tady - Nový Prostor

Transkript

tady - Nový Prostor
Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena:
40 Kč / polovina pro prodejce
296
v prodeji od 14. ledna 2008
e
c
n
e
s
E
í
š
j
Ł
v
t
s
r
e
Ř
j
a
k
e
š
N
e
a
n
í
D
š
j
u
Ł
n
v
i
g
©
i
s
k
s
e
i
a
j
D
j
o
Ne
platform
h
k
é
a
t
k
a
l
c
nik
é
e
l
Ł
rahy. Vz érsko umŁleck
m
P
u
U
r
t
n
ce
gn
2007 v i nejmladší desi
u
k
o
r
œeského
tor
odzim
ných au
en na p
©
m
byl otev cí tvorbu význa
a
t
s
i
r
u
prostor
t
jí
ý
Fu
u
v
t
s
o
d
i
n
o
x
h
e
a
c
l
ž
b
ji
ce
O
signu. Z ilo a stále rodí
alizace i
e
e
r
d
í
c
o
u
h
o
é
Łleck
e urod
s
m
pro bud
u
o
c
o
,
h
o
é
h
í
š
sn
e.
li souŘa lem toho nejlep
o
p
generac
a
n
ciá
jev
vŁjší ob ucnosti s poten
o
n
j
e
n
je
o
áme na
d
n
í
a
u
t
m
b
s
i
o
r
o
p
u
d
a
t
ez
Fu
mu
nikdy n stí, na jejichž
tu mí©ící .
k
e
m
j
e
o
r
š
p
v
o
ulo
by
oddaný
odukce,
ace min bízíme, ctíme
sné tvor
r
r
a
i
p
Ř
p
u
s
á
o
n
i
k
s
s
a
a
Ře
v proudu
Ko©eny
dstihu n
uŘasná
.
e
©
o
e
s
p
m
s
í
j
v
©
o
í
a
tv
st
u souŘá y nejaktuálnŁji
timentu
o
r
m
o
j
s
e
©
z
%
o
d
99,01
hož sam jší, co vám vž
e
j
,
t
x
Řeských
e
t
í
Ł
c
n
v
k
o
o
e
k
l
n
j
o
k
e
svŁtový se rodí to ne
jlepší z
e
n
é kolekc
n
o
e
t
ž
h
.
í
í
e
c
t
©
z
e
í
t
s
d
s
b
o
a
na
jm
vŁ
zákl
mí, že
úzkostli
samoz©e
o
u
d
a
Ł
o
t
v
é
s
n
o
z
a
r
r
cí
yb
s nap
pramení ám i peŘlivŁ v
í
m
o
d
Ł
ív
ev
lavních
. P©ináš rista.
má seb
h

c
l
z
a
t
Ł
s
i
m
m
í
r
u
n
u
d
utu
ch
Fut
o bylo je oží ve všech
naŘku F
dnotlivý
t
z
e
o
j
r
o
i
r
p
p
I
r
u
.
Ł
t
t
n
ete zb
í,
d
tupnos
j
s
a
manufak yrábŁné výhrad
o
n
d
Ł
e
d
n
robnost
o
t
d
h
a
c
n
v
u
b
e
k
o
y
d
t
m
í
á
a
m
b
a
zn
še
a unik
í nutnŁ stupnosti. V na arší i širokou n
s
u
m
e
n
st
st
do
ýjimeŘno ntu i hledisko oŘnŁjší, pro ty
v
a
a
t
i
l
me
ár
Kva
bŁ sorti nt pro ty nejn
d
a
l
k
s
i
©
.
o zrod.
h
e
j
l
a
v
kritérií p elacích. Sortime ladší generaci
io
ktiv inic
ejm
e
l
h r
n
c
o
ý
o
k
r
v
ž
p
o
í
j
í
n
e
n
e
c
e
a, j
p©ekvap
ií Kubist
a
r
e

l
k
a
Č
g
l
p
s
e
do
lupracuj
o
p
s
e
c
z
ú
futurista
d
o
h
c
b
O
soukenická 8 | praha 1 | 110 00
otevírací doba po-pá 10.00–18.00 | telefon 222 311 453
email [email protected] | www.futurista.cz | www.futurista-designum.com
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
EDITORIAL
OBSAH
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
fejeton:
konec evropy?
většina lidí se domnívá, že za určitých okolností je úplatný každý. Zcela nepochybně má
toto přesvědčení kořeny v dobách před naším
zlomovým listopadem, kdy jsme často mhouřili
oči nad přirozeným úbytkem, jenž beztrestně
a vytrvale ohlodával společný majetek. Pod
rukama těch šikovných a „myslících na rodinu“
mizela hbitě nemalá část hmotné socialistické
základny. Tehdy se celkem posvěceně kradlo,
teď se berou úplatky.
Moje maminka mi vyprávěla, že jednou jako malá
prosila bratra, aby přibrzdil svého pionýra u krajnice, protože si chtěla natrhat třešně. Můj strýc
se velmi rozčílil a kázal své mladší setře sestoupit
z pekelného vozítka, že už dál „se zlodějkou nepojede“. Tentýž strýc byl pak nějaký čas zaměstnán
na Nejvyšším kontrolním úřadu. Dlouho tam nevydržel, záhy se totiž ocitl na hranici psychického
vyčerpání a dobrovolně, pravděpodobně z čirého
pudu sebezáchovy, odešel.
Takže při troše nadsázky lze tvrdit, že pozitivní
příklady z dějin dosvědčují existenci lidí poctivých
a neúplatných. Pokud bychom korupci přijímali
jako holý fakt, pak by nám skutečně nezbylo nic
jiného než zavřít oči a v rámci zachování vlastní
morální soudržnosti věřit v čistotu takových idejí
jako je například Praha olympijská.
Texty našich autorů, které najdete v tomto čísle,
vám dají nahlédnout do problematiky korupce
očima sociologie, historie i každodenní praxe.
Za celý časopis se chci omluvit za jednoho šotka,
který se vloudil do minulého čísla a to dokonce
zdvojeně. Pod tlakem časové tísně autorky
i redakce se nám rozdováděl v rubrice Rok po
roce. Pakt Molotov-Ribbentrop tímto posíláme
zpětně do jeho správného datového kotviště – do
23. srpna 1939. Jedna všímavá čtenářka nám
napsala, „že blbneme mladou generaci“. Mohu
jen slíbit, že uděláme všechno proto, abychom
šotkům příště omezili vstup mezi naše řádky
a už nikoho nemátli.
/Liška/
Přeji vám příjemné čtení i první měsíc nového
roku.
pošli to dál:
téma:
korupce
jen malou
pozornost, pane
doktore
téma:
korupce
dějiny uplácení
/Poláček/
téma:
korupce
korupce je
selhání systému
/Ondráčka/
/Bystřičan/
4 – 5
rok po roce:
1945
postupim
a vyhnání
němců
6 – 7 10 – 11
8 – 9
reportáž:
minibusy do
nebe
referát:
jak attila
řádil v paříži
/Zoufalá/
/Bojar/
rozhovor:
společnost je
čím dál míň
normální
/Bystřičan, Hrdinová/
/Šustrová/
12 – 13
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
14 – 15
16 – 17
18 – 20
kultura:
LITERATURA
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
/Marečková/
/Lindaur/
/Šourek/
/Ptáček/
21
kultura:
film
22
uličníci:
/Bořutová/
/Prejdová/
23
equal:
změknout
nejen
v tvrdých
krajích
24
komiks:
Samorost
/Bažant, Novák/
křížovka:
/Bystřičan/
25
26 – 27
28
Veronika Hrdinová
Ilustrace na obálce: Zdeněk Daněk
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
SMS: 774 150 551
www.novyprostor.cz
Příští číslo Nového Prostoru se ve svém hlavním tématu bude věnovat
Jídlu. Co je pravdy na tom, že to, co jíme, je stejně důležité jako to, co si
myslíme? Jak nové technologie proměnily kulturu stravování v moderní
společnosti? Ve dnech vrcholící potravinové hysterie vám NP rovněž
přinese nepříliš známá fakta o jídle, které jíme, a možnostech, které
nabízejí biopotraviny. Tyto a další otázky nepochybně zazní v textech
našich autorů.
29
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autor: Eugen Liška
Konec Evropy?
Zatímco o tom, kde je konec světa, je možné
vést diskusi, konec Evropy se hledá snadno.
A dodejme, že není málo těch, kteří jej vidí
skoro na každém rohu. Jedni prorokují našemu
kontinentu rozklad pod invazí jiných kultur,
pro druhé se Evropa už dávno rozložila sama a
teď jen tak konzumně zahnívá. Někteří zvedají
varovný prst nad odmítnutím Evropské ústavy a jiní zase dělají všechno proto, aby tento
dokument nikdy nebyl přijat. Těm druhým se
říká skeptikové a z jejich odmítavého bití do
„euroklecí“ se stala taková divná móda (asi
jako v osmdesátkách byli depešáci, taky mají
své účesy, oblečení, slovník a stejný pocit, že
jsou důležití).
A přitom najít konec Evropy není nic tak
těžkého, abychom je na to potřebovali. Leží
v Portugalsku, na mysu zvaném Cabo da Roca,
a pěkně tam fičí větry od oceánu. Když tam
stojíte, vítr vás šlehá do tváře – není to takové
to pohlazení jako na Lipně, ale ostrý políček,
za kterým lze tušit skutečnou výzvu – a víte,
že jste na samém konci. Pak nelze než vzpomenout na Jindřicha Mořeplavce, Vasca da Gamu,
Pedro Cabrala a další portugalské námořníky
a dobrodruhy a obdivovat jejich víru, protože
ona jediná mohla jim dodat sílu jít až do konce
a pak ještě dál.
Je s podivem, že jsem se musel octnout na samém
konci Evropy proto, abych o ní začal přemýšlet.
Musím přiznat, že když je člověk příjemně usazený v pohodlí evropského srdce, vnímá své okolí
úplně jinak, než když mu pořádný kus toho jeho
dílu světa z jedné strany chybí.
Možná je to taky tím, že v Lisabonu, kde teď
pár měsíců žiji, bydlím u Jirky, jehož obývací
pokoj se před nějakým časem proměnil na
Internet Room. Blahé důsledky toho jsou, že
nemusíme tolik myslet na nájem, který nám
hradí turisté přicházející si za nevelký poplatek
číst svoji poštu, pozdravit přátele a příbuzné,
pracovat anebo třeba zkontrolovat výsledky
baseballové ligy. Jak přicházejí a odcházejí,
pijí kávu a dávají se s námi do řeči, začínají mi
před očima odhalovat jinou podobu Evropy.
Evropy jako velkého a pohodlného pokoje, kam
se celá rodina vždy pohodlně vejde i s několika
psy a rybičkami. Považte sami:
Gerhard je rakouský filmař, ale posledních
deset let bydlel v Londýně, teď rok v Rakousku
a plánuje s bratrem koupit v Lisabonu dům.
Líbí se mu tady. Během naší konverzace zjistil
starší pár sedící u vedlejšího počítače, že jsou
vlastně s Gerhardem bývalí sousedé z té samé
londýnské street. To bylo ještě radosti, když
se za chvilku ukázalo, že i oni jsou Rakušáci.
Byť je Sebastian napůl Portugalec, ještě před
dvěma roky neuměl portugalsky ani slovo. Teď
bydlí v Alfamě kousek nad námi. Balí v práci
svoji francouzskou kolegyni a každý večer nás
o vývoji této aktivity chodí informovat.
Jérom je taky Francouz. Francie ho štvala, nebyl
mi schopen vysvětlit proč. Hrál tam roli nějaký
blbý „feeling“. Poradil mi skvělý způsob, jak se
nechat vyhodit z práce s nárokem na odstupné.
„Prostě tam přestaneš chodit.“ Nevím, asi to
funguje jenom ve Francii.
Ian je Skot. Nemá tu stejně jako já kolo, tak
spolu chodíme plavat. V pauzách mezi tempy mi
vysvětluje, že peníze, které tu vydělá jako učitel
angličtiny, jsou zhruba stejné, jako by vydělal ve
Skotsku. Ale tady za ně pořídí víc. A tak je tu.
Briana jsme potkali hned první den, co přijel.
Zaskočil k nám zavolat domů, že dobře dorazil.
Byť národností Angličan, volal do Švýcarska.
Mluvil s maminkou tichým a jemným hlasem,
asi se trochu styděl, že mu rozumíme, tak jsme
aspoň dělali, seč nám síly stačily, že ho neposloucháme. Do Portugalska jel na zkušenou.
Švýcarsko se mu zdálo nudné a v Británii je
málo slunce.
Slunce bylo nutkavou potřebou také Anny,
„západoněmecké“ Berlíňanky. Do Lisabonu
se po rozchodu s přítelem odjela usadit navždy.
Na důkaz toho, k čemuž jsme všichni projevili
notnou dávku skepse, si nechala v lodním kontejneru z Hamburgu dovést svoji mega sbírku
vinylů.
Nutkavou potřebou Karin, východoněmecké
Berlíňanky byl Pedro. Asi by s ním ráda založila
rodinu, ale přemýšlí, jak budou mluvit jejich
děti, když ona je Němka, on Portugalec a navzájem spolu komunikují anglicky.
A vrcholem je setkání s Claudií, Němkou, která
už tři roky brázdí Evropu na svém útěku před
Německem a Němci, mluví plynule anglicky
a považuje se ze Izraelo-Ruso-Indo-Irku. Co
naplat, že to je jen v její hlavě, nepřesvědčíte ji.
Než se vrátit do Německa, bude radši žít v Lisabonu na ulici, což se jí už skoro rok daří.
Nedá mi to a ptám se Jirky, proč i on je tady. Už
si nepamatuju, co mi odpověděl. Nejspíš, že to
má co dělat s příležitostmi. „Můžeš být kdekoliv,
když tam najdeš dobrou práci,“ shrnuje pro mě
Káťa ze Slovinska.
To jsou jen někteří z těch Evropanů, kteří se
na jednom konci Evropy narodili a jinde zcela
dobrovolně a rádi žijí. A nejsou to jen mladí
lidé. Každý z nich si našel ten svůj kout, kde je
mu dobře. A nejspíš mezi ně patřím i já.
Když nás tak vidím všechny pohromadě
v jednom evropském pokoji, nejradši bych
posadil do společného letadla všechny politické euroskeptiky, kteří svojí populistickou
„skepsí“ ohřívají rendlíček své dočasné moci a
ušmudlané slávy, a poslal je na konec Evropy,
aby pochopili, že jejich Čechům, Francouzům,
Němcům, Britům atd., zkrátka Evropanům se
v Evropě líbí a chtějí se o ni starat a užívat si
ji a že už je načase, aby pro to taky začali něco
dělat. Nebo aspoň nepřekáželi. Aby se nám
totiž podařilo takovou Evropu dát dohromady,
bude nejspíš stejně jako tenkrát na portugalském pobřeží zapotřebí dojít až na konec a pak
ještě dál. A to si žádá skutečně prozíravých
kapitánů.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Ruzyňské letiště je prazvláštní místo. Kdyby
si tu chtěl cizinec udělat obrázek o cenových
poměrech v naší zemi, byl by nejspíš dost zmaten. Káva tu stojí pokaždé jinak, v závislosti
na tom, jaký podnik navštívíte. Máte-li štěstí,
zaplatíte za ni běžnou cenu, tedy jen něco málo
přes třicet korun. Pokud štěstí nemáte, bude
vás jeden šálek stát korun sto. Zdá-li se vám
taková částka již poněkud lichvářská, můžete se
alespoň utěšovat tím, že jste mohli dopadnout
hůře – jeden místní podnik si za něj totiž účtuje
rovných dvě stě. Přitom tu platí známá nepřímá
úměra: čím je nápoj dražší, tím méně vás na to
předem upozorňují. Vše je tu vymyšleno tak,
abyste se cenu dozvěděl až z předloženého účtu.
Tyto vekslácké manýry jsou jistě velmi znepokojivé, ale snad ještě děsivější je jiná věc: místní
obsluha patrně vůbec neví, co je to úsměv. Toho
si spolehlivě musí všimnout i ten, koho káva za
sedm euro nechává zcela klidným.
S úsměvy se to na pražském letišti vůbec nepřehání, zvláště když máte tu smůlu a přiletíte sem
v šest hodin ráno. Minete rozespalé, dokonale
otrávené celníky a zamíříte do trafiky pro čerstvé noviny. Paní trafikantku pozdravíte a podáte
ji dvě stě korun, jedinou bankovku, kterou u sebe
máte. Jediné, čeho se však dočkáte, je kyselý
výraz a ostentativní kroucení hlavou: „Ne. To ne.
Já tohle prostě dělat nebudu.“ Lapáte po dechu
a na okamžik jen přemýšlíte nad tím, proč chce
paní na svou práci zanevřít a proč to sděluje
zrovna vám. Hned se ale dočkáváte vysvětlení:
„Jsem snad ňáká směnárna nebo co...“ Když
se – stále ještě ve vší slušnosti – zeptáte, co
ji brání vzít si od vás peníze, dozvídáte se, že
hodnota kupované věci musí dosahovat alespoň
deseti procent hodnoty bankovky. Na udivenou
otázku, zdali něco takového snad nakazuje
nějaká vyhláška, přichází zcela nekompromisní
odpověď: „Prosím vás, o tom nebudeme vůbec
diskutovat!“ Ať už taková vyhláška skutečně
existuje nebo ne, jedno se zdá být jisté: kdyby
to s novinami na letišti bylo stejné jako s kávou,
trafikanti by se nejspíš nezlobili. Alespoň by
nemuseli tak složitě vracet drobné.
tb
ilustrace: Vojtěch Šeda
Káva a noviny v Ruzyni
Od televize Existenciální brigáda
k internetu při rostoucím HDP
Milovník dokumentárních filmů si na své příliš nepřijde, pokud se nespokojuje s nabídkou
cestopisů, uctivých portrétů osobností či
př írodopisných snímků. Televize veřejné
služby občas pustí nějaký dokument českých
tvůrců, ale to je tak zhruba všechno. Mezi
programovými šéfy televizí komerčních pak
dokumentární film dozajista vzbuzuje odpor.
Skvosty zahraniční autorské dokumentární
tvorby v Čechách nejsou dostupné ani ve
videopůjčovnách. Kromě cest za nákupy
DVD do ciziny se však nabízí ještě jedna
možnost.
Portál Doc Air na adrese www.doc-air.cz právě
toto nabízí. Po zaplacení kartou přes internet
si lze v DVD formátu i komprimovaných verzích
během několika minut stáhnout dokumentární perly z celého světa. Společnost se zde
nachází výtečná. Ulrich Seidl, Chris Marker,
Sergej Loznica, Michael Glawogger, Harun
Farocki, Andreas Horvath a mnoho dalších. Za
lidové ceny si ovšem lze dopřát i filmy českých
dokumentaristů. Samozřejmě i ty, které se do
televize nedostaly.
ib
Je takové pravidlo. Čím je země bohatší a její
ekonomika pílí kupředu, lidem se časem poněkud zvedne kupní síla díky rostoucím výplatám. Obyvatelstvo se trochu zhýčká a začne si
vybírat. Nekupuje už jen to nejlevnější z palet
v diskontech, na dovolenou se nehrne tísnit do
Bibione a celkově začíná dbát své osobnosti
a individuality. Trh se tomu časem rád přizpůsobí. Ovšem má to jeden neblahý dopad na jiný
trh – totiž pracovní. Obyvatelstvo bohatne
a nerado tráví svůj individuální čas v zaměstnání, které nerozvíjí jeho kreativitu, komunikativní dovednosti, flexibilitu, analytické
schopnosti, pozitivní myšlení a sklony k týmové
práci. Řidiče, skladníky, kopáče, prodavače,
zedníky, portýry, uklízeče, pečovatele, číšníky,
opékače hranolek, popeláře, zametače, zmrzlináře, pásové dělníky, myče čehokoli či baliče
krabic aby zaměstnavatelé pohledali. Když
obyvatelstvo toto za pár šupů dělat nemíní,
zbývá jediné. Dovézt si ochotnější pracovní sílu
odjinud, kde náš bakšiš ještě znamená pěkné
peníze. I my jsme donedávna masově vyjížděli
do ekonomicky blahobytnějších zemí vydělat
za letní prázdniny na živobytí po celý příští
rok v profesích, které domácí nelákaly pro svůj
nízký status a peníze. Jenže s tím je konec,
Čechy už příslib jen tak nějaké mrzké dřiny
nenaláká. Pracovní agentury dlouho vymýšlely,
co nabídnout, aby se jim dále hrnuly poplatky
za zprostředkování džobu v cizině. A vymyslely. Na letácích jedné z nich se objevila slibná
a sofistikovaná nabídka. První – sbírat míčky
na tenisových kurtech – vůbec není špatná.
Brigádník se vysportuje běháním a opálí se,
celé dny na čerstvém vzduchu. A kdo ví, třeba se
dostane blízko i k nějakému tomu prezidentovi.
Ovšem druhá je teprve terno – práce v krematoriích. Eufemisticky vyjádřená práce spalovače
mrtvol jistě nadchne nejednoho tuzemského
filmového znalce. Přijde si na 70 – 130 000 Kč
měsíčně, v netradiční práci, kterou mu mohou
všichni závidět. Kdo je rád na čerstvém vzduchu, může využít práci hrobníka, je ovšem
daleko méně placená. Obyvatelům Ukrajiny,
Rumunska či Bulharska můžeme vzkázat: Až na
tom budete jednou ekonomicky tak dobře jako
my teď, můžete pálit naše mrtvoly. My zatím
vyrážíme do Anglie.
ib
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autor: Ivo Bystřičan
Jen malou pozornost, pane doktore
Nad korupcí si lid rád zaláteří v hospodě i před televizními obrazovkami. Jak by ne, je
to výtečné konverzační téma. Není týdne, aby noviny nepřinesly zkazku o další a další
korupční aféře ze světa vysoké i lokální politiky či velkých nebo menších koncernů.
V našinci kypí zlost, když vidí amorálnost mocipánů z různých sfér a může se nad ostatními spravedlivě rozhořčit. Tím si skupinově potvrdí vlastní morálku, ovšem ne zcela
právem. Podle výzkumů totiž korupce v různých formách kvete i mezi „obyčejnými lidmi“,
tedy těmi, kteří nedisponují takovou mocí či funkcí, aby o nich psaly noviny.
V roce 1988 nazpívala pražská kapela
Krausberry píseň Čestný mistr. V ní úderník
vyčítá své kolegyni jeden nešvar, který
z vlastní zkušenosti zná pravděpodobně
každý. Zato je méně rozšířen rozhořčený
přístup onoho imaginárního nadřízeného
dělníka: „Brala jsi úplatky, už nemám tě rád,
teď už ti nevěřím, už nemůžu dál. Za flašku, za
startky, za přebranej hrách, copak se nestydíš,
vždyť máš svůj plat. A neznáš snad důstojnost
a nemáš svou čest, když přijímáš úplatky jak
o sto šest?“
Slovo korupce se v průběhu devadesátých
let díky médiím stalo poměrně nevinným.
Protože média zpravují zejména o „velkých
věcech“ majících důsledky pro celou společ-
nost, termín korupce se zdál vyjadřovat jen ty
„velké“ případy podplácení a přijímání úplatků
v astronomických částkách. To vedlo ke zdání,
že korupce se týká jen mocných a bohatých,
prostě „těch nahoře“ ve sféře politiky či ekonomiky. Proto také ta rozhořčenost veřejnosti,
když se objeví zpráva, že se ten který činitel
nechal podplatit.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
POLITIKOVA BABIČKA
A JEJÍ VAJÍČKA
Vysoce postavení politici se ovšem nepohybují
v kulturním vakuu. Vyrůstali odmalička ve
stejné společnosti a jednání mnohých z nich
odráží a zároveň reprodukuje náladu, která ohledně korupce ve společnosti panuje.
Korupce se nikomu z nás nelíbí, nicméně rádi
zapomínáme na to, že se pod její hlavičku
schovají nejen velké kauzy, o kterých referují média, ale i drobné, každodenní uplácení. Venkovská babička, která pravidelně
obdarovává praktického lékaře platem vajec
svých nosnic je notoricky známým úkazem.
A zároveň drobným korupčním jednáním.
Není to jednoduché – může je doktorovi dávat
jako důkaz přátelství, radosti z péče a uznání
odbornosti. Ale také z možných obav, že kdyby
mu je nedala, jeho péče by nadále nemusela
být natolik vstřícná jako dosud. Vejce, láhev
alkoholu či bonboniéra úředníkům, lékařům
či jiným držitelům formální moci zdaleka
nedosahují finanční hodnoty korupčních afér
známých z médií. Korupce jimi však začíná.
Něčím prostě začít musí.
OVŠEMŽE NIKDO NEUPLÁCÍ
Nakolik lidé uplácejí či úplatky přijímají se
přímou cestou zjistit prakticky nedá. Důvod je
jednoduchý – lidé se neradi svěřují s vlastními
nešvary a raději se navenek (a tím nakonec
i sami před sebou) jeví jako čestní, poctiví
a morální. Někteří sociologové na to jdou
ve svých výzkumech velmi raf inovaně, leč
ani tak toho mnoho nejsou sto zjistit. I když
se otázka na osobní nepoctivost položí
zdánlivě s pochopením, například takto:
„Některým lidem se někdy stalo, že od nich byl
přijat v úředním styku dárek. Stalo se to někdy
i Vám?“, většina respondentů vychytralou
strategii briskně prohlédne a odvětí striktní:
„Ne“. Pak se podle výsledků výzkumů jeví, že
drtivá většina občanů státu v životě nepodplácela, stejně jako úplatek nikdy nepřijala.
Tedy, že zkorumpovaní jsou pouze politici
a kapitáni průmyslu, přičemž tak velmi hřeší
na poctivost veškerého občanstva. Bohužel
to není tak úplně pravda. Protože se problém
korupce zkoumá docela dlouho, vynalezli si
sociální vědci alternativní nástroj, jak se
přiblížit zobrazení skutečnosti o korupci ve
společnosti.
METEOROLOGOVÉ HLÁSÍ
POŠMOURNO
Místo aby výzkumníci měřili takřka neměřitelnou korupci, zkoumají takzvané korupční
klima. Myslí se tím „soubor kolektivních
představ a kulturních vzorů, jenž zneužívání
pravomocí, braní a dávání úplatků činí pro
obyvatele dané země samozřejmým a morálně
omluvitelným chováním.“ Řečeno jednodušeji, rozsáhlou sadou otázek tazatelé zjišťují
na větších počtech dotázaných, jaká je ve
společnosti ohledně korupce nálada – tedy
jak se k ní občané stavějí. Když agentura GfK
loni na podzim zveřejnila výsledky svého
rozsáhlého výzkumu „Korupční klima v Evropě“, prvotní informace ohledně podplácení
občanů v Čechách vyhlížely dosti lichotivě.
Plné tři čtvrtiny Čechů totiž deklarují, že
úplatky nikdy nedaly. Zdálo by se tedy, že naše
nepříliš dobrá pozice na světových korupčních žebříčcích našemu poctivému jednání
neodpovídá. Jedna věc je však deklarované
jednání, druhá věc je mentalita, která se už tak
poctivě nejeví. Korupční nálada se ve výzkumu GfK podstatně liší od toho, co Češi o svém
vlastním podplácení říkají. Nehraje zde totiž
jedna věc – téměř nikdo prý úplatky nedává,
ale zároveň málokdo si bez nich dokáže představit existenci ve společnosti. Pouze šestina
Čechů si myslí, že úplatky jsou zcela zbytečné,
protože cokoli lze získat legální cestou. 57
procent občanů se naproti tomu domnívá, že
úplatky v naší společnosti jsou samozřejmé
a běžné. Z této části lidí je dokonce 27 procent
dotázaných přesvědčeno, že „kdo chce vyžít,
musí dávat“. Mluví z vlastní zkušenosti, nebo
o těch ostatních z televize?
MY NEKORUMPUJEME,
MY JEN TOLERUJEME
Čím jsou nám nešvary bližší v tom smyslu, že
se jich máme možnost sami dopouštět (anebo
si myslíme, že nemáme možnost se jich sami
nedopouštět), tím jsme vůči nim smířlivější.
Vrátíme-li se k babičce v ordinaci, tam nejsme
tolik striktní. Když dá při odchodu z ordinace
panu obvodnímu doktorovi láhev drahého
alkoholu, 57 procent Čechů v tom nevidí problém. Nabídne-li řemeslník při odchodu slevu, pokud zákazník nebude žádat stvrzenku,
dvě pětiny Čechů se nijak nepohorší. Bodejť,
když ušetří a oba budou spokojeni. O něco
přísnější jsou občané, když se jedná o výše
postavené osoby ve veřejných funkcích. Ale
ani tady není přísnost tak razantní. Pokud
vysoce postavený úředník chce od firmy za
přidělení státní zakázky příspěvek na kampaň
strany, jejímž je členem, nevadí to zhruba
pětině lidí. Zhruba stejnému podílu občanů se neprotiví, když poslanec hlasuje pro
zákon, jenž výrazně zvýhodní f irmu, která
dává dary jeho politické straně, nebo když
stavební firma ucházející se o státní zakázku nabídne rozhodujícímu ministerskému
úředníkovi, že mu se slevou postaví rodinný
dům. Třetina Čechů se nepohorší, když majitel
obchodu nabídne značnou slevu starostovi,
když na oplátku prosadí nižší nájem pro jeho
obchod a pro čtvrtinu českých občanů zase
neznamená problém, když politik brzy po
ukončení své politické kariéry získá místo
u firmy, pro kterou hlasoval v soutěži o veřejnou zakázku. Taková tolerance ovšem není
samo sebou. Víme, že tři čtvrtiny občanů
nikdy neuplácejí, alespoň dle jejich vlastní-
ho vyjádření. Je snad tolerance zakořeněna
v národní mentalitě, i když se zrovna týká
zločinné aktivity?
KDO NEKRADE, OKRÁDÁ RODINU
Tímto sloganem se vyjadřovala podstata vztahu
občanů ke „společnému majetku“ za reálného
socialismu. To, co by se zdálo být tolerantní
mentalitou, je spíše důraz na soukromý prospěch a tendence chápat ty, kdo v jeho zájmu
jednají také. Dokud něčí jednání neškodí přímo
soukromým zájmům někoho dalšího, nevadí to.
Akt korupce většinou nemá hmatatelné důsledky pro nikoho dalšího než přímé účastníky,
a také proto je respekt k normám korupčního
jednání podle výzkumu GfK v Čechách značný.
Cynický socialistický slogan se dá v současné
době inovovat takto: Ten, kdo může, ale nebere
úplatky, jen zbytečně škodí sobě i své rodině.
S takovým tvrzením souhlasí pětina Čechů.
O ostatních spoluobčanech si rovněž neděláme iluze. Více než polovina dotázaných se
domnívá, že „každý je úplatný“ a že „závisí na
výši úplatku“. Dojem, že je korupce do značné
míry brána jako normální, podtrhuje souhlas
dvou pětin Čechů s postojem, dle kterého by se
člověk neměl bát dát úplatek, když „nezbývá
jiná možnost“.
Protože lid český je korupci relativně nakloněn
a má pro ni určité pochopení, rád nad jejími
projevy přivře oči. Pouze pětina dotázaných
by korupční jednání ohlásila, zatímco 60 procent občanů by si to raději nechalo pro sebe
či řeklo jen v okruhu své rodiny a známých.
Jako vcelku logicky se pak jeví značný souhlas
s tím, že „proti korupci nemá smysl bojovat,
protože tady vždy byla a bude“. Více než třetina Čechů se s tímto pesimistickým výrokem
ztotožňuje.
A kdože má větší tendenci uplácet? To, že někdy
dávají úplatky, přiznalo ve výzkumu 21 procent
Čechů. Nejčastěji se jedná o lidi vysokoškolsky
vzdělané, ve věku 45-59 let, s nadprůměrnými příjmy, soukromé podnikatele či osoby se
svobodným zaměstnáním, kteří bydlí v Praze.
Buďto mají právě tito lidé větší sklony k uplácení, anebo jen větší tendenci než ostatní to
přiznat. Celkově se ale zdánlivě pesimistický
obraz vztahu občanů ke korupci dá převrátit,
aby vyzněl s nadějí do budoucna: I když jsme
vůči korupci poměrně shovívaví a vnímáme ji
na každém kroku, sami se jí příliš nedopouštíme. Pokud v tom ale tazatelům lžeme, je na tom
stále něco optimistického. Znamená to jasné
vědomí, že uplácení a braní úplatků normální
není a je třeba se za to stydět. A raději o tom
TENTO
PROJEKT JE
tedySPOLUFINANCOVÁN
nemluvit.
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM
FONDEM EU A STÁTNÍM
Zadávání
veřejných
ROZPOýTEM
ýESKÉzakázek (Public Procurement)
může být
účinným nástrojem pro potírání korupce.
REPUBLIKY
Více o projektu na: www.public-procurement.cz
TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A
STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ REPUBLIKY
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autor: Vít Poláček
dějiny uplácení
Výzva proroka Izajáše, kterou si můžeme přečíst v Bibli a která zní: „Dopomozte k právu
sirotkovi, ujímejte se pře vdovy!“ by se dala vykládat také jako: „Spravedlnost i těm, kteří
si nezaplatí.“ To vypovídá nejen o zdroji příjmů soudců v tehdejším Izraeli, ale také
o tom, že již tenkrát mhouřila spravedlnost oslněná zlatem úplatků obě oči.
jeviště, které máme dnes osvícené kronikami
a legendami. Že by se například Kosmas ve svém
spise věnoval nějakému úplatkářství? Asi i on
sám by to považoval za informaci pod úroveň
svého vyššího slohu.
A my se tu sejdeme už
o hodinu dříve…
Izák, který uplatil svého hladového bratra v starozákonním příběhu čočovicí, vyšel ze svého
příběhu vcelku dobře, i když bez problémů to
nebylo. Jidáš, který se nechal za mrzký peníz
uplatit, aby zradil svého mistra, se nakonec
s výčitkami oběsil. Uplácení bylo běžnou praxí
v Byzanci, promítalo se do politiky kardinála
Richelieu a praktikovaly jej i tajné služby za
studené války…
Jak mohlo takové uplácení vypadat, popisuje
satirická skladba O konšeléch nevěrných vyobrazená v rámečku a datovaná do doby vlády Karla
IV. (tedy do doby, která vedle První republiky
patří k tradičně nejvíce idealizovaným dobám
našich dějin). V oblíbené středověké formě
dialogu tu vystupují zkorumpovaný konšel
a chudák žádající o pomoc. Když konšel zjistí,
že z tohoto muže žádný zisk (úplatek) nekouká,
raději se vymluví na jiné starosti.
Úplatnosti papežských úředníků se vysmívali
francouzští studenti v 11. století ve své parodii, kterou trefně nazvali Evangelium podle sv.
Peníze. Do úst úředníkům ještě vložili jinou
evangelní větu. Když tedy chudáci odmítají
přinést patřičný obnos, uslyší: „Ven do temnot,
kde bude pláč a skřípění zubů.“ Samozřejmě se tak
jako dnes tato činnost odehrávala mimo hlavní
To raný novověk a renesanční doba už byla v tomto ohledu zlomyslnější, a tak máme o takovém
počínání víc zpráv. Bez úplatků se neobešla ani
volba španělského krále Karla V. římským císařem v roce 1519. Zatímco markrabě Jiří Zbožný
z rodu Hohenzollernů vyjednával a přesvědčoval kurfiřty (tedy volitele) diplomaticky, jeho
finančník a podnikatel Jakub Fugger z Augšpurku
je přesvědčoval cinkotem peněz. Na své si pak
přišli všichni tři: Fugger ovládl důležitou část
obchodu s Uhry, Karel měl římskou korunu a Jiří
získal od Karla roční příjem tří tisíc zlatých.
V našich krajích se také můžeme podívat na
neslavný konec jedné úplatkářské aféry na dvoře
Rudolfa II., kterou ve své studii Věk urozených
uvádí kolektiv pod vedením Václava Bůžka.
V roce 1605 totiž rytíři na zasedání českého
zemského sněmu vyloučili ze svých řad bývalého
osobního komorníka samotného císaře Jeronýma
Makovského z Makové, což nebyla až tak obvyklá
praxe. Důvodů pro tento krok bylo víc: Makovský
údajně urazil císařský majestát tím, že si dovolil
naléhat na panovníka, aby mu opatřil výhodné
místo. Dále byl obviněn právě z braní úplatků
a zaměstnávání mrtvých duší. K tomu všemu se
ještě přidalo jeho zpupné chování, ale také fakt,
že v jednom ze svých domů v Praze provozoval
nevěstinec.
Makovského postavení bylo výhodné a on jej
dokázal obratně využít. Mezi jeho pravomoci
patřila i kontrola všech nákupů samotného
panovníka, ke kterému navíc střežil přístup
a rozhodoval i o jeho audiencích. Z toho plynuly
nemalé peníze, protože nejeden z tehdejších
šlechticů byl ochoten za urychlení svého slyšení
nebo za drobnou přímluvu naplnit Makovského
kapsu zlatem. Jak ovšem Makovský dopadl?
Z vězení byl propuštěn jako starý a zlomený
muž až po téměř dvaceti letech a navíc přišel
o šlechtický titul.
Podobně dopadl jeho nástupce Filip Lang z Langenfelsu, který ještě metody svého předchůdce
zdokonalil o důkladnou znalost císařovy pověrčivosti a tu neváhal využít.Pokud bychom se
podívali na definici Slovníku spisovného jazyka
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
specializovaní výběrčí daní. To proto, že i když
byli pro své živitele naprosto nenahraditelní,
zůstávali zároveň v podezření, že obírají svého
pána, který tím, že jim přenechal tuto práci,
občas ztrácel přehled o svých penězích nebo
jej neměl alespoň tak detailní. Naopak plátci
daně je pomlouvali a obviňovali, protože je
považovali za hamižné, nelidské bestie, které
s daným datem jim a jejich rodinám přicházejí
vysávat krev.
Nařčení, které se těžko vyvracelo, ulpělo na
obviněném a nezřídka znamenalo konec jeho
kariéry. Ostatně tato praxe je stále živá i na naší
politické scéně…
Úplatek a záchrana života
českého, která definuje úplatek jako „peněžitý
nebo jiný dar k podplácení někoho,“ našli bychom
na dvoře Rudolfa II. i jiný neméně zajímavý
případ.
Rychlé povýšení pana Kašpara Ruckého, dalšího
z řady komorníků Rudolfa II., bylo podivné už
ve své době. Ten jako dar k podplácení císaře
za účelem získání komornické funkce použil
vlastní manželku, pro kterou měl jistou dobu
císař slabost. Na rozdíl od svých předchůdců
se ovšem vyhnul politickým přím. Ale vězení po
smrti Rudolfa II. stejně neunikl…
K uzavření exkurze o novověkém úplatkářství
se nabízí jeden neevropský příklad. Celkem
bezproblémové soužití nizozemských kolonistů
s Indiány na ostrově Manhattan po roce 1621
narušovaly jen tři prohřešky: prodej alkoholu
a zbraní domorodcům, problémy s vymáháním dluhů a uplácení Indiánů. Podle pravidel
obchodu měli v sezóně Indiáni s nákladem kůží
procházet ulicemi osady a sami se rozhodnout,
komu a za kolik bobří kůže prodají. Obchodníci
ve snaze zajistit si lepší cenu posílali své agenty
do lesů za Indiány, upláceli je a proti pravidlu
domlouvali obchod dopředu.
Nařčení z úplatkářství
I nařčení z úplatkářství mělo v historii své zajímavé souvislosti. Podobně jako dnes sloužilo i od
středověku k likvidaci politického protivníka,
možná i proto, že se takové podezření velmi
těžko vyvrací. Tak když se chystalo odstoupení
papeže Jana XXIII. na Kostnickém koncilu, jedna
z pomluv, které jeho protivníci pustili do oběhu
se týkala právě tohoto prohřešku. V kombinaci
z obviněním z vraždy, pirátství nebo smilství se
ovšem jednalo o zjevnou maličkost.
Nejčastěji takové nařčení ovšem potkávalo od
17. století novou profesi – finančníky pověřené správou šlechtického, státního majetku
a zejména pak poddruh této profese, jímž byli
Největší koncentrace uplácení na metr čtvereční
v dějinách se pravděpodobně vyskytla v koncentračním táboře Osvětim. Vězňové se upláceli mezi
sebou jídlem, nakradenými cennostmi a jinými
výhodami. Rudolf Vrba ve své knize Utekl jsem
z Osvětimi vzpomínal na jistého rakouského vězně známého pod přezdívkou Marmeladen Franz,
který velel vězňům starajícím se o zásobování.
Řadě vlivných lidí v táboře dodával potraviny
navíc, což mu později zachránilo život. Při kontrole totiž bylo objeveno, že věnoval krabici
marmelád hladovějícím ženám, které viděl za
jedním z plotů. Byl v zimě odsouzen do korekce, a to bez bot, tak jak to bylo zvykem. Jeho
„klienti“ mu ovšem oplatili dodávku potravin
a přinesli mu tam obuv, takže Franz několikaletý
pobyt v Osvětimi přežil. Bez předchozích úplatků
by ale pravděpodobně neměl vůbec šanci.
Uplácelo se, uplácí se a asi se i uplácet bude.
Z dějin je ovšem známý případ, při jehož čtení
běhá mráz po zádech a vzhledem ke kterému
se všechny předchozí příklady zdají víceméně
humorné. Je-li totiž uplácen jedinec, nemívá
to zdaleka takové dopady, jako je-li uplácen
kolektiv. Hitler Němce doslova uplatil stav-
O konšeléch nevěrných
Konšelé, račte slyšěti
a mně v tom za zlé nejmieti:
jmáte na sobě zlú vadu,
křivým dáváš dobrú radu.
Pohřiechu v tom mnoho blúdie,
že pravé křivelně súdie.
Přída chudý člověk k ňemu
i bude tak řéci jemu:
„Dobrý druže, tebeť proši,
učiň za své matky duši,
pomoz mi mé viny zbýti,
chcuť tvój modlitevník býti,
by tě milý buoh uzdravil
i tě všěch tvých hřiechóv zbavil.“
Konšel sě nic nepotiežě,
inhed jeho sám otieže
řka: „Móž-li co za mój trud býti,
snadť bych pomohl toho zbýti.“
Tento chudý, tu řěč slyšě,
stane přěd ním, srdcem vzdyšě
řka: „Buoh vie, nejmámť co dáti,
pro buoh rač mi pomáhati.“
Když konšel uslyší, co jest,
v ten čas nalezne sobě tu lest
řka: „Súsěde, praviť tobě,
teprv sem vzpomanul sobě:
jmámť býti zajtra na rocě
prošeno mne i mého otcě.
Tu jmám při vésti ku právu:
súsěd súsědu ukradl krávu.
Popros někoho jiného
a tě přěslyší nevinného...“
(Rukopis královehradecký, okolo 1370)
bami dálnic, spořením na nový Volkswagen
a materiálním zajištěním. Čteme-li dál Vrbovy
vzpomínky z Osvětimi, zjistíme, že patrně celá
mašinérie holocaustu běžela kvůli podobnému
uplácení. Šest milionů lidí bylo totiž zabito
pod záminkou rasové teorie, ale ve skutečnosti
šlo spíše o zlato, které si pohlaváři ukládali
do bank. A jako vedlejší produkt zůstalo šest
miliónů párů bot, oblečení, hraček, kočárků
a jiných věcí, které byly v bombardovaném
Německu nedostatkové a které dokázaly déle
udržet iluzi, že je vše, jak má být.
V polovině dvacátého století tak úplatek – jinak
nepříjemný nešvar všech dob předchozích
– nabyl obludné velikosti…
TENTOstuduje
PROJEKT kulturní
JE
Autor
historii a scenáristiku.
SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM
FONDEM EU A STÁTNÍM
Zadávání
veřejných
ROZPOýTEM
ýESKÉzakázek (Public Procurement)
může být
účinným nástrojem pro potírání korupce.
REPUBLIKY
Více o projektu na: www.public-procurement.cz
TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A
STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ REPUBLIKY
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
ilustrace: lída švihlíková
Autor: David Ondráčka
Korupce je selhání systému
Většina lidí se shodne na tom, že korupce je v české společnosti rozšířená a velmi tolerovaná. Mnohem menší shoda panuje v tom, co všechno lze ještě za korupci považovat a co
už ne. A ještě méně lidí vám shodně odpoví na otázku, zda jsme do korupčních jednání
nuceni systémem („Chtěli po mě úplatek a nezbylo mi, než ho dát...“), nebo zda spíše sami
vyhledáme potřebné známosti či nepatrné skulinky v pravidlech s cílem získat výhodu
oproti ostatním.
Nemyslím si, že je mnoho lidí, kterým by působilo potěšení dávat úplatky. Pro drtivou většinu
občanů je to naopak spojeno s pocitem jisté
nepatřičnosti a trapnosti. Neefektivně nastavený systém tomu v některých situacích přesto
nahrává. Pokud dnes chtějí lidé dostat určité
služby v odpovídající kvalitě a rozumném čase,
jsou častokrát nuceni vybírat ze dvou špatných
možností. Je povinností každé vlády aktivně
a systematicky pečovat o to, aby se obyvatelé do
takovýchto situací dostávali co možná nejméně.
Na dvou modelových případech chci stručně uká-
10
zat, jak reálně korupce v Čechách funguje a jaké
jsou motivace jednotlivých aktérů. Pokusím se
rovněž naznačit, co lze v dané věci dělat.
KAMARÁD STAROSTA ANEB
STAVEBNÍ ŘÍZENÍ
Stavební řízení se týká každého, kdo něco staví
nebo se stavět chystá. Tato agenda spadá do
tzv. přenesené působnosti státní správy, kterou
svěřil stát obcím. Je spojená s náročnou právní
procedurou a vyžaduje velké množství dokladů. Volení komunální politici oficiálně nemají
žádné pravomoci do této agendy zasahovat
a udělení stavebního povolení ovlivnit. Přesto
to lidé v mnoha případech nevědí a chtějí mít vše
vyřízeno rychle, hladce a protekčně. Ještě než
podají samotnou žádost, jdou mnohdy nejprve
na radnici, aby tam tzv. „sondovali situaci“.
Velmi často osobně žádají starostu nebo některého z radních (které přece volili), aby na jejich
záležitost dohlédli a pomohli jim povolení hladce
zařídit. Zejména v menších městech je to umocněno tím, že se mezi sebou obvykle dobře znají,
hrají spolu fotbal nebo chodí na pivo. Taková
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
návštěva vypadá zprvu zcela nevinně. Až na závěr
se „soused sousedovi“ mezi řečí zmíní o trápení
se stavbou a složitou administrativou. Politika
tím přitom dostává pod dvojí tlak – buď jej
odmítne, a tím možná ztratí kamaráda a voliče,
anebo se pokusí vyhovět, ale tím překračuje své
pravomoci a uchyluje se de facto ke korupčnímu
jednání. Velmi pravděpodobně se rychle roznese
pověst, že takové „služby“ starosta „umí“, a není
pak zpravidla ani daleko k legendě (pravdivé či
nepravdivé), kolik za to bere.
Starosta má své neformální páky, jak na dotyčného úředníka zatlačit a jeho rozhodnutí ovlivnit.
Může to udělat zejména přes tajemníka obce
(ředitele úřadu), který přímo rozhoduje o pracovním osudu (odměnách, zařazení, povyšování)
daného úředníka stavebního odboru a je vůči
němu v přímém nadřízeném postavení. Nedostatečné zábrany vlivu politika na výkon státní
správy prostě vytvářejí pokušení toho zneužít.
PŘÍLIŠ SILNÍ POLITICI
Občan obvykle staví jednou za život, ale podnikatele ve stavebnictví, kteří potřebují získávat
stavební povolení pravidelně, hlavně zajímá,
kdo reálně rozhoduje a za kým jít. V případě,
že usilují o veřejnou zakázku, zajímá je to o to
víc. Na mnohých radnicích je systém dotažen
k dokonalosti: mezi radními je vybrán člověk na
černou práci, který určuje pravidla. Podnikatelé se velmi rychle doví, jak takového člověka
najít a jak na něj směřovat potenciální úplatky.
Neplatí to naštěstí zdaleka na všech radnicích,
ale bohužel je to docela obvyklé. Obdobně to
může fungovat i na jiných odborech – třeba při
schvalování kácení stromů. Pokud pan starosta
má zájem některé stromy vykácet, většinou to
prosadí i přes nesouhlas úředníka daného odboru. Politik je v mnohem silnějším postavení, byť
není jeho přímým nadřízeným. Může mu totiž
způsobit velké pracovní problémy, které mohou
skončit i vyhazovem, pokud úředník potřebné
povolení nevydá. Zejména v menších městech,
kde by úředník obdobnou práci nesehnal, může
být takovýto nátlak velmi účinný. Nakonec mu
často zbývá jen dvojí: buď se nechá donutit
k něčemu, co udělat nechce (a v podstatě se tak
nechá „uplatit“ tím, že si uchová zaměstnání),
nebo se i přes malou šanci na vítězství rozhodne
s politikem bojovat. To jsou nelehká dilemata,
kterým musí mnozí lidé čelit.
Tento stav se přitom dá řešit důslednou protikorupční strategií – zjednodušit agendy,
odbourat nadbytečnou administrativu, využívat
internet a hlavně jasně vymezit roli politiků
a roli úředníků.
NEDŮSTOJNÁ CIZINECKÁ POLICIE
Ani druhý modelový případ není příliš povzbudivý.
Cizinec z jakékoli země se u nás musí při dlouhodobém pobytu registrovat na cizinecké policii,
což je spojeno s velmi ponižujícím zážitkem. Kvůli
nefunkčnímu registračnímu systému, nevyhovují-
cím prostorám a nevstřícným úředníkům se kolem
této administrativní procedury vytváří dokonalá
korupční situace. Spočívá v tom, že cizinec musí
od brzkého rána (mnohdy přes celou noc) čekat
před budovou cizinecké policie, aby se na něj
dostala řada. Systém registrace tu již sice funguje stejně jako v bankách, ale velkou změnu to
nepřineslo: pořadové lístečky tu dopředu skupují
překupníci (patrně domluvení s úředníky) a poté
je prodávají vybraným čekajícím cizincům. Již
za samotný vstup do budovy se tak vlastně platí
státem tolerovaný úplatek.
Když už se nešťastnému cizinci podaří dostat
dovnitř, čeká jej nekomunikativní a zásadně
pouze česky mluvící úředník, od nějž žádné
informace o potřebných dokladech nedostane.
Za každý drobný formální nedostatek mu hrozí,
že bude poslán zpět a druhý den bude muset začít
celou bolestnou proceduru nanovo. Mnozí to
nevydrží a pokusí se úředníka uplatit – to je přirozená a lidsky pochopitelná reakce na nesmyslně
nastavený systém. Zároveň ale riskují, že budou
při předávání úplatku chyceni a vyhoštěni ze
země, což je pro mnohé z nich doslova existenční
hrozba. Pro cizince (zejména z vyspělých zemí)
je tato zkušenost většinou šokem, který ovlivní
jejich vnímání celé země. Obdobnému jednání
se navíc nevyhnou ani ve své zemi, když žádají
o česká víza. Informace o tom, kolik se na některých našich ambasádách platí za pouhý vstup na
konzulární oddělení, jsou veřejným tajemstvím.
Jestliže jsme si pro nadcházející předsednictví
EU zvolili heslo „Evropa bez bariér“, ale naprosto
nepotřebné bariéry přitom stále stavíme u nás
doma, působí to v nejlepším případě úsměvně.
Na letitý problém s cizineckou policí přitom
řešení existuje a není nijak náročné. Stačí
posílit zaměstnance externími spolupracovníky, kteří mluví alespoň základní angličtinou
nebo ruštinou, vybavit kanceláře jednoduchými
cizojazyčnými pokyny o potřebných dokladech
a dokumentech, tyto informace umístit na
internet a důsledně zakročit proti překupníkům
s pořadníky. Takovou změnu může vedení policie
udělat během pár týdnů a projeví se rychle.
INSTITUCIONALIZOVANÁ KORUPCE
Zmíněné situace popisovaly korupci při vyřizování úředních agend. V některých oborech však
korupce a způsoby, jak ji provádět elegantně
a v podstatě bez rizika odhalení, dostávají
naprosto institucionalizovanou podobu. Mezi
advokátními kancelářemi svého času například
kolovaly „ceníky“ za jednotlivé typy služeb u policie – vedle taxy za únik informace ze spisu či za
zastavení trestního řízení obsahovaly dokonce
i částku, za níž si lze objednat nedůvodné zahájení
vyšetřování (třeba svého obchodního partnera).
Částky se pohybovaly od desetitisíců až po statisíce u náročnějších úkonů. To byl způsob privatizace
policie, o kterém se nezdálo ani těm největším
liberálům. Věřme, že tato (ne tak nedávná) doba
je už za námi a policii se dá znovu věřit.
Ve zdravotnictví zase některé farmaceutické
firmy zpracovávají pro své dealery naprosto
podrobné návody, jak motivovat (rozuměj
uplácet) jednotlivé lékaře, aby používali jimi
vyráběné léky. Na těchto návodech pracují
týmy psychologů, kteří vymýšlejí rozličné
strategie závislé na osobnostním typu jednotlivých lékařů. Na někoho platí drobné dárky,
na někoho zájezdy s rodinou do exotických
zemí (spojené s vědeckými kongresy), na jiného
finanční hotovost. Toto je naprosto promyšlený
způsob obchodu, který je na korupci přímo
postavený.
Mezi podnikateli zatím převládá velmi pokrytecký přístup. Nedávné průzkumy ukázaly, že
stále rozdělují korupci na dobrou a špatnou.
Dobrá je ta, která zajišťuje firmě zakázky
a měla by být tolerována nebo dokonce lehce
podporována („Tak to prostě chodí a dělají
to všichni...“). Špatná korupce naproti tomu
ohrožuje firmu a snižuje zisky. Třeba když se
dohodne obchodní zástupce s dodavatelem na
provizi do své kapsy. V tom jsou pak manažeři
nekompromisní a žádají exemplární postihy
a vyvození osobní odpovědnosti. O čem takové postoje vypovídají, nechť posoudí každý
sám.
CO ZMĚNIT
Korupce se v průběhu času mění a získává
nové formy, na něž je nutné účinně reagovat.
Mnohá jednání jsou “jen“ nemorální a nelze je
postihnout trestně. S korupcí se sice dá žít, ale
je to nevýhodné a pro většinu lidí nedůstojné.
Korupce totiž ničí rovné příležitosti a vede
k rostoucímu pocitu nespravedlnosti. Když
tento pocit překročí určitou mez, lidé se stahují
do sebe, přestanou se zajímat o věci veřejné
a demokracie uvadá. A bez aktivní demokracie
se kvalita života většiny lidí sníží.
Češi se svou pověstnou skepsí mají tendenci
považovat korupci za nezměnitelnou. Přesto se s korupcí bojovat dá a je nutné měnit
dojem beztrestnosti, který u nás zatím panuje. Transparency International může občany
aktivizovat, poskytovat jim právní rady nebo
i zasahovat do těch největších případů, ale je
to záležitost celé společnosti. Kromě vlády,
policie a justice se musí zapojit také podnikatelé. Musí mezi nimi začít fungovat přirozená
„stavovská“ samoregulace – kdo se nechová
podle pravidel, nemá mít v dobré společnosti
nadále místo.
Autor je ředitelem Transparency
International – Česká republika
TENTO PROJEKT JE
SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM
FONDEM EU A STÁTNÍM
Zadávání
veřejných
ROZPOýTEM
ýESKÉzakázek (Public Procurement)
může být
účinným nástrojem pro potírání korupce.
REPUBLIKY
Více o projektu na: www.public-procurement.cz
TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A
STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ REPUBLIKY
11
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autorka: Petruška Šustrová
1945 Postupim a vyhnání Němců
Pětadvacátého května 1945 se na Labi sešli vojáci amerických a sovětských armád,
30. dubna spáchal sebevraždu Adolf Hitler A 7. května byl v Remeši podepsán dokument
o kapitulaci, který ukládal všem německým jednotkám, aby do 8. května do jedenácti hodin
večer přestaly bojovat.
Britský premiér Winston Churchill a americký
prezident Harry Truman vyhlásili 8. květen
za Den vítězství. Stalinovi se to však nezamlouvalo, dokument z Remeše byl podle něj
„předběžný“. Proto přišla 8. května před půlnocí jiná německá delegace do hlavního stanu
sovětských vojsk v berlínském Karlshorstu. V té
době bylo vzhledem k rozdílnosti času v Moskvě už 9. května. A tak se v sovětském bloku
desítky let za datum konce války označoval
9. květen.
Na Dálném východě však pokračovala válka
s Japonskem, a ta byla mimo jiné příčinou
značné americké vstřícnosti k sovětským
požadavkům. USA totiž chtěly, aby jim SSSR
pomohl při konečném vítězství nad Japonskem. Nakonec to zvládli sami: 6. srpna byla
svržena atomová bomba na Hirošimu, 8.
května Sovětský svaz vyhlásil válku Japonsku a vpadl do Mandžuska a na Sachalin.
Poté, 9. srpna, dopadla atomová bomba na
japonské Nagasaki. Historici se dosud přou,
zda císaře Hirohita přiměly ke kapitulaci
atomové bomby, předchozí kobercové nálety zápalnými bombami na japonská města
(většinou dřevěná, takže nálety rozpoutaly
skutečné peklo), anebo hrozící sovětský vpád.
V každém případě však japonský císař 15. srpna v rozhlasovém projevu vyzval své poddané,
aby „snesli nesnesitelné“ a připravili se na
celkovou kapitulaci. Ta byla podepsána 2.
září na palubě americké bitevní lodi Missouri
v Tokijském zálivu.
Od 17. 7. do 2. 8. 1945 se v Postupimi v sousedství Berlína konala konference protihitlerovské
koalice, tedy dosavadních spojenců a vítězů
války, příhodně nazvaná „Terminal“.
červencové porážce ve volbách už na scéně nebyli
dva z „velké trojky“. Třetí, Josif Stalin, se zdál
mocnější než kdykoli jindy.
V kýčovité nádheře zámečku Cäcilienhof (postaveném v roce 1913 pro německého korunního prince) padla hezká slova o „pěti D“ – demilitarizaci,
denacifikaci, de-industrializaci, decentralizaci
a demokracii. Neudělalo se nic s Polskem, jehož
hranice byly překresleny hroty bajonetů a kde
probíhaly krvavé čistky nekomunistických živlů, ani s osudy dalších zemí střední a východní
Evropy, kde Rudá armáda prosazovala Stalinovu
vůli podobně.
Frederick Taylor, Berlínská zeď
Město bylo vyzdobeno velkými plakáty Stalina,
Marxe, Engelse, Lenina a dalších velikánů socialismu. V takovém prostředí se Truman, Churchill
a Stalin sešli, aby rozhodli o konečné podobě
poválečné Evropy. Po několikadenním jednání
Churchilla britské volby odvolaly z funkce a nahradil ho nový premiér, labourista Clement Attlee.
Po Rooseveltově smrti v dubnu a Churchillově
Hlavním tématem konference byly podmínky
kapitulace Japonska; ve střední Evropě míváme
sklon pohlížet na válku v Pacifiku jako na něco,
co se nás netýkalo, ale musíme mít na zřeteli,
že pro USA bylo Tichomoří hlavním bojištěm,
kde bojovali i britští vojáci. Právě proto to byla
světová válka; a nepochybně by její výsledek
byl bez vstupu USA na evropská bojiště jiný.
Mírová konference
12
„Velká trojka“ na konferenci v Postupimi. Zleva C. Attlee, H. Truman a J. V. Stalin
Britský historik Norman Davies dokazuje, že
SSSR by byl nakonec nacisty porazil stejně, ale
jak by vypadala poválečné Evropa, to je velká
neznámá. A toto píše Davies v knize Evropa ve
válce o Postupimské konferenci:
Většina času byla věnována jiným záležitostem [než kapitulaci Japonska], k nimž patřily
i budoucí vláda a západní hranice Polska... Britská delegace zjistila při studiu map linie Odry
a Nisy, kde měla vést polská západní hranice, že
existují dvě řeky jménem Nisa, a že Stalin naléhal
na tu západnější. Churchill prohlásil, že Breslau
(dnešní Vratislav) – kde v roce 1906 navštívil
císařské manévry – připadne Polsku „jen přes mou
mrtvolu“. Poté však odjel a Američané a Sověti
si to uspořádali po svém. Nakonec rozhodli, že
německé menšiny v Polsku, Maďarsku, Rumunsku
a Československu mají být deportovány celé.
Bylo to drastické opatření, které se týkalo
asi 16 milionů lidí – ovšem značná část z nich
uprchla už před postupimskou dohodou, když
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
miliony německých civilistů i vojáků prchaly
před postupující Rudou armádou. Ani „odsun“
sám nebyl prováděn „humánně“, jak nařizovala
dohoda z Postupimi. Spousty mužů, ale hlavně
žen, dětí a starců, byly naloženy do uzavřených
dobytčích vagonů bez jídla, vody či jakýchkoli
hygienických zařízení. Nemocní a staří lidé i na
poměrně krátké trase do Německa umírali.
„Odsun“
Vyhnání Němců, které v komunistickém slovníku soustavně bylo a dosud bývá nazýváno
„odsun“, však předcházely perzekuce tak kruté,
že se o nich desítky let raději mlčelo.
Nařízení československé vlády z 5. května 1945,
dekret prezidenta republiky z 19. května téhož
roku a další normy označily Němce, Maďary a lidi
podezřelé ze zrady a kolaborace za „státně nespolehlivé“, což vytvořilo podmínky pro zatýkání
a internování celých skupin osob, pro vyhánění
Němců, zabavování jejich majetku a další akce
od přímého výkonu „revoluční spravedlnosti“ až
po nejrůznější administrativně policejní omezení
a šikany... Zákon č. 115 z 8. května 1946 stanovil,
že jednání v době od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945,
jehož cílem bylo „přispět k boji o znovunabytí
svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo
k spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich
pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by
jinak podle platných předpisů trestné.“
Tomáš Staněk, Perzekuce 1945
Citovaná kniha historika Tomáše Staňka
obsahuje líčení, která mohou otřást i otrlými
čtenáři... Pouhé srovnání dat nám říká, že
vyhnání Němců z Československa postupimská konference nenařídila a že krutá pomsta
na Němcích byla beztrestná i v době, kdy už
v Evropě dlouhé týdny vládl mír. A Staněk
smutně konstatuje:
Vyhnání Němců z Čech neboli „odsun“
Flagrantní porušování práva a elementárních
humánních zásad v poválečném období nesporně svým dílem přispělo k tomu, že se česká společnost v podmínkách tzv. lidové demokracie
stala po politické, právní i psychologické
stránce méně odolnou vůči postupné komunizaci země. Úloha obecnějších mezinárodních
i vnitropolitických faktorů byla z hlediska
vyústění tohoto vývoje jistě závažnější, ale
skutečnost, že zlo páchané pod rouškou jinak
opodstatněných požadavků potrestat nacisty
a lidi odpovědné za utrpení z doby okupace
nebylo jasně, jednoznačně pojmenováno a odčiněno, nelze v této souvislosti podceňovat ani
zamlčovat.
Pražské povstání
Konec války v protektorátu Böhmen un
Mähren, jímž tehdy české země byly, má však
i světlejší stránky, svědčící o odvaze, statečnosti a odhodlání. Dne 5. května vydala Česká
národní rada provolání:
Vytrváme a zvítězíme! Lide český! Česká národní
rada jako představitelka revolučního hnutí českého lidu a jako zmocněnec vlády Československé
republiky v Košicích se ujímá dnešním dnem
moci vládní a výkonné na území Čech, Moravy
a Slezska.
Výbuch atomové bomby v Nagasaki
Česká národní rada byl koordinační orgán českého
odboje a vznikla vlastně až v předvečer povstání.
V jejím čele stál profesor Albert Pražák, ale za
faktickou výkonnou hlavu povstání můžeme
považovat dva mladé dynamické lidi: jedním byl
komunista Josef Smrkovský a druhým kapitán
Jaromír Nechanský, velitel výsadku poslaného
na jaře 1945 z Londýna. Tito dva fakticky vtiskli
povstání tvář a stáli u hlavních rozhodnutí.
Pražské povstání vzniklo spontánně – nevyvolali je komunisté, ani k němu nedala příkaz
Česká národní rada, ani vojenský odboj. Kroky
České národní rady byly reakcí na masové hnutí, které začalo odstraňováním německých
nápisů, útoky na německé policisty, německé
vojáky a podobně.
Česká národní rada neměla dlouhého trvání,
11. května of iciálně zanikla a předala moc
košické vládě, která dorazila – symbolicky
z východu – do Prahy. Stalo se to na nátlak
Sovětů poté, co dovedla povstání k vítěznému konci. Uzavřela totiž s představiteli
německé armády dohodu, že němečtí vojáci
mohou volně odcházet do západního sektoru, a o nic jiného už Němcům v této fázi
nešlo. Nedělali si iluze, že by se jim podařilo
ubránit Čechy nebo Prahu před Sověty, chtěli
se pouze přesunout do západního sektoru,
protože věděli, že americký zajatecký tábor
je lepší než sovětský gulag. Touto dohodou
Česká národní rada připravila Rudou armádu
o gloriolu vítězství nad zločinnou německou
armádou v samotném centru Evropy, a tedy
o triumfální zakončení druhé světové války
na evropském kontinentě.
A ještě pár slov historika Petra Koury o košické
vládě:
Program košické vlády měl v sobě už zakódovány
určité nedemokratické prvky, ačkoli tehdejší
optikou se to tak nejevilo. Bylo rozhodnuto,
že v Československu vznikne jednotná politická
organizace, která dostala název Národní fronta,
v ní budou sdruženy čtyři strany v Čechách a čtyři
strany na Slovensku, a vznik dalších předmnichovských stran bude zakázán. V první řadě při
zákazu šlo o agrární stranu, tedy republikánskou
stranu zemědělského a malorolnického lidu, která
v roce 1935 v posledních volbách získala víc než
milion hlasů.
Cyklus Rok po roce je zpracován podle rozhlasového pořadu, který pod stejným názvem pro
ČRo 6 připravují Petruška Šustrová a Petr Koura.
13
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autorka: Marcela Zoufalá
MINIBUSY DO NEBE
Někteří lidé věří, že na naší planetě existují místa, kde se samovolně a zdánlivě bez
příčiny vytváří napětí. Ovzduší tu jakoby překypuje dávnými událostmi, které místu
propůjčují odlesk věčnosti. Jedním z těchto míst, které se podle architektonické symboliky „středu“ nachází na ose světa – Axis Mundi – je právě Jeruzalém. Prolíná se tu
prý Nebe, Země a Peklo...
NOVÁ ČÍNSKÁ ZEĎ
Přistáli jsme kolem páté ranní na jediném
mezinárodním letišti v Izraeli, pojmenovaném po Davidu Ben Gurionovi, který na jaře
roku 1948 vyhlásil ve středomořském Tel Avivu
stát Izrael. Čekala nás vyčerpávající prohlídka
a spousta osobních otázek. Prvním kolem rozhovorů jsme prošli už na pražské Ruzyni, kam
se před letem do Izraele musíte dostavit s tří
hodinovým předstihem. Důvodem je v Izraeli
všudypřítomná hrozba teroristického útoku,
14
která se neblaze podepisuje i na cestovním
ruchu. Konečně máme vše za sebou a neúspěšně
se pokoušíme nacpat do téměř plného šerutu,
což je místní specialita, minibus na způsob
hromadného taxi, který vyjíždí vzápětí poté,
co nastoupí osmý pasažér. Oproti klasickému
autobusu představuje nižší riziko sebevražedného atentátu.
Útoky ze strany Palestinců zesílily na přelomu
tisíciletí po druhé intifádě, tedy palestinském
povstání. To vypuklo mimo jiné v reakci na pro-
vokativní návštěvu Ariela Šarona, pozdějšího
izraelského premiéra, na jeruzalémské Chrámové hoře. V současnosti naštěstí počet útoků
stále klesá. Důvodem je zřejmě nejen stavba
kontroverzní zdi ztěžující Palestincům vstup
na izraelské území, ale také, jak jsme pocítili
na vlastní kůži, intenzivní výzvědná a kontrolní
činnost. Zeď nebo bezpečnostní bariéra, jak
ji izraelské úřady raději nazývají, se staví od
roku 2003 a zatím je hotová jen z poloviny. Až
bude dokončena, měla by měřit přes sedm set
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
jednoho z obchodů našla kamarádka Straka
blyštivý sedmiramenný svícen a po půl hodině
smlouvání si ho pyšně odnáší i s dojmem, že je
hrozně protřelá. Prodavač se shovívavě usmívá,
loučí se s námi téměř dokonalou češtinou a na
cestu nám dává bonbóny připomínající žužu.
Prokličkujeme tržištěm a na konci jedné z ulic
už na nás čeká další check-point, tedy kontrolní
stanoviště. S nadšením se necháme prohledat
a ocitáme se přímo tváří v tvář jedinému pozůstatku Druhého chrámu – Západní zdi, tedy Zdi
nářků. Druhý chrám, později nazývaný Herodův,
byl postaven na troskách svého předchůdce
Prvního chrámu Šalamounova a v prvním století
našeho letopočtu byl zničen Římany. Prakticky
hned za Zdí nářků se nalézá po Mekce a Medíně
třetí nejposvátnější místo islámu – úchvatný
Skalní dóm, který svou zlatou kopulí vévodí
starobylému Jeruzalému.
Základy obou chrámů jsou zřejmě paradoxně
právě pod tímto Dómem, na nějž jordánský král
Husajn věnoval 80 kilogramů zlata. Chrámová
hora, ve skutečnosti spíše skalisko, jménem
Moria, je tak jakýmsi posvátným epicentrem
všech tří abrahámovských náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. Podle Starého zákona
zde měl praotec Abrahám obětovat syna Izáka.
Bůh ho však v poslední chvíli zadržel a nechal
jej namísto Izáka obětovat berana. Muslimové zase věří, že z této hory vystoupil prorok
Mohamed po žebříku skrz sedm nebí do boží
blízkosti. Mohamed se sem prý přenesl z Mekky
na hřbetě okřídleného oře Buráqa.
kilometrů a díky ní získají izraelští osadníci
nárok na deset procent palestinského území
na západním břehu Jordánu. Tenhle záměr ale
izraelská vláda razantně popírá; cílem prý není
vytvoření nových hranic země, nýbrž ochrana
jejích obyvatel. Zpoza zdi se však ozývají hlasy
tvrdící, že snížení počtu atentátů v Izraeli je
především zásluhou palestinských předáků,
včetně Hamásu, kteří je zakázali, aby podpořili
obnovení mírových rozhovorů. Ať je pravda na
jedné či druhé straně zdi, mohou se Izraelci ve
své zemi cítit o poznání bezpečněji.
FAXY PRO ZEĎ NÁŘKŮ
JERUZALÉMSKÝ SYNDROM
Nechávám přátele postupně propadat „jeruzalémskému syndromu“, kterému tu ročně
podlehne až dvě stě návštěvníků, a sama se
blouznivě vydávám hledat chrám Božího hrobu.
Cestou do křesťanské čtvrti trochu bloudím,
a tak zastavuji tři důstojně vyhlížející výrostky
s jarmulkou na hlavě. Snažím se jim přiblížit cíl
NOČNÍ KLID VE STŘEDU SVĚTA
Večer se v pronajatém pokoji západní části
Jeruzaléma cpeme pochutinami přinesenými z jediného, široko daleko otevřeného
arabského obchůdku. Je sabat a všude jinde
mají zavřeno. Přemítáme v čem tkví zvláštní
neuchopitelná atmosféra věčného města
s tisícem synagog, mešit a kostelů, města,
do kterého král David přinesl Archu úmluvy,
kde Šalamoun napsal Píseň písní. Města, které
je průsečíkem světů pozemských i mimozemských a které lidi nevědomky přitahuje možná
proto, že ve „středu světa“ jste také nejblíže
středu vlastní bytosti. Jak píše Mircea Eliade
v Mýtu o věčném návratu: „Dosažení ‚středu‘ se
rovná posvěcení, iniciaci; po existenci, která
byla ještě včera profánní a iluzorní, následuje
existence nová, reálná, trvalá a účinná.“ A to
je možná právě to, čím Jeruzalém již věky
věků příchozí uchvacuje: absolutní realitou
– příslibem nesmrtelnosti.
foto: veronika hrdinová
Naší skupince se nakonec podařilo uchvátit
další šerut a už si to uháníme k Jeruzalému, od
kterého nás dělí pouhých 50 kilometrů. Je sice
únor, ale město „míru“ nás v osmisetmetrové
nadmořské výšce Judských hor vítá slunečným, skoro letním ránem. Máme z pekla štěstí
– v tuhle roční dobu tu často dokonce sněží. Ze
stanoviště šerutů v západní části moderního
Jeruzaléma se vydáváme husím pochodem
směrem ke Starému městu a po necelých dvaceti minutách už procházíme Jaffskou branou,
která je jednou ze sedmi přístupových cest do
historického města. Osmá, Zlatá brána je již
po staletí zazděná.
Židé věří, že právě touto branou vstoupí na konci věků Mesiáš, křesťané zase, že touto branou
vešel o Květné neděli do města Ježíš. Starý
Jeruzalém na miniaturní rozloze necelého čtverečního kilometru nabízí nepřeberné množství
svatých míst, obtížených symbolickými významy, která si nárokují různá náboženství či jejich
odnože. Nezřídka dochází k názorovým střetům
ohledně příslušnosti některého posvátného
místa a jeho právoplatných poručníků. Ve
Starém městě najdete čtyři čtvrti. Největší
z nich je muslimská, do které vstoupíte přímo
Damašskou či Lví branou. Židovská čtvrť je přístupná Siónskou a Hnojnou branou a křesťanská
či arménská čtvrť zase nejlépe Jaffskou branou,
kterou jsme také vstoupili my.
Snídáme ve venkovní kavárně arménské čtvrti
s výhledem na Davidovu citadelu a čekáme až
otevře blízká kancelář pro turisty. Pijeme šťávu z pomerančů, kterých jsou kolem hromady
a připravujeme si papírky s přáními, abychom
je mohli vsunout mezi kameny Zdi nářků. Tento
zvyk se tu rozmohl natolik, že vrchní rabinát
zřídil faxovou adresu pro ty, kteří nemohou
sami do Jeruzaléma přicestovat a chtějí, aby
jejich „psaníčko“ bylo přidáno mezi ostatní do
škvír ve Zdi. Paní v informacích nám perfektní
angličtinou radí, abychom si návštěvu Zdi
nářků nenechali až na večer – je totiž pátek
a se západem slunce začíná sabat, což znamená, že sem putují davy věřících. Pouštíme se
tedy Davidovou ulicí a rázem se ocitáme na
bazaaru, orientálním tržišti, které se zrovna
probouzí a prodavači vyvěšují před obchůdky
roztodivné hábity, koberce a šály. V útrobách
svého putování, leč marně. Tváří se nechápavě
až znuděně. „Přece Golgota, tam co ukřižovali
Ježíše Krista!“ zoufám si téměř. „Koho?!“
vyprskne jeden a už se smějí všichni: „Ježíše?!
Toho neznám!“ utrousí a rychle odcházejí. No
počkejte, až přijedete do Prahy!
Zachrání mě skupinka amerických turistů.
Spolehlivě mě nasměrují a tváří se šťastně.
Ocitám se na střeše chrámu, která je devátým
zastavením Ježíše na jeho Křížové cestě.
O střechu se dělí egyptští koptští mniši se
svými etiopskými kolegy. Vnitřek chrámu, kde
se odehrálo posledních pět zastavení Křížové
cesty, je dále rozdělen mezi katolickou, řeckou
ortodoxní, arménskou a syrskou jakobitskou
církev. Neutuchající spory šesti křesťanských
vyznání donutily počátkem středověku sultána
Saladina svěřit klíč od chrámu vážené muslimské rodině. Potomek této rodiny plní tuto
službu dodnes.
Vstup do palestinského Betléma
15
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autor: Tomáš Bojar
Jak Attila řádil v Paříži
Když architekt Kaplický představil svůj návrh Národní knihovny na Letné, ihned se
vyhrnula řada kritiků varujících před neuváženými zásahy do stávající městské zástavby. Ukázalo se, že současná podoba historického centra je pro nezanedbatelnou část
veřejnosti čímsi nedotknutelným. Naši předkové přitom vždy zdaleka tak přecitlivělí
nebyli a ani bořit se příliš nerozpakovali. Ukázkovým příkladem je Paříž, jež za svůj
dnešní vzhled vděčí baronu Haussmannovi. Ten uskutečnil patrně nejodvážnější městskou přestavbu v moderních dějinách – podstatnou část středověkého města srovnal
se zemí a na jeho troskách zbudoval zcela novou metropoli.
Tak jako mnohdy jindy v dějinách, i na počátku
tohoto monstrózního podniku stála docela
všední, v zásadě nezajímavá událost: někdy
v polovině 19. století navštívil francouzský
císař Napoleon III. Londýn. Ihned ho velmi
zaujaly místní rozlehlé parky, široké ulice plné
obchodů i důmyslný kanalizační systém a usoudil, že něco podobného by prospělo i zaprášené,
dusivé Paříži. Po státním převratu a nastolení císařství potřeboval upevnit svou moc
a přestavbu města chápal jako srozumitelnou
demonstraci své síly. „Podívejte, jak velkých věcí
jsem schopen,“ chtěl vzkázat Francouzům. Do
jeho strategických plánů zapadla rekonstrukce
tím spíše, že po revoluci roku 1848 neúnosně
vzrostla nezaměstnanost a každá nová pracovní
příležitost byla vítaná.
ŽÁDNÉ KOSMETICKÉ ZMĚNY
Napoleonovi III. nic nebránilo uvést své
představy v život, potřeboval jen energického, administrativně zdatného člověka,
který by mu s tím pomohl. Našel jej v baronu
Haussmannovi. Georges-Eugčne Haussmann
(1809-1891) byl vystudovaný právník a neo-
16
byčejně šikovný politik.Ve složitém předivu
soudobých mocenských a ekonomických vztahů
se vyznal jako málokdo a vždy postupoval velmi pragmaticky. Proto jej také Napoleon III.
jmenoval prefektem departementu Seine, což
mu v tradičně centralistických francouzských
poměrech zaručovalo rozhodující vliv na celou
Paříž a okolí. Traduje se, že při jedné z prvních
schůzek zakreslil Napoleon do mapy bulváry,
jež zamýšlel zbudovat, a k dalšímu počínání již
Haussmannovi ponechal volnou ruku.
Baron si od počátku počínal velmi důkladně
a nejprve dal vypracovat novou, detailní
mapu města. Pařížané se trochu divili, když
napříč metropolí začaly růst vysoké dřevěné
věže, ovšem po čase si na tyto provizorní
triangulační body zvykli. Utěšovali se tím, že
tam nebudou stát dlouho. Že totéž platí i pro
jejich domy, dosud netušili. Vše důležité mělo
teprve přijít.
Jakmile byla mapa hotova, začal do ní Haussmann zanášet své představy o budoucí podobě
města a brzy bylo jasné, že o kosmetické změny
rozhodně nepůjde. Dosti výmluvné jsou v tomto
ohledu statistické údaje, podle nichž bylo mezi
lety 1852 a 1872 v Paříži nakonec strženo dobrých dvacet tisíc domů, za což si Haussmann od
místních obyvatel vysloužil přezdívku Attila.
Nicméně přirovnání k hunskému nájezdníkovi
nebylo úplně přiléhavé. Moderní „bič boží“
totiž nejen bořil, ale především také stavěl
– vždyť v uvedeném časovém rozmezí v Paříži
vyrostlo na čtyřicet tisíc nových budov.
„VE VEŘEJNÉM ZÁJMU“
Celá přestavba byla vedena přesvědčením, že
vláda sice do ekonomiky zasahovat má, a to
mnohdy i výrazně, ale že rozhodující iniciativa musí v konečné instanci patřit soukromým
subjektům. Stát takto v první fázi „ve veřejném
zájmu“ vyvlastnil původní pozemky a na nich
stojící domy. Že se celé řadě Pařížanů Haussmannův plán pramálo zamlouval, přitom nehrálo roli – „veřejnému zájmu“ nikdo vzdorovat
nemohl. Spíš musel být rád, že mu vůbec byla
vyplacena náhrada.
Zatímco jen málo městských částí (jednou ze
vzácných výjimek je Marais) zůstalo netknutých,
některé rozsáhlé čtvrti doslova lehly a znovu
povstaly. Původní domy v nich byly zbourány
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
a na jejich místě postupně vznikly nové, někdy
až třicet metrů široké ulice s vodovody a ostatními nezbytnými inženýrskými sítěmi, a také
prostorná náměstí a parky. Základní urbanistický model vycházel z více různých historických
předloh, ale žádné se nedržel doslovně. Hlavní
uliční osy se šikovně křížily, okolo nich byly
namísto původních hradeb vedeny dva okružní
bulváry, takže přesun z jednoho místa na druhé
byl o mnoho snazší než dříve. Když do Paříže
dorazil cizí obchodník, nemusel se již městem
složitě plahočit. Cestu z moderního nádraží
na burzu či do tržnice zvládl hravě. A o to šlo
v době překotně se rozvíjejícího kapitalismu
především.
Aby mohl Haussmann splácet obří půjčky, bez
kterých by celý záměr nešlo uskutečnit, rychle
rozprodal volné stavební parcely soukromým
investorům. Ti na nich začali stavět nové
(převážně obytné) budovy, ale naštěstí nijak
živelně, nýbrž podle velmi přísných, svrchu
STARÁ A NOVÁ PAŘÍŽ
nařízených pravidel. Maximální povolená
výška domu činila dvacet metrů, střecha měla
být skosena v typickém úhlu pětačtyřiceti
stupňů a v pátém patře měl být veden souvislý, nezdobený balkón. Odpor k přehnaným
ornamentům byl pro celou přestavbu vůbec
příznačný. Pařížští stavitelé v nich nespatřovali „pastýřskou selanku“ ani „promarněnou
pracovní sílu“ jako později přední bojovník
za čistotu architektury Adolf Loos, ale přesto se jich snažili vystříhat. Měli jednoduše
strach, že daný typ ornamentu za čas vyjde
z módy a jejich domy klesnou na ceně. Nebýt
kupeckého myšlení, možná by pařížské budovy
nepůsobily zdaleka tak čistým a harmonickým
dojmem. Jeden z dalších předpisů navíc stanovil, že sousedící budovy musí mít podlaží
ve stejné výšce, a že základní linie na jejich
fasádách se musí shodovat.Vznikl tak kompaktní, sourodý blok, jemuž se mnozí dodnes
obdivují. V domovním přízemí byla umístěna
pestrá směsice obchodů a kaváren, lidé se
spolu zastavovali na ulici a okolo mezitím
svištěly kočáry a tramvaje. Tehdejší pařížské
ulice rozhodně nebyly mrtvé.
Kdybyste se však v Paříži ocitli ještě před Haussmannovou přestavbou, váš dojem by byl zcela
opačný. Viděli byste přelidněné, zapáchající
město, jemuž chyběla veřejná zeleň, pitná
voda i čerstvý vzduch (sám Haussmann se tu
prý v dětství neustále dusil). Nepřekvapuje
proto, že se tu snadno šířily nejrůznější epidemie a že tu například v roce 1832 cholera
pozabíjela desítky tisíc lidí. Mocní a bohatí si
sice dávali velmi záležet na okázalosti svých
vlastních sídel, ale o veřejný prostor se mnoho
nezajímali. Řada pařížských okrsků se ostatně
po celá staletí téměř nezměnila. Třebaže tu
Ludvík XIV. nechal zbudovat několik prostorných bulvárů, většina ulic byla stále úzkých
a nedostatečně osvětlených. To vyhovovalo
zejména revolucionářům, kteří v nich mohli
snadno stavět své barikády, nicméně starou
Paříž si pro její pestrý pouliční život zamilovala
i řada dalších.
Vyzdvihuje se zejména to, že lidé k sobě
tehdy měli blízko a věděli jeden o druhém
– v některých čtvrtích dokonce existovala
společenství ne nepodobná těm vesnickým.
Co na tom, že tu chyběly nemocnice, školy,
A mrtvé nejsou ani dnes. Přijedete-li sem
poprvé, je vám brzy nápadné, že je tu na vše
o něco více místa než jinde. Sedíte před kavárnou na bulváru, nad vámi šumí stromy a kolem
vás se po chodníku valí dav lidí. Celá ulice je
natolik široká, že k vám téměř v každou denní
dobu doputuje slunce a auta vám nejezdí hned
za zády. Veřejný prostor je dimenzován tak,
aby v něm mohl žít i chronický klaustrofobik
– ať jste kde jste, zpravidla vidíte daleko před
sebe a necítíte se příliš sevřeni. Uliční síť má
svůj jednoduchý, snadno zapamatovatelný
řád, a máte-li alespoň špetku orientačního
smyslu, nadlouho se v ní ztratit nemůžete.
A co je patrně vůbec nejdůležitější: v Paříži
se rozhodně ani neudusíte, protože široké
bulváry jsou zároveň i vzdušné. Po návratu do
křivolakých pražských uliček (kterým jejich
půvab samozřejmě nikdo neupírá) na to pak
ještě dlouho s láskou vzpomínáte.
knihovny či divadla a že byl všude pach, když
procházka zdejšími ulicemi každý den skýtala
zcela neopakovatelnou zábavu. Takto alespoň
na středověké pařížské centrum vzpomínal
Charles Baudelaire a mnozí další nostalgičtí
pamětníci. Třídní rozdíly tu prý sice byly vnímány, ale nepřekonatelnou hranici mezi lidmi
rozhodně nepředstavovaly. Dodnes se zmiňuje
(bezpochyby poněkud idealizovaný) pařížský
dům, v němž v prvním patře žila buržoazie, ve
druhém a třetím patře úředníci a běžní zaměstnanci, ve čtvrtém dělnictvo a v podpůdí pak
služebnictvo, studenti a chudina.
UKÁZAT LIDEM JEJICH MÍSTO
To vše se ale změnilo s Haussmannovým příchodem. Nájmy v nově vybudovaném pařížském
centru brzy výrazně stouply a chudší obyvatelé
se museli stěhovat na periferii, zejména na
východ města. Jejich celkové životní podmínky
se sice zlepšily, ale původní pospolitost již byla
ta tam. Symbolicky to vystihuje fakt, že Paříž
nadále měla dva hlavní velké parky: Buloňský
lesík, kam chodila na procházku buržoazie,
a Bois de Vincennes, kde trávil volný čas
proletariát.
Ač se to může z dnešní perspektivy jevit
poněkud zvláštně, pracující lid byl tehdy
v buržoazních očích skutečně onou nebezpečnou třídou, která je náchylná k podpoře
nejrůznějších revolučních hnutí, a jíž je proto
třeba vykázat do patřičných mezí. Znesnadnění stavby barikád na širokých bulvárech
je v tomto ohledu pouhou špičkou ledovce.
Celé nové uspořádání města mělo dát lidem
instinktivně pocítit, kde je jejich místo a jak se
mají chovat. Píše-li Michel Foucault o moderní
„disciplinaci“, jeden z jejích nejviditelnějších
projevů můžeme pozorovat právě v novodobé
Paříži – pro nová vězení a psychiatrické léčebny se tu koneckonců našlo místa dost. Dnes,
když už je konflikt mezi štítivou buržoazií
a pohrdajícím dělnictvem zažehnán a disciplinace probíhá na zcela jiných, skrytějších
úrovních, zbylo jediné: rušná metropole, ve
kterém vám není těsno.
17
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
foto: lukáš havlena
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
18
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autorství: Ivo Bystřičan, Veronika Hrdinová
Společnost je čím dál
míň normální
Scenáristka a režisérka Emmanuelle Cuau není českému filmovému publiku příliš známa.
To se možná změní poté, co do Čech přivezla v rámci Festivalu francouzského filmu svůj
nový snímek Pěkně děkuju! (Très bien, merci). Téma filmu je univerzálně srozumitelné
všem, kdo žijí v moderní společnosti. Jeho hrdina se kvůli samočinně fungujícímu soukolí policie, lékařů a psychiatrů stane člověkem s nežádoucím statusem a málem bezdomovcem. Naživo je ovšem Emmanuelle Cuau ve své sociální kritice ještě ostřejší.
Bezdomovcem zničehonic
Děj Vašeho filmu by se mohl odehrávat
v podstatě v jakémkoli moderním státě,
který má k dispozici instituce pro výkon
kontroly a násilí. Komentuje tím, že se
odehrává ve Francii, nějakou specifickou
situaci ve vaší zemi?
Vychází ze současné sociální situace, z toho,
co se děje po zvolení Nicolase Sarkozyho prezidentem a z toho, co jeho zvolení vlastně Francii
přineslo. Například dramaticky stoupl počet
předběžných zadržení. Ta nyní tvoří nějakých
55 – 57 % z celkového počtu zadržení. Zároveň
v dnešní době polovina Francouzů, tedy každý
druhý, má strach, že se z něj stane bezdomovec.
Film vychází z toho, jaká situace dnes panuje.
Podobně jako stávky ve Francii odrážejí snižující se kupní sílu. Přestože kupní síla klesá,
prezident Sarkozy si odsouhlasil zvýšení platu
o nějakých 140 %. A je pravda, že ve Francii
teď dochází k značným sociálním rozporům
a tlakům, třeba co se týče důchodové reformy.
Myslím si, že Francouzi začínají mít Sarkozyho
trošku dost.
Film Pěkně děkuju! je mezi kritiky
i diváky vnímán jako značně politický.
Zamýšlela jste jej jako filmovou formu
politického protestu?
To ne. Pokud začneme říkat, že je to politický film, tak potom je všechno politika. Já si
skutečně nemyslím, že je to politický film.
Velice mě udivilo, že když přišel ve Francii do
kin, najednou jsem v tisku začala číst, že je to
politický film a leták proti Sarkozymu. Ale já
vyprávím jen to, co se z mého hlediska skutečně
děje, a nevidím v tom žádný politický záměr.
Myslím si, že dokonce ani v tom, jak představuji
policii nebo realitu děje filmu, není nic krutého
či brutálního. Jen jsem chtěla ukázat, jak velice
zvolna se může život převrátit do úplně jiné
roviny a jak se člověk zničehonic může ocitnout
na ulici. Ve Francii je skutečně čím dále tím
více lidí bez domova a bez práce. Dívám se na
to s údivem. Je také zajímavé, že ten film šel
do kin mezi dvěma koly prezidentských voleb
a lidé z levicové strany spektra říkali: „Běžte se
na ten film podívat, uvidíte, jaká ta Francie bude
poté, co bude prezidentem Sarkozy.“
Nakonec měl váš film v některých
ohledech srovnatelný politický dopad
například jako snímek Fahrenheit 9/11
Michaela Moorea. Jedna jeho recenze ve
francouzském tisku, která vyšla mezi
volbami, končí apelem, aby se lidé dříve,
než půjdou k volebním urnám, nejprve
zašli do kina podívat na Pěkně děkuju!
Přesně to mi bylo řečeno a já si říkala, že oni mě
snad dokonce zavolají, abych se nějak během
voleb angažovala. Vlastně jsem nezamyšleně
dělala politickou reklamu.
Ten film se ale jako výsostně politický
dá vnímat proto, že komentuje nějaký
systém, zabývá se nějakou sadou institucí a jejich vazbami. A jsou to instituce
státu, jimž se člověk nemůže vyhnout.
Ono se to tak dá skutečně vnímat. V tom filmu
je ukázáno, že každý má na něco právo. Jenže
ono to může mít neblahé důsledky. Každý se
řídí jenom tím, na co má právo. Ať je to policie,
ať je to nemocnice nebo lékaři, tak se vlastně
dostáváme do jejich administrativního soukolí. To někdy vede až k soukolím bláznovství
a nesmyslnosti a to mě dost zneklidňuje.
Bohužel vím, o čem mluvím
Kromě policie a souvislostí, které
mohou vést ke zvratu života člověka
v podobě ztráty práce a bezdomovectví,
je silným tématem filmu psychiatrie. Na
co jste tím chtěla upozornit?
V dnešní době je čím dál tím více lidí, kteří
mají nějaké psychické problémy. Není to ale
tím, že mají problémy oni sami. Tyto psychické
problémy jsou vlastně normální, protože žijí ve
společnosti, která normální není a normalitě
se čím dál tím víc vzdaluje. Rostoucí počet lidí
potřebuje nějakou lékařskou a psychiatrickou
péči a my přitom máme čím dál tím méně lékařů
a snižující se kvóty na jejich vzdělávání. To
je pro mě velký problém, protože například
většina bezdomovců ve Francii má psychické
problémy, ale nikdo se jim nijak nevěnuje, žádná léčba neexistuje. Stejně tak jsou například
lidé tři, čtyři roky ve vězení a nikdy nehovořili
s žádným lékařem. To je podle mě alarmující.
Na základě čeho Vám přijde, že se
společnost vzdaluje čím dál více realitě?
To je pro mě strašně těžké vysvětlit. Vidím
kolem sebe v posledním desetiletí čím dál
tím více lidí, kteří se zvolna potápějí. Je to
ale takové neviditelné, postupuje to
19
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
zlehounka. Najednou nic už není možné, bojíme
se někam odjet, bojíme se, že ztratíme práci.
Vzniká šílený tlak, jinak to nedokáži popsat. Je
to něco téměř nepostřehnutelného a plíživého,
a to je na tom asi to nejhorší. Lze to vycítit,
ale je těžké analyzovat, kde je ta chyba, v čem
spočívá úpadek jistoty.
potřeba vykládat mojí domácí ve Francii, nebo
se ocitnu někde ve stanu.
Jak jste ale zvládla vystihnout ta
prostředí policie a psychiatrie tak, aby
působila tolik přirozeně?
Příběh Vašeho filmu má intenzivní
kafkovskou atmosféru, nicméně si celou
dobu zachovává dojem autentičnosti.
Jak jste jako režisérka i scenáristka
dosáhla toho, aby byla vyobrazená
absurdita natolik uvěřitelná a skutečná?
Já jsem ten příběh začala vyprávět úplně tradičně. Je to příběh člověka, bělocha, nikoli
černocha, který jde večer z práce. Vidí policejní
kontrolu občanského průkazu, najednou se
ta situace vyhrotí, oni ho odvezou do cely
předběžného zadržení, ráno ho pustí. Když
už ale nechce jen tak odejít, tak ho odvezou
do nemocnice. Nechtěla jsem ale, aby v závěru skončil na ulici opuštěný, bez práce, bez
manželky. Přesto se mi vytýká, že jsem cynická,
že je tam podvod – když si zfalšuje dokumenty,
aby byl znova „čistý,“ bez záznamů policie
a psychiatrů. Díky tomu podvodu si zase práci
najde, dokonce lepší. Abych byla upřímná, tak
já osobně jsem se toho také musela dopustit.
Musela jsem se dopustit podvodu vůči institucím, nebo někde prostě švindlovat. A nejsem
sama, jsme s přáteli ve stejné situaci. Jakmile
pracujete v oblasti umění nebo jako herec nebo
režisér, tak máte strašné problémy prokázat,
jaké máte příjmy. Já sama mám syna, rodiče
mi zemřeli, neměla jsem kde bydlet a kamkoli
jsem přišla, tak mi řekli: „Nemáte stálou situaci,
nemáte žádný příjem, máte malého syna, takže
nashledanou.“ Takže jsem si nakonec pomohla falešnými dokumenty, podle kterých jsem
měla ohromné příjmy – 30 000 euro měsíčně.
A najednou mám kde bydlet. Ale určitě to není
20
Předpokládám, že je to díky tomu, že ta prostředí také sama osobně znám. Od roku 2002
jsem měla sama problémy s policií, několikrát
jsem se ocitla v cele předběžného zadržení,
takže vím, o čem mluvím. Stejné je to s prostředím psychiatrické léčebny, kam jsem docházela
patnáct let na návštěvy za svou známou, a pak
jsem psychiatrům říkala, že by asi měli spíš
zavřít do blázince je.
Spolupracovala jste jako scenáristka
s režiséry zvučných jmen, například s Jacquesem Rivettem. Jak
došlo k tomu, že si Vás vybral pro
spolupráci?
Francouzská scenáristka a režisérka
Emmanuelle Cuau vystudovala IDHEC
(Institut des hautes études cinématographiques), jenž byl předchůdcem dnešní
pařížské filmové školy La Fémis. První
celovečerní hraný film Circuit Carole natočila
v roce 1994. Na La Fémis v současné době
vyučuje scenáristiku. Jako scenáristka
spolupracovala s Pascalem Bonitzerem
a Jacquesem Rivettem. V první polovině
devadesátých let natočila i několik
dokumentárních filmů. Celovečerní snímek
Pěkně děkuju! z roku 2006 je jejím druhým
dlouhometrážním filmem. V období
prezidentských voleb vzbudil tento film ve
Francii značný ohlas.
V roce 1995 jsem natočila film Circuit Carole
a Jacques Rivette ho tehdy viděl a zavolal
mi, jestli bych s ním nechtěla spolupracovat.
Představil se jako Jacques Rivette, nabídl
mi spolupráci a já jsem říkala: „Helejte se,
není to nějak moc veselé, nepřijde mi vtipné,
že voláte, a kdo tedy telefonuje?“ A on zase,
že je Jacques Rivette, tak jsem říkala: „Už si
ze mě nedělejte srandu,“ a zavěsila jsem. No
a pak mi volala producentka, že to se prostě
nedělá, zavěsit Jacquesovi Rivettemu telefon.
Myslela jsem si skutečně, že si ze mě někdo
střílí.
Bude Váš další film mít opět silný
sociální akcent?
Bude to příběh člověka, který sedí u počítače
a je pověřený spravováním určité klientely pro
banku. Je to bankovní zaměstnanec a vlastně
ví o svěřených lidech všechno. Kam chodí, kdy
chodí, co kde platí. Je to vlastně o tom, že
v dnešním světě je komfortní a rychlé placení
kartami a internetem bráno jako veliká výhoda,
a přitom je to dost veliká nevýhoda. Kdokoli
chce, tak o vás ty informace má, nemáte žádné
soukromí, jste neustále sledováni. Je to příběh
skoro nás všech.
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autor: Jiří Ptáček
Vynulovat a začít malovat
Kurátor Petr Vaňous upozornil na vernisáži výstavy Resetting návštěvníky, aby jeho
výstavu nechápali jako „malířskou přehlídku“, ale jako „výstavu umění“. Proč ovšem
neříct, že to je malířská přehlídka. Vydařená malířská přehlídka.
Vaňousovo pojetí Resetting vychází z poměrně
konzervativních základů. Nezačíná otázkou,
proč se opět hodně maluje, protože by pravděpodobně nepřinesla uspokojivou odpověď, bere
to Vaňous jako stav věci. Nevěnuje se ani žádné
výstřední poloze, ani jednomu konceptuálnímu
východisku. Pečlivě se podržel oblasti reprezentace, tedy toho, co je namalováno. Zajímala
ho malba předmětné skutečnosti a vybral 26
jednotlivců, kteří se jí věnují. Věcnost je v jeho
pojetí navazování vztahu s realitou, ať s tendencí přiklánět se k ní, či ji opouštět. Díky tomu
si otevřel hodně velký prostor, ze kterého mohl
vybírat. Vždyť většina malířů se už před nějakou
dobou obrátila k inspiracím věcmi, iluzivním
prostorem a figurami.
Sousedství fantaskních kompozic Ladislavy
Gažiové a strojených pop-dezénů Jakuba
Hoška je jako dvě strany jedné mince a prospívá oběma. Jejich pomyslnými oponenty
by mohli být Zbyněk Sedlecký, Jonáš Czesaný
nebo Daniel Pitín s prostými obrazy domů, ulic
a kanclů. V jejich malbě se snoubí všednost
s citlivostí a malířskou inteligencí. Zejména
Pitín je výjimečný, podobně jako v odlišných
polohách Miroslav Polách, Alice Nikitinová,
Aleš Hudeček a Robert Šalanda.
Dokonce i malíři méně zdatní (F. Černý, A. Neborová, P. Šmíd) tentokrát obstáli zásluhou dobrého
výběru děl. Zklamáním jsou pouze koncepčně
a malířsky nemotorné obrazy Petra Maliny a neukázněná sebejistota v obrazech Jakuba Špaňhela.
U druhého jsme na takové poklesky zvyklí. Zato
Malina se dostal do nezáviděníhodné situace. Ve
dvojroli koordinátora výstavy a zastoupeného
umělce neobstál, přestože má ve svém portfoliu
kvalitnější díla. Ani to ale výstavě neubírá na
její kvalitě.
Hnědá čokoláda
a prázdný klobouk
Vybraní autoři jsou zastoupeni vyrovnaně.
Koneckonců slovo vyrovnaný je příznačné i pro
celkový dojem z Resetting. Někdo může postrádat další autory, kteří v předmětné malbě také
dosáhli mimořádných výsledků. Třeba ukázky
zklidnělých poloh Václava Girsy nebo cokoliv
z tvorby Víta Soukupa z posledních pěti let.
Vaňous si ale nedělal nárok na vyčerpávající
výčet. I bez toho doložil, že v naší zemi žije
víc jak dvacet nadprůměrných malířů. A to je
první pozitivum výstavy.
Nepřekonatelný KW dokázal, že jeho přehled
o stavbě obrazu stále nemá konkurenci. Určitě by bylo dobré vidět ho jednou společně
s podobně disponovaným Girsou. Největším
plátnem Jiřího Petrboka je zase určitě jedno
z nejvitálnějších provedení jeho bizarních
figurativních vizí. Petr Písařík exceluje
obrazem Čokoláda, hnědým monochromem
na pravidelném geometrickém rastru odvoze-
Velká proměnná,
staré nástroje
ném z komerčního loga. Mezi obrazy běžných
věcí od Dalibora Davida vyniká malé plátno
Klobouk. Davidovu tvorbu provází výkyvy,
ale čas od času v ní objevíte skvost. Klobouk
by šlo téměř považovat za abstraktní obraz.
Přesto se v něm Davidovi podařilo nadmout
objem kloubouku, řekněme to paradoxem,
„prázdného k prasknutí“.
Až Resetting skončí, nemělo by se zapomenout,
že k tématu malířství přispěl prostým konstatováním, že názory natolik rozdílné lze spojit
upozorněním na hledání vztahu k předmětnosti. Reálný svět je velká proměnná a vyjádřit se
k němu prostřednictvím malby je úkolem, jak
na nové podmínky použít zavedené nástroje.
Petr Vaňous nám to přednesl s klidem, a proto
jeho výstava není pouze malířskou přehlídkou,
ale také výstavou umění.
Resetting / Jiné cesty k věcnosti. Městská
knihovna, Mariánské nám. 1, Praha 1. Od 21.
prosince 2007 do 23. března 2008.
Zbyněk Baladrán
V létě Nový Prostor recenzoval výstavu Slovník Zbyňka Baladrána na Staroměstské radnici v Praze. Od té doby se tento mladý umělec nezastavil. Nejdříve se
dostal do finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Brzy na to přesunul do pražského tranzitdisplay svůj permanentně se vyvíjející projekt Médium transformace,
jehož cílem je zprostředkovat komunikaci umělců s představiteli různých oborů a společně zkoumat fenomén společenské změny. Vzápětí Baladrán vystavoval
v Ústí nad Labem, ve Vídni a vedl workshop v Miláně. V těchto dnech pak pořádá samostatnou výstavu v Českých Budějovicích. Na ní představuje několik
videoinstalací. Jak už je u něj zvykem, snaží se jimi zprostředkovat pohled pod povrch vzorců myšlení a jednání, které zakládají naše individuální vědomí,
kulturní povědomí a společenské vztahy.
Zbyněk Baladrán: Nástroje nejistoty. Dům umění, České Budějovice. 9. ledna – 10. února 2008.
21
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autorka: Tereza Marečková
Nepatřičná babí něha
Ano, pojednává se v této knize skutečně o druhu tak neplodně zbytečném, jako jsou
dvě staré babky. Byl by omyl pokoušet se o nadnesená pojmenování, jako například
„dvě postarší dámy“. Nenechte se zmást. Jsou to jednoznačně a nezvratně babky jako
já nebo vy…
Babka je totiž pozoruhodný druh bytí. (Houbaři
k ní mají trochu přehlíživý vztah: „Našel jsem
jen pár babek,“ říkají. Na druhou stranu ale
mohou zachránit houbařovu sebeúctu, jedná-li
se o zaplněnost košíku.) Babka totiž nemá apriorní úctu babičky nebo čarovnou moc prastaré
báby. Polovičatá zdrobnělina babku smrskne
a znešvaří a není pak od ní daleko k babizně.
Tuto podobu člověka, který není ani mužem
ani ženou, má chmýřitý knírek a třaslavý stisk,
akceptujeme s krajní nevolí. Oboupohlavní
a nepohodlnou bytostí je právě babka, jejíž
podhoubí spí v každém z nás.
Inkontinentní vášeň
Toon Tellegen nás zve na návštěvu do holého
světa tvořeného jen dvěma protagonisty – do
světa já a ty. Do světa vztahu – manželství dvou
lidí, kteří se jeden v druhém zrcadlí a hledají
sami sebe. Není to ale výprava psychologická
nebo sociálně-ekonomická. Jako bychom četli
důkladné poznámky nestranného pozorovatele
se smyslem pro černý humor. Scénické líčení prokládané náznaky dialogů. To vše v co
nejúspornějších a zkratkovitých rozměrech.
Pomocníkem je úsečný a holý jazyk, nebabrající se s kdekterou emocí. Skicuje jednotlivé
situace stručně a po své zkratkovitosti nechává
doznívat a rozplétat se ozvěnu významů jako
pauzu před další variací.
A jeden neví, má-li se smát (doslova) bezzubé erotice dvou babek svalených vášní na
ztrouchnivělou podlahu, nebo se odtáhnout
od zvířeného stařeckého prachu – pachu? Má
kroutit hlavou nad tím, že babky stále ve větru
dešti sedí v parku a čekají na lásku? Že si při
líbání berou černé brýle, aby iluze byla silnější?
Zdánlivě neplodná hmota dvou babek se tady
mění v tázavou naději po věčnosti lásky a blízkosti. Jak absurdní, chce se jednomu zvolat!
Ale v tom je právě háček. Jde spíše o to, že nás
milování dvou starých babek a jejich vtipné
potýkání s kmotřičkou smrtí spíše zastihuje
nepřipravené. Čelíme skutečnosti – ačkoli je
vylíčena s nadsázkou – se kterou jsme nepočítali. Takové samy sebe neznáme…
Krotký Charms
Vizuální podoba knihy si také pohrává s ironií
a protimluvem. Je vyvedena ve sladce růžové
barvě, po které sklouzávají letící babky s odhalenými plandavými teřichy. A další ilustrace
uvnitř knihy pokračují v podobné notě. Černobíle, místy narůžověle, zpodobené babky ve
všemožných polohách a podobách vykukují za
každou mikropovídkou. A jakkoli jsou roztomilé
a trochu nechutně legrační nepatřičností svého
chování a konání, neposouvají celé dílo nikam
dál. Jsou vtipné mnohými detaily, ale jako celek
jen doslovně zobrazují dvě staré poťouchlé
paní. Nerozšiřují obzory textu, spíše naopak,
protože pokud bychom měli vnímat Tellegenův
text pouze v tomto myšlenkové okruhu, zbude
z něj sladkobolný vtip a možná tak trochu apel:
„Nepodceňujme naše stařešiny a objevme jejich
prostou moudrost a šarm.“
Při seznamování se s Dvěma starými babkami
vytanou čtenáři na mysl příbuzná díla, jako
jsou Charmsovy krátké a výživné etudy nebo
texty od Sławomira Mrożka. Jejich obraz světa
je také tak do morku kostí pravdivý a vážný, až
se stává šíleným. Jenže cesta těchto myslitelů
nesmyslu byla přeci jen odvážnější a své čtenáře nebo různé jiné konzumenty zavedli dál
a hlouběji. Dvě babky zůstávají svým způsobem
na půl cesty mezi vtipem, psychosociální sondou a básní. Rozesmějí jen tak trošku, ale ne
k slzám jako Charmsovy skeče, kterým se jinak
formálně podobají. Kde Rus nezkrotně řeže
pilou do masa společnosti, Nizozemec precizně
předkresluje čáry pro chirurgický zákrok. Toon
Tellegen se také zabývá převážně vztahovou
rovinou babkovské duše, zatímco Charms koncentruje do svých dryáčnických skic všechnu
neřest i radost světa. V útlé knížce o babkách
a jejich strastech ovšem díky výše naznačené
krotkosti zbývá také více naděje.
Toon Tellegen: Dvě staré babky
Přeložila Jiřina Holeňová
Vydalo Argo, 2007
Novinky na knihkupeckých pultech:
22
Tobiáš Lolness
Timothée de Fombelle, Přeložila Drahoslava Janderová, Baobab 2007
U strážnýho anděla
Jerzy Pilch, Přeložila Barbora Gregorová, Fra 2007
Tobiášův lid žije na stromě a nejvyšší jedinci neměří více než dva
milimetry. Proti malému Tobiášovi a jeho rodině však stojí celý
národ, a tak musí hlavní hrdina prchat. Když si přečtete Tobiáše
Lolnesse, už se vždy budete dívat na stromy (a možná celý náš svět,
jehož jsou metaforou) jinýma očima.
Jerzy Pilch je fenoménem současné polské
literatury. V jeho knize naleznete jak šokující
výpověď bohéma – pijáka, tak sbírku filozofických
mouder, sebekritický odstup a vtip. Kniha získala
nejprestižnější polskou literární cenu Nike 2006.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autor: Vojtěch Lindaur
Na stopě šéfova kouzla
Zkraje se opatrně vyhneme třicet let starému novinářskému klišé o „budoucnosti
rock´n´rollu“, ačkoli nové album Bruce Springsteena, odjakživa zvaného The Boss, čili
šéf, k jeho tisícímu a prvnímu použití mírně svádí. Ne že by se tenkrát (1973) hudební
kritik Landau tolik pletl, ale přece jen je to hodně omleté a dle poslechu desky Magic
pravdivé tak zpola (a to ještě podpořené notnou dávkou nostalgie).
a saxofonu, spectorovských zvukových stěn
vyvinutých o deset let později. A Springsteen po
všecky ty roky nemohl najít (jinou než koncertní)
cestu zpět. Jako by už věřil jen v čáry, v Kouzlo.
Druhé Bílé album
Abychom přišli na kloub „Kouzlu“, mnohem lepší
budou indicie vycházející z faktů. Tedy: nepopiratelná pravda je, že dnes osmapadesátiletý rodák
z New Jersey poslední studiové album s jeho alter
ego, tedy doprovodnou kongeniální kapelou
E-Street Band, natočil v roce 1984 (monotématické The Rising, Springsteenovu vlasteneckou
povinností inspirovanou 11/9 vkládáme do
závorky). Born In The U.S.A. dodnes zdobí jeho
diskografii, ačkoli mírně ironický název sám Bruce
zahalil do mlhy a levicově zaměřenou mládež si
pohněval byť nepřímou podporou Ronalda Reagana v rozhovorech. Deska, která katapultovala
Springsteena do našlapaných stadiónových arén
(včetně východního Berlína a Budapešti), byla
zároveň jakousi rockovou labutí písní onoho tolik
úchvatného kompaktního zvuku kytar, kláves
Znamenití znalci Bruceho jdou ještě dál a Magic
přirovnávají k dvojalbu The River (1980) se
zřetelným odkazem k Beatles, hlavně prý díky
podobně, tedy velmi různorodě pojatým aranžím
i charakterům písniček. Jako kdyby Springsteen
natočil už druhé „bílé“ album. Zde je ovšem přání
otcem myšlenky a kdo ví, zda to nezpůsobila
spíš skladba You´ll Be Comin´ Down tolik, tolik
podobná prvnímu Springteenovu top ten hitu
Hungry Heart právě z The River.
A ještě jeden podotek „přes rameno“. Když v roce
1982 natočil Springsteen v kuchyni na kazetový
magnetofon velmi „domácí“ (a velmi úspěšné)
album Nebraska, nejspíš právě tehdy mu došlo, že
je v pozici, kdy si může natáčet jen to, co ho baví,
což je ve vrcholovém showbusinessu z dnešního
pohledu výsada dost výjimečná. A snad právě
tenkrát bylo zaseto na Bruceho velmi nekomerční
alba z posledních let: steibeckovskou variaci The
Ghost Of Tom Joad (1995), komorní poezii Devils
& Dust (2005) a předloňské We Shall Overcome:
The Seeger Sessionns, procítěné verze dávných
dělnických, kovbojských i pijáckých písní. Zde
se můžeme jen domnívat, že té intimity měl
Springsteen už dost, snad ten názor lze doložit
vlastním pět či kolik let starým „nenovinářsky“
hospodským plkáním nad bourbonem, kdy si na
toto téma Bruce povzdechl: „Chtěl bych natočit
normální rock´n´rollovou desku.“
Trnitá cesta k rock´n´rollu
A tak to teď udělal. Tedy málem, kromě dvou
docela důležitých věcí. S výjimkou tří čtyř písniček se totiž Brucemu Springsteenovi nepodařilo
napsat dostatečně rockově rozevláté skladby,
a pak – věhlasný producent Brendan O´Brian
albu naneštěstí nevtiskl ten pravý živelný
rock´n´rollový odpich. To jsou jistě slabiny, které
však mohou vadit jen nejpřísnějším kritikům,
rigidním přívržencům Bossových juvenálií anebo
bláhovcům, kteří se v současném rocku a popu
pořád ještě pídí po autentickém výrazu.
Místo toho si můžeme na novém albu Bruce
Springsteena vychutnat špičkové řemeslo,
pravda, poznamenané snahou vtisknout
každé nahrávce osobitý (a tím jiný) zvuk na
úkor soudržnosti celé desky (ale na to už se
dnes nehraje, tak co!) Z citů a pocitů, které
vyvěrají z jednotlivých písniček, je tím nejsilnějším a také nejvíc nosným melancholie.
Coby dobrý příklad může sloužit úvodní, téměř
hardrockově rozjetý nářez Radio Nowhere, který se však v průběhu „rozpouští“ do jakéhosi
univerzálního soundu, podobně ploše zní také
skladba Viros či Livin´ in The Future. Kdepak,
toto není Born To Run (1975), ačkoli se Springsteen silou mermomocí snaží, ale upřímně:
špatné to také není. Lépe vycházejí balady,
třeba Your Own Worst Enemy s barokně znějícím
cembalem či Long Walk Home, v níž naplno
vynikne zřejmě ta nejlepší zpráva z posledního
alba Bruce Springsteena: zpěvák je ve skvělé
hlasové formě!
Bruce Springsteen: Magic, Sony BMG, 2007
Cenění, cenění
Bilanční žebříčky „toho nejlepšího“ za uplynulý rok pučí v lednu jak květnová květena. Chceme-li dostat alespoň přibližný obraz
toho podstatného, co se v roce 2007 urodilo, nechme stranou všecky slavíky a anděly. Nejraději si čtu ankety renomovaných
a respektovaných hudebních časopisů s tradicí, kde mohou hlasovat jak odborníci tak zasvěcení čtenáři. Namátkou britské
měsíčníky Mojo, Uncut, Q, americký Rolling Stone či týdeník New Musical Express. Je až překvapivé, jak se obvykle vzácně
shodnou a ještě překvapivější, jak u nás ne tolik populární jména okupují čela jejich výročních hitparád. Málokde chybí kanadští
Arcade Fire, britská výtržnice Amy Winehouse, The White Stripes, Radiohead, Arctic Monkeys. Z těch známých je nejčastěji
frekventované album Bruce Springsteena Magic (viz výše) a znamenitý výlet Roberta Planta (s bluegrassovou zpěvačkou Alison
Krauss) do oblasti country Raising Sand. Těm slavným i těm méně známým se budeme v Novém Prostoru pravidelně věnovat.
23
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autor: Petr Šourek
Elektřin smutek v civilu
Klasicizující fasáda bílého domu Mannonových postupně dostává trhliny. Zprvu nepostřehnutelně, zato však nezadržitelně se pukliny zvětšují a houstnou. Už to není
fasáda, za kterou se skrývá pád rodiny. Popraskané průčelí samo hlásá, že se tragický
osud Mannonů naplnil.
Fasádu domu Mannonových pro inscenaci
Smutek sluší Elektře v Divadle pod Palmovkou
vytvořil Jan Dušek. Rozpad fasády je stejně
jako vývoj inscenace Petra Kracika pomalý
a plynulý, v tempu largo desolato. Gesta jsou
spíše zdrženlivá či dokonce zadržovaná. Zatímco trhliny v průčelí rodinného sídla osudově
rostou, Mannonovi stále zřetelněji projevují
svou fixaci na potrhanou fasádu, která němě
hlásá jejich pád.
Trilogie Smutek sluší Elektře amerického dramatika Eugena O’Neilla je nejznámějším přepracováním Aischylovy Oresteie. Archaickou Oresteiu
čas od času uvádějí z výchovných důvodů různé
přední scény na důkaz své vyspělosti. Dlužno
podotknout, že je to velmi riskantní podnik
a výsledky bývají hubené. Jediným pádným
důkazem o významu Aischylovy Oresteie na
moderních jevištích proto zůstává O’Neillova
trilogie o Elektřině smutku.
Sbor
Eugen O’Neill byl jako nejeden moderní dramatik fascinován sborem antické tragédie. V první
verzi své trilogie vytvořil sbor maloměstských
lidiček, který sleduje s nepochopením a škodolibostí pád privilegovaného domu Mannonových
(pro milovníky řecké mytologie: Agamemnonových). Zatímco jednání rodiny Mannonových je
důkladně psychologicky motivované a individualizované, postavy sboru O’Neill pojal coby
hrubě schematizované typy.
O’Neillův koncept je variací na Aristotelův
požadavek, aby nositeli tragédie byly pouze
vznešené postavy. Psychologie je tragickou
výsadou Manonových, typy maloměstského
sboru mají spíše komické problémy. Už prvnímu
Multi kulti Ústí
velkému krácení při newyorkské premiéře roku
1931 padl příznačně za oběť právě sbor. Společenský odstup Mannonových od maloměsta se tak
zkrátil na nutné a drama se dále psychologizovalo
(zfreudiánštělo). Milan Lukeš šel ve své úpravě
pro Divadlo pod Palmovkou ještě dál a celý chór
přesunul na zahradníka Setha Beckwitha.
Elektra v civilu
Textová i režijní úprava O’Neillovy trilogie
v inscenaci Petra Kracika se tak ubírá v dosavadním směru inscenační tradice. Důsledky těchto
posunů jsou nenápadné, leč zásadní. Zahradník
je vtažen do psychologických útrob domu Mannonových, ačkoli v jeho fatálních vazbách a závislostech nemá žádnou reciproční roli. Protiklad
komických a tragických pasáží se nivelizuje a celé
drama působí až překvapivě civilně.
Dům Mannonových se z centra dění přesouvá do
řady omšelých rodinných domků na předměs-
tí. Rodinný dům figuruje už jen jako položka
na volném trhu s nemovitostmi. V závěru se
Lavínie (Elektra) poslušna O’Neillova textu
v rodinném sídle dobrovolně zaživa pohřbí, brzy
si to ale možná rozmyslí a odjede na ostrovy
štěstí do daňových rájů. V každém případě až
dědička zemře nebo se přestěhuje, objeví se na
zpuchřelém domě transparent FOR SALE.
Operně symbolické pojetí domu na scéně nicméně míří jiným směrem. Ve zchátralém domě
straší stejně přirozeně jako na hřbitově. Fixace
na dům – hrob – obětiště, na zbytek oltáře,
který stál uprostřed antického divadla, spojuje moderního Eugena O’Neilla s archaickým
Aischylem. Neodvratný rozklad fasády honosného domu, k němuž je připoutána, dokreslují
i svázané pohyby Lavínie (Barbora Valentová).
Při komických nedorozuměních na takovém
místě pak tuhne v žilách krev, aby si zúčastnění
náhodou neporozuměli.
23. - 27. ledna 2008
V severočeském Ústí nad Labem se bude v druhé polovině ledna konat již desátý ročník artfestivalu Kult. Čtyřdenní akce
tradičně proběhne v Činoherním klubu a v klubu Circus, které budou hostit nejeden kultovní soubor. Festival otevře slavné
Duškovo Divadlo Vizita představením Kůl tura, tentýž večer na něj naváže nadějné Demago s vystoupením Bunda pane.
Nebude rovněž chybět legendární Divadlo Járy Cimrmana nebo Farma v jeskyni, která za hru Čekárna získala cenu týdeníku
Respekt. Příznivci divadla se vybrané večery budou moci osvěžit hudební produkcí z dílen Láhor Sound System, Midi Lidi či
Los Banditos.
24
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autorka: Dominika Prejdová
vizuálně úchvatným Novým světem
Americký režisér Terrence Malick natočil během třiceti let všehovšudy čtyři filmy.
Přesto se svým nezaměnitelným filmovým jazykem stal jedním z nejosobitějších tvůrců
současné kinematografie. Po filozofickém válečném dramatu Tenká červená linie, se do
české distribuce dostává i jeho zatím poslední film Nový svět, který je nyní možné vidět
v rámci Projektu 100.
Malick je u všech svých filmů i autorem scénáře a jeho autorské dílo je charakteristické
ohromnou vizuální silou, lyrickou obrazností,
táhlým rytmem a elegickým tónem vyprávění. Malickovy filmy nikam nespěchají, a tak
je vhodné k nim tak i přistupovat. Často se
zastavují v přírodní kráse, která je ve filmech
rovnocenným partnerem lidských postav, nikdy
není jen pozadím. Ve vyprávění, kde dějová
zápletka je jen hrubou kostrou, hrají důležitou roli kromě poeticky zpomalených detailů
přírody i vnitřní monology hrdinů. Nejsou zde
ale od toho, jak to obvykle bývá, aby dál osvětlovaly viděný děj. Malick naopak rozehrává ve
vnitřním monologu další rovinu filmu. Formou
otázek, naznačených myšlenek, jež s dějem
bezprostředně nesouvisejí, ale v souladu se
zachyceným tepem přírody, jsou jeho filmy
rozjímáním nad podstatou lidské existence.
Jsou hledáním jejího řádu uvnitř univerzálního
řádu přírody, jeho návratem k ní.
Úžas z jinakosti
Všechny tyto rysy spojuje i Nový svět. Příběh
zasazený do počátku 17. století, počátků
kolonizace Ameriky, zpracovává historickou
legendu indiánské princenzny Pocahontas,
která zachránila anglického vojáka před zabitím
svým kmenem. Legenda je v Malickově pojetí
východiskem k otevření tématu prvního setkání
dvou civilizací, jejich vzájemného objevování
a tragického střetnutí. Film začíná scénou, kdy
se Indiáni sbíhají ke břehu, kde s úžasem pozorují připlouvající lodě anglických dobyvatelů.
Malick svým důrazem na „nedějové“ momenty,
první kontakty mezi Indiány a Angličany, zachy-
cuje s emocionální silou onen úžas z jinakosti,
který na začátku musely obě strany mít, a jehož
je příběh romantické lásky jen nedílnou součástí. Podobně pomalým rytmem zachycuje i první
budování kolonie, prvotní těžkosti a pocit
beznaděje s nimi spojený. Popisuje osídlení
jako od začátku budování pevnosti, kde vládne
v dočasné bezbrannosti příměří s Indiány, ale
i vnitřní spory, boj o moc, zoufalé hledání zlata,
které jediné dává Angličanům naději.
Malick svým důrazem na pocity obou stran
spojeným s konkrétním historickým okamžikem nechává přirozeně vyplynout jejich
civilizační hodnoty, aniž by víc zabředával do
popisu obou společností. Malick se víc zajímá
o pohled druhého na sebe sama (okouzlenost
ušlechtilými divochy i pocit nadřazenosti
u Angličanů). Stejně silným momentem filmu je
tak i příjezd několika Indiánů do Anglie a jejich
bezprostřední údiv. Malick ukazuje setkání dvou
civilizací stejně jako ukazuje setkání dvou lidí.
Právě v tom je jeho podivuhodná síla. Dějinný
moment nepřestává být individuálním příběhem a naopak, osobní příběh Pocahontas nese
neustále stopu dějin.
Příroda svědkem nesmyslnosti
Přirozeně tak vyplývá i základní neporozumění rozdílných kultur, které od začátku dává
tušit nevyhnutelnému konfliktu, jen ale v míře
vlastní příběhu. Film nepředjímá nic z dalších
událostí. V samotném znázornění střetnutí
Indiánů a Angličanů je vidět, v čem je Malick
nejsilnější. Nikdo neumí tak natočit neměnnou
přírodní krásu jako svědka nesmyslného zabíjení, přírodu jako kontrast k člověku a zároveň
jako jeho jedinou útěchu. Skrze toto spojení se
dotýká skutečné tragičnosti lidské existence,
kdy zabíjení, ač je nevyhnutelným důsledkem
dějin, není tím o nic méně absurdní.
Co ve všech Malickových filmech zaznívá, je
respekt k lidskému životu a životu vůbec. To je
cítit v každém záběru. Vizuální krásou ho tak
obdařuje nezměrnou melancholií.
Filmy, které stojí za Vaši pozornost
V lednu se můžete těšit na několikero zajímavých filmových premiér. Již 10.ledna to bude snímek Ty, který žiješ – zasmušilá tragikomedie o smyslu života
švédského režiséra Roye Anderssona je sledem několika přesně komponovaných skečů spojených suchým severským humorem. Rovněž 10.ledna se odehrají
Východní přísliby – thriller z prostředí ruské mafie v Londýně je násilnický i soucitný. Zároveň je to jeden z nejlepších filmů Davida Cronenberga z poslední
doby. O týden později, 17.ledna, má premiéru film Každý pro sebe a bůh proti všem – je to Herzogova verze života Kaspara Hausera z roku 1974 a bude k vidění
ve filmových klubech. Lednové premiéry ukončí 24.ledna film Darjeeling s ručením omezením – nová komedie Wese Andersona (autora snímku Život pod
vodou) popisuje smiřovací duchovní cestu tří znepřátelených bratrů napříč Indií.
25
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autorka: Eva Bořutová
Průřez prodejcem
prodejce Standa
Jmenuji se Standa a prodávám Nový Prostor na Muzeu, ve vestibulu
metra. Prodávám asi rok, předtím jsem pracoval u bezpečnostní
služby. Byla to dobrá práce, akorát jsem musel stát třeba i 14 hodin
v kuse na jednom místě buď v nějaké budově, nebo i venku, podle
potřeby. K Novému Prostoru jsem se dostal zajímavým způsobem.
Přešel jsem totiž z bezpečnostní služby k jedné stavební firmě, a tam
jsem pracoval a celý půl rok nedostal plat. Přišel jsem o všechno,
i o bydlení, a proto jsem vyhledal Nový Prostor, protože jsem ho znal
už z dřívějška, ještě jako Patron, a začal jsem prodávat.
Při prodávání mi dělá největší problém jednání s opilci, kteří se
začnou motat kolem mne. Většinou se to snažím řešit v klidu
,a když to nejde, tak volám městskou policii. Někdy mě štvou
i arogantní lidé. Stalo se mi už několikrát, že okolo prošla paní,
pořád ta stejná, a vždycky mi řekne: „Jdi s tím do…“ Asi jediné
řešení je na to vůbec nereagovat.
Nyní bydlím v Senohrabech, v pronajaté zahradní chatce, kde
je teplo. Teče tam studená voda, ale na nádobí stačí vodu ohřát
a sprchu řeším kupony, které dostáváme od Nového Prostoru
a díky nimž se můžeme na Hlavním nádraží vysprchovat.
Co se týče rodiny, tu už nemám. Mám akorát sestru, se kterou
se nestýkám. V chatce teď bydlím s přítelkyní a s pejskem. To
je nyní moje rodina. Tento měsíc jsme si pořídili televizi a DVD
přehrávač a to se stalo naším koníčkem. Výběr filmů je obrovský, takže koukáme. Ale jinak zamlada bylo mým koníčkem
loutkové divadlo a sám jsem hrál nejčastěji kašpárka.
Pokud bych si mohl vybrat nějakou práci, o kterou bych
opravdu stál, tak bych se asi chtěl vrátit k zedničině,
protože jsem vyučený zedník a vždycky mě to bavilo.
Přemýšlím, jestli se vůbec můžu vrátit ke svému řemeslu
po takové době, ale to ještě uvidíme. Teď jsem prodejce
Nového Prostoru a celkem bych uvítal, kdyby v časopise
byl televizní program, protože lidé mi často říkají, že
jim televizní program v Novém Prostoru chybí anebo
nějaké recepty. Ale jsem si jist, že Nový Prostor je hodně
oblíbený časopis. Já to na těch lidech vidím.
INZERCE A VZKAZY
ab y
m sv ým zákazníkům,
Chtěl bych popřát vše
pro
vě
lko
ce
omto roce a aby
.
měli hodně ště stí v t
šlý
de
pře
ten
ž
ne
em lepší
ně tento rok by l mnoh
Billa
Standa, strašnická
Já bych chtěl popr
os it o k alhot y,
ne jlépe rif le velik
os t 42. Moc děku ji.
Roman, Lazarsk á
ulice
26
Přeji lidem hodně zdraví a moc
pozdravuji ty, kteří si ode mě kupují
pravidelně časopis.
Jarda, stanice metra Strašnická
a, bohatá,
Mně by se hodil a žen
pňů. Děku ji.
stu
42
a
lot
tep
,
90 let
pasáž
va
iko
Zdeněk, Štefán
Přeji všem, aby se měl i normálně
dob ře a ab y kupoval i více Nov ý Pros
tor.
Jiří, Malostranská
Já bych chtěla požádat lidi o discmana, protože ráda poslouchám
hudbu a discman mi chybí. Zároveň bych lidem chtěla vzkázat, aby byli
spokojení a hlavně zdraví, to je to nejdůležitější.
Majka, Masarykovo nádraží
Uličníci tvoří
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
občas dávala plátky slaniny, a to je opravdu
výborné. Kuře se peče podle jeho velikosti, ale
většinou asi hodinu a půl. Přidáváme opékané
brambory.
Vladimíra, Roztyly
Vaření je moje vášeň. Je zajímavé, že jako
holku mě to nebavilo, ale potom jsem se
vdala a můj muž si potrpěl na dobré jídlo a já
ho chtěla stále něčím překvapovat, tak jsem
se zamilovala do vaření a vařila každý den.
Chtěla jsem vařit neobyčejná jídla, taková,
jaká jinde nemají. Navíc jídlo považuji za
důležitou součást života. Je to kouzelná věc.
Já měla krásnou velkou kuchyň, takže perfektní podmínky pro vaření. A ráda se s vámi
o několik receptů z mé kuchyně podělím.
Kuře s květákovou náplní
Kuře se omyje, osuší, nasekáme květák, uvaříme, scedíme a dáme do misky, k tomu přidáme
vajíčko. Dále houska namočená v mléce, muškátový oříšek, petrželka, citrónová kůra – to
všechno se nacpe do toho kuřete, zašije se
a dá se do trouby. Na samotné kuře jsem ještě
Bažant na víně
Já mám nejraději bažanta v peří. Toho koupím
a nechám jen tak tři dny uležet na balkóně.
Potom ho oškubu, opláchnu, osuším a potom
ho naplním sušenými švestkami. Každou
sušenou švestku zabalím do plátku slaniny,
přidám hřebíček, divoké koření a potom celého bažanta poliji červeným vínem. A peču.
K tomu nejlépe chutná buď brambor, nebo
dušená rýže s rozinkami. Je to vynikající.
Kdykoli přišla návštěva a já dělala toto, tak se
olizovala až za ušima. Slibuji, je to výborné.
Pohřební kuře
To je jednodušší recept. Zbytky kuřete dám
uvařit, něco nechám na polévku, zbytek
oberu. Vedle dám vařit brambory. Potom
na pekáč nebo do zapékací mísy naskládám
brambory s obraným masem, petrželku, pepř
a citrónovou kůru. Potom udělám z bílku sníh
a vyliji ho na ty okořeněné brambory s masem.
Do bílku ještě většinou přidávám petrželku
a grilovací koření a celé to dám na chviličku
zapéct a ono to udělá takovou krásnou čepici
a krájí se to jako dort. A právě když manžel
viděl, jak zalívám to kuře bílou pěnou, tak to
nazval „kuře pohřební“, a už to tak zůstalo.
Anketa
Kdy jste naposled dostali dárek, který vám
opravdu udělal radost?
Ladislav, Národní třída
Nedávno jsem dostal dárek od mé manželky.
Koupila mi za 1.500 Kč nádherný sváteční kabát.
Dlouhý, černý a budu ho nosit do kostela. Já
chodím do kostela pravidelně, takže jsem měl
obrovskou radost.
Květa, Florenc
Dárek, ze kterého jsem měla opravdu radost, jsem
dostala k narozeninám teď v srpnu. Bylo to od
mé sestry, kterou jsem viděla po čtrnácti letech
a dostala jsem zlatý řetízek. Já normálně zlato
vůbec nenosím, takže to je moje první zlatá věc
a nosím ho pořád.
Zdeněk, Štefánikova pasáž
Na štědrý večer jsem dostal košili, kosmetiku
a nějaké knížky. Jednu knihu od Vančury a to jsem
byl hodně rád, protože jsem prý nějak s Vančurou
příbuzný a prý bych po něm měl i mít nějaký spisovatelský talent, takže jsem zvědavý na čtení.
Roman, Lazarská ulice
Nejkrásnější dárek jsem dostal v roce 2000 od
své sestry. Byl to mobil a to jsem měl fakt radost,
asi jako každý chlap. Mezi tím jsem samozřejmě
dostal i jiné dárky, ale z toho telefonu jsem měl
radost největší.
jsem se o víkendu snažila učit na státnice.
Otevřela jsem si knihu, která mi měla pomoci
pochopit některé zvláštní jevy v lingvistice.
První věta této učebnice zní: „K podstatným
rysům predikátorů patří to, že ve své sémantické
struktuře implikují různý počet účastníků v nich
reflektované situace.“ Když jsem si tuto větu
přečetla podesáté, zakoukala jsem se do stropu a přemýšlela o smyslu bytí. Normálně bych
knihu zavřela a šla se projít, ale nedávno jsem
četla zajímavou příručku jednoho amerického literárního vědce, který napsal, že každý
složitý text, kterému nerozumíme, máme
vnímat jako výzvu a bojovat o porozumění.
A tak jsem bojovala asi dvě hodiny, abych
pochopila podstatné rysy predikátorů, a poté
na mne padla naprostá bezmoc. Zamyslete se
nad tím, co všechno se během těch osudných
dvou hodin mého boje o predikátory na světě
stalo – 11 lidí spáchalo sebevraždu, ledovec
se posunul o 4 centimetry, vyhynulo 6 pštrosů
a 2 pandy, bylo vykáceno 45 hektarů deštného
pralesa, vyrobilo se 40 tisíc krabiček cigaret,
proběhlo 45 svateb, porodilo 7000 žen, spadlo
6 letadel a já? Já studuji predikátory.
Ještě ten večer mě v centru města požádal jeden
bezdomovec o 20 Kč. Zeptala jsem se ho, proč
raději nejde prodávat Nový Prostor. Usmál se
a řekl, že se na ulici zatím zabydluje a pak uvidí.
Zeptala jsem se ho, jak se dostal na ulici, a on
řekl, že před měsícem a dobrovolně. Spočítal si
kolik života tráví ve frontách v bance a na poště,
vyplňováním složenek, voláním příbuzným jen
tak ze slušnosti, pročítáním reklamních letáků,
cestováním v zacpané Praze, odpovídáním na
SMS a zjistil, že život bude mnohem výhodnější
takto. Jeho jedinou povinností je sehnat si 30 Kč
denně na jídlo. Řekla jsem mu, že si myslím, že
ho to po čase přestane bavit. Řekl, že to ví, ale
teď je šťastný a to prý před tím dlouho nebyl.
Dala jsem mu 50 Kč. Poděkoval a poprosil, jestli
bych tady mohla ještě pět minut počkat. Čekala
jsem a on se za chvíli vrátil s gerberou. Podal
mi ji a popřál mi hezký večer.
Eva Bořutová
Stalo se, že…
Doma jsem naprosto citově vyčerpaná touhou
po svobodě, trhala stránky Příruční mluvnice
češtiny. Zavolala jsem matce a řekla ji o svém
zážitku a citovém rozpoložení. Matka okamžitě
pochopila, o co mi jde, a výhružně zvýšila hlas.
Dokonči školu, a pak si buď bezdomovec, znělo
matčino heslo v telefonu.
Zklamaná a nepochopená jsem zabořila hlavu
do otrhané mluvnice a usnula. Zdálo se mi, že
jsem bezdomovec a že kupuji kytky a rozdávám
je lidem. Zdálo se mi o tom, jak zastavuji ledovec
a asistuji u porodů a vytahuji pandy z pytláckých pastí. Byl to dlouhý sen a probudilo mě až
pípnutí zprávy: Predikát je přísudek, maminka.
No… a jsem tam, kde jsem byla.
27
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Autor: Ivo Bystřičan
Změknout nejen v tvrdých krajích
Symbolicky výstižnější místo se pro konání akce nalézt nedalo. Na kopci s pohledem na
průmyslovou výrobou zničené město zahalené mlhou a kouřem z komínů chemiček a dalších továren. První listopadový den se nad výspou upadajícího těžkého průmyslu, které
dnes má dvakrát vyšší nezaměstnanost, než je celostátní průměr, konala konference
„Inovace/Nové trendy v přístupu k zaměstnávání“. Když se účastníci ráno sešli, pod
kopcem Větruše právě snídalo přes pět tisíc nezaměstnaných občanů Ústí nad Labem.
Ústí nad Labem podobně jako mnohá další severočeská města ztělesňuje změny, které se ve
světě práce za posledních padesát let odehrály.
A právě kvůli těmto změnám už přestalo k uplatnění na pracovním trhu stačit zažité spektrum
zaměstnaneckých dovedností a zkušeností.
„Pracáky“ jsou mnohdy plné těch, kdo rozhodně
něco umí, a přesto se na něm neprosadí. Dnes
je totiž třeba být ještě navíc mladý, zdravý,
vzdělaný a flexibilní. Jinak se člověk pro trh
práce stává v podstatě nežádoucí osobou.
Konference měla ozřejmit, jaké trendy v řešení
zaměstnanosti znevýhodněných existují.
VYNÁLEZCI NOVÝCH TRENDŮ?
Podtitul konference o inovaci, tedy „Nové
trendy v přístupu k zaměstnávání“ vyvolává
dojem tematické nesjednocenosti a neurčitosti.
Je to vcelku logické. Šikovný pozorovatel totiž
vysleduje nových trendů kdekoli bezpočet,
bude-li chtít. Nejšikovnějšími pozorovateli, či
dokonce určovateli společenských trendů jsou
kromě sociálních vědců neziskové organizace.
Ty se následně, většinou průkopnicky, snaží
přesvědčit patřičné instituce o skutečnosti, že
je na nově vznikající trendy zapotřebí reagovat,
aby se s nimi jedinci i celá společnost dokázala
vyrovnat.
V praxi evropsko-unijního názvosloví se
může často zdát, že se v rámci řady projektů
šijí z neexistujících problémů jakési „císařovy
nové šaty“. Před pár lety se například ve všech
pádech skloňovala jako úhlavní problém sociální exkluze (společenské vyloučení), brzy nato
se přeformulovala pozitivně na sociální inkluzi
(společenské začleňování), o něco později na
sociální kohezi (společenskou soudržnost).
Skoro by se zdálo, že se to stejné omílalo dokola
a pro výdrž se jen měnily pojmy. Na druhou stranu neustálé proměňování veřejnosti nepříliš
srozumitelných termínů pro označení vizí
rozvoje může odrážet zvyšování citlivosti vůči
sociálním problémům. Vzrůstá pozornost vůči
jejich kdysi opomíjeným jemnějším rovinám.
28
TRH PRÁCE NIKOLI SAMOVOLNĚ
Dnes vévodí ve vizích rozvoje zaměstnanosti
pojmy jako diversity management, sociální podnikání, třetí kariéra, podporované zaměstnání
a trénink soft skills. Nad krajem průmyslového
úpadku s vysokou nezaměstnaností se mohou
jevit nepatřičně – když chybí pracovní místa
celkově, tak o co jde? Diversity management
je takzvanou politikou různorodosti. Jejím
cílem je odstraňovat diskriminaci těch, kteří
vykazují odlišnosti vzhledem ke skladbě stávajících pracovníků. Nejde zdaleka jen o to, že
ve výběrovém řízení neprojde osoba s odlišnou
pletí. Diskriminace probíhá také na základě
pohlaví, věku, vzdělání, postižení, sexuální
orientace a etnicity. Diversity management
se snaží pomoci přeformulovat cíl mnohých
firem, jímž je vytváření jednolitých pracovních týmů poskládaných z osob s podobnými
charakteristikami. Dynamika a přínos týmu
sestaveného z lidí s velmi odlišnými znaky může
být při rozvinuté toleranci odlišnosti uvnitř
firmy mnohem větší. Třetí kariéra je poněkud
smutným pojmem. Eufemisticky totiž označuje
problém nezaměstnanosti osob nad padesát
let, která je nejen v naší rychle se vyvíjející
ekonomice čím dál více problematická. Programy třetí kariéry se úžeji než programy diversity
managementu zaměřují na odstraňování diskriminace těchto osob v podnicích a firmách.
V éře, kdy je privilegováno mládí, upozorňují
podnikatele na to, co sami dávno věděli. Zní
to možná banálně, ale snaží se na pracovní trh
vrátit vědomí, že pracovníci nad padesát let
mají na pracovišti co nabídnout – dlouholeté
zkušenosti, nadhled, schopnost řešit problémy
v širších souvislostech či potenciál předávat
znalosti mladším zaměstnancům. Sociální
podnikání se zase skrze podnikatelské subjekty
snaží o pracovní začlenění lidí, kteří jsou na
normálním trhu práce znevýhodnění, například
svým mentálním či tělesným postižením. Jako
u každé firmy je cílem zisk, nad rámec toho dále
vytvářet pro znevýhodněné lidi příležitosti
pro osobní a profesní rozvoj ideálně tak, aby
časem mohli najít „normální“ práci a tak práci u sociálních firem nadále nepotřebovali.
Podporované zaměstnávání se orientuje na
ty, kdo se potýkají s častou nebo dlouhodobou
nezaměstnaností. Snaží se jim pomoci najít
a udržet si pracovní místo na běžném trhu práce, přičemž jim poskytuje podpůrné služby.
SMYSL OMLETÝCH SLOV
Pojmy jako komunikační dovednosti, schopnost týmové spolupráce, flexibilita, ochota
učit se či zájem o osobní rozvoj je pevnou
součástí skoro všech náborových inzerátů.
Působí už dávno jako klišé a zdálo by se, že
v mnoha případech pozbyly jakýkoli obsah.
Dohromady představují tzv. soft skills, tedy
schopnosti nad rámec samotné odbornosti.
Lidem pozbyvším práci (zvláště těm v těžkém
průmyslu) se mohou jevit jako docela směšná, zvláště když jsou vyžadována u méně
kvalif ikovaných pracovních míst. Mnohdy
právem. Často však, což konference zdůraznila, samotná odbornost nestačí, neboť
lidé nepracují v sociálním vakuu. Protože si
firmy vyvinuly sofistikované metody výběru
zaměstnanců, aby mohly své pracovní týmy
„poskládat“ co nejefektivněji s ohledem na
jejich hladké mezilidské fungování, jednou
z klíčových schopností je umět vycházet
s druhými lidmi. Hlavním trendem je tak důraz
na tyto „měkké dovednosti“, které umožňují
spolupráci mezi rozdílnými osobami. Protože
tolerance, vstřícnost a otevřenost nejsou
každému člověku vlastní automaticky, z jejich
rozvíjení se vyvinula silná součást boje za
TENTO PROJEKT JE těch, kdo s ní mají problézaměstna(tel)nost
SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM
SOCIÁLNÍM
my.FONDEM
SnadEUpovede
i k tomu, že „měkčí“ budou
A STÁTNÍM
ROZPOýTEM
ýESKÉ i samotné firmy.
ve vztahu k lidem
REPUBLIKY
TENTO PROJEKT JE SPOLUFINANCOVÁN
EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM EU A
STÁTNÍM ROZPOýTEM ýESKÉ REPUBLIKY
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
Jean Cocteau: „Oči mrtvých zatlačujeme jemně,...(dokončení citátu v tajence)“
29
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: KORUPCE | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | uličníci | EQUAL | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Sms a Emaily
SMS a emaily
čtenářský příspěvek:
Pan Radek
Autorka: Alžběta Bublanová
Pan Radek udělal průzkum, čeho
si občané nejvíce cení. Došel
k pozoruhodným výsledkům.
Sice čekal, že to budou nějaké
ušlechtilé věci, jako je věrnost,
láska, pravdomluvnost, ale
překvapilo ho poznání, že
největšího ocenění se dostalo
klidu. A tak se pustil do dalšího
průzkumu a sice, co si pod
pojmem klid představují. „Klid?“
Postarší obtloustlý muž měl
trhavé pohyby a lehce těkavý
pohled. „Klid, to jsou u mě ženský. Takový ty, co jsou normální,
nic nechtěj a tak.“ Normální
ženský se ujaly třetího místa.
Na druhém bylo pivo a kamarádi
a zlatou medalii dostala smrt.
„Klid?“ Uspěchaný mladý muž
s notebookem v ruce a měl také
trhavé pohyby. „To tady snad
ani není možný. Absolutní klid
to už jen snad jen smrt.“ Pana
Radka to dost překvapilo, takže
lidé si nejvíce cení smrti. Tedy
nepřímo. Taková informace ho
přiměla, aby se pustil do dalšího
průzkumu. „Smrt?“ Krásná
slečna se polekala. „Ta je doufám
daleko.“ Na prvním místě, zcela
nepřekvapivě, bylo nic (lidé si
nejvíce cení ničeho). Na druhém
vyúčtování a na třetím bolest.
Což je zajímavé, že smrt se spojuje zároveň s klidem a zároveň
s bolestí. „Nic?“ Patnáctiletý
kluk na chvíli vytáhl cigaretu
z pusy. „Nic neexistuje. Prostě
to nic není.“ To už dává smysl.
Lidé si cení nejvíce toho, co
není.
Pan Radek byl nezaměstnaný.
Pobíral sociální dávky a žil
v bytě po rodičích. Bylo mu
padesát let. Jelikož nepracoval,
čas si vyplňoval netradičním
způsobem. Průzkumy byly jeho
nejčastějším hobby. Na stěnách
mu viselo nespočet grafů, které
ženy jsou nejkrásnějšími a jakým
činnostem se lidé po ránu
nejvíce věnují. Když byl v tom
krásném věku, kdy se dospívající
trápí pro své lásky a nechávají
se omračovat svými sny, co
z nich jednou bude, a přitom
dělají všechno možné, aby z nich
nebylo nic, pan Radek měl jasno.
Pro lásku se trápit nehodlá, již
tenkrát trpěl zanícením dělat
průzkumy a došlo mu, že on není
vhodným kandidátem chtěného
muže. A kariéru si nikterak
nevysníval, jelikož mu více jak
polovina pracujících odpověděla, že je jejich zaměstnaní
nebaví. Nicméně láska ho stejně
potkala. Byla moc krásná na to,
aby si ho vůbec všimla (vyšlo
mu v grafu poté, co od mladých
dam zjistil, které mladíky
preferují). A nepotkala ho jen
jednou. Podruhé (a to bylo
lepší, protože tato žena byla
vyzrálá a prý z mužů už znuděná
a podle průzkumu tyto ženy,
protřelé láskou, chtějí klidného
bezpečného manžela) se osmělil
a pozval ji na schůzku. Navzdory
jeho průzkumům odmítla. Na
tuto událost si vzpomněl právě
dnes, když se dozvěděl, že lidé
si cení nejvíce toho, co není.
Protože to nemusí být pravda.
Možná ti lidé při průzkumu
lžou. A tak se pan Radek rozhodl
udělat průzkum, jak často lidi
neříkají pravdu. A vyšlo mu, že
skoro pořád.
Pan Radek si z vás dělal srandu.
Chodí do práce. Má ženu. A dvě
děti. Chtěl jen vědět, jestli ho
budete mít rádi, i když bude tak
trochu jiný. Podle průzkumu je
chlap, který nemá ženu a nechodí do práce, dost podezřelý.
sms
maily
Mila redakce, dnes jsem si
koupila NP v OL u Prioru a vas
prodejce je tak hodny clovek
ze me az laka otazka jestli je
zenaty;-)? Takovych uz moc neni.
S pozdravem Dana
Vážená redakce časopisu NP,
Dovoluji si Vám napsat tento
e-mail, neboť to považuji za
vhodné. Jsem rád, že jste
organizací která se skutečně stará
o potřebné a to bez zbytečných
populistických prohlášení. Líbí se
mi, že lidé jenž jsou Vašimi prodejci si mohou zcela legálně a bez
jakýchkoliv konfliktů se zákonem
obstarat prostředky na svou
obživu. Za tento Váš projekt Vám
ze srdce děkuji, omezuje i nárust
kriminality. Již delší dobu kupuji
časopis Nový Prostor od prodejce
Vlastíka s číslem průkazu 0-313
v Ostravě. Tento prodejce je vždy
úsměvavý, prohodíme několik vět,
často se něco užitečného dozvím
a opět odcházím. Musím říci, že
Vlastík je můj oblíbený prodejce
a to nejen pro svůj osobitý
přístup, ale myslím si, že je také
vzorem slušného a čestného
člověka. Nikdy jsem jej neviděl
opilého, naštvaného nebo mrzutého, a to i přesto, že mnohdy stojí
hodiny na místě – a to i v mrazu
– a prodává časopisy. Je obdivuhodné, jak tento člověk pojal svou
integraci do společnosti poté,
co se stal bezdomovcem. Zcela
bez nadsázky bych si přál, abyste
neměli žádného prodejce, neboť
to by znamenalo, že zde nejsou
lidé, jenž by byli v tak svízelné
sociální situaci. Ovšem to je
v dnešní společnosti utopistická
myšlenka. Jsem však optimista
a doufám, že každé utrpení jednou
skončí. Do té doby bude podobných projektů třeba, a já bych si
přál, abyste měli takové prodejce
jako je Pan Vlastík, protože Ti jsou
nejen prodejci ale také umí dát
i vzor, jak se s různými situacemi
v životě vyrovnat.
Se srdečným pozdravem Miroslav
Tyrpa, Ostrava
Dobry den, po dlouhe dobe jsem
si koupila NP – nejsem z Prahy
– a musim vam rici, ze se casopis
ohromne zlepsil. Je zajimavy od
zacatku do konce. M. Mikova,
Strakonice
Dobry večer!dnes sem v Brně,
u V. Špalíčku zakoupil u velmi
příjemného prodejce N.Prostor
a je super!! P.S.Přeji příjemné
svátky a PRODEJCŮM V ROCE
2008 HLAVNĚ PEVNÉ ZDRAVÍ
A ŠŤASTNĚJŠÍ ŽIVOT. David
Dobry vecer, priklanim se
k nazoru pana Petra Macla
(NP 295), obalka s rumcajsem
byla super, novorocni je na
hrane. Jinak zase dalsi vydarené
cislo, preji super vydareny rok
008 vsem a hlavne prodejci
z dejvické. Diky za zmeny a za
zkraceni doby vydani (?), 14 dnu
je super :) Pavel
Vazeni. V poslednich mesicich
vnimam zvysovani urovne casopisu, co do pestrosti temat,tak
jejich zpracovani. Zvlaste diky
za vanocni cislo. Nejvice mne
oslovil rozhovor s P. Siostronkem, nejvice pobavil
clanek „Prodejci a mlask“. Jiri
Korda, Praha
Moc fajne jste o slaveni
pojednali,diky vam a hlavne
p. Sokolovi! Neuvazujete
o podobnych zamyslenich jeste
vice v duchovni rovine? Na novy
NP se tesi Petr z Brna
sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]
30
NAŠI SOUSEDÉ
VÝUKOVÝ PROGRAM O DISKRIMINACI
UČÍTE SPOLEČENSKÉ VĚDY NEBO VÝCHOVU K OBČANSTVÍ?
MÁTE ZÁJEM O VÝUKOVÉ MATERIÁLY ZDARMA (PŘÍRUČKA + DVD)
ZAMĚŘENÉ NA TÉMA DISKRIMINACE?
SPOLEČNOST PARTNERS CZECH PŘIPRAVILA VÝUKOVÉ MATERIÁLY PRÁVĚ PRO VÁS!
DALŠÍ INFORMACE: www.nasisousede.cz
e-mail: [email protected]
tel: 737 738 813
Projekt Naši sousedé je realizován ze státního rozpočtu České republiky a spolufinancován Evropskou unií v rámci realizace
Evropského roku rovných příležitostí pro všechny (2007) – směrem ke spravedlivé společnosti v České republice. Materiál odráží
výhradně názory autora a Evropská komise a Úřad vlády ČR nenesou zodpovědnost za žádné užití informací tam obsažených.
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová,
redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, korektury: Zuzana Josková,
grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok
(koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]),
Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297
([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5,
503 41, Petr Mancl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]),
Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642
([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]),
Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum.
cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Veřejná sbírka NP skončila k 1. 9.
a bude následně obnovena.
Číslo účtu: 1061013598/5500

Podobné dokumenty

Červen - Domov pro seniory Chodov

Červen - Domov pro seniory Chodov Projíždíme centrem Bělehradu, mezi historickými budovami a různorodou zástavbou se tyčí bývalé Ministerstvo obrany poničené bombardováním NATO v roce 1999 v rámci války v Kosovu. Války a rozpad Jug...

Více

LEDEN 2015 Vyšlo 19. 12. 2014

LEDEN 2015 Vyšlo 19. 12. 2014 to je taky malá záhada. Výběrové řízení bylo vypsáno v létě 2014, na základě usnesení rady města z 5. června, a v něm se objevilo: „Předpokládaná hodnota veřejné zakázky je stanovena 5,9 mil. Kč be...

Více

Eugene Gladstone O`Neill (1888 –1953)

Eugene Gladstone O`Neill (1888 –1953) významná světová jeviště a všude se setkávalo s podobně nadšenými (a dlužno dodat, že také poněkud překvapenými) reakcemi. Již v roce 1934 byl Smutek sluší Elektře uveden také v pražském Národním d...

Více

I ~ leden - Moderní

I ~ leden - Moderní „Ještě 347 dnů do roku 2000.“ Z někdejší výstavy dosud stojí Grand Palais a Petit Palais a samozřejmě i most Alexandra III., na jehož čtyřech mohutných sloupech se vzpínají zlatí pegasové. Zábradlí...

Více

22 Pospisil.indd

22 Pospisil.indd žena Rút si vzájemně a v detailech svěřují svá milostná dobrodružství, své “úlety”: “‘A co Zdeněk, jaké to bylo?’ Snadnost, s níž jsem dnes dokázal vyslovovat takovéhle otázky, mě ani po všech těch...

Více