stara-rise

Stará říše –
éra stavitelů pyramid
(asi 2650 – 2175 před n. l.)
LŮ
M
PETRA MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ
ÍM
IJ
N
NPżF
4UżFEP[FNOÓ
E
K
E
S
T
U
D
.FOEÏT
,ØNFM)JTO
5FMMFM#BTUB
,ØN"CÞ#JMMP
"CÞ3BXÈÝ
(Ó[B
)ÏMJPQPMJT
4BLLÈSB "CÞTÓS
.FNmT
%BÝIÞS
4ÓMB
.ÏEÞN
'BKKÞN
.ÏS
R
Č
E
N
P
O
U
5FIOB5FIOBFM(BCBM
(BCBMFU5ÏS
;ÈXJKJUFM.FJUJO
Z
4FSÈCJU
FM$IÈEJN
)BNNBNÓKB
#ÏU$IBMMÈG
JE
U
#BISÓKB
"CZEPT
T
4JOLJ
Ó) B
8È E
N NB
U
NÈ
E
X
5IÏCZ,BSOBL-VYPS
FM,ƉMB
FM,ÈC
&EGV
,ØN0NCP
$IBSHB
,VCCJUFM)BXXB "TVÈO&MFGBOUJOB
T
E
N
T
%BDIMB
O
T
2JMMBUFE%BCCB
N
4
QPIPżÓ
3. až 6. dynastie, tedy přibližně 2650 – 2175 před n. l.
Mnoho památek, které tehdy vznikly, dodnes tvoří jedny z nejznámějších ikon staroegyptské společnosti: monumentální pyramidy v Gíze, slavné Menkaureovy triády či Texty pyramid.
Je zcela zřejmé, že Egypt za vlády 3. dynastie (asi
2650 – 2575 před n. l.) vycházel z dědictví Raně dynastického období a jakékoli změny se prosazovaly jen velmi zvolna. Již samotný její počátek, osoba zakladatele
a jeho vztah k poslednímu panovníku 2. dynastie nebo
pořadí jednotlivých počátečních vládců nejsou zcela
jednoznačné. Je však nezpochybnitelné, že zásadní roli
zde hrál panovník Necerichet, který je lépe znám pod
jménem Džoser. Jeho Stupňovitá pyramida v Sakkáře
a k ní přiléhající komplex budov předznamenávají počátek nové éry a jsou právem pokládány za symbolický
bod zrodu Staré říše. Dokládají mohutný rozmach hospodářství, státní administrativy a celé společnosti na počátku 3. dynastie. Nicméně po Džoserově smrti nastává z politického hlediska poněkud nejisté období, kdy
po sobě vládlo několik panovníků, z nichž nejdůležitější
jsou Sechemchet (nástupce Džosera) a Hunej, jenž jako
první použil pro zapsání královského jména ozdobný
rámeček – kartuši. Nejcharakterističtější znak této etapy
představuje používání stupňovitých pyramid jako míst
královských pohřbů a postupně se měnící struktura celé
egyptské společnosti, jež vyvrcholila s nástupem panovníka Snofrua – zakladatele následující dynastie.
Období 4. dynastie (2575 – 2450 před n. l.) je zpravidla popisováno jako vrcholná éra Staré říše – jak po
stránce politicko-mocenské, tak kulturní i hospodářské. Kvalitativní posun v královské zádušní architektuře nastal již za Snofrua, o němž víme, že si nechal
postavit nejméně čtyři pyramidy (v Médúmu, dále tzv.
Lomenou a Červenou pyramidu v Dahšúru a konečně
i malou pyramidu v Síle) a stal se tak vůbec největším
stavitelem pyramid v dějinách staroegyptské civilizace.
Ú
Č
E
Éra „stavitelů pyramid“, jak je někdy Stará říše nazývána, představuje jeden z kulturních vrcholů této starověké civilizace. Z historického hlediska pokrývá vládu
LN
106 Mapa Egypta s vyznačenými důležitými lokalitami
zmiňovanými v textu této kapitoly
3VEÏ
NPżF
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
125
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
U
Z
E
107 Pohled na gízské pyramidy
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
Během jeho vlády rovněž došlo k ustálení základních
stavebních prvků královského pohřebního komplexu,
a především k přechodu od tradice stupňovitých pyramid k tzv. pyramidám pravým. Zjednodušeně by bylo
možné konstatovat, že když si jeho syn a nástupce Chufu nechal postavit největší egyptskou pyramidu v Gíze,
doplnil tuto kvalitativní změnu „pouze“ o kvantitu –
tedy velikost.
Poměrně velmi dlouhé vlády Snofrua i Chufua a velký počet královských dětí zkomplikovaly otázku nástupnictví v druhé polovině 4. dynastie: především ve starší
literatuře se často můžeme dočíst, že Chufuův nejstarší
syn a předpokládaný dědic princ Kawab byl zavražděn
a z tohoto činu historikové dlouho obviňovali Radžedefa, který po Chufuově smrti nastoupil na egyptský trůn.
Jako důkaz uváděli jeho rozhodnutí opustit Gízu, neboť
si svůj zádušní komplex nechal postavit v Abú Rawáši.
Tento obraz však v žádném případě neodpovídá známým historickým faktům: založením nové královské
nekropole v Abú Rawáši Radžetef pouze „pokračoval“
v tradici svého otce (Chufu založil pohřebiště v Gíze)
a děda (Snofruovi lze přičíst vznik nekropolí v Médúmu a Dahšúru) a dále to byl Radžetef, který dokončil
126
Chufuův pohřební komplex v Gíze a uložil zde ostatky
svého otce. Další dva panovníci, kteří rovněž pocházeli z Chufuovy rodiny – Rachef (jeho syn) a Menkaure (jeho vnuk, Rachefův syn), se opětovně navrátili do
Gízy. 4. dynastie končí vládou Šepseskafa, který jako
jediný král Staré říše nepoužil jako svou hrobku pyramidu, ale nechal si v jižní Sakkáře postavit obrovskou
mastabu ve tvaru sarkofágu. Byl to Šepseskaf a především jeho manželka královna Chentkaus I., kteří umožnili hladký přenos královské moci mezi 4. a následující 5. dynastií.
5. dynastie (2450 – 2325 před n. l.) je charakteristická zvýšenou péčí, kterou panovníci věnovali slunečnímu kultu – někdy je dokonce toto období nazýváno vládou tzv. slunečních králů. Prvních šest vládců
této dynastie (Veserkaf, Sahure, Neferirkare, Raneferef,
Niuserre a Menkauhor) si totiž nechalo vystavět kromě vlastních pohřebních komplexů i tzv. sluneční chrámy, které byly s královským zádušním kultem dokonce
funkčně propojeny. Další podstatný prvek, který je typický hned pro několik vládců 5. dynastie, představuje
společné pohřebiště v Abúsíru, kde byli pohřbeni panovníci Sahure, Neferirkare, Raneferef a Niuserre společně
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
existenci od zbytku tehdejší společnosti a především
k písemné kodifikaci tohoto nároku v Textech pyramid.
(Více o vlastních Textech pyramid viz kapitola Jiřího Janáka.) Od tohoto okamžiku se budou snahy nekrálovských hodnostářů upínat k získání podílu na královském privilegiu či k vytvoření vlastních modelů, jak
úspěšně dojít zásvětí – a jejich výsledkem se stanou Texty rakví, jejichž nejstarší doklady pocházejí ze samotného závěru Staré říše. Představy nekrálovských hodnostářů tedy máme možnost zkoumat především díky jejich
hrobkám (více viz kapitola Vývoj zádušních představ
a pohřebních rituálů).
Nekrálovské hrobky prvních dvou dynastií lze popsat jako skutečné „příbytky věčnosti“, v nichž se odrážely tehdejší zádušní představy, přičemž důraz byl kladen především na podzemní prostory (= substrukturu)
s množstvím skladovacích a specializovaných místností. Během 3. a na počátku 4. dynastie však došlo k pozvolnému přesunu těžiště zádušní architektury na nadzemní prostory (= superstrukturu). Podzemí postupně
ztratilo svůj význam, počty místností se snížily, až se
nakonec omezily pouze na jednoduchou pohřební komoru. Tak, jak se zjednodušovala substruktura, architektura nadzemních částí hrobek se naopak rozvíjela.
Rozsáhlé milodary, ukládané dříve do podzemních prostor, zmizely, aby se následně objevily na zdobených
stěnách kaplí, jež se tak staly skutečným místem udržování posmrtného života majitele hrobky. Kultovní prostory byly trvale přístupné a v jejich reliéfní výzdobě se
objevili i další členové rodiny, kteří se nyní mohli na
jedné straně podílet na prováděném kultu, tj. symbolicky si pro sebe zajistit podíl z předkládaných obětin,
a na druhé straně vyjádřit svou sounáležitost se zemřelým a viditelně přebrat odpovědnost za udržování jeho
zádušního kultu. Do centra komunikace mezi oběma
světy se dostaly nepravé dveře – kamenná stéla napodobující svým tvarem skutečné dveře. Na nich byly zapsány hlavní tituly a jména majitele hrobky, společně
s vyobrazením zádušní hostiny a s běžnými obětními
formulemi, jež měly napomoci udržování zádušního
kultu. Přes tuto „bránu“ mohl duch zemřelého hodnostáře libovolně procházet mezi světem živých a mrtvých.
Tento trend souvisel s celkovou proměnou systému
představ o zásvětí, kdy do procesu zajištění posmrtné
existence jedince aktivně vstoupil další element – pozůstalí a zádušní kněží (kněží ka). Badatelé hovoří o posunu od ancestrálního kultu (tj. zaměřeného na předky) ke zvýšení odpovědnosti potomků za udržování
posmrtné existence, tedy zádušního kultu a jeho trvání
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
s příslušníky svých rodin. Králové 5. dynastie vystupovali aktivně i na poli zahraniční politiky a navazovali čilé
obchodní kontakty s velmi vzdálenými oblastmi: s libanonským přístavem v Byblu (Egypťané odtud dováželi
cenné cedrové dřevo), s oblastmi hluboko v Núbii (zlato, ebenové dřevo, pštrosí pera, trpaslíci apod.) a dokonce i s tajemnou zemí známou pouze z písemných
pramenů – Puntem, odkud získávali ceněnou myrhu
a další luxusní předměty a cizokrajná zvířata.
Nejcharakterističtější rys egyptské společnosti v 5. dynastii představují změny, které se dotkly snad každé její
oblasti: nejvyšší úřady již nezastávali pouze členové královské rodiny; došlo k enormnímu nárůstu počtu úředníků; úřady se začaly dědit z otce na syna, a v provinciích tak vznikly silné úřednické rodiny, jejichž členové
byli pohřbíváni v místě svého působení. Rovněž systém
představ vážících se k zásvětní existenci urozených i neurozených obyvatel země na Nilu prošel zásadními přeměnami – na konci 5. dynastie se objevují Texty pyramid (nejstarší dochovaný soubor náboženské literatury),
které přesně popsaly způsob úspěšného dosažení zásvětní
existence pro osobu panovníka; a k hlubokým změnám
došlo i v královské a nekrálovské zádušní architektuře.
Období 6. dynastie (2325 – 2175 před n. l.) představuje v mnoha ohledech vyvrcholení (především po náboženské a kulturní stránce) Staré říše, ale zároveň se
v jeho průběhu postupně projevovaly jednotlivé faktory, které v konečném důsledku vedly až k zániku této
historické éry. Na jedné straně se postupně snižovaly
centrální pravomoci egyptských králů, zatímco se současně zvyšovala prestiž a moc místních vládců a úředníků. Panovníci se sice snažili zavázat si jednotlivé významné hodnostáře udělováním různých privilegií či
sňatky s královskými dcerami, avšak proces již nešel zastavit. I v zahraniční politice se pokles prestiže egyptského panovníka stal nezadržitelný a množily se útoky na jeho obchodníky a vyslance. Na závěr je možné
konstatovat, že se smrtí panovníka Pepiho II. skončila
i slavná éra stavitelů pyramid.
Literatura: Jaromír Málek, „Stará říše (cca 2686 – 2125
př. Kr.)“, in: Ian Shaw (ed.), Dějiny starověkého Egypta,
(Praha, 2003), 89 – 117.
VÝVOJ ZÁDUŠNÍCH PŘEDSTAV
Stará říše hraje ve vývoji zádušních představ zásadní roli,
neboť zde poprvé dochází k jasnému oddělení egyptského panovníka a jeho nároku na blaženou posmrtnou
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
127
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
E
Z
U
O
P
N
R
Č
E
U
JE
T
E
X
T
O
N
T
E
T
108 Příklad nepravých dveří hodnostáře Nefersešema z druhé poloviny 6. dynastie
v čase. V této koncepci nekončí život okamžikem smrti, ale jen se přerodí do nové formy, v níž zemřelí i nadále udržují kontakty se svou předchozí existencí. Živí
ovlivňují svět mrtvých a mrtví mohou i nadále zasa-
128
hovat do chodu tohoto světa. Jedním z nejvýmluvnějších dokladů o velice úzkém vztahu, který mezi oběma
„složkami“ tehdejší společnosti panoval, jsou tzv. dopisy
mrtvým (viz kapitola Jiřího Janáka).
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
VÝVOJ KRÁLOVSKÉ
ZÁDUŠNÍ ARCHITEKTURY
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
Omezený prostor této kapitoly neumožňuje popsat vývoj královské zádušní architektury doby Staré říše do
všech detailů, a proto budou v následujícím textu zmíněny jen nejdůležitější pyramidové komplexy a na jejich příkladech doloženy základní vývojové tendence
a trendy.
Pohřební komplex panovníka Necericheta/Džosera
v Sakkáře, v jehož centru se nachází monumentální
Stupňovitá pyramida, by mohl být právem pokládán
za jeden ze sedmi divů světa. I sami Egypťané v mladších obdobích toto místo velmi obdivovali, jejího majitele si vážili natolik, že ho pokládali za zakladatele Staré
říše, a jejího stavitele Imhotepa, který podle Manéthóna „vynalezl stavění z tesaného kamene“, dokonce povýšili do božského stavu a přiřkli mu dohled nad tvořivostí, léčením a moudrostí obecně.
Vlastní pohřební komplex prošel poměrně dlouhým
stavebním vývojem, jehož jednotlivé fáze a význam menších staveb v rámci komplexu dosud nebyly plně vysvětleny. Centrální bod představuje panovníkova hrobka –
Stupňovitá pyramida, jež symbolizuje božské postavení
zesnulého krále. Sama pyramida vznikla v několika po
sobě následujících stavebních fázích, kdy byla původní
jednoduchá mastaba (M1) postupně rozšiřována (M2,
M3), aby byla posléze přeměněna na stupňovitou pyramidu – nejprve o čtyřech (P1) a konečně o šesti stupních (P2). Na této stavbě je unikátní i její půdorys:
zatímco M1 byla jedinou egyptskou mastabou se čtvercovým půdorysem, výsledná P2 zase představuje jedinou pyramidu, jejíž základna je obdélná (109 × 121 m,
výška 62,5 m). I podzemí této pyramidy je velmi kom-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
Ve Staré říši panovník jako prostředník mezi světem bohů a lidí představoval jediného garanta úspěšné zásvětní existence všech Egypťanů. Z tohoto důvodu vždy v okolí královských pyramid vznikaly rozsáhlé
nekropole s hrobkami hodnostářů, vojenských velitelů a kněží nekrálovského původu. Svět mrtvých tak byl
uspořádán podle stejných mocenských principů jako
svět živých: v jeho středu stál panovník jako neomezený
vládce, v jehož stínu věčně žili a jemu i na onom světě
neustále dobře sloužili jeho služebníci. I v tomto aspektu se Stará říše odlišuje od předcházejícího období, kdy
byly hrobky na pohřebištích nahodile umisťovány, aniž
by bylo bráno na zřetel společenské postavení jejich
majitelů. Rozdíl je velmi dobře patrný, porovnáme-li
plány tzv. archaického pohřebiště v Sakkáře a například
nekropole v Gíze. Topografický vztah mezi královskou
pyramidou a nekrálovským hrobem na počátku 4. dynastie odráží nejen centrální úlohu egyptských panovníků, ale i jejich vztah k poddaným. Hodnostáři se
v tomto uspořádání nesnažili, aby pouze získali „příbytek věčnosti“ (hrobku), ale především, aby jim bylo přiřknuto místo ve společnosti (tj. v blízkosti) krále. (Více
viz úvodní kapitola o vývoji zádušních představ a pohřebních rituálů.) Avšak v průběhu 4. dynastie dochází
k revizi této koncepce vycházející z ústředního postavení krále a do volby místa, kde měla být hrobka vystavěna, se opětovně začínají promítat osobní představy
a snahy jednotlivých hodnostářů, kteří i nadále považovali hrobku za jeden z projevů svého společenského
postavení. A tento model chování se udržel až do konce Staré říše.
Literatura: Naguib Kanawati, The Tomb and Beyond.
Burial Customs of Egyptian Officials, (Warminster,
2001).
109 Rekonstrukce vzhledu Džoserova pohřebního komplexu v Sakkáře
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
129
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
snad lze připsat tajemnému králi jménem Chaba. A tak
lze další vývoj královské zádušní architektury vysledovat až v následující 4. dynastii za mocného Snofrua.
Během Snofruovy vlády prošla královská zádušní architektura bouřlivým vývojem, jehož nejmarkantnějším projevem byl přechod od stupňovité k tzv. pravé
pyramidě. O obtížnosti tohoto procesu svědčí i fakt, že
první pyramida, jež byla projektována jako pravá (Lomená pyramida v Dahšúru), byla nakonec dokončena
jako lomená. Současně se ustaluje i podoba a umístění dalších součástí královského zádušního komplexu:
zádušní chrám se přesouvá ze severní strany pyramidy
k východní, objevuje se tzv. satelitní (kultovní) pyramida, vzestupná cesta a údolní chrám. Snofruovi architekti měli poměrně mnoho prostoru na experimentování, neboť panovník si nechal vybudovat nejméně
čtyři pyramidy: v Médúmu, Lomenou a Červenou pyramidu v Dahšúru a nakonec i malou pyramidku v Síle, jež však nesloužila pohřebním účelům. Ale postupujme chronologicky.
Svou první pyramidu si nechal Snofru postavit v Médúmu, asi 65 km jihozápadně od Káhiry. Stavba, která
dnes připomíná spíše mezopotamský zikkurat, byla započata a dokončena nejprve jako „klasická“ stupňovitá
pyramida o sedmi/osmi stupních. Zdá se, že poté se pa-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
plikované – kromě hlavní královské pohřební komory
se zde nachází celý věnec chodeb, šachet a bočních skladišť a komor, v nichž měli být pohřbeni členové Džoserovy rodiny a umístěna jejich pohřební výbava. Kromě
toho tam bylo uloženo více než 40 000 kamenných nádob, z nichž část nesla jména panovníků prvních dvou
dynastií.
Džoserův pohřební komplex byl oddělen od svého
okolí mohutnou ohradní zdí postavenou z vápencových bloků, jejíž vnější líc zdobila soustava nik, bastionů a čtrnácti nepravých bran. Dovnitř však bylo možné vejít pouze tzv. vstupní kolonádou, jejíž vnější brána
byla vytesána do kamene, jako by byla trvale pootevřena, a jejíž strop napodoboval zastropení vyrobené
z kulatiny. Tato hra s formou, tj. do kamene převedenou architekturou původně stavěnou z materiálů lehce
podléhajících zkáze (dřevo, sušené cihly, rohože aj.), je
ostatně pro Džoserův komplex typická.
Jednotlivé části uvnitř komplexu představují výběr
staveb, které byly pro existenci panovníka na onom světě zásadní: vstupní kolonáda, tzv. Jižní hrobka s vlastní
zádušní kaplí, kaple kolem nádvoří sloužícího k oslavě
svátku sed, chrám „T“, zádušní chrám se serdabem, Jižní
a Severní dům a konečně i tzv. Západní masivy a Jižní
nádvoří. Všechny stavby sloužily buď pro udržování zádušního kultu (zádušní chrám) a jeho zaopatření (Jižní
hrobka, Západní masivy), stvrzení panovnických pravomocí (Severní a Jižní dům), nebo pro obnovu panovníkových sil na onom světě díky neustálému opakování svátku sed (nádvoří s kaplemi, Jižní nádvoří, chrám
„T“). Protože svou funkci měly kaple, domy či chrámy plnit především na onom světě, představovala jejich valná část pouze stavby nepravé – zcela dokončená
byla jen jejich fasáda, za níž ležela plná masa zdiva, do
které nebyly zapuštěny žádné vnitřní prostory. Jedinou
funkční stavbou tak byl pouze zádušní chrám ležící při
severním úpatí pyramidy se serdabem, v němž byla objevena původní vápencová Džoserova socha, jež je dnes
vystavena v káhirském Egyptském muzeu.
Vnější hranici Džoserova pohřebního komplexu představoval tzv. suchý příkop, který je dnes z velké části zavát
pískem. Jeho pozůstatky lze pozorovat pouze v prostoru
mezi tzv. Jižní hrobkou a pyramidou panovníka Venise.
Původně však byl přes 40 m široký a 750 m dlouhý.
Podoba stupňovitých pyramid následujících panovníků 3. dynastie není zcela jasná, neboť žádný z pohřebních komplexů nebyl nikdy dokončen: ať již jde
o hrobku Džoserova nástupce Sechemcheta v Sakkáře
nebo o tzv. Vrstvenou pyramidu v Záwijit el-Arjánu, již
130
110 Půdorys a severojižní řez zádušním chrámem Snofruovy
pyramidy v Médúmu
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
Po určité době (v posledních patnácti letech své vlády) se Snofru rozhodl přestavět i médúmskou pyramidu: nechal ji lehce rozšířit a dokončit v podobě pravého
jehlanu (délka stran 144 m, výška 92 m). Vstup do pyramidy se nacházel v severní stěně ve výšce 15 m nad základnou v severojižní ose stavby: dlouhá sestupná chodba se po dosažení úrovně skalního podloží změnila na
horizontální a vedla do tzv. první komory, z níž se bylo
možné přes vertikální spojovací komín dostat do pohřební komory. Oba prostory měly strop zaklenutý přečnělkovou klenbou (jednotlivé vrstvy bloků vždy o dlaň
přečnívaly spodní řadu). V pyramidě však nebyly zjištěny žádné doklady o uložení královského pohřbu.
Nakonec nechal Snofru dokončit celý komplex staveb, jež pyramidu v Médúmu obklopovaly: před východní stěnou pravé pyramidy nechal postavit malý
zádušní chrám (9,18 × 9 m), který připomíná spíše jednoduchou kapli, celý prostor kolem pyramidy obehnal
obvodovou zdí a v jižním křídle takto vzniklého volného prostoru nechal vystavět satelitní (kultovní) pyramidu, někdy též nazývanou jako jižní pyramida. Přes
200 m dlouhá vzestupná cesta spojovala nádvoří kolem
pyramidy s údolním chrámem, který však pro vysokou
hladinu spodní vody nebyl nikdy odkryt.
V Dahšúru si Snofruovi stavitelé nejprve vybrali již-
T
S
E
K
E
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
novník rozhodl Médúm opustit (kolem patnáctého roku
své vlády) a přesunul místo svého budoucího pohřbu do
Dahšúru, kde jeho stavitelé začali budovat Lomenou pyramidu, jež již byla projektována jako pravá pyramida.
Důvody tohoto přesunu nejsou přesně známy.
U
D
111 Plán komplexu Lomené pyramidy v Dahšúru
112 Rekonstrukce
vzhledu údolního
chrámu u Lomené
pyramidy v Dahšúru
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
131
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
132
E
K
E
S
T
U
ale vystavěny na úrovni původního terénu. I zde byly
místnosti zaklenuty přečnělkovou klenbou.
V okamžiku Snofruovy smrti již sice byla pyramida dostavěna, ale ostatní součásti královského pohřebního komplexu ne: zádušní chrám musel být rychle dokončen ze sušených cihel, podobně jako ohradní zeď,
a kultovní pyramida pravděpodobně nebyla postavena
nikdy (je možné, že její funkci symbolicky plnila Lomená pyramida). Rovněž vzestupná cesta nebyla nikdy
dostavěna. Přes značnou neúplnost celého komplexu
zde pravděpodobně byl Snofru po své smrti ve 48. roce vlády pohřben.
Než opustíme Snofruovy pyramidy, je třeba se ještě zmínit o skupině sedmi malých pyramidek, jejichž
stavební pozůstatky jsou rozprostřeny po celém území Egypta (lokality Elefantina, Edfu jih, el-Kůla, Kóm
Ombo, Sinki, Záwíjit el-Meitín a Síla). Tyto stavby vykazují mnoho společných prvků: mají stupňovitý tvar,
nenachází se v nich žádná substruktura, v jejich okolí
nebyly zjištěny žádné kultovní prostory, lze je všechny
datovat do konce 3. či na počátek 4. dynastie a jejich
funkce nebyla dosud plně vysvětlena. Někteří badatelé je považují za označení míst, kde panovník sídlil
během svých cest po Nilu (obdoba německých falcí),
jiní předpokládají, že označovaly místa, odkud pocházely významné královny či která byla spojena s mytickým bojem bohů Hora a Sutecha. Většina egyptologů
se dnes kloní k první variantě.
Snofruův nástupce panovník Chufu mohl při plánování své monumentální hrobky (délka stran 230 m,
Z
O
U
ní část této lokality. Stavba nejstarší projektované pravé pyramidy (délka stran 188 m, výška 105 m) však doplatila na nekvalitní podloží, které netvoří vápenec, ale
pouze ztvrdlé jíly. Když byla pyramida vystavěna do výšky asi 45 m, objevily se v podzemních prostorech trhliny, a proto byli architekti donuceni zredukovat úhel
sklonu z původních 55 na 43 stupňů; tím stavba získala
svůj konečný tvar, kterému vděčí i za moderní pojmenování – Lomená pyramida. Podivuhodné jsou i vnitřní prostory, které jsou uspořádány do dvou vzájemně
propojených systémů: severního a západního. Veškeré místnosti uvnitř pyramidy jsou zaklenuty přečnělkovou klenbou. Podobně jako u médúmské pyramidy, i zde se u východního úpatí nacházela malá zádušní
kaple s obrovským obětním stolem a dvěma stélami
a jižně od hlavní pyramidy i tzv. kultovní pyramida.
Nezastropená vzestupná cesta spojovala prostor kolem
pyramidy s nejstarším prozkoumaným údolním chrámem. Chrám měl obdélný, severojižně orientovaný půdorys a byl postaven z kvalitního bílého vápence. Jeho
stěny byly zdobeny reliéfy zachycujícími procesí královských statků (domén).
Při budování druhé Snofruovy pyramidy v Dahšúru
se stavitelé poučili z nesnází, jimž museli čelit u předchozí stavby, proto je sklon Červené pyramidy (délka
stran 220 m, výška 105 m) méně příkrý (43 stupňů).
Za své jméno vděčí načervenalému zbarvení bloků svého jádra postaveného z místního kamene. Vstup do
podzemí se nachází v severní stěně, asi 28 m nad základnou. Vnitřní prostory nebyly vytesány v podloží,
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
113 Rekonstrukce
vzhledu zádušního
chrámu u Červené
pyramidy
v Dahšúru
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
E
X
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
E
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
výška 146 m) v Gíze využít bohatých zkušeností, které architekti získali za jeho předchůdce. Jeho pyramida je navíc téměř dokonale orientována vůči čtyřem
světovým stranám: odchylka od severu činí nepatrných
5 stupňů. I plán vnitřních prostor udivuje svou monumentalitou: tři komory jsou někdy vykládány jako důsledek postupného rozšiřování pyramidy a změn jejího
plánu a tzv. velká galerie představuje největší zaklenutý
prostor ze Staré říše. Aby architekti rozložili obrovské
tlaky, které působily na sedlový strop královské pohřební komory, vystavěli nad ní pět odlehčovacích komor se
žulovými překlady vážícími 40 tun.
O co působivější je samotná pyramida, o to zanedbatelnější jsou pozůstatky dalších staveb pohřebního komplexu: ze zádušního chrámu, který se rozkládal u jejího
východního úpatí, se dochovaly jen pozůstatky čedičové dlažby; z kultovní pyramidy v jihovýchodním rohu
zbyla v podstatě jen substruktura a pyramidion (vrcholek pyramidy) a ze vzestupné cesty pouze základové
bloky. Celý komplex ještě doplňuje pět jam pro uložení lodí (ve dvou byly nalezeny původní lodě – jedna
byla rekonstruována a je vystavena v tzv. Muzeu bárky),
a především tři malé pyramidy Chufuových královen
(G1 a – c) seřazené do řady jihovýchodně od panovníkova zádušního chrámu, z nichž každá měla drobný zádušní chrámek a vlastní jámu pro pohřební bárku.
Pohřební komplexy dalších dvou panovníků, kteří si je nechali vystavět v Gíze – Rachefa a Menkaurea,
v podstatě ve značně zjednodušené formě napodobo-
T
E
N
T
O
T
115 Rachefův zádušní a údolní chrám s chrámem Sfingy
114 Rekonstrukce Chufuova zádušního chrámu v Gíze
valy Chufuův model. Rachefova pyramida (délka stran
215 m, výška 143 m), jejíž spodní část byla obložena
bloky červené asuánské žuly, byla postavena na nejvyšším místě gízského plata, a tak se zdá opticky vyšší než
Chufuova. Na stavbu poměrně dobře dochovaného zádušního a údolního chrámu byly použity obrovské vápencové bloky a v zádušním chrámu se poprvé uplatnilo pět základních prvků, které jsou posléze zastoupeny
v každém královském pohřebním komplexu: vstupní
místnost, rozlehlý otevřený sloupový dvůr, kaple s pěti nikami pro sochy panovníka, pět skladů pro kultov-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
133
M
LŮ
Ú
Č
E
117 Řez pohřebním komplexem královny Chentkaus I. v Gíze
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
vzestup úcty k Usirovi. I její spodní část byla obložena
bloky asuánské červené žuly. Podobně jako v Rachefových chrámech, i Menkaure použil na stavbu svých
kultovních prostorů tzv. megalitické zdivo a velkolepou
sochařskou výzdobu – mezi nejznámější příklady patří
Menkaureovy triády zobrazující panovníka v doprovodu dalších dvou bohů.
V souvislosti s Gízou musíme zmínit ještě dva pohřební monumenty: hrobku královny Chentkaus I.
a skrýš s částí pohřební výbavy královny Hetepheres I. Hrobka královny Chentkaus I. (dcera Menkaurea, pravděpodobně žena panovníka Šepseskafa a nositelka unikátního titulu, který lze číst dvojím způsobem
„matka dvou králů Horního a Dolního Egypta“ nebo
„král Horního a Dolního Egypta, matka krále Horního
a Dolního Egypta“) je někdy označována jako tzv. čtvrtá gízská pyramida (délka stran 45 m, výška 17,5 m).
Celý komplex vznikl ve dvou následných fázích: nejprve byla z vápencového podloží vysekána velká mastaba,
kolem níž snížili kameníci úroveň okolního terénu o 10
m. Na tuto mastabu bylo z kamenných bloků postaveno druhé patro a celá stavba byla obložena vápencovými bloky. Kaple a prostory pro uložení pohřbu byly
vytesány do východní fasády. Nakonec byla postavena široká vzestupná cesta spojující Chentkausinu kapli
s Menkaureovým údolním chrámem, jež však byla záhy
plánovitě zastavěna obydlími pro zádušní kněze.
Když George A. Reisner prováděl výzkumy na tzv. východním poli mastab, objevil velmi zvláštní skrýš označovanou G 7000x, v níž byla uschována část pohřební
výbavy královny Hetepheres I., jež byla manželkou panovníka Snofrua a matkou Chufua. V komoře nacházející se na dně 25,5 m hluboké šachty byl uložen prázdný travertinový sarkofág, zapečetěná kanopická skříňka
N
T
O
T
116 Menkaureův zádušní a údolní chrám po dokončení
za vlády Šepseskafa
T
E
ní výbavu chrámu a konečně obětní kaple s nepravými
dveřmi. Avšak proslulost si Rachef vysloužil především
díky nálezu kamenných soch zobrazujících panovníka,
z nichž nejslavnější zobrazuje sedícího Rachefa na trůnu, jehož hlavu zezadu chrání rozepjatými křídly bůh
Hor v podobě sokola.
Ačkoli třetí pyramida v Gíze, patřící panovníku Menkaureovi, je nápadně menší (délka stran 104,6 m, výška
66 m), její podzemní prostory lze připodobnit originalitou k Chufuově hrobce a v rozložení prostor je patrný
134
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
M
LŮ
Ú
Č
E
IJ
N
ÍM
119 Půdorys Veserkafova pohřebního komplexu v Sakkáře bez
vzestupné cesty a údolního chrámu
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
Poslední panovník 4. dynastie Šepseskaf byl jediným
vládcem Staré říše, který odvrhl pyramidu jako místo
svého posledního spočinutí a naopak si nechal v jižní
Sakkáře postavit obří mastabu, jež svým vnějším tvarem napodobovala sarkofág (základna 99,6 × 74,4 m,
výška 18 m). Dnes je tato stavba nazývána Mastabat Faraún, Faraonova mastaba. Vykazuje výraznou podobnost s Menkaureovým a Chentkausiným komplexem,
které byly pravděpodobně dokončeny za Šepseskafa:
spodní část hrobky byla také obložena červenou asuánskou žulou, rozložení vnitřních prostor je velmi podobné a i strop pohřební komory je stesán do podoby nepravé valené klenby. Před východní stěnou byl postaven
malý zádušní chrám a celý prostor byl obehnán dvojitou ohradní zdí. Dlouhá vzestupná cesta ani údolní
chrám dosud nebyly prozkoumány.
Zakladatel 5. dynastie panovník Veserkaf si nechal
postavit hrobku (délka stran 73,3 m, výška 49 m) v těs-
R
Č
E
N
P
118 Rekonstrukce vzhledu komory s částí pohřební výbavy
královny Hetepheres I. v Gíze
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
s pozůstatky vnitřností, pozlacená nosítka a baldachýn,
množství zlatých šperků a bohatý soubor kamenných
nádob. Po vlastních tělesných pozůstatcích královny se
však nenalezla žádná stopa. Nález dosud nebyl zcela objasněn: byla sem část pohřební výbavy přenesena a pietně uložena poté, co byl původní pohřeb porušen?
120 Rekonstrukce
vzhledu pohřebního
komplexu panovníka
Šepseskafa v jižní
Sakkáře
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
135
ním místě, tj. u paty východní stěny, neboť se právě zde
nacházel zasypaný suchý příkop. Veserkafovi architekti
proto přesunuli zádušní chrám k jižní stěně a upravili
i posloupnost jednotlivých místností. Na jeho umístění se rovněž mohl podepsat vzmáhající se kult slunečního boha Rea (Veserkaf jako první nechal vystavět tzv.
sluneční chrám v Abú Ghurábu), neboť chrám by tak
byl celý den vystaven očistným slunečním paprskům.
Vzestupná cesta ani údolní chrám dosud nebyly prozkoumány.
Právě přítomnost Veserkafova slunečního chrámu
v Abú Ghurábu mohla ovlivnit dalšího panovníka 5. dynastie Sahurea, aby si nedaleko postavil svou vlastní
hrobku a tak dal vzniknout nové královské nekropoli v Abúsíru. Sahureův pohřební komplex představuje
skutečný milník ve vývoji královské zádušní architektury, neboť se zde poprvé dosáhlo harmonicky vyváženého půdorysu, rozmanitosti použitých druhů kamene
na stavbu (čedič na dlažbu, vápenec na reliéfní stěny,
dále kvarcit, travertin nebo červená žula) tematicky velmi bohaté reliéfní výzdoby vysoké kvality (panovník lovící v poušti, návrat vojska z výpravy proti Libyi s bohatou kořistí, návrat loďstva z Byblu apod.). Reliéfy tu
pokrývaly neuvěřitelných 10 000 m2. Zároveň došlo ke
kodifikaci architektonické podoby základních součástí
zádušního chrámu, které se poprvé objevily již u Menkaurea (vstupní síň, otevřené sloupové nádvoří, příčná
chodba, kaple s pěti nikami, skladištní prostory a obětní místnost).
Další významný vývoj v královské zádušní architektuře nastal za Niuserrea, který si rovněž nechal postavit hrobku v Abúsíru. Tento panovník musel dostavět
z velké části nedokončené pohřební komplexy svých rodičů (panovníka Neferirkarea a královny Chentkaus II.)
a staršího bratra Raneferefa. Jeho architekti se rozhodli základy vzestupné cesty a údolního chrámu původně určené pro hrobku jeho otce využít pro své vlastní
potřeby. Rovněž podoba jeho zádušního komplexu se
poněkud odlišovala, neboť na rozdíl od starších chrámů, které se podobaly písmenu „T“, měl Niuserreův
chrám z důvodu existence starších staveb podobu písmene „L“ – nicméně obsahoval všechny základní prvky.
Navíc se zde objevilo několik novinek. První z nich je
malá místnost čtvercového půdorysu, jejíž strop je podpírán jedním pilířem – tzv. antichambre carrée (francouzsky „čtvercová předsíň“). Byla vestavěna mezi kapli
s pěti nikami a obětní místnost a od této doby se stala
standardní součástí všech královských zádušních chrámů – až do Senusreta I. Další novinkou bylo umístění
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
né blízkosti Džoserovy Stupňovité pyramidy v Sakkáře – mezi severovýchodním rohem jeho ohradní zdi
a ramenem tzv. suchého příkopu. Této volbě podřídil
i uspořádání jednotlivých částí svého pohřebního komplexu: zádušní chrám nemohl být postaven na tradič-
N
P
obětní
kaple
R
Č
E
kaple
s 5 nikami
U
sklady
T
E
N
T
O
T
E
X
vstupní
síň
T
JE
otevřený
sloupový
dvůr
příčná
chodba
121 Půdorys Sahureova pohřebního komplexu v Abúsíru
bez celé vzestupné cesty
136
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
U
Z
E
122 Půdorys Niuserreova zádušního a údolního chrámu
v Abúsíru
123 Půdorys Venisova pohřebního komplexu v Sakkáře bez
vzestupné cesty a údolního chrámu
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
hlubokého výklenku s velkou sochou lva z červené žuly
do příčné chodby a konečně i mohutné věžovité stavby v severovýchodním a jihovýchodním rohu chrámu,
které jsou pokládány za prototypy pozdějších chrámových pylonů.
Ačkoli je Venisova pyramida nejmenší královskou
hrobkou 5. dynastie (délka stran 57,8 m, výška 43 m),
její význam pro poznání vývoje zádušní architektury
je nesmírný. Poprvé v dějinách staroegyptské civilizace
byly stěny královské pohřební komory vyzdobeny nápisy – Texty pyramid, jež měly usnadnit cestu panovníka
na onen svět. Strop komory byl ozdoben žlutými hvězdami na modrém pozadí a celý prostor tak představoval onen svět, z něhož myticky znovuzrozený panovník
vystoupal na nebesa, aby se připojil ke svým předkům
a bohům. Půdorys zádušního chrámu vycházel ze vzorů 5. dynastie – chybí jen věžovité stavby v jeho rozích.
Analýzou bohatého výzdobného programu chrámu se
podařilo zjistit, že staří Egypťané používali tytéž schematické motivy po poměrně dlouhou dobu – bylo zde
nalezeno vyobrazení tzv. hladovějících beduínů, které
bylo dlouho vysvětlováno jako doklad vysychání pouštních oblastí. Nedávné archeologické výzkumy v Abúsíru
však prokázaly, že zcela totožný motiv (včetně vysvětlujících přípisků) je zachycen již na reliéfech pocházejících ze Sahureovy vzestupné cesty.
Zádušní komplexy panovníků následující 6. dynastie
prakticky vycházely ze vzorů pozdní 5. dynastie (bez věžovitých staveb) a jejich vnitřní prostory byly zdobeny
Texty pyramid. Největší změnou tak zůstává poměrně
úzké propojení mezi královskými komplexy a hrobkami členů panovníkovy rodiny a vysoce postavených nekrálovských hodnostářů; nejlépe je tento vztah patrný
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
137
na tzv. Tetiho pohřebišti, kde jsou hrobky vezírů Kagemniho a Mereruky umístěny blíže královské pyramidě než místa posledního odpočinku Tetiho manželek.
Ještě výrazněji je toto sepětí patrné na rodinné nekropoli nacházející se jižně a jihozápadně od pyramidy Pepiho I. v jižní Sakkáře. Hrobky královen a královských
dětí zde tvoří jednotný celek, který je v mnoha ohledech na panovníkově komplexu nezávislý. Změněné
postavení královských žen v závěrečné fázi 6. dynastie
dokládá i použití Textů pyramid – do té doby výlučně královské privilegium – v podzemních prostorách
jejich hrobek (královny Anchesenpepi II., Neit a Iput
a Vadžebten).
Literatura: Mark Lehner, The Complete Pyramids:
Solving the Ancient Mysteries, (London, 1997),
84 – 163; Miroslav Verner, Pyramidy. Tajemství
minulosti, (Praha, 1997), 105 – 372; Zahi Hawass
(ed.). Pyramidy. Magické symboly starého Egypta,
(Praha, 2004), 78 – 263.
Tab. 3 Zádušní komplexy panovníků Staré říše s rozřazením do jednotlivých dynastií a geografickým umístěním
Dynastie
Panovník
Lokalita
3. dynastie
Necerichet/
Džoser
Sechemchet
Sakkára
Chaba (?)
Záwijit el-Arján
Hunej
(?)
3./4.
dynastie
Hunej,
Snofru (?)
4. dynastie
Snofru
Elefantina, Edfu
jih, el-Kůla, Kóm
Ombo, Sinki,
Záwijit el-Meitín
a Síla
Médúm
Dahšúr, Lomená
pyramida
Dahšúr, Červená
pyramida
Gíza
Abú Rawáš
Gíza
Záwijit el-Arján
Gíza
jižní Sakkára
Gíza
Sakkára
Abúsír
Abúsír
Abúsír
Abúsír (?)
Abúsír
Sakkára
Sakkára
Sakkára
(?)
jižní Sakkára
jižní Sakkára
jižní Sakkára
T
E
N
T
O
T
6. dynastie
138
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
K
E
S
VÝVOJ NEKRÁLOVSKÉ
ZÁDUŠNÍ ARCHITEKTURY
E
Vývoj nekrálovské zádušní architektury Staré říše vychází plně ze stavebních tradic raně dynastického
Egypta. Tehdy se objevily nejstarší mastaby – tedy
nejběžnější typ staroříšských nekrálovských hrobek.
Hrobky již nesestávaly pouze z podzemních prostor
(substruktury), ale již měly i nadzemní části (superstruktury) postavené ze sušených cihel či posléze i z lokálního vápence. Nadzemní část nesloužila jen pro zakrytí vstupu do vertikální šachty (šachet) vedoucí(ch)
do pohřební komory (komor), ale především k umístění prostor určených pro zádušní kult. Superstruktura sestávala z masy cihlového zdiva s lehce ukloněnými stěnami.
Právě podoba stěn nadzemních prostor záhy odlišila dva základní typy mastab: jednoduchou hrobku s nezdobenými stěnami a dvěma otevřenými místy pro zádušní kult, umístěnými ve východní fasádě
(hlavní kultovní místo se vždy nacházelo v jižní části
hrobky); a mastabu se stěnami zdobenými nikami (palácovou fasádu). Avšak již během Raně dynastického
období došlo ke zjednodušení nik a posléze k omezení
jejich výskytu jen na východní průčelí hrobek, až nakonec tento výzdobný prvek mizí. V době 3. dynastie
došlo k významnému zvětšení a rozšíření superstruktur mastab a do té doby nezastřešené kultovní pro-
Z
U
O
P
N
R
Č
E
U
JE
E
X
T
5. dynastie
Chufu
Radžedef
Rachef
Nebka (?)
Menkaure
Šepseskaf
Chentkaus I.
Veserkaf
Sahure
Neferirkare
Raneferef
Šepseskare
Niuserre
Džedkare
Venis
Teti
Veserkare
Pepi I.
Merenre
Pepi II.
Sakkára
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
P
O
U
124 Schematický nákres typické mastaby z doby 4. dynastie
s vyznačením jednotlivých funkčních prvků
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
vané sochy majitelů hrobek v nadživotní velikosti, pilířové dvory, východozápadně orientované kaple, několikanásobné sklady apod. Do jejich stavební podoby se
promítalo mnoho činitelů, a tak nenalezneme dvě vzájemně si odpovídající hrobky. Nejznámějším příkladem
těchto velkolepých hrobek je mastaba vezíra Ptahšepsese z Abúsíru, zetě krále Niuserrea. Podobné hrobky
byly vystavěny i v 6. dynastii na rezidenčním pohřebišti v Sakkáře (např. vezíři Kagemni, Mereruka – viz příslušná podkapitola).
Současně s nástupem tzv. velkých mastab se objevuje i další nový typ nekrálovské zádušní architektury – tzv. rodinné hrobky, které odrážejí proměnu
egyptské společnosti, k níž došlo během 5. dynastie.
S nárůstem státní administrativy vzrostl i počet úředníků a postupně docházelo k dědění určité funkce či
úřadu v rámci jednotlivých rodin. Pocit rodinné soudržnosti se v zádušní architektuře projevil zvláštními
hrobkami, v nichž bylo pohřbeno více příslušníků jedné rodiny. Tyto stavby byly zpravidla postaveny z cihel,
měly jednoduchý, obdélný půdorys a nejdůležitějším
elementem byla dlouhá chodbová kaple, v jejíž západní stěně se nacházely niky – místa provádění zádušních
kultů. Za nimi se často v několika řadách otevírala ústí
nehlubokých šachet, které poskytovaly přístup do prostých pohřebních komor, jež mnohdy připomínaly spíše jen výklenky.
Reliéfní výzdoba hrobek nekrálovských hodnostářů prodělala během Staré říše poměrně bouřlivý vývoj.
Ačkoli si i nadále udrželo privilegované postavení vyobrazení hodnostáře sedícího u obětního stolu obloženého všemi obětinami, jež mrtvý očekával na onom světě, jeho pozice se postupně během 3. dynastie měnila.
Nejprve se objevilo na vnějších stěnách hrobek v okolí vchodu, kde mělo přitáhnout pozornost návštěvníků,
aby vešli do kaple a obětovali duchu majitele (hrobka
Hetepiho, viz podkapitola Abúsír). Posléze se přeneslo
do kultovních prostor hrobky, aby nakonec „vstoupilo“
na centrální panel nepravých dveří, jež tvořily komunikační „bránu“ mezi světem živých a mrtvých. Tato scéna byla postupně doplňována dalšími náměty vycházejícími z různých lidských činností, například průběh
zemědělského roku, výjevy z řemeslnických dílen, jež
sloužily pro ilustraci úkolů, které oddaní hodnostáři
vykonávali ve jménu panovníka.
Podzemní prostory naopak v podstatě neprošly žádným vývojem a byly i nadále přístupné vertikální šachtou, z jejíhož dna vybíhala krátká horizontální chodbička ústící do pohřební komory, rozkládající se zpravidla
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
story, které přiléhaly k východní stěně, začaly být zapouštěny do nitra staveb.
Zatímco v Raně dynastickém období a ve 3. dynastii byly hrobky stavěny především z cihel, od počátku 4. dynastie se ve stále větší míře prosazuje používání
kamene. Nejstarší doklady nového typu hrobek představují mastaby, které byly určeny pro potomky panovníka Snofrua v Médúmu. A tak zatímco byla superstruktura mastaby vezíra Nefermaata (syna Snofrua) ještě
stále postavena ze sušených cihel, stěny kultovní kaple,
zapuštěné do masy zdiva u jihovýchodního rohu, byly
obloženy vápencovými bloky, jež byly navíc zdobeny
reliéfy (viz podkapitola Médúm). Postupně docházelo
ke zvyšování počtu vnitřních místností v hrobce a z jediného kultovního prostoru (kaple) se postupně stala
sekvence na sebe navazujících kaplí, skladů a chodeb.
V průběhu 5. dynastie došlo k dalšímu rozvoji:
i nadále byly stavěny malé hrobky, ale bohatí a mocní hodnostáři si nechávali stavět velkolepé, tzv. velké
mastaby, jež dispozicí vnitřních prostor připomínaly
zádušní chrámy panovníků – byly v nich zakompono-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
139
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
125 Schematický nákres skalní hrobky z doby 4. dynastie
(královna Rechetra, dcera Rachefa) s vyznačením jednotlivých
funkčních prvků: a – vchod, b – předsíň, c – podlouhlá síň,
d – kaple, e – přístavek se vstupem do podzemí, f – pohřební
komora s kamenným sarkofágem
140
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
vou skalní stěnu upravenou, aby připomínala průčelí
mastab, a nad vlastním průchodem do kaple byl umístěn dveřní překlad se jménem a tituly majitele hrobky.
Krátkou vstupní chodbičkou návštěvník vešel do vnitřních prostor, které sestávaly z jednoduché kaple či z několika vzájemně propojených místností. V závislosti na
významu a společenském postavení vlastníka byly stěny vyzdobeny malbami, kolorovanými reliéfy a sochami, rovněž vytesanými ze skály. Hrobka mohla být vybavena i serdabem – nepřístupnou místností spojenou
s kaplí průzory, kam byly umisťovány sochy majitele.
V západní stěně kaple pak byly vsazeny nepravé dveře,
jež spolu se sochami představovaly hlavní kultovní centrum. V podlaze před nimi ústila šachta či sestupný koridor vedoucí do pohřební komory. V jedné hrobce se
tak mohlo nacházet i více šachet, v nichž byli pohřbeni
i další členové rodiny. Jako příklad takového ideálního
uspořádání lze uvést skalní hrobky hodnostáře Debeheniho (viz příslušná podkapitola) či královny Meresanch III. v Gíze
Badatelé předpokládají, že vznik skalních hrobek na
pohřebišti v Gíze souvisí s celkovou proměnou přístupu
starých Egypťanů k posmrtné existenci a jejímu zajištění, k níž došlo na přelomu 3. a 4. dynastie. Tento typ
nekrálovských hrobek je tak spojován s trendem ekonomizace a snahou zefektivnit stavbu „příbytků věčnosti“
a provádění zádušních kultů. Nelze však zjednodušeně
prohlásit, že skalní hrobky představovaly další vývojovou fázi mastab. Poté, co se etablovaly na memfidských
nekropolích, rozšířily se po celém území Egypta a na
mnoha pohřebištích byly nadále oba typy hrobek používány současně.
V Egyptě lze vysledovat dva základní okruhy výskytu skalních hrobek, které se od sebe odlišují geografickým rozmístěním, dobou svého vzniku i použitými architektonickými postupy: jde o memfidský
a hornoegyptský okruh. Masové rozšíření skalních hrobek v oblasti Horního Egypta bylo podmíněno především přírodním prostředím, které poskytovalo dostatek
vhodných skalních stěn pro hloubení vnitřních prostor. Zejména v provinciích docházelo k prolínání skalních hrobek a mastab a vznikl tam svébytný typ skalních mastab.
Z
O
U
na jih od přístupové šachty. Stěny komor mohly být buď
jen prostě vytesány do skály, nebo byly obloženy vápencovými bloky, někdy namalovanými na červeno s černými body – tato výzdoba měla napodobovat červenou
žulu. V jihovýchodním rohu komory bývala v podlaze
vysekána prohlubeň, kam se vkládaly kanopy s vyjmutými vnitřnostmi. Kamenný sarkofág přiražený k západní
stěně byl popsán tituly a jménem majitele hrobky.
Nejstarší mastaby byly původně určeny pouze pro
pohřeb jediného jedince, tj. měly jen jedno místo kultu a jeden podzemní systém, ale v průběhu 3. dynastie
se začínaly prosazovat hrobky, v nichž mohli být uloženi dva zemřelí – zpravidla majitel hrobky a jeho žena.
V podstatě šlo o dvě mastaby propojené do jedné: v každé části byla dvě kultovní místa (hlavní na jihu a „doplňkové“ na severu). Ačkoli nejstarší dochované mastaby tohoto typu pocházejí z tzv. archaického pohřebiště
v Sakkáře (například S 3518 nebo S 2407), nejznámějším příkladem je osm velkých dvoumastab na tzv. východním pohřebišti v Gíze, kde byli pohřbeni členové
Chufuovy rodiny (viz obr. 129).
Dalším typem nekrálovské zádušní architektury, běžným ve Staré říši, byly tzv. skalní hrobky, jejichž kultovní a pohřební prostory byly zcela vyhloubeny ve
skalním podloží. Nejstarší doklady pocházejí z poloviny 4. dynastie v Gíze a byly určeny pro členy královských rodin Rachefa a Menkaurea. Představíme-li si
ideální podobu skalní hrobky, pak tato měla vchodo-
Během dlouhé vlády Pepiho II. došlo k výraznému omezení přístupu i vysoce postavených hodnostářů k bohatství, což se projevilo i na architektonické
podobě jejich hrobek. Postupný rozklad centrální královské moci umožnil rozvoj místních stavebních tradic,
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
126 Základní tvary
hrobek pozdní Staré říše
na sakkárské nekropoli
pohřební
komora
odlehčovací
klenba
LŮ
M
pohřební
komora
D
vápencová
„stèle maison“
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
kultovní
nika
28 cm
K
E
S
T
U
46 cm
O
U
Z
E
53 cm
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
především v Horním Egyptě, typických pro jednotlivé
nekropole, například na Kubbit el-Hawwě, v Bení Hasanu či Dendeře. Zatímco pro memfidská pohřebiště
je charakteristická snaha po jednoduchosti a miniaturizaci superstruktur hrobek, pro provincie je naopak typická jejich monumentalizace – mnohdy se v nich dokonce objevují základní prvky typické pro královskou
zádušní architekturu (údolní chrám/vstupní kaple –
vzestupná cesta/dromos – zádušní chrám/kaple – pyramida/pohřeb). Nejvýrazněji se tato snaha projevila ve
skalních hrobkách na Kubbit el-Hawwě (viz příslušná
podkapitola).
Důležitými charakteristikami hrobek na memfidských nekropolích byly jejich malé rozměry a důraz
kladený na podzemní prostory. Pohřební komory byly
sestavovány z kamenných bloků a jejich plochý strop
byl chráněn odlehčující cihlovou klenbou – tento rys
se ojediněle objevuje již na konci 5. dynastie. Architektura komory rovněž doznala proměn: nika v jižní
stěně, do níž byly dříve ukládány kanopy či kanopické
skříňky, byla nahrazena prohlubní v podlaze; podobně
byl zapuštěn pod úroveň komory i sarkofág, jehož stě-
ny byly často zdobeny reliéfně provedenými nepravými dveřmi; a hlavní komora byla často doplněna o přístavek. Superstruktura hrobek byla naopak opomíjena
a často měla podobu malé mastaby se zaobleným, vypouklým stropem (8,4 × 5,5 m). Kultovní prostory se
zpravidla omezovaly pouze na jednoduchou niku s nepravými dveřmi a obětním bazénkem zasazeným u jejich paty.
Dochovaly se především víceprostorové mastaby,
které se zdánlivě podobaly rodinným hrobkám. V jejich pohřebních komorách byli uloženi nejen příslušníci jedné rodiny, ale i členové určité profese či držitelé
stejného úřadu. Demografie hrobek tak odrážela změněnou společenskou strukturu konce Staré říše. Jejich
nadzemní část byla často redukována pouze na překrytí
ústí jednotlivých pohřebních šachet.
V jižní Sakkáře v okolí pyramidy Pepiho II. se archeologům podařilo objevit a prozkoumat skupinu hrobek
vysoce postavených hodnostářů tohoto panovníka. Klasickým příkladem je hrobka Idej-Tepemkaua (M III),
jejíž nadzemní část tvořila čtvercová mastaba (délka strany 24,2 m).
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
141
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
E
Z
U
O
P
N
R
Č
E
U
JE
N
T
O
T
E
X
T
127 Celkový plán gízské nekropole s vyznačením jednotlivých jejích částí a významných staveb – Chufuova pyramida (1),
Rachefova pyramida (2), Menkaureova pyramida (3), Sfinga (4), chrám Sfingy (5), hrobka Chentkaus I. (6), tzv. západní pole
mastab (7), tzv. východní pole mastab (8), centrální pohřebiště (9), pohřebiště v Menkaureových lomech (10), jižní hřbitov (11),
pohřebiště en échelon (12), hrobka Senedžemibovy rodiny (13), Debeheniho skalní hrobka (14), skalní hrobky Kara i Idua (15)
T
E
Na tradičních staroříšských pohřebištích (Gíza, jižní
Sakkára) se navíc objevily zcela miniaturní hrobky (1,8 ×
max. 2,5 m) postavené ze sušených cihel nebo znovupoužitých kamenných bloků, jejichž superstruktura sloužila pouze k překrytí ústí pohřební šachty. Místo zádušního kultu bylo redukováno pouze na jednoduché malé
nepravé dveře vsazené do východní fasády, před nimiž byl
umístěn obětní bazének. Je zřejmé, že takové „trpasličí“
mastaby mohly být vystavěny jen po uložení pohřbu.
V jižní Sakkáře archeologové objevili skupinu po-
142
hřebních památek, jež představují vyvrcholení trendu miniaturizovaných hrobek – tzv. domkové stély (francouzsky stèles maison). Jde o miniaturní stély
(0,5 × 0,3 × 0,5 m) vytesané z jednoho kusu vápence,
jejichž tvar skutečně napodobuje superstrukturu malých hrobek se zaoblenou horní částí. Jedna z delších
stěn na sobě nese vyobrazení majitele sedícího u obětního stolu, jeho stojící postavu a hrubě provedené nepravé dveře. Jednoduchá řádka nápisu uvádí klasickou
obětní formuli, tituly a jméno majitele.
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
Literatura: Hellmut Brunner, Die Anlagen der
ägyptischen Felsgräber bis zum Mittleren Reich,
(Glückstadt, 1936); Peter Jánosi, Die Gräberwelt
der Pyramidenzeit, (Mainz, 2006); Regina Hölzl,
„Privatgräber und Pyramidenfriedhöfe des Alten
Reiches“, in: Christian Hölzl (ed.). Die Pyramiden
Ägyptens. Monumente der Ewigkeit, (Wien, 2004),
181 – 189.
LŮ
M
MEMFIDSKÉ NEKROPOLE
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
Ve Staré říši na západním břehu Nilu postupně vznikl souvislý pás pohřebišť sloužících obyvatelům tehdejšího hlavního města – Memfidy. Území se táhlo od
Abú Rawáše na severu po Médúm na jihu. V současnosti badatelé rozlišují v této oblasti několik významných archeologických lokalit: již zmiňovaný Abú Rawáš
a Médúm, dále pak Gízu, Abúsír, Sakkáru a konečně
i Dahšúr. Staří Egypťané však žádné rozdělení nepoužívali a západní břeh prostě považovali za „Usirovo království“ – panství zemřelých.
T
U
128 Půdorys a řez tzv. Cavingtonovou hrobkou v Gíze
K
E
S
hřbitově G 6000 na západním pohřebišti.
Bez nadsázky je možné konstatovat, že Chufu svým
rozhodnutím postavit si zádušní komplex v Gíze a v jeho těsném sousedství vystavět rozlehlé, avšak přísně organizované pohřebiště pro členy královské rodiny a vysoce postavené hodnostáře začal psát novou epochu ve
vývoji nekrálovské zádušní architektury. Avšak představa, že v Chufuově době architekti pracovali „na zelené
louce“, je scestná – v jižní části Gízy existovalo poměrně
rozsáhlé pohřebiště z doby 3. dynastie, jehož nejznámějším pozůstatkem je anonymní hrobka označovaná podle svého výkopce jako Cavingtonova. Mohutná stavba
(61,7 × 34,5 m, původně vysoká téměř 10 m) postavená ze sušených cihel se složitou výzdobou vnějších stěn
v podobě palácové fasády naznačuje, že její majitel musel patřit k nejvyšší vrstvě tehdejší egyptské společnosti. Stejně velkolepé jako nadzemní část bylo i podzemí
rozložené do dvou úrovní. Pohřební komora se nachází v hloubce téměř 22 m a vychází z architektonických
tradic 2. dynastie se složitým systémem chodeb, skladů a schodišť chráněných kamennými portkulisy (zábranami). Ve vykradené pohřební komoře archeologové
nalezli zlomky keramických, kamenných a měděných
nádob, dřevěných skříněk a štípané industrie.
Zdá se, že již na počátku výstavby Gízy existoval plán
s rozvržením hlavních součástí pohřebiště: hrobky vytvářely řady a byly odděleny ulicemi, až by bylo možné
hovořit o určitém urbanismu celé nekropole. Mastaby
U
Z
E
Gíza
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
Gíza se nachází na západním břehu Nilu a dnes již
v podstatě splynula s jedním z káhirských předměstí. Ve
starověku však toto místo bylo známo pod označením
Achet-Chufu, „Chufuův horizont“ – podle zakladatele
celého pohřebiště, panovníka 4. dynastie Chufua, syna
Snofrua. Gíza se svými monumentálními pyramidami
vždy přitahovala pozornost badatelů, kteří záhy začali
pracovat i na rozsáhlých pohřebištích s nekrálovskými
hrobkami. Novodobé poznání vývoje gízské nekropole je neodmyslitelně spojeno s osobou amerického archeologa George A. Reisnera, který jako vedoucí expedice Harvardovy univerzity na lokalitě dlouhodobě
pracoval. Pro lepší orientaci byla celá plocha rozdělena
na menší celky – pohřebiště/pole: západní pohřebiště
(na západ od Chufuovy pyramidy), východní pohřebiště (na východ od Chufuovy pyramidy), jižní hřbitov
(na jih od Chufuovy pyramidy) a centrální pole (jižně od Rachefovy vzestupné cesty). V rámci těchto částí pak byly vytyčeny ještě menší hřbitovy, jež jsou označené čísly, například G 6000 (= Gíza, hřbitov 6000)
a jednotlivé hrobky nesou pojmenování, jež vždy začíná příslušným číslem: například hrobka Neferbauptaha
je označená G 6010, z čehož je zřejmé, že se nachází na
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
143
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
S
T
129 Půdorys jedné z dvoumastab (G 7440 a G 7430) na východním pohřebišti v Gíze
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
144
E
K
E
které však záhy byly pospojovány do osmi tzv. dvojmastab. Jejich kultovní kaple byly postaveny z kamene a stěny bohatě zdobeny reliéfy. Mezi nejznámější
zde pohřbené osobnosti patří princ Kawab – nejstarší
Chufuův syn – a jeho žena princezna Meresanch III.
(hrobka G 7010/7020).
Po Chufuově smrti došlo k určitému uvolnění situace a setření do té doby jednoznačného plánu nekropole.
Za Rachefa a Menkaurea již byly mastaby a skalní hrobky rovnoměrně stavěny po celé gízské plošině a hrobky
nekrálovských osob se nacházely v těsném sousedství
královských potomků – avšak ještě stále bylo uznáváno plánovité rozvržení staveb (tehdy například vznikl
tzv. jižní hřbitov či pohřebiště en échelon na západním
poli mastab). V následující 5. a 6. dynastii byly dokonce postupně zastavovány i volné „ulice“ mezi staršími
hrobkami, k nimž byly připojovány malé přístavky.
Tehdy se začalo stavět i na tzv. centrálním poli či v prostoru Menkaureových lomů.
V následujícím textu se zaměříme pouze na několik
nejvýznamnějších hrobek, které byly v Gíze postaveny
a jež jsou, pokud možno, trvale přístupné. Každý návštěvník, který dnes do Gízy přichází, musí projít kolem monumentální hrobky, kterou si na severním okraji skalního plata, při severovýchodním rohu Chufuovy
pyramidy, nechal na konci 5. dynastie vystavět vezír panovníka Džedkarea Senedžemib Inti (G 2370). Kolem
Z
O
U
vystavěné za Chufua vykazují několik společných znaků: především jejich výstavba podléhala silnému vlivu
panovníka a jeho administrativy, který zamezil vlastním
hodnostářům zasahovat do stavby. Všechny byly postavené z kamene nebo měly jádro vyplněné odpadním
materiálem ze stavby pyramidy, hlavní kultovní místo
se nacházelo v jižní části východní fasády a představovala ho vnější víceprostorová kaple postavená ze sušených cihel. Silný dohled panovníka znemožnil hodnostářům zapojit do kultovních prostor serdaby (místnosti
pro sochy), volně stojící sochy a dokonce ani nepravé
dveře. Zádušní kult se tak odehrával před jednoduchou
obdélníkovou deskou (slab stelae) zasazenou do východní fasády, na níž bylo v jemném reliéfu vytesáno vyobrazení majitele/majitelky hrobky sedícího/sedící u obětního stolu a nad jeho/její hlavou tituly, jméno a obětní
formule. I podzemí bylo výrazně zjednodušeno: ze dna
vertikální šachty hluboké asi 10 m vedla krátká horizontální chodba do pohřební komory, při jejíž západní stěně stál sarkofág bez jakýchkoli ozdob či nápisů a v podlaze byla vyhloubena jáma pro uložení kanop. (Typický
příklad takové hrobky viz obr. 124)
Ze zde načrtnutého obrázku poněkud vybočují
hrobky postavené pro Chufuovy děti, které tvoří jádro
východního pohřebiště označovaného jako G 7000.
Původně zde stálo dvanáct velkých mastab (ve třech
řadách po čtyřech), typických pro Chufuovu vládu,
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
130 Půdorys hrobky
Senedžemiba Intiho
v Gíze
poměrně rozlehlého dvora, jehož severní straně dominuje Senedžemibova mastaba, se nacházejí hrobky čtyř
generací jeho rodiny, jejíž členové zastávali vysoké úřady v pozdní 5. a v 6. dynastii. Rozložení vnitřních míst-
ností této téměř čtvercové hrobky (22,8 × 20,9 m) je
poměrně jednoduché a umožňuje ji zařadit do skupiny
tzv. velkých mastab. Hlubokým portikem (I) s dvojicí
sloupů, jehož stěny jsou zdobené reliéfy a nápisy obsa-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
145
M
LŮ
ÍM
Ú
Č
E
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
146
E
K
E
S
T
U
D
Oba dopisy končí ujištěním o stálé panovníkově
přízni:
Vykonal jsi nepočítaně skutků takovým způsobem,
že Mé veličenstvo by tě mělo milovat a ty jistě víš, že tě
miluji.
Již bylo řečeno v úvodní části, že nejstarší skalní
hrobky v Gíze byly vytesány do stěn kamenolomu, který byl používán pro stavbu Rachefovy a Menkaureovy
pyramidy, a dnes lemují Rachefovu vzestupnou cestu.
Jejich majitelkami jsou manželky Menkaurea – královny Persenet a Chamerernebty I. a jejich synové, princové Nebemachet a Nikaure. Zdá se, že skalní hrobky v Gíze byly vyprojektovány tak, aby vyhovovaly jak
kvalitě skalního podloží, tak možnostem a přáním jejich vlastníků. Proto nelze nalézt dvě hrobky, které by
byly totožné.
Avšak nejznámější skalní hrobkou Gízy, která je
i trvale přístupná turistům, je stavba patřící hodnostáři Debehenimu (LG 90), jež se nachází jihovýchodně od Rachefova zádušního chrámu na tzv. centrálním
poli. Nejen že se jedná o jednu z největších staveb v této části nekropole, ale společně s hrobkou královny
Meresanch III. představuje i vrchol v použití vázaných
soch (tj. soch vytesaných do skalního podloží) ve výzdobě skalních hrobek. Pouze ve východní stěně je například umístěno třináct vázaných soch vytesaných do
jedné společné niky, jež se od sebe odlišují použitým typem oděvu; další tři sochy byly vytesány do pilířů a dalších stěn předsíně. Hrobka je datována do druhé poloviny 5. dynastie, ale její architektura a výzdoba byla
velmi poničena venkovany, kteří zde uctívali místního
Z
O
U
hujícími i mimořádně historicky cenné dopisy panovníka Džedkarea svému vezírovi, se vstupuje do chodby
spojující téměř všechny místnosti v hrobce. Vlevo se
nachází předsíň (II) a vpravo lze projít do obdélné síně
(V) se stropem podepřeným osmi pilíři uspořádanými
do dvou řad. Chodba ústí do jednoduché místnosti –
vestibulu (III), z níž se přímo vstupuje do východozápadně orientované obětní kaple (IV) s nepravými dveřmi vsazenými do západní stěny. Za nimi se otevírá ústí
šachty poskytující přístup do pohřební komory hodnostáře. Mimo to mastaba obsahuje ještě další šachtu,
snad pro Senedžemibovu ženu, a dva rozlehlé serdaby
spojené průzory s místnostmi III a V. Ačkoli jsou stěny Senedžemibovy mastaby poměrně výrazně zvětralé
a poškozené, přesto lze rekonstruovat její výzdobu, do
níž jsou především zakomponovány dva unikátní královské dopisy adresované vezírovi. Týkají se chrámových staveb, na jejichž výstavbu a výzdobu Senedžemib
dohlížel – kaple bohyně Hathory v palácovém okrsku
a dalšího nespecifikovaného chrámu souvisejícího s přípravami na oslavy královského jubilea (tj. svátku sed).
Velmi pravděpodobně se jedná o přepis skutečných dopisů, neboť oba dokumenty začínají tradiční „hlavičkou“ obsahující adresáta a odesilatele:
Královský dopis vrchnímu soudci, vezírovi, představenému písařů královských záznamů a představenému
všech královských prací Senedžemibovi. Moje veličenstvo si přečetlo tvůj dopis, v němž jsi Moje veličenstvo
informoval o všech skutcích, které jsi učinil při přípravě výzdoby Isesiho Hathořiny kaple, která se nachází
v palácovém okrsku.
IJ
N
131 Půdorys Debeheniho hrobky v Gíze a pohled na západní a východní stěnu kaple
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
světce Sidi Hámida es-Sammana, jenž v ní přebýval. Do
vnitřních prostor lze vstoupit úzkým průchodem, který
ústí do první ze dvou velkých místností – do předsíně
(g, 7,8 × 3,9 × 3,9 m). U její západní stěny se nacházejí dva pilíře vytesané do skály, jež posloužily jako opěry pro upevnění vápencových desek, které tak vytvořily
dva malé serdaby. Mezi pilíři se nachází vchod do další, nedokončené místnosti (d), v jejíž podlaze se otevírá ústí sestupné chodby vedoucí do pohřební komory.
Vlastní kaple (b, 7,7 × 4,8 × 3,9 m), se stěnami obloženými vápencovými deskami zdobenými jemnými reliéfy a dvěma nepravými dveřmi zasazenými do západní stěny, byla od předsíně oddělena příčkou vystavěnou
z vápencových bloků. Proslulost si vysloužila svou reliéfní výzdobou, jež zachycuje poslední fázi pohřebních
rituálů, kdy je socha vytažena na střechu hrobky a zde
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
je jí poprvé obětováno (viz kapitola Vývoj zádušních
představ a pohřebních rituálů).
Jako příklad hrobek, jež vznikaly na gízské plošině v době 6. dynastie, lze uvést skalní hrobky Kara
(G 7101) a Idua (G 7102), jež se nacházejí na severním okraji tzv. východního pohřebiště. Ačkoli se nadzemní části obou hrobek nedochovaly, lze předpokládat, že se mohly podobat hrobce bratří Nianchchnuma
a Chnumhotepa v Sakkáře (viz příslušná podkapitola).
Dodnes se však dochovaly jen do skály vytesané kaple. V obou případech se do nich vstupovalo z otevřeného dvora, jehož stěny byly zdobeny krásně provedenými reliéfy. Pro dodržení chronologické souslednosti se
nejprve věnujme Karově kapli, jež vznikla v době vlády Pepiho I., neboť Kar byl pravděpodobně Iduův otec.
V jižní stěně otevřeného dvora (C) se nacházel vstup do
132 Půdorysy hrobek Kara a Idua v Gíze
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
147
T
U
Abúsír
E
K
E
S
Ačkoli byl Abúsír dlouhou dobu egyptology opomíjen,
výzkumy, jež zde od 60. let provádí Český egyptologický ústav (pod vedením prof. Miroslava Vernera), jasně
prokázaly jeho obrovský potenciál pro doplnění našich
poznatků o vývoji královské i nekrálovské zádušní architektury během Staré říše (viz obr. na s. 116 v předcházející kapitole).
Dosud nejstarší stavbou odkrytou v Abúsíru je cihlová mastaba „správce královských věcí a královského
herolda se silným hlasem“ Hetepiho, který žil v době 3. dynastie. Jeho hrobka dominuje severnímu úbočí
mělkého wádí dělícího jižní Abúsír od severní Sakkáry.
Její historicky nejcennější část představuje malá kaple nacházející se poblíž jihovýchodního rohu mastaby.
Tři ze čtyř jejích stěn byly obloženy nezdobenými vápencovými bloky, zatímco čtvrtá, západní, byla zničena
vykradači hrobek. Podle soudobých analogií lze předpokládat, že se zde nacházela hluboká nika se sochou
majitele hrobky, která byla chráněna dvoukřídlými dřevěnými dveřmi. Právě toto uspořádání stálo u zrodu
centrálního bodu zádušního kultu, tj. nepravých dveří. Vstup do kaple byl rovněž obložen vápencovými deskami, do nichž byla provedena výzdoba – jedna z nejstarších dochovaných na abúsírsko-sakkárské nekropoli.
Severně od vchodu se nachází vyobrazení majitele hrobky sedícího u obětního stolu s nařezanými chleby. Další
obětiny, jejichž přísun Hetepi na onom světě očekával,
obklopují stůl. Nad hlavou sedícího hodnostáře jsou do
Z
O
P
N
R
Č
E
U
JE
T
E
X
T
O
N
T
E
T
148
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
Vývoj Gízy v samotném závěru Staré říše je obdobný jako vývoj dalších lokalit. I zde byly budovány tzv.
„trpasličí“ mastaby z lokálního kamene či sušených cihel. Zpravidla těsně přiléhaly ke starším stavbám a postupně zaplnily téměř všechny volné prostory (ulice)
mezi staršími hrobkami.
Literatura: Edward Brovarski, The Senedjemib
Complex, Part I, (Boston, 2000), 37 – 110; Peter
Jánosi, Giza in der 4. Dynastie. Die Baugeschichte und
Belegung einer Nekropole des Alten Reiches, (Wien,
2000); Peter der Manueliean, „Hrobky vysoce
postavených hodnostářů v Gíze“, in: Zahi Hawass
(ed.), Pyramidy. Magické symboly starého Egypta,
(Praha, 2004), 190 – 223; George A. Reisner, A History
of the Giza Necropolis I, (Harvard, 1942); William
Kelly Simpson, The Mastabas of Qar and Idu, (Boston,
1976).
U
předsíně (D), jež již byla vytesána ve skále. Z ní bylo
možné vstoupit do dalších dvou místností: do kaple (E)
ležící na západ od předsíně a do skladiště (F) ležícího
na východ. V námětech reliéfní výzdoby dvora i vnitřních kaplí zabírají výrazné místo sekvence z pohřebního rituálu (viz kapitola o vývoji zádušních představ) –
jsou přinášeny obětiny a součásti pohřební výbavy,
kněz-předčitatel opěvuje skutky zemřelého, jsou prováděny úlitby vody a na počest Kara je páleno kadidlo.
Na jižní stěně předsíně se dochovalo reliéfní vyobrazení
okamžiku, kdy pohřební průvod opouští dům zemřelého – ženy projevují svůj smutek pozdvižením dolních
cípů svých šatů. Stěny předsíně (D) byly navíc zdobeny
sedmi do skály vytesanými postavami Kara (tzv. vázanými sochami). Výzdobě kaple (E) dominují vyobrazení Kara v rodinném kruhu a řeznické scény. Místnost F
nebyla nikdy dokončena ani vyzdobena.
Iduova hrobka má velmi prostý půdorys, avšak i přesto je velmi zajímavá. Z otevřeného dvora lze vstoupit
přímo do malé chodbové kaple, nad jejímž vchodem
otevírajícím se v jižní stěně dvora se v úplnosti dochoval architráv s nápisem:
Oběť, kterou poskytuje král, a oběť, kterou poskytuje Anup, nejpřednější z božských svatostánků, ten, který je nad svou horou, ten, který je v místě balzamování, vládce posvátné země, pán dokonalého pohřbu
na nekropoli; a oběť, kterou poskytuje Usir. Nechť mu
(tj. Iduovi) je dopřán krásný pohřeb v jeho hrobce, jež
je na západě, nechť cestuje po dobrých stezkách a nechť
je doprovázen svými ka a jeho ruku ať uchopí velký bůh
a ať je veden po skvělých cestách, po nichž cestují jen ti
zaopatření a nechť je pozvednut k velkému bohu jako
ten, který je zaopatřený, kterého velký bůh miluje...
Malá skalní kaple (1,3 × 4,2 m), jejíž stěny jsou zdobeny reliéfy a vázanými sochami, má strop upravený do
podoby nepravé valené klenby. Unikátní je především
výzdoba severní zdi, jež se věnuje průběhu pohřebního rituálu (viz kapitola Vývoj zádušních představ a pohřebních rituálů) – je zde zachyceno oplakávání Iduovy
smrti, průvod nosičů obětin a pohřební výbavy a průvod s tělem nejprve do purifikačního stanu a posléze
k balzamovačům. Do východní stěny bylo vytesáno šest
vázaných soch, jež zobrazují Idua a jeho malého syna.
Jižní stěna nese reliéfní vyobrazení, jejichž náměty souvisí s pohybem – tančící dívky za zvuků hudby a hrající
si a vzájemně bojující hoši. Centrálním prvkem výzdoby západní stěny jsou nepravé dveře, v jejichž spodní
části je do skály vytesán trup a hlava Idua, mezi jehož
rukama spočívá obětní stůl v podobě značky hetep.
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
133 Půdorys
Ptahšepsesovy
mastaby v Abúsíru
s naznačením tří
základních fází
výstavby
E
jující kapli s dalšími prostory a na němž probíhala i část
zádušního kultu. Pohřební komora, dnes nezastropená,
se nacházela v původní, nejstarší části mastaby. Jsou v ní
umístěny dva kamenné sarkofágy: pro Ptahšepsese a jeho manželku, princeznu Chamerernebty, nejstarší dceru
panovníka Niuserrea. Původně byla komora zastřešena
sedlovým stropem, který také představuje prvek převzatý z královské zádušní architektury. Celý komplex doplňují tři skupiny skladů, obrovská prázdná místnost, jejíž
severní stěna je podobná lodnímu kýlu a snad tak symbolicky zastupuje pohřeb lodě (jež rovněž tvoří součást
královských hrobek). Zdá se, že Ptahšepsesův zádušní
kult probíhal na několika místech v hrobce a velký podíl na něm měly jeho sochy – i původ tohoto prvku lze
hledat v soudobém královském prostředí.
Dosud nejmladší hrobky z doby Staré říše se dochovaly v jižní části lokality – jde o pohřební komplex
vezíra Kara, jeho syna, soudce Intiho a dalších členů
rodiny, kteří všichni žili během vlády 6. dynastie. Nejstarším doloženým členem je vezír Kar, který si nechal
postavit hrobku na jižním úbočí nehlubokého wádí.
Jeho mastaba je zajímavá tím, že se v ní nacházejí dvě
kaple s dvojicí nepravých dveří, z nichž oboje nesou nápisy uvádějící stejné jméno, doprovázené však jinými
tituly. Tuto anomálii lze vysvětlit neočekávaným po-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
dvou řádků zapsány jeho tituly a jméno. Výzdobný motiv zdobící jižní část průčelí je pouze načrtnut černou
barvou a zachycuje stojící postavu Hetepiho, před nímž
kráčejí dva jeho synové a správce jeho statků.
Monumentální Ptahšepsesova mastaba (56 × 42 m)
– jedna z největších nekrálovských hrobek Staré říše –
představuje pravděpodobně nejvýznamnějšího představitele tzv. velkých mastab, jež do své architektury zapojily prvky typické pro královské zádušní stavitelství.
Stavba prošla třemi hlavními vývojovými fázemi odrážejícími postupně se zvyšující společenské postavení
a prestiž jejího majitele. Do hrobky se vstupovalo velkolepým portikem, jehož strop byl podpírán dvojicí téměř 7 m vysokých sloupů s hlavicemi v podobě svazku
osmi dohromady svázaných papyrových stvolů s dosud
neotevřenými květy. Stěny kaple, dnes veřejnosti nepřístupné, byly zdobeny reliéfy čerpajícími z tradičních
témat: plavba po Nilu, vyobrazení Ptahšepsese v rodinném kruhu, výroba jednotlivých součástí pohřební
výbavy či průvod nosičů obětin. Unikátním rysem jsou
tři hluboké niky v zadní stěně kaple, v nichž původně
stály Ptahšepsesovy sochy.
V současné době nejnápadnější prvek celé hrobky
představuje prostorný (16 × 16 m) otevřený pilířový
dvůr, který slouží jako základní komunikační bod spo-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
149
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
E
Z
U
O
P
N
R
Č
E
JE
U
134 Rekonstruovaná podoba průčelí Intiho hrobky
T
E
N
T
O
T
E
X
T
výšením, které se Karovi dostalo na konci jeho života,
kdy byl dosazen do funkce vezíra. Určitý spěch při zhotovení výzdoby je vidět na poměrně nekvalitním provedení reliéfů v druhé kapli, jejichž motivy se omezují
pouze na řeznické scény, průvod nosičů obětin a jejich
seznam, a konečně i defilé Karových synů.
Nejvýznamnějším synem vezíra Kara byl soudce Inti,
jehož hrobka přiléhá od jihu k mastabě jeho otce. Jeho
mastaba byla celá postavena ze sušených cihel, pouze
důležité části – vstup a kaple – byly obloženy bloky
z kvalitního vápence. Do vnitřních prostor se vstupuje od severu portikem, jehož obě strany jsou zdobeny
kráčejícími postavami soudce Intiho doprovázého svými syny provádějícími rituální úkony. Nad Intiho hlavou je umístěn životopisný nápis. Úzká vstupní pasáž
spojuje portikus s otevřeným dvorem, v jehož západní
150
stěně se otevírá hluboká kultovní nika s plně dochovanými nepravými dveřmi. Stěny niky jsou zdobeny jemnými reliéfy znázorňujícími Intiho sedícího u obětního
stolu, jenž je doprovázen svou ženou Merut a oblíbeným psem Idžemem. K soudci směřuje průvod nosičů obětin, jenž je veden Intiho syny. Na severní stěně
je mimo jiné vyobrazena i scéna dvou harfenistů, kteří zpívají milostnou píseň – jde o nejstarší dochovaný
text tohoto žánru ze starého Egypta. Jižně od dvora se
otevírají ústí pěti pohřebních šachet, v nichž byli uloženi členové Intiho rodiny. Nejzajímavější nálezy pocházejí z nejjižnější šachty, v jejíž pohřební komoře se podařilo objevit část pohřební výbavy in situ.
Literatura: Miroslav Bárta, Osudy staré 4500 let
(Brandýs nad Labem, 2000); idem, „Nekrálovské
hrobky Staré říše v Abúsíru“, in: Hana Benešovská –
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
135 Půdorys a průřez
hrobkou Hesirea
v severní Sakkáře
ŠACHTA
SCHODIŠTĚ
UKRYTÉ NIKY
LŮ
M
VNITŘNÍ CHODBOVÁ KAPLE
Ú
Č
E
VNĚJŠÍ CHODBOVÁ KAPLE
metrů
T
J
E
K
E
S
S
O
U
Z
Petra Vlčková (eds.), Abúsír. Tajemství pouště
a pyramid, (Praha, v tisku), 122 – 145; Jaromír Krejčí,
„Ptahšepsesova mastaba“, in: Hana Benešovská – Petra
Vlčková (eds.), Abúsír. Tajemství pouště a pyramid,
146 – 151.
U
D
IJ
N
ÍM
SERDAB
metrů
N
P
Sakkára
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
Sakkára s Gízou patrně představují dvě nejznámější pohřebiště ze Staré říše. Ačkoli zde již od 19. století probíhá neustálý archeologický výzkum, zůstávají mnohé
stránky vývoje této lokality nepoznané. Z nepřeberného množství sakkárských hrobek budou v následujícím
textu zmíněny pouze ty nejznámější či nejvýznamnější,
které jsou, pokud možno, přístupné turistům.
Z počátku 3. dynastie (doba vlády Džosera) pochází hrobka „představeného královských písařů, velkého
z Bútó a jednoho z deseti velkých Horního Egypta“
Hesirea, která se nacházela v prostoru tzv. archaického pohřebiště v severní Sakkáře. Její nadzemní část
byla vystavěna ze sušených cihel. Během dvou dalších
fází pak byla postupně rozšiřována, až dosáhla rozměrů 43 × 23 m. Každá následná fáze však dodržovala
prostorovou dispozici starší podoby hrobky. Hesireova mastaba se vyznačuje existencí dvou chodbových
kaplí – dlouhých, severojižně orientovaných prostor,
v jejichž západních stěnách byly ve zdivu vymodelovány hluboké výklenky; niky v západní stěně vnitřní
T
E
N
T
SCHODIŠTĚ
chodbové kaple pak původně obsahovaly dřevěné panely (viz dále v textu). Na její východní stěně se navíc
dochovaly zbytky malované výzdoby zachycující části pohřební výbavy umístěné v otevřených dřevěných
skříňkách. V závěrečné stavební fázi byla hrobka znovu
rozšířena a před její východní fasádu byla představena
dlouhá, úzká chodba a serdab, v němž se v podlaze do-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
151
v Gíze. Je velmi problematické postihnout celý architektonický vývoj sakkárské nekropole v době 5. a 6. dynastie, neboť se zde mísily dvě stavební tradice – starší
sakkárská, jež preferovala obětní kaple s půdorysem ve
tvaru kříže, a mladší gízská, která spíše používala kaple
ve tvaru písmene L. Mastaby z tohoto období se v Sakkáře soustřeďují ve skupinách v širším okolí kolem pyramid králů, kterým hodnostáři sloužili, ale rovněž jsou
roztroušeny volně po celé lokalitě.
Ve srovnání s mastabou vezíra Ptahšepsese (viz podkapitola Abúsír) představuje hrobka jeho současníka
Ceje, jenž se pyšnil tituly „hlavního královského kadeřníka“ a kněze několika slunečních chrámů, v severní Sakkáře tradiční místo posledního odpočinku vysoce postaveného hodnostáře druhé poloviny 5. dynastie.
Architektonická podoba Cejovy hrobky byla výrazně
ovlivněna prostorovými možnostmi v této části sakkárské nekropole a následkem toho má nadzemní část podobu monumentálního písmene L. Dominantou vstupní části celé hrobky je monumentální pilířový portikus
a prostorný otevřený pilířový dvůr (12,2 × 14,4 m), jejichž stěny jsou zdobeny nebývale kvalitními reliéfy.
Hlavní obětní kaple je se dvorem spojena dlouhou úzkou chodbou, jejíž stěny rovněž pokrývají reliéfy zobrazující například tažení saní s Cejovými sochami, tančící ženy či plavbu po Nilu. Strop kaple podpírají dva
vápencové pilíře namalované na červeno, jako by byly
zhotoveny z ceněné červené asuánské žuly. V západní
stěně se otevírají průzory do dlouhého serdabu, v němž
byly uchovány kamenné sochy zobrazující Ceje – pravděpodobně to jsou ony sochy, jejichž tažení je zachyceno na stěnách dlouhé chodby. Centrem celé hrobky jsou dvoje nepravé dveře zasazené do severní stěny,
před nimiž se nachází kamenný obětní stůl. Reliéfní výzdoba kaple je nesmírně bohatá: vidíme zde průběh zemědělského roku, pastevce převádějící stádo skotu přes
brod, výrobu kamenných i dřevěných soch, kamenných
a měděných nádob, truhláře zhotovující nejen jednotlivé kusy nábytku, ale i části sestavovaných lodí – a to
vše se děje pod bedlivým dohledem samotného Ceje.
Východní stěně dominuje velkolepá scéna plavby papyrovou houštinou, v jejímž přirozeném prostředí je zachycena bohatá nilská fauna a flóra. Na stěnách boční
komory, jež snad plnila úlohu skladiště, jsou při své práci zachyceni hrnčíři, pivovarníci a pekaři. Návštěvníka
na reliéfech ve vnitřních prostorách uchvátí nejen živost
zachycených výjevů, ale především dochovaná barevnost, díky níž byla hrobka v minulosti často nazývána
„divem Sakkáry“. Pohřební komora je přístupná klesa-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
chovaly otisky podstavců tří Hesireových soch. Dokonce i stěny úzkého koridoru byly zdobeny malovanými
výjevy zachycujícími např. přechod stáda dobytka přes
brod, kde ho ohrožuje krokodýl, aj.
Podzemní prostory této hrobky byly rozděleny do
tří úrovní. Ta nejhlubší se nachází v hloubce 23 m, nicméně prostory obou spodních úrovní vykazují prvky
značné nedokončenosti (nejspodnější úroveň je vysoká
jen 1 m) a někteří badatelé jsou přesvědčeni, že nepatří
k původnímu plánu. Navíc uspořádání prostor v horním podlaží naprosto odpovídá hrobkám 3. dynastie –
kromě skladů, sýpek a kuchyně se zde ve východním
rohu nachází i toaleta či koupelna.
Proslulost si Hesire vydobyl šesti skvěle dochovanými dřevěnými panely, které byly zasazeny do nik ve stěně vnitřní chodbové kaple. Původně bylo těchto panelů jedenáct (115 × 40 × 8 cm) a na jemně provedených
reliéfech je zachycen sedící, stojící a kráčející majitel
hrobky s odznaky svých úřadů – písařskou paletou přehozenou přes rameno a úřednickou holí v ruce.
Ve 4. dynastii došlo na sakkárské nekropoli k potlačení všech významnějších stavebních prací a těžiště činnosti se přesunulo na sever, do Gízy. Další významné
hrobky se zde začaly stavět až na počátku 5. dynastie,
ve chvíli, kdy panovníci definitivně opustili pohřebiště
136 Půdorys hrobky hodnostáře Ceje v severní Sakkáře.
1 – otevřený pilířový dvůr, 2 – předsíň, 3 – kaple, 4 – serdab,
5 – vstup do podzemních prostor
152
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
TFSEBC
QPSUJLus
S
Ú
Č
E
LŮ
M
TLMBE
QDzFETÓǪ
PUFWDzFOâEWǾS
TLBMOÓLBQMF
ǏÈTUISPCLZWZUFTBOÈWFTLÈMF
LBNFOOÈNBTUBCB
IJ
N
ÍM
138 Půdorys skalní mastaby bratří Nianchchnuma
a Chnumhotepa v Sakkáře
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
náhod se nám dodnes dochovala krásně zdobená skalní hrobka „představeného řezníků“ Irukaptaha či skalní
mastaba bratrů Nianchchnuma a Chnumhotepa. Specifickým rysem sakkárských skalních hrobek byl menší
a podlouhlý otevřený dvůr, který již byl částečně vytesán ve skále. Pravděpodobně sloužil jako shromaždiště
pozůstalých při vzpomínkových rituálech. V jeho zadní
stěně se otvíral vchod do poměrně malé chodbové kaple, v jejíž podlaze ústily jednotlivé pohřební šachty.
Ačkoli Irukaptahova skalní hrobka skutečně nedosahuje velkých rozměrů – chodbová kaple měří pouze
13,5 × 2,5 m, pyšní se unikátní výzdobou. Její stěny zdobí devatenáct vázaných soch v různém stupni dokončení, jejichž barevnost, ač částečně zničena, dodnes udivuje svou živostí. Tato hrobka nám, mimo jiné, poskytuje
důležité informace o procesu vzniku vázaných soch: nejprve byla na hrubě ohlazený skalní povrch načrtnuta postava a obrysy niky. O jistých nejasnostech v rozvržení
svědčí provedené trojnásobné opravy červenou a černou
barvou. Poté byly sochy a niky vytesány do skály, jejich povrch ohlazen a na něj byla nanesena vrstva jemné
omítky, do níž byly nakonec provedeny závěrečné úpravy a celá kompozice byla pestře pomalována.
Avšak bezesporu nejznámější stavbu v této části sakkárské nekropole představuje skalní mastaba bratří Nianchchnuma a Chnumhotepa, která byla při konstrukci
Venisovy vzestupné cesty zcela zničena a teprve nedávno skončila její obnova. Oba bratři zastávali úřad „manikuristů paláce“ a zároveň sloužili jako kněží slunečního chrámu a zádušního kultu panovníka Niuserrea.
Jejich hrobka sestávala ze dvou částí: do skály vytesané kaple a před ní představené kamenné mastaby, v níž
N
T
O
T
137 Půdorys Irukaptahovy skalní hrobky v Sakkáře: otevřený
dvůr (A), skalní kaple (B), jednotlivé pohřební šachty (I–V)
T
E
jící chodbou, jejíž ústí se otevírá v dlažbě dvora. Kromě
pohřbu Ceje hrobka obsahuje další tři vedlejší šachty,
v nichž byli pochováni Cejovi synové a manželka.
V místě bývalého kamenolomu, odkud získávali stavitelé Džoserovy Stupňovité pyramidy stavební materiál, vznikl v době 5. dynastie poměrně rozsáhlý hřbitov
se skalními hrobkami (dosud jich bylo objeveno a prozkoumáno dvacet). Avšak ještě v průběhu 5. dynastie
byl celý prostor zasypán, neboť tudy měla vést vzestupná cesta k Venisově pyramidě. Díky této šťastné shodě
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
153
se nacházela vstupní část – hluboký portikus se dvěma
pilíři, předsíň, sklad a otevřený dvůr, v jehož jižní stěně se otvíral vstup do vlastní skalní kaple. Boční prostor, oddělený od kaple jednoduchým pilířem, obsahuje dvoje nepravé dveře. Stěny všech místností v hrobce
jsou pokryty velmi kvalitními reliéfy, jež zahrnují veškerá tehdy obvyklá výzdobná témata: průběh zemědělského roku, pastevce dobytka, řemeslnické scény, plavbu po Nilu i výrobu součástí pohřební výbavy. Avšak
nejsou to obecné náměty, které přitahují pozornost návštěvníků, spíše jednotlivé roztomilé až dojemné detaily – žena pečící chléb si před žárem chrání obličej
pozdviženou rukou, jeden z lodníků se z dlouhé chvíle rýpe prstem v nose a oba bratři ruku v ruce kráčejí
vstříc blaženému zásvětí...
Hrobky vezírů Mereruky a Kagemniho na tzv. Tetiho pohřebišti v severní Sakkáře představují pravděpodobně obecně nejznámější příklady tzv. velkých mastab
s mnoha místnostmi z doby 6. dynastie. Lze snad dokonce říci, že v Mererukově mastabě vyvrcholil vývoj
nekrálovské zádušní architektury Staré říše, neboť téměř celá její superstruktura je vyplněna třemi vzájemně
propojenými systémy chodeb, místností, kaplí a skladišť, jež sloužily zádušnímu kultu nejen samotného vezíra, ale i jeho manželky princezny Vacetchethor (dcery panovníka Tetiho) a jejich syna Meritetiho. Každý
ze tří systémů by vlastně mohl fungovat jako samostatná jednotka a dohromady vytváří jakousi „superhrobku“. Struktura vnitřních prostor je příliš komplikovaná
pro zjednodušený popis, a proto se zde zaměříme pouze na nejdůležitější architektonický element Mererukovy hrobky – na jeho pilířovou síň, jejíž strop je podpírán šesti pilíři uspořádanými do dvou řad. Síň obsahuje
sochu Mereruky v lehce nadživotní velikosti umístěnou
v hluboké nice. Vezírova hrobka však představuje vrchol
i po umělecké stránce provedení reliéfů, ačkoli nebyly
dokončeny v celém prostoru mastaby. Nejznámější vyobrazení zachycují různé scény z řemeslnických dílen,
písařské školy či provádění zádušního kultu na sochách.
Kagemniho hrobka má naopak poměrně jednoduchou vnitřní strukturu: z předsíně, do níž ústí i místnost se schodištěm vedoucím na střechu mastaby, se
vstupuje do podlouhlé síně, jejíž strop podpírá trojice pilířů. Síň představuje jakousi komunikační tepnu
hrobky: lze z ní vstoupit do pěti skladů (ležících na západ) a přes lomenou chodbu do obětní kaple, v jejíž
západní stěně jsou zasazeny nepravé dveře. Místnosti
jsou doplněny ještě serdabem a dvěma nepřístupnými
prostorami, jejichž tvar se podobá lodím. Stěny vnitř-
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
A
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
B
139 Půdorysy hrobek vezírů Kagemniho a Mereruky na tzv.
Tetiho pohřebišti v Sakkáře. A: mastaba vezíra Kagemniho,
1 – předsíň, 2 – pilířová síň, 3 – spojovací chodba, 4 – serdab,
5 – pohřební šachta. B: mastaba vezíra Mereruky, 1 – předsíň,
2 – část hrobky vyčleněná manželce, 3 – pilířová síň,
4 – pohřební šachta, 5 – velká pilířová síň, 6 – část hrobky
vyčleněná synovi
154
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
140 Plán Dahšúru
s vyznačenými
hlavními stavbami
ISPCLZ[/PWÏżÓÝF
QZSBNJEB4FOVTSFUB***
TFWFSOÓ%BIÝÞS
Ú
Č
E
LŮ
M
WâLPQZ+EF.PSHBOB
QZSBNJEB-FQTJVTŘ
TLBMOÓISPCLZ
NPEFSOÓDFTUB
IJ
N
ÍM
ėFSWFOÈ
QZSBNJEB
QZSBNJEB"NFOFNIFUB**
U
D
EÓMOZ
K
E
S
OJMTLÏÞEPMÓ
T
NBTUBCZ[F4UBSÏżÓÝF
TÓEMJÝUŞEŞMOÓLƉ
/FDFSBQFSFG
P
O
U
Z
E
DFOUSÈMOÓ%BIÝÞS
QZSBNJEB"NFOFNIFUB***
-PNFOÈQZSBNJEB
T
JE
U
R
Č
E
N
4OPGSVPWPÞEPMÓ
ż
SÏ
UB
T
OÓL
ÓÝF
%B
IÝÞ
STL
âS
T
E
QZSBNJEB"NFOJ
,FNBVBEZO
ZC
O
KJäOÓ%BIÝÞS
4
[F
CZ
UB
BT
N
T
[F
4UBSÏżÓÝF
N
E
X
NBTUBCZ
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
155
141 Půdorys hrobky
prince Neceraperefa
a kamenná stéla uložená
v káhirském Egyptském
muzeu
pohřební komora
šachta
hlavní kultovní nika
stéla (ztracená)
LŮ
stéla
M
severní kultovní nika
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
oltář
K
E
nika na kanopy
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
T
Dahšúr
Dahšúr, ležící přibližně 50 km jihozápadně od dnešní
Káhiry, představuje pro pochopení vývoje jak královské, tak nekrálovské zádušní architektury lokalitu prvořadého významu. V Dahšúru, kde se nacházejí památky
pocházející snad ze všech historických období egyptské
civilizace, pracovalo mnoho významných archeologů
156
E
a egyptologů. V současnosti v prostoru staroříšských
nekrálovských hřbitovů dlouhodobě provádí archeologické práce expedice berlínské Freie Universität pod
vedením Stephana Seidlmayera; Německý archeologický ústav v Káhiře (pod vedením Rainera Stadelmanna)
se zase věnoval průzkumu okolí obou Snofruových pyramidových komplexů a v oblasti kolem královských
hrobek panovníků Střední říše pracují japonští a američtí badatelé.
Počátky Dahšúru jsou spojovány s rozhodnutím
panovníka Snofrua opustit Médúm a postavit si nový
pohřební komplex právě v Dahšúru (viz podkapitola o vývoji královské zádušní architektury). Tímto rozhodnutím byla stvrzena pozice výše zmíněné lokality
jako významného dynastického pohřebiště. V dostatečné vzdálenosti od královských hrobek byly založeny i nekropole pro významné hodnostáře Snofruovy
vlády a členy jeho rodiny. Pravidelným uspořádáním
mastab a masivním použitím kamene jako převládajícího stavebního materiálu předznamenal Dahšúr vývoj,
jenž vyvrcholil v založení a způsobu organizace gízského pohřebiště. Avšak na rozdíl od Gízy, kde byly hrobky členů královské rodiny i osob nekrálovského původu umístěny v těsném sousedství královských staveb,
převážila při určování prostorového uspořádání dahšúr-
Z
O
U
ních prostor hrobky pokrývají reliéfy s rozsáhle dochovanou původní barevností a náměty, které čerpají z tradičních témat – chov dobytka, průběh zemědělského
roku, lov v papyrové houštině, průvod nosičů obětin
apod. V mastabě se nachází i jedna původní šachta vedoucí do pohřební komory.
Literatura: Peter Jánosi, Die Gräberwelt der
Pyramidenzeit, (Mainz, 2006), 23 – 28, 100 – 103,
134 – 141; Jean-Philippe Lauer, Saqqara. Die
Königsgräber von Memphis, (Gladbach, 1977); Anne
McFarlane, The Unis Cemetery at Saqqara I. The Tomb
of Irukaptah, (Warminster, 2000); James Quibell,
Excavations at Saqqara (1911 – 12). The Tomb of Hesy,
(Cairo, 1913); Georg Steindorff, Das Grab des Ti,
(Leipzig, 1913).
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
bících v pyramidovém městě panovníka Snofrua, kteří se starali o udržování chodu královského zádušního
kultu a jeho organizaci. Jejich jednoduché mastaby postavené ze sušených cihel se soustřeďují především do
prostoru kolem Červené pyramidy. Jde o tzv. hrobky
rodinného typu s mnoha šachtami a jednoduchými
kultovními prostorami v podobě chodbové kaple, v jejíž západní stěně bylo umístěno několik nik a obětní
bazénky. Ačkoli jejich výzkum neposkytl spektakulární
nálezy, archeologové z berlínské Freie Universität pod
vedením Stephana Seidlmayera z něj získali zásadní informace o demografii tehdejší společnosti.
Literatura: Nicole Alexanian – Stephan Seidlmayer,
„Die Nekropole von Dahschur. Forschungsgeschichte
und Perspektiven“, in: Miroslav Bárta – Jaromír Krejčí
(eds.). Abusir and Saqqara in the Year 2000, (Praha,
2000), 283 – 304; idem, „Die Residenznekropole von
Dahschur. Erster Grabungsbericht“, Mitteilungen des
Deutschen Archäologischen Instituts, Abteilung Kairo
58 (2002), 1 – 28; Nicole Alexanian, Dahschur II. Das
Grab des Prinzen Netjeraperef. Die Mastaba II/1 in
Dahschur, (Mainz, 1999).
E
Médúm
Médúm, nacházející se přibližně 65 km jihozápadně od
dnešní Káhiry, stál na počátku vývoje královské i nekrálovské zádušní architektury Staré říše. Tato lokalita po
dlouhou dobu byla, a do značné míry ještě je, badate-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
ské nekropole představa jisté výjimečnosti místa, kam
byly uloženy ostatky egyptského panovníka. Tato výlučnost souvisela s pojetím královské moci charakteristickým pro Raně dynastické období, které přetrvalo ještě
během 3. dynastie a k jehož modifikaci došlo až v dynastii následující. Nekrálovské hrobky se proto nacházejí v poměrně velké vzdálenosti od Snofruových pyramid (přibližně 1 km).
Hrobky členů Snofruovy rodiny se nalézají přibližně uprostřed prostoru vymezeného na severu Červenou
a na jihu tzv. Lomenou pyramidou. Celkem bylo identifikováno 26 mastab uspořádaných do čtyř řad orientovaných severojižním směrem. Nejvýznamnější stavbou
na zdejším pohřebišti je hrobka prince Neceraperefa
(35 × 19 × 5 m), jehož vápencová stéla, zdobená reliéfy
a nápisy zmiňujícími jméno a tituly hodnostáře, je vystavena v káhirském Egyptském muzeu. Celá hrobka byla
vystavěna z vápencových bloků a stavební sutě vzniklé při stavbě královských pyramid. Ve východní fasádě
byly zapuštěny dvě hluboké niky s nepravými dveřmi,
z nichž jižní představovala hlavní místo zádušního kultu. Z nepálených cihel k ní byla představena vnější kaple
(7,7 × 3,2 m), v níž se nacházel i oltář a dvě vysoké stély
(z nichž ta jižní je dnes vystavena v Egyptském muzeu).
Podzemí bylo přístupno vertikální šachtou (hlubokou
9,1 m), z jejíhož dna směřovala k jihu krátká horizontální pasáž ústící do pohřební komory (2,9 × 2 × 2,2 m) doplněné o hlubokou niku pro uložení kanop.
V mladší fázi Staré říše byla postupně plocha Dahšúru zastavována menšími hřbitovy hodnostářů půso-
142 Plán Médúmu s vyznačením nejdůležitějších staveb
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
157
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
bě královské pyramidy, bylo obehnáno obvodovou zdí
ze sušených cihel a vyplněno stavebním odpadem (kamennou drtí a úlomky vápence). V jihovýchodním rohu
se dochovala základová plošina pro dnes již neexistující
kapli, jež byla obložena vápencovými deskami zdobenými reliéfy.
Hrobka prince Nefermaata vykonávajícího funkce
„vezíra a představeného všech královských prací“ (královského architekta) a jeho ženy se nachází na Severním
pohřebišti. Z pozice své funkce byl pravděpodobně
odpovědný za stavbu médúmské pyramidy a částečně
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
li opomíjena. Na rozsáhlých médúmských pohřebištích
pracoval především William M. F. Petrie (1909 – 12),
Ludwig Borchardt (1926) a v 80. letech zde provedla
revizní archeologický výzkum několika hrobek expedice Egyptské památkové správy pod vedením inspektora
Aliho el-Khouliho.
Právě tuto lokalitu si vybral zakladatel 4. dynastie
panovník Snofru pro stavbu svého prvního pohřebního
komplexu. Ačkoli byla stavba záhy opuštěna (byť posléze dokončena) a král se rozhodl nechat si vystavět svou
hrobku v nedalekém Dahšúru, vzniklá pohřebiště členů královské rodiny i osob nekrálovského původu byla
používána i nadále. Mezi nejznámější médúmské stavby patří hrobky Snofruových synů – vezíra Nefermaata
s jeho ženou Atetou (mastaba 16), prince Rahotepa s jeho ženou princeznou Nofretou (mastaba 6) a především
anonymní hrobka označovaná jako tzv. mastaba 17.
Anonymní mastaba 17 se nachází u severovýchodního
rohu panovníkovy pyramidy a díky své poloze, nálezu pozůstatků mužského skeletu v pohřební komoře a zejména monumentalitě nadzemní části (105 × 52,4 × 10 m)
je přisuzována významnému, snad dokonce nejstaršímu
královskému synu – nástupci, který bohužel zemřel dříve než jeho otec. Jádro hrobky, která vznikla při stav-
Z
E
143 Pohled na anonymní hrobku označovanou jako mastaba 17
158
144 Půdorys Nefermaatovy a Atetiny hrobky v Médúmu
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
E
Z
O
U
145 Ukázka unikátní reliéfní výzdoby kaple
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
i za tzv. Lomenou pyramidu v Dahšúru. Při stavbě jeho
hrobky použili stavitelé neobvyklý postup výstavby podzemí: nejprve byla vykopána široká stavební jáma, do níž
byla z vápencových bloků vestavěna pohřební komora,
přístupová chodba i šachta, a volný prostor byl posléze
vylit nilským bahnem, které po zaschnutí vytvořilo neproniknutelnou bariéru. Podobný postup byl použit i na
konstrukci nadzemní části, kde bahno zadržovala několikanásobná obvodová zeď ze sušených cihel (120 × 68 ×
10 m). Avšak rituálně nejdůležitějším místem byly dvě
hluboké kaple zapuštěné do východní fasády hrobky, jejichž stěny byly obloženy kvalitním vápencem a zdobeny
reliéfy rovněž provedenými neobvyklou technikou: nejprve byla vyobrazení vysekána do stěn a zahloubené části byly posléze vyplněny barevnou hmotou, v níž byly
provedeny i jednotlivé detaily. Vlastní realizace však nepředstavuje jediný unikátní rys této výzdoby – v jednom
z nápisů v kapli své ženy Nefermaat prohlašuje:
146 Vápencové sochy prince Rahotepa a jeho ženy princezny
Nofrety, jež byly nalezeny v podzemí jejich hrobky v Médúmu.
(Egyptské muzeum v Káhiře)
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
159
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
T
S
E
K
E
Z
O
U
Pohřbívání v deltě Nilu se vyznačovalo specifickými
rysy, které odlišovaly zdejší pohřební ritus od zbývajících
částí starověkého Egypta. Kvůli vysoké hladině spodní
vody nebylo možné zahloubit pohřební komory a přístupové šachty hluboko pod úroveň okolního terénu,
a docházelo tedy k hledání alternativních řešení. Přírodní prostředí tak umožnilo rozvoj svébytných pohřebních
zvyklostí, které charakterizovaly pohřbívání v Deltě po
celou historii starého Egypta. Typický prvek představuje
použití kamenných pohřebních komor minimálně zahloubených pod úroveň okolního terénu, uložení pohřbů na povrchu pod cihlovou mastabu a podsypání těl
vrstvou písku. Na lokalitách v Deltě, na nichž byly prozkoumány hrobky z doby Staré říše, převažují památky především ze 6. dynastie; z nejznámějších jmenujme
například Mendés, Kóm Abú Billo (jihozápadní okraj
Delty), Héliopolis (severní předměstí Káhiry) či Kóm
el-Hisn (západní okraj Delty).
U
D
DELTA
T
E
Mendés (Tell el-Rubáa)
Tato lokalita nacházející se ve střední Deltě byla ve
starověku centrem 16. dolnoegyptského nomu. Během
archeologického průzkumu, který zde v 70. letech prováděl Institute of Fine Arts z univerzity v New Yorku,
bylo objeveno i několik (minimálně sedm) hrobek pocházejících z druhé poloviny Staré říše, jež lze časově
rozdělit do dvou fází. Starší skupině, datované pravdě-
160
podobně do 5. dynastie, dominuje mastaba ze sušených cihel (16,5 × 11,3 × 4 m) „kněze beraního boha
z Mendétu“ Ahapuba, jež byla objevena nevykradená.
Její vnější fasáda byla zdobena mělkými nikami a hlavní kultovní místo s nepravými dveřmi nalezenými in
situ a obětním oltářem se nacházelo poblíž středu stěny. Na dochované části textu se můžeme dočíst, že syn
Ahapuba jménem Neferšutba věnoval do hrobky svého
otce kamenné dveře. Vlastní pohřeb byl překryt menší cihlovou konstrukcí připomínající včelí úl, která byla
posléze zcela ukryta v tělese mastaby. Tělo Ahapuba
bylo původně uloženo v dřevěné rakvi potažené štukem a pohřební výbava sestávala pouze ze dvou keramických nádob a dvou měděných břitev. Pohřeb spočíval na tenké vrstvě písku, která ho snad měla ochránit
před vzlínající vlhkostí. V jižní části hrobky se nacházela malá šachta nedosahující ani podloží, která měla
svést zloděje ze stopy.
Hrobky z mladší skupiny vykazují několik pozoruhodných rysů. Bohužel, nelze říci nic podrobnějšího o jejich nadzemních částech, neboť se dochovaly
pouze pohřební prostory, do nichž se vstupovalo skrze strop. Na stěnách pohřebních komor sestavených
z vápencových bloků se místy dochovala malovaná výzdoba, jež vykazuje silné provinciální rysy umění samotného závěru Staré říše. Nejznámější stavbou mladší fáze pohřbívání je tzv. malovaná hrobka (1MB 17).
Pohřební komora (3,10 × 1,27 × 1,05 m) byla sestavena z pěti velkých vápencových bloků, na jejichž vnitřních stranách se dochovaly pozůstatky barevné malované výzdoby a nápisů. Avšak následkem agresivního
prostředí (velmi výrazné zasolení půdy) se podařilo
identifikovat scény pouze na několika místech. Na severní stěně bylo vymalováno průčelí sýpky se sloupy
a okny, nad nímž kolem dokola komory obíhal řádek
s tituly a jménem (nedochovaným) majitele hrobky.
Na severním konci východní stěny se zachovalo vyobrazení nepravých dveří s bohatými geometrickými
motivy a seznam obětin a pohřební výbavy. Původně byla komora přístupná shora otvorem, který byl
vysekán do jednoho stropního bloku. Na její podlaze
se podařilo najít pouze několik zlomků kostí. Rozbor
pozůstatků reliéfní výzdoby umožnil datování této památky do doby vlády Pepiho II., tj. na samotný konec Staré říše.
Literatura: Donald P. Hansen, „I. Excavations at Tell
el-Rub‘a“, Journal of the American Research Center in
Egypt 6 (1967), 5 – 16.
M
Je to on (tj. Nefermaat), kdo vyrobil tyto božské obrazy (tj. reliéfy) způsobem, který nikdo nezná.
Hrobka posléze prošla složitým stavebním vývojem,
jenž nakonec vyústil v uzavření nádherně zdobených
kaplí a jejich přeměnu na serdaby (místnosti pro sochy), v nichž mohly být uloženy sochy podobné těm,
které zobrazují prince Rahotepa a jeho ženu Nofretu,
dnes uložené v káhirském muzeu. Myšlenkové koncepty či stavební důvody, které stály za několikanásobnou
přestavbou této největší staroříšské nekrálovské hrobky,
dosud nebyly plně osvětleny.
Literatura: Yvonne M. Harpur, The Tombs of
Nefermaat and Rahotep at Maidum, (Oxford, 2001);
Peter Jánosi, Die Gräberwelt der Pyramidenzeit,
(Mainz, 2006), 35 – 45; William M. F. Petrie, Medum,
(London, 1892).
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
147 Zjednodušený
plán části pohřebiště
v Mendétu
s nejdůležitějšími
hrobkami – Teti-ištefa, Setnet-Pepi
a Pepi-Ima
T
ÚDOLÍ NILU
T
E
N
T
O
T
E
X
Vývoj nekrálovské zádušní architektury v údolí Nilu
byl během Staré říše velmi dynamický. Poté, co se skalní hrobky v průběhu 4. dynastie etablovaly jako druhý
nejvýznamnější typ pohřebního místa pro staroegyptské hodnostáře, rozšířilo se jejich používání především
v Horním Egyptě, který skýtal příhodné přírodní podmínky. Avšak i nadále se v provinciích stavěly „klasické“
mastaby a lze říci, že oba hlavní typy existovaly vedle
sebe a dále se samostatně vyvíjely. Bohužel skalní hrobky v údolí Nilu často postihl nepříznivý osud – v pozdní antice sloužily jako příbytky křesťanských eremitů,
kteří ničili jejich výzdobu, jež pro ně znamenala pouze „pohanské symboly“. V novověku byly pak hrobky,
velmi často se nacházející v blízkosti kamenolomů, po-
užívány jako skladiště trhavin či prostě padly za oběť
vlastní těžbě. A v současnosti ztěžuje průzkum mnoha
lokalit skutečnost, že se nacházejí ve vojenských zónách.
Celkem lze konstatovat, že v Horním Egyptě byly skalní hrobky z mladší fáze Staré říše zjištěny přibližně na
dvou tuctech lokalit.
Hlavní rozdíl mezi pohřebišti rozkládajícími se v okolí starověké Memfidy a v provinciích tkví v jejich odlišném postavení vzhledem k toku Nilu a světovým
stranám, neboť většina nejvýznamnějších lokalit se
v provinciích nachází na východním břehu Nilu. Tato
skutečnost výrazným způsobem ovlivnila uspořádání
a orientaci vnitřních prostor hrobek. Návštěvník vstupující do nitra hrobky totiž postupoval od západu na
východ, což stálo v úplném protikladu vůči do té doby
dodržovaným náboženským tradicím, které vyžadova-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
161
Tehna (Tehna el-Gabal)
ly, aby cesta hrobkou končila u nepravých dveří zasazených v západní stěně. Kultovní centrum hrobek (nepravé dveře) tak muselo být přeneseno na vstupní stěnu
prostoru, tj. z geografického hlediska na západ. Zároveň došlo i k přeložení vlastního pohřebního místa,
které se již z principu mělo nacházet západně od nepravých dveří. Výše nastíněné problémy s rozložením
a vzájemným propojením jednotlivých funkčních součástí skalních hrobek vedly na některých nejstarších
pohřebištích (například v Tehně, Hammamíji či na Gabal et-Téru) ke vzniku tzv. skalních mastab. Ze skalního masivu byl pomocí bočních chodeb „oddělen“ blok,
s nímž bylo dále zacházeno jako s „klasickou“ mastabou. Dlouhá chodba ležící na východ od „mastaby“
pak zpravidla sloužila jako kaple.
V následujícím textu jsou jednotlivé lokality uspořádány podle své geografické polohy – směrem od severu k jihu. Zcela na závěr je pak přiřazena podkapitola
týkající se pohřebiště v Qillat ed-Daba v oáze Dachla.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
Toto pohřebiště nomarchů (správců) 16. hornoegyptského kraje, někdy označované jako tzv. Fraserovy hrobky, se rozkládá na východním břehu Nilu, přibližně
20 km severně od dnešní Mínie. Ačkoli lokalita není
přístupná turistům, pro pochopení vývoje skalních hrobek v provinciích má prvořadý význam. Nikaanch, kněz
místního kultu bohyně Hathory, který byl do svého
úřadu uveden Veserkafem, zakladatelem 5. dynastie, si
zde nechal vystavět jednu z nejstarších skalních mastab.
Kameníci nejprve ze skalního masivu uvolnili pomocí tří nezastropených chodeb velký blok. V tělese takto vzniklé „mastaby“ pak byla vyhloubena jednoduchá
kaple se dvěma nepravými dveřmi pro majitele hrobky a jeho ženu. Její stěny byly vyzdobeny nejen reliéfy,
ale především vázanými sochami, na nichž byl zachycen Nikaanch a další členové jeho rodiny – manželka,
oba rodiče a jeho děti.
Literatura: Hellmut Brunner, Die Anlagen der
ägyptischen Felsgräber bis zum Mittleren Reich,
(Glückstadt, 1936), 14 – 18, 78; George Fraser,
„The Early Tombs at Tehna“, Annales du Service des
Antiquités de l’Égypte 3 (1903), 67 – 76, 122 – 130.
148 Půdorys Nikaanchovy skalní mastaby v Tehně
162
Mér
Lokalita Mér se rozkládá na východním břehu Nilu
a sloužila jako pohřebiště nomarchů a jejich služebníků spravujících tehdejší hlavní centrum 14. hornoegyptského nomu. Počátky nekropole sahají do Staré
říše a byla používána s různě dlouhými přestávkami až
do Řecko-římského období. Celkově je však nutné říci,
že naše znalosti o Méru ve Staré říši jsou velmi kusé, neboť pohřebiště bylo v minulosti velmi poničeno a dokumentace archeologických prací se převážně soustředila na krásně zdobené hrobky z doby Střední říše (viz
následující kapitola).
V Méru se skalní hrobky nacházejí na pěti základních polohách, které jsou uspořádány v severojižním
směru a jsou označeny písmeny A – E. Nejvýznamnější
hrobky ze Staré říše se nacházejí ve skupině A, kde jsou
především pohřbeni představení kněží bohyně Hathory, paní Kúsai – tedy představení lokálního náboženského centra.
Původní architektura hrobek ve skupině A byla bohužel hodně poničena pozdějšími zásahy. Přesto však
lze rozeznat jejich plán: průčelí skalní stěny bylo upra-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
místnost H
S
místnost
G
S = šachta
místnost F
Ú
Č
E
LŮ
M
metry
místnost A
S
T
U
D
místnost D
vchod do hrobky
Pepiancha –
Černého Henyho (A2)
IJ
N
místnost
C
ÍM
místnost E
E
K
E
místnost B
N
P
O
U
Z
místnost D
R
Č
E
místnost B
vchod do hrobky
Nianchhepiho (A1)
E
X
T
JE
U
místnost C
místnost A
T
149 Půdorys hrobky Pepiancha – Černého Henyho z Méru
T
E
N
T
O
veno, stesáno a vyrovnáno, aby připomínalo mastaby.
Krátkým průchodem se vstupovalo do předsíně, jejíž
strop mohl být (ale nemusel) podpírán dvěma až třemi
pilíři. Ze síně se případně vcházelo do dalších místností
(kaplí) nebo do ní ústily prostory se specifickou funkcí
(serdaby). V podlahách síně i kaplí se otevírala ústí pohřebních šachet.
Hrobku s nejpropracovanějším půdorysem si ve Staré říši v Méru nechal postavit Pepianch zvaný též Černý Heny (A2), který vykonával úřady kancléře krále
Dolního Egypta a představeného kněží za dlouhé vlá-
dy Pepiho II. Jeho stavitelé doplnili strukturu o další prostory, niky pro sochy a všechny místnosti kromě
předsíně nechali vyzdobit. Především na severní stěně
se dochovalo velmi detailní vyobrazení průběhu zádušního rituálu: kněží zde provádějí rituální úlitbu čisté vody, pálí vonné kadidlo na počest ducha zemřelého hodnostáře, a přinášejí obětiny potravin – hovězí
kýty, drůbež a plné koše ovoce a zeleniny. I další scény
v místnosti A se vztahují k zaopatření pohřbu – jsou na
nich dokončovány Pepianchovy sochy a vyráběny jednotlivé důležité součásti pohřební výbavy, jako napří-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
163
M
LŮ
Ú
Č
E
ÍM
IJ
N
D
U
T
S
E
K
E
Z
U
O
P
N
R
Č
E
U
JE
T
E
N
T
O
T
E
X
T
150 Půdorys a řezy hrobkou K1
v Bét Challáfu. A, B, C, D – umístění
řezů, E, F, G –schodiště, H – šachty
pro kamenné portkulisy, f – místnost
obložená kamennými deskami,
g – obilnice, k – sklady s kamennými
nádobami, m, n, p – sklady
pohřební výbavy
klad kamenné a keramické nádoby či dřevěné lůžko.
V místnosti F je dokonce zobrazena Pepianchova mumifikace a průběh jeho pohřbu.
Literatura: Aylward Manley Blackman, The Rock
Tombs of Meir 1 – 3, (London, 1914-1915); Aylward
M. Blackman – Michael Apted, The Rock Tombs of
Meir 5, (London, 1953).
164
Bét Challáf
Lokalita Bét Challáf se nachází na západním břehu Nilu
pouze několik kilometrů severně od Abydu. Rozlehlá
předdynastická a raně dynastická pohřebiště zde na počátku 20. století prozkoumal anglický archeolog John
Garstang. Jeho nejvýznamnějším objevem bylo pět mo-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
ky, místnosti s kamennými nádobami, spíže aj. Celkem
byly v podzemních prostorách objeveny stovky kamenných nádob vyrobených z různých druhů kamene, dále
pak keramika a předměty ze dřeva i mědi, jež všechny
vykazovaly známky záměrného poničení.
Literatura: John Garstang, Mahasna and Bêt Khallâf,
(London, 1903); Peter Jánosi, Die Gräberwelt der
Pyramidenzeit, (Mainz, 2006), 21 – 23.
LŮ
M
Abydos
E
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
Abydos (egyptsky Abdžu), nekropole nejstarších historicky doložených králů (viz předcházející kapitola) vždy
přitahovala pozornost Egypťanů. Ve Staré říši se Abydos
stal významným lokálním centrem, v němž krátce sídlil
i tzv. jižní vezír – nejvýše postavený hodnostář spravující Horní Egypt. Svého vrcholu Abydos dosáhl během
6. dynastie, kdy se do popředí zájmu dostal pán podsvětí Usir, hlavní abydoské božstvo. Památky z doby Staré
říše se v Abydu soustřeďují především do prostoru tzv.
středního pohřebiště (viz mapa na s. 88 v kapitole Předdynastické období – od nejstarších Egypťanů k prvním
králům).
Mezi nejvýznamnější památky ze Staré říše, které
pocházejí z Abydu, patří dlouhý autobiografický nápis
vezíra Veniho, který žil v době vlád několika panovníků 6. dynastie a z něhož historikové často čerpají informace o politickém vývoji tehdejšího Egypta. Nápis
byl nalezen Augustem Mariettem v 60. letech 19. století ve Veniho mastabě v Abydu, avšak poté byla poloha
hrobky opět zapomenuta a podruhé byla stavba objevena až v roce 1996 týmem vedeným Janet Richardsovou. Hrobka tohoto vysoce postaveného hodnostáře byla obehnána mohutnou ohradní zdí silnou 3 m
a přes 5 m vysokou, která ohraničovala čtvercový prostor o délce strany 29 m. Uvnitř ohrady byla vyhloubena Veniho pohřební šachta, další dvě vedlejší pro členy
jeho domácnosti a konečně i serdab nacházející se v jihovýchodním rohu, jenž v okamžiku nálezu ještě obsahoval více než 30 dřevěných podstavců pro sochy a části kamenných modelů původně zobrazujících výrobu
piva. Po uložení pohřbu byl celý prostor zasypán pískem a zastropen; vznikla tak velkolepá mastaba, která
jistě dominovala svému okolí. Ačkoli v nehluboké nice
v severní stěně byly umístěny vápencové nepravé dveře,
hlavní zádušní kaple ze sušených cihel byla postavena
před východní fasádou ohradní zdi. Její stěny byly obloženy vápencovými deskami, do nichž byla vyryta re-
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
numentálních mastab ze sušených cihel pocházejících
ze 3. dynastie. Z historického hlediska je Bét Challáf
důležitý vysokým počtem nalezených otisků pečetí, na
nichž jsou zmíněni panovníci 3. dynastie – Džoser, Sanacht a matka královských dětí, královna Nimaathap
(Džoserova matka). Díky monumentální architektuře,
bohatosti pohřební výbavy a početnosti otisků pečetí
s královskými jmény se Garstang a po něm i další badatelé domnívali, že zde byli pohřbeni králové 3. dynastie či členové jejich rodin.
Nejvelkolepější stavbu na lokalitě představuje mastaba známá pod označením K 1. Její superstruktura pokrývá plochu 85 × 45 m a mírně ukloněné stěny se dodnes vypínají do výšky 8 m nad okolní terén. Sklon stěn
zvyšoval stabilitu celé stavby a tomu napomáhal i způsob výstavby celé nadzemní části, kde jsou cihly uloženy do vrstev ukloněných do centra hrobky. Je velmi
zarážející, že vnější stěny hrobky jsou prosty jakékoli
výzdoby v podobě tzv. palácové fasády, a především,
že chybí i sebemenší náznak existence kultovního prostoru, kde by probíhaly zádušní rituály. Nabízí se tedy
hypotéza, že stavitelé ani neměli v úmyslu zde zádušní
kult provozovat a že celou stavbu lze chápat jako obdobu královského kenotafu, který manifestoval trvalou
přítomnost panovníka v této oblasti Egypta.
Vstup do podzemních prostor se otevíral na střeše
hrobky, kam bylo možné vystoupat po rampě, jež přiléhala k východní fasádě hrobky. Zalomené schodiště přecházelo na úrovni okolního terénu do sestupné
chodby, která byla na několika místech přerušena kamennými portkulisy, jež měly zabránit nežádoucímu
vstupu vykradačů. Po dosažení hloubky 15 m se sestupná chodba změnila na horizontální a do ní pak ústily rozsáhlé skladovací prostory. Složitá substruktura se
vědomě podobala příbytku, v němž měl zemřelý sídlit
na onom světě. Podobně jako tomu bylo u královských
hrobek raně dynastického Egypta, i zde je pohřební komora hodnostáře umístěna v centru a kolem ji obkružují sklady. Komora vlastně nepředstavuje samostatnou
místnost, ale jen rozšíření přístupové chodby, jejíž stěny
byly obloženy nezdobenými vápencovými bloky. Strop
prostory je opracován do podoby jednoduché valené
klenby a celá komora tak připomíná konstrukci starobylé svatyně označované jako per-wer (= velká doména). I tento detail jen podtrhuje výjimečnost této
stavby v rámci vývoje zádušní architektury na počátku Staré říše. Ačkoli byla hrobka ve starověku vykradena, na základě pozůstatků pohřební výbavy se podařilo
určit funkce několika skladištních prostor: obilné sýp-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
165
kaple
Ú
Č
E
LŮ
M
šachta
Idej/Nachti
IJ
N
ÍM
Veni
T
U
D
Imveni
vedlejší
mastaby
N
P
O
U
Z
E
K
E
S
S
R
Č
E
151 Půdorys Veniho hrobky v Abydu a jejího okolí
E
Edfu
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
liéfní výzdoba a především již zmiňovaný autobiografický text, jenž původně zdobil fasádu kaple.
Literatura: Janet Richards, „Text and Context in
Late Old Kingdom Egypt: The Archaeology and
Historiography of Weni the Elder“, Journal of the
American Research Centre in Egypt 39 (2002), 75 – 102.
T
Edfu (egyptsky Džeba), jež bylo od Staré říše pokládáno za metropoli 2. hornoegyptského nomu, se nachází na východním břehu Nilu, přibližně uprostřed
mezi Luxorem a Asuánem. Ačkoli v současnosti lokalitě dominuje ptolemaiovský chrám boha Hora, město
a s ním spojené pohřebiště, jež se na tomto místě rozkládalo, zde existovalo již v 5. dynastii. Význam tohoto
místa podtrhovala i skutečnost, že z něj vycházely kara-
166
vanní cesty spojující údolí Nilu nejen s oázou Charga,
ale i s oblastmi lomů ve Východní poušti a rudomořským pobřežím.
Pohřebiště ze Staré říše, jež dosud nebylo zcela prozkoumáno, se v současnosti nachází jihozápadně od
Horova chrámu. Nejvýznamnější stavby na pohřebišti
představují cihlové mastaby dvou správců tohoto kraje,
tj. nomarchů – Kara a Isiho.
Mastaba (20,8 × 10,4 m) nomarchy Kara Merirenefera, jenž žil na počátku 6. dynastie, se nachází jihozápadně od tzv. domu zrození. Jde o klasickou hrobku
postavenou z cihel s kamenným pláštěm. Ve východní
části se dochovaly tři kultovní prostory, v jejichž rozvalinách byly nalezeny zlomky nepravých dveří a na kusy
rozbité dvě sochy majitele hrobky původně umístěné
v kamenném nau (svatostánku; 1. pád naos). Na stěnách niky, do níž byly nepravé dveře zasazeny, se dochovaly fragmenty životopisného nápisu tohoto hod-
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
Isiho mastaba
Ú
Č
E
LŮ
M
Karova mastaba
K
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
S
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
E
152 Plán Edfu s vyznačením poloh Isiho a Karovy mastaby
a půdorysu Karovy hrobky
nostáře, který v něm chválí především své schopnosti
a kvality:
Za časů krále Tetiho jsem byl chlapec se stužkou ve
vlasech. Byl jsem poslán ke králi Pepimu (I.), abych byl
vzděláván s dětmi hodnostářů a za Pepiho (I.) jsem se
stal jediným přítelem a představeným úředníků paláce. Jeho Veličenstvo Merenre mne poslalo na jih do Edfu
jako představeného jižní obilnice a představeného kněží pro mou znamenitost a důstojnost v očích Jeho Veličenstva. ... Já jsem způsobil, že dobytek tohoto kraje předčí ostatní a že mé stáje jsou nejlepší z celé jižní
země. Shledal jsem, že žádný dřívější nomarcha tohoto kraje nic podobného neučinil, neboť jsem bdělý a má
správa účinná pro (královskou) Rezidenci. Byl jsem to
já, kdo byl důvěrníkem všech záležitostí, které se staly
u brány Elefantiny a v jižní zemi...
V mastabě se nacházejí i dvě pohřební komory,
v nichž se podařilo objevit částečně dochovanou pohřební výbavu. V kamenném sarkofágu umístěném
v severní komoře spočívala kostra staršího muže, jež
byla obklopena mnoha předměty – vápencovou podhlavničkou, několika měděnými a travertinovými nádobami, měděným zrcadlem a miniaturními nástroji.
Dále je zde cihlová mastaba (17 × 13 m) nomarchy
Isiho ze 6. dynastie, jenž byl později za Střední říše uctíván jako místní „svatý“. Půdorys původní Isiho hrobky je poměrně problematické určit, neboť v důsledku
uctívání prošla stavba ve Střední říši rozsáhlou „rekonstrukcí“ a do stávajících stěn byly zasazeny stély dalších
hodnostářů. Hlavní kultovní prostorou však i v době
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
167
25/26
Ú
Č
E
LŮ
M
Staré říše byla pravděpodobně vnitřní kaple, přístupná
ze dvou stran tzv. průchody. V pohřební komoře hodnostáře a v okolí jeho hrobky byla nalezena část původní pohřební výbavy, jíž dominují miniaturní modely
nádob vyrobené z téměř průsvitného travertinu, vystavené dnes v Britském muzeu; ale i měděné nádoby či
zrcadla.
Literatura: Maurice Alliot, Rapport sur les fouilles de
Tell Edfou (1932), (Le Caire, 1932), 28 – 41; idem,
Rapport sur les fouilles de Tell Edfou (1933), (Le Caire,
1933), 8 – 21.
IJ
N
D
U
T
S
E
K
E
Z
34
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Na této lokalitě nacházející se při samotné historické jižní hranici Egypta u prvního nilského kataraktu
došel koncept skalních hrobek v době Staré říše svého
vrcholu. Do skalnatého úbočí na západním břehu Nilu
byly v několika úrovních vytesány skalní hrobky správních úředníků, vůdců obchodních karavan a posléze
i nomarchů spravujících záležitosti 1. hornoegyptského kraje. Pocházejí nejen z pozdní Staré říše, ale lokalita byla používána i v dalších obdobích (viz následující
kapitola ). Typickým prvkem skalních hrobek na Kubbit el-Hawwě pocházejících ze Staré říše je kaple, jejíž
delší osa je příčná k ose vchodu; v případě Mehuovy
a Sabniho hrobky je příčná i k celkové orientaci komplexu. Rovněž výzdoba vykazuje mnohé shodné rysy,
neboť její nejdůležitější součásti – životopisné nápisy – jsou umístěny na skalních fasádách a vnitřní prostory hrobek zůstávají buď zcela nezdobené, nebo se
výzdoba omezuje pouze na několik nepříliš kvalitně
provedených reliéfů.
Na jižním konci hlavní řady skalních hrobek se nachází dvojhrobka Mehua a jeho syna Sabniho (hrobky 25 a 26), kteří oba žili za vlády panovníka Pepiho II.
a na jeho příkazy vedli několik výprav do nitra zlatonosné Núbie. Proslulost stavby zajistil Sabniho autobiografický nápis, v němž uvádí, že z jedné výpravy přivezl
zpět do Egypta tělo svého otce, jenž zemřel v Núbii,
a nechal ho pohřbít ve vlastní hrobce. Není na závadu
poznamenat, že Sabniho syn ve svém životopise, který
se dochoval v jeho hrobce, uvádí, že i jeho otce nakonec potkal stejný osud.
Skalní plošina před průčelím hrobky byla upravena
do podoby poměrně rozsáhlého dvora, kam od východu ústila strmá cesta se schodištěm (dromos), jež vedla k nilskému břehu s malým přístavištěm. Toto uspo-
ÍM
Elefantina – Kubbit el-Hawwa
T
E
N
T
O
T
35
168
153 Zjednodušené plány hrobek Sabniho a Mehua (25/26),
Harchufa (34) a Pepinachta (35) na pohřebišti Kubbit
el-Hawwa. Hrobky nejsou zobrazeny ve stejném měřítku.
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
E
S
T
U
D
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
ka, Pygmeje, na nějž se malý vládce (dopis je datován
do 2. roku vlády, kdy Pepimu II. bylo asi osm let) velmi těšil:
Ihned přijeď na sever do (královské) Rezidence! Pospěš si a vezmi s sebou toho Pygmeje, kterého jsi přivedl
ze země obyvatel na horizontu, živého a zdravého, aby
tančil bohům a potěšil a uspokojil srdce krále Neferkarea (Pepiho II.), nechť žije navěky! Když s tebou popluje
na lodi po proudu, obklop ho na palubě důvěryhodnými muži, aby nespadl do vody! Když v noci usne, obklop ho ve stanu důvěryhodnými muži! Desetkrát za
noc se o tom sám přesvědč! Moje Veličenstvo si přeje vidět toho Pygmeje více než všechny dary ze Sinaje a ze
země Punt!
Harchufova kaple je rovněž příčně položená na osu
hrobky a její strop podpírají čtyři pilíře. Vchod do
podzemních prostor se nachází přímo proti vchodu do
kaple.
Literatura: Hellmut Brunner, Die Anlagen der
ägyptischen Felsgräber bis zum Mittleren Reich,
(Glückstadt, 1936).
E
K
Dachla, pohřebiště Qillat ed-Dabba
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
řádání vzdáleně připomíná královský zádušní komplex
s údolním chrámem, vzestupnou cestou, zádušním chrámem a vlastní hrobkou. Skalní fasáda byla velmi pečlivě opracována a vstup do obou vzájemně propojených
kaplí lemovaly dva menší obelisky. V Mehuově kapli
podpírá strop osmnáct do skály vytesaných sloupů bez
hlavic, zatímco Sabni se „spokojil“ se čtrnácti tradičními pilíři čtvercového průřezu. Přibližně uprostřed kaple otce se dochoval obětní oltář složený z kamenných
desek. V obou prostorech se hlavní kultovní místo, tj.
nepravé dveře, nachází v hluboké nice, v jejíž blízkosti byl umístěn i serdab (Mehu) či nika pro sochu (Sabni). Kromě jediného reliéfního vyobrazení zachycujícího Sabniho při lovu v papyrové houštině nejsou vnitřní
prostory kaplí nikterak zdobeny. Ústí pohřebních šachet, jež dosud nebyly prozkoumány, se otevírají v podlaze kaplí při západní stěně. Monumentální, byť poměrně jednoduchý architektonický plán této hrobky
byl porušen mladšími zásahy, během nichž bylo do stěn
kaplí vytesáno několik menších komor.
V kapitole věnované Střední říši je v souvislosti s Elefantinou uváděna i tzv. Hekaibova svatyně. Avšak jedinec zde uctívaný (Pepinacht, zvaný Hekaib) žil v samotném závěru Staré říše a je pohřben na Kubbit el-Hawwě
v hrobce 35. Je až s podivem, že úcta, kterou tomuto
úředníku z doby vlády Pepiho II. prokazovali jeho následovníci, se žádným způsobem nedotkla jeho poměrně jednoduché hrobky. Úzkým průchodem se vstupuje přímo do příčné kaple, jejíž strop je podpírán dvěma
pilíři vysekanými do skály. V podlaze, téměř uprostřed
západní stěny, se otevírá sestupný koridor po pohřební komory, jež byla nalezena vyrabovaná. Nejdůležitějším prvkem ve výzdobě je historicky nesmírně cenný
nápis umístěný na fasádě, který po obou stranách lemuje vchod do kaple. V něm Pepinacht podává zprávu o dvou výpravách, které na králův rozkaz vedl do
Núbie, a jedné trestné vojenské výpravě proti Asijcům,
která měla ztrestat vrahy stavitele lodí Anenachta, jenž
byl vyslán postavit lodě pro cestu do země Punt, a jeho oddílu. Zdá se, že právě úspěchy, kterých Pepinacht
ve službách Pepiho II. dosáhl, položily základ pro jeho
uctívání v době Střední říše.
Z historického hlediska je ještě zajímavá skalní hrobka Harchufa (hrobka 34), jež se v mnohém podobá Pepinachtově. I zde se na fasádě hrobky dochoval historicky cenný životopisný nápis, který navíc obsahuje dva
dopisy adresované Harchufovi od samotného Pepiho
II. V jednom ho panovník nabádá, aby si pospíšil a ze
své cesty do nitra Núbie mu bezpečně přivezl trpaslí-
Pohřebiště Qillat ed-Dabba představuje hlavní nekropoli oázy Dachla ve Staré a Střední říši. Nachází se
mezi dnešními vesnicemi Balat a Bašendi a v minulosti sloužilo obyvatelům rozlehlého města rozkládajícího
se u Ain Asílu. V honosných hrobkách (celkem sedmi)
zde byli pohřbíváni nejen guvernéři oáz, ale i na nich
závislí úředníci a služebníci.
První archeologický výzkum na lokalitě provedl
egyptský archeolog Ahmed Fakhry a od 70. let minulého století zde pracuje stálá mise Francouzského institutu
orientální archeologie (IFAO), která postupně odkrývá
nejen pohřebiště, ale i sídliště v Ain Asílu. Dosud byly
prozkoumány mastaby guvernérů Medunefera (mastaba V, vláda Pepiho II.), Ima-Pepiho I. (mastaba II, vláda Pepiho I.), Ima-Pepiho/Merirea II. (mastaba I, vláda
Pepiho I.) a Chentiky (mastaba III) a přilehlá pohřebiště jejich služebníků (více než 180 pohřbů).
Rozsáhlé pohřebiště v Qillat ed-Dabbě lze rozdělit na
dvě základní zóny: na prvním pahorku (kómu), táhnoucím se v severovýchodním směru, se nachází sedm hlavních mastab uspořádaných do dvou řad. Ačkoli se velké
hrobky guvernérů od sebe odlišují v jednotlivých detailech, je možné určit několik společných rysů: jsou postaveny výhradně ze sušených cihel a kámen je použit
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
169
154 Celkový plán
pohřebiště v Qillat
ed-Dabba s jednotlivými
významnými stavbami
LŮ
M
mastaba V
Medunefer
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
mastaba IV
Chentika-Pepi
T
E
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
U
Z
mastaba II
Ima-Pepi I.
K
E
S
T
U
D
mastaba III
Chentika
170
mastaba I
Ima-Pepi II.
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
T
E
N
T
O
T
E
X
T
JE
U
R
Č
E
N
P
O
D
U
T
S
E
K
E
U
Z
pouze na stavebně namáhané (ostění dveří, konstrukce
pohřebních komor a jejich zastropení) či kultovně důležité prvky (nepravé dveře, obětní bazénky apod.). Jejich
superstruktura má čtyřúhelníkový půdorys a je vymezena
ohradní zdí, za níž leží dvě po sobě následující otevřená
nádvoří. První bylo zpravidla používáno pro pohřby nejbližších služebníků a členů guvernérovy rodiny, zatímco
na druhém již probíhal zádušní kult hlavního vlastníka
hrobky. Stěny cihlové mastaby, jež na západě ukončovala
nádvoří, byly zdobeny jednoduchými nikami.
Podzemí těchto hrobek bylo stavěno dvojím způsobem: za pomoci mohutného otevřeného příkopu či ekonomičtěji pomocí dvou obdélných šachet, jež byly na
dně spojeny tunelem. V prvním případě, kdy byly pohřební komory s přilehlými místnostmi sestaveny z dovezených kamenných bloků na dně otevřeného příkopu, bylo třeba přemístit obrovské množství vykopané
zeminy. U některých, například u mastab guvernérů
Chentiky a Ima-Pepiho, se podzemí hrobky navíc skládalo z poměrně rozsáhlého komplexu vzájemně propojených komor, skladišť, hlubokých nik a sestupných
koridorů. V druhém případě (mastaby guvernéra Ima-Pepiho II. a Medunefera) byly pohřební komora, předsíň a dvě skladištní prostory vystavěny na dnech šachet
a spojujícího tunelu. V pohřebních komorách, byť byly
vykradeny již ve starověku, se dochovaly poměrně bohaté pozůstatky původních pohřebních výbav: četné
nádoby vyrobené z téměř průsvitného travertinu (dříve nazývaného egyptský alabastr) nalezené u Ima-Pepiho II., jeden z nejstarších dokladů Textů rakví z dřevěné
rakve Medunefera, množství šperků, ozdob a předmětů
IJ
N
ÍM
Ú
Č
E
LŮ
M
155 Rekonstrukce hrobky
guvernéra Ima-Pepiho II.
156 Pohled do odkrytého nitra mastaby guvernéra Chentiky
na pohřebišti v Qillat ed-Dabba
denní spotřeby či pozůstatky malované výzdoby na stěnách pohřební komory guvernéra Chentiky.
Druhá zóna sestává ze tří kómů jihozápadně orientovaných v celkové délce 130 m. Hrobky zde nalezené jsou
spíše menších rozměrů a pocházejí z období od konce
Staré říše po počátek Druhé přechodné doby (viz následující kapitola). Celkově lze na Qillat ed-Dabbě rozlišit čtyři základní chronologické úseky, během nichž
bylo pohřebiště používáno: konec Staré říše a samotný počátek Prvního přechodného období (tato kapitola), První přechodné období (viz následující kapitola),
závěr Prvního přechodného období a 11. dynastie (viz
následující kapitola) a konečně sajsko-perské období
(26. a 27. dynastie).
Literatura: Georges Castel – Laure Pantalacci –
Nadine Cherpione, Balat V. Le mastaba de Khentika.
Tombeau ď un gouverneur de l’Oasis à la fin de l’Ancien
Empire, (Le Caire, 2001); Michel Valloggia, Balat IV.
Le monument funéraire d’Ima-Pepy / Ima-Meryrê, (Le
Caire, 1998).
S TA R Á Ř Í Š E  É R A S TAV I T E L Ů P Y R A M I D
ASI 26502175 PŘED N. L.
171