Mathias Schüz

Odpovědnost podniku a etika v manažerském vzdělávání
Didaktický a metodický úvod
Základy pro zprostředkování odpovědnosti a etiky ve
vzdělávání managementu
Pracovní verze
dne 17. 09. 2015 v Praze na VŠE
Mathias Schüz
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
1.
2.
3.
Úvod ...................................................................................................................... 3
Důvody pro potřebu odpovědnosti a etiky .............................................................. 4
2.1. Ubývající zdroje ....................................................................................... 6
2.2. Větší transparentnost podniků ................................................................. 7
2.3. Narůstající nároky zájmových skupin ..................................................... 10
Komplexní model podnikové odpovědnosti .......................................................... 15
3.1. Pojem a struktura odpovědnosti ............................................................. 15
3.2. Filozofický exkurz: schopnost vzít na sebe odpovědnost – základní lidské
rozpoložení? .......................................................................................... 22
3.3. Univerzální odpovědnost ....................................................................... 23
3.4. Trojí podniková odpovědnost (Triple Corporate Responsibility) ........... 24
3.5. Prostorový dosah odpovědnosti ............................................................. 26
3.6. Časová dimenze podnikové odpovědnosti (Sustainable Corporate
Responsibility)........................................................................................ 29
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Část 2
Prof. Dr. Mathias Schüz, SML-ZHAW
Odpovědnost a etika ve vzdělávání
managementu – základy pro didaktiku a
metodiku
1. Úvod
O pojmech „odpovědnost“ a „etika“ se v teorii managementu diskutuje
už několik desítek let. S otázkou, jak se pozná „dobré vedení podniku“,
se staly předmětem výzkumu „podniková odpovědnost“, „podniková
etika“, „Corporate Responsibility“, „Corporate Social Responsibility“,
„Business Ethics“ a „Corporate Citizenship“.
V USA zažily tyto pojmy doslova boom, a to v souvislosti s tzv. „Federal
Sentencing Guidelines“. Od roku 1987 umožňují soudcům podstatně
zmírnit trest v případě pochybení organizacím, pokud průkazně
podporovaly etické, případně odpovědné jednání svých pracovníků.
Vzhledem k tomu, že v USA může zaplacení pokuty („punitive
damages“) na základě pravidel ručení přivést podnik snadno do
platební neschopnosti, vyplatí se již z ekonomických důvodů
preventivně investovat v oblasti etické odpovědnosti.
Nejpozději od první konference k trvale udržitelném rozvoji
(„Sustainable Development“) v Riu de Janeiru v roce 1992 nabyl pojem
trvalá udržitelnost pro teorii managementu ještě většího významu. Od
té doby se všechny tyto pojmy staly módou, přičemž často se používají
jako synonyma. Nesčetné definice si konkurují v tom, který význam
nabyde svrchovanosti. Jen zřídkakdy se přitom tyto pojmy navzájem
přesněji vymezují, natož pak že by byly pochopitelným způsobem
začleněny do nějakého komplexního modelu. To je jistě také jeden z
důvodů, proč manažeři v podnicích sice tyto pojmy hojně používají,
protože to patří k dobrému vychování, ale často vůbec nevědí, jak je
mohou konkrétně implementovat do jejich každodenní práce.
Tato publikace má proto didakticky, metodicky a obsahově zpracovat
základ pro trvale udržitelnou a eticky odpovědnou teorii managementu.
Model trvale udržitelné odpovědnosti, který autor již publikoval (Schüz
2012, 2013, 2014), přitom slouží jako synoptická kopie pro aplikaci ve
výuce, ale také v manažerské praxi.
Jako první krok jsou objasněny důvody, proč potřebují organizace
trvale udržitelné a odpovědné myšlení a jednání. Jako druhý krok je
rozvinut zmíněný model k trvale udržitelné odpovědnosti, jako třetí krok
jsou představeny a aplikovány v praxi tři nejdůležitější východiska etiky.
Jako čtvrtý krok dostane čtenář pomocí kontrolního seznamu
(checklist), který je odvozen z modelu, k dispozici pomůcky pro
rozhodování. Každé z těchto kapitol předchází krátký úvod týkající se
didaktiky.
Zmatení pojmů
k tématu
„odpovědnost“ a
„etika“ v podnicích
U. S. Sentencing
Guidelines
„Trvalá
udržitelnost“ –
módní jev?
Cíl publikace
blikpublikaceublikat
ion
Postup
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
2. Důvody pro potřebu odpovědnosti a etiky
Didaktická rada: Ze zkušenosti budou pravděpodobně účastníci
semináře o „odpovědnosti“ a „etice“ vědět, proč se tato témata stala pro
podniky tak důležitá. Proto tato kapitola uvádí podstatné důvody.
Vztahují se jak na to, čím jsou podniky přímo postiženy (ubývající
zdroje), na vyšší transparentnost a tím nebezpečí ztráty reputace, tak
na to, čím jsou postiženy nepřímo, např. narůstajícími nároky
zájmových skupin (stakeholder). Ty se stále více brání rizikům, kterým
jsou vystaveny v souvislosti s podnikatelskými aktivitami. Pomocí svých
mocenských prostředků vyvíjejí tlak a prosazují své nároky vůči
podnikům. Ke každému z těchto tří důvodů jsou uvedeny příklady z
praxe, aby názorně vysvětlily příslušnou tematiku.
Globalizace našeho ekonomického světa přispěla v posledních třech
desetiletích k velkému nárůstu produktivity podniků. O obrovský nárůst
zisků se postaralo především přemístění výrobních procesů do zemí s
nízkými příjmy. Stejnou měrou však také narostly negativní vnější
dopady na sociální a přírodní prostředí.
S tím spojené ztráty například přírodních zdrojů akceptují nejrůznější
zájmové skupiny stále méně. Vyvíjejí na podniky nátlak, aby převzaly
plnou odpovědnost za vedlejší, zpětné a dlouhodobé dopady své
činnosti. Využívají se přitom i moderní technologie, díky nimž jsou
podniky stále transparentnější. Tlak veřejnosti na podniky, aby snížily
své negativní sociální a ekologické dopady, vedl k tomu, že podnikoví
manažeři změnili své smýšlení.
Řada anket z posledních let dokládá trend, že podniky uznaly
narůstající potřebu zabývat se tématy odpovědnosti a etiky v podnicích.
Například z celosvětového průzkumu podniků, který provedla KPMG,
vyplynulo, že firmy zastávají odpovědnější firemní politiku, protože
chtějí chránit především svou „pověst a značku“, a v druhé řadě za tím
stojí „etické úvahy“. „Motivace pracovníků“ a „inovace a učení“ byly
mimo jiné dalšími důvody. Následující grafika shrnuje výsledky této
ankety a ukazuje vývoj od roku 2008 do roku 2011 (KPMG, 2011, s.
19).
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Gegenwehrpotřeba
Narůstající
odpovědnosti a
etiky
Dr. Mathias Schüz
Obr. 1: Důvody pro aktivity CR podle výzkumu KPMG
Zdroj: Schüz 2013, S. 4.
V roce 2010 PwC zjistila, že 81 % z 600 dotazovaných podniků v
desítkách zemí již pravidelně předkládá zprávu o sociálních a
ekologických důsledcích jejich obchodních aktivit (PwC 2010). A studie
společnosti McKinsey dospěla k výsledku, že 84 % dotázaných
manažerů vidí ve svých obchodních aktivitách nejen přínos pro
investory, ale také pro obecné blaho (cit. podle Wheelen/Hunger, 2010,
s. 122). Přestože takové studie představují pouze zdánlivé přihlášení
se k podnikové odpovědnosti (Corporate Responsibility) a samy o sobě
ještě nepředstavují žádný důkaz o její implementaci v běžném
obchodní praxi, přece jen vyjadřují trend v postoji vedení podniků ve
prospěch větší odpovědnosti.
Bývalý chief communication officer Petrobrasu, Izeusse Dias Braga,
vysvětlil v Riu de Janeiru v roce 2012 před studenty ze Švýcarska, proč
už jeho firma nesmí dál ignorovat negativní sociální a ekologické
dopady své obchodní činnosti. Uvedl přitom tři důvody, proč by podniky
měly vzít v dnešní době na vědomí svou odpovědnost: (a) ubývající
zdroje, (b) radikální veřejná transparentnost podniků1, (c) narůstající
nároky zájmových skupin (Braga, 2012).
Vlastní prezentace
odpovědné
angažovanosti
Tři zásadní důvody
1
Je zajímavé, že větší transparentnost dostihla v roce 2015 i samotný
Petrobras. Tato firma byla zažalována kvůli miliardovým korupčním
deliktům. Několik top manažerů bylo zatčeno a muselo odejít.
©Prof. Dr. Mathias Schüz
Winterthur/ 24.07.2015
Abbildung 2: Gründe für vermehrte Corporate-Responsibility-Aktivitäten
Quelle: Autor in Anlehnung an Braga (2012)
Dle mého názoru odkrývají celkem dobře pole možných motivů pro
odpovědnější a etičtější jednání v podnicích. Nyní si je jednotlivě blíže
vysvětleme.
2.1. Ubývající zdroje
Každý podnik sahá po zdrojích, aby z nich vyrobil výrobky nebo pomocí
nich poskytoval služby. Přitom jsou potřebné nejen materiální a
finanční, ale také sociální a duševní zdroje. Často jsou – jako např.
půda, vzduch, voda, deštné pralesy, druhová rozmanitost nebo
suroviny jako ropa, kovy, vzácné zeminy – znehodnocovány nebo
dokonce nenávratně ničeny. A také sociální a s tím spojené duševní
zdroje jako pracovní síly, jejich kreativita a nápaditost, ale také
zákazníci, dodavatelé a přízeň obyvatel tady nejsou k dispozici
neomezeně. Bez sociální spravedlnosti a myšlenkových vizí a strategií
nemohou podniky dlouhodobě přežít.
Tak se například na celém světě rozhořel boj o těžební práva na
„vzácné zeminy“. Potřebujeme je pro montáž elektronických přístrojů.
Do tohoto boje jsou zataženy velké koncerny, ale také celé státy. Za
všechny můžeme uvést Čínskou lidovou republiku či Glencore, jednoho
z největších světových producentů a obchodníků se surovinami.
Různé nevládní organizace (NGOs) zapojeným firmám vyčítají, že
skupují těžební licence a místa těžby bez ohledu na sociální, politické a
ekologické poměry. Dokonce prý počítají s tím, že jsou takto
(spolu)financovány válečné konflikty, jako např. občanská válka v
Kongu. To tvrdí v každém případě cenami ověnčený film Piaseckého
Poulsena (2010). Zvláště firma Nokia získává v této zemi koltan
potřebný pro své smartphony.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Příklad „vzácné
Ressourcenvielfalt
bedroht
zeminy“
Výtky nevládních
organizací týkající
se zneužití
chsvorwürfe durch
NGOs
Dr. Mathias Schüz
Dalším příkladem ohrožených přírodních zdrojů je používání genově
modifikovaného osiva, jímž se např. Monsanto prý chce bránit pod
heslem „zelená revoluce“ nedostatku potravin (viz cvičení 5, s. XXX)
nebo pokus firmy Nestlé zpeněžit další ubývající zdroj – „pitnou vodu“ –
a to s argumentem, že tím připisuje vodě přiměřenou cenu, aby se
zabránilo plýtvání. I tyto dva postupy jsou různými NGOs silně
kritizovány.
Etická a trvale udržitelná podniková odpovědnost se má postarat o
kompenzaci. Zahrnuje i koncepci Cradle-to-Cradle vyvinutou M.
Braungartem / W. Mc Donoughem (2002). Podle ní je ve vlastním
zájmu podniků, aby nedostačující zdroje definitivně nezničily, ale aby je
používaly co nejšetrněji a nejlépe aby je zcela uchránily, zkrátka: aby je
využívaly odpovědně a vracely je pokud možno zase zpět do
přírodního nebo technického koloběhu.
Východiska řešení
2.2. Větší transparentnost podniků
Větší transparentnost podniků ve veřejném vnímání je výsledkem
především nového technologického vývoje. Doby, kde podniky mohly
maximalizovat své zisky na úkor přírody a společnosti izolovaně od
veřejnosti se zdají být s konečnou platností minulostí. Dnešní
komunikační možnosti založené na internetu podnikatelské aktivity
stále více zprůhledňují.
On-line platforma Avaaz (www.avaaz.org) například umožňuje
každému ze svých současných 40 milionů členů sbírat formou kliknutí
podpisy proti skutečným nebo domnělým nešvarům v politice a
ekonomice. Ty je pak možné předložit příslušným politikům nebo
předním osobnostem na poli ekonomiky, aby byli přinuceni přispět k
řešení. Pomocí takových kampaní se již často podařilo přimět
zkorumpované politiky k odstoupení, zastavit rozprodávání přírodních
zdrojů nebo zabránit prodeji nebezpečných výrobků.
Nezávisle na tom již samotná výzva podílet se na nějaké kampani vede
ke vzbuzení pozornosti veřejnosti. Lidé jsou informováni o průběhu
nebo důsledcích politických nebo hospodářských aktivit mimo normální
média.
Existuje mnoho příkladů takových kampaní. Tak byla například, jak
naznačuje následující obrázek, zastavena výstavba továrny Monsanto
na výrobu geneticky modifikovaného osiva v Argentině. Kampaně
platformy Avaaz se postaraly i o odstoupení brazilských politiků z jejich
úřadů poté, co byli postaveni na pranýř kvůli korupci, bojovaly proti
nelegálnímu lovu velryb, odsoudily mizerné pracovní podmínky při
stavbě stadionů na mistrovství světa ve fotbale v Kataru nebo se
zasazovaly za snížení skleníkových plynů.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Iniciování kampaní
Internetbasierte
platformou
Avaaz
Kommunikationsto
ols
Dr. Mathias Schüz
Obrázek 3: Kampaň Avaaz proti stavbě továrny Monsanto v Argentině
Zdroj: Avaaz (http://avaaz.org/de/highlights.php)
Dalším příkladem, jak může internet přispět k transparentnosti, je
projekt přehrady a vodní elektrárny Bakun ve státě Sarawak v Malajsii.
Vedení konsorcia byla nejdříve svěřeno společnosti ABB, kterou v roce
1996 pověřila stavbou malajsijská vláda. Mělo být vykáceno 70 km²
tropického deštného pralesa a přesídleno téměř 10 000 obyvatel.
„Coalition of Concerned NGOs on Bakun“ tvořená 205 nevládními
organizacemi (mimo jiné Greenpeace, Friends of Earth, Rain Forest
Action Network) byla o postupu stavebních prací informována lépe než
centrála koncernu ABB. Pravidelně jí podávali zprávy místní obyvatelé,
kteří na svých člunech vydlabaných z kmene zajížděli do nejbližší
internetové kavárny, aby ji informovali přes internet. Společně s 35
členy Evropského parlamentu vyvinula tato koalice pomocí petice na
ABB tlak, aby od projektu odstoupila (srov. Steger, 2003, s. 250). ABB
nakonec z projektu vystoupila a asijská krize v roce 1997 se postarala
o to, že plány byly odloženy. Mezitím už ztrátová přehradní hráz stojí s
katastrofálními následky pro lidi i přírodu (srov. World Commission on
Dams, 1999; Netto, 2006). Vláda stále hledá odběratele pro přebytečný
elektrický proud. Organizace zabývající se ochranou lidských práv
„Společnost pro ohrožené národy“ kritizuje hlavně „kulturní vymírání
kvůli přehradním nádržím“, jako je tomu například i v případě přehradní
nádrže Belo-Monte v amazonské oblasti (GFBV, 2010).
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Marná
angažovanost ABB
v případě vodní
elektrárny Bakun v
Malajsii
Dr. Mathias Schüz
Obrázek 4: Stavba přehradní nádrže Bakun na Borneu, Malajsie
Zdroj: Wikipedia (https://www.flickr.com/photos/26465684@N03/4648410102/)
Transparentnost se ještě zvyšuje díky zákonné ochraně, které se ve
stále více zemích těší „whisteblowers“. To jsou zaměstnanci nějaké
organizace, kteří informují o nekalých praktikách, které se dějí uvnitř.
Díky nim bylo odhaleno falšování účetních výsledků firem Enron a
Worldcom. A právě tyto dva případy pak vedly nakonec k tzv.
Sarbanesově-Oxleyho zákonu (Sarbanes Oxley Act), který od roku
2002 nutí všechny firmy kótované na amerických burzách, aby
zveřejnily své finanční toky, a má se tak postarat o větší
transparentnost.
Zdaleka ne vždy odráží navenek propagovaná transparentnost
skutečné poměry. Příkladem toho jsou události kolem zastaralé ropné
plošiny Shellu „Brent Spar“. Greenpeace zahájilo účinnou kampaň proti
jejímu plánovanému potopení v Severním moři. Ačkoliv se tento
způsob likvidace opíral o návrhy ekologických znaleckých posudků,
požadovalo Greenpeace odtáhnutí plošiny na pevninu, kdy by pak měla
být rozmontována. Pomocí úspěšné výzvy k bojkotu čerpacích stanic
Shellu se Greenpeace nakonec prosadilo.
Představy o tom, co všechno lze považovat za transparentní, záleží
proto také na zájmech a hodnotových měřítcích zapojených stran. Ty si
konstruují své subjektivní skutečnosti. Ne každá ohnivá diskuse, která
se šíří po sociálních sítích o údajných nebo zveličených prohřešcích
jednotlivých zaměstnanců nebo celých podniků, zachycuje skutečné
problémy nezodpovědnosti. Také napadené firmy by se měly vyhnout
nepřiměřeným reakcím na takovou bouři rozhořčení, zvláště když
pozornost veřejnosti většinou netrvá déle než 48 hodin (srov. Reinbold,
2015).
Cílem transparentnosti by mělo být, aby všechny aktivity podniku byly
vnímatelné všemi dotčenými skupinami. Ty je pak mají kontrolovat tak,
aby se smysluplně začlenily do většího celku sociálního a přírodního
prostředí.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Ochrana
„whisteblowers“ a
SarbanesůvOxleyho zákon
Netransparentnost
transparenčních
kampaní: Brent
Spar
Sociální konstrukty
prostřednictvím
transparentnosti
vázané na zájmy
Dr. Mathias Schüz
2.3. Narůstající nároky zájmových skupin
Jak ještě přesněji osvětlíme později (viz s. XXX), jsou „stakeholders“
uskupení, která jsou buď přímo zapojena do aktivit nějakého podniku,
nebo jsou nepřímo postižena jejich následky. Jejich nároky se odvozují
od toho, že do podniku investují: akcionáři svůj kapitál, zaměstnanec
svou pracovní sílu, dodavatel své výrobky, obyvatelé svou přízeň
výrobnímu místu. Očekávají proto také „return on investment“: akcionář
dividendu nebo zvýšení hodnoty svých akcií, zaměstnanec přiměřenou
mzdu a ergonomické pracovní místo, dodavatel dlouhodobý obchodní
vztah a obyvatel co nejméně imisí nebo dobrou infrastrukturu ze strany
podniku. Aby byly podniky dlouhodobě úspěšné, jsou odkázány na
důvěrou naplněný vztah se svými akcionáři. Ztráta důvěry může podnik
zdiskreditovat a vést k drahé ztrátě reputace.
Zájmy
zainteresovaných
skupin
Abbildung 5: Stakeholdereinflüsse auf Unternehmen
Quelle: Obermeier (1999, S. 139)
Foxconn, jeden z hlavních dodavatelů Applu, je toho typickým
příkladem. Více než čtvrtina z 1,2 milionů zaměstnanců, tedy kolem
300 000 dělníků, montuje iphony pro firmu Apple. Tato firma je
kritizována například organizací „Students & Scholars Against
Corporate Misbehaviour“ (SACOM) sídlící v Honkongu kvůli nízkým
mzdám a neakceptovatelným pracovním podmínkám a také kvůli
nedůstojnému zacházení dohlížejícího personálu se zaměstnanci
(SACOM, 2012). O firmě Foxconn se dokonce říkalo, že využívá
dětskou práci (Hick, 2012). Protesty, vzpoury, sebevraždy
zaměstnanců byly uváděny jako důsledek těchto špatných pracovních
podmínek (NN, 2012). To všechno zdiskreditovalo i zadavatele – firmu
Apple.
I když současný vrcholový manažer (CEO) Applu, Tim Cook, již v
březnu 2012 slíbil, že odstraní nesrovnalosti na straně svého
dodavatele, existují nadále velké pochyby o tom, že své prohlášení
také úspěšně realizoval.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Kritizované špatné
podmínky ve
Foxconnu
Dr. Mathias Schüz
Abbildung 6: Angeprangerte Missstände bei Foxconn
Quelle: Autor/ Culpan (2014)
Faktem je, že Apple dosahuje se svými iphony ziskovou marži, která se
pohybuje mezi 40 a 50 %, zatímco profitabilita Foxconnu při výrobě
přístrojů je cca 5 %. Nabízí se tedy otázka, kdo nese hlavní
odpovědnost za negativní sociální situaci pracovníků Foxconnu:
zadavatel (brand owner) nebo dodavatel, který je odměněn
minimálními maržemi.
Srovnání ziskových
marží
Abbildung 7: Gewinnmargen iphone 5 und 6
Quelle: Digitaltrends
Z nároků zapojených zájmových skupin tak vyplývají nepříjemné
otázky:
• zda je např. Apple odpovědný za pracovní podmínky u svých
dodavatelů, nebo ne,
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Otázky k
odpovědnosti
majitele značky
Dr. Mathias Schüz
•
nebo zda by měl Apple zaplatit pro něj nepatrně navýšenou cenu
za odstranění nedostatků, nebo ne,
• ale také, zda k tomu přispívá sám spotřebitel nákupem iphonu,
nebo ne.
Kritici odpovídají na tyto otázky takto: Zadavatel je podle nich
odpovědný za sociální a ekologické nešvary v rámci celého
dodavatelského řetězce (supply chain). Poukazují přitom na takové
příklady, jako je firma Nike, která na nátlak svých zákazníků a řady
nevládních organizací jako brand owner nově definovala svou
odpovědnost. Tato firma je příkladem toho, že se s velkými náklady
snaží ve výrobě svého oblečení a sportovního zboží zavést co nejlepší
sociální a ekologické standardy.
Jak ukazuje tento příklad, může chování spotřebitelů, jako např. bojkot
výrobce, vést ke změně postoje firmy. Sociologové vidí tento vývoj v
trendu skrývajícím se pod zkratkou LOHAS, což znamená „Lifestyle of
Health and Sustainability“. Podle něj je zvláště v rozvinutých zemích
stále více spotřebitelů, kteří nakupují především výrobky od takových
podniků, které odpovídají jejich hodnotovým měřítkům, jako jsou šetrné
chování vůči životnímu prostředí a sociální únosnost, ale i prospěšnost
zdraví, a vyhýbají se těm, které jejich nároky nesplňují (Greenbiz Staff,
2007). Protože tito spotřebitelé „LOHAS“ mezitím představují už
třímístný miliardový trh, je stále více podniků nuceno naplňovat jejich
očekávání, aby nepřišly o konkurenční výhodu (srov. Crawford, 2005).
Je tedy trvale udržitelná a odpovědná výroba fairphonů (férových
telefonů) typickou nabídkou na poptávku trhu LOHAS? Fairphone je
nizozemský smartphone, kterého se po 35 000 kusech první série už
prodalo 7 000 kusů v druhé sérii. Výrobci sázejí všechno na to, aby
optimalizovali sociální podmínky u dodavatelů a získávali suroviny na
co možná nejekologičtější úrovni (Fairphone, 2015).
Pozitivní příklad:
Nike
Hnutí LOHAS
Fairphone – typický
produkt LOHAS?
Abbildung 8: Fairphone - Ein Smartphone für LOHAS-Konsumenten?
Quelle: Fairphone (2015)
Typický spotřebitel LOHAS se informuje, než nějaký výrobek koupí, zda
vyhovuje jeho zdravotním, sociálním a ekologickým nárokům. Jeho
potřebu mít informace pokrývají ratingové agentury nebo ekologické
značky.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Potřeba
spotřebitelů
LOHAS mít
informace
Dr. Mathias Schüz
Ratingové agentury posuzují firmy kromě jejich ekonomických silných
stránek také s ohledem na jejich sociální a ekologickou bilanci. Kromě
agentury Oekom srovnává firmy v rámci jednoho odvětví a hodnotí je
společnost Rebeco SAM. Ty nejlepší jsou potom seřazeny v žebříčku
Dow Jones Sustainability-Index. Stále více soukromých i
institucionálních vkladatelů se orientuje podle toho, zda si mohou být
jisti, že jejich kapitál bude investován do trvale udržitelných firem. Proto
dokonce i větší veřejné společnosti mají zájem na tom, aby byly
zahrnuty do uvedeného indexu. Dokumentují své snahy o pozitivní
sociální a ekologickou bilanci ve výročních zprávách, které splňují
předpisy Global Reporting Initiative (GRI) OSN.
Ekologické a sociální značky jsou jinou metodou, jak udělat produkty
po chutí spotřebitelům LOHAS. O smyslu a nesmyslnosti takových
značek se neustále vedou spory. Mnoha výrobcům je vyčítáno, že tím
provozují „greenwashing“, totiž že se halí do zeleného hávu, aniž by
také ve skutečnosti dodržovali to, co slíbili. Internetová platforma
www.sinsofgreenwashing.org si dala za úkol pranýřovat typické hříchy
„greenwashingu“ – např. chybějící důkazy, vágnost a irelevantnost
tvrzených vlastností nebo falešné klasifikační označování sociální nebo
ekologické orientace podniku nebo produktu. V každém případě existují
mezi četnými značkami na trhu rovněž takové, které je skutečně třeba
brát vážně a které opravdu otestovaly vykazované vlastnosti.
Ratingové agentury
Ekologické a
sociální
etiketylables
Abbildung 9: Verwirrende Vielfalft von Ökolabels in der Textilindustrie
Quelle: Heger, 2015
Obecně by měly podniky nároky zájmových skupin brát vážně, pokud
se nechtějí vystavovat nebezpečí, že budou vystaveny jejich odporu.
To vůbec není triviální záležitost, protože, jak ještě později uvidíme (s.
XXX), každé seskupení zájmových skupin má vůči podniku jiná
očekávání, zastupuje různá hodnotová měřítka a logiku. Pokud se
manažer pustí do rozhovoru se zájmovými skupinami, měl by to vzít v
potaz a obracet se na ně přiměřeným jazykem. Zainteresované skupiny
chtějí vidět, že se o jejich zájmech se ví. Pokud cítí, že jsou tyto zájmy
ohroženy podnikatelskými aktivitami, rozehrají své mocenské
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
prostředky, aby je bránily např. výzvami k bojkotu, občanskými
iniciativami, spotřebitelskými žalobami, stávkami atd.
Shrnutí a výhled do budoucna
Stanovili jsme tři zásadní důvody, proč by se měl podnik zabývat
tematikou trvalé udržitelné a etické podnikové odpovědnosti: (a)
ubývající zdroje, (b) volání po větší transparentnosti a (c) narůstající
očekávání zájmových skupin. Tyto tři důvody závisí vzájemně jeden na
druhém. Ke každému z nich jsme uvedli příklady, které zřetelně ukazují
naléhavost odpovědného přístupu k problémům ze strany podniků.
Ačkoliv většina manažerů je očividně zajedno v tom, že vnímání trvale
udržitelné odpovědnosti je nutné pro obchod, nechápou tento pojem
všichni stejně (srov. Blackmore/ Chapman/ Ison, 2012). Ani souvislost
mezi trvalou udržitelností a odpovědností i etikou není pro mnohé
zřetelná. Někteří dokonce tyto pojmy používají mylně jako synonyma. V
následující kapitole je tedy budeme zásadně definovat a interpretovat a
nakonec je shrneme do modelu trvale udržitelné podnikové
odpovědnosti (Sustainable Corporate Responsibility).
Přitom se ukáže, že uvedené tři zásadní důvody pro odpovědnost mají
vlastně za cíl také to, aby podniky šetřily své zdroje, zajistily
transparentnost a uspokojovaly oprávněné nároky zájmových skupin.
Neboť tím přispívají k udržení vlastního zdraví (corporate health):
zdroje slouží (a) vlastní sebezáchově, transparentnost ekologickému
zasazení do většího celku a tím (b) zachování celku, uspokojování
nároků zájmových skupin (c) sociální soudržnosti (srov. Schüz, 1999, s.
116n.).
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
3. Komplexní model podnikové odpovědnosti
Didaktická rada: Poté, co jsme si srozumitelně vysvětlili důvody, proč je
důležité odpovědné jednání v podnicích, půjde nyní o to, abychom si
osvětlili pojmy odpovědnost a trvalá udržitelnost. Následně nám půjde
o to, abychom přestavili komplexní model trvale udržitelné podnikové
odpovědnosti. Model trvale udržitelné podnikové odpovědnosti byl
vypracován a publikován autorem (Schüz, 2012, 2013, 2014). Výhody
modelu spočívají na jedné straně v tom, že pojmům jako odpovědnost,
etika a trvalá udržitelnost, používaným často jako synonyma, přiděluje
jejich tradiční místo. Všeobecným pojem je pojem odpovědnost.
Vyjadřuje všeobecný koncept jednání. Etika vyjadřuje koncept
sociálního jednání, odpovídá tedy sociální dimenzi odpovědnosti –
vedle funkční a ekologické dimenze, trvalá udržitelnost se vztahuje na
dopady jednání na budoucí generace, odpovídá tedy časové dimenzi
odpovědnosti. Model tyto rozdíly zviditelňuje a aplikuje. Tvoří základ
pro přenos know-how mezi ZHAW a VŠE.
3.1. Pojem a struktura odpovědnosti
«Být někomu odpovědný» to má svůj původ v římském právu a je
patrně překladem latinského «respondere» ve smyslu «odpovídat na
žalobu», což má kořen v řeckém slově «spendein». Řecké slovo je
pravděpodobně základem pro německé slovo «spenden», které
označovalo výši odškodnění ze strany např. nějakého opilce při
uzavírání smlouvy, ve které bylo něco takového dohodnuto a stvrzeno.
Uzavření smlouvy bylo považováno za jednání, které bylo posvěceno
božskou instancí a zpečetěno. Pomocí «respondere» odpovídal
obžalovaný soudci na jeho otázku, zda přijímá vyřčený závazek.
Jak se odpovědnost stala morální kategorií.
Náš pojem byl v prostředí křesťanského Západu přenesen z čistě
právního vztahu na veškeré lidské jednání, tedy také na obecnou
morálku a etiku. To souvisí s nejvyšší pravděpodobností s podstatou
křesťanského učení, že lidské myšlení a jednání nakonec podléhá
očekávanému poslednímu soudu (eschaton). Od té doby se
odpovědnost vždy vztahuje přes různé lidské instance v podobě
konkrétní smlouvy, zákona nebo morálního pravidla na celek a
absolutno: konkrétně na „Boží království“.
Odpovědnost je často pojímána jako trojmístný hledaný vzor pro
žádoucí jednání (srov. Rümlin, XXX). Může však také zahrnovat
zdržení se jednání, zanechání jednání nebo i určitý postoj nebo
přesvědčení. Přitom jsou zvažovány důsledky a jsou zdůvodňovány
před instancí. V návaznosti na německého filozofa a pedagoga Georga
Pichta (1913–1982) odpovědnost znamená, že subjekt (jedinec,
skupina, podnik) skládá účty za veškeré důsledky (také vedlejší, zpětné
a dlouhodobé účinky) před instancemi (zaměstnanci, zákazníky,
dodavateli, nevládními organizacemi, vlastním svědomím, soudci atd.).
(Srov. Picht, 1969)
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Etymologie (vznik
slova a jeho
význam)
Náboženské
kořeny
odpovědnosti
Odpovědnost jako
třímístný vztah
mezi subjektem,
důsledkem a
instancí
Dr. Mathias Schüz
Abbildung 10: Die dreistellige Struktur der Verantwortung
Quelle: Schüz 2013, S. 15
Proces odpovědnosti lze znázornit také jako trojúhelník:
Abbildung 11: Struktur der Unternehmsverantwortung
Quelle: Autor
Podnik (P) způsobuje svými aktivitami důsledky (D) a zdůvodňuje je
před instancemi (I) jako odpověď na jejich otázku: Co jsi dělal? Nebo:
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Co děláš? Nebo: Co budeš dělat? Instance pak posuzuje podnik podle
toho, jestli je s odůvodněním spokojená.
Z toho schématu již lze vidět, že představy o tom, co je chápáno jako
odpovědné jednání, závisí na hodnotových měřítcích posuzující
instance. Když kmotr italského klanu mafie pověří člena rodiny, aby
zabil nepřítele, bude ho považovat za zodpovědného člověka, když mu
oznámí, že úkol úspěšně splnil, jinak pro něj bude nezodpovědný.
Soudce během soudu bude tentýž čin posuzovat přesně opačně.
Odpovědnost sama o sobě není hodnota, ale relační pojem vztahující
se k hodnotě. Je ji tedy třeba zprvu chápat jako hodnotově neutrální.
Vztahuje se prostřednictvím posuzující instance k hodnotám, které
však mohou být velmi rozporuplné. Takže politikův požadavek „větší
odpovědnosti v ekonomice“ je nicneříkající do té doby, dokud zároveň
neobjasní, k jakým hodnotovým měřítkům – např. etickým – a
žádoucím důsledkům jednání – např. více pro zaměstnance – jeho
výpověď směřuje.
Měli bychom mít na paměti, že existuje celá řada částečně
nepřehledných důsledků (vedlejší, zpětné a dlouhodobé důsledky)
jednání, zároveň však také částečně nepřehledných instancí, které více
či méně oprávněně vymáhají odůvodnění podnikatelského jednání.
Proto nelze proces odpovědnosti uzavřít a mělo by neustále dokola
probíhat, jak naznačuje kruh v horním obrázku.
Navíc může stejná instance v tomtéž jednání spatřovat rozdílné
důsledky, jak ukazuje známá scéna z filmu skupiny Monthy-Python
„Život Briana“. Brian namaluje na městskou zeď provokativní větu:
„Římane běžte domů“ a je přitom přistižen římskými vojáky (viz
http://www.youtube.com/watch?v=DZ47gksnesc). Velitel jednotky chce,
aby se Brian zodpovídal z nedostatečných znalostí gramatiky, tedy
kvůli stavbě věty. Před jinými Římany, kteří ho dopadnou později, se
musí zodpovídat kvůli obsahu, tedy sémantice, což vyvolá protichůdné
sankce.
Instance typické pro podniky představují zájmové skupiny
(stakeholder). Zákazník, dodavatel, obyvatel, zákonodárce, nevládní
organizace, akcionář, zaměstnanec atd. zastupují při posuzování
důsledků podnikatelské činnosti různá hodnotová měřítka. Podle
mocenských prostředků pak také mohou zamířit na podniku různé
sankce (blíže k tomu, viz s. XXX)
Vezměme si např. firmu British Petrol, která byla zodpovědná za vrtnou
ropnou plošinu Deepwater Horizon v Mexickém zálivu, kde došlo v
dubnu 2010 k výbuchu. Ačkoliv vrt provedla na objednávku BP firma
Transocean, byla za ropnou skvrnu v Mexickém zálivu učiněna
zodpovědnou BP. Různé skupiny postižených – od rybářů, turistů, až
po hoteliéry, floru a faunu, obyvatele a politiky – firmu odsoudily.
Požadovaly a získaly náhradu škody, která dosáhla dvoumístné
miliardové částky.
Tehdejší CEO firmy BP, Tony Hayward, se musel při slyšení
zodpovídat před americkým Kongresem (Hayward, 2010). Opakovaně
nebyl schopen dát na otázky, které se na něj jen sypaly, uspokojivé
odpovědi. Musel připustit, že nebyl o podrobnostech katastrofy a
nedostatečných bezpečnostních standardech ve své firmě dostatečně
informován.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Odpovědnost jako
pojem vztahující se
k hodnotám
ziehungsbegriff
Rozdílné
posuzování
stejného důsledku
quenz
Zájmové skupiny
jako instance
Příklad: ropná
skvrna v Mexickém
zálivu
CEO firmy BP se
zodpovídal před
Senátem USA
Dr. Mathias Schüz
Abbildung 12: Unterschiedliche Instanzen beurteilen die Firma BP
Quelle: Autor (vgl. Fallstudie Schüz 2013, S. 16 f)
Jak již bylo zmíněno, bylo s pojmem odpovědnost původně spojováno
působení boží instance, která posuzuje důsledky lidského konání. Po
dlouhá staletí byl Bůh dokonce sám považován za subjekt
odpovědnosti. V důsledku toho trestal nebo odměňoval lidské chování
buď přírodními katastrofami, nebo zázračnou záchranou. Především
Starý zákon je plný událostí, které byly klasifikovány jako reakce Boha
na lidské chování (pochybení).
Zodpovědné zasahování Boha do běhu světa byl principiálně
zpochybněn po zničení Lisabonu v roce 1755. Následkem zemětřesení,
tsunami a mnoha požárů zemřelo kolem 30 000 až 100 000 lidí –
navzdory jejich víře. Zatímco praktikující věřící byli obzvlášť postiženi,
městská čtvrt prostitutek zůstala ušetřena. Pokus církve učinit
odpovědným za katastrofu stejně jako v minulých staletích Boha, jako
jeho potrestání hříšných lidí, vyšel tentokrát naprázdno. Tak se
zhroutilo nejen jedno celé město, ale také obraz světa platný po celá
staletí.
Odklon od
eschatologické
odpovědnosti
ischen
Verantwortung
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Abbildung 13: Das Erdbeben von Lissabon von 1755
Quelle: Holzstich aus dem 19. Jahrhundert …
Od této chvíle se pro dění ve světě prosazují spíše vědecké pokusy o
vysvětlení. Příčiny katastrof, jako té lisabonské, byly nalézány v
přírodních zákonech. Odpovědnost člověka nyní už nespočívala v
bohulibém životě, nýbrž v rozumném zvládání materiálních, sociálních
a ekologických následků a v preventivních opatřeních pro případ
podobných přírodních událostí pomocí vědy a techniky.
V případě Lisabonu převzal zodpovědnost za první moderní krizový
management v případě katastrofy a za obnovu města Sebastiao José
de Carvalho e Mello, markýz de Pombal. Nejdříve si k tomu nechal
udělit od portugalského krále generální plnou moc. Potom si zřídil ve
svém kočáru mobilní velitelskou a komunikační centrálu. To mu
umožnilo, aby se mohl v co nejkratší době osobně objevit všude tam,
kde hrozilo vypuknutí požáru nebo jiné krizové situace. Organizoval
požární jednotky a brigády, které měly strhávat rozpadlé domy, bojoval
s drancováním a černými trhy, stanovil pevné ceny za potraviny.
Potlačoval povstání a bojoval se zločineckými bandami. Kromě toho se
aktivně bránil církevní teorii obětního beránka, která vypodobňovala
neštěstí jako boží soud. Pozdějším zrušením jezuitského řádu položil
základní kámen jedinečné sekularizace a modernizace země.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Markýz de
Einsatz
vonPombal
Wissenschaft
–
první moderní
und
Technikmanažer
krizový
Dr. Mathias Schüz
Abbildung 14: Der erste modener Krisenmanager: Marquis de Pombal
Quelle: „Ausweisung der Jesuiten“, Gemälde von Louis-Michel van Loo
(Porträt) und Claude-Josepf Vernet (Stadtansicht)
Od tohoto okamžiku už odpovědnost za dění ve světě nebyla
svěřována božským mocnostem, ale uvědomil si ji sám člověk. Tím, že
analyzuje síly přírody, je schopen se podle metodického programu
René Descarta povýšit na „pána a vlastníka přírody“ a systematicky
využívat její síly (Descartes, XXX). Z tohoto pohledu pak také osvícení
postavilo hodnotu odpovědnosti lidského konání na úplně nový stupeň.
S vědecko-technickými změnami a ekonomickým vykořisťováním
přírody je člověk nucen sám se vypořádat také s důsledky. Od této
chvíle je člověk odkázán sám na sebe. Ohrožuje však také své vlastní
přežití, pokud nechce vzít na vědomí odpovědnost, která mu byla
přidělena. Přisuzovat odpovědnosti božské instanci už pro něj od této
chvíle není racionálně možné.
V čem tedy ale spočívá osvícená odpovědnost? Projevuje se v tom, že
se člověk musí zodpovídat ze svého jednání před všemi možnými
dotčenými skupinami. Rozmanité kombinační možnosti mezi
posuzujícími instancemi a hodnocenými důsledky se podobají
znázornění matice:
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Vlastní
odpovědnost
člověka v osvícení
Dr. Mathias Schüz
K1
K2
K3
…
I1
V11
V12
V13
…
I2
V21
V22
V23
…
K
m
V1
m
V2
m
I3
V31
V32
V33
…
V3
m
…
In
…
Vn1
…
Vn2
…
Vn3
…
…
…
Vn
m
Celková odpovědnost Otot. podniku se podle toho skládá ze součtu
všech částečných odpovědností Oij:
Zde už se ukazuje problém, že žádný subjekt se nemůže zodpovídat ze
všech důsledků před všemi instancemi, tedy nemůže převzít totální
odpovědnost za své jednání. Vždy jsou zohledňovány pouze aspekty
důsledků a určitý, přehledný počet instancí.
Další výzva spočívá v tom, že ne všechny důsledky mohou být
připisovány jednomu původci. V našem příkladu je zapojena
provádějící firma Transocean, ale také provozovatelská firma
Halliburton nebo firma, která vyvinula chemikálii Corexit pro chemické
vázání ropné skvrny. A to proto, že tato chemikálie sice rychle
rozpustila viditelnou ropnou skvrnu, ale zbytky pak nechala klesnout na
mořské dno. To mělo zničující účinek na flóru a faunu. Všichni tito
aktéři tak společně přispěli k důsledkům neštěstí.
Kromě toho existují důsledky, ke kterým se nehlásí ani instance, ani
jednající subjekt. Tak se například znovu rozhořela principiální diskuse
o tom, zda jsou vůbec fosilní formy energie ještě únosné pro přežití
planety. Zde nejsou identifikovatelné ani jednotlivé subjekty, ani
instance. Mohučský filozof Richard Wisser označil takové formy
odpovědnosti jako „situační odpovědnost“, která na rozdíl od „instanční
odpovědnosti“ právě nezná žádnou instanci nebo jednotlivý subjekt,
které by napadly, případně nesly existující důsledky (Wisser, XXX).
Takové situační odpovědnosti jsou kolektivní výzvou pro celé lidstvo.
Neexistují pro ně ještě žádná instancemi předem definovaná řešení, na
nichž za určitých okolností závisí přežití lidstva.
V případě velkých katastrof by se vůbec měla zpochybnit představa
lineární kauzality, totiž že příčina produkuje účinek. Jak už ukázaly
dřívější příklady, za určité účinky je většinou zodpovědná síť příčin. V
tomto případě bychom to mohli chápat tak, že BYTÍ jako celek přebírá
roli instance (= ontologická odpovědnost).
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Celková
odpovědnost Otot.
Mnohonásobní
původci
Situační a instanční
odpovědnost
Dr. Mathias Schüz
Nejpozději od chvíle, kdy vešly ve známost výsledky kvantové fyziky,
by se měl takový koncept jednoznačného připisování příčin důsledkům
přehodnotit. Obraz světa skutečně vychází z kvantové fyziky, že
všechno souvisí se vším a všechno působí na vše. Všichni jsou tak
odpovědní za všechno a nikdo za cokoliv. V takovém případě bychom
byli nezodpovědní, neměli bychom tedy odpovědnost.
Na druhé straně to znamená, že v bytí „vše souvisí se vším“, že každý
je odpovědný za svá jednání, která vědomě, tedy s určitým úmyslem
uvedl do života, a důsledky by měl přehodnotit podle toho, do jaké míry
mají dopad na celek bytí a odtud zase zpět na původce. To připomíná
staré učení Indů o karmě, podle něhož mají všechny skutky zase
zpětný účinek na své původce.
Souvislost bytí se
vším
Zpětný účinek na
původce
3.2. Filozofický exkurz: schopnost vzít na sebe odpovědnost –
základní lidské rozpoložení?
K filozofii odpovědnosti patří i otázka, zda člověk svou schopností vzít
na sebe odpovědnost, tedy schopností zvažovat následky svého
jednání vůči různým dotčeným skupinám (instancím), představuje
přímo rozhodující základní rozpoložení lidského bytí. Přinejmenším
různé přístupy filozofické antropologie vidí rozdíl mezi člověkem a
zvířetem právě v tom, že se člověk nerodí do předem daného
ekologického životního prostoru a tam se instinktivně pohybuje, ale ve
své „otevřenosti světu“ (Max Scheler) si musí svůj prostor pro přežití
teprve vytvořit kulturními počiny. Musí reagovat na výzvy přírody podle
situace a svých schopností, totiž zařídit se tak, aby mohl navzdory své
existenci jako „bytost nedostatku“ (Johann Gottfried Herder), i přes
redukci instinktů“ (Adolf Portmann) přežít následky svého jednání s
rozmyslem. Lidské jednání se tak ve srovnání s jinými živými tvory
vyznačuje právě myšlenkovou reflexí možných důsledků pro různé
dotčené skupiny (instance).
Kromě toho má člověk možnost dát impulsivními jednání v afektu jako
reakci na podněty podmíněné prostředím červenou, tedy vsunout mezi
připravenost jednat a konkrétní čin pauzu pro reflexi, kterou německý
filozof Arnold Gehlen označil jako „hiát“ (lat. hiatus = „otvor“, „skulina“,
„průrva“). Vidí v tom základní duševní rozpoložení člověka, které mu
otevírá možnost promyslet si mezi impulsem jednat a provedením
následky. V okamžiku „hiátu“ si člověk vyvinul schopnost rozmyslet si
svou odpověď na výzvu, zvážit její možné následky i alternativy
jednání, než se rozhodne pro konkrétní jednání.
Myšlenková reflexe možných rozhodnutí je také znakem lidské
svobody, která přece jen pořád existuje, i přes veškerou současnými
neurofyziology naznačovanou (viz Libetovy pokusy, s. XXX)
determinovanost mozkových aktivit, a tím i podmínka možnosti
etického jednání. K této důležité souvislosti se později ještě vrátíme (viz
s. XXX).
Richard Wisser ve své filozofické antropologii, v níž člověka označuje
jako „kriticko-krizovou“ bytost, tedy bytost, která se stále znovu dostává
do krizí a musí stále znovu kriticky zjišťovat možná východiska,
vyzdvihl odpovědnost jako rozhodující základní duševní rozpoložení
člověka.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Schopnost převzít
zodpovědnost
Hiát jako přestávka
pro reflexi jednání
Přestávka pro
zamyšlení – znak
lidské svobody?
Odpovědnost jako
základní lidské
rozpoložení
Dr. Mathias Schüz
Člověk vůbec může přežít pouze tehdy, když odpovídá na výzvy života
stále novým způsobem a zodpovídá se vůči instancím nebo bytí vůbec.
Je podstatou člověka, že dosavadní odpovědi na otázky života –
zvláště v krizových situacích – stále znovu kriticky reflektuje a za
určitých okolností je zavrhuje, aby našel nové odpovědi, které mají
větší schopnost přežít a jsou tak odpovědnější (Wisser XXX).
Když tedy teprve schopnost převzít odpovědnost člověku umožňuje
jeho existenci s pomocí stále nových kulturních počinů, znamená
naopak ztráta odpovědnosti také riziko, že přijde o svou existenci.
Nezodpovědnost by pak byla prvním krokem k zániku, protože pak by
byly určující pro jednání už jen krátkodobé úspěchy maximalizující zisk
a vedlejší, zpětné a dlouhodobé účinky by vůbec nebyly brány na
vědomí.
Na rozdíl od úplné negace odpovědnosti by pak „univerzální
odpovědnost“ požadovaná Georgem Pichtem byla smysluplným
vtažením jednání pro blaho většího celku.
3.3. Univerzální odpovědnost
Georg Picht označuje totální odpovědnost také jako „univerzální
odpovědnost“, kterou sice už nemůže převzít žádný konečný subjekt,
ale která může jako nikdy nedosažitelný ideál, o který je třeba usilovat,
orientovat naše konkrétní jednání jako „regulační myšlenka“. Kdo ve
svém jednání, přinejmenším v mysli, usiluje o to, aby vždy nesl zároveň
i univerzální odpovědnost, bude mnohem pečlivěji analyzovat možné
důsledky a instance.
Picht upřesňuje otázku týkající se „univerzální odpovědnosti“ (Picht
1969, s. 338) tak, že „člověk je odpovědný za všechno, co se děje v
oblasti jeho možností, tzn. co se nachází v dosahu jeho bytí, konání a
ponechání“ (Schüz 1986, s. 262).
Vzhledem k tomu, že odpovědnost může být v závislosti na kombinaci
subjektu, následků a instance definována a připisována různě, všichni
zapojení aktéři podnikatelského jednání nějakým způsobem přispívají k
důsledkům. Pokud to vidíme takto, odkazuje konkrétní odpověď
jednotlivých aktérů vždy nad rámec jejich působnosti na veškeré
známé nebo neznámé následky jednání nebo zanechání jednání. Je to
tedy nakonec vždy i „děsivě neomezená“, „až do nekonečna rozšířená
odpovědnost vůči všemu živému“, jak jednou vyjádřil Albert Schweitzer.
Každý tak nese dál kousek „univerzální odpovědnosti“ (Georg Picht),
právě proto, že přispívá k „budoucím dějinám“ nebo „k životu
budoucích generací“ (Hans Jonas) jako podpora, nebo brzda (Schüz
2013, s. 15).
Univerzální odpovědnost by podle toho byla teoreticky odpovědí,
ospravedlněním, případně odůvodněním všech možných důsledků
(vedlejších, zpětných a dlouhodobých účinků) nějaké aktivity před
všemi možným instancemi. Je nasnadě, že převzetí univerzální
odpovědnosti není v praxi možné. Protože žádný lidský jedinec nebo
podnik nejsou schopny posoudit všechny důsledky i instance. A přesto
se vyplatí přezkoumat své jednání z pohledu „regulační myšlenky
univerzální odpovědnosti“ ve smyslu filozofa Georga Pichta (1969). To
připomíná postulát „zuniverzálnění“ všech etických jednání v
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Univerzální
odpovědnost
Dr. Mathias Schüz
kategorickém imperativu Immanuela Kanta. Tuto souvislost ještě blíže
vysvětlíme později (viz s. XXX).
Jako regulativní myšlenka zvyšuje univerzální odpovědnost vnímavost
aktéra vůči důsledkům s ohledem na celek, protože možná tuší, že
kompletní přehled není pro konečné uvědomění nikdy možný. Přesto
se s větší vnímavostí zvyšuje šance, že jednání probíhá spíše pro
blaho celku, než že zanedbává nechtěné vedlejší, zpětné a dlouhodobé
účinky.
Zde určitě pomůže, že se aktér před vykonáním plánovaného jednání
meditativně otevře inspiracím svého vyššího já. Tím se mu mohou
vyjevit možné důsledky jeho jednání nebo alternativy, na které doposud
nepomýšlel. Za tím stojí samozřejmě i předpoklad, že lidský duch jako
část celku má principiálně přístup k celku např. prostřednictvím
„kolektivního nevědomí“, jak to popsal hlubinný psycholog Carl Gustav
Jung, a z toho také může čerpat informace.
Univerzálně
zodpovězená
odpověď jako
orientace
rientierung
Zvýšení vnímavosti
pro co nejvíce
důsledků
Předchozí zvážení
možných následků
3.4. Trojí podniková odpovědnost
(Triple Corporate Responsibility)
Vedle univerzální odpovědnosti, která má jako regulativní myšlenka
praktický význam pro naše jednání, má smysl redukovat její
komplexnost na tři dimenze. Jak autor vysvětlil už v dřívějších knižních
publikacích (1999, s. 40n., 43n.), může se tato redukce opírat, pokud
jde o teorii poznání, o tři principy. Podle antického filozofa Aristotela lze
rozlišit ve veškerém jsoucnu materiálního světa tři kvality, a to látku,
pohyb a formu, nebo v přeneseném slova smyslu tělo, duši a ducha. To
jsou podle Aristotelova pojetí tři aspekty jednoho a téhož. Žádný si
nelze představit bez těch ostatních. Přesto se v dějinách filozofie
opětovně objevovaly pokusy vyzvednout jeden z aspektů nad další dva
jako prapůvodní princip, tedy dvě kvality odvozovat z jedné jediné –
např. materialismu. Takové redukcionismy pak vedly opětovně k
ideologickému zúžení pohledu a tím ruku v ruce k totalitnímu ovládnutí
světa pod jedním principem – např. v ekonomii zúžením na shareholder
value (hodnota pro akcionáře).
Tento pohled můžeme přenést na lidskou společnost. Kulturní
soudržnost nějaké skupiny nespočívá pouze ve výrobě hmotných
statků jako základu sebezáchovy, nýbrž také v organizovaném soužití
jejích členů (spoluzachování) a v inspirujících myšlenkách, jak si
dlouhodobě zajistit ve větším celku přírody své přežití (zachování
celku). Sociální antropolog Bronislaw Malinowski předložil po
dlouholetém terénním výzkumu u přírodního národa Trobriandů v
Pacifiku ve svém slavném díle „Vědecká teorie kultury“ tři právě
popsané faktory, které tvoří kulturu, a propracoval je. Hmotné statky,
sociální chování a duševní vzorce řešení slouží uspokojování lidských
potřeb. Kultury se odlišují právě způsobem uspokojování potřeb
(Malinowski, XXX, s. XXX). Je nasnadě, že žádný faktor nemůže být
upřednostňován na úkor ostatních, protože všechny tři aspekty jsou
nutné pro dlouhodobé přežití. Jako člen zdravé společnosti by tedy i
odpovědnost měla být odpovídajícím způsobem dimenzována.
V souladu s tím můžeme definovat tři kategorie důsledků a instancí:
technicky-funkční výsledky, sociální vztahy a ekologické poměry.
Definují také tři dimenze podnikové odpovědnosti, při níž technickyWinterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Trojjedinost všeho
bytí: látka, forma,
pohyb
Přežití
prostřednictvím
sebezáchovy,
spoluzachování a
zachování celku
Dr. Mathias Schüz
funkční odpovědnost přechází do ekonomické odpovědnosti.2 Proto
můžeme také načrtnout trojí odpovědnost podniku:
Technická, sociální
a ekologická
odpovědnost
Verantwortung
Abbildung 15: Die dreifache Verantwortung von Unternehmen
(Triple Corporate Responsibility)
Quelle: Schüz 2013, S. 34
Tato ‚Triple Corporate Responsibility‘ by tedy byla celkovou
odpovědností, kterou podnik nese za všechny činy nebo zanedbání
svých zaměstnanců. Pak by byla více než jen součtem jednotlivých
odpovědností. Sahala by tak daleko jako proměnlivé dopady na
současné i budoucí generace, tedy tak daleko jako moc odpovědného
subjektu.
Rozdílně vnímaná
odpovědnost
2
Technika je podle definice Carla Friedricha v. Weizsäckera „poskytnutí
prostředků pro účely“ (1972, XXX). Účely mohou být libovolné, nicméně k
volbě prostředků by mělo dojít podle principu užitečnosti, tedy: měly by být
financovatelné a funkčně efektivní. V ekonomii se to projevuje jako princip
úspornosti, při němž by se mělo dosáhnout největší užitek při nejmenším
nasazení prostředků. Potud se dá obecnější pojem technické odpovědnosti
nahradit ekonomickou odpovědností. První splývá s druhou.
Již zde se
nabízí otázka, zda všechny účely, o které se usiluje, slouží také skutečně
společnosti a přírodě. V tomto ohledu by se mělo technické myšlení
přinejmenším přizpůsobit sociálním a ekologickým požadavkům.
Prostředky by tedy neměly být jen účinné (ve smyslu Petera Druckera:
„Dělat věci správně.“), ale také volit efektivní účel (ve smyslu Petera
Druckera: „Dělat správné věci.“). Ekonomická odpovědnost slouží v tomto
smyslu prosperitě ve smyslu materiálního blahobytu, sociální odpovědnost
koexistenci lidí nebo vůbec všech organismů, ekologická odpovědnost celé
planetě.
©Prof. Dr. Mathias Schüz
Winterthur/ 24.07.2015
Zdaleka ne všechny podniky by uznaly nebo vůbec vzaly na vědomí
takové univerzální směřování své odpovědnosti. Mnohé se omezují na
to, aby se vyhnuly bezprostředním rizikům pro jejich vlastní přežití
(egoistický úhel pohled). Jiné se starají o to, aby byly zohledněny
bezprostředně dotčené zájmové skupiny (vzájemný úhel pohledu). Jiné
zase berou ohled na celek tím, že berou v potaz i důsledky pro zvířata
a rostliny, jde o biocentrický, tedy na veškerý život (= řecky „bios“)
soustředěný pohled. Mnohé organizace zabývající se ochranou přírody
se domáhají takové biocentrické odpovědnosti podniků, např. když
jejich výrobní způsoby ohrožují celé oblasti se vzácnými druhy (Schüz
2013, s. 18).
3.5. Prostorový dosah odpovědnosti
Každá podnikatelská aktivita by tedy měla mít ekonomickou, sociální a
ekologickou odpovědnost. Přitom odpovědnost sahá rozdílně daleko –
vždy podle vnitřního postoje k hodnotám: může se orientovat egoisticky
na obranu vlastních zájmů, nebo více na vzájemné (reciproční) zájmy
či vůbec univerzálně na zájem všech dotčených. V našem modelu trojí
odpovědnosti je dosah trojúhelníku odpovědnosti zobrazen pomocí
různých výšek:
Abbildung 16:
Verantwortung
Unterschiedliche
Reichweiten
(Scope)
der
Quelle: Schüz 2013, S. 37
To, že jsou zde definovány právě tři stupně dosahu odpovědnosti, má
svůj důvod v empirickém výzkumu Johna Piageta a Lawrence
Kohlberga. Piaget zjistil, že děti vykazují různé stupně morálního vývoje
(1974). Lawrence Kohlberg v Piagetově výzkumu pokračoval tím, že ho
aplikoval na dospělé, případně na studenty. Předložil jim typická
morální dilemata a poprosil je, aby si vybrali ze stanovených návrhů
řešení.
Po vzoru Piegetových vývojových stupňů rozlišuje i Kohlberg tři hlavní
stupně: „předkonvenční“, „konvenční“ a „postkonvenční“ stupeň
morálního vývoje.3 (Kohlberg, 1971, 163nn.) Zatímco předkonvenční
Stupně
odpovědného
jednání podle
Kohlberga
3
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
morální chování dává typicky egoistické odpovědi („Nechám si ty
peníze, protože je to vina pokladní nebo přitom zůstanu v anonymitě!“),
typickou odpovědí na konvenčním stupni je např. „Pokud se pokladní
ke mně chovala hezky, vrátím jí peníze dobrovolně zpět, jinak ne!“
nebo na postkonvenčním stupni např. „Co by to byl za svět, kdyby si
každý peníze, které mu nepatří, jednoduše nechal!“ Zatímco tedy na
předkonvenčním morálním stupni člověk reaguje egoističtěji na trest
nebo odměnu, na konvenčním stupni jedná spíše podle principu
reciprocity (vzájemnosti). Jen na postkonvenčním stupni se jednající
orientuje autonomně podle univerzálních principů mimo zákonné
konvence nebo právní řád, které za určitých okolností zastupují pouze
dílčí zájmy.
Abbildung 17: Stufen verantwortlichen Handelns nach L. Kohlberg
Quelle: Autor
Kohlberg vlastně rozlišuje šest stupňů, z nichž vždy dva přiřazuje třem
jmenovaným. Zde nemáme prostor na to, abychom se tomuto rozlišení
dále věnovali. Stojí za zmínku, že filozofové Karl Otto Apelt a Jürgen
Habermas se svou diskursně-etickou koncepcí dále rozvádějí Kantův
kategorický imperativ. Vidí tedy svoji koncepci na stupni sedm v
Kohlbergově schématu. Podle nich by etická rozhodnutí již neměla být
produktem osamoceného myšlení, ale výsledkem společného diskursu.
Předpokladem pro rozumné diskursní společenství je „srozumitelnost“,
„důvěryhodnost“, „normativní závaznost“ a „smysluplnost“ argumentů, které
by měl přednést každý účastník. Na základě toho nesmí být „nikdo
vyloučen nebo znevýhodněn“, musí být „vyloučeny rétorické triky“ a je třeba
usilovat o „bezpodmínečnou shodu“, tedy konsens“. (Srov. XXX) Kriticky
by se dalo říct, že předpokládaná ideální báze rozumu v mnoha
diskursních společenstvích není empiricky vůbec dána, protože jejich
účastníci mají a ještě mocensky zastávají příliš vzdálené zájmy, logiku,
hodnotová měřítka. Proto by se diskursní etice ve stylu navrženém oběma
filozofy v diskursu zájmových skupin, o kterém budeme později ještě
diskutovat, sotva dařilo (viz s. XXX).
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Vstupní cvičení se studenty, jehož cílem je zvýšení jejich vnímavosti různých
stupňů odpovědného myšlení a jednání
Typickým dilematem by byla například otázka, zda by zákazník v
supermarketu dobrovolně vrátil omylem vydanou příliš vysokou částku –
zhruba více než 20 € –, nebo ne. Tato otázka, kterou i autor studentům
opětovně předkládal, přináší skutečně různé odpovědi, které poukazují na
různé morální principy.
Typické odpovědi na stupni 1 egoismu:

Částku si nechám, protože to jsou snadno vydělané peníze.

Nechám si peníze, protože si to zavinila pokladní a bude tak potrestaná za
svou nepozornost.
Typické odpovědi na stupni 2 vzájemnosti:

Částku vrátím, pokud se ke mně pokladní chovala mile, jinak ne.

Částku vrátím, protože bych byl za to taky rád, kdybych byl v podobné
situaci.
Typické odpovědi na stupni 3 universalismu:

Peníze vrátím, protože co by se stalo, kdyby si ty peníze nechal každý?

Peníze vrátím, protože by to jinak byla krádež a ta nesmí být nikdy
povýšena na všeobecný zákon.
Jak ještě později uvidíme, je v této souvislosti zajímavé, že zlaté
pravidlo etiky („Čiň lidem tak, jako bys chtěl, aby oni činili tobě!“) může
být přiřazeno konvenčnímu stupni. Protože zde se sleduje oboustranný
zájem, tedy brát ohled na zájmy jiného, protože člověk očekává, že
budou zohledňovány rovněž jeho vlastní. Podle Kohlberga patří jednání
podle kategorického imperativu Immanuela Kanta („Jednej tak, aby se
tvé jednání mohlo stát univerzálním zákonem.“) k postkonvenčnímu
stupni, protože v tomto případě koná člověk dobro kvůli dobru, a ne
proto, aby sám později získal něco dobrého.
V modelu trvale udržitelné odpovědnosti se třístupňové členění vědomě
poněkud odchyluje od toho Kolhbergova. Předkonvenční je stupeň
egoismu, podle něj slouží veškeré činy vlastnímu zájmu. Konvenční,
tedy dbající na vzájemnost, jsou všechny činy, které slouží
vzájemnému zájmu lidstva, jsou tedy antropocentrické, ale v zásadě
mohou uškodit jiným živým tvorům. Teprve ty způsoby jednání, které
jsou pro dobro všech živých tvorů, jsou tedy biocentrické, jsou zde
chápány jako postkonvenční. Jak ještě uvidíme (s. XXX), podle tohoto
dělení se může jednání plnící kantovský imperativ nacházet ještě na
stupni 2, pokud se jedná výlučně ve vlastním zájmu lidstva, tedy
antropocentricky (z řečtiny „anthropos“ = člověk, tedy soustředěno na
člověka) na úkor všech ostatních živých tvorů.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Odchylné rozdělení
stupňů
Dr. Mathias Schüz
Postkonvenční, tedy činy na stupni 3, jsou podle nového modelu
všechny činy, jejichž důsledky mají pozitivní dopad na všechny živé
tvory, chrání je tedy v jejich důstojnosti, jsou proto biocentrické (z
řečtiny „bios“ = život, tedy soustředěno na život). Podle pojetí autora
znamená antropocentrické omezení ochrany důstojnosti jen na člověka
sledování dílčího zájmu, totiž dát vlastní druh pod zvláštní ochranu a
všechny ostatní vyloučit. Proto: Pokud kategorický imperativ svěřuje do
ochrany důstojnost všech živých tvorů, pohybuje se obecně na
postkonvečním stupni (srov. Schüz 2012, s. 11).4
3.6. Časová dimenze podnikové odpovědnosti (Sustainable
Corporate Responsibility)
Obecně odkazuje koncept odpovědného jednání vždy také na čas.
Člověk je odpovědný za to, co v minulosti vykonal nebo zanedbal, za
rozhodnutí, která činí v současnosti, i za budoucí následky minulých,
současných nebo budoucích rozhodnutí.
Čas stejnou měrou otevírá a ohraničuje prostor pro činy. Co se stalo,
už nejde vrátit, je to nezvratitelné. Jen budoucnost je otevřená a
můžeme ji ovlivnit. Nicméně to, co je možné v budoucnosti (B), je
určováno minulostí (M) a konkrétně se utváří v současnosti (S). Závisí
na příslušných rozhodnutích, zda se bude realizovat budoucnost 1, 2
nebo 3 (B1–3) s různými šancemi a riziky. Zodpovědný manažer
(responsible leader) zváží, aby svými rozhodnutími přispěl k co
nejzodpovědnější budoucnosti.
Abbildung 18: Zukunftsbeeinflussung durch menschliches Handeln
Quelle: Schüz (2013, S. 13)
Časová dimenze se vyjadřuje pojmem trvalá udržitelnost. Jak ukázal
Ulrich Grober v obsáhlé kulturní historii pojmu trvalá udržitelnost, byl
tento termín zaveden už v roce 1761 Annou Amálií, výmarskou
vévodkyní, v rámci „nového a trvale udržitelného lesního zřízení“ z
důvodu opětovného zalesňování (2010, s. 10). Podle něj už by nemělo
být káceno více stromů, než znovu naroste. Pojem trvalé udržitelnosti
byl přeložen z němčiny v 19. století do angličtiny jako „sustained yield
forest“. Tak se potom později anglický výraz „sustainability“ dostal do
Etymologické
kořeny trvalé
udržitelnosti
4
V případě vrácení chybně vydaných peněz jsou postiženi pouze lidé.
Proto je možné odkaz na Kantův kategorický imperativ jako základ pro
vrácení („Protože by to měl udělat každý.“) považovat vesrze za
postkonvenční stupeň, protože nejsou diskriminováni žádní jiní živí tvorové.
©Prof. Dr. Mathias Schüz
Winterthur/ 24.07.2015
mezinárodního odborného jazyka. Tento pojem zase pochází z
latinského „sustinere“ nebo „sustentare“, což může znamenat tolik co
„vydržet“, „udržet“, „zachovat“. Trvale udržet pak znamená něco
zachovat v „časové přímce“ ve smyslu „uložení dostatečné rezervy pro
budoucnost“ (ibid., s. 20).
Celosvětově se prosadila definice Komise Brundtlandové z roku 1987:
„Takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by
ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.“ (Zpráva
Brundtlandtové, 1987) Z toho se dá odvodit, že rozvoj je trvale
udržitelný tehdy, když při uspokojování současných potřeb
neznevýhodňuje potřeby budoucích generací. Diskusi pak zůstává
otevřené, co je třeba chápat pod pojmy „budoucí generace“ nebo
„neznevýhodňuje“.
Definice Komise
Brundtlandové
Abbildung 19: Fragen zur abgeleiteten Definition von Nachhaltigkeit
Quelle: Autor
Přeneseno na odpovědnost to znamená, že důsledky jednání
nevyčerpávají rezervy pro budoucnost, tedy nejsou na úkor budoucích
generací. Pro trvale udržitelnou podnikovou odpovědnost (Sustainable
Corporate Responsibility – SCR) má tato souvislost obzvlášť velký
význam, protože je odpovědná nejen za minulé a současné skutky
nebo zanedbání, ale také za budoucí události. To, co zanedbáme dnes,
může vzít životní šance budoucím generacím – jako v případě
Fukushimy, kde se staly celé oblasti neobyvatelné na dlouhá staletí. Ze
škod minulosti se můžeme učit do budoucnosti. Ale člověk může také
chytrou předvídavostí řídit vývoj tak, aby pomohl se vyhnout budoucím
nevýhodám. Odpovědnost tak vždy rovněž odkazuje na různé
alternativní budoucnosti.
Vedle prostorového dosahu je tedy třeba zahrnout i časový dosah.
Trvale udržitelná odpovědnost přitom zvažuje následky jednání pro
budoucí generace. Otevřené však zůstává, zda se při tom bere ohled
pouze na člověka, nebo také na zvířata a rostliny, a na kolik generací v
budoucnosti tento pohled sahá.
Po tomto výkladu můžeme zkonstatovat, že trvale udržitelná podniková
odpovědnost vyžaduje odpovědi na následující čtyři otázky:
1. Je moje jednání ekonomicky užitečné?
2. Je moje jednání sociálně přijatelné?
3. Je moje jednání ekologicky smysluplné?
4. Je moje jednání snesitelné pro budoucí generace?
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Nést odpovědnost
za budoucnost
Dr. Mathias Schüz
Z toho také vyplývá definice trvale udržitelné podnikové odpovědnosti
(sustainable corporate responsibility): Manažer / podnik jedná v
souladu s trvale udržitelnou odpovědností, pokud je schopen se
zodpovídat z důsledků svého jednání před akceptovatelnými
instancemi, a sice ve čtyřech ohledech:
1. před svými akcionáři za ziskovost, případně prosperitu
(= ekonomická odpovědnost – orientace na sebezáchovu)
2. před svými zájmovými skupinami za „dobré vycházení s nimi“ (=
sociální odpovědnost = orientace na spoluzachování)
3. před přírodou, bytím jako celkem za své „smysluplné jednání“
(= ekologická odpovědnost = orientace na společné zachování)
4. před budoucími generacemi za „časovou prozíravost“
(= trvale udržitelná odpovědnost = orientace na dlouhodobost)
Jak se tedy dají synopticky znázornit tři prostorové dimenze
odpovědnosti se svými rozdílnými dosahy a zároveň časová dimenze
odpovědnosti s různými stupni trvalé udržitelnosti? Po delším procesu
hledání se pro to naskytl následující obrázek:
Protože u časové dimenze se dají definovat různé stupně trvalé
udržitelnosti od krátkodobého až po dlouhodobý, má smysl srovnat
model s hodinami, jejichž ručička postupuje se stupněm trvalé
udržitelnosti. Protože však chceme znázornit tři dimenze odpovědnosti,
měly by mít hodiny tři ciferníky vždy s vlastní ručičkou, jejíž délka
představuje příslušný dosah odpovědnosti v rámci prostorové dimenze.
Hodinové ručičky samy představují trojúhelníky odpovědnosti, které
sestávají ze subjektu S, důsledků D a instancí I. Posouváním hodinové
ručičky se vždy zobrazuje příslušný stupeň trvalé udržitelnosti. Model
trvale udržitelné podnikové odpovědnosti vypadá tedy následovně:
Definice trvale
udržitelné
podnikové
odpovědnosti
Hodinový model
trvale udržitelné
odpovědnosti
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Abbildung
20:
Vollständiges
Modell
Nachhaltigen Unternehmensverantwortung (SCR)
der
Quelle: Vgl. Schüz 2013, S. 38
Grafici podle zadání převedli různé oblasti „hodin odpovědnosti“ do
následujícího piktografického obrázku:
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Abbildung 21: Andere Darstellung der SCR
Quelle: Schüz, 2013, S. 29 f
Dosahy (Scope of Corporate Responsibility) a stupně trvalé
udržitelnosti příslušných dimenzí odpovědnosti jsou shrnuty v
následující tabulce:
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Abbildung 22: Räumliche und zeitliche Reichweiten der
Nachhaltigen
Un-ternehmensverantwortung
(Sustainable
Corporate Responsibility)
Quelle: Schüz, 2013, S. 27 f
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Jakou přidanou hodnotu tedy s sebou nese takové zobrazení trvale
udržitelné odpovědnosti? V prvé řadě se dají zviditelnit rozličné profily
odpovědnosti různých organizací. Jak ukazují tři příklady na
následujícím obrázku, dá se ihned rozeznat, zda je nějaká organizace
zaměřena více ekologicky, sociálně nebo ekonomicky a jak dalece
zohledňuje ostatní dimenze podle dosahu a trvalé udržitelnosti.
Abbildung
23:
Organisationen
Verantwortungsprofile
verschiedener
Quelle: Schüz, 2013, S. 31
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz
Takové profily jsou užitečné, aby:
 ilustrovaly kvantitativní šetření,
 identifikovaly „Best-Practice“ v rámci průmyslového odvětví – čím
vyváženější, tím lépe,
 vyznačily propast mezi vlastní prezentací a „Best-Practice“,
 objasnily rozdíl mezi hodnocením sebe sama a cizím hodnocením.
Příkladů podniků, které usilují o velký dosah a vysoký stupeň trvalé
udržitelnosti ve všech třech dimenzích, je hodně. Tak např. výrobce
luxusních tašek Larrio Amedrino (www.amedrino.com), startup firma
bývalých studentů School of Management and Law při ZHAW, vyrábí z
kůže, které pochází ze zvířat chovaných v co nejlépe vyhovujících
podmínkách a je vydělávaná jako napová kůže přírodními látkami.
Vybraní a dobře zaplacení dodavatelé z regionu i pokus implementovat
uzavřený koloběh („cradle to cradle“) během celého výrobního procesu
jsou považovány za příkladné.
Příklad BestPractice: Larrio
Amedrino
Abbildung 24: Nachhaltig verantwortlicher Luxustaschenproduzent:
Larrio Amedrino
Quelle: amedrino.com
Známější je německý řetězec drogerií dm, který byl vybudován po
válce podnikatelem Götzem Wernerem. Podnik se snaží být vzorem ve
všech oblastech jako příklad „Best-Practice“. Zaměstnanci se mohou
volně rozvíjet a vzhledem k nízkému stupni hierarchizace samostatně
utvářet služby zákazníkovi. Produkty mají být vyráběny co nejvíce
podle principů ekologické trvalé udržitelnosti. I jinak se podnikatel silně
angažuje pro všeobecné blaho, zasazuje se např. za „bezvýhradný
základní výdělek“ pro každého, protože je toho názoru, že vrací
člověku jeho „důstojnost“ a „svobodu“, kterou mu přiznává německá
ústava. Podle něj takto může člověk ve svém životě „překonávat sám
sebe“ a lépe se seberealizovat. (Werner, 2013, s. 271nn., 277)
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Příklad BestPractice: řetězec
drogerií dm
Dr. Mathias Schüz
Shrnutí a výhled do budoucna:
Analyzovali jsme pojem odpovědnost a jeho strukturu a identifikovali
jsme ho jako určitý koncept jednání. Při něm jednající subjekt, kterým
může být jedinec, skupina nebo organizace, způsobuje svými aktivitami
chtěné a nechtěné následky. Ty mohou být různými instancemi různě
zpochybňovány, totiž zda je třeba je chápat jako škodlivé nebo
užitečné. Podle odpovědi subjektu je to posuzováno nebo odsuzováno
a podle toho jsou uplatňovány sankce nebo chvála. Identifikovali jsme
nyní tři kategorie důsledků a instancí: technicko-ekonomické, které jsou
zaměřeny na sebezáchovu, sociální, které usilují o společné
zachování, a ekologické, které přispívají k udržení celku. Trojí
odpovědnost může být ještě zaměřena krátkodobě až dlouhodobě a
sahat od té egoistického až po univerzální. Trvalá udržitelnost a dosah
odpovědnosti mohou být graficky znázorněny v modelu trvale
udržitelné odpovědnosti: pomocí hodin, které mají tři různé ciferníky a
tři hodinové ručičky různé délky. Tímto způsobem lze opticky znázornit
nejrůznější profily odpovědnosti.
Vzhledem k tomu, že v podnicích se ověřuje především sociální a tím
také etická odpovědnost a opisuje se pojmem Corporate Social
Responsibility nebo Business Ethics, musíme si nyní blíže vysvětlit
význam etiky v kontextu odpovědnosti.
Winterthur/ 24.07.2015
©Prof.
Dr. Mathias Schüz