V novém díle našeho deníku

Himalájské dobrodružství
Posledních pár týdnů před
koncem
školního
roku
jsme žili už jen jedním –
na konci března za námi
měli přijet naši kamarádi
Michal a Luděk. Napláno­
vali jsme s nimi cestu,
o které se nám ještě před
nedávnem ani nesnilo. Vý­
pravu do nejvyšších hor
světa, do Himalájí.
Když kluci 18. března brzy
nad ránem vystoupili v Banga­
lore z letištní haly, málem jsme
je umačkali. Už dlouho dopředu
jsme se těšili, jak jim ukážeme
naši školu, jak budeme společ­
ně s nimi každé ráno probouzet
malé kluky, jak je provedeme
po našich oblíbených místech
v Deodurze... a taky že nám
přivezou plné batohy sladkostí
a řízků. Toto všechno kluci spl­
nili. Kromě toho také porušili
všechny letištní předpisy a pro­
pašovali pro nás do Indie i dva­
náct plechovek plzně.
Kůzlátka, Inďátka,
otevřete vrátka!
„To vedro je strašné,“ stě­
žovali si kluci, ještě než vůbec
vystoupili na nádraží v Deodur­
ze. Dvě hodiny nadskakovali
v autobuse cestou z Raichuru, a
nyní se ocitli uprostřed indické­
ho venkova. Tou dobou zde za­
čínalo opravdové léto, před
kterým nás všichni varovali.
Ve stínu se teplota přes den ob­
čas přehoupla i přes čtyřicet
pět stupňů.
V době, kdy kluci přijeli,
právě končil školní rok. Na jeho
konci všechny děti skládají
zkoušky, podobně jako u nás
na vysokých školách. Poslední
tři týdny v březnu jsme proto
měli volnější program – děti trá­
vily dlouhé hodiny samostudi­
em, a tak jsme měli na kluky
dost času.
Přivítání v českém stylu pro
Michala a Luďka nachystali malí
kluci – divadlo o třech kůzlát­
kách. Kůzlátek však bylo v na­
šem provedení sedm, všechna
s papírovými rohy na hlavě.
„Ty nejsi naše maminka – na­
še maminka má tenčí hlásek,“
recitovali kluci, jako by jim op­
ravdu šlo o život. Vlk je nako­
nec přece jen obelstil – nejprve
se umyl, namazal se bílým pud­
rem, aby vypadal jako koza,
a nakonec si u kadeřníka ne­
chal ustřihnout jazyk. Následo­
vala nejtěžší scéna – při zkouš­
kách se stávalo, že jakmile vlk
vstoupil do kozí chaloupky, vrh­
la se na něj kůzlátka a svázala
jej, zcela proti scénáři. Při před­
stavení pro Michala a Luďka se
tak naštěstí nestalo – vlk si
KŮZLÁTKA – Vlevo nebezpečný vlk převlečený za kozu, vedle něj
holič, sedm statečných kůzlátek a úplně vpravo kozí maminka.
LUDŽEK A MAJKL – Naši kamarádi z Moravských Knínic. Nemohli
jsme se dočkat, až někomu z České republiky ukážeme Deodurgu,
školu a všechna zajímavá místa okolo.
začal spokojeně připravovat své
oblíbené kozí curry a teprve
rozčílená máma koza jej klac­
kem zahnala pryč z jeviště.
Co vám žádná
cestovka neukáže
V Deodurze jsme s Micha­
lem s Luďkem pobyli necelý tý­
den. Snažili jsme se jim toho
ukázat co nejvíce. Jen pár dní
před jejich příjezdem jsme zde
dokonce objevili i hospodu. Al­
kohol je v Indii drahý a prodává
se obvykle jen v lepších restau­
racích nebo ve specializovaných
obchodech. Ty se nazývají wi­
ne shopy, ale člověk v nich ví­
no nesežene – jen pivo, anebo
pálenky. Většinou před nimi vy­
sedávají opilci a místní se jim
vyhýbají obloukem. Na hlavní
ulici jsme nalezli wine shop,
který nabízí také několik stolů
k sednutí. „Tak tohle jsem ješ­
tě neviděl,“ smál se Luděk,
když jsme vstoupili dovnitř.
Podlahu pokrývá několikacenti­
metrová vrstva odpadků, stoly
jsou ulepené od rozlitých nápo­
jů a vše páchne alkoholem. Ma­
ruška je pravděpodobně jediná
žena, která kdy překročila práh
tohoto domu. Dali jsme si do­
hromady jedno pivo za čtyřicet
korun a utíkali jsme pryč.
Michala a Luďka jsme se také
snažili zapojit do programu dětí.
Hráli s kluky fotbal, párkrát se i
přišli podívat na naše doučování
matematiky a křepčili s ostatní­
mi během sobotní diskotéky.
Když se po několika dnech
s Deodurgou a dětmi loučili, ani
se jim odsud nechtělo.
Napříč celou Indií
BEZ KARET ANI RÁNU – Hrát karty na nádraží se nesmí – alespoň
tak nám to říkal nějaký pán v Bangalore, když jsme si krátili čas při
čekání na vlak. V samotném vlaku nám to nikdo nezakazoval. Hráli
jsme poker o hašlerky, oblíbeného cézara a mariáš.
ATRAKCE – Ještě před cestou na sever jsme se zastavili v Hampi.
Před pěti sty lety zde stávalo jedno z nejkrásnějších měst své doby, pl­
né chrámů a krásných staveb. Později bylo vypleněno, avšak i jeho
trosky patří k největším turistickým atrakcím jižní Indie.
Indické vlaky bývají nesku­
tečně přecpané, člověk si musí
lístek kupovat dlouhou dobu
dopředu a ani tak nemá vždy
zaručené, že na něj zbude mís­
to. Pokud však cestující přežije
trochu nepohodlí, může díky
nočním spacím vlakům ušetřit
spoustu času a také peněz za
ubytování. Čekalo nás pět nocí
ve vlaku v řadě – nejprve dvě
noční cesty do Bangalore se
zastávkou v Hampi, poté třicet
šest hodin v kuse na sever do
Dillí a nakonec poslední krátká
noc do Haridwaru, severského
městečka v podhůří Himalájí.
Indický vlak, to je takové měs­
tečko na kolejích. Uličkou ne­
ustále procházejí prodavači jíd­
la, nápojů i nesmyslných cetek,
ale také různí kejklíři, muzikanti
a žebráci. Indové jsou jakoby
vnitřně zvyklí na to, že jich je
mnoho. „Jsou neuvěřitelně
skladní,“ děláváme si někdy
legraci. O dost jinak vnímají
přítomnost ostatních. Nedělá
jim problém sednout si v osmi
lidech na sedačku, kde by nám
bylo těsno už ve čtyřech. V no­
ci si ve vlaku lehnou tak, že se
opírají i o cizí spolucestující –
alespoň v levnějších vlakových
třídách. Indové se umí velmi
sympaticky kvůli druhým us­
krovnit. Pokud někam vstoupí
další člověk, ostatní mu s kli­
dem uvolní i nejposlednější kou­
síček místa; nenadávají, pokud
na ně někdo nechtěně v tlače­
nici šlápne a tak nějak samoz­
řejmě počítají s tím, že se třeba
do autobusu vejdou všichni, kdo
potřebují jet – ať jich je, kolik
chce. Na druhou stranu zase to­
lik nepřemýšlejí nad pohodlím
druhých – někdy se začnou tře­
ba v jednu ráno hlasitě dohado­
vat uprostřed vagónu plného
spících lidí, anebo si na svém
telefonu celé odpoledne pouště­
jí na plné pecky indickou hud­
bu, takže ji musí poslouchat
všichni okolo.
Největší mela na světě
Největší náboženská událost
světa není pouť do Mekky, jak
by si jeden mohl myslet, ale in­
dická Kumbh Mela. Až done­
dávna jsme o ní nic neslyšeli.
Jednou za tři roky se sjíždějí
hinduisté z celé Indie do jed­
noho ze čtyř vyvolených měst,
aby zde vykonali očistnou kou­
pel v posvátné řece. Před ča­
sem jsme o této události četli v
průvodci Lonely Planet, už dáv­
no jsme ale zapomněli, že letoš­
ní Kumbh Mela se má konat ve
městě Haridwar, přes které
jsme víceméně náhodou naplá­
novali naši cestu.
Když jsme vystoupili ve čtyři
ráno na nádraží z vlaku, zdálo
se nám zvláštní, že je všude
tolik lidí. Podle doporučení prů­
vodce jsme vybrali cíl naší vy­
cházky – místní lázně. Čím více
jsme se jim blížili, tím větším
davem jsme se museli prodírat.
Co s žebrákem
Kontakt s žebráky je pro lidi
ze Západu často jedním z nej­
méně příjemných zážitků v In­
dii. Bývají zmrzačení, s pahýly
místo končetin nebo se slepec­
kou holí. Ulicemi měst chodí
maminky, které drží v náručí
malé dítě a napřahují jeho ru­
čičku směrem k bělochovi.
Takový žebrák si však údaj­
ně může přijít k docela sluš­
ným penězům. Od dřívějších
dobrovolníků víme, že si má­
me dávat pozor hlavně na mla­
dé kluky a holky. Na ulici si
prý mohou vydělat spoustu pe­
něz, takže pak nechodí do ško­
ly a za vyžebrané peníze si ku­
pují třeba i drogy. Dárce jim
tak almužnou nepomáhá, ale
naopak škodí. „Mnohem lepší
je dát peníze nějaké rozvojové
organizaci, která je upotřebí
opravdu ve prospěch těchto
lidí,“ zněla jasná rada. I sa­
motná indická vláda nabádá
občany, aby almužny nedávali.
Proto jsme se rozhodli, že žeb­
ráky podporovat nebudeme.
Často má člověk výčitky svě­
domí, když vědomě žebráka
přehlíží nebo když jej musí ra­
zantně odmítnout. Darovaná
pětirupiovka však problém
žebráků neřeší.
KUMBH MELA – Od ledna do půlky dubna se zde údajně vykoupalo více než 40 milionů lidí!
POSVÁTNÁ KOUPEL – Voda měla jen několik stupňů. Chodili se
koupat jednotlivci i celé rodiny, mladí i staří.
RAFTOVÁNÍ NA GANZE – Indickou helmu jsem měl spíš pro dobrý
pocit – jakmile jsem spadl do vody, uplavala.
Přicházíme na místo a nesta­
číme se divit. Tisíce lidí se tísní
podél vydlážděných břehů řeky
a na několika malých ostrůvcích
propojených mosty. Různé sku­
pinky i jednotlivci stojí po pás
ve vodě a provádějí púdžu, hin­
duistickou modlitbu. Každý se
několikrát ponoří, někteří se ta­
ké pokloní do čtyř světových
stran. Pár žen stojí v kolečku a
vesele se u obřadní koupele ba­
ví. Někde maminky potápějí do
vody i své malé děti, které křičí,
protože má voda jen několik
stupňů. V Haridwaru už Ganga
není žádný potůček, ale široká
a prudká řeka.
Sledovali jsme toto lidské
mraveniště snad dvě hodiny,
než jsme se vydali dál. Po celou
dobu jsme si mysleli, že se jed­
ná o obvyklou koupel, která se
v Haridwaru koná každý den.
„Jak se vám líbila Kumbh Me­
la?“ ptali se nás později lidé
v sousedním městečku Rishi­
kesh, kam jsme ještě ten den
dorazili. Teprve tam jsme se
dozvěděli, jak důležitou událost
jsme zažili. Kumbh Mela se
v Haridwaru koná jednou za
dvanáct let a trvá obvykle od
ledna do dubna. Zúčastnili jsme
se největšího náboženského
festivalu na světě, a ani jsme
o tom nevěděli.
Jak jsme se
málem utopili
BODY SURFING – Na některých místech řeka plynula prudce, ale
mimo kameny. Průvodce nás vždy pobídl, abychom skočili do vody a
nechali se třeba dva kilometry unášet proudem.
Raft se nedá otočit, říká se
někdy mezi vodáky. Na to jsme
se spoléhali, když jsme uvažo­
vali nad výletem na raftu po ře­
ce Ganze. Měli jsme za sebou
zkušenosti z Vltavy – nic se
nám nemůže stát, říkali jsme si.
Městečko Rishikesh se pova­
žuje za hlavní město jógy. Mezi
turisty je ale proslavené také
právě díky Ganze, která zde na­
bízí několik desítek kilometrů
vody ideální pro raftování. Ře­
ka v těchto místech opouští
V POŘÁDKU V CÍLI – Podle vodáckého číslování prý má Ganga stu­
peň 3 až 4+. Víc, než na co jsme si kdy dříve troufli.
Himaláje a protéká mezi nád­
hernými kopečky.
V Rishikeshi
je
spousta
agentur, ve kterých se dá zapůj­
čit raft. Domluvili jsme se v jed­
né z nich, že pojedeme delší,
dvoudenní trasu. Nejtěžší úsek
nás prý čeká jen pár kilometrů
po startu – peřej jménem Stě­
na. Náš průvodce nás uklidňo­
val: „Ničeho se nebojte, už
jsem ji jel mnohokrát.“ Druhé­
ho dne ráno nás džíp vyvezl asi
třicet kilometrů proti proudu.
Kromě nás čtyř v raftu seděl i
průvodce se dvěma kamarády;
další pomocník plul pár metrů
za raftem v kánoi, prý jako zá­
chranná loď.
Průvodce nás naučil místní
vodácký pokřik. Dáme pádla do
středu člunu, on zavelí: „Ganga
mata ki!“ a ostatní odpovědí
mohutným: „Džéééj!“ Neboli:
„Ganga je naše matka, hurá!“
Pověstná peřej Stěna při
pohledu shora žádnou hrůzu
nenahání – trocha pěny a cel­
kem široké koryto bez kamenů.
„Hlavně nepřestaňte pádlo­
vat,“ dostaneme poslední po­
kyn a vyrážíme.
Prvních pár vln člun pořádně
rozhoupe. „Fóóóvid, fast fóóó­
vid,“ křičí průvodce a my zjišťu­
jeme, že to asi taková legrace
nebude. Proud nás táhne mezi
největší vlny. Jedna za druhou
se valí do raftu, člun skáče na­
horu a dolů a my v tu chvíli za­
pomínáme pádlovat. Před pos­
lední vlnou se voda jakoby pro­
padne; člun klesne o metr dolů.
Před námi se vytvoří dvou­
metrová vlna, proti které jsou
už všechny vodácké poučky na­
střádané na Vltavě k ničemu.
V poslední chvíli si intuitivně
strhnu z nosu brýle a pak už jen
padám do vody.
Proud mě stáhne pod hladi­
nu a smýká se mnou sem a
tam. Pod vodou jsem možná de­
set, dvacet sekund, ale člověku,
kterému dochází dech, to při­
padá jako věčnost. Zkouším pla­
vat, ale netuším, kde je nahoře
a kde dole. Naštěstí mám zá­
chrannou vestu, která mě nako­
nec vytáhne na vzduch, něja­
kých sto metrů pod Stěnou.
Zhluboka se nadechnu a začnu
hledat ostatní. Kus ode mě se
snaží naši průvodci vrátit pře­
vrácený raft zpátky dnem dolů,
někde v dáli plave u záchranné­
ho kajaku Luděk s Maruškou a
na jiném místě také Michal.
Vyškrábeme se do člunu a
začneme počítat ztráty. Nikomu
se nic nestalo; těch pár vteřin
pod vodou v divokém proudu
však stálo za to. „Už jsem mys­
lel, že je po nás,“ tvrdil Luděk.
„Tak takhle to vypadá, když
člověk umírá,“ proběhlo prý
dokonce hlavou Michalovi.
Mně voda sebrala sandál, ale
naštěstí jej náš záchranný kaja­
kář vylovil a s úsměvem mi jej
vrátil. Brýle, které jsem po ce­
lou dobu držel v ruce, mi proud
ohnul do pravého úhlu. Podařilo
se je jakž takž narovnat, i když
v místě ohybu z nich opadala
barva. Maruška si roztrhala kal­
hoty a ztratila sluneční brýle:
„Nevadí. Pokud se brýle utopi­
ly v posvátné řece Ganga, na­
rodí se v příštím životě nejmíň
jako kontaktní čočky.“ Foťák
byl po celou dobu přivázaný
v nepromokavém pytli na zádi.
Pád do vody i spoustu ran, kte­
ré dostal, přežil bez úhony.
Až později se nám průvodce
přiznal, jak je to se Stěnou ve
skutečnosti. „Takových deva­
desát procent lidí se na Stěně
cvakne,“ vysvětloval nám, když
jsme se sušili na břehu o pár
kilometrů dál.
Zbytek cesty raftem jsme si
ale užili. Ještě jedna peřej nám
dala zabrat – ztratili jsme na ní
Luďka. Vlna zde s člunem prud­
ce zamávala ze strany na stranu
– Marušku to vyhodilo z místa,
takže přeletěla celý raft a skon­
čila mi v náručí. Luděk sedící
vpředu však takové štěstí neměl
– voda ho smetla pryč.„Věděl
jsem že je zle,“ popisoval poz­
ději. „V letu jsem jenom tak­
hle máchl rukou a doufal
jsem, že se něčeho chytím.“ To
se mu naštěstí podařilo – zachy­
til boční lano raftu, takže jsme
jej po pár metrech vytáhli zpět
do lodi. Luděk tak měl nakonec
z nás všech z raftování nejvíce
zážitků – ačkoli o ně ani nestál.
Už bez dalšího koupání jsme
druhý den v poklidu dopluli
zpět do Rishikeshe. Unavení,
ale spokojení. Raftování na po­
svátné řece pro nás mělo ještě
jeden význam: „Letos nám to
na Velikonoce nevyšlo s křes­
ťanskou zpovědí. Tak jsme se
alespoň hinduisticky umyli od
hříchů v Ganze.“
Tam, kde bydlí bohové
Michalovi výšky nedělají
dobře – a to je docela neprak­
tická nemoc, pokud člověk míří
do Himalájí. Deset hodin jsme
seděli v džípu a šplhali se po
klikatých silnicích do kopce. Hi­
maláje tvoří přibližně půlkruh;
jejich hlavní část se nachází
v Nepálu, avšak pokračují i
v Indii. Přímo s Nepálem souse­
dí indický stát Uttarakhand – a
právě do něj jsme měli namíře­
no. Kdykoli jsme v minulých le­
tech vyráželi v Česku do hor,
říkal jsem si: Pánbůh určitě
bydlí na horách. Zde to platí
doslova. Hinduisté považují Hi­
maláje za posvátné a samotný
stát Uttarakhand se někdy oz­
načuje jako Příbytek bohů.
Naplánovali jsme v Himalá­
jích desetidenní trek, tedy pěší
túru s batohem. V horách právě
končila zima a všichni nás varo­
vali, že to nebude žádná legrace;
někde prý ještě budou sněhové
závěje. To nám ale nemohlo
v naší vysněné cestě zabránit.
Na výpravu se člověk musí
vydat s průvodcem. Stezky ne­
jsou značené a bez místního
znalce bychom se snadno mohli
uprostřed hor ztratit. Také nám
všichni doporučovali, abychom
si s sebou vzali alespoň jednoho
nosiče – prý si výpravu mno­
hem více užijeme, pokud po­
táhneme na zádech o několik
kilogramů méně. Najali jsme si
průvodce Sonua, malinko nes­
mělého chlapíka mluvícího do­
cela obstojnou angličtinou. No­
sič Puran sice anglicky neuměl,
zato dokázal pobrat všechny
naše stany i polovinu zásob jíd­
la. Když jsme se později šplhali
do kopců a potili krev u každé­
ho kroku, nechápali jsme, kde
na to bere sílu.
Do hor s papiňákem
Až dosud se nám s Maruškou
průjmy v Indii jakž takž vyhý­
baly. Ne že by to bylo vždy ide­
ální, ale varování o pověstných
zažívacích potížích se zatím ne­
naplnila. Den před začátkem
výpravy se však průjem ozval.
Bolelo mě břicho a půl dne
jsem proležel v posteli. Rozhodli
jsme se, že výpravu odkládat
nebudeme. Nazítří jsme sbalili
batohy a vyrazili do hor.
Už první stoupání ukázalo,
že jsem zřejmě přecenil síly.
MĚSTEČKO UPROSTŘED VELEHOR – Joshimath, po několik dní naše základna.
Měli jsme nastoupat asi kilo­
metr převýšení. Každý krok mi
dělal čím dál tím větší potíže,
takže jsem musel dělat stále
častější přestávky. Zkrátili jsme
úvodní část výpravy na mini­
mum a utábořili se na prvním
možném místě.
Odebral jsem se na kutě, jak­
mile jsme postavili stan; ostatní
se vydali pomoci Sonuovi a Pu­
ranovi s vařením večeře. Ne­
stačili se divit. Puran nesl kro­
mě spousty dalších věcí i kom­
pletní kuchyňské vybavení –
pro každého talíř, lžíci a ple­
chový hrníček, dále pánvičku,
kastrol a dokonce i tlakový hr­
nec. Oba naši společníci asi au­
tomaticky očekávali, že hodlá­
me na treku vyvařovat kdovíjak
náročná jídla – my jsme přitom
počítali s tím, že těch pár dní
vydržíme jen o polívkách ze
sáčku a těstovinách.
Na obzoru se tyčila posvátná
hora Nanda Devi. Podle někte­
rých je to se 7816 metry nej­
vyšší vrchol Indie, jiní však za
nejvyšší označují horu K2. Ta
se v nachází v Kašmíru, v části,
která je v současnosti pod sprá­
vou Pákistánu. Oba státy si
nicméně kreslí sporné oblasti
Kašmíru na mapy jako svá úze­
mí. My jsme tentokrát dali
přednost pákistánskému názoru
a kochali jsme se pohledem na
– alespoň pro nás – nejvyšší vr­
chol Indie.
NANDA DEVI – Kopeček vzadu na obzoru měří 7816 metrů a je
podle některých nejvyšší v Indii.
SNĚHOVÉ JAZYKY – Někde jsme se brodili i zbytky sněhu.
Reklama na ticho
To jsme ještě v Indii nezažili.
Nikde žádná auta, prodavači
nesmyslů, zástupy prodírajících
se kolemjdoucích, otravní řidiči
autorikší ani odpadky poházené
všude okolo. Namísto toho
dech beroucí rozhledy na nej­
vyšší velikány světa, čistý
vzduch... a hlavně ticho! Hima­
láje, to je taková divná Indie.
Člověk ani nevěří, že i toto
patří do té stejné země.
JEZÍRKO – Z takovýchto jezírek se prý dá voda i pít. My jsme raději
vše převařovali; někde jsme si k vaření museli i rozpouštět sníh.
MRAZIVÉ RÁNO – První ráno jsme se skoro lekli – naše stany byly
pod několikacentimetrovou vrstvou sněhu.
Ráno jsme se probudili zi­
mou. Stany byly pokryty po­
praškem sněhu, který v noci na­
padl. Opět mi nebylo dobře, ale
i přesto jsme se rozhodli pokra­
čovat. Stezka nás vedla po pru­
dkých svazích, kde stačil jediný
krok, aby se neopatrný turista
zřítil do stometrové propasti.
Hlavní cíl našeho treku měl
být Kuari Pass, průsmyk ve
výšce 3640 metrů nad mořem.
Ukázalo se, že to bude nad mo­
je síly. Po pár kilometrech jsem
byl tak hotový, že jsem měl co
dělat, abych se vůbec dopravil
do tábořiště. Dohodli jsme se,
že si dám jednodenní přestávku
– ostatní se zatím bez batohů
vyšplhají na Kuari Pass a se­
stoupí ještě téhož dne zpět.
Další den jsme pak obrátili
směr a vydali se zpět do Joshi­
mathu, našeho výchozího sta­
noviště.
Pohanský obřad
DOBYVATELÉ – Českou vlajku jsme s sebou táhli hlavně kvůli tako­
výmto fotkám. Maruška, Michal, průvodce a nosič na Kuari Passu.
KOPEČKY – Ty malé tečky vpravo jsou Michal, Maruška a průvodce.
Čára, po které jdou, je stezka zaříznutá do svahu.
Kluci stáli před těžkou vol­
bou. Buď počkat s námi pár dní
v Joshimathu, až mi bude líp, a
oželet tak několik drahocen­
ných dní v horách, anebo se vy­
dat na další výpravu sami se
Sonuem a Puranem. Byl zde je­
den problém: Sonu uměl an­
glicky a hindsky, Puran hindsky
a nepálsky, ale ani jeden z nich
česky. „Máme ruce a nohy,
nějak se už domluvíme,“
shodli se Michal a Luděk nako­
nec. Naše skupinka se tak roz­
dělila; kluci se vypravili na
zkrácený, pětidenní trek do hor,
my jsme zůstali v Joshimathu s
tím, že odsud budeme podnikat
vycházky do okolí.
Po dvou dnech se nám nas­
kytla možnost zajímavého vý­
letu: můžeme strávit noc v hi­
malájské vesnici, vylézt na ne­
daleký kopec a zúčastnit se hin­
duistického obřadu, který se ten
den ve vesnici koná. To se ne­
dalo odmítnout.
HINDUISTICKÁ POUŤ – Hinduisté slaví svátek bohyně Nanda De­
vi, která je totožná se stejnojmennou horou. Maruška chvíli křepčila
s nimi. Kroky odkoukala rychle, akorát její červená bunda z Hervis
sportu mezi místní kroje příliš nezapadala.
Náš nový průvodce nás za­
vezl do svého rodného domku
ve vesnici Lata. K přejití takové
himalájské vesnice z jednoho
konce na druhý je zapotřebí
docela
slušná
kondička.
Domečky jsou rozesety v prud­
kém kopci vysoko nad řekou;
přímo naproti vesnici se tyčí
čtyřtisícová hora. Vesničané zde
šplhají mezi jednotlivými domky
po prudkých stezkách a někde i
po schodech.
Navečer se obyvatelé Laty
sešli na malém náměstíčku před
chrámem bohyně Nanda Devi.
Když jsme přišli my, hořel už
uprostřed oheň a okolo sedělo
asi dvacet lidí v kroužku. Jeden
předzpívával nějaké monotónní
litanie a ostatní po něm opako­
vali. O něco později se dali další
NEDÝCHATELNĚ – Den po slavnosti jsme se vyšplhali na horu nad
vesnicí. Za čtyři hodiny jsme nastoupali zhruba 1200 metrů převýšení
Ke konci, kdy už řídl vzduch, jsme museli stavět každých dvacet met­
rů a vždy minutu, dvě rozdýchávat nedostatek kyslíku.
Stálo to ale za to. Byl to ten nejkrásnější rozhled na hory, jaký jsme
v Himalájích zažili. Půl hodiny jsme leželi v trávě a kochali se roz­
hledem na velikány okolo nás. Na zdejší poměry jsme nebyli nijak
vysoko – pouze v 3680 metrech. Pěti-, šesti- a sedmitisícovky nás ale
obklopovaly ze všech stran.
vesničané do tance. Muži i ženy
vytvořili kruh, chytili se za zády
za ruce a přešlapovali do rytmu
– vždy krok vpřed a krok vzad.
Když to Maruška viděla, nedo­
kázala odolat: „Tancovat s do­
morodci okolo ohně, to zažiju
jen jednou za život!“ Místní nic
nenamítali, a tak nejméně dva­
cet minut poskakovala s nimi.
Vrchol programu měl před­
stavovat příchod boha Múrua.
Na náměstíčko vběhl muž
v masce, ověšený nejrůznějšími
ozdobami, třásněmi a s klac­
kem v ruce. Začal divoce skákat
okolo ohně a běhat dokola.
Vydával různé zvuky, chvíli kři­
čel a jindy zpíval. Občas se na­
klonil k někomu z obecenstva,
občas se začal válet po zemi a
nakonec začal házet po publiku
hrsti mouky. Klackem mával
okolo sebe, opíral se o něj při
skákání a chvíli jej používal i ja­
ko sexuální symbol.
Vesničané se kouskům vřeš­
tícího boha smáli a bavili se
jako někde v divadle. To nám
přišlo velice zvláštní a odlišné
od toho, na co jsme zvyklí v na­
ší křesťanské tradici. U nás má­
me Boha v úctě; zde si z něj
dělali legraci. Domů jsme se
vrátili plní dojmů.
Kravinec v hindštině
Když jsme se po pěti dnech
měli opět setkat s Luďkem a
Michalem, mysleli jsme si, že
budou naštvaní, protože za tu
dobu s průvodcem neprohodili
ani slovo. Místo toho, ještě než
jsme si vůbec začali vykládat zá­
žitky, vytáhli svoji chloubu:
vlastnoruční pětistránkový čes­
ko–hindský slovník. Obsahoval
spoustu důležitých frází, jako
například „Bude dneska dlou­
há túra?“ „Bolí mě nohy!“ ne­
bo „Bude k večeři rýže, anebo
polévka?“ A také některá zá­
sadní slova, jako například „ku­
předu“, „hora“, anebo třeba
„kravské lejno“. Na oplátku
uměli Sonu i Puran spoustu vě­
cí česky – s hezkou výslovností
říkali: „nůž“, „bota“, „lžíce“ a
také pár sprostých slov. Kluci
naučili oba společníky sedmu,
kterou prý trávili večery ve sta­
nu. Bylo vidět, že se se Sonu­
em a Puranem, navzdory všem
jazykovým a kulturním pře­
kážkám, dobře skamarádili.
Opustili jsme Himaláje a
vydali se na poslední velkou
zastávku na naší cestě: do Cor­
bettova národního parku. Lo­
nely Planet o něm nešetřil
chválou – člověk se může vydat
na projížďku na slonovi a pokud
má štěstí, může kromě různé
divoké zvěře zahlédnout dokon­
ce i tygra!
NÁSTUP – Na slona jsme nastoupili ze speciální plošiny.
MY NA SLONOVI – Vlevo pod námi je vidět sloní hlava. Sedlo se
kolíbá zleva doprava, takže má cestující strach, že spadne.
Na lovu tygrů
Houpe se s námi celý svět a
držíme se vší silou, než pocho­
píme, že se není čeho bát. Slon
dělá pomalé kroky, při kterých
se zvláštní čtyřmístné sedlo na­
klání doleva a doprava. Na pos­
lední chvíli jsme zamluvili výlet
na slonech a nyní míříme do
srdce národního parku hledat
divoká zvířata. Kromě nás jede
na slonovi i řidič, který sedí zví­
řeti za krkem.
SLONÍ RODINKA – Divoké slony jsme potkali ještě jednou – při
jízdě džípem. Sloní rodinka právě přecházela cestu.
Přicházíme na velkou plani­
nu mezi dvěma rameny řeky.
Už z dálky vidíme stádo divo­
kých slonů a pomalu se k němu
blížíme. Stádo prý vždy tvoří
jeden samec a několik samic
s mláďaty. Nijak si nás nevšíma­
jí – jedeme na slonovi, takže se
můžeme
k zvířatům
dostat
mnohem blíž než při jízdě dží­
pem. Až když jsme pouhých
pár metrů od nich, zatroubí sa­
mec signál k ústupu, sloni se
seřadí do řady a odklusají pryč.
My pokračujeme v cestě
s očima na stopkách – hledáme
tygra. Celkem jich ve zdejším
parku žije okolo sto třiceti. Mlu­
vili jsme s lidmi, kteří tygra za­
hlédli včera; před námi se však
zřejmě všichni schovali. Nako­
nec jsme zahlédli jen několik
tygřích stop, ale i tak jsme se
z výpravy vrátili moc spokojení.
Zikmund a Hanzelka
„My kluky domů nepustí­
me, ještě si je tu pár dní ne­
cháme,“ napsali jsme s Maruš­
kou z legrace zprávu Michalo­
vě mamince pár hodin před
tím, než mělo klukům z Banga­
lore letět letadlo. To jsme ještě
nevěděli, že to bude pravda.
Jen o pár minut později jsme si
přečetli zprávy – na Islandu
před pár dny vybuchla sopka
Eyjafjallajökull. Kvůli oblaku
prachu se začala postupně uza­
vírat letiště po celé Evropě. Let
kluků byl zrušen jen několik ho­
din před plánovaným startem.
Michalovi a Luďkovi tak in­
dické dobrodružství ještě ne­
končilo. Kluci nakonec museli
zůstat v Indii o celých devět dní
déle. Nechali jsme je objevovat
Bangalore a sami jsme se vydali
do Sumanahalli, salesiánského
centra starajícího se o kluky
z ulice.
Z Michala a Luďka se za tu
dobu stali úplní indičtí odborní­
ci. Naučili se usmlouvat taxiká­
ře na nejnižší možnou cenu,
dokázali si popovídat s plavčí­
kem na bazéně a i bez mapy se
ve městě vyznali mnohem lépe
než my. Bylo ale vidět, že se už
těší domů. V den před jejich
skutečným odletem jsme si dali
naposledy sraz, vypili pivo na
jejich počest a rozloučili se.
Doma na kluky čekalo velké
přivítání. Všem museli vyprá­
vět, co vše v Indii zažili – jak
Co Indům závidím
Doktor, který neví, jak se cí­
tí pacient, je špatný doktor. To
jsem si uvědomila už na fakul­
tě. A teď jsem získala jedineč­
nou možnost zjistit, jak se cítí
pacient v nemocnici v Indii.
Po návratu z Himalájí mě
skolil průjem a vysoká horeč­
ka. Nemocnice svaté Filomé­
ny v Bangalore mě příjemně
překvapila. Čistý a útulně vy­
bavený pokoj, dobré jídlo a
hlavně příjemný personál.
Po čtyřech dnech na kapač­
kách průjem odezněl a já jsem
byla propuštěna domů. Vlast­
ně jediný podstatný rozdíl
oproti českým nemocnicím byl
ten, že sestřičky a doktoři mě­
li čas si se mnou popovídat.
To jim mohou čeští kolegové
opravdu jen závidět!
jsme se málem utopili v Ganze,
jak vysoké jsou Himaláje a jak
to vypadá, když slon snídá.
Když jsme s nimi mluvili po te­
lefonu, chlubili se nám: „My
jsme teď doma úplní hrdino­
vé. Slavnější než Zikmund a
Hanzelka!“
✷ ✷ ✷
FINÁLE – Na konci našeho putování jsme se zastavili ve městě Agra na prohlídku Taj Mahalu, nejslavnější
indické památky. Bohužel máme jen tuto společnou fotku, na které se všichni tváříme jak kakabus. :-)