Metody soc.prace_zkouska.prace_prednasky_zkouska

Transkript

Metody soc.prace_zkouska.prace_prednasky_zkouska
Otázka 1a
ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE
Sociální politika
- Úprava pracovních, zdravotních a vůbec životních podmínek (např. bytová, školská,
rodinná), je to prevence.
- Konkrétní zaměření státu na řešení konkrétních sociálních problémů ve společnosti (např.
nezaměstnanost).
Sociální péče
- Je to synonymum sociální pomoci.
- Má dvě podoby:
1) Administrativní služby – peněžité, věcné dávky, bezúročné půjčky, výchovně-poradenská
péče, ústavní péče, pracovní rehabilitace, kulturní a rekreační péče, sociálně-pedagogická
poradna, atd.
2) Přímá práce s klienty (hl. po revoluci).
3) + sociální podpora – důležitá je interakce mezi klientem a sociálním prostředím (např.
podpora emocionální, poskytování informací, praktická pomoc, zajištění kontaktu
s druhými lidmi), vykonávají ji hlavně dobrovolníci.
Sociální práce
- Je to společensko-vědní disciplína nebo praktická činnost.
- Cílem sociální práce je uspokojování sociálních potřeb klientů a zajištění kontroly,
případně změny chování, které je považováno za sociálně problematické nebo deviantní.
a) Práce preventivní.
b) Práce kreativní – zmírňování, odstraňování problémů.
→ Metody sociální práce
- Specifické postupy sociálních pracovníků, řídí se cílem a cílovou skupinou.
Sociální situace
- Komplex sociálních podmínek, ve kterých žijeme.
Sociální problém
- Je to problém, který má dopad na společnost.
Sociální případ
- Konkrétní případ člověka, která má nějaký problém.
Sociální klient
1
Otázka 1b
TERAPEUTICKÁ A VÝCVIKOVÁ SKUPINA
Terapeutická skupina je skupina, jejichž cílem je podpora, léčba, výchova, osobní rozvoj
nebo rozvoj sociálních dovedností (tyto cíle mohou být propojeny).
- Podpůrné skupiny slouží obvykle tomu, aby jejich účastníci zpracovali náročnou životní
situaci nebo trauma (např. přechod do běžného života u lidí, kteří prošli protialkoholní
léčbou).
- Léčebné skupiny jsou zakládány proto, aby pomohly účastníkům vyrovnat se
s komplexními osobními problémy nebo alespoň pomohly zmírnit jejich působení.
- Výchovné skupiny jsou skupinami, v nichž jsou vychovávány děti, případně dospívající,
kteří nemají možnost žít v rodině. Jejich cílem je komplexně podporovat vývoj lidí, kteří
ještě nejsou dospělí.
- Skupiny osobního rozvoje jsou zakládány spíše pro dospělé, kteří je navštěvují ve svém
volnu proto, aby rozvinuli nějaké svoje vlohy nebo již existující kompetence.
- Skupiny rozvoje sociálních dovedností jsou určeny těm, kdo mají v této oblasti deficit.
Obvykle jde o lidi, kteří se chovají protispolečensky → skupinová psychoterapie.
-
Terapeutická skupina by měla být odborně vedena – psychologem.
Pracuje se zde s emoci, jde se hodně do hloubky, do minulosti lidí.
Skupina musí dodržovat určitá pravidla, nejdůležitější je pravidlo tajemství.
Minimalizuje se soukromí klientů mimo skupinu.
Je to uzavřená skupina, většinou během terapie nikdo nepříchází ani neodchází.
Výcviková skupina
- Není uzavřená – lidé mohou odcházet i přicházet.
- Nejde se zde tak do hloubky, nepracuje se tolik s emocemi.
- Vznikají silné citové vazby mezi účastníky.
- Učíme se zde poznávat sami sebe.
- Musí být také odborně vedená – odborník to musí ukočírovat.
2
Otázka 2a
1.
-
-
-
-
-
-
HISTORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE VE SVĚTĚ
Sociální práce vznikla jako samostatná profesní specializace v průmyslových zemích
západní Evropy a v USA až na konci 19. století.
Zprvu byly služby a dávky adresovány jen těm nejnutnějším případům, což mělo ostatní
odstrašit od zneužívání.
polovina 20. století – zavedení plošných podpor handicapovaných (hl. po 2. světové
válce).
V Rakousku penze pro státní úředníky již za Marie Terezie (18. století).
Büssmarc – v Německu pokus o rozsáhlé sociální pojištění koncem 19. století, zavedl
pojištění pro případ nemoci, úrazu, invalidity a stáří.
Amalie Sievikingová založila v r. 1832 Ženskou společnost pro péči o chudé a
nemocné.
1836 Theodor Fliedner založil Mateřský dům diakonek a malou nemocnici (pracovaly
zde hlavně neprovdané ženy).
V pol. 19. století – diakonie mužů – Azylový dům pro děti z rozvrácených a nefunkčních
rodin.
70. léta 19. století – hnutí Společnost charitní organizace (COS) – docházení do
domácností, zprostředkovávání , finanční pomoc. Cílem bylo „ochránit ubohé lidi před
hříchem chudoby“.
2. pol. 19. století – církevní organizace pro mládež (YMCA, YWCA).
Počátek 20. století – necírkevní skauting – ekologické iniciativy a sociální práce.
Přelom 19. století – Hnutí usuzování v Londýně Barnettův dům (Toynbee Hall – první
komunitní centrum) – podpora soběstačnosti a poradenství (další domy v New Yorku a
Chicagu).
80. léta 19. století v Anglii zavedena funkce rozdělovatelů zdravotních podpor –
hodnocení situace, poradenství, domácí péče, pomůcky → případová práce.
Poslední velká církevní iniciativa – Společenství misionářek lásky (Sestry matky Terezy)
- zaměřené na chudé a bezdomovce.
ZVĚDEČŤOVÁNÍ OBORU SOCIÁLNÍ PRÁCE PODLE VZORU MEDICÍNY
První specializované školy sociální práce vznikaly těsně před začátkem 20. století
v Amsterodamu, New Yorku a Londýně. Nejprve krátkodobé kurzy (Newyorksá
filantropická škola), později dvouleté kurzy.
Hlavní metoda v této době (poč. 20. st.) je případová práce a práce s rodinou.
Elizabeth Fryčová se v Londýně věnovala vězněným ženám, v ženské věznici pořádala
kurzy šití a vzdělávací kurzy pro jejich děti, pomáhala propuštěným ženám hledat práci a
ubytování.
Před 1. světovou válkou se prosazuje skupinová a komunitní práce (průkopnice Octavia
Niklová v Anglii).
Jane Addams v USA založila sociální práci přistěhovalectví, středisko pomoci
přistěhovalcům.
1905 v Bostonské všeobecné nemocnici vznikla první skupina zdravotních sociálních
pracovnic → v USA specializace psychiatrických sociálních pracovnic.
Mary Richmond – spis „Sociální diagnóza“ – klient je součástí rodiny a společenské
skupiny. Cílem sociální práce je objektivní zhodnocení potřeb klienta nebo jeho rodiny a
zprostředkování adekvátní pomoci. Titul „Co je případová práce“ – metoda, která
klientovi pomáhá uvědomit si jeho možnosti a vypracovat realizovatelný program
směřující k sociálně přijatelnějšímu způsobu života.
3
- V této době začínají v USA nevládní charitativní organizace spolupracovat se státními
institucemi – udržování veřejného pořádku a boj proti chudobě.
- V prvních desetiletích 20. století byla sociální práce součástí sociálního zabezpečení,
navazuje na systémy sociálního a zdravotního pojištění, je propojena se zdravotnictvím a
školstvím.
- Vznikají první národní společnosti sociálních pracovníků.
SOCIOLOGIZUJÍCÍ A PSYCHOLOGIZUJÍCÍ ETAPA
- Mezi válkami byla hospodářská krize. Vytváření nových pracovních příležitostí a
nezaměstnaní dostávají příspěvky ze SR (New Deal – Nový úděl – F. D. Roosevelt).
- 1935 v USA Zákon o sociálním zabezpečení, který garantuje každému jistý minimální
životní standard. Federální stát přebírá od nestátních organizací finanční a materiální
pomoc potřebným.
- Systém sociálního zabezpečení zahrnoval:
a) Sociální pojištění placené pojištěnci
b) Veřejnou podporu financovanou ze SR a z místních daní
c) Zdravotní a sociální služby
- Sociální práce začíná být ovlivňována psychologií a pedagogikou.
- V. P. Robinsonová – spis „Měnící se psychologie v případové sociální práci“ – přesun
důrazu od sociologizujícího hlediska k psychologickému.
- Koncem 40. let Maxwell Jones rozvíjí na půdě psychiatrie model terapeutická
komunita. „DAYTOP“ – více kladen důraz na klientovu spoluodpovědnost za průběh a
výsledek léčby.
- 1953 zakládá anglikánský kněz Chad Varah systém telefonické pomoci lidem v krizi,
který se později šíří v Evropě i v zámoří pod názvem Linka důvěry.
- Po 2. světové válce se rozvíjí i prevence sociálního selhání. Programy hlavně pro ohrožené
děti.
- Stát blahobytu a meze zaopatřování
- 60. léta 20. století v USA „program boje s bídou“.
- Finanční pomoc poskytována i úplným rodinám s oběma nezaměstnanými rodiči.
Programy předškolní výchovy pro děti z chudých rodin a rekvalifikační kurzy pro
nezaměstnané dospělé. V závislosti na zjištěných příjmech rodiny byly poskytovány
poukázky na jídlo. Později i poukázky na palivo, na dětské a na přídavky k penzi.
- Sociální práce se stále více dostávala do sféry státu.
EVROPA – DVA MODELY SOCIÁLNÍHO STÁTU:
1) Univerzalistické pojetí (Skandinávské země) – role státu vůči sociálnímu handicapu,
jehož vzniku chce předcházet rozsáhlými programy, jež mají zajistit hlavně plnou
zaměstnanost. Univerzalistický systém se projevil jako nejnáročnější na finance, později
se různě upravuje: např. snížení dávek v nezaměstnanosti, úlevy na příspěvcích na
sociální pojištění, zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu, zpřísnění zdaňování
důchodů, apod.
2) Korporativistický model (Německo, Rakousko, Francie) sociálního státu, který vidí
zdroj společenské stability v procesech vyjednávání mezi jednotlivými sociálními aktéry.
Programově podporuje rodinu, spoléhá na rozsáhlé sociální pojištění a na sociální dávky
ze SR, péče o potřebné. Sociální pracovník nastupuje až když selžou ostatní systémy
podpory, ale pak má být jeho zásah rychlý a efektivní.
3) Reziduální pojetí (Anglosaské země) – sociální politika kořenící v liberalismu. Stát má
zasahovat jen v nejnutnějších případech a jen u těch, u nichž nikdo jiný zasáhnout
nedokáže. Spíše funkce distribuční a kontrolní.
4
-
-
HNUTÍ LIDSKÝCH PRÁV, SVÉPOMOCI A DOBROVOLNICTVÍ
Studie Ervina Goffmana – „Asylums“ (1961) – éra zdůrazňování lidských práv
handicapovaných.
V USA dosáhly etnické menšiny rovnoprávnosti s bílými.
Boj za sociální spravedlnost (proti diskriminaci děti, homosexuálů).
V Evropě součástí Listiny základních právo a svobod nárok na pomoc v hmotné nouzi a ve
stáří, nárok na vzdělání, na práci a svobodnou volbu povolání, na ochranu zdraví a na
pomoc státu v době, kdy rodiče pečují o malé děti.
„Mýtus o duševní nemoci“ – psychiatrické nemoci jsou jen nálepky používané psychiatry
pro udržování mocenské převahy nad pacienty.
OSN přijala Všeobecnou deklaraci lidských práv v r. 1948.
70. léta – rozvíjí se dobrovolnické organizace i necírkevní organizace (hl. v USA), např.
Big Brother and Big Sisters (BBBS) – 1904.
Šíří se hnutí svépomocných skupin: Asociace Anonymních Alkoholiků, dále se věnují
lidem v krizi, dlouhodobě duševně nemocným, lidem závislým na alkoholu, jiných
drogách i nezaměstnaným. Postupně rozšiřují okruh působnosti na rodiny (rozvody,
nevěry, konflikty), na oběti trestných činů, na domácí násilí a jiné druhy zneužívání.
Činnosti svépomocných skupin: oslabení pocitu izolace u lidí s jakýmkoli problémem a
někdy i jiná podpora, kterou si členové poskytují, prosazování zájmů skupiny ve
veřejném prostoru.
5
Otázka 2b
TYPY A DYNAMIKA SVÉPOMOCNÉ SKUPINY
- Pro svépomocné skupiny je typické, že jejich účastníci – nemocní a jejich blízcí – vezmou
lidově řečeno věci do svých rukou.
- Výhodou svépomocných skupin je možnost sdílet stejné starosti, postesknout si, navzájem
si poradit. Možná nejdůležitější je pocit vzájemného pochopení. Účastníci mohou beze
studu řešit problémy, s nimiž se člověk jinak nemá komu svěřit, a přitom vědět, že se jim
nikdo nebude vysmívat a otáčet se k nim zády. Zkrátka optimálně nastane atmosféra
bezpečí a přijetí pro všechny účastníky, v níž se potom problémy snáze překonávají.
- První cíl svépomocných skupin tedy funguje na principu „sdělená starost, poloviční starost,
sdílená radost, dvojnásobná radost“. Skupina zmůže více než jednotlivec. Dokladem
o tom, jakou mají svépomocné skupiny sílu, jsou hnutí s velkou tradicí v USA.
SVÉPOMOCNÉ SKUPINY SE DĚLÍ NA:
Skupiny zaměřené na určitý problém - Mezi tyto skupiny patří i skupiny viz. níže.
Anonymní skupiny - Nejznámější jsou Anonymní alkoholici (AA). AA mají jasně
specifikované principy svých setkání a pravidla pro své členy. Principy zahrnují např.
zaměření na chování, vyzdvižení úlohy skupiny, ocenění a znalostí a zkušenosti
dlouhodobých členů.
Skupiny příbuzných a pečujících - Nabízejí nepřímou formou podporu
prostřednictvím těch, kteří o někoho pečují. První kontakt se skupinou poskytuje
nového členovi ujištění, že se setkává s někým, kdo prošel dříve stejnou nebo velmi
podobnou situací. Nový člen dostává také informace vyplývající ze zkušeností
ostatních pečujících.
Skupiny stigmatizovaných lidí - Mezi tyto skupiny patří především skupiny
nemocných AIDS. Svépomoc zde vystupuje převážně proti předsudkům, které
převládají nad tolerancí a racionalitou.
6
Otázka 3a
HISTORIE SOCIÁLNÍ PRÁCE V ČESKÝCH ZEMÍCH
-
STŘEDOVĚK
Sociální práce nesystematická, nahodilá.
Církev zajišťovala špitály – péče o nejchudší, měla i zdravotní úlohu.
Města zajišťovaly také špitály.
Měšťané + šlechta dělaly charitativní činnost, příspěvky pro chudé.
Spolky např. Bekyně – svobodné ženy, staraly se o potřebné jako náplň svého života.
Bratrstva např. Bratrstvo cechu – staralo se o řemeslníky.
RENESANCE, OSVÍCENSTVÍ
- Josef II. – rušil nevyhovující špitály a zakládal nové.
- Pravidlo direktivní – zakládá Farní chudinské ústavy a nalezince.
RAKOUSKO-UHERSKO
- 1868 – chudinský Zákon, město a obce se musí starat o potřebné.
- Obecní domy – pastoušky – pro různě potřebné (chudé, handicapované, apod.), dále
chorobince a chudobince.
- 1902 – stanoven Zemský sirotčí fond.
-
-
-
VZNIK SAMOSTATNÉHO STÁTU ZA SVĚTOVÉ VÁLKY
Veřejnoprávní, soukromoprávní pomoc, církevní instituce.
Ministerstvo sociální péče vzniklo v r. 1919 – Ústřední sociální ústav + poradna.
1917 – první vzdělávání sociálních pracovníků (10titýdenní kurzy).
1918 – Ženská vyšší škola pro sociální péči (A. Masaryková) – dvouleté pomaturitní
studium – Vyšší škola sociální péče + spolek organizace absolventů.
1935 – Sociální práce byla uvedena jako samostatná profese.
Po r. 1935 vznikají střední sociální školy např. Brněnská sociální škola (Inocenc Arnošt
Bláha) sociologické hledisko, důraz na případy (Otakar Machotka definoval sociální
práci).
Marie Krakešová – typologie klientů (typ neukázněný a utlačovaný).
Masarykova sociální škola v Praze – pracovala hlavně se ženami, psychogenetický
rozhovor – návrat do minulosti, problémy vycházejí z minulosti klienta → návrat do
dětství.
1918 – 1948 – působnost sociálních pracovnic – organizace sociálních pracovnic pořádaly
exkurze, přednášky v oblasti: zdravotnictví, sociální, osvětová, státní správa.
1946 – Vysokoškolská forma studia sociální práce. Časopis sociální pracovnice.
Sociální práce se stala uznávanou profesí.
1969 – Společnost sociálních pracovníků jako součást České lékařské společnosti.
Nové trendy v přístupu ke klientům: péče o staré lidi (denní stacionáře, práce v terénu),
sociální péče na závodech, zveřejňování „zakázaných“ témat (před rokem 1968 „tabu“),
samizdatový časopis Sociologický obzor.
PO ROCE 1989
- Rozkvět sociální práce, alternativní řešení, vznikají nové nestátní zařízení, svépomocné
skupiny, zapojuje se společnost.
- Obnova vysokoškolského studia sociální práce.
- Vyšší odborné školy sociální práce.
7
- Nové sociální problémy: deinstitucializace sociálních služeb: alternativy k ústavní péči,
nestátní organizace, dobrovolníci.
- Společnost sociálních pracovníků.
- Komora sociálních pracovníků.
- Asociace např. Linky důvěry, občanské poradenství.
8
Otázka 3b
UPLATNĚNÍ SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA A PEDAGOGA A PŘÍSLUŠNÉ
KOMPETENCE V DANÉ OBLASTI
-
-
-
SOCIÁLNÍ PRACOVNÍK PRACUJE:
S klienty a jejich rodinami (případně za svůj případ považuje celou rodinu).
S přírozenými skupinami (parta mládeže).
S uměle vytvořenými skupinami (školní třída).
S organizacemi, buď řídí činnost agentur poskytujících sociální služby nebo vstupuje jako
expert do organizací a pomáhá v nich řešit problémy, které je kompetentní řešit, např.
formou supervize.
S místními komunitami.
Jako expert při přípravě některých zákonů a vyhlášek, v jiných případech se jako
oponent k takovým návrhům vyjadřuje.
KOMPETENCE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA PODLE PÍ. HAVRDOVÉ
Rozvíjet účinnou komunikaci.
Orientovat se a plánovat postup.
Podporovat a pomáhat k soběstačnosti.
Zasahovat a poskytovat služby.
Přispívat k práci organizace.
Odborně růst.
KOMPETENCE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA
1) Uplatňovat dovednost kritického myšlení v pracovním kontextu, včetně dovednosti
uplatňovat teorii v praxi.
2) Pracovat v souladu s etickými principy sociální práce a s ohledem na pozitivní význam
odlišnosti.
3) Být schopen profesionálně využívat vlastní osobnost.
4) Rozumět rozličným formám a způsobům utlačování, znát strategie, jimiž se dá dosahovat
sociální a ekonomické spravedlnosti.
5) Rozumět historii sociální práce, znát její současnou podobu a významná témata.
6) Uplatňovat své znalosti při práci s cílovými skupinami na všech úrovních.
7) Uplatňovat své znalosti při práci se specifickými problémy.
8) Kriticky analyzovat a uplatňovat znalost biopsychosociálních činitelů, které ovlivňují
vývoj jedince. Rozumět interakci mezi jednotlivcem a sociálním systémy různých úrovní.
9) Analyzovat vliv sociální politiky na život klientů, sociálních pracovníků i organizací
poskytujících sociální služby. Prokázat schopnost ovlivňovat zásady sociální politky.
10) Hodnotit výsledky relativního výzkumu a uplatňovat je v praxi. Umět navrhnout
výzkumnou studii, analyzovat její výsledky a umět je sdělit jiným.
11) Umět zhodnotit empiricky vlastní činnost a činnost jiných relativních subjektů.
12) Dokázat komunikovat s různými typy klientů, kolegů a s veřejností.
13) Umět poskytnout supervizi a konzultace v oblasti vlastní specializace.
14) Umět pracovat ve struktuře organizace a v systému poskytování sociálních služeb a
dokázat prosazovat nutné organizační změny.
9
Otázka 4a
OSOBNOST A ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA
-
-
-
ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA
Sociální pracovník je konfrontován s komplexními problémy klientů, ve kterých nemůže
být emocionálně ani postojově neutrální.
Schopnost vcítit se do situace klienta, vnímat skryté stránky klientova problému a
podporovat ho v konstruktivních řešeních jsou klíčovými charakteristikami role
sociálního pracovníka.
Sociální pracovník proto nemůže oddělovat své „civilní“ a „profesionální“ já. Jeho reakce
jsou pro klienta důležitým vodítkem – vždy, když si může být jist, že klientovi neuškodí,
měl by být pracovník co nejotevřenější a nejautentičtější.
Takové pojetí role sociálního pracovníka je účinným prostředkem toho, aby se klient
dokázal orientovat ve svých emocích a postojích.
S klientem, kterého sociální pracovník nedokáže akceptovat, by sociální pracovník
pracovat neměl.
OSOBNOST SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA
Vlastnosti pracovníka pomáhající profese
Temperamentové
Charakterové
(emocionální)
Volní
Empatie
Mravnost
Energický
Stabilita
Frustrační tolerance
Pozitivismus,
optimismus
Vyrovnanost
Veselost
vřelost
Morální vl.
Zodpovědnost
Obětavost
neovlivnitelnost
Motivační
Potřeba
pomáhat
Upřímnost
Důvěryhodnost
Sociální
inteligence
Spolehlivost
Schopnosti
a
dovedno
sti
Naslouchavý
Moudrý
Komunikativní
Objektivnost
Estetické cítění
Racionální
Asertivita
Sebeovládání
trpělivost
Sociální pracovník by měl:
Mít vlastní životní filosofii (pozitivní postoj k životu a lidem).
Mít odborné a všeobecné znalosti.
Mít speciální dovednosti
Přispívat k práci organizace a odborně růst.
Rozvíjet účinnou komunikaci.
Orientovat se a plánovat postup (mít přehled o ostatních možnostech).
Podporovat a pomáhat k soběstačnosti.
Zasahovat a poskytovat služby.
10
Otázka 4b
POJEM KRIZE, JEJÍ PŘÍČINY, TYPY A PRŮBĚH KRIZÍ
POJEM KRIZE
- Z řeckého „cisis“ = rozhodnutí, obrat, rozsudek, vrchol.
- Vznik 40./50. léta 20. století – američtí psychiatři.
- V 16. století to bylo v evropské medicíně označení pro situaci, kdy se stav pacienta náhle
zhoršil.
- V 18. století – paralelní význam slova se přenesl do jiných vědních oborů a posléze do
běžného života.
- Krizí se zabývá vývojová psychologie a existenciální sociální práce.
- Otec existencionální psychologie Jaspers: „Krize je příležitost vzít život do vlastních rukou
a změnit ho.“
- Krizový stav – hledání smyslu.
- Krize = naléhavá situace doprovázená projevy, které jsou těžké a nezvladatelné.
Narušení vnitřní rovnováhy.
a) V oblasti citů – úzkost, panický strach, deprese, hněv, apod.
b) Narušení dosavadní rovnováhy, pocity zmatku, dezorientace ve vztazích a sociálním
fungování.
c) Změna postojů k sobě – pocit ohrožení identity, ztráta schopnosti utvářet vlastní život,
pokles sebeúcty a sebedůvěry.
d) Postoj k situaci – člověk nevidí žádné východisko, připadá si bezmocný, má dojem, že se
nic nedá změnit, řešit.
PŘÍČINY KRIZE
1) Vnější spouštěče krizí
Ztráta objektu – cokoli, k čemu jsme vázáni (úmrtí, rozchod).
Volba – např. mezi dvěma stejnými kvalitami, horší je vybírat mezi dvěmi nepříjemnými
volbami.
Změna – kvalitativní i kvantitativní skok (výhra, těhotenství).
2) Vnitřní spouštěč krizí
Nutnost adaptace subjektu na vlastní vývoj a změny z toho pramenící.
Kroky a strategie, které problém sice neřeší, ale v nejtěžších chvílích umožní překlenutí
situace.
3) Podle závažnosti krize
Situační
Tranzitorní krize
Krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresu
Krize zrání
Krize pramenící z psychické poruchy
Psychiatrické neodkladnosti
TYPY KRIZÍ
1) Podle způsobu manifestace: zjevné a latentní
2) Podle průběhu: akutní a chronické krize
11
FÁZE KRIZE PODLE KASTOVÉ – PRŮBĚH KRIZÍ
Fáze popření – navázat kontakt, získat důvěru.
Fáze protestu, agrese – dovolit odreagování, nepohoršovat se.
Fáze bilancování – hledání smysluplnosti a hodnoty minulého života, získání náhledu.
Fáze reorganizace života – získání nového vztahu k sobě a ke světu.
12
Otázka 5a
ETIKA SOCIÁLNÍ PRÁCE
- Řecky Ethos = mrav, obyčej, zvyk, charakter.
- Etika je filosofická disciplína, která zkoumá nauku o mravnosti, o pravidlech mravního
chování a mravních zásadách.
- Pro pomáhající profese je etika zvláště významná.
- Etika = teorie morálky – latinsky nos = vůle, mrav, předpis → systém regulativů lidského
jednání, který je založený na rozlišování dobra (správného) a zla (nesprávného).
- Člověk je nositelem svobodné vůle a sám se rozhoduje, jak bude jednat. Každý je
odpovědný za své jednání.
- Na rozlišování dobra má vliv:
a) Kvalita života + respekt ke klientovi a jeho rozhodnutí.
b) Odborný přístup ke klientovi, profesionální přístup.
3 OBLASTI, VE KTERÝCH DOCHÁZÍ K ETICKÝM PROBLÉMŮM:
1) oblast práv a kvality života
2) oblast obecného blaha (potřeby a zájmy klienta)
3) nerovnoprávnost, útlak
-
ETICKÝ KODEX
Proti zneužití pravomoci pomáhajícího pracovníka.
Etické kodexy vydávají profesní asociace.
V ČR vznikla společenskost sociálních pracovníků v roce 1990 a etický kodex vydala
v roce 1995.
1956 - Mezinárodní federace sociálních pracovníků vznikla v Mnichově.
1994 - Deklarace etických zásad, vychází z etického kodexu mezinárodní federace z roku
1976.
Etický kodex sociálních pracovníků v ČR vyjadřuje
- Respekt ke klientovi.
- Staví na hodnotách lidských práv, na jedinečnosti člověka, na potřebě jeho seberealizace,
na vedení klienta k vlastní odpovědnosti a na hledání možností.
- Cílem sociálního pracovníka je společně hledat možnosti řešení klientových problémů.
Etická pravidla
- Ve vztahu ke klientovi, k zaměstnavateli, ke kolegům, ke společnosti, ke svému povolání a
odbornosti.
+ VYTIŠTĚNÝ PAPÍR ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ.
13
Otázka 5b
METODY A TECHNIKY SKUPINOVÉ PRÁCE
14
Otázka 6a
ETAPA SOCIÁLNÍ EVIDENCE (CHARAKTERISTIKA, PRŮBĚH)
- Patří sem první kontakt s klientem.
- Je to seznámení se s klientem a jeho sociálním problémem tak, jak se jeví v přítomnosti,
s jeho předpokládaným rozsahem, společenskou závažností a časovou naléhavostí.
- Základní informace o klientovi a jeho problému získává sociální pracovník buď přímým
kontaktem s klientem nebo s osobou či orgánem, který na problém upozorňuje, či zadá
jeho řešení nebo předává úřední cestou k vhodnému opatření.
M. RICHMONDOVÁ ROZDĚLUJE 3 DRUHY SOCIÁLNÍ EVIDENCE:
1) Evidence skutečností, o kterých se lze přesvědčit vlastními smysly, to je evidence
opravdová, reálná.
2) Evidenci svědeckou, která je tvrzením druhých osob o skutečnostech, které sami
pozorovaly nebo o nichž od třetích osob slyšeli.
3) Evidence podle okolností, jež obsahuje vše, co není přímým pozorováním nebo
reprodukcí sdělenou druhými osobami.
15
Otázka 6b
DŮLEŽITÉ PSYCHOLOGICKÉ MOMENTY PŘI PRVNÍM KONTAKTU
S KLIENTEM
- „Možná to bude poprvé, co klient zažije, že se o něj někdo opravdu zajímá. To samojed
hojivé a proto stojí za pokus to klientovi nabídnout.“
PŘIPOJENÍ
-
1)
2)
1.
2.
3.
4.
5.
6.
Termín připojení je z rodinné terapie.
Zajistit čas a prostor, nenechat se rušit, příjemné prostředí.
Dodržovat zásady slušného chování – klient je náš host.
Neverbální komunikace – tvářit se příjemně, přiměřené pohyby, hlas, projev.
Verbální komunikace – přijatelný slovník, vodná slova.
Pozor na negativní faktory sociálního vnímání – nedělat unáhlené závěry (projekce), zjistit,
jak to cítí klient, pozor na první dojem, haló efekt, diagnostické nálepky, apod.
Pozorně naslouchat, dávat najevo svůj zájem, nesoudit klienta, ale pomoct mu.
Vytvoření pozitivního vztahu
Získání si důvěry
Formulování problému
Dohoda o spolupráci – uzavřít tzv. kontrakt
TYPY VZTAHŮ MEZI SOCIÁLNÍM PRACOVNÍKEM A KLIENTEM
Kontrola – direktivní přistup – pomáhající kontroluje jednání klienta. Při kontrole je
klient spíše závislý, pasivní. Z hlediska kontroly:
Opatrování (mentálně retardovaní, nemocní důchodci, apod.).
Dozor – kontrola (výchovné ústavy, kurátoři, dohled nad rodinou, apod.).
Přesvědčování (víme-li, že to pro klienta bude dobré).
Pomoc, spolupráce – nedirektivní přístup – vzájemná domluva, společné hledání,
pomoc. Z hlediska spolupráce:
Usměrňování (asistenti, 5P, hospic).
Poradenství
Terapie
HLAVNÍ ZÁSADY KONTAKTU S KLIENTEM
Zajistit čas a prostor.
Dodržovat zásady slušného chování.
Neverbální komunikace.
Verbální komunikace (vhodná slova na uvítanou, slovník přijatelný pro klienta).
Pozor na negativní faktory sociálního vnímání (stereotypy, projekce, první dojem, hal=o
efekt, diagnostické nálepky – zůstat otevřený, nespěchat, co nejdéle si nedělat závěry).
Pozorně klientovi naslouchat, dávat najevo zájem, umožnit vyjadřování pocitů a jejich
akceptace (pozor na devalvaci pocitů klienta). Respekt a důvěra ke klientovým
schopnostem řešit svůj problém. Zaujímat nehodnotící postoj – nejsme soudci, ale jsme
pomáhající.
16
PŘI PRVNÍM KONTAKTU JE DŮLEŽITÉ:
- Zvážit vhodnost zařízení a kompetence pracovníka – nemůžu vždy uspokojit potřeby
každého klienta. Můžu klienta i odkázat na odbornějšího pracovníka, ale v mém ústavu.
Nebo můžu klienta poslat do odbornějšího (specializovanějšího) centra.
- Je důležité s jakými pocity a očekáváním k nám klient přichází: ostych, strach,
poslední naděje, obavy jestli to bude mít cenu, strach z nepochopení, strach ze špatných
následků, radost, nejistota z toho, jak mě budou hodnotit, strach ze zásahů do soukromí,
apod. Tyto pocity mohou být projevovány: uzavřeností, agresivitou, pesimismem, apod.
17
TYPY, DŮVODY SETKÁNÍ
1) Dobrovolní klienti:
a)
Zakázka – klient chce sám se situací něco dělat. Přijde se domluvit na řešení.
b)
Stížnost – klient očekává, že někdo jiný by měl změnit chování („Udělejte něco s tím
jeho zlobením.“).
2) Nedobrovolní klienti:
a)
Návštěva („Já nevím, proč jsem tady, nemám žádný problém.“). Klienti jsou tam
posláni z jiné instituce.
b)
kontrola
18
Otázka 7a
-
DIAGNOSTICKÁ ETAPA (KOMPLEXNÍ ŠETŘENÍ, SOCIÁLNÍ DIAGNÓZA)
M. Richmondová (počátek 20. století) – symptomatická diagnóza – vnější znaky,
zaměřovala se na rodinu a na klienta jako člena rodiny.
Hollisová (polovina 20. století) – Anamnéza – jak, kdy problém vznikl, vývoj a význam
událostí.
Timms (60. léta 20. století) – sociální role klientů - ve kterých rolích klient selhává a proč.
Marie Krakešová (70. léta 20. století) – psychoanalýza, individuální psychologie.
Poznávala historii klienta, zážitky z dětství.
V současnosti se zabýváme osobností klienta (psychodiagnostika) a sociální situací
problémů (sociodiagnostika).
Diagnóza = komplexní šetření, popsat prostředí, ve kterém klient žije.
ODKUD ZÍSKÁVÁME INFORMACE
-
od klienta
od nejbližšího sociálního prostředí klienta – rodina
od širšího sociálního prostředí – příbuzní, sousedi, přátelé
od institucí – škola, práce, lékař, soud, apod.
METODY ZJIŠŤOVÁNÍ
- rozhovor, dotazník, anamnéza, pozorování, studium materiálů o klientovi.
ZÁKLADNÍ OBLASTI KOMPLEXNÍHO ŠETŘENÍ (NA CO VŠECHNO SE MUSÍME
ZAMĚŘIT)
1) Identifikační údaje (jméno, adresa)
2) Rodinné prostředí (rodina úplná, náhradní, neúplná, apod.).
3) Ekonomické poměry (zaměstnání, půjčky, alimenty, příjmy, výdaje, apod.).
4) Zdravotní poměry a hygienická úroveň (nemoci, duševní poruchy, výživa, známky týrání,
apod.).
5) Bytové poměry (žije sám, s kým, ve které části města, apod.).
6) Výchovné poměry (školní docházka, způsob trávení volného času, tresty, odměny, apod.).
7) Vztahy mezi členy rodiny.
8) Další důležité vztahy mimo rodinu a postavení klienta v těchto vztazích (přátelské skupiny,
příbuzenské vztahy, pracovní, zájmové skupiny, sousedské vztahy,apod.).
9) Celkové chování klienta (temperament, emoce, chování, charakter).
10) Celkový dojem, který na nás klient dělá.
1.
2.
3.
4.
NA ZÁKLADĚ KOMPLEXNÍHO ŠETŘENÍ VYTVOŘÍME PŘEDBĚŽNOU
SOCIÁLNÍ DIAGNÓZU
Stanovení problému:
Klient často nemá ujasněný vlastní problém (problémů je víc, zástupný problém).
Je důležité ujasnit s klientem, co je za problém – pojmenovat ho a seřadit všechny
problémy, např. které mají největší význam pro klienta, které ho nejvíc tíží, které mají
nejhorší nebo nejpříznivější důsledky, které vyžadují hodně námahy, apod.
Určení příčinných faktorů – co problém způsobilo. Musíme určit, jak problém vznikl, a co
se na něm podílelo nebo podílí.
Kladné a záporné stránky - uvědomujeme si negativa, ale i pozitiva klientovi situace.
Plán sociálního opatření k řešení problému – hlavně využíváme pozitiva.
19
1)
2)
3)
-
TYPY OPATŘENÍ
Restituce – obnovení původní situace.
Kompenzace – nahradíme něčím jiným (rekvalifikace).
Reintegrace a readaptace – pomoc začlenit se a přizpůsobit se společnosti.
Opatření můžou mít charakter pozitivní, podpůrný, jednorázová pomoc (hledání práce),
negativní, omezující, represivní, dlouhodobý.
20
Otázka 7b
METODIKA PŘÍPRAVY ROZHOVORU (KRITÉRIA SESTAVOVÁNÍ OTÁZEK,
PRŮBĚH ROZHOVORU, KLASICKÝ A NEDIREKTIVNÍ ROZHOVOR)
VEDENÍ ROZHOVORU
Společenská stránka rozhovoru
- Zásady společenského chování (pozdrav, podání ruky).
Technická stránka rozhovoru
- Zajištění prostředí: intimita, hezké místo, chráněný čas, osvětlení.
- Musíme vést záznam z rozhovoru, ale nepsat ho před klientem.
Odborná stránka
1) Citlivost přístupu ke klientovi – vztah ke klientovi, uvědomit si a případně korigovat
(mimika, gesta).
2) Regulace stupně sdílnosti – vyvážit – nelámat z něj odpověď, ale zadruhé straně ho
povzbudit, rozmluvit.
3) Příliš povídavý klient – často tím něco zastírá. X Mlčící klient.
4) Pružnost – schopnost „napojit“ se na klientův způsob vidění situace – musíme to přijmout.
5) Vyhýbat se konfrontacím – nedělat nic, co nutí klienta k obraně.
6) Když si myslím, že klient lže, tak mu to nedáváme najevo, neusvědčujeme ho ze lži.
7) Srozumitelnost – přizpůsobit se intelektu klienta.
8) Dodržování zásad aktivního naslouchání: povzbuzení, objasnění, parafrázování,
zrcadlení (jmenování pocitů klienta), shrnutí, ocenění.
9) Volba otázek a určitého typu rozhovoru:
a) Řízený strukturovaný – připravený. Vysoce – přesně dané otázky (např. anamnéza).
Mírně standardizovaný – připravená témata.
b) Neřízený volný rozhovor
c) Anamnestický rozhovor – zjišťujeme situaci od minulosti do dneška.
d) Diagnostický rozhovor – zmapovat momentální situaci: výchovný, poradenskoinformační (návrhy řešení, informace o institucích, apod.), terapeutický.
1)
2)
3)
4)
TYPY OTÁZEK V ROZHOVORU
Uzavřené - jednoznačná odpověď (jméno, práce, apod.). Odpověď může být ANO/NE.
Škálové, alternativní („Máte větší úzkosti ve dne nebo v noci?“ → následuje škála
odpovědí).
Otevřené
Doplňující, nápovědné
Přímé („Zlobíš doma?“), nepřímé („Jak vycházíš s rodiči?“), projektivní („Kdy děti
doma nejvíce zlobí?“, „Bojí se děti doma sami?“ – klient odpovídá dle vlastní
zkušenosti).
TYPY ROZHOVORU
1) Klasický – medicínský – ptám se proto, abych se dozvěděl od klienta, a abych zjistil
diagnózu a navrhl postup, když nezabere, tak přijde klient znovu a pořád dokola jak u
lékaře. Od tohoto typu už se upouští.
2) Konstruktivní – součástí systemické terapie. Není důležité, abych já se dozvěděl, ale aby
si klient uvědomil „věci“, aby se změnil jeho pohled na věc, klient má na základě
21
rozhovoru dojít k nějakému řešení. Otázky: uzavřené s jasnou odpovědí (neužitečné,
nepoužívat), užitečné jsou konstruktivní otázky – konstruují něco nového v klientovi –
klient nemá jednoznačnou odpověď, nutíme ho tím přemýšlet. Otázky: zaměřené
k problému, pozorující na dovednosti – něco, co klient dokázal, na budoucnost – klient si
představuje, jak by to mohlo být jinak, „A co ještě“ – povzbuzování, „Proč?“ – nikdy
neříkat, je to pro klienta špatné. Nepoužívat subjektivní otázky.
NA CO BYCHOM SI MĚLI PŘI ROZHOVORU DÁVAT POZOR
nebýt autoritativní
nebýt netrpělivý
nebýt nepozorní
nebýt náladoví
nemít předsudky
přenos, protipřenos
témata, která jsou pro mě osobně citlivá
CO JE DŮLEŽITÉ PŘI ROZHOVORU S KLIENTEM
Aby podmínky, ve kterých k setkání dochází, umožňovaly pokud možno jasnou,
přehlednou a jednoznačnou komunikaci. Klient musí mít jasno o povaze pomoci nebo
služby, kterou mu nabízíme.
Klienta s respektem přivítáme, aby se uvolnilo napětí.
Začít rozhovor tématem, které je pro klienta příjemné (jeho dovednosti, zjevné
přednosti).
Prokazovat o klienta opravdový zájem, bedlivě naslouchat. Klást kontrolní otázky
k ujištění, že jsme se správně pochopili.
Poznat, co od nás a od našeho zařízení klient očekává.
Informovat klienta o nutnosti získání informací z jeho soukromí ujistit ho, že nebudou
zneužity.
Užívat slovník a styl řeči vzhledem k věku a sociální skupině klienta.
Mluvit tak, aby nám klient všechno rozuměl a laicky vysvětlovat.
22
Otázka 8a
-
DIAGNOSTICKÁ ETAPA (PODSTATA A METODY)
M. Richmondová (počátek 20. století) – symptomatická diagnóza – vnější znaky,
zaměřovala se na rodinu a na klienta jako člena rodiny.
Hollisová (polovina 20. století) – Anamnéza – jak, kdy problém vznikl, vývoj a význam
událostí.
Timms (60. léta 20. století) – sociální role klientů - ve kterých rolích klient selhává a proč.
Marie Krakešová (70. léta 20. století) – psychoanalýza, individuální psychologie.
Poznávala historii klienta, zážitky z dětství.
V současnosti se zabýváme osobností klienta (psychodiagnostika) a sociální situací
problémů (sociodiagnostika).
Diagnóza = komplexní šetření, popsat prostředí, ve kterém klient žije.
ODKUD ZÍSKÁVÁME INFORMACE
-
od klienta
od nejbližšího sociálního prostředí klienta – rodina
od širšího sociálního prostředí – příbuzní, sousedi, přátelé
od institucí – škola, práce, lékař, soud, apod.
METODY ZJIŠŤOVÁNÍ
- rozhovor, dotazník, anamnéza, pozorování, studium materiálů o klientovi.
23
Otázka 8b
TYPY KLIENTŮ – (POZITIVNÍ A PROBLÉMOVÍ KLIENTI)
Normální klienti s výraznou tendencí v chování nebo patřící do určité sociální skupiny:
1) Lidé závislí na poradě, službách sociálního pracovníka
- Osamělí, chtějí si popovídat, aby je někdo vyslechl, byl k nim vlídný, nic nepožadují,
mohou problém i předstírat, váží se na jednoho poradce.
- Zásady: časové omezení konzultace, střídání poradců, pomoci nalézt klientovi komunitu,
kam by mohl patřit, osamostatnění.
2) Lidé závislí na omamných látkách a alkoholu
- Zdravotní, sociální, právní problémy, nespolehliví a neduvěříví klienti.
- Zásady: rozhodnost, stát si za svým, neslibovat nemožné, neslevovat, ověřovat si
informace, neshazovat klienta, neupozorňovat ho na chyby, zapojit rodinu, dlouhodobá
práce, motivace, osamostatnění.
3) Odporující klienti
- Navzdory jasnému, jednoduchému řešení odmítá porozumět, pokud porozumí, tak není
schopen to vykonat (strach, nejistota, nezkušenostú), klient si problém nepřipouští
(alkoholik ohrožující rodinu), klient si problém připouští, ale změna ho ohrožuje (žena
alkoholika), klient si změnu nepřeje (týraný starý člověk se nechce odstěhovat od dětí).
- Zásady: motivace, povzbuzení, nejprve řešit drobné problémy a po získání důvěry
přistoupit k hlavnímu, nabídnout jiné lépe akceptovatelné služby, respektovat jeho
rozhodnutí (např. nechce spolupracovat), pokud nechce nic sdělit, měl by navštívit
psychologa.
4) Mlčenliví, zakřiknutí klienti
- Úzkost, nejistota, nedůvěra, neschopnost formulovat problém.
- Zásady: nespěchat, začít nejprve společenskou konverzací, uklidnit ho (anonymita,
neposuzovat to, co řekne, ať mluví o čem chce), ocenění, nabidnout písemné zpracování,
zeptat se, zda by jiná osoba dovedla problém objasnit, neverbální komunikace, možnosti i
chvíli mlčet („O čem mlčíme?“, říci o čem jsme přemýšleli), spolupráce s rodinou.
5) Manipulativní klient
- Chce získat poradce na svou stranu, a tím i výhody, snaha navázat familiérní vztah,
zkorumpovat sociálního pracovníka (psychická nadvláda), uplatnit svůj vliv, zbavit se
strachu, připravit si příznivější prostředí, používá různé prostředky (lež, šarm,
podplácení), nespolupracuje.
- Zásady: omezení času, jasné instrukce, srozumitelně odmítnout manipulační nabídky,
stanovit pravidla hry, očekávání klienta, písemná dohoda (pravomoce, vykání),
důslednost, supervize, týmová práce.
6) Žadatelé o peníze
- Srdceryvné historky.
- Zásady: nedávat hotovost, odkázat na jiné organizace, nabídnout nákup menšího množství
jídla.
7) Nedobrovolní klienti
- Poslaní od jiné instituce (soud – ochranná terapie, v rozporu se zákonem, alternativní trest,
apod.), někým přivedeni, přichází pod nátlakem, hrozbou, neochotná spolupráce, rozpaky,
nedůvěra, nejsou motivováni, nepřipouští si problémy, mohou být agresivní.
- Zásady: nenutit ke spolupráci, informovat o roli poradce, právech klienta, neformální
atmosféra, diskrétnost, autorita, věcnost, otevřenost (co víme o jeho situaci, postup při
spolupráci), vymezení rolí (odpovědnost, spolupráce), dohoda (vstřícná ke klientovi, dá se
měnit), ochota, motivace klienta.
24
8) Neodbytní klienti
- Mají větší očekávání, než může poradce splnit, vyžadují následnou péči (např. advokáta,
zastupování u soudu).
- Zásady: informovat o možnostech poradny (provozní řád), co může od ní očekávat.
9) Nezletilé děti
- Zásady: vyslechnout, odvést do krizového centra, při vážných problémech neztratit
kontakt, dokud nebudeme mít jistotu, že je problém řešen.
10) Nebezpeční klienti
- Zásady: práce v týmu, dát vědět, kam jdu, informovat spolupracovníky o konfliktech
s klientem, citlivost vůči varovným signálům (sedět blízko ke dveřím).
Klienti s poruchou osobnosti (psychopati) nebo duševně nemocní (psychotici)
1) Depresivní klienti
- Sklíčený pohled, svěšené koutky úst, zpomalené pohyby, řeč, myšlení, mnutí, svírání
rukou, neklid, kývavé pohyby, malátná chůze, vyčerpanost, výpadky paměti, pokles
koncentrace, zanedbaný vzhled, snížení aktivity v sociálních kontaktech, poruchy spánku,
změna chuti k jídlu, bolest zad, vysušení pokožky, smutek, slabost, pokles sebehodnocení,
deprese, potřebuje léky, suicidální myšlenky, často někým nucený.
- Zásady: pozorně vyslechnout, vést ho k náhledu na svůj stav a ke spolupráci s lékařem,
společně vytvořit harmonogram kroků, relaxace, podpora, krizová intervence,
psychodynamický přístup.
2) Suicidální klienti
- Sebevražda je výsledkem bilance (nejlepší řešení), reakce na náročnou situaci, signál, že
potřebuje pomoct.
- Zásady: nechat je vypovídat, vyjádřit porozumění, žádné optimistické řeči a odsouzení,
motivace k návštěvě psychiatra, nabídnout pomoc i do budoucna, nepřebírat
zodpovědnost - sociální pracovník není zodpovědný za chování klienta, krizová
intervence, motivace.
3) Paranoidní klienti
- Notoričtí stěžovatelé s neuvěřitelnými konstrukcemi.
- Zásady: trpělivě vyslechnout, uklidnit, najít komunitu, reálné jádro a na něm pracovat.
4) Agresivní klienti
- Zásady: první nával slov vyslechnout, nepřerušovat, reflektovat, techniky (pokažený
gramofon, otevřené dveře, sebeotevření), poradce (nemá jmenovku) blízko u dveří, neměl
by být sám, mezi ním a klientem má být stůl, signalizační zařízení, odstranit těžké
předměty, mít připraven spray.
5) Dementní klienti (většinou stařecká demence)
- Mluví zdlouhavě, popleteně, utíkají od tématu, zmatení, vystrašení.
- Zásady: techniky vedení rozhovoru (naslouchání, parafrázování, návrat k tématu),
nevnucovat myšlenku, že jsou nemocní, vyslechnout, uklidnit, motivace k samostatné
akci, kontaktovat krizové centrum nebo pomoci najít nějakou komunitu (Klub seniorů).
6) Klienti se sníženou inteligenci
- Zásady: techniky vedení rozhovoru (naslouchání, parafrázování, návrat k tématu),
vyslechnout, uklidnit, motivace k samostatné akci, pomoci najít nějakou komunitu.
25
GABURA, PRUŽINSKÁ
1)
2)
-
3)
4)
5)
6)
-
Nedobrovolní klient
Nemá motivaci, je zde pod hrozbou.
Chápat ho, vcítit se do něj („Já chápu, že to je nepříjemné, ale zkusme to.“).
Řekněme klientovi na rovinu jak se věci mají.
Agresivní klient
Je v rozporu s institucí a pracovníkem.
Je nutné zařídit místnost se dvěma dveřmi, bez ostrých předmětů.
Nechat ho vymluvit, nepřerušovat ho → tím se uklidní více.
Technika pokažené gramofonové desky, technika otevřených dveří (pracovník vyslechne
kritiku a přpustí, že má klient trochu pravdu), sebeotevření (pracovník řekne něco o svých
pocitech, jak to cítí on).
Mlčenlivý klient
Mlčení může znamenat nejistotu, odpor, důležité je nechat v mlečení prostor, ticho není
trapné.
Klient když mlčí, může přemýšlet → sociální pracovník ho může vykolejit, zeptat se ho
naco myslel.
Pracovník může dát klientovi úlohu na doma, aby si sepsal přídiny.
Manipulativní klient
Úmyslný vliv směřující k výhodě.
Snaha o měkčí přístup, překrývat problémy.
Snaží se získat pracovníka dárky.
Manipulace slouží k ochraně jejich ega, ochrana před vnějším světem.
Dobrý je otevřený rozhovor.
Omezit si čas a hranice, pravidla hry („Abychom si rozměli, tohle na mě neplatí“).
Mít písemnou podobu setkání.
Depresivní klient
Zda jde o demonstraci, nějaký problém – důležité rozlišit.
Nechat ho vypovídat, nepřerušovaná pozornost.
Nechat ho mluvit, i když plácá.
Nemluvit s nim optimisticky.
Dovést ho k psychiatrovi → i ho doprovodit.
Je důležité si uvědomit, že i sociální pracovník není zodpovědný za klienta.
Klient v odporu
Klient si chrání své ego: nepřipouští, připouští, klient si problém připouští, ale změna ho
ohrožuje.
26
Otázka 9a
ETAPA SOCIÁLNÍ TERAPIE (TYPY INTERVENCE, DIREKTIVNÍ A
NEDIREKTIVNÍ PŘÍSTUP KE KLIENTOVI)
- Jde o proces uvědomělého a současně cílevědomého snažení o formování názorů,
přesvědčení, postojů, citů a jednání sociálních klientů.
- Proces je založen na dynamické interakci mezi klientem a sociálním pracovníkem. Při
něm klient dostává informace, rady a pomoc, aby rozvinul své schopnosti v zájmu
uplatněného (?) a vztahu ke společnosti.
- Nástrojem sociální terapie je osobní kontakt s jedincem, skupinou či společenstvím.
Frekvence kontaktů navrhuje sociální pracovník po zvážení závažnosti problému a
probíhajících změn. Pro navázání vztahu s klientem a pro výchovnou sociální terapii je
rozhodující nejen způsob jednání, ale i prostředí, v němž dochází k terapeutickému
kontaktu. Sociální pracovník musí posoudit, kdy neutrální prostředí kanceláře bude
vhodnější, a kdy naopak bude lépe klienta a jeho rodinu navštívit osobně v jejich
přirozeném prostředí.
-
-
-
-
TERAPEUTICKÝ ROZHOVOR
Je základním prostředkem sociální terapie.
Jeho cíle: objektivně informovat klienta o sociální situaci a možnostech jak ji upravit.
Informovat o sociálním problému a následcích nepřiměřeného chování, postojů a
způsobech, jak by klient sám mohl sociální problém zmírnit až překonat. Použít
dosažených částečných či postupných cílů sociální terapie a zlepšení, na kterých se
klient aktivně podílel, a vyslovení uznání a opět pohovořit o těch úkolech, ve kterých
zklamal.
Terapeutický rozhovor má dát příležitost klientovi co nejaktivněji se ho účastnit,
vyjadřovat své myšlenky, názory a postoje k probírané problematice. Další klad je v tom,
že si sociální pracovník ověří, jak informace klient pochopil.
Je ale třeba mít na paměti, že přemíra péče a finanční pomoci může vést ke zneužití a
minout se výchovným cílem. Aby klient mohl mít prospěch z materiální pomoci, musí se
brát v úvahu jeho skutečné potřeby, psychické schopnosti a výchovné působení této
pomoci.
Vztah sociálního pracovníka a klienta je chápán jako dynamické a vzájemné
působení postojů a emocí mezi sociálním pracovníkem a klientem.
Principy vzájemného vztahu:
Individualizace – porozumění právům a potřebám každého klienta. Jednání jako
s jedincem, který má své jedinečné kvality pramenící z dědičnosti, jeho prostředí a
životních zkušeností.
Odůvodnění vyjádření pocitů – uznat klientovu potřebu komunikovat tehdy, kdy jeho
problém je emocionální.
Kontrolované emocionální zaujetí – potřeba odpovídat klientovi přiměřeným a
vhodným způsobem na jeho pocity a emoce.
Akceptace – chápat a jednat s klientem s takovým, jaký je.
Neodsuzující postoj – rolí sociálního pracovníka je porozumět a pomoci klientovi, nikoli
ho posuzovat a odsuzovat.
Klientovo sebeurčení – znamená uznání klientova práva a potřeby dělat svá vlastní
rozhodnutí.
Nutnost zachovávat důvěrnost sdělení – která klient odhalil v rozhovoru se sociálním
pracovníkem.
27
DIREKTIVNÍ A NEDIREKTIVNÍ PŘÍSTUP KE KLIENTOVI
instrukce
Kladení
otázek
komentář
Direktivní
Přebíráme zodpovědnost, řídíme)
rezonance
Nedirektivní
(vše je na klientovi)
1) Instrukce – hodně direktivní přístup
a) Příkat, zákaz – důraznější forma nebo
b) Rada, doporučení – méně důrazná foram.
- Návod, který se opírá o naše hodnocení situace klienta.
- Výhodou je nezmeškání žádného termínu, ale nevýhodou je, že zbavujeme klienta
zodpovědnosti a samostatnosti.
2) Komentář – spíše direktivní přístup
- Klient popíše problém a my ho okomentujeme.
- Názory sociálního pracovníka mohou ovlivňovat klienta.
3) Kladení otázek
- Jedná se o nastínění situace z jiného úhlu.
- Ukázat to, co klient chce změnit, ujasnění toho, co chce změnit, vyvolání nových
myšlenek.
- Záleží na otázce, můžeme klienta různě otázkami manipulovat.
4) Rezonance (= zrcadlení)
- Humanitní teorie – C. Rogers.
- Pouze nasloucháme tomu, co klient říká, jen to občas zopakujeme, klient pak pokračuje
dál.
- Důraz na vazbu klient a sociální pracovník.
- Aktivní naslouchání.
- Pokud chceme dosáhnout trvalejší kvalitativní změny (v klientovi), je lepší použít
nedirektivní přístup.
Direktivní přístup použijeme v případě např.
→
Nebezpečí z prodlení
→
Akutní krize, zmatený klient, potřebuje vést
→
Jstliže klient ví, co je správné a jen chce správnost potvrdit
→
Klient má nízkou inteligenci a je třeba ho vést.
Nedirektivní přístup použijeme když:
→
Potřebujeme dostatek času a energie
- Jestliže začneme pracovat direktivně, ztěží už přejdeme na nedirektivní přístup.
28
Otázka 9b
UKONČENÍ PŘÍPADU A VEDENÍ DOKUMENTACE
- Zhodnocení, zda bylo dosaženo cíle – na začátku vztahu s klientem je důležité jasně
formulovat cíl tohoto vztahu.
- Ověření účinnosti zvolených postupů pracovníkem i klientem.
- Hodnotící kriterium úspěšnosti zásahu – klient jedná samostatně a přiměřeně.
PROBLÉMY FINÁLNÍ FÁZE
Navázání emocionálních vazeb v průběhu práce s klientem – pocit ztráty jistoty,
podpory a pomoci u klienta, vyžaduje to citovou rovnováhu, sebekontrolu a náhled u
pracovníka.
Možnost zbavit se nepříjemného dohledu, slevit ze stanovených cílů, popřípadě se vrátit
k původnímu životnímu stylu.
1)
2)
3)
4)
5)
6)
-
OBECNÉ ZÁSADY PRO UKONČENÍ INTERVENCE
Ukončen případu by nemělo být náhlé a neočekávané.
Ukončení by mělo být ohlášeno s určitým předstihem.
Před ukončením je vhodné plánovat méně časté setkání.
Pracovník respektuje přání klienta, ale vysvětluje možné důsledky předčasného nebo
pozdního ukončení.
Po ukončení formálního pracovního vztahu se nedoporučuje udržovat neformální vztah
s klientem.
Po formálním ukončení je možné uskutečnit dodatečnou schůzku k řešení situace.
OTÁZKY K POSOUZENÍ VHODNOSTI UKONČENÍ PRACOVNÍHO VZTAHU
Bylo dosaženo cílů intervence?
Byl daný problém vyřešen natolik, že klient nyní svým jednáním neškodí ani sobě, ani
jiným?
Rozumí klient tomu, co mu pomohlo zbavit se problémů?
Dokáže klient nové postupy opakovat podle své vůle?
Bude klient vědět, co má dělat v případě, že zvolené postupy selžou?
Uvědomuje si klient, že je schopen řešit věci vlastními silami?
Dospěl vztah do bodu, kdy už nelze od jeho pokračování očekávat další zlepšení?
Stal se klient nevhodně závislým na sociálním pracovníkovi nebo na zařízení?
FORMÁLNÍ ZAKONČENÍ PŘÍPADU
- Zápis, dokumentace.
- Spisy jsou důvěrné.
29
Otázka 10a
SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU (TŘÍDĚNÍ SKUPIN, FÁZE VÝVOJE SKUPINY)
- Práce se skupinou byla založena v Anglii, kde bylo málo pracovníku v pomáhajících
profesích.
- Vedení skupiny je odlišné od individuální práce.
- Ve skupině se uspokojují naše potřeby, skupina nás psychicky podporuje, obohacuje nás
(Masloovi potřeby: biologické, potřeba bezpečí, jistoty, potřeba někam patřit, být někým
přijat, potřeba ocenění, potřeba seberealizace, potřeba uspokojovat druhé).
DRUHY SKUPIN
- Malá skupina – má 3 až 30 členů.
- Když se skupina vytváří, může být homogenní = stejnorodá – lidé jsou si podobní nebo
heterogenní = různorodá – bývá bouřlivější, stále se v ní něco děje (např. z hlediska
věku, pohlaví, společných problémů X konforontující skupiny např. bývalí vězni a
nevězni – mají rozdílný náhled, zájmy, pravidlo „noemovy archy“ (podobné dvojice).
- Efektivnější skupina je heterogenní.
- Jak dlouho se skupina bude scházet, někdy je to stanoveno předpisem.
- Stanoví se program, metody a techniky, které se budou používat vzhledem k účelu
skupiny.
- Optimální je 12 členná skupina → skupinová koheze = soudržnost.
- Skupina by měla mít nějaké materiální zázemí – hlavně místo ke scházení (místo v přírodě,
místnost, dílna, atd.), občerstvení.
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
TYPY SKUPIN PODLE ZAMĚŘENÍ
Terapeutická (léčebná skupina)
Pro lidí, kteří mají problém, se kterým si nevědí rady.
Tyto skupiny vedou psychologové, laičtí terapeuti s malým výcvikem.
Zaměření do minulosti, vzpomínek, proto musí být skupina odborně vedená (jde se hodně
do hloubky problému).
Většinou jde o uzavřenou skupinu.
Platí zde určitá pravidla, hlavně pravidlo tajemství, minimalizuje se soukromí mimo
skupinu.
Výcviková, tréninková, intervenční skupina (encounter skupiny – skupiny setkání) –
počátek humanistické psychologie.
Citlivost, vnímavost vůči ostatním, vytváření silných emočních vztahů mezi lidmi.
Je přístupná pro každého člověka, poznáváme zde sebe sami, není to léčení.
Nejde se tolik do hloubky ani by se nemělo jít, má to určité hranice. Není to tolik zaměřené
na emoce.
Měla by být odborně vedená, odborník to musí kočírovat.
Lidé se mohou střídat, není uzavřená.
Reciproční, svépomocné, podpůrné skupiny (70. léta 20. století).
Vznikají spontánně z určitých potřeb lidí.
Např. Anonymní alkoholici.
Nemusí je vést odborník.
Skupiny se vzdělávacím úkolem (např. třída).
Diskusní skupiny
Ballintovská skupina
Především pomáhají pracovník v pomáhajících profesích.
Skupina se sociálními cíly (např. s imigranty, integrace do společnosti, atp.).
30
8) Rekreační skupiny
31
FÁZE VÝVOJE SKUPINY
- Během fází vývoje skupiny se mění charakter, vztahy a pocity členů skupiny.
1. Stádium – fáze orientace a závislosti = fáze formování skupiny
- Tato fáze trvá 1 – 4 setkání skupiny.
- Hledá se smysl účasti ve skupině.
- Ujasňují se cíle, jaké bude skupina mít.
- Členové se orientují v nové situaci, testují ji.
- Otevřená fáze skupiny – členové mohou přicházet a odcházet.
- Členové se rozhodují – ambivalentní pocity: zvědavost, rozpaky, strach, zmatek, nechuť,
snaha, potřeba zakotvit, tendence sblížit se s ostatními, zalíbit se jim, orientovat se
v situaci, čekání co bude dál, apod.
- Provádí se různé aktivity, které ne všem vyhovují.
- Vztahy: komunikace má konvenční charakter, udržuje se distanc, zajistit si respekt,
hledání přátel X snaha mít pokoj od ostatních, diferencované vztahy vůči ostatním nebo
vůči vedoucímu, očekávání pomoci, instrukcí od vedoucí, apod.
- Vedoucí by měl (úkol vedoucího) – snižovat tenzi – podporovat členy, vytvářet u nich
důvěru.
→
Představení se + zajistit viditelnost jmen.
→
Ujasnit tykání nebo vykání.
→
Dát příležitost k vyjádření otázek, pochyb, pocitů.
→
Stanovení norem, které se budou ve skupině dodržovat.
→
Zapojovat do dění všechny členy, posilovat vědomí, že názor každého je pro skupinu
důležitý.
2. stádium – fáze konfliktů a protestů = fáze bouření
- Členové už se trochu znají a vznikají mezi nimi konflikty, boj o moc.
- Tendence k sebeprosazování, rivalita, boj o vůdcovství.
- Rozlišují se aktivnější nebo pasivnější role ve skupině.
- Skupina se rozpadá na podskupiny, páry, apod.
- Dochází ke konfliktům mezi členy, ale i směrem k vedoucímu skupiny.
- Úkoly vedoucího:
→
Zachovat klid.
→
Neoplácet skupině to, že se staví proti mě, že mě napadá – musíme to unést, správně
na to reagovat.
→
Vedoucí by měl být modelem pro schopnost akceptovat odlišnost, rozdílnost.
→
Zachytit vytváření izolovaných, odmítaných pozic.
3. stádium – fáze koheze (soudržnosti) a kooperace (spolupráce), normalizace
- Od téhle fáze je skupina opravdovou skupinou (předtím to byly pregrupální fáze).
- Snižuje se napětí, množství a závažnost konfliktů.
- Vědomí skupiny JÁ → MY.
- Aktivita, odpovědnost členů, snaha něco řešit.
- Pocity důvěry, umění řešit konflikty, vyjadřují názory bez obav → ostatní členové je
akceptují.
- Zvyšuje se imunita skupiny vůči ohrožení (z venku i zevnitř).
- Jsou zavedeny rituály (oslava narozenin, rozloučení).
- Vytváří se vlastní jazyk skupiny.
- Už je těžké přijmout nového člena, na nové nebo nekonformní členy je tlak vysoký.
32
- Úloha vedoucího:
→
Odstupovat z řídící role.
33
4. stádium – fáze uskutečňování – cílevědomé činnosti – zralé skupinové práce
- Skupina je schopná sama pracovat, řešit problémy, zamýšlet se, radit se, poskytovat a
přijímat zpětnou vazbu.
- Dochází ke změně postojů.
5. stádium – fáze zakončení
- Skupina splnila svůj cíl, uplynula doba, atp.
- Někteří členové se mohou stát závislými na skupině, konec skupiny je pro ně ztrátou →
negativní pocity.
- Přináší pocit uspokojení, naplnění, splnění účelu.
- Mělo by být shrnutí od všech, vyjádření pocitů s jakými odcházíme.
- Posilovat zájmy a vztahy i mimo skupinu.
34
Otázka 10b
-
-
-
ASERTIVITA A JEJÍ VÝZNAM
Autorem této metody je Američan A. Salter.
Asertivita je nácvikem dovedností, které jsou potřebné k tomu, aby člověk byl schopen
vyjadřovat přímo, poctivě a přiměřeně své vlastní názory, potřeby a pocity, aniž by
při tom porušoval práva druhých lidí.
Asertivita je jednou z cest, jak umět pomoci sobě samotným, vážit si sebe sama a být
zodpovědní za to, co pro sebe uděláme i neuděláme. Nejdříve bychom si měli
zorganizovat a udělat pořádek ve svém životě, ve vztazích, našem zdraví a v práci, potom
se můžeme věnovat ostatním lidem.
Asertivita je důležitá i v předcházení syndromu vyhoření.
Asertivita také slouží jako prevence stresu a depresí.
Cílem asertivity je umění hlídat si svůj pocit emoční svobody a pohody.
Opakem asertivity je manipulativní chování.
35
Otázka 11a
SOCIÁLNÍ PRÁCE SE SKUPINOU (ŘÍZENÍ SKUPINY, ROLE TERAPEUTA A
JEHO ZPŮSOBY VEDENÍ SKUPINY)
ÚKOLY VEDOUCÍHO SKUPINY
Napomáhá a sleduje plnění skupinových úkolů.
Psychologická péče (dohled) na skupinu:
→
Vedoucí je prvotní sjednocující člen skupiny.
→
Hodně ovlivňuje atmosféru ve skupině.
→
Měl by sledovat interakce – vztahy ve skupině a sledovat negativní vlivy a
neutralizovat je (řešit).
→
Zajišťuje dodržování norem ve skupině.
→
Vedoucí by měl být určitým modelem akceptování všech členů skupiny.
→
Může ovlivňovat a podporovat interakce ve skupině.
→
Vedoucí je za skupinu zodpovědný.
3 Typy vůdců (pozitivní typy vůdců)
1) Pečovatelé
2) Podněcovatelé (vedení, kontrola, emoce)
3) Sociální manageři, Inženýři (zaměřují se na celou skupinu, vztahy nejsou osobní, ale
dokážou skupinu vést).
typy vůdců (neúspěšní vůdci)
1) Neosobní (agresivní podněcovatel)
2) Liberální vedoucí (nezájem, malá podpora)
3) Velitelé (vysoká výkonnost, autoritativní, direktivní vedení).
1)
2)
3)
4)
5)
ROLE VEDOUCÍHO (HLAVNĚ VE VÝCVIKOVÝCH A TERAPEUTICKÝCH
SKUPINÁCH)
Role aktivního vůdce – skupina tuto roli od vůdce očekává, vůdce radí, organizuje, řeší
konflikty, vede. „Behaviorální směr“ – nacvičování určitého chování (např. v rodinné,
manželské terapii). Blíží se i „gestalt terapii“ – kde vedoucí aktivně vede.
Role analytika (odpovídá „psychoanalýze“) – přenos, projekce – členové se chovají
k vedoucímu jako ke svým minulým blízkým, vedoucí funguje jako „bílé plátno“. Každý
člen si do vedoucího přenese to své → následná analýza.
Role komentátora – vedoucí se moc neangažuje, neřeší, ale jen komentuje, konstatuje, co
se ve skupině děje → skupina vedoucího odmítá. Vedoucí to dělá buď nevědomě nebo
vědomě (např. výcviková skupina).
Role experta – moderátora – jen komentuje, ale když je potřeba, tak poradí, pomůže,
zasáhne, doporučí techniku.
Role autentické osoby (odpovídá „humanistické psychologii“) – vedoucí prožívá vše se
skupinou, účastní se aktivit, přináší osobní zkušenosti, (nesmí se to zvrtnout k řešení
problémů vedoucího).
Koterapeut = pomocník vedoucího
- Lepší je, když skupinu vedou 2 lidé (nejlépe muž a žena).
- Můžou být oba odborníci nebo jen jeden odborník a druhý asistent.
- Můžou se doplňovat, není na škodu, když mají rozdílné názory.
36
Zapisovatel
- Někdy to dělá sociální pracovník.
- Skupina by měla souhlasit se zapisováním.
Nečlenové skupiny
- Většinou sedí mimo skupinu. Supervizor, stážista, apod.
37
Otázka 11b
ZÁKLADNÍ ASERTIVNÍ TECHNIKY
Pokažená gramofonová deska
- Technika, která vás klidným opakováním toho, co chcete, učí vytrvalosti v prosazování
svého.
Přijatelný kompromis
- Není-li v sázce vaše sebeúcta, je vhodné v rámci sebeprosazení nabídnout vašemu
protějšku pro obě strany přijatelný kompromis.
- Tam, kde je v sázce osobní sebehodnocení, kompromisy neexistují.
Sebeotevření
- Technika usnadňující sociální komunikaci a redukující manipulaci pomocí sdělování
pozitivních a negativních aspektů vaší osobnosti.
- Umožňuje klidně vyjádřit i takové věci, které dříve způsobovaly pocity úzkosti a viny.
Technika volné informace
- Technika, která učí rozpoznávat v konverzaci prvky indikující, co je pro vašeho partnera
zajímavé a důležité.
- Snižuje plachost při zahajování rozhovoru, usnadňuje oběma stranám rozhovor.
REAKCE NA KRITIKU
Otevřené dveře
- Technika, která umožňuje přijímat klidně a bez emocí manipulativní, prostě neadekvátní
kritiku tak, že klidně přiznáte kritikovi, že na tom, co říkáte, může být něco pravdy (třeba,
že jste bezohledný ignorant a pěkný blbec).
- Dovoluje vám zůstat konečným soudcem sebe a toho, co děláte a neposkytovat zároveň
vašemu manipulativnímu kritikovi žádné posílení. Kritik se sám znemožní.
Negativní aserce
- Technika, která vás učí akceptovat vaše chyby a omyly (aniž byste se museli trapně
vymlouvat) tím, že jednoznačně souhlasíte s kritikou vašich negativních kvalit, ať už
konstruktivní nebo hostinní.
- Umožňuje posouzení vlastního chování bez obrany, úzkosti, či popírání chyb, přičemž
zároveň redukuje zlost a hostilitu vašeho kritika.
Negativní dotazování
- Technika, která nás vede aktivní podporování kritiky (je jedno, zda je konstruktivní nebo
manipulativní) k cíli – využít získané informace ke svému prospěchu (jsou-li
konstruktivní) nebo kritiku vyčerpat pokud je manipulativní. Kritik je při tom veden
k větší asertivitě a nevyužívání úskočných – manipulativních manévrů.
- Reagujeme: Jsem si vědom, že toto rozhodnutí není zcela ideální, ale poraďte mi, jak se
mám za těchto okolností zařídit. Co mám udělat?
38
ZÁSADY ASERTIVITY, PRÁVA:
Člověk má právo posuzovat své vlastní myšlenky, jednání a city a být za ně zodpovědný.
Člověk má právo říci: „Já nevím.“
Člověk má právo dělat chyby a být za ně zodpovědný.
Člověk má právo nenabízet žádné omluvy či výmluvy ospravedlňující jeho jednání.
Člověk má právo posoudit, zda a nakolik je zodpovědný za problémy druhých lidí.
Člověk má právo změnit svůj názor.
Člověk má právo být nezávislý na dobré vůli ostatních.
Člověk má právo dělat nelogická rozhodnutí.
Člověk má právo říci: „Já ti nerozumím.“
Člověk má právo říci: „Je mi to jedno.“
Člověk má právo se sám rozhodnout, zda bude jednat asertivně nebo ne.
39
Otázka 12a
SOCIÁLNÍ PRÁCE S KOMUNITOU (POJEM, DRUHY, KLIENTI, KOMUNITNÍ
PRACOVNÍK)
- Komunity dosáhly v 19. století změny – industrializace, urbanizace, materiální i duchovní
chudoba.
- Problém komunit je problém vztahu jedince a skupiny – jedinec se ocitá na okraji
společnosti.
- Klub Selestiánů – zabývali se dětmi ulice → postupně se vyvinul větší model práce
s větším počtem lidí.
Komunita = souhrn osob, které žijí v určitém vymezeném prostoru, kde vykonávají
každodenní aktivity a obvykle tvoří autogenní jednotku. Je to typ organizace –
odstraněny vztahy nadřízenosti a podřízenosti, čímž se dosahuje lepší komunikace a
spolupráce. Skupina lidí, kteří žijí nebo pracují společně.
Komunitní práce = organizace akcí místního společenství, jejichž cílem je naplnění
určité místní potřeby nebo řešení místního problému. Sociální pracovník může potřebu či
problém analyzovat, plánovat postup, iniciovat akci, koordinovat činnost účastníků,
propagovat akci, hodnotit její účinky.
- 1943 – Asociace pro zlepšení postavení chudých.
- 1877 Charita – snažili se pokrýt potřeby obyvatel výcvikem a zapojením dobrovolníků
(navštěvovali chudé, nemocné, postižené, rodiny) – snažili se morálně působit na své
klienty, motivovat a zajistit práci potřebným a zbavit je závislosti na podpoře →
soběstačnost. Pracovali zde dobrovolníci.
- Chicago – Hool House – od slova chuligán.
- Současné české podmínky: shodné se zahraničím, máme ale malé finanční zdroje.
Oblasti (klienti komunity): jak pomoci osamělým, postiženým i bezdomovcům. Jak
oslabit předsudky. Volný čas mládeže. Péče o dlouhodobě nemocné, těžce postižené.
1)
2)
3)
4)
DRUHY KOMUNIT:
Občanská – zkoumat možnosti v místě a pomoc zušlechtit tíživou situaci (oblasti života).
Léčebná
Svépomocná – v určité lokalitě.
Výcviková – učí se jak zacházet s lidmi v terénu.
1.
2.
3.
4.
Fáze:
Monitoring – mapování – zjišťování a analýza potřeb
Plánování
Realizace projektu
Vyhodnocení
KOMUNITNÍ PRACOVNÍK
- Měl by mít znalosti z filosofie, sociologie, psychologie, sociální práce, sociální politiky a
ekonomie.
Dokáže:
Žít uprostřed konfliktu a napětí.
Naslouchat potřebám jednotlivých skupin žijících v komunitě.
Usnadňovat a podporovat jednání různých zájmových skupin.
Pomoci obyvatelům komunity zapojit se do procesu.
Napsat projekt.
40
Skončit v pravý čas svou práci a předat svou kompetenci mísntním obyvatelům.
41
Otázka 12b
ŘEŠENÍ KRIZE (SVÉPOMOC A VZÁJEMNÁ POMOC, KRIZOVÁ INTERVENCE)
-
-
-
KRIZOVÁ INTERVENCE
Vzniká ve na přelomu 40./50. let 20. století v USA – američtí psychiatři ji používali
nejprve na psychiatrické klinice – práce s duševně nemocnými v akutní krizi. Později se
pracovalo i s rodinami pacientů.
1971 – L. Rapportová – věnovala se využití krizové intervence v sociální práci.
Konec 70. let v USA – environmentálně orientovaná krizová intervence. Krizová situace
je chápaná jako důsledek selhání sociálního prostředí (bezdomovectví, nezaměstnanost,
atd.) a krizová intervence jako jedna z komponent systému sociální pomoci.
Krizová intervence = přejít z otázky „Proč se mi to přihodilo?“ k otázce „K čemu mě
to vyzývá, pro co se mám nyní rozhodnout?“.
Krizový stav = hledání smyslu.
Krizová intervence = specializovaná pomoc osobám, které se ocitly v krizi (např.
zásah na úrovni rodiny, sociální intervenci, v nutných případech intervence
psychofarmaky + např. krátkodobá hospitalizace).
Je krátší než klasická psychoterapie, většinou nepřesahuje 6 setkání.
Je to speciální dovednost – musíme být vyškoleni.
SVÉPOMOC
- Ty postupy, které napomáhají „přeorientováním“ zaměření ohrožené osoby:
→ Zaměření na náhradní aktivitu.
→ Tendence něco změnit (změnit aspoň to, co změnit mohu).
→ Nárazová tendence k abůzu alkoholu, psychofarmak, apod.
→ Potlačení zraňujících vzpomínek, denní snění, apod.
VZÁJEMNÁ POMOC
- Uchýlit se např. k rodině, přátelům – mít možnost se svěřit, být vyslechnut a pochopen,
zažít empatii, účast.
ZÁSADY PRÁCE S LIDMI V KRIZI
Tvorba vztahu ke klientovi – aktivní naslouchání, poskytování emoční podpory.
Informace o příčině a významu krize pro klienta.
Dostatečný prostor na vyjádření emocí.
Sdílení naděje.
Hledání nové perspektivy.
Rozčlenění problému na drobné kroky.
Začít řešit problém co nejdříve.
Posilovat adaptivní chování.
Měnit pohled na krizi, téma smyslu krize.
Zapojení blízkých do řešení krize.
42
Otázka 13a
CHARAKTERISTIKA SVÉPOMOCNÝCH SKUPIN
Obecně si pod pojmem svépomoc představujeme několik lidí, kteří se spolu stýkají
v malé skupině a sdílejí své problémy. I když jsou skupiny důležitým aspektem
svépomoci, mnoho svépomocných aktivit je iniciováno jednotlivci s ohledem na ně
samé.
SPOLEČNÁ CHARAKTERISTIKA SVÉPOMOCI
Sdílení stejné zkušenosti
Vzájemná pomoc a podpora
Výměna zkušeností a prožitků
Výměna informací
Možnost nápodoby, empatie, identifikace se vzorem
Člen svépomocné skupiny dává i bere
ROZVOJ SVÉPOMOCI
- Jednou z příčin rostoucí popularity svépomoci, o které často mluví sami uživatelé, je
zklamání z profesionálních institucí a z jejich odcizení se lidským potřebám. Pomoc
profesionála v sobě většinou nese prvky nadřazenosti.
- Svépomocné skupiny se stávají bezpečným místem, které jim poskytuje jistotu pochopení
a akceptování. Členové skupiny si nemusí hrát, nic vysvětlovat. Všichni mají podobné
zkušenosti a zážitky, a proto jsou schopni navzájem si porozumět. Přijímání, ale zároveň i
poskytování pomoci dodává členům pocit užitečnosti. Tento pocit může napomoci
k posílení sebeúcty a sebeoceňování, které jsou pro ně velmi důležité. Svépomocná
skupina tím napomáhá sociální integraci jedince do společnosti.
- Pokud je možné vést dialog mezi organizátorem služeb a nějakou vlastní svépomocnou
organizací, jedná se o výrazný hybný moment ke zlepšení kvality služeb, ať zdravotních
či resocializačních.
SVÉPOMOC A PROFESIONÁLOVÉ
- Svépomoc a profesionálové se v některých aspektech doplňují, jinde může mít svépomoc
funkci alternativy k profesionálně řízené instituci, ale může být i v konfliktu s
profesionální pomocí.
- Některé svépomocné skupiny s profesionály spolupracují, jiné pod ně spadají a existují i
svépomocné skupiny, které roli profesionála ve skupině naprosto odmítají.
- V současné době (21. století) se na roli profesionála pohlíží jako na partnera, tzn. aby role
uživatele a profesionála byla na stejné úrovni a šlo o vztah partnerský. Jeho role by
měla spočívat v napomáhání skupinám na samém počátku jejich činnosti a
v poskytování rad v případě, že se vyskytnou překážky v dalším průběhu aktivity
svépomocné skupiny.
43
Otázka 13b
TECHNIKY AKTIVNÍHO NASLOUCHÁNÍ
PROBLEMATIKA NASLOUCHÁNÍ V KOMUNIKACI
- Problematika naslouchání se vztahuje k verbální i nonverbální komunikaci.
- Ten, kdo naslouchá, dává najevo, že opravdu vnímá obsah sdělení i mluvčího jako člověka
(„Slyším tě. Naslouchám ti. Poslouchám tě.“).
Typy naslouchání:
1) Pasivní naslouchání – všechny emfatické nonverbální projevy (přikyvování, blízký
postoj, mimika, oční kontakt, koresponduji s nonverbálními projevy mluvčího).
2) Aktivní naslouchání – všechny verbální projevy naslouchajícího (např. doplňující
otázky).
- Můžeme spojit pasivní i aktivní naslouchání.
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
Metody - techniky aktivního naslouchání
Parafrázování – když se naslouchající chce ubezpečit o tom, že správně rozumí
mluvčímu. Podstatou parafráze je zopakování myšlenky vlastními slovy posluchače
(„Jestli jsem ti dobře rozuměla, tak…“).
Dotazování – používání doplňujících, rozvádějících a upřesňujících otázek. Doporučuje se
používat otevřené otázky. Na uzavřenou otázku následuje jednoznačná uzavřená
odpověď.
Kotvení – výrazně zareagujeme na něco, co mluvčí řekl („Vážně?!; Opravdu?!;
Neříkej!!“).
Zrcadlení – verbalizování o citlivých prožitcích („Chápu.; Mám podobnou zkušenost.;“).
Ozvěna = echo – spíše polohlasně zopakujeme důležité myšlenky mluvčího.
Shrnutí = rekapitulace – mohou být průběžná shrnutí nebo na konci všech sezení.
Sumarizace – celkový závěr např. na posledním sezení. Připomeneme všechny podstatné
kroky, které jsme učinili.
44

Podobné dokumenty

Časopis Portál

Časopis Portál si kultur nebo vzývat – a ochraňovat – nejrůznější menšiny. Jsou i feministky touto utlačovanou menšinou, na niž je pořádán hon ne nepodobný středověkým štvanicím na čarodějnice? Nebo jsou současné...

Více

Návod k regulátorům Pow€. HD Esc `l . bnda: . čňovánÍ| . governor

Návod k regulátorům Pow€. HD Esc `l . bnda: . čňovánÍ| . governor Nlkdy reďevyšujE počet článků bateÍle nebo počet sery, které jsou spslflkovány u regulábru. Přepólováním řegulátoru doJde ke zničení regulátoru a zhátě áruky. I6blujte regulábr do vhodného mÉbs dos...

Více

Vodní cesty a plavba 1-2/2008 - Dunaj-Odra-Labe

Vodní cesty a plavba 1-2/2008 - Dunaj-Odra-Labe počinem pro změnu přístupu majitelů vodních skútrů k plavbě a tím i změnu pohledu veřejnosti na tuto činnost byl vznik České sportovní asociace vodních skútrů. Potencionálním poskytovatelem služeb ...

Více

stáhnout zde

stáhnout zde Žádná otázka nebyla povinná, takže ne každý odpověděl na všechny, u některých bylo možno více odpovědí. Dotazník započalo vyplňovat ve skutečnosti 1511 respondentek, takže některé odpovědi (hlavně ...

Více