červenec 2014 - Městys Svojanov

Ročník 12/2014
číslo 1 - červenec
Je rok končící číslem 4, a tak přinášíme pár řádků k rokům se čtyřkou na konci:
… v roce 1484 obdržel Svojanov výsadu týkající se svobodného odkazování jmění od
tehdejšího pána Jana Ješka Svojanovského…
… v roce 1624 táhla přes Svojanov na Moravu vojska Albrechta z Valdštejna a městečko
s okolím vydrancovala…
…. 1654 po bělohorské (třicetileté)válce bylo v městečku Svojanově 19 chalupníků (menších
usedlíků), 4 zahradníci (chalupníci malí), 5 zbořených chalup, 5 pustých polností. Ve Starém
Svojanově 3 sedláci chalupníci, 2 stavení rozbitá, 8 stavení pustých….
…v roce 1804 byla neúroda a dne 18. května o 9. hodině večer přelétl nad Svojanovem od
západu k východu velký ohnivý meteor. Pověrčiví lidé to považovali za zlé znamení. Tato
předtucha se jim vyplnila. Byla neúroda a hlad. V září byl nařízen nástup všech
zbraněschopných mužů od 16 do 40 roků k vojenské službě. Byli odváděni také koně, kteří
museli být zavedeni až do Lince…
…v roce 1854 Svojanov postihla velká povodeň. Následkem dlouhotrvajících dešťů vystoupala
voda ve velkém rybníku jedlovském jménem Kuba a hráz hrozila protržením. Rybník měl
rozlohu 24 ha. Hráz nevydržela. Voda se přivalila o dvou hodinách v noci. Voda s sebou brala
vše, co jí stálo v cestě, lávky, mosty, dříví dlouhé, vyvrácené kmeny, chlívky kozí a prasečí i
s kozami a prasaty, králíky a drůbež. Toto vše se valilo smíšeno s velkými balvany a kusy
urvané půdy ve strašlivém hukotu povodně. Lidem bydlícím blíže potoka vyrazila voda okna,
pak plnými okenními otvory proudila voda dovnitř bytu. Když pak voda druhý den opadla,
bylo pod Svojanovem na pozemku Pešačky (na rozcestí) nalezeno mnoho mrtvých zvířat,
rozbitých chlívků a jiného dřeva, jež sem povodeň nanesla. Od té doby je jedlovský rybník
Kuba pustý a byl přeměněn na louky…
…a rok 1914… ten podrobně popisujeme na str. 6 - 12
SLOVO STAROSTY
Vážení spoluobčané,
jsem rád, že Vás mohu oslovit v dalším čísle Svojanovin, jejichž vydáním bychom rádi přispěli k
zpříjemnění letního času.
Rád bych Vás seznámil s některými akcemi, které v současné době realizujeme i na které se
připravujeme.
V plném proudu je budování přírodního hřiště v prostoru bývalého koupaliště ve Starém
Svojanově i oprava střechy na hasičské zbrojnici Předměstí. Obě akce by měly být dokončeny
v průběhu prázdnin. Schválen je nový územní plán pro Svojanov a dokončuje se nová projektová
dokumentace k protipovodňovým opatřením. V letošním roce se rovněž realizuje projekt
zaměřený na dovybavení našich knihoven i internetizaci hřbitovů.
V rámci úspory energií a nutných oprav jsme podali žádost o dotaci na celkové zateplení a
opravu zdravotního střediska a mateřské školy. Pokud vše dobře dopadne, v letošním roce
zahájíme opravu mateřské školy a v příštím roce pak zdravotního střediska.
Letošní rok si připomeneme sté výročí začátku první světové války. Svojanov v této válce přišel
o 98 místních mužů, dá se říci, že takřka každá rodina o někoho blízkého přišla. Protože Svojanov
nemá památník obětem první světové války, rádi bychom to napravili a vybudovali jej. Památník
umístíme na hřbitov ve Svojanově a jeho odhalení proběhne dne 28. 10. 2014, v den vzniku
samostatného československého státu. V současné době s pomocí pana Petříčka připravujeme
jeho realizaci.
V oblasti společenského života se díky činnosti naší kulturní a sociální komise, úřadu městyse,
mateřské školy i sborů dobrovolných hasičů můžeme opět těšit na řadu kulturních i sportovních
akcí. Všem, kteří se podílejí na zlepšení společenského i kulturního života ve Svojanově, děkuji a
přeji nám, aby se všechny akce vydařily.
Pro Svojanov je důležitý nejen vlastní rozvoj, ale i dobré soužití. Jsem rád, že těch, kteří
k tomuto přispívají, přibývá a že i já se na tom mohu osobně podílet.
Protože letošní rok je volební, chtěl bych poděkovat všem, kteří v minulém volebním období
pomohli k dalšímu rozvoji Svojanova. Osobně mi bylo ctí s Vámi spolupracovat a podílet se na
této mnohdy nelehké práci. Společným úsilím jsme tak přispěli ke zlepšení života ve Svojanově a
vytvoření jeho současné podoby. Věřím, že se nám podařilo alespoň částečně naplnit Vaše
potřeby a naše představy.
Kandidátům do zastupitelstva přeji hodně úspěchů nejen ve volební den a Vám všem pak
šťastnou ruku.
Přeji příjemné a pohodové svojanovské léto.
Ing. Josef Gracias , starosta městyse Svojanov
O mateřské škole, tentokrát trochu jinak
Už hezkou chvíli sedím nad počítačem s úmyslem napsat něco o mateřské škole ve Starém
Svojanově. Neměl by to být přece problém. Vždyť takový článek jsem na konci školního roku
psala již mnohokrát. Ovšem tentokrát je situace jiná. Tentokrát to bude z pozice ředitelky
naposledy, a proto to bude asi i jinak. A jak si v myšlenkách hodnotím, totiž evaluuji, můj
poslední pracovní školní rok, který byl, díky pedagogickému i provoznímu personálu, úspěšný,
vybavují se mi i vzpomínky ze školních roků dávno minulých. Ale než mě dostihne nostalgie,
chtěla bych poděkovat za to, že mně život dal možnost prožít 39 roků prací, která mě
naplňovala, na kterou jsem si ani jednou neměla důvod stěžovat. Prací, v jejímž průběhu jsem se
setkávala s lidmi, na které ráda vzpomínám. A to jednak pro bezkonfliktní pracovní vztahy,
jednak pro přátelství, která přetrvávají a pak i proto, že jsem se od nich měla možnost
mnohému naučit. A snad jsem přispěla i já svou pedagogickou a lidskou ,, troškou do mlýna“
k tomu , aby si dnes už děti dávno dospělé a v mnoha případech i jejich děti, prostě dvě
generace, mohly říct, že ,,všechno, co potřebuji k životu jsem se naučil v mateřské škole“ ve
Starém Svojanově.
Na koho budu vždycky s úctou vzpomínat? Na svou ředitelku paní Janu Kubínovou, která mě
naučila zdravému perfekcionalismu, na první kuchařku, paní Helenu Hockovou, která mě zase
naučila jíst hlávkový salát a na paní školnici Marii Cupalovou, která nosila ze sklepa uhlí a
přestože roztápěla kamna v každé místnosti, měla všude vždycky perfektní pořádek. Na
skromné provozní zaměstnankyně paní Pavlu Svojanovskou a Jarmilu Benešovou. Také na moje
poslední kolegyně Verunku Bačovskou a Ivu Hudskou, s jejichž prací jsem byla vždy spokojená a
díky jejich věku jsem se cítila mladší.
Ale vzpomínám i na vás ostatní, kteří jste zde byli, ať krátce nebo dlouze, zaměstnaní a odváděli
vždy dobrou a poctivou práci.
A samozřejmě i na vás, děti! Na Tebe Petře, Jirko, Honzíku, Láďíku, Tomášku, Marcelko, Evičko,
Slávku,Terezko, Jindřiško, Eliško, Aničko, Janičko, Lukášku, Jakoubku, Danuško, Lucinko, Haničko,
Davídku, Martínku, Martinko, Matěji, Petruško, Gábinko, Laděnko, Pepíčku, Míšo, Michalko,
Ivuško, Barborko, Leonko, Lubošku, Danielko, Pavlíku, Jituško, Verunko, Danečku, Břetiku,
Mařenko, Radečku, Leničko, Anetko, Markétko, Adélko, Karolínko …
Rok 2014 je rokem 40. výročí od jejího otevření v říjnu 1974. Za tu dobu MŠ procházela roky, kdy
byla dětmi plně naplněná i roky, kdy fungovala jako větší rodina. Překonání všech překážek a její
téměř bezproblémový provoz je zásluha nejen jejího personálu, ale od roku 2003 i jejího
zřizovatele, městyse Svojanov.
Přeji nové paní ředitelce Veronice Bačovské, nové paní učitelce Karolíně Macků i stávající paní
kuchařce Ivaně Hudské, aby se i jim, stejně jako mně, MŠ stala nejen pracovním místem, ale i
druhým domovem na hodně, hodně dlouhou dobu. Aby se jim jednou také vybavovaly nejen
jména spokojených dětí, ale i jejich šťastné úsměvy.
Jana Bačovská
Výstava na radnici :
Od 5.7. do 30.8. 2014 na radnici ve Svojanově.
Každý den včetně sobot a nedělí 
Uvítání léta na hřišti
V sobotu 5. července 2014 od 14,00.
Nebude chybět pěna i tradiční fotbálek.
Pouť na Majdalence
Srdečně vás zveme na každoroční pouť na
Magdalence, která se bude konat pod širým
nebem v neděli 20.7.2014 v 11 hod. Hlavním
celebrantem bude Mons. Josef Socha.
VÝZNAMNÉ JUBILEUM:
leden únor -
březenduben
Blažena Wilderová (StSV) - 85
Jaroslav Juren (Sv) – 75
Ludmila Jedličková (Př) – 70
Josef Šudoma (DL) - 70
Věra Sedláková (Př) – 75
Věra Metelová (Sv) - 89
Ludmila Graciasová (Sv) - 75
Libuše Švejcarová (DL) - 75
květen – Lubomír Žila (SV) – 88
červen - Dagmar Marečková (Sv) – 70
Božena Báčová (Sv) - 88
Marie Olivová (StSv) - 70
Marie Vtípilová (StSv) -70
BLAHOPŘEJEME…..
ROZLOUČILI JSME SE:
Marie Gernešová (Hu), Emílie Kaderková (Sv), Marie Kolísková (StSv)
11. dubna 1974 zemřela Marie Živná v souvislosti s protikomunistickým
odbojem za dosud nevyjasněných okolností v bratislavském Justičním paláci.
Její přesvědčení a názory na komunismus – normalizaci se
formovaly na Filosofické fakultě univerzity v Brně. Měla ráda život,
pravdu a svobodu, ne vlastním zaviněním svobodu ztratila a stala se
mučednicí normalizačního Československa. Její památku a odkaz
jejího života si připomněli členové Univerzální federace míru
vzpomínkovou akcí v Brně a položením věnce na její hrob na hřbitově
ve Svojanově. Čest její památce.
23. 5. 1929 se ve Svojanově narodil čestný občan Svojanova, pan Dalibor Jedlička,
který patřil od roku 1959, kdy debutoval jako Boris Godunov v Národním divadle
v Praze, do roku 1989, kdy se jako první porevoluční šéf ujal opery Národního
divadla, díky své pěvecké všestrannosti k pilířům naší první scény. Touto cestou
mu také blahopřejeme ke krásnému životnímu jubileu 85 let. Přejeme hodně zdraví,
radosti a těšíme se na setkání ve Svojanově.
29.5.1914 se narodil pan Alois Živný.
Vzpomínáme na něho nejen jako na kastelána královského hradu Svojanova
a na malíře, ale mnozí ze Svojanováků i jako na fortelného řezníka.
13. 5. 1944 se v Poličce narodil čestný občan Svojanova Doc. Ing. Václav Petříček, CSc.
Po absolvování VÚT Brno a studiu aplikované matematiky absolvoval aspiranturu v
Ekonomickém ústavu ČSAV a habilitoval na VŠE v Praze. Od roku 1972 se věnuje práci
ve státní správě. Od konce roku 1989 nepřetržitě vykonával funkce náměstka ministra.
Osobně se podílel na zřízení např. České exportní banky, Exportní pojišťovny, agentury
Czechinvest či CzechTrade. Publikoval velkou řadu odborných prací. Uveřejnil i populárně a netradičně psanou knihu Pohled do hlubin úředníkovy duše.
I jemu přejeme k životnímu jubileu 70 let stálé zdraví, spokojenost, radost a pohodu.
Rok 1914 byl pro celý národ i Svojanov osudový. 28. července vypukla 1. světová válka, ze
které se mnoho mužů nevrátilo a mnoho z těch, kteří se vrátili, bylo navždy poznamenáno. I
těm, kteří zůstali doma, přinesla čtyři roky trvající válka utrpení.
V dnešní době se na mnoha místech světa rozpoutávají boje. Ať už o území, identitu nebo
ekonomické zájmy. Lidstvo je nepoučitelné. O druhé světové válce se mluví jako o konfliktu,
který měl 5 476 500 obětí a 54 375 000 válečných ztrát. Spočítal si někdo, kolik ztrát měly
konflikty na celém světě od roku 1946 dodnes? Kolik žen a dětí přišlo o tátu, domov a živobytí?
Kolik vesnic a měst bylo zničeno? Kolik jich zmizelo zcela z mapy světa? Musí opět začít válka
světová a zničující, aby se zvýšila snaha řešit konflikty jinak než pomocí zbraní a zabíjení?
V rámci letošního výročí první světové války připravujeme nejen pomník padlým, ale i
soubor materiálu, který by nám měl její průběh a dopady na život ve Svojanově připomenout.
Bude umístěn v budově radnice v městečku a postupně doplňován o další zajímavosti. Dnes
přinášíme kousek z pamětí pana Gregora a kroniky pana Bačovského.
ŽIVOT NA VESNICI PŘED PRVNÍ SVĚTOVOU VÁLKOU - STARÝ SVOJANOV /z kroniky/
V roce 1910 měl Starý Svojanov 706 obyvatel.
Ve vesnici byly tři hostince. Na dolním konci u křižovatky silnice vedoucí ze Svojanova do Starého
Svojanova byl hostinec Volaufů čp. 5. Uprostřed vesnice byl hostinec Moravců čp. 38 /Ve Mlýně/ a na
horním konci byl hostinec Gregorů čp. 55.
Také obchody se smíšeným zbožím byly tři. Jeden byl na horním konci u Kabátů čp. 59, druhý u
Kleinbauerů čp. 80 a třetí u Gregorů čp. 79.
Obuvníci byli Josef Opršál čp. 19 a před ním František Stejskal, zvaný „podgruntův švec“ čp. 34.
Starostové byli vždycky sedláci. V uvedeném roce byl starostou Jan Karlík z čísla 69. Nejbližší lékař byl
lékař v Bělé. Pošta byla povozová. Jezdila každý den z Bystrého přes Svojanov a Starý Svojanov do
Březové-Brněnce na nádraží. Poštovní vůz byla tak zvaná bryčka se čtyřmi sedadly pro cestující. Každým
dnem chodil přespolní listonoš pro poštu do Brněnce a nosil ji do Svojanova. Tuto listovní poštu roznášel
potom druhý místní listonoš.
V každém stavení, v každé chaloupce bylo šest až deset dětí. V některých rodinách jich bylo i
dvanáct. Na děti se tenkráte nekupovalo nic drahého. Obnošené šaty a boty nosili po starších mladší
sourozenci. Šaty se flekovaly doma, boty opravoval příštipkář Raudenský, který bydlel ve Vítkově
pazderně. Boty se šetřily a děti chodily od časného jara až do zimy bosé. Bosí chodili mnohdy i dospělí
lidé.
Dětských kočárků bylo málo. Byly výsadou bohatších rodin. Malé děti v chalupách houpali
obyčejně v plachtách uvázaných u stropů světnic. Starší sourozenci museli opatrovat ty mladší. Malé děti
se braly na pole, kde se uvázala plachta na oj u vozu a dítě v ní spalo nebo plakalo. Tenkráte byl rozšířen
zvyk dávat dětem pít odvar z makovic, aby spaly. Také kořalka byla velmi rozšířená a oblíbená. Při
křtinách byla kořalka, rodičkám se dávala kořalka, o pohřbech se žal zapíjel kořalkou. Kořalka se pila
v létě, v zimě, z radosti i ze žalu. Byla velmi laciná. Litr silné čisté stál 12 krejcarů.
V těch dobách chodilo po vesnici mnoho žebráků. Takový člověk byl zestárlý, práce neschopný a
dům od domu prosil o kousek chleba nebo zbytky od jídla. Byl to žalostný pohled, zvláště v zimě a
v nepříznivém počasí, když tito ubožáci špatně oblečení prosili o pobyt ve chlévě, kde bylo aspoň trochu
teplo. Také flašinetáři chodili po vesnici, hráli před vraty statků a čekali na odměnu. Každého flašinetáře
doprovázel houf dětí, a i když to byli také ubožáci, přece byl jejich osud lepší, neboť lidé ve vesnici měli i
při všech svých svízelích muziku rádi a flašinetáře odměňovali tím, co měli.
Do vesnice zavítali občas podomní obchodníci se střižním zbožím, tak zvaným „vorgafem“. Tito
obchodníci rádi viděli mladé dívky, neboť u nich, hlavně selských dcer, se dalo něco prodat. Pravidelnými
hosty byli dráteníci a slinkaři s galanterním zbožím. Byli to Slováci, které bída zahnala do světa. Do St.
Svojanova pravidelně na podzim a na jaře jezdili vápeníci z nedalekého Poříčí. Jejich volání „ Vápno –
vápno- vápno“ se rozléhalo dědinou. Lidé pracující na poli spěchali do dědiny, aby jim vápeník neujel,
neboť bílení světnic a venkovních stěn i u dřevěných chalup bylo každoroční samozřejmostí.
Z Poříčí do St. Svojanova občas dojížděli také prasečkáři. To už byli zámožnější obchodníci se
selaty, které prodávali zemědělcům i na dluh.
V uvedeném roce bylo v obci ještě dosti starých dřevěných chalup a selských stavení. Tyto
dřevěné stavby byly na kamenných podezdívkách, z tesaných trámů s příkrou mistrně posazenou
střechou a vždycky pěknou, ornamenty zdobenou lomenicí. Na lomenici býval dobytčí krví napsán
letopočet stavby. Střecha bývala často kryta došky, které se dělaly domácky z cepové žitné slámy.
Chaloupky ze dřeva s malými okénky a doškovou střechou, za jarních měsíců obsypány květy lip a
ovocných stromů svou opravdovou krásou byly pro všechny obyvatele obce domovem nejdražším a
nejsladším.
Později majitelé lesů nahrazovali došky šindelem. Šindel se také vyráběl ručně doma. V té době
byla již na Předměstí panská šindelka. Tam se šindel dělal strojově. Mechanismus byl poháněn vodním
kolem. Šindel se řezal z klátků syrového dřeva asi 60 cm dlouhých. Široký byl 8 až 12 cm.
Lidé si žili svým venkovským způsobem. Zemědělci obdělávali svá pole, vysekávali každou hrst
trávy, vysazovali do zahrad osvědčené ovocné stromky, do polních mezí třešně ptáčnice a hrušky
pláničky. V zahradách pěstovali jablka letní, ale nejvíce trvanlivé druhy, které měli pojmenovány
místními názvy. Byla to jablka Kožená, Panenská, Rulíková a také Štěrcháče. Hrušky byly Vavřínky,
Ovesničky, Bouňovky a Zimní Kamenice. V každé zahrádce byla třešeň, pravidelně „Brněnská“. Švestek
bylo nejvíce. Vysazovaly se i na polní meze. Švestky se sušily a vařilo se z nich povidlí. Ovoce bylo ve
veliké vážnosti a pěknými jablky se zdobil i vánoční stromeček. Tahle radost však patřila jen dětem
zámožnějších rodičů. Bylo mnoho dětí bez stromečku. Vánoce byly slaveny důstojně s mnoha vánočními
zvyky – byly považovány za svátky míru a lásky a přece i v naší obci, jedněm ku radosti a jiným ku žalosti,
svým časem přicházely.
Za zimních večerů se na kolovrátkách předl len nebo dralo peří. To bylo období besed a období
šití výbav pro nevěsty, pletení čepečků a kabátků pro očekávaná děťátka, kterých se v těch dobách rodilo
někdy i 15 za rok. Sedláci, kteří měli koně, jezdili v zimě až do Račic pro popel, kterým hnojili pole. Jinak
se používal pro hnojení polí jen chlévský hnůj a ve velmi malé míře „struska“, Chudá pole dávala
skromnou úrodu zvláště v suchých a neúrodných letech. Dalším výdělkem pro sedláky s koňmi bylo
vožení grafitu, který se těžil v nedalekém Tresném a vozil se do Březové na dráhu.
Chalupníci hledali zaměstnání v textilních továrnách v Chrastové nebo v Daubkovým mlýně
v Brněnci. Cesta do těchto továren trvala 1,5 hodiny pěšky. Pracovalo se tam před první světovou válkou
ráno od sedmi hodin do šesti hodin večer. V sobotu se pracovalo do pěti hodin. Žádná doprava nebyla,
do práce se muselo za každého počasí. Nejhorší to bylo v zimě, když sněhové vánice zavály silnice a
dělníci se museli brodit sněhem. Ze St. Svojanova tuto cestu dělalo i mnoho žen. Když byla cesta čerstvě
zavátá, šli první muži, kteří měli vysoké boty a cestu prošlapali. Za nimi šly ženské s lucerničkami, neboť
tenkráte žádné osvětlení nebylo. Do práce se na podzim a v zimě odcházelo za tmy a domů se opět
přicházelo za tmy. Přitom si to lidé pokládali za štěstí, že se do tohoto zaměstnání dostali. Majitelé
tkalcoven Löw-Beer i Bader byli Němci. Úředníci, mistři i dělníci z Bělé, Březové, kteří byli rovněž
německé národnosti, dostávali lepší práci, zatímco naši se museli spokojit s prací podřadnější a hůře
placenou. Naši lidé si nosili na jídlo kousek chleba a konvičku kávy, často uvařenou z kozího mléka.
Domů se vraceli o půl osmé večer unavení prací a cestou a ráno o půl páté se šlo znova. Dovolená
placená nebyla, a tak život i mládí těmto lidem utíkal od Nového roku do Silvestra jednotvárně, někdy
ještě ve strachu z propuštění z práce. Neděle a některé svátky byly jedinými dny, na které se všichni
velice těšili. Ale ani v těchto dnech neměli vždycky docela volno. Mnozí měli doma kousek pole, drželi
kozu, někdo měl i kravku. V neděli se sušilo seno, sekal se kousek obilí, které musel odvést a vymlátit
sedlák, a za to se mu muselo pomáhat. Ale tyto práce lidé dělali rádi. Jejich snahou bylo mít aspoň
pronajato nějaké políčko od svojanovského panství, i když nájemné nebylo nijak malé. Tyto naděje se
některým občanům starosvojanovským splnily, když v roce 1910 koupilo město Polička velkostatek a
hrad se všemi pozemky a z nich ty nejvzdálenější pronajalo občanům.
Někteří občané měli doma tkalcovský stav, kterému se říkalo „veřtat“. Stav byl postaven ve
světnici a zabíral místo u okna, aby tkadlec viděl na dílo. V zimních měsících při petrolejové lampě
tkadlec seděl za stavem s vyhrnutými rukávy až nad lokty, sledoval člunek, vyměňoval cívky v
jednotvárném rytmu „na cukr–na kafe“ pracoval dlouho do noci. Stav umlkl na chvíli, když se na stůl
postavila ošatka s pářícími se brambory. To celá rodina zasedla, aby si pochutnala na zelné polévce,
která byla nejčastějším jídlem v zimním období. Také kyselo a česnečka byly známým jídlem k večeři
vařeným. Po večeři se tkalčilo dál, aby se uhájilo živobytí a aby se dílo odvedlo faktorovi. Faktor dodával
tkalcům osnovu a útek a ve stanovené době dílo přebíral. Při přebírce dělal srážky na chyby, které se na
„kuse“ vyskytly a vyhrožoval odnětím práce při opakování chyb. V naší obci byl faktorem Josef Gracias na
Předměstí č. 24 a dosud se tam říká „U Faktorů“. V některých rodinách si vydělávali peníze
vlásenkováním, lidově se říká necováním. Tahle práce je však jen pro mladé lidi, pro děvčata, neboť
vyžaduje dobrý zrak a šikovné ruce.
V těch dobách byla velká bída o byty. V malých světničkách se tísnilo osm i více osob.
V některých případech v jedné světnici bydlely i dvě rodiny. Obě rodiny vařily na jedné plotně, pekly
dolky a pekáčky v jedné troubě. Nejčastěji se vařily bramborové polévky, zelné polévky, česnečky a
kyselo. Chléb byl vzácností. Pekly se křesné pekáčky, bramborové pekáčky a kucmoch. Jen v neděli bylo
lepší jídlo, ale dosti často bezmasé. Byly koláče nebo jen dolky s bílou kávou. Koláče se pekly makové,
povidlové se švestkami nebo s hruškovým povidlím. Také zelňáčky se pekly. O „Vostatcích“ se smažily
koblihy. Tyto se smažily na lněném oleji. Ostatky byly velkou událostí v obci. To všechna bída ustoupila
na tři dny z dědiny. Po vesnici chodily maškary a večer v hospodách byly veselé taneční zábavy.
Tancovala se polka, valčík, železnice a židovská. O Ostatcích měly ženy své „právo“. To museli chlapci
ustoupit do kouta, děvčata zaujala místo u „šentyše“ a sama si vybírala tanečníky. Ostatky trvaly tři dny:
neděle, pondělí a úterý do půlnoci. Ale půlnoc se obyčejně protáhla o dvě až tři hodiny. Pak se
„pochovávala s velkým ceremoniálem a naříkáním basa“. Basa se nesla po sále jako nebožtík, za ní šel
některý muzikant napodobující kněze a odříkával různé říkanky. Tanečníci basu oželeli, pochovali a tím
skončil masopust. Horší to bylo ráno na Popeleční středu. To sotva ulehlá děvčata i někteří chlapci
museli brzy vstávat a jít do kostela na Popelec. Popeleční středa byla nekonečně dlouhá, neboť probdělé
tři noci jaksi náhle dolehly na tanečníky a doma nebývala žádná úleva v práci. To se od časného rána
mlátilo cepy, vozil se hnůj na pole, dělala se povřísla. Ti, co chodili do fabriky, byli na tom ještě hůře.
Ráno museli o půl páté vyrazit, i když třeba vůbec nespali. V týdnu po „Vostatcích“ se často třela bída,
protože to co se utratilo navíc, se muselo ušetřit. Obyvatelé vesnice tento železný řád brali jako
samozřejmost, do velikonočních svátků, které přicházejí za šest týdnů po ostatcích, se chovali zdrženlivě
a s tancováním byl konec až do velikončního pondělí.
V měsíci červnu v roce 1914 byly na hasičském skladišti, na hostinci „ve Mlýně“ a na „Celihových“
vratech velké plakáty oznamující, že se v Brně bude konat ve dnech 28. a 29. června všesokolský slet.
Dne 26. června 1914 sokolové z Bystrého, Svojanova a Starého Svojanova odjížděli na tento slet. Když
dne 29. června mělo být v Brně hlavní vystoupení sokolů, bylo v důsledku atentátu v Sarajevu cvičení
zastaveno a sokolové se museli rozjet domů. Bylo po sletě!
V neděli odpoledne přijeli cvičenci na vozech do Starého Svojanova, zastavili se v hostinci Ve
Mlýně a vypravovali, jak ten slet v Brně pěkně začal a jak museli Brno rychle opustit. Vedl je pan učitel
Řezáč.
Druhý den v novinách psali o atentátu v Sarajevu. O sokolském sletu se psalo jen povrchně.
Starosvojanovští sokolové se těšili, že se bude pořádat sokolské cvičení na Moravcově zahradě a po
cvičení že si pěkně zatancují. Ale nezatancovali si, zato mnozí si hodně zaplakali.
Den 26. červenec se zapsal do historie naší obce písmem nesmazatelným. V ten den po druhé hodině
odpolední byly do naší obce přivezeny mobilisační vyhlášky a velké žluté plakáty s červenými písmeny
s nápisem „Mým národům“. Tyto vyhlášky byly doručeny úředníky z okresního hejtmanství v Poličce a
byly rozváženy primitivním autem. Každý spěchal, aby si přečetl osudné vyhlášky a aby se seznámil
s mobilizačním nařízením. Do 24 hodin měli nastoupit všichni záložníci ve věku do 39 roků ku svým
plukům k vojenské službě. Obsah mobilisační vyhlášky byl pro naše lidi zdrcující. V noci na 27. červenec
nikdo v dědině nespal. Jedni sepisovali poslední vůle, radili ženám, jak co dělati /vždyť právě žně byly
přede dveřmi/. Někteří obcházeli své příbuzné, aby se s nimi rozloučili. Také všechny tři hostince byly až
do rána plny mužů, aby se tam mnozí naposled napili na zdraví a šťastný návrat. Dne 27. července
skýtala zdejší obec nepředstavitelně smutnou podívanou. Na prostranství před hostincem ve „Mlýně“
scházeli se záložníci doprovázeni dětmi a manželkami a jinými občany, kteří se přišli s nimi rozloučiti.
Před „Mlýn“ přijeli sedláci Jan Karlík č. 69 a Jan Karlík č. 26, lidově zvaný Honza Vítků, se žebřinovými
vozy. Nasedali do nich povolaní vojáci se svými kufříky, jejich ženy a děti a za volání „Sbohem Svánove“,
odjížděli na dráhu do Březové.
Jména rukujících v mobilisaci: Jan Kopecký čp. 30, Václav Gregor č.79, František a Jan Sedláčkovi
č.78, Václav, Jan a Petr Janečkovi č. 77 - tři bratři a čtvrtý bratr František, který bydlel v čísle 83. Dále
rukoval Josef Lidmila č.51, Adolf Lidmila č.95, Jan Krejzla č.4, Karel Loukota č.46, Antonín Volauf č.5,
Jan Vorba č.8, Jan Báča č. 32, Jan Cupal č. 42, Václav Moravec č.56, J.Říha č.61, František Peterka č.63,
František Moravec,hostinský č.38, Jan Krejzla č.41, Josef Báča č.91, František Kleinbauer č.40, František
Moravec č.44, František Peterka č.63, Antonín Škranc č.65, Josef Cupal č.65, Emanuel Vítek č.24,
František Báča č.20, Max Cihlář č.6, Josef Volauf č.2, František Báča č.20.
Po odjezdu povozů s narukujícími vojáky zůstala dědina jako po velkém hromadném pohřbu.
Ticho, smutek a strach, co bude následovat, se uhostil ve všech chalupách i na statcích celé naší dědiny i
celé vlasti. Když dojely zmíněné povozy do Brněnce, nastalo nové loučení vojáků s těmi, kteří je
doprovázeli až na nádraží. Opět bylo objímání, pláč ale i zpěv, kterým chtěli svobodní vojáci zakrýt svůj
žal.
Konečně přijel vlak plný mladých a zdravých českých a moravských mužů s kufříky a batohy, kteří
byli povoláni, aby bojovali za Císaře pána a jeho rodinu. Tímto vlakem odjíždělo nejvíce záložníků do
Vysokého Mýta ku pěšímu pluku č. 98 a k zeměbraneckému pluku č. 30. Podle vyprávění formanů, kteří
na nádraží setrvali až do odjezdu vlaku, pronesl tam obchodník Václav Gregor ještě nějaké řeči proti
válce, hrozilo mu zatčení, před kterým se ukryl mezi druhými do vlaku nastupujícími vojáky. Na nádraží
ve Svitavách volal z vlaku zdejší záložník František Janeček: „Ať žije Srbsko!“ Když viděl, že do vlaku
nastupují četníci, schoval se na lokomotivě. V Chocni z vlaku vystoupil a do Mýta došel pěšky. Tak se
vyhnul zatčení.
Ve Starém Svojanově dozrávala úroda – nastávaly žně. Odchod drahých a předtucha nastávajících
událostí způsobily, že každý chodil zamlklý, jako omámený. Teprve nutné práce zmužily ženy, výměnkáře
i dospívající děti. Všichni se snažili nahradit odešlé muže, všichni se snažili sklidit úrodu a tím zajistit
chleba pro sebe i pro ty, kteří odešli.
Válečné události přicházely jedna za druhou. Dne 31. července 1914 došlo do zdejší obce od
okresního hejtmanství v Poličce upozornění, že je na železničních tratích zavedena vojenská strážní
služba a kdo na její výzvu nezůstane stát, bude proti němu použito střelné zbraně. Druhého dne 1. srpna
1914 časně ráno byly přivezeny další mobilisační vyhlášky jednající o nařízené všeobecné mobilisaci. Byli
povoláni čtyřicetiletí, jednačtyřiceti a dvaačtyřicetiletí záložníci. Také museli nastoupit odvedenci, kteří
byli odvedeni toho roku na jaře. A následovaly odvody těch, kteří odvedeni nebyli. Byli to muži od 21 do
38 roků. Nebylo divu, neboť vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem způsobilo, že brzo byla ve válce
celá Evropa. Vzplanula vpravdě světová válka.
Po odvodu mužů nastaly odvody koní a tím nové nesnáze s obděláváním polí. Místo koně se
často připřahala kráva a kravskými potahy se obdělávala pole mnohých malozemědělců a domkařů.
Rok 1915 první rok války
Dne 8. března 1915 přišel do obce přípis, že mají být zabaveny všechny zásoby viky. Dále měl být
předložen soupis množství ovsa v obci se nacházejícího.
Dne 3. března mělo být dodáno do Poličky 6 koní s postroji.
Dne 12. dubna přišel příkaz, aby obec dodala 30 centů žita.
Dne 21. dubna se v obci očkovalo proti nakažlivým nemocem.
Dne 22. dubna se měla udělati sbírka kovů.
Dne 4. května oznámilo okresní hejtmanství, že do obce bude dodáno 7 pytlů mouky pšeničné, 7 pytlů
mouky žitné, 3 pytle jahel a 3 pytle krup. Za to musí obec pro armádu dodat 25 centů ovsa.
Zdejší obec upsala na válečnou půjčku 300 korun.
7. srpna bylo z příkazu hejtmanství v obci vyhlášeno dobytí Varšavy a nařízeno vyvěšení praporů.
12. srpna přišla vyhláška, že se nesmí vyvěšovat prapory Srbska a Ruska.
17. srpna přišlo nařízení, že obilí se musí prodávat pouze státu. Každý jiný prodej je neplatný a
pokutován do 20.000 korun nebo rokem vězení.
20. srpna byla v obci zřízena chlebová komise, která vydávala lístky na chleba.
22. srpna obec žádá okresní hejtmanství o příděl pšeničné mouky pro 250 osob, protože nemají žádné
zásoby.
Ten den přišlo nařízení, aby se sbíraly kopřivy na výrobu tkanin.
Dále byl nařízen soupis veškerého dobytka v obci.
Dne 19. října přišlo nařízení, že všechny brambory, které zemědělcům přebývají po uložení brambor na
sadbu, jsou rekvírovány. Starosta obce odpovídá, že je potřeba do obce dovézt aspoň 50 centů brambor.
Okresní hejtmanství nařizuje další dodávku žita v množství 20 centů a rovněž 20 centů ovsa pro armádu.
Zdejší obec upsala na II. válečnou půjčku 400 korun, na třetí 600 korun.
10. prosince došlo přísné nařízení k okamžitému dodání 10 centů pšenice, 40 centů žita, 15 centů
ječmene a 100 centů ovsa! Vše dodat ihned na dráhu do Březové.
V měsíci prosinci musela obec předložit okresnímu hejtmanství výkaz o hospodaření s chlebovinami.
V obci bylo v uvedeném měsíci 249 samozásobitelů, 247 osob lehce pracujících, jimž se vydávalo 200
gramů mouky a 75 osob těžce pracujících, s přídělem 300 gramů chlebovin.
(pan Gregor vzpomíná) Nadešel rok 1917. V tomto roce jsem byl v lednu v Poličce u odvodu, a
jako odvedený osmnáctiletý musel jsem již rukovat dne 12. února 1917 do Vysokého Mýta k 30. pěšímu
pluku. (Nebudu tu svoji vojančinu vypisovat dopodrobna, neboť ji mám vypsanou v první knize)
Z Mýta jsem jel za týden do Ulmu poblíž Vídně, kde jsme se zdrželi asi 3 měsíce. Tam jsme
prodělávali výcvik, pak jsem přišel odtamtud ke sturmtrupě do Tullnu, odtamtud jsem dostal měsíční
dovolenou. Po dovolené jsme jeli nazpět a hned jsem byl zařazen do marškompanie do Hansleiten, též
poblíž Vídně. Odtamtud v červenci jsme jeli do Italie. Toho roku 1917 na Italii ve 12. ofenzivě, která
začala 24. října, jsem byl raněn do levé nohy od kuličky. Jako zraněný jsem se dostal do Prahy do
nemocnice, kde jsem se zdržel 3 měsíce. Z Prahy jsem dostal dovolenou na vánoční svátky na týden a po
dovolené jsem jel opět do Prahy, kde jsem byl poslán začátkem března do Tullnu do rekonvalescentu.
Odtamtud jsem přišel opět na Italii, asi ke konci června toho roku (1918). Když byla poslední 14. ofenziva
na Italii na řece Piavě, přišel jsem do zajetí italského. Tam jsme se hlásili k čsl. domoobraně v Italii.
Odtamtud pak z Italie jsme 4. dubna 1919 jeli do Československé republiky a přímo na Těšínsko, do
Karviné a Orlové. Tam byla demarkační čára.
Rok 1918 poslední rok války
Hned po svátku sv. Tří králů dne 7. ledna byla v obci velká rekvisice. Od rána se po statcích
i menších hospodářstvích rekvírovalo obilí, odhadovaly se zásoby brambor, sahalo se i na obilí určené
k jarnímu setí. Za touto rekvizicí následovala druhá na dobytek. Na výrobu zemědělskou přišla
katastrofa. Pole nebyla na podzim všechna zorána, ozimem bylo oseto méně ploch a jarní osivo bylo
rekvizicí zabaveno. Dokonce i osivo viky se muselo odevzdat.
A tak jaro roku 1918 bylo plné rozkvetlých ovocných stromů, slunečných dnů a veliké bídy. Pole
nebyla obdělána jako před válkou. Nebylo potřebné množství pracovních sil, nebylo hnojiv, zvláště
chyběl ledek a chybělo i osivo. Nejvíc tu utrpěl chov dobytka. Stálými rekvizicemi se dobytek odváděl pro
armádu, mladý nestačil dorůstat, byl zakrnělý ze špatného krmiva. To bylo příčinou, že byl nedostatek
mléka a másla. V obci se objevila tuberkuloza a v číslech 50,77 a 90 úplavice. Byl naprostý nedostatek
šatstva a prádla. Ceny těchto věcí stouply do úžasné výšky, a přesto za peníze nebyly k dostání. Naši lidé
dostali potřebné šatstvo a obuv ponejvíce jen za živobytí. Jen za potraviny vypomáhal dělník na poli, za
potraviny pracoval řemeslník, všude kvetla lichva, a zrodilo se jméno „keťas“. Největší zásluhu o toto
jméno si vysloužili polští Židé. Byli to Poláci evakuovaní z Haliče a ubytovaní po našich vesnicích jako
„Národní hosté“. Já osobně pamatuji na to, jak byli ubytováni v Dolní Lhotě v hostinci u Šudomů. Chodili
do polí studeneckých občanů krást brambory. Tito Židé na příklad vykoupili v obchodě všechny nitě, a
pak je za všemožné věci lidem prodávali. Také petroleje bylo málo, a tak se s ním také keťasilo.
To se jednou, bylo to na konci zimy (v úterý po Ostatcích), objevil Žid u Staňků na Studenci
s plechovou asi třílitrovou konvičkou a nabízel petrolej za vajíčka. Staňkovy, byly to samé ženy, protože
muži byli ve válce, si od Žida koupily litr petroleje za 10 vajíček. Ale vůbec si s tím petrolejem neposvítily,
a měly jistě hodně štěstí v tom, že jenom malé množství nalily do lucerny. Žid jim prodal benzin a když
naštěstí v klenuté kamenné síni před chlévem lampičku v lucerně zapálily, celá lucerna se vzňala, neboť
benzin naráz vybuchl. V kamenné síni oheň uhasily, ale v dřevěnném chlévě, kde bylo plno slámy, by to
bylo horší,
Od tohoto jara se na všech frontách bojovalo velmi prudce a všemi prostředky. Pokus rakouské
armády prolomit italskou frontu na Piavě skončil nezdarem. Když pak vítězným útokem divizí srbských a
francouzkých byl učiněn průlom do fronty bulharské a tím otevřena cesta k Dunaji, dospělo Rakousko
k poznání, že je s ním konec, a žádalo o mír.Rakousko se obrátilo dne 4. října se žádostí o
zprostředkování příměří a míru na presidenta Spojených států severoamerických Wilsona. V této žádosti
Rakousko již předem oznámilo, že uznává právo národů na sebeurčení, které Wilson ve svých
dosavadních projevech kladl za podmínku míru. Wilson odpověděl, že Dohoda uznala pařížskou národní
radu československou jako vládu Československého státu. A že Čechové mají právo sami rozhodout,
chtějí-li zůstati ve svazku monarchie Rakousko-Uherské. Vše nasvědčovalo, že se blíží konec RakouskoUherska. A tu Maďaři vidouce zkázu rakouské říše chtěli zachránit aspoň Uhry. Proto Rakousko-uherský
ministr zahraničí, Maďar hrabě Julius Andrassy, pokusil se s Dohodou uzavříti zvláštní mír a ohlásil
presidentu Wilsonovi dne 28. října, že Rakousko-Uhersko přistupuje na jeho stanovisko stran Čechů a
Jihoslovanů.
A tak konečně nadešel den, kdy dočkal se národ zubožený a zesláblý válečnými útrapami nové
samostatnosti. Nadešel den, pro nějž tekly slzy i krev našich mužů i žen, pro nějž byli žalářováni naši
národní buditelé, a jenž náš velký Komenský ve svém Kšaftu umírající matky Jednoty českobratrské
předpověděl.
Také zdejší občané s velkým nadšením uvítali zprávu o konci války a o státním převratu, kterou se
ještě ten den dozvěděli. Na stromě před hostincem „Ve Mlýně“ byla připevněna tyč s praporem
červenobílým, který poprvé svobodně zavlál nad dědinou. V podvečer výročí bitvy bělohorské byla
konána místní slavnost celé obce na počest zřízení Československého státu. Po čtvrté hodině odpolední
se seřadil na dolním konci obce průvod s hudbou a s praporem v českých barvách v čele. Napřed šla
školní mládež s bíločervenými praporky a ozdobena českými a slovenskými stužkami. Za mládeží ze školy
šly odrostlé dívky, mnohé v národních krojích, za nimi chlapci, kteří nebyli dosud vojáky, členové
obecního zastupitelstva a hasiči. Za nimi ostatní občané zdejší i z Předměstí a ze Svojanova. Průvod za
pochodových písní, které místní kapela hrála vesele do kroku, přešel celou dolní část obce a zastavil se u
Obecné školy. Ze školy byl vynesen rakouský prapor s orlicí a obraz rakouského císaře a průvod šel dál,
až přešel celou obec. Za obcí zahnul na „Celihův palouk“, kde se slavnost odbývala. Na tomto palouku
stál osamělý smrk, který byl obrovnán suchými větvemi, hranicí dřeva a proložený až do vršku slámou.
Do hranice byly upevněny všechny věci: obrazy, vyhlášky a nařízení z válečných let, obraz císaře visel na
vršku smrku hlavou dolů. Když se dav uklidnil, vystoupil ke hranici místní učitel Josef Řezáč. Lidovou řečí
velmi dojemnou připomněl výročí bělohorské bitvy a zdůraznil utrpení českého národa ve válkách
minulých i té, co právě skončila. Pak byla přečtena jména padlých vojáků starosvojanovských. Potom
byla zazpívána hymna „ Kde domov můj“.
Kéž by památka na tuto slavnost zůstala v obci nejdéle zachována.
www.mestyssvojanov.cz
Svojanoviny vychází od 1.7.2014/Ročník dvanáctý
cena - 5,- Kč
Redakce – Ilona Kopecká, Růžena Stejskalová, Jana Bačovská, Iva Leinweberová, Radka Kubínová
Adresa – Městys Svojanov, Svojanov 25,569 73, IČO 277452
tel. 461 744 130
Číslo a den vydání – 1/1.7.2014
Registrační číslo – 40/R9-124/99