nás najde, a to už by bylo příliš pozdě na to, nás chytit. Myslím, že to věděl od
samého začátku. Jak, to si nejsem jistý, ale myslím, že mě sledoval po celou dobu. Když jsme s
Tornakem prošli branou, našli jsme na druhé straně vojáky čekající na nás... Měli rozkázáno chytit nás
nezraněné, ale my jsme bojovali a jeden z nich zabil Tornaka. Nejlepší šermíř království byl zabit
nožem do zad.”
“Ale Galbatorix tě nechal uniknout.”
“Nemyslím si, že čekal, že budeme bojovat. Kromě toho byla tu noc jeho pozornost zaměřena jinam.”
Zamračila se, když viděla, jak se na Murtaghově tváři objevil podivný poloviční úsměv.
“Počítal jsem dny,” řekl. “Bylo to, když byli Ra´zakové v údolí Palancar a hledali Safiřino vejce. Tak
vidíš, Eragon ztratil pěstouna v téměř stejnou dobu, v jaké jsem ztratil já svého. Osud má krutý smysl
pro humor, co myslíš?”
“Ano, myslím... Ale pokud tě Galbatorix mohl sledovat, proč tě nechytil a nevrátil do Urû’baenu?
“Myslím, že si se mnou hrál. Šel jsem na panství muže, o kterém jsem si myslel, že mu můžu věřit.
Mýlil jsem se, jak jsem zjistil později, když mě sem přivedla Dvojčata. Galbatorix věděl, kde jsem, a
věděl. že jsem stále ještě naštvaný kvůli Tornakově smrti, takže byl spokojený, že mě má z krku,
zatímco lovil Eragona a Broma... překvapil jsem ho, myslím; odešel jsem, a když se dozvěděl o mém
zmizení, byl jsem už na cestě do Dras-Leony. To je důvod, proč šel Galbatorix do Dras-Leony, víš?
Nebylo to kvůli potrestání Lorda Tábora kvůli jeho chování, ale určitě proto, aby mě našel. Ale přišel
pozdě. V době, kdy přišel do města, jsem se už setkal s Eragonem a Safirou a vyrazili jsme do
Gil´eadu.”
“Proč jsi odešel?” zeptala se.
“Eragon ti neřekl? Protože...”
“Ne, ne Dras-Leonu. Proč jsi opustil své dědictví? Byl jsi v bezpečí, ne? Tak proč jsi odešel?”
Murtagh byl chvíli potichu. “Chtěl jsem se pomstít Galbatorixovi a udělat si své jméno vedle otcova.
Celý můj život se na mě lidi dívali jinak, protože jsem Morzanův syn. Chtěl jsem, aby mě respektovali
pro moje skutky, ne jeho.” Nakonec se na ni podíval, letmý pohled koutkem jednoho oka. “Myslím, že
jsem dostal to, co jsem chtěl, ale osud má zase krutý smysl pro humor.”
Byla zvědavá, jestli se o Galbatorixův soudní dvůr staral ještě někdo, ale rozhodla se, že by bylo
nebezpečné se do tohoto tématu pouštět. Místo toho se zeptala: “Kolik toho Galbatorix opravdu ví o
Vardenech?”
“Všechno, pokud tak mohu říct. Má víc špiónů, než si myslíte.”
Přitiskla si ruce na břicho, jak se jí zkroutila střeva. “Znáš nějaký způsob, jak ho zabít?”
190
“Nůž. Meč. Šípy. Magie. Běžným způsobem. Problém je, že má kolem sebe příliš mnoho ochranných
kouzel, pro každého a cokoli, co by mu chtělo uškodit. Eragon má obrovské štěstí; Galbatorix ho
nechce zabít, a tak může na krále zaútočit několikrát. Ale i kdyby ho Eragon mohl napadnout stokrát,
nenašel by způsob,, jak překonat Galbatorixovu obranu.”
“Každá hádanka má řešení a každý člověk má své slabiny,” stála si na svém Nasuada. “Má rád nějakou
svou konkubínu?”
Odpověď vyčetla z výrazu Murtaghovy tváře. Potom řekl: “Bylo by tak špatné, kdyby Galbatorix zůstal
králem? Svět, který si představuje, je dobrý svět. Pokud porazí Vardeny, celá Alagaësie bude konečně
v míru. Skoncuje se zneužíváním magie, elfové, trpaslíci a lidé už dál nebudou mít důvod se
nenávidět. A co víc, jestli Vardenové prohrají, Eragon a já můžeme být společně, jako by bratří měli
být. Ale pokud vyhrají, bude to znamenat moji a Trnovu smrt. Bude muset.”
“Oh. A co já?” zeptala se. “Pokud Galbatorix vyhraje, mám se stát jeho otrokem, abych plnila jeho
příkazy?” Murtagh odmítl odpovědět, ale viděla, jak zatnul šlachy zezadu na rukou. “Nemůžeš se
vzdát, Murtaghu.”
“Jakou mám jinou možnost!” vykřikl a sál naplnila ozvěna.
Stála a dívala se na něj. “Můžeš bojovat. Podívej se na mě... Podívej se na mě!”
Neochotně zvedl pohled.
“Můžeš najít způsob, jak na něj. To je to, co můžeš udělat. I když ti tvé sliby umožní jen to nejmenší
povstání, může to pro něj být zkáza.” Znovu se ho pro efekt dotázala. “Jakou máš jinou možnost?
Můžeš žít s pocitem bezmoci po celý zbytek života. Můžeš nechat Galbatorixe, aby z tebe dělal
netvora. Nebo můžeš bojovat!” Roztáhla paže, aby byli vidět všechny její popáleniny. “Baví tě
ubližovat mi?”
“Ne!” vykřikl.
“Tak bojuj, sakra! Buď musíš bojovat, nebo ztratíš všechno, co jsi. Stejně jako Trn.”
Přitiskla se k zemi, když vyskočil na nohy mrštný jako kočka a přistoupil k ní, až od sebe byli jen pár
palců. Svaly na čelisti se mu nahromadily a zauzlily, když se na ni mračil a těžce dýchal nosem. Poznala
ten výraz, protože ho viděla už mnohokrát. Vypadal jako člověk, jehož pýcha byla uražena, a který se
chtěl vrhnout na osobu, která ho urazila. Bylo nebezpečné na něj dál tlačit, ale věděla, že už žádnou
další šanci nedostane.
“Pokud se mi podaří dál bojovat,” řekla, “stejně tak můžeš i ty.”
“Zpět na kámen,” řekl drsným hlasem.
“Vím, že nejsi zbabělec, Murtaghu. Je lepší zemřít, než žít jako otrok pro někoho takového, jako je
Galbatorix. Přinejmenším bys mohl dosáhnout něčeho dobrého a tvé jméno by mohlo být
pamatováno s trochou laskavosti poté, co bys byl pryč.”
“Zpět na kámen,” zavrčel, popadl ji za ruku a táhl ji zpět k desce. Nechala ho, aby ji položil na
popelavou desku a připevnil jí pouta kolem zápěstí, kotníků a hlavy. Když skončil, díval se na ni
temnýma a divokýma očima, linie jeho těla byla napnutá jako šňůra.
“Musíš se rozhodnout, jestli jsi ochotný riskovat svůj život, abys zachránil sám sebe,” řekla. “Sebe a
Trna taky. A musíš se rozhodnout teď, dokud je ještě čas. Zeptej se sám sebe: Co by chtěl Tornak,
abys udělal?”
Bez odpovědi Murtagh natáhl pravou ruku a položil ji na horní část jejího hrudníku, oproti její kůži měl
dlaň horkou. V šoku z kontaktu se jí zadrhl dech. Potom, sotva hlasitěji než šeptem, začal mluvit ve
starověkém jazyce. Jak mu ze rtů vycházela podivná slova, její obavy byli stále silnější. Zdálo se, že
mluvil minuty. Necítila žádný rozdíl, když zastavil, ale to nebylo ani dobré ani špatné znamení, když
šlo o magii.
Chladný vzduch ji mrazivě zastudil přes díry na hrudníku, když Murtagh zvedl ruku. Ustoupil a začal od
ní odcházet ke vchodu do komnaty. Už se na něj chystala zavolat a zeptat se, co s ní udělal, když se
zastavil a řekl: “To by tě mělo ochránit před bolestí z většiny zranění, ale budeš muset předstírat něco
jiného, jinak Galbatorix zjistí, co jsem udělal.”
A odešel.
“Děkuju ti,” zašeptala do prázdné místnosti.
Delší dobu strávila přemýšlením o jejich rozhovoru. Zdálo se nepravděpodobné, že Galbatorix poslal
Murtagha, aby si s ní promluvil. Nepravděpodobné nebo ne, stále to byla možnost. Také zjistila, že je
zmatená z toho, jestli je Murtagh v srdci dobrý člověk nebo špatný. Vzpomínala na krále Hrotghara 191
který pro ni byl jako strýc, když vyrůstala - a jak ho Murtagh zabil na Hořících pláních. Pak si
vzpomněla na Murtaghovo dětství a mnoho těžkostí, kterým čelil, a jak nechal Eragona a Safiru jít,
přestože by je mohl snadno přivést do Urû'baenu.
Avšak i v případě, že byl Murtagh kdysi čestný a důvěryhodný, věděla, že jeho vynucené otroctví, ho
možná poškodilo.
Nakonec se rozhodla, že musí ignorovat Murtaghovu minulost a rozhodne se podle jeho činností v
součastnosti - pouze podle nich. Dobrý, špatný nebo kombinace, byl potenciální spojenec a ona
potřebovala jeho pomoc, jestli se odtud chtěla dostat. Ale pokud by se ukázal špatný, pak by na tom
byla hůř, než doposud. Ale pokud by byl opravdu dobrý, pak by mohla být schopna uniknout z
Urû’baenu a to za to riziko stálo.
Bez bolesti spala dlouho a hluboce, poprvé od jejího příjezdu do hlavního města. Vzbudila se s
pocitem větší naděje, než dřív a znovu začala sledovat čáry namalované na stropě. Tenké modré čáry,
které následovala, ji dovedly k malému bílému tvaru na rohu dlaždice, který předtím přehlédla. Chvíli
jí trvalo, než si uvědomila, že ta bledá část odpovídá místu, kde se dlaždička odlupovala.
Ten pohled ji rozveselil, protože zjistila, že je vtipné - a trochu uklidňující - vědět, že Galbatorixova
perfektní síň není zas až tak dokonalá, a že i přes všechnu jeho domýšlivost, nebyl vševědoucí a
neomylný.
Když se dveře do komnaty znovu otevřely, byl to její žalářník a přinášel, jak hádala, její polední jídlo.
Zeptala se ho, jestli se může jako první najíst, dříve, než ji nechá vstát, protože má větší hlad, než
cokoliv jiného, což bylo zcela nepravdivé.
K jejímu uspokojení souhlasil, ačkoli neřekl ani slovo, jen se usmál jeho odporným afektovaným
úsměvem a usadil se na kraji desky. Když ji do úst vložil lžíci teplé kaše, její mysl závodila s časem, jak
se snažila vymyslet plán pro každou situaci, protože věděla, že má jen jednu šanci na úspěch.
S napjatými nervy měla potíže polykat to nevýrazné jídlo. Přesto se jí to podařilo, a když byla miska
prázdná, a když se napila, připravila se.
Muž jako vždy umístil podnos k protější zdi, blízko místa, kde seděl Murtagh a asi tři metry od toalety.
Jakmile byla odpoutaná, sklouzla z bloku kamene. Muž s hlavou tvaru tykve se natáhl, aby ji vzal za
levou ruku, ale ona ruku zvedla a nejsladším hlasem řekla: “Už mohu stát sama, díky.”
Její žalářník zaváhal, ale pak se usmál a znovu dvakrát zcvaknul své zuby, jako by chtěl říci: "Dobře,
mám z tebe radost!”
Vydali se k toaletě, ona vepředu a on trochu více vzadu. Když udělala třetí krok, schválně stočila svůj
pravý kotník a klopýtla šikmo přes celou místnost. Muž zakřičel a pokusil se ji chytit - cítila jeho tlusté
prsty, jak hmátly naprázdno kus nad jejím krkem - ale byl příliš pomalý a ona se vyhnula jeho sevření.
Dopadla na tác a rozbila džbán - ve kterém bylo stále slušné množství ředěného vína - a nechala
dřevěné misky rachotit po podlaze. Přesně jak chtěla, přistála s pravou rukou pod sebou a jakmile
ucítila podnos, začala prsty hledat kov lžíce.
"Ach!” vykřikla, jako by ji to bolelo a podívala se na muže a dělala všechno pro to, aby vypadala
rozmrzele.
"Možná jsem na to nakonec ještě nebyla připravená,” řekla a omluvně se na něj usmála. Palcem se
dotkla rukojeti lžíce, a tak ji chytila, zatímco ji muž za druhou ruku zvedal. Prohlédl si ji a znechuceně
zvrásnil nos, když objevil její vínem nasáklou košili. Zatímco ji zvedal, vklouzla rukojetí lžíce do lemu
svého oděvu. Pak zvedla ruku, jako by chtěla ukázat, že si nic nevzala.
Muž zavrčel, popadl ji za druhou ruku a vyrazil s ní k záchodu. Když vstoupila, odšoural se zpět k tácu
a mumlal si něco pod vousy.
Ve chvíli, kdy zavřela dveře, vytáhla lžíci z košile a umístila ji mezi rty a přidržela ji, zatímco si zezadu z
hlavy, kde byly nejdelší, vytrhla pár vlasů. Pohybovala se nejrychleji, jak dokázala. Přidržela jeden
konec vytržených vlasů mezi prsty levé ruky, a pak válela uvolněné prameny po stehnech dlaní pravé
ruky do jediného provázku. Trochu zchladla, když si uvědomila, že provázek je příliš krátký. Naléhavě
zašmátrala, zauzlovala konce a pak položila provázek na zem.
Vytrha si další kadeř vlasů a smotala je, dokud z nich nezískala provázek, který navázala stejně, jako
ten první. Věděla, že má jen pár sekund. Klekla si na koleno a svázala dva prameny k sobě. Poté vzala
lžíci, kterou měla v ústech a uvázala si ji úzkým provázkem z vlasů kolem své levé nohy, kde zůstala
schovaná pod oblečením.
192
Musela si ji dát na levou nohu, protože Galbatorix vždy seděl napravo od ní. Postavila se a
zkontrolovala, jestli je lžíce skryta a udělala pár kroků, aby se ujistila, že jí lžíce nevypadne.
Nevypadla.
Ulehčeně si povzdechla. Teď bylo výzvou vrátit se do kobky bez toho, aby si žalářník uvědomil, co
udělala.
“Lžíce,” procedila mezi zuby, jako kdyby to byl kus převařené brambory. Zvedla bradu a ukázala zpět
na toaletu. Žalářník se zamračil ještě víc. Vstoupil na toaletu a pozorně prozkoumal stěny, podlahu,
strop a všechno ostatní předtím, než ztěžka odešel. Zaskřípal zuby a poškrábal se na obrovské hlavě s
ne zrovna spokojeným a poněkud žalostným výrazem - pomyslela si Nasuada - protože ztratil lžíci.
Zacházel s ní laskavě, neboť věděl, že takové provokující gesto, ji udiví a naštve.
Překonala pokušení ucuknout, když se k ní přiblížil a položil jí mohutné ruce do vlasů, kde hledal lžíci.
Když ji nenašel, nechal hlavu spadnout. Chytil ji za ruku a vedl ji k podstavci, kde ji opět svázal
řemeny. Poté s ponurým výrazem zvedl podnos a odešel z komnaty.
Nasuada vyčkala, dokud si nebyla stoprocentně jistá, že už odešel, pak natáhla prsty levé ruky a
centimetr po centimetru nadzvedávala okraj svých šatů. Když ucítila dotek konce lžíce na svém
ukazováčku, úsměv jí prozářil obličej.
Nyní měla zbraň.
193
KORUNA SNĚHU A LEDU
K
dyž na zvlněnou vodní hladinu dopadly první bledé sluneční paprsky a ozářily hřebeny
průsvitných vlnek - které zářily jako vytesané z křišťálu - Eragon se probral z denního snění
a pohlédl na jihozápad. Byl zvědavý, co nové světlo odhalí za mraky v dálce.
Ten pohled byl znepokojující - mraky zabíraly skoro polovinu horizontu a největší z hustých
sloupovitých oblaků dosahoval výšky, jako vrcholky Beorských hor, vyšší, než by Safira dokázala
přeletět. Bezmračnou část oblohy nechali za sebou a i ta se ztratí z dohledu, jakmile je blízká bouře
sevře do své náruče.
Měli bychom ji proletět skrz, řekl Glaedr a Eragon ucítil Safiřinu nervozitu.
Proč ji nezkusíme obletět okolo? zeptala se.
Díky Safiře Eragon ucítil, jak Glaedr zkoumá strukturu mraků. Nakonec zlatý drak pronesl: Nechci, aby
ses příliš odchýlila od našeho směru. Pořád je před námi daleká cesta, a kdyby tě opustily síly Tak ti půjčím moje, abychom se udrželi ve vzduchu.
Hm. I tak bychom měli být obezřetní ve své lehkovážnosti. Znám podobné bouře z dřívějška. Je větší,
než si myslíš. Abychom se jí vyhli, musela bys letět daleko na západ, až bychom odletěli za hranice
Vroengardu a trvalo by další den, než bychom mohli zase přistát na pevné zemi.
Vzdálenost do Vroengardu není tak velká, řekla.
Ne, ale vítr nás bude zpomalovat. Navíc, mé instinkty mi říkají, že se bouře táhne celou cestu, až k
ostrovu. Tak nebo tak, stejně musíme proletět skrz. Určitě ale nemusíme letět přímo jejím srdcem.
Vidíš tu proluku mezi dvěma menšími sloupovými oblaky tamhle na západě?
Ano. Leť tam a možná pak najdeme bezpečnou cestu mezi mraky.
Eragon pevně sevřel přední část sedla, když Safira trhla levým ramenem a zatočila na západ, směrem
k proluce označené Glaedrem. Zazíval a protřel si oči, když srovnala let; pak se otočil a z brašny za
sebou vytáhl jablko a několik proužků sušeného hovězího. Byla to slabá snídaně, ale měl jen malý
hlad. Po velkém jídle se mu navíc v sedle dělalo nevolno.
Jak ranní svit postupoval, ukázalo se, že mraky byly mnohem dál, než se jim původně zdálo, a že
Glaedr správně připomněl, že bouře je mnohem větší, než si Eragon a Safira původně mysleli.
Začal vát lehký protivítr, což Safiře stížilo let, ale stále postupovala dost rychle.
Už jim zbývalo jen pár mil od kraje bouře, když Safira překvapila Eragon a Glaedra prudkým klesáním,
až k vodní hladině. Když doklesala, zeptal se Glaedr, Safiro, co máš v úmyslu?
Jsem zvědavá, odpověděla. A chtěla bych nechat svá křídla chvilku odpočinout, než se zanoříme do
mraků. Klouzala nad vlnami a její odraz na hladině a stín před ní kopírovaly každý její pohyb, jako dva
duchové. Jeden tmavý a jeden jasný. Pak stočila křídla na hrany a se třemi rychlými máchnutími
zpomalila a přistála na hladině. Vějíře vody se rozprskly po obou stranách jejího krku, jak potopila
hrudník do vln a Eragona pokropily stovky kapiček.
Voda byla studená, ale po takové době v řídkém vzduchu, byl tento příjemně teplý - tak teplý, že si
Eragon rozepnul kabát a svlékl rukavice.
Safira složila křídla a klidně plula na hladině. Kývala se nahoru a dolů na vlnách. Eragon spatřil několik
chomáčů hnědých chaluh napravo od nich. Rostliny měly větve jako kartáč a podél stonků měly malé
měchýřky velikosti angreštu.
Daleko nad jejich hlavami, tam, kde předtím byla Safira, uviděl Eragon pár albatrosů s černě
lemovanými křídly, jak utíkají před masivní stěnou mraků. Ten pohled ještě zesílil jeho nepříjemné
pocity; mořští ptáci mu připomněli dobu, kdy viděl smečku vlků utíkat podél stáda srnek, všichni se
snažili dostat z dosahu lesního požáru.
Kdybychom měli rozum, řekl Safiře, obrátili bychom.
Kdybychom měli rozum, opustili bychom Alagaësii a nikdy se nevrátili, přidala se ona.
Prohnula krk, namočila čumák do mořské vody, pak zatřásla hlavou a několikrát vyplázla tmavě
červený jazyk, jako kdyby ochutnala něco odporného. Najednou Eragon ucítil z Glaedra záblesk
paniky, a pak zlatý drak v myšlenkách zařval: Nahoru! Hned teď, rychle! Vzlétni!
Eragon se naklonil dopředu, pevně sevřel kraj sedla, aby ho náhlé stoupání nevyhodilo vzad. Safiřino
mávání křídly vyhodilo do vzduchu tolik kapiček, že Eragona nastalá mlha napůl oslepila. Příčinu
Glaedrova náhlého vyburcování musel hledat pomocí mysli.
194
Z hlubin pod nimi, se cosi zvedalo k Safiřiným nohám mnohem větší rychlostí, než Eragon považoval
za možné. Cítil něco studeného a obrovského ... a poháněného neuvěřitelným, neukojitelným
hladem. Zkusil to vystrašit, zkusil to otočit nazpět, ale stvoření bylo neznámé a nepřátelské. Nezdálo
se, že by zaznamenalo jeho snahu. V podivných tmavých komůrkách jeho mysli, spatřil vzpomínky na
nekonečné roky osamocení v ledovém moři, strávené lovením a bytím loven.
V Eragonovi narůstala jeho vlastní panika, nahmatal jílec Brisingru hned, jak se Safira osvobodila se
sevření vody a začala stoupat do vzduchu. Safiro! Rychle! tiše zakřičel.
Pomalu nabírala rychlost a výšku, a pak za ní vytryskla fontána bílé vody. Eragon uviděl pár lesklých
šedých čelistí na vrcholku vodního sloupce. Čelisti byly dostatečně široké, aby jimi prošek kůň i s
jezdcem a blýskaly se v nich stovky bílých zubů.
Safira si uvědomovala, co viděl a prudce sebou trhla do strany, aby unikla otevírající se tlamě, přičemž
špičkou křídla prořízla vodní hladinu. V příštím okamžiku Eragon uslyšel a ucítil, jak stvoření sklaplo
své čelisti.
Zuby ostré jako jehly, minuly Safiřin ocas jen o vlásek.
Když obluda spadla zpátky do vody, ukázalo se i její tělo. Hlava byla dlouhá a hranatá. Nad očima měla
kostěné výrůstky a z každého výrůstku rostl úponek připomínající lano. Podle Eragonova odhadu, byly
nejméně šest stop dlouhé. Krk zvířete mu připomínal obřího hada. Trup vypadal hladký na omak a
svalnatá kůže neuvěřitelně tuhá. Pár veslovitých ploutví vyrůstal po stranách z jejího hrudníku a teď
naprázdno mávaly ve vzduchu.
Stvoření přístálo na boku a za vteřinu vystřelil k obloze druhý, ještě mohutnější sloupec vody. Těsně
před tím, než se za obludou zavřely vlny, pohlédl Eragon do jejího oka na vrcholu hlavy, černého, jako
kapka téru. Nenávist, kterou tam spatřil - čistá zášť, zuřivost a pocit marnosti v jejích očích - zatřásla
Eragonem a on zatoužil po poušti Hadarac. Protože pouze tam si mohl být jist, že bude z dosahu této
hladové starověké příšery. S bušícím srdcem povolil sevření Brisingru a prudce dopadl do sedla. “Co to
bylo?”
Nidhwal, řekl Glaedr.
Eragon svraštil čelo. Nepamatoval si, že by v Ellesméře něco takového četl. A co je to Nighwal?!
Vyskytují se vzácně a moc se o nich nemluví. Jsou v moři něco, jako Fanghurové ve vzduchu. Oba druhy
jsou bratranci draků. I přes větší rozdíly ve vzhledu, k nám mají Nidhwalové blíž, než vřeštící Fanghur.
Jsou chytří a jejich hrudník má podobnou strukturu, jako Eldunarí, což jim umožňuje zůstat po velmi
dlouhou dobu v obrovské hloubce.
Umí chrlit oheň?
Ne, stejně jako Fanghurové často používají sílu svojí mysli k ochromení kořisti, na což už doplatil
nejeden drak.
Snědli by svůj vlastní druh! řekla Safira.
Podle nich spolu nemáme nic společného, odpověděl Glaedr. Ale oni opravdu požírají svůj vlastní druh,
proto jich je na světě tak málo. Je jim jedno, co se děje mimo hranice jejich zájmů, a proto dosud každý
pokus rozumně si s nimi promluvit, skončil neúspěšně. Je podezřelé, že se s jedním z nich potkáváme
takhle blízko u břehu. Dříve se zdržovali ve vzdálenosti několika denního letu od pobřeží, tam, kde je
moře nejhlubší. Zdá se, že od pádu Jezdců se stali odvážnějšími a nebo zoufalejšími.
Eragon se znovu otřásl, když si uvědomil pocit z Nidhwalovy mysli. Proč jste mě ty nebo Oromis o nich
nic nenaučili?
Je toho tolik, co jsme tě ještě nenaučili, Eragone. Náš čas byl omezený, a tak bylo nejlepší, tě co
nejlépe vyzbrojit proti Galbatorixovi, ne zahltit informacemi o každé temné obludě, která brázdí
neprozkoumané oblasti Alagaësie.
Jsou ještě další takové věci jako Nidhwal, o kterých nevíme?
Ano, pár jich je.
Řekneš nám o nich, Ebrithil? zeptala se Safira.
Uzavřu s vámi dohodu, Safiro a Eragone. Počkejme jeden týden a pokud ještě budeme naživu a
budeme se těšit z naší svobody, s největší radostí strávím následujících deset let vyprávěním o každém
jednotlivém druhu, co znám. Včetně brouků, kterých je celá řada. Ale do té doby, se soustřeďmě pouze
na úkol, který leží před námi. Souhlasíte?
Eragon se Safirou zdráhavě přikývli, a pak už o tom nemluvili.
195
Protivítr zesílil do divoké vichřice, jak se přibližovali k začátku bouřky, což Safiru zpomalilo natolik, že
letěla jen poloviční rychlostí. Sem tam jí otřásl mocný nápor větru a párkrát jí dokonce úplně zastavil
ve vzduchu. Vždy věděli, že se blíží další nápor, podle stříbřitého šupinatého odrazu na hladině.
Od úsvitu se mraky pouze zvětšily a vysoko, poblíž Safiry, byly děsivé.Vespod byly tmavé a dofialova,
se záclonou vytrvalého deště, která spojovala bouři s mořem, jako průsvitná pupeční šňůra. Navrchu
měly mraky barvu zašlého stříbra a úplné vrcholky byly oslnivě bílé a vypadaly pevné, jako úbočí
Tronjheimu. Na severu, nad centrem bouře, tvořily mraky obří plochou kovadlinu, klenoucí se nad
vším ostatním, jako by sami bohové měli v úmyslu vykovat nějaký zvláštní a hrozivý nástroj.
Safira vyletěla vysoko nad dva bílé vyboulené sloupy mraků - vedle nich, vypadala jen jako smítko - a
moře zmizelo z dohledu za hradbou mraků, které připomínaly polštářky. Protivítr zeslábl a vzduch
zdrsněl, točil se kolem nich do všech směrů. Eragon stiskl zuby, aby se mu přestaly klepat a žaludek
mu poskočil, když se Safira spustila dobrých šest stop dolů, a pak stejně rychle vystoupala dalších
dvacet stop vzhůru.
Glaedr se zeptal, Už si někdy letěla skrz bouři, tedy mimo tu událost, kdy jsi byla chycena v bouřce
mezi údolím Palancar a Yazuacem?
Ne, řekla Safira krátce a usmála se.
Glaedr vypadal, že tuhle odpověď očekával, protože jí bez zaváhání začal vysvětlovat úskalí letu
úchvacující krajínou oblaků. Hledej známky pohybu a všímej si formací okolo sebe, řekl. Podle nich
budeš moci odhadnout, kde je vítr nejsilnější a směr, kterým vane.
Mnoho z toho, co pověděl, Safira již věděla. Jak ale Glaedr hovořil, jeho klidné vystupování uklidnilo
oba, jak Eragona, tak i Safiru. Kdyby cítili strach nebo neklid v mysli starého draka, tak by je to
přinutilo pochybovat o nich samotných. A možná toho si byl Glaedr vědom.
Zatoulaný, větrem rozervaný útržek mraku zakryl Safiře cestu. Místo, aby ho obletěla, vrhla se přímo
skrz. Propíchla ho jako zářící modré kopí. Obklopil je šedý opar, zvuk větru utichl a Eragon zamžoural
a zastínil si oči dlaní, aby lépe viděl. Pak vystřelili z mraků a na Safiřině těle ulpěly miliony drobných
kapiček, takže zářila, jakoby její blýskavé šupiny zdobily diamanty.
Jejich další let nebyl zrovna klidný; v jednu chvíli letěla vyrovnaně, za okamžik jí divoký vítr odtlačil do
boku nebo neočekávaný vzestupný poryv zvedl jedno křídlo a poslal ji smykem do opačného směru.
Eragon se cítil mizerně, že může jen sedět na jejím hřbetě, když ona vzdoruje turbulencím. Bylo to
unavující, navíc věděl, že ještě zdaleka nejsou u cíle, a že ona nemá jinou možnost, než pokračovat
dál. Asi po hodině nebo dvou ještě nebyli z nejhoršího venku. Glaedr řekl: Musíme se vrátit. Dostala
ses tak daleko na západ, jak to bylo ještě rozumné, ale pokud se máme utkat s veškerou zlobou téhle
bouře, měli bychom to udělat hned, dřív než budeš ještě více vyčerpaná.
Beze slova zamířila Safira na sever směrem k rozlehlému útesu sluncem prozářených mraků, tyčících
se v srdci obrovské bouře. Když se přibližovali ke zvrásněnému čelu útesu - což byla největší jednolitá
masa, kterou Eragon kdy spatřil, mnohem větší než Farthen Dur - modré blesky ozařovaly prolákliny
uvnitř útesu, jak šplhaly směrem nahoru k vrcholu mraku.
O vteřinu později zatřásl úder hromu celou oblohou tak silně, že si Eragon musel zakrýt uši dlaněmi.
Věděl, že ho jeho obrany uchrání před úderem blesku, ale stále měl obavy z odvážné cesty mezi
praskajícími blesky plnými energie.
Pokud měla Safira strach, skryla to před ním. Cítil jen její odhodlání. Zrychlila údery křídel a o několik
minut později dorazili k čelu útesu, a pak se do něj ponořili a mířili do centra bouře.
Obklopil je šedý a beztvarý soumrak. Jako by zbytek světa přestal existovat. Mraky znemožňovaly
Eragonovi odhadnout jakoukoliv vzdálenost za Safiřiným nosem, křídly i ocasem. Byli prakticky slepí a
pouze stálý tlak na jejich těla jim umožňoval rozlišit, kde je dole, a kde nahoře.
Eragon otevřel svou mysl a dovolil svému vědomí, aby se rozpínalo, jak daleko to půjde, ale nenašel
jediný živý organismus mimo Safiry a Glaedra, dokonce ani jediného zbloudilého ptáčka. Naštěstí si
Safira udržela svůj smysl pro orientaci; nikdy se neztratí. Tím, že Eragon pátral po známkách života jak
rostlin, tak živočichů všude kolem sebe, si mohli být jisti, že nenarazí do nějaké hory. Eragon také
použil kouzlo, které ho naučil Oromis. Kouzlo, které ho neustále informovalo o výšce, kterou si
udržovali nad vodní hladinou - nebo nad povrchem země.
Od chvíle, kdy se zanořili do mraku, začala se na Eragonově kůži akumulovat všudy přítomná vlhkost a
vsakovala se do jeho vlněného oblečení, které bylo čím dál těžší. Byla to nepříjemnost, kterou by
mohl ignorovat, kdyby nešlo o takovou kombinaci vody a mrazivého větru, která brzy vysaje z jeho
196
těla poslední zbytky tepla a zabije ho. Z toho důvodu použil ještě jedno kouzlo, které zbavovalo všech
kapiček vzduch kolem něj, stejně jako - na její žádost - vzduch před Safiřinýma očima, protože se jí v
nich srážela vlhkost a nutila ji neustále mrkat.
Směrem ke středu bouře vítr k Eragonovu překvapení slábl. Eragon v tom smyslu utrousil poznámku
směrem ke Glaedrovi, ale starý drak zůstával vážný. To nejhorší, máme ještě před sebou.
Pravdivost jeho slov se ukázala, jakmile do Safiry zespodu udeřil prudký poryv větru a vynesl ji tisíce
stop výše, kde byl příliš řídký vzduch na to, aby mohl Eragon řádně dýchat a mlha zamrzala v nespočet
maličkých krystalů, které jej bodaly v nose a na tvářích a blánu Safiřiných křídel jako nože, ostré jak
břitva.
Safira přitiskla křídla k bokům a střemhlav se vrhla vpřed, jak se snažila uniknout vzdušnému proudu.
Po několika sekundách, se tlak zespodu vytratil, aby ho nahradil stejně silný proud, který ji vymrštil
směrem k vlnám strašlivou rychlostí.
Jak padali, ledové kdystalky tály a vytvářely široké, kulovité kapky, které vypadaly, jako by bez váhy se
vznášely podél Safiry. Poblíž se rozzářil blesk - strašidelná modrá záře naskrz závojem mraků - a
Eragon vykřikl bolestí, jak kolem nich zahřměl hrom. Jak mu stále zvonělo v uších, odtrhl z okraje
svého pláště dva malé kousky látky, sroloval je a zastrčil si je do uší tak hluboko, jak to jen šlo.
Safira se vyprostila z větrného proudu až kousek od spodního okraje mraků. Jakmile to udělala,
popadnul ji druhý proud a držel ji jako gigantická ruka a tlačil ji k obloze.
Poté Eragon ztratil pojem o čase. Divoký vítr byl příliš silný, aby mu Safira vzdorovala, neustále
stoupala a klesala v cirkulujícím vzduchu, jako kousky naplavenin, chycené ve vodním víru. Udělala
malý pokrok - pouhých několik mil draze zaplacených obrovskou námahou, kterou udržovala - ale
pokaždé, když se vyprostila z jednoho spoutávajícího proudu, zjistila, že je chycena v dalším.
Pro Eragona bylo zahanbující zjištění, že on, Safira a Glaedr, byli proti bouřce bezmocní a přes
veškerou jejich sílu nemohli věřit, že by se mohli měřit se sílou živlů.
Vítr Safiru málem dvakrát strhl do tříštících se vln. V obou případech, ji proudy strhly od spodní strany
bouře do deštivých poryvů, které bušily do moře vespod. Když se to stalo podruhé, Eragon se podíval
Safiře přes rameno a na okamžik si myslel, že spatřil dlouhý tmavý obrys Nidhwala, odpočívajícího
pod vzdouvající se vodou. Nicméně, když přišel další blesk, obrys byl pryč a Eragon uvažoval, jestli ho
jen nešálily stíny.
Nakonec začalo světlo blednout a Eragona postihlo zoufalství. Většinu dne strávili zmítáním se v
bouřce, která stále nevykazovala žádné známky toho, že by polevovala a ani Safira se nezdála být
nijak blíže jejímu okraji.
Když zapadlo slunce, Eragon si neviděl ani na špičku nosu a neexistoval žádný rozdíl mezi tím, když
byly jeho oči otevřené, a když byly zavřené. Bylo to, jako by kolem něj a Safiry byla napěchovaná kupa
černé vlny a tma se skutečně zdála být tak těžká, jako by to byla skutečná látka, která na ně tlačila ze
všech stran.
Každých pár sekund rozřízl tmu další blesk, někdy byl skrytý za mraky, někdy proletěl skrz jejich zorné
pole, zazázřil jasností tuctu sluncí a zanechával vzduch chutnající po železu. Po žhnoucí zářivosti
nejbližších výbojů, se tma zdála dvakrát tak tmavá a Eragon se Safirou byli střádavě oslepeni světlem
a totální tmou, která následovala. Ať už byly blesky jakkoliv blízko, nikdy nezasáhly Safiru, ale z
neustálého víření hromu bylo Eragonovi i Safiře špatně. Eragon nedokázal říci, jak dlouho takhle
pokračovali. Poté, v určitém bodě noci, Safira vlétla do proudu stoupajícího vzduchu, který byl
mnohem větší a silnější, než kterýkoliv, se kterým se předtím setkali. Jakmile je srazil, Safira s ním
začala bojovat ve snaze uniknout, ale síla větru byla tak velká, že dokázala sotva udržet svá křídla v
rovině.
Nakonec naštvaně zařvala a ze chřtánu vychrlila proud ohně, který osvětloval malou plochu okolních
krystalů, které se třpytily jako drahokamy. Pomozte mi, řekla Eragonovi a Glaedrovi. Sama to
nezvládnu. Tak ti dva spojili své mysli, Gleadr poskytl energii, kterou potřebovali a Eragon zakřičel:
“Gánga fram!”
Kouzlo pohánělo Safiru vpřed, ale stále příliš pomalu, neboť létat proti větru, bylo jako plavat přes
řeku Anoru během nejvyššího bodu jarního tání. Ačkoli Safira horizotálně postupovala, proud jí
nepřestával strhávat závratnou rychlostí nahoru. Brzy si Eragon uvědomil, že se mu zkracuje dech,
dokud zůstávali chyceni proudem větru. Tohle trvá příliš dlouho a stojí nás to příliš mnoho energie,
řekl Glaedr. Ukonči to kouzlo.
197
AleUkonči to kouzlo. Neosvobodili by jsme se, než byste oba dva ztratili vědomí vyčerpáním. Budeme se
muset nechat unášet větrem, dokud nebude tak slabý, aby Safira mohla uniknout.
Jak? Zeptala se, zatímco Eragon dělal, co mu řekl Glaedr. Vyčerpání a pocit prohry, které zakalily její
mysl, přiměly Eragona se o ni strachovat. Dokonce i ty? Prasknu jako kousek horkého skla hozeného
do sněhu. Příště musíš vytvořit kouzlo tak, abys nashromáždil vzduch kolem tebe a Safiry a držel ho
tam, abys mohl stále dýchat. Ale musí to také umožnit unikání vydýchaného vzduchu, jinak by ses
udusil. Formulace kouzla je složitá a ty nesmíš udělat žádné chyby, takže mě pozorně poslouchej.
Funguje to jakoKdyž Glaedr odříkal nezbytné fráze ve starověkém jazyce, Eragon mu je zopakoval, a když byl drak
spokojen s jeho výslovností, Eragon vytvořil kouzlo. Potom pozměnil část svého kouzla, jak mu nařídil
Glaedr, takže byli chráněni před chladem.
Poté čekali, zatímco je vítr vynášel výše a výše. Minuty ubíhaly a Eragon začínal uvažoval, jestli se
někdy zastaví, nebo jestli se budou řítit vzhůru, dokud nedosáhnou měsíce a hvězd.
Napadlo ho, jestli takhle nevznikají padající hvězdy: pták nebo drak nebo nějaká jiná pozemská bytost
vynesená nahoru nezadržitelným větrem a vržena k obloze s takovou rychlostí, že se rozhořela, jako
šípy při obléhání. Pokud ano, hádal, že on, Safira a Glaedr, vytvoří nejzářivější a působivější padající
hvězdu v historii, pokud bude někdo dostatečně blízko, aby viděl jejich zánik tak daleko na moři.
Úpění větru pozvolna sláblo. Dokonce i kosti otřásající hřemění hromu se zdálo tlumenější, a když si
Eragon vyndal z uší kousky látky, byl ohromen poklidným tichem, které je obklopovalo. Stále slyšel v
pozadí slabé ševelení, jako zvuk malé lesní říčky, ale kromě toho bylo ticho, požehnané ticho.
Jak povyk zuřivé bouřky blednul, všimnul si také, že vzrůstalo napětí, které způsobovala jeho kouzla ne tak moc z kouzla, které je chránilo před rozptýlením jejich telesného tepla příliš rychle, ale z
kouzla, které sbíralo a stlačovalo atmosféru před ním a Safirou, aby mohli naplnit své plíce jako
obvykle. Z nějakého důvodu, se energie potřebná k uržení druhého kouzla v poměru s tím prvním
zvyšovala a on brzy pocítil příznaky, které značily, že je kouzlo na pokraji toho, aby z něj vytáhlo i tu
poslední zbývající životní sílu: chlad v jeho rukou, nepravidelný tlukot srdce a nesmírný pocit
netečnosti, který byl nejspíše nejvíce znepokojujícím znakem vůbec.
Pak mu Glaedr začal pomáhat. Eragon s úlevou cítil, jak z něj spadlo břemeno, když jej zaplavila
drakova síla, nával horka jako při horečce, která z něj vyplavila otupělost a on znovu nashromáždil
energii v jeho končetinách. A tak pokračovali. Safira konečně zjistila, že se vítr zeslabuje - mírně, ale
přece - a začala se připravovat, že ze vzdušného proudu vytetí .
Než to stačila udělat, mraky nad nimi se ztenčily a Eragon zahlédl několik třpytících se bodů: hvězdy,
bílé a stříbřité a jasnější, než kterékoliv, jež viděl dříve.
Eragon viděl celou bouřku, jak ležela dole pod nimi a rozporostírala se přinejmenším stovky mil
každým směrem. Její střed vypadal jako klenutá, houbovidě vypadající kupole, vyhlazená brutálními
bočními větry, které se zmítaly od západu k východu a hrozily, že svrhnou Safiru z její nejisté pozice.
Mraky poblíž i dále byly mléčné a zdály se být téměř světélkující, jako by v nich bylo světlo. Vypadaly
nádherně a neškodně klidné, neměnné formace, jež nezobrazovaly nic z násilí uvnitř.
Pak si Eragon všimnul oblohy a zalapal po dechu, neboť obsahovala mnohem více hvěz, než si myslel,
že vůbec existuje. Červené, modré, bílé, zlaté, ležely rozsypané po nebeské klenbě, jako hrsti
blyštivého prachu. Souhvězdí, která znal, tam stále byla, ale nyní byla mezi tisíci slabších hvězd, které
spatřil poprvé v životě. A nejen, že se hvězdy zdály být zářivější, ale prázdnota mezi nimi vypadala
tmavší. Bylo to, jako kdyby pokaždé, když se dříve podíval na hvězdy, byl před jeho očima závoj, který
mu bránil vidět pravou nádheru hvězd. Zíral na působivý výjev několik minut, ohromen nádhernou
náhodnou, nepoznanou povahou mihotajících se světel. Až když konečně sklonil pohled, připadalo
mu, že na fialově zabarveném horizontu, bylo něco zvláštního. Namísto moře a oblohy střetávajících
se v přímé čáře - jak by měly a vždycky předtím to tak bylo - střet mezi nimi, se stáčel jako okraj
nepředstavitelně velikého kruhu. Byl to tak zvláštní pohled, že Eragonovi trvalo půl tuctu sekund, než
pochopil, co viděl. A když to pochopil, kůže na temeni mu začala brnět a cítil se, jako by mu vyrazili
dech.
“Svět je kulatý,” zašeptal. “Obloha je bezvýznamná a svět je kulatý.”
Vypadá to tak, řekl Glaedr, ale zdál se právě tak ohromen. Slyšel jsem o tom vyprávět divokého draka,
ale nikdy jsem si nemyslel, že to uvidím osobně. K východu barvil kousek obzoru nádech slabě žluté,
198
který byl předzvěstí návratu slunce. Eragon hádal, že pokud by si Safira udržela pozici ještě další čtyři
nebo pět minut, uviděli by svítání, ačkoliv by to stále bylo hodiny před tím, než teplé, život dávající
paprsky, dosáhnou vody pod nimi. Safira tam ještě chvíli balancovala. Všichni tři, se na chvíli zastavili
mezi hvězdami a zemí a letěli v tichém stmívání, jako bezmajetní duchové. Byli na pustém místě. Ani
součást oblohy, ani část světa pod nimi - malý kousek procházející pomezím rozedělujícím dvě
nekonečnosti. Pak se Safira naklonila dopředu a napůl letěla, napůl padala k severu, neboť vzduch
zde byl tak řídký, že se její křídla neměla o co opřít, jakmile opustila proud stoupajícího vzduchu.
Jak se řítila dolů, Eragon řekl: Kdybychom měli dostatek drahokamů a uskladnili v nich energii, myslíš,
že bychom dokázali vyletět až na měsíc? Kdo ví, co je možné? Řekl Glaedr. Když byl Eragon dítě,
Carvahall a údolí Palancar, bylo to jediné, co znal. Samozřejmě slyšel o Království, ale nikdy mu
nepřipadalo reálné, dokud skrz něj nezačal cestovat. Ještě později, se jeho duševní obraz světa rozšířil
na celou Alagaësii a neurčitě i o území, o kterých četl. A nyní si uvědomil, že to, o čem si myslel, že je
obrovské, bylo jen malou částečkou něčeho mnohem většího. Bylo to, jako by se jeho úhel pohledu
změnil během několika sekund, z mravenčího, na orlův. Přimělo ho to přehodnotit a přetřídit …
všechno. Válka mezi Vardeny a Královstvím, vypadala bezvýznamně v porovnání se skutečnou
velikostí světa a Eragon si pomyslel, jak nepodstatné byli bolesti a starosti, jež trápili lidi, když se na to
díval z výšky. Řekl Safiře, kdyby každý mohl vidět to, co jsme viděli my, možná by ve světě bylo méně
boje. Nemůžeš očekávat, že se z vlků stanou ovce. Ne, ale ani vlci nemusí být krutí k ovcím. Safira brzy
klesla zpět do temnoty mraků, ale podařilo se jí vyhnout jinému cyklu stoupání a klesání vzduchu.
Místo toho plachtila po mnoho mil a přelétala mezi slabšími bouřkovými proudy, aby si tak ušetřila
energii. O hodinu nebo dvě později, se mlha rozestoupila a oni vyletěli z obrovského množství mraků,
které tvořily střed bouře. Klesli, aby zespod podlétli nehmotné hromady, které se postupně slučovaly
v prošívanou přikrývku, která jejich zrakům zakrývala vše, s jedinou vyjímkou samotné hlavy
kovadliny. V době, kdy se slunce konečně objevilo nad obzorem, ani Eragon nebo Safira, neměli dost
energie věnovat velkou pozornost svému okolí. Ani tam nebylo nic, co by poutalo jejich pozornost.
Byl to Glaedr, kdo řekl, Safiro, tady na pravo. Vidíš to? Eragon zvedl hlavu ze založených rukou a snažil
se přivyknout jasu. Několik mil na sever, vyrůstal z mraků prstenec hor. Vrcholy byly potaženy
sněhem a ledem a dohromady vypadaly jako starobylá zubatá koruna, ležící na vrstvě mlžného oparu.
Východně orientované štíty zářily ve světle ranního slunce, zatímco dlouhé modré stíny halily západní
stranu a táhly se do dálky, kde se zužovaly, jako temné dýky na zvlněné sněhově bílé planině.
Eragon se narovnal ve svém sedle a těžko mohl uvěřit, že by jejich cesta mohla být u konce.
Podívej, řekl Glaedr, Aras Thelduin, oheň hory, která střeží srdce Vroengardu. Leť rychle Safiro, zbývá
už jen kousek.
199
VRTÁLEK
ytili ji na křižovatce mezi dvěma stejnými chodbami lemovanými sloupy, pochodněmi a
nachovými praporky s křivolakým zlatým plamenem, který byl Galbatorixovým znakem.
Nasuada popravdě v únik ani nedoufala, ale nemohla nebýt zklamaná ze svého
neúspěchu. Když nic jiného, doufala aspoň, že dojde dál, než ji chytí.
Vzpírala se jim celou cestu, když ji vojáci táhli zpět do komnaty, která byla jejím vězením. Muži na
sobě měli hrudní pláty a chrániče předloktí, ale přesto se jí podařilo vážně zranit některé z nich
poškrábáním obličeje a pokousáním rukou. Vojáci vykřikli naprostým zděšením, když vešli do Síně
Věštce a uviděli, co udělala svému žalářníkovi. Dali si dost dobrý pozor, aby nešlápli do kaluže krve,
když ji nesli na kamenný podstavec, kde ji spoutali řemeny k zemi a pospíchali pryč. Nechávajíce ji
osamotě s mrtvolou. Křičela s pohledem na strop a převrátila se rozzuřená sama na sebe, že to
nedokázala udělat lépe. Ještě vzteklá zběžně pohlédla na tělo ležící na zemi a okamžitě odtrhla
pohled. Ve smrti jí připadal pohled toho muže obviňující a ona to nemohla vidět.
Potom co ukradla lžičku, strávila spoustu hodin dřením okraje držadla proti kameni. Lžička byla
vytvořena z měkkého železa, takže jí netrvalo vytvarovat ji moc dlouho.
Myslela si, že prvními, kdo ji navštíví, budou Galbatorix s Murtaghem, ale byl jím žalářník, který ji
přinesl něco, co mohlo být pozdní večeři. Začal jí sundávat pouta, aby ji doprovodil na záchod. Ve
chvíli, kdy jí uvolnil levou ruku, jej bodla pod bradu naostřeným koncem lžíce, pohřbívaje ji v
záhybech jeho dvojité brady. Muž příšerně zapištěl pronikavým hlasem, který připomínal kvičení
selete vedeného na porážku, zakýval se, otočil se třikrát dokola, přičemž mával pažemi ve vzduchu,
aby nakonec padl k zemi, kde zůstal ležet mlátíce patami kolem sebe nepřiměřeně dlouhou dobu.
Trápilo ji, že ho zabila. Nemyslela si, že by ten muž byl padouch - nebyla si tím jistá - ale bylo to tak
jednoduché, že měla dojem, že jej využila. Přesto udělala, co bylo třeba udělat, i když jí to připadalo
nesnesitelné, ale byla přesvědčená, že její činy byly oprávněné. Zatímco muž ležel na zemi a svíjel se v
agónii, ona se uvolnila ze zbytků pout a slezla z podstavce. Poté, mu s ocelovými nervy vyrvala lžičku z
krku, - jako kdyby oddělala zátku ze soudku vína - takže vytryskla sprška krve a potřísnila jí nohy, takže
s potlačenými nadávkami uskočila zpět. Zbavit se dvou strážců před Síní Věštkyně bylo snadné. Vojáka
po pravé ruce zaskočila a zabila stejným způsobem, jako žalářníka a vytáhla mu dýku z opasku. Pak
zaútočila na zbývajícího strážce, přestože se ji snažil zranit kopím. Na krátké vzdálenosti jasně
převládala dýka a dříve, než měl strážce příležitost utéct nebo zavolat o pomoc, jej pomocí dýky
rozpárala. Po boji moc daleko nedošla. Ať už to bylo Galbatorixovými kouzly nebo měla prostě smůlu,
vběhla přímo do náruče skupině pěti vojáků, kteří si ji rychle a snadno podmanili.
Tak, jako pokaždé, se zastavil na okraji jejího zorného pole, a tam zůstal stát. Vysoká tmavá postava s
hranatým obličejem - rysy, které byly viditelné. Viděla, jak k ní otočil hlavu a pozoroval scénu, pak se
chladným hlasem zeptal: “Jak se to stalo?”
Jeden voják s chocholem na přilbě přiběhl před Galabatorixe a poklekl s nataženou lžící: ”Pane, našli
jsme to zabodnuté v jednom z mužů, kteří hlídali venku.”
Král si od něj vzal lžíci a prozkoumal ji. “Chápu.” Pak přesunul pohled na ni. Sevřel konec lžíce a bez
znatelného úsilí ji ohýbal, dokud se nezlomila vejpůl. “Věděla jsi, že nemůžeš utéct a přesto ses o to
pokusila. Nedovolím ti zabíjet mé muže jen proto, abys mě naštvala. Nemáš právo jim brát život.
Nemáš právo udělat cokoliv, pokud ti to nedovolím” vynesl rozsudek a vyhodil kousky kovu na zem.
Pak se otočil a vyrazil ze Síně Věštkyně s těžkým pláštěm vlajícím za ním. Dva z vojáků odstranili
žalářníkovo tělo, pak uklidili síň od jeho krve a nadávali jí, dokud to neuklidili. Poté, co ji opustili a ona
byla zase sama, povzdechla si a některé napětí z končetin jí zmizelo. Přála si, aby se mohla najíst. V
této chvíli, když ji přešlo vzrušení, zjistila, že je hladová. Horší bylo, že měla podezření, že bude muset
čekat hodiny, dokud jí nepřinesou další jídlo, za předpokladu, že se ji Galbatorix nerozhodl potrestat
vynecháním jídla. Její úvahy o chlebu, pečeni a vysoké sklenici vína neměly dlouhého trvání, když
uslyšela znovu zvuk mnoha bot v chodbě u své cely. Překvapená se snažila mentálně připravit na
nepříjemnosti, které mají přijít, protože to bude nepříjemné, tím si byla jistá. Dveře síně se rozlétly a
dva páry kroků se rozlehly osmibokou místností, když Murtagh a Galbatorix zamířili k ní. Murtagh se
posadil tam, kde býval obvykle, ale bez ohniště. Složil ruce na prsou, opřel se o zeď a zíral na podlahu.
Jak mohla vidět pod stříbrnou poloviční maskou, neutěšil ji, jeho obličej vypadal ještě tvrdší, než
obvykle a tvar úst k ní vysílal chlad a strach do morku kostí.
Ch
200
Místo sezení, jak bylo jeho zvykem, si Galbatorix stoupl ke straně její hlavy, kde mohla jeho
přítomnost víc cítít, než vidět. Roztáhl přes ni své dlouhé pařátovité ruce, v nichž držel malou
krabičku, kterou zdobily řady vyřezávaných linek, tvořící symboly starověkého jazyka. Nejvíce děsivé
byly slabé škrábavé zvuky, které zněly jako škrí-škrí a vycházeli zevnitř, měkké, jako škrábání myší, ale
ne méně zřetelné. Bříškem palce otevřel Galbatorix posuvné víčko. Pak sáhl dovnitř a vytáhl něco, co
vypadalo jako velký, slonovinově zbarvený červ. Stvoření bylo téměř tři palce dlouhé, na jednom
konci mělo malá ústa, kterými udělalo stejné škrí-škrí které slyšela dříve a vyjádřilo tím svou nelibost
ke světlu. Bylo baculaté a svraštělé a pokud mělo nějaké nohy, byly tak malé, že nebyli vidět.
Hrabavý červ začal vrtat, hrabat a nabyl na objemu, jak jej Galbatorix upustil na holou kůži její pravé
paže, těsně pod loktem. Trhla sebou, jak na ní to nechutné stvoření přistálo, bylo těžší, než vypadalo a
jeho spodní strana se na ní přichytila něčím, co bylo cítit jako stovky malých háčků.
Vrtálek ještě na chvíli kvílel, pak svraštil tělo a popolezl po její ruce o několik palců výš.
Kroutila se ve svých poutech v naději, že červa setřese, ale ten se jí stále držel.
Opět popolezl. A znovu, teď ho měla na rameni, háčky ji svíraly a šťouraly jí do kůže jako dotek
bodláků. Koutkem oka viděla, jak vrtavý červ zvedl hlavu bez očí a natočil se směrem k jejímu obličeji,
jako by zkoušel vzduch. Jeho malá ústa se otevřela a ona viděla, že má za horními i dolními rty ostrá
řezavá kusadla.
Škrí-škrí, udělal červ. Škrí-škrí.
“Tam ne,” řekl Galbatorix a řekl slovo starověkým jazykem. Když to vrtálek uslyšel, oddálil se od hlavy
Nasuady, která pocítila jistou úlevu a znovu se dal do sestupu po její paži. Málo věcí ji děsilo. Dotek
žhavého železa ano. Pomyšlení, že by ji mohl Galbatorix vládnout navěky, ji děsilo. Smrt ji samozřejmě
také děsila, přestože ne proto, že by se bála konce své existence, ale bála se nechat rozdělané věci,
které doufala, že ještě dokáže vyřešit. Avšak představa červa vrtálka, který ji škrábe, ji děsila mnohem
víc, než cokoli do té doby. Každý sval jejího těla, jakoby se třásl a hořel a cítila zoufalou touhu utéct,
zmizet. Dostat co možná největší vzdálenost mezi sebe a tuhle příšeru, protože na vrtálkovi bylo něco
hluboce znepokojivého. Nepohyboval se, jak by se dalo očekávat. Malá oplzlá ústa, která jí
připomínala dětská a ten zvuk, co vydával, ten hrozný zvuk, v ní vyvolával instinktivní odpor.
Červ se zastavil ve výši lokte.
“Škrí, škrí!”
Pak se jeho zavalité tělo bez končetin smrštilo a poskočilo čtyři, pět palců do vzduchu. Poté se po
hlavě vrhlo k vnitřní části lokte. Jakmile vrtálek dopadl, rozdělil se do tuctu malých, jasně zelených
stonožek, které se jí hemžili po paži, dokud si každý nevybral místo pro zanoření svých čelistí do jejího
těla a razilo si cestu její kůží. Ta bolest byla příliš velká na to, aby ji unesla. Bojovala se svými pouty a
křičela do stropu, ale svým mukám nemohla uniknout ani v tu chvíli. Ani v zdánlivě nekonečném čase
poté. Železo bylo bolestivější, ale brala by raději jeho dotek. Horký kov byl neosobní, neživý a
předvídatelný. Všechno, co vrtálek nebyl. Větší utrpení bylo vědět, že příčinou její bolesti je stvoření,
které se jí prokousávalo. A co bylo horší, bylo uvnitř jí samé. Nakonec ztratila svou hrdost a
sebekontrolu a křičela k bohyni Gokukaře o slitování, poté se začala zajíkávat jako malé dítě
neschopná zadržet příliv slov, které vycházely v proudech z jejích úst. Slyšela, jak se Galbatorix smál.
Vidět, jak se bavil na účet jejího utrpení, jí dalo důvod nenávidět ho ještě víc. Zamrkala, pomalu
přicházejíc k sobě. Během pár okamžiků si všimla, že Galbatorix s Murtaghem odešli. Nemohla si
vzpomenout na jejich odchod, musela být v bezvědomí. Bolest byla menší než dříve, ale stále
intenzivní. Rozhlédla se po svém těla a hned se zrychlujícím se tepem odvrátila zrak. Na místě, kde
byly předtím mnohonožky - nebyla si jistá, jestli mohou být ještě považovány za červy - měla kůži
nateklou a pruhy podlitin označovaly cesty, kterými se vydali červi pod povrchem její kůže, a každý
ten pruh jí nesnesitelně pálil. Bylo to, jako kdyby jí zbičovali zapředu bičem s kovovými zakončeními.
Ptala se sama sebe, jestli v ní vrtálkové zůstávají, neaktivní, zatímco tráví svoji potravu. Nebo snad
byli v úplné proměně, jako když se larvy přeměňují na komáry, a vrátí se v ještě horší podobě. Nebo
možná - a tahle jí připadala jako nejhorší možnost ze všech - nakladli dovnitř vajíčka, brzy se jich
narodí “víc” a udělají si z jejího těla hostinu. Zachvěla se a vykřikla strachem a zoufalstvím.
Zranění jí znemožňovaly udržet vědomí Ztrácela a nabývala vidění, a byla překvapená, když se
přistihla, jak pláče, což ji znechutilo, ale nemohla přestat, bez ohledu na to, jak se snažila. Pro
rozptýlení zkoušela mluvit sama se sebou - především o hloupostech - aby se dala na jiné myšlenky.
Pomohlo to, i když jen z části. Věděla, že ji Galbatorix nechtěl zabít, ale obávala se, že ve svém vzteku
201
zašel dál, než zamýšlel. Třásla se a celé její tělo bylo v jednom ohni, jako by ji pobodaly stovky včel.
Pevná vůle ji mohla pomáhat jen tak dlouho; nezáleželo na tom, jak byla rozhodnutá, existovala
hranice toho, co její kostra dokázala snést a ona cítila, že už byla dávno za tím bodem. Něco hluboko
uvnitř ní se zdálo být zlomeno a ona už si nebyla více jistá, že se dokáže ze zranění zotavit.
Dveře komnaty se se skřípotem otevřely. Přiměla své oči zaostřit pohled, jak se snažila zjistit, kdo se
blížil. Byl to Murtagh. Podíval se na ni, jeho rty se zkřivily, jeho nosní dírky se rozšířily a mezi obočím
se mu objevila vráska. Zpočátku si myslela, že je rozhněvaný, ale pak si uvědomila, že je jen ustaraný
a smrtelně polekaný. Síla jeho zájmu ji překvapila, věděla, že na ni pohlíží s jistou zálibou - proč by
jinak Galbatorixe přesvědčil, aby ji držel naživu? - ale netušila, že se o ni bude starat tak moc.
Zkoušela jej uklidnit úsměvem. Nebylo to ale to nejlepší, neboť jakmile to udělala, Murtagh zaťal
zuby, jak se snažil ovládnout.
„Zkus se nehýbat,“ řekl, zvedl své ruce nad ni a začal něco mumlat ve starověkém jazyce.
Jak bych mohla, pomyslela si. Jeho magie brzy zabrala a od zranění ke zranění její bolest slábla, ale
nezmizela úplně. Zmateně se na něj zamračila a on řekl, „Je mi líto, ale nemohu udělat nic víc.
Galbatorix by věděl jak, ale já na to nestačím.“
„Co…. co tvá Eldunarí?“ zeptala se. „Určitě mohou pomoci.“
Zakroutil hlavou. „Všichni ti draci jsou mladí, nebo byli, když jejich těla zemřela. Věděli tenkrát jen
málo o magii a Galbatorix je nic nenaučil…. Omlouvám se.“
„Jsou ty věci stále ve mně?“
„Ne! Ne, nejsou. Galbatorix je odstranil, když jsi omdlela.“
Její úleva byla hluboká. „Tvoje kouzlo nezastavilo bolest.“ Zkoušela neznět vyčítavě, ale nemohla
zabránit hněvu proudit do jejího hlasu. Zašklebil se. „Nejsem si jistý proč. Mělo by. Cokoliv to stvoření
je, nezapadá do obrazu normálního světa.“
„Víš odkud to je?“
„Ne. Viděl jsem to dnes poprvé, když to Galbatorix přinesl ze svých vnitřních komnat.“
Na moment zavřela oči.
„Nech mě vstát.“
„Jsi si jis…“
„Nech mě vstát.“
Beze slova jí rozepnul pouta. Postavila se na nohy a pohupovala se vedle desky, zatímco čekala, až
ustoupí pocit mdla.
„Tady,“ řekl Murtagh, podávajíc jí svůj plášť. Vzala ho a přehodila přes sebe, jak kvůli studu, tak kvůli
teplu a aby se nemusela dívat na spáleniny, strupy, puchýře a podlitiny, jež jí hyzdily tělo.
Murtagh se k ní přidal a oba dva seděli zírajíce na protější stěnu. Proti své vůli se rozbrečela.
Po chvíli ucítila, jak se dotknul jejího ramene a odtáhla se. Nemohla si pomoct. Zranil ji v posledních
dnech více, než kdokoliv jiný kdy dříve a ačkoliv věděla, že to nechtěl udělat, nedokázala zapomenout,
že to byl on, kdo svíral horké železo. Přes to, když viděla, jak jej její reakce ranila, ustoupila, natáhla se
k němu a chytla jej za ruku. Jemně její prsty sevřel, pak jí obtočil ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž k
sobě. Chvíli vzdorovala, ale pak se v jeho objetí uvolnila, položila hlavu na jeho hruď a nepřestávala
plakat, její tiché vzlyky se rozléhaly prázdnou místností. O několik minut později ucítila, že se pod ní
pohnul, jak řekl: “Najdu cestu, jak tě osvobodit, přísahám. Pro mě a Trna je příliš pozdě, ale pro tebe
ne. Dokud nesložíš Galbatorixovi přísahu, stále je tu šance, že tě z Uru’baenu dostanu.”
Pohlédla na něj a usoudila, že řekl přesně to, nač myslel. “Jak?” zašeptala.
“Nemám tušení,” přiznal s uličnickým úsměvem. “Ale udělám to. Ať to bude stát cokoliv. Musíš mi ale
slíbit, že se nevzdáš - ne, dokud to nezkusíme. Souhlasíš?”
“Nemyslím, že tu věc dokážu snést znovu. Pokud to na mě znovu položí, dám mu cokoliv bude chtít.”
“Nebudeš muset; nemá v úmyslu toho tunelujícího červa použít znovu.”
“...Co má v plánu?”
Murtagh byl víc než minutu potichu. “Rozhodl se začít ovlivňovat co vidíš, slyšíš a cítíš. Pokud to
nebude fungovat, pak tě bezprostředně napadne svou myslí. Nebudeš mu schopna vzdorovat, pokud
to udělá. Nikdo to nedokázal. Ale než na to dojde, jsem si jistý, že tě budu schopen zachránit. Jediné,
co musíš udělat, je vydržet bojovat ještě dalších pár dnů. Jen to - jen dalších pár dnů.”
“Jak bych mohla, když nebudu moci věřit svým smyslům?”
202
“Je jeden pocit, který neumí simulovat.” Murtagh se otočil, aby na ni viděl zepředu. “Dovolíš mi
dotknout se tvé mysli? Nepokusím se číst tvé myšlenky. Chci jen, abys věděla, jaký je dotek mé mysli,
abys jej mohla rozpoznat v budoucnu.”
Zaváhala. Věděla, že to byl rozhodující okamžik. Buď se rozhodne mu věřit nebo odmítne a možná
ztratí svou jedinou šanci vyhnout se tomu, že se stane Galbatorixovým sluhou. Stále zůstávala
ostražitá před poskytováním přístupu k její mysli. Murtagh se jí mohl snažit uklidnit, aby snížila své
ochrany a on se mohl snáze dostat k jejímu vědomí. Nebo možná doufal, že nashromáždí nějaké
informace protékající jejími myšlenkami. Pak si pomyslela: Proč by se Galbatorix uchyloval k takovým
trikům? Mohl by obě tyhle věci udělat sám. Murtag má pravdu; nebudu mu schopna vzdorovat...
Pokud přijmu Murtaghovu nabídku, může to znamenat mou zkázu, ale pokud odmítnu, má zkáza je
nevyhnutelná. Ať už tak, či tak, Galbatorix mě zlomí. Je to jen záležitost času.
Murtagh přikývl a přivřel oči. V tichu své mysli, si začala opakovat útržek verše, což dělávala, když
chtěla ukrýt své myšlenky nebo bránit své vědomí před narušiteli. Soustředila se na to celou svou
mocí, rozhodnutá odrazit Murtagha, pokud to bude nutné a zároveň rozhodnutá nemyslet na žádné z
tajemství, které bylo její povinností střežit.
Neupraveno korekturou, aby se neztratil smysl:
V El-harím žil muž, muž se žlutýma očima.
Řekl mi: “Vyvaruj se šepotu, neb šepot lže.
Nebojuj s démony temnot,
nebo tvou mysl označí;
Neposlouchej duchy hloubek,
neb tě chytí i když spíš.”
Pro nadšence nechávám i anglickou verzi s rýmy:
In El-harím, there lived a man, a man with yellow eyes.
To me, he said, “Beware the whispers, for they whisper lies.
Do not wrestle with the demons of the dark,
Else upon your mind they’ll place a mark;
Do not listen to the shadows of the deep,
Else they haunt you even when you sleep.”
Když se o ni opřelo Murtagovo vědomí, popotáhla a začala recitovat verše ještě rychleji. K jejímu
překvapení, jí jeho mysl připadala povědomá. Podobnosti mezi jeho vědomím a - ne, nemohla říct
čím, ale ty podobnosti byly velmi výrazné, jako byly výrazné i rozdíly. Největší mezi rozdíly byl jeho
vztek, který ležel ve středu jeho bytí, jako studené černé srdce - sevřené a bez pohybu - s žílami
nenávisti vinoucími se zamotat do zbytku jeho mysli. Ale jeho zájem o ni zastiňoval jeho vztek. Vidět
to ji přesvědčilo, že je jeho starost nefalšovaná, neboť předstírat něčí vnitřní osobnost bylo
neskutečně těžké a ona nevěřila, že by ji Murtagh dokázal klamat tak přesvědčivě.
Dodržel slovo a nepkoušel se nořit hlouběji do její mysli a po několika vteřinách se stáhnul a ona
zůstala se svými myšlenkami opět sama.
Murtagovy oči se otevřely a on řekl: “Tak. Budeš schopna mě rozpoznat, když se k tobě znovu
natáhnu?”
Přikývla.
“Dobrá. Galbatorix umí dělat spoustu věcí, ale ani on nedokáže napodobit pocit mysli jiného člověka.
Pokusím se tě varovat, než začne ovlivňovat tvé smysly a spojím se s tebou, až přestane. Takhle tě
nebude moci zmást, abys rozlišila, co je reálné, a co ne.”
“Děkuji,” řekla, neschopna vyjádřit plný rozsah jejího vděku v tak krátké frázi.
“Naštěstí máme nějaký čas. Vardenové jsou jen tři dny odtud a elfové se rychle blíží ze severu.
Galbatorix je pryč, aby dohlížel na konečné umístění obránců Uru’baenu, a aby probíral strategii s
lorgem Brastem, jenž velí armádě, kterou je teď obsazené město.”
“Ne ty?” zeptala se.
“Galbatorix má se mnou jiné plány, ačkoliv se s nimi ještě nesvěřil.”
“Jak dlouho bude zaneprázdněn svými přípravami?”
203
“Zbytek dneška a celý zítřek.”
“Myslíš, že mě můžeš osvobodit, než se vrátí?”
“Nevím. Nejspíš ne.” Padlo mezi ně ticho. Potom řekl: “Teď mám na tebe otázku já: Proč jsi zabila ty
muže? Věděla jsi, že se z pevnosti nedostaneš. Bylo to jen abys naštvala Galbatorixe, jak tvrdil?”
Povzdechla si a zvedla se z Murtaghovy hrudi, takže seděla vzpřímeně. S určitou neochotou stáhnul
ruku z jejích ramen. Odfrkla si a pohlédla mu zpříma do očí. “Nemohla jsem jen ležet a nechat ho, ať si
se mnou dělá, co chce. Musela jsem udělat protiútok; musela jsem mu ukázat, že mě nezlomil, a
chtěla jsem mu ublížit, jakkoliv bych mohla.”
“Takže to byla zášť!”
“Částečně. Co z toho?” Očekávala, že vyjádří zhnusení nebo její skutky odsoudí, ale místo toho jí
věnoval hodnotící pohled a jeho rty se zkroutily do malého, chápavého úsměvu.
“Pak říkám, že sis vedla dobře,” odpověděl.
Po chvíli mu jeho úsměv opětovala.
“Mimo to,” řekla, “stále tu byla šance, že bych molha uniknout.”
Pohrdavě si odfrkl. “A draci by mohli začít jíst trávu.”
“I tak jsem to musela zkusit.”
“Chápu to. Kdybych mohl, udělal bych totéž poté, co mě sem Dvojčata poprvé dovlekla.”
“A teď?”
“Stále nemůžu a i kdybych mohl, jaký by to mělo smysl?”
Na to neměla žádnou odpověď. Následovalo ticho a pak řekla: “Murtaghu, pokud nebude možné mě
odsud osvobodit, pak chci tvůj slib, že mi pomůžeš osvobodit se... jiným způsobem. Nežádala bych...
Nenakládala bych na tebe takové břímě, ale tvá pomoc by ten úkol zjednodušila a možná nebudu mít
možnost to udělat sama.” Jeho rty se zúžily a ztvrdly, jak mluvila, ale nepřerušil ji. “Ať se stane
cokoliv, nedovolím si stát se Galbatorixovou hračkou, která skáče, jak on píská. Udělám cokoliv, úplně
cokoliv, abych se takovému osudu vyhnula. Dokážeš to pochopit? Mám tedy tvoje slovo?”
Sklopil pohled, zatnul pěsti a jeho dýchání přestalo být pravidelné. “Máš.”
Murtagh byl mlčenlivý, ale nakonec se jí znovu povedlo přimět ho, aby se otevřel a zabíjeli čas
mluvením o věcech pramalého významu. Murtagh jí pověděl o změnách, které udělal na sedle, jež mu
dal Galbatorix pro Trna - změny, na které byl Murtagh zaslouženě hrdý, a které mu umožňovaly
stoupat a klesat rychleji, stejně jako vytáhnout meč s menším nepohodlím. Ona mu pověděla o
nákupních ulicích v Aberonu, hlavním městě Surdy, a jak jako malá často utíkala své chůvě, aby je
mohla prozkoumat. Její nejoblíbenější obchodník, byl muž kočovných kmenů. Jeho jméno bylo
Hadamanara-no Dachu Taganna, ale on trval na tom, aby jej oslovovala jeho křestním jménem, což
bylo Taganna. Prodával nože a dýky a vždycky vypadal potěšen, že jí může ukázat své výrobky, i když
si nikdy žádný nekoupila.
Jak ona a Murtagh mluvili, jejich rozhovor se stával snazší a uvolněnější. Navzdory jejich nepříznivým
okolnostem zjišťovala, že si povídání s ním užívá. Byl chytrý a vzdělaný a říkal jízlivé vtipy, které
oceňovala, zvláště pak při její současné nepříznivé situaci.
Murtagh vypadal, že si jejich rozhovor užívá stejně tak, jako ona. Přesto přišel čas, kdy oba uznali, že
by bylo bláznivé pokračovat v mluvení kvůli strachu z toho, že by byli přistiženi. Vrátila se tedy na
desku, kde si lehla a dovolila mu, aby ji znovu připoutal k nemilosrdnému kusu černého kamene.
Když se chystal odejít, řekla: “Murtaghu?”
Zastavil se a otočil se k ní.
Na chvíli zaváhala, pak sebrala odvahu a zeptala se: “Proč?” Věděla, že chápal význam: Proč ona? Proč
ji chránil a proč se ji snažil osvobodit? Tušila odpověď, ale chtěla ho slyšet to vyslovit.
Velmi dlouhou chvíli na ni zíral a poté řekl hlubokým, drsným hlasem: “Ty víš proč.”
204
MEZI RUINAMI
H
usté šedé mraky se rozestoupily a Eragon ze svého místa na zádech Safiry uviděl vnitřek
Vroengardu. Před nimi bylo obrovské miskovité údolí, obehnané strmými horami, které
vypadaly, jako by byly prostrčeny vrcholkem mraků. Stráně hor pokrýval hustý les smrků,
borovic a jedlí, stejně jako předhůří vespod, jako armáda pichlavých vojáků pochodující dolů z
vrcholů. Stromy byly vysoké a truchlivé a dokonce i z té vzdálenosti Eragon dokázal vidět chloupky
mechů a lišejníků, které visely z jejich mohutných větví. Po stranách hor, se držely útržky mlhy a na
několika místech údolí, padaly ze stropu mračen závoje deště.
Z hor vytékal tucet nebo více řek, které se toulaly zelenající půdou, dokud se nevlily do širokého,
klidného jezera poblíž středu údolí. Kolem jezera ležely pozůstatky města Jezdců, Dorú Araeby.
Budovy byly ohromné - veliké prázdné sály, tak enormních rozměrů, že by mnohé z nich dokázaly
obklopit celý Carvahall. Každé dveře byly jako ústa veliké neprozkoumané jeskyně. Každé okno bylo
vysoké a široké, jako brána hradu a každá zeď byla vyložený útes.
Tlustý porost břečťanu obháněl kamenné bloky a tam, kde nebyl břečťan, byl mech, což způsobilo, že
budovy zapadly do okolní krajiny a vypadaly, jako by samy vyrostly ze země. Kousek odkrytého
kamene se zdál být světle okrový, ačkoliv byly viditelné i skvrny červené, hnědé a temně modré.
Jako u všech elfích staveb byly budovy ladné a plynulé a protáhlejší než trpastličí nebo lidské. Byly
ovšem také pevně autoritativní, což budovy v Ellesméře postrádaly; v některých z nich, Eragon
postřehl podobosti s domy v údolí Palancar a vzpomněl si, že první lidští jezdci pocházeli právě z té
části Alagaësie. Výsledkem byl unikátní architektonický styl, ne úplně elfský a ne zcela lidský.
Téměř všechny budovy byly zničeny, některé více, než jiné. Zkáza vyzařovala z každého bodu poblíž
jižního okraje města, kde se do země nořil široký kráter, více než 30 stop hluboký. Březový hájek rostl
v proláklině a jeho stříbřité listy vlály ve větru, který vanul všemi směry. Otevřené prostory města byly
pokryté plevelem a keři a kolem každé dlaždice rostla tráva.V zahradách Jezdců, které byly chráněny
budovami před explozí, která zdevastovala město, stále rostly květy v tlumených barvách, které
dávaly dohromady složité umělecké vzory, které nepochybně utvářely díky nějakému dávnozapomenutému kouzlu předků.
Celkově mělo kruhové údolí zpustošený vzhled.
Pohleďte na ruiny města, které bývalo naší pýchou a slávou, řekl Glaedr. Eragone, musíš vytvořit další
kouzlo. Jeho znění je následující - a vyslovil několik vět ve starověkém jazyce. Bylo to zvláštní kouzlo mělo komplikovanou a spletitou strukturu a Eragon moc dobře nevěděl, k čemu je.
Když se zeptal Glaedra, k čemu slouží, drak mu odpověděl: Je tu jed,ve vzduchu, který dýcháš, na zemi,
po které chodíš, v jídle, které bys mohl sníst, či ve vodě, kterou bys mohl vypít. Kouzlo nás vůči němu
ubrání.
Jaký... jed? Zeptala se Safira s myšlenkami tak pomalými, jako bylo její mávání křídel.
Eragon skrz Glaedra viděl obraz kráteru poblíž města, když drak pokračoval s vysvětlováním: Během
bitvy s Křivopřísežníky, se jeden z našich, elf jménem Thuviel, zabil použitím magie. Nikdy nám nebylo
jasné, jestli to byl úmysl nebo nehoda, ale výsledkem byla, jak vidíte, nebo spíš nemůžete vidět,
konečná exploze, která proměnila toto místo v neobyvatelnou krajinu.U těch, co zůstali, se velmi brzy
objevili kožní nemoci a vypadávání vlasů, a mnoho z nich později zemřelo.
Dotyčný, Eragone, použil kouzlo, které požadovalo jen málo energie. Jak by mohla jedna osoba, ať elf
nebo ne, způsobit tolik škody? I v případě, že mu pomohl Thuvielův drak, mě nenapadá, jak by to bylo
možné,ledaže by byl jeho drak velký jak hora.
Jeho drak mu nepomohl, řekl Glaedr, jeho drak byl mrtvý. Ne, Thuviel si svou zkázu způsobil sám.
Ale jak?
Jediným možným způsobem: Přeměnil své maso v energii.
Sám se proměnil v ducha?
Ne. Ta energie byla bez myšlenky nebo stavby, a když se jednou uvolnila, proudila ven, dokud
nezmizela.
Neuvědomil jsem si, že jediné tělo obsahuje tolik síly.
Není to všeobecně známé, ale i to nejmenší smítko hmoty se rovná velikému množství energie. Hmota,
jak se zdá, je pouze zmražená energie. Rozpusť ji a uvolníš povodeň, které málokdo odolá...
205
Říká se, že ta exploze tady, byla slyšet až tak daleko, jako je Teirm, a že oblak kouře, jenž následoval,
vystoupal až k Beorským horám.
Zabil Glaeruna ten výbuch? Zeptal se Eragon, zmiňujíce se o jednomu z Křivopřísežníků, o kom věděl,
že zemřel na Vroengardu.
Ano. Galbatorix a zbytek Křivopřísežníků byli varováni, a tak byli schopni se ochránit, ale mnoho z
našich vlastních lidí nebylo tak šťastných, a tak zemřeli.
Jak Safira klouzala dolů ze spodní strany nízkých mraků, Glaedr jí přikázal, kam letět, takže změnila
kurs a obrátila se směrem k severozápadní části údolí. Glaedr pojmenoval každý z vrcholků hor, kolem
kterých letěli: Ilthiaros, Fellsverd a Nammenmast, spolu s Huildrim a Tírnadrim. Pojmenoval také
mnohé ze statků a zřícených věží a dal něco z jejich historie Eragonovi a Safiře, ačkoli pouze Eragon,
věnoval pozornost starému drakovi.
V rámci Glaedrova vědomí, Eragon ucítil prastarý žal, který ožíval.Utrpení nebylo takové jen kvůli
zničení Doru Araeby, ale hlavně kvůli smrti Jezdců, téměř vyhynutí draků a ztrátě tisíce let znalostí a
moudrosti. Vzpomínka na to co bylo – společnost kdysi sdílená s ostatními členy jeho řádu – jen
zhoršila Glaedrovu osamělost. To spolu s jeho bolestí, vytvořilo náladu prázdnou jako pustina a
Eragon začínal cítit totéž.
Ustoupil trochu od Glaedra, ale stále byl ve chmurném a melancholickém údolí - jako by sama země
byla smutná z pádu Jezdců.
Čím Safira letěla níž, tím byly objevené budovy větší. Jak se jejich skutečné velikosti zvýraznily,
Eragon si uvědomil, že to, co četl v Domia abr Wyrda, nebylo přehnané: největší z nich byly tak
obrovské, že by v nich Safira mohla létat.
Na pokraji opuštěného města, si začal všímat obrovských bílých kostí na zemi: kostry draků. Ten
pohled ho naplňoval odporem a přesto se nedokázal podívat jinam. Co ho zasáhlo, byla hlavně jejich
velikost. Jen pár draků bylo menších, než Safira, ale většina byla mnohem větší. Největší, kterou viděl,
byla kostra se žebry. Hádal, že byla nejméně osmdesát metrů dlouhá a asi patnáct široká. Samotná
lebka – obrovská, divoká věc pokrytá zarudlými lišejníky, jako hrubá plocha kamene – byla delší a
vyšší, než hlavní část Safiřinýho těla. Dokonce i Glaedr, když byl jestě ve svém těle, by byl myličký
vedle zabitého draka.
Tam leží Belgabad, největší z nás všech, řekl Glaedr, když si všiml věci, která zaujala Eragonovu
pozornost.
Eragon se matně rozpomínal na jméno z jednoho příběhu, které četl v Ellesméře; Autor napsal, že
Belgabad byl přítomen v bitvě, a že zahynul v bojích.
Kdo byl jeho jezdec? Zeptal se.
Neměl žádného Jezdce. Byl to divoký drak. Po staletí žil sám v ledové zemi na severu, ale když
Galbatorix a Forsworn začali zabíjen náš druh, přiletěl nám pomoci.
Byl to vždycky největší drak?
Vždy? Ne. Ale v té době ano.
Jak našel dostatek jídla?
V tomto věku a při jejich velikosti. tráví draci většinu času v tranzu, snějíc o tom, co se děje v jejich
fantazii, ať už o otáčení hvězd nebo o Vzniku, a nebo dokonce o něčem tak malém, jako pohyb
motýlích křídel.Také už mám pocit takového lákadla klidu, ale cítím, že jsem potřebný, a proto
zůstanu.
Znáš...Belgabad? zeptala se Safira a procedila to mezi “zuby”.
Potkal jsem ho, ale neznal jsem se s ním. Divocí draci se - podle pravidla - nepřátelili s těmi z nás, kteří
byli spojeni s Jezdci.Dívali se nás tak, že jsem příliš krotcí a nevyhovující, když jsme se my dívali na ně,
tak se nám zdálo, že se příliš řídí svými instinkty, ale zároveň jsme je za to občas obdivovali.Také si
musíte zapamatovat, že nemají svůj vlastní jazyk a to mezi námi vytvořilo větší rozdíl, než si možná
myslíte.Jazyk se mění způsobem, který lze jen těžko vysvětlit.Divocí draci sice mohli komunikovat
stejně efektivně, jako trpaslíci nebo elfové, ale oni to dělali sdílením vzpomínek, obrazů a pocitů, ale
žádných slov.Pouze ti mazanější z nich, se rozhodli naučit se tento nebo jiný jazyk.
Glaedr se odmlčel a pak dodal, Pokud si dobře vzpomínám, Belgabad byl vzdálený předchůdce
Raugmara Černého, a Raugmar, jak jsem si jist Safiro, byl pra-pra-pra-dědečkem tvojí matky, Vervady.
V jejím vyčerpání byla její reakce pomalá, ale nakonec se jí zkroutil krk a opět se podívala na
obrovskou kostru. Musel to být velmi dobrý lovec, když dorostl takových rozměrů.
206
Pak tedy...Jsem ráda, že jsem jeho krve.
Počet kostí roztroušených po zemi Eragona ohromil.Eragon nedokázal pochopit rozsah bitvy ani kolik
draků tam najednou bylo.Pohled obnovil jeho nenávist ke Galbatorixovi a Eragon opět přísahal, že
uvidí krále mrtvého.
Safira klesla přes pás mlhy a ta se jí převalovala přes konečky křídel jako maličké víry vsazené do
nebe. Pak se pole přiblížilo a ona přistála s těžkou ranou.Její pravá přední noha se jí zabořila a ona se
naklonila na stranu a spadla na rameno a hruď. Díky tomu, jak zapadla do země, by se Eragon nabodl
na osten těsně před sebou, nebýt jeho ochran.
Jakmile klesla k zemi, ležela bez hnutí vyčerpáním. Pak se pomalu otočila na svých nohách, složila
křídla a přikrčeně se usadila.Popruhy na sedle zaskřípaly, když se pohnula. Zvuk nepřirozeně hlasitě
prostupoval tichým prostředím vnitrozemí ostrova.
Eragon povolil popruhy kolem nohou a seskočil až na zem.Byla mokrá a měkká a on klesl na jedno
koleno, jak se jeho boty zabořily do vlhké země.
“Zvládli jsem to,” řekl překvapeně. Kráčel na úrovni Safiřiny hlavy a když snížila krk, aby se mu mohla
podívat do očí, přitiskl jí ruce na její dlouhou hlavu a přitiskl svoje čelo na její čenich.
Děkuji, řekl.
Slyšel, jak se jí zavřeli víčka, a pak jí začala vibrovat hlava, když si jí zastrčila pod hruď.
Po chvíli ji Eragon opustil a vrátil se zpět ke sledování okolí.Pole, kde Safira přistála, bylo na severním
okraji města.Kusy popraskaného zdiva—některé kusy byly velké dokonce jak Safira—ležely povalené
na trávě; Eragon se ulevilo, že se nemuseli žádnému vyhýbat.
Pole se svažovalo vzhůru, pryč z města, až ke kraji nejbližšího podhůří, které bylo zakryté lesem.V
místě, kde se pole a kopce setkaly, bylo vsazeno rovné dlážděné náměstí a na vzdálené straně
náměstí, byla masivní hromada kamenů, která se táhla více než půl kilometru na sever.
Budova by byla jednou z největších na ostrově a určitě jednou z nejvíce zdobených. U náměstí byly
kamenné bloky, které tvořily hradby. Eragon si všiml desítek skládaných sloupů, stejně jako
vyřezávaných panelů révy a květin, a celé řady soch, z nichž většině chyběla nějaká část těla, jako by
o ni přišli v boji.
Tady leží Velká knihovna, řekl Glaedr. Nebo spíš to, co z ní zbylo potom, co to zde Galbatorix vyplenil.
Eragon se pomalu otočil, když prohledával okolí.Na jih od knihovny, viděl slabé řady opuštěných
stezek zarostlých travou.Cesty vedly od knihovny do jabloňového háje, který zakrýval výhled, ale za
stromy byl nosník z kamene přes dvě stě osmdesát centimetrů vysoký, přes který rostlo několik
pokroucených jalovců.
Jiskra vzrušení se Eragonovi vytvořila na hrudi. Byl si jistý, ale stejně se zeptal, je to ono? Je to Skála
Kuthian?
Cítil, jak Glaedr použil jeho oči, aby se podíval, a pak drak řekl, Připadá mi to zvláštně povědomé, ale
nemohu si vzpomenout, kdy jsem to mohl vidět dříve...
Eragon nepotřeboval žádné další potvrzení."Pojďme!" řekl. A po pás se brodil ve vysoké trávě k
nejbližší cestě.
Tady nebyla tráva tak silná a on pod nohami ucítil dlažební kostky, namísto deštěm nasáklé země.Se
Safirou poblíž spěchal dolů po cestě a společně kráčeli ve stínu jabloňového háje.Oba našlapovali
opatrně, stromy vypadaly ve střehu a bděle, a něco na nich bylo jaksi zlověstného, jakoby čekali, až je
polapí roztříštěnými drápy.
Eragon si bezvýznamně oddechl, když se vynořil z lesíku.
Skála Kuthian stála na kraji velké paseky, v níž rostly zamotané shluky růží, bodláky, maliny a bolehlav.
Za kamennou řadou, stála řada jedlí, které se rozšířily přes celou cestu zpět, až k hoře, která se tyčila
vysoko nad nimi. Rozzlobené klábosení veverek se odráželo z lesa, ale samotná zvířata nebyla vůbec
vidět.
Tři kamenné lavice - jejichž polovina byla skrytá pod vrstvami vinné révy a popínavých rostlin - byly
umístěny ve stejné vzdálenosti okolo mýtiny. Stranou byla vrba, jejíž větve sloužily jako altánek, kde si
Jezdci mohou sednout a kochat se výhledem; ale v posledních sto letech, narostl kmen příliš tlustý na
to, aby do prostoru prolezl jakýkoli člověk, elfači trpaslík. Eragon se zastavil na okraji mýtiny a zíral na
Skálu Kuthian.Vedle něj, Safira dosedla a klesla na břicho, otřásajíc zemí tak, že ho přiměla pokrčit
kolena, aby udržel rovnováhu. Promnul jí rameno, a pak se jeho pohled vrátil zpět na věž skály.
Vzedmul se v něm nervózní pocit očekávání. Otevřením svojí mysli, hledal v okolí a za stromy
207
každého, kdo by mohl čekat na to, aby je napadl. Jediné žijící bytosti, které cítil, byly rostliny, hmyz,
krtci, myši a podvazkový had, který tam žil na mýtině. Potom začal skládat kouzlo, které, jak doufal,
umožní najít všechny magické pasti v této oblasti.
Předtím, než poskládal více než pár slov, Glaedr řekl, Počkej. Ty a Safira, jste nyní na tohle příliš
unavení. Nejdřív odpočívejte; zítra se můžeme vrátit a uvidíme, co můžeme objevit.
Ale...
Oba dva jste v takovém stavu, kdy se nedokážete bránit, kdybychom museli bojovat. Ať už máme najít
cokoli, určitě to tu bude i ráno.
Eragon zaváhal, a pak neochotně ukončil kouzlo. Věděl, že má Glaedr pravdu, ale neměl chuť čekat
tak dlouho, když ukončení jejich pátrání bylo na dosah ruky.
Velmi dobře, řekl a šplhal zpět na Safiru.
S unaveným huff se zvedla na nohy, pak se pomalu otočila a ploužila se přes háj jabloní. Těžký dopad
jejích kroků zatřásl suchými, volnými listy z klenby stromu, z nichž jeden přistál Eragonovi na klíně.
Zvedl ho a už se chystal ho zahodit, když si všiml, že list měl jiný tvar, než by tomu mělo být: zuby
podél hrany byly delší a širší, než na kterémkoli listu z jablka, který kdy viděl a žilky tvořily zdánlivě
náhodné vzory, místo pravidelné sítě linek, jak by očekával. Zvedl jiný list, který byl stále ještě zelený.
Stejně jako jeho suchý bratranec, měl ten čerstvý list větší zoubkování a zmatenou mapu žilek.
Od té bitvy tady, už věci nebyly stejné jako dřív, řekl Glaedr.
Eragon se zamračil a zahodil listy. Znovu slyšel rachot veverek a opět se mu nepodařilo vidět nějakou
mezi stromy a ani nebyl schopen vycítit je svojí myslí, což ho znepokojovalo.
Kdybych měl šupiny, z tohohle místa by mě začaly svrbět, řekl Safiře.
Z jejích nozder se zvedl malý obláček kouře, když si pobaveně odfrkla.
Z lesíka šla na jih, než dorazila k jednomu z mnoha potoků, který vytékal z hor: tenký bílý potůček,
který bublal tiše, jak dopadal na svoji postel z hornin. Tam se Safira otočila a sledovala vodu proti
proudu na chráněnou louku, poblíž začátku stále zeleného lesa.
Tady, řekla Safira a klesla k zemi.
Vypadalo to jako dobré místo k táboření a Safira nebyla v takovém stavu, aby mohla dál hledat, takže
Eragon souhlasil a sesedl. Na chvíli se odmlčel a prohlédl si údolí, pak se vrátil, aby ze Safiry sundal
sedlo a brašny, načež zavrtěla hlavou, stáhla ramena, pak stočila svůj krk a začala se kousat na té
straně hrudi, kde se o ní třely popruhy. Bez dalšího zdržování se schoulila v trávě, zastrčila si hlavu
pod křídla a ocas stočila kolem sebe. Nebuďte mě dřív, než se nás něco pokusí sežrat, řekla.
Eragon se usmál a pohladil ji na ocase a pak se otočil, aby se znovu podíval po údolí. Stál tam dlouhou
dobu, sotva přemýšlel, spokojeně pozorovat a existovat bez jakéhokoli usilí vyloudit význam světa
kolem něj.
Nakonec si přinesl svou pokrývku, kterou položil hned vedle Safiry.
Budeš na nás dávat pozor? zeptal se Glaedra.
Budu hlídat. Odpočívej a nedělej si starosti.
Eragon přikývl, i když věděl, že ho Glaedr nemohl vidět, ponořil se pod deky a nechal se unášet do
objetí svých vlastních snů.
208
SNALGLÍ PRO DVA
K
dyž se Eragon probudil, bylo už pozdní odpoledne. Na obloze se tu a tam protrhly mraky,
mezerami prosvítaly na zem úzké paprsky světla a tančily na střechách polorozpadlých
domů. Ani tento úkaz však nedokázal změnit celý ráz údolí, stále vypadalo stejně
nehostině a nepřátelsky, ale přesto v záplavě světla jaksi majestátně. Poprvé za celou dobu Eragon
pochopil, proč si řád Jezdců vybral za své útočiště právě tento ostrov.
Zívl, protáhl se, vrhl pohled na Safiru a zlehka se dotkl její mysli, aby si ověřil, že stále spí. Plamen
jejího vědomí žhnul sotva jako uhasínající uhlík, uhlík, který se může rozhořet plamenem stejně, jako
navěky zhasnout.
Ten pocit Eragona rozrušil natolik, že omezil jejich duševní spojení pouze na tenounké vlákno, aby si
byl jistý, že je v bezpečí a nic jí nehrozí.
V lese za ním se začaly haštěřit dvě veverky. Jen se zamračil nad sérií jejich skřeků, protože mu
připadaly příliš ostré, rychlé a pištivé, jako by to ani nebyly veverky, ale někdo, kdo se snaží jejich
švitoření příliš hlasitě napodobit. Z té myšlenky ho začala brnět hlava. Následující hodinu jen ležel,
zaposlouchaný do zvuků lesa a pozoroval plynoucí oblaka. Najednou se mračna zace zcelila a celá
obloha potemněla a k zemi se pomalu začal snášet sníh, halící pohoří před ním do bílého pláště.
Eragon vstal a vyslal směrem ke Glaedrovi myšlenku: "Půjdu nasbírat ještě nějaké dřevo na oheň, za
chvíli jsem zpět."
Dostal Gleadrovo povolení, vykročil tedy z údolí směrem k lesu a našlapoval co nejopatrněji, aby
nevzbudil Safiru. Jakmile se ocitl mezi stromy, zrychlil tempo. Kolem cesty hned na začátku lesa se
válela spousta spadaných větví, ale Eragon měl v úmyslu si trochu protáhnout nohy a také chtěl přijít
na kloub těm podivným skřekům, které slyšel předtím.
Panovalo bezvětří a vzduch byl mrazivý a páchl po tlejícím dřevě, pryskyřici a houbách, jako v nějaké
jeskyni. Mech a lišejníky ovíjející větvoví podél cestičky budily dojem pásu potrhané krajkoviny,
špinavého, vodou nasáklého krajkoví zašlé krásy. Tento pás obepínal cestičku a znemožňoval vidět dál
než padesát stop jakýmkoliv směrem.
Eragon uzpůsobil směr své chůze podle bublání nepříliš vzdáleného potůčku, aby se po cestě zpět
neztratil. Teď, když se přiblížil k lesním velikánům, se mu zdálo, že na rozdíl od stromů doma či v Du
Weldenvarden mají namísto štětiček o třech bodlinách štětičky tvořené bodlinami sedmi. Přemýšlel,
jestli ho šálí zrak v ubývajícím světle, nebo zda doopravdy ve větvích zahlédl jakési temné stíny všecičko na těchto stromech, od popraskyných vystupujících kořenů, až po šišky obřích rozměrů,
budilo zdání strohé přesnosti a nevlídnosti. Tyto jehličnany jakoby se chystaly vytáhnout kořeny ze
země a zaútočit na město v údolí pod nimi. Eragon se zachvěl a obnažil ostří Brisingru. Nikdy se
neocitl v lese, který by byl sám o sobě tak hrozivý. Jako by ze stromů sálal skrytý hněv a touha servat
mu maso z kostí. Jak si Eragon razil cestu vpřed, odhrnul z cesty žlutý visící lišejník a uvědomil si, že za
celou dobu nezahléd žádné stopy vysoké zvěře ani vlků, či medvědů. Tak blízko u vody měly být
vyšlapané cestičky k napajedlům. Jediným vysvětlením bylo, že se zvěř této části lesá vyhýbá. "Ale
proč?" dumal. Bezmyšlenkovitě položil nohu na kmen spadlý přes cestu a propadl se až po kotník do
ztrouchnivělého dřeva a mechu. V ten okamžik ho začalo svědit Gedwey ignasia na dlani a zaslechl
sbor podivných skřeků. Půl tuctu červovitých larev velikosti palce od něj začalo s protesty odskakovat.
Staré instinkty ho zadržely a zastavil, jakoby šlápl na hada. Ani nemukl. Nedýchal, když si prohlížel
tlusté obscénně vypadající larvy, které právě prchaly. Ve stejnou chvíli jeho mysl zabloudila do časů
jeho výcviku V Ellesméře, ale nemohl si na nic o nich vzpomenout. Glaedře! Co je to? A ukázal drakovi
larvy. Jaké je jejich jméno ve starověkém jazyce?
K Eragonově ohromení Glaedr odpověděl: Neznám je. Nikdy předtím jsem je neviděl a ani jsem o nich
neslyšel. Je to něco nového pro Vroengard a i pro Alagaesii. Nedovol jim se tě dotknout. Mohou být
nebezpečnější, než vypadají.
Jakmile bylo jen několik stop mezi červy a Eragonem, bezejmenné larvy zvedly hlavu výše, než ji mají
obvykle a s škrí-škríí! se ponořily zpět do mechu. Než se ponořily do mechu, tak se rozdělily na roj
zelených stonožek, které rychle zmizely ve spletitých vláknech mechu. Až tehdy se Eragon odvážil
dýchat. Neměli by existovat. Řekl Glaedr a zněl dost ustaraně.
Eragon pomalu zdvihl druhou botu z mechu za kmenem. Když mech prozkoumal pečlivěji zjistil, že to
co původně považoval za staré větve vykujující z vegetace, byli ve skutečnosti zlomená žebra a
209
parohy. Pozůstatky, jak se domníval, jednoho nebo více jelenů. Po chvilce rozmýšlení se otočil a začal
se vracet ve vlastních stopách. Přičemž dával pozor, aby nešlápl na mech okolo cesty, což nebyl lehký
úkol. Ať už se v lese ozývalo cokoliv, nestálo to za riskování života. Obzvlášť, když byl přesvědčený, že
je v lese něco strašnějšího, než červy číhající mezi stromy. Jeho dlaň svrběla a on ze zkušenosti věděl,
že v blízkosti je něco nebezpečného.
Když uviděl louku a Safiřiny modré šupiny mezi kmeny jehličnanů, otočil se a kráčel směrem k potoku.
Břehy potoka pokrýval mech, tak odstoupil od kmenu na kámen, dokud nestál na ploché skále
uprostřed vody.
Tam si klekl, sundal si rukavice a umyl si ruce, obličej a krk. Dotyk studené vody byl osvěžující a za
okamžik mu zčervenaly uši, celé tělo mu zaplavil pocit tepla.
Hlasitý skřek se rozlehl napříč lesem, když si utíral poslední kapky z krku. Pohl se tak málo, jak uměl a
pohlédl na stromy na opačném břehu.
Na větvi, třicet stop nahoře, seděly čtyři stíny. Měly velká ostrá pera, která se rozprostírala všemi
směry z jejich černých kulatých hlav. Páry bílých zešikmených očí o velikosti štěrbiny, svítily uprostřed
každé hlavy. Z prázdnoty jejich pohledu nebylo možné určit, kterým směrem se dívaly. Nejvíce
znepokojující bylo, že stíny, stejně jako všechny stíny, byli ploché. Když se otočily na bok, zmizely.
Aniž by z nich spustil pohled, natáhl se Eragon pro Brisingr a uchopil ho za rukojeť. Stín úplně vlevo si
načechral peří a potom udělal stejné skřeky, které si Eragon předtím spletl s veverkou. Další dva
přízraky udělaly stejný zvuk a celým lesem se ozýval jejich pronikavý křik.
Eragon se rozhodl dotknout jejich myslí, ale když si vzpomenul na Fanghury na jeho cestě do
Ellesméry, odmítl tento nápad jako šílený.
Tichým hlasem řekl: „Eka aí fricai un Shur’tugal.“ Jsem jezdec a přítel.
Vypadalo to, jakoby stíny upřely své zářící oči na něho a na chvíli všechno ztichlo, kromě jemného
bublání potoka. Potom začali znovu vydávat skřeky a jejich oči zjasněly, dokud nevypadaly jako
kousky roztaveného železa.
Po několik minut stíny neudělali žádný pohyb, kterým by ho ohrozily. Dokonce to vypadalo, že
odcházejí. Eragon se zdvihl na nohy a pomalu jednu nohu natáhl směrem ke kameni za ním.
Pohyb ale znepokojil stíny, skřehotaly současně. Poté se pohnuly a na jejich místě se objevily čtyři
velké sovy se stejnými ostrými pery okolo hlav. Otevřely své žluté zobáky a skřehotaly na něho, stejně
jako veverky. Potom zamávaly křídly, zdvihly se ze stromu a tiše zmizely za stěnou tlustých větví.
“ Barzûl”zanadával si s chutí Eragon. Skočil zpět na cestu, po které přišel, směrem k louce. Přičemž se
zastavil jen, aby vzal do náručí popadané větve.Hned jak dorazil k Safiře a odložil dřevo na zem,
poklekl. Začal vytvářet tolik ochran, nakolik se jen vzpomenul. Glaedr mu poradil kouzlo, které
předtím přehlédl a poté pověděl: Ani jedno z těchto stvořeních tu nebylo, když jsme sem já a Oromis
dorazili po boji. Nejsou tím, čím by měly být. Magie, která zde byla, přetvořila toto místo a ty, co tu
žili. Toto je nyní místo zla.„Jaká stvoření?“ zeptala se Safira? Otevřela svoje oči a zívla, byl to
zastrašující pohled. Eragon se s ní podělil o svoje vzpomínky a ona pověděla, Měl jsi mě vzít s sebou.
Snědla bych červy a ty stínové ptáky. Potom by jsi se neměl čeho bát.Safiro!
Otočila se na něho. Jsem hladová. Magie není žádný důvod, proč bych neměla sníst tato zvířata.
Protože oni mohou sníst tebe, Safiro Bjaskular, řekl Glaedr. Měla bys znát první pravidlo lovu: Nebudu
lovit kořist, pokud si nejsem jistý, že to kořist je. Jinak můžeš skončit jako potrava pro někoho jiného.
„Nenamáhal bych se ani hledat nějaké jeleny,“ povídal Eragon. „Pochybuju, že zde nějací zůstali.
Kromě toho už je skoro tma. I kdyby nebyla, tak si nejsem jistý, jestli je lovení na tomto místě
bezpečné.“
Jemně zavrčela. Dobrá tedy. Budu tedy spát. Avšak ráno budu lovit, ať je to sebevíce nebezpečné.
Moje břicho je prázdné a musím najíst předtím, než znovu překonáme moře.
Aby potvrdila svá slova, zavřela oči a ihned se vrátila ke spánku.
Eragon udělal malý ohýnek a následně snědl skromnou večeři. Sledoval, jak noc zahaluje údolí. Mluvil
s Glaedrem o plánech na následující den. Glaedr mu řekl více o minulosti ostrova. Vracejíc se do dob,
kdy elfové navštívili Alagaesii, když Vroengard byl místem výhradně pro draky.
Předtím, než se z oblohy vytratily zbytky světla, starý drak se zeptal: Chtěl bys vidět, jak vypadal
Vroengard během věku Jezdců?
„Ano, chci.“ odvětil Eragon.
210
„Tak se dívej.“ pověděl Glaedr a Eragon cítil, že drak uchopil jeho mysl a ponořil jí do vírů obrazů a
vjemů. Eragonovo vidění se změnilo a na vrcholu krajiny zpozoroval strašidelné dvojče údolí.
Vzpomínka byla na toto údolí během soumraku, stejně jako tomu bylo i teď. Avšak nebe bylo bez
mraků a množství hvězd svítilo a blikalo přes zářivý kruh ohnivého pohoří, Aras Thelduin. Stromy
kolem se zdály být vyšší, rovnější a méně zlověstnější. Nad údolím se vypínaly neporušené budovy
Jezdců, zářící jako jasný maják v soumraku, s jemným světlem elfských luceren. Proti současnosti byly
okrové kameny méně pokryty břečťanem a mechem. Haly a věže byly noblesní takovým stylem,
jakým ruiny nebyly. Podél dláždění a vysoko nad hlavou rozeznal Eragon třpytivé tvary mnoha draků.
Půvabní obři s poklady mnoha králů na svých šupinách. Výjev trval jen o chvilku déle, poté Glaedr
pustil Eragonovu mysl a údolí bylo opět stejné jako předtím. Bylo to nádherné, řekl Eragon To bylo,
ale už není. Eragon pokračoval v průzkumu údolí, přičemž ho porovnával s tím, kterému ukázal Glaedr
a zamračil se, když uviděl poskakující světla uvnitř opuštěného města. Lucerny, pomyslel si. Zašeptal
kouzlo, kterému zlepšilo zrak a byl schopný rozeznat linii zahalených postav, které pomalu kráčely
skrze ruiny. Zdály se být slavnostní a tajuplné. Byla tam i jakási rituální přesnost v měření jejich kroků
a stejného kymácení luceren. Kdo je to? zeptal se Glaedra. Cítil, jakoby byl svědkem něčeho, co není
určeno pro ostatní. Nevím.. Možná jsou to potomci těch, kteří se tu skryli během bitvy. Možná jsou to
lidé tvojí rasy, co se zde usadili po pádě Jezdců, anebo jsou to ti, co uctívají jezdce a draky jako bohy.
Existují vůbec tací lidé? Existovali. Odradili jsme je od toho, ale i tak bylo v izolovaných částech
Alagaesie celkem normální nás uctívat. Myslím, že je dobře, že jsi umístil ochrany.
Eragon sledoval, jak se maskované postavy vinuly podél města, což trvalo asi hodinu. Když dorazili na
druhou stranu, tak svítilny zhasly jedna po druhé a jejich nosiči zmizeli. Ani pomocí magie Eragon
nedokázal určit kam. Potom uhasil oheň hrstí hlíny a zalezl pod přikrývky spát.
***
Eragone! Safiro! Vstávejte! Eragonovy oči se otevřely. Posadil se a nahmatal Brisingr. Vše bylo temné,
až na jemnou záři červených uhlíků po jeho pravici a nepravidelná hvězdná obloha na východě.
Ačkoliv bylo světlo slabé, Eragon byl schopný rozeznat tvar lesa, louky... a obrovského hlemýždě,
který se sunul po trávě směrem k němu. Eragon vykřikl a ucouvl. Hlemýžď, jehož ulita byla přes 5 a půl
stopy vysoká, zaváhal, ale potom se k němu začal sunout tak rychle, jak dokáže člověk běžet. Syčení,
podobné hadímu, vycházelo ze štěrbiny jeho úst a jeho kývající se oči byly velké jako pěst. Eragon si
uvědomil, že nemá dostatek času na to, aby se postavil na nohy a za sebou neměl dostatek místa, aby
mohl vytasit Brisingr. Připravil se na použití kouzla, ale dříve než to stihl, se Safiřina hlava mihla vedle
něj a sevřela hlemýždě asi v polovině jejích čelistí. Hlemýždí ulita jí praskla mezi zuby a se zvukem,
jakoby se lámala břidlice a kreatura vydala slabý, třaslavý výkřik. Safira trhla krkem a
vyhodila hlemýždě do vzduchu. Otevřela svoje ústa tak široce, jak se dalo a zhltla celého hlemýždě,
dvakrát zakolísajíc hlavou jako červenka, když sní červa. Když Eragon snížil svůj pohled, uviděl další 4
hlemýždě, o trochu dál dole. Jeden z hlemýžďů se skryl do své ulity, ostatní se rychle klouzali po svých
vlnících se břichách.
„Tam!“ zakřičel Eragon.
Safira poskočila kupředu. Její tělo bylo na moment nad zemí, následně přistála na všech čtyřech.
Sežrala prvního šneka potom druhého a nakonec třetího. Posledního, toho, co se skrýval v ulitě,
nechtěla sníst. Místo toho zaklonila hlavu a vykoupala ho v proudu modrých a žlutých plamenů, které
osvětlily krajinu stovky stop na všechny strany.
Udržovala plamen vteřinu nebo dvě. Následně zdvihla doutnajícího hlemýždě svými zuby, jemně jako
kočka zvedající kotě a donesla ho k Eragonovi, kde mu ho pustila k nohám. Sledoval ho s nedůvěrou,
ale vypadal skutečně mrtvý.
Teď můžeš mít pořádnou snídani, konstatovala Safira. Zíral na ni a potom se začal smát. Smál se a
smál, dokud se jeho smích nezdvojnásobil a on si nemusel odpočinout, opřený rukama o kolena.
Lapajíc po dechu. Co je na tom tak směšného? ptala se a vdechla saze z ulity.
Čemu se tak směješ, Eragone? zajímalo Glaedra. Potřásl hlavou a stále lapal po dechu. Nakonec byl
schopný odpovědět: „Neboť...“ a potom začal hovořit myšlenkami, aby to slyšel i Glaedr. Neboť…šneci
a vejce! A začal se znovu smát, přičemž se cítil velmi trapně. Neboť šnečí steaky!.. .Hladový? Mají
ulitu! Pocit únavy? Jezte oční bulvy! Kdo potřebuje medovinu, když máme sliz? Mohl bych dát šnečí
ulity do vázy jako květiny a oni by … Smál se tak silně, že pro něj bylo nemožné pokračovat a... padl na
jedno koleno, zatím co lapal po dechu a slzy smíchu mu tekly z očí. Safira rozevřela čelisti tak, že to
211
vypadalo jako úsměv a vydala jemný tlumený zvuk ze svého hrdla. Někdy jsi velmi podivný, Eragone.
Cítil, že jeho veselost nakazila i ji. Znovu očuchala ulitu. Nějaká medovina by přišla vhod.
„Aspoň jsi najedená.“ řekl jak nahlas, tak i myšlenkami.
Ne dostatečně, ale bude to stačit na cestu k Vardenům.
Když se přestal smát, šťouchl Eragon špičkou své boty do hlemýždě. Je to už dlouhý čas, kdy na
Vroengardě byli draci. Nejspíš si to myslelo, že budu snadná kořist. To by mimochodem byla smutná
smrt, skončit jako večeře pro šneka.
Ale nezapomenutelná, řekla Safira.
Ale nezapomenutelná, souhlasil a cítil, jak se mu vrací radost.
A co je prvním pravidlem lovu, mláďata? ptal se Glaedr. Eragon i Safira odpověděli společně: Nelov
svojí kořist, pokud si nejsi jistý, že to kořist je. Velmi dobře, řekl Glaedr. Potom Eragon povídal:
Skákajíci červy, stínový ptáci a teď obrovští hlemýždi… Jak je mohla kouzla během boje vytvořit?
Jezdci, drací a Belgabad uvolnili během boje obrovské množství energie. Mnoho z této energie bylo
spojeno s kouzly, ale velké množství se rozptýlilo do okolí. Ti, co v té době žili, by ti řekli, že se na
určitou dobu svět zbláznil a ničemu, co jsi viděl nebo slyšel se nedalo věřit. Něco z této energie se
muselo usídlit v předchůdcích ptáků a červů a změnit je. Ale zmýlil jsi se, když jsi k nim zahrnul i šneky.
Snalgí, jak se jmenují, vždy žili na Vroengardu. Byli naším oblíbeným jídlem, nás draků. Z důvodů,
které, ty Safiro, již znáš. Safira zamrkala a olízla si čelist. A nejen, jejich maso je měkké a chutné, jejich
ulity jsou dobré na trávení. Jestliže tedy jsou jen obyčejnými zvířaty, proč je moje ochrany nezastavily?
zeptal se Eragon Přinejmenším mě mohly upozornit na blížící se nebezpečí. To, odpověděl Glaedr je
výsledek bitvy. Magie nevytvořila Snalgí. Ale to neznamená, že zůstali netknuti silami, které zničili toto
místo. Neměli bychom tu otálet déle, než je bezprostředně nutné. Bude lepší zmizet dříve, než se
cokoliv, co číhá v těchto lesích, rozhodne otestovat naši vytrvalost. Se Safiřinou pomocí Eragon rozbil
ulitu spáleného hlemýždě. S pomocí červené magické záře vyčistil bezpáteřní kostru uvnitř. Což byla
slizká a špinavá zkušenost, která ho ušpinila až po lokty. Následně Eragon maso zakopal blízko
ohniště. Safira se vrátila na svoje místo v trávě, kde ležela, stočila se a pokračovala ve spánku.
Tentokrát se k ní Eragon přidal. Vzal přikrývky a sedlové vaky, ve kterých bylo Glaedrovo Eldunarí, lehl
si pod její křídlo a přitulil se k tmavému, teplému místu mezi jejím krkem a tělem. Tam strávil zbytek
noci přemýšlením a sněním. Následující den byl šedivý a pochmurný, stejně jako ten předcházející.
Lehký sníh, jako prach, pokryl hory. Na vrcholkách pohoří byl vzduch tak mrazivý, že Eragon začal
věřit, že druhý den bude znovu sněžit. Jak byla unavená, tak se Safira nepohnula, dokud slunce
nevyšlo nad horami.
Eragon byl netrpělivý, ale nechal ji spát. Pro ni bylo mnohem důležitější, dostat se z letu na
Vroengard, než pro ně. Jakmile se probudila, vyhrábla pro něj zbytek šneka a on z něj uvařil velikou
snídani... nebyl si jistý jak to nazvat: hlemýždí slanina? Bez ohledu na název byly proužky masa
výborné a najedl se více než obvykle. Safira zhltla, co zbylo, a pak hodinu čekali, protože by nebylo
moudré jít do boje s plným žaludkem.
Nakonec Eragon smotal deky a přidělal sedlo zpět na Safiru. Pak společně s Glaedrem vyrazili ke Skále
Kuthian.
212
SKÁLA KUTHIAN
C
esta k háji se zdála kratší, než předchozího dne. Sukovité stromy byly stejně zlověstné jako
vždy a Eragon měl ruku na Brisingru po celou dobu, co šli houštím.
On a Safira zastavili na okraji mýtiny, která se rozprostírala před skálou Kuthian. Hejno vran
se usadilo na nerovném skalisku a při pohledu na Safiru začalo krákat do vzduchu – nejhorší znamení,
jaké si Eragon mohl představit.
Půl hodiny stál Eragon na místě a hledal jedinou známku po kouzlu, které by mohlo nějak uškodit
jemu, Safiře nebo Glaedrovi. Kolem mýtiny, skály Kuthian a - tak daleko, jak jen mohl říct – zbytku
ostrova, zjistil znepokojující množství kouzel. Některá z nich byla usazená v hloubce země a měla
takovou sílu, jako kdyby mu pod nohama proudila obrovská řeka energie. Jiná byla malá a zdánlivě
neškodná, někdy ovlivňující pouze jedinou květinu nebo jedinou větev stromu. Více než půlka kouzel
byla nečinná – protože postrádala energii, neměla už předmět, na kterém kouzlo lpělo nebo čekala
na jisté okolnosti, které měly teprve přijít – a množství kouzel, které když Jezdec nebo kdokoli jiný
vyslovil, mělo buď změnit nebo zrušil dřívější části magie.
Eragon nebyl schopný určit účel většiny kouzel. Nezůstal žádný záznam slov použitých při jejich
stvoření, pouze struktury energie, které již tak dlouho mrtví kouzelníci, tak opatrně tvořili. A tyto
struktury bylo složité, jestli ne rovnou nemožné, interpretovat. Glaedr mu pomáhal, jelikož byl
obeznámen s mnoha staršími, většími kusy magie, které byli umístěny na Vroengardu, ale jinak byl
Eragon nucen hádat. Naštěstí, ačkoliv nemohl vždy zjistit, co přesně mělo kouzlo dělat, byl často
schopen říct, zda kouzlo ovlivní jeho, Safiru nebo Glaedra. Byl to komplikovaný proces, který
vyžadoval komplikovaná zaříkadla a trvalo jim další hodinu, než zkontrolovali všechna kouzla.
Co mu dělalo starosti nejvíc – stejně jako Glaedrovi – byla kouzla, která by neuměl odhalit. Ačkoli
vyslídit ostatní kouzelníkova kouzla, by bylo mnohem těžší, kdyby se po sobě snažili ukrýt svou práci.
Konečně, když si byl Eragon jistý, že tam nejsou žádné pasti na skále nebo kolem ní, on a Safira přešli
mýtinu ke spodní části zubaté, lišejníkem pokryté špičky.
Eragon zaklonil hlavu a podíval se na vrchol formace. Zdála se neuvěřitelně vzdálená. Neviděl na
kameni nic neobvyklého, ani Safira ne.
„Nech nás říct naše jména, ať to máme za sebou,“ řekla.
Eragon poslal tázací myšlenku Glaedrovi a drak odpověděl: „Má pravdu. Není žádný důvod, proč to
odkládat. Vyslov své jméno a Safira a já učiníme stejně.“
Eragon byl nervózní, dvakrát sevřel ruce, pak si přehodil štít ze zad, vytasil Brisingr a přikrčil se.
„Mé jméno,“ řekl nahlas, srozumitelným hlasem, „je Eragon Stínovrah, syn Broma“
„Mé jméno je Safira Bjartskular, dcera Vervady.“
„A mé jméno je Glaedr Eldunarí, syn Nithringa.“
Čekali.
V přiměřené vzdálenosti vrány krákaly, jako by se jim vysmívaly. Kolem něj se rozvířilo znepokojení,
ale on ho ignoroval. Ve skutečnosti neočekával, že by otevření skály bylo tak jednoduché.
„Zkus to znovu, ale tentokrát to řekni ve starověkém jazyce,“ poradil mu Glaedr.
A tak Eragon řekl: „Nam iet er Eragon Sundavar-Vergandí, sonr abr Brom!“
A pak Safira zopakovala její jméno a jméno matky ve starověkém jazyce. Stejně tak Glaedr.
Znovu se nic nestalo.
Eragonovo znepokojení se prohloubilo. Jestli byla jejich výprava zbytečná… Ne, ničemu nepomůže,
když o tom bude přemýšlet. Ne teď. „Možná všechna naše jména musí být vyslovena nahlas,“ řekl.
„Jak?“ zeptala se Safira. „To mám řvát na ten kámen? A co Glaedr“?
„Můžu říct vaše jména za vás,“ řekl Eragon.
„Zdá se nepravděpodobné, že by to bylo ono, ale můžeme to zkusit,“ řekl Glaedr.
„V tomto nebo starověkém jazyce?“
„Ve starověkém jazyce, řekl bych, ale zkus obojí, ať jsme si jistí.“
Eragon dvakrát odříkal jejich jména, ale kámen zůstal stejně tvrdý a neměnný, jako předtím.
Nakonec, frustrovaný, řekl: „Možná jsme na špatném místě, možná je vchod do Pevnosti duší na
druhé straně kamene. Nebo na jeho vrcholu.“
„Kdyby tomu bylo tak, nezmiňovala by to Domina abr Wyrda?“ zeptal se Glaedr.
Eragon snížil štít. Odkdy je jednoduché porozumět hádankám?
213
„Co když máš jméno vyslovit pouze ty?“ řekla Safira Eragonovi. „Neříkal Solembum ,Když se všechno
bude zdát ztracené a tvá síla bude vyčerpaná, běž ke skále Kuthian a vyslov své jméno, abys otevřel
Pevnost duší.‘ Tvé jméno, Eragone, ani mé, ani Glaedrovo.“
Eragon se zamračil. „Předpokládám, že je to možné. Ale pokud je potřeba jen mého jména, pak tu
možná musím být sám, když to řeknu.“
Safira se zavrčením vyskočila do vzduchu, rozcuchala Eragonovi vlasy a polámala rostliny na mýtině
větrem z jejích křídel. „Tak to zkus, ale buď rychlý!“ řekla a odletěla na východ, pryč od skály.
Když byla čtvrt míle pryč, Eragon se podíval zpět na hrbolatý povrch skály, ještě jednou pozvedl svůj
štít a ještě jednou vyslovil své jméno, nejprve ve svém jazyce, pak ve starověkém.
Žádné dveře ani průchod se neobjevily. Žádná prasklina ani puklina se neobjevila. Žádné symboly na
povrchu. Věžatý vrchol se nezdál být ničím jiným, než tvrdým kusem granitu, postrádajícího
tajemství.
„Safiro!“ Eragon zakřičel v mysli. Pak zaklel a pochodoval sem a tam po mýtině, kopajíc do volných
kamenů a větví.
Když Safira sletěla dolů na mýtinu, vrátil se zase zpět ke skále. Jak přistávala, tak se drápy její zadních
končetin zaryly hluboko do měkké země a udělaly díru, zatímco třepala křídly, aby se zastavila. Listy a
stébla trávy vířily kolem ní, jako kdyby se chytily do víru.
Jakmile Safira dopadla na všechny čtyři a složila křídla, Glaedr řekl: „Předpokládám, že jsi neuspěl?“
„Ne,“ odsekl Eragon a dál nazlobeně hleděl na špičku skály.
Starý drak si povzdechl. „Bál jsem se, že tohle bude ten případ. Nabízí se pouze jedno vysvětlení –“
„Že nám Solembum lhal? Že nás poslal na divokou honičku, aby Galbatorix mohl zničit Vardeny,
zatímco jsme pryč?“
„Ne. Pokud chceme otevřít tuhle…tuhle…“
„Pevnost duší,“ řekla Safira.
„Ano, tuhle pevnost duší, o které ti řekl, tak pak musíme říct svá pravá jména.“
Slova mezi ně padla jako těžké balvany. Na chvíli nikdo nepromluvil. Ta myšlenka Eragona vystrašila a
zdráhal se ji adresovat, jako kdyby to mohlo nějak ještě situaci zhoršit.
„Ale jestli je to past –“ řekla Safira.
„Pak je to ta nejďábelštější past,“ řekl Glaedr. „Otázka, kterou musíš zodpovědět je: Věříš
Solembumovi? Pokud k tomu přikročíš, riskuješ mnohem víc, než naše životy, riskuješ naši svobodu.
Jestli mu věříš, můžeš být k sobě dost upřímný, abys objevil své pravé jméno a navíc rychle? A jsi stále
ochotný žít s tou znalostí, jakkoliv nepříjemná bude? Protože jestli ne, tak bychom měli odletět teď
hned. Já se změnil od Oromisovy smrti, ale vím, kdo jsem. Ale víš to ty, Safiro? A ty, Eragone? Můžeš
mi doopravdy říct, co vás dělá drakem a Jezdcem, kterými jste?“
Do Eragona se vkradlo zděšení, jak vzhlédl ke skále Kuthian.
„Kdo jsem?“ uvažoval.
214
CELÝ SVĚT JE SNEM
Nasuada se smála, jak se hvězdná obloha točila kolem ní a ona se svalila do kouta
oslnivě bílého světla o mnoho mil níže.
Vítr ji tahal za vlasy a potrhané konce rukávů divoce pleskaly jako biče. Obrovští
netopýři, černí a mokří, se shromažďovali okolo ní, řezajíc zuby její rány, které
štípaly, píchaly a pálily jako oheň.
A přece se zasmála.
Rozšířily se jí rány a oslepující světlo ji na chvíli pohltilo. Když se jí v očích vyjasnilo,
zjistila, že je v Sále Věštkyně sama - žádní netopýři - dívajíc se na sebe, jak leží
připoutána k popelavě zbarvené desce. Vedle jejího ochablého těla stál Galbatorix:
vysoký s širokými rameny a se stínem tam, kde měla být jeho tvář a nachovou
korunou na hlavě.
Obrátil se k ní a natáhl si rukavici na ruku. „Pojď, Nasuado, dcero Ažihada. Zbav se
své hrdosti a zavaž se věrností ke mně, a já ti dám všechno, co sis kdy přála.“
Opakovala posměšný zvuk a vrhla se k němu s nataženýma rukama. Předtím, než by
mu mohla roztrhat hrdlo, král zmizel v oblaku černé mlhy.
„To, co já chci, je zabít tě!“
Místností se rozezněl Galbatorixův hlas, jako by vycházel ze všech stran najednou:
„Pak tady musíš zůstat, než si uvědomíš chybu ve tvých způsobech.”
***
Nasuada otevřela oči. Byla stále ještě na kamenné desce, zápěstí a kotníky svázané
řetězy s ranami pulzujícími, jako by už nikdy neměly přestat.
Zamračila se. Byla v bezvědomí nebo si právě povídala s králem? Bylo tak těžké
zjistit –
V jednom rohu místnosti zahlédla špičku hustě zelené révy, plazící se přes cestu
mezi namalovanými dlaždicemi. Další révy se objevily vedle té první; vylézaly skrz
stěnu ven a šířily se po zemi, jako moře vrtících se hadů.
Pozorovala, jak se plazili směrem k ní a začala se smát. Mohl myslet na to všechno?
Mám neznámé sny téměř každou noc.
Jakoby v odpověď na její pohrdání, se deska rozplynula a úponky se nad Nasuadou
uzavřely, obtékajíc její končetiny a držíc je bezpečněji, než jakékoli řetězy. Její pohled
začínal tmavnout, jak se révy rozmnožovaly a jediné, co slyšela, byl zvuk sunoucích
se šlahounů: suchý šoupající zvuk, stejně jako zvuk padajícího písku.
Vzduch kolem začínal houstnout a ohřívat se, až měla pocit, jako by měla potíže s
dýcháním. Už jí nedocházelo, že keře byly jen iluze, mohla zpanikařit. Místo toho si
odplivla do tmy a proklínala Galbatorixovo jméno. Ne poprvé a ani naposled, tím si
byla jistá. Ale odmítla mu umožnit potěšení z vědomí, že ji měl narušenou.
Světlo… Zlaté paprsky tekoucí přes řady kopců, zaplněných poli a vinicemi. Stála na
okraji malého nádvoří, pod mřížovím obtěžkaným vzkvétající ranní slávou vinic,
které se zdály nepříjemně povědomé. Měla na sobě krásně žluté šaty. V pravé ruce
držela křišťálovou číši plnou vína a na jazyku cítila pižmovou, třešňovou chuť vína.
1
Ze západu vál mírný větřík. Vzduch voněl teplem, pohodlím a čerstvě obdělanou
půdou.
„Á, tady jsi.“ Ozval se za ní hlas, a když se otočila, spatřila Murtagha, jak rázným
krokem směřuje k jejímu velkému statku. Stejně jako ona držel pohár vína. Byl
oblečen v černých kalhotách a kabátci z kaštanového saténu zdobeném zlatými lemy.
Drahokamy pokrytá dýka mu visela z opasku. Jeho vlasy byly delší, než si
pamatovala, a vypadal uvolněně a jistým způsobem jinak, jak ho předtím neznala. To
a světlo na jeho tváři budilo dojem neodolatelně pohledné – či snad ušlechtilé tváře.
Připojil se k ní a položil ruku na její holé paže. Zdálo se, že gesto je neformální a
intimní. „Ty uličnice, nechala jsi mě Lordu Ferrosovi a jeho nekonečným příběhům.
Trvalo mi půl hodiny uniknout.“ Pak zastavil a podíval se na ni zblízka, jeho výraz
se stal starostlivým. „Je ti špatně? Jsi nějaká bledá.“
Otevřela ústa, ale žádná slova z ní nevyšla. Ani nevěděla, jak reagovat.
Murtaghovi se svraštilo obočí. „Měla si další ze svých záchvatů, je to tak?“
„Já – já nevím … Nemůžu si vzpomenout, jak jsem se sem dostala nebo…“ zarazila
se, když spatřila bolest, která se objevila v Murtaghových očích, a kterou rychle
schoval.
Když ji obcházel, sklouznul rukou k jejímu kříži, zírajíce na kopcovitou krajinu
kolem. Rychlým pohybem vyprázdnil svůj pohár. Pak tiše řekl, „Já vím, jak je to pro
tebe matoucí. … Není to poprvé, kdy se to stalo, ale – „ zhluboka se nadechl a zavrtěl
hlavou. „Co je poslední věc, kterou si pamatuješ? Teirm? Aberon? Obléhání
Cithrímu? … Ten dar, který jsem ti dal v tu noc v Eoamu?"
Hrozný pocit nejistoty ji přemohl. „Urû´ baen, " zašeptala. „Síň Věštkyně. To je má
poslední vzpomínka.“
Na okamžik ucítila, jak se jeho ruka na jejích zádech zachvěla, ale jeho tvář nezračila
žádnou reakci.
"Urû" baen, " zopakoval ochraptěle. Podíval se na ni. „Nasuado … od Urû’ baenu už
uplynulo osm let..“
Ne, řekla si. To není možné. A přesto všechno, co viděla a cítila, se zdálo tak skutečné.
Pohyb Murtaghových rozcuchaných vlasů ve větru, vůně polí, dotyk jejích šatů na
kůži – všechno vypadalo přesně tak, jak by mělo. Ale kdyby byla ve skutečnosti tady,
tak proč ji o tom Murtagh nepřesvědčil dotykem své mysli, jako to dělával dříve?
Zapomněl? Pokud už uplynulo osm let, nemusel si pamatovat slib, který učinil před
tak dlouhou dobou v Síni Věštkyně.
„Já –“ začala mluvit a pak uslyšela nějakou ženu vykřiknout.
„Má paní!“
Podívala se přes rameno a spatřila zavalitou služku, která spěchala dolů z panství,
přední část její bílé zástěry vlála. „Má paní,“ prohlásila služka a uklonila se.
„Omlouvám se, že vás ruším, ale děti doufaly, že chcete sledovat jejich hru na hosty.“
„Děti,“ zašeptala. Pohlédla zpět na Murtagha a v jeho očích se třpytily slzy.
„Jo,“ řekl. „Děti. Čtyři, všechny silné, zdravé a v plné síle.“
Zachvěla se dojetím. Nemohla si pomoci.. Pak zvedla bradu. „Ukaž mi, co jsem
zapomněla. Ukaž mi, proč jsem zapomněla.“
Murtagh se na ni usmál a vypadal hrdě. „Bylo by mi potěšením,“ řekl a políbil ji na
čelo. Vzal jí sklenici a podal ji služebné. Pak ji uchopil za ruce, zavřel oči a sklonil
hlavu.
2
Hned nato ucítila přítomnost cizí mysli, a pak poznala: to nebyl on. Nikdy by to
nemohl být on.
Rozhněvaná podvodem a ztrátou toho, co nikdy nebude se vymanila z Murtaghova
sevření, uchopila jeho dýku a bodla volně jeho směrem. Vykřikla:
V El – harímu žil muž, muž se žlutýma očima!
Řekl mi, „Pozor na šepot, neboť šepot lže!“
Murtagh ji pozoroval s podivně prázdným výrazem ve tváři, pak se před ní vytratil.
Všechno kolem ní – mříže, nádvoří, panství, kopce s vinicemi – zmizelo a zjistila, že
pluje ve vzduchoprázdnu bez světla a zvuku. Chtěla pokračovat v její litanii, ale z
krku se neozval žádný zvuk. Nemohla ani cítit bušení pulsu v jejích žilách.
Pak ucítila temný zvrat a –
Klopýtla a padla na ruce a kolena. Ostré kameny jí poškrábaly dlaně. Mrkala očima,
aby se přizpůsobila světlu, vstala a rozhlédla se kolem.
Mlha. Pruhy kouře se tetelily přes celé pole podobné Hořícím Pláním.
Byla ještě oděná v jejích roztrhaných šatech a byla bosa.
Někdo za ní křičel, otočila se dokola a viděla dvanáct stop vysokého Kulla, útočícího
přímo na ni, houpajíc okovanou palicí, velkou jako ona. Zleva od ní přicházel další
řev, když uviděla druhého Kulla, velkého jako čtyři menší Urgalové. Pak z bělavého
oparu vystoupila spěšným krokem dvojice zahalených hrbatých postav a vyrazila
směrem k ní, prskali a mávali jejich krátkými meči. Přestože je nikdy předtím
neviděla, věděla, že to jsou Ra´zakové.
Znovu se zasmála. Teď se ji Galbatorix snažil potrestat.
Ignorovala přicházející nepřátele – o kterých věděla, že je nikdy nebude schopna
zabít nebo jim uniknout – seděla se zkříženýma nohama na zemi a začala si
pobrukovat pradávnou trpasličí melodii.
Galbatorixovy počátečná snahy ji oklamato by mohly velmi dobře uspět, kdyby ji
Murtagh nevaroval předem. Aby Murtaghovu pomoc uchovala v tajnosti, tvářila se
nevědomě ke Galbatorixově manipulaci vnímání reality, ale bez ohledu na to, co
viděla nebo cítila, odmítla dovolit králi, aby myslela na věci, na které by nesměla
nebo něco mnohem horšího, dát mu svou věrnost. Vzepřít se mu pokaždé nebylo
jednoduché, ale držela se svých rituálů myšlení a řeči, a s nimi byla schopna hatit
královy plány.
První iluze byla s jednou ženou, Riallou, která se k ní připojila v Síni Věštkyně jako
další vězeň. Žena tvrdila, že je jedním z Vardenských špionů v Urû'baenu, a že byla
zajata při posílání vzkazu, v němž byla zpráva za celý týden. Rialla se snažila
Nasuadě zavděčit a přesvědčit ji, že ji odsoudili za Vardenskou výpravu a pro
chybné důvody k boji, a že je jen správné podrobit se Galbatorixově autoritě.
Ze začátku si Nasuada neuvědomila, že Rialla sama byla jen iluze. Předpokládala, že
Galbatorix zkreslil její slova nebo vzhled, nebo si snad pohrával s jejími emocemi,
aby ji předkládal další citlivé Riallniny argumenty.
Jak dny plynuly, Murtagh ji nenavštívil ani nekontaktoval, až se začala obávat, že ji
nechal v Galbatorixových spárech. Ta myšlenka jí způsobila větší úzkost, než si byla
ochotná přiznat a zjistila, že ji to trápí téměř na každém kroku.
Pak začala přemýšlet, proč ji Galbatorix nepřišel mučit během týdne a došlo jí, že
jestliže už uplynul týden, pak Vardenové a elfové zaútočili na Urû'baen. A kdyby se
3
to stalo, Galbatorix by ji určitě upozornil, kdyby vyhrál. Navíc Riallino podivné
chování, v kombinaci s řadou nevysvětlitelných rozdílů v její paměti, Galbatorixovu
trpělivost a Murtaghovo pokračující mlčení – neboť nevěřila, že by dokázal nesplnit
slib, který ji dal – ji přesvědčil, jakkoliv zvláštní se to zdálo, že Rialla byla přízrak, a
že tam nebyla tak dlouho, jak se zdálo. Uvědomila si, že Galbatorix by mohl změnit
počet dní, pomyslela si zběžně. Ta myšlenka se jí hnusila. Její smysl pro čas, se během
jejího věznění zamlžil, ale přesto si uchovala obecné povědomí o jeho plynutí. Ztratit
se, stát se uvězněnou v čase, byla ještě víc vydána Galbatorixovi na milost, neboť
mohl prodloužit, či zkrátit její zážitky, jak uznal za vhodné.
Přesto zůstala odhodlaná odolat Galbatorixovým snahám v nátlaku, bez ohledu na
to, kolik času se to zdálo být. Kdyby měla vydržet sto let ve své cele, pak sto let
vydrží.
Když prokázala odolnost vůči Riallininému zákeřnému našeptávání – skutečně ji
nakonec odsoudili jako zbabělce a zrádce – Galbatorix přešel na další trik.
Poté jeho klamy rostly, byly propracovanější a nepravděpodobnější, ale neporušil
žádné pravidlo a nestřetl se s něčím, co už jí ukázal, neboť pro krále bylo stále snazší
udržet ji v nevědomosti o jeho vměšování.
Jeho snahy vyvrcholily, když se zdálo, že ji vzal z komnaty do žaláře jinde v
pevnosti, kde viděla Eragona a Safiru v řetězech. Galbatorix vyhrožoval, že zabije
Eragona, pokud králi neodpřísáhne věrnost. Když odmítla, ke Galbatorixově
nelibosti – a pomyslela si, jaké překvapení – Eragon křičel kouzlo, které je nějak
uvolnilo. Po krátkém zápase Galbatorix uprchl – pochybovala, že by to udělal ve
skutečnosti – a pak jí Eragon se Safirou začali probojovávat cestu z pevnosti.
Bylo to elegantní a vzrušující a byla v pokušení zjistit, jak by se vyřešil sled událostí,
ale pak cítila, že hrála společně s Galbatorixem na falešné představení už dost
dlouho. Tak se chytila první nesrovnalosti, všimla si vzhledu šupin kolem Safiřiných
očí a použila ho jako záminku k poznání, že svět kolem ní, byl jen předstíraný.
„Slíbil si, že by si mi nelhal, dokud jsem v Síni Věštkyně!“ zakřičela do vzduchu. „Co
je to ale lež, Křivopřísežníku?“
Galbatorixův hněv na její objev, byl pozoruhodný; slyšela, jak zařval jako obrovský
drak a pak pohřbil všechnu důmyslnost a po zbytek seance, ji podroboval řadou
fantastických muk.
Konečně zjevení skončila a Murtagh jí řekl, že opět může věřit svým smyslům. Nikdy
nebyla tak šťastná z doteku jeho mysli.
Té noci k ní přišel a strávili hodiny sezením a povídáním. Řekl jí o pokroku Vardenů
– byli téměř u hlavního města – a o přípravách Království. Také jí vysvětlil, že věří,
že objevil způsob, jak ji osvobodit. Když po něm chtěla podrobnosti, odmítl
odpovědět a řekl: ,,Potřebuji ještě den nebo dva abych viděl, zda to bude fungovat.
Ale je tu způsob, Nasuado. Vem si to k srdci. “
Vzala si k srdci jeho nadšení a zájem o ni. I v případě, že nikdy neuteče, byla ráda, že
nebyla v zajetí sama.
Poté, co si v duchu promítla některé z věcí, které jí udělal Galbatorix a prostředky,
které mu zmařila, Murtagh se zasmál. „Ukázala ses, jako tvrdší oříšek, než
předpokládal. Už je to hodně dlouho, co mu dal někdo pořádně zabrat. Já určitě ne.
… Trochu tomu rozumím a vím, jak je nesmírně obtížné vytvářet uvěřitelné iluze.
Každý schopný kouzelník dokáže vyvolat iluzi, jako by ses vznášela na obloze nebo
4
že jsi studená nebo teplá, nebo že ti květina roste před očima. Malé složité věci nebo
velké jednoduché věci, jako je vytvoření osoby, vyžaduje velkou koncentraci na
udržení iluze. Pokud tvá pozornost zakolísá, květ má najednou čtyři listy místo
deseti. Nebo možná zmizí úplně. Podrobnosti jsou na replikaci tou nejtěžší věcí.
Příroda je naplněna nespočítatelným množstvím detailů, ale naše mysl, jich udrží jen
několik. Pokud jsi někdy pochybovala, zda to co vidíš je skutečné, dívej se na
podrobnosti. Hledej chyby na světě, kde zaklínač buď nevěděl, nebo zapomněl, co
tam mělo být, nebo to nahradil, aby šetřil energií.“
„Pokud je to tak těžké, jak to že se to Galbatorixovi tak daří?“
„Používá Eldunarí.“
„Všechny?“
Murtagh přikývl. „Poskytují energii a potřebné detaily a on je pak přesměruje, jak
chce.“
„Pak tedy to, co vidím, je postavené na vzpomínkách draků?“ zeptala se, cítíc se
trochu udiveně.
Opět přikývl. „To a vzpomínky jejich Jezdců nebo ti, kteří měli Jezdce.“
Následující ráno, ji Murtagh rychle probudil a myšlenkami jí pověděl, že se
Galbatorix chystá znovu začít. Poté ji sužovaly přeludy a iluze každého druhu, ale
jak den plynul, všimla si, že vize – s několika pozoruhodnými výjimkami, jako
například jí a Murtagha na panství – čím dál nejasnější a jednodušší, jako by byl
Galbatorix nebo Eldunarí stále unavení.
Teď seděla na pusté pláni, prozpěvujíc si trpasličí melodii, když na ni mířili Kull,
Urgalové a Ra ´zac. Chytili ji a ten pocit, jako by ji tloukli a řezali a občas zařvala a
přála si, aby její bolest skončila, ale ani jednou neuvažovala o poskytnutí se
Galbatorixovým touhám.
Pak planina zmizela, jako většina jejího utrpení a připomněla si: Je to jen v mé mysli.
Nesmím se poddat. Nejsem zvíře; Jsem silnější než slabost mého těla.
Kolem ní se objevila temná jeskyně s fosforeskujícími zelenými houbami. Za několik
minut zaslechla čenichání velkého stvoření, vyplňující stín mezi stalagmity a pak
ucítila horký dech tvora vzadu na krku a ucítila zápach mršiny.
Znovu se rozesmála a nepřestávala se smát, i když ji Galbatorix násilím postavil
jedné hrůze za druhou ve snaze najít určitou kombinaci bolesti a strachu, která by ji
zlomila. Zasmála se, protože věděla, že její vůle byla silnější, než jeho představivost a
smála se, protože věděla, že by mohla počítat s Murtaghovou pomocí, s ním, jako
spojencem. Ze strašidelných nočních můr spáchaných Galbatorixem neměla strach,
bez ohledu, jak hrozně v té době vypadaly.
5
OTÁZKA CHARAKTERU
Eragonovi sklouzla noha, když vstoupil na část kluzkého bláta a tvrdě dopadl na bok
do mokré trávy. Zabručel a trhl sebou, když mu začal pulzovat bok. Dopad mu
určitě způsobil modřinu.
“Barzûl,”zaklel. Převalil se na nohy a opatrně se postavil. Alespoň nepřistál na
Brisingru, pomyslel si, když hodnotil míru poškození svých kalhot.
Cítil se mrzutě a pokračoval v plahočení se ke zničené budově, kde se rozhodli, že
umístí tábor, ve víře, že to je to bezpečnější místo, než u lesa.
Jak kráčel travou, vyděsil se skokanů volských, kteří vyskočili z úkrytu a skákali na
obě strany. Skokani byli jediné další podivné stvoření, které na ostrově potkali;
každý měl rohovitý výstupek nad rudýma očima, a od středu jejich čel klíčil
zakřivený stonek—spíše jako rybářský prut—na jehož konci vysel malý, masitý
orgán, který v noci zářil buď bíle nebo žlutě.Světlo umožňovalo skokanům lákat
stovky létajícího hmyzu v dosahu jejich jazyku a jako důsledek snadného přístupu k
jídlu, narostly žáby do enormní velikosti. Viděl některé, které byly velké, jak
medvědí hlava, velké masité hrudky s vytřeštěnýma očima a ústy tak širokými, jako
jeho natažené dlaně.
Žáby mu připomněly bylinkářku Angelu a náhle si přál, aby byla na Vroengardu s
nimi. Pokud by nám někdo mohl říci naše pravá jména, vsadím se, že by to byla ona.
Z nějakého důvodu, mu vždy připadalo, jakoby bylinkářka viděla skrz něj, jakoby
porozuměla jemu samému.Byl to znepokojující pocit, ale v tuto chvíli by ho rád
pocítil.
Eragon se Safirou se rozhodli důvěřovat Solembumovi a strávili na Vroengardu další
tři dny, zatímco se snažili přijít na svá pravá jména.Glaedr nechal rozhodnutí na
nich; a řekl, Znáte Solembuma lépe než já. Zůstat nebo ne. Ať tak či onak, riziko je velké.
Neexistují žádné další bezpečné cesty.
Byla to Safira, kdo nakonec rozhodl. Kočkodalci by nikdy nesloužili Galbatorixovi, řekla.
Cena za jejich svobodu je příliš velká. Věřím jejich slovům více, než jakékoli jiné
bytosti, včetně elfů.
Tak nakonec zůstali.
Strávili zbytek dne a většinu dalších sezením, přemýšlením, mluvením, sdílením
vzpomínek, zkoumáním si myslí navzájem a zkoušením různých kombinací slov
starověkého jazyka.To vše v naději, že si budou schopni uvědomit, že pracují se
svými pravými jmény nebo—pokud by měli štěstí—na ně náhodou narazili.
Když se Eragon zeptal, Glaedr vždy nabídl svoji pomoc, ale většinu si nechával pro
sebe a dal Eragonovi se Safirou soukromí pro jejich konverzace, z nichž z většiny, se
Eragon cítil rozpačitě, když to měl slyšet někdo jiný. Pokud bych přemýšlel nad jménem
jednoho z vás, řeknu vám ho—protože nemáme času nazbyt— ale bylo by lepší, kdyby jste na
něj přišli sami.
Přesto, se ani jednomu nepodařilo uspět.
Od té doby, co mu Brom řekl o pravých jménech, se chtěl Eragon naučit to svoje.
Znalost, zejména sebepoznání, byla vždy užitečná věc a on doufal, že jeho pravé
jméno, by mu pomohlo lépe ovládat své myšlenky a pocity. Přesto se nemohl ubránit
pocitu úzkosti z toho, co by mohl objevit.
Předpokládal, že by mohl objevit své jméno v přístích několika dnech, ale nebyl si
tím úplně jistý. Doufal, že by mohl a to jak pro úspěch svého poslání, tak i proto, že
6
nechtěl, aby na to přišel Glaedr nebo Safira. Kdyby slyšel celou svou bytost
popsanou ve slově nebo ve frázi, pak chtěl dospět k poznání sám.
Eragon si povzdechl, jak lezl k budově. Dům byl strukturovaný jako hnízdo nebo tak
to Glaedr řekl, a podle standartů Vroengardu bylo tak malé, že se oproti ostatním
ztrácelo. Přesto byly stěny vysoké přes tři podlaží a interiér byl dost velký na to, aby
se Safira mohla pohybovat s lehkostí. Jihovýchodní roh byl zhroucený, přičemž ztrhl
i část stropu, ale jinak byla budova bezchybná.
Eragonovi kroky postupovali, když vstoupil do klenuté haly a vydal se skleněným
patrem k hlavní komnatě. Různé barvy vložené do průsvitného materiálu vířily a
tvořily závratně složitý a abstraktní design. Pokaždé, když se na to podíval, měl
pocit, jakoby se linky skládaly do rozpoznatelných tvarů, ale nikdy se tomu tak
nestalo.
Povrch podlahy byl pokrytý jemnou sítí prasklin, které se táhly ven z trosek pod
zející díru, kde stěny ustoupily. Dlouhé úponky břečťanu visely přes okraj
zlomeného stropu, dlouhé jako svázané lano. Voda skapávala z konce révy do mělké
louže a zvuk dopadání kapek, se odrážel v celém objektu. Eragon si myslel, že by se
zbláznil, kdyby měl poslouchat tento zvuk více, než několik dní. Proti severní-čelní
stěně byl půlkruh z kamenů, které tam Safira dotáhla, aby chránili jejich tábor. Když
dosáhl bariéry, Eragon skočil na nejbližší blok, který byl dlouhý asi šest stop. Pak se
přikrčil, seskočil dolů a těžce přistál.
Safira se zastavila uprostřed olizování přední části chodidla a on ucítil, jak se ho chce
vyptávat. Zavrtěl hlavou a ona se tak vrátili k očistě.
Eragon vrátil svůj plášť a přešel k ohni, který udělal v blízkosti stěny. Rozložil
promočené oblečení po zemi, pak si sundal svoje blátem ušpiněný boty, omyl je a
usušil.
Vypadá to, jako by mělo opět začít pršet, že? zeptala se Safira.
Pravděpodobně.
Byl u ohně v podřepu, ale pak se posadil na lůžku a opřel se o zeď. Sledoval Safiru,
jak si čistí jejím červeným jazykem pružnou pokožku u každého ze svých drápů.
Něco ho napadlo. Mumlal větu ve starověkém jazyce, ale k jeho zklamání neucítil
žádnou sílu těch slov ani Safira nijak nereagovala, tak, jako Sloun, když Eragon řekl
jeho pravé jméno.
Eragon zavřel oči a zaklonil hlavu.
Byl frustrovaný z toho, že nedokázal zjistit Safiřino pravé jméno. Dokázal připustit,
že se nedokáže plně pochopit, ale Safiru znal už od té doby, co se vylíhla a navíc znal
téměř všechny její myšlenky. Jak by mohl lépe pochopit vraha, jakým byl Sloun, než
jeho kouzlem spojeného partnera? Bylo to proto, že ona byla drak a on člověk? Bylo
to proto, že Slounova identita byla jednodušší, než ta Safiry?
Eragon nevěděl.
Jedno z cvičení, které se Safirou dělali—na Glaedrovo doporučení— bylo, aby si
navzájem řekli všechny nedostatky, kterých si na sobě všimli: on na ní a ona na něm.
Bylo to pokořující cvičení. Glaedr také sdílel své myšlenky, aby Eragonovi sdělil jeho
nedostatky a Eragon si nedokázal pomoci, ale měl pocit uraženosti a ješitnosti, což
Glaedr hned přidal na seznam. A i to Eragon věděl, že potřebuje vzít v úvahu, když
se snaží přijít na své pravé jméno.
7
Pro Safiru bylo nejtěžší vyrovnat se s její marnivostí, což si odmítala uznat nejdelší
dobu. Pro Eragona to byla arogance. Glaedr tvrdil, že občas vidí muže které zabil a
všechnu podrážděnost, sobectví, hněv a další nedostatky, které jeho kořist měla.
A přesto, i když se navzájem prohlíželi, tak upřímně, jak jen mohli, jejich úsilí
nepřineslo žádné výsledky.
Dnešek a zítřek, to je všechen čas, který máme. Myšlenka na návrat k Vardenům s
prázdnýma rukama, ho znepokojovala. Co nejlepšího můžeme udělat proti
Galbatorixovi? napadlo ho, tak jako už tolikrát předtím. Ještě pár dní a naše životy
už nemusí být naše vlastní. Budeme otroky stejně jako Murtagh a Trn.
Eragon si povzdechnul a tajně praštil do podlahy.
Buď v klidu Eragone, řekl Glaedr. Eragon si všiml, že zlatý drak stíní své myšlenky
tak, aby je Safira neslyšela.
Jak bych mohl? zavrčel.
Je snadné být klidný, když není čeho se bát Eragone. Skutečnou zkouškou vašeho sebeovládání
je, zda můžete zůstat v klidu v každé situaci. Nemůžete dovolit hněvu nebo frustraci zastínit
vaši mysl, aspoň ne v tuto chvíli. Právě teď potřebujete, aby byla vaše mysl zcela jasná.
Byl jsi vždy schopen zůstat v klidu za takovýchto situací?
Zdálo se, že to starého draka pobavilo. Ne. Vrčel jsem, kousal, porážel stromy a trhal zem.
Jednou jsem zlomil vršek hory v její páteři; ostatní draci na mě byli spíše naštvaní. Ale měl
jsem spoustu let na to, abych se naučil, že ztráta trpělivosti jen zřídka pomůže. Vy ne, já vím,
ale od toho tu jsou mé zkušenosti. Opusť své starosti a soustřeď se pouze na úkol. Budoucnost
bude taková, jaká bude, a když se budete vztekat, spíše se splní pouze vaše obavy.
Já vím, povzdechnul si Eragon, ale není to snadné.
Samozřejmě že ne. Jen málo věcí za to stojí. Pak se Glaedr stáhl a nechal ho v tichu jeho
vlastní mysli.
Eragon si vzal misku, skočil přes půlkruh kamenů a šel bos až k otvoru ve stropě, ze
kterého kapala voda. Lehké kapky klesaly a pokryly část podlahy kluzkou vrstvou
vody. Seděl na bobku na okraji kaluže a nabíral vodu do misky holýma rukama.
Jakmile byla miska plná, Eragon ustoupil o pár kroků a položil ji na kus kamene,
který byl ve výšce stolu. Pak si ve své mysli vybavil obraz Rorana a zamumlal,
"Draumr Kopa."
Voda v misce se zatřpytila a zjevil se obraz Rorana na čisté bílém pozadí. Šel vedle
Horsta a Albriecha, vedouc svého koně, Sněžného Bleska. Tři muži vypadali
unaveně, ale stále nosili zbraně, a tak Eragon věděl, že je Království ještě nedopadlo.
Potom si promítl Jörmundura, pak Solembuma—který právě trhal čerstvě zabitého
drozda stěhovavého— a nakonec Aryu, ta však byla skryta před jeho očima a vše co
viděl, byla tma.
Nakonec kouzlo ukončil a vylil vodu zpět do kaluže. Jak šplhal přes bariéru kolem
jejich tábora, Safira se protáhla a zívla, prohnula záda jako kočka a řekla, Jak jsme na
tom?
"Bezpečně, řekl bych."
Položil misku do brašny, pak si lehl na lůžko, zavřel oči a vrátil se k očistě své mysli
tak, aby mohl přemýšlet o svém pravém jméně. Každých pár minut si vzpomněl na
jinou možnost, ale nikdy nepocítil žádný účinek, že by se trefil, a tak se uklidnil a
začal znovu. Všechny názvy obsahovaly několik konstant: skutečnost že byl Jezdec,
jeho náklonnost k Safiře a Arye, jeho touha porazit Galbatorixe, jeho vztah s
Roranem, Gerem, a Bromem; a krev, kterou sdílel s Murtaghem. Ale bez ohledu na
8
to, v jakém pořadí tyto prvky umístil, jméno k němu nepromlouvalo. Bylo zřejmé, že
chybělo několik zásadních aspektů jeho samého, a tak dělal jména delší a delší v
naději, že by mohl narazit na to pravé.
Když už to trvalo více jak minutu, než dokázal říct to jméno, uvědomil si, že ztrácí
čas. Potřeboval znovu přehodnotit své základní poznatky. Byl přesvědčen, že chyba
spočívala v tom, že nedává dostatečný pozor, a tak si toho není vědom. Lidé, které
pozoroval, byli zřídka ochotni přiznat vlastní nedokonalost a věděl, že totéž platí o
něm samém. Nějak se musel vyléčit ze své slepoty, zatímco má ještě čas. Byla to
slepota pýchy a sebezáchovy, umožnilo mu to věřit v to nejlepší ze sebe, protože to
byl jeho život. Nicméně už se nemohl déle zabývat těmito sebeklamy.
A tak přemýšlel a pokračoval, den plynul a jeho snaha se setkala pouze s
neúspěchem.
Začalo silněji pršet. Eragonovi se nelíbil zvuk kapek, které bubnovaly o kaluže,
protože přes ten zvuk by bylo jen těžko slyšel, kdyby se k nim někdo blížil. Od jejich
první noci ve Vroengardu neviděl žádnou známku podivných zahalených postav,
které zpozoroval, když procházeli městem ani necítil žádný náznak jejich myslí.
Přesto Eragon zůstal ostražitý z jejich přítomnosti a nemohl se ubránit pocitu, že by
mohli být se Safirou každou chvíli napadeni.
Šedé světlo dne pomalu vyhasínalo do soumraku a hluboká bezhvězdná noc,
přehodila svůj temný závoj přes údolí. Eragon nashromáždil více dřeva na oheň; to
bylo jediné osvětlení uvnitř budovy - shluk žlutých plamenů, jako malinká svíčka
uvnitř nekonečného prostoru. Blízko u ohně, odráželo sklené dno žár hořících větví.
Blýskalo se jako pokrývka leštěného ledu a ostří barev uvnitř, vytrhávalo Eragona z
jeho hloubání. Eragon neměl žadnou večeři. Byl hladoví, ale příliš napjatý, než aby
mu jídlo sedlo v jeho žaludku a v každém případě cítil, že by zpomalovalo jeho
myšlení. Nikdy nebyla jeho mysl tak ostrá, jako když měl prázdné břicho. Proto se
rozhodl nejíst, až do doby, kdy bude znát své pravé jméno; nebo dokud nebudou
muset opustit ostrov, cokoli přijde první. Uběhlo několik hodin. Mluvili mezi sebou
jen málo, ačkoli si Eragon zůstal vědom spojení se Safiřinou náladovou myslí, stejně
jako ona s jeho. Potom, právě když chtěl Eragon vstoupit do svých bdělých snů - oba
odpočívaly v naději, že jim sny poskytnou nějaký nadhled - Safira zařvala, pohnula
dopředu svou pravou tlapou a plácla do podlahy. Několik větví uvnitř ohně se
rozdrolilo a padlo stranou, posílajíc praskající spršku jisker k černému stropu.
Vyplašený Eragon vyskočil na nohy a vytasil Brisingr, zatímco hledal v temnotě za
půlkruhem kamení nepřátele. Hned poté si uvědomil, že Safiřina nálada nebyla
hněv, ale triumf. Dokázala jsem to! Zvolala Safira. Prohnula krk a uvolnila proud
modrých a žlutých plamenů směrem k vrcholku stavby. Znám své pravé jméno! Řekla
jednoduchou linii slov starověkého jazyka a Eragonovi se zdálo, že ta slova obklopila
jeho mysl, jako zvuk zvonu. Safiřiny šupiny se zableskly vnitřním světlem a ona
vypadala, jako by byla zhotovená z hvězd. Jméno bylo velké a vznešené, ale také
zabarvené smutkem, protože byla poslední samicí svého druhu. V těch slovech mohl
Eragon slyšet lásku a oddanost, kterou k němu cítila, právě tak jako všechny ostatní
zvláštnosti, které vytvářely její osobnost. Nejvíce rozpoznal ty, které on neměl. Její
vady byly stejně nápadné, jako její klady, ale celkový dojem byla krása a velikost.
Safira se třásla od špičky nosu, až po špičku ocasu a kroutila křídly. Vím, kdo jsem,
9
řekla. Velmi dobře, Bjartskular, řekl Glaedr a Eragon mohl tušit, jak ohromen byl. Máš
jméno, na které můžeš být pyšná.
Já bych ho neříkal znovu ani sobě, dokud nejsme u..... U té věže. Musíš vyvinout ohromnou
péči, abys své jméno zachovala v tajnosti ted, když ho víš. Safira zamrkala a znovu
zakroutila křídly. Ano mistře. Vzrušení, které v ní kolovalo bylo až hmatatelné.
Eragon schoval Brisingr a šel k ní. Spistila hlavu, dokud nebyla v jeho úrovni.
Pohladil ji po čelisti, a pak přitlačil jeho čelo k jejímu tvrdému čenichu a držel ji, jak
pevně jen mohl, její šupiny byly ostré, oproti jeho prstům. Po obličeji mu začaly
stékat horké slzy. Proč pláčeš? Zeptala se. Protože.... Jsem štastný, že s tebou mohu být
spojený. Maličký. Safira byla horlivá diskutovat o tom, co se o sobě naučila, a proto
mluvili déle. Eragon byl štastný za to, že může naslouchat, ale nemohl odolat pocitu,
že on ještě nebyl schopen určit jeho vlastní pravé jméno. Safira se stočila na její straně
půlkruhu a šla spát. Nechala Eragona uvažujícího při světle umírajícího táboráku.
Glaedr zůstal vzhůru, občas se s ním Eragon radil, ale většinu času, se zdržoval
stažený hluboko v sobě. Hodiny se odplazily a Eragon byl stále více znechucený.
Jeho čas utíkal - v ideálním případě, se měly on a Safira vrátit k Vardenům předchozí
den- a ještě bez ohledu na to, co teď zkoušel, byl neschopný popsat sám sebe jaký
byl. Podle jeho výpočtů byla skoro půlnoc , když déšt přestal.
Eragon sebou ošíval, když se zkoušel vystihnout: pak už nemohl vydržet déle sedět a
vyhoupl se na nohy. Jdu se projít, řekl Glaedrovi. Očekával, že bude mít nejrůznější
námitky, ale místo toho drak řekl, Nech své zbraně a zbroj tady. Proč? Čemukoliv, co
nalezneš, se musíš postavit sám. Nemůžeš zjistit, kdo jsi, když se budeš spoléhat na pomoc
něčeho jiného. Gladrova slova měla pro Eragona smysl, ale stále váhal, jestli má
odepnout svůj meč, dýku, pancíř a drátěnou košili. Nasadil si boty a vlhký plášt a
potom odtáhl brašnu s Glaedrovým srdcem srdcí blíže k Safiře. Když Eragon
opouštěl kamenný půlkruh, Glaedr řekl, Udělej, co musíš, ale bud opatrný.
***
Mimo hnízdo domu byl Eragon rád, že mohl vidět hvězdy a dostatek měsíčního
světla, které viděl přes mezery v mracích.
Několikrát se zhoupl na špičkách nohou a přemýšlel, kam jít. Nakonec vyrazil
svižným klusem k srdci zničeného města. Po několika sekundách, ho jeho frustrace
donutila zvýšit své tempo až na maximum.
Jak poslouchal zvuk svého dechu a dopady kroků bušících na dlažební kostky, sám
sebe se ptal, Kdo jsem? Ale nedostalo se mu žádné odpovědi.
Běžel tak dlouho, dokud mu nedošel dech, a pak se rozběhl znovu, ale když už ho
nohy nemohli déle udržet, zastavil se u kašny a opřel si o ní ruce, zatímco se snažil
popadnout dech.
Kolem něj se objevily tvary několika obrovských budov: temné trosky vypadaly jako
řada starých rozpadajících se hor. Kašna stála uprostřed velkého čtvercového
nádvoří, které bylo poseto střepy z kamenů.
Zvedl se z kašny a pomalu se otáčel v kruhu. V dálce slyšel hluboké, zvučné kvákání
skokanů volských, podivný dunivý zvuk, který se zvýšil, kdykoli se jedna z větších
žab účastnila kvákání.
O pár kroků dále upoutala jeho pozornost popraskaná kamenná deska. Došel k ní,
uchopil jí a s námahou ji zvedl ze země. Svaly na pažích mu hořely, když se potácel s
deskou k okraji nádvoří, kde ji zahodil do trávy.
Přistála s měkkou ale uspokojující ranou.
10
Šel zpět ke kašně, rozepnul si plášť a přehodil ho přes okraj. Pak si došel pro další
kus suti—zubatý klín, který odpadl z většího bloku—popadl ho svými prsty a zvedl
si ho na rameno.
Více než hodinu, se snažil uklidit nádvoří. Některé kusy zdiva byly tak velké, že
musel použít kouzlo, aby s nimi pohnul, ale z větší části mu stačilo používat ruce.
Pracoval systematicky. Chodil tam a zpět přes dvůr a kdykoli narazil na kus trosek,
ať už malý nebo velký, odstranil ho.
Brzy se díky svému úsilé zpotil. Nejraději by si sundal tuniku, ale okraje kamennů
byly často ostré a sedřeli by mu kůži. I tak nashromáždil velké množství modřin na
hrudi a ramenou a na mnoha místech měl poškrábané ruce.
Námaha mu pomohla uklidnit jeho mysl a on volně promýšlel vše, co bylo a vše, co
může být.
Uprostřed jeho rozjímání po těžké práci, se posunul na obzvláště dlouhou římsu,
uslyšel výhružné zasyčení, vzhlédl a uviděl snalglí—tentokrát s ulitou přinejmenším
šest stop dlouhou— klouzat z temnoty s překvapující rychlostí. Kostnatý krk tohoto
stvoření byl plně rozšířen, jeho ústa byla jako lomítko tmy rozdělující měkké maso a
baňaté oči, které mířili přímo na něj. Ve světle měsíce tělo snalglí zářilo jako ze
stříbra, stejně jako stopy slizu, které zanechal za sebou.
"Letta", řekl Eragon a narovnal se ve svislé poloze a potřísnilo ho několik kapek krve.
"Ono achnéiat threyja eom verrunsmal edtha, O snalglí."
Jak řekl své varování, hlemýžď zpomalil a stáhl své oči. Zastavil se, když byl jen
několik metrů od Eragona, opět zasyčel a začal kroužit kolem jeho levé strany.
"Ne,ne,ne,ne,ne," zamumlal a otáčel se s ním. Podíval se přes rameno, aby se ujistil,
že nepřicházejí žádná další snalglí.
Obří hlemýžď si zřejmě uvědomil, že nemůže Eragona překvapit, protože se zastavil,
posadil, syčel a mával na něj očima.
"Zníš jako čajová konvice, když se vaří voda," řekl Eragon směrem k hlemýžďovi.
Snalglí mával očima ještě rychleji a pak na něj zaútočil, klouzajíc po plochém břiše.
Eragon čekal do poslední chvíle, pak skočil do strany a nechal snalglí za sebou. Smál
se a plácl do zadní části ulity. "Nejsi příliš bystrý, co?" Tancoval pryč od něj, začal se
mu posmívat ve starověkém jazyce a volal ty nejrůznější urážky, které ho napadly.
Zdálo se, že hlemýžď pukne vzteky— jeho krk se zesílil a vyboulil, otevřel tlamu
ještě víc a začal prskat a syčet.
Znovu a znovu na něj hlemýžď útočil a Eragon pokaždé uskočil do strany. Konečně
se snalglí unavil. Stáhl se o pár metrů, sedl si a díval se na něj očníma bulvama o
velikosti pěsti. "Jak můžeš cokoli chytit, když si tak pomalý?" zeptal se Eragon
výsměšně a vyplázl na hlemýždě jazyk.
Snalglí naposled zasyčel, pak se otočil a odklouzal do temnoty.
Eragon čekal několik minut, než si byl jistý, že je pryč a vrátil se k odklízení suti.
"Možná bych si měl prostě říkat Zabiják Hlemýžďů," zamumlal a koulel část pilíře
přes nádvoří. "Eragon Stínovrah, Zabiják Hlemýžďů...Vzbuzoval bych hrůzu všech
lidí, kamkoli bych šel."
Byla zrovna nejhlubší část noci, když konečně upustil poslední kus kamene na
hranici trávy, která lemovala nádvoří. Stál tam a lapal po dechu. Byla mu zima, byl
hladový, unavený a odřeniny na rukou a zápěstích ho pálily.
11
Skončil severovýchodním rohem nádvoří, kde byla obrovská hala, která byla
převážně zničená během bitvy; a vše, co zůstalo stát, byla část zadní stěny a jediný,
břečťanem pokrytý pilíř u vchodu.
Dlouhou dobu se na ten pilíř díval. Nad ním viděl hvězdokupy—červené, modré a
bílé—zářit přes mezery v mracích, které se třpytily jako diamanty. Cítil, jak ho
zvláštně přitahují, jako by jejich vzhled znamenal něco, co by měl znát.
Aniž by přemýšlel o tom, co chce udělat, došel k základu pilíře—přes zbytky suti—
sáhl tak vysoko jak jen mohl a uchopil nejsilnější část břečťanu; stonek byl velký asi
jako jeho předloktí a pokrytý tisícem drobných chloupků.
Zkusil zatáhnout. Držel, a tak vyskočil ze země a začal šplhat. Kousek po kousku
šplhal na sloup, který musel být 300 stop dlouhý, ale ze země mu připadal delší.
Věděl, že byl neohleduplný, ale pak se cítil bezstarostně.
Položil se celou svou vahou na úponky vinné révy a ty se začali uprostřed odlupovat
z kamene.
Potom se opatrně chytil hlavního stonku a nějaké silnější boční větve.
Jeho stisk málem povolil ve chvíli, kdy se blížil k vrcholu. Koruna sloupu byla
neporušená; tvořila čtverec, a měla dostatečně velký plochý povrch, aby se na něm
dalo sedět.
Pocítil slabou závrať z únavy. Eragon zkřížil nohy a o kolena si opřel ruce s dlaněmi
vzhůru, takže vzduch proudil po jeho roztrhané kůži.
Pod ním leželo zničené město: bludiště roztříštěných sloupů, k pláči opuštěné. Na
několika místech, kde byly rybníčky, viděl slabé zářící světla lákajících skokanů
volských, jako lucerny ve velké vzdálenosti.
Žabí rybáři, pomyslel si najednou ve starověkém jazyce. To je jejich jméno: žabí
rybáři. A věděl, že má pravdu, protože ta slova se k nim hodila, jako klíč do zámku.
Pak přesunul svůj pohled na shluk hvězd, které ho inspirovaly k jeho výstupu.
Zpomalil svůj dech a soustředil se na udržení stability. Nikdy nekončící proud
vzduchu mu vycházel a vcházel do plic.Chlad, hlad a chvějivé vyčerpání, mu dalo
zvláštní smysl pro jasnost; vypadalo to, jako kdyby opustil svoje tělo a spojení mezi
jeho myslí se oslabilo. Více si uvědomoval město a ostrov kolem něj. Byl obzvlášť
citlivý na každý pohyb větru a ke každému zvuku a vůni, která se nesla kolem
vrcholu sloupu.
Jak tam tak seděl, přemýšlel nad dalšími jmény a ačkoli ho žádné plně nepopsalo,
jeho neúspěchy ho nerozzuřily, pro jasnost toho, co cítil hluboko uvnitř. Proto ho nic
nemohlo znepokojit, protože byl uvnitř sebe vyrovnaný.
Jak mohu zahrnout všechno, co jsem, do pár slov? ptal se v duchu a pokračoval v
zamýšlení nad otázkou, jak se hvězdy otáčejí.
Tři pokřivené stíny přeletěly přes město—jako malé pohyblivé trhliny v realitě— a
přistály na střeše budovy, která byla po jeho levici. Potom ty tmavé siluety ve tvaru
sov, rozšířily svá ostnatá pera a zírala na Eragona svítícíma zlovětnýma očima. Stíny
si mezi sebou tiše povídali, dva z nich škrábali svá prázdná křídla drápy, které
neměly skoro žádnou délku. Třetí držel mezi drápy pozůstatky skokana volského.
Díval se na hrozivé ptáky několik minut a na oplátku oni sledovali jeho. Pak se dali
na útěk směrem dál na tajemný západ a nenadělali více hluku, než padající pírko.
Před svítáním Eragon zahlédl jitřenku, byla mezi dvěma vrcholy na východě a ptal
se sám sebe: "Co opravdu chci?"
12
Do té doby, se nad tou otázkou nikdy nepozastavil, nezvážil ji. Samozřejmě chtěl
svrhnout Galbatorixe, ale když se jim to podaří, co pak? Od chvíle, kdy opustil údolí
Palancar si myslel, že se jednoho dne se Safirou vrátí, aby žili v blízkosti jeho
milovaných hor. Nicméně, jak tu možnost zvažoval, pomalu si uvědomoval, že se to
nejspíš nestane.
Vyrostl v údolí Palancar a vždy ho nazýval domovem. Ale co tam pro něj a Safiru
zbylo? Carvahall byl zničený a i v případě, že ho vesničané znovu postaví, už to
nikdy nebude stejné. Potom všem, co udělali a co viděli, nedokázal si představit, že
by byli spokojení s tím, že by žili na takovém obyčejném, izolovaném místě.
Protože obloha je dutá a svět kulatý....
I kdyby se vrátil, co by dělal? Choval krávy a pěstoval pšenici? Neměl chuť se
vyrovnat s životem rolníka, jaký měla jeho rodina v časech jeho dětství. On a Safira
byli Jezdec a drak; jejich osudem a rozsudkem bylo létat na čele historie, ne sedět
před ohněm, lenivět a tloustnout. Také tu byla Arya. Kdyby žil se Safirou v údolí
Palancar, viděl by ji jen velmi zřídka.
“Ne” řekl Eragon a to slovo bylo jako by zahřměním v tichu. “Nechci se vrátit”
Studené chvění přešlo jeho hrdlem. Měl vědět, že se změnil, když potkal Broma a
Safira se snažila chytit razaky, ale on se držel přesvědčení, že je uvnitř stále stejnou
osobou. Už chápal, že tato iluze není více pravdou. Chlapec, kterým byl, když
poprvé vyšel z údolí Palancar přestal existovat; Eragon nevypadal jako on, nechoval
se jako on a už ani nechtěl věci jako on. Zhluboka se nadechl a potom vydal dlouhý
třaslavý vzdech, když si uvědomil pravdu.
"Nejsem kým jsem byl," když to řekl nahlas, zdálo se, že jej ta myšlenka trochu tíží.
Potom, jako první paprsky úsvitu východní oblohy nad starověkým ostrovem
Vroengard, kde Jezdci a draci kdysi žili, přemýšlel o jméně - o jméně, o kterém nikdy
nepřemýšlel- a jak to dělal,přišel za ním pocit jistoty. Řekl jméno, zašeptal ho v
nejhlubších koutech své mysli a celé jeho tělo začalo najednou vibrovat. Jakoby Safira
udeřila na sloup pod ním. Potom zalapal po dechu, a pak se přistihl, jak se směje a
pláče - smál se, že uspěl a pro naprostou radost z pochopení a plakal, protože
všechny jeho omyly a chyby, které kdy udělal, mu byly nyní zřejmé a on už neměl
jakékoliv klamy nebo útěchy o tom, kdo je.
" Již nejsem, kdo jsem byl" zašeptal, a držel se okraje sloupu, "ale vím, kdo jsem."
Jméno, jeho pravé jméno bylo slabší a více špatné, než by si přál a za to se nenáviděl,
ale uvnitř bylo i mnoho věcí k obdivu a on více přemýšlel o tom, že byl schopný
poznat svou pravdivou povahu. Nebyl nejlepší osoba na světě, ale také nebyl
nejhorší."A já to nechci vzát" zabručel. Našel útěchu ve skutečnosti, že jeho identita
není nezměnitelná; mohl se zlepšit, kdyby si to přál. Přísahal sám sobě, že se v
budoucnu zlepší, i kdyby to bylo sebetěžší. Stále se smál a stále plakal, otočil svou
tvář směrem k obloze a rozprostřel své ruce na obě strany. Časem smích polevil. A
na jeho místě pocítil hluboký klid zabarvený štěstím a rezignací. Navzdory
Glaedrovu napomenutí, si stále šeptal své pravé jméno a ještě jednou se celé jeho bytí
otřáslo silou těch slov. S roztaženýma rukama stál na vrcholu sloupu, a pak se
nahnul vpřed a padal hlavou přímo k zemi. Krátce před dopadem řekl "Vëoht" a
zpomalil, točil se a osvětlil naprasklý kámen tak jemně, jakoby to byl schůdek z
kočáru. Vrátil se k fontáně ve středu města a sebral svůj plášť. Potom, jak se světlo
13
rozprostřelo skrz zřícené město, spěchal směrem k jejich domu a horlivě vzbudil
Safiru a řekl jí a Glaedrovi, o svém objevu.
14
PEVNOST DUŠÍ
Eragon zvedl meč a štít, dychtivý začít, ale také trochu ustaraný.
Stejně jako předtím, on a Safira stáli u skály Kuthian, zatímco Glaedrovo srdce srdcí
bylo umístěno v malé truhle, ukryté v sedlových brašnách na Safiřině hřbetu.
Bylo stále brzy ráno, slunce svítilo jasně skrz velké slzy v baldachýnu z mraků.
Eragon a Safira chtěli jít přímo ke skále Kuthian, jakmile se Eragon vrátil domů, ale
Glaedr trval na tom, aby se Eragon napřed najedl, a pak čekali, než Eragonovi trochu
vytráví.
Ale teď byli konečně u zubovité špičky kamene a Eragon byl unavený čekáním,
stejně jako Safira.
Od té doby, co si sdělili svá pravá jména, bylo mezi nimi mnohem pevnější pouto,
možná proto, že oba slyšeli, jako moc jednomu na druhém záleží. Bylo to něco, co
vždy věděli, ale to, že to bylo takto nevyvratitelné, zvýšilo jejich smysl pro blízkost,
kterou sdíleli.
Někde na severu zakrákorala vrána.
„Půjdu první,“ řekl Glaedr. „Jestli je to past, měl bych být schopný zastavit to dřív, než to
chytí někoho z vás.“
Eragon se začal stahovat z jeho mysli, stejně jako Safira, aby nechali draka vyslovit
své pravé jméno bez toho, aby ho oni slyšeli. Ale Glaedr řekl: „Ne, vy jste mi řekli vaše
jména. Je jedině správné, abyste znali mé.“
Eragon se podíval na Safiru a pak oba řekli: „Děkujeme, Ebrithil.“
Pak Glaedr vyslovil jeho pravé jméno a to zadunělo v Eragonově mysli jako fanfára
trumpet, královských a přece nesourodých, barevných po celou dobu Glaedrova
zármutku a zlosti nad Oromisovou smrtí. Jeho jméno bylo delší, než Eragonovo nebo
Safiřino, vydalo na několik vět – záznam života, který se táhl stoletími a který
obsahoval radosti a zármutek a úspěchy tak početné, že bylo těžké je sečíst. Jeho
moudrost byla evidentní z jeho jména, ale také z rozporuplností: složitosti, které
dělaly jeho identitu ne plně uchopitelnou.
Safira cítila úžas nad Glaedrovým jménem, stejně jako jej cítil Eragon, jeho zvuk, je
oba přiměl si uvědomit, jak mladí oba stále jsou, a jak daleko musí jít, než budou
moci doufat ve stejné znalosti a zkušenosti jako má Glaedr.
„Zajímalo by mě, jaké je Aryino pravé jméno,“ pomyslel si pro sebe Eragon.
Dívali se upřeně na skálu Kuthian, ale neviděli žádnou změnu.
Safira šla další. Natáhla krk, stoupla si na zem a hrdě pronesla své pravé jméno. I v
denním světle se její šupiny třpytily a jiskřily při tom prohlášení.
Po tom, co slyšel Safiru a Glaedra říkat jejich pravá jména, Eragonovo sebevědomí
nad jeho jménem opadlo. Pravé jméno žádného z nich nebylo perfektní, ale ani nikdo
neodsoudil toho druhého za jeho slabiny, ale raději je vzali na vědomí a odpustili je.
Znovu se nic nedělo, když Safira vyslovila své jméno.
Jako poslední vystoupil Eragon. Čelo měl pokryté studeným potem. S vědomím, že
to může být jeho finální krok jako svobodného muže, řekl své jméno svou myslí, jako
Glaedr a Safira. Všichni se shodli, že by pro něj bylo bezpečnější, když se vyhne
vyslovení svého jména nahlas, aby zamezili tomu, že by ho někdo mohl zaslechnout.
Když Eragon zformoval poslední slovo nahlas, ve spodní části špičky se objevila
tenká, tmavá linie. Táhla se nahoru padesát palců a pak se rozdvojila, opsala oblouk
a zamířila dolů, obkreslujíc obrys dvou širokých dveří. Na dveřích se objevily řadu
15
po řadě glify, které byly vykreslené do zlata: obrana před fyzickým nebo psychickým
odhalením.
Když byl náčrt hotový, dveře se zakymácely a otevřely se směrem ven na skrytých
pantech, zanechávajíc po sobě uličku ve špíně a rostlinách, které se nahromadily
před špičkou od té doby, kdy byla naposledy otevřena, ať už to je, jak dlouho chce.
Za branou se klenul obrovský tunel, který vedl příkře do nitra země.
Dveře se zastavily a mýtina se znovu ponořila do ticha.
Eragon zíral na temný tunel s lehkými obavami. Našli to, co hledali, ale stále si nebyl
jistý, jestli to je nebo není past.
„Solembum nelhal,“ řekla Safira. Její jazyk vystřelil ven, aby ochutnala vzduch.
„Ano, ale co na nás čeká uvnitř?“ zeptal se Eragon.
„Tohle místo nemělo existovat,“ řekl Glaedr. „My a Jezdci jsme skrývali mnohá tajemství na
Vroengardu, ale ostrov je moc malý na tunel těchto rozměrů, stejně tak na stavbu bez toho,
aby si toho někdo všiml. A stejně jsem o tomto místě nikdy neslyšel.“
Eragon se zamračil a přemýšlel. Stále byli sami, nikdo se k nim nesnažil přikrást.
„Mohl být postaven ještě před tím, než si z Vroengardu Jezdci udělali domov? „
Glaedr se na chvíli zamyslel. „To nevím…Možná. Je to jediné vysvětlení, které dává smysl,
ale pokud ano, pak je to opravdu starověké.“
Všichni tři prohledávali tunel svou myslí, ale necítili nikoho uvnitř.
„Dobře tedy,“ řekl Eragon. Kyselá pachuť strachu naplnila jeho ústa a jeho dlaně byly
v vlhké. Ať už měli najít na druhé straně tunelu cokoliv, chtěl to rozlousknout jednou
pro vždy. Safira byla také nervózní, ale ne tak jako on.
„Nech nás vyhrabat ty krysy, které se ukrývají v tomto hnízdě,“ řekla.
Společně tedy prošli bránou a pokračovali do tunelu.
Jakmile dovnitř proklouzl i poslední palec Safiřina ocasu, dveře se za nimi zavřely s
hlasitým zvukem třeskotu kamene o kámen a uvrhly je do tmy.
„Ne, ne, ne, ne!“ zavrčel Eragon, jak spěchal ke dveřím. „Naina hvitr,“ řekl a bílé
světlo osvětlilo vchod do tunelu.
Vnitřní povrch dveří byl perfektně jemný a nezáleželo na tom, jak moc proti nim
tlačil nebo do nich bušil, dveře ho odmítly pustit ven.
„Barzul! Měli jsme použít kládu nebo balvan, aby se dveře nezavřely,“ naříkal
Eragon a spílal si za to, že ho to nenapadlo dříve.
„Když budeme muset, vždycky je dokážeme rozbít,“ řekla Safira.
„Tak o tom velmi pochybuju,“ řekl Glaedr.
Eragon uchopil Brisingr. „Pak nemáme jinou možnost, než jít dopředu.“
„Měli jsme někdy jinou možnost, než jít dopředu?“ zeptala se Safira.
Eragon upravil své kouzlo tak, že světlo vyzařovalo z jednoho bodu na stropě – jinak
by bylo pro Eragona a Safiru obtížné odhadnout hloubku, a pak společně vešli dolů
do svažujícího se tunelu.
Podlaha tunelu nebyla nijak hrbolatá, což jim jenom usnadňovalo cestu. Tam, kde se
setkávala podlaha se zdmi, to vypadalo, jako kdyby byly vpuštěné do sebe. Eragon
se domníval, že to byli nejpravděpodobněji elfové, kdo vykopal ten tunel.
Čím dále šli, tím hlouběji a hlouběji se nořili do nitra země, dokud Eragon neodhadl,
že minuli předhůří skály Kuthian a teď se zavrtávají hlouběji. Tunel ani nezatáčel,
ani se nevětvil a stěny zůstávaly naprosto holé.
Nakonec Eragon ucítil závan teplého vzduchu, který k nim stoupal ze zdola a všiml
si mdlé oranžové záře, která zdola vycházela. „Letta,“ zamumlal a zhasl světlo.
16
Jak se přibližovali, vzduch začínal být teplejší a záře začala nabývat na intenzitě.
Brzy byli schopni vidět konec tunelu: obrovský černý oblouk, pokrytý
vymodelovanými glify tak, že sloup vypadal, jako pokrytý trny. Zápach síry plnil
vzduch a Eragon cítil, jak mu začaly slzet oči.
Zastavili se před klenutým průchodem a vše, co skrz něj mohli vidět, byla jen rovná
šedá podlaha.
Eragon se podíval za sebe na cestu, kterou právě přišli, a pak se obrátil zpět k
oblouku. Zubovitá struktura ho znervózňovala, stejně jako Safiru. Snažil se přečíst
glyfy, ale byly příliš pomíchané a příliš hustě posázené na to, aby mu dávaly nějaký
smysl ani nemohl najít žádnou energii, kromě té v černé struktuře. Také měl potíže
uvěřit, že to nebylo nějak očarované. Kdokoli postavil ten tunel, uspěl ve schování
těch dveří venku, což znamenalo, že tyhle dveře mohly být okouzleny také.
Eragon si vyměnil rychlý pohled se Safirou, navlhčil si rty a vzpomněl si na to, co
říkal Glaedr: Už není žádná bezpečná cesta.
Safira si odfrkla, vypustila malý plamen z konce nozder a pak, jako jeden, ona a
Eragon, prošli obloukem.
17
LAKUNA, PRVNÍ ČÁST
Eragon zaznamenal hned několik věcí najednou. První byla, že stáli na jedné straně
kruhové komnaty, která měřila přes dvě stě stop napříč a uprostřed měla velkou
prohlubeň, ze které vycházela oranžová záře. Druhá, bylo tam dusivé horko. Třetí,
okolo vnější části komnaty byly dva soustředné kruhy v řadách – zadní řada vždy o
něco vyšší než ta před ní – na kterých bylo položeno několik tmavých předmětů.
Čtvrtá: zeď za těmi řadami se na několika místech třpytila, jako kdyby byla zdobena
barevnými krystaly. Ale neměl šanci prozkoumat ani zeď, ani tmavé objekty, protože
v prostoru vedle zářící jámy stál muž s hlavou draka. Muž byl z kovu a leskl se jako
vyleštěná ocel. Neměl na sobě žádné jiné oblečení než bederní roušku ze stejného
blýskavého materiálu, jako bylo jeho tělo, na jeho hrudi a končetinách se mu vlnily
svaly Kulla. V levé ruce držel kovový štít a v jeho pravé ruce duhový meč, ve kterém
Eragon poznal meč Jezdce. Za mužem, ve vzdálenější části pokoje, viděl Eragon
neurčitě trůn s náznakem linie těla toho muže, která byla vtisknuta do opěradla i
sedadla.
Muž s dračí hlavou vykročil k nim. Jeho kůže a svaly se pohybovaly, stejně jako by
byly z masa, ale každý krok zněl, jako kdyby došlapoval na zem obrovskou vahou.
Zastavil se stopu od Eragona a Safiry a zíral jim do očí, které se blýskaly jako rudé
plamínky. Pak zvedl svou obrovskou hlavu a vydal ze sebe zvláštní kovový řev,
který se odrážel od stěn, až to vypadalo, že na něj huláká tucet tvorů a ne jeden.
Eragon zvažoval, zda s tvorem má nebo nemá bojovat, když v tom ucítil podivnou
rozlehlou mysl, jak se dotkla té jeho. Vědomí nebylo podobné ničemu, s čím se do té
doby setkal, a zdálo se obsahovat další hlasy, obrovský, nesouvislý sbor hlasů, díky
kterým si připadal jako vítr v bouři. Před tím, než mohl jakkoli zareagovat, mysl
prorazila jeho obrany a přebrala kontrolu nad jeho myšlenkami. I přes tu dobu,
kterou strávil cvičením s Glaedrem, Aryou nebo Safirou, nemohl zastavit útok a
nemohl ho dokonce ani zpomalit. Šmouha světla a nesouvislý řev ho obklopily, když
cítil sbor hlasů v každém zákoutí, v každé puklině jeho osobnosti. Pak, když cítil
útočníka, jak rozbíjí jeho mysl na šest kousků – každý z nich si zůstal vědom těch
dalších, ale žádný z nich si nemohl dělat, co chtěl – se jeho vize rozdělila, jako kdyby
viděl komnatu skrz vybroušený šperk.
Šest různých vzpomínek se začalo probírat jeho rozděleným vědomím. Nijak je
nepřivolával, jednoduše se objevily a proplouvaly jím rychleji, než aby je stíhal
sledovat. V ten stejný okamžik se jeho tělo shrbilo a protáhlo se do různých pozic,
pak jeho paže zvedla Brisingr tam, kde mohly být jeho oči, a spatřil šest identických
verzí meče. Útočník ho dokonce přiměl říct kouzlo, jemuž účelu nerozuměl a ani
nemohl rozumět, protože jediné myšlenky, které měl, byly ty, které ovládali ti
ostatní. Necítil ani žádné emoce, pouze jakoby ztrácející se alarm. Během toho, co se
zdálo jako hodina, vetřelcova mysl prozkoumala každou z jeho vzpomínek, od
chvíle, kdy se vypravil z farmy, aby ulovil vysokou zvěř – tři dny před tím, než našel
Safiřino vejce – až do přítomnosti. Na pozadí své mysli Eragon cítil, že se to samé
děje i Safiře, ale nedávalo mu to žádný smysl.
Konečně, dlouho po tom, co se vzdal naděje na osvobození, sbor hlasů opatrně spojil
jeho mysl zpět do jednoho kusu a pak se vytratil.
18
Eragon šokovaně klopýtl dopředu a padl na koleno dřív, než byl schopen znovu
získat rovnováhu. Safira za ním zavrávorala a chňapla do vzduchu.
„Jak?“ pomyslel si. „Kdo?“ To, že je někdo zajal oba najednou, stejně jako Glaedra,
bylo něco, co by podle Eragona nedokázal ani sám Galbatorix.
Vědomí znovu zatlačilo na Eragonovu mysl, ale nezaútočilo. Tentokrát řeklo:
„Omlouváme se tobě, Safiro. Omlouváme se i tobě, Eragone, ale museli jsme si být jisti vašimi
záměry. Vítejte v Pevnosti duší. Čekali jsme na vás velmi dlouho. A ty vítej také, bratranče.
Jsme rádi, že jsi stále naživu. Vem si teď své vzpomínky a věz, že tvůj úkol je konečně
hotový!“
Blesk energie se zableskl mezi Glaedrem a vědomím. Okamžik poté Glaedr
promluvil duševním řevem, který způsobil, že v Eragonových spáncích začalo
divoce tepat bolestí. Vlna zmatených emocí se hrnula ze zlatého draha: zármutek,
triumf, pochyby, lítost a jedna z hlavních, pocit radostné úlevy tak intenzivní, že se
Eragon přistihl, jak se usmívá, bez toho, aby věděl proč. A při setkání s Glaedrovou
myslí necítil jen jeho podivnou mysl, ale celou spoustu, všechny mumlající a
šeptající.
„Kdo?“ vydechl Eragon. Před nimi se muž s hlavou draka neposunul o víc než o
palec.
„Eragone,“ řekla Safira. „Podívej se na zeď. Podívej…“
Podíval se. A viděl, že kruhová zeď není plná krystalů, jak si předtím myslel. Viděl
zdi, řadu po řadě poseté výklenky a v každém z nich byla třpytivá koule. Některé
byly obrovské, některé malé, ale všechny pulzovaly jemnou vnitřní září, jako
doutnající uhlíky ve zhasínajícím ohništi.
Eragonovo srdce začalo rychle tlouct, jen co si to uvědomil.
Podíval se na tmavé objekty v řadách dole. Byly hladké a vejčitého tvaru a zdály se
být vytesány z kamene různých barev. Stejně jako „koule“ byly některé malé, některé
velké, ale jakkoli byly velké, jejich tvar by rozeznal kdekoliv.
Projela jím vlna horka, jak jeho kolena slábla. „To nemůže být pravda.“ Chtěl uvěřit
tomu, co říká, ale bál se, že to je pouhá iluze, která byla stvořena z jeho nadějí. A
přesto ta skutečnost, že to, co vidí, co mu vzalo dech a zanechalo ho tu ohromeného a
uchváceného tak moc, že nevěděl, co udělat nebo říct. Safiřina reakce byla stejná, neli silnější.
Pak mysl znovu promluvila. Nemýlíš se, mládě, ani tě zrak nešálí. My jsme skrytá naděje
pro tvou rasu. Tady leží naše srdce srdcí – poslední volná Eldunarí v zemi – a tady leží vejce,
která jsme střežili přes sto let.
19
LAKUNA , DRUHÁ ČÁST
Na okamžik nebyl Eragon schopen se hýbat nebo dýchat. Pak zašeptal: „Vejce, Safiro…Vejce.“
Zachvěla se, jako kdyby jí byla zima, a šupiny podél páteře mravenčily a lehce se naježily.
Kdo jsi? zeptal se v mysli. Jak víme, že ti můžeme důvěřovat?
Mluví pravdu, Eragone, řekl Glaedr starověkým jazykem. Já to vím, s Oromisem jsme byli mezi
těmi, kdo vymyslel plán pro tohle místo.
Oromis…?
Předtím, než to mohl Glaedr vysvětlit, řekla ta druhá mysl: Jmenuji se Umaroth. Můj jezdec byl
elf Vrael, vůdce našeho řádu, ještě před naší zkázou. Mluvím za ostatní, ale nerozkazuji jim,
mnoho z nás bylo spjato s Jezdci, ještě více nebylo, a naši divocí bratři neuznávají jinou autoritu
než svou vlastní. Toto řekl s lehkou dávkou podráždění v hlase. Bylo by velmi zmatené pro nás
všechny, kdybychom mluvili na jednou, proto budu mluvit za ostatní.
Jsi…? Eragon kývl před sebe, kde stál stříbřitý muž s dračí hlavou.
Ne, odpověděl Umaroth. TO je Cuaroc, Lovec Nidhal a Prokletí urgalů. Kouzelnice Silvarí pro
něj stvořila tělo, ve kterém přebývá, abychom měli někoho, kdo by nás ubránil, kdyby se
Galbatorix pokusil dostat do Pevnosti duší.
Jak Umaroth mluvil, dračí muž odkryl pravou rukou skrytou západku na své hrudi, otevřel přední
část hrudi, jako by otevíral dveře skříně. V Cuarocově hrudi si hovělo purpurové srdce srdcí, které
jakoby bylo obklopené tisícem stříbrných drátů, žádný nebyl silnější než vlas. Pak Cuaroc zavřel
svou hruď a Umaroth řekl, Ne, já jsem támhle, řekl a nasměroval Eragona k výklenku s
obrovským bílým Eldunarím.
Eragon pomalu uložil Brisingr do pouzdra.
Vejce a Eldunarí. Eragon nemohl pobrat tu nesmírnost odhalení najednou. Jeho myšlenky byly
pomalé a líné, jako kdyby dostal úder do hlavy – což – svým způsobem – vlastně dostal.
Vydal se k řadám po pravé straně černého oblouku pokrytého glyfy, pak se zastavil před
Cuarocem a řekl, nahlas i ve své hlavě: Můžu?
Dračí muž scvaknul zuby k sobě a vzdálil se těžkými kroky, aby se zastavil u zářící jámy ve
středu místnosti. Nicméně měl pořád vytažený štít, čehož si byl Eragon vědom.
Pocit údivu a úcty sevřel Eragona, jak se přiblížil k vejcím. Opřel se o nižší řadu a roztřeseně
vydechl, jak zíral na zlatá a červená vejce skoro 5 stop vysoká. Byla teplá na dotek a když se
pokusil dotknout svou myslí jejich, mohl cítit dřímající vědomí nevylíhnutých draků uvnitř.
Safiřin proud horkého vzduchu mu přejel po krku, když se k němu připojila.
Tvé vejce bylo menší než tahle, řekl.
To je proto, že má matka nebyla ani tak stará ani tak velká, jako matka draků, kteří jsou v těchhle.
Aha..na to jsem nepomyslel.
Podíval se na zbytek vajec a jeho hrdlo se mu opět stáhlo. Je jich tu tolik, zašeptal. Opřel se
ramenem o Safiřiny masivní čelisti a cítil třes, který jí procházel. Nechtěla, jak mohl říct, nic víc,
než se radovat a obejmout mysli jejích příbuzných, ale stejně jako on mohla jen těžko uvěřit, že
to, co viděla, bylo skutečné.
Odfrkla si a otáčela hlavou, dokud nepřehlédla i zbytek místnosti. Pak vydala řev, který setřásl
prach ze stropu. Jak?! zavrčela ve své mysli. Jak jste utekli Galbatorixovi? My, draci, se
neschováváme když máme bojovat. Nejsme zbabělci, kteří utíkají od nebezpečí. Ospravedlňte se!
Ne tak nahlas, Bjartskular, nebo rozesmutníš mláďata ve vejcích.vyčinil jí Umaroth.
Safira pokrčila čenich, jak zavrčela. Tak mluv, starý, a řekni nám co se stalo.
Na chvilku se Umaroth zdál pobavený, ale když jí odpovídal, jeho slova byla vážná. Máš pravdu:
nejsme zbabělci, a neschováváme se před bojem, ale i draci můžou vyčkávat, aby překvapili svou
kořist. Nebo nesouhlasíš, Safiro?
Znovu zavrčela a mávla ocasem ze strany na stranu.
A nejsme ani jako Fanghurove nebo malé zmije, které nechají svá mláďata napospas osudu.
Kdybychom se zapojili do bitvy o Doru Areabu, byli bychom zničeni. Galbatorixovo vítězství bylo
absolutní – tedy on věřil, že bylo – a náš druh by navěky vymizel ze země.
20
Když byl pravý rozměr Galbatorixovi moci a záměrů jasný, řekl Glaedr, a když jsme si uvědomili,
že se zrádci chystají zaútočit na Vroengard, tak Vrael, Umaroth, Oromis, já a pár dalších
rozhodli, že by bylo nejlepší skrýt vejce naší rasy, stejně jako počet Eldunarí. Bylo jednoduché
přesvědčit divoké draky, Galbatorix je lovil a oni se neměli jak bránit proti magii. Přišli sem a
dali část jejich nenarozených potomků Vraelovi, protože věděli, že přežití naší rasy bylo ohroženo.
Naše preventivní opatření, zdá se, byla na místě.
Eragon si promnul spánky. “Proč jsi o tomhle nevěděl dřív? Ani Oromis? A jak je možné schovat
jejich mysli? Řekls, že je to nemožné.“
Je to nemožné, odpověděl Glaedr, nebo přinejmenším to je nemožné se samotnou magií. Nicméně
v tomhle případě, tam, kde magie selže, vzdálenost může ještě uspět. To je důvod, proč je to tak
hluboko pod zemí, míle pod horou Erolas. I kdyby sám Galbatorix nebo Křivopřísežníci hledali
svými myšlenkami v tomhle nepravděpodobném místě, přes skálu mezi námi a jimi by bylo velmi
těžké, aby cítili něco více než zmatený tok energie, který by pravděpodobně připisovali malým
vírům v krvi země, která leží blízko pod námi. A co víc, před bitvou o Doru Areabu před více než
sto lety byla všechna Eldunarí umístěna ve spánku tak hlubokém, že byl podobný smrti, což je
udělalo ještě složitějšími je najít. Náš plán bylo probudit je po bitvě, ale ti, kteří toto místo
vybudovali, také vyslovili kouzlo, které by je probudilo z nevědomí, až uplyne několik měsíců.
A to se stalo, řekl Umaroth. Pevnost duší byla umístěna tady i z jiného důvodu. Prohlubeň, kterou
zde vidíš, vede do jezera roztavených kamenů, které leží pod těmito horami od počátku světa. To
zajišťuje teplo, které potřebují vejce, a také světlo, které potřebujeme my, Eldunarí, abychom si
zachovali svou sílu.
Eragon se zeptal Glaedra: Stále jsi mi ale nezodpověděl otázku: Proč jste si ty ani Oromis na toto
místo nevzpomněli?
Byl to Umaroth, kdo mu zase odpověděl: Protože všichni, kdo věděli o Pevnosti duší, souhlasili,
že jejich vzpomínka bude nahrazena falešnou vzpomínkou, včetně Glaedra. Nebylo to lehké
rozhodnutí, zvlášť pro matky vajec, ale nemohli jsme dovolit, aby někdo mimo tuhle místnost věděl
pravdu, jinak by se to Galbatorix mohl dozvědět. A tak jsme dali sbohem svým přátelům a druhům
a věděli jsme, že je možná už nikdy neuvidíme a že, kdyby mělo přijít to nejhorší, by zemřeli s
vědomím, že jsme vstoupili do prázdnoty… Jak jsem řekl, nebylo to lehké rozhodnutí. Také jsme
vymazali všechny vzpomínky na jména skály, která skrývá vchod, stejně jako jsme vymazali i
jména třinácti draků, kteří se rozhodli nás zradit.
Strávil jsem posledních sto let vírou, že náš druh byl uvrhnut do zapomnění, řekl Glaedr, teď vím,
že všechna má muka byla zbytečná…a jsem rád, že jsem byl schopen pomoci uchránit díky své
nevědomosti svou rasu.
Pak Safira řekla Umarothovi, Jak to, že si Galbatorix nevšiml, že ty a vejce zmizela?
Myslel si, že jsem byl zabit v bitvě. Byl jsem, ale díky existenci malé části Eldunarí na Vroengardu
Galbatorixovi nebylo divné, že jsme zmizeli. K těm vejcím, samozřejmě byl rozzuřený nad jejich
ztrátou, ale neměl žádný důvod se domnívat, že ho někdo podvedl.
Aha, ano, řekl Glaedr smutně, to byl důvod, proč Thuviel souhlasil s tím, že se obětuje: aby před
ním ukryl náš podvod.
“Ale nezabil Thuviel další své druhy?” zeptal se Eragon.
Zabil, ano to byla velká tragédie, řekl Umaroth. Nicméně jsme se dohodli, že nebude jednat,
dokud bude jisté, že porážka je nevyhnutelná. Svým obětováním zničil budovy, kde se normálně
uskladňovala vejce, a také otrávil ostrov, aby se ujistil, že Galbatorix se neusadí právě tam.
„Věděl, pro co zemře?“
V té době ne, pouze, že to bylo nezbytné. Jeden z Křivopřísežníků zabil Thuvielova draka měsíc
předtím. Vyhnul se rozplynutí v prázdnotě a my jsme potřebovali každého válečníka, aby se
postavil Galbatorixovi, a Thuviel si už nepřál žít. Proto byl za ten úkol rád. Zajišťovalo mu to
vysvobození, stejně jako díky tomu mohl posloužit našemu cíli. Svým životem ochránil budoucnost
pro naši rasu i Jezdcům. Byl to odvážný hrdina a jeho jméno bude jednou zpíváno v každém koutě
Alagaësie.
A po té bitvě jste čekali, řekla Safira.
21
A pak jsme čekali, přitakal Umaroth. Myšlenka na stovky let strávené v jedné místnosti, pohřbeni
hluboko pod zemí, přiměla Eragona se zachvět. Ale my jsme nebyli nečinní. Když jsme se vzbudili
z nevědomí, začali jsme pomalu myslí prozkoumávat ostrov, zpočátku pomalu, až později jsme si
uvědomili, že Galbatorix a Křivopřísežníci určitě opustili ostrov. Naše společná síla je obrovská a
byli jsme schopni odpozorovat většinu toho, co se na zemi od té doby stalo. Můžeme vidět změť
energie, kterou je pokrytá Alagaësie, a často můžeme poslouchat myšlenky těch, kteří se
nenamáhají bránit si mysl. Touto cestou jsme se dozvěděli mnoho informací.
Jak desetiletí plynula, začali jsme být zoufalí a nevěřili jsme, že by někdo mohl zabít Galbatorixe.
Byli jsme připravení počkat staletí, kdyby bylo potřeba, ale mohli jsme vycítit, jak síla toho
Rozbíječe vajec rostla a báli jsme se, že bychom mohli čekat tisíce let a ne jen stovky. To, jak jsme
se shodli, by bylo nepřijatelné, jak pro dobro našeho duševního zdraví, tak pro dobro mláďat ve
vejcích. Jsou ovlivněni kouzlem, které zpomaluje jejich růst, a tak můžou takhle zůstat ještě pár
let, ale není pro ně dobré, aby zůstali ve skořápkách moc dlouho. Jestli ano, jejich mysl se může
zvrátit nebo se stát podivnou.
A tak, popohnaní naším vlastním zájmem, jsme začali zasahovat do událostí. Nejprve jenom málo:
pošťouchnutí sem, zašeptaný návrh tam, pocit znepokojení tomu, kdo měl být přepaden ze zálohy.
Ne vždy jsme uspěli, ale byli jsme schopni pomoct těm, kdo stále bojovali proti Galbatorixovi, a
jak čas postupoval, začali jsme být zkušenější a v našich zásazích sebejistější. Jen velmi zřídka se
stalo, že si někdo naší přítomnosti všiml, ale nikdo nikdy nebyl schopen určit, co nebo kdo jsme.
Třikrát jsme byli schopni zařídit smrt jednoho z Křivopřísežníků, Brom byl pro nás velmi užitečná
zbraň.
„Vy jste pomohli Bromovi!“ vykřikl Eragon.
Ano, stejně jako mnoha ostatním. Když Helfrig ukradl Safiřino vejce z Galbatorixovy střežené
místnosti – asi před 20 lety – pomohli jsme mu uniknout, ale zašli jsme moc daleko, všiml si nás a
začal se bát. Uprchl a nesetkal se s Vardeny tak, jak měl. Později, když Brom zachránil tvé vejce,
a Vardenové a elfové začali stavět děti před vejce v naději, že se vylíhne, rozhodli jsme se udělat
jisté přípravy pro tuto možnost. Dali jsme vědět kočkodlakům, kteří byli dlouho přáteli draků, a
promluvili jsme si s nimi. Souhlasili, že nám pomůžou, a tak jsme jim dali znalost o skále Kuthian
a zářoceli pod kořeny stromu Menoa, a pak jsme jim vzali všechny vzpomínky na tuto konverzaci z
jejich myslí.
To všechno jste udělali odtud? podivil se Eragon.
Ano, a ještě víc. Nikdy jsi nepřemýšlel, proč se Safiřino vejce objevilo před tebou, když jsi byl
uprostřed Dračích hor?
Tos udělal ty? zeptala se Safira, šokovaná stejně jako Eragon.
“Myslel jsem, že to bylo kvůli tomu, že byl Brom můj otec a Arya si mě s ním spletla”.
Ne, řekl Umaroth. Kouzla elfů jsou obvykle přesná. Změnili jsme tok kouzla tak, abyste se se
Safirou setkali. Mysleli jsme si, že tam je šance, malá, nicméně šance, že by si tě mohla vybrat. A
měli jsme pravdu.
“Proč jste nás tedy k vám nenavedli dříve?” zeptal se Eagon.
Protože jste potřebovali trénink a jinak bychom riskovali přilákání Galbatorixe dřív, než byste ty
nebo Vardenové byli připravení se mu postavit. Kdybychom tě kontaktovali například hned po
bitvě na hořících pláních, co by se stalo dobrého, když byli Vardenové stále tak daleko od
Urubaenu?
Na chvíli zavládlo ticho.
Eragon pomalu řekl: “Co dalšího jste pro nás udělali?”
Pár pošťouchnutí, většinou varování. Vize Aryi v Gileadu, když potřebovala tvou pomoc. Vyléčení
tvých zad při Agaethi Blödhren.
Z Glaedra vyzařoval nesouhlas: Vy jste je poslali do Gil’eadu, netrénované a bez ochraných
kouzel, s vědomím, že budou čelit stínu?
Mysleli jsme si, že s nimi bude Brom, ale když pak zemřel, už jsme je nemohli zastavit, stejně
museli jít do Gil’eadu, aby našli Vardeny.
„Počkat“ řekl Eragon „To vy jste zodpovědní za mou.. přeměnu?“
22
Částečně. Dotkli jsme se odrazu naší rasy, který elfové vyvolali během oslavy. My poskytli
inspiraci a ona-on-ono poskytlo sílu pro to kouzlo.
Eragon se sklopil oči a sevřel na moment pěst, nebyl rozzlobený, ale tak plný ostatních emocí, že
nemohl zůstat potichu. „Elrun ono”, řekl. Děkuji.
Není zač, Stínovrahu.
“Pomohli jste také Roranovi?“
Tvůj bratranec nepotřeboval náš zásah, řekl Umaroth, Sledovali jsme vás, Safiro, Eragone,
mnoho let. Viděli jsme vás vyrůstat z mláďat k mocným válečníkům a jsme hrdí na to, co jste
dokázali. Ty, Eragone, máš vše, co jsme doufali, že bude nový Jezdec mít. A ty, Safiro, jsi
dokázala, že patříš mezi ty největší členy naší rasy.
Safiřina radost a pýcha se mísila s Eragonovou. Poklekl na jedno koleno, stejně jako ona sklonila
svou hlavu. Eragon se cítil, jako kdyby skákal a křičel a jinak oslavoval, ale neudělal ani jedno z
toho. Místo toho řekl: „Můj meč je tvůj –”
- a mé zuby a drápy, řekla Safira.
Do konce věků, řekli společně. Co od nás žádáte, Ebrithiel?
Umaroth byl velmi potěšen a odpověděl: Teď, když jste nás našli, naše dny skrývání skončily:
půjdeme s vámi do Urû’baenu a budeme bojovat bok po boku proti Galbatorixovi. Nastal čas,
abychom opustili náš úkryt a jednou provždy se utkali s tím zrádným Rozbíječem vajec. Bez nás by
byl schopen slídit ve tvé mysli tak snadno, jako jsme to udělali my, protože má v rukou mnoho
Eldunarí.
Nemůžu vás nést všechny, řekla Safira.
Nebudeš muset, odpověděl Umaroth. Pět z nás zůstane, aby dohlédlo na vejce, stejně jako Cuaroc.
V případě, že bychom neuspěli a Galbatorix nezemřel, nebudou už nic měnit, ale počkají, dokud
pro draky nebude Alagaësie znovu bezpečná. Ale nebojte se: nebudeme vaším břemenem, o to se
postaráme sami.
“Kolik vás tu je?” zeptal se Eragon, jak si prohlížel místnost.
Sto třicet šest. Ale nemysli si, že budeme schopni vyzrát na Galbatorixova Eldunarí, která si
zotročil. Je nás příliš málo a ti, kteří byli sem umístěni, jsou buď moc staří a cenní, než abychom
je riskovali, nebo moc mladí a nezkušení, aby se účastnili boje. To je důvod, proč jsem se k nim
připojil. Jsem něco jako most mezi dvěma skupinami, bod všeobecného dorozumívání, které by
jinak chybělo. Ti, kteří jsou starší, jsou chytří a mocní, ale je někdy těžké je přesvědčit, aby se
koncentrovali na něco jiného než jejich sny. Ti, kteří jsou mladší, jsou nešťastní: vyvrhli Eldunarí
ze svých dříve než měli a jejich mysl zůstává omezována velikostí jejich Eldunarí, která nikdy
nemohou růst, pokud je jednou vyvrhne. Z toho se pouč, Safiro, neodděluj své srdce srdcí od těla,
dokud nedosáhneš řádné velikosti nebo nebudeš čelit zoufalé a bezvýchodné situaci.
“Takže na něj stále nemáme,” řekl Eragon vážně.
Ano, Stínovrahu, ale teď tě Galbatorix nemůže nutit padnout na kolena v momentě, kdy tě uvidí.
Možná je nemůžeme porazit, ale rozhodně můžeme zdržet jeho Eldunarí na tak douho, abyste se
Safirou udělali to, co musíte. A měj naději: víme mnoho věcí, mnoho tajemnství, o válce, magii a o
tom, jak funguje svět. Naučíme vás, co jen budeme moci, a možná právě to bude ta znalost, která
vám dovolí sesadit krále.
Poté se Safira zeptala na vejce a zjistila, že jich je dvě stě čtyřicet tři. Dvacet šest jich mělo být s
Jezdci, zbytek byl určen divokým drakům. Pak padli v Urubaenu. Zatímco Umaroth a Glaedr
doporučovali nejrychlejší cestu jak se dostat do města, muž s hlavou draka schoval jeho meč zpět
do pochvy, položil jeho štít a jedno po duhém začal sundávat Eldunarí z jejich výklenků ve zdi.
Umístil každý z drahokamů do hedvábného vaku na ketrém spočíval, pak je jemně nahromadil na
podlaze vedle žhnoucí jámy. Obvod největšího Eldunarí byl tak obrovský že železný muž by byl
neschopen obejmout ho rukama. Jak Cuaroc pracoval a jak mluvili, Eragon stále cítil zmatenou
nedůvěřivost. Stěží se odvážil snít o tom, že v Alagaesii byli nějací další draci skrývající se před
králem. Přesto zde byli oni. Zbytky ztracených věků. Bylo to, jako kdyby měli staré příběhy
obživnout, a on a Safira byli chycení uprostřed nich. Safiřiny emoce byly komplikovanější.
Vědění, že její rasa už nebyla odsouzena k vyhubení zvedlo stín z její mysli, stín, který tam ležel
23
tak dlouho jak si jen Eragon pamatoval, a její mysl se ztrácela s radostí tak hlubokou, že to
vypadalo, že její šupiny a oči jsou zárívější než obvykle. Přesto její radost tlumila zvláštní
obranná tendence, jako by byla nesmělá před Eldunarí.
Dokonce skrz jeho zmatení cítil Eragon Glaedrovu změny nálady; zdálo se, že úplně na svůj
smutek nezapoměl, ale byl nejštastnější od chvíle kdy Oromis zemřel. A zatímco Glaedr nebyl
uctivý k Umarthovi, zacházel s jiným drakem s respektem, který u něj Eragon dříve neviděl, ani
dokonce když Glaedr mluvil s královnou Islanzádí. Když byl Cuaroc skoro hotov s jeho úkolem,
Eragon došel na okraj jámy a hleděl do ní. Viděl kruhovou šachtu, která klesala více než sto stop,
a potom se otvírala do jeskyně plné rozžhaveného kamene. Hustá žlutá hornina bublala a
šplouchala jako hrnec vařeného lepidla a ocasy vířících výparů se zvedaly na povrch. Myslel si že
viděl světlo jako to z duchů poletovat přes hladinu hořícího moře, ale zmizelo tak rychle, že si
nebyl jistý jestli to viděl. Pojd Eragone, řekl Umaroth, když muž s dračí hlavou naložil poslední
Eldunarí které mělo cestovat s ostatními. Musiš nyní říci kouzlo. Slova jsou následující- Eragon
se zamračil když naslouchal. "Jaká je.... druhá věta? Co jsem předpokládal splést, vzduch?"( tuhle
vetu sem nereplozil nejlip :D)
Umarothovo vysvětlení zanechalo Eragona ještě zmatenějšího. Umaroth to zkusil znovu, ale
Eragon stále nerozuměl podstatě. Další, starší Eldunarí se do jejich rozhovoru zapojily, ale jejich
vysvětlení dávala ještě menší smysl, protože přicházela především jako proud překrývajících se
obrazů, pocitů a zvláštních, ezoterických (tj tajných, srozumitelných jen zasvěceným) přirovnání,
která zanechala Eragona beznadějně zmateného.
K jeho úlevě se Safira a Glaedr zdáli stejně zmatení, ačkoliv Glaedr řekl: Myslím, že tomu
rozumím, ale je to jako snažit se udržet vyděšenou rybu - kdykoliv si myslím, že už to mám,
proklouzne mi mezi zuby.
Nakonec Umaroth řekl: To je lekce na jindy. Víte, co má to kouzlo dělat, když už ne jak. Bude to
muset stačit. Vemte si od nás sílu, abyste jej mohli utvořit, ať už jsme pryč.
Nervózní Eragon si v hlavě vytvořil slova kouzla, aby se vyhnul chybám, a pak začal mluvit. Jak
pronášel verše, natáhl se k zásobám Eldunarí a jeho kůže ho začala svrbět, jak jím proudil
ohromný tok energie, jako řeka studené i teplé vody zároveň.
Vzduch kolem hrbolaté kupy Eldunarí se začal vlnit a tetelit; pak to vypadalo, jako by se hromada
složila sama do sebe a zmizela z pohledu (přestala být vidět). Nápor větru rozcuchal Eragonovi
vlasy a komnatou se rozezněl jemný tupý úder.
Eragon ohromeně pozoroval, jak Safira postrčila hlavu dopředu a švihla jí skrz místo, kde byla
Eldunarí. Zmizely, naprosto a úplně, jako by nikdy neexistovaly, ale oba stále dokázali cítit mysli
draků, jako by byly jen na dotyk vzdálené.
Jakmile opustíš komnatu, řekl Umaroth, otvor do tohoto prostoru (“kapsa místa”, myšlen
neviditelný vak ve kterém jsou eldunarí) zůstane ve stálé vzdálenosti nad a za tebou, bezpečný,
když jsi uvnitř omezeného prostoru, nebo když by tím prostorem prošlo lidské tělo. Otvor není
větší než tečka, ale je více smrtící než jakýkoliv meč; snadno by ti to prořízlo maso v místě, kde se
toho dotkneš.
Safira si začichala. Dokonce i tvá vůně zmizela.
“Kdo objevil, jak to udělat?” Zeptal se ohromeně Eragon.
Poustevník, který žil na severním pobřeží Alagaesie před dvanácti sty lety, odpověděl Umaroth. Je
to cenný trik, když chceš něco skrýt v rovině, ale nebezpečný a obtížný na udělání správně. Drak
byl poté chvíli zticha, a Eragon mohl cítit shromaždování jeho myšlenek. Potom Umaroth řekl: Je
tu jedna další věc, kterou ty a Safira potřebujete vědět. V okamžiku, kdy projdete tím velkým
obloukem za vámi- Brána Vergathosu- začnete zapomínat o Cuarocovi a vejcích uschovaných zde
a než dosáhnete těch kamenných dveří na konci tunelu, každá vzpomínka na ně bude vymazána z
vašich myslí. Dokonce i my, Eldunarí, zapomene na vejce. Jestli zabijeme Galbatorixe brána
obnoví naše vzpomínky, ale do té doby o nich nesmíme vědět. Umaroth duněl. Je to...
Nepříjemné. Já vím, ale nesmíme Galbatorixovi dovolit, aby věděl o vejcích. Děkujeme za
vyprávění, řekla Safira a Eragon přidal jeho dík k jejímu. Potom ohromný válečník Cuaroc zvedl
jeho štít z podlahy, vytasil svůj meč a šel zpět ke svému starověkému trůnu a sedl si na něj. Poté,
24
co si dal obnažené ostří svého meče na kolena a sklonil svůj štít proti straně trůnu, položil své
ruce na plochy na jeho stehnech a zkameněl jako socha, až na jiskry v karmínových očích, které
upínaly pohled na vejce.
Eragon se třásl, když se otočil zpět k trůnu. Bylo tam něco strašidelného na osamělé postavě ve
vzdáleném rohu komory. Věděl že Cuaroc a další Eldunarí která zůstávala, tam mohla zůstat
dalších sto let- nebo déle- a to dělalo Eragonovi potíže odejít. Sbohem, řekl. Sbohem, stínovrahu,
opdpovědělo pět hlasů. Sbohem zářivé šupiny. Ať vás provází štěstí. Eragon skrčil ramena a se
Safirou společně kráčeli skrz bránu Vergathos a tak opustili pevnost duší.
25
NÁVRAT
Eragon se zamračil, když vycházel z tunelu do odpoledního světla, které zaplavilo mýtinu před
skálou Kuthian.
Cítil, jako by zapomněl něco důležitého. Snažil se vzpomenout si, co, ale nic mu nepřišlo na mysl,
jen vědomí prázdnoty, která se v něm usadila. Měl to dělat s..... ne, nemohl zavolat zpět.
Safiro, ty jsi.... Začal povídat a potom se stáhl.
Cože?
Nic. Jen jsem myslel..... Nevadí; na tom nezáleží.
Za nimi se vrata k tunelu zhoupla a zavřela s dutým bouchnutím a linky, které zdobily drážky, se
vytratily a hrubý mechový jehlan se zase zdál být pevným kusem kamene.
Pojdte, řekl Umaroth, at jsme pryč. Dny rostou, a mnoho lži leží mezi námi a Urû’baenem.
Eragon se rozhlédl po mýtině, stále cítil, že na něco zapomněl; pak přikývl a vylezl do Safiřina
sedla. Když si utáhl pásky kolem lýtek, děsivé štěbetání stínů ptáků se rozléhalo větvemi jedle
napravo od něj. Podíval se, ale stvoření nebylo nikde vidět. Zašklebil se. Byl rád že navštívil
Vroengard, ale byl stejně rád že ho opouští. Ostrov byl nepřátelské místo.
Můžeme? Zeptala se Safira.
Poleťme, řekl s úlevou.
Se zašustěním křídel vyskočila Safira do vzduchu a proletěla nad hájem jabloní na druhé straně
mýtiny. Rychle stoupala nahoru z údolí a kroužila nad ruinami Doru Araeby. Když byla dost
vysoko na to, aby přeletěla hory, otočila se na východ a namířila směrem k pevnině a Urû’baenu,
opouštějíc kdysi skvělou pevnost jezdců.
26
MĚSTO UTRPENÍ
Když Vardenové přijeli k Uru’baenu, slunce bylo stale nízko nad obzorem.
Ve chvíli, kdy dosáhli horského hřebene, uslyšel Roran od jednoho muže v čele svého oddílu
nářek. Zvědavě vyhledal pohledem skupinu trpaslíků před sebou, a když dojel na vrchol hřebene,
zastavil se, aby se rozhlédnul, stejně jako všichni válečníci před ním.
Krajina se několik mil mírně svažovala a otevírala se v širokou pláň posetou farmami, mlýny a
majestátními budovami, které mu připomínaly ty poblíž Aroughs. Okolo pěti mil daleko se
planina setkávala s vnějšími zdmi Uru’baenu.
Na rozdíl od těch v Dras-Leoně byly stěny hlavního města dostatečně dlouhé, aby obehnaly celé
město. Byly také vyšší; Roran i z dálky viděl, že převyšují Dras-Leonské, i ty v Aroughs.
Odhadoval, že budou vysoké alespoň tři sta stop. Na širokých cimbuřích byly v pravidelných
intervalech rozmístěny kropenaté praky a katapulty.
Ten pohled mu dělal starosti. Stroje bude těžké shodit dolů – bezpochyby byly chráněné proti
kouzelným útokům – a ze zkušenosti věděl, jak smrtící mohou takové zbraně být. Za zdmi byla
zvláštní směs budov, které postavili lidé a těch, jež, jak se domníval, postavili elfové.
Nejnápadnější z elfských staveb bylo šest vysokých, elegantních věží – vyrobených z malachitově
zeleného kamene – které byly uspořádány do oblouku. Roran se domníval, že to bude nejstarší
část města. Dvě z věží postrádaly střechu a on viděl zbytky dalších dvou, které byly částečně
zasypány směsicí budov pod nimi.
Co ho ale zaujalo nejvíc, však nebyly zdi nebo budovy, ale fakt, že většina města ležela skryta ve
stínu obrovské skalní římsy, která musela být více než půl míle široká a v tom nejširším místě pět
set stop tlustá. Převis tvořil jeden konec masivního, svažujícího se kopce, který se táhl několik mil
k severovýchodu. Na vrcholu rozeklaného okraje římsy stála další zeď, stejná, jako obháněly
město, a několik širokých strážních věží.
V zadní části výklenku pod skalní římsou byla obrovská citadela, ozdobená množstvím věží a
zídek. Tvrz se čněla nad zbytkem města, tak vysoká, že se málem dotýkala spodku římsy.
Nejděsivější z toho byla brána v přední části pevnosti: veliká, znesvěcená jeskyně, která vypadala
dost široká na to, aby se v ní bok po boku procházela Safira s Trnem.
Roranovi se sevřely vnitřnosti. Pokud byla brána nějakým znakem, byl Šruikan dost velký, aby
porazil celou jejich armádu sám. Eragon a Safira by si měli pospíšit, napadlo ho. A elfové taky. Z
toho, co viděl, by možná elfové byli schopni bojovat proti královu černému draku, ale i oni by ho
dokázali zabít jen stěží.
Měl by jet – jako kapitán svého praporu se očekávalo, že pojede – ale po jeho cestě do Aroughs a
zpět začal sezení v sedle nenávidět. Zatímco šel, snažil se vymyslet, jak nejlépe napadnout město.
Kamenné hnízdo Uru’baen uvelebeně sedělo, místo aby se snažilo chránit před útoky zezadu a
odrážet útoky zepředu, což byl jistě důvod, proč se elfové rozhodli usadit právě tady.
Kdybychom nějak mohli strhnout ten převis, mohli bychom zničit citadelu a většinu města,
pomyslel si, ale považoval to za nepravděpodobné, protože kámen byl příliš tlustý. Přesto bychom
mohli být schopni shodit tu zeď na vrcholu kopce. Potom bychom mohli házet kameny a lít horký
olej na ty pod námi. To nebude lehké, napadlo ho. Bojovat proti svahu, a ty zdi... Možná by to
mohli zařídit elfové. Nebo Kull. Ti by si to možná užili.
Řeka Ramr byla několik mil severně od Uru’baenu, příliš daleko, aby mohla být k užitku. Safira
by mohla vykopat dost široký příkop, aby ji odklonili, ale i ona by potřebovala na dokončení
takového projektu týdny, a Vardenové neměli na takovou dobu dostatek jídla. Zbývaly jim pouze
zásoby na několik dnů. Potom budou muset hladovět, nebo se rozejít.
Jejich jediná možnost byla napadnout město dříve, než to udělá království. Ne, že by Roran
očekával, že to Galbatorix udělá. Až dosud vypadal král spokojeně, že nechal Vardeny přijít až k
němu. Proč by měl riskovat krk? Čím déle počká, tím budou slabší.
Což znamenalo, že čelní útok na otevřeném prostranství proti zdem příliš širokým, aby se daly
zbourat, a příliš vysokým, aby se daly přelézt, zatímco by po nich lučištníci a válečné stroje celou
dobu stříleli, byl jen nápad nestydatého blázna. Jen při té představě se Roranovi na čele objevily
27
kapičky potu. Zemřou v davu. Sprostě zaklel. Roztrháme se na kousky, zatímco Galbatorix bude
dál sedět ve svém trůnním sále... Kdybychom se byli schopni dostat blízko k hradbám, vojáci nás
nebudou moci zasáhnout svými nečistými vynálezy, jenže bychom pak byli zranitelní házením
kamení a litím oleje na naše hlavy.
I kdyby zvládli zbořit zdi, stále by proti době měli celou Galbatorixovu armádu. Mnohem
důležitější než obrana města by pak byl charakter a zkušenost vojáků, kterým by Vardenové čelili.
Budou bojovat do posledního dechu? Mohli by je vyděsit? Mohli by se vzdát, kdyby na ně
zatlačili dostatečně tvrdě? Jakou přísahou a kouzlem jsou svázáni?
Vardenští špehové zjistili, že Galbatorix předal vedení nad vojáky v Uru’baenu hraběti jménem
Lord Barst. Roran o něm nikdy neslyšel, ale ta informace vyděsila Jörmundura, a muži z
Roranova pluku vyprávěli mnoho příběhů o Barstově podlosti. Hrabě byl údajně pánem pozemků
poblíž Gil’eadu, které ho vpád elfů donutil opustit. Jeho rolníci žili ve smrtelném strachu z něj,
neboť Barst měl ve zvyku řešit spory a trestat zločince nejtvrdším způsobem, a často je prostě
nechal popravit, neboť věřil, že jsou špatní. To bylo samo o sobě bezvýznamné; mnoho pánů bylo
v království proslulých svou brutalitou. Barst ovšem nebyl jen bezohledný, ale také mocný –
impozantně mocný a vychytralý. Ze všeho, co o něm Roran slyšel, mu bylo jasné, jak je to s jeho
inteligencí. Barst byl možná mizera, ale byl to chytrý mizera a Roran věděl, že by byla chyba ho
podcenit. Galbatorix by do čela svých mužů nepostavil slabocha nebo hlupáka.
Roran znovu pocítil zatrpklý vztek a rostlo v něm rozhořčení. Nenáviděl, že byl vydán na milost
těm, co uměli používat kouzla. Když přišlo na sílu a prohnanost, mohl člověk vyvážit nedostatek
jednoho přemírou druhého. Jenže neschopnost kouzlit nijak vyvážit nemohl.
Frustrován zvednul ze země oblázek a, jak ho učil Eragon, řekl: „Stenr risa.“
Kámen zůstal nehybný.
Vždycky zůstával nehybný.
Odfrkla si a pohodil oblázek k okraji cesty. Jeho žena a nenarozené dítě byli s Vardeny a on zatím
nemohl dělat nic, aby zabil Mutagha nebo Galbatorixe. Zaťal pěsti a představoval si rozbíjení
věcí. Především kostí.
Možná bychom mohli utéct. Bylo to poprvé, co ho něco takového napadlo. Věděl, že na východě
jsou pozemky, na které Galbatorixova moc nedosahuje – úrodná půda, kde žijí jen nomádi. Kdyby
ostatní vesničané odešli s ním a Katrinou, mohli by začít nový život, osvobozený od Království i
Galbatorixe. Jenže z té představy se mu dělalo zle. Musel by opustit Eragona, své muže i zemi,
kterou nazýval domovem. Ne. Nedopustím, aby se mé dítě narodilo do světa ovládaného
Galbatorixem. Je lepší zemřít než žít ve strachu.
Ovšem to stále neřešilo problém, jak dobýt Uru’baen. Dříve vždycky existovala nějaká slabina,
které mohl využít. V Carvahallu to byla neschopnost Ra’zaků pochopit, že vesničané budou
bojovat. Když bojoval s Urgalem Yarbogem, byly to jeho rohy. V Aroughs to byly městské
kanály. Ale tady, v Uru’baenu, neviděl žádnou slabinu, žádné místo, kde by mohl převrátit
protivníkovu sílu proti němu.
Kdybychom měli zásoby, počkal bych a nechal je vyhladovět. To by byla nejlepší cesta. Všechno
ostatní je šílenství. Jenže jak věděl, válka byla přehlídka šílenství.
Magie je jediná možnost, rozhodl se konečně. Magie a Safira. Kdybychom dokázali zabít
Murtagha, tak by nám přes zdi mohla pomoct také ona nebo elfové. Kysele se zamračil a zrychlil
krok. Čím dříve tábor postaví, tím lépe.
Od chůze měl rozbolavělé nohy, a pokud měl zemřít ve zbytečné bitvě, chtěl předtím
přinejmenším teplé jídlo a kvalitní spánek.
Vardenové postavili své stany asi míli od Uru’baenu, vedle malé říčky, která se vlévala do řeky
Ramr. Potom začali muži, Urgalové i trpaslíci stavět obranu, což mělo trvat do noci a pokračovat i
ráno. Po pravdě, dokud zůstávali na jednom místě, neustále vylepšovali jejich obranné valy.
Vojáci tyto práce nenáviděli, ale zaměstnávalo je to a navíc to mohlo zachránit jejich životy.
Všichni se domnívali, že ti starší přišli ze stínu Eragona, ale Roran věděl, že ve skutečnosti přišli
od Jörmundura. Starší vojáky respektoval od únosu Nasuady a odjezdu Eragona. Jörmundur
28
bojoval s Královstvím téměř celý život a rozuměl taktikám a logistice. Dobře s Roranem
vycházeli; oba byli muži oceli, ne kouzel.
„Chceš provokovat Galbatorixe?“ zavrčel Roran. „Mohl by na to odpovědět.“
„Samozřejmě,“ řekl král Orrin, tváříc se bezúhonně. „Je jen správné, že my ohlásíme naše záměry
a poskytneme mu možnost vyjednávat o míru.“
Roran na něj zíral; po chvíli se znechuceně otočil a řekl Jörmundurovi: „Nemůžeš ho přimět, aby
dostal rozum?“
Byli shromážděni v Orrinově stanu, kam je král nechal zavolat.
„Vaše výsosti,“ řekl Jörmundur, „Roran má pravdu. Bylo by nejlepší, kdybychom na kontakt s
Královstvím počkali.
„Ale oni nás vidí!“ protestoval Orrin. „Jsme utáboření přímo před jejich zdmi. Bylo by…
nezdvořilé neposlat posla s ohlášením o naší pozici. Jste oba prostí muži; nečekal bych od vás, že
to pochopíte. Královská hodnost vyžaduje určité zdvořilosti, i když jsme ve válce.“
Ronanem zamávala touha krále praštit. „Jste tak nadutý, že si myslíte, že vás Galbatorix považuje
za sově rovného? Pch! Jsme pro něj jen hmyz. On se o vaše zdvořilosti nestará. Zapomínáte, že
než sesadil Jezdce, byl Galbatorix prostý muž stejně jako my. Jeho způsoby nejsou jako vaše
způsoby. Na světě není nikdo jako on a vy ho chcete varovat? Chcete se s ním usmířit? Pch!“
Orrinova tvář se zbarvila, a odhodil pohár s vínem, které se rozlilo po koberečku na podlaze.
„Zašel jsi příliš daleko, Kladivo. Nikdo nemá právo mě takto urážet.“
„Mám právo dělat, cokoliv chci,“ zavrčel Roran. „Nejsem jeden z tvých poskoků. Nezodpovídám
se ti. Jsem svobodný muž a budu urážet kohokoliv, kdekoliv, jakkoliv – klidně i tebe. Byla by
chyba vyslat toho posla a já-„
Ozvalo se skřípění oceli, jak král Orrin vytáhl z pochvy svůj meč. Nezastihl ale Rorana
nechráněného; Roran už měl ruku na svém kladivu a když zaslechl zvuk meče, odepnul si zbraň
od opasku.
Králova čepel byla v mdlém světle ve stanu matně stříbrná. Roran viděl, kam se Orrin chystá
zaútočit, a uhnul. Potom udeřil čepel králova meče, který se prohnul, zazvonil a vypadl Orrinovi z
ruky.
Zbraň zdobená drahokamy dopadla na kobereček s rozechvělou čepelí.
„Pane,“ řekl jeden z mužů venku, „jste v pořádku?“
„Jen jsem upustil svůj štít,“ odpověděl Jörmundur. „Není třeba se znepokojovat.“
„Pane, ano pane.“
Roran zíral na krále; v Orrinově tváři vyl divoký, lovecký výraz. Aniž z něj spustil oči Roran
vrátil své kladivo za opasek. „Kontaktovat Galbatorix je hloupé a nebezpečné. Pokud se o to
pokusíš, zabiji toho, koho pošleš, dříve, než dojede k městu.“
„To by ses neodvážil!“ řekl Orrin.
„Odvážil, a taky to udělám. Nedovolím ti, abys nás všechny vystavil nebezpečí jen kvůli tvé
královské… pýše. Pokud chce Galbatorix mluvit, pak ví, kde nás hledat. Jinak ho nech být.“
Roran se vyřítil ze stanu. Venku se postavil s rukama v bok a civěl na načechrané mraky, zatímco
čekal, až se mu zklidní puls. Orrin byla jako noční mula: tvrdohlavý, příliš sebevědomý a vždy
ochotný vás praštit do břicha, když mu k tomu dáte příležitost.
A příliš pije, pomyslel si Roran.
Stál před stanem, dokud za ním nepřišel Jörmundur a než ten stačil něco říct, vyhrkl: „Je mi to
líto.“
„Mělo by.“ Jörmundur mu vlepil facku a pak z vaku zavěšeného na opasku vytáhl keramickou
dýmku a začal ji plnit tabákem, který utlačoval kloubem svého palce. „Celou tu dobu mi zabralo
přesvědčování ho, aby nevyslal posla, jen aby tě naštval.“ Odmlčel se. „Vážně bys zabil jednoho z
Orrinových poslů?“
„Neříkám plané výhružky,“ řekl Roran.
„Ne, tohle jsem si nemyslel… Tak doufejme, že k tomu nedojde.“ Jörmundur se vydal dolů cestou
mezi stany a Roran ho následoval. Jak šli, muži jim uhýbali z cesty a zdvořile skláněli hlavy.
Gestikulujíc se svou nezapálenou dýmkou Jörmundur řekl: „Přiznávám, že už jsem chtěl Orrina
29
několikrát seřvat.“ Jeho rty se zkroutily do lehkého úsměvu. „Naneštěstí rezervovanost ve mně
vždycky převládla.“
„Byl vždycky tak zarputilý?“
„Hmm? Ne, ne. V Surdě byl mnohem rozumnější.“
„Co se stalo pak?“
„Strach, řekl bych. Dělá s muži zvláštní věci.“
„Pravda.“
„Možná tě urazilo, co jsi slyšel, ale zachoval ses velmi hloupě.“
„Já vím. Převládla ve mně výbušnost.“
„A získal jsi krále za nepřítele.“
„Myslíš dalšího krále,“ pokrčil rameny.
„Nakonec můžeme být stejně všichni mrtví nebo zotročení.“
Několik dalším minut se mlčky procházeli a Jörmundur celou dobu pokuřoval z dýmky. Když se
chystali rozdělit, Roran řekl: „Až příště uvidíš Orrina...“
„Ano?“
„Možná bys mu mohl dát vědět, že jestli on nebo jeho muži ublíží Katrině, vykuchám jim střeva
přímo uprostřed táboru.“
Jörmundur sklonil bradu k hrudníku a na chvíli se zamyslel. Potom vzhlédl a přikývnul. „Myslím,
že bych mohl najít způsob, jak to udělat, Kladivo.“
„Děkuji ti.“
„Nemáš vůbec zač. Jako vždy to bylo vzácné potěšení.“
„Pane.“
Roran vyhledal Katrinu a přesvědčil ji, aby přinesla jejich večeři k severnímu valu, kde držel
hlídku kvůli případnému poslovi, kterého by mohl poslat Orrin. Jedli na plátně, které Katrina
rozprostřela přes čerstvě obdělanou půdu, a pak společně seděli, zatímco se stíny prodlužovaly a
na fialové obloze nad převisem se začaly objevovat hvězdy.
„Jsem ráda, že jsem tady,“ řekla s hlavou opřenou o jeho rameno.
„Skutečně?“
„Je to krásné a mám tě celého pro sebe.“ Sevřela jeho ruku.
Přitiskl si ji blíže k sobě, ale stín v jeho srdci zůstával. Nemohl zapomenout na nebezpečí, které
ohrožovalo ji i jejich dítě. Vědomí, že jejich největší nepřítel je pouze několik mil daleko ho
zevnitř spalovala; nechtěl nic víc, než vyskočit, běžet do Uru’baenu a zabít Galbatorixe.
Jenže to bylo nemožné, takže se usmíval a smál a skrýval svůj strach, ačkoliv věděl, že ona skrývá
ten svůj. Zatraceně, Eragone, pomyslel si, pospěš si, nebo tě budu strašit z hrobu.
30
VÁLEČNÁ PORADA
Během letu z Vroengardu do Uru’baenu nemusela Safira bojovat s bouří.Byla šťastná, že ji vítr
vál do zad a zrychlil tak její let. Eldunarí jí radila, kde najít příhodný proud vzduchu, který podle
nich foukal každý den v roce. Eldunarí jí také poskytla stálou dávku energie, takže se neunavila.
Díky tomu zahlédli město na obzoru už druhý den poté, co opustili ostrov. Dvakrát během cesty,
když slunce nejvíce zářilo, zpozoroval Eragon Eldunarí plující za Safirou. Vypadala jako jediný
temný bod, tak malý, že ho nemůže pozorovat déle než sekundu. Nejdřív si myslel, že je to snítko
prachu, ale potom si všiml, že nijak nemění vzdálenost od Safiry. A když ho viděl, bylo vždy na
stejném místě. Jak letěli, draci prostřednictvím Umarotha sdělovali Eragonovi a Safiře vodopád
vzpomínek. Bitvy vyhrané, bitvy prohrané, lásky, nenávisti, kouzla, události zažité po celé zemi,
lítost, poznání a úvahy o celém vesmíru. Draci měli tisíce let znalostí a zdálo se, že se chtějí
podělit o každý kousek. To je moc! protestoval Eragon. Je nemožné, abychom si toto všechno
zapamatovali, a ještě méně, abychom to pochopili.
Ne, řekl Umaroth. Ale můžeš si zapamatovat něco, a to může být to, co budeš potřebovat ke
zničení Galbatorixe. Ted pokračujme.
Proud informací byl nesmírný. Místy se Eragon cítil, jako by zapomínal, kým je, protože
vzpomínky draků převálcovaly jeho vlastní. Když se to stalo, odtáhl se od jejich myslí a opakoval
si své pravé jméno, dokud se znovu necítil jistý svou identitou.
Věci, které se se Safirou naučili, jej ohromily a znepokojily a často ho donutily pochybovat o tom,
v co věřil. Ale nikdy neměl čas rozebírat tolik myšlenek, protože vždy existovala nějaká další
vzpomínka, která ho zaplavila. Věděl, že by mu trvalo roky, než by začal chápat vše, co mu draci
ukazovali.
Čím víc se toho od nich naučil, tím víc si jich vážil. Ti, co žili stovky let, měli zvláštní způsob
myšlení. Ti nejstarší byli od Glaedra a Safiry tak odlišní, jako byli odlišní Safira a Glaedr od
Fanghurů v Beorských horách. Spolupráce se Staršími byla matoucí a zneklidňující. Přeskakovali
z jedné vzpomínky na druhou. Používali asociace a přirovnání, která se zdála nesmyslná, ale
Eragon věděl, že v hloubce smysl dávají. Zřídkakdy byl schopen zjistit, co se vlastně snažili říct a
starověcí draci se neuráčili představit sami sebe v termínech, kterým rozuměl.
Po chvíli si uvědomil, že se nedokázali vyjádřit žádným jiným způsobem. Během staletí se jejich
mysli změnily. Co pro něj bylo jasné a zřejmé, jim mnohdy přišlo složité, totéž platilo i obráceně.
Připadalo mu, že poslouchání jejich myšlenek muselo být jako poslouchání myšlenek boha.
Když zaznamenal tyto částečné objevy, Safira si odfrkla a řekla mu: Je tu rozdíl.
Jaký?
Na rozdíl od bohů jsme se účastnili událostí světa.
Možná se bohové rozhodli zasahovat, aniž by byli viděni.
Jak tedy můžou být dobří?
Věříš, že jsou draci lepší než bohové? zeptal se ohromeně.
Pokud jsme dost velcí, pak ano. Které stvoření je ohromnější než my? Dokonce i Galbatorix je se
svou silou závislý na nás.
A co Nïdhwalové?
Odfrkla si. My umíme plavat, ale oni neumí létat.
Nejstarší z Eldunarí, drak jménem Valdr - což znamenalo ve starověkém jazyce vládce - k nim
přímo promluvil pouze jednou. Obdrželi od něj vizi světelných paprsků, opírajících se do
písečných dun, právě jako znepokojující pocit, že vše, co se zdálo bytelné, bylo vlastně převážně
jen prázdný prostor. Pak jim Valdr ukázal hnízdo spících špačků a Eragon cítil, jak se jim v
myslích mihotají sny rychle jako mrknutí oka. Nejprve Valdr cítil opovržení, špaččí sny se zdály
malé, malicherné a bezvýznamné, ale pak se jeho nálada změnila a začal být vřelý a soucitný a
dokonce i nejmenší špačkova starost začala nabývat důležitosti, až se zdálo, že jsou rovny
starostem králů.
31
Valdr udržoval vzpomínku, jako by se chtěl ujistit, že si ji Eragon a Safira budou mezi všemi
ostatními pamatovat. Přesto si ani jeden z nich nebyl jistý, co se jim drak snažil říct. Valdr to
odmítl hlouběji vysvětlovat.
Když konečně spatřili Urû’baen, Eldunarí přestala s Eragonem a Safirou sdílet vzpomínky a
Umaroth řekl: Nyní by bylo nejlepší, kdybyste prozkoumali doupě nepřítele.
Také tak udělali, jakmile Safira klesla prudce k zemi. To, co viděli, nikoho z nich nepovzbudilo.
Ani jim nezvedlo náladu, když Glaedr řekl: Galbatorix toho hodně vybudoval od dob, co nás
odsud vyhnal. Zdi za našich dob nebývaly tak tlusté a vysoké.
K čemuž přispěl Umaroth: Ilirea nebyla tak silně opevněná ani za války mezi naším druhem a
elfy. Ten zrádce se zahrabal hluboko a nakupil do té pomyslné nory horu kamení. Řekl bych, že
odtamtud dobrovolně nevyleze. Je jako jezevec, co se stáhnul do svého brlohu a který rozkouše
nos každému, kdo se jej pokusí vykopat.
Míli jihozápadně, pod skalním výběžkem, obehnaného zdí a městem ležel tábor Vardenů. Byl
podstatně větší, než si Eragon pamatoval. Což jej zmátlo, dokud si neuvědomil, že královna
Islanzadí a její vojsko konečně spojili své síly s Vardeny. Trochu si oddechl. Galbatorix se síly
elfů obával.
Když byli se Safirou několik metrů od stanů, Eldunarí pomohla Eragonovi roztáhnout dosah jeho
mysli, dokud nebyl schopen cítit mysli mužů, trpaslíků, elfů a Urgalů shromážděných v táboře.
Jeho dotyk byl příliš jemný, aby si jej někdo všiml, pokud po něm záměrně nepátral. Jakmile
zaměřil charakteristický nápor divoké hudby, která značila Blödharmovu mysl, zaměřil se pouze
na samotného elfa.
Blödharme, řekl, to jsem já, Eragon. Formální mluva už mu po dlouhém prožívání zážitků z
dávných dob přišla přirozená.
Stínovrahu! Jsi v pořádku? Tvá mysl se zdá velice zvláštní. Je Safira s tebou? Je zraněná? Stalo
se něco Glaedrovi?
Oba dva jsou v pořádku, stejně jako já.
Pak - Blödhgramovo zmatení bylo zjevné.
Eragon ho zarazil a řekl: Nejsme daleko, prozatím jsem nás ale učinil neviditelnými. Je iluze
Safiry a mě stále viditelná pro ty dole?
Ano, Stínovrahu. Safiru jsme právě nechali kroužit míli nad stany. Občas ji schováme v pokrývce
mraků, nebo to zařídíme tak, aby to vypadalo, že jste odletěli na průzkum, ale neodvažujeme se
nechat Galbatorixe myslet si, že jste pryč dlouho. Necháme vaše obrazy teď odletět, takže se k
nám můžete znovu připojit bez podezření.
Ne. Raději počkejte a udržte kouzlo ještě chvíli.
Stínovrahu?
Nevracíme se přímo do tábora. Eragon si prohlédl zemi pod sebou. Asi dvě míle jihovýchodně je
malý kopec. Víš o něm?
Ano, vidím jej.
Přistaneme se Safirou za ním. Ať se k nám Arya, Orik, Jörmundur, Roran, královna Islanzadí a
král Orin připojí, ale ujisti se, že neopustí tábor současně. Nejlepší by bylo, kdybys je mohl
pomoci ukrýt. A ty bys měl taky přijít.
Jak si přeješ... Stínovrahu, co jsi našel vNe! Neptej se. Bylo by nebezpečné na to teď myslet. Přijď a řeknu ti to, ale nechci tady vyřvávat
odpověď, když mohou jiní poslouchat.
Chápu. Setkáme se s tebou tak rychle, jak jen to bude možné, ale možná zabere nějaký čas
správně rozvrhnout naše odchody.
Samozřejmě. Věřím, že uděláš, co je nejlepší.
Eragon ukončil jejich spojení a opřel se do sedla. Pousmál se, jak si představil Blödhgarmův
výraz poté, co se dozví o Eldunarí.
S vířením větru přistála Safira v kotlině u úpatí kopce a vylekala při tom stádo ovcí poblíž, které
se s plačtivým bečením rozprchly.
32
Jak si skládala křídla, Safira se koukala za ovcemi a řekla: Bylo by snadné je chytit, dokud mě
nemohou vidět. Olízla se.
„Ano, ale co by to bylo za sport?” zeptal se Eragon, zatímco si uvolňoval řemínky kolem nohou.
Sport ti nenaplní žaludek.
„Ne, ale ty nejsi hladová, nebo ano?” Energie z Eldunarí, ačkoliv nehmotná, potlačila její touhu
jíst.
Vypustila obrovské množství vzduchu, což vypadalo jako povzdechnutí. Ne, ani ne...
Zatímco čekali, Eragon si protáhl své bolavé údy a snědl lehký oběd z toho, co mu zbylo ze zásob.
Věděl, že se Safira rozvalila celou svojí délkou vedle něj, ačkoliv ji neviděl. Její přítomnost
dokazovala pouze stínový obrys jejího těla na slehnutých stoncích trávy jako zvláštně tvarovaná
proláklina. Nebyl si jistý proč, ale ten pohled jej pobavil.
Během jídla pozoroval upravená pole kolem kopce, sledoval, jak vítr čechrá stébla pšenice a
ječmene. Dlouhé nízké zídky z naskládaných kamenů oddělovaly jednotlivá pole. Místním
farmářům jistě trvalo několik set let, než vykopali ze země tolik kamenů. Alespoň s tím jsme v
údolí Palancar neměli problém. O chvilku později se mu vrátila jedna z dračích vzpomínek a v tu
chvíli věděl přesně, jak staré jsou ty zídky. Byly tam už od doby, kdy lidé přišli osídlit ruiny Ilirei
poté, co elfové porazili válečníky krále Palancara. Viděl je, jako by stáli před ním - řady mužů,
žen a dětí s hráběmi, jak upravují čerstvě rozoranou půdu a nosí kameny, které najdou, do míst,
kde z nich postaví zídku.
Po chvíli nechal vzpomínku vyblednout, otevřel svou mysl a rozlil proud energie kolem nich.
Poslouchal myšlenky myší v trávě, červů v zemi a ptáků, co jim létali nad hlavou. Bylo trochu
riskantní dělat něco takového, protože mohl každého ostražitého nepřátelského kouzelníka
upozornit na jejich přítomnost, ale on upřednostňoval vědět, kdo nebo, co je poblíž, aby je nikdo
nemohl napadnout nepřipravené.
Tak ucítil příchod Aryi, Blödhgarma a královny Islanzadí, a nebyl překvapen, když se k němu ze
západní strany kopce přiblížily stíny jejich kroků.
Vzduch se před ním začal vlnit a pak se před ním objevili tři elfové. Královna Islanzadí stála v
čele vznešená jako vždy. Byla oděna ve zlatém korzetu z platovaného brnění s helmou s
drahokamy na hlavě a červeno-bílým pláštěm přehozeným přes ramena. Z jejího úzkého pasu
visel dlouhý štíhlý meč. Nesla vysoké kopí s bílou čepelí v jedné ruce a štít ve tvaru březového
listu, jeho okraje byly dokonce zubaté jako list, ve druhé.
Arya na sobě měla kvalitně dělané jemné brnění. Vyměnila své obvyklé tmavé šaty za korzet,
jaký měla její matka, i když ty Aryiny byly z šedé oceli, ne zlaté. Na hlavě měla helmici zdobenou
nad jejím obočím a nosem tepanými ornamenty a párem orlích křídel, která směřovala dozadu na
její spánky. V porovnaní s Islanzadiným rouchem bylo Aryino více pochmurné, ale o to více
smrtící. Společně, matka s dcerou, působily jako spojené nože. Přičemž jedna byla vyzdobená pro
krásu a druhá přizpůsobena k boji.
Stejně jako obě ženy i Blödhgarm měl oblečené šupinaté brnění, ale jeho hlava byla bez přilby a
kromě malého nože na opasku neměl žádnou zbraň.
„Ukaž se, Eragone Stínovrahu,” řekla Islanzadí k místu, kde stál. Eragon uvolnil kouzlo, které
jeho a Safiru skrývalo a poklonil se elfské královně. Přejela po něm pohledem svých tmavých očí,
jako by byl návrh na cenu koně. Na rozdíl od dřívějška už neměl problém udržet na ní svůj
pohled.
„Zlepšil ses, Stínovrahu.”
Znovu se jí krátce poklonil. „Děkuji, Vaše Veličenstvo.” Jako vždy jím při zvuku jejího hlasu
projel záchvěv. Vypadalo to, jakoby zurčela magií a hudbou, jako by bylo každé slovo součástí
nějaké impozantní písně.
„Takový kompliment znamená hodně od ženy obdarované takovou moudrostí.”
Islanzadí se zasmála, přičemž ukázala své dlouhé zuby a kopce s poli zazvonily její radostí „A ty
si se stal velmi výřečným. Aryo neříkala si mi, že se stal takovým dobrým řečníkem!”
33
Arya se nepatrně usmála. „Stále se učí.” Pak řekla Eragonovi: „Je dobré vidět, že jsi zpátky a v
bezpečí.”
Elfové jej, Safiru a Glaedra zahrnovali množstvím otázek, ale ti tři jim odmítli odpovědět, dokud
nedorazí ostatní. Přesto si Eragon myslel, že elfové cítili něco z Eldunarí, protože si všiml, že se
občas zadívali směrem, kde srdce srdcí ležela, ačkoli vypadali, že si to neuvědomují.
Jako další se k nim připojil Orik. Přijel z jihu na chundelatém poníkovi, který byl zpocený a těžce
oddychoval.
„Ho, Eragone! Ho, Safiro!” vykřikl trpasličí král a zvedal pěst. Sklouznul dolů ze svého
vyčerpaného poníka, dupl si, sevřel Eragona v hrubém objetí a poplácal ho po zádech.
Když jeden druhého pozdravili a Orik Safiře poškrabal na čenich, díky čemuž začala vrnět,
Eragon se zeptal: „Kde jsou tvé stráže?”
Orik ukázal za svá záda. LSplétají si své vousy před jednou farmou míli západně odsud a troufám
si tvrdit, že to nikoho z nich netěší. Věřil bych každému z nich, jsou to mí soukmenovci, ale
Blödhgarm řekl, že by bylo nejlepší, kdybych přišel sám, tak jsem tedy přišel sám. Teď mi řekni,
proč ta tajemství? Co jsi objevil na Vroengardu?”
„Budeš muset počkat, až se objeví zbytek naší rady,” řekl Eragon. „Ale rád tě zase vidím.” A
poplácal Orika po rameni.
Roran přišel pěšky krátce poté a vypadal zachmuřeně a zaprášeně. Sevřel Eragonovo rameno a
uvítal ho, pak jej odstrčil stranou a řekl:
„Mohl bys zařídit, aby nás neslyšeli?” A pokýval hlavou k Orikovi a elfům. Eragonovi zabralo
pouze pár sekund, než vytvořil kouzlo, které je ochránilo před odposloucháváním. „Hotovo,” řekl.
Ve stejnou chvíli oddělil svou mysl od Glaedrovy a dalších Eldunarí, ale ne od Safiry.
Roran přikývl a zahleděl se do dálky přes pole. „Zatímco jsi byl pryč, měl jsem s králem Orinem
jistý rozhovor.”
„Rozhovor? Jak to?”
„Choval se jako blázen a já mu to řekl.”
„Chápu to tak, že nereagoval zrovna vlídně.”
„To je jasné. Pokusil se mě probodnout.
„Pokusil se co?!”
„Vyrazil jsem mu meč z ruky dřív, než se mohl rozmáchnout, ale kdybych nic neudělal, byl by mě
zabil.”
„Orrin?” Eragon měl problém představit si krále, jak dělá něco takového. „Urazil si jej hodně?”
Poprvé se Roran usmál. Krátký výraz, který rychle však zmizel za jeho vousy. „Vyděsil jsem ho,
což může být ještě horší.”
Eragon se zamračil a zaťal ruku do hrušky Brisingru. Uvědomil si, že s Roranem stáli jako
zrcadlové odrazy, oba měli v ruce jejich zbraně a oba stáli s vahou na jedné noze. „Kdo jiný o tom
ví?”
„Jörmundur, byl tam, když to Orrin řekl.”
Zamračil se, Eragon začal přecházet se a tam, jak se snažil rozhodnout, co dělat. „Načasování
nemohlo být horší.”
„Já vím.. Nebyl bych tak neomalený v rozhovoru s Orrinem, ale když se chystal poslat „královské
pozdravy” pro Galbatorixe a jiné nesmysly, nemohl jsem si pomoci. Mohl nás všechny uvrhnout
do nebezpečí. Nemohl jsem připustit, aby se to stalo. Ty bys udělal to samé.”
„Možná ano, ale dělá to věci jen více složité. Nyní jsem vůdcem Vardenů. Útok na tebe nebo na
kteréhokoli jiného bojovníka pod mým velením, je jako útok na mě. Orrin to ví a ví, že jsme
stejné krve. Mohl by mi stejně dobře hodit rukavice do tváře.”
„Byl opilý,” řekl Roran. „Nejsem si jistý, že myslel, když vytasil meč.”
Eragon viděl Aryu a Blödhgarma, jak se na ně zvědavě dívají. Přestal přecházel a obrátil se k nim
zády. „Mám strach o Katrinu,” dodal Roran. „Pokud je na mě Orrin tak naštvaný, mohl by pro mě
nebo ji poslat své muže. Ať tak, či onak, mohl by jí ublížit. Jörmundur jí poslal stráže, aby hlídaly
před stanem, ale to nestačí na její ochranu.”
Eragon zavrtěl hlavou. „Orrin se jí neodváží ublížit.”
34
„Ne? On mi nemůže ublížit, nemá dost odvahy, aby se mi postavil čelem. Takže co udělá?
Přepadení, nožem ve tmě. Zabití Katriny bude snadný způsob, jak uskutečnit jeho pomstu.”
„Pochybuji, že se Orrin uchýlí k noži ve tmě, nebo že ublíží Katrině.”
„Ani tak to nemůžeš říct s jistotou.”
Eragon se na chvíli zamyslel. „Použiji na Katrinu nějaká kouzla, abych ji ochránil a sdělím
Orrinovi, že jsem to udělal. To by ho mělo odradit od plánů, které možná má.”
Vypadalo to, jakoby z něj napětí vyprchalo. „To bych velice ocenil.”
„Tobě dám samozřejmě nové ochrany.“
„Ne, šetři si své síly. Já se o sebe umím postarat.”
Eragon trval na svém, ale Roran stále odmítal. Nakonec Eragon řekl: „Čert aby to vzal, poslouchej
mě, jdeme do bitvy proti Galbatorixovým mužům. Ty na sobě musíš mít nějakou ochranu.
Umístím na tebe ochranu, ať se ti to líbí nebo ne, takže by jsi se měl raději usmívat a děkovat mi
za ně!”
Roran se na něho zamračil, potom zavrčel a zdvihl své ruce. „Fajn. Jak chceš. Nikdy si nevěděl,
kdy je rozumné ustoupit.”
„A ty to víš?”
Smích přišel z Roranovy brady. „Myslím, že ne. Myslím, že to máme v rodině.”
„Hmm. Mezi Bromem a Gerem, nevím, kdo je více tvrdohlavější.”
„Otec,” povídal Roran
“Eh... Brom byl jaký byl. Ne, máš pravdu, byl to Gero.”
Vyměnili si úšklebky, vzpomínajíc na jejich život na farmě. Potom Roran změnil svůj postoj a
podíval se na Eragona zboku, nějak zvlástně. „Vypadáš jinak, než dříve.”
„Já?”
„Ano vypadáš. Jsi více sebejistý.”
„Možná proto, že rozumím sobě samému více, než předtím.”
Na to Roran neměl žádnou odpověď.
O půl hodiny později šli kolem nich Jormundur a král Orrin. Eragon pozdravil Orrina, slušně jako
vždy, ale Orrin mu odpověděl jen krátce a vyhnul se mu pohledem. Dokonce i ze vzdálenosti
několika stop cítil víno z jeho dechu.
Když byli všichni shromážděni před Safirou, Eragon začal. Na začátku musel každý přísahat ve
starodávném jazyce, že uchová tajemství. Potom vysvětlil pojem Eldunarí Orikovi, Roranovi,
Jormundurovi a Orrinovi a vyprávěl stručnou historii o dračích srdcí srdcích a Galbatorixovi.
Elfové vypadali znepokojeni Eragonovou ochotou diskutovat o Eldunarí před ostatními, ale ani
jeden neprotestoval, což ho potěšilo. Aspoň si získal důvěru. Orik, Roran a Jormundur reagovali s
překvapením, nevěřící a s množstvím otázek. Roran nevyjímaje získal ostrý záblesk v oku, jako
by získal informace na řadu nových nápadů, jak zabít Galbatorixe.
Po celou dobu byl Orrin nevrlý a zůstával nepřesvědčený o existenci Eldunarí. Nakonec, jediná
věc, která odstranila jeho pochybnosti, byla, když Eragon vyndal Glaedrovo srdce srdcí ze
sedlových brašen a představil jim draka.
Úcta, která je zaplavila, když spatřili Glaedra, potěšila Eragona. Dokonce i Orrin vypadal
ohromený, když se po výměně pár slov s Glaedrem otočil k Eragonovi a zeptal se: „Věděla o tom
Nasuada?”
„Ano, řekl jsem jí to při Feinsteru”
Jak Eragon očekával, toto přiznání urazilo Orrina: „Takže jste se mě znova rozhodli ignorovat.
Bez podpory mých můžu a jídla mého národa, by Vardenové neměli žádnou naději čelit
království. Jsem suverenní panovník jednoho ze čtyř krajů Alagaesie, moje vojsko tvoří pěknou
část našich sil a stále ani jeden z vás nepovažoval za vhodné, mě o tom informovat!”
Dříve, než stihl Eragon odpovědět, Orik vyskočil vpřed: „Ani mě o tom neřekli, Orrine,” zahřměl
král trpaslíků „a moji lidé pomáhali Vardenům déle, než tvoji. Neměl bys na ně útočit, Eragon a
Nasuada udělali to, co si mysleli, že je pro nás nejlepší. Nebyla to žádná neúcta.”
35
Orrin se zamračil a vypadal, jako by se chystal pokračovat v hádce, ale Glaedr tomu zabránil,
když řekl: Udělali to, co jsem po nich chtěl, králi Surdy. Eldunarí jsou největší tajemství naší rasy
a my ho nesdílíme lehce s ostatními, dokonce ani s králi.
„Tak proč jste se to rozhodli udělat nyní?” vyptával se Orrin. „Málem jsme šli do bitvy, aniž
bychom to vůbec věděli.” V odpověď začal Eragon vyprávět příběh své cesty na Vroengrad,
včetně jejich setkání s bouří na volném moři a pohled, kterému byl svědkem nad mraky. Aryu a
Blödhgarma, jak se zdálo, zaujala nejvíce tato část příběhu. Zatímco Orik byl nejvíce naštvaný.
„Barzûl, to zní jako ošklivý zážitek.” řekl. „Běhá mi mráz po zádech, jen na to myslím. Země je
vhodným místem pro trpaslíka, obloha ne.” Souhlasím, řekla Safira Orikovi, který se podezřele
mračil a otáčel pletenými konci vousů. Eragon pokračoval ve vyprávění, hovořil o tom, jak on,
Safira, Glaedr vstoupili do Pevnosti duší i když se zdržel, že bylo potřeba jejich pravá jména. A
když se konečně dostal k části, co bylo za klenbou, nastalo ohromené ticho. Eragon řekl,
„Otevřete své mysli.”
O chvíli později byl slyšet zvuk šeptajících hlasů a Eragon cítil přítomnost Umarotha a ostatních
draků skrytých kolem něj.
Elfové zavrávorali, Arya klesla na jedno koleno s rukama stisknutýma kolem hlavy, jako by byla
uzavřena. Orik vykřikl a rozhlížel se kolem s divokým pohledem, zatímco Roran, Jörmundur, a
Orrin stáli jako opaření. Královna Islanzadí poklekla, přijetím podobným jako její dcera. V jeho
mysli slyšel její rozhovor s draky, oslovujíc je mnoha jmény a vítajících je jako staré přátele.
Blödhgarm dělal to samé a po několik minut plynuly myšlenky mezi draky a shromážděním na
upatí kopce.
Duševní tok myšlenek byl tak velký, že z něj Eragon ustoupil a sedl si na jednu se Safiřiných
předních noh, zatímco čekal, než hluk ustoupí. Elfové byli zřejmě nejvíce zasaženi: Blödhgarm
zíral do vzduchu s radostí a ůdivem, zatímco Arya dále klečela. Eragon si uvědomil, že vidí řadu
slz stékat po jejích tvářích. Islanzadí zářila triumfem a od doby, co ji Eragon poznal se zdálo, že je
opravdu šťastná. Orik se otřepal a vystoupil ze svého snění. Podíval se na Eragona a řekl: „Bylo
to Morgothalovo kladivo, to dává nový směr naší věci! S jeho pomocí můžeme skutečně porazit
Galbatorixe!”
„Nemyslel si, že jsme mohli již předtím?” zeptal se Eragon mírně.
„Samozřejmě, že ano. Jen ne tak, jako nyní.”
Roran se otřepal, jako by se probudil ze snu. „Já ne....Věděl jsem, že ty a elfové budete bojovat,
co bude ve vašich silách, ale nevěřil jsem, že byste mohli vyhrát.” Setkal se s Eragonovým
pohledem. „Galbatorix porazil tolik Jezdců, ale ty si byl jen jeden a ne tak starý. Zdálo se to
nemožné.”
„Já vím”
„Teď, pro změnu...” V Roranových očích se objevil divoký pohled. „Nyní máme šanci.”
„Ano,” potvrdil Jörmundur. „Vezmi v úvahu, že teď už nebudeme mít takové starosti s
Murtaghem. Není žádný soupeř pro spojenou sílu Eragona a draků. “
Eragon poklepal na Safiřinu nohu a neodpověděl. Neměl žádné jiné nápady na toto téma. Navíc se
mu nelíbilo, že by měl přemýšlet o zabití Murtagha.
Pak se Orrin ujal slova:
„Umaroth říká, že jste už naplánovali útok. Máš v úmyslu podělit se s námi o ten plán,
Stínovrahu?
„Já bych to taky chtěla slyšet,” ozvala se jemným hlasem Islanzadí.
„I já,” připojil se Orik.
Eragon je chvíli pozoroval, a pak přikývl. „Je tvé vojsko připravené k boji?” zeptal se Islanzadí.
„Ano, to je. Dlouho jsme vyčkávali, abychom se mohli pomstít, nepotřebujeme čekat ještě déle.”
„A naše vojsko?” obrátil se Eragon na Orrina, Jörmundura a Orika.
„Mí knurlan jsou dychtiví bojovat,” prohlásil Orik.
Jörmundur se podíval na krále Orrina.
„Naši muži jsou unavení a žízniví, ale jejich vůle je pevná.
„A urgalové?”
36
„Ti také.”
„V tom případě zaútočíme.”
„Kdy?” zeptal se Orrin.
„Za úsvitu.”
Na okamžik nikdo nepromluvil. Pak Roran prolomil ticho. „Je snadné to říct, ale těžké udělat.
Jak?”
Eragon jim to vysvětlil.
Když skončil, nastalo další ticho.
Roran si sedl na bobek a začal špičkou prstu psát do hlíny. „Je to riskantní.”
„Ale troufalé,” řekl Orik. „Velmi troufalé.”
„Už nezbývají bezpečné cesty.” řekl Eragon. „Pokud se nám podaří zastihnout Galbatorixe
nepřipraveného, alespoň trochu, mohlo by to stačit k naklonění rovnováhy v náš prospěch.”
Jörmundur si promnul bradu.
„Proč nejdřív nezabijeme Murtagha? To je to, čemu nerozumím. Proč nejdřív neskončíme s ním a
s Trnem, dokud máme příležitost?
„Protože potom by Galbatorix věděl, že existuí.” odpověděl Eragon a ukázal směrem k Eldunarím.
„Ztratili bychom výhodu momentu překvapení.”
„A to dítě? zeptal se náhle Orrin. „Co ti dává jistotu, že se přizpůsobí tvému přání? Ne vždy to
udělala.”
„Tentokrát to udělá.” slíbil Eragon a předvedl tak větší důvěru, než kterou cítil.
Král nepřesvědčeně zavrčel.
„Eragone,” zasáhla Islanzadí. „To, co předpovídáš, je úžasné a příšerné zároveň. Jsi připravený to
udělat? Neptám se proto, že bych pochybovala o tvé oddanosti nebo odvaze, nýbrž protože tohle
je něco, do čeho není dobré se pouštět bez toho, abys to předtím pořádně promyslel. Takže se tě
ptám: Jsi připravený to udělat, přestože víš, jakou cenu by to mohlo stát?”
Eragon se nepostavil, ale zpevnil svůj hlas.
„To jsem. Je třeba to udělat, a ten úkol přísluší nám. Bez ohledu na to, co to bude stát, dnes už
nemůžeme ustoupit.”
Na znamení souhlasu Safira pootevřela čelisti, a pak je sklapla, jako tečku za větou.
Islanzadí obrátila obličej k nebi.
„A vy a ti co mluví, tvými ústy, taky souhlasíte, Umarothe - elda?”
„Ano, souhlasíme,” odpověděl bílý drak.
„V tom případě, kupředu,” zamumlal Roran.
37
OTÁZKA POVINNOSTI
Deset z nich, včetně Umarotha, pokračovalo v rozhovoru další hodinu. Orrina bylo potřeba více
přesvědčovat a bylo mnoho detailů, které bylo třeba rozhodnout. Věci kolem načasování, místa a
signalizace.
Eragonovi se ulevilo, když Arya řekla: „I když ty nebo Safira budete proti, tak vás zítra budeme
doprovázet.”
“Budeme tě mít rádi po boku.” odpověděl.
Islanzadí ztuhla: „A k čemu bude dobrý tento doprovod? Tvoje dovednosti jsou potřeba jinde,
Aryo. Blödhgarm a ostatní kouzelníci přiřazení k Eragonovi jsou v magii více zruční, než ty. A
stejně tak i zkušenější v boji. Pamatuj si, oni bojovali proti Křivopřísežníkům a na rozdíl od
ostatních přežili, aby ti o tom mohli vyprávět. Mnozí stařešinové naší rasy by se hlásili, aby
zaujali tvoje místo. Bylo by sobecké trvat na tom, abys jsi tam šla, když jsou tu ostatní, vhodnější
na tuto práci, kteří jsou při ruce a ochotni se jí zhostit.
„Myslím si, že není nikdo vhodnější, než je Arya.“ řekl klidným hlasem Eragon. „A není nikdo
jiný kromě Safiry, koho bych chtěl mít po svém boku.
Islanzadí se stále dívala na Aryu, když odpovídala Eragonovi: “Jsi stále ještě mladý, Stínovrahu.
Necháš své emoce, aby ti zatemnily úsudek.“
„Ne, matko.“ řekla Arya „To ty si nechala své city zatemnit úsudek.“ Pohnula se dlouhými
půvabnými kroky k Islanzadí. „Máš pravdu. Jsou tu ostatní, kteří jsou zkušenější, silnější a
moudřejší, než já. Ale byla jsem to já, kdo přenášel Safiřino vejce napříč Alagaësií. Já jsem
zachránila Eragona před Durzou. A byla jsem to já, kdo s Eragonovou pomocí zabil stína Varauga
ve Feinsteiru. Stejně jako Eragon i já jsem Stínovražedkyně a ty dobře víš, že jsem se před mnoha
roky zapřísáhla sloužit. Kdo jiný toho může tolik říct? I kdybych chtěla, nemůžu se tomu vyhnout.
To radši zemřu. Jsem připravena na tuto zkoušku, stejně jako kdokoliv z našich starších. Tomuto
jsem zasvětila život, stejně jako Eragon.
„A celý tvůj život byl krátký.“ řekla Islanzadí. Položila ruku na Aryinu tvář. „Zasvětila jsi se pro
boj proti Galbatorixovi. Po celé ty roky, od doby, co tvůj otec zemřel, ale víš málo o potěšeních,
které ti život může přinést. Po celou tu dobu, jsme spolu byly jen krátce. Jen několik nerušených
dní během století.
Jen od té doby, co jsi přivedla Eragona a Safiru do Ellesméry, jsme spolu začaly o trochu více
mluvit, jak by měla matka a dcera. Nechci tě znovu ztratit, Aryo.
„Nebyla jsem to já, kdo se rozhodl zůstat stranou.“ konstatovala Arya.
„Ne.“ řekla Islanzadí a sundala svou ruku. „Ale byla jsi to ty, kdo opustil Du Weldenvarden.“
Její výraz změkl. „Nechci se s tebou hádat. Chápu, že to bereš jako svoji povinnost. Ale prosím tě,
aspoň kvůli sobě, nedovolíš jiným, aby zaujali tvoje místo?
Arya byla chvíli ticho, dívala se do země, poté odpověděla: „Nemohu dovolit Eragonovi a Safiře
jít do bitvy, stejně jako ty nedovolíš svým vojskům, aby pochodovala do boje, aniž bys byla ty v
jejich čele. Já nemůžu… naznačovalo by to, že jsem zbabělec. Členové naší rodiny se neotočí
zády k tomu, co má být uděláno. Nechtěj po mně, abych se zahanbila.
Záře v očí Islanzadí Eragonovi nápadně připomínala slzy. „Ano.“ řekla královna. „ale bojovat s
Galbatorixem…“
„Pokud se bojíš,“ odvětila Arya vlídně, „potom pojď se mnou.“
„Nemohu. Musím zůstat se svými vojáky.“
„A já musím jít s Eragonem a Safirou. Ale slibuji ti, že nezemřu.“ Arya položila svojí ruku na její
tvář, stejně jako to královna udělala předtím. „Nezemřu.“ Řekla znovu, ale ve starověkém jazyce.
Aryino odhodlání udělalo na Eragona dojem; říci to, co ona, ve starověkém jazyce znamenalo, že
v sobě nemá kousek pochybnosti. Islanzadí se také zatvářila překvapeně a pyšně. Usmála se a
políbila Aryu na obě tváře. “Tak jdi a přijmi mé požehnání. A nepodstupuj riziko, které není
nezbytné.”
“Ani ty.” A pak se ty dvě objaly.
38
Když se rozloučily, pohlédla Islanzadí na Eragona a Safiru a řekla: “Dávejte na ni pozor, o to vás
žádám, protože ona nemá draka ani Eldunarí, která by ji chránily.”
Budeme, odpověděli Eragon se Safirou shodně ve starověkém jazyce. Teď, když zařídili, co chtěli,
rozpustili válečnou poradu a její členové začali odcházet. Z místa u Safiry, kde seděl, viděl
Eragon, jak ostatní odcházejí. Ani on, ani Safira se nepohnuli. Safira zůstane skrytá za kopcem až
do útoku, zatímco on počká do soumraku, a pak se odváží do tábora. Orik odešel jako druhý, hned
po Roranovi, ale ještě před odchodem přišel k Eragonovi a mužně ho obejmul. “Přeji si, abych
mohl jít s vámi dvěma,” řekl s vážným výrazem v očích.
“I já si přeji, abys šel,” řekl Eragon.
“Tak se uvidíme potom a připijeme si na naše vítězství sudem medoviny, jasný?”
“Tak na to už se těším”
I já, řekla Safira.
“Dobrá,” odpověděl Orik a lehce přikývl. “Ujednáno. Nedovolte Galbatorixovi, aby vás přemohl,
protože jinak by mi moje čest přikazovala, abych na něj napochodoval hned po vás.”
“Budeme opatrní,” dodal Eragon s úsměvem.
“To doufám, protože pochybuji, že bych dokázal víc, než štípnout Galbatorixe do nosu.”
To bych opravdu ráda viděla, řekla Safira.
Orik zabručel pod vousy. “Ať nad tebou bohové bdí, Eragone, i nad tebou, Safiro.”
“I nad tebou, Oriku, syne Thrifka.”
Pak Orik poplácal Eragona po rameni a odpochodoval ke keři, kde si přivázal poníka.
I když Islanzadí a Blödhgarm odešli, Arya zůstala. Byla zrovna uprostřed konverzace s
Jörmundurem a tak tomu Eragon nepřikládal význam. Když i Jörmundur odešel a ona se stále
neměla k odchodu, uvědomil si, že s ním chtěla mluvit o samotě. Když se ujistila, že všichni
ostatní odešli, podívala se na něj a na Safiru a řekla: “Stalo se vám ještě něco, když jste byli pryč,
o čem jste nechtěli mluvit před Orinem nebo Jörmundurem.... nebo mojí matkou?”
“Proč se ptáš?”
Zaváhala. “Protože... oba jste se změnili. Je to těmi Eldunarí nebo to má něco společného s tou
bouřkou?”
Eragona pobavilo, že si toho všimla. Projednal to se Safirou, a když souhlasila, řekl, “Objevili
jsme svá pravá jména.”
Arya vyvalila oči. “Opravdu? A … potěšila vás ta jména?”
Částečně ano, řekla Safira.
“Zjistili jsme svá pravá jména,” opakoval Eragon. “Viděli jsme, že země je kulatá. A během
zpátečního letu nám Umaroth a další Eldunarí ukázali spoustu svých vzpomínek.” Na jeho rtech
se objevil sarkastický úsměv. “Nemohu říct, že bychom všemu rozuměli, ale od té doby věci
vypadají tak nějak … jinak.”
“Aha” zamumlala Arya. “Myslíš si, že ty změny jsou k lepšímmu?”
“Určitě ano. Změna sama o sobě není ani k lepšímu, ani k horšímu, ale znalosti se vždycky hodí.”
“Bylo těžké zjistit svá pravá jména?”
Řekl jí, jak toho dosáhli, a také jí řekl o zvláštních tvorech, se kterými se setkali na ostrově
Vroengard, což ji nesmírně zajímalo. Jak Eragon mluvil, napadla ho jedna myšlenka, rezonovala
jeho myslí příliš silně, než aby ji mohl ignorovat. Vysvětlil ji Safiře a ona mu znovu udělila
povolení, přestože ne tak dychtivě jako předtím. Je to nutné? zeptala se.
Ano.
Tak dělej, jak myslíš, ale jen pokud bude souhlasit.
Když dopověděli příběhy z Vroengardu, podíval se Arye do očí a řekl, “Chtěla bys znát mé pravé
jméno? Rád bych ti ho řekl.”
Ta nabídka ji šokovala. “Ne! Neměl bys mi ho říkat, neměl bys ho vůbec nikomu říkat, zvlášť teď,
když jsme tak blízko ke Galbatorixovi. Mohl by ho ukrást z mojí mysli. Navíc, své pravé jméno
bys měl říci jen tomu … komu důvěřuješ ze všech nejvíc.”
“Věřím tobě.”
39
“Eragone, i když si my, elfové, sdělujeme svá pravá jména, neděláme to dříve, než po několikaleté
známosti. Ta informace, kterou jméno poskytuje, je příliš osobní, příliš intimní, než abys ji
roztruboval do širokého okolí. Neexistuje větší riziko. Když někomu sdělíš svoje pravé jméno,
vkládáš všechno, co jsi, do jejich rukou.”
“Já vím, ale už možná víckrát nebudu mít tu možnost. Tohle je jediná věc, kterou mohu dát. Chtěl
bych ji dát tobě.”
“Eragone, to co mi nabízíš, to je nejcennější věc, kterou jedna osoba může dát druhé.”
“Já vím.”
Aryou proběhlo vzrušení a pak se stáhla do sebe. Po chvíli pravila: “Ještě nikdo mi takový dar
nenabídl … jsem potěšená tvojí důvěrou, Eragone a rozumím, jak moc to pro tebe znamená, ale
ne. Musím odmítnout. Není správné, abys to udělal a není správné, abych to přijala, když zítra
můžeme být mrtví nebo zotročení. Nebezpečí není důvod, abychom dělali bláznivé věci, bez
ohledu na to, jak velké je to nebezpečí.”
Eragon sklonil hlavu. Její důvody byly rozumné a on bude respektovat její volbu. “Dobrá tedy, jak
si přeješ.” řekl.
“Děkuji, Eragone.”
Chvilku stáli mlčky a pak se Eragon zeptal:”Už jsi někomu řekla své pravé jméno?”
“Ne.”
“Ani svojí matce?”
Zkroutila ústa: “Ne.”
“Znáš své jméno?”
“Samozřejmě, proč o tom pochybuješ?”
Pokrčil rameny. “Nepochybuji, jen jsem si nebyl jistý.” Po chvilce ticha dodal: “Kdy .. jak jsi
zjistila své jméno?”
Arya se na dlouhou dobu odmlčela, až si Eragon pomyslel, že na tuhle otázku odmítá odpovědět.
Pak se zhluboka nadechla a řekla: “Bylo to několik let poté, co jsem opustila Du Weldenvarden,
když jsem si konečně zvykla na své místo mezi Vardeny a trpaslíky. Faolin a mí ostatní společníci
byli daleko a já jsem měla spoustu času pro sebe. Většinou jsem ho trávila průzkumem
Tronjheimu, chozením po vzdálených koutech města-hory, kam se ostatní nevydávali. Tronjheim
je větší, než si většina uvědomuje a je tam tolik zvláštních věcí: pokoje, lidé, zvířata, zapomenuté
artefakty.... jak jsem chodila, přemýšlela jsem a dozvěděla jsem se o sobě víc, než kdykoliv
předtím. Jednoho dne jsem objevila pokoje vysoko v Tronjheimu - pochybuji, že bych ho znovu
našla i kdybych se sebevíc snažila. Paprsek slunečního světla vtékal do toho pokoje, přestože měl
pevný strop. Uprostřed pokoje byl podstavec a na podstavci rostla jediná květina. Nevím, co to
bylo za druh; nikdy jsem nic takového neviděla, předtím ani potom. Okvětní lístky byly
purpurové, ale střed květu byl jako kapka krve. Na stonku byly trny, květina vydávala
nejlíbeznější vůni a zdálo se, že jemně brouká svoji vlastní melodii. Byla to nejúžasnější a
nejméně pravděpodobná věc, kterou jsem mohla najít. Zůstala jsem v tom pokoji, zírala na
květinu a tehdy a tam jsem nakonec dokázala složit správná slova a vyjádřit, kdo jsem byla a kdo
jsem.”
“Někdy bych rád viděl takovou květinu.”
“Možná uvidíš.” Arya kývla pohledem směrem k táboru Vardenů. “Měla bych jít. Ještě mám
hodně práce.”
Přikývl. “Tak se uvidíme zítra.”
“Zítra.” Arya se vydala směrem k táboru. Po pár krocích se zastavila a otočila. “Jsem ráda, že si tě
Safira vybrala za svého jezdce, Eragone. A jsem pyšná, že jsem mohla bojovat po tvém boku.
Dospěl si mnohem dál, než se kdokoliv z nás odvažoval doufat. Pamatuj na to zítra, ať se stane
cokoliv.”
Pak se dala znovu do kroku a brzy se ztratila za hranou kopce. Zůstali sami se Safirou a Eldunarí.
40
NOČNÍ OHEŇ
Když padla tma, Eragon se schoval pomocí kouzla. Potom Safiru poškrabal na čumáku a vydal se
pěšky do tábora Vardenů.
Buď opatrný, řekla.
Díky tomu, že byl neviditelný, bylo snadné proklouznout kolem bojovníků, kteří hlídali po
obvodu tábora. Dokud bude tichý a dokud muži nezahlédnou jeho stopy nebo stín, bude se moci
volně pohybovat.
Prodíral se cestou mezi plátěnými stany, až našel stan Rorana a Katriny. Zaklepal klouby ruky na
hlavní sloup a Roran vystrčil hlavu.
"Kde jsi?" zašeptal Roran. "Honem dovnitř!"
Eragon uvolnil tok magie a odhalil se. Roran sebou trhl, pak ho chytil za ruku a vtáhl do tmavého
vnitřku stanu.
"Vítej, Eragone," řekla Katrina, postavila se z malé dětské postýlky, kde seděla.
"Katrino."
"Ráda tě zase vidím." Rychle se objali.
"Bude to trvat dlouho?" Zeptal se Roran.
Eragon zavrtěl hlavou. "Nemělo by." Dřepnul si na paty a chvíli se zamyslel. Pak začal tiše zpívat
ve starověkém jazyce. Nejdříve umístil kouzla kolem Katriny, aby ji chránil proti všem, kteří by jí
mohli ublížit. Dělal rozsáhlejší kouzla, než si původně plánoval, ve snaze zajistit, aby ona i její
nenarozené dítě mohli uniknout Galbatorixově síle, kdyby se něco stalo s ním nebo s Roranem.
"Toto kouzlo vás bude chránit proti určitému počtu útoků," řekl jí. "Nedokážu říct, kolik přesně,
protože záleží na síle úderů a kouzel. Udělal jsem ještě několik dalších obraných kouzel. Pokud
budete v nebezpečí, řekni dvakrát za sebou slovo frethya a ztratíte se z dohledu.
"Frethya," zamumlala.
"Přesně tak. Nicméně, neschová vás to úplně. Zvuky, které budete vydávat, mohou ostatní slyšet a
vaše stopy budou stále vidět. Bez ohledu na to, co se stane, nechoďte do vody nebo bude vaše
pozice hned jasná. Kouzlo z tebe bude čerpat energii, což znamená, že budeš unavená mnohem
rychleji, než obvykle a nedoporučoval bych spát, dokud je kouzlo aktivní. Možná by ses už nikdy
neprobudila. Chceš-li ukončit kouzlo, prostě řekni frethya letta."
"Frethya letta."
"Dobře."
Pak Eragon obrátil svou pozornost k Roranovi. Strávil delší dobu umísťováním obran kolem
svého bratrance, protože bylo zřejmé, že Roran bude čelit většímu počtu hrozeb. Poskytl mu
kouzla s větším množstvím energie, než by Roran kdy schválil, ale Eragonovi to bylo jedno.
Nemohl snést pomyšlení, že porazí Galbatorixe a pak zjistí, že Roran zemřel během bitvy.
Poté řekl: "Teď jsem udělal něco jiného. Něco, na co jsem myslel už dávno. Kromě obvyklých
opatření jsem ti dal něco, co bude vycházet přímo z tvojí vlastní síly. Dokud zůstaneš naživu,
bude tě to chránit před nebezpečím. Ale," zvedl prst, "aktivuje se pouze jednou, když budou
ostatní kouzla vyčerpaná. Budou-li na ně nároky příliš velké, upadneš do bezvědomí a pak
zemřeš."
"Takže ve snaze mě zachránit, mě mohou zabít? "zeptal se Roran.
Eragon přikývl. "Když nedovolíš, aby na tebe někdo další shodil zeď, budeš v pořádku. Je to
riziko, ale myslím si, že pokud tě díky tomu neušlapou koně nebo pokud to od tebe odvrátí šípy,
stojí to za to. Také jsem ti dal stejné kouzlo, jako Katrině. Jediné, co musíš udělat, je říct dvakrát
frethya a frethya letta, staneš se neviditelným a se zase hned objevíš." Pokrčil rameny. "Možná
zjistíš, že to bude během bitvy užitečné."
Roran se šibalsky zasmál. "To ano."
"Jen se ujistěte, že si vás elfové nespletou s nějakým z Galbatorixových kouzelníků."
41
Jakmile se Eragon postavil na nohy, Katrina si stoupla taky. Překvapila ho, když uchopila jeho
ruku a zatlačila mu s ní na její hruď. "Děkuji ti Eragone," řekla tiše. "Jsi dobrý člověk."
Zrudl v rozpacích. " To nic není."
"Opatruj se zítra. Znamenáš pro oba hodně a já očekávám, že budeš našemu dítěti milujícím
strýčkem. Budu naštvaná, pokud se necháš zabít."
Zasmál se. "Neboj se. Safira mi nedovolí udělat žádnou hloupost."
"Dobře." Políbila ho na obě tváře a potom ho pustila. "Sbohem, Eragone."
"Sbohem, Katrino."
Roran ho doprovodil ven. Ukázal směrem ke stanu a řekl: "Děkuji."
"Jsem rád, že jsem mohl pomoci."
Uchopili si navzájem předloktí a objali se. Roran řekl: "Štěstí s tebou."
Eragonovi trvalo dlouho, než se nadechl. "Štěstí s tebou." Zesílil sevření na Roranově ruce a poté
jen neochotně ustoupil, protože věděl, že už se možná nikdy nesetkají. "Když se Safira a já
nevrátíme," řekl "Dohlídneš na to, abychom byli pohřbeni doma? Nechtěl bych, aby naše kosti
zůstali ležet tady."
Roran zvedl obočí. "Safiru by bylo obtížné tahat celou cestu zpátky."
"Elfové by pomohli, jsem si jistý."
"Tak ano, slibuji. Je tu ještě něco, co bych mohl udělat?"
"Na vrcholu holého kopce," řekl Eragon, měl na mysli úpatí blízko jejich farmy. Holý vrcholek
kopce mu vždycky připadal jako vynikající místo posledního odpočinku. Něco, o čem vedli
dlouhé diskuze, když byli mladší.
Roran přikývl. "A když se já nevrátím- "
"Uděláme totéž pro tebe."
"To není to, na co jsem se chtěl zeptat. Pokud se nevrátím... postaráš se o Katrinu ?"
"Samozřejmě. Víš, že ano. "
"Ano, ale musel jsem se ujistit." Hleděli na sebe další minutu. Nakonec Roran řekl: "Budeme tě
zítra čekat na večeři."
"Budu tam."
Roran pak zalezl zpátky do stanu a Eragon zůstal stát sám ve tmě.
Podíval se na hvězdy a pocítil dotek smutku, jako by už ztratil někoho blízkého.
Po několika okamžicích, se pomalu vnořil do stínu, spoléhaje na to, že ho temnota znovu ukryje.
Prohledal celý tábor, až našel stan Horsta a Elain, který sdíleli s jejich holčičkou, Hope. Oba byli
stále vzhůru kvůli plačícímu nemluvněti.
"Eragone!" Zvolal Horst polohlasně, když o sobě dal Eragon vědět. "Pojď dál! Pojď sem! Neviděl
jsem tě od Dras-Leony! Jak se máš?"
Eragon strávil větší část hodiny povídáním si s nimi – neřekl jim o Eldunarí, ale pověděl jim o své
cestě na Vroengard – a když Hope konečně usnula, rozloučil se a vrátil do noci.
Dalšího vyhledal Jeoda, kterého našel při čtení za světla svíčky, zatímco jeho žena Helen spala.
Když Eragon zaklepal a strčil hlavu do stanu, muž se zjizvenou a hubenou tváří odložil rukopis a
vyšel ze stanu za Eragonem.
Jeod měl mnoho otázek, a i když je Eragon všechny nemohl zodpovědět, pověděl mu toho dost,
aby Jeod mohl uhodnout, co všechno se stalo.
Jeod mu položil ruku na rameno. "Nezávidím ti úkol, který je před tebou. Brom by byl hrdý na
tvou odvahu."
"To doufám."
"Jsem si tím jist … Kdybychom se už neviděli, měl bys něco vědět: Sepsal jsem malý soupis
tvých zkušeností a událostí, které k nim vedly – hlavně moje dobrodružství s Bromem s nalezením
Safiřina vejce." Eragon na něj vrhl pohled plný překvapení. "Možná už nebudu mít příležitost to
dokončit, ale myslel jsem, že by to mohlo být užitečné a mohlo by to vhodně doplnit Heslantovu
práci v Domia abr Wyrda."
Eragon se zasmál. "Myslím, že to bude velký doplněk. Nicméně pokud budeme zítra oba naživu a
budeme volní, jsou tu některé věci, které bych vám měl říci. Věci, které udělají váš soupis
42
kompletnější a taky mnohem zajímavější."
"Počítám s tebou."
Eragon bloudil táborem další hodinu. Zastavil se u každého ohně, kde stále seděli a byli vzhůru
muži, trpaslíci a Urgalové. Promluvil krátce s každým z bojovníků, se kterými se setkal. Ptal se,
jestli je s nimi spravedlivě zacházeno, vyjádřil lítost nad jejich skrovnými příděly a bolavýma
nohama a občas si s nimi vyměnil nějakou tu vtipnou poznámku. Snažil se tím ukázat, že patří
mezi ně. Chtěl svým bojovníkům zvednout náladu, posílit jejich odhodlání a rozšířit pocit
optimismu v celé armádě. Urgalové, jak zjistil, byli v nejlepší náladě. Zdálo se, že mají radost z
nadcházející bitvy a z příležitosti ke slávě, kterou bitva přinese.
On měl jiný záměr: šířit nepravdivé informace. Kdykoliv se ho někdo zeptal na útok na Urû'baen,
naznačil, že on se Safirou budou uprostřed vojska obléhat severozápadní část městských hradeb.
Doufal, že mu tuto lež Galbatorixovi špehové donesou dříve, než Galbatorixe následující ráno
vzbudí poplach.
Jak se díval do tváří těch, kteří mu naslouchali, nemohl si pomoci, aby nepřemýšlel, kteří z nich
jsou Galbatorixovi špehové, pokud tam nějací byli. Tato myšlenka mu byla hodně nepříjemná a
zjistil, že nevědomky poslouchal kroky za sebou, když chodil od jednoho ohně k druhému.
Konečně, když už byl přesvědčen, že mluvil s dostatkem bojovníků, aby se informace dostali až
ke Galbatorixovi, zanechal toho a zamířil do stanu, který byl postavený stranou od ostatních. Na
jižním okraji tábora.
Zaklepal: jednou, dvakrát, třikrát. Žádná odezva, takže zaklepal znovu, tentokrát hlasitěji a déle.
O chvíli později uslyšel ospalé zasténání a šelest hýbající se přikrývky. Trpělivě čekal, až malá
ruka odhrnula vchodovou plentu stanu a čarodějné dítě Elva vyšlo ven. Měla na sobě černé šaty,
které pro ni byly příliš velké a díky slabému světlu, vycházejícímu z pochodně několik metrů od
nich, mohl vidět její zamračený, ostrý a malý obličej.
"Co chceš, Eragone?" zeptala se.
"Copak to nevíš?"
Její výraz se prohloubil. "Ne, nevím. Doufám, že chceš něco důležitého, když mě z ničeho nic
vzbudíš uprostřed noci. To by mohl udělat jen idiot. Co je? Neměla jsem skoro žádný čas si
odpočinout, tak doufám, že je to důležité."
"To je."
Mluvil bez přerušení po dobu několika minut. Popisoval jeho plán a pak řekl, "Bez tebe, to
nepůjde. Ty jsi ta, na které to všechno stojí."
Zasmála se ošklivým smíchem. "Taková ironie. Mocný bojovník, který je odkázán jen na dítě, aby
mu pomohlo zabít toho, koho nemůže."
"Pomůžeš mi?"
Dívka se podívala dolů a zašoupala svýma bosýma nohama.
"Jestliže to uděláš, všechno," pokynul směrem k táboru a městu za ním "můžeš s tím skončit
mnohem dříve, a pak nebudeš muset tohle všechno snášet –"
"Pomůžu ti." Dupla a podívala se na něj. "Nemusíš mě podplácet. Chtěla jsem i tak pomoct.
Nenechám Galbatorixe zničit Vardeny jen proto, že tě nemám ráda. Nejsi tak důležitý, Eragone.
Kromě toho jsem to slíbila Nasuadě a hodlám to dodržet." Vztyčila hlavu. "Je tu něco, co jsi mi
neřekl. Máš strach z toho, že by to Galbatorix mohl zjistit ještě před naším útokem. Něco o –"
Zvuky řinčení řetězů ji přerušily.
Na okamžik byl Eragon zmatený. Pak si uvědomil, že zvuk vycházel z města.
Položil ruku na svůj meč. "Připrav se," řekl Elvě. "Možná budeme muset vyrazit rovnou."
Dívka se bez odmlouvání otočila a zmizela uvnitř stanu. Eragon vyhledal Safiru svou myslí. Slyšíš
to?
Ano.
Jestli budeme muset vyrazit, potkáme se u cesty.
Řinčení trvalo ještě chvíli, pak se ozvala rána následovaná hlubokým tichem. Eragon natahoval
uši, ale neslyšel už nic dalšího. Napadlo ho použít kouzlo, aby zvýšil citlivost svých uší, když se
ozvalo tlumené buch, doprovázené sérií ostrého klepání.
43
Pak znovu...
A ještě jednou...
Eragonovi přeběhl mráz po zádech. Ten zvuk znamenal jen jedno, byl to zvuk draka,
procházejícího se po kamenech. Jak musel být obrovský, aby bylo jeho kroky slyšet na míle
daleko?!
Šruikan, napadlo ho a strachy se mu sevřel žaludek.
Celý tábor byl vzhůru, rohy zněly na poplach, muži, trpaslíci i Urgalové rozsvěcovali pochodně,
jak se armáda řadila. Eragon zahlédl koutkem oka Elvu, když vyběhla ze stanu následovaná
Gretou, starou ženou, která jí byla opatrovatelkou. Dívka si oblékla krátkou červenou tuniku, přes
kterou si navlékla kroužkovou košili přesně své velikosti.
Kroky v Uru’baenu utichly. Tělo obrovského draka zastínilo většinu luceren a strážních světel ve
městě. Jak je asi velký? uvažoval Eragon ohromeně. Určitě větší, než byl Glaedr. Tak velký, jako
Belgabad? Eragon nebyl schopen to odhadnout. Teď ještě ne.
Pak se drak vyškrábal nad město a se zvukem stovek vzdouvajících se plachet roztáhl svá černá
křídla. Když jimi zamával, vzduch se zachvěl jako úderem hromu a po celém kraji začali výt psi a
kokrhat kohouti. Eragon se bezmyšlenkovitě přikrčil, jako když se myška schovává před orlem.
Elva si popotáhla lem své tuniky. “Měli bychom jít” prohlásila.
“Počkej,” odpověděl Eragon. “Ještě ne.”
Celé shluky hvězd jim mizely z dohledu, jak Shruikan kroužil po obloze a stoupal stále výš a výš.
Eragon se snažil odhadnout velikost draka podle obrysu, ale noc byla příliš tmavá a bylo nemožné
odhadnout vzdálenost. I když Eragon neznal přesné rozměry draka, jednoznačně mu připadal
obrovský. Vzhledem k tomu, že mu bylo teprve jedno století, měl by být mnohem menší, ale
Galbatorix zřejmě uspíšil jeho růst, stejně jako to zařídil s Trnem. Eragon sledoval stín a celou
myslí doufal, že Galbatorix na drakovi nesedí a nebo, pokud sedí, že se nezabývá zkoumáním
myslí pod sebou. Kdyby to udělal, objevil by "Eldunarí," vydechla Elva. "To je to, co skrýváš!" Dívčina chůva se zmateně zamračila a hned se
chtěla na něco zeptat.
"Tiše!" zavrčel Eragon. Elva otevřela ústa a on jí rychle přitiskl ruku na pusu, aby ji umlčel. "Ne
tady, ne teď," varoval. Přikývla a sundala si jeho ruku.
Právě v tu chvíli se obloukem překlenul po obloze pruh ohně stejně široký jako řeka Anora.
Šruikan prudce vystrčil hlavu a vytryskl příval oslepujících plamenů nad tábor a okolní pole. Noc
byla plná různých zvuků, jako když burácí vodopád. Teplo bodalo Eragona do tváře. Poté se
plameny vypařily jako mlha na slunci. Zanechaly za sebou pulzující, oslňující obraz a kouřící
sirný zápach.
Obrovský drak se otočil a zamával křídly ještě jednou, opět se vzduch otřásl. Jeho černá, beztvará
silueta klouzala po obloze zpět dolů k městu a drak se usadil mezi budovami. Následovaly kroky,
hřmění řetězů a nakonec ozvěna puknutí, když zavřená brána zapraskala.
Eragon vydechnul a polkl. Jeho hrdlo bylo vysušené. Srdce mu bušilo tak tvrdě, až ho to bolelo.
Musíme bojovat…že? pomyslel si. Všechny jeho staré obavy se vrátily zpátky.
"Proč už nezaútočil?" zeptala se Elva slabým ustrašeným hlasem.
"Chtěl nás vystrašit." Eragon se zamračil. "Nebo odvést naši pozornost." Hledal prostřednictvím
mysli mezi Vardeny, až našel Jörmundurda. Pak dal bojovníkům pokyny zkontrolovat všechny
hlídky, zda jsou stále na svých místech a zdvojnásobil stráž po zbytek noci. Elvě řekl, "Byla jsi
schopná něco od Šruikana cítit?"
Dívka se otřásla. "Bolesti. Velké bolesti. A taky hněv. Kdyby mohl, zabil by každé stvoření, spálil
by všechny rostliny, dokud by žádná nezbyla. On se úplně zbláznil."
"Není žádný způsob, jak to změnit?"
"Žádný. Tím nejvlídnějším, co by se dalo udělat je propustit ho z jeho utrpení."
Eragon z toho byl smutný. Vždy doufal, že by mohl být schopen Šruikana před Galbatorixem
zachránit. Tlumeně řekl, "Už bychom měli jít. Jsi připravená?"
Elva vysvětlila svojí chůvě, že musí odejít. Nesla to špatně, ale Elva ji rychle utišila, aby si
nedělala starosti. Dívčí moc vidět do ostatních srdcí nikdy nepřestala Eragona ohromovat a stejně
44
tak ho to nepřestalo trápit.
Jakmile Greta souhlasila, Eragon skryl Elvu i sebe magií. Poté se společně vydali směrem ke
kopci, kde už na ně čekala Safira.
45
PŘES ZEĎ A DO JÁMY LVOVÉ
„Musíš to dělat?” zeptala se Elva.
Eragon strnul uprostřed kontroly přezek na nohy, na Safiřině sedle, a pohlédl na
dívku, která se zkříženýma nohama seděla na trávě a pohrávala si s články své
drátěné košile.
„Co myslíš?” zeptal se.
Špičatým malým nehtem ukazováčku si poklepala na rty. „Koušeš se do tváře.
Rozptyluje mě to.” Po chvilce zaváhání dodala: „A je to nechutné.”
S překvapením si uvědomil, že si rozkousal vnitřní povrch pravé tváře, až byla
pokryta několika krvavými boláky. „Omlouvám se,” řekl a vyléčil se rychlým
kouzlem.
Nejhlubší část noci strávil meditací. Nepřemýšlel nad tím, co mělo přijít nebo co se
stalo, ale pouze nad tím, co je teď. Dotek chladného větru na jeho kůži, pocit pevné
země pod nohama, klidný proud jeho dechu a pomalý tlukot jeho srdce, které
odbíjelo poslední okamžiky jeho života.
Už vyšla ranní hvězda Aiedail na východě - posel prvních paprsků svítání - a nastal
čas připravit se na bitvu. Zkontroloval každý centimetr svého vybavení, utáhl
popruhy na sedle, až bylo pro Safiru absolutně pohodlné. Vyprázdnil sedlové brašny
a nechal si pouze truhlu s Glaedrovým Eldunarí a přikrývku jako vycpávku. Alespoň
pětkrát připnul a znovu odepnul pás, na kterém měl meč.
Když zkontroloval popruhy na sedle, seskočil ze Safiry. „Vstávej,” řekl. Elva se na něj
zhnuseně podívala, ale udělala, o co ji žádal. Rukama si oklepala trávu, která jí ulpěla
na tunice. Rychlými pohyby, jí zatáhl za kroužkovou košili na obou ramenou, aby se
ujistil, že jí přesně padne. „Kdo ti ji vyrobil?”
„Dvojice okouzlujících trpasličích bratří Umar a Ulmar.” Usmála se a ve tvářích se jí
udělaly ďolíčky. „Nevěřili, že bych ji mohla potřebovat, ale umím být velmi
přesvědčivá.”
To rozhodně je, tím jsem si jistá, řekla Safira Eragonovi. Musel potlačit smích. Dívka
strávila značnou část noci rozhovory s draky a dokonale je okouzlila. Eragon poznal,
že se jí také báli - dokonce i ti nejstarší, jako Valdr - neboť proti její moci, se nemohli
bránit. Nikdo to nedokázal.
„A dali ti Umar a Ulmar také meč, kterým bys mohla bojovat?” zeptal se.
Elva se zamračila: „K čemu by mi byl?”
Chvíli na ni zíral, pak vytáhl svůj starý lovecký nůž, který používal na krájení jídla a
nechal jí, ať si ho přiváže kolem pasu dlouhou koženou šňůrkou. „Pro všechny
případy,” řekl, když protestovala. „Tak a teď nahoru.”
Poslušně mu vyšplhala na záda a rukama se ho chytla kolem krku. Takhle ji nesl až
pod kopec, což pro ně pro oba bylo velmi nepohodlné, ale ona by s ním na zemi
nedokázala udržet krok. Opatrně vyšplhal po Safiřině boku až na vrchol jejích
ramen. Přitáhl se k jednomu ostnu, který jí rostl z krku a přetočil se, aby se Elva
mohla sama vytáhnout do sedla. Ucítil, jak z něj spadla dívčina tíha a pak se Eragon
vrátil zpátky na zem. Hodil jí svůj štít a pak skočil dopředu s rozpaženýma rukama,
kdyby jí tíha štítu stáhla ze sedla.
„Máš ho?” zeptal se.
46
„Ano,” odpověděla a položila si štít do klína. Mávla na Eragona jednou rukou,
odhánějíc ho: „Běž už.”
Eragon utíkal na vrchol kopce s jednou rukou na hrušce Brisingru, aby se mu meč
nemotal mezi nohama. Na kopci si klekl na jedno koleno a snažil se být co nejníže u
země. Za ním vylezla Safira po úbočí a přitiskla se k zemi. Hlavu protáhla trávou, až
byla těsně vedle něj a viděla, co viděl on.
Silný proud lidí, trpaslíků, elfů, Urgalů a kočkodlaků, se valil z tábora Vardenů. V
plochém šedém světle brzkého úsvitu bylo těžké rozeznat jednotlivé postavy, když
nenesly žádná světla. Proud pochodoval přes svažitá pole k Uru’baenu, a když byli
vojáci asi jeden a půl míle před městem, rozdělili se do tří linií. Jedna se postavila k
přední bráně, druhá se stočila k jihovýchodní části městské zdi a jedna mašírovala
rovnou k severozápadní části zdi.
Eragon navrhl, aby se Safirou přidali k té poslední skupině.
Válečníci si zabalili podrážky a zbraně do hadrů a mluvili jen šeptem. Přesto Eragon
sem tam uslyšel hýkání osla, řehtání koně a několik psů začalo štěkat, když uviděli
ten průvod. Vojáci rozmístění na hradbách si všimnou pohybu velmi brzy,
pravděpodobně jakmile začnou bojovníci přemisťovat katapulty, kuše a obléhací
věže, které Vardenové postavili a umístili v oblastech s výhledem na město.
Na Eragona udělalo dojem, že se lidé, trpaslíci a Urgalové byli ochotni účastnit boje
boje poté, co viděli Šruikana. Musejí v nás mít velkou důvěru, řekl Safiře. Byla to velká
zodpovědnost a byl si dobře vědom toho, že pokud by neuspěli, mnozí z těchto
bojovníků nepřežijí.
Ano, ale pokud Šruikan znovu vyletí, rozutečou se všemi směry, jako vyděšené myši. Proto by
bylo lepší, kdybychom nepřipustili, aby se to stalo. V Urû’baenu zazněl roh a pak další a
další a po celém městě se začaly rozsvěcet lucerny a pochodně.
„Jdeme na to,” zamumlal Eragon se zrychlujícím se tepem. Když viděli, že už byl
vyhlášen poplach, zanechali všeho snažení o utajení. Na východě vyrazila skupina
elfů na koních směrem do kopce, který se zdvíhal za městem, se záměrem vyjet do
svahu a zaútočit na zeď podél skalního převisu, visícím nad Urû’baenem. V centru
převážně prázdného tábora Vardenů Eragon viděl něco, co se zdálo být zářivou
siluetou Safiry. Na této iluzi seděla osamocená postava - která, jak věděl, dokonale
kopírovala jeho rysy - držící meč a štít. Safiřin dvojník zvedl hlavu a roztáhl křídla,
vzlétl a zařval.
Vykonali dobrou práci, že? řekl Safiře.
Elfové, na rozdíl od některých lidí, chápou, jak má drak vypadat a jak by se měl chovat.
Safiřina dvojnice přistála hned vedle nejsevernější skupiny válečníků, přestože
Eragon si všiml, že elfové si udržovali určitou vzdálenost od lidí a trpaslíků, aby
nemohli přijít a dotknout se jí, neboť by zjistili, že je asi tak nehmotná, jako duha.
Nebe zesvětlalo a Vardenové a jejich spojenci se shromáždili v řádných formacích u
každé ze tří zdí. Uvnitř města pokračovali Galbatorixovi vojáci v přípravách na útok,
ale bylo zřejmé - když běželi na cimbuří - že propadají panice. Nicméně Eragon
věděl, že jejich zmatení nebude trvat dlouho.
Teď, pomyslel si. Teď! Nečekejte déle. Přejel pohledem po budovách a hledal sebemenší
kousek červené, ale nikde se nepotkala s jeho pohledem. Kde jsi? Čert aby to vzal. Ukaž
se!
Zazněly další tři rohy, tentokrát u Vardenů. Velké výkřiky a nářky se ozývaly z
armády, a pak válečné stroje Vardenů vypustily střely na město, lukostřelci vystřelili
47
své šípy a řady bojovníků se obrátily směrem ke zdánlivě neprostupným zdem.
Kameny, oštěpy a šípy se pomalým obloukem pohybovaly směrem k městu. Žádná
ze střel nezasáhla vnější zdi, proto bylo zbytečné zkoušet to znovu. Namísto toho
namířili další střely nad zeď a za ni. Některé z kamenů se roztříštily o Uru’baen,
úlomky podobné dýkám odletovaly všemi směry. Jiné kameny prorazily budovy a
poskakovaly po ulicích jako obrovské kuličky.
Eragon si představil, jak hrozné musí být, vzbudit se uprostřed zmatku, když z nebe
padají kusy kamene. Pak jeho pozornost upoutalo něco jiného. Safiřina dvojnice
proletěla nad utíkajícími válečníky. Třikrát máchla křídly, vyšplhala na městskou
zeď a zahalila plamenem celé cimbuří. Její plamen se Eragonovi zdál poněkud
jasnější, než obvykle. Oheň byl skutečný, vykouzlený elfy poblíž severní zdi, těmi
elfy, kteří vytvořili a udržovali celou iluzi o Safiře.
Safiřina dvojnice se snesla přes stejný úsek zdi, aby vyčistila cestu od vojáků. Jakmile
byla cesta volná, zvedla se ze země před hradbami skupina dvaceti elfů a přenesla se
na vrchol jedné strážní věže, aby mohli kontrolovat Safiřinu dvojnici, jak se
pohybovala hlouběji do Uru'baenu.
Pokud se Murtagh a Trn brzy neukáží, budou se divit, proč nenapadáme další části zdi, řekl
Safiře.
Budou si myslet, že jsme tu na obranu vojáků, kteří se snaží prolomit tuto část zdi. Dej jim
čas.
Na jiných částech zdí, stříleli vojáci šípy a oštěpy na armádu pod sebou, kde se
Vardenové po desítkách káceli.
Tato úmrtí byla nevyhnutelná, ale Eragon litoval každého z nich. Útok bojovníků byl
jen rozptýlením, měli jen malou šanci skutečně překonat obrany města.
Mezitím se přibližovaly blíže obléhací věže a lety šípů končily mezi horními patry a
muži na cimbuří.
Přízrak - Safira se otočila nad městem a zapálila několik budov. Když to udělala,
hejno šípu vystřelilo od lukostřelců umístěných na blízké střeše. Safira se odchýlila
od kurzu, aby se vyhnula šípům a jakoby náhodou narazila do jedné z šesti elfských
zelených věží, rozmístěných po celém Uru’baenu.
Srážka vypadala naprosto opravdově. Eragon sebou soucitně trhnul, když viděl, jak
se levé křídlo draka rozbilo o věž - praskání kostí, jako stébla trávy. Safira řvala a
mlátila sebou, když klesala ve spirále dolu do ulic. Budovy ji skryly, ale její řev byl
slyšet na míle daleko, její plamenný dech olizoval stěny domů a zapálil spodní stranu
kamenného převisu nad městem.
Nikdy bych nebyla tak neohrabaná, povzdechla Safira.
Já vím.
Minuta uplynula. Napětí v Eragonovi se zvýšilo na téměř nesnesitelnou úroveň.
„Kde jsou?” zavrčel a sevřel pěst. S každou další vteřinou se zdálo více
pravděpodobné, že vojáci zjistí, že drak, kterého si mysleli, že sestřelili, vlastně
neexistuje. Safira je viděla první. Tady, řekla a ukázal mu směr svojí myslí.
Jako rubínová čepel, se Trn vrhl ven z otevřené skrýše v převisu. Padal přímo dolů
několik set metrů, pak roztáhl svá křídla a snesl se bezpečnou rychlostí blízko místa,
kde přízrak Safira a přízrak Eragon padli.
48
Eragon si myslel, že si všiml Murtagha na červeném drakovi, ale vzdálenost byla
příliš velká, aby si byl jistý. Budou muset doufat, že to byl Murtagh, protože kdyby
to byl Galbatorix, jejich plán by byl téměř jistě odsouzen k zániku a neúspěchu.
V kamenech musí být tunel, řekl Safiře.
Ještě více dračího ohně plálo z prostoru mezi budovami, pak zjevení Safiry vyskočilo
nad střechy a jako pták se zraněným křídlem se vznášela, než klesla zpět k zemi. Trn
ji následoval.
Eragon se nemohl dočkat, až uvidí více.
Otočil se, vyhoupl se po Safiřině krku a vrhl se do sedla za Elvu. Vklouznout do
popruhů a přitáhnout dva řemínky na každé straně, mu trvalo jen pár vteřin. Zbytek
nechal volný, pak by ho jen zpomalovaly. Horní pás držel i Elvininy nohy.
Začal rychle zpívat, aby uvrhl kouzlo na všechny tři. Když kouzlo zapůsobilo, pocítil
obvyklý pocit dezorientace, jak celé jeho tělo zmizelo. Zdálo se mu, jako by visel
několik metrů nad tmavým tvarem draka vtisknutého do rostlin kopce.
„Není to moc příjemné, že?” řekla Elva, když si od ní vzal štít.
„Ne, ne vždy!” odpověděl a zvedl hlas, aby přehlušil vítr.
V koutku mysli cítil, že Glaedr, Umaroth a další Eldunarí sledují, jak Safira zamířila
dolů a blížila se k táboru Vardeům.
Teď se pomstíme, řekl Glaedr.
Eragon se shrbil nízko nad Elvou, když Safira nabrala rychlost. Shromážděné v
centru tábora viděl Blödhgarma a jeho deset kouzelníků, stejně jako Aryu, která nesla
Dauthdaert. Každý z nich měl kolem prsou, pod paží, ovázaný třicet metrů dlouhý
provaz. Na druhém konci byly všechny provazy svázány do jednoho kmene
silného,jako Eragonovo stehno a jeho délka odpovídala plně dospělému Urgalovi.
Když se Safira snesla k táboru, Eragon jim dal vědět svou myslí a dva elfové hodili
kmen do vzduchu. Safira ho chytila svými drápy, elfové skočili a o chvíli později
Eragon ucítil náraz a Safira ztratila výšku, když se do ní opřela jejich váha.
Skrze své tělo Eragon viděl, jak elfové, lana a kmen zmizeli během mrknutí oka, jak
na něj elfové použili kouzlo neviditelnosti, stejné, jakým se chránil on.
Safira usilovně mávala křídly, vystoupala tisíc metrů na zem, dostatečně vysoko, aby
mohla ona a elfové vyčistit hradbu a budovy ve městě.
Po jejich levici Eragon zahlédl první Trna a potom přízrak Safiry, jak honí jeden
druhého přes severní část města. Elfové ovládající přízrak se snažili udržet Trna a
Murtagha tak fyzicky zaneprázdněné, aby ani jeden neměl příležitost k útoků svou
myslí. Pokud ano nebo pokud by chytili přízrak, brzy by si uvědomili, že byli
oklamáni.
Ještě pár minut, myslel si Eragon.
Safira letěla přes pole. Nad katapulty s jejich obětavou obsluhou. Nad řadou
lukostřelců se šípy zapíchnutými v zemi před nimi, podobné shlukům bledých
vrcholků rákosu. Přes obléhací věže a přes pěšáky: muže, trpaslíky a Urgaly,
skrývajícími se za jejich štíty, kteří vrhali žebříky k hradbám a mezi nimi elfy.
Vysoké, štíhlé, s jasnými helmicemi, dlouhou čepelí kopí a úzkou čepelí meče.
Pak Safira vystoupala nad zeď. Eragon pocítil zvláštní bodnutí, když se Safira opět
objevila pod ním, vzpamatoval se při pohledu na zadní část Elviny hlavy.
Předpokládal, že Arya a elfové pod ním se také objevili. Eragon zaklel a ukonči
49
lkouzlo, které je skrývalo. Galbatorixovi kouzelníci jim, jak se zdálo, nedovolí přijít
do města neviděni.
Safira uspíšila svůj let k masivní bráně citadely. Eragon zaslechl výkřiky strachu a
úžasu, ale nevěnoval jim žádnou pozornost. Murtagh a Trn byli ti, kterých se obávali,
ne vojáci.
Potom od sebe odřezali lana, aby uvolnili cestu a Safira přistála na nádvoří před
branou s nepříjemnou silou nárazu pro Elvu i Eragona.
Eragon strhl přezky z popruhů, které držely jeho a Elvu v sedle. Pak dívce pomohl
dolů ze Safiřina hřbetu a spěchali za elfy k bráně.
Vstup do citadely měl podobu dvojích obřích černých dveří, které se stýkaly v
jednom bodě vysoko nad hlavami příchozích. Byly vyrobené z masivního železa a
osazené stovkami, ne-li tisíci špičatými ostny, každý o velikosti Eragonovy hlavy.
Ten pohled byl znepokojivý; Eragon si nedokázal představit horší uvítání.
S kopím v ruce, vběhla Arya před malou střílnu schovanou za dveřmi nalevo. Střílna
vypadala pouze jako tenká tmavá rýha, vymezovala čtyřúhelník, kterým by se stěží
protáhl dospělý muž. Uvnitř čtyřúhelníku byl svislý pruh kovu, možná na tři prsty
široký a třikrát tak dlouhý, který byl o málo světlejší, než jeho okolí.
Když se Arya přiblížila ke dveřím, pruh o půl palce se naklonil dovnitř, a pak se
odsunul stranou se zvukem škrábání zrezivělého kovu. Z tmavého vnitřku na ni zíral
pár sovích očí.
„A ty jsi kdo?” dožadoval se povýšeně hlas. „Řekni, co chceš nebo zmiz!”
Bez váhání zarazila Dauthdaert do otevřené rýhy, odkud se ozvalo zabublání, a pak
Eragon uslyšel, jak k zemi padlo tělo strážce.
Arya si přitáhla kopí a setřásla krev a kousky masa, které zůstaly na ostnatém ostří.
Pak oběma rukama sevřela násadu zbraně, její špičku přiložila na pravý okraj střílny
a řekla: „Verma!”
Eragon zamžoural a otočil se stranou, když se mezi kopím a bránou objevil modrý
plamen. Přestože stál několik stop od něj, pořád cítil jeho žár.
S obličejem skřiveným námahou, tlačila Arya do brány čepel svého kopí, které
pomalu ukrajovalo železo. Jiskry a kapky roztátého kovu lítaly od čepele a dopadaly
na dláždění, jako omastek na rozpálenou pánev, což všechny, včetně Eragona,
přimělo o krok ustoupit.
Eragon se podíval směrem na Trna a obraz Safiry. Neviděl je, ale slyšel řvaní draků a
zvuk rozbíjené zbroje.
Elva se na něj svalila, to ho přimělo se na ni podívat. Dívka se chvěla a byla celá
zpocená, jako v horečce. Klekl si vedle ní: „Chceš, abych tě nesl?”
Zavrtěla hlavou. „Zlepší se to, jakmile budeme uvnitř, pryč z tohohle...” Pokynula
směrem, kde probíhala bitva. Na okrajích nádvoří uviděl Eragon několik lidí nevypadali na vojáky - stáli v mezerách mezi velkými domy a sledovali, co se děje.
Mohla bys je odehnat? zeptal se Safiry. Otočila hlavu a zhluboka zavrčela a
pozorovatelé se dali na útěk. Když utichla fontána jisker a doběla rozpáleného kovu,
začala Arya do brány kopat, až - po třetím kopanci - dveře zapadly dovnitř střílny a
přistály na těle probodnutého strážce. Náraz vyfoukl oblak vzduchu, ve kterém byl
cítit zápach pálené vlny a kůže.
S Dauthdaertem pevně v rukou vstoupila Arya do tmavé brány. Eragon zadržel
dech. Bez ohledu na to, kolik ochran měl Galbatorix umístěno na citadele,
50
Dauthdaert by měl být schopen uvolnit Arye cestu stejně snadno, jako pronikl kovem
brány. Vždycky však bylo nutné počítat s tím, že král použil kouzlo, které ani
Dauthdaert nezlomí.
Ulevilo se mu, když Arya bez úhony prošla do citadely.
Pak na ni vyběhla skupina dvaceti vojáků s napřaženým kopím. Eragon vytáhl
Brisingr a běžel směrem ke střílně, ale neodvážil se překročit práh citadely, aby jí
pomohl. Jestě ne.
S jistotou, s jakou bojovala se svým mečem, držela Arya Dauthdaert a prorážela si
cestu mezi muži s překvapivou rychlostí.
„Proč si ji nevarovala?” vyhrkl Eragon, ale oči nespouštěl z bojovníků.
Elva se k němu připojila u brány. „Protože oni jí neublíží.”
Její slova se vyplnila; žádný z vojáků nedokázal Arye zasadit úder. Poslední dva
muži se pokusili uprchnout, ale Arya za nimi vyrazila a zabila je dříve, než stačili
uběhnout dvacet metrů v ohromné hale, která byla mnohem větší, než čtyři hlavní
chodby v Tronjheimu.
Když byli všichni bojovníci mrtví, odtáhla Arya jejich těla stranou, aby uvolnila cestu
ke střílně. Pak ušla nějakých čtyřicet stop halou, položila Dauthdaert na zem a
poslala ho po zemi zpět k Eragonovi.
Když její ruka pustila kopí, Arya se napjala v očekávání účinku kouzla, ale zdálo se,
že na ní magie toho místa nemá vliv.
„Cítíš něco?” volal Eragon. Jeho hlas se odrážel vnitřkem haly v několikanásobné
ozvěně.
Zavrtěla hlavou. “Když se nebudeme přibližovat ke střílně, tak by se nám nemělo nic
stát.”
Eragon podal kopí Blödgharmovi, ten ho přijal a prošel střílnou. Arya společně s
chlupatým elfem vešli do pokojů na obou stranách střílny a zapracovali na skrytém
mechanismu pro otvírání dveří. Pro běžného člověka, by byl tento úkol neřešitelný.
Řinčení řetězů naplnilo vzduch a obří železné dveře se s pomalým zhoupnutím
začaly otevírat směrem ven. Když byl vchod dostatečně široký i pro Safiru, Eragon
zavelel: „Stop!” a dveře se zasekly na místě. Blödgharm vystoupil z pokoje na pravé
straně a poslal Dauthdaert dalším dvěma elfům, přičemž udržoval dostatečnou
vzdálenost od prahu. Takovým způsobem prošli jeden za druhým.
Když už venku zůstali jen Eragon, Elva a Safira, ozval se ze severní části města
ohlušující řev a hned poté celý Uru’baen umlkl.
„Odhalili náš trik,” zvolal elf Uthinarë. Poslal kopí Eragonovi. „Spěchej, Argetlame!”
„Jsi na řadě,” řekl Eragon, když podával Dauthdaert Elvě.
V náručí ho odnesla směrem k elfům, pak rychle poslala kopí směrem k Eragonovi.
Ten jej chytil a přeběhl přes práh. Když se otočil, uviděl nad budovami na vzdáleném
konci města stoupat Trna. Eragon poklekl na jedno koleno, položil Dauthdaert na
podlahu a kutálel ho směrem k Safiře. „Rychle!” zavolal na ni.
Ztratili několik vteřin, jak se Safira prala s kopím, když se je snažila chytit okrajem
čelistí. Nakonec se jí podařilo, jej zachytit mezi zuby a skokem do ohromné haly
rozptýlila těla vojáků.
Trn v dálce zařval a s divokým mácháním křídel vyrazil směrem k citadele.
V unisonu hlasů vykřikli Arya s Blödhgarmem kouzlo. Za kamennými zdmi se
ozvalo ohlušující klapání a železné dveře se opět se zhoupnutím zavřely, ale
51
mnohokrát rychleji, než se otevíraly. Přivřely se s hlasitým bum, které Eragon cítil
pod nohama, a pak ta kovová tyč - tři stopy tlustá a šest stop široká - vyjela ze zdi a
zapadla do rámů připevněných na vnitřní straně dveří, aby dveře pevně držely na
místě.
„To by je mělo na chvilku zdržet,” řekla Arya.
„Ne na dlouho,” odpověděl Eragon a pohledem ukázal na otevřenou střílnu.
Pak se otočili a podívali se před sebe.
Hala před nimi byla snad čtvrt míle dlouhá, tudy by se dostali hluboko do nitra hory,
na které ležel Uru’baen. Na vzdáleném konci byla další skupina dveří, stejně široká,
jako ta první, ale vykládaná zlatem, které nádherně zářilo ve světle luceren bez
plamenů. Lucerny byly v pravidelných intervalech připevněny na zdi. Desítky
menších cestiček se oddělovaly na obou stranách koridoru, ale žádná z nich nebyla
dostatečně široká, aby jí prošel Šruikan, přestože Safira by se vešla do mnoha z nich.
Červené vlajky s vyšitými obrysy plápolajícího ohně, které Galbatorix používal jako
svůj znak, visely na zdech každých sto metrů. Jinak byla hala prázdná.
Ohromující velikost koridoru naháněla strach a jeho prázdnota Eragona
znervózňovala. Domyslel si, že trůnní sál bude pravděpodobně na druhé straně
zlatých dveří, ale nemyslel si, že bude tak jednoduché se tam dostat, jak se teď na
první pohled mohlo zdát. Pokud byl Galbatorix alespoň z poloviny tak prohnaný, jak
se o něm tradovalo, naplnil koridor desítkami, ne-li stovkami pastí.
Eragonovi připadalo podivné, že na ně král ještě nezaútočil. Necítil dotek cizí mysli,
kromě Safiry a svých spolubojovníků, ale zůstával bdělý, uvědomoval si, jak blízko
jsou ke králi. Zdálo se mu, že je celá citadela pozoruje.
„Musí vědět, že jsme tady,” řekl. „O nás všech.”
„Tak to bychom si měli pospíšit,” řekla Arya a vytáhla Dauthdaert Safiře z tlamy.
Zbraň byla pokrytá slinami. „Thurra,” pronesla Arya a sliny padly k zemi.
Za nimi, před železnými dveřmi, se ozval hlasitý náraz, když Trn přistál na nádvoří.
Vydal mocný frustrovaný řev a pak něco těžkého narazilo na bránu a zdi se tím
nárazem rozezvonily.
Arya vyběhla před skupinu a Elva ji následovala. Tmavovlasá dívka položila ruku na
násadu kopí,takže ji také chránila jeho magická síla, a obě dvě se vydaly vpřed, do
hlubin koridoru. Hlouběji do Galbatorixova doupěte.
52
BOUŘE ZAČALA
„Pane, je čas.“
Roran otevřel oči a přikývl chlapci s lucernou, který nakukoval do stanu. Chlapec
rychle odběhl. Roran se otočil ke Katrině a políbil ji na tvář, ona ho poté také políbila.
Ani jeden z nich už nespal.
Společně vstali a oblékli se. Katrina byla oblečená dříve, neboť on si musel navléct
brnění a vzít zbraně. Když si navlékl rukavice, podala mu krajíc chleba a kus sýra.
Vypil celý pohár čaje naráz.
Na chvíli se objali a on povídá: „Jestliže to bude dívka, tak jí dej rázné jméno“
„A pokud to bude chlapec?“ „Stejně tak. Chlapec nebo děvče, musíš být silná, abys
přežila v tomto světě.“
„Budu žít, slibuji.“ Jeden druhého pustili a ona se mu podívala do očí. „Bojuj dobře,
můj muži.“
Roran přikývl, otočil se a odešel dříve, než ztratil svůj klid.
Muži pod jeho velením se shromáždili při severním vstupu do tábora, kde se k nim
připojil. Jediné světlo, které měli, byla slabá záře úsvitu a pochodně, postavené podél
vnější předprsně. V matném plápolajícím světle vypadaly postavy bojovníků jako
smečka různých zvířat, hrozivých a cizích.
Mezi nimi bylo také hodně Urgalů, včetně několika Kullů. Jeho batalion byl složen z
více druhů ras, než měli ostatní. Nasuada považovala za pravděpodobnější, že
budou poslouchat jeho rozkazy spíše, než rozkazy někoho jiného.
Urgalové také nesli dlouhé, těžké obléhací žebříky, které použijí na to, aby se dostali
přes městské hradby.
Mezi muži bylo i pár elfů. Většina z jejich rasy ale bojovala spolu s královnou
Islanzadí. Několik jich však přiřadila k vardenskému vojsku, aby jej chránili před
Galbatronixovými zaklínači.
Roran přivítal elfy a obětoval čas tomu, aby se jich zeptat na jména. Odpovídali mu
slušně, ale měl pocit, jako by o něm neměli valné mínění. To bylo v pořádku. On se
jimi nijak zvlášť nezabýval.
Bylo v nich něco, kvůli čemu jim nevěřil. Byli příliš rezervovaní, příliš zkušení a
celkově příliš jiní. Trpaslíkům a Urgalům aspoň rozuměl. Ale elfům nikoliv. Neuměl
říci, o čem přemýšleli a to ho trápilo.
„Zdravím tě, Kladivo!“ řekl Nar Garzhvog šeptem, který byl slyšet jen na 30 palců.
„Dnes získáme mnoho slávy pro naše kmeny!“
“Ano, dnes získáme mnoho slávy pro naše kmeny.“ souhlasil Roran. Muži byli
nervózní, někteří mladíci vypadali, že by mohli být nemocní a někteří také byli, což
se dalo očekávat. Avšak i starší muži byli napjatí, popudliví a byli buď velice
užvanění, nebo tiší. Příčina byla zřejmá, Šruikan. Jediné co mohl Roran udělat bylo,
že skryl svůj vlastní strach a doufal, že neztratí zbytek odvahy.
Pocit očekávání, který naplnil každého z nich, včetně Rorana, byl hrůzostrašný.
Obětovali mnoho, aby mohli stát na tomto místě. Nebyli to jen jejich životy, které byli
v ohrožení blížící se bitvou. Byla to také bezpečnost a blahobyt jejich rodin a
pozemků, stejně jako budoucnost krajiny samotné. Všechny předcházející bitvy byly
53
nebezpečné, ale tato byla poslední. Toto byl konec. Po tomto dni už nebude žádná
další bitva s královstvím.
Ta myšlenka jim přišla neskutečná. Už nikdy více nebudou mít šanci zabít
Galbatronixe. Přestože se střet s Galbatorixem zdál tak nějak logický, když o něm
dlouho diskutovali předchozí noci, když nyní nastala ta dlouho očekávaná chvíle,
naděje se zdála být mizivá.
Roran vyhledal Horsta a další vesničany z Carvahallu, většina z nich se seskupila
uvnitř jednotky. Birgit byla také mezi muži, svírala čerstvě nabroušenou sekeru.
Pozdravil ji pozvednutím štítu, jako by to byl džbánek piva. Odpověděla mu stejným
gestem a on se usmál.
Bojovníci si obalili boty a nohy do hadrů a pak čekali na povel k odchodu.
Brzy se ho dočkali. Vypochodovali z tábora a snažili se ze všech sil dělat co nejméně
hluku. Roran vedl své bojovníky přes pole až na určené místo, před přední bránou
do Uru’baenu. Zde se připojili k dalším dvěma batalionům. Jeden pod vedením
Martlanda Rudovousého a druhý v čele s Jörmundurem.
Brzy na to se rozezněl poplach v Uru’baenu. Mohli si odstranit hadry ze svých
zbraní a nohou a připravit se na útok. O několik minut později se rozezněly rohy
Vardenů na znamení postupu a vojáci se vydali na zteč, přes tmavou zem k ohromné
mase městské zdi.
Roran zaujal místo v přední linii. Byl to nejrychlejší způsob, jak se nechat zabít, ale
muži kolem něj potřebovali vidět, jak s odvahou čelí nebezpečí. Doufal, že tím utuží
jejich odhodlání a oni se nerozprchnou při prvním náznaku odporu svého
protivníka. Ať se stane cokoliv, dobýt Uru’baen nebude lehká záležitost. Tím si byl
jistý.
Proběhli kolem jedné z obléhacích věží, jejíž kola byla přes dvacet stop vysoká a
vrzala jako zrezivělé panty dveří, a pak už byli na volném prostranství. Vojáci na
hradbách je pokropili sprchou šípů a oštěpů.
Elfové volali svým zvláštním jazykem a v mdlém světle svítání viděl Roran, že
mnoho oštěpů a šípů se zabodlo neškodně do hlíny. Ale ne všechny. Muž za ním
vydal zoufalý nářek a Roran zaslechl cinkání zbroje jak muži a Urgalové rozdělili
řadu, když se vyhýbali padlému válečníkovi. Roran se neohlížel, ani nezpomaloval,
stejně jako ti, kdo byli s ním, pomalu, ale přímo postupovali k městské zdi.
Šíp trefil štít, který si držel nad hlavou, ale on ten náraz téměř necítil.
Když dorazili ke zdi, posunul se ke straně a zavolal: “Žebříky, udělejte místo pro
žebříky!”
Muži se rozdělili, aby Urgalové s žebříky mohli projít dopředu. Ohromná délka
žebříků vyžadovala, aby je Kullové zvedali pomocí několika kůlů svázaných
dohromady. Když se žebříky dotkly zdi, vlastní vahou se prohnuly, takže horní dvě
třetiny byly naplocho přitisklé na zdi a klouzaly ze strany na stranu a hrozilo, že se
zřítí.
Roran si lokty prorážel cestu zpět mezi muži a jednoho elfa, Otriaru, chytil za ruku.
Zuřivě se na něj podívala, ale on to ignoroval. “Udrž žebříky na místě!” zavolal na ni.
“Nedovol vojákům, aby je odtlačili!”
Přikývla a začala kouzlit ve starověkém jazyce, stejně jako ostatní elfové.
Roran se opět otočil a spěchal ke zdi. Jeden muž už šplhal po nejbližším žebříku.
Roran ho chytil za pás a stáhl ho dolů. “Já jdu první,” řekl.
54
“Kladivo!”
Roran si přehodil štít na záda a s kladivem v ruce začal šplhat. Nikdy nemiloval
výšky, a jak se muži a Urgalové pod ním zmenšovali, dělalo se mu nevolno. Ten
pocit se ještě zhoršil, když vystoupal do míst, kde se žebřík naplocho dotýkal zdi. Už
si nemohl omotat ruce kolem příčky ani pořádně opřít nohu - jen pár prvních palců
jeho boty se vešlo na kůrou obalené větve. Musel postupovat opatrně, aby nesklouzl.
Proletělo kolem něj kopí, tak těsně, že cítil závan větru na tváři.
Zanadával a pokračoval ve šplhání.
Byl už jen metr od hradby, když se voják s modrýma očima naklonil přes okraj a
zblízka se na něj podíval.
“Baf!” vykřikl Roran a voják ucukl a couvl. Dříve, než se muž dokázal vzpamatovat,
Roran zdolal pár posledních příček, přeskočil hradbu a přistál na cestě, která se táhla
podél celé zdi.
Voják, kterého vyplašil, stál několik stop před ním a v ruce držel krátký meč, jaký
mají lukostřelci. Muž byl otočen do strany a volal na skupinu vojáků za zdí.
Roran měl svůj štít stále ještě na zádech, proto máchl po mužově zápěstí svým
kladivem. Bez štítu by jen těžko odrážel útok trénovaného šermíře; nejbezpečnější
cesta byla odzbrojit protivníka, jak nejrychleji to jde.
Voják poznal co má Roran v úmyslu a ráně se uhnul. Pak bodl Rorana do břicha.
Vlastně se o to pokusil. Eragonova kouzla zastavila špičku ostří čtvrt palce před
Roranovým žaludkem. Roran zavrčel překvapením, pak odrazil čepel stranou a třemi
rychlými údery do hlavy muže přemohl.
Znovu zanadával. To byl špatný začátek.
Po celé zdi šplhali další Vardenové na hradby. Několika z nich se to povedlo.
Skupinky vojáků čekaly u výstupu z každého žebříku a na cestu mířily posily.
K Roranovi se přidal Baldor - použil stejný žebřík jako předtím Roran - a společně
běželi k balistě obsluhované osmi muži. Balista byla upevněna poblíž základny
jedné z mnoha věží, které vyrůstaly z hradeb přibližně po dvou stech metrech. Za
vojáky a věží spatřil Roran přízrak Safiry, vytvořený elfy, kterak létá kolem hradeb a
chrlí oheň.
Vojáci byli chytří; popadli svá kopí a strkali do něj a do Baldora, aby si je udrželi od
těla. Roran se pokusil chytit jedno kopí, ale muž, kterému patřilo, byl příliš rychlý a
Roran byl málem propíchnut podruhé. Ještě chvilku a byl si jist, že je vojáci
přemůžou.
Dříve, než k tomu mohlo dojít, přehoupl se přes hranu zdi za vojáky jeden Urgal,
který sklonil hlavu, aby se nadechl. Pak vydal mocný pokřik a rozhoupal kovanou
palici, kterou si nesl.
Urgal trefil jednoho muže do hrudi, čímž mu zlomil žebra, druhého do boku a
zlomil mu pánev. Každé z těch zranění by muže ochromilo, ale jak kolem nich Urgal
proběhl, muži se zvedli z dláždění, jakoby se nic nestalo a bodli Urgala do zad.
Rorana se zmocnil pocit, že jsou ztraceni. “Budeme muset rozmlátit jejich lebky nebo
jim uřezat hlavy, pokud je máme zastavit.” Zavrčel směrem k Baldorovi. Nespouštěl
oči z vojáků, ale zařval dozadu na Vardeny: “Oni necítí bolest!”
Nad městem zatím přízrak Safiry narazil do věže. Každý, mimo Rorana, se podíval;
on jediný věděl, co elfové dělají.
55
Poskočil dopředu a srazil jednoho vojáka ranou do spánku. Štítem odrazil druhého
vojáka stranou; a pak už byl příliš blízko, takže jim kopí nebyla k ničemu a mohl je
vyřídit svým kladivem.
Když s Baldorem zabili zbytek vojáků okolo balisty, Baldor se na něj podíval se
zoufalým výrazem. “Viděl jsi to? Safira - “
“Je v pořádku.”
“Ale-”
“Nedělej si starosti. Ona je v pořádku.”
Baldor zaváhal, ale pak uznal Roranova slova a vydali se společně k další skupině
vojáků.
Brzy na to se Safira - pravá Safira - objevila nad jižní částí zdi, když přelétala směrem
k citadele, takže si všichni Vardenové mohli oddechnout.
Roran se zamračil. Měla zůstat skrytá po celou dobu letu. “Frethya. Frethya,”
zašeptal pod vousy. Zůstal viditelný. K čertu, pomyslel si.
Otočil se a zavolal: “Zpátky k žebříkům!”
“Proč?” dožadoval se Baldor, zatímco zápasil s dalším vojákem. Zuřivě zařval a
shodil muže z hradeb směrem do města.
“Neptej se! Pohyb!”
Bok po boku si probíjeli cestu řadou vojáků, kteří jim zastoupili cestu k žebříkům.
Bylo to náročná a hodně krvavá epizoda, Baldor byl seknut do levého lýtka a na
rameně mu vykvetla pěkná modřina, když mu ostří kopí málem prorazilo
kroužkovou košili.
Odolnost vojáků vůči bolesti znamenala, že jediný způsob, jak je zastavit, bylo
zabitím. A zabít je nebylo vůbec jednoduché. Také to znamenalo, že si Roran nemůže
dovolit milosrdenství. Více než jednou si pomyslel, že vojáka zabil a ten se mu pak
raněný postavil za zády a zaútočil na něj, když už se zabýval bojem s někým jiným.
Na cestě bylo tolik vojáků, že se začínal bát, zda se s Baldorem vůbec dokáží vrátit.
Když se dostali k nejbližšímu žebříku, řekl: “Tady! Počkej tady.”
Pokud byl Baldor zmaten, nedal to na sobě znát. Drželi vojáky mimo, dokud další
dva nevylezli a nepřipojili se k nim, za nimi třetí, a pak Roran začal pociťovat naději,
že mají dobrou šanci zatlačit vojáky a obsadit tuto část hradby.
I když byl tento útok navržen pouze pro rozptýlení, Roran neviděl důvod, proč ho
brát pouze tak. Pokud mají riskovat své životy, můžou z toho aspoň něco dostat. Tak
jako tak, potřebují vyčistit hradby.
Poté uslyšeli Trna, jak řve vztekem, když se červený drak objevil nad vrcholky
budov, letící směrem k citadele. Roran viděl postavu na jeho hřbetě a pomyslel si, že
je to Murtagh se svým karmínovým mečem v ruce.
“Co to znamená?” křičel Baldor mezi údery meče.
“To znamená, že hra skončila!” Odpověděl Roran. “Připravte se, ti bastardi jsou
překvapení!”
56
Sotva domluvil, když nad zvukem bitvy zazněly hlasy elfů - krásné a děsivé zpívající ve starověkém jazyce. Roran se přikrčil za svým štítem a vrážel koncem
svého kladiva do břicha muže, vyrážejíc mu vzduch z plic. Přesto voják bojoval dál,
Roran proklouzl kolem svého strážce a rozdrtil mu hrdlo okrajem svého štítu.
Chystal se zaútočit na dalšího muže, když se mu kámen otřásl pod nohama.
Ustoupil, opřel se zády o hradby, než se obnoví rovnováha.
Jeden z vojáků byl tak hloupý, že se k němu rozeběhl. Jak se přibližoval, třes zesílil,
horní část stěny se zavlnila, pak jako přikrývku odhodila spěchajícího muže, stejně
jako jeho společníky, kteří padli na zem a zůstali neschopni zvednout se, ze stále
třesoucí se země.
Elfové stále zpívali.
Když třes pod nohama ustal, Roran skočil dopředu a zabil tři vojáky, než se jim
podařilo postavit. Zbytek se otočil a utekl zpět dolů po schodech, které vedly do
města.
Roran pomohl Baldorovi na nohy a vykřikl: “Za nimi.” Usmál se, chutnajíc krev.
Možná, že to nebyl tak špatný začátek, po tom všem.
57
TEN, KTERÝ NEZABÍJÍ…
"Stůj," řekla Elva. Eragon zastavil nohu ve vzduchu. Dívka na něj mávla a on ustoupil zpět. "Skoč
támhle," řekla Elva. Ukázala na malý bod tři stopy před ním. "Skrč se." Skrčil se, pak čekal, až
mu řekne, že to pro něj bude bezpečné. Dupla a odfrkla si: "Nebude to fungovat, když to nemyslíš
vážně. Nemůžu říct, že se tě něco chystá zranit, pokud se neženeš do nebezpečí." Poslala mu ne
zrovna uklidňující úsměv: "Nedělej si starosti, nedovolím, aby se ti cokoliv stalo." Stále nejistý,
natáhl nohy a chtěl zase vyběhnout vpřed, když v tom- "Stop!" Zaklel a zamával rukama, když se
snažil zabránit dopadu na část podlahy, která by vystřelila ostny z podlahy a ze stropu. Ostny byly
třetí nástraha, na kterou Eragon a jeho společníci narazili na cestě dlouhou halou ke zlatým
dveřím.
První byla sada skrytých jam. Druhá, bloky kamene ve stropu, které je měly rozmačkat. A teď
ostny, stejné, jako ty, které zabili Wyrdena v tunelech pod Dras-Leonou. Viděli Murtagha vstoupit
do chodby skrz dveře střílny, ale nesnažil se je pronásledovat bez Trna. Po několika vteřinovém
rozhlížení, zmizel v jedné z postraních místností, kde Arya a Blödhgarm rozbili převody a kola
užívaná k zavírání a otevírání brány pevnosti. Murtaghovi může zabrat hodinu spravit
mechanismy, nebo jen minuty. Každopádně se neodvážili lelkovat.
"Zkus popojít ještě kousek" řekla Elva. Eragon se zašklebil, ale udělal, co řekla. "Stop!"
Tentokrát by spadl, kdyby ho Elva nepopadla za zadní část jeho tuniky. "Ještě dál," řekla Elva.
Pak, "Stůj! “Dál."
"Nemůžu," zavrčel, jeho frustrace se zvyšovala. "Ne bez rozběhnutí." Ale s rozběhem se nebude
moci zastavit, kdyby se Elva rozhodla, že mu hrozí nebezpečí.. "Co teď? Jestli jsou ostny po celé
cestě až ke dveřím, nikdy se k nim nedostaneme." Přemýšleli o tom, že použijí magii, aby se přes
past přenesli, ale dokonce i nejmenší kouzlo by mohlo past spustit, nebo tak to alespoň Elva
tvrdila. Neměli jinou možnost, než jí věřit.
"Možná byla past navrhovaná pro chůzi draka," řekla Arya. Jestliže je jen yard nebo dva dlouhá,
Safira nebo Trn by měli být schopni ji překročit, aniž by si jí všimli. Ale jestliže je sto stop
dlouhá, je jisté, že ji chytí." Ne, pokud skočím, řekla Safira. Sto stop je krátká vzdálenost.
Eragon si vyměnil pohledy s Aryou a Elvou. "Jen se ujisti, že se nedotkneš ocasem podlahy," řekl.
"A nepřistaň příliš daleko nebo vběhneš přímo do další pasti."
Ano maličký. Safira se skrčila a snížila hlavu, až byla stopu nad kamenem. Pak zarazila drápy do
podlahy a skočila do chodby s otevřenými křídly tak akorát, aby se jen trochu zvedla. K
Eragonově úlevě zůstala Elva potichu. Když Safira uletěla vzdálenost dvakrát větší, než délka
jejího těla, složila křídla a dopadla na podlahu se zvučným zarachocením.
Bezpečné, řekla Safira. Její šupiny škrábaly po podlaze, když se otáčela. Skočila zpátky a Eragon
s ostatními ustoupili, aby jí udělaly prostor pro přistání. Takže? Řekla. Kdo jde první?
Letěla čtyřikrát, než je všechny přenesla přes ostnaté lože. Potom pokračovali vpřed svižným
krokem, Arya a Elva opět ve vedení. Už nenarazili na žádné pasti, dokud nebyli ve třech
čtvrtinách cesty k zářícím dveřím. Tam se Elva otřásla a zvedla svou malou ruku. Ihned zastavili.
“Něco nás rozpůlí, jestli budeme pokračovat," řekla. "Nejsem si jistá, odkud to přijde... Stěny,
myslím."
Eragon se zamračil. To znamenalo, že cokoliv je mělo rozseknout, muselo mít dostatečnou
hmotnost nebo sílu, aby překonalo ochrany, kterými se všichni obklopili - to nebyly radostné
vyhlídky.
Co když bychom-" začal mluvit a zarazil se, když jim dvacet lidí v černých róbách zatarasilo
cestu. Muži a ženy vypochodovali z úzkého průchodu a seřadili se před nimi, aby jim zablokovali
cestu. Eragon ucítil ostří myšlenkového útoku, když nepřátelští kouzelníci začali kouzlit ve
starověkém jazyce. Safira otevřela čelisti a zalila útočníky vlnou plamenů, ale ty jen neškodně
propluly okolo nich. Jedna standarta chytila plamenem a dýmající zbytky látky dopadly na
podlahu.
Eragon se chránil, ale nezačal útočit; trvalo by dlouho, přemoci kouzelníky po jednom. Navíc ho
jejich kouzlení znepokojovalo: když byli ochotní vrhnout kouzlo předtím, než se zmocnili jeho
58
mysli - stejně jako jeho společníků - potom jim nezáleželo na tom, jestli budou žít nebo zemřou,
pokud zastaví vetřelce. Poklekl na jedno koleno vedle Elvy. Promlouvala k jednomu kouzelníkovi
a mluvila s ním o mužově dceři.
“Jsou v pasti?” zeptal se potichu.
Přikývla, bez toho, aby přerušila svou řeč.
Natáhl ruku a praštil s ní o podlahu.
Eragon věděl, že se něco stane, ale i tak poskočil, když se z obou stran chodby vysunuly obrovské
pásy železa, 30 stop dlouhé a 4 palce široké, s hrozivým zaskřípáním. Pásy rozřezaly čaroděje
napůl, jako obrovské nože a potom se zasunuly zpět do svých skrýší.
Ta rychlost, jakou zemřeli, Eragona šokovala. Odvrátil oči od jatek před sebou. Jak ošklivá smrt.
Vedle něj začala Elva chrčet a zhroutila se v bezvědomí. Arya jí chytila dříve, než se stačila
praštit hlavou o podlahu. Kolébala ji v jedné ruce a zpívala jí něco ve starověkém jazyce. Eragon
diskutoval s ostatními elfy, jak nejlépe obejít past. Rozhodli se, že nejlepší bude ji přeskočit, jako
to udělali s plochami plnými bodců.
Čtyři z nich se už vyškrábali na Safiru a ona se už chystala vyskočit vpřed, když Elva slabým
hlasem vykřikla: “Stát, nesmíte! “
Safira švihla ocasem, ale zůstala, kde byla. Elva vyklouzla z Aryiina náručí, pár metrů se motala,
pak se předklonila a vyzvracela. Utřela si ústa hřebetem ruky a zadívala se na posekaná těla, jako
by si je chtěla zapamatovat.
Jak se na ně dívala, řekla: “Je tu další spoušť, v polovině cesty vzduchem. Když skočíš” - tleskla
rukama a přitom vydala hlasitý ostrý zvuk a udělala grimasu - “Nože vyjedou ze vzduchu, stejně
jako ty nižší. “
Ta myšlenka začala Eragona trápit. “Proč by se nás Galbatorix snažil zabít? Kdyby si tu nebyla,“
říkal a přitom se podíval na Elvu, “Safira by byla hned teď mrtvá. Galbatorix ji chce naživu, tak
proč toto?” Ukázal na krvavou podlahu. “Proč ostny a bloky kamenů?”
“Možná,” řekla elfka Invidia “čekal, že nás jámy zdrží natolik, že nás chytí dřív, než se dostaneme
k ostnatým pásům.”
“Nebo možná,” začal Blodhgarm ponurým hlasem, “ví, že je s námi Elva a ví, čeho je schopná.”
Děvča pokrčilo rameny a řeklo: “No a co? Neumí mě zastavit.”
Mráz přeběhl Eragonovi po zádech. “Ne, ale když ví o tobě, tak potom je vystrašený, a když je
vystrašený...”
Tak se nás bude snažit zabít, dokončila Safira
Arya potřásla hlavou. “Na tom nezáleží. I tak ho musíme najít.”
Asi minutu strávili nad tím, že vymýšleli strategii, jak se dostat přes nože, načež Eragon řekl: “ Co
kdybych použil magii, abychom se tam dostali rovnou, jako když Arya použila magii, aby
přenesla Safiřino vejce do hor?” Ukázal směrem k prostoru za těly.
Na to bude potřeba mnoho energie.
Lepší je šetřit energii, dokud nebudeme čelit Galbatorixovi, dodal Umaroth.
Eragon se kousl do rtů. Podíval se zpět a znepokojeně viděl Murtagha daleko za nimi, jak běhá z
jedné strany chodby na druhou. “Nemáme moc času.“
“Možná můžeme něco strčit do stěny, abychom zabránili nožům vyjet ven.”
“Nože jsou určitě chráněny proti magii, “ poukázala Arya. “Kromě toho nemáme nic, čím bychom
je zadrželi. Nůž? Část brnění? Pláty z kovu jsou příliš velké a těžké. Projdou čímkoli, co je před
nimi tak lehce, jako by to tam ani nebylo. “
Padlo na ně ticho.
Blodhgarm si oblízl tesáky a řekl: “To není nutné.” Otočil se a položil svůj meč na zem před
Eragona, potom pokynul ostatním elfům pod jeho vedením, aby udělali totéž. Jedenáct elfských
mečů leželo před Eragonem. “Nemůžu Vás o to žádat” řekl. “Vaše meče...”
Blodhgarm ho zastavil zdvednutou rukou, jeho srst se leskla v matném světle luceren. “My
bojujeme naší myslí, Stínovrahu, ne těly. Když se střetneme s vojáky, tak si vezmeme zbraně,
které potřebujeme. Když jsou naše meče více zapotřebí tady a teď, tak by bylo hloupé, držet se
jich jen kvůli sentimentu. “Eragon přikývl: “Jak si přeješ.”
59
Blodhgarm řekl Aryi: “Mělo by to být sudé číslo, jestli chceme uspět.”
Zaváhala a potom vytáhla svůj tenký meč a položila ho k ostatním. “Pozorně si rozmysli, co se
chystáš udělat, Eragone.” řekla. „Toto jsou legendární meče a byla by to hanba, zničit je a nic
nezískat.“
Prikývl, potom se zamračil, jak se soustředil, aby si vybavil svoje lekce s Oromisem. Umarothe,
řekl, Budeme potřebovat vaši sílu.
Co je naše, je tvoje odpověděl drak.
Iluze, která ukrývala štěrbiny, ze které vycházely pásy kovu, byla velmi dobře konstruována na to,
aby jí Eragon prorazil. To si připustil - Galbatorix by nikdy nepřehlédl takový detail. Ale na druhé
straně, kouzla odpovědná za iluzi se dala velmi snadno najít a díky nim byl schopný získat přesné
místo a velikost otvoru.
Nemohl přesně říci, jak hluboké byly kusy železa umístěné ve štěrbinách. Doufal akorát, že to
bude palec nebo dva od venkovní strany stěny. Kdyby byly umístěny blíže, jeho plán by
ztroskotal. Byl si jistý, že král zabezpečil kov proti vnější manipulaci.
Zvolal slova, které potřeboval a vykouzlil první z dvanácti kouzel, která se chystal použít. Jeden
elfský meč - zřejmě Laufinův, pomyslel si - zmizel se slabým závanem větru, jako tunika
houpající se ve větru. O půl sekundy později, se ozvalo bouchnutí, které vyšlo ze stěny na levé
straně.
Eragon se usmál. Fungovalo to. Kdyby se snažil poslat meč přes plát železa, reakce by byla
mnohem dramatičtější.
Mluvíc rychle jako předtím, vrhl větší kouzlo, přičemž zasadil šest mečů do každé stěny, každý
meč asi pět stop od dalšího. Elfové ho upřeně sledovali, když mluvil. Jestliže je zarmoutila ztráta
jejich zbraní, nedali to najevo.
Když skončil, Eragon poklekl před Aryou a Elvou - které obě společně držely Dauthdaert a řekl,
“Připravte se na běh.”
Safira i elfové byli napjati. Elva vylezla Arye na záda, přitom si udržovala rovnováhu o zelené
kopí. Poté se Arya zeptala: “Připravena?“
Eragon se natáhl dopředu a znova udeřil do podlahy.
Nepříjemný rachot zazněl z každé strany a kousky prachu padaly ze stropu, tvoříc mlhavé mraky.
V okamžiku, kdy viděl, že meče drží, Eragon vybehl kupředu. Sotva udělal dva kroky, když Elva
vykřikla: “Rychleji!”
Vykřikl námahou a přinutil svoje nohy běžet ještě rychleji. Po jeho pravici přeběhla Safira okolo
něj, hlavu a ocas měla nízko, jako jeden temný stín na okraji jeho zorného pole.
Hned, jak dorazil na opačnou stranu pasti, slyšel prasknutí trhající se oceli a potom skřípot, jak se
třel kov o kov. Když se vrhl směrem od hluku, tak se otočil a viděl, že všichni prošli pastí, kromě
stříbrnovlasé elfky Yaely, která byla chycena mezi posledními šesti palci dvou kusů kovu.
Prostor kolem ní vzplál modrou a zlatou, jako by samotný vzduch hořel a její tvář byla skřivená
bolestí.
“Flauga!” zakřičel Blodhgarm a Yaela vyletěla z listů železa, které se sklaply s výrazným
zařinčením. Potom se vrátily zpět do stěny se stejným skřípotem, který provázel jejich vysunutí.
Yaela přistála na svých rukách a kolenou, blízko k Eragonovi. Pomohl jí na nohy. K jeho
překvapení se zdála být v pořádku. “Jsi zraněná? “ zeptal se.
Potřásla hlavou. “Ne, ale... moje ochrany jsou pryč.” Zvedla své ruce a dívala se na ně s výrazem
blízkým údivu. “Nebyla jsem bez ochran od té doby....od doby, co jsem byla mladší než si teď ty.
Ty nože ji ze mě nějak svlékly. “
“Máš štěstí, že jsi vůbec naživu” řekl Eragon. Zamračil se.
Elva pokrčila rameny. “Byli bychom všichni zemřeli, kromě něj” - ukázala na Blodhgarma “
kdybych vám nebyla řekla, ať běžíte rychleji. “
Eragon zavrčel.
Pokračovali v cestě, čekajíc na každém kroku novou past. Ale zbytek chodby byl bez překážek a
došli ke dveřím, bez jakéhokoli incidentu.
Eragon se podíval na zařící zlaté dveře. Byl na nich vytepaný dub v životní velikosti, jehož listy
60
se klenuly po obou stranách, až klenba přerůstala v kořeny. Společně vytvářely velký kruh kolem
kmene. Z každé strany střední části kmenu, vyrůstaly dva tlusté shluky větví, dělící prostor kruhu
na čtvrtiny. V levém horním kvadrantu, byla vyřezaná armáda elfů, s kopími pochodujícími
hustým lesem. V pravém horním roku byli lidé stavějící hrady a kovající meče. V levém spodním
- Urgalové - především Kullové - pálící vesnice a zabíjející jejich obyvatele. V pravém spodním,
trpaslíci kopající jeskyně plné drahokamů a železné rudy. Mezi kořeny a větvemi dubu spatřil
Eragon kočkodlaky a Ra’zaky a několik dalších zvláštních stvoření, které nepoznával. V samém
středu koruny stromu, byl stočený drak, který držel v tlamě konec svého ocasu, jako by sám sebe
okusoval. Dveře byly ukázkou opravdového umění. Za jiných okolností, by byl Eragon spokojen,
kdyby se před ně mohl posadit a celý den je studovat.
Nicméně pohled na zářící dveře ho naplnil strachm z toho, co leží za nimi. Pokud je to Galbatorix,
pak se jejich životy změní navždy a nic už nebude jako dřív - ani pro ně, ani pro zbytek Alagaësie.
Nejsem připraven, řekl Eragon Safiře.
A kdy budeme doopravdy připraveni? odpověděla. Vyplázla jazyk a ochutnala vzduch. Cítil její
nervózní očekávání. Glabatorix a Šruikan musejí zemřít a my jsme ti jediní, kdo to může dokázat.
A co když to nedokážeme?
Pak to nedokážeme a stane se, co se má stát.
Přikývl a zhluboka se nadechl. Miluju tě, Safiro.
Také tě miluji, maličký.
Eragon udělal krok dopředu. “Co teď?” zeptal se a snažil se přitom skrýt svoji nervozitu. “Máme
zaklepat?”
“Napřed se podíváme, jestli není otevřeno,” řekla Arya.
Postavili se do bojového postavení. Pak Arya s Elvou po boku sevřela kliku dveří po levé straně a
připravila se zatáhnout.
V tom okamžiku, se objevil sloup tetelícího se vzduchu okolo Blödgharma a všech jeho deseti
kouzelníků. Eragon vykřikl na poplach a Safira krátce odfoukla, jako by stoupla na něco ostrého.
Zdálo se, že elfové se ve svých sloupech nedokážou pohnout; dokonce i jejich oči zůstaly
nehybné, pevně fixované na objekt, který sledovali jako poslední, když začalo kouzlo působit. S
těžkým cvaknutím, se dveře na levé stěně posunutím otevřely a elfove se začaly pohybovat
směrem k nim, jako když procesí soch klouže po ledě.
Arya se k nim rozběhla se zubatým ostřím svého kopí před sebou a pokusila se prorazit kouzla,
která svazovala elfy. Byla však příliš pomalá a nechytila je.
“Letta!” vykřikl Eragon. Stop! Nejjednodušší kouzlo, které ho napadlo, že by mohlo pomoci.
Magie, která uvěznila elfy, se ale ukázala být příliš mocná, aby ji zlomil a elfové se ztratili ve tmě
za dveřmi, které se za nimi přibouchly.
Eragonem projelo zděšení. Bez elfů...
Arya zabušila na dveře hruškou Dauthdaertu a dokonce se pokusila najít štěrbinu mezi dveřmi a
stěnou hrotem čepele - jako to udělala ve střílně - ale zeď se zdála pevná a neproniknutelná.
Když se otočila, její výraz zračil zběsilou zuřivost. Umarothe, řekla, potřebuji tvou pomoc, abych
otevřela tuhle zeď.
Ne, řekl bílý drak. Galbatorix jistě ukryl tvé společníky velmi dobře. Snažit se je najít, by bylo
plýtvání energií a vystavili bychom se ještě většímu nebezpečí.
Aryino šikmé obočí se spojilo v jednu čárku, jak se zamračila. Pak mu ale hrajeme do karet,
Umaroth-elda. Chce nás rozdělit a oslabit. Pokud budeme pokračovat bez nich, bude pro
Galbatorixe mnohem snazší nás porazit.
Ano, maličká. Ale pomyslela jsi také na to, že ten rozbíječ-vajec možná chce, abychom je
následovali? Možná chce, abychom na něj ve svém vzteku a znepokojení zapomněli a slepě
naběhli do další jeho pasti.
Proč by to tak komplikoval? Mohl zajmout Eragona, Safiru, tebe i zbytek Eldunarí stejně, jako
zajal Blödhgarma a další, ale neudělal to.
Možná proto, že nás chce oslabit, než se s ním utkáme, nebo, než se nás pokusí zlomit.
61
Arya na chvíli sklonila, a když vzhlédla, její vztek zmizel - alespoň na povrchu - a nahradila jej
její obvyklá sebekontrola. Co bychom tedy měli udělat, Ebrithil?
Budeme doufat, že Galbatorix nezabije Blödhgarma a ostatní - přinejmenším ne hned - a budeme
pokračovat, dokud krále nenajdeme.
Arya souhlasila, ale Eragon cítil, že jí to přišlo nechutné. Nemohl ji vinit, cítil to samé.
“Jak je možné, že jsi tu past necítila?” zeptal se tichým hlasem Elvy. Tušil, že znal důvod, ale
chtěl to slyšet od ní.
“Protože jim to neublížilo.”
Přikývl.
Arya znovu došla ke zlaté bráně a znovu stiskla kliku nalevo. Elva se k ní připojila a obtočila svou
malou